Edice a studie Státního oblastního archivu v Litoměřicích

Edice a studie Státního oblastního archivu v Litoměřicích svazek 1

Státní oblastní archiv v Litoměřicích &

Paměti roudnických měšťanů z 18. století Brodští & Jílkové

edd. Petr Kopička Oldřich Kotyza

Litoměřice – Praha 2009

Recenzenti: prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc. prof. PhDr. Eduard Maur, CSc.

Vydavatel: Státní oblastní archiv v Litoměřicích Spoluvydavatel: , spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury

© Petr Kopička, 2009 © Oldřich Kotyza, 2009 ISBN 978-80-87271-05-6

OBSAH Předmluva ...................................................................................................................................... ?? 1 Roudnické paměti jako svědectví pohnutých časů 18. věku........................ 7 1.1 Paměti, kronika nebo letopis ............................................................................................7 1.2 Roudnické paměti jako kronikářské dílo lidové provenience či měšťanská kronika? ........................................................................................................9 1.3 Paměti Brodských a Jílků a roudnické kronikářství ................................................ 16 1.4 Problémy s komparací ..................................................................................................... 31 2. Autoři a uživatelé pamětí a jejich (mikro)svět ............................................ 35 2.1 Původ autorů ..................................................................................................................... 35 2.2 Autoři .................................................................................................................................. 57 2.2.1 Samuel Bernard a Václav Mikuláš Brodští ........................................................ 58 2.2.2 Vojtěch starší a Vojtěch mladší Jílkové .............................................................. 93 2.3 Uživatelé pamětí ............................................................................................................. 113 3.

Kritika pramenů a ediční poznámka ....................................................... 123 Edice

Paměti Samuela Bernarda a Václava Mikuláše Brodských [1744]–1782 .......................139 Paměti / Letopis rodiny Jílků 1699–1799 (1828) ............................................................... 211 Seznam použitých pramenů a literatury ................................................................................225 Seznam zkratek ................................................................................................................................... Seznam ilustrací a obrazových příloh............................................................................................

1. ROUDNICKÉ PAMĚTI JAKO SVĚDECTVÍ POHNUTÝCH ČASŮ 18. VĚKU „Kdybychom lidé, stvoření boží, nejměli [sic!] rozumu, paměti, řeči, umění etc., jinak bychom na světě nebyli, nežli jako hovada a ničemní beznabohové; … Máť každý v tom svědomí zachovati a poznamenati pravdu, poručiti o tom soud samému Bohu spravedlivému.“ Mikuláš Dačický z Heslova, Paměti1

1.1 Paměti, kronika nebo letopis Dá-li se v našich zemích hovořit o nějakém období, které je nejméně historicky osvětlené, tak je jím doba pobělohorská, tj. období od třicetileté války, přes obnovu zpustošené země po vládu císaře Josefa II., ne zrovna šťastně nazývané po stavebním a výtvarném slohu věkem barokním.2 Není účelem naší práce hledat příčiny tohoto stavu; to necháváme poučenějším badatelům. Naše kroky směřují především k vydání vzácných – shodou šťastných okolností zachovaných – pramenů k dějinám bývalého lobkovického města Roudnice nad Labem a jak ještě níže uvedeme, tak vlastně nejstarších kronikářských děl, která z tohoto města známe. A právě tento typ pramenů, vzniklých mimo oficiální struktury tehdejší moci, 3 v poslední době čím dál tím více upoutává jednotlivé badatele svým sdělením a je pro ně lákavou výzvou. Snaží se o pochopení myšlení tehdejších lidí a jejich chápání světa kolem nich, porozumět reakcím na podněty, které k nim z jejich okolí přicházely, a také o odhalení jejich záměrů (de facto se pokouší opatrně nazírat do duše tamějšího člověka i dění okolo něj) a svou inspiraci nacházejí v metodologii kulturní a sociální antropologie.4 Použijeme-li slova historika Josefa Petráně, tak „spíše než o hledání pravdy jako shody se skutečností bych hovořil o shodě s výpovědí pramenů v nekončící cestě za tajemstvím smyslu“. 5 Tedy v žádných pramenech nelze nalézt vskutku pravdivý obraz doby, jsou obtížně rozšifrovatelné a jejich „převyprávění“ historiky je jen mlhavým odrazem v zrcadle opravdové skutečnosti,6 nás a naše roudnické písmáky nevyjímaje. Tyto tzv. ego-dokumenty (dokumenty osobního svědectví), tj. osobní koresponden1 Eduard PETRŮ – Emil PRA ŽÁK (edd.), Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda – Paměti, Praha 1955, s. 103. 2 Zahrnovat toto období společně s dobou předbělohorskou pod širší pojem raný novověk není rovněž nejšťastnější, i když mají mnoho společného (stejně ovšem jako pozdně středověké období s předbělohorským). Z tohoto bludného kruhu periodizace dějin však není zatím východisko… 3 Tzn. „oficiální“ díla narativní povahy vedená z úřední povinnosti – městské a vrchnostenské kanceláře, církevní správa apod. Po zavedení povinnosti vedení kronik roku 1835 zákonem se řadí do těchto děl i obecní kroniky, čímž také jejich vypovídací schopnost ve výzkumu mentalit apod. značně klesá. 4 S tímto termínem někteří naši historici, kteří nepochopili metodologii a postuláty této metody, zacházejí velmi volně a de facto pod kategorii sociální a kulturní antropologie řadí téměř vše. Základní a dosti zevrubné poučení o pojmech a metodách poskytuje práce: Václav SOUKUP, Dějiny antropologie (Encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie), Praha 2004. 5 Josef PETRÁŇ: Hledání smyslu, in: J MIKULEC – M. POLÍVKA (edd.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, Díl 2, Praha 2007, s. 869. 6 K tomu s dalšími úvahami o povaze historiografie u nás např. Dušan TŘEŠTÍK, Dějiny ve věku nejistot, in: J. KLÁPŠTĚ – E. PLEŠKOVÁ – J. ŽEMLIČKA (edd.), Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003, s. 23–44.

8

PAMĚTI ROUDNICKÝCH MĚŠŤANŮ 7

ce a narativní prameny dějepisné povahy, kterými rozumíme rodinné (osobní) kroniky, autobiografie, memoáry, deníky, letopisy atd., získávají v poslední době čím dále tím více na významu. Jak na mnoha příkladech ukázal např. Jan Smetana, nelze mnohdy vyprávěcí dějepisné prameny přesně klasifi kovat, neboť nezřídka přechází jedna forma ve druhou. Často se setkáváme s tím, že písemnost začíná jako letopis, později nabývá charakteru kroniky a ke konci autorova života vykazuje znaky pamětí (memoárů) či deníků.8 S touto potíží se v poslední době potýkala např. Lenka Martínková v úvodu vydání historických záznamů pelhřimovských měšťanů – hlásného Filipa Ignáce Dremsy a zámožného měšťana Antonína Štěpána – či Jan Černý při charakteristice díla novostrašeckého učitele Václava Preinheltra, kdy na tuto otázku de facto odpověď nenašli, a tak je nazvali paměťmi, resp. kronikou v širším smyslu slova.9 Naopak literární vědci na tuto problematiku odpověděli doslova šalamounsky, tzn. chápali formu pamětí značně široce a zahrnovali do nich de facto téměř vše od letopisů po autobiografie,10 což nedávno oprávněně kritizoval v úvodu své edice autobiografických záznamů Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého jihočeský historik Josef Hrdlička,11 ovšem problém nevyřešil. Ostatně ani soudobí autoři si s označováním svých děl nedělali starosti. Např. měšťan Starého Města pražského František Václav Felíř si ve svém pětidílném spisu z let 1723–1756 s názvy jednotlivých částí hlavu nelámal. První tři označil letopisem, čtvrtý a pátý díl „krátkým poznamenáním“, přičemž u čtvrtého dílu v podtitulu naznačil, že by mohlo jít o paměti: „Sepsáno a poznamenáno ode mně níže psaného, který při tom obležení Měst pražských [1741–1742] jsem sám životně v dobrém zdraví (však dost u velké

7 Tento termín je sice pojímán o něco šířeji než „kronikářství“ v obecnějším smyslu, ovšem není zcela totožný s kategorií „narativní prameny“, neboť ty do sebe zahrnují i produkty publicistiky (letáky, noviny, časopisy) a případně i tisky epických kramářských písní apod. K vymezení kategorie narativní dějepisné prameny viz Jan SMETANA, Vyprávěcí prameny dějepisné vzniklé v Litoměřickém kraji do roku 1835, Sborník archivních prací 22, 1972, s. 226–228. 8 Jan SMETANA, Vyprávěcí prameny dějepisné, s. 227–230. 9 Lenka MARTÍNKOVÁ (ed.), Paměti pelhřimovských měšťanů z přelomu 18. a 19. století. Filip Ignác Dremsa & Antonín Štěpán, Pelhřimov 2005, s. 24–29 (kapitola „Měšťanské kroniky nebo paměti?“); Jan ČERNÝ (ed.), Novostrašecká kronika Václava Preinheltra z let 1801–1834 a další písmácké texty z přelomu 18. a 19. století v regionu. Edice vyprávěcích pramenů, Nové Strašecí – Rakovník 2008. 10 Např. Jaroslav KOLÁR (ed.), „Pamětní knížka“ Jana Piláta Rakovnického z let 1575–1605 a české paměti 16. a 17. století, Listy fi lologické 90, 1967, s. 396–397: „soudobé paměti reprezentují širokou škálu projevů od heslovitých a nesourodých privátních záznamů až po úvahově podložené paměti Dačického.“ Tyto dle našeho názoru chybné postuláty jsou dosud obhajovány a rozvíjeny dalšími autory, jako např. Jindřich GARČIČ, Paměti – tradice – skutečnost (Memoárová literatura jako jedna z forem přetváření světa), in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001. Paměti – způsob zobrazení skutečnosti. Sborník z 10. odborné konference Olomouc, 17.–18. října 2001, Brno 2001, s. 9–16; Miloslav KRBEC: Paměti jako historický pramen, in: tamtéž, s. 17–20; Michaela HORÁKOVÁ, Ke specifikaci barokních pamětí (Nad pamětmi Kocmánkovými a Paroubkovými), in: tamtéž, s. 107–115. 11 Josef HRDLIČKA , Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova, České Budějovice 2003, s. 15–22 (zvláště s. 18).

1. Roudnické paměti jako svědectví pohnutých časů 18. věku

9

12

nouzi a bídě) přítomný byl, a co se dálo, očitě sám vše spatřil.“ Přesto ani zde nejde o ryzí paměti, ale o směsku memoárů a kroniky (ne o letopis!). Naproti tomu např. česky psané dějepisné dílo učitele Františka Tomáše Spilara z Prusin u Blovic (1771–1807) nese všechny obvyklé rysy pamětí. Kantor nejprve líčí svou profesní dráhu a poté vypráví rok po roce o sběhlých příhodách obyčejného života v malém sídle. Potíž je v tom, že „paměti“ nepsal v kratším časovém úseku, ale kontinuálně a svá autobiografická data zaznamenal dodatečně. Toho si byl vědom i neznámý archivář, který německy na desky připsal, že jde sice o pamětní knihu („Gedenkbuch“), jež ale má charakter rodinné kroniky („Familien-Chronik“).13 A mohli bychom snést mnoho dalších příkladů. S tímto problémem v „typologizaci“ se setkáme i u námi vydávaných pramenů, kde zvláště u díla Brodských (u Jílků jde zcela zřetelně o letopis) není patrné, zda se jedná o měšťanskou kroniku či paměti, někdy přechází dokonce jen ve formu krátkých letopisných zpráv. O autobiografi i či rodinnou kroniku v užším smyslu slova se také nejedná, neboť především starší z nich, Samuel Bernard Brodský, píše o rodinných záležitostech více než skrovně, jeho syn Václav Mikuláš je o něco sdílnější; o svém vysokém postavení v cechu a působení v městské radě nezaznamenávají téměř vůbec nic (k tomu podrobněji v kapitolách 2 a 3). Protože spolehlivou odpověď na tuto frázi nenacházíme a je otázkou, zda se ji někdy vzhledem k charakteru pramenů podaří nalézt, lepší označení než paměti jsme nenašli. Je to problém zástupný, neboť nic zásadního neřeší…

1.2 Roudnické paměti jako kronikářské dílo lidové provenience či měšťanská kronika? Dalším problémem, který před každým editorem nutně vyvstane, je určit provenienci písemnosti. V našem případě je odpověď zdánlivě jednoduchá, neboť u roudnických písmáků jde o díla vyšlá z měšťanského prostředí, resp. z per kožešnických a ševcovských mistrů (podrobněji viz v kapitole 2) a byla sepsána pro soukromou potřebu (případně rodiny). Potíž nastává v otázce, zda náleží do dnes historiky vyzdvihovaných a hojně využívaných – i když nesnadno uchopitelných – pramenů lidové provenience 18. a 19. století. S nadsázkou lze říci, že při určitém pohledu se dá pod tento termín uschovat vše od neumělých „lidových“ malůvek šlechtice ovlivněného okolní „lidovou“ produkcí po květy zkrášlenou výzdobu výrobků městského hrnčíře, dějepisné spisování chalupníka nebo rýmování prostého veršotepce. Toho si byl vědom i anglický sociální historik Peter Burke, který to snad nejlépe vyjádřil v předmluvě k přepracovanému vydání své knihy o lidové kultuře: „Protože pojem ,lidový‘ vede k takovým obtížím, měli by se historici 12 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Biskupské sbírky Litoměřice – tzv. Valdštejnská sbírka, sign. B I F/432 – Paměti Františka Václava Felíře, měšťana Starého Města pražského z let 1723–1756, Díl I–V (cit. místo viz Díl IV, přední papírové desky). K pamětem zatím jen stručně Josef V. BOUCHAL, František Václav Felíř a jeho letopis, Sborník historického kroužku 8/2, 1899, s. 91–95; Jan VOGELTANZ, Měnová problematika v Letopise Františka Václava Felíře, Numismatické listy 45, 1990, s. 33–45, a nepublikovaná disertace téhož autora, deponovaná na pražské FF UK. Vycházíme z Felířova autografu; edice pamětí z pera Jana Vogeltanze je v současnosti v tisku, a tudíž nám byla nedostupná. 13 Státní oblastní archiv v Litoměřicích – pracoviště Žitenice, fond Vs Mimoň – Stráž pod Ralskem, inv. č. 72 – Pamětní kniha učitele Františka Tomáše Spilara; jde o vcelku neznámý narativní pramen, psaný česky. Autor se narodil 22. prosince 1743 ve Starém Plzenci a zemřel v Prusinech 16. října 1812, jak uvedl jeho pokračovatel (snad syn).

10

PAMĚTI ROUDNICKÝCH MĚŠŤANŮ

možná pokusit obejít bez něho.“ A jak vyplývá i z jeho níže uvedených slov, tak se přiklání i k závěrům francouzského historika Rogera Chartiera: „Historici by měli studovat nejen soubory textů nebo spíše objektů, které na počátku definují jako ,lidové‘, ale raději specifické způsoby, jimiž byly tyto objekty přivlastněny v konkrétních místech a dobách a konkrétními skupinami.“14 Se stejným problémem se potýkala i německá historiografie, která se dnes vrátila ke specifi kaci kronikářských zápisů podle původu, resp. společenských skupin – tak hovoří o selských („bäuerliche“), měšťanských („bürgerliche“) apod. kronikách. V současnosti se v Německu i Skandinávii badatelé intenzivně věnují zvláště kronikám selské provenience 18. a 19. století. Kromě vlastních edic bylo sepsáno i mnoho cenných teoretických úvah k využití tohoto pramene.15 Je na škodu věci, že zatím tito badatelé opomíjejí komparaci těchto písemností lidí „pluhu a husího brka“16 s obdobnými, vzniklými v městském či církevním prostředí.17 Obdobně i dnešní rakouská historiografie se vyhýbá termínu lidová kronika a dává přednost při označování těchto typů pramenů hlediskům lokálním či sociálním, což se týká i jimi posuzovaných pramenů české a moravské provenience.18 Pokusme se vysledovat, kdy se termín „lidové kronikářství“ objevuje u nás. V českých zemích byl tento druh pramenů, vzniklých mimo kruhy elit,19 historiky dlouho opomíjen, i když řada z nich (především drobnějších) byla otištěna v Českém lidu, Časopise Českého muzea, Časopise přátel starožitností, v Časopise pro dějiny venkova (zvláště v příloze Selský archiv), v německých Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs i dalších periodikách a výtahy z nich se pravidelně objevovaly v nejrůznějších novinách i tiskovinách. Teprve Josef Pekař, který svým původem i dílem měl k venkovskému prostředí blízko, si po vytištění pamětí milčického rychtáře Františka Jana Va-

14 Peter BURKE, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha 2005, s. 18–27 (citované pasáže na s. 20 a 24). 15 Nejdůležitější práce z velmi obsáhlé německé i skandinávské produkce k tématu uvádí Eduard MAUR, Kronikářské záznamy lidové provenience jako historický pramen, in: Š. KA RLOVÁ – V. LIŠKOVÁ – J. STOČES (edd.), Historická dílna I. Sborník příspěvků přednesených v roce 2006, Plzeň 2006, s. 76–77, pozn. 2–4. Nutno poctivě přiznat, že řada z E. Maurem uvedených publikací nám byla v době psaní této edice nedostupná až na výjimku – antologii ze selských kronik s mnoha zajímavými metodickými postřehy k tématu od Jana PETERSE (Mit Pflug und Gänsekiel. Selbstzeugnisse schreibenden Bauern. Eine Anthologie, Köln – Weimar – Wien 2003). 16 Parafráze názvu knihy Jana Peterse, uvedené v předchozí poznámce. 17 Obdobně považuje toto za nedostatek i E. MAUR, Kronikářské záznamy, s. 77 (zde jen o komparaci mezi selskými a městskými kronikami). 18 Např. Birgit STUDT, Haus- und Familienbücher, in: J. PAUSER – M. SCHEUTZ – T. WINKELBAUER (Hg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.–18. Jahrhundert). Ein exemplarischen Handbuch, Wien – München 2004, s. 753–766; Harald TERSCH, Stadtchroniken am Beispiel der „Eisenstadt“ Steyr, in: tamtéž, s. 927–938; Thomas WINKELBAUER, Österreichische Geschichte 1522–1699. Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1, Wien 2003, s. 278–281 (o českých a moravských kronikách na s. 280–281). 19 K užívání tohoto pojmu v měšťanském prostředí např. Helena PEŘINOVÁ, Od patriciátu k elitě. Definice horní měšťanské vrstvy raného novověku v posledních padesáti letech, Český časopis historický 104, 2006, s. 111–122.


11

20

váka a poté dolánského sedláka Josefa Dlaska uvědomil jejich hodnotu a v recenzích v Českém časopise historickém se pokusil vysledovat jejich myšlenkový svět a ukázat na možnost využití těchto pramenů. V žádné z těchto prací však striktně neužívá pojem lidový, ale povětšinou jen selský pramen.21 U Pekaře tedy šlo výhradně o prameny vzniklé ve venkovském prostředí, mající však mnoho společného s neoficiálními kronikami městské provenience. Tyto i další obdobné prameny, i když je nesporně znal, patrně úmyslně (snad díky jejich „prostotě“) přehlédl a o komparaci se nepokusil. Práce tohoto velkého historika dlouho nenacházela následovníka, dokonce jeho žák Zdeněk Kalista v antologii „barokní“ literární produkce, i když z jiného pohledu více než prospěšné, městské neoficiální kronikářství zcela ignoroval. O selských kronikách dokonce v rozporu s realitou (známe je již z období před rokem 1750 – viz níže) tvrdil, že „až na konci údobí barokního oživuje významněji teprve ve vrstvě selské, jež se tehdy dostává do popředí života, prožívá své velké události“, proto se jimi odmítl zabývat a výslovně zmínil pouze paměti Vavákovy a Dlaskovy.22 Teprve další z Pekařových žáků František Kutnar rozvinul myšlenky svého učitele, který, jak trefně píše Eduard Maur, „průkopnickým způsobem uplatnil metodologické podněty českého předválečného strukturalismu“.23 Oproti Pekařovi je již na Kutnarově práci vidět soustavná práce s kronikářskými prameny, jejich komparace a snaha proniknout do myšlenkového světa venkovského i prostého městského člověka. Právě jemu vděčíme za propracování termínu „lidové“ kronikářství (příp. písmáctví), nad jehož defi nicí

20 Jindřich SKOPEC (ed.), Paměti F. J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770–1816, Kniha I, část 1, 2; Kniha II, část 1, 2; Kniha III, část 1–3, Kniha IV a Kniha V, Praha 1907–1938 – dotištěno pouze do 12. srpna 1810, šestá a sedmá kniha (od 19. srpna 1811 do 10. dubna 1816) dosud zůstávají jen v rukopise, i když se historikové od 90. let 20. století zaklínají, že se na jejich vydání pracuje; dosud se tak však nestalo. O Vavákovi srov. např. František KUTNAR, František Jan Vavák, Praha 1941. Mezi historiky je málo známá i Vavákova autobiografie „Popsání života Fraňka Jána Vaváka“ z roku 1796, kterou vydala Stanislava JONÁŠOVÁ-HÁJKOVÁ, Vlastní životopis F. J. Vaváka, Středočeský sborník historický 13, 1978, s. 225–258; 14, 1979, s. 123–155. Edici Dlaskových pamětí pořídil Václav VANĚK (ed.), Zápisky Josefa Dlaska, rolníka v Dolánkách u Turnova (1716–1853), Turnov 1898; tato edice byla nahrazena modernějším vydáním z pera F. KUTNARA (ed., Paměti sedláka Josefa Dlaska, Praha 1941). Rukopis Dlaskova díla je zásluhou turnovského muzea uveřejněn v digitální podobě na adrese: htt p//www.manuscriptorium.com. 21 Přetisk uveřejněn in: Josef PEKA Ř, Postavy a problémy českých dějin, Praha 1990, s. 265–300, 308–316; TÝŽ, O smyslu českých dějin, Praha 1990, s. 314–356, 365–375. 22 Zdeněk KA LISTA, České baroko. Studie, texty, poznámky, Praha 1940, s. 318. 23 E. MAUR, Kronikářské záznamy, s. 79.

12


se zamyslel i v teoretické rovině a defi noval pojmy „lid“ a „lidový kronikář“.24 „Lidový charakter těchto dobových zápisů a pamětí neruší skutečnost, že mnohé nepocházejí bezprostředně z vlastního lidového prostředí, ale že původci jejich náleželi do různých skupin tehdejší venkovské inteligence světské a duchovenské.“25 Vycházeje z tohoto stanoviska (ovlivnění lidovou kulturou zdola), tak mezi lidové písmáky zařadil např. i zámožné turnovské měšťany Meisnera a Ederera či líbeznického faráře Paroubka nebo holovouského děkana Uhlíře.26 Snad nejvíce termín lidové kronikářství „zamlžil“ etnograf Antonín Robek, držící se marxisticko-leninských postulátů tříd a třídního boje.27 Dá-li se parafrázovat, tak všichni písmáci, kteří byli utlačováni vrchností, automaticky spadali do pojmu lidový, od chalupníka, přes sedláka, měšťana a manufakturního dělníka. Šel ve šlépějích F. Kutnara, takže i on vměstnal mezi lidové kronikáře kromě vesnické inteligence (např. kunvaldského učitele Antonína Kodydka)28 i bohatší měšťany (mj. slánského purkmistra Nevěda)29 a dokonce i roudnického probošta Václava Loukotu (viz níže i v kapitole 2.3). Oproti Kutnarovi se však omezil na území Čech, ovšem stejně jako on se opíral jen o prameny vzniklé v českém jazykovém prostředí a zcela ignoroval obdobné prameny německé, i když řada z nich byla uveřejněna v drobných edicích (některé ještě

24 K nejvýznamnějším „teoretickým“ pracím tohoto autora náleží (kromě předmluvy k edici zápisků sedláka Dlaska – viz pozn. 19) – F. KUTNAR, Sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu. Trojí pohled na český lid jako příspěvek k jeho duchovním dějinám, Praha 1948; TÝŽ, Lidoví písmáci a kronikáři v národním obrození, in: Národní obrození severovýchodních a východních Čech. Sborník příspěvků z vědecké konference konané ve dnech 28.–30. června 1968 v Hradci Králové, (Fontes musei Reginaehradensis 8) Hradec Králové 1971, s. 74–79; TÝŽ, Zamyšlení nad lidovou literaturou pamětní a písmáckou, Vědecké práce Zemědělského muzea 22, 1982, s. 77–85. Je málo pochopitelné, že tento historik neoficiální kronikářství 18. století – až na Vavákovy a Dlaskovy paměti – nezahrnul do syntézy celkového vývoje našeho dějepisectví (ovšem nedostatečně jsou zpracovány i prameny předbělohorské), viz František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997 (jde o druhé doplněné vydání, první vydání pod stejným názvem vyšlo ve dvou dílech v Praze 1973 a 1977 – zde nemohlo být uvedeno jméno spoluvydavatele, tj. J. Marka, z důvodu jeho politické perzekuce). Daleko lépe dějepisectví té doby charakterizují Jan P. KUČERA – Jiří RA K, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha 1983, s. 183–200. – Není smyslem tu uvádět i další práce, kde lze vysledovat pronikání termínu „lidový“, jako např. studie literárního historika Jana Blahoslava Čapka, Bedřicha Slavíka aj. Příslušné citace i kritické zhodnocení najde čtenář v prácích Eduarda MAURA (Kronikářské záznamy, s. 78–80; TÝŽ, Vlast, národ a stát v Čechách v očích lidového kronikáře na sklonku existence tradiční společnosti (1740–1830), in: K. MALÝ – L. SOUKUP (edd.), Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918. Sborník příspěvků, Praha 2006, s. 250–252). 25 F. KUTNAR, Zamyšlení nad lidovou literaturou pamětní, s. 79. 26 Viz shora citované Kutnarovy práce. Edice děl uvedených písmáků pořídili Josef Vítězslav ŠIMÁK (ed.), Paměti V. A. Meisnera 1538–1744, Od Ještěda k Troskám 1, 1923, s. 174–182, 214–219; TÝŽ (ed.), „Rozličné paměti“ Ant. Fr. Ederera, souseda turnovského, z l. 1753–1807, tamtéž 2, 1923/1924, s. 119–124; Václav Beneš TŘEBÍZSKÝ (ed.), Paměti Jiřího Václava Paroubka, někdy vikáře a faráře v Líbeznicích (1740–1774), Sborník historický 2, 1884, s. 240–246, 303–313, 367–372; 3, 1885, s. 40–48, 73–87; Ludvík DOMEČKA (ed.), Z pamětí Fr. Mart. Uhlíře, děkana holovouského, Hradec Králové 1902. 27 Snad nejdogmatičtěji v práci Otakar NAHODIL – Antonín ROBEK, České lidové kronikářství, Praha 1960. V pozdějších pracích (viz Robkovy práce citované v následných poznámkách) tento svůj radikalismus umírnil, přesto však nepřestal útočit na jiné – dle něj politicky nespolehlivé – autory. 28 Edici tohoto zajímavého díla sestavili Vilém NEZBEDA – Jaroslav ŠŮLA (edd.), Kunvaldská kronika Antonína Kodydka (1740–1786), Choceň 1970. Rovněž tito editoři jej považují za lidového písmáka. 29 Jeho edici pořídil již dávno Josef HULINSKÝ (ed.), Záznamy purkmistra Nedvěda, in: Legendy ze Slaného a Slánska, Slaný 1931, s. 116–126; Robek toto vydání neznal a používal originál.


13

30

uvedeme). Je možné mít řadu dalších kritických připomínek k Robkově metodě práce, ovšem je neoddiskutovatelné, že náležel k našim největším znalcům vydaných i nevydaných kronikářských zápisů 18. a 19. století; svá díla nejen protkal pestrou sítí kronikářských zápisů „in extenso“, 31 ale množství z nich také – i když s nedostatečným vědeckým aparátem – edičně vydal. 32 Jak správně míní E. Maur, 33 Robek proti Kutnarovi sice nepřihlíží k Moravě a nedosahuje jeho hloubky výkladu, zato však detailní komparací venkovských a městských kronik posunuje naše poznání dále, zvláště poukazem na hluboké rozdíly názorů mezi těmito písmáky např. na josefínské reformy, které byly na vesnici vesměs vítány a ve městech vyvolávaly paniku a nesouhlas, apod. Správnost tohoto Robkova názoru však neprokazují námi vydávané paměti, zvláště Brodských. Jak Samuel Bernard, tak i jeho syn Václav Mikuláš sice pilně zapisovali do svého díla většinu vyšlých císařských patentů a dalších nařízení (např. krajských hejtmanů), ale nijak je neglosovali (viz edici i kapitolu 3). Někdo by sice mohl namítnout, že právě skutečnost jejich hojného zaznamenávání by mohla být nepřímým ukazatelem nesouhlasu s nimi. To je však jen holá spekulace. Zcela neudržitelný je také Robkův názor o akcentu některých kronikářů na české světce (resp. jen kult svatých, jimž byly zasvěceny místní kostely v kronikářově bydlišti či jeho okolí), 34 který správně E. Maur považoval za poněkud zúžený. 35 Ani v námi vydávaných pamětech není odpověď na tuto otázku zcela jasná, stejně tak ani na tolik dnes často nekriticky vyzdvihovanou barokní zbožnost. 36 A zdá se, že bude nutné tuto problematiku znovu otevřít a do jejího řešení zapojit nejen svědectví architektury a umění či literatury (převážně z církevních kruhů), ale i výpovědí všech tehdejších společenských skupin. V současnosti výpovědi tohoto typu pramenů hojně využívá E. Maur, navazující na Kutnarovu práci, kterou však rozvíjí a klade si daleko hlubší otázky – např. o vztahu národa a vlasti, geografickém horizontu kronikářů, jejich myšlení, příp. o mezích tohoto typu pramene. Jak alespoň plyne z mnoha prací tohoto badatele, tak pojem „lidový kronikář“ sice chápe obdobně jako Kutnar, ovšem je si vědom nepřesnosti tohoto 30 Zvláště v pracích A. ROBEK, Lidové zdroje národního obrození, Praha 1974; TÝŽ, Městské lidové zdroje národního obrození, Praha 1977, vše passim. Lapsus s Loukotou se nachází v první citované práci na s. 56–57, zkratky P. V. považuje za křestní jméno, i když P. označuje kněžskou hodnost (Pater) a teprve V. křestní jméno – Václav. Nonsens s Loukotou od Robka přebral do své jinak objevné práce o proměnách českých měst v osvícenecké epoše Pavel BĚLINA, Česká města 18. století a osvícenecké reformy, Praha 1985, s. 77, 111, pozn. 428, a dokonce tohoto probošta považuje za roudnického měšťana (i takový může být osud převzatých a neověřených citací). 31 Viz Robkovy práce citované v pozn. 26 a 29. 32 Z nich nejvýznamnější jsou vydány v řadě Etnografického ústavu ČSAV v Praze „Národopisná knižnice“. Srov. A. ROBEK (ed.), Lidové kronikářství na Kralupsku a Mělnicku, Praha 1974; TÝŽ (ed.), Městské lidové kronikářství na Rychnovsku I, Praha 1976; TÝŽ (ed.), Městské lidové kronikářství na Rychnovsku II, Praha 1978; TÝŽ (ed.), Lidové kronikářství na Poděbradsku, Praha 1978; TÝŽ (ed.), Lidové kronikářství na Lounsku, Praha 1979. Další množství drobných edicí vyšlo v regionálních sbornících a časopisech, jako např. Kralupské vlastivědné sešity, Vlastivědný sborník Polabí či dokonce v regionálním denním tisku. 33 E. MAUR, Kronikářské záznamy, s. 81. 34 A. ROBEK, Městské lidové zdroje, s. 164, pozn. 12. 35 E. MAUR, Vlast, národ a stát v Čechách, s. 281, pozn. 69. 36 Což platí také i pro dnes hojně používaný a ve svém přenášeném významu nesmyslný termín „barokní krajina“, kriticky viz E. MAUR, Revoluce ve výkladu historických proměn krajiny?, Český časopis historický 105, 2007, s. 619–626

14


vymezení (včetně kritiky zahraničních badatelů), a proto mnohdy název „lidový“ píše v uvozovkách. 37 Ze záznamů kronik z městského prostředí vycházel při studiu mentalit měšťanstva v osvícenské době i Pavel Bělina. Ten, ač došel k zajímavým názorům, svou práci mírně devalvoval nekritickým přejímáním některých omylů, aniž by je ověřoval „in extenso“. 38 Pro výzkum venkovského prostředí raně novověkého Hradecka záznamy zajímavým způsobem využil Jaroslav Šůla, objasňující nejen kombinací kronikářských zápisů s dalšími typy pramenů život tamějšího obyvatelstva, ale např. i dokumentující na zprávách z kronik kolísání cen obilí na kladském pomezí. 39 V poslední době bylo sepsáno mnoho studií, opírajících se o námi sledované písemnosti a sledujících reakci „zdola“ na vybrané otázky, zvláště na války v 18. a počátku 19. století. Netřeba zatěžovat čtenáře sáhodlouhými citacemi, neboť nejvýznamnější práce shrnul již dříve E. Maur.40 Studium těchto pramenů přirozeně pokračuje dále a je nutné tu zmínit zvláště dvousvazkovou monografi i Barbory Mlynaříkové, která zkoumala geografický horizont prostého člověka v letech 1740–1830.41 Práce má sice nedostatek v tom, že do zkoumaných pramenů nezahrnuje kroniky moravského původu, tudíž je vztažena pouze na Čechy, ovšem řada závěrů platí i pro námi vydávané prameny. Za použití statistických metod autorka dochází k obecnějšímu závěru, že většina událostí se sice odehrávala v nejbližším okolí kronikáře, ovšem jeho zeměpisný obzor se neomezoval jen na ně a v případě některých jevů jako válek, korunovačních a dalších panovnických rituálů či přírodních katastrof je kronikáři sledovali v celoevropském měřítku. Nic proti těmto závěrům, ale je otázkou, zda kronikář vůbec věděl, kde se příslušná krajina nachází, neboť jeho zdroje o výše uvedených událostech lze nejspíše hledat v novinářských zprávách, kramářských písních, příležitostních tiscích, státní propagandě; mohl o nich také vědět z kázání v místním kostele, od formanů a vojáků, ze „zaručených zpráv“ v hospodě či z vybubnování na obecních ryncích apod. To je zcela jistě i případ námi vydávaných roudnických písmáků, kdy např. Samuel Bernard Brodský při popisu katastrofického, tzv. lisabonského zemětřesení v roce 1755 s následnými vlnami tsunami a dalšími otřesy spojil v jedno vyprávění o události v Atlantiku či Karibiku („též v Americe v druhým dílu světa“) s Afrikou („na tom ostrově armáda arabskýho vojska“), takže výsledkem byl značně zkomolený a nesnadno rozšifrovatelný text (viz s poznámkou s. 14, edice s. …). Jinak se však geografický horizont našich písmáků od jiných nijak nelišil, jak ostatně čtenář pozná sám z edice. Z předchozího – kriticky dodáváme – rozsáhlého textu je zcela jasně patrné, že bude nutné termín lidové kronikářství v naší historiografi i buď poněkud zúžit, nebo jej zcela

37 Kromě prací zmíněných v předchozích poznámkách je nutno uvést např. E. MAUR, Ohlas napoleonských válek v českých zemích, in: I. ŠEDIVÝ – P. BĚLINA – J. VILÍM – J. VLK (edd.), Napoleonské války a české země, Praha 2001, s. 45–61; TÝŽ, 12. 5. 1743. Marie Terezie – korunovace na usmířenou, Praha 2004. 38 P. BĚLINA, Česká města 18. století; viz i pozn. 29. 39 Jaroslav ŠŮLA, Ceny obilí na kladském pomezí v letech 1696–1784 ve světle zpráv kronikářů, Český lid 56, 1969, s. 98–106; TÝŽ, Venkovský lid východního Hradecka v letech 1590–1680, (Acta musei Reginaehradensis 13), Hradec Králové 1971. 40 E. MAUR, Kronikářské záznamy, s. 78, 80–81; viz i TÝŽ, Vlast, národ a stát v Čechách, s. 251–252. 41 Barbora MLYNAŘÍKOVÁ, Geografický horizont prostého člověka v Čechách v letech 1740–1830, Svazek 1 – Text, Svazek 2 – Přílohy, Praha 2001.

Oblast centrálního Litoměřicka a Podřipska od severu (post 1841).

16


vypustit a nahradit jiným pojmem, a to buď podle lokality, či společenské skupiny.42 Ukončeme tyto úvahy konstatováním, že námi vydávané paměti mezi prameny lidové provenience zařadit nelze, i když je možné v nich nalézt celou řadu „lidových“ prvků (ostatně tak i v kronikách farních aj.). V souladu s výše uvedeným názorem Petera Burka je považujeme za kronikářské dílo/paměti městské, resp. měšťanské provenience.

1.3 Paměti Brodských a Jílků a roudnické kronikářství „Poněvadž ještě některý pamětě za předešlých let sběhlých se vynáší, které dílem napřed zaznamenané, né [sic!] ale tak gruntovně, dílem zcela opuštěné se vynachází, dílem také divné a rozličné věci, které se v tyto léta sběhly, tuto jsou sepsané. Pročež by naši potomkové též i o tom nějakou povědomost měli. Tuto se kladou.“ Takto označil plzeňský měšťan Johann Lautt ner v podtitulu „Poznamenání rozličných pamětí“ (charakterem ale spíše kroniky) pohnutky, které jej vedly k tomu, aby vzal do ruky pero a zaznamenal dávné i nedávné osudy svého města. Těmi pamětmi „napřed zaznamenanými“ myslel rukopisné dílo učeného jezuity a plzeňského rodáka Johanna Tannera „Historie urbis Plsnensis“, jehož opis svým pamětem předřadil a Tannerův spis (přirozeně latinsky) prodloužil až do roku 1780. Poté zaznamenal své česky psané „rozličné paměti“ a za ně přiřadil opisy některých listin z plzeňského archivu.43 I my se můžeme ptát, co vedlo kožešnického či ševcovského mistra k tomu, aby vzal husí brk do ruky a počal zaznamenávat příběhy svého sídla a jeho obyvatel, povětšinou svých současníků. U řady obdobných děl napoví titul nebo jakási předmluva, jak učinil Vojtěch Jílek, když opatřil své dílo titulem „Kniha pamětní, totižto na psaní všelijakých věcí, které se někdy staly“; ovšem těch pamětihodných věcí mnoho nezapsal (viz edice). V případě pamětí Brodských nám však nejméně jeden počáteční list schází a označení spisu „Paměti roudnické“ či „Raudnitzer Denkwürdigkeiten“ (viz edice) pocházejí až z doby opisu (z 1. poloviny 18. století), české snad z rukou pomocného písaře Jana Nepomuka Juránka a německé asi od lobkovického knihovníka a archiváře Kašpara Bouška (viz kapitolu 2.3), a jsou tudíž nepůvodní. Tudy tedy cesta k objasnění pohnutek našich písmáků nevede, je tak nutné vyjít ze samotného obsahu pamětí. Přirozeně u obou spisů bylo v obecné rovině záměrem zachovat paměť o všeobecném dění ve městě a okolí pro potomky. Jenže to stěží bylo základním impulzem, tím musely být události z doby počátku psaní. Kožešnický mistr Samuel Bernard Brodský vzal pero do ruky nejspíše proto, aby zaznamenal pohnuté válečné časy, ve kterých žil a kdy vojska – ať domácí či cizí – operovala nejen v blízkosti Roudnice, ale mnohokráte se usadila i v samotném městě. Tomuto konstatování napovídá i první věta dochovaného opisu pamětí, kdy náš písmák popisuje jak roku 1744 „král prajzský vtrhl do Čech svým lidem okolo Libuchovic až k Budyni“ (s. 1, edice 42 Námi diskutovaný pojem lidové kronikářství je v myslích našich historiků, jak se alespoň zdá, hluboce zakořeněn. Nedávno mezi lidové kronikáře zařadil archivář Jan Černý novostrašeckého učitele a rychtáře Václava Preinheltra, pocházejícího z rodu vrchnostenských lesních úředníků, a lidové prvky nachází tento editor i v kronikářském spisování faráře Jana Františka Schwarze, viz Jan ČERNÝ (ed.), Novostrašecká kronika, s. 14–31. 43 Rukopis deponován v Knihovně Západočeského muzea v Plzni, sign. 513 A 2 – „Poznamenání rozličných pamětí“ z let 1330–1788 je obsaženo na ff . 111r–124v, citovaná pasáž na fol. 111r.


17

s. ….). Na zájem Samuela Bernarda Brodského zcela jasně ukazuje i množství zpráv, které vojenským tažením věnoval. Jak ještě ukážeme, těchto záznamů je úctyhodných 75 ze 162, tedy více než 46 %. Etnograf Antonín Robek na podkladě studia neoficiálních kronik dospěl k závěru, že tyto prameny „zjevně charakterizují nechuť a nenávist lidu k válce“.44 Jak sám čtenář zjistí, v případě pamětí Brodských je toto tvrzení pravdivé pouze zčásti. Samozřejmě u Samuela Bernarda vzbuzovaly hrůzu průchody vojsk městem, kvartýry, dávky apod. Snad největší obavy v něm vyvolávalo přímé setkání s následky lítých střetů, kdy do Roudnice přivážely trény množství zraněných, z nichž velká řada zraněním podlehla. Velký strach asi zažil i při dělostřelbě, která se ozývala z právě probíhající bitvy u Lovosic 1. října 1756 a byla tak mohutná, že se na jeho domě „vokna třásly“ (s. 18, edice s. ….). Ovšem na druhé straně lze vypozorovat (ostatně jako u většiny mužského pokolení dodnes) jeho neutuchající zájem o válečné dění, bitvy apod., kdy psal o dalekých taženích ve Slezsku a jinde. Potíž je tu v tom, že těchto válečných konfl iktů ve 40. letech 18. století bylo několik; Samuel Bernard Brodský, resp. to, co se nám z jeho zápisků dochovalo, popisuje až tzv. druhou slezskou válku (1744–1745). Zda se na chybějících listech zmiňoval i o prvním slezském konfl iktu (1740) či o válce o dědictví rakouské (1741–1742), nebo dokonce o korunovaci „na usmířenou“ Marie Terezie 15. května 1743,45 netušíme, pouze bychom spekulovali. Vojtěcha Jílka staršího patrně podnítily k zapisování pamětí (letopisu) živelné pohromy, kterým musela Roudnice i okolí čelit v 80. letech 18. století – požáry v letech 1783, 1787, v červenci 1789 katastrofický sesuv půdy po lijácích se škodami na staveních a povodně v letech 1784 a 1785, kdy největší škody nadělala ve městě (i po celé zemi) jedna z nejvyšších inundací za posledních tisíc let v únoru 1784. V paměti měšťanů se také udržely hrůzy, které přinesly velké neúrody a drahota v letech 1769–1772, o nichž se (o drahotě 1771) zmiňuje i Vojtěch Jílek starší.46 Jak se ostatně čtenář dozví i z kapitoly 3 i ze samotné edice, zápisů tohoto typu je více než polovina ze všech záznamů. Od roku 1794, kdy se asi psaní ujal Vojtěch Jílek mladší, byly zaznamenávány již pouze meteorologické jevy a živelné pohromy. Autorství obou Jílků, a to je další zádrhel a nejasnost při zjišťování původu a určování rukopisu, však není zcela prokazatelné. Nikde v rukopisu není přímý údaj, žádné explicitní vyjádření vztahu původce k zapsanému (majetnická poznámka, psaní o sobě v souvislosti se zachycovanými událostmi). Je ale velice pravděpodobné, že většina letopisných záznamů pochází právě od nich, jak na základě rozboru písařských rukou v porovnání s rodopisnými daty Jílků na konci manuskriptu a jiných indicií vyvozujeme v kapitolách 2 a 3. Položme si otázku, zda šlo o ojedinělé či o obecnější případy. Státoprávní rituál, ja44 A. ROBEK, Lidové zdroje, s. 56–60, 133–134 (cit. místo na s. 133); TÝŽ, Městské lidové zdroje, 51–79. 45 K těmto tématům např. František STELLNER, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2007; E. MAUR, 12. 5. 1743. Marie Terezie. 46 O katastrofálních neúrodách a hladomoru, způsobených extrémními meteorologickými podmínkami, srov. s další literaturou a prameny Rudolf BRÁZDIL – Hubert VALÁŠEK – Jürg LUTERBACHER – Jarmila MACKOVÁ, Die Hungerjahre 1770–1772 in den böhmischen Ländern. Verlauf, meteorologische Ursachen und Auswirkungen, Österreichische Zeitschrift für Geschichtswissenschaften 12, 2001, s. 44–78. Počasí v uvedených letech nepříznivě ovlivnilo úrodu nejen v našich zemích, ale i v okolí, viz např. porovnání se Švýcarskem v práci Christian PFISTER – Rudolf BRÁZDIL, Social vulnerability to climate in the „Little Ice Age“: an example from Central Europe in the early 1770s, Climate of the Past 2, 2006, s. 115–129.

Bitva u Lovosic 1. 10. 1756.


19

kým byla např. velkolepá pražská korunovace císaře Karla VI. a jeho choti Alžběty v září 1723, dal impulz k sepsání pamětí měšťanem Nového Města pražského Ignácem Gedeonem Lothem47 či již shora dotčeným měšťanem Starého Města pražského Františkem Václavem Felířem.48 Oba tito autoři velmi podrobně psali i o válečných událostech od roku 1740. Obdobně neznámý úředník Starého Města pražského, který zapisoval do knihy (jakéhosi radního manuálu) založené roku 1729 – kromě obnovování městské rady různé festivity jako vjezdy slavných osob apod., se od roku 1741 v důsledku válečných událostí (především obléhání Prahy) rozhodl psát pro věčnou paměť jakýsi deník válečných let, ukončený de facto korunovací Marie Terezie v květnu 1743.49 Tyto události se samozřejmě netýkaly jen Prahy. Tak např. řádění pruských a dalších vojsk na Děčínsku inspirovalo radního Johanna Antona Siericha k sepsání obsáhlé kroniky Benešova nad Ploučnicí, do které mj. zahrnul i opisy kronik svých předchůdců ze 16. a první třetiny 17. století – pastora Johanna Schlegela a učitele Christiana Haufa. Velký požár z roku 1743 a řádění soldatesky za druhé slezské války byly podnětem k založení pamětní knihy městečka Verneřic v Českém středohoří písařem Ignácem Leopoldem Mattauschem, o čemž nás zpravuje hned první zápis. Obdobně byl v roce 1744 vojskem poničen i severočeský Rumburk, vypálena zde byla i radnice, což vedlo o tři roky později, kdy byla budova opětovně dostavěna, tamějšího purkmistra Johanna Adalberta Franze k podrobnému vylíčení tohoto dramatu a vložení zápisu do radniční věžičky. 50 Zůstaňme na českém severozápadu, kde ve vsi Noviny pod Ralskem na Českolipsku inspirovalo učitele Antona Lehmanna tažení napoleonských vojsk k sepsání retrospektivních pamětí (1756–1820), v nichž zachytil i utrpení okolních chudých sedláků

47 Dosud jsou tyto letopisy známy jen z výtahů Matěje Kováře, resp. překladů původního Lothova textu, srov. Matěj KOVÁŘ, Korunovace císaře Karla VI. na krále českého dne 5. září 1723. Z Lothových letopisů, Sborník Historického kroužku 4, 1903, s. 101–115, 129–144, 221–236; TÝŽ, Korunovace císařovny Alžběty, choti Karla VI., na královnu českou dne 8. září 1723. Z Lothových letopisů, tamtéž 5, 1904, s. 36–41, 98–103, 129–139; TÝŽ, Praha za vlády Francouzů, Bavorů a Prusů. Z Lothových letopisů, tamtéž 6, 1905, s. 16–20, 95–98, 163–166, 224–228; 7, 1906, s. 53–64, 123–130; 8, 1907, s. 46–49, 213–215; TÝŽ, Zmínky o Čechách z Lothových letopisů, tamtéž 7, 1906, s. 109–110, 212–216. 48 Paměti Františka Václava Felíře, díl I, fol. 1r: „Poznamenání některých pamětihodných věcí, které se sběhly od roku Páně 1723, obzvláště o příjezdu a slavném korunování Jich Císařských a Královských Katol[ických] Mil[ostí] … totiž Karla VI. a císařovny Alžběty Kristýny…“ 49 Tyto paměti vydal Josef TEIGE, Paměti pražské z let 1732–1743, in: Věstník Královské české společnosti nauk, třída fi lozoficko-historicko-jazykozpytná, ročník 1904, Praha 1905, s. 1–35. 50 Státní okresní archiv Děčín, AM Benešov nad Ploučnicí, inv. č. 14 – Kronika Benešova nad Ploučnicí Jana Antonína Siericha z let 1741–1757 (retrospektivně od roku 1059 [sic!]); tamtéž, fond AM Verneřice, inv. č. 3 – Pamětní kniha úřední z let 1743–1827; pamětní záznam z věže je zachován v opisu v kapucínském diáriu – Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Kapucíni Rumburk, inv. č. 2 – „Hic proprie incipit diarium“ (1738–1775). K těmto kronikářským pramenům podrobněji Jan SMETANA, Benešovský letopis pastora Schlegela a jeho první pokračovatel, in: Ústecký sborník historický, Ústí nad Labem 1966, s. 89–119; TÝŽ, Vyprávěcí prameny dějepisné, s. 246–247, 250–251; TÝŽ, Soupis vyprávěcích pramenů dějepisných vzniklých v Litoměřickém kraji do r. 1835, tamtéž 23, 1973, s. 217–218, 267, 280; TÝŽ, Kronikářství na Děčínsku do roku 1835, in: Z minulosti Děčínska 2, Děčín 1974, s. 133. Z těchto shora uvedených pramenů byla edičně zpřístupněna pouze kronika (charakterem spíše letopis) benešovského pastora Schlegela, viz Amand PAUDLER (ed.), Pastor Schlegel’s Chronik von Bensen, Bensen 1887.

20


při hladomoru 1769–1772 či ohlas selského povstání roku 1775 apod. 51 Dále zmiňme, že stejně jako u Jílků lze hledat obdobný podnět k sepsání vcelku skromných pamětí i u neznámého sedláka z Jánské na Děčínsku, jehož úroda byla často ničena nestálým počasím. 52 A nemusíme chodit daleko od Roudnice, neboť v tehdy krajském městě Litoměřicích psal svou kroniku (od počátku města do roku 1760) místní radní Anton Gott fried Schmidt. Ač dosud nebyla zcela osvětlena její geneze a tento důležitý pramen dosud leží v rukopise, tak již při prvním nahlédnutí do této objemné kroniky zjistíme, že od roku 1740, kterým počíná druhý svazek, jsou zápisy oproti předchozímu dílu, obsahujícímu spíše extrakty ze starších litoměřických memorabilií a dalších písemností z městského archivu, až nápadně podrobné a blíží se spíše diáriu válečných let. Zdá se tedy, že podnětem pro Schmidta byla pruská invaze, obsazení města Francouzi i rakouským vojskem. Je zajímavé, jak mnoho se jeho záznamy shodují se zápisy o operacích cizích vojsk na Litoměřicku a Podřipsku Samuela Bernarda Brodského a zároveň prokazují i jejich věrohodnost. 53 Není účelem této práce zkoumat tyto podněty k psaní kronik podrobně, neboť příkladů by bylo možné snést daleko více. Úmyslně, až na pár výjimek, jsme se vyhýbali již notoricky známým příkladům z českého prostředí, které byly shrnuty v poslední době v mnoha studiích. 54 Jak je z výše řečeného patrné, u kronikářů byly vnější impulzy 51 Tyto paměti jsou dnes nezvěstné. O jejich obsahu jsme zpraveni jen z výběrové edice, která však z důvodu smrti autora zůstala nedotisknuta, viz Anton WIECHOWSKI (ed.), Aus den Aufzeichnungen des Lehrers Anton Lehmann aus Neuland bei Niemes, Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege 44, 1921, s. 47–50, 93–103; 45, 1922, s. 36–40, 103–109; 46, 1923, s. 12–17, 104–109; 47, 1924, s. 11–17, 91–97; 48, 1925, s. 28–36, 87–93; 49, 1926, s. 94–102; 50, 1927, s. 36–44, 93–98; 51, 1928, s. 28–36, 110–115; 52, 1929, s. 34–41, 84–97; 53, 1930, s. 55–59, 90–93; 54, 1931, s. 26–29, 53–57, 81–87, 117–123; 55, 1932, s. 26–31, 59–65, 96–104. 52 Původně tu šlo o letopisecké záznamy v kalendářové formě, které jsou dnes nezvěstné. Naštěstí edici pořídil Wenzel Gott fried BENDEL (ed.), Aus meiner Jonsbacher Chronik, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Klubs 19, 1896, s. 242–246. 53 Státní okresní archiv v Litoměřicích se sídlem v Lovosicích, fond AM Litoměřice, st. č. 17 – Liber memorabilium von Anton Gott fried Schmidt, Rathsverwandten; geendigt am 31. December 1760. Dosud je část obsahu kroniky (kromě vlastního studia) známa z komentovaných výtahů o počasí a válkách z pera gymnaziálního profesora a městského archiváře Wenzela KATZEROWSKÉHO (Die Stadt Leitmeritz im zweiten Schlesischen Kriege, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Clubs 8, 1885, s. 161–177; TÝŽ, Leitmeritz in dem Kriegsjahre 1756, tamtéž 9, 1886, s. 97–105; TÝŽ, Leitmeritz im Kriegsjahre 1757, tamtéž 10, 1887, s. 97–118; TÝŽ, Leitmeritz im Kriegsjahre 1758, tamtéž 11, 1888, s. 177–184; TÝŽ, Leitmeritz im Kriegsjahre 1759, tamtéž 12, 1889, s. 183–204; TÝŽ, Die meteorologischen Aufzeichnungen des Leitmeritzer Rathsverwandten Anton Gott fr ied Schmidt aus dem Jahren 1500 bis 1761, Prag 1887). Další práce k tomuto kronikáři a jeho kronice viz J. SMETANA, Vyprávěcí prameny dějepisné, s. 245; TÝŽ, Soupis vyprávěcích pramenů, s. 249. 54 K tomu s další literaturou např. František KUTNAR, Lidoví písmáci a kronikáři v národním obrození, s. 74–79; P. BĚLINA, Slezské války a utváření moderního národního vědomí v českých zemích, Střední Evropa 12, 1996, s. 100–107; Jaroslaw MALICKI, Ke zprávám o Slezsku ve východočeských městských kronikách z 18. století, in: V. PETRBOK – R. LUNGA – J. TYDLIDÁT (edd.), Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století, Boskovice 1999, s. 79–81; Pavel BĚLINA – Jiří KA ŠE – Jan P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek X (1740–1792), Praha – Litomyšl 2001, s. 138; Jiří FIALA, Dobové reflexe slezských válek, Olomouc 2001; E. MAUR, 12. 5. 1743. Marie Terezie, passim. Další prameny včetně jejich lokace a edicí uvádí i Oldřich KOTYZA, „Skutkům předků svých zahynouti nedají“. Ocenění významu vyprávěcích pramenů severočeské provenience pro studium kolísání klimatu v českých zemích, in: H. PÁTKOVÁ (ed.), Česká beseda [2] o německých i českých kronikách, pamětech a dalších vyprávěcích pramenech, Dolní Břežany 2006, zvláště s. 59–62.


21

k popsání dramatické doby podobné, naše roudnické písmáky nevyjímaje. Ovšem psaní „historií“ musel nahrávat i určitý společenský zájem o zemské a místní dějiny, tedy vzrůstání historického povědomí, jak lze pozorovat po době stagnace ve druhé polovině 17. století (o tom viz níže) již od první třetiny 18. století. Těžko to bylo jen tím, že došlo k celkové stavební obnově sídel vrchnosti, měst a kostelů v honosném barokním stylu, jak naznačil Josef Hrdlička. 55 Myšlenka např. Františka Kutnara, že bychom příčiny mohli spatřovat ve vlivu osvícenského racionalismu, 56 je mylná, neboť ten se v českých zemích postupně a těžce prosazoval o něco později. 57 Domníváme se, že značný vliv na vzrůstání historického povědomí u nás mělo především školství, resp. katolická církev, která v pobělohorském období zcela školství ovládla; prostý člověk mohl tedy historické výklady slyšet jak ve školních škamnech, tak v kostelech při kázáních. Již to, že litoměřická biskupská konzistoř nařídila roku 1718 zvláštním dekretem všem duchovním správcům povinné vedení pamětních knih a stanovila i jejich náplň, můžeme považovat za podnícení zájmu o současné i minulé dění v centrech farností. Obdobný výnos vydala roku 1735 i pražská arcibiskupská konzistoř. A toto nařízení bylo na řadě far záhy skutečně reflektováno, jak na příkladě bývalého Litoměřického kraje prokázal Jan Smetana. 58 Jistě také není náhodou, že v této době byla i řada starších kronikářských zápisů používána jako právní svědectví k případným soudním kauzám. Např. v Krupce byl v roce 1720 anonymním písařem pořízen dvoulistový výtah z kroniky koželužského mistra Michela Stüelera (1615–1659)59 o právu zdejších měšťanů k lovu, jenž byl využit při sporu města Krupky s litoměřickou biskupskou konzistoří.60 Díky celkově špatnému stavu poznání mnoha aspektů pobělohorské doby jsme uspokojivou odpověď na výše uvedenou otázku nenašli a ani ji v tomto úvodu nalézt nemůžeme. Mnozí „barokní“ městští kronikáři vycházeli při retrospektivním výkladu z místního archivu aj., případně i z kroniky Václava Hájka z Libočan, kde často nacházeli „starobylé“ doklady o svém sídle, a vycházeli (obdobně jako venkovští písmáci) i z dě-

55 Josef HRDLIČKA , Měšťan, in: V. BŮŽEK – P. KRÁL (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 139–165 (zvláště s. 163–164). 56 F. KUTNAR – J. MAREK, Přehledné dějiny, s. 91–93. 57 K tomu instruktivně P. BĚLINA – J. KA ŠE – J. P. KUČERA , Velké dějiny, s. 155–189. 58 Jan SMETANA, Vyprávěcí prameny dějepisné, s. 268–269. 59 Kronika Michela Stüelera se nedochovala v originále, existuje jen její nevydaný rukopis edice, sepsaný gymnaziálním profesorem Rudolfem Knottem před rokem 1900, viz Státní okresní archiv v Teplicích, fond AM Krupka, dodatky inv. č. 1 – Rudolf KNOTT, Michel Stüelers Gedenkbuch, Teplitz-Schönau před 1900; viz též Rudolf BRÁZDIL – Hubert VALÁŠEK – Oldřich KOTYZA, Meteorological records of Michel Stüeler of Krupka and their contribution to the knowledge of the climate of the Czech Lands in 1629–1649, in: D. DRBOHLAV – J. KA LVODA – V. VOŽENÍLEK (edd.), Czech Geography at the Dawn of the Millenium, Olomouc 2004, s. 95–112. 60 Státní okresní archiv v Teplicích, fond AM Krupka, bez sign. – Extract aus des Michel Stüelers so genanten Memorial oder Gedenkbuch, so er anno 1628 und bis a[nn]o 1649 geführt hat, war erstlich herschaft licher Bergamts Gegehandler, so dann Bergmeister und Gemein Eltister in Graupen (Anonym roku 1720). Tento výtah, který snad ještě na počátku 70. let 20. století viděl Jan Smetana, se podle sdělení teplického archiváře Karla Vilíma zatím nepodařilo dohledat, viz J. SMETANA, Soupis vyprávěcích pramenů, s. 242; Karel VILÍM, Kroniky a kronikářství na Teplicku v 16.–19. století, in: H. PÁTKOVÁ (ed.), Česká beseda [2] o německých i českých kronikách, pamětech a dalších vyprávěcích pramenech, Dolní Břežany 2006, s. 141–155 (zvláště s. 143).

22


jinné skutečnosti, tradované z generace na generaci.61 Nebylo tehdy nic neobvyklého, když kronikář psal i dějiny svého města od jeho počátků, jak nedávno ukázal např. Josef Hrdlička.62 Již výše bylo upozorněno např. na litoměřického radního Schmidta nebo benešovského radního Siericha; velkomeziříčskému radnímu písaři Františkovi Ignáci Kontekovi bylo dokonce roku 1723 nařízeno takovouto retrospektivní kroniku napsat, obdobně i roku 1771 mělnickému radnímu písaři Janu Josefovi Albrechtovi nebo v 70. či 80. letech 18. století sepsal takovéto dílo na objednávku městské rady chrudimský měšťan Josef Ceregett i, aj.63 Jak to však bylo s historickým povědomím u námi vydávaných roudnických písmáků? Z jejich textů tušíme, že se při psaní inspirovali nejen tím, co prožili, ale i různými soudobými dekrety a nařízeními, které viděli in extenso na radnici (zvláště Brodští), příležitostnými tisky, zprávami z tištěných novin i z ústního podání (o nemnoha písemnostech z městského archivu, které mohli naši písmáci využít, bude ještě řeč níže a v kapitole 2)64 – bohužel až na úřední dokumenty je nejsme schopni spolehlivě identifi kovat. Mnohem obtížnější však je vysledování jejich reflexe starých událostí, které sami neprožili, pro něž mnoho dokladů v jejich spisech nenajdeme. Naskýtá se i otázka, zda k tomu měli vůbec v Roudnici podmínky. Václav Mikuláš Brodský zmínil v komentáři k povodni z 2. února 1775, že při ní unášené ledy zničily jeden relikt pilíře, „na kterým most stával“, a že to bylo „již déle nežli 432 léta od vystavění téhož mostu“ (s. 79, edice s. …). Toto je vlastně jediná zmínka o „dlouhé“ paměti, sahající do středověku. Středověký most roku 1775 již téměř 150 let nestál, neboť byl zničen dělostřelectvem švédského generála Banéra roku 1634 a zachovaly se z něj jen z labské hladiny trčící relikty pilířů.65 Těžko u našeho písmáka předpokládat, že by znal text o stavbě mostu pražským biskupem Janem IV. z Dražic z kroniky kanovníka Františka Pražského.66 O události měl zcela jistě povědomost z pamětní pískovcové desky, která se dochovala dodnes a je zazděna v kněžišti roudnického proboštského kostela Narození Panny Marie za oltářem sv. Jana Nepomuckého. Do zdi byla vsazena kolem roku 1340 jako připomínka činů jmenovaného pražského biskupa (stavba mostu a kláštera v Roudnici) a relevantní pasáž v českém překladu zní: „Léta Páně tisícího třístého třicátého třetího … pan Jan IV., syn pana Řehoře z Dražic, biskup pražský, …na svátek sv. Bartoloměje [24. srpna] most v Roudnici přes řeku stavěl a nakonec jej po 7 letech 61 K tomu např. E. MAUR, Historické vědomí v poddanských hnutích 16.–18. století, in: Pocta prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc., k 65. narozeninám, Praha 1995, s. 206–215 62 Josef HRDLIČKA , Měšťan, s. 158–159, 161–163. 63 Martin ŠTINDL (ed.), Velká Mezeříč Františka Ignáce Konteka 1401–1723. Městská kronika barokní Moravy, Tišnov 2004; Jan KILIÁN (ed.), Mělnická kronika Jana Josefa Albrechta ze sklonku baroka, Mělník 2005; Tilman BERGER – Tomáš MALÝ (edd.), Historya Chrudimska w niž se wipisuje počátek města Chrudimě …, Chrudim 2005. 64 To, že se novinky šířily velmi rychle i v období před rokem 1620, prokázal např. Petr KOPIČKA , Rebelie aneb pozdvižení v Roudnici nad Labem v letech 1619–1620, Porta Bohemica – Sborník historických prací 4, 2007, s. 9–53 (zvláště s. 13–15). 65 K mostu se starší literaturou blíže Oldřich KOTYZA – František CVRK – Vlastimil PAŽOUREK, Historické povodně na dolním Labi a Vltavě, Děčín 1995, s. 25–28. Další literaturu je možné najít v edici Pamětí Brodských v pozn. … [teď 174]). 66 Jana ZACHOVÁ (ed.), Kronika Františka Pražského, (Prameny dějin českých – Nová řada, I. díl), Praha 1997, kniha I, kapitola 31, s. 81.

Pamětní deska v kostele Narození Panny Marie v Roudnici n. L. (ca 1350).

24


… dokončil.“ Nechme stranou skutečnost, že se Václav Mikuláš Brodský v případě uváděných 432 let zmýlil, nebo to Juránek opsal chybně (správně 435 let). Protože v díle inkriminovaného roudnického měšťana není stop po nějaké hlubší znalosti latiny (kromě „lidových“ zkomolenin), lze předpokládat, že obsah nápisu znal nejspíše od latinou vládnoucího roudnického probošta (či jiného kněze), který událost mohl připomínat v roudnickém proboštském a farním kostele Narození Panny Marie např. při slavnostním kázání o svátku sv. Bartoloměje. Připomínku hrůz morové epidemie v roce 1713 uvádí Václav Mikuláš Brodský při líčení procesí k soše sv. Vavřince roku 1765 (s. 58, edice s. …) nebo ve zmínce, že 2. července 1776 „vypadlo sto let [=1676], co toto město Roudnice celé mimo třech domů do gruntu schořelo [sic!]“ a na památku této tragédie byl postaven oltář Panny Marie a na něj umístěn gotický obraz tzv. Roudnické madony, „který někdy s Janem, biskupem pražským, 68 mluvil“ (s. 87, edice s. …). Pomineme-li poslední písmákovu větu, ve které jde o velmi zajímavý doklad přežívajících mýtů a legend, je ze zmínek patrné, že se jedná o kolektivní paměť, využívanou církví i k propagování kultu světců.69 Vnímání prošlých a osobně neprožitých dějů u Václavova otce Samuela Bernarda Brodského najdeme zřídka; jakýsi vztah k „historičnu“ nalezneme snad jen v jeho heslovitých retrospektivních zápisech celozemské povahy – od bitvy u Jankova roku 1645 po katastrofální sucho 1719 (s. 15, edice s. …), což však zcela jistě opsal z nějakého kalendáře či příležitostného tisku. U Vojtěcha Jílka staršího historické povědomí sahá „jen“ k roku 1699, tzn. ke stavbě morového sloupu (s. 4, edice s. …, viz i kapitolu 2). Ze znění retrospektivních zápisů je patrné, že většinu z nich opsal buď z pamětí Brodských, nebo městského či farního archivu, anebo v případě událostí blízkých k jeho době o nich slyšel od pamětníků (viz kritické poznámky k edici). Jak je vidět, tak vnímání minulosti u všech inkriminovaných roudnických písmáků je více než špatné a jejich „paměť“ nesahá dále než k roku 1676 (resp. 1645, což se ale města netýká). Roudnice byla od poslední čtvrtiny 17. století opravdu místem bez starší paměti, neboť toto sídlo postihly několikráte mohutné požáry – z nich největší v letech 1534, 1634, a zvláště roku 1649 a 1665, které ničivě zasáhly i radnici, v níž se nacházel městský archiv. Ten 28. dubna 1665 celý shořel a zachovalo se z něj jen žalostné torzo (při následném požáru 1676, zmiňovaném Brodským, již nemělo z archiválií téměř co shořet).70 O tom svědčí i dnešní obsah historického fondu Archivu města Roudnice nad Labem, deponovaného ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích, 67 „Anno Domini milesimo trecentesimo trigesimo tertio … dominus Ioannes, filius domini Gregorii de Draczicz, Pragensis episcopus, … in festo sancti Bartholomei pontem in Rudnicz per flumen construxit et tandem per VII annos … perfecit“, citováno podle dosud jediného publikovaného přepisu Bohumila MATĚJKY (Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu roudnickém. Díl I, Praha 1898, s. 158, obr. 112). 68 Správně třetím pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. 69 Podrobněji k „zázraku“ v případě arcibiskupa Jana viz v edici Pamětí Brodských pozn. … [dnes 193]. K těmto legendám, agitaci a symbolické manipulaci v pobělohorském období např. J. PETRÁŇ, Na téma mýtu Bílé hory, in: Z. HLEDÍKOVÁ (ed.), Traditio et Cultus. Miscellanea historica Bohemica Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi, ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 141–162 (zvláště s. 147–149); E. MAUR, Kronikářské záznamy, s. 91; TÝŽ, Vlast, národ a stát v Čechách, s. 259–260. 70 Viz Jaroslav BŘÍZA, Požáry v Roudnici n. L. a jejich hašení, Vlastivědný sborník Podřipska 8, 1930–1931, s. 115–116, 132, 149–150.


25

kde z období před rokem 1665 nenajdeme jediné privilegium. Obsah některých z nich je naštěstí znám z konfi rmací Polyxeny z Lobkovic a několika opisů, které jsou uloženy v Lobkovickém rodinném archivu (v žitenickém pracovišti Státního oblastního archivu v Litoměřicích). Z městských knih, založených před rokem 1665 a dochovaných v historickém Archivu města Roudnice nad Labem, zůstaly ušetřeny jen tři knihy trhů a smluv, z nichž nejstarší počíná rokem 1576. Tyto knihy musely být uloženy někde mimo radnici, stejně jako zbytek některých méně podstatných písemností.71 Nestarobylejší roudnické městské knihy se shodou šťastných okolností dochovaly mimo roudnický archiv. Nejstarší z nich je tzv. Roudnický kodex saského práva z počátku 15. století (tj. český překlad saského zrcadla s nálezy), který se za neznámých okolností (snad po roce 1620) dostal do roudnické lobkovické knihovny.72 Roudnický původ je připisován i dalšímu, tzv. Roudnickému kodexu, vzniklému kolem roku 1477, jenž je spíše směskou písemností různého druhu – od husitských písní, výtahů z Písma, pranostik, kalendária až po formuláře listů městských kanceláří v Roudnici nad Labem, Klatovech, Mělníku, Slaném aj. Roudnický původ kodexu, jakkoli v něm převažují formy listů vydaných v Roudnici (celá formulářová sbírka se nachází na s. 288–300, 330–336), je více než nejistý a manuskript nelze rozhodně považovat za úřední městskou knihu.73 V důsledku zápůjčky ještě v 16. století do Velvar (viz i níže) se zachránila i tzv. Kniha starých ortelů od roku 1546. Vedle ní se dochovaly pouze dva listy z knihy majetkových odkazů se zápisy z let 1560–1563, které se za neznámých okolností ocitly v České Kamenici, kde

71 K roudnickému archivu srov. Jaroslav DOBR, Co tají v sobě náš roudnický archiv, in: Podřipsko. Celkový obraz kraje, Roudnice nad Labem 1940, s. 29–32; Miroslav VOLF, Popis městských archivů v Čechách, (Zprávy Českého zemského archivu 11), Praha 1947, s. 239–240; Quido KA STNER, Městský archiv roudnický, Kulturní měsíčník [Roudnice n. L.] 5, 1969, s. 84–86; Vladimír BYSTRICKÝ – Václav HRUBÝ, Přehled archivů ČSR, Praha 1981, s. 124; a zvláště strojopisný inventář, deponovaný ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích – Okresní archiv v Litoměřicích / Fond Archiv města Roudnice n. L. – Inventář, 1576–1945 (1950), Terezín 1963–1970 (dále jen Inventář AM Roudnice n. L.). 72 Roudnická lobkovická knihovna na zámku v Nelahozevsi, sign. VI. Fb. 23 – Obecná práva z rozličných německých kněh, obzvláštně ze Sachsenšpiglu vytažená (počátek 15. století); o tomto rukopise viz Max DVOŘÁK, Roudnický rukopis knih distinkčních práva saského, Časopis Musea Království českého 53, 1879, s. 138–143. Jan MAREŠ, Ženská výbava v litoměřickém městském právu v předhusitské době, Porta Bohemica 4, 2007, s. 54–91, při výčtu množství rukopisů saského práva z litoměřické právní oblasti inkriminovaný roudnický kodex nezmiňuje, obdobně o něm mlčí i Rostislav NOVÝ, Městské knihy v Čechách a na Moravě 1310–1526. Katalog, Praha 1963. 73 Rukopis se snad později dostal do litoměřické kapitulní knihovny. Dnes je deponován ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, Sbírka rukopisů, bez sign. – Tzv. Roudnický kodex kolem roku 1477; srov. i Inventář AM Roudnice n. L., s. VII–VIII; Quido KA STNER, Českokamenické torzo roudnické provenience (Diplomatická studie), Acta Litomericensia 1978, s. 34, 46, pozn. 7; z kodexu publikována pouze edice písní v příloze práce Bořivoj LŮŽEK, Po stopách husitství na Ústecku, Ústí nad Labem 1959, s. 101nn.

Tzv. Roudnický kodex (ca 1477), s. 322.

27

1. Roudnické paměti jako svědectví pohnutých časů 18. věku 74

byly využity na desky (obal) sirotčích účtů, založených roku 1637. Posledním rukopisem se vztahem k městské kanceláři v Roudnici, který máme k dispozici, je kopiář, resp. konceptář listů tamní městské rady z let 1604–1605, užívaný radním písařem Blažejem Bělohlávkem (Albínem) Písteckým, pozdějším důchodním písařem a hejtmanem roudnického panství. Konceptní forma, sešitový vzhled i dochování v Lobkovickém rodinném archivu jsou znaky, jež nás vedou k přemýšlení o rukopisu jako o osobní pomůcce radního písaře, kterou si nechal u sebe i po odchodu z radnice a jmenování důchodním písařem na zámku; obsahem ale konceptář přináleží k pomocným knihám (obecně) tzv. purkmistrovského úřadu a rady města Roudnice nad Labem.75 Není se co divit, že roudnická městská správa, která po roce 1665 doslova vstávala z popela a ještě v důsledku požáru roku 1676 byla sražena zpět, nejevila zájem o založení nějaké pamětní knihy či kroniky. Ostatně ani doba tomu mnoho nepřála, neboť snad úpadkem postavení měst mezi stavy (královská města ztratila větší politický vliv), následky třicetileté války, se změnil systém vzdělávání.76 Důraz byl kladen na zcela jiné problémy než na opěvování múzy dějepisectví Klió, a pokud dějepisná díla přeci jen vznikala, tak na pulpitech a „šrejbtiších“ katolických duchovních. Přednost byla spíše dávána velkým historiím (např. Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jan Středovský, Jan Florián Hammerschmidt či Jan Beckovský). Úpadek kronikářské práce v Čechách je vidět na mizení těchto pramenů z míst, kde v předbělohorské době sle-

74 Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond AM Roudnice n. L., bez sign. (mimo fond AM Roudnice) – Roudnicko-velvarská „Kniha starých ortelů“ z let 1546–1616 (delimitováno v roce 1981 ze Státního okresního archivu v Kladně, fond AM Velvary, inv. č. 2); k ní a okolnostem výpůjčky viz Antonín HAAS, Městské zřízení ve Velvarech před třicetiletou válkou, Středočeský sborník historický 4, 1969, s. 17–18; k delimitaci srov. Quido KA STNER, Archiválie k dějinám okresu Kladno ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, Slánský obzor 4, 1996, s. 23–26 (zde bod 2 na s. 24). Českokamenický rukopis s torzem roudnické knihy je deponován ve Státním okresním archivu Děčín, fond AM Česká Kamenice, inv. č. 106 – Kniha českokamenického městského sirotčince 1637–1681; k zachovanému torzu s diplomatickým rozborem viz Q. KA STNER, Českokamenické torzo, s. 34–53, srov. i TÝŽ, Litoměřická právní oblast do počátku 17. století, Vlastivědný sborník Litoměřicko 14, 1978, s. 67–84 (zvláště s. 72, 80, pozn. 71). V obou těchto pracích se autor snaží prokázat existenci tzv. roudnické právní podoblasti saského práva, tzn. že se do Roudnice měla odvolávat města řídící se touto jurisdikcí, a to Hošťka, Velvary a Česká Kamenice. Pro to však v pramenech nenacházíme oporu a dále víme, že se tato města řídila nálezy litoměřické kmetské stolice. Českokamenické torzo těžko svědčí – jak tvrdí Kastner – o tom, že kniha byla do tohoto města zapůjčena jako vzor z Roudnice. Vedou nás k tomu důvody jednak majetkové (před rokem 1610 patřila Česká Kamenice k vartenberskému zboží), jednak datační, neboť první zápis v sirotčí knize je až z roku 1637, čili kniha mohla být svázána dodatečně až po třicetileté válce a na desky použita archivní makulatura (získaná např. koupí) apod. Důkaz v tom lze stěží nalézt a i autorka pasáže o předbělohorské České Kamenici v poslední syntéze města nic o roudnické extrajurisdikci neví, naopak všude zdůrazňuje vztah města k litoměřické soudní stolici, viz Hana SLAVÍČKOVÁ, Od mírového stýkání k válečnému řešení, in: Česká Kamenice, Česká Lípa 2002, s.77–152. 75 Konceptář je deponován ve Státním oblastním archivu Litoměřice – pobočka Žitenice, fond LRRA , sign. O 1/8, fol. 1–130 (Kopiář neboli protokol podaných a vypravených přípisů roudnické městské rady z let 1604–1605); viz i Petr KOPIČKA (ed.), Deníky roudnického hejtmana Blažeje Albína z Wiesenberku z let 1611 a 1625, Praha 2003, s. XXII–XXIII, pozn. 13. 76 K vysokoškolskému vzdělání srov. Ivana ČORNEJOVÁ (ed.), Dějiny Univerzity Karlovy II (1622–1802), Praha 1996. Stav poznání elementárního školství po třicetileté válce až do školní reformy 1774 je dodnes žalostný a nikdo se mu u nás řádně nevěnuje.

28


dujeme kontinuální tradici. Např. na Děčínsku Jan Smetana ve své minuciózní práci o kronikářství zjistil, že odtud z druhé poloviny 17. století neznáme jediný narativní pramen!78 Světské kronikářství se, alespoň jak víme, uchovalo jen v opravdu velkých centrech s velmi dlouhou tradicí kronikářských děl, jakými byly České Budějovice, Jihlava, Cheb či nedaleko Roudnice ležící Litoměřice.79 Nebudeme tu čtenáře unavovat sáhodlouhým zjišťováním příčin tohoto stavu, pouze jsme chtěli poukázat na fakt, že ani doba nebyla pro případné založení pamětní knihy či kroniky příznivá.80 Paměti Brodských a Jílků jsou tedy nejstarším dokladem kronikářské práce, který se nám z Roudnice dochoval.81 Byla to však jediná díla, která vznikla navzdory nezájmu Roudnických o písemný záznam, tradovaný již od roku 1302, kdy jim Jan IV. z Dražic udělil privilegia, která si „skrze svou sprostost a nevědomost vyžádati opominuli“ od sku-

77 K tomu s prameny a literaturou O. KOTYZA, „Skutkům předků svých zahynouti nedají“, s. 58–60; k životopisům shora uvedených autorů viz F. KUTNAR – J. MAREK, Přehledné dějiny, s. 101–111. K málo využívaným, ale přesto velmi důležitým deníkům duchovních ze 17. století nejnověji Jiří WOLF, Diarium P. Václava Vojtěcha Berenklaua a některé další kněžské zápisky z barokních Čech, Studie o rukopisech 35 (2002–2004), 2005, s. 183–192. V případě Berenklauova deníku však nejde o diárium v pravém smyslu slova, ale o komentované účty. K charakteru čtyř velmi důležitých deníků táborského a poté brandýského děkana Bartoloměje Michala Zelenky z let 1680–1682, 1691–1694, 1698–1699 a 1698 [sic!] –1704 přináší informace se starší literaturou Rudolf BRÁZDIL – Oldřich KOTYZA, Meteorologické záznamy děkana Bartoloměje Michala Zelenky z Čech z let 1680–1682, 1691–1694 a 1698–1704, Meteorologické zprávy 54, 2001, s. 145–155. 78 Jan SMETANA, Kronikářství na Děčínsku, s. 132. 79 K tomu s další literaturou a prameny O. KOTYZA, „Skutkům předků svých zahynouti nedají“, s. 37–42, 47– 49, 60. 80 Na Moravě byla situace o něco odlišnější, neboť tu měla vliv neúnavná historiografická činnost kněze, kanovníka a děkana pražské kapituly Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu (1629–1680). Pro svá základní díla „Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu“, vytištěného v Litomyšli roku 1667 (Knihopis č. 7034), a především „Mars Moravicus“, z nějž však byl vydán jen první díl (do roku 1526) v Praze roku 1677 (Knihopis č. 7032), provedl důkladnou heuristiku, řadu pramenů opsal a také oslovil mnoho moravských měst, panství a také církevních institucí, jež mu ze svých archivů poskytly opisy důležitých písemností; ovlivnilo to i další historická spisování. Jak píše správně Josef VÁLKA , Morava reformace, renesance a baroka, (Dějiny Moravy, díl 2) Brno 1996, s. 205, kongeniálního pokračovatele Pešina nenalezl a v posledních desetiletích 17. století zájem o historii ve světském prostředí upadá, naopak vzkvétá v moravských klášterech – např. v Hradisku u Olomouce, Olomouci, Zábrdovicích, Louce, Brně aj. Pešinova aktivita kronikářskou činnost sice velmi podpořila, ovšem zároveň jí dala poněkud zvláštní podobu, neboť do svých prací zařadil středověké a předbělohorské mýty – o kontinuitě Moravanů s germánskými Markomany, o přenesení panovnické koruny z Moravy do Čech, mnoho smyšlenek o husitství aj. Dosud nejdůkladnější Pešinův životopis sepsal Václav V. ZELENÝ, Tomáš Pešina z Čechorodu. Životopisná studie, Časopis Musea Království českého 58, 1884, s. 3–22, 250–269, 471–497; 59, 1885, s. 90–108, 226–243; 60, 1886, s. 102–121, 331–357, 554–582 (knižní přetisk Praha 1887), viz i např. J. P. KUČERA – J. RA K, Bohuslav Balbín, passim; F. KUTNAR – J. MAREK, Přehledné dějiny, s. 107–109; J. VÁLKA , Morava reformace, s. 202–205. K Pešinovým mýtům např. Zdeněk FIALA – Dušan TŘEŠTÍK, O „koruně králů moravských“, Československý časopis historický 7, 1959, s. 483–488; J. VÁLKA , Pešinův „ Mars Moravicus“ jako pramen a jako literatura k dějinám husitství, Husitský Tábor 4, 1981, s. 170–172; TÝŽ, Věrnosti a zrady Moravanů, Dějiny a současnost 25, 2003, č. 3, s. 1–6; Josef ŽEMLIČKA , Markomané, Němci a středověká kolonizace (K historiografii jednoho problému české medievistiky), Český časopis historický 97, 1999, s. 242. Některé Pešinovy opisy z Cerroniho sbírky s názvem „Chaos Pessinarum“ (dnes v brněnském Zemském archivu) vydal Christian d’ELVERT (ed.), Mährische und schlesische Chroniken. 1. Theil, Brünn 1861. 81 Jediný stručný a zcela nevyhovující soupis kronikářské práce na Podřipsku, zachycující neúplně tamější narativní prameny od roku 1771, byl pořízen autorem skrytým pod dnes těžko identifi kovatelnou zkratkou Š. J. (Pamětní knihy obecní, in: Podřipsko. Celkový obraz kraje, Roudnice nad Labem 1940, s. 61–63).

29

1. Roudnické paměti jako svědectví pohnutých časů 18. věku 82

tečného zakladatele města, pražského biskupa Tobiáše z Bechyně; anebo je tato představa mylná a dochovaly se nám stopy po nějakém místním historickém spisování? Z našich dalších úvah je nutné vynechat písemnosti vyprávěcího charakteru, deponované v lobkovické zámecké knihovně (zvláště deníky vedené v tištěných kalendářích), z nichž část byla sepsána lobkovickými úředníky přímo v Roudnici, ovšem v prostředí patrimoniální administrativy. Rovněž deníky vrchnosti (především Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic), která na roudnickém sídle pobývala zřídka a o historii města se de facto nezajímala, můžeme z našeho sledování vyloučit. Buď jak buď, tyto písemnosti byly z pochopitelných důvodů měšťanům (kromě těch, kteří si je jako panští úředníci a písaři sami vedli) nepřístupné.83 Nejspíše právě Jan IV. z Dražic84 jako roudnická vrchnost a vliv nedalekých Litoměřic jako odvolací stolice magdeburského práva se starobylým právním povědomím85 se přičinili o to, že někdy před rokem 1343 vznikla v Roudnici regulérní městská kancelář a byly založeny městské knihy.86 Zde již můžeme hledat podhoubí k jakýmsi stručným pamětním zápisům. Ovšem to nebylo vše, neboť Jan IV. z Dražic roku 1333 přivedl do Roudnice i augustiniány-kanovníky, kterým dal vybudovat vedle malého kostelíka Panny Marie daleko větší svatyni a okolo klášterní budovy s honosným rajským dvorem.87 Kanovníky tento mecenáš i bohatě obdaroval, o čemž svědčí urbář z roku 1338. A právě v této spíše pragmatické (normativní) písemnosti bychom nějaký pamětní zápis nehledali, leč přesto jeden se v ní nachází. Při zmínce o znovunabytí („recuperacione“) vesnice „Dayov“ (tedy Dajov), ležící v Českém středohoří kdesi u Březí mezi Litoměřicemi a Ústím nad Labem, neznámý písař biskupské kanceláře retrospektivně vypráví, jak byla tato ves z majetku pražského biskupství ztracena v dobách těžkého útlaku po smrti Přemysla Otakara II. roku 1278 a o obtížích způsobených obyvatelům království nejen 82 Jde o český překlad snad z konce 16. století původní latinské věty: „per simplicatem et ignoranciam recipere neglexerunt“, viz Antonín HAAS (ed.), Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232–1452, (Codex iuris municipalis Regni Bohemiae IV/1), Praha 1954, s. 30–31 (č. 16). 83 Tyto kalendáře s poznámkami jsou deponovány v Roudnické lobkovické knihovně na zámku v Nelahozevsi, sign. VII. Ad. 118–121. K nim s další literaturou viz P. KOPIČKA (ed.), Deníky roudnického hejtmana, s. XII–XIX; O. KOTYZA, „Skutkům předků svých zahynouti nedají“, s. 42–43, 45. 84 O této osobě a jejích zásluhách o rozvoj města Roudnice viz Václav CHALOUPECKÝ, Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský, Praha 1908; Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Biskup Jan IV. z Dražic (1301–1343), Praha 1991. 85 K předbělohorskému vývoji litoměřické městské kanceláře podrobněji Barbora KOCÁNOVÁ – Jindřich TOMAS a kol. (edd.), Libri civitatis III. Městská kniha Litoměřic (1341)–1562 v kontextu písemností městské kanceláře, Ústí nad Labem 2006, s. 9–31 (kapitola „Nejstarší městská kniha a její vztah k písemnostem v Litoměřicích od 11. do 16. století“ z pera J. Tomase). 86 O tom svědčí zápis v litoměřické právní knize, kde se Roudničtí ptají, jak vyřešit spor o dědictví. Již zmíněný biskup Jan odňal před svou smrtí dědinu (pozemek) jakémusi roudnickému měšťanu a odevzdal ji jinému, krátce před svou smrtí (1343) ji původnímu vlastníku však navrátil. Jenže transakce byla již zaknihována, a tak jsou žádáni litoměřičtí kmeti o radu, viz Wilhelm WEISZSÄCKER (ed.), Magdeburger Schöffensprüche und Rechtsmitteilungen für den Oberhof Leitmeritz, Stuttgart – Berlin 1943, s. 215 (č. 54); k tomu s rozborem J. TOMAS, Problém vzniku městských knih v Litoměřicích a v Roudnici nad Labem, in: TÝŽ, Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu (Výbor studií). Sestavili Jan Klápště a Oldřich Kotyza, Litoměřice 1999, s. 243–245. 87 Tomuto na svou dobu honosně postavenému kostelu a klášteru věnoval po stavebně historické stránce pozornost Miloš SAXL, Bývalý augustiniánský klášter a kostel v Roudnici n. L., Kulturní měsíčník [Roudnice n. L.] 1, 1965, červenec–srpen, s. 10–11; září, s. 7–8; TÝŽ, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, tamtéž 7, 1971, s. 109–110, 161, 177–179; 8, 1972, 7–10, 25.

30


braniborským vojskem, ale i katastrofálními neúrodami a následným hladomorem (dataci přesně neuvádí, ale z jiných pramenů víme, že šlo o léta 1279–1282).88 Jiným takovým kronikářským dílem byla již shora zmíněná pískovcová deska s pamětním nápisem v klášterním kostele. Její sepsání bylo nejspíš inspirováno samotnými roudnickými augustiniány. Lze předpokládat, že si tito kanovníci vedli v Roudnici i nějaké klášterní letopisy, po nichž však není stop. Jejich zájem o zaznamenání osudů kláštera lze sledovat na přídeští jedné, dodnes dochované knihy, kterou si s sebou společně s částí knihovny odvezli roku 1421 před pádem Roudnice do rukou husitů (ti poté klášter vypálili a vyplenili). Zde se uvádí, že tato kniha byla zachráněna před zničením a odvezena do Vratislavi. Zájem o historii dokládá zlomek seznamu rukopisů s dějepisným obsahem, jež v průběhu 15. století v době hmotné nouze kanovníci prodali. Po jejich návratu do Roudnice až do konečného zániku kláštera v 16. století již není po nějakém kronikářském spisování památky.89 Zda měli augustiniáni i nějaký vliv na město a na jeho případné pamětní zápisy, nevíme. Na druhou stranu tam, kde fungovalo takové středisko jako tento klášter, obvykle docházelo i k jistým odrazům do městské kanceláře. To je však již nepodložená spekulace, takže tyto úvahy opusťme. U Roudnice musíme asi nejméně od 16. století počítat s pamětní knihou.90 Např. v sousedních Litoměřicích, které byly pro Roudnici vždy jakýmsi měřítkem a vzorem (viz výše), jsou o jejím vedení důkazy již od roku 1454 – v 16. století přerostla v kroniku městských písařů.91 Bylo by značně podivné, pokud by Roudnice podobnou knihu neměla, neboť víme, že jako město s vyspělou právní kulturou měla podíl na vzniku městské kanceláře v nedaleko ležících Velvarech, kam byla, jak již shora řečeno, dokonce zapůjčena jako právní vzor i jedna městská kniha z roku 1546. Ta ve Velvarech však zůstala „na věčnou oplátku“ a byla používána i městskými písaři; teprve v nedávné době byla vrácena zpět do litoměřického okresního archivu.92 Jak víme z vlastní zkušenosti, tak v tomto malém středočeském městě byly užívány před rokem 1600 dokonce pamět-

88 Urbář s názvem „Conscriptio bonorum monasterii s. Mariae Rudnicensis Anno MCCCXXXVIIIo facta“ vydal Josef EMLER (ed.), Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými – Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente, Praha 1881, s. 4–19 (citované místo s kronikářským zápisem na s. 8–9). 89 Ke klášteru a knihovně zatím nejlépe Jaroslav KA DLEC, Začátky kláštera augustiniánských

kanovníků v Roudnici, Studie o rukopisech 20, 1981, s. 65–86; TÝŽ, Knihovna kláštera řeholních kanovníků svatého Augustina v Roudnici, in: M. POLÍVKA – M. SVATOŠ (edd.), Historia docet. Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc., Praha, 1992, s. 127–134. 90 O těchto knihách v pražském prostředí i o jejich obecnější charakteristice viz Marie WASKOVÁ, Liber memorabilium Starého Města pražského z let 1631–1648 (1656) v kontextu soudobých pražských knih pamětních, Sborník archivních prací 57, 2007, s. 574–706. Tyto pamětní knihy byly v Praze vedeny nejméně od počátku 14. století a jak prokázala níže uvedená badatelka, tak kromě nich tu existovaly i „pomocné knihy“ – radní manuály, které po zaknihování do jiných úředních svazků bývaly skartovány, viz Hana PÁTKOVÁ, Liber Vetustissimus Antique Civitatis Pragensis. Život jedné středověké městské knihy, Český časopis historický 105, 2007, s. 393–405. To je pravděpodobně příčinou, proč se nám dodnes zachovalo tak málo radních manuálů. 91 K tomu se starší literaturou J. SMETANA (ed.), Nejstarší kronikářské záznamy litoměřických radních písařů, Vlastivědný sborník Litoměřicko 14, 1978, s. 119–142 (zvláště s. 119–123), a jeho soupisy, uváděné výše. 92 K velvarské městské kanceláři a vztahům k Roudnici dosud nejlépe A. HAAS, Městské zřízení ve Velvarech před třicetiletou válkou, Středočeský sborník historický 3, 1959, s. 5–55; 4, 1969, s. 1–49.


31

nice dvě. První měla počátek v polovině 16. století a retrospektivně se vracela k roku 1455, první zápis ve druhé knize pochází z roku 1576.93 Zcela jistě také víme, že některé pamětní zápisy vyprávěcího charakteru obsahuje i velvarský purkmistrovský manuál z let 1612–1623.94 Tento příklad byl uveden záměrně, neboť i v Roudnici existoval obdobný radní manuál. Stopu po něm nalézáme v lobkovickém rodinném archivu, kde se dochoval výtah listu pražským administrátorům ze 17. listopadu 1592 ohledně peněžního výnosu z vinic, který měl být využit na plat varhaníka, což však předchozí probošt Jiří Kans nezapsal do „kněh farských“. Pomineme-li zmínku o této nezachované farní knize, která není pro náš výklad podstatná, tak daleko důležitější je, že neznámý lobkovický písař písemnost nadepsal jako „Extrakt z manuálu radního, založeného v létu 1541, města Roudnice nad Labem“.95 Tedy takovýto manuál existoval v Roudnici od roku 1541 a oprávněně můžeme předpokládat, že mohl obsahovat i jakési (spíše nesoustavně zapisované) neúřední pamětní záznamy. Je na škodu historického poznání města Roudnice, že tyto písemnosti sežehl ohnivý kohout roku 1665, takže z dokladů roudnické kronikářské produkce zbylo jen torzo. Před Pamětmi Brodských je k ní nutné připočíst i nevelké dílko o požáru roku 1665 roudnického radního písaře a varhaníka mistra Tomáše Václava Duchka, sepsané krátce po události96, a nečetné přípisky v radním manuálu písaře Františka Josefa Kochovce z let 1726–1739, o nichž se podrobněji zmíníme v kapitole 2.97 To je bohužel vše, takže buďme rádi, že roudničtí kožešničtí i ševcovští mistři vládli perem, jinak by ztráty historické paměti byly ještě větší a o tomto městě bychom věděli daleko méně.

1.4 Problémy s komparací. Bývá zvykem, že u vydávaných pramenů se autor pokouší srovnat výpovědi svých „svědků“ s obdobnými prameny. Kromě toho, co již bylo napsáno, se k některým otázkám můžeme těžko vyjádřit. Např. u zápisů Václava Mikuláše Brodského stěží můžeme vypozorovat (jak bylo již shora naznačeno), zda byl nadšen či rozladěn z josefínských reforem, protože Paměti končí na přelomu let 1781/1782. Ostatně nevolnictví se měšťanů netýkalo a toleranční patent, jak bude podotknuto ještě v kapitolách 2 a 3, se mezi lid dostával pomalu a poněkud utajeně. Dění na venkově je nezajímalo, což se ukázalo v případě selských rebelií. Ještě alespoň Samuel Bernard Brodský musel v mládí od starších osob slyšet o hrdelních trestech, ke kterým byli na roudnickém rynku odsouzeni komisí

93 Státní okresní archiv Kladno, fond AM Velvary, kniha pův. č. 10 (Kniha pamětní č. 1) – Kniha památná neboli Liber memorialis města Velvar z let 1455–1599 (delimitováno ze Státního oblastního archivu v Praze, fond Pozemkové knihy, zn. Velvary, inv. č. 1); tamtéž, inv. č. 5 (Kniha pamětní č. 2) – Knihy pamětí věcí hodnejch, obzvláštních i obecních z let 1576–1801. 94 Státní okresní archiv Kladno, fond AM Velvary, inv. č. 47 – Manuál ouřadní od léta 1612 až do 1623; na fol. 80v se např. objevuje barvitý popis vichru z 23. srpna 1619, který rozmetal boudy na rynku. 95 Státní oblastní archiv v Litoměřicích – pracoviště Žitenice, fond Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv, sign. R 8/10, nefoliováno. 96 Jaroslav DOBR, Ještě Podřipsko v literatuře, in: Podřipsko. Celkový obraz kraje, Roudnice nad Labem 1940, s. 103–112 (o Duchkovi zvláště s. 104). 97 Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond AM Roudnice n. L., inv. č. 13, sign. I B 14.

32


generála Haranta dne 12. dubna 1680 vůdcové okolních vzbouřených sedláků.98 Samuel Bernard ovšem k tomuto dramatu jen napsal, že „roku 1680 byla česká reberie [sic!], též cometa“ (s. 15, edice s. …); nebeský jev ho možná upoutal více. Jeho syna Václava Mikuláše více než průběh a dopady selského vzbouření roku 1775 pohoršilo, že sedláci z Chrudimska vpadli do Nelahozevsi „a tam několik sudů piva vytočili a vypili a v zámku velkou škodu učinili“, za což byla část z nich zjímána a část rozehnána vojáky pod velením hraběte Šporka (s. 79–80, edice s. …).99 Toť vše. Jílkové venkov zcela ignorují. Proti tomu je nutné ocenit námi vydávané prameny z hlediska zaznamenávání údajů o cenách potravin a výnosech obilí, meteorologických jevech, hydrometeorologických extrémech a o událostech na počasí závislých. Porovnání těchto zápisů s dalšími kronikářskými díly ze Slánska či sousedního Litoměřicka aj. ukázalo jejich vysokou spolehlivost. Naposledy bylo údajů Brodských a Jílků využito např. při analýze extrémních vichrů či hydrometeorologických extrémů a do budoucna budou tvořit součást pestré mozaiky pramenů, pomocí nichž bude sledován nejen vývoj klimatu v 18. století, ale i reakce lidí na něj (tzv. impaktní studie).100 Na druhou stranu se nejedná o nic neobvyklého, neboť zápisy o počasí a jim podobné nalézáme ve většině kronik. Roudnické paměti nijak nevybočují z reflexí dění obdobných pramenů, jak jsou uvedeny ve shora citovaných pracích F. Kutnara, A. Robka, E. Maura aj., a výrazněji se svými tématy nijak zásadně neliší od těch předbělohorských (snad jsou zde jen rozdílné náhledy náboženské, příp. vnímání státu, národa a vlasti aj.).101 Výše uvedené je nutno brát jako jakési poznámky k jednotlivým otázkám, neboť řada témat nebyla – jak bylo naznačeno – uspokojivě osvětlena, jiná dosud historická věda ignoruje a co je pro rozvoj oboru nejhorší, že dodnes neexistuje celkový soupis rukopisů našich kronikářských děl deponovaných v archivech, knihovnách či muzeích (případně u soukromých osob aj.) jak u nás, tak i ve světě. Zajímavý pokus Komise pro soupis a studium rukopisů o postižení takovýchto děl zatím skončil jen základní registrací rukopisů jednotlivých institucí bez uvedení podrobnější charakteristiky, a značným nedostatkem – jako u obdobných 98 K tomu např. Jaroslav ČECHURA , Selské rebelie roku 1680. Sociální konflikty v barokních Čechách a jejich každodenní souvislosti, Praha 2001, s. 121–126 – autor soudí, že k vlastní exekuci došlo až na Mělníce, což však odporuje znění pramenů; vzbouřenci byli zcela jistě popraveni v Roudnici (viz i kap. 2). Protokol vyšetřovací komise z 12. dubna 1680 zpřístupnila Eliška ČÁŇOVÁ (ed.), Prameny k nevolnickému povstání v roce 1680, Praha 1986, s. 455–459 (č. 1170). 99 Relace k událostem v Nelahozevsi a na Veltrusku otiskli Miroslav TOEGEL – Josef PETRÁŇ – Jindřich OBRŠLÍK (edd.), Prameny k nevolnickému povstání v Čechách a na Moravě v roce 1775, Praha 1975, s. 174– 175, 220–221, 263, 312–314, 370–377 (č. 273–274, 276, 376, 442, 561, 687). 100 Rudolf BRÁZDIL – Petr DOBROVOLNÝ – Josef ŠTEKL – Oldřich KOTYZA – Hubert VALÁŠEK – Jaroslav JEŽ, History of Weather and Climate in the Czech Lands VI: Strong winds, Brno 2004; Rudolf BRÁZDIL a kol., Historické a současné povodně v České republice, Brno – Praha 2005; další literaturu k tématu lze nalézt v souhrnné práci Rudolf BRÁZDIL – Oldřich KOTYZA, Současná historická klimatologie a možnosti jejího využití v historickém výzkumu, Časopis Matice moravské – Supplementum I, 2001, s. 17–59, i v její přepracované a výrazně doplněné studii TITÍŽ, Historická klimatologie a historie, in: Sborník IX. sjezdu českých historiků (Pardubice, 6.–8. 9. 2006), Pardubice – Praha, v tisku. 101 Stačí např. porovnat tyto studie – Marie TOŠNEROVÁ, Měšťanské paměti raného novověku – pramen poznání každodennosti, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001. Paměti – způsob zobrazení skutečnosti. Sborník z 10. odborné konference Olomouc, 17.–18. října 2001, Brno 2001, s. 83–91; Michaela HORÁKOVÁ, Ke specifikaci barokních pamětí, s. 107–115; E. MAUR, Kronikářské záznamy; TÝŽ, Vlast, národ a stát v Čechách.


33

soupisů z rukou knihovníků – je nepodchycení tisků, obsahujících mnohdy na okrajích, přídeštích či přivázaných listech i kronikářská díla.102 Dosud jediným takovým katalogem, splňujícím náročná kritéria, omezeným však jen na území Čech, je repertorium rukopisů 17. a 18. století z českých muzejních sbírek, iniciované literárním historikem Alexandrem Stichem, jež dospělo zatím jen k druhému dílu.103 Značně smutné je, že nemáme ani soustavnou evidenci vydaných pamětí, kronik a pamětních záznamů, i když obsáhlejší, ale nikoliv vyčerpávající přehledy přinesly již shora citované Kutnarovy či Robkovy práce (na tento nedostatek důrazně upozorňuje naposledy E. Maur).104 Tento povzdech lze ovšem vztáhnout jen na Čechy, neboť tento typ edičně zpřístupněných (do roku 1848) a vytištěných (do roku 1960) moravských pramenů podchytil velmi pilný moravský historik Ladislav Hosák, a to včetně jazykově německé produkce.105 Úplnou ignoranci kronikářských pramenů lze vidět i u bibliografie k dějinám našich měst, což neomlouvá ani její „přísný“ výběr literatury, kde mnohdy chybějí i ty nejzákladnější syntézy, naopak jsou vyzdvihovány antikvované práce apod.106 V dohledné době se této evidence asi nedočkáme, a tak jednu ze schůdných cest z bludného kruhu lze spatřovat v soupisech kronikářských prací (do reformy roku 1835) po jednotlivých historických krajích (jako témata např. diplomových či disertačních prácí). Jde o myšlenku, se kterou přišel již v 60. letech Zdeněk Fiala, a první „z vlaštovek“ byl přehled a rozbor kronikářství v bývalém Litoměřickém kraji z pera Jana Smetany, evidující i deperdita.107 Byl to bohužel i pokus poslední, neboť poté sice na stránkách různých sborníků vycházely katalogy kronik, ovšem pouze z jednotlivých archivních fondů, připomínající spíše opisy inventářů a registrující zvláště kroniky vzniklé po roce 1835.108 Zajímavé jsou – pomineme-li regulérní edice – pokusy o přiblížení kronikářství v jednotlivých místech i laické veřejnosti, tedy výběry z kronik, jak to pro Jihlavu učinil před drahně lety František Hoff mann či nedávno pro Náchodsko Lydia Baštecká.109 102 Marie TOŠNEROVÁ (ed.), Rukopisné fondy zámeckých, hradních a palácových knihoven. Průvodce po rukopisných fondech v České republice, Díl I, Praha 1995; TÁŽ (ed.), Rukopisné fondy archivů v České republice. Průvodce po rukopisných fondech v České republice, Díl II, Praha 1998; Pavel BRODSKÝ – Marta HRA DILOVÁ – Stanislav PETR – Marie TOŠNEROVÁ (edd.), Rukopisné fondy muzeí a galerií. Průvodce po rukopisných fondech v České republice, Díl III, Praha 2001; TITÍŽ (edd.), Rukopisné fondy centrálních a církevních knihoven České republiky. Průvodce po rukopisných fondech v České republice, Díl IV, Praha 2004. 103 Jaromír LINDA – Alexandr STICH – Alena FIDLEROVÁ – Martina ŠULCOVÁ a kol., Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách I, Svazek 1 (a–f) a 2 (h–j), Praha 2003; Alena FIDLEROVÁ – Martina BEKEŠOVÁ a kol., Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách II, Svazek 1 (k–l) a 2 (m–o), Praha 2007. 104 E. MAUR, Kronikářské záznamy, s. 78. 105 Ladislav HOSÁK, Soupis publikovaných moravských kronik (do r. 1848), Acta regionalia – Sborník vlastivědných prací 1965, 1966, s. 91–97. 106 Jaromír KUBÍČEK, Bibliografie k dějinám měst České republiky, Praha 1997 – např. na s. 130 chybí k Roudnici nad Labem zcela základní Saxlovy práce (viz soupis literatury v naší edici) aj. 107 J. SMETANA, Vyprávěcí prameny dějepisné; TÝŽ, Soupis vyprávěcích pramenů. 108 Citaci těchto publikovaných soupisů uvádí Jan ČERNÝ (ed.), Novostrašecká kronika, s. 16, pozn. 13. Daleko důležitější je autorův komentovaný přehled vyprávěcích pramenů na Novostrašecku, resp. Rakovnicku a v přilehlých oblastech Slánska, vzniklých cca do roku 1850 – viz tamtéž, s. 16–21. 109 František HOFFMANN, Listy a obrazy z minulosti Jihlavy, Havlíčkův Brod 1958; TÝŽ, Nové listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Od třicetileté války k revolučnímu roku 1848, Brno 1967; Lydia BAŠTECKÁ (ed.), Jak se žilo na kladském pomezí. Vybrané pasáže ze starých pamětí a kronik, Červený Kostelec 2005.

