TRACK
Éilís Ní Dhuibhne
lišák, Vlaštovka a strašák do zelí
Éilís
lišák, Vlaštovka a strašák do zelí
Ní Dhuibhne
Tato kniha vychází s finanční podporou Ireland Literature Exchange (Fond pro podporu překladů), Dublin, Irsko. The publisher acknowledges the financial assistance of Ireland Literature Exchange (Translation Fund), Dublin, Ireland. www.irelandliterature.com
[email protected]
First published by The Blackstaff Press, Belfast, United Kingdom in 2007 as Fox, Swallow, Scarecrow. Copyright © 2007 by Éilís Ní Dhuibhne Translation © Eva Hauserová, 2008 Cover and layout © Lucie Mrázová, 2008 ISBN 978-80-87162-24-8
Má-li se učiniti v rodině nějaké vážné rozhodnutí, je k tomu zapotřebí buď úplného rozladu mezi manžely, nebo souhlasu v lásce. Je-li však poměr mezi manžely neurčitý, ani teplý, ani studený, nedá se k ničemu vážnému přikročiti. Lev Tolstoj, Anna Karenina, část 7., kapitola XXIII. Inu tak, víme, jsou všelijací lidé. Jeden člověk je živ jen pro sebe; vezměme na příklad Miťuchu: jen břicho nacpává. Ale Fokanyč je spravedlivý stařík. Žije pro duši. Na Boha nezapomíná. Lev Tolstoj, Anna Karenina, část 8., kapitola XI. (Přeložil Jaromír Hrubý)
J ed na Tramvaj sestoupala s hukotem dolů z nového skleněného mostu, klenoucího se nad nevyzpytatelnou, tajemnou hladinou Velkého kanálu, a lehce klouzala dál směrem k srdci města, podobná pomalému vozu viktoriánské horské dráhy. Zabočila na Peter’s Place a míjela elegantní byty s balkony, těsně sousedící s téměř stejně šik obecními obytnými domy, uhlazenými pozůstatky demokratičnosti, které dokázaly v této zámožné oblasti přežít. Pak se nonšalantně zhoupla do Adelaide Road – tedy do její modernizované verze, oplývající samými skly a průzračností tam, kde se kdysi dařilo vysokým zdem a menšinovým náboženstvím. „Příští zastávka – Harcourt,“ ozvalo se tiché hlášení. Ten ženský hlas Anně připomněl intonaci Marilyn Monroe. „An céad stáisiún eile Sráid Earcair“. Ten svůdný tón ji pokaždé znervóznil, i když předpokládala, že byl vybrán tak, aby ji i její spolucestující naopak ukonejšil. Díky překladu do donegalské irštiny znělo hlášení ještě přízračněji. Bylo to jako hlas z říše pohádek nebo ze světa mořských bytostí, z nějakého místa vzdáleného celé eóny od země tramvaje zvané Luas. Cestující však nepůsobili dojmem, že by potřebovali konejšení. Už dávno byli svedeni, do téhle tramvaje se přímo zamilovali. Z každého z nich vyzařovala sebedůvěra a blahobyt, od batolete ve veselých džínečkách a minipohorkách až ke stařenkám v béžových baloňácích a roztomilých kloboučcích od Burberryho. Tohle byla Zelená linka, spojující předměstí
9
obývaná střední třídou v jižním Dublinu se Stephen’s Green a Grafton Street: s módní nákupní oblastí, čtvrtí divadel, restaurací a s tím, čemu se nově říkalo muzejní čtvrť. Tahle tramvaj lidem pořád ještě nezevšedněla, stále se z ní těšili, líbil se jim její elegantní design i její příjemně časté intervaly. Byl to první módní typ veřejné dopravy, který se v Dublinu objevil zhruba po stovce let. Cestovat tramvají, alespoň Zelenou linkou, mělo nádech určité prestiže. Pokud vás v ní někdo uviděl, nemuselo to znamenat nic špatného, zatímco být spatřen v dublinském autobusu, dokonce i v nejúctyhodnějších linkách jako v sedmičce nebo jedenáctce, znamenalo žalostné přiznání, že jste sociálně a ekonomicky selhali. Autobus používali jen důchodci, mládež a chudina. Kterýkoli úspěšný občan v plném květu života však mohl cestovat Luasem a spolehnout se, že to nepoškodí jeho sebevědomí ani dobrou pověst: tuto tramvaj používali lékaři, architekti, právníci a designéři, prostě všichni, přinejmenším o víkendech. (Lidé samozřejmě často potřebují auto kvůli práci. Vezou si v něm kufřík, a také čistou košili nebo blůzu.) Jednou Anna spatřila irského ministra, jak svádí boj s automatem na lístky – s automaty totiž bylo složité pořízení. Když ho nechránilo velké černé auto, působil na ni z nějakého důvodu zranitelně a naze; vypadal jako člověk, který jen narychlo vyběhl z domu v pyžamu vysypat odpadkový koš. Bylo hned znát, že se tento úkon nechystá vykonávat příliš často a že nazítří bude jeho auto parkovat v zahradě Leinster House po boku aut ostatních kolegů, a společně tak budou vymazávat z povrchu země vzpomínku na jeden z nejkrásnějších trávníků v Dublinu, jehož plochu dala kterási irská vláda pokrýt asfaltem. Ale Anně přesto připadalo výmluvné a působivé, že tento vládce země zanechal, byť jen jedenkrát, své auto doma a zachoval se přátelsky k životnímu prostředí, že tak velmi zaměstnaný a důležitý muž přestal projednou (i když jen na jeden den) znečišťovat prostředí Dublinu a použil Luas. Povzdechla si. Myšlenky na vládu, politiku nebo životní prostředí ji vždycky unavovaly. Jaký mají smysl? Co ona osobně zmůže s kterýmkoli z problémů celé země? Svoji nespokojenost s parkovištěm před Leinster House vymetla
10
z mysli jediným rázným máchnutím, jako energická uklízečka. Umění zametat problémy pod koberec přivedla k dokonalosti už dávno, zvlášť pokud šlo o problémy jiných lidí. Než aby si dělala starosti s různými neduhy společnosti, raději se bavila jejich pozorováním. Naproti ní seděli otec s dcerou. Holčička se jmenovala Nellie, což byl přesně typ jména, jaký se dal tady v Luasu zaslechnout. Nellie, Katie, Sally, Lolly, Emma, Emily a Rebecca, ty jste teď mohli potkat všude, v příměstském vlaku nebo v autobuse do Ballyfermotu. Jména připomínající eleganci napoleonského období vyšla z módy a v této chvíli byla vrcholně moderní vesnická domáckost. Zdalipak zanedlouho přijdou na řadu jména z padesátých let, jména dnešních babiček, která jsou teď tak zoufale nemoderní, že je skoro nesmíte vyslovit, a která se objevovala v křestních listech za časů staré tramvaje jezdící do čtvrti Howth? Budou vedle vás stát ve frontě na stanici tramvaje Ann, Margaret, Marian a Lilian? Co Elizabeth? Nebo dokonce Imelda, Concepta a Assumpta, ta dublinská jména padesátých let, která vyšla z módy natolik, že se jejich nositelky zdánlivě ztratily z povrchu zemského? „Podívej, Nellie, tam je pejsek!“ upozornil holčičku tatínek a ukázal na neurčitého křížence, očichávajícího popelnice před jedním ze starých hotelů na Harcourt Street. Podobné poznámky pronesl už několikrát a snažil se jimi upoutat pozornost své dcerky k zajímavým věcem, které tramvaj míjela. Loďka na kanálu, dívka na kole, zrzavá kočka. Opravdu Nellie tak nadchne pohled na pejska? To se ví, že ano! Holčička zareagovala radostnými úsměvy a šťastnými výkřiky. Nellie, porcelánová princeznička, oblečená do růžových empírových šatečků s lemy z černého sametu, nazutá do růžových hedvábných botiček, patřila k dívenkám jako vystřiženým ze stránek módních časopisů. V Zelené lince jich bylo hodně. Také tatínek vypadal perfektně, ve stylu dokonalých mladých tatínků z Dundrumu a Ranelaghu. Jejich život probíhal prakticky v centru města, ale přesto Anně připomínali mladší synky venkovských šlechticů v historických hrách vysílaných BBC: byli úhlední a upravení a jejich oblečení působilo lovecky, nebo aspoň vyvolávalo představy venkovské přehlídky koní –
11
samý béžový manšestr a okrové norfolské sako. Tento otec se usilovně snažil o svou dcerku starat. Takoví byli všichni. Zdálo se, že holčička si to užívá. Takové byly všechny. Na konečné zastávce, ve Stephen’s Green, se Anna přidala k proudu cestujících, kteří se hrnuli na ulici. Zdálo se, jako by lidé ve chvíli, kdy vystoupili z tramvaje, na okamžik zaváhali, jako by se potřebovali chviličku vzpamatovávat. Vráželi do davu čekajícího na nástup. U automatů na lístky se stály dlouhé fronty, a v tomto bodě půvab nové tramvaje selhával: nebyl tu dostatek automatů pro všechny cestující, a to vyvolávalo podrážděnost. Když Anna vystoupila z tramvaje, v jedné z dlouhých front zrovna vypukla hádka; nějaká stařenka s holí celou frontu předběhla. Většina lidí si jí nevšímala; byli zvyklí na drobná bezpráví a morální kodex Zelené linky Luasu vám nedovoloval zvýšit hlas nebo se zaplést do nevhodných rozmíšek. Nějaký muž ale tato nepsaná pravidla neznal a cosi vykřikoval, hlasitě a se silným dělnickým přízvukem. „Vy tam, koukejte se vrátit pěkně na konec fronty!“ Musel sem nejspíš zabloudit ze severu nebo západu města, protože tato linka neprocházela žádnou z dělnických čtvrtí. Stará paní se belhala dál a předstírala, že křiklouna neslyší. Možná že byla hluchá. Její kritik, muž středního věku v teplákové soupravě, si za ní došel a obořil se na ni. „Co to do prdele provádíte?“ oslovil ji. V této chvíli se do celé záležitosti vložil řidič. Slovo „prdel“ sem do Luasu nepatřilo. „Co se tady děje?“ zeptal se s úředním úsměvem. Muž v teplácích se před ním vztyčil a nafoukl v celé výšce. „Předběhla tu zasranou frontu. Já tu stojím už deset minut a tady madam si přijde a nasere se rovnou dopředu!“ Řidič se podíval na starou paní. Byla oblečená v béžovém kalhotovém kostýmu a měla malý bílý plátěný klobouček. Její obličej byl vrásčitý, ale opálený a v rozšířených očích měla překvapení, nikoli hněv. „Kolik je vám let?“ zeptal se jí řidič. „Prosím?“ odvětila a přiložila si dlaň k uchu. „Máte už jízdné zadarmo, paní?“ zeptal se.
