Archivy | Texty | Články | Ed Sanders: Návštěva Prahy v roce 2005
Ed Sanders: Návštěva Prahy v roce 2005 Ed Sanders už Prahu jednou navštívil. Na začátku června roku 2005 byl hostem Festivalu spisovatelů Praha a celou dobu si vedl podrobný deník.
Na začátku června 2005 jsem navštívil Prahu, abych se zúčastnil Festivalu spisovatelů Praha. Byla to pro mne velmi zajímavá a složitá doba a já začal vzpomínat na věci, které se přihodily za posledních 40 let, a tak jsem se rozhodl o tom napsat. Začnu vzpomínkou na to, jak jeden z mých bardských mentorů svou návštěvou Prahy na jaře roku 1965 ovlivnil historii světa.
Vliv Allena Ginsberga na Sametovou revoluci v letech 1989 – 1990
Pamatuji si, jak byl Allen Ginsberg plný rozpustilé radosti, když ho na jaře roku 1965 mladí Pražané zvolili králem Majálesu neboli králem května. Byl právě vyhoštěn z Kuby, kde otevřeně protestoval proti pronásledování místních homosexuálů (navíc, jak si vzpomínám, poplácal na večírku kubánského ministra kultury po „pozadí“). Krátce po slavnostním průvodu, v jehož čele šel Ginsberg coby král Majálesu pražskými ulicemi, byl zadržen tajnou policií. Zabavili mu soukromý deník a on sám byl ze země, které se tehdy říkalo Československo, bez velkých cavyků vyhoštěn a posazen do letadla směr Londýn, kde se setkal s Beatles, se kterými se pak účastnil mnoha večírků.
O tři roky později, v srpnu 1968, jsem společně s Ginsbergem v Chicagu zažil útok slzným plynem při policejním zásahu proti demonstrujícím na předvolebním sjezdu Demokratické strany, kdy v ulicích pochodovaly jednotky s napřaženými bajonety a obrněné transportéry. Ironií je, že ve stejné době projížděly ulicemi Prahy sovětské tanky, pokoušející se rozdrtit Pražské jaro. Nenáviděl jsem ty policejní bajonety ve své vlastní zemi stejně, jako jsem nenáviděl tanky v tolik zkoušeném Československu.
Role Allena Ginsberga v povzbuzení nadějí a vzdoru v tehdejším Československu a hlavně v Praze po jeho návštěvě v roce 1965 by neměla být podceňována. Ginsberg ve skutečnosti svým dobromyslným, ale zároveň revolučním požadavkem „lásky a míru“ pomohl vzkřísit a pozvednout osobní svobodu v mnoha zemích.
Takovéto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem 3. června letěl do Prahy, abych se zúčastnil 15. ročníku Festivalu spisovatelů Praha. Nikdy jsem tam nebyl a moc jsem se těšil.
Takže jedem! Hrr na ně! Do toho!!!
Letadlo českých aerolinek na JFK bylo nacpané k prasknutí. Ve shodě s moderním sardinkovitým pojetím veřejné dopravy byla sedadla namačkána tak blízko k sobě, že už to začínalo být nepříjemné. Něco podobného se stává americkým autobusovým linkám, jako jsou dálkové trasy z Woodstocku do New Yorku. Čím dál více připomínají auta s dobytkem, takže když se osoba před vámi rozhodne sklopit opěradlo, jste konfrontováni s jeho nebo její pomádou jen pár centimetrů od vašeho trpícího nosu.
Vždycky žasnu, když vystupuji z letadla po dálkovém letu, jak jsou cestující nepořádní. Když jsem po přistání v Praze pomalu procházel uličkou mezi sedadly, vypadalo to tam zaneřáděně jako na bahnité zemi po propršeném rock and rollovém festivalu - noviny, jídlo, všude pod sedadly rozsypané odpadky připomínaly nepořádek v komunitě hippies po policejní šťáře.
