EGON BONDY AFGHÁNISTÁN

EGON BONDY

AFGHÁNISTÁN

L. P. 2002

Bylo to tehdy, když Zajíček potajmu zdrhnul, vlastně pár dní potom. Mnoho kluků Z toho bylo jako praštěných, jiní nadávali jako pan Lopatka, že je Zajíček bezcharakterní kurva, která si jde jen za lepší marijánou a pohodlným živobytím atd. atd. Nebylo možné si nepřipamatovat, co říkal a psal o emigraci Magor, a málokdo pochyboval o tom, že má pravdu V tom, že kdo dobrovolně emigruje, ztrácí schopnost tvořit ať už v muzice či poezii či vůbec jakkoli. Zůstat tu a vytrvat, dělat, to jsou synonyma, ať chceme či nechceme, respektive i když se nám to strašně nelíbí. Kdo dobrovolně emigruje, může být ještě tak politikářem, tj. poskokem, nebo co - najde si dobrej flek, vydělá statisíce, ale nebude už umělcem. A být poskokem může být Sice slušně placeno, ale život to je pod psa. A co - není to už život vůbec a vlastně emigrovat, jít od válu, to je jako umřít rovnou. Smrt je dokonce emigrace pohodlnější a důslednější. Nic si nepředstírám, když umřu. Nejdu za lepším, zachraňují se prostě přímo. Je velmi zlé být proháněn od policajtů, ale to se děje po celém světě. Emigrant, který si myslí, že najde Venku neomezenou svobodu, nachází venku jen Svobodu nadávat na bolševika, a kdyby zkusil nadávat na opačnou stranu tak, jako tady doma nadával na bolševika, taky by se s malou svobodou potázal. Na Občanské plovárně bylo jen pár lidí, protože od rána byla obloha nad Prahou jako olověný poklop, pod nímž sice bylo dusno k Zalknutí, ale slunce jím ani trošičku neprosvítalo, takže byla tma jako v listopadu. Osmdesátiletý vedoucí pan Platil si sedl zpocen na židli a koukal se přes řeku, kde v půjčovně loděk Verklovala vdova po dirigentovi Filharmonie nemohouc lodičky pořádně uvázat. Pár starých ženských se procházelo po prknech bez plavek už jen tak ze zvyku a policajti jezdící kolem na motorovém člunu raději odvraceli hlavy. Od Karlova mostu pomalu a důstojně plul ohromný remorkér vysoko se tyčící nad hladinou, protože se prázdný vracel na sever pro topnou směs, jak se úředně označuje [9]

uhlí od té doby, co je v něm 50% hlíny. Skutečně tu není společnost všeobecného blahobytu, jako nikde V sovětských zemích, a asi má pravdu i Števich, který emigroval minulý týden, že i ta marijánka je na Západě lepší než ta, kterou si tu pěstujeme na záchodě pod žárovkou.“C. a D. seděli u stolku na terásce a pozorovali to smutné věčné město, jež jim před očima zacláněly turistické autokary ze všech koutů Evropy, které parkovaly na nábřeží právě naproti. Tak viděli jen spoustu pobíhajících cizinců s průvodci a nad autokary horní patra různých vysokých škol a ,,ten jejich posranej hotel“, tj. Intercontinental, ověšený nesmyslnými fábory. Na Mánesově mostě 100 m po pravici stály tramvaje, asi že Z horka se udělala dopravní kalamita, na Čechově mostě 100 m po levici pracovali opraváři tempem, které bylo vždy na hranici zastavení práce. Úměrně míře všeobecného blahobytu v sovětských zemích - a nepochybně zejména v Československu - vykazuje produktivita a efektivnost práce úroveň Namibie. C. pil limonádu a D. pila limonádu a rozmlouvali O všem tom, co jsme doposud napsali, ba dokonce týmiž slovy. Že Zajíček připravoval to Zdrhnutí dva roky a nikomu neřekl ani slovo a pořád jen mlel o té vnitřní svobodě, kterou musíme mít, a na ostatním nezáleží atd. atd., připadalo jim opravdu mrzácké. Že aby nemusel tady nechat peníze na děti (ty peníze ovšem opravdu neměl), vláčí S sebou rodinu, s kterou jinak nechce nic mít, a přitom si zařídil, aby za ním odjela i Jana Jonáková, s kterou chodil, nepřipadalo jim fér. A protože Zajíček dělal krásnou muziku S krásnými texty, bylo jim líto, že už dál Z toho nebude nic. Byli by rádi mluvili S Magorem, ale ten si to taky udělal lehčí: žil pěkných pár set kilometrů od Prahy na vesnici. Dnešní počasí přispívalo k tomu, že se cítili Smutní. Ovšem dnešní počasí mělo do sebe i mnoho magického. Temná šeď oblohy se zahušťovala na obzoru nad Dívčími hrady a nad bývalým ghetem za ,,tím jejich posraným hotelem“ skoro v noc a nad městem jako by [10]

vystupovaly mlhy máčející oprýskané Zdi a srážející se na stále vlhké pokožce. Nebo to bylo potem. Byly teprv sotva dvě hodiny odpoledne a konec srpna roku 1980. Seděli a cítili se smutní i opojení nádhernou atmosférou současně. Všechny Zvuky byly jakoby ztlumeny, všechny pohyby - aut, tramvají i lidí - jakoby zpomaleny. Letos nebylo vůbec žádné léto a tohle byl jeho konec. Konec léta na prázdné plovárně je vždy magický, i když svítí Zářijové slunce, ale mnohdy je takový, jako by se odtud otevírala cesta do nového neznámého času, který dnes ještě není, ale až skončí noc, nějakým neznámým způsobem nastane. Ve vzduchu, který se stával stále mlhavějším, jako by se všecko začínalo nepatrně chvět. Nehnul se ani lístek na kaštanu, čas jako by se dočkal Zastavení. Z nemocnice sv. Františka stoupal tenký pramen kouře vzhůru rovně jako šedá tužka a mizel v šedi nahoře, aniž se pohnul a změnil. D. řekla: ,,Nechme Zajíčka Zajíčkem, už ho neuvidíme. Nechme Magora Magorem, kdoví kdy ho uvidíme. Maj pravdu ti, co říkaj, že se tu nedá žít, - maj pravdu i ti, co říkaj, že se dá žít jen tady. Je to stejný, jestli tam jezdíš mercedesem nebo tady lepíš pytlíky, Nakonec každej pozná, že je doma tam, kde může pracovat. A poněvadž my můžem pracovat jen tady, tak je celá věc jasná, pro koho bys tam psal básně? Je to na sračku, že je takovejhle svět, ale je před tím svým koncem tak rozjetej, že ho nikdo a nic nezastaví. Zajíček akorát přestoupil do jinýho vagonu, ve kterým je takovej randál, že tam nebude moct pracovat. Ale my, než se zase vrátíme k tomu lepení pytlíků“ - (neboť poznamenávám, že oba se živili svařováním igelitových pytlíků podomácku) - ,,si teďka taky na chviličku zdrhnem: do večera je fůra času.“ C. přikývl, zvedl se a došel pro další limonádu. Z kapsy vytáhl balíček Z balíčku krabičku. V krabičce byl bílý prášek, bylo ho tam asi na deset malých, hodně malinkých lžiček. [11]

Byl to dárek od dobrého přítele, který bílý prášek Sám vydestiloval Z jakýchsi hub a travin. Ještě ho nevyzkoušeli. Bílý prásek mel mít okouzlující vlastnosti. Bylo možno uvidět a zažít právě to, co člověk chtěl. Bylo možno dostat se do jakéhokoli snu či reality. Co si člověk vyvzpomněl, to měl - bylo možno uvidět bratry Karamazovy i Pierra Bezuchova - když si na ně člověk dovedl silně vzpomínat a nepopletl si je. Bylo možno účastnit se korunovace Karla Velikého. Nebylo nemožno žít V Uru za III. dynastie jako sládek chrámového pivovaru. Nebo lovit lvy. Nebo mamuty. Nebo malovat v jeskyni. C. a D. byli Zvědaví, zda pověst odpovídá skutečnosti. Chvíli se rozmýšleli a pak se dohodli, Ze si vyberou společně nějakou knihu, kterou dobře znají, a vybrali si Invalidní sourozence. Posadili se k sobě, drželi Se za ruce a vzali si každý jednu malou, malinkou špetku prásku. Ale D. ještě nahonem strčila do krabičky navlhčený prst a oblízla. *** Nejprve jim bylo divné, že je všecko nakřivo. Respektive všecko šikmo. l domy i stromy - kterých bylo ostatně jen pár a hodně bídných - i lidi byli šikmí. Na rozdíl od stromů, lidí byla spousta a postávali (šikmo) nebo popocházeli (šikmo) po všech stranách. C. a D. si uvědomili, že je to konec Země-ostrova, jeho poslední tažení. Nebe bylo nízké a temné, olověná kopule a pod ní mlhavo a dusno. Na obzoru bylo vidět Vody, stejně olověné a zvedající se do výšky, kde splývaly s oblohou. Vody nehučely, vítr nevál, Zdálo se, ze není možno poznat, zda je ve dne nebo v noci, ke křivé zemi se tisklo mlčení, protože lidi, byt' jich bylo hodně, nemluvili. C. a D. si raději sedli na zem bez trávy, než si zvyknou na to, aby stáli nakřivo. Lidé postávali a chodili kolem nıch a teprv za chvíli C. a D. zjistili, že si mumlají a přitom všelijak gestikulují. Trhali rukama, nohama a hlavama, [12]

ale navzájem se moc nevnímali. Oblečení byli všelijak, většinou v pyžamu nebo v tom, co jim zbylo Z pyžama. Muži byli neholení a ženy nečesané. Nikde nebylo vidět žádné děti. C. a D., kteří byli v plavkách, si nikdo nevšímal. Seděli a dívali se kolem dokola s pocitem bázně. Takhle to nechtěli - ale už se nedalo nic dělat. Byli v tom. Pár kilometrů od pobřeží trčela Z moře šikmo poslední patra a Střechy mrakodrapů. K pobřeží bylo jistě sotva dvě hodiny cesty. Za sebe C. a D. neviděli daleko, tam se země-ostrov ještě Zdvíhala a bylo jen tušit, jak pak opět Spadává k moři. C. a D. seděli nadto pod jakýmsi šikmým kopcem, na kterém stála podivná vesnice. V tom dni-noci, V čase bez času, Zářila tam okna. Zvedli Se tedy po chvíli a zamířili do vrchu. Drželi se Za ruce, ale dosud spolu nepromluvili ani slovo, tak je to, co uviděli, tísnilo. Uvědomili si, že instinktivně zamířili pryč od vod, protože se jich báli. Ostatně odtamtud, kde seděli, nespatřili při břehu ostrůvek S domkem se Zářivými obrazy na stěnách, kde bydlí A. a B., které toužili alespoň uvidět. Musejí se porozhlédnout později. Šli po půdě, na níž nic nerostlo a která byla bez cest, ale už celá udupaná zástupy mumlajících lidí, asi hodinu, než přišli k prvním plotům. Nic neohrazovaly než. zas jen mrtvou půdu. Půda to byla šedivá, suchá, snadno se rozsýpala na prach a teď viděli, když se ohlédli, že skutečně se nad chodícími lidmi stále zvedá prach a vše Zamlžuje a vše posypává. Domky vzadu za ploty stály šikmo, jako by hrozily překotit se, ale Z komínů Stoupal kouř a v oknech plála světla. Za humny bylo lidí míň, ale když vesnici obešli a dostali se na zřetelnou silnici, bylo tu lidí mnohem víc než jinde a postávali v hloučcích a mumlali dohromady anebo stáli v dlouhých frontách před krámy a mumlali jeden druhému za zády. C. a D. procházeli pomalu vesnicí, chvílemi se dostávali až do tlačenice, ale všecko to bylo jakoby mrtvé, jakoby život stínů. Pozorně si prohlíželi všecko, Zvlášť lidi kolem sebe, ale i když jim [13]

Zírali do tváře a přímo do očí sebeupřeněji, nikdo si jich nevšiml, nikdo jako by je nevnímal. A přitom nebyli pro ně neviditelní, strkali se S nimi v tlačenici docela reálně a lidé jim i uhýbali i něco mumlali jako nadávání nebo naopak na omluvu. Skoro všichni měli jakýsi nepřítomný výraz, oči obrácené do sebe, ne snad vytřeštěné, byli jakoby omámeni, ne snad u zděšení a v hrůze. Chodili a dívali se, jako by si ničeho nevšímali, jako by si dokonce ani nic neuvědomovali. Jak vypadali, jak byli otrhaní, nevzhlední, nemytí, zarostlí, je ani nenapadalo. Chodili, jako by si nemohli ani sednout. Postávali, jako by na něco zapomněli, ale nezáleželo už si vzpomenout na co. Jen před krámy bylo živěji, lidi tam dostávali tašky jídla, do kterého se pouštěli liknavě a bez chuti. Posléze Začali někteří uléhat, lehali si tam, kde zrovna byli, a Zavírali oči, Zřejmě nastala noc a lidi ze zvyku ještě chodili spát. Ale obloha byla dále stejná i horké dusno a bezvětří. C. a D. chodili po vesnici - byla velká, skoro městečko - viděli tisíce a tisíce lidi, ale nespatřili dosud nikoho, kdo by se podobal jim samým - a tak i ,,sourozencům“ - vyděděncům, které hledali a na něž se těšili, kvůli nimž si vlastně tuto návštěvu vyvzpomněli. Jakkoli se nic zvláštního nedělo, bylo naprosto jasné, že tady je konec. Posléze se Z dálky přece jen Začaly ozývat hlasy. Zřejmě to bylo Z hospody. C. a D. se Zaradovali trojnásob: jednak, že tu je hospoda, jednak, že tu někde jsou přece jenom normální lidi, jednak, že tam budou pochopitelně ,,sourozenci“. Vykročili rázně, pokud to v houfech lidí šlo, a hledali po sluchu hospodu. Dlouho ji nemohli najít. Ve všech domcích se svítilo stejně a ve všech lidé polehávali a pokoušeli se usnout, všude jen tiše mumlali. Ale konečně zabočili do vedlejší uličky a hlasy zesílily - zanedlouho stáli před hospodou. Byla samozřejmě narvaná. Ale přece jen zase ne tak, jak C. a D. očekávali vzhledem k nesmírnému počtu lidí, [14]

které už potkali. Zřejmě lidi přešla chuť na pivo - a v hospodě seděli jen ti nejzocelenější. A skutečně, co viděli, byla přehlídka notoriků jako V hospodě Finis terrae na Malé Straně. Někteří zpívali, někteří blili, ale většinou se strašlivě hádali. A nebyli tu žádní sourozenci, jen ti lidi establishmentu, který se jim nyní Zhroutil a který jim už nikdy nenastane - ne tak, jak byl, i když samozřejmě budou vyžadovat, aby aspoň nějaký zase byl. C. a D. dlouho nerozuměli ani slovu, až nakonec poznali, že se hádají O politice - tj. O tom, kdo to všechno zavinil, a přestože se hádali jak koně, shodovali se všichni na tom, že to Zavinila vláda tím, že dávno nepozavírala všechny jinak smýšlející, což v praxi znamenalo takové jako C. a D. Takže to vypadalo jako ve vyhlášené hospodě U kocoura, kde pařej uvědomělí otcově, nebo ve výčepu U Bonaparta, kde paří místní dělnická třída, živící se rozkrádáním státního majetku, a proto jedna ruka s fízly. Takže C. a D., kteří nikdy nebyli nikde ve světě, se cítili jako doma v Praze a jen se divili, jak to může být tak stejné. A taky brzo zjistili, že po nich opilci vrhají pohledy. Sourozenci zřejmě popíjeli v družnosti někde mezi sebou, co by tady dělali. C. a D. si přesto prohlíželi hospodu, neboť měli hospody rádi, a tak v koutě najednou spatřili známou postavu. ,,Proboha, kde se tu vzal?“ Zvolala D. S dlouhými plavými loknami, v politém pyžamu, seděl uprostřed řvoucích uvědomělých mužů zasněně rudolící obr v květu mládí dvaceti pěti let a v andělsky tupém obličeji se mu zračila blaženost opilosti. Nebylo nejmenší pochyby o tom, že to je malostranský Láďa, který i zde se jistě od první chvíle bezpečně uchýlil tam, kde mají pivo S rumem, ochoten kývat všem na všechno. Jakkoli to bylo nečekané, potkat ho v tak vzdálených časech a krajích, bylo to nakonec konsekventní. Nemohl nebýt - musel být. ,,Taková škoda,“ řekla D., ,,vždyť je to skoro našinec.“ [15]

„Nestačil trefit jinam, a když tu byl, už odtud nemoh,“ řekl C. Nějaký velmi rozrušený chlap začal na ně výhrůžně mávat půllitrem a řval: „Hašišáci!!" C. uchopil D. pevně za ruku a vytáhl ji ven. Tam opět mrtvé mumlavé šelestění neřídnoucího davu, nebe jedna šeď se zemí a vodami. vše slité v jednom životě pod hladinou, dusná vlhkost umělého vzduchu nebo lepkavé emulze v akváriu. Ke krámům vedly dlouhé fronty nepřítomných lidí, od krámů odjížděla prázdná nákladní auta a plná se vracela. neznámo odkud a neznámo kam. podél domů uléhali lidé zavírající víčka, za humny vsi postávaly řady těch, co jen hleděli a hleděli k vodám, někteří hlavu zvrácenou, jako by je hledali už i na obloze. Nebylo to k rozeznání. C. a D. kráčeli hodiny a hodiny Protože více a více lidí leželo, byla noc. Viděli v dálce í blízko další vesnice. Nelákalo je to už do nich. Ted' viděli, jak převelice málo bylo ve skutečnosti našinců, kterých se zdálo být tak mnoho v knize, kterou spolu četli. Nikde nepotkávali nikoho. Země-ostrov byla pořád ještě dost velká na celodenní chůzi. Na jednom místě, kde se z 'vod tyčily v dálce jiné šikmé věže mrakodrapů, viděli na pobřeží velikou stavbu, na níž se zřejmě rychle pracovalo. Na ocelové konstrukci v různých výškách zářily lampy a jiskřily plaménky elektrických svářeček. Ti, co bývalí lidi. si stavěli obrovské lodě k přežití. Když C. a D. sešli dolů na břeh, ucítili, jak vody strašné páchly Byla to žumpa celých dějin lidstva. A2 do nedohledna byly pokryty odpadem. Všechno se mastné lepilo a hnilo. C. a D. cítili velikou tíseň a posléze i únavu. Chodili dál hledajíce marně kout. kde by nebyli lidé. Byli i na střechách šikmých věží trčících ve vodách. Byli usazení i na stromech i za komíny šikmých chalup. Leželi podél silnice i na samém břehu vod v puchu. Bylo dusno a vzduch se ani nepohnul. [16]

Konečně si C. a D. sedli, kde zrovna byli. Zdálo se jim, že kolem nich všemi směry táhnou jen stíny. Báli se. Zavřeli oči. Usnuli. *** . .To jsem si sakra nepředstavovala, že to bylo tak zlé." řekla D., když otevřela oči a zjistila, že oba leží na vlastní válendě. Bylo ráno a zdálo se, že co chvíli vysvitne i slunce, které muselo být už vysoko na nebi. „Nebudu se tam chtít hned tak vrátit." „Vždyť je to jenom kniha.“ řekl C. „To na realitě toho nic nemění.“ odpověděla. A C. věděl. že je to tak. Byli hrozně rádi, když konečně vyšlo slunce. D. udělala báječnou snídani. Dny šly a lepili pytlíky a chodili na plovárnu a ke Sluncům. a tak jim otrnulo. Nesešel se týden s týdnem a D. měla sto chutí zkusit znovu prášek, o kterém pan Pánek jen marně snil. Tak se už jenom rozhodovali, kam se vypravit. D. řekla: „Přečteme si něco krátkého, abychom si všechno dobře pamatovali. Ale na plovárnu s tím už nepůjdu. Třeba to tam nějak špatně působí. Zas by přišly ty temnoty a to já nemám ráda.“ Domluveno - uděláno; vypravili se brzo odpoledne na Petřín a vzali si ke čtení Mníška, to je pár stránek. Našli lavičku, kudy nikdo nechodí od té doby, co se podemlel na jaře Strahovský klášter a je na spadnutí a cestičky kolem jsou zavřené, a sesednuvše se dohromady, nakloněni k sobě. rozevřeli si na kolenou samizdatovou knížku. A jak četli, začali se těšit, co všechno asi uvidí, a pochvalovali nejen Mníška, ale i moderní vědu. která dala dohromady takový zázračný prášek. Bylo slunečno, podzimní slunečno. ale oni seděli skrytí ze všech stran houštím a koukali [17]

jen do houští. Bylo teplo a byli jen nalehko a prostě bylo krásně. Najednou vál studený vítr a zachvěli se zimou. Křoví kolem nich bylo divoké a bez listí. Slunce stálo na nebi nízko cele rudé. Obloha byla sytě modrá, vyčištěná větrem. V mělkém údolíčku před nimi tekl loukou potok Tráva na louce se válela zplihla a šedivá. ale už prorážely Zelené jazýčky. Ohlédli se za sebe a také na holých větvích rašily pupence. Nepochybně začínalo jaro. Chvíli nevěděli, zda je to k ránu nebo k večeru, ale pak se jim zdálo, že přece jen k večeru. Za údolíčkem byl opět les a pod nim trochu po pravé ruce něco, co by byly mohly být nějaké přístřešky pro zvěř, kdyby to bylo pořádně stálo. Ale byly to jen spíš jakoby jakési hromady domů a jen to, že nad nimi stoupaly praménky dýmu, dosvědčovalo. že tam žijí lidi. Pod hromadami domů byly díry. některé zadělané čímsi jako kůže - to byly dveře. Okna to gemělo. Táhl odtamtud smrad, ne pach hnoje a dobytka. ale smrad výkalů, hnijících odpadků a Špíny. D. se zachvěla víc nežli zimou. Teprve teď si všimli, že u lesa naproti se potácejí také jakési postavy. Byli to lidé. S námahou tahali Z lesa suché klestí, kterého by si C. a D. s klidem naložili na záda pěknou otep. Ale pro tamty to bylo nad jejich síly. Vláčeli za sebou suché větve, které se zachytávaly v roští, a nebyli s to s nimi hnout. Postav bylo asi šest nebo sedm a namáhaly se mlčky, jako by vyčerpáním nebyly schopny ani mluvit. Působilo to přízračně. Jelikož údolíčko bylo široké sotva pět set metrů - byla to vlastně jen mýtina v pralese pokrývajícím celou Evropu - C. a D. rozeznávali všechno poměrně dobře. Přesto jim dlouho trvalo - teprv až když jednotlivé postavy přicházely se svým nákladem blíž -, než poznali, že to nejsou Stařeny a starci, ale dívky a chlapci. Byli oblečeni v naprostých hadrech, jakými by D. ani podlahu už ne utírala, takže byli [18]

víc nazí než oblečení a na nohou už neměli vůbec nic. Byli spíš odění špínou za celou zimu nebo snad za celá léta. protože jejich smrad se táhl až sem. Jeden byl jednoruký, jeden hrbatý, jeden v posledním stadiu TBC, jedna byla očividně oligofren, jedna vyzáblá kost a kůže, ale s ohromným těhotným břichem, jedna s oběma kyčlemi vykloubenými. šilhavá a skoro holohlavá. Všichni byli zřetelně zcela vyčerpaní hladem. Byli hledí až zelení a všude na pokožce uhry, lišej, záněty a svrab, často do krvava rozškrábaný. Mrkali zanícenými víčky, zpod nichž jím pořád cosi teklo. Těžké zadky, odulá břicha, vychrtlé údy. spadlé tváře. sražená čela, řídké. k nerozčesání slepené vlasy, v očích výraz obludné tuposti. strachu, zloby, neinteligence a hafízlovství. C. a D. se podívali po sobě a viděli svou čistou hebkou a opálenou pleť, oblé údy, hladké tváře, jasné oči, lesknoucí se jemné vlasy. svalnaté nohy a záda. úměrnost celého těla s pěknými malými pevnými zadky a pružnými šíjemi - a znovu pohlédli na postavy před sebou, které možná byly mladší než oni dva. ..To jsou naši předci -“ zašeptala D., .,to jsou pradědové a prabáby nás všech -" a nemohla zakrýt hrůzu ve svém hlase. Mrzáci konečné natahali na jakousi přirozenou plošinku nad potokem - snad tam byl výstupek skály, protože okolo byla mokřina - menší hromadu roští a znaveně usedlí. Slunce se už rychle sklánělo k obzoru. Začali gestikulovat a cosi si vykládali a C. a D. byli tak blízko. že je mohli dobře poslouchat. Byly to spíš jen jakési nesouvislé výkřiky než rozhovor. k němuž se jim prostě nedostávalo slovní zásoby. C. poznal, že mluví jakousi hrozne zvrhlou latinou, která však přece jen ještě byla blíže latině než francouzštině, a C. mohl všeličemus porozumět. Chtěl to překládat D.. ale za chvíli toho nechal, neboť to nedávalo smysl. Hlasy byly ošklivé a tón neustále hádavý, jako by si jen nadávali. Jinak to neslyšeli od rodičů ani od nikoho [19]

