ČEŠI VE VÍDNI TSCHECHEN IN WIEN

ČEŠI VE VÍDNI TSCHECHEN IN WIEN Jana Koudelková

Jana Koudelková (* 1940) Profesí latinářka, působila v Brně na gymnáziích na ulicích Vídeňská a Lerchova. Od svých sedmnácti let pracovala jako externí průvodkyně, po otevření hranic se zaměřila především na Rakousko a Itálii. Na žádost českého náboženského střediska Velehrad a české velvyslankyně v Římě připravila pro jubilejní rok 2000 knihu Česká zastavení v Římě, v roce 2004 se podílela na překladu italského ilustrovaného průvodce Antický Řím s rekonstrukcemi a v roce 2006 přispěla do publikace Tschechen und Österreicher statí Tschechen und Wien – die historischen Bohemika in der Metropole an der Donau. K jejím dlouhodobým zájmům patří vedle kultury osudy českých vojáků v rakousko-uherském vojsku za první světové války, problematika českého školství ve Vídni, tvorba českých umělců ve Vídni a v Dolním Rakousku a patrocinia českých světců, zejména Jana Nepomuckého, v Rakousku.

Pojmenování rakouského hlavního města na mne už v dětství působilo kupodivu mnohem libozvučněji a důrazněji v české podobě než v jednoslabičné podobě německé. Když se u nás řeklo: „ty pozlacené hrací hodiny přivezl jako dárek k narození dcerky dědeček až z Vídně“, pojal mne pocit něčeho neskutečně vznešeného a důležitého. A stejně působivě znělo vyprávění břevnovského opata Opaska o jeho vídeňském dětství. Podnět k napsání této publikace však byl prozaický. Na slavnostním večeru konaném v den svátku sv. Václava na našem vídeňském velvyslanectví mi pan Jiří Gruša navrhl: což se po knize o českých stopách v Římě zaměřit na Vídeň, kdysi srdce našeho státu. Je přece nutno ukázat, jak hluboce jsme se my Češi podíleli na tvorbě Vídně a jejím životě, a konečně je nutné po delší době politické a kulturní odluky, způsobené novými poměry po roce 1918 a rigorózně chápaným mottem „pryč od Vídně“, vrátit se ke společným kořenům. Tak jsem ho poslechla.

Jana Koudelková (* 1940) Die ausgebildete Lateinlehrerin unterrichtete in Brünn an den Gymnasien Vídeňská und Lerchova. Seit ihrem siebzehnten Lebensjahr arbeitete sie als externe Reiseführerin, und nach der Grenzöffnung konzentrierte sie sich insbesondere auf Österreich und Italien. Im Auftrag des tschechischen religiösen Zentrums Velehrad und der tschechischen Botschafterin in Rom bereitete sie für das Jubiläumsjahr 2000 das Buch „Česká zastavení v Římě“ (Tschechische Stationen in Rom) vor. 2004 beteiligte sie sich an der Übersetzung des italienischen illustrierten Reiseführers mit Rekonstruktionen „Antický Řím“ (Antikes Rom), und 2006 steuerte sie zu der Publikation „Tschechen und Österreicher“ den Aufsatz „Tschechen und Wien – die historischen Bohemica in der Metropole an der Donau“ bei. Zu ihren langjährigen Interessen gehören neben der Kultur die Schicksale tschechischer Soldaten in der österreichisch-ungarischen Armee im Ersten Weltkrieg, die Problematik des tschechischen Schulwesens in Wien, das Schaffen tschechischer Künstler in Wien und Niederösterreich sowie die Patrozinien böhmischer Heiliger in Österreich, mit besonderem Augenmerk auf Johannes von Nepomuk.

Schon in meiner Kindheit wirkte die tschechische Bezeichnung der österreichischen Hauptstadt auf mich merkwürdigerweise viel wohlklingender und eingehender als in der einsilbigen deutschen Form. Als man bei uns einmal sagte: „Diese vergoldete Spieluhr hat der Opa als Geburtsgeschenk für das Töchterchen sogar aus Wien mitgebracht“, befiel mich ein besonderes Gefühl der Erhabenheit und Wichtigkeit. Und ebenso eindrucksvoll war auch die Erzählung von Anastáz Opasek, dem Abt von Breunau, über seine Wiener Kindheit. Der Anstoß zur Abfassung dieser Publikation war allerdings prosaisch: Auf einem Festabend am Tag des heiligen Wenzel, abgehalten in unserer Wiener Botschaft, schlug mir Herr Jiří Gruša vor, mich nach dem Buch über tschechische Spuren in Rom solchen Spuren in Wien, dem ehemaligen Herz unseres Staates, zuzuwenden. Es sei doch notwendig zu zeigen, wie sehr wir Tschechen uns am Schaffen und Leben in Wien beteiligt hätten. Nach der längeren politischen und kulturellen Trennung aufgrund der neuen Verhältnisse nach 1918 und der rigoros verstandenen Losung „Weg von Wien“ sei es notwendig, endlich zu den gemeinsamen Wurzeln zurückzukehren. Diesem Anliegen habe ich entsprochen.

Jana Koudelková, prosinec 2013

Jana Koudelková, im Dezember 2013

ČEŠI VE VÍDNI TSCHECHEN IN WIEN © Text: Jana Koudelková, 2013 © Překlad / Übersetzung: Iva Kratochvílová, 2013 © Jihomoravský kraj, 2013

ČEŠI VE VÍDNI TSCHECHEN IN WIEN Jana Koudelková ISBN 978-80-260-5548-8

Brno 2013

OBSAH / INHALT ČEŠI VE VÍDNI11 STRUČNÝ HISTORICKÝ PŘEHLED13 PŘISTĚHOVALECTVÍ Z ČECH, MORAVY A SLEZSKA 127 MISCELLANEA131 SŇATKY PANOVNÍKŮ 131 HROBY PANOVNÍKŮ 132 KULT ČESKÝCH SVĚTCŮ 133 POUTNÍCI 138 ŘEHOLNÍCI 138 BISKUPOVÉ 140 SPORTOVCI 140 PŘÍLIV PRACOVNÍ SÍLY 141 ČESKÉ ŠKOLSTVÍ 143 TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK 147 EMIGRACE 149 NOVODOBÍ POLITICI 151 PŘÍSPĚVEK ČEŠTINY NĚMECKÉMU JAZYKU 153 ULICE 153 PAMĚTNÍ DESKY 159 WIEN BLEIBT WIEN 161 TSCHECHEN IN WIEN KURZE HISTORISCHE ÜBERSICHT EINWANDERUNG AUS BÖHMEN, MÄHREN UND SCHLESIEN MISCELLANEA HERRSCHERHOCHZEITEN HERRSCHERGRÄBER VEREHRUNG BÖHMISCHER HEILIGER PILGERFAHRTEN ORDENSBRÜDER UND -SCHWESTERN BISCHÖFE SPORTLER ZUFLUSS VON ARBEITSKRÄFTEN DAS TSCHECHISCHE SCHULWESEN TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK EMIGRATION NEUZEITLICHE POLITIKER BEITRAG DES TSCHECHISCHEN ZUR DEUTSCHEN SPRACHE STRASSENNAMEN GEDENKTAFELN WIEN BLEIBT WIEN

167 169 263 265 265 267 267 271 271 273 273 274 275 277 277 278 279 280 287 289

ČEŠI VE VÍDNI | TSCHECHEN IN WIEN

ČEŠI VE VÍDNI Při psaní této práce jsem si připomněla svého dědečka, který jako perleťář zajížděl se svými výrobky pravidelně za odbytem do Vídně a v roce 1915 položil za rakouskou monarchii na východní frontě svůj život, i na všechny Čechy, kteří Vídeň považovali a považují za svůj domov nebo alespoň za místo blízké svému srdci. Dílko má být rovněž příspěvkem k bližšímu poznání našich národů, rozdělených jazykem, ale spojených historií i kulturou a v současnosti též společnou politikou Evropské unie. Město s bílým křížem v červeném poli ve znaku mohou snad nejpřiléhavěji charakterizovat slova Václava Šaška z Bířkova, který se v roce 1467 vracel s poselstvem krále Jiřího z Poděbrad, vedeným Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, přes Rakousy z cesty z „konce světa“: Vídeň je hlavní město rakouské, leží v rovině a teče jím řeka Dunaj. Vídeň je však i samostatná spolková země, sídlo spolkového prezidenta, spolkové vlády, spolkových správních orgánů a zemské vlády, centrum rakouské politiky, hospodářství i duchovního a uměleckého života, proto ze všech evropských metropolí přitahovala českou populaci nejvíce a nejtěsněji a dokonce dlouho platila za největší české město. Od první světové války zažívá tendenci postupně klesajícího počtu obyvatel, způsobenou kromě jiného také poválečným odchodem Čechů a Slováků do nově vytvořeného Československa, avšak přesto zůstaly vzájemné vazby, především rodinná pouta mezi Rakušany a Čechy, velice silné. Neopomenutelným faktem je rovněž tradičně silný vztah Moravanů a Slezanů k Vídni a k Rakousku, vedený blízkostí metropole i snahou posílit moravskou státnost. I když jsme v poslední době zvyklí brát minulost s nadhledem a bez sentimentu, nebude od věci připomenout si několik faktů, jež spojují několikasetletou společnou historii Čech, Moravy, Slezska a Vídně, abychom mohli hlouběji pochopit děje a vzájemné souvislosti a nacházet k sobě vstřícné cesty pochopení bez předsudků. Dějepisná data nemusí být vždy lichotivá a příznivá ani pro jednu stranu, spory panovníků a politiků ovšem naštěstí málokdy zajímaly prosté obyvatele, kteří za každého režimu vždy sympatizovali s nespravedlivě osočenými, pronásledovanými, vězněnými či odsouzenými k smrti. Dokazují to i následující řádky.

Am Graben (Příkopy). Foto Petr Marvan

11


STRUČNÝ HISTORICKÝ PŘEHLED ČESKO-VÍDEŇSKÝCH SOUVISLOSTÍ Dějiny Vídně jsou pestré; psali je již 5 000 let př. Kr. lidé pozdní doby kamenné, od 3 000 let př. Kr. lidé doby bronzové, poté lid starší kultury železné, Germáni, Keltové, od roku 16 př. Kr. Římané, chránící severní hranici své říše, posléze svými vpády Markomani, opětovně Římané, Hunové. Z nedalekého Carnunta a z Vídně, kterou Římané v 1. století nazývali Vindobonou (zkomoleným keltským jménem Vedunga – lesní potok) a která se rozkládala v areálu dnešního 1. městského okresu, vyráželi na své výpravy do Zadunají cestou „via barbarica“ Dyjskosvrateckým úvalem k Brnu a dále na sever římští vojáci X. legie Zdvojené, kteří si na nepřátelském území barbarských kmenů, například pod Pálavou v dnešním jihomoravském Mušově, zbudovali několik opěrných táborů. Roku 487 se Římané stáhli před Huny do Itálie, jejich staré sídliště s mladším karolinským hradištěm se díky říčnímu přístavu na Dunaji vyvíjelo ve významné obchodní středisko a okolní Podunají postupně osídlili Germáni, Avaři a konečně i Slované. V 6. a 7. století se dolnorakouská oblast severně od Dunaje octla pod vlivem Sámovy říše; později ji ovlivňovaly politika a ekonomika říše Velkomoravské. 828 uvádí listina Ludvíka I., že Slované mají ve Vídni své baziliky a hlavní chrámy a že se jim přezdívá pohani a barbaři. O hradu Wien / Wenia či Wienne se poprvé hovoří až 881. Pro dobu existence Velké Moravy, každopádně od vlády knížete Rostislava, který sjednotil kmeny sídlící na území dnešní Moravy, západního Slovenska a části severovýchodního Rakouska, se předpokládá její jižní hranice na Dunaji, tedy severně od Vídně. 855 při pronásledování vojsk Ludvíka Němce útočících na Moravu Moravané zpustošili území jižně od Dunaje. 860 uzavřel velkomoravský kníže Rostislav spojenectví se správcem východního území Bavorska (pozdějšího Rakouska) Karlomanem. 870 se velkomoravský kníže Svatopluk Karlomanovi poddal. 873 zaútočili na území severně od Dunaje opětovně Moravané; Ludvík Němec s nimi smluvil příměří. Koncem 10. století po pádu Velkomoravské říše bylo slovanské obyvatelstvo Maďary od Dunaje vytlačeno a po vítězství císaře Oty I. nad Maďary bylo jako součást Bavorského vévodství zřízeno hraniční území Ostmark (Východní marka), chránící Bavorsko z východu proti Čechám a Moravě, a v krajině severně od Dunaje se usadili Babenberkové. Ještě kolem roku

Sv. Jan Nepomucký v kostele Mariä Himmelfahrt, Dr. Ignaz Seipel-Platz 2

13


1000 neexistovala mezi českými zeměmi a Rakousy pevně stanovená hranice. „Rakouské“ území Velké Moravy zabral v letech 1015–1018 Jindřich I. Babenberský a jeho bratr Albert tento stav zabezpečil. V následujícím období panovaly spletité poměry zejména ve vztahu Vídně k Moravě. Moravští feudálové drželi běžně statky v Rakousku a naopak feudálové rakouští vstupovali do služeb českých panovníků. Přesto však velmi často docházelo ke vzájemným půtkám. K frekventovaným kupeckým stezkám, které užívali i poslové, písaři a duchovní, patřily tehdy vedle drobných stezek významné cesty linecká, cáhlovská (solná), cmuntská a vitorazská a také prastará stezka jantarová, dále cesta želivská, tvořící spojnici s Libicí, a stezka haberská, spojující Vídeň přes Jihlavu a Brtnici s Čáslaví. Postupně nabývaly styky mezi Vídní a Čechami a Moravou na intenzitě. Odehrávaly se většinou na válečném poli, protože zejména mezi Rakušany a Moravany propukaly časté pohraniční půtky. Ve Štokravě (Stockerau), která se roku 1012 stala pohraničním městem mezi Rakousy a Moravou, byl téhož roku (podle některých pramenů až 1016 či 1017) umučen jako český či uherský vyzvědač irský misionář Koloman, prohlášený později za svatého. Po roce 1041, když se kníže Břetislav I., který započal půtky s Babenberky již v roce 1039, v Řezně zavázal respektovat fakt, že území jižně od Dyje připadlo Bavorsku (faktická hranice však byla i nadále nejasná), nastalo několik desetiletí klidu, který skončil 1082 bitvou mezi Čechy a Rakušany u dolnorakouského Mailberku. V roce 1099 podnikl velkou výpravu proti knížeti Břetislavu II. Lutold Rakouský. Intenzivnější a krátkodobě i vzájemně mírumilovné styky nastoupily až po roce 1130, kdy se ve Vídni objevují po přenesení svého sídla z Klosterneuburku Babenberkové (již 1137 se Vídeň připomíná pod latinským pojmenováním pro město „civitas“), a zejména po roce 1156, kdy se Vídeň stala hlavním městem samostatného od Bavorska odděleného rakouského vévodství, sestávajícího tehdy z Dolních a Horních Rakous. 1165 1. 8. přijel na jednání k vídeňskému dvoru císaře Friedricha II. král Vladislav II. 1176 započaly půtky mezi knížetem Soběslavem II. a Friedrichovýn strýcem Jindřichem Jasomirgottem, který tehdy vládl Rakousím. 1177 Soběslavovo vojsko poplenilo Rakousy, Jindřich spadl v bitvě s Čechy s koně a na následky pádu 13. 1. následujícího roku zemřel. Soběslava sice za plenění rakouských kostelů stihla klatba papeže Alexandra III., avšak tím války na území severních Rakous, jižní Moravy a jižních Čech neskončily. 1179 povýšila listina císaře Friedricha I. Barbarossy „Privilegium minus“ Markrabství rakouské na vévodství a stanovila hranice mezi ním a Královstvím českým.

14


1181 se podle kronikáře Jarlocha na loupežnou výpravu do Rakous vypravil moravský hejtman Vilém z Pulína, kterému napadl jeho majetek Rudolf Babenberský. S bratrem Otou a circa 20 000 vojáky postupoval k Vídni, město dobyl, zajal mnoho rakouských šlechticů a nashromáždil nesmírnou kořist. Chtěl vzít do zajetí rovněž vévodu Rudolfa, ukrytého v podzemí vídeňského hradu, ale když mu kladl odpor, v potyčce ho zabil. Vídeňanům přikázal zbořit městské hradby a do zajetí vzal Rudolfova syna Lipolta i jeho dvě sestry; mladíka poté oženil se svou dcerou Jitkou. Vzájemné spory urovnalo odeslání manželů s novorozeným synkem do Vídně, Vilémova kající cesta do Říma a jeho založení kláštera v Dolních Kounicích. Již kolem roku 1190 měla Vídeň svou mincovnu a počátkem 13. století byla obehnána novými hradbami. Po udělení mnoha privilegií započal její rychlý rozvoj a následovaly těsnější obchodní styky především s Prahou a jižní Moravou. 1220–1225 po zasnoubení se synem císaře Jindřicha žila na vévodském dvoře Babenberků dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské Anežka, známá později jako svatá Anežka Česká. Vévoda Leopold však získal císařova syna pro svou dceru Markétu a hrdý český král, který jeho jednání považoval za zradu a výsměch, je pojal jako záminku pro vypovědění nepřátelství. „Rakouská otázka“ pak poznamenala politiku českých králů na několik desetiletí. 1221 vděčí shodou okolností babenberskému vévodu Leopoldovi I. za svá privilegia jak Brno, tak Vídeň, která toho roku obdržela městská práva. 1223 vytáhl z Vídně se svým vojskem proti Václavu I. vévoda Friedrich, dobytý hrad Bítov však musel vzápětí vrátit. 1226 došlo v souvislosti s okázalou svatbou Markéty Babenberské s Friedrichem Štaufským k prvnímu velkému nájezdu českých vojsk do Rakouska, avšak ten vzápětí Rakušané oplatili. Po odjezdu Leopolda I. ze země napadlo jeho území vojsko Přemysla Otakara I., ale bylo donuceno k ústupu Jindřichem z Kuenrinku, kterému vévoda svěřil obranu země. Vzápětí vpadlo do Čech a na Moravu pustošící vojsko řezenského biskupa Konráda z Frotenhausenu, který měl velký podíl na zrušení Anežčiných zásnub. Pro spáchané plenění a krutosti – Rakušané neušetřili ani kostely a kláštery – museli požádat papeže Řehoře IX. o odpuštění trestu vyloučení z církve. 1230 poslal Přemysl Otakar I. těsně před smrtí na trestnou výpravu do Rakous syna Václava I. Jeho vojsko, které během pěti týdnů dobylo několika měst, se objevilo před Vídní a správu Vídně král odevzdal norimberskému purkrabímu. Podle kronikářů ho Vídeňané vítali slavnostně a s radostí, že se zbavili svého násilnického a prostopášného panovníka. Friedrich ovšem akci oplatil vpádem na Moravu roku 1233. K jistému usmíření došlo v roce 1239.

15


1241 se Václav I. vypravil na další válečnou výpravu do Rakous, ale vzdal se nároku na jejich část, když Friedrich souhlasil se sňatkem Gertrudy Babenberské s Václavovým oblíbeným synem, moravským markrabětem Vladislavem III. Ten se měl po Friedrichově smrti a vymření Babenberků po meči stát vládcem Rakouska. Následujícího roku poplenila rakouská vojska Moravu a 1246 zvítězila nad vojsky krále Václava, který se pokoušel jejich nájezdy oplatit. 1246 smrtí posledního Babenberka se o Rakousy rozpoutala otevřená a dosti složitá politická hra, protože Friedricha přežily pouze sestra Markéta a neteř Gertruda. Výsledkem mělo být nastoupení Vladislava III. na rakouský trůn, ale ten následujícího roku zemřel. Po uklidnění vzpoury Přemysla Otakara II. proti otci byla otázka babenberského dědictví uzavřena Přemyslovým sňatkem. Rakousku vládl 1251–1276 manželstvím s postarší vdovou Markétou Babenberskou (mohla mu být věkem spíše matkou) po právní stránce zcela legálně. Protože však Markéta nemohla mít děti a Přemysl s žádostí u papeže o uznání nemanželských dětí neuspěl, bylo manželství rozvedeno. 1251 21. 11. byl Vladislavův bratr Přemysl Otakar II. s podporou měšťanů a rakouské šlechty, především Kuenringů a Liechtensteinů, zvolen za rakouského panovníka a došlo k vytvoření určité personální unie (od 1251 náležely k jádru českých zemí Dolní a Horní Rakousy, od 1260 Štýrsko, od 1269 Korutany). Začátkem prosince byl český král slavnostně uveden do Klosterneuburku a odtud 9. 12. do Vídně, ale faktickým dědicem Babenberků se stal až 8. 4. 1252 sňatkem na hradě Hainburku. Ve Vídni se v roce 1253 dozvěděl o úmrtí otce Václava I. a do Vídně po rozchodu s Markétou přivezl 25. 10. 1261 představit svou druhou manželku Kunhutu Uherskou. Pro obyvatele města tehdy vystrojil několikadenní slavnosti, hostiny a hry, ale na delší dobu onemocněl. Za Přemyslovy vlády byl 1263 svěcen vídeňský chrám sv. Štěpána, velké podpory z Přemyslovy strany se dostalo též minoritům. Dne 5. 10. 1264 Přemysl uspořádal pod Vídní u Dunaje s doposud nevídanou pompou sňatek neteře Kunhuty Braniborské se synem krále Bély IV. Za Přemyslovy podpory si Vídeň své důležité politické a hospodářské pozice zachovala a dokonce i rozšířila. Za více než dvacet let společných dějin vzájemné vazby mezi Vídní a panovníkem, kterého Rakušané nepovažovali za cizince, zesílily, protože akceptoval politickou angažovanost nejpřednějších rakouských rodů a správou pověřil místní šlechtice – z Kuenrinku (Jindřich V. byl manželem Přemyslovy nemanželské dcery Elišky), z Hardeku, z Maissova a další, mírovou smlouvou z roku 1254 jim přenechal rozsáhlé správní pravomoci a do země dokonce ani nenasadil českou vojenskou posádku. Na uvedení české šlechty do úřadů však reagoval satirickými makaronskými německo-českými verši Seifried Helbink i další básníci. Po ničivých požárech Vídně 1262 a 1272 došlo za Přemy-

16


slovy vlády k podstatné přestavbě a rozšíření městského centra, když král dal na své náklady znovu vybudovat většinu kostelů a veřejných budov, obyvatelům přidělil dříví na stavbu domů, zřídil městský špitál a dvě nemocnice pro malomocné, dal razit mince, vídeňským zlatníkům dovolil zřídit bratrstvo (stalo se vzorem i pro zlatnické bratrstvo pražské) a zavedl moderní míry a váhy. Za Přemyslova panství zesílil příliv českých řemeslníků do Vídně a rozkvetla i další rakouská města (historik umění Erich Bachmann dokonce mluví o tzv. přemyslovském stavebním umění Przemyslidische Baukunst). Za výhody, které Vídni plynuly, mu básník Ulrich von Türlin věnoval svého „Willelhalma“. Na Přemyslově straně stála zpočátku většina rakouské šlechty, s jejíž pomocí hájil zemi před nájezdy Maďarů, ovšem po popravě zemského sudího Otty z Maissova roku 1265 se vzájemný vztah přiostřil a vyvrcholil protitažením Rudolfa Habsburského. S rodem Habsburků se Přemysl Otakar II. dostal do hrozivějšího kontaktu poprvé v roce 1273. Rudolf Habsburský, který si počínal na trůnu velice obratně a získal podporu říšských knížat i papeže, začal požadovat vrácení Babenberských statků a dokonce prosadil uvalení klatby na českého krále. Ten se tím octl ve značné izolaci, jeho postavení podlomila též vzpoura domácích Vítkovců a nakonec mu nezbývalo nic jiného, než aby se svému soupeři podrobil. V říjnu 1276, když se chladnokrevný Rudolf objevil se svým vojskem před Vídní, spoléhal český král na obránce klosterneuburského hradu a na věrnost Vídeňanů. Jeho straník, vídeňský purkmistr Rüdiger Paltram očekával s obyvateli města příchod českého vojska, avšak to se zdlouhavě přepravovalo přes Dunaj, a když klosterneuburská posádka zklamala, protože ji vytlačil Ludvík Falcký, nebyl český král se zbylými 20 000 vojáky schopen Vídeň ubránit. Vojska ležela nečinně proti sobě pět týdnů, až 21. 11. vyjednal olomoucký biskup Bruno ze Schaumburku jako člen smírčí komise s Rudolfem Habsburským mír a 26. 11. se klečící král železný a zlatý o patnáct let staršímu Rudolfovi, trůnícímu ve svém táboře majestátně na trojnožce, poddal. Podle rakouského kronikáře vyjel rakouský vévoda k setkání pouze v obyčejném šatu s komentářem: český král se často mému šedivému šatu posmíval, nyní však můj šedivý oděv zahanbí jeho. Pokořený panovník přikázal otevřít Rudolfovu vojsku všechny vídeňské brány a vrátil se do Čech. Úzké kontakty vídeňského patricije Paltrama a rakouského zemského správce Jindřicha z Kuenrinku Rudolf vyhodnotil jako zradu, Paltrama odsoudil k trestu smrti a Jindřicha zbavil funkcí, lén i důstojenství. Později se oběma podařilo uprchnout a přejít na Rudolfovu stranu. (Kuenrinkovi zato Přemysl odňal panství Drnovice u Mikulova, které mu daroval po smrti Oldřicha z Drnholce.) Vzájemné spory českého krále s Habsburkem ukončila až roku 1278 Přemyslova smrt a porážka jeho 12 000 bojovníků v bitvě na Moravském poli. Nešťastný český král zemřel jako všichni Rudolfovi odpůrci v klatbě papeže Mikuláše III. Rudolf dal jeho tělo převézt do Vídně

17



a nabalzované je vystavil nejprve krátce v kostele U Skotů a poté v kostele minoritů, aby se lid mohl přesvědčit o jeho skutečné smrti. (Někteří z hodnostářů českého království si tehdy rychle uvědomili, na čí stranu se mají přidat. Tak biskup Bruno ze Schaumburku ihned po Přemyslově smrti holdoval Rudolfovi a byl jím ustanoven za správce Olomoucka a Přerovska.) 1279 počátkem dubna, o Velikonocích, po uplynutí papežské klatby bylo Přemyslovo tělo převezeno z Vídně k minoritům do Znojma. (Do Prahy byly jeho ostatky převezeny až 1296 a po prozatímním pohřbu v klášterním kostele Na Františku uloženy v katedrále sv. Víta.) 1281 postihla Rakousko a jižní Moravu velká neúroda. 1286 měl podle sochařské výzdoby tympanonu mariazellského chrámu putovat do Mariazell patrně přes Vídeň nemocný moravský markrabě Jindřich s manželkou Anežkou / Kunhutou, aby si vyprosili uzdravení. (Jejich jména bohužel žádné historické prameny neuvádějí.) 1287 se z Vídně do Prahy vydala za svým manželem Václavem II. jako česká královna Rudolfova dcera Guta / Jitka / Dobra Habsburská. 1298 v únoru se ve Vídni konal sjezd panovníků, jehož se vedle uherského krále Ondřeje zúčastnil rovněž král Václav II. se synem Václavem a opavským vévodou Mikulášem. Kromě jiného dojednali sňatek českého kralevice s Eliškou Uherskou a povolání vévody Albrechta za římského krále. 1304 na podzim se Albrecht s početným rakouským a uherským vojskem vydal do Čech s cílem dobýt Kutnou Horu s jejími stříbrnými doly. O nezdar habsburské akce se zasloužili Jindřich z Lipé a Jan z Vartenberka. 1308 14. 8. se nově zvolený český král Jindřich Korutanský zavázal vyplatit Friedrichu Habsburskému 45 000 pražských hřiven jako úplatu za uznání nároku na vládu v Čechách a na Moravě. Do doby splátky bylo Friedrichovi zastaveno několik královských statků na Moravě, například hrad Veveří. 1317 27. 12. Jindřich z Lipé uzavřel ve Vídni jménem českých pánů smlouvu s Friedrichem proti králi Janu Lucemburskému. 1323 uzavřen mezi českým a rakouským panovníkem mír, při němž český král získal za devět tisíc hřiven některá rakouská města. Vzájemné půtky však pokračovaly i nadále – 1328, 1331, až roku 1332 byl uzavřen mezi oběma stranami mír. 1332 v červenci byl Jindřich z Lipé vsazen do vídeňského vězení. Několika jednání ve Vídni se téhož roku účastnil Jan Lucemburský. Nejvýznamnější z nich, tzv. vídeňský mír, se týkal Janova odstoupení měst Lavy (Laa), Vitoraze (Weitra), Eggenberka a několika dalších rakouských lokalit. Přemysl Otakar II., kostel Maria Schnee, Minoritenplatz

18

19



Nejbližším větším hospodářským konkurentem Vídně bylo v této době město Brno, bojující se svým nejdůležitějším obchodním partnerem zejména o důležité právo skladu.

1393 ve Vídni onemocněl král Václav IV. Šlo patrně o otravu, protože podobně ochořel bavorský vévoda Friedrich, který zanedlouho (4. 12.) zemřel. Václav ještě 7. 12. zápasil se smrtí.

1336 dohodl český král pro Brno zřízení podobného skladu zboží, jaký měla Vídeň. Z Vídně se dováželo víno a sůl, naopak z Brna do Rakous slané ryby, sukno, zbraně a cínové zboží. I v následujících letech se styky Vídně s českými zeměmi zakládaly zejména na vzájemném obchodě.

1395 26. 4. zemřela v 53 letech Karlova dcera Kateřina, manželka Rudolfa IV. Zakladatele a od 1366 manželka braniborského markraběte Oty. Pohřbena byla ve svatoštěpánském chrámu.

1338 koncem července ve Vídni jednal s Albrechtem a Otou Rakouským proti spolku s císařem Ludvíkem a Anglií moravský markrabě Karel Lucemburský (Karel IV.). 1341 pobýval Karel IV. ve Vídni ve dnech 14.–26. 12. 1347 se Karel IV. ve Vídni zúčastnil několika jednání, například počátkem roku rokování s rakouským vévodou Albrechtem Chromým. V jeho průvodu tehdy nechyběli nejvýznamnější muži českého království ani přední evropský humanista a od 1357 litomyšlský biskup Jan ze Středy. Na Albrechtův dvůr byla jako dítě dána na vychování Karlova druhorozená dcera a budoucí Rudolfova manželka Kateřina. Ke střetnutí mezi českým a rakouským panovníkem došlo i v roce 1351. 1353 ve Vídni se 10. 3. za účasti Karla IV., rakouského vévody Albrechta, uherského krále Ludvíka, Ludvíka Braniborského, vyslanců polského krále i benátského dóžete a kolínského, mohučského, pražského a trevírského arcibiskupa sešel tzv. velký parlament. 1356 se schylovalo ke konfliktu mezi císařem Karlem IV. a Rudolfem IV. Zakladatelem, protože rakouský panovník předložil některá padělaná privilegia, ale konflikt byl 1357 uzavřen mírem a 1364 zažehnán sňatkovou politikou. Karlovou zásluhou byly do jednoho státního celku s Rakouskem spojeny Tyroly, poté co v roce 1363 přesvědčil tyrolskou panovnici a bývalou manželku Jana Jindřicha Lucemburského Markétu Maultasch, aby se usadila ve Vídni, a sám se ujal správy v Tyrolích. Podle Karlova kronikáře Beneše Krabice Karel z Rakous dovezl nejušlechtilejší druhy vinné révy, aby jimi osadil karlštejnské a vyšehradské vinice. 1365 zhotovil Janko z Prahy první pečeť vídeňské univerzity. 1368 Vídeň navštívil markrabě Jan Jindřich Lucemburský se čtrnáctiletým synem Joštem. 1373 ve Vídni 19. 9. zemřela v 15 letech dcera Karla IV. a mladší sestra Kateřiny Alžběta / Eliška, která byla jako osmiletá provdána za vévodu Albrechta. Pohřbena byla v kartouze v Gamingu, hrob její a jejího manžela se nachází ve svatoštěpánském chrámu.

20

1402 za pomoci moravského markraběte Jošta zajal 6. 3. Zikmund Lucemburský svého bratra Václava IV. a markraběte Prokopa, syna Jana Jindřicha Lucemburského, a věznil je za pomoci Starhemberků nejprve na hradě Schaunberku u Lince a poté ve Vídni. Václav zprvu bydlel ve vídeňském hradě, později v domě knížete Viléma na Kienmarktu a v habsburské mincovně. Ve vězení žil naoko jako čestný host; byli mu dokonce ponecháni i jeho služebníci a na koni se mohl projíždět po městě i po blízkém okolí. Po poledni 11. 11. 1403 se mu s pomocí maltézského služebníka Bohuše podařilo uprchnout k Dunaji, kde na něj čekal rybář s bárkou a na druhém břehu Liechtensteinovi střelci, kteří jej dopravili na jeho hrad do Mikulova a odtud do Prahy. Prokop takové štěstí neměl, na následky Zikmundova věznění v roce 1405 zemřel. Prokopův majetek hájil roku 1404 proti Zikmundu Lucemburskému (15 000 vojáků) a Albrechtu Habsburskému (25 000 pěšáků) markrabě Jošt. Po Albrechtově nečekané smrti tažení ztroskotalo a rakouský vévoda Vilém se sblížil s Václavem IV. V roce 1405 po Prokopově smrti a v čase nástupnických sporů ve Vídni se na loupežné výpravy do Rakouska vypravili Jan Sokol z Lamberka, Aleš z Lichtenberka, Hynek Jevišovický z Kunštátu zvaný Suchý Čert aj. Rakousko v té době strašila jména dalších českých válečníků, jimž často prospívaly i rozpory v habsburském rodě. Tak v kritických letech 1408–1409 nacházíme české žoldnéře jako Sokola či hejtmana Mikuláše z Husi a Pístnice na obou stranách. Albrechtův straník Hynek Jevišovický z Kunštátu byl postrachem kupeckých karavan směřujících z Brna a Znojma do Vídně až do roku 1409. 1400–1407 pracoval na stavbě chrámu sv. Štěpána pražský kameník Wenzel / Wenzl, patrně syn stavitele svatovítské katedrály v Praze Petra Parléře, do 1404 se účastnil prací na svatoštěpánském chrámu Václavův nevlastní bratr Janko Parléř. (Český původ se přisuzuje rovněž staviteli Wenzlu Helbingovi.) 1410 se vracel z Budína do Prahy mistr Jeroným. Ve Vídni byl na příkaz vídeňské univerzity zastaven a profesoři jej zkoušeli a prověřovali pro podezření z kacířství. Vídeňanům sice slíbil, že z města neodejde, dokud se neobhájí, ale v září se mu podařilo utéci do Čech. 1412–1413 došlo k diplomatickému jednání s rakouskými vévody, jehož se zúčastnili též Lacek z Kravař a páni z Liechtensteinu. V sídelním městě Habsburků se česká poselstva velmi často účastnila nejrůznějších jednání a porad.

21


Za husitských bouří se Rakousy staly cílem mnoha rabujících husitských rot. 1421 vsadil rakouský vévoda Albrecht do vídeňského vězení Sezimu z Kunštátu a Jevišovic, když předtím dobyl a pobořil jeho hrad Jevišovice u Znojma. Rakouské vojsko v tomto roce vytáhlo proti husitskému táboru založenému jako nový Tábor u řeky Moravy v Nedakonicích. 1423 byla Albrechtovi propůjčena lénem Morava, 1437–1439 panoval jako český král. K jeho největším českým oporám patřil i moravský hejtman Lipolt Krajíř z Krajku. 1426 byly husitské roty zastaveny před Vídní u Korneuburku, rakouský protiútok zastavil Prokop Holý. 1428 se husité přes Kremži dostali opět až k Vídni. 1431 se Albrecht Rakouský musel stáhnout před husity do Vídně. Ti se vypravili na rejsu údolím Dyje do Dolních Rakous, ale jejich výprava skončila neúspěšně, a to ztrátou přibližně pětiny vojska. 1433 dostavěl jižní věž chrámu sv. Štěpána a zhotovil gotický oltářní baldachýn mistr Hanuš z Prachatic.


Uherský a český král, císař Zikmund Lucemburský svolával do Vídně často důležité sněmy, tedy i rokování namířená proti kacířům, a dobyté husitské korouhve přikázal přivézt k vystavení do Vídně. 1437 se Zikmundovou smrtí v podstatě započaly v osobě jeho zetě Albrechta V. Habsburského, manžela Zikmundovy dcery Alžběty, spojením rakouského vévodství a českého a uherského království společné dějiny Čech, Moravy, Uher a Rakouska. 1438 vedl Oldřich II. z Rožmberka oficiální delegaci české šlechty, která Albrechtovi oznámila jeho zvolení českým králem. Po nečekané Albrechtově smrti 1439 měl jeho místo zaujmout syn Ladislav Pohrobek, narozený 1440, jehož poručníkem byl nejdříve římský král, od 1452 císař Friedrich III. Ten však s faktem, že mladík měl postupně přebírat vládu nad otcovým dědictvím, nebyl spokojen, takže nakonec proti němu museli rakouští stavové postavit vojsko. 1440–1445 je obdobím častých půtek mezi Rakušany a Moravany. Friedrichovi vzdoroval zejména bítovský Jan z Lichtenburka, když mu vypověděl válku, protože mu neuhradil finanční škody za jeho pomoc proti husitům. Ke smíru došlo 1441, až Friedrich vyplatil dlužnou částku 4 000 zlatých i patřičné odškodné. 1440 v listopadu vyjela do Vídně česká delegace v čele s Oldřichem II. z Rožmberka, aby se ve Vídeňském Novém Městě setkala s Friedrichem III., jeho manželkou Alžbětou i s mladičkým Ladislavem Pohrobkem. Z českých a moravských šlechticů, kteří u vídeňského dvora tvořili Ladislavovu společnost, hrál prim Vilém z Pernštejna. 1442 začal ve Vídni působit hudebník P. Židek Pražský. 1443 vtrhli pod Vídeň s českým vojskem Beneš Černohorský z Boskovic a Pertold z Lipé. Čeští páni, mezi nimi například Jan Zajíc z Házmburku, žádali Friedricha III. o vyslání Ladislava Pohrobka do Čech. S Friedrichem rokoval v polovině října rovněž nepostradatelný Oldřich II. z Rožmberka. Vzájemné vojenské česko-rakouské půtky následovaly až do roku 1445. Zemětřesení, které v tomto roce postihlo Vídeň a Dolní Rakousy, sledovali i v Čechách. 1447 ukončil nepřátelství mezi Táborem a Rakušany umírněným jednáním Menhart z Hradce. 1448 (v době Aenea Silvia Piccolominiho) byl na filozofické fakultě vídeňské univerzity zapsán Tas z Boskovic, pozdější olomoucký biskup.

Sgrafito připomínající obležení Vídně husity, kostel St. Josef, Taborstrasse

22

1451 20. 6. ve Vídni sienský biskup Aeneas Silvius Piccolomini nastolil olomouckého biskupa Jana Háse z Brna. Vídeňská městská rada požádala 26. 6. brněnské konšely, aby podle starého zvyku označovali brněnské sukno náležité délky a šířky brněnským znakem, protože ve Vídni patřilo k nejprodávanějšímu zboží. (Toto označení povolil král Ladislav 1453.)

23


1452 v srpnu táhlo české vojsko k Vídni a dále na Vídeňské Nové Město proti císaři Friedrichu III., strýci a poručníkovi Ladislava Pohrobka, s požadavkem, aby tohoto českého panovníka a rakouského vévodu vydal. Na základě povstání rakouských stavů byl dvanáctiletý chlapec 4. 9. stavům předán u Kamenného kříže (Spinnerin am Kreuz), 6. 9. byl slavnostně uvítán ve Vídni a s bohatým zaopatřením ubytován ve vídeňském hradě. Tehdy již byl jeho poručníkem strýc Oldřich Celský. Koncem října k němu přijelo české poselstvo vedené zemským správcem Jiřím z Poděbrad, který se tak poprvé setkal s budoucím králem. Poděbrad jednal ve Vídni jako správce a později jako král několikrát. V různých půtkách v Rakousích, které trvaly dalších padesát let, stáli v čele českých vojsk Jindřich z Rožmberka, Viktorin z Kunštátu, Kryštof z Liechtensteinu či Jindřich Roubík z Hlavatce. 1453 na jaře vyjel Poděbrad za Ladislavem do Vídně na pouhé tři dny, aby mu složil rytířskou přísahu věrnosti a byl potvrzen na šest let v úřadu zemského správce. Ladislav složil 1. 5. slavnostní přísahu ve svatoštěpánském dómu a 24. 10. odjel z Vídně do Prahy, kde se 28. 10. odbyla jeho korunovace českým králem. V následujících letech došlo mezi Jiřím a králem k ochlazení vzájemných vztahů. 1456 na jaře pobyl Poděbrad ve Vídni u krále Ladislava přes měsíc. 1457 25. 1. zemřel ve Vídni na mor nejpřednější z českých velmožů Jindřich IV. z Rožmberka, který vytáhl s dalšími českými šlechtici v králově vojsku se 350 koňmi do Uher proti Turkům a z tažení se vrátil cestou přes Bělehrad a Budín těžce nemocen. (K pohřbu byl převezen do rodinné hrobky ve Vyšším Brodě.) Při návratu těžce onemocněla i část jeho doprovodu. Ve Vídni zcela nečekaně patrně na otravu svými náboženskými odpůrci zemřel 31. 7. vynikající znalec kanonického práva, 33. olomoucký biskup Bohuslav Bohuš ze Zvole, který zde studoval 1434–1432. Koncem července odjel k Vídni opět ke králi Ladislavu Pohrobkovi s průvodem 800 jezdců Jiří z Poděbrad. I když byl pozván do města, postavil z opatrnosti svůj tábor 3 míle před Vídní, 3. 8. se opatrně přiblížil k mostu přes Dunaj (dále nešel, patrně z obavy, aby jej nestihl stejný osud jako zavražděného Hunyadiho), takže třídenní jednání proběhla ve stanu zvlášť vybudovaném mezi městskými hradbami a Jiříkovým ležením. Obě strany, radící se zprvu beze svědků a od třetího dne s rádci, přijaly dohodu, že král se v brzké době dostaví do Prahy. Další jednání se konalo nad Vídní v Klosterneuburku (Jiří obsadil se svými jezdci protější Korneuburk), ale ani zde ke konečnému rozhodnutí nedošlo, proto Jiří odjel do Schrattentalu, kam až po 15. 8. dorazilo Ladislavovo poselstvo s konečnou dohodou, jež znamenala Jiříkovo vítězství, totiž slib, že Ladislav se dostaví 11. 11. do Prahy. Král však z Vídně vyjel mnohem dříve, již 19. 9. Mezi 10. a 20. 10. vyrazilo z Vídně poselstvo českých, rakouských a uherských stavů s 500–700 koňmi do Francie pro Ladislavovu nevěstu.

24


1458 po smrti Ladislava Pohrobka 23. 11. 1457 a půl roku po zvolení králem opanoval Jiří z Poděbrad při letním tažení na Moravu kromě dvou rakouských měst celé rakouské území severně od Dunaje a za jeho vrácení se kníže Albrecht zřekl nároků na český trůn. Ve dnech 25. 9.–3. 10. vedl na dunajském ostrově u Vídně přátelská jednání s Friedrichem III.; k pokloně ho k němu přivedli přes most dva rytíři. Jiří dal přijetím léna císaři, který schválil jeho pražskou korunovaci a volal po jeho pomoci v uherských záležitostech, okázale najevo úctu a pokoru. Počítal s tím, že hold dodá české koruně lesk a jemu podporu papeže Kalixta III. i odbojné slezské Vratislavi. Po skončení husitských válek operovaly 1451–1458 v prostoru mezi Vídní, Břeclaví a Bratislavou roty Vaňka z Rachmanova, zv. Mladvaněk, který si za sídlo své vojenské republiky zvolil rakouský hrad Neubach. Roku 1458 Rakušané lapky za pomoci vozů s vínem úskočně zajali, opilou posádku přemohli, starce a děti utopili a 146 mužů pověsili ve Vídni na dvou velkých šibenicích. Zbytky českých bratříků byly z Rakouska vyhnány až v roce 1466. 1459 se král Jiří z Poděbrad opět setkal s císařem Friedrichem III. Panovníci se 2. 8. zapsali k jednotě a Jiří si domů odvážel slib 16 000 zlatých. Úpadek a rozklad říše pod Friedrichovou vládou se vzápětí projevil i v Čechách, kam začaly proudit falešné „černé“ peníze, které téměř způsobily zničení ekonomiky. 1462 na podzim poskytl Jiří Poděbradský pomoc Friedrichu III., kterého s jeho rodinou obléhali ve vídeňském hradě vzbouření měšťané, stranící jeho bratru Albrechtu VI. Ve Vídni tehdy došlo i ke střelbě a kvůli obraně byly dokonce zasypány příkopy a bořeny domy i obranné věže. Protože proti 350 císařovým ozbrojencům stálo kolem 11 000 povstalců, vyslal císař posly k Jiřímu s žádostí o pomoc. České vojsko pod vedením Jiříkova syna Viktorina z Poděbrad a Zdeňka ze Šternberka dorazilo 5. 11. do Kremže, přes Orth zamířilo k Dunaji a čekalo u Gumpendorfu, až 14. 11. se objevil v Korneuburku Jiří. Avšak nakonec zasáhl s vojskem čítajícím kolem 20 000 vojáků arcikníže Albrecht, domluvený s Vídeňany proti Jiřímu. Jako poslové mezi císařem a Jiřím, který zastavil dodávku potravin do Vídně, figurovali předáci české šlechty – rožmberský vladař Jan II. z Rožmberka a Zdeněk a Albrecht Kostkové. Když 4. 12. Viktorin, Šternberk, Rožmberk a Kostkové odváželi císaře z vídeňského hradu, který svěřili Velflovi z Warnsdorfu, k Poděbradovi do Korneuburku, nechtěli je Vídeňané pustit přes brány a jejich vozy oloupili, takže Šternberk později musel žádat o náhradu utrpěné škody. Poděbrad poté osobně sjednal smlouvu mezi císařem a povstalci. Moravským plukům velel moravský zemský hejtman Jindřich z Lipé, který Friedricha požádal o polepšení moravského znaku ze stříbrno-červeného šachování orlice na šachování zlato-červené. Změnu tehdy moravský sněm nepřijal a nové barvy se na znaku objevily až v roce 1848.

25


Rok 1462 byl také dobou jednání a rokování o Ludvíkově nástupnictví a sňatcích, v červnu dějištěm nákladných her, hostin a lovů a v červenci slavnostní mše ve svatoštěpánském dómu. 1476 2. 5. ve Vídni zemřela Perchta z Rožmberka, provdaná z Liechtensteinu, pohřbená ve Skotském kostele, kde před smrtí žila. Perchta (1429 ? zámek Č. Krumlov – 1476 Vídeň), dcera Oldřicha II. z Rožmberka a Kateřiny z Vartenberka, sestry Jiřího z Poděbrad, byla jako dvacetiletá provdána za Hanuše z Liechtensteinu do Mikulova, kde prožila dvacet let s nemilovaným manželem, jeho duševně nemocnou sestrou a zlou tchyní. R. 1471 uprchla do Vídně; zemřela nakažena dýmějovým morem při ošetřování nemocných a umírajících. Manžela přežila o tři roky, když její syn a dvě dcery zemřely ještě v dětském věku. Její bolestně žalobné listy adresované otci a bratřím daly podnět baroknímu historikovi Bohuslavu Balbínovi k nepodloženému ztotožnění s Bílou paní, která se měla zjevovat na některých rožmberských sídlech. Její život se pravděpodobně stal námětem pro Grillparzerovu romantickou hru „Ahnfrau“ (Pramáti). I když tato nešťastná žena neuměla číst ani psát (dopisy, které vysvětlují její osobní i širší společenské problémy, diktovala písaři), je považována za první českou spisovatelku.


1477 16. 6. uzavřel ve Vídni český král Vladislav příměří s moravskými odbojníky. Jeho vojsko, poražené u Vídně Maďary, se při návratu do Čech muselo znovu vrátit do Vídně a město finančně vyčerpalo. Při zpáteční cestě z Vídně 21. 7. se obyvatelé na krále u mostu přes Dunaj obořili s nadávkami, že jde o vojsko zlodějů, a na oplátku jej „spravedlivě“ obrali. Na dvoře uherského krále Matyáše, jemuž Vídeň sloužila v posledních letech vlády za sídelní město, se česká a moravská poselstva a předáci stavů objevovali pravidelně. 1485 při dobývání Vídně Matyášem Korvínem byli v jeho vojsku Dobeš Černohorský z Boskovic, Jaroslav Letovský-Černohorský z Boskovic i biskup Jan Filipec. Letovského, svého tajného radu a kancléře, výborného řečníka a doposud nejvěrnějšího přítele, Matyáš překvapivě obvinil ze zrady a přikázal popravit stětím na Lobkovickém náměstí. Obvinění zakládal na tvrzení, že obleženou Vídeň zásoboval potravinami z Moravy a že při obléhání Ebersdorfu dal nepříteli vědět, kde se nachází králův tábor. Koule vystřelená protivníky z hradu prý tehdy dopadla přímo do králova stanu. Po dobytí Vídně dal Matyáš Letovského mučit na skřipci, ale ten odmítal vypovídat se slovy, že zvolí raději smrt než lháti. Při popravě na Lobkovickém náměstí sekl kat do jeho hlavy schválně nešikovně, aby odsouzený zůstal naživu. Kata tehdy přítomný dav ukamenoval a zraněného šlechtice přenesli do blízkého domu. Zde bohužel zanedlouho, oplakáván vídeňskými ženami, ve 33 letech skonal. Jeho popravu označovali Vídeňané za tyranskou vraždu. 1488 na podzim přijelo k císaři Matyášovi další české poselstvo, vedené Jindřichem z Hradce, Mikulášem Trčkou ml., Janem ze Šelenberka a Janem z Roupova. K tradičnímu vývozu z Vídně do Čech přistoupil v 15. století export střelného prachu a naopak z Moravy do Vídně dovoz obilí, sukna a klobouků. 1500–1600 se odhadoval počet Čechů sídlících ve Vídni již na 6 000–8 000, tedy na jednu desetinu z celkového počtu 80 000 obyvatel. Češi a Moravané se tehdy usazovali pouze v obvodu vnitřního města, teprve po roce 1600 začali vyhledávat bydliště i v předměstích. 1504 opravil poničenou věž sv. Štěpána mistr Antonín Pilgram / Antony Pilchramb / Pilchram / Beheim. V roce 1512 kostel obohatil o podnož varhan a 1515 o tzv. Keckmanův epitaf. 1509 se ve Vídni usadil zkušený brněnský stavitel hradeb Jan Čert zprvu jako správce městského špitálu a později člen konventu k odvrácení nebezpečí ze strany Turků. Spolu se Zdeňkem Kaplířem ze Sulevic se proslavil při obraně Vídně.

Portrét Perchty z Rožmberka

26

27


1512 o Vánocích zemřel při cestě českého poselstva do Uher staroměstský konšel Bohuslav Legát z Ráje, vyznavač podobojí. Původně byl pohřben ve Vídni, ale po dvou měsících jeho tělo převezl syn do Prahy, protože vídeňští kněží kvůli jeho „kacířské přítomnosti“ odmítali sloužit mše a „lid“ vyžadoval spálení mrtvoly nebo její shození do Dunaje. Čtyři knihy o hudbě „Musicorum libri quattuor“ vydal ve Vídni český hudební teoretik Václav Philomates. 1514 po úderu blesku opravoval poničenou vyšší svatoštěpánskou věž opět Antonín Pilgram. Mistr Pilgram sice vytvořil většinu svých stěžejních děl v Brně, ale 1514 po prudkém konfliktu s městskou radou činnost na Moravě ukončil. S prací na svatoštěpánském dómu skončil pravděpodobně v roce 1515. 1515 v červenci se konal ve Vídni další slavný sjezd panovníků, jehož se zúčastnil kromě císaře i „král bene“ Vladislav, který zaslíbil své děti Habsburkům. Z českých aktérů oslav, které si vyžádaly náklady 200 000 zlatých, patřili k nejpřednějším Zdeněk Lev z Rožmitálu, Ladislav ze Šternberka, Vojtěch z Pernštejna, Hynek Boček z Kunštátu, Jaroslav ze Šelenberka, tři bratři Švihovští z Riesenberku a Adam z Hradce. Dvojsňatkem Vladi-


slavových dětí s vnoučaty císaře Maxmiliána, devítiletého Vladislavova syna Ludvíka s Marií a Ludvíkovy sestry Anny s Ferdinandem, započal politický vzestup Habsburků ve smyslu mota Tu, felix Austria, nube (Ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj). Slavnostní vjezd svatebčanů do Vídně 17. 7. trval přes deštivé počasí téměř celý den, přičemž Maxmiliána a Vladislava nesli v bohatě vyzdobených křeslech. Slavnosti trvaly od slavnostních obřadů u sv. Štěpána 22. 7. až do 3. 8. Ve Vídni zemřel 20. 3. významný politik, moravský zemský hejtman Jan ml. z Lomnice, majitel Velkého Meziříčí. 1526 1. 1. zavedl Ferdinand I. dvorský řád, centralizující správu rakouských, českých a uherských zemí, který platil až do roku 1848. Vídeň se stala středem správy mocnářství a sídlem nejvyšších úřadů i pro země Koruny české. Tento stav trval prakticky až roku 1918. 1527 se vydal průvod Ferdinanda I. z Vídně přes Znojmo a Jihlavu ke korunovaci do Prahy. Téhož roku panovník zřídil ke kontrole všech příjmů v českých zemích Královskou komoru a podřídil ji Dvorské komoře ve Vídni. Tato instituce začala v úředním styku jako první užívat němčinu. 1528 byl 10. 3. ve Vídni-Erdberku upálen ve věku 48 let doktor Baltazar Hubmaier / Balhtasar Hubmayer, předák novokřtěnců, usazených na panství Linharta z Liechtensteinu v Mikulově. Jeho manželka Elsbeth byla utopena o tři dny později v Dunaji. 1529 Vídeň chránilo před tureckým vojskem několik tisíc vojáků z Čech, Moravy a Slezska s přibližně 150 významnějšími šlechtici. Za vybrané peníze postavili čeští stavové čtyři praporce žoldnéřů po 500 mužích; v jejich čele stáli Vilém Zvířetický z Vartenberka, Petr Had z Proseče a Petr Opith, zvaný Pešina z Malečína. K obraně Vídně odjel také jízdní oddíl vedený Janem z Hardeku a Kašparem z Říčan, ke čtyřem velitelům patřili rovněž Jiří Němec a Melichar Krokvic, obranné práce řídil fortifikátor Jan Čert, poradce velitele obrany Vídně hraběte Mikuláše Salma. České vojsko se aktivně podílelo nejen na obraně města, ale i na výpadech z městských bran, na něž velitelé posílali nejčastěji Kašparův praporec. K Vídni Turci přitáhli 19. 9. a odtáhli již 14. 10. Všestranný Čert / Hans Tschertte (†před 27. 9. 1552) přišel do Vídně z Brna. Byl přítelem malíře Albrechta Dürera, s nímž zasedal na norimberském říšském sněmu. Během obležení Vídně byl členem konventu pro obranu před Turky, později se stal stavitelem dolnorakouských stavů. Řešil technicky náročné problémy a byl povolán i k založení pražského letohrádku Belveder, s nímž si italští stavitelé nevěděli rady. Jeho památku připomíná ulice Tscherttegasse ve 12. okrese.

Erb Šternberků, Ungargasse 43

28

1532 se proti tureckému vojsku, které pochodovalo v počtu 130 000 vojáků opět na Vídeň, postavilo 75 000 obránců. Velitelem vojska českých a mo-

29


ravských stavů o síle 20 000 mužů byl jmenován Zdislav Berka z Dubé. (Památku na střetnutí uchovává město Krucemburk, jehož kostelní zvon byl v roce 1541 ulit z děl ukořistěných na Turcích.) 1551 se ve Vídni od dubna shromažďovali šlechtici, dvořané, služebníci a vojenský doprovod Václava Krajíře z Krajku, aby se po vytvoření patřičných zásob šatů, potravin, léků, koní a vozů zařadili v červnu v Linci do reprezentačního doprovodu císařova syna Maxmiliána II. na cestě do Itálie pro jeho španělskou nevěstu. Českou skupinu vedl mladý Vratislav z Pernštejna. 1555 ve Vídni jednal biskup Jednoty bratrské, humanista Jan Blahoslav. 1558–1561 zastával úřad vídeňského biskupa Antonín Brus z Mohelnice, člen řádu křižovníků s červenou hvězdou. 1564 byly k pohřbu do Prahy s velkou pompou převáženy ostatky zemřelého císaře a českého krále Ferdinanda I. Tomuto panovníkovi vděčí za povýšení městeček a vydání městských znaků pro menší města a poddanská městečka či polepšení znaku na 65 obcí (1532 Radonice, 1533 Mirotice, 1543 Město Touškov, 1562 Šumperk, 1563 Město Albrechtice). Tato blahovůle byla odměnou za věrné služby, vyjádřením císařovy milosti a pro královskou pokladnu představovala nezanedbatelný zisk. 1565 koncem roku utonul v Dunaji při zpáteční cestě z Vídně do Čech ve věku 41 let Jáchym z Hradce, v mládí páže Ferdinandových synů, později rakouský diplomat, který věrně sloužil Ferdinandu I. i Maxmiliánu II. Podle Bedřicha z Donína se neštěstí stalo na největším, třetím mostě (první dělil město od předměstí, na druhém se vybíralo clo), který se skoro každého roku, když se led rozpouští, zláme, a na něm se pan Joachim z Hradce, kancléř království Českého, probořil a utopil. 1566 vstoupil do služeb Maxmiliána II. lékař, matematik, přírodovědec a hvězdář Tadeáš Hájek z Hájku, který znal Vídeň již od doby studií na univerzitě (od 1552 studoval také lékařství) a před příchodem do Prahy působil do 1570 jako vojenský lékař na protitureckých bojištích v Uhrách a ve Vídni. 1567 byl Vratislav z Pernštejna zvaný Nádherný jmenován nejvyšším kancléřem Království českého; od tohoto roku se jeho vídeňský palác, kde vydržoval padesátičlenný dvůr, stal jedním z center společenského dění. I císař Maxmilián II. zdárně pokračoval v povyšování vsí na městečka (1570 Bánov) či polepšení znaků (1567 Blatná). 1571 ve Vídni v 33 letech zemřel polenský rodák Adalbertus Bohemus – Vojtěch Bouček / Bouzek / Bauzek, významný člen jezuitského řádu a vynikající matematik, který byl po studiích v Římě povolán do Vídně jako profesor teologie. Vídeňským úmrtím někdejšího moravského hejtmana a od 1560 majitele Helfštýna Václava z Ludanic vymřel rod Ludaniců po meči.

30


1575 po své korunovaci na českého krále začal císař Rudolf II. projevovat zájem o vybudování císařské rezidence v Praze a na Pražském hradě započal s nákladnými přestavbami. V témže roce vydal ve Vídni profesor vídeňské univerzity, přírodovědec, astronom a panovníkův osobní lékař Pavel Fabricius pozoruhodnou mapu Moravy „Chorographia marchionatus Moraviae“ (Popis krajiny markrabství moravského), kterou nakreslil na výzvu moravských stavů a která vyšla již roku 1573 v Antverpách. 1582 přijal ve Vídni tonsuru František Serafínský z Dietrichsteinu, jedna z nejvýznamnějších postav moravských dějin. 1593 přenesl Rudolf II. své sídlo natrvalo z Vídně do Prahy. 1587 v únoru se ve Vídni konala okázalá svatba Jana z Pernštejna s Marií Manrique de Mendoza. Svatební veselí za účasti předních českých a moravských šlechticů i rožmberského vladaře Viléma z Rožmberka (bez manželky Polyxeny z Pernštejna) provázely velkolepé oslavy a kratochvíle. 1590 Bedřich z Donína, který se svým bratrem Janem Vladislavem pobyl na vídeňském dvoře arciknížete Arnošta dva roky, líčí ve svém cestopise zemětřesení z 15. na 16. 9., při němž bylo poškozeno sedm kostelů. Vídeňané, varovaní menšími otřesy, většinou své domy opustili, takže zahynulo pouze devět lidí: Jsouce ve Vídni léta 1590 v sobotu po Povýšení Svatého kříže, to jest 15. dne měsíce září, veliké, strašlivé a hrozné bylo zemětřesení, takže domy a celé město jako kolíbka se hejbalo, země hučela, až hrozno bylo poslouchati, komíny a cihly na ulice s střech padaly, stěny se trhaly, domy se bořily... Ten den nevypraviteldná škoda za několik mnoho tisíců tomu městu se stala, a taková bouře byla, že dosti dne soudného bylo..., a taková bouře byla, že dosti dne soudného bylo. Arcikníže Arnošt tehdá v Vídni byl a tu noc z města vyjel, nebo v městě býti nebylo bezpečno, jiní lidé z města nemohouce, na placy a rynky z domův utíkali a tam až do dne zůstali. Ráno v neděli mnozí v takovém nebezpečenství jsouce postaveni, nejsouce svým životem jisti, z hříchův svých se vyznávali a velebnou svátost přijímali, u večer pak se ven z města na zahrady, pole a luka stěhovali, a tam za mnoho dní, dokud to zemětřesení se neupokojilo, zůstávali. 1592 přibližuje zemětřesení očitý svědek Jindřich Hýzrle z Chodů: Mezi tím časem přišlo léta 1592 na Vídeň a celé Rakousy a Štýrsko strašlivé a hrozné zemětřesení, které zvláště těžce Vídeň postihlo. Jeho Milost a všichni vznešení i prostí lidé tenkrát, když k tomu příležitosti měli, ze zděných kamenných domů do zahrad a staveb dřevěných se uchýlili a po celé tři měsíce tam zůstávali... 1596 se u Vídně shromažďovala vojska táhnoucí proti Turkům. Hýzrle zpravuje i o této události: Když jsme se dostali třetího dne do Vídně, našli jsme tam u Dunaje ležení naverbovaného lidu českého, v němž bylo 20 000 mužů pěchoty a 2 000 rejtarů a nad nímž byl pan Petr Vok z Rožmberka generálem nařízen.

31


1598 4. 11. se ve Vídni narodil Arnošt Vojtěch z Harrachu, od 1623 13. pražský arcibiskup. 1603 se ve Vídni uskutečnil nákladný sňatek předáka českých stavů, německy mluvícího šlechtice, jehož rod pocházel z Itálie, Jindřicha Matyáše z Thurnu se Zuzanou Alžbětou z Tiefenbachu. 1607 v dubnu přijel přihlásit se do služby na vídeňském dvoře Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Matyáš jeho příjezd samozřejmě uvítal, protože každý šlechtic, který se odklonil od bratra Rudolfa, byl vítán. Po krátkém pobytu v Čechách odjel 12. 9. opět do Vídně, aby svůj osud spojil natrvalo s vojenskou službou Habsburkům – Matyáši i Ferdinandu II. Někteří historici spekulují i o tom, že Valdštejn se stal spojkou arciknížete Matyáše k vůdčímu moravskému šlechtici Karlu st. ze Žerotína. Valdštejn měl každopádně pod vedením Matyášova polního zbrojmistra Maxmiliána z Liechtensteinu najmout na Moravě pluk německých knechtů. 1612 se do Vídně, která se stala místo Prahy Matyášovým sídelním městem, přestěhovaly významné úřady, archivy, dvořané i šlechta. Město se tak stalo živým politickým, kulturním, hospodářským i společenským centrem a branou do střední, východní i jižní Evropy. Matyášova prodloužená ruka na Moravě kardinál František z Dietrichsteinu tehdy dokonce přestěhoval své knížecí sídlo z Kroměříže do Mikulova, aby byl císaři blíže, a zřídil tzv. císařskou ordinární poštu, spojující Vídeň s Mikulovem, biskupskými Chrlicemi u Brna a Vyškovem. S postem císařova dvorního lékaře příliš spokojen nebyl Jan Jesenský, jemuž ve Vídni zemřela druhá manželka. Již roku 1613 si vymohl propuštění a vrátil se do Prahy. 1615 se ve Vídni narodil Jan Adolf ze Schwarzenberka, spolu s Václavem Eusebiem z Lobkovic hlavní politik podunajské monarchie za císaře Leopolda. Plukovníky vojska moravských stavů, které měly vyjít vojensky vstříc císaři (moravská vláda v čele s Ladislavem z Lobkovic zaujala pozitivní stanovisko), byli jmenováni Jiří z Náchoda, Petr Sedlnický a Albrecht z Valdštejna. 1618 v dubnu se u císaře Matyáše a krále Ferdinanda objevil Albrecht z Valdštejna, aby odsoudil pokusy o dohodu Habsburků s moravskými stavy. Po pražské defenestraci se do Vídně dostavil jako první z defenestrovaných písař Fabricius, aby císaři referoval o dění v Praze. Za statečnost a věrnost Habsburkům jej císař odměnil šlechtickým predikátem von Hohenfall (z Vysokého pádu). Brzy následovala návštěva dalších věrných dvořanů, defenestrovaného Jaroslava Bořity Martinice a Zdeňka Popela z Lobkovic, kteří žádali potrestání odbojníků. Morava byla již tehdy ve vztahu k Vídni smířlivější než Čechy – podle historika Josefa Janáčka se ve vztahu Moravanů k Vídni odrážela tradice, k níž postupem doby přibylo i hodně vzdoru vůči českým stavům a Praze.

32


Po pražské defenestraci si v polovině června 1618 Matyáš pozval k poradě ohledně verbování zemského vojska umírněného představitele moravských stavů Karla st. ze Žerotína. Půl roku, do 19. 12. 1618, byl ve vídeňském vězení držen politik českých stavů, profesor a rektor Karlovy univerzity a bývalý Matyášův dvorní lékař Jan Jessenius, kterého dal v Bratislavě za všeobecného rozruchu jako vyslance stavovského direktoria zatknout Ferdinand II. Ve Vídni i v českém prostředí se tradovalo, že před svým propuštěním napsal na stěnu vězení písmena IMMMM, která vykládal jako Imperator Mathias Mense Martio Morietur (císař Matyáš zemře v měsíci březnu). Vzápětí prý císař toto proroctví pohotově doplnil odlišným výkladem – Jeseni, Mentiris, Mala Morte Morieris (Jesenie, lžeš, špatnou smrtí zemřeš). Obě předpovědi tohoto kryptogramu se brzy vyplnily. 1619 Svědkem posledních chvil císaře Matyáše byl na jeho přání Karel st. ze Žerotína, povolaný do Vídně v polovině února. Ihned po Matyášově smrti v březnu tohoto roku císař Ferdinand II. povolal do Vídně 44. olomouckého biskupa kardinála Dietrichsteina, aby ho povýšil na svého nejbližšího důvěrníka. Čtyři dny po Matyášově smrti obdržel Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna plukovnický patent a ve Vídni jej osobně převzal 24. 3. Počátkem května přijel Valdštejn do Vídně s uloupenou pokladnou moravského stavovského vojska (to sice pochodovalo jakoby na Ferdinandově straně k Vídni, ale nakonec se vrátilo) s obnosem 96 334 zlatých tolarů, 16 krejcarů a 1 peníze (uloženy pro případ, že by se moravští stavové přiklonili k Ferdinandovi) a 5. 5. byl Ferdinandem přijat v audienci. Nejenom na Moravě, ale i ve Vídni hodnotili tuto krádež jako proradný krok. Morava byla dohnána k radikálnějšímu postupu vůči císaři a Valdštejna, Adama Lva Licka z Rýzmburka, velitele moravského stavovského jízdního pluku Jiřího z Náchoda, který uprchl do Vídně krátce před Valdštejnem, když se mu nepodařilo převést své vojáky na stranu císařských, a Viléma Bravanského označila za bezecné psance. Císař reagoval příslibem, že praporce stavovského pluku, který Valdštejn převedl přes hranice, se vrátí do svých lokalit a že Dietrichsteinovým prostřednictvím stavům jejich uloupené peníze vrátí. (Podle soudobého rčení však Valdštejn / Wallenstein již tehdy patřil ke třem základním opěrným kamenům monarchie, které spolu s ním tvořili Dietrichstein a Liechtenstein.) V srpnu došlo k definitivní roztržce českých stavů s Vídní (ohrožovanou také Gáborem Bethlenem, spojencem českých stavů). Do neustále vojensky ohrožované Vídně odešel z Moravy, kde byl od 3. 5. do června vězněn v domácím vězení, vypovězený Dietrichstein. Tento úspěšný a oblíbený politik se pokoušel přemluvit Ferdinanda II., aby na Moravu neposílal vojsko, a u vídeňské vlády dosáhl až na jeden případ amnestii pro moravské nekatolické stavy. Přes naléhání dvora totiž stíhání oddaloval, takže k němu došlo, až seznamy provinilců vyhotovila na Liechtensteinův po-

33


pud dvorská kancelář. Rozvážný Dietrichstein se později nikomu z těch, kteří jej za povstání persekvovali, nemstil. V létě se na stranu českých stavů postavili stavové rakouští a před Vídeň přitáhlo české stavovské dělostřelectvo hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu, jemuž velel hudebník, malíř, cestovatel a spisovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, vedoucí se svými deseti děly neúspěšnou střelbu do oken císařova hradu. Thurn se kromě měst na trase do Vídně zmocnil také vídeňských předměstí, na dobytí Vídně však nestačil a císaře vysvobodil příchod kyrysníků, které poslal hrabě Henri Duval Dampierre. Tuto akci císař Harantovi nezapomněl a zařadil jej do seznamu představitelů opozice popravených na pražském Staroměstském náměstí.


Thurn bezpečnost města patrně nezajistil, protože mu přímo pod nosem proklouzl císaři věrný Jindřich Hýzrle z Chodů s panem Jindřichem z Kolovrat. Prvně zmiňovaný zpravuje:...jak jsme k městské bráně přišli... Pak jsme museli ještě dvě hodiny čekat, než nás vpustili. Brzy jsme se pak dostali na rynek, kde mě dva sluhové vzali mezi sebe, přičemž jsem si musel zavázat obličej černým taftem, jako bych byl raněný, to aby někdo jen tak lehce nepoznal. Na rynku jsme spatřili hraběte Thurna a vedle něho nejvyššího Oldřicha Kinského, jak spolu hovoří. Museli jsme projít těsně kolem nich... a tak jsme nikým nezadrženi kolem přešli a jeden před druhým klobouky smekli... Před vojsky českých stavů a sedmihradského vojska Gábora Bethlena Vídeň zachránil Karel Buquoy de Longueval. K prvním členům Dvorské válečné rady, kterou 1619 jmenoval Ferdinand II., patřili plukovník hrabě Henri Duval Dampierre, polní maršál hrabě Michal z Althanu, generál hrabě Matyáš Collalto a hrabě Filip Stadion. 1620 počátkem roku do Vídně uprchl z vězení propuštěný pražský a olomoucký kanovník Jan Arnošt Platejs z Platenštejna, který předchozího roku odmítl vydat předákům moravských stavů klíče od olomoucké jezuitské koleje. V lednu předložil Valdštejn, jemuž byly zkonfiskovány moravské statky, císaři vyúčtování za své vojenské akce ve výši 80 625 zlatých. Na zaplacení pohledávek zatím nenaléhal, protože do Vídně již dříve odvezl peníze v hotovosti, zbytky rodinného pokladu, cenné kusy mobiliáře i stříbrné stolní nádobí, ale požadoval záruky a zdvojení počtu svého vojska. V srpnu získal titul dvorského válečného rady. Po bitvě na Bílé hoře se 23. 11. konalo děkovné procesí za vítězství císařslých vojsk, a to z augustiniánského kláštera do svatoštěpánského dómu, kde měl slavnostní vítězné kázání za účasti císařského dvora a katolické šlechty kardinál Dietrichstein, který v době bitvy pobýval ve Vídni. Poděkoval za vítězství katolických zbraní, přimlouval se však za mírnější tresty povstalcům a 20. 12. vedl k císaři s Karlem st. ze Žerotína moravské poselstvo, jehož jménem prosil o milost. Do Vídně přijel i císařův přítel španělský karmelitán P. Domenico, který nesl v bitvě na Bílé hoře v čele císařských vojsk pohaněný obraz Panny Marie Strakonické a který svůj poslední sen odpočívá ve vídeňském karmelitánském kostele. (Jeho „vítězný“ mariánský obraz byl spolu s dalšími válečnými trofejemi uložen v římském kostele S. Maria della Vittoria, na jehož výzdobu přispěl císař i poražení Pražané.)

Portrét Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic

34

Zejména dámy vídeňského dvora svým šarmem okouzloval syn jednoho z velitelů českého stavovského vojska Kristián z Anhaltu ml., těžce zraněný a zajatý v bitvě s císařským vojskem na Bílé hoře. Setkala se s ním mimo jiné také první dáma českého království Polyxena z Lobkovic, která

35


ještě v roce 1621 setrvávala ve Vídni, i Martin Huerta s manželkou Marií Magdalenou z Kolovrat. Věrným služebníkem císaře zůstával ve Vídni Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, k císařovým přátelům patřili také rádci Jan Oldřich z Eggenberka a Karel z Harrachu. Krátce po Bílé hoře nastalo půjčování peněz na zástavu statků povstalců, které radikálně změnilo dosavadní majetkové poměry v českých zemích. 1621 8. 1. poslal do Vídně místodržící Karel z Liechtensteinu seznam hlavních provinilců z Čech proti císařské vládě. V následujících týdnech k císaři připutovaly s prosbami o milost manželky některých obviněných, například žena Jindřicha Matyáše z Thurnu. Již v létě začal císař uva-


žovat o amnestii (generálním pardonu) pro české provinilce a upuštění od dalších rozsudků smrti. (Podepsal jej 3. 2. 1622, platit začal až 7. 5., k přiznání hříchů byla stanovena šestitýdenní lhůta. Císařova pomsta zasáhla nejméně polovinu českých šlechtických rodů.) Gubernátorem Moravy a plnomocným nejvyšším císařským komisařem na Moravě byl jmenován kardinál František Serafínský z Dietrichsteinu, jehož zásluhou císař 9. 11. 1622 udělil moravským povstalcům s výjimkou uprchlíků a rebelů první třídy generální pardon. Své provinění měli vykoupit peněžitou pokutou. Jako „spiritus agens“ na vídeňském dvoře vystupoval v Praze defenestrovaný Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Na začátku prosince se začala chystat jako nejdůležitější společenská událost svatba Kateřiny, dcery Karla z Harrachu, s Valdštejnovým bratrancem Maxmiliánem z Valdštejna. (Po čtyři měsíce pak stáli v čele správy českého království Adam a Albrecht Valdštejnové.) O Vánocích odjel z Prahy do Vídně Karel z Liechtensteinu, aby se před císařem obhájil, a za odměnu dostal dekret na úřad místodržitele. 1622 17. 1. se svatby Maxmiliána z Valdštejna za osobní přítomnosti císaře zúčastnil výkvět české katolické šlechty a následujícího dne si Albrecht z Valdštejna osobně vyzvedl patent, kterým jej císař jmenoval podivným titulem – pražským plukovníkem. Smlouvou z 18. 1., připravenou Liechtensteinem a vídeňským dvorem, bylo rozhodnuto o devalvaci měny. Tu uzavřel ve Vídni s vídeňskou dvorskou komorou pražský dvorní kupec Hans de Witte. Pod Liechtensteinovou ochranou patnáct význaných osobností, mezi nimi kromě Witteho a Liechtensteina Jakub Bassewi, Pavel Michna z Vacínova a Albrecht z Valdštejna, znehodnotilo měnu a způsobilo neslýchanou bídu, drahotu a následný krach hospodářství. Za dobrou službu císaři Valdštejn 15. 9. obdržel titul dvorského hraběte (palatinát) a právo užívat nového titulu z Valdštejna a Frýdlantu, a tak se zbavil podezření, že obrovský majetek získal nelegální cestou. 1623 9. 6. se ve Vídni za účasti místodržitele Liechtensteina konala okázalá svatba Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, který byl před sňatkem povýšen na generálního vachmistra pěchoty, s Isabelou Kateřinou z Harrachu. Další Valdštejnovo povýšení, tentokrát do knížecího stavu a jmenování plukovníkem nad regimentem pěchoty a dvojnásobným regimentem jízdy, následovalo 7. 9. Císař si tak Valdštejna zavázal pro další službu monarchii (z české šlechty měli knížecí titul jen Karel z Liechtensteinu a Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic). Valdštejn se tak po císařově udělení 49 panství a statků v léno stal panovníkovým leníkem a držitelem největší feudální enklávy v Čechách. V obchodních stycích v tomto období převažoval vývoz vína z Vídně a dovoz sukna, masa, ryb a piva z Čech.

