Egon Bondy Invalidní sourozenci Románová vize duchovní a ekologické krize totalitní společnosti v daleké budoucnosti (Praha, Edice Expedice 1980xx; Toronto, 68 Publishers 1981; Bratislava, Archa 1991).
Popis Román, věnovaný „sestřence", je členěn na menší celky jen grafickými prostředky a byl dokončen v únoru 1974. Příběh, jehož ústředními postavami jsou A. a jeho nevlastní sestra B., se odehrává okolo roku 2600 na posledním kousku pevniny, který je obklopen zvolna stoupající břečkou z odpadků zanechaných minulými generacemi. Společnost se skládá z důstojníků, předstírajících řízení hospodářsky a technicky vyspělé civilizace, z jejich přihlouplých poskoků, nazývaných „postiženci", z řádných občanů, kteří „jen makaj, aby si zas vydělali na nový byt, nové ledničky a televizory /.../ a můžou se jen přetrhnout", a konečně z invalidů. Tato sociální skupina, opovrhující důstojníky, postiženci i řádnými občany, vznikla původně z intelektuálů, kterých se společnost chtěla zbavit, „protože v tzv. dovršeném socialismu nebylo pro ně najednou místo". A. a B. žijí velice skromně naplnění nacházejí ve vzájemném hlubokém citu i v družné, veselé společnosti ostatních invalidů, s nimiž sdílejí odpor k chápání života jako bezduchého plnění společenských požadavků. Při oslavě státního svátku na počest národního klasika Egona Bondyho je nevázané veselí invalidů přerušeno výbuchy bomb, jež zničí Federální město. Protože většina invalidů je v té době na venkově, zahyne jich jen málo. Harmonický vztah A. a B. vrcholí v závěru, kdy B. zjistí, že je těhotná a rozhodne se odmítnout interrupci, neboť chápe své mateřství jako komunikaci se světem, jako výraz lásky, a to
nejen ke svému druhovi. Narození malé Terezy je radostnou událostí pro všechny invalidy. Román končí dovětkem, zachycujícím situaci asi deset let po vylíčených událostech. Vody nakonec zaplaví i poslední kousek pevniny a potopu přežijí pouze invalidé na voru. Jsou poněkud zaskočeni, když voda opadne a pevnina se objevuje v původní podobě, avšak nelekají se „žádného krásného dobrodružství".
Rozbor Ačkoliv autor využil tradiční schéma anticipačního románu, jeho příběh je spíše nadsazeným, až k absurditě dovedeným obrazem „zkonsolidované společnosti". Zatímco většina obyvatelstva rezignovala na potřebu svobody a spokojuje se s pohodlným konzumentstvím, invalidé žijí především vnitřním životem a bez potřeby hmotných statků, čímž se blíží životním principům „undergroundu", ale zčásti i disentu. Rozdíl spočívá v tom, že jakkoli invalidé zvolili způsob existence, který je duchovně bohatší a mravnější, v Bondyho románové vizi se ani jim nevyhnulo působení technického pokroku a dogmatické diktatury. I oni postupem času ztratili vědomí historické kontinuity. Jejich představy o vlastních dějinách jsou zmatené, jak to dosvědčuje např. epizoda, v níž je jistý Al-Tarique-Masaryk považován za kočího hraběte Lva Tolstého nebo za ministerského předsedu za Rakouska-Uherska. Komunita invalidů se tak vlastně podobá jakýmsi hledačům ztraceného ráje před vznikem civilizace, neboť se jim mnohem lépe daří spontánně realizovat své představy o životě v souladu s přírodním řádem, než své místo ve světě intelektuálně reflektovat. Spolu se zmenšováním životního prostoru se i časový horizont neustále zužuje na pouhou aktuální přítomnost. Otupující moc všeobecného zapomínání si nejpřesněji uvědomuje postava A. a vzpírá se jí psaním. Na otázku, proč píše, odpovídá: „Abychom neodešli s tímhle ostrovem do vln slepí jako koťata." Kromě vědomé distance od oficiálně doporučeného způsobu bytí útěkem na okraj společnosti tak tato ústřední postava nachází v tvůrčím aktu další cestu, jak dosáhnout pocitu svobody. Příběh invalidních sourozenců je prostoupen řadou archetypálních motivů známých ze starých, zvláště křesťanských mýtů (ráj, potopa, láska k bližnímu, narození aj.), které jsou jednak podstatné pro pochopení filozofického rozměru románu, jednak jimi autor zdůrazňuje kontinuitu kulturních dějin. Humorný odstup od existenciálního tématu je zřejmý zvláště v autorských sebereflexích a zmínkách o reálných osobách (představa Plastiků hrajících na Bondyho pohřbu, citáty poezie, závěť adresovaná J. LOPATKOVI apod.).
