Efektivnost státní pomoci v době finanční a hospodářské krize

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví

Efektivnost státní pomoci v době finanční a hospodářské krize Bakalářská práce

Autor:

Luboš Berg Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Oldřich Knaifl, CSc.

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Jílovém u Prahy dne 15. dubna 2011

Luboš Berg

Poděkování: Tímto bych rád poděkoval panu Ing. Oldřichu Knaiflovi, CSc. za odbornou pomoc při tvorbě bakalářské práce a za cenné rady a připomínky.

Anotace Bakalářská práce si klade za cíl vyhodnotit efektivnost státních intervencí v krizových dobách s důrazem na současnou finanční a hospodářskou krizi. Popisuje příčiny vzniku nejvýznamnějších krizí historie a analyzuje fiskální politiku nejvyspělejších zemí. Dále tato práce obsahuje přehled významných protikrizových opatření včetně dopadů na rozpočty vyspělých zemí.

Annotation The bachelor's thesis aims to evaluate the effectiveness of state interventions at periods of crises, placing emphasis on the current financial and economic crisis. It depicts causes of major crises in history and analyses fiscal policies of the most advanced countries. This thesis further contains a summary of significant anti-crisis measures including their impact on the budgets of advanced countries.

Obsah ÚVOD......................................................................................................................................... 7 1. HOSPODÁŘSKÉ KRIZE A JEJICH VÝSKYT VE 20. STOLETÍ ...................................... 8 1.1. Krize – součást hospodářského cyklu.................................................................................. 8 1.2. Finanční krize - USA 1907 .................................................................................................. 8 1.3. Hyperinflace v Německu 1922-23 ..................................................................................... 10 1.4. „Ropné šoky“ – 70. léta. .................................................................................................... 12 1.5. Latinskoamerické krize 90.let ........................................................................................... 14 1.6. Asijské krize – 90. léta ...................................................................................................... 16 2. SVĚTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE 1929 A VZNIK „KEYNESIÁNSTVÍ“ ................. 19 2.1. Velká deprese .................................................................................................................... 19 2.2. Velká deprese mimo USA ................................................................................................. 23 2.3. Hospodářská krize v Československu ............................................................................... 24 2.4. „Keynesiánství“ jako reakce na velkou depresi ................................................................ 25 2.5. Shrnutí ............................................................................................................................... 26 3. FISKÁLNÍ POLITIKA VYSPĚLÝCH ZEMÍ PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE. ........................ 28 3.1. Pojem - fiskální politika .................................................................................................... 28 3.2. Období před 2. světovou válkou ........................................................................................ 28 3.3. Poválečná léta .................................................................................................................... 30 3.4. 70. léta 20. století............................................................................................................... 33 3.5. Od 80. let po současnost .................................................................................................... 34 3.6. Fiskální politika ČR ........................................................................................................... 36 4. HYPOTÉČNÍ KRIZE V ROCE 2008 A JEJÍ KULMINACE VE SVĚTOVOU FINANČNÍ A HOSPODÁŘSKOU KRIZI .................................................................................................. 38 4.1. Cesta ke krizi ..................................................................................................................... 38 4.2. Realitní „bublina“ a nástup cenných papírů CDO ............................................................. 39 4.3. Role ratingových agentur .................................................................................................. 41 4.4. Předzvěst krize................................................................................................................... 42 4.5. Krize v USA ...................................................................................................................... 43 4.6. Krize v Evropě ................................................................................................................... 45 4.7. Příčiny krize....................................................................................................................... 47 4.7.1 Nízké úrokové sazby v USA od roku 2001 ................................................................. 47 4.7.2 Úvěrová expanze přerůstající v realitní „bublinu“....................................................... 48 4.7.3 Nové finanční nástroje – strukturované cenné papíry (CDO) ..................................... 49 4.7.4 Nedostatky v regulaci a selhání ratingových agentur .................................................. 49 4.7.5 Morální hazard ............................................................................................................. 50 5. STÁTNÍ POMOC JAKO NÁSTROJ PRO ELIMINACI FINANČNÍ A HOSPODÁŘSKÉ KRIZE ...................................................................................................................................... 51 5.1. Role státu po vypuknutí finanční a hospodářské krize ...................................................... 51 5.2. Specifikace státní pomoci v USA ...................................................................................... 51

5.3. Specifikace státní pomoci v Evropě .................................................................................. 52 5.3.1 Velká Británie .............................................................................................................. 52 5.3.2 Německo ...................................................................................................................... 53 5.3.3 Francie ......................................................................................................................... 55 5.3.4 Česká republika............................................................................................................ 55 5.4. Efektivnost opatření jednotlivých zemí a dopady na státní finance .................................. 57 ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 62 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A ZDROJŮ .................................................................. 64

6

Úvod Termíny jako finanční a hospodářská krize, příčiny jejich vzniku a efektivnost přijatých opatření jsou stále velmi aktuálními tématy. Přestoţe historie poskytuje mnoho paralel a při podrobnějším zkoumání je zřejmé, ţe fundamentální příčiny současné krize jako neadekvátní úvěrová expanze, „realitní bublina“ a morální hazard nejsou ničím novým, finanční sektor a příslušné regulační orgány nedokázaly rizikové faktory včas odhalit a zejména na ně odpovídajícím způsobem efektivně reagovat. Globalizační trendy navíc postup krize eskalovaly a zajistily, ţe prakticky nelze nalézt zemi, která by se negativním dopadům zcela vyhnula. V reakci na ničivé dopady krize nejprve ve finančním sektoru a následně i na ekonomiky jednotlivých zemí schvalovaly příslušné státy záchranné plány s obřími náklady na státní rozpočty těchto zemí. Některé státy došly aţ na pokraj bankrotu a další se pravděpodobně do této situace ještě dostanou. Fiskální politika většiny vyspělých zemí vedla v minulých desetiletích k deficitním rozpočtům bez ohledu na vývoj ekonomiky. Politici velmi často ve snaze si zajistit přízeň voličů navyšovali deficity státních rozpočtů. Náklady na záchranné plány ve spojení s často prohlubujícími se problémy v penzijní a zdravotní sféře budou mít závaţné a dlouhodobé dopady na hospodářství mnoha vyspělých zemí. Cílem bakalářské práce je vyhodnocení efektivity státních intervencí v době hospodářských krizí se zaměřením zejména na současnou krizi. Zmapovat vývoj fiskální politiky vyspělých zemí a dopady státní pomoci na jejich rozpočty.

7

1.Hospodářské krize a jejich výskyt ve 20. století 1.1. Krize – součást hospodářského cyklu Krize bohuţel stále neodmyslitelně patří k hospodářským cyklům v trţní ekonomice. Slovo krize jako mnoho jiných pochází z řečtiny. V původním originále slovo „krisis“ znamená „rozhodnutí“ nebo-li volba na základě některé z moţností. V ekonomii je krize (téţ recese) obecně definována jako jedna z fází hospodářského cyklu, která nastává po fázi vrcholu. Je charakterizována poklesem reálného hrubého domácího produktu pod potenciální produkt HDP. Dochází k poklesu agregátní poptávky, roste nezaměstnanost. Existují stovky a tisíce studií zaměřených na indikaci přicházejících krizí, jejich příčiny a opatření, která je nutná činit v zájmu jejich eliminace. Čas od času jsme mohli dokonce slyšet, ţe lidstvo je poučeno historií a ekonomická věda pokročila natolik, ţe významné hospodářské a finanční krize světového rozsahu, srovnatelné s tou z 30. let 20. století, jsou velmi nepravděpodobné či spíše nemoţné. Je pravdou, ţe v posledních třech letech tyto hlasy jiţ nezaznívají. A asi dlouho nebudou. Ačkoliv většina běţné populace si se slovem krize spojuje zmiňovanou světovou hospodářskou krizí, pohled do historie 20. století ukazuje na to, ţe hospodářské krize nalezneme prakticky v kaţdé dekádě. Nejsou sice srovnatelné s tou nejvýznamnější (většinou byly lokálně omezené, kratší a s menšími propady), je však dobré si je připomínat, protoţe vţdy obnaţily slabá místa a neadekvátní reakce odpovědných. Téměř vţdy byly jejich předstupněm „bubliny“ vytvořené na základě irelevantních očekávání trhů a ignorování varovných signálů předznamenávajících prudký obrat.

1.2. Finanční krize - USA 1907 Dne 14. října 1907 v době hospodářské krize v USA pět newyorských bank začalo mít potíţe s hotovostí. Příčinou byla nedůvěra vkladatelů, která vyústila ve vysoké výběry. O týden později zaţila „run“ společnost Knickerbrocker Trust Company, třetí největší trust v New Yorku. Ta se zhroutila, coţ následně vedlo k propuknutí další paniky mezi vkladateli. Ti ve velkém převáděli své vklady na hotovost. Ke klientům se okamţitě přidali i banky mimo New York, které měly své vklady právě v newyorských bankách. Z obavy z dalšího vývoje je 8

začaly převádět na hotovost a zlato. Vlna se nedala zastavit a panika se velmi rychle rozšířila i na další části USA (zejména města na východním pobřeţí USA). Podle G. Smileyho (2009) jiţ koncem října nebyly banky napříč USA dostát svým závazkům. Velká část vkladů byla uloţena v cenných papírech. V době obecné paniky neexistovala moţnost je přeměnit na hotovost. Navíc takové mnoţství cenných papírů jednorázově „vrţených“ na volný trh by nevyhnutelně vedlo k dramatickému poklesu ceny. Reakce bank na sebe nedala dlouho čekat. Banky oznámily, ţe dále nebudou proplácet vklady vkladatelům, kteří si je chtějí vyzvednout. Některé státy zavedly proti omezování plateb právní opatření, v ostatních se tato praxe tolerovala. Zúčtování šeků a poskytování úvěrů však nadále pokračovalo. Postupně docházelo k růstu hotovostních rezerv v bankách. Následkem bylo sníţení peněţní zásoby, coţ vedlo k rychlejšímu pádu cen. Původně malý pokles hospodářství se takto proměnil na prudký propad, který trval do poloviny roku 1908. Společné působení paniky a restrikce přímo na důvěru a na moţnosti efektivního podnikání a nepřímo poklesem mnoţství oběţiva, způsobily krizi, která byla nejhlubší, jakou do té doby USA zaţily. Nicméně jeden významný dopad pro finančnictví v USA tato krize měla. V té době neexistovala ţádná „banka bank“, která by poskytla bankám v problémech úvěr a pomohla jim přestát „run“ a s tím související nedostatek hotovosti. V reakci na tuto zkušenost vzrostla „poptávka“ ve finančních i politických kruzích pro vznik této instituce. V roce 1913 americký Kongres vytvořil Federální rezervní systém (obecně uţívaná zkratka FED). Činnost začal fakticky vyvíjet v listopadu 1914. K jeho hlavním úlohám od počátku patřilo poskytování krátkodobých úvěrů celostátním obchodním bankám v případě potřeby a dohled nad nimi. Reakce státních orgánů Spojených států na tuto bankovní krizi, pokud pomineme následné opatření v podobě vzniku FEDu, nebyla prakticky ţádná. V tomto případě nelze hovořit o aktivní státní pomoci s cílem omezit dopady krize. Skutečnost ilustruje i nízký nárůst státních výdajů USA v tomto období (o 1,4% mezi lety 1907 – 1910).

9

Státní výdaje USA vyjádřené v procentech vůči HDP v letech 1903-10 (obr. č. 1)

Zdroj: www.usgovermentspending.com

1.3. Hyperinflace v Německu 1922-23 Německo jako poraţená mocnost v 1. světové válce bylo donuceno akceptovat Versailleskou smlouvu (28.6.1919). Kromě ztráty území, kolonií a omezení vojenského charakteru se Německo zavázalo k uhrazení válečných reparací ve výši 132 miliard zlatých marek, coţ byl ekvivalent trojnásobku německého HDP. Ačkoliv se objevili kritici neúměrných reparací (patřil k nim i John Maynard Keynes), vítězné mocnosti na plnění trvaly. Nejvíce Francie, která měla inkasovat největší podíl. Počátek splácení reparací byl stanoven na leden 1922. Německu však od počátku chyběly zdroje ke splácení, zejména z důvodu zabavení zahraničních investic a omezení exportních moţností. Vláda tuto bezvýchodnou situaci řešila monetizací dluhu. Začala tisknout peníze na úhradu dluţných splátek. Zcela logicky tento krok vedl k brzkému růstu cenové hladiny. Koncem roku 1922 přestalo Německo dluţné reparace hradit. V odvetě Francie počátkem roku 1923 obsadila Porúří. Reakcí Německa byla politika pasivní resistence. V polovině roku 1923 stoupla cenová hladina v porovnání s polovinou roku 1922 více jak stonásobně. To však byl pouze začátek. V listopadu 1923 dosáhly ceny úroveň násobků miliard oproti předválečné úrovně. Logickým důsledkem byl v Německu faktický přechod na barterový obchod. Devastující dopad hyperinflace dokresluje skutečnost, ţe na konci roku 1923 dosáhl reálný důchod v Německu sotva poloviční úrovně ve srovnání s rokem 1913.

10

Kurz německé marky k americkému dolaru v letech 1914 – 1923 (tab. č. 1) Červenec 1914

4,2

Leden 1919

8,9

Červenec 1919

14,0

Leden 1920

64,8

Červenec 1920

39,5

Leden 1921

64,9

Červenec 1921

76,7

Leden 1922

191,8

Červenec 1922

493,2

Leden 1923

17.972

Červenec 1923

353.412

Srpen 1923

4.620.455

Září 1923

98.860.000

Říjen 1923

25.260.208.000

Listopad 1923

4.200.000.000.000

Zdroj: www.boerse.de

Tato neutěšená situace vedla k demisi německé vlády. Nová vláda skončila se sebezničující politikou pasivní resistence a usilovně hledala cestu z krize. Byla vydána nová měna – Rentemark. Zásadní v tomto kroku bylo, ţe nová měna byla emitována ve fixním mnoţství. To vedlo k poměrně rychlé cenové stabilizaci a obnovení měnových kursů. Mezitím i světové mocnosti (zejména USA) si uvědomily neudrţitelnost situace. Výstupem z jednání byl tzv. Dawesův plán, který měnil splátkový kalendář německých reparací. Ekonomická situace v Německu se sice zlepšila, ale ne natolik, aby nespokojenost s vývojem hospodářství nenapomohla vzrůstu nacionalismu a antisemitismu, které vyústilo v roce 1933 ve jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Fundamentální příčinou této krize, která vyústila v učebnicový příklad vzniku extrémní hyperinflace, byly nereálné poţadavky reparací vítězných mocností. Role státu v tomto 11

případě oscilovala mezi nekontrolovaným tiskem „nekrytých“ peněz, coţ vedlo k extrémnímu růstu cenové hladiny a měnovou restrikcí v podobě vydání nové měny s přísně omezeným mnoţstvím v oběhu. Chronologicky další krizí, která se v negativním slova smyslu nesmazatelně zapsala do historie je tzv. Velká hospodářská krize (nebo-li „Velká deprese“), která výrazně překonala všechny dosud zaznamenané a na rozdíl od předešlých ovlivnila prakticky celý svět. Vzhledem k jejímu rozsahu je jí věnována podstatná část další kapitoly.

1.4. „Ropné šoky“ – 70. léta. Pokud poválečnou obnovu zdevastovaných ekonomik nebudeme povaţovat za klasickou ekonomickou krizi, další významná krize globálnějšího charakteru postihla vyspělý svět v 70. letech. Byly dvě a jsou nazývány „energetické krize“ nebo „ropné šoky“. Poprvé zaznamenala světová ekonomika důsledky enormní závislosti na klíčovou surovinu – ropu. Země vyváţející ropu organizované v kartelu OPEC uvalily v roce 1973 embargo na vývoz této klíčové suroviny do vyspělých zemí. Bylo to v reakci na arabsko-izraelskou válku (tzv. jomkipurskou), která propukla v říjnu 1973. Výsledkem tohoto restriktivního opatření byl raketový vzestup ceny ropy na světových trzích. Během roku 1974 dosáhla aţ ceny 12 dolarů za barel, coţ byl čtyřnásobek v porovnání s rokem 1973. Vývoj ceny ropy v letech 1970 – 2005 (v USD) – obr. č. 2

Zdroj: OECD (Factbook)

12

Negativní dopad na hospodářství se týkal všech vyspělých zemí. Podle Z. Tomeše a kol. (2008) ušetřeny přímých vlivů zůstaly pouze země tzv. východního bloku, coţ bylo způsobeno uzavřeností těchto ekonomik a zásobami ropy v Sovětském svazu. Hloubka krize se v jednotlivých zemích lišila zejména podle míry závislosti na dovozu ropy. Zatímco USA byly schopny alespoň část svých potřeb pokrýt svojí těţbou, jiné státy (např. Německo, Francie) tyto moţnosti neměly a dopad embarga byl o to prudší. Situace se s poněkud menšími dopady opakovala v roce 1979 po íránské revoluci. Nový íránský reţim výrazně omezil vývoz ropy, coţ vedlo světové trhy k panické reakci a prudkému růstu ceny ropy. A to přesto, ţe státy OPEC tentokrát zvýšily těţbu a celkový výpadek nabídky ropy na světových trzích byl jen v řádu jednotek procent. Ekonomické dopady obou „ropných šoků“ byly poměrně hluboké a v mnoha vyspělých zemích vedly k tzv. stagflaci (společný růst inflace a nezaměstnanosti) - např. USA, Velká Británie. Náhlý čtyřnásobný růst ceny ropy se logicky stal významným inflačním stimulem a zároveň brzdou ekonomického rozvoje. Vývoj klíčových ekonomických indikátorů v 70. letech ve vybraných zemích (tab č. 2) USA

Velká

Německo

Británie HDP

inflace

nezaměstnanost

1970-73 1973-75 1979-82 1972 1973 1974 1975 1972 1973 1974 1975

4,7% -0,8% 0,0% 3,4% 6,2% 10,9% 9,4% 5,6% 4,9% 5,6% 8,5%

4,3% 0,9% -0,5% 7,5% 9,1% 15,9% 24,1% 4,4% 3,7% 3,7% 4,5%

3,9% -0,6% 0,3% 5,6% 7,0% 6,8% 5,9% 0,7% 0,7% 1,6% 3,4%

Zdroj: TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika 1900-2007 a www.stats.bls.gov

Opatření na raketový vzestup ceny této strategické suroviny byla pouze omezená a dají se rozdělit na krátkodobé a dlouhodobější. Mezi ty krátkodobé patřila v některých zemích například přechodná omezení v silniční dopravě. Dlouhodobé směřovaly do efektivnějších technologií se sníţenou potřebou ropných produktů a v neposlední řadě i zahajování těţby ropy v nových nalezištích mimo země sdruţené v organizaci OPEC.

