šedé stránky obsažník šedostranný Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou … aneb zkrocení neposlušného Broučka (z původního Setkávadla) 1 Kdo napsal Hamleta? (historická detektivka) 2 Gregorianova návštěva v nebi 6 Šedé stránky jsou prostorem pro jakýsi pelmel, který má vždy volnější vztah k tématu čísla. Cílem je umístit do něj vždy nějakou reminiscenci na původní Setkávadlo, dále nějakou historickou zajímavost, příp. se najde místo třeba i pro literární pokus …
Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou … aneb zkrocení neposlušného Broučka (ad „původní“ setkávadlo) Jedním z nejlepších příspěvků od čtenářů Setkávadla byl bezpochyby článek Noemky Holekové, uveřejněný v čísle 1/04, kterým lehce recenzovala notoricky známou pohádkovou Karafiátovu knížku o broučcích s lucerničkami, kteří pokorně vyznávají reformační křesťanství. Z jejího nádherného, leč poměrně dlouhého článku vybírám nejšťavnatější myšlenky, jež nám pěkně vážou k tématu čísla. Znám jednoho chlapce, který jako malý při pohledu na obrázek Karafiátova Broučka začal ronit slzy. Proč? Leitmotivem Karafiátových Broučků je poslušnost. V různých podobách se objevuje ve stostránkové knížce celkem 126 x (tedy 1,26 poslušnosti / 1 stránka textu, pozn. red.). Není tedy pochyb, že poslušnost je pro Karafiáta klíčová.
Broučci jako takoví jsou mu předně obrazem lidí. Dává jim lidské vlastnosti. Broučci jako lidé jednají i cítí. Stejně jako lidé žijí v nesrozumitelném světě, který však milují a přijímají s vděčnou poslušností. Stejně jako lidé pociťují nutnost věřit v Boha, ale zde je patrná hranice, kterou Karafiát nepřekračuje. Totiž Bůh pro ně zůstává Bohem křesťanství, „nepobroučkovává se“. Postavy z Broučků jsou statické, nepříliš individualizované. Nejdynamičtější – z určitého hlediska – je postava Broučka. Jeho charakter se v příběhu mění, transformuje, zkrátka a dobře: výchovný aspekt knihy spočívá v jeho zkrocení, v jeho pokání a napravení. V čem však tkví jeho neposlušnost, jež je pro Karafiáta synonymem viny či hříchu? Především v tom, že dělá to, co dělat nemá. Je zvídavý a neposedný – prostě uličník, tedy: hraje si. Jenže: za jeho skotačením (rozuměj neposlušností) vždy následuje trest. Jako by zde neexistovalo odpuštění. Toho ostatně není schopna ani maminka. Slíbí sice Broučkovi, že o foukání do komína tatínkovi nic nepoví, ale neplní svůj slib, důvěru svého dítěte zradí. Že by se tu Karafiát inspiroval Kalvínem a jeho nenávistí ke hře? Je hra hřích? Totéž se ptáme i u pohádky (horroru), kterou Broučkovi vypravuje maminka před usnutím. Je o neposlušných kočičkách, které za svou neposlušnost uhoří, společně s chaloupkou. A všechno bylo spáleno jenom proto, že koťátka byla neposlušná. Za vinou vždy následuje trest, byť jde o nevinnou dětskou hru. Může dítě chápat dosah svého jednání? Jsou koťat schopna vnímat důsledky toho, že se kočkují? Mám za to, že kdyby Boží mlýny mlely jako ty Karafiátovy, asi bychom všichni už byli dávno uhořelí, utopení, spadlí ze stromu a co já vím, co ještě. Druhým Broučkovým nedostatkem je záliba v přemýšlení. Jednou se takhle při tom „mudrování“ zapomene na hrušce a přestane svítit. Když se pak vrací domů, setkává se s Verunkou, a pomáhá jí nalézt cestu domů. Avšak místo toho, aby byl pochválen za své dobré srdce, je pokárán za to, že se do ní neposlušně zamiloval. Brouček opět pyká, tentokrát za lásku. Je to proto, že jedná tak, jak sám rozumí dané situaci.
1
A tak nakonec Broučkovi nezbývá, než se kát, přestat mudrovat, a do jediné správné (rozuměj hodné a poslušné) kandidátky Berušky se poslušně zamilovat. Kolikrát Brouček slyší z něčích úst větu: „Jenom pěkně poslechni, poslušné broučky má Pán Bůh na starosti.“ A neposlušné snad ne? Stejně smýšlí – možná překvapivě – i Janinka. Ta jako by představovala ženský pól Karafiátova vyprávění. Je v určitém smyslu matkou, zpovědnicí, hybatelkou, animou … jakousi Pannou Marií v protestantském vydání. Avšak i její láska je podmíněna – jak jinak – poslušností. Říká totiž: „Čím víc budete poslouchat, tím vás budu mít raději.“ Podobně s Broučkem jedná i jeho maminka. Podobně je to u Broučků s vírou. Ta není pro Karafiáta záležitostí citovou, zkušenostní. V jeho podání jde o hlubokou oddanost suverénnímu Bohu, která necítí potřebu klást Stvořiteli otázky po smyslu svého bytí. Nejde u něj o vnitřní zkušenost, ale o čistě racionální poslušnost. Broučci činí vždy jen svou povinnost. Tolik Noemi Holeková. Tak co, cítíte stejně jako já z ducha Karafiátových Broučků závan atmosféry Kalvínovy Ženevy, který do této pohádkové knížky foukl přes propast více než tří století? Dědictví inkvizičního protestantismu je bohužel v tradičních reformačních církvích stále velmi silně patrné. Koťátka prostě zlobila, a tak za trest uhořela – stejně jako Servet a s ním řada dalších. Karafiátovi se tady povedla skvělá paralela (asi nechtěně, ale kdo ví?) …
Kdo napsal Hamleta? (historická detektivka) William Shakespeare (1564-1616), asi nejslavnější dramatik světového divadla vůbec. Jeho hry se dnes dávají po celém světě a jejich nadčasovému myšlenkovému náboji se obdivují další a další milovníci prken, jež znamenají svět. Kdo ale vlastně byl tento velikán písemnictví? O jeho životě víme překvapivě málo. A i v tom málu existují mezery, lačnící svádět nás k různým spekulacím.
Jednu z nich níže nastíním. Není vůbec původní, byla již mnohokrát vyslovena. Já se však pokusím „udělat“ z ní menší renesanční detektivku. Co tedy „víme“ (snad s určitostí)? William Shespeare byl synem rukavičkáře Johna Shakespeara a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře. Svým zámožným rodičům se narodil v dubnu 1564 (pokřtěn byl 26. dubna) a vyrůstal s nimi v městečku Stratfordu nad Avonou. … O jeho dětství a raném mládí se nedochovaly žádné záznamy. Informační vakuum trvá celých 18 let, což byl věk, v němž se W. Shakespeare oženil s o osm let starší Anne Hathaway (pochopitelně se nejedná o současn byl připraven ve spěchu: ohlášky se četly „jednou za třikrát“, jak bylo zvykem v případech, kdy byla nevěsta těhotná. Ostatně, šest měsíců po veselce se novomanželům narodila dcera Susanna. Další dvě děti, dvojčata (syn Hamnet a dcera Judith), se narodila o necelé dva roky později, roku 1585. Hamnet však z neznámých příčin zemřel ve věku jedenácti let, tedy v roce 1596. Této skutečnosti si povšimněme, bude mít určitý význam dále. Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje období, ze kterého o Shakespearovi nemáme prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je toto období Shakespearova života mezi roky 1585 a 1592 označováno jako "ztracená léta". Přitom je to období, kdy podle všeho (jak se dozvíme níže) Shakespeare zahájil, byť dosti neúspěšně, svou kariéru dramatika při londýnském divadle. Toto druhé informační vakuum končí přibližně v době, kdy byl v hospodské rvačce za velmi podezřelých okolností zavražděn jiný londýnský dramatik, Christopher Marlowe. K tomuto krvavému dramatu došlo 30. května 1593. Podle všeho se jednalo o incident zinscenovaný buď tajnou službou, pro niž Marlowe v minulosti zřejmě krátce pracoval, nebo naopak Marlowem samotným. Rok 1593 je tedy zlomový a pro tento článek naprosto klíčový. Z historie mizí stopa Christophera Marlowea a naopak začíná zářná kariéra do té doby zcela nicotného (až „neviditelného“) Williama Shakespearea. 2
Jaký div, že celá řada literárních historiků vyslovila smělou hypotézu, která má několik podob. Zmiňme čtyři hlavní: 1. Ve zmíněné hospodské rvačce byl místo Marlowea zabit Shakespeare a Marlowe se za něj pak do konce života vydával a psal pod jeho jménem, aby unikl zájmu tajné policie a církevní hierarchie. 2. Ve rvačce byl zabit někdo úplně jiný a Marlowe pohotově využil skutečnosti, že Shakespeare v té době opustil Londýn (např. vinou svého neúspěchu a skutečnosti, že londýnská divadla byla v té době uzavřena z důvodu epidemie moru; ostatně, Shakespeare také mohl podlehnout právě moru, a Marlowe toho mohl obratně využít – což je další eventualita). 3. Marlowe a Shakespeare byla dvojčata, z nějakého důvodu po porodu oddělená. 4. Žádný William Shakespeare nikdy neexistoval. Podívejme se nyní na pravděpodobnost jednotlivých hypotéz. Jako první striktně odmítněme alternativu č. 4. Na sobě nezávislých záznamů o existenci W. Shakespeare je dost na to, abychom vzali na vědomí fakt, že prostě existoval. Kromě záznamu o jeho křtu, svatbě a křtu jeho dětí, je zde pozoruhodné svědectví v podobě kritiky Roberta Greenea, dalšího londýnského dramatika. Greene patřil, stejně jako Marlowe, do skupiny univerzitně vzdělaných autorů (Marlowe studoval v Cambridge). Greene ve své kritice Shakespeare napadá za jeho snahu napodobovat styl „študovaných“ autorů. Greene zemřel roku 1587, což znamená, že nejpozději v tomto roce se už v Londýně dávala některá z raných Shakespeareových her. Jako krajně nepravděpodobná se mi jeví rovněž varianta 3, tedy „dvojčata“. Nevidím žádný důvod, proč by tak dobře situovaní lidé, jako manželé Shakespeareovi, přikročili k nepochopitelnému rozdělení dvojčat. Tato eventualita je dle mého názoru strašlivě přitažená za vlasy. Přesto se jí i dnes drží celá řada milovníků historických záhad. Alternativy 1 a 2 jsou při bližším ohledání téměř totožné. A dle mého skromného mínění si zaslouží alespoň malou plus mínus analýzu. Takže nejprve argumenty pro podporu těchto možností:
• Věk: Marlowe a Shakespeare byli stejně staří, oba ročník 1564. • Nepopiratelná fyzická podoba; prohlédněte si prosím pozorně tyto dva portréty; jako bychom se dívali do stejné tváře, jen v různém věku. Stejné oči, stejná ústa, stejná brada, stejně ustupující čelo … Marloweův portrét je obrázkem mnohem mladšího muže, než vedle portrét Shakespeareův, ovšem podoba je skutečně ohromující. Jediným skutečně odlišným fyzickým znakem je tvar nosu – tam ovšem spatřuji veliký rozdíl. Nicméně existují i jiné portréty Marlowea (byť jich celkově není mnoho), na nichž má Marlowe nos mnohem podobnější tomu Shakespeareovu.
