Řecké obytné domy v době klasické a helénistické

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Klasická archeologie

Dušan Koudela

Řecké obytné domy v době klasické a helénistické Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Prof. PhDr. Jan Bouzek, DrSc.

2006

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci na téma „Řecké obytné domy v době klasické a helénistické“ vypracoval samostatně s použitím uvedených informačních pramenů, které v práci řádně cituji s uvedením úplného odkazu na příslušný zdroj.

V Brně dne 6.6.2006 Dušan Koudela

Rád bych poděkoval mému vedoucímu, panu prof. PhDr. Janu Bouzkovi, DrSc., za ochotu, laskavost a odborné vedení při psaní této práce.

2

Obsah 1. Úvod......................................................................................................................... 4 2. Poznatky z antických pramenů............................................................................. 5 3. Vývoj od neolitu do doby archaické ................................................................... 10 3.1 Neolit................................................................................................................ 10 3.2 Doba bronzová ................................................................................................. 12 3.3 Geometrické a archaické období...................................................................... 15 4. Městské plánování................................................................................................ 16 5. Modelové lokality ................................................................................................. 19 5.1 Olynthos ........................................................................................................... 19 5.2 Priéné ............................................................................................................... 27 5.3 Délos ................................................................................................................ 30 6. Závěr ..................................................................................................................... 39 7. Greek Dwelling Houses in the Classical and Hellenistic Period (Summary).. 41 8. Použitá literatura ................................................................................................. 42 8.1 Monografie....................................................................................................... 42 8.2 Encyklopedie.................................................................................................... 43 8.3 Antické prameny .............................................................................................. 43 8.4 Internetové zdroje............................................................................................. 44 9. Obrazová příloha ................................................................................................. 45

3

1. Úvod Tato bakalářská diplomová práce se zabývá řeckými obytnými domy v době klasické a helénistické, tedy v období od 5. do 1. století před Kristem (dále jen př. Kr.). Klade si za otázku, jak tyto domy vypadaly, jaké byly jejich typické znaky, jak byly organizovány v soudobé městské zástavbě a jaká byla jejich funkce v životě jejich obyvatel. V těchto dvou obdobích se vyvinuly tři základní typy řeckých obytných domů: pastas, prostas a dům s peristylem. Typ pastas má svůj původ již v době geometrické (11.-8. století) a je typický zvláště pro domy v Olynthu v době klasické (5.-4. století). Jedná se o nejrozšířenější typ řeckého obytného domu. Typ prostas je charakteristický pro domy ve městě Priéné vystavěné na přelomu klasického a helénistického období. Domy s peristylem patří do helénistického období (3.–1. století) a jsou nejlépe doloženy na ostrově Délos. Tento typ se mimo jiné stal důležitou inspirací pro stavitele obytných domů v pozdějším římském období. První část práce (2. kapitola) se věnuje poznatkům z antických pramenů o domech v klasice a helénismu. V druhé části práce se zaměřuji na stručný popis vývoje řecké obytné architektury od neolitu do doby archaické. Třetí část se zabývá systémy městské zástavby, především urbanistickým plánováním s pravoúhlým systémem ulic zavedeným v pátém století architektem Hippodamem z Milétu. Čtvrtá část pak popisuje obytné domy na třech významných lokalitách podle typů domů: v Olynthu, Priéné a na Délu. Pro Aristotela, stejně jako pro každého Řeka, se „každá polis skládala z oikoi“ (Aristotelés 1253b). Slovo oikos mělo pro něj dva významy, jednak domácnost a jednak dům. Byl to základní prvek řecké polis. Samotné slovo polis se po sociální stránce dá nazvat komunitou a po fyzické stránce městem či městským státem. Studium řeckého města a městského života pak začíná tam, kde začíná studium řeckého domu.