13

Reakce vlád vyspělých ekonomik se lišily i v závislosti na velikosti dopadu „ropných šoků“. Státní pomoc v některých zemích spočívala v růstu peněţní zásoby v ekonomice (např. Francie), jinde ve zvyšování agregátní poptávky v souladu s keynesiánskou politikou (např. Velká Británie). Ţádné z těchto zásahů nebyly z krátkodobého pohledu příliš účinné a efektivní. Prakticky všechny vyspělé ekonomiky prošly v 70. letech dobou zvýšené inflace a vysoké nezaměstnanosti. Krize v 70. letech znamenaly odklon od „keynesiánského“ přístupu k řešení krizí. Zvýšení agregátní poptávky nefungovalo a stagflační tlaky popírající Keynesovy principy ukázaly slabiny tohoto ekonomického přístupu. 1.5. Latinskoamerické krize 90.let Státy Latinské Ameriky byly dlouhodobě synonymem pro slabé vlády a diktátorské reţimy. Důsledkem politické nestability byly v ekonomické oblasti časté měnové krize doprovázené hyperinflací a finančními kolapsy. V 80. letech 20. století se objevilo několik impulsů, které nasvědčovaly, ţe by se alespoň některé jihoamerické státy mohly poučit. Můţeme zmínit Chile, které však za ekonomickou stabilitu „zaplatilo“ diktátorským reţimem Augusta Pinocheta. Mexiko po problémech počátkem 80. let a následné hluboké recesi nastoupilo cestu reforem a celkové modernizace. Došlo k rozsáhlé privatizaci, rušení protekcionistických omezení, které byly typické pro mexickou ekonomiku. To vedlo k poměrně masivnímu přilákání zahraničních investorů a celkovému optimismu o budoucnosti mexického hospodářství. Za významný úspěch bylo povaţováno rychlé zkrocení inflace. Zpětně jako problematické se však jeví, ţe sniţování inflace nebylo doprovázeno stabilizací směnného kurzu. Mexické zboţí z tohoto důvodu na zahraničních trzích výrazně zdraţovalo. Podle P. Krugmana (2009) se nepoměr mezi importem a exportem se stále zvyšoval. V roce 1993 dosáhl deficit Mexika v platební bilanci 8% HDP. Dalším varovným signálem, který však v té době málokdo takto vnímal, byl chabý růst mexické ekonomiky. V 80. letech dosahoval průměrný růst mexického hospodářství 1,3%. Od roku 1990 do krize v roce 1994 sice došlo ke zrychlení tempa na 2,8% za rok, ale na rozvojovou ekonomiku, která provedla významné strukturální a reformní kroky, to byla velmi nízká čísla. Na námitky části ekonomických expertů, ţe by mělo dojít k devalvaci mexického pesa se mexičtí vládní představitelé stavěli odmítavě. V prosinci 1994 došlo k masivnímu odlivu devizových rezerv Mexika. Z několika zvaţovaných kroků Mexiko zvolilo onu odmítanou devalvaci. Ale provedlo ji velmi špatně 14

a pro trhy nepřesvědčivě. Nejprve bylo peso devalvováno o 15%, coţ bylo daleko méně neţ trhy a investoři očekávali. Odliv kapitálu z Mexika byl po tomto kroku paradoxně ještě intenzivnější. Netrvalo dlouho a mexické peso se propadlo na 50% hodnoty před krizí. To vše mělo nejdříve drtivý dopad na státní rozpočet. Prodej státních dluhopisů s dlouhodobou splatností se prakticky zastavil. Ve snaze přesvědčit trhy, ţe další devalvace nebude potřeba, konvertovalo Mexiko obrovské sumy do krátkodobých státních dluhopisů pevně vázaných na americký dolar. Postupným propadem mexického pesa objem tohoto dluhu dále enormně rostl. Tato finanční krize nemohla nemít dopad na hospodářství Mexika. Mexický HDP se v roce 1995 propadl o 7%. Došlo k prudkému růstu nezaměstnanosti a výraznému sníţení ţivotní úrovně. A krize se přelila i do jiných latinskoamerických zemí, zejména do Argentiny. V 80. letech se na Argentinu řítila jedna pohroma za druhou. Po poráţce ve válce o Falklandské ostrovy se k moci dostala civilní vláda. Země se nadále potácela v obrovských dluzích a kroky k omezení obrovské inflace se míjely účinkem. V roce 1989 se vysoká inflace změnila v hyperinflaci (roční inflace okolo 3000%). Následovaly politické změny a nová vládní garnitura, která „předepsala“ churavějící ekonomice hluboké reformy. Jednalo se o otevření světovým trhům, rozsáhlou privatizaci nevýkonného státního sektoru a zejména finanční reformu. Argentinská ekonomika potřebovala zejména obnovit důvěryhodnost zahraničních investorů, která za dlouhé období po válce velmi významně utrpěla. Výsledky reforem se dostavily překvapivě rychle. Inflace poklesla na nízkou úroveň a růst hospodářství nabral nebývalého tempa (během tří let o 25%). Úspěch argentinských reforem však provázely některé obdobné symptomy jako v případě Mexika. Zafixovaný kurz argentinského pesa na americký dolar vedl ke zdraţení exportních komodit Argentiny. Vyděšení investoři ze situace v Mexiku začali povaţovat i Argentinu za rizikovou destinaci pro své peníze. Zejména banky v USA začaly v masivním měřítku ukončovat úvěrové linky argentinským firmám, coţ mělo drtivý dopad na argentinské banky. Argentinské firmy, aby mohly své závazky v zahraničí uhradit, si musely vybrat pesa v domácích bankách a přeměnit je na dolary. Tím došlo k postupnému zpochybňování schopnosti argentinských bank dostát svým závazkům a stahování finančních prostředků ze strany střadatelů a jejich převod na dolary. Zafixovaný kurz na americký dolar se stal v této chvíli brzdou moţných vládních opatření. Obava z pádu hodnoty argentinského pesa vyvolala řetězový efekt, který vyústil v propad argentinského hospodářství do těţké deprese.

15

Latinská Amerika v roce 1995 stála před akutní potřebou získat dolary. Část potřebných prostředků dodal Mezinárodní měnový fond, velký podíl na pomoci měly i přes odpor významné části politické reprezentace Spojené státy. Přes pomoc došlo v Mexiku i Argentině k prudkému pádu ekonomiky. V obou případech sehrál stát klíčovou roli (zprvu pozitivní, poté negativní). Identicky se obě politické reprezentace vydaly na cestu reforem, jejichţ prioritním cílem bylo de facto rozvojové země Mexiko a Argentinu posunout do skupiny vyspělých zemí pomocí rozsáhlých reforem a přilákání zahraničních investorů. Počáteční úspěchy vedly k podcenění reakce na vývoj některých klíčových ekonomických ukazatelů. Podle P. Krugmana (2009) se zejména jednalo udrţování nereálného fixního kurzu místních měn vůči americkému dolaru a velmi nepřesvědčivá devalvace v případě Mexika. To vše vedlo k nedůvěře zahraničních investorů, stahování investic, coţ nevyhnutelně přineslo kolaps ekonomik, které musely zachraňovat zahraniční země a nadnárodní instituce. Argentina si „prošla“ další drtivou krizí v roce 2002. Cestou z krize se stala jedině dohoda, ţe argentinská vláda uhradí z kaţdého dolaru zahraničního dluhu pouze okolo třiceti centů.

1.6. Asijské krize – 90. léta Thajsko nepatřilo do první kategorie „asijských tygrů“ a i počátkem 90. let patřilo k chudším zemím asijského kontinentu. Stejně jako do jiných zemích regionu se v 90. letech i do Thajska hrnuli zahraniční investoři. Velmi se v této zemí angaţovaly zejména japonské banky. Prostřednictvím thajských finančních společností financovaly zejména developerské projekty. To znamenalo, ţe ve velkém docházelo k převádění cizích měn na thajské bahty. Zákon nabídky a poptávky fungoval i zde, proto logicky se projevoval tlak na zhodnocení bahtu. Thajská centrální banka se snaţila tomuto tlaku čelit, coţ šlo jediným způsobem, zvýšením nabídky. Proto prodávala bahty a nakupovala zahraniční měny. Růst úvěrů ze zahraničí vedl k prudké úvěrové expanzi a kroky centrální banky znamenaly nárůst oběţiva. Realitní trh byl stále častěji cílem spekulací. Realitní „bublina“ se stále nafukovala. Podle P. Krugmana (2009) se Thajsko i jiné země jihovýchodní Asie se snaţily příliv těchto investic zastavit nebo alespoň tlumit, ale bez valného výsledku. Jediné opravdu účinné opatření (opuštění fixního kurzu bahtu) v sobě skrývalo jedno významné riziko. Posílený baht by vedl ke sníţení konkurenceschopnosti thajského zboţí v zahraničí.

16

Obrovské investice a růst movitých domácích spotřebitelů znamenal prudký růst importu zboţí. Export však stagnoval a obchodní bilance začala vykazovat obrovský deficit. Kdyţ deficit dosáhl více neţ 6% HDP, začalo stále více ekonomů upozorňovat na podobnost s vývojem v Mexiku. Výrazné problémy se začaly objevovat v druhé polovině roku 1996 a nabývaly na intenzitě v roce 1997. Ztráta důvěry v thajskou ekonomiku se projevila postupným splaskáváním realitní bubliny. Ceny pozemků ale i akcií hluboce poklesly. Thajská centrální banka se snaţila bránit baht před prudkým pádem, coţ znamenalo masivní nákupy bahtů na devizovém trhu. Bylo však jen otázkou času, kdy dojdou devizové rezervy. Thajští nejvyšší představitelé váhali. Na jednu stranu nechtěli, aby baht výrazně ztratil na své hodnotě, na druhé straně se jim nechtělo přijmout extrémní opatření v domácím hospodářství, které by mohlo pokles devizových rezerv zbrzdit. Trhy stále více očekávaly devalvaci bahtu, proto thajští podnikatelé si půjčovali domácí měnu, aby s ní uhradili dolarové úvěry. Docházelo k masivnímu prodeji vládních dluhopisů. Vše kulminovalo dne 2. července 1997, kdy Thajci nechali baht padnout. Ovšem narozdíl od podobných „učebnicových“ útoků na slabou měnu to tímto neskončilo. Dolar během několika měsíců posílil vůči bahtu o padesát procent. Protoţe centrální banka jiţ neměla prostředky na udrţování kurzu bahtu, přistoupila ke zvýšení úrokových sazeb. To však mělo velmi negativní vliv na thajskou ekonomiku. Recese na sebe nedala dlouho čekat, coţ dále podkopávalo důvěru ve schopnost thajského hospodářství. V ekonomických kruzích nikdy nedošlo ke sjednocení názoru na hlavní příčinu vzniku krize v asijských zemích. Jako příklad je uvedeno Thajsko, ale podobné krize dolehly i na další země regionu. K výrazně postiţeným patřily Malajsie, Indonésie ale i Jiţní Korea. Pokud budeme trvat na sjednocujícím komentáři, lze označit za hlavní příčinu asijské krize neschopnost čelit vyvolané panice. Jako akcelerátory paniky jsou zmiňovány např. směnný kurz mezi jenem a dolarem (prudký růst japonského jenu), devalvace čínského jüanu (dopad na export postiţených zemí), klientelistický kapitalismus (propojení politických elit, rodinné klany, apod.). Roli státních orgánů lze vyjádřit podobně jako v případě latinskoamerických zemí. Snaha otevřít ekonomiku zahraničním investorům a realizovat určité reformy vedla zpočátku k růstu ekonomiky. Určité přehřátí ekonomiky a vznik zejména „realitní bubliny“ spojené se snahou udrţet fixní kurz domácí měny vůči americkému dolaru vedlo k poklesu důvěry investorů. Pokles se záhy změnil v zuřivou paniku se zničujícími dopady. Státy v této chvíli měly jen

17

velmi omezené manévrovací prostory a často musely volit mezi špatným a ještě horším řešením.

18

2. Světová hospodářská krize 1929 a vznik „keynesiánství“ 2.1. Velká deprese Dosud nebyla zmíněna krize, která byla dosud všeobecně povaţována za tu největší a nejhlubší v moderních dějinách. Přitom dvacátá léta byla v USA převáţně obdobím prosperity. Výdělky zaměstnanců mezi roky 1923 – 1929 vzrostly o 15,7%, průmyslová výroba ve stejných letech o 23,5%. Velmi příznivě se vyvíjel i ukazatel produktivity v průmyslu a zemědělství, coţ bylo způsobeno i obrovským rozvojem nových technologií a mechanizace. Přes tyto neoddiskutovatelné růstové faktory můţeme najít i problematické oblasti, které provázely ekonomiku USA ve dvacátých letech. Byla to oblast zemědělství, kde v letech 1917 – 19 došlo k ohromnému růstu výkupních cen. Zemědělci si ve velkém brali úvěry a věřitelé je ochotně poskytovali. Na počátku 20. let naopak poptávka po zemědělských komoditách prudce poklesla. Zejména zájem Evropy o americké potraviny výrazně ochabl. To se nemohlo neprojevit na výkupních cenách potravin. Dramatický pokles v letech 1920 a 1921 měl pro americké zemědělce poměrně drastické dopady. Přestoţe v následujících letech se výkupní ceny postupně zvyšovaly, úrovni z let 1917 – 19 nedosáhly. K dalším odvětvím, které neparticipovalo na boomu 20. let, byl uhelný průmysl. Sníţená poptávka po uhlí způsobená technologickým pokrokem a konkurencí ze strany elektřiny, ropy a benzínu způsobila pokles cen uhlí. Od roku 1924 prudce rostl akciový index. Následoval jeden rekord v hodnotě indexu za druhým. Spekulativní boom pokračoval prakticky celá dvacátá léta. Ještě před pověstným burzovním krachem v říjnu 1929 začalo hospodářství USA vykazovat známky poklesu. Spekulativní akciový boom byl definitivně ukončen ve dvou říjnových týdnech. První propad nastal 21. října. Černý čtvrtek 24. a neméně černé úterý 29. října dokonalo dílo zkázy. Wall Street zachvátila panika a makléři prodávali akcie jako o ţivot. Pokles pokračoval aţ do listopadu 1929, kdy index dosáhl cca 50% hodnoty oproti rekordnímu 3. září 1929.