12
„Samozřejmě že ano,“ odpověděla, protože tentokrát mu porozuměla. „Tak nemusíte mít lístek. Běžte a nastupte si.“ „Nevěděla jsem…,“ vysvětlovala. „Nikdy předtím jsem ještě Luasem nejela. Bydlím v Greystones. Teď jedu navštívit jednu starou kamarádku v Dundrumu, je to kmotra mé dcery, víte, a tak…“ „Tak teď to víte,“ přerušil ji řidič. „V Luasu nemusíte mít jízdenku. Prostě si nastupte.“ „Platí to po celý den?“ zeptala se podezíravě. „Po celý den i noc,“ odpověděl. „Bez omezení.“ „No není to skvělé?“ zajásala stařenka. „Autobusem ve špičce jezdit nesmím, a to je potíž, protože, víte, paměť už mi tak dobře neslouží, a tak…“ „Promiňte, paní,“ prohlásil řidič, „už musím s tou tramvají vyjet.“ Pokývl jí na rozloučenou a vrátil se na své místo v tramvaji. Stařenka nastoupila do nejbližšího vagonu. Anna se vzdálila z místa, kde se celá scéna odehrála. Muž v teplácích znovu zaklel a vrátil se na konec fronty. Pasažéři dál usilovně luštili, co je napsáno na monitorech automatů na jízdenky, a snažili se pochopit neviditelné instrukce. Tramvaj vyrazila. Anna kráčela parkem na náměstí směrem ke Grafton Street. Široký chodník byl relativně volný, a tak pohodlně, volnou chůzí došla k semaforu u památníku búrské války, kde postávali drožkáři s koňmi. Cesta pod hnědnoucími stromy voněla spadaným listím a hlínou. Ve vzduchu už byl trochu cítit podzim, a taky koňské koblihy. Silná směs pachů jí v duši vyvolala neklid. Zatím změnilo barvu jen pár listů a počasí bylo stále ještě výjimečně teplé. Dny se ale nevyhnutelně krátily a všechno ostatní, okrová zralost slunečního svitu, mlčící ptáci i hnědé a fialové samety a tvídy ve výkladech, jí připomínalo blížící se zimu. Podzim ji vždycky rozesmutňoval, pokud si ho všimla. Něčím jí to ale vynahrazoval: období mlh a uzrálých plodů bylo také sezonou křtů nových knih, vernisáží a premiér. Právě teď mířila na křest knihy v budově parlamentu, která se tento podzim ocitla na samém čele žebříčku nejmódnějších míst,
13
z nichž můžete vrhnout na trh svoji nejnovější práci a pak sledovat, jak buď statečně plave, nebo se bídně utopí, podobná čarodějnici hozené do kalného rybníka knižního trhu. Tento podzim se do budovy parlamentu stahovali všichni: módní literární smetánka, celebrity, novináři specializovaní na kulturní rubriky a sloupky ze společnosti, přelétaví fotografové od tisku i vysmívané nuly s ambicemi, které si chytří organizátoři těchto akcí ponechávali na seznamech zvaných hostů, protože u nich měli aspoň zaručeno, že opravdu přijdou. Dnes tu křtil nejvýznamnější žijící irský básník svou novou knihu esejů. Nebyla to sice tak velká událost, jako kdyby šlo o křest nové básnické sbírky, ale přesto šlo ve srovnání s jinými literárními akcemi o událost dosti důležitou. Tématem knihy byla irská identita, otřepaná myšlenka, která nicméně stále ještě fascinovala – i když tenhle výraz je možná příliš silný – tolik lidí, kolik jich poslední dobou už začala odpuzovat. Ale ať si tito vzbouřenci prohlašovali jak chtěli, že Irsko se neliší ničím zvláštním od Anglie nebo Ameriky, a ať si trvali na tom, že se jejich příběhy odehrávají na anonymních místech, jaká dnes najdete na zeměkouli kdekoli, přece jen někteří čtenáři stále žádali básně a příběhy o slatinách, odlehlých farmách a sešlých starobylých městečkách v oblastech jako Leitrim, Laois a Limerick. Od předních spisovatelů očekávali, že budou stále zpracovávat tato mnohokrát omletá stará témata. Nositeli Nobelovy ceny by byli vděční, kdyby se snažil uspokojit jejich neuhasitelnou žízeň po literatuře točící se kolem tématu, které měli ze všeho nejraději: kolem nich samých. Ti všichni tam budou. A lidé, kteří všechna tato čistě irská témata pokládají za nesmysly, tam budou také, protože nositele nobelovky měli všichni osobně rádi a protože kromě toho, že to byl milý člověk, to doopravdy byl nositel Nobelovy ceny a jim se dostalo té výsady, že dostali pozvánku. Budou tam všichni, kdo něco znamenají, a mnoho takových, co neznamenají nic. Dokonce i Annin manžel, který kladl literaturu zhruba na roveň skateboardingu, jako podobný typ kratochvíle pro děti, se uráčil akce zúčastnit. Anna se s ním měla setkat před budovou. Byli domluvení, že dovnitř půjdou společně.
14
Vyhnula se koňské koblize na okraji chodníku a vmáčkla se mezi dva otevřené dvoukolové kočáry, zaparkované před obchodem, kde sídlíval Habitat, ale teď byl zabedněný a očekával nové nájemce. Habitat se přestěhoval do staré banky na Suffolk Street; vzpomněla si, že se musí podívat, jak to tam vypadá, často totiž kupovala drobné dárky hned vedle v obchodu Avoca, kde mívali moc hezké skleničky nakládané zeleniny a džemů, a také nápadité hračky a oblečky pro děti. Když svižně kráčela po Grafton Street, podívalo se po ní několik lidí. Rozhodně nebyla žádná supermodelka, ale měla v sobě něco, co vždycky upoutalo pozornost. Byla štíhlá, průměrně vysoká a měla nemoderně kučeravé vlasy a obličej, který starším lidem připomínal panenky z jejich dětství: Crolly dolls s černými prstýnky vlásků, červenými usmívajícími se rtíky a zelenými tanečními šatečkami. Anna, vnučka slavného irského učence Seána Jacka Ó Ceallaigha, skutečně kdysi bývala šampionkou v irském stepu, ovšem toto své tajemství svěřila jen hrstce lidí. Dodnes se ale pohybovala s půvabem a švihem, a vynikala díky tomu uprostřed davu, kde všichni mladí lidé chodili zvolna a líně, jako by neměli žádný cíl. To samo o sobě k ní přitahovalo pozornost. Na Grafton Street panoval ruch, třebaže nebyl příliš čilý. Anna zbožňovala energii této ulice, veselou tlačenici nakupujících, pouliční hudebníky. Před Dunnes Stores postávala skupinka hrající Mozarta a před Boots ten malý chlapec z kočovné tlupy, s pihami a zrzavými vlasy, který se objevil v tom filmu o novináři, co ho zastřelili u semaforu. Právě zpíval okouzlenému davu píseň, podle které ho znali, „Ptákům křídla nevezmou“. Anna ho slyšela už asi tisíckrát. To, že se dostal do filmu, mu zjevně neumožnilo opustit ulici, ani se díky tomu nenaučil další písničku. Jeho repertoár se omezoval na tuhle jedinou. Zastavila se před Brown Thomas, kde měli zajímavou výlohu. Jejich oblečení působilo dojmem, že byste ho docela dobře mohli nakoupit někde v bazaru, byla to totiž barvitá směs různých potisků, proužků a druhů tkanin. Jejich výklady mívaly často tenhle styl a opravdu přitahovaly mezi okolními obchody pozornost. „Ptákům, těm křídla nevezmou,“ zpíval malý chlapec vtíravě a Anna usoudila, že by na sebe nikdy
15
nevzala tak nesladěnou změť oblečení. Nikdo příčetný by to neudělal. „Kde jsou oni a kde jsme my, naše láska a naše sny,“ zpíval dál, zatímco se Anna pokoušela vyluštit drobné cedulky s cenami. Pět set eur za blůzu, jakou byste zaručeně mohli sehnat za padesát centů v jakémkoli second handu. „Jenom zármutek teď zůstal nad krajinou.“ Pokračovala dál, za roh na Suffolk Street a do nového Habitatu. Někdo jí říkal, že v Londýně tomuto řetězci v osmdesátých letech přezdívali Hambitat, ale tady vypadaly nabízené výrobky stále přitažlivě. Většinou šlo o pohovky a lampy. Pohovky byly potažené šedým tvídem nebo tmavočerveně – období záplavy režného a pastelového textilu bylo to tam, teď panoval retro vzhled a` la šedesátá léta a návrat k modernismu. Lampy jí už připadaly hezčí, měly podobu bledých světelných válců a vypadaly by moc dobře, kdyby stály přímo na dřevěné podlaze. Pohledem utkvěla na obrovské oranžové krychli. Anně by něco takového nevadilo jako námět k hovoru s hosty, možná do haly. Krychle však nebyla na prodej, patřila k výstavě nábytku dvacátého století. Jak zvláštní bylo vidět ten nápis: „Nábytek 20. století“! Jednadvacáté století vládlo už půlku dekády, ale pro Annu bylo stále těžké pohlížet na dvacáté století jako na něco, co patří do historie. Co už pominulo. Vždycky to bude její století, protože se v něm narodila, třebaže prakticky uprostřed jeho druhé poloviny. Nové století si nikdy natolik nepřivlastní. To bude náležet lidem jako Rory, její synek, který se narodil krátce před počátkem nového tisíciletí, a tak nikdy neokusí, jaké je psát do záhlaví dopisu nebo do formuláře letopočet začínající devatenáctkou. Anně stále připadal vzhled nových dat začínajících dvacítkou podivný, tak nějak falešný, jako by tohle nové tisíciletí bylo jen nějaká hra a nezasloužilo si, abyste ho brali vážně. Letopočty odvozené od 1900 v sobě měly solidnost, jako by si celé to století s sebou neslo hluboké hodnoty svých počátků – oběť první světové války, idealismus irského povstání v roce 1916 i jiných tehdejších revolucí, porodní bolesti prvních desetiletí irského státu. Letopočty začínající na devatenáctku stály oběma nohama pevně na půdě vznešenosti a bolesti, zatímco cifry od 2000 dál působily povrchně, jako by celý nynější život, navzdory všem katastrofám a vál-
