ŘEDITELKA HISTORICKÉHO ÚSTAVU AV ČR, V.V.I. PROF. EVA SEMOTANOVÁ, DRSC.
V Praze dne 7. 12. 2015 č.j. HIU-758/2015
ROZHODNUTÍ Jako příslušný orgán ve smyslu ust. § 16 odst. 3 ve spojení s ust. § 20 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“ nebo „InfZ“) jsem v rámci řízení o odvolání, které podal pan xxx dne 19.11.2015 (doručené Historickému ústavu AV ČR, v.v.i. dne 23.11.2015), proti rozhodnutí Historického ústavu AV ČR, v.v.i., č.j.: HIU-758/2015, ze dne 29.10.2015, kterým bylo rozhodnuto o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve věci žádosti žadatele pana xxx ze dne 14.10.2015, o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, a to v rozsahu bodu č. 1 žádosti, (dále jen „rozhodnutí“), rozhodla dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Odvolání pana xxx se zamítá a napadené rozhodnutí Historického ústavu AV ČR, v.v.i., č.j.: HIU-758/2015, ze dne 29.10.2015, kterým bylo rozhodnuto o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím, ve věci žádosti žadatele pana xxx ze dne 14.10.2015, o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, a to v rozsahu bodu č. 1. žádosti, se potvrzuje.
Účastníci řízení dle ust. § 27 odst. 1 správního řádu: Pan xxx (dále jen „žadatel“ nebo „odvolatel“)
Odůvodnění: I. Ze spisového materiálu, který se váže k napadenému rozhodnutí, byly zjištěny následující podstatné skutečnosti:
Žadatel zaslal Historickému ústavu AV ČR, v.v.i. žádost o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, ze dne 14.10.2015, která byla tomuto povinnému subjektu doručena dne 19.10.2015, č.j.: HIU-758/2015, („dále jen žádost“). Předmětem žádosti pod bodem č. 1. bylo poskytnutí informací, kterým zaměstnancům byla v roce 2014 vyplacena odměna ve výši 57.000,-Kč (zaměstnanec 7), 59.000,-Kč (zaměstnanec 9), 116.000,-Kč (zaměstnanec 11), 120.000,-Kč (zaměstnanec 13), 70.000,-Kč (zaměstnanec 14), 55.000,-Kč (zaměstnanec 20) a 68.000,-Kč (zaměstnanec 22), přičemž tyto údaje vychází z informací poskytnutých povinným subjektem dne 7.5.2015, a to na základě žádosti žadatele č.j.: HIU264/2015, ze dne 24.4.2015. Historický ústav AV ČR, v. v. i., jakožto povinný subjekt ve smyslu ustanovení § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, svým rozhodnutím č.j.: HIU-758/2015, ze dne 29.10.2015, v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, žádost částečně odmítl, a to v rozsahu bodu č. 1. žádosti. V ostatních bodech žádosti byly žadateli poskytnuty požadované informace, a to na základě přípisu ze dne 29.10.2015. Proti tomuto rozhodnutí podal žadatel odvolání ze dne 19.11.2015, které bylo Historickému ústavu AV ČR, v.v.i. doručeno dne 23.11.2015. Odvolání bylo podáno oprávněným subjektem ve smyslu ust. § 81 odst. 1 správního řádu a bylo podáno včas podle ust. § 83 správního řádu, tudíž je odvolání přípustné, a je možné o tomto rozhodnout jedním ze způsobů uvedených v ust. § 90 správního řádu. Povinný subjekt podle ust. § 86 odst. 2 správního řádu zaslal stejnopis ostatním účastníkům řízení ve smyslu ust. § 27 odst. 2 správního řádu, aby se k němu vyjádřili. Dle ust. § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží.
II. Ve smyslu ust. § 89 odst. 2 správního řádu bylo přistoupeno k přezkoumání rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Ve vztahu k námitce odvolatele o příslušnosti ředitele Historického ústavu AV ČR, v.v.i. k rozhodnutí o předmětném odvolání odkazuji na ust. § 20 odst. 5 InfZ ve spojení s ust. § 178 správního řádu.
