Ekologie v chovech zvěře– učební text Jiří Kamler, Radim Plhal, Zdenek Vala, Jiří Kloz Základní ekologické pojmy - ekosystém, ekologie, potravní řetězce EKOLOGIE Ekologie - odvozeno z řeckého "oikos", což znamená domov; má tedy být studiem "domácího života organismů". Zabývá se vzájemným působením mezi organismy a jejich prostředím. Ekologie si uvědomuje životně důležité vazby mezi organismy a jejich prostředím (rostliny, na nich závislí živočichové, s nimi spojené toky chemických látek a působení fyzikálních faktorů prostředí nebo biotopu). Zavádí pojem ekosystém - rozumí jím holisticky uchopenou a prakticky rozeznatelnou entitu. Předmět ekologie: organismy, populace (skupina jedinců téhož druhu na určitém území) a společenstva (soubor druhů, kterése vyskytují společně v prostoru a čase). Ekologie je věda, která se často pokládá za základ nového názoru (Weltanschauung). S pomocí ekologie se má zastavit postupující fragmentace vědních oborů. Její význam coby spojující a syntetizující síly přesahuje přírodní vědy a zahrnuje i vědy sociální a humanitní. Ekologický pohled tak lze použít ve všech oblastech života: v ochraně národního dědictví, přírody, urbanismu, umožňuje brát lidi jako komunitu, ekonomii jako organismus atd. Ekologický přístup (vycházející z metodiky ekologie) se ukázal jako vhodná cesta především pro holistické vyjádření organizace (tj. struktury + funkce), projevující se v mnoha komplexitách a dimenzích. EKOSYSTÉM Obecně je ekosystém každá soustava, v níž je přítomen alespoň jeden živý prvek. Podle původního pojetí, jež zavedl anglický ekolog H. G. Tansley, je ekosystém strukturním a funkčním celkem, složeným ze všech živých organizmů a abiotického prostředí v daném časoprostoru. V jiném vyjádření lze za ekosystém považovat úhrn vš ech životních forem a jejich projevů probíhajících v uvažovaném období v topogra cky vymezeném prostoru. De nice ekosystému: Oživená příroda se přibližně od druhé poloviny 20. století pojímá v celé složitosti vzájemných vztahů v čase i prostoru; tento mnohorozměrný přístup odráží pojem ekosystém. V současném slovníku a teorii přírodních i aplikovaných věd je pojem ekosystém považován za termodynamicky otevřenou soustavu, v níž jsou živé organizmy interaktivně propojeny navzájem mezi sebou i se svým fyzikálním okolím. Jako u všech vědeckých termínů, jde tedy i v tomto případě o určitou abstrakci, která se snaží postihnout složitost a časoprostorové dimenze přírodní skutečnosti. Slovo ekosystém vzniklo spojením slov "ecological" a "system" - znamená soubor prvků a ané části biosféry. Termín je obecně procesů, které tvoří a ovládají chování určité de chápán jako souhrn všech živých a neživých součástí, jejich vzájemných vztahů v určitých, předem de aných oblastech, velikost této oblasti není předem omezena.
Pro účely analýzy a hodnocení ekosystémů je třeba vymezit jejich hranice (to do jisté míry závisí na druhu pokládaných otázek). Dobře definovaný ekosystém je charakterizován silnými interakcemi mezi svými komponenty a slabými interakcemi přes „hranice“. Hranice ekosystémů je tedy užitečné stanovit tam, kde se vyskytuje mnoho nespojitostí, jako například nespojitost v distribuci organismů, typech půdy, povodích nebo hloubce vodních nádrží. Ve větším měřítku, regionálním nebo dokonce celosvětovém, mohou být ekosystémy hodnoceny na základě četnosti výskytu základních strukturálních prvků. Dvojí užití pojmu ekosystém: (1) Ekosystémem je soustava alespoň jednoho živého prvku a jeho vztahů k okolí. Nezáleží na velikosti; ekosystémem je jak kaluž, která se čas od času vytvoří v dutině stromu, tak i oceán. Podle toho je tedy ekosystémem již izolovaná kolonie houby na mikroskopické misce nebo lidský „jedinec“ s návaznými saprofytními, symbiotickými a parazitickými synuziemi uvnitř i na povrchu těla a v jeho nejbližším fyzickém prostředí. Ve středu zájmu je především strukturní uspořádání prvků; organizace celku, který vytvářejí. Za integrální součást ekosystémů jsou považováni i lidé. (2) Ve speciálním případě se v ekosystému zdůrazňují strukturní a funkční hlediska, a to z hlediska časového a prostorového. Prostředí a jeho "obyvatelé" se zjednodušeně ukazují jako abiotické zdroje a biotičtí aktéři (v podobě dílčích bloků, kompartmentů); zájem je soustředěn na funkci jednotlivých prvků. Jde tedy především o podchycení vstupů a výstupů látek a energie, potravních řetězců, produkce biomasy, přeměny vázané energie, návaznosti životních cyklů, procesů sukcese (postupných změn v druhovém složení), vytváření stability i dynamické rovnováhy struktur, jejich současného trvání; patří sem také zkoumání důsledků lidských zásahů. Takové ekosystémy lze zjednodušeně modelovat. Další definice... definice č. 1: je funkční soustava živých a neživých složek zahrnující všechny organizmy na určitém území (biocenóza) v jejich vzájemných vztazích a ve vztazích s fyzikálními a geochemickými činiteli prostředí (ekotop). V každém ekosystému je možno rozlišit výrazné potravní (trofické) a energetické vazby. Všechny složky ekosystému jsou vzájemně propojeny výměnou, respektive koloběhem látek, jednosměrným tokem energie (od sluneční energie, přes autotrofní organizmy až po dekompozitory) a předáváním informací. Živé organizmy v ekosystému lze podle jejich převažující úlohy (funkce) rozdělit na producenty, konzumenty a dekompozitory. Dalšími důležitými znaky ekosystémů jsou neustálý vývoj a samoregulace, která podmiňuje stabilitu ekosystému. definice č. 2: je obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky. Protože není zpravidla jednoznačně specifikováno, jakou prostorovou velikost by měl ekosystém mít, lze za ekosystém považovat v extrémním případě i celou biosféru a naopak, třeba i trávicí trakt přežvýkavce (s výskytem bakterií a nálevníků). definice č. 3: je tvořen společenstvím organismů spolu s abiotickým prostředím. Všechny složky ekosystému jsou vzájemně propojeny koloběhem látek, tokem energie a předáváním informací. Dalším znakem ekosystému je neustálý vývoj a samoregulace, které podmiňují stabilitu ekosystému. definice č. 4:
-
ekosystémem se rozumí holisticky uchopená a prakticky rozeznatelná entita
POTRAVNÍ ŘETĚZCE Potravní řetězec popisuje potravní vztahy mezi druhy v ekosystému, tj. které druhy požírají které. Jinými slovy ukazuje, jak se v rámci ekosystému přesunuje biologický materiál a energie z jednoho druhu na druhý. Obvykle se vztah mezi sežírajícím a sežíraným organismem v diagramu znázorňuje pomocí šipky, která reprezentuje přenos biomasy. Organismy jsou seskupeny do skupin (tzv. trofických úrovní) podle toho, jak jsou vzdáleny od primárních producentů. Primární producenti, autotrofní organismy, dokážou vyrábět složité organické látky (tedy vlastně „potravu“) jen ze zdrojů energie a anorganického materiálu. Těmito organismy jsou obvykle fotosyntetizující rostliny a řasy, ale ve vzácných případech to mohou být i chemotrofní organismy, jako tomu je například na dně hlubokých moří. Organická hmota vytvořená zelenými rostlinami slouží jako potrava býložravcům a ti jsou opět konzumováni masožravci. Takový sled několika postupně se konzumujících organismů nazáváme potravní řetězec. Například housenka obaleče požírá listy dubu a sama je potravou sýkory. Ta se může stát zase kořistí krahujce.
Prvním článkem každého potravního řetězce je tedy autotrofní organismus nazývaný producent (P). Zpravidla je jím rostlina, ale může to být i foto- nebo chemotrofní baktérie. Od producenta vede řetězec přes fytofágy a bakteriofágy, tj. konzumenty 1. řádu (primární konzumenti, K1) k několika úrovním zoofágů, konzumentů vyšších řádů (sekundární konzumenti, K2, K3 atd.). V případě predátorů se obvykle na dané trofické úrovni zvětšuje velikost těla a počet jedinců klesá, pokud je konzumentem parazit, velikost těla bývá menší než na předešlé úrovni a jedinců je často více. Mrtvá těla organismů na všech úrovních (P, K1 až Kn) jsou konzumována saprofágy a dekompozitory v tzv. dekompozičním řetězci. Ten vede zpravidla k menší velikosti jedinců, ale jejich vysokým počtům. Vzhledemk tomu, že každá následující úroveň využívá jen malou část biomasy úrovně předcházející a k dalším ztrátám dochází při vlastním metabolismu na každé )rovni, jsou potravní řetězce jen výjimečně tvořeny více než 4 až 5 články a biomasa každé vyšší úrovně je vždy výrazně menší. V ekosystémech s vyšší primární produkcí je úměrně vyšší i sekundární produkce na všech úrovních, ale průměrná délka potravních řetězců se nemění. Zdá se, že délka potravních řetězců je tedy omezena množstvím energie. Přes logické zdůvodnění je toto vysvětlení řadou ekologů odmítáno, i když jiný pádný důvod omezené délky potravních řetězců nebyl předložen. Za omezující faktor délky řetězců je některými ekology považována s délkou rostoucí křehkost a klesající pružnost, tj. kratší řetězce se v proměnlivém prostředí snáze uchovají a proto převládají. Existence izolovaně, lineárně probíhajících potravních řetězců je spíše teoretickou představou pro snadnější pochopení trofických vztahů. V reálných ekosystémech je většinou každý článek součástí většího počtu potravních řetězců. Tentýž druh se může uplatňovat na více trofických úrovních, může být zapojen do dekompozičního řetězce a součastně být potravou
parazitů i predátorů. Důležitou roli hraje šíře potravních nároků přítomných druhů (monofágové až pantofágové), střídání potravy (hostitelů) v průběhu jejich vývoje a existence potravních cechů (guild). Obecně obvykle převládají druhy oligo- až úzce polyfágní, směrem k monofágii i široké polyfágii až pantofágii druhů ubývá. Výjimkou jsou dekompoziční složky potravních sítí, které zpravidla vykazují převahu pantofágů. Potravní řetězce probíhají jak dlouhodobě, tak mohou mít jednorázový charakter. Potravní vztahy v ekosystému jsou často velmi spletité a díky nim vzniká tzv. trofická (potravní) síť neboli trofická struktura ekosystému. Složitost a míra propojenosti potravní sítě (nikoli délka řetězců) může podmiňovat autoregulační schopnosti ekosystému a zvyšovat jeho pružnost (nahraditelnost článků). Typy potravních řetězců: 1) Pastevně-kořistnický - vede od rostlinných producentů přes fytofágní konzumenty k zoofágním predátorům, popř. k člověku. U živočichů se velikost těla zvětšuje, jejich populační hustota naopak zmenšuje. Čím větší je živočich, zejména masožravec, tím větší je jeho revír. Konzumenti, jakožto blok stejného potravního charakteru, představují jeden ze 4 nezastupitelných bloků každého ekosystému. 2) Parazitický - zdrojem potravy parazitů je jejich hostitel, rostlina nebo živočich. Následným článkem je hyperparazit, konzumující tělo parazita. Velikost těla parazitů se zmenšuje, jejich početnost naopak zvětšuje. Potravní vazby parazitů jsou často složité, někdy dochází ke střídání hostitelů, nebo i rozdílným hostitelům u samců nebo samic parazita. O těchto vztazích pojednává parazitologie. 3) Dekompoziční (rozkladný) - vede od odumřelé rostlinné nebo živočišné hmoty přes četné návazné dekompozitory až k mikroorganizmům, kteří mrtvou organickou hmotu zcela rozkládají a v konečné fázi mineralizují, poskytujíce tak živiny pro blok producentů. Velikost jejich těla se postupně zmenšuje, početnost naopak zvyšuje až k neobyčejně vysokým hodnotám. Iniciálními (počátečními) dekompozitory jsou živočichové, finálními (koncovými) rozkladači jsou mikroorganizmy. Blok dekompozitorů je v ekosystému nepostradatelný, protože rychlost dekompozice rozhoduje o rychlosti primární produkce.
Ukázka potravního řetězce ve švédském jezeře
Legislativa upravující životní prostředí ve vztahu k myslivosti Zákon č. 114 ze dne 19. 2. 1992 o ochraně přírody a krajiny Účelem tohoto zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000. Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry. Vyhláška č. 395 ze dne 11.6. 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Vyhláška č. 335 ze dne 16. 6. 2006, kterou se stanoví podmínky a způsob poskytování finanční náhrady za újmu vzniklou omezením lesního hospodaření, vzor a náležitosti uplatnění nároku Zákon č. 449 ze dne 27. 11. 2001 o myslivosti (ve znění 320/2002 Sb. a 59/2003 Sb.) Tento zákon upravuje a) chov a zachování druhů zvěře volně žijících na území České republiky, b) výjimečné držení zvěře v zajetí, c) dovoz a vývoz živé zvěře, d) dovoz a vypouštění živočichů, kteří zatím nežijí na území České republiky, e) tvorbu a využití honiteb, f) postavení a právní poměry honebního společenstva, g) ochranu myslivosti, h) užívání honebních pozemků a zlepšování životních podmínek zvěře, i) regulaci stavů zvěře, provádění lovu zvěře, včetně lovu zvěře na nehonebních pozemcích, j) provádění lovu živočichů, kteří nejsou zvěří, k) náhradu škody způsobené zvěří a při provozování myslivosti, jakož i náhradu škody způsobené na zvěři a na mysliveckých zařízeních, l) kontrolu ulovené zvěře, m) výkon státní správy myslivosti, dozoru a sankce za neplnění nebo porušení povinností, n) státní podporu udržení historické a kulturní úrovně a tradic české myslivosti. Vyhláška č. 244 MZe ze dne 7. 6. 2002 (ve znění 350/2003 Sb.) kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Vyhláška č. 245 MZe ze dne 7. 6. 2002 (ve znění 480/2002 Sb.) O době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu.
Vyhláška č. 7 ze dne 7. 12. 2004 O posouzení podmínek pro bažantnice a o postupu, jakým bude vymezena část honitby jako bažantnice. Vyhláška č. 491 MZe ze dne 13. listopadu 2002 O způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejích částí do jakostních tříd. Vyhláška č. 553 MZe ze dne 26. října 2004 O podmínkách, vzoru a bližších pokynech k vypracování plánu mysliveckého hospodaření v honitbě.
Světové organizace „Myslivecké“ CIC – Conseil International de la Chase et de la Conservation du Gibier Mezinárodní rada pro myslivost a ochranu zvěře (1930) -komise pro stěhovavé ptactvo (1931) -komise pro výstavy (1934) Soustřeďuje se na otázky chovu a ochrany zvěře, zachování myslivosti a dodržování etiky lovu. FACE – Fédération des Associations de Chasseurs de la CEE Výbor mysliveckých svazů Evropské unie (1977) – zabývá se mysliveckou legislativou. UIBG – L`Union International des Biologistes du Gibier Mezinárodní svaz biologů zvěře (1945) IPHA – International Profesional Hunters Associations Mezinárodní společnost profesionálních lovců – posláním je dodržování lovecké etiky při lovu velké zvěře a její účelný lov, zajišťující neztenčené množství. SCI – Safari Club International (1971) (česká pobočka od roku 1992) Cílem je vzdělávat myslivce a šířit moderní metody chovu zvěře, se zaměřením na volně žijící populace. „Ochranářské“ IUCN – International Union for Conservation of Nature and Natural Resources Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (1948). UNEP – United Nations Enviromental Program Program OSN pro životní prostředí (1972) – posláním je stimulovat a koordinovat akce na ochranu životního prostředí především na mezinárodní úrovni a poskytovat podklady pro rozhodování příznivé životnímu prostředí. EEA – European Environment Agency
Evropská agentura pro životní prostředí (1990) – jejím úkolem je přinášet kvalitní a nezávislé informace o životním prostředí. WWF – World Widelife Found Světový fond na ochranu zvěře (1961). – pořádá akce na záchranu ohrožených druhů. FPF – Fauna Preservation Society Společnost pro ochranu fauny při anglické Zoologické společnosti. „Lesnické a zemědělské“ IUFRO – International Union of Forest Research Organization Mezinárodní svaz lesnických výzkumných organizací. FAO – Food and Agriculture Organisation Organizace OSN pro výživu a zemědělství.
Mezinárodní úmluvy Ramsarská (1971) Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva (Convention on Wetlands of International Importance Especially as Waterfowl Habitat) platnost od 1975 (pro ČR od 1990). O světovém dědictví (1972) Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, Paříž (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage) platnost od 1975 (pro ČR od 1991). Washingtonská (CITES) (1973) Úmluva o mezinárodním obchodě s ohroženými druhy žijících živočichů a rostlin, Washington (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) platnost od 1975 (pro ČR od 1992). Chrání 2500 ohrožených živočišných druhů a 35000 rostlin. V ČR problematiku upravuje zákon č. 16/1997 Sb o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatření k ochraně těchto druhů a vyhláška 82/1997 Sb. Cites se týká vydry říční (Lutra lutra), orla královského (Aquila heliaca), orla mořského (Haliaetus albicilla), sokola stěhovavého (Falco peregrinus) a raroha loveckého (Falco rusticolus). Bonnská (1979) Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů, Bonn (Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals) platnost od 1983 (pro ČR od 1994) Seznam druhů zahrnutých do konvence vyskytujících se na území ČR: Příloha I. (bezprostřední ochrana): Haliaeetus albicilla (orel mořský)
Příloha II. (ochrana a hospodaření): Rhinolophidae R. spp. (vrápencovití), Vespertilionidae V. spp. (netopýrovití), Ciconia ciconia (čáp bílý), Ciconia nigra (čáp černý), Platalea leucorodia (kolpík bílý), Plegadis falcinellus (ibis hnědý), Phoenicopteridae Ph.spp. (plameňákovití), Anatidae A. spp. (kachnovití), Pandion haliaetus (orlovec říční), Accipitridae Accipitriadae spp. (jestřábovití), Falconidae. spp. (sokolovití), Coturnix coturnix coturnix (křepelka polní evropská), Grus spp. (jeřáb), Otis tarda (drop velký), Recurvirostridae. spp. (tenkozobcovití), Burhinus oedicnemus (dytík úhorní), Glareola pratincola (ouhorlík stepní), Charadriidae spp. (kulíkovití), Scolopacidae spp. (slukovití), Merops apiaster (vlha pestrá), Coracias garrulus (mandelík hajní), Muscicapidae (s.l.) spp. (lejskovití). Bernská (1979) Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodnách stanovišť, Bern (Convention on the Conservation of European Widlife an Natural Habitats) platnost od 1982 (v ČR od 1998). O biodiverzitě (1992) Úmluva o biologické rozmanitosti, Rio de Janeiro (Convention on Biological Diversity) platnost od 1993 (v ČR od 1994).
Domácí instituce ochrany životního prostředí Základním prvkem institucionálních nástrojů ochrany životního prostředí jsou instituce státní, které mají velký význam v realizaci a kontrole stanovených cílů v ochraně životního prostředí. Jsou to například Ministerstvo životního prostředí ČR, ostatní ministerstva, Česká inspekce životního prostředí, Hlavní hygienik České republiky, Český báňský úřad (územní články - obvodní báňské úřady), výzkumné ústavy, ale také orgány regionální (kraje) a místní samosprávy (obce), akademická obec a neziskové organizace. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) je pověřena dozorem nad respektováním zákonných norem v oblasti životního prostředí. ČIŽP mimo jiné zjišťuje nedostatky, popřípadě škody vzniklé na životním prostředí, jejich příčiny a původce, ukládá opatření k odstranění a nápravě zjištěných nedostatků, omezuje nebo zastavuje škodlivou činnost, ukládá pokuty za prokázané porušení stanovených povinností v oblasti životního prostředí a provádí kontrolu uložených opatření. Podílí se rovněž na řešení havárií, zejména v ochraně vod. Agentura ochrany přírody a krajiny – je organizační složka státu, zřízená Ministerstvem životního prostředí. Jejím hlavním posláním je péče o přírodu a krajinu na území České republiky. Předmětem činnosti AOPK ČR je: sledování stavu, změn a vývojových trendů vybraných biotopů a populací ohrožených druhů a krajiny,
vedení Ústředního seznamu ochrany přírody (ÚSOP) a centrální státní dokumentace ochrany přírody a krajiny, vedení specializované knihovny a správního archivu, vytváření, správa a vedení Informačního systému ochrany přírody (Portál ochrany přírody a Mapový server), odborná podpora výkonu státní správy, metodická a znalecká činnost, a to zejména prostřednictvím regionálních pracovišť, 13 krajských středisek, výkon státní správy v ochraně přírody a krajiny na území 24 chráněných krajinných oblastí a na ostatním území ČR v rozsahu daném zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to zejména prostřednictvím regionálních pracovišť, 24 správ CHKO, realizace praktických opatření na ochranu přírody a krajiny na území 24 chráněných krajinných oblastí a maloplošných zvláště chráněných území, tj. národních přírodních rezervací a památek na území celé ČR, včetně vymezování bezzásahových lokalit (budoucích pralesů), administrace celostátních dotačních programů (zejména krajinotvorných programů) i vybraných fondů Evropských společenství zaměřených na ochranu přírody a krajiny, vyplácení finančních náhrad za ztížení zemědělského a lesnického hospodaření a při hospodaření na rybnících, správa státního majetku ve zvláště chráněných územích ČR, osvěta a šíření informací v oblasti ochrany přírody a krajiny, poradenství a vzdělávání (EVVO), mezinárodní spolupráce v ochraně přírody a krajiny. AOPK ČR je mj. členem konsorcia Evropského tématického střediska biologické rozmanitosti a vědeckým orgánem Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) v ČR, zajištění dále například strážní činnosti v chráněných územích.