jiného, a tak to jinak neuměli. Ale posléze se jeden zvedl, odpotácel se k podzemnicím pokrytým drnem, a právě když zapadlo slunce. objevil se znova a zvonil kravským zvoncem v ruce. Ostatní si klekli a začali drmolit něco, co měla zřejmě být modlitba, ale čert ví jaká, otčenáš to nebyl. C. a D. si domysleli, ze to zvoní klekání a že to má být večerní pobožnost. A ten. co zazvoní! kravským zvoncem přiběhl belhaje se a přinesl zapálenou louč. kterou podpálil hromadu chrasti. Tu všichni povstali, vzali se za ruce a tančíce, pokud to s jejich nohama bylo možné, začali zpívat. Bylo to svěcení začátku jara a byl to hrozný pohled. C. a D. byli tou hrůznou ošklivosti tak fascinováni. ze si Nepovšimli, jak se vlevo, ještě zatím dost daleko, objevila šedivá postava. Teprv když přišla blíž k tančícím, všimli si ji a poznali ji. Byl to Mníšek, kterého hledali. Vyskočili a chtěli se k němu rozběhnout - ale hned pod lesem, na jehož kraji dosud seděli. začínala mokřina a stoupali do vody. Byli zvyklí nenamáčet si boty, a tak rozpačitě couvli a rozhlíželi se, kde by snad bylo možno jít po suchu. Mníšek zůstal chvíli stát, sice z dosahu světla ohně, ale nebyla ještě tma z C. .ı D. ho dobře viděli. Byl mladý jako oni, měl poměrně čistou šedivou kutnu přepásanou lýčím a mel opánky. Ples rameno nesl uzlík. „Tam má tu nohu svatého Patrika!“ zašeptala D. vzrušeně. Mníšek byl zrzavý, i krátké vousy mel zrzavé, byl vyhublý a taky zmožený hladem a bez síly, ale jasně modré oči mu zářily a usmíval se, pohybuje přitom rty, jako by se bud' účastnil zpěvu, nebo si prozpěvoval něco sám. Stal a pozoroval poskakující. I C. a D. zůstali stát a měli najednou dojem. jako by skutečně oživla mrtvá minulost, jako by byli účastní vznešeného a hrdlo svírajícího zázraku. Bylo jim tak, jako když [20]

kdysi poslouchali mezopotámskou hudbu rozluštěnou Z tabulek a rekonstruovanou na americké desce: vyhrkly jim slzy. Mníšek se pomalu pohnul a stále se usmívaje zamířil pomalu k zemnicím. Před jednou se zastavil, cosi volal a po chvíli vlezl sehnutý dovnitř. Jen uzel na zádech se mu klátil. C. a D. na sebe pohlédli a Znovu si sedli na suché místo u lesa. Za nimi se ozval nějaký šramot. V setmělém houští lezl po čtyřech malostranský Láďa a cpal se nějakými zimními houbičkami. Byl ale zřízený jako ostatní, vychrtlý, špinavý, skoro nahý, ale plavé lokny, byt' Slepené hnojem, mu visely přes obličej jako U tří trojek, a byl ~ Z těch hub ovšem ~ Stejně blaženě opilý. Rychle vše zahalovala noc a malá hranička, u níž se tančilo, dohořívala. V otvorech zemnic nebylo vidět žádné světlo. C. a D. se probrali Zkřehlí na petřínské lavičce. ,,Kdybych to byla věděla, byli bychom si vzali aspoň tepláky,“ řekla D., když se houštinami vraceli na vyhlídkovou cestu. C. neodpověděl a ještě dlouho, celou cestu domů, mlčel. *** V příštích dnech byla spousta zajímavostí tak jak tak. ,,Ti Poláci jsou kabrňáci!“ říkala D. a oba poslouchali denně různá vysílání V češtině i V polštině. Když stávkující dosáhli po osmnácti dnech splnění všech svých požadavků - práva na stávku, svobodné odbory, propuštění politických vězňů atd. atd. - každý to v Praze oslavoval a dr. Němec hovořil jako marxista, až to bylo pro smích. Ale funkcionáři se poprvé po letech chvěli hrůzou. Jak je to hrozné přijít O víc než dobře placené nicnedělání! Spousta mladých pobíhala a vykládala s nadšením, že je to začátek nové epochy, že se všechno začne obracet, Sovětský svaz že je bezmocný. Všechno se bude poroučet! Už i Východní Němci [22]

jsou nespokojení a až bude i v Sovětském svazu nastolena svoboda, potom přijdeme na řadu my. Celé se to však nezdálo tak snadné. Jak je možno nepočítat S tím, že je rozhodující, kdo má v rukou státní moc? V Polsku učinila vláda určité ústupky - ale zajisté tam nebyla provedena revoluce, a tak jak dlouho bude vláda tyto ústupky dodržovat? Co jestliže si Sovětský svaz vynutí odstoupení Gierka a dosadí tam někoho jiného? A lze vyloučit, že v SSSR nepůjde po Brežněvovi vývoj ještě víc doprava? Ale D. ukazovala na to, že se osvědčila možnost nátlaku stávkou a že je vidět, že generální stávka by ještě i dnes dokázala zmocí vše. C. to považoval za úvahy hodné Kláry Zetkinové z. r. 1912. Jejich úctyhodnost byla nepochybná, ale jejich praktické provedení dokonale ztroskotalo od té doby pokaždé, kdy se mělo uskutečnit. Na sklonku XX. století je Státní moc tak obludně silná jako dosud nikdy v dějinách a bezbrannost lidí je naprostá. Z 90% je tato bezbrannost dána tím, že se státní propagandě po několika generacích úsilí za použití všech prostředků od školy až po diskotéky podařilo vytvořit v lidech tupé domnění, že mají co hájit. Ano, že prostě mají co hájit, ať to je automobil, vlast, Svoboda, blahobyt nebo cokoli podobně blbého, ačkoli ve skutečnosti mohou hájit jedině Své okovy a strážce svých okovů. I velmi nespokojení Američané a velmi nespokojení Rusové jsou, když dojde na lámání chleba, přesvědčení, že mají co hájit, hájit něco, co jim ti druzí chtějí vzít. To je stav oblbenosti, z něhož není východiska, proto už 35 let přihlížejí k tomu, že jejich svoboda je stále více omezována, že jejich blahobyt Stojí stále více na hliněných nohou (srov. prostě pouze problémy ekologické, světový hlad, přelidnění, vyčerpání surovin aj. aj.) a že se vydávají na zbrojení částky, které by dávno mohly vyřešit většinu, ne-li všechny problémy, kdyby byly věnovány na věci potřebné. A disidenti na té či oné Straně jsou ti, kteří si [23]

myslí, že mají pravdu ne jejich šovinisti, ale šovinisti druhé strany, když říkají, že mají co hájit (svobodu tisku nebo sociální spravedlnost řekněme, protože se přímo stydím mluvit o nikde nedodržovaných lidských právech). Jediné účinné by bylo, kdyby lidé přestali hájit Zájmy svých vlastních vlád, bez ohledu na to, co by Z toho bylo. Jinak zůstáváme v bludném kruhu. Ale jak dlouho je možno pohybovat se v bludném kruhu? Víc než kdy jindy platí, že vykořisťovaní nemají nikde žádnou vlast a mají být Spojeni proti vládám všech vlastí stejnou měrou. Ale kde je rok 1912, kdy to bylo možno alespoň volně hlásat, i když se to nezdařilo provést! V roce 1980 se zdá, že bychom mluvili k víc hluchým uším než kdy jindy. Vědecky se tomu prý říká, že dělnická třída byla integrována do systému. Jen v některých okupovaných nebo silně závislých zemích je masovější nechuť k okupantům. Ale i ta pak je znova jen jednostranná. Kéž by však lidé aspoň na jedné Straně tohoto tzv. rozděleného světa dokázali zaujmout Stanovisko, že nemají co hájit a nechtějí nic hájit a odmítají cokoli hájit, takže by snad akceschopnost své vlády blokovali. Je to utopické stanovisko? Patrně ano. Do té míry jsme dosud V prehistorii. D. se snáze dávala strhnout všeobecným nadšením - vždyť koneckonců bylo u nás V posledních letech tak málo věcí, vlastně vůbec nic, co by dovolovalo nadchnout se, a to lidem hrozně chybí. A tak, když si znova vzpomněla na jejich nový prášek, prohlásila, že si přečtou tentokrát 677, protože věří, že to tam nakonec dobře dopadne. ,,Ale pro jistotu se líp oblečen, posledně jsme strašně zmrzli, kdo ví, jaké tam bude počasí,“ a vytahovala svetry, tepláky i vlněné ponožky. ,,A taky radši zůstanem doma, vypneme zvonek a taky si vezmeme o mnoho větší dávku, protože Zatím to pokaždé moc brzo skončilo.“ [24]

Byl Zase krásný podzimní den a do otevřených oken létaly Z petřínských sadů včely. *** Nad Zemi se pomalu snášel anděl. Koule se nenáhle přibližovala. Nebyla příliš modrá. Jak se Zvětšovala, bylo vidět hmoty oblaků a mezi nimi veliké černé skvrny a zase oslnivě blyštící plochy. Pozvolna bylo možno rozeznat obrysy oceánů a strukturu pevnin tam, kde se špinavé mraky protrhly. Bylo ledové ticho, jako by byl vypnut Zvuk. Obrovská křídla anděla se duhově třpytila na slunci a jen občas se zachvěla. Ruce měl poněkud roztaženy a klidným neúčastným pohledem v tichém obličeji sledoval svůj cíl. Hleděl, nic nehledal. Země už zakryla celý obzor. Mezi černými a blýskajícími se plochami bylo vidět jakoby skvrnu hnědé zemské kůry. Anděl lehkým úderem křídla zamířil do jejího středu, nad něco strakatého a Zubatého. Bylo to velké město. Rozpínalo se na všechny strany silnicemi a drahami, středem vedla Stružka řeky posetá mosty. Již bylo vidět špice továrních komínů, věží chrámů a střech výškových budov. Let anděla byl neslyšný. Bylo ticho, bylo ticho, bylo úplné klidné ticho. `k*~k C. a D. seděli u malého kavárenského stolku uprostřed Malostranského náměstí na stanici tramvaje. Nikde nebylo nikoho, ani holubi, bylo úplné ticho. Před nimi na stolku stála dosud neotevřená láhev šampaňského, tři Sklenice, Palackého Dějiny národu českého a anglický slovník. Slunce jim jasně svítilo nad hlavami, bylo poledne a byla Zima. C. a D. se na sebe mlčky a S údivem dívali. [25]

Chvíli neřekli ani slova, pak se rozhlíželi kolem dokola, Ale nikde ani nejmenší pohyb, ani nejslabší zvuk, nikde neviděli nikoho. C. se podíval na hodinky. Šly. Bylo dvanáct patnáct .. . P „Co se stalo? zašeptala D., ale ticho bylo tak naprosté, že to skoro Zahřmělo. C. si Odkašlal a ozvala se ozvěna. „Asi jsme to S tím dávkováním přepískli,“ řekl. Nejsme v žádné knize, ale ve skutečné budoucnosti. Je, milá D., po válce.“ „Cože?“ „Je po válce, nebo jsme ve válce. V každém případě všichni jsou už V pánu nebo v podzemní dráze.“ „Myslíš?“ »Asi spíš budou v pánu“. Vždyť tu nejsou ani holubi.“ D. polkla naprázdno, V ústech jí zcela vyschlo. „Tak aspoň otevři ten šampus,“ řekla dřevěným jazykem D. se zhluboka napila. »A co tady ty knihy a ta třetí židle?“ C. si přistrčil knihy a přečetl si název na hřbetě. „To tu S námi Seděl Martin Machovec. Chtěl zřejmě přeložıt Palackého do angličtiny.“ ,A vzal pietně tlustý svazek do rukou a otevřel, kde byla záložka. Z knihy se se vzdechem vznesla duše Martina Machovce a vyletěla k nebi. ,.Vidíš -,“ řekl C., ,,je taky v panu.“ „Pozdrav pánbůh,“ řekla D. bezradně se opírajíc o opěradlo židle. „Musím si to nechat projít hlavou -“ Seděli tedy a dopili šampaňské. C. zatřepal prázdnou lahví. "Tak doskoč ještě pro jednu“ řekla D.. a C. se odebral do Malostranské kavárny. ˇ ,,Podle slunce a tak dále, počítám, že je tak konec února,“ řekl, „máme před sebou krásné jaro a šampaňské je ještě vychlazené. Horší to bude v létě.“ [26]

D. vážně přikývla. „Nejhorší to bude s pivem,“ řekl C., ,,to se do té doby úplně zkazí.“ ,,Možná že to v plechovkách ne,“ podotkla D., ,,nemáme s ním zkušenosti. A pak jsou jistě ještě někde nějaké studené sklepy -“ C. pokrčil rameny. ,,Kdyby tu zbylo ještě pár lidí, mohli bychom nějaké čerstvé navařit, ale jestli jsme sami, tak si ho budeme muset dělat Z chlebových kůrek.“ ,,V nejhorším pádě to vydržíme se šampaňským,“ řekla D. uvážlivě, ,,i když s chlazením bude problém.“ Nad Malostranským náměstím se začal rozprostírat Stín. Je nevhodně situováno. C. a D. začala být zima. ,,Musíme si dojít pro Zimníky,“ řekla D., a tak vstali a vydali se za roh do Mostecké ulice do obchodu s konfekcí. Dlažební kostkou rozbili výkladní skříň a uvnitř si vybrali dva pěkné kožíšky Z umělé kožešiny Z NDR. `k`k*` Přespali doma, kde se tak podivuhodně nic nezměnilo, že věřili, že všechno je Zas jen sen. Ráno se probudili a opět všude ticho. Jen slunce znova svítilo. Lednička neledila, elektřina nešla. Oblékli si kožíšky a šli ven. Ani ptáčka, ani psa, ani nikoho. Největší potíže jim dělalo vysvětlit si, jak to, že tu nejsou žádné mrtvoly. Navštívili i podzemní dráhu, vzali si v krámě baterky, ale i tam bylo prázdno. Jen na nástupištích foukalo Z tunelů. Bud' byla válka už dost dávno a všechno zaspali, nebo měli Zase nějakou novou Zbraň, vysoce hygienickou, jak odpovídá požadavkům vyspělé vědeckotechnické revoluce a společnosti všeobecného blahobytu. [27]

V novinách, které našli V trafice, nic nebylo. Nezjistili pořádně ani čas, v němž byli, poslední číslo novin bylo Z července O pouhých pár let dopředu. nezbývalo jim než chodit po Praze. A chodili tak pěkných pár dní. Všeho měli, co hrdlo ráčí, a tak si nejen nestěžovali, ale docela si to pochvalovali. Ani nevěděli jak, rozhodně ne že ĎY si Í0 byli nahlas řekli, spadla Z nich úžasná tíže. Bylo P0 Estébácích, bylo po armádě a hlavně bylo už konečně po válce, už žádná nepřijde, je to za námi! To, co všechny lidi tisklo neustále k zemi celá desítiletí, je konečně pryč. Ze zůstali sami, to proti tomu byla zanedbatelná nepříjemHOSI- Vždyť kdyby něco bylo těžké, mohli si od toho kdykoliv snadno pomoci - všechny lékárny jim byly k dispozici, A tak se jich pozvolna, když strávili první stísňující a překvapující nezvyklost, zmocnilo skutečné rozjaření. Mají Před sebou konečně všechny možnosti, mohou konečně dosáhnout všeho, co se jim líbí, a hned Začali plánovat, kam se Všude Podívají, protože doposavad na to věru neměli peníze a cestování bylo v Sovětském bloku pro chudáky věru daleko těžší než kde jinde. Zatím Si však prohlíželi mlčenlivé město, jako by ho viděli Poprvé, a skutečně, poprvé bylo tak tiché a tak jen jejich. Těšılo je posedávat po všech hospodách, které ještě čpěly kouřem a pivem, ba těšilo je vylézat na věže, počínaje radniční Staroměstskou, a obhlížet to do daleka prázdné. úplně prázdné město. Zřejmě začínal březen a před nimi bylo krásné jaro a bůhví kolik krásných let. Ale po týdnu - vedli si pečlivě kalendář, byť s jen hypotetickým počátečním datem dne, kdy se našli sedící na Malostranském náměstí - se rozhodli odputovat. Táhlo je to do světa. Neuměli však řídit auto, protože je nikdy nenapadlo, že by mohli tak zbohatnout, aby si nějaké koupili, a teď se [28]

radili, Zda mají jít do nějaké autoškoly, kde by se snad podle eventuálních písemných instrukcí naučili řídit. ,,Snad by to i šlo -“ řekla D., ,,ale byla by to naprostá ztráta času. Co budem trávit nejkrásnější část roku nějakým pitomým rozebíráním motoru, když se nám to bude chtít, mánie vždycky času dost. Teď už máme času, že ani nebudem vědět, co s ním. Všecko, co nás okrádalo o čas, je pryč. Lepení pytlíků i shánění ve frontách, i to pitomé čekání na tramvaj. Já jsem pro to, abychom se sebrali a šli, a bude to hrozná sranda. Můžeme jit, kudy chcem, a prohlížet si každej, každej kousek země. Nebude to nádherný? Nebude to lepší než v nějakým posraným autě?“ C. byl rozhodně téhož názoru, jen mu bylo líto nechat tu všechny knížky. Představoval si, že by měli autobus celý nacpaný knihami. Ale koneckonců, knihkupectví najdou všude a bude dost času pořídit si Zase knihovnu, až se po letech někde usadí, nebo, což je velmi pravděpodobné, zase vrátí. A už Snili O tom, jak na stará kolena (což si představoval, že je od čtyřiceti let), budou zase spolu chodit po Praze, posedávat po hospůdkách a u řeky a S knížkou v kapse se dívat a stále znovu dívat na věže toho zatraceně krásného a milovaného města a večer se uvelebí pěkně doma na Kampě a budou si číst a číst - a seženou-li gramofon na kliku, tak si pouštět desky. Perspektiva takto prožitého života se mu zdála být nepřetržitou básní. Ale teď bylo třeba jít do světa! Přece jen s notnou dávkou lítosti zabouchli jednou dopoledne dveře a zamířili přes Smíchov k Berounce. Chtěli se cestou rozloučit se všemi místy, kam tak rádi chodívali, tam kolem té staré trampské řeky. A už určitě věděli, že se vrátí. Zprvu měli slunce po levé ruce, došli do Lahovic, a dali se k Radotínu se sluncem za zády. Nenesli nic než větrovky s kapucí do deště a v igelitové tašce sbírku map Z turistického knihkupectví. [29]

Krajina se probouzela k novému ročnímu cyklu. Z polí, Z luk a od řeky se táhla typická vzrušující předjarní vůně, která vždy všechny naše lidské předky volala k putování. Celé dějiny Evropy byly neseny touto předjarní vůní, jež vedla na západ i na jih celé národy V jedné vlně za druhou. C. a D. si představovali. jak putovaly rok za rokem a jak později císaři vyjížděli do Itálie a nakonec aspoň vandrovní tovaryši do Rakous. Brzo si uvědomili, jak velkou chybu by byli udělali, kdyby byli jeli autem. Není nad vandrování! Tu splývá člověk S krajinou a je S ní V ideální intimnosti. Prostřednictvím kamínku na cestě, podbělu V příkopu, zavanutí vůně Z řeky je přímo V jejím podpaží a krajina ho uchopí a nese ho S sebou, neboť ona jde, a ne jeho nohy. A spěchat mělo snad cenu dřív, když člověk měl jen víkendy nebo dovolenou, ale teď, v osvobozeném světě, kdy má na cestu celý život nebo aspoň pěkných pár desítek let, by Spěchat bylo nesmyslem a jezdit v nějakém smradlavém vehiklu hříchem. Proto se stále Zastavovali a dívali se na řeku, na skály, na samu silnici jako na obrázek. Jaké Zázraky dokázalo ticho! Vše bylo jako Zjevení Z prvního dne světa. Na nebi se lehce nesla bílá oblaka, jejichž stín co chvíli se jim chladivě položil přes cestu, vanul lehký Západní vítr a v loňské trávě na svazích nad řekou se už snad začala Zelenat letošní. Courali se vesnicemi, které tu navazují jedna na druhou, a neopomněli se zastavovat na náměstíčcích, před kostelíky a u nádraží a všechno se jim Zdálo pohádkové. Cesta byla to největší štěstí, které poznali. Není div\ı, že takhle dorazili ke sklonku odpoledne teprve na Karlštejn. Měli dojem, že by koneckonců ani nemuseli jít dál, jen stále chodit toutéž cestou tam a zpět, a poznali a viděli by vše, co vůbec vidět chtěli a co vidět lze. Po kolenou by mohli jít píď za pídí po téhle nádherné prázdné Zemi a do nejdelší Smrti by toho neměli dost. Poznali, že [30]

je vyloučeno, aby se ještě kdy mohli nudit a být otrávení. Nádheru celého Světa poznávali vepsánu do jednoho čtverečního kilometru. Ba litovali každého ušlého kusu cesty, že ho nepoznali dost dobře a že by se snad měli vrátit a jít ho ještě jednou. A skutečně se Zastavovali a vraceli, popocházeli sem a tam, lezli zbytečně na skály nad silnicí a Zase slézali a Zas sbíhali k řece a sedali si u ní. Tak tedy to šlo až na Karlštejn. Tam si řekli, že dost putovali a že tu přenocují, ale jakkoli se jim nabízel příjemný hotel u nádraží, nedalo jim to a vystoupili až na hrad a Začali ho prolézat. Našli vše otevřené, a co nebylo, to si odemkli. V Zapadajícím Slunci gotické fresky mlčely Zvláštním tajemstvím. Apokalyptická žena odlétající na poušť na ně hleděla upřenými zraky. Stěny se chvěly. Andělé odlamující pečetě, strašné šelmy i jezdci žili. Na jedné fresce byly namalovány středověkým mistrem hlasy Z vesmíru. Jejich ústa se otvírala a Zavírala, jejich víčka se chvěla, vlasy se vlnily vichrem, pohlížely na C. a D. široce otevřenýma, ale nevidoucíma očima, soustředěné na svůj úkol. Za tmy v kapli sv. Kříže svítilo rudě věčné Světlo a Zlato hvězd na klenbě i na obrazech svatého vojska všude kolem se blyštělo. C. a D. stáli držíce se za ruce před mříží, jež oddělovala kněžiště, a slyšeli tichý dech světců a vnímali lehkou vůni jejich dechu. Tma padla venku a Zde byl ráj. Jemné světlo jako by se linulo Ze všech stran. Těžké Zlato všude po stěnách i na stropě obepínalo a vymezovalo všechen prostor. V něm žilo dál svědectví a poselství lidstva a lidstvo tu žilo a čekalo na Den, jenž přijde. C. a D. cítili, že to, co se stalo venku, neznamenalo nic. Zde a v tisíci jiných svatých míst život člověka trval a nebyl a nemohl být zrušen. Zatímco venku Zapanovala Zimní tma, Zde se prostíralo vlahé jemné světlo, nepostačující sice k tomu, aby bylo vidět, ale postačující k tomu, aby bylo možno chápat, [31]

co se odehrává na stěnách a v klenbě kaple. Nevědouce ani jak, C. a D. se složili na polštáře ze svých větrovek a nepociťujíce ani hladu, ani únavy, zničehonic usnuli. *** Ráno znovu procházeli tiše žijícím svatým hradem zpět. Nemluvili, protože oba věděli, že poznali totéž. Poprvé se s bázní ptali sami sebe, proč vlastně oni dva přežili. Tajemství, které spočívalo na svatém hradě, bylo i tajemství jejich. Jak on žil, tak oni žili ve skutečnější skutečnosti, než bylo to, co bylo venku kolem nich. Přišli k sobě až při snídani v hospodě. Ohřáli si frankfurtské párky z československé konzervy a udělali pořádnou kávu. Bylo ještě pořád krásně, jarní plískanice se zřejmě letos o pár týdnů odkládaly. Šli podle řeky, a aby si cestu do Berouna zkrátili, přešli v Srbsku po lávce na druhý břeh. Tam si vzpomněli, že vlastně už pár dní nic nepili, a tak si vzali pár lahví šampaňského a pár konzerv k odpolední svačině v trávě. Ale jak se pomalu cárali zastavujíce se u každé vrby, flašky jednu po druhé otevírali. Bylo jim tak krásně! S lítostí vzpomínali na sluncovské děti, na Sysla, na Váňu i na Třešňáka, jak by si tady užívali, kdyby byli na jejich místě, ale rozhodně je nenapadalo litovat toho, že oni dva jsou sami. Takové štěstí se může vychutnat skutečně jen o samotě, v partě je to zase už něco jiného, zcela jiného a upřímně řečeno, tomuhle se to nemůže rovnat. Říkali si, že i kdyby se nakrásně probudili a našli zas ten starý svět, dělali by to nadále už jen takhle: sami chodit, o nic se nestarat, lidi nevidět, lidmi se neřídit, nebavit se, nesrat se, pěkně kliďánko solitér! (To trochu přeháněli, neboť jaká je to zase radost sedět U dvou slunců v pospolitosti, to věděli až moc dobře. Ale ta pospolitost se skutečně v posledních letech stále víc scvrkávala a atomizovala, a to bylo nedobré: protože atomizace, osamocenost, není [32]