Ostatně, zajímavé je prohlédnout si pozoruhodnou syntézu dvou polovin tváří obou dramatiků, kterou jsem našel na internetu – bohužel právě nos je uříznutý tak hloupě, že nemáme šanci porovnat odlišnosti.
3
Vytvořil jsem si tedy vlastní syntézu, „rozpůlením“ výše zobrazených dvou portrétů. A málem jsem spadl ze židle. Posuďte sami:
• Jak již uvedeno výše, z let 1585 až 1592 nevíme o Shakespearovi téměř nic. Na scéně se objevuje až kolem roku 1593 (tedy po Marloweově smrti) a záhy se poměrně velmi rychle proslaví. • Greene kritizoval Shakespearea a vyvyšoval se nad něj coby brilantní, univerzitně vzdělaný autor. Přitom Shakespearovy hry z doby po klíčovém roce 1593 se vyznačuji neobyčejně vybroušeným stylem, krásným jazykem a fenomenálními vyjadřovacími schopnostmi – tedy tím, čím se před rokem 1593 vyznačoval Marlowe. • S tím souvisí též nástup blankversu do britského dramatu. Tento nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách zřejmě jako první použil Henry Howard, hrabě ze Surrey, ve své adaptaci Aeneidy z roku 1554. Marlowe psal rovněž blankversem a byl to on, kdo ho „zakotvil“ do anglické literatury. Asi vás nepřekvapí, že rovněž Shakespeareovy hry z doby po roce 1593 jsou psány blankversem. • Do roku 1593 byl Shakespeare neznámý a neúspěšný, jak jsem již několikrát zmínil výše. Jeho hry (nebo jen jediná hra?) zcela určitě propadly, soudě podle Greeneovy kritiky a též podle skutečnosti, že před rokem 1593 nemáme bezpečně doloženu žádnou Shakespeareovu hru (nejstarší bezpečná datace je právě rok 1593 u Komedie omylů). A od tohoto roku Shakespeare chrlí jednu skvělou hru za druhou, a od roku 1598 uvádí v rychlém sledu několik brilantních tragédií, jež mu přinesly světový věhlas a literární nesmrtelnost.
• Hamlet (nebo Hamnet?) – mystérium jedné z vůbec nejslavnějších Skaespeareových her vede rovněž ke spekulacím. Hra je datována k roku 1604, osm let po smrti jeho syna Hamneta. Podobnost jmen Hamlet a Hamnet rozhodně není náhodná a vede nás k domněnce, že tento divadelní kus může být jakýmsi jinotajem. Umístění do prohnilého království dánského bylo běžným trikem tehdejších dramatiků, když se chtěli vyhnout politickým potížím. Podívejme se stručně na děj tragédie. Hamletův otec je zavražděn (btw, k výše zmíněné hospodské rvačce došlo roku 1593, tedy 3 roky před úmrtím Shakespeareova syna Hamneta; tj. Marlowe – nebo Shakespeaere – byl zabit ještě za chlapcova života). Vrahem je bratr Hamletova otce (tedy Hamletův strýc), který se pak ožení s Hamletovou matkou (skutečnost, že vrahem Hamletova otce byl jeho bratr, je jednou z opor hypotézy, podle níž byli Shakespeare a Marlowe dvojčata). Hamlet následně žije na Elsinoru tak trochu jako „rukojmí“ své matky a svého strýce (a zároveň otčíma). Nakonec vše končí smrtí hlavních aktérů, pochopitelně v čele s Hamletem. Když se nad hlavní dějovou osou dramatu zamyslíme a zapojíme železnou logiku, lze ji chápat jako „svědeckou výpověď“ o tom, že Hamnetův otec (tedy W. Shakespeare) byl zavražděn. Pokud bychom toto připustili, nemohl by být autorem dramatu Hamlet v žádném případě W. Shakespeare, protože ten by byl v době napsání této hry dávno mrtev. Pokud by autorem byl Marlowe, jednalo by se o vskutku bizarní doznání viny. To bychom měli argumenty pro konspirativní teorii. A nyní argumenty proti: • Shodný ročník narození nedokazuje vůbec nic. Je to pouze zajímavá indicie. • Přes pozoruhodnou fyzickou podobu obou dramatiků zde zůstává již zmíněný naprosto odlišný tvar nosu, dobře viditelný srovnáním dvou obrázků výše. Jen těžko si lze představit, že autor portrétu, když si dal skutečně enormní práci s perfektní prokresbou rysů obličeje, by udělal tak zásadní „botu“ v zobrazení tvaru nosu, tedy jednoho z nejcharakterističtějších elementů lidské tváře. 4
• Pokud bychom se zabývali hypotézou, že byl ve zmíněné hospodské rvačce zabit Shakespeare místo Marlowea, pak musíme jedním dechem prohlásit, že pro toto smělé tvrzení neexistuje vůbec žádná opora. Není nijak prokázáno, že by si Shakespeare a Marlowe byli natolik blízcí (byli konkurenti a možná nepřátelé), aby spolu chodili do hospody. A i kdyby snad někdy ano, nelze nijak prokázat, že inkriminovaného 30. května 1953 skutečně Shakespeare do krčmy Marlowea doprovázel (nebo tam šel místo něj?). Jistě, Marlowe ho tam mohl lstí vylákat, ale to už je konstrukce, která bez důkazů neobstojí. • Skutečnost, že Shakespeare psal blankversem, nic nedokazuje. Mohl se po Marloweovi „opičit“ při psaní svých her, jež (shodou okolností) vznikly po Marloweově smrti. • Greenem kritizovaná Shakespearova neobratnost rovněž není důkazem vůbec ničeho. Shakespeare mohl svůj sloh postupně vybrousit, mj. inspirací u takových autorů, jako byl sám Greene, nebo právě Marlowe. • Že byl Shakespeare do r. 1593 neznámý a neúspěšný, rovněž nic nedokazuje. Mohl být v té době ve stínu obdivovaného Marlowea (a dalších dramatiků), a po jeho smrti zaujmout uvolněné místo na výsluní. • Nejkomplikovanější je vypořádat se s „důkazním materiálem“, který nám poskytuje tragédie Hamlet. Tohle by bylo na pořádnou studii, na niž zde není prostor. Omezme se na konstatování, že jméno Hamlet (přes jasnou podobnost se jménem Hamnet) rovněž nic nedokazuje. Smrt jeho otce může být dalším jinotajem – Shakespeare se mohl v té době cítit „otráven“ politickou realitou. Není to až tak nesmyslné, když si uvědomíme, kdy hra vznikla – je datována k roku 1604, rok po smrti královny Alžběty, jež znamenala zánik dynastie Tudorovců (a Shakespeare byl jasným příznivcem Tudorů). Následný nástup stuartovské dynastie v osobě velmi problematického skotského krále Jakuba byl začátkem tristní epochy britských dějin. Svědčí o tom mj. skutečnost, že o necelé půl století později se skutálela z popravčího špalku hlava krále Karla I. a monarchie byla nahrazena republikánským experimentem. .