Životní prostředí zvěře, základní pojmy a problémy ochrany - atmosféra, voda, půda. Prostředí Každý živočich obývá určité prostředí, které mu umožňuje nejlépe vykonávat všechny potřebné funkce. Kromě fyzikálních a chemických vlivů jsou to také potrava a všechny ostatní organizmy, se kterými živočich přichází do styku. Pro jeho existenci mohou mít pozitivní, negativní či neutrální význam. Soubor všech podmínek, které umožňují živočichovi na určitém místě žít, vyvíjet se a rozmnožovat, tvoří jeho přírodní prostředí. Prostředí je tvořeno abiotickou a biotickou složkou. První složka obsahuje všechny fyzikální a chemické vlastnosti prostředí, tj. vzduchu, vody a půdy, druhou složku prostředí tvoří všechny organizmy, tj. mikroorganizmy, rostliny a živočichové, kteří osídlují stejné prostředí. Mezi živočichem a jeho prostředím existují velmi těsné vztahy, obě složky se navzájem široce a mnohostranně ovlivňují. Prostředí působí na živočicha, který následkem dráždivosti vnímá všechny vnější popudy a odpovídá na ně. Odpovědi mohou být různého rozsahu a charakteru, většinou se projevují změnami fyziologických procesů nebo chování. Projevem reaktibility je na úrovni jedince určitá jeho reakce, např. chování, na úrovni fylogeneze pak vývoj druhu. Organizmy se nechovají k svému prostředí pasivně, ale svou činností je mění. Na změnách v biosféře se nejvíce podílí sám člověk, který od doby svého vzniku podstatně změnil vzhled rozsáhlých zeměpisných oblastí. Z hlediska jednotlivých strukturně funkčních úrovní organizace živé hmoty, jakými jsou organizmus, populace a společenstva, nejsou jejich prostředí stejnocenná ani svým obsahem, ani prostorově. Z těchto důvodů byly v ekologii zavedeny různé termíny vztahující se k určitému typu prostředí: monotop – prostředí osídlené jedincem určitého druhu demotop – prostředí populace biotop – prostředí osídlené společenstvem – biocenózou ekotop – prostředí obecně definované jako soubor všech abiotických faktorů bez ohledu na organismy a jejich soubory areál – prostor zeměpisného rozšíření druhu nebo systematické jednotky na zemském povrchu. lokalita (stanoviště) – místo výskytu živočicha. Je to geograficky a topologicky přesně vymezené místo, kde se živočich právě nachází nebo je pro různé účely sledován a sbírán. Ekologické faktory Všechny podmínky existence živočichů v prostředí označujeme jako ekologické faktory. Jsou to hlavně vlivy, které působí na živočichy přímo během jejich celého životního cyklu. Všechny časoprostorové změny ekologických faktorů ovlivňují druhové a kvantitativní složení suchozemských a vodních společenstev a jsou hlavními příčinami migrací živočišných druhů. Ekologické faktory působí na
organismy a jejich soubory mnohostranně. Výsledky těchto vlivů můžeme shrnout do tří skupin. 1) Eliminují výskyt druhů v prostředí, jejich životní podmínky neposkytují možnost k osídlení, a tím působí hlavně na zeměpisné rozšíření druhů. 2) Mají vliv na rozmnožování, úmrtnost a stěhování živočichů., působí na jejich vývojové cykly, a tím ovlivňují především jejich hustoty populací. 3) Podporují vznik různých adaptací, vyvolávají druhově příznačné regulační mechanizmy, které umožňují živočichům přežívat přechodně i v podmínkách pro život nepříznivých. Členění ekologických faktorů Ekologické faktory členíme podle různých hledisek. Většinou je dělíme na abiotické a biotické faktory. K abiotickým faktorům patří všechny fyzikální a chemické vlastnosti vzduchu, vody a půdy. Podle toho rozeznáváme faktory klimatické, hydrické a edafické. Biotické faktory se projevují jako vzájemné vztahy různých organizmů. Podle toho je třídíme na intraspecifické neboli homotypické a interspecifické neboli heterotypické. K poslední skupině také přiřazujeme též faktory antropogenní, které vyplývají z mnohostranné činnosti člověka v přírodě. Význam právě těchto faktorů roste tak rychle, jak rychle si člověk podrobuje přírodní prostředí, prakticky celou biosféru. K biotickým faktorům se většinou připojují i faktory potravní neboli trofické. Podle stupně cykličnosti ekologických faktorů a stálosti biologických rytmů a periodicity u organismů je dělíme na 3 skupiny: 1) Primárně periodické faktory 2) Sekundárně periodické faktory 3) Neperiodické faktory Primárně periodické faktory jsou vyvolány planetárnímy pohyby a patří k nim světlo, teplota a slapové jevy. Sekundárně periodické faktory jsou v různém stupni závislé na primárně periodických faktorech. Mezi tyto faktory patří kolísání vlhkosti, vnitrodruhové vztahy (rozmnožování živočichů), mezidruhové vztahy (draveckořist, hostitel-cizopasník), dále potrava a také některé vlastnosti půdy. Sekundární periodické faktory ovlivňují především hustotu populací, působí uvnitř areálu, ale neovlivňují jejich hranice a velikost. Neperiodické faktory působí náhle, neočekávaně. Živočichové jim nejsou přizpůsobeny, proto jejich účinek bývá katastrofální. Patří k nim silné větry, bouřky, povodně, požáry, některé formy lidské aktivity, jako jsou mýcení lesa, zorání louky, odkrývání povrchových dolů, znečištění, postřiky proti škůdcům, dále zesílená činnost predátorních, parazitických a patogenních organismů apod. Podle vlivu na evoluční procesy organismů dělíme faktory na 3 skupiny:
1) Morfoplastické faktory působí během evoluce při vývoji vnějšího tvaru těla nebo některých tělesných orgánů, např. vývoj končetiny, zakrnění nebo ztráta očí při trvalém pobytu ve tmě. 2) Fyzioplastické faktory ovlivňují fyziologické procesy a byly příčinou jejich změn během evoluce, např. změny metabolismu, pohybů a fyziologie vývoje. 3) Etoplastické faktory ovlivňují především chování živočichů. Zákon minima a zákon tolerance J. Liebig v roce 1848 formuloval zákon minima. Později se však zjistilo, že nejenom minimální hodnoty faktorů ale i maximální hodnoty mají vliv na přežívání jedinců. Shelford (1913) každý druh toleruje určité rozmezí libovolného faktoru a nejlépe v prostředí prospívá, působí-li vnější vlivy v rozsahu optimálních hodnot. Tolerance a ekologická valence Tolerancí označujeme schopnost živočichů snášet určité rozpětí libovolného faktoru. Vzdálenost mezi minimem a maximem daného faktoru vyjadřuje ekologickou valenci faktoru a jí je vymezena tolerance druhu. Obecně rozeznáváme druhy stenovalentní a euryvalentní. Ochrana ovzduší Zákon 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší) - platnost od 1.06.2002. Zákon 92/2004 Sb., kterým se mění zákon č.86/2002 Sb. Základní pojmy Vnější ovzduší – ovzduší v troposféře, s výjimkou ovzduší na pracovištích a v uzavřených prostorách Znečišťující látka – jakákoliv látka vnesená do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo a nebo může mít po fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný majetek. Znečišťování ovzduší – vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší v důsledku lidské činnosti vyjádřené v jednotkách hmotnosti za jednotku času. Emise – vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do životního prostředí. Emisní limit – nejvýše přípustné množství znečišťující látky nebo skupiny znečišťujících nebo pachových látek vypouštěné do ovzduší ze zdroje znečišťování ovzduší. Vyjadřuje se jako: • hmotnostní koncentrace znečišťující látky v odpadních plynech nebo hmotnostní tok znečišťující látky za jednotku času • hmotnost znečišťující látky vztažená na jednotku produkce nebo lidské činnosti • počet pachových jednotek na jednotku objemu • počet částic znečišťující látky na jednotku objemu
Emisní strop – nejvyšší přípustná úhrnná emise znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek vznikající v důsledku lidské činnosti vyjádřená v hmotnostních jednotkách za období 1 roku ze všech zdrojů znečišťování ovzduší, z jejich vymezené skupiny nebo z jednotlivého zdroje znečišťování ovzduší na vymezeném území. Úroveň znečištění ovzduší – hmotnostní koncentrace znečišťujících látek v ovzduší nebo jejich depozice z ovzduší na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času. Provozovatel zdroje znečišťování ovzduší – právnická osoba nebo fyzická osoba, která zdroj znečišťování ovzduší skutečně provozuje; není-li taková osoba, považuje se za provozovatele vlastník zdroje znečišťování. Imise – znečištění ovzduší vyjádřené hmotnostní koncentrací znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek. Imisní limit – hodnota nejvýše přípustné úrovně znečištění ovzduší vyjádřená v jednotkách hmotnosti na jednotku objemu při normální teplotě a tlaku. Mez tolerance – procento imisního limitu nebo část jeho absolutní hodnoty, o které může být imisní limit překročen. Pachové látky – látky nebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované pachovým číslem, pachovou jednotkou nebo čichovým prahem. Přípustná tmavost kouře – nejvýše přípustný stupeň znečišťování ovzduší vyjádřený zabarvením kouřové vlečky nebo zjištěný v kouřovodu metodou stanovenou prováděcím právním předpisem. Těkavá organická látka – jakákoli organická sloučenina nebo směs organických sloučenin, s výjimkou methanu, která při teplotě 20 oC (293,15 K) má tlak par 0,01 kPa nebo více nebo má odpovídající těkavost za konkrétních podmínek jejího použití, a která může v průběhu své přítomnosti v ovzduší reagovat za spolupůsobení slunečního záření s oxidy dusíku za vzniku fotochemických oxidantů. Nejlepší dostupná technika (techniky) – nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použitých technologií a způsobů jejich provozování, které jsou vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném hospodářském odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň jsou nejúčinnější v dosahování vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku. Redukční cíl – procento, o které je nutno ve stanoveném termínu snížit emise znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek ze všech zdrojů znečišťování ovzduší umístěných na vymezeném území, případně z vymezené skupiny zdrojů znečišťování ovzduší, ve srovnání s rokem stanoveným jako referenční. Světelné znečištění – viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno. V oblasti ochrany ozónové vrstvy Země.
Regulovaná látka – látka poškozující ozónovou vrstvu Země uvedená v příloze č. 4 k tomuto zákonu, a to bez ohledu na to, zda jde o nově vyrobenou, znovuzískanou, recyklovanou nebo regenerovanou látku vyskytující se samostatně nebo ve směsi; za regulovanou látku se nepovažuje nevýznamné množství této látky pocházející z nezáměrné nebo nahodilé výroby během výrobního procesu, z nezreagované suroviny nebo z používání technologického prostředku, ve kterém je přítomna regulovaná látka jako stopová nečistota, nebo které je emitováno během výroby produktů nebo manipulace s nimi. Zacházení s regulovanými látkami a výrobky, které je obsahují – jejich výroba, dovoz, vývoz, dodávání na trh, skladování, sběr, znovuzískávání, recyklování, regenerování nebo zneškodňování; zacházením je též použití regulované látky ve výrobním procesu nebo pro karanténní a dezinfekční účely ochrany zboží před přepravou. Nezbytná potřeba – potřeba regulovaných látek pro stanovené účely, kde není možná náhrada použití již zakázaných regulovaných látek pro zajištění ochrany zdraví a životů lidí, obrany a bezpečnosti státu, leteckého provozu a jaderných zařízení. V oblasti ochrany klimatického systému Země Klimatický systém Země – veškerá atmosféra, hydrosféra, biosféra, geosféra a jejich vzájemné působení. Změna klimatu – taková změna, která je vázána přímo nebo nepřímo na lidskou činnost měnící složení globální atmosféry a která je vedle přirozené proměnnosti klimatu pozorována za srovnatelný časový úsek. Látky ovlivňující klimatický systém Země – oxid uhličitý, methan, oxid dusný, částečně a zcela fluorované uhlovodíky a fluorid sírový. Ochrana vody Jakost vod ovlivňují bodové zdroje znečištění (města a obce, průmyslové závody a objekty soustředěné zemědělské živočišné výroby). Podíl obyvatel bydlících v domech napojených na veřejnou kanalizaci byl v roce 2000. 74,8 % obyvatelstva ČR). Napojení obyvatel na kanalizaci je v ČR nad evropským průměrem zemí OECD, který je cca 62 %. Do veřejných kanalizací bylo vypuštěno 576 mil. m3 odpadních vod, z nichž bylo 94,8 % čištěno (převažovalo mechanicko-biologické čištění odpadních vod). U hlavních provozovatelů bylo 92,9 % odpadních vod čištěno na zařízeních s vyhovující účinností. Jakost povrchových a podzemních vod významně ovlivňují plošné zdroje znečištění, mezi něž patří hlavně znečištění ze zemědělského hospodaření, atmosférická depozice a erozní splachy z terénu. Význam plošných zdrojů znečištění s pokračujícím poklesem znečištění z bodových zdrojů roste. Jejich podíl je podstatný zvláště u dusičnanů a při acidifikaci, méně u fosforu a je odlišný v různých oblastech ČR v závislosti na hustotě osídlení, podílu čištění vypouštěných odpadních vod, intenzitě a způsobu zemědělského hospodaření a úrovni atmosférické depozice. Dalším z faktorů, negativně ovlivňujících jakost povrchových
i podzemních vod, je havarijní znečištění. Vodní erozí je významně ohroženo 42 % zemědělské půdy. ZÁKON o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) 254/2001 Sb.se změnami a doplňky provedenými s účinností dnem 1. ledna 2003 zákonem č. 76/2002 Sb. a zákonem č. 320/2002 Sb. a od května 2004 zákonem 20/2004 Sb. Účelem tohoto zákona je • chránit povrchové a podzemní vody, • stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, • vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl. Vymezení pojmů Povrchovými vodami jsou vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu; tento charakter neztrácejí, protékají-li přechodně zakrytými úseky, přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo v nadzemních vedeních. Podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami; za podzemní vody se považují též vody protékající drenážními systémy a vody ve studních. Odpadní vody jsou vody použité v obytných, průmyslových, zemědělských, zdravotnických a jiných stavbách, zařízeních nebo dopravních prostředcích, pokud mají po použití změněnou jakost (složení nebo teplotu), jakož i jiné vody z nich odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Odpadní vody jsou i průsakové vody z odkališť, s výjimkou vod, které jsou zpětně využívány pro vlastní potřebu organizace, a vod, které odtékají do vod důlních, a dále jsou odpadními vodami průsakové vody ze skládek odpadu. Vodním zdrojem je vodní útvar povrchové nebo podzemní vody, kterou lze použít pro uspokojení potřeb člověka. Vodním útvarem je vymezitelné významné soustředění povrchových nebo podzemních vod v určitém prostředí charakterizované společnou formou jejich výskytu nebo společnými vlastnostmi vod a znaky hydrologického režimu; vodní útvary jsou přírodní a umělé; umělé vodní útvary jsou vytvořené lidskou činností. Nakládáním s povrchovými nebo podzemními vodami je jejich vzdouvání pomocí vodních děl, využívání jejich energetického potenciálu, jejich využívání k plavbě nebo k plavení dřeva, k chovu ryb nebo vodní drůbeže, jejich odběr, vypouštění odpadních vod do nich a další způsoby, jimiž lze využívat jejich vlastnosti nebo ovlivňovat jejich množství, průtok, výskyt nebo jakost. Povodí je území, ze kterého veškerý povrchový odtok odtéká sítí vodních toků k určitému místu vodního toku (obvykle soutok s jiným vodním tokem nebo vyústění vodního toku do jiného vodního útvaru). Povodí je ohraničeno rozvodnicí,
kterou je myšlená hranice geomorfologického rozhraní mezi sousedními povodími. Plocha povodí zahrnuje také plochy povrchových vodních útvarů v povodí. Hydrogeologický rajon je území s obdobnými hydrogeologickými poměry, typem zvodnění a oběhem podzemní vody. Ochrana půdy Na ochraně půdy se formálně podílejí zákony: č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon) OCHRANA ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNÍHO FONDU - ochrana přírody a krajiny se podle § 2 odst. (2) písm. h) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zajišťuje zejména účastí na ochraně půdního fondu, především při pozemkových úpravách. - zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana a zlepšování životního prostředí. (zákon č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu, Část I – Zemědělský půdní fond , § 1, odst. (1) ). OCHRANA LESNÍHO PŮDNÍHO FONDU - zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v § 3, odst. (1), písm. b) chápe les jako významný krajinný prvek. - zákon č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), hlava první, v Oddílu prvním , § 1 definuje les jako národní bohatství, tvořící nenahraditelnou složku životního prostředí. Účelem tohoto zákona je stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. V Hlavě druhé, Oddílu druhém, § 13 tentýž zákon stanovuje podmínky ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa.
Krajina – pojem, struktura, vývoj. Vliv člověka a mysliveckého hospodaření na krajinu, trvale udržitelný rozvoj myslivosti. Existuje velké množství definic a pohledů na krajinu. Krajina je složitý systém, který nelze pochopit analýzou jeho jednotlivých částí, ale pouze systémovým a celostním (holistickým) přístupem. Krajinu lze charakterizovat z hlediska přírody, stanoviště, artefaktu, systému, problému, bohatství, ideologie, historie, místa a estetiky.
Právní pojetí: Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (§ 3 písm. k, zák. č. 114/1992 Sb). Geomorfologické pojetí: Krajina je pododdělením zemského povrchu vývojově více či méně stejnorodou částí zemského povrchu, vyznačující se určitou strukturou jednotlivých složek této části země a jejich vzájemnými přirozenými vztahy. Geografické pojetí: Troll (1950) definuje krajinu jako část zemského povrchu, která podle svého vnějšího obrazu a vzájemného působení svých jevů, tak jako vnitřních a vnějších vztahů polohy, tvoří prostorovou jednotku určitého charakteru a na geografických přirozených hranicích přechází v krajiny jiného charakteru. Spolu s Bobekem a Schmithusenem (1949) chápe Troll krajinu i jako geografickou substanci složenou ze tří složek: abiotické, biotické a duchovní. Regionálně statické pojetí vymezuje krajinu jako poměrně nevelký jednotlivý okrsek (geografické individuum) zemského povrchu, ohraničený přirozenými hranicemi, v jehož rámci dochází ke složitým interakcím přírodních komponent, které jsou sobě vzájemně přizpůsobeny. Krajinou v pojetí regionálně-typologickém rozumíme rovněž soubor vzájemně svázaných a podmíněných přírodních objektů a jevů, které vytvářejí v čase se vyvíjející přírodní teritoriální komplex či řady takovýchto komplexů. V pojetí čistě typologickém je krajina zobecněným pojmem pro jednotné označení přírodních typologických komplexů nejnižší hierarchické úrovně, které mohou být teritoriálně od sebe odděleny, ale mají shodné základní přírodní charakteristiky. Ekologické (krajinně-ekologické) pojetí: Krajina je systémem přírodních, resp. přírodních a člověkem podmíněných elementů, jejichž vztahy mohou být harmonické či nevyvážené. Předmětem studia v tomto pojetí bývá struktura, funkce a dynamika krajiny. Forman a Gordon (1986) chápou krajinu jako heterogenní část zemského povrchu skládající se ze souboru vzájemně se ovlivňujících ekosystémů, který se v dané části povrchu v podobných formách opakuje. Na rozhraní geomorfologického a ekologického chápání krajiny se pohybuje definice podle Zonnevelda (1995). Ten krajinou rozumí část prostoru na zemském povrchu, která zahrnuje komplex systémů tvořených vzájemnou interakcí horniny, vody, vzduchu, rostlin, živočichů a člověka a která svou fyziognomií vytváří zřetelnou jednotku nebo také soustavu systémů vyššího řádu s řadou subsystémů ve vzájemné interakci, které svou fyziognomií utvářejí zřetelně vymezitelnou část zemského povrchu. Celá tato soustava je dál spoluutvářena abiotickými, biotickými a antropogenními činiteli. Lipský (1999) v duchu ekosystémového pojetí definuje krajinu jako otevřený systém zemského povrchu formovaný všemi faktory (abiotickými, biotickými a antropogenními). Podobně Hadač (1982) chápe krajinu jako konkrétní soustavu abiotických útvarů, geobiocenóz, hydrocenóz a techno-antropocenóz. Přičemž techno-antropocenózy jsou chápány jako systémy tvořené společenstvem lidí, pěstovaných a synantropních rostlin a živočichů a veškerým technickýcm, kulturním a sociálním vybavením, které společenstvo lidí využívá, a prostředím, s nímž je toto společenstvo v interakci.
Architektonické (funkčně-estetické) pojetí: Obytná krajina je oblast nebo obytné místo znamenající přírodní prostor přímo úmyslně určený nebo utvářený k přírodnímu obývání. Podle definice Norberg-Schulze (1994) je krajina rozlehlou všeobsahující totalitou, místem, která má vždy svou zvláštní identitu vyplívající z místních podmínek. Historické pojetí: Krajina je územím, jež se po určitou dobu svérázně vyvíjelo geopoliticky, hospodářsky a kulturně v závislosti na přírodních podmínkách, vyplývajících v podstatě ze zeměpisné polohy. Demografické pojetí: V tomto kontextu se krajinou rozumí území obývané určitou populací lidí, vyznačujících se společnými vlastnostmi a znaky, které ji odlišují od populací jiných (etnických jednotek různého stupně, jako jsou rasy, kmeny, národy). Ekonomické pojetí: Toto pojetí je projev antropocentrického též egocentrického postoje ve vztahu ke krajině. Podstatou je využívání produkčního potenciálu či pouze prostorového rámce krajiny ve prospěch člověka bez ohledu na ekologické souvislosti a harmonické vztahy v krajině. Struktura krajiny Strukturu krajiny definuje Zonneveld (1995) jednoduše jako to co z krajiny vidí oči ptáka ve směru kolmém nebo šikmém k povrchu zemskému. Struktura krajiny je jedním z nejvýzanmějších faktorů ovlivňujících biodiverzitu, jako základní ukazatel ekologické hodnoty krajiny. Do značné míry determinuje i prostorovou distribuci živočišných populací, čímž ovlivňuje mj. zdravotní stav organizmů. Forman a Gordon (1986) rozlišují tři základní skladebné součásti každé krajiny: krajinou matrix, enklávy a koridory. Matrix (matrice) je nejrozsáhlejší a prostorově nejspojitější skladebná součást krajiny. Matrix krajiny České republiky, resp. střední Evropy, je převážně tvořena ekologicky labilnějšími ekosystémy, zatímco úlohu „nositele“ ekologické stability přebírají enklávy a koridory. Enkláva (ploška) je neliniový, tedy plošný útvar, vzhledem se lišící od svého okolí, často obklopena krajinou matrix. Enklávy se od sebe různí co do své velikosti, tvaru, typu, vnitřní heterogenity i vlastních hranic. Koridor je pruh území, který stejně jako enkláva obklopen odlišným prostředím. Oproti enklávě má však výrazně liniový charakter. Koridory plní pět základních funkcí. Spojením dvou či více míst plní úlohu transportního prostředí., poskytují trvalé existenční podmínky některým druhům, samy o sobě ovlivňují okolní prostředí, mají bariérové, příp. selektivně bariérové účinky, z hlediska estetického reprezentují krajinné linie a osy jako součásti krajinné scény. Vývoj krajiny
Rozhodujícím obdobím pro vývoj přírodních charakteristik současné krajiny byly čtvrtohory (kvartér) Kvartér dal základní podobu dnešnímu reliéfu a znamenal nástup současných rostlinných a živočišných společenstev. Jeho charakteristickým cyklem je střídání bezlesé krajiny v glaciálech a zalesněné krajiny v interglaciálech. Po vyhynutí většiny druhů v holocénu (době poledové) dochází k jejich opětovné migraci v důsledku především teplotních a srážkových změn. Postupně docházelo k osídlování chladných stepí borovicí a břízou (8-9 tisíc let př. Kr.), které byly s dalším oteplováním vytlačovány dubem a smrkem (6-7 tisíc př. Kr.), později bukem (od 5 tisíciletí př. Kr.). Do té doby byla krajina ovlivňována výhradně přírodními faktory, zejména pak klimatem. S nástupem neolitu se začíná jako zcela nový krajinotvorný faktor uplatňovat i činnost člověka. V období mezi neolitem a současností rozlišuje Librová (1996) tři fáze vývoje z hlediska vlivu člověka na krajinu.: Primární homeostáza – je typická pro období minimálního vlivu člověka, pro přírodní krajinu. Sekundární homeostáza – kulturní krajina minulých století charakterizována odlesněním, kultivací a urbanizací. Činnost člověka byla vesměs v ekologické schodě s přírodou. Terciární homeostáza – následuje po období průmyslového rozvoje a ekologicky neudržitelného využívání přírody a přírodních zdrojů. Znamená návrat přírodě blízkých postupů v zemědělství, lesnictví a vodním hospodářství, obnovu biodiverzity a ekologické rovnováhy. Gojda (2000) považuje za logické rozdělení vývoje evropské krajiny mírného klimatického pásma do 4 tzv. archetypů kulturní krajiny. Uvažován je tedy pouze vývoj od počátku přeměny krajiny přírodní na kulturní, který se datuje v období neolitu. 1.Krajina pravěkých zemědělců 2.Zásah Římanů a vznik strukturované krajiny 3.Středověká kolonizace 4.Krajina novověku Pravěk Neolit (mladší doba kamenná) 5300 – 4300 př. Kr. Klima se otepluje člověk domestikuje zvířata a pěstuje zemědělské plodiny. V důsledku žárového zemědělství s lesním přílohem (orba doposud nebyla známa) dochází k prvnímu vědomému zmenšování plochy lesů. Lesní pastva prosvětlovala les. Odlesněné plochy umožnily nástup xerotermních stepních druhů. Jedna osada obhospodařovala 20 – 50 ha půdy po 10 až 20 let poté se osada stěhovala. Eneolit (pozdní doba kamenná) 4300 – 2200 př. Kr. Les je stále ničen vypalováním a vypásáním. Objev primitivní orby zapřičinil vznik stabilních osad.Pozemky jsou obdělávány křížovou orbou po dobu dvou let pak jsou ponechány ladem jako tzv. travnatý příloh.