Odvolatel má za to, že předmětné rozhodnutí je v rozporu s platnou judikaturou; s rozsudkem Nejvyššího správního správního soudu ČR, č.j.: 8 As 55/2012 – 62, ze dne 22.10.2014, přičemž tento jej vykládá tak, že v daném případě nebyl dán důvod provést tzv. test proporcionality. K této námitce uvádím, že se ztotožňuji s názorem prezentovaným v napadeném rozhodnutí, a to v tom smyslu, že podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, a to rozsudku rozšířeného senátu, č.j.: 8 As 55/2012 – 62, ze dne 22.10.2014, platí, že informace o platech/mzdách zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle ust. § 8b InfZ zásadně poskytují. Pouze výjimečně se jejich poskytnutí může odepřít, pokud pro to existují specifické závažné důvody, které v konkrétním případě převáží nad zájmem na transparentnosti hospodaření veřejné sféry. Z tohoto důvodu mám tak za to, že Nejvyšší správní soud ČR připustil možnost provedení testu proporcionality, a to v případě střetu dvou základních práv podle Listiny základních práv a svobod, a sice práva na informace podle čl. 17 Listiny a práva na ochranu lidské důstojnosti, soukromí podle čl. 10 Listiny. Pokud povinný subjekt ve svém rozhodnutí dále odkázal ve vztahu k nutnosti posuzovat proporcionalitu mezi právem na informace a zásahem do soukromí a povinnost státu respektovat práva na informační sebeurčení osob na judikaturu Ústavního soudu ČR (nález ze dne 20.12.2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/11, Pl. ÚS 16/98, ze dne 17.2.1999), pak nikoliv z toho důvodu, že by uvedený rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ČR, č.j.: 8 As 55/2012 – 62, ze dne 22.10.2014, byl s těmito rozhodnutími v rozporu, jak se snaží dovodit odvolatel, ale z toho důvodu, že si je vědom jejich interpretační důležitosti ve vztahu k posuzovanému případu. V této souvislosti se domnívám, že povinný subjekt přistoupil k provedení testu proporcionality v souladu s citovanou judikaturou, neboť zdůrazňuji, že se v daném případě jedná o střet dvou základních práv podle Listiny základních práv a svobod, a sice práva na informace podle čl. 17 Listiny a práva na ochranu lidské důstojnosti, soukromí podle čl. 10 Listiny. Dále považuji skutečnost, že žadatel požaduje poskytnutí informací o odměnách a. zaměstnanců, z nichž někteří jsou dle svého pracovního zařazení považováni za tzv. řadové zaměstnance, tj. zaměstnance, kteří nevykonávají žádnou rozhodovací pravomoc povinného subjektu, za povinný subjekt nejednají v závažných záležitostech navenek, a ani nerozhodují o nakládání s veřejnými prostředky povinného subjektu, b. a skutečnost, že žadatel již 24.4.2015 žádal o poskytnutí informací o tom, 1) jaká je celková výše všech odměn vyplacených v roce 2014 Historickým ústavem AV ČR, v.v.i. svým zaměstnancům z veřejných prostředků; 2) kolika zaměstnancům Historického ústavu AV ČR, v.v.i. byly v roce 2014 vyplaceny odměny z veřejných prostředků; 3) kolika zaměstnancům Historického ústavu AV ČR, v.v.i. byly v roce 2014 vyplaceny odměny v souhrnné výši od 30.000,-Kč, čerpané z veřejných prostředků a žadatel výslovně žádal o poskytnutí všech celoročních souhrnů odměn vyplacených těmto zaměstnancům bez uvedení jména a funkce
zaměstnanců, (dále jen „žádost ze dne 24.4.2015“), přičemž všechny požadované údaje byly žadateli poskytnuty dne 7.5.2015, za závažné důvody, které v daném případě umožňují provedení testu proporcionality. Pokud jde o přezkoumání samotného testu proporcionality, plně se ztotožňuji se závěry prezentovanými v napadeném rozhodnutí. V případě testu vhodnosti, bylo dostatečně uváženo a rozvedeno, zda jedině omezením práva na ochranu soukromí konkrétních zaměstnanců tím, že bude žadateli sdělena konkrétní výše odměny spolu s uvedením jejich základních osobních údajů (viz ust. § 8b odst. 1 InfZ) bude dosaženo vytčeného cíle InfZ, a to zájmu na transparentnosti hospodaření veřejné sféry, zájmu na řádné kontrole a informovanosti veřejnosti o