Časně ráno mě na letišti uvítal ředitel Festivalu spisovatelů Praha Michael March, gejzír neutuchající energie, který po léta přivádí do tohoto města širokou paletu spisovatelů z celého světa, často kontroverzních, a věnuje spoustu úsilí a času, aby byl jeho záběr co nejširší. Jeli jsme taxíkem do hotelu Josef – moderního a elegantního hotelu na Starém městě, postaveného podle návrhu architektky Evy Jiřičné. Zastavili jsme se na kus řeči ve foyer, kde na jedné ze stěn byla báseň. Foyer evropských hotelů jsou často živým centrem neplánovaných rozhovorů, výměny novinek z literárního dění a nenápadné legrace. Pan March je neúnavným tvůrcem vztahů – jako když mě představil Rosl Mehrdingerové, zástupkyni rakouského PEN Klubu, která právě přijela do Prahy . Je to více než pouhé vytváření konexí. March se snaží propojit talentované autory s organizátory z různých zemí k jejich vzájemnému prospěchu. Jeho společnicí v těchto aktivitách je jeho žena Vlasta Brtníková, spisovatelka, redaktorka a nakladatelka. Během vyčerpávajícího pětidenního Festivalu působila, stejně jako Michael, dojmem bezedné energie.
Každý rok si Festival volí nové téma. Tento rok to byl Giacomo Casanova, spisovatel a diplomat (1725 – 1798), který poslední léta svého složitého života prožil v Čechách na zámku v Duchcově coby sekretář a knihovník hraběte Valdštejna. Dnes je vzpomínán především pro svou obšírnou autobiografii „Historie mého života“. Jak jednou zpívala Joan Baezová,
Casanova je dobrým příkladem, jak se pod představou „flamendra a bouřliváka“ může skrývat osobní kouzlo a genialita. Když už mluvíme o flamendrech a tulácích, hlavním tématem Festivalu spisovatelů Praha v roce 2003 byl William Burroughs.
Kromě festivalu v Praze zahájil letošním rokem svou působnost i Vídeňský Festival spisovatelů, který rovněž pomáhá vést Michael March.
Nadcházející oběd na Americkém velvyslanectví
K mému překvapení mi Michael March ve foyer hotelu Josef oznámil, že v den, kdy budu předčítat poezii, se bude na Americkém velvyslanectví konat na mou počest recepce. V celé své kariéře jsem si vždy velvyslanectví spojoval s odlišným světonázorem a slzným plynem, spíš než s uvítacím obědem. Ztratil jsem řeč, ale jako aktivní člen Whitman/FDR/RS/RK křídla Demokratické strany, jsem se cítil poctěn, dokonce i v těchto časech brutálního imperialismu a války.
Když tančila, bolest nebyla slabostí. Světlo se stalo mou nevěstou prach písní hodin když poprvé tančila.
Něco mají jen někteří básníci. Jednu ze svých básní ve foyer elegantního hotelu. Ředitel Festivalu spisovatelů před svou básnív hotelu Josef, Praha
Pan March mne pár dní před Festivalem informoval, že jen pár hodin po příletu budu mít tiskovou konferenci v kavárně Globe se skupinou Plastic People of the Universe. Na literárních festivalech je toto běžné: sotva se dotknete země, už běžíte a vysvětlujete a poskytujete rozhovory.
Domlouval jsem se s ‘Plastiky’ e-mailem na písních, které zahrajeme. Zpočátku jsem prohlašoval, že nemůžeme hrát žádnou píseň skupiny The Fugs, když přijedu sám, bez kapely. Ale ‘Plastici’ jsou velmi přesvědčiví, a tak jsem nakonec souhlasil, že zazpíváme společně pár písní z mých raných alb.
Tisková konference
Přesunul jsem se do svého pokoje, abych si alespoň na hodinku zdříml, a pak mě odvezli taxíkem na tiskovou konferenci do internetové kavárny Globe. Ještě jsem se nevzpamatoval z časového posunu a byl jsem unavený z noční cesty přecpaným letadlem, ale vždy mne překvapí fotografové. Šel jsem do Globe a přemýšlel, koho že to fotografují. A pak mi to došlo: MĚ!