34


Opusťme nyní tuto nepříliš radostnou bilanci slovy Josefa Šusty, „že švec mívá děravé boty a podobně chatrně postarala se i věda historická o soustavné poznání vlastní minulosti“,110 a vydejme se za poznáváním roudnických písmáků a jejich (mikro)světa v pohnutých časech 18. věku.

110 Josef ŠUSTA, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, Praha 1933, s. 210.

3. KRITIKA PRA MENŮ A EDIČNÍ POZNÁMKA Oboje Paměti, jež tu edičně zpřístupňujeme, vznikly v jednom místě – ve městě Roudnici nad Labem, a ve stejném sociálním prostředí – v měšťanských domácnostech. Oboje byly (na)psány v 18. století a přes četné retrospektivní zápisy na sebe navazují. Starší Paměti kožešnických mistrů Samuela Bernarda a Václava Mikuláše Brodských pokrývají soustavně léta 1744 až 1781 (přesněji až počátek roku 1782), mladší Paměti ševcovské rodiny Jílků kontinuálně léta 1783 až 1799. Liší se od sebe druhově i formálně.1 V jednom případě – u Brodských – jde spíše o měšťanskou kroniku prožívané a reflektované přítomnosti a současně soukromé paměti autorů, v druhém případě – u Jílků – spíše o soudobý letopis, vyrostlý patrně z původně zamýšlené a zahájené kroniky minulých událostí a jevů ve městě a uzavřený nejprve pověrečnou a záhy vizionářskou predikcí a nakonec přehledem genealogických dat vlastníků a pravděpodobně spoluautorů rukopisu. Jinými slovy, u Brodských převažují ucelená sdělení (vyprávění, popisy) o jevech, událostech a příhodách, u Jílků dominují prosté letopisné zprávy (reference). Obě písemnosti však měly jasné primární určení: Zaznamenat a zachovat subjektivně důležité informace o světě, době a původcích (autorech) pro budoucí paměť potomků. Nazýváme je tu proto jednoduše Pamětmi nebo místy i Letopisnými pamětmi (v případě Jílků).2 Genezi a užívání obou těchto vyprávěcích pramenů se věnujeme na jiném místě knihy (v podkapitole 2.3), proto – aniž bychom se opakovali – můžeme přikročit k jejich stručné pramenné a obsahové kritice a k vysvětlení našich edičních zásahů. Všimněme si nejprve autenticity obou rukopisů a formy jejich dochování. Zatímco Jílkovské Paměti zůstaly zachovány v originále, a skýtají tak možnost všímat si kromě obsahu i písařských rukou, způsobů psaní a formálních znaků, Paměti Brodských k nám promlouvají pouze z opisu, zachovávajícího výlučně verbální sdělení. Jak známo, každý opis, byť sebevíce pečlivý, je svého druhu interpretací původního autentického pramene. Totéž platí i o kritických pramenných edicích, ovšem s tou výhradou, že je v nich na mnohé nejasnosti, písařské chyby, různočtení, nečitelnosti, zvláštnosti apod. poukazováno. Je-li však editovaný pramen pouhým opisem, je většina původních omylů, oprav a doplňků ztracena. Na tento nedostatek narážíme právě v opisu Pamětí Brodských, pořízeném Janem Juránkem někdy po roce 1815. Nevíme (až na výjimky), co všechno tento knihovnický pomocník pozměnil a upravil; jestli nedopsaná místa – většinou vytečkovaná – nepřečetl nebo tak vypadala již v originálu, jestli nevynechal některé zápisy a pasáže (jako např. na s. 49) nebo chyběly již v předloze (např. kvůli odtrženému kusu listu nebo zašpinění), jestli některé zjevné zkomoleniny a přepsání nepocházejí z jeho pera. Na druhou stranu, Juránek opisoval text, kterému evidentně rozuměl jazykově i obsahově, navíc v místě jeho vzniku. Vyznal se v topografi i města Roudnice nad Labem, které se v čase mezi dopsáním originálu a vznikem opisu podobou ani rozsahem 1 Typově oba rukopisy patří do skupiny narativních pramenů, do segmentu n. p. neúřední povahy. 2 Je zřejmé, že druhově jsou jednoznačně nezařaditelné. Ostatně pojmy jako kronika, letopis, diarium, autobiografie, kolektanea apod. představují více než co jiného ideální formy, do nichž se málokteré vyprávěcí prameny beze zbytku vtěsnají. O obtížnosti klasifi kace narativních pramenů důkladně a promyšleně pojednává např. Jan SMETANA, Vyprávěcí prameny dějepisné vzniklé v Litoměřickém kraji do roku 1835, Sborník archivních prací 22, 1972, s. 221–295 (zvl. s. 225–230).

36


příliš nezměnilo, nebyly mu cizí – na rozdíl od nás – cizí a přejaté termíny (namnoze germanismy), jako např. športel, paleta, fi řpon, jadlink apod., pohyboval se ve stejně sociálně uspořádaném světě jako autoři a byl zasahován kolektivní pamětí městské obce, přinejmenším jejími projevy. Jeho vnímavost k historii Roudnice, jeho obyvatel a pánů, mohla být navíc posilována a prohlubována příležitostnou četbou (netroufáme si napsat studiem) dokumentů, rukopisů a knih v zámeckém archivu a knihovně, kde pracoval jako pomocná síla neúnavného bibliotekáře Kašpara Bouška. Můžeme se domnívat, že čtení a opisování Pamětí Brodských v něm vyvolávalo nějaké pozitivní pocity a představy a že nabytá znalost minulého dění jej těsněji svazovala s městem, ve kterém žil (i když asi bydlel na zámku), a činila vnímavějším k současným událostem i poměrům mezi měšťanstvem. Ostatně mnohé potomky osob, o kterých se v Pamětech píše, nejen kožešníků Brodských, pravděpodobně osobně znal a s některými se možná i stýkal. Paleografický rozbor Juránkova opisu tu neprovádíme, protože by nám nic podstatného neposkytl. Pouze krátce upozorňujeme, že jeho písmo je pečlivým českým kurentem s mírným sklonem doprava a neměnnou výškou minuskul i majuskul v poměrně přímých (předem nenačrtnutých) řádcích. K prohlédnutí či případně bližšímu ohledání Juránkova písma jsou v edici reprodukovány čtyři strany manuskriptu VI Ef 26, z toho dvě s kresbami. Předmětem hodnocení a případné budoucí komparace mohou být pouze obsah a styl Pamětí měšťanů Brodských. Překvapující na tomto díle je již jeho stránkový rozsah a časové rozpětí. Když jsme brali manuskript v Lobkovické knihovně poprvé do rukou, záhy jsme v něm rozpoznali – aniž bychom jej soustavně četli – pramen s velkou výpovědní hodnotou z období, ze kterého není dochováno, resp. vydáno mnoho tzv. lidových pamětí a kronik. 3 Paměti navíc byly psány sousedy významného poddanského města Roudnice nad Labem, ke kterému nejsou zpracovány žádné důkladné dějiny (nejen) z let panování Marie Terezie. Časové rozpětí Pamětí od prusko-rakouských válek, přesněji od vpádu pruské armády do Čech v létě 1744, do začátku samostatné vlády císaře Josefa II., tedy bezmála čtyřicet let, je poměrně dlouhé. Při pohledu na první záznam, na jeho první slovo, je zřejmé, že Paměti musely být delší, že záznamu o vpádu pruské armády předcházely nějaké starší zápisy (minimálně z roku 1744). Buď v originálu, který měl Juránek k dispozici, chyběl začátek (vypadl z něj první list nebo dokonce několik listů), nebo se v něm po čase projevilo nějaké mechanické či chemické poškození papíru, znemožňující přečtení prvních zápisů, anebo byl rukopis kompletní a zápisy v něm plynule navazovaly na starší zápisy v předcházejícím uzavřeném svazku Pamětí. Podle dvou nedopsaných – vytečkovaných – míst na první straně se zdá, že začátek originálu rukopisu byl poškozen a že toto poškození „prosáklo“ i na první stranu v místech nedopsaného textu. Vyloučit však nemůžeme žádné ze tří možných vysvětlení. Podobně zajímavý je i konec Pamětí na straně 106. Poslední záznam o úmrtí tchýně Václava Mikuláše Brodského před půlnocí posledního dne roku 1781 a o jejím pohřbu 3. ledna 3 Kroniky a paměti z časů panování Marie Terezie, především tzv. slezských válek, jsou stručně zhodnoceny v knize: Pavel BĚLINA – Jiří KA ŠE – Jan P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, sv. X (1740–1792), Praha–Litomyšl 2001, s. 138–139. Například známé Vavákovy Paměti začínají až rokem 1770. Jindřich SKOPEC (ed.), Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770–1816, Kniha první (rok 1770–1783) – část I. (1770–1780), Praha 1907.

Paměti Brodských – 1. strana Juránkova opisu.

38


1782 nám vzhledem k předcházejícím zápisům nepřipadá jako vědomé uzavření Pamětí. Opět si tu můžeme představovat, že originál měl pokračování, ale v důsledku ztráty či poškození dalšího listu nebo více listů neměl Juránek později již co opisovat, nebo Václav M. Brodský přestal s psaním náhle, aniž by chtěl, anebo dopsal svazek a pokračoval v jiném. V každém případě rukopis (sestávající pravděpodobně z několika svazků), který se potom dostal Juránkovi do ruky, zůstal po Václavu Mikuláši Brodském v Roudnici v jeho domě, později snad u příbuzných. Jak víme, Václav M. Brodský svůj život ve městě Roudnici nad Labem neuzavřel. Jednoho dne z města odešel, nebo možná jen někam vycestoval, a nikdy se do něj nevrátil. Vedl-li si Paměti i po roce 1781/1782, tak měl navazující svazek asi neustále při sobě – možná i při odchodu či spíše odjezdu z města. O Václavu M. Brodském a o jeho nejasném závěru života podrobně píšeme v podkapitole 2.2.1, připomínáme jen, že se narodil, resp. byl pokřtěn 6. listopadu 1715, a tudíž pravděpodobnost případného delšího pokračování Pamětí po 3. lednu 1782 není příliš vysoká. Záhada konce starého muže a jeho vyprávění nebude asi nikdy vyřešena, pokud se ovšem náhle neobjeví originál rukopisu Pamětí, případně jejich pokračování, či nějaké „biografické“ informace v archivních pramenech. Dlouhé časové období, jež Paměti pokrývají, navíc zpočátku s četnými „odskoky“ do minulosti, s sebou nese velké množství i rozmanitost zachycených událostí, příhod a jevů. Přirozeně převažují informace o skutečnostech a dění ve městě Roudnici nad Labem a okolí, pozornost autorů však poutaly i válečné konfl ikty, přírodní katastrofy, požáry měst, kriminální činy apod., jež se přihodily daleko od jejich domovů. Některé z nich je prostě zaujaly (většinou asi ohromily), jako například zemětřesení v Lisabonu či Damiensův nepodařený atentát na francouzského krále Ludvíka XV., jiné se jich nějakým způsobem dotýkaly, jako například tažení a bitvy během sedmileté války, zprvu především v Čechách a na Moravě, později výlučně za hranicemi království – ve Slezsku, Lužici, Sasku a jinde. Prvních necelých 54 stran – snad s výjimkou s. 35 až 374 – pochází z pera Samuela Bernarda Brodského. Tematicky lze jeho záznamy rozdělit zhruba do následujících okruhů:5 1. Války, ubytování a průtahy vojsk, lazaret ve městě, dodávky potravin a věcí, rekvizice, výpalné apod. – 75 zápisů (z toho 1 retrospektivní připomínka selské rebelie v roce 1680). 2. Královské a krajské patenty a nařízení a jejich provádění – 26 zápisů. 3. Úřední komise a vizitace – 2 zápisy. 4. Záležitosti města (obce) Roudnice nad Labem a sousedů včetně autora; události 4 Rozmezí zápisů stylově odlišných, tedy pravděpodobně psaných někým jiným, označujeme a jejich autorství odhadujeme v poznámce na příslušném místě edice. 5 Představené okruhy jsou pouze rámcové, podobně čísla v jednotlivých skupinách pouze přibližují četnost (frekvenci) zápisů v takto široce ohraničených polích. Přesný výčet není možné sestavit, protože ne všechny zápisy jsou monotematické; řada z nich se dotýká dvou i více oblastí (např. nepříznivé počasí, špatná úroda, vysoké ceny zemědělských produktů). Určitým vodítkem pro počítání smíšených zápisů pro nás byla hlavní podstata zprávy, resp. co ve zprávě převažuje nebo co autor akcentuje. Jsme si samozřejmě vědomi, že tento postup je subjektivní a občas ryze pocitový (leč jaký jiný zvolit, pokud nechceme zápisy nesmyslně pitvat) a že kdokoli po nás se může dopočítat jiných čísel (která by se ale od našich lišila, jak jsme přesvědčeni, pouze nepatrně).

3. Kritika pramenů a ediční poznámka

5. 6. 7. 8. 9.

39

v okolních i cizopanských lokalitách (např. v Budyni), kromě požárů ve městě Roudnici – 15 zápisů (z toho 6 o roudnickém kostelu /kostelech/ a duchovních osobách, o církevních slavnostech a pobožnostech). Počasí, živelní pohromy včetně požárů ve městě Roudnici a jinde, atmosférické a jiné podobné úkazy – 29 zápisů (z toho 2 o zemětřesení v Lisabonu a v „ Americe“). Úrody, ceny plodin, masa a ryb; úhyn dobytka – 11 zápisů. Informace o vrchnosti (členech knížecí rodiny), o jejích osobních a písemných rozhodnutích a opatřeních ve vztahu k městu Roudnici – 1 zápis. Informace o zeměpánu (členech císařské rodiny) a jeho (jejich) pobytu či průjezdu městem a panstvím – 0.6 Informace o cizích vládcích (členech cizích panovnických dynastií) kromě pruského krále Fridricha II. – 3 zápisy (z toho 1 o popravě Roberta Damiense).

Podpis Samuela Bernarda Brodského (1756).

Jakkoli je předložený rozpis pouze ilustrativní, je z něj dobře patrné, čemu všemu Samuel Bernard Brodský věnoval pozornost a v jaké míře. Přirozeně byl jeho zájem v prvé řadě určován současným děním, zároveň však i stimulován jeho rozhledem, intelektem, zálibami a v neposlední řadě i schopností selekce informací. Ne všechno, co zažil, viděl, slyšel a co se dočetl, považoval za důležité nebo vhodné zaznamenat pro budoucí paměť (sobě a svým potomkům). V tomto smyslu je v některých případech zajímavější, 6 Tuto „nulovou“ skupinu tu zařazujeme kvůli srovnání s tematickým členěním zápisů Václava M. Brodského, jež bude následovat.

40


co si z nějakých důvodů do Pamětí nezaznamenal – jak naznačujeme v předcházející kapitole –, než co v určitém důležitém okamžiku zapsal. Podle výše sestavené přibližné frekvence zápisů je evidentní, že jeho pozornost nejvíce poutaly válečné události (a vše co s nimi souviselo), jež jednoznačně v jeho části Pamětí převažují, dále si všímal počasí a živelních pohrom, zejména požárů ve městě, k nimž se četností přibližují záznamy o zákonných opatřeních státní správy v rozmanitých, především ale daňových a konskripčních záležitostech. Za nimi s odstupem následují zprávy o dění ve městě a okolí a o autorových sousedech (vyjma těch, u kterých hořelo) a zprávy o úrodách a cenách zemědělských produktů. Ostatní tematické okruhy vykazují pouze jednotlivé zápisy. Je pozoruhodné, že Samuel Bernard v Pamětech zcela ignoroval svoje řemeslo a svůj cech, v němž byl od jisté doby prvním starším cechmistrem, svoje děti a manželky a svoji vrchnost. Naproti tomu si doslova liboval v líčení bitev, přepadení, obléhání měst a pevností, šarvátek, tažení armád a vojenských jednotek atp., jak v roce 1744 za pruského vpádu do Čech, tak zejména za sedmileté války, jejíhož konce se však nedožil. Samuel tím nepodává jen svědectví o válce samotné a hrůzách, které lidem působila, ale i o své zálibě ve vojenství a dobré informovanosti.7 Václav Mikuláš Brodský, Samuelův syn, je autorem textu na stranách 54 až 106 (a možná i úseku v otcově části na s. 35–37). Tematicky vychází jeho díl Pamětí – při zachování předešlé struktury – v následujících počtech: 1. Války, ubytování a průtahy vojsk etc., včetně stavby pevnosti Terezín – 17 zápisů. 2. Královské a krajské patenty etc. – 25 zápisů (z toho 1 o zrušení jezuitského řádu). 3. Úřední komise a vizitace – 5 zápisů. 4. Záležitosti města (obce) Roudnice nad Labem a sousedů včetně autora a jeho blízkých etc. – 77 zápisů (z toho na kostel, duchovní a slavnosti připadá 19 zápisů). 5. Počasí, živelní pohromy včetně požárů, úkazy apod. – 63 zápisy. 6. Úrody, ceny plodin etc. – 19 zápisů. 7. Informace o vrchnosti (členech knížecí rodiny), o jejích osobních a písemných rozhodnutích a opatřeních ve vztahu k městu Roudnici – 5 zápisů. 8. Informace o zeměpánu (členech císařské rodiny) a jeho (jejich) pobytu či průjezdu městem a panstvím – 4 zápisy.8 9. Informace o cizích vládcích (členech cizích panovnických dynastií) – 0.9 K těmto devíti skupinám, společným oběma písmákům, ještě připojujeme jeden okruh pro zápisy, jež jsme tentokrát nechtěli přiřazovat k válečné tematice.

7 Předpokládáme, že nejvíce ceněné (najmě historiky a milovníky vojenských dějin) asi budou jeho zprávy o dění v Roudnici nad Labem a v jeho blízkém okolí; bez odezvy možná nezůstanou ani některá data a popisy, jež se k němu dostaly zprostředkovaně z depeší vojenských a poštovních kurýrů nebo přímo z výpovědí zraněných vojáků, přivezených z bojišť do roudnického lazaretu. 8 K nim by mohl být ještě přiřazen jeden zápis, námi počítaný jako vojenský, v němž je zmínka o přenocování císaře u jednoho sedláka ve Straškově, kde se dočasně nacházelo hlavní ležení a velení rakouské armády. 9 Zprávu o oslavě mírové smlouvy uzavřené mezi císařsko královskou milostí a králem prajským v roce 1763 považujeme též za válečnou, protože tímto mírem byla ukončena sedmiletá válka.


41

10. Poddanské povstání v roce 1775 – 3 zápisy (z toho 1 o urbariální komisi generála Wallise v roce 1776).

Podpis Václava Mikuláše Brodského (1762).

Informace o válce a vojenství v části Václava Mikuláše Brodského – co do hojnosti – ustoupily domácímu, meteorologickému, ba i legislativnímu a zemědělsko-ekonomickému zpravodajství, řečeno dnešním mediálním žargonem. Zachyceny tu byly jen konec sedmileté války, krátká a spíše taktická válka o dědictví bavorské, jedna konsignace rekrutů, jedno ubytování vojska a počátek stavby terezínské pevnosti. Václav Mikuláš psal v převážně mírových časech, a proto si všímal hlavně dění na radnici, v kostele, v domech a na ulicích města Roudnice, počasí, úrod, cen polních plodin, zákonných předpisů a nařízení. Jeho reflexe je bezmála dějepisná. Uměl se dívat, uměl vybírat informace a s ohledem na dobu, ve které žil, uměl i psát. Neplnil Paměti pouhými senzacemi, kuriozitami, banalitami a katastrofami, těmi šetřil; přednost dával psaní o důležitých okamžicích obce a měšťanů. Poměrně často psal i o sobě a svých blízkých, několikrát o své pozici v cechu kožešníků, pětkrát dokonce o vrchnosti a jejích opatřeních, ale ani jednou o vlastních dětech. Jeho jazyk a styl jsou překvapivě dobré; v některých jeho zápisech lze dokonce postřehnout záblesky jízlivosti, ironie a smyslu pro humor (např. v líčení o nálezu a předání pečetních typářů 4. 11. 1763). Velmi cenné jsou – kromě mnoha důležitých a někdy i unikátních informací o městě Roudnici a jeho obyvatelích – údaje o charakteru počasí, úrodě a setí ozimů v roce 1769, kdy (a nikoli teprve až v roce 1770) začala řada několika po sobě jdoucích neúrod, majících za následek hladomor v Čechách v letech 1771–1772. Neméně zajímavé a podnětné pro bližší poznání myšlení a soužití měšťanů jsou tři Václavovy zápisy obracející se do minulosti města Roudnice nad Labem. První se váže k moru v roce 1713, připomínanému po padesáti letech proce-

42


sím v roce 1763 (s. 58); druhý ke středověkému mostu, dávno za třicetileté války zničenému, jehož osaměly pilíř vzala velká voda v roce 1775 – tj. po 432 (správně 435) letech stání v řece (s. 79); třetí ke katastrofálnímu požáru města v roce 1676, připomínanému po stu letech zpívanou mší a slavností 2. července 1776, kdy byl vystaven obraz tzv. Roudnické madony, o kterém se vědělo, že kdysi na roudnickém zámku mluvil s pražským biskupem Janem (s. 86/87).10 Václav Mikuláš Brodský nikdy neopomněl spočítat a poznamenat délku trvání života, manželství, služby apod. u lidí, které měl rád, jichž si vážil anebo je považoval za důležité. Uplynulá léta a měsíce a současně předěly period – např. střídání proboštů, obnovy městské rady – jej zjevně zajímaly. Nemalý zájem také jevil o náboženství, přesněji o dění ve farním kostele a na proboštství, o poutě, svátky a slavnosti apod. Zhruba čtvrtina zápisů zařazených do čtvrtého tematického okruhu je „eklesiakálního“ charakteru. Postrádáme ale mezi nimi jednu důležitou (v našich očích bezmála převratnou) a zcela jistě pamětihodnou zákonnou úpravu konfesijních poměrů v zemi: tzv. Toleranční patent z 13. října 1781.11 Paměti rodiny Jílků máme dochovány in originali, a proto si nejprve všimněme jejich vzhledu a písma. Jedná se o malý sešit v papírových deskách (21×17 cm), značně opotřebovaný a místy poničený, z něhož byla odtržena část jednoho listu (dnes pag. 14/15) a zřetelně vytrženy 3 listy: jeden mezi dnešními stranami 15 a 16 a dva za stranou 25. Mezi zadním přídeštím a zadními deskami jsou zbytky ořezaného listu, který, zdá se, byl vyplňující vrstvou kdysi spojeného přídeští s deskami, zjevně zeslabenými. Letopisné záznamy, pranostiku, proroctví a rodopisná data, jež jsou v ohnisku našeho zájmu, pocházejí z per několika písařů (autorů). Jejich počet a podíl bychom mohli jednoduše vyjádřit v následujícím přehledu: 1. Nadpisy („polokurzivou“). Titul knížky (na pag. 2) a záznam o sňatku Vojtěcha Jílka s Terezií Hochovou na pagině 23 (bez dalších dvou záznamů o jejich úmrtí) jsou, zdá se, psány jednou rukou. Možná je zhotovil Vojtěch Jílek starší, neboť na titulní straně, vpravo dole, se objevuje nezřetelné, ale přesto (při zvětšení na monitoru počítače) rozeznatelné jméno Vojtěch, později zakryté novým „podpisem“. V obou případech – nadpisech – se jedná o kreslené polokurzivní písmo kombinující kurentní a humanistické litery. Dobře patrné to je zejména na kurentním W a na latinském e. 2. Zápisy prvního letopisce. Chronologicky nejstarší zápisy na s. 4 až na s. 6 (tj. od roku 1699 do roku 1771) jsou psány jednou rukou, kromě dvou posledních na s. 5. Stejnou rukou se zdají být psány i následující „kontinuální“ zápisy od roku 1783 do roku 1785 na s. 6 až do prvního zápisu na s. 8 včetně. Tyto zápisy asi 10 Všechny tyto tři „pamětní“ zápisy jsou vysvětleny a komentovány v edici. 11 Otázkou však je, kdy se Václav Mikuláš Brodský a spolu s ním i ostatní roudničtí měšťané o patentu dozvěděli. Jeho vyhlašování v českých krajích bylo zprvu zdržováno a omezováno jen na vrchnostenské úřady a městské magistráty. Na roudnickém panství byl oficiálně publikován asi až v únoru 1782, bezpochyby se ale o něm vědělo již dříve. Eva MELMUKOVÁ, Patent zvaný toleranční, Praha 1999, s. 96nn (zvl. s. 103, 104). Podrobněji Eduard MIKUŠEK, Následky tolerančního patentu na Podřipsku, Vlastivědný sborník Litoměřicko 1990 [vyd. 1991], s. 97–122 (zvl. s. 97, 98).


43

vznikly později; usuzujeme tak z výraznějšího inkoustu od prvního záznamu z roku 1783 a z místy většího písma. 3. Zápisy druhého letopisce. Zápisy od roku 1786 do roku 1793 na s. 8 až 11 učinil jiný písař. Rukopis těchto zápisů se od předcházejících přes jistou podobnost liší například ve způsobu zakončení písmene l na spodní lince (ostré, lomené zakončení) nebo ve způsobu zakončení písmene K na téže pomyslné lince (místo oblé smyčky ostrá patka). 4. Zápisy třetího letopisce. Nejmladší zápisy od roku 1794 na s. 11 do roku 1799 na s. 14 provedl přinejmenším jeden další písař, možná Vojtěch Jílek mladší. Tento rukopis (místy proměnlivý) se velmi podobá „matričnímu“ zápisu na s. 24 o sňatku Vojtěcha Jílka s Marií Annou, rozenou Stupkovou, v roce 1790. Všechny tyto zápisy z let 1794 až 1799 zachycují výlučně jen živelní pohromy a charakter počasí v jednotlivých letech. Týž autor (resp. táž písařská ruka) zaznamenal(a) i Proroctví na s. 22 vyjma posledního přípisku (z roku 1845) a pravděpodobně i Prognostiku obzvláštní na s. 19 až 21, která je však psaná drobnějším písmem s poměrně velkými mezerami mezi slovy. 5. Rodopisné doplňky po roce 1800. Jedná se o poslední dva „matriční“ zápisy na s. 23 z let 1808 a 1811 a poslední dva na s. 24 z let 1824 a 1828 z pera příslušníka nebo někoho blízkého rodině Jílků. Tyto zápisy se vyznačují výrazným sklonem ve směru psaní a kratšími napojeními písmen ve slovech. Všechny zde porovnávané rukopisy jsou naučené („školské“) bez výrazných individuálních prvků a zvláštností. Komplikace působí i proměnlivost jednotlivých rukopisů. Nacházíme v nich například litery napsané dvojím způsobem (např. e, d, A, K); u prvního letopisce (bod 2.) pozorujeme změny vyvolané nejspíš jeho slábnoucím zrakem a méně jistou rukou (stářím, resp. stárnutím). Všechna písma by se dala z paleografického hlediska označit jako novogotická psaná kurzivní minuskulní písma (vyjma kreslených polokurzivních nadpisů), naučená ve škole, málo dotčená reformami po roce 1774, zachovávající tvary typické pro staré české písmo 16. a 17. století, jež v různých variantách přežívalo v neúředních (soukromých) dokumentech hluboko do 18. století.12 Žádný z rukopisů nedokážeme jednoznačně identifi kovat; můžeme se pouze dohadovat, který z nich asi patřil jednomu či druhému Vojtěchovi Jílkovi (viz naše postřehy v předešlém přehledu), případně dalším členům rodiny (Janovi Jílkovi?). Z genealogických záznamů, částečně psaných třetím letopiscem (bod 4.), a některých indicií je však zřejmé, že rukopis vznikal a byl v držení této ševcovské rodiny. Je například nápadné, že všechna v Pamětech zaznamenaná úmrtí se kromě proboštů a členů knížecí rodiny Lobkoviců týkají pouze ševců, a to jednak Jílků samotných, jednak dvou členů roudnického ševcovského cechu (Jana Kubíka v roce 1783 a Pavla Nikla v roce 1787). Nikdo jiný z přirozeně či tragicky zemřelých měšťanů nestál písmákům za zaznamenání. Některá rodopisná data na s. 23 a 24 prozrazují nejen písmem, ale i obsahem, že vznikla z pera některého z Jílků. Nelze se například ubránit dojmu, že záznamy o narození Vojtěcha mladšího a Jana Jílka (na s. 24 nahoře) učinil někdo, kdo měl oba chlapce rád a záleželo

12 K tomu obecně i případově Jaroslav KA ŠPAR, Soubor statí o novověkém písmu, Praha 1993, passim.

Paměti rodiny Jílků – 8. strana.


45

mu na jejich přežití a budoucnosti. Planetární konstelace v čase narození, předznamenávající či přímo určující další život dítěte, mohla zajímat pouze rodiče nebo později takto stigmatizované rozence. Kdy oba záznamy vznikly a proč jen tyto dva, se pokoušíme zjistit v podkapitole 2.2.2; připomínáme jen, že ze všech dětí se pouze Vojtěch a Jan dožili dospělosti. Podobně poslední tři rodopisné záznamy (na s. 25 dole) svědčí přinejmenším o přechovávání a užívání rukopisu v domácnosti Vojtěcha Jílka mladšího. Rozsahem, obsahem i stylem tento rukopis výrazně zaostává za Pamětmi Brodských, jež jsou s ohledem na svůj původ a dobu vzniku bezesporu nadprůměrným vyprávěcím pramenem. Předností Jílkovských Pamětí je jejich originalita, a to jak formální, tak grafická a verbální (jazyková). Jsou autentickým dokladem zájmu a snažení „prostých“ měšťanských řemeslníků zachytit svou přítomnost i objevovat minulost blízkého světa, a rovněž jejich schopnosti reflektovat, slovně formulovat a písemně zachycovat vše, co jim připadalo pamětihodné. Nedlouhé Letopisné paměti Jílků přirozeně nepřekypují objemem dat ani nehýří výmluvností. Jejich náplň je přesto hodnotná, a to nejen pro poznání a budoucí zpracování dějin města Roudnice nad Labem. Tematicky je můžeme rozčlenit a rozpočítat do těchto sedmi okruhů:13 1. Války a vojenství – 2 zápisy. 2. Kostely a duchovní v Roudnici nad Labem – 8 zápisů. 3. Počasí a živelní pohromy včetně požárů (ve městě i jinde) – 29 zápisů (z toho 4 obsahují údaje o cenách plodin). 4. Úrody a ceny plodin etc. – 2 zápisy (z toho je 1 o drahotě a hladomoru v roce 1771 a 1 obsahuje doplňující informaci o počasí). 5. Informace o vrchnosti (členech knížecí rodiny) – 4 zápisy. 6. Ostatní – 1 zápis (o loterii) + 2 textové soubory (prognózy). 7. Genealogická data Jílků – 8 záznamů. Přehled jasně ukazuje, jaká tematika převažuje a čemu dalšímu autoři věnovali pozornost. Poskytuje nám však jen celkový pohled na obsah písemnosti, nikoli na její jednotlivé části, psané podle našeho zjištění nejméně čtyřmi lidmi. Závažnější než kvantita, jakkoli dělená, je kvalita záznamů.14 Podle našeho mínění jsou vedle některých zpráv o počasí a cenách zemědělských produktů hodnotné a do budoucna využitelné najmě údaje o roudnických kostelech a duchovních a o vrchnosti, resp. členech a příbuzných Lobkoviců. Například záznam o postavení morového sloupu – sousoší Všech svatých – v roce 1699 dokládá, kterého dne a kým byla slavnostně zahájena (posvěcena) jeho stavba. Doplňuje a zpřesňuje dosud známé informace o něm. Zajímavé jsou též údaje o počátku přestavby roudnického farního kostela, 24. 4. 1725 (na sv. Jiří), o příjezdu generála kapucínského řádu do města v roce 1731, o úmrtí probošta Olivy v roce 1788 a o instalaci nového probošta v roce 1789 nebo o vysvěcení nového roudnického hřbi13 O ilustrativní funkci schématu platí totéž, co bylo poznamenáno u prvního rozpisu (u S. B. Brodského). 14 Kvalitou tu myslíme více informační potenciál, spolehlivost a hodnověrnost zápisů než jejich

formu a délku (jejich strohost či naopak mnohoslovnost). Obecně platí, že letopis musí být při edičním zpracování více vysvětlován a komentován; jeho poznámkový aparát se tak stává obsažnějším a rozsáhlejším než u sdílnějších druhů narativních písemností.

46


tova v roce 1787. Pozoruhodná je též reflexe pohřbů Lobkoviců v rodové hrobce v kapucínském kostele – knížete Ferdinanda Filipa v roce 1784, jeho sestry hraběnky z Ulfeldu v roce 1786 a kněžny Marie Josefy v roce 1788 – a krátkého pobytu ovdovělé kněžny Marie Gabriely a mladého prince Františka Josefa Maxmiliána na zámku v červnu 1785. Tato poslední informace, na první pohled spíše jen zajímavá, by mohla být chápána jako záznam o mimořádné události. Autor a spolu s ním veškeré měšťanstvo po dlouhých letech, ba několika desetiletích opět v Roudnici spatřili a přivítali svou vrchnost. Víme i na základě Pamětí Brodských, že Ferdinand Filip z Lobkovic město a zámek v Roudnici neobýval ani je často nenavštěvoval a že zámek byl po dlouhý čas neobyvatelný (vojenský lazaret apod.). Patrně proto stála tato krátká návštěva kněžny poručnice a nezletilého prince našemu letopisci za zaznamenání. Dotčená zpráva a mnohé další, jak jsme právě naznačili, vynikají především v kontextu pramenných informací a ve spojitosti, resp. návaznosti na Paměti kožešníků Brodských. … Právě v této souvislosti spočívá hlavní klad společného vydání obou vyprávěcích pramenů. Samostatnými částmi Jílkovských Pamětí – vedle vlastního letopisu – jsou pranostika, proroctví a soubor genealogických dat Jílků. K rodopisným datům jsme se již několikrát vyjadřovali a využívali je při zpracování kapitoly o autorech a jejich světě (2. kapitola), žádnou pozornost jsme však zatím nevěnovali oběma předpovědím. Pranostika (prognostika obzvláštní) je přehledem nešťastných dní v roce s výkladem, jak a proč by se jich lidé měli varovat. Jedná se tedy o pověru na způsob dnešního pojímání pátku třináctého, ovšem s tím rozdílem, že zaznamenaná prognostika byla zaštítěna autorstvím neznámého doktora a hvězdáře, údajně ověřena zkušeností a podaná jako ucelený systém.15 Proto asi jednoho z písmáků (snad Vojtěcha Jílka ml.) zaujala natolik, že si ji přepsal do Pamětí. Zřejmě v lidech budila respekt a bylo jí věřeno.16 Druhá předpověď (proroctví) je ve své podstatě souborem dat o postupném úpadku křesťanské víry a konečné nápravě v podobě příchodu mesiáše a sjednocení všeho lidstva v jedné víře a jedné komunitě. I tato perspektiva je zaštítěna autoritou, a to ne ledajakou. Proroctví, údajně nalezené v kryptě benediktinského kláštera v Neapoli, mělo být do Čech sděleno samotným papežem [!]. Je zřejmé, že oba tyto texty se z Letopisných pamětí Jílků vymykají a že při jejich vý15 Název prognostika obzvláštní napovídá, domníváme se, že písmák rozlišoval mezi pranostikami převážně meteorologické a agrotechnické povahy a pranostikami převážně astrologickými, označovanými tehdy často jako prognostiky. Josef JUNGMANN, Slovník česko-německý 3, Praha 1837, s. 663. O kalendářních pranostikách blíže: Josef PETRÁŇ a kol., Dějiny hmotné kultury II/1. (Kultura každodenního života od 16. do 18. století), Praha 1995, s. 56–64. 16 Nešťastným neboli zlým dním v roce věřili lidé již ve středověku, zcela jistě na sklonku této periody. V rukopisném sborníku zvaném Roudnický kodex z konce 15. a počátku 16. století se nachází podrobný výčet zlých dní v roce podle jednotlivých měsíců (podobně jako v Jílkovských Pamětech, byť v kodexu jsou vyznačeny slovně s následujícím vysvětlením, čím škodí). SOA v Litoměřicích, Sbírka rukopisů, sign. sine (tzv. Roudnický kodex, kolem roku 1477.), pag. 321–323. Neznámý autor příslušné sestavy tehdy považoval za nešťastné 32 dní, jež se ale většinou neshodují se sestavou z 18. století, jak ji spatřujeme v Letopisných pamětech. V nich je vypočítáno 42 dní; ve skutečnosti ale výsledný součet vypsaných dní v jednotlivých měsících činí pouze 41 dní. Jílek, zdá se, opomněl do přehledu zapsat 30. srpen, který se objevuje v následujícím výkladu šesti nejhorších dní v roce (viz edice s. ???). Z tohoto kratičkého exkurzu je, myslíme si, dostatečně zřejmé, jak tato pověra přetrvávala v různých podobách v průběhu novověku (nejen raného) a že může být badateli nalézána v rozmanitých rukopisech i tiscích.


47

kladu a hodnocení nevystačíme jen s dosud aplikovanou pramennou a obsahovou kritikou. Potíž je v tom, že nezachycují realitu minulosti ani žité přítomnosti, resp. nereflektují, co důležitého a pamětihodného se stalo a děje, ale upozorňují a předvídají, co by se v blízké či vzdálené budoucnosti mělo nebo mohlo stát. Uspokojivé posouzení prognostiky a proroctví lze provést jen metodami kulturní historie v komparaci s dalšími takovými texty, hospodářskými kalendáři, písněmi a jinými tzv. kramářskými tisky.17 My se tu můžeme nanejvýš jen v krátkosti zamyslet nad hlavním motivem jejich zařazení do Jílkovských Pamětí a návdavkem upozornit na další podobné prameny. Myslíme si, že hlavní pohnutkou k zapsání prognostiky a proroctví byla písmákova zvědavost, pramenící z jeho obav o sebe samého; měl strach o sebe a jistě i své blízké (z nešťastných dní, z božího hněvu za nevěrectví) a přitom jej zajímalo, jestli jsou pravdivé – jestli dojdou naplnění. Něco si mohl ověřovat sám, něco byl nucen přenechat až svým potomkům, resp. budoucím uživatelům Pamětí.18 … Podobné texty se objevují i v jiných soudobých vyprávěcích pramenech, vydaných i nevydaných, a ve zvláštních sbírkách a sbornících. K těm prvním můžeme přiřadit například zvláštní pamětní spis Jiřího Emanuela Bartoloměje Šefla z Dobříše zvaný Apatéka domácí (z roku 1749 a pozdějších let),19 ke speciálním souborům pak třeba Sborník lidových proroctví písmáka Josefa Procházky z Pekla.20 Transfer jakýchkoli písemných dokumentů starých dvě stě a více let, abychom se tu přidrželi časové hranice ad hoc, do kritické knižní edice tištěné v první dekádě 21. století s sebou přináší řadu problémů. Soukromé vyprávěcí prameny navíc vykazují, jak výše naznačeno, jistá specifi ka a byly určeny primárně k četbě a poučení laikům – můžeme-li tak označit současné měšťany a venkovany a jejich potomky – nikoli úředníkům, právníkům a posléze školeným historikům. Chceme-li tedy, aby verbální přenos těchto a takových textů byl přijatelný i pro dnešní laiky, aby se zároveň a přednostně stal spolehlivým a dobře vypraveným informačním zdrojem pro odborníky a aby přitom v nějaké podobě zůstaly zachovány jejich typické i zvláštní znaky, je nutné vydat se cestou umírněného edičního zpracování. V našem případě to znamená především vyloučení jakýchkoli paleografických vysvětlivek a fi lologických komentářů. Zvolili jsme transkripci (nikoli transliteraci) s úmyslem zbytečně nezasahovat do textů, kde to není nutné nebo žádoucí. V duchu Zásad vydávání novověkých historických pramenů 21 jsme proto 17 V čase psaní a přípravy této edice vyšel dlouho očekávaný soupis kramářských tisků: Ludmila KOPALOVÁ – Markéta HOLUBOVÁ, Katalog kramářských tisků, Praha 2008. 18 Není bez zajímavosti, že se tyto texty objevují v domácím rukopisu ševců, resp. ševcovské rodiny. Tito mistři tzv. jemného umění (obuvnictví) byli a zpětně jsou bráni jako lidé mimořádně náchylní k přemýšlení o uspořádání světa a jeho nápravě. O hloubavých ševcích s několika příklady se píše v krátké, leč velmi zajímavé a podnětné pasáži knihy: Peter BURKE, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha 2005, s. 61–62. Proslulý britský historik si v jejím závěru (na s. 62) klade otázku a hned si na ni odpovídá: „Co mají boty společného s herezí a revolucí? Snad jen to, že sedavé zaměstnání dávalo možnost uvažovat o životě – byl to městský ekvivalent pasení ovcí.“ 19 Popis, obsah a otisk několika částí tohoto spisu přináší stať: František PRUSÍK, Rukopisná Apatéka domácí, Věstník Královské české společnosti nauk, třída fi losoficko-historicko-jazykozpytná, 1895, VI, s. 1–21. 20 Knihovna Národního muzea v Praze, sign. III G 35. F. M. BARTOŠ, Soupis rukopisů Národního musea v Praze, sv. 1, Praha 1926, s. 166 (č. 855). 21 Ivan ŠŤOVÍČEK a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie, Praha 2002.

48


všechna nečitelná, nesrozumitelná nebo chybějící slova a jejich části, původní doplňky a opravy, gramatické a syntaktické chyby a zkomoleniny, autorské a písařské omyly, grafické zvláštnosti apod. opatřili edičními značkami a jen zvláštní, neobvyklé případy jejich použití jsme v poznámkách vysvětlili. Jsou to tyto značky: [ ] pro doplněné litery, části slov i celá slova a spojení, pro rozepsané zkratky; […] pro zcela nečitelné a nedoplnitelné litery a slova; … pro chybějící části sdělení (věty, souvětí), neznámo jak dlouhé; [sic!] pro gramatické a syntaktické chyby, zkomoleniny, kontextové nesrovnalosti; / případně // pro marginální přípisky a doplňky autorů či opisovače; <> pro škrtnuté litery, slova a věty. Běžné zkratky měrných a peněžních jednotek nejsou až na výjimky rozepisovány, pouze v nutných případech přizpůsobeny dnešnímu úzu, např. místo fl . = zl. V edici se nacházejí především tyto jednotky: str. = strych; zl. = zlatý; kr. = krejcar; d. = denár. Staré míry a váhy (strych, věrtel, libra aj.) jsou v poznámkách přepočítávány na dnešní hodnoty jen v ojedinělých případech, kde jsme to považovali za vhodné pro okamžité pochopení významu příslušného sdělení. Oboje Pamětí jsme transkribovali se snahou po foneticky co nejvěrnějším kritickém přepisu podle dnešní pravopisné normy. Upravili a doplnili jsme interpunkci a důsledně – podle výslovnosti – vkládali diakritiku. Pokud však spřežky (ss, cz, čz, rz apod.) a diagrafy (ie, ye) nebylo možné jednoznačně určit nebo byly (mohly být) vyslovovány, tak jak jsou, ponechávali jsme je v původním tvaru. Na druhou stranu jsme neměnili tvrdé samohlásky za měkké ve jménech a názvosloví, např. tvar toponyma Melník jsme neměnili na Mělník. Dvojhlásku au jsme všude převedli na ou, ponechali jsme ji pouze v neobvyklých a cizích jménech osob (Laudon) a zeměpisných názvech (např. Ausik, Baušovice). Grafém g jsme přepisovali podle výslovnosti buď jako j, nebo jako g; kolísání grafémů g, k, c (Augusty – Aucusty, grunty – krunty) jsme zachovali. Nefunkční zdvojené souhlásky (ff, tt aj.) jsme zjednodušili, stejně tak i aspirační th kromě jmen a přejatých slov (rejtharstvo). Protetické hlásky j, v, h (jměl, vosum, Holomouc) jsme neodstraňovali. Podobně shluky souhlásek ve slovech učedlník, ouředlník aj. jsme neupravovali; psaní di, ti, ni před samohláskou jsme podle výslovnosti změnili na ď, ť, ň (Drážďany, křesťan, nešťastně, zňala, odňalo). … Všechny tyto zásahy, opřené o výše citovanou rukověť editace novověkých písemností,22 jsme činili především kvůli zachování zvuku textů, výslovnosti slov, a jeho přenosu pomocí současné grafické soustavy písma. V nemálo případech ale psaná a pravděpodobně i zvuková podoba slov kolísala, například v hojně frekventovaném slově šťastně/šťasně a jeho derivátech. U nich jsme považovali za správné úplnější, nám bližší a snáze čitelnější tvary, a podle nich jsme pomocí hranatých závorek doplňovali ty ostatní (šťas[t]ně), aniž bychom setřeli jejich původní podobu. Vizuálně jsme se oběma předlohám snažili přiblížit konverzí řezu písma. To znamená, že cizí a přejatá slova, psaná v originálu latinkou, jsou v přepisu odlišena kurzivou; v Pamětech Jílků jsou tak navíc odlišeny pozdější dodatečné přípisky převážně z druhé půle 19. století, jež jsme do edice zařadili z důvodu „kodikologického“ (pro uvažování o dalších osudech rukopisu) i pro jejich potenciální využitelnost. V poznámkách edice jsme necitovali všechny standardní pomůcky, s nimiž musí každý historik a editor dennodenně pracovat. Jedná se o jazykové, výkladové, biografic22 I. ŠŤOVÍČEK a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů, zvl. s. 53–57.


49

ké a místopisné slovníky a též počítačové databáze. Při určování nepoužívaných (mrtvých) slov a speciálních termínů, při identifi kaci míst a osob jsme nesčetněkrát vzali do rukou Jungmannův Slovník česko-německý, Příruční slovník jazyka českého, různé německo-české, latinsko-české, italsko-české aj. slovníky, Ott ův slovník naučný, Palackého Popis Království českého, Sedláčkův Místopisný slovník historický, Zeměpisný lexikon obcí ČR, Sommerovu Topografi i … a další pomůcky, nejednou jsme si vypomohli i internetem (například databází Knihopisu českých a slovenských tisků). Citovány jsou především informační zdroje (prameny, literatura), nálezy slov a hesel ve slovnících – až na opodstatněné případy – nikoli. V našem typu edice by takové odkazy byly nadbytečné a přetěžovaly by již beztak poměrně rozsáhlý poznámkový aparát.

2. AUTOŘI A UŽIVATELÉ PAMĚTÍ A JEJICH (MIKRO)SVĚT Začněme otázkou: Kdo byli a kam patřili Samuel Bernard a Václav Mikuláš Brodští a oba Jílkové, Vojtěch starší a Vojtěch mladší? Pokusme se na ni hledat odpověď v dualitě jejího znění, neboli pokusme se přiblížit k autorům a jejich rodinám, včetně přímých předků, na pozadí dějinných událostí a procesů ve světě jim blízkém a jimi reflektovaném. K tomuto přístupu nás vedou nejméně dva pádné, úzce související důvody: 1. Budeme „zkoumat“ měšťany, o kterých není nic známo. Tento handicap je pro nás svého druhu výzvou; jinak řečeno, nechceme se spokojit jen s vyhledáním a sestavením jejich základních biografických (genealogických) dat, ale hodláme „prověřit“ dostupné archivní prameny, jestli o nich něco bližšího prozrazují a v jakých souvislostech. 2. Brodské i Jílky chceme poznávat, pokud to pramenná základna a naše schopnosti dovolí, v prostředí, ve kterém žili a umírali, tj. ve městě Roudnici nad Labem. O dějinách tohoto poddanského města, patřícího knížatům z Lobkovic, ve druhé půli 17. a v celém 18. století však nebylo dosud nic skutečně podstatného publikováno. Až na dvě výjimky nemáme k dispozici žádné důkladné práce o městě a jeho obyvatelích v těchto časech, takže jsme nuceni – vedle několika drobných článků a zpráv – hledat stěžejní informace především v málo využívaných či zcela přehlížených archivních pramenech.1 Obrazně řečeno, vstupujeme na málo probádané území s úmyslem najít a poznat lidi, kteří nevykonali nic mimořádného a pozoruhodného. Psaní „domácích pamětí“ jim slávu a uznání přinést nemohlo a nejspíš nepřinášelo2 – psali si je tenkrát mnozí! –, leč díky šťastné náhodě či řízení osudu se jejich „memoáry“ jako jediné měšťanské z prostředí Roudnice dochovaly až do dnešních dnů.

2.1 Původ autorů Samuel Bernard Brodský a jeho syn Václav Mikuláš pocházeli, troufáme si říci, ze starožitné roudnické rodiny, resp. starožitného měšťanského rodu. Naproti tomu Jílkové se mezi roudnickými měšťany objevují až na prahu poslední čtvrtiny 17. století. Nejprve se tedy budeme věnovat pouze Brodským a poté se vstupem Jílků do řad měšťanstva budeme sledovat obě rodiny paralelně. Nejstaršími známými přímými předky obou písmáků Brodských byli Mikuláš Brodský a jeho manželka Anna. Mikuláš Brodský se oženil s Annou Královou alias Králíčkovou nedlouho před svatým Matějem roku 1620 (tj. před 24. únorem 1620), jak plyne 1 Oněmi výjimkami jsou jednak důkladná stať (heslo) v nedávno vydané encyklopedii měst a městeček, jednak důkladné pojednání o urbanismu a architektuře města od jeho zjistitelných počátků do 20. století: Karel KUČA, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI. díl [Pro–Sto], Praha 2004, s. 388–405; Miloš SAXL, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, Kulturní měsíčník (Galerie v Roudnici nad Labem) roč. 7–12, 1971–1976, na pokračování. Námi sledované období druhé půle 17. století a století následující jsou obsaženy v ročnících 9 až 11. 2 Uznání příbuzných a sousedů jim mohly přinášet jisté znalosti z oboru historie, práva, vojenství a ekonomie, načerpané četbou starých knih, kronik, zákoníků a novin a prezentované v městské radě, při různých úředních jednáních (komisích) nebo jen při sousedském posezení doma či v hospodě.

52


z formulace zápisu v městské knize trhů o prodeji políčka Václavu Vrbickému od „Anny na onen čas Králový a již nyní manželky Mikuláše Brodskýho“. 3 V pramenech ovšem nacházíme ještě starší záznam se jménem Anna Brodská, a to z roku 1616; jeho nositelka však asi nebyla Mikulášovou ženou (dle právě dotčeného zápisu trhu); byla nejspíš jeho matkou.4 Po porážce českých stavů na Bílého hoře, a tím i ukončení odboje roudnických protestantů, 5 byl Mikuláš Brodský spolu s mnoha sousedy „obrácen“ na katolickou víru. Ke katolictví se přihlásil krátce před Velikonocemi roku 1622 a byl zapsán do seznamu konvertitů, posléze odeslaného vrchnosti, tj. Zdeňku Vojtěchovi Popelovi z Lobkovic, do Vídně.6 Spolu s ním na katolickou víru přistoupila i jeho manželka, zapsaná v seznamu jako Anna Brodská Mikolášova.7 Mikuláš i Anna Brodští byli spolu se dvěma syny poznamenáni do zpovědního seznamu i v roce 1648.8 V té době asi už byli skutečnými nebo přinejmenším přivyklými katolíky.9 Mikuláš Brodský vlastnil na jaře roku 1631, tj. před vpádem saské armády do Čech a obsazením Roudnice a následnými švédskými okupacemi, dům a statek ve městě v hodnotě 1250 kop míšeňských.10 Dalo by se říci, že tato odhadní cena jej řadila do střední třídy roudnického měšťanstva. V roce 1635, konkrétně 9. listopadu, byl Brodského majetek popsán dle jednotlivých součástí: „Dům, v kterým zůstává / Dědiny kus k Podluskám, k šosu náležející / Dědina za Novou branou k šosu / Dědina třetí vedle průhonu k šosu / Vinice kus na provazcích / Vinice kus na Krásných horách k proboštství.11 Leč již v dubnu 1636 neměl jeho dům téměř žádné zařízení a vybavení, stejně jako domy mnoha dalších sousedů, a přebýval v něm, protože neměl kde jinde hlavu složit.12 Tento dům Mikuláše Brodského stával na Novém městě. Podle urbáře roudnického panství z roku 1641 z něj měl platit pololetní úrok (na sv. Jiří a na sv. Havla) po 50 groších míšeňských.13 V tomtéž urbáři se nachází ještě jedna osoba se jménem Brodský (Brodská), a sice mezi nájemníky a podruhy Alžběta Brodská, která obývala jeden z domů patřících vrchnosti. Z něj měla pololetně platit po 40 groších míšeňských.14 V jakém příbuzenském vztahu byla Alžběta k Mikulášovi, nevíme. Mohla být buď jeho sestrou (neprovdanou), nebo 3 Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond Archiv města Roudnice nad Labem (dále jen AM Rce), inv. č. 19, sign. I B 24 – Kniha trhů a smluv, 1600–1650 (1679), fol. 273r. 4 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Žitenice, fond Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv (dále jen LRRA), sign. O 1/9, fol. 75. 5 Srov. Václav CHALOUPECKÝ, Česká rebelie na Podřipsku. Historie o poddaných i pánech z let 1619–1621, Praha 1918; jinou optikou na dění a pnutí ve městě v té době pohlíží Petr KOPIČKA , Rebelie aneb pozdvižení v Roudnici nad Labem v letech 1619–1620, Porta Bohemica 4, 2007, s. 9–53; k tomu srov. též komentovanou edici: TÝŽ, „Cizím nebezpečenstvím sluší se káti“. Obrana země, regionu a města v korespondenci městské rady a zámeckého hejtmana v Roudnici nad Labem v čase od 30. 8. do 11. 11. 1620. (Edice 8 dokumentů), Podřipský muzejník 3, 2007, s. 57–66. 6 Jeho jméno figuruje na 20. místě seznamu roudnických sousedů – LRRA , sign. R 8/2, fol. 2r. 7 Nachází se na 89. místě – Tamtéž, fol. 3r. 8 Tamtéž, fol. 11v. 9 Podle zprávy z roku 1651 zaslané pražskému arcibiskupství byli tehdy v roudnické farnosti všichni dospělí katolického vyznání a vykonali zpověď. Eliška ČÁŇOVÁ (ed.), Prameny pro hospodářské a sociální dějiny. 1. Nejstarší zpovědní seznamy 1628–1670, 3. svazek, Praha 1983, s. 287. 10 LRRA , sign. N 17/7, fol. 74v. 11 LRRA , sign. N 14/10, fol. 7. 12 LRRA , sign. N 17/8, fol. 28v. 13 LRRA , sign. N 14/2, fol. 16v. 14 Tamtéž, fol. 19r.

2. Autoři a uživatelé pamětí a jejich (mikro)svět

53

švagrovou (ovdovělou); její jméno se mimo jiné objevuje i v pramenech vzniklých na počátku sedmdesátých let 17. století, tzn. že asi patřila k Mikulášově generaci a dožila se vysokého věku. Datum narození Mikuláše Brodského nikde nenacházíme; odhadujeme ale, že se narodil někdy kolem roku 1600 (a to v Roudnici, jak dokládá níže citovaná charakteristika z roku 1653); víme však, ve kterém roce zemřel. Mikuláš Brodský skonal nedlouho před koncem listopadu roku 1654, jak plyne ze zápisu na prodej jednoho pole měšťance Evě Pelikánové v městské knize trhů a smluv. Píše se v něm, že Mikuláš své pole prodal a peníze za ně přijal sám, ale poté zemřel, aniž stačil svůj prodej nechat zapsat do městské knihy.15 Jeho jméno sice ještě nacházíme v soupisu držitelů nemovitostí, vzniklém v roce 1654 za účelem sestavení prvního berního katastru, tzv. berní ruly, ale všechny majetkové kolonky u něj zůstaly nevyplněny!16 Je to s podivem, protože v srpnu roku 1653 prokazatelně vlastnil jeden dům, pole o 30 záhonech, vinici půl provazce velkou a další pole o 15 záhonech.17 Pravdou je, že dům Mikuláše Brodského byl na konci války v troskách. „Dům Brockej“ figuruje v seznamu zpustošených a zbořených domů, vzniklém v roce 1650.18 A kým byl Mikuláš Brodský a čím se živil? Podle výše zmíněného pramene, zachycujícího majetek měšťanů ke dni 8. srpna 1653, získával Mikuláš Brodský obživu ze svých polí a vinice („z téhož statku vyživení má“).19 Ani v tomto, ani v žádném jiném dokumentu nenacházíme nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se živil řemeslem nebo obchodem. Pouze z ojedinělé informace se dovídáme o jeho zaměstnání na radnici v roce 1642. Tehdy v únoru předal v roli služebníka purkmistrovského úřadu výpis vkladu v městské knize roudnickému zvonaři Stanislavu Fryčovi.20 Na první pohled se zdá, že byl úředním poslem nebo sluhou, při pozorném čtení však zarazí, že informace o předání extraktu Fryčovi je psána v první osobě – „a to skrze mně Mikoláše Brodskýho, ouřadu purkmistrského služebníka“ – a celý zápis v knize je jednou rukou.21 Stejná ruka v tom čase (na konci zimy a na jaře 1642) provedla ještě jiné zápisy.22 Vzniká tak dojem, že Mikuláš Brodský nebyl pouhým doručovatelem úředních listů a jakýmsi sluhou roudnických purkmistrů, ale že tyto zápisy provedl on sám. Jestli skutečně do knihy psal a z jakého důvodu, nedokážeme s jistotou potvrdit ani souvztažně interpretovat. 23 Mikuláš Brodský v letech 1652 a 1653 zasedal v městské radě.24 Předtím ani potom 15 AM Rce, inv. č. 19, sign. I B 24, fol. 304v. Další zápisy ke kontraktům Mikuláše Brodského se v knize trhů nacházejí na fol. 219r (28. 1. 1654), 233 (1649–1650), 372v (18. 6. 1654) a Anny Brodské na fol. 384v (9. 7. 1631). 16 LRRA , sign. N 14/12, nefoliováno (= 4. dvoulist soupisu měšťanů). 17 LRRA , sign. N 17/7, fol. 69v. 18 LRRA , sign. N 17/8, fol. 40. 19 Tamtéž. 20 Tento vklad spolu s některými jinými v městské knize trhů (inv. č. 19) přepsal a publikoval – J. MICHÁLEK, Prodeje jmění obce roudnické v století 17tém, Podřipský musejník – Ročenka Podřipského musea v Roudnici nad Labem, roč. 3, 1906, s. 78. 21 AM Rce, inv. č. 19, sign. I B 24, fol. 286v. Zápis je datován 11. 2. 1642. 22 Tamtéž, fol. 304v (zápis z 19. 3. 1642), fol. 225v (zápis z 9. 5. 1642). 23 Při prohlídce knihy jsme našli ještě jeden zápis, který byl psán stejnou, snad Mikulášovou rukou, a sice z 29. 10. 1642 (tamtéž, fol. 239v). Leč jiný zápis z téhož roku a měsíce, konkrétně z 7. 10. 1642, provedla jiná ruka, která k němu připisovala kvitanční doložky na splátky v letech 1643 a 1644 (tamtéž, fol. 232v). Tento rukopis se v knize v zápisech ze 40. a počátku 50. let 17. století vyskytuje poměrně hojně. 24 LRRA , sign. O 1/7, fol. 56.

54


(konkrétně v letech 1651 a 1654) na radnici jako konšel nepůsobil. Na sklonku svého života tak byl městským zemědělcem a současně mužem podílejícím se na správě města. Mikuláš Brodský, bydlící na Novém městě v Roudnici nad Labem, byl zkrátka, jak poznamenal písař soupisu měšťanů z 28. 7. 1653, „zde zrodilý, k povinnostem obecním způsobný“.25 Z téhož dne (28. 7. 1653) máme k dispozici i seznam nazvaný: Popsání mládeže v městě Roudnici nad Labem, kdeří [sic!] liternímu umění aneb k řemeslům způsobni se nacházejí“.26 V dané chvíli měl Mikuláš dva syny, kteří se mohli něčemu vyučit: Václava ve věku 20 let, jenž byl nádeníkem, a Jonáše, 17 let starého, který sloužil u pana „Menigsrajtera“, tj. Arnošta Mengesreitera z Truklova, hejtmana roudnického panství. Tito dva mládenci, kteří spolu s otcem přežili velkou morovou nákazu v Roudnici v roce 1649, se tedy jako jediní mužští potomci dožili jinošského věku (vzpomeňme na zpovědní seznam z roku 1648); o matce a případných sestrách, žel, nemáme z té doby žádné informace. Nejspíš přežila(y) také, protože nikdo z roudnických Brodských (nejen z Mikulášovy rodiny) v roce 1649 na mor nezemřel.27 Zatímco mladší syn Jonáš buď zůstal v panským službách, nebo odešel z města či náhle zemřel,28 starší syn Václav Brodský se stal pokračovatelem námi sledované linie Brodských v Roudnici nad Labem.29 V roce 1653 mu bylo počítáno 20 let věku. S ohledem na nepřesnost (přibližnost) takovýchto informací odhadujeme, že se mohl narodit někdy krátce po roce 1630. Po otcově smrti se nepochybně ujal rodinného majetku (doklady o tom však neexistují) a k němu v březnu roku 1655 přikoupil dům na roudnickém Starém městě. 30 V dalších letech vlastnil několik domů na Starém městě, resp. na Rvačově, vesměs pustých kromě jednoho tzv. Vrbického, který s rodinou obýval, ale i ten mu při obrovském požáru města v roce 1665 shořel a zpustl, a proto si koupil jiný dům na Novém městě. 31 K polnostem a vinicím, které zdědil, přikoupil v roce 1664 políčko v místě zvaném Nad Krásnými horami. 32 25 26 27 28 29

LRRA , sign. N 17/7, fol. 58v. Tamtéž, fol. 52r (tam se nacházejí Mikuláš Brodský a jeho synové). LRRA , sign. O 5/12, fol. 48–50 (= seznamy zemřelých na mor v roce 1649). Jeho jméno v žádných zde použitých pramenech nenacházíme. Vedle Mikuláše Brodského a jeho rodiny nacházíme v pramenech z časů kolem roku 1650 ještě několik dalších Brodských, které nedokážeme pro nedostatek informací identifi kovat, například Jiříka Brodského s manželkou Zuzanou k datu 16. 3. 1637, u kterých si ale nejsme jisti, jestli příslušeli k městské obci roudnické nebo hoštěcké (LRRA , sign. N 17/12, fol. 41), dále Zacharyáše Brodského, roudnického měšťana s domem na Starém městě. Nacházíme jej v Berní rule z roku 1654 (jako obchodníka s obilím), urbáři z roku 1658 a v tzv. Knize protokolní (evidující roudnické měšťanstvo a jeho majetek) z roku 1673, kde stojí poznámka, že Zacharyáš svůj dům prodal roku 1671 Václavu Demonsovi. Zemřel krátce před 19. březnem 1679 (L 134/2, fol. 64r). Zacharyáš snad mohl být bratrem Václava, jak stojí v poznámce záznamu o Václavově pohřbu dne 29. 3. 1679 v matrice zemřelých (tamtéž), která je však naprosto ojedinělá a jinými prameny nepotvrzená, a proto značně nejistá. Pro naše poznání přímých předků autorů pamětí je Zacharyáš, ať už byl Václavovým bratrem či nikoli, nedůležitý; vše, co se o něm dá zjistit, je zachyceno v této poznámce. 30 AM Rce, inv. č. 19, sign. I B 24, fol. 265r. 31 Blíže roudnický urbář z roku 1658 – LRRA , sign. N 14/3, fol. 39v; tzv. Kniha protokolní roudnických měšťanů z roku 1673 – LRRA , sign. N 14/4, nefol.; konvolut tzv. Urbárií zpracovaný knížecím rentmistrem Šupem v roce 1672 – LRRA , sign. N 14/5, nefol.; a konečně roudnický urbář z roku 1675 – LRRA , sign. N 14/6, nefol. 32 AM Rce, inv. č. 20, fol. 119r. Toponymem Krásné hory se označovalo mírně svažité území s polnostmi a vinicemi jižně od města Roudnice.


55

Způsob obživy Václava Brodského s jistotou neznáme. Mohl se buď živit zemědělstvím jako jeho otec, nebo řemeslem (živností), pokud se po roce 1653 skutečně něčím vyučil. Václav Brodský zemřel před 29. březnem 1679, kdy byl pochován. 33 Nevíme, kolik a jakých dětí zplodil a kolik z narozených potomků nakonec vychoval. Dospělosti se ale prokazatelně dožili dva jeho synové, kteří jsou pro nás nyní důležití, ba nejdůležitější ze všech. Byli jimi Mikuláš (II.), narozený v roce 1656, 34 a Jakub, jenž se pravděpodobně narodil o čtyři či pět let dříve (v roce 1651 nebo 1652). 35 Jakub Brodský byl pokračovatelem námi sledované linie Brodských – byl otcem Samuela Bernarda a dědem Václava Mikuláše. Nejstaršími doklady o roudnické rodině Jílků jsou záznam v urbáři z roku 1675 a zápis z téhož roku v rejstříku nově přijatých měšťanů. Jako majitel domu na Novém městě a tím i plátce úroků do panské pokladny a jako nově přijatý měšťan byl zaznamenán Mikuláš Jílek. 36 O jeho původu a rodině prameny mlčí. Mohl buď přijít do města z jiného panství či města, koupit si či vyženit dům, a tak se stát měšťanem, anebo ve městě mohl žít již před rokem 1675 jako podruh, resp. syn podruha, vyučit se řemeslu, oženit se a zakoupit dům. Přijetí za měšťana neboli za souseda mu jakožto majiteli domu a hospodáři přineslo sociální zařazení a potvrzení jeho vstupu do měšťanské komunity. Tento iniciační rituál, spojený s přísahou sousedské věrnosti a zaplacením tzv. příjemného, tedy poplatku za přijetí, byl odbýván před purkmistrem a radními (nejčastěji asi na radnici) a podrobovali se mu všichni dospělí mužové s (nově) koupeným či zděděným domem, tedy jak měšťanští synkové, tak nově příchozí hospodáři a řemeslníci, případně urozenci a erbovníci v panských službách. Stejně jako Mikuláš Jílek v roce 1675 byl za plnoprávného měšťana přijat i Jakub Brodský. Slib věrnosti složil a tzv. městské právo přijal dne 8. ledna 1680. 37 Rok 1680 byl naplněn dramatickými událostmi a jevy, jež se více či méně dotkly i měšťanů v Roudnici nad Labem. Předně bezmála celé Čechy byly postiženy rozsáhlou a mimořádně zhoubnou morovou epidemií. V Roudnici nad Labem jí k datu 25. 2. 1681 podlehlo na 680 osob; své oběti – většinou z řad dětí – si vybírala přibližně od května 1680 do počátku jara následujícího roku, nejintenzivněji v létě a časném podzimu 33 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Sbírka matrik Severočeského kraje – Roudnice n. L., sign. L 134/2, fol. 64r (dále jen L 134/číslo matriky). 34 L 134/1, fol. 4r. 35 V matrice L 134/1, která začíná rokem 1650, prokazatelně chybí druhý list, kde byly zápisy křtů v městě Roudnici z roku 1651 a dále až do října 1652. V dalších letech Jakub Brodský a vlastně žádný jiný potomek Václava B. (vyjma Mikuláše II. v roce 1656, leč bez denního data) křtěn nebyl; prvními křtěňátky z rodiny Brodských byly až Mikulášovy dcery v letech 1679 (Anna Lidmila, L 134/1, fol. 32v) a 1681 (Kateřina, tamtéž, fol. 35v). V roce 1713 si Jakub Brodský počítal 60 let, mohl se tedy narodit a být křtěn někdy kolem roku 1653, nejspíš v roce 1652 do října (ze kdy nemáme zápisy). 36 V urbáři z roku 1675 – LRRA , sign. N 14/6, nefol. – se jeho jméno nachází v seznamu vlastníků domů pod nadpisem Zas na Novým městě. Záznam o přijetí do řad roudnického měšťanstva s datem 18. října 1675 se nachází v Knize nových měšťanů, 1669–1794 (1800), uložené v SOkA Litoměřice ve fondu: AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21, nefol. 37 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21, nefol.

56


1680. Hrůzný mor se pak stal součástí kolektivní paměti obyvatel města a jako věčnou připomínku a výraz díkůvzdání za jeho překonání i prošení za ochranu před další takovou katastrofální nákazou byl ve městě vztyčen (podobně jako v mnoha dalších českých městech) morový sloup. O sloupu Všech svatých pod zámkem u kostelíku Panny Marie Loretánské, postaveném a posvěceném v roce 1699, se dočítáme v pamětech Jílků hned v prvním, resp. druhém letopisném záznamu na straně 4 [viz edice s. ???]. 39 Paměti Brodských sice o moru v roce 1680 mlčí, ale zato jsou v nich na straně 15 připomínány jiné dva strach nahánějící úkazy toho roku, a sice územně rozsáhlé povstání poddaných a zlověstná kometa [viz edice s. ???].40 Město Roudnice však zůstalo stranou selských rebelií osmdesátého roku, poněvadž měšťané zůstali věrni vrchnosti. Na roudnickém zámku se „pouze“ konala císařská vyšetřovací komise s některými buřiči z venkova spojená s přísahou věrnosti zástupců všech obcí na panství, tedy i městské, knížeti pánu.41 Ferdinand August 3. kníže z Lobkovic, vévoda Zaháňský, pán na Roudnici nad Labem … etc. se však tohoto holdování, konaného 12. dubna 1680, osobně neúčastnil; zastupovali jej kancléř a direktor knížecí komory Václav František Schadner z Greiffenfeldu, inspektor českých lobkovických panství Jan Jiří Loybel a hejtman roudnického panství Jiří Antonín Tytt l.42 Lobkovicovi zemřela dne 6. března 1680 v hornofalckém městě Neustadt an der Waldnaab (centru lobkovických držav Neustadt a. d. Waldnaab, Störnstein a Waldthurn) první manželka, dvacetiletá Claudie Františka rozená princezna z Nassau-Hadamar. Podlehla vyčerpání a vysílení po porodu třetího dítěte od svatby s Ferdinandem Augustem (sňatek 17. 7. 1677), chlapce (narozeného 25. 2. 1680), který při křtu dostal jméno Filip Hyacint a od sudiček nadání k životu poměrně dlouhému a zdárnému. Byl předurčen k nástupnictví po otci – tedy ke knížectví a vévodství – a k vysoké hodnosti u císařského dvora, ale to se tenkrát při jeho křtu ještě vědět nemohlo. Kníže Ferdinand August se v létě téhož roku znovu oženil (opět 17. 7.). Jeho druhou ženou se stala Marie Anna Vilemína, pětadvacetiletá dcera Viléma markraběte z Baden-Badenu.43 Všechny

38 Eliška ČÁŇOVÁ, Mor v Čechách v roce 1680, Sborník archivních prací 31, 1981, č. 2, s. 265–339 (zvl. s. 297 a 305). 39 Základní stavebně-historickou informaci o morovém sloupu Všech svatých přináší K. KUČA, Města a městečka VI, s. 396. Podrobně o podobě sloupu (sousoší) a jeho autorech: M. SAXL, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, Kulturní měsíčník 11, 1975, s. 27–28. 40 Obojí si zapsal Samuel Bernard Brodský do jedné lakonické datační poznámky v řadě dalších podobných historických záznamů, z čehož usuzujeme, že informace čerpal asi z nějakého kalendáře nebo nějaké kroniky. 41 Ferdinand ČENSKÝ, Rok 1680 na lobkovických panstvích na Roudnicku, Acta Litomericensia 1981, s. 60–80 (zvl. s. 63 a 74n); šířeji v rámci celého tehdejšího povstalectva v Čechách – Jaroslav ČECHURA , Selské rebelie roku 1680. Sociální konflikty v barokních Čechách a jejich každodenní souvislosti, Praha 2001, s. 121–126. K tomu srov. TÝŽ, Charakter rebelií roku 1680 v Čechách, Český časopis historický 99, 2001, č. 3, s. 457–485. 42 Eliška ČÁŇOVÁ a kol. (edd.), Prameny k nevolnickému povstání v roce 1680, Praha 1986, s. 455 (č. 1170). Záhy po komisi byli dva lobkovičtí poddaní v Roudnici pověšeni, jeden přímo pod šibenicí „pardonován“ a spolu s dalšími osmi provinilci odveden zpět do vězení. Tamtéž, s. 230 (č. 482), s. 459 (č. 1172) a zvláště s. 445 (č. 1144). Jaroslav Čechura (Selské rebelie, s. 125–126) zasazuje provedení exekuce do města Mělníku, ze soudobých dokumentů (uveřejněných ve výše citované edici) ale vyplývá, že poprava byla vykonána v Roudnici nad Labem. 43 Stanislav KA SÍK – Petr MAŠEK – Marie MŽYKOVÁ, Lobkowiczové – dějiny a genealogie rodu, České Budějovice 2002, s. 132–136.


57

tyto události v knížecí rodině se samozřejmě nějakým způsobem odrazily i v životě roudnických měšťanů, přinejmenším v podobě oslavných či zádušních mší. Rok 1680 si tu vybíráme jako rok přelomový, jako „rok nula“, od kterého budeme sledovat některé podstatné jevy a události „barokní doby“, formující tři po sobě jdoucí generace měšťanských rodin Brodských a Jílků. Město Roudnice vstávalo po tomto roce z popela (a to doslova, po velkých požárech v letech 1665, 1676 a právě 1680), končila barokní přestavba knížecího zámku (byla završena roku 1684), nově byly postaveny jízdárna u zámku (před rokem 1690), velký pivovar severovýchodně pod zámkem (již roku 1672) a ve městě rostly nové domy a staré se opravovaly. Ferdinand August kníže z Lobkovic dne 20. května 1688 dekretem nařídil, aby jeho úředníci nechali vyhotovit soupis roudnických měšťanů a jejich rodin s udáním, v jakých domech bydlí. Co dále zamýšlel, není na první pohled zřejmé. Jistě mu nebylo lhostejné, jak jeho poddanské rezidenční město vypadá, ale chtěl-li nějak podporovat nebo naopak vynucovat výstavbu a rekonstrukci domů ve městě, zůstává nejasné. Na každý pád, výsledný soupis je jedinečným pramenem, zachycujícím v jednom okamžiku všechny majitele domů s rodinami, tedy drtivou většinu roudnického měšťanstva.44 Brodští a Jílkové v něm byli zachyceni přibližně takto (převedeno do češtiny): Jakub Brodský – kožešník živící se řemeslem a zčásti zemědělstvím / držitel domů ze 2/4 vystavených a obývaných manželka Anna děti: Veronika – 5 let Václav – 2 roky Samuel – 4 týdny45 Mikuláš Brodský – kožešník živící se řemeslem / držitel domů ze 2/4 vystavených a obývaných manželka Anna děti: Anna – 8 let Kateřina – 7 let Ludmila – 3 roky Marie – 1 rok46 Mikuláš Jílek – švec živící se řemeslem / držitel domů ze 3/4 vystavených a obývaných manželka Alžběta děti: Apolena – 12 let Kateřina – 10 let Karel – 8 let47 44 LRRA , sign. N 17/11, fol. 4–37. K tomu srov. vyřízenou knížecí rezoluci z 19. 7. 1688, bod 3., kde se píše o pořízeném soupisu domů a měšťanstva v Roudnici podle dřívějšího dekretu – LRRA , sign. K 3/5 (= Kniha dekretů, 1687–1698), fol. 22r. 45 LRRA , sign. N 17/11, fol. 9v. 46 Tamtéž, fol. 17v. 47 Tamtéž, fol. 21v.

58


Jak vidno, oba bratři Brodští byli v této době kožešníci, tedy členové kožešnického cechu; Mikuláš Jílek byl obuvníkem, příslušným k cechu ševcovskému. Všechny tři vypsané řemeslníky můžeme považovat za zakladatelskou generaci živnostníků v obou sledovaných rodinách; Mikuláš Jílek byl navíc zakladatelem celého svého rodu usazeného v Roudnici nad Labem. Ve skutečnosti se skutečnými otci zakladateli stali jen Jakub Brodský a Mikuláš Jílek, neboť pouze jejich synové – Václav, Samuel a Karel – se dožili dospělého věku. Po Mikuláši II. Brodském žádní mužští potomci a dědicové nezůstali (a zdá se, že ani žádného syna nikdy neměl). Mikuláš II. podle všeho nedlouho po roce 1688 zemřel.48 Jakub Brodský a Mikuláš Jílek byli v letech 1677 až 1684 sousedy nejen ve smyslu sociálním, ale i teritoriálním. Bydleli se svými rodinami v části města zvané Rvačov. Jílek si tam roku 1677 zakoupil domek se zahrádkou, ležící mezi zahradou Burianovskou a zahradou Mikuláše Svobody,49 Brodský se odtamtud v roce 1684 odstěhoval na Nové město do domu, který vyměnil za svůj nově postavený dům na Rvačově, stojící mezi domy Judity Burianky a Jana Poláka. 50 Zakrátko však oba řemeslníci zase bydleli v jedné čtvrti, resp. v jedné části města, a to když Mikuláš Jílek v roce 1689 vyměnil svůj domek na Rvačově za dům Jana Klapáče staršího na Novém městě, jenž stál „vedle uličky z rynku na Koňský trh“, na který ale musel ještě doplatit 85 kop míšeňských. 51 Švec Jílek si tak bezesporu polepšil a přitom zjevně netrpěl fi nanční nouzí; nemalý doplatek 85 kop grošů míšeňských se zavázal uhradit ve dvou splátkách po 32 kopách a 30 groších, po předchozím složení závdavku 20 kop při uzavření handlu neboli frejmarku. Ve skutečnosti Jílek složil zbývajících 65 kop najednou v jednom termínu (5. 5. 1690)!52 Jakub Brodský také hmotně nestrádal. Kromě domu (domů?) vlastnil i role a vinice. Všechny pozemky, které zdědil po svých rodičích a jeho manželka po svých rodičích, si Jakub Brodský nechal v roce 1694 zaknihovat na sebe – tzn. pouze na svou osobu. 53 Do obnovovaného města Roudnice a dostavěného, resp. ještě dostavovaného zámku tamtéž přijížděli různí návštěvníci, kupci a trhovci, úřední komise (například revizitační komise k zemskému katastru zvanému berní rula v roce 1682) a také urození hosté knížete Ferdinanda Augusta. Například 31. května a 1. června 1683 přijelo do města 279 osob, z nichž 148 bylo knížecích služebníků a dvořanů (tzv. hofštát) a zbytek (131 osob) byli urození hosté se služebnictvem, komedianti, muzikanti a další. Všichni přijeli na

48 V soupise je jako jeho manželka psána Anna, leč v matrice křtěňátek z této doby nacházíme u data 16. 2. 1687 jako jeho manželku Juditu – srov. L 134/3, fol. 5v (křest Magdaleny Barbory, tedy asi té jednoroční Marie v soupisu z roku 1688). Judita Brodská nově provdaná Šubrtová (i její druhý manžel byl kožešníkem!) byla v roce 1703 příjemkyní dekretu Ferdinanda Augusta knížete z Lobkovic – srov. Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Žitenice, fond Velkostatek Roudnice (dále jen Vs Roudnice), inv. č. 43 – Kniha dekretů, 1690–1726, fol. 290r. 49 AM Rce, inv. č. 20, fol. 140. 50 AM Rce, inv. č. 20, fol. 310, 311r. 51 AM Rce, inv. č. 20, fol. 369, 370. 52 Tamtéž. 53 AM Rce, inv. č. 20, fol. 498. Výčet a lokalizace pozemků se nalézají na citovaném místě, zde bychom je pouze opisovali.

59

2. Autoři a uživatelé pamětí a jejich (mikro)svět 54

svatbu komtesy Zinzendorfové, odbývanou tehdy na roudnickém zámku. V roce 1690, a to od 11. února do 3. listopadu, pobývaly na zámku dvě princezny Sasko-Lauenburské a z knížecí pokladny pobíraly (v různých měsíčních termínech) „apanáž“, která v součtu činila 8250 zlatých. Přirozeně byly obklopeny služebnictvem a společnicemi. 55 Obě princezny byly dcerami vévody Julia Františka Sasko-Lauenburského a Marie Hedviky, dcery Kristiána Augusta falckraběte ze Sulcbachu. 56 Princezna Sybilla Augusta Františka se tehdy, tj. dne 27. března 1690, v Roudnici vdávala za Ludvíka Viléma markraběte z Baden-Badenu, významného vojevůdce a švagra knížete z Lobkovic. 57 Její sestrou byla Anna Marie Františka Sasko-Lauenburská. O ní se též ucházeli někteří urození nápadníci. Jedním z uchazečů byl také princ Evžen Savojský, který dne 15. dubna 1690 přijel do Roudnice, aby se princezně představil a poznal ji. Nakonec po krátkém pobytu pozdější slavný vojevůdce lobkovickou rezidenci opustil a princeznu zanechal jejímu osudu. Anna M. Františka se svého ženicha dočkala až o pár měsíců později. Dne 29. října 1690 byla v Roudnici uzavřena svatební smlouva mezi ní a knížetem Filipem Vilémem mladším Falcko-Neuburským. 58 Přirozeně ani princ Evžen Savojský, ani mladý kníže Falcko-Neuburský do Roudnice nepřijeli sami. 54 LRRA , sign. N 16/7, fol. 8–9. Jde o soupis osob z 2. 6. 1683 (= Specification der Hochzeit-Gästen Ihr. Gr. Frewl. /Gräffin von Zinzendorf). Nevěsta v soupisu není zachycena celým jménem a žádné jiné doklady k této svatbě jsme v rodinném archivu ani v účetním archivu roudnických Lobkoviců nedohledali. Při pátrání v dobových genealogiích a encyklopediích i v moderních slovnících a monografi ích s biogramy po nevěstách z rodů hrabat Zinzendorfů i Sinzendorfů jsme objevili pouze jednu komtesu, která se vdávala v roce 1683. Sňatek tehdy uzavřela Kateřina Alžběta, dcera Ferdinanda hraběte ze Zinzendorfu a Potterdorfu, s Johannem Weikardem hrabětem z Herbersteina. Pro jejich sezdání na roudnickém zámku by mohla svědčit i 4. položka v soupisu cizích hostů: „Ihro Gräffl . Gnaden Herberstein und dessen Bedienten … 18 [Personen]“, zachycující takto vágně nejpočetnější skupinu „nedomácích“ účastníků obřadu a veselky. Nevyřešenou však zůstává otázka, proč by se jejich svatba konala na zámku Ferdinanda Augusta knížete z Lobkovic v Roudnici nad Labem. 55 LRRA , sign. N 16/7, fol. 21–22. Jde o seznam výplat z 3. 11. 1690. Podrobnější informace o peněžním zaopatření obou princezen na roudnickém zámku v roce 1690 se nacházejí ve fasciklu – LRRA , sign. H 13/6. 56 Vévoda Julius František zemřel 25. září 1689. Jeho matka Anna Magdalena pocházela z lobkovického rodu. Anna Magdalena (*20. 7. 1609 – †7. 9. 1668) byla dcerou Viléma mladšího z Lobkovic (†1647) z bílinské větve rodu a manželkou nejprve Zdeňka Novohradského z Kolovrat na Košátkách, Zákupech a Buštěhradě (†1630) a potom Julia Jindřicha vévody Sasko-Lauenburského (†10. 11. 1665). Srov. S. KA SÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové, s. 96–97. Podrobněji August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého X (Boleslavsko), Praha 1895, s. 317. 57 LRRA , sign. N 16/7, fol. 2–5. Jedná se o koncept zprávy o svatbě ze 4. 4. 1690. Marie Anna kněžna z Lobkovic, rozená markraběnka z Baden-Baden, byla poručnicí nad pozůstalými sirotky vévody Sasko-Lauenburského, tedy sestrami Annou Marií Františkou a Františkou Sybillou Augustou (od roku 1689). Srov. LRRA , sign. A 120 (23). 58 Podrobněji o vdavkách obou princezen a o související „diplomacii“ – Karl Theodor von HEIGEL, Die Brautwerbung des Markgrafen Ludwig Wilhelm von Baden und des Prinzen Eugen von Savoyen 1689–1690, Sitzungsberichte der königlich bayerischen Akademie der Wissenschaften zu München, Philosophisch-philologische und historische Classe 1901, München 1902, s. 609–659; Vít VLNAS, Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka, Praha – Litomyšl 2001, s. 98–100. Anna Marie Františka Falcko-Neuburská po dědickém dělení se setrou (byly jedinými dědičkami) v roce 1692 převzala v Čechách panství Zákupy, Ploskovice, Buštěhrad a některé další statky. Podrobněji A. SEDLÁČEK, Hrady, s. 317. O ní a jejím druhém manželu blíže Petr MAŤA, Principessa Boema. (Vyslanec Marco Martelli o Anně Marii Františce Toskánské a jejím českém zázemí), Souvislosti. Revue pro literaturu a kulturu 2002, č. 3–4 (= O Misera Boemia …), s. 93–98; v jiném světle: Anna SKÝBOVÁ, Gian Gastone Medici, poslední medicejský velkovévoda, a vydání české gramatiky v Praze, in: Ivan HLAVÁČEK a kol. (edd..), Facta probant homines, Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 431–439.

60


V roce 1703, opět při pobytu knížete z Lobkovic, jeho hofštátu a hostů, byl spěšně vytvořen soupis měšťanských domů (a pokojů) vhodných k ubytování hostů, pokud by to bylo nutné. 59 Brodští ani Jílkové ale do soupisu zahrnuti nebyli. Návštěv a slavností bylo mnohem více, než tu poznamenáváme a než nacházíme v ojedinělých pramenech; i pouhé příjezdy a pobyty knížete se dvorem a komonstvem zvyšovaly počet lidí a tím i obchodní příležitosti ve městě. Nejvznešenější a nejdůležitější návštěvou Roudnice v té době byla čtyřdenní zastávka římského krále Josefa I. a jeho manželky Vilemíny Amálie se dvorem počátkem listopadu 1702.60 Krále a královnu tehdy po Čechách doprovázelo přibližně 400 osob!61 Obyvatelstvo města tak mělo jedinečnou příležitost spatřit – většina asi jen zpovzdálí zahlédnout – krále a budoucího císaře a bezpočet aristokratů a dvorních dam; při příjezdu a odjezdu volali Vivat! a mezitím prodávali jejich služebnictvu jídlo a víno, případně další své produkty. Někteří z nich pak mohli své zboží poskytnout i knížeti do Vídně, kde se 3. prosince 1702 potřetí ženil. Bral si Marii Filipu hraběnku z Althannu.62

59 LRRA , sign. N 16/7, fol. 11–12. Soupis pořídili purkmistr a rada města Roudnice n. L. dne 24. 11. 1703. 60 LRRA , sign. N 16/7, fol. 13–17. Jedná se o koncepty listů úředníkům na lobkovická panství k zajištění viktuálií pro tuto panovnickou návštěvu z 8. 10. 1702. Přesný termín návštěvy královského páru, tj. 6. až 9. listopadu 1702, zachycuje peněžní pololetní účet roudnického panství (k vánočnímu termínu) z téhož roku ve výdajové části, v rubrice Vor Victualien – LRÚA, inv. č. 2335. Dlužno dodat, že Ferdinand August od roku 1699 zastával úřad hofmistra dvora královny Vilemíny Amálie, tzn. že byl nejvyšším hodnostářem jejího dvora a s královnou přicházel do styku velice často. O Ferdinandu Augustovi v této roli alespoň heslovitě (zato v jiných, širších souvislostech): Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004, s. 359–360, 432–433; Jiří KUBEŠ, Sídelní strategie knížat z Lobkovic ve Vídni v raném novověku (1624–1734), Porta Bohemica 3, 2005, s. 98nn. 61 Josef SVÁTEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby, kniha čtvrtá – Panování císaře Josefa I. a Karla VI., Praha 1896, s. 17–18. Svátek tu však předkládá chybné datum příjezdu krále do Roudnice (= 25. 11. 1702) a další zastávku po odjezdu z lobkovické rezidence (= do Libochovic). Správné datum, jak již bylo podotknuto v předchozí poznámce, je 6. listopad 1702. Král s královnou a celým dvorem přijeli do Roudnice toho dne odpoledne, či spíše až večer, z Libochovic po téměř dvoudenním pobytu u Leopolda knížete Dietrichsteina. Srov. zápis v libochovickém městském manuálu citovaný v knize: Arnošt KAUBEK, Děje města Libochovic nad Ohří s odvoláním na zemské desky a jiné původní prameny, Litoměřice 1874, s. 251. Cestování krále Josefa I. po Čechách v roce 1702 zachycuje též Valentin URFUS, Císař Josef I. Nekorunovaný Habsburk na českém trůně, Praha 2004, s. 32. 62 S. KA SÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové, s. 134. Ze sondy provedené do čtvrtletních, resp. celoročních účtů domácí a dvorní pokladny z let 1691, 1692, 1701, 1703, 1705 (v tomto časovém rozpětí chybí ročníky 1693, 1696, 1700 a žel i 1702) vyplynulo, že mezi prodejci je nemálo řemeslníků z města Roudnice nad Labem a že v 90. letech z roudnických ševců a kožešníků výrazně dominovali měšťané Jiří Vtip (švec) a Alexandr Neumann (kožešník). Tito dva řemeslníci z města Roudnice (ovšem vedle četných dalších ševců a kožešníků ze Zaháně, Neustadtu, Prahy, Vídně, Řezna a odjinud), zdá se, svými výrobky knížecí nákupčí a uživatele dostatečně uspokojovali. Brodské ani Jílky, a až na výjimky ani jiné roudnické kožešníky a ševce, jsme v účtech neobjevili.


61

Společenský život na zámku byl na přelomu 17. a 18. století skutečně bohatý a pestrý.63 Důležitost těchto festivit, jakož i oslav církevních svátků, svatojiřských poutí na Říp, procesí na Boží tělo a jiných, byla pro formování osobností obou synů Jakuba Brodského i syna Mikuláše Jílka nepochybně značná. Jejich svět v pevných hranicích města a panství, ve společnosti sousedů, zejména příbuzných a kmotrů, a v dospělosti v cechovních společenstvích byl „na pohled“ i „na poslech“ prodyšný a současně prodchnut okázalou „barokní“ zbožností. Chlapci rozhodně nevyrůstali a nežili v žádném temnu a hluboké nevědomosti! Měšťané nebyli jen pasivními diváky zámeckých a kostelních slavností a příjemci rozmanitých informací „zvenčí“, ale také se aktivně podíleli na řadě obvyklých i některých zcela mimořádných ceremonií a rituálů. Členství v ceších, náboženských a literátských bratrstvech je k tomu stimulovalo a zavazovalo. V Roudnici působila dvě literátská bratrstva, latinské a české, již v 16. století, o čemž svědčí přinejmenším dva dochované kancionály z této doby.64 O jejich existenci a proměnách v 17. a 18. století žel nenacházíme – až na nepatrné výjimky – žádné pramenné informace.65 O poznání lépe jsme na tom s informacemi o „barokním“ zbožném bratrstvu v Roudnici nad Labem, jehož členy ve sledovaném období (zde konkrétně v letech 1688–1718) byli téměř všichni Brodští a Jílkové od určitého věku. Jejich členství dokládá album členů z této doby.66 Na jeho konci se můžeme dočíst, o jaké bratrstvo se jednalo, kdy a kým bylo založeno a kdy a kde se scházelo. Nechme zde zaznít slova této krátké stati (první za abecedním rejstříkem členstva), a to jak pro její autenticitu, tak

63 Od února roku 1692 do konce roku 1698 působil kníže Ferdinand August z Lobkovic jako hlavní komisař (tedy stálý císařský vyslanec) při říšském sněmu v Řezně, takže jeho pobyty v Roudnici a rozličné dvorské slavnosti na zámku byly tehdy nepochybně méně časté než v předešlých letech. O Lobkovicovi jako komisaři v Řezně blíže Tomáš FOLTÝN, Ferdinand August z Lobkovic (1655–1715). K jeho funkci hlavního komisaře na říšském sněmu v Řezně (1692–1698), in: Jiří KUBEŠ (red.), Vyšší šlechta v českých zemích v období baroka (1650–1750). Biogramy vybraných šlechticů a edice typických pramenů, Fontes historiae pagi Pardubicensis 3, Pardubice 2007, s. 53–72. Dlužno dodat, že ve druhé půli 90. let 17. století vykonával dohled nad knížecími statky v Čechách (z pověření Ferdinanda Augusta z Lobkovic) litoměřický biskup Jaroslav ze Šternberka. LRRA , sign. K 2/2 a sign. D 244. 64 Oba kancionály jsou uloženy ve farním archivu v Roudnici nad Labem. Dokladem par excellence o existenci obou bratrstev je soupis knih a věcí obou dvou literátských „bratřin“, hlásící se do roku 1591 a přepsaný v první pamětní knize roudnického proboštství, uložené tamtéž: Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 149v. 65 Předpokládáme, že nějaké přímé doklady by k nim mohly být nalezeny ve zmíněném farním archivu, až bude defi nitivně uspořádán a zinventován. 66 Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign., bez názvu [Album bratrstva sv. Barbory v Roudnici n. L., přibližně 1688–1718 (1786)].

62


pro absenci těchto konkrétních informací v odborné literatuře.67 „Velebnému a Pobožnému Bratrstvu Svaté panny a mučedlnice Barbory, patronky všech umírajících, které se tak horlivě v městě Roudnici nad Labem při Chrámě Páně farním pod titulem Narození Nejsvětější rodičky Boží, s plnomocným privilegium aneb bulou Jeho Svátosti Papežské Innocentia, toho jména 10., dle datum v Římě u Blahoslavené Panny Marie Větší, pod prstenem Rybáře, 26. dne Novem[bris] Ao 1653, shromažďuje a rozmnožuje, a doplňují se při congregati větší i menší páni officiales, a to den památky Svaté panny mučedlnice a patronky Barbory 1697 dne 4. Xbris. Totižto volí se za: […].“ Za tímto „historizujícím“ úvodem následuje seznam všech nově přijatých, resp. potvrzených reprezentantů konfraternity z toho roku. Na dalších stranách se nacházejí zápisy o dalších renovacích v letech 1700, 1704, 1712 atd. Podstatné je, že se tu objevuje datum založení bratrstva, 26. 11. 1653, a že víme, kdy a kde se konala volební shromáždění (kongregace) a přijímali se noví členové. Bližší poznání normativního a skutečného působení svatobarborského bratrstva v Roudnici a jeho symbolické hodnoty pro členy bude moci poskytnout až důkladné studium příslušných pramenů ve farním archivu a ve fondu roudnického velkostatku.68 Roku 1692, na den svaté Barbory, byly do bratrstva přijaty Alžběta Jílková a její šestnáctiletá dcera Apolena. Mikuláš Jílek, manžel a otec obou jmenovaných, do bratrstva vstoupil až v roce 1699. O dva roky později, dne 4. prosince 1701, se jeho členy stali i jednadvacetiletý Karel Jílek a jeho o tři roky starší manželka Markéta. Karlův nejstarší syn Adam, o kterém bude psáno později, byl přijat na shromáždění v roce 1714 ve věku přibližně dvanácti let. Z rodiny Jakuba Brodského se členy bratrstva také stali všichni nám známí příslušníci (kromě Jakuba, jehož jméno se v albu neobjevuje). Roku 1696 byly do něj přijaty Jakubova manželka Anna a třináctiletá dcera Veronika. Synové Jakuba, Václav a Samuel Bernard, do bratrstva vstupovali až v dospělosti se svými manželkami. Starší Václav přijal členství v roce 1712, jeho žena Anna, zdá se, až po Velikonocích roku 1713 (18. 4.); mladší Samuel Bernard se nechal zapsat se svojí ženou Marií Magdalenou až v roce 1718. Nelze přehlédnout, že společně s rodiči do bratrstva vstupovaly i jejich děti starší 67 Ví se pouze, jak se bratrstvo nazývalo, komu bylo zasvěceno – Bratrstvo sv. Barbory. Z literatury je tu nutné vyzdvihnout alespoň některé vynikající práce Jiřího Mikulce: Jiří MIKULEC, „Piae confraternitates“ v pražské arcidiecézi na sklonku 17. století, Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 269–341; TÝŽ, Zbožná bratrstva při farnostech pražské arcidiecéze a jejich majetkové zázemí před josefínskými reformami, Folia Historica Bohemica 16, 1993, s. 171–219; v podobě monografie TÝŽ, Barokní náboženská bratrstva v Čechách, Praha 2000; naposledy TÝŽ, Náboženská bratrstva – institucionalizovaná zbožnost i smrt, in: Martin HOLÝ – Jiří MIKULEC (edd.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007, s. 163–186. Z dalších prací zmiňme dva tematické konferenční sborníky: Od středověkých bratrstev k moderním spolkům. Sborník referátů a materiálů ze 17. vědecké konference Archivu hl. města Prahy, Praha 2000 (vyšlo jako Documenta Pragensia 18); Tomáš JIRÁNEK – Jiří KUBEŠ (edd.), Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby. Sborník příspěvků z III. pardubického bienále, 29.–30. dubna 2004, Pardubice 2005. 68 Základní poučení o působení a významu bratrstva sv. Barbory v jednom malém městě lze získat z práce Pavla Himla, založené především na písemnostech farní a velkostatkové provenience: Pavel HIML, Zbožné bratrstvo svaté Barbory v Mirovicích mezi vrcholným barokem a josefínskými reformami, Folia Historica Bohemica 17, 1994, s. 183–195. Pro roudnické bratrstvo jsou ve fondu Vs Roudnice n. L. (inv. č. 929, 2067) dochovány hlavně účty po roce 1750. Pozornosti by neměly uniknout ani zádušní účty kaple sv. Barbory ve farním kostele za léta 1688–1696 a za rok 1697, skryté mezi účty tohoto chrámu z období 1672–1705 (Vs Rce, inv. č. 2054).


63

dvanácti let. Můžeme se tedy domnívat, že mládenci a dívky byli účastni všech nebo většiny aktivit bratrstva. Druhou zajímavou skutečností, která se tu sice zřetelně neprojevuje, ale je očividná již při nahlédnutí do alba, je převaha nově přijatých žen – tedy ve výsledku ženstva nad mužstvem v konfraternitě. Muži, jak si později ukážeme, naproti tomu dominovali v literátském bratrstvu. Zbývá ještě otázka, čemu se bratrstvo věnovalo a jak bylo organizováno, resp. strukturováno. Hlavní náplní bratrstva sv. Barbory (arci všech bratrstev téhož zasvěcení) byla účast na procesích, zvláště o Božím těle, na poutích a především na pohřbech členů i nečlenů společenství; sodálové také měli každodenně – podle svých možností – vyslechnout mši svatou, modlit se předepsané modlitby a prokazovat jiným svou křesťanskou lásku. Pro poznání organizace bratrstva a sociálního statutu představených osob využijeme a doplníme výše nedokončený citovaný záznam z roku 1697. V čele bratrstva stál tzv. praeses (neboli starosta, správce) – probošt Jakub Antonín Hefl inger z Dürnbergu; druhé místo patřilo rektoru (tato funkce byla později zvána a psána praefectus) – hejtmanu roudnického panství Františku Václavovi Vrannýmu; následovali dva asistenti – 1. Antonín Porta, knížecí stavitel, 2. Jan Jindřich Partík, knížecí pokladník; po nich šest tzv. consultores (poradců) – 1. primátor Václav starší Duchek, 2.–6. byli městští radní; jeden secretarius – další městský radní; jeden subsecretarius – radní písař; a nakonec dva sacristiani. V představenstvu svatobarborské konfraternity tedy byli čelní představitelé farní a vrchnostenské správy a samosprávy města, dalo by se říci elita; a v dalších letech to bylo podobné. Ve zbožné komunitě byli i někteří roudničtí kapucíni, kněží z okolních měst i odjinud, cizí měšťané, pořídku i vesničané aj. V roce 1688 do bratrstva vstoupila i Marie Anna kněžna z Lobkovic, vévodkyně Zaháňská, druhá manželka vládnoucího knížete Ferdinanda Augusta. Její členství však bylo asi jen formální, ovšem pro bratrstvo prestižní. Je evidentní, že o výročních dnech, především 4. prosince, se ve farním kostele Narození Panny Marie scházela sociálně pestrá komunita, v níž převažovaly ženy a k níž patřilo nemálo starších dětí. Komunita bratrů a sester před postranním oltářem sv. Barbory, resp. kaplí sv. Barbory provozovala ustálené rituály a ceremonie a její členové spolu zajisté komunikovali. Tato velká shromáždění tak k sobě slavnostním způsobem přibližovala lidi, kteří se většinou znali a potkávali, ale nebyli si společensky rovni. Pocit vzájemné sounáležitosti členů bratrstva během výroční slavnosti byl, předpokládáme, velmi silný, jistě silnější než při jiných společných činnostech a při obvyklých kostelních bohoslužbách. Slavnost musela mít velký význam i pro děti, jež se učily někam patřit a na něčem nevšedním a bohulibém se podílet. Možná k nim a jejich mladším vrstevníkům v předvečer svátku patronky bratrstva chodívaly i tzv. Barbory, tedy dospělí lidé odění do bílých šatů a bílých čepic s průhledným závojem přes obličej, odměňující poslušné děti dárkem a neposlušné metlou a napomenutím k modlitbám. Tento lidový zvyk, v písemných pramenech nepostižitelný, se ve městě udržel až do počátku 20. století.69 Václav a Samuel Bernard Brodští a Karel Jílek se jako jediní z mužských potomků obou sledovaných rodin dožili dospělosti a stali se řádnými měšťany. Karel Jílek byl 69 Karel ROZUM, Chození sv. Lucie v jižních Čechách a Barborek v Roudnici, Český lid 16, 1907, s. 137–138.