Doba bronzová 2200 – 750 př. Kr. Pokračuje pozvolné rozšiřování zemědělské půdy na úkor lesa. Zakládání dalších osad zejména podél vodních toků. V pozdní době bronzové se začíná romovat dnešní krajina – docházelo k šíření kulturních stepí, k významným erozním jevům. Starší doba železná 750 – 500 př. Kr. Ke konci této etapy dochází člověk k poznání, že louka vyprodukuje až dvacetinásobek biomasy (píce) než les. V důsledku toho dochází k dalšímu odlesnění. Přibližně od 6 stol. př. Kr. se nejvyšší aristokratická rodová vrstva odděluje od prostého lidu a buduje izolovaná sídla na vyvýšených místech – opevněné hrady a hradiště. Mladší doba železná 500 – 0 př. Kr. Člověk začal používat kosu a další železné zemědělské nástroje. V úrodných oblastech se dále rozšiřuje zemědělská půda na úkor lesa. Masivní odlesnění je zapříčiněno potřebou palivového dříví na výrobu železa. Dochází ke změně mezoklimatu, k vysoušení a tedy k změně vegetace (xerofytizace). Zvyšuje se hustota cest místního i vyššího významu. Vznik strukturované krajiny pod vlivem Římanů (1. – 5 st.) Klíčovým momentem pro vznik strukturované krajiny je vznik soukromého vlastnictví půdy. Za účelem výběru daní dochází k prvnímu zaměření půdy na pravidelné dílce. K vyšší fragmentaci dochází i vlivem výstavby dalších cest. Středověká kolonizace Počátek intenzivního využívání krajiny. Raný středověk (6. – 12. st) Odhadu je se, že kolem roku 850 zaujímal zemědělská půda na našem území cca 10 % plochy ve 12 st. pak asi 15 %. Urychluje se vývoj sídelní struktury. Hlavní komunikace sledují především toky velkých řek. Vrcholí kolonizace jsou zakládány nové osady, kláštery, hrady a hamry. Vzniká zkladní síť měst. V Evropě jsou budovány některé meliorační a vodohospodářské stavby (maurské zavlažování a odvodňovací systémy ve Španělsku, hrázové systémy ve Flandrech a v Holandsku, vysoušené močály a rašeliniště v Anglii). Od 12 st., se datují první zmínky o plánovité organizaci půdního fondu a zemědělského osídlení na území dnešní ČR. Vrcholný středověk (13. – 15. stol.) Lesů ubývá natolik, že v některých oblastech se zemědělská půda stává převažující kulturou. Odhaduje se 30 % plochy zemědělské půdy. Plužiny jsou transformovány na dlouhé lány. Vzniká nový typ vesnic s tzv. lánová s dlouhými pozemky situovanými vedle sebe kolmo na osu vesnice – cestu, bez návsi. Uplatňuje se
převážně trojhonný systém s úhorem. Nejvíce se pěstovalo obilí, hrách čočka, len, konopí, řepka, hořčice, zelí, řepa, zelenina, z ovoce jablka , hrušky, třešně, broskve, slívy a vinná réva. Novověk (16. – 18 stol.) Po období první kolonizace (počátek 15 st.) přišlo období husitských válek, které zpustošily celé kraje. Mnohé zemědělsky využívané plochy jsou od období třicetileté války až do dnešní doby zalesněny. Snížení populace o 30 %, zánik vesnic. V 16. století dochází k likvidaci rozsáhlých mokřin, zakládány jsou četné rybniční soustavy. V 2. pol. 18. století zakládání výnosných smrkových a borových monokultur z důvodu zvýšené potřeby dřeva v průmyslu a stavebnictví. Moderní historie (19. – 20. stol.) Významné intenzifikační trendy v terciální krajinné struktuře spojené s průmyslovou revolucí a industrializací života se odrážejí ve výrazně vyšší fragmentaci krajiny. Především vlivem dědictví pokračovalo drobení půdní držby. Střídavé hospodářství postupně nahrazuje předchozí trojhonný systém. 1. pol. 19. stol. zrychlení procesu urbanizace vznik železnic. Ke konci 19. stol. se začínají objevovat první přehrady. Z hlediska vývoje krajiny zaznamenaly nejradikálnější zlom události po roce 1948. Nástup stále výkonnější zemědělské mechanizace, demonstrativní scelování pozemků do rozlehlých lánů. Likvidace cenných ekosystémů, zjednodušení krajinné struktury (snížení heterogenity), rušení sítě polních cest, intenzivní vodní a větrná eroze, meliorace. Odvodňování pozemků s vyrovnaným vodním režimem, technicky tvrdé úpravy vodních toků, vysoušení cenných mokřadů, náhradní rekultivace, rozšiřování lesních celků na úkor rozptýlené zeleně. Trvale udržitelné hospodaření se zvěří v dnešní společnosti Yves Lecocq (2004) říká: „Moderní myslivost by měla být založena na spolehlivých biologických informacích, jako jsou odhady vývoje populací a přesné záznamy úlovků tak, aby bylo možné jít cestou trvale udržitelného rozvoje. Vše by mělo probíhat s ohledem na všechny občany - myslivce i nemyslivce - a s ohledem na platnou legislativu a to samozřejmě i tehdy, když se některé právní předpisy mohou myslivcům zdát nevyhovující. Akcent se musí v neposlední řadě klást také na zásady péče o živé bytosti, tzn. vyhýbat se zbytečnému týrání zvířat. Myslivci by měli pravidelně absolvovat cvičné střelby vedoucí k omezení pravděpodobnosti postřelení zvěře, měli by používat lovecky upotřebitelné psy atd. Současně s tím musí lov přispívat k biodiverzitě tak, aby umožňoval nebrat v úvahu pouze otázku druhů lovné zvěře, ale také ochranu ostatních živočichů, ochranu stanovišť a udržování ekosystémů“. Zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí definuje trvale udržitelný rozvoj společnosti jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich
základní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému. Míchal (2001) uvádí tři dimenze (pilíře) trvalé udržitelnosti: Ekologická udržitelnost – vyplívá z respektování únosné kapacity ekosystémů, nutností zachování jejich existence, procesů fungování a obnovy. Využívání obnovitelných zdrojů je založeno na jejich reprodukovatelnosti, využívání neobnovitelných zdrojů se snaží o minimalizaci jejich čerpání a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji. Sociální udržitelnost – rozvoj nemá vést k psychickému stresu populace, nemá narušovat vztahy ve společnosti, morálku, tradice a etiku. Ekonomická udržitelnost – hodnocení ekonomické efektivnosti, vztahy mezi náklady a přínosy včetně zahrnutí enviromentálních a zdravotních externalit, což je velmi obtížné (cena zdraví, čistého vzduchu apod.) Jde o úkol mederní ekologické ekonomie. Ochrana přírody a krajiny a myslivecké hospodaření NATURA 2000 – SOUSTAVA CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ EVROPSKÉHO VÝZNAMU Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast. Vytvoření soustavy Natura 2000 ukládají dva nejdůležitější právní předpisy EU na ochranu přírody: směrnice 79/409/EHS O ochraně volně žijících ptáků („směrnice o ptácích“) směrnice 92/43/EHS O ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin („směrnice o stanovištích“) Směrnice ve svých přílohách vyjmenovávají, pro které druhy rostlin, živočichů a typy přírodních stanovišť mají být lokality soustavy Natura 2000 vymezeny. Tyto typy přírodních stanovišť či druhy mohou být označené jako "prioritní". Pro prioritní typy přírodních stanovišť a druhy platí přísnější kritéria ochrany než pro ostatní. Obě směrnice byly v naší legislativě implementovány do zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny ve znění zákona č. 218/2004 Sb. Na základě směrnice o ptácích jsou vyhlašovány ptačí oblasti – PO (v anglickém originále: Special Protection Areas – SPA) a podle směrnice, o stanovištích evropsky významné lokality – EVL (v anglickém originále Sites of Community Importace SCI). Dohromady ptačí oblasti a evropsky významné lokality tvoří soustavu chráněných území Natura 2000. Návrh této soustavy chráněných území je podmínkou kandidatury zemí do Evropské unie. Vymezení SPA a SCI je Evropskou unií chápáno jako vědecký problém, který nebere v úvahu politická a vlastnická hlediska. Míchal vidí výhody
v rezolutním byrokratickém přístupu Bruselu při prosazování ochrany prvků soustavy NATURA 2000. Samu soustavu považuje za velkorysý a bezprecedentní pokus s obrovským pozitivním významem pro ochranu přírody (nikoli krajiny). Definování jednotlivých typů přírodních stanovišť spolu s prezentací v daném okamžiku aktuálních výsledků jejich mapování na území ČR jsou předmětem např. Katalogu biotopů České republiky. V členských zemích EU představuje NATURA 2000 podíl cca 15 % jejich rozlohy. Protože v rámci soustavy NATURA 2000 jsou chráněny také stanoviště a druhy, které v naší přírodě jsou přítomny jen díky lidské činnosti, není cílem v těchto chráněných územích zcela vyloučit vliv člověka. Naopak, vhodný management těchto lokalit je nutný pro jejich udržení. Zakázány jsou jen takové činnosti, které mají negativní vliv. Ovšem veškeré plány a projekty, které nějakým způsobem mohou významně ovlivnit evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, podléhají samostatnému posuzování vlivů projektů z hlediska zachování předmětu ochrany. Vytvoření soustavy NATURA 2000 se tak dotkne především vlastníků a uživatelů pozemků, obcí, zájmových organizací a skupin. Zařazení do soustavy NATURA 2000 umožní finanční zajištění ze státního rozpočtu a z některých fondů EU na šetrné hospodaření, které umožní zachování předmětů ochrany (stanoviště, druhy rostlin, živočichů). Za celkovou přípravu soustavy NATURA 2000 zodpovídá Ministerstvo životního prostředí, které pověřilo přípravou odborných podkladů Agenturu ochrany přírody a krajiny. Evropsky významné lokality a ptačí oblasti vyhlašuje vláda ČR.
Územní ochrana Se soustřeďuje na ochranu plošných (prostorových) přírodních a krajinných jednotek. Stejně jako druhová ochrana rozeznává dvě úrovně ochrany: (1) obecná územní ochrana a (2) ochrana zvláště chráněných území.
Obecná územní ochrana Řeší ochranu přírody a krajiny celoplošně, případně mimo zvláště chráněná území. Kromě obecné ochrany přírody a krajiny v rámci nejrůznějších správních řízeních v podobě stanoviska orgánu ochrany přírody, vymezuje současně platná legislativa dva samostatné instituty obecné ochrany: (a) územní systém ekologické stability resp. (b) významné krajinné prvky. Významné krajinné prvky (VKP) – je ze zákona definován jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Ze zákona jsou významnými krajnými prvky lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Mimo to jsou jimi jiné části krajiny, které orgán ochrany přírody jako VKP zaregistruje, zejména pak: mokřady, stepní trávníky, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy,….Institut VKP se uplatňuje pouze mimo zvláště chráněná území.
Územní systém ekologické stability (ÚSES) je zákonem (č. 114ú92 Sb.) definován jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Vymezení ÚSES zajišťuje uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základu pro mnohostranné využívání krajiny.
Zvláště chráněná území ZCHU jsou území přírodovědecky nebo esteticky velmi významná nebo jedinečná. Jejich síť je na našem území formována již od roku 1838. Spolu s jejich vyhlášením je nutné stanovit podmínky jejich ochrany a managementu. Současná legislativa uznává 6 kategorií zvláště chráněných území, z toho 2 velkoplošné a dvě maloplošné. Národní parky – jsou mezinárodně užívanou kategorií území jedinečných v mezinárodním či národním měřítku, jejich značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Národní parky jsou zpravidla členěny do tří zón s odstupňovaným režimem ochrany. Na území ČR byly vyhlášeny 4 národní parky: Krkonošský NP (550 km2), NP Šumava (690 km2), NP Podyjí (63 km2) a NP České Švýcarsko (79 km2). Chráněné krajinné oblasti – národní kategorie zahrnující rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých trávních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Pro účely diferencované ochrany jsou vymezovány zpravidla čtyři (nejméně však tři) zóny. Na území ČR bylo vyhlášeno 24 CHKO, které reprezentují 13 % rozlohy státu (10274 km2). Národní přírodní rezervace (NPR) – jsou maloplošná území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku. V ČR bylo vyhlášeno 110 národních přírodních rezervací. Přírodní rezervace – jsou maloplošná území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast. V ČR bylo vyhlášeno 714 přírodních rezervací. Národní přírodní památka (NP) – je přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů s národním nebo mezinárodním ekologickým , vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. V ČR bylo vyhlášeno 101 národních přírodních památek. Přírodní památka – je přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým
významem a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. V ČR bylo vyhlášeno 1127 přírodních památek. Biosférická rezervace (BR) – je vyhlašována organizací spojených národů pro vzdělání a vědu (UNESCO) v rámci programu Člověk a biosféra. Předmětem zájmu je ochrana genofondu, výzkum využívání přírodních zdrojů, výměna informací v mezinárodním měřítku, výchova odborníků a veřejnosti. Světová mozaika biosférických rezervací zahrnuje všechny základní biomy Země spolu s různými stupni a formami jejich civilizační zátěže. Biosférické rezervace se vždy ztotožňují s NP nebo CHKO. Na našem území je evidováno 6 BR (Krkonoše, Šumava, Bílé Karpaty, Křivoklátsko, Pálava, Třeboňsko). Území BR (i v případě CHKO) se člení do tří zón – I. jádrové území, II. Nárazníková zóna a III. Přechodové území. Přírodní park – je území s významnými soustředěnými stetickými a přírodními hodnotami, které není součástí ZCHÚ. Přírodní park se zřizuje z titulu ochrany krajinného rázu. Přechodně chráněná poloha – je území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů. Lze ji vyhlásit též z jiných vážných důvodů, především vědeckých, studijních či informačních. Vyhlášení je předem limitováno stanovenou dobou, někdy i opakovaně (např. v období rozmnožování) Pro toto období se stanoví omezení některých činností v zájmu předmětu ochrany. ECONET – je od roku 1995 zkrácená název pro jednotnou Evropskou ekologickou síť, která zahrnuje: (1) jádrová (klíčová) území, (2) ekologické koridory, (3) zóny zvýšené péče o krajinu. Plocha skladebných prvků ECONET představuje 27,8 % plochy ČR. Ve velké většině se tyto prvky ztotožňují s jinou formou ochrany (ÚSES, ZCHÚ, VKP) Ramsarská úmluva – Vyhlášena byla v roce 1971. Jako dosud jediná mezinárodní úmluva řeší ochranu konkrétního typu biotopu. Soustředí se na mokřady s mezinárodním významem, s důrazem na jejich ornitologický význam, jako biotopů vodního ptactva podporujících jejich migraci. V zásadě jsou touto úmluvou ošetřeny dvě kategorie mokřadů: (1) reprezentativní, vzácné nebo unikátní typy mokřadů a (2) mokřady významné z hlediska ochrany biodiverzity. V ČR bylo vyhlášeno 10 mokřadů mezinárodního významu.
Myslivecké hospodaření a ochrana přírody v zákoně č. 114/1992 Sb. Národní parky Zákon na ochranu přírody a krajiny v § 16 uvádí základní ochranné podmínky národních parků, kde mimo jiné je uvedeno, že na celém území národních parků je zakázáno:
h) povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů, i) zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy a bažantnice, kromě záchranných chovů, a používat otrávených návnad při výkonu práva myslivosti. Dále je v § 21 stanoveno: Výkon práva myslivosti a práva rybářství podle zvláštních předpisů může být v určitých částech národního parku nebo na celém jeho území orgánem ochrany přírody omezen nebo vyloučen. Chráněné krajinné oblasti V § 26 jsou stanoveny základní ochranné podmínky chráněných krajinných oblastí Na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno: povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů, používat otrávených návnad při výkonu práva myslivosti. Na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti je dále zakázáno zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy, bažantnice. Národní přírodní rezervace V § 29 jsou stanoveny základní ochranné podmínky národních přírodních rezervací Na celém území národních přírodních rezervací je zakázáno: povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů, zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy a bažantnice a používat otrávených návnad při výkonu práva myslivosti, sbírat či odchytávat rostliny a živočichy, nejde-li o případy podle § 30. A v § 30 je stanoveno, že: Výkon rybářského a mysliveckého práva v národních přírodních rezervacích je možný jen se souhlasem orgánu ochrany přírody. Přírodní rezervace V § 34 jsou stanoveny základní ochranné podmínky v přírodních rezervacích Na celém území přírodních rezervací je zakázáno: povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů, sbírat či odchytávat rostliny a živočichy, kromě výkonu práva myslivosti a rybářství či sběru lesních plodů. Výkon práva myslivosti a rybářství může příslušný orgán omezit, pokud tento výkon je v rozporu s podmínkami ochrany území přírodní rezervace.
Populační ekologie zvěře, nejvýznamnější vztahy a jejich vliv na myslivecké hospodaření POPULACE Populace je soubor jedinců téhož druhu, nacházejících se v jednom určitém místě v jednom určitém čase. Termínu populace se užívá v ekologii, genetice a demografii. Obor ekologie, který se zabývá výzkumem populací, se nazývá populační ekologie (demekologie). Příklady faktorů a jejich hodnot na úrovni populace. Faktor Hodnota Populace Populační hustota Věková třída Počty jedinců ve věkové třídě Predátor Hustota predátora Potrava Množství potravy Teplota Počet °C Vlhkost % vlhkosti Samotná populace nemůže představovat systém, protože její dynamiku nelze patřičně vysvětlit bez interakcí s dalšími komponentami prostředí. Hlavními součástmi populačního systému proto ve většině případů budou: 1. populace – skládající se z jedinců seskupených do struktur podle věku, vývojového stádia, hmotnosti, pohlaví, 2. podmínky prostředí – teplota, vlhkost, proudění vzduchu, salinita, pH apod., 3. zdroje – potrava, úkryty, hnízdní dutiny, prostor, voda, světlo, CO2 apod., 4. ostatní organismy – nepřátelé, kteří mají negativní účinky na populaci a zahrnují predátory, patogenní mikroorganismy, parazity nebo kompetitory.
Příklady událostí a procesů na úrovni populace Událost Narození Smrt Přírůstek v g Přírůstek v jedincích Příjem potravy v g
Proces Natalita Mortalita Růst Populační růst Konzumace
Znaky a procesy na úrovni jedince a populace Individuální znaky Věk Stádium (vývojové) Velikost Pohlaví Prostorové chování
Populační znaky Věková struktura Stádiová struktura Početnost nebo velikostní struktura Poměr pohlaví Prostorová struktura
Individuální procesy
Populační procesy
Vývoj (růst jedince) Stárnutí Reprodukce Smrt
Populační růst Změny ve věkové struktuře Natalita Mortalita
Vymezení a rozdělení ekologických faktorů: Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Buď působí jako podmínky prostředí, anebo se uplatňují jako zdroje. Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické). Význačné postavení zaujímá člověk jako ekologický faktor. Abiotické faktory: Voda a půda jsou prapodmínkami života na zemi. Vždyť pouze k vytvoření 1 kg živé hmoty v sušině je nezbytně třeba 400-500 l vody. Naším úkolem proto je udržet dostatek vody ve všech životních podmínkách, omezovat nejen ztráty nýbrž i odtok vod, zamezovat znečišťování vodních zásob a nadměrnou spotřebu vody, umožnit přístup k vodě i volně žijícím živočichům. Půda je výsledkem činnosti půdotvorných činitelů (matečné horniny, klimatu, půdní flóry a fauny, lidské činnosti) a zásadním způsobem ovlivňuje život na ni návazných rostlinných a živočišných společenstev. Vrstva půdy vysoká 1 cm se vytvoří zvětráním podloží za 30-70 let. Vrstva životadárné ornice vysoká 1 cm se vytvoří za přispění mikroorganismů za 200-500 let. Proto je třeba půdu chránit před erozí, znečišťováním a neodborným hospodařením, ale pouze tak, aby se z půdy a vody nestalo prostředí sterilní, které je bez života. K abiotickým činitelům ovlivňujícím životní prostředí živočichů náleží především mimozemské záření, které je součástí energie vyzařované trvale sluncem. Světlo ve svých denních a sezónních změnách významně ovlivňuje pozemský život, zejména fotosyntézu zelených rostlin, které jsou základním zdrojem potravy mnoha živočichů. V našich zeměpisných šířkách má na životní pochody živočichů největší význam délka světelného dne, kdy množství světelného požitku ovlivňuje například dobu rozmnožování, přebarvování, stěhování, atp. Většina živočichů, především ptáků, je aktivní převážně za denního světla, některé druhy jsou zase noční popřípadě soumračné. Pohyb slunce či měsíce ovlivňuje i orientaci živočichů, podobně jako zemský magnetismus ovlivňuje let ptáků. Hlavním zdrojem tepla je slunce a také tento klimatický činitel je základním předpokladem života na zemi. Živé organismy mohou existovat při teplotách velice nízkých či vysokých, ale udává se, že životní optimum vnějších teplot je mezi 0-45°C. Také vlhkost podmiňuje život všech organismů ať již ve formě plynné, kapalné či pevné a je obvykle v nepřímém poměru k vnější teplotě. Vodní masy jsou také významným akumulátorem tepla. Vnitřní voda obsažená v těle každého živočicha je základem všech tělních tekutin a prostředím pro výměnu látek. Mladý organismus obsahuje vody více starý méně.
Voda v podobě srážek zvěři obvykle nevadí, není-li provázena neúměrným chladem. Větší množství vodních srážek může ovšem způsobit záplavy, které vyplaví hnízda, anebo dokonce utonutí zvěře. Sněhové srážky zvěři také příliš nevadí, není-li jich příliš mnoho. Vysoký sníh nedovolí býložravcům proniknout až k zemi a prohrabat se k potravě a navíc jim znesnadňuje pohyb, čímž se zvyšuje výdej potřebné tepelné energie. Vysoký sypký sníh (nad 40 cm) neumožní ptákům odrazit se od země a vzlétnout, takže se stávají snadnou kořistí šelem a dravců. Daleko nejhorší pak je, když sníh roztaje, následně zmrzne a utvoří na zemi ledovou kůru, která nejen zamezí přístup zvěře k potravě, ale navíc jí i zraňuje při chůzi či )prku běhy, čímž se zvěř přinejmenším značně oslabí. Tlak vzduchu zvěř obvykle příliš neovlivňuje. Na jeho kolísání je však nepochybně citlivá, takže včas reaguje a lze podle jejího chování předpovídat změnu počasí. Vítr má na život zvěře vliv zcela zásadní, neboť zvěři profukuje tělesný pokryv (srst, peří), který jinak působí jako dokonalá izolace (není-li ovšem promáčen) a tím se její organismus podchlazuje. Zvěř se proto většinou obrací hlavou proti větru, který jí potom srst či peří víceméně „uhlazuje“. Navíc savci přijímají takto lépe pachy, varující je před případným nebezpečím. Také hluk je v mírném větru lépe slyšitelný. Přesto zvěř obvykle vyhledává závětří a také bezpečí houštin, blíží-li se silnější poryvy větru. Biotické faktory: Poměr pohlaví v populaci má zásadní význam, neboť je základem množivosti. Množivost populace závisí na počtu samic v populaci, dále na počtu mláďat ve vrhu a na počtu vrhů do roka. Je ovšem ovlivňována i rozsahem přirozených či jiných ztrát. Za primární poměr pohlaví považujeme poměr samců k samicím v embryonálním stadiu. Na základě zákona velkých čísel bývá 1:1. Za sekundární poměr pohlaví se považuje poměr samců k samicím těsně po narození, který bývá už poněkud pozměněný vlivem životaschopnosti obou pohlaví. Například u bažantů se líhne více kohoutů než slepic, u srnčí zvěře zase více srneček než srnečků, atp. Přesto i tento poměr pohlaví podle zákona velkých čísel uvažujeme jako 1:1. Terciární poměr pohlaví platí v dospělosti a i když víme, že v přírodě je stále ještě optimální poměr pohlaví 1:1, tak ho obvykle sami narušujeme. Například lovem především samčí zvěře trofejové rozšiřujeme tento poměr ve prospěch zvěře samičí, která je ale nositelkou přírůstu, a to je důvod, proč se nám nedaří snižovat stavy některých druhů zvěře i když víme, že je to potřebné. Právě člověkem neovlivnitelný primární a sekundární poměr pohlaví pak působí, že různé názory na zvýšení počtu trofejové zvěře změnou poměru pohlaví jsou falešné a míjejí se účinkem. Věkové rozvrstvení populace je v chovu zvěře neméně důležité jako poměr pohlaví. Pokud se má populace zdárně rozvíjet, musí mít dostatek jedinců mladých, postupně v ní ubývá jedinců dospívajících, dospělých a starých. Tato věková pyramida vyrůstá ze základny, jíž je každoroční přírůstek a jejím vrcholem je přirozená věková kulminace zvěře. Je-li základna v poměru ke své výšce úzká, populace se nerozvíjí, ale stagnuje, je-li dokonce přírůst malý, pak je další rozvoj populace vážně ohrožen. Ten může být způsoben buď nižší množivostí (malým počtem samic v populaci, nepoměrným přírůstem zvěře samčí) anebo vyšší úmrtností zejména zvěře v předreprodukčním či reprodukčním stáří.
Věková skladba populace: A – ideální rozvíjející se populace, B – stabilizovaná populace, C – populace ohrožená (podle Oduma) Početnost populace viz. dále Každá populace se na daném území, které obývá, rozptýlí tak, aby si převážná část jedinců našla optimální životní podmínky. Rozptyl (disperze) populace v prostředí ovlivňují nejen kvalita prostředí, ale například roční obdoví (období vegetačního růstu nebo klidu, období teritoriality, tlupní život apod.). Podle rozmístění jedinců populace v prostředí rozeznáváme rozptyl rovnoměrný, náhodný a skupinovitý. Rovnoměrný rozptyl je v přírodě ojedinělý. N8hodný rozptyl populace je v přírodě nejčastější a skupinovitý rozptyl je typický pro rodinné tlupy, které žijí ve svých domovských okrscích, ale také pro období páření (tok tetřívků, tetřevů, říje jelenů, apod.).
Disperze jedinců populace v honitbě: A – rovnoměrná, B – náhodná, C – skupinovitá (podle Oduma) BIOTICKÉ VZTAHY KLADNÉ VZTAHY Kompetice Jedinci v populaci i populace dvou i více druhů nemohou žít v izolaci, a proto se dostávají do styku s ostatními jedinci a populacemi, s kterými obývají ve stejném čase stejný prostor. Tím dochází ke vzniku a mezidruhových vztahů, které se zesilují s úbytkem potravní nabídky a prostoru. Platí, že v kompetičních vztazích má zásadní význam velikost překrývání ekologických nik zúčastněných druhů (jde hlavně o niky potravní, prostorové, )krytové, časové). Pokud se dva druhy vyskytují ve stejných místech (na stejném území), pak se živí rozdílnou potravou, jsou aktivní v rozdílné době, nebo jinak využívají stejnou niku. Jinak by muselo platit, že by dva druhy se shodnými ekologickými nároky nemohli existovat pohromadě na jenom místě. Nakonec by jeden z nich vytlačil druhý.