Pražské Jezulátko, kostel Zur hl. Familie, Silbergasse 35

36

37



Na sklonku roku bylo v první etapě konfiskací odsouzeno 680 provinilých šlechticů, z toho 166 ke ztrátě veškerého jmění, 128 ke ztrátě poloviny majetku, 45 ke ztrátě dvou třetin, 215 ke ztrátě jedné třetiny, 14 ke ztrátě jiných podílů a 112 osob bylo odsouzeno k manství. Císařovy „milostivé“ rozsudky tak zničily velkou část staré české šlechty a mnoho rodů odsoudily k emigraci, ale obohatily císařovu pokladnu a finančně a hospodářsky povznesly rody císařovi věrné. 1624 byla do Vídně přenesena Česká dvorská kancelář, která představovala nejvyšší správní soudní instituci v českém království. (Zrušena byla 1749.) V srpnu nabídl Valdštejn císařovi další půjčku, a to ve výši 90 000 zlatých bez zvláštních podmínek (půjčil 40 000 zlatých a 15 000 zlatých v klenotech a císaře tím ujistil o své oddanosti). V prosinci byli z Vídně do Prahy vysláni k urovnání českých poměrů Maxmilián z Trautmannsdorfu a Vilém Slavata. 1624–1630 byl prezidentem Dvorské válečné rady Ramboldo Collato, pobělohorský majitel Uherčic a Brtnice. 1627 12. 2. zemřel hlavní exponent císařovy politiky v Čechách Karel z Liechtensteinu. Do Vídně k jednání o jeho nástupci (ustanoven Adam z Valdštejna) dovezli těžce nemocného Albrechta z Valdštejna na nosítkách. Ten se za vídeňského měsíčního pobytu věnoval otázce spolupráce mezi císařskou armádou a Ligou. Z Prahy byly do Vídně kvůli bezpečnosti převezeny korunovační klenoty českého státu, česká privilegia a obraz Panny Marie Staroboleslavské, považovaný za paladium země české. Obnoveným zřízením zemským 1627 ztratil svou moc český sněm i český zemský soud a 1628 následovalo obdobné zrušení moravského sněmu a moravského zemského soudu. Na dobu své nepřítomnosti jmenoval císař guvernérem Vídně kardinála Dietrichsteina. 1628 26. 6. ve Vídni zemřel významný český velmož a politik Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. 1630 16. 2. zemřel ve vídeňském hradě jako císařův host karmelitán P. Domenico, povzbuzující císařská vojska v bitvě na Bílé hoře. Od roku 1630 se začínají stahovat mračna nad všemocným Valdštejnem. Jaroslav Sezima Rašín datuje ve Vídni 20. 10. 1635 za 10 000 kop odměny dokument pro císaře o Valdštejnově zradě pod titulem: „Zevrubná a pravdivá zpráva ode mne, Jaroslava Sezimy Rašína z Rýzmburka o tom, co od roku 1630, od té doby, kdy vévoda Frýdlantský propuštěn byl od Jeho Milosti císařské z generalátu, až do roku 1634, kdy zahynul, nejdříve mezi Adamem Erdmanem Trčkou, jím Frýdlantským, Jindřichem Matyášem hrabětem z Thurnu a švédským králem, pak i jinými jejich přívrženci skrze mne bylo jednáno a co se v té době událo a nač se nyní mohu upamatovati.“ Znak Království českého, morový sloup, 1682–1693, Am Graben

38

39



1632 po listopadovém vítězsví císařského vojska nad Švédy u Lützenu, při němž zemřel král Gustav Adolf, byla ve svatoštěpánskému dómu sloužena slavnostní mše za několik tisíc rakouských padlých. Kněz Gaus zahrnul ve svém kázání před celým císařským dvorem oslavnými chvalozpěvy zejména zraněného Valdštejna.

Pána Boha všemohoucího, velebné svaté Trojice, blahoslavené Panny Marie a Všech svatých měl jsem audienci při JMti císařské Ferdinandovi Třetím etc. jako i při Její Mti císařové, a prezentýroval jsem se se vším svým komonstvem. Obstál jsem s Bohem, jakž sám JM císařská, Jeho Milosti tajní radové, dvořanstvo i obecný lid Vídně zalíbení měli.

1633 zahrnula císaře anonymní memoranda (autorem prvního byl prezident válečné rady hrabě Jindřich Šlik, druhého patrně polní podmaršálek Ottavio Piccolomini) radící zbavit Valdštejna velení vojska.

1645 ihned po porážce císařského vojska Švédy u Jankova 6. 3. odjely do Vídně vyšší šlechta a vyšší duchovenstvo, mezi nimi i moravský zemský hejtman hrabě Karel z Liechtensteinu a vojenský velitel Brna baron Schöneich. Do Vídně a rakouských klášterů utíkali před Švédy také řeholníci, například převor brněnského kartuziánského kláštera i s cennostmi. Vídeň zachránila před útokem Švédů hrdinná obrana obyvatel Brna, za což se jim dostalo četných výsad a polepšení městského znaku.

1634 24. 1. bylo ve Vídni rozhodnuto o Valdštejnově zavraždění. Po jeho smrti došlo v Čechách k rozsáhlému přerozdělování majetku. Z cizinců se v zemi usadili Piccolominiové, Colloredové, Collaltové, Auersperkové, Haugvicové, Fürstenberkové, Schönbornové a další italští, rakouští a němečtí šlechtici, kteří byli podporováni císařem a ve Vídni vlastnili paláce. 1635–1668 do Vídně zajížděly na jednání s advokáty deputace Chodů s protesty proti omezování chodských práv, se stížnostmi na svou vrchnost a prosebnými suplikami císaři. Panovník jim byl snad zprvu nakloněn a v roce 1655 nařídil, aby se úřední jednání s nimi konala v české řeči. Ve Vídni byl popraven Jan Filip Krac ze Scharfensteinu, který se po Bílé hoře zakoupil i v Čechách (Rýzmburk, Kout na Šumavě). Původně kanovník, později dobrodružný voják přešel od císařské armády ke Švédům, 1624 byl zajat a převezen do vídeňského vězení, odtud uprchl, byl však opětovně chycen. 1636 Vídeň navštívil s družinou lorda Arundela, který zajel k císaři s diplomatickým posláním, rytec Václav Hollar, žijící v emigraci.

Brno se bránilo od 3. 5. do 23. 8. 1645 a jako jediné město se ubránilo obležení švédskou armádou Lennarta Torstensona podporovanou sedmihradským vévodou Jiřím Rákoczym, a tak švédské armádě zabránilo v postupu na hlavní město monarchie. Za odměnu kromě jiného požádalo Ferdinanda III. o polepšení znaku. Ten žádosti vyhověl a 3. 2. 1646 vydal znakové privilegium. Na novém znaku byl umístěn dvouhlavý orel s rozepjatými křídly držící na prsou dosavadní brněnský znak, císaře připomínalo písmeno F a číslice III nad hlavou orla. Znak město užívalo až do roku 1933. 1646 po své korunovaci odvezl Ferdinand IV. českou královskou korunu do Vídně. Odtud ji do Prahy přiváželi k jednotlivým korunovacím, až teprve Leopold II. ji v roce 1791 s ostatními korunovačními klenoty vrátil do Čech.

1637 byla do Vídně z obavy před útokem švédského vojska odvezena česká královská koruna.

1649 7. 8. se narodil arcivévoda Karel I. Josef, roku 1663 jmenovaný 47. biskupem olomouckým. Nebyl vysvěcen ani nastolen; zemřel následujícího roku ve věku pouhých 14 let a pohřben byl v rodinné habsburské hrobce u kapucínů.

Tohoto roku si poddaní z panství Stružná marně stěžovali u císaře na kruté jednání svého pána Heřmana Černína z Chudenic.

1652 10. 9. ve Vídni ve věku 39 let zemřel uznávaný malíř barokních náboženských obrazů Jiří Bachmann.

1638 21. 3. vyjel z Vídně do Říma nejdražší, nejokázalejší a nejhonosnější průvod, jaký kdy byl z rakouských zemí vypraven k papeži. (Dochovaný pozlacený vyslanecký kočár Jana Antonína z Eggenberku je doposud vystaven na zámku v Českém Krumlově.)

1654 ve Vídni zakoupil dva domy slavný obránce Brna před Švédy Louis Raduit de Souches.

1641 ve Vídni se narodil hrabě Jan Josef Breuner, od 1671 světící biskup olomoucký a od 1695 17. pražský arcibiskup. 1644 se ve Vídni narodil Jan Bedřich z Waldsteinu, od 1673 2. královéhradecký biskup a od 1675 16. arcibiskup pražský. Vídní projížděl s poselstvím k tureckému sultánu sedmdesátiletý Heřman Černín z Chudenic, aby se následujícího roku přes Vídeň vracel do Čech. Na císařském dvoře jej přijali s největšími poctami: 26. juni. Ve jménu

40

1657 se na vídeňském dvoře začali častěji uplatňovat čeští šlechtici – Jan Václav Vratislav z Mitrovic, František Oldřich Kinský, Ferdinand Vincenc Eusebius ze Schwarzenberka, Černínové z Chudenic a další. 1658 se v některých vídeňských kostelích začalo s českým kázáním. 1660 7. 5. se ve Vídni narodil hrabě Hugo František Königsegg – Rottenfels, od 1710 3. biskup litoměřický.

41



1665 do Vídně zajel vyslanec Chodů Jiří Tábor, aby započal první kolo chodských stížností u císaře. 1667 25. 10. zemřel v 69 letech na cestě z Říma, kde se zúčastnil konkláve, 13. pražský arcibiskup a biskup tridentský, kníže, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, který korunoval tři české krále – Ferdinanda III., Ferdinanda IV. a Leopolda I. Pohřben byl v rodinné hrobce ve vídeňském kostele sv. Augustina. 1668 24. 3. nařídil císař provinilým Chodům svým reskriptem perpetuum silentium (věčné mlčení). Již následujícího roku ovšem začalo druhé kolo chodských stížností a ve Vídni se opět objevili chodští vyslanci, mezi nimi Jiří Tábor, Vít Pelnář a Jan Sladký Kozina. Po příjezdu byli ihned zatčeni. Obránce Brna před Švédy hrabě Louis Raduit de Souches, 1665 jmenovaný císařským tajným radou, obdržel hodnost plukovníka, 5. 12. se stal velitelem vídeňské posádky a postaral se podobně jako předtím v Brně o pečlivé opevňování města. 1670 Po vyhnání židů z Vídně nařízením císaře Leopolda I. našli vyhnanci nová útočiště především na jižní Moravě. 1678 postihl Vídeň velký mor, který vyvrcholil v následujících dvou letech. Císařský dvůr před ním uprchl do Prahy, odtud se přestěhoval do Brandýsa, poté do Poděbrad, Pardubic, Chrudimi a konečně do Lince. Ve Vídni se 24. 2. narodil Jan Adam z Questenberka, majitel Bečova nad Teplou a Jaroměřic nad Rokytnou, jeden z nejproslavenějších mecenášů hudebníků, kterému v jeho 18 letech císař propůjčil za dědečkovy zásluhy hraběcí titul. (Dědeček Gerhard z Questenberka sloužil věrně císařům Matyášovi a Ferdinandu II.) Po vystudování práv sloužil Jan Adam do 1735 u císařského dvora. 1680 11. 11. se ve Vídni narodil pražský zlatník a modelér Leopold Lichtenschopf a 24. 11. se narodil vévoda Karel III. Josef Ignác Lothringen, od 1692 olomoucký kanovník, od 1694 koadjuktor olomouckého biskupa a od následujícího roku 49. olomoucký biskup. Erb Kinských na paláci Auerspergů

1661 navštívil Vídeň v rámci studijní cesty uznávaný jezuitský historik a spisovatel Bohuslav Balbín. V dubnu byl před Vídní zavražděn hrabě Karel Arnošt Attimis a obvinění z vraždy poškodilo nevinného Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, kterému císař Leopold I. vydal listinu očisťující jej z podezření až roku 1668. 1662 20. 11. ve Vídni zemřel 46. biskup olomoucký (od 1638), arcivévoda Leopold I. Vilém; pohřbený v císařské kryptě kapucínského kostela.

42

Ve druhé polovině 17. století se do Vídně s úspěchem dováželo zásluhou dodávek hraběte Jana Václava Gallase české sukno a sklo. 1681 dodal do Prahy pro Karlův most vídeňský sochař Mathias Rauchmüller terakotový model sochy sv. Jana Nepomuckého, kterou poté zhotovil ve dřevě Jan Brokoff. 1682 6. 8. ve Vídni zemřel Louis Raduit de Souches a k pohřbu byl podle svého posledního přání převezen do Brna. 1683 24. 3. ve Vídni zemřel ve věku 73 let hrabě Jan Hartvík Nostic, od 1657 nejvyšší komorník, nejvyšší kancléř, c. k. tajný rada, nositel Řádu zlatého rouna apod.

43


Na dostřel k Vídni se 13. 7. přiblížilo turecké vojsko a následujícího dne město obklíčilo. Teprve 7. 9. obyvatele povzbudila zpráva o příchodu polského vojska Jana Sobieského, které přitáhlo s českými posilami přes Slezsko a Moravu. Leopoldovu obranu Vídně před Turky, při níž z města ve dvou dnech uprchlo kolem 60 000 osob, Vídeňané přičítají hrdinnému hraběti Stahremberkovi a většinou zapomínají na dalšího udatného obránce, který stál v čele administrativy, stařičkého Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, vnuka Kašpara Kaplíře, popraveného roku 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Při obraně města Kaplířovi pomáhal také Petr Peřina z Maličína, do obrany zasáhl též 35. „plzeňský“ pluk, náklady na vydržování protiturecké vojenské posádky ve Vídni kryla Morava a z Moravy a Čech pocházela polovina obránců města. Ve většině českých a moravských měst se v té době konala procesí a mše za vyprošení nebeské pomoci obležené Vídni a za záchranu křesťanského světa před Osmany. Po vyhnání osmanského vojska Vídeň za císaře Leopolda II. zazářila barokním leskem a přepychem a za Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie se zařadila k nejdůležitějším evropským metropolím. 1692 započalo hlavní kolo chodské rebelie, když se v září plavbou po Dunaji dostavila do Vídně k císaři Leopoldu II. a nejvyššímu kancléři hraběti Oldřichu Kinskému deputace Chodů v čele s Davidem Forstem z Tlumačova, právníkem Matyášem Justem a Janem Sladkým-Kozinou z Újezda, věřící ve spravedlnost Jeho Výsosti. Císař sice přijal Chody vlídně, ale v jejich při jim nepomohl, kladl především důraz na oboustranný klid, 12. 1. 1693 dokonce vyjádřil údiv nad tím, že se znovu ozývají, a po jisté době váhání vydal 9. 9. 1695 reskript o trestech pro vůdce povstání. Druhou chodskou delegaci ve Vídni tvořili opět Forst, Just a Kryštof Hrubý z Draženova, v roce 1693 po poradě s vídeňským advokátem Straussem přibyli Adam Etcl / Elcl z Klenčí, Jiří Vogeltanz z Klíčova, Volf Buršík z Postřekova a opět Hrubý. Hrubý s Forstem byli v tomto roce zatčeni a drženi ve vídeňském vězení pod zemí, v železech a poutech. Odpor Chodů proti nenáviděnému Lamingerovi byl zlomen. (Podobně jednal ve druhé polovině 18. století s císařem Josefem II. Gregor Tröscher, vůdce selských povstalců z Jindřichohradecka, který po neúspěšném slyšení vedl sedláky k odpírání poslušnosti a za to byl vystěhován z rodového statku.) Kolem císaře Josefa I. se v této době soustředila takzvaná „mladá strana“ v čele s Janem Václavem Vratislavem z Mitrovic. 1693–1711 pracoval ve Vídni a v Brně významný rytec Čeněk Bendl. 1694 byla ve Vídni na Bauernmarktu postavena první socha sv. Jana Nepomuckého. 1695 vyšla ve Vídni u Leopolda Voigta příručka pro domácí léčitelství „Cum Licentia et Facultate Sapienza“ Eleonory Marie Rosalie z Liechtensteinu, manželky Johanna Seyfrieda z Eggenburku.

44


1696 v noci na 7. 7. ve Vídni v 66 letech zemřel říšský rada, nejvyšší zemský sudí, nejvyšší zemský komoří, rytíř Zlatého rouna Antonín František hrabě z Collalta a San Salvatore na Brtnici a Uherčicích, vlastnící rovněž palác v Brně za Zelném trhu. 1706 ve Vídni skonal František Antonín Berka, poslední mužský potomek Berků, pánů z Dubé a Lipé. 1708 začaly v kostele sv. Michala každoroční cyrilometodějské oslavy. 1709 se ve Vídni oženil největší český barokní portrétista Jan Kupecký. 1711 2. 2. se ve Vídni narodil kníže Václav Antonín Dominik z Kounic-Rietberg, syn moravského zemského hejtmana hraběte Maxmiliána Oldřicha z Kounic a Marie Ernestiny z Rietberku. 1712 propukla v Rakousku poslední velká morová epidemie, která se odtud rozšířila i na Moravu. Počátkem následujícího roku byla z karanténních důvodů uzavřena hranice mezi Čechami, Moravou a Dolním Rakouskem. Obživu lidu tehdy zachránily brambory, které doputovaly do Čech z Itálie přes Vídeň. 1714 ještě před svatořečením, se stal sv. Jan Nepomucký patronem habsburského domu. 1715 se za císaře Karla VI. začalo se stavbou císařské silnice z Vídně do Brna, která v podstatě kopírovala středověkou zemskou stezku a sledovala poštovní cestu vybudovanou po skončení třicetileté války. První moderní spojení tak bylo zřízeno s blízkým Brnem. Pod ochranu císaře se uchýlil Ludvík Kronský, tajemník svobodomyslného hraběte Františka Antonína Šporka. Svému zaměstnavateli totiž nadělal problémy s dluhy a falešným podpisem na padělané směnce. 1720 u příležitosti 100. výročí úmrtí kněze Jana Sarkandra dal zbudovat první oltář jemu zasvěcený 50. olomoucký biskup hrabě Wolfgang Hannibal Schrattenbach. 1721 začal ve Vídni působit Cech českých cukrářů. 1722 7. 12. se ve Vídni narodil milovník umění a spoluzakladatel vídeňské společnosti Gesselschaft der Musikfreunde Josef František Maxmilián z Lobkovic. 1723 10. 4. ve Vídni ve věku 60 let zemřel vojevůdce a diplomat, který podnikl několik misí do Itálie, bojovník s Turky a přední kritik Evžena Savojského hrabě Leopold Antonín Josef Šlik. 1725 5. 2. ve Vídni zemřel svobodný pán Jan Kryštof Skrbenský. Na kopuli kostela Maria Treu pracoval Kilian Ignác Dientzenhofer.

45



1727 byla dokončena a otevřena císařská silnice Vídeň – Brno. Poštovní vozy jezdily na této trati do Brna denně, do Olomouce pětkrát týdně. Do Vídně kromě jiného pravidelně posílali zásilky bažantů ze zámeckého velkostatku v Židlochovicích, kde v panské oboře zavedli jejich chov. Na kompozici hlavního oltáře v kostele sv. Karla Boromejského se podílel na přání J. B. Fischera z Erlachu Ferdinand Maxmilián Brokoff. 1729 26. 6. se ve Vídni narodil hrabě Antonín Theodor Colloredo-Waldsee-Mels, od 1747 olomoucký kanovník, od 1766 probošt olomoucké kapituly, od 1776 děkan kapituly a generální vikář a od 1777 1. arcibiskup olomoucký, a 28. 4. zemřel c. k. tajný rada a komoří hrabě Norbert z Vrbna. 1730 úctu k nedávno svatořečenému Janu Nepomuckému potvrdil císař Karel VI. organizací nejrůznějších oslav, prohlášením tohoto světce za ochránce domu Habsburků a 26. 8. povýšením jeho rodného Nepomuku na město a polepšením znaku. 1732 přenášeli na ramenou ve skleněném pozlaceném příkrovu z Vídně do Brtnice tělo sv. Fidelia, dar papeže Klementa XII. Antonínu Rombaldu Collaltovi. Ostatky doputovaly do Brtnice 12. 7. a byly zde uloženy se slavnostními obřady za účasti Collalta a jeho manželky rozené ze Starhemberku, dětí Vincinguera a Juliany a mnoha šlechticů, prelátů i lidu. 1733 se v Čechách i ve Vídni pátralo po tiscích osvíceneckého hraběte Františka Antonína Šporka. Jeho vídeňský agent Schmidt tehdy císařské komisi alibisticky tvrdil, že všechny nebezpečné výtisky rozdal vídeňským klášterním knihovnám, duchovenstvu a šlechtě. 1733 se sešla dostatečná suma peněz na zhotovení monumentálního stříbrného sarkofágu sv. Jana Nepomuckého, svatořečeného před čtyřmi roky. Zásluhou referenta římských procesů kardinála Bedřicha z Althanu byl pro návrh vybrán architekt Josef Emanuel Fischer z Erlachu, syn Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Když konečnou podobu odsouhlasil jako nejvyšší instance císař, pustili se modelér Corradini, vídeňský stříbrník Josef Würth se zámečníkem Františkem Freyem a pěti tovaryši do díla. Protože však nenašli dostatečně velkou dílnu, zhotovili si před vídeňskými hradbami provizorní pracovní boudu. Hotový monumentální náhrobek ze 36 centů stříbra putoval do pražské svatovítské katedrály v červenci 1736, jeho cena včetně stříbrných a zlatých lamp činila čtvrt milionu zlatých. 1734 začal ve Vídni tiskař Leopold Kalivoda vydávat české tisky. Tohoto roku byl pobyt ve Vídni zakázán tajnému radovi a komořímu Janu Adamovi z Questenberka, a to patrně kvůli finančním skandálům manželky Marie Antonie. Hrabě v tomto roce přenesl z Vídně do Jaroměřic s bohatým mobiliářem i velice hodnotnou knihovnu. Sv. Jan Nepomucký, kostel Die Dreifaltigkeitkirche, Alserstrasse 17

46

47



Sv. Jan Nepomucký, kostel St. Hieronymus, Franziskaner Platz 1

Svou kariéru začal ve Vídni budovat Václav Antonín Dominik Kounic-Rietberg, jmenovaný zemským vládním radou v Dolních Rakousích a v lednu následujícího roku dvorním radou při říšském soudu ve Vídni. V roce 1736 posílil vazby k předním rakouským rodům sňatkem s Marií Ernestinou ze Starhemberka. 1736 byla zbudována v ulici Praterstrasse kaple sv. Jana Nepomuckého, později přestavěná na kostel stejného patrocinia. 1738 byla na dunajském břehu v místech Am Schanzl postavena kaple sv. Jana Nepomuckého (později přestěhována). 1739 byla dána do provozu císařská silnice z Vídně do Prahy, vedoucí přes Znojmo a Jihlavu. Ve Vídni se 2. 11. narodil houslista a hudební skladatel August Karel Ditters z Dittersdorfu, jehož život byl spojen s působením na zámcích v Javorníku a Červené Lhotě a jenž je pohřben v jihočeské Deštné. Apoteoza sv. Jana Nepomuckého, štuk, G. B. Bussi, kol. 1700, kostel Mariä Verkündigung, Servitengasse 9

48

1740 27. 5. pochodoval do Vídně před panovnici Marii Terezii se svými pandury za zvuků patrně první vojenské hudby na světě baron František Trenck.

49



1743 po své pražské korunovaci odvezla Marie Terezie do Vídně s českými korunovačními klenoty i českou královskou korunu a uložila je v císařské klenotnici. 1746 Kounic-Rietberg onemocněl a k vídeňskému dvoru se vrátil až na podzim 1747. 1747 koncem srpna byl baron Trenck ve Vídni odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na doživotní žalář na brněnském Špilberku. (Zemřel v Brně po dvou letech.) 1749 byl Kounic-Rietberg povolán do státní konference – stal se tak jedním ze šesti konferenčních ministrů, kteří tvořili poradní orgán Marie Terezie. 1750 se otevřely obchodníkům z Čech, Moravy a Slezska vídeňské výroční trhy. Zejména z Brna se tradičně dováželo sukno, upravované nově podle nizozemských vzorů. Několik vídeňských majitelů manufaktur přeneslo kvůli kvalitě dělníků svou výrobu na Moravu, například v roce 1759 zakoupil ve Slavonicích Josef Bürg podnik na zpracování cajků (hedvábných a bavlněných tkanin). Císař Karel VI. odvezl z Pražského hradu do Vídně 550 obrazů z obrovské umělecké sbírky Rudolfa II. 1753 zrušila Marie Terezie samostatnou Českou kancelář, zavedla jednotnou kancelář Česko-rakouskou a výkon veřejné moci převedla do rukou placených úředníků. Do čela Dvorské a státní kanceláře byl 13. 5. jmenován jako říšský kancléř elegantní, taktní a bystrý diplomat, „vozataj Evropy“, kníže Kounic-Rietberg. Jeho hvězda zářila za panování Marie Terezie a za jejího syna Josefa II. začala pohasínat (funkce kancléře skončila až rokem 1792). 1761 od 1. 4. do 27. 6. vyšlo u nakladatele a říšského tiskaře Leopolda Kalivody celkem 26 česky psaných čísel „C. k. privilegovaných českých vídeňských poštovských novin“, pro nedostatek odběratelů však brzy zanikly. Vlastenecké provolání vydavatele je známo z přepisu Josefa Valentina Zlobického: Na společné české řeči povědomé vlastenectvo a všechny v ní se cvičiti chtějící milovníky. 1764 30. 1. se v Hofburku za přítomnosti císařské rodiny konala nákladná svatba knížete Jana Karla z Dietrichsteinu s komtesou Marií Kristinou z Thurnu. 1766 založila rodina Kolaříkova hostinec Schweizerhaus v Prátru. Sochař Jan Jiří Bendl vytvořil několik cenných soch pro dominikánský kostel Maria Rotunda. Oltářní obraz, J. Cimbal 1761, kostel St. Ägyd, Oberlaa

50

51



Vývěsní tabule hostince Schweitzerhaus rodiny Kolaříkovy, založen 1766, Prater

1768 byl předložen projekt spojení tří moří průplavem Vltava – Dunaj. Vodní koryto mělo vést z Českých Budějovic přes Kaplici a harrachovský Cáhlov a do Dunaje ústit poblíž Mauthausenu. Dřevo ze šumavských lesů se tak mělo dopravovat do Vídně rychleji a hlavně laciněji. 1769 21. 12. se ve Vídni narodil 5. olomoucký arcibiskup Maxmilián Josef Gottfried Sommerau-Beckh. 1774 20. 1. zemřel v 70 letech uznávaný skladatel církevní hudby František Ignác Antonín Tůma, žák Bohuslava Matěje Černohorského a komorní skladatel císařovny Alžběty, kterému Marie Terezie za zhudebnění žalmu „Miserere mei“ darovala zlatem protkávanou tabatěrku se 100 zlatými. 1775 byla na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě otevřena stolice českého jazyka a o dva roky později stolice českého jazyka na vídeňské univerzitě. V témže roce se stal prefektem Theresiana, ústavu pro vzdělávání šlechticů, císařských úředníků a diplomatů Josef František Hurdálek, potomní 9. biskup litoměřický. 1777 ve Dvorském kabinetu přírodnin pracoval člen pražské Učené společnosti Ignác Born, který vídeňskou zednářskou lóži K pravé svornosti přetvořil na akademický klub, soustřeďující přední učence, umělce, spisovatele, šlechtice. Tohoto roku se ve Vídni narodil hrabě Ferdinand Colloredo-Mannsfeld, diplomat, major, který zasáhl do protifrancouzských bojů u Ašprů (Asparn) a Ogruně (Wagram), poté ředitel císařských staveb a první výrobce řepného cukru v Rakousku, majitel statků Opočno a Dobříš. Od 1778 žil ve Vídni klavírista a hudební skladatel Leopold Koželuh (rodným jménem Jan Antonín). 1780 byla ve Vídni zatčena a vězněna delegace ze Zbraslavic, stěžující si u Marie Terezie na útisk ze strany Jana Adolfa z Trautsmanndorfu.

52

Marie Magdalena, Jan Jiří Bendl, kostel Maria Rotonda, Postgasse 4

53


Od tohoto roku počíná zvýšený vývoz sukna z brněnských textilek do Polska, Turecka, Ruska, Itálie, Orientu a především do Vídně. Vídeň je potřebovala zejména pro vybavení svého vojska. 1781 7. 9. se ve Vídni narodil hrabě Ferdinand Maria Chotek z Chotkova a Vojnína, od 1817 světící biskup olomoucký a od 1832 4. arcibiskup olomoucký. Kronikář František Martin Pelcl ve svých „Pamětech“ posuzuje k tomuto roku marnivý život české šlechty ve Vídni značně ironicky: Za celé vlády Marie Terezie žili nejbohatší páni u vídeňského dvora, utráceli tam peníze, které jim byly posílány z Čech, a vraceli se do vlasti, když byli na mizině. 1782 se piarista Mikuláš Adaukt Voigt vrhl k nohám papeže Pia VI., který navštívil Vídeň, a před císařem Josefem II. a jeho dvorem ho žádal, aby učinil konec barbarskému řádění, tedy rušení klášterů a ničení klášterních knihoven. Panovník jej za to potrestal zákazem přednášek na všech univerzitách monarchie a následujícího roku jej dokonce vypověděl z Vídně. 1784 byl na příkaz Josefa II. jmenován rektorem generálního semináře ve Vídni Jan Křtitel Lachenbauer, od 1787 2. biskup brněnský. Správou všech dobročinných nadací a charitativních ústavů v monarchii císař pověřil Jana Nepomuka Josefa Buquoye. 1784–1802 řídil ve Vídni vlastní hudební nakladatelství Leopold Koželuh, bratranec skladatele a varhaníka Jana Antonína Koželuha. 1785–1796 ve Vídni učil na klášterních školách a studoval staré slovanské památky významný historik, člen pavlánského řádu Václav Fortunát Durych. 1786 11. 6. byla ve Vídni uvedena opera Karla Ditterse z Dittersdorfu „Lékař a lékárník“ na libreto vídeňského herce Gottlieba Stephania ml. Publikum tehdy zaujala víc než Mozartova „Figarova svatba“. Rodina Salmů převezla ze zrušeného kostela sv. Doroty náhrobek vojevůdce Niklase / Mikuláše Salma do rodového zámku v Rájci nad Svitavou a 1792 jej umístila v parku na rousseauovském ostrově. (Po stu letech byl náhrobek přenesen do vídeňského Votivního kostela.) 1787 podle „Pamětí“ F. M. Pelcla Vídeň postihla povodeň:…koncem října byla ve Vídni velká zátopa, která trvala čtyři až pět dnů... Protože nyní (ledovce) roztály, doufají lidé, že bude teplejší počasí, neboť se zdá, že se v minulých letech odtamtud šířil chlad až do Čech a zvětšoval zimu. 1788 k 1. 9. si Pelcl bere na mušku značně skepticky výnos vídeňského dvora ohledně školství:...byla opět otevřena normální škola... Zapomnělo se docela na zdraví dětí neboli na výchovu fyzickou. Co pomůže učená hlava, je-li tělo v mládí neduživé a zkažené?... Ale z Vídně nepřišlo ještě nikdy nic moudrého. Již za Eneáše Silvia bylo tam, jak tento kronikář píše, sídlo hlouposti, a zdá se, že podnes není lépe.

54


1790 na Nový rok ve Vídni ve věku 64 let zemřel malíř řeholních řádů František Xaver Wagenschön, rodák z Litíče, a 23. 6. v 70 letech kontroverzní „brusič a oprávce“ češtiny Jan Václav Pohl z Hradce Králové, komorní přídveřní u císařského dvora, učitel češtiny synů Marie Terezie, později učitel českého jazyka na Tereziánské akademii, autor německy psané „Gramatiky českého jazyka“ a „Pravopisnosti řeči čechské“. Po úmrtí 14. 7. bylo do Vídně z Nového Jičína převezeno tělo generála Gideona Ernsta Loudona / Laudona, zemského velitele Moravy a kratší dobu majitele Velkých Bečvár. 1791 Kantáta dvaapadesátiletého hudebního skladatele Jana Křtitele Vaňhala, složená u příležitosti korunovace Leopolda II. na českého krále, se stala jeho nejznámějším dílem. V tomto roce se ve Vídni narodil klavírní pedagog Karel Černý / Carl Czerny, který se proslavil jako skladatel a interpret již v 15 letech. Ve Vídni 19. 2. zemřel opat cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, vynikající historik, archivář, genealog a heraldik Tadeáš Nepomuk Bonifác Steinbach z Kranichsteinu. Na základě dekretu Leopolda II. z předchozího roku byly 5. 8. převezeny české korunovační klenoty natrvalo zpět z Vídně do Prahy. 1792 2. 8. se ve Vídni konala svatba Josefa Františka Maxmiliána z Lobkovic s Marií Charlottou Terezou ze Schwarzenberka. Oslavnou symfonii k této příležitosti složil Antonín Vranický. 1794 27. 1. zemřel ve svém paláci ve čtvrti Mariahilf ve věku 83 let, 4 měsíců a 24 dní dvorský a státní kancléř Václav Antonín Dominik kníže z Kounic a hrabě z Rietberku. K pohřbu byl převezen do Slavkova. 1797 19. 5. ve Vídni zemřel po dlouhé nemoci v 60 letech Arnošt Kryštof kníže z Kounic a hrabě z Rietberku, c. k. dvorní maršál a c. k. tajný rada. 1798 žádalo město Olomouc o dovolení zřídit na své útraty divadelní sál. O nechuti vídeňských úřadů vyhovět svědčilo dvacetileté vyšetřování, zda se za žádostí neskrývá případný podnět k revoluci. Ve Vídni úspěšně vystoupila salcburská rodačka a pražská sopranistka, přítelkyně W. A. Mozarta Josefina Dušková. 1799 se do Vídně přestěhovali pražský knihtiskař a vydavatel novin Jan Ferdinand ze Schönfeldu a literát a ředitel divadla U Hybernů, Stavovského divadla a divadel v Karlových Varech a Teplicích František Guolfinger Steinsberg. 1805 Vídeň bez boje obsadili Francouzi táhnoucí ke Slavkovu do bitvy s rakouským a ruským vojskem, jež ustoupilo na Moravu. Následujícího roku Napoleon přinutil císaře Františka II. vzdát se římsko-německé císař-

55


ské koruny, takže jako František I. zůstal pouze císařem rakouským. Ani on však nezapomněl na svou čestnou povinnost, když kromě dalších polepšení povýšil 20. 5. na město jihomoravské Buchlovice. Obraně Vídně před Francouzi velel Karel Auersperg, který se do Rakouska vrátil po dvouletém věznění ve Francii. (Vojenský soud jej pro zradu odsoudil k pevnostnímu vězení – s francouzskými důstojníky totiž uzavřel příměří a nedal strhnout most přes Dunaj, takže Francouzi po mostě přešli na protější břeh a obsadili jej. Císař později Auersperka omilostnil.) 1806 10. 2. ve Vídni ve věku 51 let zemřel polní maršál a vlastník 25. pěšího pluku hrabě Jan Rudolf Špork, 4. 4. zemřel v 55 letech přední evropský jevištní výtvarník, dvorní výtvarník, dekoratér a malíř Josef Platzer, rodák z Prahy, působící ve Vídni od roku 1791.


Ve věku 85 let ve Vídni 20. 2. zemřel Trogerův žák, malíř Felix Ivo Leicher, rodák z Bílovce, a 2. 11. ve věku 81 let pražský rodák hrabě Leopold Vilém Kolowrat-Krakowsky-Liebsteinsky / Libštejnský, hospodářský a finanční odborník a politik, působící ve vedoucích funkcích monarchie (1769–1772 státní kancléř, 1772–1782 prezident Dvorské komory, 1782–1796 nejvyšší kancléř česko-rakouský, 1796–1808 první státní ministr, nositel Řádu zlatého rouna aj.) 1812 se kněz Klement Maria Hofbauer a notář Jan Valcha obrátili na císaře Františka I. s prosbou o zavedení českých mší ve Vídni.

1808 26. 9. ve Vídni v 52 letech zemřel významný kapelník a skladatel německých singšpílů Pavel Vranický/ Wranitzky z Nové Říše. Z Varšavy přišli do Vídně první redemptoristé – Hofbauer, Kuzmann a Stark. 1809 6. 4. se ve Vídni narodil kníže Bedřich Josef Jan Celestin ze Schwarzenberka, od 1850 27. pražský arcibiskup. Dne 14. 10. sjednali mír mezi Napoleonem a rakouským císařem maršál Ferdinand Bubna a kníže Jan Josef z Liechtensteinu, který velel armádnímu sboru u Ašprů, Ogruně i Slavkova. Po uzavření míru byl ze svého místa propuštěn jako duše omlazovacího procesu na vídeňském dvoře ministr zahraničí hrabě Jan Filip Stadion.

Socha sv. Klementa Marii Hofbauera u kostela Maria Schnee

56

Pamětní deska Klementa Marii Hofbauera, Seilerstettegasse 26

57


Ve věku 72 let zemřel 24. 11. kníže Dominik Ondřej z Kounic, hrabě z Rietberku a Questenberka, rytíř Zlatého rouna, c. k. komorník, skutečný tajný rada a nejvyšší podkoní. Bratři Evžen a Rudolf Haidingerové absolvovali ve Vídni praktický kurs, aby mohli začít s výrobou porcelánu v Lokti. Po absolvování gymnázia v Linci nastoupil ve Vídni ke studiu medicíny, fyziky, mechaniky a chemie Josef Ressel.


1813–1818 ve Vídni vycházely česky psané noviny „Cýs. král. Wídeňské Nowiny“, které od 2. 1. vydával s Hankovou a Thámovou pomocí Jan Nepomuk Norbert Hromádko / Hromátko / Hromádka. Do týdenní přílohy „Prvotiny pěkných umění aneb Vídeňské listy“, vydávané 1813–1817, přispívali Dobrovský, Hněvkovský, Jungmann, Marek, Šafařík, Polák, Puchmajer a desítky dalších obrozeneckých literátů. Šlo o neobyčejně významný projekt, protože česky psaným novinám se v té době nedařilo ani v Praze. 1813 1. 10. ve Vídni zemřel majitel Telče, osvícenec a lidumil, kníže Leopold Podstatský-Liechtenstein, který bojoval 1809 v bitvě u Ašprů a za obsazení Vídně Napoleonem se poté, co si u něho vymohl audienci, zaručil za pořádek ve městě a zorganizoval bezpečnostní službu. Za napoleonských válek byl rovněž iniciátorem vzniku moravskoslezské legie. V roce 1810 vydal Řád pro pokračovací školy. Ve Vídni se 8. 10. narodil landkrabě Bedřich Egon Fürstenberg, od 1853 6. olomoucký arcibiskup. Ministrem financí se stal Metternichův protihráč, trhanovský hrabě Filip Jan Stadion. 1814 pobýval ve Vídni 56 dní od 10. do 30. 11. hudební skladatel Václav Jan Tomášek, rodák ze Skutče. Cílem jeho cesty bylo kulturní, převážně divadelní dění spojené s konáním Vídeňského kongresu. Dvakrát se rovněž setkal s Beethovenem. 1815 po vítězství nad císařem Napoleonem se sjeli evropští panovníci do Vídně na kongres, aby projednali zajištění míru v Evropě. František I. založil z podnětu českokamenického rodáka Jakuba Frinta ústav pro vzdělávání světských kněží, pojmenovaný po zakladateli Frintaneum. Od letních prázdnin začaly vídeňské pobyty historika Františka Palackého. Zejména pro rozvíjející se moravskou vlastivědu mělo nesmírný význam sdružení literátů a historiků seskupené v tzv. Hormayerově kruhu, do něhož patřil i hrabě Hugo František Salm. Vídeňský historiograf a vydavatel ročenek a archiválií Josef Hormayer se hluboce zajímal o českou obrozeneckou tematiku i české a moravské spisovatele, na doporučení Dobrovského publikoval historiografické prvotiny mladého Palackého o českých Šternbercích, z Klicperova podnětu vydával rakouského básníka z Chrasti ve východních Čechách Ludvíka Augusta Frankla von Hochwarth a hraběte Salma podnítil k založení Moravsko-slezské společnosti pro orbu i k vytvoření Františkova zemského muzea v Brně. V listopadu byl zatčen neblaze proslulý lapka Jan Jiří / Johann Georg Grasel, v Rakousku nazývaný Hansjörgel, rodák z jihomoravských Nových Syrovic, loupící nejenom v Dolním Rakousku, ale také na jižní Moravě. O jeho osudu rozhodl vojenský soud ve Vídni.

Josef Ressel, pomník před Lesnickou akademií, 1893, Maria Brunn

58

1816 byla zřízena Vídeňská továrna na porcelán bratří Haidingerů v Lokti, která v letech 1817–1833 prováděla výzdobu většiny svých výrobků ve Vídni.

59


1817–1830 ve Vídni pracující malíř František Tkadlík se začal psát Kadlík. 1818 jmenoval císař František I. vévodou Zákupským Napoleonova syna Františka Josefa Karla. Monarcha pro něho 22. 7. podepsal čtyři patenty: zřízení vévodství, otázku titulu a znaku a propůjčení nového titulu vévodství Zákupy / Zákopy. Ve věku 71 let skonal 7. 5. komorní a dvorní kapelník, sólista a skladatel oper Leopold / Jan Antonín Koželuh. Jeho dcera Kateřina, vynikající pianistka, byla dvorní dámou. V sobotu 31. 1. byl za krutých mrazů popraven na popravišti za Novou branou spolu s osmadvacetiletým Jakubem Fähdingem / Gamsem z Blížovic u Moravských Budějovic a sedmadvaceliletým Ignácem Stanglem / Natzim z Rozkoše u M. Budějovic osmadvacetiletý brutální lupič a vrah Jan Jiří Grasel. Do Vídně jej k vojenskému soudu po zběhnutí od 1. dělostřeleckého pluku v Praze na jaře 1815 dopravili 21. 11. Bylo mu dokázáno 205 zločinů na území jižní Moravy (v Písečném, Stálkách, Jemnici, Budkově, Popelíně, M. Budějovicích aj.) a Dolního Rakouska, zatímco jeho otci Tomášovi / Thomasovi, který zemřel 17. 9. 1835 ve vězení na Špilberku, „jenom“ 121 zločinných akcí. Zásluhu na jeho polapení měl osvědčený brněnský konfident David Mayer. Lupič, po němž v češtině zůstala památka v nelichotivém slově grázl, mluvil plynně německy a česky. Poslední jeho slova pod šibenicí při spatření 60 000 Vídeňanů čekajících na hrůzné divadlo prý byla: Ježíši, tolik lidí! 1819 20. 1. ve Vídni zesnul v 58 letech kardinál Maria Tadeáš Trauttmannsdorf-Weisberg, 15. královéhradecký biskup od 1795 a 2. olomoucký arcibiskup od 1814. 1820 4. 2. se ve vídeňském předměstí Alserstadtu narodila spisovatelka Božena Panklová, provdaná Němcová. V křestním zápisu je jako matka uvedena Terezie, dcera Jiřího Novotného. Místo o loži – manželské / nemanželské je vyplněno vodorovnými čarami, rubrika pro otcovo jméno je prázdná. Dodatečná poznámka pak dosvědčuje, že Barunka byla 7. 8. 1820 v České Skalici legitimizována. Novější česká literatura však uvádí, že matka B. Němcové se jako Maria Magdalena Terezie Novotná měla narodit již 8. 11. 1797, takže jí nemohlo být 14 let, jak se dosud soudilo, ale že došlo k záměně za její sestru Johannu Barboru Terezii Novotnou. Jméno Terezie se totiž u dcer Novotných objevilo celkem třikrát, a to vždy po kmotře Marii Terezii Loskinové z Kladska. Dne 11. 2. byl v klášteře servitů internován P. Michael Fessl, hlava litoměřických bolzanistů, který veřejně napadal některé maloměšťácké projevy společnosti.

60


Výnosem z 3. 4. předal císař František I. kostel Maria am Gestade redemptoristům a povolil jim bohoslužby v českém jazyce. Ve věku 51 let zemřel 28. 5. uznávaný malíř oltářních obrazů Josef Schmidt z Mimoně a 6. 8. ve věku 59 let oblíbený houslista, skladatel, kapelník a hudební pedagog Antonín Vranický, rodák z Nové Říše. Ve školním roce 1820 / 1821 pobyl ve Vídni poprvé jako vychovatel synů zemanky Josefy Čúzové historik František Palacký. Seznámil se zde s učencem Kopitarem, osvíceneckým jazykovědcem Josefem Dobrovským a s malířem Františkem Tkadlíkem, který jej portrétoval. 1821–1848 působil jako diplomat, státní kancléř elegán a oblíbenec šlechtičen Clemens Václav Lothar Metternich, pozdější dědic majorátu Kynžvartu a Plas, jehož rod se v Čechách usadil již 1630. 1824 začíná v podobě I. rakouské spořitelny a zaopatřovatelny expanze rakouského kapitálu do Čech a Vídeňané se začínají hlouběji zajímat o zrušené české a hlavně moravské klášterní majetky – v roce 1824 dal přestavět vídeňský měšťan Josef Lang rezidenci v Lechovicích, zakoupenou již dříve za 249 000 zlatých, vídeňští bankéři bratři Karl Emanuel a Leopold Franz von Liebenberg získali za 223 000 zlatých panství louckého kláštera, k němuž v roce 1834 přikoupili i statek Milifroni (Dyje). V témže roce začal export moravské keramiky na vídeňské trhy. Ve Vídni naopak umisťují své sklady, vzorkovny a obchody české keramičky, například továrny na kameninu v Kravsku a ve Vranově nad Dyjí. Velký úspěch měla na vídeňských výstavách keramička z Podmokel u Děčína. V této tradici se pokračovalo i později; ve vídeňském uměleckém ateliéru Schützovy továrny na kameninu v Olomučanech u Blanska se připravovaly modely a malovaly výjimečné kusy. Z Vídně dovážely české a moravské továrny štukatérskou sádru. Dne 26. 8. ve Vídni v 76 letech zemřel vídeňský rodák, významný státní úředník a politik, český vlastenec a divadelní mecenáš Jan Nepomuk Rudolf Chotek z Chotkova a Vojnína. 1825 19. 12. ve Vídni zemřel ve věku 83 let kníže František Václav z Kounic, zemský komtur německých rytířů, c. k. komorník, skutečný tajný rada, generál-polní zbrojmistr a majitel pěšího pluku. 1826 24. 1. se ve Vídni narodil mecenáš české kultury hrabě Anatol d´ Orsay, od 1881 olomoucký kanovník. Do roku 1848 ve Vídni pracoval jako protiváha kancléře Metternicha státní a konferenční ministr hrabě František Antonín Kolowrat-Libštejnský, který zásadním způsobem přispěl k zájmu o českou řeč a české dějiny. Byl rovněž císařovým poradcem a po bouřích v revolučním roce 1848 stál jeden měsíc v čele vlády. Tohoto bývalého nejvyššího purkrabího Království českého označovali jako zastánce české věci nejčeštějším Čechem.

61


1825–1826 ve Vídni s velkým úspěchem působila kapela Josefa Labitzkého. 1826 přišel do Vídně dvanáctiletý syn sušického sládka Vojtěch Scheinost, aby se vyučil truhlářem. Pět let po získání výučního listu nastoupil do práce v dílně maďarského lékárníka Istvana Römera, který zakoupil recept na fosforové zápalky, a byl pověřen výrobou sirkového drátu. U Römerů se seznámil se služkou Marií Urbancovou, která pocházela z Moravy a v dílně pomáhala při pokusech s mletím a mísením zápalné hmoty. Před Vánocemi 1828 odjížděl z Vídně po studiu archiválií zakladatel bohemistiky a slavistiky Josef Dobrovský. Při cestě do Prahy jej postihl těžký zápal plic, jemuž 6. 1. následujícího roku v 76 letech v Brně podlehl. 1830 byl 6. 11. povýšen na podplukovníka pěšího pluku prince nasavského, jehož odvodní obvod byl v Opavě a štáb v Brně, jedenadvacetiletý Napoleonův syn vévoda Zákupský. Přestože měl nastoupit do brněnské posádky, nikdy se do Brna nedostal. 1831 byl ve Vídni vyznamenán rytec skla Dominik Biman. Dne 8. 1. zemřel v 71 letech rodák z Kamenice u Třebíče, po Koželuhově smrti uznávaný dvorní skladatel a jeden ze zakladatelů vídeňské Společnosti pro chrámovou hudbu František Vincenc Krommer / Krammer / Kramarz / Kramář a 24. 5. filozof a teolog, profesor generálního semináře v Hradisku u Olomouce a posléze na univerzitě v Olomouci Václav Stach, který žil ve Vídni od roku 1799, 31. 12. byl jmenován vídeňským arcibiskupem Vincenc Eduard Milde. Milde (1777 Brno – 1853 Vídeň) se narodil v rodině chudého knihaře. Po studiích v Brně a Olomouci dokončil své vzdělání ve Vídni a působil zde jako kaplan, od 1802 jako katecheta na dívčí škole u kostela sv. Anny, od 1804 učitel náboženství na reálce a AVU, 1805 byl jmenován dvorním kaplanem a 1806 jej František II., který oceňoval jeho znalosti pedagogiky a orientálních jazyků, jmenoval docentem na nově zřízené stolici pedagogiky na univerzitě. Byl uznávaným pedagogem a jeho císaři dedikovaná německy psaná „Učebnice všeobecného vychovatelství“ se stala oficiální příručkou pro výchovu v podunajské monarchii. R. 1814 byl jmenován čestným kanovníkem u sv. Štěpána, 1823–1832 byl litoměřickým biskupem. Tento laskavý a mírný člověk a přesvědčený zastánce josefinismu se po sporu s rakouským klérem stáhl v roce 1848 do soukromí. 1834 na počátku září se přes Vídeň vracel z italské pěší cesty básník Karel Hynek Mácha. Ve Vídni se narodil pražský architekt, „stavitel historismu“ Achill Wolf. 1835–1848 byl členem tajné státní konference hrabě František Antonín Kolovrat-Libštejnský. Na vídeňské výstavě obdržel jako jediný rakouský průmyslník zlatou státní medaili za kvalitní plátno Petr Augustin Šlechta z Lomnice nad Popelkou. (Další zlatou medaili získal ve Vídni o čtyři roky později.)

62


Průběžně pokračovalo zakupování objektů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rakouskými podnikateli – kupříkladu majitel obchodního domu ve Vídni Jakub Rudolf Geymüller koupil v dražbě zámek v Kamenici nad Lipou. Po vydání prvního svazku „Geschichte von Böhmen“ byla uznána vědecká práce Františka Palackého i císařskými kruhy a císař Ferdinand mu o dva roky později propůjčil titul českého stavovského historiografa. Historik byl při svých studijních pobytech ve Vídni přijímán policejním šéfem Sedlnitzkým, ministrem Kolowratem i kancléřem Metternichem, přičemž pokračování jeho díla bedlivě sledoval i panovnický dům. Ve Vídni se 14. 5. narodil vlastenecký šlechtic Jiří Kristián z Lobkovic, který na poradách rakouských federalistů hájil rovnost jazyků. V roce 1835 byla naplánována stavba soukromé Ferdinandovy Severní dráhy (KFNB), vedoucí z Vídně přes Moravu do Haliče, aby spojila Vídeň s železárnami a uhelnými a solnými doly. Finanční náklady nesl Salomon Rothschild, jehož rod byl 1816 Františkem I. povýšen do šlechtického stavu a 1822 do stavu svobodných pánů. (Od roku 1844 Rothschildové vlastnili železárny ve Vítkovicích a zámek Šilheřovice.) Práce na trati z Vídně do Břeclavi byly zahájeny v dubnu 1836. Od roku 1836 ve Vídni pracoval spisovatel Karel Sabina, kterému byl později zdejší pobyt úředně zakázán. 1836–1843 ve Vídni působil jako typograf a korektor Václav Rodomil Kramerius, syn vydavatele vlasteneckých novin a knih v „České expedici“ Václava Matěje Krameria. 1837 7. 12. se ve Vídni narodil Johann / Hans Nepomuk Wilczek / Vlček z Dobré Zemice, člen Císařské akademie věd a významný cestovatel. 1837–1850 řediteloval v německém divadle v Josefově Josef Pokorný; roku 1844 si pronajal Divadlo Na Vídeňce. Na vídeňské univerzitě studoval 1837–1839 práva politik František Ladislav Rieger. 1838 nastoupil jako vyšší úředník celního úřadu právník, spisovatel a překladatel František Anton Pabst. Dne 18. 8. se ve Vídni narodil pražský scénograf Angelo Neumann. První soupravy parních vlaků Severní dráhy císaře Ferdinanda byly vypraveny z Vídně přes Břeclav do polské Bochně a v polovině následujícího roku byla trať prodloužena z Břeclavi do Brna. 1839 7. 4. bylo z Vídně do Brna s velkou slávou vypraveno 38 vozů, tažených čtyřmi lokomotivami: Brunou, Herkulem, Gigantem a Bucephalem. Cesta trvala čtyři hodiny a patnáct minut a železniční nehoda v jihomoravských Vranovicích byla vůbec prvním vlakovým neštěstím na evropském kontinentě.

63


S výrobou fosforových sirek začal v Sušici truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost. S manželkou Marií tak ve vlastní továrně zúročili zkušenosti získané ve Vídni. 1840 v březnu byla na železniční trati z Vídně do Brna zavedena nákladní doprava. Prodloužení trati do Prahy glosoval Karel Havlíček Borovský epigramem: Co se divíš, bratře Čechu, jak enthusiasta? Připojili Prahu k Vídni železem i basta. Stavbu železnice připravoval v kanceláři Ing. Karla Ghegy Ing. Jan Perner, který v srpnu 1845 dovezl první vídeňský vlak do Prahy. 1841 27. 3. ve Vídni zemřela ve věku 68 let na ochrnutí plic Magdalena Novotná, babička spisovatelky Boženy Němcové. Ve 13 letech do Vídně přišel František Zajíček, vlastnící 1860–1900 prosperující hodinářskou dílnu. 1842 byl za uzavření poštovní smlouvy mezi Rakouskem a Ruskem vyznamenán vídeňský soudní a dvorní advokát JUDr. Jan Karel Dvořáček z Tišnova Řádem sv. Anny. Dne 1. 9. zemřel ve Vídni v 72 letech Antonín Bedřich hrabě Mitrovský, který od roku 1827 sloužil v centrálních úřadech monarchie (c. k. komoří, kancléř spojené c. k. dvorní kanceláře, prezident studijní dvorní komise), rytíř Zlatého rouna, rytíř Velkého věnce, kancléř Leopoldova řádu aj., majitel Hrabyně, Paskova, Mitrova, Moravce. Pohřben byl podle svého přání v Brně, kde se později jeho rozsáhlá knihovna, z níž půjčoval knihy i vězňům na Špilberku, stala majetkem města. 1843 se pro českou šlechtu hrálo ve Vídni první české divadelní představení, později se hrávalo česky pravidelně každou neděli. 1844 12. 12. se v rodině vlasteneckého vojenského lékaře narodila budoucí přední herečka pražského Národního divadla Otýlie Malá, provdaná Sklenářová (†1912 v Praze), která svou kariéru započala v divadle v Josefově. Tohoto roku se ve Vídni narodil hrabě Rudolf Khevenhüller-Metsch, rutinní diplomat, nositel Řádu zlatého rouna, pocházející z rodu usedlého od 1725 v Čechách. Ve Vídni otevřel filiálku na výrobu hudebních nástrojů August Jindřich Rott z Českého Brodu, který předtím pracoval ve Štýrském Hradci (Graz). K smrti kvůli údajné velezradě byli odsouzeni vídeňští utopičtí socialisté Josef a Karel Schestagovi. Trest jim byl posléze zmírněn na osm měsíců těžkého žaláře na brněnském Špilberku. Karel byl odtud propuštěn již v prosinci, Josef po dalších čtyřech měsících. 1845 obdržela hraběcí továrna na kameninu ve Vranově nad Dyjí na Uměleckoprůmyslové výstavě ve Vídni zlatou medaili, čestné uznání obdržel za tzv. rajnochovickou keramiku továrník Florián Urbiš z Bystřice pod Hostýnem. Mnohé prosperující porcelánky, například porcelánka Dalovice, měly v té době sklady nejenom v Čechách, ale rovněž ve Vídni.

64


Dne 12. 5. ve Vídni zemřel majitel Telče Leopold Podstatský-Liechtenstein, syn bojovníka u Ašprů Leopolda Podstatského-Liechtensteina. Ve Vídni se začal rozvíjet pestrý kulturní život slovanské menšiny v podobě koncertů, besed, plesů. Po úspěšném koncertu za účasti císařovy matky 20. 5. následoval 30. 5. stejně úspěšný první koncert československý. 1846 Karel Hardtmuth přestěhoval z Vídně do Českých Budějovic továrnu na kameninu, založenou 1798 Josefem Hardtmuthem. I nadále užívala značky W, Wie, Wiener a své výrobky, například dekorativní talíře s pohledy na Vídeň, vyvážela do celé Evropy. V březnu došlo k historicky první hromadné přepravě rakouské armády po železnici, když bylo 900 vojáků v 28 vozech přepraveno po nové Severní dráze z Prahy do Vídně. Po úspěchu rychlé přepravy byly vzápětí do Vídně vypraveny dvě soupravy s celým regimentem, 1500 muži s výstrojí i s koňmi. Dne 16. 8. se ve Vídni narodil významný brněnský architekt Alois Prastorfer. Na ulici Praterstrasse byl vysvěcen nový kostel sv. Jana Nepomuckého. 1847 bylo zřízeno telegrafní spojení z Vídně do Brna, prodloužené o rok později do Prahy. Do Českých Budějovic se z Vídně přestěhovala také Hardtmuthova továrna na tužky. Rakouský trh s koženými sedly, brašnami a obuví ovládla třebíčská firma Budischowsky, která v letech 1869– 1870 vystrojila rakouskou zeměbranu a od 1874 byla v konsorciu firem pro stabilní dodávky rakouské armádě. Pražský rodák, schwarzenberský architekt Ing. Wilhelm Nevenhorst vydal ve Vídni staviteli dlouho očekávaný „Soubor grafických předloh pro architekty“. O růstu revolučního uvědomění svědčí výprava 50 obyvatel jihomoravské obce Lanžhot k císaři se stížností na jednání knížete Liechtensteina kvůli zabrání jejich lužního lesa, který v roce 1812 knížeti pronajali na třicet let. Císař poselstvo nepřijal a Lanžhoťanům byl po nasazení vojska les zabrán. Proti automatickému povolení ke zvýšení daní velmi ostře prostestoval poslanec českého sněmu, kníže Karel Vilém Auersperg. Ve vídeňském Žofínském sále se začaly organizovat Slovanské plesy, navštěvované prominentními osobnostmi i šlechtou. 1848 V revolučním roce 1848 došlo k velkému sbratření Vídeňanů s německými i českými obyvateli Čech, Moravy a Slezska. Při prvním povstání v březnu, kdy hrál nejdůležitější roli umírněný hrabě František Stadion, byla povolena ústava, tisková svoboda a zřizování národních gard. Metternichovo odstoupení a hrdinství Vídeňanů oslavili v Praze velkým pochodňovým průvodem. Již 19. 3. odjela do Vídně s peticí císaři osm-

65


náctičlenná česká deputace Svatováclavského výboru vedená Antonínem Pravoslavem Trojanem a Petrem Fastrem, následovaná dvanáctičlennou delegací studentů. Ve Vídni je čekalo zděšení, chaos a při audienci 22. 3. císařovy neurčité sliby, proto nespokojená Praha vyslala 29. 3. deputaci další, kterou vedl Dr. Ladislav Rieger. Do Vídně dorazil z Říma 5. 4. a ihned navázal kontakty s Trojanem, Josefem Gabrielem a dalšími vyjednávači. U ministra kultu a vyučování dosáhl povolení ke zřízení české polytechniky v Praze. Ministerstva zůstávala i nadále v rozkladu, ale deputaci se podařilo vymoci listinu slibující svolání českého sněmu a zemské samosprávy. Krátkou dobu (20. 3.–5. 4.) byl v těchto pohnutých dnech ministrem vnitra František Antonín Kolowrat-Libštejnský. Koncem dubna byl do říšského sněmu povolán historik František Palacký a v květnu mu byla nabídnuta funkce ministra vyučování. Tu však odmítl, protože se obával záporné reakce ze strany Němců, a odmítl i císařovu druhou nabídku z 2. 9. Za druhého revolučního povstání začali brát na vídeňském dvoře Čechy vážněji a arcikněžna Žofie tehdy dokonce nejvyššímu purkrabímu v Čechách Lvu Thunovi vzkázala, že císař má důvěru ve své věrné Čechy. Za svatodušních bouří se v Praze rozkřiklo, že Vídeňané táhnou Praze na pomoc proti Windischgrätzovi. Z Vídně do Prahy na Slovanský sjezd se vrátili jako zástupci vídeňských Čechů radikální studenti Karel Sladkovský a Vojta Náprstek, žijící ve Vídni od roku 1846, agilní JUDr. Jan Karel Dvořáček, který na sněmu promluvil o poměrech Čechů ve Vídni, a majitel vídeňského výchovného ústavu pro mládež a řemeslnické školy a zakladatel mnoha slovanských vlasteneckých spolků Petr Bílka. Svatováclavská deputace odjela z Prahy do Vídně k císaři vlasteneckým vlakem, jehož lokomotivu zdobil český lev a národní prapory. I v dalších měsících se města Vídeň a Praha a Vídeň a Brno vzájemně podporovala, například z Vídně do Brna odjela 5. 7. delegace vídeňské gardy, aby Brňany blíže seznámila s posledními revolučními událostmi. Výsledkem revolučních bouří bylo kromě jiného 20. 3. vyhlášení o propuštění politických vězňů, takže již 23. 3. se „politickým“ otevřely brány brněnského Špilberku. V létě 1848 se ve Vídni sešel říšský sněm, v němž bylo mezi 383 poslanci již 190 Slovanů, ale téměř chyběla šlechta, výjimku tvořil hrabě František Stadion, zvolený v Haliči. Za místopředsedu sněmu byl zvolen pražský purkmistr Dr. Antonín Štrobach, který až do ukončení sněmu vykonával funkci předsedy. Věznění poslanci Karel Havlíček Borovský a Dr. František Brauner byli propuštěni až na Riegrovu interpelaci. V komisi pro říšskou ústavu, jejímž nejvýznamnějším plodem bylo zrušení poddanství za náhradu (zákon odhlasován 31. 8.), pracovali Palacký, Dr. Adolf Pinkas a Rieger, který byl vůdčí osobností mezi 76 poslanci české národnosti. Palacký, Štrobach a Brauner většinu poslanců strhli k politice hájící císařský dvůr a k vytvoření konzervativní pravice, proto němečtí liberálové

66


české poslance označovali nenávistně za zpátečníky. Češi 19. 9. hlasovali proti přijetí uherské delegace na půdě Ústavodárného říšského sněmu, který zastupoval zájmy neuherských a neitalských zemí monarchie. Po vypuknutí další vlny revoluce 6. 10. se vrhl zdivočelý dav na sněmovnu s cílem zmocnit se darebáků a zrádců, hlavně Štrobacha a Riegra, který se právě vrátil ze své italské cesty, za to, že odmítli jednat s maďarskými rebely. Riegrovi se na Havlíčkovo varování podařilo opustit město ve chvíli, kdy rozzuření Vídeňané prohledávali jeho byt. Na radu Palackého byl sněm přeložen do Kroměříže, císař uprchl do Olomouce a Vídeň se stala vojenským táborem. Z českých zemí se od 10. 10. vypravovali do Vídně na pomoc opět dobrovolníci, například Česká národní garda z Brna či Studentská legie z Olomouce, ale většina z nich byla cestou zadržena a odzbrojena. K důležitým údajům patří také předsednictví ministerské konference 20. 3.–8. 4. 1848 hraběte Františka Antonína Kolowrata-Libštejnského a 22. 11. 1848–5. 4. 1852 knížete Felixe Ludvíka ze Schwarzenberka, úloha hraběte Františka Stadiona, role Alexandra Bacha, pověření knížete Windischgrätze dobýt Vídeň, tak jako předtím dobyl Prahu, vystoupení Hanse Kudlicha z Úvalna u Krnova na rakousko-uherském sněmu s požadavkem zrušení roboty, ale o tom pojednávají podrobnější a fundovanější dějepisné příručky. S první i druhou českou deputací jednal ve Vídni Metternichův odpůrce, od 1848 ministr vnitra a autor rakouské ústavy z 25. 4. 1848, brněnský rodák Franz Xaver von Pillersdorf. Za zmínku stojí též fakt, že vzbouřenou Vídeň obléhal podobně jako v Praze s knížetem Alfrédem Candidem Windischgrätzem hrabě František Colloredo. (Majitel Kladrub Windischgrätz se ve Vídni zachoval stejně krutě jako předtím v Praze, když dal popravit několik vůdců revoluce.) Po potlačení revoluce docházelo v Čechách i na Moravě i nadále k projevům sounáležitosti s obyvateli neustále bombardované a hořící Vídně. Například v Brně byla zmobilizována zeměbrana a mohutné shromáždění lidu se domáhalo výpravy na pomoc Vídni. Brňané dokonce vnikli do továren, kasáren a skladišť, aby se zmocnili zbraní, přitom bylo 6 lidí zabito, kolem 40 zraněno a mnoho osob zatčeno. Další osud Rakouska spočíval v rukou Radeckého, Jelačiče, Windischgrätze a knížete Felixe Ludvíka ze Schwarzenberka. V roce 1848 do Vídně uprchli mnozí čeští vlastenci, kteří v Praze bojovali na barikádách, například portrétista Matěj Adolf Charlemont. Přes Vídeň utíkal do Slovinska radikální básník Josef Václav Frič. Naopak někteří z vlastenců jako Eduard Gröger (na studích ve Vídni si počeštil jméno na Grégr) museli z rozbouřené Vídni uprchnout do Prahy. Za účast v revoluci byl z Vídně vykázán i německý politik a publicista stranící Čechům Franz Schusselka, známý z epigramu Karla Havlíčka Borovského, zatímco Havlíček se v prosinci svého mandátu v Říšské radě vzdal. Členem vídeňské revoluční Národní gardy byl i moravský krajinář a litograf

67


František Kalivoda, autor devětadvaceti pohledů na revoluci „Momenty a scény od 26. 10. 1848 až do odevzdání města Vídně c. k. vojsku“ a obrazu „Smrt posledního velitele Národní gardy Václava Messenhausera“. Jako vlastenecká tiskovina vycházel v tomto roce „Vídeňský posel“ redaktora Jana B. Pytlíka. Dne 12. 5. ve Vídni zemřel hrabě Leopold Podstatský-Liechtenstein, známý pořádáním koncertů a divadelních představení ve svých palácích a zámcích. Pravidelné rozmíšky a tahanice na říšském sněmu ukončily politickou činnost mnoha Čechů; v prosinci se například vzdal svého mandátu hrabě Vojtěch Deym ze Stříže. Po potlačení revoluce se za dlouhého panování císaře Františka Josefa I. přestavěná Vídeň proměnila ve skutečné velkoměsto, v němž se usazovali lidé ze všech částí rozlehlé mnohonárodnostní podunajské monarchie. Symbolicky tak vytvořili idylický obraz prosperující nadnárodní říše se spokojenými a kultivovanými obyvateli. V roce 1848 založili ve Vídni Bernhard a Nathalie Böhmovi továrnu Bratři Böhmové na srsťové, později i vlněné klobouky. Prosperující firma měla po první světové válce hlavní závod ve Vídni a pobočné v Praze a Novém Jičíně, od roku 1923 pouze ve Vídni a N. Jičíně. Další novojičínský výrobce klobouků August Hückel byl později jmenován c. k. dvorním dodavatelem klobouků a za zásluhy obdržel Řád železné koruny III. třídy. 1849 se stal poradcem vlády pro rakouské Slovany evangelický farář a kazatel, spisovatel, básník a profesor slovanských starožitností na vídeňské univerzitě Ján Kollár, který žil ve Vídni do konce svého života. Na přípravě nových zákonů pracoval od tohoto roku třetí nejvlivnější český politik po Palackém a Riegrovi František August Brauner. Ve Vídni vydal Václav Jiří Dundr spis vzpomínající na vídeňskou říjnovou revoluci „Denkschrift über Oktoberrevolution in Wien“ s Kalivodovými ilustracemi a do Vídně se přestěhoval pýcha a ozdoba českého národa Alois Vojtěch Šembera, tvůrce novodobé české právnické terminologie, který se zde stal redaktorem české části říšského zákoníku a lektorem české řeči a literatury na univerzitě. Ministr Alexander Bach dvakrát přijal novináře Karla Havlíčka Borovského a jednal s ním o svobodě tisku a zákazu „Národních novin“. Ten však již v březnu nazval novou oktrojírku pouhým ouhořem, který se vykroutí. 1850 založil ve svém domě vlastenecký stavitel František Šebek z Vlašimi soukromou Průmyslovou školu pro česko-slovanské stavební živnostníky a finančně ji vydržoval až do své smrti. Během studií a o školních prázdninách v ní pracoval také budoucí architekt Josef Hlávka, který zde získal výuční list zednického tovaryše. S podnikáním ve Vídni začali vsetínští nábytkáři Jacob a Josef Kohnové.

68


Tohoto roku začal trojí vídeňský studijní pobyt brněnského augustiniána a budoucího genetika Johanna Gregora Mendela. Při zkoušce učitelské způsobilosti (neměl patřičné univerzitní vzdělání) projevil žádané vědomosti ve fyzice pro nižší stupeň gymnázia, ale v přírodopise pro vyšší stupeň neuspěl v písemné zkoušce ze zoologie. (V letech 1851–1853 studoval na univerzitě matematiku, chemii, zoologii, botaniku, paleontologii a fyziku, přičemž hlavní pozornost věnoval studiu experimentální fyziky v nově zřízeném ústavu profesora Dopplera a fyziologii rostlin u profesora Ungera. Po předložení práce zkoumající škůdce zeleniny byl přijat za člena nově založené vídeňské Zoologicko-botanické společnosti. V srpnu 1855 roztrpčeně a v depresích po konfliktu s profesorem systematické botaniky Fenzelem, který zastával starší vědecké názory, odjel zpět do Brna bez zkoušky a o její zopakování se již nikdy nepokusil.) Ve Vídni zemřel v 87 letech 19. 3. uznávaný skladatel, houslový virtuos a varhaník, českobudějovický rodák Vojtěch Matyáš Jírovec / Gyrowetz a 30. 4. jej v 67 letech následoval profesor českého jazyka a literatury na reálném gymnáziu od 1808 a na univerzitě v letech 1811–1849 Jan Nepomuk Norbert Hromádko, rodák z Hrochova Týnce. 1850–1851 vydávali ve Vídni Hermenegild Jireček, MUDr. František Terebelský a další vlastenci „Vídeňský denník“, 1851 následovala „Vesna“, vycházející za redakce bratří Hermenegilda a Konstantina Jirečků, Prokopa Chocholouška a Josefa Alexandra Helferta třikrát týdně. Na umělecké výstavě ve Vídni dal vystavit hrabě František Šlik obraz svého vrchnostenského malíře Roma, zobrazující staroměstskou exekuci 21. 6. 1621, při níž byl mezi 27 rebelanty popraven jeho předek hrabě Jáchym Ondřej Šlik. 1851 byla z Vídně do zrušeného kláštera v Louce u Znojma přemístěna Ženijní akademie, avšak již 1869 byla z nevyhovujících prostor přestěhována zpět do Vídně pod názvem Technická vojenská akademie. Zakladatel Spolku rakouských psychiatrů docent psychiatrie v celém Rakousku Josef Riedel, frýdlantský rodák, byl jmenován ředitelem nově vytvořeného Ústavu pro choromyslné. 1852 hrála v okrese Josefstadt česká divadelní společnost Josefa Aloise Prokopa česká představení. Některé tituly přijela v tomto roce předvést i do Brna. Ve Vídni byla úspěšně uvedena Jirečkova hra „Tajemná paní“. V kapli Nejsvětější Trojice byl nalezen hrob raně barokního malíře Jiřího Bachmanna, rodáka z Frymburka, zemřelého před 200 lety. Ve věku 59 let zemřel 24. 1. Ján Kollár, autor „Slávy dcery“, která toho roku vyšla v tiskárně u Mechitaristů. (Básníkovy ostatky byly 1904 na žádost vídeňských vlastenců převezeny ze hřbitova St. Marxer Friedhof do Prahy.) Dne 8. 8. se ve Vídni narodil urbanista města Brna Josef Nebehosteny.

69


1853 byla ve Vídni ustavena Centrální komise pro ochranu památek, jejímž úkolem bylo vypracovat plány na vhodné úpravy hradů a zámků v celé monarchii (například i na opravu Karlštejna). Dne 14. 3. zemřel v 76 letech vídeňský arcibiskup, brněnský rodák Vincenc Eduard Milde, 1823–1832 10. litoměřický arcibiskup, a 16. 3. se narodil titulární rak.-uh. generál pěchoty a od 1920 čs. generál v. v., Čech Zdeněk Bružek / Alfred Edler von Bružek. 1854 14. 1. se ve Vídni narodil malíř Vojtěch Hynais. (Do Prahy se přestěhoval až 1893.) V tomto roce navrhl lesní inženýr a vynálezce Josef Ressel spojení pneumatickou poštou mezi Vídní a Terstem. Vídeň však tuto modernizaci zavedla až 1875, a to pouze na krátkou vzdálenost. 1855 založili knížata Auersperg, Fürstenberg, Jan Adolf II. ze Schwarzenberka, hrabě Chotek a bankéři L. Haber, L. Lämel a S. M. Rothschild Úvěrový ústav pro obchod a řemeslo. Na pomoc při vypracování plánů na Votivní kostel si architekt Ferstel od stavitele Františka Šebka vyžádal čtyřiadvacetiletého Josefa Hlávku. Na výzdobě chrámu se postupem času podílelo několik českých umělců – Felix Jenewein, Václav Levý, František Melnický, Max Pirner, Josef Matyáš Trenkwald, Josef Tulka, Rudolf Dominik Zafouk, František Ženíšek. Od 1856 byl stavebním mistrem Josef Ondřej Kranner, který od roku 1871 celou stavbu vedl. 1856 z Vídně expandoval na Moravu průmyslník Michael Thonet, aby se svými syny vybudoval továrnu na ohýbaný nábytek v Koryčanech, 1861 v Bystřici pod Hostýnem, 1867 v Halenkově a 1872 ve Vsetíně. Ve Vídni se 24. 2. narodil malíř Vladimír Zoufal, v 74 letech zemřel 19. 5. sochař Alois Ludvík Pichl, rodák z Milána. 1857 byl ve Vídni stržen vnitřní pás hradeb. Na nově vybudované okružní třídě Ringstrasse vznikly ve druhé polovině 19. století reprezentační stavby: radnice, parlament, univerzita, Dvorní divadlo, Dvorní opera, pomníky, koncertní síně, muzea, Votivní chrám. Protože se německý živel i mimo Vídeň shlížel ve stylu říšské rezidence, vznikl současně obdobný plán okružní třídy pro Brno, kde se na stavbách většinou podíleli stejní rakouští umělci. K pěti největším městům monarchie se tehdy po Vídni řadily Praha, Terst, Lvov, Štýrský Hradec a Brno. 1858 17. 1. bylo do Vídně dovezeno přes Benátky a Terst tělo v Miláně zemřelého dvaadevadesátiletého polního maršála Jana Josefa Václava Antonína Františka Karla Radeckého z Radče, který v rakouské armádě sloužil 73 let. Následujícího dne nastoupila celá vídeňská posádka, aby v čele s císařem doprovodila pohřební kondukt na Severní nádraží;

70


odtud bylo tělo zesnulého převezeno do mauzolea na Heldenberku v Kleinwetzdorfu. Pohřební vůz táhlo šest vraníků, rakev střežili s hořícími pochodněmi husaři Radeckého pluku a provázel ji tradiční pohřební jezdec v černém brnění. Dne 1. 10. se narodil rak.-uh. generál pěchoty a popřevratový čs. generál v.v. Josef Krautwald von Annau, za první světové války velitel v Haliči, jižních Tyrolích, na Planině sedmi obcí aj. Titul svobodného pána obdržel za úspěšné vedení operací na italské frontě. 1858–1861 vycházel za redakce Hermenegilda Jirečka časopis „Světozor“. 1859 byl ve Vídni odsouzen k smrti slezský rodák Hans Kudlich, zasazující se o osvobození sedláků a povzbuzující k odporu zejména v oblasti Moravského pole. Po zrušení rozsudku 1867 se vystěhoval do USA. V 86 letech zemřel 11. 6. státník a politik, kníže Clemens Václav Nepomuk Lothar Metternich, k pohřbu bylo jeho tělo převezeno do rodinné hrobky v Plasích. Státní policie za jeho vlády ochromila veřejný život, ale přispěla k rozvoji společenského života v domácnostech, domácí kuchyně i vzniku různých domácích spolků, například čtenářských. 1860 po Bachově pádu se do Vídeňského sněmu dostalo ze 343 poslanců 82 z Čech, Moravy a Slezska, mezi nimi staročeši František Palacký, Dr. Ladislav Rieger, Dr. František August Brauner, Josef Václav Frič, Alois Pravoslav Trojan, z mladočechů Karel Sladkovský a bratři Eduard a Julius Grégrové, kteří z parlamentu pro nerespektování a oficiální výsměch odešli 25. 6. Pamětní list s požadavky českého národa, tzv. Riegrovo memorandum (podepsali je například Brauner, Jan Evangelista Purkyně, kníže Rudolph Thurn-Taxis a další) sepsal a císaři předal Rieger, který přijel do Vídně 18. 6. Jako poslanec Říšské rady byl do Vídně vyslán také 4. českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík, ThDr., který spolu s ostatními českými poslanci z rady odešel a připojil se k pasivní resistenci, přesto byl 1866 jmenován c. k. tajným radou, ale protože stál v opozici, císař mu zakázal vyplácení osobního příplatku. Politik Jan Stanislav Skrejšovský byl 1861 ustanoven na ministerstvu spravedlnosti. Ve Vídni začal vycházet zásluhou hraběte Egberta Belcrediho orgán konzervativní rakouské šlechty „Vaterland“. Časopis „Rozpravy z oboru historie, filologie a literatury“, vydávaný v tomto roce bratry Jirečkovými, se dočkal pouze jednoho ročníku. 1861 3. 4. zemřel ve věku 83 let hrabě František Antonín Kolowrat-Krakowsky-Libštejnský, který po Metternichově pádu krátce vedl vládu. Patřil k zakladatelům Národního muzea v Praze. Ve Vídni vycházela jako literární almanach české studující mládeže revue „Dunaj“.