Tolik plus mínus analýza. Nechám na váženém čtenáři, aby si utvořil vlastní názor. Dále připojím jako možné vodítko několik známých informací o tolikrát zmíněném incidentu, jenž se odehrál 30. května 1593. A také pár s tím souvisejících informací o Ch. Marloweovi, jež nám pomohou celou záležitost „usadit“ do odpovídajícího kontextu. Marlowe měl pověst kacíře, ateisty, machiavellisty, homosexuála, rváče a výtržníka. Není divu, že měl řadu nepřátel, a to i mezi herci a dramatiky (jedním z nich mohl být i Shakespeare). Skrz prsty se na něj dívala i církev a společenské a politické špičky. Ostatně – Marlowe patřil do okruhu intelektuálů „podezřelých“ ze sepsání Traktátu o třech podvodnících, jehož fenoménu se důkladně věnujeme v tematické části (což je jedním z důvodů, proč jsem tuto detektivku do šedých stránek sepsal). Ovšem Marlowe měl jednoho mocného spojence, a sice Sira Waltera Raleigha. Tento královnin oblíbenec možná souvisel s tím, že Marlowe zřejmě po nějaký čas poskytoval své služby britské tajné službě. Ovšem Raleighova hvězda začala od roku 1587 pohasínat, protože v královnině přízni ho vystřídal Robert Devereux, hrabě z Essexu. Jako by toho nebylo málo, Raleigh si to „pohnojil“ sám – roku 1591 se tajně oženil, bez královnina souhlasu. A když to o rok později prasklo, bylo zle. Pochopitelně se tím zhoršila i pozice lidí z Raleighova okruhu – tedy i Marlowea. Ten byl teď mnohem více zranitelný. Jeho nepřátelé si jej nyní mohli pořádně „podat“. První zlá chvíle pro Marlowea nastala v roce 1589, kdy byl vyšetřován v souvislosti s případem vraždy. Dokonce byl zatčen a uvězněn v Newgate. Jeho brzké propuštění jen podpořilo fámy o jeho spolupráci s tajnou službou. V roce 1593 Marlowevovi nepřátelé sepsali a rozšířili podvržený pamflet na královnu, podepsaný jeho jménem. Marlowe se dobrovolně dostavil před státní radu, jež celou věc vyšetřovala. Uvedl své argumenty, kterými prokazoval, že není autorem hanopisu proti královně Alžbětě, a byl propuštěn. Ovšem o deset dnů později došlo k oné hospodské rvačce, v níž Marlowe údajně přišel o život. Byl prý nalezen s dýkou zabodnutou do oka. 5
Vrah byl zjištěn (jistý Ingram Frazer) a postaven před soud, ale nakonec byl osvobozen, když se obhajoval tím, že se jen bránil Marloweovým útokům. Nebylo prokázáno, že jednal úmyslně, a královna mu udělila formální milost. Byl muž s dýkou v oku Marlowe nebo Shakespeare? Bylo toto nezvyklé smrtelné zranění motivováno snahou znemožnit nezvratnou identifikaci mrtvoly? Byl toho dne Shakespeare v oné krčmě vůbec přítomen? A byl tam vůbec přítomen Marlowe? Byli tam oba nebo jen jeden z nich? Vylákal Marlowe svého protivníka Shakespaerea do krčmy lstí, aby jej „nastrčil“ místo sebe coby oběť vraždy? Nebo sám Marlowe padl do léčky svých nepřátel? Mnoho otázek, pisatelova smrt. Znovu opakuji: nechť si P.T. čtenář učiní vlastní, nezávislý názor … -jr-
Gregorianova návštěva v nebi Následující text je úryvkem z mé rozpracované prózy, která ještě ani nemá jméno. Na pozadí lehce depresivního science-fiction pojednává o vykořeněném člověku jménem Gregorian. Ocitáme se v situaci, kdy Gregorian zemřel a byl odplaven do nebe – zde ve snu či ve skutečnosti, toť otázka, nikoli však v tuto chvíli podstatná. Důvodem, proč jsem tento úryvek (jenž možná nakonec z textu novely odstraním) do šedých stránek vybral, je skutečnost, že tematicky váže k tomuto číslu časopisu. Gregorian se rozpustil a plul jako cár mlhy mořem nul a jedniček, které kolem něj ukrutným tryskem vířily v bláznivém reji. Paprsky světla pronikaly vlnobitím cifer a kdesi daleko za obzorem se objevila oslepující záře. Užíval si tu bezbřehou volnost, ten pocit beztíže, tu naprostou blaženost nicoty. Cachtal se na hladině šíleného proudu, chvíli svištěl vzhůru a chvíli střemhlav dolů, metal salta a piruety, po chvíli se kutálel v kotrmelcích. Najednou si uvědomil, že už nemá žádné tělo, že on sám je jen spoustou nul a jedniček, stejných, jako všechny ty, co svištěly kolem něj. A tohle zjištění ho naplnilo pocitem nekonečné úlevy a svobody.
Oslepující záře se blížila děsivou rychlostí. Už jen malý okamžik a vše se v ní rozpustí. Jedničky a nuly, jimiž byl Gregorian tvořen, z nějakého neznámého důvodu cítily, že v oné záři je čeká cosi fantasticky nádherného, a tudíž se nemohly dočkat, aby už tam byly. Jen malá chvilinka, kousíček, poslední prudké trhnutí … pak bláznivá rotace, provázená světelnými efekty … a najednou ticho a klid. Gregorian se rozhlédl a zjistil, že je v jakémsi nepopsatelně neohraničeném prostoru. Po zběsilém reji, z něhož právě unikl, působil naprostý mír tohoto místa až zlověstně. Když se Gregorianův zrak přizpůsobil změně situace, rozpoznal, že prostor je naplněn nekonečnou spoustou jakýchsi bytostí, které však neměly pevný tvar ani jasnou podobu. Možná byly oblečeny v bílých pláštích na způsob prostěradla, ale ani to nebylo přesně identifikovatelné. Po několika opatrných krůčcích se Gregorian odvážil prohlédnout si sám sebe. Zjistil, že se nikterak neliší od oněch bytostí, jež ho obklopovaly – nemohl si být jistý ohraničením své osoby, ani tím, jak vlastně jeho nové tělo vypadá. Ba dokonce ani tím, jestli ono tělo vůbec nějakým tělem je. Když začal o této skutečnosti přemýšlet, najednou k němu přistoupil někdo, kdo vypadal zcela jinak, než všichni ostatní. Byl to muž v normální lidské podobě, v žíněném rouchu, s dlouhými rozcuchanými vlasy, masívním nosem a řídkým vousem. Na krku měl pověšený umaštěný motouz s rezavým klíčem. Gregorian se mu chvíli díval upřeně do očí a pak spustil: „Prosím vás, kde to jsem?“ „A co myslíš, kde asi?“ „No já právě nevím.“ „A já to mám snad vědět? Nu dobrá, jsi prostě tam, kde jsi.“ „Aha. A kdo jste vy? Proč vypadáte jako člověk, a my všichni ostatní jsme … něco takového … jako nic?“ „Já to tu mám na starosti. Tak musím vypadat tak nějak podobně, jak jste si mě vždycky představovali.“ „Těší mě. Já jsem Gregorian Pimperlow.“ Byl jsi. Teď už nejsi.“ „No dobře. Takže tohle tady, to je ráj? Nebe?“ „Chceš-li to tak nazývat.“ 6
V tom případě by tu někde měl být ten … jak se mu to říká … bůh … nebo ne? Měl by tu sedět na tom svém trůnu. Mlhavě si pamatuju z dětství, že mi o něm vyprávěla babička.“ „Báchorky. No, ale něco na tom je. Jistě, ono takzvané „bůh“ samozřejmě je. Ale není to nějaký strejc na trůnu.“ „A jak tedy vypadá?“ „Nijak. Nemá podobu. Vlastně jsou tři a přitom jeden. A přitom tři. A přitom jeden. Ale jsou tři. Říká se jim senior manager, junior consultant a software.“ „He?“ „Senior manager je tu od mínus nekonečna. Junior consultant byl jeho nemanželské dítě, kterému se kdysi přihodila taková nepříjemnost.“ „A ten software, to je co?“ „Jo, a software je pták, prostě takový holub. Taky tu je od mínus nekonečna. Lítá všude kolem a není vidět. Ostatně ani senior a junior nejsou vidět.“ „Vůbec to nechápu.“ „To je dobře, tak to má být. Chytří lidé vymysleli, že se tomu má věřit a přemýšlet nad tím. Chytří lidé vůbec vymysleli spoustu chytrých věcí. Škoda, že nevymysleli rozum“. „Mluvíte v hádankách.“ „Já? Ale kdepak. Já neumím hádanky. Já umím jenom rybařit. A ani to mi moc nešlo. Tak jsem toho nechal a pár let se toulal s juniorem a ještě s několika dalšími, než se juniorovi přihodila ta nepříjemnost. A potom, když se junior přesunul sem, jsme chodili bez něj. Bylo nás napřed dvanáct, pak chvíli jedenáct - když to jeden podělal. Pak zase dvanáct. A potom třináct, protože se k nám přidal jeden, co pořád něco psal. Napřed po nás házel kamení, ale pak jsme se spojili a on začal kdekomu posílat dopisy. No prostě pořád se to měnilo. Nakonec mi tady dali tenhle klíč, co mi visí na krku, a mám to tu na starost. Jak jsem říkal.“ „Od čeho je ten klíč?“ „Odsud.“ „Ale … vždyť tady nejsou žádné dveře!“ „Co by tady dělaly dveře?“ „Nic nechápu.“
„Správně. Chytří lidé vymysleli …“ „Já vím, chytří lidé vymysleli, že jenom víra a žádné přemýšlení. A zapomněli vynalézt rozum. No dobře. A co tady mám dělat?“ „Vím já? Tady se nikdo nezabývá tím, co kdo bude dělat.“ Načež se muž s klíčem otočil a odkráčel. -jr-
Zdroje (použitá literatura) Knihy a časopisy Georges Minois: Traktát o třech podvodnících, Volvox Globator, 2011 Martin Hemelík: Spinoza, Votobia, 1996 Jiří Chalupa: Dějiny Španělska v datech, Libri, 2011 Jan Klíma: Dějiny Portugalska v datech, Libri, 2007 André Maurois: Dějiny Anglie, Lidové noviny 1995 Lidé a země 10/2014, Mladá fronta Jaroslav Šedivý: Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu, Volvox Globator, 1999 Louis Charpentier: Mysterium katedrály v Chartres, Půdorys, 1995 Joel Levy: Ztracená historie, Metafora, 2010 Marcela a Bohumír Mrázovy: Encyklopedie malířství, Academia, 1988 Dino Buzzati, Mia Cinottiová: Bosch, Odeon, 1992 Anthony de Mello, SJ: Ptačí zpěv, Cesta, 1997 Dagmar Halasová: Bohuslav Reynek, Petrov, 1992 Bohuslav Reynek: Básnické dílo, Rozmluvy, 1985 Setkávadlo 1/04 Webové stránky Wikipedie (česká, anglická, italská, německá, francouzská a slovenská verze) Lidovky.cz Prospektor.wz.cz Getsemany.cz
7
Ale dost řečí, již předám slovo Mirkovi, a jeho úchvatnému líčení, jež jsem mírně redakčně zkrátil.