19

Vývoj Dow Jones indexu akcií v letech 1929 – 30 (obr. č. 3)

Zdroj: en.wikipedia.org

Panika z Wall Streetu se logicky přenesla do hospodářství USA. Zvýšená nejistota a obava z budoucnosti utlumila ochotu utrácet. Počátek roku 1930 se nesl ve znamení plíţivé deflace. Klesající kupní síla vedla k masivnímu krachu firem. Prezident USA Herbert Clark Hoover (v úřadu 1929 – 1933) po propadu akciového trhu nechtěl dopustit pokles mezd a růst nezaměstnanosti. Zároveň tímto chtěl udrţet koupěschopnost spotřebitelů. Dalším krokem, který měl stimulovat ekonomiku, bylo výrazné navýšení veřejných výdajů. V roce 1930 se jednalo o 600 mil. USD. Negativním dopadem tohoto kroku byl raketový vzestup deficitu státního rozpočtu. V roce 1931 dosáhl téměř 500 mil. USD. Nepříznivý vývoj ekonomiky nahrával příznivcům ochranářství. Podle G. Smileyho (2009) přes varování, zejména ze strany ekonomů, podepsal v červnu 1930 prezident Hoover nový celní zákon, který zaváděl vysoká ochranářská cla hlavně u zemědělských komodit. Reakce v zahraničí na sebe nedala dlouho čekat v podobě odvetných opatření. Tyto nešťastné kroky jsou v prakticky ve všech studiích a analýzách povaţovány za hlavní důvod toho, ţe krize se přelila prakticky do všech vyspělých zemích a její průběh byl tak dramatický a nezvykle dlouhodobý. Přestoţe výše uvedená opatření měla přinést rychlou cestu z krize, stal se pravý opak. Poměrně klidné první pololetí 1930 se změnilo na lavinu špatných zpráv ve druhé části roku. Hrubý domácí produkt pokračoval ve strmém propadu, naopak nezaměstnanost šla opačným směrem. Výrazný pokles byl zaznamenán i u spotřebitelských cen. Novou dimenzi krize odstartovaly koncem roku 1930 první krachy bankovních domů. Vyvolaná panika střadatelů vedla k masivním výběrům vkladů. Desítky bankovních domů napříč Spojenými státy vyhlásily bankrot. Léta 1932 a 1933 lze charakterizovat jako roky, kdy pokles pokračoval a mnohé váţné problémy se dále prohlubovaly. V květnu 1932 se míra nezaměstnanosti vyšplhala aţ na rekordních 27,9%. Zatímco ve většině zemí byl pokles ekonomiky v roce 1931 zastaven, 20

Spojené státy byly výjimkou. Dno akciového trhu na Wall Street bylo zaznamenáno aţ v létě 1932. Vybrané ekonomické ukazatele USA (1930 - 1939) – tab. č. 3 Ukazatele HDP (%) Nezaměstnanost (%) Inflace (%)

1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936 1937 1938 1939 -8,6

-6,4 -13,0

-3,4

8,1

8,7 15,9 23,6 24,9 21,7 20,1 16,9 14,3 19,0

17,2

-3,7 -10,3 -11,8

Federální výdaje (%)

3,4

4,3

6,9

Saldo rozpočtu (%)

0,8

-0,6

-4,1

-1,3 10,8 -2,7

5,6

8,0 10,7 -4,5

-5,9

8,9 13,0 2,0

5,1

1,2

4,3

-3,0

-0,9

9,2 10,5

8,6

7,7

10,3

-2,5

-0,1

-3,2

-4,0

-5,5

Zdroj: TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika 1900-2007

Krachy bank v roce 1932 začaly zpočátku ustávat, ale koncem tohoto roku došlo k další vlně bankrotů i významnějších bankovních domů. Sněmovna reprezentantů v lednu 1933 zveřejnila seznam bank, které vyuţily úvěry od Finanční korporace pro obnovu. Jednalo se o instituci, která vznikla na popud prezidenta Hoovera a měla za cíl stabilizovat bankovní sektor v USA. Zveřejnění dále eskalovalo výběry střadatelů, coţ prohlubovalo potíţe bankovních domů. Některé z amerických států byly nuceny vyhlásit „bankovní prázdniny“. Prezident Hoover dělal vše pro to, aby se tyto problémy nepřesunuly i do New Yorku a Chicaga, coţ by znamenalo prakticky kolaps bankovního systému v USA. Dne 4. března 1933 však i guvernéři států New York a Illinois podlehli a vyhlásili ve svých státech „bankovní prázdniny“. Většina států USA tak vydala „souhlas“ s uzavřením bank. Kde banky zůstaly otevřené, velmi přísně omezovaly výběry. Většinou vydávaly pouhé prozatímní stvrzenky. Mezitím na podzim 1932 proběhly prezidentské volby, které s převahou vyhrál opoziční demokratický kandidát Franklin Delano Roosvelt. V březnu 1933 se ujal úřadu a přednesl řadu reformních kroků. Prvním akutním problémem, který po nástupu do úřadu musel promptně řešit, byla zmiňovaná bankovní krize. Nařídil kontrolu bank před jejich znovuotevřením. Ty nezdravé musely být reorganizovány nebo sloučeny s jinými. Došlo k rozšíření pravomocí FEDu (Federální rezervní systém). Po této akci na podporu obnovení důvěry v bankovní systém byly vybrané banky postupně otevírány. Akce se zdařila a Američané znovu postupně začali měnit vybranou hotovost na bankovní vklady.

21

Následoval další krok, který byl pro mnohé kontroverzní a bývalý prezident Hoover ho jednoznačně odmítal. Jednalo se o opuštění závazku udrţování pevné ceny dolaru ke zlatu. Prezident Roosvelt podnikl nezbytná opatření k moţnosti stanovovat cenu zlata, coţ fakticky znamenalo devalvaci dolaru. Jeho hodnota postupně v roce 1934 devalvovala aţ o téměř 70%. Počáteční úspěchy opatření nového prezidenta vedlo k důvěře v to, ţe americká ekonomika je z nejhoršího venku a vše se pomalu v dobré obrací. Optimismus však dlouho nevydrţel. Nezaměstnanost výrazně neklesala narozdíl od průmyslové výroby. Prezident postupně začal uplatňovat svůj ekonomický program „New Deal“ (Nový úděl), který velmi často zmiňoval během své prezidentské kampaně. V podstatě se jednalo o regulaci veřejných sluţeb, plánování státních aktivit a celkově daleko větší angaţovanost státu v ekonomické oblasti. Změny se týkaly prakticky všech oblastí. Významné změny ve finančním sektoru se týkaly ještě regulace obchodování s cennými papíry, reorganizace FEDu a posílení jeho pravomocí v oblasti regulace. V březnu 1933 byl zahájen program vytváření pracovních míst. Nejradikálnější zásahy do trţního prostředí však znamenaly strukturální programy pro zemědělství (AAA – Agricultural Adjustment Act) a jeho obdoba pro průmysl (NIRA – National Industrial Recovery Act). Jejich podstatou byla regulace konkurence, cenotvorby a celkové produkce. V oblasti pracovněprávní byl zaveden čtyřicetihodinový pracovní týden a zákaz práce dětí mladších 16 let. Zároveň bylo uzákoněno právo na zakládání odborových svazů a kolektivní vyjednávání. Zákony AAA a NIRA byly velmi mohutně kritizovány. Velmi radikálně popíraly dosavadní historický vývoj a samotné základy, na kterých USA vznikly (volný trh, apod.). Oba nakonec skončily u ústavního soudu, který je v roce 1935, resp. 1936 označil za protiústavní a zrušil je. V oblasti sociální byl přijat Social Security Act. Jeho obsahem bylo zavedení dávek v nezaměstnanosti a vytvoření systému pro výplatu starobních důchodů. Změny byly prosazeny i do daňové oblasti. Přes všeobecné zvýšení daní státní výdaje do roku 1936 byly stále v deficitu mezi 4 – 6% HDP. Prezident Roosvelt svůj post v roce 1936 poměrně bez problému uhájil. Další jeho prezidentské období bylo narozdíl od prvního spíše ve znamení snah o zachování prosazených reforem. Navíc bylo samozřejmě ovlivněno počátkem druhé světové války. Celkově nejsou názory na úspěšnost Roosveltova programu New Deal zdaleka jednoznačné. Na jedné straně jsou některé kroky hodnoceny jako pokusy o sníţení chudoby obyvatelstva, na druhé straně se jednoznačně jednalo o velký ústup od klasicky liberálního přístupu k roli státu v ekonomice. 22

Část opatření (zejména AAA a NIRA) směřovaly částečně dokonce k zavedení plánovaného hospodářství. Určitě není sporu o tom, ţe toto období významně ovlivnilo USA. Část opatření přeţilo a jsou v určitých modifikacích platná dodnes. New Deal znamenal dramatický růst role státu v ekonomice USA. Ve 30. letech došlo ke zvýšení podílu státních výdajů z 3% na více neţ 10%. Spor přetrvává zejména o to, zda reformní kroky prezidenta Roosvelta cestu z krize urychlily, nebo naopak prodlouţily. Jisté však je, ţe období, které můţeme z ekonomického hlediska v USA nazvat „pokrizovým“, přinesla druhá světová válka a přesun volných zdrojů do vojenského průmyslu.

2.2. Velká deprese mimo USA Netrvalo dlouho a krize se „přelila“ i mimo USA. V roce 1930 s různou intenzitou zasáhla prakticky všechny vyspělé země. Mimořádné dopady se projevily ve střední Evropě, v zemích bývalého Rakouska – Uherska. Velké problémy se projevily v bankovním segmentu v Rakousku. Během roku 1931 se nedůvěra v banky přesunula i do zbylých zemích historického Rakouska – Uherska. Další na řadě byla Velká Británie, která se jiţ během 20. let potýkala s vysokou nezaměstnaností nízkým růstem. Velká Británie profitovala z obchodů a poskytování sluţeb v rámci svého zámořského impéria. Světová krize tento druh aktivit velmi omezila, coţ mělo velmi negativní dopad na jiţ churavějící britské hospodářství. V reakci na nepříznivý vývoj v září 1931 opustila Velká Británie zlatý standard. Britská libra na tento krok logicky reagovala poklesem. Německo začalo pociťovat nadcházející krizi jiţ v roce 1929. Cenová hladina začala významně klesat a deflace dosáhla 4%. V dalších letech tento trend pokračoval a začal být doprovázen i poklesem hospodářského výkonu a růstem nezaměstnanosti. V roce 1932 bylo více neţ 6 milionů práceschopného obyvatelstva v Německu (cca 17%) bez práce a HDP kleslo o 30% v porovnání s rokem 1928. Tento krizový vývoj nepochybně napomohl a urychlil nástup extremistické NSDAP k moci. Odlišný průběh krize se odehrál ve Francii. Počáteční důsledky pro francouzské hospodářství byly poměrně malé a nějakou dobu to vypadalo, jako by se Francii krize ve své drtivé síle vyhnula. Nezaměstnanost se příliš nezvýšila, deflace Francii zprvu nepostihla. Ke změně z pohledu Francie nepříznivé došlo v roce 1933, kdy Velká Británie a další země opustily zlatý standard. Začaly se projevovat deflační tlaky, došlo k poklesu nominálních mezd a vláda přijala restriktivní opatření. To vše prohlubovalo pokles francouzského hospodářství. Navíc 23

otálení Francie v opuštění zlatého standardu v době, kdy většina okolních ekonomik aplikovala devalvační opatření, celou situaci ještě komplikovala. V polovině třicátých let Francie naopak patřila k nejpostiţenějším zemím. Po volbách v roce 1936 se politika Francie změnila směrem k expanzivním krokům, k nimţ patřily zvýšení mezd, zkrácení pracovního týdne apod. Krátké oţivení v důsledku zmiňovaných opatření se však v letech 1937 – 1938 obrátilo opět v období stagnace. Podobně jako například v USA znamenala hospodářský obrat nadcházející druhá světová válka a zejména státní výdaje do vojenského průmyslu jako reakce na hrozby Německa. 2.3. Hospodářská krize v Československu Podle Z. Tomeše a kol. (2008) Československo patřilo v Evropě k nejpostiţenějším zemím světovou hospodářskou depresí. Ta propukla o něco později neţ ve většině okolních zemích, ale byla o to intenzivnější. Hrozivá čísla vykazoval kromě průmyslové výroby i export jako klíčová poloţka československého hospodářství. V běţných cenách poklesl v roce 1933 o 71%. Logickým dopadem byl proto i extrémní růst nezaměstnanosti. Oproti konci dvacátých let narostla více neţ desetkrát na úředně evidovaných 640 - 740 tisíc v letech 1933 -1936 (skutečný počet byl výrazně vyšší). Hloubku krize dokresluje následující přehled: Vývoj průmyslové výroby v ČSR a srovnání s průměrem vyspělých ekonomik (tab. č. 4) Rok

Index ČSR

Index vyspělých ekonomik

1929

100,0

100,0

1930

89,2

86,3

1931

80,7

74,8

1932

63,5

63,0

1933

60,2

71,3

1934

66,5

77,7

1935

70,1

86,0

1936

80,1

96,4

1937

96,3

103,4

Zdroj: TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika 1900-2007

Důvody hloubky dopadů krize na Československo jsou dva. Hospodářství bylo enormně závislé na exportu, které v době celosvětové krize obecně zaznamenával obrovské propady. 24

Druhým důvodem byla snaha setrvat ve zlatém standardu. To vedlo k vzestupu kupní síly měny a poklesu cenové hladiny. Navázání koruny na cenu zlata v době krize výrazně znevýhodňovalo export, který jak výše uvedeno, byl ţivotně důleţitou oblastí československé ekonomiky. 2.4. „Keynesiánství“ jako reakce na velkou depresi John Maynard Keynes (1883 – 1946) byl britský ekonom, který zásadně ovlivnil ekonomickou vědu a hospodářskou politiku ve 20. století. Ač zpočátku patřil k neoklasickému liberalismu, později zejména v reakci na celosvětovou hospodářskou krizi změnil své postoje. Začal prosazovat nástroje státních intervencí na makroekonomické úrovni. Poprvé Keynes na mezinárodní úrovni na sebe upozornil po první světové válce. Jako zástupce britského ministerstva financí se zúčastnil konference ve Versailles. Otevřeně tam kritizoval výši válečných reparací pro poraţené Německo. Své názory na tuto problematiku vyjádřil v knize „Ekonomické důsledky míru“. Velmi přesně popsal, ţe obrovské reparace budou znamenat hospodářský rozvrat Německa. Budoucnost mu dala plně za pravdu. Ve svých následných pracích se zabýval zejména makroekonomickým přístupem k ekonomice, coţ v té době nebylo zcela obvyklé. Stále častěji upozorňoval na důleţitost role státu v ekonomice. Dokonce přišel s názorem, ţe v ekonomice existují oblasti, kde stát hospodaří lépe neţ soukromý sektor („Konec Laissez-Faire“). Krize probíhající ve 30. letech připoutala k dílu Johna Maynarda Keynese ještě větší pozornost. V roce 1936 napsal své stěţejní dílo „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“, které se stalo základem pro budoucí ekonomický směr „keynesiánství“. V tomto díle Keynes vystavil kritice dosavadní klasické teorie. Zejména přístup k vysvětlení nezaměstnanosti. Zatímco klasické teorie nezaměstnanost spojovaly s výší mezd v ekonomice, Keynes oponoval tím, ţe sniţování mezd neřeší nezaměstnanost, ale naopak vede ke sníţení koupěschopnosti, resp. agregátní poptávky. To vše vede podle Keynese ke spirále, kterou můţe narušit jen zásah zvenčí. Přesněji řečeno zásah státu. Vyzdvihoval a ospravedlňoval roli státu jako významného „regulátora“ v ekonomice. Prosazoval, aby v dobách, kdy „neviditelná ruka trhu“ nefunguje spolehlivě, přišla ke slovu „viditelná ruka státu“. Nenahraditelná role státu dle Keynese spočívá zejména v udrţování agregátní poptávky v ekonomice. Tu by měl zajišťovat stát svými investicemi nebo v kombinaci s daňovou politikou. Povaţoval za největšího „nepřítele“ v ekonomice, se kterým je za kaţdou

25

cenu bojovat, nezaměstnanost. Naproti tomu zastánci klasického liberalismu spatřovali prioritní zlo ve velikosti inflace. Keynes byl o správnosti svých teorií přesvědčen a v době světové hospodářské krize prosazoval expanzivní politiku států jako recept. Zpočátku však byl přijímán spíše vlaţně a do konce 30. let na úrovni vlád nenašel příliš pochopení. Sešel se například i s prezidentem Roosveltem a přesvědčoval ho o potřebnosti dalších státních investic na podporu oţivení americké ekonomiky. Věhlasu a zástupu zastánců se John Maynard Keynes dočkal aţ po válce. Mnoho z vyspělých ekonomik začalo prosazovat daleko významnější roli státu. Jednalo se zejména o Velkou Británii a částečně (zejména v 60. letech 20. stol.) i USA. Naneštěstí čím dál častěji vyspělé země „viditelnou ruku státu“ uplatňovaly i v dobách, kdy to hospodářství příliš nepotřebovalo, coţ vedlo k postupnému zadluţování státních rozpočtů bez ohledu na to, jestli se ekonomika nacházela v dobách konjunktury nebo krize. Obecně uznávaný „keynesiánský“ přístup k ekonomice dostal výrazný zásah v 70. letech, kdy jeho teorie v praxi selhávaly. V době ropných šoků (1973 a 1979) se v mnoha zemích projevila stagflace. Jedná se o krizový stav, kdy současně roste inflace i nezaměstnanost a ekonomika jako celek stagnuje. Poprvé se tento termín objevil právě v 70. letech. Stimulace agregátní poptávky podle receptu Johna Keynese byla v praxi nefunkční. Keynesiánství bylo na ústupu a ke slovu přišli monetaristé. Stoupenci minimalizace zásahů do ekonomiky zdůrazňující roli peněz v ekonomice.

2.5. Shrnutí Výše uvedený výčet krizí za zmiňované období jistě není kompletní. Za uvedené období se objevily i další krize nebo lokální výkyvy (např. internetová bublina v USA - „dot-com bubble“ na přelomu 20. a 21. století). Dvě z těchto krizí ve 20. století můţeme označit za globální (celosvětové). Hlavní příčinou velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století byl vznik akciové „bubliny“. Nevhodná opatření po prasknutí „bubliny“ (burzovnímu krachu), a zejména protekcionistická opatření jednotlivých zemí s katastrofálními dopady na mezinárodní obchod, krizi výrazně prohloubily. Definitivní cestou z krize byly enormní státní výdaje do vojenského průmyslu v předvečer a v průběhu druhé světové války. Té války, k jejíţ vzniku právě velká hospodářská krize nepochybně přispěla.