Životopis EGON BONDY (PhDr. Zbyněk Fišer, CSc., nar. 20. 1. 1930 v Praze, pseudonym si zvolil na protest proti antisemitským náladám poúnorové doby) byl donedávna veřejnosti znám spíše jako básník než jako prozaik a filozof (navíc vystupuje jako postava některých próz B. HRABALA *). V 70. letech se stal spolu s I. M. JIROUSEM (MAGOREM) jedním z duchovních vůdců intelektuálního křídla pražského „undergroundu", specifického kulturního a politického hnutí, které svým důsledným odporem k potlačování tvůrčí svobody dalo důležité impulsy ke zformování opozice na platformě Charty 77. Jeho rozsáhlé básnické dílo kolovalo dlouho pouze v rukopisech, teprve po listopadu 1989 začíná vycházet systematicky a v relativní úplnosti: souborné Básnické dílo, nakl. Pražská imaginace, 1990-94 v 9 svazcích obsahujících tvorbu z let 1950-1987; Básně 1988 - Odplouvání (1990); Dvě léta - básně 1989 a 1990 - (1991). Větší část Bondyho poezie provokuje svým pseudoprimitivismem, který je jen zdánlivě povrchní: „Poezie je vážný úkol/ a nemůže vždy přinášet krásu/ Musí taky včas kopat lidi do prdele." Druhou linii jeho básnické tvorby tvoří jednak rozsáhlejší karatelsko-profetické skladby (např.
Pražský život, 1951x; Deník dívky, která hledá Egona Bondyho, 1971x), jednak skladby osobní, filozofické i politické zpovědi (Kádrový dotazník, psán 1962-1967, Naivita, 1963x). Pod svým občanským jménem otiskl filozofické práce Otázky bytí a existence (1967), Útěcha z ontologie (1967), Buddha (1969). Souborné vydání Filozofických esejů zahájilo pražské nakl. Dharma Gaia v r. 1993. Od r. 1977 pracuje B. na Poznámkách k dějinám filosofie - tento rozsáhlý přehled vývoje mimoevropských i evropských filozofických směrů knižně vychází od r. 1991 (Vokno). Na pomezí filozofického eseje a životopisné povídky se pohybují tři příběhy o dávných mudrcích Gottschalk, Kratés, Jao Li (1991). V historizujících prózách Šaman, Mníšek a Nový věk (společně vydány pod názvem 3x Egon Bondy v r. 1990) autor vytvořil deziluzivní podobenství společnosti, jež se ocitla v hlubokém duchovním a hodnotovém marasmu, nad nějž se pokouší pozvednout jen několik málo jedinců, neboť mnohem jednodušší je přizpůsobit se establishmentu. „Píkarský román-obžaloba" Cesta Českem našich otců (1992) je evokací počátku 50. let, která jsou vnímána nejen očima nonkonformní svazačky Z., ale zároveň z autorského časového odstupu tří desetiletí. Prostředí a myšlenkové podhoubí „undergroundu" odráží rozsáhlá reflexivní próza Sklepní práce (Toronto 1988). Toto hnutí nalezlo své pokračovatele v mladší vrstvě autorů, volně sdružených okolo původně samizdatových časopisů Revolver revue a Vokno (kupř. J. TOPOL, P. PLACÁK *). Podstatnou složkou „undergroundu" 70. let byly rockové skupiny (zvláště Plastic People of the Universe, DG 307) a za jeho součást jsou často považováni i folkoví písničkáři, z nichž někteří se rovněž věnují próze (V. TŘEŠŇÁK, J. HUTKA aj.). - Román Invalidní sourozenci je titulními postavami A. a B. spojen ve volnou trilogii s prózami Afghánistán (1980xx, 1990) a Bezejmenná (1986xx). Anticipačních románů, líčících mravní, popř. ekologickou krizi budoucí civilizace, nalezneme ve světovém kontextu velké množství (např. A. FRANCE, H. G. WELLS, A. HUXLEY, K. ČAPEK, J. ZAMJATIN, T. KONWICKI, K. VONNEGUT aj.). Svým akcentem na ekologii i datem vzniku mají však Invalidní sourozenci blíže k dvojdílnému románu norského spisovatele K. FALDBAKKENA Bídné roky. Vize důsledků komunistické diktatury spojuje Bondyho především s G. ORWELLEM a jeho téměř věšteckou antiutopií 1984. Zatímco však ORWELLOVI jde především o vizi odlidštěně fungující společenské mašinérie, B. směřuje k poznání, že k pocitu svobody a radosti je možno přiblížit se jen prostým, od konvencí oproštěným bytím na okraji společnosti (tímto postojem se blíží L. KLÍMOVI).