příložník
Pátek
obsažník příložní Podkarpatská Rus 2002 (M. Vostrý) (řádnej vejšlap) Pivovar Hodnostář a Abakukova vinice (gurmánský koutek)
1 8
Příložník je prostorem pro cokoli … Zpravidla se v něm setkáme se zajímavým cestopisem, něčím dobrým na zub, a prostě co koho napadne …
Podkarpatská Rus 2002 (řádnej vejšlap) Dění na Ukrajině plnilo v letošním roce stránky novin víc než dostatečně. Neklidný východ země se zmítal (a v tuto chvíli ještě zmítá) ve více či méně otevřené občanské válce. Ukrajina je však země veliká a velice roztáhlá od západu k východu. Jejím jihozápadním „konečkem“ je neskutečně malebná oblast, nazývaná Podkarpatská Rus. Tento úchvatný region šel v minulosti často „z ruky do ruky“ a v době první republiky byl i součástí Československa. I to bylo jedním z důvodů, proč jsme se s Mirkem rozhodli tuto zemičku navštívit. Po několika letech plánování tomu nakonec došlo roku 2002. Kde by nás tehdy napadlo, že se tam v dalších letech pak ještě pětkrát (!) vrátíme? A rozhodně tím nekončíme, na rok 2015 plánujeme již sedmou výpravu na Rus. Do přílohy tohoto čísla jsem se rozhodl z nostalgie připojit Mirkův cestopis z té první výpravy, kdy jsme ještě na všechno čučeli jak tele na nová vrata. Mé tehdejší dojmy zvláštním způsobem vážou k tématu setkávadla, tedy jak je to se spásou v církvi a mimo ni. Setkali jsme se tam totiž s lidmi, jejichž by z pohledu skalních církevníků rozhodně nebyl označen za křesťanský, ale my to vidíme jinak. Objevili jsme jejich ryzost a dobrotu, skrytou uvnitř. A také jejich mimořádně silné religiozní cítění. Tehdy jsem si naplno uvědomil, co je vlastně skutečná církev – společenství duší napříč konfesemi, zcela se vymykající jakýmkoli institucím.
Jirka přichází s taškou jídla a společně se pokoušíme nacpat to vše (včetně stanu a dalších nezbytností) do batohů. Podařilo se, batohy jsou stejně těžké. Problém je jen v tom, že jsou příliš těžké: 21 kg. Na záda se to sice dát dá, ale nevím, jak dlouho to tam vydrží. A co teprve cesta po kopcích! Mohli bychom sice část jídla nechat doma, ale různé zvěsti naznačují, že by to nemuselo být rozumné. Jinak jsme přibalili pár čokolád, balíčků žvýkaček a malých autíček, určených výhradně pro potěšení dětí, a čtvery cigarety pro potěšení dospělých. Dolary pro potěšení loupežníků jsme rozprostřeli v malých balíčcích porůznu po batohu a v tajných kapsách kraťasů, aby jejich radost, až to všechno najdou, byla úplná. Medvědy jsme se naopak rozhodli nepotěšit, pokud možno je nepotkat a zejména se nenechat sežrat. Je jen otázka, jak to udělat. Nastudovali jsme plno moudrých rad a doufáme, že se jimi medvěd bude řídit. Kolem osmé večer sedáme do auta a jedeme do Michalovců.
Sobota Po 11 hodinách jízdy vystupujeme v Michalovcích a auto necháváme v předem domluvené garáži. Poloprázdným autobusem, v němž nám jízdu zpříjemňují velmi východní písně, se dopravujeme na slovensko-ukrajinskou hranici. Kontrola probíhá velmi pohodlně: ani nevystupujeme z autobusu, slovenský i ukrajinský policista jen vybírají pasy. Obrovská budova celnice dimenzovaná pro čilý provoz kontrastuje s línou až ospalou skutečností. Po přejezdu hranice vjíždíme do Užhorodu. Nelze přehlédnout určitou neupravenost a zašlost, asi jako u nás někdy před 20 lety. Ve vilové čtvrti poznáváme český předválečný vliv, naopak dále v centru vypadají domy jako ze starých sovětských pohlednic. V trafice na autobusovém nádraží prodavačka na náš dotaz volá veksláka, u kterého směňujeme dolary za hřivny. Výměna probíhá velmi korektně: kurs je slušný a máme možnost nejprve přepočítat hřivny a teprve pak odevzdáváme balík jednodolarovek. V trafice rovněž zjišťujeme, že vozit 1
sem cigarety z Čech je nesmysl, rozumnější je dělat to obráceně a ušetřit tak zhruba 50 %. Kupujeme jízdenku do Volovce a ve zbývajícím čase se jdeme projít po hlavní třídě. Jsme zvědaví na místní pivo, tak sedáme u prvního výčepu, kde slečna čepuje Oboloně. Nechápeme, jak někomu může nechutnat – je to zcela normální pivo lepšího českého průměru (tehdy tomu tak skutečně bylo, dnes je Oboloň už dost hnusný, pozn. red.). Na avtovokzale na nástupišti 4 stojí ikarus. Jirka mě však vyvádí z omylu: náš autobus (či spíše něco, pro co čeština nemá odpovídající výraz), stojí na opačné straně a slibuje velmi zajímavou jízdu. Jsme docela rádi, nakonec kvůli tomu jsme tady, ne? Batohy dáváme do prostoru pro baháž tak špinavého, že už si je asi nikdy nedáme na záda. To je však jen první pocit, od kterého se člověk záhy oprostí, a po nějaké době se bez sterilně čistého prostředí docela dobře obejde (kdo to nedokáže, ten se s touto zemí nemůže sžít). Uvnitř nás čeká další překvapení: posledním okamžikem, kdy byl autobus čistý, byla nejspíš výstupní kontrola ve výrobním závodě. Usedáme na to, co kdysi nejspíš bylo sedadly, ale co je docela pohodlné, a začínáme se smažit. Klimatizace představovaná důmyslným zařízením v podobě střešního deklu podloženého láhví s vodou je naštěstí docela účinná. Přes barvou zapatlané okno (ukrajinská národní modrá) toho moc nevidíme, ale i tak to bude zážitek. Už start je dobrodružný: řidič přechází k natrvalo otevřenému motoru, chvíli se ozývají zajímavé zvuky (startér je tu nejspíš považován za zbytečnost) a nakonec řidič vítězí. Daleko horší zvuky doprovází následný pokus o zařazení rychlosti. Úsilí je nakonec korunováno úspěchem a my vzájemně obdivujeme svoji odvahu. Uzavíráme sázky, jestli dokáže dojet až za Užhorod. Řidič ale vypadá odhodlaně. Po chvíli začíná stříkat voda z motoru. Za divokého řevu motoru a nebezpečně působícího třesu (ani tlumiče nejsou povinnou výbavou) se řítíme asi padesátkou na Mukačevo. Na tamějším avtovokzale řidič s naprostý klidem člověka, jenž prošel daleko horšími věcmi, dolévá vodu z několika kanystrů pod Jirkovýma nohama. Jako bychom proti tomu mohli něco dělat, ptá se, jestli nám kanystry nevadí. V tomto autobuse nám přece nemůže vadit vůbec nic – opravdu si to ohromně užíváme. Když se řidiči se stejným úsilím daří znovu nastartovat, uvědomujeme si, že si
vážíme jeho houževnatosti. Proti předchozím dvěma městům působí Svaljava více sovětsky a zanedbaně. Je vidět, že peněz není nazbyt a jiné věci jsou důležitější. Z města vyjíždíme krokem po prašné lesní cestě a i uvnitř autobusu se tvoří oblak prachu. Jsme zvědavi, co bude následovat. Naštěstí se jednalo pouze o zkratku a dál pokračujeme po silnici proti proudu Latorice. Tady se probouzí řidičův soutěživý duch a začíná závod s kamionem. Vítězíme. Po chvíli je třeba doplnit vodu z potoka. Po třech a půl hodinách vystupujeme ve Volovci, o němž se rozhodně nedá mluvit jako o útulném místě. Avšak okolí je kouzelné. Jen letmo prohlížíme obchod, abychom se ujistili, že většinu potravin s sebou táhneme naprosto zbytečně. Tady mají vše, co je třeba, a levněji. Ve stánku si dáváme jedno lvivské a promýšlíme další postup. Odcházíme z Volovce cestou podél potoka, až tam, kde končí pastviny a začíná les. V lese stavíme stan a kvůli medvědovi večeříme o kus dál a necháváme tam přes noc všechno jídlo.