16
kám, o nichž člověk každou chvíli slyšel, postrádal reálnou, hmotnou podstatu, asi jako epizoda ze Simpsonových. A samozřejmě konec dvacátého století, rok 2000, znamenal i velký historický předěl dvou tisíciletí. Navzdory všem námitkám tím století opravdu skončilo. Zaokrouhlilo se, bylo zabaleno a uloženo ad acta, celé, se vším všudy, se všemi překypujícími událostmi. Bylo velice těžké uvěřit, že století začínající dvacítkou jednou potká stejný osud. Bylo obtížné si vybavit svět v roce 2100 a pouze ti nejodvážnější optimisté si dokázali představit, že se na této planetě někdy zrodí rok 3000. Ale dvacáté století už dospět k závěru dokázalo. Představovalo uzavřenou kapitolu se začátkem i koncem. A Anna cítila, že náleží do jeho světa. Prošla prodejnou: jak doufala, našla tu východ ústící na College Green, a tak mohla tuto cestu použít jako zkratku. Vynořila se z klidného barevného souladu kuchyňského zařízení a plakátů do víru šedých budov z osmnáctého století, bronzových soch z devatenáctého století a dopravy jednadvacátého století. Ve dveřích vedoucích na ulici téměř zakopla o muže, který si v krytém vchodu do prodejny rozkládal spací pytel; lidé, kteří přespávali takto nepohodlně, se vždycky ukládali ke spánku ze všech nejdřív. Anna si pomyslela, že někteří z nich jako by vůbec nikdy nevstávali. Strčila ruku do kapsy a vytáhla padesát centů. Bezdomovci prý často bývají závislí na drogách a Alex ji nabádal, aby jim nedávala peníze, ale pro Annu bylo těžké projít kolem takového člověka, aniž mu něco dala do misky nebo hrníčku, které používal k žebrání. Nějaký neurčitý instinkt nebo předsudek jí napovídal, že když nebude dávat almužny, přinese jí to smůlu, a tak si nechávala po kapsách trochu drobných mincí, aby je měla vždycky po ruce. Tento zvyk jí ničil linii pláště, ale zase jí poskytoval záminku, aby si mohla dřív pořídit nový. Ty drobné by stejně nikdy neutratila – pěti-, deseti- a dvaceticenty se jí hromadily v miskách a sklenicích po celém domě a na dně kabelek, a často je dokonce musela vyhazovat. Když přecházela ulici k Bank of Ireland, uviděla Alexe. Stál na nároží Foster Place a čekal na ni.
17
Dvě Anna si Alexe všimla už ve chvíli, kdy přecházela ulici, ale Alex ji neviděl, protože se čile se zachmuřeným obočím zabýval svým diářem. Neustále se něčím zabýval; nikdy sám sobě nepovolil ani okamžik nicnedělání, ledaže by bylo předem naplánované – třikrát týdně hodina v posilovně, v neděli ráno půlhodinka četby novin a podobně. Od časů, kdy se učil k maturitě a zjistil, že když si obratně rozvrhne čas, získá lepší známky, už nikdy nepromarnil ani minutu. Podle jeho názoru tak člověk mohl nejen dosahovat úspěchů, ale také žít tak, aby to sneslo nejpřísnější morální měřítka. Lidé, kteří Alexe dobře neznali, někdy soudili, že jeho jedinou životní motivací je vydělat co nejvíc peněz. Anna si ale uvědomovala, že na rozdíl od ní ho pohání osobní morálka, která mu přikazovala využít každou vteřinu pobytu na zemi k tomu, aby odvedl nějaký výkon. Kdysi získával dobré známky, nyní usiloval o co nejvyšší cifry na bankovních účtech. Nevylučoval ovšem, že v budoucnu bude možná měřit svůj úspěch i jinými způsoby. Alex měl vzdělání pojistného matematika, ale v současnosti byl úspěšným developerem a obchodníkem s nemovitostmi. Hlavně díky svému manželství s Annou, která byla trochu známá jako druhořadá autorka knížek pro děti, si dokázal získat pověst muže s uměleckými zájmy, a v důsledku toho se – na rozdíl od Anny – stal členem několika výborů různých kulturních organizací, které doufaly, že časem zís-
19
kají z jeho zkušeností s financemi a snad i z jeho peněz nějaký prospěch. Tyto schůze byly obecně vzato mučivě nudné; smiřoval se s nimi jen proto, že se mu líbilo sedět ve výborech. Anna tuhle jeho zálibu nechápala. Každá z těch organizací mu dávala plat, a tak si za vysedávání na schůzích přišel na hezkých padesát tisíc eur. Ty peníze ale nepotřeboval, a tak se u něj nedalo mluvit o ziskuchtivosti. Proč to tedy dělal? Odpověď neznal tak docela ani on sám. Když se ho na to Anna zeptala, odpověděl: „Asi proto, že mě o to žádají.“ Jakmile souhlasil s nějakým členstvím, pokládal pak za svou povinnost být v příslušné organizaci pracovitý a aktivní. Díky přísnému režimu cvičení Alex nevypadal na to, že by často odpočíval. Tělo měl štíhlé a vypracované; na dnešního muže byl spíš menší, asi sto sedmdesát šest centimetrů, ale pořád ještě byl vyšší než Anna. Pleť měl dost nažloutlou, ale díky tomu vypadal po celý rok opáleně a zdravě. Jedinou vadou jeho zevnějšku byly tmavé vlasy, přesněji řečeno jejich nedostatek. Hodně mu už prořídly a odhalovaly ohromné uši, které by nedokázal napravit žádný plastický chirurg – tedy, ne že by to Alex po některém chtěl. Alex si se svýma ušima nedělal hlavu. Vadilo mu, že plešatí – v zimě si zvykl nosit klobouky nebo čepice, ale teď ještě zima nepřišla, a tak byla jeho pleš dobře vidět a leskla se v posledních paprscích večerního slunce. Na sobě měl své pracovní oblečení, námořnicky modrý oblek a sněhobílou košili. Kravatu si vzal tmavomodrou. Anna si pomyslela, že vypadá velice upraveně. Šla k němu úzkou slepou uličkou, dlážděnou kočičími hlavami. Alex upoutával i pohledy jiných lidí, kteří obdivovali jeho eleganci a divili se, jak vůbec někdo dokáže mít tak zářivě bílou košili v tuhle odpolední hodinu. (Alex měl následující tajemství: ráno si doma vzal čistou košili, a další pak v pět odpoledne v kanceláři. V pátek večer poslal čtrnáct košil do čistírny a v sobotu odpoledne už přišly vyprané a vyžehlené. V sobotu a v neděli nosil tričko a starý svetr s příliš krátkými rukávy, které se srazily zhruba před deseti lety, aby sám sobě připomínal, že není v práci.) Když Alex uviděl svoji manželku, potěšeně se usmál a srdečně ji políbil na tvář. Annu na okamžik zaplavila vlna náklonnosti. Choval se vždy bezvadně, to mu musela přiznat.
20
„Dvornost je mnohem méně než odvaha srdce nebo svatost,“ tenhle výrok se jí často v duchu vybavil, když pocítila potěšení z Alexova příjemného chování. Řekl to Hilaire Belloc. Aspoň si to myslela. Učili se to ve škole. „A jak se máš?“ zeptal se. „Dobře,“ odpověděla. „A co ty? Měls dobrý den?“ „Ano,“ prohlásil. O tom, co se přes den dělo u něj v práci, jí toho nikdy moc neříkal, jako by si myslel, že to ani nestojí za řeč. Anna nevěděla, co přesně celou tu dobu dělá; kdykoli ho navštívila v kanceláři, vždycky mluvil do telefonu. Zdálo se, že právě v tom spočívá jeho práce: vyřizovat telefonáty a navštěvovat schůze, kde, jak předpokládala, zase mluví, podobně jako do telefonu. (Mýlila se, na schůzích toho říkal velmi málo, což bylo obecně přijímáno jako známka jeho vyšší inteligence.) „Půjdeme dovnitř? Je tam nával, jak se dalo čekat.“ Prošli několika vstupními prostory do velkého starého sálu s vysokými malovanými stropy, kde v osmnáctém století zasedal Grattanův parlament, než Britové ukončili jeho činnost a přenesli ji za moře do Westminsteru, což mělo za následek ztrátu postavení Dublinu jako druhého hlavního města britské říše. Z tohoto úpadku se město nyní, po dvou stovkách let, vzpamatovalo tak dokonale, že Dubliňané nabyli přesvědčení, že nikde na zeměkouli neexistuje lepší místo pro život, alespoň v zimních měsících ne. (Na léto teď měli všichni úspěšní obyvatelé Dublinu nějaký dům ve Francii nebo ve Španělsku.) V sále bylo horko a vzduch byl nasáklý vínem a potem. Sešlo se tu plno lidí. Mnohé z nich znala Anna osobně a několik dalších poznala proto, že jejich obličeje musely být povědomé každému, kdo někdy četl víkendové noviny. „Prezidentka ještě nepřijela,“ prohlásil Alex nespokojeně. Fakt, že se akce zúčastní prezidentka, byl jednou z hlavních pohnutek, proč sem přišel. Rád se s ní občas setkával na podobných kulturních akcích, aby viděla, že ačkoli je bohatý, má jeho osobnost i kulturní rozměr, a tak si zaslouží místa ve všech těch výborech. Kromě prezidentky ho žádný jiný účastník této akce nezajímal. Spisovatele obecně neměl v lásce, třebaže důvody této své antipatie sám nezkoumal.