26

Druhou globální krizí, která měla dopad na naprostou většinu vyspělých ekonomik, byly tzv. „ropné šoky“ v 70. letech 20. století. Zde příčiny spočívaly v kombinaci důsledků politických rozhodnutí a extrémní závislosti ekonomik na jedné surovině – ropě. Počáteční pokusy většiny států řešit krizi zvýšením agregátní poptávky ve spojení se státními investicemi se minuly účinkem. Pomohly aţ středně a dlouhodobější opatření spočívající v investicích do technologií s menší potřebou ropy a otevírání alternativních ropných nalezišť. Přehled nejvýznamnějších krizí od počátku 20. Století (tab. č. 5) Krize

Rok

Rozsah

Cesta z krize

Finanční krize (USA)

1907

lokální

obnovení důvěry v banky, postupná obnova růstu ekonomiky, bez významného zásahu státu

Hyperinflace (Německo)

1923

lokální

měnová restrikce, úspěšnost opatření pouze částečná, jedna z příčin nástupu fašismu

Světová hospodářská krize

1929

světová

1973 a 1979

světová

Latinskoamerické krize (Mexiko, Argentina)

1994

kontinentální

mezinárodní finanční pomoc, částečné odpuštění státních dluhů

Asijské krize

1997

kontinentální

mezinárodní finanční pomoc

Ropné šoky

27

masivní státní investice do vojenského průmyslu v souvislosti s druhou světovou válkou státní zásahy s nízkou účinností, investice do technologií s menší potřebou ropy, otevření alternativních ropných nalezišť

3.Fiskální politika vyspělých zemí po 2. světové válce. 3.1. Pojem - fiskální politika Termín fiskální politika se začíná v ekonomii objevovat ve 30. letech minulého století. Velký podíl na tom má jiţ zmiňovaný John Maynard Keynes a také světová hospodářská krize. Právě během této krize začaly převaţovat názory, ţe trh není samoregulovatelný a nastávají situace, kdy zásahy státu jsou nevyhnutelné. Fiskální politika je součástí hospodářské politiky státu. Lze ji definovat jako aktivní nástroj státu pro ovlivňování hospodářství zejména prostřednictvím struktury a výše veřejných výdajů, transferů a daní. V praxi lze v závislosti na aktuálních cílech státní hospodářské politiky rozdělit fiskální politiku na tyto tři typy:



expanzivní – stát chce podpořit rozvoj (nastartování) ekonomiky. Obvykle stát k tomuto typu fiskální politiky přistupuje v dobách recese. Politici bohuţel mívají tendence přistupovat ke zvyšování výdajů i v předvolebních časech za účelem zalíbení voličům. Státní výdaje jsou v tomto případě obvykle vyšší neţ příjmy, nebo-li stát hospodaří se schodkem státního rozpočtu.



neutrální – ideální stav, kdy stát hospodaří neutrálně. Státní rozpočet je v tomto případě vyrovnaný. V praxi se jedná o poměrně vzácný stav rovnováhy.



restriktivní – stát omezuje své výdaje a hospodaří s přebytkem státního rozpočtu. Je vhodným nástrojem ve chvíli, kdy boj proti inflaci je prioritou před poklesem výkonu ekonomiky, nebo ve chvíli, kdy je nutné sniţovat státní dluhy. V praxi se jedná také o poměrně vzácný jev, protoţe naprostá většina vyspělých zemí hospodaří se schodky státního rozpočtu i v případě zadluţení.

3.2. Období před 2. světovou válkou Počátkem 20. století byla role státu v ekonomice velmi omezená, jak velely zásady klasicky liberálního přístupu. Podle Z. Tomeše a kol. (2008) v roce 1913 byl pro představu v USA 28

podíl státních výdajů na HDP okolo 9%. V Německu to sice byl dvojnásobek, coţ bylo způsobeno rozvojem sociálních programů zahájených v 19. století kancléřem Otto von Bismarckem, ale stále v porovnání s dnešní situací se jedná o zanedbatelnou hodnotu. Těmto hodnotám samozřejmě odpovídaly i daňové kvóty. Federální vláda USA v roce 1913 zavedla progresivní daň z příjmu, jejíţ výnos byl vyuţit jako důleţitý zdroj pro financování nákladů spojených s první světovou válkou. Nejniţší sazba daně pro příjmy od 4000 do 6000 dolarů byla ve výši 1%. Do roku 1918 vlivem válečných výdajů stoupla nejniţší sazba na 6%. Rostla progresivita daně, coţ znamenalo pro příjmy nad 750.000 dolarů uţ 76% daň. Po válce došlo k postupnému poklesu daňové zátěţe, nicméně jiţ se nevrátila na původní hodnoty. Přesto státní federální rozpočet vykazoval po celá dvacátá léta přebytky. Jak jiţ výše uvedeno třicátá léta a světová krize znamenaly obrat a ve většině vyspělých zemí docházelo k výraznému růstu role státu v ekonomice. Druhá světová válka tento trend upevnila z důvodu nutných výdajů do vojenského průmyslu. Projevilo se to samozřejmě i na výrazně vyšším zdanění obyvatel. Přesto však státní rozpočty končily hlubokými schodky. Týkalo se to všech zemí více či méně angaţovaných v největším válečném konfliktu historie. Velmi dobře je to patrné na federálním rozpočtu Spojených států, které se aktivně účastnily války aţ od napadení Pearl Harbor v roce 1941. Vybrané ekonomické ukazatele USA v době 2. světové války (1940 - 1945) – tab. č. 6 Ukazatele HDP (%) Nezaměstnanost (%)

1940 1941 1942 1943 1944 1945 8,8 17,1 18,5 16,4

8,1

-1,1

14,6

9,9

4,7

1,9

1,2

1,9

Inflace (%)

1,1

6,6

7,8

5,4

2,3

2,6

Vojenské výdaje (% HDP)

1,7

5,6 17,8

37 37,8

37,5

Saldo rozpočtu (%)

-3,0

-4,4 -14,3 -30,3 -22,8 -21,5

Zdroj: TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika 1900-2007

Situace se výrazně nezměnila ani po skončení války, protoţe materiální škody zejména v Evropě byly obrovské. Role států na znovuobnovení infrastruktury byla nezastupitelná. Daňové příjmy byly přesunuty do těchto nezbytných aktivit. Poválečná obnova po druhé světové válce byla ve znamení poučení z katastrofálních zkušeností následků rozhodnutí vítězných mocností po té první. Politika reparací vůči poraţeným zemím byla zvolena přiměřeně s důrazem na obnovu demokracie a podpory trţního hospodářství. K poválečnému hospodářskému uspořádání významně přispěly dohoda 29

na konferenci v Bretton Woods (1944) a velkorysý americký Marshallův plán. Ve většině zemí pokračovala poválečná obnova nad očekávání.

3.3. Poválečná léta V padesátých a zejména šedesátých letech jiţ nebyly na první pohled zřejmé důvody pro tak výraznou roli státu v hospodářství a vysoké daňové zátěţe. Po dlouhých letech se jednalo o z ekonomického pohledu klidné a stabilní období s výrazným růstem produktivity a hospodářství. K výraznému poklesu role státu však nedošlo. Naopak lze tyto dvě dekády označit za „zlaté“ období aktivní fiskální politiky. Státy financovaly rozsáhlé sociální programy do té doby nemyslitelné. Většina zemí přes poměrně vysoké zdanění a neustálé zvyšování finančních prostředků v poměru k hrubému domácímu produktu „přerozdělovaných“ přes státní rozpočet hospodařila s deficity. Velká Británie i USA byly typické země, kde keynesiánské myšlenky dopadly na úrodnou půdu. Aktivní ovlivňování agregátní poptávky, důraz na nízkou úroveň nezaměstnanosti a rozvoj sociálních programů. To bylo charakteristické pro Velkou Británii jiţ od konce 40. let a pro USA zejména v 60. letech, kdy úřadovali demokratičtí prezidenti Kennedy a Johnson. Po ukončení války Velká Británie patřila k těm méně postiţeným evropským zemím. Poměrně rychle dosáhla britská ekonomika předválečných parametrů. Po roce 1945, kdy zemi řídila labouristická vláda, došlo dokonce k vlně znárodnění. Ta se týkala především energetického, dopravního a telekomunikačního odvětví. Mezi znárodněné však patřila i Bank of England. Významné kroky byly podniknuty i v sociální oblasti. Byly zahájeny poměrně rozsáhlé sociální programy zaměřené na vzdělání, nezaměstnanost, oblast důchodů a v neposlední řadě i zdravotnictví. Rozsah těchto kroků dobře charakterizuje růst výdajů na sociální sluţby. V předválečném období činily výdaje na sociální sluţby 2,3%, v roce 1948 tato hodnota dosahovala 10% a na další dvojnásobek se podíl zvýšil v letech sedmdesátých. V tomto období byla britskými vládami praktikována tzv. stop-go politika (stop-go policy). V době niţší ekonomické aktivity vládní kabinet přijímal expanzivní opatření (kombinaci daňových a úrokových opatření s vyššími investicemi státu). Naopak v době konjunktury s moţnými negativními dopady v podobě růstu inflace nebo ohroţení stability měny vláda přijímala restriktivní ekonomická opatření.

30

Přes tyto opatření britské hospodářství ve srovnání s dalšími vyspělými zeměmi citelně zaostávalo. Podle kritiků byla jednou z hlavních příčin právě příliš velké zaměření na roli státu v ekonomice a tím podporu mnohdy neefektivních ekonomických gigantů na úkor dynamických soukromých subjektů. Porovnání HDP na obyvatele ve vyspělých ekonomikách (V. Británie = 100%) – tab. č. 7 Země

1950

1973

Velká Británie

100,0

100,0

USA

160,6

148,1

Německo

60,1

102,5

Švédsko

93,5

111,8

Japonsko

26,8

89,3

Itálie

55,7

92,1

Francie

70,5

100,7

Dánsko

93,3

105,8

Nizozemí

85,2

104,6

Zdroj: TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika 1900-2007

Ve Spojených státech byla v 50. letech státní hospodářská politika spíše v duchu klasického liberalismu. Koncem 50. let ekonomika USA začala vykazovat známky stagnace včetně mírného růstu nezaměstnanosti. Stoupenci keynesiánského přístupu vinili z tohoto vývoje státní struktury, které podle nich byli velmi pasivní a konzervativní. Svoji příleţitost získali „keynesiánci“ v 60. letech za demokratických prezidentů Kennedyho a Johnsona. Agregátní poptávka byla stimulována růstem veřejných výdajů, daňovými úlevami a politikou niţších úrokových sazeb. Všechny své záměry nestačil John F. Kennedy uskutečnit. Jeho smrt po atentátu v roce 1963 přivedla do prezidentského křesla víceprezidenta Lyndona Johnsona, jehoţ vzorem byl Franklin D. Roosvelt. Prezident Johnson kromě investičních daňových úlev prosadil rozšíření sociálních programů. Projekty „Válka bídě“ a „Velká společnost“ byly prioritně zaměřeny proti chudobě a rasismu. Nejvýznamnějšími kroky v tomto období v oblasti sociálních sluţeb však byly následující programy zdravotního pojištění pro seniory (Medicare) a pro úhradu lékařské péče pro chudé (Medicaid). Tyto programy v budoucnosti „nabobtnaly“ ve výdajích na stovky miliard dolarů ročně. Je skutečností, ţe 60. léta v USA byly dobou prosperity s poměrně nízkou

31

nezaměstnaností a vysokým růstem HDP. Problémy se začaly objevovat aţ na sklonku 60. let v souvislosti se zapojením do válečného konfliktu ve Vietnamu.

Vybrané ekonomické ukazatele USA v 60. letech 20. Století – tab. č. 8 Ukazatele

1961 1962 1963 1964 1965 1966 1967 1968

HDP (%)

2,3

6,1

4,4

5,8

6,4

6,5

2,5

4,8

Inflace (%)

1,1

1,4

1,1

1,5

1,8

2,8

3,1

4,3

Nezaměstnanost (%)

6,7

5,5

5,7

5,2

4,5

3,8

3,8

3,6

Federální výdaje (% HDP)

18,4

18,8

18,6

18,5

17,2

17,8

19,4

20,5

Saldo rozpočtu (%)

-0,7

-1,3

-0,8

-0,9

-0,2

-0,5

-1,1

-2,9

Zdroj: TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika 1900-2007

Rozdílnou fiskální politiku uplatňovalo Německo. V 50. letech výrazně sníţilo daňovou zátěţ. Na druhou stranu zvyšovalo veřejné výdaje, které v 50. letech směřovaly zejména do bytové výstavby. Přesto veřejné rozpočty byly po celou dekádu přebytkové. Příznivý vývoj německé ekonomiky přetrvával aţ do poloviny 60. let. Rok 1966 přinesl nečekanou recesi, na níţ němečtí představitelé reagovali přijetím zákona na podporu stability a růstu. Podle Z. Tomeše a kol. (2008) zavazoval Spolkové úřady a jednotlivé země k dosahování hospodářských cílů (hospodářský růst, zaměstnanost, cenová stabilita a vnější rovnováha) a jeho součástí byla i moţnost dohodovacího řízení, které bylo určeno pro všechny skupiny a instituce podílející se na hospodářském procesu. Podíl veřejných výdajů na HDP v Německu 1960-1973 (obr. č. 4)

Zdroj: TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika 1900-2007

Poválečná Francie patřila k hospodářsky zaostalejším zemím. Z toho vyplývající předpoklady k rychlejšímu růstu francouzské hospodářství vyuţilo. Došlo k razantní modernizaci 32

průmyslu, k přesunu pracovních sil ze zemědělství a v neposlední řadě k významnému zvýšení produktivity. Silný centralismus a snaha státu aktivně ovlivňovat hospodářský vývoj vedl těsně po válce k zavedení tzv. indikativního plánování. Narozdíl od centrálního plánování ve východním (socialistickém) bloku tato forma plánování nebyla pro nikoho závazná. Byla to snaha vlády o transparentní vyjádření hospodářských cílů a priorit. Celková hospodářská politika Francie byla státem

tradičně silně ovlivňována a v tomto období tomu nebylo jinak. Euforie

z poválečných úspěchů vyprchala v roce 1968, kdy vlna studentských revolt, odborářských stávek a protestů vedly k paralyzaci francouzského hospodářství. Vládní reakce na tyto levicové protesty spočívala ve zvyšování mezd, zkrácení pracovního týdne a indexaci mezd. Mnohé z toho se Francii nevyplatilo v 70. letech. Další země, jejíţ trh patří od poloviny 20. století k nejvýznamnějším, patřila po válce k poraţeným mocnostem. Japonsko bylo do roku 1952 okupováno USA. Spojené státy měly za cíl ve válkou zdecimovaném Japonsku posílit demokracii a vytvořit prosperující trţní hospodářství. Úspěch v boji s vysokou inflací, která měla velmi nepříznivý dopad na export, si vyţádal restriktivní opatření státu. Celkově nízké státní výdaje na HDP byly pro Japonsko typické aţ do 70. let. Nicméně role státu při „raketovém“ růstu byla významná. Spočívala zejména ve strukturální politice a plánovacím procesu. Strukturální politice byla v Japonsku věnována velká pozornost. Zabývala se vazbami mezi hospodářskými oblastmi a

celkovou racionalizací. Klíčovým „hráčem“ v této oblasti byl Úřad pro ekonomické

plánování.

Japonsko

od

války

vyuţívá

indikativní

plánování

jako

formulace

makroekonomických hospodářských cílů. Ty jsou dále rozpracovávány do plánů z časového hlediska členěné na tři typy (krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé). Vysoká tempa růstu japonského hospodářství vedla k tomu, ţe jiţ během 60. let se Japonsko stalo ekonomickou velmocí. Fiskální politika byla v tomto období velmi konzervativní. Velký podíl na japonském „zázraku“ měl významný import kapitálu později spojený s neobyčejně vysokou úrovní úspor obyvatelstva a schopností tyto prostředky efektivně investovat. To vše vedlo k obrovským přebytkům v obchodní bilanci. Ani Japonsko se však v 70. letech nevyhnulo znatelnému zpomalení hospodářského růstu.

3.4. 70. léta 20. století Celá dekáda provázená dvěma „ropnými šoky“ byla pohromou pro stoupence keynesiánského přístupu k ekonomice. Většina zemí v reakci na zmiňované krize v letech 1973 a 1979 33

aplikovala velkorysou expanzivní hospodářskou politiku s cílem zvýšit agregovanou poptávku

a

bojovat

s růstem

nezaměstnanosti.

Výsledky

se

však

nedostavovaly

a hospodářství v mnoha zemích přešlo do dosud neznámého stavu, kdy rostla inflace i nezaměstnanost a ekonomika jako celek stagnovala (tzv. stagflace). Podle Z. Tomeše a kol. (2008) k růstu inflace v některých zemích (např. Velká Británie, Francie, Itálie) přispívala i schválená indexace mezd. Celé období 70. let bylo z pohledu platební bilance vyspělých zemí ve znamení velmi negativních dopadů. Snaha o stimulaci ekonomiky růstem státních investic a zvýšení výdajů v rámci sociálních transferů na straně jedné a logické sníţení daňových příjmů v době krize na straně druhé vedlo k výrazným rozpočtovým deficitům. Stabilita státních rozpočtů se začala zmiňovat jako další významný problém mnoha vyspělých ekonomik. Stimulační nástroje podle Johna M. Keynese byly nefunkční. V praxi se ukázalo, ţe ani tyto recepty nejsou všespasitelné.