71



1862 ve Vídni hrála česká představení společnost J. Rosy a Václava A. Svobody a debutovala vídeňská rodačka a pozdější členka pražského Národního divadla Otýlie Sklenářová-Malá. Byl založen Zpěvácký spolek slovanský.

Za starostování vyškovského rodáka Dr. Ondřeje Zelinky 1863–1868 byla ve Vídni zavedena pouliční koňská dráha, založen Městský park a vybudován vodovod.

Ve věku 39 let zemřel 30. 6. znojemský rodák, literární historik Julius Fejfalik.

1864 byl jmenován vedoucím při dostavbě věže dómu sv. Štěpána architekt Josef Mocker, pracující doposud v kanceláři dómského stavitele Schmidta.

Do konfliktu s vídeňskou vládou se kromě Jirsíka dostal také pražský arcibiskup Schwarzenberg a královéhradecký biskup Karel Boromejský Hanl, ThDr., a to pro odmítnutí účasti církve na oslavách únorové ústavy. Na rozdíl od Jirsíka ustoupil a 1872 byl císařem povýšen do šlechtického stavu s přídomkem von Kirchtreu. 1863 zavedla vídeňská firma Schreiber, Schripper, Salcher výrobu kovových knoflíků a nejrůznějších drobných předmětů v Bílovci u Nového Jičína. Ředitelem Centrálního ústavu meteorologického ve Vídni se stal astronom a filozof Karel Jelínek z Brna. V atmosféře uvolnění došlo k zakládání prvních českých spolků, jako byly Občanská beseda nebo ochotnický divadelní spolek Pokrok, hrající ve třech divadlech pod heslem „Osvětou ku předu“ (čestnými členy byli hrabě Jan Harrach, Petr Bílka, Ferdinand Menčík), 1865 Společenský a vzdělávací spolek Slovanská beseda a pěvecký spolek Lumír, založený pod heslem „Buďme zpěvem na Dunaji jako Lumír v českém kraji“, 1867 Sokol v 1. okrese, 1868 studentský Akademický spolek a Československý spolek dělnický, z něhož vyšel Školský spolek Komenský, 1869 divadelní, pěvecký a vzdělávací spolek Záboj a sportovní spolek Slavoj, založený v Pětidomí původně jako řemeslnický spolek zpěvácký s heslem „Statně k činům, dojdem k cíli, zpěv povzbudí naše síly“, 1873 zábavný a vzdělávací Tyl, 1880 Občanská beseda, 1888 čtenářský spolek Palacký, 1885 dobrovolný spolek paní a dívek Ludmila, založený paní Cebuskou a Menčíkovou, 1892 DTJ Omladina a pěvecký soubor Tovačovský se sbormistrem Volánkem s heslem „Přijde jaro, přijde“, 1896 čtenářský a ochotnický spolek Říp, 1898 DTJ Lasalle a další. U založení některých organizací stáli studenti, dělníci, živnostníci a řemeslníci, ale již první významnější organizaci, Slovanskou besedu, pomohli finančně založit a společensky podpořit i politici, šlechtici, historici, hudebníci, stavitelé a lékaři: hrabě Jindřich Karel Clam-Martinic, hrabata František Arnošt, Otto a Jan Harrachové, hrabě Zdenko Kolowrat-Krakowský, hrabě Egbert Belcredi, hrabě Zikmund Berchtold, kníže Adolf ze Schwarzenberka, kníže Jindřich Lobkowitz, vychovatel Petr Bílka, baron Josef Alexander Helfert, architekt Ing. Josef Hlávka, historik František Palacký, politikové JUDr. Jan Dvořáček a JUDr. František Ladislav Rieger, sbormistr Arnošt Förchgott-Tovačovský, lékař MUDr. Eduard Albert. Prvním předsedou byl zvolen hrabě Evžen Černín, po jeho smrti od 1868 hrabě Jan Harrach.

72

Na Ústředním hřbitově byl pohřben operní sólista Alois Ander / Anderle, který ve Vídni zazpíval na veřejnosti poprvé píseň „Kde domov můj“. 1865 27. 7. se stal vůdčí osobností Rakouska, ministerským předsedou, snášenlivý a umírněný hrabě Richard Belcredi, sympatizující s Čechy, který jednal ochotně s poslanci Palackým, Riegrem, Braunerem. Ve funkci působil do 7. 2. 1867. Palacký vydal spis „Idea státu rakouského“, v němž uvedl pověstné optimistické vyjádření: byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Po třicet let byl nejvýznamnějším moravským politikem brněnský konzervativec JUDr. Alois Pražák, představitel České národní strany, který vedl vídeňské ministerstvo spravedlnosti. Noblesní okružní bulvár Ringstrasse, otevřený 1. 5., se po zrušení hradeb stal vzorem pro podobné okružní třídy v Rakousku i v Brně. Ve Vídni začal jako v prvním městě monarchie provoz koněspřežné městské dopravy. Následujícího roku byla tato doprava zavedena v Pešti a podle vídeňského vzoru roku 1869 jako ve třetím městě Rakousko-Uherska i v Brně. Stejně následovalo Brno svůj vzor Vídeň roku 1884 při zavádění parní tramvaje. 1866 dne 22. 5. byla do Vídně z bezpečnostních důvodů kvůli prusko-rakouské válce převezena večerním vlakem svatováclavská koruna. Společnost Státní dráhy před odjezdem provedla mimořádnou technickou prohlídku vozů a vyhradila pro převoz jedno oddělení 1. třídy, ale místodržitelský rada Hlávka a člen zemského výboru Dr. Brauner tento drahocenný náklad přepravovali v běžném zavazadle, v krabici na klobouky. Na zpáteční triumfální cestu z císařské klenotnice do Prahy se koruna vydala následujícího roku. Architekti van der Nüll a Siccardsburg se vyjádřili kladně k plánům architekta Josefa Zítka na vybudování pražského Národního divadla. V kostele redemptoristů na Rennwegu započaly bohoslužby v českém jazyce. Vídeňští podnikatelé Sneck a Kohnberger založili v Odrách prosperující závod na výrobu gumotextilního zboží (pozdější továrna Optimit). Ve věku 56 let zemřel ve Vídni 17. 12. vrchní vídeňský lékař, převor a provinciál hospitálského řádu sv. Jana z Boha (milosrdných bratří) Celestinus Opitz z Heřmánkovic, který po studiu ve Valticích vystudoval lékařství v Praze a zde provedl 1847 první operaci v éterové narkóze v rakouských zemích.

73



1867 Po prohrané bitvě u Hradce Králové se v Rakousku začalo hovořit o nutnosti zřizování polních lazaretů a transportních vlaků pro raněné. Za vlastní prototyp nákladního vozu upraveného pro převoz raněných z bojiště získal tohoto roku na Světové výstavě v Paříži první cenu MUDr. Jaromír Mundy, který se stal členem mezinárodní komise pomocné služby pro případ války a předsedou její technické sekce. Za zásluhy v péči o raněné byl vyznamenán komturským křížem Řádu Františka Josefa I. V politické a národnostní oblasti problémy po rakousko-uherském vyrovnání naopak přibyly a již v květnu se Češi postavili do opozice a tzv. pasivní rezistence. Císaři předal 2. 12. hrabě Egbert Belcredi adresu Moravanů s 217 635 podpisy, žádajícími, aby rakouské školství nebylo odloučeno od církve, aby nebyla rušena samospráva církevních statků a nebyly uznávány necírkevní sňatky. Od tohoto roku pracoval ve Vídni v sociálně demokratickém hnutí Josef Hybeš. Kromě něho zde ve vedení české sociální demokracie působili také Vlastimil Tusar či Gustav Habermann, v národně sociálním hnutí Antonín Tomášek. Generálním ředitelem pošt a telegrafů se stal Vincent Maly z Vevanovic (Brněnských Ivanovic), který se proslavil zavedením korespondenčních lístků. Od 21. 12. 1867 do 24. 9. 1868 byl ministerským předsedou Karl von Auersperg. 1868 Politické neshody ani národnostní problémy nebránily vídeňským továrníkům přesunout aktivity do Čech a na Moravu – firma May přenesla ústředí do nového cukrovaru ve Starém městě u Uherského Hradiště. V 58 letech ve Vídni zemřel 22. 6. poslanec zemského sněmu, redaktor a spisovatel Jan Ohéral, rodák ze Žalkovic, a 28. 12. v 85 letech politik, diplomat, státník (generální guvernant provincie Terst) a hospodář Karel Chotek z Chotkova a Vojnína, který stál 17 let velmi úspěšně v čele české správy a kromě jiného se podílel na stavbě koněspřežky z Českých Budějovic do Lince, regulace řeky Adiže či zavedení plavby z Terstu do Benátek. K pohřbu byl převezen do Valtířova. Na výzdobě novorenesančního Domu umělců se podíleli Antonín Břenek, Karel Swoboda a Antonín Pavel Wágner. 1869 konal ve Vídni dobrovolnickou vojenskou službu malíř Antonín Chittussi, přitom zároveň navštěvoval AVU. Dne 9. 3. se ve Vídni narodil historik umění a restaurátor Paul Bergner. Ke studiu na Akademickém gymnáziu nastoupil Tomáš Masaryk, který do Vídně odešel z Brna s rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera. Hrob Aloise Andera / Anderleho, Zentralfriedhof

74

Po sebevraždě architekta van der Nülla dokončil novou budovu Dvorní opery jeho žák Josef Hlávka.

75



Pamětní deska T. G. Masaryka, Akademické gymnázium, Lothringer Strasse

1869–1882 zastával úřad starosty v okrese Ottakring lihový magnát Ignaz Kuffner, který se do Vídně přistěhoval z Břeclavi. 1870 se narodil dirigent České filharmonie Ludvík Václav Čelanský a 14. 9. zemřel ve věku 46 let malíř Karel Swoboda. V konzervativním listu „Vaterland“ byla otištěna první zmínka o českém vlasteneckém spisovateli, který se stal konfidentem rakouské policie. Článek přetiskly také pražské listy staročechů „Politik“ a „Pokrok“. Jméno Karla Sabiny sice nebylo zveřejněno, přesto však Sabina podal na redaktora K. N. Pergera žalobu pro urážku na cti, pro niž byl novinář vídeňskou porotou odsouzen ke dvěma měsícům tuhého vězení a k finanční pokutě. Na 1. sjezdu rakouských katolíků ve Vídni byl předsedou zvolen hrabě Egbert Belcredi, předtím papežem vyznamenaný komandérským řádem. Vídeň spojila s Českými Budějovicemi pravidelná parní železnice. 1871 se stal ministrem spravedlnosti Karel Habětínek a ministrem vyučování Josef Jireček. Od 25. 11. do 15. 2. 1879 byl ministerským předsedou Adolf von Auersperg. O vyrovnání jednali s vládou neúspěšně poslanci JUDr. Ladislav Rieger, hrabě Richard Belcredi, brněnský právník JUDr. Alois Pražák a hrabě Jindřich Karel Clam-Martinic. Německy mluvící poslanci Čechy vesměs odmítali a zesměšňovali, Jireček byl dokonce při nastolení nového rektora univerzity ze slavnostní ceremonie vyhnán. Na Clam-Martinicovu radu čeští poslanci sněm opustili. Jako jeden z nejagilnějších oponentů české strany vystupoval kníže Alois z Liechtensteinu. Ve Vídni se oženil malíř Julius Mařák se svou žákyní Idou, třiadvacetiletou rodačkou z Budapešti.

76

Maxmilián Mexický, Jan Meixner 1871, Am Platz

77



Podnikatelé Emil Rezler a Josef Komárek založili ve Vídni první továrnu na šicí stroje v Rakousko-Uhersku. (Výrobky firmy později produkovány pod značkou Minerva.) Moravští studenti založili ve Vídni spolek Bruna Sudetia (členem byl i Ferdinand Porsche.) Sochař Jan Meixner vytvořil pro náměstí Am Platz bronzovou sochu císaře Maxmiliána Mexického. 1872 21. 4. došlo v Pětidomí na půdě Československého spolku dělnického k ustavení Školského spolku „Komenský“, jehož úkolem bylo zřízení české obecné školy, a téhož roku i k založení filiálky pražské Živnostenské banky. Ve Vídni se 19. 1. konalo první koncertní vystoupení mladého Českého kvarteta (Josef Suk, Karel Hoffmann, Oskar Nedbal, Ota Berger), které tak zdárně započalo světově proslulou uměleckou dráhu. Ve Vídni se narodila figurální malířka Josefa / Pepi Mařáková, dcera a žákyně krajináře Julia Mařáka. Maturitní zkoušku na Akademickém gymnáziu ve Vídni složil a studia filozofie na vídeňské univerzitě nastoupil Tomáš Masaryk. Na vídeňské výstavě se s velkým úspěchem setkaly keramické výrobky vranovské továrny hraběte Eduarda Petra Františka Stadnického, znojemské K. K. Fachschule a znojemských keramiček bratří Slowaků, Aloise Klamertha, L. Lauera a F. Kaisera. Pro vnější i vnitřní výzdobu Uměleckohistorického muzea byli vybráni rovněž Julius Viktor Berger, Hans Canon, Josef Fritsch, Vojtěch Hynais, Celda Klouček, Jan Lukeš, Julius Mařák, Jan Meixner, Ludvík Šimek, Antonín Pavel Wágner, Rudolf Dominik Zafouk. V jury pro stavbu zasedl architekt Josef Hlávka. 1872–1882 stavěla podle návrhu F. Schmidta Novou radnici Hlávkova firma. Na výzdobě pracovali kromě jiných také Antonín Břenek, Josef Fritsch, Antonín Hlaváček, František Melnický či Antonín Pavel Wágner. Rakouské polární výpravy do Arktidy, která vyplula 14. 6. k severnímu pólu a jejímž jedním ze dvou velitelů byl malíř a geograf Julius Payer, se účastnili jako důstojníci též Čech Brož a Moravan Orel, topič Pospíšil z Přerova a poddůstojník Ota Kříž z Pačlavic u Kroměříže, jehož deníkové záznamy o 116 stranách se dochovaly. Podle práva prvního objevitele pojmenovala výprava 2. 11. 1873 nově objevenou pevninu Zemí Františka Josefa. 1873 ve Vídni proběhla 5. Světová výstava. Jejím místopředsedou byl kníže Jan Adolf ze Schwarzenberka. Referovat o přípravách se do pražských novin nabídl novinář a spisovatel Jan Neruda, jemuž pomáhal přítel a básník Václav Kazimír Šembera, syn Aloise Vojtěcha Šembery; několik článků o výstavě publikoval úředník Dvorské knihovny Josef Brandejs.

78

Malíř Hans Canon-Straširybka, Stadtpark

79



Jako stipendista byl do Vídně poslán malíř Mikoláš Aleš, z jehož pera vyšel podrobný popis tamního dění, určený příteli Vilému Kailovi. Zlatou medailí byla tehdy oceněna Křižíkova oblouková lampa, známá pod termínem lampa Piettova. Císař vynálezce vyznamenal udělením Rytířského kříže s hvězdou, později mu udělil rakouský Řád železné koruny a komturský kříž. (Křižík ve Vídni založil vlastní podnik a překvapil jako největší osvětlovatel úžasným osvětlením 57 obloukovými lampami.) Ve Vídni byly od rakouského zástupce Edisonovy společnosti zakoupeny dynamoelektrické stroje pro pražské Národní divadlo. Zlatou medaili obdržel za obraz Čapí sněm Julius Mařák, ocenění se dostalo rovněž architektu Josefu Zítkovi, za pokrok ve výrobě majiteli znojemské keramičky Aloisi Klamerthovi, výrobci hodin Františku Zajíčkovi, fotografu Quido Trappovi a sochaři Antonínu Pavlu Wágnerovi. Baron MUDr. Jaromír Mundy na výstavě s velkým úspěchem předvedl sanitní pavilon s lazaretním vlakem pro transport raněných z bojiště. Brňané měli největší úspěch s tradičními vojenskými sukny a anglickými látkami, ocenění se dostalo i kloboukům z manufaktury v Novém Jičíně, výrobkům firmy Massag z Bílovce (knoflíky, lyžařské vázání, lisy, kování), kočárovému podvozku Herkules a síti pro krinolíny kopřivnické firmy Šustala (jeho kočárkárna a vagonka otevřela v tomto roce ve Vídni pobočný sklad), milovskému sklu a křišťálovým lustrům z Kamenického Šenova. Do šlechtického stavu byl povýšen stavitel vídeňského Nádraží korunního prince Rudolfa, nádraží v Salcburku, železnic na Moravě a Železnice císařovny Alžběty z Vídně do Salcburku Karl Schwarz, rodák ze Žiliny u Nového Jičína. Ve Vídni 12. 1. v 60 letech zesnul ministerský úředník a humorista, plzeňský rodák Josef Burgerstein, publikující například v revue „Dunaj“. Po smrti Le Monniera našel Tomáš Masaryk nové místo v rodině generálního rady Anglo-rakouské banky Rudolfa Schlesingera, jehož syna vyučoval. 1874 8. 4. se narodila spisovatelka a vydavatelka děl Jakuba Demla Pavla Kytlicová-Balíková a téhož roku uznávaná pařížská malířka Anna Morstadtová, dcera Ing. Rafaela Morstadta, jehož rodiče pocházeli z Kolína, která až do konce života hovořila dobře česky. V prosinci schválilo ministerstvo války na Kolowratův a Mundyho návrh projekt na zřízení 12 sanitních vlaků o 16 vozech pro převoz a nejnutnější ošetření raněných ve válce. Vídeň spojila s Prahou parní železnice. 1875 byla založena Jednota svatého Metoděje; k jejím zakladatelům patřili ThDr. Antonín Horny, hrabě Jan Harrach, bratři Konstantin a Hermenegild Jirečkové, František Švec, ThDr. Antonín Horny a další významné osobnosti vlasteneckého života. Předsedou Českého akademického spolku ve Vídni se stal Tomáš Masaryk.

80

Busta MUDr. Jaromíra Mundyho, Th. Charlemont, Radetzkystrasse 1

Antonín Kříž vydal ve Vídni výbor z deníku svého bratra Oty Kříže, který zemřel na TBC v 29 letech 16. 3. 1874 na Payerově rakouské polární výpravě v Zemi Františka Josefa. V české rodině ve Vídni se 24. 5. narodil malíř Ludvík Tremmel a 21. 10. zemřel v 56 letech MUDr. František Terebelský, vojenský lékař, geograf, překladatel a úředník Dvorské knihovny, ovládající dvaadvacet jazyků, rodák z Kyjova.

81



kouského muzea pro umění a průmysl, Rakouského archeologického ústavu a dalších špičkových vědeckých institucí, který finančně přispěl i na rakouskou expedici k Severnímu pólu a na rakouské výzkumy v Malé Asii. Dne 13. 3. zemřel v 76 letech uznávaný malíř Josef Führich, rodák z Chrastavy, činný ve Vídni od roku 1834, ve věku 54 let zemřel sochař František Mělnický / Melnicky, rodák z Krasíkova. Po obou umělcích byly ve Vídni pojmenovány ulice – Führichgasse a Melnickygasse. 1877 byl vydán „Almanach na oslavu 70. narozenin Aloise Vojtěcha Šembery“, literáta, který byl vedle Jána Kollára a Vincence Furcha největším vzorem pro česky píšící vídeňské básníky, 7. 1. se ve Vídni narodil historik umění Vojtěch Birnbaum, 23. 4. malíř František Ženíšek ml. a 26. 8. brněnský architekt Heinrich Fanta.

Busta T. G. Masaryka, atrium univerzity, Dr.-Karl-Lueger-Ring

Ministrem zemědělství 1875–1879 byl kníže Jeroným Colloredo-Mannsfeld. 1876 10. 3. získal na vídeňské univerzitě Tomáš Masaryk na podkladě práce „Jaká je podstata duše u Platóna“ doktorát filozofie. Významnou roli v kulturním a politickém životě Vídně hrál baron Vojtěch Lanna, kurátor Ra-

82

Křížová cesta, Josef Führich 1844–1866, kostel St. Johannes von Nepomuk, Nepomukgasse / Praterstrasse

83



pozornosti se těšil také květnový příjezd prvního rakouského automobilu Präsident kopřivnické firmy Šustala z Kopřivnice do Vídně. (Trať o délce 328 km ujel za 24 hodin a 15 minut, z toho 14 hodin čisté jízdy.) Před tímto divem techniky jeli kvůli bezpečnosti cyklisté a celou trať lemovaly davy diváků. Továrníci z Čech a Moravy zasáhovali do dějin rakouského automobilismu i následně – kupříkladu liberecký baron Liebig se stal předsedou Rakouského spolku automobilistů. 1879–1892 zastával úřad ministra vůdčí moravský politik Alois Pražák. V letech 1879–1902 ve Vídni žil a pracoval malíř Felix Jenewein. 1879 vstoupil do Říšské rady s moravskými poslanci jako hlavní představitel moravských katolíků hrabě Egbert Belcredi, působící ve vídeňské politice do 1891. (Abstinenční politika českých poslanců skončila koncem září tohoto roku návratem na Vídeňský sněm a poslanci se stali součástí tzv. železného kruhu pravice, podporující kabinet hraběte Taafa. Česká politická reprezentace pak za loajalitu vůči vládě pod Riegrovým vedením získávala řadu drobných ústupků. Jejich „Podání státoprávního uspořádání“ ve Vídni považovali za neškodné divadlo.) Dne 1. 2. se ve Vídni narodil beletrista Felix Blažek / Antonín Zoglmann, 25. 4. autor první ústavy ČSR a zakladatel a rektor brněnské Masarykovy univerzity JUDr. František Weyr a 3. 5. manželům Tomáši a Charlottě Masarykovým dcera Alice. Dne 14. 11. podal Masaryk svůj habilitační spis „Sebevražda jako společenský masový jev přítomnosti“. Až do konce první světové války dodávala všem rakouským železnicím revizní svítilny firma dvorního dodavatele Josefa Rottera, založená tohoto roku v Šenově u Nového Jičína. Křížová cesta, Josef Führich, kostel St. Johannes von Nepomuk

Z Jičína do Vídně se přestěhovala rodina Jakoba Krause s tříletým synkem Karlem, pozdějším uznávaným dramatikem, romanopiscem, kritikem a novinářem. Po 1877 výrazně ovlivňoval rakouskou politiku kníže František Gundakar Colloredo-Mansfeld, označovaný za šedou eminenci vídeňského dvora. 1878 23. 7. ve Vídni zemřel ve věku 74 let uznávaný anatom a patolog MUDr. Carl von Rokitansky / Karel Rokytanský, rodák z Hradce Králové. Na Jubilejní průmyslové výstavě získaly opět ocenění výrobky z Čech a Moravy, bílovecká firma Massag Mathiase Salchera, vyznamenaného Řádem císaře Františka Josefa I., tehdy ve Vídni zbudovala svůj obchodní dům. Dalšího ocenění ve Vídni se jí dostalo například v roce 1898. Velké

84

1880 19. 4. byla vydána tzv. Stremayrova jazyková nařízení, která zrovnoprávnila češtinu s němčinou ve vnějším úřadování (na česká podání musely úřady odpovídat česky). Manželům Masarykovým se 1. 5. ve Vídni narodil syn Herbert. Po návratu z Lipska absolvoval na vídeňské konzervatoři krátký studijní pobyt od května do června skladatel Leoš Janáček. S profesorem Dachsem a vedením konzervatoře se po záporném přijetí houslového koncertu ostře rozešel a vysvědčení mu bylo poslánou poštou. Od 1. 12. vydával Jan Stanislav Skrejšovský protivládně zaměřený list „Tribüne“. 1880–1892 pracoval na výzdobě Parlamentu sochař Josef Václav Myslbek. Pro ušlechtilost výrazu byla obdivována především jeho socha Oddanost, uznání došla i Stálost ve víře. Na výzdobě se podíleli i Antonín Břenek, Josef Fritsch, Eduard Schnirch, Hans Schwathe či Karel Schwerczek.

85



1881 po ničivém požáru divadla byla na popud barona MUDr. Jaromíra Mundyho založena Dobrovolná ochranná společnost pro poskytování první pomoci při neštěstích; podle jejího vzoru byla zřízena i pražská záchranná stanice. O sirotky a opuštěné děti se starala učitelka a sociální pracovnice Marie Steyskalová, která přišla do Vídně 1875 ve 13 letech. Její nevlastní bratr František Steyskal-Lažanský vydával v 80. letech po šest roků noviny „Lev vlastenecký“. Císař František Josef I. udělil 2. 4. velkopřevoru maltézských rytířů Čech a Rakouska a jejich nástupcům titul rakouského knížete. Od roku 1881 ve Vídni působila Českoslovanská sociálně demokratická dělnická strana, založená 1878 v Praze, i její redakce „Dělnických listů“ (v jejím vídeňském vedení pracoval například dělnický básník Norbert Zoula, v redakci dělnický básník a novinář Josef Boleslav Pecka, vypovězený z Vídně za výjimečného stavu 1884). V 15. okrese vznikl čtenářsko-zábavní kroužek Vlastenecká omladina pro podporu Školského spolku „Komenský“.

Dne 13. 6. zemřel v 84 letech vynikající internista a diagnostik, odborník na srdeční a plicní choroby, plzeňský rodák MUDr. Josef Škoda a 11. 10. ve věku 61 let vychovatel a zakladatel ústavu pro mládež Petr Bílka, rodák z Boskovic. Téhož roku se 1. 12. narodila výtvarnice Vilemína / Minka Podhajská, která se po skončení první světové války přestěhovala do Čech. Na výzdobě nově založeného Přírodovědněhistorického muzea pracovali též Josef Fritsch, Hugo Charlemont či Antonín Pavel Wágner. Carl Konegen vydal tiskem Masarykovu habilitační práci Sebevražda jako masový sociální jev současnosti.. 1882 zakázala Zemská školní rada Školskému spolku „Komenský“ otevřít ve Vídni českou školu; otevřena byla až na zákrok ministerstva 1. 9. 1883. Ve věku 75 let zemřel ve Vídni 23. 3. vysokomýtský rodák, znalec českého jazyka a literatury Alois Vojtěch Šembera. Kolem roku 1882 vznikl zajímavý pokus rakouského novelisty Ferdinanda Saara, pravidelného hosta rodiny Salmů v Rájci nad Svitavou a v Blansku, o dramatickou tvorbu inspirovanou dějinami hradu Blansek v Moravském Krasu „Die wandelnde Jungfrau von Blansek oder die Versteinerten“ (Obcházející panna na Blanseku neboli Zkamenělí). S dramatem uvedeném 12. 11. v Rájci, autor neuspěl, sám jej nazval velkou hudební fraškou. Otevření nového Německého divadla v Brně 14. 11. se kvůli novince, Edisonovu elektrickému osvětlení, zúčastnila početná delegace Rakouského svazu inženýrů a architektů. Kromě tohoto neobyčejného zážitku a detailního popisu mechaniky a principu osvětlení uvádí v podrobné zprávě zapisovatel Ernst Leonhardt také další novinku, jejich mimořádný vlak vypravený z Vídně do Brna totiž na trase z Mistelbachu dosáhl rychlosti 80 km za hodinu. V 90. letech se ve Vídni představila nová generace českých poslanců, mezi nimi i tři realisté – T. G. Masaryk, Dr. Karel Kramář a Dr. Josef Kaizl, kteří se na říšském sněmu neohroženě střetali s protivníky. Ke konzervativcům patřil hrabě Egbert Belcredi, který v parlamentu zasedal do roku 1891. 1883 ve Vídni zemřel 14. 10. ve věku 52 let vlastenecký novinář, úředník ministerstva spravedlnosti a politik Jan Stanislav Skrejšovský, rodák z Libišan.

Podobizna lékaře Josefa Škody

86

Marie Ebner von Eschenbach, rozená Dubská

1883–1914 Po reorganizaci rak.-uh. vojska bylo nově zřízeno patnáct teritoriálních velitelství a ke II. arm. sboru ve Vídni byla po zrušení brněnského teritoriálního sboru připojena kromě Vídně a St. Pöltenu i jižní Morava, a to Brno, Jihlava, Znojmo, Kroměříž. Ve Vídni sídlilo velitelství 2. polního houfnicového pluku (29 % Čechů), 2. jízdního dělostřeleckého oddílu (20 % Čechů), 2. oddílu těžkých houfnic (28 % Čechů), 1. pluk pevnostního dělostřelectva (23 % Čechů) a 2. vozatajský oddíl (42 % Čechů). Severní Morava patřila k I. arm. sboru v Krakově a Čechy k VIII. a IX. sboru v Praze a Litoměřicích.

87



Na znovuotevření pražského Národního divadla 18. 11. 1883 finančně přispěla řada členů císařské rodiny, i panovník František Josef I. 1883 a 1884 žádal o vystoupení se svou divadelní společností Václav Choděra. Jeho snahu podporovali bohužel bez úspěchu Alois Pravoslav Trojan, Jan Stanislav Skrejšovský a hrabě Jan Harrach. V roce 1883 ve Vídni pobýval delší dobu Miroslav Tyrš, studující umělecké sbírky zdejších muzeí. 1884 se v rodině malého vídeňského obchodníka narodil bonviván a podvodník evropského formátu JUDr. Karel Zajíček. Na výzdobě v tomto roce započaté stavby Nové univerzity pracovali také Eduard Charlemont, Jaroslav Meixner, Josef Schwerczek, Karel Swoboda, Antonín Pavel Wágner, Karl Wolek. 1885 se ve Vídni usadila Berta Felicita von Suttner, rozená Kinská. Žila se svým manželem v různých evropských městech i v Gruzii, ale od tohoto roku jsou její životní osudy spojeny natrvalo s Vídní. Dne 27. 3. ve Vídni ve věku 56 let zemřel kníže ThDr. Bedřich Josef Jan Celestin ze Schwarzenberka, od roku 1850 27. pražský arcibiskup, a 8. 6. zemřel ve věku 37 let pražský rodák, herec, překladatel a autor deklamovánek Hynek Grunert / Hynek K. G. O. Úřední registrace dosáhl v tomto roce spolek Vlastenecká omladina. 1886 se setkala s velkým úspěchem výstava národního vyšívání, kterou do Vídně přenesla z Olomouce její autorka, národopisná pracovnice Vlasta Havelková-Wanklová. 1887 Od tohoto roku se ve vídeňských aristokratických kruzích pohybovala přítelkyně básníka Otokara Březiny Anna Pammerová, která se podle vlastních slov na jižní Moravu vrátila jako zklamaná a zahořklá žena. Pod heslem Vzhůru do Kroměříže! Vzhůru na posvátný Hostýn! se po jubilejní slavnosti Slovanského zpěváckého spolku 1.–3. 5. vydalo ve dnech 14. a 15. 8. 300 vídeňských Čechů k pouti na Svatý Hostýn. Akci zorganizoval ve Vídni žijící profesor matematiky František Bedřich Ševčík, rodák z Jedovnic. Ve věku 59 let zemřel 27. 8. pražský rodák Jan Erazim Sojka, opisovač Kollárových básní, vychovatel a posléze pracovník tiskového odboru předsednictva ministerské rady, původně radikální demokrat a český vlastenec, který se za pobytu ve Vídni poněmčil.

Husopaska, Antonín Pavel Wágner, Rahlstiege

88

1888 se stal majitelem továrny na šamotové zboží v Šatově u Znojma čtyřiapadesátiletý Vídeňan narozený v Čechách Carl Schlimp. Ve věku 89 let ve Vídni 15. 9. zemřel jeden z nejvýznamnějších aristokratů, kníže Jan Nepomuk Adolf II. Josef August Bedřich ze Schwarzenberka.

89



Na výzdobě nově otevřeného Dvorního divadla se podíleli rovněž Josef Fritsch, Vojtěch Hynais či Antonín Pavel Wágner. 1889 ve Vídni vyjednával poslanec Rieger s císařem a ministrem Gäutschem, který vydal nařízení o zmenšení počtu českých středních škol. Téhož roku se 5. 1. ve Vídni narodil malíř a grafik Antonín Chlebeček, jehož tvorba byla spojena s Prahou, a 3. 2. ruský legionář a malíř krajinář Josef Prokop, žijící později v Blansku. 1890 pokračovalo jednání o tzv. punktacích Dr. Ladislava Riegra, Otakara Zeithammera, hraběte Jindřicha Karla Clam-Martinice, knížete Jiřího Lobkowicze a Karla Mattuše s předsedou vlády Taaffem. Dne 25. 2. se ve Vídni narodil brněnský malíř František Václav Süsser a 2. 4. malířka Lilly / Cornelie Charlemontová. 1891 se ve Vídni pokoušel prosadit budoucí zlínský obuvnický magnát patnáctiletý Tomáš Baťa. Bez živnostenského listu a základní znalosti trhu zde prodělal všechny své peníze i 300 zlatých, které mu do zdejšího podnikání půjčila ve Vídni sloužící sestra Anna Baťová, později provdaná Šíblová. Dne 29. 1. ve Vídni zemřel ve věku 69 let Ignác Šustala, výrobce kočárů a vagonů v Kopřivnici. Téhož roku vznikla společnost Nesseldorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft s řídícím centrem ve Vídni, z níž později vyrostla kopřivnická Vagonka bratří Gutmannů. Dne 6. 2. zemřel v 75 letech básník, spisovatel a nositel mnoha vyznamenání JUDr. PhDr. František Isidor Proško / Proschko, rodák z Vyššího Brodu, působící do odchodu do penze na vídeňském policejním ředitelství. Na dvou výstavách předvedl Vídeňanům své úlovky z cest po jižní Africe cestovatel MUDr. Emil Holub. V říjnu byla z iniciativy Berty Sofie Felicity von Suttner, rozené Kinské a jejího manžela založena Rakouská mírová společnost. Členem říšského parlamentu ve Vídni byl jako mladočeský poslanec za pošumavská města zvolen T. G. Masaryk.

Hrob cestovatele MUDr. Emila Holuba, Zentralfriedhof

90

1892 za velkých sporů v parlamentu nazval slezský poslanec Menger české poslance a zvláště Masaryka zrádci a tím rozpoutal další parlamentní bouře.V červnu podnikl operní a činoherní soubor pražského Národního divadla manifestační zájezd do Vídně a v Prátru vystoupil s velkým úspěchem na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě. Poprvé byla ve Vídni hrána Smetanova „Prodaná nevěsta“ a Fibichův melodram „Námluvy Pelopovy“. Šlo o první zahraniční zájezd mladého souboru v čele s ředitelem Františkem Adolfem Šubrtem a kapelníkem Adolfem Čechem. Před vystoupením se však divadelníci zavázali, že divadlo nesmí před vystoupením uspořádat žádné jiné pohostinské představení a že ve Vídni nesmí vystoupit žádné jiné divadlo mimovídeňské.

91



V české rodině se ve Vídni 7. 9. narodil malíř, fotograf, překladatel českých lidových písní („Lieder meines Volkes“) Josef Antonín Trčka – Antios, který se po roce 1918 marně pokoušel o místo profesora v Praze. 1894 25. 1. ve Vídni zemřel světově uznávaný matematik Emil Weyr, zakladatel časopisu „Monatshefte für Mathematik und Physik“. 14. 10. se ve Vídni narodil fotograf, hudebník a etnograf Karel Plicka, jehož otec vlastnil prosperující zámečnickou dílnu. Do Čech se rodina odstěhovala v roce 1900. Sebevraždou na nábřeží Dunajského průplavu zemřel 2. 8. ve věku 72 let vynálezce sanitních vlaků a dobrodinec chudiny MUDr. Jaromír Mundy, Vídeňany láskyplně nazývaný Onkel Járomir.

Pamětní deska T. G. Masaryka, Petersplatz / Goldschmiedgasse

1893 byla založena Sokolská župa Rakouská (dříve Sokolská župa Dolnorakouská), sdružující čtrnáct jednot Sokola. Jejím prvním starostou byl Josef Velek, věstníkem „Stráž na Dunaji“ (čtrnáctidenní příloha „Vídeňského deníku“); vlastní tělocvična byla v 17. okrese. V okrese Josefstadt hostovala po deset týdnů divadelní společnost Ladislava Chmelenského, pozdějšího ředitele Národního divadla v Brně. Na čtrnáct dnů žaláře za provokativní protirakouský proslov byl v tomto roce odsouzen třebíčský rodák František Dvořák, obuvník, žurnalista, šéfredaktor „Dělnických listů“, spoluzakladatel spolku České srdce a jediný neohrožený poslanec vídeňských Čechů v parlamentu. Básníka Jána Kollára bylo vzpomenuto velkolepou slavností, na níž proslovil slavnostní řeč o Kollárově slovanské ideji Masaryk a slavnostní proslov básníka Machara přednesla Otýlie Sklenářová-Malá. Za redakce Františka Pastrnka byl vydán sborník „Jan Kollár 1793–1852“, pro nějž se přihlásilo 100 předplatitelů ze Slovenska, ale pouze 35 z Čech a Moravy. Básník J. S. Machar vydal sbírku „Tristium Vindobona“, reagující na soudobé politické problémy. (Vídni byly věnovány i jeho další práce – pamflet „Boží bojovníci“, na opozici mladočechů vůči spolupráci s Badeniho vládou, „Vídeň“, „Vídeňské profily“, „Třicet roků“.)

92

Po zrušení vídeňské továrny na porcelán skoupil Ernst Wahliss pro svůj podnik v Trnovanech, založený 1894, téměř všechny formy jejích porcelánových souprav a figurek a svůj porcelán začal produkovat jako tzv. novou „starou Vídeň“. Opatřil ji značkou, jež se snažila svým uspořádáním i nápisem Wienna / Wien napodobit původní značku vídeňskou. Úspěšně dodávala do Vídně i celého Rakouska voskové zboží (mýdla, svíčky a svíce, voskové figurky, voskové květiny, pečetní, zubotechnické a technické vosky pro parketáře, zahradníky, obuvníky) továrna Václava Zbořila ml. z Bystřice pod Hostýnem. Do Vídně se dovážel z Ivančic oblíbený chřest, ze Šebrova a Boskovic vyhlášené husy, z Brněnska zelenina a drůbež, z Vizovic košer lihoviny. 1895 proběhla mohutná stávka vídeňských cihlářských dělníků, většinou Čechů a Slováků nespokojených s dosavadními pracovními podmínkami, jejímž výsledkem bylo uzavření dohody o jedenáctihodinové pracovní době a dodržování nedělního pracovního klidu. Od tohoto roku dodávala Růženina huť firmě Bösendorf nejmodernější rámy pro pianina. Ve věku 61 let ve Vídni 27. 1. zemřel významný sochař Antonín Pavel Wágner, rodák ze Dvora Králové. 1896 zvolením do parlamentu a později prvním místopředsedou sněmovny započala vídeňská kariéra Dr. Karla Kramáře, jež skončila vynesením rozsudku trestu smrti. Ve Vídni se usadil architekt Adolf Loos, brněnský rodák. Dne 13. 9. se ve Vídni narodil malíř Milan Lejček, který svůj život dožil v Uherském Hradišti. Ve Dvorním divadle byla 4. 10. u příležitosti císařových narozenin slavnostně uvedena „Prodaná nevěsta“ s basistou Vilémem Hešem jako Kecalem. 1897 vyšel Čechům vstříc předseda vlády Badeni vydáním jazykových nařízení, jimiž se čeština stala úředním jazykem, což se setkalo s velkým odporem německy mluvících poslanců. V říšské radě začalo docházet k nechutným tahanicím a čeští poslanci byli napadáni a ohrožováni i na ulicích. Při podzimním zasedání rady, kdy byl Badeni dokonce vypískán, se sně-

93



1898 odvolal ministerský předseda Manfred Clary-Aldringen Badeniho jazyková nařízení, Badeniho císař propustil a Češi se na půdě parlamentu začali uchylovat k nepatřičným prostředkům, jichž v minulosti užívali německy mluvící poslanci. Výsledkem bylo dlouhé zdržující řečnění, polámané pulty a roztrhané protokoly. V dalším období se pro zmírnění nepokojů osobně angažoval císař. Ministrem financí se stal Dr. Josef Kaizl. Ze čtenářského kroužku českých vídeňských úředníků vznikl čtenářský spolek Svatopluk Čech, který patřil k největším českým institucím a disponoval několikatisícovou knihovnou. Ve věku 61 let zemřel 7. 1. ve Vídni generál. inspektor vojska, pražský rodák Antonín von Schönfeld a 25. 5. ve věku 57 let prostějovský rodák, varhaník a skladatel Alois Alexander Buchta.

Haus Steiner, Adolf Loos 1910, St. Veitgasse 10

movna podobala bojišti. Němci vystoupili nejenom s trumpetami a píšťalkami, ale i s noži a revolvery a předsedu sněmovny napadli a ztýrali. Proti jazykovým zákonům se postavil i vídeňský starosta Lueger. V 1. okrese bylo založeno družstvo Český dům, v roce 1899 následovalo založení Českého domu v 10. okrese. V letech 1897–1918 byl říšským poslancem sobotecký rodák, mladočech Jindřich Maštalka i farář a první poslanec za nově vytvořenou katolickou stranu, pozdější olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan. ThDr. Stojan (1851 Beňov u Přerova – 1923 Olomouc) se hned od počátku věnoval práci mezi vídeňskými Čechy a angažoval se ve prospěch vzniku duchovního střediska Čechů na Rennwegu. Protože na vyhrocenou národnostní politiku reagoval smířlivě, získal si respekt německých katolických a šlechtických kruhů i liberálů, ale nebyl přijat do klubu českých poslanců. U lidových vrstev byl neobyčejně oblíben, protože neodmítal žádnou z početných proseb a žádostí a většina jeho intervencí u vyšších kruhů byla úspěšná. Velmi často býval prostředníkem v jednání mezi Čechy a Němci, a to nejenom ústně, ale ve sněmovně i modlitbami či rozdáváním koláčů, ovoce a uzenin. S lehkou obuví z hrubého režného plátna, zvanou „séglovky“ či „baťovky“, pronikli na trhy ve Vídni a v celém Rakousko-Uhersku bratři Antonín a Tomáš Baťové. Jako učitel řezbářství se ve Vídni usadil jedenatřicetiletý František Barwig ze Šenova na Moravě.

94

Výstavy pořádané k 50. výročí nástupu na trůn Františka Josefa I. se zúčastnilo mnoho českých podnikatelů, vynálezců i umělců. Jako velká atrakce byl odtud převezen do Javorníka obří sud, sloužící coby restaurace. Soutěž c. k. rak.-uh. pošty na zámek, kterým bylo možno uzavírat a plombovat poštovní pytle, vyhrál osmadvacetiletý skutečský rodák Karel Mudroch, jenž po vyučení v Praze pracoval jako dílovedoucí ve vídeňské továrně na pancéřové pokladny. Na základě finanční prémie otevřel v roce 1900 ve Vídni vlastní firmu, ale již 1904 se usadil v Tišnově a zde pod značkou Guard uvedl do výroby vlastní revoluční patent zámku s cylindrickou vložkou. Koncem listopadu absolvoval na sjezdu cyklistů své první větší vystoupení virtuos Jan Kubelík. Vídeň se dozvěděla o houslovém fenoménu zásluhou kritika Lvovského a začala jej zvát do vyšší společnosti. Stavbu Císařského jubilejního kostela na náměstí Mexikoplatz vyzdobil kromě Theodora Charlemonta také Ignác Weirich. 1899 začal jičínský rodák, německý spisovatel Karl Kraus vydávat časopis „Die Fackel“ (Pochodeň). Časopis, do něhož zprvu přispívali i Heinrich Mann, František Langer a Josef Svatopluk Machar, vycházel do 1936. Koncem roku se soukromým dopisem do Vídně zapojil do tzv. Polenské aféry (hilsneriády) Masaryk. V 10. okrese byla založena první Dělnická Tělocvičná jednota. (V roce 1914 Dolnorakouský kraj sdružoval již 19 jednot D. T. J. Jejich věstníkem bylo „Socialistické klíčení“, čtrnáctidenní příloha „Dělnických Listů“.) Ve věku 77 let zemřel 24. 1. Antonín František Rybička-Skutečský, státní úředník a badatel v oblasti práva, literární a kulturní historie, heraldiky i dějin českého lékařství a přispěvatel do Riegrova „Slovníku naučného“.

95



Na sklonku monarchie patřil k tomu nejlepšímu, čím se mohly c. k. dráhy pochlubit, lázeňský rychlík Karlsbader Luxuszug, jezdící z Vídně do Karlových Varů přes Gmünd obdivuhodnou rychlostí téměř 70 km za hodinu, když trať dlouhou 425 km urazil za 6 hodin a 27 minut. Rychlík č. 204 z Vídně do Prahy přes Gmünd tehdy ujel vzdálenost 350 km za 5 hodin a 45 minut, rychlík č. 7 z Vídně do Děčína (Podmokel) přes Brno překonal 528 km za 9 hodin a 19 minut. Na výzdobě Nového hradu začali pracovat Antonín Břenek, Hugo Charlemont či Antonín Pavel Wágner, na výzdobě Císařského skleníku kromě Břenka i Theodor Charlemont, Celda Klouček, Antonín Mára a Josef Václav Myslbek. 1900 13. 4. se narodil typograf, malíř a grafik Rudolf Škrdla a 21. 4. zemřel v 64 letech ředitel Dvorní opery v letech 1881–1897 Wilhelm Jahn, rodák z Dvorců na Moravě. Na pozvání Vlastenecké omladiny vystoupil 8. 12. v Molierově „Lakomci“ člen pražského Národního divadla Jindřich Mošna. Úspěch měl i v příštím roce ve Štechově „Třetím zvonění“, v parodii „Faust a Markétka“ a 1. 12. v jednoaktovce „Nápady“, ve Štěpánkově „Řemeslnické merendě“ a v „Českém dobrovolníkovi a francouzské selce“. Batovcův „Kalendář“, vydaný pouze česky, vyjmenovává adresy významných vídeňských Čechů (advokátů, notářů, lékařů, poslanců Říšské rady a Panské sněmovny), českých spolků a organizací, časopisů, peněžních ústavů, záložen a bank, ale značně ostře brojí proti Vídni a Vídeňanům slovy: Čechové ve Vídni žijí ne jako v hlavním městě Rakouska, na které ročně miliony přispívají, ale hůře nežli v cizině! František Josef I. pokračoval zdárně v povyšování vesnic na městyse a městečka a městeček na města. Povýšený městys Plesná nese od té doby ve svém znaku památný letopočet 1900. (Z dalších povýšení a polepšení znaků například: 1905 Příbor, 1908 N. Sedlo, 1911 Buštěhrad, 1913 Osek, 1914 Horní Jelení.)

Pieta, Ignác Weirich, 1904, kostel St. Franziskus von Assisi, Mexikoplatz 12

Firmě Curiel, jediné velké firmě zavedené v Rakousku na prodej kol, představil 1899 Václav Klement své nové výrobky, motorová kola s elektromagnetickým zapalováním. Konzervativní vedoucí je nejdříve s výsměchem odmítli, ale po úspěchu strojů v automobilovém závodě Paříž – Vídeň 1902, v němž uspěli dva závodníci firmy L&K (ze tří firemních strojů vydržely závod dva), se situace radikálně změnila. Firma také dodávala vozy vídeňským autodrožkařům, 1909–1910 dodala 100 kusů drožek.

96

1901 byl založen český vídeňský sportovní klub Slovan (později následovaly S. K. Vídeňská Slavie, Čechie, Moravie, Slavoj, všechny cvičící na hřišti Českého srdce), 1905 Jednota československých turistů (s pěti odbočkami). V letech 1901–1908 byl říšským poslancem havlíčkobrodský rodák Václav Jaroslav Klofáč. Dne 14. 1. ve Vídni zemřel v 76 letech malíř Friedrich Frieländer z Malheimu, rodák z Uhlířských Janovic, autor portrétů a podobizen vysloužilých vojáků. 1902 23.2. vystoupila s Vlasteneckou omladinou v Kvapilově „Princezně Pampelišce“ členka Národního divadla v Praze Hana Kvapilová. Na jeviště Omladiny se vrátila 24. 4. 1904 v Ibsenově „Noře“.

97



Ve věku 79 let zemřel 24. 7. uznávaný mědirytec Leopold Jaroslav Schmidt, pražský rodák, který v roce 1868 zhotovil na objednávku korunního úřadu velkou mědirytinu panovnice Marie Terezie. 1903 obdržela čestný doktorát vídeňské univerzity spisovatelka Marie Ebner von Eschenbach, rozená Dubská. Na ulici Adlergasse založil Vít Hrdina, její první ředitel, menšinový peněžní ústav Vídeňská záložna s úřadovnami v 9., 10., 15. a 16. okrese. S Vídeňankou Aloisií Johannou Kaesovou se ve Vídni 17. 10. oženil vratislavický rodák Ferdinand Porsche, který se zde vyučil ve Spojených elektrických podnicích a tajně navštěvoval Techniku. 1903–1918 ve Vídni působil hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, jeho manželka se ve vídeňské opeře vypracovala na jednu z nejlepších sopranistek. Od 18. do 20. 12. hostilo jeviště Vlastenecké omladiny brněnskou společnost Karla F. Štětky, která krajanům předvedla Blodkovu operu „V studni“, Smetanovu „Prodanou nevěstu“, Kollárovu „Žižkovu smrt“ a operetu „Girofle – Girofla“. 1904 započal prudký rozvoj českého ochotnického divadelnictví, zaštítěný kulturním spolkem Máj. V některých sezónách jeho členové uskutečnili až třicet akcí – divadelních představení, přednášek, koncertů a besídek pro děti. Vídeňskou rodačkou (13. 9.) je přední představitelka naivního malířství Kamila Hájková. Několikeré podání žádosti Školského spolku „Komenský“ o zřízení české školy s právem veřejnosti bylo tohoto roku říšským soudem zamítnuto s odůvodněním, že Čechové nejsou ve Vídni živlem usedlým a že nemají práva školy veřejné. V tomto roce byly Kollárovy ostatky slavnostně přeneseny ze hřbitova sv. Marka do Prahy. 1904–1909 byl rakouským ministrem zemědělství Ferdinand Buqoy. 1905 obdržela jako první žena Nobelovu cenu míru prozaička a zakladatelka Rakouské společnosti míru Berta Sofia Felicita von Suttner, rozená Kinská.. U příležitosti vyznamenání vyjádřila touhu přiblížit čas, kdy meč nebude rozhodčím soudem mezi národy. Poslancem říšského sněmu se stal člen konventu augustiniánů v Brně a vlastenecký žurnalista Tomáš Eduard Šilinger. 1905–1907 stavěl budovu Obchodní a živnostenské komory architekt Ludwig Baumann. 1906 byla otevřena Ústřední banka českých spořitelů. Dne 2. 12. se ve Vídni narodil jeden z vůdců českého odboje za druhé světové války, důstojník Karel Veselý-Štainer.

98

Mozartbrunnen Kouzelná flétna, Karla Wollek 1905, Mozartplatz

1907 Od 10. do 17. 2. 1907 a posléze od září 1908 do smrti byl ministrem vnitra hrabě Alois Leopold Lexa z Aehrentalu. V tomto roce došlo k volební reformě a vedle 233 Němců se s 259 slovanskými poslanci do parlamentu dostalo i 107 Čechů, mezi nimi T. G. Masaryk a Dr. František Drtina. Jednání o zvolení Masaryka předsedou parlamentu pro odpor Poláků neprošlo. Masaryk předsedal Klubu neodvislých poslanců českých, do nějž patřili „jeho“ realisté, státoprávní pokrokáři, poslanci lidové strany Adolfa Stránského a od 1912 i národní socialisté. (Budoucí československý prezident se narodil na statku umírněného německého poslance za Moravu Josefa Redlicha.) Jako orgán úředníků a živnostníků začal 17. 2. vycházet za redakce Josefa Wildmanna „Vídeňský denník“. Na vydávání se podíleli také lékař-lidumil MUDr. Josef Václav Drozda, Vít Hrdina, Dr. Cyril Opatrný, Miloš Pelda a Dr. Emil Polešovský. 1908 rozbouřilo vlny veřejného života pozvání činohry Národního divadla v Praze Divadlem Na Vídeňce a 6. 4. přijel domluvit tři představení spisovatel, dramatik a dramaturg Jaroslav Kvapil. Avšak ve vídeňském tisku se proti vystoupení strhla nechutná štvanice, k níž se přidali i politici. Když tuto věc řešil v interpelaci dokonce dolnorakouský parlament, odstoupili od smlouvy i vídeňští divadelníci a zájezd byl odvolán.

99


V září vystoupili na pozvání spolku Máj členové Vinohradského divadla s ředitelem F. A. Šubrtem. Máj v tomto roce koncertně uvedl vedle skladeb W. A. Mozarta také díla českých skladatelů – Smetany, Dvořáka, Nápravníka. Na jaře příštího roku uskutečnila na totéž pozvání úspěšný zájezd činohra brněnského Národního divadla s vynikající Emou Pechovou. Ani tato pohostinská představení se vídeňskému tisku z politických důvodů nelíbila. Spolek však v úspěšných pozváních pokračoval, takže opět následovalo několikeré vystoupení brněnské opery, jednou dokonce s osobní účastí skladatele Josefa Bohuslava Foerstra, činohry brněnského ND, Divadla moravských měst s Marií Hübnerovou, prostějovského Městského divadla a Pěveckého sdružení pražských učitelů. K velkým příznivcům českého divadla patřili hrabě Lev Thun, hrabě Jan Harrach, hrabě Jindřich Karel Clam-Gallas a kníže Karel ze Schwarzenberka.


1910 ve Vídni zemřel 31. 1. v 66 letech bílinský rodák, tenorista Gustav Walker, 16. 5. se narodil univerzitní profesor RNDr. Engelbert Keprt, světově proslulý odborník v oboru optiky a jemné mechaniky, a 9. 10. se narodil vynikající basista pražského ND Karel Kalaš. Pro brněnský klášter augustiniánů vytvořil ve Vídni mramorový pomník zakladatele genetiky Johanna Gregora Mendela sochař Theodor Charlemont. 1911 nepodpo-

V 56 letech ve Vídni skonal 15. 6. impulzivní Smetanův protivník, houslista, dirigent a hudební skladatel Vojtěch Hřímalý, plzeňský rodák, 6. 8. se narodil průmyslník Emil Škoda a 17. 9. zemřel v 61 letech hudební skladatel Ignaz Brüll, rodák z Prostějova. Do rodné Telče byly z Vídně přeneseny ostatky básníka Vincence Furcha. Masaryk zaujal Vídeňany přednáškami „Za svobodu svědomí a učení“ a „Věda a církev“, jimiž se ujal persekvovaného filozofa Wahrmunda. O vytvoření českého duchovního střediska na Rennwegu se 1908–1909 staral kněz a poslanec říšského sněmu Stojan. V rodině strýce, truhlářského mistra Havla Krušiny, se učil budoucí první komunistický prezident ČSR Klement Gottwald. 1909 byla otevřena Česká průmyslová banka a Česká škola na ulici Messenhauserstrasse. Jako odveta za neurvalé boje namířené proti českému školství, spojené s drancováním a pogromy, se ustavil spolek Stráž na Dunaji, který podpořili čeští poslanci všech politických stran – Dr. František Drtina, Dr. Josef Dürich, Dr. František Sláma, Antonín Kalina, Tomáš Eduard Šilinger a další. V českých zemích se již v tomto roce začaly konat ve prospěch České školy dobročinné koncerty, například výtěžek 80,- K zaslali 30. 7. z Kamenice nad Lipou. Ve Vídni začal fungovat také sportovní spolek Orel.

Looshaus, Adolf Loos 1910, Michaeler Platz

Ve Vídni zemřel 12. 12. ve věku 81 let hrabě Jan Nepomuk z Harrachu, od 1884 člen panské sněmovny, nazývaný pro podporu vlasteneckého života, školství a českých bohoslužeb mecenášem Čechů a rytířem českých učedníků. 1909 započal s rozšiřováním budovy Rakouského muzea užitého umění architekt Ludwig Baumann. Sv. Alžběta, Theodor Charlemont 1908, kostel St. Franziskus von Assisi, Mexikoplatz 12

100

101


řili 21. 3. němečtí poslanci nesouhlas českého poslance Antonína Němce s návrhem na vypsání půjčky na válečné výdaje. V 51 letech ve Vídni 18. 5. zemřel dirigent Dvorní opery, světově proslulý skladatel Gustav Mahler, rodák z Kaliště u Jihlavy. Průvod českých matek došel 5. 10. k parlamentu, aby demonstroval proti zapečetění České školy na ulici Schützengasse 23. 9., přičemž dokonce došlo k bitce mezi českými a německými poslanci. Dürichovi, Fiedlerovi a dalším se podařilo sestavit deputaci a zavést ji k ministrovi. Matky podaly stížnost dokonce k císaři, ten jim sice dal za pravdu, ale škola zůstala zapečetěna i nadále. S kolegyněmi Rosou Neuwirth a Idou Schwetz založila keramička Helena Johnová, která ukončila studia na vídeňské UPŠ, Keramische Werkgenossenschaft G. m. b. H. Její vídeňský podnik existoval do roku 1920. Od 1911 pracoval na ministerstvu války malíř František Schön. Vídeň je rodným městem (14. 9.) předního brněnského scénografa, jevištního a kostýmního výtvarníka a pedagoga, architekta Josefa Adolfa Šálka. 1911–1918 byl říšským poslancem socialista Bohumír Šmeral. 1912 založil hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca Rakouskou společnost pro podporu dendrologie a stal se jejím prvním předsedou. Do Vídně přestěhoval filmařské aktivity společnosti Sasha-Filmfabrik ze svého panství v západočeské Přimdě Alexander (Saša) Josef Kolowrat-Krakovský-Nowohradský. Ve Vídni zemřel 17. 2. ve věku 58 let hruboskalský rodák, podnikatel, diplomat a politik hrabě Alois Leopold Lexa z Aehrenthalu, který byl jako ministr zahraničí původcem rakouské anexe Bosny. 1912–1915 zastával důležitou funkci rakouského ministra zahraničí hrabě Leopold II. Berchtold, majitel Buchlova a Buchlovic. 1913 ve Vídni v budově Přírodovědněhistorického muzea se 20. 4. narodil Anastáz Opasek, potomní opat Břevnovského kláštera, a 25. 9. se narodil Josef Bican, nejlepší český fotbalista všech dob. Ve Vídni hrál za kluby Rapid a Admira, v letech 1933–1936 byl členem rakouského reprezentačního mužstva, poté působil v ČSR (†2001 v Praze). Vídeň navštívil kvůli léčbě pražský německý spisovatel Franz Kafka. S budoucí manželkou, novinářkou Helenou Malířovou, se ve Vídni seznámil spisovatel Ivan Olbracht. 1914 zemřela 21. 6. nositelka Nobelovy ceny míru Berta Sofia Felicita von Suttner, rozená Kinská, 7. 10. se narodil malíř, ilustrátor, grafik a architekt Vojtěch Kubašta.

102


Mobilizace 26. 7. přinesla na válečném poli zbytečné oběti všech národností monarchie. Z Vídně byly vypravovány vlaky především na jižní frontu, do Srbska a později i do Itálie. Mnozí výrobci, i firma L&K, se museli přeorientovat na válečnou výrobu a vynálezcům byly zadávány nové úkoly, například Františka Křižíka armáda pověřila konstrukcí velkého vojenského reflektoru. Prameny udávají, že přes 50% spotřeby vojenské obuvi monarchie kryla Baťova obuvnická firma, která za dobu trvání války dodala rak.-uh. vojsku zboží za 140 milionů korun. Především pozemní a námořní vojsko zásobovala svými dodávkami ocelových plátů, lafet, houfnic, moždířů, pancéřových krytů, rychlopalných děl, nábojů, pump, mostních konstrukcí a dalších strategicky významných výrobků plzeňská firma Emila Škody, dodávky železničních lokomotiv a vagonů zajišťovala pražská firma Ringhoffer. V prosinci byl ve Vídni jako ruský vyzvědač zatčen a do července 1917 internován novinář a odbojový pracovník Emil Čermák. Ministrem války byl za prvního velkého světového konfliktu opavský rodák Moritz von Komarów. Za války dosáhl nebývalého nákladu 30 000 výtisků česky psaný „Vídeňský denník“. 1915 21. 5. bylo ve Vídni v důsledku vypuknutí války uvězněno pro podezření z velezrady sedm českých poslanců Říšské rady – Dr. Karel Kramář, národní socialista František Buříval, starosta Sokola Dr. Josef Scheiner, poslanec za Českou stranu státoprávně pokrokovou Antonín Kalina, Klofáčův důvěrník, novinář a politik Emil Špatný, Václav Jaroslav Klofáč a 12. 6. Dr. Alois Rašín. Císař František Josef I. s postupem Armee – Oberkommanda a s Kramářovým zatčením nesouhlasil, protože si nevyžádali jeho radu. Proces, v němž byli tito politici a představitelé české opozice obžalováni z velezrady a ze spiknutí, trval od 4. 12. 1915 půl roku, provinilí politici byli k trestu smrti odsouzeni až 3. 6. 1916. Rozsudek potvrdilo rovněž odvolací líčení 13.–20. 11. 1916. Poté měl být předložen k podpisu císaři, ale ošetřující lékař podstrčení listin císaři, který upadl do předsmrtné agonie, nedovolil. Po jeho skonu 22. 11. císař Karel odmítl rozsudek podespsat, protože při nástupu na trůn nechtěl kráčet přes mrtvoly. Kramářův ortel byl 5. 1. 1917 zmírněn na patnáctileté a Rašínův na desetileté vězení v těžkém žaláři vojenské věznice v Möllersdorfu, avšak již 2. 7. 1917 je osvobodila amnestie. Ve vídeňském vězení strávila dobu od října 1915 do července 1916 dcera T. G. Masaryka, působícího v emigraci, Alice Masaryková, zatčená v souvislosti s tzv. knoflíkovou aférou. Rakouské úřady chtěly jejího zatčení využít k nátlaku na otce, který v té době vyvíjel odbojovou činnost v zahraničí. Na zákrok zahraničních organizací byla sice propuštěna, ale do konce války zůstala stejně jako její matka pod policejním dozorem. Pro podezření ze špionáže byl za otištění vlastenecké básně v emigrantském tisku

103


tři měsíce vyšetřován, vězněn a posléze ve Vídni konfinován také básník, prozaik, novinář a spolupracovník Maffie Josef Svatopluk Machar a něco přes rok básník a dramatik Viktor Dyk. Přes Vídeň odjížděli do ciziny političtí emigranti, například do Itálie Masaryk, jehož syn Jan naopak přes Vídeň 13. 6. 1915 putoval po vagonování na vršovickém nádraží s vojenským útvarem do maďarského Gödölo. Ke správnímu soudu byl tohoto roku do Vídně povolán JUDr. Emil Hácha. Ve Vídni se 21. 12. narodila přední brněnská historička hudby PhDr. Theodora Straková. 1916 byl uveden do funkce rakouského ministra zahraničí elegantní, impulzivní a nevypočitatelný německý šlechtic s majetkem v českých zemích, diplomat Ottokar Czernin, kvůli jménu mylně pokládaný za Čecha. Funkci zastával do roku 1918. Předsedou vlády byl od 20. 12. 1916 do 22. 6. 1917 hrabě Jindřich Karel Clam-Martinic, předchozí ministr zemědělství a důvěrník Františka Ferdinanda d´ Este. Jeho politický program vyjadřovalo heslo Buďme především Rakušany. Martinic neměl důvěru Slovanů ani Němců, 1918 mu bylo zkonfiskováno panství Smečno a zakázán vstup do ČSR. Ještě 1. 2. povýšil císař na město Mikulášovice u Děčína a o rok později mu udělil městský znak, jenž číslicí 1916 dodnes připomíná dobu konce mocnářství. Dne 12. 3. zemřela ve věku 86 let spisovatelka Marie Ebner von Eschenbach, rozená Dubská, dcera hraběte Františka Dubského z Třebomyslic, zakladatele druhé (zdislavické) hraběcí větve Dubských. Žila střídavě ve Vídni a na Moravě, pohřbena byla ve Zdislavicích. 1917 byla v nepřítomnosti pro vyzvědačství a podporu čs. legií odsouzena k smrti česká Mata Hari, zpěvačka bez hlasu a průměrná tanečnice, tajemná Hedvika Navrátilová alias Gabriela Deslys, hraběnka z Hartvanyiů, Parietta Periero y Albiro, madam de Vigny, Hedviga Roge či Gabriela Claire, provdaná vévodkyně de Grussol, milenka portugalského krále, agentka francouzské tajné služby, narozená 1884 v Horních Moštěnicích u Přerova. Již dříve ji vídeňské soudy stíhaly pro dluhy a nezaplacené účty. Hrabě Czernin přijal 30. 1. jako zástupce Českého svazu socialistu Dr. Vladimíra Šmerala, mladočecha Jindřicha Maštalku a agrárníka Františka Staňka s návrhem deklarace; ministr si jej však ani nepřečetl. Následujícího dne jim císař po ministru Trnkovi poslal vzkaz: Chci být laskavým a spravedlivým panovníkem, mám rád Čechy v mylném domnění, že tím vyhloubil nepřekonatelný příkop mezi českými politiky domácími a v emigraci.

104


Do panské sněmovny byl 19. 5. povolán a 16. 8. císařským tajným radou jmenován 15. litoměřický biskup Josef Gross, ThDr. h. c. Při kritickém zasedání Říšské rady 30. 5. byla ohlášena odvážná deklarace České rady s prohlášením, že škodlivý dualismus má být nahrazen federálním státem svobodných a sobě rovných národních států... v zájmu celé říše a dynastie, a žádostí o spojení všech větví československého národa v demokratickém českém státě. Požadavek narazil na nevoli německých poslanců, nicméně následujícího dne při velké obřadní audienci v Hofburku se císař vyjádřil ve smyslu přebudování ústavních a správních základů politického života jak na úrovni státu, tak různých království a zemí, zvláště v Čechách. Vlastní státoprávní prohlášení pronesl toho dne jménem státoprávně pokrokové strany a čtyř poslanců národně socialistické strany Kramářův i Masarykův odpůrce Antonín Kalina. V klidném zasedání poslanecké sněmovny 5. 6. podal mladočeský poslanec Bohuslav Franta pozměňovací návrh, aby projevy v neněmeckých jazycích byly reprodukovány v originálním textu. Za vzrůstajícího napětí mezi Němci a Slovany protestoval 15. 6. národní socialista Jiří Stříbrný proti zatčení poslanců v letech 1914–1916, protože šlo o rozpor s parlamentní imunitou (pět vězněných poslanců bylo členy jeho strany). Ministerský předseda Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, vůdce konzervativní české šlechty a mecenáš pražského Národního muzea, byl ochotný k dalším ústupkům a 20. 6. přijal delegaci Čechů. Jeho snahy o vytvoření vlády národů však skončily neúspěšným požadavkem spojení českých zemí – Čech, Moravy a Slezska – do jednoho celku. Justiční komise sněmovny zasedající 2. 7. ohlásila zástupci Českého svazu Vlastimilu Tusarovi všeobecnou amnestii pro politické vězně z doby války. Je symbolické, že císař podepsal amnestii, po níž se začali domů vracet také čeští „velezrádci“, právě v den bojů československých vojáků u Zborova. Zatčení poslanci se mohli na své místo navrátit pouze tehdy, pokud byli ve vyšetřovací vazbě jako Klofáč, nikoliv ve vězení. Ve Vídni byl konfinován například účastník domácího odboje MUDr. Bohuslav Vrbenský, obviněný za projev k Husovu výročí v červenci 1915 ve vězení v Göllersdorfu z velezrady a propuštěný z internace v létě 1917. Na zasedání 25. 9. se z vězení dostavil amnestovaný národní socialista František Buříval, odsouzený na pět let, který odmítl požadavek předsedy sněmovny na odchod, a za všeobecného rozruchu bylo zasedání předčasně ukončeno. Následující den vystoupil německý poslanec Wolf se štvavým protičeským projevem: Ve zvěřinci se nepracuje se sliby, nýbrž s bičem. Je třeba soudně stíhat české zrádce a podvodníky... Paktovat se s Čechy znamená připustit, že ve střední Evropě bude budoucnost habsburské dynastie záviset na dobré vůli českého lva. Již tady slyšíme, jak naše kosti chřupají v zubech českého lva. V odbojovém hnutí ovšem nepracovali pouze politici. Spojkou mezi ústředím Maffie a její odbočkou ve Vídni byl například malíř Ferdinand Engelmüller, rozsáhlou konspirační síť sahající až k císařskému dvoru bu-

105


doval od roku 1914 spisovatel J. S. Machar, zprávy z panovníkova okolí podával osobní myslivec Karla I. a bratr odbojáře PhDr. Jana Konráda. Vídeňské sokolské pracovníky chránil před persekucí Jaroslav Kunz, důstojník rak.-uh. armády, od 1912 přednosta vídeňského divizního soudu a od 1917 člen vídeňské odbojové skupiny Emila Šimka. Životy mnoha podezřelým pomohl zachránit ve funci skutečného tajného rady cestovatel a polní maršálek Alois Musil, který v tomto roce vedl misi arcivévody Huberta Salvátora Toskánského do Malé Asie, Sýrie a Palestiny. 1918 interpelovali 29. 5. tři němečtí nacionálně orientovaní říšští poslanci proti uvedení Janáčkovy „Její pastorkyně“ („Jenůfy“) ve Dvorní opeře, dílu jakéhosi Čecha, jehož text a hudba jsou přísně česky nacionální. Jako hlavní argument uváděli fakt, že Dvorní opera v této sezóně uvádí devět oper neněmeckých autorů, mezi nimi Smetanova „Dalibora“. Císař Karel však na žádost své manželky uvedení povolil a premiéra byla po schválení cenzurou stanovena na sobotu 16. 2. Jednalo se tak o poslední velkou českou kulturní akci ve Vídni. Počátkem roku vypukla ve Vídni generální stávka proti hladu a válce, podporovaná dělnictvem v českých zemích, například v Brně 18. 1. velkou manifestací. Již 7. 2. začali slovanští poslanci otevřenou revoltu proti vládě. Na zasedání v radnici 2. 4. ministr zahraničí Ottokar Czernin napadl všechny, kdo brzdí mír, tedy především Čechy, kteří se postavili proti spojenectví s Německem a neodsoudili boj českých legií proti vlasti – Rakousko-Uhersku. Podobně napadl Čechy na zasedání Říšské rady 3. 4., když vyjádřil nespokojenost jmenovitě s poslanci Tusarem a Staňkem. Ihned nato odpověděli čeští poslanci protestem. Obviněné poslance přijal 11. 4. ministerský předseda Seidler s tím, že nešlo o útok na český národ, ale pouze na ty Čechy, kteří si nepřejí vítězství Dohody. Po Seidlerově demisi doufal hrabě Silva-Taroucca, že bude jmenován jeho nástupcem, ale později se stal pouze ministrem zemědělství. Ministr Czernin na jaře 1918 vystoupil s kritikou Masarykovy politiky. Jeho názor na demokracii vystihují slova: velké masy lidí jsou vždy bezcharakterní a zbabělé či vox populi – hlas hovězí. Podle některých historiků svým nediplomatickým postojem k Francii tak uzavřel naděje na záchranu rakouské monarchie. Na funkci ministra rezignoval, když se mu nepodařilo přimět císaře Karla k abdikaci. Aktivita politických činitelů vyvrcholila 2. 10. odmítnutím trialismu a příklonem k autonomii, přičemž ministerský předseda Hussarek stále ještě považoval za jediné nebezpečí české požadavky. Dne 5. 10. telefonovali Tusarovi, který vystupoval jako představitel české Národní rady ve Vídni, že Rakousko žádá o mír, když už 3. 10. Viktor Adler Tusarovi blahopřál k vytvoření samostatného státu a čeští politici včetně Kramáře dostali s císařovým souhlasem pasy k odjezdu do Ženevy k jednání s exilovým Národním

106


výborem československým. Na jednání s císařem 12. 10. se čeští politici rozhodli vyčkat mírové konference a 15. 10. začala nová verze manifestu, který připravoval federalizaci království Čech, Ilýrie, Haliče a vnitřního Rakouska. Text však vyšel příliš pozdě. Odpoledne 22. 10. byl o krátkou nepolitickou rozmluvu požádán poslanec Klofáč, který přijel do Vídně právě v době, kdy mu na rakouské frontě zemřel starší syn. Politik nastoupil do císařova vlaku, zastavujícího krátce ve čtvrti Döbling. K jednání do Ženevy odjela z Vídně 25. 10. česká delegace ve složení Klofáč, Habrmann, Šámal, Preiss a Svoboda. Ještě 27. 10. císař žádal české poslance, aby se vypravili na frontu a přesvědčili české vojáky o nutnosti několika dalších dní bojů za Rakousko. Tusara jako zástupce Českého svazu v parlamentu o to žádal ministr vnitra Gayer; ten se však odmítl angažovat. Rakouský dvojhlavý orel ovšem již dodýchával a musel přistoupit na Wilsonovy požadavky ohledně práv národností; 30. 10. pověřil Národní výbor vídeňským zastupováním nově vytvořené ČSR sociálního demokrata Tusara. Dne 5. 11. 1918 byl ve Vídni ustaven ze zástupců různých politických stran Československý Národní výbor pro Dolní Rakousy a podobně Národní výbory v Linci a Št. Hradci. Tyto tři organizace se později spojily do Československého národního výboru pro Republiku rakouskou, tehdy označovanou za chudobinec Evropy, který představoval vrcholnou politickou menšinovou organizaci. Podnět pro ustavení vzešel od poslance Tusara, který byl diplomatickým zástupcem ČR ve Vídni. Kromě školských akcí se Národní výbor zabýval problematikou voleb a především hospodářskou pomocí Rakousku včetně dopravy a rozdělování potravin. Do čtrnácti komisí ve Vídni došlo do 18. 1. 1919 celkem 69 220 povolení na vývoz potravin z Československa; příděly byly rozdělovány v českých konzumech. Československá pomoc Rakousku představovala 601 509 kg v potravinových balíčcích, nad rozdělováním a cenami bděl kromě Národního výboru čs. generální konzulát, který svou činnost ukončil koncem roku 1923. Po zhroucení monarchie skončily odpadnutím neněmecky mluvících národností několikasetleté společné dějiny Čechů a Rakušanů a mladá československá vláda nastoupila oficiální cestu odklonu nejenom od Říma (Vatikánu) jako centra katolicismu, ale také od Vídně jako centra katolicismu a germanizace. Do konce války byla s Rakouskem a Vídní pevně spojena nejenom politika, ale i veškerý průmysl českých zemí. Dokonce i jihočeské krajkářky ze Sedlice odváděly své práce Rakouské společnosti pro ženský domácí průmysl a zlínská firma Baťa dodávala armádě 6 000 párů vojenské obuvi denně. Odluka od Vídně tak pro hospodářství mladého Československa znamenala jisté negativum. Vojáci vracející se do vlasti z jižní fronty přes Vídeň museli být ihned nasazeni v územích, na která si činila nárok Vídeň. Například v noci z 15. na 16. 12. byl vyslán zachraňovat pro ČSR město Znojmo bývalý rak.-uh. generál Alois Podhajský, protože znojemským a podobně i mikulovským Němcům Vídeň po-

107


slala na pomoc námořníky s kulomety, puškami, náboji i čtyřdělovou baterií. Rakouští námořníci se přitom dopouštěli rabování a mnoha násilností. Je s podivem, že se šťastnou shodou příznivých okolností ve Vídni dožilo osvobození i několik českých legionářů z italské fronty, bojujících proti Rakousko-Uhersku, jako Václav Holub, zraněný 17. 6. 1918 v bojích na Piavě u Fossalty. Ve funkci velitele Rudých gard vystoupil za vídeňské revoluce spisovatel a novinář Egon Erwin Kisch, sloužící koncem války ve Vídni a 1919 z Vídně vypovězený. Již v prosinci 1918 byl kvůli českému původu propuštěn vedoucí seismické služby Ústředního meteorologického a geodynamického ústavu Rudolf Schneider. Po skončení války se z Vídně vrátilo do vlasti 125 000–150 000 vídeňských Čechů, mezi nimi světově proslulý orientalista Bedřich Hrozný, básník J. S. Machar, povolaný Masarykem do funkce generálního inspektora Československé armády, či mladičký Anastáz Opasek. Podle Františka Strnada bylo v letech 1918–1923 repatriováno 56 zvláštními vlaky 105 256 osob, z toho 55 919 mužů, 34 622 žen a 14 715 dětí. Tento údaj ovšem počítá pouze osoby, které se vystěhovaly prostřednictvím československého konzulátu, a nezahrnuje ty, kteří se vraceli bez pomoci zahraničního úřadu. Šlo většinou o vojáky a úředníky, které do svých služeb v ministerstvech a armádě převzala ČSR. Na stěhování českých Vídeňanů zpět do vlasti vzpomíná v knize „Dvanáct zastavení“ budoucí benediktinský opat Anastáz Opasek: Návrat do vlasti, to byla po první válce velká akce, ale myslím, že dost nešťastná, protože mnohé věci nebyly řádně dojednány. Naše úřady, a za ně, nemýlím-li se, ministerský předseda Tusar, slíbily hory doly, ale celá řada lidí, kteří se tehdy z Vídně vrátili, nedostala nic. Mnozí tito „starodůchodci“ neměli pak ani co jíst. Vraceli jsme se v červnu 1919 nákladním vlakem. Jeli jsme několik dní, často jsme stáli... Stěhovali jsme se se vším všudy, i s nábytkem. 1919 byl založen krajanský spolek České srdce: Česká sociální péče v Rakousku. Navázal na stejnojmennou organizaci založenou v posledním roce války, v době hladu, když první poradu již 25. 1. 1918 svolali Machar, ředitel Antonín Machát, Miloš Pelda, Svetozar Nevole, poslanci František Tomášek a Sedlák. K uhrazení výdajů dobrovolné sociální péče o mládež a dospělé tomuto spolku Machar věnoval rukopisy svých básní. V dobách největšího rozmachu mělo České srdce 40 místních odborů, z toho 22 ve Vídni, několik hřišť a sportovní stadion, hostinec, organizovalo prázdninové pobyty dětí v Československu, staralo se též o ošacení, udržovalo mateřské poradny, staralo se o sirotky a poskytovalo dětem lékařskou péči. V prvních poválečných volbách získala ve Vídni česká kandidátka 65 000 hlasů, jeden mandát do parlamentu, tři mandáty do dolnorakouské rady a dokonce místostarostenství v 10. okrese. Začala rovněž nová etapa zápasu o české školství.