Neutralismus Jsou také druhy živočichů, mezi kterými jsou vztahy neutrální (neutralismus). Příkladů neutralismu u zvěře je mnoho (zajíc a srnec). Protokooperace Jiným případem je kladný vztah populací, kde se druhy sdružují a jsou si vzájemně prospěšné (protokooperace). Příkladem tohoto vztahu je hnízdění více druhů vodní pernaté zvěře v koloniích, kde se společně zajišťuje větší bezpečnost před predátory. Komenzalismus Mezidruhový vztah, kde jeden druh má prospěch z kořisti druhého, aniž by ho jinak negativně ovlivnil, je komenzalismus. Příkladem je třeba kořist, kterou ulovil rys a liška spotřebuje z kořisti zbytky, ke kterým by se už rys stejně nevrátil. ZÁPORNÉ VZTAHY Patří sem potravní a prostorová konkurence, teritoriální chování, ale také predace a parazitismus, které jsou dále blíže popsány. Parazitismus Jiným příkladem mezidruhových vztahů může být případ, kdy jeden druh uloví kořist a na místo ulovení je hlasem kořisti přilákán větší predátor, který ulovenou kořist uloupí pro sebe (kuna uloví zajíce a liška jí ho odnese). Tento vztah je možné nazvat také parazitismus. Běžným typem parazitismu je vztah motolice jaterní – bahnatka malá – muflon. Predace Vztah mezi kořistí a predátorem je predace. Stoupá-li populační hustota kořisti, zvyšuje se počet predátorů, kteří populační hustotu snižují. Tím se predátoři dostanou do podmínek, kdy úlovek je méně častý než je životní potřeba a stav predátorů klesá. Pokles je patrný zejména na počtu mláďat predátorů. V době potravní nouze je častější kanibalismus mezi mláďaty, kdy silnější pozře svého, nebo všechny své sourozence. V krajních případech nouze pozřou mláďata sami rodiče. Častý případ je, že slabá, nedostatečně krmená mláďata predátorů hynou hlady a nemocemi. Většina predátorů má užší specializaci na druh kořisti, ale v případě nedostatku preferované kořisti, kdy se lov stává neefektivní, vyhledává predátor obživu i v potravě méně oblíbené. Například liška loví po celý rok drobné a větší hlodavce a příležitostně mladé ptáky. V době noze, kdy je tato potrava dokonce nedostupná, loví obojživelníky, plže, někdy i hmyz (např. chroustky, lišaje). Predátor se v standardních podmínkách chová jinak, než v podmínkách umělých, kde se zejména myslivecky hospodaří a stavy zvěře jsou vysoko na d únosnou populační hustotou. Bývá to i v případech, kdy je chovaná zvěř příliš krotká, bez ochranných instinktů, případně je predátor znovu vrácen do prostředí zvěře, kde dlouhodobě chyběl a kořist ho nevnímá jako nebezpečí. V takových umělých podmínkách může predátor lovit plýtvavým způsobem, tj. více zvěře uloví, než spotřebuje. Predátor v přirozených podmínkách zná dobře instinkty kořisti, denní a roční pobytové okrsky, změny koncentrací zvěře ovlivněné vývojem počasí, místa, kam nemocná a oslabená zvěř odchází. Predátor neloví v přirozených podmínkách náhodně, ale vysoce konkrétně, aby energetické ztráty při lovu byly s největší pravděpodobností doplněny úlovkem. Čím větší je nouze o kořist, nebo čím větší je fyzická náročnost lovu (zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou a nízkou teplotou, kdy je výdej energie na termoregulaci vysoký), tím více se
predátor odchyluje od vyhledávání preferované kořisti a podniká i „loupeživé“ lovy mezi hospodářskými zvířaty na pastvinách nebo dokonce i v hospodářských staveních. Obdobou může být i lov rysa a vlků u přikrmovacích zařízení, kde jsou větší koncentrace zvěře. V době hojnosti si predátor může dovolit opustit, často jen krátkodobě, někdy i natrvalo, místa velkých koncentrací zvěre a vyhledává nová náhodná loviště. Mezi zvěř, která často jen příležitostně a nespecializovaně zesiluje predační tlak, patří prase divoké, které náhodně uloví např. malé zajíčky v polích při sběru jiné potravy, srnčata, sebere vajíčka nebo mláďata pernaté zvěře, která hnízdí na zemi. Početnost zvěře význam a možnosti jejího zjišťování Početnost (abundance) jednotlivých druhů spárkaté zvěře v daném prostoru není stálá, ale kolísá jak v průběhu sezony, tak i ve víceletých obdobích. Takové změny v početnosti populace se označují jako populační dynamika. Obecně lze konstatovat, že čím větší je rozmnožovací kapacita určitého druhu, podmíněná vysokou nalitou, rychlým růstem mláďat a krátkověkostí, tím vyšší je populační dynamika. U druhů s vysokou populační dynamikou může dojít k přemnožení populace (tzv. gradace). Tento jev se může vyskytovat víceméně pravidelně v několikaletých cyklech. Nejtypičtějšími představiteli gradačních druhů jsou především drobné druhy hlodavců, kteří nepatří mezi zvěř (např. hraboš polní). Při přemnožení dojde k takovému nahuštění jedinců jednoho druhu na určitém území, že jejich počet převyšuje )živné možnosti prostředí a mezi zvířaty dochází k nadměrným kontaktům vedoucím ke stresu celé populace k propuknutí infekčních chorob. Tento stav má za následek vymření převážné části populace (tzv. populační deprese). U lovné zvěře byly tyto syndromy zaznamenány v zahraničí, především v některých oblastech s vysokou populační hustotou černé zvěře nebo králíka divokého. Optimální populační hustota je taková, kdy všichni jedinci nalézají v obývaném prostoru dostatek potravních, úkrytových a klidových příležitostí ke svému zdárnému vývoji (zejména růstu a rozmnožování). Minimální populační hustota ještě zaručuje možnost rozmnožování druhu, který však nevyužívá v dostatečné míře životní prostor (honitba je málo zazvěřená). Pod hranicí minimální populační hustoty zvěře se už jedinci opačného pohlaví stýkají jen s obtížemi a dochází dokonce i k příbuzenské plemenitbě se všemi negativními důsledky (špatné rozmnožovací schopnosti, oslabování populace, náchylnost k chorobám aj.). Výsledkem je zprvu stagnace a následně i vymírání populace, což můžeme v současné době pozorovat např. u tetřevů, tetřívků či koroptví. Maximální populační hustota zvěři ještě zaručuje plnění jejich životních funkcí, ale už se začínají projevovat známky konkurence, nejdříve potravní, následně i pohlavní (souboje samců v době rozmnožování), které se mohou ještě zhoršovat při případném zvyšování populační hustoty zvěře nad únosnou (maximální) míru. Zvěř potom likviduje potravní příležitosti, nabízené jí jejím životním prostředím, což se projevuje například škodami okusem či ohryzem na dřevinách (jeleni, mufloni a jiní), ale také likvidací přirozených potravních zásob s následným přechodem na dostupné zdroje bezbranných hospodářských zvířat. Přemnožení jakéhokoli živočicha nad únosnou míru je vždy škodlivé, což se netýká pouze zvěře, dlouhodobě vede ke ztrátě kondice, konstituce, k větší náchylnosti k chorobám, které se snadněji přenášejí a nakonec k nucené migraci do sousedních honiteb. Zvěř totiž sama se instinktivně snaží, aby její životní prostředí bylo zaplněno přiměřeně a aby tudíž v přírodě byla zachována populační hustota optimální.
Přírůstky a úbytky v populaci: A – reprodukce, B – letní stav v populaci, C – doba lovu, D – období přirozených ztrát v populaci, E – dospělá populace v poměru pohlaví 1:1 Početnost patří k základním charakteristikám populací volně žijících živočichů a metody pro její zjišťování jsou využívány jak při výzkumech, tak při mysliveckém hospodaření se zvěří. V případě volně žijících živočichů je ovšem přesné stanovení početnosti prakticky nemožné a téměř vždy jde o odhad, jehož spolehlivost je závislá na řadě faktorů (druh zvířete, metoda, zkušenosti pracovníků, roční období a mnoho jiných). Zpravidla dochází k podhodnocení reálných stavů zvěře a nejsou výjimečné situace, kdy skutečnost několikanásobně převyšuje „kvalifikované“ odhady. Chybný odhad početnosti zvěře má ovšem vážné důsledky, protože současné myslivecké hospodaření v České republice je založeno právě na správném posouzení početnosti zvěře, na jehož základě je stanoven plán lovu. Výsledkem špatné metodiky sčítání zvěře (podhodnocování stavů) je tak časté překračování únosné početnosti zvěře a s tím související vysoké škody. Metody sčítání zvěře lze rozdělit na přímé a nepřímé. Přímé metody jsou založeny na faktickém pozorování zvěře. Pomocí těchto metod lze zjistit nejen početnost zvěře, ale i další informace o pozorované zvěři jako např. pohlaví, věk, zdravotní stav aj. Sčítá se ve dne i v noci, ze země i ze vzduchu, z dopravních prostředků, pomocí osvětlení, nebo termovize, automatických fotoaparátů a kamer. Při přímém sčítání často dochází k výraznému podhodnocení skutečné početnosti. Pomocí nepřímých metod se nesčítá přímo pozorovaná zvěř, ale nejčastěji její pobytové znaky jako např. stopy, trus, impakt na vegetaci či hlasové projevy. Tímto se získává tzv. relativní početnost, která se na početnost absolutní (jedinci zvěře) přepočítává. Nelze proto získat jinou informaci o populaci než samotnou početnost bez rozlišení pohlaví a věku zvěře. Skutečná populace může být podhodnocena i nadhodnocena. Zvláštní skupinou jsou metody založené na vyhodnocování mysliveckých statistik, tzv. zpětné propočty. Napříč tímto teoretickým rozdělením lze pro odhad početnosti použít metody jednoduché, které nevyžadují prakticky žádné vybavení, až po metody založené na použití letadel či nákladné techniky. Pomocí výkonné techniky je možné zpravidla dosáhnout lepších výsledků, ale její nasazení samo o sobě nezaručuje kvalitu výstupů. Na druhé straně i primitivními metodami je možné početnost zvěře celkem spolehlivě sledovat při dostatečné pečlivosti a pracovním nasazení. Metody sčítání zvěře obecně
Sčítání za denního světla 1. Přímé sčítání v otevřené krajině Státní organizace zabývající se managementem zvěře ve Skotsku Deer Commission for Scotland (DCS) používá tuto metodu pro sčítání jelení zvěře a částečně i siky. Celý areál výskytu jelení zvěře ve Skotsku je rozdělen na 49 oblastí. Hranice jednotlivých oblastí jsou v terénu voleny tak, aby mezi sousedními oblastmi docházelo k co možná nejmenší migraci zvěře (jezera, ploty proti zvěři, železnice, dálnice,…). Každá oblast je dále členěna na několik menších lokalit a to pro lepší přehlednost při organizování sčítání. Každá tato lokalita nesmí být větší než je denní výkon týmu sčítačů. V každém týmu je asi 8 až 10 sčítačů a za den pokryjí asi 1200-2000 ha plochy. Sčítání probíhá v předjaří (leden-duben), kdy se jelení zvěř vrací ze svých zimovišť v nižších krytých polohách zpět na horské planiny. V tomto období je také zvěř značně zesláblá a tak není schopna urazit během dne větší vzdálenosti. Každý tým sčítačů je vybaven pozorovacími dalekohledy, mapou, notebookem a vysílačkou. Během průzkumu u zvěře zaznamenávají pohlaví, dospělost, čas pozorování, směr pohybu tlupy a další dodatečné informace. V případě, že se zvěř pohybuje do vedlejší lokality, tak sčítací skupina informuje sousední sčítače, aby nedošlo k dvojitému sečtení. V případě, že sčítání probíhá ve velmi přehledné oblasti, mohou sčítači pracovat individuálně nebo ve dvojicích. To platí i v případě, kdy dojde k vytvoření početnějších tlup působením zhoršeného počasí a k migraci zvěře zpět do nižších poloh. Sčítači mohou postupovat „po větru“ nebo „proti větru“ a to podle situace v jaké se zvěř zrovna nachází. Zvláštní pozornost se musí věnovat výběru tzv. konečné linie, kdy se předpokládá, že zvěř přes tuto hranici během noci nepřejde a další den může sčítání začít, kde předešlý den skončilo. Sčítaná data jsou každý den vyhodnocována a popř. odstraněny tzv. dvojité záznamy. Sčítání pokračuje až jsou sečteny všechny lokality v jedné oblasti. 2. Sčítání naháňkou Sčítání probíhá pouze v oblastech, které jsou snadno identifikovatelné na mapě 1:10000. Velký počet pozorovatelů je rozestavěn kolem celé zájmové oblasti, každý z nich je vybaven mapou s informací o pozici ostatních sčítačů. Sousední sčítači musí mít mezi sebou vzájemně vizuální kontakt a jejich úkolem je vyhnat zvěř z nepřehledných lokalit do přehlednějších částí oblasti, kde bude sečtena. Skupina naháněčů musí zaznamenávat počet a směr pohybu zvěře, jakož i počítat zvěř jež přešla přes linii naháněčů zpět. Během naháňky musí docházet ke vzájemné koordinaci jednotlivých naháněčů. Jejich záznamy jsou po skončení každé naháňky vyhodnoceny a vyloučeny tzv. dvojité záznamy. Tato metoda je použitelná především pro menší rozlohy lesů. Tento způsob sčítání je také výhodnější pro větší druhy zvěře. Menší druhy jako např. (srnčí,…) je náročnější vyhnat z jejich krytu a také pokud se rychle pohybují určit jejich dospělost či pohlaví. 3. Statické sčítání Tato metoda je podobná jako předchozí způsob, avšak sčítání probíhá z několika stálých pozic uvnitř zájmového území. Nejvhodnější doba pro sčítání je čas, kdy zvěř zvyšuje svoji aktivitu (soumrak, úsvit) a míří za potravou. Periody pozorování se musí opakovat každé 2-3 hodiny, tak aby začaly než začne první zvěř vycházet na pastvu a také dříve než se začne z pastvy vracet. Sčítači zaznamenávají pohlaví, věkové třídy, místo a čas pozorování, směr pohybu, a další informace (poranění zvěře,…). Některé informace se později využívají k eliminaci
dvojitého sčítání. Tento způsob sčítání je velmi dobře využitelný v období jara (březen, duben), kdy se za nejvhodnější pozice k pozorování volí místa blízko ploch s nejatraktivnější potravou. 4. Metoda výhodných pozic Tato metoda je velmi využívaná k určení denzity většiny druhů spárkaté zvěře v oblastech jehličnatých lesů severního Skotska. Tato sčítací technika vyžaduje kopcovitý terén s volnými výhledy z výhodných vyvýšených pozic. Jedná se o lokality 40 až 100 ha rozlehlé jež je možné po celé ploše přehlédnout z jednoho vyvýšeného bodu. Každý takový bod je zaznamenáván do organizační mapy spolu s celou oblastí, jíž je možné z tohoto bodu pozorovat, taktéž je třeba definovat menší plochy jež není možné z bodu zkontrolovat (mlaziny, odvrácené strany svahů,…). K samému pozorování se používají pozorovací dalekohledy. Pomocí nich lze i snadno zvěř klasifikovat dle pohlaví či věkových tříd a to zvěř jelení až do vzdálenosti 1 km a srnčí 0,5 km. U každé zvěře se zapisuje taktéž místo a čas pozorování a směr pohybu a to pro snížení vlivu dvojitého sčítání. Z dobře položeného bodu lze pozorovat pohyb zvěře i v méně přehledných částech oblasti, tato zvěř je pozorována v pohybu po velmi krátkou dobu, tudíž ji nelze přesně klasifikovat. Tato zvěř se pouze zaznamená, ale v konečném součtu se s ní nepočítá. Pozorování se opakují každé 2,5 hod. Na konci každého sčítání se množství sečtené zvěře převádí na celkovou denzitu oblasti (ks/km2). Sčítání se v každé oblasti opakuje ve třech až čtyřech po sobě jdoucích dnech vždy večer a ráno. Pokud se podaří získat informace o denzitě jednotlivých druhů zvěře pro jednotlivá specifická prostředí v oblasti, tyto data použít k získání odhadu průměrné denzity v dalších částech oblasti s podobným prostředím. Metoda výhodných pozic se používá zejména v jarním období, kdy ještě není plně rozvinut vegetační kryt. Tam, kde je zvěř během dne téměř nerušena (velké plochy lesů) lze provádět sčítání i během dne, jinak je pro tuto metodu nejvhodnější denní doba 6.00-10.00 a 16.0021.00. 5. Letecké sčítání Tento způsob se uplatňuje především tam, kde se zvěř déle zdržuje na volných pláních bez lesa a jiných možností úkrytu. Využívají se lehká letadla a vrtulníky. Pozorovatelé sčítají zvěř při přeletech nad zájmovou oblastí po předem určených koridorech. Vzdálenost mezi jednotlivými koridory je určena především výškou letu nad zemským povrchem a také viditelností. Doporučuje se využití videokamer, fotoaparátů či termovizuálního zařízení a to především pro zpřesnění sčítání a vyloučení dvojitého záznamu. Nejpřesnějších výsledků se dosahuje při sčítání početnějších populací velkých druhů zvěře na rozlehlejším území v zimním období se sněhovou pokrývkou. Touto metodou je skutečný početní stav zvěře většinou podhodnocen. Uvádí se, že touto metodou bylo sečteno jen asi 30% skutečné populace. 6. Přímé sčítání zvěře z liniových transektů Sčítání je založeno na pravidelném rozmístění liniových transektů napříč zkoumanou oblastí. Zvolené transekty jsou zaznamenány do terénní mapy. Sčítání je realizováno jedním sčítačem. Sčítač prochází oblastí po vyznačených transektech a zaznamenává počet a druh zvěře, kterou je schopen z transektu identifikovat. Dále zaznamenává kolmou vzdálenost zvěře od liniového transektu. Tato vzdálenost se nejčastěji odhaduje. V prostředí listnatého lesa při sčítání siky
japonského bylo vice než 94% jedinců sledováno maximálně do vzdálenosti 40 m od linie. V tomto prostředí dale než 30 m od linie významně klesá identifikační schopnost pozorovatele. Výše popsaná metoda je považována za nejpraktičtější metodu pro sčítání zajíce polního (Lepus europaeus) v podmínkách jižní Anglie. Podobnou metodou byl zjišťován vliv populační hustoty siky (Cervus nippon) na její přirozenou aktivitu, využívání prostředí a velikost tlup. Noční sčítání 7. Sčítání pomocí světlometů Využívá se přirozeného chování zvěře, která za tmy vychází na volné plochy za potravou. Na těchto lokalitách lze poté velmi snadno tuto zvěř za pomocí světlometů sčítat. Využívá se především odrazu světelných paprsků ve světlech zvěře, této vlastnosti lze s výhodou využívat až na vzdálenost 300m. U zvěře, která se v daný okamžik nachází v těsné blízkosti pozorovatele (do 50m) lze snadno rozeznat i pohlaví či věkovou třídu. Sčítání zpravidla probíhá v noci z automobilu. Každý automobil má tříčlennou posádku složenou z řidiče, sčítače jež si sám obsluhuje světlomet a dále pak pomocníka jež zaznamenává sčítané informace. Tato metoda je použitelná zejména v oblastech, kde není zvěř během noci nijak rušena. Nelze ji využívat v lokalitách, kde dochází k lovu za pomocí světlometů či automobilů. Zvěř se poté světlu a hluku automobilů vyhýbá a dochází k velmi podstatnému zkreslení údajů o početnosti. 8. Termovizuální přímé sčítání Výsledkem sčítání je součet informací ze všech pozorovacích míst vybavených termovizuálním zařízením. Každý pozorovací bod musí být v krajině velmi pečlivě zvolen a to s přihlédnutím na stávající charakter okolního reliéfu. Doporučuje se pozorovací bod vždy umístit do středu zamýšleného pozorovaného území. Tyto pozice musí být přesně zaneseny do organizačních plánů a map. Sčítání se zpřesňuje větší koncentrací pozorovacích míst a omezením pohybu zvěře mezi nimi. Je velmi žádoucí tato pozorování opakovat po několik po sobě jdoucích nocích. Pro získání přesných výsledků je také velmi důležité chovat se velmi tiše a to jak během pozorování, tak i během případného přesunu mezi jednotlivými pozorovatelnami. 9. Termovizuální měření za pomoci odstupové vzdálenosti Odhad populační denzity za pomoci této metody závisí na výpočtu tzv. „detekční funkce“ ze vzdálenosti změřené mezi tlupami zvěře a transektní linií. Detekční funkce definuje pravděpodobnost výskytu zvěře v určité vzdálenosti od transektu a tvoří tím možný odhad denzity z počtu sečtené zvěře podél transektů. Detekční funkce závisí na viditelnosti podél transektů a ta je zase velmi závislá na hustotě vegetačního krytu, proto je nutné, aby každá lokalita měla na celé ploše podobnou strukturu vegetace a zvlášť vypočítanou detekční funkci. Sčítání probíhají v zimě i v létě a tak musí být stanovená hodnota detekční funkce pro zimní i letní stav vegetace. Zájmová oblast musí být snadno identifikovatelná na mapě a linie transektů zde musí být zřetelně vyznačeny. Z praktických důvodů bývají linie transektů v mnoha případech shodné se stávající cestní sítí. Pro lesní oblasti je minimální přípustná hustota transektů 2,5km transektu na 1km2 lesní plochy. Nesmí se zde nacházet plocha širší než 300m nebo větší než 10 ha jež by nebyla prostoupena transektem. Transekty by měly být dlouhé 300-2000 metrů a vždy by měly začínat i končit na okraji lesa nebo na křižovatce
s jiným transektem. Termovizuální průzkum lze na transektech provádět buď pochůzkou nebo z automobilu, přičemž rychlost pojezdu se musí přizpůsobit okolnostem zejména hustotě vegetace v okolí transektu. Pokud dojde ke zpozorování zvěře, musí být nejdříve zaznamenány informace o počtu kusů, pohlaví, věku (pokud je to možné) a hned nato musí být určena nejkratší kolmá vzdálenost od transektu v jaké se zvěř nacházela. Pro zjištění vzdálenosti zvěře od transektu se používají dvě metody. V prvém případě se jedná o metodu porovnání délky těla daného druhu zvěře a tím k odvození vzdálenosti v jaké se zvěř nachází, poté je nutné určit úhel mezi transektem a zvěří z místa pozorování a poté již jednoduchým matematickým vztahem určit kolmou vzdálenost zvěře od transektu. V druhém případě se využívá měření v mapě v měřítku 1:10000. Tento způsob se využívá v případě, kdy je zvěř vzdálená více než 200 m, také v místech kde se transekt zatáčí a nebo pokud není možné změřit délku těla zvěře. Každý transekt by měl být prozkoumán 1-3krát v několika nocích. Měření by nemělo probíhat za zhoršeného počasí. Například pro les o rozloze 1000ha by k získání spolehlivých informací o denzitě zvěře mělo stačit 5-8 nocí průzkumu pochůzkou nebo 2-3 noci pomocí automobilu. Ke konečnému zpracování všech dat získaných touto metodou slouží speciálně vyvinutý počítačový software. Ostatní přímé metody 10. Metoda opakovaného pozorování označených jedinců Tato sčítací technika je založena na poměru počtů zvěře označené a neoznačené na určitém území. Tento způsob sčítání vyžaduje velmi zkušené pomocníky pro manipulaci se zvěří. Zvěř musí být nejdříve velmi šetrně odchycena a označena a to buď telemetrickou značkou nebo pouze mechanickou značkou (nejčastěji do ušního boltce). Podle toho se poté řeší opětovné sčítání označených a neoznačených kusů zvěře. Zásadním problémem tohoto sčítání je minimalizace změn, které v populaci proběhnou v době mezi označením zvěře a opětovným sčítáním. Většina populací volně žijící zvěře je považována za populace tzv. „otevřené“. Tzn. že na početnost populace působí jak úbytky (emigrace, úhyn, odstřel,...) tak i přírůstky (mladá zvěř, imigrace,...). Z tohoto důvodu musely být vyvinuty modely eliminující tyto změny v průběhu času a jejich užitím se tato metoda podstatně zpřesňuje. 11. Metoda určení početnosti zvěře na základě změn v poměru pohlaví Základní princip této techniky vychází z porovnávání poměru pohlaví před a po lovecké sezóně, kdy známe přesný počet a pohlaví ulovené zvěře. Terénním pozorováním zjišťujeme poměr pohlaví a to především počet jelenů před a po lovecké sezóně a počet laní před sezónou. Poté pomocí vzorce vypočítáme početnost celé populace před loveckou sezónou: N = Rs–RxP2/P1–P2 kde: N – celková početnost populace před lovem Rs – počet jelenů ulovených během lovecké sezóny R – celkový počet jelenů a laní ulovených v lovecké sezóně P1 – podíl jelenů před loveckou sezónou P2 – podíl jelenů po lovecké sezóně Pokud bychom použili data před a po lovecké sezoně laní, pak bychom mohli jen vyměnit informace o počtu jelenů za laně a znovu bychom vypočítali celkovou početnost populace. Tato metoda může být značně nepřesná v případě velmi početné populace s nízkým odlovem. Tato sčítací technika také nepočítá s ostatními faktory tzv. „otevřené“ populace (migrace,
přirozený úhyn, ...) proto při zvýšení vlivu některého z uvedených faktorů, mohou být výsledky značně nepřesné. Nepřímé metody sčítání 12. Měření impaktu Pomocí této relativní metody nikdy nedojdeme k přesnějším výsledkům populační hustoty. Tato metoda vychází z předpokladu, že spárkatá zvěř má jistý negativní vliv na vegetaci, intenzita tohoto vlivu je však závislá na velkém množství faktorů, jako např. potravní chování daného druhu zvěře, potravní nabídka, typ stanoviště, atd. Také je velmi složité určení výše tzv. prahové početnosti zvěře. To je množství zvěře na určité lokalitě, jejíž vliv na vegetaci není v terénu možné běžně pozorovat. Pomocí této metody lze tedy hodnotit denzitu zvěře pouze jako nízkou, střední a vysokou. V našich podmínkách je vhodné použít metodu monitorování početního stavu zvěře pomocí kontrolních a srovnávacích ploch sledujících okus. Touto metodou lze vypočítat index okusu. Pomocí tohoto indexu lze poměrně dobře vystihnout početní změny v populaci srnčí zvěře. 13. Sčítání stop Využívá se nejčastěji v oblastech s déle trvající sněhovou pokrývkou, získává se odhad relativní početnosti zvířat a to porovnáním počtu stop vedoucích do zájmové oblasti s počtem stop, jež tuto lokalitu do druhého dne opustí. Metodu lze také použít na lokalitách, kde charakter půdního povrchu umožňuje snadné určení a sčítání stop. Právě zde se metoda využívá na jaře nebo začátkem léta, kdy ještě není půda pokryta hustou vegetací. Terénní pochůzky se dělají ve stometrových úsecích okolo celého zájmového území (lesní komplex) nejlépe po porostním okraji. Průměrné množství stop ve stometrovém úseku pak slouží jako koeficient k výpočtu početnosti zvěře na daném území. Trusové metody sčítání: 14. Index přítomnosti zvěře Zjišťuje se počet hromádek trusu podle druhů zvěře a to na plochách nebo pruhových transektech. Velikost ploch nebo jejich množství na zájmovém území závisí na charakteru prostředí a druhu zkoumané zvěře. Sčítání trusu může být ztíženo v oblastech s farmovým chovem hospodářských zvířat, jejichž trus je podobný trusu daného druhu zvěře. Tato metoda se velmi dobře uplatňuje brzy z jara, krátce po roztání sněhu. 15. Počítání trusu na čištěných plochách Metoda je vhodná v oblastech s vysokou hustotou zvěře (>300 ks zvěře/1000ha). Na mapě se v oblasti výskytu zvěře přesně stanoví charakteristické biotopy, na kterých se v závislosti na jejich ploše založí přiměřené množství trvalých výzkumných ploch o dostatečné rozloze (nejčastěji 100m2). Plocha se systematicky prohledá a zaznamenají se hromádky trusu, které se poté odstraní. Plocha je po určitý čas ponechána v klidu a poté se opět zkontroluje. Doba mezi dvěma kontrolami je závislá na rychlosti rozpadu trusu (obvykle do jednoho měsíce v létě a 2-3 měsíce v zimě). Hustota zvěře (počet jedinců na ha) se stanoví pro každý druh zvěře a biotop zvlášť a to podle vzorce: N=H/E/D kde: H – počet trusových hromádek na ha E – počet dnů mezi jednotlivými kontrolami