3.5. Od 80. let po současnost Následující dekáda je v mnoha zemích ve znamení reforem a příklonu k monetarismu (omezení státních zásahů do ekonomiky). Nejdůleţitější světové ekonomiky „nabraly“ politicky kurs doprava. V USA to byl republikánský prezident Ronald Reagan, Německu „vládl“ kancléř Helmut Kohl a Velkou Británii reformovala „ţelezná lady“ Margaret Thatcherová. Byly i výjimky jako Francie, kde v 80. letech nastala éra levicového prezidenta Francoise Mitteranda. Přelom 80. a 90. let byl ve znamení rozpadu východního bloku a přechodu těchto zemí z centrálně plánovaných ekonomik na trţní hospodářství. Průběh v jednotlivých zemích byl různý. Bývalá Německá demokratická republika se sjednotila se Spolkovou republikou Německo, která jako bohatá a vyspělá země zajistila menšímu „bratrovi“ štědře dotovaný přechod na trţní ekonomiku. Československo a následně Česká republika volila poměrně razantní reformy provázené rozsáhlou privatizací, která však nebyla vţdy úspěšná a transparentní. Úplně odlišný průběh měl přechod na trţní hospodářství v zemích bývalého Sovětského svazu. Byl velmi odlišný v jednotlivých nástupnických státech. Na jedné straně pobaltské země (Estonsko, Lotyšsko a Litva), které se velmi rychle snaţily včlenit hospodářsky i politicky do západoevropských struktur. Největší nástupnická země Ruská federace pod vedením prezidenta Jelcina lavírující mezi trţním hospodářstvím a „divokou“ privatizací 34

významných podniků a surovinové základny Ruska provázenou vznikem nové vrstvy oligarchů. Ke vzniku autoritářských a polodiktátorských reţimů došlo v kavkazských zemích ale také i v Bělorusku. V USA byla 90. léta dobou nepřetrţitého růstu s výjimkou krátké recese v letech 1990 – 91. Naproti tomu ekonomiky Japonska a Německa se v tomto období potýkaly s vleklými problémy. Japonsko se propadlo do pasti deflace (záporné inflace) a následně do recese. Německo se potýkalo s vysokými náklady na sjednocení. Negativně se vyvíjely veřejné finance a také inflace vystoupala nad hranici 4%. Velká Británie a její libra byla v roce 1992 součástí reţimu ERM, coţ byl reţim měnových kurzů zemí, které deklarovaly zájem zavést společnou evropskou měnu. V roce 1992 se v ekonomických kruzích čím dál častěji začaly objevovat názory, ţe kurz britské libry je nadhodnocený. Centrální banka Bank of England odmítla pohyb úrokovými sazbami nebo devalvaci. Investoři začali spekulovat na pokles libry. Bank of England reagovala intervencemi ve prospěch libry, ale původní kurz se ji udrţet nepodařilo. Libra devalvovala a spekulanti, v jejichţ čele vystupoval George Soros, slavili vítězství. Velká Británie následně vystoupila z ERM. Další období pokračoval obecný růst přerušovaný krizemi, které byly lokální nebo neměly delšího trvání a byly často vnímány jako pouhá drobná „klopýtnutí“ na cestě k trvalému růstu. Fiskální politika vyspělých zemí přes většinové růsty jednotlivých ekonomik pokračovala převaţujícími deficity veřejných financí. Například naprostá většina zemí EU hospodařila opakovaně s deficity veřejných rozpočtů i v dobách růstu HDP, coţ dokumentuje následující graf. Vývoj HDP a státních rozpočtů 27 současných členů EU (1998-2007) – obr. č. 5 4,5 3,5 2,5 1,5 0,5 HDP%

-0,5

def icit v %HDP

-1,5 -2,5 -3,5 -4,5 1998

1999

2000

2001

2002

2003

Zdroj: Eurostat data, práce autora

35

2004

2005

2006

2007

Výjimkou byla část asijských zemí, kde bylo po několik let dosahováno rozpočtových přebytků. Jednalo se zejména o Čínu a některé „ropné“ arabské země. Tyto přebytky byly velmi často přeměněny na americké dolary a investovány ve Spojených státech nebo jiných zahraničních trzích.

3.6. Fiskální politika ČR O standardní fiskální politice Československa a poté České republiky (od roku 1993) můţeme mluvit aţ od roku 1990, poté co došlo k rozpadu „východního bloku“. V letech 1990–1992 probíhala transformace z centrálně plánované na trţní ekonomiku. Byla uskutečněna liberalizace cen, byla zahájena privatizace a došlo k zavedení vnitřní směnitelnosti koruny. To vše bylo doprovázeno zřetelným poklesem HDP. Ačkoliv byly rozpočty sestavovány jako restriktivní se snahou se vyhnout inflačním tlaků, skončily rozpočty v letech 1991 a 1992 deficity. Postupně rostly rozpory mezi politickými představiteli České a Slovenské republiky, coţ nakonec vedlo k rozdělení společného státu. První roky po vzniku samostatné České republiky se vyvíjely z ekonomického pohledu slibně. Česká republika patřila k premiantům mezi evropskými státy přecházejícími na trţní ekonomiku. Pokračovaly transformační kroky jako daňová reforma, privatizace, vnější směnitelnost koruny. Současně se začaly objevovat problémy v bankovním sektoru a první privatizační kauzy. Postupně klesal podíl výdajů státního rozpočtu na HDP. Vláda usilovala o sníţení státních výdajů a udrţení vyrovnaných rozpočtů. Přestoţe však byla hospodářská politika v letech 1993 – 1996 oficiálně prezentována jako restriktivní a převaţovala kladná salda státních rozpočtů, je nutné brát zřetel na skutečnost, ţe do příjmů státního rozpočtu byly započítávány i výnosy z privatizace. Zároveň v mnoha případech byly součástí smluv o privatizaci státní garance, coţ lze charakterizovat jako zatíţení budoucích výdajů státu. Od roku 1997 začal ekonomický růst v ČR prudce zpomalovat. Tento fakt měl velmi negativní dopad na příjmy státního rozpočtu. Podle Z. Tomeše a kol. (2008) situace eskalovala ve dva krátce po sobě následující „balíčky“ vládních opatření, jejichţ cílem bylo stabilizovat veřejné finance. Opatření spočívala zejména v omezení investičních výdajů, mezd v rozpočtových organizacích a dalších škrtech státních výdajů. Situaci komplikovala politická nestabilita a rozsáhlé povodně, které zasáhly zejména Moravu. Přes přijatá opatření skončil státní rozpočet za rok 1997 v deficitu. Rok 1998 nepřinesl zásadní změnu. Ekonomika ČR

36

stagnovala a začala se zvyšovat i nezaměstnanost, coţ byl dosud nepoznaný jev. Navíc stále palčivěji se vynořoval problém polostátních a netransformovaných bank. Státní rozpočet v roce 1999 byl schválen aţ v lednu, proto ČR několik dnů hospodařila podle rozpočtového provizória. Zásadní změnou bylo, ţe menšinový sociálně demokratický kabinet prosadil expanzivní a tedy deficitní rozpočet. Keynesiánský přístup stimulace agregátní poptávky vedl k schodku téměř 30 miliard korun, ale hospodářství se vrátilo k růstu, i kdyţ jen mírnému. Deficitní hospodaření státu se počínaje tímto obdobím stalo typickým pro ČR. Pro další léta je typické, ţe české hospodářství dosahovalo poměrně solidních růstů, ale deficity státního rozpočtu, bez ohledu na tuto skutečnost, se prudce prohlubovaly. Veřejný dluh se mezi lety 2000 – 2007 prohloubil ze 400 miliard korun na 1020 miliard. Přestoţe nutnost reforem byla častým politickým tématem, v praxi docházelo spíše k opačným krokům, které zvyšovaly státní výdaje. Schodky veřejných rozpočtů ČR v letech 1998 – 2007 (tab. č. 9) Roky 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 v%

-5,0

-3,7

-3,7

-5,6

-6,8

Zdroj: Eurostat data

37

-6,6

-3,0

-3,6

-2,6

-0,7

4. Hypotéční krize v roce 2008 a její kulminace ve světovou finanční a hospodářskou krizi 4.1. Cesta ke krizi Jak jiţ bylo částečně naznačeno počátek 21. století byl ve vyspělých zemích v převáţné míře dobou ekonomického růstu, který podle mnohých neměl nikdy přestat. Objevovaly se dokonce názory, ţe lidstvo si víceméně poradilo s ekonomickými cykly, a pokud snad nějaké krize přijdou, budou krátké, lokální a rychle zvládnutelné. Sice došlo k významným událostem, které měly dopady na světové hospodářství, ale neměly být tím, co by „růţovou“ budoucnost mohlo ohrozit. K těm nepříznivým událostem bezpochyby patřil teroristický útok na „dvojčata“ World Trade Center v New Yorku a sídlo Pentagonu ve Washingtonu v září roku 2001. Počáteční šok z neočekávaného útoku měl negativní dopad i na finanční svět. První problém související s pesimismem a obavou trhů řešil FED sniţováním úrokových sazeb. V roce 2003 se propadly aţ na 1%.

Vývoj úrokových sazeb FED k ultimu let 2000-2008 (tab. č. 10) Rok

sazba (%)

2000

6,50

2001

1,75

2002

1,25

2003

1,00

2004

2,25

2005

4,25

2006

5,25

2007

4,25

2008

0-0,25

Zdroj: www.federalreserve.gov

Druhý spočíval v zahájení války proti terorismu, která v reakci na teroristické útoky byla zahájena USA a spojenci v Iráku a Afghánistánu. Nárůst vojenských výdajů společně 38

s niţšími rozpočtovými příjmy vedl k prudkému zvyšování státního deficitu. Vojenské akce navíc nebyly úspěšné, jak se původně předpokládalo, a náklady na tyto operace se dále násobily. 4.2. Realitní „bublina“ a nástup cenných papírů CDO Politika „levných“ peněz v ekonomice USA zpočátku fungovala. Objemy úvěrů zejména do nemovitostí rostly raketovým tempem. Vývoj objemu poskytnutých hypoték v USA (tab. č. 11) Roky bil.USD

1990

2000

3,781

6,753

2002 8,361

2003 9,365

2004

2005

2006

2007

2008

2009

10,628

12,067

13,464

14,533

14,612

14,307

Zdroj: US Census Bureau

K hypotéčním úvěrům se dostávali i klienti, kteří neměli odpovídající příjmy, nebo jejich historická morálka splácení nebyla bez poskvrny. Postupně nebyly výjimkou úvěry, kdy po klientovi nebylo poţadováno ţádné doloţení příjmů a dalších obvyklých dokumentů, stále se zvyšoval i podíl poskytnuté hypotéky na odhadní ceně domu. Obvyklá hranice 80% byla postupně zvyšována a brzy nebyly výjimkou hypotéční úvěry na více neţ 100% odhadní hodnoty úvěrované nemovitosti. Navíc invence bank neznala mezí, takţe nabízeny byly například i hypotéky se splácením pouze úrokové sloţky úvěru. Všechny tyto nabídky potvrzují absolutní ztrátu soudnosti velké části amerických bankéřů a popření všech základních principů fungování risk managementu. Segment tzv. sub-prime (volný překlad - „pod nejlepšími“), coţ je název pro rizikové a druhořadé hypotéky, vzrostl mezi lety 1996 a 2006 z objemu necelých 70 miliard na téměř 600 miliard dolarů dle L. Kovandy (2010). Postupně tento segment hypotéčních úvěrů tvořil aţ 40% poskytnutých. Tento extrémní trend nemohl nemít vliv na cenu amerických nemovitostí. Realitní bublina byla „nafouknuta“ do neuvěřitelných rozměrů. Během deseti let (1997 – 2006) vzrostla cena průměrné nemovitosti o 124%. Ačkoliv historie znala mnoho podobných „bublin“, málokoho z povolaných tato situace výrazně znervózňovala. Všechny banky chtěly mít co největší podíl na poli hypoték. K tomu byl samozřejmě potřebný dostatek likvidity. Cestou k ní byla převratná inovace na finančním trhu. Tím se staly 39

takzvané strukturované cenné papíry. Ačkoliv se odborníci neshodnou na všech příčinách krize a vhodnosti či nevhodnosti jednotlivých opatření, která následovala, nad tím, ţe zmiňované cenné papíry byly pravým spouštěcím faktorem hypotéční krize v roce 2008, panuje všeobecná shoda. Strukturované cenné papíry vznikají tím, ţe se různé třídy aktiv zařadí do jednoho balíku a ty slouţí jako zástava při emisi cenných papírů, tzv. zajištěných dluhových obligací (CDO Collateralized Debt Obligation). CDO se dělí podle typu podkladových aktiv. Jedná se o bankovní úvěry, strukturované produkty (např. hypotéční úvěry), dluhopisy nebo jiné úvěrové deriváty. Takto emitované cenné papíry se označují jako strukturované z toho důvodu, ţe jejich drţitelé jsou různě zasaţeni v případě, ţe některé z aktiv v balíku, jímţ jsou ony cenné papíry kryty, zaznamená ztrátu. To se právě stalo v případě hypotéční krize, kdy rostl počet nesplácených hypotéčních úvěrů. Dalším charakteristickým rysem strukturovaných cenných papírů, která přinesla raketový vzestup jejich obliby, je jejich prioritizace. Jednotlivé tranše mají různou prioritu a od toho se i odvíjí, jak bude drţitel strukturovaných cenných papírů zasaţen v případě problému. Prioritizace vedla i k tomu, ţe i rizikové aktivní obchody byly „přibaleny" do skupiny s bezpečnějšími aktivy a i na tyto obchody v rámci prioritní tranše bylo nahlíţeno na jako bezpečné. Tento postup umoţňoval na první pohled „vymazávat“ riziko a to tím více, čím větší mnoţství aktiv podkladový balík obsahoval. Jenţe v praxi se ukázalo, ţe princip strukturovaných cenných papírů není natolik převratný, ţe by se mu podařilo eliminovat riziko. Spíše se dá říci, ţe se riziko podařilo částečně skrýt a zčásti jej přesouvá z diverzifikovatelného rizika na riziko systémové. Navíc se podařilo investiční bankéře přesvědčit, ţe konstrukce tohoto cenného papíru pravděpodobnost nástupu systémového kolapsu omezuje na zanedbatelné minimum.

40

Vývoj investovaných prostředků v CDO (v mld. USD) – obr. č. 6

Zdroj: Celent.com

Co však vedlo k tomu, ţe ani nejzkušenější bankéři zaměstnaní v těch nejprestiţnějších bankách na popsaná rizika nereagovali a zmiňované strukturované cenné papíry nakupovali velmi masivně a prakticky byly hojně zastoupeny v portfoliích většiny významných bank? Zde svoji významnou a bohuţel negativní roli sehrály i ratingové agentury. Jejich primárním úkolem je udělovat ratingová hodnocení nebo-li ohodnocovat riziko spojené s finančními instrumenty nebo jejich emitenty. Zásadní pro to, aby jejich hodnocení měla prestiţ a sluţby těchto agentur byly vyhledávány, je absolutní a nezpochybnitelná nezávislost.

4.3. Role ratingových agentur Stále probíhají a asi ještě dlouho budou probíhat diskuse „nezávislosti“ ratingů významných ratingových agentur před propuknutím krize. Jisté však je, ţe při ohodnocování strukturovaných cenných papírů selhaly. Ratingové agentury jim standardně udělovaly mimořádně vysoký rating „AAA“ , aniţ by dostatečně dbaly na kvalitu podkladových aktiv cenného papíru. Další významný neúspěch zaznamenaly ratingové agentury v souvislosti s největším světovým pojišťovacím ústavem American International Group (AIG). Zatímco investiční bankéři investovali obrovské částky do CDO, tento gigant je pojišťoval prostřednictvím tzv. credit-default swapů (CDS), coţ AIG přivedlo do existenčních problémů. Bezprostředně před hrozícím kolapsem AIG měl tento pojišťovací gigant rating na úrovni AAA. Tedy vysoce důvěryhodného a bezproblémového subjektu.