108


Dne 22. 10. se ve Vídni narodil brněnský herec Zlatomír Vacek. 1919–1920 byl členem konstitučního Národního shromáždění vídeňský Čech, šéfredaktor „Dělnických listů“ František Dvořák. Od voleb 16. 2. byl jediným českým poslancem v rakouském parlamentě. V obecní radě vídeňské zasedli Hanza, Haša, Fiala, Antonín Machát, Klimeš, Bohumil Sirotek, Šanta a Šiška. (Do Dolnorakouského zemského sněmu byli zvoleni František Dvořák, J. A. Klimeš a Machát.) Po navázání diplomatických styků sídlilo první velvyslanectví ČSR v paláci Harrachů. 1919 21. 8. ve Vídni zemřel v 76 letech rak.-uh. generál pěchoty (mocnářství sloužil v letech 1862–1909, v první válce již nebyl nasazen) a popřevratový čs. generál ve výslužbě, chomutovský rodák, Čech Alfred Edler von Matt. V tomto roce byla založena Jednota československého učitelstva v Rakousku a družstvo hostinských a kavárníků Hostimil, následovaly 1920 Jednota československých profesorů v Rakousku, 1921 Klub slovanských studentů a Československý dům na ulici Brünnerstrasse 55. V těchto letech došlo k rychlému nárůstu českých škol, když celý jeden školní rok 1919 / 1920 protestovali za českou školu čeští rodiče a děti se učily v provizorních „stávkových“ školách. Až 25. 9. 1919 se v rakouském ministerstvu vyučování konala první porada školské komise, v níž zasedali vedle zástupců ministerstva a zemské školní rady i zástupci československé menšiny. Usnesením byly ustaveny okresní komise, které měly zjistit předpoklady pro zřízení českých veřejných škol a počet přihlášených dětí. Křesťansko-sociální většinou však byl 8. 10. návrh na ustavení komisí radnicí zamítnut, proto došlo k četným projevům nespokojenosti, až 14. 10. bylo ustavení komisí (pro každý okres jedna) povoleno. Komise se scházely od prosince 1919 do ledna 1920 a 19. 5. rozhodla na radnici užší školská komise o ukončení stávky dětí a Školskému spolku „Komenský“ byly dány místnosti v patnácti školách s tím, že podle potřeby dostane třídy další. Dne 15. 4. ve Vídni zemřel ve věku 60 let architekt Jakob Gartner, přerovský rodák. 1920 25. 3. zemřel ve věku 74 politik, zastánce sociálních reforem a diplomat Alois z Liechtensteinu, pražský rodák. Dne 7. 6. byla mezi Rakouskem a ČSR uzavřena tzv. Brněnská smlouva, upravující otázku státního občanství. Čechům a Slovákům, kteří bydleli nejméně deset let nepřetržitě v Rakousku, umožnila získání rakouské příslušnosti a zřízení škol s československým státním jazykem pro děti rakouských státních příslušníků. Dozorem nad prováděním smlouvy ohledně zřizování československých škol ve Vídni byla pověřena československo-rakouská komise, přičemž Rakousko zřídilo veřejné obecné školy s českou vyučovací řečí a slíbilo udělit právo veřejnosti české reálce a českému reálnému gymnáziu ve Vídni

109


s tím, že se nebudou zřizovat české měšťanské školy na venkově. Podrobnosti pak smlouva upravila a vymezila na jaře 1921, kdy byla uvedena v platnost. Toho roku se ve Vídni seznámil spisovatel Franz Kafka s novinářkou Milenou Jesenskou, žijící v nepříliš šťastném manželství s Ernstem Pollakem. Ve věku 69 let ve Vídni 15. 4. zemřel rak.-uh. zbrojmistr a čs. generál v. v., českobudějovický rodák, Čech Rudolf Braun, 25. 4. zemřel Alois z Liechtensteinu, v letech 1910–1918 vedoucí křesťanskosociální strany, 20. 11. se ve Vídni narodil novinář, nakladatel a vydavatel české literatury v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, překladatel Hájka, Tigrida, Škvoreckého, Mlynáře, Vaculíka, Goldstückera, autor knihy „Svědkové revoluce“ Bedřich Utitz. 1921 21. 3. ve Vídni zemřel ve věku 62 let rak.-uh. generálplukovník, velitel na Soči a Piavě a popřevratový čs. arm. generál v.v. Wenzel Freiherr von Wurm, Němec, rodák z Prahy-Karlína, který sloužil mocnářství v letech 1879–1918. V 83 letech zemřel 22. 12. kolínský rodák, sociální filozof, myslitel a reformátor Josef Popper-Lynkeus. Jeho památku připomíná socha před radnicí. První zahraniční cesta biskupa Stojana vedla v tomto roce do Vídně. 1922 20. 1. ve Vídni zemřel ve věku 75 let olomoucký rodák, Němec, rak.-uh. generál a polní zbrojmistr, sloužící Rakousku 1855–1905 (za světové války nebyl aktivován), poválečný čs. generál v.v. Karl Freiherr Drathschmidt von Bruckheim a 27. 1. ve věku 85 let politik, průmyslník a velký příznivec umělců i cestovatelů hrabě Johann / Hans Nepomuk Wilczek / Vlček z Dobré Zemice. Ve školním roce 1922 / 1923 spravoval Školský spolek „Komenský“ již 17 českých mateřských škol, 5 škol obecných a 6 hlavních. Dne 24. 2. 1922 ratifikovala ČSR tzv. Lánskou dohodu mezi Rakouskem a ČSR z 16. 12. předchozího roku, která měla upravit vzájemné styky, a to zejména na poli hospodářském. Již v únoru poskytla ČSR Rakousku zálohu na půjčku ve výši 130 milionů korun. 1923 ve Vídni zemřelo několik dalších vysokých příslušníků bývalé rak.-uh. generality, kteří po skončení války požádali o zařazení do čs. armády a byli přijati jako čs. generálové ve výslužbě: 15. 2. v 78 letech generál pěchoty, Čech a josefovský rodák Eduard Pucherna, který sloužil 1864–1907, za války již nebyl aktivován a ve Vídni žil jako soukromník; 16. 2. ve věku 75 let generál pěchoty a velitel na italské frontě (Planina sedmi obcí a Piava) Ernst Kletter Edler von Gromnik, brněnský rodák, Němec, který monarchii sloužil 1877–1919; 8. 3. ve věku 77 let titulární generál pěchoty Carl von Lang, Němec, sloužící 1862–1909; 24. 4. ve věku 63 let Němec Eduard Edler von Kreysa, hustopečský rodák, titulární generál pěchoty, který mocnářství sloužil

110


1877–1918 a kterému roku 1922 zastavili rakouskou penzi, protože neprokázal nepřetržitou domovskou příslušnost; 24. 5. po krátké nemoci ve věku 71 let rak.-uh. polní zbrojmistr Vojtěch Benda / Adalbert Edler von Benda, pražský Čech, který byl penzionován již v roce 1902, 27. 8. je následoval na následky úrazu ve věku 76 let pardubický rodák Viktor Freiherr von Krauss, Čech, titulární generál jezdectva, sloužící monarchii 1865–1904 (žil ve Št. Hradci). Dne 18. 4. zemřel ve 42 letech vrážský rodák JUDr. Bedřich Lobkowicz. 1924 před svým odjezdem do sanatoria v Kierlingu se na vídeňské klinice profesora Hajeka léčil spisovatel Franz Kafka. Pod taktovkou Karla Nedbala došlo k prvnímu vídeňskému soubornému provedení Smetanových oper. Olomoucká opera v tomto roce a o dva roky později ve Vídni úspěšně uvedla Dvořákovu „Rusalku“ a „Čerta a Káču“, zatímco ve Vídni poprvé uvedený „Jakobín“ se setkal s nezájmem. 1925 17. 10. ve Vídni zemřel v 79 letech rak.-uh. polní zbrojmistr a čs. arm. generál v.v., rodák z Terezína, Němec Leopold Rollinger von Rollegg, který za světové války bojoval v Tyrolských Alpách, u Gardy a na Balkáně, 29. 11. ve věku 67 let rak.-uh. polní zbrojmistr a poválečný čs. generál v.v., Němec Alfred Rohm (do světové války nezasáhl), 26. 12. v 96 letech rak.-uh. generál jezdectva a čs. arm. generál v.v., rodák z Opavy, Čech Heřman Pokorný / Hermann von Pokorny, který mocnářství sloužil 1858–1902. V příštím roce je 29. 8. následoval ve věku 73 let polní zbrojmistr a čs. arm. generál v.v. Victor Zednik Edler von Zeldegg, opavský rodák, Čech, který v armádě působil 1872–1919, a 3. 9. 1928 generálplukovník (Rakousku sloužil 1884–1919) a čs. arm. generál v.v. Karel Křítek, Čech, který ve Vídni dožil jako soukromník. V Hofburku založil za podpory rakouské vlády filozof Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi Hlavní kancelář panevropského hnutí, v němž přijal čestné předsednictví ministr Dr. Edvard Beneš. Již roku 1926 otevřel generální sekretariát v Praze, panevropská sekce byla založena i v Brně. (Coudenhove, který se po skončení války stal československým občanem /když mu byl rok, přestěhoval se s rodiči do Poběžovic/, věnoval ve své autobiografické knize „Crusade for Pan-Europe“ obdivnou kapitolu T. G. Masarykovi.) 1926–1931 působil v Rakousku jako velvyslanec Ing. Hugo Vavrečka, dědeček prvního českého prezidenta Václava Havla. 1926 19. 2. ve Vídni zemřel ve věku 62 let jeden z čelných mužů října 1918 a zakladatel čs. církve husitské, bývalý katolický kněz a první čs. ministr železnic Isidor / Teodor Zahradník a 29. 8. v 73 letech rak.-uh. titulární polní zbrojmistr Viktor Zednik von Zeldegg, opavský rodák, za světové války ministr války a po převratu čs. arm. generál v.v. Rodák z Hostinného malíř a vynálezce světlotisku a hlubotisku Václav Karel Klíč zemřel ve Vídni 16. 11. ve věku 75 let.

111


V březnu podepsal Beneš ve Vídni jako „náhradu“ starší lánské smlouvy dohodu mezi ČSR a Rakouskem. 1927 21. 4. ve Vídni zemřel významný brněnský textilní továrník (firma Otto Kuhn & Co.) a sběratel uměleckých děl Otto Kuhn a 4. 12. přišel automobilový a filmařský svět o jedenačtyřicetiletého závodníka a filmového producenta Alexandra Josefa / Sašu / Sashu Kolowrata-Krakowského, který své filmařské aktivity přenesl do Vídně z rodového panství Velké Dvorce. 1928 ve Vídni zemřel Leopold Hilsner, považovaný za původce tzv. polenské rituální vraždy (zastával se ho především Masaryk), 12. 7. v 64 letech pražský rodák, kreslíř a ilustrátor Jindřich Tomec a 3. 9. ve věku 67 let rak.-uh. generálplukovník a popřevratový čs. arm. generál v.v. Karel Křitek, bojujíci za světové války na Planině sedmi obcí a v Haliči. Do rodné Telče byly z Vídně přeneseny ostatky básníka Vincence Furcha.


se přestěhoval do Brna, malíř Oskar Kokoschka do Prahy). Česká menšina vydávala svůj tisk pod neutrálním titulem „Vídeňské noviny“, i ty však byly koncem roku 1941 zastaveny pro rozkladný vliv, který na čtenáře vykonávaly. K hlavní skupině nacistických pučistů patřil rovněž příslušník tajného pluku SS Otto Planetta z Vyškova. Velký úspěch zaznamenal koncert slovanské hudby uvedený v Koncertním domě Metodějem Knittlem. Ve věku 81 let ve Vídni 19. 12. zemřel Zdeněk / Alfred Edler von Bružek, vídeňský rodák, Čech, rak.-uh. generál a popřevratový čs. generál v.v., který sloužil mocnářství od 1877, ale za světové války již nebyl aktivován. Na hřbitově v Hietzingu byl pohřben Antonín Hanák / Anton Hanak, nejžádanější moderní sochař Vídně.

1929 v květnu se na kratší dobu stal spolkovým kancléřem Rakouské republiky křesťansko-sociální politik Ernst Streeruwitz, rodák ze Stříbra, pocházející ze sudetoněmecké rodiny. Mezi mnoha zajímavými a kuriozními předměty byla z Vídně do Nové Bystřice dovezena 14 m dlouhá bambusová tyč k odstraňování pavučin ze stropu kostela sv. Petra a Pavla. 1930 2. 12. se ve Vídni narodila vynikající česká operní a komorní altistka Hildegarda / Ivana Mixová. (Zemřela v Praze v 71 letech.) 1931 8. 4. zemřel v 69 letech Jan Ludvíček, vlastenecký učitel na škole „Komenského“ v 10. okrese, od 1907 řídící učitel ve 3. okrese, od 1921 ředitel, rodák z Horek u Litomyšle. Pracoval v Jednotě českého učitelstva v Dolním Rakousku, ve Svazu slovanského učitelstva, přispíval do mnoha časopisů („Dunaj“, „Vídeňský denník“) a učitelských novin, sestavil „Malý adresář Čechů vídeňských a spolků jihoslovanských“, přednesl kolem stovky přednášek, inicioval vznik žákovských pěveckých sborů apod. 1932 ve Vídni v 66 letech 22. 9. zemřel Masarykův přítel a Hilsnerův obhájce JUDr. Zdenko Auředníček, který byl po procesu (císař František Josef I. cestou milosti změnil Hilsnerův trest na doživotí) vyobcován z národa a založil si novou advokátní praxi ve Vídni, a 5. 5. zemřel duchovní brněnské diecéze P. Eghart Belcredi. 1933 na Májových hrách poprvé vystoupila s obrovským úspěchem v roli Butterfly sopranistka světového jména Jarmila Novotná. V rakouské koprodukci hrála hlavní roli v Machatého filmu „Extase“ Heda Kieslerová. Dne 26. 5. ve Vídni v 78 letech zemřel ředitel brněnského Uměleckoprůmyslového muzea, vídeňský rodák Julius Leisching. 1934 Dollfussův puč znamenal zánik českého tisku a nakladatelství, rozpuštění stran, organizací, spolků a tělocvičných jednot a emigraci některých Rakušanů české i německé národnosti do ČSR (například Otto Bauer

112

Hrob sochaře Antonína Hanáka, Hietzinger Friedhof

113



1934–1937 v Rakousku zakázané dělnické noviny „Arbeiter-Zeitung“ Rakouské sociální demokracie vycházely v Brně v exilu jako týdeník. Brněnská kancelář Otty Bauera vydala první číslo již 25. 2. a do Rakouska zasílala brožury, letáky a především noviny, zprvu 50 000 výtisků, později 15 000 výtisků týdně. Její sklady (překladiště) se nacházely v Českých Velenicích, v Nové Bystřici a ve Znojmě. Noviny byly zakázány i v ČR.

do Dolních Rakous dalších 35 000 osob. Násilné vysídlení vídeňských Čechů a následné vyřešení bytových problémů ve Vídni mělo podle Martina Bormanna následovat ihned za vysídlením Židů. Především z vojenských důvodů byla naplánována strategicky důležitá dálnice z Vídně přes Brno a Boskovice do Vratislavi, která měla být i s okolím říšským územím, ale která nebyla nikdy dokončena.

1935 natáčela v ateliéru Rosenhügel film herečka Lída Baarová. Kvůli hospitalizaci ve vídeňské nemocnici však nemohla natočit avizovaný film „Der Teufelskerl“ (Poručík Bobby, čertův chlapík). Ve věku 71 let zemřel 21. 6. brněnský rodák, scénograf Alfred Roller. Ve Vídni skonala ve věku 73 let maminka malíře Egona Schieleho, českokrumlovská rodačka Marie Soukupová.

Události druhé světové války přinesly tisícům Vídeňanů nadšení ze spojení s Německem, ale další vystavily politickému pronásledování. Pro protifašistický odboj bylo za války vězněno kolem 300 vídeňských Čechů, z toho 96 bylo popraveno. Na první okamžiky připojení Rakouska k Německu vzpomíná Jindřich Brázdil: Když přišel Hitler, v našem domě bylo takový nadšení, že jsme se museli dóle seřadit a společně s domácí jít přivítat vůdce a museli jsme si v papírnictví koupit hákovej kříž a to jsme si museli přidělat. Čím víc jsme se blížili k Mariahilfer Strasse, tak proudily tisíce lidí, a my jsme s rodičema odešli.

1936 6. 8. zemřel ve věku 43 let oblíbený basista Karel Norbert, pražský rodák, a 14. 9. v 80 letech rak.-uh. generál jezdectva (za světové války sloužil na východní frontě) a čs. arm. generál v.v., Němec Jiří Lehmann. 1938 s Hitlerovým souhlasem zorganizoval ve Vídni Konrád Henlein z uprchlíků z pohraničí a ze zběhů z Čs. armády Sudetendeutsches Freicorps. Členové skupiny I, která měla své sídlo ve Vídni, čítající k 2. 10. 1938 šest praporů se 32 rotami a 5 365 muži, napadali hlídky Stráže obrany státu a čs. celnice. Především v tomto a v následujícím roce se ze zahraniční kanceláře Rakouských sociálních demokratů (ALÖS), jež sídlila v Brně, pašovaly do Vídně zakázané tiskové materiály. Mnoho Rakušanů českého původu emigrovalo před nacismem do USA, někteří však tíhu politických okolností neunesli a odešli, jako známý fotograf JUDr. Emil Mayer z Nového Bydžova s manželkou, dobrovolně ze světa. V pěvecké soutěži získala v tomto roce druhou cenu a nabídku k vídeňskému opernímu angažmá dramatická sopranistka Drahomíra Tikalová. 1939 Období okupace vztahy mezi Čechy, Moravany a Rakušany poškodilo. Mezi prvními oddíly gestapáků přijíždějících do protektorátu přibyla do Brna 15. 3. první obávaná várka 1 120 příslušníků GSP ze Stuttgartu a Vídně, ve Vídni soustředěných a vycvičených. Mezi 17. a 19. 3. ustanovil Adolf Hitler v hotelu Imperial jako říšského protektora v Čechách a na Moravě Konrada von Neuratha a jako státního tajemníka Karla Hermanna Franka. Vídeňským gestapem byl sedm měsíců vězněn převor chotěnického kláštera ThDr. Leopold Vašíček, rodák z Jihlavy. Pilotu ČSA Augustinu Korotvičkovi se 28. 3. podařilo přes zákaz startu československých dopravních letadel přiletět z Prahy do Vídně. (Později létal v Anglii u 311. čs. bombardovací peruti.) Do Brna z Vídně přicházeli z trestu také katoličtí kněží vyhoštění gestapem, například Dr. Erwin Hesse. 1939–1945 došlo k masivnímu násilnému nasazení české mládeže na pracích v rakouských zbrojovkách, ve strojírenství, ve službách a v zemědělství. Do Vídně a okolí nuceně odjelo kolem 40 000 mladých,

114

1940 16. 3. ve Vídni ve 47 letech tragicky zemřel všestranný umělec Josef Antonín Trčka – Antios, jehož otec pocházel z Jilmoví u Tišnova, a 31. 7. ve Vídni zemřela ve věku 64 let opavská rodačka, operní sopranistka Lucie Weidtová. 1941 dochází k zatýkání vídeňských Čechů, odpůrců nacismu. Mezi prvními oběťmi byli manželé Diaskovi. V říjnu byla kvůli protivládním aktivitám zatčena Antonia Bruhová, deportovaná o rok později do koncentračního tábora Ravensbrück. Po válce spolupracovala s archivem odboje. 1942 v únoru byla na Heydrichův popud převezena z Vídně do Prahy výstava předmětů ukořistěných v SSSR Sovětský ráj, 17. 8. ve Vídni v 81 letech zemřel rak.-uh. generál pěchoty, sloužící 1879–1919, čs. arm. generál v. v. Erwin Edler von Mattanovich, Němec, rodák z Telče. 1943 30. 3. v 8.20 byla ve Vídni gilotinou popravena ve věku 49 let brněnská rodačka Helena Kafková, řádovým jménem Marie Restituta, vězněná 13 měsíců u Zemského soudu, z toho pět měsíců v cele smrti. V rukopisných záznamech faráře Rudolfa Köcka je zapsána pod č. 9 jako Kafková Helene. (Blahořečena Janem Pavlem II. v roce 1998.) Ve stejný den bylo popraveno rovněž několik českých vězňů, 4. 8. zde bylo popraveno devět zaměstnanců pošty Brno 2, kteří likvidací zásilek pro gestapo reagovali na výzvu londýnského rozhlasu k sabotážím. 1944 byli zatčeni členové vídeňské katolické skupiny Curie, jejichž vedoucím byl kněz Josef Václav Pojar. 1945 těžké bombardování v posledních válečných měsících poškodilo ve Vídni mnoho cenných historických staveb včetně Dvorní opery a svatoštěpánského dómu. V dubnu tohoto roku byl založen Československý ústřední výbor, z něhož se obnovila česká Menšinová rada.

115



Již v létě do Vídně doputovali první Němci odsunutí z ČSR, když již v červnu Rakousko otevřelo hranice tisícům odsunutých z Brna 31. 5. Dne 18. 8. ve Vídni v 89 letech zemřel novojičínský rodák, Čech Evžen Chmelař / Eugen von Chmelarz, rak.-uh. admirál, sloužící v rakouském námořnictvu 1876–1916, popřevratový čs. arm. generál v. v.; 22. 11. jej v 83 letech následoval další čs. arm. generál v. v. Franz Vincenz von Keil, Němec, rak.-uh. admirál, sloužící 1881–1919, který žil ve Vídni jako soukromník. 1946–1947 došlo k masové reemigraci zejména mládeže a těch krajanů, kteří při leteckém bombardování Vídně ztratili své domovy, do osvobozeného Československa 1948 došlo naopak k masové emigraci přes československo-rakouské hranice na Západ. Přechod ze Slovenska a Moravy byl ztížen přítomností ruských vojáků, takže rakouské hlídky mnohé utečence zatčené pro nedovolené překročení hranic deportovaly do Vídně konspirativně jako zloděje, aby je zachránily před zatčením. Tak se do Vídně dostala s manželem Janem Kopeckým filmová herečka Lída Baarová, které se podařilo utéct do hotelu Weisser Hahn v americké zóně a získat rakouský pas na jméno Maria Kopetzky. V romto roce emigroval s matkou a sourozenci do Stroblu a později do Vídně Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas Schwarzenberg, potomní ministr zahraničí ČR. 1949 10. 4. ve Vídni zemřel ve věku 52 let oblíbený skladatel populárních písní a operet Jára Beneš. 1953 24. 5. zemřel v 71 letech čs. arm. generál v. v. Vojtěch Benda, pražský rodák, který sloužil v rak.-uh. armádě 1874–1919 a ve Vídni žil od konce první války. Ve Vídni vyšla kniha soc. demokratického exministra Bohumila Laušmana „Kdo byl vinen“. Koncem roku byl tento bývalý československý politik za pomoci agenta, rakouského politika Hermanna Rauschera, unesen Státní bezpečností do Prahy, „zpracováván“, aby vystoupil jako dobrovolný navrátilec, odsouzen na 17 let a ve vězení otráven. 1954 bylo ve Vídni z iniciativy spisovatele Herbertha Marouschka, vysídlence z Prachatic, založeno Böhmerwaldmuseum (Muzeum Šumavy). 1955 bylo po odchodu spojeneckých vojsk rozhodnuto o trvalé neutralitě Rakouska. Ve Vídni se postupně znovu rozvinul duchovní, společenský a kulturní život a město se stalo jedním ze čtyř nejoblíbenějších měst mezinárodních konferencí a jednání. Čechům však Vídeň zůstala i nadále uzavřena. V 76 letech zemřel 3. 3. významný architekt Karl Holey, rodák z Podmokel, který 1925–1929 vedl rakouské vykopávky v Egyptě. Jeho památku připomíná Holeyplatz.

116

Hrob architekta Josefa Hoffmanna, Zentralfriedhof

Od roku 1956 žila ve Vídni se svým manželem, který tu působil pracovně, emigrantka, pěvkyně Jarmila Novotná. Ve věku 86 let zesnul ve Vídni 7. 5. architekt a designér světového věhlasu Josef František Maria Hoffmann. 1957 bylo ve Vídni nadšeně přijato vystoupení světoznámého brněnského dětského pěveckého Lýskova sboru, vracejícího se z italského turné. 1958 vystupovala pohostinsky ve vídeňském divadle Rennaissance v komedii „Ein klarer Fall“ (Jasný případ) Lída Baarová, žijící v Rakousku v emigraci.

117



1966 nabídla lékařská fakulta místo přednosty II. chirurgické kliniky přednímu evropskému kardiochirurgovi a profesoru brněnské II. chirurgické kliniky MUDr. Janu Navrátilovi, DrSc. Do Vídně se mu podařilo odjet po déle než ročním vyjednávání, aby zde vybudoval zvláštní oddělení pro srdeční chirurgii a posléze experimentální oddělení pro vývoj a ověřování nových léčebných metod a přístrojů pro podporu srdeční činnosti a konstrukci umělého srdce. V tomto roce začal ve Vídni pracovat jako čs. tiskový atašé Ladislav Bittman, který se nemohl vrátit do vlasti, protože již 21. 8. 1968 odsoudil invazi spojeneckých vojsk. (Požádal o azyl v USA, po ročním výslechu CIA se stal profesorem na soukromé univerzitě v Bostonu a zde založil Ústav pro výzkum dezinformací.) ila Skiva-Primavesi, Josef Hoffmann, sochařská výzdoba V Antonín Hanak, 1915, Gloriettegasse 14–16

rob houslového virtuosa Váši Příhody, H Hietzinger Friedhof

1959 23. 4. obdrželi ve Vídni u příležitosti své druhé výpravy cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund diplomy čestného členství Mezinárodní africké společnosti. (Cestovatelé byli ve styku s manželkou cestovatele Emila Holuba Růženou.) 1960 26. 7. ve Vídni ve věku 60 let zemřel houslový virtuos a pedagog Váša Příhoda, který od roku 1936 vyučoval na salcburském Mozarteu a od 1950 ve Vídni. Od tohoto roku se jako následek zájmu o hospodářskou a vědeckou spolupráci vztahy mezi Vídní a Prahou zlepšují (dohoda o těžbě společných ložisek zemního plynu a nafty, o zásadách geologické spolupráce, smlouva o právní pomoci, poté o uznávání školních zkoušek, o vzájemné letecké dopravě, hraničních přechodech, pohraniční železniční dopravě apod.). 1961 udělil prezident Rakouské republiky konstruktéru kopřivnické Tatrovky Hansi Ledwinkovi Čestný kříž za vědu a umění I. třídy. Tvůrce úspěšných vozů, například Tatraplánu, na jehož konstrukci se podílel i v československém vězení, odsouzený v ČSR v roce 1945 za napomáhání nacistickému Německu, byl v Československu po roce 1989 zproštěn viny. 1964 přijel do Vídně na schůzku s bývalým kolegou Janem Werichem herec Jiří Voskovec, žijící v emigraci v USA. Tohoto roku začíná „Zahradní slavností“ a „Vyrozuměním“ uvádění Havlových her v Akademickém divadle. Dramatik Pavel Kohout zaujal vídeňské publikum hrou „August August, august“. 1965 pozval Wolfgang Kraus, zakladatel ÖGfL (Rakouské společnosti pro literaturu), spisovatele Bednára, Mňačka, Nesvadbu a Škvoreckého k debatě u kulatého stolu. 118

1967 bylo ve Vídni otevřeno sídlo OSN pro průmyslový rozvoj UNIDO, jež mělo velký význam i pro ČSR. Na vídeňském hokejovém šampionátu skončilo mužstvo ČSR na 4. místě. Ve věku 80 let zemřel 17. 9. v blízkém městě Mödling česko-německý misionář, cestovatel, etnolog a spisovatel, rodák z Velkých Petrovic Pavel Šebesta / Baba va Bambuti, ve své době největší znalec pygmejů a negritů. S pozitivním hodnocením kritiky komunistického režimu se setkala Mňačkova kniha „Jak chutná moc“, vydaná ve vídeňském nakladatelství Molden Verlag. Pražské jaro 1968 přineslo mohutnou vlnu politických uprchlíků, kterým se ve Vídni dostalo vesměs přátelského přijetí a slušného zacházení. Již 23. 8. vstoupil ve Vídni v platnost zásahový plán pro případ katastrof a péči o uprchlíky převzala městská správa, Červený kříž, Vídeňské provozovny veřejného stravování (WÖK), nově zřízený Výbor na pomoc českým a slovenským turistům a uprchlíkům i Rakouská spolková armáda. Hlavní uprchlický tábor byl zřízen v budově B vídeňské Městské haly, ale také v hale vídeňské Mezinárodní zahradnické výstavy a v Arsenálu ve skladišti Rakouské tabákové správy. V září přišla pomoc i od UNHCR a ICEM (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Mezinárodní výbor pro evropskou migraci). O azyl v Rakousku požádalo přes 40 000 občanů ČSSR. Některé prameny uvádějí 60 000 a 162 000 či dokonce 208 000–250 000 Čechů a Slováků, kteří Rakouskem prošli při emigraci z Československa na Západ, ve Vídni přečkávali osudné dny při návratu z dovolené v Jugoslávii (circa 50 000) nebo se po kratším pobytu v táborech vrátili domů. Ze všech emigrantů jich v Rakousku zůstalo 2 000–3 000. Bleskové udělování rakouských víz v Praze 21. 8. vylíčil herec Pavel Landovský: Před hotelem Jalta byl buřtstánek a v hotelu rakouský konzulát obsazený Rusem. Ale pan velvyslanec Kirschleger si vzal do kapsy razítko, od buřtaře si půjčil umaštěný bílý plášť, a kdo potřeboval ještě ten den do Vídně, tak mu udělil mezi špekáčkem a hořčicí vízum, přímo za prdelí vartujícího Ivana.

119


Snazší vydávání víz do neutrálního Rakouska (25. 8. byl ministerstvem vnitra udělen do odvolání zákaz vydávání víz) a příspěvek 3 000 šilinků zásluhou Krausovy Rakouské společnosti pro literaturu umožnilo vycestovat mnoha umělcům a intelektuálům. Tak se do Vídně dostali například Věra Linhartová, Eduard Goldstücker, Gabriel Floh či germanista Rio Preisner. Vídeňané, soukromníci, instituce, rozhlas, církev, pomáhali uprchlíkům rychlým zorganizováním provizorního ubytování a stravování a sbírkami šatstva a peněz. Na mnoha místech se konaly protestní akce proti obsazení Československa a zejména na sovětských památnících se objevovaly protiokupační plakáty. Zatímco v letech 1958–1971 požádalo o rakouský azyl 12 000 uprchlíků z ČSSR, v dalších letech ročně 1 700–3 300 Čechů. Velkou pomoc uprchlíkům poskytovali kněží, zejména Josef Novotný, Blažej Müller a ThDr. Josef Valerián. Jedním z ohnisek pomoci uprchlíkům se stal knihovní spolek Jirásek, v letech 1968–1969 Československá kancelář pro vědy a umění a od roku 1971 spolek Nová vlast. Překladatel Pavel Kruntorád vydal v nakladatelství Luchterhand antologii věnovanou modernímu českému divadlu. Rakouská státní cena za evropskou literaturu, známá také jako Evropská literární cena, byla toho roku udělena Václavu Havlovi. Po roce 1948 uvádí Vídeň (intendant Achim Benning ve Dvorním a Akademickém divadle) všechny Havlovy premiéry, zakázané v ČSR. Ve věku 67 let zemřel ve Vídni 1. 12. divadelní a filmový herec Hugo Haas, žijící od počátku německé okupace ČSR v emigraci v USA a pohřbený podle svého přání na Židovském hřbitově v Brně. V Rakousku hrál ve filmech „Pinarola-Story“ a „Blázniví“. 1969 získal Kainzovu medaili divadelní režisér Otomar Krejča. Tým kardiochirurga Jana Navrátila ve Vídni poprvé v Evropě úspěšně použil k záchraně umírajícího pacienta intraaortální pumpu. 1970 byly ve Vídni vydány četné publikace o komunistickém teroru v Československu, například „Potlačená zpráva“ Jiřího Pelikána či „Die Revolution rehabilitiert ihre Kinder“ Eugena Löbla, která vyšla ve Vídni poprvé již o dva roky dříve. V roce 1972 následovalo další Pelikánovo svědectví „Pervertierte Justiz“. Do Salcburku emigroval filmový režisér Vojtěch Jasný, který ve Vídni roku 1976 místo zemřelého Alfréda Radoka režíroval Havlovu „Audienci“ a „Protest“. 1972 byl ve Vídni založen Český katolický klub. 1973 13. 2. ve Vídni zemřela v 71 letech uznávaná sopranistka vídeňské Opery Eva Hadrabová, rodačka z Lužné, a 26. 5. ve věku 69 let tvůrce monumentálního Žďákovského mostu nad Orlickou přehradou architekt Oskar Oehler / Olár, který byl v roce 1968 vyškrtnut ze svazu architektů a do Rakouska za dcerou Renatou Olárovou emigroval 1971.

120


1974 vznikl Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, k jehož zakladatelům patřili filmový režisér Vojtěch Jasný, dirigent Martin Turnovský a sociální demokrat Přemysl Janýr. V rakouském tisku publikovali v ČSSR zakázaní spisovatelé a politici, kromě Pelikána například Ladislav Mňačko, Pavel Kohout či Jiří Gruša. Rakouská strana i její čelní politici podporovali české disidenty politicky i finančně, a to zejména prostřednictvím Österreichisches ČSSR-Solidaritätskomitee i podporou emigrujících signatářů Charty 77, spisovatele Ivana Binara, filozofa Jaroslava Krejčího, přírodovědce Antonína Ruska, divadelníka Ludvíka Kavína, malíře Zbyňka Benýška a dalších. Exilovým umělcům pomáhal rovněž historik, teoretik umění a ředitel muzea v Bochumi Petr Spielmann, který na vídeňskou uměleckou scénu uvedl výtvarníky Zbyňka Sekala, Františka Lesáka, Ondřeje Kohouta a další. Protože Janu Werichovi čs. úřady odmítly vydat vízum do USA, setkal se se svým přítelem Jiřím Voskovcem opět, a to již naposledy, ve Vídni. Mezi Rakouskem a ČSSR byla 19. 12. podepsána smlouva o vyřešení majetkových otázek a odškodnění rakouských občanů. K 27. 4. 1945 byl odhad místo požadovaných 4,5 miliard jedna miliarda šilinků. 1975 byl jmenován ředitelem nově zřízeného Ústavu pro kardiologický výzkum Institutu Ludwiga Boltzmanna kardiochirurg prof. MUDr. Jan Navrátil, DrSc. Po odchodu do důchodu se jeho nástupcem stal jeho žák Ernst Wolner. Ve věku 96 let zemřel 3. 5. významný architekt Franz Gessner, rodák z Valašských Klobouk. Na Ústředním hřbitově byl zřízen čestný hrob německy píšícího spisovatele Franze Werfela. Cenu Karla Skraupa pro rok 1975 / 1976 získal houslista Václav Hudeček. 1976 v noci z 22. na 23. 4. zemřel ve věku 62 let světově uznávaný režisér a exulant Alfréd Radok, rodák z Kolodějí, který přijel projednat připravovanou režii ve Dvorním divadle (Burgteater). Z Vídně do Prahy odjel 19. 9. jako pozorovatel soudního přelíčení s disidenty (akce Bojanovice) za Amnesty International JUDr. Henry Goldmann, k jednání nebyl připuštěn. Byl mu zamítnut i vstup do soudní síně na přelíčení s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) 22. a 23. 10. Během pobytu v Praze byl sledován státní policií. 1977 obdržel Pavel Kohout Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu. Jako zcela neznámí umělci do Vídně přišli Nika Brettschneider a Ludvík Kavín, kteří si v roce 1984 otevřeli vlastní divadlo. Podporovali je místostarosta Vídně Erhard Busek a prezident Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva Karel Schwarzenberg.

121



Na hokejovém světovém šampionátu ve Vídni získali hráči československého týmu zlatou medaili. V listopadu navštívil Vídeň předseda vlády Lubomír Štrougal, aby podepsal československo-rakouskou dohodu o spolupráci v oblasti kultury, školství a vědy (komuniké 23. 11.). Jednalo se však i o obchodě a silničničních přechodech. 1979 byl zahájen provoz UNO – City, čímž se Vídeň stala třetím sídelním městem OSN. Rakouskému prezidentu Rudolfu Kirschlägerovi adresoval 27. 2. dopis s prosbou o podporu čs. disidentů Václav Havel. Podobný dopis s vylíčením svých procesů a prosbou o pomoc napsal Jaroslav Dvořák vězněný na Mírově rakouskému kancléři Bruno Kreiskému. Jeho korespondence však byla zadržena a byl odsouzen na dalších šestnáct měsíců za poškozování zájmů republiky v cizině. Na mnoha místech, nejenom v Akademickém divadle, Vídeňané projevovali podporu Chartě 77. Spisovatel Pavel Kohout, který měl od roku 1968 s Dvorním divadlem pro finanční zajištění fingovanou autorskou smlouvu o dílo, se po vyhoštění z Československa a získání rakouského státního občanství stal zaměstnancem tohoto divadla. 1980 9. 2. vysílala rakouská televize jevištní rekonstrukci pražského procesu nad šesti členy VONS. S vděčností ji na svých televizorech sledovali zejména Jihomoravané. Od 1982 vycházel časopis „Paternoster“, jehož spiritus agens byl malíř Zbyněk Benýšek. 1984 obdržel cenu města Vídně za sochařství malíř, knižní grafik a překladatel Zbyněk Sekal. 1985 zapovědělo komunistické Československo vstup do země na oslavy 1 100. výročí smrti sv. Metoděje na Velehradě kardinálu Franzi Königovi. 1986 9. 4. ve Vídni skonal ve věku 75 let významný historik a heraldik PhDr. Karel Schwarzenberg, čimelický rodák a žák profesorů Kalisty, Pekaře, Šusty, Urbánka. 1987 odjíždělo z vídeňského světového šampionátu hokejové družstvo Československa s bronzovou medailí. 1988 ve Vídni vyšel český slabikář Jiřího Gruši „Máma, táta, já a Eda – česká abeceda“. Spisovatel a dramatik Pavel Kohout obdržel rakouský Čestný kříž pro vědu a kulturu I. třídy. 1989 těsně před vypuknutím Sametové revoluce se zúčastnil kardinál König oslavy 90. narozenin kardinála Františka Tomáška.

122

Čestný hrob spisovatele Franze Werfla, Zentralfriedhof

Po uvolnění hranic začali Vídeňané s manifestační přátelskou pomocí Čechům. Rakouská hranice byla pro Čechy a Slováky otevřena vůbec jako první. (17. 12. otevřeli ministři zahraničí Alois Mock a Jiří Dienstbier společnou hranici v Lavě /Laa an der Thaya/. S otcem se zde tak po několika letech setkala jedna z Dienstbierových dcer žijící ve Vídni.) Bohužel původní sympatie Rakušanů k Čechům počaly brzy klesat a na obchodech se dokonce začaly objevovat zahanbující nápisy upozorňující v českém jazyce na nutnost zaplatit vystavené zboží. V prosinci obdržel Václav Havel od města Vídně finanční ocenění Dr. Karla Rennera ve výši 200 000 šilinků. Polovinu obnosu věnoval na podporu dětí v dětských domovech, druhou polovinu na nákup invalidních vozíků pro postižené československé občany v Rakousku. (Původní částku vídeňský starosta zdvojnásobil.) V tomto roce vznikl spolek Kontakt-Forum s cílem organizovat kulturní představení českých uměleckých souborů v Rakousku. K jeho nejaktivnějším organizátorům patřili výtvarník Jan Brabenec a režisérka Zuzana Brejchová. Ženou roku 1989 byla za reportáže o revolučních událostech v Maďarsku a Československu vyhlášena rakouská novinářka Barbara Coudenhove, dcera Gerolfa Coudenhove-Kalergi a Sophie Pálffyové z Erdöd, majitelů zámku Březnice. K pohřbu poslední české královny a moravské markraběnky Zity Bourbon-Parma poskytla ČSSR čtyřspřeží černých koní.

123


1990 již 18. 1. byla podepsána dohoda o zrušení vízových povinností; po ní následovaly další významné dohody. 1992 17. 6. ve Vídni zemřel ve věku 82 let významný kardiochirurg Jan Navrátil. 1994 došlo k založení Poradního sboru pro českou menšinu (Volksgruppenbeirat). Velkým přínosem pro zlepšení vzahů mezi Rakouskem a ČR bylo otevření Českého centra ve Vídni. 1995 28. 4. ve Vídni ve věku 54 let zemřela brněnská sopranistka světového jména Hana Svobodová-Janků, žijící od roku 1970 v emigraci. V ulici Theumermarkt u Marchfeldkanalu byla zbudována fara sv. Cyrila a Metoděje. 1996 na vídeňském šampionátu získali čeští hokejisté mistrovský titul. 1998 24. 2. ve Vídni zemřel v 75 letech malíř, sochař a překladatel z němčiny Zbyněk Sekal, člen Wiener Secession, žijící ve Vídni od roku 1970. 2000 v lednu začal vycházet péčí emigranta Ing. Otakara Baburka časopis „Okno Fenster“, zaměřující se na styčné plochy Čechů a Rakušanů. Na ulici Angeligasse byla 1. 5. otevřena nová Sokolovna. 2002 7. 7. došlo současně v Praze a ve Vídni k prezentaci nově založeného Fora pro rakousko-český dialog. 2003 na jaře byla zveřejněna společná deklarace českých a rakouských katolíků „Smířené sousedství v srdci Evropy“, kterou 21. 3. podepsali v Praze předsedové Rakouské a České biskupské konference, vídeňský arcibiskup, kardinál Christoph Schönborn a olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Dne 5. 5. se v Rakouském parlamentu konala vzpomínka na oběti nacismu na téma „Útěk a exil v zobrazení vyhoštěných rakouských spisovatelů“ a 14. 6. uspořádala Die erste Bank Gruppe ve spolupráci s velvyslanectvím České republiky současně s akcí na pražském Staroměstském náměstí celodenní svátek „Vítáme Českou republiku“, věnovaný vstupu České republiky do EU, jehož vyvrcholením byl pěvecký recitál Karla Gotta. Od jara do podzimu probíhala v Národní knihovně výstava Praha: Vídeň, jež představila unikátní dokumenty k českým dějinám do rozpadu Rakouska. Ve dnech 26.–28. 9. se ve Vídni konalo Vídeňské setkání, k němuž patřily dny mládeže, český ples, česká mše v kostele Maria am Gestade a výstava Česká menšina ve Vídni.


Na krajanské archivy vzpomněl i pracovní seminář uspořádaný 27. 5. Státním ústředním archivem v Praze. S archivem Školského spolku „Komenský“ seznámil Jan Kahuda, o situaci české menšiny ve Vídni promluvil MUDr. Jan Petřík. S velkým zájmem se setkalo promítnutí filmu Ing. Vlasty Valešové „Češi ve Vídni“. 2004 13. 2. předal rakouský prezident Thomas Klestil osobně velvyslanci v Rakousku Jiřímu Grušovi na závěr jeho diplomatického působení Velký zlatý čestný odznak za zásluhy o Republiku Rakousko, nejvyšší ocenění, jaké může získat osoba, jež není hlavou státu. Čestnou zlatou medaili spolkového města Vídně obdržel spisovatel Pavel Kohout. 2005 na hokejovém mistrovství světa získali čeští reprezentanti zlaté medaile. Na veletrhu Wohnen & Interieur zaujali čeští designéři, například Jiří Pelcl. Téhož roku propůjčil spolkový prezident Heinz Fischer bývalému řediteli ČT a bývalému vedoucímu kanceláře prezidenta republiky Václava Havla, rektoru pražské AVU, docentu Ivo Mathé Velký zlatý řád s hvězdou za zásluhy o Republiku Rakousko. 2006 25. 8. předalo české ministerstvo kultury po 61 letech sporů 239 kusů opravených židlí zabavených (spolu se zámkem v Uherčicích) v roce1945 rodu Collaltů. Šlo o majetek Hofburku a Schönbrunnu, který na jižní Moravě uskladnili Rakušané v době nebezpečí náletů na Vídeň. 2009 6. 10. podepsali v Bruselu představitelé polských a moravských krajů, Vídně, Dol. Rakouska, Štýrska, Korutan, Emilie Romagny, Furlánska a Julského Benátska deklaraci o prodloužení železničního koridoru, vedoucího z Gdaňska přes Vídeň do severoitalských přístavů. Deklarace jmenovitě podpořila projekty Europoint Brno a vídeňský dunajský přístav Freudenau. 2011 14. 5. pojmenovalo po Vídni nejbližší zahraniční partnerské město, moravská metropole Brno, svou nejnovější loď na Brněnské přehradě. (Od roku 2012 brázdí vody Lipenské přehrady loď pojmenovaná po spisovateli Šumavy Adalbertu Stifterovi.)

Nadace Communio et Progressio udělila 22. 10. teologu prof. Dr. Tomáši Halíkovi Cenu kardinála Königa. Kromě vyznamenaného byli přítomni český velvyslanec v Rakousku a pozdější ředitel vídeňské Diplomatické akademie Jiří Gruša a Karel Schwarzenberg.

124

125


PŘISTĚHOVALECTVÍ Z ČECH, MORAVY A SLEZSKA Vídeňskou křižovatkou etnik a národností prošlo mnoho významných českých, moravských a slezských šlechticů, politiků, emigrantů, diplomatů i špionů, vojáků, duchovních, studentů, hudebníků, herců a spisovatelů, malířů, sochařů, lékařů, učňů, dělníků, řemeslníků, zejména zedníků, kameníků a cihlářů, jejichž oblastí byl Wienerberg (existoval dokonce pojem „čechocihlář“), ševců a krejčích, hospodských, rybářů, podomků, kočích, služek. Většina jejich potomků se ve Vídni asimilovala a někteří si svou důsledností a pracovitostí vydobyli významné společenské postavení. Na Moravě, jež se raději snažila udržet si zemskou autonomii než posilovat českou státnost, existoval mnohem těsnější vztah k Vídni než k Praze – podle oblíbeného operního zpěváka Leo Slezaka jsou všichni praví Vídeňáci z Brna. Nejfrekventovanějšími českými jmény ve Vídni jsou příjmení Svoboda, Dvořák, Jelínek a Veselý; Nováků je zde přes 2 000. Český živel sice částečně podlehl germanizaci a asimilaci, ale zároveň konstituoval silnou a výraznou českou menšinu. Postup asimilace je možné sledovat na genezi jména rodu Stovodů, z něhož pochází významný rakouský architekt. Dědeček, pocházející z Čech, se psal ještě česky Stovoda, syn polovičatě Stowasser, vnuk zcela německy Hundertwasser. Česká komunita je dokonce ve Vídni nejstarší, protože její základy položili již ve 13. stol. za Přemysla Otakara II. přistěhovalí rybáři, obchodníci a minesengři. Počet přistěhovalců z Čech, Moravy a Slezska lze bohužel v oficiálních statistikách sledovat až za posledních dvě stě let. Pro rok 1780 se předpokládá 6 000 českých obyvatel; 1799 již 15 000 českých obyvatel; 1810 bylo z 206 000 obyvatel 19 000 Čechů a Moravanů; Největší příliv českého živlu nastal v letech 1820–1830. V roce 1820 žilo ve Vídni z 260 000 obyvatel 24 % Čechů, Moravanů a Slezanů; 1846 bylo údajně z 244 000 obyvatel přes 94 000 Čechů; 1851 kolem 83 000 Čechů; 1856 celkem 83 000 Čechů a Slováků, tedy 17 % obyvatelstva; 1880 kolem 25 100 Čechů a Slováků, tedy pouze 4 % obyvatelstva;

Sv. Jan Nepomucký před kostelem St. Josef, Windmühlgasse 3

127


1890 již přes 60 000 Čechů a Slováků, z toho nejvíce Čechů v okrese Favoriten (12 267), Leopoldau (10 786), Ottakring (5 246), Landstrasse (4 486), Hernals (4 680), Margareten (3 845), Währing (3 393), Meidling (3 323), Rudolfsheim (2 129), Alserstadt (2 002), Neubau (1 476), Mariahilf (1 635), Josefstadt (1 613), Floridsdorf (1 582), Döbling (1 203), Wieden (1 151), Fünfshaus (1 354) a nejméně v okresech Hietzing (607) a Simmering (408); 1900 celkem 551 928 Čechů, Moravanů a Slováků, tedy 25 % obyvatelstva (některé prameny však udávají pouze 160 000 nebo něco přes 100 000 či 106 000, i tak však byla Vídeň po Praze druhým největším „českým“ městem, například z malého jihomoravského městyse Doubravníka se v letech 1903–1913 odstěhovalo do Vídně 62 občanů); 1910 kolem 98 461 Čechů a Moravanů, z nichž se do vlasti po roce 1918 odstěhovalo 150 000 (!); 1915 udávají prameny 115 000 Čechů, odhady hovoří o 300 000 Češích; 1918 se mluví ve Vídni a Dolním Rakousku o 200 000 Češích; 1923 celkem 81 344 Čechů a Slováků, z toho 51 000, tedy 4,36 %, Čechů a 0,11 % Slováků (při sčítání provedeném podle starého vzoru z dob monarchie nebyl použit termín mateřská řeč, ale termín jazyková příslušnost, tedy řeč, jíž kdo nejplynněji mluví a ve které pravidelně myslí). V poměru k počtu obyvatel žilo nejvíce Čechů v 10. okrese (13 004, 9,24 %), 20. (7 042, 7,51 %), 16. (9 833, 6,41 %), 14. (6 916, 6,32 %) a 17. (4 605, 5,36 %), nejméně v okresech 19. (1 178, 2,20 %), 13. (2 912, 2,28%) a 18. (2 013, 2,45 %); 1934 již jen 31 000 Čechů; 1939 udávalo českou národnost 55 000 obyvatel; 1953 pouze 1 984 Čechoslováků, kteří tak mezi cizinci obsadili až třetí místo za Italy a Angličany. Ze 3 950 krajanů udalo jako „obcovací řeč českou“ 1 952 osob; 1981 se k češtině hlásilo 1 381 osob; 2001 se z celkového počtu 1 550 123 obyvatel hlásilo k české národnosti 7 769, z toho 5 778 rakouské příslušnosti. Uvedená čísla ošem představují přesný souhrn nepřesných údajů.

128


Většina přistěhovalců, i když ve Vídni zakořenila, i nadále pociťovala úzké pouto k rodné zemi. Pocity těch, kteří se do vlasti nevrátili, vyjádřil v sentimentální básni vídeňský poeta Oldřich Vojen / František Melichar: Bez rodné půdy pod nohama a s budoucností nejistou stotisíc nás tu stojí v řadě S důvěrou svojí, s bídou svou.

Stotisíc dětí vyhoštěných v zemi, kde se jim nedaří, půlživota se tluče tady a v skryté touze domů zří.

Prchají léta, šednou hlavy, sen o návratu šedne již. Z života půli – život celý! A v cizí zem se položíš. V přednášce přednesené v květnu 1931 v Brněnském rozhlase Vojen pohlížel na situaci vídeňských Čechů značně skepticky: Wien! Vídeň! Před válkou byla hlavním a sídelním městem celé monarchie rakouské. Dokud žila a tyla z „království a zemí, na říšské radě zastoupených“ – jak znělo oficielní a byrokratické označení – byla pyšným městem. Národové aby si považovaly za čest, že téměř většina příjmů jich zemí v podobě daní posílána byla do Vídně! Tak Vídeň za cizí peníze rostla a zvelebovala se... A vedle peněz dodávaly národové – v první řadě národ náš – nejenom laciné pracovní síly, ale i inteligenci, zejména úřednickou. Za to se císařská Vídeň odměňovala odnárodňováním. Kdosi už řekl a často bylo napsáno, že Vídeň jest největším naším hřbitovem a že český národ za všech válek neztratil tolik lidí, kolik mu jich odnárodnila Vídeň... Lidé z provincií ovšem Vídeňákům záviděli, a Brňáci na příklad bývali před válkou celí šťastní, když se naučili nějaké vídeňské odrhovačce a když se o Brně řeklo, že je vídeňským předměstím, což platilo i o Bratislavě. Brněnské paničky byly nadšeny jenom vídeňskou modou a dojížděly si do Vídně pro šaty, které tam šili dovední – čeští krejčí. Podobně, i když optimističtěji, vzpomíná v Čapkových „Hovorech s T. G. M.“ první československý prezident: Kdežpak, o Praze a o Čechách jsem tehdy nevěděl. Pro Slováky v tom mém kraji bylo tenkrát jen jedno město, Vídeň. Do Vídně od nás chodili na učení a do práce, občas přicházeli nastrojení z Vídně na návštěvu... O Vídni nám jeden takový slovenský Vídeňák pečetil, že je tam most z gumilastiky, tak prý se prohýbá, když po něm jdou a jedou.

129


MISCELLANEA SŇATKY PANOVNÍKŮ Mezistátní politické problémy, nutnost zajistit klid zbraní a případně i nedělitelnost majetku se nejčastěji a nejsnáze řešily dynastickými sňatky. Do oblasti legend patří díky pohádkovému únosu ze svinibrodského kláštera sňatek „českého Achilla“, knížete Břetislava I., s dcerou Jindřicha Babenberského Jitkou. Dcera Adléty a Soběslava I. Marie Česká byla poprvé provdána za Leopolda IV. Rakouského, podruhé za Heřmana III. Korutanského / Bádenského. Manželkou syna Konráda I. Brněnského Litolda / Lutolda se stala Ida Babenberská. Bořivoj II. si za manželku zvolil Herbirku Babenberskou, první manželkou Vladislava II. byla Gertruda Babenberská. Dcera Vladislava II. a sestra Přemysla I. Riksa / Rajza byla provdána za Jindřicha Rakouského. Dcera Přemysla Otakara I. a sestra Václava I. Jitka se stala manželkou Bernarda Korutanského, její sestra, druhá Přemyslavova dcera Božislava, byla provdána za Jindřicha z Ortenburku. Zakladatel opavské větve Přemyslovců Mikuláš Opavský, syn Přemysla Otakara I. a Anežky z Kuenrinku pojal za manželku neteř císaře Rudolfa Adelheid. (Jeho pravnukem byl vídeňský děkan Přemysl.) Anežka, vdova po Friedrichu Babenberském, byla provdána za Oldřicha Břeclavského. Václav II. byl poprvé ženat s Gutou / Bonou / Jitkou Habsburskou, jeho druhá manželka Eliška Rejčka se jako vdova velmi krátce těšila z manželství s Rudolfem III. Habsburským. Manželkou Rudolfa II. Habsburského „Kaše“ byla Anežka Lucemburská / Česká. Druhou manželkou vévody Oty Veselého, spoluvladaře vévody Albrechta II., byla Anna Česká. Jindřich Korutanský měl za manželku sestru Václava III. Annu. Prvorozená dcera Karla IV. Markéta Česká byla provdána za Jindřicha Tyrolského, manželkou Rudolfa IV. Zakladatele byla Karlova druhorozená dcera Kateřina Česká, první manželkou Albrechta III. Copatého její mladší sestra z Karlova třetího manželství s Annou Svídnickou Eliška / Alžběta Česká (1358–1371), která byla provdána jako osmiletá. Sestry jsou pohřbeny v kryptě svatoštěpánského dómu. Karlovy dcery Kateřina a Alžběta zemřely bezdětné. Sňatek Albrechtova syna Rudolfa IV. s Karlovou milovanou dcerou Kateřinou (1342–1396) byl dojednán v Brně po Albrechtově schůzce s Karlem, jíž se účastnila i Albrechtova manželka a jejich dva synové, Rudolf a Friedrich. Po Albrechtově holdování Karlovi počátkem června 1347 na moravsko-rakouské hranici v Seefeldu otec předal Kateřinu Albrechtovi, aby byla vychovávána na jeho dvoře. Sňatek snoubenců se konal v uherském Budíně. Kateřina se několikrát zasloužila o smír mezi otcem a manželem a byla přítomna i uzavření dědičné smlouvy 1364 v Brně. Nemohla však negovat sérii intrik, které

Detail Ukřižování, kostel St. Johannes von Nepomuk

131


Rudolf ve své nesmírné ctižádostivosti stát se členem sboru kurfiřtů proti Karlovi zosnoval. Šlo též o vytvoření falzifikátů privilegií. Když tchán Rudolfovi zakázal užívat podvodného titulu krále lombardského, vévody alsaského a švábského, říšského arcičíšníka a arcivévody císařského paláce, neuposlechl a troufal si přejít do otevřeného střetu. Císař Karel proti němu v létě 1360 vyslal trestnou expedici, na chvíli jej přinutil k poslušnosti a po narození dědice a následníka českého trůnu zmařil jeho plány na obsazení českého trůnu. Šanci k ozbrojenému povstání proti Karlovi mu poskytla Karlova roztržka s Ludvíkem Uherským, když počátkem roku 1362 musel Karel mobilizovat síly, aby mohl čelit hrozícímu vpádu rakousko-polsko-uherské koalice. Otevřenému střetnutí se sice podařilo zabránit, ale stav ohrožení trval až do jara následujícího roku. Čtvrtým sňatkem s Eliškou Pomořanskou, vnučkou polského krále Kazimíra, který byl přítelem uherského krále Ludvíka, Karel vyřešil konflikt s těmito dvěma panovníky a na rokování v Brně 1364 i dlouholeté spory s Rudolfem. Svého zetě odbyl připojením Tyrol k rakouskému vévodství, lénu uprázdněnému 1263, a uzavřel s ním mírovou smlouvu. Kateřina ovdověla jako čtyřiadvacetiletá 19. 3. 1366 a provdala se za braniborského markraběte Otu. Za Albrechta II. byla provdána Alžběta, dcera Zikmunda Lucemburského. HROBY PANOVNÍKŮ Češi by neměli zapomínat ani na české panovníky pohřbené ve Vídni, i když nepocházeli z domácího panovnického rodu. V kryptě kapucínského kláštera jsou pohřbeni tito čeští králové z rodu Habsburků: Matyáš II. (†1619), Ferdinand III. (†1657), Ferdinand IV. (1654), Leopold I. (†1705), Josef I. (†1711, nebyl korunován), Karel VI. (†1740), Marie Terezie (†1780), Josef II. (†1790), Leopold II. (†1792), František II. (†1835), Ferdinand I. (†1875, zemřel v Praze) a František Josef II. (†1916, nebyl korunován). Jejich osudy a vztah k českým zemím jsou obecně známy. Jako poslední byla v císařské hrobce v roce 1989 pohřbena poslední nekorunovaná česká královna a moravská markraběnka císařovna Zita Bourbon-Parma. K převozu jejích ostatků poskytlo komunistické Československo k zapřažení pohřebního vozu čtyřspřeží černých koní. Pozornost si zaslouží také čtyři zde pohřbení arcivévodové, mající vztah k naší zemi. Arcivévoda Leopold I. Vilém (1614 Št. Hradec – 1662 Vídeň) se narodil jako druhý syn potomního císaře Ferdinanda II. Byl biskupem pasovským, štrasburským, halberštadským a nominálním biskupem magdeburským a 1639–1662 46. biskupem olomouckým, vysvěcen a nastolen však nebyl nikde, jeho životní kariéra se týkala vojska. 1640–1642

132


se mu jako veliteli císařské armády podařilo vytlačit Švédy z Čech a ze Slezska. Po porážce u Breitenfeldu odstoupil a vrchním velitelem se stal opět až 1645–1646. Po deseti letech místodržitelství ve Španělském Nizozemí se vrátil do Vídně a věnoval se především sběratelství – obnovil císařské sbírky na Pražském hradě. Olomoucké biskupství zanedbával. Jeho následovník arcivévoda Karel I. Josef (1649 Vídeň – 1664 Linec), syn císaře Ferdinanda III., biskup pasovský a vratislavský, byl od roku 1662 olomouckým kanovníkem a 1663–1664 47. biskupem olomouckým. Zemřel v nedožitých 15 letech již v lednu následujícího roku po zvolení, aniž by byl vysvěcen a nastolen. Arcivévoda Karel III. Josef Ignác von Lotringhen (1680 Vídeň – 1715 tamtéž), 49. olomoucký biskup (1695–1710) se stal biskupem v 15 letech, aniž byl knězem, a protože nedosáhl patřičného kanonického věku, nebyl konsekrován ani nastolen. S Olomoucí vedl po přeložení do Trevíru vleklé finanční spory. Arcivévoda Rudolf Jan Josef Rainer (1788 Florencie – 1831 Baden), syn císaře Leopolda II., 3. arcibiskup olomoucký, se zásadně zapsal do moravských dějin. Jeho zásluhou získala olomoucká univerzita opět svůj vysokoškolský status a byla dokončena stavba arcibiskupského semináře. Zasadil se také o postavení olomouckého divadla i o zřízení několika olomouckých parků, na vlastní náklady obnovil kostel sv. Michala a posvětil nové zvony olomoucké katedrály. Byl posledním olomouckým arcibiskupem, který razil vlastní mince. Jako úspěšný podnikatel podporoval železniční spojení Vídně s ostravskou uhelnou pánví, kde ve Vítkovicích založil 1829 první pudlovnu a válcovnu v rakouské monarchii. Vysoká pec, postavená pro výrobu kolejnic pro Severní dáhu, která zahájila činnost 1830, byla po něm nazvána Rudolfova huť, protože ji financoval se svého soukromého majetku. Arcibiskup byl neobyčejně hudebně nadaný, pro svého učitele a přítele Beethovena složil již jako malý chlapec variaci na českou lidovou píseň „Já mám koně“ a skladatel jeho zvolení arcibiskupem oslavil Slavnostní mší. Jeho srdce bylo po smrti přeneseno do katedrály sv. Václava v Olomouci. KULT ČESKÝCH SVĚTCŮ Památku sv. Klementa, světce uctívaného na Velké Moravě v souvislosti s nalezením jeho ostatků sv. Cyrilem a Metodějem, ve Vídni nenacházíme, nejbližší lokalitou s kostelem tohoto patrocinia je obec Klement nedaleko Mistelbachu. Kult sv. Cyrila a Metoděje po jistém oživení v 17. století ve Vídni vyvrcholil v 19. století. Jeho plodem bylo v roce 1875 založení náboženského spolku Jednota svatého Metoděje a koncem 20. století stavba kostela v 21. okrese. Ve Vídni byli vcelku opomíjeni sv. Ludmila, Vojtěch i Prokop, jimž se dostalo úcty většinou až v barokní době. Je však

133



známo, že česká menšina slavívala až do 1700 svátek knížete Václava a že ve Vídni stála kolem roku 1500 jeho kaple. O rozšíření kultu se postaral císař Leopold I., když dal svému prvorozenému synu jméno Ferdinand Václav a v roce 1670 se zasadil u papeže Klementa X., aby platnost Václavova svátku byla rozšířena na celou církev. Po tomto roce vznikají i v Rakousku nové václavské legendy, oltáře, kaple, kostely. Jeho podobizny a sochy najdeme například v kostele milosrdných bratří ve 2. okrese, v kostele Zu den heilegen Schutzengeln (Svatých andělů strážných) či ve vídeňském dómu. Leopold I. se spolu s pražskými minority, františkány, klariskami a křížovníky s červenou hvězdou zasadil také o zdůraznění kultu Anežky České, jíž je zasvěcena jedna z kaplí kostela sv. Karla Boromejského.

Sv. Jan Nepomucký, Hochwassergasse

Sv. Václav, dóm sv. Štěpána

134

Nejen dvorem, šlechtou a klérem (zejména jezuity a piaristy), ale i širokou lidovou veřejností byl nadšeně přijímán kult barokního světce Jana Nepomuckého, jenž se pod ochranou císaře Karla VI. stal patronem zemským a vedle sv. Leopolda, Josefa a Karla Boromejského rovněž patronem habsburského domu, takže kultovně spojil alpské i sudetské země. Tento Brückenheilige (svatý na mostě), lidově zvaný Hansl am Weg (Honzík u cesty), byl vzýván jako ochránce před nebezpečím ze strany Turků i Rákócziho a panovnice Marie Terezie věřila, že mu vděčí za udržení českého království ve svazku habsburské říše. Jeho sochy stály ve Vídni téměř na každém mostě a na ulicích vycházejících z centra města, jeho oltáře ve svatoštěpánském dómu, u sv. Petra a v kostelích minoritů a františkánů byly každoročně v květnu zdobeny květinami. K uctění tohoto světce nevyzrazeného zpovědního tajemství byly na vídeňských předměstích s vyšším počtem

135



obyvatelstva české národnosti vybudovány nové kostely a kaple: 1721– 1723 kaple na Obere Donaustrasse, 1728 kaple Am Tabor, 1732 kaple ve čtvrti Meidling a kaple u mariánského kostela ve čtvrti Hietzing, 1735 kostel v Nussdorfu, 1736–1737 kaple v 18. okrese, 1736 kaple Am Schanzel u mostu do 2. okresu, 1740 kaple ve čtvrti Währing, 1750 kostel v Lerchenfeldu, 1845 kostel ve čtvrti Meidling, 1846 kostel v Praterstrasse, 1909 kaple v Invalidovně. K nejznámějším nepomucenským skulpturám patřily sochy před kostelem sv. Jakuba ve čtvrti Heiligenstadt a v centru na rohu ulic Babenberger Strasse a Messeplatz. Antonín Machát uvádí, že v 19. století napočítalo vídeňské magistrátní statistické oddělení jenom ve Vídni 672 sochy Nepomuků: Domovského práva se mu zde dostalo zásluhou jesuitů a mohl se na ulici roztahovat, a přece se proti němu neprotestovalo. Nejvíce soch Jana Nepomuckého je ve vinařských okresech Grinzingu, Sievringu, Heiligenstadtě a Nussdorfě. Sochy sv. Jana Nepomuckého s hlavou pokorně nakloněnou stojí na rozcestích, u potůčků a v domovních výklencích. Podroušení občané, vracející se od mladého vína, se u něho zastavovali, snad aby si vyprosili ochranu českého světce před svými řečnými manželkami, kdežto milenci s oblibou zastrkovali za sochu psaníčka. Protiklerikálně zaměřený Josef Svatopluk Machar přepisuje ironickou rýmovačku, kterou Vídeňané škádlili Pražany s podobným množstvím Janových kaplí, kostelů, soch a oltářů: Prag ist eine schöne Stadt hat a´alte Brucken ganze Massa heilige lauter Nepomuken (Praha je pěkné město, má staré mosty a celou řadu svatých, samé Nepomuky). Zlidovění kultu napomohly kromě slavností a oslav také zlidovělé písně a básně, z nichž mnohé vydávala samotná diecéze, jako například „Chvalozpěv na svatého Jana Nepomuckého k potřebě celé vídeňské arcibiskupské diecéze“. Mnoho nepomucenských památek však změnilo svou funkci (kaple na okružní ulici Währinger Gürtel z roku 1740 přestavěna 1895–1898), mnohé vzaly za své (1858 zanikla malá kaple na mostě Hohe Brücke, 1892 kaple na Mariahilferstrasse a další). V 19. století Vídeň ovládl kult sv. Klementa Marii Hofbauera, prohlášeného za třetího patrona Vídně. Kromě nespočtu jeho obrazů a oltářů existuje ve 12. okrese i jemu zasvěcený kostel. V roce 1998 byla ve Vídni blahoslavena brněnská rodačka, františkánka Marie Restituta, považovaná za patronku vídeňských Čechů. Její symbolický hrob je na Ústředním hřbitově, její socha byla nedávno instalována v klášterní kapli v Hartmannově nemocnici. (Část jejího roucha byla jako relikvie darována do Duchovního centra římsko-katolické farnosti v Brně-Lesné.)

136

Sv. Jan Nepomucký, 1962, St. Veitgasse

137



POUTNÍCI S kultem světců souvisí od 17. století velmi těsně katolické poutě. Z Vídně a Dolního Rakouska se nejčastěji putovalo do Vranova u Brna (od 1679 s prosbami za odvrácení moru), do Hlubokých Mašůvek, mikulovské Lorety, Popic u Znojma, brněnských Tuřan, Žarošic, Dobré Vody u Žarošic, jihočeských Klokot, Českých Budějovic a samozřejmě na Hostýn. ŘEHOLNÍCI V minulosti nemusely všechny české a moravské kláštery patřit do české provincie, ale často příslušely do provincie rakouské či později rakousko-uherské a některé komunity mohly i při pozdějším zeměpisném dělení „emigrovat“. S rakouskými kláštery udržovali řeholníci v Čechách a na Moravě velice těsné styky, například třeboňská kanonie augustiniánů ujednala s vídeňským klášterem benediktinů konfraternitu (duchovní sbratření) a podílela se na založení vídeňského augustiniánského kláštera u sv. Doroty. Jako jeden z prvních hospitálních řádů byl uveden do Vídně v letech 1208–1211 řád sv. Ducha, který se pak rozšířil v roce 1214 do Slezska a 1238 do Brna. Do rakouské (vídeňské) provincie patřili z českých řádů například pavlíni, obutí i bosí karmelitáni (za Leopolda I. byla dokonce vyčleněna rakouská provincie sv. Leopolda řádu bosých karemelitánů, do níž patřily i české kláštery), 1551–1623 jezuité, trinitáři, které do pražského konventu Na Slupi přivedla 1703 kněžna Eleonora Mansfeldová, do 1918 salvatoriáni. Z Vídně pocházeli také provinciálové českých dominikánů, například 1466–1470 Innocenc de Vienna, 1479–1481 Chrysostomus de Vienna či 1495–1496 Alexius de Vienna. Do 1673 byli součástí rakouského komisariátu kapucíni (po prvních šesti řeholnících, které přivedl do Prahy v listopadu 1599 sv. Vavřinec z Brindisi z Itálie, dovedl v prosinci téhož roku další čtyři z Vídně). K rakouské větvi italské provincie se řadili bosí augustiniáni, do česko-rakouské provincie náleželi do 1901 redemptoristé, jejichž světec Klement Maria Hofbauer spolu s Tadeášem Hýblem se nejvíce zasloužil o šíření ideí tohoto řádu mimo Itálii, do 1919 milosrdní bratři, do 1920 milosrdné sestry sv. Vincence z Pauly (vincentky), povolané do Čech z Vídně, do 1938 patřilo k Velkopřevorství rakouskému spolu s Rakouskem, Tyroly, Korutany, Štýrskem a Kraňskem johanitské převorství české, zahrnující Čechy, Moravu, Slezsko, Těšínsko (jde o Maltézské rytíře, jejichž velkopřevoru Čech a Rakouska i jejich nástupcům František Josef I. 2. 4. 1881 udělil titul rakouského knížete), až do 1948 byli součástí rak.-uh. provincie také školští bratři. Vídeňský klášter sv. Augustina byl 1630 osazen bosými augustiniány z pražského konventu, naopak v roce 1719 povolali z Vídně do Čech z mateřského kláštera první františkánky-alžbětinky a 1750 podobně první tři řádové sestry alžbětinky do Brna. Z Vídně pro-

138

Hrob sv. Klementa Marii Hofbauera, kostel Maria am Gestade

139


nikla do Prahy nedlouho po svém založení ve Vídni (1869) kongregace dcer Božské lásky, z Vídně přišli 1898 do Prahy-Bubenče školští bratři. Kartouzy v Čechách, na Moravě, v Tyrolích i v Rakousku patřily do konce 16. století společně do hornoněmecké provincie, čeští i maďarští karmelitáni patřili od 1701 do nově vzniklé rakouské provincie. Majetkové poměry některých klášterů byly dosti spletité. Tak například panství Český Dub v severních Čechách věnovala abatyše kláštera sv. Jakuba ve Vídni v roce 1653 svému konventu a po zrušení kláštera 1783 Josefem II. tento majetek dostal dolnorakouský náboženský fond. Zejména moravští šlechtici odkazovali část svého majetku vídeňským kostelům a klášterům – člen bratrstva Jan Bohuše Václav ze Zástřizl ve svém kšaftu z roku 1684 odkázal 300 zlatých vídeňským karmelitánům. Do vídeňských klášterů často vstupovaly šlechtičny z českých zemí – kupříkladu Marie Dominika z Martinic, dcera Adolfa Bernarda z Martinic. Abatyší u vídeňských klarisek se stala letovická Marie Anna z Blümegenu. Do vídeňského kláštera poslal svou nemanželskou dceru také císař Rudolf II. BISKUPOVÉ Biskupský úřad ve Vídni (od 1722 arcibiskupství) zastával 1558–1562 Antonín Brus z Mohelnice, O. Cr. (1518 Mohelnice – 1580 Praha), 1702–1705 František Antonín z Harrachu, 1832–1853 Vincenc Eduard Milde (1777 Brno – 1853 Vídeň), 1913–1932 Friedrich Gustav Piffl (1864 Lanškroun – 1932 Vídeň), 1932–1955 Theodor Innitzer (1875 Nové Zvolání u Vejprt – 1955 Vídeň). SPORTOVCI Složitost vzájemných česko-rakouských vztahů dokumentují životní osudy dvou významných fotbalistů – Bicana a Šindeláře. Nejlepší evropský střelec Josef Bican (1913 Vídeň – 2001 Praha) vyrůstal od osmi let bez otce, který podlehl zranění z fotbalového zápasu. Ve Vídni navštěvoval českou školu a pro neuvěřitelnou hráčskou rychlost a jistotu se stal členem žákovského družstva Herthy Vídeň a poté Rapidu. V roce 1937 se mu splnil životní sen – hrát za pražskou Slávii a té byl věrný až do konce své sportovní kariéry 1955. Roku 1934 se zaskvěl v rakouské reprezentaci na Mistrovství světa v Itálii (4. místo), ale na Mistrovství světa ve Francii v roce 1938 kvůli nevyřízenému československému občanství za ČSR hrát nemohl. Pro komunistický režim byl nepohodlný, takže krátkodobě působil i ve Vítkovicích a Hradci Králové a po roce 1955 pracoval dokonce jako dělník, řidič a krmič v ZOO. (V 70. letech jako trenér dopomohl belgickému Tongerenu k postupu ze čtvrté ligy do druhé.)

140


Matyáš Matthias Šindelář, zvaný Sidhi či Muthi (1903 Kozlovice u Jihlavy – 1939 Vídeň), se do Vídně přistěhoval s rodiči v dětství. Vyučený autozámečník se vypracoval na jednoho z nejlepších hráčů Rakouska. Člen klubu Hertha a poté Austrie svou kariéru započal 1928 úspěšným gólem v Praze a zakončil v dubnu 1938 vítězným utkáním s nacistickým týmem. Zahynul společně s přítelkyní Camillou patrně nešťastnou náhodou na otravu plynem. PŘÍLIV PRACOVNÍ SÍLY Wien ist Wien, aber ohne Tschechen wäre es hin (Vídeň je Vídeň, ale bez Čechů by zanikla) Češi se doVídně stěhovali od konce 13. století. Po zřízení vídeňské univerzity sem přijížděli zámožní studenti z Čech a jižní Moravy, posléze úředníci, od 17. století řemeslníci: stolaři, řezbáři, malíři, zlatotepci, cínaři, hodináři, rytci, stavitelé, například 1615 Lev, 1646 Obr, 1680 Pokorný, Jopek, 1685 Plech, 1691 Šmíd, kolem roku 1700 přibyli vojáci, protože vídeňské pluky byly doplňovány z Čech a Moravy, v menším počtu i mniši a kněží. Příliv českého etnika zesílil po zrušení roboty, takže brzy byla zhruba čtvrtina (podle některých pramenů dokonce polovina) obyvatel Vídně českého původu. Finanční problémy učňů a služek představovala i samotná cesta do Vídně; mladí využívali dobroty povozníků, nebo se pokoušeli dostat do hlavního města říše po Dunaji na lodích dovážejících dříví. Jejich problémy přibližuje v polovině 19. století v povídce „Dobrý člověk“ prozaička Božena Němcová. Mezi učni se ve Vídni objevili i dva pozdější českoslovenští prezidenti – mladý Tomáš Masaryk se učil u kovářského mistra Malého, Klement Gottwald u svého příbuzného truhláře Krušiny. U mistra Kollera se vyučil zakladatel kopřivnického závodu Tatra Ignác Šustala (sedlář, řemenář, kolář), později se ve Vídni učil zámečníkem i další kopřivnický mistr Leopold Sviták. Karikaturista František Bidlo se ve Vídni vyučil kloboučníkem, básník Julius Zeyer, aby mohl převzít otcův pražský závod, tesařem. Ve svém oboru si ve Vídni vydobyl nejvyšší ostruhy krejčí Knize / Kníže, jehož firma patřila a dosud patří k nejlepším, proslavená je také kavárna Café Hawelka, jejíž zakladatelé přišli do Vídně z Brna, najdou se stále ještě i firmy s typicky českými jmény Stary, Houska, Bartik či Cumpelik. Jejich nositelé se však již k české národnosti vesměs nehlásí, poněvadž jaykově splynuli s rakouským prostředím. Rozmach průmyslu a stavební aktivity druhé poloviny 19. století přinesly ve Vídni vedle služek, krejčích, ševců a kojných obživu tisícům českých cihlářů, kameníků, zedníků (i otci malíře a grafika Antonína Homolky či básníka Jaroslava Josefa Balcárka), tesařů, stolařů (otci herce Radovana Lukavského), dlaždičů, pasířů, pomocných dělníků, tiskařů, pekařů, ševců, kočích, čeledínů a podomků, stavkařů ze Strakonicka a brusičů drahých kamenů z Turnovska. Velice těsně bylo s Vídní spjato severočeské sklářství.