4

2. Poznatky z antických pramenů Z antických písemných pramenů se o obytných domech zachovaly do dnešní doby jen kusé informace. Velmi cenným zdrojem informací o domech z 9. a 8. století př. Kr. jsou eposy básníka Homéra – Íllias a Oddysea. Podle těchto dvou děl se také provádějí rekonstrukce domů z tohoto období. O domech doby klasické na přelomu 5. a 4. století se zmiňuje Sókratův žák Xenofón (430 – 355 př. Kr.) ve svém díle Apomnémoneumata Sókratús (Vzpomínky na Sókrata). Popisuje Sókratův rozhovor s Aristippem o tom, co je dobré a krásné. Tvrdí, že neexistuje krásno a dobro samo o sobě, ale ve vztahu k účelu. Tento rozhovor uzavírá pojednáním o domech, ve kterém Sókratés navrhuje, jak by měly být obytné domy stavěny, a čemu by měly sloužit: Když pak mluvil o domech a říkal, že tytéž domy jsou krásné i užitečné zároveň, zdálo se mi, že podává návrh, jak mají být stavěny, aby byly v pořádku. Uvažoval takto: „Kdo chce mít dům, jak se patří, má si ho upravit tak, aby byl nejpříjemnější a nejužitečnější k bydlení?“ Když s tím Aristippos souhlasil, Sókratés pokračoval: „Je příjemný takový dům, ve kterém je chladno v létě a teplo v zimě?“ Když Aristippos i toto schválil, řekl Sókratés dále: „Do domů obrácených na jih svítí v zimě slunce sloupořadím, kdežto v létě putuje nad našimi hlavami a nad střechami, a my máme stín. A tak, je-li v pořádku, aby tomu tak bylo, je třeba stavět domy nižší směrem na sever, aby se zimnímu slunci nebránilo vstoupit, a vyšší směrem na jih, aby do něho nevnikaly chladné větry. Abychom to shrnuli: dům, ve kterém najdeme v každé roční době nejpříjemnější útulek a kde budou nejbezpečněji uloženy naše věci, bude právem považován za nejpříjemnější a nejkrásnější příbytek. Obrazy a jiné ozdoby spíš člověka o potěšení připraví, než aby mu je poskytly.“ (Vzpomínky na Sókrata 3.8.910)

5

Z tohoto úryvku je zřejmé, že obytné místnosti bývaly umístěny v severní části domů. V zimním období je slunce nízko a sluneční paprsky tak mohly do nich proniknout a příjemně je prohřát. Severní stěny domů byly nižší, aby dovnitř nepronikaly chladné severní větry. Tyto zásady se dodržují v jižních zemích, pokud to situace dovoluje, dodnes (Bouzek 87). Další poznatky od domech doby klasické lze nalézt i v Xenofóntově spisu Oikonomikos (O hospodaření), první dochované práci o ekonomii v tehdejším pojetí. V 9. části Ischomachos popisuje Sókratovi, jak prošel dům se svou manželkou, roztřídili spolu svůj movitý majetek a určili vhodné místo pro uložení každé věci. Komora byla umístěna na nejbezpečnějším místě a byly zde nejcennější věci, jako tkaniny nebo nářadí. Obytné místnosti byly pěkně zařízené, chladné v létě a vyhřáté v zimě. Celý dům byl, stejně jako v předchozím zmiňovaném Xenofóntově díle, otevřen směrem na jih. Ženská část domu byla oddělena od mužské dveřmi na klíč, aby se zevnitř neodnášelo nic, co nemá, a aby otroci neplodili děti bez jejich svolení. (O hospodaření 9). Toto tvrzení lze těžko prokázat, jelikož v žádném z doposud vykopaných řeckých obytných domů nelze prokázat existenci místností určených výhradně ženám. V jiné části spisu Xenofón navrhuje, aby v domě bylo zřízeno několik místností, použitelných jako ložnic, které by se pak přizpůsobovaly různě se měnícím počtům obyvatel domácnosti (Cahill 96). Řečník Lýsiás, žijící ve stejné době jako Xenofón, ve své řeči O vraždě Eratosthenově popisuje svůj vlastní dům. Skládá se ze dvou pater, která zaujímají stejnou plochu. Ženská část je nahoře, zatímco mužská se nachází dole. Když se mu narodilo dítě, jeho manželka jej musela kojit a dítě pak muselo být pokaždé vykoupáno. Avšak, aby jej mohla vykoupat, musela jej nejdříve snést dolů ze schodů. Aby se Lýsiás vyhnul nebezpečí, že by manželka s dítětem spadla ze schodů, zřídil si své obydlí v patře a ženské obyvatelky domu se přestěhovaly dolů. (Lýsiás 1.9) V díle filosofa Aristotela ze Stageiry (384-322 př. Kr.) se objevuje zmínka o uspořádání soukromých obytných domů ve městě v souvislosti s jeho obranným systémem. Tvrdí, že pokud jsou domy uspořádány podle nového způsobu Hippodamova (viz čtvrtá kapitola - Městské plánování), je toto uspořádání vkusnější