skutečně být sám. Je to degradovaný stav společenství, a ne osvobozující svébytnost. Leč je to za námi! Jsme konečně úplně sami a z toho je radosti bez_ konce!) Jak tak popíjeli a veselili se na pěšině mezi tratí a řekou k Berounu, začali slyšet jakýsi hluk. Nejprv to bylo jako hučení jezu v dálce, ale pak si uvědomili, že je to rámus, jakému už odvykli - že tam vpředu někde něco pracuje. A zcela navzdory tomu, co si předtím říkali, posedla je ohromná zvědavost a chuť sejít se konečně zase s nějakými lidmi. (Jak byli mladí a jak nakonec chtěli nést ten lidský los!) Zrychlili krok, dopili načatou láhev a už byli samé oko a samé ucho, plni napětí. Před nimi to hřmotilo, pískalo, řinčelo, zvonilo, supělo, klepalo a pískalo. Blížili se k nádraží, a to evidentně bylo plné hluku. A konečně to uviděli: na semaforu se zvedla rafije a zaplálo světlo, přes silnici se spustily šraňky a začalo to zvonit a houkat, k perónu přijížděla elektrická lokomotiva, v dálce do sebe narážely nákladní vagóny. Když viděli takovou organizaci, chuť na lidi je rychle přešla. Bylo to cítit zas jen tou starou buzerací. Radši šli zadem a drželi se při stráni nad nádražím, aby včas mohli vzít roha. Vylezli si na stráň, sedli a koukali. Leč tu, ať koukali jak koukali, člověka neviděli. Semafory klapaly, šraňky padaly a zas se zvedaly, vlaky se posunovaly, lokomotivy děsivě rychle přejížděly z jednoho konce nádraží na druhý, houkaly a pískaly, dokonce hodiny na perónu šly - ale nikde nikoho. S údivem čekali až do večera, kdy najednou zaplála všechna světla, ale pořád bylo liduprázdno. Opatrně slezli ze skalnaté stráně a opatrné přecházeli mezi kolejemi, až do staniční budovy. V kanceláři telegrafy klepaly, ovládací panely blikaly, knoflíky se zapínaly a vypínaly, rozsvěcela se a zhasínala výstražná a kontrolní světla a C. a D. byli sami. Když je přestalo bavit dívat se oknem, vešli dovnitř a procházeli místnostmi: [33]

i psací stroje tam klepaly, válce popojížděly, ale poslední listy popsaného papíru se válely po zemi. „Do prdele, to je úplně automatizovanej provoz," řekl C., „nestačili vypnout počítač a mají proud z vlastní elektrárny. Můžou takhle blbnout třeba půl roku, než jim dojde nafta. To všechno měli připravené pro případ války." Fujtajksl!" řekla D., takovej organizovanej bordel." Jsme na vrcholu civilizace, má drahá," odpověděl C.- to je jen div, že pořád ještě nelítaj rakety s atomovejma bombama, protože i to měli samozřejmě automatizovaný." „Asi jim vyletěly pojistky," řekla D., „protože jinak by ty kurvy určitě nechaly ty rakety lítat ještě sto let." Vyšli před nádraží, jehož sáhodlouhá budova poněkud tlumila automatizovaný randál. Šli co nejdál mohli do města, aby neslyšeli nic, ale slyšeli to, byt' slabě, pořád, i když už byli v pokoji v hotelu. „Vidět po včerejší noci dneska tohle, to jednoho zviklá v jeho nejhumanističtějším cejtění," podotkla D. zachumlávajíc se pod peřinu. „A přece bylo obojí pravda." „Ale vedla cesta od prvního k druhému nutně?" Jo bychom viděli, jen kdyby to začalo znova." ,,Ale už to nezačne -," říkal C. „Kdo ví, myslím si, že nejsme sami." „Potom záleží na tom, kdo ještě přežil. Jestli přežili oni, tak s nima nebudu," zamumlala D. a po třech zdravě vypitých lahvích usnula. To, že časem nutně musejí přijít na další lidi, bylo nové vědomí, které získali, protože předtím se kupodivu rychle a docela rádi smířili s tím, že jsou a budou úplně sami, a bylo jim to docela příjemné, oddechli si, že jsou bez lidí, a vůbec je nenapadlo, aby nějaké další lidi hledali - měli [34]

jich po krk, samotným, konečně samotným, jim bylo nejlíp. To nové vědomí je zprvu dost sralo. Vadilo jim při oddávání se kouzlu cesty. Dokonce si museli sednout ke škarpě na slunce a nechat si to projít hlavou. Neměli by se raději vrátit anebo zamířit někam, kde lišky dávají dobrou noc, aby se vyhnuli tomu, že zas najdou lidi? Najít lidi bylo jako znovu ztratit ráj. Ale stačilo vědomí, že někde lidi jsou, ani je nemuseli potkat, a už to rušilo ten pocit ráje, který dosud měli, tak jako by byli sami na Marsu, celý ho měli pro sebe k dispozici, ale věděli, že na Zemi jsou další lidi strojící své zhovadilosti, prd by jim samota na Marsu byla platná. Byli by součástí lidstva, spoluzodpovědní za všecko, co udělá, nic by jim nezbylo z jejich svobody, znovu a stále by byli vázaní - a to bylo to, čeho už měli právě dost, pořád za někoho ručit. Neboť spoluručili za lidstvo, byť byli sebebezvýznamnější a sebebezmocnější, to bylo prostě dáno tím, že byli i ostatní lidi. Nevymysleli si to: bylo to tak, bylo to tak, bylo to bohužel tak. Co to pitomé lidstvo udělá, padá i na jejich hlavu a nemohou říci, že oni jsou z obliga, protože byli na Marsu. Zasraná situace! Ale zaplať pánbůh, že jim nebyla urozena trudnomyslnost, neboť ty poměry, v nichž předtím žili v Čechách, jim ji vytloukly z hlavy. Kdo přežije takový poměry, pak už se na něm dají pařezy štípat, to je jeden ohromnej Harlem s pár bílejma policajtama a spoustou otupělejch lidí, který si ani nevšimnou, jak my ostatní jsme honěný. Když příštích pár dní - směrem na Plzeň, světový hlavní město piva! nepotkali žádnou duši, uklidnili se zas, hodili to zatím za hlavu, radovali se jako děti, i když už přišlo nepěkný počasí. Ve větrovkách a s deštníky, které si opatřili po cestě, ruce pěkně v palčákách a teplý ponožky, pochodovali rázně po silnici, částečně za zpěvu námořnických písní. Kolem byla ta jindy špinavá, zakouřená, začouzená a zablácená česká krajina, teďka umytá a vyfoukaná, silnice čisté a lesklé, když nic nejezdilo, střechy vesnic červené, [35]

vzduch lahodný jak za nepaměti a déšť nerozpouštěl žádné saze, nesrážel k zemi žádné smrady z komínů a z výfuků, cesta byla sladká a její sladkost se táhla jako med, jak se pomalu courali. V jedné hospodě u cesty vyhrávala naplno dechovka. Už si zase mysleli, že teď jsou v tom, ale byl to opět jen nějaký kybernetický hrací automat na baterky či co, a v prázdném sále vesele poobědvali. K večeru se vždy vyjasňovalo, vítr rozfoukal mraky a před sebou, jak šli k západu, mohli celé hodiny pozorovat fantastické západy slunce, o jakých se jim dřív ani nesnilo. A v noci přes měsíc přebíhaly mraky a oni rádi ušli ještě hodinku, aby dýchali vůni hvězd. Spali božsky v teplých peřinách venkovských chalup a C. zapomněl na to, že musel brát na spaní prášky. Milovali se každý den a byli stále svěžejší a svěžejší, jak ze sebe shazovali staletí a tisíciletí. Svět bez lidí se jako kouzlem stával stále jasnější a krásnější. Cesta z Prahy do Plzně jim trvala 14 dní, což je asi rekord v pomalosti. Ale užívali si každý kilometr a zapamatovali si každou vesnici. A když se počasí vyblblo a začal krásný jarní čas, vstoupili do Plzně zdaleka obzírajíce pivovar Prazdroj, kde si po věčném šampaňském konečně zas dají něco řízného. Chodili velkým městem pár dní, byla to vlastně jejich první vědomě plánovaná zastávka. V pivovaru našli opravdu dobře uleželé a vychlazené pivo a C. se nemohl odpoutat. Přehlídka Závodu Vladimíra Iljiče Lenina jimi znovu otřásla. Ohromné stroje a dopola opracované ohromné výrobky veliké jako dům a obráběné s přesností na setinu milimetru byly drtivější než pyramidy, vznešenější než krása přírody - a k ničemu. Neboť aťsi byla turbína instalována v elektrárně, proud šel do zbrojovky. A lokomotiva jela tahat vlaky [36]

s vojáky a zařízení , a pro atomový reaktor vyrábělo atomové bomby. Bezútěšné monstrózní haly zaplněné divy lidského rozumu byly temné, ošklivé a profukoval v nich vítr přinášející vlhkost, kterou to všecko časem zreziví. Bylo to úžasné podívání - a nebyla toho škoda. To, co mohlo sloužit k tomu, aby všichni měli volno, bylo určeno k tomu, aby všichni byli více otroky a jatečným dobytkem. Na nic jiného plánovatelé nemysleli. Generální štáby seděly pod tunami betonu zavrtané v horách a tohle byly jejich prodloužené ruce na upečení lidí ve vlastní šťávě. Bylo to úchvatné podívání - a vnukalo to osvobozující vědomí, že teď už se to nikdy více neuvede do chodu, že už to nikdy víc nebude fungovat, že už zaplať pánbůh lidi jsou v hajzlu a z tohohle už nikdy nic dál nebude. Ať si hnijou generální štáby pod svými tunami betonu a zločinu - posrali si hlavu sami: už nejsou lidi, kteří by jim to zas dali do richtiku, a nikdy už takoví lidi nebudou. Generálové si můžou sami strčit hlavu do soustruhu. Tak nějak řečňoval C. - maje už velmi přebráno - když s flaškou piva stál na nedodělaném jádru reaktoru a chval do něj. Věru, že takové úvahy nevedl, když byl střízliv, to si jenom odplivl. D. se ztrácela mezi nekonečnými řadami strojů a nepochopitelných polotovarů, jak tu zůstaly v den D, hodinu H a viděla v duchu ty desetitisíce lidí, kteří tu za auto a chatu připravovali světu válku. A viděla ty milióny lidí, kteří v podobných podnicích po celé zemi připravovali za hovno světu válku. Kde jsou? Vypařili se jako smradlavý prd - člověk, to zní hrdě. Jejich masturbační problémy skončily. Je otázka, byli-li to vůbec lidi, a ne jen pytlíky sraček. V hlavě měli nasráno určitě. Tomu se mělo říkat lidi? Pracovití otcové a matky se zlatým srdcem a zlatýma rukama, vychovávající děti k poctivé práci. I otec C. dělal v takové fabrice. Nikomu ve vesmíru jich není líto. [37]

Na různých místech byly nástěnky, výstřižky z novin a tabule cti. D. se smála, až se za břicho popadala, a při-malovávala fotografiím fousy. Ty kecy! Nikomu ve vesmíru jich není líto. Nejvejš Bohumilu Hrabalovi v Kersku. Ale když si prohlídli, co chtěli, šli dál, aby se konečně přece jen dostali do Paříže. Šli končinami, nyní již dost Pustými, , k hranicím. Mezi vesnicemi byly dlouhé štreky. Města byla od sebe ještě dál a byla stísňující. Uvažovali, koho mohlo bavit tady žít a dřít. A tím víc byli překvapeni, když právě tu, nedaleko od hranice, na pusté silnici, uslyšeli neklamné živé lidské hlasy. Živé proto, že vesele hulákaly, jeden přes druhý - a to nemohla být žádná automatická hrací skříň. A slyšeli cinkot sklenic a žbluňkání piva z pípy už mnoho kilometrů předtím, než tam došli. V širém poli u silnice stála zájezdní hospoda. Kolem stála řada náklaďáků jako za starých časů. Zřejmě ne všichni chodili pěšky. Že nacházej lidi v hospodě, a ne jinde, bylo dobré znamení. A vskutku, jak vešli, viděli, že všichni jsou v nejlepší náladě. Sedělo tam tak dvacet chlapů a ženských, popíjeli, pokuřovali si a povídali si zřejmě samé pěkné věci, protože se všichni chechtali na celé kolo. U pípy stál starší chlapík v tyroláckém kloboučku a čepoval jedno za druhým, evidentně z toho celý rozradostnělý. Hned u pultu seděl malostranský Láďa, měděný v obličeji, s těma nejtupějšíma andělskýma očima orámovanýma zlatými loknami, zpitý do šťastné němoty. Samozvaný výčepní mu přistrkoval jedno pivo za druhým. [38]

Sedící přivítali C. a D. hurónským křikem. Nastalo všeobecné vyptávání, odkud, kudy a kam, a když to C. a D. vyložili, začali se vyptávat sami, neboť bylo mnoho, nač byli zvědaví. Ukázalo se, že většina neví, jak to přežili, a už vůbec ne, proč to přežili. Válka proběhla v noci, když většinou spali. Někteří seděli v hospodě, když tu zjistili, že tam jsou sami a nemá jim kdo přinést další pivo. „Bylo to strašně zajímavý," vyprávěl jeden, „najednou nikde nikdo, takže jsem si samozřejmě myslel, že jsem nějakým omylem zaspal zavírací hodinu, ale vyšel jsem ven, tam taky nikde nikdo, ani policajti, chodil jsem městem, divil jsem se, že tak všichni spěj, pak jsem se divil, že nejezdě] žádný auta a tramvaje, a když jsem přišel domů, taky nikde nikdo, žena nikde, děti nikde, šel jsem spát celek zpitomělej, ráno vstávám do práce, ulice prázdný, zas tramvaje nejedou, šel jsem do fabriky hodinu pěšky, nikde nikdo, až bylo osm hodin a já jsem si uvědomil, že něco není v pořádku, kde ty lidi jsou, teprv teď mě napadlo, & je asi válka, tak jsem lezl po všech domech do sklepa, kde se snad schovávej, ale zase nikde nikdo, a tak jsem si sed do hospody a čekal, kdy někdo přijde, pak jsem běžel ven, za město, že snad jsou všichni evakuovaný, tak jsem se chtěl dát taky evakuovat, abych se dostal do bezpečí, bloudil jsem kolem města celý dva dni a furt nikde nikdo, až teprve třetí den mi přišlo na mysl, že už je asi po válce a všichni jsou mrtví. Ale jak můžou bejt tak mrtví, že z nich nezbyl ani smrad, to jsem dlouho potom ještě nevěděl. M jsem došel sem do tý hospody a tady jsem našel tenkrát jenom dva Němce, to je támhle Hans a Gréta, co se muchlujou v rohu, jinak tu ještě nikdo nebyl, a tady jsme holi zůstali přes zimu a ostatní se pomalu sesbírali. Je to prima hospoda, velikej sklep, ještě pořád jsou tu volný pokoje, hned si nějakej vyberete." C. a D. se báli přiznat, že toho vědí ještě míň. Ale přes polovičku přítomných byli Němci z NSR, a ti vypravovali horší [39]

věci. Od českých hranic se táhne nepřetržitá poušť. Všecko je zničeno, všecko zbořeno, všecko spáleno. Zachránili se proto, že byli náhodou s nákladem někde daleko od všech obydlených míst, a i tak je to zázrak. Jestli v Německu zašli lidi jako tady vypařením nebo naopak normálním upálením, nemohli rozhodnout, ale jen ze všech sil přesvědčovali C. a D., aby nedělali ani krok dál za hranice, tam že je konec všemu. Sami měli štěstí, že je napadlo utíkat sem, kdyby byli pokračovali v cestě na západ, byli by prostě umřeli hlady. Tam je se vším šlus. Nevědí, kolik tisíc lidí tam mohlo zajít právě tímto způsobem. Za českými hranicemi nezůstal kámen na kameni a nepřežil tam ani vrabec. C. a D. se zajímali ale o to, jakým nepochopitelným způsobem se mrtví lidé vypařili. V Hirošimě zůstaly po nich aspoň stíny na betoně. ,,Vo tom vykládal asi tejden před válkou jeden ten jejich čuráckej generál v televizi," informoval je bavorskou němčinou chlapík v tyroláčku, který si zatím k nim sedl a nechal pípu jinému. „Sám jsem to slyšela říkal jsem si tenkrát, že si honí tričko, i když mi bylo jasný, že ty kurvy jsou všeho schopný. Byl tam v tý svý nažehlený uniformě a vykládal, že teď maj nepřemožitelnou zbraň, která je ale naprosto čistá a nanejvýš hygienická, že spálí všecko živý na místě, že nezbude ani hrst popela, ale hodnoty že vostanou zachovaný. Ale že prej každý dílo lidskejch rukou je bohužel nedokonalý, a tak ta jejich fajnová bomba má prej účinek taky jenom v 99,99 % případů, ale že se pokuse] to ještě zlepšit. Bim, a už na to zlepšení asi nedošlo, protože to rozjeli hned tejden nato, jak je vidět. A co uměj ty druhý, to zas je vidět u nás v Německu. „Říkáte, že v Praze všechno stojí? To se tam musíme rozjet podívat. Nikde jinde, hádám, už asi nestojí žádný velký město. Já jsem byl v Norimberce soustružník - a co jste dělali vy?" [40]

C. a D. řekli, že lepili pytlíky. „To je dobře, už jsem si myslel, že jste nějaký fajnovky. No jo, jestli za tu válku někdo moh, tak teda ty, co se štrébrovali. My jsme dělali, protože jsme dělat prostě museli, ale udělali jsme si svý a šmitec. Ale byli ty idioti, co chtěli bejt něco lepšího, a furt víc a furt víc lezli tamtěm do prdele - a kde by tamti byli, kdyby ty idiotský inteligenti řekli, že serou na kariéru a budou dělat jen jako obyčejný lidi a nebudou jim dělat ten vejzkum, tu techniku, tu vědu, ty jejich noviny a televizi, ten jejich gramofonovej voblbovák a to všecko dohromady, kde by tamti byli, kdyby jim to byl nikdo nedělal - nebyli by se ani uprdli s tou jejich zasranou válkou, která zničila takový krásný město jako Norimberk." C. neodpověděl - bylo by to na dlouhé lokte - ale tahle decentní otázka pro intelektuály tu byla formulována snad vulgárně, ale přece v podstatě správné. Vzpomínal si, jak kdysi jeden jeho známý mu vyprávěl, jak se v SSSR zúčastnil prací v Dubně, na atomovém výzkumu, a jak jednou větou vykládal o té své vědecké práci a o nejsviňáčtějšich sviňárnách svého soukromého života - a tím i života jeho spolupracovníků. C. se tenkrát zhrozil, v jakých rukou je vlastně osud lidstva: v rukou větších sviňáků, než jaké si dovedl představit sám božský markýz. A bylo nemožné předpokládat, že tito sviňáci jsou schopni uvědomit si zodpovědnost, kterou mají při své kvalifikaci a se svými diplomy - vždyť jejich potřebou bylo být stále lépe placeni, aby mohli co nejpohodlněji žít to svoje svinstvo. Pokud mělo ještě vůbec cenu starat se o to, co bylo před válkou, pak rozhodně úloha vysoce kvalifikovaných skupin obyvatelstva nesměla být přehlédnuta a bylo potřeba říci o jejich kardinální vině co nejhlasitěji. Neboť na nich stály vykořisťovatelské a válku připravující supervelmoci, ony byly klíčem jejich úspěchů, ne ti oblbení manuálně pracující, ale jejich oblbovatelé, vědci a specialisti, hýčkající [41]

si svoje privilegované postavení. I policajti a estébáci byli vůči nim vlastně jen dobře placení poskoci, ale vědeckou práci za ně dělat nemohli. A o to stupidnější a neuvěřitelnější bylo jejich štrébrování se, že nezískávali ani stín podílu na rozhodování a na moci - to i ti estébáci spíš s nimi mohli mávat - dali se zneužívat jen za odměnu společenské prestiže. A kolik jich chodilo kolem nás a nadávali na poměry - a poslušně a s velkou pílí dělali, co se jim uložilo. A nadávali na dělníky, že neprojevují žádné uvědomění, že jsou jen pasivní ovládaná masa. A oni - elita - lízali prdel mocipánům za každý stupínek kariéry. A C. a D. se dali do veselého popíjení. Vykládali, jak byli nuceni celou dobu pít jenom šampaňské, pročež je přítomní upřímně litovali. Vyprávěli si navzájem, co kdo viděla zažil a co plánují na léto. Všichni se těšili na Prahu, kterou většinou neznali, a chystali se projet tu utěšenou českou zemi, na níž zaplať pánbůh vyzkoušeli tu nejnovější čistou bombu toho povedeného generála. Připravili si celý konvoj aut a autobusů a domlouvali C. a D., aby tu pár neděl ještě počkali a pak jeli s nimi. Sklenice se prázdnily, malostranskému Láďovi - teprv od C. a D. se ostatní dozvěděli, jak se vlastně jmenuje, neboť ještě nikdy nebyl natolik střízliv, aby jim to dovedl říct - padala hlava na zinkový pult, tak ho uložili na lavici do kouta. Nemohl spát v pokoji na posteli, protože by v noci spadl ze schodů, až by šel na pivo. Přikryli ho dekou a veselili se dál. Navečer rozsvítili petrolejku a bylo útulno. Zpívali si, jódlovali. Ale když C. vyšel večer, když už jen hvězdy svítily, na dvůr, aby se vyčůral, cítil sice za sebou tu útulnost plné lidské hospody, ale něco mu nesedělo. Svěřil se s tím D. Přikývla. Tohle si nějak nepředstavovali. Jestli konec lidstva byl takový, bylo lépe být sám. Kvůli tomuhle válka být nemusela. To mohlo všechno zůstat při starém. Odpoledne a večer se namazat, vyspat se, ráno si jít do práce píchnout a něco podělat, aby se člověku nezkrátily žíly a koneckonců bylo [42]

[43]

večer o čem klábosit, - a zas jít do hospody. Že tu neměli pracovní dobu, to těm lidem jaksi nijak nepomohlo. Byli s to, kdyby někdo přišel, ihned zas jít verkovat jako dřív a dělat tentýž svět, jako byl dřív. Snad to bylo tím, že to byli starší dělňasové a už byli moc zajetí v tom otupujícím zkázonosném režimu, v němž žili od narození a v němž žil svět od druhé války. Vždyť i ted se bavili zas jen o autech a plánovali, jaké lepší auto si cestou opatří, a silně jim chyběl fotbal v televizi, tak aspoň donekonečna vzpomínali na staré zápasy. A nadto C. a D. cítili stále jakési neodolatelné puzení jít dál. Jako by měli co zmeškat. Neměli stání. A tak skončili s pitím, když ostatní byli ještě v nejlepším, a šli se vyspat na další cestu. Ráno vyšli, když ještě všichni spali, a donesli šmátrajícímu Láďovi pivo k ruce. Venku byl krásný březnový čas - tyhle dni nějak mohla být rovnodennost. Než přijde aprílové počasí, měli by dojít někam, kde mohou pár týdnů počkat, aby je zbytečně nezábly nohy. Ale do té doby je ještě daleko! Silnice se svažovala z kopečka a pak šla zas do dalšího kopečka, na němž už z dálky poznávali ostnaté dráty a zátarasy československé hranice. Na louce viděli chlapa, jak dělá stojky a metá kozelce. Vykřikoval přitom „hurá!" a ,nazdár! " a podobně. Když k němu došli, zvědavě se zastavili. Chlap - už pěkně v letech - přerušil své cviky a své výskání, postavil se do pozoru a zasalutoval: „Já jsem starej estébák František Novák!" C. a D. se představili. _Já tu, milý lidičky, skáču celej den radostí, že už mám to StB z krku. Já se můžu z tý radosti posrat! Jen co se dojdu támhle - a ukazoval na vršek - najíst a už zas válím sudy až sem a musím dělat stojky do božího večera, jak mě to vzalo, že jsem z toho celej dívej, jako bych byl doslova vomládlej. Vy nevíte, co je radost! To musí nejdřív jeden mít celej život na krku StB, aby to procejtil! Hurá!" A zas začal dělat stojky. [44]

jak to jsme teda vlastně viděli prvního člověka, kterýmu to bylo něco platný," řekl C., když stoupali silnicí k hranicím. Když k nim došli, zůstali bez hnutí stát. To, co uviděli ten první den, provázelo je teď už týdny. Celá krajina byla spálená doslova na troud. Z košatých stromů zbyly kůly. Celé lesy takových ohořelých kůlů a tyček bez větví procházeli. Města byla kopci spáleného a žárem rozdroleného kamení, cihel a betonu, z nichž jen trčely silnější pilíře a ostnatěly ocelové tyče. Nebylo přes ty kopce cesty, museli je vždy namáhavě obcházet, a přestože přesně již přešel podzim i zima, čpěly spáleništěm. Někdy obcházeli celé pohoří zřícenin déle než jeden den. Podle mapy sotva uhadovali, jaká města to kdysi byla. Nevěděli už vůbec, kde jsou. Asfalt silnic se rortekl a zčásti i vypařil, beton popukal, dálnice byly jako špatně udržované formanské cesty za Marie Terezie. Jen sem tam, velmi zřídka, nacházeli vesnice jen polozbořené, kde se mohli zásobit konzervami. Týdny už měli k pití jen vodu z potoků a řek. Nikde nebylo nikoho, ani těch vrabců, jednou uviděli toulavého psa. Mezi zříceninami zřejmě byly milióny mrtvol, uhořelých a rozdrcených, ale po venkově často nacházeli kostry lidí i zvířat. Všechny byly ohořelé. Nad celou nešťastnou zemí se snesl jediný hrozný blesk a za ním šla vina, která vše v jednom okamžiku smetla. Země bývala hustě osídlená. Jak klopýtaně šli, stále viděli po všech stranách obzoru kopce sutin. Byla to poušť Evropa. *** Cesta jim ubývala pomalu a obtížně. Neměli většinou kde přenocovat, a protože kromě větrovek nic nenesli, choulili se k sobě a drkotali zuby, přespávajíce vlastně až do poledne, když vyšlo slunce. Když pršelo, což se vzhledem k ročnímu období stávalo často, bylo to ještě mnohem horší. Nebyl jediný strom, pod kterým by se skryli, často [45]

celý den neviděli jediný polozbořený dům. Zvykli si jít mlčky a se zaťatými zuby a jíst málo, protože nikdy nevěděli, najdou-li ještě další konzervy. Při nejbližší příležitosti si museli někde vzít rezervní boty. Nabírali dešťovou vodu do plecháčů a šetřili s ní. Už se nezastavovali, aby se těšili krásou samoty, krásou svobody. Pohled, který se jim každý den znova naskýtal, byl zcela monotónní. Zneplodnělá země, na níž jen sem tam vyhnalo pár lístků trávy, lesy kůlů, obnažené skály, ledové potoky, škváry pod nohama, zhroucené zdivo z měst, sežehnuté bleskem. Šli už jenom pudově, cítíce, že musí jít, nemohou se zastavit a nemohou se vrátit. Co je vedlo a co je nutkalo, o tom nehovořili. Museli jít. Po nepočítaných dnech konečně potkali člověka. Bylo to v malé vsi, jen ze tří čtvrtin zřícené. Byl šílený. Když viděl, začal křičet, házet po nich kameny a pak ute. Neměli proč ho hledat, šli dál. Ani o tom nehovořili. Nečekali nic jiného. Bylo to samozřejmé. Přežije-li tohle Někdo, nemůže nezešílet. To byli poslední lidé na světě. Byl konec konec. Ztrácet o tom slova a pokrývat těmi slovy papír by byla blasfemie. Jindy se proti nim vyřítilo dvousetkilometrovou rychlostí šílené auto. Řídil ho šílenec, než se někde zabije nebo mu dojde benzín. U jedné samoty v prázdných červených polích seděl muž a na kolenou na starém klikovém gramofonu si pouštěl Beatles. Slyšeli ho už z dálky, jak pořád, hodiny, obehrával to samé. Když k němu došli, neodpověděl jim na otázku. Natáčel znova kliku. Sedli si opodál a znova poslouchali to samé. Neviděl je. Byl šílený. Nad evropskou pouští vycházelo a zapadalo slunce v rudých mracích, jak pořád ještě byl rozptýlen prach ze zbořenišť nesčetných měst. Vítr už místy navál závěje písku. Dny i noci byly stejně bezhlesé. Čím dál tím více se naplňovali hrůzou. Jejich cesta nebrala konce, neboť nakonec zcela zbloudili. Mohli se držet jen podle slunce. [46]