tom, jak je s veřejnými prostředky nakládáno. Dále poukazuji na to, že v případě zaměstnanců č. 7, 9, 11, 14, 20 a č. 22 se jedná o běžné nevýzkumné nebo výzkumné pracovníky, popř. o vedoucí pracovníky, kteří nemají pravomoc rozhodovat o nakládání s veřejnými prostředky, tudíž není dán veřejný zájem na tom, aby byly poskytovány informace o osobních údajích těchto zaměstnanců. Účel zákona o svobodném přístupu k informacím, tj. zájem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky je i dle mého názoru naplněn již poskytnutím/ zveřejněním souhrnných údajů za všechny zaměstnance povinného subjektu, popř. poskytnutím informace o odměnách jednotlivých zaměstnanců, avšak v anonymizované podobě. Pokud jde o test potřebnosti, pak v daném případě existuje jiný způsob, kterým je možné dosáhnout požadovaného cíle, aniž by bylo zasaženo základní právo na ochranu lidské důstojnosti a soukromí dotčených zaměstnanců (čl. 10 Listiny základních práv a svobod), a to poskytnutím souhrnných informací o odměnách zaměstnanců povinného subjektu, popř. poskytnutí anonymizovaných informací, nikoliv však poskytnutí informací o výši odměn konkrétních osob. K testu poměřování závažnosti jednotlivých v kolizi stojících práv, závažnosti jejich možného porušení a z toho plynoucích důsledků, se rovněž ztotožňuji se závěrem, že sdělení výše odměny konkrétních osob představuje závažný zásah do soukromí těchto fyzický osob, neboť jakmile by došlo k poskytnutí těchto informací a zejména k jejich následnému zveřejnění dle ust. § 5 odst. 3 InfZ, staly by se tyto informace veřejně dostupnými, a to kdykoliv a komukoliv a nelze počítat s tím, že by z tohoto „veřejného prostoru“ zmizely. Dále nelze pominou i důsledky možné diskriminace uvedených zaměstnanců, popř. nutnost ochrany jejich vlastnického práva. Pokud tak povinný subjekt na základě provedeného testu proporcionality došel k závěru, že v daném případě je třeba dát přednost základnímu právu na ochranu soukromí jednotlivých zaměstnanců, před právem na informace, neboť dle povinného subjektu není dán veřejný zájem na poskytnutí požadovaných informací, a z tohoto důvodu žádost odmítl, pak se jedná o postup v souladu s právními předpisy i s citovanou judikaturou, a dále o závěr věcně správný. K námitce odvolatele, že ve výroku rozhodnutí není plně a správně citován předmětný bod č. 1. žádosti (neuvedení zaměstnance č. 13), uvádím, že jde o zřejmou nesprávnost, a v tomto
smyslu bylo postupováno dle ust. § 70 správního řádu s tím, že bylo vydáno opravné rozhodnutí. Povinný subjekt nepopírá, že se v případě zaměstnance č. 13 nejedná o tzv. řadového zaměstnance, což je zřejmé z výčtu zaměstnanců č. 7, 9, 11, 14, 20 a č. 22, str. 3 napadeného rozhodnutí), nicméně v případě tohoto zaměstnance bylo poskytnutí informací o jeho totožnosti odmítnuto z důvodu šikanózního výkonu práva. III. K dalším dílčím námitkám odvolatele uvádím: Jak již bylo uvedeno výše, plně se ztotožňuji s provedeným testem proporcionality s tím, že účel zákona o svobodném přístupu k informacím, tj. zájem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky je naplněn již poskytnutím/ zveřejněním souhrnných údajů za všechny zaměstnance povinného subjektu, popř. poskytnutím informace o odměnách jednotlivých zaměstnanců, avšak v anonymizované podobě, neboť poskytnutí osobních údajů jednotlivých zaměstnanců nemá pro žadatele z pohledu kontroly nakládání s veřejnými prostředky žádnou přidanou hodnotu. V tomto ohledu se nejedná o svévolný výklad práva, jak uvádí odvolatel, ale o využití možnosti ochrany práva na lidskou důstojnost a soukromí dotčených zaměstnanců, kterou poskytuje citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, a to z důvodů uvedených a rozvedených v napadeném rozhodnutí, neboť příslušné rozhodnutí nelze vykládat v tom smyslu, že odvolatel má ničím neomezené právo na informace, navíc uplatňované šikanózním způsobem. Rovněž nelze připustit, aby tito zaměstnanci byli vystaveni