64


přijat za měšťana dne 1. září 1700 (ve věku 20 let), Václav Brodský 22. října 1706 (také ve věku 20 let) a Samuel Bernard Brodský 12. března 1716 (ve věku 28 let).70 O jejich rodinných poměrech v čase, kdy již patřili k roudnickým sousedům nebo byli na prahu samostatné existence, máme detailní informace ze seznamu zemřelých obyvatel města na mor v roce 1713 (konkrétně za období od 15. 8. do 16. 12.):71 Na Novém městě (fol. 7r) Jakub Brodský, kožešník, 60 let – přežil manželka Rozina, 50 let – zemřela syn Samuel, 24 let – přežil dcera Rozina, 15 let – zemřela čeledín Jiří, 20 let – zemřel služka Dorota, 30 let – přežila Na Novém městě (fol. 13v) Karel Jílek, švec, 35 let – přežil Margareta, manželka, 38 let – přežila Adam, syn, 11 let – přežil Dorota, dcera, 9 let – přežila Sofie, dcera, 7 let – přežila Anna, dcera, 5 let – přežila Karel, syn, 3 roky – přežil Jakub, syn, 6 týdnů – zemřel Magdalena Šiklová, 65 let – přežila Jakub, čeledín, 25 let – přežil Jiří, čeledín, 23 let – přežil Na Starém městě (fol. 22v) Václav Brodský, kožešník, 31 let – zemřel Anna, manželka, 36 let – přežila Václav, syn, 7 let – zemřel Na Starém městě (fol. 18r) Jan Kropáček, švec, 55 let – přežil Magdalena, manželka, 41 let – přežila […]72 Mikuláš Jílek, otec výše psaného hospodáře [sic!], 67 let – přežil73 Z tohoto výpisu je zřejmé, že Samuel Bernard Brodský byl ještě svobodný a žil ve spo70 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21, nefol. 71 LRRA , sign. O 5/12, fol. 1–38. 72 V seznamu jsou jmenováni bratr hospodáře, Mates Kropáček, toho času ve válce, a 6 dětí, z nichž přežily pouze dvě: dcera Anna (14 let) a syn Václav (9 let). 73 V původním znění: „Nikolaus Gilek, des obigen Würts Vatter“.


65

lečné domácnosti se svým otcem Jakubem, z jehož rodiny přežili pouze oni dva a služka Dorota; že Samuelův starší bratr Václav zemřel a spolu s ním i jeho sedmiletý syn Václav a zůstala po něm pouze vdova Anna; že rodina Karla Jílka byla postižena ztrátou „jen“ šestinedělního synáčka Jakuba; a že Karlův otec Mikuláš Jílek morovou epidemii přežil v rodině Jana Kropáčka, u kterého žil. Švec Kropáček však určitě nebyl jeho synem, ale zetěm (odporuje tomu jak rozdílné příjmí, tak i nízký věkový rozdíl obou mužů). Nelze rovněž přehlédnout, že do rodin Jakuba Brodského a Karla Jílka byli zahrnuti i sloužící, které k provozu domácnosti a hospodářství asi nutně potřebovali a dokázali je uživit (zaplatit). V rodině Karla Jílka navíc žila i jeho tchyně, Magdalena Šiklová. Podle excerpovaného seznamu zemřelo v čase morové epidemie ve městě Roudnici včetně předměstí Bezděkova a Hracholusk 676 osob. Přežilo 994 lidí. Nákaze tedy podlehlo (při tomto poměru) přibližně 40% populace města.74 Na paměť této možná největší katastrofy v dějinách města Roudnice a pro odvrácení další takové pohromy dali zbožní měšťané a knížecí úředníci za městem postavit kapli sv. Rozálie. Stavba kaple byla zahájena roku 1718 a završena slavnostním vysvěcením roku 1726.75 Václav Brodský, bydlící na Rvačově na Starém městě, zemřel 20. září 1713,76 jeho sedmiletý synek (či osmiletý, jak stojí ve specifi kaci) o devět dní dříve – 11. září 1713.77 Tragika zániku Václavovy rodiny je o to děsivější, že nedlouho před vypuknutím moru zemřel i jeho synáček Jan Tomáš, pokřtěný 18. prosince 1712, a že vůbec ze všech jeho narozených dětí zůstal do morové epidemie naživu jen sedmiletý syn Václav.78 Tento chlapec byl prvním potomkem Václava a Anny Brodských. Narodil se záhy po svatbě rodičů dne 10. listopadu 1707, což znamená, že v roce 1713 zemřel jako šestiletý.79 Není bez zajímavosti, že ke své svatbě v roce 1707 Václav obdržel z poručení knížete pána sud piva z panského pivovaru, ovšem proti poskytnutí určitého množství ječmene 74 Detailně o průběhu a následcích moru v Roudnici nad Labem a na panství v roce 1713 – Josef KŘIVKA , Populační a hospodářské důsledky morové epidemie z roku 1713 pro roudnické panství, Český lid 50, 1963, č. 1, s. 29–34. Křivkovy poznatky a závěry, založené na seznamu O 5/12, fol. 1–38, můžeme stručně doplnit souhrnnými počty zemřelých v matrice L 134/5, na ff . 269v a 313, z pera probošta O. J. Langhammera. Píše se tu, že za celou dobu morové rány (tj. od 14. 8. 1713 do konce února 1714) zemřelo ve městě na 700 křesťanů (což koresponduje se seznamem) a na 400 židů (tento přibližný počet je opravdu vysoký, podle Křivkových zjištění žilo v červenci 1713 v Roudnici 615 židů – tamtéž, s. 30) a ve všech vsích roudnické farnosti na 150 osob, pouze obec Mnetěš zůstala zcela ušetřena. Z duchovních osob moru podlehli oba dva kaplani ve farním kostele, ušetřen zůstal pouze probošt, a z kláštera jeden páter kapucín. 75 Byla postavena severozápadně od města, v dobovém nazírání: za Hasou při doksanské silnici. Podrobněji M. SAXL, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, Kulturní měsíčník 11, 1975, s. 28. Popis slavnosti svěcení kaple dne 11. 5. 1726 z pera radního písaře Františka Josefa Kochovce se nachází v manuálu radním z let 1726–1739. AM Rce, inv. č. 13, sign. I B 14, fol. 3. 76 Dle dílčí specifi kace zesnulých obyvatel města Roudnice v čase od 18. do 22. 9. 1713 – LRRA , sign. O 5/12, fol. 79. 77 Dle dílčí specifi kace zesnulých obyvatel města Roudnice v čase od 9. do 11. 9. 1713 – LRRA , sign. O 5/12, fol. 76. 78 Záznam o křtu Jana Tomáše dne 18. 12. 1712 se nachází v matrice L 134/5, fol. 15v. Předtím se Václavovi a Anně Brodským narodil syn Josef, pokřtěný 23. 7. 1710 – tamtéž, fol. 4v. Data úmrtí, resp. pohřbů těchto a případně dalších dětí jsme v matrikách nedohledávali. 79 Datum 10. 9. 1707 je ve skutečnosti datum křtu – viz L 134/3, fol. 105r. Ve stejné matrice, v zápisech o sňatcích z let 1706–1707 (fol. 95r–97v), jsme hledali i záznam „o kopulaci“ jeho rodičů, ale marně. Zdá se tak, že Václav Brodský vstupoval do manželství mimo město Roudnici. Z následujícího odstavce však vyplývá, že ke sňatku došlo skutečně v roce 1707, a to asi nedlouho před narozením synka Václava (?).

66


a zaplacení pivní daně (tzv. tácu). Jistě se tak nestalo zčistajasna či z náhlého vnuknutí knížete, tou dobou dlícího v hornofalckém Neustadtu. O pivo k veselce si Václav musel říci, a to buď písemnou suplikou, nebo dokonce ústní prosbou. Jestli se obracel přímo na knížete, nebo volil spíše úřední postup prostřednictvím hejtmana panství, není známo. Každopádně tato zajímavá skutečnost vyvolává otázky po poměru a způsobech komunikace mezi Ferdinandem Augustem z Lobkovic a jeho poddanými. Z obou rodin Brodských zůstali po roce 1713 naživu jen jednašedesátiletý Jakub, jeho pětadvacetiletý syn Samuel Bernard a sedmatřicetiletá snacha Anna. Další existence tohoto roudnického měšťanského rodu tak byla závislá jen na Samuelových reprodukčních schopnostech a šťastném osudu jeho synů. Leč realita byla o něco složitější a zajímavější. Jeho otec Jakub se záhy oženil a přivedl na svět ještě minimálně dva syny – o generaci mladší nevlastní bratry Samuela Bernarda.81 Nejprve dne 16. července 1715 byl křtěn jeho synáček Jakub Václav,82 o necelé tři roky později, 29. března 1718, druhý syn Ferdinand Karel.83 Tehdy bylo Jakubovi již přibližně 66 let! Mladší syn Ferdinand Karel zemřel, aniž by se dožil prvních narozenin; Jakub Václav se dožil dospělosti a založil druhou hlavní linii (z našeho pohledu) rodu roudnických Brodských.84 Jakub Brodský senior zemřel na přelomu července a srpna 1727 ve věku 74 let (podle matričního zápisu). Do hrobu byl uložen 2. srpna 1727.85 Zakladatel druhé námi sledované měšťanské rodiny Mikuláš Jílek morovou nákazu přežil u dcery a svého zetě a zemřel až v prvních dnech měsíce března 1719, snad ve věku 82 let. Pohřben byl dne 10. března 1719.86 Rodinu jeho syna Karla Jílka postihla morová epidemie v roce 1713 „pouze“ ztrátou šestinedělního synáčka Jakuba.87 Karel Jílek, jak jsme výše poznamenali, vstoupil do sousedské komunity města Roudnice nad Labem v roce 1700 ve svých přibližně dvaceti letech. Datum jeho narození v roudnické matrice narozených nenacházíme, podle údajů v soupisech měšťanských rodin z roku 1688 (osmiletý) a zemřelých obyvatel města v roce 1713 (pětatřicetiletý) můžeme pouze odhadovat, že se narodil někdy v letech 1678–1680.88 O jeho životě do svatby s Markétou Šiklovou v roce 1700 prameny mlčí, po svatbě se jeho jméno vyskytuje jednak 80 Rozhodnutí knížete ze dne 10. 7. 1707 v Neustadtu nad Waldnaabou s jeho vlastnoručním podpisem je zachyceno v knize dekretů roudnického panství z let 1690–1726. Vs Rce, inv. č. 43, fol. 340v. 81 Jeho manželka se jmenovala Anna Marie. Více o ní nevíme, protože záznam o jejím sňatku s Jakubem Brodským není v roudnických matrikách k nalezení. Svatba se zřejmě konala mimo roudnickou farnost – asi v bydlišti rodiny nevěsty. Vysvětlujeme si to tím, že Jakub hledal a našel mladou nevěstu mimo město, ve kterém v důsledku morové epidemie rapidně poklesl počet mladých svobodných žen. Tato problematika – tj. doplnění obyvatelstva města po katastrofálních epidemiích (pandemiích) – by si jistě zasluhovala detailní zpracování. 82 L 134/5, fol. 26r. 83 L 134/5, fol. 38r. Více dětí z manželství Jakuba a Anny Marie Brodských nevzešlo, resp. nebylo křtěno. 84 Ferdinand Karel byl pochován dne 25. 3. 1719 – L 134/5, fol. 274r. 85 L 134/5, fol. 286r. 86 L 134/5, fol. 274r. 87 Chlapec byl pokřtěn dne 23. 6. 1713 jako Johanes Jakobi – viz L 134/5, fol. 18v. Nemáme ovšem jistotu, jestli chlapec zemřel skutečně na mor nebo na nějakou jinou nemoc či tělesnou slabost. 88 Mohl by být zapsán pouze do křestní matriky za léta 1650–1685 (L 134/1), ale jeho jméno se v ní nevyskytuje. Buď jej farář (probošt) opomněl do matriky zapsat, což se nám zdá málo pravděpodobné, nebo se narodil a byl pokřtěn mimo Roudnici, například někde u cizopanských příbuzných Mikuláše a Alžběty Jílkových. Je však rovněž možné, že se narodil v průběhu morové nákazy v roce 1680 a že jej neměl kdo zapsat.


67

v matrikách narozených v roli otce křtěňátek, jednak v městské knize v roli majitele nemovitostí ve městě a okolí. 89 Podobně tomu je i u ostatních námi sledovaných osob v poslední čtvrtině 17. a první třetině 18. století, kromě několika vzácných výjimek.90 Jednou z těchto výjimek ze stereotypní pramenné základny (matriky : městské knihy) – pomineme-li jména v albu zbožného bratrstva a v knize nových měšťanů – je ojedinělý doklad o Karlově účasti na „vyjednávání“ s vrchností v jedné podstatné záležitosti roudnických ševců. Ferdinand August z Lobkovic, zastupovaný v tomto případě knížecím dvorním radou a představeným lobkovické ústřední kanceláře Pavlem Lechnerem z Lerchenfeldu, obdržel někdy na jaře roku 1709 či o něco dříve od roudnických ševců Ondřeje Jana Kropáčka, Jiřího Kropáčka, Jiřího Pošívala, Františka Hrdličky a Karla Jílka žádost neboli tzv. memoriál. Na jejich podání vydal rytíř z Lerchenfeldu 2. května 1709 dekret, vyřizující celou záležitost s obecnou platností a jednou provždy.91 Znění memoriálu sice neznáme, ale z knížecího dekretu je naprosto zřejmé, oč se jednalo. Jmenovaní řemeslníci na základě nějaké skutečnosti (nám blíže neznámé) žádali knížete o jeho svolení ke svobodnému nakupování a odběru kůží pro sebe a pro všechny ostatní ševce ve městě. Knížecím dekretem bylo ale rozhodnuto, že ani suplikanti, ani žádní jiní ševci v Roudnici nesmějí do budoucna nakupovat cizí kůže bez výslovného povolení knížecího úřadu (tedy hejtmana panství či jeho dočasného zástupce) a takové kůže k sobě přijímat pod pokutou konfiskace tohoto nelegálně nabytého zboží. Všichni roudničtí ševci směli nadále svou surovinu nakupovat pouze v knížecí koželužně ve městě, která jim však měla poskytovat jen kvalitní kůže. Dále se přikazovalo, aby ti ševci, kteří dlužili knížecí koželužně, uhradili svůj nedoplatek během příštích 14 dnů, jinak jim hrozila exekuce majetku ve výši jejich dluhu. S tímto dekretem měl být seznámen celý ševcovský cech, aby mohl každý jeho člen předejít předepsaným pokutám a škodám.92 Karel Jílek byl tedy jedním z iniciátorů poměrně závažného a pro roudnické ševce trvale určujícího rozhodnutí. Tehdy mu bylo kolem třiceti let a patřil k mladším cechovním mistrům, jinak by se stěží mohl stát signatářem ševcovského memoriálu. Kníže, resp. jeho kancelář v tomto případě rozhodla ryze pragmaticky v duchu tehdy běžného ekonomického protekcionismu. Nucený odběr z knížecí koželužny měl zabránit přílivu kůží odjinud, tzn. konkurenci na místním trhu a z toho vzniklým ztrátám pro knížecí pokladnu. Poměr roudnických ševců k vrchnosti a městské samosprávě – a naopak – byl

89 Záznam o sňatku Karla Jílka s dcerou Matěje Šikla, toho času hospodáře roudnického probošta, ovšem bez denního data, se nachází v matrice L 134/2, fol. 42v. 90 Vzpomeňme na Lobkovicův dekret na vydání sudu piva ke svatbě Václava Brodského. 91 Proto nejspíš název memoriál (pamětní spis; písemné podání na paměť) pro žádost ševců, kteří takové generální rozhodnutí nepochybně požadovali a očekávali. 92 Vs Rce, inv. č. 43, fol. 366.

68


dán pevně zakořeněnou tradicí neměnného sociálního a správního systému a explicite vyjádřen v cechovních artikulích z roku 1678.93 Karel Jílek k stáru působil v městské samosprávě jako jeden z čelných členů tzv. obecních starších a přitom byl současně (či především) jedním ze čtyř starších ševcovského cechu.94 O jeho úmrtí nemáme zpráv.95 Jeho dědicem a otcem prvního známého písmáka v rodině byl Adam Jílek.96 Adam byl jediným mužem z rodiny Jílků v první půli 18. století, jenž složil sousedský slib a přijal městské právo. Zápis o jeho přijetí v knize „novoměšťanů“ nese datum 7. listopadu 1730.97 Na něm tedy záleželo, jestli rodina Jílků, tak málo postižená morem v roce 1713, bude mít pokračování nebo zanikne ve třetí generaci. Adam se 21. listopadu 1730 oženil se Žofi í Klínerovou a první dítě, děvčátko, se jim narodilo v půli ledna roku 1732. Bylo pokřtěno 16. ledna 1732 a dostalo jméno Anna Žofie.98 Krátce nato, dne 24. ledna 1732, učinila Žofie Jílková prohlášení k tzv. zahájenému soudu města Roudnice o způsobu dědění jejího jmění, pokud by předčasně zemřela, a to napolovic ve prospěch manžela a pozůstalých dětí. To samé v opačném gardu očekávala od svého manžela, kterého tímto neobvyklým posledním pořízením k takovému postupu zavazovala, s dodatkem úplného vzájemného dědění, pokud by po smrti jednoho z nich nezůstaly naživu žádné děti. Zajímavé na tomto písemném slibu a spoluzávazku Žofie a Adama Jílkových, jimi společně podepsaném, je jeho podání k soudu prostřednictvím dvou úctyhodných měšťanů, obecních starších (též na listu podepsaných), protože se „testátorka“ sama prohlašovala za neschopnou osobně svou věc vyřídit.99 Příčinou jejího zjevně spěšného prohlášení bylo nejspíš celkové vyčerpání organismu po porodu dcerušky. Testátorka však tuto nemoc a ochablost šťastně překonala a se svým mužem Adamem přivedla na svět ještě několik dalších dětí. Je s podivem, že kromě tohoto posledního pořízení Žofie Jílkové žádné další zápisy o Jílcích v městské knize trhů a smluv za léta 1719–1764 nenacházíme. Adam zřejmě žádné nemovitosti ve městě nekupoval ani neprodával (?). Zemřel krátce před 28. únorem 1760, kdy byl pochován.100 V roudnických matrikách křtěných jsme nalezli celkem šest potomků Adama Jílka – zmíněnou Annu Žofi i (16. 1. 1732), Rozálii (13. 8. 1734), Josefa Mikuláše (23. 11. 1736), Barboru (23. 10. 1741), Františku (2. 10. 1747), všechny 93 Koncepty a německé překlady cechovních artikulů viz LRRA , sign. O 1/4; originál se nachází v SOkA Litoměřice, fond Cech ševců Roudnice nad Labem. Podle posledního 38. článku těchto statut kníže Lobkovic nařizoval, „aby nad dotčeným řádem a cechem nynější i budoucí správcové panství našeho roudnického, rychtář náš, též purkmistr a konšelé města Roudnice ochrannou ruku, nyní i na časy budoucí, drželi, dosti činitele týchž artikulův chránili a přestupníky trestali, tak aby dotčený cech živnost svou bez překážky člověka každého provozovati mohl“. 94 Obojí dokládá přehled měšťanů v Roudnici nad Labem ze 4. 9. 1753 – LRRA , sign. N 17/7. Karel Jílek byl obecním starším již v roce 1731 – LRRA , sign. O 1/7, fol. 207v, 208r, nevíme však, jestli jím byl kontinuálně v dalších dvaceti a více letech. 95 V roudnické matrice pochovaných z doby po roce 1753 jsme jeho jméno neobjevili (jde o matriku L 134/7). 96 Datum jeho narození, resp. křtu jsme v příslušných matrikách nenalezli. Pravděpodobně se narodil již v roce svatby rodičů, tedy v roce 1700, který v křestní matrice chybí (L 134/2). Objevili jsme pouze křest syna Karla dne 25. 12. 1701 (tamtéž, fol. 83r) a dcery Barbory dne 6. 1. 1704 (tamtéž, fol. 90r). 97 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21. 98 Sňatek Adama Jílka s Žofi í Klínerovou – L 134/5, fol. 244r; křest Anny Žofie – L 134/5, fol. 155r. 99 Doslova napsala: „… poněvadž já přítomna sama bejti nemůžu …“ – AM Rce, inv. č. 22, fol. 195. 100 L 134/6, bez čísla fol.


69

s manželkou Žofi í, a syna Jana (7. 3. 1753) s druhou manželkou Evou, který však za tři týdny zemřel.101 Kupodivu v nich nenacházíme zápis o křtu Vojtěcha Jílka, narozeného pravděpodobně někdy v roce 1738. O něm a jeho stejnojmenném synu pojednáme samostatně v dalším oddíle. Zbývá doplnit ještě několik podstatných reálií a připomenout některé klíčové okamžiky ve městě Roudnici v první třetině 18. století, které podmiňovaly, ovlivňovaly a dotvářely (zpětné) pohledy a postoje našich písmáků a jež až na pár výjimek nenašly místo v jejich pamětních spisech (časově jim předcházely). Vedle rozhodujícího mezigeneračního přenosu, o kterém tu však můžeme pouze spekulovat, a jiných složek domácí a sociální výchovy měla podstatný vliv na formování chlapců z obou rodin škola a posléze řemeslná výuka u otců v jejich dílnách. Je velmi pravděpodobné, že všichni chlapci z obou sledovaných rodin získali základní vzdělání v místní škole, protože by se bez něj jednak později neobešli a jednak by ho obtížně dosahovali mimo vlastní město. Na jiné škole v cizí lokalitě (tzn. mimo roudnické panství) by je mohli získat jen s vědomím radních a probošta a také s milostivým povolením knížete pána. Žel o škole v Roudnici nad Labem v raném novověku nejsou k dispozici žádné souborné a podstatné písemnosti; až na výjimky se dochovaly jen ojedinělé listy a žádosti roudnických učitelů v jejich osobních záležitostech. Z nich ve vztahu ke škole v námi sledovaném čase vystupuje jedna alespoň trochu uchopitelná otázka, a sice odkdy se asi vedle českého kantora ve městě objevuje i německý kantor. Jinými slovy, odkdy bylo nutné a žádoucí svěřit výuku německého jazyka, resp. v německém jazyce zvláštnímu učiteli. Dochované písemnosti, jež máme po ruce a jež byly zčásti vydány tiskem, dokládají výskyt německého učitele v Roudnici nad Labem od roku 1749.102 Byl jím tehdy Josef Seiler. Z jiného zdroje vychází najevo, že německý učitel (Teutschen Cantor) byl v roudnické škole činný již kolem roku 1730. Jmenoval se Jakub Ritschel.103 Jeho předchůdce a po nějaký čas asi i kolega Jiří Keller působil coby roudnický kantor (bez přívlastku!) několik desetiletí na přelomu 17. a 18. století (určitě od 90. let 17. století do roku 1728),104 čili byl učitelem Samuela Bernarda Brodského a jeho prvorozeného syna Václava Mikuláše, pokud oba tito písmáci roudnickou školu skutečně navštěvovali. O roudnické škole a vzdělávání Brodských a Jílků (u nich zejména obou Vojtěchů) je obtížné, ba nemožné cokoli konkrétního zjistit, nebudou-li nalezeny nějaké skutečné

101 L 134/5, fol. 155r (Anna Žofie), fol. 165r (Rozálie), 187r (Josef Mikuláš); L 134/6, fol. 24r (Barbora), fol. 80v (Františka); L 134/7, pag. 3 (Jan). 102 Písemnosti k roudnické škole, přesněji roudnickým kantorům, ze 17. a 18. století jsou uloženy v lobkovickém rodinném archivu – LRRA , sign. R 8/9; některé z nich vydal, resp. přepsal a publikoval J. F. HLADKÝ, K dějinám našeho školství. (Listiny z archivu Roudnického R 8/9), Posel z Budče 1873, č. 9 (27. 2. 1873), s. 76; č. 10 (6. 3. 1873), s. 85–86; č. 12 (20. 3. 1873), s. 102–103. 103 Vs Rce, inv. č. 79 – Kniha svatebních konsensů, 1732–1734. Jeho jméno s funkcí se nachází v zápise č. 45 pod rokem 1733 (s datací 4. 10. 1733) o povolení sňatku vdovce Štěpána Demonsa s Barborou, pozůstalou vdovou po německém kantoru Jakubovi Ritschelovi. 104 Jeho jméno v roce 1728 připomíná J. V. Hladký ve výše citované práci (konkrétně v č. 12, na s. 102); v 90. letech, konkrétně v roce 1692, se jeho jméno objevuje v účtech knížecího dvora, zde konkrétně za 1. kvartál 1692, na fol. 19. LRÚA, inv. č. 1012.

70


„školní“ a „žákovské“ prameny. Víme pouze, že typově bychom školu mohli označit jako farní pod dohledem probošta a patronátem Lobkoviců a že bylo roudnickým měšťanům výslovně zakázáno posílat děti do jiných škol (přesněji do učení a na studia) bez svolení knížecí kanceláře. Tato podmínka byla městu důrazně připomenuta dekretem Ferdinanda Augusta z Lobkovic ze dne 2. července 1699 a blahosklonně vyložena v dekretu téhož z 23. dubna 1710.106 Poněkud lépe jsme informováni o podmínkách a způsobech praktické výuky v dílnách řemeslnických mistrů, sdružených v ceších. Jsou obsaženy v cechovních statutech (artikulích). Z obou námi sledovaných řemesel, kožešnického a ševcovského, máme pro poddanské město Roudnici k dispozici pouze statuta ševcovského, resp. novoševcovského cechu, obnovená a potvrzená knížetem Ferdinandem Augustem z Lobkovic v roce 1678. Podle nich mohl kterýkoli mistr k sobě přijmout učedníka jen se souhlasem starších cechmistrů (čl. 7), a to na dobu buď dvou, nebo nejdéle čtyř let (čl. 8). Každý vyučený řemeslník, pokud chtěl vstoupit do cechu, se nejprve musel stát tovaryšem u kteréhokoli mistra a u něj rok sloužit, a teprve po tzv. vystání této služby mohl být přijat do cechu za cenu 12 kop gr. míšeňských (splatných čtvrtletně po 3 kopách) a 2 liber vosku. Přespolní tovaryši museli navíc předložit tzv. zachovací a výuční list a podle možnosti vystrojit svačinu; nastupující mladší mistři, přespolní i domácí, museli složit slib před cechovním shromážděním o své věrnosti, mlčenlivosti a poslušnosti, vyjma nově přijatých synů cechovních mistrů, kteří svou letitou službou takovému synovskému slibu učinili zadost. Synové mistrů měli pouze složit 2 libry vosku a vystrojit svačinu „pro uctění pořádku tohoto“ (vše čl. 12) … atd.107 Podobná pravidla a způsoby měli nepochybně i roudničtí kožešníci, ovšem s tím rozdílem, že adepti na mistrovství museli nejprve absolvovat neboli „vystát“ učňovský vandr.108 Přijímání do cechovní organizace, ať té či oné, bylo tedy přesně upraveno a předepsáno ve statutech. Samotný akt přijetí měl slavnostní ráz pohoštění a obřadu skládání slibu a placení „příjemného“ v penězích a ve vosku. Podobně okázalou slavností a rituálem bylo i přijímání do městského stavu, tedy za řádného roudnického měšťana. Z nařízení Václava Eusebia knížete z Lobkovic v instrukci roudnické městské radě ze dne 20. února 1676 se přijímání za nové měšťany mělo a mohlo uskutečnit jedině po složení přísahy dědičné poddanosti kandidáta knížecí vrchnosti (někým zastoupené), bez toho nemohl nikdo užívat ani tzv. městské právo, zejména intabulace do městských knih, ani 105 Jisté nálezy lze snad očekávat v archivu Farního úřadu v Roudnici nad Labem, dosud v úplnosti neuspořádaném. 106 Vs Rce, inv. č. 43, fol. 201 (= 2. 7. 1699), 385r (= 23. 4. 1710). Nutno dodat, že naše současné poznání elementárního školství v českých městech v období po roce 1650, na rozdíl od školství předbělohorského, je žalostně nedostačující. Nad problematikou školství v dané epoše se zamýšlí a na některé základní práce (symptomaticky k předbělohorskému období, vyjma 2. svazku Dějin Univerzity Karlovy, 1622–1802, Praha 1996) upozorňuje Ivana ČORNEJOVÁ, Barokní vzdělanost, in: O. FEJTOVÁ – V. LEDVINKA – J. PEŠEK – V. VLNAS (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie, 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001, Praha 2004, s. 575–582. 107 Viz pozn. č. 93. 108 Doklady o této nutnosti nacházíme v cechovní knize mistrů kožešníků, kterou budeme využívat v následujícím oddílu.


71

109

být podporován ve své živnosti (čl. 18). Plnoletí městští synové, kteří byli řádnými roudnickými rodáky a kteří se chtěli řádně živit dle příkladu sousedů města, byli od placení poplatků za sousedské přijetí osvobozeni. Mohli pak po složení poddanské přísahy (a dodejme i slibu věrnosti městu neboli „juramentum fidelitatis“) „svobod rodičův svých užíti a k živnostem městským připuštěni býti“ (rovněž čl. 18). Čili řádné přijetí za měšťana pod slibem poddanosti knížeti a věrnosti městu bylo fundamentální podmínkou pro všechen ostatní plnoprávný život ve městě a uznání za řádného živnostníka či řemeslníka. Na to kníže Lobkovic pamatoval hned v následujícím článku instrukce z roku 1676. Městští radní měli dohlížet na řemeslníky a obchodníky, drží-li se svých statut a jestli „při přijímání nových mistrův do pořádku velkými ouplatky a strojením svačin i jinak nestěžovali“, aby jim tak nebránili v přijetí (čl. 19).110 Radní tedy měli právo dohlížet, jestli cechmistři od kandidátů na mistrovství neberou nadměrné poplatky a nevyžadují-li příliš nákladné hostiny. Jistě k tomu občas docházelo, jinak by to kníže v instrukci výslovně nezakazoval. Ukotvení mužských příslušníků rodin Brodských a Jílků v městské komunitě, cechu a zbožném bratrstvu (případně v literátském bratrstvu) jim dávalo nezaměnitelnou a defi nitivní identitu v prostředí domovské obce i společnosti panství. Věděli, kdo a čím jsou a kam patří. Svoje místo v prostoru města a panství si mohli uvědomovat a prezentovat při nesčetných církevních a profánních slavnostech. K nim můžeme řadit především pohřeb knížete Ferdinanda Augusta z Lobkovic v roce 1715, nástup jeho syna a dědice Filipa Hyacinta 4. knížete z Lobkovic, spojený s tzv. holdováním,111 pohřeb jeho první manželky Eleonory Karolíny, rozené hraběnky z Lobkovic, v roce 1720, pohřeb Filipa Hyacinta na konci roku 1734 a o čtyři roky později i pohřeb jeho neplnoletého syna Václava Ferdinanda.112 Skon tohoto šestnáctiletého prince si Samuel Bernard Brodský jako jediné úmrtí v knížecí rodině poznamenal do svých Pamětí na straně 4–5 [viz edice s. ???]. Všichni byli pohřbeni v kapucínském kostele v Roudnici nad Labem.113 V roudnických kostelech byly také slouženy zádušní mše za zesnulé Lobkovice pohřbené jinde, například za polního podmaršálka Josefa Antonína Augusta, mladšího bratra

109 Josef KA LOUSEK (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské 1627–1698, Archiv český 23, Praha 1906, s. 451. 110 Tamtéž. 111 Dokumenty k holdování knížeti Filipu Hyacintovi na roudnickém zámku po smrti jeho otce Ferdinanda Augusta z Lobkovic (†3. 10. 1715) se nacházejí v lobkovickém rodinném archivu – LRRA , sign. N 13/7. V rukopisném inventáři tohoto rodového archivu je regest o holdování knížeti Ferdinandu Filipovi z Lobkovic v roce 1743, ve skutečnosti ale písemnosti (soupis měšťanstva přítomného holdování, koncept českého projevu s přísahou aj.) zachycují ceremoniál slibu poddanství a pravého člověčenství jeho otci Filipu Hyacintovi z Lobkovic. 112 Úmrtí a pohřeb Filipa Hyacinta na základě pamětní knihy panství z let 1734–1736 (LRRA , sign. N 14/9 (2)) a některých jiných pramenů velmi pěkně zpracovala a vyložila Eliška HELCLOVÁ, Úmrtí a pohřební slavnost knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic roku 1734, Podřipský muzejník 2, 2006, s. 77–86. Životní data Václava Ferdinanda: *9. 1. 1723 v Praze – †22. 1. 1739 ve Würzburgu. S. KA SÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové, s. 140. 113 K nim by měly být připočítány děti vládnoucích knížat, pohřbené v rodinné hrobce (v roce 1718 Marie Arnoštka, čtyřletá dcera Ferdinanda Augusta; v roce 1729 Marie Anna Josefa, tříletá dcera, a Filip Josef, tříměsíční syn knížete Filipa Hyacinta) a pohřeb v roce 1698 duševně chorého Františka Viléma z Lobkovic, mladšího bratra Ferdinanda Augusta, trvale pobývajícího na roudnickém zámku.

72


knížete Filipa Hyacinta, jenž 16. srpna 1717 padnul v bitvě u Bělehradu.114 K dalším významným okamžikům, při kterých se scházela městská obec, patřily volby, resp. obnovy městských rad, zbožná procesí, instalace nových proboštů, svěcení nově postavených nebo přestavěných sakrálních staveb a objektů. Při všech těchto událostech byla přítomna také cechovní společenství v čele se staršími cechmistry (pokud tito nebyli současně radními nebo obecními staršími). Pro ilustraci si tu krátce přiblížíme dvě velké slavnosti, jednu ve městě, druhou mimo ně, při kterých si lidé byli navzájem na očích a spoluprožívali něco, co výrazně přesahovalo jejich každodennost. Domácí slavnost si zaznamenali jak Brodští, tak Jílkové do svých pamětí [viz edice s. … a …]. Jednalo se o vysvěcení farního kostela Narození Panny Marie v Roudnici po barokní přestavbě dne 20. října (správně listopadu) 1728 a o instalaci probošta Václava Konstantina Potůčka do úřadu o den později.115 Podle očitého svědka a účastníka slavnosti radního písaře Františka Josefa Kochovce se instalace probošta Potůčka konala 21. listopadu 1728 (nikoli tedy 21. října, jak chybně napsali Samuel Bernard Brodský a Vojtěch Jílek) na den Obětování Panny Marie ve farním kostele za přítomnosti knížete Filipa Hyacinta, kněžny Anny Marie Vilemíny, rozené hraběnky z Althannu, knížecího dvora, všech panských úředníků, městských radních v černém ošacení, litoměřického biskupa Jana Adama Vratislava z Mitrovic, doksanského opata Josefa Miky a mnoha dalších prelátů, děkanů a farářů. Vlastní akt instalace (uvedení do úřadu) provedl Zdeněk Jiří Chřepický z Modliškovic, apoštolský pronotář, kanovník pražský a litoměřický a přísedící arcibiskupské konzistoře, pro kterého radní nechali poslat 12 koní (6 do Prahy a 6 do Velvar).116 Po tomto aktu byla v novém kostele sloužena první velká zpívaná mše. Následovala slavnostní tabule na proboštství pro knížete, kněžnu a duchovenstvo – a další den tabule pro knížecí úředníky a třetí den pro městskou radu – zakončená hudební a taneční zábavou pro pozvané. Třetí den (přesněji čtvrtý, počítáme-li i svěcení kostela 20. 11. 1728) hrála hudba pro měšťany, aneb slovy písaře Kochovce: „Po vykonané tabuli musica k tanci slyšeti se dala a množství paniček k popolední merendě pozvané byly [sic!]; po vykonané [tabuli] nemalý tanec následoval, kterýžto dosti dlouho trval.“117 Slavnost proboštovy instalace skončila pátého dne opět „s muzikou a vejborným tancem“ za účasti knížecích kuchařů, kteří po celou dobu připravovali jídla k slavnostním tabulím. … Velkolepé slavnosti na mariánský svátek v listopadu 1728 se mohl zúčastnit a s největší pravděpodobností i zúčastnil čtyřicetiletý Samuel Bernard Brodský s třináctiletým synem Václavem Mikulášem a dalšími potomky; jeho 114 Podlehl smrtelným zraněním. V. VLNAS, Prince Evžen Savojský, s. 482. 115 K přestavbě detailně Petr MACEK, Příklad dvou odlišných přístupů k barokním přestavbám starších objektů, Vlastivědný sborník Litoměřicko 15, 1979, s. 81–102 (zde s. 86–92); naposledy týž autor v publikaci Oktavián Broggio, 1670–1742, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích (katalog výstavy), Litoměřice 1992, s. 119–120. Obě stati nesou odkazy na prameny a další literaturu. 116 Zdeněk Jiří Chřepický z Modliškovic se později aktivně podílel na velkolepých oslavách kanonizace sv. Jana Nepomuckého v Praze v roce 1729, o kterých se tu v souvislosti s roudnickým procesím zmiňujeme v dalším odstavci, při kterých prvního dne (tj. 9. října) pronesl kázání Ctnosti a Svátosti prvomučedlníka Svatého Štěpána dokonalý následovník…, záhy vytištěné u Jana Václava Helma na Starém Městě pražském a pak v následujícím roce (1730) ještě jednou u pražského tiskaře Karla Františka Rosenmüllera. Srov. Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století, II. díl – Tisky z let 1501–1800, ročník VI., sešit 73–84, Praha 1946, s. 433, č. 3324, 3325. Tam se nachází i jeho stručný biogram. 117 AM Rce, inv. č. 13, sign. I B 14, fol. 8v–9v.


73

manželka Magdalena byla možná jednou z městských „paniček“ pozvaných na odpolední taneční zábavu. Radost z obnoveného kostela, těžce poškozeného požárem v roce 1676, a jeho předání do správy proboštu Potůčkovi (jenž tuto funkci již nějakou dobu zastával) asi sdílel i bezmála padesátiletý Karel Jílek se svým skoro plnoletým synem Adamem a dalšími členy své rodiny. Mimoměstskou slavností, o které se tu stručně zmíníme, byla velkolepá oslava kanonizace Jana Nepomuckého v Praze ve dnech 9. až 16. října 1729. Tato osm dní trvající festivita byla bez nadsázky církevní slavností století. O účasti roudnických měšťanů se opět dočítáme v radním manuálu, a to v tzv. paměti o kanonizaci z pera Františka Josefa Kochovce, sepsané záhy po události (19. října 1729). Poslední den oslavy, tj. 16. října, táhlo Prahou procesí z Roudnice a přivtělených měst a vesnic, dále z měst Velvar, Slaného, Smečna a Budyně, a spolu s ním i procesí z Litoměřic a okolí, která spolu vytvořila jeden obrovský zástup lidí, v němž „pořádkové svý veliké praporce u přítomnosti mnoho množství set korouhví nesly“.118 Chce se nám věřit, že mezi těmi pořádky neboli cechy byli i roudničtí ševci a kožešníci s vlastními prapory a korouhvemi a v jejich středu kráčeli Karel Jílek a Samuel Bernard Brodský.119

2.2 Autoři Nyní po bližším seznámení s historií rodin a prostředí, jež nám otevřelo určitý prostor pro další ohledávání světa autorů a přitom také ukázalo možnosti a limity dochované pramenné základny, budeme věnovat pozornost výhradně jen autorům a jejich blízkým. Soustředíme se na jejich důležitá životní data a údobí, na jejich rodiny, na některé podstatné a určující události a jevy ve městě, na panství i v Českém království, jež zachytili ve svých pamětních spisech nebo je z nějakých příčin pominuli, a také na jejich reflexi světa a sebe samých. Rádi bychom tu ale předznamenali, že stejně jako v předcházejícím oddíle ani v tomto nemíníme bezezbytku vyčerpat všechny potenciální zdroje poznání a osvětlovat vše, co by v pramenech a pamětech zasluhovalo a mohlo být nějak interpretováno a s něčím srovnáváno. Tyto řádky píšeme bez nároku na úplnost a všeobsáhlou explikaci. Chceme tu především porozumět dosud neznámým písmákům a jejich textům v době a prostředí, jež jsou našemu myšlení a životnímu stylu nesrovnatelně vzdálené. 118 Tamtéž, fol. 66r–68r. V tomto radním manuálu jsou ještě jiné pamětní záznamy, např. o tzv. židovské komisi v dubnu 1726 (fol. 4), o svěcení kaple Všech svatých neboli kostnice v listopadu 1727 (fol. 9v), o posazení báně na jednu z věží kostela (fol. 69r), o smrti probošta Potůčka v říjnu 1730 (fol. 70–71), o přijetí jeho nástupce v listopadu téhož roku (fol. 72r). 119 Z nepřehledné literatury o kultu sv. Jana Nepomuckého, dobové i moderní, zmiňme alespoň znamenitou monografi i Víta Vlnase a edici jednoho nepomucenského kázání se zasvěceným komentářem Miloše Sládka: Vít VLNAS, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993 (zde zvl. s. 159–168); Miloš SLÁDEK (ed.), Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století, Praha 2005, s. 259–295. Nutno dodat, že Jan Nepomucký byl v Roudnici uctíván ještě před svatořečením, podobně jako v jiných městech. O tom svědčí jak jeho socha na morovém sloupu Všech svatých z roku 1699, tak samostatná socha z roku 1721 před průčelím barokního špejcharu. M. SAXL, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, Kulturní měsíčník 11, 1975, s. 27–28. Barokní sochy a sousoší ve městě jsou stručně charakterizovány v první pamětní knize roudnického proboštství: Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 54–55.

74


2.2.1 Samuel Bernard a Václav Mikuláš Brodští Vezmeme-li do rukou nejstarší dochovanou knihu učedníků kožešnického cechu v Roudnici nad Labem, založenou roku 1748, na první straně spatříme krátký úvodní text o založení a smyslu této knihy, obsahující též jména všech tehdejších cechmistrů. „[…] Toho času ale pá[n]ů mistrů 6 bylo, jejichžto ména pro budoucí paměť sem tuto položil: Pan Samuel Bernard Brodcský, starší první Pan Wencl Šubrta, starší druhý Wencl Mikoláš Brodcský Petr Klaus Jakub Brodcský Jakub Witmon“ 120 Brodští v čele se Samuelem Bernardem měli v té době poloviční zastoupení v celém cechovním „grémiu“. O pět let později, v roce 1753, byl jejich podíl již jen přibližně třetinový, přesto dominantní. Žádná jiná rodina neměla v cechu tříčlenné zastoupení. Samuel Brodsky Wentzl Cžuberta Elti[ste] Wentzl Brodsky Peter Claus Jacob Brodsky Jacob Wittmann Anton Wondrak Wentzl Cžubrta 121 Oba seznamy mistrů kožešníků v Roudnici nad Labem tu přepisujeme z důvodu ilustrace profesní příslušnosti obou autorů Pamětí. Řemeslo a jeho cechovní organizace, v níž Samuel Bernard zaujímal první místo, byly pro oba naše písmáky asi obyčejnou všedností, přerušovanou svátky, slavnostmi, úředními komisemi, katastrofami a nemocemi. Každodenní život v dílnách a na trzích při prodeji či nákupu zboží ani Samuel, ani Václav ve svých soukromých pamětních zápisech nezachycovali. Nejspíš jim nepřišel ničím zvláštní (pamětihodný). Leč Samuel Bernard byl v tom čase také městským radním a tato funkce mu nabízela širší obzor a bezpočet zajímavějších podnětů k sepisování Pamětí než dennodenní, převážně rutinní práce v dílně a příležitostné předsedání nevelkému cechovnímu společenství.122 Nejpevnější životní konstantou obou námi sledovaných mistrů kožešníků ale byly

120 SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, fond Cech kožešníků a zámečníků Roudnice nad Labem, Kniha č. 4 (= Kniha na příjem a k zavyučenou dávání od roku 1748). 121 LRRA , sign. N 17/7, fol. 2v. Eltiste = starší. 122 O jeho postavení v městské radě, a to na sedmém místě dvanáctičlenného konšelského sboru, svědčí týž pramen – neboli systematický soupis osedlých ve městě ze dne 4. 9. 1753. Tamtéž, fol. 1v.


75

jejich rodiny s příbuzenskými a kmotrovskými vazbami a s vlastní rodovou historií (pamětí). K této rodové/rodinné/osobní historii (paměti), již oba autoři svým psaním fi xovali pro budoucí pokolení (místy s nepokrytým důrazem na svou osobu), nejsme schopni se přiblížit jiným způsobem než kombinováním nalezených osobních dat a ojedinělých informací v archivních pramenech s „ego-informacemi“ v textu Pamětí a jejich promýšlením i domýšlením. Samuel Bernard Brodský se narodil krátce před 18. květnem roku 1688, kdy byl pokřtěn.123 Jeho otcem byl Jakub, první kožešník v rodině (rodu) Brodských – spolu s bratrem Mikulášem (II.), jeho matkou Anna, nám původem neznámá. Kolem roku 1740, kdy pravděpodobně začal s psaním pamětihodných událostí a jevů, mu již bylo přes padesát let. Nejpozději od roku 1739 byl radním města Roudnice a dříve nebo později též prvním mužem tamního kožešnického cechu.124 Vyššího postavení ve městě dosáhnout již nemohl. Věříme (a některé indicie v pramenech tomu nasvědčují), že byl ctihodným a respektovaným roudnickým měšťanem. Během jeho dlouhého života se mnohé přihodilo, seběhlo a změnilo, a přirozeně se měnil i on sám. O jeho dětství a dospívání, výchově a vzdělávání nic konkrétního nevíme a nikdy vědět nebudeme. Svědky jeho růstu, zrání a dospívání byli jeho rodiče a sourozenci, kmotři a sousedi, učitelé, farář a najmě stejně staří kamarádi, nikoli městští či vrchnostenští úředníci. Pro ně pouze buď byl, nebo nebyl. Předělem v tomto nazírání u všech městských synků, nejen u Samuela Bernarda, bylo udělení městského práva pod slibem věrnosti městské radě a též poslušnosti vrchnosti, sňatek, založení rodiny a samostatné provozování živnosti nebo obchodu. S přechodem do samostatné plnoprávné existence se zájem úřadů o mladého muže obrátil a poněkud rozvinul. Dokladem toho jsou kusé zprávy a ojedinělé dokumenty, které se nám do dnešních dnů dochovaly (z toho, co bylo původně napsáno). Jméno dospělého Samuela Bernarda Brodského nacházíme poprvé v seznamu zemřelých a přeživších obyvatel města Roudnice v souvislosti s morem v roce 1713. Tehdy byl ještě svobodný a žil v domě svého otce Jakuba Brodského. Tito dva mor jako jediní mužští příslušníci rodiny a vlastně celého měšťanského rodu Brodských přežili.125 Bylo by zajímavé zjistit, jak si oba dva vysvětlovali své přežití morové nákazy i jak rozuměli jejímu vzniku a šíření ve městě a okolí a co z toho pro sebe do budoucna vyvozovali. Jistě něco věděli o vyžadovaných i doporučovaných způsobech obrany proti moru; kde se vzal a proč postihl právě jejich město tak ukrutně, se asi jen dohadovali. Možná si vzpomněli, zvláště pětadvacetiletý Samuel Bernard, na slova jejich pána Ferdinanda Augusta 123 L 134/3, fol. 11r. 124 Informaci o Samuelovi B. Brodském jako radním v roce 1739 jsme nalezli ve výpiscích probošta Jana Pavly z druhé půle 19. století. Farní úřad v Roudnici nad Labem, sign. VI. 2/2 – Zápisky proboštů Loukoty a Pavly (karton 17), konkrétně rukopis Výpisky dějepisné o Roudnici / sebral P. Jan Pavla, probošt / 1866, fol. 3v. Pavla zřejmě čerpal z alba náboženského bratrstva sv. Barbory, kde se, ovšem neúplně, jméno radního Samuela […] objevuje mezi tzv. consultores po obnově (kongregaci) z roku 1739 (v zadní části rukopisu). Dnes je Samuelovo příjmení nečitelné v důsledku odtržení pravého horního cípu stránky, kde bylo zapsáno. Pavla je přečetl ještě celé. Jinak jako vir consularis Raudnicencis se Samuel Bernard objevuje až v matričním zápisu dne 13. 10. 1743 – L 134/6, fol. 182v. 125 Srov. text v předchozím oddíle od pozn. č. 71, resp. odkazu na ni.

76


knížete z Lobkovic, která zazněla 18. května 1712, možná o den dva později. V uvedeném dni vydal kníže na svém zámku v Roudnici dekret pro město v příčině hrubě nedbalého zachovávaní nedělí a významných církevních svátků. Kníže nelibě nesl, že se lidé během nedělí a svátků nejen po celý den, ale i po celou noc houfují, spolu tancují a křepčí, a tak sváteční čas – hlavně Vánoce, Velikonoce a Svatodušní svátky – neuctívají; z této lehkovážnosti, jaký div, že ještě na sebe, celé město a celé toto panství boží hněv nepřivodili!126 Nařídil proto roudnickému magistrátu (městské radě), aby přísně zakázal a kontroloval podávání piva a vína ve všech hostincích a šencích ve městě i na předměstí po 9. hodině německé a vysedávání muzikantů přes tuto zavírací hodinu, nalévaní mladíkům (i kdyby byli dvorskými služebníky) pod pokutou 10 říšských tolarů.127 Boží hněv by tak byl pro oba Brodské snadným vysvětlením, proč po roce a čtvrt ve městě propukla katastrofální morová epidemie. Nařízení proti bujarým hospodským zábavám a muzikám ve městě, též proti hazardním hrám, byla vrchností vydávána opakovaně, což přinejmenším znamená, že nebyla zcela a trvale respektována. Navíc nám tyto opakující se vyhlášky signalizují, že mnozí lidé, zvláště v mladém věku, nebyli tak prodchnutí tzv. barokní zbožností, jak by se mohlo na první pohled (a také z našeho dosavadního vyprávění) zdát.128 Mladý Samuel Bernard Brodský možná také někdy během volných dní a svátků vesele pil, tančil a hrál. Bylo by to v jeho věku přirozené. Samuelův život se změnil v roce 1715. Na samém počátku roku, když se konala volba neboli obnovení městské rady, ještě na radnici mezi přítomnými měšťany nestál;129 avšak již o měsíc později absolvoval první rituál (a to vpravdě přechodový rituál, po křtu a biřmování třetí v životě) otevírající mu cestu do společenství městských sousedů. Dne 17. února 1715 dal defi nitivně vale svému mládenectví a oženil se s Magdalenou, dcerou zesnulého roudnického měšťana Matyáše Slavíka.130 Bezprostředně po svatbě počali novomanželé Brodští potomka, který se jim narodil krátce po svátku Všech svatých téhož roku (tedy po neúplných devíti měsících od sňatku). Magdalena povila chlapečka, který při křtu dne 6. listopadu 1715 dostal jméno Václav Mikuláš (Wenceslai Nicolai).131 Mezitím, po svátku sv. Markéty téhož roku se otci Samuela Bernarda, starému Jakubovi Brodskému, a jeho mladé manželce Anně narodil synáček, který při křtu dne 16. července 1715 dostal jméno Jakub Václav (Jacobi Wenceslai).132 Samuelovi se tak 126 Vs Rce, inv. č. 43, fol. 414v–415r. 127 Pokud by byli hráči, rozumí se muzikanti, přistiženi při hraní po této hodině, měly jim být zabaveny a zničeny jejich instrumenty a oni měli být dáni do želez a vězněni 8 dní o chlebu a vodě. Tamtéž. 128 Nad otázkou, co si vlastně představovat pod pojmem „barokní zbožnost“ se podnětně zamýšlí Marie-Elizabeth DUCREUX, Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech, Folia Historica Bohemica 22, 2006, s. 143–177. K tomu srov. též Martin SVATOŠ, Problémy a otázky studia náboženského života v Čechách v letech 1620–1760. Teze, in: O. FEJTOVÁ – V. LEDVINKA – J. PEŠEK – V. VLNAS (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie, 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001, Praha 2004, s. 427–434. 129 Na radnici byl spolu s dalšími 139 měšťany (představiteli měšťanských rodin, osedlými) jeho otec Jakub Brodský. LRRA , sign. O 1/7, fol. 178–182 (= Rath-Wahls / Renovation der Ihro Hochfürstl. Durchl. Hertzog Saganie[nsis] Stadt Raudnitz den 2te January 1715). 130 L 134/5, fol. 215r. 131 L 134/5, fol. 27v. 132 L 134/5, fol. 26r.


77

narodil o generaci mladší bratříček a ještě nenarozenému Václavu Mikulášovi o čtyři měsíce starší strýček. Dne 3. října 1715 zemřel na zámku v Roudnici Ferdinand August kníže z Lobkovic, vévoda Zaháňský. Následovalo měsíc a půl trvající vystavování mrtvého těla v zámecké kapli a modlení se za spásu jeho duše, kdy bylo město zahaleno do smutku a v něm zakázány hudební a jiné zábavy. Vlastní pohřební obřad s uložením těla nebožtíka do krypty kapucínského kostela se konal 19. listopadu 1715, po čemž následovaly třídenní exequie a takřka nepřetržité zádušní mše (od 19. do 21. 11.). Od úmrtí až po spočinutí knížete v rodinné hrobce bylo každý den v určitý čas opakovaně zvoněno z nově postavené zvonice nad farním kostelem, stejně tak i ve všech dalších kostelech na roudnickém panství a na celém lobkovickém dominiu.133 S koncem doby smutku byly ve městě obnoveny zábavy a slavnosti a krčmářům bylo z panské pokladny vyplaceno po necelých stech zlatých náhradou za ušlý zisk.134 Nedlouho poté bylo na zámku konáno tzv. holdování novému pánu města a dominia, Filipu Hyacintovi 4. knížeti z Lobkovic.135 Samuel Bernard Brodský se ho již účastnil, neboť byl ženatým mužem a hlavou rodiny, především ale řádným roudnickým měšťanem.136 Stal se jím dne 12. března 1716 po složení sousedského slibu věrnosti (juramentum fidelitatis).137 Tímto dalším přechodovým rituálem v dospělosti, druhým po svatbě, byl Samuel Bernard přijat do svazku obce; stal se členem sousedské pospolitosti se všemi právy a povinnostmi s touto příslušností spjatými. Třetím významným rituálem bylo přijetí za jednoho z mistrů cechem kožešníků. Žel o něm nevíme zhola nic – ani datum konání přijetí či zápisu do mistrovské knihy.138 Rodina Samuela Bernarda Brodského se v následujících letech rozrůstala o další děti, z nichž se ale dospělého věku dožili jen tři synové a dvě nebo tři dcery. 26. března 1717 byla křtěna Anna Terezie (dožila se dospělosti), 13. července 1718 byl křtěn Jakub Karel (zemřel šestý den po porodu), 22. června 1719 Jan Karel (zemřel dvanáctiletý, pochován dne 13. 6. 1731), 14. ledna 1721 Matyáš Josef (po roce a čtyřech měsících zemřel, pochován 13. 5. 1722), 18. května 1722 Samuel Felix (zemřel v devíti letech, pochován 1. 7. 1731), 27. září 1723 František Michal (zemřel čtyřletý, pochován 26. 11. 1727), 26. března 1725 Jiří Vojtěch (dožil se dospělosti), 13. listopadu 1726 Alžběta (asi

133 Základní informace o zvonici postavené v roce 1715 přináší publikace Karel KUČA, České, moravské a slezské zvonice, Praha 2001, s. 256. Srov. též heslo v TÝŽ, Města a městečka v Čechách, s. 397. 134 Eliška HELCLOVÁ, Barokní pohřební slavnosti knížat z Lobkovic, vévodů Zaháňských, 1628–1734. (Příspěvek k problematice vnímání smrti a pohřebních přechodových rituálů v prostředí české aristokracie 17. a počátku 18. století), Diplomová práce obhájená na Katedře historie PF UJEP, Ústí nad Labem 2005, zvl. s. 67, 75–76, 81–84, 100, 105. 135 Viz pozn. č. 111. 136 V nedatovaném seznamu měšťanstva, přiloženém k dokumentům k holdování knížeti Filipu Hyacintovi – rovněž nedatovaným, se nacházejí jak Jakob Brodský (na 3. straně, fol. 21r), tak Samohel Brodský (na 7. straně, fol. 23r). Tamtéž. 137 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21 (= Kniha nových měšťanů, 1669–1794 (1800)). 138 Nejstarší dochovaná mistrovská kniha cechu kožešníků začíná zápisy až z konce 30. let 18. století. SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, Cech kožešníků a zámečníků Roudnice nad Labem, kniha č. 1 (dále jen Cech kožešníků, kniha č 1, typ knihy).

78


dospěla), 4. září 1729 Antonín Štěpán (dožil se dospělosti).139 Tímto posledním synem ustaly porody a křty dětí Samuela Bernarda a jeho manželky Magdaleny, rozené Slavíkové, resp. záznamy o nich v roudnické matrice. Příčiny konce rození jsou neodhalitelné; hledali bychom za tím buď fyzické vyčerpání matky, tak často gravidní, rodící a kojící, nebo nějakou její nemoc zabraňující početí či donošení plodu. Vyloučit nemůžeme ani psychické strádání nebo vědomé rozhodnutí matky (případně otce nebo obou) přestat plodit další děti. Pro snazší orientaci v rodině Samuela Bernarda a jeho první ženy Magdaleny tu předkládáme jednoduché rodopisné schéma:140 Samuel Bernard Brodský (18. 5. 1688) 1. m. 17. 2. 1715 Magdalena Slavíková (* asi 1691) Václav Mikuláš ( 6. 11. 1715) Anna Terezie ( 26. 3. 1717) Jakub Karel (13. 7. 1718 – † 20. 7. 1718) Jan Karel ( 22. 6. 1719 – † 13. 6. 1731) Matěj Josef (14. 1. 1721 – † 13. 5. 1722) Samuel Felix (18. 5. 1722 – † 1. 7. 1731) František Michal ( 27. 9. 1723 – † 26. 11. 1727) Jiří Vojtěch ( 26. 3. 1725) Alžběta (13. 11. 1726) Antonín Štěpán ( 4. 9. 1729) Za čtrnáct let porodila Magdalena Brodská přinejmenším deset dětí. Slovem přinejmenším tu vyjadřujeme pochybnost o úplnosti nalezených matričních zápisů.141 Vede nás k ní nález zápisu o sňatku Tomáše Kolovského s Kateřinou, dcerou Samuela Brodského 1. února 1752.142 Dle data sňatku se zdá, že dcera Kateřina se Samuelovi a Magdaleně narodila někdy krátce po roce 1729, pokud se vdávala ve dvaceti a více letech. Dříve by se mohla narodit snad pouze v letech 1727 a 1728 (mezi narozením 139 Všechny dotčené křty a pohřby jsou zachyceny v matrice L 134/5. Anna Terezie – fol. 33v, Jakub Karel – fol. 39v, resp. 273v, Jan Karel – fol. 45v, resp. 293r, Matyáš Josef – fol. 54v, resp. 278r, Samuel Felix – fol. 65v, resp. 293r, František Michal – fol. 78v, resp. 287r, Jiří Vojtěch – fol. 91v, Alžběta – fol. 107r, Antonín Štěpán – fol. 136r. 140 Jelikož znak * budeme v dalších schématech používat pro data narození, pokud jsou známa, rozhodli jsme se pro data křtů používat symbol lidské ruky . Symbol † značí den pohřbu. Tučně zvýrazněná jména signalizují dožití dospělosti chlapců. 141 V matrice L 134/5, v části narozených, jsme prohlédli všechny zápisy křtů od roku 1715 do konce roku 1738 (kdy tato část končí). Pokud jsme se nepřehlédli, což docela nevylučujeme, tak více dětí Samuela a Magdaleny Brodských, než je tu vypsáno, v matrice není. 142 L 134/6, fol. 217r. Správnost jmen a doby sňatku potvrzuje i zápis ze dne 15. 1. 1752 o uděleném souhlasu k němu. Viz Vs Rce, inv. č. 80 – Povolení sňatků a řemesel, 1746–1754 (v části knihy: Bürgerliche Consense). Nešlo tedy o omyl písaře matričního zápisu (faráře).


79

Alžběty a Antonína Štěpána). Otázkou zůstává, kde se narodila, když nebyla zapsána do roudnické matriky. Samuel Bernard Brodský, mistr kožešník a městský radní, v roce 1743 ovdověl. Svou první ženu Magdalenu pochoval 24. dubna 1743.143 Jejich manželství trvalo dvacet osm let, během kterého přivedli na svět asi jedenáct potomků, z nichž přinejmenším pět skonalo v dětském věku. Podle matričního zápisu o pohřbu ke dni 24. 4. 1743 se Magdalena Brodská, rozená Slavíková, dožila 52 let. Za necelý půlrok poté se Samuel znovu oženil. Dne 13. října 1743 pojal v roudnickém farním kostele za manželku Marii Magdalenu, dceru Jana Hanela, roudnického měšťana a ševcovského mistra.144 S touto druhou ženou, též Magdalenou (někdy zvanou Mařenou), zplodil stárnoucí Samuel Bernard v dalších jedenácti letech ještě nejméně sedm dětí. Nejprve 1. listopadu 1744 dali křtít dceru Terezii Rozinu (zemřela po 14 dnech, pohřeb 15. 11. 1744), poté 13. prosince 1745 dceru Barboru Terezii (dožila se dospělosti), 30. ledna 1747 syna Mikuláše Antonína (o něm dále nic nevíme), 16. ledna 1748 syna Ferdinanda (rovněž o něm nic dalšího nenacházíme), 4. května 1750 syna Filipa Václava (bez informací), 26. února 1752 syna Josefa (zemřel pětiletý, pohřeb 19. 1. 1757), 9. května 1755 syna Samuela Pankráce (dožil se dospělosti).145 K těmto narozeným a pokřtěným potomkům je třeba ještě připočíst mrtvě narozené děťátko, pohřbené 24. září 1753.146 Jeden z potomků Samuela Bernarda byl pochován 25. listopadu 1749. V matričním zápisu o tomto pohřbu není dítě jmenováno.147 Buď se jednalo o jednoho z chlapců narozených před rokem 1749 (Mikuláš Antonín nebo Ferdinand), anebo spíše o nepokřtěné, hned po porodu zemřelé či mrtvě narozené děťátko. Samuel Bernard Brodský ( 18. 5. 1688) 2. m. 13. 2. 1743 Marie Magdalena Hanelová (* asi 1715) Terezie Rozina ( 1. 11. 1744 – † 15. 11. 1744) Barbora Terezie ( 13. 12. 1745) Mikuláš Antonín ( 30. 1. 1747) Ferdinand ( 16. 1. 1748) Filip Václav ( 4. 5. 1750) Josef ( 26. 2. 1752 – † 19. 1. 1757) mrtvě narozené dítě, nekřtěňátko ( † 24. 9. 1753) Samuel Pankrác ( 9. 5. 1755) Za devatenáct let druhého manželství, počítáno do smrti Samuela Bernarda, přesně143 L 134/6, fol. 242r. 144 L 134/6, fol. 182v. 145 Všechny zde poznamenané křty dětí Samuela Bernarda a Magdaleny Brodských, kromě posledního, byly nalezeny v matrice L 134/6. Terezie Rozina – fol. 56r, resp. 246v, Barbora Terezie – fol. 65r, Mikuláš Antonín – fol. 74v, Ferdinand – fol. 82v, Filip Václav – 103r, Josef – fol. 121v (pohřeb v matrice L 134/7, bez čísla fol.). Křest Samuela Pankráce se nachází v matrice L 134/7, pag. 40. 146 L 134/7, dodatky. 147 Je v něm pouze psáno, že byl pochován potomek Samuela Brodského. L 134/6, fol. 271.

80


ji během prvních dvanácti let po sňatku se narodilo nejméně osm dětí, z nichž se prokazatelně dospělosti dožili Samuel Pankrác a Barbora Terezie, která se roku 1777 provdala za Jana Keldricha.148 Táž Barbora asi byla matkou nemanželské dcerušky Anny, zesnulé, resp. pochované 17. 12. 1769.149 Z jiného zdroje se dovídáme, že po smrti Samuela Bernarda v roce 1762 zůstávaly v péči vdovy Magdaleny tři děti.150 Byli jimi nepochybně sedmnáctiletá Barbora Terezie, sedmiletý Samuel Pankrác a jeden ze tří chlapců narozených v letech 1747 až 1750. Samuel Bernard Brodský byl otcem celkem asi devatenácti dětí, z nichž se dospělosti dožilo asi jen osm. Mezi jeho prvním potomkem, synem Václavem Mikulášem, a nejmladším, synem Samuelem Pankrácem, nevlastními bratry, byl rozdíl čtyřiceti let (1715–1755). Benjamínka Samuela Pankráce měl v 67 letech! K rodinným poměrům našeho prvního písmáka zbývá doplnit informaci o jeho úmrtí a o svatbě vdovy Marie Magdaleny Brodské. Samuel Bernard Brodský zemřel na Bílou sobotu 10. dubna 1762, jak poznamenal do Pamětí jeho syn Václav na straně 54 (viz edice s. ???).151 Vdova se provdala na podzim 1762, tedy půl roku po smrti Samuela Bernarda, za Vojtěcha Šuberta, roudnického měšťana a kožešnického mistra. Jemu bylo 29 let, byl svobodný a majitel jednoho domu ve městě, jí bylo údajně 47 let. Oba si sňatkem nepochybně polepšili, on převzal osiřelou živnost a získal přízeň ke kožešnickému klanu Brodských, ostatně sám z takového klanu pocházel (kožešnické rodiny Šubertů), ona získala živitele, opatrovníka a vhodného vychovatele dětem. Vojtěch Šubert mohl nejen hmotně (i jinak) zaopatřit nevlastní děti, ale chlapce i vyučit řemeslu a dopomoci jim k přijetí do kožešnického cechu, jak se také roku 1773 v případě Samuela Pankráce stalo.152 Život Samuela Bernarda Brodského po roce 1715, kdy založil rodinu, procházel jak radostnými, tak bolestnými okamžiky a fázemi. Úmrtí dětí, zejména těch odrostlejších, způsobuje bolest každému citově nevyprahlému a duševně zdravému rodiči – v jakékoli době. Rovněž ztráta rodičů vyvolává žal a stesk. Když v létě 1727 skonal Samuelovi otec Jakub Brodský (byl pochován 2. 8. 1727), stal se ve svých bezmála čtyřiceti letech „seniorem“ rodu, resp. vůdcem a zastáncem celé širší rodiny. Nasvědčuje tomu zápis v městské knize z 18. října 1727, dokládající a stvrzující směnu vinice a pole mezi Samuelem Bernardem Brodským a sirotky po Jakubovi, tedy jeho nevlastními bratry. Vinici od bratrů převzal Samuel a náhradou za ni jim předal pole, ležící proti této vinici, a ještě

148 149 150 151

L 134/10, fol. 52v. L 134/11, fol. 33v. Vs Rce, inv. č. 81 – Povolení sňatků, 1757–1764 (zápis z 6. 10. 1762). Podle matričního záznamu zemřel 12. dubna 1762 a dožil se 68 let [sic!]. L 134/7, fol. 38v. Ve skutečnosti se dožil necelých 74 let. Datum 12. 4. je nutno chápat jako datum pohřbu Samuela (podle podání jeho syna v prostřední svátek velikonoční). Jeho tělo spočinulo ve farním kostele Narození Panny Marie poblíž oltáře sv. Barbory. 152 „Léta Páně 1773, dne 10. January předstoupivše před společné cechovní shromáždění pan Vojtěch Čuberta, uctivě žádaje, by mohl svému pastornímu synu Samuelovi Brodskému za vyučenou dáti, načež páni mistři svolivše jej do této knihy zapsati dali. Povinnost svou složil … 3 zl.“ Cech kožešníků, kniha č. 4 (kniha učednická).


81

153

jim navíc přidal 5 strychů obilí k Vánocům. Vdova Anna, matka sirotků, se již v srpnu 1727 přihlásila o jedno dědičné pole po Jakubovi pro sebe a své děti. Dostala je; ostatní spoludědici (nápadníci) s tím souhlasili.154 Co nám obě tyto informace prozrazují a napovídají? Necelé tři týdny po pohřbu Jakuba Brodského se vdova Anna domohla kousku „jistoty“ pro sebe a osiřelé potomky. Samuel Bernard, nevlastní bratr sirotků, s tím souhlasil. O dva měsíce později si s nimi vyměnil pole za jejich dědičnou vinici a navrch jim daroval 5 strychů obilí k vánočním svátkům.155 Zdá se, že Samuel Bernard s vdovou vycházel dobře a po smrti otce ji a nevlastní sourozence podporoval. Jak to ale bylo mezi nimi doopravdy, nevíme a nikdy vědět nebudeme. Píšeme-li tu o Samuelových nevlastních sourozencích, měli bychom je alespoň krátce představit. Jedním z nich je zcela určitě výše dotčený Jakub Václav Brodský, druhým asi Josef Brodský, o němž ale víme pouze to, že existoval a že v roce 1769 ve věku 56 let zemřel.156 Další potomek starého Jakuba Brodského, o kterém máme informace, se jmenoval Ferdinand Karel; ten se ale nedožil ani prvních narozenin (29. 3. 1718 křest – 25. 3. 1719 pohřeb). Pro nás je tak zajímavý pouze Jakub Václav Brodský, zakladatel druhé hlavní linie rodu v Roudnici nad Labem. Svátosti křtu se mu dostalo 16. července 1715, vyučil se kožešníkem – možná u Samuela Bernarda (?) – a 17. prosince 1738, resp. 13. února 1739 složil sousedskou přísahu a stal se plnoprávným roudnickým měš-

153 AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, fol. 134v. Samuel Bernard se v zápisu explicite k bratrům hlásil: „ …Samuel Brodský pamětné dajíce, že jest od sirotkův Brodskovských, respektive bratrův, vyhandloval vinici na Vrších šibečničních…“ Šibeniční vrchy se snad nacházely v blízkosti města jihozápadním směrem při cestě do Hracholusk, pokud tak tehdy bylo zváno místo později označované jako Stínadla (U stínadel a kolečka). 154 AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, fol. 127r. Zápis je datován 19. 8. 1727, doložka o souhlasu ostatních dědiců v něm zní: [pole se jí a dědicům jejím] „…mocí zápisu tohoto postupuje a svolením dobrovolným všech spoludědiců odevzdává“. 155 Pět strychů obilí (není jasné jakého, jestli žita nebo pšenice) bylo v polovině 18. století přibližně 350 kg. 156 Byl pohřben 27. 9. 1769. L 134/11, fol. 32v. Pokud lze věřit údaji o stáří zesnulého Josefa (56 let), tak by se narodil v roce 1713, tedy v morovém roce. Domníváme se, že se spíš narodil o rok později, protože v roce 1713 se podle našich zjištění narodit nemohl a dříve také ne. Mor v roce 1713 přežili pouze Jakub Brodský a jeho syn Samuel Bernard a Anna, vdova po Václavovi Brodském. Žádné malé děti mor nepřežily. Po moru se Josef mohl narodit pouze starému Jakubovi a jeho manželce Anně, pokud by se s ní oženil nejpozději na počátku roku 1714 a v září nebo říjnu by s ní měl dítě (Josefa). Jindy by to nebylo možné, protože Anna porodila v červenci 1715 syna Jakuba Václava, jenž byl počat v říjnu nebo počátkem listopadu 1714, pokud ovšem nebyl sedmiměsíční a zázrakem nepřežil. Narození Josefa v roce 1716 nebo 1717, což by podle roudnických matričních záznamů bylo možné, by však znamenalo jen dožití 53 nebo 52 let. Jednoznačné řešení Josefovy identifi kace nám prameny neumožňují. Domníváme se, že absence zápisů sňatku a narození Josefa v roudnické matrice znamená, že Jakubova manželka Anna pocházela z místa mimo roudnickou farnost a že tam (asi u svých rodičů?) porodila i prvorozeného syna Josefa. Zaráží nás, že Josef Brodský, kožešník, jak stojí v citovaném matričním pohřebním zápisu, se dožil téměř stařeckého věku, ale v pramenech o něm nic nenacházíme (v městských knihách, v cechovních knihách aj.). To je podezřelé!

Roudnický zámek (ca 1710).


83

157

ťanem. Dne 11. ledna 1739 se stal mladším mistrem v cechu kožešníků a o devět dní později, 20. ledna 1739, novomanželem Anny, dcery po zesnulém Janu Pacoldovi, roudnickém měšťanu.158 Anna po svém zesnulém otci zdědila dům na Koňském trhu a políčko za Hracholuským potokem a toto dědictví jí, jejímu manželovi Jakubovi a jejich budoucím dětem bylo přiřknuto a zaknihováno dne 30. října 1739.159 Jestli tento zděděný dům potom obývali, není známo, jisté je, že Jakub a Anna spolu žili dlouho a přivedli na svět nejméně devět dětí. První bylo pokřtěno 6. dubna 1740 – Anna Františka, poslední 5. března 1761 – Václav. Tři děti zemřely v kojeneckém věku, ostatní, zdá se, přežily. Význam pro trvání rodu Brodských a pochopení příbuznosti s písmákem Václavem Mikulášem a jeho potomky má Jakubův syn Josef Brodský, pokřtěný 17. března 1748, a jeho četné potomstvo.160 Naše vyprávění o rodinách autorů Pamětí se postupně „zalidňuje“. Není snadné se vyznat v pavučinách vztahů přímých pokrevních příbuzných, o nepokrevních ani nemluvě; leč je žádoucí se je pokoušet rekonstruovat (znovu imaginárně splétat), protože jsou klíčové pro pochopení vztahových sítí jedinců uvnitř komunity, resp. společnosti. Naší snahou je porozumět písmákům nejprve jako synům, manželům, otcům atp. a poté jako příslušníkům „pořádků“, městské obce a společnosti panství.161 Václav Mikuláš Brodský, prvorozený syn Samuela Bernarda (křest 6. 11. 1715), se stal mistrem kožešníkem a ženatým mužem neznámo kdy. Ani v nejstarší mistrovské knize cechu kožešníků, ani v matrikách oddaných nic o těchto jeho životních okamžicích nenacházíme.162 Datačně jistý je pouze jeho vstup do společenství roudnických

157 Křest je zaznamenán v matrice L 134/5, fol. 26r. Přijetí městského práva a vykonání přísahy věrnosti je zachyceno v knize nových měšťanů – AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21 (nefoliováno). Potíž je však v tom, že v krátkém časovém odstupu byli buď přijati dva Jakubové Brodští (17. 12. 1738 a 13. 2. 1739), anebo jeden Jakub dvakrát (?). Podle našich zjištění ale na konci třicátých let 18. století žil pouze jeden krátce dospělý Jakub Brodský, a to Jakub Václav narozený v roce 1715. Podle způsobu zápisu v rejstříku nových měšťanů se nám jeví jako více pravděpodobná varianta o dvojím přijetí jednoho a téhož Jakuba Václava, protože první zápis (17. 12. 1738) je pouze o jeho přijetí, kdežto druhý zápis na téže stránce je o přijetí skupiny novoměšťanů, mezi nimiž je na devátém místě i Jakub. Proč by ale sliboval dvakrát, nejsme schopni vysvětlit. U obou zápisů je poznámka o složení slibu věrnosti (juramentum fidelitatis). 158 Přijetí za mistra je zachyceno v mistrovské knize – Cech kožešníků, kniha č. 1. Záznam o sňatku s Annou Pacoldovou je v matrice – L 134/6, fol. 156r. 159 AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, fol. 289v–290r. 160 Dokládáme tu pouze data křtů jmenovaných dětí, vše ostatní ponecháváme stranou. L 134/6, fol. 10v – Anna Františka; tamtéž, fol. 84r – Josef; L 134/7, fol. 117 – Václav. 161 Na počátku zpracování této edice jsme si namlouvali, že v matrikách vyhledáme jen základní životní data autorů a rodinných příslušníků, o kterých se píše v Pamětech, a pouze ta použijeme. Po jejich nalezení (ne všech) jsme si uvědomili, že jsou to pro nás jen čísla na papíře – pouhé číselné kódy dnů křtů, sňatků a pohřbů, nic víc. Při současné excerpci městských knih, cechovních knih apod. jsme naráželi na stále nová a nová jména, jež nám nic neříkala, a na nové informace, jež jsme nedokázali vyhodnotit. Zkrátka nechtěli jsme tu psát o jménech s číselnými kódy, ale o lidech v jejich světě – tak jak je nám možno a dáno. 162 Zápis o sňatku Václava Mikuláše Brodského v matrikách L 134/5 a L 134/6 chybí. Přijetí za mistra do cechu kožešníků se vlivem jeho otce mohlo uskutečnit o něco dříve než u jeho stejně starého příbuzného, strýce Jakuba Václava (1739), a mohlo tak být zapsáno do předchozí, nedochované mistrovské knihy. Odporovalo by to ale předepsanému postupu, kdy se městský synek měl stát nejprve plnoprávným měšťanem a teprve potom mohl být připuštěn k samostatnému výkonu řemesla (přijat za mistra).

84


měšťanů dne 30. března 1740. Dříve nebo později se Václav oženil. Jeho ženou se stala Dorota; ovšem nevíme jaká a odkud. Z pozdějšího jednání o dědictví Doroty a její sestry Lidmily, jež před městským úřadem zastupovali jejich manželé Václav Mikuláš Brodský a Josef Kavka, se zdá, že Dorota byla rodem Kavková z města Roudnice nebo z předměstí. Jasně to plyne z formulace: „Jsouce na ty gruntovní díly pořádným zápisem dd. 27. Novembris 1744 opatřený [myslí se sestry Dorota a Lidmila], oni Václav Brodský a Josef Kavka díl švagra svého, a respektive bratra těch svých manželek, Karla Kavky ve 500 zl. smluvivše…“.164 Neumíme si ale vysvětlit, proč (by) se Lidmila jmenovala stejně jako dívka i jako vdaná žena, jinými slovy, že (by) měla bratra Karla Kavku a manžela Josefa Kavku. Jestli byla Dorota skutečně rozená Kavková, se nám ověřit nepodařilo. Odhadujeme (dle údaje o věku v jejím pohřebním matričním zápise), že se narodila kolem roku 1717, ale v příslušné roudnické matrice narozených (křtěných) jsme její jméno v rozmezí let 1715–1723 také nenašli.165 Víme jen, že Dorota byla pastorkyní (nevlastní, osvojenou dcerou) Jana Michala Štoka, městského radního, o jehož skonu se dočítáme v Pamětech Václava Mikuláše Brodského na straně 55 [viz edice s. ???]. Zemřel 6. května 1762, tedy necelý měsíc po smrti Samuela Bernarda Brodského. Další záhadou v rodině Václava Mikuláše Brodského je jméno jeho prvního potomka. Na Tři krále roku 1741, tedy 6. ledna, pokřtil roudnický kaplan Jiří Kos dítě narozené předešlého dne po třetí hodině odpoledne z manželského lože rodičů Václava a Doroty Brodských (jak je psáno v matrice), jež bylo však pokřtěné již porodní bábou pro nebezpečí jeho smrti. Pohlaví a jméno dítěte Kos do matriky nezapsal.166 Pravděpodobně šlo o dceru Barboru, která zemřela ve dvou letech a byla pohřbena 24. dubna 1743.167 Téhož dne byla pohřbena i babička Barborky, Magdalena Brodská.168 Václav Mikuláš tak v jednom dni pochoval malou dcerušku i matku. Z dalších dětí Václava Mikuláše a Doroty jsou v roudnické křestní matrice zapsány následující: 10. července 1742 Václav Mikuláš (zemřel sedmiměsíční, pohřeb 18. 2. 1743), 25. prosince 1743 Viktorie Anna (přežila), 9. prosince 1745 Bonaventura (zemřel v jednom roce a dvou měsících, pochován 13. 1. 1747), 19. června 1748 Anna Justina (bez informací), 26. června 1750 Ladislav Václav (zemřel dvouletý, pochován 17. 7. 1752).169 Z jiných zdrojů ale víme, že Václav Mikuláš měl ještě syna Samuela, který se dožil dospělosti a stal se kožešnickým mistrem. Záznam o jeho narození, resp. křtu ale také nikde nenacházíme. Jde tu o další podstatnou rodopisnou nejasnost, o to závažnější, že Samuel, pokud víme, byl jediným Václavovým synem, který se dožil dospělosti. Příbuzenský vztah otce Václava a syna Samuela dokládá mimo jiné zápis v cechovní knize učedníků k datu 13. ledna 1763, ve 163 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21. 164 AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, fol. 372v–373r. Zápis je datován 4. března 1746. 165 L 134/5. Je v ní záznam křtu z roku 1715 Matyáše Kavky, syna Václava Kavky a Uršuly (oba z Bezděkova), a pak ještě roku 1719 syna Václava těch samých rodičů. Údajný bratr Doroty a Lidmily, Karel, se mohl narodit později, ale po něm jsme již dále nepátrali. 166 L 134/6, fol. 17r. 167 L 134/6, fol. 242r. 168 L 134/6, fol. 242r. 169 Všechny tyto křty byly nalezeny v matrice L 134/6. Václav Mikuláš junior – fol. 33r, resp. 240v, Viktorie Anna – fol. 46v, Bonaventura – 65r, resp. 253r, Anna Justina – fol. 86v, Ladislav Václav – fol. 104v, resp. 269r.

85


kterém se píše o žádosti Václava za syna Samuela, aby byl uznán za vyučeného. Stal-li se Samuel v roce 1763 tovaryšem, mohlo mu být mezi 13 až 20 lety, jistě ne méně, takže se asi narodil někdy ve druhé polovině čtyřicátých let 18. století. Možné by to bylo vzhledem k výše poznamenaným křtům jeho sourozenců v letech 1746 a 1747, případně 1749. Proč ale nebyl Samuelův křest zanesen do roudnické matriky, zůstává záhadou. Po dvou letech od přijetí Samuela do cechu kožešníků za tovaryše zemřela jeho matka Dorota, manželka Václava Mikuláše Brodského. Porodila nejméně sedm dětí, z nichž v čase její smrti zůstávaly doma pouze dvě. Dožila se údajně 48 let; pochována byla v Roudnici dne 19. února 1765.171 Vkládáme tu, tak jako dříve u rodin(y) Samuela Bernarda, dílčí schéma potomstva Václava Mikuláše Brodského s manželkou Dorotou: Václav Mikuláš Brodský ( 6. 11. 1715) 1. m. asi 1740 Dorota (* asi 1717 – † 19. 2. 1765) Barbora ( 6. 1. 1741 – † 24. 4. 1743) Václav Mikuláš ( 10. 7. 1742 – † 18. 2. 1743) Viktorie Anna ( 25. 12. 1743) Bonaventura ( 9. 12. 1745 – † 13. 1. 1747) Anna Justina ( 19. 6. 1748) Ladislav Václav ( 26. 6. 1750 – † 17. 7. 1752) + Samuel (*asi v letech 1746, 1747 nebo 1749) Po necelých čtyřech měsících od pohřbu Doroty, 8. června 1765, obdržel Václav Mikuláš od vrchnosti souhlas k sňatku se svobodnou, údajně čtyřicetiletou ženou příjmením Řebíčkovou, která prý byla svobodná a pečovala o jedno dítě. Vdovec Brodský, údajně čtyřicet šest let starý [sic!], měl při sobě dvě děti.172 Ve skutečnosti bylo tehdy Václavovi necelých padesát let a jeho nastávající Barboře Řebíčkové, která byla vdovou [!], jak plyne z matričního zápisu o svatbě, asi o šest let méně, jak napovídá matriční zápis o jejím pohřbu (v roce 1771 padesátiletá).173 Svatba se konala ve farním kostele před oddávajícím proboštem Václavem Petzem a svědky Františkem Hanákem a Václavem Jabůrkem.174 Manželství Václava a Barbory Brodských trvalo, jak si sám manžel 170 Cech kožešníků, kniha č. 4 (učednická). Doslova se tu píše: „Léta Páně 1763, dne 13. January předstoupivše do plnosti cechu … Václav Brodský, snažně nás za to žádaje, abychom jemu povolili, že chce svému synáčkovi zavyučenou dáti, i nemohouce my jeho v tej žádosti oslyšeti, tak sme učinili a témuž synáčku, totiž Samuelovi Brodskému, zavyučenou dali. Stalo se dne svrchu psaného.“ 171 L 134/7, bez čísla fol. 172 Vs Rce, inv. č. 82 (Kniha svatebních konsensů, 1764–1774). Stáří snoubenců je tu (přinejmenším u Václava) v hrubém odhadu, počet vychovávaných dětí je snad reálný. Křestní jméno snoubenky nebylo do tohoto záznamu zaneseno (bylo pro něj necháno místo, ale nedopsáno). 173 Zde je dobře patrné, jak se data v různých pramenech ze stejné doby o téže osobě mohou rozcházet. 174 L 134/7, pag. 324.

86


poznamenal do Pamětí na straně 73 [viz edice s. ???], 6 let, 4 měsíce, 3 neděle a 1 den a zůstalo bezdětné. Dcera Barbory z předchozího manželství se jmenovala Liduška a Václav Brodský jí dne 5. února 1771 vystrojil svatbu s varhaníkem ze Zlonic. Svatba trvala čtyři dni a Václav Mikuláš na ni vydal 350 zlatých, jak se dočítáme v Pamětech na straně 70 [viz edice s. ???]. O devět měsíců později opustila tento svět Liduščina matka Barbora Řebíčková; zemřela 8. listopadu 1771 [viz edice s. ???], pohřbena byla o dva dny později dne 10. listopadu.175 Z vlastních dětí Václava Mikuláše z prvního manželství (Viktorka a Samuel) s ním ve společném domě po smrti manželky Barbory bydlel již jen Samuel. Dcera Viktorie se v roce 1766 provdala za roudnického sklenářského mistra Josefa Řehán ka.176 Je zajímavé, že svatbu vlastní dcery si Václav Mikuláš do Pamětí nepoznamenal. Nejspíš pro nějakou svou indispozici či zaneprázdnění nemohl nebo neměl kdy.177 Potřetí a naposledy se Václav Mikuláš oženil dne 25. května 1773. Povolení knížete pána obdržel 14. května k sňatku s Annou Hercokovou z Roudnice, 26 let starou.178 Vedle zápisu v matrice (25. 5. 1773), v původním znění (zkráceně): „ …Broczky Wenceslaus, civis et pellio, viduus, cum honesta Anna, filia post † Franciscus Herczok…“,179 je tato událost zachycena i Pamětech na straně 76 [viz edice s. ???]. Zajímavé na ženichově záznamu je datum a místo sňatku – tj. úterý před Svatodušními svátky v 6 hodin ráno před oltářem staroboleslavské Panny Marie. Manželský slib tedy vyslovili ve Staré Boleslavi během pouti k zázračnému obrazu Panny Marie – tzv. Palladiu. Oddávajícím byl roudnický probošt Václav Oliva, jenž pravděpodobně poutníky z Roudnice (roudnické farnosti) vedl.180 Pokud se Václav a Anna na této zbožné pouti před mariánským obrazem (reliéfem) nebo později modlili za naplnění jejich manželského svazku, tak byli vyslyšeni. Dne 7. února 1775 se jim narodila dceruška, jež ještě téhož dne byla pokřtěna a pojmenována Dominika Antonie.181 Tuto radostnou událost si devětapadesátiletý otec do Pamětí též nezapsal… Brodští si zkrátka narození a křty svých dětí do Pamětí nezaznamenávali! Dominika se dožila dospělosti a ve svých téměř jedenadvaceti letech, 12. ledna 1796, 175 176 177 178

L 134/11, fol. 8v v druhé části matriky. Vs Rce, inv. č. 82. Zápis o souhlasu k sňatku k datu 4. 1. 1766. Za celý rok 1766 je v Pamětech pouze jeden jediný zápis na s. 63 [viz edice s. ???], asi dodatečně vepsaný. Vs Rce, inv. č. 82. Zápis k datu 14. 5. 1773. Udanému věku snoubenky není radno věřit. U Václava je psáno 55 let [sic!]. Úředníci a písaři si zkrátka na přesnost dat příliš nepotrpěli. Neověřovali si je; neměli z čeho na rozdíl od faráře (probošta). 179 L 134/10, bez čísla fol. 180 K poutím do Staré Boleslavi blíže a podnětně: Marie-Elizabeth DUCREUX, Symbolický rozměr poutě do Staré Boleslavi, Český časopis historický 95, 1997, s. 585–620; v rozšířené německé verzi TÁŽ, Der heilige Wenzel als Begründer der Pietas Austriaca: Die Symbolik der Wallfahrt nach Stará Boleslav (Alt Bunzlau) in 17. Jahrhundert, in: Hartmut LEHMAN – Anne-Charlott TREPP (edd.), Im Zeichen der Krise. Religiosität im Europa des 17. Jahrhunderts, Gött ingen 1999, s. 597– 636; Jan ROYT, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999, passim (zvl. s. 171–175 a pro konec 18. století kapitola Konec barokní úcty k milostným obrazům, s. 298–301). Tradice procesí z Roudnice do Staré Boleslavi byla, zdá se, dlouhá a pevně zakořeněná. Poddaní z města a panství chodívali do Staré Boleslavi nejpozději od 60. let 17. století (konkrétní doklad přináší Jan Royt v citované knize, s. 287), na zbožnou pouť se tam vypravili asi i po moru v roce 1714, aby vzdali své poděkování a pomodlili se za odvrácení dalších podobných pohrom. Viz Josef SVÁTEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby, kniha čtvrtá – Panování císaře Josefa I. a Karla VI., Praha 1896, s. 148. 181 L 134/8, pag. 262.


87

se provdala za kožešnického mistra Jana Svobodu, syna kovářského mistra Jana Svobody z Nymburka.182 Pro úplnost tu přikládáme schéma této „poslední“ rodiny Václava Mikuláše: Václav Mikuláš Brodský ( 6. 11. 1715) 3. m. 25. 5. 1773 Anna Hercoková (* kolem roku 1750) Dominika Antonie (* 7. 2. 1775) V posledním dni roku 1781, krátce před půlnocí, zemřela Václavova tchyně Marie Anna (Mariána) Hercoková. Do hrobu byla uložena 3. ledna 1782 poblíž kaple sv. Barbory ve farním kostele Narození Panny Marie. Záznam o jejím skonu a pohřbu je posledním Václavovým vkladem do Pamětí rodiny Brodských – na straně 106 [viz edice s. ???].183 Manželka Anna přežila svou matku o sedm let. Skonala v prvních dnech roku 1789 na souchotiny ve věku 39 let, jak stojí psáno v matrice. Pohřbena byla 8. ledna 1789.184 Smrtí poslední Václavovy manželky jsme vyčerpali prameny s relativně přesnými informacemi o něm a jeho dětech (vyjma svatby dcery Dominiky v roce 1796). O posledních letech Václava Mikuláše Brodského a jeho smrti nenacházíme nikde žádné zprávy! Podle formulace v zápisu o pohřbu poslední manželky Anny – tj. že zemřela, resp. byla pochována Anna, manželka Václava Brodského – se můžeme domnívat, že tehdy ještě žil. Byl-li by již po smrti, zněl by asi zápis ve smyslu, že zemřela Anna, vdova po Václavu Brodském. V roudnických matrikách zemřelých L 134/11 (1766–1793), L 134/16 (1794–1806) a L 134/17 (1806–1833) pohřeb Václava Mikuláše Brodského zaznamenán není. Je tedy velice pravděpodobné, že zemřel po roce 1789 – po smrti své třetí manželky – někde mimo Roudnici. Proč by ale v tak pokročilém věku (73 let a více) odcházel z města a hlavně kam? Ano, mohl svá poslední léta prožít u dcer, a to buď u Viktorie, nebo případně u Dominiky, ale obě dvě byly provdány za roudnické měšťany a řemeslníky, a tak s nimi bydlely – alespoň zpočátku – ve městě (po jejich dalších osudech jsme nepátrali). Mohl dožívat též u svého syna Samuela, ale ten jakožto kožešnický mistr bydlel též v Roudnici a navíc není jisté, jestli v posledních dvaceti letech 18. století skutečně žil. Potíž je v tom, že nevíme který z obou Samuelů se v roce 1780 oženil a založil si vlastní rodinu, jestli Samuel Pankrác, syn Samuela Bernarda, nebo právě Václavův jediný přeživší syn. Bezpečně víme, že oba Samuelové žili v roce 1779, kdy byli přijati za mladší cechovní mistry. Samuel Pankrác se stal mistrem 19. ledna 1779 a své zápisné – 6 zl. 15 kr. – splácel v několika termínech až do ledna 1785, kdy částku plně uhradil.185 Druhý Samuel byl na přímluvu otce Václava Mikuláše Brodského mistrován 26. srpna 1779, ale stejně vysoký poplatek (6 zl. 15 kr., jenž byl počítán mistrovským synkům) celý neuhradil. V čase zápisu složil 1 zl. 10 kr. a poté 9. ledna 1780 zapravil 35 182 L 134/10, fol. 17r v druhé části matriky. Povolení k sňatku jim bylo uděleno 27. 12. 1795 – Vs Rce, inv. č. 83 (Kniha svatebních konsensů, 1789–1803). 183 Václavovu informaci potvrzuje i zápis v roudnické matrice zemřelých – L 134/11, fol. 61v. Podle něj se Marie Anna Hercoková dožila 55 let. 184 L 134/11, fol. 141r. 185 Cech kožešníků, kniha č. 1 (mistrovská).

88


kr., nic více. Pod touto jedinou splátkou je znamení kříže a poznámka o nulovém restu.186 Leč stejné znamení a tatáž poznámka jsou i pod poslední splátkou Samuela Pankráce! Křížek tedy nutně nemusel znamenat úmrtí v čase doplacení nebo nedoplacení zápisného, mohl tam být (v obou případech) dopsán až o mnoho let později. Poznámka o nulovém nedoplatku v případě Václavova syna Samuela nejspíš znamená odpuštění dluhu; otázkou je, jestli živému nebo mrtvému dlužníkovi, anebo zda splátky jen nebyly (z nějakého nám nepochopitelného důvodu) poznamenány. Myslíme si, že nedoplatek byl odpuštěn zemřelému nebo z města odešlému Samuelovi, synu Václava Mikuláše, ale jistotu nemáme. V pramenech nacházíme jen, že jeden z obou Samuelů, snad Samuel Pankrác vychovávaný otčímem Vojtěchem Šubertem, se 18. ledna 1780 oženil s Barborou, dcerou Kryštofa Cinerta z Vražkova, a zplodil s ní nejméně osm dětí.187 Starý muž Václav Mikuláš Brodský po roce 1789 z pramenů docela mizí. Nikde není nic zapsáno, nikde není ani žádná stopa (indicie), kdy a kde svou životní pouť uzavřel.188 Naštěstí pro nás s ním nezmizely Paměti, jež psal a dovedl až k přelomu let 1781/1782. V roce 1791 žili v Roudnici nad Labem pouze dva držitelé domů v produktivním věku z rodu Brodských, tzn. dvě hlavy rodin s manželkami a dětmi: Josef Brodský v domě čp. 160 a Samuel Brodský v domě čp. 161.189 První byl synem Jakuba Václava, druhý buď Samuela Bernarda (spíše ano), nebo Václava Mikuláše Brodského (spíše ne). Oba byli mistři cechu kožešnického a bydleli se svými rodinami v sousedících domech na Starém městě. Osobní a rodinný život Samuela Bernarda a jeho syna Václava Mikuláše se odehrával v měnících se kulisách města a okolního světa. Byli lidmi své doby. Proto bychom chtěli alespoň v krátkosti upozornit na nejdůležitější i některé zajímavé momenty a proměny v čase a prostoru, jež jim byly souzeny prožít. V předcházejícím líčení jsme připomněli některé podstatné okamžiky na zámku a ve městě Roudnici v letech 1680 až přibližně 1728. Odsud bychom rádi pokračovali po proudu času až do prvních let Pamětí, tedy až na přelom čtyřicátých a padesátých let. Všechny závažné pozoruhodnosti (paměti-

186 Tamtéž. Znění zápisu dokládající příbuzenské pouto Václava Mikuláše a Samuela je v krátkosti následující: „Léta Páně 1779, ten štvrtek po sv. apoštolu Bartoloměji, to jest 26. Augusty, předstoupivše před nás v plnosti cechu p. Václav Brodský …, za to nás snažně žádaje, bychom jemu povolili, že chce on syna svého Samuele Brodskýho za mistra a ouda nechati přivtěliti…“ 187 Sňatek Samuela Brodského a Barbory Cinertové je zapsán v roudnické matrice L 134/10, fol. 63r. Jejich potomstvo tu ponecháváme stranou. 188 Hledali jsme i v evangelické matrice zemřelých farnosti Krábčice N 39/13, jestli tam není zapsán pohřeb Václava Mikuláše Brodského, pokud by se snad po vydání tolerančního patentu byl přihlásil k evangelíkům (o čemž jsme silně pochybovali), ale marně. Je v ní sice hned na první straně zachycen pohřeb Václava Brodského dne 22. 7. 1790 ve věku 82 let, ale ten pocházel z Bechlína (čp. 17), kde již dlouhá desetiletí předtím žila rodina Brodských, která, pokud víme, neměla s roudnickými kožešníky nic společného (kromě příjmení). Poměry mezi evangelíky a katolíky na vesnicích roudnického, dolnobeřkovického a hornobeřkovického panství po roce 1781 jsou výborně nastíněny v článku: Eduard MIKUŠEK, Následky tolerančního patentu na Podřipsku, Vlastivědný sborník Litoměřicko 1990 [vyd. 1991], s. 97–122. V něm jsou citovány zdroje a další literatura k tématu. 189 LRRA , sign. N 14/15 – Urbář města Roudnice nad Labem, 1791.


89

hodnosti), jež jsou v rukopisu nějakým způsobem zapsány či (po)dotknuty, vysvětlíme a doplníme v poznámkách v edici.190 Je poměrně překvapivé – z hlediska kvantity panovnických patentů a nařízení po roce 1720 –, kolik a jakých norem, zákazů i výstrah bylo králem a jeho místodržícími publikováno oproti předešlým desetiletím 18. století.191 Jistě, zákonné normy samy o sobě nejsou dostačujícím zdrojem poznání jakékoli změny ve společnosti, přesto ale cosi signalizují. Záleží na tom, co obsahují a co postihují. Nelze přehlédnout, že v této době stoupl počet patentů pořádkového a dohlížecího (policejního) charakteru a najmě patentů vydělujících a striktně sankcionujících menšiny i jednotlivce na okraji většinové konformní společnosti. Myslíme si, že tyto normy spolu s předpisy daní a kontribuce se obyvatel města Roudnice nad Labem dotýkaly nejbytostněji. Ostatně podobné zákazy, příkazy a předpisy si o pár desetiletí později do svých Pamětí zapisovali i Samuel Bernard a Václav Mikuláš Brodští. Ve dvacátých letech se jednalo například o patenty proti tulákům a žebrákům (datované 26. 3. 1720; 20. 4. 1723),192 proti Cikánům (12. 3. 1726),193 proti Židům (25. 9. 1725; 16. 10. 1726 – tzv. familiantský patent; 27. 1. 1727; 21. 8. 1727 – doplněk k familiantskému patentu; 18. 11. 1727; 4. 5. 1728 aj.).194 Křesťanům usedlým ve městech a vesnicích byl adresován patent královských místodržících ze dne 29. ledna 1726 proti nekatolíkům a rozšiřovatelům „kacířských bludů“ (knih). Jeho nekompromisnost a přísné sankce překonaly všechny předchozí „protikacířské“ patenty i rekatolizační normy o sto let starší.195 Všechny tyto a jim podobné patenty – svého 190 K tomuto předeslání dalšího postupu ještě s trochou nadsázky dodáváme, že Velké dějiny zemí Koruny české po roce 1740 byly před několika lety zpracovány a publikovány tak kvalitně a zajímavě, že si tu (snad) můžeme dovolit zaměřit se na malé dějiny Roudnice bez velkých obav ze ztráty zření – nedohlédnutí – blízkých i vzdálených horizontů. Pavel BĚLINA – Jiří KA ŠE – Jan P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, sv. X (1740–1792), Praha – Litomyšl 2001. 191 Přehledně je to dobře vidět v příručce: Květa KULÍŘOVÁ – Rudolf SANDER, Patenty. Katalog sbírky patentů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1956. V ní jsou tisky z let 1700 až 1719 sepsány na 16 stranách (s. 71–86), tisky z let 1720 až 1730 na 14 stranách (s. 87–100) a tisky z let 1731–1740 též na 14 stranách (s. 101–114). Jsme si vědomi, že katalog nezachycuje všechny vydané patenty, pouze sebrané a uložené v dnešním Národním archivu v Praze, přesto je z něj zřejmý prudký nárůst zákonných norem ve třetí dekádě 18. století. Nedávno vydané dodatky k tomuto katalogu tento poměr nemění. Srov. Jan KA HUDA, Dodatky a doplňky ke sbírce patentů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1997 (nové patenty z let 1701–1727 se všechny nacházejí na s. 9). 192 Pavel HIML, Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století, Praha 2007, zvl. s. 73nn. 193 Tamtéž, zvl. s. 175n. Evidenčně je patent zachycen ve výše citovaných dodatcích ke sbírce ve Státním ústředním (dnes Národním) archivu, zpracovaných Janem Kahudou (s. 9). 194 Všechny jsou zachyceny v katalogu sbírky patentů SÚA v Praze z roku 1956 (s. 95nn). 195 Ve zkratce, „kacíři“ odsouzeni apelačním soudem měli strávit rok na nucených pracích, pakliže by nekonvertovali, měli na nich zůstat ještě druhý a pak i třetí rok. Po třech letech na „díle obecním“ měli být nenapravení zločinci (tak jsou v patentu skutečně zváni) vypovězeni ze země a kdyby se vrátili, měli být na hrdle mečem trestáni (čl. 1 a 2 patentu). Konvertité měli být po roce, po dvou nebo po třech letech propuštěni domů a zůstávat pod bedlivým dozorem duchovenstva a úřednictva; leč kdyby opět od katolické víry odpadli, měli být trestáni doživotními galejemi; ženy a slabí muži měli být navždy vymrskáni ze země a zbaveni veškerého majetku (čl. 3). Tatáž ustanovení se týkala i měšťanů v královských a poddanských městech (čl. 4), s jistou procesní výjimkou pro zasloužilé a nejvýše postavené muže v královských městech (čl. 5). Přechovávači kacířských učitelů a emisarů, podporovatelé šíření kacířských knih (přijímači, rozsívači a podvodníci) měli připadnout apelačnímu soudu a potom dle rozsudku katu. Těm, kteří by úřadům udali nekatolické učitele a emisary, se mělo vyplatit sto tolarů; těm, kteří by je dokonce sami úřadům přivedli, mělo být v hotovosti vyplaceno tři sta zlatých rýnských. Jména udavačů a pomahačů měla zůstat utajena (čl. 6).