Když se obloha na několik dnů zatáhla dešťovými mraky, chodili v kruhu. Na úpatí vysoké hory cihel a betonu seděla špinavá a otrhaná ženská, která si na ohýnku ohřívala konzervu. Volala na ně z dálky, a když přišli, ukazovala jim dvě potrhané fotografie nějakých dětí. Nebyla, s to mluvit, jen se radostně smála. C. a D. se zvedli a šli dál. Už několik dní se jim zdálo, že za obzorem se rozlévá jakási záře. Když vystoupili pracně na kopec sutin, zdálo se jim, že vpředu cosi oslnivě plane. I v noci, když byl plný měsíc, něco na západě jako by svítilo. Nebyl to oheň, nevěděli, co to je. Tu druhého dne našli uprostřed cesty neporušené brusle. Byly lesklé, a ne matné ožehnutím. Byla to první věc, která je po týdnech otupění zarazila. Nedovedli si to vysvětlit, ale pak na to zase zapomněli. A blížili se k té záři vpředu. Konečně jednoho dne uviděli na obzoru zvlášť ohromné hory sutin. Když se po dni cesty dost přiblížili, zpozorovali, že nad nejvyšším vrcholem ční špička gotické věže. Byla to kolínská katedrála a byla až po vrcholek zasutá. Tu se před nimi zaleskla po celém obzoru jiskřící ledová pláň. Zůstali stát údivem. Slunce zářilo a jeho paprsky se odrážely od pláně, která se táhla vpravo i vlevo, jednolitá ledová rovina, beze všech vyvýšenin a puklin. Šli pomalu k ní a odpoledne k ní došli. Po pravé ruce měli pohoří ruin s vyčnívající věžičkou a před nimi, tam, kde měl být Rýn, začínala nekonečná oslnivě se lesknoucí pláň. Nebyl to led, byla to sklovina, na kterou se roztavilo všecko, co bylo na druhém břehu, a rozlilo se to. Usedli na břehu Rýna a držíce se za ruce mlčeli, než se snesla noc. Bylo to ještě nesrovnatelně hroznější než Evropská poušť. Tady už neuniklo vůbec nic a bylo to tak hygienicky přetaveno, že tam už co svět světem bude, nic nebude. Bylo to dokonale pusté a sterilní prostředí, oproti jakému severní pól hýřil životem. Tady se neudrží ani [47]

bakterie. Dokonalost zničení byla hodná obdivu. AŽ jednou přiletí Z vesmíru někdo, smekne před námi klobouk. Nedalo jim, aby se na povrch planiny nešli podívat. Ale neudrželi se na nohou, bylo to kluzčí než led. D. přesto začala kopat do skloviny krumpáčem. Vykopala díru na půl metru a ještě nebyla u dna. Nechala toho. Byl to roztavený povrch planety se vším. co bylo na něm i pod ním a v nepředstavitelném žáru se to rovnoměrně rozlilo do rovné plochy. Jejich cesta byla u konce. Vrátili se na břeh pouště a Začali obcházet ruiny Kolína nad Rýnem. Chtěli by se dostat ještě k Severnímu moři ~ co bude tam. Ale rozpadaly se jim poslední boty a nevěděli, jak je nahradit. Seděli u ohýnku a dívali se na sklovinu. jak září v zapadajícím slunci, a na věžičku katedrály vyčnívající Z kopce zřícenin. Poprvé si zřetelně uvědomovali, že nastal konec. Kde bylo jejich veselé putování prvních týdnů! V noci zářila Sklovina pod měsícem. Probouzeli se neklidně a dívali se na ni. Proháněly se po ní Stíny mraků a stíny mrtvých na bruslích. Táhla od ní ledová Zima. K ránu se D. rozplakala. „Chci odtud, chci odtud!“ *** Nový den jim připadal jako nová hrůza. Aby nemuseli stále hledět na sklovinu, která fascinovala jako zlo, vraceli se kolem rozsáhlých ruin do vnitrozemí pouště. A šli den, Šli dva, než Kolín obešli, ale místo Rýna spatřili zas jen sklovinu. Byla nekonečná - ale někdo se na ní pohyboval! Zastavili se nevěříce svým očím. Leč skutečně se po sklovině prohánělo pár lidí na bruslích. D. propukla v hysterický Smích. To byl vrchol! Ale jak klopýtali ruinami předměstských vesnic blíž, najednou ucítili vůni jídla a zanedlouho [48]

uslyšeli veselé hlasy. Zdálo se jim, že to je klam. nebo že už zešíleli. Avšak za posledními zřícenými staveními n.ı jednou uviděli tábor. Skutečný stanovy tábor horolezců. Uprostřed plápolala hranice a na ní se v kotlíku vařil oběd. Kolem sedělo nebo postávalo asi tucet mladých lidí, čistě a pohodlně oblečených, v dobrých botách a všichni ni něco povídali. C. a D. zůstali ohromeni stát, ale už je uviděli a už k nim běželi. D. se dala do pláče a zhroutila se do náručí první dívky, která k ní přiběhla. Byl to sen. *** V táboře bylo celkem na padesát mladých lidí, vrstevníků mi a D., ze všech koutů Evropy. Proto mluvili anglicky, ale měli potíže dohovořit se se skupinkou, která přišla nedávno a o níž se zprvu domnívali, že jsou to Laponci, až se zjistilo. že jsou to rodilí Londýňané. Doposud se s nimi většinou domlouvali posunčinou. Prvních několik mladých, kteří se zachránili v Evropské poušti, tu bylo už koncem minulého léta, a jak pozvolna se Scházeli další, začali podnikat daleké výpravy křížem krážem, aby našli a přivedli všechny, které na jdou. Tak postupně jejich počet valné stoupla začali se pouštět do spousty věcí. Při systematickém průzkumu nejbližšího okolí podařilo se jim mnoho užitečného vyprostit z trosek. Tak například měli v táboře elektřinu, protože našli na jednom statku týden cesty odtud dynamo. Svítili si teď ostošest a vyhrávali na gramofony a na magneťáky. Samozřejmě měli celou spoustu vozidel. Na landroverech se dalo jezdit silnicemi ve vnitrozemí pouště. Měli knihovnu ve všemožných řečech a navzájem se učili německy, holandsky, dánský, norsky i francouzsky. Ve volném čase se někteří chodili projíždět na bruslích po sklovině a holedbali se, že dojeli až nad Paříž, protože sklovina kladla [49]

daleko menší odpor než nejlepší led a bruslař po ní jen letěl. Nedávno začali se Zemědělskými pracemi, protože si uvědomili, že při konzervách by pohynuli na kurděje. Obyvatelé velkoměst se namáhavě, ale S nadšením, učili podle knih rozpoznávat různé druhy Zrní a studovali jeho pěstování. Ted' vyšly dvě výpravy, které měly hledat po polích sazenice zeleniny a brambor. A tak dále a tak dále. Nad celým táborem panoval duch radosti, nadšení a štěstí. C. a D. si na to rychle zvykli. Neboť lidi byli konečně pryč, bylo definitivně po nich a co teď začíná, je vstupování do věku snu. „Založili jsme komunu a založíme i další - a budou to opravdové rajské ostrůvky!“ vysvětloval jim Claus s námořnickým vousem kolem brady. „Nastává skutečně nový věk - věk bez lidí, ale pro lidi,“ vyjadřoval se trochu paradoxně Peter Z Hamburku. Jedna parta se vrátila Z dalekých cest a přivezla kromě jiného i stroj na zmrzlinu, kolem něhož se všichni dali do tance. „Máme k dispozici celou vrcholnou civilizaci - uvedeme ji do chodu konečně ve prospěch člověka, a ne k jeho zničení - to je, Zaplať pánbůh, už za námi,“ vykládal obrovitý Nor, který se zachránil tím, že byl na člunu na rybách, protože i Norsko bylo teď pokryto sklovinou - „ovšem vypadá pořád krásně, skleněné hory se tyčí Z fjordů ~ ale nikdo na ně už nevyleze,“ dodával. První zásadou, kterou si noví lidé stanovili, bylo, že se nikdo nemá předřít. Nepracuje se pro kvantitu, ale pro to, aby byl život krásný. Dokonce i ten, kdo by nechtěl pracovat, nemusí, komuna ho přece uživí. Marie (z Londýna) malovala obrazy a koho by napadlo říci jí, že má taky dělat něco jiného? Naopak - jak ty obrazy přece potřebujeme! (I Anglie byla pod sklovinou - Londýňané byli na výletě v Kodani.) [50]

..

Konečně všecko zašlo - teď je ráj,“ říkal Hans. Všichni ztratili většinu svých blízkých, ale radostnost nového společenství jim na to dala brzo zapomenout. Začínalo vstupování do věku snu. *** Stále o tom snili a při nejrůznějších příležitostech o tom stále znovu mluvili. „Nikdy už se nevrátí, co bylo. Zaplat' pánbůh, lidstvo se zničilo perfektně. Udělalo nakonec, co chtělo, ~ a na~ vždycky je pokoj.“ „Stačí mi, když ráno, jak se probudím, uvidím naproti Sklovinu, a mám pomyšlení na lidstvo až po krk. Už nikdy říkám si každý ráno.“ „Vykořisťovatelská společnost skončila logicky. Jen to se dalo čekat. Už nikdy se neobjeví.“ „Žijeme teprve teď- co jsem žil celý mládí, to byla noční můra. I s těma jejich novinama, televizí, diskotékama, vojenskou službou a fabrikou. Už nikdy to nebude takový.“ „Teď pracuju konečně Svobodná. Ať mám práce třeba nad hlavu, je to jen samá radost, protože děláme konečně sami pro sebe, a ne pro ten jejich bejvalej hnus.“ „Takhle se asi radovali lovci mamutů - byli Svobodní A jenomže my máme k tomu ještě všechnu nejmodernější techniku, a tak se ani nikdo nepředře, ani nikdo nebude mít starost o živobytí. Chtěl bych vidět nějakýho toho jejich starýho pravěkýho šamana, jak by se s náma radoval.“ „Chtěl bych teďka žít tisíc let - nikdy neumřít - jak bude na světě krásně! Budou jen komuny - ne moc veliký - budou si pomáhat - každý bude dělat něco jinýho ~ všeho bude dost a zadarmo a lidi budou muset jenom jediný: umět bejt šťastný a nezačít znovu to svinstvo.“ „Na to si dáme všichni a už až do konce světa moc velkej pozor, aby to svinstvo nezačlo znova, - a pokud se [51]

neobjeví někdo, kdo by chtěl vykořisťovat druhý, tak ono nezačne.“ Ať je lidská nátura jaká chce, příčinou zvrhnutí se lidstva byl systém postavenej nejdřív na skutečný, nakonec ale už jen na umělý bídě. Uměle dělali bídu tím, že všecko šlo na válku, a lidi museli dřít, a kdo dře, toho snadno voblbneš. To všecko teď prostě nebude moct vzniknout. Jestli tomu, co bylo, říkali civilizace, tak teda už nikdy civilizace nebude, to ne.“ „Bude dobrý, když nás bude O trochu víc - ale jen o trochu - aby se kvůli holý existenci nemuselo dřít. Když nás bude pár tisíc, bude to akorát. Všichni se budou znát se všema, a když se lidi Znaj, tak se mají rádi. Když bylo Šest miliard lidí, neznali se ani ti, co žili V jednom baráku. Jak by pak mohli cítit s miliardama, vo kterejch do nich hustili a hustili, jsou jejich nepřátelé a chtějí jim všecko vzít.“ „To, co bylo, tomu nemůžu říkat skutečný dějiny. Skutečný dějiny nemůžou bejt historií vražděnýho dobytka, e jen dějinama lidí. A teprv teď budou na Zemi lidi. Teprve ~ nebo aspoň po moc dlouhý době, vod těch lovců mamutů, jak tady říkal Hans.“ „Nikdo už nikdy nebude vládnout. Vládnout, to je dělat ze života peklo a Z lidí Zvířata. Nikdy už nebude žádnej hnusnej stát s těma jeho fíglema. Lidi jsou lidma, jen když jsou Svobodný.“ „Jenom svobodný lidi pracujou - nesvobodný jen otročej. To je ten rozdíl mezi náma a jima - co si připravili to, co chtěli.“ Ale nejvíc hovoru strávili v komuně úvahami o budoucnu a těšením se na budoucnost. Taky v naprostém opaku od dřívějších lidí, kteří Zašli, jimž úvahy o budoucnosti byly jen úvahami o pekle. Teď to byly úvahy o ráji. A O konkrétním, že dnes postupně realizovaném ráji. Jedna holka se chystala, že si opatří slepice, aby měli vajíčka. [52]

Druhá doufala, že postupně dá nějak dohromady filmovou kameru a promítačku, aby mohli točit nové filmy. Parta Němců trávila čas nad plány krásného sídliště, aby nemuseli věčně bydlet ve Stanech. Jeden kluk sehnal neuvěřitelné množství školních sešitů a pečlivě vedl kroniku komuny. Marie malovala obrazy každému pro radost. A do toho všeho zkoušela a hrála skupina jiných Zbrusu nové skladby. Tváří v tvář sklovině a Za zády S obrovskou pouští začínal zlatý věk lidstva. Byli tak Zamilovaní do své práce, že odmítli stěhovat se do Čech, kde vše bylo neporušené. Jen si tam Zajedou pro stroje a přístroje, osivo a sadbu, které by tu nemohli dát dohromady. Ale jako by nechtěli s minulostí už vůbec nic mít, nechtěli bydlet V jejích městech a využívat jejího blahobytu, chtěli raději zůstat tady s každodenním pohledem - připomínkou na Sklovinu a s každodenním Zápolením s ruinami a zneplodnělou zemí. Měli pocit, že do Čech se teď slezou všichni vyžírkové, kteří se chtějí jen dobře mít a nedělat, - a i když neměli nic proti tomu, jejich pracovitá existence jim byla milejší. A C. a D. měli dojem, že mají pravdu. .,Až budeme mít všecko hotový, potom projedeme to, co z Evropy, resp. z celého světa, zbylo a dáme dohromady, co ještě zůstalo z umění, - a to pak třeba na to vyklidíme všechny pražské paláce (které rozhodně nenecháme spadnout), a to bude naše poslední vzpomínka na to, co bylo. Jinak už o tom nebude chtít nikdo ani mluvit.“ Že toho ze světa asi zbylo málo, to mlčky předpokládali. Ode dne války nepřeletělo jediné letadlo a i velmi citlivé radiopřijímače, jež dali dohromady, nezachycovaly než praskání atmosférických poruch. C. a D. zpočátku odpočívali a teprv teď si uvědomili, jak jsou zbědovaní. Ostatní o ně všemožně pečovali a nechtěli je pustit k žádné práci, pokud se nezotaví. A když zjistili, že C. píše básně, byli celí nadšení. [53]

„Dva lidé nesmějí nikdy chybět,“ prohlásil Ben, „Zubař a básník. Zubaře naštěstí už máme -“ (byl to jeden Z Londýňanů) „jsme komplet.“ Byly krásné květnové dni, na Zasetém poli skutečně vyrazilo, byt' spoře, obilí, na Záhonech kolem tábora vyrašil salát. To byly skutečné svátky. *`k'k Již pár dní po jejich příchodu odvedli je noví přátelé kousek cesty za tábor, na návštěvu k jedinému starci Z celé skupiny. Bydlil odděleně, protože byl prý zvyklý na samotu tak jako tak, a nadto měl lehké spaní, ale každý den někdo Z tábora se přišel podívat, Zda něco nepotřebuje. Byl už vskutku starý - připadal jim hrozně starý - bylo mu sedmdesát let - a všichni se hrozně těšili, že ho mají, a moc o něho pečovali. Byl to Islanďan, nepochybně jediný a poslední Islanďan na světě. D. si ho okamžitě Zamilovala. Byl poněkud shrbený, bělovlasý a měl krásné štíhlé ruce. Anglicky hovořil dost špatně, ale Z každé řeči uměl tolik, že bylo možno dohovořit se S ním plynně, byt' mnohojazyčně. Nehovořil mnoho, spíš poslouchal pozorně, co mu vyprávějí, a jen nakonec něco dodával. Mladí přátelé prozradili C. a D., že to byl islandský básník, sám by o tom nebyl řekl nic. C. a D. si zvykli chodit k němu často. Jóhann sedával na lavičce před Zbořeným domkem, v němž bylo možno obývat ještě jednu místnost, a vyhříval se na slunci, jehož, jak se domnívali C. a D., je na islandě málo. Od té doby, co mu mladí opatřili brýle, měl na kolenou stále nějakou knihu, ale často ji nechával otevřenou jen S prstem vloženým a díval se na sklovinu (a C. a D. si mysleli, že mu připomíná ledovec Hekly). Dozvěděli se od něho, že podobně jako [54]

Olaf se zachránil tím, že byl na rybářském člunu, když v jedné vteřině se Island stal skleněným ostrovem. Dlouho a nebezpečně se plavil nacházeje všude Zas jen sklovinu, až ho to Zahnalo k břehům Evropské pouště a pak už se dostal až Sem. C. a D. užasli, když se na své vyptávání dozvěděli, že ani Jóhann v životě nic nepublikoval: neměl peníze na to, aby si vydání zaplatil. Teď všechny jeho básně byly pryč, a i kdyby je chtěl napsat znova, byly V islandštině, jazyce, kterým už mluvil jen on sám. Jóhann o tom hovořil poněkud Ztlumeným hlasem, takže D. se bála, že ho vyprávění naplňuje lítostí a hořkostí. ,,Ne - snad si nemyslíte, že to bylo Zbytečné -?“ zeptala se rozpačitě. Jóhann se Zeširoka usmál a poklepal jí štíhlými kostnatými prsty na rameno. „Vypadám tak pošetile, mé děti? Jak bych si takovou hloupou věc mohl myslet? Žádná udělaná práce se neZtrácí - a že jsem islandským básníkem, když už žádní Islanďané nejsou, to nemění nic na tom, že jsem islandský básník a budu jako takový jak Zde, tak po smrti. Jak by mohlo být zbytečné cokoli, co člověk dělá upřímně, a jak by se to mohlo minout cíle? Jen snad zřetelně nevidíme, kde to toho cíle dosahuje. Nemusí to být hned a nemusí to být tady.“ ,,A když člověk nevěří v Boha?“ „Zůstává to stejné, i když Bůh není. Já ostatně sotva mohu říct, Zda je nebo není. Někdy se mi to Zdálo tak, jindy onak. S ničím jiným jsem se tak nenatrápil - a přece jsem k žádnému rozhodnutí nedošel. Vždyť jsem jenom básník. Pouze jedno jsem bezpečně poznal: že na životě člověka a jeho práci se nic nemění, ať je Bůh, nebo není. Ne že by nemělo pro člověka osobně význam, jestli Bůh je nebo není, ale Zodpovědnost Za život a práci Zůstává [55]

V obou případech stejná. Jednomu připadá, že jen když je Bůh, tak je taková zodpovědnost na něho vložena - a druhý si to myslí naprosto opačně: že když Bůh je, zodpovědnost pomíjí a když není, tak zodpovědnost nastává. e pokud o tom člověk přemýšlí, potud je dobře, ať se rozhodne jakkoli jen když chápe, že zodpovědnost tu je vždy. Ti, co zahubili sebe a svět, si zodpovědnost nepřipouštěli a jedni z nich věřili v Boha a druzí ne a navzájem si to házeli na hlavu. Je-li Bůh nebo není-li Bůh, je pořád ještě otázka, o níž budou lidi dlouho uvažovat. Když člověk o tom přemýšlí dlouho a dlouho, cítí, že ho to táhne hned k jednomu, hned k druhému, takže nakonec má dojem, že je nejlíp, když současně je přesvědčen, že není Bůh, ale žije jako by byl, a naopak věří, že je Bůh, a žije jako by nebyl. Nejen jedno z toho je třeba držet a dokázat, ale obojí současně.“ „To je příliš velký a komplikovaný paradox,“ řekl C., který měl rád jasno. „Snad to říkám hloupě, ale kdo nedovede vydržet paradoxy, ať se do toho radši nepouští. Myslím, že to mnoho lidí třeba ani nepotřebuje. Ale jsem přesvědčen, že to, co jsem řekl, bude platit dost dlouho, alespoň tak dlouho, než přijde nové slovo. Poněvadž po konci, který se stal před našima očima, je ukončeno vše, naprosto vše, co bylo. A tedy musí přijít zákonitě i nové slovo.“ »Kdy 3 jak?“ ptala se D. ,Naprosto nevím. Nebude to asi žádný prorok, který s tím přijde. Tentokrát na to přijdou lidi tak nějak pospolu. Vyplyne to najednou a v pár generacích se zjistí, že už hovoří novým slovem a rozumějí světu novým slovem, Ne nový prorok jako bývali kdysi, to opravdu nebude. Ale Je potřeba plně pochopit, že se všemi učeními, se všemi náboženstvími, která byla, je konec.“ „Ale co do té doby?“ [56]

,,Do té doby bude pro ty nejhloubavější platit bohužel to, co jsem už řekl: současně cítit, že není Bůh, a žít jako by byl, a věřit, že je Bůh, a žít jako by nebyl.“ ,,Budu se snažit o tom přemýšlet -,“ řekla D. „Pozoruhodné na tom je jedno: že obojí stanovisko znamená naprosto stejnou etiku. Tak se obě strany rovnice navzájem potvrzují a váhy se drží v rovnováze. Když držíme jen jedno Z obou stanovisek, snadno, velmi snadno je absolutizujeme, domníváme se být majiteli pravdy, odsoudíme opačně cítící lidi a vzkřísíme svár.“ „Snad je to tak -“ ,,Mé děti - když věřím, že je Bůh, a žiji, jako by byl Bůh, nemám žádnou etiku - jsem jenom poslušný a může se mi moc snadno stát, že se budu domnívat, že jsem pořád jenom poslušný, i když už budu dělat inkvizitora. A když budu přesvědčen, že není Bůh, a budu žít, jako by Bůh nebyl, pak Zase nemám žádnou etiku - budu se domnívat, že všecko je bezcenné, a usoužím se zármutkem_z nesmyslu života. Proto je třeba, abych tak řekl, to prohodit. Co Zůstává cílem, je zodpovědnost.“ ,,Snažím se chápat -,“ řekl C., „ale neznamená to, že nikdy pravdu nepoznáme?“ Tvrzení, že podstatu světa nikdy nepoznáme, připadalo C. vždycky Ze všeho nejhloupější. ,,Necítím to tak -,“ řekl pomalu Islanďan, ,,myslím si, že lidé budou stále dál a stále přesněji usilovat o přesné poznání i těch nejzazších věcí. Ale v určitém stadiu jsme jako před rozedněním, kdy prý je největší tma. Zdá se nám, že víme méně i více, než věděli ti před námi. Litujeme ztracené jistoty a nenalézáme za ni náhradu - nevidíme-li náhradu V nihilismu. Ale cesta přece jde vpřed. Jednou bude svítat. A bude nové světlo nového dne. Uvidíme nově celý svět a naše řeč bude nová a naše chápání bude nové. Můžete být šťastni, velice šťastni, že žijete v této době a můžete pro ni mnoho udělat. Ve všem všudy už jsme se [57]

dusili ve vlastních sračkách. Ekologicky jako teologický. Byl učiněn konec, a to logicky znamená také začátek.“ „Psal jste o tomhle básně?“ zeptala se D. „Ano, i o tom.“ „Pak je těch básní hrozná škoda - nemohl byste je napsat aspoň přibližně znova?“ naléhala D. „Není to taková hrozná škoda - kdekdo začne co nevidět myslet o těch věcech a v určité fázi uvažování dojde ke stejným výsledkům - už teď lidé začínají.“ „Ale vy jste to už jednou napsal -“ „Jako ze jsem to napsal dřív než jiní? Jednak nikterak nemůžu vědět, jestli tomu tak je, a i kdyby, tak na tomhle přece nezáleží ani za chlup. Když už to lidem myslí samo - proč by ještě byla nějaká škoda těch mých starých básní“ Je těžké to pochopit,” řekl C., který poslední řeči přeslechl. „Vůbec se ti nedivím, “ poznamenal Islanďan, „jsou to myšlenky milovníka, ne odborníka.“ Odborníků už jsme měli plné zuby, znali všechno a nedokázali rozumět ničemu a neviděli si přes špičku nosu. Taky jedna z příčin, že přišlo to, co přišlo. Lepší jsou myšlenky milovníků.“ „Snad -,“ řekl Jóhann. Aspoň hovoří jen o tom, co je skutečně pálí,“ řekla D., „a když člověka něco pálí, je to dobré. Odborníky nepálilo už vůbec nic.“ Jóhann si pohladil vousy (neboť jsme dosud neřekli, že měl dlouhé vousy jako stříbro). Před nimi se blyštěla sklovina táhnoucí se po celém obzoru“- Zapadající slunce činilo její zář oslňující. D. se zachvěla, jako by jí zamrazilo. „Presto je to tady hrozné - myslím tady, mezi pouští a sklovinou.“ [58]