Neděle Po snídani vyrážíme po pohodlné lesní cestě, v jejímž okolí je tráva spasená tak, že ani anglický trávník nemůže být krásnější. Překonáváme zbytky mostu, který vzala velká voda a po chvíli cesta mizí v potoce a my klopýtáme po strmém svahu nad korytem přes spadlé kmeny a kameny schované pod hustým ostružiním. Ale jak pravil místní turista, jehož jsme potkali, jsou tu dvě cesty: dopředu nebo zpátky. Podle mapy společnými silami zjišťujeme, že jsme někde dole zanedbali orientaci a teď jsme v jiném potoce, než jsme původně chtěli. I bez batohu je to tu těžko průchodné a s našimi bágly by se tím prodíral jen blázen. Bojujeme doslova o každý metr, ale stojí to za to: potkáváme zářivě černomodrého slimáka. Najednou zjišťujeme, že s tou orientací je to ještě trochu jinak. Od posledního soutoku jdeme jiným korytem, než jsme chtěli, a cesta tu není už ani na mapě. Kdesi daleko mezi stromy vidíme nebe a vydáváme se od potoka přímo nahoru. Opravdu polonina! Ty 4 kilometry nám trvaly 2 hodiny. Vítá nás nejprve cinkání zvonků, pak psi a nakonec se objevuje stádo ovcí a koz se dvěma pastevci. Dáváme se do řeči a několik cigaret opouští Jirkovu ledvinku. Bača nám ukazuje, že nad 2
námi se tyčí Plaj a hora proti nám je Temnatik. Na Plaj nás čeká ještě pěkné stoupání, ale na rozdíl od předchozí cesty se už jde pohodlně. Docházíme na hřeben poloniny a výhled na Stoj nás naprosto uchvacuje. Pro něco takového si člověk musí dojít jedině sem. A takové rozhledy nás dnes čekají po celý den. Na vysílači na Plaji jsme směnili cigarety za vodu. Upozornili nás, že odpoledne přijde bouřka a že není rozumné z trasy odbočovat na Stoj, protože by nás to chytlo na hřebeni. O to opravdu nestojíme, ale zatím nic nenasvědčuje, že by se na krásném počasí něco mělo měnit. Raději však věříme zkušeným a výstup na Stoj vypouštíme, bude nám muset stačit o 90 m nižší Veliký Verch (1598 m), z kterého je vidět celý nádherný hřeben boržavské poloniny porostlý suchou trávou, borůvčím, brusinčím a hořci. Tady nás zákeřně přepadla nepřekonatelná lenost, a tak po povinném loku vrcholovice ležíme a vychutnáváme skvělý rozhled. Další cesta je nenáročná; vede po hřebeni zvlněném několika vrcholy. Kousek dál nás mapa neomylně směruje na místo pod hřebenem, kde kdysi mohla být salaš. Teď tu ale není, takže abychom nespali přímo na hřebeni (pro případ, že by bouřka přece jen přišla) klesáme prudkým svahem bočního hřebínku po cestě směrem ke vsi Potok. Cestou nacházíme úžasnou louku vybavenou výhledem, ohništěm a spoustou suchých klacků. Neváháme, stavíme stan, rozděláváme oheň a při stmívání si dáváme čaj a doutníček. Prostě pohoda. Bouřka nepřišla, je jasno a bezvětří a nám se nechce spát.
Pondělí V údolí se válí mlha a fouká studený vítr. Zahříváme se tedy u ohně a čekáme, až slunce vysuší zadýchaný stan. Včera jsme měli docela dost, tak jsme se rozhodli, že dnešek použijeme pro přesuny a regeneraci. Náš plán vypadá takto: dostat se na silnici Volovec – Mežhorje (před válkou Volové, nyní spíše Mižhirja) a jet tam, kam pojede dřív autobus. Sestupujeme do nížiny a hned první víska, Potok, na nás dělá ohromný dojem: sešlé roubené chalupy (obvykle s novou střechou) vedle rovněž roubených, ale udržovaných, a pak domky pobité plechem – stejně jako kostel. I dnes se tu staví stejně jako dřív, jen někde přibyla betonová podezdívka. A stejně jako to bývá u nás, i v této malebné vsi si ti
nejmovitější dokážou postavit nevkusná okázalá monstra „západního“ stylu. Jak procházíme, zdravíme se s lidmi, kteří jsou oblečeni v šatech pamatujících horší (a možná dokonce i lepší) časy, ženy v nezbytných šátcích. Pán v zahradě na nás volá, jestli nechceme jablka a hrušky, a povídá, že byl v České Třebové. O kus dál znovu fasujeme hrušky. V Ričce navštěvujeme mahazín a konstatujeme, že si v ničem nezadá s naším venkovským koloniálem. Jen místo pokladny se tu používá sčot a výhodou je posezení, čehož místní chlapi hojně využívají. Děláme totéž, když jsme koupili bochník chleba (moc dobrý), lvivské (rovněž) a speciální kořeněnou vodku s papričkou (horilka s percem). Ptáme se, jestli pivo je lvovské nebo lvivské a prodavačka nám vysvětluje, že lvovské je rusky a to je špatně. Také se zmiňuji, že babička pocházela z Podkarpatské Rusi a děda tu před vojnou sloužil jako četník. Paní se pro jistotu ptá, jestli za Maďarů nebo za Čechů. S radostí přijímá odpověď, že za Čechů (za Čéchov dóbre, za Maďára éto plócho). Protože je den odpočinku a lvivské je opravdu dobré, dáváme další. Sedá si k nám obecní vypitec, pěje ruské písně, vyvolává Brežněva blahé paměti a žádá horilku. Paní nám to zakazuje, ale my nemáme to srdce, tak si s ním dáváme – urychleně běžím pro stakany, přece jen nemáme odvahu s ním pít z jedné láhve. Když požaduje doplnit stakan, snažíme se mu vysvětlit, že už má dost, a pak raději opouštíme mahazín. Holčičky vystrojené na první školní den nás zvědavě okukují, dostávají žvejkačky, přivádějí další holčičky a všem dohromady jsme náramně k smíchu. Na silnici potkáváme Ivana asi v našich letech s malým Andrejem. Povídá, že pracoval u nás a že v Čechii pracuje každý, kdo může (jinak máš louku, pár krav, celej den sečeš trávu a máš z toho hovno – poznáváme, že to je mezinárodní slovo). Andrej dostává autíčko a nám dělá radost, že se mu líbí. Ivan nám výměnou za naše cigarety nabízí primy bez filtru a my považujeme za slušné si s ním zapálit. Za Ričkou na mostě dáváme oběd a potok nás zláká k očistě, kterou opravdu potřebujeme. Vrhli jsme se do vody samozřejmě bez plavek (neměli jsme je), což vyděsilo studentky, jedoucí přes most na kole, natolik, že vytvořily světový rekord v časovce družstev. 3
Když jsme vyrazili dál, zastavuje u nás žigulík, a obchodník se zeleninou a nabízí rajčata. My se chytáme až na hroznové víno – je jen za 1,5 hřivny a takové jsme ještě nejedli – a jako pozornost dostáváme perec, která nás bude provázet po několik obědů. Na hlavní silnici sedíme na zastávce, pojídáme víno a čekáme, až něco přijede. Po hodině a půl se zjevuje ikarus (takže žádný extra zážitek) a za chvíli vystupujeme v Mežhorje. Zjišťujeme, že dnes už nic do Siněviru nejede, ale za 2 dolary na osobu (suma = 4 dolary) nás tam prý odveze řidič transitu, jen co nabere další cestující. Čekáme na něj v hotelovém baru u piva Zip (jediná značka, s níž si vůbec nerozumíme). Jirka se odešel podívat, jestli už nepřijel, a se mnou se pokouší přátelit průměrně hezká holka. Po chvíli mi sepnulo: důvodem její družby není příležitost ke konverzaci. Mou snahu vysvětlit jí, že mám pivo a že mi to bohatě stačí ke spokojenosti, záměrně nechápe, a je dotěrná. Je to pro mě nový zážitek, ale že by mi to bylo příjemné, to ne. Spíš mám obavy, abych neurazil její pasáky; co já vím, jestli na to nejsou hákliví. Raději jdeme na parkoviště taxíků, protože nám předtím v baru jeden z nich nabídl odvoz až do Siněvirské Poljany za 5 dolarů. Nakonec nám dohazuje jiného, který chce deset a pak přichází další, který slyší na pět. Nesnažíme se pochopit jejich vzájemné vztahy, sedáme do žigulíka a řítíme se rychlostí 80 – 100 km/h. Pozorně sledujeme cestu a docházíme ke skálopevnému přesvědčení, že tady v horách něco jako pravidla silničního provozu neexistuje. Snad jen, že auta se míjejí zprava, když to vyjde, a krávy zcela libovolně. V Siněvirské Poljaně zrovna prší a my se schováváme do Café. Přestože jde o východiště do Siněvirského národního parku, tento obchod je vybaven jen tím nejzákladnějším. Ani to však neomlouvá naše batohy nadité potravinami, vždyť i na rybičkách, sušenkách a hruškových bonbónech se dá pár dní žít. Nevýhodou těchto mahazínů je naprostý nedostatek záchodů. Naštěstí lze sobě uleviti za domem u obrovského zila. V průvodci se dočítáme, že pod Siněvirským jezerem je turbáza. Jdeme se na ni podívat. Opravdu tam je, ale nefunguje. A zrovna jsme si říkali, že tak 3 dolary bychom mohli postrádat. Najednou se ze tmy vynořuje paní a říká, že lze spát v chalupě. Opatrně se ptáme, za kolik, a ona praví: „Nevím. Kolik po vás
můžu chtít?“ Chvíli usilovně přemýšlí a pak vyřkne cenu: 15 hřiven za každého. Jdeme tedy na jednoho oboloně a pak nás paní odvádí k chalupě. Čekáme chatrč bez elektřiny a bez lůžkovin, ale tohle je nádherná, krásně uklizená šindelová chaloupka s pérovými postelemi a na stěně s kobercem s jeleny. Vaříme kapučíno a dojídáme sušenky. Venku hučí potok a září hvězdy.