90


druhu zákony – zpřísňovaly režim a do jisté míry měnily atmosféru ve společnosti. Jednoduše řečeno, tehdy se začal rodit silný stát, dalece zasahující do života poddaných i vrchností. Pánům a správcům a též krajským hejtmanům bylo v onom „protikacířském“ patentu z ledna 1726 důrazně pohroženo, že pokud se proviní nebo budou nedbalí, ani je trest nemine.196 Dodejme ještě, že zvlášť kruté bylo ustanovení, aby vrchnosti a městské rady odebíraly děti rodičům, kteří by neústupně odmítali přijmout katolickou víru, a aby je předávaly vhodným katolickým poručníkům (ve městech) a katolickým hospodářům (na venkově). Dnes nám tento patent připadá děsivý a odpudivý, možná i jako doklad nejhoršího tmářství. Otázka ovšem zní, jak a kde byl tehdy aplikován a co o něm „disciplinovaní“ katolíci soudili; jinými slovy, jestli se tehdy skutečně rozmohlo masové slídění, špiclování a udávání.197 Podle tohoto patentu museli všichni noví vrchnostenští správcové (úředníci) a ve městech i na vesnicích všichni soudcové (rychtářové) a konšelé skládat přísahu na katolické náboženství a potíraní hereze (hned po přísaze vrchnosti a slibu věrnosti obci).198 To znamená, že ji při svém prvním zvolení do městské rady v Roudnici nad Labem (v roce 1739, možná i dříve) byl nucen složit i Samuel Bernard Brodský, a poté při každé nové volbě (obnově) rady, v případě svého zvolení, opakovaně. Přísaha, zdá se, zůstala v platnosti až do prvních tereziánských reforem městské správy v polovině 18. století, možná i déle.199 Prokazatelný pozitivní efekt pro Samuela Bernarda Brodského a jeho rodinu měly překvapivě protižidovské normálie a zásahy po roce 1725. Samuel dne 5. listopadu 1728 předstoupil před městskou radu a spolu s ním i vdova Alžběta Tučková, aby si do městské knihy trhů a smluv nechali zapsat své nově koupené domy. Nejprve byl zapsán převod domu se zahrádkou poblíž řeky Labe, který Alžběta Tučková koupila od Samuela Brodského za 120 zlatých, zapsaných na jiném jejím domě v židovském městě po Židu (Hiršlu) Šmule.200 Vzápětí si Samuel Bernard dal zapsat dům, který koupil od vrchnosti, 196 „[…] jak by sice Jeho Císařská a Královská Milost, kdyby která vrchnost tož země-otcovské milostivé napomenutí mimo sebe pustila a podle téhož se nezachovala, nýbrž v tom nedbanlivá a zpozdilá byla, královští hejtmani krajští ale také to od strany své prostředkovati aneb na Nás k zaopatření zanésti zanedbali, jim všem to přísně a citedlně stížiti ráčila.“ Patent z 29. 1. 1726, poslední nečíslovaný paragraf. 197 Hrubou představu, ovšem nic více, o náboženských poměrech v Čechách za vlády Karla

VI. je možné získat kritickou četbou statí v kompendiích: J. SVÁTEK, Dějiny Čech, s. 271– 292 (kapitola: Pronásledování nekatolíků za Karla VI.); Jaroslav KA DLEC, Přehled českých církevních dějin, sv. 2, Praha 1991, s. 92–97 (kapitola: Oživení protestantismu a nová vlna protireformace v 1. polovině 18. století). Z nečetných speciálních studií a analýz tu budiž citovány alespoň práce: Marie-Elisabeth DUCREUX, Čtení a vztah ke knihám u podezřelých z kacířství v Čechách v 18. století, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 32/, 1992 [vyd. 1994] , č. 1–2, s. 51–80; TÁŽ, Kniha a kacířství, způsob četby a knižní politika v Čechách 18. století, in: Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 27, 1994, s. 61–87. 198 Znění přísahy, zvlášť pro vrchnostenské úředníky a zvlášť pro městské soudce a radní, je v příloze patentu z 29. 1. 1726. 199 „Normativní boj“ státní moci s herezí pokračoval i po roce 1740. O tom svědčí například patent Representace a komory v Království českém z 17. 9. 1749 – viz výše citovaný katalog sbírky patentů z roku 1956 (s. 126, č. 1310). O reformách městské správy v polovině 18. století přehledně: Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan JANÁK – Jan DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, Praha 2005, s. 221–222. 200 AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, fol. 144v.

Clausula religionis (příloha patentu z 29. 1. 1726).

92


Plánek židovského osídlení Roudnice nad Labem z roku 1727 – detail.

a sice „dům Jaukevkovský židovský, kterýžto při vyslané císařské komisi z ohledu přílišně na blízce ležícího Chrámu Páně farního, pro uvarování dalšího pohanského pohoršení a usmívání víry a ceremoniích církevních, na vrchnost připadl“, stojící mezi domy Václava Novotného a Jakuba Jabůrka, jinak „blíž bejvalý brány židovský ležící“.201 Jeho kupní cena byla 400 zlatých, z nichž Samuel na místě složil/odepsal jako závdavek 120 zl., vyplacených z domu vdovy Tučkový (nebo na něm váznoucích – tato transakce není úplně jasná), zbytek se zavázal splácet po 25 zl. každoročně ve svatohavelském termínu (tj. 16. října). Nově koupený dům Samuela Bernarda byl i s pozemkem asi prostorný a zcela jistě patrový. Jeví se tak z další charakteristiky v knihovním zápisu – dům s obezděným dvorem, sahajícím až k Labi, s oknem z horní komory na stranu do dvora souseda Jabůrka a s oknem z přízemní klenuté síně směrem do dvora pekaře Novotného.202 Samuelova koupě židovského domu byla umožněna výše dotčenými restriktivními zásahy státní moci v předešlých letech, především tzv. translokačním reskriptem císaře Karla VI. z prosince roku 1726.203 Reskript vyvolal rozsáhlé šetření a mapování vzdálenosti a polohy židovských objektů od kostelů a cest, po nichž procházela procesí, jehož výsledkem pak bylo vyvlastnění a přestěhování mnoha set židovských rodin v českých 201 Tamtéž, fol. 145r. 202 Jiná okna v zápisu poznamenána nebyla, pouze tato dvě postranní směřující na pozemky vedlejších domů (jistě kvůli případným sousedským sporům). 203 Základní informaci o něm a jeho naplňování přináší práce: Tomáš PĚKNÝ, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001, s. 95.


93

204

poddanských městech a vesnicích. Situaci v Roudnici nad Labem zachycuje kolorovaný plánek zemského měřiče Václava Františka Procházky z 20. června 1727, určený českým místodržícím (dnes uložený v Národním archivu v Praze), a bezmála shodný nedatovaný plánek téhož autora, též kolorovaný, určený vrchnosti (dnes v rodinném archivu roudnických Lobkoviců).205 Z pozdějších spisů k prodeji židovských domů křesťanům a současně k prodeji náhradních domů vystěhovaným Židům jednoznačně vysvítá, které domy se dostaly do vlastnictví roudnických měšťanů a který z nich si koupil kožešnický mistr Samuel Bernard Brodský. Jednalo se o dům na plánu označený číslem 52, patřící dříve Židu Jakubu Buchbinderovi.206 Žádný jiný dům ve městě si Samuel Bernard poté už nekoupil. Můžeme se proto domnívat, že v tomto dříve židovském domě bydlel s první a později i druhou manželkou a svými dětmi až do smrti.207 Spolu s translokačním řízením probíhalo v Roudnici ještě jedno úzce související vyšetřování. Týkalo se doložení právního základu, starobylosti a postavení tamní židovské obce. Bylo vyvoláno opět státní mocí, ba dokonce těmi nejvyššími místy monarchie. Popud k němu zavdal zvláštní císařský reskript českým místodržícím z 8. ledna 1726.208 Místodržící dne 26. února 1726 nařídili hejtmanům Rakovnického kraje, aby zahájili žádoucí vyšetřování. Hejtmani po obdržení obšírné zprávy roudnické židovské obce z 15. března, dokládající starobylost a jisté „privilegované“ postavení (samosprávné zřízení) obce, sami navštívili město za účelem ověření dat v urbářích panství a v příslušných pozemkových knihách. Jimi vedená komise strávila v Roudnici dva dny, 29. a 30. dubna 1726.209 Příjezd komise krajských hejtmanů a výsledek jejího šetření zachytil v podobě pamětního záznamu v městském manuálu tehdejší radní písař František Josef Kochovec, ovšem s chybnou datací – 31. Aprilis 1726.210 Jeho zpráva – paměť pro budou204 Pozůstatkem této akce, trvající několik měsíců, ba někde i několik let, je velký počet dochovaných plánků k židovskému osídlení v českých městech, městečkách a vesnicích z roku 1727. Viz František ROUBÍK, Plánky obcí v Čechách s vyznačením židovských obydlí z roku 1727. (Se 14 plánky), Časopis Společnosti přátel starožitností českých 39, 1931, s. 49–68; naposledy Hana LEGNEROVÁ, Neznámé plánky židovského osídlení Mělnicka z roku 1727, Porta Bohemica 3, 2005, s. 292–298. 205 NA v Praze, Sbírka map a plánů, inv. č. 1603, sign. B XIV 2; LRRA – Sbírka map, plánů, grafi ky a fotografi í, inv. č. 256. 206 Tato identifi kace a spojitost je poznamenána v přehledu prodaných domů židům a křesťanům, datovaném v Roudnici 20. září 1728 – LRRA , sign. O 2/4, fol. 11–13, a ve zprávě o ocenění převáděných domů, datované v Roudnici 12. června 1728 – Tamtéž, fol. 26–27. Ve fasciklu O 2/4 se nacházejí další dokumenty k této záležitosti, jakož i k šetření o původu a právním základu židovské obce v Roudnici, o němž se zmiňujeme v dalším textu. 207 V městské knize trhů a smluv z let (1717) 1719–1764 je vedle zápisu o koupi židovského domu z listopadu 1728 pouze jeden zápis, svědčící ve prospěch Samuela Bernarda Brodského, a sice zápis z 16. 2. 1748 na část pole, koupeného za 80 zl. od tchána Jana Han(e)la. AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, fol. 406r. 208 Václav PEŠÁK, Židovská osada v Roudnici nad Labem roku 1726, Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice IV, 1932, s. 291–307. 209 Tamtéž, s. 291–295. V tomto článku je zachycen celý vyšetřovací proces do nejmenších detailů, leč ne vše je v něm podáno a interpretováno docela přesně. Například se v něm píše o urbáři z roku 1619, ale žádný takový urbář roudnického panství nikdy neexistoval; jednalo se nejspíš o pozemkovou knihu židovské obce, toho roku založenou. 210 AM Rce, inv. č. 13, sign. I B 14, fol. 4.

94


cí potomky, jak ji sám označil – nějakým způsobem odrážela reflexi této procedury ze strany roudnických měšťanů a současně se stala (měla stát) jejím výkladem pro budoucí správce města, tedy i pro oba autory Pamětí, pozdější radní. Proto jsme se rozhodli sem vložit celý její přepis.211 Paměť Léta Páně 1726, dne 31. Aprilis [sic!], při slavný komisí obo[u] dvouch pánův krajských Rakovnického kraje, totiž Jeho Hraběcí Mi[losti][z] Nostic a Urozeného Pána de Löwenmacht, kterýžto za příčinou zdejších nezbedných židův jménem a na místě J[eho] C[ísařské] M[ilos]ti Karla toho jména šestého od Jich Milostí k spatření jistých praejudicatův, totiž kterak a odkud by se byli tak rozmnožili a jakým právem a privilegiem jich synagoga vystavena byla, a zdaž se jmenuje židovská obec; a více jinších rozličných a jak proti milostivému knížeti, tak i celému městu čelících věcí, nám purkmistru a radě skrze níž doložené k tej komisí deputýrované osoby radní a městského písaře přísně u přítomnosti některých při tom sedících knížetcích officiantův nařízeno, abychom více žádné misivy appellatorní žádnému, aniž na kancelář nedávali, ale abychom je tu, kde sluší, v místě radním k opatrování schovati dali et in rebus justitiae nic od žádného sobě poroučeti nedali; podobně židé in judicialibus sami řídili a spravovali bez dalšího opovídání kancelářského, jakož prve činěno bejt mušelo. Však ale co se tejče Knížete Pána, jemu k jeho milostivému obhlédnutí věci proukázané tak dalece bejti mohou, zase naproti tomu nic v nich zformírováno, aniž zjinačeno bejti nemá. Dáleji taky strany titulatury, že více ne Vysoce Osvícený, toliko Vysoce Urozený J. M. Kníže Pán titulírován býti má; podobně město Roudnice taky svoje nazvalé jméno Residenz ztratilo a ammittirovalo, načež ipso facto knížku všech juramentův a přísah nadjmenovaná slavná komisí od nás vyzdvihla a Nejjasnějšímu Císaři Pánu Karlovi toho jména šestému do Vídně odeslala, kdežto od týchž pánův komisařův ujištěni jsouce, že jinší přísahy odtamtud následovati mají, a tak tato paměť pro budoucí potomky naše se ad notam bere. Anno et die ut supra. Officianti: Bartoloměj Ulich, ten J. M. Knížetcí sekretář čas purkmistr pan Jan Michel Fleischer Karel Václav Demons Pan František Lušický Peter Paul Columbany Pan Vilím Obstzierer Václav Weissheit Hejtman Jan Stokh Pan Christoph Jiří Richter Jan Veselej Revident Franz Jos. Kochovec P. Šimon Sturm, kontribuční Syndicus 211 Nejde o popis nějaké slavnosti či kratochvíle, ale o písemné zachycení důležité úředního události, využitelné v dalším výzkumu. Hranaté závorky značí rozepsané zkratky. Krajští hejtmani: Václav Jan hrabě z Nostic, Matyáš Josef Macht von Löwenmacht. Významy dnes méně užívaných či jinak chápaných slov a termínů v daném kontextu jsou zhruba následující: praejudicat (prejudikát) = doklad (předpis, rozhodnutí), z něhož se vychází při dalším posuzování právní podstaty stejné nebo podobné záležitosti; misiv apelatorní = tzv. otevřený list odvolací (adresovaný apelačnímu soudu); in rebus justitiae = v soudnictví; in judicialibus = v agendě soudní; opovídání = ohlašování se vlastním stanoviskem, výkladem, obranou; ammitirovat, z lat. amitto, -ere = dobrovolně odkládat / nedobrovolně ztrácet; ipso facto = tím skutkem, tím pádem; jurament = přísaha; syndikus = městský písař.


95

Krajští hejtmani, jak plyne z Kochovcova pamětního zápisu, městským radním nařídili, aby zanechali dalšího posílání odvolacích listů (k apelačnímu soudu a k české kanceláři), aby si je zatím ponechali u sebe na radnici, v právních věcech aby zachovávali stávající řád a zvyklosti a neměnili je na něčí radu (poručení). Židé se též měli sami rozsuzovat a spravovat, jako dříve, a přestat psát své vysvětlující zprávy do kanceláře (nejspíš české kanceláře), jak k tomu byli dosud vyzýváni. Současně s tím krajští hejtmani nařídili, což je zvlášť zajímavé, změnu titulatury knížete Lobkovice a zrušení označení Roudnice jako rezidenčního města. Tato věc – přímo nesouvisející s židovskou komisí, pouze ve stejném čase vyřizovaná – napovídá, jak dalece zeměpanské úřady zasahovaly do zažitých způsobů a forem administrativy panství a poddanského města. Městští radní navíc museli komisařům odevzdat dosud užívanou knihu slibů a přísah a spokojit se s ujištěním, že z Vídně dostanou jinou knihu s novými předepsanými formuláři. Jistě v ní pak nechyběla ani výše zmíněná a reprodukovaná Clausula Religionis. Hejtmani rakovnického kraje poslali zprávu o svém opatření místodržícím až 20. října 1726, místodržící pak až 13. března 1727 napsali zprávu císaři a zároveň krajským hejtmanům. Přikázali jim, aby dali zhotovit plán židovské osady v Roudnici. Hejtmani si zjednali zemského měřiče Václava Františka Procházku, jenž dílo dokončil koncem června 1727. Výsledkem celého dosavadního šetření a mapování situace bylo rozhodnutí místodržících z 26. srpna 1727 o vyslání nové krajské komise do Roudnice za účelem dojednání s vrchností vystěhování Židů z domů v blízkosti farního kostela. Z nového místního zkoumání a domlouvání i z korespondování s knížetem Lobkovicem komise vyvodila závěr, že domy č. 1, 46–52 podle Procházkova plánu musí být židům odebrány a že hranice židovského města – nová brána – bude protínat ulici mezi domy č. 3 a 46. Vlastní vystěhování židovských rodin z těchto domů proběhlo až na jaře a v létě roku 1728.212 Nově koupený dům Samuela Bernarda Brodského stál sotva pár desítek metrů od far ního kostela Narození Panny Marie. Z předních oken domu na něj bylo nepochybně dobře vidět. Patnáctý den po intabulaci Samuelova domu do městské knihy se konala velkolepá slavnost vysvěcení kostela po několikaleté přestavbě a instalace probošta Potůčka.213 Otevření svatostánku za účasti knížete, kněžny, jejich dvora a mnoha vzácných hostí bylo, zdá se, záměrně načasováno až na dobu po úplném dokončení „translokace“ židů z vybraných blízkých domů. Byl k tomu vybrán nejbližší možný mariánský svátek – 21. listopad, den památky Obětování Panny Marie. Rok předtím, dne 1. listopadu 212 V. PEŠÁK, Židovská osada, s. 296–298. V momentě stěhování židů, resp. místodržitelského svolení k odkladu jejich přestěhování do jara 1728, Pešákova práce končí. Výše nastíněná problematika, Václavem Pešákem zčásti zpracovaná, by si zasluhovala důkladnou pozornost a dokončení. Informace lze čerpat z písemností v Lobkovickém rodinném archivu (LRRA , sign. O 2/4, O 2/5, O 2/6) a ze dvou objemných fasciklů v NA v Praze ve Staré manipulaci (SM, sign. R 12/6 a R 12/7). Z dalších prací k dějinám roudnických židů v raném novověku (kromě několika starších statí Richarda Federa, jež tu ponecháváme stranou) zmiňme dvě pojednání z nedávné doby: Hana LEGNEROVÁ, Self-Government of Jewish Communities in NobilityOwned Towns in the Second Half of the Seventeenth and Beginning of the Eighteenth Centuries – Roudnice nad Labem (Raudnitz), Postoloprty (Postelberg) and Údlice (Eidlitz), Judaica Bohemiae 39, 2004, s. 5–32; Hana LEGNEROVÁ – Petr KOPIČKA , Jews, Burghers and Lords. Social and Economic Relations in the Town of Roudnice nad Labem (Raudnitz), 1592–1619, Judaica Bohemiae 41, 2006, s. 5–43. 213 Podrobněji o této události píšeme v oddíle 2.1 na s. 19.

96


1727, byla kousek od kostela proboštem Potůčkem vysvěcena kaple Všech svatých, sloužící jako kostnice.214 Slavnosti se prý zúčastnil, jak poznamenal radní písař Kochovec, početný zástup lidí – „mnoho množství lidu se najíti dalo“.215 V kostnici, která se nacházela mezi kostelem a zvonicí, se od té doby sloužily takřka každodenní zádušní mše za mrtvé.216 Jinou novou sakrální stavbou v Roudnici byla kaple sv. Viléma Akvitánského, k níž roku 1726 (neznámo kdy přesně) položila základní kámen Vilemína kněžna z Lobkovic, rozená z Althannu, manželka knížete Filipa Hyacinta.217 Slavností a svátků ve městě bylo tou dobou opravdu mnoho. Jako by tu ve zvláštní symbióze působily extatické církevní obřady a festivity se stálou hrozbou těžkých postihů za odmítání katolického státního náboženství – za jiné vyznání. Nevíme sice, jak a zda vůbec byla tato hrozba realizována, ale byla přítomna. O držení svátků, tedy o volných dnech poddaných, rozhodovali jak církevní autority a panovník, tak i vrchnosti na svých panstvích. Filip Hyacint z Lobkovic nařídil dne 14. května 1725, aby roudničtí měšťané a poddaní na panství – a s nimi rovněž poddaní na panstvích Dolní Beřkovice, Nelahozeves, Encovany a Střekov – začali nově uctívat svátky Jana Nepomuckého a Antonína Paduánského (vedle dosud držených dní na sv. Prokopa a sv. Annu). V těchto dnech neměli pracovat.218 V Roudnici na zámku se v té době konaly slavnosti knížecí rodiny a jejich dvora, jež bychom s naším (po)vědomím o dalším dění v následujících letech a desetiletích mohli označit jako poslední v dané periodě (možná bychom si tu mohli opět vypomoci adjektivem „barokní“). Kníže Filip Hyacint Lobkovic s manželkou Vilemínou a dětmi trávil ve dvacátých letech nejvíce času v Praze a v Roudnici, a proto není divu, že na zámku a ve městě bývalo rušno. Nad jiné slavnosti, postižitelné v písemných pramenech, vyniká svatební obřad s veselím konaným dne 19. března 1727. Tehdy litoměřický biskup Jan Adam Bernard hrabě Vratislav z Mitrovic oddal v roudnické zámecké kapli nejmladší sestru kněžny z Lobkovic Amálii komtesu Althannovou s Damiánem Filipem, říšským svobodným pánem ze Sickingenu, polním maršálem a vrchním pražským velitelem.219 Po této radostné události v knížecí rodině byli obyvatelé města svědky a vzdálenými účastníky již jen převážně tryzen a pohřbů jejích členů. V roce 1729 krátce po sobě zemřely dvě děti, nejstarší dcera Marie Anna (9. 2. 1729) a nejmladší syn

214 O slavnosti svěcení existuje Kochovcův pamětní záznam v městském manuálu – AM Rce, inv. č. 13, sign. I B 14, fol. 9v. 215 „Po vykonání toho do svých příbytkův se odebrali“ – poslední věta Kochovcova záznamu. Tamtéž. 216 Tamtéž. Dokončovací práce v kostnici v letech 1726 a 1727 lapidárně zachycuje kniha kostelních účtů za léta 1717 až 1757 – Vs Roudnice nad Labem, inv. č. 2005. Například za rok 1727 ve výdajové části (Vydání peněz) jsou položky: č. 16 Hrobníkovi od překládání kostí do nový kostnice … 2 zl.; č. 17 Malíři od přemalování antipendium do kostnice … 36 kr.; č. 18 Od dělání nových stupní k oltáři do kostnice … 1 zl. 217 Kněžna Vilemína z Lobkovic si o této slavnosti učinila zápis do svého deníku. Originál deníku nemáme k dispozici, čerpáme z jeho opisu pořízeného v 19. století. LRRA , sign. G 10/25 (2). Stručná charakteristika kaple se nachází v knize: K. KUČA, Města a městečka, s. 396. 218 Výnos knížete z 14. 5. 1725 se nachází v knize dekretů z let 1690–1726. Vs Rce, inv. č. 43, fol. 572v. 219 Svatbu dokládá tištěná veršovaná gratulace Petra Ludvíka Rosettera z roku 1727 – LRRA , sign. N 16/7, fol. 19–20, a především deníkový záznam Vilemíny z Lobkovic s datem 19. 3. 1727 – LRRA , sign. G 10/25 (2). Damián Filip ze Sickingenu zemřel 17. 7. 1730, jeho žena Amálie 20. 7. 1738 (v Praze). Z jejich krátkého manželství vzešel pouze jeden syn, Josef Filip. Tamtéž.


97

220

Filip (25. 4. 1729). Po odjezdu knížecí rodiny a dvora z Roudnice dne 11. října 1729 do slezské Zaháně a po jejich následném trvalém přesídlení do Vídně, kde byl kníže Filip dne 26. února 1730 jmenován nejvyšším hofmistrem císařovny, zažilo město ještě dva pohřební průvody. Poddaní nejprve na konci roku 1734 vyprovodili na poslední cestě knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic a o čtyři roky a tři měsíce později i jeho nezletilého syna a nástupce Václava Ferdinanda.221 Samuel Bernard Brodský se svým synem Václavem Mikulášem asi skonu svého pána i mladého prince želeli (jak napovídá Samuelův záznam v Pamětech o princově úmrtí a pohřbu na straně 5 [viz edice s. ???]). Obou pohřbů se s největší pravděpodobností zúčastnili. Samuel Bernard byl asi účasten i holdování ovdovělé kněžně Vilemíně z Lobkovic na jaře roku 1735.222 Roudnice nad Labem odchodem vrchnosti, zprvu do Vídně a později v případě knížete Filipa i na věčnost, defi nitivně ztratila charakter rezidenčního města. O tento status, jak víme, přišla již na jaře roku 1726. Poručnická správa lobkovického majetku Vilemínou hraběnkou Althannovou trvala deset let. Dědicem všech knížecích statků (fideikomisních i alodních) se po bratrově smrti stal princ Ferdinand Filip. Obyvatelé Roudnice se o jeho dospívání a důležitých životních okamžicích jistě něco dovídali. Informace o princovi do města přicházely a/nebo prosakovaly nejspíš ze zámku, do kterého cestující panští úředníci, služebníci a poslové z Vídně přinášeli vrchnostenské listy a rezoluce a z něhož zpět odnášeli hejtmanovy odpovědi a dobrozdání, hospodářské zprávy a rozličné rejstříky, výkazy a také peníze a viktuálie. Životní pouť a některé skutky Ferdinanda Filipa z Lobkovic byly a jsou zajímavé samy o sobě, a (nejen) proto by neměly zůstat stranou naší pozornosti. Ostatně Paměti Brodských byly psány právě v čase panování knížete Ferdinanda Filipa. Z pohledu roudnických měšťanů mohl obraz životních kroků Ferdinanda Filipa z Lobkovic, než se ujal vlády nad dědičnými statky, nabývat hrubých obrysů přibližně v tomto sledu: Bylo jim asi známo, že ve Würzburgu, kde zemřel princ Václav Ferdinand, byl též Ferdinand Filip a že oba bratři tam byli na studiích.223 Stejně tak asi zaznamenali, 220 Tamtéž. S. KA SÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové, s. 142 (s chybným datem úmrtí syna Filipa). Kněžna Vilemína dne 11. 12. 1729 porodila synáčka, který ale hned po porodu, resp. po nouzovém křtu porodní bábou zemřel. Stalo se tak ve Slezsku v Zaháni, kde tou dobou rodina pobývala a kníže přijímal holdování stavů zaháňského vévodství. LRRA , sign. G 10/25 (2). 221 Úmrtí a pohřeb Filipa Hyacinta výtečně do detailů popsala a vyložila Eliška Helclová v příspěvku: Eliška HELCLOVÁ, Úmrtí a pohřební slavnost knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic roku 1734, Podřipský muzejník 2, 2006, s. 77–86. Skon Václava Ferdinanda dne 22. 1. 1739 ve Würzburgu a jeho pohřeb dne 7. 3. 1739 v Roudnici si do svého deníku poznamenala jeho matka. LRRA , sign. G 10/25 (2). 222 Popis holdování v Roudnici nad Labem v květnu 1735 se nachází v pamětní knize panství z let 1734–1736. LRRA , sign. N 14/9 (2), fol. 13v–15r. Kněžna si tento akt do svého deníku nezapsala; poznamenala si pouze svůj slib jakožto poručnice v české kanceláři (ve Vídni), vykonaný dne 30. 4. 1735, a potom svůj sňatek s Gundakerem Josefem hrabětem z Althannu dne 14. 8. 1735 ve štýrském městě Murstätten. LRRA , sign. G 10/25 (2). 223 My se tuto skutečnost dovídáme z deníku jejich matky. Princové do Würzburgu přijeli 14. října 1738, aby tam pod dohledem biskupa Schönborna dokončili svá studia. Dne 22. 1. 1739 tam zemřel Václav Ferdinand, druhý syn, Ferdinand Filip, se 3. 3. 1739 šťastně vrátil do Vídně. LRRA , sign. G 10/25 (2). Další informace, nebude-li poznamenáno jinak, pocházejí z téhož pramene. Bamberský a würzburský biskup Bedřich Karel hrabě Schönborn se později nechal zlákat k přijetí hodnosti říšského místokancléře pod císařem Karlem VII, jinak bavorským kurfi řtem Karlem Albrechtem. Blíže Milan HLAVAČKA , Karel Albrecht, příběh druhého zimního krále, Praha 1997, s. 129.

Ferdinand Filip z Lobkovic (ca 1750).


99

že se Ferdinand Filip počátkem března téhož roku ve zdraví vrátil do Vídně, případně že krátce nato (31. března) měl svou první audienci u císaře Karla VI. a císařovny Alžběty Kristýny a o několik dní později (6. dubna) též u císařovny vdovy Vilemíny Amálie. O studiu práv prince ve Vídni pod patronací nejvyššího českého kancléře Filipa hraběte Kinského a pod dohledem jednoho profesora z Würzburgu nejspíš nevěděli, a pokud přece, tak jen neurčitě (jako teď my). Nemohlo jim ale uniknout, že se mladý princ zúčastnil korunovace Marie Terezie v Prešpurku (Bratislavě), konané dne 25. června 1741, a později její korunovace v Praze dne 12. května 1743.224 Přijel-li tehdy Ferdinand Filip alespoň nakrátko do Roudnice, nevíme; pokud ano, tak nám to panští úředníci i roudničtí měšťané ve svých spisech zamlčeli.225 Tajemstvím pro nás ale není, a pro roudnické měšťany tenkrát asi také nebylo, že se princ Lobkovic v květnu 1744 stal komorníkem královny a že v září roku 1745 byl ve Frankfurtu nad Mohanem přítomen volbě a korunovaci Františka Štěpána Lotrinského římským císařem.226 Nástup prince, resp. knížete z Lobkovic na místo vladaře a správce rodového majetku se však ani potom neuskutečnil. Panovnické listiny, umožňující převzetí svrchované správy, byly vydány a signovány, účetní likvidace poručenské správy pilně připravovány a schvalovány, leč kníže stále nepřebíral otěže vlády.227 Zjevně měl jiné zájmy a před224 O české korunovaci Marie Terezie, jejích okolnostech a souvislostech a o všem, co jí předcházelo, je detailně pojednáno ve znamenité knížce Eduarda MAURA , 12. 5. 1743 / Marie Terezie. Korunovace na usmířenou, Praha 2003. Pražské korunovaci však předcházela bavorsko-francouzská okupace a klanění jinému českému králi. V této souvislosti proto ještě poznamenáváme, že matka Ferdinanda Filipa, hraběnka Vilemína Althannová, byla na přelomu roku 1741/1742 nucena řešit palčivý požadavek „samozvaného“ českého krále, bavorského kurfi řta Karla Albrechta, aby mu ve třech termínech vzdali hold všichni čeští stavové. Dopisy hraběnky Vilemíny z počátku ledna 1742, jimiž žádala o radu nejvyššího českého kancléře hraběte Kinského, nejvyššího zemského maršálka v rakouských zemích hraběte Harracha, aj., zda by měla na místě svého syna holdovat v posledním předepsaném termínu (8. 2. 1742), se nacházejí v rodinném archivu – LRRA , sign. G 14/68. Nakonec Vilemína ani její syn Ferdinand Filip hold Karlu Albrechtovi nesložili. Nemuseli kvůli princově nezletilosti, jak se lze dočíst v práci: Eila HASSENPFLUG-ELZHOLZ, Böhmen und die böhmischen Stände in der Zeit des beginnenden Zentralismus. Eine Strukturanalyse der böhmischen Adelsnation um die Mitte des 18. Jahrhundert, München – Wien 1982, s. 106–107. Z dostupných českých prací, v nichž je holdování české šlechty Karlu Albrechtovi věnována zvláštní pozornost, je nutné vyzdvihnout dvě výše citované recentní monografie: M. HLAVAČKA , Karel Albrecht, s. 98–104; E. MAUR, 12. 5. 1743, s. 72–78. 225 Ani Vilemína z Althannu, matka prince, o jeho pobytu a případných cestách v čase korunovace ve svém deníku žádnou zprávu nezanechala. Poznamenala si v něm ale k datu 30. 4. 1744 princovo složení přísahy věrnosti (juramentum fidelitatis) v české dvorské kanceláři ve Vídni, jelikož již dosáhl 20 let (27. 4.), a v Čechách se tak stal plnoletým. LRRA , sign. G 10/25 (2). Tuto informaci v deníku, na rozdíl od záznamů o narozeních, křtech, úmrtích a pohřbech v rodině, bude ale ještě nutné ověřit a doplnit. Zplnoletění prince (nejméně dvojí) a ukončení poručnické správy matkou (nad statky v Čechách, v říši, ve Slezsku) byl poměrně komplikovaný úřední proces. Jeho poznání a pochopení umožní pouze důkladné studium písemností v rodinném archivu a ve fondech centrálních úřadů v Praze a ve Vídni. 226 O jmenování syna titulárním komorníkem 13. 5. 1744 a o jeho uvedení do komornické služby 7. 6. 1744 si učinila deníkové záznamy Vilemína z Althannu. LRRA , sign. G 10/25 (2). O účasti Ferdinanda Filipa z Lobkovic na frankfurtské korunovaci nacházíme zmínku v pamětní knize Gedenkbuch über verschiedene Vorfallenheiten, Veraenderungen und Merkwürdigkeiten betreffend die Herzog-Saganisch-Hochfürstlich-Lobkowitzischen Herrschaften im Königreich Böheim, sepsané kolem roku 1770 (podle datace předmluvy) obročním písařem v Libčevsi Janem Nepomukem Křivánkem. LRRA , sign. N 12/6, fol. 25r. Křivánek byl současníkem knížete, většinu svých informací čerpal z dokumentů a pamětních zápisů, jež měl k dispozici nebo si je byl schopen opatřit, a proto jim tu dáváme prostor. 227 Například císař František I. udělil ve Frankfurtu dne 30. září 1745 knížeti Ferdinandu Filipovi Lobkovicovi plnoletost pro oblast Svaté říše. Originál listiny se nalézá v rodinném archivu – LRRA , sign. G 14/69.

100


stavy. Krátce po císařské korunovaci ve Frankfurtu se vypravil na cesty po německých knížecích dvorech a odtud potom do Holandska a do Anglie.228 Na podzim roku 1745 tak zahájil svou velkou kavalírskou cestu po západní Evropě. Do Čech se vrátil až v roce 1752, kam přijel z Berlína po nějaké vážnější nemoci. V hlavním městě Pruska, zdá se, pobyl delší dobu nebo je navštívil nejméně dvakrát. V roce 1749 tam složil králi Fridrichovi II. lenní slib na vévodství Zaháň ve Slezsku.229 Lobkovicovo zaháňské vazalství pruskému vladaři je pochopitelné, navíc slíbené až po cášské mírové smlouvě ukončující války o rakouské dědictví. Jak si ale máme vysvětlit sedmiletou nepřítomnost knížete v habsburské monarchii a jak jí asi rozuměli a jak si ji vykládali lobkovičtí poddaní? Otázka zůstává (a zde zůstane) bez odpovědi, ale má své opodstatnění. Stručně a fakticky vyjádřeno: Ferdinand Filip z Lobkovic se v roce 1745 vydal na poznávací a studijní cestu po evropském Západu, přestože královna Marie Terezie v roce 1743 zakázala veškeré studentské peregrinace a kavalírské cesty do ciziny, pokud by je sama nepovolila;230 za druhé, matka knížete si za celou dobu, co byl v zahraničí, o něm do svého deníku nenapsala ani čárku – teprve v roce 1752 si poznamenala, že se syn v Berlíně těžce roznemohl (30. 3.), že z města odcestoval (3. 6.) a přijel do Roudnice (7. 6.) a že se s ním po téměř osmi letech opět šťastně shledala (22. 6.);231 konečně, o knížeti Ferdinandu Filipovi se prakticky vůbec nic nedovídáme z Pamětí roudnických měšťanů Brodských. Jako by o něm oba autoři neměli co psát, anebo nechtěli (?).232 Jsme přesvědčeni, že příjezd nového knížete po osmi nebo i více letech do Roudnice by byl za normálních okolností a poměrů náležitě slaven a později i připomínán (v pamětních spisech apod.). Na zámku by se vzápětí konalo holdování poddaných anebo by bylo alespoň oznámeno, kdy a jak se bude konat. O ničem takovém ale prameny nevypovídají.233 Nachází se v nich pouze nařízení knížete Ferdinanda Filipa roudnickému vrchnímu úředníkovi Josefu Jáchymu Weindtovi, datované v Berlíně 20. května 1752,

228 Křivánkovy Paměti – LRRA , sign. N 12/6, fol. 25r. Ferdinand Filip z Lobkovic dne 26. 8. 1746 vystavil v Leidenu revers k ukončení poručnické správy své matky a 31. 8. 1746 vydala ve Vídni svůj protirevers k témuž Vilemína Althannová – LRRA , sign. G 14/70. 229 Popis ceremoniálu vazalského slibu v Berlíně nacházíme též u Křivánka. Tamtéž, fol. 25v–26r. Ve stejném roce (1749) se Ferdinand Filip stal členem Pruské královské akademie věd. Originál jmenovacího diplomu s datací v Berlíně 28. 8. 1749 je uložen v rodinném archivu – LRRA , sign. G 10/27. 230 O zákazu z roku 1743 stručně Ivana ČORNEJOVÁ a kol., Dějiny Univerzity Karlovy II (1622–1802), Praha 1995, s. 227 (v závěru stati Cesty za vzděláním do ciziny). Zákaz cestování a stěhování do ciziny bez povolení královny byl znovu důrazně připomenut a obnoven (Všem Pánům a jinším obyvatelům tohoto dědičného Království českého … jakéhokoli by byli stavu, hodnosti a povolání) patentem, vydaným 30. června 1752, v němž se mimo jiné píše: „Pročež tímto nanovo všeobecně ustanoviti zapotřebné vynalezeno jest, aby nižádný z Její Milosti poddaných se neosmělil bez dotčeného milostivého povolení ani do cizích zemí odjíti, neb své děti vyslati, aniž bez milostivého vědomí a připuštění urozené neb jiné mohovité osoby ženské – mimo dědičných zemí – za cizozemce se vdávati nemají.“ Ferdinand Filip z Lobkovic tak mohl vycestovat pouze s povolením královny, jeho písemné znění ani jiný dokument k jeho cestě (pas) však v pramenech nenacházíme. 231 LRRA , sign. G 10/25 (2). Výjimkou je pouze krátký záznam o synově koupi panství Jezeří v únoru 1752 (bez denního data a bez podrobností) za 640 000 zlatých. V té době ale ještě dlel v Prusku. 232 První zmínka o osobě knížete Ferdinanda Filipa v Pamětech Brodských je na s. 64 (v roce 1767), druhá, dokonce jmenovitá, je na s. 80 (1775), třetí na s. 81 (1775), čtvrtá na s. 82 (1775) a pátá na s. 83 (1775). Za zhruba čtyřicet let, jež pokrývají Paměti (bez „retropoložek“), to opravdu není mnoho! 233 Ani v Křivánkově pamětní knize nic takového není. Stojí tu pouze záznam o koupi panství Jezeří Ferdinandem Filipem v roce 1752 při jeho návratu do Čech. LRRA , sign. N 12/6, fol. 26r.


101

aby nechal k jeho návratu připravit roudnický zámek a v něm zvláště panské pokoje.234 Po příjezdu se kníže na zámku v Roudnici zdržel asi jen tři až čtyři týdny a poté odjel na Jezeří. Tamní zámek si vybral za svou hlavní venkovskou rezidenci.235 Odchodem knížete Filipa Hyacinta Lobkovice a jeho rodiny do Vídně v roce 1730 skončilo období grandiózního rozmachu Roudnice nad Labem po roce 1680. Uzavírala se perioda mohutného stavebního rozvoje města a velkolepých slavností. Před vypuknutím válek o rakouské dědictví ve čtyřicátých letech byl ve městě postaven již pouze jeden významný objekt. Dne 11. června 1738 byl za novým jezem na Labi položen základní kámen k novému panskému mlýnu s vodárnou a pilou v říční strouze, jehož stavba se vším nezbytným zařízením byla provedena a dokončena během několika následujících měsíců. První mletí se v něm uskutečnilo v pátek po Početí Blahoslavené Panny Marie, tedy 12. prosince 1738. Zahájení i završení stavby mlýna s jedním kolem (v tzv. prvním složení) byly vykonány slavnostním způsobem před zraky shromážděných panských úředníků a měšťanů a za asistence probošta Jana Lindenthalera. K tomuto prvnímu mletí mlýna probošt odsloužil ve farním kostele mši svatou a pro budoucí božské požehnání předal do mlýna 3 strychy žita na chléb pro chudé lidi a rozdal jim almužnu. Jedno i druhé dobrodiní vykonal z rozhodnutí lobkovické poručnické správy, jmenovitě asi vrchního ředitele všech sirotčích knížecích statků Jana Ferdinanda z Rausenbachu, jistě s vědomím poručnice Vilemíny hraběnky Althannové.236 Samuel Bernard Brodský i jeho syn Václav Mikuláš se asi obou ceremonií při stavbě nového mlýna zúčastnili, pokud byli v těch dnech ve městě; postup zednických prací (přibývání stavby) mohli pozorovat z oken domu koupeného Samuelem v roce 1728. Nedlouho poté se konal pohřeb prince Václava Ferdinanda, při kterém byli roudničtí měšťané přítomni a poslouchali v kostele zádušní mše. Stejně tak byli účastníky zádušních mší a exequií i v létě roku 1737. Tehdy 15. července zemřela sestra hraběnky Vilemíny Althannové, Marie Anna hraběnka Salmová, a poručnice proto nařídila vykonat ve všech kostelech na roudnickém panství (a stejně tak i na jiných lobkovických statcích) pobožnosti za spásu její duše. V roudnickém proboštském kostele byly dne 29. července 1737 odbývány exequie za účasti všech lobkovických úředníků, celého magistrátu, měšťanstva a četných venkovanů a poté tam bylo pátery kapucíny slouženo 234 LRRA , sign. K 7/2, fol. 65–66. 235 Dokládají to jeho výnosy roudnickému vrchnímu Weindtovi od června 1752. V Roudnici kníže vydal dekret dne 15. 6. 1752, všechny jeho následující nařízení jsou datovány na Jezeří (první 9. 7. 1752), výjimečně jinde, nikoli však v Roudnici nad Labem. Tak tomu bylo i v roce 1753 a později (určitě až do roku 1756, včetně, dokdy jsou dochovány výnosy pro vrchního Weindta). LRRA , sign. K 7/2, od fol. 77. Dochované výnosy knížete Ferdinanda Filipa z doby před návratem do Čech (1751–červen 1752) byly datovány v Berlíně, pokud ovšem nebyly vyřizovány lobkovickým kancléřem (direktorem) ve Vídni. Tamtéž, do fol. 76. 236 Pamětní zápis o založení a postavení roudnického mlýna v roce 1738, ve skutečnosti takřka technická zpráva o průběhu stavby, se nachází na konci Pamětní knihy roudnického panství z let 1734–1736, do které byl dodatečně vepsán. LRRA , sign. N 14/9 (2). Tento zápis je jediným dodatkem na nečíslovaných listech knihy. Úřední spisy vrchnostenské provenience ke stavbě jezu, nového mlýna s vodárnou a pilou z let 1737–1744 jsou uloženy v rodinném archivu – LRRA , sign. N 15/3. Z literatury tu upozorňujeme na práci: Jindřich MICHÁLEK – Zdeněk WIRTH, Mlýn v Roudnici nad Labem, Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze 15, 1907, s. 24–29, a drobný faktografický příspěvek: K. HANUŠ, Mlýn v Roudnici nad Labem, Vlastivědný sborník Podřipska IV, 1926/27, s. 56–57.

102


sedm mší. Dalších deset mší bylo celebrováno dne 5. srpna v kapucínském kostele.237 Je zajímavé, že se v Roudnici a jinde na lobkovických panstvích konaly smuteční obřady za člena širší rodiny vrchnosti, který k dominiu neměl žádný vztah, zemřel na jiném statku nebo v městském paláci a pochován byl rovněž jinde. Lobkovičtí poddaní k zemřelé nemohli cítit žádnou hlubokou náklonnost (nanejvýš jistou lítost) a v podstatě jen naplňovali vůli své paní. Jejich účast byla, jak se zdá, povinná nebo přinejmenším očekávaná a pravděpodobně i někým kontrolovaná. Jestli tomu tak skutečně bylo, s jistotou nevíme; považovali jsme ale za nutné se o tom zmínit a upozornit tak na možný aspekt nucené účasti poddaných na smutečních pobožnostech za zesnulé urozence mimo úzkou rodinu vrchnosti. Můžeme se tu jen domýšlet, že pro roudnické měšťany to asi nebylo nic příliš neobvyklého a pro drtivou většinu z nich ani nic protimyslného (vzpomeňme jen na hlavní poslání roudnického svatobarborského bratrstva). Tryzny za hraběnku Salmovou se konaly o dvou pondělích, o svátcích Marty (29. 7.) a Panny Marie Sněžné (5. 8.), tedy ve dvou jistě záměrně zvolených termínech stálých a nepochybně i uctívaných svátků. Náš výklad o světě písmáků Brodských do poloviny 18. věku by byl neúplný bez alespoň hrubého nástinu obrazu města z hlediska oficiální evidence daňových poplatníků, organizace samosprávy a řízení cechovních společenstev (na příkladu cechu kožešníků). Evidenci kontribuentů a jejich pozemkového majetku zachycuje celozemský úřední berní soupis zvaný Tereziánsky katastr, jehož konečné zpracování – v případě rustikálu – bylo završeno roku 1748. Stal se základem (s platností od 1. května 1748) pro výpočet a výběr daní z nemovitostí poddaného obyvatelstva. Podkladem k němu se stala berní přiznání (fase) z roku 1713 a následujících let. Problém s využitím těchto přiznání, zčásti dodatečně revidovaných a upravovaných, je právě doba jejich vzniku a relativní úplnost přiznávaného majetku. Při pohledu do výpisu z fi nálního elaborátu katastru, do tzv. rolárního extraktu (roudnického) z roku 1748, je zřejmé, že podkladem k němu bylo přiznání z roku 1718, vzápětí téhož roku podrobené vizitačnímu šetření.238 O něm se mimo jiné dočítáme i v Pamětech Brodských na s. 2 (viz edice s. ???). V roce 1718 ale město Roudnice, těžce zasažené morem v roce 1713, evidentně nedosahovalo co do počtu vlastníků domů a pozemků (tedy plátců berně) ani stavu z doby před morem, ani

237 O úmrtí Marie Anny ze Salmu je záznam v deníku Vilemíny Althannové – LRRA , sign. G 10/25 (2); o zádušních slavnostech v kostelech roudnického panství svědčí podrobná zpráva ze dne 7. 8. 1737 určená poručnici nebo centrální poručnické správě – LRRA , sign. C 249, fol. 163–164. 238 Vs Rce, inv. č. 150 (= Rollar-Extract aus dem Neuen Landes Catastro de Anno 1748, vydaný českou rektifi kační komisí (kanceláří) a datovaný v Praze 1. 5. 1748). Druhý shodný exemplář (kopie) rolárního extraktu je uložen v rodinném archivu – LRRA , sign. N 14/17.


103

239

neodpovídalo reálnému stavu k roku 1748. V zásadě platí, že fi nální elaborát katastru z roku 1748 je v tomto ohledu podhodnocen. Jestli a případně jak došlo k zamlčení (nepřiznání) i řemeslníků v Roudnici, nevíme; edice Tereziánského katastru tyto srovnávací údaje nepřináší.240 Pro náš účel je do jisté míry využitelné pouze původní přiznání za město Roudnici nad Labem z roku 1718, dochované v opisu v rodinném archivu roudnických Lobkoviců.241 V jeho poslední části, tj. v sumáři držitelů štěpnic, chmelnic, vinic a lesů, jakož i tažného a chovného dobytka, z řad roudnických měšťanů s poznamenáním, kteří z nich (z hospodářů) se živí řemeslem a jaký je jejich roční výdělek, spatřujeme, kolik a jakých řemeslníků tou dobou bylo ve městě shledáno. Napočítali jsme tu 3 kožešníky a 21 ševců.242 Jako mistry kožešníky jsme identifi kovali Jakuba Brodského, Pavla Konráda a Samuela Brodského. Ze ševcovských mistrů jsme vyhledali pouze Karla Jílka a Jana Kropáčka, u kterého bydlel Mikuláš Jílek. Pozemkový majetek všech těchto mužů ponecháváme stranou, a to jak polnosti a louky, zachycené v první části tabely u soustavného seznamu měšťanů-hospodářů i v druhé části u seznamu obyvatel města (mezi nimiž se nachází Mikuláš Jílek), tak sady (štěpnice), chmelnice a vinice atd. v závěrečném sumáři, neboť nechceme náš výklad přetěžovat vedlejší faktografi í. Z hlediska celkového obrazu je ale nutné poznamenat, že ve městě bylo přiznáno 158 držitelů městských gruntů (hospodářů), 20 tzv. obyvatel, vlastnících pole a louky, 11 hospodářů na předměstí Hracholusky a konečně polnosti městského špitálu a bratrstva sv. Barbory; dohromady 191 berních jednotek. 243 Šosovní vsi Podlusky a Spomyšl, jež v tabele následují za městem, jsou pro nás v tuto chvíli nezajímavé. Vrátíme-li se ještě na okamžik k počtu přiznaných 239 V roce 1753 bylo v Roudnici počítáno 199 tzv. osedlých (angesessen), 55 neosedlých (nicht angesessen) měšťanů a 27 nájemníků (Hausleute). LRRA , sign. N 17/7. Podle výpočtů Josefa Křivky bylo před vypuknutím moru v roce 1713 ve městě 175 obydlených domů, 159 řemeslníků s 26 tovaryši a 8 učni. Josef KŘIVKA , Populační a hospodářské důsledky morové epidemie z roku 1713 pro roudnické panství, Český lid 50, 1963, č. 1, s. 29–34 (zde s. 32 a 33). Výpočet domů ale Křivka provedl na základě seznamu zemřelých na mor ve městě Roudnici (LRRA , sign. O 5/12) – viz poznámka č. 18 citované práce; tento pramen ovšem primárně zachycuje rodiny, případně manželské páry nebo jedince, nikoli domy a jejich osazenstvo. Objevují se v něm například rodiny bydlící v panských domech, v pivovaru apod. My jsme při přepočítání položek v seznamu zemřelých dospěli k podobnému číslu (176 „rodin“ na Novém a Starém městě, k nimž je ovšem ještě nutné připočíst 8 „rodin“ v Hase za židovským městem). Rádi bychom využili berní přiznání z roku 1713, o němž je zmínka v edici Tereziánského katastru – viz následující pozn., nejsme si ale jisti, jestli rustikální fase v tomto roce skutečně vznikla. S určitostí víme, že tehdy bylo zhotoveno přiznání k dominikálu (tedy k realitám panství), jež je ale pro nás v tuto chvíli málo zajímavé. 240 Editoři záměrně neprovedli srovnání nálezů ze 40. a 50. let 18. století ze spisového materiálu o počtech řemeslníků s fi nálním elaborátem katastru, z nějž při zpracování edice vycházeli. A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ – J. NUHLÍČEK – F. RAJTORA L (edd.), Tereziánský katastr český, svazek 2 – Rustikál (kraje K–Ž), Sumář a rejstřík, Praha 1966, s. 5. 241 LRRA , sign. N 14/12, fol. 157–224 (= Stadt Raudnitz: Bekandnus-Tabella, nesoucí presentatum 18. 11. 1718). 242 Sumář se nachází tamtéž, na listech 212v–218v. V edici se objevují v příslušné poznámce (s odvoláním na revizitační nález z roku 1718 a na původní přiznání z roku 1713, ovšem k vesnicím roudnického panství) rovněž 3 kožešníci, ale jen 20 ševců. A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ – J. NUHLÍČEK – F. RAJTORA L (edd.), Tereziánský katastr český, s. 305 (č. 1303). 243 V edici u města Roudnice bez předměstí Hracholusk stojí celkem 182 jednotek, což bezmála odpovídá námi užívanému přiznání z roku 1718 (158 hospodářů + 20 obyvatel + 1 špitál + 1 bratrstvo). V závěrečné poznámce se dočítáme mimo jiné, že ve městě bylo 85 a na vsích 16 řemeslníků. Tamtéž, s. 305–306 (č. 1303).

104


kožešníků v roce 1718, je bez jakéhokoli rozboru a vysvětlování naprosto zřejmé, jak se rozcházel s realitou v roce 1748 (viz první odstavec stati 2.2.1) Samospráva města Roudnice nad Labem se po roce 1730 co do struktury řídících a kontrolních orgánů proti předcházejícímu období nezměnila. V červenci roku 1731 bylo zvoleno, resp. dosazeno do městské rady 12 mužů, do sboru obecních starších 6 mužů, 2 městští rychtáři a jeden městský písař (nám dobře známý František Josef Kochovec).244 Po roce 1750 byla skladba obecní samosprávy stejná. Samuel Bernard Brodský byl městským radním nejpozději od roku 1739; v roce 1753 mu ve sboru konšelů patřilo šesté místo, nepočítáme-li primátora, jenž v té době měl výlučnou pozici.245 Jediným rozdílem v tomto jinak shodném schématu nalezeném v dokumentech z let 1731 a 1753 je absence knížecího aktuára neboli zástupce vrchnosti dohlížejícího na výkon samosprávy po roce 1750. Vysvětlení zřízení, působnosti a zrušení této funkce si vyžádá další studium,246 pro nás je v tuto chvíli důležitý jiný zásah do městské samosprávy, a to zásah státní moci v roce 1737. Císař Karel VI. vydal dne 5. srpna 1737 závazná pravidla předepisující míru přijatelné příbuznosti mezi radními na magistrátech v českých městech.247 V prvním článku, pro nás rozhodujícím, se zakazovalo dosazovaní osob do jedné rady, jež by byly spřízněny až do čtvrtého stupně pokrevního příbuzenství. Prvním stupněm byli míněni otec a syn, druhým stupněm děd a vnuk, třetím bratři a čtvrtým bratři otce a matky a též děti jejich bratrů a sester. Ostatní stupně a další ustanovení pravidel tu můžeme ponechat stranou. Dodejme jen, že pravidla se vztahovala na všechna královská a věnná města a vedle nich i na poddanská města v Čechách s řádně ustanovenou (vysazenou) městskou radou a s trestněprávní, civilněprávní a veřejnoprávní agendou (in criminalibus, civilibus et politicis). K takovým městům patřila i Roudnice nad Labem. Ve vztahu k našim písmákům lze z pravidel odvodit, že v momentě zvolení Samuela Bernarda Brodského konšelem a po celý čas jeho působení v radě (nejpozději od roku 1739 až do jeho smrti v roce 1762, možná s nějakou přestávkou) nemohl žádný jeho syn působit po jeho boku na magistrátu. Tomu by odpovídalo zvolení Václava Mikuláše Brodského do sboru obecních starších až po otcově smrti a po letech i do rady, jak o tom čteme v Pamětech na straně 55–56 a 91 [viz edice s. ??? a ???]. Václav Mikuláš Brodský vzápětí po smrti otce nastoupil na jeho místo prvního staršího cechmistra roudnického kožešnického cechu. Byl jím zvolen dne 21. dubna 1762 244 LRRA , sign. O 1/7, fol. 206–212 (= Konsignace nově dosazených radních a obecních starších v Roudnici ze dne 20. 7. 1731, koncept). 245 LRRA , sign. N 17/7, fol. 1v. O městské samosprávě v Roudnici v 17. a 18. století v komparaci s některými jinými poddanskými městy stručně pojednala, místy nepřesně, L. Dědková v článku: Lidmila DĚDKOVÁ, Ochranná municipální města v Čechách. (Studie o vývoji a postavení poddanských měst a jejich správy po Bílé hoře), Sborník archivních prací 28, 1978, s. 335. V této práci se na jiném místě dočítáme, že autorce se nepodařilo pro chybějící prameny zjistit, jaký byl poměr vrchnosti k městu po roce 1730, že je pouze jisté, kdy se Roudnice objevuje jako tzv. municipální město. Byla jím na počátku 19. století. Tamtéž, s. 325. 246 Například v radním manuálu z let 1726–1739 je přepis dekretu knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic na jmenování nového aktuára ve městě Roudnici, datovaný 13. 2. 1729 – AM Rce, inv. č. 13, sign. I B 14, fol. 10. Základní informace o aktuárech, dříve knížecích či hraběcích rychtářích, je obsažena v kompendiu: Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan JANÁK – Jan DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, Praha 2005, s. 222. Tamtéž je i stručná charakteristika tzv. municipálních měst. 247 Pravidla v podobě tištěného patentu zachycuje katalog patentů: K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty. Katalog sbírky patentů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1956, s. 110 (č. 1129).


105

na radnici při příležitosti předání purkmistrovského úřadu Jiřím Hanákem dalšímu radnímu, jenž byl tehdy na řadě. Druhým starším cechmistrem se stal Jakub Witt mann. Jak stojí v Pamětech na straně 54 a 55 [viz edice s. ???], po smrti Samuela Bernarda Brodského zbývaly v radě pouze čtyři osoby a právě při odevzdání purkmistrovství Jiřím Hanákem došlo i na volbu nových starších cechmistrů. Z této souvislosti jasně plyne, že městská rada měla jistou pravomoc nad volbou a potvrzováním nových předáků cechů ve městě. To je pozoruhodné. O dva dny později, jak čteme v Pamětech na straně 55 [viz edice s. ???], 23. dubna, se Václav Mikuláš stal i správcem cechovní pokladny. Spolu s ním a s druhým starším Jakubem Witt mannem byly v mistrovském grémiu kožešnického cechu ještě tři další osoby, z nichž dvě pocházely z širší rodiny Brodských. V úplnosti cechu vládli: Václav Mikuláš Brodský – první starší Jakub Witt mann – druhý starší Jakub Brodský (stejně starý strýc Václava Mikuláše) Antonín Vondrák Jiří Brodský (o deset let mladší Václavův bratr, celým jménem Jiří Vojtěch) Václav Mikuláš Brodský jako první cechmistr a správce pokladny nechal počátkem roku 1763 založit novou účetní knihu kožešnického cechu. Zápis o jejím založení se nachází na přídeští této knihy: Kniha na příjem a vydání při poctivém pořádku řemesla kožešnického v městě Roudnici nad Labem za časů staršovství pana Václava Brodskýho a pana Jakuba Wittmanna skrze mě Antonína Vondráka, písaře cechovního, léta Páně 1763 dne 11. January.248 Příjmy a výdaje peněz při pokladně byly schvalovány tímto grémiem, tzv. cechovním shromážděním, evidovány v knize cechovním písařem mistrem Vondrákem a případně kontrolovány inspektorem, jmenovaným městskou radou. O existenci zvláštního inspektora pro kožešnický cech, a jistě i jiné cechy ve městě, se dovídáme ze zápisů v knize nových mistrů a v knize vyučenců po roce 1739. Každé jednotlivé přijetí mistra i vyučence se konalo před celým cechovním shromážděním a pod dohledem městského inspektora. Za časů panování Ferdinanda Augusta a Filipa Hyacinta z Lobkovic, jak nacházíme v některých dokumentech, byli též jmenováni zvláštní inspektoři řízení městskou radou, ale žádný z nich nebyl určen k dohledu nad jedním nebo skupinou cechů.249 Dva dny po založení nové účetní knihy, tj. 13. ledna 1763, předstoupil před cechovní shromáždění a před Václava Šnajdra, tehdejšího inspektora, Václav Mikuláš Brodský se žádostí o dovolení, aby mohl svému synovi Samuelovi dát zavyučenou. Žádost byla kladně vyřízena, Samuel se stal cechovním tovaryšem a do pokladny (v zápise stojí „do matky pokladnice“) byly zapraveny 3 zlaté.250 Stejným způsobem byly odbývány příjmy i dalších vyučených chlapců z rodiny (rodu) Brodských: v roce 1764 (bez denního data) 248 Cech kožešníků, kniha č. 5 (účetní). 249 Podle seznamu zvolených radních a celého měšťanstva v Roudnici z 2. 1. 1715 působili ve městě pouze tito inspektoři: nad pekaři, resp. kvalitou pečiva; nad mírami; nad váhami; nad věznicí (šatlavou); nad školou; nad městským špitálem. Vedle nich ještě sloužili dva kontroloři komínů. LRRA , sign. O 1/7, fol. 178–182. 250 Cech kožešníků, kniha č. 4 (učednická).

106


Josefa, syna mistra Jakuba Brodského; 7. ledna 1770 Františka, sirotka po témže mistru, za něhož žádala ovdovělá matka; 10. ledna 1773 Samuela Pankráce, sirotka po Samuelu Bernardovi, za nějž žádal jeho otčím Vojtěch Šuberta; 12. ledna 1778 Františka, syna mistra Josefa Brodského; 12. ledna 1794 Václava, syna téhož mistra … atd.251 Přijetí Samuela Pankráce v roce 1773 a Františka v roce 1778 nebyl již přítomen žádný inspektor, přijetí Václava v roce 1794 se zúčastnil cechovní komisař Vít Ripp. Všichni zde jmenovaní vyučenci, resp. jejich přímluvci zaplatili do pokladny pokaždé 3 zlaté. Rituál přijímání mladších mistrů kožešníků byl poněkud odlišný. Před cechovní shromáždění (do plného cechu) předstupovali sami kandidáti se žádostí o přijetí za mistra a ouda pořádku s dokladem, že svůj tovaryšský vandr vykonali, jak náleží (svůj vandr vystáli). Synové mistrů platili do pokladny 6 zlatých 15 krejcarů a zpočátku ještě odváděli 2 libry vosku. Mistrovství v cechu dosáhli postupně tito Brodští: 11. ledna 1739 Jakub; 14. února 1754 Jiří Vojtěch; 4. září 1755 Štěpán; 18. ledna 1770 Josef; 19. ledna 1779 Samuel Pankrác; 26. srpna 1779 Samuel na přímluvu otce Václava Mikuláše; 31. května 1795 František … atd.252 Záznam o mistrování Václava Mikuláše se, žel, nikde nenachází. Inspektoři byli přítomni u dotčených rituálů v letech 1754, 1755, 1770 a v srpnu 1779; tzv. cechovní komisař v roce 1795. Příjem Jakuba Brodského v roce 1739 se ještě obešel bez jakéhokoli inspektora či komisaře. Výše nastíněná nestálost v inspekci kožešnického cechu byla dána především vnějšími legislativními zásahy. Dva z nich z doby vlády posledního Habsburka byly rozhodující. Tradiční způsoby a zvyklosti řemeslnických pořádků výrazně poznamenaly tzv. cechovní patent Karla VI. publikovaný v roce 1731 a generální cechovní artikule téhož v roce 1739. Již v prvním článku patentu z 16. listopadu 1731 je obsažen duch a smysl celé normy i další právní úpravy, tj. úplné podřízení cechů státu prostřednictvím vrchností. Trefně je to vyjádřeno v první postranní glose článku: Schůzky mají se držeti v přítomnosti deputýrovaného.253 Jde tu vlastně o prvotní pobídku (impulz) ke zřizování všech pozdějších cechovních inspektorů a komisařů. Panovník si naproti tomu vyhradil absolutní právo na vydávání a potvrzování statut každého jednotlivého cechu v království, lapidárně vyjádřeno: Cechovní artikule bez dovolení královského neplatné.254 V ostatních článcích patentu z roku 1731 byly předepisovány správné způsoby a zakazovány nešvary v socio-ekonomických vztazích mistrů, tovaryšů a učedníků. Cechovní artikule z 5. ledna 1739 předchozí zákonnou normu doplňovaly a precizovaly, podstata však zůstala stejná. Zásadní změnou z hlediska dohledu nad cechy je tu ustanovení o defi nitiv251 Tamtéž. 252 Cech kožešníků, kniha č. 1 (mistrovská). 253 Jde o marginálii článku, začínajícího slovy: „Předně nemají pořádkové a cechové mezi sebou nějaké schůzky jináče než s vědomím jich představené vrchnosti a pokaždý v přítomnosti jednoho, v královských městech z magistrátu, jinde pak podle zdání vrchnosti, zřízeného deputýrovaného, a to pod pokutou dvaceti tolarův, kolikrát by proti tomu jednáno bylo…“ Patent z 16. 11. 1731 je dochován mimo jiné v NA – viz katalog: K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 102 (č. 1038) – a zčásti vydán v edici: Josef KA LOUSEK, Řády selské a instrukce hospodářské (1698–1780), Archiv český 24, Praha 1908, s. 166–167. 254 Soudíme, že marginální poznámky neměly sloužit jen pro snadnou orientaci po obsahu článků, ale též pro jejich pochopení (lapidárně je vykládaly). Klademe si otázku, jestli byl průměrný český řemeslník vůbec schopen dokonale porozumět celému českému textu. Pochybujeme o tom. Nekonečná souvětí, těžkopádnost a monotónnost jazyka a nejasnost některých vazeb musely být na překážku i vzdělanějším a sečtělejším řemeslníkům.


107

ním převedení soudní pravomoci nad nimi na městské magistráty. Od roku 1739 tak měly městské rady jednak rozhodovat o obsazování starších cechmistrů, jednak i rozsuzovat spory řemeslníků. Přímý dohled nad nimi měli vykonávat městští inspektoři, kteří se měli též účastnit cechovních shromáždění (pravidelných čtyřikrát do roka i mimořádných).255 Otázkou ale je, jak se v reálu o jurisdikci nad pořádky dělily magistrát a vrchnost, jejíž pozice se od vydání cechovního patentu z roku 1731 teoreticky nezměnila. Důkladný rozbor obou norem a jejich dopadů na organizaci cechů a na život řemeslníků v českých královských i poddanských městech, jakož i pozdějších úprav, zůstává stále velkým badatelským dezideratem.256 My je tu však naplňovat nemůžeme.257 Postavení Václava Mikuláše Brodského v cechu kožešníků a ve společnosti roudnických měšťanů se od okamžiku jeho osamostatnění (svatby s Dorotou snad Kavkovou) postupně – ovšem nijak závratně – zlepšovalo. Vděčit za to mohl jak svým schopnostem, tak příznivým okolnostem v určitých momentech svého života. Po otcově smrti pronikl na magistrát a po nějaké době stanul i v čele městské samosprávy. O jeho pozvolném vzestupu se můžeme dočíst v Pamětech, jež převzal po otci a dovedl až na přelom let 1781/1782, leč některé podstatné skutečnosti a zajímavosti v nich nenacházíme. Společenský i profesní kredit Václava Mikuláše umocňovalo majetkové zázemí, patrné především na jeho nemovitostech. Rozhodující byla poloha a podoba jeho domu (domů) ve městě, ve druhém sledu množství, velikost a výnosnost jeho polí a vinic. První dům si Václav Mikuláš koupil někdy v zimě 1742/1743, o čemž svědčí zápis v městské knize s datací 7. března 1743.258 Podle něj koupil pro sebe, manželku a děti dům na Starém městě vedle domů Petra Klause, o němž víme, že byl nejpozději v roce 1748 kožešnickým mistrem, a Václava Hřebíčka, jenž byl nepochybně prvním manželem Barbory, roku 1765 znovu provdané právě za Václava Mikuláše Brodského, a to v ceně 500 zlatých, z nichž na místě prodávajícímu Františku Fukrovi složil 200 zlatých. Rozdíl, tvořený jistými břemeny a tržním nedoplatkem, pak postupně splácel v pěti termínech až do roku 1747. Koupil si tedy dům nedaleko svého otce (na Starém městě), vedle příbytku jiného člena kožešnického cechu a z nemalé kupní ceny byl v okamžiku transakce schopen zaplatit 200 zlatých. Všechny tyto aspekty trhu jistě měly i svou společenskou váhu. O jedenatřicet let později, na prahu šedesátky, si Václav Mikuláš koupil ještě jeden dům, cenou i polohou překonávající ten první. Dne 30. prosince 1774 byl učiněn zápis ve prospěch Václava Mikuláše na koupi domu na Novém městě (pravděpodobně 255 Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963, s. 278–280. Janáčkův velice stručný výklad smyslu a dopadů obou patentů je zploštělý, dalo by se říci ekonomický, navíc v duchu marxistické historiografie. Ukázky z generálních artikulů z roku 1739 vydal J. KA LOUSEK, Řády selské, s. 167–168. Popis a obsah obou norem nedávno podal Karel Koucký – viz poznámka č. 257. 256 Podrobný přehled tzv. cechovní politiky státu po roce 1739 s odkazy na literaturu se nachází v díle: P. BĚLINA – J. KA ŠE – J. P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, s. 393nn. Viz též stručné zhodnocení státních zásahů do organizace cechů po roce 1750 v práci: Pavel BĚLINA, Česká města v 18. století a osvícenské reformy, Praha 1985, s. 50–51. 257 O to se v případě jiného poddanského města pod vládou stejné vrchnosti – knížat z Lobkovic – zdařile pokusil K. Koucký v článcích: Karel KOUCKÝ, Pojetí generálních cechovních nařízení z 1. poloviny 18. století v cechovním prostředí na Sedlčansku, Podbrdsko 10, 2003, s. 62–83; TÝŽ, Rozbor cechovních register ze Sedlčan z 18. století, Podbrdsko 11, 2004, s. 24–48. 258 AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, fol. 328v.

108


na dnešním Karlově náměstí) v ceně 1100 zlatých.259 Václav Mikuláš tuto částku zaplatil na místě v hotovosti! Nový dům koupil od dědiců Františka Žateckého; nacházel se mezi domy úctyhodných měšťanů Karla Vrbického a Václava Černýho, kteří přitom byli zavázáni tolerancí vůči oknům Brodského domu směřujícím do jejich privátních prostor (tzv. služebností oken). Výstavný dům na náměstí za nemalou sumu peněz, na místě složených, nepřehlédnutelně podtrhoval majetkový a sociální vzestup stárnoucího cechmistra do nejvyšších pater měšťanské společnosti.260 Podle matričního zápisu o narození Václavovy dcery Dominiky dne 7. února 1775 v domě čp. 103 lze soudit, že právě toto číslo patřilo jeho nově koupenému domu. Pozemkový majetek Václava Mikuláše dokládají zápisy v městské knize z let 1719–1764, z nichž ale není možné vytvořit úplný obraz o všech jeho polnostech, vinicích a chmelnicích, proto tu od detailního výčtu upouštíme. V knize se nacházejí pouze nově koupené nebo směněné pozemky, ale žádné zděděné (kromě těch, jež obdržela jeho žena Dorota v roce 1746).261 V další městské knize od roku 1764 do roku 1783 již žádné zápisy na pozemky ve prospěch Václava Mikuláše nenacházíme.262 Kromě cechu, později magistrátu, příslušel Václav Mikuláš Brodský ještě do jednoho společenství ve městě Roudnici, a to do společenství literátského bratrstva. V tomto zpěváckém sboru při kůru farního kostela prokazatelně působil v letech 1742 a 1779, nepochybně ale po celou dobu tohoto časového intervalu, ne-li déle. Jeho členství v bratrstvu dokládají dva jmenné seznamy z těchto let na volných (či vevázaných?) listech v kancionálu jinak rorátníku, založeném ve druhé půli 16. století.263 Původ a stáří adventního zpěvníku se seznamy členů bratrstva z 18. století jsou samy o sobě pozoruhodným dokladem o jeho užívání od rudolfínské doby s nastupující protireformací až do sklonku 18. století. V adventním čase roku 1742 se v kostele scházelo 18 členů bratrstva, mezi nimi i Václav Brodský (v seznamu na 16. místě), v roce 1779 přibližně asi 30 mužů (v seznamu, resp. jeho první části, nejsou explicite vyčísleni, usuzujeme tak podle rukopisu prvního sloupce jmen), z nichž „pan Václav Mikuláš Brodský, přední starší téhož kůru, též spolu osoba radní“ stál v hierarchii bratrstva na třetím místě. Asi nepochybíme, když tu o něm napíšeme, že kostelní zpěv patřil k jeho zálibám, měl hudební nadání, a také že mu to nic neubíralo na vážnosti a prestiži v obci v době, kdy byl městským radním, ba právě naopak. O rok, nejdéle o dva později (nelze přesně určit kdy) se členem

259 AM Rce, inv. č. 23, sign. I B 27, fol. 207v. 260 Je však otázkou, jakými penězi Václav Mikuláš Brodský platil a jaké byly tehdy tržní ceny nemovitostí, jinými slovy, jaká byla kupní síla peněz v roce 1774. Od počátku 50. let 18. století byla v oběhu tzv. konvenční měna, v letech 1762, 1771 a 1785 byly postupně emitovány papírové peníze, tzv. bankocetle. V roce 1771 při druhé emisi měly bankocetle nejvyšší nominální hodnoty 500 a 1000 zlatých rýnských. Blíže Petr VOREL, Od pražského groše ke koruně české. Průvodce dějinami peněz v českých zemích, Praha 2000, s. 281–296. 261 O dědictví a handlu se švagrem Kavkou se zmiňujeme na jiném místě (viz s. 29). Zápisy na pozemky v knize trhů a smluv, AM Rce, inv. č. 22, sign. I B 26, se nacházejí na listech 369v a 370r. 262 AM Rce, inv. č. 23, sign. I B 27. 263 Farní úřad v Roudnici nad Labem, Kancionál literátského bratrstva (rorátník). Bližší popis se nachází v průvodci: Marie TOŠNEROVÁ (red.), Průvodce po rukopisných fondech v České republice IV. Rukopisné fondy centrálních a církevních knihoven v České republice, Praha 2004, s. 379–380.


109

264

literátského bratrstva stal i Samuel Brodský. … K tomu jedním dechem dodáváme, že Samuel, nevíme který, v té době vstoupil i do společenství plnoprávných roudnických měšťanů. Jeho přijetí mělo neobvyklou, pro nás půvabnou spojitost. Za řádného měšťana ho přijímal a tzv. městské právo mu uděloval jeho otec – nebo bratr – Václav Mikuláš Brodský, toho času roudnický purkmistr. Příslušný zápis v knize nových měšťanů zní: „Anno 1779, dne 14. Decembris přijal měste[s]ký právo Samuel Brodtcký, synek městský, řemesla kožešnického. Sub Consulatu D[omi]ne Wenceslai Nicolai Brodtzky.“ 265 Při prvním čtení tohoto zápisu i zápisu následujícího o přijetí jiného městského syn ka Václavem Mikulášem nás napadlo, jestli je oba nemohl napsat on sám, že bychom tak měli alespoň malou ukázku jeho rukopisu, leč při bližším ohledání a porovnání s okolními zápisy jsme tuto lákavou myšlenku museli zavrhnout. Přesto tu oba „zápisy“ purkmistra Václava Mikuláše Brodského ze 14. prosince 1779 v detailu zobrazujeme a tím stať o Brodských a jeZápis na přijetí Samuela Brodského jich rodinách v městě Roudnici nad Labem za roudnického měšťana v r. 1779. uzavíráme.

2.2.2 Vojtěch starší a Vojtěch mladší Jílkové Oba Vojtěchové Jílkové vyrůstali a žili ve stejném prostředí jako jejich spolusousedé Brodští, jen byli o jednu až tři generace mladší. Vojtěch starší vstupoval do aktivního života na sklonku šedesátých let 18. století, Vojtěch mladší o dvě dekády později. Mnohé reálie a souvislosti, jež jsme nadnesli a zčásti vyložili v předchozím oddíle, zasahují až do dospělosti staršího z obou Jílků a do jisté míry předznamenávají další podstatné skutečnosti a jevy, o nichž bychom tu chtěli stručně pojednat. Bude jich poměrně málo, neboť se týkají jen zhruba posledních třech desetiletí 18. věku, a také o Jílcích a jejich rodinách máme k dispozici méně informací než o Brodských. S tímto stavem jako by korespondovaly i krátké a stručné Letopisné paměti této ševcovské rodiny. Vojtěch Jílek starší byl synem Adama a Žofie Jílkových, nevíme ale, kdy se narodil – kdy byl pokřtěn. V roudnických matrikách záznam o jeho křtu není, resp. jej v nich nenacházíme. Podle informace v knize svatebních konsensů, jistě ne zcela přesné, mělo 264 V kancionálu, na listu se seznamem z roku 1779, byla jména nových členů postupně připisovaná v dalších letech. Samuelovo jméno se nachází hned za počátečním seznamem na konci prvního sloupce. 265 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21 (nefoliováno).

110


být Vojtěchovi v roce 1767 29 let. To by znamenalo, že se narodil v roce 1738, případně o rok dříve nebo později. Jeho matka Žofie mezitím, jak dokládají matriční zápisy, povila v listopadu 1736 chlapce Josefa Mikuláše a pak až v říjnu 1741 dceru Barboru.267 Absenci matričního záznamu křtu Vojtěcha by snad bylo možné odůvodnit časovým rozhraním dvou po sobě jdoucích matrik, první končící rokem 1738 a druhé začínající rokem 1739.268 Nelze zcela vyloučit, že by se Vojtěch narodil zrovna v době, kdy byla dopsána jedna matrika a zakládána druhá, a nedopatřením či opomenutím probošta by nebyl jeho křest poznamenán ani do jedné z nich. Takové vysvětlení je však příliš hypotetické a málo pravděpodobné. Prvním spolehlivým životním datem je tak až Vojtěchův sňatek dne 27. ledna 1767 s Terezií, dcerou zesnulého měšťana Františka Hocha;269 shodné datum nacházíme i na straně 23 rodinných Pamětí [viz edice s. ???]. Obřadu nutně předcházelo vrchnostenské povolení, vydané dne 10. ledna 1767.270 Ještě předtím, dne 6. prosince 1766, se švec Vojtěch Jílek stal plnoprávným roudnickým měšťanem.271 Případnou pochybnost o původu Vojtěcha staršího, vyvěrající z nejistoty o jeho narození, explicite vyvrací výše dotčený matriční záznam o jeho sňatku, v němž stojí, že byl oddán Adalbert, syn zemřelého Adama Jílka. Adam Jílek skonal necelých sedm let před Vojtěchovou svatbou (pohřeb 28. února 1760).272 Svatby se dožila pouze jeho matka Žofie, která ale již půl roku nato zemřela (pohřeb 21. června 1767).273 Mladí manželé Vojtěch a Terezie Jílkovi tak záhy po svatbě zůstali bez třech svých rodičů a jejich budoucí potomci bez prarodičů. Terezie Hochová, matka Vojtěchovy manželky, byla v té době naživu. První dítě, děvčátko, se Jílkovým narodilo krátce před Vánocemi roku 1767 a při křtu dne 23. prosince dostalo jméno Viktorie (zemřela ve 14 měsících, pohřbena 8. 3. 1769); potom přicházeli na svět již jen samí chlapci: 14. dubna 1769 Vojtěch Karel (tj. Vojtěch mladší), 5. ledna 1771 Josef (zemřel ve 13 měsících, pochován 6. 2. 1772), 13. prosince 1773 František Xaver (dožil se jen 3 měsíců a 14 dní, pohřben 14. 3. 1773) a 4. ledna 1774 Jan Křtitel.274 V Pamětech Jílků na straně 24 jsou zachycena narození pouze dvou přeživších chlapců – Vojtěcha Karla a Jana Křtitele [viz edice s. ???]. U Jana tu spatřujeme jiné denní datum narození – 3. ledna – oproti matrice, v níž je jako den narození i křtu poznamenán až 4. leden. Rozdíl jednoho dne není podstatný (jen nás utvrzuje v opatrnosti vůči matričním datacím), tážeme se však, kdy si sem Vojtěch Jílek starší narození obou svých odrostlých a možná již dospělých synů poznamenal – pokud si je skutečně poznamenal on sám (?). Narážíme 266 Vs Rce, inv. č. 82 – Kniha svatebních konsensů, 1764–1774, zápis s datem 10. 1. 1767. 267 Křest Josefa Mikuláše Jílka dne 23. 11. 1736 se nachází v matrice L 134/5, fol. 187r; křest Barborky dne 23. 10. 1741 v matrice L 134/6, fol. 24r. 268 L 134/5 – matrika n. o. z., 1710–1738; L 134/6 – matrika n. o. z., 1739–1753. 269 L 134/10, fol. 6v. 270 Viz pozn. č. 266. 271 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21. 272 L 134/7, bez čísla fol. 273 L 134/11, fol. 15v. 274 Všechny křty (a narození) se objevují v matrice L 134/8. Viktorie – pag. 94 (pohřeb v matrice L 134/11, fol. 27v); Vojtěch Karel – pag. 143; Josef – pag. 203 (L 134/11, fol. 12r); František Xaver – pag 228 (L 134/11, fol. 18v); Jan Křtitel – pag. 242.


111

tu na problém autorské identifi kace rukopisů Pamětí a časového určení vzniku rodinných zápisů na jejich konci. Řešení, resp. rozklad tohoto problému patří na jiné místo knihy; tady se sluší pouze dopovědět, přesněji vymezit nadnesenou otázku. Časová mez a quae obou záznamů (pořízených nejspíš najednou) by se dala vložit někam do poloviny osmdesátých let, kdy oběma chlapcům bylo deset a více let a blížili se dospělosti. Vojtěch starší a Terezie Jílkovi po narození Jana 3. ledna 1774 již žádné další děti neměli. V prvních sedmi letech manželství se jim narodilo 5 dětí, ale pouze 2 z nich se dožily dospělosti. Vojtěch Jílek starší (* asi 1738) m. 27. 1. 1767 Terezie Hochová (* asi 1747) Viktorie ( 23. 12. 1767 – † 8. 3. 1769) Vojtěch Karel (* 14. 4. 1769) Josef ( 5. 1. 1771 – † 6. 2. 1772) František Xaver (* 13. 12. /  14. 12. 1773 – † 14. 3. 1773) Jan Křtitel (* 3. 1. /  4. 1. 1774) U křtů posledních dvou synů je v matrice poznamenáno i číslo domu, ve kterém se narodili, a sice čp. 116. Pravděpodobně se jednalo o nevelký dům v Roudnici na Rvačově, jenž Vojtěch Jílek dostal v roce 1771 od své tchyně Terezie Hochové a v němž si ona vymínila část na bydlení pro sebe. Zápis převodu v městské knize nese datum 23. července 1771.275 O osm let později Vojtěch Jílek s manželkou Terezií domek „na Rvačově vedle uličky jdouc po stupních k městské věži z jedné a panský zahrady strany druhé“ prodali i s přiléhající malou zahrádkou měšťanu Kašparu Školovi za 220 zlatých. Prodej byl zapsán do téže městské knihy ke dni 30. dubna 1779.276 Vzápětí si manželé Jílkovi koupili od Vojtěcha Baumgartnera dům na Koňském trhu se stájemi a zahrádkou za 700 zlatých, z nichž na místě prodávajícímu složili 270 zlatých a zbytek se zavázali postupně splácet (100 zl. do konce roku 1779, 50 zl. do konce roku 1780 a tak dále až do úplného doplacení ceny). Kupní smlouva byla k městským knihám předložena 26. května 1779.277 V tomto novém a jistě větším domě na Koňském trhu (dnes Husově náměstí) pak Vojtěch Jílek s manželkou Terezií bydleli až do poloviny poslední dekády 18. století. Vojtěch Jílek mladší se oženil, jak se dočítáme v Pamětech na straně 24 [viz edice s. ???], 29. června 1790 s Marií Annou, pozůstalou dcerou po Janu Stupkovi z Bohušovic nad Ohří. Je to poprvé v našem vypravování o roudnických písmácích a jejich rodinách, kdy nevěsta prokazatelně pocházela z jiné lokality, navíc mimo lobkovické dominium. K Vojtěchově ženitbě v červnu 1790 však vedla klopotná cesta – předcházelo jí dvojí namlouvání a vyjednávání. Dovídáme se o tom z knihy vrchnostenských svateb275 AM Rce, inv. č. 23, sign. I B 27, fol. 135v–136r. 276 Tamtéž, fol. 305v–306r. 277 Tamtéž, fol. 306v–307v.

112


ních konsensů. Nejprve 1. května 1790 vyšel ze zámecké kanceláře souhlas k sňatku ševce Adalberta Jílka, 26 let starého [sic!] bytem v Roudnici, s osmnáctiletou Annou Weissovou z roudnického předměstí Bezděkova. Oba byli svobodní; souhlas byl opřen o svatební smlouvu, uzavřenou mezi snoubenci, resp. mezi rodiči a vtělenou do městské knihy svatebních smluv.278 Za necelý půldruhý měsíc, dne 12. 6. 1790, vydala zámecká kancelář další milostivé svolení pro ševce Adalberta Jílka z Roudnice. Podle něj si mohl vzít Magdalenu Stupkovou, 20 let starou bydlištěm v Bohušovicích (oba byli svobodní, Vojtěchovi bylo počítáno 24 let [sic!]). Výměna snoubenky a tím i anulace svatební smlouvy včetně vrchnostenského povolení z 1. května byly, jak stojí v poznámce zápisu druhého konsensu, ujednány na roudnickém magistrátu.279 Co se však stalo, že náhle sešlo z Vojtěchovy svatby s Annou Weissovou a během několika týdnů byl domluven nový sňatek s Marií Annou (nikoli Magdalenou!) Stupkovou z Bohušovic nad Ohří? Změnu nejspíš přivodila buď nějaká rozepře mezi smluvními stranami, nebo nějaká nečekaná překážka, případně svévolné odstoupení jednoho ze snoubenců. Víme jen, že k ukončení předmanželského vztahu nedošlo kvůli nenadálému úmrtí Anny Weissové po 1. květnu 1790.280 Anna Weissová (Waissová) byla dcerou zesnulého Josefa Waisse, po němž v roce 1785 převzal tzv. podružskou chaloupku na Bezděkově čp. 41, notně poškozenou povodní v roce 1784, nejmladší syn Václav, bratr Anny a dvou dalších sourozenců.281 Jak vidno, Anna pocházela z poměrně nuzné podružské rodiny na roudnickém předměstí, jejíž věnný podíl byl v roce 1785 klasifi kován jako kousek pole po otci do 10 strychů výsevku. Jestli Annin původ a nízké věno byly nakonec příčinou zrušení závazku, nevíme. Nikde nenacházíme informace, jež by nám umožnily rozplést tento uzlík dat – tj. uzavření svatební smlouvy (někdy před 1. 5.), udělení panského svolení k svatbě (1. 5.), ujednání na magistrátu (před 12. 6.), nové panské svolení s jinou snoubenkou (12. 6.) a svatba (29. 6. 1790). Další zvláštností z počátků samostatného života Vojtěcha Jílka mladšího je absence zápisu v knize novoměšťanů. Ani před svatbou, ani po svatbě nepřijal tzv. městské právo, a nestal se tak plnoprávným roudnickým sousedem.282 Domníváme se, že tzv. městské právo nebylo Vojtěchovi mladšímu uděleno proto, že o ně nepožádal, jelikož nemusel. Po vydání prvního dílu občanského zákoníku v listopadu 1786 ztratilo měšťanství (sousedství) svůj dávný právní charakter. Roudničtí měšťané se de iure stali rakouskými

278 Vs Rce, inv. č. 83 – Kniha svatebních konsensů, 1789–1803, zápis k datu 1. 5. 1790. Městská kniha svatebních smluv z té doby se nedochovala; nejstarší kniha tohoto druhu v roudnickém městském archivu počíná rokem 1798. 279 Vs Rce, inv. č. 83, zápis k datu 12. 6. 1790. 280 V roudnické matrice zemřelých L 134/11, zahrnující mimo jiné i předměstí Bezděkov, se Annino úmrtí, resp. pohřeb po 1. 5. 1790 neobjevuje. 281 Vs Rce, inv. č. 175 – Pozemková kniha Bezděkova, 1781–1884, fol. 23v–24r. V knize se nacházejí ještě jiné zápisy k nemovitostem Václava Waisse (a jiných mužů téhož příjmení), ale z žádného není naprosto zřejmé, jaký byl další osud jeho sestry Anny. 282 AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21 – Kniha nových měšťanů, 1669–1794 (1800).


113

283

státními občany. Reálně asi tato proměna neměla vliv na kolektivní identifi kaci a sociální myšlení měšťanů, ovšem rituál udělování tzv. městského práva a skládání přísahy věrnosti přestával mít pro obyvatelstvo města smysl. Občanské právo, upravující mimo jiné i manželské, příbuzenské a sirotčí poměry, jednoduše dopadalo na veškeré obyvatelstvo země (zemí), jemuž bylo určeno.284 Odraz této změny nacházíme v knize nových měšťanů. Od roku 1790 v ní začínají převažovat příjmy lidí pocházejících a přicházejících do města odjinud (např. z předměstí Bezděkova, z městečka Hoštky, ale i z cizích panství a měst); po roce 1792 (kromě dvou výjimek z roku 1794 a 1800) veškeré přístupy docela ustávají.285 Třetí a největší zvláštností – a jak se později ukázalo, osudovou – byla bezdětnost manželů Vojtěcha a Mariany Jílkových. V roudnické křestní matrice za léta 1783–1813 jsme nenašli ani jediného jejich potomka.286 V Pamětech se také žádný nenachází. Je v nich pouze na straně 24 [viz edice s. ???] záznam o úmrtí Marie Anny 20. února 1824 a o druhém sňatku téměř jednašedesátiletého Vojtěcha s Annou Ausprunkovou dne 5. února 1828. Ani z tohoto manželství nevzešlo žádné potomstvo. Zdá se tak, že Vojtěch Jílek mladší nemohl mít děti – že byl neplodný; jistotu však nemáme. Nenaplněná manželství Vojtěcha nejprve s Marianou a potom s Annou je nutné vztáhnout na širší rodinu Jílků v Roudnici, abychom lépe porozuměli důsledkům. V roce, kdy se Vojtěch mladší poprvé ženil (1790), žili v Roudnici tito mužští členové rodu: Josef Jílek (* 1736), Vojtěch Jílek starší (* asi 1738), Vojtěch Jílek mladší (* 14. 4. 1769), Jan Jílek (* 3. 1. 1774) a František Matyáš (* 19. 2. 1783). Josef byl starším bratrem Vojtěcha (oba synové Adama), v roce 1772 se oženil s Annou Vejlupkovou a měl s ní sedm dětí (v rozmezí let 1773 až 1785).287 V roce 1790 z nich byly naživu pouze dvě dcery (Anna a Barbora) a syn František Matyáš. Posuneme-li se v čase do roku 1802, kdy zemřel Josef, najdeme ve městě tři dospělé Jílky, Vojtěcha staršího, Vojtěcha mladšího a Jana. O Františkovi Matyášovi nemáme zpráv; pokud žil, bylo by mu 19 let a nebyl by ještě dospělý (plnoletý).288 Po úmrtí Vojtěcha staršího 7. února 1811, špitálníka (!), 283 Podle I. dílu Všeobecného občanského zákoníku, vyhlášeného 1. 11. 1786 (s platností od 1. 1. 1787), části 2. (nazvané: Von den Rechten der Unterthanen überhaupt), § 3, byli všichni lidé, kteří žili v dědičných zemích pod zeměpanskou mocí, považováni za obyvatele a poddané a měli užívat – bez rozdílu, kdo je poddaný a kdo obyvatel – všeobecné platné právo. Srov. též §§ 27, 28 a následující Všeobecného občanského zákoníků (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch) z roku 1811. Základní informace o zákoníku je obsažena v kompendiu: Karel MALÝ a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 1997, s. 166–167; v širším kontextu (s odkazy na další literaturu): P. BĚLINA – J. KA ŠE – J. P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, s. 216nn. 284 „Die bürgerlichen Gesetze verbinden alle Staatsbürger der Länder, für welche sie kund gemacht worden sind. …“ Všeobecný občanský zákoník (1811), § 4. 285 Srov. AM Rce, inv. č. 5, sign. I B 21. V knize ještě zbývalo místo na další zápisy, navíc oba pozdější z roku 1794 a 1800 bezprostředně následují za posledním zápisem z prosince roku 1792. 286 L 134/9. 287 Sňatek Josefa Jílka s Annou, vdovou po Františku Vejlupkovi, dne 3. 8. 1772 je zapsán v matrice L 134/10, fol. 37r. Jejich potomstvo: Josef *13. 8. 1773 (L 134/8, pag. 235) – †18. 8. 1773 (L 134/11, fol. 19v); Františka *18. 9. 1774 (L 134/8, pag. 254) – †1. 7. 1775 (L 134/11, fol. 24v); Jan *24. 5. 1776 (L 134/8, pag. 284) – †3. 1. 1785 (L 134/11, fol. 127v); Anna Ludmila *16. 7. 1778 (L 134/8, pag. 358); Barbora Ludmila* 19. 9. 1780 (L 134/8, pag. 429); František Matyáš *19. 2. 1783 (L 134/8, pag. 504); Lidmila *24. 7. 1785 (L 134/9, fol. 25r) – †11. 2. 1787 (L 134/11, fol. 135v). 288 Josef Jílek byl pochován 27. 3. 1802 (L 134/16, fol. 60v), jeho manželka Anna již 17. 9. 1791 (L 134/11, fol. 155r).

114


zůstával v Roudnici jen Vojtěch Jílek mladší. Jeho bratr Jan nejspíš někdy po roce 1804 z města odešel, protože se jeho jméno nenachází ani v pramenech městské provenience, ani v roudnických matrikách oddaných a zemřelých; stejně jako jméno Vojtěchova bratrance Františka Matyáše.289 Vojtěch zbyl z celé rodiny (rodu) ve městě sám se svou manželkou Marií Annou, rozenou Stupkovou, († 20. 2. 1824) a po čtyřletém vdovectví s druhou manželkou Annou, rozenou Ausprunkovou, z městečka Kolince na Sušicku (svatba 5. 2. 1828). Datum úmrtí první manželky i druhého sňatku Vojtěcha spatřujeme v závěru Letopisných pamětí na straně 24 [viz edice s. ???].290 Záznamem o svatbě v roce 1828 vlastní Jílkovský rukopis končí; o devět a půl roku později se uzavřela i historie tohoto měšťanského rodu v Roudnici nad Labem. Osmašedesátiletý Vojtěch Jílek zemřel, resp. byl pochován dne 16. srpna 1837.291 Všichni měšťané Jílkové bývali mistři obuvníci a členy roudnického cechu tzv. novoševcovského.292 V polovině 18. století do něj patřilo 38 městských a 19 venkovských mistrů.293 Vojtěch Jílek starší se nepochybně vyučil u svého otce Adama (v domě děda Karla) a možná strávil nějaký čas na tovaryšském vandru; nevíme to jistě. První informací o profesním postupu Vojtěcha je až záznam o jeho přijetí za mistra dne 10. ledna 1765.294 V dalších letech a desetiletích se v hierarchii početného cechu vypracoval až na prvního staršího cechmistra. V této pozici jej nacházíme v listu z roku 1785, adresovaném roudnickému vrchnímu správci Herdiborskému. 295 V něm Vojtěch Jílek jako přední starší cechmistr a spolu s ním Jiří Havelka, druhý starší, žádali vrchního o zakročení proti nedbalým spolumistrům z Lužce a Vodochod. Ti nejenže několik let nenavštěvovali pravidelná kvartální shromáždění, ale ani neodváděli poplatky do cechovní pokladnice. Herdiborský žádost vyřídil dne 13. prosince 1785 tzv. dorzálním dekretem (rozhodnutím na zadní straně listu), aby cechmistři ještě jednou po dobrém vyzvali lužecké a vodochodské mistry, jinak že je mohou nechat obeslat právním poslem a přinutit k příjezdu do Roudnice. Na tomto případu je patrné, kam až sahala pravomoc Vojtěcha 289 Jména Jan Jílek a František M. Jílek se nenacházejí ani v městské knize svatebních smluv z let 1798–1832 (AM Rce, inv. č. 47), ani v evidenční knize měšťanů od roku 1830 (AM Rce, inv. č. 6, sign. I B 37) a ani v městských knihách trhů a smluv po roce 1794. Jejich jména se nevyskytují ani v indexu roudnických matrik zemřelých za léta 1784–1864 (L 134/E). 290 Vrchnostenské povolení ke sňatku Vojtěcha Jílka ml. s Annou Ausprunkovou bylo uděleno 26. 1. 1828. Vs Rce, inv. č. 86 – Povolení sňatků a řemesel, 1818–1828, rok 1828, položka 18. 291 L 134/18, fol. 31. 292 Název cechu signalizuje, že se jeho členové mohli zabývat pouze šitím nových bot, nikoli jejich opravami či přešíváním. 293 Soupis roudnického měšťanstva a cechů ze 4. 9. 1753 – LRRA , sign. N 17/7, fol. 4v. Karel Jílek byl tehdy druhým ze čtyř starších cechmistrů, jeho syn Adam na 24. místě celého pořádku a na prvním mezi neusedlými měšťany. Adam nepochybně se svou rodinou žil a pracoval v otcově domě (viz s. 16 před odkazem na poznámku č. 100). 294 „Léta Páně 1765, dne 10. January, přistoupil Vojtěch Jílek za jednoho spolumistra.“ SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, Cech ševců Roudnice n. L., Kniha č. 1 (mistrovská). Stojí za povšimnutí, že zápis postrádá údaje o inspektorovi a o placení příjemného. U ostatních okolních zápisů v knize ze šedesátých let je to stejné. 295 Cech ševců Roudnice n. L., aktový materiál. List byl napsán jednou rukou včetně „podpisů“ obou předáků, pravděpodobně rukou nám neznámého cechovního písaře. Rukopis listu se neshoduje s žádným z rukopisů v Jílkovských letopisných Pamětech.


115

Jílka staršího a kde končila. Byl nejvyšším představeným všech ševcovských mistrů na panství, sdružených v roudnickém cechu, leč o zákrok proti neposlušným členům musel žádat vrchnost, zde konkrétně vrchního správce. Prvorozený syn cechmistra Jílka, Vojtěch mladší, byl mistrován 21. prosince 1789.296 Zajímavé na jeho příjmu jsou „nízký“ věk (Vojtěchova neplnoletost) a nepoznamenání tovaryšského vandru uchazeče v zápisu.297 Vzhledem k věku, ve kterém Vojtěch dosáhl mistrovství, by musel svůj tříletý vandr zahájit nejpozději v sedmnácti a předcházející učení u otce přibližně ve třinácti letech (cca 1782). Navíc, jak známo, platila tehdy povinná školní docházka (dle všeobecného školního řádu Marie Terezie z 6. prosince 1774) a triviální školy navštěvovaly, resp. měly navštěvovat „všechny“ děti od šesti do dvanácti let.298 Vojtěch Jílek mohl vše dobře zvládnout mezi svým šestým a dvacátým rokem (v letech 1775 až 1789). Jedno by navazovalo na druhé a došlo by i na třetí etapu, tedy na jeho tovaryšský vandr, pokud jej byl nucen absolvovat. Vojtěchův o pět let mladší bratr Jan byl mistrován až v roce 1802, v necelých devětadvaceti letech. Janovo přijetí se konalo obvyklým způsobem, ovšem bez účasti cechovního inspektora nebo komisaře, 12. září 1802.299 Napadá nás, že se Jan asi mohl stát mistrem až po smrti strýce Josefa (v březnu téhož roku); jinými slovy, že se jím mohl stát až po uvolnění jednoho mistrovského místa v cechu. Je však otázkou, byl-li počet roudnických ševcovských mistrů limitován a uchazeči museli čekat až někdo z mistrů zemře nebo se odstěhuje (případně zanechá řemesla, resp. pro nemoc či stáří odejde do špitálu), anebo byl tehdy přijímán každý tovaryšský kandidát, jenž splňoval podmínky a předstoupil se svou žádostí před cechovní shromáždění. Město Roudnice nad Labem a s ním i celé stejnojmenné panství poznamenaly v poslední čtvrtině 18. století převratné správní i nominální změny. Jejich odraz nacházíme místy v Pamětech Brodských a zastřeně i v několika záznamech (o knížeti a jeho rodině) v Letopisech Jílků. V prvním i druhém rukopisu však tyto změny nejsou explicite po296 „Léta Páně 1789, 21. Decembris, dožádal se p. Vojtěch Jílek v přítomnosti vz. p. inspektorů a celého počestného cechu, snažně žádajíc, bychom jej spolu za jednoho mistra přijali; nemohouce jeho slušné žádosti oslyšeti, tak sme ho spolu za jednoho mistra přijali. Povinnost jeho do matky pokladnice … 6 zl. 15 kr. Na to ihned složil 3 zl. / 1791 dal … 1 zl. / 1792 … 30 kr. / 1793 … 30 kr. / 1794 … 30 kr. / 1795 … 30 kr. / Rest Ø.“ Podle těchto splátek zůstal Vojtěch dlužen 15 kr., jež mu byly asi odpuštěny (?). Cech ševců, Kniha č. 1 (mistrovská). 297 Podle § 21 první části všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 byly osoby do sedmi let věku považovány za děti, do čtrnácti let za nezletilé a do čtyřiadvaceti let za neplnoleté. Hranice plnoletosti od dovršení 24. roku věku byla stanovena již patentem Marie Terezie ze dne 12. dubna 1753. Viz K. KULÍŘOVÁ – R. SAN DER, Patenty, s. 140 (č. 1456). 298 Josef HANZAL, Rozvoj nižšího školství v Čechách na konci 18. století, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 7/1, 1966, s. 93–117; M. KRÁLÍKOVÁ – J. NEČESANÝ – V. SPĚVÁČEK, Nástin vývoje všeobecného vzdělávání v českých zemích, Praha 1977, s. 26–27; promyšleněji a v širších souvislostech: P. BĚLINA – J. KA ŠE – J. P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, s. 259–263, naposledy tematický konferenční sborník: Mezinárodní konference: Všeobecné vzdělávání pro všechny. International Conference: Public Education For All, Praha 2004. 299 „Jan Jílek z Roudnice: Dne 12. Septembris 1802. roku předstoupil Jan Jílek a žádal, by mohl za mistra přijmut bejti, načež pá[ni] mistři svolili a jej do této knihy zapsati nechali. Povinnost jeho jest do pokladnice 6 zl. 15 kr. / Na to složil … 3 zl. / 3. Octobris 1802 … 1 zl. / 1804 … 30 kr. // 4 zl. 30 kr. + 1 zl. 45 kr. = 6 zl. 15 kr. / Rest Ø.“ Ze závěrečného součtu není zřejmé, jak a zda vůbec byl uhrazen nedoplatek 1 zl. 45 kr. Cech ševců, Kniha č. 1 (mistrovská).

Plán města Roudnice nad Labem před r. 1840 (rekonstrukce).

Legenda k rekonstruovanému plánu města Roudnice n. L. (před r. 1840) Městské části a předměstí: A – Hasa; B – Staré město; C – Rvačov; D – Koňský trh; E – Nové město; F – Bezděkov. Objekty a místa: 1 – zámek; 2. – kapucínský klášter; 3 – pivovar; 4 – kostel Panny Marie Loretánské (dříve sv. Václava); 5 – radnice; 6 – sloup sv. Vavřince; 7 – kaple sv. Josefa a městský špitál; 8 – kaple sv. Viléma Akvitánského; 9 – kostel Narození Panny Marie a fara (dříve augustiniánský klášter); 10 – mlýn; 11 – synagoga; 12 – vyústění starého mostu; 13 – přívoz; 14 – zvonice; 15 – městská věž (Hláska).


117

znamenány, akcentovány a datovány, proto bude prospěšné je tu v krátkosti představit. Bez jejich poznání, resp. zpřehlednění by nám unikala podstata tehdejšího uspořádání a řízení města a panství (světa autorů) a nebyly by nám dobře srozumitelné některé pamětní záznamy. Je nutné začít rokem 1776, kdy bylo z rozhodnutí císařovny Marie Terezie celé lobkovické dominium (nejen roudnické panství) předáno do administrace Augustu Antonínu Josefovi knížeti z Lobkovic, bratranci knížete Ferdinanda Filipa z mělnické sekundogenitury. 300 Od 14. září 1776 podléhala správa veškerého jmění roudnické primogenitury rozhodovací a kontrolní pravomoci mělnického (alias hořínského) knížete. 301 Odstavení Ferdinanda Filipa z Lobkovic od „vládnutí“ mělo, zdá se, dvě závažné příčiny. Jeho majorátní i nevázaný majetek (fideikomisní i alodní statky) byl obrovsky zadlužen, bezmála na pokraji bankrotu, a on nebyl schopen a snad ani ochoten reorganizovat jeho správu a postupně jej očišťovat. August Antonín z Lobkovic, který se krátce předtím vrátil z Madridu, kde v letech 1772–1776 působil jako stálý císařský vyslanec, zahájil okamžitě po svém ustanovení administrátorem kroky k nápravě. Nejprve 14. září 1776 vydal oběžník všem hospodářským úředníkům na českých panstvích Ferdinanda Filipa, v němž jim oznámil své ustanovení a představil jim svého pobočníka, dvorního radu Jana Pavla Hoyera. 302 Krátce poté kníže August Antonín přijal do svých služeb a instruoval vídeňského komerčního radu a dvorního agenta Müllera k řízení fi nančních transakcí vůči věřitelům a k výplatám apanáže odstavenému knížeti Ferdinandu Filipovi a jeho manželce. 303 V listopadu 1776 poslal kníže August Antonín roudnickému vrchnímu úředníkovi list, jímž mu odpovídal na jeho zprávy a oznamoval, že po návštěvě komisaře z krajského úřadu a jeho prohlídce panství již do Roudnice ohlášená dvorská komise nepřijede. 304 Zahájení nucené administrace lobkovického dominia a její průběh v dalších dlouhých letech je nesmírně zajímavé, ale též komplikované téma, jehož zpracování by si vyžádalo nemálo času a námahy. Myslíme si, že i tehdejším roudnickým měšťanům byla jasná jen samotná podstata problému, a sice že královnin zásah a angažmá mělnického knížete měly za cíl odvrátit hrozící úpadek a udržet majetek v držbě lobkovické primogenitury. Jestli též věděli, že k tomu bylo ze státních fi nancí vykázáno

300 August Antonín Josef z Lobkovic (*21. 9. 1729 – †28. 1. 1803) byl synem Jiřího Kristiána z Lobkovic (1686–1755). S. KA SÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové, s. 174. 301 Panovnický výnos (dekret) o ustavení administrace se v Rodinném archivu roudnických Lobkoviců nenachází, a to ani v opisu nebo zemskodeskovém extraktu. Datum, od kterého se administrace počítala, 14. 9. 1776, se ve fondech roudnických Lobkoviců objevuje jen na několika spisech v účetním archivu – LRÚA, inv. č. 264 (= Spisy poručenské administrace po Ferdinandu Filipovi, 1734–1797). 302 Všechny zprávy měli lobkovičtí panští úředníci zasílat knížeti Augustovi a od něj očekávat rozhodnutí. Dvorní rada Hoyer měl provést šetření stavu majetku a navrhnout plán řešení. Podrobněji v konceptu cirkuláře, uloženého v Rodinném archivu mělnických Lobkoviců, v písemné pozůstalosti Augusta A. Josefa knížete z Lobkovic, oddíle administrace statků Ferdinanda Filipa z L. LMRA , bez sign. (bez inv. č.), karton 26, fasc. 25. 303 Tamtéž. Instrukce byla vydána ve Vídni dne 4. 11. 1776. Ve fasciklu se nachází například specifi kace všech dluhů, jejichž uhrazení měl rada Müller ve Vídni zajistit, nesoucí datum 5. 11. 1776. Celková suma byla vyčíslena na 143 073 zl. 53 ¼ kr. 304 Opis listu Augusta Antonína z Lobkovic, vydaného v Hoříně v listopadu 1776 (bez denního data), s presentatem 24. 11. 1776 se nachází v knize vrchnostenských dekretů roudnického panství z let 1776–1778. Vs Rce, inv. č. 49, pag. 2–4.