,,Je to hrozné,“ přiznal klidně starý muž. „Snad bych chtěla úplně zmizet -“ „Někdy člověk musí na čas zmizet,“ odpověděl jí Islanďan a přikývl. *** D. pociťovala už pár dnů jakýsi nepokoj a nevěděla, z čeho je. Jako by ji něco Stále pudilo k cestě. Jako by nechtěla nikde zůstat, pokud nedosáhne jakéhosi cíle, o němž nic reálného nevěděla. Jednou V noci se náhle probudila. Pod víčky jako by jí zůstalo něco Z právě sněného snu. Opakovala si: ,,Afghánistán... Kábul... Údolí věčného jara...“ a měla pocit, že musí jít porodit tam. Neboť od několika týdnů Věděla, že je těhotná. Sklovina se blyštěla nocí modrým světlem měsíce a připadala jí hrůzná. Uvědomila Si, že se na ni nemůže dívat. Měla pocit, že vše, co se v ní děje, nutí ji k jedinému rozhodnutí, pryč odtud. A kam? To přinesl Sen. Do Afghánistánu, do Jarního údolí. Rozesmutnělo ji, když pomyslela na nové přátele, kteří budovali komunu budoucnosti. Ale snad potřebovala být sama, Snad musela na čas zmizet. Rozhodně měla bezpečný pocit, že tady její cesta není u konce. Volalo ji to neznámé, co je S C. nutilo na jaře odejít z Prahy. Zas nastal věk poutníků znovu osídlujících Zemi. Snad Ale kdoví co! Prostě tu nemohla, nebo alespoň nechtěla zůstat přišpendlená mezi sklovinou bez konce a spáleništěm bez konce. A domů do Prahy ji to nevolalo. Byla bez domova. Jejím domovem byl celý svět. Musí do něho jít. Od té noci začala D. připravovat C. na to, že odejdou. Věděla, že ji nebude nutit zůstat, ale trvalo pár dní, než mu [59]

to řekla se vší naléhavostí. C. byl zcela udiven. D. vysvětlovala. C. také uznával, že tu nejsou v nejkrásnější krajině světa, ale přece tu byla komuna! D. uváděla, že se přece mohou vrátit. C. se divil, proč tedy odcházejí jen tak. D. řekla, že neodcházejí jen tak - jdou najisto, jdou do Jarního údolí, do Afghánistánu. C. jí vykládal, že se spletla v zeměpise, že Jarní údolí je v Kašmíru, ale D. odpověděla, že to je hned vedle. C. viděl, že se nedá nic dělat, a přisvědčil. Ostýchali se trochu sdělit přátelům, že odcházejí, ale ti se nezlobili, naopak vítali možnost dozvědět se, jak to vypadá jinde, ve vzdálených koutech světa, protože byli přesvědčeni, že se C. a D. jistě vrátí a D. si taky upřímně myslela, že se za pár let vrátí. Jsou přece Evropani - co by dělali natrvalo v jiných zemích! I kdyby obešli svět, vrátí se sem. Naléhala, aby šli zas jen nalehko, pouze dva páry bot pro každého do zásoby. Byla plná optimismu a činorodosti, protože říkala, že ví, kam chce. Ale ve skutečnosti nedokázala vidět cíl svojí cesty. Snažila se představovat si vysoké skalnaté bezlesé hory, hluboká údolí, město bílých domů s plochými střechami, jakési palmy, jasnou, stále bezmračnou oblohu s plným sluncem - ale jen si představovala. Když to chtěla skutečně vidět, viděla mlhu. Studenou, čpící, šedivou mlhu nad závějemi sněhu. Vymínila si, že nepůjdou zpět přes Čechy. Sedmého dne vyrazili. *** Cesta pouští jim tentokrát připadala snazší, snad že bylo léto, snad že si už zvykli. Sem tam se v krajině přece jen zelenala tráva a po polích býlí a jednou uviděli i žijící strom. Také zvířata se už objevovala častěji, za celou několikatýdenní cestu napočítali dva psy a tři kočky. A zdálo se, že i myši přežily. Ve všeobecném spáleništi nebylo možno najít moc veselého, ale přesto D. měla dobrou náladu a zpívala si. [60]

,,Musím se pořád smát, protože stále vidím jen Údolí věčného jara. Až budem v Afghánistánu, každý den se budeme věnčit nevadnoucími květinami. Jsou tam prameny čiré jako démant a voda sladká jako vůně květů, které jsou všude dokola. Budeme odpočívat pod stanem - protože slunce, i když je věčné jaro, dokáže pražit, a budeme se dívat na stále kvetoucí stromy. Naučím se hrát na dervišský bubínek a budu ti zpívat dlouhé, dlouhé písně. Vzduch je tam vlahý jako tvůj dech a vítr hebký jako tvé tváře. V noci nikdy nezhasínají hvězdy a jsou tam tak blízko, že stačí vystoupit na vrcholky hor a můžeš s nimi hovořit." Tak snila D. každý večer, když seděli a obzírali poušť. Však přitom s radostí a láskou vzpomínali i na přátele, od nichž odešli, a D. teď bylo jasné, že se k nim určitě vrátí. Ale pudilo ji to kupředu a dále kupředu - na východ. V neutrálním Rakousku, kam dorazili až koncem července, byla spoušť o to menší, že byla se zemí srovnána jen města a vesnice, ale krajina žila. Když překročili hranice, měli dojem, že se dostali do ráje. Všude bylo plno zeleně, šuměly koruny stromů a dozrávalo letní ovoce. Znovu zakoušeli radostné opojení ze samoty, jako když vyšli z Prahy. Kde u cesty, daleko od sídlišť, zůstala stát venkovská hospůdka, přerušovali cestu a vysedávali přede dveřmi pod vinným loubím a C. popíjel víno, zatímco D. se rozhodla upéct meruňkový koláč nebo něco tak. Byla tu spáleniště, byly tu hory sutin bývalých měst, ale nebyla tu aspoň sklovina a díky neutralitě tu sice nepřežili lidi, ale přece jen ptáci a motýli. Když je D. uviděla, začala nahlas snít o Údolí věčného jara, kam oba míří. Cesta je vedla údolím Dunaje a krása krajiny převyšovala to, co znali z Čech. Někde zůstaly na kopci nad údolím stát osamocené kostelíky, a tu nikdy nelenili se k nim vyšplhat a s nadšením a láskou si je prohlížet. Jinak pracovaly radary a naváděcí systémy toho, [61]

kdo to tu zplanýroval, naprosto přesně a nebylo obydlených míst, která by nebyla zničena. V sadech podél řeky lezli na stromy a trhali broskve, ryngle, višně a teprve dozrávající jablka a zapomínali na sklovinu a poušť. Večer sedali u ohníčků a znovu probíral i celý uplynulý veselý den. D., která se v prvních dnech cítila přece jenom nedobře, byla teď svěží a silná a měla chuť dělat samou srandu jako malá holka. Ale jednou večer byla vážná, seděla tiše a řekla: „Tady, kudy jdem, putovali Niebelungové." Již tenkrát tu jistě byl samý sad a vinice a krásy bezpočet, ale žili tu i lidé. Ti tu teď nebyli. Celou cestu neutrálním, Rakouskem nenarazili ani na jediného. Konečně spatřili táhlou pahorkatinu sutin Vídně a ten úsek cesty propluli na děravé lodičce. Byli by to obcházeli pěkných pár dní. Pluli kolem žulových nábřeží a zřícených budov slitých žárem v jednu hmotu. S velikou opatrností museli proplouvat tam, kde se proudu do cesty stavěl zřícený most. Slunce se plnou silou opíralo do trosek, z nichž dosud vycházel zápach ohně. Na těch pár hodin než projeli, přešla i D. všechna legrace. Bylo to nejrozsáhlejší pole ruin, které dosud spatřili. Na jednom vrcholku stála liška a upřeně si je prohlížela. Za Vídní loďku vytáhli a dva dni ji spravovali, protože se jim tohle cestování zalíbilo. Bez potřebného materiálu se museli omezit na přibití pár prkýnek, ale doufali, že jim to může vydržet až do černého moře, nebo že najdou jinou. A tak, aniž to byli původně měli v plánu, vpluli den nato znovu do Československa. Když z dálky uviděli, že stojí Bratislavský hrad, vypukli v jásot. A jak se přibližovalo město a bylo možno rozeznat, že i ono doopravdy stojí, tleskali nadšením rukama (protože v lodičce nemohli skákat) a pokřikovali na sebe samé hezké nesmysly. Bylo něco po poledni a slunce zářilo a pražilo. Tu z dálky zaslechli lidský hlas. Jak pluli blíž, poznávali řev, chraplavý [62]

[63]

zpěv a hádky opilých. D. se naráz přestala smát. Když už byli pod vlastním hradem, uviděli na nábřeží celou partu ožralů. Někteří už jen leželi, jiní ještě hulákali a někteří se prali. Zřejmě tady užívali toho, že vše zůstalo netknuto, po svém. C. zamířil s loďkou ke břehu, protože vždy byl přítelem dobrého popití. Ale D. chytila vesla sama a obrátila loďku do středu proudu. „Nechci tam, prosím tě, nechci tam!" C. se na ni s údivem díval. „Tik nám nepatří. Jsou to pořád bývalí lidé. Nemůžu je ani vidět. Nepatříme k nim -" opakovala. Opilci spatřili lodičku a začali na ně křičet. Pak po nich házeli flašky a nakonec po nich začali střílet ze samopalu. D. byla bledá jako stěna a mlčela. Naštěstí nebyli s to trefit ani vrata do stodoly. Řvali za nimi nejsprostší nadávky. Jeden nastartoval auto a hnal se po nábřeží za nimi, snadno je předjela zase začal střílet. C. a D. se přehoupli do vody a drželi se na druhé straně loďky, někde za nimi plácaly do vody kulky. Chlap jim zase chtěl nadejet, ale narazil autem do domu a auto vzplanulo. Nebylo už slyšet nic než praskání plamenů. „Zas je o jednoho míň," podotkla zarputile D. a překulila se do lodičky. C. mlčel, protože mu to připadalo hroznější než všecko, co dosud viděli. To byli lidé, kteří nic nepochopili. Našel-li by se někdo, kdo by jim začal vládnout, byli by znovu ochotni rozjet to staré svinstvo. „Zaplať pánbůh, že se nikdo takový nenajde a že je na to lidí tak jako tak málo," řekl C. nevědomky nahlas, ale D. mu dobře rozuměla a vážně přikývla. „Nikdy nedojdou do naší komuny. Uchlastají se a bude pokoj." C. si uvědomil, & D. měla pravdu, když naléhala na to, aby se vyhnuli republice. Slunce je rychle osušilo, ale zůstali zamlklí a ostražití. [64]

Ale k ničemu už nedošlo. Pluli teď krajinou rovnou jako mlat, ale opět spálenou na poušť. Proplouvali dalším pohořím ruin a znovu tekla řeka rovinou. A tu na sklonku šestého dne uviděli na obzoru oslnivě se blyštící pláň. Byla to sklovina. Večer seděli u vytažené loďky na břehu a dívali se, jak pod zapadajícím sluncem září sklovina jako pláň krve. Cesta tímto směrem byla uzavřena. Věděli už od Rýna, že sklovina místy překrývá jako ledová kra i řeku, a to znamenalo nebezpečí, že by mohli být staženi pod ni a utonout. ,,Budeme se muset vrátit -," řekl C. něžně. D. neodpovídala. „Aspoň do Rakouska -" nadhodil C. D. zavrtěla pomalu, ale rozhodně hlavou. „Musíme se dostat do Jarního údolí - vím to." ,,Vždyť i tam asi bude sklovina nebo zcela určitě poušť. Vraťme se k přátelům." ,,Vrátíme se až odtamtud. Z Afghánistánu." „Bude to dlouhá cesta -" „Zvládnu to," řekla rezolutně D. a tajemně se pro sebe usmívala. Znovu jim začala cesta pouští. Drželi se v dohledu skloviny, aby mohli zahnout na jih, kdyby ustoupila, ale cesta je vedla neúprosně na severovýchod. Pusta, byť přes ni vloni přelétl oheň, přece jen znovu kvetla. Ztráceli cestu v nekonečné rovině a nesli si zásoby vody. Zřídka přišli na zachovalou usedlost, kde by se zásobili jídlem. Nikde nepotkali člověka, asi už všichni přeživší někam odešli. Ale pusta kvetla, a to je odškodňovalo za mnoho. Vždycky si předtím přáli jednou se sem podívat a teď to snad bylo i kouzelnější než kdy jindy. Když někde v dohledu nebyla vypálená vesnice, zase mívali dojem, jako by se svět navrátil k prvnímu dni. Hlavu měli omámenou sluncem a vůní. Jen sklovina v dálce po pravici neúprosně žhla. [65]

Ale jednoho dne uviděli na obzoru hory. Byly nejprve jako těžký oblak nízko nad zemí a dlouho si neuvědomovali, co to je. Ale během pár dnů před nimi rostly a nabyly určitějších obrysů. Byli překvapeni, když zjistili, že jsou porostlé lesy. Černaly se jako zimní den a šel z nich chlad. Stály tu, jako by byl čas posunut, o tisíc let zpět. A už přestávala rovina jak stůl, země se lehce zvedala a klesala, za prvními pahorky přišly vyšší a náhle je obklopily hory ze všech stran v hlubokém lesnatém údolí. V domě, který obývával lesník, se C. ozbrojil puškou. Zde byl konec střední Evropy a před nimi byl už jen východ. *** A tak je pohltily hory. Silnice, které se drželi, končila pod vysokým hřebenem a dál vedly jen cesty dřevorubců. Přestože dosud trvalo léto, bylo v lese přítmí a chladno. Po celé dni nepřišli ani na zbytky lidských obydlí. Les tlumeně hovořil pravěkou řečí, která neznala a nechtěla znát člověka. Neviditelní obyvatelé lesa na ně hleděli a bylo slyšet jejich prudké oddechování i pohyb jejich nohou. Ztratili cestu. Zničehonic byla i na vrcholcích hor slatina, do níž se bořili a jíž se báli. Celé noci naslouchali neznámým zvukům. Proti nim se rozběhl skalistý ostroh a museli ho celý den namáhavě obcházet. Obrovské balvany vymrštěné odstředivou silou se jim stavěly do cesty. Seděli u ohníčku a otvírali konzervu. Jejich zásoby se povážlivě tenčily. „Bude lidstvo ještě někdy šťastné?" zeptala se nečekaně D. „Jistěže," odpověděl C. „Nebo musí být vždycky znovu nešťastné?" „Proč by muselo?" [66]

„Proto, že je to zákonité." „Není žádná taková zákonitost. Všechno záleží jen na tom, aby lidi dokázali jednat rozumně." „A co když je taková zákonitost, že nemohou nikdy jednat rozumně?" „Kdo by takovou zákonitost stanovil? Z čeho by vyplývala?" „Nikdo ji nestanovil. Ale vyplývá z člověka." „Hlouposti. Vzpomeň si na komunu." „Ale tu může někdo zničit." „Kdo by mohl? Už nikdo nic zničit nemůže." „Lidé se sami zničí znova," zavrtěla hlavou D. a dávala najevo, že je unavená, zavřela oči a obrátila se na bok. Dva týdny bloudění a vyčerpávajícího trmácení. Zásoby došly úplně. V lesní chatrči, která bývala zřejmě používána jen k přenocování, našli pytlík kukuřičné mouky a vysušené uzené maso. D. na kameni pekla placky. Zhubla a pod očima měla stíny. C. ji s nepokojem pozoroval a rozhodl se, že při první možné příležitosti se zastaví natrvalo. Ale druhý den, když předtím přešli už kolikátý hřeben a zase upadli jen do roklin a pod srázy nových hřebenů, uviděli konečně z vrcholku, na nějž vystoupili, že hory končí. Vpředu pod nimi se dál táhl les, ale nebyly tam už žádné další hory. Dokonce se zdálo, že les řídne a je pronikán mýtinami, na nichž stojí samoty a vsi a v dálce tekla řeka. Ale současně byla cesta volná zase jen na sever a na východ, nad jižním obzorem zářila sklovina. Sestup se ukázal být stejně obtížný a vleklý jako přechod sám. A nebe se zatáhlo a začaly deště, vše bylo plné vody a vše čišelo chladem, šli i nocovali ve vodě sotva rozeznávajíce, kdy den začíná a kdy končí, neboť v lese panovala buď noc, nebo stále stejné temno. Ztratili slunce, ztratili teplo a sucho a ztratili směr. Ve dne v noci byla obloha jeden železný příkrov a stromy čnějící do stále větší výšky znemožňovaly uviděti jen ten. [67]

„Vím, že lidstvo nebude šťastné,” poznamenala toho večera opět D. Neměli už několik dní možnost rozdělat oheň a byli rádi, když se mohli přes noc uložit na balvanech, a ne na mokrém mechu. „Bude, věř, že bude," odpověděl C., který s úzkostí začínal pozorovat, že v D. se něco mění. „Jak by mohlo být šťastné, když se stalo to, co se stalo." „Nač na to myslet - možná že to bylo vysvobození." „Bylo by, kdyby se to znova nestalo." „Nestane!" „Jak můžeš vědět, že ne - stačí už málo a lidstvo zahyne úplně. Jak málo! Jak hrozně málo!" C. si ji přivinula líbal. Měla tvář mokrou od deště nebo od slz. C. celou noc nespal a snažil se přijít na to, jak se nejrychlejším způsobem dostat z lesa ven. Ale les pokračoval dála dál. *** Přicházeli nyní občas na vypálené vesnice či dokonce zachovalé, ale opuštěné samoty a mohli doplnit zásoby jídla a pár dní si odpočinout. Ale D. vždy znovu s nepochopitelnou usilovností nutila C. k nové cestě. A na té nové cestě byl dále les. C. dávno ztratil ponětí o tom, kde jsou. Jisté bylo jen to, že jsou v Rusku. Slunce se neukázalo už celé týdny a cesty plné propastného bláta vedly jen odnikud nikam. Když C. vystoupil sám na nějaký kopec - nechtěl, aby se D. zbytečně namáhala - viděl jen moře černého lesa a na jedné straně vždy pableskující sklovinu. Ale už nedovedl ani určit, na které je světové straně. Dole v temnotě lesa čekala D. a podivně hořícíma očima sledovala, jak C. přichází a sedá si. Věděla lépe než on, že není kam jít. Ale zatímco C. chtěl zůstat v každé první namanuvší se chalupě, D. věděla, [68]

že musí vpřed. Poprvé mezi nimi začaly hádky a stále se stupňovaly. A poznali, že v této končině už nastal podzim, protože listnaté stromy se zbarvily a listí rychle opadávalo. Jednoho dne byly kalužiny zamrzlé. A stále padal déšť. Pod vysokými jedlemi byla v podrostu tma, že se sotva drželi cesty. Zdálo se, že les je tiskne ze všech stran stále úžeji a úžeji a & je jednoho dne tiše obejme a udusí. A zase po celé dni nenacházeli ani mýtinu, a když přišli na jakési mokrým mechem obklopené skalisko, jež tvořilo na jedné straně převis, pod nímž bylo sucho, rozhodl C., že tam D. musí zůstat a sám musí něco sehnat, aby se mohli najíst. Podařilo se mu sestřelit pár vran a oba se poprvé po dlouhé době smáli, neboť si připadali, jako by se právě dostali až k Šamanovi. Od toho dne počal C. pravidelně lovit a občas přinesli zajíce, ale les byl nepochopitelně mrtvý, nic v něm nežilo - nebo spíš, jak C. správně uvažoval, člověk, který celý svůj život prožil ve velkoměstě, neví, jak přijít na zvěř, protože neumí proběhnout ty kilometry lesa, které by bylo potřeba proběhnout. Nicméně i tak se mu vrátila odvaha a doufal, že jsou z nejhoršího venku. Tu přes noc napadl sníh. Přišli k jedné vypálené vesnici, ale C. měl dojem, jako by byla vypálená teprve nedávno a lidé ji nakvap opustili. V pecích ještě ležel nedopečený chleba. D. škubala vrány a tvářila se nepřístupně. C. bylo náhle všeho hrozně líto. „Proč ses tak změnila?" zeptal se tiše a chtěl ji pohladit po rukou. Uškubla. „Nevím, nevím - něco mě nutí spěchat. Musíme spěchat." „Už nesmíme spěchat -" „Nevím - snad to chci porodit v ráji," řekla tiše D. C. věděl, že už tam nedojdou, ale nechtěl se s ní znovu hádat, chtěl ji už jen stále více zdržovat od nesmyslné cesty, neboť D. se sotva plahočila sněhem, a přece naléhala, že [69]

musí dál a dál. A hádky už přecházely ve scény, tahanice a skoro pranice. C. se proto cítil zbědovaný až k smrti. „Snad to chci porodit v ráji, aby aspoň ono se dostalo do ráje," řekla náhle znovu D., „pro nás už je jen smrt." „Zima přejde -" řekl C. smířlivě, jen aby něco řekl. „Copak najdeme cestu zpět?!" vykřikla najednou D. a odhodila vránu do kouta. C. věděl, že hned zase může začít hádka, když by jí předhazoval, že je na cestu vyštvala ona. Proto jen řekl: „Samozřejmě že najdeme." „Nikdy nenajdeme cestu zpět!" vykřikla D., „nikdy, nikdy, protože všecko se změnilo, žádné zpět už není možné ' už není kam jít zpět - vím to, vím to, poznáš to, vím -" C. mlčel. ,,Není už kam jít zpět -" plakala D. zoufale a C. vzal vránu, aby ji doškubal. Při prohlídce vesnice našel C. několik párů lyží, chtěl je před D. schovat, ale ta ho s nimi přistihla. Její deprese z posledních dnů jako by ihned pominula. „S těmi se dostaneme až do jarního údolí. Nebo jen kousíček, kousíček, nedaleko -," povídala vesele a hned si lyže začala zkoušet. Z vesnice vedla lesem cesta, která teď po sněhu byla schůdnější než za podzimních dešťů, a C. byl rád, že aspoň chvíli bude mít D. dobrou náladu, a proto ji nezdržoval. Když se ještě navlékli do kožíšků, sice otrhaných, ale pořád lepších než nic, které tu našli, zdálo se i jemu, že se snad všechno obrátí k lepšímu. Ale bílá trna, která je obklopila již to odpoledne v tiché, klidné, ale husté chumelenici, byla ještě horší, než co zakusili doposud. Nebylo vidět na krok, jako by byla noc. Tak tak se drželi při sobě a doufali, že se drží cesty. Ta se [70]

však začala tak divně klikatit, že za chvíli nemohli rozhodnout, zda jsou ještě na ní nebo jen mezi řídce rostoucími obrovskými stromy. C. měl neblahý pocit, že přituhuje. Zahalil D. celý obličej do šála zoufale uvažoval, co by měl dělat. Šaman si jistě uměl postavit iglú. Nebo vůbec nějak si poradit, rozdělat oheň nebo najít směr - myslel si C., ale sám neuměl postavit iglú, ani rozdělat oheň - a najít směr nebylo kam. Nastupovala noc, neznatelně, jak byla tlumena bílou tmou, ale náhle byla na krajíčku. C. se ze zoufalství rozhodl, že se zahrabou co možná nejhlouběji do sněhu. Těžká temnota padla na všecko a přes cestu ležely padlé pně. C. rychle vyhrabával díru a D. mu mlčky pomáhala, seč mohla. Ukázala se jakási přirozená dutina pod ležícími kmeny - C. soudil, že je to opuštěný medvědí brloh z loňské zimy. Stačil právě tak pro oba. Suché listí a tráva. Větvičky a větve - mohli aspoň na chvíli rozdělat oheň. Opřeli se o hladký kmen a přitiskli se k sobě. Čekali na nejhorší. Padlé stromy tvořily přirozený příkrov, jehož vchod nezapadával sněhem. Tu noc chodily kolem nich mlžné postavy lesa. Na chvíli se před nimi zastavil los s majestátně vztyčenou šíjí nesoucí lopaty parohů. Jako smaragdová světla zíraly na ně do jejich skrýše oči lišek. Proti díře se postavil vlk a vyl. Přebíhaly laně jako tanečnice mlh a kopyty ryl jelen. Již zdálky bylo slyšet, když se blížila medvědice. Kmen obrovského modřínu se nakláněla pohupoval setřásaje laviny sněhu. Pára z jejich dechu se srážela nad otvorem a vytvářela podoby mrtvých. „Proč lidstvo zašlo?" zeptala se náhle zoufalým hlasem D. C. ji kolébal v náručí. „Proč lidstvo vůbec bylo?!" Stíny před otvorem se množily a houstly. „Proč, proč byli lidé?" C. jí položil jemně ruku na oči. [71]