Úterý Ráno je zima a jasno. Na jezero jdeme nalehko, stejně se budeme vracet přes naši chalupu. Jezero je součástí Siněvirského národního parku, okolo vede cesta, kolem níž stojí přístřešky, kde se dá pohodlně posvačit a když se nebojíme medvěda a bouřky (nadmořská výška je 989 m), dá se tu i přespat. Jezero je opravdu nádherné a vítá nás zrcadlově klidnou hladinou, lehkým mlžným oparem a tichem přerušovaným jen tu a tam zpěvem ptáků. Podle pověsti zámožní rodiče dívky Sini nechali zabít mládence Vira, aby se ti dva nemohli vzít, a dívka pak plakala tak dlouho, až z toho bylo jezero. Vir je prý pohřben na ostrůvku v jezeře. K našemu překvapení je přímo u jezera otevřena turbáza, tak jdeme na chvilku dovnitř. Byli jsme jedinými hosty, a tak byla obsluha v převaze. Vůbec to nevadilo, neb se jednalo o roztomilá děvčátka v upjatých kalhotách, jež se nás stále chodila jukat, a děsně se tím bavila. Dole bereme batohy a vyrážíme podél potoka do Svobody, která leží těsně pod bývalou československo-polskou hranicí. Tato dřevařská ves se pyšní jen čtyři roky starým kostelem (vůbec tu v posledních letech vyrůstá hodně kostelů). Na louce nad vsí vaříme na ohni oběd a lesní cestou pak stoupáme na hranici. Hraniční cesta nám poskytuje nádherné pohledy na mohutné hřebeny Horhan. My však míříme k Toruni. Nejprve musíme zdolat velmi náročný prudký sestup kamenitou cestou, která se posléze mění v potok, a my skotačíme z kamene na kámen. Jiným potokem stoupáme na západ do sedla, ale tady se cesta ztrácí a vrstevnice vypadají nějak divně. Nacházíme nějakou žlutě značenou cestu, ale ta končí tam, kde jsme rozhodně nechtěli být. Zkoušíme jinou cestu, která nás dovádí na nějaký hřeben, odkud jsou dobře viditelné okolní kopce. 4
Chvilka soustředění a naše poloha je jasná: jsme na nejlepší cestě do Lopušného. Na louce potkáváme skupinku pastevců, kterých se, jen aby řeč nestála, ptáme na cestu a nabízíme cigarety. Dostáváme hrnec lahodného, ještě teplého mléka. Procházíme Lopušným, což je ves tak dlouhá, že odpadáváme na půl cesty u mahazínu, v jehož temném, neelektrifikovaném lokále kupujeme pivo. Venku se chystáme povečeřet něco ze zásob, když k nám přisedají místní a po chvíli je lavice plná. Ivan, automechanik, jehož dcera vede obchod, náčelník (asi milice), jenž viditelně nosí svinovací metr, coby znamení náčelnictví, a starý Petro, který sloužil až v Karelii. Přisedá noblesní paní náčelníková, která do této zemité společnosti jaksi nezapadá. Náčelník je vášnivý lovec (v Česku ho to nebaví, protože je tam všechno zakázáno) a ukazuje nám obecní pýchu – nádherně vyřezávanou budovu lesnictví. Ivan přináší z mahazínu láhev vodky, rybičky a chleba (který jsme se před chvílí marně pokoušeli koupit). Paní náčelníková se ptá, jakého jsme vyznání, a nechápe, že by protestanti také mohli věřit v Boha. Pojednou se objevuje další láhev a další rybičky. Stakan není možné odmítnout. Pak přichází řada na nás, abychom koupili další horilku. Kde dnes budeme spát, to už dávno neřešíme, protože Petro nás chce vzít k sobě. To je další věc, kterou nemůžeme odmítnout. Navíc ani nechceme. Děláme pár fotek – paní náčelníková a Ivanova „máma“se nejprve ostýchají, ale pak je to docela baví. Slibujeme, že jim fotky pošleme. Sedíme ještě chvíli po setmění a pak nás náčelník svou tavrií odváží k Petrovi. To malé vozidlo si získalo náš obdiv: veze se nás v něm sedm, a přesto se statečně probíjí přes díry a kameny. Petro nás ukládá do hezkého domu s hezkou ložnicí, kde máme spát v peřinách. Vzhledem ke svému stavu se ale raději vyspíme ve spacácích v předpokoji. Petro nás odvádí do vedlejšího domu, kde už nás očekává jeho žena a dvě zvědavá hezká vnoučata. Děti dostávají malé dárečky a my sedáme ke stolu, na kterém se téměř okamžitě objevují brambory, vejce natvrdo a výborné smažené holubinky. A samozřejmě čerstvá láhev vodky. Petrovu ženu obdivujeme: celý den Petra nevidí (sbírá po lesích holubinky a pak sedí v mahazínu), on si pak přivede dvě úplně cizí špinavá individua a ona naprosto spokojeně připraví horu jídla, připije se s námi, dá řeč a tvrdí, že nás poslal Bůh (a nedá si vymluvit, že to je naopak). Když
vidíme, čím Petro krájí chleba, shodujeme se, že mu necháme můj nůž, abychom mu oplatili neuvěřitelnou pohostinnost. Čtvrtinu místnosti zaujímají cihlová kamna natřená ukrajinskou modrou. Za těch několik dnů jsme dospěli k závěru, že je to asi jediná barva, která tady je k dostání. Tedy kromě ukrajinské žluté. Povídáme a děti mezitím usínají. I my se brzo odebíráme na kutě a Petro nám připomíná, že v osm se pro nás zastaví náčelník a vezme nás na autobus.
Středa Za svítání všichni ve vedlejším domě ožívají. To nechápu po tom, co Petro včera vypil. Před osmou nás Petro budí, že už tu je náčelník. Rychle se oblékáme, aby dlouho nečekal, a já jsem rád, že uniknu snídani, na kterou nějak nemám tu pravou chuť. Nic mi není, ale rád bych, aby při tom zůstalo. Avšak my, náčelník i ten, co s ním přijel, jsme vtaženi do kuchyně. Paní přináší brambory s holubinkami a nudlovou polívku, to vše v množství, které by mi stačilo na celý den. Závidím těm třem (paní nejí), že tutéž dávku na rozdíl od nás mají dohromady. Horší ale je, že Petro přináší láhev. Snažíme se mu vysvětlit, že už nemůžeme, ale nepomáhá to. Tak teda jen trošku; naštěstí se o ni rádi postarají ostatní. Znovu se uplatnilo pravidlo, že jakmile se vytáhne láhev, nesmí přežít déle jak pět minut. Nůž Petrovi udělal radost a jeho žena nás na cestu vybavuje sušenými holubinkami a každý dostáváme litrovku naložených. Sedáme všichni do tavrije a začíná kros a slalom přes ves. Petro chce ještě zastavit a ukázat nám, kde bydlí rodiče vnoučat. Je to rozestavěný dřevěný dům, ale v obýváku je vidět nebývalý luxus. Náčelník už je netrpělivý, tak už jen ve stoje jíme okurky s chlebem a jen s jedním malým panákem prcháme od další láhve vodky. Nepodařilo se nám odmítnout naložené hřiby, čímž naše batohy podstatně nabyly na váze. Asi toho už moc nenachodíme. Slibujeme, že když se tu někdy objevíme, tak se u Petra zastavíme. Zastávka dálkového autobusu Lvov – Užhorod je prostě jen místo na hlavní ulici, které ukázal náčelník, poblíž částečně plechového, ukrajinsky modrého kostela. Že to je důležitá silnice, naznačuje jen asfalt. 5
Občas tu projede auto, občas náklaďák a občas paní s houfem hus či zcela samostatné stádečko skotu. Po půldruhé hodině odjíždíme do Mežhorje, kde se pečlivě vyhýbáme hotelu, a jdeme do mahazínu doplnit zásoby, protože po včerejší družbě už nemáme ani sýr ani klobásy. Před obchodem, kde obědváme, jsme podrobeni verbální kontrole dokladů. Dva milicionáři se ptají: „Dokumenty v pořádku?“ „V pořádku.“ Načež mizejí v mahazínu. Do Volovce jsme přejeli nacpaným autobusem a na nádraží zjišťujeme, že do odjezdu vlaku zbývají tři hodiny (ne že bychom nemohli do Skotarského dojít pěšky, ale chceme vyzkoušet vlak). Asistuje nám cikánská holčička se starší sestrou – už pumpla Jirku o žvejkačky a mě o čokoládu, ale jde jí o peníze. Nepřestává, a třebaže má v pytlíku několik hřiven, chce aspoň 10 kopějek. Jirka jí ale k pobavení všech přihlížejících vysvětlil, že 10 kopějek éto ničevó, a pak raději prcháme k potoku, kde schováváme těžké houby pod lopuch a lenošíme. Na nádraží se k nám znovu přidružují cikánky a chtějí cokoliv. Když vidí, že z nás nic nevyloudí, povídají si s námi, a tak jim za ukrácení dlouhé chvíle dávám teploměr. Vlak s dřevěnými sedadly přijíždí téměř načas a na jeho rozměrech je znát, že jedeme širokorozchodnou tratí. Ve Skotarském jdeme kousek po nepoužívané slepé koleji na místo nad tratí, odkud je úchvatný pohled na most pod námi, na boržavskou poloninu s Velikým Verchem i směrem k průsmyku. Kdy se nám zase poštěstí večeřet s takovým rozhledem! Stan stavíme kousek dál, abychom nebyli na očích strážnému, co s kvérem brání most proti hitlerovcům. Strážný přesto zneklidněl a za chvíli k nám přicházejí dva milicionáři v maskáčích a objasňují nám, že tady nemůžeme spát, jelikož se po dráze vozí oružije. Asi si myslí, že bychom jim to chtěli ukrást a spáchat státní převrat. Měníme si cigarety (horilku nechtějí, jsou ve službě), ukazujeme dokumenty a raději odcházíme ke stanu. Stmívá se, údolí je temnější a temnější a všude je ticho, jen pod námi projíždějí vlaky s oružijem…
Čtvrtek Na trati byl celou noc čilý provoz. Vlaky s oružijem i bez a zejména samotné (i zdvojené) lokomotivy jezdily každých pět minut na Kijev a k ránu zase od Kijeva. Podezříváme železničáře, že v Kijevě byla
nějaká moc prima sešlost, na kterou každý musel přijet svou vlastní lokomotivou. Scházíme do Skotarského, kde se nás starší paní ptá, odkud jsme a kde jsme spali, a přeje šťastnou cestu. Pána v zahradě, který jistě pamatuje, když se za Čechů stavěl most vedoucí nad jeho chalupou, hlavně zajímají naše zarostlé obličeje a říká, že do jeho vousů máme ještě daleko. V mahazíně kupujeme zásoby – salámy raději necháváme jejich osudu, neboť v chladicí box sbitý ze dřeva nemáme důvěru. Naproti tomu je třeba si povšimnout vymoženosti u nás nevídané, regálu plného chleba zakrytého igelitovými závěsy. Cestou ze vsi hledáme železniční mosty s ocelovou konstrukcí, které známe z předválečných pohlednic. Na všech poznáváme pilíře, ale mostovka je nová. Navíc jsou zdvojené. Poslední most před průsmykem vypadá známě, ale když se k němu chceme přiblížit, potkáváme železničního strážce, který nám vypočítává rozličné problémy, včetně osmihřivnové pokuty (čili úplatku), jež nás čekají, jestliže půjdeme dál k mostu. Když odešel, pokouším se most vyfotit aspoň z místa, kam jsem se dostal tak, aby mě strážný z budky neviděl. Odcházíme uklidněni, že aspoň někde na světě jsou železniční tratě dobře chráněny. Těsně pod průsmykem obědváme a pak stoupáme dál na bývalou hranici s Polskem. Potkáváme ovčáka se stádem a pokračujeme po hranici na nejvyšší dnešní bod, vrch Javornik (1128 m). Celá cesta vede po hřebeni, odkud je krásně vidět Boržava na jižní straně a na sever od hranice Beskydy. Pokračujeme po přehledné hraniční cestě až na Byskyd Verch, odkud klesáme do Volovce. Čeká nás poslední noc a nám je trochu líto, že to tak rychle uteklo.