118


200 000 zl. (vypůjčených zčásti z fondu zrušeného jezuitského řádu, zčásti z dvorské komory), se můžeme jen dohadovat. 305 Velkou neznámou je pro nás osoba Ferdinanda Filipa knížete z Lobkovic a jeho obraz ve společnosti císařského dvora, české šlechtické obce i (z našeho pohledu především) obyvatel měst, městeček a vsí na lobkovických panstvích. Jak jej znali a co si o něm mysleli zámečtí úředníci a písaři, roudničtí měšťané a venkovští poddaní? Nějaké mínění, nějakou představu o něm měli jistě všichni dospělí ve městě včetně školní mládeže, řemeslnických učedníků a tovaryšů. Většina z nich se ale s knížetem nikdy osobně nesetkala, mohla jej nanejvýš vídávat během jeho nečetných krátkých pobytů na roudnickém zámku. Osobní názor každého jedince vznikal na základě lokálního veřejného mínění, vytvářeného úřednictvem a duchovenstvem, a informací (vzácně snad i dezinformací) vynášených a prosakujících z prostředí knížecího dvora a domácnosti. Ostatně dnes jsme na tom vůči politikům a celebritám stejně, ba hůře, rozdíl je v množství, rychlosti a dostupnosti distribuovaných, resp. konzumovaných obrazů a zpráv. Je tedy nasnadě – s ohledem na výše nadnesenou otázku – že „osobní“ názor kohokoli z měšťanů na vrchnost je v písemných pramenech až na výjimky nepostižitelný; jinými slovy, cokoli si prostý člověk o knížeti a jeho rodině myslel, nesvěřoval to papíru. Pokud se úředníci, kněží, řeholníci a výjimečně i měšťané přeci jen jali psát o svém pánu a patronu, tak obvykle s úmyslem sestavit více či méně podrobnou osobní či rodovou historii, složit oslavnou báseň, zformulovat díkuvzdání, dedikaci, gratulaci apod. Oficiální obrazy formovaly (a dosud formují) mínění obyčejného člověka. 306 Jeden takový oficiální obraz Ferdinanda Filipa z Lobkovic nacházíme v Pamětní knize Jana Nepomuka Křivánka, z níž jsme již čerpali v předchozím oddílu:307 Po tom, co se v roce 1752 vrátil do Čech, zůstával dlouho svobodný, až se konečně roku 1769 prostřednictvím zástupce oženil v Turíně s Gabrielou Marií, dcerou Ludvíka Viktora vévody Savojského z Carignanu. Tváří v tvář byli novomanžele oddáni ve Vídni dne 10. 7. 1769 bratrancem knížete, salzburským kanovníkem Ferdinandem z Lobkovic. 308 Nová kněžna byla dobře přijata u císařského dvora a poctěna místem u stolu (honeurs de tabouret). … Dále Křivánek vyzdvihuje fi nanční podporu knížete Ferdinanda Filipa při opravách a přestavbách kostela v Malšicích na panství Želeč (1747–1749) a kaple v Zaječicích u Bečova (1767–1768) na panství Bílina 305 O státní půjčce 200 000 zl., o podmínkách a postupech zahájení administrace se lze dočíst v korespondenci Augusta Antonína J. z Lobkovic s královnou, nejvyšším soudním dvorem, dvorskou komorou a kanceláří z let 1776–1778, ve spisech k administraci tamtéž: LMRA , bez sign. (bez inv. č.), karton 26, fasc. 27. Mnoho důležitých dokumentů k počátkům administrace se nachází v dalších fasciklech téhož písemného souboru, ve fasc. 26, 28, 29. Zvlášť cenná je korespondence knížete Augusta Antonína s dvorním radou Hoyerem z prvních měsíců trvání administrace (= fasc. 29). Vedle toho by se jistě našla řada písemností k tématu v centrálních archivech ve Vídni i v Praze. 306 Problematice pozitivních obrazů panovníka a jeho rodiny, okrajově i vrchnosti, vůči poddanským vrstvám v Českém království věnoval u nás pozornost zatím jen J. Mikulec, zvláště v článku: Jiří MIKULEC, Lidový (naivní) monarchismus v barokních Čechách a jeho zdroje, in: O. FEJTOVÁ – V. LEDVINKA – J. PEŠEK – V. VL NAS (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie, 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001, Praha 2004, s. 363–375 (autorova teze o analogii vrchnostenského a panovnického „zobrazování“ se nachází na s. 373). 307 LRRA , sign. N 12/6, fol. 25–27. 308 Ferdinand (*18. 12. 1726 – †29. 1. 1795) byl starším bratrem mělnického knížete Augusta Antonína Josefa z Lobkovic. S. KA SÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové, s. 174.


119

a vzápětí svou historii uzavírá vylíčením vrcholné chvíle knížecí rodiny, narození syna a dědice. Provedl to jednoduše a obezřetně. Odvolal se na veřejnou (nejspíš novinovou) zprávu a tu následně opsal: Vídeň, 14. prosince 1772: Dne 7. tohoto měsíce byli nejjasnější kníže Ferdinand Filip vévoda Zaháňský, Svaté Římské říše kníže a vladař domu Lobkovického … a jeho knížecí choť, nejjasnější kněžna Marie Gabriela vévodkyně Zaháňská, kněžna z Lobkovic, rozená princezna Savojská z Carignanu, obdařeni potomkem, zdravým princem, narozeným v noci mezi 9. a 10. hodinou. Druhého dne 8. ve 12 hodin byl novorozený princ pokřtěn v malé císařské dvorní kapli za asistence arcivévody Maxmiliána, zastupujícího Její Královské Veličenstvo a ovdovělou císařovnu Marii Terezii, a za účasti všech ve Vídni přítomných členů císařského domu. Princ dostal jméno František Josef Maxmilián (a dále Ferdinand, Filip, Jan Nepomucký, Antonín, Gabriel, Vincent, Ambrož). 309 Kníže Ferdinand Filip byl asi zvláštní člověk. Žel za současného tristního stavu poznání společnosti lobkovických panství v 18. století, knížecí domácnosti a dvora, patrimoniální a hospodářské správy, můžeme jen rozpačitě přemítat, kdo byl a čím se vymykal (v našich představách) z „normálu“, resp. ideálu jednání a chování aristokrata tereziánské doby. Dosud vyjma několika kunsthistoriků a lobkovických genealogů nikoho z badatelů podstatně nezajímal, nikoho nezaujal. Ničím mimořádným se neproslavil, ničím v očích veřejnosti (stavů i vlastních poddaných) nevynikal. Dnes se nám jeví jako člověk vzdělaný, kulturní, ale poněkud uzavřený a podivínský, jenž neměl ambice prosadit se u císařského dvora nebo v armádě. Trvale sídlil na zámku v Jezeří, který opouštěl jen při cestách do Prahy, do Vídně a na vlastní statky. Oženil se až v pětačtyřiceti letech, zplodil jediného potomka – dědice Františka Josefa Maxmiliána (čímž jakoby splnil „rodovou“ povinnost, aniž by věděl, jestli se syn dožije dospělosti), jako jediný z celé řady lobkovických knížat se nestal rytířem Řádu Zlatého rouna310 a jeho způsob vládnutí přivedl dominium na pokraj konkurzu. K tomu je ovšem nutné dodat, že panoval v neklidných a převratných časech a že jeho odstavení a zřízení administrace předcházela mimo jiné kritická léta neúrod a hladomoru (1771–1772) a též nevolnické povstání v roce 1775. 311 Ferdinand Filip zemřel ve Vídni 11. ledna 1784; jeho tělo bylo do Roudnice převezeno 22. ledna, jak se dočítáme v Letopisných pamětech Jílků na straně 7 [viz edice s. ???], a pochováno 25. ledna 1784. 312 Záhy po smrti knížete byla zřízena poručnická správa. Hlavní poručnicí, jak bylo 309 Křivánkova osobní historie Ferdinanda Filipa, končící narozením jeho prvního a jediného syna, je psána německy, zde je pouze česky parafrázována. LRRA , sign. N 12/6, fol. 26v–27r. Předcházející léta jeho dospívání a cestování až do návratu do Čech v roce 1752 jsme (především za pomocí Křivánkových zápisů) nastínili výše v oddíle o písmácích Brodských a jejich světě. 310 Srov. například seznam tuzemských řádových rytířů do roku 1918 v publikaci: František LOBKOWICZ, Zlaté Rouno v zemích českých, Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a Genealogie XXIV/4, 1991, s. 269–279 (Lobkovicové na s. 274). 311 Podle dostupných dokumentů, vydaných i nevydaných, zůstali poddaní na Roudnicku během povstání klidní a loajální vůči své vrchnosti. Není tedy nutné této revoltě věnovat zvláštní pozornost; spokojíme se s tím, co o ní zachycují Paměti Brodských, konkrétně záznamy Václava Mikuláše na stranách 80, 83, 84. 312 Spisy k úmrtí, transportu a pohřbu Ferdinanda Filipa z Lobkovic, tzv. funerálie, se nacházejí v rodinném archivu – LRRA , sign. G 11/28. Vedle toho se soupis a vyčíslení nákladů na jeho pohřeb objevují v knize dekretů roudnického panství z let 1781 až 1790 – Vs Rce, inv. č. 50, fol. 66. Další dokumenty k pohřbu knížete Ferdinanda Filipa z Lobkovic jsou v aktovém materiálu velkostatku – Vs Rce, inv. č. 638, spis II–4/14.

Tištěné úmrtní oznámení za † Ferdinanda Filipa z Lobkovic z r. 1784.


121

obvyklé, se stala vdova a matka nezletilého prince Marie Gabriela kněžna z Lobkovic, za spoluporučníka byl ustanoven dosavadní administrátor August Antonín Josef kníže z Lobkovic. Správa majetku tak mohla kontinuálně pokračovat pod vedením mělnického příbuzného, k němuž měly nadále směřovat všechny úřední zprávy, hlášení, výkazy, vyúčtování atd. Nově bylo zavedeno jen poručenské účetnictví. 313 František Josef Maxmilián z Lobkovic se svého dědictví ujal až v roce 1797. 314 Roudnické panství se mezitím ocitlo ve správě dlouholetého nájemce a bylo povýšeno, resp. přejmenováno na vévodství. Na sklonku roku 1779 byla uzavřena nájemní smlouva na roudnické panství mezi najímatelem Augustem Antonínem Josefem knížetem z Lobkovic, zastupovaným pokladníkem Janem Schönpflugem z Gamsenbergu, a nájemcem Františkem Herdiborským, vrchním úředníkem panství. Doba nájmu byla smluvena na 12 let (od 1. 1. 1780 do 31. 12. 1791) a pachtovné stanoveno na 30 000 zlatých ročně, splatných čtvrtletně po 7500 zlatých do lobkovické hlavní pokladny v Praze. Herdiborský měl převzít celé panství se všemi součástmi, vyjma lobkovických vinic, zásob vína (a to i z budoucích sklizní), všech lesů a houštin. 315 Vrchnostenská práva zůstala zachována (jinak to ani nebylo možné) knížeti Augustovi. Nechceme tu a nemůžeme dopodrobna rozepisovat a interpretovat všechny podmínky obsáhlé, bezmála třicetibodové smlouvy. Její vznik si vykládáme jako jeden z mnoha kroků administrátora k postupnému oddlužení dominia lobkovické primogenitury. Stabilní roční příjem 30 000 zlatých, děj se co děj, byl zkrátka sázkou na jistotu. Ve skutečnosti musel být vyšší o výnosy z vína a dříví. Povýšení roudnického panství na vévodství rovněž souviselo, byť nepřímo, s ozdravením a oživením ekonomiky lobkovického dominia. Bylo důsledkem prodeje vévodství Zaháň v Pruském Slezsku v roce 1786 Petru Bironovi vévodovi Kurlandskému za 1 milion zlatých. 316 Dne 3. května 1786 vydal císař Josef II. diplom o povýšení roudnického panství na vévodství a o změně titulatury knížat z Lobkovic z vévodů zaháňských na vévody roudnické. 317 Byl o to požádán seniorem rodu Josefem Karlem a jeho brat313 Doklady o ustanovení poručníků a o vedení správy jsou uloženy v rodinném archivu – LRRA , sign. G 14/71–73 a G 15/74–75. Účty poručenské správy se nacházejí v lobkovickém účetním archivu, např. hlavní pokladny v Praze z let 1784 až 1796 – LRÚA, inv. č. 479–497; hlavní pokladny ve Vídni z téhož období – LRÚA, inv. č. 917–930. Dekret ovdovělé kněžny Marie Gabriely ze dne 30. 3. 1784 o zavedení poručnické správy a o jejím vedení Augustem Antonínem Josefem z Lobkovic je zaznamenán v knize dekretů z let 1781 až 1790 – Vs Rce, inv. č. 50, fol. 67. 314 LRRA , sign. G 15/76–77. 315 Originál nájemní smlouvy ze dne 28. 12. 1779 se nachází v rodinném archivu – LRRA , sign. O 5/14; její opis v Pamětní knize roudnického panství z let 1782 až 1800 – LRRA , sign. N 14/9 (3), fol. 14r–20r. 316 Spisy k prodeji Zaháňského vévodství jsou (mimo jiné) uloženy v rodinném archivu – LRRA , sign. L 15/3. Z milionu zlatých zůstalo v čase prodeje po okamžitém zaplacení dluhů váznoucích na Zaháňském vévodství, penzí a jiných nutných výloh 800 000 zl. v hotovosti, jež se měly dle císařské rezoluce z 3. 4. 1786 buď užít k nákupu nějakých panství a statků, nebo obrátit na zaplacení lobkovických dluhů, anebo uložit do nějakého veřejného kapitálového fondu. Tamtéž, fol. 127–128. Vybrána byla třetí varianta – veřejný fond, odkud se posléze splácely dluhy (samozřejmě v součinnosti s lobkovickou poručnickou správou a jejími fi nančními prostředky). Tamtéž, fol. 152–157 a zvláště 198–200. Prodej Zaháně a správa fi nancí z prodejní sumy je složitou problematikou, jež by si vyžadovala zvláštní badatelskou pozornost. 317 Originál diplomu z 3. 5. 1786 – LRRA , sign. G 7/25; kolacionovaný opis diplomu (pořízený 22. 6. 1786) je zařazen ve fasciklu spisů k prodeji Zaháňského vévodství – LRRA , sign. L 15/3, fol. 182–185; prostý opis v Pamětní knize roudnického panství z let 1782 až 1800 – LRRA , sign. N 14/9 (3), fol. 11v–14r. Podrobnosti tu ponecháváme stranou.

122


rem Augustem Antonínem Josefem z Lobkovic, aby žádný kníže z jejich rodu nepozbyl nic z dosavadních prerogativ. … V okamžiku vydání císařova diplomu nastala poněkud zvláštní, až bizarní situace – vévodství roudnické uvnitř Českého království bylo v držení neurozeného nájemce Františka Herdiborského (!). Obyvatelstva města Roudnice se však nejvíce dotkla jiná organizačně-správní proměna. V čase poručnické správy, přesněji trvání nájmu vévodství došlo i na samosprávu jeho městského centra. Podle nařízení císaře Josefa II. z 19. prosince 1785 měly být v českých městech zřízeny tzv. regulované magistráty. 318 Regulace roudnického magistrátu se uskutečnila až na jaře roku 1791, tedy více než pět let od příslušného nařízení a něco málo přes rok od smrti jeho vydavatele. Na přelomu let 1790/1791 krajský úřad inicioval zahájení příprav a poté kníže August Antonín Josef zmocnil roudnického vrchního úředníka F. Herdiborského k zorganizování a provedení instalace nového magistrátu, tedy jeho volby, přísahy a dosazení. Ze zprávy Herdiborského knížeti a jeho dalšího podrobného líčení celé procedury, jež jsou zachyceny v Pamětní knize roudnického panství z let 1782–1800, tu můžeme vypsat jen základní fakta a z nich se pokusit sklenout dějový oblouk této převratné akce. 319 Ráno 28. dubna, krátce po 8. hodině jel Herdiborský společně s dalšími zámeckými úředníky na radnici, tam před shromážděnou městskou obcí pronesl pozdravnou řeč a vyhlásil obsazení nového magistrátu: Ignáce Königa jako purkmistra, Tomáše Kobrtsche (bývalého syndika), Víta Rippa (dřívějšího radního) a Václava Klementa (purkrabího v Nelahozevsi) za tři nové radní. Poté shromáždění odjelo do farního kostela za účelem vyprošení boží pomoci pro nové magistrátní úředníky. Po návratu na radnici přijal vrchní úředník přísahy purkmistra a radních, vyhlásil jejich dosazení a pronesl další řeč před shromážděnými měšťany o úředních povinnostech magistrátu a tří městských reprezentantů – Václava Klementa, Vojtěcha Witmanna a Václava Malíka – a též o povinnostech celé obce vůči magistrátu s krátkým ponaučením. Tím byla instalace dokonána a všichni se opět odebrali do kostela k díkuvzdání a slavnostnímu Te Deum laudamus. 320 Při tom všem jistě nechyběli Jílkové ani Brodští (potomci a příbuzní obou písmá-

318 O zavádění regulovaných magistrátů v českých městech, rozdělených do tří skupin podle velikosti a majetnosti, lze nalézt základní informaci v kompendiu: Z. HLEDÍKOVÁ – J. JANÁK – J. DOBEŠ, Dějiny správy, s. 223–225; v širším kontextu v syntéze: P. BĚLINA – J. KA ŠE – J. P. KUČERA , Velké dějiny, s. 122. Dodejme ještě, že v Roudnici nad Labem byla v roce 1786 provedena pouze volba nového, ovšem již stálého purkmistra. Tehdy byl magistrát složen z purkmistra, primátora, zbývajících 6 radních, 2 obecních starších a 1 rychtáře. Spolu s nimi na radnici působil kancelářský personál, tj. sekretář, registrátor, protokolista, účetní (revident), 3 kancelisté a 2 soudní sluhové. Vs Rce, inv. č. 635, spis II–1/8. 319 LRRA , sign. N 14/9 (3), fol. 24v–31v. Herdiborského zpráva není datována, pouze v textu se objevuje den, kdy byla instalace provedena (28. dubna); rok provedení lze snadno doplnit na základě informace v Herdiborského proslovu k magistrátu, že se tak stalo dle nařízení zesnulého monarchy (Josef II. zemřel 20. 2. 1790), a hlavně z odpovědi knížete Augusta A. z Lobkovic ze dne 24. 5. 1791, též opsané v pamětní knize (fol. 32). Dlužno dodat, že tento sedmnáctistránkový „pamětní zápis“ není jediným zdrojem poznání o zavedení regulovaného magistrátu v Roudnici. Další doklady nacházíme ve fondu Velkostatek Roudnice, inv. č. 635, spis II–1/37, inv. č. 637, spis II–3/5. 320 Účastníci, resp. hosté slavnosti instalace se objevují v nedatovaném seznamu, uloženém ve spisu II–1/37 (Vs Rce, inv. č. 635). Tam je též žádost měšťanského výboru k dosluhujícím městským radním, opatřena 6 podpisy členů (s dodatkem, že se podepisují i za zbývající členy), o dovolení vybrat z městské pokladny peníze k opatření nastávající slavnosti instalace. Žádost nese datum 14. 4. 1791.

123


ků). S určitostí víme, že žádný muž z těchto dvou rodin (rodů) se nestal členem v lednu 1791 zvoleného měšťanského výboru, oprávněného volit magistrát. 321 Bude prospěšné tu ještě v krátkosti předestřít, jak město Roudnice nad Labem tehdy vypadalo co do velikosti a též co do počtu a skladby obyvatelstva apod. V roce 1793 byl – nejspíš z podnětu krajského úřadu – zhotoven podrobný statistický popis roudnického panství (recte vévodství), sestávající z řady tabel, z nichž jsou v tuto chvíli pro nás zajímavé dvě: Tabela č. 20 – Herzogtum Raudnitz: Beschreibung des Populations-Standes im Jahre 1793 a Tabela č. 4 – Herzogtum Raudnitz: Beschreibung deren Schulen. 322 Podle první jmenované tabely bylo město Roudnice nad Labem s předměstím Bezděkov zachyceno následovně: Město Roudnice Počet obyvatel Počet domů 209

Z nich

Mužského Ženského Katolíci Nekatolíci pohlaví pohlaví 1061

1179

1839

–

Židi

Řemeslníci a obchodníci

Zemědělci

401

124

118

Židi

Řemeslníci a obchodníci

Zemědělci

–

14

–

Předměstí Bezděkov Počet obyvatel Počet domů 74

Z nich

Mužského Ženského Katolíci Nekatolíci pohlaví pohlaví 171

193

361

3

Naše poznámka: Ve městě po téměř dvanácti letech od vyhlášení tzv. tolerančního patentu nikdo nepříslušel (nehlásil se) k augsburské nebo helvetské konfesi, proto jsme tento patent a jeho dopady v předcházejícím textu pominuli. Na předměstí Bezděkov

321 Vs Rce, inv. č. 637, spis II–3/5, v němž je mimo jiné volební seznam (tj. seznam volících a volených měšťanů) do dvanáctičlenného výboru, datovaný v Roudnici 5. 1. 1791. V tomto spisu se rovněž nachází seznam nově zvoleného a dosazeného osazenstva regulovaného magistrátu a subalterního personálu včetně jejich platu a deputátu, pořízený 9. 5. 1791. Jiný, o pár let mladší seznam magistrátních představitelů, reprezentantů a měšťanského výboru je ke spatření na prvním listu městské knihy trhů z let 1794 až 1805 – AM Rce, inv. č. 25, sign. I B 29. Je známo, že měšťanské výbory byly roku 1797 ve všech českých městech zrušeny a nahrazeny výborem tvořeným cechmistry – po dvou mužích z každého cechu ve městě. Z. HLEDÍKOVÁ – J. JANÁK – J. DOBEŠ, Dějiny správy, s. 225. Podrobněji na příkladu poddanského města Náchod: Jaroslav ČÁP, Poznámky k organizaci regulovaného magistrátu v Náchodě, in: Poddanská města v systému patrimoniální správy, (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 142–143. Regulace magistrátu v Náchodě se uskutečnila v lednu 1790. Tamtéž, s. 134. 322 LRÚA, inv. č. 211 (= Popis velkostatku Roudnice, 1793). Školní tabela nese dataci – v Roudnici nad Labem 24. 6. 1793 – a podpis vrchního úředníka Herdiborského. Za upozornění na tento pramen, uložený v lobkovickém účetním archivu (kde bychom se jej nenadáli), patří naše poděkování PhDr. Eduardu Mikuškovi.

124


byli pouze tři nekatolíci. Počet židovského obyvatelstva je možné srovnat s nedávno publikovaným jmenným seznamem. 323 Podle školní tabely (č. 4) se ve městě tehdy nacházely dvě tzv. normální školy: 1. Roudnická městská škola – česká (pod vrchnostenským prezentačním právem) – se 162 dětmi. Pozn.: Český učitel je zároveň ředitel zpěváckého kůru (regenschori) v roudnickém proboštském kostele. 2. Roudnická městská škola – německá (pod vrchnostenským prezentačním právem) – se 100 dětmi. Pozn.: Obě školy se nacházejí v jednom domě, darovaném městskou obcí, každá má svou vlastní část (své zvláštní oddělení), budova je ale velmi zchátralá. Naše poznámka: V 19. století (určitě kolem poloviny tohoto věku) byla roudnická škola v domě čp. 147 – podle katastrální mapy z roku 1840 (dům čp. 147 měl mapové č. 141) tento dům stál na Rvačově. 324 Můžeme předpokládat, že v tomto domě, patřícím městské obci, byly obě školy i v poslední dekádě 18. století. 325

323 Srov. práce: Edice tolerančních přihlášek. Přihlášky k evangelickým církvím na základě povolení tolerančního patentu v letech 1781–1782. Země Čechy – Kraj 1. Rakovník, Praha 1990, s. 3–15, Země Čechy – Kraj 5. Litoměřice, Praha 1990, s. 1–5; Eduard MIKUŠEK, Následky tolerančního patentu na Podřipsku, Vlastivědný sborník Litoměřicko 1990 [vyd. 1991], s. 97–122. K roudnickým Židům srov. soupis: Ivana EBELOVÁ a kol. (edd), Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, svazek V. – Čáslavský kraj, Klatovský kraj, Rakovnický kraj, Praha 2005, s. 347–356. Dodáváme ještě, že v této době povinného sbírání dat a statistik všeho druhu začaly být vydávány tzv. schematismy a (historické) topografie, sloužící úředníkům a soudcům na všech úrovních správy, učitelům, duchovním aj. Např. v Schallerově Topografi i se dočítáme, že krátce před rokem 1785 mělo město Roudnice i s předměstím Bezděkov 205 křesťanských a 45 židovských domů. Jaroslaus SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen, I. Theil – Rakonitzer Kreis, Prag 1785, s. 204. 324 Doklady o roudnické škole, k jejím opravám, přístavbám a rozšíření (včetně několika plánků) jsou uloženy ve fondu Vs Rce, inv. č. 1053. Další popisy škol, resp. výkazy (tabely) učitelů a jejich zaopatření, včetně jejich charakteristik a počtů jimi vyučovaných dětí, se objevují ve fondu Lobkovicové roudničtí – ústřední kancelář. LRÚK, inv. č. 1502 (= Školy, 1788–1794). Ke školám a učitelům roudnického panství tu jsou dvě tabely, jedna z roku 1788 a druhá z roku 1794. 325 Doklady o stavbě roudnické školy, resp. adaptaci domu na školu (školy) z let 1787 a 1789 se objevují v registratuře velkostatku – Vs Rce, inv. č. 637, spis II–3/8.


125

Ocitli jsme se na samém konci 18. století a tím i na konci našeho poznávání autorů a jejich (mikro)světa. Nahlíželi jsme skrze prameny, nejednou poprvé použité, do téměř dvousetleté minulosti jejich rodin (rodů) a zároveň města a panství, kde jim bylo souzeno žít, především jsme ale objevovali a poznávali je samotné – autory a vlastníky Pamětí. Dospěli jsme na práh 19. století, přes nějž nechceme překračovat stejně jako jej nepřekračují Letopisné paměti Jílků. Jen se přes něj snažíme dohlédnout na oba Vojtěchy Jílky a jejich příbuzné, kde dožívali a kdy umírali, kdy byli přijímáni za mistry atp. Více jsme o nich nenašli a vpravdě ani obtížně v rozličných archiváliích z první poloviny 19. století nehledali. Zbývá nám ještě doplnit, kde vlastně Vojtěch Jílek mladší v poslední dekádě 18. století a později bydlel a jaké bylo asi jeho postavení ve společnosti města Roudnice nad Labem. Vojtěch Jílek mladší po své svatbě v červnu 1790 bydlel s manželkou Marií Annou v rodičovském domě čp. 45 na Koňském trhu. Ba co víc, ještě než se oženil, převzal tento dům do vlastní držby. Krátce před devatenáctými narozeninami, dne 13. března 1788, mu jej rodiče Vojtěch a Terezie Jílkovi postoupili v ceně, v jaké jej sami v roce 1779 koupili, tedy 700 zl. Vymínili si pouze, že syn Vojtěch vyplatí z této ceny 300 zl. bratru Janovi, jakmile dosáhne tzv. právních let, že matce složí 100 zl. na přilepšení ve stáří – někdy v budoucnu, doslova „dle možností“, a pro sebe pak svobodné bydlení v domě až do smrti. 326 Rodiče však v tomto domě až do smrti nebydleli. Jejich syn dům prodal 25. září 1794 Františku Holcovi a jeho ženě Františce, dřív ovdovělé Baumgartnerové (vzpomeňme, od koho byl dům v roce 1779 koupen), za 765 zl. 327 Nejpozději do osmi týdnů po uzavření smlouvy měl být dům prázdný a plně k dispozici kupující straně. 328 Vojtěch Jílek mladší s manželkou Marianou si krátce nato koupili ve veřejné dražbě dům čp. 53 na Koňském trhu za 305 zl. (z nichž při podpisu smlouvy složili 255 zl.). Datum smlouvy je 8. října 1794. 329 Rodiče, Vojtěch starší a Terezie, si v jiné veřejné dražbě koupili dům čp. 98 za cenu 252 zl. (na místě složili 226 zl.), na který nechali převést dědický podíl pro syna Jana (váznoucí prve na domě čp. 45). Smlouva nese datum 7. listopadu 1794. 330 Staří Jílkové od sklonku roku 1794 bydleli a dožívali v novém, opět jejich vlastním domě. Jejich syn Vojtěch s manželkou Marianou však ve svém novém domě dlouho nezůstali. V dalších letech se pustili do nakupování a prodávání domů ve městě (ojediněle i polností) s takovou intenzitou a v takovém objemu fi nančních prostředků, že to vyvolává dojem spekulantství. Námi nalezené knihovní záznamy o transakcích s domy (pole a vinice pomíjíme) Vojtěcha Jílka mladšího v letech 1796 až 1804 jsou bezesporu pozoruhodnými indikátory jeho zájmu i obchodní zdatnosti:

326 Zbývajících 300 zl. z kupní ceny domu příslušelo Vojtěchovi jako dědičný podíl. AM Rce, inv. č. 24, sign. I B 28, fol. 165v. 327 AM Rce, inv. č. 25, sign. I B 29, fol. 23v–25r. 328 Tak zní čtvrtá podmínka smlouvy: „Za čtvrté, zavazuje se p. prodávající, že jak on, tak také jeho páni rodičové od dnešního datum za osum neděl se z téhož odprodaného domu dokona vystěhuje a s ničímž v překážce státi nebude.“ Tamtéž, fol. 24v. 329 AM Rce, inv. č. 25, sign. I B 29, fol. 27v–28r. 330 Tamtéž, fol. 37v–38r.

126


– 1. března 1796 koupili Vojtěch a Mariana Jílkovi od manželů Lasskornů šenkovní dům čp. 198 se zahradou v Hase v ceně 1160 zl. (z níž měli kupující na místě složit 650 zl.). 331 – 2. března 1796 prodal Vojtěch Jílek svůj dům čp. 53 na Koňském trhu manželům Mithoferovým za 320 zl. (závdavek 20 zl., zbývajících 300 zl splatných do 24. 4. 1796). 332 – 29. prosince 1797 koupil Vojtěch Jílek k ruce svého švagra Josefa Mateka a jeho ženy Rozálie (nejspíš sestry Mariany Jílkové) dům čp. 146 na Rvačově za 287 zl. (závdavek 87 zl., 200 zl. splatných do čtyř týdnů). Prodávající František Wais s manželkou si vy mínili své bydlení v domě až do sv. Jiří následujícího roku. 333 – 4. prosince 1799 koupili Vojtěch a Mariana Jílkovi od manželů Františka a Anny Brodských jejich dům čp. 160 se zahrádkou a půlstudnicí na Starém městě za 445 zl. (závdavek 20 zl., ostatek splatný do čtyř týdnů). Prodávající manželé okamžitě uvolnili sklep (klenutou místnost) v přízemí domu, vymínili si v něm ale bydlení do sv. Jiří následujícího roku. 334

Trh byl v rejstříku (manuálu) stvrzen podpisy obou stran a jednoho svědka – Ignáce Tvrdého. 335 Setkání Františka Brodského a Vojtěcha Jílka ml. na roudnickém magistrátu v prosinci 1799 – mimochodem na den sv. Barbory – dodává našemu vyprávění nečekaně pěkný, takřka symbolický punc závěrečného protnutí obou rodových historií.

– 26. června 1800 prodali Vojtěch a Mariana Jílkovi kožešnickému mistru Josefu Klausovi dům čp. 160 se zahrádkou a půlstudnicí na Starém městě za 550 zl. (závdavek 200 zl., 50 zl. splatných do sv. Jakuba, zbylých 300 zl. s pětiprocentním úrokem do roka a dne). 336 – 13. října 1800 prodal Vojtěch Jílek svůj šenkovní dům čp. 198 v Hase Anně Huf331 Tamtéž, fol. 91v–93r. 332 AM Rce, inv. č. 11, sign. I B 20, nefoliováno. Zápisy v tomto rejstříku, zprvu purkmistrovském, později magistrátu (1786–1804), jsou řazeny chronologicky. 333 Tamtéž. 334 Tamtéž; AM Rce, inv. č. 25, sign. I B 29, fol. 196v–197r. 335 Nebylo to nic neobvyklého, drtivá většina zde zapsaných transakcí byla stvrzena podpisy aktérů a svědků. Autentický podpis byl v té době považován za nutný stvrzovací prostředek. 336 AM Rce, inv. č. 11, sign. I B 20.


127

náglové a již provdané Somerové za 2000 zl. (1200 zl. bylo složeno na místě, zbytek byl zčásti rozpočítán na dluhy a závazky a zčásti na roční splátky po 100 zl. s pětiprocentním úrokem). 337 – 13. října 1800 koupili Vojtěch a Mariana Jílkovi od manželů Kouteckých jejich dům čp. 48 se zahrádkou na Koňském trhu za 370 zl. na místě složených. 338 – 14. března 1801 koupili Vojtěch a Mariana Jílkovi od manželů Odkolkových jejich dům čp. 162 na Starém městě, jenž byl výsadní hospodou, za 1300 zl. na místě složených. 339 – 26. května 1801 prodal Vojtěch Jílek svůj dům čp. 48 se zahrádkou na Koňském trhu střekovskému šafáři Janu Vochomůrkovi za 400 zl. na místě zaplacených. 340 – 30. května 1804 koupili Vojtěch a Mariana Jílkovi od rodičů Vojtěcha a Terezie Jílkových jejich dům čp. 98 v ceně 400 zl. (z nichž 200 zl. by dědičně patřilo mladšímu synovi Janovi, ale ten prý již od Vojtěcha dostal své a ještě víc od rodičů, takže byly z ceny sraženy, zbylých 200 zl. měl Vojtěch v případě potřeby oběma rodičům vyplatit). Prakticky byl dům mladým Jílkům postoupen bezplatně. 341 Počet uskutečněných obchodů i kupní ceny jsou skutečně vysoké. Nechceme tu ale provádět shrnutí prodaných a koupených domů a bilancovat stržené a vydané peníze; jedno i druhé lze kdykoli snadno sestavit. Pro nás je důležitá životní situace. Víme, že Vojtěch Jílek mladší s manželkou Marií Annou zakotvili na počátku 19. století v domě čp. 162 na Starém městě (neboli výsadní hospodě) a že o pár let později koupili, resp. dostali darem dům čp. 98 od rodičů. Víme také, že matka Vojtěcha Jílka ml. zemřela 10. září 1808 a otec 6. února 1811. Starý Jílek byl pochován 7. února t. r., jak stojí psáno v roudnické matrice zemřelých, nezemřel ale doma, jak si přál, nýbrž v městském špitálu. 342 Vojtěch Jílek mladší spolu se svou ženou Marií Annou byli na přelomu 18. a 19. století nepochybně zámožnými a spořádanými měšťany. Třicátník Vojtěch Jílek mohl své místo v komunitě, a tím i vážnost, jednak potvrzovat aktivním členstvím v cechovní 337 Tamtéž; AM Rce, inv. č. 25, sign. I B 29, fol. 230v–231v. 338 AM Rce, inv. č. 25, sign. I B 29, fol. 232. 339 AM Rce, inv. č. 11, sign. I B 20. Zde je na rozdíl od městské knihy placení rozvrženo: 50 zl. závdavek, 950 zl. při odstoupení kupujícího, 300 zl. na Nový rok 1802. AM Rce, inv. č. 25, sign. I B 29, fol. 233. 340 AM Rce, inv. č. 11, sign. I B 20. Na další straně v tomto rejstříku je zapsána žádost Vojtěcha Jílka o půjčku 400 zl. z pozůstalosti France Erlicha pod hypotékou jeho domu a vinice. 341 AM Rce, inv. č. 25, sign I B 29, fol. 302v. Výminka o zaplacení zbylých 200 zl. rodičům zní následovně: „Za 2.) při nastalé potřebě jim oboum rodičům dvě stě zlatých rejn., to jest 200 zl., vyplatiti a jim v nemoci přispěti, též jim v témž odstoupeném domě do obouch smrtí bezplatný svobodný byt, a sice dole při zemi, dopřáti, jakož i po smrti je oba dle způsobu katolického pochovat nechati, povinni budou.“ 342 L 134/7, fol. 15. U jména zemřelého stojí: Adalbert Jílek, špitálník, 75 let. Tento fakt v nás vyvolává podezření, že se Vojtěch mladší o svého otce v posledních letech jeho života náležitě nepostaral, ačkoli podle všeho mohl (neměl děti ani netrpěl fi nanční nouzí), nemáme ale bližší informace o vztahu mezi nimi a neznáme podrobnosti o jejich stycích, takže si tu netroufáme vynášet žádný soud. Písemnosti, dokládající nějakým způsobem osazenstvo roudnického špitálu při kapli sv. Josefa na sklonku první dekády 19. století, se žel žádné nedochovaly. Pozdněbarokní kaple sv. Josefa byla vysvěcena 24. 3. 1775. Viz Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 6v–7r.

128


organizaci roudnických novoševců, jednak zvýrazňovat příslušností k zájmovým sdružením a společenstvím měšťanů, například ke kostelním zpěvákům (dříve literátskému bratrstvu). Tomu by nasvědčovalo jeho jméno v seznamu členů kůru v proboštském kostele, zapsané v roce 1800: „Vojtěch Jílek a paní jeho“. 343

2.3 Uživatelé pamětí Pokusme se nejprve sledovat osudy mladšího rukopisu, Letopisných pamětí Jílků. Do roku 1794 byly uchovávány a vedeny v domě čp. 45 na Koňském trhu, v němž společně bydleli oba Vojtěchové se svými manželkami. Od podzimu roku 1794, po prodeji domu, byl rukopis pravděpodobně v držení Vojtěcha Jílka mladšího. Tomu nasvědčuje i změna písařské ruky od zápisu z téhož, resp. k témuž roku na straně 11 [viz edici, s. ???]. Podle posledního záznamu o svatbě Vojtěcha v roce 1828 je nanejvýš pravděpodobné, že Letopisné paměti měl při sobě ve svém domě (a to v domě čp. 108, jak stojí v matrice u jeho svatebního zápisu) přinejmenším do konce třetí dekády 19. století.344 Pokud je někomu nedaroval nebo neztratil, měl je uložené doma až do své smrti, tedy do srpna 1837. V matrice zemřelých u zápisu jeho skonu, resp. pohřbu 16. srpna 1837 je poznamenáno jeho bydliště – dům čp. 187. 345 Vojtěchův dům čp. 187 můžeme s určitostí lokalizovat, protože v té době již měly roudnické domy defi nitivní čísla popisná (po dvojím přečíslování od zavedení konskripce domů za vlády Marie Terezie) a máme k dispozici katastrální mapu města z roku 1840. 346 V čase zhotovení katastrální mapy s protokolem stavebních parcel ve městě (1840) byl majitelem tohoto bývalého Jílkova domu Václav Vácha (Wenzl Wacha). Anna Jílková přežila Vojtěcha o bezmála osmnáct let. Zemřela jako vdova 6. března 1855 v domě čp. 108. 347 Jak víme, do téhož domu v roce 1828 jako nevěsta, resp. novomanželka vstupovala. Zarážející na tom je, že podle stabilního katastru (tj. parcelního protokolu)

343 Pokud se ovšem za tímto zápisem neskrývali přibližně dvaašedesátiletý Vojtěch Jílek starší a jeho více než padesátiletá manželka Terezie. Bylo by ovšem zvláštní, pokud by tento manželský pár vstoupil do zpěváckého bratrstva až v tak pozdním věku a ne dříve. Farní úřad v Roudnici nad Labem, Kancionál literátského bratrstva (rorátník), fol. 127. Ženy, zdá se, mohly na sklonku 18. století bez zábran vstupovat mezi chrámové zpěváky. Roudnické náboženské bratrstvo sv. Barbory, kde kdysi ženy převažovaly, bylo spolu se všemi zbožnými bratrstvy v Čechách zrušeno na základě dekretu Josefa II. z 22. 5. 1783. Jiří MIKULEC, Barokní náboženská bratrstva v Čechách, Praha 2000, s. 5. V roce 1785 byla zrušena i všechna literátská bratrstva. 344 Zápis o sňatku Vojtěcha Jílka s Annou Ausprunkovou 5. 2. 1828 se nachází v matrice L 134/15, fol. 27v–28r. V něm je poznamenáno, že Vojtěchovi tehdy bylo 60 let (ve skutečnosti necelých 59 let) a Anně 50 let. 345 L 134/18, fol. 31. 346 Problematiku přečíslování domů v Roudnici nad Labem v našem textu pomíjíme, neboť nepovažujeme za nutné identifi kovat domy Brodských a Jílků po roce 1770 k situaci podle stabilního katastru, případně k proměňující se zástavbě města ve druhé polovině 19. století. Nemělo by smysl tu vytvářet konkordanci popisných čísel, když v ohnisku našeho zájmu není topografie příbytků autorů Pamětí a jejich příbuzných. Navíc podoba města se v průběhu času měnila – po roce 1850 bylo velké množství domů přestavěno či bez náhrady zbouráno (například při stavbě železnice kolem roku 1850, demolice řadové zástavby v Havlíčkově ulici – dříve ulici vedoucí ze Starého města do Hasy – v 70. letech 20. století). Dnešní vzhled městského jádra určují budovy z druhé půle 19. a z prvních desetiletí 20. století. K tomu viz např. průvodce výstavou: M. HLAVÁČKOVÁ – K. KRÁL, Roudnice v proměnách staletí, Roudnice nad Labem 1994, s. 28–33. 347 L 134/18, pag. 259–260. V zápisu je poznámka, že nebožce Anně bylo 100 let [sic!]. Ve skutečnosti jí mohlo být kolem osmdesáti (když se roku 1828 vdávala jako padesátiletá, plus minus nějaký ten rok). Možná tak v očích faráře (probošta) vypadala (?).


129

vlastnil v roce 1840 dům čp. 108 Václav Lorenc. Je možné, že Anna v tomto domě po celou dobu svého vdovství bydlela, nikoli ovšem jako jeho majitelka, nýbrž jako nájemnice (nebo výměnkářka?); nevíme to jistě. 348 Anniny majetkové a životní podmínky by nám ale beztak nepomohly – i kdybychom je do detailů znali – vypátrat, kde a u koho byl rukopis Jílkovských Letopisných pamětí po roce 1837 přechováván a užíván. Mohlo to být jak v domě čp. 187 u Váchy, tak v domě čp. 108 u Lorence (resp. v bytu u vdovy), nebo i někde jinde. Další osudy rukopisu nejsme schopni sledovat ani hypoteticky. Není známo, kde byl přechováván ani kdy, kým a jak nakonec předán do roudnického městského archivu

či dříve do muzea. Z několika dodatečných přípisků v rukopisu můžeme pouze usuzovat, že snad byl v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století v držení roudnické rodiny Reků nebo rodiny Jansů. S jistotou můžeme poznamenat pouze jediné: Někdo jim blízký rukopis aktivně užíval. Zapisoval do něj tužkou úmrtí žen Jansových a mužů Reků a některé další události (např. napadnutí sněhu na Bílou sobotu 1868). Tyto přípisky jsme se rozhodli do edice zařadit, i když nepatří do vlastního Jílkovského letopisu, protože dokládají jeho další užívání a mají i jistou informační hodnotu. V rukopisu se objevuje nemálo dalších písemných a najmě početních poznámek, psaných většinou perem, svědčících o ryze praktickém a necitlivém užívání rukopisu jako pracovního sešitu (dnes bychom asi řekli dílenského poznámkového bloku). Pro nás nemají žádnou informační ani ilustrační hodnotu, jsou bezcenné. Závěrem našeho krátkého exkurzu do „druhého života“ manuskriptu lze ještě podotknout, že celkový vzhled sešitu, ohmatání stránek, setřenost inkoustu v některých

348 Namátkou jsme nahlédli do trhové městské knihy pro léta 1830 až 1838 (AM Rce, inv. č. 29), zdali bychom tam nezjistili něco o pozůstalém nemovitém majetku Vojtěcha Jílka a jeho přepsání na Annu. Žádný zápis k těmto osobám jsme ale v knize neobjevili. Následující mladší trhová kniha je až pro léta 1843–1849 (AM Rce, inv. č. 30).

130


místech, chybějící části i zbytky vytržených listů jasně dokládají jeho časté a nepříliš šetrné užívání i nevhodné skladování v průběhu 19. století a později. Jaký div, že tato privátní písemnost vydržela až do dnešních dní! Rukopis Pamětí Samuela Bernarda a Václava Mikuláše Brodských in originali se nedochoval, resp. nikde se nenachází. Podle všeho je nadobro ztracen; nejenže neskončil v archivu (jako Jílkovský rukopis) nebo někde v knihovně, ale ani nezůstal v držení potomků, tj. dnešních „měšťanů“ Brodských v Roudnici nad Labem. 349 Můžeme se tu proto ve stručnosti rozepsat pouze o jeho opisu, pořízeném z originálu pár desetiletí po jeho dopsání. Nahrazuje ztracený rukopis a současně prozrazuje jeho využití mimo okruh kožešníků Brodských a jejich příbuzných. Nevíme sice, kdo z Brodských měl Paměti po smrti Václava Mikuláše v úschově, máme ale informace o tom, kdo si je posléze vypůjčil a četl, resp. kdo a proč (případně pro koho) opis in extenso pořizoval. Základními fakty předmětného opisu jsou: 1. Uložení v Roudnické lobkovické knihovně; 2. Jméno písaře. … Při spodním okraji poslední, stošesté strany textu stojí poznámka: „Přepsal J. Juránek mp.“. Z obou skutečností plyne jednoduché, leč zcela zásadní poznání, a sice že náš pramen vznikl z pera tohoto muže a byl zařazen do zámecké knihovny knížat z Lobkovic v Roudnici nad Labem. Klíčem ke zjištění, kdy a proč opis vznikl a byl uložen do knihovny, se tak stává jméno opisovače, přesněji jeho nositel. Jan Nepomuk Juránek působil v knížecích službách na roudnickém zámku zprvu (od roku 1810) jako pomocná síla v knihovně, později (od 4. října 1828) jako písař tamtéž. V roce 1835 si počítal 43 let; v suplice knížeti z 18. prosince 1839 připomínal, že je ve službě na zámku již 29 let a 5 měsíců. 350 Během této dlouholeté služby, jak píše Juránek ve své suplice, vedle vlastní písařské práce v převážně tmavé a chladné zámecké knihovně zhotovil vzácnou a pozoruhodnou sbírku pečetí (odlitků pečetí), čítající na 14 000 kusů, přičemž si – zvláště při nanášení suché jedovaté rumělky (Zinnobers) – poškodil obličej a musel vyhledat lékařskou pomoc. Nedosti na tom, před lety prý během práce v knihovně spadl ze žebříku a poranil si o roh stolu záda, na nichž mu potom v naraženém místě vyrostl houbovitý výrůstek. Ten mu prý zabraňuje v sezení a často jej velice bolí. Proto poníženě žádá o přidělení samostatného služebního úřadu. … Odpověď knížete Ferdinanda Josefa z Lobkovic ze dne 18. ledna 1840 však byla zamítavá. 351 Z tohoto stručného profesního životopisu jednoznačně plyne, že Juránek Paměti opsal z povinnosti – jako pracovní úkol. Dostat jej mohl od lobkovického knihovníka

349 O tom jsme byli zpraveni panem Janem Brodským, uměleckým fotografem, jenž má velice blízký vztah k historii vlastního rodu i města Roudnice nad Labem. Jeho podíl na této naší edici – fotografie vybraných míst, objektů a dokumentů – je toho nesporným dokladem. 350 LRRA , sign. G 17/99 (6) (= Bittgesuche des fürstlichen Bibliotheksschreibers Johann Juranek, 1828–1839). O Juránkovi je stručná zmínka v práci: Alena RICHTEROVÁ, Vývoj roudnické lobkovické knihovny, Praha 1989, s. 91. 351 LRRA , sign. G 17/99 (6). Lobkovická sbírka otisků pečetí existuje dodnes a je uložena jako součást tzv. Lobkowiczkého depozita na žitenickém pracovišti SOA v Litoměřicích.

131


a archiváře, a to buď Kašpara Bouška, nebo po roce 1828 Josefa Dvořáka. Jeden z nich se o Pamětech kožešníků Brodských nějakým způsobem dověděl a vypůjčil si je na zámek do knihovny. V určení, kdo z obou knihovníků rukopis „objevil“ a ocenil jako hodnotný pramen k dějinám města Roudnice nad Labem a jeho obyvatel v nepříliš vzdálené době od dopsání, nám může pomoci jiný Juránkův přepis, který jsme nalezli v rukopisném oddělení knihovny, a jeho lokace. Vedle Pamětí Brodských (sign. VI Ef 26) spatřujeme opis kroniky města Teplic, původně od tamního purkmistra Bernarda Eckharta z roku 1795 (sign. VI Ef 27), pořízený Juránkem v roce 1818. 353 Hned za nimi stojí v polici svazek (sign. VI Ef 28) obsahující opisy sněmovních usnesení a jiných podobných textů z 15. století, zhotovený Kašparem Bouškem. 354 Můžeme se tedy domnívat, že všechny tyto tři rukopisy vznikly ve stejné době a že do knihovny byly zařazeny v krátkém časovém sledu po sobě, tak jak byly dopsány. Uvedené signatury jsou dílem K. Bouška, který v posledních letech svého života (a své služby v knihovně a archivu) přesignoval celou lobkovickou knihovnu. 355 Pokud jsou naše úvahy správné, mohla by výsledná (de)konstrukce znít následovně: Paměti Brodských objevil Kašpar Bouček někdy ve druhé dekádě 19. století (spíše v její druhé půli). Dověděl se o nich možná během akce iniciované vrchností v roce 1815, kdy se mělo u poddaných zjišťovat, mají-li nějaké staré české tisky (do roku 1630), aby se od nich následně vykupovaly. 356 Při poptávání po starých českých knihách v Roudnici se Boušek mohl doslechnout (možná při posezení s měšťany v hospodě, jak už to tak bývá), že Brodští doma ochraňují Paměti svých předků. Rukopis si záhy vypůjčil a dal jej k opsání svému pomocníku Juránkovi. … Co se s ním stalo potom, není známo. Záhy po objevení Pamětí z nich čerpal a do farní pamětní knihy vypisoval informace roudnický probošt Jan Hanousek, jenž tento úřad vykonával od roku 1820. Vybíral si z nich záznamy o opravách a úpravách kostela a o souvisejících kostelních slavnostech a vytvořil z nich zvláštní seznam v pamětní knize, nadepsaný Opravy chrámu. 357 Přístup 352 Kašpar Jan Boušek (Bauschek), *24. 4. 1757 – †červen 1828, byl lobkovickým archivářem a knihovníkem v Roudnici v letech 1801–1828; Josef Dvořák, *8. 2. 1796 – †27. 5. 1874, působil ve stejné funkci tamtéž v letech 1828–1874. Jaroslava HOFFMANNOVÁ – Jana PRA ŽÁKOVÁ, Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha 2000, s. 98–99, 158. 353 Zámek Nelahozeves, RLK, sign. VI Ef 27: Gedenkbuch – Merkwürdigkeiten für Teplitz nach

chronologische Ordnung gesammelt durch Jakob Bernanrd Eckhart, Bürgermeister, im Jahre 1795. Jedná se o dějiny města (kroniku), dovedené do roku 1700, sestavené na základě různých pramenů (zejména různých teplických listin a listů) a literatury (Hájek aj.). Na konci manuskriptu je poznámka: „Abgeschrieben aus der Handschrift des Verfassers im Jahre 1818.“ V knihovně nacházíme ještě jeden Juránkův opis, a sice Březanova soupisu rožmberských listin a listů z roku 1597 – sign. VI Fb 18. 354 RLK, sign. VI Ef 28: Sněmové Království českého … etc. (9 částí). 355 A. RICHTEROVÁ, Vývoj roudnické lobkovické knihovny, s. 91. Není vyloučeno, že Boušek mezitím rukopisné oddělení zčásti přerovnal. Myslíme si ale, že oddělení VI bylo spíše jen přesignováno, poněvadž přírůstky do něj určitě nebyly tak časté a početné jako u tištěných knih v jiných odděleních, aby vznikla potřeba je rozšiřovat a přeuspořádat. V roce 1817 bylo v knihovně napočítáno 378 rukopisů – Tamtéž, s. 79. 356 A. RICHTEROVÁ, Vývoj roudnické lobkovické knihovny, s. 85. 357 Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. Na všechny použité údaje, jež probošt Hanousek přebíral buď doslovně, nebo je mírně stylisticky upravoval a přeskupoval, upozorňujeme v příslušných poznámkách edice.

132


probošta Hanouska k Pamětem Brodských, přinejmenším k jejich opisu, si lze vysvětlit jeho známostí a kontakty s Kašparem Bouškem, rovněž knězem (vysvěceným roku 1782), dříve knihovníkem v premonstrátském klášteře (kanonii) na Strahově. Jejich známost (na malém městě, jakým byla tehdy Roudnice, pochopitelnou), ba dokonce přátelství dokládá jedna nenápadná poznámka v rukopisu probošta Jana Pavly z roku 1866. Při svém studiu a shromažďování informací o dějinách města tento milovník a znalec místní historie čerpal mimo jiné i ze zdroje označeného: Z poznámek p. Kašpara Bouška, bývalého bibliotekáře roudnického, kněze Strahováka a doktora filosofie, které jsem – jeho vlastní rukou psané – obdržel po smrti p. faráře hošteckého Hanouska, přítele předešlého. 358 Odkud probošt Pavla po tolika letech od smrti obou mužů věděl, že byli přátelé, není jasné. Snad o tom byla zmínka v oněch poznámkách, snad se o tom dochoval záznam v jiné písemnosti, možná se to jen ústně tradovalo. Více než otázka přátelství obou duchovních (jednoduše v ně věřme) je pro nás zajímavý samotný probošt Hanousek a jeho zájem o dějiny Roudnice nad Labem. V literatuře nacházíme jednu zmínku, že po sobě zanechal jakési historické zápisky z roku 1825, ovšem bez charakteristiky a archivní citace. 359 Vydali jsme se tedy po nich pátrat a pokusili se zjistit i něco bližšího o jejich původci, neboť jsme tušili, že právě on může být klíčovou osobou jednak k hlubšímu poznání „druhého života“ Pamětí kožešníků Brodských krátce po jejich objevení a opsání, jednak k objasnění tzv. kronikářských zápisů roudnického probošta Václava Loukoty, z nichž „čerpali“ a o nichž psali Jindřich Michálek, Antonín Robek a Pavel Bělina (a možná ještě někteří další historikové). 360 Nemýlili jsme se. Probošt Jan Hanousek byl roudnickým rodákem, synem Adama Hanouska a Barbory, rozené Hronovské, pokřtěným 9. března 1773. Absolvoval humaniora v Litoměřicích, fi lozofi i a teologii na pražské univerzitě, 17. prosince 1796 se stal kaplanem v Jesenici, v červenci 1802 farářem ve Skrýšově, v listopadu 1808 farářem v Krásné Hoře, nakonec v roce 1811 děkanem v Sedlčanech (všechny lokality příslušely k lobkovickému panství Vysoký Chlumec a Skrýšov). 361 Do svého rodného města na proboštství se dostal na návrh knížete Josefa Schwarzenberga – jenž byl tehdy administrátorem lobkovického dominia a spoluporučníkem (po smrti knížete Františka Josefa Maxmiliána z Lobkovic) –, ze dne 22. dubna 1820 a na základě potvrzení (konfi rmace) konzistoře pražského arcibiskupství ze dne 21. června 1820. 362 O dalších osudech pátera Hanouska víme jen tolik, že na roudnické faře (proboštství) působil v letech 1820–1825 a že poté 358 Farní úřad v Roudnici nad Labem, sign. VI. 2/2 – Zápisky proboštů Loukoty a Pavly (karton 17), konkrétně rukopis Výpisky dějepisné o Roudnici / sebral P. Jan Pavla, probošt / 1866, fol. 13v. Pro doplnění, probošt Pavla je autorem tiskem vydané práce: Dějepis prvního kláštera řeholních kanovníků svatého Augustina v Čechách, v městě Roudnici nad Labem, Praha 1850. 359 František KUČERA , Roudnice – nemocnicí, Vlastivědný sborník Podřipska 8, 1930–1931, s. 118–119 (zmínka na s. 119). 360 Viz pozn. č. 30 v první kapitole naší práce. Díla „zdrojových“ autorů budou citována níže. 361 Všechna data (kromě našeho přiblížení v závorce) čerpáme z Hanouskova vlastnoručního životopisu na volném listě, vloženém v nejstarší pamětní knize roudnického proboštství. Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I]. Tento životopis vznikl nepochybně v souvislosti s Hanouskovou kandidaturou na uprázdněný post probošta v Roudnici nad Labem. 362 O tom svědčí zpráva dočasného administrátora roudnického proboštství Josefa Richtera ze dne 21. 6. 1820, zanesená do téže pamětní knihy. Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 34r.

133


odešel na faru do Hošťky, kde svůj život uzavřel. Farářem v Hošťce se stal na vlastní žádost, kterou sepsal 25. května 1825 a podal v lobkovické centrální kanceláři 3. června t. r.; o řádnou instalaci prostřednictvím úředního komisaře (zástupce vrchnosti – patrona) požádal 28. července 1825. Jeho druhá žádost byla kladně vyřízena 3. srpna, resp. 4. srpna 1825 (tj. datum odeslání rozhodnutí). 364 Nalezená data jsou pro nás důležitá vzhledem k době, kdy Hanousek mohl v Roudnici číst a excerpovat Paměti kožešníků Brodských a také pořizovat nějaké vlastní historické zápisy. Neméně důležitý je i fakt, že pocházel z Roudnice, k níž měl bezpochyby citový vztah. Hanouskovy zápisy – nepočítáme-li výše dotčený přehled kostelních oprav a některé další, převážně úřední záznamy jeho rukou v první pamětní knize proboštství – jsme ve farním archivu nalezli, ovšem nikoli jako samostatné dílo (manuskript). Objevují se v objemném sešitu foliového formátu popsaném (z větší části) jeho předchůdcem Václavem Loukotou. 365 Je jich tam bezpočet a mají charakter jak přípisků a poznámek k Loukotovým pasážím, tak více či méně dlouhých samostatných sdělení. Z našeho pohledu jsou na Hanouskových zápisech zajímavé a podstatné dvě věci: 1. přinejmenším ve dvou případech explicite odkazuje na Paměti měšťanů Brodských; 2. tento rukopis měl u sebe i po odchodu z proboštství na faru v Hošťce. Nejprve se krátce zastavme u druhého bodu. Důkazem, že Hanousek do Loukotova manuskriptu psal i po 4. srpnu 1825, je přepis výňatku z Pražských novin (Prager Zeitung) č. 173 ze dne 4. 11. 1825 v dolní části strany 35, pod nímž je navíc ještě dodatek z roku 1827. 366 Obsah zprávy není pro nás nyní důležitý, podstatné je, že přepis s dodatkem skutečně provedl Hanousek. Jeho rukopis je snadno rozpoznatelný a nezaměnitelný s Loukotovým. V určení, že jde opravdu o jeho záznam, se lze snadno utvrdit na výpisu chrámových oprav v pamětní knize a v jeho vlastnoručním životopisu, vloženém tamtéž. V jednom i druhém případě texty začínají slovy: „Ego Joannes Hanausek …“. 367 Námi nalezené, Hanouskovou rukou psané, odkazy na Paměti Brodských jsou na stranách 44 a 45. První se váže k popisu příjezdu Prusů do Roudnice v roce 1778, pořízenému v latině opět Janem Hanouskem při spodním okraji strany 44. Hanousek tu doplnil své líčení (jež zabírá celou stranu) výpiskem z rukopisu Brodských (Msptum Brodskianae)368 na s. 18 o pobytu císaře Josefa II. a generála Laudona ve Straškově a Horních 363 Tato data s místem úmrtí jsou poznamenána na rubové straně listu Hanouskova vlastnoručního životopisu. Viz pozn. 361. 364 Údaje o Hanouskových žádostech z 25. 5. a 28. 7. 1825 jsme nalezli v podacím protokolu centrální kanceláře z roku 1825 pod čísly jednacími 673 a 1021. LRÚK, inv. č. 105. Spisy z tohoto roku se žel nedochovaly, není tedy možné zjistit, jestli svou první žádost Hanousek nějak zdůvodnil. 365 Farní úřad v Roudnici nad Labem, sign. VI. 2/2 – Zápisky proboštů Loukoty a Pavly (karton 17), konkrétně sešit (bez titulu) s číslovanými stranami – pag. 1–153 (dále jen Loukotův sešit). Dodejme ještě, že vedle tohoto rukopisu (později identifi kovaném jako Loukotovy zápisy, viz pag. 153) je ve stejném kartonu uložen další Loukotův sešit in folio, obsahující opisy různých listů (úřední korespondence) ze 17. a 18. století, například k poutím do Staré Boleslavi apod. Jedná se o přepisy dokumentů nikoli o historická data a jejich sestavování, případně zpracování (jako v prvním sešitě). Tento druhý, méně objemný sešit můžeme ponechat stranou. V tuto chvíli pro nás není zajímavý. 366 Loukotův sešit, pag. 35. 367 Jeho rukopis se mírně měnil jen vlivem stárnutí, jinak psal stejně latinsky, německy i česky (drobným humanistickým písmem alias latinkou). 368 Zkratka Msptum = Manuscriptum.

134


Beřkovicích. K této lapidární poznámce, latinsky psané, doplněné českou citací z Pamětí, poněkud zkrácenou (Laudon v hraběcí hospodě, císař u Sedláka Franty), připojil ještě dovětek: „Sedláci straškovský pravějí, že 1778, když Laudon a císař Josef v Straškově několik dní se zdrželi, na jízdecko na Říp až na horu se pustili a celý okolí prohlíželi.“369 Dovětek nejspíš pochází z ústního podání straškovských sedláků, kteří nejspíš dlouhá léta tuto pro ně jistě mimořádnou událost udržovali v kolektivní paměti. Překvapivá je však Hanouskova citace strany (p. 18) v Pamětech, na které našel, co potřeboval k doplnění svého líčení. V Juránkově opisu se však zpráva Václava Mikuláše Brodského o pobytu císaře a Laudona ve Straškově nachází až na straně 95! Pokud se Hanousek nepřepsal, je zřejmé, že čerpal z originálu Pamětí, které musely sestávat z několika částí (svazků). Druhý námi nalezený odkaz z pera pátera Hanouska se váže k latinsky psanému vylíčení dějů v Roudnici a okolí za povstání v roce 1775 z pera probošta Loukoty. Je ke spatření na straně 45. Jde opět o doplněk, v tomto případě postranní glosu (marginálii) rozvádějící vlastní Loukotův text i Hanouskův přípisek nad touto glosou. Její znění je následující: „Manusc. Brodsky / 1775, na den Zvěstování P. M. sedláci, který v kraji Chrudimským o tu robotu se pozdvihli, vtrhli do Nalozevsi, 370 tam pivo pili a několik sudů piva vytočili a zámku velkou škodu učinili, ti byli pochytáni a rozehnáni od vojáků od Kinský[ho] regi[mentu], který z Roudnice tam na ně mašírovali.“371 Při porovnání s příslušným záznamem v Juránkově opisu na stranách 79–80 („Roku toho 1775., na den Zvěstování Panny Marie372 připadli sedláci, který se pozvedli skrze robotu v kraji [C]hrudimským, do Nalozevsi a tam několik sudů piva vytočili a vypili a v zámku velkou škodu učinili, který potom skrze královské vojáky od rekementu khinského, jenž z Roudnice tam comandirovani byli s panem obrlajtnantem hrabětem Špurkem, dílem rozehnáni a někteří také schytáni sou byli.“) vycházejí najevo formální (formulační) odchylky mezi nimi, jež si vysvětlujeme Hanouskovým krácením při psaní marginální poznámky. Juránkova verze se nám zdá být skutečným doslovným přepisem zprávy z Pamětí, naproti tomu Hanouskova glosa její parafrází, která měla sloužit k doplnění Loukotovy stati a do budoucna snad i jako připomínka tohoto znamenitého pramene k případnému zpracování tohoto úseku dějin města Roudnice nad Labem. Jestli tomu tak skutečně bylo, s jistotou nevíme, každopádně Loukotův rukopis s četnými přípisy a poznámkami probošta Hanouska svědčí o systematickém výzkumu a přípravě obou kněží na komplexní zpracování dějin města a farnosti. Jan Nepomuk Hanousek po sobě mohl zanechat ještě jiné zápisy historického zaměření, možná i z časů svého působení v Hošťce, o nich ale žádnou vědomost ani povědomí nemáme; ve farním archivu ani nikde jinde nejsou k nalezení. Zmínka o nich v drobném článku Františka Kučery, citovaném výše, tak zůstává výzvou pro další výzkum a verifi kaci, jež přesahují naše zaměření a účel této edice. Je otázkou, jestli si Hanousek tak pilně dopisující do Loukotova sešitu, který si odvezl s sebou do Hošťky (a který se poslé-

369 370 371 372

Loukotův sešit, s. 44. Nelahozeves. Tamtéž, s. 45. Hranaté závorky obsahují naše doplňky. Zvěstování Panny Marie = 25. března.


135

ze nějakým způsobem dostal zpět do Roudnice), ještě mohl vést nějaký další paralelní „zápisník“. Mnohokrát jsme tu jmenovali předchůdce Jana Hanouska na roudnickém proboštství a jeho rukopis, proto se sluší o jednom i druhém sdělit něco bližšího, i když se u nich neprokázala žádná přímá vazba na Paměti Brodských. Václav Loukota se stal roudnickým proboštem na jaře roku 1808; o jeho instalaci kníže Lobkovic, resp. ústřední kancelář rozhodli 8. června t. r. 373 Předtím působil jako farář v Želenicích na bývalém lobkovickém panství Bílina, kam nastoupil (jak prozrazují katalogy kléru litoměřické diecéze) v roce 1796. Zemřel v Roudnici dne 3. září 1819. 374 Více životních dat se nám o něm zjistit nepodařilo. 375 Nejsou obsažena ani v jediném nám známém krátkém medailonu z pera Josefa Peřiny, publikovaném ve farním časopisu Zvěsti. 376 Jsou v něm ale vyzdviženy „podrobně vedené zápisky o tehdejších dobových událostech vážících se k metropoli Podřipska, napsané tehdejším roudnickým proboštem P. Václavem Loukotou“. Co jsou tedy zač tyto Loukotovy zápisky, uložené v archivu roudnického proboštství? Jedná se o podrobné výpisy z archiválií (různé provenience, i lobkovických) a historických prací Balbína, Dobnera, Pubičky aj., řazené do tematizovaných celků, psané převážně německy a latinsky, mající místy charakter konceptu dějepisného zpracování. Loukota psal vesměs na levé půli stránek, na pravé si poznamenával zdroje, odkazy a dodatky (volná místa později hojně vyplňoval Hanousek). Objevují se zde i samostatné pasáže pojednávající o některých událostech, například v druhé půli 18. století, z nichž některé, jak podotknuto výše, napsal páter Hanousek (například tu o Prusech u Roudnice v roce 1778). Nechceme tu a nemůžeme provádět rozbor tohoto pozoruhodného rukopisu, je ale více než zřejmé, že před sebou nemáme kroniku, letopis či dokonce paměti lidového písmáka probošta Loukoty [sic!], ale veskrze objemný soubor excerpt a konceptů vyprávění s bezpočtem odkazů a poznámek, jinými slovy rozsáhlý přípravný materiál ke zpracování dějepisného díla. 377 Pakliže Jindřich Michálek na počátku minulého století z Loukotova (a Hanouskova) rukopisu publikoval několik příspěvků v místních novinách Podřipan, tak nejspíš se záměrem poučit a pobavit čtenáře na Podřipsku, nikoli snad vydat vybrané pasáže k dalšímu historickému výzkumu. Michálek si totiž z rukopisu vybral několik více či méně 373 Informaci o jeho nástupu do Roudnice jsme nalezli v indexu k podacím protokolům centrální kanceláře pro léta 1807–1809, s odkazy na čj. 435 a 825. LRÚK, inv. č. 302. Spisy samotné se nedochovaly. 374 Datum jeho úmrtí zachycuje relace vrchního úřadu vévodství roudnického ze dne 4. 9. 1819, kde se mimo jiné píše, že zemřel ve věku 71 let. LRÚK, inv. č. 540, spis 1442 (ročník 1819). Vedle toho je informace o skonu probošta Loukoty 3. 9. 1819 obsažena ve výše citované zprávě administrátora Josefa Richtera z 21. 6. 1820. Viz pozn. 362. 375 Václav Loukota se kromě jedné výjimky neobjevuje v žádné encyklopedii ani biografickém slovníku. Onou výjimkou je Riegerův slovník naučný (Slovník naučný. Redaktor Dr. Frant. Lad. Rieger, díl IV., Praha 1886, s. 1411). Heslo o Loukotovi je však kratičké a informačně chudé. Píše se tu, že byl proboštem v Roudnici a spisovatelem českým a jaká jeho díla vyšla tiskem. O nich se zmíníme později. 376 Josef PEŘINA, Probošt P. Václav Loukota, Zvěsti (Březen 2001), číslo 3/ročník 7. s. 3. Medailon vyšel v rámci seriálu článků téhož autora, nazvaného Vlastenečtí kněží roudnické farnosti v období národního obrození. Za upozornění a pomoc při vyhledání tohoto příspěvku patří naše upřímné poděkování Bc. Jakubu Václavovi Zentnerovi a ostatním pracovníkům roudnické fary. 377 Loukotův sešit, úplná citace je v pozn. 365.

136


dlouhých statí o událostech v letech 1775–1780, přeložil je do češtiny a předal redakci novin, kde, zdá se, došlo k jistému krácení. 378 Série Michálkových článků, v nichž není žádná informace o prameni a jeho původci, se Antonínu Robkovi a po něm některým dalším historikům stala zdrojem poznání a citování tzv. zápisků pátera Václava Loukoty (nikoli P. V. Loukoty). 379 Nemáme v úmyslu tu podrobovat kritice metody práce A. Robka, jenž Loukotu bez znalosti pramene a informací o něm zařadil mezi lidové písmáky národního obrození [sic!], chceme jen krátce ilustrovat, jak také mohou vypadat historikovy zdroje moderní doby. V rukopisu jsme odkazy na Paměti Brodských napsané rukou Václava Loukoty neobjevili; není ovšem vyloučeno, že nějaký údaj o nich se v něm skrývá. Pro doplnění tu ještě v krátkosti poznamenáváme tiskem vydaná díla V. Loukoty, stručně zachycená v Riegrově slovníku a podrobněji v Jungmannově Historii literatury české: Důležitost stálého vyznání zjeveného náboženství Kristova a šestinedělní cvičení pro ty, kteří míní od katolické církve odstoupit, dle nejvyšší vůle Pána země léta 1782, dne 15. prosince, k zastavení odpadu vysazené, Praha 1812; Rukověť pravého náboženství křesťanského neb cvičení šestinedělní pro ty, kteříž od církve katolické odstoupiti míní; Důležitost zjeveného náboženství Kristova a doplnění počatého šestinedělního cvičení pro ty, kteří míní od katolické církve odstoupiti, (oba spisy) Praha 1817. 380 Dalšími uživateli Pamětí Brodských byli zcela jistě roudnický probošt Jan Pavla a ředitel měšťanské školy v Roudnici nad Labem František Kučera. Jan Pavla (*1817) působil na roudnické faře ve druhé polovině 40. a na počátku 50. let 19. století jako kaplan a později od roku 1864 jako probošt. 381 V roce 1866 sepsal, resp. datoval výše citované Výpisky dějepisné o Roudnici, 382 v nichž na foliu 12r stojí tento nadpis: Z Pamětí Roudnických od 1718–1781, deníku roudn. měšťana Václ. Mikol. Brodskýho (v knihovně knížecí Roudn. VI Ef 26). Následuje dvou a půl stránkový výpis zpráv o roudnickém kostele a slavnostech v něm a některých dalších událostech (např. o přenocování Josefa II. a jeho bratra Maxmiliána v Roudnici v roce 1778, nebo o zahájení stavby 378 Jindřich MICHÁLEK, Ze zápisků P. probošta Loukoty, Podřipan 1910, č. 24; TÝŽ, Prušáci u Roudnice roku 1778, Podřipan 1911, č. 1; TÝŽ, Selské povstání r. 1775. (Ze zápisků P. V. Loukoty), Podřipan 1911, č. 3; TÝŽ, Založení pevnosti Terezína. (Ze zápisků P. V. Loukoty), Podřipan 1911, č. 5. Všechny tyto texty byly v novinách tištěny v rubrice „Feuilleton“. Vyjma prvního Michálkova příspěvku (který se zdá být výběrem různých dat z rukopisu) můžeme další jeho novinové texty vztáhnout ke konkrétním místům v rukopisu: Prušási u Roudnice 1778 = s. 44, autor Hanousek; Příjezd Josefa II. do Roudnice 1778 (zahrnut do téhož Michálkova textu) = s. 41, autor Hanousek; Selské povstání 1775 = s. 45–46, autor Loukota, dodatky Hanousek; Založení Terezína = s. 42–43, autor Loukota, doplněk Hanousek. 379 Antonín ROBEK, Lidové zdroje národního obrození, Praha 1974, zvl. s. 45–46, 57–59. 380 Josef JUNGMANN, Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, Praha 1849 (2. vydání), s. 493 (č. 1813), 508 (č. 2126). Tyto spisy jsme v rukou neměli a neznáme ani jejich knihopisnou charakteristiku, a proto je nezařazujeme do seznamu použitých pramenů a literatury. 381 Podrobnější informace o jeho kariéře a díle přináší Riegerův slovník naučný (Slovník naučný. Redaktor Dr. Frant. Lad. Rieger, díl VI., Praha 1887, s. 181). 382 Viz pozn. 358. Vedle tohoto rukopisu se dochoval ještě další Pavlův sešit in folio podobného zaměření z roku 1846. Ten však informaci o Pamětech Brodských neobsahuje; je rozsahem kratší a obsahově chudší (převažují historická data, přehledy osob, např. proboštů). Farní úřad v Roudnici nad Labem, sign. VI. 2/2 – Zápisky proboštů Loukoty a Pavly (karton 17).


137

Terezína v roce 1780). Výčet a porovnání Pavlových přepisů s editovaným Juránkovým opisem by tu byly zbytečné, nic podstatného o Pamětech by nám nepřinesly. Důležitý je fakt, že Pavla v roce 1866 čerpal ze zámeckého opisu. Originál neměl k dispozici. František Kučera (1866–1949) byl pilným vlastivědným historikem, který po sobě zanechal řadu článků v roudnických časopisech a novinách a především rozsáhlou písemnou pozůstalost, uloženou dnes ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích. 383 Je v ní mimo jiné uložena rozsáhlá strojopisná práce Kronika města Roudnice n. L., s oblibou využívaná regionálními badateli a soukromými genealogy. František Kučera zmiňuje svoji znalost Pamětí Brodských v souvislosti s Hanouskovými zápisky z roku 1825 ve stejném článku otištěném 1930/1931. 384 Je zřejmé, že Paměti skutečně viděl a čerpal z nich. Podle informace dr. Ilony Kotyzové z litoměřického okresního archivu prý dokonce existuje (či spíše existoval) Kučerův strojopisný přepis Pamětí, ten však momentálně není k nalezení. Bylo by zajímavé, pokud by se našel, zjistit, jaký rukopis Kučera přepisoval, jestli originál nebo Juránkův opis. Jsme přesvědčeni, že mohl využít pouze ten druhý – námi vydávaný zámecký rukopis sign. VI Ef 26. Jak víme, probošt Pavla v roce narození Kučery (1866) vypisoval právě z tohoto manuskriptu. Kučera, zdá se, byl posledním badatelem, který Paměti v Juránkově opisu využíval. Po jedenácti letech od vydání jeho článku o vojenské nemocnici ve městě, v němž se k Brodským hlásí, byla zámecká knihovna z roudnického zámku vystěhována (1942) a již se do něj nikdy nevrátila. Rukopisy byly tehdy převezeny do Národní knihovny, kde v péči pracovníků Oddělení rukopisů a starých tisků setrvaly až do konce minulého století. Poté byly předány původním majitelům, rodině Lobkoviců, na zámek v Nelahozevsi. V rekonstruované knihovně na tomto zámku jsme v roce 2001 rukopis „objevili“ my dva a rozhodli se jej zpřístupnit v kritické edici.

383 Základní informace o této Kučerově pozůstalosti obsahuje příslušné heslo v díle: Jarmila HANZALOVÁ, Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice, Praha 1995, s. 312. 384 F. KUČERA , Roudnice – nemocnicí, s. 119. Příslušný (závěrečný) odstavec zní: „Zprávy tyto vybral jsem ze zápisků probošta Hanouska z r. 1825; zápisky měšťana Václ. M. Brodského udávají číslice vyšší, např. že koncem r. 1759 bylo přivezeno 18 000 nemocných, z nichž zemřelo 6 073; avšak Hanouskova data jeví se mi věrohodnějšími.“ Příslušná čísla v Pamětech se nacházejí na s. 46.

Paměti Samuela Bernarda a Václava Mikuláše Brodských [1744]–1782

Uložení rukopisu Zámek Nelahozeves, RLK, sign. VI Ef 26 Titul Paměti roudnické. Raudnitzer Denkwürdigkeiten vom J[ahre] 1718 bis 1781 aus dem Tagebuche eines Raudnitzer Bürgers Wenz[els] Nik[olaus] Brodsky abgeschrieben. Vzhled a doba vzniku rukopisu Vázaný rukopis v černých deskách (24,5 × 20 cm), 106 číslovaných stran textu. Jedná se o opis, pořízený Janem Juránkem (srov. jeho podpis na s. 106) nejspíš někdy mezi lety 1815 až 1820. Na volném listu před první číslovanou stranou se nachází tužkou psaná poznámka: „Abgeschrieben aus einem von einem Raudnitzer Burger geschriebenen Notatenbuch: Brodsky.“

140


Pag. 1 Téhož 1744., dne 27. srpna král prajský vtrh do Čech svým lidem okolo Libuchovic až k Budyni.1 Sám král u Budyně ležel. Téhož 1744., dne 9. října přišli z Litoměřic prajský kranatýři do Roudnice do zám ku, vzali 2 velký mosazný kusy a malých kusů 23 sebou do Litoměřic. Zase dne 19. téhož přišli a pobrali v zámku všelikýho zboží na 8 for, a poněvadž pan vrchní hejtman Jan Jakub Roth toho času ustranil, vzali jeho paní sebou do Litoměřic, chtíc na ní vyzvědět, kde co v zámku zazděno a skováno, ale ona dokonce o ničem nevěděla.2 Zase dne 25. října přišli prajský husaři do Roudnice, poněvadž leželi na druhý straně v hospodě slovem U zlatého šífu, 6 okolo hodiny 9tý večír, vzali pana Johanesa Sekeru, toho času knížecího pulkrabího a Jana Clementa, toho času měskýho ouředníka sebou, ale pan pulkrabí jim po některý hodině z hospody ustranil a ouředníka, když se jim složil prantgelth zase propustili … Primasa sebou toho času … Zase druhý den ráno přišlo jich 5 do židovský ulice, vzali sebou židovského primasa a jednoho s ním, tam je měli 3 dni až je zase Židé vyplatili. Pag. 2 Roku 1746 musela česká zem platit z hlav. Radní osoba musel[a] dát z povinnosti 30 kr. z hlavy obz[v]láště, 30 kr. ostatní, jak muži, tak ženy, i z dětí po 15 kr.3 Roku 1747 přišlo poručení od královny placení Čechům. Každý Čech 2 zl.4 Na to třetí rok přišlo k majestrátu, by majestrát povážil, jak kterej silnej Čech by více dal, menší míně, tak se taky stalo. Roku 1748 táhlo skrze českou zem čarovskýho vojska 37 tisíc třema coloni, okolo Roudnice táhlo jich 12 tisíc 2 míle.5

1 Vpád armády pruského krále Fridricha II. do Čech byl zahájen 24. 8. 1744, a to v několika proudech ze tří stran. Část vojska směřovala ze Saska přes Boží Dar, Horu sv. Šebestiána, Cínovec a Petrovice k Lovosicím a pak dále ku Praze, další část postupovala z Lužice přes Brandýs nad Labem a třetí ze Slezska přes Hradec Králové. Všechny skupiny vojsk se setkaly u Prahy a 2. září město oblehly. Vojenské dějiny Československa, II. díl (1526–1918), Praha 1986, s. 201. První proud pruské armády táhl přes Roudnici nad Labem a přes Velvary dne 30. srpna 1744. Josef SVÁTEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby – kniha pátá. Dějiny panování císařovny Marie Terezie, I. část, Praha 1897, s. 196. 2 Podle J. Svátka přitáhl do Roudnice oddíl Prušáků 12. října 1744, a to prý na základě informace jednoho roudnického žida: „Ve městě Roudnici opět vyzradil jeden z tamních židů veliteli pruské obsádky v Litoměřicích, že v zámku Roudnickém jest mnoho děl a jiných zásob vojenských zazděno; velitel pruský přitáhl s oddělením vojska dne 12. října 1744 z Litoměřic do Roudnice, kde v zazděném sklepě nalezena dvě děla turecká, deset děl se znakem knížat Lobkovicův, dále čtyři menší a sedm větších hmoždířů, vesměs s lafetami, a vůz na střelný prach, což Prusové ovšem ihned odvlekli a mimo to celý zámek Roudnický vydrancovali.“ Tamtéž, s. 233. Myslíme si ale, že zápisy Samuela B. Brodského k 9. a 19. říjnu 1744 jsou více pravděpodobné. Zdá se, že první návštěva Prusů byla spíše namátková a že pobrané kusy byly snadno odhalitelné a že teprve při druhé návštěvě (19. 10.) začali pátrat po dalších zbraních a cennostech a vyslýchat osazenstvo zámku (najmě manželku vrchního úředníka), ale bez valného úspěchu. Podobně asi pochodili i 25. a 26. října – viz následující Brodského zápisy. 3 Tzv. daň z hlavy byla nařízena patentem Marie Terezie dne 15. 1. 1746. Viz Květa KULÍŘOVÁ – Rudolf SANDER, Patenty. Katalog sbírky patentů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1956, s. 119 (č. 1233). 4 Nejspíš se tím myslela daň z majetku, nařízená patentem místodržících Království českého dne 7. 4. 1747 (podle císařského reskriptu z 10. 2. 1747). K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 121 (č. 1258). 5 Čarovským vojskem byla nepochybně myšlena ruská (carská) armáda, vracející se roku 1748 z Nizozemí do vlasti. Vojenské dějiny Československa, II. díl, s. 203.

141

BRODŠTÍ – EDICE 6

Tehož 1748, dne 8. Decembris v Podluskách [v] vobecním dvoře vyšel nešťas[t]ný oheň. Shořel ten dvůr, Maršův statek, Hlavatýho a Jablečníkova chalupa. Roku 1718 císařská comisí byla vyměřovat grunty v český zemi.7 Téhož 1718, dne 24. Februari, jmenovitě na sv. Matěje, když led šel, byla jest u Litoměřic zácpa nad mostem a stavěla se až k Dobříni. Tak voda vystoupila, že topila až do starýho ledrhauzu na práh u weřztatu [sic!].8 Trvala ta voda 12 hodin. Roku 1720, tu pondělí před svatým Havlem několikrát za[h]řmělo silně. Tehdy 1720, ten čtrvtek před svatým Ondřejem blejskalo se několikrát v noci k polední straně. Pag. 3 Roku 1723 byla ouroda jak na obilí, tak na ovotce. Po novým pšenice platila 1 zl. 30 kr., žito strych 51 kr., ječmen 45 kr., oves 36 kr., hrách nejdražší 1 zl. 12 kr. Míšenský pěkný jablka strych 54 kr., pargametky a jiný dobrý hrušky věrtel za 15 kr., špatnějších čtvrce za dost malý peníze byla. Roku 1724 ukázala se na obilí pěkná ouroda, ale když žito květlo, přišla ouhona na květy, takže místami sotva z mandele 1 věrtel vymlátili. Před novým bylo žito strych za 1 zl., po žněch ale platil strych 2 zl. 30 kr. O tý ouhoně bylo slyšet v celý český zemi. Jařina se ale urodila. Roku 1728 byla zase ouhona na žitě. [K]dyž květlo, přišly chladný větry. Byly žně více než 3 neděle před svatým Jakubem. Žito pěkný sypalo málo více než 2 věr[tele] z mandele. Nový platilo pšenice 3 zl. str[ych], žito 1 zl. 45 kr., ječmen 1 zl. 30 kr., oves 51 kr., hrách a sočka 4 zl.9 Roku 1729 Martin Stránckej, soused a zámecký vrátnej, toho času byl on při ouřadě toho času pana Jana Hermona, z nějaký lítosti upadl a hned bez svatý zpovědi duši vypustil. Roku 1725, dne 24. Aprilis začali bořit velký chrám Páně farní. Od toho času byly služby boží v malém Pag. 4 kostele Nanebevzetí Pany Marie až do léta 1728. Dne 20. Octobris zase ten chrám 6 Podlusky byly šosovní vesnicí města Roudnice nad Labem. Leží 1 km západně od města, dnes jsou jeho administrativní součástí. 7 Jednalo se o vizitační komisi k zemskému katastru – pozdějšímu tzv. tereziánskému katastru. Podle Josefa Pekaře vizitace začala roku 1715 a trvala až do let 1727–1729 s tím, že v letech 1716–1720 byla přerušena. Josef PEKA Ř, České katastry 1654–1789 se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním, Praha 1932 (2. vydání), s. 114. Tomu ovšem odporuje jak Brodského záznam, tak písemná dokumentace k vizitaci města a panství Roudnice nad Labem, uložená v Lobkovickém rodinném archivu – LRRA , sign. N 14/12 a N 14/13. Například pod sign. N 14/12, fol. 157–224 se nachází přiznávací tabela (Bekadnus-Tabella) města Roudnice n. Labem s presentatem: 18. 11. 1718; přítomnost tzv. rektifi kační komise v Roudnici n. Labem ve dnech 31. 8. až 11. 10. 1718 dokládají mimo jiné specifi kace viktuálií, vydaných pro ni z panských skladů a sýpek – LRRA , N 14/13, fol. 29–32. 8 Ledrhaus – z něm. Lederhaus = koželužna; weřztat – z něm. Werkstatt = dílna. Knížecí koželužna, jak čteme v různých popisech panství a města z 18. století, se nacházela poblíž řeky Labe, bez bližšího určení ovšem; v roce 1793 nesla čp. 175 a byla v dědičném nájmu žida Lébla Josefa. LRRA , sign. N 14/8, fol. 129v (v popisu vévodství roudnického z 20. 7. 1793). Jestli stará a nová koželužna stávaly na stejném místě, není jisté. V urbáři panství z roku 1675 se o žádné koželužně nepíše (LRRA , sign. N 14/6). 9 Sočka = čočka.

142


Páně farní byl posvěcenej od biskupa litoměřickýho u přítomnosti doksanskýho preláta a mnoho jinších duchovních. Pan probošt Václav Potůček na druhý den strojil instelací a ti vzáctní páni při tý instelací, též náš kníže Filip najíti se dal.10 Téhož 1725., dne 5. Augusti můj vedlejší soused měl neštěstí. Václav Novotný nebo jeho manželka vyžádala kdesi jistou vodu na mouchy, postavila ji na stůl, on ale nebyl doma. Šla ze setnice, v tom její dceruška, 4 léta stáří, přišla do setnice a napila se nešťas[t]ně tý vody ve 3 hodiny po poledni a okolo 7 hodin před večerem ten den umřela. Roku 1731, dne 11. ledna půl jedenáctý hodiny před polednem 2krát silně za[h]řmělo od strany polední. Znamenali někteří, že ten rok bude ourodný. Roku 1732 přišla skrz krajský patenty vostrá zápověď, a to 28. Februarii, by se darebný peníze lantminice [sic!] 4 kr. a 2 kr. 3 d., též grejcárky darebný vícej nebraly a kdo takový má, by je odvedl do mince. Za 1 zl. se dostane 33 kr. i taky 36 kr. A to mělo bejt do posledního Máje vypráz[d]něný.11 Roku 1739, dne 22. Januari Pán Bůh prostředkem Pag. 5 smrti povolal z toho světa prince Václava, našeho dědičného pána, v Říši v městě Wircburgu.12 Nepřivezli ho do Roudnice, až 2. března u večer měl u kapucínů pohřeb v 7 ho[din] večír. Roku 1747 musely bejt kalendáře štemplovaný, též papíry i karty. Muselo se platit ze všel[i]jaký hry, ale to netrvalo než jeden rok. Z her šešlo [sic!] placení.13 Roku 1750 museli sme začít platit stavům conzumy z vína 20 kr. z vědra. Císařskej tác taky vostal 20 kr.14 Téhož 1750. přišlo poručení královský, aby sme vrabčí hlavy odváděli. Měšťan z domu ročně 6 hlav.15 Roku 1751, dne 24. dubna pan probošt Jan Lynderthaler byl pochovanej. Byl v Roudnici 21 rok proboštem.

10 K tomu srov. naše vylíčení posvěcení kostela a slavnostní instalace probošta s následnou několikadenní trachtací ve 2. kapitole, v němž korigujeme data těchto událostí. K samotné přestavbě kostela jsou nejpodrobnější a nejhodnotnější pojednání v publikacích: Bohumil MATĚJKA , Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Roudnickém, I. díl, Praha 1898, s. 159nn; Oktavián Broggio, 1670–1742, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích (katalog výstavy), Litoměřice 1992, s. 119–120. 11 Nejspíš se jednalo o nařízení (patent) krajských hejtmanů, prováděcí místodržitelský patent z 18. 2. 1732 o zákazu dovozu lehkých mincí z Frank. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 102–103 (č. 1040). 12 Václav Ferdinand Karel z Lobkovic (*16. 1. 1723 – †22. 1. 1739), syn Filipa Hyacinta 4. knížete z Lobkovic (†21. 12. 1734) a Anny Marie, rozené hraběnky z Althanu (†6. 12. 1754). 13 Daň z her byla vyhlášena patentem Marie Terezie dne 3. 7. 1747. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 122 (č. 1263). 14 Přirážku z cizího dovezeného i domácího vína českým stavům povolila Marie Terezie patentem 14. 3. 1750. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 128 (č. 1337). 15 Hubení vrabců bylo nařízeno patentem Reprezentace a komory Království českého 8. 1. 1750. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 127 (č. 1324).

BRODŠTÍ – EDICE

143

Téhož 1751., provodní neděli u svatý paní Barbory novýho oltáře [byla] první mše svatá. Koštoval ten oltář na 700 zl.16 Téhož 1751., v outerý svatodušní ráno v 6 hod[in], a to posledního Máje, Jan Procházka, měšťan roudnický, provazník, u pátres kapucínů na kruchtě 3krát si silně vzdechl, náhle duši vypustil. Téhož 1751. roku, 12. Aucusti, 5 hodin po poledni pan Jan Blumentrit, toho času actualius [sic!],17 seděl před Pag. 6 svou stodolou, z nenadání strch se vítr a vyrazil vrata z pánvičky, kterýžto na něj padly. Nebyl jen 3 hodiny živ, duši vypustil. Téhož 1751. pan probošt Jan Václav Petš dostal se do Roudnice. Nebožtíka Jana Blumentrita měl první pohřeb. Téhož 1751., dne 25. Aucusti byli v Roudnici královští komisaři, fizitýrovali [sic!] rolní půdy. Jeli nejprv za Bezděkov, pak [k] Krábčicům, od Krábčic do Čepců a nad Hracholusky, posledně do Kněždol, zase do města. Pan Bartoloměj Ulich a pan Jan Klement jezdili s nima.18 Téhož 1751., 2 neděle před Svatým duchem milostivý léto trvalo celé půl léta. Téhož 1751., dne 10. září v židovský ulici vyšel oheň ze židovskýho špitálu. Schořel špitál, Kečrle dům, Heřmanův dům, ostatní okolní otloukli. Mimo toho, že byl velký vítr, zanesl se oheň do ulice do domu Josefa Bernada pod střechu, i taky do jistýho malýho domku jednímkráte. A šťastně se to vidělo a zase uhasilo. Téhož 1751. prošly patenty královský a přísný poručení skrze brande[n]burský peníze, též saský. Širokej 15 kr. jen aby se bral za 13 kr., 7 kr. 3 d. jiní Pag. 7 6 kr. pěti grešle, 3 kr. 1 ½ d. grešle za 3 d. Též cizozemský dukáty všechny zlehčeny.19 Kdo by takové vexloval, by se jeho jméno poslalo, též pří[j]mění do krajskýho ouřadu, jakož sinticus20 Josef Kuchynka musel každej čtvr[t] roku krajskýmu ouřadu zprávu činit a poslat všecky zprávy, jak obecní, co se při sesi 21 memoriálu 16 V pamětní knize roudnického proboštství se k tomu nalézá zápis: „Roku 1751 v Průvodní neděli u oltáře sv. P. Barbory novýho první mše sv. sloužena byla a měl ten oltář koštovat 700 zl. P. Josephus Müller capell. collegit pecuniam a civibus.“ Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. Tento zápis spolu s mnoha dalšími podobnými pod nadpisem Opravy chrámu provedl roudnický probošt Jan Hanousek. Je nápadné, jak se podobá (bez latinsky psaného dovětku) zápisu Samuela B. Brodského. Hanousek byl proboštem v Roudnici v letech 1820–1825 (jak jsme zjistili z knihy kostelních účtů z let 1794–1842; Vs Rce, inv. č. 2058) a v té době již byl – podle všeho – Juránkův opis Pamětí Brodských uložen v zámecké knihovně. Knížecí knihovník Boušek a probošt Hanousek se jistě znali a byli ve styku. 17 Správně aktuarius neboli aktuár – zástupce knížete v městské radě (dříve knížecí rychtář). 18 V roce 1751 byla nová vizitace k připravovanému druhému katastru, tzv. tereziánskému, vyhlášenému roku 1756. První byl uveden v platnost roku 1748. J. PEKA Ř, České katastry, s. 199nn. V Lobkovickém rodinném archivu se žádné písemnosti k přípravě druhého katastru neobjevují. Bezděkov a Hracholusky byly předměstími Roudnice nad Labem, dnes jsou jejími součástmi (čtvrtěmi). Čepec (vrch) a Kněždol jsou pomístními názvy polností a vinic v blízkosti města; ves Krábčice (Krabčice) leží 4 km jihovýchodně od Roudnice. 19 Pravděpodobně se jednalo o patent Marie Terezie, vyhlášený Reprezentací a komorou Království českého 30. 3. 1751. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 134 (č. 1391). 20 Syndikus neboli syndik – městský písař. 21 Tj. při sezení, zasedání.

144


při městě, též arestantu, též i duchovní[m] řízení, zprávu dát, též jaký patenty zašlí postaví. Téhož 1751. bylo k dostání moc lososů, takže v pražských městech prodávaný byli za 10 kr., i taky za 9 kr. dosti k dostání jedna libra. I taky v Roudnici prodáván byl losos, 1 libra za 9 kr., a jinde, kde jich bylo více k dostání, za 6 kr. I také jich místami moc shnilo, co nemohli prodat. Téhož 1751., dne 10. září stal se pokřik, že hoří v domě brozanskýho mlynáře, toho času Jiřího Smetany. Dlouho nemohli nalízt, kde by ten oheň pro moc dejmu byl, až posledně se našlo, že v kuchyni bylo na hromadě moc stříštěk a v těch tříškách se to dusilo. Dítě postaršího, který tam v nájmu byl, do těch stříštěk mělo oheň strčit. Roku 1752, dne 26. října u pana pulkrabího, toho Pag. 8 času Jana Sekery, sušili v peci ovotce, děvečka zacpala slámou pec, sláma se zňala a nešťas[t]ně oheň do komína. Tak silně hořelo v komíně, byl strach velký. Že ale bylo ve dne, lidu se moc sběhlo, šťas[t]ně to udusili. Roku 1753, dne 22. března roudnický slouha na Rvačově v pastoušce šel okolo půlnoci mezi ovce podívat se, jak se ovce bahní, zdračkami.22 Zastrčil nešťas[t]ně zdračku do zdi, chytila se sláma, vyšel nešťas[t]ně oheň. Shořela pastouška, vedlejší vdovy Tyburcový Stránský domek, z druhé strany Václava Friče, toho času mlynáře v roudnickým mlejně, stodola. Kdežto v tý stodole si počítal 50 sáhů tvrdýho dříví mimo řezaných fošen a jiného dříví k potřebě a dubových prken, též mnoho slámy. Též z tý strany přes zahradu pana Šturmy jistýho zámečníka půl krovu shořelo, druhý půl otloukli. Naproti pastoušce přes cestu shořely Jiřího Havelky a sirotkův po Francovi Duchkovi domy, vdovy Matanelový otloukli, mezi nima ještě 2 stodoly shořely. Toho času tak silný vítr byl, že kusy ohnivých šindelů na Koňským trhu, též až na klášteru kapucínů nacházeli, Pag. 9 též na Bezděkov oheň vítr donesl, i taky na Koňským trhu u Šimomona [sic!] Jichmona pavlač se chytala od takového zanešení ohně, též na jinších místech. Že ale lidi byli na střechách pozorní, šťas[t]ně to uhasili. To dříví v té mlynářový stodole ještě 5tej den jako milířský uhlí, poněvadž na něj rumy kamení házeli, též pořád vodu lili, v jednej hromadě oheň byl. Jistili mnozí, že ten oheň jistě zázrakem přestal skrze přímluvu sv. Vavřince a sv. Floriána, roudnických patronů. Minulýho 1752. roku, dne 11. prasince přišlo královský poručení, by každej kupec neb handlíř, též řemeslníci dali poznamenání k reprezentací královský, odkad zboží a jak mnoho ročně potřebuje a kam jej zas prodává.23 Item téhož 1752. roku byla ouhona na obilí, totiž na ječmen, když rostl do sloupků k metání, v těch sloupkách neb stýblách byly housenky. Některý celý 22 Dračka = tenká louč, zhotovená dráčem neboli speciálním nožem. 23 Toto nařízení v často citovaném katalogu Sbírky patentů chybí (rovněž i v jeho dodatcích, publikovaných v roce 1997). Nepochybně se jednalo o oběžník z 11. října 1752 s přiloženými produkčními výkazy k vyplnění. Z nich potom byly sestavovány tzv. produkční tabely. Jejich ocenění a zhodnocení přináší: Zdeněk MARTÍNEK, Řemeslná výroba a trh v českých městech v polovině 18. století, Hospodářské dějiny 21, 1955, s. 117–144.

Modlitba k sv. Floriánu, patronu města Roudnice n. L. (18. století).

146


klasy vyžraný, některý půl, v některým sotva 2 neb 3 zrna vostaly. To bylo slyšet ze 4 i 5 mil od Roudnice. Taky tak bylo i také ve vovse, ale ne tak mnoho jako v ječmeně. Takový housenky, [k]dyž zrostly a obilí zrálo, že schlo, daly se vidět potom i po cestách, a kde jaký bodlák byl, všechno Pag. 10 obžraly. Z jednoho místa na druhý se stěhovaly. Že ale před tím rokem bylo moc ječmenů, platil jen toliko 1 zl. 15 kr., oves 1 zl. 3 i 6 kr. Některý ječmeny předci byly pěkný, ty špatný a vyžraný sotva některý sypaly na půl strycha. Ten samá zuna24 byl za vodou, na druhý straně takovýho nic nebylo vidět. Roku 1746 byla ouhona na obilí. Při sv. Trojici žito platilo 5 zl. 6 kr., při svatým Vítě 6 zl, při sv. Prokopu 7 zl. i 8 zl., pšenice 6 zl. 30 kr., hrách 6 zl., ječmen 3 zl. 30 kr., oves 2 zl. 30 kr., po žněch nový [žito] 5 zl., pšenice 6 zl., hrách 5 zl., ječ[men] 3 zl., oves 2 zl. Roku 1753 zase na ječmenách někteří asi čtvrtým dílem skrze housenky a sucho neplatil dráž než 1 zl. 24 kr. Téhož 1753. přišlo skrz krajský patenty poručení, by ševcovský vyučenci [sic!] ne[j]menoval se synkem, ale hned tovaryšem.25 Roku 1754, měsíce března celá česká zem musela dát popsání duší od roku dětinského dvo[u]ch let stáří až do nejstaršího mužskýho i ženskýho pohlaví, a to jak kterej starý jest. Po krátkým čase přišlo, že takový popsání bude trvat 3 léta.26 Item téhož měsíce a tého[ž] 1754. přišlo královský poručení, bubny a trouby v kostelích že se zapovíPag. 11 dají potřebovat, též ani při žádným pobožným procesí. Tolikéž svátky mnohý, který se světily, zapověděny byly světiti, jakož že budoucí rok kalendáře ukážou, který svátky se mají světiti.27 Toho 1754., dne 17. Máje nešťas[t]ný oheň v Praze v Židovský ulici neb městě v noci před 11. hodinou vyšel. Na 700 se počítalo domů shořelých a otlučených. V tom nešťas[t]ným ohni Pán Bůh chránil, že ani jeden kostel [na] zkázu nepřišel. U jednoho pekaře 17 osob, kde led byl složený, myslili tam svůj život zachovat, v tom sklepě všecky udušený zůstaly. Při tom též jiných osob porozdílně 8 skrze oheň o život přišly. Samých křesťanských ulic 10 vyhořelo. 25 hodin

24 Zuna = prázdné obilí; nedozrálé zrno bez mouky. 25 V katalogu Sbírky patentů Státního ústředního archivu (dnes Národního archivu) v Praze je zaznamenán pouze patent hornorakouské reprezentace a komory z 11. 9. 1753 o nepřípustnosti činění rozdílu mezi starým a právě vyučeným ševcovským tovaryšem. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 142 (č. 1476). Česká reprezentace a komora zřejmě v té době vydala shodné či podobné nařízení a poslala krajským úřadům k provedení. 26 Samuel Bernard Brodský tu zaznamenává počátek první úřední konskripce obyvatelstva v roce 1754. Přehledně je o ní četně příslušných normativů pojednáno v práci: Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996, s. 135–138; naposledy: Petra BERROVÁ-BRA BCOVÁ, Z historie sčítání lidu (1754–1910), Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje, roč. 48, 2007, č. 4, s. 274–277. 27 Také toto nařízení není v katalogu Sbírky patentů zachyceno. Nacházejí se v něm pouze prováděcí patent a vyhlášky breve papeže Benedikta XIV. z 1. 11. 1753, jímž bylo povoleno o některých církevních svátcích věnovat se řemeslu a práci k obživě. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 142–143 (č. 1484, 1487, 1490).