To, nač se dívala, byla smrt. ˇ“ Háv smrti jiskřil plaménky zmrzlých vloček ve světle měsíce. Přestalo sněžit a skokem vypukl mráz. C. rozdělal malinký ohýnek. ,,Copak život člověka měl být završen takovou pohromou“ plačky se zeptala D. C. věděl, že mohl, ale mlčel. ,,Jak to je?“ naléhala D. ,,Mohla být ještě horší pohroma,“ odpověděl tiše C., foukaje do plaménků. D. mlčela. ,,Mohla -“ řekla nakonec a zůstala už tiše. C. přikládal na ohýnek větévku za větévkou a bděl celou noc. A ráno museli jít dál. Museli najít přístřeší. Les je už pohltil. Zima stáhla les mrazivým krunýřem. Pod vahou sněhu praskaly větve a lámaly se celé stromy S ranami jako ze Střelných zbraní. Nad korunami bylo mléčné zamlžené nekonečné nic. Ani vrána nevzlétla. Zvěř ležela v závějích a doupatech. Veškerý život ustal. Šli, dva, lesem ledového sloupořadí, bez cíle, bez naděje a už i bez myšlenky. Zdálo se jim přirozené, že konec světa znamenal i příchod neomezené vlády zimy. Led a mráz bylo to, co mělo přijít po zmizevším lidstvu a už zůstat. Neměli vyhlídky. Zima dýchala. Každý její dech byla nová vlna mrazu. Přesto se vítr ani nepohnul. Mráz sestupoval shora, vrstva za vrstvou. nemusel ho hnát vítr. Z oblohy spadl mrtvý pták. Na noc vyhrabali jámu ve sněhu a ze suchých větví, které cestou posbírali, se pokoušeli rozdělat oheň. Nad Skoro bezvýslednými pokusy usnuli vyčerpáním. V půlnoci Se probudili. Svítil měsíc, jehož záře sem Však dopadala jen matně. Cítili vlahý vánek a domnívali se proto, že smrt není daleko. Mezi kmeny stromů se pohybovala lehká mlha. Slyšeli jemný šepot a zdálo se jim, že něžné ruce jim přejíždějí po tvářích. Obejmuli se [72]

a čekali, až odejdou do bezvědomí. Kolem zářiloˇslabé těkavé světlo. V něm pomalu tančily mladé dívky. Šla od nich hebká jarní vůně. Dívky tančily blíž a blíž, až se zastavily nad nimi. „Vždyť vy jste víly -,“ vydechla D. ,,Jsme víly!“ ,,Jak jste krásné,“ povzdechla D., ,,a jak krásně tančíte a jakou máte ve vlasech vůni.“ „Jsme mládí světa, konečně jsme se vrátily, když člověk odešel. Bude nový svět -“ „Bude nový svět?“ ,.Bude - člověk hrozně ublížil zemi a všem jejím dětemAle už odešel. Bude nový svět - -“ ,,A Jarní údolí -?“ ,,Údolí věčného jara přijde -_ To je náš vlastní domov, i když necítíme sníh a mráz. Vidíš -?“ _ ) Pod nohama dívek se vydrala ze země poupata jarních květin. D. natáhla ruku a utrhla poupě petrklíče. V ,,My právě jdeme do Údolí věčného jara,“ řekla D. ,,Dovedete nás tam?“ ) ,,Nedojdeš tam - je dosud mimo zemi - je jen V 1135- A12 my jsme se vrátily, aby bylo všude.“ ,,Věděla jsem, že tam nedojdu -“ Zašeptala D. „Nermuť se - budeme tě chránit, dokud budeš v našem lese. Kdy už budeš mít děťátko?“ ,,Už brzo -,“ usmála se D. Víly se pomalu rozP1ÝVö1Y› jako by je odvíval vítr. „Až nenajdete nic, vůbec nic, až budete zoufat, ze budete chtít zemřít - vraťte se k nám - vraťte se k nám - - mi-ÉQ námi není smrti - - - je věčné jaro --- lidé odejdou ---" doléhalo k C. ještě Z dálky. Měsíc zašel a větší tíhou než předtím dolehl mráz a zima. C. Se podařilo rozdělat ohýnek. [73]

D. ve Zkřehlých rukách držela poupě petrklíče, které se začínalo rozvíjet. Začínal se další den. *** Když už C. myslel, že ze sebe nedostanou víc sil, narazili na zasněžený srub. Byla to lovecká chata, neporušená a dobře vybavená. Na palandách byly kožichy. V koutě sekera a něco dřeva. Pytlík pohanky. Pro D. to bylo v nejvyšší čas. Mohla svou chvíli očekávat každým dnem. Nikdy v životě by si nebyla bývala S to představit, že může být jednou tak strhaná. Polehávala V prvních dnech, ale brzo se Zotavila a Začala svědomitě připravovat všecko, co bude potřebovat. Ale všeho byl nedostatek. Opatrovala aspoň malý kvítek petrklíče - svůj Afghánistán, svoje věčné jaro. C. vycházel na lov a připadal Si tak nešikovný jako byl starý Šaman, který ještě tak uměl chytit veverku, šamanské zvířátko, ale na větší zvěř byl krátký. Přesto se mu dařilo střílet vrány a dokonce do ok chytit pár zajíců. Nad lesem se teď vyčasilo a zářivé slunce bylo celý den na obloze. Ale dny se stále víc krátily a mráz přituhoval. Jednoho dne narazil C. poměrně nedaleko od srubu na opuštěnou vesnici. Byla Sice Spálená jako ostatní, ale bylo možno poznat, že byla ještě dále obývána a že teprv po dalších měsících - Snad teprve nedávno, možná začátkem zimy - byla opuštěna. V provizorně zastřešených chalupách nacházel C. někde beraní kožíšky, které by v zimě ti, co odcházeli, vzali přirozeně na sebe. Kolem ohništ' stály nádoby S nedovařeným nebo nedojedeným jídlem. Ve většině jakž takž restaurovaných obydlí byly Zásoby jídla. V některých byla Zavěšena i ikona. Od vsi vedla široká cesta lesem na východ. C. se už naučil pohybovat [74]

na lyžích velmi rychle, a tak se po té cestě rozjel. Přestože se s příchodem tmy musel vrátit, nabyl dojmu že les posléze zřidl a že prohlédala volná krajina. Nazítří, když vyrazil hned ráno dojel až na konec cesty: ústila do nedohledné rovné pláně - les skončil. Cesta do Jarního údolí byla volna Když to večer oznámil D., usmála se. Byla teď klidná a tichá - C. ji ani nepoznával. Jen tušil, že se D. stala ještě moudřejší, než byla kdysi. Cítil k ní nevyslovitelnou lásku. , A pak, sotva uběhlo pár dní, se narodilo děvčátko, kterému mu D. začala říkat Františka. Když se narodilo, měla D. za dveřmi plný košík rudých lesních jahod. Dny se přestaly krátit, poznali, že čas se přechýlil k novému roku. Ale D. byla pojednou slabá a C. se bál, aby neonemocněla. Na to nebyli vybaveni, ani když nanosil všechno ostatní z opuštěné vesnice. Kéž by vydrželi do jara - tušil, že nablízku budou lidé. A jednoho rána, když oba vyšli před chatu do jitřního sněhu podívat se na jasnou oblohu, uslyšeli hlasy. Zakrátko bylo mezi stromy směrem k vesnici vidět rychle se pohybující lyžaře. Jsou tu lidi - jsou tu lidi -chtěl vykřiknout C., ale hlas mu radostí selhal. Ale D., zbledlá jako mramor, mu prudce přiložila ruku na ústa. Nejsou to lidi – jsou to vojáci!“ zašeptala s hrůzou a strhla C. do srubu. C. stačil mžikem oka rozpoznat samopaly na zádech lyžařů i vojenské čepice se štítkem. Ještě nezatopili. Z komína nešel kouř. Přes noc napadal čerstvý sníh, takže zakryl jejich stopy. Měli naději, že nebudou objevení. Seděli tiše a napjatě poslouchali. Hlasy se vzdalovaly, až umlkly. [75]

Toho dne se neodvážili rozdělat oheň, až teprve v noci. Marně se oba Snažili přesvědčit se o tom, že to byli jen Lovci – prvotní úlek byl silnější. Ale nechápali, nač by ještě Vojáci existovali. A jací vojáci by to byli? Jací vojáci mohli přicházet z východu? Plni nepokoje usínali. .V noci někdo otevřel dveře. Proti modrému sněhu bylo vidět černou postavu, C. byl hned vzhůru a sahal po pušce, škrtla sirka - V úplně roztrhaném kožíšku, dosud S lyžemi na nohou, tam stál uprchlík. „Jsme přátelé - Zavři dveře,“ zavolal C. rusky. Stín zavřel a sundával si lyže. „To tebe dnes honili?“ „Mě, “odpověděl neznámý přiškrceným hlasem. „Nerozdělávej oheň!“ Zasyčel. C. mu podal plecháč se studenou kaší. „Proč před nimi utíkáš - jsou to snad vojáci?“ „Vojáci.“ „Nač - vojáci?“ „Ty nejsi zdejší, že ne?“ „Nejsem, přišli jsme sem se ženou z dálky.“ „Tak utečte zase do dálky,“ Zasmál se chraptivě muž. ,,Já taky uteču. Daleko. Ještě jich není tolik, aby mohli všechno obsadit. Ještě jich není tolik.“ „A co se vlastně děje?“ „Neptej se, přítelíčku, člověk to nepochopí „Ale oč jde?“ , Neviditelný uprchlík si přisedl co nejblíž k C. a spustil potichu a tajuplně: -Zas stavěj to svý obrovský město, nestačí jim, že jednou spadlo chytají lidi, honěj je do práce, ne dělat domy, bydlí se tam jen po sklepích, ve sklepích velkejch a dlouhejch Jako bylo to jejich město. Ne domy pro lidi, ale tanky vyrábíme. tanky, děla a granáty, a ty nejchytřejší, přítelíčku, ty dělaj nový rakety.“ [76]

D. ve tmě přidušeně vykřikla. ,,To je žena,“ poznamenal C. ,,Vypravuj všecko.“ ,,Všecko se nedá. Bylo jedno peklo a teď je ještě Větší peklo. Bijou a střílej. Za jednoho celou rodinu. Já jsem sám. Ze Zapadlý vsi. Tak jsem se moh odvážit utéct.“ ,,Kde vzali tolik lidí?“ ,,Naše země je velká, veliká,“ povzdechl uprchlík, ,.Ze všech končin je svezli. Celej rok nic jinýho nedělali, než je Sháněli. Ted' jich maj dost, ale pořád jim nestačej.“ ,,Ale pověz, jak to tam vypadá.“ ,,Den cesty, přítelíčku, dníček cesty a jseš tam. Sám si to prohlídni. Teď mi ukaž kout, musím spát.“ A C. a D. si šeptali o nových zprávách až do rána, kdy i je přemohl Spánek. Když se dopoledne probudili, Stín byl pryč, takže to vypadalo, jako by se jim to všechno Zdálo. 'k`k'k C. chladně rozvažoval, že to, co se dozvěděli, bylo Zřejmě strašně přehnané. To, co slyšeli, byla nepochybně reakce psychopata. Nebylo možné, aby se dělo to, co říkal nebo naznačoval. Že jsou nablízku lidé, Zdálo se být naopak pro C. požehnáním, vždyť byli teď všichni tři V takové nouzi, že potřebovali pomoc. Proto se C. rozhodl, Že se do města vypraví. D. ho nechtěla pustit. Ale nakonec přestala a dala C. jen uschlý květ petrklíče, který si stále schovávala na památku na noční setkání. ,,Bojím se,“ řekla. ,,Vím, že se dokážeš vrátit, ale nedej si ublížit na těle ani na duši!“ K večeru prvního dne spatřil C. vysoké, sněhem pokryté hory sutin od obzoru k obzoru. Bylo to nepředstavitelně velké město, jedno Ze tří největších na světě. V boudě bývalé stanice autobusů, která byla ještě daleko od trosek, C. neklidně přenocoval. [77]

První, co jej ráno udeřilo do očí, bylo moře ruin. Město

bylo tak obrovské, že je ani nebylo možné celé zničit. Před nekonečným a do stále větší výšky se pnoucím zbořeništěm byla ještě celá předměstí domků pouze poškozených a vyhořelých, ale ne zřícených. Jak se C. blížil a vstupoval do prvních ulic, Viděl, že ovocné stromy V zahradách jsou všechny pokácené, a co bylo ze dřeva, bylo Zřejmě všecko odneseno. Některé domky se zdály být opravované, ale pak jako by oprav zanechali a opustili je. Předměstí bylo mrtvé a po pár hodinách chůze dorazil C. k místu, kde začínal Svah ruin. Vše bylo Zapadané hlubokým sněhem, nikde žádné stopy, ani náznak přítomnosti nebo činnosti lidí, že si až C. pomyslel, že noční stín byl Opravdu jenom přeludem. Lézt na ty trosky bylo Zbytečné a nebezpečné. C. začal pomalu obcházet vnitřní okruh města, ale uvědomil si, že ho bude obcházet týden, tak byl okruh rozsáhlý a tak obtížná byla cesta po jeho okraji. Snažil se, Seč to šlo, ale urazil pouhých pár kilometrů a Začalo se smrákat. Došel na velké náměstí na hranicí periférie a rozbořeného středu. Tam spatřil poprvé svědectví o přítomnosti lidí. Vprostřed náměstí Stál chatrně sbitý, ale prostorný přístřešek a zdálo se, že Z něho vystupuje lehká pára. C. tam rychle došel a pokoušel se dostat nebo alespoň nahlédnout dovnitř. Z prken stlučené dveře byly však Zřejmě zvnitřku na Zámek a na petlici a škvírami ve stěnách cítil jen proudit teplejší vzduch, ale ve tmě neviděl nic. Přístřešek či kůlna byla však tak mizerně Stlučená, že mu nedalo práci uvolnit sekerou pár prken. Vstoupil. Vevnitř byl vchod do konečné stanice podzemní dráhy. Ted' musel C. jednat pomalu a S rozvahou. Nejprve si poznamenal číslo linky a jméno stanice. Musel se sem přece vrátit. Pak hledal, jak by ukryl lyže a pušku, a nakonec je Zahrabal hluboko do sněhu a místo si označil kamenem. Pak Se co možná oprášil od sněhu a opatrně se jal sestupovat. Ve tmě, když na ni přivykl, viděl, že sem vlastně [78]

dosahuje velmi slabé světlo Z podzemí, Z něhož stoupal i hodně studený - nedalo se říci teplý - vzduch. Byl cítit směsicí všemožných pachů. C. pomalu sestupoval hloub a hloub. Vstoupil na nefungující pohyblivé Schody, na jejichž kovu jeho boty nebezpečně hlasitě cvakaly. Zul je raději a šel v onučkách, jimiž však pronikal brzy ledový chlad. Sestupoval dlouho, ale nebyla to patrně velká hloubka - šel prostě velmi pomalu. Avšak proniknout do města nebylo Snadné a C. se stále více bál. Zprvu musel překonávat několikeré zátarasy Z ostnatého drátu a hned na začátku také proklouznout kolem hlídek naštěstí opilých. Pak se Ztrácel V bludišti křižujících se tunelů, kde se sotva odvažoval škrtnout sirkou. Míjel stanice podzemní dráhy jednu za druhou, byly pusté, jen Ojedinělá žárovka na nich svítila pod byzantsky pompézním mramorovým Sloupořadím. Bylo hřbitovní ticho, jen jeho kroky a kapání vody bylo slyšet. Vstříc mu však vanul stále méně chladný - nebylo možno říci teplý ~ vzduch a S ním stále hustší smrad Z lidských výkalů. Podle jeho hodinek byl už večer, když se před ním začal tunel jasnit a on uslyšel šum lidských hlasů. Ale k příští stanici bylo ještě daleko, když pořád ještě ve skoro úplné tmě poznal. že kráčí jedním jediným obrovským záchodem. Nohy se mu v něm bořily a klouzaly. Puch byl k nevydržení, podél stěn V tunelu i klidně vprostřed kolejiště posedávaly na bobku nezřetelné postavy - sraly a Sraly. C. si myslel, že to ovzduší nesnese, a při každém nadechnutí doufal, že zavane čerstvější vzduch. Ale nezavanul. Tisíce lidí, kteří už měsíce a měsíce se vyprazdňovali V tunelu, polehávali a posedávali na stanici metra na několik set metrů dlouhém nástupišti. C. tak odvykl přítomnosti většího počtu lidí, že nejen zůstal ohromen, ale dostal nejprve strach - ještě větší, než měl při pomalém bloudění tunely. Ale vzpamatoval se a vylezl Z kolejiště mezi ně. [79]

Byli nepředstavitelně Zubožení _ Byli daleko víc podváživení než C. a byli v daleko horších hadrech. Nadto příšerně páchli, protože nikde tu netekla voda a tu, co měli, spotřebovali jen na pití. Většinou malátně leželi nebo spali. Sem tam hořel nějaký ohýnek a lidi se ohřívali. C. si všiml, že nikde nemají nic k vaření. Matné Světlo několika žárovek nestačilo pořádně osvětlit celé nástupiště. Hlavice honosných sloupů se ztrácely ve tmě. Mezi nimi byly rozepjaty transparenty. Buduj vlast - posílíš mír! Vzhůru k radostnému budování socialistické vlasti! C. byl Zcela uondán a složil se na první volný kousek místa a Zavřel oči. *** Vtom bylo slyšet rachot přijíždějicího vlaku. Všichni, co mohli, vyskakovali a klepajíce plechovkami řadili se do fronty: Zvedly se nadávky, mnozí se prali. Do stanice přijel vlak s přídělem jídla. Na řadě otevřených nákladních vagónů stáli vojáci u Velkých kouřících se kotlů. Jedni seskákali, aby udržovali pořádek, jiní - byly to zřejmě vojačky - nabírali sběračkami nějakou míchaninu a nalévali lidem, kteří konečně poslušně postupovali ve frontě, do plecháčů. I C. se postavil do řady a i jemu nalili. Ochutnal to a nevěděl, co to může být. Vrány, které si dělali v lese, byly proti tomu vysoce výživná pochoutka. A již se řadili lidé na druhé Straně nástupiště, u druhé koleje. Zatímco kuchyňský vlak na druhé straně odejel, sem se řítil vlak namačkaný bledými a zřejmě Zcela unavenými lidmi. Vystoupili a na jejich místo se nahrnuli čerství. Netrvalo to ani pár minut a vlak se hřmotem odjel. C. si domyslel, že to přijíždějí lidé Z práce a odjíždějí do práce, ale cítil se vyčerpaný a ani se nehnul. Ostatně tu nepobíhali žádní vojáci, aby [80]

lidi do vlaku honili. C. se stočil uprostřed perónu stejně jako ostatní a usnul. Ráno musel jít Za potřebou a S hrůzou slezl do tunelu, kde se s ním brodily ve výkalech další desítky a stovky lidí, mužských i ženských, a hledal nějaké místo, kde by nespustil kalhoty přímo do výkalů. Nenašel ho. Držel si kalhoty až u hrady, nohavice vysoukané až na kolena a zoufale uvažoval, čím se utře. V lese se mohl vymýt aspoň sněhem. Opět přijel vlak S jídlem a C. dostal novou dávku šlichty. Uvažoval, že Z toho se přece nemůžou udržet lidi naživu. A opět přijel pracovní vlak a C. tentokrát do něho nastoupil. Kromě nadávek lidé spolu nemluvili, a tak mlčení C. nebylo nikomu nápadné. Teprv když asi po hodině vystupovali, Začali lidé mezi sebou trochu mluvit. Vjela do nich jakási energie, C. nevěděl proč. Ale brzo to poznal. Když prošli ještě kus cesty podzemními chodbami vylepenými otrhanými plakáty, přišli k jakési fortně - a u té vojáci dávali každému čtvrt bochníku skutečného, teplého a dobrého chleba. Lidi oživovali, od úst k ústům se nesly žerty, pokřikovali na sebe a kamarádsky se štulcovali. Vešli do ohromné, C. se Zdálo, že nekonečné, tovární haly. Všichni spěchali na Své místo a strhávali C. S sebou. Byly Zde nedohledné montážní linky, pod Stropem přejížděly jeřáby, všude hluk a ruch pilné práce. C. Samozřejmě nevěděl, kam jít. Bloudil pomalu halou vyhýbaje se procházejícím vojákům a snažil se předstírat, že něco dělá, nebo aspoň hledá, věděl však, že mu to nevydrží na dlouho, a hrozně se bál. Byl nápadný Zjevem: všichni byli v roztrhaných kožiších, avšak jeho byl lepší a byl čistý. Také obličej a ruce měl umyté, a tak při první příležitosti si ruce i tváře zamazal. Přitom při všem se nemohl ubránit dojmu, že je V neskutečném, pohádkovém světě. Není přece možné, aby lidé takhle opravdu žili. Co chvíli Zakokrhá kohout a všechno zmizí a nabude lidskou [81]

podobu. Tanky, montované tady po desítkách či Snad stovkách, se promění ve Zlaté kočáry, až někde vydechne naposledy nesmrtelný Kaščej. Kdo ví, kdo právě už svírá kouzelné vejce S jeho životem v hrsti. C. byl vpravdě tím, co viděl, unešen ve Zvláštním, neskutečném či Skutečnost přesahujícím pocitu hrůzy a byl by S největší pozornosti procházel obrovskou halou celý den, jenomže pud sebezáchovy mu říkal, že musí zmizet. A tu, když opatrně obcházel horu naskládaných ocelových plátů, uviděl S velikým překvapením, jak někdo leze pod ně. Počkal chvilku, lehl si na břicho a lezl úzkým otvorem za ním. Ocitl se na dosti prostranném místě, krytém ze všech stran. Sedělo tu asi tucet dělníků. Někteří si dávali dvacet, jiní se polohlasně bavili a kouřili cigarety Z novinového papíru. C. jim v rozpacích kývl na pozdrav a posadil Se. Dostal strašnou chuť na šluka, protože nekouřil už mnoho měsíců. Ti, co byli vzhůru, se na něho pozorně a podezíravě podívali, ale zas pokračovali V řeči. ,,Ty jseš tu novej -“ řekl náhle jeden Z nich. „Jsen1.“ ,,Kdy tě chytili?“ „Před pár dny.“ „Daleko?“ „Daleko.“ ,,No, vždyť taky nemluvíš po našem. U čeho děláš?“ „Ještě u ničeho.“ „Tak tys jim hned prásknul do bot, to jseš dobrej, dobrej!“ ,,Dali byste mi Zakouřit? Už jsem nekouřil hroznou dobu.“ ,,No vem si.“ C. nevěděl, jak Z novinového papíru ubalit cigaretu a rozčilením se mu tak jako tak klepaly ruce. [82]

„Dej to sem,“ řekl nejbližší a cigaretu mu ubalil, podal a připálil. C. S blažeností nasál kouř. „Jak to tu vlastně chodí?“ zeptal se osmělen. „Jako V lágru, jak jinak.“ C. nevěděl, co říct. Pak to zkusil znova. „No, jak to, jako v lágru?“ „Čtrnáct hodin šichta, ráno a večír čtvrtka chleba a doma - teda tam co přespáváš - dvakrát šlichta. Kdo nejde do práce, dostane jen šlichtu a při tý nevydrží ani měsíc. Tak ani sem nemusej nikoho honit, každej Sem leze sám. Doma zůstávaj jen Starý báby a dědci, kteří už beztak chtěj umřít.“ C. mlčel. „A když tě chytěj, že tu nic neděláš, tak tě Zmalujou, až seš modrej,“ dodal ten nejbližší. ,,No, holt se musí umět riskovat.“ ,,Je víc takovejch, co se sem choděj akorát nažrat a pro tabák,“ Začal jiný, ,,ale kdyby to chtěli pořádně zorganizovat, museli by mít vojáků víc. A to oni nemaj.“ „Tabák dávaj dvakrát tejdně,“ poznamenal dosud jakoby spící mladík s obličejem. přikrytým čepicí. „A můžeš si ho přikoupit?“ zeptal se C. „Já Z tebe dostanu mladý! Tady ti přeci nedaj ani floka. Všecko je na příděl, a ten příděl je málokdy. To holt musíš krást, a jestli to neumíš, tak se to tu naučíš.“ C. dokouřil a tiše seděl. Ale prosedět čtrnáct hodin není maličkost, a tak někteří jeho společníci spali anebo se občas vypravili ,.na obchůzku, podívat se, jak jim to jde", jak říkali. Z „Obchůzek“ se Většinou nevraceli s prázdnou. Tu přinesli kapsy plné gumového těsnění, tu pár kousků mědi, tu nože k soustruhům. C. se posléze zeptal, nač to sbírají. „Všecko se dá prodat,“ poučil ho mladík, co byl tak asi stejného věku S C. a předtím ležel S čepicí na obličeji. [84]