D – počet defekací na den Metoda je přesnější než předešlá. Vhodný počítačový program může výsledek urychlit a upřesnit. 16. Jednorázové sčítání trusových hromádek na nečištěných plochách Tato metoda je velmi podobná předešlé. Jen s tím rozdílem, že se v tomto případě plochy nečistí. Je však nutné znát rychlost rozpadu trusu v daných přírodních podmínkách. Tuto hodnotu lze získat jako tabulkovou nebo vlastním výzkumem. Rychlost rozpadu trusu závisí především na klimatických podmínkách, druhu zkoumané zvěře, složení potravy, atd. Také samotné prohledávání plochy lze zpřesnit a to v případě, že jednu plochu prohledávají dvě na sobě nezávislé osoby, jež vychází z protějších vrcholů transektu, výsledkem je poté průměr z obou sčítání. Počet jedinců na ha se potom vypočítá podle vzorce: N=R/E/D kde: R – střední hodnota (počet dnů) rozkladu trusové hromádky E – počet dnů mezi jednotlivými kontrolami D – počet defekací na den Limit spolehlivosti je v porovnání s předešlou až 80%. Tato metoda není použitelná pro stanovení přesného odhadu absolutní početnosti pro zajíce polního. 17. Počítání trusových hromádek na pruhových transektech. Metoda se používá při nižších hustotách populace zvěře (10-100 ks / 1000 ha). Využívá se sčítání trusu na pruhových transektech dlouhých 500-2000 m a širokých 1 m jež vedou skrz vybrané reprezentativní biotopy zkoumané oblasti. Čím přesnější odhad populace požadujeme tím delší transekty bychom měli používat. Transekty musí být vyznačeny na mapě a musí reprezentativně postihovat celou zájmovou oblast. Přitom nesmí vést paralelně s vodními toky, cestní sítí, a dalšími přírodními liniemi jež by mohli mít vliv na přirozený výskyt zvěře. Také pokud se zájmová oblast nachází na svahu hor a je předpoklad, že zvěř využívá spodní partie tohoto území více než horní, musí transekty vést po spádnici, aby reprezentativně vystihovaly průměrnou denzitu zvěře. Konečný výpočet výsledné denzity zvěře je stejný jako v předešlém případě. 18. Počítání trusových hromádek na liniových transektech Jedná se o částečnou modifikaci předešlé metody. V tomto případě se však trus nesčítá v pruzích, ale zaznamenává se počet trusových hromádek a jejich vzdálenost od vyznačené linie. Přičemž liniové transekty jsou do terénu vkládány podle stejných pravidel jako pruhy v předešlé metodě. Výpočet denzity trusových hromádek se poté vypočítá podle vzorce: N = T / 2*V / L kde: T – počet nalezených trusových hromádek V – střední vzdálenost trusových hromádek od linie L – délka prozkoumané linie K výpočtu početnosti zvěře dále využíváme znalost výše defekační dávky a rychlost rozpadu trusu. Přesnost této metody je závislá na počtu nalezených trusových hromádek - čím menší počet trusových hromádek, tím nižší je přesnost odhadu početnosti. Využití loveckých statistik:
19. Bilanční metoda Touto metodou lze zpřesnit početnost zvěře na dané lokalitě. Jedná se o výpočet vycházející ze sčítaných údajů některou metodou přímého sčítání (je nutné znát pohlaví a věk zvěře) a z počtů ulovené zvěře (i ta musí být dělena dle pohlaví a věku). Tato metoda využívá dvou sčítání v jednom roce (březen, říjen). Přesnost této metody je mimo jiné také ovlivněna faktem, do jaké míry je daná populace zvěře tzv. „uzavřená“, tzn. ovlivněna migrací. 20. Tabulka úmrtnosti V tomto případě využíváme dlouhodobou statistiku ulovené nebo nalezené uhynulé zvěře. Podle výše počtů usmrcené zvěře dělené dle pohlaví a věku v průběhu delšího časového období (více než pět let) lze vypočítat skutečné množství zvěře na dané lokalitě v minulosti. Přesnost je zde ovlivněna zejména možností nalézt většinu zvěře, jež uhynula přirozeným způsobem. Analýzou těchto údajů lze také získat koeficienty, pomocí nichž lze odhadnout vývoj početních stavů v přítomnosti a brzké budoucnosti. 21. Skupinová analýza Vychází se ze znalosti počtu uhynulé zvěře (lov, přirozeně) v jednotlivých letech, její rozdělení dle věkových tříd a pohlaví, koeficientu úmrtnosti, koeficientu produkce a poměru pohlaví. Je dobře použitelná zejména v oblastech, kde je většina zvěře lovena a nedochází k většímu přirozenému úhynu. Analýzou těchto informací dochází k zpětnému přepočtu početnosti zvěře v minulých letech. 22. Populační model Počítačový model založený na analýze koeficientů úmrtnosti, produkce, poměru pohlaví a současné velikosti populace. Výsledkem je odhad vývoje početních stavů zájmových druhů zvěře na dané lokalitě v budoucnu. Nejnovější verze tohoto programu již pracují i s vlivem úživnosti oblasti na celkovou produkci nebo přirozený úhyn zvěře. Interakce mezi býložravou zvěří a prostředím Vlivem přímých a nepřímých důsledků lidské činnosti dnes populace volně žijících býložravců žijí v podmínkách, které se zcela odlišují od původní krajiny (lov, ztráta přirozených regulačních mechanismů vlivem přikrmování, odstranění predátorů, péče o zdravotní stav, potrava na zemědělských plochách). Asi nejdůležitějším úkolem mysliveckého hospodaření je proto zajišťování rovnováhy v přírodě prostřednictvím lovu druhů s velkým reprodukčním potenciálem. O tom jak nesnadný je to úkol a jak rozdílné mohou být představy o optimální početnosti toho kterého druhu svědčí to, že přes stohy popsaného papíru a úsilí mnoha lidí se většinu problémů do dnes nepodařilo zcela vyřešit. S mnohými obtížemi je přitom spojeno už samotné definování toho, jaké stavy zvěře by měly být udržovány, jaká kritéria budou využita pro jejich monitoring a jakými způsoby bude řešena regulace. Zářným výsledkem nejasností v těchto základních otázkách a chybějících metodik je i naše myslivecké hospodaření postavené na systému normovaných stavů určených na základě bonity honitby a pravidelném sčítání. Přes teoretickou dokonalost se tento systém po několika desetiletích testování ukázal jako málo vhodný pro podmínky naší přírody z důvodu neschopnosti či nezájmu uživatelů honiteb zvěř objektivně nasčítat. Místo hospodaření s plánovanými počty zvěře je tak chov zvěře řízen neviditelnými silami a v naprosté většině honiteb došlo k překročení nejen stanovených normovaných stavů, ale i stavů při kterých zvěř výrazně poškozuje lesní dřeviny a působí značné ekonomické škody. Proto považujeme za
mnohem vhodnější formu hospodaření se zvěří systém, který bude založen na stavech únosných, které by byly definovány ne absolutním počtem kusů na plochu honitby, ale podle toho, jaké dopady má daná populace na prostředí. Sčítání by mělo sloužit jako významný doplňující údaj při hospodaření, přičemž je možné využít i jiné metody, než přímé pozorování ve vyhlášených termínech. Jak vyplývá z označení únosných stavů, jde o maximální stavy, které dané prostředí unese a při zvyšování počtu zvěře by došlo k překročení stanovených mezí. Neznamená to tedy, že by se v daném prostředí více zvěře neuživilo, ale dopady jejího chovu (zejména poškození vegetace by přesáhly únosné meze). Kritéria podle kterých je únosnost prostředí určována ovšem závisejí na zájmech toho kdo je stanovuje, což je hlavní dosavadní překážka pro širší uplatnění tohoto systému. Únosné stavy mohou být určovány nejen mírou škod na lesních porostech a zemědělských plodinách, ale také na základě ekologických dopadů na rostliny a živočichy a dalších kritériích. V tomto příspěvku se pokusíme ukázat nejvýznamnější faktory, které složitý komplex vztahů mezi býložravci a vegetací a tím i únosné stavy zvěře ovlivňují. Caughley (1981) definoval čtyři kategorie přemnožení živočichů podle toho, jak se přemnožená populace projevuje a u všech je možné najít příklady pro zvěř: 1. ohrožuje zdraví a životy lidí – nehody na silnicích, přenos chorob 2. omezuje početnost preferovaných druhů zvířat a rostlin – škody na lese a polích 3. trpí sociálním stresem z přemnožení – zhoršení kondice, zimní úhyny, kvalita paroží 4. působí narušení rovnováhy v ekosystému – eliminace některých druhů rostlin Ekonomická kritéria únosných stavů Stanovit obecně kritéria podle kterých bude paušálně určována únosnost stavů zvěře pro všechny podmínky je velmi obtížné až nemožné a funkčnost takového systému je podmíněna i ochotou potenciálních uživatelů jej používat, jejich zdravým rozumem a snahou o konstruktivní dohodu místo hledání slabých míst. Ekonomická kritéria únosnosti budou záviset v první řadě na ekonomických zájmech místních subjektů a charakteru jejich hospodaření. Pokud připustíme nutnost tolerance určité minimální výše poškození, můžeme při stanovování konkrétních kritérií vyjít z toho, že náklady spojené s existencí zvěře by neměly být vyšší jak určité procento ze zisku dosahovaného při hospodaření na dané ploše. To znamená, že součet nákladů na ochranná opatření a způsobených škod nesmí přesáhnout danou kritickou hranici. Finančně vyjádřená hranice únosnosti tak bude mnohem vyšší u cenných porostů než na málo produktivních lokalitách, ovšem při podobné intenzitě poškození. Kolik procent ročního výnosu či zisku je pro vlastníky lesů únosných a jakým stavům zvěře to přibližně odpovídá v různých prostředích bude třeba diskutovat zejména s vlastníky a uživateli honebních pozemků. Od definování těchto základních parametrů se pak mohou odvíjet další pomocná kritéria únosného stavu zvěře jako např.: maximální míra poškození cílových dřevin v kulturách okusem (1-10%) maximální možný výskyt ohryzu a loupání (0-5%) maximální hranice zpomalování odrůstání přirozené obnovy (2-4 roky u cílových dřevin a 3-6 let u necílových atraktivních dřevin) maximální náklady na ochranu proti okusu minimální odrůstání atraktivních dřevin bez oplocení (10-60% z výsadeb se zpožděním 2-6 let a zastoupení v přirozené obnově dle cílů hospodaření Tato obecná kritéria bude samozřejmě nutno přizpůsobovat místním podmínkám, zejména složení potravní nabídky prostředí (celkově chudé prostředí a málo zastoupené druhy přinášejí zvýšený okus) a prostorové aktivitě, případně sezónním migracím zvěře (na oblíbených lokalitách je třeba se smířit s intenzivnějším tlakem zvěře, jinak by se musela intenzivně redukovat v širokém okolí).
Jasné stanovení cílů hospodaření a hranice tolerance pro dopad výskytu zvěře má obrovskou výhodu v tom, že jak vlastník lesa, tak uživatel honitby mají představu o tom, s jakými důsledky je třeba počítat a jaké přibližné stavy zvěře jsou v daném prostředí reálné. Uživatelům honiteb by to navíc přineslo možnost zvyšovat kapacitu prostředí preventivními opatřeními, která by dopady zvěře omezovala a tím vytvářet možnost zvýšení kmenových stavů zvěře. Ekologická kritéria únosných stavů Nepřiměřené stavy zvěře jsou vzpomínány především s ohledem na ekonomické ztráty zemědělců a lesníků a zatím poněkud mimo pozornost stojí další dopady početných populací býložravců (dopravní nehody, škody na okrajích měst, ohrožení stability krajiny). Přesto již byly na mnohých místech zdokumentovány významné negativní vlivy zvěře na ekologickou stabilitu a biodiverzitu prostředí. Z výsledků více výzkumů zejména ze Severní Ameriky vyplývá, že k výraznému ovlivnění vegetace došlo při početnosti 200-600 kusů zvěře na 1000 ha. Příčiny vzniku nerovnováhy mezi býložravci a vegetací je možné rozdělit na dvě skupiny: 1. zvyšování početnosti býložravců nad původní meze vlivem omezení tlaku predátorů, lovu či prostředí (přikrmování). 2. změny v potravní nabídce prostředí, kdy některé zdroje původní potravy mohou zcela zmizet či se stát nedostupnými (oplocení kultur, rušení zvěře na pastevních místech). Přirozené stavy zvěře Jedním z častých argumentů proti současným stavům zvěře je jejich údajná nepřirozenost vzhledem k původním podmínkám naší krajiny. Tyto námitky mají oporu např. v práci Sinclaira (1997), který definoval neúnosné stavy zvěře jako takové stavy, které jsou vyšší než je kapacita původní prehistorické vegetace na daném území. Srovnávání dneška s podmínkami před několika sty lety je ovšem značně nešťastné, protože 1. je prakticky nemožné zjistit jaká byla populační dynamika zvěře a úživnost vegetace v dávnější historii a tak ani není co srovnávat a 2. první záznamy ze kterých lze odhadnout počet zvěře jsou až z období, kdy byla krajina i zvěř již pod vlivem lidské činnosti a 3. dnes je celá krajina k nepoznání změněna a došlo k výrazným posunům jak v populacích zvířat, tak jejich potravní nabídce. Z těchto důvodů nemá příliš smysl se zabývat tím jaké stavy by byly přirozené, kdybychom krajinu přenechali přírodě a jediným objektivním faktem zůstává, že nepřirozené jsou jakkoli početné populace všech nepůvodních druhů. Hledání přirozených stavů zvěře pro původní ekosystémy je tak zajímavé a důležité pro vědce, ale téměř zbytečné pro naše dnešní hospodaření, protože přirozené ekosystémy již neexistují a ani nemáme zájem je zde vytvářet. To ovšem neznamená, že bychom neměli zlepšovat rovnováhu ve všech oblastech přírody a tedy i mezi zvěří a rostlinami a jinými živočichy. Praktické hospodaření ovšem musí definovat cíle (produkci honiteb, tolerovatelné škody atd.) a hledat nástroje pro jejich dosažení v dnešních reálných podmínkách. Pokud tedy opustíme snahu stanovit nějaké přirozené stavy, můžeme ekologickou únosnost honiteb určit podle vlivu zvěře na prostředí. Základním kritériem únosnosti tak bude, zda zvěř není příčinou lokálního vymizení některého rostlinného či živočišného druhu. Tato definice, tak dovoluje značnou volnost při řízení chovu zvěře s jedinou podmínkou, že umožní dlouhodobé přežití všech původních druhů, a to i těch nejvíce potravně atraktivních, což může být problém. Velice často totiž stavy zvěře umožňují přežití mnoha hospodářských druhů a škody, které působí jsou ekonomicky únosné, ale zvěř zcela znemožňuje obnovu některých atraktivních druhů (jedle). Právě eliminace některých druhů pastvou zvěře byly příčinou, proč se začalo uvažovat o potřebě hodnocení i ekologických dopadů chovu zvěře. Znemožnění obnovy bylo popsáno např. u jedlovce kanadského (Tsuga canadensis) (Anderson, Katz, 1993), tůje (Thuja occidentalis) (Verme, Johnston, 1986; Cornett et al. 2000), nebo dubu červeného (Quercus rubra) (Healy, 1997). Je nesporné, že atraktivní druhy byly vždy
vystaveny zájmu býložravců a musejí tak mít vyvinutou strategii, jak přežít a intenzita tlaku býložravců se měnila v závislosti na klimatu, predaci apod. Přesto ale mnohé okusované druhy dokázaly přežít do dnešní doby a jejich současná eliminace z prostředí ukazuje na porušení historicky ustálené rovnováhy. Jednoduché pravidlo o umožnění obnovy všech rostlinných druhů je ale komplikováno tím, že 1. je obtížné stanovit, že daný druh je zcela eliminován, zejména na větších územích a 2. stanovení eliminace je problematické u menších území, kde dochází ke soustřeďování zvěře, u druhů, které jsou v daném prostředí vzácné a v krátkodobém časovém měřítku. To je významné zejména pro druhy, které dokáží desetiletí živořit v podrostu a čekat na pokles intenzity okusu a pro druhy, jejichž semena jsou rozšiřována do větších vzdáleností. Můžeme předpokládat, že i v minulosti periodicky docházelo ke zvyšování denzity býložravců a silnému tlaku na atraktivní druhy, jejichž přežití bylo umožněno jen na menších plochách méně využívaných býložravci a po poklesu stavů býložravců opětovně osídlily okolní biotopy. Přes komplikovanost by se tento ukazatel měl brát v úvahu při hodnocení výsledků hospodaření na větších plochách, zhruba od 1000 ha. Faktory působící na intenzitu využívání dřevin Z uvedeného přehledu je zřejmé, že už samotné stanovení kritérií pro únosný stav zvěře je velmi komplikovanou záležitostí vyžadující respektování specifik konkrétních prostředí. Pokud se ovšem podaří najít vhodná kritéria, nabudou na významu faktory, které ovlivňují využívání dřevin, protože míra jejich okusu bude jedním z nejvýznamnějších kritérií únosného stavu. Obecně platí, že celková potravní nabídka většiny našich honiteb by uživila mnohem více zvěře, než zde žije dosud, pokud by tato byla ochotná přestat konzumovat hospodářsky významné, případně ohrožené druhy. Hlavním problémem je proto potravní atraktivita dostupné vegetace, přesněji řečeno dostupné množství biomasy, která je atraktivnější jak sledované dřeviny. Přestože již byly uskutečněny pokusy, jak ovlivnit potravní chování volně se pasoucích zvířat, nemůžeme očekávat, že by se podařilo vysvětlit jelenům, aby ten, který druh neokusovali. Základní možností, jak omezit využívání dřevin je tak péče o kvalitní potravní zdroje v honitbě. To znamená nejen jejich vytváření, např. pěstováním plodin, ale také jejich zpřístupnění zajištěním klidu na pastevních plochách (turistika a lovecké aktivity). Z hlediska dřevin je přitom rozhodující zimní období a výška a délka trvání sněhové pokrývky, případně naše schopnosti nahradit dočasně nedostupné potravní zdroje. Dosažení rovnováhy se často neobejde ani bez redukce zvěře, ale je třeba si uvědomit, že vztah mezi početností zvěře a intenzitou využívání dřevin není lineární. Při velké početnosti býložravců, tak i významná redukce nemusí přinést zlepšení odrůstání zejména atraktivních dřevin. Příkladem může být odrůstání jeřábu na hřebenech hor s bohatými travními porosty (Jeseníky, Králický Sněžník), který je letním okusem zcela eliminován a redukce v minulosti na tom nic nezměnila. Vedle kvality potravní nabídky a početnosti býložravců může intenzitu využívání dřevin ovlivňovat ještě druhy pěstovaných zemědělských plodin, dostupnost otevřených ploch, potravní specializace zvěře a její prostorová aktivita, intenzita rušivých antropických aktivit na polích a v lese (polní a lesní práce, blízkost lidských sídel a turistika, lovecké aktivity, houbaření) a také možnosti krytu. Určení optimálních kritérií pro únosný stav zvěře a jeho udržování jak redukcí početnosti, tak opatřeními na snižování impaktu zvěře na dřeviny je nesnadným úkolem obklopeným mnohými otazníky. Přesto je možné i na základě jen přibližných znalostí všech vazeb navrhnout jednoduchá kritéria a ty se snažit plnit. Věříme, že tento zdánlivě primitivní způsob hospodaření, kdy je výše odstřelu určena na základě zkušeností z minulých let a aktuálního okusu může být v důsledku mnohem objektivnější, než ten dnešní. Rovnováha mezi ochranou porostů a stavy zvěře
Pro každé prostředí existuje určitá početnost zvěře, při které začne odrůstat přirozená obnova atraktivních listnatých dřevin. Jak jednoduché je tento stav posoudit na každé lokalitě podle složení keřového patra a vzhledu dřevin, tak složité je naopak tyto stavy zvěře definovat pro jednotlivé typy prostředí. Skutečný dopad pastvy zvěře na porosty je totiž ovlivňován takovým množstvím faktorů, že jakékoliv zobecňování vede k obrovským nepřesnostem. Největší význam má druhové složení býložravců, rozmanitost potravní nabídky, možnost vycházení zvěře na pastevní plochy, přikrmování, hospodářské činnosti v krajině, turistika a další rušení zvěře, způsoby lovu aj. Při stejné početnosti se tak může výše působených škod v různých prostředích diametrálně lišit. Základem našeho hospodaření by proto mělo být zhodnocení vlivu zvěře na lesní prostředí. V našich úvahách vycházíme z předpokladu, že rozumné hospodaření počítá jak s udržováním přiměřené denzity býložravé zvěře, tak s přiměřenou ochranou dřevin. Pokud by totiž bylo cílem chovat jen tolik zvěře, kolik dovolí odrůstání i vysoce atraktivním a málo zastoupeným druhům bez ochrany na všech lokalitách v honitbě, dostali bychom se do velmi nepříjemné situace. Právě s takovými návrhy ovšem přicházejí někteří ekologové a je třeba nalézt shodu s majiteli a správci lesů, aby se mohlo dosáhnout rozumného kompromisu. V našich honitbách jsou bohužel místa, kde není reálné snížit početnost herbivorů na úroveň potřebnou pro úspěšnou regeneraci listnáčů. Jde o honitby kde: a) převažují jehličnaté porosty bez podrostu b) jsou atraktivní místa pro zvěř, která se zde koncentruje c) jsou vysazovány málo zastoupené dřeviny Problém obnovy lesa v komplexem jehličnatých monokultur je tématem na samostatnou konferenci, ale jednoduše řečeno zvěř v těchto porostech má nepatrné potravní možnosti, které jsou omezeny na paseky a kultury do zapojení. V ostatních porostech pak nachází pouze kryt. Tento stav je poměrně výhodný pro lov, protože zvěř musí na pastvu vycházet z lesa ven a na paseky, ale zvěři zde není nejlépe a každé vylepšení jídelníčku v podobě výsadby uvítá. V těchto prostředích je třeba korigovat požadavky na únosnost impaktu zvěře a potřebu ochrany kultur. Přesto je nevyhnutelné tyto kultury měnit na lesy smíšené, které budou i úživnější pro zvěř. Přechodná doba ovšem vyžaduje mimořádná opatření z všech stran. V některých honitbách se zvěř přirozeně koncentruje z důvodů kvalitní potravy či klidu a následkem toho i poškozuje porosty. Jedním z takových příkladů může být NPR Králický Sněžník. Zde došlo v minulosti k výraznému snížení stavů jelení zvěře a prakticky zmizely škody na smrku. Obnova lesa se ovšem nemůže uspokojit se smrkovými monokulturami a tak se v nižších polohách intenzivně podporuje buk a na hřebenech jeřáb. Zejména jeřáb na hřebenech je ovšem vystaven extrémnímu tlaku jelena, který se zde koncentruje z širokého okolí. Jeho relativní početnost zde na začátku podzimu dosahuje podle našich odhadů kolem 100 ks/1000 ha (místy až 300 ks). Přestože zde roste několik set tisíc jeřábů, za dva roky jsme nenašli jediný, který by v posledních letech přerostl borůvčí. Z hlediska obnovy jeřábu jsou proto stavy jelení zvěře v této oblasti neúměrně vysoké a není reálné je snížit. Jedinou možností je účinná ochrana jeřábu. Vysoký okus dřevin, které jsou v prostředí málo zastoupené je zajímavým fenoménem známým z řady oblastí. Zvěř se v takových případech zaměřuje i na dřeviny, které v jiných prostředích, kde jsou běžné okusuje málo. S výběrem potravy souvisí i možnost zvěř efektivně přikrmovat. Okusovači, kteří nedokáží efektivně trávit vlákninu ve travách jsou z hlediska tradičního přikrmování založeném na lučním senu, poměrně problematickou skupinou zvěře. Krmelce pro srnčí zvěř jsou sice ve většině našich honiteb na podzim nacpané senem, ale zvěř jej využíván jen málo a pro jeho přežití zimního období nemá velký význam. Pro přikrmování srnčí by bylo třeba mít objemná krmiva s vyšší kvalitou (vojtěškové nebo jetelové seno či siláže, letnina) jejichž zajištění je ovšem spojené s problémy a dostatek jadrných krmiv. Přikrmování špatným srnce senem
oddálí jeho úhyn o několik málo dní a lesním dřevinám nepomůže. Naproti tomu méně náročné druhy zvěře je možné stáhnout k přikrmovacím zařízením a tam prakticky celou zimu krmit senem i průměrné kvality. Nahrazením chybějící potravy zamezíme strádání zvěře a zároveň omezíme dopady jejího potravního chování na lesní porosty. Pokud je proto naše myslivecké hospodaření založeno na tradičním přikrmování senem, je mnohem vhodnější se zaměřit na mufloní či daňčí zvěř, než na zvěř srnčí. Závěrem můžeme konstatovat, že 1. více druhů zvěře dokáže lépe zhodnotit nabídku prostředí, 2. při společném chovu je vhodné kombinovat druhy využívající rozdílnou potravu a 3. z hlediska ohrožení lesních dřevin a možnosti přikrmování jsou výhodnější druhy schopné využívat traviny. Nepůvodní druhy zvěře v ČR V současné kulturní krajině se vyskytuje celá řada živočichů, kteří se u nás dříve nevyskytovali, ale dostali se na naše území vlivem působení člověka (záměrné vypouštění, úniky ze zajetí, doprava apod.) nebo samovolně přirozenou migrací. Tito živočichové bývají označování jako tzv. nepůvodní druhy. Z definice nepůvodního druhu vyplývá, že se jedná o živočichy nebo rostliny na úrovni druhu, podruhu popř. taxonu, které jsou rozšířeny mimo svůj přirozený dřívější nebo současný areál, na daném území je schopen přežít a následně se rozmnožovat. Z hlediska mysliveckého hospodaření se tato problematika týká celé řady živočichů. Jejich výčet je uveden v zákoně o myslivosti č. 449/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcích vyhlášce č. 245/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů. V zákoně o myslivosti jsou tito introdukovaní živočichové rozděleni na savce a ptáky, které lze obhospodařovat lovem - savci: daněk skvrnitý (Dama dama), jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus), kamzík horský (Rupicapra rupicapra), koza bezoárová (Capra aegagrus), králík divoký (Oryctolagus cuniculus), muflon (Ovis musimon), ondatra pižmová (Ondatra zibethica), sika Dybowského (Cervus nippon dybowskii), sika japonský (Cervus nippon nippon), - ptáci: bažant královský (Syrmaticus reevesii), bažant obecný (Phasianus colchicus), krocan divoký (Meleagris gallopavo), lyska černá (Fulica atra), orebice horská (Alectoris graeca), perlička obecná (Numida meleagris). Lov může provádět každý držitel loveckého lístku po splnění všech povinností vyplývajících ze zákona o myslivosti. Mezi další introdukované druhy patří tchoř stepní (Mustela eversmannii), mýval severní (Procyon lotor), psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), norek americký (Mustela vison) a nutrie říční (Myocastor coypus). Lovit tyto živočichy může ze zákona o myslivosti pouze myslivecká stráž a myslivecký hospodář. Problém introdukovaných druhů spočívá především v tom, že na našem území nemají přirozené nepřátele, působí citelné škody např. v lesním hospodářství a jedinou možností jejich regulace je lov popř. odchyt. Zda se daří resp. nedaří udržovat počty jednotlivých druhů „v mezích únosnosti“, uvádějí následující grafy. Krocan divoký
O dlov a J K S kroc ana divokého v letec h 1966 - 2008
1000 JKS
500
odlov 0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
poč ty v ks
1500
Graf č. 1: Odlov a jarní kmenové stavy krocana divokého Krocan divoký se v ČR chová převážně v oborách a bažantnicích. Jeho stavy jsou závislé především na uměle odchovaných a vypuštěných jedincích. Ve volné přírodě se obtížně rozmnožuje. Vylíhnuvší jedinci jsou velice citliví na chlad a vlhko a dochází k častým úhynům. Perlička obecná
O dlov a J K S perlič ky obec né v letec h 1966 - 2008
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
poč ty v ks
1400 1200 1000 800 600 JKS odlov Graf č. 2: Odlov400 a jarní kmenové stavy perličky obecné 200 Perlička obecná se0v ČR chová převážně v bažantnicích a oborách. Stavy perliček jsou závislé
na uměle odchovaných a vypuštěných jedincích. Přirozený způsob chovu perliček je u nás velmi málo rozšířen z toho důvodu, že v myslivecké praxi byly perličky brány jen jako prostředek k zabezpečení chovů pernaté drobné zvěře. Jedná o druh, který je z větší části roky domestikován a nelze očekávat v přirozené reprodukci požadovaných výsledků. Bažant obecný
O dlov a J K S baž anta v letec h 1966 - 2008 1400000 1200000
poč ty v ks
1000000 800000 600000
JKS
400000
odlov
Graf č. 3: Odlov a jarní kmenové stavy bažanta 200000 0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Bažantí zvěř je v ČR chována v bažantnicích i ve volnosti. V současnosti jsou jarní kmenové stavy zhruba poloviční než v 70. letech. Souvisí to se změnami, které byly provedeny v krajině a také s ekonomickou náročností chovu. Výše odlovů závisí na zvěři odchované a roky vypuštěné z polodivokých případně krotkých chovů. Pro zvyšování početnosti divokých populací je třeba upravit vhodné biotopy a zintenzivnit lov predátorů.