21
Alex občas rozebíral své myšlenky, ale nikdy své pocity, na rozdíl od Anny, která právě rozebírání svých pocitů věnovala dobrou polovinu svého času. „To je pravda, ale Seamus Heaney a Marie už tady jsou!“ upozornila ho Anna a zamávala páru slavných básníků. Potěšilo ji, že jí Seamus Heaney také zamával a Marie ji obdařila zářivým úsměvem. Byli vlídní, opláceli mávání většině lidí. „Ahoj, Anno!“ přistoupila k ní Lilian Meaneyová, patřící do okruhu jejích nejbližších přátel. „Jak se máš? Znáš Christine Goodmanovou?“ Představila ji, třebaže Anna už Christine několikrát na podobných akcích potkala. Chodili na ně totiž stále stejní lidé. Anna měla Lilian nejraději ze všech spisovatelů, které znala. Měla zvláštní kouzlo, dokázala být důvěrná, ale nikdy nebyla malicherná ani zlomyslná, jako se to stávalo Anně i většině jejích přátel. Navíc milovala literaturu a brala hodně vážně svoji četbu i své psaní, a vůbec celý svůj život. Lilian vydala tři romány, několik povídkových sbírek, a navíc také něco z literatury faktu. Její práce se těšily úctě a o dvou z nich se učilo v univerzitních kurzech, což Lilian vypustila ve známost mezi lidi, ale jen diskrétně, aby tím nepodráždila příliš mnoho svých přátel. Přesto na tom byla podobně jako téměř všichni spisovatelé z Annina okruhu: většina jejích knih byla vyprodaná a svým psaním si vydělávala velice málo. Právě teď Lilian pracovala na románu o irské účasti v první světové válce. Touto knihou se zabývala už řadu let, zjišťovala si kvůli tomu detailně historická fakta a Anně se svěřila, že tahle práce je pro ni velice obtížná. A do toho teď vydal román o irské účasti v první světové válce nějaký jiný autor a byl s ním nominován na Bookerovu cenu. „Je to velké téma,“ pokrčila Lilian rameny. „Myslím, že nevadí, že ho zpracoval taky. Moje pojetí bude jiné. A stejně tu knihu možná nikdy nedokončím.“ Anna obdivovala její filozofický a nezdolný přístup. Mnohem později si měla vyvolat tuto její poznámku a pochopit její pravý význam. Teď ji ale nechala vytratit do éteru společně se všemi ostatními poznámkami, které kdo na křtu udělal. Mírně rezignovaný, smutný výraz, který Lilian někdy mívala, když mluvila o svém psaní, ale Annu dojal a dotkl se v jejím
22
srdci tenoučké struny hrůzy. Tento výraz mívalo mnoho jejích přítelkyň spisovatelek a naznačoval jejich smíření s tím, že nikdy nedosáhnou velkého úspěchu a že se jim už nikdy nepodaří vstoupit do toho zlatého kruhu, v němž psaní znamená velký byznys a kde spisovatele obklopují šiky vrcholně vstřícných agentů, nakladatelských redaktorů a vydavatelů, dychtících chránit a podporovat talent, který jim vydělává na živobytí. Anna sice zatím měla jen velice skromný úspěch, ale na rozdíl od nich stále věřila tomu, že je schopná proniknout do těchto kruhů a že to dokáže. Christinin nepřítomný výraz Anně prozrazoval, že patří k těm šťastným duším, které si nikdy nedělají starosti se záležitostmi tohoto světa. Často šlo o básníky, nikdy o prozaiky, a už vůbec ne o dramatiky, kteří byli ze všech autorů nejpragmatičtější a nejlačnější výdělků. Christine byla typická básnířka, která také vypadala poeticky a nepochybně i žila poetický život. Měla vzhled jako z prerafaelitských obrazů a na sobě měla něco v tom stylu – splývavé tmavě modré šaty, potištěné nějakými mírně abstraktními květinami připomínajícími květy jabloně; vypadalo to jako oblečení ve výloze Brown Thomas, ale pravděpodobně to bylo zakoupeno v dobročinném bazaru, kde, jak Anna věděla, nakupovala oblečení většina básníků. A většina prozaiků, které znala, také. Sama byla výjimečná tím, že byla při penězích, ale ty vydělával Alex, a ne ona. „Právě jsme mluvili o té transvestitní inscenaci Jak je důležité míti Filipa,“ řekla Lilian. „Viděli jste to?“ „Já ne,“ odpověděla Anna, „nějak mi to nevyšlo.“ To bylo typické. Ačkoli navštěvovala slušný počet divadelních a filmových představení, zdálo se, že nikdy neviděla zrovna ty, o kterých se lidé bavili. Proč se nevypravila na transvestitní nastudování Jak je důležité míti Filipa? Protože tuhle hru už viděla nejmíň desetkrát, i když nikoli v provedení transvestitů. Vypadalo to jako dobrý důvod, proč nejít na stejnou hru znovu, ale teď se jí to zdůvodnění zdálo hloupé. „Nebyla jsem si jistá, jestli na to mám chodit,“ řekla Lilian. „Měla jsem určité pochybnosti, protože tam hrají samí muži, a vůbec. Chci říct, že už tak tam není dost ženských rolí, a tak dále, a tak dále…“
23
„Ani her napsaných ženami není dost!“ vložila se do hovoru Anita, autorka aspirující na psaní divadelních her, která se k nim zničehonic připojila. Patřila k velkému, volnému okruhu spisovatelek, do nějž Anna náležela už mnoho let. Tyto ženy na sebe narážely zhruba každé dva týdny na nějakém křtu nebo čtení. „Žádné hry od žen, žádné role pro ženy, a ještě stráví celé léto tím, že uvádějí klasickou hru od mužského autora, kde jsou všechny role obsazené muži! Pcha!“ Anita Harkinová byla baculatá a přímočará. Pořád se usmívala, ale její úsměv byl nebezpečně nabroušený. Oblékala se do jasných barev, říkala, že je to naschvál všem těm, kdo trvají na nošení samé černé, a taky aby ukázala lidem, kteří si myslí, že silné ženy by se měly oblékat nenápadně. Dnes ji halil oranžový hábit s černými puntíky na předním díle. Anna pokládala tuto ženu za poněkud naivní, ale také se jí trochu obávala a často se jí raději vyhnula. „Ano, s tím vším souhlasím,“ řekla Lilian. „Ale přesto to bylo… no prostě skvělé!“ „Alan Stanford určitě musel být moc zábavný,“ podotkla Anna. Hrál lady Bracknellovou. „Všichni byli moc zábavní!“ přikývla Lilian a při té vzpomínce se usmála. A tak se konverzace odvíjela dál a dál jako nazdařbůh se potulující pes a její podivné zákruty a změny směru nedávaly příliš smyslu. Člověka to mohlo snadno začít nudit, ale na Annu to většinou působilo konejšivě. Na obsahu hovoru příliš nezáleželo, hlavně ji těšila společnost přátel. Řeč se stočila k blížícímu se divadelnímu festivalu, ale většina lidí si nedokázala vzpomenout, co bude na programu, a tak se přesunuli k románům nominovaným na Bookerovu cenu. To zabralo líp. Anna četla čtyři z těchto knih a Lilian jednu, jinak z nich nikdo žádnou neznal, ale přesto si byli jistí tím, kdo má zvítězit. Dva z nominovaných autorů byli přítomni na dnešním křtu, a tak se všichni diskrétně rozhlíželi kolem sebe a snažili se je najít v davu. John Marvell, který napsal nostalgicky laděný román o dětství prožitém na venkově, se stranil davu za sloupem a působil plaše a nezúčastněně. Byl známý svou rezervovaností a často se o něm tvrdilo, že je to génius. Jonathan Bewley, autor romá-
24