41

4.4. Předzvěst krize Velmi dlouho prakticky nikdo neviděl (nebo nechtěl vidět) všechny varovné signály. A to přesto, ţe události na realitním trhu USA vykazovaly evidentní znaky „bubliny“, jak byly známé z historie. Jakkoliv problematické hypotéky byly však „zabaleny“ do CDO se špičkovým ratingem, takţe na první pohled „nekonečný“ boom mohl pokračovat. Přestoţe naprostá většina finančníků ve velkém investovala do CDO, které generovaly báječné zisky, objevilo se v roce 2007 několik málo oponentů, kteří začali poukazovat na to, ţe současná situace můţe vést k brzkému vystřízlivění. Podle L. Kovandy (2010) za tu první, která otevřeně upozornila na to, ţe něco není zcela v pořádku, byla v říjnu 2007 finanční analytička Meredith Whitneyová. Ve své analýze předpověděla jedné z největších bank na světě, obří Citigroup, ţe bude muset v nejbliţší době sníţit výši vyplácené dividendy. Zdůvodnila to tím, ţe Citigroup závaznou výši dividendy nebude schopen pokrýt, protoţe kapitálová situace banky tomu absolutně neodpovídá. Jinak řečeno, peníze vyplácené investorům vysoko převyšují finance získávané od klientů. Její správný odhad a odvaha sdělit to světu jí kromě publicity, přineslo i označení ţeny, která svoji správnou předpovědí způsobila následující den ztrátu na světových finančních trzích ve výši 369 miliard dolarů. O tolik poklesl v přepočtu kurz akcií Citigroup jako následek úprku investorů. Banka Citigroup nakonec v lednu 2008 opravdu sníţila čtvrtletní dividendu z původních 0,54 dolaru na 0,32 dolaru na akcii. O virtuálnosti bohatství a moţných problémech v souvislosti s investicemi amerických finančních ústavů se sice opatrně spekulovalo od druhé poloviny roku 2006, ale právě Meredith Whitneyová byla první, která to sdělila přímo a označila jádro problému. Odhalila, ţe nejen trh amerických hypoték není zdravý, ale ţe celý finanční trh ţije tak trochu ve virtuální realitě s představou nekonečného růstu bez jakýchkoliv rizik. Nebyla zcela sama, kdo v době všeobecného optimismu, předpovídali krizi, ale byla to mizivá menšina. Patřili k nim například Peter Schiff (prezident investiční společnosti), Nouriel Roubini (univerzitní profesor) nebo Mark Faber (investor). Americký FED začal jiţ v polovině roku 2004 v reakci na vývoj ekonomiky a údajů o prudkém růstu úvěrů na nemovitosti postupně zdraţovat peníze. Projevila se obava centrálních bankéřů z toho, ţe levné peníze povedou k přehřátí ekonomiky a tlaku na inflaci. Úrokové sazby FEDu během dvou let vystoupaly z 1% na 5,25%. Zvýšení sazeb však dopadlo i na americké občany, kteří spláceli hypotéční úvěry. Postupně stále více z nich nestačilo splácet dluţné splátky se zvýšenými úroky. Klienti, kteří při poskytnutí hypotéky, měli příjem 42

sotva na splátky s nízkým úrokem. Při zvýšení úroků se okamţitě dostali do pasti, protoţe většina hypotéčních úvěrů byla s pohyblivou úrokovou mírou. Vzhledem k tomu, ţe jak výše popsáno, mnoţství „druhořadých“ sub-prime hypoték rostlo v minulých letech raketovým tempem, je zřejmé, ţe dopad na banky a realitní trh v USA v podobě nárůstu nesplácených hypoték byl významný. V roce 2006 začala pomalu splaskávat realitní bublina, coţ vedlo k poklesu cen nemovitostí. Proto bylo stále obtíţnější i refinancování hypoték. Tím jak rostla platební neschopnost klientů, začal vysychat peněţní tok na hypotéky navázaných cenných papírů. Investičním bankéřům masivně investujícím do strukturovaných cenných papírů začalo docházet, ţe s hodnotou CDO to bude velmi problematické. První předzvěstí toho, ţe krize je nevyhnutelně zde, byl kolaps významné americké investiční banky Bear Stearns. Tato banka patřila do tzv. velké pětky investičních bank v USA. Podle L. Kovandy (2010) za rok 2007 banka Bear Stearns navýšila své dluhy na 4,1 bilionu dolarů, coţ byla hodnota odpovídající cca 30% HDP USA. Hlavní příčinou bylo právě prasknutí realitní bubliny a následný propad hodnoty navázaných cenných papírů. V březnu 2008 došlo k převzetí Bear Stearns konkurenční JP Morgan. Toto převzetí organizoval FED, který JP Morgan k této transakci poskytl 29 miliard dolarů. Dalšími významnými „hráči“, kteří hrály nepřehlédnutelnou roli ve vzniku krize, byly hypotéční agentury Fannie Mae a Freddie Mac. První z nich vznikla ještě před druhou světovou válkou v roce 1938 jako součást „New Deal“ prezidenta Roosvelta. Druhá jako určitá protiváha v roce 1970. Oficiálně obě agentury vystupovaly jako soukromé, nicméně jejich vazby na exekutivu USA byly zřejmé. Jejich hlavním úkolem bylo vykupovat od místních bank hypotéky a tím podporovat úvěry na bydlení. V září 2008 obě agentury převzala americká vláda. Jejich záchrana přišla na více neţ 100 miliard USD.

4.5. Krize v USA Pak se jiţ neodvratně přiblíţilo 15. září 2008, které bude v historii této krize zapsáno jako den D jedné z největších krizí v historii. Další z investičních bank tzv. velké pětky Lehman Brothers tento den zbankrotovala. Další z nich Merill Lynch byla nuceně pohlcena Bank of America. A i zbylé Goldman Sachs a Morgan Stanley utrpěly obrovské ztráty a musely se přeměnit na univerzální banky. Další na řadě byl pojišťovací gigant AIG, kterého potopily jiţ zmiňované credit-default swaps (CDS). Bankrot tohoto pojišťovacího kolosu by měl nedozírný dopad na finanční sektor zejména s ohledem na dominantní postavení AIG v oblasti pojištění cenných papírů. Velmi 43

pravděpodobně by to vedlo k novému propadu cen těchto cenných papírů a další eskalaci jiţ tak dramatického stavu na finančních trzích. Záchrana přišla opět od FEDu a byla vyčíslena na 85 miliard dolarů překlenovacího úvěru od daňových poplatníků. Dramatičnost situace a překotný vývoj překvapil mnohé. Bylo zřejmé, ţe státní orgány USA musí okamţitě reagovat. Šéf FEDu tři dny po krachu Lehman Brothers měl naléhat na americké zákonodárce „Nezasáhnete-li, do pondělka už nebudeme mít žádnou ekonomiku“1. Dne 3. října byl Kongresem schválen zákon nazývaný „Troubled Asset Relief Program“ (ve zkratce TARP), kterým bylo vyčleněno 700 miliard dolarů ze státního rozpočtu na odkup problémových aktiv od bank a dalších finančních institucí. Cílem zákona bylo primárně zabránit zhroucení finančních trhů. Všudypřítomný pesimismus vedl prakticky k „zamrznutí“ obchodování mezi finančními subjekty. Dalším krokem FEDu bylo v prosinci 2008 sníţení úrokové sazby na rozmezí 0 aţ 0,25%. Přes učiněná opatření komerční banky nebyly ochotné půjčovat a celkové mnoţství peněz v ekonomice paradoxně klesalo. Aţ do března 2009 převládal na finančních trzích pesimismus. Akciové indexy se ten měsíc propadly na dno. Od té doby nastal opatrný růstový trend.

Vývoj Dow Jones indexu v letech 2005 – 2010 (obr. č. 7)

Zdroj: Stockcharts.com

1

KOVANDA, Lukáš. Příběh dokonalé bouře. str. 23

44

Celkový dopad na ekonomiku USA byl drtivý. V letech 2008 – 2010 ukončilo v USA svoji činnost více neţ 300 bank. Nezaměstnanost vzrostla z 5,8% v roce 2008 na téměř 10% na konci roku 2009. Úroveň nezaměstnanosti se okolo této hodnoty pohybuje doposud. Vývoj HDP byl krizí samozřejmě také významně ovlivněn. Nejhorší údaj zaznamenalo hospodářství Spojených států ve 4. čtvrtletí 2008, kdy došlo k poklesu o 6,8%. Zcela katastrofální následky měla krize na vývoj dluhu USA. Mezi roky 2008 – 2010 narostl státní dluh nad úroveň o 4 biliony dolarů na 14 bilionů. Dosud se neprojevily obavy mnoha ekonomů, ţe takové mnoţství „nekrytých“ dolarů na trhu ve formě dluhopisů povede k vysoké inflaci. Vybrané ekonomické ukazatele USA v letech 2005 – 2009 (tab. č. 11) Ukazatele

2005 2006 2007 2008 2009

HDP (%)

3,1

2,7

1,9

0,0

-2,6

Inflace (%)

3,4

3,2

2,8

3,8

-0,4

Nezaměstnanost (%)

5,1

4,6

4,6

5,8

9,3

-2,5

-1,9

-1,1

-3,2

-9,9

Saldo rozpočtu (HDP%) Zdroj: bea.gov

4.6. Krize v Evropě První zemí v Evropě, která pocítila dopady finanční krize byla Velká Británie. Důvodem byla propojenost finančních trhů USA a Velké Británie na straně jedné a obdoba realitní bubliny v Británii. Předzvěstí problémů byla banka Northern Rock. V souvislosti s problémy na trhu s hypotékami se tento finanční ústav dostal v září 2007 do problému se svojí likviditou. Klienti začali masivně vybírat vklady. Dne 14. září poţádala banka o pomoc s likviditou Bank of England. Následně britská vláda garantovala veškeré vklady v bance Northern Rock. V únoru 2008 došlo k faktickému zestátnění banky. Nedůvěru k bankovnímu systému v Británii řešila vláda poměrně razantně i za cenu vysokých výdajů, aby zabránila katastrofickým následkům pro ekonomiku. Finanční a hospodářská krize se velmi negativně podepsala na britské ekonomice. Zatímco inflační tlaky se podařilo eliminovat, výrazně vzrostla nezaměstnanost (na 7,8% v roce 2009). Nejničivější dopad však krize měla na celkový veřejný dluh. Za sedm let od roku 2002 vzrostl na téměř dvojnásobek.

45

Vývoj státního dluhu Velké Británie vůči HDP v letech 2002 – 2009 (tab. č. 12)

Rok %

2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 37,5

39,0

40,9

42,5

43,4

44,5

52,1

68,2

Zdroj: statistics.gov.uk

Jeden z nejdramatičtějších průběhů krize zaţil ostrov gejzírů - Island. Počátkem 21. století islandské banky prošly ohromující expanzí. Kromě nebývalé úvěrové aktivity, která vedla k prudkému růstu zadluţení islandských domácností, rozšířily islandské banky svoje aktivity do zahraničí. V září 2008 krátce po vypuknutí krize v USA se jako první z islandských bank dostala do problému banka Glitnir. To mělo vliv na kurz islandské koruny. Islandská centrální banka se snaţila po mírné devalvaci kurz zafixovat ale neúspěšně. Bankovní systém prakticky zamrzl. Jiţ počátkem října musela islandská vláda převzít druhý a hned poté i třetí největší bankovní ústav v zemi. Největší islandská banka Kaupthing musela narychlo získat finanční injekci ze zahraničí. Sanace bankovního sektoru přivedla Island prakticky na pokraj bankrotu. Po horečných jednáních o finanční pomoci získala islandská vláda úvěr od Mezinárodního měnového fondu a skandinávských zemí ve výši více jak 2 miliardy dolarů. Kromě drastických ekonomických dopadů měla krize i důsledky politické. V květnu 2009 proběhly předčasné volby a nově zvolený parlament rozhodl o podání přihlášky do EU. Do Německa přišla krize jako do mnoha jiných v roce 2008 prostřednictvím problémů některých bankovních ústavů. Německé banky také aktivně investovaly do problematických cenných papírů. Do největších potíţí se v září 2008 dostala druhá největší německá hypotéční banka Hypo Real Estate AG. Příčinou byl nedostatek likvidity. V reakci na problémy přijala německá vláda záchranný plán pro bankovní sektor ve výši téměř 500 miliard eur. Klíčovou část ve výši 400 mld. euro tvořila státní garance mezibankovních úvěrů. Stejně jako jiné země i Německo zaznamenalo v oblasti finančnictví „zamrznutí“ poskytování mezibankovních úvěrů. Tento krok směřoval k odstranění paniky a nedůvěry. Ani německé hospodářství se nevyhnulo propadu. V roce 2009 německá ekonomika zaznamenala pokles (-4,7%). Česká republika pocítila finanční a hospodářskou krizi trochu odlišně od většiny vyspělých zemí. Na trhu realit nedošlo k takovému přehřátí jako v mnoha jiných zemích a zejména banky v ČR se jako jedny z mála nedostaly do potíţí, které by musely být řešeny státní pomocí za peníze daňových poplatníků. Důvodem bylo, ţe české banky si „očistným“ 46

obdobím jiţ prošly na přelomu století a neinvestovaly mohutně do rizikových cenných papírů. Určité nebezpečí hrozilo prostřednictvím zahraničních vlastníků českých bankovních domů, ale k výrazným výkyvům ohroţujícím stabilitu našeho bankovního systému nedošlo. Následkům hospodářské krize se však Česká republika, jako země s výrazně otevřenou a proexportně zaměřenou ekonomikou, jiţ nevyhnula. Ačkoliv někteří ze státních představitelů ještě v roce 2008 byli přesvědčeni, ţe ČR zůstane „ostrůvkem“ ve středu Evropy, kterému se krize vyhne, skutečnost byla jiná. Propad exportu v souvislosti se všeobecnou skepsí a pesimismem na zahraničních trzích měl bezprostřední negativní následky pro ekonomiku ČR. V roce 2009 se hrubý domácí produkt propadl o 4,1%. Výrazně začala růst i nezaměstnanost. Z 5% v polovině roku 2008 na 8,6% v září 2009. Státní rozpočet zaznamenal v roce 2009 výrazný deficit ve výši 5,9% k HDP. Průmyslová produkce se v roce 2009 propadala o cca 20%. Jediný makroekonomický údaj, který vykazoval uspokojivé hodnoty byla inflace, která v roce 2009 dosáhla 1%.

4.7. Příčiny krize Jistě mnoho dalších let, moţná desetiletí, bude současná krize předmětem různých komentářů a analýz, jejichţ primárním cílem bude odhalit hlavní příčiny jejího vzniku a nebývalé síly. Asi nikdy nedojde k úplné shodě. Jiţ jen proto, ţe zastánci „keynesiánského“ a neoliberálního ekonomického proudu uţ nyní projevují odlišné pohledy. K těm hlavním příčinám patří: 1. Nízké úrokové sazby v USA od roku 2001 2. Úvěrová expanze přerůstající v realitní „bublinu“ 3. Nové finanční nástroje – strukturované cenné papíry (CDO) 4. Nedostatky v regulaci a selhání ratingových agentur 5. Morální hazard

4.7.1 Nízké úrokové sazby v USA od roku 2001 Koncem roku 2001 americký FED začal razantně sniţovat úrokové sazby. Došlo k tomu v reakci všeobecný pesimismus finančních trhů. Stále ještě zcela neodezněly dozvuky splasknutí internetové bubliny („dot-com bubble“). Mohutné investice do nejrůznějších internetových společností, které většinou od svého zaloţení nevydělaly ani dolar, vedly v roce 47

2001 k prudkému poklesu cen akcií všech technologických firem. Druhým a ještě důleţitějším důvodem byly zářijové teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu. FED postupně sniţoval sazby velmi razantně. Zatímco počátkem roku 2001 byla sazba FED 6,0%, koncem roku jiţ pouze 1,75%. V červnu roku 2003 se sazba dostala na pouhé jedno 1%. Trend se začal obracet aţ v červnu roce 2004, ale ještě na konci roku byla pouze 2,25%. Z dnešního pohledu je zřejmé, ţe politika levných peněz trvala příliš dlouho a významně přispěla k nebývalé úvěrové expanzi projevující se zejména v oblasti hypotéčních úvěrů.

4.7.2 Úvěrová expanze přerůstající v realitní „bublinu“ Zmiňovaná politika levných peněz v USA stála za nebývalou úvěrovou expanzí. Ta se týkala zejména hypotéčních úvěrů. Některé základy pro hypotéční krizi však byly poloţeny jiţ mnohem dříve. Obě hypotéční agentury, které hrály v krizi významnou roli, vznikly dávno před krizí. Agentura Federal National Mortgage Association (známa jako Fannie Mae) vznikla jiţ v roce 1938. V době hospodářské krize se komerční banky bály poskytovat úvěry. Státem zaloţená jako veřejná společnost měla Fannie Mae za úkol poskytovat místním bankám peníze na financování hypotéčních úvěrů. Stát tím sledoval zvýšení dostupnosti úvěrů na bydlení. Fannie Mae vytvořila sekundární trh s hypotékami. Později v roce 1970 vznikla z obdobných důvodů agentura Federal Home Loan Mortgage Corporation (známa jako Freddie Mac). Obě agentury sice oficiálně vystupovaly jako soukromé subjekty, ale obecně se předpokládalo, ţe v případě problémů by je americká vláda podpořila. V roce 1977, kdy byl prezidentem James Carter, schválil americký kongres zákon zvaný Community Reinvestment Act (CDA). Tento zákon měl za cíl zpřístupnit úvěry i skupinám obyvatel s niţšími příjmy z chudších čtvrtí, kteří by při standardním posuzování rizikovosti klienta neměli velkou naději na poskytnutí hypotéky. K plnění zákona ze strany komerčních bank bylo přihlíţeno při jejich ţádostech o fúze nebo akvizice. I kdyţ tento segment klientů nebyl jediným „viníkem“ hypotéční krize, tento zákon patřil k jednomu z mnoha impulsů, které následně vedly k popírání nejelementárnějších pravidel řízení kreditního a operačního rizika. Úvěrová expanze ve Spojených státech nabývala od roku 2001 obřích rozměrů. Celkový dluh v segmentu hypotéčních úvěrů vzrostl od roku 2000 do roku 2007 o 116% na 14,612 bilionů dolarů. V porovnání s rokem 1990 dokonce nárůst činil 277%. Tento nebývalý nárůst byl podpořen tím, ţe hypotéční úvěry získávali prakticky všichni zájemci včetně přistěhovalců a lidí, jejichţ historická splátková morálka nebyla bezvadná. Dokladování příjmů a budoucí

48

schopnosti splácet se stalo téměř nadbytečným krokem při schvalování úvěru. Obrovský rozvoj v USA zaznamenaly i další segmenty aktivních obchodů. Objem poskytnutých úvěrových limitů na kreditních kartách vzrostl za stejné období o 73% na 2,153 bilionů dolarů. Zmiňovaná expanze v úvěrech na bydlení se nemohla neprojevit v růstu cen nemovitostí ve Spojených státech. Růst ceny průměrné nemovitosti o 124% za dekádu od roku 1997 dával jasný signál o vytvoření realitní „bubliny“. Předpoklad stoupajících cen nemovitostí byl i jedním z důvodů, proč proces prověřování majetku potenciálních klientů a jejich budoucí schopnosti splácet byl omezen na minimum, pokud byl vůbec prováděn. Finanční ústavy často vycházely z toho, ţe kdyby se náhodou při splácení objevily problémy, rostoucí cena nemovitosti postačí pro uhrazení případné pohledávky.