Plastic People of The Universe jsem našel u stolu až úplně vzadu. Pocítil jsem nával emocí, když jsem spatřil skupinu hudebníků, kteří si během sovětské okupace prožili své a poté se jim podařilo vydržet pospolu období, kterému se říká ‘období svobodného podnikání‘, kdy se zdá, že se život stále více podobá studentskému představení Brechtovy opery Vzestup a pád města Mahagonny.
The Plastic People of the Universe
Skupinu The Plastic People of the Universe založil koncem roku 1968 basista Milan Hlavsa po sovětské okupaci, která měla zastavit politické změny vyplývající z Pražského jara, po invazi, jež rozeslala do celého světa fotografie sovětských tanků v pražských ulicích. Plastici se zpočátku inspirovali skupinou Velvet Underground, ale také písněmi, které zpívali The Fugs, the Doors, the Mothers of Invention a Captain
Beefheart.
Jak jsem se již dříve zmínil, zažil jsem v Chicagu útok slzným plynem při policejním zásahu proti demonstrujícím na předvolebním sjezdu Demokratické strany a stísněný pocit z těch sovětských tanků v Praze se hluboce vryl do mé mysli. V Chicagu sice žádné tanky nebyly, zato tam stály džípy s maskami z ostnatého drátu, které sloužily k rozprášení hippies, a také pár obrněných transportérů a, samozřejmě, již na pohled odpudivé řady vojáků s nasazenými bajonety.
Tři týdny po chicagském útoku slzným plynem vystupovala moje kapela the Fugs v Německu na Essenském hudebním festivalu. Někteří z nás si pronajali auto a jeli Bavorskem až k české hranici, kde jsme se pokusili proklouznout do Československa po polní cestě (probíhala právě sklizeň brambor a nám bylo řečeno, že přes hranici často přejíždějí zemědělci s traktory a valníky). Naším cílem bylo dostat se do Prahy, abychom si lehli před sovětské tanky a nafotili pár obrázků pro obálku našeho příštího LP. Dnes to zní bláznivě, ale v roce 1968 jsme to brali vážně a vůbec jsme se nebáli, že by Sověti pokropili naše ležící těla palbou. Nicméně naše plány ztroskotaly u malého vesnického stánku, když nás zastavil muž se samopalem.
Disidentské rokenrolové kapely se začaly v Československu zakládat kolem roku 1964 v souvislosti s příchodem úžasné hudby Beatles. Jejich obliba, s rozmáhajícím se americkým rebelantským rock and rollem a psychedelickou hudbou kapel, jako je Velvet Underground, Mothers of Invention a má kapela The Fugs, vzrůstala.
Rokenrolová mánie
Vznik folk rocku, psychedelického, politického a satirického rocku ve Spojených státech a Anglii měl velký vliv na československou undergroundovou hudbu(scénu). Najednou se autoritám zdálo podezřelé, že je národ zaplaven dlouhovlasými hipíky, rockovými časopisy, happeningy, undergroundovými hudebními kluby a dalšími aktivitami usilujícími o svobodné sebevyjádření. K hrůze pražských komunistických autorit, věčně dychtivých ovládat tok času, začaly rozhlasové stanice vysílat rock and roll. Aby tyto komunistické manipulátory zmátla, vznikla v Praze jako první skupina psychedelická – the Primitives.
Zpočátku se vláda pokoušela tento půvabný příliv západní kultury potlačit a zvolila taktiku posílení tiskového zákona (cenzury). Československá vláda se samozřejmě vždy musela ohlížet na sovětskou vládu, kterou nechtěla moc naštvat, aby nevyvolala ze strany Sovětů ještě větší nátlak na nezávislost vlády, jež byla zatím ještě v Československu zachována.
Na počátku roku 1968, kdy byli založeni Plastici, stanul v čele Komunistické strany Československa Alexandr Dubček. A jen o pár týdnů později začalo Pražské Jaro. Dubček zrušil cenzuru rozhlasu, televize a tisku a začal zbavovat moci celou řadu zatvrzelých komunistů ve jménu programu „socialistické demokracie“.