nu o první světové válce, o němž Lilian doufala, že nezkazí šance její vlastní knihy, si právě napohled přátelsky povídal se Seamusem Heaneym a generálním ředitelem mediální společnosti RTÉ. „Bylo by pěkné, kdyby jeden z nich vyhrál,“ řekla Lilian o Jonathanovi a Johnovi tónem, který zněl přinejmenším jako velmi přesvědčivá imitace upřímnosti. „To ano,“ souhlasila Anna bez nadšení. Bylo jí jedno, zda ti dva zvítězí, nebo ne. Ze všech irských autorů doopravdy přála Bookerovu cenu jedinému, a to sama sobě, Anně Kellyové Sweeneyové. Samozřejmě by to ale nikdy nepřiznala. A Bookerova cena přejala určité rysy dostihů typu Cheltenham Gold Cup; čekalo se od vás, že budete podporovat irské koně, přestože všichni věděli, že jsou tak dobří proto, že jejich vlastníci získávají nehorázně nespravedlivé daňové úlevy. A jak pravila Lilian, vždycky je povzbuzující vidět irské koně vracet se vesele s výhrou domů. Na rozdíl od koní, kteří získávali pohár často, však irská kniha dostala cenu jen málokdy. V poslední době se to podařilo jen Roddymu Doyleovi. A snobští kritikové nad ním stále ještě ohrnovali nos a dělali, jako by se to nestalo. „A proč se mezi nominované nikdy nedostane žádná Irka?“ ptala se Anita rozzlobeně. „Vždycky jsou tam jen muži!“ Anna pokrčila rameny. Věděla, jak je to ve skutečnosti. Dostala se tam Jennifer Johnstonová, a Iris Murdochová v roce 1978 Bookerovu cenu dokonce vyhrála. Patrně by se našly i další ženy. Lidé ale na takové věci rychle zapomínají. „Ti chlápci nejsou o nic lepší než irské autorky románů,“ pokračovala Anita. „Ale lidé si všímají jen jich. V tomhle směru se pořád nic nezměnilo.“ „A kolik máme současných irských autorek románů?“ troufla si namítnout Anna. Prakticky si na žádnou nevzpomínala, kromě sebe a Lilian, a jejich jména se nedala počítat. „Hodně spisovatelek radši píše ženské čtivo.“ „Až na Ednu O’Brienovou, Jennifer Johnstonovou, Clare Boylanovou, Evelyn Conlonovou, Deirdre Maddenovou, Anne Enrightovou, Anne Havertyovou…“ Anita nakrčila čelo, jak se snažila rozpomenout na další spisovatelky, které se jmenují Anne. Musí jich přece být víc…, ale napadala ji
25
jedině Anne Brontëová. „A tak bych mohla pokračovat!“ zakončila svůj výčet energicky. „Myslíš, že se proti ženám spikli?“ zamračila se i Lilian, protože takové myšlence mohla věřit jen stěží. Lilian si vždycky o lidech myslela jen to nejlepší. „Ano, tomu spiknutí se říká patriarchát,“ zasmála se Anita posupně. „Mužské spisovatele všichni pokládají za závažnější. Když ale ty knihy čtete, vidíte jasně, že nejsou o nic světobornější než ženy. Přesto vydělávají velké prachy, dostávají nominace a všichni se baví jen o nich.“ „Já nevím,“ prohlásila Anna. Feministická ideologie ji unavovala. Sama nevěděla, jaký k ní má vztah. Když někdo jako Anita odříkával všechna ta jména nebo čísla, znělo to velice přesvědčivě. Ale podobně jako Lilian prostě nevěřila, že v Irsku existuje nějaké spiknutí proti ženám. Od časů umělecké skupiny Bloomsbury se toho přece hodně změnilo, na což Anita zřejmě zapomíná. V jednadvacátém století to už je College Green. Kromě všeho ostatního: kdo by se dnes namáhal s nějakým kutím piklů proti ženám nebo proti čemukoli jinému? Takto pojaté spiknutí předpokládá nějakou cílevědomou aktivitu, vloženou energii, víru: podobně jako náboženství musí i veškerá spiknutí proti ženám náležet minulosti, časům, kdy si mužská polovina populace byla jistá svými názory a byla dostatečně přičinlivá, aby je prosazovala. Anita si to nemyslela. „Mají ty své kluby,“ řekla a myslela tím mužské sítě známostí. Anna se rozhlédla po sále a hledala, s kým by teď mohla zapříst řeč. Chtěla také pracovat na svých sítích. „Vytvářejí si kruhy vyvolených. Jen se podívejte na úryvky z pochvalných recenzí na obálkách – na všech jsou stále stejná jména. Důležití muži, vydavatelé a slavní mužští spisovatelé. Nejsou tam jejich tetičky, děti nebo členové jejich spisovatelských skupin. Oni totiž na rozdíl od nás děvčat k žádné spisovatelské skupině ani nepatří, ale přesto, jen se podívejte, nakonec všichni v nějaké skupině jsou! Ve skupině chlapíků, kteří si navzájem pomáhají. Muži podporují jeden druhého, je to nějaký jejich atavistický pud, který zajišťuje, aby nezradili své kumpány, když upadnou do zajetí Němců a ti je nutí promluvit.“
26
Anna se uprostřed této tirády nenápadně vytratila a rozhlížela se po Alexovi. V moři lidí ho nikde neviděla, ale náhle se ocitla tváří v tvář Jonathanovi Bewleymu. Protože ho trošku znala, pozdravila ho a dodala: „Gratuluju, Jonathane!“ se svým nejvřelejším a také nejvíc pokryteckým úsměvem. „Díky,“ odvětil jí přátelsky, ale zjevně netušil, kdo Anna je. Okamžitě se obrátil k někomu jinému a zapředl s ním hovor. Annu to ponížilo a obrátila se opačným směrem. Jenže to bylo z deště pod okap. Teď stála před Carlem Thompsonem, jedním z těch irských spisovatelů, se kterými by se nejraději nikdy v životě nesetkala. Před řadou let napsala recenzi jeho prvního románu do Kosa, což byl jejich školní časopis na vysoké. Recenze nebyla pochvalná. Myslela si, že pravděpodobnost, že si ji Carl Thompson přečte, je velmi malá – časopis přežíval jen šest týdnů, během nichž vyšla jen dvě čísla – ale přece jen se ukázalo, že na ni narazil. Nejspíš si platil velmi přičinlivou výstřižkovou službu. Nikdy to Anně neodpustil. Jako obvykle se vyhnul Anně pohledem. K čertu s ním! pomyslela si. Co mi na něm záleží? Měl pověst vypočítavce. To o něm alespoň říkala Anita. Byl jedním z Anitiných hlavních padouchů. Pokládala za zaručené, že se Carl Thompson baví pouze s lidmi, kteří mohou podpořit jeho kariéru. Nějaký Carlův známý vypustil toto zrnko informace před nějakým známým Anity a ta ji ochotně šířila dál mezi všechny, koho znala. Dodávala, že Carl nemá rád ženy, ovšem to už byla jen její vlastní teorie. Kolem právě procházela jedna autorka a Carl ji uvítal s otevřenou náručí, a to doslovně, čímž vyvrátil alespoň jedno z Anitiných tvrzení. Vrhl se na tu ženu, objímal ji a líbal se s ní. Byla to Katherine Molyneuxová. Patřila k několika málo spisovatelkám pod osmdesát let, které měly v této zemi nějaké jméno. Jak ona sama, tak její práce bývaly nejčastěji označovány slovem „bizarní“. A také „inteligentní“. Dokázala být zábavná a libovala si v mírně šokující stylizaci. Nosila výhradně černé rozevláté oblečení, tak jako mnoho jiných žen, ale k tomu si vzala třeba jasně růžovou čelenku nebo nějakou absurdní kabelku, aby vykompenzovala bezvýraznost oděvu a zdůraznila svoji vlastní bizarnost. Dnes měla
27
z nějakého podivného důvodu na hlavě svítivou růžovou čelenku s tykadly, jaké nosívají na své oslavy děti. Vypadala v ní jako nějaký neškodný, milý druh hmyzu. Anna by se byla docela ráda s touto ženou seznámila blíž, ale měla pocit, že do jejího světa nemá přístup, stejně jako do světa Jonathana Bewleyho a Carla Thompsona. Kdykoli se s nimi Anna setkala, vždycky se izolovali ve své skupince, bavili se jen mezi sebou, pronášeli jména svých významných známostí a mluvili o konferencích, kterých se zúčastnili, a o vystoupeních, která měli v Austrálii a Americe, a obecně vzato se starali o to, aby se lidé jako Anna cítili bezvýznamní a nechtění. Spisovatelka Anně pokývla; byla přátelštější než její mužští společníci, ale i tak měla v obličeji lehce netrpělivou grimasu. Anna se rozhlížela po sále a hledala někoho, kdo by dokázal podpořit její kariéru. A u koho by si mohla být jistá, že neodvrátí pohled jinam, až se k němu přiblíží. Mezi stovkami lidí, kteří se tu sešli, musí přece aspoň jedna taková osoba být. Zahlédla Kate Murphyovou, sestru své švagrové Olwen, a co nejrychleji se vydala směrem k ní. Kate představovala užitečný kontakt a zároveň patřila i k příbuzenstvu. „Anno! To je príííma tě zase vidět!“ Kate se celá rozzářila a políbila Annu na obě tváře. Působila nesmírně nadšeně, ačkoli se vlastně neviděly pouhé dva dny. Kate pracovala v umělecké agentuře a často chodívala na stejné akce jako Anna. „Znáš Vincyho Eriksona?“ „Myslím, že jsme se ještě nepotkali,“ usmála se na něj Anna. „Dobrý den, já jsem Anna Kellyová Sweeneyová. Máte neobvyklé jméno, pocházíte ze Skandinávie?“ „Můj táta je Švéd,“ odpověděl Vincy. Vlasy měl světlé, kadeřavé a poměrně dlouhé; vypadaly, jako by si je už nějakou dobu nečesal. Také oblečený byl nedbale, vzhledem k této příležitosti – neměl kravatu a sako na něm viselo, jako by patřilo někomu jinému. Nepůsobil ale ošuměle, a to díky své pleti. Byla čistá a bledá jako kus leštěného borovicového dřeva. Anna musela potlačit nutkání sáhnout mu na obličej, aby zjistila, jaká je ta jeho zvláštní pleť na omak. „Moje sestra je žena Annina bratra,“ vysvětlila mu Kate a zasmála se, jako by šlo o žert.