Lit. J. K. (= J. Kovtun), Svědectví l982, č. 67; I. Brezina, Iniciály 1990, č. 8-9; J. Přibáň: Hříčky a vize Zbyňka Fišera, Tvar 1990, č. 27; P. A. Bílek: Přebondyováno, Tvar 1991, č. 31 (o básních); J. Lukeš: Bondy ¸ la these, LidN 15. 5. 1991 (o 3x E. Bondy); P. Nový: Modlitební kniha undergroundu, MF Dnes 26. 11. 1991; Z. Troup: Poezie totality, Rozeta 1991, č. 1 (o básních); J. Hájková: Výstřední „invalidé" E. B., Metropolitan 18. 6. 1992; M. Machovec in Kol.: Český Parnas, Praha 1993; M. Machovec: B., Vodseďálek a edice Půlnoc, RR 1990, č. 15; Bondyho ošklivá píseň, RP 7. 11. 1991 (rozhovor); M. Machovec: Šestnáct autorů českého literárního podzemí (1948-1989), LitA 1991 (roč. 25) + Přízračný svět E. B. in E. B.: Cesta Českem našich otců, Praha 1992 + ČLit 1993, č. 1 (ukázkové heslo z připrav. Slovníku českých spisovatelů 1945-1990); J. Suchánek: Puberta jako světový názor, Proglas 1993, č. 1.
Ukázka Možnost postihu vzniká jen tehdy, jestliže text nějakým způsobem deformujeme, pak je ale možno podobně deformovat jakýkoli text vůbec a právnímu postihu se pak nemůže vymykat naprosto nic. Většina autorit se shoduje v tom, že je přímo povinností soudních orgánů nedržet se doslovného znění jakéhokoli textu, nýbrž nacházet jeho pravý smysl. Proto doporučují, aby se vůbec neotvírala huba. Za rok pak klasik napsal ještě jednu báseň a tu sestřenka, jako každý z okruhu přátel sourozenců, znala nazpaměť - a ta zněla: Nech žije naše armáda a Bezecnostný zbor a dívtka adá na áda Ondy je nusný stvor. Poté, co tato báseň vešla ve známost, zemřel básník na komplikace hemeroidů, jež si způsobil tím, že při zdravotním tělocviku usedl nevědomky v teplé cele na studený kámen. A tudíž několik dní nato musel být logicky i pohřben. Státním svátkem se pak stal tento den na základě jeho dopisu občanu Lopatkovi několik dní před pohřbem. Dopis se zachoval, a ačkoliv oficiálně byl prohlašován za neexistující, koloval i se spisy básníkovými v mnoha vydáních a byl běžně znám. Sestřenici se natáhla na poličku pro knihu a četla si: Vážený pane Lopatko! Po dobu své existence byl jsem vám i vašim přátelům nepochybně vždy zdrojem poučení a srandy. Nyní dovršiv své práce i čtyřicátých pátý rok života hodlám učinit poslední opatření ohledně svých posledních věcí. Za služby, které jste mi prokázal a ještě prokážete, poukazuji vám sto tisíc vzpomínek, jež jistě využijete prospěšně prosím, abyste se postaral, abych byl pohřben jako normální člověk a ne zžat či rozprášen po trávníku. Vynajděte nějaký dosud nezničený hřbitov v blízkém okolí Prahy a tam složte moje ostatky. V běhu žití jsem se častokrát zaobíral úvahami o svém úmrtí a plodem toho je několik pohřebních básní a epitafů, jež jsem pro sebe složil. Aby nebylo mýlky, určuji tedy výslovně, aby na ‘desce mramorové’ (podle známé písně o psovi a jitrnici) byl vyryt jedině epitaf tento (vám ostatně známý): Na život a smrt se vyser tady leží Zbyněk Fišer. Pokud by místní kostelník nejevil pro něj porozumění, je na vašem příteli dr. Deutschovi, aby porozumění vzbudil či zabezpečil glejtem papežské stolici.
Hrob předplaťte na patřičně dlouhou dobu, neboť jak známo, hodlám být při nejbližší příležitosti přenesen na vyšehradský hřbitov a jest tedy postarat se, aby i třeba ve třetí generaci bylo ještě co přenášet. Pohřební obřad by bylo nejsnáze odbýt potichu. Jestliže by však někomu bylo libo učinit ho důstojným, pak tedy ať je z města i z venkova důrazným dopisem sezváno lidu, kolik jen sehnat možno, každý ať se dostaví se vší rodinou podle přiloženého seznamu, ať je vydána výzva k vlasatcům ze všech pražských hospod a ať si každý ten den vezme volno. Obřad pak nechť hudebně doprovázejí Plastičtí lidé (pokud by se jim nedovolilo hrát přímo na hřbitově, pak ať si stoupnou za zeď), takže je možno spojit obřad s kulturním pořadem, na nějž jsou rozeslány pozvánky, případně prodávány vstupenky.