Jelen sika japonský
Odlov a J K S s ič í z věře v letec h 1966 - 2008
10000
poč ty v ks
8000 6000
JKS
4000
odlov
2000a jarní kmenové stavy jelena siky Graf č. 4: Odlov 0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Na přelomu 19. a 20. století byl jelen sika vysazen v západních Čechách. První lokalitou byla obora Lipí u Manětína. Následně byl jelen sika dovezen i do obory Čemíny. Ve 40. letech minulého století byly porušeny oborní ploty aroky zvěř pronikla do okolních honiteb a postupně se rozšiřovala proti toku řeky Střely a Úterského potoka. V tehdejším Západočeském kraji tak vznikla dvě hlavní centra výskytu jelena siky, a to oblast bývalého LZ Manětín a bývalého LZ Konstantinovy Lázně. V roce 1975 byla zřízena chovatelská oblast jelena siky o výměře 30 270 ha, která se rozkládala v bývalém okrese Plzeň-sever. Normovaný stav jelena siky tehdy činil 400 ks. Cílem vytvoření oblasti bylo dosažení normovaných stavů při současném udržení vysoké chovatelské hodnoty populace (kvality trofejí) a zabránění rozšiřování zvěře mimo hranice této oblasti. Od tohoto data byly ovšem stavy siky postupně navyšovány, zamezit výskytu zvěře mimo oblast se také nedařilo. Později byla oblast chovu zrušena a v době vytvoření nových honiteb v roce 1993 již nebyly normované stavy jelena siky stanoveny. Se stále rostoucím odstřelem tohoto druhu se však nedaří zastavit případně zpomalit jeho početních nárůst v honitbách.
Daněk evropský
Odlov a J K S danč í z věře v letec h 1966 - 2008 25000
poč tyv ks
20000 15000 JKS
10000
odlov
0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Graf č. 5: Odlov a jarní kmenové stavy dančí zvěře 5000
roky
Stavy dančí zvěře vykazují v stoupající tendenci. Introdukovaní daňci jsou v současné době chováni převážně v oborách. Ve volnosti mohou působit značné škody především na lesních porostech. Vzhledem k tomu, že je podstatná část dančí zvěře chovaná v oborách, daří se početnost tohoto druhu úspěšně regulovat. Jelenec běloocasý
Odlov a J K S jelenc e bělooc as ého z věře v letec h 1966 - 2008
poč ty v ks
700 600 500 400 300
JKS
200 a jarní kmenové stavy jelence běloocasého Graf č. 6: Odlov
odlov
0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
100
Jelence běloocasý se chová převážně v oborách. Do volnosti se dostal z oborních chovů. Stavy jelenců se daří úspěšně udržovat na únosné výši. Masivnějšímu rozšíření zřejmě brání potravní konkurence s ostatními volně žijícímiroky druhy jelenovitých. Kamzík horský
Odlov a J K S kam z ič í z věře v letec h 1966 2008 1200
poč ty v ks
1000 800 600
Graf č. 7: Odlov400 a jarní kmenové stavy kamzíka horského
JKS odlov
200
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Kamzík horský se vlně vyskytuje v Lužických horách a Jeseníkách. I přes velmi nízkou 0 reprodukční schopnost se jeho stavy daří držet na dobré úrovni. Koza bezoárová
roky
č ty v ks
O dlov a J K S koz y bez oárové v letec h 1966 - 2008 60 50 40 30 20
JKS
Graf č. 8: Odlov a jarní kmenové stavy kozy bezoárové Koza bezoárová je v současné době chována v Oboře Vřísek u České Lípy v počtu do 30 ks. Velkým problémem tohoto chovu je vysoký stupeň inbreedingu a velká úmrtnost mláďat. Muflon
O dlov a J K S m ufloní z věře v letec h 1966 - 2008 25000
poč ty v ks
20000
Graf č. 9:
15000 JKS
10000
odlov
5000 Odlov a jarní 0
kmenové stavy mufloní zvěře
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Mufloní zvěř je v současnosti chována z velké části v oborách. Díky tomu se stavy mufloní zvěře daří udržovat na únosné výši. Ve volnosti mufloní zvěř páchá značné škody okusem a ohryzem především na lesních porostech, což roky vede k talku vlastníků lesních pozemků na snížení počtu mufloní zvěře chované ve volnosti. Králík divoký
O dlov a J K S králíka divokého letec h 1966 2008 140000
poč ty v ks
120000 100000 80000 60000
JKS
40000
odlov
0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
20000
Graf č. 10: Odlov a jarní kmenové stavy králíka divokého roky
Králík divoký se na našem území vyskytuje pouze ostrůvkovitě především v nižších polohách v minimálních počtech. Početnost populace byla v minulosti velmi silně zdecimována myxomatózou a morem a stavy zůstávají i nadále na velmi nízké úrovni. Psík mývalovitý, mýval severní, norek severoamerický, ondatra pižmová, nutrie říční
O dlov a J K S ps íka m ývalovitého v letec h 1966 - 2008 800 700
poč ty v ks
600 500 400
JKS
300
odlov
Graf č. 200 11: Odlov a jarní kmenové stavy psíka mývalovitého 100
O dlov a J K S m ývala s everního v letec h 1966 - 2008 1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
0
80 70
roky
poč ty z věře v ks
60 50 40
Graf č. 12:
30 Odlov 20
JKS
a jarní kmenové stavy mývala severního
odlov
10
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
O dlov 0a J K S norka s everoam eric kého v letec h 1966 - 2008 600 500
roky
poč ty v ks
400
Graf č. 13: Odlov a jarní kmenové stavy norka severoamerického 300 200
JKS odlov
100 0
poč ty v ks
50000 45000 40000 35000 30000 25000 20000 15000 10000 5000 0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
O dlov a J K S ondatry piž m ové v letec h 1966 - 2008
roky
JKS odlov
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
Graf č. 14: Odlov a jarní kmenové ondatry pižmové
O dlov a J K S nutrie říč ní v letec h 1966 - 2008 800
roky
700
500 400
JKS
300
odlov
200 100 0
1966 1967 1968 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
poč ty v ks
600
roky
Graf č. 15: Odlov a jarní kmenové stavy nutrie říční Uvedené druhy živočichů jsou velmi problematické z hlediska mysliveckého hospodaření. Lovit je smí pouze myslivecká stráž a myslivecký hospodář. Otázkou je, zda je možné tyto zavlečené druhy živočichů účinně regulovat. Z uvedené statistiky však vyplývá, že stavy těchto živočichů poměrně rychle narůstají i přes stále rostoucí odlov. Pro větší efektivnost odlovu by bylo vhodné zvážit úpravu legislativy tak, aby odlov těchto nežádoucích živočichů mohl provádět každý držitel loveckého lístku popř. vyplácením zástřelného. Drobná zvěř v zemědělské krajině, význam, limitující faktory výskytu, možnosti zlepšování stavu Drobná zvěř v minulosti patřila k pilířům české myslivosti a byla nedílnou součástí zemědělské krajiny. V důsledku změn provedených v krajině v minulém století (zcelování pozemků do bloků, nástup chemizace, používání mechanizace) došlo k razantnímu úbytku drobné zvěře v krajině a tento stav trvá i přes snahy o zlepšení na většině území až dodnes. Význam drobné zvěře přirozená součást agrárních ekosystémů podílí se na redukci polních plevelů a jejich semen podílí se na redukci hmyzích škůdců podílí se na biologické ochraně polních plodin součást potravního řetězce zvyšování druhové biodiverzity Limitující faktory výskytu velké půdní bloky bez prvků krajinné zeleně nedostatek ekostabilizačních krajinných prvků nedostatek vody v krajině, snížení retence vody v krajině nedostatek rozptýlené zeleně v krajině snižování úrodnosti půdy snižování druhové pestrosti pěstovaných plodin nedostatek potravy v letních měsících po sklizni malý počet stanovišť pro planě rostoucí druhy rostlin nedostatek krytových a klidových možností vysoký predační tlak používání vysokorychlostní mechanizace při obhospodařování pozemků (vysečení hnízd, usmrcení zvěře v porostech) vliv počasí a teplot v době kladení mláďat částečná degenerace divokých chovů zejména bažanta vypouštěním uměle odchovaných jedinců snižování dočasné a trvalé vegetace v krajině dostatečný počet jedinců v dané lokalitě a populaci vysoká příbuznost jedinců a s tím spojené projevy (nízká životaschopnost mláďat) aplikace průmyslových hnojiv a přípravků na ochranu rostlin antropogenní faktory turistika doprava fragmentace krajiny
Možnosti zlepšování současného stavu Program rozvoje venkova ČR na období 2007-2013 zlepšování životního prostředí a krajiny posílení biologické rozmanitosti zachování systému zemědělství a lesnictví s vysokou biologickou hodnotou realizace biopásů v rámci agroenvironmentálních opatření
Tvorba biopásů Hospodaření na orné půdě s využitím moderních technologií a strojů např. širokozáběrové techniky způsobilo odstranění remízů a mezí, které by bránili využití těchto technologií. Použité přípravky na ochranu rostlin efektivně hubí škůdce těchto polních plodin a plevelné rostliny. Při sklizních se často pro urychlení využívá desikantů, které sklizeň výrazně urychlují. Zvěř žijící na těchto lokalitách přijde ve velice krátkém období o potravní zdroje, vodu, kryt apod. Dochází velmi často k úhynům a migraci za potravou. Za účelem zlepšení podmínek pro život v agrární krajině jsou podporována opatření směřující k napodobení původních příznivých podmínek prostřednictvím biopásů. Význam biopásů poskytují zvěři jadrné a objemové krmivo v průběhu celého roku zvyšují úživnost v honitbě zvyšují druhou biodiverzitu pěstovaných plodin v krajině zajišťují prostor pro hnízdění, klidové a krytové podmínky zvěře Využití dotačních příspěvků ze státního rozpočtu na vybrané činnosti mysliveckého hospodaření 1. založení nebo údržba zvěřních políček pro drobnou zvěř max. 0,5 ha na 100 ha honitby, přičemž minimální výměra zakládaného zvěřního políčka je 0,1 ha a maximální 1 ha. 2. zřizování napajedel pro zvěř v maximálním počtu 1 ks na 100 ha honitby Políčka pro drobnou zvěř nejlépe se osvědčily směsky např. (oves, hrách, peluška, bob, kukuřice) a dužnatá krmiva (např. kapusta) v kombinaci s travními druhy a jetelovinami např. jílkem důležitá je předseťová příprava půdy a setí za využití přesných secích strojů Budování trvalých a dočasných remízů trvalé remízy slouží především drobné zvěři, jako ukryt a plocha k nerušené reprodukci trvalé remízky lze, po dohodě s vlastníky pozemku, vysazovat na lokalitách, kde je problematické konvenční zemědělské hospodaření v oblastech, kde jsou zachovány remízy, je vhodné jejich stav zhodnotit a popřípadě remíz, který nevyhovuje krytovými, hnízdními ani potravními možnostmi upravit např. jeho druhové složení, věkovou skladbu či rozšířit jeho plochu remízy by měli být tvořeny plodonosnými dřevinami, členěnými na patro keřové a patro stromové, ze stromů jsou vhodné dub letní, dub zimní, jeřáb ptačí, hloh, javor babyka,
jabloň lesní, hrušeň plánička, třešeň ptačí, habr obecný apod., součástí remízu by měli být i jehličnaté stromy např. borovice či smrku ztepilého keřové patro by mělo být tvořené např. z trnky obecné, brslenu evropského, růže šípkové, střemchy hroznovité, janovce metlatého, ptačího zobu, maliníků, ostružiníků apod. tam, kde není možné vytvořit trvalý remíz, lze vytvořit dočasný remíz např. z porostu topinambur, porostu kukuřice nebo slunečnice Úprava trvalých travních porostů zvyšování druhové pestrosti přísevem popř. přesevem vhodnými druhy trav a bylin likvidace agresivních plevelů mechanicky nebo chemickou cestou (bodová aplikace herbicidů) možnost sklizně těchto porostů na seno Tvorba územních systémů ekologické stability územní systém ekologické stability je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu budování biokoridorů a biocenter, remízů, remízků, skupin a v neposlední řadě soliter které umožňují přirozenou migraci zvěře v krajině a zlepšují krytové a klidové podmínky pro zvěř Šelmy, postavení a význam pro myslivost Řád šelem patří z taxonomického hlediska do říše živočichů, kmene strunatců a třídy savců. Jsou to živočichové stojící v přírodních ekosystémech na konci potravních řetězců a plní funkci vrcholových predátorů. Podílí se tedy významným způsobem na ustavení a zachování přírodní rovnováhy. Systematické členění: Řád: šelmy (Carnivora) Podřád: pozemní šelmy (Fissipedia) Čeleď: psovití (Canidae) - liška obecná - psík mývalovitý - šakal obecný - vlk obecný Čeleď: medvědovití (Ursidae) - medvěd hnědý Čeleď: medvídkovití (Procyonidae) - mýval severní Čeleď: lasicovití (Mustelidae) - lasice hranostaj - lasice kolčava - norek evropský - norek americký - tchoř tmavý - tchoř stepní - jezevec lesní - vydra říční Čeleď: kočkovití (Felidae) - rys ostrovid - kočka divoká
Jejich tělesná stavba je dokonale přizpůsobena k lovu. Mají válcovitý kloub dolní čelisti, který jim umožňuje pohyb do stran, dopředu a dozadu. Díky tomuto kloubu mohou v čelistech vyvinout velký tlak při získávání a konzumaci potravy. Šelmy mají zakrnělou klíční kost nebo ji nemají vůbec vyvinutou. Ze smyslů vynikají především sluch, čich a zrak. Rozšíření některých šelem v ČR Medvěd V současné době je počet medvědů v ČR odhadován na dva až pět jedinců (Červený a Koubek, 2006). Vlk V současnosti na základě údajů z monitoringu vlčích hlídek a Správy CHKO Beskydy odhadujeme, že se na území CHKO Beskydy a navazujícím území na Slovensku (CHKO Kysuce, Javorníky) pohybují 2 – 3 smečky vlků (5 – 10 jedinců). V ostatních částech republiky se vlci prokazatelně vyskytli v Jeseníkách, Rychlebských horách a dalších. Rys V ČR jsou jen dvě stabilnější rysí populace - v Beskydech a v jihozápadních Čechách, v Českém Švýcarsku a v Jeseníkách. Celkový počet rysů v ČR je odhadován na 150 až 200 kusů. Kočka divoká Původní populace byla v České republice vyhubena na přelomu 18. a 19. stol. V současné době se u nás vyskytují jedinci zatoulaní ze Slovenska popř. dalších zemí. Většina šelem je chráněna podle zákona č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 395/1992 a patří mezi tzv. zvláště chráněné živočichy. Tito živočichové jsou chráněni ve všech vývojových stádiích. Je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Ochrana šelem je také zakotvena ve SMĚRNICI RADY Č. 92/43/EEC O OCHRANĚ PŘÍRODNÍCH STANOVIŠŤ, VOLNĚ ŽIJÍCÍCH ŽIVOČICHŮ A PLANĚ ROSTOUCÍCH ROSTLIN (SMĚRNICE O STANOVIŠTÍCH) a NATURA 2000. Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast (endemické). Zvláště chráněné druhy živočichů se člení podle stupně ohrožení na: a) kriticky ohrožené (kočka divoká, medvěd hnědý, tchoř stepní, vlk obecný) b) silně ohrožené (rys ostrovid, vydra říční) c) ohrožené Predace - princip na úrovni jedinců jde o jednorázový kontakt predátora a kořisti na úrovni populací jde o vztah dlouhodobý v populacích predátora vznikly různé adaptace umožňující snadnější získání kořisti (např. dokonalé smysly a pohyb)
v populacích kořisti vznikly ochranné mechanismy (např. krycí zbarvení, chemická ochrana apod.) Ovlivnění početnosti populace – varianty z pohledu působní predátora početnost predátora zůstává stabilní bez ohledu na početnost populace kořisti (hustota predátora je ovlivněna teritorialitou, možnostmi hnízdění atd.), potrava není limitujícím faktorem, predátor má v období nouze možnost přechodu na náhradní potravu, predátor není regulátor početnosti populace kořisti predátor udržuje nízkou, stabilní populaci kořisti, predační tlak je nízký, potřebu predátora kryje nárůst početnosti kořisti, predátor může kombinovat i více druhů kořisti, systém může být velmi stabilní, zároveň i velmi labilní (špatné povětrnostní podmínky) početnost predátora závisí na početnosti populací kořisti, predátor preferuje určitý druh kořisti a potrava je limitujícím faktorem predátor, velikost populací kořisti je však limitována jiným faktorem, častý vztah mezi dravci, sovami a hlodavci početnost predátora a kořisti se ovlivňují vzájemně, růst početnosti kořisti vede k růstu populací predátora, naopak růst početnosti predátora vede ke snížení počtu kořisti, oboustranné ovlivňování je možné pouze krátkodobě početnost predátora i kořisti se mění nezávisle na sobě a nejsou ovlivněny daným potravním vztahem Možnost vzájemného ovlivňování populací predátorů a populací kořistí závisí: na rozdílu růstu velikosti populací na rozdílu rychlostí individuálního vývoje populací na predačním tlaku na populaci kořisti Predační tlak udává poměr počtu ulovených a dosažitelných jedinců, u drobných hlodavců 20-40 %, u spárkaté zvěře 2-15 % nepostihuje celou populaci, ale pouze některou věkovou kategorii, jedno pohlaví Role predace nezastupitelný proces v ekosystému na populaci kořisti může mít pozitivní i negativní vliv predátor odstraňuje z populace nemocné, přestárlé a slabé jedince snižováním početnosti kořisti snižuje predátor vnitrodruhovou a mezidruhovou konkurenci predace zvyšuje druhovou diverzitu umožňuje soužití dvou druhů s podobnými ekologickými nároky, u kterých by jinak došlo k jejich vzájemnému konkurenčnímu vylučování udržování stavů spárkaté zvěře na únosných stavech Ohrožené druhy zvěře, životní nároky a možnosti ovlivnění myslivostí Zákon o myslivosti rozděluje zvěř na dvě kategorie: a) druhy zvěře, které lze obhospodařovat lovem b) druhy zvěře, které nelze lovit podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv, nebo
druhy zvěře, které jsou zvláště chráněnými živočichy podle zvláštních právních předpisů a nebyla-li k jejich lovu povolena výjimka podle těchto předpisů Celá řada těchto živočichů (patřících mezi zvěř) podléhá určitému stupni ochrany dle zákona č. 114/1992 O ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 395/1992 Sb. a patří mezi zvláště chráněné živočichy. Zvláště chráněné druhy živočichů se člení podle stupně ohrožení na: d) kriticky ohrožené (kočka divoká, medvěd hnědý, tchoř stepní, vlk obecný, sokol stěhovavý, tetřev hlušec) e) silně ohrožené (rys ostrovid, vydra říční, bobr evropský, los evropský, čírka modrá, holub doupňák, jeřábek lesní, krahujec obecný, křepelka polní, lžičák pestrý, tetřívek obecný) f) ohrožené (čírka obecná, jestřáb lesní, kopřivka obecná, kormorán velký, koroptev polní, krkavec velký, moták pochop, výr velký) Podrobně se zmíníme o některých z nich: Kočka divoká (Felis silvestris) se vyskytuje ostrůvkovitě v celé Evropě, severní a střední Asii a severní Africe. Původní populace byla v České republice vyhubena na přelomu 18. a 19. stol. V současné době se u nás vyskytují jedinci zatoulaní ze Slovenska popř. dalších zemí. V kohoutku je vysoká 35 - 40 cm, celková délka 75 - 105 cm, z toho oháňka 25 - 35 cm. Dosahuje hmotnosti od 5 do 15 kg. Kočka je lehčí než kocour. Plavošedé zbarvení je s tmavějšími pruhy, oháňka proužkovaná tupě zakončená (u domácí kočky do špice). Tlapky mají vespod černé zbarvení, na prstech jsou vtažitelné drápy. Vyhledává teplejší členité lesní plochy s dutými stromy, skalisky a křovinami. Aktivní je převážně v nočních hodinách. Žije samotářským způsobem, jen v lednu a únoru se shlukuje při kaňkování. Kočka je plná 9 týdnů a vrhá 4 - 6 slepých koťat, která po deseti dnech prohlédnou a jsou kojena 6 - 8 týdnů. Při dostatku potravy může dojít i k dalšímu vrhu. Kočka má výborný sluch, čich i zrak. Hlavní složkou potravy jsou hlodavci, ptáci a drobní obratlovci. Možnost ovlivnění myslivostí spočívá především v osvětě a vysvětlování funkce predátorů jako důležité složky ekosystému, která je nutná pro udržení a zachování ekologické stability. Medvěd hnědý (Ursus arctos) původně obýval značnou část Evropy, Asie, severní Afriky a Severní Ameriky. V současnosti se však v Evropě vyskytuje pouze ve Skandinávii, Finsku a v Rusku, izolované populace pak v Pyrenejích, Alpách, Karpatech a na Balkáně. Je náš původní druh, ale v minulosti byl vyhuben. Poslední medvěd byl uloven na Šumavě 14. listopadu 1856. Novodobý výskyt se datuje od roku 1946, kdy byl medvěd pozorován u Velkých Karlovic. Od té doby četnost pozorování narůstá. V současné době je počet medvědů v ČR odhadován na dva až pět jedinců (Červený a Koubek, 2006). Medvěd žije v rozsáhlých jehličnatých a také smíšených porostech. Dosahuje výšky mezi 90 110 cm, délky 175 - 260 cm a hmotnosti 150 - 300 i více kg. Má různé zbarvení, které se pohybuje od světle hnědé, přes šedou až do černé. Mladí jedinci (obvykle do 2 let) mývají bílou skvrnu pod mordou. Medvěd je zvěří velice ostražitou a plachou s převážně večerní a noční aktivitou. Na zimu uléhá do vystlaného brlohu (jeskyně, doupata pod vývraty) a spí nepravým zimním spánkem. Páření probíhá v letních měsících. Po 8 měsících (leden až únor) vrhá medvědice v brlohu 2 - 4 mláďata, která jsou po dobu 28 - 35 dní nevidomá. Mláďata jsou kojena po dobu kolem 4 měsíců a zůstávají s medvědicí až do příštího roku. Dospělí samci žijí samotářsky a o mláďata se nestarají. Z hlediska potravních nároků je medvěd řazen mezi všežravce. Z rostlinné potravy konzumuje především kořínky, části zelených rostlin, semena, lesní plody, kůru (loupe) i polní plodiny