4.7.3 Nové finanční nástroje – strukturované cenné papíry (CDO) První strukturované cenné papíry spatřily světlo světa v roce 1987. Jak jiţ uvedeno výše podařilo se přesvědčit investory, ţe strukturované cenné papíry jsou tou zázračnou investiční příleţitostí, která přináší nadprůměrné zhodnocení s podprůměrným nebo téměř ţádným rizikem. Jejich rozvoj byl velmi rychlý a vznikaly stále nové a nové typy těchto finančních instrumentů. Transformace aktiv (úvěrů) do cenných papírů, jejich řazení podle typu pokladových aktiv a celková netransparentnost kvality těchto aktiv byly jednou z hlavních příčin této krize. Přestoţe zkušenosti s těmito cennými papíry byly omezené, masivně do nich investovaly banky v celém světě včetně těch nejrenomovanějších. Strukturované cenné papíry zpočátku opravdu přinášely očekávané výnosy a v kombinaci s „AAA“ ratingem od ratingových agentur a prioritizací jednotlivých tranší to vedlo k tomu, ţe většinou i ti nejkonzervativnější investoři investovali obrovské prostředky.

4.7.4 Nedostatky v regulaci a selhání ratingových agentur Regulace ve finančním sektoru je v trţní ekonomice jedinečným nástrojem významně ovlivňující fungování jedné z klíčových oblastí hospodářství. V historii i na základě zkušeností převáţilo přesvědčení, ţe samotný trh není schopen zajistit stabilitu bankovního sektoru, a proto je nutné v této oblasti zavést přiměřenou regulaci. Pro regulaci hovoří i skutečnost, ţe finanční instituce z podstaty své činnosti hospodaří zejména s cizími zdroji, které většinou pocházejí od drobných střadatelů. 49

Posledních několik desetiletí rostl zájem investorů o stále rizikovější finanční operace s jasným cílem zvyšovat své výnosy. Podle základního trţního principu o poptávce a nabídce se objevovalo stále více a více nových finančních instrumentů. Ty byly stále sofistikovanější a jejich strukturování a prioritizace vyvolávaly často mylnou představu o optimální diverzifikaci a eliminaci rizika. Současně na překotný vývoj těchto derivátů a stále větší komplikovanost nestačily reagovat regulační orgány, coţ mělo za důsledek, ţe této oblasti finančního trhu se zčásti podařilo dostat mimo jakoukoliv regulaci. Jak jiţ bylo zmíněno podíl ratingových agentur na vzniku finanční krize je taktéţ zřejmý. Podobně jako regulační orgány nedokázaly reagovat na vznik nových cenných papírů, tak i renomované ratingové agentury selhaly. Aţ do vypuknutí krize přiřazovaly strukturovaným cenným papírům většinou ty nejvyšší ratingy, aniţ by odhalily „toxičnost“ jejich podkladových aktiv. Kauza nejexkluzivnějšího ratingu „AAA“ pro amerického pojišťovacího giganta AIG v předvečer jeho kolapsu, který musely odvracet americké státní orgány, pouze dokresluje nešťastnou roli ratingových agentur.

4.7.5 Morální hazard Termín „morální hazard“ je v odborné literatuře definován různě. Jednou z pouţívaných definic je, ţe se jedná „o situaci, kdy informovaný subjekt při maximalizaci svého užitku na finančním trhu snižuje užitek neinformovaných subjektů a nenese za to plné následky“2. Je nepochybné, ţe tento aspekt chování mnoha velkých „hráčů“ na finančním trhu patřil k příčinám vzniku finanční krize. Velmi případným přirovnáním je, ţe „bankéři prostě houfně tancovali – rozuměj, nakupovali nesplácené, a nesplatitelné, hypotéky a na ně navázané cenné papíry – dokud muzika hrála, to je dokud bylo oné likvidity na finančních trzích habaděj“3,. Finanční instituce podstupovaly neúměrné riziko v zájmu stále se zvyšujících zisků bez ohledu na moţné následky. V jejich chování lze vystopovat i upřednostňování krátkodobých cílů před těmi dlouhodobými. Velmi často je toto chování vyvoláno i motivačním systémem v těchto institucích, které jednoznačně preferuje okamţité výnosy. O morálním hazardu se na první pohled paradoxně hovoří i v oblasti bankovních regulací a pojištění. Vysoká garance pojištění bankovních vkladů můţe vést k tomu, ţe bankovní ústavy se pod dojmem této garance budou pouštět do stále riskantnějších obchodů.

2

Grantová agentura ČR. Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech. str. 24

3

KOVANDA, Lukáš. Příběh dokonalé bouře. str. 14

50

5. Státní pomoc jako nástroj pro eliminaci finanční a hospodářské krize 5.1. Role státu po vypuknutí finanční a hospodářské krize Finanční a následná hospodářská krize dospěla do takové fáze, ţe vstup státu se stal nevyhnutelný. Role státu v nejpostiţenějších zemích byla v kostce následující: krizové kroky k záchraně základů finančního systému obnovení důvěry ve finanční systém (státní garance, fondy pro banky, znovunastartování mezibankovních úvěrů, garance za vklady klientů) opatření vůči dopadům hospodářské krize změny pravidel ve finančním systému (regulace, atp.)

5.2. Specifikace státní pomoci v USA Hlavní viník krize Spojené státy čelily na podzim 2008 reálnému nebezpečí rozpadu bankovního trhu. Zákon zvaný TARP, jehoţ účelem byla sanace problémových aktiv, byl klíčovým opatřením americké vlády. Pro tento účel bylo vyčleněno 700 miliard dolarů. Prezident Barack Obama prosadil v únoru 2009 i další významný stimulační balíček zaměřený na podporu americké ekonomiky. Jeho název je „American Recovery and Reinvestment Act of 2009 (ARRA) a jedná se o nejmohutnější státní zásah v historii USA. Částka aţ 787 miliard dolarů byla určena do sedmi hlavních oblastí:



úleva rodinám (různé daňové úlevy chudším vrstvám obyvatelstva, rozšíření podpory v nezaměstnanosti, úleva rodinám při koupi prvního domu) – předpokládané výdaje 260 miliard dolarů



modernizace federální infrastruktury (podpora projektů výstavby dopravních cest a rozvoje hromadné dopravy, modernizace federálních budov) - předpokládané výdaje 83 miliard dolarů

51



rozvoj alternativních energetických zdrojů (podpora obnovitelných zdrojů, stavebních

prvků

podporujících

odolnost

proti

povětrnostním

vlivům)

-

předpokládané výdaje 22 miliard dolarů 

zdravotní péče (dotace na zajištění zdravotní péče pro nezaměstnané, pomoc státům v rámci zdravotního programu Medicaid, podpora Národního institutu pro zdraví, modernizace zdravotnických systémů) - předpokládané výdaje 138 miliard dolarů



vzdělávání (modernizace škol, podpora vzdělávacích programů) - předpokládané výdaje 117 miliard dolarů



investice do vědeckého rozvoje (dotace do vědy a výzkumu)- předpokládané výdaje 108 miliard dolarů



podpora malých podniků (podpora formou daňových pobídek) - předpokládané výdaje 54 miliard dolarů

Dalším odvětvím v USA, na které hospodářská krize dopadla výrazně byl automobilový průmysl. Jiţ v roce 2008 se tři hlavní americké automobilky (General Motors, Chrysler, Ford) potýkaly s významným poklesem poptávky. Nejhorší propad zaznamenala automobilka GM (cca 50%). Nouzový státní úvěrový rámec na pomoc automobilovému průmyslu dosáhl částky 17 miliard dolarů.

5.3. Specifikace státní pomoci v Evropě Finanční krize se ze Spojených států přenesla do celého světa velmi rychle. Evropské státy patří po USA k nejpostiţenějším. Ačkoliv se dopady na jednotlivé země lišily, ke státním zásahům v reakci na hospodářskou krizi došlo ve všech zemích.

5.3.1 Velká Británie Velká Británie jako jedna z nejpostiţenějších evropských zemí přijala několik stimulačních opatření. Na podporu finančního sektoru přijala jiţ v říjnu 2008 britská vláda záchranný plán pro britské banky v hodnotě 100 miliard liber a dalších 250 miliard liber připravených na mezibankovní úvěry pro případ potřeby hotovosti. V prosinci 2008 došlo ke sníţení úrokové míry na 2 %, o měsíc později dokonce na 1,5%, coţ představovalo rekordně nízké minimum.

52

V lednu 2009 nabídla britská vláda záruky za úvěry malým a středním firmám za 20 miliard liber. Současně představila balíček opatření na pomoc problémovému automobilovému průmyslu zahrnující garanci úvěrů v celkovém objemu 2,3 miliardy liber. Na podporu zaměstnanosti odsouhlasila britská vláda v lednu 2009 mimořádnou pomoc pro uchazeče o zaměstnání, kteří byli bez práce více neţ 6 měsíců. Hlavním opatřením byly:



finanční pobídka pro zaměstnavatele k podpoře najímání nezaměstnaných



finanční prostředky pro rekvalifikace nezaměstnaných



pomoc nezaměstnaným zakládajícím svoji firmu včetně spolufinancování při startu podnikání

Dalším krokem v boji s hospodářskou krizí byly mimořádné investice do veřejného sektoru ve výši 10 miliard liber. Tyto finance byly prioritně určeny pro školy, nemocnice a dopravní infrastrukturu (silnice a ţeleznice). V neposlední řadě je nutné zmínit i program britské vlády „Real Help for Communities“, který zahrnoval pomoc ve výši 42,5 milionů liber. Finance byly určeny pro sociální a charitativní programy v období ekonomické recese, a to zejména: 

investice do soustavy dobrovolnického poradenství pro nezaměstnané (aţ 10 milionů liber)



fond podpory poskytovatelům sluţeb v komunitách nejvíce ohroţených recesí (aţ 15,5 milionu liber)



fond na úhradu nákladů spojených s restrukturalizací firem v neziskovém sektoru (16,5 milionu liber )

5.3.2 Německo Německá vláda reagovala na finanční krizi velmi rychle řadou opatření. Jak jiţ bylo zmíněno v říjnu 2008 schválila záchranný plán pro bankovní sektor ve výši téměř 500 miliard eur. V listopadu 2008 pak následoval tzv. konjukturální balíček č.1 na podporu německé ekonomiky. Ten obsahoval: 

zřízení nových zprostředkovatelen práce (cílem bylo vést kvalifikovaný pohovor s uchazečem o zprostředkování práce co nejdříve) – opatření omezeno do 31.12.2012



prodlouţení

doby

pobírání

podpory

při

práci

na

zkrácený

úvazek

(tzv.Kurzarbeitergeld) přechodně po dobu jednoho roku dobu pobírání podpory při

53

práci na zkrácený úvazek z dosavadních 12 měsíců na 18 měsíců a tím předcházet propouštění. 

vytvoření zvláštního programu pro starší a málo kvalifikované pracovníky, kterým spolková vláda zamýšlela prostřednictvím příspěvků na mzdové náklady podnítit zájem podniků i zaměstnanců o další vzdělávání a pomoci starším a málo kvalifikovaným pracovníkům.



zvýšená podpora energetické sanace budov a energeticky efektivní výstavby pro léta 2009 - 2011 o 3 miliardy eur s cílem podpořit energeticky efektivní výstavbu a sanaci a současně dát impulzy pro hospodářský růst a zaměstnanost



zvýšení daňových odpisů u některých řemeslných výkonů (zdvojnásobení daňového bonusu na 20 % ze 6000 eur)



rozšíření moţností zvláštních odpisů pro malé a střední podniky



degresivní odpisy pro movitý majetek firem ve výši 25 % jako investiční pobídky podnikům



osvobození nových osobních vozů od daně z motorových vozidel na dobu jednoho roku vozů s první registrací (opatření s trváním do prosince 2010)



podpora programu „Zlepšení regionální hospodářské struktury“ s cílem podnítit v regionech se slabou strukturou další investice



podpora inovací navýšením účastnického kapitálu pro mladé inovativní podniky

V lednu 2009 následoval tzv. konjunkturální balíček č. 2. Tento obsáhlý souhrn opatření se zaměřoval zejména na to, aby Německo vyšlo z globální hospodářské a finanční krize posíleno. Druhý balíček obsahoval: 

úlevy domácnostem a občanům spočívající ve sníţení daně z příjmu a příspěvků na zákonné nemocenské pojištění a poskytnutí jednorázového příspěvku (dětského bonusu) rodinám pobírajícím přídavky na děti



zajištění zaměstnaností a podpora kvalifikace. Stimulace pro zaměstnavatele, aby před propouštěním byla upřednostňována práce na zkrácený úvazek. Spolková agentura práce hradila zaměstnavatelům polovinu příspěvků na sociální pojištění připadající na práci na zkrácený úvazek. Dodatečné prostředky na rekvalifikace pro uchazeče o zaměstnání, mladé lidi bez odborného vzdělání a mladistvé.

54



posílení poptávky po osobních vozech, tzv. „šrotovné“ ve výši 2500 eur při koupi nového vozidla a ekologického sešrotování minimálně 9 let starého vozidla. Platnost do 31.12.2009.



úvěrový a záruční program, podpora investic a inovací pro podniky



opatření dlouhodobé finanční politiky. Program investic s přechodným zvýšením státního zadluţení k boji proti hospodářské a finanční krizi

5.3.3 Francie Ani bankovní systém Francie se nevyhnul dopadům finanční krize. Francouzská vláda přijala na podzim roku 2008 opatření ke stabilizaci finančního sektoru spočívající ve dvou základních opatření. Suma 320 miliard eur byla vyčleněna na garanci mezibankovních vkladů. Cílem státní garance bylo podpořit v krátkodobém horizontu úvěrování a tím zajistit dostatek investičních zdrojů. Dalších 40 miliard eur bylo uvolněno pro rekapitalizaci bank. Tento krok byl proveden formou úpisu podřadných dluhopisů u francouzských bank. Výměnou za to musely banky přislíbit navyšování úvěrů pro domácnosti i firmy. Opatření vůči následné globální ekonomické krizi byla přijata počátkem roku 2009. Klíčová opatření se týkají následujících oblastí:



udrţení zaměstnanosti (zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku při částečné zaměstnanosti)



paušální příspěvek pro zaměstnance, kteří ztratili zaměstnání v období od 1. dubna 2009 do 31. března 2010



podpora vzdělávání zejména mladých lidí bez kvalifikace



vytvoření fondu sociálních investic se zaměřením na koordinaci snah ve prospěch zaměstnanosti a profesionálního vzdělávání



opatření ve prospěch nejchudších skupin (zvýšení rodinných příspěvků, dočasné sníţení daňové zátěţe, mimořádný příspěvek ve výši 150 euro pro vybrané rodiny s dětmi)

5.3.4 Česká republika Česká republika patřila k nemnoha zemím, která nemusela na pomoc finančnímu sektoru poskytnout prakticky ţádné prostředky. Jediným opatřením pro důvěryhodnost 55

tohoto

klíčového odvětví bylo postupné navyšování sumy pojištěných vkladů aţ na současných 100 tisíc euro do 100% výše vkladu. Následné hospodářské krizi se však jiţ ČR nevyhnula a koncem roku 2008 začala příprava opatření. Prvním byl materiál vlády nazvaný „Strategie připravenosti a akcelerace růstu“. Jeho obsahem byly čtyři základní cíle: 

obnovit důvěru ve finanční sektor



předejít a eliminovat rizika ze světové finanční krize



nalézt impulzy k růstu ekonomiky



nalézt nástroje ke stabilizaci a zpruţení ekonomického prostředí

Následně počátkem roku 2009 byl zřízen poradní orgán vlády pod snadno zapamatovatelným názvem NERV (Národní ekonomická rada vlády). NERV byl tvořen ekonomickými odborníky a jejich první aktivitou byla spolupráce na tvorbě tzv. „Národního protikrizového plánu vlády“. Jednalo se o soubor prorůstových, stimulačních opatření v reakci na celosvětovou hospodářskou krizi. Kroky byly zaměřeny do sedmi oblastí: 

daně a odvody (sníţení sazeb sociálního pojištění, postupné sníţení daně z příjmu právnických osob v letech 2009-2010, zrušení povinnosti odvádět zálohy na daň z příjmů)



podpora podnikání a soukromých investic (rychlejší odpisy majetku, rozšíření uplatnění odpočtu DPH u automobilů pro plátce DPH, odloţení povinnosti placení záloh na daň z příjmů, urychlení vratek DPH)



podpora zaměstnanosti a dopravní obsluţnosti (sleva na sociálním pojištění placeného zaměstnavatelem, zvýšení regionální dopravní obsluţnosti v regionech s nejvyšší nezaměstnaností, vyuţití Evropského sociálního fondu pro rekvalifikaci)



podpora ekonomických a infrastrukturálních výdajů (sníţení poplatku pro přepravu za pouţívání státní dopravní infrastruktury o 20 %, sníţení energetické náročnosti budov pomocí dotačního programu, posílení dotačního programu Panel – zateplování panelových bytových domů, investice do dopravní infrastruktury ze Státního fondu dopravní infrastruktury)



podpora restrukturalizace a insolvenčních procesů (novela insolvenčního zákona – březen 2009)

56



podpora exportu, obnova a posílení úvěrových linek (garance a podpora úvěrů program Českomoravské záruční a rozvojové banky pro malé a střední podniky, navýšení základního kapitálu České exportní banky, posílení Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu )



podpora vědy, výzkumu a inovací (investice do výzkumu a vývoje)

Z výše uvedeného vyplývá, ţe plán mířil zejména do oblasti podpory podnikání, kde se v souvislosti s proexportním zaměřením české ekonomiky očekávaly problémy v podobě prudkého poklesu zahraniční poptávky. Další důleţitou součástí plánu byla i podpora udrţení zaměstnanosti zejména u nízkopříjmových skupin obyvatelstva a motivace zaměstnavatelů nesniţovat počet pracovních příleţitostí. Část z přijatých opatření bylo časově omezeno, nebo v krátké době došlo k jejich ukončení:



slevy na sociálním pojištění (zrušeny na konci roku 2009)



moţnost zrychlených odpisů majetku pro firmy (časově omezeno do 30.6.2010)

Ačkoliv mnoha firmám poskytnuté úlevy jistě pomohly, masový výpadek poptávky ve světě v reakci na hospodářskou krizi nemohly tyto kroky vykompenzovat. Mnoho firem se dostalo do významných potíţí, coţ se projevilo v poklesu ekonomiky a růstu nezaměstnanosti. To vše mělo i významně negativní dopad na příjmy a výdaje státního rozpočtu zejména v letech 2009 a 2010.