Sověti nechápali narůstající vlnu umělecké tvořivosti v ulicích. A tak 21. srpna 1968 sovětské tanky a nějakých 175 000 vojáků Varšavské smlouvy zahájilo okupaci Československa. Kdesi jsem se dočetl, že Dubček byl v poutech poslán do Moskvy. Psaly o tom všechny americké noviny, zrovna když jsem se chystal letět do Chicaga, abych se v době sjezdu Demokratické strany zúčastnil protiválečné demonstrace.
Nenáviděl jsem ty ruské tanky stejně, jako jsem neměl rád obrněné transportéry v Chicagu. A o pár týdnů později, když Fugs vystupovali v Německu na Essenském hudebním festivalu, jsme se s Miriam, Kenem Weaverem z Fugs a naším manažerem Peterem Edmistonem pokusili proklouznout po polní cestě z Německa do Československa. Probíhala právě sklizeň brambor a my jsme si chtěli lehnout před sovětské tanky nebo aspoň pozvednout protestní transparenty. (Byli jsme zastaveni mužem se samopalem.)
Byla to strašná situace, ve Státech i v Praze, a my jsme byli zoufalí. A potom se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí v Praze na protest proti invazi upálil 21letý Jan Palach a stal se mučedníkem za občanskou svobodu. Od roku 2005 je v Praze na počest tohoto českého hrdiny pomník.
Plastic People of the Universe potkávají potíže
V roce 1969 se stal manažerem a uměleckým vedoucím „Plastiků” historik umění a “kulturní teoretik” Ivan Jirous (přezdívaný též Magor). Kapela nadále experimentovala s psychedelickou hudbou, až se stalo, že jí vláda v lednu 1970 odebrala licenci. Nesměli dostávat za vystoupení honorář a také přišli o všechny hudební nástroje a zkušebnu.
V roce 1972 byli PPU vypovězeni z Prahy a přestěhovali se na venkov. V tomtéž roce se k nim připojil jazzový saxofonista Vratislav Brabenec a někdy v té době jim vláda, kvůli „negativnímu vlivu na společnost“, úplně zakázala vystupovat.
Jíst první stránku novin Komunistické strany ZAKÁZÁNO
Uměleckého ředitele PPU Ivana Jirouse začali zatýkat. Poprvé k tomu došlo v roce 1973, kdy - mimo jiné snědl během vystoupení titulní stranu novin Komunistické strany Československa. Jirous sám psal články do uměleckých časopisů. Svou disidentskou činnost započal v poměrně mladém věku. Při opisování děl Franze Kafky, která nebyla v tehdejším Československu k dispozici, se učil psát poslepu na stroji. Takto přepsaná Kafkova díla pak rozvážel svým středoškolským přátelům.
V roce 1974 rozehnaly stovky vojáků za spolupráce policie s útočnými psy dav posluchačů koncertu PPU. Bylo zatčeno 200 lidí. V témže roce také vyšlo Plastikům album s názvem Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned s texty Egona Bondyho. Bylo tajně nahráno v letech 1973-1974 na jednom z českých hradů. Nahrávka byla propašována za hranice a v roce 1978 vydána na „západě“.
Během 70. let Jirous zorganizoval několik undergroundových hudebních festivalů, které vzbudily nevoli státu. V roce 1976 na Jirousově svatbě
vystoupilo 12 undergroundových kapel a o měsíc později bylo zatčeno 27 hudebníků z pěti hudebních skupin. Člen PPU Vratislav Brabenec dostal 8 měsíců. Jirouse pustili z vězení v září 1977, aby ho mohli příští měsíc znovu uvěznit - později strávil ve vězení několik dalších let.
Plastici nahráli na venkovské chalupě Václava Havla několik alb, včetně Hundred Points a Passion Play (1980). Když měli vystoupení, policie obklíčila pozemek a hlídala okolní les. Znáte to, jaké napůl policejní státy jsou – neštítí se ničeho, aby vás zastrašily.