následnému svévolnému nakládání s jejich osobními údaji (odvolatel sám uvádí, že údaje budou sloužit pro srovnávací analýzu odměňování pracovníků českých výzkumných vzdělávacích institucí). K otázce, zda má poskytnutí osobních údajů jednotlivých zaměstnanců pro žadatele z pohledu kontroly nakládání s veřejnými prostředky nějakou přidanou hodnotu, uvádím, že byť je odvolatel „promovaným historikem“, nemá zejména potřebné znalosti a zkušenosti s každodenní prací jednotlivých zaměstnanců, a nemůže tudíž bez dalšího provést hodnocení splnění jejich pracovních úkolů, resp. přiměřenosti celoroční výše jejich odměn. V tomto se rovněž plně ztotožňuji se závěry napadeného rozhodnutí. Pokud jde o námitku, ve vztahu ke zdůraznění skutečnosti, že dotčení zaměstnanci nejsou veřejně činnými osobami, pak uvádím, že tito zaměstnanci jsou si vědomi, že se na ně mohou vztahovat příslušná ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, stejně tak jsou však tito zaměstnanci seznámeni se závěry Nejvyššího správního soudu ČR v tom smyslu, že jim v odůvodněných případech není odepřeno právo na ochranu lidské důstojnosti a soukromí, přičemž je zřejmé, že u těchto zaměstnanců, kteří nejsou veřejně činnými osobami, je zájem na poskytnutí informací o jejich totožnosti nepoměrně nižší. Námitku k uvedení či doložení jakékoliv pochybnosti o neoprávněném nabytí vyplacených odměn podotýkám, že se jedná o námitku vytrženou z kontextu napadeného rozhodnutí, neboť povinný subjekt neodůvodňuje neposkytnutí informací tím, že odvolatel nepředložil
žádné důkazy, pouze konstatuje, že po provedení testu proporcionality není dán žádný další důvod k tomu, aby byla dána přednost právu na informace. Pokud jde o důvod odmítnutí žádosti – nepřiměřený výkon práva na informace, je ze správních spisů a z podaného odvolání zřejmé, že se z pohledu povinného subjektu jedná o jeho šikanózní výkon. Žadatel podal Historickému ústavu AV ČR, v.v.i., 8 žádostí o poskytnutí informací dle InfZ, a to žádosti ze dne 13.4.2015, 24.4.2015, 20.6.2015, 3.7.2015, 9.8.2015, 27.8.2015, 27.9.2015, 14.10.2015. Jakožto odvolací orgán stejně jako povinný subjekt opětovně zdůrazňuji, že dne 7.5.2015 byly žadateli poskytnuty všechny požadované informace, tj. celková výše odměn, které povinný subjekt vyplatil svým zaměstnancům v roce 2014, počet zaměstnanců, kterým byly v roce 2014 odměny vyplaceny, a dále souhrnná výše odměn jednotlivých zaměstnanců za rok 2014 (a to v požadované struktuře bez uvedení jména či funkce), přičemž až následně si žadatel vybral jen některé z těchto zaměstnanců a požaduje poskytnutí jejích základních osobních údajů. Pokud jde o odvolatelem tvrzenou nečinnost, pak je ze správních spisů zřejmé, že tento podal své odvolání v rozporu se správním řádem, tudíž k těmto podáním povinný subjekt nemohl přihlížet (viz přípis povinného subjektu ze dne 9.10.2015). Předmětné jednání tudíž rovněž považuji za šikanózní výkon práva na informace a jako takový nepožívá právní ochrany, neboť povinný subjekt o všech žádostech rozhodl v souladu s právními předpisy a informace, na které měl žadatel nárok, tomuto poskytl. I v tomto bodě je tak důvod odmítnutí žádosti v souladu s právními předpisy a i judikaturou Nejvyššího správního soudu ČR. IV. Jakožto odvolací orgán ve smyslu ust. § 20 odst. 5 InfZ jsem přezkoumala napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo v rozsahu citovaného ust. § 89 odst. 2 správního řádu a dospěla jsem k závěru, že napadené rozhodnutí i samotný postup Historického ústavu AV ČR, v. v. i., je v souladu s právními předpisy a je i z věcného hlediska správné. Protože jsem neshledala důvody pro postup podle ust. § 90 odst. 1 až 4 správního řádu, odvolání jsem zamítla a rozhodnutí potvrdila.
Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu se nelze dále odvolat.
..................................................................
prof. Eva Semotanová, DrSc., ředitelka Historického ústavu AV ČR, v.v.i.