,,Zejtra tě už vezmu na obchůzku S sebou a ukážu ti, co se dá šlohnout. Prodáš to V putyce.“ Konečně byl konec směny a všichni se hrnuli ke vchodu, kde opět každý vyfasoval čtvrtku chleba. „Drž se mě,“ řekl mladík, který si přezdíval Čerkes. ,,Jseš dobrej, musím tě V tom naučit chodit. Na tu šlichtu se jim vyprdni, dáme si něco lepšího.“ Místo aby nasedli do vlaku, který je měl odvézt na místo přenocování, zahnul Čerkes V chumlu lidských těl za strážní budku a Vtáhl C. do úzké chodbičky. Ta patřila ještě k systému metra, ale po pár minutách začal Čerkes rychle ohmatávat stěny a znenadání se otevřela dvířka do jakési díry, kterou museli prolézt prakticky po čtyřech. Netrvalo ale dlouho a stáli mezi všelijakým rozbitým harampádím - C. si jen všiml, že tu byl pouze nehořlavý odpad, všecko, co bylo ze dřeva, bylo už pečlivě vytaháno - V nějakém docela obyčejném sklepě. ,,Teď tě zavedu do Internacionálu, nejlepší hotel ve městě - doufám, že nejsi Žid, protože když tam chytnou nás, tak dostanem jen nakládačku, ale Židáky Střílej na fleku. Ale neboj - často tam nechoděj - a když, tak jen za kšeftem.“ Později se C. dozvěděl a sám si ověřil, že celé podzemí zříceného velkoměsta je protkáno sítí podzemních chodeb mezi jednotlivými zachovalými sklepy, za hlavní třídy že slouží bývalé kanály a že ti nejodvážnější se dokonce vozí na podvozcích podzemní dráhy. Zatím šli ze sklepení do sklepení, až uslyšeli zvuk hudby a ucítili pach alkoholu, zvratků a cigaret. ,,Neboj - tady ruka ruku myje -,“ povídal Čerkes a zaklepal na zeď nějaké smluvené znamení. Jakási dvířka se otevřela. V rozlehléın úzkém sklepě bylo přeplněno. Pod nízkým Stropem se válel V neprůhledných oblacích kouř, bylo tu vydýcháno, ale aspoň tu nebyl ten smrad ze Sraček, který prostupoval tunely podzemní dráhy. Na konci místnosti [85]

byl výčepní pult, kolem dokola byly stoly pořízené Z rozličných materiálů, dokonce i ze dřeva, a u stolu se táhly lavice. Na té nejkrajnější u zdi Seděl malostranský Láda s pomazanými plavými loknami a s výrazem nepřítomné blbosti se usmíval na své sousedy. Stejně jako V tovární hale, ani zde se netopilo, ale množství lidí to tu Zadýchalo tak, že se zdálo být až horko. Na výčepním pultu stál gramofon a hrál nějakou skladbu pro harmoniku. Avšak většina návštěvníků mlčela. Shrbení, V rozhalených smradlavých Vatovaných kabátech seděli před svou lahvičkou kořalky a němě pili. Zdálo se, že celá putyka má jedny kalné, nic nevidoucí oči pijáků pro Zapomenutí. Někteří měli už dost a leželi zhroucení na poblitém stole, jiní je mlčky doháněli a jen ti, co teprv začínali, ještě mezi sebou něco prohodili. Byli to skoro vesměs staří utahaní lidé, jejichž rodiny buď zahynuly, nebo byly bůhví kde V podzemní dráze. Pili dřív a pili tím víc teď. Nezajímalo je už nic. Co nejhoršího se mohlo Stát, to se jim právě dělo a nebylo úniku než tady. Co nejdřív zapomenout, nelze-li už co nejdřív umřít. C. si uvědomil, že Život V podzemním městě nebylo snad možno jinak žít. Nevidomé oči, pobryndané vousy, zavšivené Vlasy, Zapáchající kalhoty, těžkou prací zraněné ruce a Zlámaný hřbet - po čtrnáctihodinové směně museli nějak zabít, doslova zabít pár zbývajících hodin bdění, než padnou do spánku opilců, aby ráno začali další nenáviděný den. V pozadí někdo křaplavým hlasem začal prastarou revoluční píseň, O níž už jistě ani nevěděl, co znamená. Čerkes se zatím čile vybavoval S pár jinými mladíky a potom S výčepním, brzy se objevil S lahvičkou Skutečné vodky a uvolnil rázně místo u stolu pro sebe a pro C. Začal mu vykládat, jaké mohou pohromadě provádět obchody. [86]

Tak jako v pozadí za vší tou dezorganizací bylo lze vytušit velmi promyšlenou organizaci, tak ve výši nedohledné pro Čerkese a jeho kumpány žil zřejmě jiný svět, svět blahobytných, dobře nasycených a ošacených, s fungujícími záchody a toaletním papírem. Svět, kde se zřejmě Z trosek budovala přepychová sídla, svět, pro nějž pracovaly neznámé speciální fabriky luxusního - nebo aspoň vzhledem k celkovému nedostatku luxusního - zboží, fabriky, kam mj. Šlo Všecko to, co zbídačelí Čerkesové nakradli ve zbrojních továrnách. A odtamtud přicházely značkové lihoviny, nové onuce, zánovní boty, zbytky textilu a masové konzervy, stejně jako odtamtud přicházely plakáty, noviny, rozhlas po drátě a bytelné uniformy vojáků. C. pokud možno nepil, Čerkese neposlouchal, ale místo toho si vypůjčil u stolu noviny, do kterých balili cigarety. Byl to jen jeden list, jehož záhlaví bylo už utrženo. S titulky jako: Pod vedením - místo bylo utrženo - k vítěznému cíli, nebo: Ztvrzování norem povinností každého pracııjícího, byly obě stránky plné článků O pracovních Vítězstvích našich pracujících a O nadšeném překračování plánu. C. takové noviny znal, ale zatímco dříve to bylo jen pro smích, nyní a zde to působilo hrůzu. C. si uvědomoval, že nečetl v žádné knize nic tak hrozného jako to, co tu viděl, a uvědomoval si též, že to nikdy nikdo nedokáže napsat. Nad výčepem se plácal zpola urvaný plakát: Komıınismııs, budoucnost lidstva. *** C. musel prchnout. Nebylo možné, aby s D. zůstávali tak blízko takovému nebezpečí. Každým dnem je mohli nalézt a zahnat Sem. C. viděl na stanicích metra, kde se přenocovalo, hladem a špínou umírající děti, O které se už nikdo nestaral. Starší děti byly odváděny do ,,škol“, aby nebyly na obtíž pracovnímu výkonu rodičů. Starci a stařeny dokonávali ve výkalech a umírali mrazem, protože [87]

mladší jim pobrali jejich rozedrané kožichy. Ženy se veřejně prostituovaly za chleba. V některých sklepeních byly víc nóbl bordely, kde se platilo kvalitním zbožím, které zas bylo nutno koupit za kradený materiál. V labyrintu chodeb se na nejrůznějších místech Skrývali ti, kteří chtěli uprchnout, a umírali tam pomalu hladem. Denně byly Z nocleháren na nástupištích odváženy vagóny mrtvých. Topili jimi V ústředním topení pro ty nahoře, protože nafta, uhlí a dříví byly daleko vzácnější. A na všechno se dívali vojáci mongolských tváří neteční vůči čemukoli. V sousedství ilegálních putyk, Špeluněk a bordelů se konaly ilegální bohoslužby. Byly daleko přísněji pronásledované než putyky a nevěstince a navštěvovali je šílenci, starci a ženy. Poněvadž nebylo ani hostií, ani vína, měly obřady jakýsi manichejský ráz. Stále se opakovalo čtení Zjevení svatého Jana a vyskytovaly se fanatické sekty, které hlásaly, že svět stvořil a vládne mu ďábel. V mnoha sklepních svatyních docházelo k sexuálním orgiím. Byly tajné ženské mnišské řády slibující osvícení a Spasení právě tímto způsobem. Skrývající se a hladem šílení Židé a uprchlíci upadali do požírání mrtvol. Rozhlas po drátě vyhrával několikrát denně pochodové písně a noviny měly přes celou stranu titulek: Válku válce - světu mír! Články byly psány a zprávy o úspěších byly čteny často špatnou Zkomolenou ruštinou. Když uviděl C. vlak podzemní dráhy počmáraný heslem: Za šťastnoıı budoucnost našich dětí - otřásl se hrůzou. V podzemních továrnách se zbrojilo naplno a stále bylo dost dělníků, protože bylo tolik hladu. Občasné razie odváděly stovky a stovky zatčených Z putyk, ale na druhý den bylo zas vše při starém. A přitom ani v putyce se neodvážil nikdo ani nahlas promluvit proti tomu, co se dalo nazývat ,,režimem“ nebo ,,vládou“, protože všudypřítomnost Bezpečnosti byla známá a obávaná. Nebylo nejmenšího pomyšlení na jakoukoli možnost odporu nebo dokonce Snad revolty. Přestal existovat čas, tak [88]

jako přestalo existovat Slunce a všichni žili jen přítomný hlad a dřinu a opíjení se a kurvení. Bylo to takové vítězství vládnoucích, o jakém v čase před válkou jen snili. Válečné zničení jim to umožnilo. Ted' bylo možno VSE. C. prošel podzemním životem jako ve snách. Jeho průvodci, kteří se občas střídali, mu ukázali mnoho, mnoho řekli a mnoho C. pochopil sám. A nejhroznější bylo, že po čtyřech dnech života V podzemním městě začínal C. cítit, jak se přizpůsobuje, jak do toho vplývá, jak se adaptuje začíná si počínat šikovně a vypočítavě, přestává se ohlížet na čím dál víc věcí a přestává myslet na zítřek. Dalo se tu žít - to bylo to nejhrůznější, že se i tu dalo žít. Ačkoli v podzemí zničeného desetimiliónového města žilo jen asi tak na dvacet tisíc lidí, ruch podzemního života zahlcoval C. svým neustávajícím vířením. Tragičnost se tu stala míň než kulisou. Nikdo, ani ti, co umírali, ji už nevnímali. Ve špeluňkách a bordelech Zapomínali ti šikovní na všecko a Ostatní byli tak utlučení, že dokonce brali oficiální hesla vážně a pracovali ,,pro štěstí našich dětí“ V setrvačném necitelném transu. Ted' jim mohla vláda poručit, aby šli znovu válčit, a šli by. Ale od toho měla vláda privilegovanou kastu vojáků, kteří věděli, že za všecko, oč se mají líp, a podstatně líp než ostatní, vděčí jen a jedině vládě a že bez ní by S nimi byl konec. Nebylo třeba nějak dál je uvědomovat. Tohle úplně stačilo. A tak byli bez svědomí a bez citu, S nehybnými tvářemi - neúprosní vykonavatelé čehokoli. Podíleli se ovšem na rozkrádání a černém trhu tím, že vybírali pravidelné úplatky, ale jejich nejvěrnější kumpáni si nikdy před nimi nebyli jisti, věděli to a báli se. Ale i strach se V podzemním světě stal něčím každodenním, ba fungoval často jako narkotikum. Lidský život byl tak bezcenný a prázdný, že mnohé nijak neodstrašovalo denně s ním hazardovat. A proto se i C. naskytla možnost uprchnout. Čerkesovi přátelé dobře věděli, kudy vede cesta [89]

ven, i když se sami nepokoušeli odejít. Venku se jim zdála být smrt jistá - zde přežívali. Ale byli zvyklí, že si každý dělá, co chce, a tak odvedli pátého dne v noci C. strmým tunelem ve zříceninách až na povrch sutin. C. se ještě V nocí orientoval podle jejich rady a za mrazivého úplňku nalezl místo, kde Před pěti dny vstoupil a zahrabal do sněhu lyže. Nejdřív si nemohl zvyknout na čerstvý vzduch toužil zapálit si poslední cigaretu, kterou mu věnovali, ale bál se. Rychle se ztratil ve vykácených předměstských zahradách a jel, až se z něho lil pot, až ráno konečně dostihl hranice lesa. *** D. seděla na pryčně S rukama v klíně a se Skloněnou hlavou a poslouchala. Teprv teď při vyprávění si C. co nejhlouběji uvědomoval otřesnou bídu toho, co viděl. Pro mnoho vůbec neměl slov, ale D. kývla, že rozumí, a aby pokračoval. Po několika hodinách C. skončil. D. seděla a hleděla do Země. „Než to tam, radši smrt,“ řekl tiše C. „Afghánistán - Údolí věčného jara -“ ironicky pronesla D. ,,Tak tohle bylo to, co jsme měli vidět.“ Uložili se spát. Ráno za dveřmi stál košík čerstvých jahod. *** Strávili ve srubu ještě celé nekonečné tři měsíce, kdy se odvažovali rozdělávat oheň jen v noci a kdy C. lovil jen drobnou zvěř, zajíce do ok, myši, veverky, drobné ptáky - protože se bál vystřelit Z pušky. Naštěstí V nedaleké vsi byla nějaká ta pohanka a kukuřičná mouka. Přesto trpěli pořád nedostatkem jídla a C. se obával, jak vydrží zpáteční cestu. Nevyčkal ani, až sejde sníh. Jak začalo tát, vyrazili, Cestu neznali, věděli jen, že musejí zpět. [90]

Brzo zjistili, že chybili. V rozbředlém sněhu se jim bořily lyže. Pod sněhem často tekly potoky a kolem dokola byl les jediná bažina. Byli stále ve vodě a padali přes neviditelné padlé kmeny. Trní a větve jim roztrhaly kožíšky na cáry. Přes den bylo už tepleji, ale V noci se dosud vracel mráz. V jejich stopách šli vyhladovělí vlci. Z brlohu vylezl lačný medvěd. Ale nejhůř je pronásledoval děs. Občas narazili na cestu nebo se dostali k vesnici. Tu se báli vystoupit Z lesa, zda tu neobcházejí vojáci. Na jedné silnici uzřeli v hlubokém blátě otisk pneumatik. V jedné vsi ještě dohořívala hranice. V lese se drali neproniknutelnou houštinou a krváceli Z ran. Slunce Stoupalo denně výš a výš a sešel sníh. Zbyla Z něj jen nekonečná vodní plocha v nekonečném lese. Týden čekali V koruně dubu. Za noci uslyšeli vzdálený hluk motorů. Tu když jednoho dne šli dál, našli na lesní cestě mrtvoly uprchlíků. Byli to neklamně oni, jak byli pokrytí špínou. Mrtvoly byly vyzáblé na kost. Uprchlíci umřeli hladem a vyčerpáním a C. si uvědomil, jak blízko jsou už sami témuž konci. Ale za nimi jako by postupovala noc Světa. Zdálo se jim, že Vše tam pohlcuje temnota a už se jich dotýká, už je strhuje. Ve spaní křičeli hrůzou. Daleko za nimi zněly od jednoho dne vzdálené výbuchy. Kolem nich vpřed prchala lesní zvěř. Močál, kterým se brodili, neměl nikdy skončit - a přece utíkali každý den rychleji a rychleji. Strach je hnal, výbuchy, které zněly za nimi, splašená zvěř, černý hustý dým na východě. Když jednoho dne vylezli Z bažin a stanuli na nevysokém kopci, spatřili v dálce mezi holými černými stromy jasně se lesknoucí sklovinu. Nikdy nečekali, že ji budou vítat jako naději na vysvobození. Aspoň tam nemůžou! Už skoro nemohli spát. Únava byla tak veliká, že znemožňovala nerušený spánek. A Strach a hrůza a děs je probouzely každou hodinu. Za nimi cosi postupovalo, valilo se, [91]

drtilo zemi před sebou, každý den to udělalo jeden hrozný krok k západu. Obloha na východě byla černá, slunce vstávalo Z mraků dýmu a bylo slyšet podzemní dunění. Tu jednoho dne, když museli přecházet rozlehlé bezlesé údolí V podhůří hor, uviděli, jak se silnicí valí obrněná vozidla. Jela pomalu, jela na mizernou naftu, ale táhla se až daleko k obzoru. Nad hlavou jim přeletělo první letadlo. Byli už obklíčeni V Zázemí postupujících vojsk. Nebe se Zatahovalo, až se zatáhlo a slunce přestalo vycházet. Tápali v krajině ponořené do temného snu, kam jaro odmítalo vstoupit. Ztratili směr. V tupém dunění výbuchů děs běžel před nimi i za nimi. Konečně začali vystupovat do hor. Proti nim se valily rozvodněné potoky a laviny kamení. Na temenu hor vlál obrovský rudý prapor. Zbývalo jim jen prchat, neustále prchat, prchat už až do konce života. [92]

KONEC Kdo bude chtít jednou zkoumat příčiny konce našeho světa - naší civilizace a naší kultury a možná celého našeho lidstva -, ten nebude Vědět, kde se zastavit. Byla to militarizace světa po II. světové válce? Byla to porážka Německa? Byl to Versailleský mír? Byla to první průmyslová revoluce a vznik kapitalismu? Byla to renesance? Byl to pád Římské říše? Bylo to vynalezení železa? Byl to sám vznik třídní společnosti v neolitu? Na tyto otázky - na žádnou Z těchto otázek - nebude snadné odpovědět. Militarizaci po II. světové válce by bylo bývalo možno zabránit, kdyby kterákoli Z obou stran to skutečně chtěla a nebo kdyby lidé byli bývalí ochotni udělat něco proti tomu, a ne se zaprodat Systému za egyptské hrnce. Kdyby bylo bývalo ve II. světové válce zvítězilo Německo, byly by pravděpodobně rasantním, i když ne humanistickým způsobem vyřešeny problémy populační exploze, světového hladu a případně i další. Kdyby nebylo bývalo Versailleského míru, nebyla by střední Evropa bývala Zbavena jakékoli možnosti vnitřní i vnější rezistence - proti nacismu i proti východu. Kdyby nebylo bývalo první průmyslové revoluce a vzniku kapitalismu, nebyli by lidé nikdy disponovali prostředky k sebezničení. Kdyby nebylo bývalo renesance (ovšem nejen v kulturním, ale i v ekonomickém smyslu), byla by zůstala ideová jednota evropského světa, která by umožnila proces integrace jeho obyvatel a snad by byla zabránila i vzniku té hrozné pohromy, jíž byl kolonialismus. Kdyby nebyla padla Římská říše, mohla dnes být jednota všeho lidstva dávno uskutečněna. Kdyby nebylo bývalo vynalezeno železo, zůstali jsme na úrovni asijského výrobního Systému, který měl své vady na kráse, ale také zaručoval relativně vyrovnanou a stabilizovanou společenskou strukturu. Kdyby [94]

nebyla bývala vznikla na počátku neolitu třídní společnost, mohlo všecko to následující svinstvo nebýt vůbec. Je ovšem zcela zřejmé, že to vše nemohlo nebýt. Zdá se skutečně zákonité, že když jednou vznikla třídní společnost, muselo se dojít až k totální militarizaci v druhé polovině XX. století. Kde je tu v této Zákonitosti ,,chybný krok“. který mohl nebýt, nebo který mohl být učiněn ,,správně“? Nevidím, kromě zásadní blbosti, neschopnosti, tuposti a lenosti lidí nikde žádný moment, který by se byl dal změnit. Jen ta neuvěřitelná neschopnost a blbost lidí je to, co by se snad bylo dalo změnit, kdyby o to byl někdy někdo vážně stál. Ale nikdo, kdo vládl, o to nikdy nestál. Nejmíň USA a SSSR a Teng Siao-pingova Čína. A ti, co se o to chtěli pokoušet, od raných křesťanů až po Marxe, byli vždy velmi rychle zneškodnění tím, že jejich učení bylo zmanipulováno. Ke konci svého vývoje došla třídní společnost k takovému stupni všeobecné manipulace a k takovému stupni rozvoje ničivých sil válečných i destruktivních sil mimoválečných (ekologická devastace apod.) , že výsledek je snadno předvídatelný a badateli za několik desítek tisíc let (ať to bude člověk nebo mimozemšťan) bude připadat jako předem daný S matematickou jistotou. Tonoucí se však stébla chytá a u nás v Československu bud' lidé Zdrhají za ještě lepšími egyptskými hrnci jako Zajíček, a nebo se opájejí stávkami v Gdaňsku. Obojí dvojí je už bohužel jen poslední radost. Ani O Zblo to nesnižuje tu stále jistější pravděpodobnost, že všude brzy bude mrtvo a sklovina i v Austrálii. Ale básnický prostor je zcela svébytný a se svojí vlastní zákonitostí. Je kupodivu rozdíl mezi vyprávěním obsahu Iliady a lliadou samotnou. Nehledě na to, že vyprávění obsahu je jen jednou z věcí našeho pomíjivého světa, ale umělecké dílo samotné je nevyvratitelné a trvalé ontologické obohacení jsoucna, byt' by Zašli všichni, kteří je mohou [95]

poznávat, básnické dílo není omezováno žádnou předem spočitatelnou nutností. Nevypovídá o nutnostech. A pokud nevíme, které nutnosti byly a jsou opravdu nutné a které vlastně nutnými nebyly a nejsou, básnické dílo může být i pravdivější. A nadto - básnické dílo bude vždy lidštější, než cokoli jiného lze udělat. Je lidštější nejen než bomba, ale dokonce i než setí obilí. A proto v nepřetržitém prostoru poezie má i náš příběh jinou verzi. *** C. a D. šli polními cestami i přes nezorané a neoseté lány polí od doliny k dolině, od lesíku k lesíku, Snažíce se vyhnout všem hlavním silnicím a městům. C. nesl Františku a pytel s nejnutnějšími potřebami, D. kráčela za ním, oba šli velmi pomalu. Bylo chladné jaro, chladnější, než kdy zažili, zima jim šla v patách a neopouštěla je. Byli opět ve své zemi a již se trochu Zotavili po cestě přes hory. Přesto dosud byli kost a kůže a šli ve zbytcích cárů, jinak se to nedá popsat. Doufali, že najdou vše, co potřebují, až sestoupí do nížiny. Ale šli Slovenskem a města, která ještě na podzim stá_la, byla zbořená a vesnice byly vykradené. Nikde nebylo člověka, jen letadla přelétávala a občas bylo slyšet vozidla jedoucí v konvojích po hlavních silnicích dál na západ. Sem tam našli ještě něco k jídlu. Ve vyplundrovaných vesnicích sebrali něco hadrů a dokonce i staré škrpály. V rozbitých chalupách nebo uprostřed lesů si v noci vařili. Nevěděli pořádně, kam jdou a proč jdou, ale cosi je pudilo, aby šli. Přesto si uvědomovali, že už není úniku. Snad doufali, že najdou někde Zapadlou vísku, na kterou vojáci nepřišli a kterou pro její Zapadlost a bezvýznamnost i nadále budou pomíjet, a tam že se - aspoň na čas proboha! - usadí. Snem jim byl návrat do komuny na rozmezí pouště [96]

a skloviny, tam, kde tak radostně začínal před rokem nový život. Občas snili nahlas o tom, že ji přece vojáci nezničí, že ji nechají žít. Vždyť snad i cílem vojáků by mělo být, aby lidé žili! Ale právě rozbořená města a vydrancované vsi ukazovaly opak. Vždyť v nich už ani nikdo nežil, tím méně přece kladl odpor, a přesto je srovnali se zemí a co nemohli pobrat, to zničili. Ano, cílevědomě Zničili, aby tu nikdo nemohl dál žít. Aby nemohl žít jinde než V podzemním městě. C. a D. byli již otupělí a přestali cítit děs, který je hnal nekonečným lesem a horami. Přáli si jen Zjistit, že je úplně konec - a umřít. Co jiného zbývalo? Na co jiného mohli myslet? Přicházeli do krajiny, která kdysi byla hustě osídlená. Ted' Z rozvalin nesčetných měst a vesnic ještě stoupal dým, který Začazoval celou oblohu a po němž oči neustále slzely. Viděli Z dálky bombardování prázdného a dosud ne zcela zničeného velkého města na březích Dunaje a neuhasitelné plameny, jež v té noci šlehaly do výšky. Mělo být zničeno vše, co připomínalo jiný život než podzemní město. Viděli letadla, jak cosi rozprašují, - a se stromů opadávalo jehličí a Zčernala tráva. Mělo být zničeno vše, aby nebylo možno žít jinde a jinak. Krajinou lemovanou po všech stranách černými sloupy kouře se kradli po mezích mezi poli a usínali v lese na kamení. Za neobyčejně chladných a deštivých dní začali ponenáhlu stoupat na Vysočinu, poslední malé pohoří na cestě do Prahy. *** Vpodvečer, kdy normálně mělo Slunce ještě plně svítit a hřát, válely se mlhy po nízkých pahorcích zarostlých [97]

malými lesíky, i po kamenitých polích bez vegetace. Celý den pršelo, teď přestalo a mlha rozptýlila zimu po celé krajině. Naproti tomu přes malé údolí šla po mlžné pláni k obzoru schýlená postava. C. a D. pocítili takovou radost, ale zároveň i palčivou lítost nad tím, že tady jde první a poslední člověk, že se rozplakali. Ani chvíli neuvažujíce, rozběhli se a klopýtali přes údolí na protější stráň. Člověk překročil obzor, ale brzy našli cestu, po níž šel, i jeho šlápoty. Rychle pospíchali po mírném svahu nahoru. Došli do lesa. Les kolem nich nebyl opadaný - koneckonců nemohli z letadla zapráškovat celou zem -, a přestože se v něm valily mlhy, bylo tam nějak tepleji. Ani tma nepadala tak rychle, jak se obávali. Šli rychle a napětím necítili únavu. Vpředu se lesní cesta prosvětlovala. Ačkoli šli dlouho, šlo se jim stále lépe - cesta se změnila z kamenitého, deštěm vymletého úvozu v pohodlnou lesní stezku, měkkou na došlápnutí, suchou a teplou. Na konci lesa, kde cesta vycházela někam ven, se linula příjemná chvějivá záře. Radovali se, že po dlouhých týdnech opět vyšel měsíc. Cítili se svěží a po nekonečné době opět radostní a nepočítali čas ani vzdálenost. Aniž si toho lépe všimli, přešli, když vyšli z lesa, jakýsi neviditelný předěl. Pod jasně temnou, ale nikterak ještě noční oblohou bylo všude kolem mléčné rozptýlené světlo a všecko v něm bylo dobře vidět. Zavanul první jarní vánek, teplý vánek po nekonečné zimě. Cesta byla teď urovnaná a široká a kolem ní viděli první lístky petrklíče. A najednou jako by se udělalo ještě větší světlo - a proti nim na cestě stálo několik osob, vesele si povídajících a smějících se. Když C. a D. přišli blíž, mladí lidé, které s údivem pozorovali, jim vyšli pár kroků vstříc. Dva z nich poznala D. hned. Byli to bratránek a sestřenka, které kdysi marně hledali a nenašli. [98]