141


Velké obliby se ve Vídni těšili čeští kuchmistři a kuchařky, kteří zprvu sloužili v českých šlechtických domácnostech a později také u německé šlechty, vysokých c. a k. úředníků i u bohatých měšťanů. Přednost měly dívky ze selských rodin, které znaly pestřejší úpravu jídel, a ty, které ovládaly oba jazyky – český i německý, protože bylo nutné dobře nakoupit a dorozumět se s vídeňskými trhovci i umět s nimi smlouvat. Do nového prostředí si kuchaři většinou donášeli i české gastronomické zvláštnosti a chutě, a tak přispěli k „sjednocení chutí monarchie“. Výběru vhodných kuchařek se v jižních Čechách a Pošumaví dokonce ujímali faráři. Z jídel oblíbených ve Vídni se do Čech a na Moravu dostal nejenom vídeňský řízek, vídeňská roštěná a vídeňský párek, ale i bramborový salát, úpravy hovězího s kližkou, telecí hrudí, holandská omáčka, plíčky po vídeňském způsobu, ledvinky na kyselo po vídeňsku, zadělávané srnčí, linecké koláčky s malinovou marmeládou. Vídeňané si zase rádi pochutnávali především na českých moučných jídlech – na lívancích, vdolkách, koláčích, knedlících. Monarchie se sice roku 1918 rozpadla, ale rakousko-maďarsko-česká kuchaně zůstala. Ojedinělou kapitolu ve vídeňském pohostinství zapsala firma Kolařík / Kolarik, vlastnící přes devadesát let prosperující hostinec Švýcarský dům v Prátru. Jeho zakladatel Karel Kolařík v něm již od roku 1920 čepoval pivo Budvar, takže podnik se stal Mekkou všech milovníků tohoto dobrého moku, proto zde oslavili své vítězství na mistrovství světa i naši hokejisté. Zajímavou glosu uvádí Antonín Machát: Ve Vídni bude málo domů, na nichž by nepracovaly pilné a pracovité „české vlaštovky“. Jeden starý vídeňský krajan vydával se občas na pravidelnou pouť vídeňskými ulicemi, aby se podíval na domy, na nichž pracoval. Byla jich hezká řádka. „Je tomu již tolik a tolik roků, co jsem na stavbě těchto domů také pracoval“, vysvětloval s pochopitelnou hrdostí, že i on svojí těžkou prací přispěl k velikosti Vídně.

142


ČESKÉ ŠKOLSTVÍ Česká škola měla pro svůj vznik velice těžké podmínky – kromě přirozeně rychlé asimilace dětí musela čelit tuhé germanizaci. Ke zřizování a udržování českých škol vznikl konečně v roce 1872 Školský spolek „Komenský“ (ŠSK), jemuž se postupně podařilo vybudovat hustou síť českých škol různých typů ve Vídni a okolí a dokonce i v českých zemích. K jediné soukromé obecné škole zřízené ŠSK na podzim 1883 v 10. okrese v ulici Quellenstrasse 72 (16. 9. otevřeny první tři třídy a opatrovna, 1885 přistavěna další dvě patra a 1889 již škola sedmitřídní), přibyla druhá až v roce 1907 ve 3. okrese (Messenhaussergasse 2) a následovaly další dvě v okresech 12 a 20, zavřené však již po dvou dnech. Tyto školy neměly právo veřejnosti. Existovaly ovšem i náhodně vytvořené školy jazykové pro děti navštěvující školy německé. Dlouhá doba mezi zřízením první a druhé školy byla následkem rozhodnutí říšského soudu z roku 1904, podle něhož nebyli Češi ve Vídni živlem usedlým, tudíž neměli právo na veřejné školy. Počátkem školního roku 1910 / 1911 se tato druhá, úřady zakázaná škola přestěhovala do nové budovy v Schützengasse 31 (rovněž ve 3. okrese, za první světové války užívána jako vojenská nemocnice). Po úředním zapečetění budovy magistrátem na počátku příštího školního roku se vyučovalo v malých skupinách v soukromých bytech. V 10. okrese byla 1908 otevřena škola pokračovací, 1909 dvě obecné školy v okresech 12 a 10, ale neměly dlouhého trvání a vyučovalo se opět v bytech. Péčí ŠS „Komenský“ fungovaly v okresech 5, 9, 11 a 15 i nadále jazykové školy, určené pro děti navštěvující oficiální německé školy. (Ve školním roce 1912 / 1913 vykazovaly německé školy ve Vídni 10 422 českých dětí, z toho nejvíce v 10. a 20. okrese – 2 622 a 1 279.) Mírová smlouva s Rakouskem z 10. 9. 1919, uzavřená v St. Germain, zaručovala v článcích 67 a 69 příslušníkům menšin právo zřizovat a udržovat na vlastní náklady dobročinná, náboženská a sociální zařízení, školy a jiné výchovné ústavy, v nichž je možné svobodně užívat své řeči. V článku 68 se ukládalo rakouské vládě zajistit ve městech a okresech se značnou národnostní menšinou vyučování ve vlastní řeči včetně povinné němčiny. Předpokladem pro zřízení vlastních škol byl ovšem dostatek finančních prostředků, schopní učitelé a vyhovující prostory, takže k otevření nových škol nedošlo. Po celý školní rok 1919 / 1920 a ještě začátkem příštího roku české děti ve Vídni školy nenavštěvovaly, šlo o tzv. čtrnáctiměsíční stávku dětí. Učilo se ve „školách stávkařských“ – v hostincích a jiných místnostech. Teprve po upravení otázky státního občanství tzv. brněnskou smlouvou ze 7. 6. 1920 došlo k jistému posunu a Rakousko se zavázalo ve školním roce 1920 / 1921 zřídit pro děti rakouských státních příslušníků československého jazyka podle jejich přihlášek veřejné školy obecné (s průměrem 42 žáků ve třídě). Znalost řeči měla být ověřována komi-

143



semi. Dozorem nad prováděním smlouvy byla pověřena zvláštní československo-rakouská komise. Rakousko slíbilo zajistit místnosti, způsobilé učitele, učebnice, připustit jako povinný jazyk němčinu a udělit právo veřejnosti české reálce a českému reálnému gymnáziu ve Vídni. Na venkově však žádné české školy veřejné ani měšťanské zřizovány být neměly. Výsledkem nových poměrů bylo zřízení řady českých soukromých škol, umístěných většinou v německých městských školách. České školství však zprvu zápasilo kromě jiného s nedostatkem vhodných a schopných učitelů. ŠSK dostal místnosti v patnácti školách a v případě potřeby ještě ve školách dalších. K začátku školního roku 1920 vypadala situace u veřejných škol takto: 2. okres – chlapecká škola, Holzhausergasse 5 pro děti z Leopoldova a jednotlivé třídy chlapecké školy Schüttauerstrasse 42 pro děti z oblasti Kaisermühlen. Učilo se i ve Vorgartenstrasse 191 a na Sterneckplatz 2 (1922 / 1923). 5. okres – dívčí škola Bräuhausgasse 50 pro 4. a 5. okres; 7. okres – chlapecká škola Zieglergasse 21 pro okres 6, 7 a 8 a Lerchenfelderstrasse 61; 9. okres – chlapecká a dívčí škola Gilgegasse 12 a Canisiusgasse 2 (do r. 1925, poté D´Orsay-gasse 8); 10. okres – v Laaer Strasse 170 a Leibnitzgasse 39; 11. okres – Brehmstrasse 9; 12. okres – Migazziplatz 8; 13. okres – Kuefsteingasse 38; 14. okres – Stättermayergasse 27. 15. okres – Sperrgasse 8 / 9; 16. okres – Ottakringerstrasse 150; 17. okres – Jörgerstrasse 27 a 38; 18. okres – pro okresy 18. a 19. v Klettenhofergasse 3, 1922 sloučena se školou v 19. okrese, Canisiusgasse 2; 20. okres – Karajangasse 14; 21. okres – Kuenburggasse 1. Štadlava – Konstanziagasse 50. Počet dětí byl značně pohyblivý, 1921 /1922 celkem 3 653, 1922 / 1923 celkem 3 590, 1923 / 1924 celkem 3 198, 1924 / 1925 celkem 2 517, 1925 / 1926 celkem 2 230. ŠS „Komenský“ se zavázal, že se bude věnovat zřizování škol mateřských, škol škol středních a odborných, a nebude zřizovat další školy obecné. Jejich přehled vypadal takto: A. Školy obecné: 2. okres – Wolfgang-Schmälzlgasse a Vorgartenstrasse 191; 3. okres – Schützengasse 31, od 1922 Salmgasse 19; 10. okres – Laaer Strasse 1 (zrušena 1926), Quellenstrasse 72 a Triester Strasse 114; 12. okres – Migazziplatz 8; 16. okres – Ottakringer Strasse 150, od 1922 Bebelplatz 2, 1923 zrušena; 20. okres – Pöchlarnstrasse 12.

Bývalá Česká škola, 1931, Erlgasse 32/34

144

B. Školy měšťanské: 3. okres – Salmgasse 19, od 1924; 10. okres – chlapecká, Laaer Strasse 170, 1924 se přestěhovala do Quellenstrasse 72, zde škola chlapecká i dívčí; 12. okres – Ehrenfelsgasse 16, založená 1922; 16. okres – Herbststrasse 104, založená 1924; 20. okres – Pöchlarnstrasse 12 od 1922; 21. okres – Deublergasse 19, od 1922.

145



C. Školy střední a odborné: Reálné gymnázium, 3. okres, Schützengasse 31, společná s reálkou do 1924 / 1925.

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK

Reálka; 14. okres, Herbststrasse 104. Obchodní škola dvouletá pro hochy a dívky; 3. okres, Schützengasse 31.

Kovářský učeň, poté student na gymnáziu a univerzitě, univerzitní profesor a poslanec říšské rady za pošumavská města považoval Vídeň za své město. Krátkou učební dobu prožil ve 3. okrese, v době svých studií na Akademickém gymnáziu a v prvním ročníku filozofické fakulty bydlel v bytě policejního ředitele a svého mecenáše, jediného pravého dobrodince Antona Le Monniera, s nímž jako přítel a osobní učitel jeho postiženého syna Františka zažíval i stěhování.

Průmyslová škola dívčí, 3. okres, Schützengasse 31. D. Školy mateřské: Messenhausergasse 2, Kompertgasse 14, Pramergasse 6, Pernerstofergasse 11, Puchsbaumgasse 39, Triester Strasse, Herbststrasse 104, Brünner Strasse 55 aj. Jejich počet kolísal od sedmi po deset. Vlastní budovy „Komenského“ byly v Schützengasse 31, Quellenstrasse 72, Ehren-fels-gasse 16 a nejnovější a největší Kroftova škola v Herbststrasse 104. Po velkém rozkvětu českého školství ve Vídni nastal absolutní úpadek za druhé světové války, kdy byly všechny české školy zavřeny, a po skončení války zůstala životaschopná pouze škola jediná, a to ve 3. okrese.

Na problémy studia českých studentů a na život českého etnika ve Vídni vzpomíná první československý prezident v Čapkových „Hovorech s T. G. M.“: Vídeň měla pro můj duchovní vývoj značný význam; strávil jsem v ní bezmála dvanáct let, od r. 1869 do 1882, mezitím rok (1876–77) jsem pobyl v Lipsku. Morava měla tenkrát spád do Vídně, a Brno bylo, jak se říkalo, předměstím Vídně. Poprvé jsem byl ve Vídni jako zámečnický učedník; jednou o prázdninách jsem jako gymnasista šel do Vídně pěšky. Po obakrát jsem odtamtud vlastně utekl, tak mně tam bylo teskno; pobytem v letech zralejších jsem si na město zvykl, tím spíše, že jsem v něm našel možnost pro své vzdělání a obživu. ...Když jsem došel do Vídně, vyhledával jsem české spolky, zejména spolek akademický... Po maturitě (1872) jsem šel na vídeňskou univerzitu. Pak jsem študoval vedle filosophia přírodní vědy (také anatomii)... Jak říkám, profesorem jsem se vlastně stát nechtěl; mne zajímalo ne poučovat jiné, ale sám se dovídat a poučovat se... Jak jsem na universitě žil? Nu, dával jsem kondice; jeden Čech, Bílka se jmenoval – měl ve Vídni vychovatelský ústav – mě dostal za preceptora do rodiny bankéře Schlesingera, direktora Anglorakouské banky... Za mých studentských, vídeňských let měl na mne největší vliv jako učitel a člověk filosof Franz Brentano; chodíval jsem k němu na návštěvy hodně často... Český život ve Vídni, ten se soustřeďoval ve spolcích dělnických, pak v Besedě a v Akademickém spolku. Tam byli většinou Moravané; někteří Pražáci se mi líbili míň. Skoro dva semestry jsem byl i předsedou Akademického spolku – proč? Nu někdo musel být předsedou, a já měl něco peněz – skoro všechny jsem nechal v tom spolku, když něčeho potřebovali; ukládat peníze, to mně nikdy nepřišlo na mysl.

Panorama Hradčan, Jindřich Procházka 1931, bývalá Česká škola, Erlgasse 32/34

146

Tehdy jsme uspořádali oslavu Aloise Vojtěcha Šembery – ano, toho, co napsal dějiny české literatury: byl lektorem češtiny na vídeňské universitě... V Akademickém spolku bývaly občas literární besedy, ale to nestačilo... Češi ve Vídni, to byli nejvíc dělníci, ale neměl jsem kdy soustavněji mezi ně docházet. Dost bylo českých úředníků z ministerstev, ale to byla honorace, mezi kterou jsem jako student nepřišel a jako docent neměl jsem času...

147


Od r. 1882 jsem docentoval ve Vídni... Když jsem ve Vídni začal jako ženatý „Privatdozent“, lehký život to nebyl, ale stál za to. Bydleli jsme v seknici o jednom okně s předsíňkou, zvláštní náhodou právě vedle domu, kde jsem se jako hoch učil zámečníkem; snídani jsme si vařili doma, jinak jsme jedli v takové laciné hospodě za rohem – což o to, byl to studentský život, ale šlo to; těžší bylo, když přišly děti. V té době jsem přepracovával svou „Sebevraždu“... „Privatdozent“ nedostával platu; tož jsem se živil kondicemi a na krátký čas jsem vzal místo suplenta na jednom vídeňském gymnasiu; ale střední škola mně nesvědčila. Učil jsem soukromě syna profesora Theodora Gomparze, filosofa a klasického filologa; ten syn, Harry Gomperz, je teď profesorem filosophia ve Vídni... Také jsem jednu chvíli přednášel filosofii v kroužku dam u chirurga Billrotha; jiný takový kroužek byl u paní Hartmannové, vdovy po pražském německém básníkovi. Z toho všeho byl důchod neveliký a nejistý, i dostal jsem se někdy do úzkých, ó jejda! Nejtrpčí bylo, když jsem si musel vypůjčovat; i u Brentana jsem si jednou vydlužil osmdesát zlatých, které jsem mu splatil až z Prahy. ...můj přechod z Vídně do Prahy byl pro mne novou krisí, kterou jsem prožíval ve Vídni – bál jsem se malosti Prahy, byl jsem lidem docela cizí a životu národnímu odcizen... Manželům Masarykovým se ve Vídni narodili dcera Alice i syn Herbert. Nejvíce se přátelili s rodinou básníka Machara, jemuž se ve Vídni narodily dcery Sylva a Jiřina. Jejich přátelství se datuje od slavnosti k 100. výročí narození slavisty Jána Kollára v roce 1893, na níž Masaryk pronesl slavnostní řeč. Rozloučení v roce 1914 před Masarykovým odchodem do exilu se konalo v hotelu Regina, i když většina jeho schůzek s přáteli se odehrávala v kavárně Central.


EMIGRACE Po zániku monarchie v roce 1918 se část Čechů odstěhovala zpět do vlasti, někteří z nich i nedobrovolně. Z Vídně do Prahy byl například „odeslán“ nepohodlný geograf, orientalista, cestovatel, spolunáčelník beduínského kmene, spisovatel, c. a k. tajný rada, přítel císaře Karla I. a jeho rodiny, kněz, papežský domácí prelát a profesor teologické fakulty ThDr. Alois Musil. „Mírovou“ cestou se z Vídně přestěhovali benediktin Anastáz Opasek, malířka a grafička Minka Podhajská či malířka Olga Konečná-Mulacz. Menší příliv politických emigrantů do Vídně nastal po druhé světové válce (spisovatelka Ilse Tilsch z Hustopečí či autorka gobelínů Lenka Proksch). Po roce 1948 emigrovali politik ČSSD, ministr průmyslu a náměstek předsedy vlády Bohumil Laušman, unesený v roce 1953 agenty STB zpět do Československa, sociální demokrat Přemysl Janýr a plejáda českých šlechticů (hrabě Zdeněk Šternberk). Po událostech roku 1968 odešli sopranistka Hana Svobodová-Janků, spisovatelé Pavel Kohout, Ivan Medek a Ladislav Mňačko, herci Pavel Landovský a před odchodem do Německa herečtí manželé Martin Štěpánek a Jaroslava Tvrzníková, architekt, projektant a malíř Oskar Oechler / Olár, architekt Jan Tabor, spisovatel a malíř Petr Kouba, hudebník Karel Koblížka, režisérka Zuzana Brejcha, přechodně malíř Jan John Šafránek, výtvarnice Lenka Shrabanek či Lenka Baburek. Ve Vídni dožívali také ti, kteří si hlavní město Rakouska zvolili dobrovolně za svůj domov, když se nechtěli vrátit do socialistického Československa (herec Hugo Haas). Za apoštola nešťastných exulantů byl považován kníže František Schwarzenberg. Většina naturalizovaných Čechů získala rakouské občanství, Československá státní bezpečnost se však snažila mít své emigranty pod kontrolou i v Rakousku a sledovala je především ve Vídni. Vídeň byla imigranty milována, ale i kritizována. Dobový pamflet českého tovaryše, přibližující Vídeň 18. století, se však mohl vztahovat ke kterémukoliv jinému většímu evropskému městu:

148

149



NOVODOBÍ POLITICI

Hromada paláců a domů dosti, které jsou plny hmyzu nebo hostí, a míchanice různých národů z jihu, ze západu, ze severu či z východu, ulice páchnoucí a zasviněné, ženy, jež z manželství jsou otrávené a plno mužů koukajících po jiných a frajlí plno – málo panen nevinných, velice mnoho domů dluhů plných stavebně zato honosně obmyslných, hromada větroplachů bez prostředků, s tituly mnoho všelijakých zmetků, dost málo komplimentů – zato pýchy dosti, přemnoho studentů a pitomosti, půjčených šatů, hejsků, šviháků, pijanů, hráčů, lumpů, hmatáků, lokajů, pážat, vozů, koní, jezdí se, běhá, nosí, honí, cpe, motá, tlačí, strká, psuje – toť to, co město Vídeň sluje.

Své mládí ve Vídni prožil přední sociálnědemokratický politik Gustav Habrman, ve Vídni zemřeli například 1861 JUDr. Jan Karel Dvořáček a 1901 JUDr. Alois Pražák. Z mnoha rakouských politiků, jejichž kořeny rostly v Čechách nebo na Moravě, jsou nejznámější: tvůrce rakouské sociální demokracie Viktor Adler (Praha), komunální politik Gottfried Albrecht, městský radní Bernhard Anders (Šumperk), ministr obchodu Olivier markýz Bacquehem (Opava), politik Anton Banhans (Měcholupy), vrchní rada na ministerstvu vnitra Johann Bäumel (Nepomuk), ministerský předseda Max von Beck (Štítary u Znojma), Karl Blecha (Valtice), ministr Eugen Böhm von Bawerk (Brno), politik sociální demokracie Anton David (Praha), prezident rakouského Národního shromáždění Matthias Eldersch (Brno), ministr války Moritz von Komarów (Opava), dolnorakouský hejtman Siegfried Ludwig (Vlasatice u Mikulova), kancléř Dr. Rudolf Ramek (Těšín), ministr JUDr. Antonín Rand (Nýrsko), spolkový prezident a autor moderní rakouské hymny hrané do roku 1929 Dr. Karl Matthias Renner (Dolní Dunajovice), ministr kultu a vyučování, docent rakouských dějin PhDr. Antonín Rezek (Jindřichův Hradec), spolkový prezident Adolf Schärf (Mikulov), kancléř rytíř Ernst Streer von Streeruwitz (Stříbro), správce Sociální péče vídeňské prof. MUDr. Julius Tandler (Jihlava), vídeňský starosta Dr. Andreas Zelinka (Vyškov). Velkou nesnášenlivostí ke všemu českému se projevoval prezident poslanecké sněmovny, ministr spravedlnosti od 1882 a prezident vrchního soudu Franz von Hein, který působil jako advokát a starosta v Opavě. Josef Jonáš, otec prezidenta Franze Josefa Jonase, se do Vídně přestěhoval z jihomoravské Kamenice, otec prezidenta Thomase Klestila pochází z Janovky u Nových Hradů, otec Bruna Kreiského se narodil v Klatovech, jeho matka pocházela z Třebíče, dědeček z Českých Budějovic. S českým prostředím je spojeno mládí prezidenta Theodora Körnera, který žil s rodiči kratší dobu v Josefově. Třetí prezident Rakouska, rodák z dolnorakouského města Kremže Wilhelm Miklas působil jako uznávaný středoškolský profesor v Prostějově. Kardinál ThDr. Theodor Innitzer je rodákem z Vejprt, kam se přestěhoval jeho dědeček, vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn se narodil ve Skalsku u Mladé Boleslavi. Za první světové války byl velitelem proslavené bitevní lodi Tegetthoff, posléze kontraadmirálem a od 1918 viceadmirálem a šéfem námořní sekce ministerstva války František Holub / Franz von Holub z Prahy. Přední rakouští politici pomáhali po roce 1968 českým disidentům. V roce 1979 žádal o pomoc prezidenta Rudolfa Kirschlägera spisovatel Václav Havel. Úvod a závěr dopisu:

150

151


Vážený pane prezidente, když jste byl před lety vyslancem v Praze, měl jsem tu čest Vás osobně potkat; oznamoval jste mi tehdy, že mi byla udělena rakouská státní cena za evropskou literaturu. Tato okolnost mi dává odvahu k tomu, abych se na Vás nyní obrátil tímto dopisem jako na prezidenta Rakouské republiky. V nejbližších dnech navštívíte Československo a budete jednat s našimi nejvyššími představiteli. Rád bych Vás požádal, abyste se při svých jednáním zmínil též o osudu československých politických vězňů. Různí českoslovenští občané i občanská iniciativa Charta 77 se už mnohokrát obrátili v této věci na naše úřední místa, jejich hlas však nebyl vzat v potaz; ba nedostalo se jim vůbec žádné odpovědi... Rakouská republika patří k zemím, jejichž veřejnost i různé instituce projevují neobyčejný zájem o osudy nespravedlivě postižených občanů v Československu a o stav lidských práv v naší zemi. Mně samotnému, když jsem byl svého času ve vězení, se dostalo právě z Rakouska mnoho projevů solidarity, za něž nepřestanu být Rakušanům vděčen. Domnívám se, že by bylo v duchu této tradice, kdybyste při jednání s prezidentem ČSSR a dalšími činiteli otevřel téma, na něž Vás upozorňuji, a kdybyste je požádal, aby propustili všechny československé politické vězně. Mají k tomu mnoho zákonných možností a nepochybně si uvědomují, že takový akt by mohl nutně zlepšit i mezinárodní postavení naší země. Přítelem Pavla Kohouta je rakouský prezident Heinz Fischer. Ptáme-li se na nejznámější či nejpopulárnější osobnosti z českých zemí ve Vídni, ať byla jejich mateřským jazykem čeština nebo němčina, vychází chronologicky následující pořadí: Přemysl Otakar II., Karel IV., Dobeš z Boskovic / Herr Pandobeš, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, sv. Jan Nepomucký, Josef Václav Radecký z Radče, Václav Antonín Dominik Kounic-Rietberg, sv. Klement Maria Hofbauer, MUDr. Eduard Albert, MUDr. Josef Škoda, MUDr. Karel Rokytanský, MUDr. Jaromír Mundy / Onkel Járomir, Marie Ebner von Eschenbach, Berta von Suttner, Antonín Dvořák, Saša Kolowrat, Josef Bican, Matyáš Šindelář, Pavel Kohout, Pavel Landovský, Antonín Panenka, Václav Havel, tedy – panovníci, válečníci, politici, světci, lékaři, spisovatelé, hudební skladatel, herec, sportovci, prezident.


PŘÍSPĚVEK ČEŠTINY NĚMECKÉMU JAZYKU Je všeobecně známo, že za vlády Přemysla Otakara II. se na vídeňském dvoře mluvilo česky a že češtinu včetně přísloví a peprných nadávek se tehdy učili i Vídeňané. Zásluhou češtiny se vídeňská němčina v různých dobách obohatila o nejedno zajímavé slovo, zejména z oblasti kulinářské: Bawlatschen (pavlače), Buchtel, Buchteln (buchty), Bramburi (brambory, slovo však pochází z německého Brandenburger), Bowidl / Powidl / Powideln (povidla), Dalken (vdolky), Golatschen / Kolatschen (koláče), Kren (křen), Kukuruz (kukuřice), Liwanzen (lívance), Matscher (močka), Palatschinke (palačinka), Pfrnak (nos), Quark (tvaroh), Skubanki (škubánky), Sliwowitz (slivovice), tschechen (opít se), Zwetschke (švestka) a další, naopak zejména do bludiště brněnského slangového hantecu pronikla mnohá slova z „vídeňštiny“: bryja – omáčka / polévka (die Brühe), erteple (Erdäpfel), kugluf – bábovka (der Kugelhupf), putra – máslo (die Butter), vuřt (die Wurst).

ULICE Svědectvím úcty k Čechům, Moravanům a Slezanům, kteří se zasloužili o rozkvět a věhlas Vídně či celého Rakouska, je pojmenování vídeňských ulic. Kromě výpadovek směřujících z Floridsdorfu k Praze a Brnu, Prager Strasse a Brünner Strasse, najdeme i ulice upomínající na nezvané obléhání Vídně husitským vojskem roku 1428, Taborstrasse, či ulici připomínající bitvu rakouského vojska s Prusy 1775 u Kolína – Kolingasse. Česká ulice, Böhmische Strasse, bývala kdysi dnešní ulice Obere Augartenstrasse. Dürnkrutplatz vzpomíná na nešťastnou bitvu u Suchých Krut v roce 1278, v níž zahynul Přemysl Otakar II. Několik ulic, cest a náměstí na rozdíl od českých poměrů nese dosud názvy podle významných šlechtických rodů, známých i z působení v českých zemích: Althanstrasse, Berchtoldgasse, Czerninstrasse, Czerninplatz a Czerninpassage podle Jana Rudolfa Černína, Dietrichsteingasse podle Johanna Karla z Dietrichsteinu, Harrachgasse, Kaunitzgasse, Kinskygasse, Kolowratgasse, Lobkowitzplatz, Lobkowitzbrücke, Liechtensteinstrasse, Mundygasse, Salmgasse, Schlickplatz, Schlickgasse, Schwarzenberggasse, Schwarzenbergplatz, Stadiongasse, Sporckplatz, Thungasse, Wilczekgasse. Podle kněze, profesa klosterneuburského kláštera, děkana a rektora univerzity Andrease Gaudentia Danklera byla nazvána ulice Danklergasse, Kelsengasse podle právníka Hanse Kelsena, po zastánci vzbouřených sedláků Hansi Kudlichovi ze Slezska jsou pojmenovány dokonce dvě ulice

152

153



Kudlichgasse, podle teologa a školského reformátora Ferdinanda Kindermanna Kindermanngasse, po poštovním odborníkovi a zakladateli sídliště Josefu Melicharovi ulice Josef-Melichar-Gasse. Své ulice mají i slavní vojevůdci, vojáci a politici: Czapkagasse a Czapkaplatz podle policejního ředitele Ignáce Čapky, Hanuschgasse po politiku Ferdinandu Hanušovi, Kopalgasse po hrdinném bojovníku rakouského vojska v severní Itálii Karlu Kopalovi, Neugebauerweg podle politika a pedagoga Maxe Neugebauera, Polletstrasse po důstojníku dělostřelectva Johannu Polletovi, který v roce 1848 hájil Vídeňský Hrad, Radetzky-Brücke, Radetzkyplatz, Radetzkystrasse po polním maršálu Radeckém, Dr.-Adolf-Schärf-Platz podle rakouského prezidenta a mikulovského rodáka Adolfa Schärfa, Tscherttegasse podle obránce Vídně před Turky Jana Čerta, Waldsteingartenstrasse a Waldsteinplatz po generalissimu Albrechtu z Valdštejna, Zelinkagasse podle vyškovského rodáka, politika a vídeňského starosty Andrease Zelinky. Ze spisovatelů a literárních vědců si své ulice zasloužili Berta Suttnerová, Bertha-von-Suttner-Gasse, Suttnerplatz, Komenský, Comeniusgasse, Marie Eschenbachová, Marie-Ebner-Eschenbach-Park, Josef Gangel, Josef-Gangel-Gasse, Konstantin Jireček, Jirecekgasse, Franz Kafka, Kafkasteg, Kafkagasse, Max Brod, Max-Brod-Gasse, autor pedagogické literatury Wilhelm Albert Podlaha, Podlahagasse, německy tvořící spisovatel Franz Isidor Proschko, Proschkogasse, publicista a filozof Richard Králík, Richard-Kralik-Platz, i František Špunda, Spundagasse.

Hrob malíře Julia Payera, Zentralfriedhof

Na slavnou českou lékařskou školu a její pokračovatele pamatují Chrobakgasse po gynekologu Rudolfu Chrobákovi, Chwostekgasse podle internisty Františka Chvosteka, Kluckygasse podle lékaře Josefa Kluckého, čestného občana Vídně a nositele Řádu železné koruny, Rokitanskygasse po zakladateli proslulé vídeňské lékařské školy Karlu Rokytanském, Skodagasse po odborníku na plicní a srdeční choroby Josefu Škodovi, Dittelgasse po lékaři Josefu Václavu Dittelovi, Oserstrasse podle internisty Leopolda Osera.

MUDr. Eduard Albert

154

MUDr. Karel Rokytanský

Vědce, techniky, objevitele, vynálezce a cestovatele připomínají Absolongasse po badateli v krasových oblastech Karlu Absolonovi, Artmanngasse podle profesora fyziky a chemie Ferdinanda Artmanna, Baschgasse podle technika Samuela Basche, Baudissgasse podle děkana a rektora Techniky Lea Baudyše, Dirmoserstrasse podle vojenského konstruktéra Osvalda Dirmosera, Divischgasse podle vynálezce bleskosvodu Prokopa Diviše, Gregor-Mendel-Strasse podle zakladatele genetiky Johanna Řehoře Mendela, Empergerstrasse podle odborníka na betonové stavby Friedricha Ignaze Empergera, Holubstrasse podle lékaře a cestovatele Emila Holuba, Hyblerpark podle zakladatele městských parků Václava Hyblera, Julius-Payer-Gasse podle malíře a polárníka Julia Payera, Kinzerplatz po odborníku na stavbu

155


železnic, tunelů a vodních děl Karlu Kinzerovi, Machstrasse po geniálním mysliteli Ernstu Machovi, Musil-Platz po knězi, orientalistovi a cestovateli Aloisi Musilovi, Pernerstrasse po techniku a železničním odborníku Janu Pernerovi, Resselgasse a Resselplatz podle vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla, Schmardagasse podle zoologa Ludwiga Karla Schmardy, Simonygasse podle alpinisty a přírodovědce Friedricha Simonyho, Smitalgasse po badateli a školním řediteli Hansi Smitalovi, Sonnenfelsgasse podle právníka, myslitele a spisovatele Josefa Sonnenfelse, Terzaghigasse podle technika Karla von Terzaghiho, Gustav-Tschermak-Seysenegg-Gasse po mineralogu Gustavu Tschermaku-Seyseneggovi, Tomaschekstrasse podle historika-geografa prof. Viléma Tomáška, Veithgasse podle veterináře, teologa a spisovatele Johanna Emanuela Veitha.


Po výtvarných umělcích jsou pojmenovány Alfons-Mucha-Weg, Alfred-Kubin-Platz, Anton-Kolig-Gasse, Bendlgasse, Canonstrasse podle malíře Johanna Strašiřipky – Hanse Canona, Dobrowskygasse podle malíře Josefa Dobrovskyho, Dvorakgasse podle historika umění Maxe Dvořáka, Eitelbergergasse podle historika umění Rudolfa Eitelbergera, Franz-Barwig-Weg po řezbáři a sochaři Barwigovi, Führichgasse podle malíře Josefa Führiga, Hanakgasse po sochaři Antonínu Hanákovi, Hickelgasse podle malíře Josefa Hickela, Holeyplatz podle architekta Karla Holeye, Jeneweingasse podle malíře Felixe Jeneweina, Kupetzkygasse po barokním portrétistovi Janu Kupeckém, Loosgasse podle architekta Adolfa Loose, Olbrichgasse po architektu J. M. Olbrichovi, Pirchangasse podle malíře a jevištního výtvarníka Emila Pirchana ml., Rumplerweg podle malíře a profesora AVU Franze Rumplera, Sellenygasse podle malíře historických výjevů Josefa Zeleného, Strakaweg podle malíře církevních obrazů Josefa Straky, Trenkwaldgasse po malíři a profesoru AVU Josefu Matyáši Trenkwaldovi, Wollekweg podle sochaře Karla Wollka. Hudebníky a zpěváky zastupují Karl-Czerny-Gasse podle pianisty Karla Černého, Dostalgasse po kapelníku a skladateli operet Hermannu Dostálovi, Drdlagasse podle varhaníka a hudebního skladatele Františka Drdly, Drechslergasse po skladateli církevní hudby Josefu Drechslerovi, Gyrowetzgasse podle skladatele Vojtěcha Jírovce, Heschweg po operním basistovi Vilému Hešovi, Jara-Benes-Gasse podle skladatele populárních písní a operet Járy Beneše, Johann-Blobner-Gasse podle sbormistra, dirigenta a hudebního skladatele Jana Křtitele Blobnera, Komzakgasse podle skladatele a kapelníka Karla Komzáka, Kornauthgasse podle skladatele Dr. Egona Kornautha, Laborweg po skladateli Josefu Laborovi, Vinzenc-Hauschka-Gasse podle hudebníka Vincence Houšky, Mahlerstrasse podle hudebního skladatele Gustava Mahlera, Leo-Slezak-Gasse po operním sólistovi Leo Slezákovi, Sevcikgasse po houslovém virtuozu Otakaru Ševčíkovi, Titlgasse po hudebním skladateli Antonínu Emilu Titlovi. Herečku Terezu Kronesovou připomíná ulice Kronesgasse. Vídeň nemohla zapomenout ani na oblíbeného světce Jana Nepomuckého: Nepomukgasse, Johann-von-Nepomuk-Platz. Slavného fotbalistu Matěje Šindeláře připomíná Sindelargasse. Existuje i Libušina ulice. Podle významných osobností byly pojmenovány také nemocnice – Hanusch-Krankenhaus i nové domovní bloky: podle Matthiase Eldersche Elderschof, podle spisovatelky Ebner Eschenbachové Ebner-von-Eschenbach-Hof, po spisovatelce Suttnerové Bertha-von-Suttner-Hof, po politiku Ferdinandu Hanuschovi dokonce dva domovní bloky (v 5. a 6. okrese) Hanuschhof, podle politika Josefa Janáčka Janacekhof, podle

Hrob kapelníka a hudebního skladatele Karla Komzáka, Zentralfriedhof

156

157



PAMĚTNÍ DESKY Pamětní desky si ve Vídni zasloužili skladatelé Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foerster a Leoš Janáček, spisovatelky Marie Ebner von Eschenbach rozená Dubská a Bertha von Suttner rozená Kinská i kněz Klement Maria Hofbauer. T. G. Masarykovi jsou dokonce věnovány desky čtyři – na průčelí Akademického gymnázia, na domě naproti kostelu sv. Petra, v univerzitě a v Parlamentu. Skladatel Eduard Schön-Engelsberg má pamětní desku v ulici Herrengasse, skladatelé Karel Černý, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bedřich Smetana a Gustav Mahler jsou připomenuti v dlažbě ulice Kärntnerstrasse. Bustu ve 3. okrese si zasloužil MUDr. Jaromír Mundy. V arkádovém dvoře univerzity jsou na pamětních deskách vzpomenuti lékaři Eduard Albert, Leopold Dittel, Sigismund Freud, Rudolf Chrobák, Johann Oppolzer, Karel Rokytanský, právník Karl Cyhlarz, astronom Theodor Oppolzer, mineralog a petrograf Gustav Seysenegg, právník, spisovatel, státní rada Josef Sonnenfels i filozof T. G. Masaryk. Pomníky mají rovněž vědci Josef Popper – Lynkeus a Ernst Mach (v parku před radnicí), kapelník Josef Labor (před Koncertním domem umění), zakladatel lidové vodoléčby Vincenc Priessnitz (na Tureckých šancích), Josef Ressel (na náměstí Karlsplatz) i maršál Radecký, po němž jsou též nazvána kasárna v Rudolfsheimu. Rakouský prezident a mikulovský rodák Adolf Schärf má pomník před radnicí, socha spisovatelky von Suttner, rozené Kinské stojí ve 4. okrese před domovním blokem pojmenovaném po ní. Pamětní deska vzpomíná na pivo-

Hrob herečky Terezy Kronesové, Zentralfriedhof

politika Jana Janečka Janecekhof, po řeholnici Restitutě Maria-Restituta-Hof, podle prezidenta Adolfa Schärfa Dr.-Adolf-Schärf-Hof i Dr.-Adolf-Schärf-Studentenheim. Silný český živel vedl ve Vídni rovněž k počešťování některých zeměpisných názvů a pojmenování, jako Alserstadt – Alserov. Pamětní deska Antonína Dvořáka, bývalý hotel Goldenes Lamm, Wiedner Hauptstrasse 7

158

159



WIEN BLEIBT WIEN Vídeň zůstává Vídní, zní nadpis první z Werichových črt v „Italských prázdninách“, ilustrující rozporuplný vztah Čechů 20. století k bývalému hlavnímu městu: Ve snaze informovat dceru, kam vlastně jedeme, začal jsem vzpomínat, kolik Vídní znám.

Pamětní deska Bedřicha Smetany, dlažba, Kärtnerstrasse Pamětní deska Gustava Mahlera, dlažba, Kärtnerstrasse

Pamětní deska Antonína Dvořáka, dlažba, Kärtnerstrasse Pamětní deska Leoše Janáčka, dlažba, Kärtnerstrasse

varníka a zakladatele dětské nemocnice ve 3. okrese Adolfa Ignaze Mautnera-Markhof na tomto objektu. Zmíněný sociální politik Ferdinand Hanuš má dokonce pomníky tři (v 1., 3., 4. okrese). S českými dějinami souvisí rovněž upálení předáka novokřtěnců Dr. Balthasara Hubmayera (deska na náměstí Karl-Lueger-Platz) a aféra Leopolda Hilsnera (deska na Obere Donaustrasse). Významného pedagoga české školy Brauna připomínala deska na české škole. Zajímavý výklad nabízí pojmenování domu Zum heiligen Prokopp podle sochy sv. Prokopa, kterou vytvořil sochař Filip Prokop. Málo známou památku představuje velké relistické panorama Prahy s Karlovým mostem v popředí od akademického malíře Jindřicha Procházky na schodišti bývalé České školy v ulici Erlgasse.

160

Začal jsem v dobách, kdy jsme ve škole zpívali Zachovej nám, Hospodine. První světová válka v desetiletém chlapci, kterému ublížila pouze tuřínem k obědu a krvavými buřty k večeři, zanechala podivnou změť vzpomínek. A ze všech nejvíce zbyla prazvláštní chuť prazvláštního vlastenectví, které by se dalo alegoricky výtečně namalovat na oponu ochotnického spolku řemeslnické besedy kdekoliv v Čechách před rokem 1918. Byla by tam Libuše, určitě úl s včeličkami kvůli spořivosti, ozubené kolo už tenkrát kvůli práci a někde v rohu by seděl student a na koleně by brkem psal něco proti Vídni. Být proti Vídni bylo v Čechách ve vzduchu. U nás v rodině to bylo materiálně podloženo jistou Vídeňačkou, Mitzi se jmenovala, kterou si z Vídně přivezl jeden z mých tří strýců. Můj dětský rozum nechápal, v čem bylo její provinění, zvláště když se mi tolik líbila. Později mi vysvitlo, že asi byla pro strýčka drahá, že v tom zkrátka byly peníze a odnesla to Vídeň, neboť Pražák má chodit s Češkou, je to levnější a vlastenecké. Celkem vzato, až na tu operetu, kterou jsme Vídni tolerovali a dodnes tolerujem, být proti Vídni patřilo k Pražákovi a k době... Šovimismus bylo zlé idiotství a je dál... Po první světové válce se nedoporučovalo v Praze mluvit o společných vlastnostech Prahy a Vídně. Vždycky se našel někdo bodrý, kdo práskl do stolu, až půllitry zařinčely, a zvolal staročeským hlasem:„Tak dosti již! Tři sta let jsme trpěli!“. Dnes, téměř půlstol. odluky od macechy Vídně, mě nikdo nemůže podezírat z rakušáctví, když prohlásím, že Vídeň a Praha mají mnohé společné a že právě proto mám Vídeň rád. Společný jazyk. Nikoliv ten, kterým se mluví. Ten, kterým se chutná. Plíčky po vídeňsku, znáte? Nebo vídeňský řízek, vídeňský guláš? A divadlo, opera, kavárny a vinárny. A jsou-li lidé, kterým dobré jídlo nic neříká, ať jdou do kterékoliv vídeňské galerie. A pak si mohou dát hovězí žebro s octovým křenem, místo moučníku jet tramvají po Mariahilferstrasse, kde se dá s konduktérem mluvit česky. To u mne není cizina, to je Vídeň, totiž jedna z Vídní, neboť Vídní je víc, tím jsme začali. František Nepil v knize „Srpen s bejbinkou“ přirovnává centrum Vídně ke kulatému posvícenskému koláči s tvarohem a velkou hrozinkou uprostřed. Tou hrozinkou je dóm svatého Štěpána, a tvarohem stará čtvrť, která chrám obklopuje. Okraj koláče, ten, co se nejí a hází se tajně slepicím, je takzvaný Ring, což jest ulice do velikého kulata, jež se jmenuje každou chvíli jinak, ale vždycky končí na – ring...

161



Člověk by řekl Vídeň, a ono to tam vypadá tak pěkně pražsky! Až na to, že tam nepoletují jízdenky od tramvaje a před žádným domem nestojí troje kamínka pro Železnou neděli. Hlavní třídy jsou samá Václavská náměstí, ale delší, o hodně delší, asi jako Fochovka, Stalinka a Vinohradská dohromady. I domy tam stojí podobné, jako třeba ve Vodičkově ulici, ale mají omítku a všechny římsy. Vídeňské tramvaje jako by vyjely z pankrácké vozovny, ale vídeňské firemní štíty jsou češtější než firemní štíty na Pankráci: zatímco v Praze si lámete hlavu nad Inklemy, Motexy, Napaky, Kovomaty, Řempy, Dručami, Che-

Krejčovský salon Kníže, interiér Adolf Loos, Am Graben 13

modrogami, Dechtochemami a Koospoly, čtete na vídeňských obchodech jména Kralicek, Ruzicka, Herzmansky, Nowak, Zezula, Nowotny, Laznicka, Hrabanek nebo Zajicek. Octnete se prostě v Čechách, které popsal nějaký vysloužilý telegrafista bez háčků a bez čárek... Jenže ve Vídni se čte všechno vídeňsky: Herzmansky ne jako Heřmanský, nýbrž Hercmanski, a Zezula jako Cecula. Mnoha návštěvníkům splývá Vídeň s kulinářskými vjemy. Na výborné vídeňské jídlo vzpomíná v knize „Všecky krásy světa“ nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert: Ostatně jedli jste již šunku pečenou v chlebovém těstě, jak se to dělávalo ve Vídni? Ne? Tak to jste tedy neochutnali něco moc dobrého.

Hostinec Zum schwarzen Kameel, založen 1618, Bognerstrasse 5

162

163

Z rukopisu knihy Má dětská léta Marie Ebner von Eschenbach Aus der Handschrift des Buches „Meine Kinderjahre“ von Marie von Ebner-Eschenbach.

TSCHECHEN IN WIEN | ČEŠI VE VÍDNI

TSCHECHEN IN WIEN Bei dieser Arbeit dachte ich an meinen Großvater, der als Perlmuttdrechsler seine Produkte regelmäßig nach Wien gebracht und 1915 sein Leben für die österreichische Monarchie an der Ostfront gelassen hatte, sowie an sämtliche Tschechen, die Wien für ihre Heimat oder mindestens die Stadt ihres Herzens hielten und nach wie vor halten. Das Werk soll außerdem zum gegenseitigen Kennenlernen unserer Völker beitragen, die zwar durch die Sprache getrennt, aber durch Geschichte und Kultur und heute auch durch die gemeinsame EU-Politik verbunden sind. Die Stadt mit einem weißen Wappenkreuz auf rotem Grunde kann wohl mit den Worten von Václav Šašek z Bířkova, der 1467 mit einer Gesandtschaft des Königs Georg von Podiebrad über Österreich zurückkehrte, am treffendsten charakterisiert werden: Wien ist die Hauptstadt Österreichs, es liegt in einer Ebene, und der Fluss Donau fließt hindurch. Wien ist allerdings auch ein selbständiges Bundesland, der Sitz des Bundespräsidenten, der Bundesregierung und -verwaltung sowie der Landesregierung, das Zentrum der österreichischen Politik und Wirtschaft sowie des geistlichen und kulturellen Lebens. Deshalb hat von allen europäischen Metropolen gerade Wien die Tschechen am stärksten angezogen und galt sogar lange als größte tschechische Stadt. Nach dem ersten Weltkrieg erlebte es einen allmählichen Bevölkerungsschwund, unter anderem auch durch den Wegzug von Tschechen und Slowaken in die neu gegründete Tschechoslowakei. Trotzdem sind die gegenseitigen Bindungen, insbesondere die Familienbande zwischen den Österreichern und Tschechen sehr stark geblieben. Unabdingbar ist ebenfalls die traditionell starke Beziehung der Mährer und Schlesier zu Wien und Österreich, bedingt durch die Nähe der Metropole und durch das Bestreben, die mährische Staatlichkeit zu stärken. Auch wenn wir in der letzten Zeit gewohnt sind, die Vergangenheit gelassen und ohne Sentiment zu betrachten, seien doch einige Fakten aus der jahrhundertelangen gemeinsamen Geschichte Böhmens, Mährens, Schlesiens und Wiens genannt, um die Ereignisse und Zusammenhänge tiefer zu verstehen und Wege zum gegenseitigen Verständnis ohne Vorurteile zu finden. Die historischen Daten sind nie nur für eine Seite schmeichelhaft und günstig, die Streitigkeiten zwischen Herrschern und Politikern waren für die einfache Bevölkerung zum Glück nur selten ausschlaggebend, diese sympathisiert unter jedem Regime eher mit den ungerecht Verleumdeten, Verfolgten, Verhafteten oder zum Tode Verurteilten. Dies belegen auch folgende Zeilen.

Am Graben (Příkopy). Foto Petr Marvan

167


KURZE HISTORISCHE ÜBERSICHT DER TSCHECHISCH-WEINERISCHEN ZUSAMMENHÄNGE Die Geschichte Wiens ist vielfältig; bereits 5 000 Jahre vor Christus wurde sie von den Menschen der späten Steinzeit geschrieben, seit 3 000 v. Chr. von den Menschen der Bronzezeit und dann der älteren Eisenzeit, von Germanen, Kelten und Römern, welche die Nordgrenze ihres Reiches verteidigten, später von Markomannen und wieder Römern, aber auch von Hunnen, Germanen, Awaren und schließlich auch Slawen. Im 6. und 7. Jahrhundert nach Christus geriet das niederösterreichische Gebiet nördlich der Donau unter den Einfluss des Reichs des Samo; später wurde es von der Politik und Wirtschaft des Großmährischen Reichs beeinflusst. Ende des 10. Jahrhunderts, nach dem Fall des Großmährischen Reichs, wurde die slawische Bevölkerung von den Ungarn von der Donau verdrängt, und nach dem Sieg des Kaisers Otto I. über die Ungarn wurde das Grenzgebiet Ostmark als Teil des Herzogtums Bayern zu dessen Schutz gegen Böhmen und Mähren verwaltet, und nördlich der Donau wurden die Babenberger sesshaft. Noch um das Jahr 1000 gab es keine feste Grenze zwischen Österreich und den böhmischen Ländern. Im nachfolgenden Zeitraum herrschten komplizierte Verhältnisse insbesondere zwischen Wien und Mähren. Mährische Adelige hielten Güter in Österreich und die österreichischen Adeligen traten in den Dienst bei böhmischen Herrschern. Zu den frequentierten Handelswegen gehörten damals neben kleineren Pfaden der Linzer Steig, der Freistädter Steig (Salzstraße), der Gmünder und Weitraer Steig sowie die uralte Bernsteinstraße, außerdem der Seelauer Steig als Verbindungsweg nach Libitz und der Haberner Steig von Wien nach Tschaslau über Iglau und Pirnitz. Die Kontakte zwischen Wien und Böhmen sowie Mähren verstärkten sich allmählich, häufig allerdings auf den Schlachtfeldern. 1181 brach – dem Chronisten Jarloch zufolge – der mährische Hauptmann Vilém z Pulína, dessen Güter von Rudolf von Babenberg angegriffen worden waren, zu einem Raubzug nach Österreich auf. Mit dem Markgrafen Konrad Otto und ca. 20 000 Soldaten zog er nach Wien, eroberte die Stadt, nahm viele österreichische Adelige gefangen und machte unermessliche Beute. Er wollte sich auch Rudolfs bemächtigen, der sich im Untergeschoss der Wiener Burg versteckte, jedoch wurde Rudolf dabei getötet. Er befahl den Wienern, die Stadtmauern abzureißen, und nahm Rudolfs Sohn Leopold und dessen zwei Schwestern mit nach Mähren, um ihn später mit seiner Tochter Jitka zu vermählen. Die Streitigkeiten wurden erst dadurch beigelegt, dass das junge Ehepaar mit dem neugeborenen Sohn nach Wien geschickt wurde sowie durch Viléms Bußreise nach Rom und durch die Gründung des Klosters in Kanitz.

Johannes Nepomuk in der Kirche Mariä Himmelfahrt, Dr.-Ignaz-Seipel-Platz 2

169


1179 erhob Friedrich I. Barbarossa die österreichische Markgrafschaft mit der Urkunde „Privilegium minus“ zum Herzogtum und legte seine Grenze zum Königtum Böhmen fest. Bereits um 1190 hatte Wien ein eigenes Münzhaus und Anfang des 13. Jahrhunderts bekam es neue Stadtmauern. Nach Erteilung zahlreicher Privilegien begann seine schnelle Entwicklung, es folgten auch engere Handelsbeziehungen insbesondere zu Prag und Südmähren. 1230 schickte Přemysl Ottokar I. kurz vor seinem Tod eine Strafexpedition unter seinem Sohn Wenzel I. nach Österreich. Dessen Heer, das innerhalb von fünf Wochen mehrere Städte eroberte, zog bis vor Wien, dessen Verwaltung vom König dem Nürnberger Burggrafen anvertraut wurde. Den Chronisten zufolge wurde er von den Wienern freudevoll begrüßt, die ihren gewaltsamen und ausschweifenden Herrscher loswurden. Friedrich vergalt diese Aktion allerdings 1233 mit einem Einfall nach Mähren. 1241 zog Wenzel I. erneut nach Österreich, verzichtete aber auf seine Gebietsansprüche, als Friedrich der Heirat von Gertrud von Babenberg mit Wenzels Sohn, dem mährischen Markgrafen Wladislaw III., zugestimmt hatte. Dieser sollte nach Friedrichs Tod und dem Aussterben der Babenberger in männlicher Linie die österreichische Regierung übernehmen. Im nachfolgenden Jahr verheerten österreichische Truppen Mähren und besiegten 1246 Wenzels Armee, welcher ihre Angriffe zu vergelten suchte. 1246 mit dem Tod des letzten Babenbergers begann ein offenes und ziemlich kompliziertes politisches Spiel um Österreich, weil nur Friedrichs Schwester Margarete und die Nichte Gertrud ihn überlebten. Infolge dessen sollte Wladislaw III. den österreichischen Thron besteigen, starb jedoch im nachfolgenden Jahr. Nach der Befriedung der Erhebung Přemysl Ottokars II. gegen seinen Vater war die Frage der Babenberger Erbschaft geklärt. Am 21. 11. 1251 wurde Wladislaws Bruder Přemysl Ottokar II. mit Unterstützung der Städte und des Adels zum österreichischen Herrscher gewählt (von 1251 an gehörten Nieder- und Oberösterreich zu den böhmischen Kronländern, ab 1260 auch die Steiermark, ab 1269 Kärnten). Anfang Dezember wurde der böhmische König nach Klosterneuburg und am 9. 12. von dort nach Wien feierlich eingeführt, zum faktischen Erben der Babenberger wurde er erst am 8. 4. 1252 durch die Vermählung mit der bereits älteren Witwe Margarete von Babenberg (sie hätte Ottokars Mutter sein können) in der Burgkapelle von Hainburg. In Wien erfuhr Ottokar 1253 vom Tod seines Vaters Wenzel I. Nach der Scheidung von Margarete, die ihm keinen Erben geben konnte, brachte er am 25. 10. 1261 seine zweite Ehefrau, Kunigunde von Ungarn, nach Wien.

170


Nach verheerenden Bränden 1262 und 1272 wurde die Wiener Innenstadt stark ausgebaut und erweitert, wobei Ottokar die meisten Kirchen und öffentlichen Gebäude auf seine Kosten erneuern ließ, der Bevölkerung Holz für den Häuserbau zuteilte, ein Stadtspital sowie zwei Leprosenhäuser gründete und moderne Maße und Gewichte einführte. Unter Ottokars Regierung verstärkte sich der Zufluss böhmischer Handwerker nach Wien, und auch andere österreichische Städte erlebten eine Blütezeit. Auf Ottokars Seite stand anfangs der größte Teil des österreichischen Adels, mit dessen Hilfe der König das Land gegen die Ungarn verteidigte; nach der Hinrichtung des Landrichters Otto von Maissau 1265 verschärfte sich allerdings die Beziehung und gipfelte im Gegenfeldzug Rudolfs von Habsburg. In einen ersten gefährlichen Kontakt mit dem Hause Habsburg kam Přemysl Ottokar II. 1273. Rudolf von Habsburg forderte die Rückgabe der Güter der Babenberger und setzte sogar einen Bann gegen den König von Böhmen durch. Dieser geriet dadurch in Isolation, welche durch die Auflehnung der böhmischen Witigonen noch verstärkt wurde, und schließlich musste er sich seinem Rivalen unterwerfen. Die Auseinandersetzungen des böhmischen Königs mit dem Habsburger wurden erst 1278 durch Ottokars Tod und die Niederlage von dessen 12 000 Kriegern in der Schlacht auf dem Marchfeld beendet.Anfang April 1279, nach dem Ablauf des päpstlichen Banns, wurde Ottokars Leiche aus Wien zu den Minoriten nach Znaim gebracht. (Nach Prag wurden seine Gebeine erst 1296 übertragen.) Im Februar 1298 fand in Wien eine Fürstentagung statt, an welcher neben dem ungarischen König Andreas auch Wenzel II. von Böhmen mit seinem Sohn Wenzel sowie der Troppauer Herzog Nikolaus teilnahmen. Unter anderem wurden hier die Vermählung des böhmischen Prinzen mit Elisabeth von Ungarn und die Ernennung der Herzogs Albrecht zum römischen König vereinbart. Im Herbst 1304 zog Albrecht mit starken österreichischen und ungarischen Truppen nach Böhmen mit dem Ziel, Kuttenberg mit seinen Silberbergwerken zu erobern. Die habsburgische Aktion scheiterte durch Bemühungen von Heinrich von Leipa und Johann von Wartenberg. 1323 – Friedensabschluss zwischen den Herrschern von Böhmen und Österreich. Die Scharmützel gegeneinander waren allerdings bis 1332 fortgesetzt worden, bis ein neuer Frieden vereinbart wurde. 1332 – Verhandlungen in Wien mit Teilnahme von Johann von Luxemburg. Der „Wiener Frieden“ betraf u. a. Johanns Verzicht auf die Städte Laa, Weitra und Eggenberg.

171



Der nächste wirtschaftliche Konkurrent Wiens war zu dieser Zeit die Stadt Brünn, insbesondere was das wichtige Stapel- und Niederlagsrecht betraf. 1336 erlaubte der böhmische König Brünn die Errichtung eines ähnlichen Warenlagers, wie es in Wien gab. Aus Wien wurden Wein und Salz gebracht, aus Brünn nach Österreich wieder Salzfisch, Tuch, Waffen und Zinnwaren. Ende Juni 1338 verhandelte der mährische Markgraf Karl von Luxemburg (der spätere König und Kaiser Karl IV.) in Wien mit Albrecht und Otto von Österreich gegen das Bündnis mit dem Kaiser Ludwig und England. 1347 nahm Karl IV. an mehreren Verhandlungen in Wien teil, beispielsweise mit dem österreichischen Herzog Albrecht dem Lahmen. In seinem Geleit befanden sich damals die wichtigsten Männer des Königtums Böhmen, darunter einer der führenden europäischen Humanisten und ab 1357 der Bischof von Leitomischl, Johannes von Neumarkt. Am 10. 3. 1353 kam in Wien ein Fürstenkongress unter Teilnahme von Karl IV., Albrecht von Österreich, Ludwig von Ungarn, Ludwig von Brandenburg, von den Gesandtschaften des polnischen Königs und des Doges von Venedig sowie von den Erzbischöfen von Köln, Mainz, Prag und Trier zusammen. 1356 spitzte sich der Konflikt zwischen dem Kaiser Karl IV. und Rudolf IV. dem Stifter zu, weil der österreichische Herrscher einige gefälschte Privilegien vorlegte, er endete aber 1357 friedlich und wurde 1364 durch Karls Heiratspolitik gebannt. Dank Karls Anstrengungen wurde Tirol mit Österreich zu einem Staatsganzen verbunden, nachdem er 1363 die Tiroler Regentin und ehemalige Gattin von Johann Heinrich von Luxemburg, Margarete Maultasch zu einem Umzug nach Wien gebracht und er selbst die Verwaltung von Tirol übernommen hatte. Karls Chronist Beneš Krabice zufolge brachte der Kaiser edelste Weinrebsorten aus Österreich für die Weingärten bei Karlstein und Vyšehrad. 1365 fertigte Janko von Prag das erste Siegel der Wiener Universität an. 1368 besuchte der Markgraf Johann Heinrich von Luxemburg mit seinem vierzehnjährigen Sohn Jobst Wien. Am 19. 9. 1373 starb in Wien mit 15 Jahren Elisabeth, eine Tochter Karls IV., die mit acht Jahren mit dem Herzog Albrecht vermählt worden war. Sie wurde in der Kartause Gaming bestattet, das Grab von ihr und ihrem Mann befindet sich heute im Stephansdom.

Přemysl Ottokar II., Kirche Maria Schnee, Minoritenplatz

172

1393 erkrankte in Wien der König Wenzel IV. Es handelte sich vermutlich um eine Vergiftung, weil dabei der bayrische Herzog Friedrich ähnlich krank wurde und bald darauf (4. 12.) verstarb. Wenzel kämpfte noch am 7. 12. mit dem Tod.

173


Am 26. 4. 1395 starb mit 53 Jahren Karls Tochter Katharina, die Gattin von Rudolf IV. dem Stifter und ab 1366 die Gattin des Markgrafen Otto von Brandenburg. Sie wurde im Stephansdom bestattet. Am 6. 3. 1402 nahm Siegmund von Luxemburg mit Unterstützung des mährischen Markgrafen Jobst seinen Bruder Wenzel IV. und den Markgrafen Prokop, einen Sohn von Johann Heinrich von Luxemburg, gefangen und hielt sie mit Hilfe der Starhemberger fest, zuerst auf der Burg Schaunberg bei Linz und danach in Wien. Wenzel wohnte zuerst in der Wiener Burg, später im Haus des Fürsten Wilhelm am Kienmarkt und im habsburgischen Münzhaus. Er lebte hier fast wie ein Ehrengast mit eigener Dienerschaft, er konnte sogar durch die Stadt und ihre unmittelbare Umgebung reiten. Am 11. 11. 1403 gelang es ihm mit Hilfe seines Dieners Bohuš, zur Donau zu fliehen, wo ein Fischerboot auf ihn wartete und ihn zum anderen Ufer zu Liechtensteins Schützen brachte, die ihn nach Nikolsburg und weiter nach Prag begleiteten. Prokop hatte kein solches Glück, er starb 1405 an den Folgen der Gefangenschaft. Der Markgraf Jobst verteidigte Prokops Güter 1404 gegen Siegmund von Luxemburg (15 000 Soldaten) und Albrecht von Habsburg (25 000 Fußsoldaten).


1400 bis 1407 arbeitete der Prager Steinmetz Wenzel am Bau des Stephansdoms, wohl ein Sohn des Erbauers des Prager Veitdoms, Peter Parler, bis 1404 beteiligte sich Wenzels Halbbruder Janko Parler ebenfalls am Bau. (Eine böhmische Herkunft wird auch dem Baumeister Wenzel Helbing zugeschrieben.) 1423 wurde Albrecht mit Mähren belehnt, 1437–1439 regierte er als König von Böhmen. Zu seinen größten Stützen gehörte der mährische Hauptmann Luitpold Kraiger von Kraigk. 1426 stoßen hussitische Kompanien bis zu Korneuburg bei Wien vor, die österreichische Gegenattacke wurde von Prokop dem Kahlen aufgehalten. 1428 zogen die Hussiten über Krems wieder bis vor Wien. 1431 musste sich Albrecht von Österreich vor den Hussiten nach Wien zurückziehen. Ihr Feldzug durch das Thayatal nach Niederösterreich endete aber mit einem Misserfolg – mit dem Verlust von etwa einem Fünftel des Heeres. 1433 wurden der Südturm des Stephansdoms und der gotische Altarbaldachin vom Meister Hans von Prachatitz gefertigt. Der König von Ungarn und Böhmen, Kaiser Siegmund von Luxemburg, berief häufig Versammlungen gegen Ketzer nach Wien ein und ließ erbeutete Fahnen der Hussiten in Wien ausstellen. 1437 – nach Siegmunds Tod begann im Wesentlichen die gemeinsame Geschichte von Böhmen, Mähren, Ungarn und Österreich durch die Vereinigung des Herzogtums Österreich und der Königreiche Böhmen und Ungarn unter Albrecht V. von Habsburg, dem Ehemann von Siegmunds Tochter Elisabeth. 1438 führte Ulrich II. von Rosenberg eine offizielle Delegation des böhmischen Adels an, die Albrecht dessen Wahl zum böhmischen König verkündete. Nach Albrechts unerwartetem Tode 1439 sollte dessen Sohn Ladislaus Postumus, geboren 1440, seinen Platz annehmen. Im November 1440 fuhr eine weitere böhmische Gesandtschaft unter Ulrich II. von Rosenberg nach Wien, um Friedrich III., dessen Frau Elisabeth und den jungen Ladislaus Postumus in Wiener Neustadt zu treffen. Unter den böhmischen und mährischen Adeligen bei Ladislaus’ Wiener Hof hatte Wilhelm I. von Pernstein das erste Wort. 1442 begann der Musiker P. Židek Pražský seine Tätigkeit in Wien. 1445 – ein Erdbeben, das in diesem Jahr Wien und Niederösterreich heimsuchte, war auch in Böhmen zu spüren. 1448 war Tas von Boskowitz, der spätere Bischof von Olmütz, an der philosophischen Fakultät der Wiener Universität eingeschrieben.

Sgraffito zur Belagerung Wiens durch die Hussiten, St.-Josefskirche, Taborstraße

174

175


Am 20. 6. 1451 wurde Johannes Haes aus Brünn vom Bischof von Siena, Aeneas Silvius Piccolomini, in Wien als Bischof von Olmütz eingesetzt. Am 26. 6. forderte der Wiener Stadtrat die Schöffen von Brünn auf, Brünner Wolltuch von gebührender Länge und Breite nach altem Brauch mit dem Brünner Wappen zu kennzeichnen, weil es in Wien zu den meistverkauften Waren gehörte. (Diese Kennzeichnung wurde 1453 vom König Ladislaus bestätigt.) Am 25. 1. 1457 starb in Wien Heinrich IV. von Rosenberg, der führende böhmische Magnat, der mit anderen böhmischen Adeligen im königlichen Heer mit 350 Pferden nach Ungarn gegen die Türken gezogen und vom Feldzug über Belgrad und Buda schwer an Pest erkrankt zurückgekehrt war. Ende Juli fuhr Georg von Podiebrad in Begleitung von 800 Reitern nach Wien zum König Ladislaus Postumus. Beide Seiten einigten sich, dass der König bald in Prag erscheinen sollte. Der König verließ Wien jedoch früher, schon am 19. 9. Zwischen dem 10. und 20. 10. reiste eine Gesandtschaft böhmischer, österreichischer und ungarischer Stände mit 500 bis 700 Pferden aus Wien, um die Braut für Ladislaus in Frankreich abzuholen.


Frau weder lesen noch schreiben konnte (ihre Briefe, die sowohl ihre persönlichen als auch breitere gesellschaftliche Probleme widerspiegeln, hat sie einem Schreiber diktiert), gilt sie als erste tschechische Schriftstellerin. Am 16. 6. 1477 schloss der böhmische König Wladislaw in Wien einen Waffenstillstand mit mährischen Aufständischen. Bei der Eroberung Wiens 1485 durch Matthias Corvinus waren in dessen Heer auch Tobias von Boskowitz und Černahora, Jaroslav Letovský von Boskowitz und Černahora sowie der Bischof Johann Filipec. Matthias beschuldigte Letovský, seinen Geheimrat und Kanzler, einen hervorragenden Redner und bislang seinen treuesten Freund, überraschend des Verrats. Die Beschuldigung basierte auf der Behauptung, Letovský habe das belagerte Wien mit Lebensmitteln aus Mähren versorgt und bei der Belagerung von Ebersdorf den Feind darüber informiert, wo sich das Königslager befand. Eine Kanonenkugel traf damals direkt in das Zelt des Königs. Nach der Eroberung Wiens ließ Matthias Letovský foltern, aber dieser verweigerte die Aussage mit der Begründung, lieber den Tod als die Lüge zu wählen. Bei der Hinrichtung auf dem Lobkowitzerplatz hieb ihn der Henker absichtlich ungeschickt in den Kopf, damit der Verurteilte

1458 nach dem Tod von Ladislaus Postumus am 23. 11. 1457 und ein halbes Jahr nach seiner Wahl zum König von Böhmen eroberte Georg von Podiebrad bei einem Sommerfeldzug nach Mähren das gesamte österreichische Gebiet nördlich der Donau mit Ausnahme von zwei Städten, und für dessen Rückgabe verzichtete Fürst Albrecht auf seine Thronansprüche in Böhmen. Im Herbst 1462 half Georg von Podiebrad Friedrich III., der mit seiner Familie von aufständischen Bürgern, die zu seinem Bruder Albrecht VI. hielten, in der Wiener Burg belagert wurde. Am 2. 5. 1476 starb in Wien Perchta von Rosenberg, verheiratet von Liechtenstein, und wurde in der Schottenkirche bestattet. Perchta (1429? Schloss Krumau – 1476 Wien), Tochter von Ulrich II. von Rosenberg und Katharina von Wartenberg, der Schwester Georgs von Podiebrad. Mit zwanzig Jahren wurde sie mit Johann von Liechtenstein nach Nikolsburg vermählt, wo sie zwanzig Jahre lang mit ihrem ungeliebten Ehemann, seiner geistig kranken Schwester und einer bösen Schwiegermutter lebte. 1471 floh sie nach Wien und starb hier bei der Pflege von Kranken und Sterbenden an Pest. Ihre schmerzensvollen Briefe an ihren Vater und ihre Brüder brachten den Historiker Bohuslav Balbín dazu, Perchta unbegründeter Weise mit der Weißen Dame der Rosenberger zu identifizieren. Ihr Leben wurde wohl zum Thema des romantischen Schauspiels „Die Ahnfrau“ von Grillparzer. Obwohl diese unglückliche

176

Bildnis von Perchta von Rosenberg

177


am Leben blieb. Der Henker wurde von den Anwesenden zu Tode gesteinigt, und auch der verletzte Adelige starb kurz danach im 33. Lebensjahr in einem nahen Haus, wohin er gebracht wurde, beweint von den Wiener Frauen. Seine Hinrichtung wurde von den Wienern als ein tyrannischer Mord bezeichnet. Zum traditionellen Export aus Wien nach Böhmen kam im 15. Jahrhundert das Schießpulver hinzu, aus Mähren wurden Getreide, Tuch und Hüte nach Wien importiert. Zwischen den Jahren 1500 – 1600 wurde die Anzahl der in Wien lebenden Tschechen bereits auf 6 000 bis 8 000 geschätzt, also ein Zehntel der Gesamtbevölkerung von 80 000 Personen. Die Böhmen und Mährer ließen sich damals nur in der Innenstadt nieder, erst nach 1600 suchten sie auch in den Vorstädten eine Unterkunft. 1504 wurde ein beschädigter Turm des Stephansdoms vom Meister Anton Pilgram ausgebessert. 1509 ließ sich der erfahrene Baumeister der Brünner Stadtmauer, Hans Tschertte (Jan Čert), in Wien nieder, zuerst als Verwalter des städtischen Spitals und später als Mitglied eines Verteidigungskonvents zur Abwehr der türkischen Gefahr. Gemeinsam mit Zdeněk Kaplíř von Sulewicz erlangte er Berühmtheit bei der Verteidigung Wiens.


Brüder Schwihau von Riesenberg sowie Adam von Neuhaus. Durch die Doppelhochzeit der Kinder von Wladislaw mit den Enkelkindern des Kaisers Maximilian begann der politische Aufschwung der Habsburger im Sinne des Mottos Tu, felix Austria, nube (Du, glückliches Österreich, heirate). Der feierliche Einzug der Hochzeitgäste nach Wien am 17. 7. dauerte trotz des regnerischen Wetters fast den ganzen Tag, wobei Maximilian und Wladislaw auf reich geschmückten Stühlen getragen wurden. Die Feierlichkeiten gingen bis zum 3. 8. Am 1. 1. 1526 führte Ferdinand I. eine Hofordnung ein, welche die Verwaltung in den österreichischen, böhmischen und ungarischen Ländern zentralisierte und bis 1848 galt. Wien wurde dadurch nach dem Tod des Königs Wladislaw von Böhmen und Ungarn zum Verwaltungszentrum der gesamten Monarchie und Sitz der obersten Ämter auch für die böhmischen Kronenländer und blieb es praktisch bis 1918. 1527 reiste die Gefolgschaft Ferdinands I. aus Wien zur Krönung nach Prag über Znaim und Iglau. In demselben Jahr errichtete der Herrscher die Königliche Kammer zur Verwaltung sämtlicher Einnahmen in den böhmischen Ländern und unterstellte sie der Hofkammer in Wien. Diese Institution begann als erste, die deutsche Sprache im amtlichen Verkehr zu benutzen.

Zu Weihnachten 1512 starb in Wien auf dem Weg nach Ungarn ein Mitglied einer böhmischen Gesandtschaft, der Altstädter Schöffe Bohuslav Legát z Ráje, ein Utraquist. Er wurde in Wien bestattet, nach zwei Monaten brachte sein Sohn allerdings die Leiche nach Prag, weil die Wiener Priesterschaft wegen der „ketzerischen Anwesenheit“ die Gottesdienste abgelehnt und „das Volk“ die Verbrennung der Leiche oder ihre Versenkung in der Donau gefordert hatte. Vier Musikbücher – „Musicorum libri quattuor“ – wurden in Wien vom böhmischen Musiktheoretiker Wenzel Philomates herausgegeben. 1514 wurde der höhere Turm des Stephansdoms nach einem Blitzschlag abermals von Anton Pilgram saniert. Der Meister Pilgram schuf zwar seine wichtigsten Werke in Brünn, 1514 beendigte er allerdings nach einem heftigen Konflikt mit dem dortigen Stadtrat seine Tätigkeit in Mähren. Die Arbeit am Stephansdom wurde wohl 1515 beendet. Im Juli 1515 fand ein weiterer Fürstenkongress in Wien statt, an welchem neben dem Kaiser auch der König Wladislaw von Böhmen teilnahm, der seine Kinder den Habsburgern versprach. Die Führenden unter den böhmischen Teilnehmern an den Feierlichkeiten, die 200 000 Gulden kosteten, waren Zdeniek Lev von Rosental, Ladislaus von Sternberg, Vojtěch von Pernstein, Hynek Boček von Kunstadt, Jaroslav von Schellenberg, drei

178

Wappen des Adelsgeschlechts Sternberg, Ungargasse 43

179


Am 10. 3. 1528 wurde Doktor Balhtasar Hubmayer, das Oberhaupt der Wiedertäufer auf der Nikolsburger Domäne von Leonhard von Liechtenstein, im 48. Lebensjahr in Wien-Erdberg verbrannt. Seine Frau Elsbeth wurde drei Tage später in der Donau ertränkt. 1529 wurde Wien von mehreren tausend Männern aus Böhmen, Mähren und Schlesien unter etwa 150 bedeutenderen Adeligen gegen türkische Truppen verteidigt. Für das gesammelte Geld konnten die böhmischen Stände vier Bataillone von je 500 Männern aufstellen. Zur Verteidigung von Wien wurde auch eine berittene Abteilung unter Johann von Hardegg und Kaspar von Ritschan entsandt. Die Schanzarbeiten leitete der Festungsbauer Hans Tschertte (Jan Čert), Berater des Wiener Kommandanten, Graf Niklas von Salm. Böhmische Truppen beteiligten sich aktiv nicht nur an der Verteidigung der Stadt, sondern auch an Ausfällen vor die Stadttore. Die Türken belagerten Wien vom 19. 9. bis zum 14. 10. Der vielseitige Hans Tschertte (†1552) kam aus Brünn nach Wien. Er war mit dem Maler Albrecht Dürer befreundet, mit dem er am Nürnberger Reichstag teilnahm. Während der türkischen Belagerung Wiens war er Mitglied des Verteidigungskonvents, später wurde er Baumeister der niederösterreichischen Stände. An seinen Namen erinnert die Tscherttegasse im Wiener 12. Bezirk. 1532 stellten sich 75 000 Verteidiger gegen das türkische Heer, das mit 130 000 Mann abermals gegen Wien marschierte. Zum Kommandanten der 20 000 Mann der böhmischen und mährischen Stände wurde Zdislav Berka von Duba ernannt. 1555 verhandelte in Wien der Bischof der Brüdergemeinde, der Humanist Jan Blahoslav. 1558 bis 1561 bekleidete Anton Brus von Müglitz, Mitglied des Ordens der Kreuzherren mit dem Roten Stern, das Amt des Wiener Bischofs. 1564 wurde die Leiche des Kaisers und Königs von Böhmen, Ferdinand I., mit großem Pomp zur Bestattung nach Prag überführt. Ende 1565 ertrank der 41-jährige Joachim von Neuhaus bei seiner Rückreise von Wien nach Böhmen. Der österreichische Diplomat, in seiner Jugend Page der Söhne Ferdinands, war ein treuer Diener von Ferdinand I. und Maximilian II. Einer Aufzeichnung von Friedrich von Dohna zufolge passierte das Unglück auf der dritten, größten Donaubrücke (die erste verband die Stadt mit ihren Vorstädten, an der zweiten wurde Zoll erhoben), die fast jedes Jahr bei der Eisschmelze bricht, und darauf brach Herr Joachim von Neuhaus, Kanzler des Königtums Böhmen, ein und ertrank.