BRODŠTÍ – EDICE

147

ustavičnej oheň trval a až 8. den sotva ten oheň s velkou mnoho lidu prací uhašen.28 Téhož 1754., dne 16. srpna ráno v 6 hodin Jana Vitmona, toho času šenkýř[e] v panským domě, tak ho silně šlak trefi l, že po poledních v šesti hodinách duši vypustil. Roku 1755 byly první kalendáře tisknuty strany zapověděných svátků.29 Item téhož roku v měsíci Junii muselo se dát poznamenání do krajskýho ouřadu všech domů, Pag. 12 při kterých crunty [sic!] jsou obvzláštně a při kterých nejsou taky zvlášť. Item poznamenání duší od 1. roku až do 20ti, ženatý z[v]lášť, neženatý taky z[v]lášť. Ženský pohlaví tím způsobem, zase od 20ti až do 40ti, od 40ti až do 80ti, od 80ti až do 100. Pan vrchní, toho času Josef Waint, a Tafler, toho času měs[t] skej ouředník, poněvadž sindicus Josef Kuchynka byl v Pánu a ouředník zastával zatím sindicuskou službu, s panem vrchním do Prah[y] [jel k] krajskýmu ouřadu a tam na to museli přísahu složit. 30 Téhož roku bily se v minci 20ti a 10ti kr[ejcary]. Item téhož roku na den početí Panny Marie, jenž jest 8. prasince, okolo 3ch hodin po poledni Jiří Kchezler, 31 toho času panskej pekař, z božího dopuštění v Židovský ulici upadl. Nemohli ho [v]zkřísit, naložili ho na vůz a táhli ho do jeho domu sami Židi na voze. Tak ležel až do soboty. 5. den v jedenáct hodin před polednem Pán Bůh ho povolal na věčnost. Item téhož roku na Boží hod vánoční u Jana Vithomra v komoře jistá stará podruhyně dala pod postel uhlí a šla pryč. Než přišla zase, v hrnci uhlí se [v]zňalo a sláma se chytila. Že ale byla komora zavřená a oheň luwtu [sic!] neměl, tak Pag. 13 se to dusilo, až všechno v komoře schořelo. A lidi časně k vohni běželi a hůrou vodu lili, šťas[t]ně to uhasili, že oheň ven nevyšel.

28 Základní informaci o této katastrofě obsahuje syntéza: Tomáš PĚKNÝ, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001, s. 104–105; její průběh a důsledky jsou podrobně zpracovány v článku: V. ŽÁČEK, Po požáru pražského ghetta r. 1754, Ročenka Společnosti pro dějiny židů v Československé republice VI, Praha 1934, s. 157–188. Počet uhořelých nebo udušených obyvatel ghett a se objevuje v práci: Jiří KUDĚLA, Soupis zemřelých pražských Židů z let 1749–1759, FHB 16, Praha 1993, s. 133. Tuto nešťastnou příhodu si do svých Pamětí zapsal František Václav Felíř, měšťan Starého Města pražského a očitý svědek události, a to do posledního, pátého svazku (= rok 1754 / měsíc květen: „Dne 17. v noci okolo ½ 12. hodiny v Židovským městě povstal přehrozný oheň …“). SOA v Litoměřicích, Biskupské sbírky Litoměřice – Valdštejnská sbírka, sign. B I F/432, svazek 5 (1749–1756), fol. 15v–16r. Felířovy Paměti zůstávají stále jen v rukopisu, ačkoli jsou již delší dobu připraveny k vydání. 29 Jazykově české kalendáře na rok 1755, resp. v tomto roce vytištěné (tj. na rok 1756) jsou porůznu zachycené v příručce: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století, II. díl – Tisky z let 1501–1800 (dále jen Knihopis, č.), vycházejí v sešitech na pokračování (od roku 1939), včetně dodatků (poslední vyšel v roce 2006), dnes snadno přístupné v databázi na internetové adrese: htt p://db.knihopis.org. 30 Jedná se tu buď o pokračování či doplňování prvního sčítání lidu z roku 1754, anebo o nové sčítání – novou konskripci – z roku 1755. Z předešlého zápisu Brodského o jeho zahájení plyne, že mělo trvat 3 roky, leč podle příslušného normativu i dosavadního stavu poznání měla být konskripce konána každé tři roky. O konskripci v roce 1755 není v odborné literatuře nic známo, resp. psáno. Za upozornění na tuto nejasnost a zvláštnost (pokud se Brodský nezmýlil?) děkujeme Eduardu Maurovi. 31 Je možno číst také jako Kíhezler.

Zemětřesení v Lisabonu 1. 11. 1755.

BRODŠTÍ – EDICE

149

Item téhož roku byla tuhá zima, tak se dalo slyšet, že by okolo Roudnice na 4 míle 9 mužskejch i s ženskýma mělo jistě zmrznout. Jakož se počítá od tý velký zimy roku 1709, druhá též skoro rovná roku 1740 byla. Roku 1755, ráno okolo desátý hodiny na den Všech svatých, to jest 1. listopadu, velice truchlivý a pravdivý příběh o hrozném třesení země, jenž se stalo v Království portukalským v městě Lizabon řečeném, velmi žalostivou zkázu jest vzalo. V tom městě se počítalo třicet tisíc domů, třicet devět bran, sedmdesáte sedm věží, v tom všechny čtyry živlové světa se [v]zbouřily, zem, oheň, vítr a voda, jakoby spolu boj měly, v ten čas sedm tisíc domů zem pozřela a několik set víc v [z]říceniny též ohněm zkázu vzalo. Sto a dvaceti tisíc lida [sic!] zasypáno, devadesáte osum klášterů zbořeno všelikejch řádů. Ze dvouch set františkánů čtyrycet zůstalo mezi těma ještě málo zdravých. Třicet pět kostelů, které zůstaly stát v tom čase strašlivým. Též hlad nastal, mlejPag. 14 ny se zbořily, sklepy zasypaly, též studnice vzaly svou zkázu. Rezidencí královská i s poklady k zkažení přišla, sám král v širém poli zachoval svůj život. Též na moři hrozný vítr v ten čas povstal, dvěstě šífů s drahým zbožím naplněných i s lidem pod vodu nešťas[t]ně utunulo [sic!]. Sedm vysokých vrchů neb hor, který v tom městě Lizabon se vynachází, co na vrších stálo, tak jako kdy prve stojí, ale co v rovině bylo, to v rum se obrátilo. Ti lidé v Lizabonu, který vostali živí, v sedmi dnech některé v rumu našli, však ale z hladu své vlast[n]í ruce měli okousané.32 Též v Americe v druhým dílu světa, v měsíci prasinci skrz zemětřesení měst, městeček těch, který na ostrově stály, propadly se tak, že se po nich moře hned zavřelo. Též jiný ostrov dvanácte mil dýlky, na němžto krásný města stály v rovině, v jednom okamžení propadly se a moře se rozlilo, takže více znamení toho

32 Zemětřesení 1. listopadu 1755 patří k jedněm z největších evropských katastrof a podle nejzasaženějšího místa se nazývá Lisabonským zemětřesením 1755. Geologická porucha vyvolala ničivé vlny tsunami, takže v samotném Lisabonu, který tehdy čítal zhruba 275 000 obyvatel, bylo zaznamenáno na 60 000 obětí. Účinky této seismologické aktivity i druhotné vlny 6. prosince 1755 (další drobné otřesy byly zaznamenány i poté, naposledy v březnu 1756) byly patrné nejen v rozsáhlých oblastech Španělska a Portugalska, velké škody byly hlášeny z marockých měst Rabat a Fez. Vlny se řítily přes celý Atlantik a napáchaly škody v oblasti Azor, Madeiry, na pobřeží Španělska, Francie, Anglie, Irska a Nizozemska, ba dokonce i ve Skandinávii. Ničivé následky pocítili i v americké Nové Anglii, kde zvláště v okolí Bostonu se k zemi zřítili mnohé stavby a celá krajina od Bostonu až ke kanadskému Montrealu byla pokryta propady a puklinami. Seismologové odhadují, že zemětřesení dosahovalo síly cca 9 stupňů Richterovy škály. K tomu u nás naposledy i s další literaturou Jan T. KOZÁK – Victor S. MOREIRA – David R. OLDROYD, Iconography of the 1755 Lisbon earthquake, Praha 2005. Zemětřesení, následný požár a vlna tsunami v Lisabonu 1. 11. 1755 vyvolaly zděšení v celé Evropě, české země nevyjímaje. Zprávy o zkáze hlavního města Portugalského království se brzy objevily v novinách a začaly vycházet i samostatné tisky, např.: Píseň k ustrnutí všem věrným křesťanům, kterak tohoto léta 1755., dne 1. listopadu v zemi portugalské skrze země třesení hlavní město Lizabona i jiné okolní města z božího dopuštění škodu trpěly … [Vytištěna v Holomouci roku 1756 ] (Knihopis č. 12784). Zajímavý pohled na dobovou reflexi katastrofy v Čechách přináší krátká stať J. Polišenského, nazvaná Manuel da Sylva a lisabonské zemětřesení 1755, v práci: Josef POLIŠENSKÝ, Tisíciletá Praha očima cizinců, Praha 1999, s. 26–28.

150


nejní. Též na tom ostrově armáda arabskýho vojska stála, na šedesáte tisíc počítána byla, též jejich marš v okamžení k věčnosti byl. 33 Roku 1753, od 27. září až do 24. listopadu přišel pád na hovězí dobytek v městě Roudnici. Padlo porozdílnu 33 kusy v Podluskách, 56 Pag. 15 kusů též v Bechlíně. Padlo přes 90 kusů jen v těch třech místech. Roku 1645 silná bitva byla u Jankova. Roku 1648 Švejda vzal Malou Stranu. Roku 1680 byla česká reberie [sic!], též cometa. Roku 1683 Turek byl u města Vídně. Roku 1706 to velký zatmění bylo. 34 Roku 1707 na svatou Marii Magdalenu ten velký vítr byl. Roku 1709 nastal axys. 35 Roku 1715 císař Leopold umřel. 36 Roku 1719 že bylo velký sucho, trhali lidé jarní obilí. Roku 1701 v říši pevnost Landau od Francouze mocně dobyta a vzata. 37 Též 1755, dne 1. listopadu v naší zmilé [sic!] vlasti, když rovně téhož dne mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v poledne ona storožitná [sic!] a hojitedlná teplá hlavní lázeň v Teplici tak mocně rozmnožena byla, že všechny ostatní lázně v jedný půl hodině přetýkaly, však ale skrze obvzláštní božskou ochranu žádnou škodu netrpěli. Při kteréžto změně se pozorovalo, že ta pravená hlavní lázeň ze začátku skoro půl hodiny dlouho velmi kalné a tmavé žlutě tekl a spolu velPag. 16 ké množství croco martiali vyvrhl, pak ale zase vždy čistější se vynašel, takže ta voda zase v jedné hodině rovně tak čistá jasná, jako kdy prve tekla.38 Roku 1756 zima mírná a teplá, takže ani do sv. Třech králů při Labi vokraje nezamrzly, tím méně potom celý masopust žádný sníh nepršel a teplá slunečnost trvala stejně až do 9. března. 33 Samuel Bernard Brodský zřejmě nepochopil svůj informační zdroj a dvě události spojil vjedno. Jak bylo řečeno v předchozí poznámce, zemětřesení roku 1755 zasáhlo i oblast Azor, Karibik a pobřeží Severní Ameriky i Afriky. Propady sice zaznamenaly i v Americe, ale zcela jistě na tomto kontinentě „armáda arabskýho vojska“ nestála a neoperovala; nejspíš to znamená Maroko a jeho pobřežní partie. Víme totiž, že oázy a obce v okolí marockého hlavního města, čítající 8–10 tisíc obyvatel, najednou „zmizely“ pod zemí, jakoby byly spolknuty horami a pouští. 34 Z prostředí města Roudnice nad Labem, přesněji zámku tamtéž, je dokládá i nápis objevený v roce 1931. Viz obrázek na protější straně. 35 Akcíz = zvláštní druh spotřební daně jednoduše (nepřesně) zvané potravinová daň. V Rodinném archivu roudnických Lobkoviců je uložen krátký výtah výkladu nově vyměřeného akcízu z roku 1710. LRRA , sign. K 15/6. 36 Leopold I. zemřel 5. 5. 1705. 37 Ve skutečnosti Landau (Landava) v Rýnské Falci patřila od roku 1680 trvale Francii; v letech 1688–1691 byla proměněna v pevnost. Roku 1702, dne 9. září, byla pod formálním velením krále Josefa I. a skutečným velením Ludvíka Viléma markraběte Bádenského dobyta císařskou armádou. Král se poté od pevnosti vypravil na zpáteční cestu do Čech a odtud do Vídně. Učinil přitom krátkou zastávku v Roudnici nad Labem – viz 2. kapitola. Pro úplnost dodáváme, že pevnost v roce 1703 opět získali Francouzi, v roce 1704 císařská vojska a roku 1713 opět a defi nitivně Francouzi. 38 Neobvyklé chrlení vody (po předešlém krátkém zastavení) z hlavního vřídla v Teplicích a její kalnost a žluté zabarvení jsou vysvětlovány jako projev tisíce kilometrů vzdáleného zemětřesení v Portugalsku (s epicentrem asi 200 km od jeho pobřeží v Atlantiku). Crocus martis aperitivus = hydroxid nebo šafrán železitý (lékárensky ferrihydroxid); Crocus martis adstringens = oxid železitý (ferrioxid).

Zatmění v r. 1706 – nápis na zdi uvnitř zámku v Roudnici n. L. 1706 / bylo veliký zatmění viditedlný dne 12. máje / z rána po desátý hodině a štvrt na jedenáct celý černý / a tma bylo a hvězdy bylo vidět. / Jan Po[dlých].

152


Téhož roku, dne 5. Junii začali v našem roudnickým mlejně hranici, též všechny žlaby bořit a zase nový dělali. Dne 4. září zase začali na 3 mlejny mlít. Téhož roku, dne 18. června v půl desátý hodiny před polednem vyšel nešťas[t] ný oheň od Václava Habrty skrze neopatrnost, pročež poručil děvečce, poněvadž byl pekař a uhlí nazbyt měl, by ho vynesla na podkroví, ona ale vynesla i živý, které bylo nehašený a tam ho bylo větčí hromada, tam se všechno roznítilo, až se do střechy oheň dostal. Shořel jeho, Josefa Luce, toho času panskýho truhláře, z dru hý strany Jana Maška, koláře, který moc loukotí, špic v domě složeno měl, též šatlava. Ostatní vedlejší odtloukli střechy. Téhož roku, dne 39. 39 Julii přišlo do RoudPag. 17 nice vojska pěchoty maršem 12 companií, silný na 16set, měly rostok.40 Prv již bylo v městě na cvartýrách 2. companie, silný po 130 mužů. Měly v městě roztok, táhly ke Kladsku.41 Téhož roku, dne 29. srpna královská pruská armáda v rozličných houfech téměř ze všech stran do kurfi řských saských zemí násilně a na takový způsob [v] padla, s kterým rozličná znamení nepřátelství spojená byla, nebo ona ihned saské poddané co nejvíceji obtěžovala a kurfi řských měst potravnic a zbrojnic se zmocňovati počala.42 Téhož roku při narození Panny Marie43 pruská armáda vpadla do český země od Drážďan [k] Krupce, k Teplici, k Tačínu,44 k Ausiku.45 Při svatým Václavě46 comendy již docházely do Bíliny, do Mostu, též na druhou stranu k [St]řekovu. Naše armáda královny Marie Terezie se strhovala k Nížebohám od božích muk nad Podlusky k Budyni, též Kostelci, zase vlevo až Martiňovsi, zase napravo až k Dušníkám až blízko k Dobsanům [sic!].47 Dne 29. a 30. Septembris naše armáda se hnula k Lovosicům. Dne 1. Octobris v noci prajská armáda vtrhla za Lovosice do vinic a hned od dvouch hoPag. 18 din po půlnoci komendy na sebe silně až do 6 hodin silně stříleli i z kusů. Od šesti hodin až do 2ch hodin, pořád 8 hodin, jak naši, tak prajský v jednom ohni byli, z kusů ne jináč střílení bylo, jako když nejvíce hřímá, z obojí strany, až se u mě vokna třásly, toho času Samuel Brodský starý.48 Po tej bitvě zase něco vojska od Lovosic do předešlýho lokru 49 k Budyni se 39 Hned na tomto řádku opravuje Juránek Brodského omyl: 29ten oder 30ten Julii. 40 Roztok = rozchod, rozpuštění; povyražení, zábava. 41 Samuel B. Brodský tu zachycuje krátké pobyty vojenských jednotek císařské armády, připravující se na válku s Pruskem. Válka, později zvaná sedmiletá, však začala dříve, než se domácí vojsko a vojska spojenců (Francie, Sasko, Švédsko a Rusko) dokonale připravily a zformovaly. 42 Vpádem pruské armády do Saska 29. 8. 1756 byla zahájena sedmiletá válka. 43 8. září 1756. 44 Děčín. 45 Ústí nad Labem. 46 28. září 1756. 47 Doksany. 48 Samuel B. Brodský tu na základě zpráv i vlastního zážitku zachycuje bitvu u Lovosic dne 1. října 1756, v níž zvítězila pruská vojska. 49 Tzn. tábora.

Pozice císařsko-královského vojska u Budyně nad Ohří před bitvou u Lovosic (1756).

154


hnulo. Dne 25. Octobris prajská armáda zase zpátkem do saský země se vrátila. Naše ostatní vojsko taky zase do logrů se strhlo, mimo co při hranicích saských muselo vostat. Dne 7ho Novembris hraběte Kolovrata regement do Roudnice na cvartiry, 50 poněvadž se nemohli v Roudnici pro množství lidu aincvartirovat, tak je[n] 6. kompanií, však byly silný. Ostatní do okolních vesnic se qvartýrovali. Toho času všechno vojsko na qvartýry do rozličných měst přišlo. Roku 1757, dne 26. Januarii přišel královský patent strany Židů, by každej den 10 Židů se postilo, dcelý den by nic nejedli. Dne 8. Februarii čtyry starší, též rabín jejich, do Rakovníka se museli postavit, tam na místě všech zdejších Židů přísahu složit, že proti milostivý královně nic protivného neučiní, též žádný z Židů nebude špehoPag. 19 vat králi prajskýmu k zalíbení. Na to, [k]dyby se něco podobnýho stalo, kladba ňa [sic!] ně vypsána od roku k roku, od měsíce k měsíci, od tejdně k tejdni, od hodiny k hodině, od okamžení do okamžení skrze 24 knihy, též aby nebyl pochován, nýbrž ptákům k sežrání, který by to přikázání a tu přísahu přestoupil.51 Téhož roku, dne 23. února večír od sedmi až do osmi hodin v zámku v komíně, kde vostával pixlšponr, hořelo, až všechny saze vyhořely. Pixlšponr již byl umrdlej. 52 Téhož roku, dne 5. Januari, když král francký do svého vozu [v]stoupiti chtěl, aby v něm do Trianonu 53 odjel, k Jeho Královský Milosti jeden bohaprázdný člověk z Arsu rodilý, Robert Damien jménem, postranně, že při začátku žádnej si toho nevšímal, se přitočil a krále nevážně bodl. Ta bodená rána po pravé straně mezi čtvrtou a pátou žebrou pod prsa šla, však ale nebyla smrtedlná, tak král za nějaký krátký čas k předešlému zdraví přišel. 54 Dne 28. Martii v Paříži na place ten bohaprázdný Robert Damien, který ne50 Šlo o regiment nejspíš Filipa Krakovského z Kolovrat (†18. 6. 1757), syna nejvyššího purkrabího Království českého Filipa Krakovského z Kolovrat (†28. 3. 1773). 51 Patent o nuceném půstu židů a slibu věrnosti královně byl jednak vyjádřením protižidovského smýšlení a nedůvěry Marie Terezie, jednak varující připomínkou údajné zrady a spolupráce pražských židů s nepřítelem za pruské okupace hlavního města království na podzim 1744. Krátce potom, v lednu 1745, byli všichni židé z Prahy vyhnáni (a roku 1748 zase vzati na milost). 52 Pixlšponr – z něm. Büchsenspanner = pobočný myslivec, nabíječ (a podavač nabité zbraně). Srov. pozůstalostní spis po zemřelém Büchsenspannerovi Janu Loknerovi v Roudnici n. Labem, 1757–1758, uložený v Lobkovickém rodinném archivu mezi písemnostmi k hofštátu Ferdinanda Filipa z Lobkovic – LRRA , H 15/1, fol. 17–76. Kopie jeho testamentu z 20. 1. 1757 se též objevuje ve fasciklu (LRRA) sign. R 5/25, nefoliováno. Jde o neobvykle obsáhlou a zajímavou dokumentaci k osobě jednoho knížecího služebníka. Sluhům a služebníkům aristokracie v 17. a 18. století je věnována zvláštní pozornost v objevném a podnětném článku: Eduard MAUR, Šlechtic a jeho sluha v barokní Praze. Několik poznámek na okraj opomíjené problematiky, in: Kateřina JÍŠOVÁ a kol. (edd.), V komnatách paláců – v ulicích měst. Sborník příspěvků věnovaných Václavu Ledvinkovi k šedesátým narozeninám, Praha 2007, s. 259–271. 53 Na okraji jinou rukou opraveno. 54 Robert François Damiens poranil nožem francouzského krále Ludvíka XV. skutečně 5. ledna 1757, když se chystal odjet do Trianonu (tj. letohrádku v severní části parku ve Versailles). Dne 28. března 1757 byl mimořádně krutým způsobem popraven (viz následující Brodského vylíčení, jistě převzaté z novin, letáku nebo případně nějakého samostatného drobného tisku). Příbuzní popraveného Damiense byli poté navěky vyhnáni z Francie. O Damiensově popravě z jiného úhlu pohledu je psáno v knize: Michel FOUCAULT, Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha 2000, s. 33nn, passim.

Zajetí knížete Augusta Antonína Josefa Lobkovice v bitvě u Lovosic 1. 10. 1756.

156


vážně 5. dne ledna nožem bodl, následujícím způsobem odpraven byl. Předně na ryngu na lešení jemu pravá ruka probodena a na to uťata byla, potom rozpálenýma kleštama na prsách, na ramenách, lejtkách, stechnách [sic!] Pag. 20 štípán byl, do kterýchžto ran rozpálený olovo, vroucí olej, rozpálená smůla a pryskyřice, též vosk a síra se lila, a posledně on na čtyry díly s koňmi roztržen byl, až na popel spálen a do povětří vyhozen. Téhož 1757., dne 20. dubna prajzovská armáda přitáhla k Chomutovu, k Jirkovu velkou silou. Na den sv. Vojtěcha bylo slyšet, že u Ausiku z kusů silný střílení. Dne 23. dyto prajská armáda se k Lovosicům přitáhla, naši zpátkem coubli [sic!], postavili se u Martiňovsi a u Charvátec. Prajský se vojsko hnulo k Pátku, tam si udělali most přes vodu a zrovna k Martiňovsi na naše. Naši zase k Tursku. 30. dyto prajská armáda se od Martiňovsi […]55 a položila se u Chržína a pas měl[a] až do Litoměřic. Když prajská armáda stála u Martiňovsi v Charvátcích, v kostele, v vesnici, též v Martiňovsi, v Radčiňovsi všech[n]o vyrabovali, též dobytky. po straně připsáno: / Toho času pan kontribuční Klement vydal jim 30 kusů dukátů/ Téhož roku, dne 4. Máje přijelo prajských for 37 před polednem, všechno po 6 koních zapřaženy ve voze, tu byl nemalý strach, že budou plundrovat a rabovat Roudnici. Žádali ale na ty vozy macacín. 56 Poněvadž tu nebyl žádnej macacin a též v panským špejch[a]ru taky již bylo prázdno, takže Pag. 21 v jedenácte hodin před půlnocí šťas[t]ně odjeli. Naši od Turska táhli ku Praze, položili se na Čížkovský vrch.57 Prajs v Máji měsíce přitáhl ku Praze a dne 16. Máje bylo slyšet silný střílení v Roudnici od hodiny 8. ráno až do 2ch z poledne, i též před večerem bylo slyšet u Roudnice. Naši potloukli Prajze, 4 jenerálové jeho padli. Prajzovi v tom přišel hecuch,58 naši museli táhnout zpátky. Jistý lidi, který tam při tej patalii byli, že Prajzů na 3 lokte zvejší, naši ale 4 neb 5 kroků jeden od druhýho ležel zabitý. Třetí den zase byla patalie držena, naši obdrželi plac. Když ale naši šli vyslíkat Prajzy, prajský vojsko je zašlo,59 přes 200 jich zajali a hned té noci 55 Zde chybí sloveso. Podle smyslu sdělení by se tu hodilo slovo zvedla nebo hnula. 56 Macacín, makacín – z něm. Magazin = sklad, skladiště; zásoby proviantu. 57 Čížkovský vrch = Žižkov (jinak Vítkov). Část habsburského vojska pod velením polního maršála Browna (= Josef Ulysses hrabě Browne) ustupovala v poslední dekádě dubna z pozic u Budyně nad Ohří přes Martiněves, Charvátce a Tursko až k Praze. Tam spolu s dalšími sbory císařské armády pod velením prince Karla Lotrinského zaujala obranné postavení mezi Vítkovem a vesnicí Štěrboholy. Dne 6. května 1757 došlo u této vesnice k bitvě, v níž vyhráli Prusové. Císařští se potom zčásti vydali na jih k městu Tábor, zčásti se stáhli do opevněné Prahy. Základní informace o těchto a dalších pohybech a střetech armád jsou obsaženy v kompendiu: Vojenské dějiny Československa, II. díl (1526–1918), Praha 1986; podrobně a v širším kontextu jsou popsány a interpretovány v monografi i: František STELLNER, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2000. Z těchto dvou publikací čerpáme většinu faktů, aniž bychom je opakovaně, stále znovu a znovu citovali. Všechny informace, jež tu používáme k vysvětlení a upřesnění pamětních záznamů, jsou v nich snadno dohledatelné. Specializovanou literaturu tu až na výjimky ponecháváme stranou; podstatné tituly se nacházejí v bibliografické příloze Stellnerovy knihy (s. 371–390) a v poznámkách díla: Pavel BĚLINA – Jiří KA ŠE – Jan P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, sv. X (1740–1792), Praha – Litomyšl 2001, s. 667–668 (pozn. č. 62–80 ke kapitole II/2 – Sedmiletá válka, 1756–1763). 58 Hecuch – z něm. Herzug (jinak Hermarsch) = přitáhnutí, pochod sem – zde zřejmě ve smyslu záloha. 59 Zašlo = zaskočilo.

BRODŠTÍ – EDICE

157

s nima k Budyni, tam je u Panny Marie Sněžný na krchov zavřeli, silně vartovali, předce jich do rána moc uteklo. Pátý den je vedli do Litoměřic, v domích byli zavřený, jim chleba jim [sic!] dali ani vody jim nechtěli dát, proto aby přijali službu. Potom přišlo poručení od Prajze, by se poslaly starý košile a plátna na flastry pro plezírovaný,60 tak se schledalo na roudnickým panství 2 vozy takovýho plátna, který se mu poslalo. Dne 31. Máje skrze velký přívaly od Berouna přišla velká voda ku Pag. 22 Praze. Náhle vzala Prajzovi mosty od Baby až k Libni, který měl udělaný. Též u Zbraslavi měl most, taky mu ho voda odnesla. Házel pořád kusy a pumy do Prahy, pořád 3 týhodni až do 10. Junii. 2 hodiny po poledni přestal.61 Dne 16. dyto museli sme dát Prajzovi, město 200 pytlů, vesnice na panství, sedlák 4 pytle, chalupník 2. Ty se musely odvíst do Litoměřic. Dne 21. Junii přijelo 13 husařů do Roudnice prajských zrovna do židovský ulice, tam ve třech krámích rabovali, chtěli s tím z brány. Brány se zavřely a ty husaři museli Židům všechno navrátit. Při tom dali se Židům všudy šacovat, poněvadž se lidi zběhli, u rathauzu též na zvonici se šturmovalo. Jistej oficír byl s nima, ten se vymlouval, že on o ničemž neví a že bez jeho vůle to učinili. Přitom, [k]dyby město poslalo do Budyně na ně žalobu, by on byl vymluvenej, pročež se bál, poněvadž viděl na bráně od krále jejich Salva Cvardu [sic!].62 Zase hned tu noc, právě o půlnoci, přijelo jich na koních 36 mužů a 2 vozy sebou měli. Poněvadž v tom strachu sousedi vartovali, v noci i venku, též v městě čerstvě zavřeli brány a oni nemohli do města; ač sou okolo města jezdili, též do bran stříleli, přece se jim brány neotevřely. Po pár hodinách zpátky s hanbou odjeti museli.63 Pag. 23 Však jeden jistej vopozdil se za branou podruh, toho posekali, že málo živ zůstal. Nechali [ho] ležet, myslili, že jest již zabitej. Dne 22. dyto Prajs odtrh od Prahy s armádou, přitáhl zase k Budyni, měl logr za mostem nad Žabo[v]řesky. 2 dni tam byl a zase se položil u Litoměřic. 24. od Kolína armádu [sic!] jeho šla pomalu k Litoměřicům skrze Melník po 60 Plezírovaný – z něm. blessieren = zranit, poranit – raněný voják. 61 Obležení a bombardování Prahy trvalo od štěrboholské bitvy (6. 5.) až do konce druhé dekády června 1757. Krátce předtím pruský král Fridrich II. sebral své vojsko a vydal se na pomoc svému generálovi Bevernovi (Augustu Vilému vévodovi brunšvicko-bevernskému), ohrožovanému císařskými sbory polního maršála Leopolda hraběte Dauna (s nímž se střetli u Kolína). O obležení Prahy byl záhy publikován denopis neboli Diarium. To jest každodenní poznamenání toho, co se skrze trvající nepřátelské pružské královského hlavního města Prahy obležení v roku 1757 … [Praha 1757] (Knihopis, č. 1878). O něm a o dalších zprávách, zpracováních apod. blíže: Jiří RA K, Soudobé ohlasy pruského obležení Prahy roku 1757, Documenta Pragensia VI/1, 1986, s. 274–285. 62 Salva quarda = buď (většinou nepříliš početná) vojenská stráž dosazená do lokality, nebo označení místa pod ochranou vojenského vládce oblasti (vojevůdce či panovníka). 63 K tomu lze srovnat spisy v Lobkovickém archivu – LRRA , sign. O 5/10 (= Škody pruskými vojáky na roudnickém panství ve dnech 27. 4.–30. 6. 1757). Jedná se o 2 fascikly a 1 kopiář (přesněji protokol korespondence s rakovnickým krajským úřadem). Ve fasciklu nadepsaném Kriegsschäden während der Preußischen Invasion von 27. 4. bis 30. 6. 1757 je mimo jiné podrobný popis událostí z této doby v Roudnici a na panství, pořízený 30. 6. 1757. Tamtéž, fol. 1–28. V roudnickém městském archivu se nachází seznam válečných škod z toho roku: AM Rce, inv. č. 1380 (= Seznam válečných škod, 1757).

158


druhý straně k Hoš[ť]ce. 27. poslední od Kolína přišli, měli logr od Litoměřic k Lukovci, od Lu kovce až za Lovosice, od Prosmyk též [k] Keblicům lokr [sic!] byl.64 Dne 23. dyto naši královský husaři, lejtaři [sic!], též dragouni ve dvě hodiny po poledni přitáhli do Roudnice, 106 mužů na komandu.65 Hned druhýho dne vyjeli na komendu přes vodu na druhou stranu, poněvadž od Melníka prajský lid táhl, k Litoměřicům 6 mužů, k Brozanům 6 mužů. Šťas[t]ně se jim povedlo, takže počítali, co dostali ten den, na 13 000 pajtů66 mimo co lidí prajskejch zajali. Druhý den zase k Štětímu až přes vodu, 4 vozy dostali, na nich 19 osob, 64 koně přivedli a něco vozů do vody i s lidem vehnali u Štětího a stopili. 3tí den zase na druhou stranu až k Velkým Nučnicám, tam zajali 6 prajských husařů, hovězího dobytka 89 kusů, 7 prázdných koní, též 3 koně, na těch naPag. 24 ládováno a naloženo fšeliký [sic!] drahé věci, též peníze. Ten den taky zase jiný husaři a drakouni pustili se přes Vohárku67 až Bo[h]ušovicům, tam dostali 2 pagážní vozy [s] senem. A v tom čase z těch ani jeden z nich tu nejmenší plezůru nedostal,68 též z nich žádný o život nepřišel. Byli u Roudnice 14 dní, ležení měli u svatýho Vilhéma na poli, toho času Václava Brodskýho.69 Počítalo se v tom čase, že by dostali na 30 000 zl. Přitom též dostali jistou margytánku za Brozany, ta měla mít u sebe kolik set dukátů. Naposledy ty věci prodávali tam v stodolách, kdo dá víc, však ale všechno draze prodávali. Toho času od vrchnosti dostali pivo, maso od města. Za ten čas velmi moc prajských sem k Roudnici uteklo. 1 husař kaprál u Štětího přeplaval s koněm přes vodu, taky sem ujel k nim. Dne 21. července odstoupil[i] v noci od Litoměřic a zapálili most, a dne 30tého kor z český země do saský vytáhl. Dne 16. června nedaleko od Kolína u Chocenic Prajs na naší armádu s tou největčí prudkostí sedmkráte po sobě udeřil, kterýžto všechny outoky císařské a královské vojsko s tou největčí udatností vystálo a nepřítele s tou jeho nejPag. 25 větčí ztrátou odehnalo a otlouklo, a posledně velmi slavně o [sic!] dokonalé vítě[z]ství obdrželo. [K]dyž ta bitva od hodiny druhé z poledne až do hodiny osmé na večír bez přestání trvala až posledně prajská armáda k rozptýlení dvouma stranama ustupovat musela. Ztráta Prajzů přes dvacet tisíc se stahovala, nebo Prušáků samých 6 tisíc 5 set na bojišti ležet zůstalo, počet poraněných a zajatých daleko přes 7 tisíc mužů. Zástupník Panovic70 spolu s jedním stem vyšších oficírů odběhlců71 pruských k císařské a královské armádě přes 3 tisíce přiběhlo, více než 1 tisíc stranami se dalo. Naši 22 praporců dostali, 45 děl s velkým počtem bubnů 64 Pruská armáda po prohrané bitvě u Kolína (18. 6. 1757) a po neúspěšném obléhání Prahy (do 20. 6. 1757) ustupovala z Čech. 65 Komanda / komenda = v daném kontextu vojenská jednotka někam vyslaná. 66 Pajty = krádeže, loupeže; nakradené, naloupené věci (kořist). 67 Ohře. 68 Tj. nikdo nebyl raněn. 69 Na poli Václava Mikuláše Brodského u kaple sv. Viléma. 70 Zástupníkem byl ve vojenské terminologii zván nejmladší důstojník v jednotce – praporečník nebo poručík, v tomto případě asi pobočník pruského generále Panovice, tj. Gott loba Ernsta von Pannwitz. 71 Tj. dezertérů.

Bitva u Kolína /u Chocenic/ 18. 6. 1757.

160


a zbraně nepřátelům odňalo [sic!]. Ztráta císařských a královských na 6 tisíc se stahovala.72 Dne 20. téhož hned ráno císařské královské vojsko přední stráže za Žižkovem zastihli vojsko pruské a zápalíce [sic!]73 s ním 37 Prušáků s jedním zástupníkem zajali. Odpoledne mezi druhou a třetí hodinou z poledne Jeho Vyvýšenost Pan Vejvoda Karel z Lotringu na to nepřátelské vojsko, jenž pod správou polního vůdce z Kait74 za svým zašancováním na Bílé hoře stálo, outok učinil [a] ačkoliv že ono všemožně a velmi tvrdošíně se bránilo, z těch hradech [sic!] vytloukl. Tu na place přes osum Pag. 26 set pobitých a přes jedenácte set poraněných nepřátel se nacházelo. Asi tisíc poraněných Prušáků u svatý Markyty a přes osum set ve Hvězdě, jenž blíž Prahy leží, obora jest. Císařskému královskému vojsku do rukou přišli v tom čase přes dvě stě Prušáků do zajetí přišlo [sic!] a jim osum švihovek a tři velká děla, jenž s dvacetiliberníma koulema střílely, odňata byla. Velké množství bom[b] a koulí spolu [s] rozličnýma jinýma válečnýma potřebami nepřítel státi zanechal. A mimo toho přes čtyry a čtyrycet plechových mostních šífů se všemi k tomu příslušejícími věcmi jemu odejmuto bylo. Na ten tehdy způsob to hrozné nepřátel střílení a házení do měst pražských ku konci přišlo. Kteréhožto času v Starém Městě 270, v Novém Městě 491 a na Malé Straně a na Hra[d]čanech 182 božích, panských a měs[ts] kých domů dílem spálených, dílem v nic obrácených a zkažených bylo od nepřátelských koulí a bom[b]. Osum a dvaceti osob zabitých, dva a padesáte poraněných bylo skrze ten čas, co obležení trvalo. Chléb, mouka, pivo a sůl v Praze v snesidedlně [sic!] ceně k dostání byly, v jiné potravě, obvzláštně v mase a vomas[t] ku, nějaký nedostatek vyskytovati se začal, tak že některé koně Pag. 27 zabité byly a z nich libra masa vojsku po 1 kr. a jiným lidem po 2 kr. se prodávalo. Počet do Prahy bom[b] vhozených, koulí, karasů, též kamení ztěžka se řícti může, nic však méně předci někteří udávají, že do Prahy tři a dvacet tisíc a šedesáte tři bom[b]y, osum a padesáte tisíc tři sta sedumdesáte koulí a pět set čtyrycetisedm karasů se vyhodilo. Měsíce července o mnoho truchlivěji se stalo městu Žitavy, neb když císařské vojsko to město obklíčilo a do něj z haubiců stříleti začalo, pruský tam se vynacházející velký makacín k zapálení přišel, skrze což to město celé v popel obráceno bylo a osazení v něm do zajetí dáti se museli.75 Dne 24. Novembris Prajs zase vtrh s 18ti tisíci. Roztáhl se do Prixu,76 Kadani, Teplici, Puslberk,77 též k Lounům. 72 Viz pozn. 64. Popis bitvy u Kolína provedl Samuel B. Brodský zjevně s odstupem (předtím dovedl své zápisy až k datu 21. 7. 1757), nejspíš až poté, co se mu do rukou dostalo nějaké oficiální nebo novinové vylíčení události. Tím způsobem zaznamenal i následující ukončení pruského obležení Prahy. O letákové publicistice za sedmileté války (pruské, rakouské a saské) nejpodrobněji a nejlépe: Manfred SCHORT, Politik und Propaganda. Der Siebenjährige Krieg in der zeitgenössischen Flugschriften, Frankfurt am Main 2006. 73 Asi zápolíce. 74 Pruský polní maršál Jakub Keith. 75 K obrovskému požáru města Žitavy došlo 23. července 1757. 76 Most. 77 Postoloprty.

BRODŠTÍ – EDICE

161

Dne 26. zase od Ausiku k Litoměřicům, též až do Litoměřic, sedláci museli dát fi řpony,78 co bylo for, nabrali na ně sudy s moukou, ostatní rozdali [a] rozkopali. Tu noc na neděli zapálil zase podruhý most. Dal na něj navíst mnoho slámy a do tý slámy naházel smoly a kolomasti, též prachu, pak jej zapálil silně, že nemohli ubránit, nýbrž přes půl mostu shořelo. Pag. 28 V listopadu měsíci bylo poručeno silně macacin dávat. Vozilo se velká suma sudů mouky do Litoměřic. 17. listopadu, když tam ještě všechno nebylo sveženo, by hned pro ten macacin do Litoměřic jeli a do Prahy vozili, hned se vozil pryč až do 26. dyto. Nebylo možná to odvést. Když přitáhl prajský lid od Litoměřic do Budyně, z Budyně dne 27. dyto do Roudnice jenerál poslal psaní, by do druhýho dne bylo přichystáno 15 tisíc. Na ráno hned přijelo 5 husařů prajzovskejch pro ty peníze, pan burgmistr se vymlouval, toho času burgmistrem byl pan Jiří Hanák, že takový peníze nemůžem schledat, že za pár dní se chceme postarat něco odvíst. Pročež musel se jim dát recepis, že tu byli, na to odjeli. Hned ten den v poledne zase jich přijelo 42 husařů a žádali ty peníze, oficíři s nima. Ačkoliv se zdržovalo, neb sme čekali naši od Štětího, že pří[j]dou a nešli, hrozili mečem a ohněm, pročež se schledalo z důchodu a město přes devět set zlatých. Na to druhý den převáželi se u Melníka, též u Štětího sem na tu stranu, naše královský, jak to zvěděli, prajzovský hned z Budyně k Libuchovicům, k Lounům a k ChoPag. 29 mutovu a od Chomutova zase do saský země. Toho 1757. roku, když prajzovský vojsko od Prahy a kor ze země český, byly na řemeslníky dobrý jarmarky, poněvadž v ten čas málokdo co dělal a foroty taky nebyly k dostání. Větčím dílem lidi poskovávali, kdo co měl, obvzláště v Střebenicích,79 v Lovosicích a v Litoměřicích. Kdo co měl, časně prodal a za dobrý peníze, však ale ten čas jiných peněz nebylo vidět, jen samý prajzovský. Roku 1758, zimního času prajzovský vojsko přitáhlo silně k Vratislavi v Slisku, poněvadž naši královský a císařský měli již Vratislavu, též město Švajnicz,80 silně házel do města bumy a vohnivý koule, až trefi l do místa, kde byl prach. Množství domů, též lidi ten prach do povětří vyhodil. 1757, dne 16. října pan jenerál Hadek81 přitáhl k Perlínu [s] svým lidem. Ačkoliv se tam bránili, však předce se do Perlína dostal. V osmi hodinách jemu museli schledat jedenkráte sto osmdesáte pět tisíc říšských tolarů jemu [sic!]. Na to on [s] svým císař-královským vojskem ještě té noci zpátky odtáhl. 82 Téhož, 12. měsíce […]83 město Svídnice v Slez[s]ku panu je78 Fiřpon – z něm. Vorspann = přípřež – přípřežní koně. 79 Třebenice, městečko 6 km jihozápadně od Lovosic. 80 Habsburské vojsko se zmocnilo Vratislavi 24. listopadu 1757. Krátce nato, 5. prosince 1757, došlo k bitvě u Lysé (Leuthen) poblíž Vratislavi, v níž Prusové zvítězili. Karel Lotrinský byl krátce nato zbaven velení císařského vojska. V důsledku této bitvy obsadili Prusové Vratislav (19. prosince 1757). Císařská armáda se poté stáhla ze Slezska, v její moci zůstala pouze Svídnice (něm. Schweidnitz), která byla Prusy dobyta až 16. dubna 1758. 81 Císařský podmaršál Ondřej Hadik z Futaku. 82 Generál Hadik dostal v Berlíně výpalné 215 000 tolarů a v noci 17. října 1757 odtáhl se svými muži směrem k Lužici. 83 Chybí tu jméno měsíce – listopad. Svídnice byla císařským vojskem obsazena 12. listopadu 1757.

162


Pag. 30 nerálovi z Nadasty prostředkem smlouvy se podalo. Šest tisíc mužů do zajetí přišlo, mezi kterýma mnoho velkých i nižších oficírů. Přitom také v tý pevnosti nalezeno bylo hotových peněz třikrát sto padesáte pět tisíc pět set sedmdesáte šest zlatých, sto čtyry a třicet metalových a třicet železných děl, čtrnácte metalových mořdířů po padesáti librách a dva mořdíře k vyhazování kamení spolu s jedním stem čtyryceti pěti mořdířkami k házení kranátů. Item jedenkráte sto padesáte osum tisíc jedno sto tři a osmdesát třech šesti dvanácti a dvaceti devíti liberních kusovních koulí, též zmoství [sic!] jiných válečných nástrojů. Dne 17. listopadu královna polská a volitelkyně saská Marie Josefa rozená císařská princeska v Drážďanech v padesátým osmým roku věku svého v Pánu usnula.85 Dne 24. téhož Vratislav prostředkem smlouvy se podalo, kdežto tři a čtyrycet metalových a třiceti sedm železných děl, též dva a třicet falkounů [a] spolu mnoství vál[e]čných potřeb a nástroji se nalezlo.86 Měsíce prasince nepřátelské pruské vojsko, které při konci listopadu měsíce do těch mezujíPag. 31 cích saskou českých krajů vpadlo a v nich sjezdy činilo, hned při začátku tohoto měsíce jenerál Hadek a Laudhon87 proti němu táhli, rychl[e] zpátky z Čech uteklo. Dne 5. téhož měsíce mezi Najmarkem a Lysou v Slez[s]ku88 stala se krvavá bitva s prajskou armádou, poněvadž při začátku witemberské vojsko své dělo opustilo a zpátky coufalo [sic!]; na ten způsob bitvu, jenž od hodiny jedné až do hodiny páté trvala, skoncovati a bojiště zanechati. Při té bitvě ztráta lidu na jeden tisíc devět set tři a osmdesát mužů, poraněných na čtyry tisíce a pět set jeden a devadesáte mu se stahovalo. Dne 20. téhož k městu Vratislavi zase nepřítel přitáhl a když nějaký čas nepřátelé do něho z děl stříleli a bumy házeli, skrze to jedna prachovna k zapálení přišla, prostředkem smlouvy do zajetí přišla a všechno osazení, jenž v něm bylo, do zajetí přišlo. Roku 1758, dne 16. dubna nepřítel zase pevnosti Svídnice prostředkem smlouvy se zmocnil, kdežto císař-královské osazení, když velmi statečně dosti dlouho se bránilo, do zajetí přišlo. Načež nepřítel všecky své houfy, jenž Pag. 32 okolo českých hranic stály, zpátkem stáhl. 89 Dne 3. Máje pruská armáda do Moravy až k Litavy se roztáhla. Nepřítel, když novou moravskou pevnost dne dvacátého téhož Holomouc obklíčil a všechny k obležení takový přípravy obdržel, též několik těžkých děl a haubiců do vyho-

84 Rakouský generál Franz (Ferenc) Leopold hrabě Nádasdy-Fogáras. 85 Marie Josefa, královna polská a kurfi řtka saská, dcera císaře Josefa I., *8. 12. 1699 ve Vídni – †17. 11. 1757 v Drážďanech. 86 Viz pozn. 80. 87 Rakouský generál Gideon Ernst von Laudon (Loudon). 88 Neumarkt a Leuthen (Środa Śląska – slezská Středa; Lutynia – Lysá) nedaleko Vratislavi. 89 Všechny tři Brodským zaznamenané události shrnujeme v téže poznámce.

BRODŠTÍ – EDICE

163

tovených násypů zavésti, ku konci tohoto měsíce na[d]pravenou pevnost z děl stříleti a bumy do ní házeti začal.90 Dne 4. měsíce června z Holomouce silnej vejpad na nepřátele se stal, takže velký počet mužů pobitých, též dva vrchní oficíři začali [sic!] a velkej díl těch příkopů se zacházel. Mezi dvanáctým a třináctým dnem toho měsíce holomoucké osazení zase vejpad učinilo, osm nepřátelských děl, tři mořdíře a jeden haubic zatlouklo a opuštěné baterie rozházela. Přičemž nepřátelská ztráta přes dvě stě mužů se stahovala. Dne 22. téhož pan jenerál-strážník svobodný pán z Bylow 91 s dvaceti sty mužů pěchoty do obležené pevnosti Holomouce se dostal a to tam vynacházející se osazení znamenitě rozmnožil. Dvacátého třetího téhož v městě Klatovech nenadálý oheň vyšel, takže všechny domy, farní kostel, Pag. 33 jezoviti, dominikáni, přičemž ubozí obyvatelé nic svého nábytku odnésti nemohli.92 Dvacátého sedmého téhož jenerál hrabě z Dounu93 se dověděl, že do nepřátelského vojska neb ležení několik tisíc s potravou, též munucí [sic!] naložených vozů pod stráží silnou přes vodu Opavu se veze. Dle toho on proti takovým vozům ihned pana jenerála z Loudhonu [s] čtyrmi pataliony německé pěchoty a s jedním regementem dragounů a s jedním regementem husařů, též dostatečným počtem Charvátů poslal. A pospíšíce do Gundersdorfu94 na úsvitě, do kteréžto vesnice praveného dvacátého osmého také již něco málo před ním z těch vozů nepřátelských přijely, sotva nepřítel o přitažení císařských královojska zprávu obdržel, ihned těm vozům zastaviti se tázal, sám pak na okolních vrších se sešikoval. Z kterýchžto hor ale brzy děla císařského vojska jej sehnala, načež on na císař. král. vojsko po několikrát outok učinil, vždy ale zpátky zahnán byl. Mezitím Charvátové a husařové příležitost nalezli, mezi ty vozy, který dva s penězi naloženy byly, se dostali. Třicátého téhož jistý strážník vojenský též na ty, jenž strážili vozy, udeřil, tím dobrým podařePag. 34 ním, že z nepřátelského vojska, jenž ty vozy strážilo, přes pět set mužů zabitých a dva kranatýrské bataliony s dvouma nejvyššíma a s dvaceti osmi oficírami do zajetí přišli. Neméně šest děl a přes tisíc větším dílem s nábytkem naložených vozů s velkou kořistí do rukou císař. králo. vojsku do rukou [sic!] přišlo, které ihned ten nábytek zapalic do povětří vyhodilo.95 Též toho času pan jenerál Laudnon, jenž 90 Pruské obléhání a bombardování Olomouce začalo 22. května 1758. 91 Císařský plukovník Friedrich Ferdinand von Bülow. 92 Denní datum požáru v Klatovech (23. června 1758) potvrzuje např. Sommerova topografie: Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt von Johann Gott fr ied Sommer, 7. Band – Klattauer Kreis, Prag 1839, s. 12. 93 Císařský vojevůdce Leopold hrabě von Daun. 94 Guntramovice. 95 K rozhodujícímu přepadení konvoje pruských vozů směřujících ze Slezska k Olomouci došlo 30. června 1758 u vesnice Domašova nad Bystřicí. Generál Laudon se svým armádním sborem zabavil většinu vozů s proviantem, zbraněmi a dalšími potřebnými věcmi pro obléhatele.

164


u Brna stál, [se] svým lidem na nepřátelské vozy a při nich mnoho vojska se obořil. Nepřátelské vojsko, které pětkrát silnější bylo, při začátku od czwaibrykských a nadských husařů96 zpátky se zahnal[o], na to outok mezi vozy se roztáhl, mezi nimiž se vynacházející pěchota, ačkoliv silně se bránila, potlučena a spolu [s] rejtharstvem zahnána a všechny vozy dobyty byly. Jedenácte set, dílem s nábytkem, dílem s jinými potřebnými, naložených vozů a zase šest děl se dostalo. Načež ty s nábytkem naložené vozy do povětří vyhodily se, ty pak, jenž od nich koně utekli, zapáleny a zkaženy byly. Dne prvního července císař. král. armáda u Veké [sic!]97 Tejnice se položila, nedaleko Holomouce. Což vida nepřítel o půlnoci holomoucké ležení vyzdvihl a pět mořdířů, též tři těžká děla tam Pag. 35 státi nechal. Král také s celou armádou Moravu opustil a do Čech se navrátil.98 Dne čtvrtého téhož císař. král. armáda, když Moravu řeku přešla, za nepřítelem se hnula a své ležení u Drahonic své ležení [sic!] rozbila. Dne dvanáctého téhož Prušáci od Vysokýho Mejta v tu stranu [k] Královému Hradci se obrátil[i] a třináctého téhož od hodiny páté z rána, když dříve císařské králo[vské] slabé osazení, jenž v tom městě se vynacházelo, pryč odtáhlo, do toho města vtrhli.99 Dne čtrnáctého téhož Jeho Exelencí Pan polní ma[r]šálek hrabě z Dounu s celou císař. král. armádou od Vysokého Mejta k Hrochově Tejnici a sedmnáctého k Pardubicům táhl, rovně toho času císař. král. pan nejvyšší Wehle100 na tu hradbu, kterou Prušáci dobře ohrazenou v Králo Hradeckém předměstí z této strany řeky Vorlice měli, svým vojskem outok učinil, což nepřítele do takové zmateniny přivedlo, že on zanechaje mnoho pobitých na place napřekot pryč utekl, přičemž císař. králo. vojsko tři nepřátelské děla dostalo. Na to po několika dnech nepřítel od Králového Hradce do hrabství Kladského odtáhl.101

96 Názvy jednotek husarů jsou odvozeny od zemí (knížectví), resp. jejich vládců, kteří je naverbovali a vydržovali, nebo od jejich nevyšších velitelů; zde generál Fridrich Michael, princ falcko-zweibrückenský, a generál hrabě Nádasdy-Fogáras. 97 V rukopisu někdo dodatečně po straně opravil Juránkovu písařskou chybu Veké na Velké (tj. Velké Tejnice), ovšem s otazníkem. Císařská armáda pod velením maršála Dauna byla předtím dislokována ve Vanovicích (dříve Ivanovicích či Ejvanovicích). 98 Neúspěšné obléhání Olomouce skončilo 2. července 1758, kdy se král Fridrich II. se svými vojsky vydal na pochod do Čech (přes Moravskou Třebovou do Litomyšle). Dobová reflexe přímých účastníků obléhání je představena v pracích: Pavel MICHNA, Prusové před Olomoucí roku 1758 očima pamětníka. K 240. výročí obležení říšské hraniční pevnosti, Vlastivědný věstník moravský 50, 1998, č. 3 a 4, s. 240–254, 366–381; TÝŽ, Moravská města a vesnice na stránkách deníku Arnošta Dětřicha Marschalla z doby obléhání Olomouce roku 1758, Vlastivědný věstník moravský 54, 2002, č. 1, 2, 3, 4, s. 52–66, 162–170, 253–259, 401–409. Polní zbrojmistr Ernst Dietrich Marschall byl velitelem olomoucké pevnosti. Dodejme ještě, že hanácká metropole byla za statečný odpor a uhájení města odměněna polepšujícím znakovým privilegiem Marie Terezie, vydaným ve Vídni 12. 11. 1758. Vladimír SPÁČIL, Sbírka listin Archivu města Olomouce 1261– 1793, Olomouc 1998, s. 324 (č. 1460). 99 Pruská armáda dosáhla 5. července města Litomyšle, před Hradcem Králové se objevila 11. července 1758. 100 Rakouský generál Karl markýz de Ville. 101 Útok jednotek maršála Dauna na hradecké předměstí byl podniknut 25. července, král Fridrich II. se svým vojskem město kvapně opustil následujícího dne – 26. července 1758 – a uchýlil se do Slezska.

BRODŠTÍ – EDICE

165

Měsíce srpna, když v známost přišlo, že král Pag. 36 pruský oumysl má s tou armádou, která pod správou prince Jindřicha v Sasích stála,102 se spojiti, císařská a král[ovská] armáda ze svého ležení devátého dne tohoto měsíce se vyzdvihla a k Žitavy, pak k Kerlici se obrátila a tam se položila. Patnáctého téhož jeden díl rusko císařské armády od Lannzbergu103 k znamenité králi pruskému patřící pevnosti Kyserynu104 přitáhl a do toho města, ani baterie neučinil, s takovou prudkostí stříleti a bumy házeti začal, že ještě toho dne celé to město se zapálilo, a poněvadž také prachovnice do povětří vyletěla, na ten způsob rozbořeno bylo, že téměř kámen na kameně nezůstal. Přičemž obyvatelé nic toho nejmenšího ze svých nábytků vynésti a sobě uskovati nemohli. Když dvacátýho třetího dne tohoto měsíce do rusko císařského ležení před Kystrýnem zpráva přišla, že král pruský tři míle od Krystýnu zrovna proti vesnici Čilencikon105 lodní most položiti daje přes řeku Oderu106 a celou svou mocí táhne, rusko císařský pan jenerál z Formor107 ihned, a to ještě toho večera, od ležení města Krystýnu vyz[d]vihnouti a společnému vojsku z těsného a dřívím naplněného ležení, jejž ono včas Pag. 37 obležení města Krystýnu vzíti muselo, čtyry ruské míle skrze les na jednu rovinu táhnouti kázal, kdežto vojsko se sešikujíc nepřítele čekalo. Dvacátého pátého téhož, ráno okolo hodiny deváté nepřítel na ruské vojsko se přivalil a na něj s tou největčí ukrutností udeřil. Nejprve z děl, potom pak z malé zbraně hrozně stříleti začal, a maje sobě vítr prospěšný pravé křídlo ruské armády něco málo k coufání přinutil. Že pak ale ruské levé křídlo na nepřátelské pravé křídlo s nasazenými dýkami udeřilo a velmi krvavou lázeň způsobilo, též poněvadž pruské levé křídlo, jsa tuze unavené, ruské pravé křídlo stíhati nemohlo, ruská armáda zase do pořádku se uvedla a předně rejtarstvo, pak pěchotu na outěk přivedla a dokonalé vítězství obdržela. Též více než dva tisíce Prušáků zajala a ačkoliv ona osmnácte děl ztratila, předce Prušanům šest a dvacet takových spolu s rozličnými štandarami [sic!] a praporci odňala. Druhého

102 Pruský princ Jindřich, bratr krále Fridricha II. 103 Landsberg (Gorzów Sląski). 104 Jméno této lokality Brodský několikrát opakuje a komolí, nepochybně se ale ve všech případech jednalo o Kostřín (pol. Kostrzyn, něm. Küstrin). Jinak ale popis vojenských událostí mezi ukončením obléhání Olomouce a prusko-ruskou bitvou dne 25. srpna 1758 – pag. 35 až 37 – je stylově i jazykově poněkud odlišný (a podle našeho mínění lepší) oproti předcházejícím zápisům, z čehož se lze domýšlet, že jej snad mohl provést Václav Mikuláš Brodský namísto svého otce (např. z důvodu jeho nemoci či nějaké jiné indispozice). Potvrdit (či alespoň podepřít) nebo naopak zavrhnout tuto čirou hypotézu bychom mohli pouze po nenadálém nalezení originálu Pamětí a/nebo po náhodném objevení bližších informací o Brodských v létě 1758. Jedno i druhé je však více zbožným přáním než i jen teoretickým předpokladem. 105 Čilencikon = asi Schlenzig. 106 Odra. 107 Ruský maršál Villim Villimovič hrabě Fermor.

166


dne nato zase Prušané na ruský z děl stříleli, byvše od nich ale zle přijatý docela zpátky odtáhnouti museli.108 Téhož 1758., dne 15. Aprilis před večerem třikrát silně za[h]řmělo, povídali některý lidé, že bude Pag. 38 ten rok ouroda. Však byli zmejleni, nebo přišlo sucho velký, [k]dyž se měly pšenice, ječmeny metat. Žita byly krátký, pšenice větčím dílem tuze smětivý,109 ječmen se mnohý nevymetal, nejvíc po strychu dva mandele ječmena, pšenice, též žita tím způsobem. Po žněch pšenice platila pět zlatých, žito čtyry zlatý patnáct grejcarů, ječmen tři zlatý dvacet čtyry grejcary. Hrách a sočka jedny peníze, šest zlatých a třicet grejcarů, zelí žádný kyselý bylo vzáctný. Ten rok chmel se trochu podařil, však strych prodanej byl za čtyrycet osm grejcarů, jinde ještě lacinější. Téhož roku od M. Kr. vykázanej špitál pro nemocný vojáky, jak od armády [z] sliskejch hranic, též od armády [z] saskejch hranic, takže dne 27. září začali vozit do téhož zámku nemocný, nebo v krátkým čase byl zámek s nemocnejma naplněnej. V tom zámku, kde nemocný leželi, půl oken s prknami zabitý, by jim tak světlost nebyla, a již v zámku pomalu nebylo pro nemocný placu, dali je do panských marštalí, aniž [se] tam mohli vejít. Museli sme pustit rathous, též do radní seknice nemocný dali.110 Zase některý zdravější vyšli ze špitále, již tu zase byli jiný nemocný v Bílinským domě plezírovány, i též v mnoha domích v městě, kde jaká Pag. 39 příležitost byla, tam je dali.111 Samých felčarů112 se počítalo přes jedno sto, fírů invalitů113 větčí díl ženatých. V měsíci ří[j]nu dali se fizitýrovat skrze desátníky, co by tak v městě cvartyrovaných vojáků. Dne 8. téhož v městě se vynašlo mimo žen a dětí dva tisíce dvě stě a dvacet, v zámku nemocných mimo oficírů, který tam při canceláři vojanským, jak vojáci sami vyznali, okolo dvouch tisíc. Na Bezděkově ženy těch mužů, který v zámku nemocní se vynacházeli, na půl druhýho sta se počítalo. A když ze zámku ty, jenž byli zdravější, vyšli, dali se do domů v městě po dvacíti i více. Některý den potom do vsích, kdekoliv leželi, v těch vesnicích začali silně stonat, též také mnozí skrze to nakazení museli ze světa /+marginálie pro108 Brodský (snad Václav M.) tu popisuje bitvu u Zorndorfu dne 25. srpna 1758, v níž pruské vojsko porazilo ruské, ovšem za cenu obrovských ztrát. Nedlouho poté byla svedena další velká bitva sedmileté války, a sice dne 14. října 1758 u Hochkirchu (nedaleko Budyšína) mezi vojsky krále Fridricha II. a maršála Dauna. Prusové v ní utrpěli těžkou porážku. Tato událost však již v Pamětech zaznamenána není; pozornost Brodských upoutalo dění v Roudnici. 109 Smětivý znamená napaden(a) snětí (houbovitým onemocněním), nejspíše prašnou snětí pšeničnou. 110 Tato věta, resp. souvětí, napovídá, že byla napsána rukou Samuela Bernarda Brodského, městského radního. Navíc vypravování o zřízení vojenského lazaretu v Roudnici a dále – od pag. 38 – je opět ve starém stylu. 111 O vojenském špitálu v Roudnici nad Labem existuje ve fondech roudnických Lobkoviců pouze jeden zvlášť evidovaný dokument, a to v účetním archivu: LRÚA, inv. č. 270 (= Zpráva inspektora Sturma knížeti Lobkovicovi o zřízení vojenského lazaretu v roudnickém zámku, 1758). Jsou-li ještě někde další písemnosti, tak pouze skrytě jako součást spisových celků (v úředních relacích, korespondenci apod., těch ale z let 1758 až 1763 mnoho není, v rodinném archivu prakticky žádný). 112 Felčar = ranhojič. 113 Fír = slang. četař; zde asi ve smyslu velitel čety (skupiny, pokoje) nemocných a raněných vojáků, který byl sám neschopný boje (invalida).

Roudnice nad Labem, pohled od severu (18. století).

168


středkem smrti, též na Bezděkově skrze takovou nemoc mnozí ze svě/ [svě]ta sešli, takže [v] některý chalupě [sic!] skoro práz[d]né zůstaly, nebo co se ten špitál začal, tak z něho felčarové a fírové inavaliti [sic!], kde v městě u sousedů měli kvartilov [sic!], takoví nemoci do domů přinesli, takže mnohý soused neb sousededa [sic!] museli tu nemoc vystát a mnohý z toho světa se musel odebrat. Ode dne 27. září až do 3ho Martii roku 1759 počítalo se ve špitáli co by vojáků umřelo přes dva tisíce. 3ho Martii přišlo poručení, že přivezeno Pag. 40 bude [sic!] do roudnickýho špitálu nemocný od 26ti rekementů, jakož i se stalo. Od některého rekementu přes jedno sto, od jinších mnohých po 70ti, též 50ti a tak dále až do 13. Martii. Počítalo se ve špitáli nemocných přes 12 set.114 Roku 1758, dne d:[?] 29 Máje přišlo krolovský [sic!] krajský poručení pro subsidio presentaneo z český země. 20 000 zl. nejmilostivěji uložiti jest ráčila [sic!].115 Město Roudnice na společní, handlíři a kupci … 50 zl. Cechové též vykázáno … 10 Bratrstva, to jest špitál a bratrstvo svaté panny Barbory … 35 V sumě … 95 zl. Na kteroužto sumu od vzáctnýho majestrátu [sic!] repartice116 uznána byla z ohledu, jak kdo handl vede, kupec neb kramář, též hokyně, a takový se shledaly … 50 zl. Cechové též poněvadž každoročně musí dát 20 zl., tak se tuto polovičně muselo složit:

114 Brodského informace o vojenském špitálu v Roudnici (trochu víc kostrbatě podané než v jiných případech, byť nelze vyloučit, že některé chyby způsobil opisovač Juránek) lze konfrontovat se zprávami roudnických kapucínů z té doby. Především se jedná o krátkou kroniku (či spíše přehled událostí a faktů) císařsko-královského vojenského špitálu od září 1759 do konce srpna 1760 – NA v Praze, Řádový archiv kapucínů, inv. č. 475, sign. D, složka D 2 (= Consignatio Historica: eorum eventuum, qui ab anno 1759 a mense Septembri usque ad decursum anni 1760 et ultimam Augusti eiusdem anni, tam circa Regio-Caesareum Nosocomium Militare, quam intra et extra civitatem, monasterium Raudnicense obrenerunt). Na ni navazují kapucínské paměti (v podobě diaria) pro léta 1760 až 1769 – Tamtéž (= Historia Domestica Familia Raudnicensis ab Octobri anni 1760 usque ad Septembrem anni currentis 1761 a Patre Jacobo minore conscripta /1. část/; Ephemeris … ab Augusto anni 1761 usque iterum ad eundem mensem anni currentis 1762 /2. část/; … etc.). Vedle těchto pamětních spisů, vzniklých v roudnickém kapucínském klášteře, jsou o špitálu záznamy též v tzv. Letopisech kapucínských (Análech), uložených v provinční knihovně v Praze (Provincialát – Provincie kapucínů v ČR, Loretánské nám. 6), ve svazku XXI, s. 580, 623, 660, 729, 755. Na poslední z udaných stran se dočítáme, že v letech 1758 až 1763 sloužilo nemocným 15 otců kapucínů, 2 zemřeli, a že v té době konvertovalo 113 osob (!). Po ukončení sedmileté války byl roudnický vojenský špitál zrušen. Počty nemocných, zemřelých a vyléčených vojáků (tak jak jsou zachyceny v kapucínských písemnostech za určitá období, většinou měsíc po měsíci) tu ponecháváme stranou, protože bychom se jich v této poznámce nedopočítali. Problematika vojenského lazaretu by si zasluhovala zvláštní badatelskou pozornost. Možná by se našly ještě další prameny v centrálních a vojensko-historických archivech, možná by něco bližšího (najmě o měšťanech) přineslo studium příslušných roudnických matrik, apod. 115 Chybí podmět: královna. Tzv. Subsidium praesentaneum (okamžitý příspěvek) bylo specifickým státním dluhem. Vydání formuláře obligace Marie Terezie k němu zachycuje příručka: Jan KA HUDA, Dodatky a doplňky ke Sbírce patentů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1997, s. 11 (č. 2442). 116 Repartice = rozvržení daně (kontribuce).

169

BRODŠTÍ – EDICE řeznický … krejčovskej … kovářský … ševcovský … kožešnický … pekařský … truhlářskej … rybářskej zednickej a tesařskej …

1 [zl.] 1– 1– 1–

1– 1–

mlynářskej …

1–

30 kr. 20 – 20 – 20 – 30 – 30 – 30 –

10 zl. Pag. 41 naposl[ed]y mydlářskej … 30 kr. provaznickej … 30 – punčochářskej … 30 – Tohoto 1759. roku, po Novym roce bylo málo sněhu. Sedmkrát spadl a [vž] dycky nejdýl do třetího dne ležel, zase byl pryč. Měsíc leden byl teplej, ounor též teplej a suchej. V ounoru měsíce [sic!] lidé sobě mnoho polí zvorali i také zasili, protože po žněch nemohli skrze fi řpony vorat a též báli se budoucích fi řponů. Březen taky teplý a suchý, pročež lidé pořád sili. Dne 15. Aprilis, jenž byl Boží hod velikonoční, prajzovská silná comenda vpadla do český země.117 V Ausiku zkazila mno[ž]ství macacínů, kdežto bylo napečeného chleba comisního na osm a dvacet tisíc bochníků, též mnoho mouky. To všechno roztloukli a do vody vházeli, nebo neměli času a nesměli zpátky sebou vzít. Seno slámu, co kde bylo, to všechno zapálili a v nic uvedli. Bylo tam při tom něco našeho vojska na koních, též Crobotu,118 oni při stolích, poněvadž to bylo v poledne, něco pobili, ostatní, který neutekli, sebou zajali. V outerej, poslední velikonoční svátek, do dne z Roudnice nemocný všechny, krom 106 osob, který byly kor těžce nemocný, při nich 3 felčary a některý Pag. 42 fírové, též invaliti k posloužení nechali. Ve středu do Budyně, tam se počítalo v macacinu na peníze na 18 tisíc, mouku sudy roztloukli a kde bylo seno sláma, zapálili. Panu děkanovi, kterýžto měl plný stodoly obilí, protože pryč ustranil, též jeho špejchar, kdežto měl mno[ž]ství všelikého obilí, zapálili a nedali žádnýmu nic odnést, až všechno shořelo. Budyňský měšťané větčím dílem taky ustranili. Žádali od nich prantštair,119 oni se vymlouvali, že nemají žádný peníze, že jim nemůžou nic dát. V budyňským zámku bylo moc pšenice, žita, ječmena, též ovsa, to

117 V dubnu 1759 vtrhla část pruské armády pod velením prince Jindřicha do Čech a plenila vojenské sklady, obilní sýpky, stodoly a mlýny, ušetřeny nezůstaly ani mnohé zámecké rezidence, města a vesnice. V červnu se Prusové ze severních oblastí Čech stáhli. 118 Crobot / Krobot = Charvát (Chorvat). 119 Prantštair – z něm. Brandsteuer = požární daň / pojistka; almužna pro pohořelé – zde ve smyslu výpalné.

170


všechno dali dolů z oken házet, a koho popadli, musel do vody nosit a na trakařích vozit, až se řeka zastavila. Co na mlejny [j]de některým Němcům, který při nich byli, s trakařami za pacatel, co moch na trakaři uvízt, dali, ale zdejším Čechům ani jedné čtvr[t]ce nechtěli dovolit. Ve čtvrtek do Roudnice, jaký tu strach byl, pan probošt, toho času byl Jan Václav Petc, že jim nechtěl hned 4 sta kusů dukátů dát, do zajetí sebou, důchodního, pana obročního namístě pana vrchního, též pojez[d]nýho Kalkuše do zajetí sebou vzali, majestrát je uctivě předcházel. Přece se jim muselo schledat od osmi hodin ráno až v poledne do Pag. 43 dvanácti 450 zl. Toho času nebylo jen 5 radních osob, který ouřady držely, p. Michal Štokh, knihař, p. Karel Waltr, apatykář, p. Samuel Brodský, kožešník, p. Vojtěch Hofmon, truhlář, p. Jiří Hanák, krejčí, pan Václav Waishait, sedlář. Ten již 3 roky ležel šlakem poraženej, druzí páni za něj každý některej den dýle ouřad držel, by on svůj deputát, jak peněžitej, tak také obilnej, oučasten byl dostat. Vína piva se jim do sytosti dalo, však ale všechno panský ve špitále bylo, rakouskýho vína přes 100 věder. Kolik sudů rejže, mouky, vajec, suchýho ovoce, z toho ze všeho ani vína to nejmenší nechtěli vzít, dalo se jim ze špitále dobrý červený víno. Ptali se, je-li špitálský, povídali Praizové, že to náleží pro nemocný, též ani do zámku nešli. [K]dyž bylo půl dvanáctý hodiny, trubač přijel na koni, troubil, vyšší oficír trubačovi odpověděl, aby počkal ještě půl hodiny, protože ještě peníze jim nebyly schledány, až již před dvanáctou hodinou, [k]dyby se jim nebyly peníze moct shledat, povídal oficír, že by rabovali a město zapálili. A tak s těma pány ve dvanácte hodin v poledne šťas[t]ně zase do Budyně se z Roudnice odebrali. V Budyni zle hospodařili, na mnoho místech v Budyni oheň založili, takže Budyně do večera dcelá vyhořela, též Pag. 44 i zámek.120 Do věže, kde zvony u kostela stála, do ní bumu hodili, též zapálili, až se zvony slily. [K]dyž viděli, že Budyně celá hoří, též i zámek, z Budyně ven přes most, a most zapálili, na horu k Lounům, k Ža[t]ci, též k Chomutovu, kde jaký macacín byl, všechno zkazili. Doxanskej pan [probošt] toho času taky se ustranil. Poněvadž pan ustranil, vzali sebou provizora a pulkrabího, on ale žádal, aby za něj žádný peníze nedávali, že ho Prajz nepropustí, protože je náramně vysokej. Náš důchod knížecí za naše oficíry poslal 2 000 zl. a za pana probošta na wexl do Drážďan se psalo, kterejžto kupec složil za pana probošta 235 kusů dukátů, a to všechno cremlický, 120 Požár města Budyně nad Ohří po Velikonocích 1759 poznamenal ve svých Dějích města Libochovic A. Kaubek: „Dne 19. dubna 1759 bylo město Budyně od Prusů vypáleno. Máme sice o tom opis protokolu krajskoúředního z dne 2. května 1759, jehož starý opis se u tamního purkmistrovského úřadu nalézá, prohlášení však ponecháme spisovateli dějů tamního města.“ – Arnošt KAUBEK, Děje města Libochovic nad Ohří s odvoláním na zemské desky a jiné původní prameny, Litoměřice 1874, s. 311. Spisovatel dějin města Budyně nad Ohří však tento protokol nevyužil, ba ani tuto Kaubkovu informaci nepřečetl správně – Antonín JANDA, Výňatek z dějin města Budyně n. Ohří, Budyně nad Ohří 1930, s. 35–36. Podrobné vylíčení události nacházíme opět v Sommerově Topografi i, Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt von Johann Gott fr ied Sommer, 1. Band – Leitmeritzer Kreis, Prag 1833, s. 54–55, a v Sedláčkových Hradech a zámcích: August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, XIV. díl – Litoměřicko a Žatecko, Praha 1936, s. 24.

171

BRODŠTÍ – EDICE 121

předce nebyli propuštěný. Byli v zajetí v Libsku. [K]dyž naši byli šťas[t]ný, dostali Libsko šťas[t]ně, byli propuštěný. V tom zajetí byli celých sedm dní, též přitom byli vzati dva Židé z Roudnice, Aizik a Eliáš, za kteréžto důchod knížecí peníze složil, to se neví jak moc. Město Bílina, panství Lipšhaus,122 Brozany a Roudnice, co Prajzové toho času dostali, vyneslo na 30 000. Dne 4. Septembris naší mil. král. vojsko zase dostali s acordem město Drážďana [sic!].123 Při svatým Václavě zase se v Roudnici špitál začal. Tak moc nemocných přiváželi, že jim v Pag. 45 zámku pokoje nemohly stačit. Museli venku v konkách124 kamna dát stavět a tam nemocný taky kladli. Po svatým Martině ten pátek spadlo moc sněhu a vostal ležet. Při svatým Ondřeji zase spadlo sněhu na půl lokte z tlousti [sic!], též vostal ležet. Při početí Panny Marie silný mrazy padly, že se rovnaly tý velký zimě roku 1710, která byla. Bylo slyšet, že obvzláště při armádě, který do lokrů přiváželi a přinášeli, též ženy, děti v celtách u Drážďan zmrzli mnozí. V ten čas vezli od Drážďan nemocný a plezírovaný do Roudnice, byli na cestě 14 dní, tak jim, než do Roudnice přijeli, na cestě přes dvacet zmrzlo a [k]dyž je do Roudnice přivezli, zase jich 6 zmrzlích složili. Od Drážďan až do Novýho roku pořád nemocný vozili do Roudnice. Celý léto bylo skoro ticho při armádě u Drážďan, až od Všech svatých Pán Bůh našim dal štěstí, že Prajze asi pětkrát přemohli. V městě Roudnici, mimo zámku, osum domů pro nemocný, 5 pro ty, který ze zámku zdravější vy[j]dou, 3 ale pro nemocný ženy vojanský. Toho času se na rathouze nic neřídilo, nýbrž při ouřadách i taky přijímání, též odevzdání ouřadu se stalo. Dne 12. Aucusti [sic!] téhož 1759. roku jednu bataliji proti královskýmu prajskému dobyli a nad ním svítězili [sic!], a to jenerál Laudon a Rusi společně.125 Dne 14. Pag. 46 téhož v Jabloni126 dostal pan postmistr relati od pana curýra přepsanou, co v tý bataliji dobyto bylo, totiž: těžkých kusů … 198 malý zbraně … 20 000 bubnů … 300 desenteru [sic!] … 2 000

121 Lipsko (Leipzig). 122 Lipšhaus – z něm. Liebshausen = Libčeves. 123 Říšská armáda, v níž ovšem převažovali rakouští vojáci nad říšskými, pod velením Fridricha Michaela prince Falcko-Zweibrückenského přiměla 4. září 1759 pruskou posádku Drážďan ke kapitulaci pod podmínkou jejího volného odchodu. 124 V konkách = na chodbách. 125 12. srpna 1759 byla svedena jedna z největších bitev sedmileté války – bitva u Kunersdofru (Kunowice). Zvítězili Rusové za pomoci Rakušanů (nikoli naopak), pruský král Fridrich II. utrpěl zdrcující porážku. 126 Nejspíš Jablonné v Podještědí, ležící na zemské cestě z Lužice do Prahy.

172


standar[d] … 10 zajatých … 5 000 praporců … 26 plezírovaných a umrdlých … 25 000 jenerálů a štobs oficírů … 140 vyšších oficírů … 269 Až do 14. téhož měsíce jsou přes … 6 000 mužů desenterovalo [sic!] k Rusám [sic!] a k Laudonovýmu lokru přišli. Osumkrát prajský doráželi na ruskou armádu, až posledně jenerál Laudon pozadu na prajský přišel, [a] tak mu jeho lid rozrazil. Král prajský přítomen, dal se do outěku přes vodu Oder řečenou k Perlínu. Od 1759. Novýho roku až do 1760. Novýho roku do roudnickýho špitále se přivezlo nemocných a plezírovaných přes 18 000, v tom roce jich zemřelo v tom špitály 6 073. Od Novýho 1760. roku v tom špitále silně mřeli. Za 2 měsíce 1 000 a 12 mužů. Pag. 47 Téhož 1760. roku, dne 13. července Praiz hnal na Drážďana [sic!] třikrát silně k šturmu, při tom šturmu ztratil na devět tisíc lidu. Šťas[t]ně jej od šturmu odehnali, nato hned začal házet do Drážďan bumy, též z silných kusů ohněm až do 23. dyto, takže v Drážďanech sotva čtvrtej díl domů v celosti zůstalo, ostatní všechno roztlučený a spálený. Nato odtrhl od Drážďan.127 Copia: Téhož 1760. roku, dne 23. Juni lovosickej pan postmistr jemnost panu prelátovi doxanskýmu psal, kterak od taunovský armády kurýr sebou přinesl, že on toho, který s tou počtou přijedouce skrze tajnovskou armádu a ležení 12 troubícíma postiliony již toho pana majora s očima svýma viděl, totiž jenerál Foket plezírovanej a zajatej jest. Mimo 4 jenerálů, jiných 22 bataliony pěchoty, 16 excadron lejtharstva [sic!], též s celou u sebe majícíma pagáže, od kusův munice, 2 páry stříbrných bubnův, všechny štandar[d]y Prajzům šťas[t]ně odňal.128 Téhož 1760. roku, ten den před svatým Josefem napadlo na čtvrt lokte zvejši sněhu, nato na svatýho Josefa silný mráz byl. Z toho sněhu velká voda dlouho trvala. Pag. 48 Při Svatým duše naši sousedi byli v Drážďanech. [K]dyž domů přišli, povídali, že je tam 1 strych pšenice, jejich strych míry, za 8 tolarů, to jest za 12 zl., žito za 9 [zl.], hovězího masa jedna libra za 5 německých grošů, to jest 18 kr. 4 ½ d., telecí též za ty peníze, vepřový za 6 německých [gr.] – 21 kr. 3 [d.]. 127 Po marných útocích na saskou metropoli zahájil Fridrich II. její ostřelování, z něhož vznikl osmého dne vel ký požár. Shořelo přes čtyři sta budov a objektů. 128 Je pozoruhodné, že 23. června 1760, tj. v den bitvy u Landeshutu (Kamienna Góra), poštmistr v Lovosicích přijal kurýra, který mu pověděl o výsledku této bitvy a o zajetí pruského generála Fouquého, a nato o ní poslal písemnou zprávu proboštovi do Doksan. Ráno se strhla bitva ve Slezsku za českými hranicemi a večer nebo v noci již o ní věděli v doksanském klášteře! Mimo jiné tato zpráva, stejně jako relace dodaná poštmistrovi v Jablonném zřetelně ukazují, odkud a jak se dostávaly novinky z bojišť do zámků, klášterů a měst v českém vnitrozemí.

173

BRODŠTÍ – EDICE mi

Téhož 1760. roku hynul v český zemi v 7 krajích hovězí dobytek, jakož i zdet [sic!] na našem a jiných panství[ch]. V Roudnici a v [H]racholuskách ve dvoře obecním 92 krávy, volů 10, v panským [h]racholuským 20 kusů, v sumě 122 kusy. Téhož roku měsíce Octobris přišly královský nová [sic!] mince, měděný peníze, totiž grejcary s hlavama, grešle bez hlavy, vídeňský též s hlavama, troníky též hlavy. Jedna libra vážila těch peněz 48 kr.129 Téhož roku, [k]dyž Prajz odtrhl od Drážďan, byl pokoj až do Všech svatých. Nato naši drželi s ním batálii, šťas[t]ně obdrželi plac, on ale nato ve 24 hodinách zase na naše udeřil, poněvadž věděl skrze špehouni jeho, že se naši se vší municí, jak z kusů, tak sprostý patrony vystříleli a naši páni vrchní oficíři byli veselí, že byli šťas[t]ný, nerychtovali zase munici ani sprostejm patrony se nedaly, zašel na naše jako půl měsíce, okolo je obklíčil, z kusů, Pag. 49 z kartáčů, též z malý zbraně do nich [střílel]. Naši se toho nenadáli, přitom se neměli čím bránit, kdo kam mohl ustranil, co naši dostali na tom place jeho, zase všechno zpátky dostal, a co našich při tom bylo, též obdržel. Přitom 4 jenerálové plezírovaný a zajatý, to se neví, co nižších oficírů. [K]dyž do Roudnice přiváželi plezírovaný, povídali že 12 000 plezírovaných se počítá, umrdlých neb pobitých že nemůžou vědět.130 Roku 1761, dne 23. února [v] vosum hodin z poledne dala se vidět jistý znamení neb cometa k západní straně a táhla se k polední straně. Trvala dcelou hodinu. Jak se tuto spatřuje, tomu podobná.131 Pod tou cometou velice jasná a velká třpytící hvězda a papržky od tý hvězdy nahoru k tomu oblouku jakoby z kusů se střílelo.132 Neb jak špitál vojanský se do Roudnice dostal, rathouz se hned pro vojáky musel pustit a říPag. 50 zení majestrátský všeho při ouřadách, též odevzdání, též přijímání ouřadů se konalo.133 Roku 1761, dne 14. Februarii Pán Bůh povolal z toho[to] světa prostředkem smrti pana Václava Waishaita, který ležel šlakem poražený roku 1756 na den svatýho Vojtěcha. On byl šesti [sic!] radní, přední osoba, od toho času bylo jich 129 Měděné kreditní mince byly dány do oběhu na základě výnosu Marie Terezie z 27. září 1760. Nahrazovaly drobnější stříbrné mince. Nominály od tříkrejcaru výše (konvenční měny) zůstaly v platnosti, nižší stříbrné mince byly postupně stahovány z oběhu, až byly k 1. říjnu 1765 úplně zrušeny. Měděná grešle (3/4 krejcar) byla ražena mimo jiné v pražské mincovně. Petr VOREL, Od pražského groše ke koruně české. Průvodce dějinami peněz v českých zemích, Praha 2000, s. 288–289. 130 Samuel B. Brodský tu popisuje bitvu, svedenou mezi hlavními armádami Pruska a Rakouska 3. listopadu 1760 u města Torgau. Rakušané v ní pod velením maršála Dauna Prusy porazili, resp. zahnali na útěk, leč ráno druhého dne pruské vojsko vítěze obklíčilo a po silné palbě vytlačilo za řeku Labe. Prusové vedeni králem Fridrichem II. zvítězili. Ztráty obou armád byly přibližně stejné (zhruba po 16 tisících vojácích na obou stranách). Raněný maršál Daun se pak se svým vojskem přesunul k Drážďanům. 131 Srov. reprodukci kresby na následující straně. 132 Zde končí text s kresbou o kometě. Následující věta pod kresbou nenavazuje na předchozí oddíl a rovněž její uvození napovídá, že jí předcházelo nějaké sdělení. 133 Lze tomu rozumět tak, že nutná agenda roudnického magistrátu a předávání purkmistrovského úřadu se tehdy konaly v domě toho kterého purkmistra (při ouřadách).


BRODŠTÍ – EDICE

175

jen 5. Totiž pan Jan Michal Štok, pan Karel Waltr, pan Samuel Brodský, pan Vojtěch Hofmon, pan Jiří Hanák. Když pan Waishait ještě živ byl, k pomoci majestrátu složil přísahu pan Antonín Ronovský tajnost rady, [k]dyž ho Pán Bůh z toho[to] světa povolal, pan Václav Truska též k pomoci majestrátu složil tajnost rady přísahu. Téhož roku, dne 10. Aprilis u vedlejšího souseda Václava Šusty, pekaře, v komíně hořelo. Šťas[t]ně se to uhasilo. Téhož dne [sic!], 12. dyto bylo silný hřímání u večer[a]. Některý lidi znamenali, že ten rok bude ourodný, ale stalo se jináč, nebo přišlo sucho, takže ten rok po strychu 3 a málo víc z mandele. Ale předce na strych žito sypalo, též pšenice, ječmeny, též zunovitý a málo sypaly. Mnohý ovsy museli nechat na polích, protože neměly zrna. Nechali je pastuchům spást, ani je sekat nemohli. Dne 13. dyto koupil sem žlab z vedlejším sousePag. 51 dem Adamem Halouškem 36 loket. 30 loket po 22 kr. 3 d., zadní konec, 6 loket, po 18 kr. Téhož roku, v měsíci Aprilis přišly královský krajský patenty, by se lidi popsali od nejstaršího až do nejmladšího, krom dětí při prsu.134 Item v měsíci Máje [sic!] přišlo poručení skrz krajský patenty, by se který špitál má pole, by se prodaly a co se za ty pole peněz strží, ty peníze by se odeslaly do Prahy k slavný representaci. Na to v měsíci Junnii [sic!] dala se zpráva, že až posavad na ty grunty žádný kupci se nenacházejí. Též v měsíci Juni přišlo poručení, by se špitálský počty do Prahy k reprezentaci poslaly. Na to se v Roudnici zanedbalo a neposlaly. Dále víc žádný poručení nepřišlo.135 Téhož 1760. svatý Anny oltář nový postavený.136 Téhož 1761. [sic!], v měsíci Aucusty [sic!] přišly z berni do vydání peníze papírové, 25 zl., též 50 zl. jako oblikace s[e]štemplovaný. Však ale do malýho handle se nemohly potřebovat u nás, nýbrž pekařům a řezníkům, který pro vojanskej špitál vydávali, takový mají se šetřit, by se neporušily a nepošpinily, sice že takový za nic platný budou.137 134 Roku 1761 se uskutečnilo druhé sčítání lidu v dědičných zemích monarchie (první, jak víme, bylo zahájeno v roce 1754). Srov. pozn. 26. 135 Otázkou ovšem je, jestli roudnický magistrát vůbec mohl aktuální špitální účet do Prahy poslat, když víme, že jeho činnost byla kvůli vojenskému lazaretu paralyzována. Každopádně tu Brodský zachycuje zajímavý moment nesplnění povinnosti vůči státu bez jakéhokoli následku a postihu. Časově nejbližším dochovaným účtem roudnického městského špitálu je účet za rok 1766. AM Rce, inv. č. 58, sign. I B 8 (= Kniha špitálních počtů, 1766–1779). 136 Zápis v Pamětní knize proboštství zní: „1760 – oltář nový sv. Anny postaven byl. […]“ Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. 137 Šlo v podstatě ještě o obligace (dluhopisy), vydané stavy v českých a rakouských zemích na úvěr císařovny Marie Terezie v celkové výši 18 milionů zlatých na válečné výlohy. Vydání obligací upravoval patent Marie Terezie z 1. srpna 1761. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 154 (č. 1624). Skutečné papírové peníze, tzv. bankocetle či bankocedule, byly vydány až v následujícím roce na základě císařského patentu z 15. června 1762. Blíže P. VOREL, Od pražského groše, s. 293–294.

176


Téhož roku, dne 25. září byly čteny patenty, že Pag. 52 by prajský král měl vyslat 12 paličů do český země. Nejvíce by pálili město Chomutov, Most, Žatec, Teplici, Bílinu, Louny, mezitím též jinší města i okolní vesnice až k Lovosicům. Z těch dvanácti hned časně byl jeden z nich chycenej, ten byl sazenej do arestu do města Mostu. Vyznal, že je jich vyslaných dvanácte a každému z nich dal ihned na outratu 20 zl., a [k]dyž tu věc vykonají a se navrátějí, každému že slíbil dát 600 zl. Přitom též 2, který měli v český zemi verbovat na vojnu jejich králi, byli všechny popsány [sic!], jaký šaty, jak starý a jak vyhlížejí. Buď jméno Páně pochváleno, nebylo slyšet o žádných ohňů [sic!]. Ten rok zase naši dostali v Slizsku šturmem město Svídnici na svatého Michala Archanděla.138 Ten rok naše armáda ležela u Drážďan, prajská též v saský zemi ležela a žádný batálije nedržely, jakož i v Slizsku, jako v saský zemi, [vž]dycky proti sobě stály. Cziarovský [sic!] vojsko zle hospodařilo v jeho prajský zemi.139 Téhož roku stromoví jabloňový, hruškový, též švestkový okolo Roudnice, též jinde v pra[ž]ských městech silně okolo svatýho Jakuba až k svatýmu Václavu mnohý kvetlo. Pag. 53 Téhož roku jak v Roudnici, tak v okolních vesnicích ovčí dobytek na neštovice tuze stonaly [sic!], ale mnoho nepadaly. Skrze letní velký horka jadlinky ovčí140 silně se skrze sucho a prach nalazaly [sic!], nato po podzimní stříži přišly dlouhý čas pořád deště a chladna. Soudějí polní mistři, že z nich málokterý do jara dočeká[jí], poněvadž je též pro ně málo pootavy [sic!] a též jinší potravy. Který jehně z jara mohlo bejt prodaný za 1 zl., okolo Vánoc nemohli dostat za 4 [kusy] 1 zl. Ovčí dobytek, bahnice, dobrý dost bylo k dostání za 1 zl. 30 kr., poněvadž mnohý hospodář velký daně, též macacín velký musel dát, byl přinucen prodat zač komu mohl. Předtím nikdy tak velký macacín nedávali, jako po svatým Martině, též napřed pololetní kontribucí ten rok usedlý musel dát, sena 30 centnýřů, ovsa 20 strychů, mouky 15 centnýřů na [1]762. rok. Co se tejče fi řpónů, který museli magacín dovážet do Lovosic a z Lovosic až k Dráž ďanům, kraj práchenskej i slánskej, žateckej, litoměřickej, dotud byla Labe a Vltava otevřena, než zamrzlo, po vodě se plavilo na šífách až k Drážďanům, [k]dyž ale voda zamrzla, tu museli po zemi na vozích vozit od Lovosic až do Pernau.141 Kdo fi řpón z[j]ednal na peníze od Lovosic do Pernau Pag. 54 čtyry míle, mnohý museli dát vosum i více re[j]nských, pročež hospodářové, [k]dyž tolik koní nebylo, museli s volma též jezdit. Však ale museli dát voly ukovat, však přeci moc dobytka na těch cestách zůstalo ležet za vodou Moldavou.142 138 Svátek Michala archanděla připadá na 29. září, překvapivý útok vojska generála Laudona na Svídnici byl podniknut až 1. října 1761. 139 Ruská (carská) armáda pod velením maršála Rumjanceva obsadila 16. prosince 1761 po půlročním obléhání přístavní pevnost Kolberg (pol. Kołobrzeg). Ruská a švédská vojska operovala a škodila především v Pomořansku; Rusové přezimovali ve východním Pomořansku. 140 Jadlink – asi z něm. Jährling = jednoroční domácí zvíře, v tomto případě roční ovce. 141 Pirna. 142 Vltava.

BRODŠTÍ – EDICE

177

Jinší kraje zase až [k] Královýmu Hradci, od Královýho Hradce až do Sliska musely dovážet.143 Léta 1762, dne 10. Aprilis v Bílou sobotu P. Bůh k sobě na věčnost z tohoto světa povolati ráčil p. otce našeho v 11 hodin 55 minut před polednem. Věku svého počítal 76 let. Druhý den ráno, to jest 11. dyto usnul v Pánu Václav Šusta, soused jeho vedlejší. Pohřeb měl [v] poslední svátek velikonoční po nešpořích. Můj p. otec v prostřední svátek velikonoční po nešpořích. Jeho tělo po[h]řbeno na krchově za oltářem sv. panny a mučedlnice boží Barbory mezi druhým pilířem k východní straně. 144 Od toho dne, jak pan otec náš umřel, nebyli nežli čtyři radní osoby, p. Michal Štok, Karel Waltr, Adalbert Hovman [sic!], Jiří Hanák, toho času purgmistr. Téhož roku, dne 21ho dubna po smrti neboštíka p. otce mého Samuele Brodský při odevzdání ouřadu slovutné poctivosti p. Jiřího Hanáka, zvolený a potvrzený byli starší cechmistři cechu našeho kožešnického. Za předního staršího VácPag. 55 lav Brodský, za druhého Jakub Vitman, téhož času šenkýř v panském domě. Nato 23. téhož, na den sv. Vojtěcha, přenesla se pokladnice k Václavovi Brodckýmu. Ten čas bylo mistrů v Roudnici, Václav Brodcký, Jakub Vitman, Jakub Brodcký, Antonín Vondrák, Jiří Brodcký. Tohož roku, dne 6. Máje po poledni okolo 2 hodin s tímto světem se rozloučil a do věčnosti se odebral pan Jan Michal Štok, pastorní otec paní Doroty Brodský a spolu osoba radní. Ten čas zastávaje ouřad burgmistrovský, věku svého počítal 77 let, po jehožto smrti nezůstaly nežli tři osoby radní, p. Karel Walter, p. Vojtěch Hofmann a p. Jiří Hanák. Tohož 1762. roku, dne 7., 8., 9ho Máje byly tak velké mrazy, že vinice při městě ležící, některá více nežli [z] polovice, pomrzly. Toho 1762. roku, dne 16. června, tu středu před ochtábem Božího těla, byla renovací a obnovení majistrátu. Za primasa zvolen Václav Truska, po něm osoby radní: Karel Waltr, Adalbert Hofmon, Antonín Hronovský, František Štěpánovský, František Khobr, Karel Jichmon, Jiří Hanák 4tý, Václav Šnajdr, Vojtěch Bamkamtner, Václav Jaroch, Josef Najmon. Pag. 56 Starší obecní: Mates Pokorný, František Fišer, Karel Vrbický, Václav Brodský, Josef Friš, Bernard Šproc. Rychtářové: Antonín Wondrák, Vojtěch Čermák. Toho 1762. roku, štvrtej [sic!] tejden před boleslavskou poutí, to jest po Svatým duše, počaly se stavět dva oltáře, Panny Marie staroboleslavský a svatého Jana Nepomuckého.145 143 Tady končí zápisy Samuela Bernarda Brodského. Podle obsahu posledního z nich je zřejmé, že s psaním skončil v zimních měsících 1761/1762. Po jeho smrti, jak vidíme dále, se Pamětí ujal Václav Mikuláš Brodský a pokračoval v nich dalších dvacet let. 144 Dle záznamu v matrice se Samuel Brodský dožil 68 let a zemřel 12. dubna 1762. SOA v Litoměřicích, Sbírka matrik Severočeského kraje, sign. L 134/7, fol. 38v. Ve skutečnosti se dožil necelých 74 let. Více o něm v kapitole 2, zejména v podkapitole 2.2.1. 145 K tomu se váže pokračovaní o několik řádek níže a naše pozn. 148.

178


Toho 1762. roku, 1. a 2. Aucusti [sic!] vypadli Prajzové ze Saska a vzali v Bílině purgmistra, ale zase ho pustili. K tomu připadli královský na ně a skrze celý ty dva dni byla šarvátka, naši ale plac obdrželi. Prajských se ztráta 3 000 tisíce [sic!] počítala, 1 500 set [sic!] na placu pobitých, ostatní plezírováni a zajatý byli. Našich také okolo jednoho tisíce se počítalo.146 Toho 1762. roku, dne 19. září, to jest tu neděli před sv. Matoušem, v domě pana Václava Šnajdra při muzice jeden felčar příměním Rozepám probodl jednoho mlynářského, který hned upadl a umřel. Jenž byla chvíle okolo 11. hodiny v noci. Toho 1762. roku, dne 17. ří[j]na ráno okolo pátý hodiny blejskalo se od polední strany. Toho 1762. roku, dne 4. listopadu vypadlo zase vojsko Pag. 57 prajské ze Saska do Čech a něco husarů přijelo v noci do Libuchovic a vzali ze zámku pana hejtmana, z města p. primasa a purgmistra. Jeli pryč zase.147 Téhož 1762. roku, dne 20. listopadu byl oltář boleslavský Panny Marie dodělaný a na den obětování Panny Marie sloužil při ňom páter Wencl Ketl, kaplan starší, ponejprve sv. mši za všechny ty, kteříž k tomu oltáři jakou pomoc učinili.148 Téhož 1762. roku byla ve všom velká drahota, hned po žních platil strych žita 5 zl., pšenice 5 zl. 30 kr., ječmen 3 zl., oves 2 zl. 30 kr., hrách a šočka 7 zl. Téhož 1763. roku [sic!], 10. Aprilis, jenž byla neděle provodní, drželo se Tedeum [sic!] Laudamus strany zavřeného pokoje mezi císař[sk]o královskou milostí a králem prajským.149 Téhož 1763. roku, dne 20. Aprilis při odevzdání ouřadě [sic!] pan Václav Jaroch, dříveji nežli bylo zpíváno Veni Sancte Spiritus, byl podruhé [s] svou první manželkou Annou ve dvouch a padesáti letech copulirován. 146 V létě roku 1762 operovaly dva sbory pruské armády pod velením generála Seidlitze a generála Kleista v tehdejším žateckém a litoměřickém kraji a též na Chebsku. Záznam Václava M. Brodského o dvoudenní šarvátce se pravděpodobně váže ke střetu Prusů a Rakušanů u Teplic. O něm a najmě o vymáhání jídla a pití na bílinském purkmistru Blaschem pruskými vojáky blíže: Theodor HUTT ER, Die Stadt Bilin und ihre Geschichte von ältesten Zeit bis auf unsere Tage (1890), Bilin 1891, s. 131–132. 147 Po vítězné bitvě u Freibergu 29. října 1762 vpadli Prusové pod velením generála Kleista do Čech a 4. listopadu obsadili město Žatec. Petr HOLODŇÁK – Ivana EBELOVÁ a kol., Žatec, Praha 2004, s. 265. Obsadili a vypálili i další města a vesnice v severozápadních Čechách (např. Most); z plánovaného přepadení Litoměřic sešlo zásluhou rakouského generála Hadika, jenž proti Prusům spěšně poslal svoje vojáky. V Libochovicích Prusové zajali primátora a vrchního úředníka panství a odvezli je do Freibergu, protože od nich nedostali požadované výpalné. A. KAUBEK, Děje města Libochovic, s. 315. Zakrátko generálové Kleist a Hadik uzavřeli mezi sebou příměří na dobu od 24. 11. 1762 do 1. 3. 1763. 148 V pamětní knize roudnického proboštství je o tom záznam: „1762. Před boleslavskou poutí začali stavět 2 oltáře P. Marie Starobol. a sv. Jana Nepom. a 20. listopadu na den Obětování P. Marie P. Václav Ketl, kaplan roud., při tom oltáři první mše sv. sloužil. Pak 1763 první mše sv. u oltáře sv. Jana Nepom., na den svat. Bartoloměje sloužena byla. Proti oltáři sv. Anny pohřben byl P. Kettl 1767, dne 11. Febr. Jeho přičiněním 4 oltáře v kostele vyzdviženy byly. I.N. Patris Müller opera!“ Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. Kaplan Ketl je tu psán také v podobě Gött l. Jako by i v tomto případě čerpal probošt Hanousek z Pamětí S. B. a V. M. Brodských (?). 149 V loveckém zámku Hubertusburgu nedaleko Drážďan byl 15. února 1763 uzavřen prusko-rakousko-saský mír, jímž byla ukončena sedmiletá válka v Evropě. V Roudnici, jak vidíme, byl oslavován až 10. dubna, tj. první neděli po Velikonocích.

BRODŠTÍ – EDICE

179

Téhož 1763. roku, dne 16. Máje na den svatého Jana Nepomuckého, ráno v půl deváté hodiny, v knížecím zámku v tu stranu ke klášteru, nahoře v třetím štoku vz[n]ikl voheň, šťas[t]ně se ale uhasil, že ven nepřišel. Však ale ve dvouch pokojích stropy se odtlouct musely a trámy přesekaly, aby tudy oheň dále vz[n]iku neměl. Pag. 58 Toho roku 1763, dne 18. Máje při ouřadu purgmistrovském, toho času p. Václava Trusky primátora, dostali špitálský žebráci pláště ponejprve, kdežto prve nikdy nemívali, totiž byly [s] červenýma obojky. Toho roku 1763 vypadlo 50 let od moru, pročež vedlo se procesí k štatui svatého Vavřince.150 Tam bylo kázání a obnovení slibu, že jest toto město od rány morové skrze přímluvu Rodičky boží ochráněno bylo, jednou v roce do Staré Boleslavi pouť vésti, a to v 4tou neděli po Svatém duchu. Pročež tak při tém [sic!] obnovení slibu nesla se jedna velká vosková svíce, 35 lib[er] těžká, na kteroužto jeden každý dle možnosti pen[í]ze uděloval. Pročež sesbíralo se peněz 43 zl. a několik krejcarů. Za ostatní ale peníze koupily se půl liberních svíc 16te a ty nesli panny před Pannou Marií. Malování koštovalo 5 zl. na tej svíci a jiné outraty všecky, které se při ní sběhly, sem já Václav Mikuláš Brodský sám platil. V tom roce 1763 byla ponejprv mše svatá u nového oltáře sv. Jana Nepomuckého na den sv. Bartoloměje.151 V tom 1763. roce, dne 9. Octobris v noci bylo na nebi viděti světlo jako dva meče mezi vejchodní a polední stranou a po dlouhém času tak jasný spadly až na zem dolů. Pag. 59 V tom 1763. roce byla vinná sbírka smutná, nebo ani raný vína Morávka, Ryvola, Edlwain nedozrálo [sic!] a roaučí málo který. V tom 1763. roce, dne 4. listopadu vynašly se v rumě za panskou kovárnou 3 měs[ts]ký pečetě stříbrný, dvě velký a jedna malá, visící na stříbrném řetízku. Na první se léta spatřujou 1570, na druhý 1609, třetí léta nemá žádné. // To se stalo tímto způsobem: Když se počala v městě cesta spravovat, aby formani skrze město mohli jezditi, toho času byl tady knížecí důchodní jeden [j]ménem Jan Smíšek, tehdy on nařídil robotníkům, aby rum za panskou kovárnou kopali a na vozi nakládali [a] s takovým díry zasypali, tehdy jeden ten robotník vynašel pytlíček a do kabsy [sic!] jej skoval a druhý ho viděl, musel mu to ukázati, a tak přišly do rukou vejš jmenovaného pana důchodního. On ale nemeškaje na pa150 Existuje obraz „Odhalení sochy sv. Vavřince v Roudnici“, které se mělo podle některých autorů uskutečnit v roce 1738 (ve stejném roce, kdy byl postaven mlýn ve svém prvním složení) – např. Miloš SAXL, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, KM XI/1975, s. 144 (reprodukce obrazu na s. 145). V Pamětní knize proboštství však stojí, že socha sv. Vavřince na náměstí je z roku 1699 a že před ní po moru 1713 kázal jeden kapucín při procesí do Staré Boleslavi. Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 55r. V Kučově encyklopedii měst se píše, že sloup sv. Vavřince na dnešním Karlově náměstí je z doby kolem roku 1700 – Karel KUČA, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI. díl [Pro–Sto], Praha 2004, s. 396. Otázka tedy zní, ze kdy obraz je a jestli skutečně zachycuje odhalení sochy. Řešení nadnesené otázky a objasnění komentovaného záznamu Václava M. Brodského (jenž míval obraz před očima na radnici) poskytuje barevná reprodukce (č. 5). K tomuto nedávno zrestaurovanému obrazu jsme se dostali až v průběhu závěrečné přípravy knihy. 151 Viz pozn. 148.