28
„Těší mě, že vás poznávám,“ řekl Vincy. Způsob, jak to vyslovil, byl mírně formální, a díky tomu působil chytře. „Četla jsi tu novou knihu?“ pokývla Kate ve směru Seamuse Heaneyho. „Ne, zatím jsem neměla příležitost,“ zalhala Anna. Měla k tomu spoustu příležitostí, ale neobtěžovala se s tím a s největší pravděpodobností se s tím už ani nikdy obtěžovat nebude. Dnes si jeden výtisk koupí, nechá si ho podepsat a zastrčí ho na poličku, kam ukládala všechna podepsaná první vydání knih, tak jak se jí za léta nahromadila. V optimističtějších chvílích na ně pohlížela jako na investici, a ne jako na pouhé lapače prachu, což bylo realističtější. Sám Seamus Heaney byl autorem výroku, že nepodepsaná kniha od něj je už dnes patrně vzácnější než podepsaná, a možná měl pravdu. V té chvíli k nim přistoupil Leo Kavanagh, kterého od vidění trochu znali, ale jehož jméno si nedokázali vybavit. „Dobrý den. Já jsem Leo,“ představil se omluvně, jakmile se k nim připojil, jako by už byl zvyklý na to, že si lidé nepamatují jeho jméno. „Á, Leo!“ rozzářila se Kate. „To je príma tě vidět!“ Ukázalo se, že Leo žije na venkově, v kraji Kerry, kde v městečku Dingle provozuje malé vydavatelství zaměřené na poezii. Byl známý ještě něčím jiným; Anna si teď ale nemohla vzpomenout, co to bylo. Měl rozježené vousy, byl mohutný v pase a malý, ale působil zdravě. Anna odhadovala, že je vegetarián. Vypadal, jako by jedl spoustu cukrů a škrobů. Zdálo se, že má velký zájem o Kate. „Tak vy se zdržíte pár dní v Dublinu?“ zeptala se ho vlídně. Ráda by viděla, aby se Kate dala dohromady s dobrákem, jako byl už od pohledu Leo. Zneklidňovaly ji všechny ty talentované, půvabné dívky, které stárly a stále neměly sklon usadit se. Nikdy sice žádným způsobem nenaznačovaly, že by se snad usadit chtěly, ale Anna, která se sama vdávala v pětadvaceti, pevně věřila tomu, že pod svým elegantním, stále veselým zevnějškem skrývají tuto staromódní touhu. „Ano. Přijel jsem na schůzi Zabijáckých silnic a na pár dalších akcí, včetně téhle.“ „Zabijáckých silnic?“ Už věděla, co jí vypadlo z paměti. Leo před časem založil aktivistickou skupinu, která měla burco-
29
vat veřejnost a informovat ji o nebezpečné situaci na irských silnicích. A vědělo se o něm, že náleží ještě také k dalším aktivistickým skupinám; byl takový profesionální samorost a potížista. Ale přesto byl milý. Takový solidní. „Tak tomu říkáme ve zkratce. Celý oficiální název zní Nepřátelé zabijáckých silnic, ale ten je absurdně dlouhý,“ vysvětloval Leo bezvýrazným hlasem. „Kdyby vás napadl nějaký lepší, dejte mi vědět.“ „Hm, spolehněte se,“ přisvědčila Anna. Leo ale neposlouchal, co říká. Upřeně se díval na Kate. Anna si pomyslela, že dnes večer jí to velice sluší – vlasy měla upravené zvláštním, výstředním způsobem, většinu z nich měla sčesanou v oblouku do čela, což jí dodávalo dětský, chlapecký vzhled. A měla štěstí na krásné oči: byly jako talíře, a ještě je zvýraznila tmavým očním stínem a řasenkou. Kate ale Leovi jeho pohled neopětovala. Mnohem větší zájem měla o Vincyho Eriksona, který se svými světlými vlasy, mírně exotickým přízvukem a s energií, která z něj vyzařovala, měl rozhodně něco do sebe. Člověk musel přiznat, že chudák Leo je trošinku nudný. A navíc žije v tom svém zapadákově a většinu času tedy není po ruce. Kate mohla mít docela dobře pocit, že jí Leo nestojí za to, aby se o něj zajímala. Anna pozorovala toto nevyslovené drama a bylo jí Lea líto. Už se chystala toho nešťastníka trochu rozptýlit hovorem a zeptat se ho, jaké to je bydlet na venkově i přes zimu, ne že by jí na tom záleželo, ale aby ho vtáhla zpátky do rozhovoru. Jenže zrovna v té chvíli začaly slavnostní proslovy. Trvaly téměř hodinu: mluvila prezidentka, která vypadala ve světle fialovém kostýmku skvěle, pak vydavatel, předseda banky, profesor angloamerické literatury, a konečně sám Seamus Heaney. Ti všichni si museli odříkat svoje. Anna chvíli trpělivě naslouchala a snažila se vnímat jejich slova a myšlenky. Brzy se jí ale mysl zatoulala jinam. Pokusila se soustředit na srovnávání různých způsobů, kterými řečníci vyslovovali tak základní slova, jako „kniha“ nebo „báseň“. Kníha, niha, kněha; báááseň, béseň… Upoutalo ji, jak odlišnou výslovnost má někdo pocházející z Belfastu, jako sama prezidentka, od někoho, kdo pochází z hrabství Derry, jako Seamus Heaney. Bylo zvláštní, jak rozdílně zněla výslovnost
30
jich obou od člověka pocházejícího z Dublinu, což byl případ předsedy banky, a od vydavatele, který pocházel z Londýna, třebaže všichni mluvili stejným jazykem a žili ve stejném městě – tady v Dublinu. Její mysl se toulala dál. Rozhlížela se po ohromném sále, po moři obličejů shromážděném pod bohatě štukovaným stropem, a zkoumala, jak lidé reagují. Překvapilo ji, že většina z nich se tváří fascinovaně a šťastně. Pocítila bodnutí výčitky. Copak je tady jediná, koho ty úctyhodné proslovy nudí? Najednou zahlédla Vincyho Eriksona. Stál opřený zády o bledě žlutý sloup. Oči měl zavřené, takže to vypadalo, že spí. Ale jak se na něj pobaveně zadívala, otevřel oči a oplatil jí pohled. Vyměnili si úsměv plný porozumění. Právě v té chvíli zazněly poslední slabiky posledního proslovu a sál vybuchl lavinou vděčného potlesku. Alex proklouzl vzrušeným davem jako tichý stín a náhle se jí objevil po boku. „Pojďme,“ vyzval ji za zvuku potlesku, „jakmile odejde ona.“ Netrpělivě pokývl směrem k prezidentce. Všude kolem nich už se dav přeléval do nových seskupení, podobný smetaně sbírající se na hladině mléka; někteří lidé využili příležitost, a jakmile proslovy skončily, opustili společnost, ve které byli do této chvíle, aby si našli někoho zajímavějšího; mnozí zamířili přímou čarou k východu; rozmařilci si našli místa co nejblíž baru a chystali se strávit tu večer klábosením a pitím. John Marvell a Carl Thompson mířili společně ven ze sálu a nepochybně šli na nějaké exkluzivnější a zajímavější místo. Katherine Molyneuxová se kradmo plížila podél stěn, také s viditelným úmyslem odejít. Úspěšní lidé vždycky odcházejí brzy. Tihle dokonce ani nepočkali, až odejde prezidentka. „Dobře.“ Anna by se ráda zdržela déle, protože zatím se jí ještě nic opravdu zajímavého nepřihodilo. Stále byla dost mladá na to, aby doufala, že párty, dokonce i křest knihy, člověku může nabídnout něco nového a vzrušujícího. Netušila ovšem, co by to mělo být. Smích, nový přítel, nečekaný postřeh. Překvapení. „Ahoj, vy jste ještě tady?“ to byla ztřeštěná Anita. „Čekáme jenom na to, až odejde prezidentka,“ odpověděla Anna.
31
„Tak to podle protokolu má být?“ zeptala se Anita. „No, tak to se mi tedy zdá, že dost lidí se s tím neobtěžuje!“ zasmála se a rozhlédla se kolem sebe. „Tamhle je tvůj bratr. Ten tedy nepatří k těm, kdo pospíchají, aby odsud vypadli ještě před prezidentkou, co?“ gestem naznačila pití. Anna se rozpačitě usmála a Alex si odfrkl. „Ty znáš mého bratra?“ začervenala se. Její bratr pracoval na částečný úvazek jako malíř portrétů, ale nebyl tak úspěšný, jak by mu Anna přála. Měl pověst pijáka, takže by teď měl být u stolů s pitím a usrkávat víno. „Jo, znám ho už dávno. Dobře jsme si pokecali. Říkal, že uvažuje o přestěhování do města.“ „Už půjdeme, Anno,“ prohlásil Alex, který Anitu ignoroval. Pokud se lidé protivili jeho přáním a bránili mu v jejich uskutečnění, velmi rychle ztrácel dobré způsoby. Anita se na Alexe zaškaredila, což ho vyvedlo z míry. „No, nic mi po tom není,“ řekla. „Promiňte, že jsem se o tom zmínila. Radši se ho na to zeptej sama.“ „Co je to za ženskou?“ zeptal se Alex podrážděně, když se prodírali tlačenicí k východu. „Ale vlastně nikdo,“ odpověděla Anna nedbale a rozhlížela se po Gerrym. „Tak už pojďme,“ opakoval Alex. „Ona už taky odešla.“ Mluvil o prezidentce, jejíž světle fialový kostýmek zmizel z dohledu. „Měla bych si promluvit s Gerrym,“ namítla Anna úzkostně. „Ten bude stejně opilý. Nech ho být. Ať dělá cokoli, je to jeho věc. Je už přece dospělý,“ prohlásil Alex. Anna se okamžitě dovtípila, že Alex ví něco, o čem ona ještě nemá ponětí. Co jen mohl pro všechno na světě myslet tím „ať dělá cokoli, je to jeho věc“? „Dobře,“ řekla a věděla, že se jí podaří zjistit, oč běží, co nejdřív. „Zavolám mu, až se vrátíme domů.“ U východu narazili na Vincyho Eriksona a Kate. Kate si právě vyzvedávala plášť z šatny. Vincy stál u mramorového sloupu u dveří a působil naprosto uvolněně a vyrovnaně. Když Anna procházela těsně kolem něho, vzhlédl k ní. Připadalo jí, jako by se náhle probral z hlubokého spánku. Znovu. Jejich pohledy se na okamžik střetly. Nevšiml si
32
Alexe, ale Anna nějakým způsobem vytušila, že instinktivně vycítil, že Alex je s ní a že ona s tím není stoprocentně spokojená. Pokývla mu, ale neusmála se. Pak se ocitla ve tmě na Foster Place.