Obtěžování bylo tak nesnesitelné, že Brabenec se ženou a dcerou odjeli v roce 1982 do Kanady. Brabenec, skvělý saxofonista, byl pro nespoutanou tvořivost Plastiků zcela nepostradatelný, a od té doby je vždy velmi těžké přemluvit všechny členy kapely, kteří již vedou zcela jiné vlastní životy, k občasným setkáním. Naštěstí pro mě se Plastic People of the Universe v roce 2005 ke společnému vystupování vrátili!
Je to složitý příběh, jak už historie rockových kapel svou zmateností a přemírou faktů bývají. Historie PPU je však dobře popsána na internetu.
Vznik Charty 77
Mezitím povstalo hnutí Charta 77. Na začátku ledna 1977 podepsalo 240 československých intelektuálů Chartu 77, manifest vybízející vládu, aby respektovala lidská práva, jak je zaručuje Helsinská dohoda a československá Ústava, a přestala pronásledovat disidenty. Hnutí se rychle šířilo a zasadilo semínka pro pád komunistického režimu.
Helsinská dohoda o lidských právech
1. srpna 1975
V Helsinkách (Finsko) se uskutečnila třídenní konference, která vedla k nastolení řady norem pro lidská práva, jež byly podepsány 35 zeměmi včetně Spojených států a Kanady.
Další pozemský krok od násilí a nezákonného porušování práv člověka
Hnutí, vedené Václavem Havlem a mnoha dalšími, sílilo, přestože jeho členové, usilující o změnu despotického režimu, neustále riskovali vězení.
70. léta ve Spojených státech
Sedmdesátá léta ve Spojených státech po pádu Richarda Nixona v roce 1974 byla dobou neokázalé reformy a tím, čemu se říká „muckraking (kydání hnoje)“ – dočasně pobouřená média vedla rozsáhlá vyšetřování uvnitř vlády.
V roce 1974 jsme se s manželkou a dcerou přestěhovali z New Yorku na venkov, kde jsem se většinu času věnoval poezii, hudbě, komponování elektronické hudby a místním aktivitám. Ke konci 70. a začátkem 80. let jsem se dozvěděl o výpadech československé vlády proti Plastikům. Členové skupiny mi v srpnu 1980 napsali dopis, kde mě prosí o pomoc.
V následujících měsících a letech jsem se v rámci svých možností snažil v otevřených rozmluvách na veřejnosti a v tisku vystupovat proti tyranské vládě Československa a opatřovat peníze, abych zakoupil zesilovače a hudební nástroje, které se pak pašovaly z Německa do Československa. Útlak v Praze pokračoval, bylo pronásledováno a zatčeno mnoho lidí, včetně Ivana Jirouse, přezdívaného Magor. V roce 1986 získal Jirous za svou sbírku básní Magorovy labutí písně Cenu Toma Stopparda. Tuto sbírku napsal za svého pobytu ve vězení ve Valdicích.
V roce 1988 si Magor vysloužil dalších 16 měsíců v base za čtení protestních básní na veřejnosti. V lednu 1989 jsem se v newyorském klubu Kitchen zúčastnil spolu se skupinou dalších umělců protestního koncertu, který zorganizoval Giorgio Gomelsky.. Allen Ginsberg zpíval a četl, stejně jako Elliot Sharp, Vratislav Brabenec z Plastiků, False Prophets, Gary Lucas a další.
Složil jsem k poctě Magora píseň na nápěv, který jsem si vypůjčil od Plastiků z písně Passion Play. Steve Taylor mi pomohl skladbu zazpívat a doprovodil mě na kytaru. Báseň také zahrnuje apel ke svržení československé vlády. Ukázka několika veršů:
Jak se vláda Československa opovažuje utlačovat své zpěváky a dramatiky!
Jak se odvažuje ničit tolik básnických životů na konci tohoto bouřlivého století?
Já pliji na vás vládo Československa za terorizování vašich básníků
Já pliji na vás vládo Československa za vaši debilní potřebu kobek a tupého útisku
Magor! Propusťte Magora! ...
Pryč s vládou Československa, dokud nebudou moci básníci chodit volně, svobodně!
Pryč s vládou Československa!
Nechť její tupé boty útlaku upadnou v zapomnění!