180

PAMĚTI ROUDNICKÝCH MĚŠŤANŮ píru v španihelském vosku vytlačené [je] odeslal k ouřadu a zda-li p. purgmistr pečetě má doma. Kterýžto se lekl a o[c]hotně svých, které do šre[j]btyše skryl, hledal a vyděl, že sou skovaný. Až po dlouhé chvíli posel vyřídil, že takové byly vynalezeny v rumu a že je pan důchodní má. Pročež druhý den ráno purgmistr a primas [se] syndikusem šli k němu a takové od něho skutečně přijali. Kterýžto sem já Václav Brodcký také viděl a v ruce měl při ouřadě

Otisky dvou městských pečetí. Pečeť s letopočtem 1570 (vlevo) pochází z typáře nalezeného v rumišti 4. 11. 1763.

Pag. 60 purgmistrovském. To se stalo roku a dne svrchu psaného za ouřadu pana Františka Kobka. Robotník, ten byl rozený Polák, tezenter [sic!] prajzovský, i sloužil tehdáš [v] Vetlí. Za to nalezení dáno mu bylo od pana primasa z obecní kasy 7 zl. Těžké sou ty tři pečetě i s řetízkem 8 lotův stříbra. //152 Téhož roku 1763, dne 29. prasince přišlo královský poručení, aby každý soused platil ze sebe 1 zl. a tolikéž ze ženy a z dítěte, buď z malého nebo z velkého, pátý díl, totiž 12 kr. Sprostější ale, jako jsa nádeníci neb obyvatelové, polovičně, totiž 30 kr. muž, žena tolikéž, z každého dítěte pátý díl, totiž 6 kr. Děvečka služebná 12 kr., voráč 30 kr., učedlníci po 12 kr., tovaryši někteří po 1 zl., jiný po 30 kr., kteří jak velký plat mají.153 V Budyni městě, 1764 před sv. Třema králi, Pán Bů[h] pomohl jedný ševcový,

152 Nalezení tří starých městských pečetních typářů na smetišti zaujalo i místní kapucíny. Poznamenali je do výroční zprávy za rok 1763 a odtud se pak zpráva dostala i do kapucínských Letopisů. Provincialát kapucínů v ČR, Praha – Loretánské nám. 6, provinční knihovna, Letopisy, sv. XXI, s. 755. 153 Jde o patent českého gubernia z 5. prosince 1763, jímž se vyhlašovala povinnost zaplatit tzv. dlužní daň (daň na umoření státního dluhu). K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 158 (č. 1664). Obyvatelstvo země v něm bylo rozděleno do 12 tříd: 1. třída – bezemci – 15 krejcarů na osobu; 2. třída – sedláci, chalupníci, zahradníci (všichni, kteří robotovali nebo se z roboty vykupovali), dále tovaryši, čeledíni a děvečky – 30 kr.; 3. třída – měšťané, svobodní sedláci, livrejovaní služebníci aj. – 1 zl.; … etc. Ve 3. paragrafu je psáno, že ženy měly platit tolik co muži, jejich nezaopatřené děti bez rozdílu věku a pohlaví jen 5. díl. Kromě příslušnosti a majetnosti byl rozhodujícím kritériem výdělek, např. do 3. třídy byli zařazeni všichni s příjmem 50 až 100 zl. ročně.

BRODŠTÍ – EDICE

181

příjmím Olivový. Měla 3 pacholata. Dáno jim na křtu svatém jméno Kašpar, Melichar a Baltazar. Jeden z nich ale ve třech nedělích umřel. Téhož 1764. roku, dne 10. Januari ráno ve 4 hodiny vznikl voheň v domě Václava Friče, mlynáře lobkovského, v dolejší seknici, ale šťas[t]ně uhasen byl, takže vzniku neměl. Téhož 1764. roku, dne 27. Marci vyvolen byl za římského krále princ Josef, arcikníže rakouské, a dne Pag. 61 3ho dubna byl korunován ve Frankfurtě.154 Téhož 1764. roku prošly královský patenty, aby se z dobytka platilo, totiž: z krávy … 22 kr. 3 d. z vovce … 4– ze svině … 4– z prasete … 4– z kozy … 4– z koně prodávající … 9 – Potom, zač kůň byl, z každýho zlatýho krejcar, a to kupující polovici, prodávající také polovici dáti musel. Ostatní ale plat, co se jinšího dobytka tejčelo [sic!], to všechno kupující vyplácet musel a na to dostal od komisara paletu.155 Začalo se platit dne posledního Máje na den Božího vstoupení, takže byla v jarmarku velká roztržitost mezi lidmi strany palet. Toho 1764. roku, dne 18. června ve dvě hodiny po poledni hořelo v komíně v domě jabůrkovském, ale beze škody, nebo oheň ven nevyšel. Téhož 1764. roku přijel sem z Prahy biskup a biřmoval po dva dni, totiž 28. a 29. Augusti. První den bylo biřmováno přes 600 osob a druhý den ještě více. Téhož 1764., dne 11. září před hodinou 10. ráno zasypal se šafář Plumentrikovský s hlínou za panskou zahradou. Roku 1764 prošly císařo-královský patenty a poPag. 62 ručení, aby se v Českým království prodávalo jak obilí, tak také dlouhé zboží na rakouskou míry [sic!], i také aby na rakouskou váhu váženo bylo, načež:156 Roku 1765, dne 2. ledna přišli do města revisorové nad tabákem a nařídili, aby se na takovou váhu prodával. Pročež také [ve] zdejším městě na ten způsob ta-

154 Volba a korunovace Josefa II. římským králem ve Frankfurtu nad Mohanem se uskutečnily ve dnech 27. března a 4. dubna 1764. Z velkého množství prací o Josefu II. a jeho době tu s ohledem na frankfurtskou korunovaci upozorňujeme pouze na stať v knize: Georg SCHREIBER, Habsburkové na cestách, Praha 1997, s. 73–82 (stať: Na korunovaci do Frankfurtu. Král Josef II. – 1764); a na biografické heslo v encyklopedii: Brigitte HAMANN (Hg.), Die Habsburger. Ein biographisches Lexikon, Wien – München 2001, s. 187–190. Zde je reprodukce obrazu korunovace Josefa II. (s. 189). 155 Paleta (boleta) – z ital. bolléta = poukázka, známka, úřední potvrzení, vstupenka. Od 1. dubna 1764 byla zavedena berní přirážka z každého prodaného, směněného nebo k prodeji poraženého kusu dobytka. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 158 (č. 1669). 156 Zavedení dolnorakouských měr a vah v Království českém – s platností od 1. 1. 1765 – bylo vyhlášeno guberniálním patentem dne 30. července 1764. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 159 (1678). Podrobně Ladislav DUŠEK, Zavedení dolnorakouských měr a vah v Čechách, Historický sborník Ústecka 1971, s. 3–46.

182

PAMĚTI ROUDNICKÝCH MĚŠŤANŮ bák začal se vážit, jakož i také jinší míry obilní, pivní, lokte a váhy od 1ho Februari svůj počátek v prodeji vzaly. Roku 1764 přišli královský inžinýrové a prohlídli celý kraj rakovnický, v jakém položení, jakož i také z litoměřického kraje sem onvajcunk 157 měli a zde, co též shlídnuto bylo, města, vesnice, vrchy zde teprve načisto vypracovali a založili dle královského nařízení novou mapu. Roku 1765, dne 19. února povolal mě158 ................................................................. Roku toho 1765., dne 3. Augusti přijeli sem fabrikanti do Bílinského domu z Petštejna a stavěla se fabrika kvaltem,159 kdežto také na mnoho vozech přivezli kotle a jiný k tomu potřebné věci. Roku toho 1765., dne 26. srpna, tu pondělí po svatým Bartoloměji, po poledni [v] 1 hodinu 45 minutách povolal Pán Bůh k sobě do věčnosti bratra mého Jiří-

ho Vojtěcha maje věku svého … let … měsíců a …160 dni.161 Dej mu Bůh lechké odpočívání a radostné zmrtvýchvstání. Pag. 63 Roku toho 1765., dne 15. ří[j]na, to jest na sv. Terezii, po poledni okolo hodiny páté bylo slyšet [h]řmět i také blejskat vidět. Roku toho 1765. prodával se chmel po 6 zl. 30 [kr.], místem po 6 zl. 45 kr., a zde v Roudnici byl prodanej Matesovi Zlichovi po 6 zl. 52 kr. Pročež já Václav Brodský měl sem ho téhož roku 20 stry[chů] 1 věrtel, přišlo za něj 138 zl. 44 kr. Roku ale 1766. o masopustě a okolo vel[i]konoci platil jeden strych chmele za 15 zl. Kdo ho jen měl? Roku 1765, na den Porcinkule 162 začala se zde v městě knížecí fabrika na čícz [sic!]163 kartouny a jiné věci rozličné z bavlny.164 Roku 1767 byla veliká zima, takže podle hvězdářského vyměření oblaka 1½ k ránu vystoupily vejše nežli předešle onou velkou zimu. Téhož roku 1767., dne 11. Februari z tohoto světa do věčnosti se odebral páter 157 Die Anweisung = nařízení, příkaz (tj. byli vyslání z příkazu litoměřického krajského úřadu). 158 Juránek uvedený nedopsaný zápis podtrhl tečkovaně. Dne 19. února 1765 zemřela, resp. byla pochována Dorota Brodská, první manželka Václava Mikuláše. V textu by tedy mělo stát něco ve smyslu: … Pán Bůh z tohoto světa k sobě do věčnosti manželku mou Dorotu … 159 Potštejn u Rychnova nad Kněžnou. V Bílinském domě se začala budovat manufaktura na výrobu, resp. zpracování kartounu (Cottonfabrik). Hlavní pracovní náplní kartounek bylo potiskování bavlněných tkanin. 160 Juránek buď nepřečetl a vyznačil tečkami, či již v Brodského archetypu byly vynechávky, které chtěl autor později doplnit a nestalo se tak. 161 Dle matriky byl pochován 28. srpna 1765 a dožil se 40 let. L 134/7, fol. 360v. 162 Portiuncula = 2. srpna. 163 Cic = potištěný kartoun. 164 Kartoun = druh bavlněné látky. LRRA , sign. N 15/11 – Kartounka (Cottonfabrik) v Bílinském domě v Roudnici nad Labem, korespondence a obchodní agenda, 1765–1768. Vedle toho se řada knížecích dekretů a rozhodnutí o této roudnické manufaktuře objevuje v knize dekretů z let 1758–1774. Vs Rce, inv. č. 47, passim. Podstatnou prací o tomto odvětví textilní výroby je monografie: Karel NOVOTNÝ, Severočeští tiskaři kartounu v první polovině 19. století, 1. díl, Praha 1993; bližší pohled na jednu významnou podnikatelskou rodinu od druhé půle 18. století nabízí práce: Jiří VLČEK, Kartounky J. J. Leitenbergera ve Verneřicích, Zákupech a Kosmonosích, Krajské středisko státní památkové péče v Ústí nad Labem 1979. Viz též P. BĚLINA – J. KA ŠE – J. P. KUČERA , Velké dějiny, s. 408–410.

BRODŠTÍ – EDICE

183

Wencl Ketl, kaplan starší, který velmi pěknou památku po sobě zanechal v kostele farním, nebo čtyry oltáře původem jeho vyzdvižené byly. Leží ve sklípku proti oltáři svatej Anny.165 Téhož roku 1767., v tu zimu velmi mnoho dobytka hovězího pomrzlo a lidí, obz[v]láštně v Číškovicích166 tři dítky jdouce do školy zůstaly sedět na sluníčku, chtíce jse zhříti, tak sou podle sebe sedly a zmrzly. Pag. 64 Téhož roku 1767., dne 1. Marci, jenž byla neděle masopustní, v čas kázání spodek při kazatedlnici se zbořil a vypadl pod kazatelem. Roku toho 1767., dne 14. března, jenž byl den sobotní, ráno okolo pěti hodin v Starém městě proti velkému kostelu u perníkáře Jana Holýho vznikl neštasný [sic!] oheň v hořením pokoji, nebo tam měl v témž pokoji složené slámy okolo desíti mandelů, nebo nějaký podruh tam jsouce v nájmu pekl [c]hleba a ten pejr neb uhlí, když pec vymetl, hodil do kamen a ta sláma ležela složená při kamnech. Tak když sou se kamna rozpálily a zadruhé taky roztlučené byly, tudy se ta sláma znala [sic!], však s pomocí boží štastně [sic!] se to uhasilo, že oheň ven nepřišel. Ač sice z tej slámy málo dosti zůstalo, nebo v témž pokoji na věčím díle shořela. Roku toho 1767., dne 28. dubna po poledni ve tři hodiny založil se kámen gruntovní při špitálský kapli svatého Josefa pěstouna Páně, křterejžto [sic!] posvětil i také položil jemnost pán probošt, toho času Johanes Václav Pec. Což se stalo u přítomnosti velkého zástupu obecního lidu, kdežto i také páni kantoři nechali se slyšet na trouby a bubny.167 Roku toho 1767., dne 24. prasince Jeho Milost Knížecí 168 představila při panství roudnickém pány hospodářský oficíry: pana Jana Klementa, bejvaPag. 65 lýho contribučního, za důchodního, p. Hejhala za siro[t]čího, kterýžto hned po panu důchodním má rank, p. Šturmu z Hoš[ť]ky purkrabím, p. Štiku z Brozan, pojez[d]nýho, za obročního, p. Beránka, písaře kancelářského, za contribučního, Hosnploza pro interimo pojez[d]nýho račinoveského do Brozan, do Račinovsi z Vencovan, písaře Husáka za pojez[d]nýho a přidal jednomu každému služby na penězích i deputátu.169 Roku 1768, dne 16. Februarii, jenž byl outerý masopustní, v noci bylo slyšet 165 Viz pozn. 148. 166 Čížkovice u Lovosic (tehdy patřily klášteru sv. Jiří na Pražském hradě). 167 Záznam probošta Hanouska, v tomto případě spojený vjedno s vysvěcením kaple, ve farní pamětnici zní: „1777, ve středu po sv. Martině byla posvěcena nová kaple sv. Josefa, též oltáře, skrze P. Pikariusa, faráře peruskýho. 1767, dne 28. dubna gruntovní kámen k té kapli posvěcen byl.“ Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. 168 Ferdinand Filip kníže z Lobkovic (*27. 4. 1724 – †11. 1. 1784). Dne 10. 7. 1769 se oženil s Gabrielou kněžnou Savojskou z Carignanu. 169 V knize vrchnostenských dekretů roudnického panství z let 1758–1774 se k tomuto uvedení nových úředníků k datu 24. 12. 1767, ani blízko k němu, nic nenachází. Projekt dosazení nových úředníků byl knížetem potvrzen spolu s rozvrhem nástupních kaucí již koncem května 1767, soudě dle výtahu z dekretu vydaného ve Vídni 22. 5. 1767. Vs Rce, inv. č. 47, fol. 191. Ferdinand Filip z Lobkovic mohl být představování v Roudnici osobně přítomen (jak by se dalo rozumět komentovanému Brodského záznamu), s jistotou to ale nevíme. Ve dnech 20., 21. a 28. prosince pobýval na zámku Jezeří. Tam tehdy datoval, resp. stvrzoval své dekrety určené roudnickému panství. Tamtéž, fol. 201v–202r.

184


hřímání a ve čtvrtek v noci taky. Kdežto se povídalo, že budou ještě velký mrazy následovat. Roku toho 1768., dne 23. Februari povolal Pán Bů[h] do věčnosti z tohoto světa pana Václava Šnajdra, osobu radní a spolu paumistra knížecího. Byl v radě 5 let 8 měsíců a 8 dní. Dej mu Bůch lechké [sic!] odpočívání a radostné zmrtvýchvstání. Roku toho 1768., na den sv. Matěje apoštola Páně mezi devátou a desátou hodinou před polednem rybář s dvouma syny svýma pustil se na lodi po kusu dřevě, který ploulo na Labi mezi ledem, nenadále uhodil kus ledu do tej lodi, ona se překlopila, oni všechni tři neštasně [sic!] přišli k utopení. Roku toho 1768. byla velká a tuhá zima. Trvala až čtyry dni před svatým Matějem, takže místem Pag. 66 kde tichá voda na Labi byla, dobře loket tlustý led byl. Nato po 3 dni, to jest tu neděli, pondělí, outerý před tím svatým, přišlo náhle prudký tání a dýšt, takže velká voda přišla a led ten den před svatým Matějem odešel. Však velký škody působil, vzláště od Mělníka až k novému mostu ty vesnice okolo vody, co byly, všecky stály déle nežli tejden ve vodě, takže mnoho živností na hromadu padlo. Vzláště v Bukoli to se stalo, že řeka, kudy svůj přirozený běh měla, se zacpala a z jedný i z druhý strany se vylila a šla okolo těch vesnic. U nového mostu topila až do vinic u Podhořan, takže [u] císařský cesty, která pod nima k mostu jde, dosti malý kousek na prostředku bylo znáti. Tak jeden každý může pomyslet, co za škodu jak na polích, tak na stavení muselo býti.170 Pag. 67 Roku toho 1768. ukazovala se koneta [sic!] v Polsku zimního času, jakž tuto poznamenána jest na papíře stojí:171 Pag. 68 Roku 1768, první tejden adventní byl neštasný [sic!] oheň na probo[št]ství v noci okolo sedmej hodiny, však s boží pomocí přišel štasně [sic!] k uhašení, takže se ani ven nedostal. Téhož roku, na štědrý den okolo hodiny čtvrté hořelo v komíně na Starém městě v Hloupejch domě, také štastně [sic!] uhašeno bylo, takže ani oheň ven se nedostal. Roku 1769 byla zima měk[k]á, takže málo ledu bylo k dostání. Roku 1769, dne 2. Máje byl velký mráz a vostrý vítr, takže víno, co bylo vyrašený, všecko pomrzlo a vla[š]ský ořechy tím způsobem. Roku 1769, dne 7. Máje, to jest tu neděli před sv. Duchem, z tohoto časného života do věčnosti se odebral Karel Waltr, osoba radní. Byl v radě přes třiceti let. Stalo se ráno v hodinu 8mou. Roku toho 1769. skrze celý léto pod žně takový velký a neustálý deště byly, takže málo obilí v čas žní, které by nebylo [v]zrostlo, sklizeno bylo. Sena na lukách dílem od vody pobrané, dílem zaplavené byly, otavy pro velkost vody ani se klidit nemohly, nóbrž státi na lukách zůstati musely. Na zimu žito, pšenice pro veliký mokra, kde bylo při dolíkách k zasetí, nepřišlo nebo tu, kde jakživo 170 Podhořany u Nelahozevsi. 171 Viz reprodukci kresby komety na protější straně.


186


slyšeti nebylo, pramenové přesilný se vyrážely a skrze což velká škoda na osení učiněna byla. Pag. 69 Roku toho 1769. nechávala se vidět jedna hvězda na východu slunce, kteroužto bylo [s]patřit od 1dný hodiny z půlnoci až ke dnímu a trvala déle nežli 5 neděl, od sv. Bartoloměje až do sv. Václava. Roku toho bylo také začastý vidět mezi oblakama sloupy jasné ke straně půlnoční. Roku toho 1769., dne 12. listopadu, to jest tu neděli po sv. Martinu, u večer okolo hodiny šesté silně [h]řmělo a tuze blejskalo a přitom tak hrozné a strašlivé povětří se strhlo, že nevypravitedlné škody učinilo, nebo mnoho kmenů v lesích z kořene vyvrátilo. Roku 1770, dne 7. Januari, jenž byla neděle po sv. Třech králích, v noci [h]řmělo a blejskalo se. //Přípisek: Více 16. dyto zaseji v noci po 10té hodině [h]řmělo a blejskalo se. // 172 Roku toho 1770., dne 18. ledna v noci po šestej hodině ukázal se červený sloup k půlnoční straně od země až do oblak, pak se rozdělil na dví, jedna polovicí [sic!] k východu, pak byly oblaka červený jako krev. Trvalo to až do půlnoci. Roku toho 1770. byla ponejprve sloužena mše svatá při oltáři svatého Josefa, [j]menovitě na den toho svatého, kterýžto jest byl nákladem věrných ctitelů téhož svatého vystavěn.173 V tom roce 1770, na den sv. Josefa a ten den po něm, celý ty dva dni pršel sníh. Tak ho napadlo, že na čistý rovině půl lokte ho leželo a na žlabech zvytýho na 3 l[ok]t[e] Pag. 70 z vejši bylo, skrze kterej zimní osení velikou škodu vzalo, takže žita tak tuze vyhynuly, že místem sotva semeno mnohý hospodář dostal. Skrze což velmi draho počalo býti. Při svatým Duše platilo žito 3 zl. 30 [kr.] a ještě nebylo k dostání, pšenice platila 3 zl. 15 kr., na ostatní obilí jarní byla ouhona. Roku toho 1770. počalo se držeti Milostivé léto v neděli Provodní a trvalo pořáde skrze celých čtrnácte dní. Roku toho 1770., dne posledního Máje, jenž se trefi l ten čtvrtek před svatým Duchem, byl velký mráz, takže místem všeckny hrachy ledvinkový pomrzly,174 vzláště při lukách. Roku toho 1770. začala se kající pobožnost od pánů páterů misionárů a trvala osm dní. Dne 1. července se začala a osmýho se skončila. Při hlavní comunikaci bylo comunicantů přes 9 000síc. 175 Roku 1771ho, dne 5. února strojil sem svatbu mej pastorní [d]ceři Lidušce Řebíčkovej, kterážto se vdala, a dostala varhaníka ze Zlonic. Trvala svatba pořáde 172 Přípisek je uveden pod textem na spodním okraji stránky. 173 Probošt J. Hanousek napsal (opsal?):„1770 byla ponejprv obětována mše sv. při oltáři sv. Josefa, jmenovitě na sv. Josefa.“ Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. 174 Hrachy ledvinkový = fazole. 175 Comunicant – z lat. communico, -are = společně sdílet, nést, stýkat se, mít podíl (i na přijímání eucharistie) – účastník svatého přijímaní.

BRODŠTÍ – EDICE

187

skrze 4 dni, pátý den odtud do Zlonic odvezena byla. Koštovala mě ta svatba 350 zl.176 Roku toho 1771., dne 8. února byly zde v Roudnici domy jak křestanský [sic!], tak i židovský numerýrovaný a lidé v nich bydlící obojího pohlaví popisovaný. Roku toho 1771. přišel patent, aby jeden každý hospodář, který by nedostatek trpěl strany [c]hleba, poněPag. 71 vač velká drahota skrze neourodu minulého 1770. roku, ano i hlad počal býti mezi chudým a potřebným lidem, do Německého Brodu, Jindřichova Hradce a Kolína pro žita sobě jezdili, kteréžto z Uher do Čech císař voziti nechal. Kdežto v Kolíně rakouská míra za 2 zl. 54 kr. se prodávala a sedlákům i jiným kontribentům bez peněz se nechávalo.177 Roku toho zaseji prošly patenty, aby jedna každá vrchnost svým pod[d]aným pomohla jarním obilím, aby mohli svý pole zasíti, tak aby nezůstaly ležeti ladem, aby tudy kontribuce mohla placena býti. Téhož 1771. roku, dne 14. března přišla císařo-královská taxa, podle který obilí až do měsíce Augusti má býti prodáváno, totiž pšenice jedna měřice rakouský míry scháněný za 2 zl. 50 kr. žita … 2 – 40 – ječmena … 2 – 10 – ovsa … 1– hrachu … 2 – 40 kr. Sočky též nápodobně v tej valoře. Vrchní vladařství nad tím dostal pan hejtman vojanský. Kdyby se kdo pronesl, že by dráž prodávat měl, velice trestán a pokutován býti, aneb kdyby se kdo vynašel, že by obilí měl více nežli [pro] svou potřebu a prodati ho nechtěl, tehdy mělo se jemu mocně skrze [v]ojáky vzíti. Pag. 72 Zaseji dne 22. přišel vojanský hejtman k ouřadu purgmistrovskému a přines císařský poručení, aby se obilí jak na panským, tak obecním špejcharu přeměřilo a co přes potřebu do žní, aby se pomohlo sousedům a pod[d]aným. Roku toho 1771ho, tu sobotu před Květnou nedělí začal padat sních a padal skrze 4 dni pořád pomalu. Nato o Velký pátek byl tak silný mráz a jasno, že skrze celou zimu tak silný nebyl, a skrze celou Vel[i]konoc bylo pěkně jasno. Roku toho 1771ho skrze nedostatek obilí mnohdykráte v městě chleba k dostání nebylo, nebo žito přede žňami [sic!] platil strych 8, 10, 12, ano i místem 16 zl.,

176 Viz stať 2.2.1, s. 30. 177 O hladomoru v Čechách v letech 1771–1772 existuje bezpočet autentických záznamů a zpráv v archiváliích různé provenience, zejména však v paměťových písemnostech úřední i osobní povahy, jež tu nemá smysl ani namátkou citovat. Z literatury odkazujeme na recentní díla z oblasti historické demografie: Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17. a 18. století, Praha 1999, zejm. s. 73–76; Lucie STEINBACHOVÁ, Demografický vývoj za hladomoru v letech 1771–1772, Historická demografie 25, 2001, s. 101–129; TÁŽ, Hladomor v letech 1771–1772, Demografie – Revue pro výzkum populačního vývoje 44, 2002, č. 3, s. 188–196. V širším kontextu státní politiky na poli zdravovědy, prevence a odstraňování následků neúrod, hladomorů a epidemií v čase osvícenství je tato katastrofa pojednána v práci: Johannes WIMMER, Gesundheit, Krankheit und Tod im Zeitalter der Aufk läreung. Fallstudien aus den habsburgischen Erbländern, Wien – Köln 1991, s. 99–104 (= stať Die Hungersnot von 1770–1772 in Böhmen, Mähren und Schlesien).

188


a to ještě k dostání nebylo. Pro velikou nouzi mnozí lidé všelijakou trávu jísti museli, protože nic k dostání nebylo. Roku toho 1771ho nový žito platilo strych za 6 zl. ve žních, místem jako v Litoměřicích jednu sobotu bylo za 4 zl. jeden strych, druhou za 8 zl. platil. Roku toho 1771., dne 2ho Augusti, to jest na Porciunculi, byla taková zima a chladný vítr, že sou ovsy, který byly v metání, pomrzly. Roku toho 1771ho při sv. Havle platilo žito jeden strych 7 zl., pšen[i]ce též taky tak, hrách kulovatý 10 zl., ječmen 5 zl., oves 2 zl. 30 [kr.], proso 6 zl. Pag. 73 Roku toho 1771ho, dne 8. listopadu povolal mně Václavovi Brodcskýmu Pán Bůh z toho[to] světa do věčnosti manželku druhou, s kteroužto sem živ byl v manželství 6 let 4 měsíce 3 neděle a jeden den. Dej jí Bůh lechký odpočívání a radostně zmrtvýchvstání.178 Roku 1772 přišlo jak královské, tak také od Svátosti papežské poručení strany svátků, kterýžto se v Čechách již od několika sto let světily, že jeden každý může v nich pracovat, mimo svátku Panny Marie, svatého Petra a Pavla, Božího těla, Třech králů, svatého Václava a Jana Nepomuckého.179 V tom roce 1772, dne 23. března byla bouřka a blejskalo se, nebo byly teplý dni v tom měsíci. Roku toho 1772., dne 16. Aprilis, jenž byl štvrtek před Květnou nedělí, ráno před šestou hodinou odebral se z tohoto časného života do věčnosti J[emnost] pan probošt Václav Pec. Byl v Roudnici proboštem 21 rok, nebo 1751ho dostal se do města. Roku toho 1772., dne 25. června, jenž byl štvrtek a ochtáb Božího těla, přijel sem do města nový p. p. probošt, farář hoštěcký, a vedl po mši svatej procesí po městě podle obyčeje starobylného [sic!] po oltářích.180 Roku toho 1772., dne 14. června byl neštasný [sic!] oheň u Modrého lva jináče U lehu, však ale s pomocí boží byl zaseji uhašen, že ven žádný nevyšel. Pag. 74 V tom 1772. roce přišly císařo-královský patenty a zápověď, aby se žádné poutě a procesí nedržely, které se přes noc vedů, protož také zaslíbená procesí k milostivému obrazu Matky Páně do Staré Boleslavi dle starobylného obyčeje a slibu učiněného, jak slušelo, vedena nebyly. Jen toliko lid v houfu shromážděný bez duchovního a kantorů tam po vyslyšení ve štyry hodiny v klášteře u p. p. kapucínů mše svatý sou se na cestu ubírali. Roku toho 1772., dne 10. Augusti přišli královský komisaři sem do Roudnice, kteří vysláni byli, aby zvizitýrovali a prohlídli zemi a pole po celým roudnic-

178 Viz stať 2.2.1, s. 30, kde jsou v poznámkách i odkazy na příslušné prameny (matriky). 179 Jedná se o patent Marie Terezie, publikovaný českým guberniem 29. listopadu 1771, jímž bylo obyvatelstvu sděleno, že papež Kliment XIV. udělil dispens od některých svátků. Dne 19. prosince 1771 uvedl ve známost totéž rozhodnutí (tj. bullu papeže Klimenta XIV.) pražský arcibiskup Antonín Petr hrabě Příchovský a současně nařídil, aby se o nedělích a svátečních dnech konala kázání a nešpory. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 173 (č. 1833 a 1834). 180 Novým roudnickým proboštem se stal dosavadní farář v Hoštce Václav Oliva. Dekret o jeho prezentaci ze strany knížete (patrona), ve Vídni 18. 6. 1772, se nalézá v knize dekretů roudnického panství z let 1758–1774. Vs Rce, inv. č. 47, fol. 306.

BRODŠTÍ – EDICE

189

kém knížecím panství, jak vejnosné a užitečné sou. Pročež při městě začala se ta komisí nejdříveji a trvala skrze 14 dní nežli se všecky pole přešly. Platilo se jim, těm pánům, každodenně 15 zl.; to sice na sousedstvo bylo rozvrženo, kteří pole měli. Byl první z těch pánů jemnostpán baroun [sic!] Sádlo, druhý jemnostpán Lainer, měštěnín pra[ž]skej, třetího jméno mně nepovědomý. Já Václav Brodcký byl sem od ouřadu purgmistrovského k nim deputirovanej, musel sem každodenně s nimi jezdit a po polích [c]hodit, až se všecky pole prohlídly, jak sousedský, též obecní i také podluských sedláků.181 Roku toho 1772. byly čteny císařo-královské patenty Pag. 75 dva. První oznamoval, že císař pán zase pu[j]čuje zemi dva miliony re[j]nských, druhý že se slevuje 9 re[j]nských z jednoho usedlého na contribuci, kdež se prv dávalo 66 zl. na jednoho usedlýho, nyní ale toliko 57 zl. platiti se má, a to hned od 1. 9bris roku běžícího.182 Roku toho 1772., dne 27. ří[j]na v noci od hodiny sedmý až do půl druhé hodiny z půlnoci byly sou oblaka k půlnoční straně tak jasný, jakoby ten nejvěčí oheň byl. Okolo hodiny desáté vystoupily sloupové do oblak nahoru též jasný a trvaly až přes půlnoci. Přední k tej straně k Hoš[ť]ce byl celý ohnivý a tak červený jako krev až do konce a předcházel svou vejškou všechny jinší. Roku 1773, dne 17. Januarii v noci od hodiny deváté až do dvanácté byly sou oblaka zaseji tak jasný k straně půlnoční, jako když slunce zapadá. Na konci tej jasnosti k východní straně stál červený sloup jako kref [sic!], dosahujíce vysoko nahoru do oblak. Roku 1773, dne 21ho Aprilis byl čtenej patent v místě radním a vydána pánům taxa strany jejich športulí, 1 zl. ze sta zlatejch když se kupují grunty, kdež prve platit se muselo 4 zl. z každého sta zlatých.183 Roku toho 1773. spadlo obilí hned v Adventu minulého roku, kdežto žito po žních platilo 5 zl. 30 kr., pšen[i]ce 5 zl. 45 kr., Pag. 76 ječmen 4 zl. 30 kr., hrách 5 zl. 30 kr., voves 2 zl. Před svatým Duchem žito bylo 2 zl. 30 kr., pšen[i]ce 4 zl. 15 kr., ječmen 2 zl. 15 [kr.], hrách 2 zl. 30 kr., šočka 2 zl., oves 1 zl. 21 kr. Roku toho 1773., dne 7. a 8. Máje byly mrazové větry, které učinily velkou škodu na ovoci. Ve vrších napadlo sněhu a ležel do štvrtého dne. Roku toho 1773. v měsíci Aprílu přišli sem komisaři a vyměřovali po městě 181 Nejspíš se tu jednalo o prohlídku pozemků za účelem vypracování nového urbáře, nikoli o přeměření a ocenění polností kvůli nové kalkulaci zemské berně – změně katastru. Sice se o něm v letech 1770 a 1771 jednalo, ale nedošlo k němu. J. PEKA Ř, České katastry, s. 296–297. O šetření tzv. urbariálních komisí (první i druhé) podrobně: Josef TLAPÁK, K činnosti urbárních komisí v Čechách v letech 1771–1775, Vědecké práce Československého zemědělského muzea 8, Praha 1968, s. 89–97. 182 Patent Marie Terezie z 28. srpna 1772 o rozdělení 2 milionů zlatých poddaným na nákup obilí a dobytka. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 175 (č. 1855). Sleva na kontribuci ve výši 500 000 zl., tedy placení namísto dosavadních 66 zl. jen 57 zl. jedním osedlým, je vysvětlena v článku: Bohuš RIEGER, O poměru českých stavů k reformám poddanským za Marie Terezie, in: Karel KA DLEC (red.), Drobné spisy Bohuše svob. pána Riegra, sv. 1, Praha 1914, s. 120. 183 Športel = vedlejší příjem úředníků, v tomto případě 1% z kupní ceny za úřední potvrzení a zaknihování majetkového převodu usedlostí a pozemků (nemovitostí).

190


domy pro vojenský kasárny. Já Václav Brodský byl sem k nim od ouřadu purgmistrovského deputirovanej a chodil sem s nimi. Roku toho 1773., dne 25. Máje byl sem kopulírovanej, já Václav Mikuláš Brodcký, s třetí manželkou, pozůstalou [d]cerou po neboštíkovi panu Františkovi Hercokovi, někdy bejvalým purkrabím na panství p. p. hraběte z Michli v kraji Plzeňském.184 Byli sme od[d]ávaný spolu ten outerý před s[vato]dušníma svátky při oltáři staroboleslavský Panny Marie ráno [v] 6 hodin od jemnost p. probošta, téhož času pana Václava Olivy rodilého z Libochovic.185 Roku toho 1773., dne 3. června padly kroupy v hodinu z poledne tak velký, jako vla[š]ský ořechy. Nejmenší byly jako lískový ořech a padaly dobrý půl štvrtě hodiny, kor bez deště. Žita, kde trefi ly, všecky potloukly, pšen[i]ce na polovic, ječmeny raný třetí díl, hrachy též na polovic, šočkám, ovPag. 77 sům nic neškodily. Vinice též potloukly, místem na polovic, místem třetí díl. Roku toho 1773., dne posledního Máje přišlo od Svátosti pape[ž]ské a bylo také na kázání ohlášeno, že se má každý pátek po poledni ve tři hodiny s velkým zvonem zvonit a kdo by koliv slyšel, aby klekl na kolena a modlil se pětkrát O[t] čenáš, tolik Zdrávas, jednou Věřím [v] Boha za svornost králů a knížat křestanských [sic!], za vykořenění kacířstva, za odvrácení moru, hladu a války. Kdež také ten pátek před sv. Trojicí prvníkráte se zvonilo, jenž bylo dne 4. června. Roku toho 1773., dne 8. června, jenž bylo v outerý před Božím tělem a svátek sv. Medarda, padlo ve vrších sněhu okolo hodiny 11té před polednem a ležel až do 3 z poledne. // Nato v pátek po Božím těle byl mráz a škodil něco na ledvinkovém hrachu. // Roku toho 1773., dne 17. a 18ho zapisovaný byli a měřené k stavu vojanskému místo regruti, synkové.186 Roku toho 1773ho, v pátek po ochtábu Božího těla okolo hodiny třetí přišla škodlivá bouřka a povětří, takže na štěpích přenáramná škoda se stala, nebo mnoho i s kořenem ze země byly vyvrácený, a mnoho střech z domů vítr pobral a na celým panství knížecím kroupy potloukly obilí. Pag. 78 Roku toho 1773., v měsíci 8bru byl kasírovanej řád Tovaryšstva Ježišova neb Jezuviti, a to z nařízení Svátosti papežský a císaře pána toho jména slavné paměti Josefa druhého. Jejich panství a mohovitost připadla císaři pánu, oni ale museli svý hábity proměnit a vzít na sebe způsob kněží svědských [sic!].187 Roku toho, dne 4ho 9bris usnul v Pánu a z tohoto světa se odebral pan František Kobr, osoba radní, ten štvrtek po Všech svatých po poledni před hodinou pátou. Roku 1774ho, dne 26. Januari od Jeho Císařo-Královské Milosti přišlo poru184 Hraběte z Michli(e) se nám identifi kovat nepodařilo. Žádní Grafen von Michl apod. v druhé půli 18. století v západních Čechách jako vlastníci nějakého velkostatku (nám) nejsou známí. 185 Viz stať 2.2.1, s. 30–31, kde jsou v poznámkách i odkazy na prameny. 186 V dataci chybí jméno nebo číslo měsíce. Zápisy místorekrutů/synků se asi konaly 17. a 18. června 1773. 187 Jezuitský řád byl zrušen papežem Klimentem XIV. 21. července 1773, v habsburských zemích byly jeho konec a vznik zvláštního studijního fondu pro převedení řádového jmění vyhlášeny císařským reskriptem 17. září 1773. Ivana ČORNEJOVÁ, Tovaryšstvo Ježišovo – Jezuité v Čechách, Praha 1995, s. 207–209.

BRODŠTÍ – EDICE

191

čení, aby to obilí, které z nedostatku chleba z uherské země sem do naší české přiváženo a pu[j]čováno i také prodáváno bylo, totiž žita měřice rakouské míry za 4 zl. 50 kr., toliko zrno za zrno odvedeno, anebo na penězích za 2 zl. placeno bylo. Jak žito, tak pšen[i]ce v jednej sumě, ječmen toliko za 1 zl. 30 kr. měřice aby se platila, tak tehdy darováno obyvatelům země na jednej každej měřici žita a pšenice 2 zl. 50 kr. Roku toho 1774., dne 22. Februarii na den Štolování sv. Petra po poledni blejskalo se a [h]řmělo, déšť také také [sic!], kroupy padly místem a byla duha velká na obloze. Roku toho 1774., dne 18. Aprilis, v pondělí před sv. Vojtěchem, začali bíliti kostel farní celý něPag. 79 jací 3 Vlaši. Od práce bylo s nima sjednáno 90 zl. Nepotřebovali k tomu lešení žádného, jenom po žebříkách až do stropu lezli a tak jej vybílili.188 Roku toho 1774. přišlo z krajskýho ouřadu poručení, aby každý město proukázalo odkud má jarmarky svý opodstatněný a privilírovaný. Dne 20. Máje jeli do Prahy pan primas a syndicus strany tej věci k vyslyšení.189 Roku toho 1774., dne 16. Máje, jenž byla pondělí před sv. Duchem, byla zima a chladný vítr foukal, takže 19. téhož, to jest ve štvrtek, v noci byl silný mráz, že vína skoro polovic a hrachy ledvinkový věčím dílem všechny pomrzly. Roku 1775, dne 2. února v noci okolo druhé hodiny šel led, který byl tak silný, že jest porazil svou silou jeden pilíř, na kterým most stával a přes vodu se po něm jezdilo. Stál on již déle nežli 432 léta od vystavení téhož mostu.190 Roku 1775, druhou středu postní na den svatého Jana Božího191 okolo hodiny 188 I tento skutek probošt Hanousek zapsal do farní pamětnice, ovšem latinsky (že v roce 1774 celý farní kostel vybílili nějací tři Italové … etc.). Pověděl mu to prý roudnický měšťan a magistrátní úředník Ignác König. Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. 189 Doložení výročních trhů (jarmarků) bylo po městech požadováno nejspíš kvůli zamýšlenému novému celozemskému řádu pro pořádání těchto trhů. Pro Moravu byl vydán 28. října 1774, pro rakouské Slezsko – zejména město Těšín 9. září 1774, resp. 20. prosince 1774. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 178–180 (č. 1893, 1901, 1910). Pro České království takový řád vydán nebyl, resp. jej nikde nenacházíme. Ani v práci Pavla Běliny, v níž je kladen velký důraz na ekonomické a sociální dopady osvícenských reforem, o něm není nic psáno, pouze o jednotném celním sazebníku pro předlitavské země. Pavel BĚLINA, Česká města v 18. století a osvícenské reformy, Praha 1985, s. 54. Roudnice nad Labem mohla kdysi (v 16. a 17. století) pořádat 3 jarmarky: 1. na den sv. Filipa a Jakuba (od roku 1499; roku 1591 přeložen na sv. Martina), 2. na sv. Marii Magdalenu (od roku 1502) a 3. na sv. Jiljí (od roku 1472). Srov. Codex iuris municipalis Regni Bohemiae (CIM) IV/2, Praha 1960, č. 428, 635; CIM IV/3, Praha 1961, č. 664. Vedle jarmarků se ve městě konaly i týdenní trhy, jež byly později schváleny a rozšířeny privilegiem Františka II. ze dne 2. 8. 1793. AM Rce, inv. č. 1. 190 Zajímavá informace o zániku jednoho z pilířů kamenného mostu při zimní povodni v roce 1775. Most byl postaven, resp. dostavěn kolem roku 1340 a zbořen za třicetileté války. Václav M. Brodský počítal stáří pilíře (a tím i mostu) na 432 let, tzn. že odkudsi věděl o jeho postavení v roce 1343 [!]. Břetislav TOLMAN – Václav CHALOUPECKÝ, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici, Zvláštní otisk z Technického obzoru, roč. 1909, Praha 1909; naposledy Michal CIHLA – Michal PANÁČEK, Středověký most v Roudnici nad Labem, Průzkumy památek 13, 2006, č. 2, s. 3–34. 191 Svátek Jana Evangelisty, miláčka božího = 27. prosince. V roce 1775 skutečně vyšel na středu. V časovém sledu zápisů i podle označení středy jako druhé postní je však tato datace (27. 12. 1775) podivná. V tomto roce připadl postní čas na dny 1. 3. (= Popeleční středa) až 15. 4. (Bílá sobota), čili druhá postní středa byla 15. 3. 1775.

192

PAMĚTI ROUDNICKÝCH MĚŠŤANŮ tý

4. a 5 po poledni přišla bouřka, takže okolo Kostomlat a Citova kroupy hustě padaly a byl příval i také hrom místem bil. Roku toho 1775., na den Zvěstování Panny Marie192 připadli sedláci, který se pozvedli skrze robotu v kraji [C]hrudimským, do Nalozevsi193 a tam několik Pag. 80 sudů piva vytočili a vypili a v zámku velkou škodu učinili, který potom skrze královské vojáky od rekementu [sic!] khinského, jenž z Roudnice tam comandirovani byli s panem obrlajtnantem hrabětem Špurkem, dílem rozehnáni a někteří také schytáni sou byli.194 Roku toho 1775. přišlo od J. K. Milosti p. p. Ferdinanda z Lobkovic poručení po všech jeho panství[ch], aby v outerý velikonoční jeden každý farář sobě svěřené ovce do Chrámu Páně svolal a jim mši svatou četl a oni při tej svatej oběti Pána Boha za ourodu země prosili. Protož z patřících vesnic k probo[št]ství zdejšímu, z Dobříně, Kozlovic a Záluží, museli se sjíti za Bezděkovskou branou, proti kterým šlo z farního kostela procesí, a tak byli přivedeni do Chrámu Páně. // Z Vesce, z Rovnýho a Krábčit [sic!]195 poručeno měli se shromáždit za Jelitovou branou a též jako první byli s procesím vedený. [Ze] Židovic, Hrobec a z Klenče za Pra[ž]skou branou. A když se všichni schromáždili, bylo kázání, napotom zpívána mše svatá. Jenž se stalo 18. Aprilis na den Galdina biskupa. Roku toho 1775ho, ten štvrtek po svatým Isidoru sedláku196 ráno před šestou hodinou povolal Bůch [sic!] z tohoto světa k věčnému životu pana Václava Trusku, ten čas primasa tohoto města RoudPag. 81 nice. Spravoval a řídil ten ouřad od zvolení svého 12te let 11 měsíců 4 dni. Coby za jeho panování k paměti hodného se přitrefilo neb učinilo, nic jiného než všechno zlé jemu připsati musí, nebo obec a město za jeho časů do velikých dluhů přivedeno i s pány měšťany jest bylo. Před svou smrtí přijal ouřad purgmistrovský. Do vydržení čtyrech neděl měl ještě 6 dní, když jest umřel. Nezůstalo po jeho smrti nežli štyři páni, totiž p. Antonín Hronovský, svýho profesí švec, p. František Štěpánovský, sedlář, p. Vojtěch Bamgartner, sklenář, a p. Jozef Najmon, mydlář. Roku toho 1775., dne 20. Máje přišlo od knížete pána poručení, aby mag[i] strát počty všecky, který by ještě nebyly revidýrovaný, na knížecí kancelář odvedl a složil. Proč nebylo [sic!] tehdejšího času skrze 27 let žádný počet revidýrován, contribučenský ani obecní, přitom také nařízeno bylo od vrchního správce, 192 Zvěstování Panny Marie = 25. března. 193 Nelahozeves. 194 V Roudnici nad Labem se nacházela jedna kompanie pluku Františka Oldřicha knížete Kinského, která zasáhla pod vedením hraběte Šporka (asi Rudolfa Rüdigera) v Nelahozevsi proti povstalcům. K tomu srov. edici: Prameny k nevolnickému povstání v Čechách a na Moravě v roce 1775, Praha 1975, s. 174–175 (č. 273–276), s. 246 (č. 405), passim. Podrobné informace o příčinách, průběhu a výsledcích povstání přináší publikace: Josef PETRÁŇ, Nevolnické povstání 1775. Prolegomena edice pramenů, Praha 1972; TÝŽ, Rebelie. Příběh jednoho týdne a dvou dní v březnu roku 1775, Praha 1975; sborník historických studií: Erik BOUZA – Jaroslav METELKA (edd.), Povstání poddanského lidu 1775 v severovýchodních Čechách, Hradec Králové 1975; aj. 195 Krábčice. 196 Sv. Isidor sedlák (agricola) byl slaven 10. května; čtvrtek po tomto svátku v roce 1775 byl hned následující den – 11. května.

BRODŠTÍ – EDICE

193

aby měšťanstvo na primasa notýrovali a vóta na kancelář knížecí jeden každý takové písebný [sic!] odvedl, pročež ma[g]istrát takové poručení beze všeho odporu přijal, od něho ale sousedstvo, když do radního domu bylo povoláno k tomu svoliti nechtěli, nóbrž že oni votýrovat budou, ale v radním místě. Tak se taky stalo tu středu před Pag. 82 Božím nanebevstoupením Pána Ježíše. Toho času byl vrchním správcem neb hejtmanem na panství roudnickým pan Antonín Svoboda.197 Roku toho 1775ho, na hod slavný Seslání ducha svatého, při velký mši, když se Cloria [sic!] zpívalo, stal se křik, že hoří u Šimáčka mydláře na Starém městě. Všechen lid z kostela vyběh ven, tak žádného v kostele nezůstalo, kromě pana probošta při oltáři a kantorů na kruchtě, však s pomocí boží oheň žádný nebylo viděti, toliko kouř samý. Štasně [sic!] se to všechno uhasilo. Roku toho 1775., dne 16. června přišlo z Vídně od knížete nařízení, aby měšťanstvo na obnovení rady a starších obecních votirovalo, protož tu středu před ochtábem Těla božího v zámku vota se dávaly. Jeden každý musel na 20 osob votirovat, při čemž byla velká roztržitost mezi měšťanstvem o zvolení primasa, též také radních osob.198 Roku toho 1775ho, tu sobotu po sv. Apoštolích Petru a Pavlu,199 byl sem já Václav Brodcký vyslanej s panem Vojtěchem Bamgartnerem a s ouředlníkem měst[s]kým do Hracholusk a Podlusk prohlídnout a prošacovat oba dvory, pole, zahrady, chmelnice i dobytek hovězí, též skopový, i také ovčín. Dvůr hracholuský se vším tím, co se v něm nachází, Pag. 83 též pole, který se k němu připisují, vynášejí: Sumu na penězích … 16 818 zl. 48 kr. 1 ¼ Dvůr podluskej i s polma, s dobytkem, sumu … 16 569 – 8 – 1 ½ Ovčín s dobytkem … 827 – 15 – Dům obecní … 600 – Spomyšel … 8 610 – Suma vší mohovitosti … 43 425 zl. 11 kr. 2 ¾ Šacunk se stal s tímto způsobem. Pole při obouch dvoří[ch] i [ve] Spomyšli byly rozdělený na tři klasy. Klas první za jeden strych počítanej byl 50 zl. Druhým klase strych … 40 – Třetím klase … 20 – Všech polí vejsevek při obouch dvořích mimo Spomyšli i s třetinovýma polmi bylo 603 strychy 2 v[ěrtele]. A taková zpráva mušela se odeslat knížeti do Vídně, neb tehdáš sousedé někteří nepokojní obžalovali maj[i]strát a pány že by

197 Knížecí nařízení (dekret) o revizi městských účtů ze dne 13. května 1775 se nachází v knize dekretů roudnického panství za léta 1774–1776. Vs Rce, inv. č. 48, pag. 91–94. 198 Nařízení knížete o volbě nových radních a obecních starších ze dne 10. června 1775 se nachází v téže knize dekretů. Tamtéž, pag. 105–107. Výslovně se v něm píše, že hlasování nesmí být konáno na radnici, ale ve zvláštním pokoji na roudnickém zámku. 199 1. července 1775.

194


zle hospodařili. Stalo se dne a roku svrchu psaného u přítomnosti p. Martina Čulíka, ten čas sirodčího při panství knížecím.200 Roku toho 1775., dne 31. Juli a dne 1. Augusti přišli sedláci z vencovanského [sic!] panství k hospodě na druhý straně okolo 50ti mužů, který robotovat nechtěli, však ale nebylo jim povoleno. Přes vodu zase odejít museli, ale nerobotovali.201 Roku toho 1775., dne 30. Augusti, tu středu po Stětí Pag. 84 sv. Jana před polednem před jedenáctou hodinou, hořelo v komíně na Novém městě v domě paní Plumentrice, vdovy, však s boží pomocí oheň štasně [sic!] udušen byl a žádná škoda učiněna skrze něj nebyla.202 Roku toho 1775., dne posledního Augusti přišly královské patenty a poručení za příčinou tej selské nevolí, která toho roku [v] příčině roboty vznikla, aby ze všech panství a z jedné každé vesnice dne 5ho 7bris rychtář, konšel a několik sousedů sebou do Slanýho se sešli a schromáždili, kdežto na místě J. C. K. Milosti jenerál Valis [k] srovnání a k upokojení takové nevole a roztržitosti vyslaný byl.203 Při konci roku toho 1775., dne 27. Xbris na den sv. Jana Evangelisty při odevzdání ouřadu purgmistrovského ne [sic!]204 slovutné poctivosti pana Josefa Naimona přišly obecní realia k propakování [sic!]205 p. Vojtěchovi Bamgartnerovi a Josefovi Fryšovi, z kterýchžto i z jarmarkami peněz hotových slíbili dáti každého roku 2 300 zl. a obilí, co tak komu prv se dávalo 240 strychů, a to pořád na šest let. To se stalo věčím dílem za tou příčinou, že sou páni radní skrze

200 V tomto případě je zřejmé, že se ocenění pozemků a zvířectva v majetku města neprovádělo ani kvůli změně katastru, ani kvůli zhotovení nových urbářů (urbariálních smluv); konalo se kvůli zjištění výnosnosti dvorského hospodářství z podnětu některých nespokojených měšťanů a z nařízení knížete Ferdinanda Filipa z Lobkovic. V knize dekretů se ale toto nařízení neobjevuje. 201 Sedláci z lobkovického panství Encovany přišli asi k hospodě U zlatého šífu na pravém břehu Labe. O jejich neklidu a odmítání roboty svědčí zpráva krajského úřadu v Litoměřicích zemskému guberniu z 2. srpna 1775, publikovaná formou regestu v edici: Prameny k nevolnickému povstání, s. 549 (č. 1163). 202 K tomuto a dalším mnoha požárům ve městě, většinou včas uhašeným, můžeme poznamenat, že v roce 1775 byl obnoven protipožární řád města, v němž se mimo jiné píše, že Václav Mikuláš Brodský byl jako obecní starší pověřen dohledem (inspekcí) na Novém městě nad třemi cechy – zednickým, tesařským a řeznickým, které měly být v čase požáru připraveny pomáhat se sekerami a jinými podobnými nástroji. LRRA , sign. N 17/10, fol. 72–73 (v neúplném konceptu). 203 Rozsáhlá jarní i letní rebelie, potlačená počátkem září státní mocí, vyústila ve vydání robotního patentu Marie Terezie dne 13. srpna 1775 (pro Moravu 7. září 1775). Význam patentu spočíval především v rozdělení poddaných do 11 tříd podle jejich majetku, jež se stalo podkladem pro rozvržení berního zatížení venkovského obyvatelstva, patent stanovil třídenní robotu, délku robotního pracovního dne (v zimě 8, v létě 12 hodin, včetně přestávky na oběd a na cestu do práce i z práce). Císařovna navíc nechala na rozhodnutí poddaných, zda zůstanou při starém rozvrhu nebo přijmou nový předpis robotních povinností. Jiří Olivier hrabě Wallis vedl královskou komisi za účelem vyhlášení patentu a později dohody poddaných a jejich vrchností na nových urbářích. Edice robotního patentu ze dne 13. 8. 1775 se nachází ve čtyřiadvacátém svazku Archivu českého: J. KA LOUSEK (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské, AČ XXIV, Praha 1908, s. 488–508 (č. 535); stručně, leč výstižně je zhodnocen v desátém svazku Velkých dějin: P. BĚLI NA – J. KA ŠE – J. P. KUČERA , Velké dějiny, s. 362–365. 204 Slůvko ne lze též chápat jako jízlivost Brodského ve smyslu nikoli slovutné poctivosti. 205 Propachtování, pronajmutí.

BRODŠTÍ – EDICE

195

neourodné léta žádných deputátů nedostávali, nebo tehdáž nebyli toliko čtyři radní: Antonín Hronovský, švec, František ŠtěPag. 85 pánov, sedlář, Vojtěch Bamgartner, sklenář, a Josef Najmon, mydlář. Však žádný řemesla netížil, nóbrž lehce živ jeden každý chtěl býti jenom z ouředních actidenti.206 Z ohledu toho k zlým rukám obecní užitky svěřené byly až do vyjití šesti roků pořád sběhlých.207 Roku toho 1776. přišlo královský poručení, aby všechen dobytek, buď on jakýkoliv, popsán byl, protož také všecken se popsati musel. Roku toho 1776., dne 28. Januarii, jenž byla neděle Páně a svátek Karla Velkýho, byl tak silný mráz, že tři formani na cestě zmrzli, též jedna žena na půdě v Budyni zmrzlá nalezena byla a Dominikovi Bemovi kráva v chlívě zmrzla. Trvaly ty mrazy tak silný až do Hrom[n]ic. Na ten den byl poslední tak silný mráz, pak na druhý den, to jest na sv. Blažeje začalo tát a pouštět. Roku toho 1776., dne 21. a 22. Februarii vizitýrovaly se posledně kvartýry pro dvě kumpanie vojska, které mělo přijíti Prvního Máje do města téhož roku. Pročež také, kdežkoliv pro ně místo a dům vykázaný byl, všecko se na královský pen[í]ze spraviti dalo a řemeslníci byli zaplacený. Roku toho 1776., dne 25. Marti na den rodičky boží Panny Marie zvěstování v 1 hodinu 30 minutách Pag. 86 po poledni hořelo v komíně v domě Bílinským, však beze škody oheň štasně [sic!] byl udušen a ven nepřišel. Roku toho 1776. začalo se Milostivé léto dne 14. Aprilis v neděli Provodní a trvalo pořád na celých 6 měsícův, protože jest bylo dvoje při sobě, jedno od svátosti papežské Piusa toho jména 6 ho a druhé, které připadá v dvaceti pěti letech. Kostely vykázané byly k na[v]štěvování v tom čase, kaple sv. Vilhelma, u P. P. kapucínů, malý kostel u mostu a kostel farní. V každým povinnost byla se pomodlit pětkrát Otčenáš, tolikéš Zdrávas a jednou Věřím [v] boha. Procesí byly držané troje v tom času, první bylo v neděli Provodní z kaple sv. Vilhelma po vykázaných kostelích, a kdo byl na témž procesí, to platilo jako by byl navštěvoval kostely po deset dní. Druhé na sv. Marka, třetí v Křížovou středu, a ty dvě platily toliko pět dní. A byla povinnost jednoho každého katolického křestana [sic!], který nebyl při těch procesích, po patnácti dnův nadjmenovaných kostelův navštěvovat, to ale podle příležitosti jednoho každého. 208 Roku toho 1776., na den Navštívení rodičky boží vypadlo sto let, co toto měs-

206 Akcidence = vedlejší činnost a příjem z ní; stanovená nebo percentuální odměna z prodeje surovin či zboží a/nebo ze správy nějakého statku či jmění. 207 Majetek města (obecní reálie) začali od počátku roku 1776 spravovat a užívat dva nájemci z řad roudnického měšťanstva – Vojtěch Baumgartner a Josef Fryč (Frýs). Tato skutečnost je (nejen) pro nás naprostou novinkou. Zůstává skryta ve stínu administrace celého lobkovického dominia, zavedené v září 1776, a pronajmutí roudnického panství od roku 1780 (viz 2. kapitola). Oba městští nájemci však dlouho z obecního majetku neprofitovali, jak se dočítáme o pár stránek dále. 208 Milostivé léto v pražské arcidiecézi, kam město Roudnice nad Labem patřilo, vyhlásil arcibiskup Antonín Petr hrabě Příchovský 7. března 1776. Jeho zahájení stanovil na 14. dubna. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 183 (č. 1944).

196


to Roudnice celé mimo třech domů do gruntu schořelo, kdežto také na ten den byla zpívaná mše na poděkování Bohu, že od Pag. 87 takového neštěstí bylo zachované. Kdežto také na ten den [v] farním kostele při velkým oltáři po levé straně vyzdvižen byl oltář na způsob mramorový a na něm se vystavil obraz nejsvětější Rodičky boží, který někdy s Janem, biskupem pražským, mluvil v zámku roudnickém.209 Roku toho 1776. začaly se spravovad [sic!] po městě pokoje pro vojsko královské. Z nákladů a penězi císařskýma všechna ta správa placena byla. Postele i modrací [sic!] pro ně císař šafoval,210 pročež měsíce Aprilis dvě kumpanie do města našeho od regementu Eliš Hauského přimašírovali a do každého domu 7 mužů a jednu [v]ojačku byli rozkvartýrovaný.211 Roku toho 1776. byla pěkná ouroda na zimní obilí, takže po žních platil 1 str[ych] pšen[i]ce 2 zl., strych žita 1 zl. 30 kr., strych ječmena 1 zl., hrách a šočka po 2 zl. Ovoce ale bylo něco málo a chmele kor žádný. Roku toho 1776. nebylo žádného chmele zde ani v Němcích, protož také jeden strych nového platil 10 zl. Zde v Roudnici Josef Frys, kloboučník, měl ho 5 strychů, dostal za něj 50 zl. Roku toho 1776. přišla královská komisí hrabě Walis, jenerál, a činil porovnání mezi vrchnostami [sic!] a pod[d]anými v příčině robot, a to sice od roku 1771. Který pod[d]aný za vyjednání z pod[d]anosti Pag. 88 do pod[d]anosti přes šest re[j]nckých něco více platiti musel, to vše zase vynahraženo bylo. Jakož i od zápisu, kte[r]ý sedlák v tom času živnost přijal a z kopy po 3 kr. platil, 2 kr. jemu zase byly vynahraženy, nebo jen toliko z kopy krejcar byl povolený brát. Protož velký pen[í]ze vrchnostě a oficíři museli pod[d]aným vynahrazovat. V zdejším kraji, v rakovnickým měl obydlí a zůstával usazeným.212 Roku toho 1776., dne media Novembrii, sice na den Obětování Panny Marie, po desáté hodině před polednem několikráte za[h]řmělo a také se silně blejskalo. Roku 1777, na den Svátosti a Lva papeže, to jest 11. Aprilis, ráno ve čtyry hodiny zlý paměti Václav Kliment, sládek roudnický, stáří okolo 70 roků, se oběsil. Zanechal po sobě ze 3 manželek šestere dětí, ze čtvrté manželky nebyly žádný. Po jejížto smrti několik roků vdovcem pozůstal, až i sobě sám násilnou smrt roku a dne svrchu psaného učinil. Zahrabán do země, kde takovému patří, mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou na neděli Páně. 209 Zajímavý doklad historické paměti obyvatel města (požár 1676) a přežívání legend a mýtů (promluva milostivého obrazu tzv. Roudnické madony k 3. pražskému arcibiskupovi Janovi z Jenštejna, mj. pánu na Roudnici). Slavnost se konala na svátek Navštívení Panny Marie, který asketický Jenštejn na základě svých snů a vidění vymyslel a zavedl ve své arcidiecézi a záhy dosáhl jeho potvrzení pro celou katolickou církev (2. července). Ve farní pamětní knize nacházíme tento zápis probošta Hanouska: „1776, na den Navštívení P. Marie u oltáře – ad eorum evangelii Altaris principalis – byla první mše sv. sloužena, u obrazu té P. Marie. Praví se, že promluvila k biskupu Janu, když se před tím obrazem modlil. …“ Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v. 210 Šafoval – z něm. schaffen = opatřit. 211 Regiment Eliš Hauský znamená asi alsaský (něm. elsässisch, Elsaß). 212 Viz pozn. 203. Hrabě Wallis byl majitelem Kolešovic, Petrovic, Vysoké Libyně aj. statků na Rakovnicku.

197

BRODŠTÍ – EDICE ho

Roku toho 1777 , na den sv. Vojtěcha byla povolána obec do místa radního, však po přečtení patentu, když měštanstvo [sic!] bylo propuštěno, tehdy starší rychtář byl s[e]sazen a ze služby propuštěn, který 15 roků tu službu zastával. Na jeho místě Pag. 89 byl zase dosazen František Bem. Též roku toho, na den sv. Marka, jenž byl den páteční, před polednem okolo půl dvanáctý vzat byl do arestu Kendik, zámečník, soused města tohoto, pro krádež, kterou skrze několik roků provozoval a z knížecího zámku mnoho drahých věcí odnesl. Což také u něho v domě bylo nalezeno. Ze všeho nejdražší a nejvzácnější bylo také nalezeno několik polen dříví, které za jeden zlatej lot a ještě drážej se platí. Roku toho, dne 22. června, tu neděli před svatým Janem Křtitelem, odvezen byl skrze to zlodějství do Rakovníka k právu hrdelnímu.213 Roku toho 1777ho, tu neděli po Porcinkuli před polednem mezi devátou a 10tou hodinou jistýho Laufra, kterýžto vystoupil ze služby od prince Karla214 a šel do svého domova rodičův svých navštíviti, nedaleko od vsi Předonín nazvané vystoupili na něho tři muži a jej s jeho vlastním karabáčem svázali, s[v]líknouce jej až do naha ležet sou ho nechali, pobravše jemu všecko, co jest při sobě měl. A když po poledni na pastvu dobytek hnali ze vsi, slyšíce jej bručeti v jednej rokli ležícího hubu majíce šátkem zavázanou, aby křičeti nemohl, jej nahého nalezli a sem do Roudnice na voze po poledni okolo hodiny osmý přivezli, který sobě 900 zl. re[j]nPag. 90 ských škody počítal. Kdo by ty loupežníci byli, věděti se nemůže. Roku toho 1777., dne 26. Augusti dávaly se vota na nový mag[i]stratuální osoby od měšťanů. Roku toho 1777., dne 24. Augusti ve vsi Bechlíně oběsil se jeden voráč na vrbě a visel od soboty až do druhé soboty osum dní, než ho uklidili. Roku toho 1777., dne 26ho téhož měsíce byly patenty čteny na rathause, že mají šífy po Labi se zbožím plaveny bejti bez nejmenší překážky.215 Roku toho 1777 cech řeznický koupil dům od Františka Hanáka, mistra sklenářského, na Starým městě blíž malého kostela pro mastný krámy, které také

213 Od 1. ledna 1766 příslušelo v Českém království tzv. hrdelní soudnictví pouze už jen 24 soudům, z nichž bylo 15 v královských krajských městech, 7 v královských a 2 v poddanských městech. Předtím mohlo užívat torturu a vynášet tresty smrti 378 městských soudů (mezi nimi i Roudnice). Roku 1768 byl publikován trestní zákoník – Constitutio Criminalis Tereziana, upravující mimo jiné i mučení (torturu). Panovnickým rozhodnutím z 3. ledna 1776 bylo užívání tortury v Čechách defi nitivně zakázáno. Viz např. Karel MALÝ, České právo v minulosti, Praha 1995, s. 138, 145–148. Dopadený a eskortovaný zámečník Kendik tak mohl být v Rakovníku (teoreticky) odsouzen k trestu smrti, ale při vyslýchání již nemohl být mučen. 214 Karel Alexander Lotrinský (1712–1780), bratr zesnulého císaře Františka Štěpána Lotrinského. 215 V roce 1777 byly publikovány dva patenty týkající se říční plavby v Českém království. Nejprve 31. května Marie Terezie zakázala stavby mlýnů a jezů na splavných řekách bez povolení zemského gubernia a vydala směrnice pro udržení splavnosti řek; potom 1. srpna 1777 panovnice zvýhodnila lodníky, kteří vlastnili lodě podle rýnského vzoru z tvrdého dřeva opatřené kotvou, s úmyslem podpořit lodní dopravu na hlavních řekách království. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 185 (č. 1963, 1964).

198


ještě v tom roce byly vystavěny a v sobotu před svatým Václavem začali v nich maso sekat. Dal za ten dům cech řeznický 700 zl. peněz hotových. Roku toho 1777., ve středu po svatým Martině posvěcena byla kaple nová sv. Josefa při měs[t]kém špitálu, též oltář nový, skrze ruce velebného p. p. faráře peruckého, ten čas vikariusa tohoto kraje, jenž se stalo léta a dne svrchu psaného.216 Roku toho 1777., na den sv. Otmara, jenž byla neděle 26tá po Svatým duchu, v noci před hodinou desátou usnul v Pánu a na věčnost se odebral pan Antonín Svoboda, direktor J. V. O. K. Milosti.217 Roku toho 1777., dne 12. 9bris, to jest na den Martina papeže, v noci blejskalo se a hřmělo. Pag. 91 Roku toho 1777., dne 3. Decembris, to jest ve středu před sv. Pannou Barborou, byly oblaka v noci celý červený, jako ohnivý, a bylo jasno od nich. Roku toho 1777. byla nová conscribce neb popisování duší i také dobytek potažní.218 Roku toho 1777., ve štvrtek před svatým Tomášem zase měšťanstvo votýrovalo na nový mag[i]strát, a to již potřetí, protože vrchní derektor [sic!] p. Antonín Svoboda téhož času, když podruhý měšťané votýrovali, přes vůli jejich knížeti pánu Vojtěcha Bamgartnera za primasa jest rekomendýroval, kteréhožto v suplice kníže, maje skutky od měšťanů vypsané, nechtěl potvrdit, ale znovu po smrti vrchního zase poručil znovu votýrovat a takové vota bílinskýmu vrchnímu k rukám odevzdat.219 Roku toho 1777., na den Božího narození na novej kazatelnici v chrámu Páně farním odpoledne měl ponejprve kázání dvojictihodný kněz pater Tybeli, exjezovita a misionarius v kraji rakovnickém.220 Roku toho [sic!] 1778. odváděly se zase poznovu vrabčí hlavy. Roku toho 1778., dne 3. Februarii, to jest na den svatého Blažeje, byla renovace v Roudnici. Za primátora byl představen slovutné poctivosti p. František

216 Viz pozn. 167. Peruckým farářem byl tehdy Alexander Jan Zeizler (od roku 1755 do své smrti v roce 1798). Michaela NEUDERTOVÁ, Peruc a okolí v proměnách času, Ústí nad Labem 2000, s. 101–102. 217 Antonín Svoboda podle tohoto zápisu zemřel 16. listopadu 1777 (na sv. Otmara). Poslední dekret, jenž mu byl administrátorem Augustem Antonínem Josefem knížetem z Lobkovic jmenovitě adresován, nese datum v Praze 12. 11. 1777 a týkal se zajímavé žádosti kvardiána kapucínského kláštera v Roudnici o dovolení uspořádat a spravovat zámeckou knihovnu. V dekretu téhož knížete z 18. 11. 1777, adresovaném již roudnickému rentmistru Janu Antonínu Klementovi, se o Svobodovi, původem roudnickém měšťanu, píše jako o mrtvém. Vs Rce, inv. č. 49, fol. 80v, 81v. Sluší se ještě poznamenat, že kvardián Sulpitius se skutečně stal ještě téhož roku pořadatelem a správcem knížecí knihovny na roudnickém zámku. Je o tom zmínka v práci: Alena RICHTEROVÁ, Vývoj roudnické lobkovické knihovny, Praha 1989, s. 75, a též zpráva v tzv. Kapucínských letopisech, svazek XXII, s. 387. 218 České gubernium vydalo 18. září 1777 patent Marie Terezie, jímž se nařizovalo nové sčítání lidu a dobytka v Království českém. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 185 (č. 1965). 219 Vrchním úředníkem lobkovického panství Bílina byl tehdy Jan Nepomuk Křivánek, autor nám známé Pamětní knihy o knížecích panstvích (LRRA , sign. N 12/6). Viz 2. kapitola. 220 Probošt Hanousek někdy po roce 1820 do farní pamětní knihy zapsal: „1777 na den božího Narození na nový kazatelnici v Chrámu Páně velkým první kázání měl P. Tibeli, exjezuita misionář.“ Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 9v.

199

BRODŠTÍ – EDICE tý

Štěpánovský, druhý p. Antonín Hronovský, třetí p. Josef Najmon, 4 p. Vít Ryp, 5tý p. Mates Pokorný, 6tý p. Václav Mikuláš Brodcký, 7mý p. Jonacius Zumr, Pag. 92 8mý p. Fridrich Khyml, 9tý p. Jan Šmerla, 10tý p. Jan Kouda, 11tý p. Antonín Parenhofer, 12tý p. Jan Fryč. Starší obecní: p. Vojtěch Čermák, František Setelann, Šimon Jichmon, Vojtěch Klaus, Josef Kynych, Adam Hanoušek. Rychtáři: František Bém, starší, Wencl Benš, mladší. Vojtěch Bamgartner propuštěn byl z rady a Josef Frýs ze starší obecenské služby. Oba arendatores obecních reálií, a to skrze jejich nechvalitebné chování.221 Roku toho 1778., dne 6. Marti přišla curenda a zápověď, aby žádný dobytek ze země se neprodával.222 Dne 8. téhož přišla jiná curenda a poručení, aby se opravovaly zdě měs[ts]ký vůkol a kde by nebylo město zdí obehnané, aby se obehnalo znova na císařský náklad, a mělo to vynášet peněz sumu 1 994 zl. Roku toho 1778., dne 15. Marcí v noci v 10 hodin byly oblaka červený půlnoční strany. Roku toho 1778., dne 18. března v plný sesi učinila se zápověď, aby starý páni zadržalé štance sobě nebrali.223 Roku toho 1778., dne 26. Marti, v půli postě, jenž byl téhož dne jarmark drženej, vyhlásily se trchy [sic!] na obilí a jiné krámské věci, kdežto při tom na vla[š] ský bubny a polní trouby se troubilo z oken z radního místa. Nato ve 8mi dnech prvníkráte Pag. 93 prodaný byl ječmen od pana Fridricha Kchyndla,224 měšťana a spoluradního tohoto města Roudnice nad Labem, jeden strych za … zl.,225 kdežto i také prodáno bylo několik párů střevíců a sukna též několik loket, jakož i jinší zboží řemeslnické. Roku toho 1778., dne 20. Marti přišlo poručení krajský, aby se librovalo [sic!]226 oves a seno, pročež počestná obec tohoto města Roudnice dáti musela ovsa 322 měřice rakouský míry. Platil oves tehdy 2 zl. 6 [kr.] jeden strych a ječmen 1 zl. 54 kr. Sena též obec z luk obecních dáti musela 32 c[entnýře], centnýř platil za 1 zl. 54 kr. Zase dne …227 Aprilis přišlo poručení, aby obec librovala mouku, pročež dáti musela 273 c[entnýře] mouky. Pročež žito téhož času bylo jeden strych za 2 zl. 221 Viz pozn. 207. Arendatores = nájemníci obecních důchodů, cla, mýta. 222 Kurenda (currende) = tzv. list posélací, v daném kontextu oběžník, vydaný nepochybně krajským úřadem. 223 Štance = razidlo, průbojnice. Nevíme přesně, co tato věta znamená. Celá městská rada se na svém zasedání 18. 3. 1778 usnesla, aby se starý páni (asi obecní starší) neujímali zabavených štancí (???). Možná tím byly myšleny pokoje – podle it. stànza – leč ani v tomto případě není jasné, o jaké zabavené pokoje by se tu jednalo a jak a proč by si je (pro sebe?) mohli brát páni obecní starší. 224 V zápisu o instalaci nové městské rady k datu 3. 2. 1778 je psán jako Fridrich Khyml. Není vyloučeno, že zkomolení příjmení provedl opisovač Juránek. 225 V textu není uvedena částka (jen prázdné místo). 226 Librovat jinak lifrovat – z něm. liefern = dodávat, doručovat, poskytovat. 227 V rukopisu není uvedeno denní datum (prázdné místo).

200


18 kr. Sudy též byly skontraktýrovaný s bečvářemi, velký na 5 centnýřů, jeden za 1 zl. 30 kr. za ně přišlo. Roku toho, 22. Aprilis Jeho Milost Císařská prohlížel, kde by mohla armáda stát proti Prajzovi, a byl tehdáž na oběd v Doxanech a v hospodě ainkheroval a odtud do Litoměřic.228 V tom roce, dne 3. Máje začal se vozit makacín královský do knížetcího zámku. V tem [sic!] měsíci, 5. Máje začal se chléb komisní pécti v pecích, které postavené byly v maštalých knížetcích a koštovaly 173 zl. Roku toho 1778., dne 17. Máje, jenž byla neděle Páně, ve 8 Pag. 94 hodin na večer přijel císař Josef, toho jména druhý, a bratr jeho Maximilián, Laudaun, Lasti,229 a byl přes noc v domě Bílinským hospodou. Ráno před pátou hodinou zase odjel pryč.230 Maxmiliánovi erchercókovi, bratru císařova [sic!], ztratila se pistole v hospodě panskej ve středu po odjezdu jejich. Od toho šelmy byla zavěšena na dveřích kostelních farního kostela a od Antonína Beránka a Josefa Jeřábka byla přinešena k ouřadu purgmistrovskému, ten čas p. Vítu Rypovi.231 Roku toho 1778ho, v pátek po Božím vstoupení232 počali jez u Roudnice trhat na poručení c[ísařsko] královské, aby mohly po Labi bez překážky šífy s nákladem do Prahy a z Prahy jít. U Litoměřic i jinde též nápodobně.233 Roku toho 1778., dne 23. června, jenž bylo v outerý před svatým Janem Křtitelem, po poledni okolo hodiny druhé vedle panské kovárny v domě knížetcím 228 Ainkheroval – z něm. einkehren = zastavit se (v hospodě). Příjezd císaře Josefa II. do kraje, odvody obilí, sena a mouky atd. souvisely s přípravami na válku s Pruskem, nazývanou válkou o bavorské dědictví nebo taky bramborovou. Vypukla v červenci 1778 pruským vpádem do Čech a skončila tzv. těšínským mírem 13. května 1779, aniž by došlo (na českém území) k významné či dokonce rozhodující bitvě. Prusům se sice podařilo obsadit několik severočeských měst (Litoměřice, Ústí nad Labem, Teplice, Česká Lípa, Úštěk), kolem dalších operovali a vymáhali od nich jídlo, pití a peníze (Most, Žatec, Budyně, Roudnice), ale brzy byli vytlačeni ze země rakouskou armádou vedenou generálem Laudonem. 229 Generál František Mořic hrabě Lascy (Lacy). 230 Jaký rozdíl mezi několikadenním pobytem krále Josefa I. v Roudnici v roce 1702 a přenocováním císaře Josefa II. v roce 1778! O návštěvě v roce 1702 stručně píšeme ve 2. kapitole. O cestování Josefa II. po vlastních i cizích zemích se lze dočíst v knize: Georg SCHREIBER, Habsburkové na cestách, Praha 1997, s. 83–127; v článku: Milan ŠMERDA, Cesta císaře Josefa II. do českých zemí a Saska v roce 1766, ČMM 124, 2005, č. 1, s. 83–105; v drobném článku: Milan ROSENKRA NC, Válka o bavorské dědictví a císař Josef II. v Děčíně, Děčínské vlastivědné zprávy 1994, č. 1/VII, s. 23–27; a v jiných podobných. Nemálo informací o jeho cestách a pobytech je obsaženo v dílech o (Lotrinských) Habsburcích, o politických a vojenských dějinách apod., nemálo jich je též skryto v rozličných pamětních knihách a spisech – vydaných i nevydaných (možná i v některých dosud neobjevených). 231 Krádež pistole arcivévody Maxmiliána Františka v panské hospodě (tj. Bílinském domě, kde byla dříve kartounka), pro město jistě ostudná a trapně nepříjemná, se podle Brodského podání stala ve středu, ačkoli císař Josef II. Roudnici opustil již v pondělí ráno. Jestli odjel sám bez bratra Maxmiliána nebo s ním odjeli všichni výše jmenovaní a pistole zůstala v hospodě zapomenuta, vzápětí byla odcizena a poté nalezena na kostelních dveřích, není jasné. Pravděpodobnější nám připadá tato druhá varianta. Nezjištěný zloděj (ten šelma) byl buď jen prostý poberta, který záhy dostal strach a pistole se zbavil jejím zavěšením na kostelní vrata, nebo vtipálek, jenž se nechtěl obohatit, ale pobavit. 232 29. května 1778. 233 K bourání jezů na Labi v roce 1778 nenacházíme v pramenech žádné informace. V letech 1780 a 1781 probíhalo šetření ve věci výšky a profi lu jezu v Roudnici nad Labem. Vs Rce, inv. č. 635, spis II–1/31.

BRODŠTÍ – EDICE

201

byl neštas[t]ný oheň, jež [sic!] několik šindelů na střeše prohořelo až na půdu, z nich uhlí padalo a několik řešat, které tam pod střechou byly, propálilo. Však s boží pomocí štas[t]ně se uhasilo. Roku toho 1778., v pátek po Rozeslání svatých Apoštolů 234 okolo hodiny desáté před polednem utopil se jeden muž z těch, kteří na jezu pracovali. Nechal po sobě ženu a děti. V témž roce přede žňami Laudonova armáda přitáhla k Hožce235 a okolo byl lokr až blízko k Černovsi.236 Odtud, když se vyzdvedl [sic!], táhla armáda po vpádu prajPag. 95 ském do země české k Novým Zámkům,237 odtud k Chyžperku.238 Posledně odtáhli až k Bakovu239 a tam čas dlouhý stála, pak zase nazpátek k Brandejsu240 se položila. Posledně odtud, když odmašírovali, přišla ta armáda k Řipu a od téhož vrchu byl lokr až k Sazenýmu.241 Hlavní kvartýr měl Laudon v Straškově [v] hospodě hraběcí, Jejich pak Milost Císařská u jednoho sedláka pří[j]mím Franty242 a odtud přeložen byl Ha[u]bt Qwartýr do Hořeních Beřkovic.243 V tom roce, měsíce srpna 28. přišla prajzovská komenda do Roudnice, jeden rykmistr [sic!] s celou švadronou husarův, ráno okolo hodiny 10té. Jíst i pít se jim dáti muselo. Druhý den, to jest v sobotu před polednem, přišel týž rykmistr k p. Františkovi Štěpánovskému a poslal sobě pro pana purgmistra, který toho času ouřad ten zastával p. Fridrich Kchyndl, jehož tam již byly prv předešly některé osoby radní, a když k primasovi přiveden byl, tedy přednes on, že má město a vrchnost dát za plindrunk 244 peněz hotových 15 000 tolarů. Purgmistra a jednoho radního, p. Icnacia Zumra, sebou vezmouce a s nimi z města ke kapli sv. panny Rozálie táhli a tam jich až do hodiny druhé po poledni při sobě nechali. Potom s nimi až do Litoměřic odmašírovali. Vzali také od kanceláře knížetcího p. siro[t]čího jménem Jana Zumra. Po jejich odchodu ouřad purgmistrovský odevzdán byl mně Václavovi Mikolášovi Brodckýmu, kterýžto až do vydržení 18te dní jsem řídil a spravoval.

234 235 236 237 238 239 240 241 242

17. července 1778. Hošťka. Černěves, vesnice na pravém břehu Labe nedaleko Roudnice. Asi Nové Zámky u České Lípy. Chyžperk asi z něm. Hirschberg = Doksy. Bakov nad Jizerou. Brandýs nad Orlicí. Sazená, vesnice u Nové Vsi ve směru na Velvary. Sedlákem Frantou ve Straškově by mohl být Johann Franz (Jan Franta) na gruntu čp. 30. Podle robotního seznamu roudnického panství z roku 1778, resp. jeho větší části v Rakovnickém kraji bylo ve vsi Straškově usazeno 5 sedláků příslušných ke jmenovanému panství a jedním z nich byl Johann Franz. Vs Rce, inv. č. 70, fol. 11. Ve Straškově však byli i poddaní panství Horní Beřkovice; mezi nimi se však sedlák Franta – konkrétně Martin Franz – objevuje až v roce 1788 (na gruntě čp. 25). Vs H. Beřkovice, pozemková kniha č. 9, fol. 728–729. Pro úplnost ještě dodáváme, že je dochován i robotní seznam z roku 1778 pro část roudnického panství v Litoměřickém kraji (Vs Rce, inv. č. 71). 243 Haubt Quartier = hlavní ležení armády nebo taky centrum (štáb) rozsáhlého vojenského tábora, v tomto případě nejprve ve Straškově, posléze v Horních Beřkovicích. 244 Plindrunk – z něm. Plünderung = plenění, drancování, loupení.

202


Pag. 96 Po odchodu prajského vojska vždycky po několika dni ráno i večer husaři od Litoměřic sem sou dojížděli, kdežto se jim od ouřadu vždycky písebná [sic!] atestace dáti musela na důkaz, že sou zde byli. Přišlo také od jenerála Blate245 nazvaného z Litoměřic na předměstí Hracholuska vypsání, co by librovat měli, totiž žita, které ale do mlejna doxanského k semletí mělo býti dovezené … 100 str. ječmena … 100 – ovsa … 100 – hrachu … 10 – slámy … 300 kop sena … 100 cent. sejra … 1 cent. másla … 1 cent. volů tučných … 10 kusů skopců … 40 kusů a pšeničné mouky 10 str. Na to ale nic nebylo odvedeno, protože již sem husaři prajský dojíždět nesměli našich se bojíce, v Doxzanech [sic!] byli ale každý den, protože sou v Brozanech leželi a voda malá byla, mohli brodem jeti. Město Budyně dát mělo: mouky pšeniční … 20 str. žitný mouky … 100 – žita … 100 – ječmena … 100 – ovsa … 100 – Pag. 97 pivo i dobytek mimo co sami sou vyfutražírovali.246 Doxany dát měli: žita … 400 str. ječmena … 400 str. ovsa … 400 – pšeniční mouky … 150 – sena … 150 cent. Na panství roudnický zase dne 20. Augusty vypsáno bylo: dobytka skopového … 200 kusů piva … 200 sudů vína … 25 sudů hrachu … 150 str. krav … 10 kusů

245 Generál Blate = pruský generál Dubislaw Friedrich von Platen. Z Litoměřic se svými vojáky odtáhl 19. září 1778 (před blížící se rakouskou armádou). Oldřich KOTYZA – Jan SMETANA – Jindřich TOMAS a kol., Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997, s. 234. 246 Vyfutražírovat – z něm. Futterage = proviant – zaopatřit se proviantem.

BRODŠTÍ – EDICE

203

Roku 1779 byla povolná zima a pěkné časy. Od půli měsíce February začal sem já Václav Brodcký dělat na vinici rozvody. Trvaly dni teplé a pěkné v Marci i v Aprílu. Roku toho 1779. nebyly žádné sněhy a deště také skrze 3 měsíce, totiž February, Marci, April sou žádné nebyly. Roku toho 1779. víno začalo se rašit 14 dní před sv. Jiřím. Na den téhož svatého mohl se již zajíc v žitech skrýti a při sv. Janě Nepomuckým zakvítaly žita, ale byly krátké slámy, protože bylo dlouho sucho. Roku toho 1779., tu neděli po sv. Jiří, to jest na den Marka Evangelisty, 247 panský kovář jménem Josef Svít byl na Bezděkově u Václava Malíka při muzice, až skoro do 3 hodin na pondělí tancoval a dobře vePag. 98 sel byl, když sou jemu pen[í]ze došly, žádal on hospodáře, aby jemu 1 zl. anebo půl zapů[j]čil, on se vymlouvaje, že při sobě žádných nemá, že řekne paní, nato od něho pryč odešel a se ukryl. Nato rybáře Kuny syn převezl z druhé strany od Zlatého šífu ze svatby některé hosty, přišel též k Malíkovi slyšíce, že kováři ani pen[í]ze i ani piva nalíti nechtějí, i vypobídl on jej, aby šel na druhou stranu, že jej převeze na lodi. Maje tedy on při sobě učedlníka dal sobě říct a ještě sebou jíti přinuti[l] jednoho souseda jménem Františka Pilera, že za něj všechno zaplatí, cokoli propijou. Když tedy na tej lodi přes [v]odu se převáželi, lodi [sic!] se s nimi převrhla, a tak všicky štyři neštas[t]ně se utopili. Zůstalo po témž kováři 4 děti a manželka, po Pilerovi 5 dětí a [s] šestým manželka chodila těhotná. V pondělí, když se pokřik stal, že sou se utopili, od rybářů byli hledaný a šťas[t]ně nalezený. Roku 1779., tu neděli před koncem masopustem [sic!]248 a ještě několika [sic!] dní po ní na obloze nebeské byly k spatření sloupy červené, jako by obloha hořela. Roku toho 1779., [v] pondělí svatodušní249 mezi 11. a 12. hodinou v noci stály zase ohnivé sloupy k straně litoměřický. Roku toho, dne 4. června bylo chladno a mráz škodil hrachům ledvinkovým, místem všecky zmrzly. Roku toho 1779., dne 12. prasince ráno mezi čtvrtou Pag. 99 a pátou hodinou několikráte se zablejsklo k polední straně. Roku toho 1779., v neděli druhou adventní250 v noci v 7 hodin v Starém městě u řezníka Norberta Krauzi byl oheň, ale ven nevyšel. Roku toho 1779., dne 28. prasince v Novém městě na Koňském trhu Janovi Jelínkovi, mistru zednickému, manželka jeho porodila mu tři děvčátka na svět, kterýžto ráno všecky tři křtu svatého jsou došly. Roku toho [sic!] 1780., dne 5. Januarii přišel od knížete Augusta Hořínského,

247 25. dubna 1779. 248 To by bylo 14. února 1779. Nejspíš zde šlo o dodatečně vepsanou informaci, související se zaznamenaným úkazem o svatodušním pondělí (v následujícím zápisu). 249 24. května 1779. 250 5. prosince 1779.

204


kterýžto tehdáž s panstvíma vládl, degret na škody prajzovský neb prandštajer 115 zl. 47 kr. z těch domů, kteréž toho času vrchnost posedýrovala a užívala v městě.252 Roku toho 1780., dne druhého Januarii byl přijatý za měs[ts]kého písaře Kašpar Příhoda, rozený Moravec z Velký Mezdříče,253 a za ouředníka František Štekl, synek zdejší. Svý přísahy sou složili, když jsem já Václav Mikuláš Brodcký ouřad purkmistrovský odevzdával 12ho Januarii. Roku toho 1780., dne 19. března, to jest na den svatého Josefa, po poledni okolo čtyrech hodin přišlo mračno a z něho nad městem za[h]řmělo i také kroupy z něho padaly dosti silně. Roku toho 1780., dne 3. dubna, jenž se světil svátek Zvěstování Panny Marie,254 po 8mý hodině ráno v kníPag. 100 žetcím zámku hořelo v komíně, ale s boží pomocí štas[t]ně to bylo uhašeno. Roku toho 1780., dne 10. Máje přišli do Roudnice páni patres misionaristé a počali kázat kající kázání na hod slavný Seslání ducha svatého a kázali skrze 8 dní. Na Svatou trojici zavřela se ta pobožnost.255 V těch dnech počítalo se comunicantů 6 240 osob. Kapli svou měli stát proti rathauzu, příbytkové své měli páter superior [j]ménem Johanes Kabriel u mě Václava Mikuláše Brodckýho; druhý byl jest páter Johanes Chmela, měl jest svůj kvartýr u Josefa Abrty, třetí byl Josef Chládek, ten zůstával u pana Frice na Rvačově, čtvrtý páter Josef Puntykán, ten zůstával u pana Johanesa Koudy. Ve středu po sv. Trojici odebrali se do Labského Kostelce a tu neděli po Božím těle začali tam kázati.256 Roku toho 1780., v neděli po Božím těle okolo druhé hodiny po poledni začali u rathauzu na zvon šturmovat a křičet, že hoří u Šproců, však bylo štas[t]ně to uhašeno. Roku toho 1780., v pondělí po svaté Trojici byl mráz velký, takže ledvinkový hrachy pomrzly skoro místem na polovic, též také i víno zmrzlo místama skoro polovic. Roku toho 1780. byla velká ouhona na víno, nebo[ť] v zimě, kde kryté nebylo, křoví co byly starci a šlahouny, všecko pomrzlo, takže bez vína z babek teprve vyráželo. Pag. 101 Roku toho 1780. při Svatým duše spadlo obilí, pšen[i]ce 2 zl. 45 kr. platil strych, žita 2 zl. strych, ječmena 1 zl. 30 kr. strych platil, sláma ale dlouhá platila jedna kopa sedum zlatých, ještě nebyla k dostání. 251 August Antonín Josef kníže z Lobkovic z mělnické (jinak hořínské) sekundogenitury rodu. Od roku 1776 byl administratorem všech statků bratrance Ferdinanda Filipa knížete z Lobkovic z roudnické primogenitury. Blíže o jeho administraci, hlavně jejím počátku, píšeme ve 2. kapitole. 252 Dotčený dekret ve fondu Vs Roudnice nenacházíme; z této doby (tj. z let 1779 a 1780) není dochována kniha vrchnostenských dekretů. Význam slova prandštajer je objasněn v pozn. 119. Posedýrovat – z lat. possessio = držení; possideo, -ere = držet, vlastnit. 253 Velké Meziříčí. 254 Svátek Zvěstování Panny Marie připadá na 25. března, v roce 1780 vyšel ale na Bílou sobotu, takže byl svěcen až 3. dubna (první pondělí po Velikonocích). 255 Sv. Trojice, 1. neděle po Letnicích (sv. Duchu), vyšla v roce 1780 na 21. května. 256 Neděle po Božím těle v roce 1780 vyšla na 28. května. Labský Kostelec = Kostelec nad Labem.

BRODŠTÍ – EDICE

205

Ukázala se též roku toho na jaře velmi pěkná ouroda na všem obilí, protože pohodlné časy šly a časté deště byly, však když pšen[i]ce a žita odkvetly, přišli červi do toho obilí, takže místem dva díly, místem i více podežrali, takže hluchý zůstalo. K tomu přišlo také velký sucho, takže ani ouhory, kdo časně nezvoral, do žní vorati nemohl, nebo skrze celý červen i červenec nepršelo a k tomu ještě velké chladno bylo. Roku toho 1780., hned z jara začala se stavět z nařízení císaře Josefa toho jména druhého pevnost mezi Českejma [a] Německýma Kopisty a Boušovicí.257 Roku toho 1780 o provolaným jarmarce sv. Máří Magdaleny, jenž se držel ten štvrtek po Porcinkuli v Koňském trhu,258 praštil kůň zadníma nohama jednoho sedláka z panství libochovského ze vsi Zlokočan259 [j]ménem Václav Krejza, kterému po tém uhození krev se z huby vylila a on se vyzpovídaje v půl hodině umřel. Roku toho 1780., v sobotu po svatým Bartoloměji 260 přišlo na panství 40 osob vojáků císařských z krajPag. 102 ského ouřadu, pročež na město přišlo jich také 10 mužů na exekucí.261 Charváti, kteří přišli z Dalmácie k Litoměřicům cihly dělat a pálit, v půli Oktobru odešli z takové práce zase do vlasti své a nezůstali tady jenom ti, kteří pálili takové cihly. Roku toho 1780., dne 12. Octobris v přítomnosti J. M. Císařské Josefa toho jména druhého založené byly grunty pevnosti, která se stavěla u Německých Kopist. Roku toho 1780., dne 29. prasince odebrala se z tohoto časného života k věčnému naše nejmilostivější paní císařovna a královna Maria Terezie. Regýrovala v Čechách 37 let a 6 měsícův.262 Roku toho 1781. [sic!], na den sv. Třech Králů odebral se z tohoto časného k věčnému životu pan Antonín Hronovský, osoba konšelní, věku svého 78ho. Byl v radě 18 let a 8 měsíců. Roku toho 1781ho, na den sv. Pavla na víru obrácení Františkovi Holýmu, který

257 Bohušovice. Jednalo se o pevnost a pozdější město Terezín (Teresienstadt). Ves Německé Kopisty stávala v místech dnešní severozápadní části města Terezín. V souvislosti se stavbou josefské pevnosti byly staré Německé Kopisty zrušeny, posléze zbourány a náhradou poblíž vesnice Keblice založeny (roku 1781) a postaveny nové pod původním názvem. Po roce 1945 byly přejmenovány na Nové Kopisty. Obdobný osud potkal i staré Travčice, původně stojící v zákrutu bývalého ramena řeky Ohře jižně od pozdější terezínské Malé pevnosti, přemístěné cca 1 km východně od původního místa. 258 Tzn. že osmidenní jarmark na sv. Máří Magdalenu (22. 7.) byl zahájen až 3. srpna a konal se na Koňském trhu (dnešním Husově náměstí). 259 Zlokočan, resp. z Lokočan, tedy ze vsi Lokočany = nejspíš Loukohořany (8 km sz. od Libochovic), nazývané tehdy Laukořany. 260 26. srpna 1780. 261 Není jasné, na jakou exekuci – zabavení majetku, veřejný výkon práva či dokonce popravu (?) – vojáci od krajského úřadu přijeli. 262 Císařovna a královna Marie Terezie zemřela ve skutečnosti o měsíc dříve, tzn. 29. listopadu 1780. B. HAMANN (Hg.), Die Habsburger, s. 340. Je zajímavé, že Václav M. Brodský počítal (zhruba) dobu její vlády v Českém království od korunovace 12. 5. 1743, nikoli od smrti Karla VI. 20. 10. 1740.

206


za svou příčinou chtíce do Hoš[ť]ky jeti, kůň osedlaný z prámu do vody skočil a ihned pod led přišel, i [s] sedlem, pistolma [v] okamžení se ztratil.263 Roku toho 1781ho, 12. Februarii přijel do Roudnice bílinský vrchní Skřivánek 264 a vikář Russ265 za příčinou kaplana pátera Josefa Pelikovského, kterýžto měl nějaké nesrozumění [s] magistrátem Pag. 103 a radními. Na den sv. Valentina byla držána comissí v domě p. Jana Klementa, rychtáře knížetcího. Z p. radních byli ku [sic!] deputýrovaný p. František Štěpánovský, primátor, Josef Najmon, Václav Brodský, Antonín Pajnhobr, starší obecní, František Setelain, Adam Hanoušek, též z sousedů Aušuss,266 kterážto teprv své skončení vzala dne 1. Marti.267 Roku toho 1781. ku konci měsíce Februarii začal padat dobytek hovězí ve vinopalně, který měl Žid Lebl na krmníku, a do pátého Marti padlo 5 kusů na krmníku. Roku toho 1781ho přišly císařo-královské patenty, aby sobě všecka svá privilegia a obdarování confirmovat dali.268 Roku toho 1781ho, na den sv. Longina rytíře269 v noci po sedmej hodině šturmovalo se na rathauze zvonem i také tambor tloukl lermo, 270 že hoří v pivovaře, však ale škoda se žádná nestala, voheň ven nepřišel. Roku toho 1781., dne 22. Aprilis udělali probu z kamene, který se vynašel v poli Vojtěcha Čubrli na pergrechtě271 za Bezděkovem. Když se vypálil, bylo z něj výborný vápno k stavení i k bílení. Roku toho 1781., ze začátku Máje měsíce mašírovalo [sic!] tady skrze Roudnici 3 transporty Krobotů 272 k nový pevnosti k dělání cihel, okolo 600 mužů i [se] svým knězem, také s ženami.

263 Myslelo se tím nepochybně při převozu přes Labe z Roudnice na pravý břeh. 264 Jan Nepomuk Křivánek. 265 Možná Tomáš Russ, na sklonku 80. let 18. století příslušný ke kanceláři konzistoře pražského arcibiskupství. Schematismus für das Königreich Boeheim 1789, hg. von J. F. Edlen von Schönfeld, Prag s. a. [1788], s. 180. 266 Aušuss – z něm. Ausschuss = výbor. 267 Vyšetřování a urovnávání sporu kaplana Pelikovského s městskými radními snad bude moci osvětlit výzkum dokumentů ve farním archivu v Roudnici nad Labem, který je postupně pořádán a inventarizován, a v Národním archivu ve fondu Arcibiskupství pražské, kde lze očekávat nalezení nějakých protokolů a zpráv vikáře (nejspíš budyňského) Russa. V Archivu města Roudnice nad Labem jsme k této kauze nic neobjevili. 268 V katalogu Sbírky patentů NA se objevuje tento patent pouze pro Markrabství moravské (z 9. února 1781), nikoli pro Království české. K. KULÍŘOVÁ – R. SANDER, Patenty, s. 189 (č. 2010). Plné znění tohoto nařízení (dvorského dekretu) pro Království české z 27. ledna 1781 bylo otištěno v dobové sbírce zákonů: Johann Wenzl ROTH, Vollständiger Auszug aller für das Königreich Boeheim unter glorreichester Regierung Joseph des Zweiten ergangenen Gesetzen, I. Band – Von Anfang dieser Regierung bis zum Schluß des Jahres 1783, Prag (in der k. k. Normalschulbuchdruckerei) 1784, Nr. 33. K předkládání privilegií v roce 1774 viz pozn. 189. 269 15. března 1781. 270 Lermo = poplach. 271 Perkrecht = tzv. viniční desátek. 272 Chorvatů.

207

BRODŠTÍ – EDICE ho

Pag. 104 Roku toho 1781 , na den Zjevení sv. Michala, to jest 8. Máje, byl mráz velký, takže vla[š]ský ořechy a víno na polovic pomrzlo, místem více než tři díly, žita též skoro polovic sou pomrzly. Roku toho, dne 25. Máje, to jest na den Urbana papeže, byl zase silný mráz, takže zase víno podruhý pomrzlo. Chrachy [sic!] ledvinkový, okurky turky273 a na žitech to se neví, bude-li jaká škoda na květu. Roku toho, dne 1. Juni, to jest ten pátek před Božím hodem Seslání ducha sv[até]ho, před polednem okolo hodiny 11té pršely z oblaků krvavý krupěje, které sem já Václav Mikuláš Brodcký očitě viděl. Jak na kamenu, též na bílých povlakách, které urozená p. Terezie Hovnáklová na mej zahrádce k vysušení pověsila, aby provětraly. Co by budoucně z toho následovati mělo, o tom divně lidé vyprávěli, o čemž v české zemi naší nikdy nebylo slýcháno nic. Roku toho 1781. přišly královské patenty a zápověď, aby cechové při procesích za velké praporce nenosily a neužívaly, pročež o Boží tělo ponejprv se to vykonalo.274 Roku toho, na den sv. Antonína Paduánského275 táhly císařské šífy okolo bažantnice nahoru, přetrhl se provaz, padlo pár koní Josefa Moudrýho do Labe, jeden se i s voráčem utopil, druhý ale předce ven vyplaval. Pag. 105 Roku toho 1781ho začaly se žně.276 Vo svatej Prokop277 již byl nový chléb z nového žita. Roku toho 1781., ten den před sv. Vavřincem278 já Václav Mikuláš Brodcký přinesl sem z mej viničky rožníček vína černého, dobře zralého. V tom roce byly velký parna na tři neděle před svatým Matoušem,279 velké bouřky a škodlivé přívaly. V tom roce sbíraly se vína před svatým Václavem280 a bylo velmi dobrý, jenže ho málo bylo, poněvač na jaře pomrzlo. Roku toho 1781., dne 2. Octobris, to jest v outerý po sv. Mi[c]halu, ráno před ra[n]ní mší, když se lidé scházeli do kostela, našli děťátko u patres kapucínů v mošně viset a ceduličku při něm plavajcem281 psanou, že křtěný nejní. Roku toho 1781., ten čtvrtek po svatým Martinu 282 jedna plátenice přijdouce

273 Okurka turka (nebo jen turek) = tykev (dýně). 274 Nařízení o zákazu hudby a nošení praporců při procesích bylo vydáno 16. května 1781. V často citovaném katalogu Sbírky patentů tento předpis není; jeho vydání jsme zjistili v dobovém soupisu zeměpanských nařízení v záležitostech veřejno-církevních z let 1770–1782: Verzeichniss der Landesfürstlichen Verordnungen welche über Gegenstände in materiis publico ecclesiasticis erlassen worden, Prag (gedruckt bei Johann Ferdinand Edlen v. Schönfeld) 1782, Nr 61. Jeho plné znění se objevuje v prvním svazku Rothovy Sbírky zákonů: J. W. ROTH, Vollständiger Auszug, Nr 116. 275 13. června 1781. 276 V rukopisu není uvedeno datum, i když v originále nejspíš bylo. 277 4. července 1781. 278 9. srpna 1781. 279 Sv. Matouše bylo 21. září. 280 28. září 1781. 281 Plavajz = olůvko, tužka. 282 15. listopadu 1781.