33
Tři Annin bratr Gerry se nepřestěhoval do města. Anita si tu historku buď vymyslela, nebo si přikrášlila nějakou fámu. Nikdo přesně neví, odkud se berou podobné klepy, týkající se nejdůvěrnějších podrobností ze životů vašich známých. Samozřejmě není kouře bez ohýnku. Byla pravda, že Gerrymu jeho žena Olwen přišla na to, že něco má – vztah, flirt, úlet nebo poměr (v závislosti na tom, s kým jste o tom mluvili) – s jejich au-pairkou, a to ji naštvalo. A to hodně. O tom, že Gerry odejde z domu, kde doteď bydlel s rodinou, se uvažovalo, šeptalo, vykřikovalo nahlas, vyhrožovalo se tím, a dokonce se toho týkaly chladné krátké písemné vzkazy. Ale stále ještě k tomu nedošlo. A tak se po křtu Gerry vrátil do jediného domova, který měl, a to do domku v městečku Bray ve Wicklow, kde bydlel s Olwen a dvěma dětmi. Z budovy parlamentu se vypotácel mezi úplně posledními hosty a zamířil ke stanovišti taxíků, zřízenému příhodně v rohu Foster Place. Taxík si ale nevzal. Ani v sebeopilejším stavu totiž nezapomínal na skutečnost, že taxík do Bray stojí tolik jako dva nebo tři večery slušného pití nebo zpáteční letenka do Barcelony, Paříže nebo Sevilly, a tak se nějak dostal na College Green, kde nastoupil do autobusu číslo 145. Ten se rozjel z města po volné výpadovce N11 dost rychle, a tak Gerry dorazil domů ještě dlouho před půlnocí. Olwen byla vzhůru a dívala se na televizi. BBC uváděla adaptaci Ponurého domu; musela si ji natočit na video, pro-
35
tože na obrazovce byl zaznamenán čas hlavního večerního vysílání, kolem deváté večer. Když vešel dovnitř a popřál manželce dobrou noc, neodpověděla mu. Už čtyři dny s ním nepromluvila ani slovo. „Jen si posluž,“ zabručel si tiše pod fousy a šel nahoru spát. Bydleli ve dvojdomku v dlouhé ulici ze samých takových domků, v severní části Bray. Takový dům by si nevybral, kdyby to bylo v jeho moci: byl malý, postavený v osmdesátých letech a představoval pro něj i pro Olwen víceméně pravý opak jejich vysněného ideálu rodinného domku. A jak jejich sen vypadal? Malebná, rozlehlá bývalá fara, čítající asi šest ložnic a velkou kuchyň, s mnoha malými tajnými místnůstkami, dlouhými tajemnými chodbami, se zahradou zarostlou švestkami a artyčoky. S bublajícím potůčkem na dolním konci trávníku a pohodlnou cestou autem po Bray Road do Dublinu, pokud by tam dojížděli za prací. Nebo také třípodlažní dům z červených cihel s terasou v Ranelagh, s pěknou velkou zimní zahradou vzadu za budovou a s Luasem hned za rohem. Umělci by měli bydlet v místech plných půvabu a osobitosti. Než se Olwen vdala za Gerryho, skutečně na takovém místě bydlela. Teď ale žili tady, na Hazelwood Crescent, v místě, které nemělo ani za mák osobitosti, tedy v tom smyslu, jak ji nabízejí agenti s nemovitostmi, což odpovídalo i Gerryho měřítkům. Dům měl dvojitá plastová okna, která v daném časoprostorovém bodě přímo archetypálně symbolizovala předměstskou průměrnost; to, že jste z předních oken mohli zachytit pohled na kousek moře a ze zadních zase spatřit vrcholek Sugar Loaf, nedokázalo vyrovnat ránu, kterou taková okna uštědřila egu společensky ctižádostivých obyvatel domu. Což Gerry byl, třebaže byl příliš líný, než aby se doopravdy snažil své ambice zrealizovat. Jeho sestra Anna měla okna, na která se vztahovala památková ochrana. Přesně to si Gerry přál, totiž mít okna tak důležitá, aby vám památkáři nařídili, že s nimi nesmíte nic dělat. Nikomu nezáleželo na tom, co se stane s okny, nebo s čímkoli jiným, na Hazelwood Crescent. Tady jste klidně mohli svůj dům zbourat nebo si místo něj postavit třeba betonový bunkr, a památkový úřad ani jiné úřady bdící nad územním plánem by ani nemrkly.
36
Na druhé straně to však nebyla adresa, za kterou byste se museli vyloženě stydět. Gerry znal mnoho lidí, kteří se při vyslovení své adresy začervenali, protože žili v menších domcích, než byl tenhle, na horších předměstích, kde bydleli slušní lidé, úředníci nebo učitelé vedle všelijakých socek, jejichž přítomnost snižovala hodnotu všeho kromě potravin v místním zlodějském Sparu. V Bray byly bankovní pobočky a Tesco, Superquinn, velké vily, náměstí s parčíky a taky Hazelwood Crescent. Měli tu kino a divadlo. O Vánocích místní sbor provedl Mesiáše v kostele na hlavní třídě. Bray mělo svoji hlavní třídu. Takže všechno bylo v pořádku. V naprostém pořádku. Jenže tohle místo bylo velmi vzdálené od kulturních kruhů v Dublinu, kruhů, k nimž Gerry patřil. Gerry tady jen zřídka potkával své známé. Málokdy narazil na lidi, které by bylo užitečné znát, kteří by povzbudili jeho ego a popohnali jeho kariéru. To, že se mu nepovedlo stát se úspěšným umělcem, mohl přičítat částečně i předměstskému prostředí, ve kterém byl přinucen bydlet. Skuteční umělci přece žijí ve starých uličkách v centru města, a ne v takovém zapadákově. Dokonce i Akademie umění dala najevo, že to tak je: taková akademie nemůže sídlit na pustém předměstí; umění patří do pestrého prostředí starého města, kde jsou na ulicích stánky s ovocem a květinami a ve výlohách najdete zajímavé staré tretky. V oknech na Hazelwood Crescent nic takového nebylo, kromě sedacích souprav obrácených ke kolemjdoucím zády a záře plazmových obrazovek před nimi. Gerryho život se ubíral směrem, který si nikdy neplánoval ani ho nepředpokládal. Všechny prvky jeho nynějšího života představovaly prakticky pravý opak toho, co si v mládí mlhavě přál – ale možná že po tom netoužil dostatečně silně. Nebyl si jistý, jak se to všechno přihodilo – celá řada špatných rozhodnutí ho zavedla špatným směrem. Cítil se ztracený. A to byl pravděpodobně důvod, proč vůbec došlo k celé té nešťastné záležitosti s Ullou. Ulla z Karlstadu, jejich au-pairka, teď žije někde ve švédském vnitrozemí. Rychle se svlékl a vlezl si do postele v komoře, která sloužila jako pracovna a ložnice pro hosty, a jednu dobu patřila také
37
Ulle. Ta odjela přede dvěma týdny a zanechala rodinu Kellyových ve stavu zmatku: uražená Olwen trucovala, postupně si pro manžela vymýšlela ty nejtrýznivější tresty, a když se děti vrátily domů ze školky a ze školy, neměl se o ně kdo starat. Problémy s organizováním péče o děti se ještě komplikovaly tím, že Olwen s Gerrym odmítala komunikovat ústně. Nechávala mu jen vzkazy, stručné příkazy psané velkými písmeny pro případ, že by se chtěl vymluvit na její nerozluštitelný rukopis, nebo pro případ, že by normální písmo pokládal za znamení jisté důvěrnosti: „VYZVEDNI JONATHANA 13:30“, „EMILY ZUBAŘ 11:00“. Neponechávala mu prostor pro diskusi. Musel poslouchat její telegrafické vzkazy, nebo by se ocitl na dlažbě – odsouzený válečným soudem a zastřelený za svítání. Ulla sem přijela právě před rokem, loni v září, když se Olwen vrátila po letních prázdninách k učení ve škole. Emily bylo pět let a zůstávala ve škole do dvou odpoledne; Jonathan právě přešel z jeslí do školky a končil ve dvanáct. Už nepotřebovali celodenní dětské zařízení, chtěli jen někoho, kdo by děti pohlídal od poledne do čtyř, kdy se Olwen obvykle vracela domů ze své střední školy, pokud neměla nějakou schůzi nebo výlet. To ale nebývalo moc často – Olwen totiž trvala na tom, že je placená za vyučování, a ne za chození na nějaké výlety či exkurze. Olwen byla velice praktická, a tak usoudila, že nejlevnější péči o děti získají v podobě au-pairky. „Stačí, když jim člověk platí sto eur týdně plus ubytování a jídlo,“ prohlásila. „Tím ušetříme každý týden tři sta eur! A pokud to bude anorektička, tak ještě víc.“ V celodenní školce totiž požadovali dvě stě padesát za dítě, což představovalo velkou díru do rodinného rozpočtu – takovou, že Olwen přiměla Gerryho, aby si dal podvázat chámovody, protože kvůli třetímu dítěti už by skončili na ulici. Gerry – což je opravdu ironické – byl zásadně proti tomu, že by měli doma mít au-pairku. „Pořád tu bude s námi!“ namítal a díval se na plamének, statečně kvetoucí na pergole, kterou Olwen dala vztyčit na okraji jejich terasy. K pergole byla přivázaná i šňůra na prádlo, což Gerry pokládal za originální a malebné. Ze šňůry povlávalo několik jasně barevných triček, ručníků a malin-
38
kých kalhotek, jako univerzální vlajka ohlašující, že tady bydlí rodina. „Nebudeme mít žádné soukromí. A co když s ní nebudeme vycházet?“ „Tak to nějak vyřešíme,“ prohlásila Olwen. „Vždycky všechno odmítáš. Ta holka bude nejspíš v pořádku, s au-pairkami obvykle nebývají potíže. A nechceme přece věčně platit paní na hlídání. V sobotu večer zase budeme moci někam vyrážet, třeba do divadla nebo kam budeme chtít, aniž bychom museli zatížit dům novou hypotékou.“ Ullu vyzvedli na letišti v poledne v sobotu předtím, než se Olwen vrátila po prázdninách do práce. Olwen měla pravdu: Ulla byla v pořádku. Moc toho nenamluvila a její angličtina byla horší, než v agentuře slibovali. Měla v sobě něco, co Gerrymu okamžitě připomnělo letušku – i když to možná bylo způsobeno jen prostředím, kde se s ní setkali. Každopádně nepatřila k těm dívkám, které skončí o sobotních nocích na záchytce, pokud se z jejího vystupování dalo vůbec na něco usuzovat. (Gerry ovšem dobře věděl, že z prvního dojmu se na nic soudit nedá; sám taky nevypadal jako člověk, který by mohl skončit na záchytce, a přesto se mu to stalo už dvakrát, aniž by to Olwen tušila.) „Dobrý den, já jsem Ulla,“ zněla její první slova, doprovázená širokým úsměvem a pokývnutím ke kusu kartonu s nápisem „Vítej, Ullo!“, který Olwen přinutila Gerryho držet v rukou. Opravdu byla prostě dokonalá. Oblečená byla s nedbalou úhledností, v džínách a hezkém koženém sáčku, a nevypadala ani moc baculatě, ani anorekticky. Byla dost hezká, ale ne nějak nápadně, prostě přesně tak, jak to člověk u své au-pairky potřebuje. Byl to ten typ dívky, která snadno zapadne kamkoli, do školní třídy, na večírek nebo do kanceláře. Nebo do dvojdomku na Hazelwood Crescent. Gerry se cítil v jednom ohledu podvedený. Ulla totiž nevypadala ani trochu jako Švédka. Dokonce ani nebyla blondýna, ale měla tmavě hnědé, skoro až černé vlasy. A nebyla vysoká a křehká, ale průměrně velká. Mohla klidně pocházet z Blackrocku, nebo dokonce z Bray. Ve skutečnosti vypadala spousta dívek, které každodenně vídal při cestách předměstským vláčkem, skandinávštěji než ona.