Sestřenka byla oděna se svou pověstnou elegancí ve svůj světoznámý ručně vyšívaný šat s obrazy, a tak ji bylo možno poznat hned. Byla o pár let starší než D., ale nevypadala na svůj věk. Vedle ní napřahoval k D. ruku bratránek, poněkud obtloustlý, ale pořád k pohledění - a už musil nosit brýle! Ostatní D. neznala, ale oni ji vítali stejně vřele. D. klopýtla, překročila jakýsi práh - a stála tu náhle skoro stejné krásná jako sestřenka v nádherných nadýchaných bílých plesových šatech. C. překročil práh za ní a kromě šedivých vlasů, které mu zbělely v bezedném zimním lese, stál tu svěží a silný jako kdysi a podivoval se svým krásným čistým kalhotám. „Kde to jsme?" zašeptala D. „V Ráji sebevrahů," odpověděla vesele sestřenka. „A nenarozených," dodal bratránek, který si potrpěl na akurátnost. „Copak existuje takový ráj?" zeptala se D. „Jen tady je ráj," řekla sestřenka. C. a D. sice nevěděli, že by byli A. a B. spáchali sebevraždu, ale zřejmě už tomu tak bylo. D. pocítila takovou úlevu a současně s ní takovou únavu, že se zapotácela. Ale sestřenka jí lehce přejela rukama po těle a únava zmizela, zbyla jen úleva a jakýsi nový hluboký smutek a D. se opět dala do pláče. „Neplač, teď už neplač," řekla sestřenka, „ale opravdu - nejdřív vám dáme najíst a uložíme vás vyspat a Terezka si zatím vezme na starost tvoji holčičku." Na cestě se objevil starodávný, vrzavý, ale pohodlný a hluboký landaur a celá společnost nasedla. D. se ale nemohla vzpamatovat z tichého pláče - tak jí bylo čehosi hrozně líto. Sestřenka jí potichu domlouvala. Zato C. a bratránek začali hned jakoby, nic řešit nejnovější filosofické problémy. Nicméně C. nepopíral, že má ohromnou chuť něco dobrého pojíst a popít. [99]

Přijeli na pláž krásného modrého zálivu táhnoucího se donekonečna. Ačkoli tu všude byla spousta lidí, jako by si vůbec nepřekáželi, nikdo neměl pocit, že se tísní, nebo že není v nejintimnějším soukromí. Vystoupili u krásného malého domku, jenž se zdál být kopií domku, který invalidní sourozenci postavili na ostrově sestřence, ale při bližším pohledu byl jiný: prostornější, vzdušnější a ještě krásněji pomalovaný. Sedli k připravenému stolu jen v malé společnosti, když jim sestřenka představila Mirku a Kocha a plavčici Lilian, kterou pamatovali z Občanské plovárny. Všichni je t& a radostně vítali. Během večeře spadl s D. poslední ostych. Chtěla jim říci, co za utrpení viděli, ale sestřenka ji přerušila. „My tu víme všecko, co se stalo a co se děje - to jest, v hrubých obrysech všecko - a teď nevzpomínej, budeš, nám to vyprávět, až budeš zase šťastná." Po nespočitatelných dnech děsu a strachu uléhali zas poprvé klidní na hebké lože. Jen ve snu viděli ještě hrůzy, které je po měsíce na každém kroku provázely. Probouzeli se, ale hned zavál teplý vánek a znovu šťastně usínali. Ráno si všichni začali. vypravovat. Leželi na prosluněném písku a popíjeli výtečné šťávy, které bystřily rozum a neopíjely. C. a bratránek se ovšem domluvili, že večer zajdou na pivo do pravé malostranské hospůdky. I ta tam totiž je, jen je třeba do ní trefit, stojí kousek stranou od břehu, jen pro milovníky. A každý tam dostane právě to pivo, které má nejradši. Kdo však pozná Kozla, ten už u něho zůstane. i pochází-li z nejvzdálenějších koutů světa. Na pláži běhala, koupala se a hrála si spousta veselých dětí tak od pěti do sedmi let. Každou chvíli přiběhly některé k někomu, aby si s nim i povídal nebo jim četl. „Protože jsou nenarozené, tak nemohly chodit do školy, a proto neumějí číst a psát," vysvětlil C. bratránek, „a tak [100]

jim pořád musíme číst a vypravovat. A na to mají nejradši Kocha." D. vyprávěla úryvkovitě, co prožili, ale i teď ještě ji nenechala sestřenka domluvit, ať to prý nechá na pozdější dobu. Bylo totiž vidět, jak to D. pořád trápí. Bratránek vykládal C. nové zajímavé vědecké teorie. Mirka jim nosila zmrzlinové poháry a Koch si hrál s dětmi. A Lilian byla veselá jako kdysi. Vyjeli si v loďce na moře a koupali se celé odpoledne. Ale přece jen, jako by se mezi ně kladl nějaký stín. Ať se sestřenka snažila sebevíc, D. stále cítila podivnou zádumčivost. Zeptala se, kde jsou ostatní lidi. „Jsou různé části ráje," odpověděla rozvážně sestřenka. „Můžeme s nimi komunikovat, ale patříme prostě sem. A tady je ovšem zvlášť klidno a lehko!" „Jak to dopadlo s lidmi vůbec?" ptala se opatrně D. ,,Uvidíte," řekla sestřenka, „to vám my nemůžeme říct." Když se C. vypravil s bratránkem, Kochem a Mirkou do malostranské hospůdky, a když vypili řadu piv, zeptal se konečně C. na to, nač v návalu nových dojmů zapomněl. ,„Ještě poslední otázku - je Bůh?" Bratránek hned neodpověděl, rozvažoval. ,,Inu - jak bych to řekl - není ho tu zapotřebí." „Jak to?" „Nic nás tu neomezuje v ničem - ani v radosti, ani v myšlení a poznávání. Je to tu tak, jako by ho nebylo zapotřebí. Přesněji to pochopí jen ten, kdo sem sám přijde. Pozná, že jestli Bůh je, tak tady od něho nejsme daleko. Vždyť tady jsou právě ti nejbezbrannější." Nastala hluboká noc. Nad mořem zářily ohromné neznámé hvězdy jiného nebe. Vánek, který tu vál, nebyl pozemský vánek, ale vánek vesmíru. ,,Je vlahý," řekl bratránek, „jen lidi si myslí, že je mrazivý. Jak by mohl být mrazivý, když je to dech." [101]

Stáli všichni na břehu moře a sestřenka a bratránek je pomalu vedli dál a dál. C. a D. se zdálo, 2e se ostatní jemně zachvívají a tiše vznášejí, místo aby šli. Sestřenka podala D. její dítě a na krk jí připjala korálky. ,,Přijďte brzo," volala sestřenka jako z dálky. ” Máme to tu pro vás přichystané!" hlaholil bratránek, ale otíral si v rozpacích brýle. C. a D. si sedli a vzali se za ruce. Bylo černé, mlhou dusivé jitro na kraji lesa, před nímž v dálce hořely plameny. *** Asi dva dni cesty před Prahou se najednou všecko změnilo. Až na to, že tu nebylo lidí, nikde nebylo stopy války a všechno bylo v pořádku tak, jako když Prahu loňského roku opouštěli. Bohaté vesnice a města se starobylými kostely, zámky a gotické dómy uprostřed polí, klid a ticho - a dostatek jídla a všech potřeb v nedotčených krámech. Konečně se mohli dosyta najíst. Svlékli své hadry, myli se mýdlem, opatřili si šaty a boty. Po nesmírně dlouhé době si uvařili kávu a na návsi jedné odlehlé vsi - k hlavním silnicím se ovšem nadále báli přiblížit - si sedli na zápraží a otevřeli šampaňské. Bylo jim, jako by se čas o patnáct či šestnáct měsíců vrátil; a co zažili, nebyla pravda. S bolestnou radostí si připomínali první týdny svého putování Čechami, kdy si mysleli, že zůstali sami na světě, a opět si s láskou všímali všeho, kolem čeho Mi. Stromy, které konečně začaly nasazovat na listí, tráva, která přes noc vyrašila, první brouci a první včely. V mírně zvlněné rovině po všech stranách rozsazené vesnice s červenými střechami, zářící jarní slunce a vonící vzduch - vše bylo [102]

nové a nádherné na pohled, ale jim přece dál seděla v týlu úzkost. D. se radovala víc než C., který cítil, že člověk, jenž jednou viděl to, co on v podzemním městě, je už navždy jiný. Ale i tak byla pro ně cesta posledních dvou tří dní radostnou lázní. Znali od mládí ta města, která viděli střídat se na obzoru, a ukazovali si na ně s pohnutím. Ale v dálce bylo stále slyšet postupující kolony. Šli pomalu. Každý krok cesty byl loučením se světem, jaký býval, neboť věděli jasně, že i zde to bude brzy všechno zničeno. Měli tak zjitřené nervy, že často při pohledu na nějakou krásu jim vyhrkly slzy. Viděli to vše naposled, ale byli šťastni, že to ještě směli uvidět, než bude všemu konec. Věděli, že jdou vstříc konci svého osudu, že jsou definitivně v pasti, z níž není úniku, a je jen otázkou více nebo méně týdnů, kdy bude po všem. A za nimi postupoval černý kouř a detonace ničených měst. A konečně se v dálce objevila Praha. Jak se vyhýbali velkým silnicím, zahnuli tak, že teď k ní přicházeli od jihu. Náhle vyšli z lesa nad Zbraslaví a uviděli celou tu nevylíčitelnou nádheru. Praha stála mrtvě, v jasném, vzduchu, bez kouře a smogu, čistě omytá jarními dešti, s ovocnými stromy rozkvetlými v zahradách Zbraslavi, Modřan a Radotína. Byla tichá, jen občas v ní praskaly výstřely samopalů. Pohlíželi na Prahu jako na svatý obrázek. Střelba utichala a znovu propukala, ale bylo to ještě v dálce a připadalo jim to spíš, jako by tam byla nějaká slavnost. Drobná bílá oblaka plynula klidně a pokojně k východu a bylo poledne a byla neděle, den sváteční. Dlouho stáli a dlouho se dívali. Byli na konci své cesty, neboť bylo jasné, že vojáci jsou už dávnou Rýna a nemá cenu tam jít. Vrátili se domů. A pomalu sestupovali zadem, přes Lipence, k Berounce, aby nepozorováni přešli u Radotína nebo v Černošicích, a dali se přes Lochkov. Jak však vstoupili jednou do předměstí, [103]

zapomněli na veškerou svoji dosavadní opatrnost. Hladili zdi domů, hladili chodníky z mramorových kostek, autobus čekající už skoro dvě léta na konečné stanici, v věcní skříňku se zprávami ze světa. Jakkoli již tak dlouho bez lidí, měla Praha pořád svoji kouřovou vůni, která se jim zdála nadevše lahodná. Přišli do ulic, kterými před dávnými měsíci Prahu opouštěli. Poznávali nároží a domy, kolem kterých tolikrát jeli do Mokropes na koncert Plastiků či na opékání makrel Raganem nebo do Zadní Třebáně (aby navštívili Hostomice v tom úvalu pod Brdy, který jim v mládí tolik přirostl k srdci). Nestarali se už o bezpečnost, nestarali se o nic než o Prahu. A když došli k Vltavě, na modřanském břehu naproti stál u vody Ladislav Klíma, ten jejich patron, a mával jim. A pak už šli dychtivě, aby co nejdříve byli na Smíchově a ze Smíchova co nejdříve na Újezdě a tam začínalo to pražské tajemství - Malá Strana. Byli u sebe doma a rozmlouvali nahlas s každým domem a zdravili se s každou hospůdkou. Malá Strana je opravdu malá. Přejdeš ji za patnáct minut, ale krásy na století. Z Karmelitské ulice museli zahnout na Kampu. A na Kampě museli běžet k Vltavě. Park se za čínal zelenat, mlýnské kolo pomalu čeřilo čas, náměstíčko bylo jako vymydlené a hospoda otevřená. Kampa byla naplněná šuměním vltavských jezů, z řeky stoupala vůně jarní vody a před nimi stál náhle Karlův most s tiše čekajícími řadami. světců. Střelba se přiblížila, přicházeli k ní. Velkopřevorské náměstí se zdmi popsanými naivními verši vede na Maltézské náměstí, jejich bývalou každodenní zastávku. Obešli morový sloup a vstoupili do ulice nejmilovanější, do Mostecké. Dlouhá řada zajatců obklopených vojenskými hlídkami postupovala volně z Malostranského náměstí ke Karlovu mostu. Kroky zněly hluše a odrážely se od rokokových paláců a vojáci s neúčastnými mongolskými obličeji stříleli občas do vzduchu. Jinak panovalo [104]

mlčení. Nikdo nemluvil. Zajatci byli spoutáni, byli vychrtlí a špinaví, hleděli tupě před sebe nebo k zemi.C. a D. se dívali z průchodu U hradeb a pak si pro jistotu vylezli do prvního patra. Ale vojáci si nikoho nevšímali. Byli tu od toho, aby odvedli transport na východ do podzemního města. Na chytání uprchlíků byli jiní. Co nemuseli dělat, to nedělali. Plnili jen rozkazy. A žádný zajatec se nepodíval vzhůru, žádný neviděl, kudy kráčí. Kolona zajatců byla dlouhá a už padaly první podvečerní stíny. Snášel se chlad. Podle tváří i podle oblečeni soudě, byli to zajatci ze všech koutů toho, co zbylo z Evropy. Vláda vojáků nesnesla, aby někde žil někdo po svém a jinak než v podzemním městě. To bylo větší provinění než cokoli. Transport přešel a zůstal po něm jen zápach nemocných nemytých lidí a smrad voňavek, které používali oficíři. C. a D. už neměli kam jít, i kdyby chtěli. *** Domů nechtěli. Bylo by to zbytečně kruté. Aniž by si co řekli, zamířili vzhůru. Na Malostranském náměstí, kde seděli u mramorového stolku se šampaňským a viděli před sebou otevřený celý světa celý život ve štěstí, tábořily menší oddíly vojáků. Jako obyčejně, kolem dokola náměstí byla jedna jediná latrína. C. poznal ten charakteristický smrad, který už jednou dýchal. Zvrtli se ke Glaubicům a průchodem na tržiště. Uličkou kolem Rychty se dostali do Nerudovky. Podle poházených odpadků, vystřílených nábojnic a zablácené dlažby poznali, že tudy zkratkou vodí vojáci zajatce od Bílé hory. Došli ke Dvoum Sluncům. Bylo otevřeno. Po levé ruce svítil v posledních paprscích slunce zinkový pult. Ve vaničce voda, na pultě i v policích za pultem seřazené sklenice. Nahoře vystavené láhve rumu, becherovky [106]

a myslivce. Zásuvka dosud pootevřená, v přihrádce velké a malé peníze. C. a D. už dlouho neviděli peníze! Trochu dál za pultem magnetofon. Nástěnný kalendář z předminulého roku. S jedním rohem plandavým, připínáček už vypadl. Černě lakované stoly a černé lavice a židle. V přední místnosti dva velké kulaté stoly a jeden dlouhý při zdi. Na nich papírové tácky pod sklenice. Další místnosti se nořily dozadu jako tunel, vždy o stupínek níž. Nedalo se tam dohlédnout. Vůně hospody dosud žila. C. přistoupil k šenku. Zatočil pípou a vystříkla ošklivá, čpící, špinavá pěna. Pivo v sudech zkvasilo a zkyslo, nebylo už k pití. C. se smutně pousmál. Nedostanou tedy ani poslední pivo. Vzal láhev rumu, vytáhl z police dvě sklenky, v basách za pultem vyhledal několik toniků a přinesl to D. k prvnímu kulatému stolu proti dveřím. Aby pěkně viděli ven. Ještě se nestmívalo, ale začne. C. vytáhl malou lahvičku, kterou nikdy nikde nesměli ztratit. Podíval se na D. a ta přikývla. „Až se setmí," řekla. „Ještě se můžeme dívat." C. lahvičku opět opatrně uschoval a pokývl na souhlas. Neměli k věci co říct. Byl konec a museli zachránit sebe a dítě před peklem. Odklad by byl už jen odkladem o dny, nanejvýš o týdny bědného krysího útěku. C. odzátkoval láhev a nalil malé kalíšky. Pomalu upili. Nechtěli už mluvit o ničem. Pomalu upili. Ve vzdálených končinách temných místností vyšlehl plamínek. Někdo škrtl sirkou. C. a D. netušili, že jsou ještě s to pocítit úlek. C. rychle vyskočila zahleděl se do houstnoucí tmy lokálu. Seděl tam Jóhann a zapaloval si fajfku. „Jak jsi se tu octl, Jóhanne?" vykřikl C. „Utekl jsem," odpověděl klidně Jóhann. „Staré lidi střílejí hned, ale když utečou, tak jim nestojí za to je hledat. Vědí, že pomřou sami, tak co." „A ostatní?" [107]

„Zčásti odvedli, zčásti pobili. Však si to dovedeš představit.” „A jak jsi se dostal sem?" „Vyprávěli jste mi přece o Praze - říkal jsem si, že můžu ještě stihnout ji uvidět." „Jóhanne - viděl jsem jejich město." „Udělal jsi tedy velikou, ba přímo záviděníhodnou zkušenost." „Je to nekonečné podzemí chodeb pod, obrovským pohořím sutin - a jsou to galeje, ne, na galejích žili lidi." „Jsem přesvědčen, že nikdy dosud nebylo nic tak hrozného," řekl klidně Jóhann a bafal, „a chytají všechny a odvádějí je tam." „Jóhanne, co se to stalo?!" vykřikla D. „Nastal nový začátek." „Ne, nastal konec!" Jóhann vstal a přisedl k C. a D. a hleděl otevřenými dveřmi na miniaturní náměstíčko pod, renesančním palácem. „Zašlo vše, co bývalo," řekl pomalu. „A už se to nikdy nevrátí. Kdyby bývala jedna strana ustoupila, couvla před válkou a třeba se radši poddala, byla by zachránila svět. Zničením všeho se odpoutaly takové síly zla, které svět ještě nikdy nepoznal. Nebyly by se odpoutaly, kdyby se byla aspoň jedna, ta lidštější, ta křesťanská, strana poddala. Bylo by to bývalo znamenalo mnoho ústupků, ale bylo by se zabránilo nejen zničení všeho, ale hlavně nástupu nekonečného, nebržděného a nezabrzditelného zla. To by bylo přece jen zůstalo spoutáno. Ti, kdo si hráli s válkou, neuvědomovali si, že válku přežije ne člověk, ale jedině zvíte. Nemohlo tomu být jinak. Nebylo a není vítězů. Zůstali jen ti, co přestali být lidmi. Jestli někde ve světě ještě někdo jiný někde přežívá, neuvěří nám už ani slova, naší kultuře, to je nakonec křesťanské kultuře, neuvěří už ani slova. A to je nový začátek." „Nejsme křesťani," řekla D. [108]

Jóhann přimhouřil oči, vzal do prstů její korálový náhrdelník a pozorně si ho prohlížel. „Vidím, že jste se dostali daleko," řekl. „Dostali jsme se až na sám konec." „Inu - musím jít, abych si našel nocleh," poznamenal Jóhann, „tady by mě přeci jen mohli chytit. Buďte zdrávi. Máte dneska velikou zodpovědnost před Bohem." „Nevěřili jsme nikdy v Boha." „Tím líp - tím větší máte zodpovědnost před lidmi. Kdo bude povolanější pracovat na vzniku nového světa, nové kultury - a co dím: nového slova - pamatujete? Nového slova!" „Jóhanne, viděl jsem jejich město! Je to peklo." „Lidstvo zahynulo, Jóhanne!" zvolala D. Jóhann se držel jednou rukou futra dveří a bafal. „Už zahynulo, už zahynulo anebo zahyne vzápětí!" ,,Jóhanne, je konec, cožpak jsi ztratil rozum a oči, že to nevidíš?" Vidím to," řekl Jóhann, „už jsem před smrtí." „Proto se ti už nemůže nic stát, Jóhanne, ale my -" „Začal jsem znovu psát básně," řekl Jóhann, „islandsky." Stál už ve dveřích, usmál se na ně a kynul jim. Zmizel. Venku se smrákalo. C. a D. seděli opět klidně a pomalu usrkávali v maličkých doušcích rum. Místnost se počala halit do temnoty. „Píše islandské básně," řekla D. smutně. Z centra města bylo slyšet střelbu. Netečně naslouchali. Odněkud začal doléhat zvuk mnoha kroků. C. se opatrně vyklonil ze dveří, skrytý v šeru. Ale ostatně - vždyť už bylo všecko jedno. Shora od Pohořelce se blížila nějaká opožděná skupina zajatců. [109]

C. vytáhl lahvičku a rozdělil obsah na dva velké a jeden menší díl. Vevnitř už bylo tma, ale venku dosud bylo vidět. Malá skupina dorazila na náměstíčko a Zastavila se. Vojáci si zapalovali cigarety a močilì, zajatci si sedli na dlažbu. Za chvilku Zas půjdou. ,,Vidíš, to je ta hospoda, vo který jsem ti vypravoval -“ uslyšeli k nevíře známý hlas. Nedbajíce ničeho, běželi k oknu. „Magore!“ Zavolala D. plná úžasu. ,,A hele - vy taky?!“ ,,Viděli jsme všecko, nedáme se chytit!“ Vojáci si udělali svou potřebu, zapínali se a chystali se hnát vězně dál. „Jen neemigrovat!“ zavolal rychle Magor, aby to vypadalo, Že křičí jen tak do větru. „A co máme dělat?!“ zavolal C. ,,Pište básně!“ volal Magor, ,,přijdu si pro ně! Určitě!“ ,,Nevíte, kam jdete!“ ,,Vím, vždycky jsem se chtěl podívat do Afghánistánu. „Jenom proboha neemigrujte!“ Vojáci začali pažbami dloubat sedící, aby vstali. ,,A utečte odsud, vyhodí to tu do povětří!“ volal pořád Magor. Voják ho přetáhl přes záda. „Jo a pamatujte, že kradou konzervy! Nebudete mít co jíst!“ volal Magor vstávaje, jako by zpíval nějakou litanii. ,,Budem pěstovat králíky -“ vyhrkl znenadání C., ,,přijďte, Magore, počkáme na Vás!“ ,,Jo, a vemte si dost papíru, na kůru se špatně píše!“ volal Magor upravuje si pouta na rukou. ,,Kde máme čekat!“ „Čekejte na Hrádečku!“ volal Magor, zařazuje se do kolony, ,,tam je to z ruky!“ ,,Kdy přijdete, Magore?!“ [110]

„Jen co jim to pomůžu trošku rozložit!“ volal Magor, odcházeje Nerudovkou dolů. „Na shledanou, Magore! !“ ,,Za pár!“ volal Magor zdálky, ,,jenom nikdy neemigrujte, nikam neemigrujte!“ Vojáci začali střílet do vzduchu. Od Země se pomalu vznášel anděl. Povrch se ponenáhlu vzdaloval, po obzoru zaokrouhloval. Koule nebyla příliš modrá. Jak se vzdalovala, bylo vidět hmoty oblaků a mezi nimi veliké černé skvrny a Zase oslnivě blyštící plochy. Pomalu se Ztrácely obrysy oceánů a struktura pevnin. Bylo ledové ticho, jako by byl vypnut Zvuk. Obrovská křídla anděla se duhově třpytila na Slunci a jen občas se zachvěla. Ruce měl poněkud roztažené a S klidným, nevzrušeným pohledem V tichém obličeji hleděl nazpět, odkud vzlétal. Lehkým úderem křídla zamířil k Srdci vesmíru.

POKRAČOVÁNÍ JINDY

[ 111 ]

Egon Bondy

Afghánistán Vydalo nakladatelství

„Zvláštní

vydání… “

Čestmír Kocar, Údolní 21, 602 00 Brno [email protected] www.kocar.cz

Redaktorka Anežka Kadlecová Ilustrace: Ondřej Kocar & Čestmír Kocar Tisk: Tiskárna Chlístov 675 22 Stařeč

Distribuce V ČR: Kosmas. s. r. o., knižní velkoobchod Lublaňská 34. 120 OO Praha 2. tel./fax: 02/22 51 07 49 internetové knihkupectví : www.kosmas.cz

Distribuce v SR: Distribúcia Artforum, Rađvanská 1, 811 03 Bratislava tel.: 07/544 11 746, e-mail: [email protected]

L. P. 2002