208


z Libochovic, poněvač bylo bláto a marast, šla si k Labi mejt neb nětco zapírat, tu se utopila. Nato hned v pondělí283 několik osob chtíce na druhou stranu přes vodu, ponevač pro ustavní deště velká voda jest byla, pročež někteří z lodi do vody vskákali, někteří utopení zůstali. Jak mnoho lidu přišlo k utopení, vědět se nemůže, toliko o dvou, totiž Tomášovi Slavíkovi a ten, který převážel. Pag. 106 Roku toho 1781., v neděli před svatou p. Barborou284 ráno o deváté hodině usnul v Pánu a z toho[to] světa se odebral velebný vysoce učený a důstojný kněz p. p. Josef Štrobl, děkan hoštěcký, kterýžto po koupeli ka[r]lspodské285 nemocný sa přišel do Roudnice svou paní sestru navštívit [c]htěje prubírovat, jes[t]li že by jemu tu povětří lépe sloužilo. Sedum týhodnů zde nemocný ležel, až umřel. Po zemření jeho tělo potajmo do Hožky286 odvezeno bylo a v outerý na svatou pannu Barboru287 v malém kostelíčku Panny Marie pochováno bylo. Roku toho 1781., na den Nepoškvrněného [sic!] početí rodičky boží288 v noci stala se krádež v knížetcím zámku skrz hodináře a jednoho sklenářského tovaryše, kterýžto ukradli elefantový zub,289 který vážil ke dvoum stem liber.290 A takový odnesli do Tečína291 a odtud do Saska a tam byl prodaný za 400 zl., který koštoval a se šacoval přes jeden tisíc re[j]nských. V tom čase, když se starý rok loučil s novým před 12tou hodinou v noci v Pánu usnula a z toho[to] světa se odebrala paní Mariána Hercoková, tchýně má. Pohřbena byla 3. Januari podle cesty za kaplí sv. panny Barbory. 292 Přepsal: J. Juránek mp.

283 284 285 286 287 288 289 290

19. listopadu 1781. 2. prosince 1781 (1. adventní neděle). Karlovarské, z něm. Karlsbad. Hošťka. 4. prosince 1781. 8. prosince 1781. Sloní kel. 200 liber = 112 kg, podle přepočtu: 1 vídeňská (dolnorakouská) obchodní libra = 0,560 kg. Hodinář a sklenářský tovaryš tedy ukradli sloní kel o váze přibližně sto kilogramů! Jak jej asi v noci ze zámku vynášeli? Může vůbec sloní kel vážit až 1 metrický cent? 291 Děčín. 292 O úmrtí tchyně Václava M. Brodského s odkazem na matriční zápis píšeme ve 2. kapitole, části 2.2.1, s. 31.

Paměti / Letopis rodiny Jílků 1699–1799 (1828)

Uložení rukopisu SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, AM Roudnice nad Labem, Kniha památní (1685) 1699–1899 / kronika č. 184 Titul Kniha pamětní, totižto na psaní všelijakých věcí, které se někdy staly. V Roudnici dne 1. January Anno Domini 1685 Vzhled a doba vzniku rukopisu Sešit v papírových deskách (21×17 cm), papír vnitřního bloku má jednotný, avšak málo zřetelný fi ligrán asi ve tvaru erbu v kartuši a s korunkou; listy ani stránky nečíslovány – v edici orientační paginace podle sledu existujících stránek. Z rukopisu byla odtržena část jednoho listu (dnes pag. 14/15) a zřetelně vytrženy 3 listy: jeden mezi dnešními stranami 15 a 16 a dva za stranou 25. Mezi zadním přídeštím a zadními deskami jsou zbytky ořezaného listu, který, zdá se, byl vyplňující vrstvou kdysi spojeného přídeští s deskami, zjevně zeslabenými. Jedná se o originál rukopisu, který byl dopsán v roce 1799 a do kterého byly později vkládány další záznamy, přípisky a poznámky jak původních vlastníků, tak dalších držitelů a uživatelů.

210


EDICE Přepis výhradně letopisných a biografických záznamů včetně pranostiky a proroctví (bez dodatečných početních a nesouvisejících „pracovních“ poznámek); cizí – „nejílkovské“ – biografické přípisky a jeden meteorologický z druhé půle 19. století jsou odlišeny kurzivou. Pag. 2 Kniha pamětní, totižto na psaní všelijakých věcí, které se někdy staly. V Roudnici dne 1. January Anno Domini 16851 [Wohteg Rek]2 Pag. 3 Roku 1754 dne 12. Oktobris začala se lutrie a ponejprv tyto numera vytáhli: 44, 22, 75, 33, 71.3 Pag. 4 Léta Páně 1699 vystaven jest sloup, totižto Všech sva[tých]4 pod zámkem proti malému kostelu, ten štvrte[k] po svatým Šimonu a Judy, totiž 29. Octobris, posvěcen a krunt založen od pátera Kryšto[fa] řádu premo[n]strátenského, syna pana Karla Demonsca, kterýžto toho času Šimona a Judy první m[ši] svatou v Roudnici velkým kostele sloužil.5 Léta Páně 1725 dne 24. Apríle na den svatýho Jiří začali bourat velký chrám Páně, tak se začaly slu[ž]by boží v malém kostele, až do léta 1728 dne 20. Octobris, kterýžto ten den tento chrám Páně [byl] posvěcen od velebného pana probošta Vácsla[va] Potůčka a na to druhej den 21. Octobris [… strojil].6 1 Oficiální archivní název „Kniha památní“ se nám zdá být nepřesný, neboť v titulu lze na konci prvního řádku v závěru děleného slova „pamětní“ (transliterováno „Pam[ie]-tní“) rozeznat tečku nad dříkem za písmenem m a matný, téměř setřený zbytek poslední litery na řádku, který obrysově neodpovídá způsobu napojení na předešlý dřík do písmene a, tak jak je vidíme na začátku slova. 2 Jméno a příjmení je psáno jinou rukou než předcházející titul s datem založení. Vlastní jméno by se snad dalo číst jako Vohtěj (= Vojtěch?); překrývá původní jméno, vypadající skutečně jako Vojtěch. 3 První tah číselné státní loterie, pronajaté roku 1751 italskému šlechtici Ott aviovi de Castaldi, byl v Praze skutečně proveden 12. října 1754. Při něm byla tažena čísla: 22, 75, 33, 71, 44. Josef SVÁTEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby, Kniha pátá: Panování císařovny Marie Terezie – část 1., Praha 1897, s. 327. Čísla v rukopisu jsou psána dodatečně tužkou. Pod nimi se objevují ve dvou řádcích v hojném počtu svislé čárky, několik křížků ve tvaru X a stříšek a jednou arabská číslice 90, u nichž se spatřuje slovo erteple (brambory). Tyto znaky s taženými čísly zcela určitě nesouvisejí. Pod nimi je záznam z 19. století: Roku 1874, 3ho srpna jsem pobil střechu, to bylo pondělí, u Švakrovskýho a 5ho vyhořela, to bylo ve středu. 4 Všechny litery a slabiky v hranatých závorkách znamenají buď chybějící, nebo – především – nečitelné a zde domýšlené části slov na koncích řádků. 5 O postavení sousoší Všech svatých (morového sloupu) pod roudnickým zámkem poblíž kostela P. Marie Loretánské v roce 1699/1700 svědčí vyúčtování a zpráva měšťana a zednického mistra Nicoly Coma z roku 1704, kde je zmínka, že tento mistr dne 10. září 1699 zaplatil sochaři Kristiánu Gebehlerovi 144 zl. LRRA , sign. N 16/6, fol. 4–7. Dotčené dokumenty byly roku 1893 zčásti opsány do Pamětní knihy roudnického proboštství. Farní úřad v Roudnici nad Labem, bez sign. – Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], fol. 54. Rodina Demonsů patřila již od časů třicetileté války k vrchní vrstvě roudnických měšťanů, jmenovaný Karel Demons byl od roku 1702 radním. LRRA , sign. O 1/7, fol. 147. Nicola Com – původem Ital – zasedal v městské radě s určitostí v letech 1700, 1701 a 1704. Tamtéž, fol. 141, 143, 154. Více o jeho životě a díle: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 117 (heslo „Como“). 6 Tečky v hranatých závorkách znamenají zcela nečitelná slova nebo jejich části kvůli vybledlému inkoustu, resp. ohmataným okrajům stránek. To se mnohokrát opakuje i v dalším textu. Zpráva o začátku přestavby hlavního kostela a jeho znovuotevření (posvěcení) se nápadně podobá sdělení v Pamětech Brodských (pag. 3/4 a pozn. 7). Zřejmě jak autor této zprávy, tak Samuel B. Brodský vycházeli ze stejné předlohy. Oba mohli čerpat z pamětního zápisu radního písaře Františka Josefa Kochovce o posvěcení kostela a instalaci probošta Potůčka 21. 11. 1728 v radním manuálu z let 1726–1739. AM Rce, inv. č. 13, sign. I B 14, fol. 8v–9v. V zápisu ani nikde jinde v knize ale není o zahájení přestavby (o částečné demolici) kostela v dubnu 1725 ani čárka.

JÍLKOVÉ – EDICE

211

Kostel Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem (ca 1696).

Léta 1730 dne 15. Octobris [za… …] p. probošt Vácslav Potůček v neděl[i …] Pag. 5 [do] kostela sezváněti a mši svatou nesl[ou]žil, a tak se na to druhý den ro[z]stonal a ležel [až] do <17. Octobris> soboty, totiž 21. Octobris umřel.7 Léta Páně 1731 dne 11. January ten štvrtek po 3 králích [hří]malo, až se zem třásla, sníh i déšť pršel. Léta Páně 1731 [p]řijel do Roudnice pater kapucín, jejich jenerál, kterej jest menovitě na sv. Jakuba8 okolo [d]evátý hodiny ráno přivedli [sic!] dva mezkové, kapucíni při nich šli. Přední jízdecí, na kterým on po cestě jel, osedlanej byl sedlem a druhej s jeho pakáží, z každý strany jednu truhlu, na sobě [nes]. Starý byl 77 let.9 7 Skon probošta Potůčka, v tomto útržkovitém sdělení stěží pochopitelný, je vylíčen a zajímavě interpretován v pamětním zápisu radního písaře Kochovce v radním manuálu z let 1726–1739. AM Rce, inv. č. 13, sign. I B 14, fol. 70r–71v. Podle Kochovce, přímého účastníka a svědka, se probošt Potůček 18. října 1730 zprostředkovaně obrátil na městskou radu, aby mu byl vydán dosud neodvedený povinný desátek od všech měšťanů najednou ze špejcharu. Radní ale tento požadavek zdvořile odmítli, že to není možné, že se nikdy v minulosti neplatil sumárně z obce, a ujistili jej, že mu budou nápomocni při výběru od jednotlivých plátců. Probošt se rozhněval a ukončil právě probíhající bohoslužbu (v sobotu 21. října) a zrušil i velkou zpívanou mši svatou, před kterou se zvonilo velkými zvony, a nešpory na druhý den (neděli 22. října). Konal pak jen malou čtenou mši pro několik lidí. Později (není psáno kterého dne) při odjezdu do Račiněvsi, když nastupoval do vozu, probošt upadl do mdlob v důsledku náhlé příhody (alteratí), asi srdeční, a zimnice. Několik následujících dní stonal doma na proboštství a po půlnoci z pátku na sobotu – z 27. na 28. října – zemřel. V pondělí 30. října 1730 byl s velkou pompou pohřben. Kochovec na závěr svého líčení připojil následující pozoruhodné vysvětlení: „Ta sice zkušenost velmi patrná po ty celý časy od několik set let při tom chrámu Páně se dojista stává, kderý koliv probošt něco ruší, mění neb ztenčuje, že Bůh jednomu každému takovému živobytí jeho ukracuje. Actum této Paměti dne 31. Octobris 1730. NB: Panování jeho bylo zouplna půl osma léta.“ 8 25. července 1731. 9 O příjezdu nejvyššího představeného – generála kapucínského řádu – do Roudnice v létě 1731 neexistují prakticky žádné přímé zprávy. Jediným dokladem o generálově pobytu na lobkovickém dominiu a ve městě Roudnici, resp. o jeho zajištění, je psaní Filipa Hyacinta knížete z Lobkovic ze 13. 6. 1731 adresované pražskému provinciálovi. Opis listu se nachází v tzv. Letopisech kapucínských (Análech), uložených v provinční knihovně v Praze (Provincialát – Provincie kapucínů v ČR, Loretánské nám. 6), ve svazku XVIII, s. 259. Za laskavé vyhledání a poskytnutí kopie této zprávy patří naše upřímné poděkování panu Th Lic. Miroslavu Pacifi ku Matějkovi.

212


Kapucínský klášter s kostelem sv. Václav v Roudnici nad Labem (ca 1696).

[Lé]ta Páně 1753 dne 22. February vyšel [o]heň [z pa]stoušě. Roku 1811 vyhořela zase, [a]však jen samotná.10 Pag. 6 Léta Páně 1771 Pán Bůh poslal na nás takovou drahotu; toho roku str. žita za 14 zl. a pšenice za 14 [zl.], ječmen za 8 zl. 30 kr., hrách za 12 zl., čočka za 9 zl., vobrok za 11 zl., voves za 5 zl. [30 kr.], a to trvalo 2 léta!11 Erteple za 6 zl. str. A nebylo toho ani dostání, lidi peníze v rukouch nosili a prosit vo to museli, nebo z mláta a z kopřiv museli jíst a z chcíplýho koně maso jen, a pes ani neobstál,12 taky ho snědli, a votruby [za] 9 kr. štvrtce, z nich lidi kaše a pokruty dělali.13 Léta Páně 1783 na Tučnej čtvrtek14 vyhořelo městečko Budyň vokolo 8. hodiny v noci.15 Léta Páně 1783 na den s. Dominika po Porcinkuli16 uhodil boží posel do roudnický zvonice, kde zv[ony] jsou, a jednoho člověka Jana [K…].17 Pag. 7 [Toho] roku byly bouřky velký. Léta Páně 1784 dne 22. January, totižto ve štvrtek okolo hodiny pátý přivezli do Roudnice Knížete Pána Pana Ferdinanda Lobkovského,18 byl pochován dne 25. January v neděli okolo hodiny třetí.19 10 11 12 13 14 15

16 17

18 19

Tyto dva záznamy provedly dvě cizí písařské ruce. Vykřičník byl později vytvořen tužkou z původní tečky inkoustem. V rukopisu psáno neopstál. Viz naše poznámka xxx v Pamětech Brodských. Z dovětku, že drahota trvala dvě léta, je zřejmý časový odstup autora od zaznamenaného jevu. Zápis nevznikl současně, ale až po (asi mnoha) letech. Tučný čtvrtek = čtvrtek před masopustní nedělí (tj. 7. nedělí před Velikonocemi); v roce 1783 připadl na 27. února. Budyně nad Ohří. Požár vznikl z neopatrnosti souseda Vojtěcha Boka (čp. 75) a za silného větru se rozšířil do dalších domů. V krátkém čase vyhořelo bezmála celé město. Antonín JANDA, Výňatek z dějin města Budyně n. Ohří, Budyně nad Ohří 1930, s. 36. 5. srpna 1783. V tomto případě tečky signalizují přeškrtnuté slovo s nečitelným přípiskem pod ním (část tohoto přípisku chybí po odtržení či odpadnutí kousku spodního okraje listu). K zásahu blesku do zvonice 5. 8. 1783 žádné informace v městských ani velkostatkových písemnostech nenacházíme. Podle záznamu v roudnické matrice zemřelých zemřel toho dne na zásah blesku měšťan a švec Jan Kubík (37 let). L 134/11, fol. 73v. Ferdinand Filip 6. kníže z Lobkovic (*27. 4. 1724 v Praze – †11. 1. 1784 ve Vídni). Vlastní a rodové jméno v rukopise jsou psány polokurzivou. O skonu a pohřbu 6. knížete z Lobkovic s odkazy na prameny píšeme ve 2. kapitole na s. 55 (pozn. 305).

JÍLKOVÉ – EDICE

213

Léta Páně 1784 dne 28. February byla voda veliká až k velkýmu kostelu, až do 29. February.20 Léta Páně 1785 dne 16. Apríle tři neděle po Velikonoci led šel v sobotu okolo hodiny třetí vodpoledne a [tr]vala voda veliká dvě neděle.21 Léta Páně 1780 [z]ačli stavět festung u Litoměřic.22 Léta 1785 vystavěli tam věž z prken a 18. Juny, totiž v sobotu okolo půl devátý hodiny ponejprv [za]čaly bít hodiny a muzika tam při nich byl[a]. Pag. 8 Léta Páně 1785 dne 11. Juny, totižto v sobotu okolo hodiny jed[ný] přijela do Roudnice kněžna s mladým pánem princetem23 a byl starej toho roku 14 let, a byli tady až do 19. Juny, totižto jeli odcajt v neděli24 ráno okolo hodiny vosmý a jeli odtajt do Bíliny. Léta Páně 1786 dne 5ho Augusty v neděli okolo hodiny 9tý ran[ní] přivezli do Roudnice paní hraběnku z Vídně v Pánu usnulou,25 pochovali ji P. P. kapucínů[m] do krypty. Léta P. 1787 dne 24. Juny v neděli na sv. Jana Křti[te]le26 vyhořelo město Budyň okolo 12. hodiny v pole[dne].27 Léta 1787 dne 17. Juny na sv. Barnabáše uhodil b[oží]28 po[sel] 9krát do Holomouce a 8 set a 70 domů shoře[lo].29

20 Katastrofální povodeň v roce 1784 je analyzována v práci: R. BRÁZDIL a kol., Historické a současné povodně v České republice, Brno – Praha 2005, s. 216–220. 21 Tato jarní povodeň v roce 1785 je ve výše citované knize zachycena (dokladována) na Vltavě, nikoli však na Labi. Tamtéž, s. 171 (položka 145). 22 Byla zahájena stavba pevnosti – města Terezín. 23 Marie Gabriela kněžna z Lobkovic, roz. princezna Savojská z Carignanu (*17. 3. 1748 v Turíně – †10. 4. 1828 ve Vídni, pochována v Roudnici n. L.); Josef František Maxmilián 7. kníže z Lobkovic (*3. 12. 1772 ve Vídni – †15. 12. 1816 v Třeboni, pochován v Roudnici n. L.). Slova kněžna a princetem jsou psána polokurzivou. 24 Psáno Nneděli. 25 Marie Alžběta hraběnka z Ulfeldu, roz. z Lobkovic (*23. 11. 1726 v Praze – †29. 7. 1786 ve Vídni), vdova po Antonínu Corffitzovi hraběti z Ulfeldu (†1769) a dcera Filipa Hyacinta 4. knížete z Lobkovic (†1734). 26 Rozepsaná zkratka, v rukopisu psáno Křtile:. 27 O dalším ničivém požáru města Budyně nad Ohří vyšla záhy zpráva v Pražských novinách, kterou do nich poslali sami pohořelí. Psali v ní, že po nedávné zkáze v roce 1783 nyní opět shořelo 83 domů a 13 stodol, 1 žena zemřela a 10 lidí bylo těžce zraněno. Za několik málo ušetřených domů Budyňští děkovali vrchnímu v Libochovicích Wassermanovi a důchodnímu v Doksanech Vránovi. Otištěním této zprávy v novinách byl sledován dvojí cíl – informovat a zároveň požádat o pomoc. Schönfeldské Cís. Král. Pražské noviny, roč. 1787, č. 26 (30. června), s. 203–204. 28 Rozepsaná zkratka Bl: = boží. 29 Psáno schořelo. Svatého Barnabáše bylo 11. nikoli 17. června. Požár Olomouce, podle této zprávy rozsáhlý – celoměstský (870 domů lehlo popelem), nepotvrzují žádné nám dostupné práce ani pramenné edice (viz např. Josef KRA MÁŘ, Olomouc, královské hlavní město Moravy, Olomouc 1881; Václav NEŠPOR, Dějiny města Olomouce, Olomouc 1998 [2. vydání, resp. reprint vyd. z r. 1936] aj.). Zdá se, že tento záznam v Letopisu je chybný nebo přinejmenším zmatečný.

Mlýn v Roudnici nad Labem vystavěný v letech 1738–1744 (vodočet, který se na něm nacházel, byl při nedávné stavební rekonstrukci znehodnocen).

215

JÍLKOVÉ – EDICE 30

Pag. 9 Toho roku vyhořela Česká Lípa 5. Oktobr[is] /ve 3 hodin půl […]/ Léta Páně 1787 dne 7. July uhodil b[oží]31 posel do domu lososníka32 u vody v sobotu před Navštívením P. Marie, ho[diny] 3tí. 33 Léta 1787 dne 2. Septembris po sv. Angelu strážci tu pondělí světili novej krchov; první byl Pavel Nikl, mistr ševcovský. 34 Léta 1787 dne 5. Octobris v pátek v půl jedenáctý vyšel oheň u starý důchodnice, 4 domy shořely35 a tři votrhali. 36 Léta 1788 dne 22ho February přivezli do Roudnice paní jenerálku v Pánu [u] snulou z Vídně, pochovali ji do krypty kapucínů. 37 Léta 1788 dne 4. Apríle [b]yl kasírovanej38 knížecí kostel pod zámkem. 39 Pag. 10 Léta 1788 ten tejden po Zvěstování P. Marie umřel pan probošt Václav Oliva.40 30 V lomených závorkách přípisek nad první řádkou s utrženým cípem stránky. Celý tento záznam byl připsán dodatečně do 1. řádku, kde uprostřed původně stálo jen Léta Páně 1787, čili začátek následujícího zápisu. O požáru města České Lípy vyšla první zpráva v Pražských novinách na základě oznámení tamního magistrátu. Píše se v něm, že popelem lehlo 384 měšťanských domů, 20 stodol, 2 farní kostely, kostel sv. Mikuláše, klášter, Loreta, radnice, obecní domy, fara, školy, špitál a městské brány; 46 lidí zahynulo, mnozí prý ještě zůstávají zahrabáni v sutinách, 4000 lidí přišlo na mizinu. Schönfeldské Cís. Král. Pražské noviny, roč. 1787, č. 43 (27. října), s. 339. Zhodnocení katastrofy přináší např. práce: Jaroslav PANÁČEK – Marie VOJTÍŠKOVÁ – Ladislav SMEJKA L, Z dějin České Lípy, Česká Lípa 1999, s. 81, 93, 164 passim. 31 Rozepsaná zkratka Bl: = boží. 32 Lososník = rybář/lovec lososů. 33 Rozepsaná zkratka ho: = hodiny. Na dalším řádku před začátkem dalšího záznamu někdo připsal jméno Ullrich Anna. 34 O zakládání nových hřbitovů na okrajích měst a vesnic a ukončení pohřbů uvnitř a vně kostelů je zevrubně (na příkladu města Vídně) pojednáno v publikaci: Johannes WIMMER, Gesundheit, Krankheit und Tod im Zeitalter der Aufk lärung. Fallstudien aus den habsburgischen Erbländern, Wien – Köln 1991, s. 161nn. V Roudnici byl nový hřbitov založen na farních pozemcích za hradbami na západ od Rvačova, v místě mezi dnešními ulicemi Komenského a Bezručovou. Miloš SAXL, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, KM XI/1975, s. 161. Založení nového hřbitova, náklady na jeho ohrazení apod., dokládají kostelní, resp. zádušní účty z let 1786 a 1787 v knize účtů roudnického farního kostela z let 1775–1793. Vs Rce, inv. č. 2057. V účtu za rok 1786 se objevuje rubrika Extra vydání na nový krchov, v účtu za rok 1787 rubrika Náklad na nový krchov. 35 Psáno schořely. 36 Také o tomto roudnickém požáru – v porovnání se zkázou Budyně a České Lípy nesrovnatelně malém – vyšla v Pražských novinách krátká zpráva. Podle ní vznikl oheň v domě na Starém městě nedaleko farního kostela v důsledku neopatrného rozpalování másla a nalívání vody do něho. Zásluhou včasné pomoci doksanského sirotčího písaře (což je zajímavé – naše pozn.), jenž poskytl vodní stříkačku a s ní i své lidi k hašení, a též pro mírné povětří nakonec shořely pouze 4 domy. Na konci zprávy byl vzdán hold ochotným pomocníkům: „Díky Vám, upřímní přátelé lidští! – kteří se lidem v nebezpečenství jejich na pomoc přispěti nezpěčujete.“ Schönfeldské Cís. Král. Pražské noviny, roč. 1787, č. 41 (13. října), s. 323. 37 V Pražských novinách z 1. března 1788 k tomu čteme zprávu: „V pátek minulého týhodne přivezeno bylo sem do Prahy tělo zemřelé ve Vídni kněžny z Lobkovic, paní manželky císařského král. polního maršálka knížete Josefa z Lobkovic, a v sobotu odvezeno jest na knížecí panství do Roudnice, kdež v kryptě k knížecí famílii pochováno bude.“ Schönfeldské Cís. Král. Pražské noviny, roč. 1788, č. 9 (1. března), s. 69. Šlo tedy o Marii Josefu, manželku Josefa z Lobkovic z mělnické větve rodu (knížecí sekundogenitury), rozenou hraběnku z Harrachu (*20. 11. 1727 – †15. 2. 1788 ve Vídni). Neshoduje se tu ale datování: Podle novin – sobotního vydání 1. března – znamenalo minulý týden v pátek 22. února, převoz těla kněžny do Roudnice by se tak uskutečnil až 23. února, nikoli již 22., jak stojí v rukopisu. Podotýkáme, že rok 1788 byl rokem přestupným. 38 Kasírovaný = zrušený. 39 Jednalo se o gotický, na počátku 17. století zčásti přestavěný kostel Panny Marie Loretánské (dříve sv. Václava), zbořený před rokem 1850 při stavbě železnice. Blíže např.: Bohumil MATĚJKA , Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Roudnickém, I. díl, Praha 1898, s. 183. 40 Roudnický probošt Václav Bartoloměj Oliva zemřel 2. dubna 1788 ve věku 73 let. L 134/11, fol. 138r.

Josef František Maxmilián z Lobkovic (1799).

JÍLKOVÉ – EDICE

217

Léta 1789 dne 18. Juny dostali sme sem jiného probošta, P. Jana Stodolu z Vetlé. Léta 1789 dne 19. February na Tučnej štvrtek vyšel oheň na Koňským trhu, Rubitsch a Richtr vyhořel a Serbusovi votrhali, v hodinu 8. večír.41 Léta 1789 byla taková zima a mrazy, který takový žádný nepamatoval. Léta 1789 dne 28. July v outerej v hodinu 6tou po poledních strh se takovej d[éšť], že příval zdě porážel a Hasu zbořil Židům, d[…] voda naběhla, mnoho škody nadělala až d[…].42 Pag. 11 Léta 1787 začala se vojna s Turkem a trva[la] až do roku 1791. Na to stala se rebelie v Španiš Niderlantu ten rok.43 Roku 1792 začala se vojna s Francouzama a roku 1793 svýho krále usmrtili.44 Roku 1791 vyšel oheň u Čudlanky dne 24. Augusty ve 3 hodiny odpoledne a 6 domů shořelo.45 Léta 1793 dne 26. Marty začal padat sníh a padal až do 27. do večera a ležel až do 31ho Marty. Takový mrazy byly, že okna mrzly.46 Léta Páně 1794 dne 5. Máje strh47 se takový vítr, že střechy porážel a mnoho set stromů polámal okolo hodiny 8mý večír.48 Léta Páně 1795 na den Božího vstoupení, to jest dne [14.]49 Máje byla taková zima, že v noci a až do rána [sní]h padal, však dopoledne zase sešel, však žádnou škodu neučinil. Pag. 12 Roku 1790 bylo tak veliký sucho, nebo měsíce Apríl[e], měsíce Máj nic nepršelo, 41 O tomto drobném požáru se již v Pražských (Schönfeldských) novinách nic nedočítáme. Psalo se v nich tehdy především o válce s Turky (1787–1791); na zprávy z domova nezbývalo místo. V archivních pramenech o této „drobné“ příhodě, stejně jako o mnoha dalších domovních požárech, také žádnou informaci nenacházíme. 42 Hasa byla roudnickým předměstím, od roku 1615 obývaným převážně židy. Co se přesně stalo 28. června 1789, se nám v archivních pramenech zjistit nepodařilo. Škodu v Hase, ležící pod svažitým terénem u řeky Labe, nejspíš způsobil silný proud nevsáklé vody a sesuv půdy (?). 43 Povstání ve Španělském, resp. Rakouském Nizozemí (dnes Belgii), zahájené 18. 8. 1789, je ze středoevropského pohledu zhodnoceno v monografi i: Pavel BĚLINA – Jiří KA ŠE – Jan P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, sv. X (1740–1792), Praha – Litomyšl 2001, s. 123nn (s odkazy na další literaturu). 44 Válka (první ze série válek) mezi Rakouskem a Francií začala 20. dubna 1792 jejím vypovězením ze strany francouzského Zákonodárného shromáždění. Popravy krále Ludvíka XVI. (21. ledna 1793) a královny Marie Antoinett y (16. října 1793) ohromily Evropu; v Čechách záhy začaly vycházet rozličné zprávy a noviny o nespravedlivém konci královského páru a o zhoubnosti francouzské revoluce. Např. Truchlivá novina o hrozném usmrcení Ludvíka šestnáctého, krále francouzského ... [1793]; Nevinná smrt Marie Antonye, královny francouzské ... [1793]; Život Ludvíka XVI., krále francouzského, a co se za panování jeho v zemi francouzské sběhlo ... [1793]; O svobodě a rovnosti městské, jaká jest a co z ní pochází mezi Francouzi – všem milým vlastencům národu Českého k poučení a vejstraze sepsáno od Aleše Pařízka, direktora cís. král. normální školy pražské ... [1793]. Viz Knihopis, č. 6322, 15537, 15078, 6908 (htt p://db.knihopis.org/). Autor komentovaných zápisů v Jílkovském rukopisu se (možná z opatrnosti) ani slovem nezmínil o revoluci ve Francii (o vypuknutí v roce 1789, o zrušení monarchie a vyhlášení republiky v roce 1792 apod.). Pravdou je, že většina tehdejších písmáků psala pouze o popravě krále a královny a o zahájení války s Francií (1792). 45 V rukopisu psáno schořelo. 46 Poslední věta dodatečně připsána jinou rukou a jiným inkoustem. 47 V rukopisu psáno strch. 48 Za tím jinou rukou připsáno: Roku 1847 bylo žito za 20 [zl.]. 49 Číslo při levém okraji stránky nezřetelné, zde doplněno podle chronologických příruček.

218


až pročež [sic!] začala bejt drahota, žito již platilo 7 zl. str., pšenice 8 zl., hrách 12 zl., však ale dne 8. Juny Pán Bůh nám seslal déšť a hned zase obilí spadlo, však předce v měsíci listopadu platilo žito 6 zl. str., pšenice 7 zl., ječmen 4 zl., hrách 8. Roku 1793 dne 2. Novembris vyšel oheň v Podluskách51 u Slabýho vedle dvora v 11 hodin v noci a celej půl vsi za potokem vyhořelo, nebo bylo veliký povětří. Roku 1795 ten pátek před sv. Duchem hořelo zase v Podluskách ve 12 hodin v noci a zase druh[ej] půl vsi před potokem vyhořel. /Toho roku 2. Augusty vyhořelo m. Slan[ej] ve 3 hodiny z [p...]./52 Roku 1796 byl tak ourodne[j]53 tak na obil[í], 54 tak na ovoce, nebo neplatili víc než žito 2 zl., pšenici 3 zl. 30 kr., [ječmen] 1 zl. 45 kr., hrách 3 zl. Toho roku nebyla žádná zima a ani žá[dný] sníh nevostal ležet, ani […]. Pag. 13 Roku 1797 nebyla zas žádná zima, ale před Vánoci o Adventě byly silný mrazy až Labe zamrzlo, však dne 20. Decembris 1796 zase led šel, potom již více po Novým roce Labe nezamrzlo, nebo nebyly skoro žádný mrazy a v měsíci Aprílu byly již bouřky. Dne 24. Máje byl mráz, však nebyl škodnej krom míste[m] na ovoce. , hrušky a jabka55 byly, ale švesky nebyly. Obilí nebylo mnoho, nebo v měsíci Juny bylo sucho, tak žita vostaly řídký, však předce neplatilo víc než 2 zl. 15 kr., pšenice 3 zl. 30 kr., ječmen 2 zl., hrách 3 zl., oves 1 zl. 30 kr. Roku 1798 nebyla zas žádná zima ani Labe nezamrzlo. Ovoce ten rok bylo hojnost. Roku 1799 byla tak veliká zima, že ji žádný nepamatoval, nebo mnoho lidí pomrzlo, na rovinách leželo na [půl]druhého lokte sněhu, to trvalo od Vánoc až do [sv.] Matěje, nebo teprva dne 23. February led šel, [a byl] led přes 2 lokte silnej, a tak mnoho stromů Pag. 14 polámal a stavení pobořil. Pak když sníh sešel, tak místama bylo obilí56 vyhynutý, a tak platilo zjara žito 4 zl. 15 kr., pšenice 5 zl. 30 kr., ječmen 3 zl., oves 3 zl. R. 1797 dne 31. July v 11 hodin v noci byla taková bouřka, že okolo festunku všecko do kruntu potlouklo. 57 Roku 1799 nebylo žádný teplo až v měsíci Augusty, tak se nezačaly žně až po sv. Jakubě58 a nový žito platilo 4 zl. 45 kr. str., pšenice 5 zl. str. 50 Obě příslovce takto napsána a neopravena nepozorným letopiscem. 51 Podlusky patřily městu Roudnice nad Labem – byly jeho poddanskou vsí. 52 Lomené závorky označují dodatečný přípisek letopisce ke konci předcházejícího záznamu. Požár ve Slaném 2. srpna 1795 potvrzuje např. Sommerova Topografie, v níž se píše, že tehdy lehlo popelem 113 měšťanských domů, radnice, kostel piaristů a 30 stodol. Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt von Johann Gott fr ied Sommer, 13. Band – Rakonitzer Kreis, Prag 1845, s. 54. 53 Písmeno j nedopsáno. 54 Mezi předložkou na a slovem obil je kaňka, koncové í letopiscem nedopsáno. 55 Psáno japka. 56 V rukopisu stojí obibil, zdá se ale, že koncové l bylo letopiscem připsáno jako oprava za druhé b, které je zatrženo. 57 Krupobití okolo Terezína. 58 Po 25. červenci 1799.

JÍLKOVÉ – EDICE

219

1868. rok, 11. Apríle o Bílou sobotu celej den padal sníh, že ho napad[l]o na štvrt lokte, ale druhý den na Boží hod sešel. 59 [Pag. 15–18]60 Anna Jansová zemřela 30. listopadu ve 3 hodiny, pondělí. V sobotu bylo její oddavky 28., v pondělí zemřela, 28 roků stará. 1866 [pag. 16] Josef Rek zemřel 6. Máj[e] na Boží stoupení Páně, 7 hodin večer. 8ho měl byl [sic!] pochovaný, 61 starý 27 let. 1876 [pag. 18] Anton Rek zemřel 26. září, 13 let starý. 1867 [pag. 18] Pag. 19 Prognostika obvzláštní [J]istá zkušená věc, kterážto nalezena jest v truhle jednoho vzácného doktora a hvězdáře [k]rálovského, jenž takto zní: 1. [J]estit v roce 42 dní nešťasných, kdo se v ty dny [r]oznemůže, z takové nemoci nepovstane. 2. [J]estli se v ty dny dítě narodí, nedlouho trvati [bu]de, a jestli živo zůstane, tak v nic svůj věk stráví. 3. [Po]jme-li sobě manželku v ty dny, brzo se s ní rozloučí, [a] v tom čase, dokud spolu budou, v nouzi svůj [v]ěk strávejí. 4. [Pak]li dá-li se kdo na cestu v ty dny, ten se nenavrátí, Pag. 20 pakli se navrátí, nezdravý škodu ponese. 5. V těch dnech nemá se štěpovati, nebo jest to všechno nezdravé a věčí škodu než užitek př[i]náší. Totiž v následujících měsících:62 1ní January – 11., 13., 16., 4., 6. 2hý February – 2., 8., 16., 18. 3tí Marty – 3., 13., 17., 18. 4tý Apríl – 1., 7., 13., 15. 5tý Májí – 8., 10., 17., 20. 6tý Juny – 1., 7. 7mý July – 2., 15., 16. 8mý Augusty – 1., 18., 20. Pag. 21 [9tý] Septembris – 1., 15., 18., 30. 10tý Octobris – 15., 17. [11]tý Novembris – 1., 7., 11. 12tý Decembris – 1., 6., 11. [M]ezi těma dnima jest 6 dní nejhorších a zapotřebí jest se jich varovati a jest 59 Pozdější záznam tužkou v místě vedle utrženého cípu stránky. K odtržení došlo zjevně před vznikem záznamu, neboť ten byl dopisován k lemu trhu. 60 Na těchto stranách jsou pozdější pracovní poznámky, mezi nimi 3 personální „matriční“ zápisy, jež tu vydáváme. Jsou psány tužkou, stejně jako předcházející přípisek na pag. 14, a všechny čtyři jednou rukou. 61 Možno číst i jako ... měl byl pochování ...; buďto je nadbytečné sloveso měl, nebo byl. 62 V rukopisu u všech „latinských“ názvů měsíců stojí tužkou psané jejich české ekvivalenty, celé nebo zkrácené.

220


lepší doma zůstati, než se [na] cestu vydati: 1ní v březnu 3. a 13., v září 30. [a] srpnu 1., 18., 30. A ještě sou tyto 3 dni nejhorší, kdo by [kdo by]63 sobě tyto 3 dni krev pouštěti dal, za 8 dní umře, [to]tiž: 1. Apríle, v kterémžto dni Jidáš se narodil; [..] Augusty, v tom dni Kain Abele zabil; [..]64 Decembris, ten den Sodoma Komora se propadla. [V] těch 3 dnech, když se dítě narodí, zlou a náhlou [smrtí] umře. Pag. 22 Proroctví65 Od svátosti papežské do Čech psáno: V Neapoli u P. P. benediktinů otevřela se kryvta,66 v který umrlí páteři ležejí, jeden z nich, který n.67 život vedl, v ruce držel tabulku měděnou, na který vyryto bylo, totiž: Léta 1740 hrozné zemětřesení bude. Léta 1760 Afrika hořet bude a v Římě bude hrozné krveprolití. Léta 1780 málo lidí Boha pozná. Léta 1790 božskej hněv na celej [svět přijde]. Léta 1845 žádnej více z křesťanstva pastýř nebude. Léta 1846 má se velký muž naroditi. Léta 1896 lid jakékoliv víry v jedn[o]ho Boha zase věřiti bude. Léta 1899 jeden z křesťanstva pastýř a jeden ovčinec bude. 1845, 12. března zemřel Alois [Smrkovský], stáří [s]výho 10 let.68 Pag. 23 V o j t ě c h J í l e k69 vzal sobě za svou manželku Terezii, vlastní ceru po nebožtíkovi Františkovi Hochovi, dne 27. January roku 1767.

† dne 10. Septembris 1808 Terezie Jílková. † dne 6. February 1811 Vojtěch Jílek. Pag. 24 Narodil se Vojtěch Jílek dne 14. Apríle, planeta jeho byla Lest, roku 176[9].70 Léta Páně 1774 narodil se Jan Jílek, dne 3. ledna, planeta jeho byla Panna. Roku 1790 Vojtěch Jílek vzal sobě za manželku Marii Annu, ceru nebožtíka Jana Stupky z Baušovic,71 dne 29. Juny. 63 Asi tatáž slova na novém řádku při levém okraji stránky, čitelná pouze poslední tři písmena oby. 64 Obě denní data při levém okraji stránky jsou beze zbytku setřená. Jelikož neznáme zdroj, z kterého písmák (snad Vojtěch Jílek mladší) vycházel, a jeho odhalení v mnoha a mnoha tištěných kalendářích, minucích a pranostikách (evidovaných v Knihopisu) přesahuje naše možnosti i účel edice, ponecháváme obě nečitelná místa nedoplněná, resp. nekorigovaná. Zjistili jsme, že hledání v alternativních tiscích tohoto zaměření neskýtá snadné a případné nahrazení ztracených denních dat. Například ve Veleslavínově Historickém kalendáři z roku 1590 je za datum vraždy Ábela považován 25. březen. Daniel ADAM Z VELESLAVÍNA, Kalendář historický. Krátké a sumovní poznamenání všechněch dnův jednoho každého měsíce přes celý rok ... [1590], s. 168. (Knihopis 59). 65 Proroctví jsou v rukopisu psána ve dvou sloupcích, zde jsou přepsána v jednom sledu, tak jak jdou za sebou. 66 Kryvta = krypta. 67 N. = nábožný. 68 Dodatečný přípisek jinou rukou. 69 Ozdobný nadpis větším písmem, nad nímž je dlouhá, různě pokroucená křivka vycházející z písmene W, pod ním stojí jinou rukou psané zvolání (zaklínadlo?): Kirri kari korum bori. Od písmene W směrem dolů vede okrajová svislice. 70 Poslední číslo při pravém okraji stránky je bezmála setřené. Datum narození Vojtěcha Jílka mladšího 14. 4. 1769 potvrzuje záznam v matrice. 71 Bohušovice nad Ohří.

221

JÍLKOVÉ – EDICE

† dne 20. February 1824 Marie Anna Jílková. Roku 1828, dne 5. February, vzal sobě Vojtěch Jílek druhou manželku Annu, ceru po nebožtí[kovi] Josefovi Ausprunkovi z města Kolince, kr[aje] Klatovského.72 [Pag. 25]73 [Pag. 26 – odtržené zadní přídeští, avers]74 Růžena Jansová zemřela dne 30. čer[vna], 1ho července byla pochovaná, stará 5 l[et]. [Pag. 27 – odtržené zadní přídeští, revers]75 Kelner převzal jarmarky nanovo, 1883.

72 73 74 75

Kolinec (10 km sz. od Sušice). Na stránce nesouvisející účetní záznamy, psané jinou rukou.

Pouze jeden tužkou psaný osobní záznam. Pouze jedna tužkou připsaná poznámka.

SEZNAM POUŽITÝCH PRA MENŮ A LITERATURY1 I. Prameny nevydané Národní archiv v Praze Řádový archiv kapucínů (ŘAK): inv. č. 475, sign. D, složka D 2. Stará manipulace (SM): sign. R 12/6; sign. R 12/7. Sbírka map a plánů: inv. č. 1603, sign. B XIV 2. Státní oblastní archiv v Litoměřicích Biskupské sbírky Litoměřice – Valdštejnská sbírka: sign. B I F/432 – Paměti Františka Václava Felíře, 1723–1756. Sbírka matrik Severočeského kraje: Farní úřad Roudnice n. L. L 134/1; L 134/2; L 134/3; L 134/5; L 134/6; L 134/7; L 134/8; L 134/9; L 134/10; L 134/11; L 134/15; L 134/16; L 134/18. Farní úřad Krábčice N 39/13 (= evangelická matrika zemřelých, 1784–1914). Sbírka rukopisů: bez sign. – Tzv. Roudnický kodex, kolem roku 1477. fond Kapucíni Rumburk: inv. č. 2 – „Hic proprie incipit diarium“ (1738–1775). Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Žitenice Lobkovicové roudničtí – rodinný archiv (LRRA): sign. A 120 (23); sign. C 249; sign. G 7/25; sign. G 10/25 (2) sign. G 11/28; sign. G 14/68–73; sign. G 17/99 (6); sign. H 13/6; sign. K 2/2; sign. K 3/5; sign. K 15/6; sign. L 15/3; sign. N 13/7; sign. N 14/2–6; sign. N 14/9 (2); sign. N 14/9 (3); sign. N 14/12; sign. N 14/13;

sign. D 244; sign. G 10/27; sign. G 15/74–77; sign. H 15/1; sign. K 7/2; sign. N 12/6; sign. N 14/8; sign. N 14/10; sign. N 14/15;

1 Specifi kace archivních pramenů jsou poznamenány jen u městských a cechovních knih, kronik, letopisů, pamětí a u dokumentů, jež nemají žádné nebo defi nitivní označení. U fondu AM Roudnice n. Labem jsou navíc rozepsány i „neknižní“ archiválie.

224


sign. N 14/17; sign. N 15/3; sign. N 15/11; sign. N 16/6; sign. N 16/7; sign. N 17/7; sign. N 17/8; sign. N 17/10–12; sign. O 1/4; sign. O 1/7; sign. O 1/8; sign. O 1/9; sign. O 2/4–6; sign. O 5/10; sign. O 5/12; sign. O 5/14; sign. R 5/25; sign. R 8/2; sign. R 8/9; sign. R 8/10. LRRA – Sbírka map, plánů, grafi ky a fotografi í: inv. č. 256. fond Lobkovicové roudničtí – ústřední kancelář (LRÚK): inv. č. 105; inv. č. 302; inv. č. 540 (spis 1442); inv. č. 1502. fond Lobkovicové roudničtí – účetní archiv (LRÚA): inv. č. 211; inv. č. 264; inv. č. 270; inv. č. 479–497; inv. č. 917–930; inv. č. 1012; inv. č. 2335. fond Velkostatek Roudnice (Vs Rce): inv. č. 43; inv. č. 47–50; inv. č. 70–71; inv. č. 79–83; inv. č. 86; inv. č. 150; inv. č. 175; inv. č. 635, spis II–1/8; inv. č. 635, spis II–1/31; inv. č. 635, spis II–1/37; inv. č. 637, spis II–3/5; inv. č. 637, spis II–3/8; inv. č. 638, spis II–4/14; inv. č. 929; inv. č. 1053; inv. č. 2005; inv. č. 2054; inv. č. 2057; inv. č. 2058; inv. č. 2067. fond Lobkovicové mělničtí (hořínští) – rodinný archiv (LMRA): bez sign. (bez inv. č.), karton 26, fasc. 25–29. fond Velkostatek Horní Beřkovice: Pozemková kniha č. 9. fond Velkostatek Mimoň – Stráž pod Rálskem: inv. č. 72 – Pamětní kniha učitele Františka Tomáše Spilara, 1771–1807. Patenty a normálie (sbírka + soubory v rodinných archivech a fondech velkostatků) Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích fond Archiv města Litoměřice: st. č. 17 – Liber memorabilium von Anton Gott fried Schmidt, Rathsverwandten; geendigt am 31. December 1760. fond Archiv města Roudnice nad Labem (AM Rce): Okresní archiv v Litoměřicích / Fond Archiv města Roudnice n. L. – Inventář, 1576– 1945 (1950), Terezín 1963–1970. inv. č. 1 – Privilegium Františka II. ze dne 2. 8. 1793 na pořádání druhého týdenního trhu; inv. č. 5, sign. I B 21 – Kniha nových měšťanů, 1669–1794 (1800); inv. č. 6, sign. I B 37 – Kniha evidence měšťanů, od roku 1830; inv. č. 11, sign. I B 20 – Rejstřík purkmistrovský a magistrátu, 1786–1804;

JÍLKOVÉ – EDICE

225

inv. č. 13, sign. I B 14 – Manuál radní, 1726–1739; inv. č. 19, sign. I B 24 – Kniha trhů a smluv, 1600–1650 (1679); inv. č. 20 – Kniha trhová č. 3, 1651–1694; inv. č. 22, sign. I B 26 – Kniha trhová, (1717) 1719–1764; inv. č. 23, sign. I B 27 – Kniha trhová, 1764–1783; inv. č. 24, sign. I B 28 – Kniha trhová, 1783–1793; inv. č. 25, sign. I B 29 – Kniha trhová, 1794–1805; inv. č. 29 – Kniha trhová, 1830–1838; inv. č. 47 – Kniha svatebních smluv, 1798–1832; inv. č. 58, sign. I B 8 – Kniha špitálních počtů, 1766–1779; inv. č. 1380 – Seznam válečných škod, 1757. mimo zpracovaný fond AM Roudnice nad Labem bez sign. – Roudnicko-velvarská „Kniha starých ortelů“, 1546–1616. fond Cech kožešníků a zámečníků Roudnice nad Labem (Cech kožešníků): Kniha č. 1 – Kniha mistrovská od roku 1739; Kniha č. 4 – Kniha učednická od roku 1748; Kniha č. 5 – Účetní kniha od roku 1763. fond Cech ševců Roudnice n. L. (Cech ševců): Kniha č. 1 – Kniha mistrovská od roku 1741; Akta (neuspořádaná, nesignována). Státní okresní archiv Děčín fond Archiv města Benešov nad Ploučnicí: inv. č. 14 – Kronika Benešova nad Ploučnicí Jana Antonína Siericha, 1741–1757. fond Archiv města Česká Kamenice inv. č. 106 – Kniha českokamenického městského sirotčince, 1637–1681. fond Archiv města Verneřice: inv. č. 3 – Pamětní kniha úřední, 1743–1827. Státní okresní archiv Kladno fond Archiv města Velvary: inv. č. 5 – Knihy pamětí věcí hodnejch ..., 1576–1801 (Kniha pamětní č. 2); inv. č. 47 – Manuál ouřadní od léta 1612 až do 1623; pův. č. 10 – Kniha památná neboli Liber memorialis města Velvar z let 1455–1599 (Kniha pamětní č. 1). Státní okresní archiv Teplice fond Archiv města Krupka: dodatky inv. č. 1 – Rudolf KNOTT, Michel Stüelers Gedenkbuch, TeplitzSchönau před 1900; bez sign. – Extract aus des Michel Stüelers so genanten Memorial oder Gedenkbuch, so er anno 1628 und bis a[nn]o 1649 geführt hat, war erstlich herschaft licher Bergamts Gegehandler, so dann Bergmeister und Gemein Eltister in Graupen (Anonym r. 1720) [nedohledáno].

226


Zámek Nelahozeves Roudnická lobkovická knihovna (RLK): sign. VI Ef 27; sign. VI Ef 28; sign. VI Fb 18; sign. VI Fb 23. Knihovna Západočeského muzea v Plzni sign. 513 A 2 – Johann Tanner, Historie urbis Pilsnae. Provincialát kapucínů v ČR, Praha Provinční knihovna: Anály (letopisy kapucínské), sv. XVIII, XXI, XXII. Farní úřad v Roudnici nad Labem Album bratrstva sv. Barbory v Roudnici n. L., přibližně 1688–1718 (1786); Kancionál literátského bratrstva (rorátník), 16. stol.; Liber memorabilium Praepositalis ecclesiae Raudnicensis [I], 18. a poč. 19. stol.; Sign. VI. 2/2 – Zápisky proboštů Loukoty a Pavly (karton 17). II. Prameny vydané Lydia BAŠTECKÁ (ed.), Jak se žilo na kladském pomezí. Vybrané pasáže ze starých pamětí a kronik, Červený Kostelec 2005. Wenzel Gott fried BENDEL (ed.), Aus meiner Jonsbacher Chronik, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Klubs 19, 1896, s. 242–246. Václav BENEŠ TŘEBÍZSKÝ (ed.), Paměti Jiřího Václava Paroubka, někdy vikáře a faráře v Líbeznicích (1740–1774), Sborník historický 2, 1884, s. 240–246, 303–313, 367–372; 3, 1885, s. 40–48, 73–87. Tilman BERGER – Tomáš MALÝ (edd.), Historya Chrudimska w niž se wipisuje počátek města Chrudimě..., Chrudim 2005. Eliška ČÁŇOVÁ a kol. (edd.), Prameny k nevolnickému povstání v roce 1680, Praha 1986. Eliška ČÁŇOVÁ (ed.), Prameny pro hospodářské a sociální dějiny. 1. Nejstarší zpovědní seznamy 1628–1670, 3. svazek, Praha 1983. Jan ČERNÝ (ed.), Novostrašecká kronika Václava Preinheltra z let 1801–1834 a další písmácké texty z přelomu 18. a 19. století v regionu. Edice vyprávěcích pramenů, Nové Strašecí – Rakovník 2008. Ludvík DOMEČKA (ed.), Z pamětí Fr. Mart. Uhlíře, děkana holovouského, Hradec Králové 1902. Ivana EBELOVÁ a kol. (edd), Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, svazek V. – Čáslavský kraj, Klatovský kraj, Rakovnický kraj, Praha 2005.

JÍLKOVÉ – EDICE

227

Edice tolerančních přihlášek. Přihlášky k evangelickým církvím na základě povolení tolerančního patentu v letech 1781–1782. Země Čechy – Kraj 1. Rakovník, Praha 1990; Země Čechy – Kraj 5. Litoměřice, Praha 1990. Christian d’ELVERT (ed.), Mährische und schlesische Chroniken. 1. Theil, Brünn 1861. Josef EMLER (ed.), Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými – Decem registra censuum Bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente, Praha 1881. Antonín HAAS (ed.), Privilegia nekrálovských měst českých z let 1232–1452, (Codex iuris municipalis Regni Bohemiae IV/1), Praha 1954. Antonín HAAS (ed.), Privilegia nekrálovských měst českých z let 1453–1500, (Codex iuris municipalis Regni Bohemiae IV/2), Praha 1960. Antonín HAAS (ed.), Privilegia nekrálovských měst českých z let 1501–1526, (Codex iuris municipalis Regni Bohemiae IV/3), Praha 1961. Josef HRDLIČKA (ed.), Autobiografie Jana Nikodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova, České Budějovice 2003. Josef HULINSKÝ (ed.), Záznamy purkmistra Nedvěda, in: Legendy ze Slaného a Slánska, Slaný 1931, s. 116–126. A. CHALUPA – M. LIŠKOVÁ – J. NUHLÍČEK – F. RAJTORA L (edd.), Tereziánský katastr český, svazek 2 – Rustikál (kraje K–Ž), Sumář a rejstřík, Praha 1966. Josef KA LOUSEK (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské (1627–1698), Archiv český 23, Praha 1906. Josef KA LOUSEK (ed.), Řády selské a instrukce hospodářské (1698–1780), Archiv český 24, Praha 1908. Jan KILIÁN (ed.), Mělnická kronika Jana Josefa Albrechta ze sklonku baroka, Mělník 2005. Barbora KOCÁNOVÁ – Jindřich TOMAS a kol. (edd.), Libri civitatis III. Městská kniha Litoměřic (1341)–1562 v kontextu písemností městské kanceláře, Ústí nad Labem 2006. Jaroslav KOLÁR (ed.), „Pamětní knížka“ Jana Piláta Rakovnického z let 1575–1605 a české paměti 16. a 17. století, Listy fi lologické 90, 1967, s. 394–403. Petr KOPIČKA (ed.), Deníky roudnického hejtmana Blažeje Albína z Wiesenberku z let 1611 a 1625, Praha 2003. František KUTNAR (ed.), Paměti sedláka Josefa Dlaska, Praha 1941. Lenka MARTÍNKOVÁ (ed.), Paměti pelhřimovských měšťanů z přelomu 18. a 19. století. Filip Ignác Dremsa & Antonín Štěpán, Pelhřimov 2005. Vilém NEZBEDA – Jaroslav ŠŮLA (edd.), Kunvaldská kronika Antonína Kodydka (1740–1786), Choceň 1970. Amand PAUDLER (ed.), Pastor Schlegel’s Chronik von Bensen, Bensen 1887. Eduard PETRŮ – Emil PRA ŽÁK (edd.), Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda – Paměti, Praha 1955. Antonín ROBEK (ed.), Lidové kronikářství na Kralupsku a Mělnicku, Praha 1974. Antonín ROBEK (ed.), Lidové kronikářství na Lounsku, Praha 1979. Antonín ROBEK (ed.), Lidové kronikářství na Poděbradsku, Praha 1978. Antonín ROBEK (ed.), Městské lidové kronikářství na Rychnovsku I, Praha 1976. Antonín ROBEK (ed.), Městské lidové kronikářství na Rychnovsku II, Praha 1978.

228


Jindřich SKOPEC (ed.), Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770–1816, Kniha I, část 1, 2; Kniha II, část 1, 2; Kniha III, část 1–3, Kniha IV a Kniha V, Praha 1907–1938. Miloš SLÁDEK (ed.), Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století, Praha 2005. Jan SMETANA (ed.), Nejstarší kronikářské záznamy litoměřických radních písařů, Vlastivědný sborník Litoměřicko 14, 1978, s. 119–142. Josef Vítězslav ŠIMÁK (ed.), Paměti V. A. Meisnera 1538–1744, Od Ještěda k Troskám 1, 1923, s. 174–182, 214–219. Josef Vítězslav ŠIMÁK (ed.), „Rozličné paměti“ Ant. Fr. Ederera, souseda turnovského, z l. 1753–1807, Od Ještěda k Troskám 2, 1923/1924, s. 119–124. Martin ŠTINDL (ed.), Velká Mezeříč Františka Ignáce Konteka 1401–1723. Městská kronika barokní Moravy, Tišnov 2004. M. TOEGEL – J. PETRÁŇ – J. OBRŠLÍK (edd.), Prameny k nevolnickému povstání v Čechách a na Moravě v roce 1775, Praha 1975. Václav VANĚK (ed.), Zápisky Josefa Dlaska, rolníka v Dolánkách u Turnova (1716–1853), Turnov 1898. Wilhelm WEISZSÄCKER (ed.), Magdeburger Schöffensprüche und Rechtsmitteilungen für den Oberhof Leitmeritz, Stuttgart – Berlin 1943. Anton WIECHOWSKI (ed.), Aus den Aufzeichnungen des Lehrers Anton Lehmann aus Neuland bei Niemes, Mitteilungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege 44, 1921, s. 47–50, 93–103; 45, 1922, s. 36–40, 103–109; 46, 1923, s. 12–17, 104–109; 47, 1924, s. 11–17, 91–97; 48, 1925, s. 28–36, 87–93; 49, 1926, s. 94–102; 50, 1927, s. 36–44, 93–98; 51, 1928, s. 28–36, 110–115; 52, 1929, s. 34–41, 84–97; 53, 1930, s. 55–59, 90–93; 54, 1931, s. 26–29, 53–57, 81–87, 117–123; 55, 1932, s. 26–31, 59–65, 96–104. Jana ZACHOVÁ (ed.), Kronika Františka Pražského, (Prameny dějin českých – Nová řada, I. díl), Praha 1997. III. Staré tisky a noviny Daniel ADAM Z VELESLAVÍNA, Kalendář historický. Krátké a sumovní poznamenání všechněch dnův jednoho každého měsíce přes celý rok ... [1590], s. 168. (Knihopis 59). Zdeněk Jiří Chřepický z Modliškovic, Ctnosti a Svátosti prvomučedlníka Svatého Štěpána dokonalý následovník... [1729, 1730] (Knihopis č. 3324, 3325). Diarium. To jest každodenní poznamenání toho, co se skrze trvající nepřátelské pružské královského hlavního města Prahy obležení v roku 1757... [1757] (Knihopis, č. 1878). Nevinná smrt Marie Antonye, královny francouzské... [1793] (Knihopis č. 15537). O svobodě a rovnosti městské, jaká jest a co z ní pochází mezi Francouzi – všem milým vlastencům národu Českého k poučení a vejstraze sepsáno od Aleše Pařízka, direktora cís. král. normální školy pražské... [1793]. (Knihopis č. 6908). Píseň k ustrnutí všem věrným křesťanům, kterak tohoto léta 1755., dne 1. listopadu v zemi portugalské skrze země třesení hlavní město Lizabona i jiné okolní města z božího dopuštění škodu trpěly... [1756 ] (Knihopis č. 12784).

229

JÍLKOVÉ – EDICE

Truchlivá novina o hrozném usmrcení Ludvíka šestnáctého, krále francouzského... [1793] (Knihopis č. 6322). Život Ludvíka XVI., krále francouzského, a co se za panování jeho v zemi francouzské sběhlo... [1793] (Knihopis č. 15078). Schönfeldské Cís. Král. Pražské noviny, roč. 1787, č. 26 (30. června); č. 41 (13. října); č. 43 (27. října). Schönfeldské Cís. Král. Pražské noviny, roč. 1788, č. 9 (1. března). IV. Sbírky zákonů a zákoníky Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch I, in: Joseph des Zweyten, Römischen Kaisers, Gesetze und Verfassungen im Justiz-Fache für Böhmen, Mähren, Schlesien, Oesterreich ob und unter der Enns, Steyermark, Kärnthen, Krain, Görz, Gradisca, Triest, Tyrol un die Vorlande in dem sechsten Jahre seiner Regierung – Jahrgang von 1785 bis 1786, Wien 1817, s. 71–129 (N. 591). Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch fuer die gesammten deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie I–II, Wien 1811. Johann Wenzl Roth, Vollständiger Auszug aller für das Königreich Boeheim unter glorreichester Regierung Joseph des Zweiten ergangenen Gesetzen, I. Band – Von Anfang dieser Regierung bis zum Schluß des Jahres 1783, Prag 1784. Verzeichniss der Landesfürstlichen Verordnungen welche über Gegenstände in materiis publico ecclesiasticis erlassen worden, Prag (gedruckt bei Johann Ferdinand Edlen v. Schönfeld) 1782. V. Literatura František M. BARTOŠ, Soupis rukopisů Národního musea v Praze, sv. 1, Praha 1926. Pavel BĚLINA, Česká města v 18. století a osvícenské reformy, Praha 1985. Pavel BĚLINA, Slezské války a utváření moderního národního vědomí v českých zemích, Střední Evropa 12, 1996, s. 100–107. Pavel BĚLINA – Jiří KA ŠE – Jan P. KUČERA , Velké dějiny zemí Koruny české, sv. X (1740–1792), Praha – Litomyšl 2001. Petra BERROVÁ-BRA BCOVÁ, Z historie sčítání lidu (1754–1910), Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje, 48, 2007, s. 274–277. Josef V. BOUCHAL, František Václav Felíř a jeho letopis, Sborník historického kroužku 8/2, 1899, s. 91–95. Erik BOUZA – Jaroslav METELKA (red.), Povstání poddanského lidu 1775 v severovýchodních Čechách, Hradec Králové 1975. Rudolf BRÁZDIL a kol., Historické a současné povodně v České republice, Brno – Praha 2005. R. BRÁZDIL – P. DOBROVOLNÝ – J. ŠTEKL – O. KOTYZA – H. VALÁŠEK – J. JEŽ, History of Weather and Climate in the Czech Lands VI: Strong winds, Brno 2004. Rudolf BRÁZDIL – Oldřich KOTYZA, Historická klimatologie a historie, in: Sborník IX. sjezdu českých historiků (Pardubice, 6.–8. 9. 2006), Pardubice–Praha, v tisku.

230


Rudolf BRÁZDIL – Oldřich KOTYZA, Meteorologické záznamy děkana Bartoloměje Michala Zelenky z Čech z let 1680–1682, 1691–1694 a 1698–1704, Meteorologické zprávy 54, 2001, s. 145–155. Rudolf BRÁZDIL – Oldřich KOTYZA, Současná historická klimatologie a možnosti jejího využití v historickém výzkumu, Časopis Matice moravské – Supplementum I, 2001, s. 17–59. R. BRÁZDIL – H. VALÁŠEK – O. KOTYZA, Meteorological records of Michel Stüeler of Krupka and their contribution to the knowledge of the climate of the Czech Lands in 1629–1649, in: D. DRBOHLAV – J. KA LVODA – V. VOŽENÍLEK (edd.), Czech Geography at the Dawn of the Millenium, Olomouc 2004, s. 95–112. R. BRÁZDIL – H. VALÁŠEK – J. LUTERBACHER – J. MACKOVÁ, Die Hungerjahre 1770–1772 in den böhmischen Ländern. Verlauf, meteorologische Ursachen und Auswirkungen, Österreichische Zeitschrift für Geschichtswissenschaften 12, 2001, s. 44–78. P. BRODSKÝ – M. HRA DILOVÁ – S. PETR – M. TOŠNEROVÁ (edd.), Rukopisné fondy muzeí a galerií. Průvodce po rukopisných fondech v České republice, Díl III, Praha 2001. P. BRODSKÝ – M. HRA DILOVÁ – S. PETR – M. TOŠNEROVÁ (edd.), Rukopisné fondy centrálních a církevních knihoven České republiky. Průvodce po rukopisných fondech v České republice, Díl IV, Praha 2004. Jaroslav BŘÍZA, Požáry v Roudnici n. L. a jejich hašení, Vlastivědný sborník Podřipska 8, 1930–1931, s. 115–116, 132, 149–150. Peter BURKE, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha 2005. Vladimír BYSTRICKÝ – Václav HRUBÝ, Přehled archivů ČSR, Praha 1981. Michal CIHLA – Michal PANÁČEK, Středověký most v Roudnici nad Labem, Průzkumy památek 13, 2006, č. 2, s. 3–34. Eliška ČÁŇOVÁ, Mor v Čechách v roce 1680, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 265– 339. Jaroslav ČÁP, Poznámky k organizaci regulovaného magistrátu v Náchodě, in: Poddanská města v systému patrimoniální správy. (Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.–13. září 1995), Ústí nad Orlicí 1996, s. 142–143. Jaroslav ČECHURA , Charakter rebelií roku 1680 v Čechách, Český časopis historický 99, 2001, s. 457–485. Jaroslav ČECHURA , Selské rebelie roku 1680. Sociální konflikty v barokních Čechách a jejich každodenní souvislosti, Praha 2001. Ferdinand ČENSKÝ, Rok 1680 na lobkovických panstvích na Roudnicku, Acta Litomericensia 1981, s. 60–80. Ivana ČORNEJOVÁ, Barokní vzdělanost, in: O. FEJTOVÁ – V. LEDVINKA – J. PEŠEK – V. VLNAS (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie, 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001, Praha 2004, s. 575–582. Ivana ČORNEJOVÁ a kol., Dějiny Univerzity Karlovy II (1622–1802), Praha 1995. Ivana ČORNEJOVÁ, Tovaryšstvo Ježíšovo – Jezuité v Čechách, Praha 1995. Lidmila DĚDKOVÁ, Ochranná municipální města v Čechách. (Studie o vývoji a postave-

JÍLKOVÉ – EDICE

231

ní poddanských měst a jejich správy po Bílé hoře), Sborník archivních prací 28, 1978, s. 292–355. Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996. Jaroslav DOBR, Co tají v sobě náš roudnický archiv, in: Podřipsko. Celkový obraz kraje, Roudnice nad Labem 1940, s. 29–32. Jaroslav DOBR, Ještě Podřipsko v literatuře, in: Podřipsko. Celkový obraz kraje, Roudnice nad Labem 1940, s. 103–112. Max DVOŘÁK, Roudnický rukopis knih distinkčních práva saského, Časopis Musea Království českého 53, 1879, s. 138–143. Marie-Elisabeth DUCREUX, Čtení a vztah ke knihám u podezřelých z kacířství v Čechách v 18. století, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 32, 1992 [vyd. 1994] , č. 1–2, s. 51–80. Marie-Elizabeth DUCREUX, Der heilige Wenzel als Begründer der Pietas Austriaca: Die Symbolik der Wallfahrt nach Stará Boleslav (Alt Bunzlau) in 17. Jahrhundert, in: H. LEHMAN – A.-Ch. TREPP (edd.), Im Zeichen der Krise. Religiosität im Europa des 17. Jahrhunderts, Gött ingen 1999, s. 597– 636. Marie-Elizabeth DUCREUX, Kniha a kacířství, způsob četby a knižní politika v Čechách 18. století, in: Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví 27, 1994, s. 61–87. Marie-Elizabeth DUCREUX, Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech, Folia Historica Bohemica 22, 2006, s. 143–177. Marie-Elizabeth DUCREUX, Symbolický rozměr poutě do Staré Boleslavi, Český časopis historický 95, 1997, s. 585–620. Ladislav DUŠEK, Zavedení dolnorakouských měr a vah v Čechách, Historický sborník Ústecka 1971, s. 3–46. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004. Jiří FIALA, Dobové reflexe slezských válek, Olomouc 2001. Zdeněk FIALA – Dušan TŘEŠTÍK, O „koruně králů moravských“, Československý časopis historický 7, 1959, s. 483–488 Alena FIDLEROVÁ – Martina BEKEŠOVÁ a kol., Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách II, Svazek 1 (k–l) a 2 (m–o), Praha 2007. Tomáš FOLTÝN, Ferdinand August z Lobkovic (1655–1715). K jeho funkci hlavního komisaře na říšském sněmu v Řezně (1692–1698), in: J. KUBEŠ (red.), Vyšší šlechta v českých zemích v období baroka (1650–1750). Biogramy vybraných šlechticů a edice typických pramenů, Fontes historiae pagi Pardubicensis 3, Pardubice 2007, s. 53–72. Michel FOUCAULT, Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, Praha 2000. Jindřich GARČIČ, Paměti – tradice – skutečnost. (Memoárová literatura jako jedna z forem přetváření světa), in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001. Paměti – způsob zobrazení skutečnosti. Sborník z 10. odborné konference Olomouc, 17.–18. října 2001, Brno 2001, s. 9–16. Antonín HAAS, Městské zřízení ve Velvarech před třicetiletou válkou, Středočeský sborník historický 3, 1959, s. 5–55; 4, 1969, s. 1–49.

232


Brigitte HAMANN (Hg.), Die Habsburger. Ein biographisches Lexikon, Wien – München 2001. K. HANUŠ, Mlýn v Roudnici nad Labem, Vlastivědný sborník Podřipska 4, 1926/27, s. 56–57. Josef HANZAL, Rozvoj nižšího školství v Čechách na konci 18. století, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 7/1, 1966, s. 93–117. Jarmila HANZALOVÁ, Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice, Praha 1995. Eila HASSENPFLUG-ELZHOLZ, Böhmen und die böhmischen Stände in der Zeit des beginnenden Zentralismus. Eine Strukturanalyse der böhmischen Adelsnation um die Mitte des 18. Jahrhundert, München – Wien 1982. Karl Theodor von HEIGEL, Die Brautwerbung des Markgrafen Ludwig Wilhelm von Baden und des Prinzen Eugen von Savoyen 1689–1690, Sitzungsberichte der königlich bayerischen Akademie der Wissenschaften zu München, Philosophisch-philologische und historische Classe 1901, München 1902, s. 609–659. Eliška HELCLOVÁ, Barokní pohřební slavnosti knížat z Lobkovic, vévodů Zaháňských, 1628–1734. (Příspěvek k problematice vnímání smrti a pohřebních přechodových rituálů v prostředí české aristokracie 17. a počátku 18. století), Diplomová práce obhájená na Katedře historie PF UJEP, Ústí nad Labem 2005. Eliška HELCLOVÁ, Úmrtí a pohřební slavnost knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic roku 1734, Podřipský muzejník 2, 2006, s. 77–86. Pavel HIML, Zbožné bratrstvo svaté Barbory v Mirovicích mezi vrcholným barokem a josefínskými reformami, Folia Historica Bohemica 17, 1994, s. 183–195. Pavel HIML, Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století, Praha 2007. J. F. HLADKÝ, K dějinám našeho školství. (Listiny z archivu Roudnického R 8/9), Posel z Budče 1873, č. 9 (27. 2. 1873), s. 76; č. 10 (6. 3. 1873), s. 85–86; č. 12 (20. 3. 1873), s. 102–103. Milan HLAVAČKA , Karel Albrecht, příběh druhého zimního krále, Praha 1997. Miroslava HLAVÁČKOVÁ – Karel KRÁL, Roudnice v proměnách staletí, Roudnice nad Labem 1994. Zdeňka HLEDÍKOVÁ, Biskup Jan IV. z Dražic (1301–1343), Praha 1991. Z. HLEDÍKOVÁ – J. JANÁK – J. DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, Praha 2005. František HOFFMANN, Listy a obrazy z minulosti Jihlavy, Havlíčkův Brod 1958. František HOFFMANN, Nové listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Od třicetileté války k revolučnímu roku 1848, Brno 1967. Jaroslava HOFFMANNOVÁ – Jana PRA ŽÁKOVÁ, Biografický slovník archivářů českých zemí, Praha 2000. Petr HOLODŇÁK – Ivana EBELOVÁ a kol., Žatec, Praha 2004. Michaela HORÁKOVÁ, Ke specifikaci barokních pamětí. (Nad pamětmi Kocmánkovými a Paroubkovými), in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001. Paměti – způsob zobrazení skutečnosti. Sborník z 10. odborné konference Olomouc, 17.–18. října 2001, Brno 2001, s. 107–115.

JÍLKOVÉ – EDICE

233

Ladislav HOSÁK, Soupis publikovaných moravských kronik (do r. 1848), Acta regionalia – Sborník vlastivědných prací 1965, 1966, s. 91–97. Josef HRDLIČKA , Měšťan, in: V. BŮŽEK – P. KRÁL (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 139–165. Theodor HUTTER, Die Stadt Bilin und ihre Geschichte von ältesten Zeit bis auf unsere Tage (1890), Bilin 1891. Václav CHALOUPECKÝ, Česká rebelie na Podřipsku. Historie o poddaných i pánech z let 1619–1621, Praha 1918. Václav CHALOUPECKÝ, Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský, Praha 1908. Josef JANÁČEK, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963. Antonín JANDA, Výňatek z dějin města Budyně n. Ohří, Budyně nad Ohří 1930. Tomáš JIRÁNEK – Jiří KUBEŠ (edd.), Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby. Sborník příspěvků z III. pardubického bienále, 29.–30. dubna 2004, Pardubice 2005. Stanislava JONÁŠOVÁ-HÁJKOVÁ, Vlastní životopis F. J. Vaváka, Středočeský sborník historický 13, 1978, s. 225–258; 14, 1979, s. 123–155. Josef JUNGMANN, Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, Praha 1849 (2. vydání). Jaroslav KA DLEC, Knihovna kláštera řeholních kanovníků svatého Augustina v Roudnici, in: M. POLÍVKA – M. SVATOŠ (edd.), Historia docet. Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc., Praha, 1992, s. 127–134. Jaroslav KA DLEC, Přehled českých církevních dějin, sv. 2, Praha 1991. Jaroslav KA DLEC, Začátky kláštera augustiniánských kanovníků v Roudnici, Studie o rukopisech 20, 1981, s. 65–86. Jan KA HUDA, Dodatky a doplňky ke sbírce patentů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1997. Zdeněk KA LISTA, České baroko. Studie, texty, poznámky, Praha 1940. S. KA SÍK – P. MAŠEK – M. MŽYKOVÁ, Lobkowiczové – dějiny a genealogie rodu, České Budějovice 2002. Quido KA STNER, Archiválie k dějinám okresu Kladno ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, Slánský obzor 4, 1996, s. 23–26. Quido KA STNER, Českokamenické torzo roudnické provenience (Diplomatická studie), Acta Litomericensia 1978, s. 34–53. Quido KA STNER, Litoměřická právní oblast do počátku 17. století, Vlastivědný sborník Litoměřicko 14, 1978, s. 67–84. Quido KA STNER, Městský archiv roudnický, Kulturní měsíčník [Roudnice n. L.] 5, 1969, s. 84–86. Jaroslav KA ŠPAR, Soubor statí o novověkém písmu, Praha 1993. Wenzel KATZEROWSKY, Die meteorologischen Aufzeichnungen des Leitmeritzer Rathsverwandten Anton Gott fried Schmidt aus dem Jahren 1500 bis 1761, Prag 1887. Wenzel KATZEROWSKY, Die Stadt Leitmeritz im zweiten Schlesischen Kriege, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Clubs 8, 1885, s. 161–177.

234


Wenzel KATZEROWSKY, Leitmeritz in dem Kriegsjahre 1756, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Clubs 9, 1886, s. 97–105. Wenzel KATZEROWSKY, Leitmeritz im Kriegsjahre 1757, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Clubs 10, 1887, s. 97–118. Wenzel KATZEROWSKY, Leitmeritz im Kriegsjahre 1758, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Clubs 11, 1888, s. 177–184. Wenzel KATZEROWSKY, Leitmeritz im Kriegsjahre 1759, Mitteilungen des Nordböhmischen Excusions-Clubs 12, 1889, s. 183–204. Arnošt KAUBEK, Děje města Libochovic nad Ohří s odvoláním na zemské desky a jiné původní prameny, Litoměřice 1874. Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století, II. díl – Tisky z let 1501–1800, Praha 1939–2006. Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt von Johann Gott fr ied Sommer, 1. Band – Leitmeritzer Kreis, Prag 1833. Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt von Johann Gott fr ied Sommer, 7. Band – Klattauer Kreis, Prag 1839. Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt von Johann Gott fr ied Sommer, 13. Band – Rakonitzer Kreis, Prag 1845. Ludmila KOPALOVÁ – Markéta HOLUBOVÁ, Katalog kramářských tisků, Praha 2008. Petr KOPIČKA, „Cizím nebezpečenstvím sluší se káti“. Obrana země, regionu a města v korespondenci městské rady a zámeckého hejtmana v Roudnici nad Labem v čase od 30. 8. do 11. 11. 1620. (Edice 8 dokumentů), Podřipský muzejník 3, 2007, s. 57–66. Petr KOPIČKA , Rebelie aneb pozdvižení v Roudnici nad Labem v letech 1619–1620, Porta Bohemica 4, 2007, s. 9–53. Oldřich KOTYZA, „Skutkům předků svých zahynouti nedají“. Ocenění významu vyprávěcích pramenů severočeské provenience pro studium kolísání klimatu v českých zemích, in: H. PÁTKOVÁ (ed.), Česká beseda [2] o německých i českých kronikách, pamětech a dalších vyprávěcích pramenech, Dolní Břežany 2006, s. 25–103. O. KOTYZA – F. CVRK – V. PAŽOUREK, Historické povodně na dolním Labi a Vltavě, Děčín 1995. O. KOTYZA – J. SMETANA – J. TOMAS a kol., Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997. Karel KOUCKÝ, Pojetí generálních cechovních nařízení z 1. poloviny 18. století v cechovním prostředí na Sedlčansku, Podbrdsko 10, 2003, s. 62–83. Karel KOUCKÝ, Rozbor cechovních register ze Sedlčan z 18. století, Podbrdsko 11, 2004, s. 24–48. Matěj KOVÁŘ, Korunovace císaře Karla VI. na krále českého dne 5. září 1723. Z Lothových letopisů, Sborník Historického kroužku 4, 1903, s. 101–115, 129–144, 221–236. Matěj KOVÁŘ, Korunovace císařovny Alžběty, choti Karla VI., na královnu českou dne 8. září 1723. Z Lothových letopisů, Sborník Historického kroužku 5, 1904, s. 36–41, 98–103, 129–139. Matěj KOVÁŘ, Praha za vlády Francouzů, Bavorů a Prusů. Z Lothových letopisů, Sborník

JÍLKOVÉ – EDICE

235

Historického kroužku 6, 1905, s. 16–20, 95–98, 163–166, 224–228; 7, 1906, s. 53– 64, 123–130; 8, 1907, s. 46–49, 213–215. Matěj KOVÁŘ, Zmínky o Čechách z Lothových letopisů, Sborník Historického kroužku 7, 1906, s. 109–110, 212–216. M. KRÁLÍKOVÁ – J. NEČESANÝ – V. SPĚVÁČEK, Nástin vývoje všeobecného vzdělávání v českých zemích, Praha 1977. Josef KRA MÁŘ, Olomouc, královské hlavní město Moravy, Olomouc 1881. Miloslav KRBEC: Paměti jako historický pramen, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001. Paměti – způsob zobrazení skutečnosti. Sborník z 10. odborné konference Olomouc, 17.–18. října 2001, Brno 2001, s. 17–20. Josef KŘIVKA , Populační a hospodářské důsledky morové epidemie z roku 1713 pro roudnické panství, Český lid 50, 1963, s. 29–34. Jiří KUBEŠ, Sídelní strategie knížat z Lobkovic ve Vídni v raném novověku (1624–1734), Porta Bohemica 3, 2005, s. 86–119. Jaromír KUBÍČEK, Bibliografie k dějinám měst České republiky, Praha 1997. Karel KUČA, České, moravské a slezské zvonice, Praha 2001. Karel KUČA, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, VI. díl [Pro–Sto], Praha 2004. František KUČERA , Roudnice – nemocnicí, Vlastivědný sborník Podřipska 8, 1930– 1931, s. 118–119. Jan P. KUČERA – Jiří RA K, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha 1983. Jiří KUDĚLA, Soupis zemřelých pražských Židů z let 1749–1759, Folia Historica Bohemica 16, Praha 1993, s. 121–170. Květa KULÍŘOVÁ – Rudolf SANDER, Patenty. Katalog sbírky patentů Státního ústředního archivu v Praze, Praha 1956. František KUTNAR, František Jan Vavák, Praha 1941. František KUTNAR, Lidoví písmáci a kronikáři v národním obrození, in: Národní obrození severovýchodních a východních Čech. Sborník příspěvků z vědecké konference konané ve dnech 28.–30. června 1968 v Hradci Králové, (Fontes musei Reginaehradensis 8) Hradec Králové 1971, s. 74–79. František KUTNAR, Sociálně myšlenková tvářnost obrozeneckého lidu. Trojí pohled na český lid jako příspěvek k jeho duchovním dějinám, Praha 1948. František KUTNAR, Zamyšlení nad lidovou literaturou pamětní a písmáckou, Vědecké práce Zemědělského muzea 22, 1982, s. 77–85. František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997. Václav LEDVINKA – Jiří PEŠEK (red.), Od středověkých bratrstev k moderním spolkům. Sborník referátů a materiálů ze 17. vědecké konference Archivu hl. města Prahy, Praha 2000 (vyšlo jako Documenta Pragensia 18). Hana LEGNEROVÁ, Neznámé plánky židovského osídlení Mělnicka z roku 1727, Porta Bohemica 3, 2005, s. 292–298. Hana LEGNEROVÁ, Self-Government of Jewish Communities in Nobility-Owned Towns in the Second Half of the Seventeenth and Beginning of the Eighteenth Centuries – Roud-

236


nice nad Labem (Raudnitz), Postoloprty (Postelberg) and Údlice (Eidlitz), Judaica Bohemiae 39, 2004, s. 5–32. Hana LEGNEROVÁ – Petr KOPIČKA, Jews, Burghers and Lords. Social and Economic Relations in the Town of Roudnice nad Labem (Raudnitz), 1592–1619, Judaica Bohemiae 41, 2006, s. 5–43. J. LINDA – A. STICH – A. FIDLEROVÁ – M. ŠULCOVÁ a kol., Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách I, Svazek 1 (a–f) a 2 (h–j), Praha 2003. František LOBKOWICZ, Zlaté Rouno v zemích českých, Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a Genealogie XXIV/4, 1991. Bořivoj LŮŽEK, Po stopách husitství na Ústecku, Ústí nad Labem 1959. Petr MACEK, Příklad dvou odlišných přístupů k barokním přestavbám starších objektů, Vlastivědný sborník Litoměřicko 15, 1979, s. 81–102. Jaroslaw MALICKI, Ke zprávám o Slezsku ve východočeských městských kronikách z 18. století, in: V. PETRBOK – R. LUNGA – J. TYDLIDÁT (edd.), Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století, Boskovice 1999, s. 79–81. Karel MALÝ, České právo v minulosti, Praha 1995. Karel MALÝ a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Praha 1997. Jan MAREŠ, Ženská výbava v litoměřickém městském právu v předhusitské době, Porta Bohemica 4, 2007, s. 54–91. Zdeněk MARTÍNEK, Řemeslná výroba a trh v českých městech v polovině 18. století, Hospodářské dějiny 21, 1955, s. 117–144. Petr MAŤA, Principessa Boema. (Vyslanec Marco Martelli o Anně Marii Františce Toskánské a jejím českém zázemí), Souvislosti. Revue pro literaturu a kulturu 2002, č. 3–4 (= O Misera Boemia ...), s. 93–98. Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004. Bohumil MATĚJKA , Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Roudnickém, I. díl, Praha 1898. Eduard MAUR, 12. 5. 1743 / Marie Terezie. Korunovace na usmířenou, Praha 2003. Eduard MAUR, Historické vědomí v poddanských hnutích 16.–18. století, in: Pocta prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc., k 65. narozeninám, Praha 1995, s. 206–215. Eduard MAUR, Kronikářské záznamy lidové provenience jako historický pramen, in: Š. KA R LOVÁ – V. LIŠKOVÁ – J. STOČES (edd.), Historická dílna I. Sborník příspěvků přednesených v roce 2006, Plzeň 2006, s. 76–97. Eduard MAUR, Ohlas napoleonských válek v českých zemích, in: I. ŠEDIVÝ – P. BĚLINA – J. VILÍM – J. VLK (edd.), Napoleonské války a české země, Praha 2001, s. 45–61. Eduard MAUR, Revoluce ve výkladu historických proměn krajiny?, Český časopis historický 105, 2007, s. 619–626. Eduard MAUR, Šlechtic a jeho sluha v barokní Praze. Několik poznámek na okraj opomíjené problematiky, in: K. JÍŠOVÁ a kol. (edd.), V komnatách paláců – v ulicích měst. Sborník příspěvků věnovaných Václavu Ledvinkovi k šedesátým narozeninám, Praha 2007, s. 259–271. Eduard MAUR, Vlast, národ a stát v Čechách v očích lidového kronikáře na sklonku existence tradiční společnosti (1740–1830), in: K. MALÝ – L. SOUKUP (edd.), Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918. Sborník příspěvků, Praha 2006, s. 250–287.

JÍLKOVÉ – EDICE

237

Eva MELMUKOVÁ, Patent zvaný toleranční, Praha 1999. Mezinárodní konference: Všeobecné vzdělávání pro všechny. International Conference: Public Education For All, Praha 2004. Jindřich MICHÁLEK, Prodeje jmění obce roudnické v století 17tém, Podřipský musejník – Ročenka Podřipského musea v Roudnici nad Labem, 3, 1906, s. 77–80. Jindřich MICHÁLEK, Prušáci u Roudnice roku 1778, Podřipan 1911, č. 1. Jindřich MICHÁLEK, Selské povstání r. 1775. (Ze zápisků P. V. Loukoty), Podřipan 1911, č. 3. Jindřich MICHÁLEK, Založení pevnosti Terezína. (Ze zápisků P. V. Loukoty), Podřipan 1911, č. 5. Jindřich MICHÁLEK, Ze zápisků P. probošta Loukoty, Podřipan 1910, č. 24. Jindřich MICHÁLEK – Zdeněk WIRTH, Mlýn v Roudnici nad Labem, Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze 15, 1907, s. 24–29. Pavel MICHNA, Moravská města a vesnice na stránkách deníku Arnošta Dětřicha Marschalla z doby obléhání Olomouce roku 1758, Vlastivědný věstník moravský 54, 2002, s. 52–66, 162–170, 253–259, 401–409. Pavel MICHNA, Prusové před Olomoucí roku 1758 očima pamětníka. K 240. výročí obležení říšské hraniční pevnosti, Vlastivědný věstník moravský 50, 1998, s. 240–254, 366–381. Jiří MIKULEC, Barokní náboženská bratrstva v Čechách, Praha 2000. Jiří MIKULEC, Lidový (naivní) monarchismus v barokních Čechách a jeho zdroje, in: O. FEJTOVÁ – V. LEDVINKA – J. PEŠEK – V. VLNAS (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie, 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001, Praha 2004, s. 363–375. Jiří MIKULEC, Náboženská bratrstva – institucionalizovaná zbožnost i smrt, in: M. HOLÝ – J. MIKULEC (edd.), Církev a smrt. Institucionalizace smrti v raném novověku, Praha 2007, s. 163–186. Jiří MIKULEC, „Piae confraternitates“ v pražské arcidiecézi na sklonku 17. století, Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 269–341. Jiří MIKULEC, Zbožná bratrstva při farnostech pražské arcidiecéze a jejich majetkové zázemí před josefínskými reformami, Folia Historica Bohemica 16, 1993, s. 171–219. Eduard MIKUŠEK, Následky tolerančního patentu na Podřipsku, Vlastivědný sborník Litoměřicko 26, 1990 [vyd. 1991], s. 97–122. Barbora MLYNAŘÍKOVÁ, Geografický horizont prostého člověka v Čechách v letech 1740–1830, Svazek 1 – Text, Svazek 2 – Přílohy, Praha 2001. Otakar NAHODIL – Antonín ROBEK, České lidové kronikářství, Praha 1960. Václav NEŠPOR, Dějiny města Olomouce, Olomouc 1998 [2. vydání, resp. reprint vyd. z r. 1936]. Michaela NEUDERTOVÁ, Peruc a okolí v proměnách času, Ústí nad Labem 2000. Karel NOVOTNÝ, Severočeští tiskaři kartounu v první polovině 19. století, 1. díl, Praha 1993. Rostislav NOVÝ, Městské knihy v Čechách a na Moravě 1310–1526. Katalog, Praha 1963.

238


Oktavián Broggio,1670–1742, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích (katalog výstavy), Litoměřice 1992. J. PANÁČEK – M. VOJTÍŠKOVÁ – L. SMEJKA L, Z dějin České Lípy, Česká Lípa 1999. Hana PÁTKOVÁ, Liber Vetustissimus Antique Civitatis Pragensis. Život jedné středověké městské knihy, Český časopis historický 105, 2007, s. 393–405. Jan PAVLA, Dějepis prvního kláštera řeholních kanovníků svatého Augustina v Čechách, v městě Roudnici nad Labem, Praha 1850. Josef PEKA Ř, České katastry 1654–1789 se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním, Praha 1932 (2. vydání). Josef PEKA Ř, O smyslu českých dějin, Praha 1990. Josef PEKA Ř, Postavy a problémy českých dějin, Praha 1990. Tomáš PĚKNÝ, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001. Josef PEŘINA, Probošt P. Václav Loukota, Zvěsti (Březen 2001), číslo 3 / ročník 7. Helena PEŘINOVÁ, Od patriciátu k elitě. Definice horní měšťanské vrstvy raného novověku v posledních padesáti letech, Český časopis historický 104, 2006, s. 111–122. Václav PEŠÁK, Židovská osada v Roudnici nad Labem roku 1726, Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice IV, 1932, s. 291–307. Jan PETERS, Mit Pflug und Gänsekiel. Selbstzeugnisse schreibenden Bauern. Eine Anthologie, Köln – Weimar – Wien 2003. Josef PETRÁŇ, Hledání smyslu, in: J. MIKULEC – M. POLÍVKA (edd.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, Díl 2., Praha 2007, s. 862–873. Josef PETRÁŇ, Na téma mýtu Bílé hory, in: Z. HLEDÍKOVÁ (ed.), Traditio et Cultus. Miscellanea historica Bohemica Miloslao Vlk, archiepiscopo Pragensi, ab eius collegis amicisque ad annum sexagesimum dedicata, Praha 1993, s. 141–162. Josef PETRÁŇ, Nevolnické povstání 1775. Prolegomena edice pramenů, Praha 1972. Josef PETRÁŇ, Rebelie. Příběh jednoho týdne a dvou dní v březnu roku 1775, Praha 1975. Josef PETRÁŇ a kol., Dějiny hmotné kultury II/1. (Kultura každodenního života od 16. do 18. století), Praha 1995. Christian PFISTER – Rudolf BRÁZDIL, Social vulnerability to climate in the „Little Ice Age“: an example from Central Europe in the early 1770s, Climate of the Past 2, 2006, s. 115–129. Josef POLIŠENSKÝ, Tisíciletá Praha očima cizinců, Praha 1999. František PRUSÍK, Rukopisná Apatéka domácí, Věstník Královské české společnosti nauk, třída fi losoficko-historicko-jazykozpytná, 1895, VI, s. 1–21. Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17. a 18. století, Praha 1999. Jiří RA K, Soudobé ohlasy pruského obležení Prahy roku 1757, Documenta Pragensia VI/1, 1986, s. 274–285. Bohuš RIEGER, O poměru českých stavů k reformám poddanským za Marie Terezie, in: K. KA DLEC (red.), Drobné spisy Bohuše svob. pána Riegra, sv. 1, Praha 1914, s. 99–178. Alena RICHTEROVÁ, Vývoj roudnické lobkovické knihovny, Praha 1989. Antonín ROBEK, Lidové zdroje národního obrození, Praha 1974.

JÍLKOVÉ – EDICE

239

Antonín ROBEK, Městské lidové zdroje národního obrození, Praha 1977. Milan ROSENKRA NC, Válka o bavorské dědictví a císař Josef II. v Děčíně, Děčínské vlastivědné zprávy 7, 1994, č. 1, s. 23–27. František ROUBÍK, Plánky obcí v Čechách s vyznačením židovských obydlí z r. 1727. (Se 14 plánky), Časopis Společnosti přátel starožitností českých 39, 1931, s. 49–68. Jan ROYT, Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999. Karel ROZUM, Chození sv. Lucie v jižních Čechách a Barborek v Roudnici, Český lid 16, 1907, s. 137–138. Miloš SAXL, Bývalý augustiniánský klášter a kostel v Roudnici n. L., Kulturní měsíčník [Roudnice n. L.] 1, 1965, červenec–srpen, s. 10–11; září, s. 7–8. Miloš SAXL, Roudnice n. L. Urbanistický a architektonický rozvoj města, Kulturní měsíčník [Roudnice n. L.] 7, 1971, s. 3–4, 23–25, 42–44, 57–60, 71–73, 86–87, 109–111, 125–127, 145–147, 159–161, 177–179; 8, 1972, s. 7–10, 25–27, 38–40, 56–57, 71–72, 87–88, 105–107, 127–129, 143–144, 162–164, 176–178; 9, 1973, s. 9–11, 24–26, 39–41, 55–57, 74–75, 91–92, 104–106, 121–123, 144–145, 161–163, 175–176; 10, 1974, s. 7–8, 21–22, 39–41, 55–57, 73–74, 87–89, 107–109, 128–130, 145–147, 162–164, 175–177; 11, 1975, s. 8–10, 26–28, 39–41, 56–58, 57–89, 112–114, 130–132, 144–146, 159–161, 176–179; 12, 1976, s. 11–12, 24–26, 40–42, 60–62, 72–74, 91–93, 110–112, 127–129, 145–148, 160–162, 177–178; 13, 1977, s. 10–12, 26–28, 40–41, 58–59, 71–73, 90–92, 108–110, 126–128, 143–145, 162–164, 175–177; 14, 1978, s. 6–7, 25–27, 41–43, 56–58, 75–76, 87–89, 109–111, 130–132, 144–146, 163–165, 177–178; 15, 1979, s. 10–12, 24–26, 40–42, 56–58, 72–74, 90–91, 112–114, 126–128, 141–143, 160–162, 174–176; 16, 1980, s. 12–14, 23–24, 43–44, 59–61, 74–76, 89–90, 105–107, 129–132, 144–146, 161–163, 176–178. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého X (Boleslavsko), Praha 1895. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého XIV (Litoměřicko a Žatecko), Praha 1936. Jaroslaus SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen, I. Theil – Rakonitzer Kreis, Prag 1785. Manfred SCHORT, Politik und Propaganda. Der Siebenjährige Krieg in der zeitgenössischen Flugschriften, Frankfurt am Main 2006. Georg SCHREIBER, Habsburkové na cestách, Praha 1997. Anna SKÝBOVÁ, Gian Gastone Medici, poslední medicejský velkovévoda, a vydání české gramatiky v Praze, in: I. HLAVÁČEK a kol. (edd..), Facta probant homines, Sborník příspěvků k životnímu jubileu prof. dr. Zdeňky Hledíkové, Praha 1998, s. 431–439. Hana SLAVÍČKOVÁ, Od mírového stýkání k válečnému řešení, in: Česká Kamenice, Česká Lípa 2002, s.77–152. Slovník naučný. Redaktor Dr. Frant. Lad. Rieger, díl IV., Praha 1886. Slovník naučný. Redaktor Dr. Frant. Lad. Rieger, díl VI., Praha 1887. Jan SMETANA, Benešovský letopis pastora Schlegela a jeho první pokračovatel, Ústecký sborník historický, Ústí nad Labem 1966, s. 89–119. Jan SMETANA, Kronikářství na Děčínsku do roku 1835, Z minulosti Děčínska 2, Děčín 1974, s. 125–153.

240


Jan SMETANA, Soupis vyprávěcích pramenů dějepisných vzniklých v Litoměřickém kraji do roku 1835, Sborník archivních prací 23, 1973, s. 215–285. Jan SMETANA, Vyprávěcí prameny dějepisné vzniklé v Litoměřickém kraji do roku 1835, Sborník archivních prací 22, 1972, s. 221–295. Václav SOUKUP, Dějiny antropologie. (Encyklopedický přehled dějin fyzické antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie), Praha 2004. Vladimír SPÁČIL, Sbírka listin Archivu města Olomouce 1261–1793, Olomouc 1998. Lucie STEINBACHOVÁ, Demografický vývoj za hladomoru v letech 1771–1772, Historická demografie 25, 2001, s. 101–129. Lucie STEINBACHOVÁ, Hladomor v letech 1771–1772, Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje 44, 2002, s. 188–196; František STELLNER, Sedmiletá válka v Evropě, Praha 2000. Birgit STUDT, Haus- und Familienbücher, in: J. PAUSER – M. SCHEUTZ – T. WINKELBAUER (Hg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.–18. Jahrhundert). Ein exemplarischen Handbuch, Wien – München 2004, s. 753–766. Josef SVÁTEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby, kniha čtvrtá – Panování císaře Josefa I. a Karla VI., Praha 1896. Josef SVÁTEK, Dějiny Čech a Moravy nové doby, kniha pátá – Dějiny panování císařovny Marie Terezie, I. část, Praha 1897. Martin SVATOŠ, Problémy a otázky studia náboženského života v Čechách v letech 1620– 1760. Teze, in: O. FEJTOVÁ – V. LEDVINKA – J. PEŠEK – V. VLNAS (edd.), Barokní Praha – Barokní Čechie, 1620–1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24.–27. září 2001, Praha 2004, s. 427–434. Š. J., Pamětní knihy obecní, in: Podřipsko. Celkový obraz kraje, Roudnice nad Labem 1940, s. 61–63. Milan ŠMERDA, Cesta císaře Josefa II. do českých zemí a Saska v roce 1766, Časopis Matice moravské 124, 2005, s. 83–105. Ivan ŠŤOVÍČEK a kol., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie, Praha 2002. Jaroslav ŠŮLA, Ceny obilí na kladském pomezí v letech 1696–1784 ve světle zpráv kronikářů, Český lid 56, 1969, s. 98–106. Jaroslav ŠŮLA, Venkovský lid východního Hradecka v letech 1590–1680, (Acta musei Reginaehradensis 13), Hradec Králové 1971. Josef ŠUSTA, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, Praha 1933. Josef TEIGE, Paměti pražské z let 1732–1743, in: Věstník Královské české společnosti nauk, třída fi lozoficko-historicko-jazykozpytná, ročník 1904, Praha 1905, s. 1–35. Harald TERSCH, Stadtchroniken am Beispiel der „Eisenstadt“ Steyr, in: J. PAUSER – M. SCHEUTZ – T. WINKELBAUER (Hg.), Quellenkunde der Habsburgermonarchie (16.–18. Jahrhundert). Ein exemplarischen Handbuch, Wien – München 2004, s. 927–938.

JÍLKOVÉ – EDICE

241

Josef TLAPÁK, K činnosti urbárních komisí v Čechách v letech 1771–1775, Vědecké práce Československého zemědělského muzea 8, Praha 1968, s. 89–97. Břetislav TOLMAN – Václav CHALOUPECKÝ, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici, Zvláštní otisk z Technického obzoru, roč. 1909, Praha 1909. Jindřich TOMAS, Problém vzniku městských knih v Litoměřicích a v Roudnici nad Labem, in: TÝŽ, Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu (Výbor studií). Sestavili Jan Klápště a Oldřich Kotyza, Litoměřice 1999, s. 243–245. Marie TOŠNEROVÁ, Měšťanské paměti raného novověku – pramen poznání každodennosti, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska 2001. Paměti – způsob zobrazení skutečnosti. Sborník z 10. odborné konference Olomouc, 17.–18. října 2001, Brno 2001, s. 83–91. Marie TOŠNEROVÁ (red.), Rukopisné fondy archivů v České republice. Průvodce po rukopisných fondech v České republice II, Praha 1998. Marie TOŠNEROVÁ (red.), Rukopisné fondy centrálních a církevních knihoven v České republice. Průvodce po rukopisných fondech v České republice IV, Praha 2004. Marie TOŠNEROVÁ (red.), Rukopisné fondy zámeckých, hradních a palácových knihoven. Průvodce po rukopisných fondech v České republice I, Praha 1995. Dušan TŘEŠTÍK, Dějiny ve věku nejistot, in: J. KLÁPŠTĚ – E. PLEŠKOVÁ – J. ŽEMLIČKA (edd.), Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003, s. 23–44. Valentin URFUS, Císař Josef I. Nekorunovaný Habsburk na českém trůně, Praha 2004. Josef VÁLKA , Morava reformace, renesance a baroka, (Dějiny Moravy, díl 2), Brno 1996. Josef VÁLKA , Pešinův „Mars Moravicus“ jako pramen a jako literatura k dějinám husitství, Husitský Tábor 4, 1981, s. 170–172. Josef VÁLKA , Věrnosti a zrady Moravanů, Dějiny a současnost 25, 2003, č. 3, s. 1–6. Karel VILÍM, Kroniky a kronikářství na Teplicku v 16.–19. století, in: H. PÁTKOVÁ (ed.), Česká beseda [2] o německých i českých kronikách, pamětech a dalších vyprávěcích pramenech, Dolní Břežany 2006, s. 141–155. Jiří VLČEK, Kartounky J. J. Leitenbergera ve Verneřicích, Zákupech a Kosmonosích, Krajské středisko státní památkové péče v Ústí nad Labem 1979. Vít VLNAS, Jan Nepomucký, česká legenda, Praha 1993. Vít VLNAS, Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka, Praha – Litomyšl 2001. Jan VOGELTANZ, Měnová problematika v Letopise Františka Václava Felíře, Numismatické listy 45, 1990, s. 33–45. Vojenské dějiny Československa, II. díl (1526–1918), Praha 1986. Miroslav VOLF, Popis městských archivů v Čechách, (Zprávy Českého zemského archivu 11), Praha 1947. Petr VOREL, Od pražského groše ke koruně české. Průvodce dějinami peněz v českých zemích, Praha 2000. Marie WASKOVÁ, Liber memorabilium Starého Města pražského z let 1631–1648 (1656) v kontextu soudobých pražských knih pamětních, Sborník archivních prací 57, 2007, s. 574–706.

242


Johannes WIMMER, Gesundheit, Krankheit und Tod im Zeitalter der Aufklärung. Fallstudien aus den habsburgischen Erbländern, Wien – Köln 1991. Thomas WINKELBAUER, Österreichische Geschichte 1522–1699. Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1, Wien 2003. Jiří WOLF, Diarium P. Václava Vojtěcha Berenklaua a některé další kněžské zápisky z barokních Čech, Studie o rukopisech 35 (2002–2004), 2005, s. 183–192. Václav V. ZELENÝ, Tomáš Pešina z Čechorodu. Životopisná studie, Časopis Musea Království českého 58, 1884, s. 3–22, 250–269, 471–497; 59, 1885, s. 90–108, 226–243; 60, 1886, s. 102–121, 331–357, 554–582 (knižní přetisk Praha 1887). Václav ŽÁČEK, Po požáru pražského ghetta r. 1754, Ročenka Společnosti pro dějiny židů v Československé republice VI, Praha 1934, s. 157–188. Josef ŽEMLIČKA , Markomané, Němci a středověká kolonizace (K historiografii jednoho problému české medievistiky), Český časopis historický 97, 1999, s. 235–272.

244


Pohled na Roudnici nad Labem s řekou Labe od severovýchodu ca 1845–1846, Ferdinand Päzelt (Museum Ostdeutsche Galerie Regensburg, repro z katalogu k výstavě: Die Elbe - ein Lebenslauf – Život řeky Labe, Berlin 1992).

Roudnice nad Labem od západu ca 1850, Jan Nepomuk Friedrich (Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem O–719, foto Jan Bodský).

Obraz Roudnické madony ca 1385–1390, Mistr Třeboňského oltáře (Národní galerie v Praze, foto Jan Brodský).

Zasedání městské rady v Roudnici nad Labem ca 1719 v roudnické městské knize trhů a smluv z let 1719–1764 (SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, AM Roudnice nad Labem, inv. č. 22, sign. I B 26, foto Martin Kolařík).

Kostel Narození Panny Marie v Roudnici nad Labem s přiléhající farou /dříve proboštstvím, kdysi augustiniánskou kanonií/, pohled ze zvonice (foto Jan Brodský)

Procesí k soše sv. Vavřince v Roudnici nad Labem asi v roce 1715 (Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem O–166, foto Jan Brodský). Přepis textu: Tento obraz jest postavený do tohoto místa radního na památku, ke cti a slávě rodičce boží, na / kteroužto přímluvu morní rána od nás odvrácena jest, a my na poděkování slib jsme učinili, že každoročně, / a to na věčnost, procesí do Boleslavě na poděkování konati chceme. Stalo se léta 171[5] den 28. Octobris.

Plánek židovského osídlení Roudnice nad Labem z (NA v Praze, Sbírka map a plán

roku 1727 – kresba, kolorováno, W. F. Prochazska. nů, inv. č. 1603, sign. B XIV 2).

Kaple sv. Josefa v Roudnici nad Labem, při níž stával městský špitál (foto Jan Brodský)

Edice a studie Státního oblastního archivu v Litoměřicích

Recommend Documents