39
Olwen ji možná vybrala právě proto. Gerry jí sice ještě nikdy nezahnul, ale raději chtěla vsadit na jistotu. Gerrymu nikdo neukázal formuláře žádosti o místo au-pairky ani pasovou fotografii, ale teď si zpětně uvědomil, že to patřilo k procesu jejího výběru. Olwen věděla už před několika měsíci, jak Ulla vypadá. Ta hloupá cedule „Vítej, Ullo!“ nebyla vůbec potřeba a pravděpodobně měla jen ten účel, aby ho oklamala. Děti jely na letiště s nimi, jak náleží, což znamenalo, že cesta zpátky z letiště byla hlučná a Emily během ní Ullu vyslýchala. „Kolik je ti let? … Máš děti? … Jakou barvu máš nejradši? … Co jíte ve Švédsku? … Jsou tam u vás lední medvědi?“ A tisíc dalších podobných otázek. „Kolik peněz dostaneš za to, že budeš hlídat mě a bráchu?“ Emily byla vždycky zvědavá a nebála se vyptávat. Podle Gerryho názoru to bylo velice chytré dítě. Seděli ve volvu – což byl jeho nejoblíbenější neživý předmět vůbec. Nebo lépe řečeno jeho vůbec nejoblíbenější věc, počítaje v to i zvířata, rostliny, minerály i abstrakta. Silnice M50 byla v sobotu touhle dobou poměrně volná, a tak Gerry ujížděl stálou rychlostí sto devadesáti kilometrů v hodině. Jak tuhle silnici miloval, zvlášť nyní, když ji prodloužili až k samotnému Bray! A tím víc teď, když měl volvo. Nejraději měl jízdu na jih, kdy se těšil výhledem na kopce ve chvíli, kdy míjel výjezd č. 12, pohledem na velké žulové pláty u výjezdu č. 13 a na starobyle působící farmu, velké přízemní stavení a stodoly s balíky sena uvnitř, které dosahovaly až téměř k okraji dálnice u výjezdu č. 16. Moc se mu líbilo, když se mohl orientovat podle očíslovaných výjezdů. Líbilo se mu, že místa se jmény jako Rathfarnham nebo Dundrum byla teď přeložena do krátkých čísel, jako třeba 13. Bylo to, jako byste projeli z krajiny Thomase Hardyho do moderní americké krajiny, kde určité číslo – jako třeba Route 3 – dokáže vyvolat všemožné vzpomínky a emoce. N11, což bývala Bray Road, N7 namísto Limerick Road, to byly báječné nové symboly moderního Irska. Gerry už dokonce pocítil v hloubi duše stesk, když si vybavil výjezd č. 16, jejich výjezd. Výjezd č. 16 do Dublinu 18 a pak po pár
40
metrech přes hranici do zahrady Irska, kraje Wicklow. (Kraje ještě očíslovány nebyly.) „Tohle je naše okružní silnice, M50,“ vysvětlil pomalou angličtinou Ulle. Říká se tomu vůbec takhle, okružní silnice? Jak se vlastně říká té kolem Londýna? Seděla vedle něj vpředu, protože děti trvaly na tom, aby se Olwen posadila s nimi dozadu. „Ano,“ odpověděla bez velkého nadšení. Orbitála. Hezký název. Připomíná spíš vesmírné lodě než dopravní zácpy. Podíval se po očku na Ullu a rozhodl se, že o tuto myšlenku se s ní nepodělí. „Orbitála“ není zrovna výraz pro někoho, kdo mluví anglicky první hodinu. „Tahle silnice je zbrusu nová.“ Výraz „zbrusu nová“ představoval užitečnou vazbu, a přitom byl dost snadný. Samozřejmě že mluvit o M50, staré skoro dvacet let a dnes už tu a tam záplatované, jako o zbrusu nové bylo kapku zjednodušující, ale pro cizince přece musíte věci zjednodušovat. „Poslední úsek, který vede až tam, co bydlíme, do Bray, otevřeli teprve před pár měsíci. Předtím jsme museli jezdit na letiště, abych tak řekl, přes centrum města.“ Vyciťoval, jak hrozně ve skutečnosti tlachá, ale jakmile se do toho jednou pustil, nedokázal se už zastavit. „To bylo zajímavé,“ řekla Ulla tónem, jaký by mohla docela dobře použít, aby pronesla: „Prosím, nechte si bezpečnostní pásy sedadel zapnuté, dokud kapitán nevypne signál přikazující použití bezpečnostních pásů.“ Zvláštní, že zřejmě neovládala přítomný čas. Ale však se to naučí. „Předtím to trvalo asi tak dvě hodiny, než se člověk dostal z letiště do Bray,“ copak si ta holka neumí aspoň představit, jak svízelný byl život v té době, když už si nevšímá vyhlídky na hory nebo stáda krav na té louce u výjezdu č. 16?, „ale teď to trvá asi půlhodinku.“ „Hmm,“ reagovala tentokrát. Když jí ukázali její maličkou ložničku a koupelnu, kterou bude mít společnou s celou rodinou, nedala také najevo žádné překvapení ani zklamání. Dům totiž postavili v tom smutném období mezi dobou, kdy bývaly krby v každé místnosti, a epochou koupelen u každé místnosti – jeho styl patřil k architektonické škole, která se řídila zásadou „nic v každé míst-
41
nosti“. Ulla se ale zabydlela bez problému. To jest hrála si s Jonathanem a Emily, odpovídala na otázky, které jí položili Olwen nebo Gerry, a byla tak nevtíravá, jak může vůbec dospělá osoba být v domku sestávajícím z jednoho obývacího pokoje, kuchyně a čtyř maličkých ložnic, z nichž sama měla tu nejtitěrnější. Ochotně přijímala návrhy, aby se šla projít po pobřeží nebo do parku nebo si zašla do kina. Když začala navštěvovat lekce angličtiny ve městě, brzy se spřátelila s dalšími Švédkami – zdálo se, že jich v Bray jsou tisíce – a často ji zahlédli, jak jim ze svého mobilu posílá esemesky. „Řekla bych o ní, že působí tak nějak nezúčastněně,“ řekla Olwen, když s Gerrym asi týden po příjezdu Ully ležela v posteli. To bylo pro Olwen typické. Gerry poznal, že už mění na au-pairku názor. Už před několika lety ale přišel na to, že poznamenat „já jsem ti to říkal!“ není zrovna nejmoudřejší. „Je to milá holka,“ odpověděl. „Spolehlivá a…,“ uvažoval, co by se o ní tak ještě dalo říct. „A slušná,“ dodal nemotorně. „Děti ji mají moc rády.“ „To jo,“ řekla Olwen skeptickým tónem. „Jen bych si přála, aby byla trošku otevřenější, to je všechno.“ „No jo,“ zívnul Gerry, „ona prostě není ten typ.“ Jak se stalo, že se do Ully zamiloval? Jak se člověk zamiluje do nudné holky, která čirou náhodou dělá au-pairku v jeho domě? Nenápadně ho prostoupila, vrostla do něj asi jako nevtíravý obraz, který vám celé roky tiše visí na stěně, až si najednou uvědomíte, že bez něj nemůžete žít. První posun směrem ke stavu, v němž se nakonec ocitl – a stále v něm ještě byl – nastal během jedné diskuse při večeři. Všichni seděli kolem stolu v zimní zahradě, jak říkali malému prosklenému přístěnku, který dala Olwen zbudovat vzadu za domem, aby zvětšila kuchyň a vytvořila jakousi jídelnu. Venku panovala tma, byl prosinec. Skleněné stěny byly zbarveny dočerna a odrážely světlo lampy a svíček hořících na stole. Vytvářely tak značně přízračnou, jeskynní atmosféru, která se Gerrymu vcelku zamlouvala, i když tahle zimní zahrada neměla se zahradou nic společného. Přiléhavější než „zimní zahrada“ by byl název „celoroční jídelna“.
42