Dost už šílených vlád klopýtajících v kolejích času!
Ačkoli nejsem příznivcem radia Svobodná Evropa, po koncertě jsem se zhluboka nadechl a poskytl mu interview, ve kterém jsem se znovu důrazně dovolával svržení tyranské hudbu ničící vlády.
Tou dobou se ale už, jak se říká, věci daly do pohybu a zdálo se, že by vláda Československa konečně mohla být svržena. Potom přišla proslulá Sametová revoluce, Václav Havel byl zvolen prezidentem a následovalo poklidné rozdělení Československa na Českou republiku a Slovenskou republiku.
Česká republika, která se skládá ze dvou regionů – Čech a Moravy, sousedí na severovýchodě s Polskem, na jihovýchodě se Slovenskem, na jihu s Rakouskem a od západu k severozápadu s Německem. Současné osídlení – 10 241 000 obyvatel.
Podobně jako se koalice, která v roce 1979 v Nicaraguy svrhla zlého Somozu, rozdělila na frakce, i politické sdružení Občanské Fórum, které v roce 1989 revoluci vedlo, se brzy, byť nenásilně, , rozdělilo na nové silné strany: konzervativní Občanskou Demokratickou stranu (ODS) vedenou Václavem Klausem a liberální Občanské hnutí. V zemi se postupně ujala vlády koalice stran – například v červnu 1992 byly ve vládě zastoupeny: ODS, Křesťanská Demokratická strana, Křesťanská Demokratická Unie/Československá strana lidová a Občanská Demokratická Aliance. Další hlavní skupinou byl levicový blok ovládaný komunisty, kteří v červnu 1992 získali ve volbách 14% volebních hlasů. (Nejsem si jist, jak silný je levicový blok nyní v roce 2005.)
Když se Česká republika stala 1. ledna 1993 po oddělení Slovenska samostatným státem, stáli ve vedení zeměVáclav Havel – bývalý disident a dramatik, který byl v roce 1989 zvolen československým prezidentem a pak znovu v únoru 1993 prezidentem České republiky, a ministerský předseda Václav Klaus.
Václav Klaus patřil k zakladatelům hnutí Občanské Fórum, které hrálo rozhodující roli ve svržení komunistického režimu v roce 1989, a později
byl jeho předsedou (1990-91). Je zastáncem privatizace a autorem několika knih, jedna z nich nese název Dismantling Socialism: A Road to Market Economy II (1993).
Václav Havel zastával funkci prezidenta po dvě volební období – do roku 2003. Současným prezidentem České republiky je Václav Klaus.
Havel
Václav Havel se narodil 5. října 1936. Je znám jako dramatik, zastánce lidských práv a jako prezident České republiky. Mezi jeho hry patří Zahradní slavnost (1963; angl. překl. 1969), Ztížená možnost soustředění (1968; angl. překl. 1972) a Pokoušení (1985; angl. překl. 1989). Komunisté dlouho jeho hry zakazovali, za své politické názory byl třikrát odsouzen do vězení. Patřil k zakladatelům podzemního opozičního seskupení Charta 77 a od roku 1979 do roku 1983 a pak znovu v roce 1989 byl vězněn. Vůdcem Československa se stal v roce 1989, když byl po dlouhé době konečně režim svržen, na svou funkci však v roce 1992 rezignoval. Poté, co se Česká a Slovenská republika v roce 1993 osamostatnily, byl zvolen prezidentem České republiky a tento úřad zastával po dvě pětiletá volební období. V roce 2003 z veřejných funkcí odešel. Dnes můžete v Praze navštívit Knihovnu Václava Havla. Na internetových stránkách Národního bezpečnostního archivu jsem zjistil, že Havlova Knihovna ke konci roku 2004 poprvé vydala knihu, která obsahuje řadu dokumentů získaných díky zákonu zaručujícímu právo na svobodný přístup k informacím, jež dokládají, že mezi Sametovou revolucí a americkým ministerstvem zahraničí existovalo v té době čilé telegrafické spojení.
—Edward Sanders Woodstock, New York léto 2005