např. kukuřice. Z živočišné potravy jsou to bezobratlí živočichové, ryby, ptáci, kadavery uhynulé zvěře, mláďata zvěře a také domácí zvířata (ovce a skot na pastvinách). Rád také navštěvuje včelstva. Dožívá se věku až 50 let. Je to živočich stojící v přírodních ekosystémech na konci potravních řetězců a plní funkci vrcholového predátora. Podílí se tedy významným způsobem na ustavení a zachování přírodní rovnováhy. Vlk obecný (Canis lupus) se vyskytoval téměř v celé Evropě, v Asii a Severní Americe. V současné době obývá severní Skandinávii až po Rusko, žije na Balkáně, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově. U nás byl poslední vlk uloven roku 1850. Na našem území je v současné době odhadován počet vlků kolem 10 jedinců (www.selmy.cz) Vlci se zdržují v rozsáhlých lesních komplexech. Výška vlka se pohybuje kolem 70 - 85 cm, délka 140 - 180 cm a hmotnost 25 - 60 kg. Velmi se podobá německému ovčáku, proti psu má vždy svěšenou oháňku, světla jsou šikmější, silnější je lebka (věncový šev odděluje kost temenní od čelní, oblouk lebky má dozadu vyhnutý, pes má rovný). Vlci žijí ve smečkách s přísnou hierarchií. V létě tvoří smečku jednotlivé rodiny. V zimně se tyto rodiny spojují. Kaňkování začíná koncem prosince a trvá až do února. Po 63 dnech vrhá vlčice ve skrytém pelechu 4 - 6 slepých mláďat, která po 10 - 12 dnech prohlédnou. Matka kojí mláďata asi 2 měsíce. V 6 týdnech mláďata začínají přijímat pevnou potravu. Mláďata dospívají ve dvou letech. Vlci se živí živočišnou potravou (spárkatá i drobná zvěř, domácí zvířata, drobní hlodavci, bezobratlí, ptáci atd.). Obvykle loví kořist štvaním. Upřednostňují nemocnou a slabou zvěř. Vlci se lidem obvykle vyhýbají. Z hlediska myslivosti je problematický především jeho ilegální odlov. Vlk podobně jako další predátoři tvoří vrchol potravního řetězce. Odstraňuje z populací kořisti nejslabší jedince. Pochopením jeho nezastupitelné role v ekosystému a vysvětlení této role uživatelům honiteb by mohlo vést k zastavení ilegálního odlovu a navýšení stavů vlků v ČR. Rys ostrovid (Lynx lynx) obýval původně značnou část Evropy, Asie a Severní Ameriky. V současné době se plošně vyskytuje v Rusku, Skandinávii, Karpatech a na Balkáně. V řadě lokalit dochází k jeho zpětné reintrodukci do přírody, tak se jeho areál výskytu neustále zvětšuje. U nás byl vyhuben v 19. stol. V roce 1982 - 1989 byli na Šumavě rysi znovu vysazeni. Další výskyt rysa je např. v Beskydech, Jeseníkách, Českém Švýcarsku, Brdech a Javorníkách. Celkový počet jedinců je odhadován kolem 150 - 200 ks podle různých zdrojů. Výška v kohoutku se pohybuje okolo 60 - 75 cm, hmotnost bývá mezi 18 - 35 kg a celková délka mezi 90 - 155 cm včetně chvostu o délce 10 - 24 cm. Rezavé zbarvení je po celém těle s nepravidelnými tmavými skvrnami. Na slechách má prodlouženou černou srst tzv. chvostky. Rys žije osamoceně mimo dobu kaňkování od února až do dubna. Vyhovují mu rozsáhlé lesní porosty s dostatkem potravy. Rysice vrhá po 73 dnech v brlohu 2 - 4 nevidomá mláďata, která kojí jeden měsíc. Mláďata se drží matky až do dalšího kaňkování. Je to živočich s převážně noční aktivitou. Za potravou se plíží a skokem ji uchvátí. V potravě převládá spárkatá zvěř, zajíci, myši, ptáci a další drobní obratlovci. Je důležitou součástí ekosystému, kde se podílí na udržení rovnováhy v přírodě. Z hlediska myslivosti je často zmiňován jeho ilegální odlov. Tchoř světlý (Mustela eversmannii) se vyskytuje na sušších stepích a lesostepích Eurasie. U nás se s ním můžeme setkat na celém území nejhojněji na jižní Moravě a v Polabí. Zbarvení v dospělosti je pískově žluté až šedě bělavé pouze běhy, hruď a konec oháňky jsou tmavé. Kaňkuje v březnu. Doba březosti trvá 36 - 43 dnů. Velikost, hmotnost a časový reprodukční proces včetně potravy, jsou stejné jak u tchoře tmavého. Z hlediska mysliveckého hospodaření nelze populace tchoře stepního téměř ovlivnit. V nebezpečí vypouští z řitních žláz velmi silně páchnoucí sekret, který slouží k zastrašení nepřítele (predátora). Živí se
živočišnou i rostlinnou potravou. V živočišné potravě převládají hlodavci, obojživelníci, hmyz, ryby, drobná zvěř a také vejce. Z rostlinných druhů přijímá některé sladké plody např. švestky. Je přirozenou součástí ekosystémů, kde plní funkci zdravotní policie. Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) se vyskytuje se v Evropě a Asii. V české republice nebyl sokol nikdy hojným ptákem. V současnosti jsou jeho stavy odhadovány asi kolem 20 hnízdících párů. Sokol má rozpětí křídel až 115 cm, samec je menší a dosahuje hmotnosti jen kolem 0,6 kg a samice mívá až 1 kg. Dospělí jedinci mají temeno a týl modrošedý, tmavší příčně páskovaný hřbet a bílou, mírně načervenalou břišní stranu s pruhováním. Mladí ptáci mají tmavší spodek těla s podélnými skvrnami. Na lících mají nápadný tmavý "sokolí vous". Stojáky jsou žlutě zbarvené. Obvykle žije v otevřené krajině bez větších lesních celků. Po příletu na hnízdo provádí svatební lety. Hnízdo si nestaví, ale zabírá je jiným ptákům (vranám, káním, jestřábům aj.). Vyhledává vysoké stromy, skaliska, skalní převisy. Koncem března až počátkem dubna snáší samice do hnízda 3 - 4 červeně skvrnitá vejce, na kterých sedí 28 - 29 dní. Mláďata jsou krmivá. Vzletná jsou asi po 35 - 40 dnech a hnízdo opouští. Po opuštění hnízda jsou ještě dlouhou dobu krmena. Pohlavní dospělosti dosahují až v příštím roce života. Sokol loví převážně ptáky (nejčastěji holuby) až do velikosti kachny nebo bažanta, zpěvné ptactvo a méně drobné savce. Kořisti se zmocňuje útokem shora ve velmi prudkém letu. Vzhledem k nízké početnosti v České republice je řazen mezi silně ohrožené druhy. Z hlediska ovlivnění myslivostí je velmi důležité jeho využití v sokolnictví. Sokolníci využívají sokoly k lovu zvěře a podílí se na jejich zpětné reintrodukci do české přírody. Tetřev hlušec (Tetrao tetrao) patří mezi nejstarší obyvatele našich lesů. Celá řada autorů uvádí, že se do Evropy dostal přibližně před 4 miliony let. Je největším lesním kurem, který je vázán na velké lesní komplexy. První písemná zmínka z našeho území je ve zprávě Ibrahíma Ibn Jakúba, který navštívil české kraje v letech 965 - 966. Z historických pramenů lze vyčíst, že stavy tetřeva byly ve středověku poměrně vysoké. Tetřeví zvěř měla značný hospodářský význam, kdy byla lovena do zámeckých a panských kuchyní. V této době byl tetřev oblíbeným Velikonočním pokrmem. Od té doby začaly stavy tetřeví zvěře postupně klesat, bylo to způsobeno především nevhodným hospodařením v lesích (často se kácely rozsáhlé lesní porosty). Pokles početnosti následoval dále po první a po druhé světové válce. Byl způsoben především likvidací vhodného biotopu, velkoplošným mýcením lesa, nárůstem početnosti černé zvěře a predátorů a zvyšováním turistického ruchu. Populace tetřeví zvěře zůstaly zachovány pouze v hraničních oblastech, které byly pro veřejnost uzavřeny (Andreska a Andresková, 1993). Lov tetřeva hlušce byl u nás možný do roku 1978. Od roku 1979 až do teď je tetřev podle zákona o myslivosti druhem celoročně hájeným. Současná populace tetřeva je omezena pouze na pohraniční hory a pohoří. Nejpočetnější populace se vyskytuje na Šumavě a Českém lese, Jeseníkách, Brdech a Krkonoších. Celkem bylo na území ČR zjištěno odhadem 150 - 200 ks (Šťastný a kol., 2006). Tetřev hlušec (Tetrao urogallus L.) je zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae), podčeledi tetřevové (Tetraoninae) a rodu tetřev (Tetrao). V rámci druhu je rozlišováno několik geografických poddruhů. Pro oživení paměti uvádíme jen několik základních údajů. Jedná se o poměrně velké ptáky s dobře vyvinutým klovcem a stojáky. Kohouti mají délku těla 85 - 100 cm, hmotnost 2,75 - 6,5 kg, délku křídel 35 - 43,5 cm a rozpětí 110 - 140 cm. Slepice je menší. Dorůstá délky 60 -70 cm s hmotností 2 - 3 kg, délkou křídel 27 - 33 cm a rozpětím křídel 90 - 110 cm. Zbarvení kohoutů je černé, kovově lesklé především na prsou. Klovec má šedobílé barvy. Krk je tmavošedý s drobným hustým skvrněním. Tatrč má černou barvu a je tvořen 18 širokými pery s bělavými skvrnami. Opeření stojáků je černohnědé s nápadnými třásněmi na prstech.
Slepice má základní zbarvení kaštanově hnědé s černohnědým příčným proužkováním a v prsní části velkou skvrnou. Kohoutům i slepicím vyrůstají na prstech stojáčků třásně. Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi při toku, délky a tvaru rýdovacích per v tatrči, roztažení vějíře a velikosti brady. Jedná se o polygamní druh. V zimním období žijí tetřevi v menších skupinkách odděleně podle pohlaví. Staří dominantní kohouti však většinou žijí samotářsky (Ernst, 2000). Tok probíhá přibližně podle nadmořské výšky od konce března do května. Uvádí se, že tok končí vyrašením pupenů buku. Tokaniště jsou využívaná po více let a jsou často označena trusem (kašovitými výměty), který je tmavý s obsahem pryskyřice, proto jej myslivci označují jako "smola". Kohouti i slepice se slétají na tokaniště již večer, kde hřadují odděleně na stromech. Brzy ráno, ještě za tmy, začínají kohouti tokat a s východem slunce se slétají na zem ke slípkám. Slepice si vybírá kohouta a ten ji ošlapuje. Jednotlivé verše: klepání, trylek, výlusk a broušení jsou většině myslivců známé. Broušení trvá 3 - 4 vteřiny a kohout má po tuto dobu sníženou sluchovou i zrakovou vnímavost (Ernst, 2000). Slepice začíná snášet koncem dubna vejce v počtu 4 - 12 ks, na kterých sedí 26 - 28 dní. Tetřeví slepice obvykle vyvádí svá mláďata na dobře osluněná místa, kde mají k dispozici dostatek potravy. Po dvou měsících jsou již kuřata natolik vyspělá, že poletují a hřadují. Pohlavně dospívají ve druhém roce života. Výskyt tetřeva je vázán na strukturu a kvalitu lesního porostu, který by měl poskytovat dostatečnou ochranu před predátory, nepříznivým klimatem a dostatečnou potravní nabídku. Za optimální biotop je považován prosvětlený vícepatrový starší porost, spodní patra porostu tvoří přirozené zmlazení a keřové patro zaujímá 25 - 50 % plochy. Mezi nejvýznamnější složku bylinného patra lze považovat borůvku lesní, která plní funkci potravní a také krycí. Mezi další existenční faktory patří tzv. přechodové linie (fotony) mezi různými věkovými skupinami porostů popř. mezi lesem a bezlesím. Tetřeví zvěř zde nalézá dostatečné možnosti pro hnízdění a kryt. (Volf, Havránek, Hlavatá, 2002). V letním období se tetřevi zdržují převážně na zemi hledáním vhodné potravy. V zimním období se kohout i slepice převážně živí jehličím borovic, smrku, jedle a pupeny některých listnáčů (Ernst, 2000). Pro dobré rozmělnění potravy mají tetřevi ve svalnatém žaludku nasbírané malé kamínky a písek tzv. gastrolity. V současné době jsou na podporu tetřeva hlušce realizovány záchranné chovy a programy, které mají zabránit snižování počtu jedinců a posílit tak stávající populace (Hlavatá, 2002). Primárně by se však tato podpora měla zaměřit na úpravu vhodného prostředí (biotopu) pro tetřeví zvěř a následně na zvyšování početnosti tohoto druhu. Celkem bylo v rámci těchto programů vypuštěno na území ČR 1252 jedinců (Šmídová, 2008). Vydra říční (Lutra lutra) se vyskytuje v celé Evropě, Asii, Africe a na některých ostrovech (Tchaj-wan, Japonsko). V současné době se na našem území odhadují stavy vyder (podle různých zdrojů) v rozmezí 1600 - 4000 ks. Z důvodu zhoršujícího se životního prostředí, lovu pro kožešinu, pytláctví, zhoršování kvality vody a potravní nabídky, došlo v minulém století téměř k jejímu vyhubení. V roce 1984 se u nás jejich stavy pohybovaly pouze v rozmezí 300 400 ks. Se zlepšujícími se životními podmínkami se jejich stavy postupně zvyšují. Vydra má protáhlé válcovité tělo o délce 40 - 70 cm a hmotnost 8 - 10 kg. Stavba těla je přizpůsobena životu ve vodě. Nosní a ušní otvory může uzavírat. Mezi prsty má plovoucí blánu. Tělo je pokryto krátkou, hustou a velmi kvalitní srstí hnědého zbarvení. Je velmi ostražitá. Kaňkuje po celý rok (výskyt latentní březosti) nejčastěji však od února do dubna. Délka březosti trvá v závislosti na době kaňkování 63 až 270 dní. Ve vrhu jsou 2 - 4 slepá mláďata, které vydra kojí. Mláďata dospívají ve druhém roce života a osamostatňují se. Vydra obývá různé typy vodního prostředí potoky, řeky, rybníky apod. Na březích si vyhrabává jedno trvalé a několik přechodných doupat, ze kterých je výjezd přímo do vody. Je
to samotářský živočich s převážně noční aktivitou. Lovecké teritorium si značí hromádkami trusu na viditelných místech a jeho velikost může být až několik desítek kilometrů. Živí se převážně rybami, raky, hmyzem, obojživelníky, ptáky a drobnými hlodavci. Na zvěři jsou škody minimální. Možnosti ovlivnění myslivostí jsou minimální. Bobr evropský (Castor fiber) se původně vyskytoval v lesním pásmu téměř v celé Evropě. V 19. století však byl na většině míst vyhuben. Původní populace se zachovaly v Německu, jižním Norsku, Bělorusku a Rusku. Záznamy o ulovení posledního bobra z Českých zemí pocházejí z poloviny 17. století. V průběhu minulého století došlo k úspěšnému vysazení bobra v Polsku a Rakousku. Migrující jedinci z těchto populací se objevili také u nás. Nový nález bobra byl zjištěn v severních Čechách roku 1967, na jižní Moravě v roce 1977. Do Evropy byl dovezen k založení umělých chovů bobr kanadský (Castor canadensis). Na našem území však jeho výskyt zatím nebyl zaznamenán. V současné době bobr evropský u nás tvoří několik stálých populací např. na dolním toku Labe na Děčínsku, v jihozápadních a severovýchodních Čechách, podél Moravy, na soutoku Moravy a Dyje a dalších lokalitách. Jejich stavy jsou odhadovány v počtu 600 a více jedinců (podle různých zdrojů). Jedná se o největšího evropského hlodavce, který je svým životem pevně vázán na vodu. Má zavalité tělo o celkové délce 110 - 130 cm, z toho ocas dosahuje délky kolem 30 cm. Ocas je lysý, pokrytý zrohovatělými šupinami. Slouží jako kormidlo při plavání a v nebezpečí jej využívá k varovnému plácání na vodní hladině. Hmotnost se pohybuje kolem 14 - 20 kg, někdy i více. Zbarvení srsti je tmavohnědé s dlouhými lesklými pesíky a kadeřavou podsadou. Nohy má pětiprsté, zadní s plovací blánou. Je to živočich s převážně noční aktivitou. Výborně se potápí a plave. Pod vodou vydrží na jedno nadechnutí, až 15 min. Ve březích nad vodní hladinou si staví prostorné doupě tzv. kotel, který má výšku až 50 cm a délku 1 i více metrů pečlivě vystlaný rostlinným materiálem. Vstup do kotle bývá převážně pod vodou. Páření probíhá od ledna do března. Samice rodí po 105 dnech v květnu až červnu 2 - 4 vidomá, tmavě osrstěná mláďata. Mláďata zůstávají s rodiči do 3 let, kdy se osamostatňují. Bobr zimu nepřespává, žije z nahromaděných zásob (větví) ve vodě. Bobři se živí okusem dřevin (vrb a topolů), rákosem, nezdřevnatěnými částmi rostlin, výhony, kořínky a plody stromů. Při jejich rozšíření dochází ke značným škodám kolem vodních ploch na lesních porostech a křovinách. Největší škody způsobené bobry jsou na listnáčích (vrba, topol, jasan, dub, habr aj.). Svá životní teritoria si bobři značkují pižmem, které produkuje žláza v blízkosti řitního otvoru. Bobři se dožívají až 15 let. Je skutečností, že se bobři po jejich vysazení rozšířili po tocích většiny řek a také do zahrad a parků, kde působí značné škody, proto bude nutné zvážit regulaci početních stavů odchytem a přemístěním do vhodnějších lokalit nebo odstřelem. V současné době jsou bobři na celém území zákonem chráněni a neloví se. Vzhledem k narůstajícím škodám na lesních porostech v oblastech výskytu by stálo za zvážení zavést regulovaný odlov. Los evropský (Alces alces L.) je zařazen do podčeledi jelenci (Odocoileinae) spolu s dalšími sedmi druhy. Vyskytuje se v celé Evropě a také u nás KRATOCHVIL (1966) a ANDĚRA (1999). Jedná se o největší spárkatou zvěř, která má současnou domovinu v severních evropských zemích. Je skutečností, že losi se ve středověku vyskytovali také na našem území, což dokazují názvy některých obcí např. Losiny, Losenice. HROMAS (1999) uvádí, že poslední los u nás (z původního rozšíření) byl uloven v roce 1570 u Děčína. Po II. světové válce došlo v Evropských severovýchodních zemích k rozšíření životních teritorií losů. Z těchto oblastí přichází, nejen na naše území, ale také na Slovensko, do Maďarska, Rakouska a Německa. Jedná se převážně o mladší jedince, kteří postupně zůstávají u nás (po rozchodu s
matkami), a hledají pro sebe nová stávaniště. KOSTEČKA (1999) uvádí zjištění losa v roce 1957 v Němčicích (okres Litoměřice), v roce 1958 u Moldavy (okres Teplice). V období let 1957 - 1978 bylo u nás zaznamenáno 27- 29 losů a jejich výskyt dosud pokračuje. Objevuje se na vhodných lokalitách na Jindřichohradecku, v okolí Lipenské přehrady, na Táborsku, Nymbursku a také severní Moravě. Úbytek losů se u nás projevil po roce 1995 (odstraněním hraničního oplocení) jejich odchodem do Rakouska, kde jsou losi loveni. Na Třeboňsku se odhaduje počet losů kolem 15 kusů. V oblasti Vítkova kamene se odhaduje kolem 15 kusů. V Novohradských horách se vyskytuje také několik jedinců. Losi se nejraději zdržují v listnatých mokřadních lesích s jezírky a rašeliništi. Los evropský je značně velké zvíře, váží až 400 kg a losice 300 kg. Má krátké tělo s převýšením v kohoutku postavené na vysokých bězích. Říje začíná koncem září a končí počátkem října. Březost trvá 36 - 38 týdnů, po kterých losice klade jedno nebo dvě mláďata (losíčata), o které se stará jen jeden rok. Malé tlupy této zvěře jsou většinou bez starších losů, kteří navštěvují losice velmi krátkou dobu (4 - 6 dní), v době říje. Losi patří především k obyvatelům lesních ekosystémů. Mají dvojí typ plochého paroží (cervina a palmata), které vytloukají koncem července a v srpnu. Paroží shazují v říjnu a listopadu. Potrava losů se skládá z travin a bylin, které doplňují okusem prýtů, výmladků, terminálních výhonů a kůry. Nejraději mají však části měkkých druhů stromů a keřů - vrb, topolů, olší, líp, bříz, ale nepohrdnou ani habrem, dubem, javorem a jasanem. Kromě listnáčů dochází také k okusu a loupání na jehličnanech především na borovici, modřínu, smrku a nepohrdnou ani jalovcem a tisem, jak uvádí FRUZIŇSKI (1990) a DĚŽKINN (1981). V semenných letech losi vyhledávají žaludy, bukvice a plody ovocných pláňat. HOMOLKA, HEROLDOVÁ (1999) sledovali potravu losů v jižních Čechách a uvádějí, že na konci léta a na podzim byla v potravě významně zastoupena borůvka od 4 - 10 %. V období leden až únor byla nejvíce zastoupena jíva (52 %), borovice (27 %), krušina a jeřáb (10 %), jedle a osika, bříza (do 5 %). V zimní potravě podle trusu bylo zastoupeno jehličí borovice (93 - 100 %), dále krušina (asi 2 %) a borůvka (1 %). Poškození okusem bylo převážně do výšky 1,5 m. Atraktivnost byla stanovena takto: jedle, jíva, borovice, krušina, bříza, buk, olše a smrk. Je skutečností, že losi se potravně přizpůsobují přirozené potravní nabídce, která je u nás značně ovlivněna pěstováním lesních monokultur již několik století. Naše současné přírodní podmínky s intenzivním průmyslovým hospodařením v krajině a s druhovou skladbou hospodářských i ochranných lesních porostů nejsou schopny zajistit nejen dostatek potravy, ale i klidu a krytu pro chov losů. V rozsáhlých lesních komplexech jde nejen o hospodářskou, ale i o rekreační a sportovní činnost na rozsáhlých plochách. Volný vstup za sběrem lesních plodin vytlačí většinu druhů zvěře z rozsáhlých lesních komplexů. Všechny tyto činnosti nejsou koordinované a tím nelze zajistit potřebný klid a kryt jak v zimní, tak ani v letní době. Chov této zvěře je možný jen v omezeném množství a v málo zalidněné krajině (např. vojenské výcvikové prostory). Dosavadní početní stavy losů jsou u nás zatím malým podílníkem na škodách v lesích proti ostatní zvěři a lidské činnosti. Při vycházení losů do polních kultur za potravou je nutné počítat s náhradou škod na těchto porostech. Přesto by bylo vhodné i tuto zvěř u nás omezeném počtu zachovat příštím generacím. Čírka obecná (Anas crecca)- patří k menším kachnám. Je rozšířena v Evropě, Asii a také v Severní Americe. Na podzim tyto kachny odlétají ke středozemnímu moři a do střední Afriky. Severní populace někdy přezimují v našich tekoucích vodách. Dosahuje hmotnosti 0,25 -0,40 kg a rozpětí křídel až 55 cm. Kačeři mají ve svatebním šatě hlavu až do poloviny krku rezavě kaštanově hnědě zbarvenou s výrazným bíle lemovaným zeleným pruhem. Letní šat je u obou pohlaví nerozeznatelný. Po jarním přilétnutí dochází k páření s následující snůškou 8 -12 žlutobílých vajec do vystlaného hnízda blízko vody. Na vejcích sedí kachna 23 dnů. Čírky se zdržují nejraději v hustě zarostlých vodách, ponejvíce s více páry pohromadě.