180


1566 trat der Arzt, Mathematiker, Naturforscher und Astronom Thaddaeus Hagecius ab Hayek in die Dienste von Maximilian II. Er lernte Wien schon während seines Studiums kennen, vor seiner Ankunft in Prag war er bis 1570 auf den türkischen Schlachtfeldern in Ungarn und Wien als Militärarzt tätig. Nachdem Wratislaw „der Herrliche“ von Pernstein im Jahre 1567 zum Obersten Kanzler des Königtums Böhmen ernannt worden war, wurde sein Wiener Palast mit einem fünfzigköpfigen Hofstaat zu einem der Zentren des gesellschaftlichen Geschehens. 1571 starb in Wien mit 33 Jahren Adalbertus Bohemus (Vojtěch Bouček) aus Polna, ein wichtiges Mitglied des Jesuitenordens und ein hervorragender Mathematiker, der nach seinem Studium in Rom als Theologieprofessor nach Wien berufen wurde. Nach seiner Krönung zum böhmischen König 1575 begann der Kaiser Rudolf II. mit dem aufwändigen Umbau der Prager Burg zu einer kaiserlichen Residenz. In demselben Jahr gab der Professor der Wiener Universität, Naturforscher, Astronom und Leibarzt des Kaisers, Paul Fabricius, die bemerkenswerte Landkarte Mährens „Chorographia marchionatus Moraviae“ in Wien heraus, welche er im Auftrag der mährischen Stände gezeichnet hatte und die bereits 1573 in Antwerpen erschienen war. 1582 empfing Franz Seraph von Dietrichstein, eine der bedeutendsten Persönlichkeiten der mährischen Geschichte, in Wien die Tonsur. 1593 übertrug Rudolf II. seinen ständigen Sitz von Wien nach Prag. Im Februar 1587 fand in Wien die prunkvolle Hochzeit von Johann von Pernstein und Maria Manrique de Mendoza statt. An den grandiosen Feierlichkeiten nahmen führende böhmische und mährische Adelige teil, u. a. Wilhelm von Rosenberg (ohne seine Gattin Polyxena von Pernstein). 1596 sammelten sich bei Wien Truppen zum Feldzug gegen die Türken. Ein Augenzeuge, Heinrich Hießerle von Codaw, schrieb darüber: Als wir am dritten Tag nach Wien gelangten, fanden wir an der Donau ein Lager des angeworbenen böhmischen Volkes, in welchem 20 000 Fußsoldaten und 2 000 Reiter waren und das der Herr Peter Wok von Rosenberg als General befehligen sollte. Am 4. 11. 1598 wurde Ernst Adalbert von Harrach, ab 1623 der 13. Erzbischof von Prag, in Wien geboren. 1603 fand die aufwändige Hochzeit des Anführers der böhmischen Stände Heinrich Matthias von Thurn mit Susanna Elisabeth von Tiefenbach in Wien statt.

181


Im April 1607 meldete sich Albrecht Wenzel Eusebius von Waldstein (Wallenstein) zum Wiener Hofdienst. Matthias begrüßte natürlich dessen Ankunft, jeder Adeliger, der sich von Matthias‘ Bruder Rudolf abwandte, war willkommen. Nach einem kurzen Aufenthalt in Böhmen kehrte er am 12. 9. wieder nach Wien zurück, um sein Schicksal dauerhaft mit dem Militärdienst für die Habsburger – Matthias und Ferdinand II. – zu verbinden. Einige Historiker spekulieren darüber, ob er Verbindungsmann des Erzherzogs Matthias zum Oberhaupt des mährischen Adels, Karl d. Ä. von Zierotin, war. Wallenstein sollte jedenfalls ein Regiment deutscher Knechte unter der Leitung des Feldzeugmeisters Maximilian von Liechtenstein in Mähren anwerben. 1612 wurden wichtige Ämter, Archive, Hofstaat und Adel aus Prag nach Wien versetzt, das zu Matthias’ Residenzstadt und dadurch zu einem lebendigen Zentrum von Politik, Kultur, Wirtschaft und Gesellschaft sowie zum Tor zu Mittel-, Ost- und Südeuropa wurde. Matthias’ Handlanger in Mähren, Kardinal Franz von Dietrichstein, übertrug damals sogar seinen Sitz von Kremsier nach Nikolsburg, um dem Kaiser näher zu sein, und errichtete die sogenannte Kaiserliche Ordinärpost zwischen Wien und Nikolsburg, Chirlitz und Wischau. Im April 1618 erschien Albrecht von Waldstein vor dem Kaiser Matthias und dem König Ferdinand, um die Bestrebungen der Habsburger um Aussöhnung mit den mährischen Ständen zu vereiteln. Nach dem Prager Fenstersturz kam als erster der Schreiber Fabricius nach Wien, um den Kaiser über die Prager Ereignisse zu informieren. Für seine Standhaftigkeit und Treue den Habsburgern gegenüber wurde er mit dem Adelstitel von Hohenfall entlohnt. Bald folgte ein Besuch weiterer treuer Höflinge, des ebenfalls defenestrierten Jaroslav Borsita von Martinitz und Zdenko Popel von Lobkowitz, die eine Bestrafung der Aufständischen forderten. Mähren war schon damals in der Beziehung zu Wien versöhnlicher als Böhmen – dem Historiker Josef Janáček zufolge kam im Laufe der Zeit zu der Tradition auch viel Trotz gegen die böhmischen Stände und Prag hinzu. Nach dem Prager Fenstersturz lud Matthias den moderaten Repräsentanten der mährischen Stände, Karl d. Ä. von Zierotin, Mitte Juni 1618 zu Beratungen über die Anwerbung eines Landesheers ein. Ein halbes Jahr lang, bis zum 19. 12. 1618, wurde Johann Jessenius, ein Politiker der böhmischen Stände, Professor und Rektor des Karlsuniversität und ehemaliger Hofarzt des Kaisers Matthias, im Wiener Gefängnis festgehalten. Sowohl in Wien als auch im böhmischen Milieu wurde überliefert, dass er vor seiner Entlassung die Buchstaben IMMMM in die Kerkerwand ritzte, die als Imperator Matthias Mense Martio Morietur (Kaiser Matthias wird im Monat März sterben) gedeutet wurden. Der Kaiser ent-

182


gegnete auf diese Prophezeiung sofort mit einer anderen Erklärung: Jeseni, Mentiris, Mala Morte Morieris (Jessenius, du lügst, du wirst eines schlechten Todes sterben). Beide Wahrsagungen sollten sich bald erfüllen. Ein Zeuge der letzten Augenblicke des Kaisers Matthias war auf dessen Wunsch Karl d. Ä. von Zierotin, der Mitte Februar 1619 nach Wien gerufen worden war. Sofort nach Matthias’ Tod im März desselben Jahres rief der Kaiser Ferdinand II. den Bischof von Olmütz, Kardinal Dietrichstein, nach Wien, um ihn zu seinem nächsten Vertrauensmann zu machen. Vier Tage nach Matthias’ Tod erhielt Albrecht Wenzel Eusebius von Waldstein ein Oberstpatent und nahm es am 24. 3. in Wien persönlich entgegen. Im August kam es zum endgültigen Bruch der böhmischen Stände mit Wien (das derzeit auch von Gábor Bethlen bedroht wurde), und nach Wien kam Kardinal Dietrichstein, der vom 3. 5. bis in den Juni in Mähren unter Hausarrest gehalten worden war. Dieser erfolgreiche Politiker versuchte Ferdinand II. zu überreden, keine Truppen nach Mähren zu schicken, und bei der Wiener Regierung konnte er bis auf einen Fall eine Amnestie für mährische nichtkatholische Stände erzielen. Er verzögerte die Verfolgung, die erst fortgesetzt wurde, als auf Liechtensteins Anregung die Verzeichnisse der Rechtsbrecher von der Hofkanzlei verfasst wurden. Im Sommer stellten sich auch die österreichischen Stände auf die Seite der böhmischen, und die böhmische ständische Artillerie des Grafen Heinrich Matthias von Thurn zog gegen Wien unter dem Kommando des Musikers, Malers, Reiseforschers und Schriftstellers Christoph Harant von Polschitz und Weseritz. Thurn eroberte auf dem Weg nach den Städten auch die Wiener Vorstädte, seine Kräfte reichten aber nicht mehr für die Eroberung der Hauptstadt, und der Kaiser wurde von den eingerückten Kürassieren des Grafen Henri Duval Dampierre gerettet. Der Kaiser vergab Harant diese Aktion nie und stellte ihn später auf die Liste der Hinzurichtenden auf dem Prager Altstädter Ring. Wien wurde schließlich von Karl Buquoy de Longueval vor den Truppen der böhmischen Stände und des Fürsten von Siebenbürgen Gabor Bethlen gerettet. Zu den ersten Mitgliedern des Hofkriegsrats, der 1619 von Ferdinand II. ernannt wurde, gehörten der Oberst Graf Henri Duval Dampierre, der Feldmarschall Graf Michael von Althan, General Graf Matthias Collalto und Graf Johann Phlipp von Stadion. Nach der Schlacht auf dem Weißen Berg bei Prag fand am 23. 11. 1620 in Wien eine Dankprozession anlässlich des Siegs der Kaisertruppen von dem Augustinerkloster zum Stephansdom statt, wobei der Kardinal Dietrichstein eine festliche Predigt hielt. Am 20. 12. führte er mit Karl d. Ä. von Zierotin eine mährische Gesandtschaft zum Kaiser, die um Gnade für die Aufständischen bat.

183



Am 8. 1. 1621 schickte der Statthalter Karl von Liechtenstein ein Verzeichnis der wichtigsten böhmischen Aufständischen nach Wien. In den nachfolgenden Wochen pilgerten die Frauen einiger Angeklagter mit Gnadengesuchen zum Kaiser, z. B. die Frau von Heinrich Matthias von Thurn. Bereits im Sommer erwog der Kaiser eine Amnestie (einen allgemeinen Straferlass) für die böhmischen Schuldigen und einen Verzicht auf weitere Todesurteile. (Die Rache des Kaisers traf mindestens eine Hälfte der böhmischen Adelsgeschlechte.) Zum Statthalter und bevollmächtigten kaiserlichen Oberkommissar in Mähren wurde der Kardinal Franz Seraph von Dietrichstein ernannt, auf dessen Verdienst der Kaiser für die mährischen Aufständischen mit Ausnahme der Flüchtigen und Rebellen der ersten Klasse am 9. 11. 1622 einen allgemeinen Straferlass erließ. Ihre Schuld mussten sie mit Geldstrafen abgelten.

Porträt von Christoph Harant von Polschitz und Weseritz

Insbesondere Damen vom Wiener Hof waren vom Charme des Sohns eines der Anführer des böhmischen ständischen Heeres, Christian von Anhalt d. J., bezaubert, der in der Schlacht auf dem Weißen Berg schwer verletzt und gefangen wurde. Ihn trafen u. a. die erste Dame des böhmischen Königtums, Polyxena von Lobkowitz, die 1621 noch in Wien verweilte, sowie Martin Huerta mit seiner Frau Maria Magdalena von Kolowrat. Auch andere treue kaiserliche Diener blieben in Wien: Zdenko Popel von Lobkowitz, Hans Ulrich von Eggenberg und Karl von Harrach. Prager Jesuskind, Kirche zur Heiligen Familie, Silbergasse 35

184

185


Am 9. 6. 1623 fand in Wien die Hochzeit von Albrecht Wenzel Eusebius von Waldstein und Isabella Katharina von Harrach statt. Am 7. 9. folgte Wallensteins Erhebung zum Fürsten. Der Kaiser verpflichtete ihn dadurch zu weiteren Diensten für die Monarchie (vom böhmischen Adel führten nur Karl von Liechtenstein und Zdenko Popel von Lobkowitz den Fürstentitel). Wallenstein wurde durch eine kaiserliche Belehnung mit 49 Domänen und Gütern zum Besitzer der größten feudalen Enklave in Böhmen. In der ersten Etappe von Konfiskationen Ende des Jahres wurden 680 Adelige verurteilt, davon 166 zum Verlust des gesamten Besitzes, 45 zum Verlust von zwei Dritteln, 128 zum Verlust von einer Hälfte, 215 zum Verlust von einem Drittel, 14 zum Verlust von anderen Anteilen, und 112 Personen wurden zum Vasallendienst verurteilt. Die „gnadevollen“ Urteile des Kaisers ruinierten einen großen Teil des alten böhmischen Adels, aber sie bereicherten die Kasse des Kaisers, und seinen Treuen brachten sie Aufschwung, was die bisherigen Eigentumsverhältnisse in den böhmischen Ländern radikal veränderte. 1624 wurde die Böhmische Hofkanzlei als oberste Verwaltungs- und Gerichtsbehörde des böhmischen Königtums nach Wien übertragen. (1749 wurde sie dann aufgelöst.) Im August bot Wallenstein dem Kaiser ein weiteres Darlehen an (40 000 Gulden und weitere 15 000 Gulden in Schmuck), um den Kaiser seiner Ergebenheit zu versichern.


Am 21. 3. 1638 brach in Wien die teuerste und prunkvollste Kolonne auf, die je aus den österreichischen Ländern zum Papst nach Rom ausgerichtet wurde. (Die erhaltene vergoldete Kutsche des Botschafters Johann Anton von Eggenberg wird im Schloss Böhmisch Krumau ausgestellt.) Am 20. 7. 1641 wurde Graf Johann Joseph von Breuner in Wien geboren, der ab 1671 Weihbischof von Olmütz und ab 1695 der 17. Erzbischof von Prag war. 1644 wurde Johann Friedrich von Waldstein in Wien geboren, der ab 1673 der 2. Bischof von Königgrätz und ab 1675 der 16. Erzbischof von Prag war. Unmittelbar nach der Niederlage der kaiserlichen Truppen gegen die Schweden am 6. 3. 1645 bei Jankau floh der höhere Adel und Klerus nach Wien. In die Stadt oder in österreichische Klöster flohen vor den Schweden auch Ordensbrüder mit ihren Wertsachen, z. B. der Prior der Brünner Karthause. Wien wurde durch die heroische Verteidigung Brünns vor einem schwedischen Angriff gerettet, wofür Brünn zahlreiche Privilegien und eine Wappenbesserung erhielt. 1646, nach seiner Krönung, brachte Ferdinand IV. die böhmische Königskrone nach Wien. Von dort wurde sie zu den jeweiligen Krönungen nach Prag gebracht, erst Leopold II. gab sie 1791 mit anderen Kronjuwelen nach Böhmen zurück.

Am 26. 6. 1628 starb in Wien der bedeutende böhmische Magnat und Politiker Zdenko Popel von Lobkowitz.

Am 10. 9. 1652 starb in Wien mit 39 Jahren der anerkannte Maler barocker Kirchenbilder Georg Bachmann.

Nach dem Sieg des kaiserlichen Heeres über die Schweden im November 1632 bei Lützen, wobei der König Gustav Adolf ums Leben gekommen war, wurde eine Festmesse für einige tausend österreichische Gefallene im Stephansdom gelesen. Der Priester Gaus pries vor allem den verletzten Wallenstein in seiner Predigt vor dem gesamten kaiserlichen Hof.

1654 kaufte der berühmte Verteidiger Brünns gegen die Schweden, Louis Raduit de Souches, zwei Häuser in Wien.

1633 wurde der Kaiser mit anonymen Denkschriften überhäuft, die ihm rieten, Wallenstein der Truppenführung zu entheben. Am 24. 1. 1634 wurde in Wien Wallensteins Ermordung beschlossen. Nach seinem Tod kam es zu einer weiteren umfassenden Umverteilung der Güter in Böhmen. Im Land machten sich fremde Familien aus Italien, Österreich und Deutschland ansässig wie die Piccolomini, Colloredo, Collalto, Auersperg, Haugwitz, Fürstenberg, Schönborn u. a., die auch Paläste in Wien besaßen. 1636 war der in der Emigration lebende Kupferstecher Wenzel Hollar im diplomatischen Gefolge von Lord Arundel in Wien zu Besuch. 1637 wurde die böhmische Königskrone aus Furcht vor schwedischen Attacken nach Wien gebracht.

186

Nach 1657 setzten sich böhmische Adelige – unter ihnen Johann Wenzel Wratislaw von Mitrowitz, Franz Ulrich Kinski, Ferdinand Vinzenz Eusebius von Schwarzenberg und die Czernins von Chudenitz – häufiger am Wiener Hof durch. 1658 begannen in einigen Wiener Kirchen Predigten in tschechischer Sprache. 1661 besuchte der anerkannte jesuitische Historiker und Schriftsteller Bohuslav Balbín Wien im Rahmen einer Studienreise. Am 25. 10. 1667 starb mit 69 Jahren der 13. Erzbischof von Prag und Bischof von Trient, Fürstkardinal Ernst Adalbert von Harrach, der drei böhmische Könige – Ferdinand III., Ferdinand IV. und Leopold I. – gekrönt hatte. Er wurde in der Familiengruft in der Wiener Augustinerkirche bestattet. Am 5. 12. 1668 wurde der Verteidiger Brünns gegen die Schweden, Graf Louis Raduit de Souches, Kommandant der Wiener Garnison und sorgte ähnlich wie in Brünn für eine gründliche Stadtbefestigung.

187



zene. Sein Großvater Gerhard von Questenberg diente treu den Kaisern Matthias und Ferdinand II. Nach seinem Jurastudium diente auch Johann Adam bis 1735 dem Kaiserhof. In der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts importierte Graf Johann Wenzel Gallas erfolgreich böhmisches Wolltuch und Glas nach Wien. 1681 schuf der Wiener Bildhauer Matthias Rauchmüller ein Terrakottamodell der Statue des hl. Johann von Nepomuk für die Prager Karlsbrücke, die anschließend von Johann Brokoff aus Holz geschnitzt wurde. Am 6. 8. 1682 starb in Wien Louis Raduit de Souches und wurde seinem Testament gemäß nach Brünn zur Bestattung überführt. Am 13. 7. näherte sich die türkische Armee Wien auf Schussweite, und am nachfolgenden Tag schloss sie die Stadt ein. Erst am 7. 9. ermutigte die Bevölkerung eine Nachricht über die Ankunft des polnischen Heeres unter Johann Sobieski, das mit böhmischen Zuzügen über Schlesien und Mähren kam. Die Rettung vor den Türken, vor denen innerhalb von zwei Tagen an die 60 000 Personen aus der Stadt flüchteten, schreiben die Wiener dem heldenhaften Grafen Stahremberg zu, und vergessen dabei meistens einen weiteren tapferen Verteidiger, der die Militärverwaltung leitete, den betagten Kašpar Zdeněk Kaplíř von Sulewicz, einen Enkel von Kašpar Kaplíř, der 1621 auf dem Altstädter Ring in Prag hingerichtet worden war. In die Verteidigung griff auch das 35. „Pilsener“ Regiment ein, die Kosten für die Erhaltung der Garnison in Wien wurden von Mähren getragen, und aus Mähren und Böhmen kam etwa eine Hälfte der Verteidiger der Stadt. In den meisten böhmischen und mährischen Städten gab es zu dieser Zeit Bittprozessionen und -messen. Gebetet wurde für die himmlische Hilfe für das belagerte Wien und für die Rettung der christlichen Welt vor den Osmanen. Nach dem Zurückdrängen der osmanischen Truppen erstrahlte Wien unter dem Kaiser Leopold II. mit Barockprunk, und unter Karl VI. sowie seiner Tochter Maria Theresia zählte es zu den wichtigsten europäischen Metropolen. Wappen des Adelsgeschlechts Kinsky am Palais Auersperg

1692 – Um den Kaiser Joseph I. konzentrierte sich die so genannte „Jungpartei“ unter Johann Wenzel Wratislaw von Mitrowitz.

1670, nachdem die Juden durch eine Verordnung des Kaisers Leopold I. aus Wien vertrieben worden waren, fanden sie insbesondere in Südmähren eine Zuflucht.

1693 bis 1711 arbeitete der bedeutende Kupferstecher Čeněk Bendl in Wien und Brünn.

1678 wurde Wien von einer großen Seuche heimgesucht, die weitere zwei Jahre lang wütete. Der Kaiserhof flüchtete nach Prag, von dort nach Brandeis an der Elbe, später nach Podiebrad, Pardubitz, Chrudim und schließlich nach Linz. In Wien wurde am 24. 2. Johann Adam von Questenberg geboren, der Besitzer von Petschau und Jarmeritz, einer der berühmtesten Musikmä-

188

1694 wurde die erste Nepomukstatue auf dem Wiener Bauernmarkt aufgerichtet. 1695 erschien bei Leopold Voigt in Wien ein Handbuch der Hausmedizin „Freiwillig aufgesprungener Granat-Apfel des Christlichen Samaritans“ von Eleonora Maria Rosalia von Liechtenstein, der Frau von Johann Seifried von Eggenburg.

189



In der Nacht auf den 7. 7. 1696 starb in Wien im 66. Lebensjahr der Reichsrat, oberste Landrichter, kaiserliche Kämmerer, Ritter des Goldenen Vlieses, Graf Anton Franz von Collalto und San Salvatore auf Pirnitz und Ungarschitz, der u. a. einen Palast am Brünner Krautmarkt besaß. 1706 starb in Wien Franz Anton Berka, der letzte männliche Nachkomme des alten böhmischen Herrengeschlechts Berka von Duba und Lipa. 1709 heiratete in Wien der größte böhmische Barockporträtist Johann Kupecky. Am 2. 2. 1711 wurde in Wien Fürst Wenzel Anton Kaunitz-Rietberg geboren, Sohn des Landeshauptmanns von Mähren, Graf Maximilian Ulrich von Kaunitz, und Marie Ernestina von Rietberg. 1712 brach die letzte große Pestepidemie in Österreich aus, die sich auch auf Mähren ausweitete. Anfang des nachfolgenden Jahres wurde die Grenze zwischen Böhmen, Mähren und Niederösterreich aus Quarantänegründen geschlossen. Die Bevölkerung wurde damals vor dem Verhungern durch Kartoffeln gerettet, die nach Böhmen aus Italien über Wien gebracht wurden. 1714, noch vor seiner Heiligsprechung, wurde Johann Nepomuk Schutzheiliger des Hauses Habsburg. 1715 unter dem Kaiser Karl VI. begann der Bau der Kaiserstraße von Wien nach Brünn, die einen mittelalterlichen Landessteig sowie die nach dem Dreißigjährigen Krieg errichtete Poststraße kopierte. Die erste moderne Straßenverbindung entstand also zu dem nahen Brünn. 1720 anlässlich des 100. Todestags des Priesters Johann Sarkander ließ der 50. Bischof von Olmütz, Graf Wolfgang Hannibal Schrattenbach, für ihn den ersten Altar errichten. 1721 begann die Zunft der böhmischen Zuckerbäcker in Wien ihre Tätigkeit. Am 7. 12. 1722 wurde in Wien der Kunstliebhaber und Mitbegründer der Wiener Gesellschaft der Musikfreunde Josef Franz Maximilian von Lobkowitz geboren. Am 10. 4. 1723 starb in Wien mit 60 Jahren Graf Leopold Anton Josef Schlick, ein Diplomat, der mehrere Missionen nach Italien unternommen hatte und Heerführer gegen Türken sowie ein prominenter Kritiker von Eugen von Savoyen gewesen war. 1725 arbeitete Kilian Ignaz Dientzenhofer an der Kuppel der Kirche Maria Treu. 1727 wurde die Kaiserstraße Wien – Brünn fertiggestellt. Die Postkutschen fuhren auf dieser Straße täglich nach Brünn und fünfmal wöchentlich nach Olmütz. Nach Wien wurden unter anderem Fasane aus dem Schlossgut Seelowitz geschickt, wo ihre Zucht im Wildgehege begonnen wurde.

190

Hl. Johannes Nepomuk, Dreifaltigkeitskirche, Alserstraße 17

191



An der Gestaltung des Hauptaltars in der Wiener Karlskirche beteiligte sich auf Wunsch von J. B. Fischer von Erlach Ferdinand Maximilian Brokoff. 1730 bestätigte der Kaiser Karl VI. die Verehrung des unlängst heiliggesprochenen Johann Nepomuk durch verschiedene Feste. Er bekräftigte ebenfalls dessen Erklärung zum Schutzheiligen des Hauses Habsburg und erhob am 26. 8. dessen Geburtsort Nepomuk zur Stadt, damit einher ging auch eine Wappenbesserung.

Hl. Johannes Nepomuk, St.-Hieronymus-Kirche, Franziskanerplatz 1

1732 wurden die Gebeine des hl. Fidelius, ein Geschenk des Papstes Klemens XII. an Anton Rombald Collalto, in einem vergoldeten Glassarg feierlich von Wien nach Pirnitz übertragen. 1733 wurden Publikationen des aufgeklärten Grafen Franz Anton Sporck in Böhmen und in Wien gesucht. Sein Wiener Agent behauptete damals gegenüber der kaiserlichen Kommission, sämtliche gefährlichen Exemplare an Wiener Klosterbibliotheken sowie den Klerus und Adel verschenkt zu haben.

Apotheose des hl. Johannes Nepomuk, Stuck, G. B. Bussi, um 1700, Kirche Mariä Verkündigung, Servitengasse 9

192

1733 wurde eine ausreichende Geldsumme für die Fertigung eines monumentalen Silbersarkophags für den Heiligen Johann Nepomuk gesammelt, der vier Jahre zuvor heiliggesprochen worden war. Dank des Kardinals Friedrich von Althan wurde der hervorragende österreichische Architekt Joseph Emmanuel Fischer von Erlach mit dem Entwurf beauftragt. Als der Kaiser als oberste Instanz die endgültige Gestaltung genehmigt hatte, machten sich der Bildhauer Corradini und der Wiener Silberschmied Josef Würth mit dem Schlosser Franz Frey sowie fünf Gesellen an die Arbeit. Da sie allerdings keine Werkstätte gefunden hatten, die groß genug gewesen wäre, bauten sie sich einen provisorischen Schuppen vor der Wiener Stadtmauer. Das monumentale Grabmal aus 36 Zentner Silber kam im Juli 1736 in den Prager St.-Veitsdom, sein Preis mitsamt den Silber- und Goldlampen betrug eine viertel Million Gulden.

193


1734 begann der Wiener Drucker Leopold Kalivoda mit dem Druck tschechischer Texte. In demselben Jahr wurde dem Geheimrat und Kämmerer Johann Adam von Questenberg der Aufenthalt in Wien verboten, wahrscheinlich wegen der Finanzskandale seiner Frau Maria Antonia. Der Graf brachte nach Jarmeritz neben einem reichen Mobiliar auch eine besonders kostbare Bibliothek aus Wien mit.


Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg begann seine Karriere in Wien aufzubauen: er wurde Regimentsrat in Niederösterreich und im Januar des nachfolgenden Jahres Hofrat am Reichsgericht in Wien. 1736 stärkte er seine Beziehungen zu führenden österreichischen Familien durch die Vermählung mit Maria Ernestine von Starhemberg. 1736 wurde eine Johann-Nepomuk-Kapelle in der Praterstraße erbaut und später zu einer Kirche mit demselben Patrozinium ausgebaut. 1739 erfolgte die Inbetriebnahme einer Kaiserstraße von Wien über Znaim und Iglau nach Prag. Am 2. 11. wurde der Geiger und Komponist August Karl Ditters von Dittersdorf in Wien geboren, dessen Werk mit den Schlössern Jauernig und Rothlhotta verbunden war und welcher im südböhmischen Deschna begraben ist. 1743 brachte Maria Theresia nach ihrer Prager Krönung die böhmischen Kronjuwelen mitsamt der Königskrone nach Wien und deponierte sie in der kaiserlichen Schatzkammer. Ende August 1747 wurde Baron Franz Trenck in Wien zum Tode verurteilt, die zu einer lebenslänglichen Haft in der Brünner Festung Spielberg gemildert wurde. (Er starb nach zwei Jahren in Brünn.) 1749 wurde Kaunitz-Rietberg in die sechsköpfige Staatskonferenz berufen, ein Beratergremium von Maria Theresia. 1750 öffneten sich die Wiener Jahrmärkte für die Kaufleute aus Böhmen, Mähren und Schlesien. Insbesondere aus Brünn wurde traditionell Tuch importiert, das nun nach niederländischen Mustern aufbereitet wurde. Einige Besitzer Wiener Manufakturen übertrugen die Produktion wegen der Arbeitsqualität nach Mähren, so kaufte beispielsweise 1759 Josef Bürg eine Manufaktur für Seiden- und Baumwollproduktion in Zlabings. Der Kaiser Karl VI. brachte 550 Bilder aus der riesigen Kunstsammlung Rudolfs II. in der Prager Burg nach Wien. 1753 hob Maria Theresia die selbständige Böhmische Kanzlei auf, führte die einheitliche böhmisch-österreichische Kanzlei ein und übertrug die Ausübung der öffentlichen Verwaltung in die Hände bediensteter Beamter. An die Spitze der Hof- und Staatskanzlei wurde am 13. 5. der elegante, taktvolle und kluge Diplomat, Fürst Kaunitz-Rietberg, als Reichskanzler ernannt. (Seine Amtszeit endete erst 1792.) Zwischen dem 1. 4. und dem 27. 6. 1761 erschienen bei dem Verleger und Reichsdrucker Leopold Kalivoda insgesamt 26 Hefte der tschechisch geschriebenen Zeitung „C. k. privilegované české vídeňské poštovské noviny“.

Altarbild, J. Cimbal 1761, St.-Ägyd-Kirche, Oberlaa

194

195



Am 30. 1. 1764 fand in der Hofburg unter Anwesenheit der kaiserlichen Familie die Hochzeit des Fürsten Johann Karl von Dietrichstein und der Komtesse Maria Christina von Thurn statt. 1766 gründete die Familie Kolařík die Gaststätte „Schweizerhaus“ im Prater. Der Bildhauer Johann Georg Bendl schuf einige wertvolle Skulpturen für die Dominikanerkirche St. Maria Rotunda. 1768 wurde ein Plan für die Verbindung dreier Seen durch den Moldau-Donau-Kanal erarbeitet. Der Wasserweg sollte von Budweis über Kaplitz und Freistadt führen und nahe von Mauthausen in die Donau münden. Das Holz aus dem Böhmerwald sollte schneller und vor allem billiger nach Wien transportiert werden. Am 20. 1. 1774 starb mit 70 Jahren der anerkannte Kirchenmusikkomponist Franz Seraf Ignaz Anton Tuma, ein Schüler von Bohuslav Matěj Černohorský und Kammerkomponist der Kaiserin Elisabeth, dem Maria Theresia eine mit Gold verzierte Tabakdose mit 100 Gulden für die Vertonung des Psalms „Miserere mei“ geschenkt hatte. 1775 wurde ein Lehrstuhl für die tschechische Sprache an der Militärakademie in der Wiener Neustadt eröffnet und zwei Jahre später auch an der Wiener Universität. In demselben Jahr wurde Josef Franz Hurdálek, der spätere 9. Bischof von Leitmeritz, Präfekt des Theresianums, einer Bildungsanstalt für Adelige, Hofbeamte und Diplomaten. 1777 arbeitete im höfischen Naturalienkabinett das Mitglied der Prager Gelehrtengesellschaft Ignaz von Born, welcher die Wiener Freimaurerloge „Zur wahren Eintracht“ in einen Akademikerklub der wichtigsten Gelehrten, Künstler und Schriftsteller umgestaltete.

Aushängeschild der Gaststätte „Schweizerhaus“ der Familie Kolařík, gegr. 1766, Prater

196

Maria Magdalena, J. G. Bendl, Kirche Maria Rotunda, Postgasse 4

197


In demselben Jahr wurde Graf Ferdinand von Colloredo-Mannsfeld in Wien geboren, ein Diplomat und Soldat (der in die Kämpfe gegen die Franzosen bei Asparn und Wagram eingriff), später Generalhofbaudirektor und der erste Rübenzuckerhersteller in Österreich sowie Besitzer der Domänen Opotschno und Doberschisch. 1778 ließ sich der Pianist und Komponist Jan Antonín Koželuh in Wien nieder. 1780 wurde eine Deputation aus Sbraslawitz, die sich bei Maria Theresia über Nötigungen seitens ihres Herrn Johann Adolf von Trautsmanndorf beklagt hatte, in Wien verhaftet und anderthalb Jahre gefangen gehalten. In diesem Jahr begann ein intensiver Export von Wolltuch aus Brünner Textilmanufakturen nach Polen, Russland, Italien, in die Türkei und in den Orient und insbesondere nach Wien, wo es für die Militärausstattung gebraucht wurde. Am 7. 9. 1781 wurde in Wien der Graf Ferdinand Maria Chotek von Chotkowa und Wognin geboren, ab 1817 Weihbischof von Olmütz und ab 1832 der 4. Erzbischof von Olmütz. Ironisch beurteilte der Chronist František Martin Pelcl in seinen Memoiren zu diesem Jahr das eitle Leben des böhmischen Adels in Wien: Während des ganzen Regiments von Maria Theresia lebten die reichsten Herren am Wiener Hofe, vergeudeten dort das Geld, das ihnen aus Böhmen geschickt wurde, und kehrten heim, wenn sie pleite waren. 1782 warf sich der Piarist Nikolaus Adaukt Voigt dem Papst Pius VI. zu Füßen, als dieser Wien besuchte, und bat ihn vor dem Kaiser Josef II. und dessen Hof, dem barbarischen Toben – der Aufhebung von Klöstern und Zerstörung der Klosterbibliotheken – ein Ende zu bereiten. Der Kaiser bestrafte ihn dafür mit einem Vortragsverbot an sämtlichen Universitäten der Monarchie und ein Jahr später sogar mit der Verbannung aus Wien. 1784 wurde auf Anordnung von Joseph II. Johann Baptist Lachenbauer, ab 1787 der 2. Bischof von Brünn, zum Rektor des Generalseminars in Wien ernannt. Mit der Verwaltung sämtlicher wohltätiger Stiftungen und Anstalten in der Monarchie wurde Johann Nepomuk Josef Buquoy betraut. 1784 – 1802 leitete Leopold Koželuh, der Cousin des Komponisten Johann Anton Koželuh, einen Musikverlag in Wien. Am 11. 6. 1786 wurde die Oper „Doktor und Apotheker“ von Karl Ditters von Dittersdorf auf das Libretto des Wiener Schauspielers Gottlieb Stephanie d. J. in Wien uraufgeführt. Nach dem Ableben des Generals Gideon Ernst Laudon, des Landeskommandanten von Mähren, am 14. 7. 1790 wurde die Leiche von Neu Titschein nach Wien überführt.

198


1791 – Die Kantate des 52jährigen Komponisten Johann Baptist Vaňhal zur Krönung von Leopold II. zum König von Böhmen wurde dessen berühmtestes Werk. In demselben Jahr wurde der Klavierpädagoge Carl Czerny in Wien geboren, der bereits mit 15 Jahren als Komponist und Interpret berühmt wurde. Am 19. 2. starb in Wien der Abt des Zisterzienserklosters in Saar, Thaddäus Nepomuk Bonifaz Steinbach von Kranichstein, ein hervorragender Historiker, Archivar, Genealoge und Heraldiker. Aufgrund eines Dekrets von Leopold II. wurden die böhmischen Kronjuwelen am 5. 8. dauerhaft von Wien nach Prag zurückgebracht. Am 27. 1. 1794 starb im 83. Lebensjahr der Hof- und Staatskanzler, Fürst Wenzel Anton Dominik Kaunitz-Rietberg in seinem Palast in Mariahilf. Zur Bestattung wurde er nach Austerlitz überführt. Am 19. 5. 1797 starb in Wien mit 60 Jahren nach einer langen Krankheit Fürst Ernst Christoph von Kaunitz-Rietberg, Landeshauptmann von Mähren, Obersthofmarschall und Geheimrat. 1798 trat in Wien die Prager Sopranistin Josepha Duschek, eine Freundin von W. A. Mozart, erfolgreich auf. 1799 zogen der Prager Buchdrucker und Zeitungsverleger Johann Ferdinand von Schönfeld und der Literat und Theaterdirektor Franz Guolfinger von Steinsberg nach Wien. 1805 wurde Wien von den Franzosen kampflos besetzt, die nach Austerlitz zur Schlacht mit dem österreichischen und dem russischen Heer zogen, welche nach Mähren zurückgewichen waren. Im nachfolgenden Jahr zwang Napoleon den Kaiser Franz II., auf die römisch-deutsche Kaiserkrone zu verzichten, so dass dieser nur noch als Franz I. österreichischer Kaiser blieb. Die Verteidigung Wiens gegen die Franzosen leitete Karl von Auersperg, der nach einer zweijährigen Haft in Frankreich nach Österreich zurückgekehrt war. Das Militärgericht verurteilte ihn dann wegen Verrats zu Festungsarrest – er schloss nämlich mit französischen Offizieren einen Waffenstillstand und ließ die Donaubrücke nicht abreißen, so dass die Franzosen das gegenüberliegende Ufer besetzen konnten. Der Kaiser begnadigte Auersperg später. Am 10. 2. 1806 starb in Wien mit 51 Jahren der Feldmarschall und Inhaber des 25. Infanterieregiments, Graf Johann Rudolf Sporck. Am 4. 4. starb mit 55 Jahren der berühmte, in Prag geborene Bühnenbildner, Dekorateur und Maler Joseph Platzer, der ab 1791 in Wien tätig gewesen war.

199



Am 26. 9. 1808 starb in Wien mit 52 Jahren der berühmte Kapellmeister und Komponist deutscher Singspiele Paul Wranitzky aus Neureisch. Aus Warschau kamen die ersten Redemptoristen – Hofbauer, Kuzmann und Stark – nach Wien. Am 6. 4. 1809 wurde Fürst Friedrich Johann Joseph Cölestin zu Schwarzenberg, ab 1850 der 27. Erzbischof von Prag, in Wien geboren. Am 14. 10. handelten Marschall Ferdinand von Bubna und Fürst Johann Joseph von Liechtenstein, der das Armeekorps bei Asparn, Wagram und Austerlitz befahl, einen Frieden zwischen Napoleon und dem Kaiser von Österreich aus. Nach dem Friedensschluss wurde der Außenminister auf dem Wiener Hof, Graf Philipp Johann von Stadion, seines Amtes enthoben. 1812 wandten sich der Priester Klemens Maria Hofbauer und der Notar Jan Valcha an den Kaiser Franz I. mit der Bitte, tschechische Messen in Wien einzuführen. Im 72. Lebensjahr starb am 24. 11. Fürst Dominik Andreas von Kaunitz-Rietberg-Questenberg, Ritter des Goldenen Vlieses, k. k. Kämmerer, Geheimrat und Oberststallmeister. Die Brüder Eugen und Rudolf Haidinger absolvierten in Wien einen praktischen Lehrgang, um die Porzellanherstellung in Elbogen eröffnen zu können.

Gedenktafel von K. M. Hofbauer, Seilerstätte 26

Nach dem Gymnasium in Linz begann Josef Ressel das Studium der Medizin, Physik, Mechanik und Chemie in Wien.

Statue des hl. Klemens Maria Hofbauer an der Kirche Maria Schnee

200

In den Jahren 1813 bis 1818 erschien in Wien die tschechische Zeitung „Cýs. král. Wídeňské Nowiny“, die Jan Nepomuk Norbert Hromádko mit Unterstützung von Hanka und Thám verlegte. In der Wochenbeilage „Vídeňské listy“, die 1813‑1817 erschien, schrieben Dobrovský, Hněvkovský, Jungmann, Marek, Šafařík, Polák, Puchmajer und zahlreiche andere tschechische Dichter. Es handelte sich um ein besonders wichtiges Projekt, weil tschechisch geschriebene Zeitungen zu dieser Zeit nicht mal in Prag prosperierten.

201



Am 8. 10. wurde Landgraf Friedrich Egon von Fürstenberg, ab 1853 der 6. Erzbischof von Olmütz, in Wien geboren. Finanzminister wurde Metternichs Gegner, Graf Philipp Johann von Stadion, der eine Residenz in Chodenschloß hatte. 1814 weilte in Wien der in Skutsch geborene Komponist Václav Jan Tomášek. Das Ziel seiner Reise war das Kulturgeschehen während des Wiener Kongresses. Zweimal begegnete er Beethoven. 1815 nach dem Sieg über den Kaiser Napoleon kamen europäische Herrscher nach Wien zu einem Kongress, um die Sicherung des Friedens in Europa auszuhandeln. Kaiser Franz I. gründete auf Anregung von Jakob Frint aus Böhmisch Kamnitz eine Bildungsanstalt für weltliche Priester, die nach dem Begründer „Frintaneum“ benannt wurde. In diesem Sommer begannen die Wiener Aufenthalte des Historikers František Palacký. Insbesondere für die aufblühende mährische Heimatkunde war eine Gemeinschaft von Schriftstellern und Historikern im sogenannten Hormayer-Zirkel von großer Bedeutung, zu dem auch der Graf Hugo Franz Salm gehörte. Josef Hormayer, ein Wiener Geschichtsschreiber und Herausgeber von Jahrbüchern und Archivalien, interessierte sich sehr eingehend für die böhmische patriotische Thematik und böhmische sowie mährische Schriftsteller, und er regte den Grafen Salm zur Gründung der Mährisch-schlesischen Gesellschaft für Ackerbau und zur Errichtung des Kaiser-Franz-Museums in Brünn an. Im November wurde der berüchtigte, in dem südmährischen Neuserowitz geborene Straßenräuber Johann Georg Grasel verhaftet, der in Österreich Hansjörgel genannt wurde und sowohl in Niederösterreich als auch in Südmähren geraubt hatte. Über sein Schicksal entschied das Militärgericht in Wien.

Josef Ressel, Denkmal vor der Forstakademie, 1893, Mariabrunn

Am 1. 10. 1813 starb in Wien der Besitzer von Teltsch, Aufklärer und Philanthrop, Fürst Leopold Podstatzky-Liechtenstein, der 1809 in der Schlacht bei Asparn gekämpft hatte, während der Besetzung Wiens durch Napoleon für die Ordnung in der Stadt verantwortlich gewesen war und einen Sicherheitsdienst organisiert hatte. In den napoleonischen Kriegen initiierte er auch die Aufstellung einer mährisch-schlesischen Legion. Im Jahre 1810 verfasste er eine Ordnung für die Fortsetzungsschulen.

202

1816 wurde die „Wiener Porzellanfabrik“ der Brüder Haidinger in Elbogen gegründet, die 1817–1833 die meisten ihrer Produkte in Wien verzierte. 1818 ernannte der Kaiser Franz I. Napoleons Sohn Franz Joseph Karl zum Herzog von Reichstadt. Der Monarch unterzeichnete für ihn am 22. 7. vier Patente zur Errichtung des Herzogtums, zur Errichtung des Titels und Wappens und zur Verleihung des neuen Herzogtums Reichstadt. Im 71. Lebensjahr verstarb am 7. 5. der Kammer- und Hofkapellmeister, Solist und Opernkomponist Leopold Antonín Koželuh. Seine Tochter Katharina, eine hervorragende Pianistin, war Hofdame.

203


Am Samstag, den 31. 1., wurde bei strengem Frost auf der Richtstätte vor dem neuen Tor der 28-jährige brutale Räuber und Mörder Johann Georg Grasel gemeinsam mit seinen Kumpanen Jakob „Gams“ Fähding aus Lispitz bei Budwitz und Ignaz „Natzi“ Stangl aus Rozkoš bei Budwitz hingerichtet. Ihm wurden 205 Verbrechen auf dem Gebiet von Südmähren (Piesling, Stallek, Jamnitz, Budkau, Popelin, Budwitz u. a.) und Niederösterreich nachgewiesen, seinem Vater Thomas, der am 17. 9. 1835 im Arrest in Spielberg starb, hingegen „nur“ 121 Verbrechen. Das Verdienst an deren Ergreifung hatte der bewährte Brünner Konfident David Mayer. Der Räuber, nach welchem im Tschechischen das Schimpfwort grázl [Gauner] blieb, sprach fließend deutsch und tschechisch. Seine letzten Worte unter dem Galgen, als er 60 000 schaulustige Wiener sah, sollen Jesus, so viele Leute! gewesen sein. Am 20. 1. 1819 starb in Wien mit 58 Jahren der Kardinal Maria Thaddäus von Trauttmannsdorf-Weisberg, ab 1795 der 15. Bischof von Königgrätz und ab 1814 der 2. Erzbischof von Olmütz. Am 4. 2. 1820 wurde die tschechische Schriftstellerin Božena Němcová, geb. Pankl, in der Wiener Vorstadt Alserstadt geboren. Als Mutter ist in der Taufmatrikel Theresia, Tochter von Georg Nowotny angegeben. Am 11. 2. wurde im Servitenkloster P. Michael Fessl interniert, Oberhaupt der Leitmeritzer Bolzanisten, der verschiedene kleinbürgerliche Erscheinungen in der Gesellschaft öffentlich angeprangert hatte. Mit dem Edikt vom 3. 4. übergab Kaiser Franz I. den Redemptoristen die Kirche Maria am Gestade und genehmigte Gottesdienste in tschechischer Sprache. Das Schuljahr 1820/1821 verbrachte der Historiker František Palacký zum ersten Mal in Wien als Erzieher der Söhne von Josefa Čúzová. Er lernte hier den Gelehrten Kopitar, den aufklärerischen Linguisten Josef Dobrovský und den Maler František Tkadlík kennen, welcher ihn porträtierte. In den Jahren 1821–1848 wirkte der Lebemann und Salonlöwe Clemens Wenzel Lothar Metternich, der spätere Erbe des Majorats Königswart und Plaß, dessen Familie sich bereits 1630 in Böhmen niedergelassen hatte, als Diplomat und Staatskanzler. 1824 begann in Form der Ersten Österreichischen Sparkasse und Versorgungsanstalt die Expansion des österreichischen Kapitals nach Böhmen, und die Wiener interessierten sich mehr für die aufgehobenen böhmischen und vor allem mährischen Klostergüter – der Wiener Stadtbürger Josef Lang ließ 1824 die Residenz in Lechwitz umbauen, die Wiener Bankiers-Brüder Karl Emanuel und Leopold Franz von Liebenberg erhielten für 223 000 Gulden die Domäne von Klosterbruck, und 1834 kauften sie den Gutshof Milifroni hinzu.

204


In demselben Jahr begann der Export von mährischer Keramik auf Wiener Märkte. In Wien wurden Lager, Musterlager und Geschäfte böhmischer Keramikfabriken errichtet, z. B. aus Krawsko bei Frain oder aus Podmokl bei Tetschen. Diese Tradition wurde auch später fortgesetzt. Böhmische und mährische Fabriken bezogen Stuckgips aus Wien. Am 26. 8. starb in Wien mit 76 Jahren der bedeutende Staatsbeamte und Politiker sowie böhmische Patriot und Theatermäzen Johann Nepomuk Rudolf Chotek von Chotkowa und Wognin. Am 19. 12. 1825 starb in Wien mit 83 Jahren Fürst Franz Wenzel von Kaunitz, Landkomtur der Deutschritter. Bis 1848 arbeitete in Wien als Gegengewicht des Kanzlers Metternich der Staats- und Konferenzminister Graf Franz Anton von Kolowrat-Liebsteinsky, der wesentlich das Interesse für die tschechische Sprache und Geschichte förderte. Er war auch Berater des Kaisers, und nach den Unruhen im Revolutionsjahr 1848 war er einen Monat lang Regierungschef. Dieser ehemalige Oberste Burggraf des Königtums Böhmen wurde als der tschechischste Tscheche bezeichnet. 1825–1826 wirkte in Wien die Musikkapelle von Joseph Labitzky mit großem Erfolg. 1826 kam Vojtěch Scheinost, Sohn des Schüttenhofener Braumeisters und Erfinder der Streichhölzer, mit zwölf Jahren nach Wien, um das Tischlerhandwerk zu erlernen. Vor Weihnachten 1828 reiste Josef Dobrovský, der Begründer der Bohemistik und Slawistik, nach dem Studium von Archivalien von Wien nach Prag. Unterwegs bekam er eine schwere Lungenentzündung, welcher er am 6. 1. des folgenden Jahres mit 76 Jahren in Brünn erlag. Am 6. 11. 1830 wurde der 21-jährige Sohn Napoleons, Herzog von Reichstadt, zum Oberstleutnant des Infanterieregiments befördert, dessen Stellungsbezirk sich in Troppau und dessen Stab sich in Brünn befand. Obwohl er zur Brünner Garnison antreten sollte, kam er nie nach Brünn. 1831 wurde in Wien der Glasgraveur Dominik Biman ausgezeichnet. Am 8. 1. starben mit 71 Jahren der in Kamnitz bei Iglau geborene Franz Krommer, nach Koželuhs Tod Hofkomponist und Mitbegründer der Wiener Gesellschaft für Kirchenmusik, und am 24. 5. der Philosoph und Theologe, Professor des Generalseminars im Kloster Hradisch und später an der Universität in Olmütz, Václav Stach, der von 1799 an in Wien gelebt hatte. Am 31. 12. wurde Vinzenz Eduard Milde zum Wiener Erzbischof ernannt. Anfang September 1834 kehrte der Dichter Karel Hynek Mácha über Wien von seiner italienischen Wanderung zurück.

205


In Wien wurde der Prager Architekt Achill Wolf, der „Baumeister des Historismus“, geboren. In den Jahren, 1835–1848, war Graf Franz Anton Kolowrat-Liebsteinsky Mitglied der geheimen Staatskonferenz. Auf der Wiener Ausstellung erhielt Petr Augustin Šlechta aus Lomnitz an der Popelka als einziger österreichischer Industrieller die staatliche Goldmedaille für sein hochwertiges Leinen. Kontinuierlich erfolgte der Abkauf von Liegenschaften in Böhmen, Mähren und Schlesien durch österreichische Unternehmer – der Wiener Kaufhausinhaber Jakob Rudolf Geymüller z. B. ersteigerte das Schloss in Kamnitz an der Linde. Nach der Herausgabe des ersten Bands der „Geschichte von Böhmen“ wurde die wissenschaftliche Arbeit von František Palacký auch von den höfischen Kreisen anerkannt, und Kaiser Ferdinand erteilte ihm zwei Jahre später den Titel des ständischen Geschichtsschreibers von Böhmen. Der Historiker wurde bei seinen Studienaufenthalten in Wien vom Polizeichef Sedlnitzky, dem Minister Kolowrat sowie dem Kanzler Metternich empfangen, wobei sein Werk auch vom Herrscherhaus mit Aufmerksamkeit beobachtet wurde. Am 14. 5. wurde der patriotische Adelige Georg Christian von Lobkowitz in Wien geboren, der bei Beratungen der österreichischen Föderalisten die Sprachengleichheit verteidigte. 1835 wurde der Bau der privaten Kaiser-Ferdinands-Nordbahn (KFNB) geplant, die von Wien über Mähren nach Galizien als Verbindung zu Eisenhütten sowie Kohlen- und Salzgruben führte. Die finanziellen Kosten trug Salomon Rothschild, dessen Familie 1816 von Franz I. geadelt und 1822 zu Freiherren erhoben worden war. (Von 1844 an besaßen die Rothschilds die Eisenhütten in Witkowitz sowie das Schloss Schillersdorf.) Von 1836 an arbeitete in Wien der Schriftsteller Karel Sabina, dem später der Aufenthalt amtlich verboten wurde. Am 7. 12. 1837 wurde Johann Nepomuk Wilczek von Gutenland, Mitglied der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften und ein bedeutender Reiseforscher, in Wien geboren. 1837–1850 leitete Josef Pokorný das deutsche Theater in der Josefstadt; 1844 mietete er sich das Theater an der Wien. An der Wiener Universität studierte 1837–1839 der Politiker František Ladislav Rieger Jura. 1838 wurde der Jurist, Schriftsteller und Übersetzer Franz Anton Pabst als Oberbeamter am Zollamt angestellt.

206


Am 18. 8. wurde der Prager Bühnenbildner Angelo Neumann in Wien geboren. Die ersten Dampfzüge der Kaiser-Ferdinands-Nordbahn fuhren von Wien über Lundenburg nach Salzberg in Polen, und Mitte des nachfolgenden Jahres wurde die Strecke aus Lundenburg nach Brünn verlängert. Am 7. 4. 1839 wurden 38 Wagen von vier Lokomotiven – Bruna, Hercules, Gigant und Bucephalus – mit großen Feierlichkeiten von Wien nach Brünn gebracht. Die Fahrt dauerte vier Stunden und fünfzehn Minuten, und der Eisenbahnunfall im südmährischen Branowitz war der überhaupt erste Zugunfall auf dem europäischen Kontinent. Der Tischlergeselle Vojtěch Scheinost eröffnete in Schüttenhofen die Streichholzproduktion anhand seiner Erfahrungen aus Wien. Im März 1840 wurde auf der Eisenbahnstrecke Wien – Brünn der Güterverkehr eingeführt. Eine Verlängerung der Strecke nach Prag wurde von Ing. Jan Perner vorbereitet, der im August 1845 den ersten Wiener Zug persönlich nach Prag fuhr. 1842 wurde der Wiener Gerichts- und Hofanwalt JUDr. Jan Karel Dvořáček aus Tischnowitz für die Aushandlung des Postvertrags zwischen Österreich und Russland mit dem russischen Orden der Heiligen Anna ausgezeichnet. Am 1. 9. starb in Wien mit 72 Jahren Graf Anton Friedrich von Mitrowitz, ab 1827 hatte er in Zentralämtern der Monarchie gedient. Auf seinen Wunsch wurde er in Brünn begraben. 1843 wurde die erste tschechische Theatervorstellung für den böhmischen Adel in Wien gespielt, später fanden sonntags regelmäßig tschechische Vorstellungen statt. Am 12. 12. 1844 wurde in der Familie eines patriotischen Militärarztes die spätere hervorragende Schauspielerin des Prager Nationaltheaters Otýlie Sklenářová-Malá geboren (†1912 in Prag). In demselben Jahr wurde Graf Rudolf Khewenhüller-Metsch, Diplomat und Ritter des Goldenen Vlieses, in Wien geboren, dessen Familie 1725 nach Böhmen gekommen war. In Wien wurde eine Filiale der Musikinstrumentenwerkstatt von August Heinrich Rott aus Böhmisch Brod eröffnet. 1845 erhielt die gräfliche Steingutfabrik in Frain auf der Kunstgewerbeausstellung in Wien eine Goldmedaille; eine Ehrenurkunde erhielt der Fabrikant Florian Urbiš aus Bistritz am Hostein für die sogenannte Rainochowitzer Keramik.

207


Am 12. 5. starb in Wien Leopold Podstatzky-Liechtenstein, Sohn des Kämpfers von Asparn, Leopold Podstatzky-Liechtenstein. In Wien entfaltete sich ein vielfältiges Kulturleben der slawischen Minderheit – Konzerte, Gesellschaftsabende und Bälle. 1846 verlegte Karl Hardtmuth seine 1798 von Josef Hardtmuth gegründete Steingutfabrik von Wien nach Budweis. Im März kam es zum ersten österreichischen Massentransport der Armee mit der Eisenbahn, als 900 Soldaten in 28 Wagen auf der neuen Nordbahn von Prag nach Wien gebracht wurden. Nach dem Erfolg dieses schnellen Transports wurden weitere zwei Züge mit einem ganzen Regiment (1500 Mann) samt Pferden und Ausrüstung nach Wien entsandt. Am 16. 8. wurde der bedeutende Brünner Architekt Alois Prastorfer in Wien geboren. In der Praterstraße wurde die neue Johann-Nepomuk-Kirche eingeweiht. 1847 wurde die Telegrafenverbindung von Wien nach Brünn errichtet und ein Jahr später nach Prag verlängert. Nach Budweis wurde auch Hardtmuths Bleistiftfabrik aus Wien verlegt. Den österreichischen Markt für Ledersättel, -taschen und -schuhe beherrschte die Firma Budischowsky aus Trebitsch, welche 1869–1870 die österreichische Landwehr ausstattete und nach 1874 Mitglied eines Konsortiums für die ständige Belieferung der österreichischen Armee war. Der in Prag geborene Architekt der Schwarzenberger, Wilhelm Nevenhorst, gab in Wien eine von den Baumeistern lange erwartete Kollektion grafischer Vorbilder für Architekten heraus. Besonders scharf protestierte Fürst Karl Wilhelm Auersperg, ein Abgeordneter des böhmischen Landtags, gegen die automatische Genehmigung einer Steuererhöhung. Im Wiener Sofiensaal wurde damit begonnen, slawische Bälle zu veranstalten, die von Prominenten und Adeligen besucht wurden. 1848 – Im Revolutionsjahr 1848 kam es zu einer großen Verbrüderung der Wiener mit der deutschen und tschechischen Bevölkerung aus Böhmen, Mähren und Schlesien. Bei dem ersten Aufstand im März, als der moderate Graf Franz Stadion die wichtigste Rolle spielte, wurden die Konstitution, die Pressefreiheit und die Errichtung von Nationalgarden genehmigt. Metternichs Abdankung und das Heldentum der Wiener wurden in Prag mit einem großen Fackelzug gefeiert.

208


Bereits am 19. 3. fuhr eine achtzehnköpfige tschechische Abordnung unter Antonín Pravoslav Trojan und Petr Fastr mit einer Bittschrift an den Kaiser nach Wien, gefolgt von einer zwölfköpfigen Studentendelegation. In Wien trafen sie auf Entsetzen und Chaos sowie auf vage Versprechen des Kaisers bei der Audienz am 22. 3., deshalb schickte das unzufriedene Prag am 29. 3. eine neue Deputation unter Dr. Ladislav Rieger. Dieser gelang am 5. 4. nach Wien und trat sofort in Kontakt mit Trojan, Josef Gabriel und anderen Parlamentären. Bei dem Minister für Kultus und Bildung erreichte er die Genehmigung zur Errichtung eines tschechischen Polytechnikums in Prag. Die Ministerien waren nach wie vor zerrüttet, die Abordnung konnte aber ein Versprechen über die Einberufung des böhmischen Landtags und der Landesselbstverwaltung erreichen. Eine kurze Zeit (20. 3.–5. 4.) bekleidetet in diesen bewegten Tagen Franz Anton Kolowrat-Liebsteinsky das Amt des Innenministers. Ende April wurde der Historiker František Palacký in den Reichstag berufen, und im Mai wurde ihm das Amt des Ministers für Bildung angeboten. Dieses lehnte er jedoch zweimal ab, weil er negative Reaktionen der Deutschen befürchtete. Während des zweiten Revolutionsaufstands wurden die Tschechen an dem Wiener Hof schon ernster genommen, und die Erzherzogin Sophie ließ den Gubernialpräsidenten von Böhmen, Leo von Thun, sogar wissen, dass der Kaiser Vertrauen in seine treuen Böhmen hege. Bei dem Pfingstaufstand hieß es in Prag, die Wiener seien nach Prag gezogen, um gegen Windischgrätz zu helfen. Als Vertreter der Wiener Tschechen auf dem Slawischen Kongress kehrten die radikalen Studenten Karel Sladkovský und Vojta Náprstek, der agile JUDr. Jan Karel Dvořáček, welcher über die Verhältnisse der Tschechen in Wien gesprochen hatte, sowie Petr Bílka, Besitzer einer Wiener Erziehungsanstalt und Handwerkerschule sowie Begründer vieler slawischer patriotischer Vereine, nach Prag zurück. In den folgenden Monaten unterstützten sich die Städte Wien und Prag sowie Wien und Brünn gegenseitig, so fuhr beispielsweise am 5. 7. eine Delegation der Wiener Garde nach Brünn, um die Brünner über die letzten Revolutionsereignisse näher zu informieren. Zu den Ergebnissen der Aufstände gehörte auch die Erklärung über die Freilassung politischer Gefangener am 20. 3., sodass sich bereits am 23. 3. die Tore des Brünner Spielbergs für die „Politischen“ öffneten. Im Sommer 1848 traf der Reichstag in Wien zusammen, wobei unter den 383 Abgeordneten bereits 190 Slawen waren, allerdings fast ohne Adel, eine Ausnahme stellte Graf Franz Stadion dar, der für Galizien gewählt

209


worden war. Zum Vizepräsidenten des Reichstags wurde der Prager Bürgermeister Dr. Antonín Strobach gewählt, der bis zum Ende der Tagung als Vorsitzender fungierte. Die arretierten Abgeordneten Karel Havlíček Borovský und Dr. František Brauner wurden erst auf Riegers Interpellation freigelassen. In der Kommission für die Reichskonstitution, deren wichtigste Folge die Aufhebung der Untertänigkeit gegen Vergütung war (verabschiedet als Gesetz am 31. 8.), arbeiteten Palacký, Dr. Adolf Pinkas und Rieger, welcher die führende Persönlichkeit unter den 76 Abgeordneten tschechischer Nationalität war. Palacký, Strobach und Brauner begeisterten die meisten Abgeordneten für eine Politik der Erhaltung des Kaiserhofs und zur Schaffung der konservativen Rechten, deshalb wurden die tschechischen Abgeordneten von den deutschen Liberalen gehässig als Reaktionäre bezeichnet. Erwähnenswert ist die Tatsache, dass das aufständische Wien ähnlich wie Prag vom Fürsten Alfred Candid Windischgrätz und dem Grafen Franz Colloredo belagert wurde. (Windischgrätz benahm sich in Wien ähnlich grausam wie früher in Prag, als er einige Anführer der Revolution hinrichten ließ.) Nach der Niederschlagung der Revolution in Böhmen und in Mähren kam es weiterhin zu Kundgebungen der Verbundenheit mit der Bevölkerung des beschossenen und brennenden Wiens. Nach der vollständigen Niederschlagung der Revolution wurde Wien unter der langen Regierung des Kaisers Franz Joseph I. zu einer tatsächlichen Großstadt ausgebaut, in welcher Menschen aus allen Teilen der ausgedehnten Vielvölkermonarchie ansässig wurden. Symbolisch entstand dadurch ein idyllisches Bild des prosperierenden übernationalen Reiches mit einer zufriedenen und kultivierten Bevölkerung. 1849 wurde der in Wien lebende evangelische Pfarrer und Prediger, Schriftsteller, Dichter und Professor für Slawische Altertümer an der Wiener Universität, der Slawist Ján Kollár, zum Regierungsberater für die österreichischen Slawen ernannt. Von diesem Jahr an arbeitete der nach Palacký und Rieger dritteinflussreichste tschechische Politiker, František August Brauner, an der Vorbereitung neuer Gesetze. In Wien gab Václav Jiří Dundr eine „Denkschrift über die Oktoberrevolution in Wien“ mit Kalivodas Illustrationen heraus. Nach Wien zog Alois Vojtěch Šembera, der Verfasser der neuzeitlichen tschechischen juristischen Terminologie, der hier den böhmischen Teil des Reichsgesetzbuchs redigierte und tschechische Sprache und Literatur an der Universität unterrichtete. Der Minister Alexander Bach empfing zweimal den Journalisten Karel Havlíček Borovský und diskutierte mit ihm über die Pressefreiheit und das Verbot der Zeitung „Národní noviny“.

210


1850 errichtete der patriotische Baumeister František Šebek aus Wlaschim in seinem Wiener Haus die private Industrieschule für das tschechisch-slawische Baugewerbe, und bis zu seinem Tode unterstütze er sie finanziell. Während seines Studiums arbeitete hier auch der spätere Architekt Josef Hlávka, der hier den Maurergesellenbrief erhielt. Die Wsetiner Möbelbauer Jacob und Josef Kohn gründeten in Wien ein Unternehmen. In demselben Jahr begann der erste von drei Wiener Studienaufenthalten des Brünner Augustinermönchs und späteren Genetikers Johann Gregor Mendel. (1851–1853 studierte er an der Universität Mathematik, Chemie, Zoologie, Botanik, Paläontologie und Physik, wobei er die größte Aufmerksamkeit der experimentellen Physik im neu gegründeten Institut des Professors Doppler und der Pflanzenphysiologie bei Professor Unger widmete. Nach der Vorlage einer Arbeit über Gemüseschädlinge wurde er Mitglied der neuen Wiener Zoologisch-botanischen Gesellschaft. Deprimiert verließ er nach einem Konflikt mit dem Professor für systematische Botanik Fenzel, der ältere wissenschaftliche Ansichten vertrat, im August 1855 Wien und versuchte nicht mehr, seine Fachlehrerprüfungen zu bestehen.) Am 19. 3. starb in Wien mit 87 Jahren der anerkannte Komponist, Geigenvirtuose und Organist Adalbert Gyrowetz, der in Budweis geboren worden war. 1850–1851 gaben Hermenegild Jireček, MUDr. František Terebelský und andere Patrioten die Tageszeitung „Vídeňský denník“ heraus, 1851 folgte dreimal wöchentlich „Vesna“ unter Redaktion der Brüder Hermenegild und Konstantin Jireček, Prokop Chocholoušek und Josef Alexander Helfert. In einer Kunstausstellung in Wien ließ Graf Franz von Schlick ein Bild seines Hofmalers zeigen, welches die Altstädter Exekution am 21. 6. 1621 darstellte, wobei unter den 27 Aufständischen sein Vorfahre Graf Joachim Andreas von Schlick hingerichtet worden war. 1851 wurde die Wiener Genie-Akademie im aufgelösten Kloster in Klosterbruck bei Znaim untergebracht, bereits 1869 wurde sie jedoch wegen der mangelhaften Räumlichkeiten unter dem Namen Technische Militärakademie zurück nach Wien verlegt. Der Gründer des Vereins österreichischer Psychiater, der Psychiatriedozent Josef Riedel, gebürtig in Friedland, wurde zum Direktor der neugeschaffenen k.k. Irrenanstalt ernannt. 1852 spielte die tschechische Theatergesellschaft von Josef Alois Prokop tschechische Vorstellungen im Bezirk Josefstadt. Einige Stücke zeigte sie in demselben Jahr in Brünn.

211


Im Alter von 59 Jahren starb am 24. 1. Ján Kollár, Autor des Gedichts „Slávy dcera“ (Tochter der Sláva), das in demselben Jahr in der Mechitaristen-Druckerei erschien. (Die sterblichen Überreste des Dichters wurden 1904 auf Bitte von Wiener Patrioten vom St. Marxer Friedhof nach Prag gebracht.) Am 8. 8. wurde der Brünner Urbanist Josef Nebehosteny in Wien geboren. 1853 wurde eine Zentralkommission für den Denkmalschutz in Wien gegründet, deren Aufgabe es war, Pläne für die denkmalgerechten Herrichtungen von Burgen und Schlössern in der ganzen Monarchie zu entwerfen (beispielsweise für die Renovierung der Burg Karlstein.)


Trauerzug zum Nordbahnhof, woher der Sarg in das Mausoleum Heldenberg in Kleinwetzdorf überführt wurde. Ab 1. 10. wurde der Infanteriegeneral Josef Krautwald von Annau geboren, im Ersten Weltkrieg Kommandant in Galizien, Südtirol, auf dem Altopiano dei Sette Comuni etc. 1858 – 1861 erschien die Zeitschrift „Světozor“ unter der Redaktion von Hermenegild Jireček.

Am 14. 1. 1854 wurde der Maler Vojtěch Hynais in Wien geboren. (Nach Prag zog er erst 1893.)

1859 wurde der aus Schlesien stammende Politiker Hans Kudlich, der sich für die Bauernbefreiung eingesetzt und insbesondere den Widerstand auf dem Marchfeld angefeuert hatte, in Wien zum Tode verurteilt. Nach der Aufhebung des Urteils wanderte er 1867 in die USA aus.

In demselben Jahr entwarf der Forstingenieur und Erfinder Josef Ressel eine Rohrpostverbindung zwischen Wien und Triest. Wien führte diese Modernisierung allerdings erst 1875 ein, und zwar nur auf eine kurze Entfernung.

Mit 86 Jahren starb am 11. 6. der Staatsmann und Politiker Fürst Clemens Wenzel Nepomuk Lothar Metternich. Er wurde in der Familiengruft in Plaß begraben.

1855 gründeten die Fürsten Auersperg, Fürstenberg und Johann Adolf II. von Schwarzenberg, der Graf Chotek sowie die Bankiers L. Haber, L. Lämel und S. M. Rothschild die Kreditanstalt für Handel und Gewerbe.

1860 nach dem Fall der Regierung Bachs kamen 82 Abgeordnete aus Böhmen, Mähren und Schlesien in den Wiener Reichstag, darunter die „Alttschechen“ František Palacký, Dr. Ladislav Rieger, Dr. František Brauner, Josef Václav Frič, Alois Pravoslav Trojan, die „Jungtschechen“ Karel Sladkovský und die Brüder Eduard und Julius Grégr. Das sogenannte Rieger-Memorandum mit Forderungen des tschechischen Volks (unterzeichnet u. a. von František August Brauner, Jan Evangelista Purkyně, Fürst Rudolph Thurn-Taxis und anderen) wurde am 18. 6 dem Kaiser unterbreitet. Als Reichsratsabgeordneter wurde auch der 4. Bischof von Budweis, Jan Valerián Jirsík, ThDr. nach Wien gesandt, der sich mit anderen tschechischen Abgeordneten dem passiven Widerstand anschloss.

Bei der Erstellung der Pläne für die Votivkirche bat der Architekt Ferstel den 24-jährigen Josef Hlávka um Mithilfe. An der künstlerischen Ausstattung der Kirche beteiligten sich mehrere böhmische Künstler – Felix Jenewein, Václav Levý, František Melnický, Max Pirner, Josef Matyáš Trenkwald, Josef Tulka, Rudolf Dominik Zafouk und František Ženíšek. Von 1871 an wurde der gesamte Bau von Joseph A. Kranner geleitet. 1856 expandierte der Industrielle Michael Thonet von Wien nach Mähren, um mit seinen Söhnen eine Fabrik für Bugholzmöbel in Koritschan zu gründen, 1861 auch in Bistritz am Hostein, 1867 in Hallenkau und 1872 in Wsetin. 1857 wurde der innere Ring der Stadtmauer in Wien abgerissen. An der neu erbauten Ringstraße entstanden in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts viele Repräsentationsbauten: das Rathaus, das Parlament, die Universität, das Burgtheater, das Opernhaus, Denkmäler, Konzertsäle, Museen und die Votivkirche. Da sich das deutsche Element auch außerhalb Wiens nach dem Stil der Reichsresidenz sehnte, entstand ein ähnlicher Plan für eine Ringstraße auch für Brünn, wo dieselben österreichischen Künstler sich an den Bauten beteiligten. Zu den fünf größten Städten der Monarchie nach Wien gehörten damals Prag, Triest, Lemberg, Graz und Brünn. Am 17. 1. 1858 wurde die Leiche des in Mailand verstorbenen 92-jährigen Feldmarschalls Johann Joseph Wenzel Anton Franz Karl Graf Radetzky von Radetz über Venedig und Triest nach Wien gebracht, nach einem 73-jährigen Dienst in der österreichischen Armee. Am Tag darauf begleitete die gesamte Wiener Garnison mit dem Kaiser an der Spitze den

212

Am 3. 4. 1861 starb mit 83 Jahren Graf Franz Anton von Kolowrat-Liebsteinsky, der nach Metternichs Fall kurz die Regierung geleitet hatte. Er war einer der Gründer des Nationalmuseums in Prag. In Wien erschien die Revue „Dunaj“ als Literaturalmanach der tschechischen Studenten. 1862 spielte in Wien die Theatergruppe von J. Rosa und Václav A. Svoboda tschechische Vorstellungen, wobei die in Wien geborene spätere Schauspielerin des Prager Nationaltheaters Otýlie Sklenářová-Malá debütierte. In demselben Jahr wurde der Slawische Sängerverein gegründet. 1863 führte die Wiener Firma Schreiber, Schripper und Salcher die Herstellung von Metallknöpfen und anderen Utensilien in Wagstadt bei Neutitschein ein. Der Astronom und Philosoph Karel Jelínek aus Brünn wurde Direktor des Zentralen meteorologischen Instituts in Wien.

213


Während der politischen Lockerung wurden erste tschechische Vereine gegründet, so beispielsweise der Bürgerverein Občanská beseda oder der Dilettantenverein „Pokrok“, 1865 der Gesellschafts- und Bildungsverein Slovanská beseda und der Sängerverein Lumír, 1867 der Turnverein Sokol im 1. Bezirk, 1868 der Akademische Verein und der Tschechoslowakische Arbeiterverein mit dem Schulverein „Komenský“, 1869 der Theater-, Sänger- und Bildungsverein Záboj sowie der Sportverein Slavoj, 1873 der Unterhaltungs- und Bildungsverein Tyl, 1880 Občanská beseda, 1888 der Leserverein Palacký, 1885 der Frauenverein Ludmila, gegründet von den Frauen Cebuská und Menčíková, 1892 der Arbeiterturnverein Omladina und der Sängerchor Tovačovský unter dem Chorleiter Volánek, 1896 der Leser- und Dilettantenverein Říp, 1898 der Arbeiterturnverein Lasalle und viele andere. An der Gründung einiger Organisationen beteiligten sich Studenten, Arbeiter, Gewerbetreibende und Handwerker, aber schon die erste wichtigere Organisation, die Slovanská beseda, wurde finanziell als auch gesellschaftlich von Politikern, Adeligen, Historikern, Musikern, Baumeistern und Ärzten unterstützt (unter ihnen die Grafen Heinrich Karl Clam-Martinic, Franz Ernst, Otto und Johann Harrach, Zdenko Kolowrat-Krakowsky, Egbert Belcredi, Siegmund Berchtold, die Fürsten Adolf von Schwarzenberg, Heinrich Lobkowitz, der Pädagoge Petr Bílka, Baron Josef Alexander Helfert, der Architekt Ing. Josef Hlávka, der Historiker František Palacký, die Politiker JUDr. Jan Dvořáček und JUDr. František Ladislav Rieger, der Chorleiter Arnošt Förchgott-Tovačovský, der Arzt MUDr. Eduard Albert). Erster Vorsitzender wurde Eugen Czernin von Chudenitz, nach dessen Tod 1868 Graf Johann Harrach. Unter dem aus Wischau stammenden Bürgermeister Dr. Andreas Zelinka (1863–1868) wurde in Wien die Pferdestraßenbahn eingeführt, der Stadtpark gegründet und die öffentliche Wasserleitung errichtet. 1864 erfolgte die Ernennung des Architekten Josef Mocker zum Leiter des Turmaufbaus am Stephansdom, bisher hatte er im Büro des Dombaumeisters Schmidt gearbeitet. Am 27. 7. 1865 wurde der den Ausgleich suchende und moderate Graf Richard Belcredi Ministerpräsident. Er sympathisierte mit den Tschechen und verhandelte konstruktiv mit den Abgeordneten Palacký, Rieger und Brauner. In seinem Amt blieb er bis zum 7. 2. 1867. Palacký gab den Aufsatz „Idea státu rakouského“ heraus, in welchem er seine optimistische Meinung äußerte: Wir bestanden vor Österreich und werden auch danach bestehen. Dreißig Jahre lang war der Brünner Konservative JUDr. Alois Pražák, ein Repräsentant der Tschechischen Nationalpartei, der wichtigste mährische Politiker. Er leitete das Wiener Justizministerium.

214


In Wien begann der Betrieb der ersten städtischen Pferdestraßenbahn in der Monarchie. Im nachfolgenden Jahr wurde dieses Verkehrsmittel in Pest eingeführt und 1869 nach dem Wiener Vorbild als dritte Stadt Österreich-Ungarns auch in Brünn. 1884 folgte dann Brünn seinem Wiener Vorbild auch bei der Einführung der Dampfstraßenbahn. Am 22. 5. 1866 wurde die Sankt-Wenzel-Krone aus Sicherheitsgründen wegen des Preußisch-österreichischen Kriegs mit dem Abendzug nach Wien gebracht. Die staatliche Bahngesellschaft führte vor der Abfahrt eine außerordentliche technische Untersuchung der Wagen durch und reservierte für die Überführung ein Abteil der 1. Klasse, aber der Statthalterrat Hlávka und das Mitglied des Landesausschusses Dr. Brauner transportierten das kostbare Frachtgut in einem gewöhnlichen Gepäckstück – in einer Hutschachtel. Die triumphale Rückfahrt aus der kaiserlichen Schatzkammer wieder nach Prag trat die Krone im nachfolgenden Jahr an. Die Architekten van der Nüll und von Siccardsburg äußerten sich positiv zu den Plänen des Architekten Josef Zítek für den Bau des Prager Nationaltheaters. In der Redemptoristenkirche am Rennweg begannen Gottesdienste in tschechischer Sprache. Die Wiener Unternehmer Sneck und Kohnberger gründeten in Odrau ein prosperierendes Werk für Gummitextilwaren (später Firma Optimit). Im Alter von 56 Jahren starb am 17. 12. in Wien der Oberarzt, Prior und Provinzial der Barmherzigen Brüder vom heiligen Johannes von Gott, Coelestin Opitz aus Hermsdorf, der Medizin in Prag studiert und 1847 hier die erste Operation unter Verwendung einer Äther-Narkose in den österreichischen Ländern durchgeführt hatte. 1867 – Nach der verlorenen Schlacht von Königgrätz begann man in Österreich über die Notwendigkeit von Feldlazaretten und Transportzügen für Verletzte zu sprechen. Für einen Lastwagen-Prototyp für den Verwundetentransport vom Schlachtfeld gewann MUDr. Jaromír von Mundy in diesem Jahr den ersten Preis auf der Weltausstellung in Paris. Er wurde Mitglied der internationalen Kommission für Kriegshilfsdienst und Vorsitzender ihrer technischen Sektion. Für seine Verdienste bei der Verwundetenpflege wurde er u. a. mit dem Kommandeurkreuz des Franz-Joseph-Ordens ausgezeichnet. Nach dem österreichisch-ungarischen Ausgleich vermehrten sich die Probleme im politischen und nationalen Bereich, und bereits im Mai gingen die Tschechen in die Opposition und in den sogenannten passiven Widerstand. Von diesem Jahr an arbeitete Josef Hybeš in der sozialdemokratischen Bewegung in Wien. Neben ihm waren auch Vlastimil Tusar oder Gustav Habermann in der Führung der tschechischen Sozialdemokratie tätig, in der nationalsozialen Bewegung dann Antonín Tomášek.