Pátek Trochu jsme zaspali, tak za svítání balíme a odcházíme bez snídaně do Volovce. V hotelu (obě banky otvírají až v půl deváté) měníme další hřivny, abychom v Užhorodě mohli koupit něco domů. Lístky na vlak nám je pokladní ochotná prodat až po odjezdu předchozího vlaku. Čekám, až se tak stane, a Jirka jde zatím pod lopuch vyzvednout houby. Vlak přijíždí přesně a dokonce není problém si sednout. Po celou dobu míjíme postavy stojící podél trati a držící v napřažené ruce žlutý kolík. Protože tam tak 6
stojí ještě dlouho po průjezdu lokomotivy, podezříváme je, že jsou umělé. Jejich účel nám není jasný, ale usuzujeme, že by to mohla být obdoba semaforu. V Užhorodě čekáme na nástupišti, kam už brzy má přijet náš autobus. Přijíždí ale jiný a my zjišťujeme, že čekat na ten správný by se nemuselo vyplatit, raději si ho sami najdeme. Nacházíme pozdější autobus, který je sice ještě zaparkovaný, ale cestující už bere. Jsme požádáni slovenskými spolucestujícími, abychom propašovali každý deset krabiček cigaret, což je povolené množství na osobu. Tady se taky dozvídám, že čtyři lahve horilky je dvakrát víc, než se může převézt. Tak jsem zvědavý, jak to na celnici dopadne. Celníci mají tentokrát kontrolovací náladu, tak vystupujeme a jdeme na prohlídku. „Co vezete?“ „Pivo a horilku.“ „Tak se na to podíváme.“ Jak stavím láhve na pult, Ukrajinec se nestačí divit obvykle se spíš vozí pivo opačným směrem. „Vždyť nemůže být lepší než to vaše?“ Odpovídám, že to sice ne, ale je zrovna tak dobré a pro nás zajímavé. Alkohol celníka nezajímá, hledá ikony. Ty nemáme, a tak nás propouští. Jestliže se o ukrajinských celnících říká, že jsou laxní a že jim to moc nejde od ruky, tak bychom těžko hledali výraz vystihující aktivitu na slovenské celnici. Slováci mají bohužel také kontrolovací náladu, ale kontrola probíhá tak, že policista vybere pasy a pak mnoho nekonečně dlouhých minut pozorujeme v celním prostoru asi deset policistů a celníků, jak se líně procházejí a pokuřují. Když konečně přišel jejich čas, prohlížejí zavazadla také dost důkladně, ale s námi se dávají do řeči o tom, kde jsme byli a podobně, a počet mých láhví je nijak netíží. Tak to jsme přežili a opouštíme Ukrajinu. Cestou domů myslím na ten nádherný kus země, který za posledních pár století zažil jen dvacet nadějných let a jinak pouze chudobu a naprostý nezájem všech vlád o jakýkoli rozkvět. A hlavně myslím na Petra, toho úžasného člověka s upřímnýma očima, a jeho skvělou ženu, kteří úplně cizím lidem nabídnou všechno z toho mála, co mají, a ještě jsou šťastní, protože je k nim poslal Bůh. A taky myslím na lidi u nás, kteří mají víc, než potřebují, a přesto mají málo. Na ty, které by Bůh měl poslat k nějakému Petrovi, aby si to srovnali v hlavě. -mv-
Pivovar Hodnostář a Abakukova vinice (gurmánský koutek) V gurmánském koutku se tentokrát budeme věnovat dvěma hobby-raritám: mikropivovaru a mikroviničce. Nejprve dám slovo Mirkovi Vostrému a jeho vyprávění k tomu, jak se dostal k vaření piva (následkem mého nápadu), a pak připojím něco málo o tom, jak to přišlo, že mám u svého bytu miniaturní vinohrádek.
Pivovar Hodnostář Prehistorii pivovaru Hodnostář lze vystopovat již v darovací listině knížete Soběslava II. z r. 1178, kde je zmiňováno „městečko Modřany“. V listině se sice výslovně o pivovaru nepíše, nicméně vzhledem k tomu, že Modřany patřily vyšehradské kapitule, předpokládáme, že byly v zásobování duchovenstva i obyvatelstva pivem víc než soběstačné. Novější historie je v tomto směru již velmi neradostná: Modřany byly známy spíše výrobou cukru a čokolády, přičemž pivo se sem muselo dovážet až z dalekého Braníka, ba i Smíchova. Druhým z historických kořenů dnešního modřanského pivovaru jest rodinná pivovarnická tradice sládkova. Jeho prapraděd byl sládkem a založil pivovary v Kyjevě, Novorossijsku a Těmrjuku. Za jeho syna, tedy sládkova praděda, zaznamenaly všechny tři pivovary značný rozkvět a pivo z nich prýštící stalo se věhlasným po celé matičce Rusi. Ještě dnes kyjevští starousedlíci vědí, že kyjevské pivo je dobré, poněvadž pivovar založili Češi. S ohledem na nepříznivé historické události musel praděd prchnout zpět do Čech, a pivovary nechat jejich osudu (např. kyjevský pivovar byl zničen za války a znovu postaven až v osmdesátých letech - s konzultační podporou českých specialistů). Jeho pravnuk se tak nestal dědicem pivovarů, nicméně v rodinné tradici mu bylo dáno pokračovat. Založení modřanského pivovaru předznamenaly dvě události: nápad hodnostáře Literárního spolku Regent podarovat jiného hodnostáře k jeho vstupu do dospělosti (tj. čtyřicátinám) domácím mikro-
pivovarem, k čemuž se přidala fůra lidí, těžce nesoucích absenci pivovaru v Modřanech, rozhodnutí obdarovaného hodnostáře navázat na rodinnou tradici, stát se sládkem a využít tohoto daru k přeměně doposud bezvýznamných Modřan v pivní velmoc. Slavnostní předání proběhlo v září 2008 na zahradě bývalé restaurace Nad hřištěm a nadšení dárci se těšili na brzkou ochutnávku první várky. Nicméně nic nelze uspěchat, má-li z toho být něco kloudného. Budoucí sládek musel věnovat několik měsíců teoretické přípravě, jakož i důkladné adaptaci pivovarních prostor a počkat, až z budoucího ležáckého sklepa odvane letní vedro. Když byl budoucí sládek vymyslel, jak proměnit stísněné prostory sklepení na pivovar (při manipulaci s jednotlivými objekty vděčně vzpomínal na zkušenosti nabyté v mládí hrou v tetris), učinil tak a 25. ledna 2009 uvařil první várku. Toto datum zapsalo se do historie pivovarnictví jako faktické založení Pivovaru Hodnostář.