Čírka modrá (Anas querquedula) - žije v mírném pásmu palearktické oblasti, u nás se zdržuje na větších rybnících. Čírka modrá má bílý proužek nad světlem (okem). Velikost a její reprodukční proces je stejný jako u čírky obecné. Přilétá až ke konci března a již v srpnu odtáhne na jih. Do této skupiny jsou zařazena ještě kopřivka obecná (Anas strepera), lžičák pestrý (Anas clypeata), hvízdák euroasijký (Anas penelope) a další druhy, které se u nás objevují jen výjimečně při jarním nebo podzimním tahu. Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia L.) je druhem, který je zařazen do stejné skupiny lesních hrabavých ptáků jako tetřev a tetřívek. Jeho život je vázán hlavně na les, který nemá mnoho světlých ploch. Jeřábkům vyhovují smíšené lesy, které produkují jak dostatek semen a plodů (jeřáby, olše, břízy, habry, lísky, plané třešně aj.), tak i porosty malin, ostružin, borůvek a jahod. Ve vegetačním období se zdržují kolem potůčků a strží, kde je dostatek hmyzu a mladých letorostů s pupeny. Sbírají malé kamínky a písek, k rozmělnění tvrdé potravy v žaludku jako tetřívci i tetřevi. Jeřábci jsou o málo větší než naše koroptve a dosahují délku kolem 35 cm a hmotnosti mezi 0,35 - 0,50 kg. Jeřábci mají rezavohnědé ochranné zbarvení s tmavými skvrnami a černým pruhem na tatrčku. Kohoutek má na krku černou skvrnu. Na stojáčcích mají obě pohlaví třásně jako tetřevi a tetřívci. Jeřábek se vyskytuje převážně v příhraničních oblastech Jeseníků, Beskyd, Šumavy, Krkonoš a místy ve vhodných lokalitách s nadmořskou výškou nad 350 m, např. Oderské vrchy, ale v malých početních stavech. Žije ve smíšených lesích s bohatým podrostem keřů, které poskytují dostatek potravní nabídky lísek, olší a bříz a bobulovité rostliny. Živí se smíšenou potravou, kterou sbírá na zemi, semena a plody na keřích a stromech. Jeřábci jsou velmi ostražití a plaší. Mají výborný sluch. Podržují si stálá životní teritoria a neradi se stěhují. Žijí v monogamii, ale párkují se již k podzimu (září, říjen). V březnu a dubnu dochází k páření s tokajícími kohoutky, kteří jsou načepýřeni a trylkují (často i v noci). Po ošlapávání slepička snáší 8 až 12 ks vajec. Po 22 až 24 dnech se líhnou velmi čilá kuřata, kterým se věnuje slípka i kohoutek. Rodina se rozpadá až na podzim. Kratochvil (1966) uvádí, že jeřábci se živí nejvíce živočišnou potravou složenou z hmyzu a bezobratlovců. V době vegetačního klidu si jeřábci sbírají převážně semena, pupeny a měkké výhonky dřevin. Umělý odchov jeřábka je velmi náročný. Tetřívek obecný (Tetrao tetrix L.) je rovněž zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae). Jde o značně menšího lesního hrabavého ptáka s délkou mezi 45 65 cm, délkou křídla 25,6 - 26,7 cm a délkou tatrče 13 - 19 cm a hmotností 1,5 - 2 kg u kohoutků. Slepička je menší než kohout a dorůstá do hmotnosti kolem 1 kg. U kohoutů převládá černé zbarvení s bílou spodní stranou křídel a podtatrčí. Slepice má ochranné, rezivě hnědé zbarvení s tmavější příčnou kresbou. Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi a podle tvaru lyry a tvaru a délky srpků. Stojáky mají jak kohouti, tak i slepice opeřené až k prstům rohovitými třásněmi, které využívají v zimním období podobně jako tetřevi. Tok začíná v březnu a může se protáhnout až do června. Vlastní tok začíná brzy z rána na holinách, okrajích lesů, na pastvinách i polích, kde často dochází i k soubojům kohoutů. Tokaništím jsou tetřívci věrní, pokud jej navštíví dostatek slepic, které mohou ošlapovat bez vzájemných soubojů. Hlas tokajících tetřívků je značně silnější a je slyšet na velké vzdálenosti. Ozývají se nejdříve ostrým zaškrknutím, následuje sykavé pšoukání a hrdelní bublání. Slepice snáší v květnu 6 - 12 vajíček, na kterých sedí 25 - 28 dní. Kuřátka mají velmi rychlý vývoj, poletují již po 10 dnech. Na podzim se rozdělují do hejnek podle pohlaví. Dospívají ve druhém roce života.
Tetřívci žijí v lesnatých oblastech pahorkatin a hor. Vyhovuje jim krajina s drobnými lesíky, protkaná loukami a polnostmi s křovinami i rašeliništi. Z potravní nabídky vyhledávají nejčastěji místa s bobulovitými keři a loučkami porostlými břízami. U nás tetřívkům vyhovují okraje lesních porostů s loukami, březovými lesíky, rašeliništi a vřesovišti. Tetřívci se vyskytují na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách, Oderských vrších a na dalších lokalitách (většinou v malých počtech). V podhůří někdy vychází i na porosty polních kultur při hledání vhodných potravních druhů jako jsou semena, bobule, zelené části rostlin, hmyz, apod. Konzumují také kamínky a písek pro rozmělnění potravy v žaludku. V zimním období se tetřívci živí především pupeny a jehlicemi, jehnědami břízy, lísky, olše a bobulovitými plody. V letním období je potrava tetřívka smíšená skládající se z rostlinné i živočišné složky. Jsou známé případy křížení tetřevů a tetřívků, ze kterého vznikají údajně neplodní jedinci tzv. "tetřevci", kteří ruší zvěř v tobě toku. Krahujec obecný (Accipiter nisus) se vyskytuje v Evropě v Asii a Africe. U nás se vyskytuje v nížinách i ve vyšších polohách. Velikostně je podobný hrdličce zahradní. Rozpětí křídel dosahuje 60 - 80 cm. Samec je přibližně o čtvrtinu menší než samice. Samice je na zádech břidlicově šedá, na břiše tmavošedá s příčným vlnkováním. Samec má na břiše rezavohnědé zbarvení s příčným vlnkováním. Oči (světla) i stojáky mají světle žluté. Žijí skrytým způsobem života nečastěji v lesních porostech, kde se střídají louky se zemědělskými pozemky. Hnízdí v jehličnatých lesích v blízkosti sadů, luk, polí a remízů. Samička snáší do hnízda v květnu až v červnu 3 - 6 vajec, na kterých sedí 30 - 33 dní. Hnízdo bývá obvykle tvořeno suchými větvičkami. Po vylíhnutí se o mláďata starají oba rodiče po dobu 4 týdnů. Mláďata jsou krmivá. Krahujci jsou velmi ostražití a žijí převážně skrytým způsobem. V potravě převládají menší ptáci do velikosti kosa, občas i drobní savci. Dospělá samice může ulovit i holuba. Z hlediska mysliveckého hospodaření může působit škody i na drobné pernaté zvěři. Krahujec je převážně tažný pták (dospělci často zůstávají po celý rok). Pouze v zimně jej můžeme spatřit v blízkosti lidských obydlí, kde loví zpěvné ptactvo. Patří mezi chráněné druhy. Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) se vyskytuje v Evropě, Asii, severní Americe, v severní a střední Asii a Africe. Velikostně je podobný káněti lesnímu. Samec je menší jak samice. Rozpětí křídel samice bývá až 120 cm, délka 70 cm a hmotnost 1,20 kg, u samců jen 0,75 kg. Dospělci jsou popelavě šedí na hrudi s příčným vlnkováním a žlutou oční duhovkou. Mladí ptáci jsou hnědě zbarvení na hrudi s podélným vzorem a tmavou oční duhovkou. Nohy mají žlutě zbarvené s mohutnými pařáty. Jestřábi obývají většinou souvislé lesy od nížin po horské polohy. Hnízdo staví vysoko v korunách stromů, kde samice snáší v březnu až dubnu 2 - 4 nazelenalá vejce, na kterých sedí 38 - 40 dní. O mláďata se starají oba rodiče až do vylétnutí. Lovecké území má značnou rozlohu (3 - 5 tis. ha). V potravě převládají ptáci (do velikosti kachny) a savci (do velikosti králíka). Z hlediska mysliveckého hospodaření může působit škody na bažantech, koroptvích i na domácí drůbeži. Kořist loví obvykle ve vzduchu nebo na zemi. Číhá v záloze a kořist překvapí náhlým útokem. Patří mezi chráněné druhy. Moták pochop (Circus aeruginosus) se vyskytuje téměř v celé Evropě (mimo Skandinávii) a Asii. Je o něco menší než káně lesní. Žije převážně v blízkosti vodních ploch. Samec má hnědé zbarvení se světlejší hlavou, na křídlech s modrošedým pásem a stříbrošedým rýdovákem. Samice je tmavě hnědá se žlutou hlavou. Samci i samice mají dlouhé, tenké a neopeřené stojáky. Rozpětí křídel dosahuje až 125 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 0,75 1,20 kg.
Patří mezi tažné ptáky se zimovištěm v okolí Středozemního moře. K nám přilétá v březnu a dubnu. Hnízdí obvykle na zemi. Hnízda si staví z rákosu a klacíků. Samice snáší 4 - 5 bílých vajec, na kterých sedí pouze samice 32 - 35 dní. Mláďata jsou krmivá a vylétají z hnízda asi po 40 dnech. Potravu motáků nejčastěji tvoří drobní savci (do velikosti malého zajíce) a ptáci (do velikosti koroptve, bažanta). Klouzavě létá nad zemí a kolem vodních ploch a hledá potravu. Patří mezi ohrožené druhy. Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření. Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350 450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky. Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky. V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů. Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti. Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí. Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice. Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním. Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g. Předkládání krmiv se doporučuje v ranních hodinách, aby ji do večera mohly koroptve přijmout v dostatečném množství a v klidu si na noc vytvořily "dýchánek". Složení rostlinných druhů při vytváření pastevních ploch je velmi blízké pastevním plochám pro bažantí zvěř s tím rozdílem, že se zvýší podíl plodin s drobnými semeny.
Kormorán velký (Phalacrocorax carbo L.) patří do řádu veslonozí (Pelecaniformes) a čeledi kormoránovití (Phalacrocoracidae). Jedná se o ptáky velikostí menší husy s rozpětím křídel až 100 cm a hmotností mezi 2 až 3 kg. Kormoráni se vyskytují v Evropě, Asii, Severní Americe, Austrálii, Severní Africe, Novém Zélandu a Grónsku. U nás jsou známá hnízdiště na Třeboňsku a Novomlýnských nádržích v počtu asi 200 - 250 hnízdících párů (Martincová, Musil 2003). Patří mezi chráněné druhy. V minulosti se zdržoval převážně kolem velkých řek (ve větším množství v Podunají). Hnízdění na našem území bylo velmi sporadické, ale prokázané (Hudec a Černý, 1972). Díky cílené ochraně se dnes vyskytuje v podstatě na celém území naší republiky v místech, kde má dostatek potravních zdrojů (rybniční soustavy a řeky). Dospělí jedinci mají černé zbarvení. Mladí ptáci jsou zbarvení černohnědě s bělavým břichem. Na dlouhém štíhlém krku je jejich peří bělavé. Kormoráni mají výrazně rozeklaný zobák až po světla (oči), na konci s ostře zahnutým nehtem. Kolem očí a na části hrdla nemají opeření. I když se převážně pohybují u vody, schází jim tzv. kostrční žláza, která vylučuje maz k natírání peří, proto jsou po lovu ryb často zasedají na slunných místech (hráze, stromy, skály apod.), kde se suší a vyhřívají. Nohy (plováky) mají posunuty dozadu a opatřeny plovacími blanami spojující čtyři prsty, což jim dopomáhá k plavbě i potápění. Široký rýdovák (ocas) využívají jako veslo. Tělo kormoránů je velice dobře přizpůsobeno k plavání i létání. Na pevné zemi jdou těžce s výrazným kolébavým krokem. Velice snadno se potápějí a pokud jsou v ohrožení, vynořují z vody pouze hlavu. V letu mají natažený krk. Z vodní hladiny vzlétají s rozběhem a typickým plácáním křídel. Ve vzduchu létají buď v klínu, a nebo v řadě. Kormoráni přilétají na hnízdiště již v březnu a začátkem dubna. Páry se tvoří v koloniích na hnízdech. Po příletu si staví kormoráni hnízda na stromech (obvykle v korunách, ale i na postranních větvích) z hrubších větví a jiného přístupného rostlinného materiálu. Hnízdo vystýlají jemnějším rákosím, trávou nebo listím. Průměr hnízda dosahuje až jeden metr. Samice kormorána snáší 3 - 5 modravých vajec, která jsou proti velikosti vajec ostatních mořských ptáků poměrně velká. Na hnízdě se po dobu 23 - 24 dní střídají oba rodiče. Narozená mláďata se líhnou slepá a holá. Oba rodiče je nejdříve krmí natrávenou potravou a později čerstvými rybami, které přinášejí v hrdelním vaku. Spotřeba dospělého kormorána se pohybuje až kolem 1 kg za den. Často je možné pozorovat kormorány lovící v hejnech, kdy je jejich lov efektivnější a účinnější. Jejich strategie spočívá v tom, že natlačí ryby na mělčinu, kde je snazší tyto ryby ulovit. Loví všechny možné druhy ryb nejčastěji o velikosti 20 - 25 cm, výjimečně i větší, které objeví do hloubky až deseti metrů. Kromě velkých ryb se živí také potěrem a plůdkem, výjimečně také měkkýši, hmyzem a obojživelníky. Kormoráni mohou zůstat pod hladinou i více než 60 sekund a většinou se vynořují z vody vzdáleni od místa potopení až několik metrů. Koncem léta po vyspělosti mladé generace odlétají od nás do Středomoří na svá zimoviště. Z mysliveckého hlediska nepůsobí kormorán výrazné škody. V ČR není povolen lov, ale příslušné správní orgány mohou vydat povolení k odstřelu (regulace početnosti populace). Velice problematickým druhem je však z hlediska rybářského hospodaření. Boháč (2008) uvádí, že celkové škody v chovech ryb v ČR dosahují několik stovek milionů korun ročně a bývají z části zpětně rybářům kompenzovány. LITERATURA: ANDERSON RC, KATZ AJ 1993: Recovery of browse-sensitive tree species following release from white-tailed deer (Odocoileus-Virginianus Zimmermann) browsing pressure. Biological Conservation 63 (3): 203-208. CAUGHLEY G 1981: Overpopulation. In: P.A. Jewell & Holt S. (ed.) Probleme in Management of Locally Abundant Wild Mammals. Academic Press, New York: 7-19.
CORNETT MW, FRELICH LE, PUETTMANN KJ, REICH PB 2000: Conservation implications of browsing by Odocoileus virginianus in remnant upland Thuja occidentalis forests. Biological Conservation 93 (3): 359-369. DEMEK J 1999: Úvod do krajinné ekologie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 102 s. ISBN 80-7067-973-5. FORMAN RT, GODRON M, TĚŠITEL J 1993: Krajinná ekologie. 1. vyd. Praha: Academia, 583 s. ISBN 80-200-0464-5. FORMAN RTT, GORDON M 1986: Landscape Ecology. New York, J. Wiley and Sons,. GOJDA M 2000: Archeologie krajiny-vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha, Academia,. HADAČ E 1982: Krajina a lidé – úvod do krajinné ekologie. Praha, Academia,. HAVRÁNEK F a kol. 2009: Snižování škod zvěří ne lese. [online]. c.2009, [cit 2009-30-11] HEALY WM 1997: Influence of deer on structure and composition of oak forests in central Massachusetts. In: McShea WJ, Underwood HB, Rappole JH (ed.): The science of Overabundance: Deer ecology and population management. Smithsonian Inst. Washington: 249-268. HROMAS J 2000: Dřeviny pro včely a zvěř. Matice lesnická s.r.o., Písek, 2000. 91 s. ISBN 80-86271-07-2 JELÍNEK R 2009: Možnosti využití Územních systémů ekologické stability v myslivecké praxi. Disertační práce. MZLU v Brně. Kolektiv autorů, Penzum znalostí z myslivosti, 2009, str. 848 Kulturní krajina - Téma pro 21. století. 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2000. 243 s. ISBN 80-7212134-0. LAŠTŮVKA Z, KREJČOVÁ P Ekologie. 2000: 1. vydání. Brno Konvoj,. 185 s. ISBN 8085615-93-2 LÁZNIČKA V 2005: Ochrana přírody a krajiny. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005. 84 s. ISBN 80-7157-886-X. LIBROVÁ H 1996: Terciární homeostáza jako sociální výtvor. In: Rychnovská, M. Ekosystémové funkce nivních luk. Sborník prací Příroda, 4 : 25-33. LIPSKÝ Z 1999: Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. 1. vyd. Praha: Karolinum. 129 s. ISBN 80-7184-545-0. LIPSKÝ Z 1999: Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Praha, Karolinum. LIPSKÝ Z 2000: Sledování změn v kulturní krajině : učební text pro cvičení z předmětu Krajinná ekologie. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita,. 71 s. ISBN 80-213-0643-2. LOSOS B 1984: Ekologie živočichů. Praha, Státní pedagogické nakladatelství,. LÖW J, MÍCHAL I 2003: Krajinný ráz. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2003. 552 s. ISBN 80-86386-27-9. MARADA P 2007: Biopásy – požadavky na tvorbu a související dotační politika. Myslivost. č. 4: 30. 0323-214X 46887 MEADOWSOVÁ DH, MEADOWS DL, RANDERS J 1995: Překročení mezí. Praha. MÍCHAL I 2001: Evropská ekologická síť. Praha, Sborník konference Tvář naši země – krajina domova. Část – Dodatky. 12 – 22 s. MOLDAN B 2003: (Ne) udržitelný rozvoj: ekologie - hrozba i naděje. 2. vyd. V Praze: Karolinum,. 141 s. ISBN 80-246-0769-7. MOLDAN B 2001: Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. 1. vyd. Praha: Karolinum. 102 s. ISBN 80-246-0246-6. NORBERT-SCHULZ C 1994: Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha, Odeon. PLHAL R 2008: Možnosti zpřesnění odhadu velikosti populací vybraných druhů zvěře, Diplomová práce, MZLU v Brně, 2008
PRIMACK RB, KINDLMANN P, JERSÁKOVÁ J 2001: Biologické principy ochrany přírody. 1. vyd. Praha: Portál. 349 s. ISBN 80-7178-552-0. SÁDLO J 2005: Krajina a revoluce: významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny. Praha: Malá Skála. 247 s. SINCLAIR ARE 1997: Carrying kapacita and the overabundance of deer: A framework for management. In: McShea WJ, Underwood HB, Rappole JH (ed.): The science of Overabundance: Deer ecology and population management. Smithsonian Inst. Washington: 380-394. SKLENIČKA P 2003: Základy krajinného plánování. 2. vyd. Praha: Naděžda Skleničková. 321 s. ISBN 80-903206-1-9. ŠTROBACH J 2005: Možnosti úprav biotopu polní krajiny. Myslivost. č. 5, str. 20-22. ISSN 0323-214X 46887 TKADLEC E 2008: Populační ekologie: struktura, růst a dynamika populací, str. 400 TROLL C 1950: Die geographische Ladschaft und ihre Erforschung. Studium Generale, 3: 163-181. 1950. VACH M a kol., 1997: Myslivost, ISBN 80-901775-1-4, str. 502 VACH, M.. Myslivost. Uhlířské Janovice, Silvestris, 1997. VERME LJ, Johnston WF 1986: Regeneration of northern white cedar deeryards in Upper Michigan. J Wildl Manage 50 (2): 307-313. ZABLOUDIL F, VALA Z 2008: Bažant a koroptev, jejich životní potřeby v současnosti. Myslivost. sv. 11, č. 56, s. 36--39. ISSN 0323-214X. ZABLOUDIL F, VALA Z 2008: Husy a kachny, jejich životní potřeby v současnosti. Myslivost. sv. 56, č. 12, s. 28--29. ISSN 0323-214X. ZABLOUDIL F, VALA Z 2008: Kormorán, volavka a lyska černá - jejich životní potřeby v současnosti. Myslivost. sv. 57, č. 1, s. 28--29. ISSN 0323-214X. ZABLOUDIL F, VALA Z 2008: Los, kamzík a koza bezoárová - jejich životní potřeby v současnosti. Myslivost. sv. 6, č. 56, s. 56--59. ISSN 0323-214X. ZABLOUDIL F, VALA Z 2009: Některé druhy šelem -- jejich život v současnosti II. Myslivost.. sv. 4, č. 57, s. 52--54. ISSN 0323-214X ZABLOUDIL F, VALA Z 2009: Některé druhy z řádu hlodavci -- jejich život v současnosti. Myslivost. sv. 5, č. 57, s. 38--39. ISSN 0323-214X. ZABLOUDIL F, VALA Z 2008: Tetřev, tetřívek a jeřábek, jejich životní potřeby v současnosti. Myslivost. sv. 9, č. 56, s. 41--44. ISSN 0323-214X. ZONNEVELD IS 1995: Land Ecology. Amsterdam, SPB Academic Publishing, 1995. Internetové odkazy www.bioblib.cz [cit. 2009-30-11] www.selmy.cz [cit. 2009-25-11] www.savci.upol.cz/selmy.htm [cit. 2009-30-11] www.nature.cz [cit. 2009-25-11]
http://www.ochranaprirody.cz/ [cit. 2009-15-10] http://www.cizp.cz/ [cit. 2009-15-10] http://www.ochranapudy.cz/ [cit. 2009-20-10] http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana http://www.enviwiki.cz/wiki/Ekosyst%C3%A9m http://www.biologie.webz.cz/www/ekologie/populace.html