215



Generaldirektor der Post und Telegrafen wurde Vincent Maly aus Nennowitz, der durch die Einführung der Korrespondenzzettel berühmt wurde.

1869–1882 bekleidete der Spirituosenmagnat Ignaz Kuffner, der aus Lundenburg nach Wien gekommen war, das Bürgermeisteramt im Bezirk Ottakring.

Vom 21. 12. 1867 bis 24. 9. 1868 war Karl von Auersperg Ministerpräsident.

1870 wurde der Dirigent der Tschechischen Philharmonie Ludvík Václav Čelanský geboren, und am 14. 9. starb mit 46 Jahren der Maler Karel Svoboda.

1868 – Politische und nationale Streitigkeiten hinderten Wiener Fabrikanten nicht daran, ihre Aktivitäten in Böhmen und Mähren auszuweiten – so übertrug beispielsweise die Firma May ihre Zentrale in die neue Zuckerfabrik in Altstadt bei Ungarisch Hradisch. Am 28. 12. starb mit 85 Jahren der Politiker, Diplomat, Staatsmann und Wirtschaftler Karl Chotek von Chotkowa und Wognin, der 17 Jahre lang erfolgreich an der Spitze der Verwaltung von Böhmen gestanden und sich unter anderem am Bau der Pferdeeisenbahn Budweis – Linz oder an der Flussregulierung der Etsch beteiligt hatte. Zur Bestattung wurde er nach Waltirsche überführt. An der künstlerischen Ausstattung des Künstlerhauses im Neurenaissancestil beteiligen sich Antonín Břenek, Karel Svoboda und Antonín Pavel Wagner. 1869 leistete der Maler Antonín Chittussi den freiwilligen Wehrdienst in Wien, dabei besuchte er die Kunstakademie. Am 9. 3. wurde der Kunsthistoriker und Restaurator Paul Bergner in Wien geboren. Tomáš Masaryk trat das Studium am Akademischen Gymnasium an, er war mit der Familie des Polizeidirektors Anton Le Monnier aus Brünn nach Wien gekommen. Nach dem Selbstmord des Architekten van der Nüll wurde das neue Gebäude der Hofoper von seinem Schüler Josef Hlávka fertiggestellt.

Der erste österreichische Katholikentag in Wien wählte den Grafen Egbert Belcredi zum Präsidenten, der kurz zuvor vom Papst mit einem Kommandeurkreuz ausgezeichnet worden war. Wien wurde durch eine regelmäßige Dampfeisenbahnverbindung mit Budweis verbunden. 1871 wurde Karel Habětínek Justizminister und Josef Jireček Minister für Kultur und Bildung. Vom 25. 11. bis zum 15. 2. 1879 war Adolf von Auersperg Ministerpräsident. Die Abgeordneten JUDr. Ladislav Rieger, Graf Richard Belcredi, JUDr. Alois Pražák und Graf Heinrich Karel Clam-Martinic verhandelten mit der Regierung erfolglos über einen Ausgleich. Die Mehrheit der deutschsprachigen Abgeordneten lehnte die Forderungen der Tschechen ab. Auf Clam-Martinics Rat verließen die tschechischen Abgeordneten den Reichstag. Zu den aktivsten Opponenten der tschechischen Seite gehörte Fürst Alois von Liechtenstein. In Wien heiratete der Maler Julius Mařák seine 23-jährige, in Budapest geborene Schülerin Ida. Die Unternehmer Emil Rezler und Josef Komárek gründeten in Wien die erste Nähmaschinenfabrik in Österreich-Ungarn (spätere Produktion unter der Marke Minerva). Die mährischen Studenten in Wien gründeten den Verein Bruna Sudetia (in dem auch Ferdinand Porsche Mitglied war). Der Bildhauer Jan Meixner schuf für Wien die Bronzestatue des Kaisers Maximilian von Mexiko. Am 21. 4. 1872 wurde in Rudolfsheim-Fünfhaus im Tschechoslowakischen Arbeiterverein der Schulverein „Komenský“ gegründet, deren Aufgabe die Gründung einer tschechischen Volksschule war, und in demselben Jahr auch eine Wiener Bankfiliale der Prager Živnostenská banka. Am 19. 1. fand in Wien der erste Konzertauftritt des jungen Tschechischen Quartetts (Josef Suk, Karel Hoffmann, Oskar Nedbal und Ota Berger) statt, das hier seine weltberühmte künstlerische Laufbahn begann.

Gedenktafel von T. G. Masaryk, Akademisches Gymnasium, Lothringerstraße

216

In Wien wurde die Malerin Pepi Mařáková (figurale Malerei) geboren, Tochter und Schülerin des Landschaftsmalers Julius Mařák.

217



Am Akademischen Gymnasium in Wien legte Tomáš Masaryk das Abitur ab und begann das Philosophiestudium an der Wiener Universität. Auf einer Wiener Ausstellung feierten keramische Produkte der Frainer Fabrik des Grafen Eduard Petra František Stadnický, der Znaimer K. k. Fachschule und der Znaimer Keramikfabriken der Brüder Slowak, Alois Klamerth, L. Lauer und F. Kaiser Erfolge. Mit der inneren und äußeren Verzierung des Kunsthistorischen Museums wurden u. a. Julius Viktor Berger, Hans Canon, Josef Fritsch, Vojtěch Hynais, Celda Klouček, Jan Lukeš, Julius Mařák, Jan Meixner, Ludvík Šimek, Antonín Pavel Wágner und Rudolf Dominik Zafouk beauftragt. In der Jury für den Bau saß der Architekt Josef Hlávka. 1872–1882 wurde das neue Rathaus nach einem Entwurf von F. Schmidt durch Hlávkas Baufirma errichtet. An der künstlerischen Ausstattung beteiligten sich u. a. Antonín Břenek, Josef Fritsch, Antonín Hlaváček, František Melnický und Antonín Pavel Wagner. An der österreichischen Polarexpedition, die am 14. 6. unter der Leitung des Malers und Geografen Julius Payer zum Nordpol auslief, nahmen die Offiziere Brož und Orel, der Heizer Pospíšil aus Prerau und der Unteroffizier Ota Kříž aus Patschlawitz bei Kremsier teil, deren 116 Tagebuchseiten erhalten sind. Nach dem Recht des Entdeckers nannte die Expedition das am 2. 11. 1873 entdeckte Festland Franz-Josef-Land. 1873 fand in Wien die 5. Weltausstellung statt. Ihr Vizepräsident war Fürst Johann Adolf von Schwarzenberg. Über die Vorbereitungen informierte der Journalist und Schriftsteller Jan Neruda mit Hilfe des Dichters Václav Kazimír Šembera, des Sohns von Alois Vojtěch Šembera, die Prager Zeitungen; einige Artikel über die Ausstellung publizierte auch der Beamte der Hofbibliothek Josef Brandejs. Als Stipendiat wurde der Maler Mikoláš Aleš nach Wien geschickt. Mit einer Goldmedaille wurde die Bogenlampe von František Křižík ausgezeichnet. Eine Goldmedaille erhielt ebenfalls Julius Mařák für sein Bild „Kongress der Störche“. Gewürdigt wurden ebenfalls der Architekt Josef Zítek, der Besitzer der Znaimer Keramikfabrik Alois Klamerth, der Uhrenhersteller František Zajíček, der Fotograf Quido Trapp und der Bildhauer Antonín Pavel Wagner. Baron MUDr. Jaromír Mundy zeigte auf der Ausstellung mit großem Erfolg einen Sanitätspavillon mit einem Lazarettzug für den Verwundetentransport vom Schlachtfeld. Die Brünner verzeichneten den größten Erfolg mit traditionellem Militärtuch und englischen Stoffen, geschätzt wurden auch Hüte aus der Manufaktur in Neutitschein, Produkte der Firma Massag aus Wagstadt (Knöpfe, Skibindungen, Pressen und Beschläge), das Kutschengestell Herkules der Firma Schustala aus Nesselsdorf, Millauer Glas und Kristallleuchter aus Steinschönau. Maximilian von Mexiko, Johann Meixner 1871, Am Platz

218

219



Büste von MUDr. Jaromír Mundy, Th. Charlemont, Radetzkystraße 1

Karl Schwarz, der in Söhle bei Neutitschein geborene Baumeister des Wiener Kronprinz-Rudolf-Bahnhofs, des Salzburger Bahnhofs, einiger Bahnstrecken in Mähren und der Kaiserin-Elisabeth-Bahn von Wien nach Salzburg, wurde in den Adelsstand erhoben.

Maler Hans Canon-Straširybka, Stadtpark

220

Am 12. 1. starb in Wien mit 60 Jahren der in Pilsen geborene Ministerialbeamte und Humorist Josef Burgerstein, der beispielsweise in der Revue „Dunaj“ publiziert hatte.

221


Am 8. 4. 1874 wurde Pavla Kytlicová-Balíková geboren, Schriftstellerin und Herausgeberin der Werke von Jakub Deml, und in demselben Jahr die anerkannte Pariser Malerin Anna Morstadtová. Im Dezember genehmigte das Kriegsministerium auf Kolowrats und Mundys Antrag das Projekt für den Bau von 12 Sanitätszügen mit je 16 Waggons für den Transport und die Notbehandlung von Kriegsverletzten.


Durch eine Dampfeisenbahn wurden Wien und Prag verbunden. 1875 wurde der St.-Method-Verein gegründet; zu seinen Gründern gehörten ThDr. Antonín Horny, Graf Jan Harrach, die Brüder Konstantin und Hermenegild Jireček, František Švec und andere Persönlichkeiten der patriotischen Gesellschaft. Tomáš Masaryk wurde Vorsitzender des tschechischen Akademischen Vereins in Wien. Antonín Kříž gab eine Auswahl aus dem Tagebuch seines Bruders Ota Kříž heraus, der am 16. 3. 1874 während Payers Polarexpedition zum Franz-Josef-Land mit 29 Jahren an Tuberkulose verstorben war. In einer tschechischen Familie wurde am 24. 5. in Wien der Maler Ludvík Tremmel geboren. Am 21. 10. starb mit 56 Jahren MUDr. František Terebelský, Militärarzt, Geograf, Übersetzer und Beamter der Hofbibliothek. Er beherrschte 22 Sprachen und wurde in Gaya geboren. Fürst Hieronymus Colloredo-Mannsfeld war 1875–1879 Landwirtschaftsminister. Am 10. 3. 1876 promovierte Tomáš Masaryk an der Wiener Universität mit der Doktorarbeit „Das Wesen der Seele bei Plato“. Eine bedeutende Rolle im kulturellen und politischen Leben Wiens spielte Baron Vojtěch Lanna, Kurator des Österreichischen Museums für Kunst und Industrie, des Österreichischen Archäologischen Instituts und weiterer wissenschaftlicher Spitzeninstitutionen. Er förderte auch die österreichische Nordpolexpedition und österreichische Forschungen in Kleinasien. Am 13. 3. starb mit 76 Jahren der anerkannte Maler Josef Führich, der in Kratzau geboren worden und seit 1834 in Wien tätig gewesen war. Mit 54 Jahren starb der in Schwanberg geborene Bildhauer František Melnicky. 1877 wurde ein Almanach zum 70. Geburtstag von Alois Vojtěch Šembera herausgegeben, einem Schriftsteller, der neben Ján Kollár und Vincenc Furch ein großes Vorbild für die tschechisch schreibenden Wiener Dichter darstellte. Am 7. 1. wurde der Kunsthistoriker Vojtěch Birnbaum in Wien geboren, am 23. 4. der Maler František Ženíšek d. J. und am 26. 8. der Brünner Architekt Heinrich Fanta. Aus Jitschin kam die Familie von Jakob Kraus mit dem dreijährigen Sohn Karl nach Wien, dem späteren anerkannten Dramatiker, Romandichter, Kritiker und Journalisten.

Büste von T. G. Masaryk, Atrium der Universität, Dr.-Karl-Lueger-Ring

222

223



1879–1902 lebte und arbeitete der Maler Felix Jenewein in Wien. 1879 trat der mährische Abgeordnete, Graf Egbert Belcredi, in den Reichsrat als führender Repräsentant der mährischen Katholiken. In der Wiener Politik wirkte er bis 1891. (Die Abstinenzpolitik der tschechischen Abgeordneten endete Ende September desselben Jahres mit der Rückkehr in den Wiener Reichstag, und die Abgeordneten wurden zum Teil des sogenannten Eisenrings der Rechten, der das Kabinett des Grafen Taafe unterstützte. Die tschechische politische Repräsentation unter Riegers Führung erhielt für ihre Loyalität gegenüber der Regierung zahlreiche kleine Zugeständnisse. Ihren Entwurf einer neuen staatsrechtlichen Ordnung hielt man in Wien allerdings für harmloses Theater.) Am 1. 2. wurde der Belletrist Felix Blažek / Antonín Zoglmann und am 25. 4. der Verfasser der ersten tschechoslowakischen Konstitution sowie Gründer und Rektor der Brünner Masaryk-Universität JUDr. František Weyr in Wien geboren.

Kreuzweg, Jos. Führich 1844–1866, Nepomukkirche, Nepomukgasse/Praterstraße

Nach 1877 wurde die österreichische Politik wesentlich von Fürst Franz Gundakar Colloredo-Mansfeld beeinflusst, der als graue Eminenz des Wiener Hofs bezeichnet wurde. Am 23. 7. 1878 starb in Wien mit 74 Jahren der anerkannte Anatom und Pathologe MUDr. Karl von Rokitanski, gebürtig aus Königgrätz. Auf der Industrieausstellung wurden wieder Produkte aus Böhmen und Mähren gewürdigt, die Firma Massag von Matthias Salcher errichtete damals ihr Wiener Kaufhaus. Eine große Aufmerksamkeit erweckte im Mai die Ankunft des ersten österreichischen Automobils „Präsident“ der Firma Schustala aus Nesselsdorf. (Die Strecke von 328 km legte es in 24 Stunden und 15 Minuten zurück, davon 14 Stunden für die Fahrt.) Vor diesem Wunder der Technik fuhren aus Sicherheitsgründen Radfahrer, und die ganze Strecke säumten Zuschauer. Die Fabrikanten aus Böhmen und Mähren griffen auch später in die Geschichte des österreichischen Automobilismus ein – so wurde beispielsweise der Reichenberger Baron Liebig Präsident des Österreichischen Automobilistenvereins. Am 14. 11. reichte Masaryk seine Habilitationsarbeit „Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart“ ein. In den Jahren 1879–1892 bekleidete der führende mährische Politiker Pražák das Amt des Innenministers.

224

Bis zum Ende des Ersten Weltkriegs lieferte die Firma des Hoflieferanten Josef Rotter, gegründet in diesem Jahr in Schönau bei Neutitschein, Laternen an sämtliche österreichische Eisenbahnen. Am 19. 4. 1880 wurde die sogenannte Stremayr-Sprachenverodnung erlassen, welche die tschechische Sprache im äußeren Amtsverkehr mit der deutschen gleichstellte (auf tschechische Eingaben mussten die Ämter auf Tschechisch antworten). Nach seiner Rückkehr aus Leipzig absolvierte der Komponist Leoš Janáček einen kurzen Studienaufenthalt (Mai bis Juni) am Wiener Konservatorium. Nach einer negativen Resonanz zu seinem Violinkonzert trennte er sich im Unfrieden von Professor Dachs und der Konservatoriumsleitung, das Zeugnis erhielt er mit der Post zugeschickt. Vom 1. 12. an gab Jan Stanislav Skrejšovský die regierungsfeindliche Zeitung „Tribüne“ heraus. 1880–1892 arbeitete der Bildhauer Josef Václav Myslbek an der künstlerischen Ausstattung des Parlaments. Wegen ihres edlen Ausdrucks wurde insbesondere seine Skulptur „Hingabe“ bewundert, Anerkennung fand auch die „Glaubensbeständigkeit“. An der künstlerischen Ausstattung beteiligten sich auch Antonín Břenek, Josef Fritsch, Eduard Schnirch, Hans Schwathe und Karel Schwerczek. 1881 nach dem zerstörerischen Theaterbrand entstand auf Anregung des Barons MUDr. Jaromír Mundy die Freiwillige Rettungsgesellschaft für die erste Hilfe bei Unfällen; nach ihrem Vorbild wurde auch die Prager Rettungsstation errichtet.

225



Für Waisenkinder und verlassene Kinder sorgte die Lehrerin und Sozialarbeiterin Marie Steyskalová, die 1875 mit 13 Jahren nach Wien gekommen war. Ihr Halbbruder František Steyskal-Lažanský gab in den 1880er-Jahren sechs Jahre lang die patriotische Zeitung „Lev vlastenecký“ heraus. Der Kaiser Franz Joseph I. verlieh am 2. 4. dem Großprior des Malteserordens von Böhmen und Österreich sowie seinen Nachfolgern den österreichischen Fürstentitel. Von 1881 an wirkten in Wien die Tschechoslawische Sozialdemokratische Arbeiterpartei, gegründet 1878 in Prag, sowie ihre Redaktion der Zeitung „Dělnické listy“ (in deren Wiener Leitung arbeitete beispielsweise der Arbeiterdichter Norbert Zoula, in der Redaktion dann der Arbeiterdichter und Journalist Josef Boleslav Pecka, der während des Ausnahmezustands 1884 aus Wien verbannt wurde). Im 15. Bezirk entstand der Leser- und Unterhaltungsverein Vlastenecká omladina zur Unterstützung des Schulvereins „Komenský“. Am 13. 6. starb mit 84 Jahren der in Pilsen geborene hervorragende Internist und Diagnostiker und Facharzt für Herz- und Lungenkrankheiten MUDr. Josef Škoda, und am 11. 10. mit 61 Jahren der Erzieher und Begründer einer Erziehungsanstalt Petr Bílka, gebürtig aus Boskowitz.

Am 1. 12. wurde die Künstlerin Vilemína (Minka) Podhajská geboren, die nach dem Ende des Ersten Weltkriegs nach Böhmen übersiedelte. An der künstlerischen Ausstattung des neu gegründeten Naturhistorischen Museums arbeiteten u. a. Josef Fritsch, Hugo Charlemont und Antonín Pavel Wagner. 1882 verbot der Landesschulrat dem Schulverein „Komenský“ die Eröffnung einer tschechischen Schule in Wien; sie wurde erst nach einem Eingriff des Ministeriums am 1. 9. 1883 eröffnet. Im 75. Lebensjahr starb am 23. 3. 1882 in Wien der Kenner der tschechischen Sprache und Literatur Alois Vojtěch Šembera, gebürtig aus Hohenmauth. An der Eröffnung des neuen deutschen Theaters in Brünn am 14. 11. nahm wegen einer Neuheit, der Edison‘schen elektrischen Beleuchtung, eine große Delegation des Österreichischen Ingenieur- und Architektenvereins teil. Neben diesem außergewöhnlichen Erlebnis und einer detaillierten Beschreibung der Mechanik und des Beleuchtungsprinzips nannte der Protokollführer Ernst Leonhardt in seinem ausführlichen Bericht auch eine weitere Neuheit, nämlich dass ihr Sonderzug von Wien nach Brünn auf der Strecke von Mistelbach eine Geschwindigkeit von 80 Stundenkilometern erreicht hatte. In den 1890er Jahren stellte sich in Wien eine neue Generation tschechischer Abgeordneter vor, darunter drei „Realisten“ – T. G. Masaryk, Dr. Karel Kramář und Dr. Josef Kaizl, die sich tapfer im Reichstag mit ihren Gegnern auseinandersetzten. Zu den Konservativen gehörte Graf Egbert Belcredi, der bis 1891 im Parlament saß. Am 14. 10. 1883 starb in Wien mit 52 Jahren der in Libischan geborene patriotische Journalist, Beamte im Justizministerium und Politiker Jan Stanislav Skrejšovský. 1883–1914 wurden nach einer Reorganisation der österreichisch-ungarischen Armee fünfzehn neue Gebietskommandanturen errichtet. An das II. Armeekorps in Wien wurde nach der Aufhebung des Brünner Gebietskorps neben Wien und St. Pölten auch Südmähren angeschlossen, und zwar Brünn, Iglau, Znaim und Kremsier. In Wien befanden sich folgende Kommandanturen: 2. Feldhaubitzregiment (29 % Tschechen), 2. Reitende Artilleriedivision (20 % Tschechen), 2. Schwere Haubitzdivision (28 % Tschechen), 1. Festungs-Artillerieregiment (23 % Tschechen) und 2. Traindivision (42 % Tschechen). Nordmähren gehörte zum I. Armeekorps in Krakau und Böhmen zum VIII. und IX. Korps in Prag und Leitmeritz.

Porträt des Arztes Josef Škoda

226

Marie Ebner von Eschenbach

Die Wiedereröffnung des Prager Nationaltheaters am 18. 11. 1883 förderten mehrere Mitglieder des Kaiserhauses finanziell, darunter auch der Kaiser Franz Joseph I.

227



1883 hielt sich Miroslav Tyrš, der Mitbegründer des Turnvereins Sokol, eine längere Zeit in Wien auf und studierte die Kunstsammlungen der dortigen Museen. 1884 wurde der Bonvivant und Betrüger von europäischer Dimension, JUDr. Karel Zajíček, in der Familie eines Wiener Kleinhändlers geboren. An der künstlerischen Ausstattung des in demselben Jahr begonnenen Baus der Neuen Universität arbeiteten u. a. Eduard Charlemont, Jaroslav Meixner, Josef Schwerczek, Karel Swoboda, Antonín Pavel Wagner und Karl Wolek. 1885 ließ sich Bertha Felicita von Suttner, geborene Kinsky, in Wien nieder. Sie lebte mit ihrem Mann in verschiedenen europäischen Städten sowie in Georgien, von diesem Jahr an war ihr Schicksal dauerhaft mit Wien verbunden. Der patriotische Jugendverein Vlastenecká omladina erreichte in demselben Jahr eine amtliche Eintragung. 1886 hatte eine Volksstickerei-Ausstellung, die ihre Veranstalterin Vlasta Havelková-Wanklová von Olmütz nach Wien übertrug, einen großen Erfolg. Von 1887 an bewegte sich Anna Pammerová in den aristokratischen Kreisen Wiens, eine Freundin des Dichters Otokar Březina, die später – ihren eigenen Worten zufolge – als enttäuschte und verbitterte Frau nach Südmähren zurückkehrte. Unter dem Motto „Auf nach Kremsier! Auf zum Heiligen Hostein!“ brachen 300 Wiener Tschechen am 14. und 15. 8. nach einem Jubiläumsfest des Slawischen Sängervereins am 1.–3. 5. zur Wallfahrt zum Heiligen Hostein auf. Die Veranstaltung wurde von dem in Wien lebenden und aus Jedownitz gebürtigen Mathematikprofessor František Bedřich Ševčík organisiert. 1888 wurde Carl Schlimp, ein in Böhmen gebürtiger Wiener, Besitzer der Schamottefabrik in Schattau bei Znaim. Im 89. Lebensjahr starb am 15. 9. in Wien einer der bedeutendsten Aristokraten, Fürst Johann Nepomuk Adolf II. Josef August Friedrich von Schwarzenberg. An der künstlerischen Ausstattung des neu eröffneten Burgtheaters beteiligten sich u. a. Josef Fritsch, Vojtěch Hynais und Antonín Pavel Wagner. 1889 verhandelte der Abgeordnete Rieger in Wien mit dem Kaiser und dem Minister Gäutsch, der eine Verordnung über die Reduzierung der Anzahl von tschechischen Mittelschulen erlassen hatte. Gänsemädchenbrunnen, Antonín Pavel Wagner, Rahlstiege

228

229



1890 wurde die Debatte über die sogenannten Punktationen von Dr. Ladislav Rieger, Otakar Zeithammer, den Grafen Heinrich und Karl Clam-Martinic, dem Fürstem Jiří Lobkowicz und Karel Mattuš mit dem Regierungschef Taaffe fortgesetzt. Am 25. 2. wurden der Brünner Maler František Václav Süsser und am 2. 4. die Malerin Cornelie Charlemontová in Wien geboren. 1891 versuchte der künftige Schuhmagnat Tomáš Baťa, in Wien Fuß zu fassen. Mit 15 Jahren, ohne Gewerbeschein und ohne Marktkenntnisse verlor er hier sein ganzes Geld sowie eine Anleihe von 300 Gulden von seiner in Wien dienenden Schwester Anna Baťová, verehel. Šíblová. Am 29. 1. starb in Wien mit 69 Jahren Ignaz Schustala, Kutschen- und Wagenhersteller in Nesselsdorf. In demselben Jahr entstand die Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft mit einer Direktion in Wien, die sich später zur Nesselsdorfer Wagenfabrik der Brüder Gutmann entwickelte. Am 6. 2. starb mit 75 Jahren der Dichter, Schriftsteller und Träger zahlreicher Auszeichnungen, JUDr. PhDr. Franz Isidor Proschko, gebürtig aus Hohenfurth, der bis zu seiner Pensionierung an der Wiener Polizeidirektion tätig gewesen war. In zwei Ausstellungen stellte der Reiseforscher MUDr. Emil Holub den Wienern die Ergebnisse seiner Reisen durch Südafrika vor. Im Oktober wurde auf Initiative von Bertha Felicita von Suttner-Kinsky und ihrem Mann die Österreichische Friedensgesellschaft gegründet. Zum Mitglied des Wiener Reichstags wurde T. G. Masaryk als Jungtschechen-Abgeordneter für die Böhmerwald-Städte gewählt. 1892 bezeichnete bei heftigen Auseinandersetzungen im Parlament der schlesische Abgeordnete Menger die tschechischen Abgeordneten und besonders Masaryk als Verräter, womit er einen weiteren Tumult im Parlament auslöste. Im Juni unternahm das Opern- und Schauspielensemble des Prager Nationaltheaters eine Manifestationsreise nach Wien und trat mit großem Erfolg auf der Internationalen Musik- und Theaterausstellung in Prater auf. Zum ersten Mal wurden Smetanas „Verkaufte Braut“ und Fibichs Melodram „Pelops Brautwerbung“ in Wien gespielt. Es war die erste Auslandsreise des neuen Ensembles unter dem Direktor František Adolf Šubrt und dem Kapellmeister Adolf Čech. Vor dem Auftritt mussten sich die Theaterkünstler allerdings verpflichten, dass das Nationaltheater kein anderes Gastspiel in Wien gibt. Grab des Reiseforschers MUDr. Emil Holub, Zentralfriedhof

230

231



Am 25. 1. 1894 starb in Wien der weltweit anerkannte Mathematiker Emil Weyr, der Gründer der „Monatshefte für Mathematik und Physik“. Am 14. 10. wurde der Fotograf, Musiker und Volkskundler Karel Plicka in Wien geboren, dessen Vater hier eine prosperierende Schlosserwerkstatt besaß. Nach Böhmen siedelte die Familie im Jahre 1900 über. Durch Selbstmord am Donaukanal starb am 2. 8. mit 72 Jahren der Erfinder der Sanitätszüge und Wohltäter der Armen, MUDr. Jaromír Mundy, von den Wienern liebevoll Onkel Járomir genannt. Nach der Auflösung der alten Wiener Porzellanfabrik kaufte Ernst Wahliss für sein Unternehmen in Turn bei Teplitz, gegründet 1894, fast alle Formen für Porzellanservice und -figuren ab und vertrieb sein Porzellan als neues „Alt-Wien“. Auch die Marke sollte mit ihrer Gestaltung und der Aufschrift Wienna / Wien die ursprüngliche Wiener Marke imitieren. Nach Wien und ganz Österreich wurden Wachswaren aus der Fabrik von Václav Zbořil d. J. aus Bistritz am Hostein geliefert. Nach Wien wurden Spargel aus Eibenschütz, Gänse aus Schebrow und Boskowitz, Gemüse und Geflügel aus dem Brünner Umland und koschere Spirituosen aus Wisowitz geliefert. Gedenktafel von T. G. Masaryk, Petersplatz / Goldschmiedgasse

1893 wurde der Verband Sokolská župa Rakouská (Österreichischer Sokol-Gau) von vierzehn Sokol-Einheiten gegründet. Sein erster Vorsteher war Josef Velek, es wurde das Bulletin „Stráž na Dunaji“ als Beilage des „Vídeňský denník“ herausgegeben, die Turnhalle befand sich im 17. Bezirk. In Josefstadt gastierte zehn Tage lang die Theatertruppe von Ladislav Chmelenský, dem späteren Direktor des Nationaltheaters in Brünn. Zu vierzehn Tagen Gefängnis wurde wegen einer provokativen antiösterreichischen Rede der in Trebitsch geborene František Dvořák, Schuhmacher, Journalist, Redaktionschef der Arbeiterzeitung „Dělnické listy“ und Mitbegründer des Vereins České srdce, in demselben Jahr verurteilt. Der Dichter J. S. Machar gab als seine Reaktion auf zeitgenössische politische Probleme die Sammlung „Tristium Vindobona“ heraus. (An Wien wandten sich auch seine weiteren Werke – das Pamphlet „Boží bojovníci“ zur Opposition der Jungtschechen gegen die Zusammenarbeit mit der Regierung Badenis, „Vídeň“, „Vídeňské profily“ und „Třicet roků“.) In einer tschechischen Familie in Wien wurde am 7. 9. der Maler, Fotograf und Übersetzer tschechischer Volkslieder („Lieder meines Volkes“) Josef Antonín Trčka-Antios geboren, der sich nach 1918 vergeblich um eine Professorenstelle in Prag bewarb.

232

1895 gab es einen großen Streik der Wiener Ziegeleiarbeiter, überwiegend Tschechen und Slowaken. Das Ergebnis war eine Vereinbarung über Elf-Stunden-Schichten und die Einhaltung der Sonntagsruhe. Im Alter von 61 Jahren starb am 27. 1. in Wien der bedeutende Bildhauer Antonín Pavel Wagner, der in Königinhof an der Elbe geboren war. 1896 begann mit der Wahl ins Parlament und später zum ersten Vizepräsidenten des Abgeordnetenhauses die Wiener Karriere des Dr. Karel Kramář, die damit endete, dass über ihn ein Todesurteil gefällt wurde. Der in Brünn geborene Architekt Adolf Loos ließ sich in Wien nieder. Im Burgtheater wurde am 4. 10. anlässlich des Kaisergeburtstags die „Verkaufte Braut“ mit dem Bass Vilém Heš als Kezal feierlich aufgeführt. 1897 kam der Ministerpräsident Badeni durch den Erlass einer Sprachverordnung den Tschechen entgegen, wodurch Tschechisch Amtssprache wurde, was auf einen großen Widerstand deutschsprachiger Abgeordneter stieß. Im Reichsrat kam es zu unschönen Ausschreitungen, und die tschechischen Abgeordneten wurden auch auf der Straße attackiert und bedroht. Bei der Herbstsitzung des Reichsrats, nachdem Badeni sogar ausgepfiffen wurde, ähnelte das Parlament einem Schlachtfeld. Die Deutschen kamen nicht nur mit Trompeten und Pfeifen, sondern auch mit Messern und Revolvern, der Vorsitzende des Abgeordnetenhauses wurde angegriffen und misshandelt. Gegen die Sprachgesetze stellte sich auch der Wiener Bürgermeister Lueger.

233



Mit 61 Jahren starb am 7. 1. in Wien der in Prag geborene Generaltruppeninspektor Anton von Schönfeld und am 25. 5. mit 57 Jahren der Organist und Komponist Alois Alexander Buchta, gebürtig aus Proßnitz. An einer Ausstellung zum 50. Jubiläum des Regierungsantritts Franz Josephs nahmen viele tschechische Unternehmer, Erfinder und Künstler teil. Einen Wettbewerb der k. k. Post zu einem Schloss mit Plombe für die Postsäcke gewann der 28-jährige Karel Mudroch, der in Skutsch geboren war und nach der Lehre in Prag als Werkmeister in einer Wiener Fabrik für Panzerkassen arbeitete. Dank des Preisgelds konnte er 1900 eine eigene Firma in Wien eröffnen, bereits 1904 ließ er sich allerdings in Tischnowitz nieder, und hier produzierte er eigene patentierte Zylinderschlösser unter der Marke Guard. 1899 begann der in Jitschin geborene Schriftsteller Karl Kraus die Herausgabe der Zeitschrift „Die Fackel“, in der anfangs auch Heinrich Mann, František Langer und Josef Svatopluk Machar schrieben und die bis 1936 erschien. Haus Steiner, Adolf Loos 1910, St.-Veit-Gasse 10

Im 1. Bezirk wurde die Genossenschaft Český dům gegründet, 1899 folgte dann die Gründung im 10. Bezirk.

Im 10. Bezirk wurde der erste tschechische Arbeiter-Turnverein (DTJ) gegründet. (1914 gab es in Niederösterreich bereits 19 DTJ-Einheiten. Sie gaben das Bulletin „Socialistické klíčení“ als eine 14-tägliche Beilage der Zeitung „Dělnické Listy“ heraus.)

In den Jahren 1897 bis 1918 waren der in Sobotka geborene Jungtscheche Jindřich Maštalka sowie der Pfarrer und der erste Abgeordnete der neu gegründeten katholischen Partei, der spätere Erzbischof von Olmütz, Anton Cyril Stojan, Reichsabgeordnete.

Mit 77 Jahren starb am 24. 1. Antonín František Rybička Skutečský, Staatsbeamter und Forscher im Bereich Jura, Literatur- und Kulturgeschichte, Heraldik und Geschichte der tschechischen Medizin, der auch Beiträge für Riegers Enzyklopädie „Slovník naučný“ geschrieben hatte.

Mit leichten Schuhen aus grobem Leinen, genannt „séglovky“ [Seglerschuhe] oder „baťovky“ [Baťa-Schuhe], drängten die Brüder Antonín und Tomáš Baťa auf den Markt in Wien und ganz Österreich-Ungarn.

Der Firma Curiel, dem einzigen großen Fahrradverkäufer in Österreich, stellte Václav Klement 1899 seine neuen Produkte vor, die Motor-Fahrräder mit einer elektromagnetischen Zündung. Die konservative Geschäftsführung lehnte ihn zuerst ab, aber nach dem Erfolg zweier Fahrer der Firma L&K im Automobilrennen Paris – Wien 1902 veränderte sich die Situation völlig.

Als Schnitzkunstlehrer ließ sich in Wien der 31-jährige Franz Barwig aus Schönau in Mähren nieder. 1898 widerrief der Ministerpräsident Manfred Clary-Aldringen Badenis Sprachverordnung, Badeni selbst wurde vom Kaiser entlassen, und die Tschechen begannen, im Parlament dieselben unangemessenen Mittel zu gebrauchen, die früher die deutschsprachigen Abgeordneten eingesetzt hatten. Für die Beendigung der Unruhen setzte sich der Kaiser persönlich ein. Dr. Josef Kaizl wurde Finanzminister. Aus einem Lesezirkel tschechischer Beamter in Wien entstand der Leseverein Svatopluk Čech, der schließlich zu den größten tschechischen Institutionen gehörte und über eine Bibliothek mit mehreren tausenden Büchern verfügte.

234

An der künstlerischen Ausstattung der Hofburg arbeiteten Antonín Břenek, Hugo Charlemont, Antonín Pavel Wagner, Celda Klouček, Antonín Mára und Josef Václav Myslbek. Am 13. 4. 1900 wurde der Typograf, Maler und Grafiker Rudolf Škrdla geboren. Am 21. 4. starb mit 64 Jahren Wilhelm Jahn, gebürtig aus Hof in Mähren. In den Jahren 1881–1897 war er Direktor der Hofoper. Auf Einladung des Vereins Vlastenecká omladina trat das Mitglied des Prager Nationaltheaters, Jindřich Mošna, am 8. 12. in Moliéres „Der Geizige” auf.

235



Franz Joseph I. setzte die Erhebung von Dörfern zu Märkten sowie von Städtchen zu Städten fort. 1901 wurde in Wien der tschechische Sportverein Slovan gegründet (später folgten die Sportvereine Vídeňská Slavie, Čechie, Moravie und Slavoj), 1905 die Vereinigung tschechoslowakischer Touristen (mit fünf Zweigstellen). 1901–1908 war Václav Jaroslav Klofáč Reichsabgeordneter, gebürtig aus Deutschbrod. Am 14. 1. starb in Wien mit 76 Jahren der Maler Friedrich Frieländer von Malheim, gebürtig aus Kohljanowitz, ein Porträtist von ausgedienten Soldaten. Im Alter von 79 Jahren starb am 24. 7. 1902 der anerkannte Kupferstecher Leopold Jaroslav Schmidt, gebürtig aus Prag, der 1868 einen großen Kupferstich der Herrscherin Maria Theresia im Auftrag des Hofs geschaffen hatte. In der Adlergasse gründete Vít Hrdina die Wiener Vorschusskasse mit Kontoren im 9., 10., 15. und 16. Bezirk. Am 17. 10. heiratete der in Maffersdorf geborene Ferdinand Porsche in Wien, wo er Vorlesungen an der Technischen Hochschule hörte. 1903–1918 wirkte in Wien der Komponist Josef Bohuslav Foerster, dessen Ehefrau sich in der Wiener Oper zu den besten Sopranistinnen emporarbeitete. 1904 begann eine schnelle Entwicklung der tschechischen Dilettantenvereine unter der Ägide des Kulturvereins Máj. Im Laufe einiger Saisons organisierten seine Mitglieder an die dreißig Veranstaltungen – Theatervorstellungen, Vorträge, Konzerte und Kinderkränzchen. Der wiederholte Antrag des Schulvereins „Komenský“ auf die Errichtung einer öffentlichen tschechischen Schule wurde vom Reichsgericht mit der Begründung abgelehnt, dass die Tschechen kein in Wien ansässiges Element seien und über kein Recht auf eine öffentliche Schule verfügen würden. In demselben Jahr wurden die sterbliche Überreste von Ján Kollár feierlich vom St. Marxer Friedhof nach Prag übertragen. 1904–1909 war Ferdinand Buqoy österreichischer Landwirtschaftsminister. 1905 erhielt die Prosaikerin und Gründerin der Österreichischen Friedensgesellschaft, Bertha Felicita von Suttner-Kinsky, als erste Frau den Friedensnobelpreis. Tomáš Eduard Šilinger, Mitglied des Augustinerkonvents in Brünn und patriotischer Journalist wurde Reichstagsabgeordneter.

236

Mozartbrunnen „Zauberflöte“, Carl Wollek 1905, Mozartplatz

1905 – 1907 wurde das Gebäude der Handels- und Gewerbekammer vom Architekten Ludwig Baumann gebaut. 1906 wurde die Zentralbank tschechischer Spareinleger eröffnet. Am 2. 12. wurde in Wien der Offizier Karel Veselý-Štainer, ein tschechischer Widerstandskämpfer im Zweiten Weltkrieg, geboren. 1907 wurde eine Wahlreform verabschiedet, und neben 233 Deutschen waren unter den 259 slawischen Abgeordneten auch 107 Tschechen ins Parlament gekommen, darunter T. Garrigue Masaryk und František Drtina. Die Bemühungen um Masaryks Wahl zum Parlamentsvorsitzenden scheiterten an dem Widerspruch der Polen. Masaryk führte den Klub unabhängiger tschechischer Abgeordneter. Als Presseorgan der tschechischen Beamten und Gewerbetreibenden begann die Tageszeitung „Vídeňský denník“ unter der Redaktion von Josef Wildmann am 17. 2. ihr Erscheinen. An der Herausgabe beteiligten sich auch der philanthropische Arzt MUDr. Josef Václav Drozda, Vít Hrdina, Dr. Cyril Opatrný, Miloš Pelda und Dr. Emil Polešovský. 1908 wurde das öffentliche Leben durch die Einladung des Schauspielensembles des Nationaltheaters in Prag zum Gastspiel im Theater an der Wien in Aufregung versetzt, und am 6. 4. kam der Schriftsteller, Dramatiker und Dramaturg des Nationaltheaters Jaroslav Kvapil nach Wien, um drei Vorstellungen zu vereinbaren. Nach einer geschmacklosen Kampagne in der Wiener Presse wurde diese Frage sogar im niederösterreichischen

237



Parlament interpelliert, das Wiener Theater trat vom Vertrag zurück, und das Nationaltheater sagte das Gastspiel ab.

Die sterblichen Überreste des Dichters Vincenc Furch wurden aus Wien in seine Geburtsstadt Teltsch übertragen.

Im September traten Mitglieder des Prager Theaters Na Vinohradech unter F. A. Šubrt auf Einladung des Vereins Máj in Wien auf. In demselben Jahr wurden von Máj Konzerte mit Werken von W. A. Mozart sowie von den tschechischen Komponisten Smetana, Dvořák und Nápravník gegeben. Im Frühling des Folgejahres fand ein erfolgreiches Gastspiel des Brünner Nationaltheaters mit der hervorragenden Schauspielerin Ema Pechová statt. Auch diese Vorstellungen gefielen der Wiener Presse aus politischen Gründen kaum. Der Verein setzte allerdings seine Einladungen fort, so dass mehrere Gastspiele der Brünner Oper (einmal sogar unter der persönlichen Teilnahme des Komponisten Josef Bohuslav Foerster), des Schauspiels des Brünner Nationaltheaters, des Theaters mährischer Städte mit Marie Hübnerová, des Proßnitzer Stadttheaters und des Gesangvereins Prager Lehrer folgten. Zu den großen Gönnern des tschechischen Theaters gehörten die Grafen Leo von Thurn, Johann Harrach, Heinrich Karl Clam-Gallas und der Fürst Karl von Schwarzenberg.

Masaryk fesselte das Wiener Publikum mit seinen Vorträgen „Für die Gewissens- und Lehrfreiheit“ sowie „Wissenschaft und Kirche“, in denen er sich für den verfolgten Philosophen Wahrmund einsetzte.

Mit 56 Jahren starb am 15. 6. in Wien Smetanas impulsiver Gegner, der Geiger, Dirigent und Komponist Vojtěch Hřímalý, gebürtig aus Pilsen. Am 6. 8. wurde der Industrielle Emil Škoda geboren, und am 17. 9. starb mit 61 Jahren der Komponist Ignaz Brüll, gebürtig aus Proßnitz.

Für die Schaffung eines tschechischen geistlichen Zentrums am Rennweg sorgte in den Jahren 1908–1909 der Priester und Reichstagsabgeordnete Anton Cyril Stojan. Bei seinem Onkel, dem Tischlermeister Havel Krušina, lernte Klement Gottwald, der spätere erste kommunistische Staatspräsident der Tschechoslowakei. 1909 wurden die Tschechische Industriebank und die Tschechische Schule in der Messenhauserstraße eröffnet. Als Gegenschlag für rabiate Aktionen gegen das tschechische Schulwesen, die mit Plünderungen und Pogromen verbunden waren, entstand der Verein Stráž na Dunaji [Wacht an der Donau], unterstützt von tschechischen Abgeordneten aus allen politischen Parteien – Dr. František Drtina, Dr. Josef Dürich, Dr. František Sláma, Antonín Kalina, Tomáš Eduard Šilinger u. a. In den böhmischen Ländern begannen noch in demselben Jahr Wohltätigkeitskonzerte zugunsten der Tschechischen Schule. In Wien begann auch der Sportverein Orel seine Tätigkeit. In Wien starb am 12. 12. mit 81 Jahren Graf Johann Nepomuk von Harrach, von 1884 an Mitglied des Herrenhauses, Mäzen des tschechischen patriotischen Lebens, des Schulwesens und der tschechischen Gottesdienste. 1909 begann der Architekt Ludwig Baumann mit dem Ausbau des Gebäudes für das Österreichische Museum für angewandte Kunst. Am 31. 1. 1910 starb in Wien mit 66 Jahren der in Bilin geborene Tenor Gustav Walker. Am 16. 5. wurden Professor Engelbert Keprt, ein weltberühmter Experte im Bereich Optik und Feinmechanik, und am 9. 10. Karel Kalaš, der hervorragende Bass des Prager Nationaltheaters, geboren. Der Bildhauer Theodor Charlemont schuf für das Brünner Augustinerkloster in Wien ein Marmordenkmal des Begründers der Genetik Johann Gregor Mendel. Mit 51 Jahren starb am 18. 5. in Wien Gustav Mahler, Dirigent der Hofoper und weltberühmter Komponist, gebürtig aus Kalischt bei Iglau.

Looshaus, Adolf Loos 1910, Michaelerplatz

238

Ein Umzug tschechischer Mütter kam am 5. 10. zum Parlament, um gegen die Schließung der Tschechischen Schule in der Schützengasse am 23. 9. zu demonstrieren, wobei es sogar zu einer Schlägerei zwischen den tsche-

239


chischen und deutschen Abgeordneten kam. Dürich, Fiedler und weitere gingen mit einer Deputation zum Schulminister. Die Mütter wandten sich mit einer Beschwerde an den Kaiser, welcher ihnen zwar recht gab, die Schule blieb allerdings geschlossen. Mit ihren Kolleginnen Rosa Neuwirth und Ida Schwetz gründete die Keramikerin Helena Johnová nach dem Studium an der Wiener Kunstgewerbeschule die Keramische Werkgenossenschaft Ges.m.b.H. Das Wiener Unternehmen bestand bis 1920. Von 1911 an arbeitete der Maler František Schön im Kriegsministerium. Wien ist die Geburtsstadt des bedeutenden Brünner Bühnen- und Kostümbildners, Pädagogen und Architekten Josef Adolf Šálek (14. 9.). 1911–1918 war der Sozialist Bohumír Šmeral Reichsabgeordneter. 1912 gründete Graf Ernst Emanuel Silva-Tarouca die österreichische dendrologische Gesellschaft und wurde ihr erster Präsident. Alexander Kolowrat übertrug die Filmaktivitäten seiner Gesellschaft Sascha-Filmfabrik von seinem Gut im westböhmischen Pfraumberg nach Wien. In Wien starb am 17. 2. mit 58 Jahren der Unternehmer, Diplomat und Politiker, Graf Alois Leopold Lexa von Aehrenthal, der in Groß Skal geborene Graf war als Außenminister Urheber der österreichischen Annexion Bosniens. 1912–1915 bekleidete Graf Leopold II. Berchtold, Besitzer von Buchlau und Buchlowitz, das wichtige Amt des österreichischen Außenministers.


Am 20. 4. 1913 wurde Anastáz Opasek, der spätere Abt des Stifts Breunau, im Gebäude des Naturhistorischen Museums geboren, und am 25. 9. Josef Bican, der beste tschechische Fußballspieler aller Zeiten. In Wien spielte er für die Klubs Rapid und Admira, 1933–1936 war er Mitglied der österreichischen Nationalmannschaft, später war er in der Tschechoslowakei tätig (†2001 in Prag). Der Prager Schriftsteller Franz Kafka fuhr wegen ärztlicher Behandlungen nach Wien. Der Schriftsteller Ivan Olbracht lernte in Wien seine spätere Ehefrau, die Journalistin Helena Malířová, kennen. Am 21. 6. 1914 starb die Nobelpreisträgerin Bertha Felicita Suttner-Kinsky. Am 7. 10. wurde der Maler, Illustrator, Grafiker und Architekt Vojtěch Kubašta geboren. Die Mobilmachung am 26. 7. führte zu sinnlosen Opfern auf dem Schlachtfeld aller Völker der Monarchie. Aus Wien fuhren Militärzüge hauptsächlich zur Südfront, nach Serbien und später auch nach Italien. Viele Hersteller, darunter die Firma L&K, mussten sich auf die Kriegsproduktion umstellen, und die Erfinder bekamen neue Aufgaben, so wurde z. B. František Křižík von der Armee mit der Konstruktion eines großen Reflektors beauftragt. Die Quellen geben an, dass über 50 % des Verbrauchs an Militärschuhen in der Monarchie von der Schusterfirma Baťa gedeckt wurde, die während des Kriegs dem österreichisch-ungarischen Truppen Waren für 140 Mio. Kronen lieferte. Insbesondere das Heer und die Marine wurden mit Stahlplatten, Lafetten, Haubitzen, Böllern, Panzerdecken, Schnellfeuergeschützen, Munition, Pumpen, Brückenkonstruktionen und anderen strategisch wichtigen Produkten von der Pilsener Firma Emil Škoda beliefert, für die Lieferungen von Eisenbahnwagen und Lokomotiven sorgte die Prager Firma Ringhoffer. Im Dezember wurde der Journalist Emil Čermák als russischer Spion in Wien verhaftet und bis Juli 1917 interniert. Kriegsminister während des ersten weltweiten Konflikts war Moritz von Auffenberg von Komarów, gebürtig aus Troppau.

Hl. Elisabeth, Theodor Charlemont 1908, Kirche zum heiligen Franz von Assisi, Mexikoplatz 12

240

Am 21. 5. bzw. 12. 6. 1915 wurden sieben tschechische Reichsratsabgeordnete – Dr. Karel Kramář, der Nationalsozialist František Buříval, der Sokol-Vorsteher Dr. Josef Scheiner, Antonín Kalina, der Journalist und Politiker Emil Špatný, Václav Jaroslav Klofáč und Dr. Alois Rašín – in Wien wegen des Verdachts auf Hochverrats verhaftet. Kaiser Franz Joseph I. war mit diesem Vorgehen des Armeeoberkommandos, insbesondere mit Kramářs Verhaftung, nicht einverstanden, weil er nicht vorab informiert worden war. Der Prozess, in welchem diese Politiker und Re-

241


präsentanten der tschechischen Opposition des Hochverrats und der Verschwörung angeklagt wurden, dauerte ein halbes Jahr. Erst am 3. 6. 1916 wurden einige von ihnen zum Tode verurteilt. Die Berufungsverhandlung am 13.–20. 11. 1916 bestätigte das Urteil. Dieses sollte nur noch der Kaiser unterzeichnen, aber der behandelnde Arzt genehmigte es nicht, die Urkunden dem im Sterben liegenden Kaiser vorzulegen. Nach dessen Tod am 22. 11. lehnte der neue Kaiser Karl die Urteilsunterzeichnung ab, weil er den Thron nicht über Leichen besteigen wollte. Kramářs Urteil wurde am 5. 1. 1917 zu einer fünfzehnjährigen und Rašíns zu einer zehnjährigen Haft im schweren Kerker in der Militärstrafanstalt Möllersdorf gemildert, allerdings wurden sie schon am 2. 7. 1917 begnadigt. Die Zeit vom Oktober 1915 bis Juli 1916 verbrachte Alice Masaryková, eine Tochter von T. G. Masaryk, die im Zusammenhang mit der sogenannten Knopf-Affäre verhaftet worden war, in einer Wiener Haftanstalt. Die österreichischen Behörden wollten durch ihre Verhaftung Druck auf ihren Vater ausüben, welcher zu dieser Zeit in der ausländischen Widerstandsbewegung tätig war. Nach Protesten ausländischer Organisationen wurde sie zwar freigelassen, bis zum Kriegsende blieb sie trotzdem gemeinsam mit ihrer Mutter unter polizeilicher Aufsicht. Nach der Veröffentlichung patriotischer Gedichte in der Emigrantenpresse wurden auch der Dichter, Prosaiker, Journalist und Mitarbeiter der Widerstandsorganisation Maffia Josef Svatopluk Machar sowie der Dichter und Dramatiker Viktor Dyk wegen Spionageverdachts überprüft und gefangen gehalten. Über Wien flüchteten politische Emigranten ins Ausland, Masaryk beispielsweise nach Italien; sein Sohn Jan fuhr hingegen mit seiner Truppe am 13. 6. 1915 über Wien nach Gödölo in Ungarn. Zum Verwaltungsgericht in Wien wurde JUDr. Emil Hácha berufen. In Wien wurde am 21. 12. die bedeutende Brünner Musikhistorikerin PhDr. Theodora Straková geboren. 1916 wurde der elegante, impulsive und unberechenbare deutsche Adelige mit Besitzungen in den böhmischen Ländern, der Diplomat Ottokar Czernin, welcher wegen seines Namens irrtümlich für einen Tschechen gehalten wurde, in das Amt des österreichischen Außenministers eingeführt, das er bis 1918 bekleidete. Regierungschef war vom 20. 12. 1916 bis 22. 6. 1917 Graf Heinrich Karl Clam-Martinitz, der frühere Agrarminister und ein Vertrauter von Franz Ferdinand d’Este. Sein politisches Programm war im Motto Seien wir vor allem Österreicher! zusammengefasst. Vertrauen genoss Martinitz weder bei den Slawen noch bei den Deutschen, 1918 wurde seine Domäne Smetschno konfisziert und ihm die Einreise in die Tschechoslowakei verboten.

242


Am 12. 3. starb mit 86 Jahren die Schriftstellerin Marie Ebner von Eschenbach-Dubský, eine Tochter des Grafen František Dubský von Třebomyslice. Sie hatte abwechselnd in Wien und in Mähren gelebt, beerdigt wurde sie in Zdislawitz. 1917 wurde die tschechische „Mata Hari“, die geheimnisvolle Hedvika Navrátilová alias Gabriela Deslys, Gräfin von Hartvanyi, Parietta Periero y Albiro, Madame de Vigny, Hedviga Roge alias Gabriela Claire, verheiratete Herzogin de Grussol, eine mittelmäßige Sängerin und Tänzerin und Geliebte des portugiesischen Königs und Agentin des französischen Geheimdiensts, geboren 1884 in Moschtienitz bei Prerau, wegen Spionage und Unterstützung der tschechoslowakischen Legionen in Abwesenheit zum Tode verurteilt. Sie wurde bereits früher von Wiener Gerichten wegen Schulden belangt. Graf Czernin empfing am 30. 1. die Vertreter des Tschechischen Rats, den Sozialisten Dr. Bohumír Šmeral, den Jungtschechen Jindřich Maštalka und den Agrarier František Staněk, mit dem Entwurf einer Erklärung, welchen der Minister allerdings nicht einmal lesen wollte. Am 19. 5 wurde der 15. Bischof von Leitmeritz, Josef Gross, ThDr. h.c., in das Herrenhaus berufen und am 16. 8. zum kaiserlichen Geheimrat ernannt. In der Tagung des Reichsrats am 30. 5. wurde eine kühne Erklärung des Tschechischen Rats vorgebracht, dass der schädliche Dualismus im Interesse des gesamten Reichs und der Dynastie durch eine Föderation freier und gleichgestellter nationaler Staaten ersetzt werden solle, und mit der Forderung nach Zusammenführung sämtlicher Zweige des tschechoslowakischen Volks in einem demokratischen tschechischen Staat. Die Forderung stieß auf Widerstand deutscher Abgeordneter, am nächsten Tag bei einer großen Audienz in der Hofburg sprach sich der Kaiser dennoch für einen Umbau der Grundlagen der politischen Ordnung, insbesondere in Böhmen, aus. Der Ministerpräsident Heinrich Jaroslav Clam-Martinitz, der Anführer des konservativen böhmischen Adels und Mäzen des Prager Nationalmuseums, war zu weiteren Zugeständnissen bereit und empfing am 20. 6. eine Delegation der Tschechen. Seine Bemühungen um nationale Autonomie scheiterten allerdings an der Forderung der Zusammenlegung der böhmischen Kronenländer – Böhmens, Mährens und Schlesiens – zu einem Ganzen. Die parlamentarische Justizkommission gab dem tschechischen Repräsentanten Vlastimil Tusar am 2. 7. eine allgemeine Amnestie für politische Gefangene aus der Kriegszeit bekannt. Es ist symbolisch, dass der Kaiser die Amnestie gerade am Tag der Kämpfe der tschechoslowakischen Soldaten bei Sborow unterschrieb. Die verhafteten Abgeordneten konnten auf ihre Plätze nur dann zurückkehren, wenn sie sich nur in Untersuchungshaft befunden hatten, wie Klofáč, nicht jedoch im Gefängnis.

243


In der Widerstandsbewegung waren allerdings nicht nur Politiker tätig. Ein Verbindungsmann zwischen der „Maffia“-Zentrale und Wien war beispielsweise der Maler Ferdinand Engelmüller, der Schriftsteller J. S. Machar baute schon von 1914 an ein umfangreiches konspiratives Netz auf, das bis in den Kaiserhof reichte, Informationen aus der Umgebung der Herrschers lieferte ein Leibjäger Karls I., der Bruder des Widerstandskämpfers Jan Konrád. Wiener Sokol-Funktionäre wurden vor Verfolgung von Jaroslav Kunz geschützt, einem österreichisch-ungarischen Offizier, von 1912 an Vorsteher des Wiener Divisionsgerichts und von 1917 an Mitglied der Wiener Widerstandsgruppe von Emil Šimek. Vielen Verdächtigen rettete der Reiseforscher und Feldmarschall Alois Musil das Leben, der in demselben Jahr die Mission des Erzherzogs Hubert Salvator nach Kleinasien, Syrien und Palästina führte. Am 29. 5. 1918 interpellierten drei deutsche, national orientierte Reichsabgeordnete gegen die Inszenierung von Janáčeks „Jenufa“ in der Hofoper. Als Hauptargument brachten sie vor, dass die Hofoper in jener Saison neun Opern nichtdeutscher Komponisten gab, darunter Smetanas „Dalibor“. Der Kaiser Karl genehmigte allerdings die Aufführung auf Wunsch seiner Ehefrau, und die Premiere fand am 16. 2. statt. Es handelte sich somit um die letzte große tschechische Kulturveranstaltung in Wien. Der Minister Czernin kritisierte im Frühling 1918 Masaryks Politik. Er trat schließlich von seinem Ministeramt zurück, als er den Kaiser Karl nicht zum Abdanken bewegen konnte. Die Aktivitäten der tschechischen Politiker gipfelten am 2. 10. mit der Ablehnung des Trialismus und der Hinwendung zur Autonomie. Bereits am 3. 10. gratulierte Viktor Adler dem Repräsentanten des tschechischen Nationalrats in Wien, Tusar, zur Errichtung eines selbständigen Staats, und die tschechischen Politiker und auch Kramář erhielten mit der Zustimmung des Kaisers Reisepässe zur Abreise nach Genf zu Verhandlungen mit dem tschechoslowakischen Exil-Nationalausschuss. Zu den Gesprächen in Genf fuhr eine tschechische Delegation mit Klofáč, Habrmann, Šámal, Preiss und Svoboda am 25. 10. aus Wien. Noch am 27. 10. bat der Kaiser tschechische Abgeordnete, an die Front zu fahren und tschechische Soldaten von der Notwendigkeit weiterer Kämpfe für Österreich zu überzeugen. Schließlich mussten aber doch Wilsons völkerrechtliche Forderungen erfüllt werden. Am 5. 11. 1918 wurde der Tschechoslowakische Nationalausschuss für Niederösterreich von Vertretern diverser politischer Parteien in Wien errichtet, und ähnliche Nationalausschüsse entstanden auch in Linz und Graz. Diese drei Organisationen vereinigten sich später im Tschechoslowakischen Nationalausschuss für die Republik Österreich als höchste politische Organisation der tschechischen Minderheit. Seine Errichtung

244


wurde vom Abgeordneten Tusar angeregt, der diplomatischer Vertreter der Tschechoslowakei in Wien war. Neben schulischen Aktionen befasste sich der NA mit der Wahlproblematik und insbesondere mit der wirtschaftlichen Unterstützung für Österreich, das zu dieser Zeit als Armenhaus Europas bezeichnet wurde, einschließlich der Lebensmittellieferung und -verteilung. Die tschechoslowakische Hilfe für Österreich belief sich auf 601 509 kg Lebensmittelpakete; die Verteilung und Preise wurden vom NA sowie vom tschechoslowakischen Generalkonsulat überwacht, das Ende 1923 seine Tätigkeit beendete. Mit dem Zusammenbruch der Monarchie nahm die jahrhundertelange gemeinsame Geschichte der Tschechen und Österreicher ihr Ende. Bis zum Kriegsende war nicht nur die Politik der böhmischen Länder mit Österreich und Wien eng verbunden, sondern auch die gesamte Industrie. Sogar die südböhmischen Spitzenklöpplerinnen aus Sedlitz vertrieben ihre Produkte durch die österreichische Anstalt für Frauen-Hausindustrie, und die Zliner Schuhfirma Baťa lieferte der österreichischen Armee 6 000 Paare Militärschuhe täglich. Die Trennung von Wien bedeutete deshalb einen gewissen Nachteil für die Wirtschaft der jungen Tschechoslowakei. Nach dem Kriegsende kehrten 125 000 bis 150 000 Wiener Tschechen in die alte Heimat zurück, darunter der weltberühmte Orientalist Bedřich Hrozný, der Dichter J. S. Machar, der von Masaryk zum Generalinspektor der Tschechoslowakischen Armee ernannt wurde, oder der junge Anastáz Opasek. František Strnad zufolge wurden 105 256 Personen, davon 55 919 Männer, 34 622 Frauen und 14 715 Kinder zwischen den Jahren 1918–1923 mit 56 Sonderzügen repatriiert. Darin sind jedoch nur die Personen erfasst, die durch Vermittlung des tschechoslowakischen Konsulats auswanderten, und nicht diejenigen, die ohne Hilfe des Auswärtigen Amts zurückkehrten. Es handelte sich meistens um Soldaten oder Beamte, die von der Tschechoslowakischen Republik zum Dienst in Ministerien oder in der Armee übernommen wurden. Als Kommandant der Roten Garde während der Wiener Revolution fungierte der Schriftsteller und Journalist Egon Erwin Kisch, der gegen Kriegsende in Wien diente und 1919 aus Wien verwiesen wurde. 1919 wurde der Verein Tschechisches Herz, die tschechoslowakische Sozialfürsorge in Österreich, gegründet. Er knüpfte an den gleichnamigen Verein an, der im letzten Kriegsjahr zur Zeit der Hungersnot gegründet worden war. Zuvor, am 25. 1. 1918, war die erste Besprechung von Machar, dem Direktor Antonín Machát, Miloš Pelda und Svetozar Nevole sowie den Abgeordneten Tomášek und Sedlák einberufen worden. Zur Bezahlung der Kosten dieser freiwilligen Sozialfürsorge für Jugendliche und Erwachsene widmete Machar dem Verein die Handschriften seiner Gedichte. Zu der Zeit seines größten Aufschwungs hatte der Verein

245


České srdce 40 lokale Niederlassungen, davon 22 in Wien, er besaß mehrere Spielplätze sowie ein Sportstadion und eine Gaststätte, er organisierte für Kinder Ferienaufenthalte in der Tschechoslowakei, besorgte auch Kleidung, unterstütze Beratungsstellen für Mutter und Kind, sorgte für Waisenkinder und gewährte den Kindern ärztliche Versorgung. In den ersten Nachkriegswahlen gewann die tschechische Kandidatenliste in Wien 65 000 Stimmen, ein Parlamentsmandat, drei Mandate im niederösterreichischen Landesrat und die Stelle des Vizebürgermeisters im 10. Bezirk. Es begann auch eine neue Etappe im Kampf um das tschechische Schulwesen. Am 22. 10. wurde der Brünner Schauspieler Zlatomír Vacek in Wien geboren.


brochen in Österreich gelebt hatten, es ermöglichte die Errichtung tschechischsprachiger Volksschulen und sicherte den öffentlich-rechtlichen Status den Schulen des Schulvereins „Komenský“ zu. Im Frühling 1921 wurden Einzelheiten geregelt, als das Abkommen in Kraft trat. In demselben Jahr lernte der Schriftsteller Franz Kafka die Journalistin Milena Jesenská in Wien kennen, die damals in einer unglücklichen Ehe mit Ernst Pollak lebte. Am 20. 11. wurde in Wien Bedřich (Friedrich) Utitz geboren, er war Journalist, Verleger und Herausgeber der tschechischen Literatur im Kölner Verlag Index, Übersetzer der Werke von Hájek, Tigrid, Škvorecký, Mlynář, Vaculík und Goldstücker sowie Verfasser des Buchs „Zeugen der Revolution“.

1919–1920 war ein Wiener Tscheche, der Redaktionschef von „Dělnické listy“ František Dvořák, Mitglied der verfassungsgebenden Nationalversammlung. Nach den Wahlen am 16. 2. war er der einzige tschechische Abgeordnete im österreichischen Parlament. Im Wiener Gemeinderat saßen Hanza, Haša, Fiala, Machát, Klimeš, Bohumil Sirotek, Šanta und Šiška. (In den niederösterreichischen Landtag wurden František Dvořák, J. A. Klimeš und Antonín Machát gewählt.) Nach der Anbahnung der diplomatischen Kontakte residierte die erste tschechoslowakische Botschaft im Palais Harrach.

Am 21. 3. 1921 starb in Wien mit 62 Jahren der österreichisch-ungarische Generaloberst, Kommandant am Isonzo und Piave und tschechoslowakische General a. D., Freiherr Wenzel von Wurm, ein aus Prag-Karolinenthal gebürtiger Deutscher.

Am 21. 8. 1919 starb in Wien mit 76 Jahren Edler Alfred von Matt, ein österreichisch-ungarischer Infanteriegeneral und tschechoslowakischer General a. D. und aus Komotau gebürtiger Tscheche.

Am 20. 1. 1922 starben in Wien mit 75 Jahren der österreichisch-ungarische General und Feldzeugmeister, der 1855–1905 der Monarchie gedient hatte (und im Weltkrieg nicht mehr aktiviert wurde), der tschechoslowakische General a. D., Freiherr Karl Drathschmidt von Bruckheim, ein aus Olmütz gebürtiger Deutscher, und am 27. 1. mit 85 Jahren der Politiker, Industrielle und Mäzen von Künstlern und Reiseforschern Graf Johann Nepomuk Wilczek von Gutenland.

In demselben Jahr wurden der Verband tschechoslowakischer Lehrer in Österreich und der Fachverein der Gastwirte und Kaffeehausbetreiber Hostimil gegründet, nach ihnen folgten 1920 der Verband tschechoslowakischer Professoren in Österreich, 1921 der Klub slawischer Studenten und das Tschechoslowakische Haus in der Brünner Straße 55. In diesen Jahren kam es zum schnellen Ausbau tschechischer Schulen, nachdem tschechische Eltern das ganze Schuljahr 1919/1920 für die tschechischsprachige Schule demonstriert und die Kinder in provisorischen „Streik“-Schulen unterrichtet hatten. Am 15. 4. starb in Wien mit 60 Jahren der in Prerau geborene Architekt Jakob Gartner. Am 25. 3. 1920 starb mit 74 Jahren der Politiker, Verfechter von Sozialreformen und Diplomat Alois von Liechtenstein, gebürtig aus Prag. Am 7. 6. wurde das sog. Brünner Übereinkommen über Staatsbürgerschaft und Minderheitenschutz zwischen Österreich und der Tschechoslowakei geschlossen; es räumte die österreichische Staatsbürgerschaft denjenigen Tschechen und Slowaken ein, die mindestens zehn Jahre lang ununter-

246

Mit 83 Jahren starb am 22. 12. der Sozialphilosoph, Denker und Reformator Josef Popper-Lynkeus, gebürtig aus Kolin. An ihn erinnert eine Statue vor dem Wiener Rathaus. Die erste Auslandsreise des Bischofs Stojan führte in demselben Jahr nach Wien.

Im Schuljahr 1922/1923 verwaltete der Schulverein „Komenský“ bereits 17 tschechische Kindergärten, 5 Volks- und 6 Hauptschulen. Am 24. 2. 1922 ratifizierte die Tschechoslowakei das Abkommen mit Österreich zur Regelung der gegenseitigen Beziehungen insbesondere in der Wirtschaft. Bereits im Februar gewährte die Tschechoslowakei der Republik Österreich eine Anzahlung auf Darlehen von 130 Mio. Kronen. 1923 starben in Wien mehrere weitere hohe Angehörige der ehemaligen österreichisch-ungarischen Generalität, die nach dem Kriegsende für die Tschechoslowakei optiert hatten und als Generäle außer Dienst in die tschechoslowakische Armee aufgenommen worden waren: Eduard Pucherna, Edler Ernst Kletter von Gromnik, Carl von Lang, Edler Eduard von Kreysa, Edler Vojtěch (Adalbert) von Benda und Freiherr Viktor von Krauss. Am 18. 4. starb mit 42 Jahren JUDr. Bedřich Lobkowicz, gebürtig aus Wrasch.

247



1924 wurde der Schriftsteller Franz Kafka vor seiner Abfahrt im Sanatorium Kierling an der Wiener Klinik von Professor Hajek behandelt.

Im Mai 1929 wurde der christlich-soziale Politiker Ernst Streeruwitz, ein aus Mies gebürtiger Sudetendeutscher, für kurze Zeit Bundeskanzler Österreichs.

Unter dem Taktstock von Karel Nedbal wurden zum ersten Mal Smetanas sämtliche Opern in Wien aufgeführt.

Neben weiteren interessanten und kuriosen Gegenständen wurde eine 14 Meter lange Stange zur Entfernung von Spinnengeweben von der Decke der Peter- und Paulkirche aus Wien nach Neubistritz geliefert.

Das Opernensemble aus Olmütz gastierte in demselben Jahr und zwei Jahre später in Wien erfolgreich mit Dvořáks „Rusalka“ und „Teufelskäthe“, während die Wiener Erstaufführung vom „Jakobiner“ auf Desinteresse stieß. 1925 wurde vom Philosophen Richard Nikolaus Coudenhove-Kalergi mit Unterstützung der österreichischen Regierung in Hofburg ein Hauptbüro der Paneuropa-Bewegung gegründet, wobei der tschechoslowakische Minister Dr. Edvard Beneš zum Ehrenvorsitzenden ernannt wurde. Bereits 1926 wurde ein Generalsekretariat in Prag und eine Sektion in Brünn eröffnet. (Coudenhove, der nach dem Krieg tschechoslowakischer Staatsbürger wurde, widmete in seiner Autobiografie „Crusade for Pan-Europe“ dem ersten tschechoslowakischen Staatspräsidenten Masaryk ein Kapitel voller Bewunderung.) 1926–1931 war Ing. Hugo Vavrečka, der Großvater von Tschechiens erstem Präsidenten, Václav Havel, als Botschafter in Österreich tätig. Am 19. 2. 1926 starb in Wien mit 62 Jahren der ehemalige katholische Priester und der erste tschechoslowakische Eisenbahnminister Isidor (Theodor) Zahradník, einer der Anführer des Umsturzes vom Oktober 1918 und Begründer der Tschechoslowakischen hussitischen Kirche. Am 29. 8. starb mit 73 Jahren der österreichisch-ungarische Titular-Feldzeugmeister Viktor Zednik von Zeldegg, gebürtig aus Troppau, während des Weltkriegs Kriegsminister und später tschechoslowakischer General a. D. Der Maler und Erfinder des Lichtdrucks und Tiefdrucks, Václav Karel Klíč, gebürtig aus Arnau, starb am 16. 11. in Wien mit 75 Jahren. Am 21. 4. 1927 starb in Wien der bedeutende Brünner Textilfabrikant und Kunstsammler Otto Kuhn, und am 4. 12. verlor die Automobil- und Filmwelt den 41-jährigen Autorennfahrer und Filmproduzenten Alexander Joseph (Sasha) Kolowrat-Krakowsky. 1928 starben in Wien Leopold Hilsner, der für den sogenannten Polnaer Ritualmörder gehalten und insbesondere von Masaryk verteidigt worden war, am 12. 7. mit 64 Jahren der in Prag geborene Zeichner und Illustrator Jindřich Tomec und am 3. 9. mit 67 Jahren der österreichisch-ungarische Generaloberst und tschechoslowakische General a. D. Karel Křitek, der im Ersten Weltkrieg auf dem Altopiano dei Sette Comuni und in Galizien gekämpft hatte. In seine Geburtsstadt Teltsch wurden die sterblichen Überreste des Dichters Vincenc Furch aus Wien übertragen.

248

Am 2. 12. 1930 wurde die hervorragende tschechische Opernsängerin und Kammeraltistin Hildegarda (Ivana) Mixová in Wien geboren. (Sie starb mit 71 Jahren in Prag.) Am 8. 4. 1931 starb mit 69 Jahren Jan Ludvíček, ein patriotischer Lehrer, gebürtig aus Horky bei Leitomischl. Am 22. 9. 1932 starb in Wien mit 66 Jahren Masaryks Freund und Hilsners Verteidiger, JUDr. Zdenko Auředníček, am 5. 5. starb P. Eghart Belcredi, ein Geistlicher der Brünner Diözese. 1933 trat die weltberühmte Sopranistin Jarmila Novotná mit großem Erfolg zum ersten Mal in der Rolle der Madame Butterfly in Wien auf. Hedy Kiesler (Hedy Lamarr) spielte die Hauptrolle in Machatýs Film „Extase“. Am 26. 5. starb in Wien mit 78 Jahren der Direktor des Brünner Kunstgewerbemuseums Julius Leisching, gebürtig aus Wien. Der „Juliputsch“ 1934 führte zum Untergang der tschechischen Presse und Verlage, zur Auflösung von Parteien, Organisationen und Vereinen sowie zur Auswanderung vieler Österreicher tschechischer und deutscher Sprache in die Tschechoslowakei (so zog beispielsweise Otto Bauer nach Brünn um und der Maler Oskar Kokoschka nach Prag). Zu der Hauptgruppe der nazistischen Putschisten gehörte Otto Planetta, ein Angehöriger einer geheimen SS-Standarte aus Wischau. Einen großen Erfolg verzeichnete ein Konzert slawischer Musik, das von Metoděj Knittl im Konzerthaus gegeben wurde. Im Alter von 81 Jahren starb am 19. 12. in Wien Edler Zdeněk (Alfred) von Bružek, gebürtig aus Wien, ein österreichisch-ungarischer General und tschechoslowakischer General a. D. Auf dem Friedhof in Hietzing wurde Antonín (Anton) Hanák begraben, der meistgefragte moderne Bildhauer Wiens. 1934–1937 war die „Arbeiter-Zeitung“ der österreichischen Sozialdemokratie in Österreich verboten, ab 1936 auch in der Tschechoslowakei. 1935 drehte die Schauspielerin Lída Baarová den Film „Leutnant Bobby, der Teufelskerl“ im Atelier Rosenhügel.

249



Herkunft emigrierten vor dem Nationalsozialismus in die USA, einige konnten jedoch die Schwere der politischen Umstände nicht ertragen und wählten den Freitod, wie der berühmte Fotograf Emil Mayer aus Neu Bidschow mit seiner Ehefrau. In demselben Jahr gewann die dramatische Sopranistin Drahomíra Tikalová den zweiten Preis in einem Sängerwettbewerb und dazu ein Angebot zu einem Wiener Opernengagement. 1939 – Die Zeit der deutschen Besatzung beeinträchtigte die Beziehungen zwischen Tschechen, Mährern und Österreichern. Zwischen dem 17. und 19. 3. ernannte Adolf Hitler im Hotel Imperial Konrad von Neurath zum Reichsprotektor in Böhmen und Mähren und Karl Hermann Frank zum Staatssekretär. Der Pilot der Tschechoslowakischen Fluggesellschaft Augustin Korotvička schaffte es, am 28. 3. trotz eines Startverbots von Prag nach Wien zu fliegen. (Später kämpfte er in England im 311. tschechoslowakischen Bombergeschwader). Nach Brünn kamen auch katholische Priester, die von der Gestapo aus Wien strafversetzt wurden, z. B. Dr. Erwin Hesse. 1939–1945 wurden tschechische Jugendliche massiv zur Zwangsarbeit in österreichische Waffen- und Maschinenbaufabriken sowie zur Arbeit und in die Landwirtschaft geschickt. Nach Wien und dessen Umgebung kamen an die 40 000 Personen, nach Niederösterreich weitere 35 000.

Grab des Bildhauers Anton Hanak, Hietzinger Friedhof

Die Zwangsaussiedlung der Wiener Tschechen als eine Lösung der Wohnungsnot in Wien sollte laut Martin Bormann gleich nach der Aussiedlung der Juden erfolgen.

Im Alter von 71 Jahren starb am 21. 6. der Bühnenbildner Alfred Roller, gebürtig aus Brünn.

Vor allem aus militärischen Gründen wurde eine strategisch wichtige Autobahn aus Wien über Brünn und Boskowitz nach Breslau geplant, die allerdings nie vollendet wurde.

In Wien starb mit 73 Jahren auch Marie Soukupová, die Mutter des Malers Egon Schiele, gebürtig aus Böhmisch Krumau. Am 6. 8. 1936 starb mit 43 Jahren der beliebte Bass Karel Norbert, gebürtig aus Prag. 1938 errichtete Konrad Henlein mit Hitlers Zustimmung in Wien das Sudetendeutsche Freikorps aus Flüchtlingen aus dem Grenzgebiet und Deserteuren aus der tschechoslowakischen Armee. Insbesondere in diesem und dem nachfolgenden Jahr wurde verbotene Presse aus dem Brünner Auslandsbüro der österreichischen Sozialdemokraten (ALÖS) nach Wien geschmuggelt. Viele Österreicher tschechischer

250

Die Ereignisse des Zweiten Weltkriegs führten bei Tausenden von Wienern zu Begeisterung über die Vereinigung mit Deutschland, andere waren allerdings politischer Verfolgung ausgesetzt. Wegen Widerstandstätigkeit wurden etwa 300 Wiener Tschechen während des Kriegs verhaftet und 96 von ihnen hingerichtet. An die ersten Momente des Anschlusses an Deutschland erinnerte sich Jindřich Brázdil: Als Hitler kam, herrschte in unserem Haus eine solche Begeisterung, dass wir unten antreten und gemeinsam mit der Wirtin gehen mussten, den Führer zu begrüßen, und wir mussten Hakenkreuze im Papiergeschäft kaufen und anbringen. Je mehr wir uns der Mariahilfer Straße näherten, strömten da Tausende, und wir gingen mit den Eltern weg.