Vaření začíná již rozhodnutím, které pivo chceme vařit. Po konzultaci s dodavatelem sládek pro první dvě várky zvolil svrchně kvašený ležák s chmelem premiantem a červeňákem. Potřebné suroviny se 8
nakoupí v internetovém obchodě dodavatele a zhruba týden nato lze zahájit vlastní vaření. Nejprve je třeba sestavit fermentační nádobu. Do ní se nalije voda, v ní se rozmíchá maltóza, přidá se koncentrát (to je základ, který těžko někdo udělá doma, proto se připravuje v pivovaru, který je na to vybaven) a uvařený a vychladlý chmel, nádoba se doplní vodou a nasypou se kvasinky. Po důkladném promíchání nasadí se kvasná zátka a nádoba putuje do ležáckého sklepa. Od počátku až do konce procesu je dlužno úzkostlivě dbát na čistotu, ba až sterilitu aby se do piva nezanesly divoké kvasinky. Následuje fáze kvašení. Podle údajů dodavatele má trvat 5-7 dnů. V našem případě se hladiny v kvasné zátce vyrovnaly u první várky až po 3 týdnech a teprve pak mohl sládek pivo stočit. Druhá várka je kandidátem na zápis do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle zrající ležák v Modřanech a okolí. Ani po 14 týdnech se hladiny nevyrovnaly, trpělivost sládkova přetekla a pivo stočil.
Pivo je stáčeno do půllitrových lahví, do nichž se před zátkováním přidá fermentační bonbónek. Zátkování, nejedná-li se o nákladnější láhev s porcelánovým uzávěrem, vyžaduje celého chlapa a plno trpělivosti. Pivovar je totiž prozatím vybaven zátkovačem sestávajícího z korunky, jež se nasadí na zátku, a paličky, kterou se do ní buší tak dlouho, až si zátka sedne. To může trvat i několik minut a zpočátku došlo i k rozbití několika lahví a vylití drahocenné kapaliny na podlahu sklepa. Tím však sklepení získalo charakteristickou pivovarskou vůni. S postupující zručností sládkovou a ochozením korunky stává se proces zátkování nepatrně snazším (toto je dnes již minulostí, pivovar je nyní vybaven pákovou zátkovačkou – pozn. red.).
Po měsíci zrání v ležáckém sklepě, kdy došlo k usazení kalu na dně lahví a k dosažení optimální čirosti, lze pivo ochutnat. Už tehdy je zřejmé, že jde o nápoj neobyčejných kvalit. Plné lahodnosti však dosáhne zhruba o dva měsíce později a sládek doporučuje nechat je ležet ještě déle. Co se týče personálního obsazení, Pivovar Hodnostář v současné době zaměstnává: sládka, jenž je zároveň majitelem pivovaru, majitelem Pohostinství u hodnostáře, a v tomto lokále i vrchním. Sládek byl za povedenou první várku oceněn Literárním spolkem Regent udělením funkce Spolkový sládek s výsadním právem dodávat spolku pivo za režijní cenu, což poctivě dělá.
A redaktor k tomu dodává, že posléze byl sládek oceněn též pochvalným listem, a to poté, co uspořádal již dva Hodnostářovy dny (tedy dny otevřených dveří, spojené s prohlídkou pivovaru). Více na http://www.hodnostar.wz.cz/ -mv-
9
Abakukova vinice Mezi obcemi Dřísy, Nedomice a Všetaty táhne se nevysoký, zato však dobré 4 kilometry dlouhý vrch Cecemín. Každý milovník českého vína dobře ví, že na jeho jižním úbočí nachází se vinice sv. Václava, nejstarší písemně doložený vinohrad v Čechách. Je bezpečně jisté, že existoval v polovině 11. stol., ale zřejmě byl založen mnohem dříve. Podle legendárního podání se zde vinohradnickému umu vyučil budoucí kníže sv. Václav, a odtud získala vinice své jméno. Nedaleko (cca 10 km vzdušnou čarou) leží obec Vrábí, dnes součást Brandýsa nad Labem, k němuž přisedá v lokalitě, která byla soudě dle názvu Na Vinohradech v minulosti osázenou vinnou révou. Není divu, je to příhodné poloha v srdci nejkvalitnější ovocnářské a vinařské pánve české kotliny. Není žádným tajemstvím, že právě tato část Polabí patří v Čechách k těm, kde je nejvyšší průměrná teplota, nejvíc dní se slunečním svitem a nejnižší srážkové úhrny. Prostě podmínky pro vinohradnictví naprosto optimální. A právě zde jsem si zakoupil byt, zcela záměrně v přízemí a s malou předzahrádkou. Ještě v domě, kdy se barák stavěl, měl jsem samozřejmě už zcela jasno, co na zahrádce vysázím. Žádné blbé kytky, žádné keříčky, túje nebo záhonky se zeleninou. Bude tam vinohrad. No, spíš vinohrádeček. I při těsném sponu se dá hovořit max. o cca 20 hlavách a kolem tohoto čísla se tak nějak pohybuji. První dvě sazenice (odrůda Merzling), pravda už tříleté, jsem do země poslal na jaře roku 2009. Dnes (listopad 2014) jsou z nich už velmi robustní keře, které plodí jako vzteklé, že to nestačím redukovat. Nařízkováním jsem je rozmnožil v podstatě skoro po celé vinici. Kromě Merzlingu zde mám dále 2 hlavy odrůdy Festivalnyj (červené hrozny), po jedné hlavě Mladenu (bílé hrozny) a Regentu (modré hrozny). U zdi v rohu jseou pak dvě hlavy bílého Phoenixu, jež však slouží hlavně jako potrava pro vosy – aby mi ta havěť nešla na úrodu kvalitnějších odrůd. Vzhledem k tomu, že většina keřů má plnou plodnost ještě dávno před sebou, nejsou zatím sklizně příliš bohaté. Nicméně letos jsem ustanovil dosavadní rekord – něco málo přes 14 kilogramů hroznů.
Asi se ptáte, co s tím ovocem dělám. Ne, není určeno k jídlu, slouží výhradně pro výrobu vína. Jak jsem se k tomu dostal? Mám víno rád, a to tím způsobem, že poznávám jeho rozmanitost, místo abych ho pil na objem. Vzdělávám se i v oblasti vinohradnictví a technologie výroby vína. Věnoval jsem se této své zálibě i profesionálně, když jsem provozoval vinotéku. A právě tehdy, v roce 2004, jsem zcela nechtěně udělal své první víno. Bylo to v době burčáku, něco mi překvasilo, kamarád vinař se sice nabídl, že to vezme zpět, ale mně lákalo zkusit si z toho udělat vlastní víno. Nedopadlo to tak úplně tragicky a ještě kalné se to vypilo na sv. Martina. No a od té doby jsem si pár litrů burčáku takto zpracoval každý rok. No, a roku 2009 jsem udělal první víno od zpracování hroznů a rok na to jsem již vylisoval první hrozny vlastní. Paralelně s tím se cvičím na víně ovocném, hlavně z třešní, někdy i višní, a ostružin. Výroba vína v domácím prostředí je činnost svérázná. Předně musím poznamenat, že nemám sklep, což je vážný problém. Zejména na začátku podzimu, kdy bývá ještě velmi teplo, tak zápasím s potřebou chladu pro svá „děťátka“. Nechávat je v lednici dlouho nejde, jednak kvůli prostoru, ale hlavně kvůli tomu, že dlouhodobý pobyt v lednici 10
víno ničí. Takže držím doma teplotu na potřebném minimu a jak jen to jde, vystrkávám je ven na terasu.
Jak probíhá výrobní proces? Ostříhají se hrozny, zváží se, a pak se nůžkami na nehty oddělí bobule od třapin, co jen to jde (cílen je mlít pokud možno pouze bobule a minimum zelených částí). Následně surovina putuje do mlecí nádoby (dózy), v niž mačkadlem na brambory pomelu bobule tak, aby pokud možno všechny popraskaly. Následně nastane jedna ze tří variant: 1. bílý samotok – pomletý rmut se sleje pomocí lehkého stlačení pokličkou; tento způsob je nejšetrnější, získá se tak nejkvalitnější mošt, ovšem za cenu výrazně nižší výlisnosti 2. bílý přes – pomletý rmut putuje do presu a zde je klasicky vylisován na mošt 3. modrý rmut – pomletý rmut se již rovnou zakvašuje.
Mošt se krátce odkalí, přelije se do zasířené nádoby, a poté se zaočkuje připraveným zákvasem. Cílem je rozběhnout kvasný proces pokud možná co nejrychleji, aby se zabránilo vzniku těkavých kyselin, jež by víno nenávratně zničily. Kvašení je nutno sledovat, a jakmile jeho intenzita výrazně zeslábne, je nutno nádobu dolít. Ještě důležitější, než u kvasícího moštu, je nutná péče o kvasící modrý rmut. Jednak je třeba potápět matolinový klobouk a promíchávat celý ten mišmaš, aby extrakce barviva a aromatických látek byla efektivní, a jednak je nutno udržovat „hořejšek“ zdravý, tj. občas ho dle potřeby malinko přisířit. Po skončení kvašení se provede stočení z kvasnic a mladé víno se nechá krátce odkalit – ideálně přes noc a pěkně v lednici, v pořádné zimě. Následně se znovu stočí z prvního sedimentu při současném zasíření, a v plně dolité nádobě se nechá čistit. Zhruba po týdnu či dvou si sedne druhý sediment, a následuje druhé stočení, opět spojené se zasířením. A pak již víno sedimentuje, dokud nemá tak jasnou jiskru, že se jen rozhodnu nalahvovat. Možná vás napadá, co dělám s matolinami po mletí resp. lisování resp. kvašení. Nevyhodím je, slouží pro výrobu likéru. V rámci výrobního procesu tento „odpad“ částečně kvasí, čili se jedná o obdobu technologie portského vína. Letos, tedy v roce 2014, jsem ze své úrody vyrobil litr sektu (druhý pokus), tři litry „probírky“, litr a půl bílého pozdního sběru a litr červeného pozdního sběru ze směsi modrých, červených a bílých hroznů. Uvidíme, jaké to nakonec bude Více na http://abakuk.webz.cz/ -jr-