5.4. Efektivnost opatření jednotlivých zemí a dopady na státní finance Níţe uvedený přehled celkových nákladů vybraných zemí je omezen na roky 2008 – 09. Údaje vychází z dostupných zdrojů, ale nelze je povaţovat za úplné a zcela přesné. Ne všechna opatření byla aplikována v celé šíři. Část výdajů byla poskytnuta formou úvěrů, záruk nebo přímých účastí. Některé z těchto investic byly vráceny, příp. zhodnoceny. Na druhé straně je mnoho dalších nepřímých nákladů krize, které je velmi obtíţné kvantifikovat. Zde je moţno jmenovat například niţší příjmy státních rozpočtů, vyšší výdaje na sociální a zdravotní oblast.

57

Odhadované náklady vybraných zemí na opatření proti finanční a hospodářské krize v letech 2008 – 2009 (tab. č. 13)

přepočet na CZK dle ČNB k 31.12.2009

USA

Odhadované náklady

Přepočet na obyvatele v CZK

1500 mld. USD

89 158 CZK

Velká Británie

400 mld. GBP

195 475 CZK

Německo

520 mld. EUR

167 444 CZK

Francie

400 mld. EUR

164 189 CZK

Česká republika

233 mld. CZK

22159 CZK

Zdroj: bea.gov, statistics.gov.uk, konjunkturpaket.de, vlada.cz, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Protikrizová opatření ve vybraných zemích EU, wikipedia.org, práce autora

Celkové dopady státní pomoci na státní finance většiny vyspělých zemí jsou dramatické. Nekryté biliony dolarů, eur a dalších světových měn pouţité na státní intervence a další krizová opatření jsou a budou obrovským problémem pro budoucí rozvoj ekonomik těchto zemí. U některých zemí je legitimní otázkou, zda za současných podmínek budou schopni obří dluhy splatit. Týká se to jak Spojených států, tak zemí eurozóny. Problémy vývoje ekonomik některých zemí před nástupem krize byly jejím průběhem umocněny. První vlna krize dopadla velmi silně kromě Islandu i na další evropské země. Pobaltské země Estonsko a Lotyšsko odvrátily hrozbu bankrotu za cenu zahraniční pomoci a zejména drastických opatření v oblasti státních výdajů. Postupně se i v eurozóně začaly krystalizovat země, jejichţ problémy začaly přerůstat hranice těchto zemí a postupně ohroţovat stabilitu eurozóny jako celku. Nyní jsou tyto země označovány lehce pejorativní zkratkou PIIGS. Jedná se o Portugalsko, Itálii, Irsko, Řecko a Španělsko. Problémy Řecka vedly dne 9. května 2010 k vytvoření záchranného paktu eurozóny nazvaného Evropský fond finanční stability (European Financial Stability Facility). Jeho primárním cílem je zachování finanční stability v Evropě prostřednictvím poskytování finanční pomoci zemím eurozóny, které se dostanou do hospodářských potíţí. Původní výpůjční kapacita fondu se z původních 250 miliard zvýšila na aţ na současných 500 miliard euro. Tato kapacita odpovídá dle odhadů na pomoc Řecku, Irsku a případně Portugalsku. Pokud by však o pomoc poţádalo Španělsko, schválená částka by nepostačovala.

58

Celkem byly Řecku od zemí eurozóny a Mezinárodního měnového fondu poskytnuty úvěry na překlenutí současné krize ve výši 110 miliard eur. Celkový dluh Řecka se však pohybuje okolo 325 miliard eur. Problém řecké ekonomiky spočívá v dlouhodobě velkorysé sociální politice, nevýkonné a přebujelé státní sféře a celkové nekonkurenceschopnosti Řecka v podmínkách globální ekonomiky. Názory renomovaných ekonomů se poměrně vzácně shodují, ţe řecká ekonomika s největší pravděpodobností nebude schopna podmínky úvěrů naplnit a bude nucena vyhlásit řízený bankrot. Tento předvídaný scénář vyvolává velké otazníky okolo celistvosti současné eurozóny. Další zemí, která byla nucena přijmout finanční pomoc, bylo Irsko. Země, která zaznamenala v minulých desetiletích obrovský boom, doplatila na realitní bublinu a velkou angaţovanost irských bank v problematických aktivech. Výdaje na sanaci irských finančních ústavů dostaly státní finance této ostrovní země do obrovského deficitu. Irsko poţádalo Evropský fond finanční stability o pomoc. Byl dohodnut finanční rámec ve výši 85 miliard eur. Do těţko řešitelné situace se dostává i Portugalsko. Po mnoha měsících, kdy ekonomičtí experti i ratingové agentury upozorňovali na váţné problémy s financováním portugalské ekonomiky a zejména jejich dluhové sluţby, počátkem dubna 2011 Portugalsko oficiálně poţádalo o finanční pomoc. Její výše by se měla pohybovat mezi 60 – 80 miliardami euro. Ačkoliv hlavní ekonomické ukazatele Portugalska nejsou na první pohled tak znepokojivá, jako např. u Řecka a Irska, portugalská ekonomika je dlouhodobě neefektivní a nekonkurenceschopná. Hospodaření státu je dlouhodobě deficitní. Investoři i přední ekonomové postupně přestali důvěřovat portugalské vládě, ţe přes schválené úsporné balíčky bude schopna financovat splácení dluhů a změnit negativní vývoj hospodářství. Úroky emitovaných dluhopisů postupně rostly na rekordní hodnoty (7,8% s desetiletou splatností a 8,5% s pětiletou splatností). Problém Španělska spočívá, obdobně jako v mnoha jiných zemích, zejména v realitním boomu v minulých letech. Splasknutí této „bubliny“ sebou přineslo mohutný propad pro Španělsko významného stavebního průmyslu, coţ vedlo k prudkému růstu nezaměstnanosti (20,3% ke konci roku 2010). Zároveň finanční sektor začal mít obdobné problémy jako irské banky. Jedná se zejména o síť španělských spořitelních druţstev zvaných „Cajas“. Odhady moţných ztrát se pohybují mezi 30 – 180 miliard euro. Španělská vláda si je vědoma nebezpečnosti tohoto stavu pro stabilitu finančního trhu. Okolo 10 miliard euro poskytla na rekapitalizaci. Zároveň se snaţí o slučování „Cajas“. Dosud poskytnutá suma však téměř jistě nebude postačovat. Tlak na výdej dalších desítek miliard euro na rekapitalizaci problémových finančních ústavů můţe dostat španělskou státní pokladnu do velmi problematické situace. 59

Itálie je povaţována v ohroţené skupině PIIGS za „tu poslední v řadě“. Jejím hlavním problémem je celkový státní dluh k HDP, který výrazně přesahuje 100%. Navyšování státního dluhu je dlouhodobé a celková konkurenceschopnost italské ekonomiky není zárukou obratu v dohledné době. V kombinaci s pověstnou politickou nestabilitou je nyní Itálie vnímána jako jeden ze slabších článků eurozóny. Všem těmto zemím prudce stouply úroky za dluhopisy, které musí emitovat, aby byly schopny financovat státní výdaje. Vysoké úroky samozřejmě dále zatěţují státní rozpočty a významně prodraţují dluhovou sluţbu. Pokud nepomohou úspory na výdajové straně a nepodaří se dostatečně nastartovat ekonomický růst, coţ je zejména v případě Řecka a Portugalska povaţováno za nepravděpodobné, budou tyto země čelit reálné hrozbě státního bankrotu. Následné dopady na další členské země eurozóny a zejména na eurozónu jako celek v tomto případě jsou nyní těţko odhadnutelné.

Přehled vývoje deficitů státních rozpočtů vybraných zemí a skupiny „PIIGS“ v letech 2006-2009 (v procentech) – tab. č. 14 4

4

2 0

0 -2

2006

2006

-4

2007

2007

-4

2008

2008 -8

2009

-6

2009

-8 -12

-10 -12

-16

USA

Německo

Velká Británie

Francie

Česká rep.

Portugalsko

Irsko

Itálie

Řecko

2006

2,7

-1,6

-2,7

-2,3

-2,6

2006

-4,1

2,9

-3,3

-5,7

2

2007

1,9

0,2

-2,8

-2,7

-0,7

2007

-2,8

0

-1,5

-6,4

1,9

Španělsko

2008

0

0

-4,9

-3,3

-2,7

2008

-2,9

-7,3

-2,7

-9,4

-4,1

2009

-2,6

-3,3

-11,5

-7,5

-5,9

2009

-9,3

-14,4

-5,3

-15,4

-11,2

Zdroj: bea.gov, eurostat data

60

Přehled vývoje celkového státního dluhu k HDP vybraných zemí a skupiny „PIIGS“ v letech 2006-2009 (v procentech) – tab. č. 15 90

120

80

100

70 60

2006

50

2007

40

2008 2009

30 20

2006 2007

60

2008 2009

40 20

10 0

80

0

USA

Německo

Velká Británie

Francie

Česká rep.

Portugalsko

Irsko

Itálie

Řecko

Španělsko

2006

64

67,6

43,5

63,7

29,4

2006

64,7

24,9

106,5

97,8

39,6

2007

64,8

65

44,7

63,8

29

2007

63,6

25

103,5

95,7

36,2

2008

69,6

66

52

67,5

30

2008

66,3

43,9

106,1

99,2

39,7

2009

84,4

73,2

68,1

77,6

35,4

2009

76,8

64

115,8

115,1

53,2

Zdroj: bea.gov, eurostat data

61

Závěr Zkoumané období od počátku 20. století prokazuje, ţe krize jsou součástí hospodářského cyklu. V uvedené době jich svět zaţil bezpočet. Většinou se jednalo o lokální, geograficky omezené a relativně krátkodobé krize. Dvě z těchto krizí ve 20. století však byly celosvětové a významně ovlivnily hospodářství naprosté většiny světových ekonomik. Hlavní příčinou velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století byl vznik akciové „bubliny“. Přílišný optimismus vedl k nadhodnocení firem. Nevhodná opatření po prasknutí „bubliny“ (burzovnímu krachu), a zejména protekcionistická opatření jednotlivých zemí s katastrofálními dopady na mezinárodní obchod, krizi výrazně prohloubily. Definitivní cestou z krize byly enormní státní výdaje do vojenského průmyslu před zahájením a v průběhu druhé světové války. Té války, k jejímuţ vzniku právě velká hospodářská krize nepochybně přispěla. „Ropné šoky“ v 70. letech 20. století měly také globální dopady. Příčinou byla kombinace důsledků politických rozhodnutí a extrémní závislosti ekonomik na jedné surovině – ropě. Krizová opatření v podobě zvyšování agregátní poptávky ve spojení se státními investicemi se minuly účinkem. Pomohly aţ středně a dlouhodobější opatření spočívající v investicích do technologií s menší potřebou ropy, otevírání alternativních ropných nalezišť a stabilizací vývoje ceny ropy. Keynesiánský přístup k ekonomice spočívající ve zvyšování aktivní role státu ne náhodou vznikl ve 30. letech minulého století v reakci na vleklou hospodářskou krizi. Po skončení druhé světové války byla pro obnovu zničených zemí státní angaţovanost nezbytná. V mnoha zemích došlo k velmi rychlému odstranění obrovských škod a nastartování ekonomiky. Úspěšnost této strategie vedla v 50. a 60. letech dvacátého století ke zvyšování role státu v ekonomice i v dobách konjunktury hospodářství. Pokusy řešit ropné krize v 70. letech keynesiánskými recepty skončily neúspěchem, coţ vedlo k jejímu ústupu ze slávy. Zejména po druhé světové válce stále více převaţovala expanzivní fiskální politika vyspělých zemí bez ohledu na hospodářské cykly. Deficity veřejných financí a stále větší angaţovanost státu se staly typickým faktorem pro většinu vyspělých ekonomik. Finanční a hospodářská krize, která naplno propukla v roce 2008, ukázala naplno slabiny současného ekonomického systému. Její následky ponese většina zemí velmi dlouho. Zejména v podobě obrovských dluhů, které vznikly v důsledku nákladných opatření na sanaci finančních systémů a stimulaci hospodářství. Je pravděpodobné, ţe budeme svědky dalších

62

dílčích kolapsů některých zemí. Zejména s ohledem na současné zadluţení USA a mnoha zemí eurozóny nelze vyloučit ani další hlubokou celosvětovou krizi. Je zřejmé, ţe mnoho zemí bude muset pod vlivem astronomických dluhů přehodnotit výši státních výdajů, coţ povede ke sníţení sociálních výdajů. Pravděpodobně bude nutné v mnoha evropských zemích přistoupit k reformám dlouhodobě neudrţitelných penzijních systémů a zdravotního pojištění. Tyto kroky samozřejmě mohou vést i k sociálním bouřím. Dalším nebezpečím,

které

dosud

zdaleka

nepominulo,

jsou

inflační

tlaky

v souvislosti

s astronomickými výdaji na řešení krize. Ve střednědobém horizontu je moţné očekávat další přeskupení v ţebříčku nejvýznamnějších ekonomik ve prospěch „nových ekonomik“ (zejména Číny) na úkor euroatlantických zemí. Stále více bude eskalovat boj o zdroje, čímţ je myšlena voda a klíčové suroviny (ropa, uhlí, atd.). S růstem nedostatku těchto klíčových zdrojů bude stále vyhrocenější boj o nadvládu nad nimi, coţ můţe vést ke konfliktům. Je otázkou, zda půjde „jen“ o války vedené ekonomickými nástroji. Krize jednoznačně ukázala, ţe současný ekonomický systém není schopen krizím účinně předcházet, nebo alespoň tlumit jejich hloubku a dopady. Obecně lze uvést, ţe státní pomoc v případě krize můţe být efektivní za následujících předpokladů: jedná se o omezený krok ke stimulaci agregátní poptávky, jehoţ výše je pro státní finance únosná stimulační kroky jsou zaměřeny zejména do investic, nikoliv do pouhé spotřeby odpovědná hospodářská politika udrţuje v době konjunktury státní finance v přebytku nebo alespoň v rovnováze, takţe zvýšené výdaje v době krize nemají devastační účinky na státní rozpočty Intervence jednotlivých států tyto předpoklady v naprosté většině nesplňovaly. Jednalo se nejprve o obrovské finanční injekce k samotné záchraně finančních trhů (zejména USA) a obnovení elementární důvěry ve finanční instituce. Další výdaje často směřovaly na pomoc významným hospodářským odvětvím (šrotovné, atd.). Nebyl splněn ani třetí předpoklad, protoţe prakticky všechny významné země vstoupily do krize s nezanedbatelnými deficity státních financí.

63

Seznam použité literatury a zdrojů

Bibliografie 1.HOLMAN, Robert a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 2.vydání. Nakladatelství C.H.Beck, 2001. ISBN 80-7179-631-X 2.KOVANDA, Lukáš. Příběh dokonalé bouře. 1. vydání. Mediacop, s.r.o., 2010. ISSN 1804-1701 3.KRUGMAN, Paul. Návrat ekonomické krize. Nakladatelství Vyšehrad, Praha 2009. ISBN 978-80-7021-984-3 4.SMILEY, Gene. Nový pohled na velkou hospodářskou krizi. Wolters Kluwer ČR, a.s., společně s Liberálním institutem, 2009. ISBN 978-80-7357-489-5 5.TOMEŠ, Zdeněk a kol. Hospodářská politika. 1900-2007. 1. vydání. Nakladatelství C.H.Beck, 2008. ISBN 978-80-7400-002-7

Webové stránky 1. Britský statistický úřad – www.statistics.gov.uk 2. Celent – www.celent.com 3. Centrum pro rozvoj ekonomického vzdělání – www.ceed.cz 4. Česká národní banka - www.cnb.cz 5. Encyklopedie Wikipedia - www.wikipedia.org 6. Evropský statistický úřad (Eurostat) - epp.eurostat.ec.europa.eu 7. Federální rezervní systém - www.federalreserve.gov 8. Konjukturální balíčky SRN - www.konjunkturpaket.de 9. Německý finanční portál – www.boerse.de 10. OECD Factbook – www.oecd.org 11. Statistický úřad USA – www.census.gov 12. Státní výdaje USA – www.usgovermentspending.com 13. Stockcharts – www.stockcharts.com 14. Úřad práce USA – www.stats.bls.gov 64

15. Vláda České republiky – www.vlada.cz 16. Vládní agentura při ministerstvu obchodu USA (US Bureau of Economic Analysis) – www.bea.gov

Elektronické prezentace 1. ČNB. Miroslav Singer. Finanční krize: příčiny a možné dopady na českou ekonomiku. Appia 29.10.2008. 2. Grantová agentura ČR. Analýza příčin a důsledků české finanční krize v 90. letech. Praha. prosinec 2004. 3. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Protikrizová opatření ve vybraných zemích EU. duben 2009.

65