251


Am 16. 3. 1940 starb auf tragische Weise in Wien mit 47 Jahren der vielseitige Künstler Josef Anton Trčka‑Antios, dessen Vater aus Jilmoví bei Tischnowitz stammte, und am 31. 7. mit 64 Jahren die Opernsopranistin Lucia Weidt, gebürtig aus Troppau. 1941 wurden mehrere Wiener Tschechen wegen Widerstandstätigkeit verhaftet. Unter den ersten Opfern war das Ehepaar Diasek. Im Oktober wurde Antonia Bruhová verhaftet und ein Jahr später in das KZ Ravensbrück deportiert. Nach dem Krieg arbeitete sie mit dem Archiv der Widerstandsbewegung zusammen. Im Februar 1942 wurde eine Ausstellung der in der Sowjetunion erbeuteten Gegenstände auf Heydrichs Anregung von Wien nach Prag übertragen. Am 17. 8. starb in Wien der österreichisch-ungarische Infanteriegeneral und der tschechoslowakische General a. D. Edler Erwin von Mattanovich, ein Deutscher. Am 30. 3. 1943 um 8.20 Uhr wurde mit 49 Jahren die gebürtige Brünnerin Helena Kafková, mit Ordensnamen Maria Restituta, in Wien mit der Guillotine hingerichtet. (Sie wurde 1998 von Johannes Paul II. seliggesprochen.) An demselben Tag wurden auch weitere tschechische Gefangene hingerichtet, am 4. 8. neun Angestellte der Post Brünn 2, die auf eine Aufforderung des Londoner Rundfunks zur Sabotage mit Unterschlagung von Postsendungen für die Gestapo reagiert hatten. 1944 wurden in Wien Mitglieder einer vom Priester Josef Václav Pojar geleiteten katholischen Widerstandsgruppe verhaftet. In den letzten Kriegsmonaten 1945 beschädigten schwere Luftangriffe viele wertvolle historische Bauten in Wien mitsamt der Hofoper und dem Stephansdom. Im April desselben Jahres wurde der Tschechoslowakische Zentralausschuss als Dachorganisation der Wiener Tschechen gegründet. Bereits im Sommer kamen die ersten deutschen Flüchtlinge aus der Tschechoslowakei nach Wien, nachdem Österreich im Juni seine Grenze für tausende Personen geöffnet hatte, die am 31. 5. aus Brünn vertrieben worden waren. Am 18. 8. starb in Wien mit 89 Jahren Ritter Eugen von Chmelarz, ein österreichisch-ungarischer Admiral und tschechoslowakischer General a. D.; am 22. 11. starb ein weiterer tschechoslowakischer General a. D., Ritter Franz Vinzenz von Keil. 1946–1947 gab es eine massenhafte Remigration in die befreite Tschechoslowakei, insbesondere von Jugendlichen und Landsleuten, die bei der Bombardierung Wiens ihr Zuhause verloren hatten.

252


1948 folgte hingegen eine massenhafte Emigration über die tschechoslowakisch-österreichische Grenze in den Westen. Der Übergang aus der Slowakei und aus Mähren wurde durch die Anwesenheit der russischen Truppen erschwert, so dass die österreichischen Wachen viele Flüchtlinge, die bei dem illegalen Grenzübergangs gefangen wurden, konspirativ als Diebe nach Wien deportierten, um sie von der Verhaftung zu schützen. So kam die Filmschauspielerin Lída Baarová mit ihrem Mann Jan Kopecký nach Wien, wo sie in das Hotel Weißer Hahn in der amerikanischen Zone flüchten und sich einen österreichischen Reisepass unter dem Namen Maria Kopetzky beschaffen konnte. In demselben Jahr emigrierte auch Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Schwarzenberg, Tschechiens späterer Außenminister, mit seiner Mutter und seinen Geschwistern nach Strobl und später nach Wien. Am 10. 4. 1949 starb in Wien mit 52 Jahren der beliebte Schlager- und Operettenkomponist Jára Beneš. Am 24. 5. 1953 starb der tschechoslowakische General a. D. Vojtěch Benda. In Wien erschien das Buch des sozialdemokratischen Ex-Ministers Bohumil Laušman „Kdo byl vinen“ [Wer war schuld]. Ende des Jahres wurde dieser ehemalige tschechoslowakische Politiker mit Hilfe eines Agenten, des österreichischen Politikers Hermann Rauscher, vom kommunistischen Sicherheitsdienst nach Prag entführt, zum Auftritt als freiwilliger Rückkehrer gezwungen, wegen Hochverrat zu 17 Jahren Haft verurteilt und schließlich im Gefängnis vergiftet. 1954 wurde auf Initiative des Schriftstellers Herberth Marouschek, eines Vertriebenen aus Prachatitz, das Böhmerwaldmuseum in Wien gegründet. 1955 wurde, nach dem Abzug der Alliierten, Österreichs dauerhafte Neutralität beschlossen. In Wien entwickelte sich schrittweise das geistige, gesellschaftliche und kulturelle Leben, und die Stadt wurde eine der vier meistgefragten internationalen Kongressstädte. Für die Tschechen war Wien allerdings weiterhin so gut wie unzugänglich. Mit 76 Jahren starb am 3. 3. der bedeutende Architekt Karl Holey, gebürtig aus Podmokel, der 1925–1929 die österreichischen Ausgrabungen in Ägypten geleitet hatte. An seine Person erinnert der Name des Holeyplatzes. Von 1956 an lebte die Opernsängerin Jarmila Novotná in Wien. Im Alter von 86 Jahren starb am 7. 5. in Wien der weltberühmte Architekt und Designer Josef Hoffmann. 1957 wurde ein Konzert des berühmten Brünner Lýsek-Kinderchors in Wien mit Begeisterung aufgenommen, der von einer Italien-Tournee heimkehrte.

253



Villa Skywa-Primavesi, Josef Hoffmann, Skulpturenschmuck von Ant. Hanak, 1915, Gloriettegasse 14–16

Grab des Geigenvirtuosen Váša Příhoda, Hietzinger Friedhof

Seit diesem Jahr verbesserten sich die Beziehungen zwischen Wien und Prag infolge des Interesses an der Zusammenarbeit in Wirtschaft und Wissenschaft (Abkommen zum Abbau gemeinsamer Erdgas- und Erdöllager, zur geologischen Zusammenarbeit, Rechtshilfe, Anerkennung von Schulprüfungen, zum gegenseitigen Luftverkehr, zu den Grenzübergängen und dem grenznahen Eisenbahnverkehr usw.). 1961 erteilte der Präsident der Republik Österreich dem Konstrukteur von Tatra Kopřivnice Hans Ledwinka ein Ehrenkreuz für Wissenschaft und Kunst der I. Klasse. Der Konstrukteur erfolgreicher Wagen wie Tatraplan hatte an den Planungen auch im tschechoslowakischen Gefängnis gearbeitet, zu dem er 1945 wegen Kollaboration mit Nazi-Deutschland verurteilt worden war. Nach 1989 wurde er entlastet. Grab des Architekten Josef Hoffmann, Zentralfriedhof

1958 gastierte Lída Baarová, die in Österreich in der Emigration lebte, im Wiener Rennaissance-Theater in der Komödie „Ein klarer Fall“. Am 23. 4. 1959 erhielten die Reiseforscher Jiří Hanzelka und Miroslav Zikmund in Wien Ehrenmitglied-Diplome der Internationalen Afrika-Gesellschaft anlässlich ihrer zweiten Expedition. (Die beiden unterhielten Kontakte zu Růžena Holubová, der Ehefrau des Reiseforschers Emil Holub.) Am 26. 7. 1960 starb in Wien mit 60 Jahren der Geigenvirtuose und -pädagoge Váša Příhoda, der von 1936 an im Salzburger Mozarteum und ab 1950 in Wien unterrichtet hatte.

254

1964 kam der in die USA emigrierte Schauspieler Jiří Voskovec nach Wien zu einem Treffen mit seinem ehemaligen Kollegen Jan Werich. In demselben Jahr begann mit dem „Gartenfest“ und der „Benachrichtigung“ die Aufführung von Havels Bühnenstücken im Akademischen Theater. Der Dramatiker Pavel Kohout fesselte das Wiener Publikum mit seinem Stück „August August, August“. 1965 lud Wolfgang Kraus, der Begründer der Österreichischen Gesellschaft für Literatur, die Schriftsteller Bednár, Mňačko, Nesvadba und Škvorecký zu einer Debatte am runden Tisch ein. 1966 bot die Wiener medizinische Fakultät die Chefstelle der II. chirurgischen Klinik dem Herzchirurgen MUDr. Jan Navrátil, DrSc., dem Vorstand der Brünner II. chirurgischen Klinik, an. Nach einjährigen Ver-

255


handlungen konnte er nach Wien kommen, um hier eine Sonderstation für die Herzchirurgie und später eine experimentelle Abteilung für die Entwicklung und Erprobung neuer Behandlungsmethoden und -geräte sowie die Konstruktion eines künstlichen Herzens zu errichten. In demselben Jahr begann Ladislav Bittman, in Wien als tschechoslowakischer Presseattaché zu arbeiten. Später durfte er nicht heimkehren, weil er bereits am 21. 8. 1968 die Invasion der Sowjetunion und mit ihr verbundener Staaten in die Tschechoslowakei verurteilt hatte. (Er beantragte Asyl in den USA, nach einer einjährigen Untersuchung durch die CIA wurde er Professor an einer Privatuniversität in Boston und gründete hier ein Forschungsinstitut für Desinformation.) 1967 wurde das Hauptquartier der Organisation der Vereinten Nationen für industrielle Entwicklung UNIDO in Wien eröffnet, das auch für die Tschechoslowakei von großer Bedeutung war. Im Alter von 80 Jahren starb am 17. 9. in Mödling der tschechisch-deutsche Missionar, Reiseforscher, Ethnologe und Schriftsteller Pavel Šebesta (Baba wa Bambuti), gebürtig aus Groß Petrowitz, seinerzeit der größte Kenner von Pygmäen und Negritos. Auf eine positive Bewertung stieß Mňačkos Buch „Wie die Macht schmeckt“, das im Wiener Molden Verlag erschienen war. Die Zerschlagung des Prager Frühlings 1968 brachte eine große Welle politischer Flüchtlinge. Bereits am 23. 8. trat in Wien ein Katastrophenplan in Kraft, und die Stadtverwaltung, das Rote Kreuz, die Wiener öffentlichen Küchen (WÖK), ein neu einberufener Hilfsausschuss für tschechische und slowakische Touristen und Flüchtlinge sowie das Bundesheer nahmen sich der Flüchtlinge an. Zentrale Flüchtlingslager wurden im Gebäude B der Wiener Stadthalle, in der Halle der Wiener Internationalen Gartenschau und in den Lagerräumen der Tabakverwaltung im Arsenal errichtet. Im September kam Unterstützung von UNHCR und ICEM. Über 40 000 tschechoslowakische Staatsbürger baten in Österreich um Asyl. Einige Quellen führen 60 000, 162 000 oder sogar 208 000 bis 250 000 Tschechen und Slowaken an, die bei ihrer Emigration aus der Tschechoslowakei in den Westen durch Österreich gingen, die schicksalhaften Tage bei ihrer Urlaubsrückkehr aus Jugoslawien in Wien verbrachten (circa 50 000) oder nach einem kürzeren Aufenthalt in den Flüchtlingslagern heimkehrten. Etwa 2 000–3 000 Emigranten blieben in Österreich. Die blitzschnelle Erteilung der österreichischen Visa in Prag am 21. 8. beschrieb der Schauspieler Pavel Landovský: Vor dem Hotel Jalta gab es eine Würstchenbude, und im Hotel war das österreichische Konsulat, von dem Russen besetzt. Aber der Herr Botschafter Kirschläger nahm sich einen Stempel in die Tasche, von dem Würstchenmann lieh er sich einen specki-

256


gen weißen Kittel, und wer noch an demselben Tag nach Wien musste, dem erteilte er zwischen Bratwurst und Senf ein Visum, gleich neben dem Arsch des wachestehenden Iwans. Die vereinfachte Erteilung der Visa in das neutrale Österreich und eine Zuwendung von 3000 Schilling von der Österreichischen Gesellschaft für Literatur ermöglichten die Ausreise vieler Künstler und Intellektueller. So gelangten beispielsweise Věra Linhartová, Eduard Goldstücker, Gabriel Floh oder der Germanist Rio Preisner nach Wien. Eine große Hilfe für die Flüchtlinge leisteten Priester, insbesondere Josef Novotný, Blažej Müller und ThDr. Josef Valerián. Zu Zentren der Flüchtlingshilfe wurden der Bibliotheksverein Jirásek, 1968–1969 das Tschechoslowakische Büro für Wissenschaft und Kunst und nach 1971 der Verein Neue Heimat. Der Übersetzer Pavel Kruntorád gab die Anthologie „Modernes Tschechisches Theater“ im Verlag Luchterhand heraus. Der Österreichische Staatspreis für Europäische Literatur ging in diesem Jahr an Václav Havel. Im Alter von 67 Jahren starb am 1. 12. in Wien der Theater- und Filmschauspieler Hugo Haas, auf seinen Wunsch wurde er auf dem Jüdischen Friedhof in Brünn beerdigt. 1969 erhielt der Theaterregisseur Otomar Krejča die Josef-Kainz-Medaille. Das Wiener Team des Herzchirurgen Jan Navrátil verwendete zum ersten Mal in Europa erfolgreich die intraaortale Pumpe zur Rettung eines sterbenden Patienten. 1970 erschienen in Wien zahlreiche Publikationen über den kommunistischen Terror in der Tschechoslowakei, z. B. „Das unterdrückte Dossier“ von Jiří Pelikán oder „Die Revolution rehabilitiert ihre Kinder“ von Eugen Löbl. 1972 folgte ein weiteres Zeugnis Pelikáns, die „Pervertierte Justiz“. Nach Salzburg emigrierte der Filmregisseur Vojtěch Jasný, der Havels „Audienz“ und „Protest“ anstelle des 1976 gestorbenen Alfréd Radok in Wien inszenierte. 1972 wurde ein tschechischer katholischer Klub in Wien gegründet. Am 13. 2. 1973 starben in Wien mit 71 Jahren die anerkannte Sopranistin der Wiener Oper, Eva Hadrabová, gebürtig aus Luschna, und am 26. 5. mit 69 Jahren Oskar Oehler/Olár, der Architekt der monumentalen Brücke Žďákovský most über die Orlík-Talsperre. 1974 entstand der Kulturklub der Tschechen und Slowaken in Österreich, zu dessen Begründern der Filmregisseur Vojtěch Jasný, der Dirigent Martin Turnovský und der Sozialdemokrat Přemysl Janýr gehörten.

257


In der österreichischen Presse publizierten die in der Tschechoslowakei verbotenen Schriftsteller und Politiker, neben Pelikán beispielsweise Ladislav Mňačko, Pavel Kohout oder Jiří Gruša. Österreich und seine Politiker unterstützten tschechische Dissidenten politisch und finanziell, und zwar hauptsächlich durch das Österreichische ČSSR–Solidaritätskomitee sowie durch die Unterstützung der emigrierten Signatare der Charta 77, unter ihnen der Schriftsteller Ivan Binar, der Philosoph Jaroslav Krejčí, der Naturforscher Antonín Rusek, der Theaterkünstler Ludvík Kavín und der Maler Zbyněk Benýšek. Den Exilkünstlern half ebenfalls der Historiker, Kunsttheoretiker und Direktor des Museums in Bochum, Peter Spielmann, der die Künstler Zbyněk Sekal, František Lesák, Ondřej Kohout und andere in die Wiener Kunstszene einführte. Zwischen Österreich und der Tschechoslowakei wurde am 19. 12. ein Vertrag über die Regelung von Eigentumsfragen und Entschädigungen österreichischer Staatsbürger abgeschlossen. Die Schätzung zum 27. 4. 1945 betrug eine Milliarde Schilling anstatt der geforderten 4,5 Milliarden.


Den Karl-Skraup-Preis für das Jahr 1975/1976 erhielt der Geigenspieler Václav Hudeček. In der Nacht vom 22. zum 23. 4. 1976 starb mit 62 Jahren der weltweit anerkannte Regisseur, der Exilant Alfréd Radok, gebürtig aus Kaladei, der in Wien seine Regievorbereitungen für das Burgtheater besprach. Als Beobachter von Amnesty International fuhr JUDr. Henry Goldmann am 19. 9. von Wien nach Prag zum Gerichtsverfahren mit Dissidenten (Aktion Bojanovice), aber er wurde nicht zur Verhandlung zugelassen. Ebenso wurde ihm der Zugang in den Gerichtssaal bei der Verhandlung gegen Mitglieder der Widerstandsorganisation VONS am 22. und 23. 10. verwehrt. Während des gesamten Aufenthalts in Prag wurde er von der tschechoslowakischen Staatspolizei beobachtet. 1977 erhielt Pavel Kohout den Österreichischen Staatspreis für Europäische Literatur.

1975 wurde der Herzchirurge Prof. MUDr. Jan Navrátil, DrSc. zum Direktor des neu errichteten L.-Boltzmann-Instituts für herzchirurgische Forschung ernannt. Nach seiner Pensionierung wurde sein Schüler Ernst Wolner zu seinem Nachfolger.

Als völlig unbekannte Künstler kamen Nika Brettschneiderová und Ludvík Kavín nach Wien, wo sie dann 1984 ein eigenes Theater gründeten. Sie wurden vom Wiener Vizebürgermeister Erhard Busek und von Karel Schwarzenberg, dem Präsidenten der Internationalen Helsinki-Föderation für Menschenrechte, unterstützt.

Im Alter von 96 Jahren starb am 3. 5. der bedeutende Architekt Franz Gessner, gebürtig aus Wallachisch Klobouk.

Bei der Eishockey-WM in Wien gewann das tschechoslowakische Team die Goldmedaille.

Auf dem Wiener Zentralfriedhof wurde ein Ehrengrab des aus Böhmen stammenden Schriftstellers Franz Werfel errichtet.

Im November besuchte der tschechoslowakische Regierungschef Lubomír Štrougal Wien, um den tschechoslowakisch-österreichischen Vertrag über die Zusammenarbeit in den Bereichen Kultur, Schulwesen und Wissenschaft zu unterschreiben. Es wurde auch über Handel und Straßen-Grenzübergänge verhandelt. 1979 begann der Betrieb in der UNO-City, wodurch Wien zur dritten UNO-Stadt wurde. Václav Havel schickte am 27. 2. einen Brief an den österreichischen Präsidenten Rudolf Kirschläger mit der Bitte um Unterstützung für die tschechoslowakischen Dissidenten. Einen ähnlichen Brief mit der Beschreibung seiner Prozesse und einer Bitte um Hilfe schrieb der in Mírov arrestierte Jaroslav Dvořák dem österreichischen Bundeskanzler Bruno Kreiski. Seine Korrespondenz wurde jedoch abgefangen, und Dvořák wurde zu weiteren sechzehn Monaten Haft wegen Schädigung der Interessen der Republik im Ausland verurteilt. An vielen Stellen, nicht nur im Akademischen Theater, äußerten die Wiener ihre Unterstützung für die Charta 77.

Ehrengrab des Schriftstellers Franz Werfel, Zentralfriedhof

258

259


Der Schriftsteller Pavel Kohout, der von 1968 an einen fingierten Urhebervertrag mit dem Burgtheater zur Sicherung seines Unterhalts hatte, erhielt nach seiner Ausweisung aus der Tschechoslowakei und der Erteilung der österreichischen Staatsbürgerschaft eine ordentliche Anstellung in diesem Theater. Am 9. 2. 1980 strahlte das österreichische Fernsehen eine Bühnenrekonstruktion des Prager Prozesses gegen sechs VONS-Mitglieder aus. Mit Dankbarkeit wurde das Programm insbesondere in Südmähren empfangen. Ab 1982 erschien die Zeitschrift „Paternoster“, dessen Spiritus Agens der Maler Zbyněk Benýšek war. 1984 erhielt der Maler, Buchgrafiker und Übersetzer Zbyněk Sekal den Preis der Stadt Wien für Bildhauerei. 1985 verbot die kommunistische Tschechoslowakei dem Kardinal Franz König die Einreise in das Land zur Begehung des 1100. Geburtstag des hl. Method in Velehrad. Am 9. 4. 1986 starb in Wien mit 75 Jahren der bedeutende Historiker und Heraldiker Dr. Karel Schwarzenberg, gebürtig aus Čimelitz, Schüler der Professoren Kalista, Pekař, Šusta und Urbánek. 1987 gewann die tschechoslowakische Mannschaft bei der Wiener Eishockey-WM die Bronzemedaille. 1988 erschien in Wien das tschechische ABC-Buch „Máma, táta, já und Eda – česká abeceda“ von Jiří Gruša.


Zur Frau des Jahres 1989 wurde die österreichische Journalistin Barbara Coudenhove, die Tochter von Gerolf Coudenhove-Kalergi und Sophia Pálffy von Erdöd, der Besitzer des Schlosses Bresnitz, für ihre Reportagen über die revolutionären Ereignisse in Ungarn und der Tschechoslowakei ausgezeichnet. Zur Beerdigung der letzten Königin von Böhmen und Markgräfin von Mähren, Zita von Bourbon-Parma, stellte die Tschechoslowakei einen Vierspänner mit schwarzen Pferden bereit. Bereits am 18. 1. 1990 wurde ein Abkommen über die Aufhebung der Visumpflicht geschlossen; danach folgten weitere wichtige Übereinkünfte. Am 17. 6. 1992 starb in Wien mit 82 Jahren der bedeutende Herzchirurge Jan Navrátil. 1994 wurde ein Beirat für die tschechische Volksgruppe errichtet. Ein großer Beitrag zur Verbesserung der Beziehungen zwischen Österreich und Tschechien war die Eröffnung des Tschechischen Zentrums in Wien. Am 28. 4. 1995 starb in Wien mit 54 Jahren die weltberühmte Sopranistin Hana Svobodová-Janků, die von 1970 an im Exil gelebt hatte. Am Marchfeldkanal wurde die Pfarre der Hl. Cyrill und Method errichtet. 1996 gewannen bei der Wiener Weltmeisterschaft die tschechischen Eishockeyspieler den Meistertitel.

Der Schriftsteller und Dramatiker Pavel Kohout erhielt das österreichische Ehrenkreuz für Wissenschaft und Kunst I. Klasse.

Am 24. 2. 1998 starb in Wien mit 75 Jahren der Maler, Bildhauer und Übersetzer aus dem Deutschen Zbyněk Sekal, Mitglied der Wiener Secession, der von 1970 an in Wien gelebt hatte.

Kurz vor dem Ausbruch der Samtenen Revolution 1989 nahm der Kardinal König an der Begehung des 90. Geburtstags des Kardinals František Tomášek teil.

Seit Januar 2000 erscheint dank der Bemühungen des Emigranten Otakar Baburek die Zeitschrift „Okno/Fenster“, ausgerichtet auf Berührungspunkte zwischen Tschechen und Österreichern.

Nach der Grenzöffnung begannen die Wiener, den Tschechen demonstrativ und freundlich zu helfen. Die österreichische Grenze wurde als erste für die Tschechen und Slowaken geöffnet. (Am 17. 12. öffneten die Außenminister Alois Mock und Jiří Dienstbier die gemeinsame Grenze in Laa an der Thaya.) Die ursprüngliche Sympathie der Österreicher gegenüber den Tschechen begann leider bald zu schwinden.

In der Angeligasse wurde am 1. 5. ein neues Sokol-Haus eröffnet.

Im Dezember erhielt Václav Havel von der Gemeinde Wien den KarlRenner-Preis. In demselben Jahr entstand der Verein Kontakt-Forum mit dem Ziel, Auftritte tschechischer Kunstensembles in Österreich zu organisieren. Zu den aktivsten Organisatoren gehörten der Bildner Jan Brabenec und die Regisseurin Zuzana Brejchová.

260

Am 7. 7. 2002 wurde das neu gegründete Österreichisch-tschechische Dialogforum parallel in Prag und in Wien präsentiert. Im Frühling 2003 wurde die gemeinsame Erklärung tschechischer und österreichischer Katholiken „Versöhnte Nachbarschaft im Herzen Europas“ veröffentlicht, die am 21. 3. von den Präsidenten der österreichischen und tschechischen Bischofskonferenzen, dem Erzbischof von Wien, Kardinal Christoph Schönborn, und dem Erzbischof von Olmütz, Jan Graubner, in Prag unterzeichnet wurde. Die Stiftung Communio et Progressio erteilte am 22. 10. dem Theologen Prof. Dr. Tomáš Halík den Preis des Kardinals König. Neben dem Gewürdigten und dem Kardinal waren Jiří Gruša, der tschechische Botschafter

261



in Österreich und spätere Direktor der Wiener Diplomatischen Akademie, sowie Karel Schwarzenberg bei der Übergabe zugegen.

EINWANDERUNG AUS BÖHMEN, MÄHREN UND SCHLESIEN

In einem am 27. 5. vom Staatsarchiv in Prag veranstalteten Workshop wurden auch Archive der Landsleute erwähnt. Das Archiv des Schulvereins „Komenský“ wurde von Jan Kahuda präsentiert, und über die Lage der tschechischen Minderheit in Wien sprach Jan Petřík. Auf großes Interesse stieß die Aufführung des Films „Tschechen in Wien“ von Vlasta Valešová.

Die Wiener Völker-Drehscheibe passierten viele tschechische, mährische und schlesische Adelige, Politiker, Emigranten, Diplomaten und Spione, Soldaten, Geistliche, Studenten, Musiker, Schauspieler und Schriftsteller, Maler, Bildhauer, Ärzte, Lehrlinge, Arbeiter und Handwerker, insbesondere Maurer, Steinmetze und Ziegler, Schuster und Schneider, Gastwirte, Fischer, Hausknechte, Kutscher, Köchinnen und Dienstmädchen. Die meisten ihrer Nachkommen assimilierten sich in Wien, und manche erkämpften sich durch ihre Standhaftigkeit und Geschäftigkeit eine bedeutende gesellschaftliche Stellung. In Mähren, das sich eher um den Erhalt seiner eigenen Landesautonomie als um die Stärkung der tschechischen Staatlichkeit bemühte, war die Beziehung zu Wien viel enger als zu Prag – dem populären Opernsänger Leo Slezak zufolge stammen alle echten Wiener aus Brünn.

Am 13. 2. 2004 übergab der österreichische Bundespräsident Thomas Klestil dem tschechischen Botschafter in Österreich, Jiří Gruša, zum Abschluss von dessen diplomatischer Tätigkeit das Große Goldene Ehrenzeichen für Verdienste um die Republik Österreich. Die Ehrenmedaille der Bundeshauptstadt Wien erhielt der Schriftsteller Pavel Kohout. 2005 gewann die tschechische Nationalmannschaft die Eishockey-WM in Wien. Auf der Messe Wohnen & Interieur präsentierten sich tschechische Designer erfolgreich, unter ihnen Jiří Pelcl. In demselben Jahr verlieh der Bundespräsident Heinz Fischer Ivo Mathé, dem ehemaligen Direktor des Tschechischen Fernsehens, Leiter des Büros des Staatspräsidenten Václav Havel und Rektor der Prager Kunstakademie, das Große Goldene Ehrenzeichen mit Stern für Verdienste um die Republik Österreich. Am 25. 8. 2006 übergab das tschechische Kulturministerium nach 61 Jahren Streitigkeiten 239 reparierte Stühle, die 1945 der Familie Collalto zusammen mit dem Schloss Ungarschitz konfisziert wurden. Es handelte sich um Möbelstücke aus Hofburg und Schönbrunn, die wegen der Luftangriffe auf Wien von den Österreichern in Südmähren gelagert worden waren. Am 6. 10. 2009 wurde eine Erklärung über die Verlängerung des Eisenbahnkorridors aus Danzig über Wien in norditalienische Häfen durch Vertreter polnischer und mährischer Kreise sowie aus Wien, Niederösterreich, der Steiermark, Kärnten, der Emilia Romagna, Friaul und Julisch Venetien in Brüssel unterzeichnet. Die Erklärung unterstützte namentlich die Projekte Europoint Brünn und Wiener Donauhafen Freudenau. Am 14. 5. 2011 wurde in Brünn, der nächstgelegenen ausländischen Partnerstadt von Wien, das neueste Schiff auf dem Brünner Stausee auf den Namen Wien getauft. (Seit 2012 fährt auf dem Stausee Lipno ein Schiff mit dem Namen des Böhmerwald-Schriftstellers Adalbert Stifter.)

Die häufigsten tschechischen Familiennamen in Wien sind Svoboda, Dvořák, Jelínek und Veselý, es gibt hier über 2000 Nováks. Die allmähliche Assimilation lässt sich anhand der Entwicklung des Namens der Familie Stovoda beobachten, aus welcher ein bedeutender österreichischer Architekt stammt. Der aus Böhmen stammende Großvater schrieb sich noch Stovoda, sein Sohn halb eingedeutscht Stowasser, der Enkel schon Hundertwasser. Die tschechische Minderheit ist wohl die älteste in Wien, sie wurde schon im 13. Jahrhundert unter Přemysl Ottokar II. von den angesiedelten tschechischen Fischern, Kaufleuten und Minnesängern gebildet. Die Anzahl der Einwanderer aus Böhmen, Mähren und Schlesien kann in offiziellen Statistiken leider erst seit zweihundert Jahren verfolgt werden: 1780 werden 6000 tschechische Einwohner geschätzt; 1799 bereits 15 000 tschechische Einwohner; 1810 waren unter den 206 000 Einwohnern 19 000 Böhmen und Mährer. Der größte Zufluss des tschechischen Elements erfolgte in der zwanziger und dreißiger Jahren des 19. Jahrhunderts: 1820 lebten in Wien unter den 260 000 Einwohnern 24 % Böhmen, Mährer und Schlesier; 1846 waren unter den 244 000 Einwohnern angeblich über 94 000 Tschechen; 1851 ca. 83 000 Tschechen; 1856 insgesamt 83 000 Tschechen und Slowaken, d. h. 17 % der Bevölkerung; 1880 um 25 100 Tschechen und Slowaken, also nur 4 % der Bevölkerung; 1890 bereits über 60 000 Tschechen und Slowaken, die meisten von ihnen

262

263



lebten in den Bezirken Favoriten (12 267), Lepoldau (10 786), Ottakring (5246), Landstraße (4486), Hernals (4680), Margareten (3845), Währing (3393), Meidling (3323), Rudolfsheim (2129), Alserstadt (2002), Neubau (1476), Mariahilf (1635), Josefstadt (1613), Floridsdorf (1582), Döbling (1203), Wieden (1151), Fünfshaus (1354), am wenigsten in den Bezirken Hietzing (607) und Simmering (408);

MISCELLANEA

1900 insgesamt 551 928 Böhmen, Mährer und Slowaken, also 25 % der Bevölkerung (einige Quellen geben zwar kleinere Zahlen an, ungeachtet dessen war Wien die zweitgrößte „tschechische“ Stadt nach Prag);

Politische Probleme und das Bestreben, den Frieden bzw. die Unteilbarkeit des Vermögens zu sichern, wurden häufig mit dynastischen Vermählungen gelöst. In den Bereich der Legenden gehört dank der märchenhaften Entführung aus dem Schweinfurter Stift die Hochzeit des „Böhmischen Achill“, des Fürsten Břetislav I., mit Judith, der Tochter Heinrichs von Babenberg. Die Tochter von Adleyta und Soběslav I., Maria von Böhmen, war mit Leopold IV. von Österreich und nach seinem Tod mit Hermann III. von Baden verheiratet. Ida von Babenberg wurde die Frau Lutolds, des Sohns Konrads I. Otto. Bořivoj II. nahm sich Gerberga von Babenberg zur Frau, die erste Ehefrau Vladislavs II. war Gertrud von Babenberg. Richsa/ Raitza, die Tochter Vladislavs II. und Schwester Přemysl Ottokars I., wurde mit Heinrich von Mödling vermählt. Jutta, eine Tochter Přemysl Ottokars I. und Schwester Wenzels I., heiratete Bernhard von Kärnten, ihre Schwester Božislava war mit Heinrich von Ortenburg verheiratet. Der Gründer des Troppauer Nebenzweigs der Přemysliden, Nikolaus von Troppau, der Sohn von Přemysl Ottokar I. und Agnes von Kuenring, heiratete Adelheid, eine Nichte des Kaisers Rudolf. Wenzel II. war in erster Ehe mit Guta von Habsburg verheiratet, seine zweite Frau Elisabeth Richsa erfreute sich als Witwe einer kurzen Ehe mit Rudolf III. von Habsburg. Die Gattin Rudolfs II. von Habsburg war Agnes von Böhmen. Die zweite Ehefrau des Herzogs Otto IV. des Fröhlichen, eines Mitregenten von Albrecht II., war Anna von Böhmen. Heinrich von Kärnten heiratete Anna, die Schwester Wenzels III. Die erstgeborene Tochter Karls IV., Margarete von Böhmen, wurde mit Heinrich von Tirol vermählt, die Ehefrau von Rudolf IV. dem Stifter war Karls zweitgeborene Tochter Katharina von Böhmen, und ihre jüngere Schwester Elisabeth von Böhmen war die erste Frau Albrechts III. Die beiden Schwestern sind in der Krypta des Stephansdoms begraben.

1910 um 98 461 Tschechen, von denen nach 1918 ca. 150 000 (!) Personen aus Wien in die Tschechoslowakei zurückkehrten; 1915 geben die Quellen 115 000 Tschechen an, Schätzungen sprechen von über 300 000 Tschechen; 1918 spricht man von über 200 000 Tschechen in Wien und Niederösterreich; 1923 insgesamt 81 344 Tschechen und Slowaken (bei dem Zensus wurde nicht die Muttersprache, sondern die Sprachzugehörigkeit ermittelt, also die Sprache, die man am besten spricht und in welcher man regelmäßig denkt). Der größte Bevölkerungsanteil der Tschechen lebte in folgenden Bezirken: 10. (13 004, 9,24 %), 20. (7042, 7,51 %), 16. (9833, 6,41 %), 14. (6916, 6,32 %) und 17. (4605, 5,36 %), die wenigsten in den Bezirken 19. (1178, 2,20 %), 13. (2912, 2,28%) und 18. (2013, 2,45 %); 1934 bereits nur noch 31 000 Tschechen; 1939 gaben 55 000 Einwohner die tschechische Nationalität an; 1953 nur 1984 Tschechoslowaken, die somit die dritte Stelle unter den Ausländern hinter Italienern und Engländern einnahmen. Von 3950 Landsleuten gaben 1952 Personen Tschechisch als Umgangssprache an; 1981 bekannten sich 1381 Personen zur tschechischen Sprache; 2001 meldeten sich 7769 Wiener Einwohner von insgesamt 1 550 123 zur tschechischen Nationalität, davon besaßen 5778 die österreichische Staatszugehörigkeit. Diese Angaben stellen immerhin eine genaue Summe ungenauer Daten dar.

264

HERRSCHERHOCHZEITEN

Mit dem König Albrecht II. wurde Elisabeth, die Tochter Siegmunds von Luxemburg, vermählt.

265


HERRSCHERGRÄBER Die Tschechen sollten jene böhmischen Regenten nicht vergessen, die in Wien beigesetzt sind. In der Krypta des Kapuzinerklosters sind folgende Könige von Böhmen aus dem Hause Habsburg bestattet: Matthias II. (†1619), Ferdinand III. (†1657), Ferdinand IV. (1654), Leopold I. (†1705), Josef I. (†1711, wurde nicht gekrönt), Karl VI. (†1740), Maria Theresia (†1780), Josef II. (†1790), Leopold II. (†1792), Franz II. (†1835), Ferdinand I. (†1875, starb in Prag) und Franz Joseph II. (†1916, wurde nicht gekrönt). Ihr Schicksal und ihre Beziehung zu den böhmischen Ländern sind allgemein bekannt. 1989 wurde die letzte, nicht gekrönte Königin von Böhmen und Markgräfin von Mähren, die Kaiserin Zita von Bourbon-Parma, in der Kaisergruft bestattet. Beachtung verdienen auch einige der hier begrabenen Erzherzöge mit einem Bezug zu Böhmen: Der Erzherzog Karl I. Joseph (1649 Wien – 1664 Linz), ein Sohn des Kaisers Ferdinand III., Bischof von Passau und Breslau, war 1663/1664 der 47. Bischof von Olmütz. Er starb im 15. Lebensjahr, eher er geweiht und eingesetzt wurde. Auch der Erzherzog Karl III. Joseph Ignaz von Lothringen (1680 Wien – 1715 Wien), der 49. Bischof von Olmütz (1695–1710), wurde mit 15 Jahren Bischof, ohne Priester zu sein, und da er das entsprechende Alter nicht erreichte, wurde er weder konsekriert noch eingesetzt. Mit Olmütz führte er später langwierige Finanzstreitigkeiten, nachdem er Erzbischof von Trier geworden war. Erzherzog Rudolph Johann Joseph Rainer (1788 Florenz – 1831 Baden), ein Sohn des Kaisers Leopold II., der 3. Erzbischof von Olmütz, schrieb sich auf markante Weise in Mährens Geschichte ein. Dank ihm erlangte die Universität von Olmütz ihren Hochschulstatus zurück, und der Bau des Erzbischofsseminars wurde fertiggestellt. VEREHRUNG BÖHMISCHER HEILIGER Ein Andenken an den hl. Clemens, der in Großmähren im Zusammenhang mit der Mission von Cyrill und Method verehrt wurde, findet man heute in Wien nicht mehr, die nächstgelegene Kirche mit diesem Patrozinium befindet sich in der Ortschaft Klement bei Mistelbach. Die Verehrung der hl. Cyrill und Method gipfelte in Wien im 19. Jahrhundert mit der Gründung des Sankt-Method-Vereins (1875) und dann Ende des 20. Jahrhunderts mit dem Bau einer Kirche im 21. Bezirk. In Wien wurden die Heiligen Ludmila, Vojtěch und Prokop eher gemieden, eine größere Huldigung genossen sie erst in der Barockzeit. Es ist aber bekannt, dass die tschechi-

Hl. Johannes Nepomuk vor der Josefskirche, Windmühlgasse 3

267



sche Bevölkerung den Gedenktag des Fürsten Wenzel bis zum Jahre 1700 feierte und dass um 1500 seine Kapelle in Wien stand. Für die Verbreitung von dessen Verehrung sorgte der Kaiser Leopold I., als er seinen Erstgeborenen Ferdinand Wenzel taufen ließ und 1670 sich bei dem Papst Clemens X. dafür einsetzte, dass der Gedenktag des hl. Wenzels für das gesamte Christentum gilt. Bildnisse und Statuen des hl. Wenzel findet man beispielsweise in der Kirche der Barmherzigen Brüder im 2. Bezirk, in der Kirche Zu den heiligen Schutzengeln oder im Wiener Dom. Leopold I. förderte auch die Verehrung von Agnes von Böhmen, welcher eine Kapelle in der Karlskirche geweiht ist. Nicht nur der Hof, Adel und Klerus, sondern auch breite Bevölkerungsschichten nahmen sich mit Begeisterung der Verehrung des Barockheiligen Johann Nepomuk an, der unter dem Kaiser Karl VI. zum Landespatron

Hl. Johannes Nepomuk, Hochwassergasse

Hl. Wenzel, Stephansdom

268

und neben St. Leopold, Josef und Karl Borromäus auch zum Patron des Hauses Habsburg wurde. Dieser Brückenheilige, auch Hansl am Weg genannt, wurde als Schutzheiliger gegen Türken und Rákóczi angerufen. Seine Statuen standen in Wien fast an jeder Brücke, und seine Altäre im Stephansdom, in der Peterskirche sowie in den Kirchen der Minoriten und Franziskaner wurden alljährlich im Mai mit Blumen geschmückt. In den Vorstädten mit einer größeren tschechischen Bevölkerung entstanden neue Nepomuk-Kirchen und -Kapellen: 1721-1723 an der Oberen Donaustraße, 1728 am Tabor, 1732 in Meidling und Hietzing, 1735 in Nussdorf, 1736-1737 im 18. Bezirk, 1736 am Schanzel, 1740 in Währing, 1750 in Lerchenfeld, 1845 in Meidling, 1846 in der Praterstraße und 1909 im Invalidenhaus. Zu den bekanntesten Nepomuk-Skulpturen gehörten diejenigen

269



vor der Jakobskirche in Heiligenstadt und an der Ecke Babenberger Straße und Messeplatz. Antonín Machát zufolge wurden im 19. Jahrhundert in Wien 672 Nepomuk-Statuen gezählt. Im 19. Jahrhundert setzte sich in Wien die Verehrung des hl. Klemens Maria Hofbauer durch, der zum dritten Schutzheiligen der Stadt erklärt wurde. Neben zahlreichen Bildern und Altären gibt es im 12. Bezirk auch eine ihm geweihte Kirche. 1998 wurde die gebürtige Brünnerin, die Franziskanerin Maria Restituta, in Wien seliggesprochen, die als Schutzpatronin der Wiener Tschechen angesehen wird. PILGERFAHRTEN Seit dem 17. Jahrhundert hängen katholische Pilgerfahrten eng mit der Verehrung der Heiligen zusammen. Aus Wien und Niederösterreich wurden Wallfahrten nach Wranau bei Brünn, nach Hluboké Mašůvky, in die Nikolsburger Loretokapelle, nach Poppitz bei Znaim, Turas, Scharoschitz, Klokoty, Budweis und natürlich auf den Hostein unternommen. ORDENSBRÜDER UND -SCHWESTERN

Hl. Johannes Nepomuk, 1962, St.-Veit-Gasse

270

Nicht alle böhmischen und mährischen Klöster gehörten zu einer böhmischen Provinz, sondern häufig zu einer österreichischen oder später österreichisch-ungarischen Provinz. Mit österreichischen Klöstern unterhielten die Ordensgemeinschaften in Böhmen und Mähren sehr enge Beziehungen, so unterhielt beispielsweise die Wittingauer Augustinerkanonie eine Konfraternität mit dem Wiener Benediktinerkloster und beteiligte sich an der Gründung des Wiener Chorherrenstifts St. Dorothea. Zur österreichischen Provinz gehörten z. B. die tschechischen Pauliner, die Beschuhten und Unbeschuhten Karmeliten, 1551 bis 1623 die Jesuiten, die Trinitarier und bis 1918 die Salvatorianer. Aus Wien kamen auch die Provinzialen der tschechischen Dominikaner. Zum österreichischen Zweig der italienischen Provinz gehörten Augustiner-Barfüßer, zur tschechisch-österreichischen Provinz gehörten bis 1901 die Redemptoristen, deren Heiliger Klemens Maria Hofbauer mit Tadeáš Hýbl die Ordensideen außerhalb Italiens verbreitete, bis 1919 die Barmherzigen Brüder und bis 1920 die Barmherzigen Schwestern – Vinzentinnen, die 1848 aus Wien nach Böhmen berufen wurden. Bis 1938 gehörte zum österreichischen Großpriorat das böhmische Priorat des Malteserordens, bis 1948 waren auch die Schulbrüder Teil der österreichisch-ungarischen Provinz. Das Wiener Augustinerkloster wurde 1630 mit Augustiner-Barfüßern aus dem Prager Konvent besetzt, 1719 hingegen wurden aus dem Mutterkloster in Wien die ersten

271



Elisabethinen nach Böhmen und 1750 nach Brünn berufen u. dgl. m. Vor allem der mährische Adel vermachte Teile seines Vermögens den Wiener Kirchen und Klöstern, und adelige Damen aus den böhmischen Ländern traten häufig in die Wiener Stifte ein. Auch der Kaiser Rudolf II. schickte seine uneheliche Tochter in ein Wiener Stift. BISCHÖFE Das Bischofsamt in Wien (seit 1722 Erzbistum) bekleideten 1558–1562 Anton Brus von Müglitz, O. Cr. (1518 Müglitz – 1580 Prag), 1702–1705 Franz Anton von Harrach, 1832‑1853, Vincenz Eduard Milde (1777 Brünn – 1853 Wien), 1913–1932 Friedrich Gustav Piffl (1864 Landskron – 1932 Wien), 1932–1955 Theodor Innitzer (1875 Neugeschrei bei Weipert – 1955 Wien). SPORTLER Die Kompliziertheit der tschechisch-österreichischen Beziehungen dokumentieren die Lebensläufe zweier bedeutender Fußballspieler – Bican und Šindelář. Der beste europäische Torjäger, Josef (Pepi) Bican (1913 Wien – 2001 Prag), wuchs ab seinem achten Lebensjahr ohne Vater auf, der einer Verletzung bei einem Fußballmatch erlegen war. Er besuchte die tschechische Schule in Wien, und dank seiner unglaublichen Spielgeschwindigkeit und -sicherheit wurde er Mitglied der Schülermannschaft von Hertha und später von Rapid. 1937 erfüllte sich sein Lebenstraum, für die Prager Slavia zu spielen, welcher er bis zum Ende seiner Sportlerkarriere 1955 treu blieb. 1934 glänzte er in der österreichischen Nationalmannschaft auf der WM in Italien (4. Platz). Für das kommunistische Regime war er schwierig, sodass er nach 1955 als Arbeiter, Fahrer und Tierfütterer im Zoo arbeitete. (In den 70er-Jahren half er als Trainer dem belgischen Tongeren zum Aufstieg von der vierten in die zweite Liga.) Matthias Sindelar (Matyáš Šindelář) (1903 Kozlau bei Iglau – 1939 Wien) kam schon als Kind mit seinen Eltern nach Wien. Der gelernte Autoschlosser arbeitete sich zu den besten Spielern Österreichs empor. Das Mitglied der Hertha und später der Austria begann seine Karriere 1928 mit einem erfolgreichen Tor in Prag und beendete sie im April 1938 mit einem siegreichen Match gegen ein Nazi-Team. Er starb gemeinsam mit seiner Freundin Camilla, wohl durch ein Unglück an einer Gasvergiftung. Grab von K. M. Hofbauer, Kirche Maria am Gestade

272

273


ZUFLUSS VON ARBEITSKRÄFTEN


DAS TSCHECHISCHE SCHULWESEN

Wien ist Wien, aber ohne Tschechen wäre es hin. Die Tschechen ließen sich bereits seit dem Ende des 13. Jahrhunderts in Wien nieder. Nach der Errichtung der Wiener Universität kamen wohlhabende Studenten aus Böhmen und Südmähren hierher, später Beamte, seit dem 17. Jahrhundert Handwerker: Tischler, Holzschnitzer, Maler, Goldschmiede, Zinngießer, Uhrmacher, Kupferstecher und Baumeister, Ziegler, Steinmetze, Maurer und Pflasterer, nach 1700 auch Soldaten, weil die Wiener Regimenter aus Böhmen und Mähren aufgefüllt wurden, in einer kleineren Anzahl ebenfalls Mönche und Priester. Der Zufluss des tschechischen Volksgruppe verstärkte sich nach der Aufhebung der Fronarbeit, sodass bald ein Viertel (nach einigen Quellen sogar eine Hälfte) der Wiener Einwohner tschechischer Abstammung war. Für Lehrlinge oder Dienstmädchen war schon die Reise nach Wien aufwändig, sie nutzten die Freundlichkeit der Fuhrleute oder schifften sich mit Holzlieferungen auf der Donau in die Hauptstadt der Monarchie ein. Unter den Lehrlingen in Wien befanden sich auch zwei spätere tschechoslowakische Präsidenten – der junge Tomáš Masaryk lernte bei dem Schmiedemeister Malý, Klement Gottwald bei dem Tischler Krušina. Bei dem Meister Koller lernte der Gründer des späteren Tatra-Werks in Nesselsdorf Ignaz Schustala (Sattler, Riemenschneider und Stellmacher), später war auch der Nesselsdorfer Meister Leopold Sviták in Wien in der Schlosserlehre. Der Karikaturist František Bidlo lernte in Wien Hutmacher, der Dichter Julius Zeyer Zimmerer, um den Prager Betrieb seines Vaters übernehmen zu können. Die größten Erfolge in seinem Fach erkämpfte sich in Wien der Schneider Kníže/Knize. Berühmt ist auch das Café Hawelka, dessen Gründer aus Brünn nach Wien kamen. Man findet hier nach wie vor Betriebe mit typisch tschechischen Namen wie Stary, Houska, Bartik oder Cumpelik, aber ihre Besitzer sind meistens längst im deutschsprachigen Milieu aufgegangen.

Das tschechische Schulwesen in Wien entstand unter besonders schwierigen Bedingungen – neben der natürlichen Sprachassimilation der Kinder musste es eine strenge Germanisierung aushalten. Zur Errichtung und Erhaltung tschechischer Schulen entstand 1872 der Schulverein „Komenský“, der schrittweise ein dichtes Netz tschechischer Schulen verschiedener Typen in Wien und Umgebung aufbaute: A. Volksschulen: 2. Bezirk – Wolfgang-Schmälzlgasse und Vorgartenstraße 191; 3. Bezirk – Schützengasse 31, seit 1922 Salmgasse 19; 10. Bezirk – Laaer Straße 1 (geschlossen 1926), Quellenstraße 72 und Triester Straße 114; 12. Bezirk – Migazziplatz 8; 16. Bezirk – Ottakringer Straße 150, seit 1922 Bebelplatz 2, 1923 geschlossen; 20. Bezirk – Pöchlarnstraße 12.

Einer großen Beliebtheit erfreuten sich in Wien tschechische Köche und Köchinnen, die tschechische gastronomische Besonderheiten und Geschmäcke hierher mitbrachten. Sogar die Dorfpfarrer widmeten sich der Auswahl geeigneter Köchinnen aus Südböhmen und dem Böhmerwald. Aus Wien kamen nach Böhmen und Mähren auf diesem Weg nicht nur das Wiener Schnitzel, der Wiener Rostbraten und das Wiener Würstchen, sondern auch die Wiener Art von Kartoffelsalat, Bäuschel (Lungenragout) oder Nieren sowie die Linzer Törtchen. Ein einmaliges Kapitel in der Wiener Gastfreundlichkeit schrieb die Familie Kolařík/Kolarik, die über 90 Jahre lang die beliebte Gastwirtschaft Schweizerhaus in Prater besaß.

Ehemalige Tschechische Schule, 1931, Erlgasse 32/34

274

275


B. Bürgerschulen: 3. Bezirk – Salmgasse 19, seit 1924; 10. Bezirk – Jungen, Laaer Straße 170, 1924 in die Quellenstraße 72 verlegt, hier als Jungen- und Mädchenschule; 12. Bezirk – Ehrenfelsgasse 16, gegründet 1922; 16. Bezirk – Herbststraße 104, gegründet 1924; 20. Bezirk – Pöchlarnstraße 12, seit 1922; 21. Bezirk – Deublergasse 19, seit 1922.


TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK

Realschule; 14. Bezirk, Herbststraße 104. Zweijährige Handelsschule für Jungen und Mädchen; 3. Bezirk, Schützengasse 31.

Der Schmiedelehrling, später Gymnasiast und Student, Universitätsprofessor und Reichsratsabgeordneter hielt Wien für „seine“ Stadt. Eine kurze Zeit lebte er im 3. Bezirk, während seines Studiums am Akademischen Gymnasium und im ersten Semester an der Philosophischen Fakultät wohnte er in der Wohnung des Polizeidirektors und seines Mäzens Anton Le Monnier, mit welchem Masaryk als Freund und Privatlehrer von dessen behindertem Sohn Franz auch Umzüge mitmachte.

Mädchen-Industrieschule, 3. Bezirk, Schützengasse 31.

In Wien ließ sich Masaryk auch nach seiner Hochzeit nieder.

D. Kindergärten: Messenhausergasse 2, Kompertgasse 14, Pramergasse 6, Pernerstofergasse 11, Puchsbaumgasse 39, Triester Straße, Herbststraße 104, Brünner Straße 55 etc. Die Anzahl schwankt zwischen sieben und zehn.

Das Ehepaar Masaryk bekam in Wien die Tochter Alice und den Sohn Herbert. Eine enge Freundschaft verband es mit der Familie des Dichters Machar. Diese entstand auf dem Fest zum 100. Geburtstag des Slawisten Ján Kollár 1893, bei welchem Masaryk eine Lobrede gehalten hatte. Eine Abschiedsfeier mit den Freunden vor Masaryks Gang ins Exil wurde 1914 im Hotel Regina abgehalten, wobei allerdings die meisten freundschaftlichen Treffen im Café Central stattfanden.

C. Mittel- und Fachschulen: Realgymnasium, 3. Bezirk, Schützengasse 31, gemeinsam mit der Realschule bis 1924/1925.

Eigene Gebäude des Schulvereins „Komenský“ befanden sich in der Schützengasse 31, Quellenstraße 72, Ehrenfelsgasse 16, und die neueste ist die Krofta-Schule in der Herbststraße 104. Es gab aber auch Sprachschulen für Kinder, die deutsche Schulen besuchten. Nach einem großen Aufschwung des tschechischen Schulwesens in Wien kam es zu einem absoluten Niedergang im Zweiten Weltkrieg, als alle tschechischen Schulen geschlossen wurden und nach dem Kriegsende nur eine Schule, und zwar im 3. Bezirk, lebensfähig geblieben war.

EMIGRATION Nach dem Zusammenbruch der Monarchie 1918 kehrte ein Teil der Tschechen in die alte Heimat zurück, einige von ihnen auch unfreiwillig. Aus Wien wurde beispielsweise ThDr. Alois Musil, Geograf, Orientalist, Reiseforscher, Mithäuptling eines Beduinenstamms, Schriftsteller, k. u. k. Geheimrat, Freund des Kaisers Karl I. und seiner Familie, Priester, Päpstlicher Hausprälat und Professor der theologischen Fakultät, nach Prag „rausgeschickt“. Auf „friedlichem“ Weg kamen der Benediktiner Anastáz Opasek, die Malerin und Grafikerin Minka Podhajská oder die Malerin Olga Konečná-Mulacz aus Wien. Einen Zufluss von politischen Emigranten nach Wien gab es nach dem Zweiten Weltkrieg (die Schriftstellerin Ilse Tilsch aus Auspitz oder die Textilkünstlerin Lenka Proksch). Nach 1948 emigrierten dann u. a. die sozialdemokratischen Politiker Přemysl Janýr und Bohumil Laušman, Industrieminister und Vizepremier, welcher 1953 von den Agenten der Staatssicherheit zurück in die Tschechoslowakei entführt wurde, sowie mehrere tschechische Adelige (Graf Zdeněk Šternberk).

Hradschin-Panorama, Jindřich Procházka 1931, ehemalige Tschechische Schule, Erlgasse 32/34

276

Nach den Ereignissen 1968 emigrierten die Sopranistin Hana Svobodová-Janků, die Schriftsteller Pavel Kohout, Ivan Medek und Ladislav Mňačko, der Schauspieler Pavel Landovský und das Schauspielerpaar

277


Martin Štěpánek und Jaroslava Tvrzníková (die später nach Deutschland weiterzogen), der Architekt und Maler Oskar Oechler/Olár, der Architekt Jan Tabor, der Schriftsteller und Maler Petr Kouba, der Musiker Karel Koblížka, die Regisseurin Zuzana Brejcha, für eine Zeit der Maler Jan John Šafránek sowie die Künstlerinnen Lenka Shrabanek und Lenka Baburek. In Wien lebten bis zu ihrem Tode auch diejenigen, die sich die österreichische Hauptstadt freiwillig zu ihrer Heimat erwählt hatten, weil sie in die sozialistische Tschechoslowakei nicht hatten zurückkehren wollen (wie der Schauspieler Hugo Haas). Als Apostel der unglücklichen Exilanten galt Fürst Franz Schwarzenberg. Die meisten der naturalisierten Tschechen erhielten die österreichische Staatsbürgerschaft, die tschechoslowakische Staatssicherheit wollte allerdings ihre Emigranten auch in Österreich im Auge behalten und verfolgte sie insbesondere in Wien.

NEUZEITLICHE POLITIKER Seine jungen Jahre erlebte in Wien der führende sozialdemokratische Politiker Gustav Habrman, in Wien starben beispielsweise JUDr. Jan Karel Dvořáček (1861) und JUDr. Alois Pražák (1901). Einige der bekanntesten von den vielen österreichischen Politikern, deren Wurzel nach Böhmen oder Mähren reichen: der Begründer der österreichischen Sozialdemokratie Viktor Adler (Prag), die Kommunalpolitiker Gottfried Albrecht, Bernhard Anders (Mährisch Schönberg), Julius Tandler (Iglau) und Andreas Zelinka (Wischau), der Ministerialrat Johann Bäumel (Nepomuk), der Ministerpräsident Max von Beck (Schiltern), die Minister Olivier Bacquehem (Troppau), Anton Banhans (Michelob), Karl Blecha (Feldsberg), Eugen Böhm von Bawerk (Brünn), Moritz von Komarów (Troppau), JUDr. Antonín Rand (Neuern) und PhDr. Antonín Rezek (Neuhaus), die Parlamentarier Anton David (Prag), Matthias Eldersch (Brünn), der Landeshauptmann von Niederösterreich Siegfried Ludwig (Wostitz bei Nikolsburg), die Bundeskanzler Dr. Rudolf Ramek (Teschen) und Ernst Streeruwitz (Mies), die Bundespräsidenten Dr. Karl Matthias Renner (Unter-Tannowitz) und Adolf Schärf (Nikolsburg ). Der Justizminister Franz von Hein wirkte als Rechtsanwalt und Bürgermeister in Troppau. Der Vater des Bundespräsidenten Franz Jonas, Josef Jonáš, kam aus dem südmährischen Kamnitz nach Wien, der Vater des Bundespräsidenten Thomas Klestil stammte aus Johannesruh bei Gratzen, der Vater von Bruno Kreiski wurde in Klattau geboren, seine Mutter stammte aus Trebitsch, ein Großvater aus Budweis. Der dritte Präsident Österreichs, Wilhelm Miklas, gebürtig aus Krems, war Gymnasialprofessor in Proßnitz. Der Kardinal Dr. Theodor Innitzer ist aus Weipert ge-

278


bürtig, der Erzbischof von Wien, Kardinal Christoph Schönborn, ist in Skalken bei Jungbunzlau geboren. Im Ersten Weltkrieg war Franz von Holub aus Prag Kommandant des berühmten Schlachtschiffs Tegetthoff, später Konteradmiral und ab 1918 Vizeadmiral und Sektionschef im Kriegsministerium. Bedeutende österreichische Politiker halfen nach 1968 tschechischen Dissidenten. 1979 bat auch der Schriftsteller Václav Havel den Bundespräsidenten Rudolf Kirschläger um Hilfe. Mit Pavel Kohout ist der Bundespräsident Heinz Fischer befreundet. Wenn man nach den bekanntesten oder beliebtesten Persönlichkeiten aus den böhmischen Ländern in Wien fragt, egal ob ihre Muttersprache Tschechisch oder Deutsch war, sind es chronologisch: Přemysl Ottokar II., Karl IV., Tobias von Boskowitz (Feldherr Pandobes), Albrecht Wenzel Eusebius von Waldstein, hl. Johannes Nepomuk, Joseph Wenzel Radetzky von Radetz, Wenzel Anton Kaunitz-Rietberg, hl. Klemens Maria Hofbauer, MUDr. Eduard Albert, MUDr. Josef Škoda, MUDr. Karel Rokytanský, MUDr. Jaromír Mundy (Onkel Járomir), Marie Ebner v. Eschenbach, Bertha Suttner-Kinsky, Antonín Dvořák, Sascha Kolowrat, Josef Bican, Matthias Sindelar, Pavel Kohout, Pavel Landovský, Antonín Panenka und Václav Havel.

BEITRAG DES TSCHECHISCHEN ZUR DEUTSCHEN SPRACHE Es ist allgemein bekannt, dass während der Regierungszeit von Přemysl Ottokar II. auf dem Wiener Hof tschechisch gesprochen wurde, und dass die Wiener viele tschechische Sprüche und kräftige Schimpfwörter lernten. Aus dem Tschechischen übernahm das Wiener Deutsche nicht wenige interessante Wörter, insbesondere im kulinarischen Bereich: Bawlatschen (Söller), Buchtel, Buchteln (gebackene Hefetaschen), Bramburi (Kartoffeln, das Wort brambory stammt allerdings vom deutschen Brandenburger), Bowidl/Powidl/Powideln (Pflaumenmus), Dalken (Pfannkuchen aus Hefeteig), Golatschen/Kolatschen (Kuchen), Kren (Meerrettich), Kukuruz (Mais), Liwanzen (Pfannkuchen), Palatschinken (Eierkuchen), Pfrnak (Nase), Schkubanken (Kartoffelnocken), Sliwowitz (Pflaumenbrand), tschechen (sich betrinken), Zwetschke (Pflaume) und andere. Insbesondere in das „Brünnerische“ kamen hingegen viele Wörter aus dem „Wienerischen“: beispielsweise bryja – Brühe, erteple – Erdäpfel, kugluf – Gugelhupf, putra – Butter und vuřt – Wurst.

279



teratur Wilhelm Albert Podlaha (Podlahagasse), der deutschsprachige Schriftsteller Franz Isidor Proschko (Proschkogasse), der Publizist und Philosoph Richard Králík (Richard-Kralik-Platz) sowie František Špunda (Spundagasse).

STRASSENNAMEN Eine Ehrung für jene Tschechen, Mährer und Schlesier, die sich um den Aufschwung und das Ansehen Wiens und Österreichs verdient gemacht haben, sind Wiener Straßennamen. Neben den beiden Floridsdorfer Ausfallstraßen – Prager Straße und Brünner Straße, findet man Straßennamen, die an die Belagerung Wiens durch hussitische Truppen 1428 (Taborstraße), an die Schlacht des österreichischen Heeres gegen die Preußen 1775 bei Kolin (Kolingasse) oder an die unglückliche Schlacht bei Dürnkrut 1278 (Dürnkrutplatz), in welcher der König Přemysl Ottokar II. ums Leben kam, erinnern. Die Böhmische Straße befand sich früher an der Stelle der heutigen Oberen Augartenstraße.

An die berühmte böhmische Medizinerschule und ihre Nachfolger erinnern die Chrobakgasse nach dem Gynäkologen Rudolf Chrobák, die Chwostekgasse nach dem Internisten František Chvostek, die Kluckygasse nach dem Arzt Josef Klucký, einem Wiener Ehrenbürger und Träger des Ordens der Eisernen Krone, die Rokitanskigasse nach dem Begründer der berühmten Wiener Arztschule Karel Rokytanský, die Skodagasse nach dem Facharzt für Lungen- und Herzkrankheiten Josef Škoda, die Dittelgasse nach dem Arzt Josef Václav Dittel sowie die Oserstraße nach dem Internisten Leopold Oser.

Mehrere Straßen und Plätze tragen – im Unterschied zu den Verhältnissen in Tschechien – nach wie vor Namen der bedeutenden Adelsgeschlechter, die auch zu den böhmischen Ländern einen Bezug haben: Althanstraße, Berchtoldgasse, Czerninstraße, Czerninplatz und Czerninpassage nach Johann Rudolf Czernin, Dietrichsteingasse nach Johann Karl von Dietrichstein, Harrachgasse, Kaunitzgasse, Kinskygasse, Kolowratgasse, Lobkowitzplatz, Lobkowitzbrücke, Liechtensteinstraße, Mundygasse, Salmgasse, Schlickplatz, Schlickgasse, Schwarzenberggasse, Schwarzenbergplatz, Stadiongasse, Sporckplatz, Thungasse und Wilczekgasse.

An Wissenschaftler, Techniker, Erfinder, Entdecker und Reiseforscher erinnern die Absolongasse nach dem Karstforscher Karel Absolon, die Artmanngasse nach dem Physik- und Chemieprofessor Ferdinand Artmann, die Baschgasse nach dem Techniker Samuel Basch, die Baudissgasse nach dem Dekan und Rektor der Technischen Hochschule Leo Baudyš, die Dirmoserstraße nach dem Geschützkonstrukteur Oswald Dirmoser, die Divischgasse nach dem Erfinder des Blitzableiters Prokop Diviš, die Gregor-Mendel-Straße nach dem Begründer der Genetik Johann Gregor Mendel, die Empergerstraße nach dem Betonbauexperten Friedrich Ig-

Ihre Straßen haben auch berühmte Heerführer, Soldaten und Politiker: die Czapkagasse und der Czapkaplatz nach dem Polizeidirektor Ignác Čapka, die Hanuschgasse nach dem Politiker Ferdinand Hanuš, die Kopalgasse nach einem heldenhaften Kämpfer des österreichischen Heeres in Norditalien, Karel Kopal, der Neugebauerweg nach dem Politiker und Pädagogen Max Neugebauer, die Polletstraße nach dem Artillerieoffizier Johann Pollet, der 1848 die Wiener Hofburg verteidigt hatte, die Radetzkybrücke, der Radetzkyplatz und die Radetzkystraße nach dem Feldmarschall Radecký, der Dr.-Adolf-Schärf-Platz nach dem österreichischen Staatspräsidenten Adolf Schärf, gebürtig aus Nikolsburg, die Tscherttegasse nach dem Verteidiger Wiens gegen die Türken Hans Tschertte, die Waldsteingartenstraße und der Waldsteinplatz nach dem Generalissimus Albrecht von Waldstein, die Zelinkagasse nach dem Politiker und Wiener Bürgermeister Andreas Zelinka, gebürtig aus Wischau. Von den Schriftstellern und Literaturwissenschaftlern verdienten sich ihre Straßennamen Bertha von Suttner (Bertha-von-Suttner-Gasse, Suttnerplatz), Comenius (Comeniusgasse), Marie Ebner v. Eschenbach-Dubský (Marie-Ebner-Eschenbach-Park), Josef Gangel (Josef-Gangel-Gasse), Konstantin Jireček (Jirecekgasse), Franz Kafka (Kafkasteg, Kafkagasse), Max Brod (Max-Brod-Gasse), der Autor der pädagogischen Li-

280

MUDr. Eduard Albert

MUDr. Karel Rokytanský

281



naz Emperger, die Holubstraße nach dem Arzt und Reiseforscher Emil Holub, der Hyblerpark nach dem Stadtgarten-Gründer Václav Hybler, die Julius-Payer-Gasse nach dem Maler und Polarforscher Julius Payer, der Kinzerplatz nach dem Eisenbahn-, Tunnel- und Wasserbauer Karl Kinzer, die Machstraße nach dem genialen Denker Ernst Mach, der Musil-Platz nach dem Priester, Orientalisten und Reiseforscher Alois Musil, die Pernerstraße nach dem Eisenbahntechniker Jan Perner, die Resselgasse und der Resselplatz nach dem Erfinder des Schiffpropellers Josef Ressel, die Schmardagasse nach dem Zoologen Ludwig Karl Schmarda, die Simonygasse nach dem Alpinisten und Naturforscher Friedrich Simony, die Smitalgasse nach dem Forscher und Schulleiter Hans Smital, die Sonnenfelsgasse nach dem Juristen, Denker und Schriftsteller Josef Sonnenfels, die Terzaghigasse nach dem Techniker Karl von Terzaghi, die Gustav-Tschermak-Seysenegg-Gasse nach dem Mineralogen Gustav Tschermak-Seysenegg, die Tomaschekstraße nach dem Geografen Prof. Vilém Tomášek sowie die Veithgasse nach dem Veterinärarzt, Theologen und Schriftsteller Johann Emanuel Veith.

Nach bildenden Künstlern sind der Alfons-Mucha-Weg, der AlfredKubin-Platz, die Anton-Kolig-Gasse und die Bendlgasse benannt, die Canonstraße nach dem Maler Johann von Straširipka – Hans Canon, die Dobrowskygasse nach dem Maler Josef Dobrowsky, die Dvorakgasse nach dem Kunsthistoriker Max Dvořák, die Eitelbergergasse nach dem Kunsthistoriker Rudolf Eitelberger, der Franz-Barwig-Weg nach dem Bildhauer Barwig, die Führichgasse nach dem Maler Joseph Führich, die Hanakgasse nach dem Bildhauer Antonín Hanák, die Hickelgasse nach dem Maler Josef Hickel, der Holeyplatz nach dem Architekten Karl Holey, die Jeneweingasse nach dem Maler Felix Jenewein, die Kupetzkygasse nach dem Barockportraitisten Jan Kupecký, die Loosgasse nach dem Architekten Adolf Loos, die Olbrichgasse nach dem Architekten J. M. Olbrich, die Pirchangasse nach dem Maler und Bühnenbildner Emil Pirchan Jr., der Rump-

Grab des Malers Julius Payer, Zentralfriedhof

Grab des Kapellmeisters und Komponisten Karl Komzák, Zentralfriedhof

282

283


lerweg nach dem Maler Franz Rumpler, die Sellenygasse nach dem Maler historischer Szenen Josef Zelený, der Strakaweg nach dem Kirchenmaler Josef Straka, die Trenkwaldgasse nach dem Maler Josef Matyáš Trenkwald sowie der Wollekweg nach dem Bildhauer Carl Wollek. Die Musiker und Sänger sind mit der Karl-Czerny-Gasse nach dem Pianisten Karel Černý, der Dostalgasse nach dem Kapellmeister und Operettenkomponisten Hermann Dostal, der Drdlagasse nach dem Organisten


und Komponisten František Drdla, der Drechslergasse nach dem Komponisten der Kirchenmusik Josef Drechsler, der Gyrowetzgasse nach dem Komponisten Vojtěch Jírovec, dem Heschweg nach dem Opernbass Vilém Heš, der Jara-Benes-Gasse nach dem Schlager- und Operettenkomponisten Jára Beneš, der Johann-Blobner-Gasse nach dem Chorleiter, Dirigenten und Komponisten Johann Baptist Blobner, der Komzakgasse nach dem Komponisten und Kapellmeister Karel Komzák, der Kornauthgasse nach dem Komponisten Dr. Egon Kornauth, dem Laborweg nach dem Komponisten Josef Labor, der Vinzenz-Hauschka-Gasse nach dem Musiker Vincenc Houška, der Mahlerstraße nach dem Komponisten Gustav Mahler, der Leo-Slezak-Gasse nach dem Opernsolisten Leo Slezák, der Sevcikgasse nach dem Geigenvirtuosen Otakar Ševčík und der Titlgasse nach dem Komponisten Antonín Emil Titl vertreten. An die Schauspielerin Therese Krones erinnert die Kronesgasse. Wien konnte auch ihren Lieblingsheiligen, Johann Nepomuk, nicht vergessen: Nepomukgasse, Johann-von-Nepomuk-Platz. An den berühmten Fußballspieler Matěj Šindelář erinnert die Sindelargasse. Es gibt auch die Libussagasse. Nach bedeutenden Persönlichkeiten wurde auch ein Krankenhaus benannt – das Hanusch-Krankenhaus – sowie neue Häuserquartiere: nach Matthias Eldersch der Elderschhof, nach den Schriftstellerinnen der Ebnervon-Eschenbach-Hof und der Bertha-von-Suttner-Hof, nach dem Politiker Ferdinand Hanusch sogar zwei Hanuschhöfe (im 5. und 6. Bezirk), nach dem Politiker Josef Janáček der Janacekhof, nach dem Politiker Jan Janeček der Janecekhof, nach der Ordensschwester Maria Restituta der Maria-Restituta-Hof, nach dem Bundespräsidenten Adolf Schärf der Dr.-Adolf-Schärf-Hof und das Dr.-Adolf-Schärf-Studentenheim.

Grab der Schauspielerin Therese Krones, Zentralfriedhof

284

285


GEDENKTAFELN Gedenktafeln in Wien verdienten sich die Komponisten Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foerster und Leoš Janáček, die Schriftstellerinnen Marie Ebner v. Eschenbach-Dubský und Bertha Suttner-Kinsky sowie der Priester Klemens Maria Hofbauer. Sogar vier Gedenktafeln sind T. G. Masaryk gewidmet – an der Front des Akademischen Gymnasiums, am Haus gegenüber der Peterskirche, an der Universität und im Parlament. Dem Komponisten Eduard Schön-Engelsberg ist eine Gedenktafel in der Herrengasse gewidmet. Der Komponisten Karel Černý, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bedřich Smetana und Gustav Mahler wird in der Pflasterung der Kärntner Straße gedacht. Eine Büste im 3. Bezirk hat sich MUDr. Jaromír Mundy verdient. Im Arkadenhof der Universität befinden sich Gedenktafeln der Ärzte Eduard Albert, Leopold Dittel, Sigismund Freud, Rudolf Chrobák, Johann Oppolzer, Karel Rokytanský, des Juristen Karl Cyhlarz, des Astronomen Theodor Oppolzer, des Mineralogen und Petrografen Gustav Seysenegg, des Juristen und Schriftstellers Josef Sonnenfels sowie des Philosophen T. G. Masaryk. Ihre Denkmäler haben auch die Wissenschaftler Josef Popper-Lynkeus und Ernst Mach (Rathauspark), der Kapellmeister Josef Labor (vor dem Konzerthaus), der Begründer der Wasserheilkunde Vinzenz Priessnitz (Türkenschanzpark), Josef Ressel (Karlsplatz) und der Feldmarschall Radetzky, nach welchem

Gedenktafel von Antonín Dvořák, Hotel Goldenes Lamm, Wiedner Hauptstraße 7

Detail der Kreuzigung, Nepomukkirche

287



WIEN BLEIBT WIEN „Wien bleibt Wien“ heißt das erste Kapitel des Buchs „Italské prázdniny“ [Italienische Ferien] von Jan Werich, welches die widersprüchliche Beziehung der Tschechen des 20. Jahrhunderts zur ehemaligen Hauptstadt illustriert:

Gedenktafel von Bedřich Smetana, Pflasterung der Kärntnerstraße

Gedenktafel von Gustav Mahler, Pflasterung der Kärntnerstraße

Gedenktafel von Antonín Dvořák, Pflasterung der Kärntnerstraße

Gedenktafel von Leoš Janáček, Pflasterung der Kärntnerstraße

Man würde Wien sagen, und doch sieht es dort so schön pragerisch aus! Bis auf die Tatsache, dass die Straßenbahnscheine dort nicht umherfliegen und vor keinem Haus drei alte Öfen auf die Alteisensammlung warten. Die Hauptstraßen sind lauter Wenzelsplätze, aber länger, um vieles länger, so etwa wie die Foch-, Stalin- und Vinohradská-Straße zusammen. Auch ähnliche Häuser stehen da, wie beispielsweise in der Vodičkova-Straße, aber sie sind verputzt, und ihnen fehlen keine Gesimse. Die Wiener Straßenbahnen könnten aus der Remise auf dem Pankrác-Berg gekommen sein, aber die Wiener Firmenschilder sind tschechischer als die Firmenschilder auf dem Pankrác-Berg: über Wiener Geschäften ließt man Namen wie Kralicek, Ruzicka, Herzmansky, Nowak, Zezula, Nowotny, Laznicka, Hrabanek oder Zajicek. Man findet sich einfach in Böhmen ein, das von einem

auch die Kaserne in Rudolfsheim benannt ist. Ein Denkmal des Bundespräsidenten Adolf Schärf befindet sich vor dem Rathaus, eine Statue der Nobelpreisträgerin Suttner-Kinsky im 4. Bezirk vor dem Bertha-von-Suttner-Hof. Eine Gedenktafel am Kinderspital im 3. Bezirk erinnert an seinen Gründer, den Bierbrauer Adolf Ignaz Mautner-Markhof. Der Sozialpolitiker Ferdinand Hanusch hat sogar drei Denkmäler (im 1., 3. und 4. Bezirk). Mit der böhmischen Geschichte hängen auch der Feuertod des Wiedertäufers Dr. Balthasar Hubmaier (Gedenktafel am Karl-LuegerPlatz) und die Affäre Leopold Hilsners (Gedenktafel in der Oberen Donaustraße) zusammen. Restaurant Zum Schwarzen Kameel, gegr. 1618, Bognerstraße 5

288

289


Schneidersalon Kníže, Innengestaltung von Adolf Loos, Am Graben 13

ausgedienten Telegrafisten ohne Haken und Strichen beschrieben wurde… Nur dass man in Wien das alles wienerisch liest: Herzmansky nicht wie Heřmanský, sondern Hercmanski, und Zezula wie Cecula. Für viele Besucher verschwimmt Wien mit kulinarischen Eindrücken. An einen hervorragenden Wiener Schmaus erinnerte sich der Nobelpreisträger Jaroslav Seifert in seinem Buch „Alle Schönheit dieser Welt“: Haben Sie übrigens schon Schinken gebacken im Brotteig gegessen, wie man ihn in Wien macht? Nein? Da haben Sie etwas ganz Leckeres noch nicht probiert.

290

Knihu vydal Jihomoravský kraj v rámci projektu Porta culturae, operační program Evropská územní spolupráce Česká republika – Rakousko 2007–2013, spolufinancovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Das Buch wurde vom Kreis Südmähren herausgegeben, im Rahmen des Projektes „Porta culturae“, Operationelles Programm Europäische territoriale Zusammenarbeit Österreich – Tschechische Republik 2007–2013, mitfinanziert aus dem Europäischen Fonds für regionale Entwicklung.

Češi ve Vídni / Tschechen in Wien Vydavatel / Herausgeber: Jihomoravský kraj / Kreis Südmähren Žerotínovo nám. 3/5, Brno Text: Jana Koudelková Překlad / Übersetzung: Iva Kratochvílová, Volker Losseff Obrazové přílohy pocházejí z archivu autorky, pokud není uvedeno jinak. Die Bildbeilagen stammen, falls nicht anders vermerkt, aus dem Archiv der Autorin. Sazba a tisk / Layout und Druck: GRAFEX-AGENCY s.r.o. Brno 2013 www.porta-culturae.cz www.kr-jihomoravsky.cz Am Graben (Příkopy). Foto Petr Marvan

ČEŠI VE VÍDNI TSCHECHEN IN WIEN

Recommend Documents