6

a prakticky výhodnější. Uspořádání podle starého způsobu, kdy ulice postrádaly pravidelný plán, je vhodnější pro bezpečnost ve válce. Útočníci a cizinci se tak ve městě nevyznají a je pro ně odtud nesnadný východ. (Aristotelés 7.11) Po polovině čtvrtého století se o obytných domech zmiňuje i největší řecký řečník všech dob, Démosthenés (384-322 př. Kr.). Vyčítal obytným domům jejich nádheru, která měla patřit jen chrámům a domům veřejným. 1 Ve své Řeči o správě financí poukazoval na to, že dům Themistoklea, Kimóna a Aristeida se nelišil od ostatních domů prostých občanů. Podle něj to bylo z toho důvodu, že tito muži byli skromní a bedlivě zachovávali mravní řád athénské ústavy (Démosthenés 13.29). Tuto skutečnost rovněž znovu zmínil i ve své Třetí olynthské řeči (Olynthiakos G) (Démosthenés 3.26). Kolem roku 25 př. Kr. vydal římský architekt a inženýr Marcus Vitruvius Pollio spis De Architectura (Deset knih o architektuře). Toto dílo v sobě spojuje jednak autorovy vlastní zkušenosti a jednak znalosti převzaté z tehdejší řecké odborné literatury. Jedná se o jediný zachovaný antický pramen svého druhu, který nalezl uplatnění i během renesance, zejména díky svým údajům o proporcích staveb. Až do dnešní doby je Vitruviovo dílo považováno za základní učebnici antické architektury. V jeho díle nacházíme popis domů podobných domům na Délu. Jedná se o nejběžnější typ řeckého výstavného obytného domu v helénistickém období. Mnohem častější byl ale výskyt obytných domů v menším a levnějším provedení. V jeho době taktéž ještě existovaly primitivní domy s hliněnou střechou (Dinsmoor 65). Vitruvius, jako zkušený architekt, předpokládal existenci jednoho stálého typu řeckého domu. Avšak v době, kdy žil, jeho teorie byla spíše jen osobní domněnkou. Ve své šesté knize srovnává řecký obytný dům s římským. Shledává, že Řekové nestavějí atria, ale mají nepříliš široké chodby (thyrórónés), které vedou od vchodu podél konírny a místnosti pro vrátného do peristylního dvora. Kolem 1

Démosthenés mimo jiné prohlašuje, že v dřívějších dobách v Athénách nebyly stavěny luxusní domy. Avšak jedná se jen o řečnickou nadsázku. Zmínky o luxusních domech lze nalézt například v Aristofanově komedii Oblaka (Lawrence 183). Dramatik Aristofanés žil asi v letech 445 – 386 př. Kr..

7

tohoto dvora se rozkládá ženská část domu (gynaikónitis). Poté následuje mužská část (andrónítis), která je s ní spojena chodbami zvanými mesauloi – místnostmi mezi dvory (aulé). Do této části údajně ženy nesměly a pořádaly se v nich hostiny. Byly zde také situovány místnosti pro hosty, jídelny a ložnice, které měly mimo jiné i boční vchody (Vitruvius 6.7.1-5). K výše zmiňovaným částem se připojovaly další peristyly, zvláště pak rhodské, které mají zvýšenou řadu sloupů obrácenou k jihu– opět z důvodu, aby do místností za ní mohly pronikat sluneční paprsky. Tyto objekty mívaly vlastní dveře a předsíně. Měly bohatou výzdobu stěn a stropů. Dále pak autor popisuje funkce místností v těchto částech domů, vzhledem k jejich umístění vůči světovým stranám. Vitruviovo rozdělení řeckého obytného domu na ženskou a mužskou část vyvolává spekulace. Takové rozdělení bylo možné jen u velkých helénistických domů. Navíc podle novodobých interpretací byla mužská část umístěna hned za vchodem a ženská následovala až za ní (obr. 1). U obyčejných domů doby klasické mívaly ženy pro sebe vyhrazenou jen jednu či několik místností. V patrových domech muži někdy obývali přízemí a ženy patro. Vitruvius pravděpodobně nepopisoval domy v pevninském Řecku. Jeho popisy lze spíše aplikovat na výstavné řecké domy na Sicílii a v jižní Itálii z helénistického období (Cahill 3.2.0). Písemné prameny však nejsou jediným pramenem k poznání řeckého obytného domu. Velké množství informací podávají také umělecká díla. Asi nejvýznamnějším uměleckým zdrojem je vázové malířství. Venkovní vzhled domů na vázových malbách je většinou připodobněn krytým vchodům do chrámů. Příklad domu je zobrazen na černofigurovém attickém volutovém kratéru François (kolem 570 př. Kr.) 2 . Jeho střecha je zobrazena zakřivená z obou stran směrem nahoru, buď jako výsledek chybné perspektivy malíře, nebo jako pokus o zobrazení menšího sklonu silné hliněné střechy (Lawrence 182). Na této scéně je pravděpodobně

2

Tento kratér se dnes nachází v archeologickém muzeu ve Florencii. Autorem je hrnčíř Ergotimos. Malby, které jsou mytologického charakteru, vytvořil malíř Kleitiás. Jeho výška je 66 cm. Byl pojmenován podle majitele pozemku, na kterém byl nalezen.

8

zobrazen zastřešený pramen vody. Kolem stojí ženské a mužské postavy, z nichž jedna se k němu nahýbá s nádobou na vodu (obr. 2). Častým námětem jsou také interiéry domů, ve kterých se odehrávají symposia či běžné domácí scény. Příkladem je apulský kalichový kratér od malíře Athény 1714 (polovina 4. století) 3 , na kterém je mimo jiné zobrazeno úzké okno umístěné vysoko ve zdi místnosti (obr. 3).

3

Je publikován v katalogu: Cambitoglou, Alexandre, and Arthur Dale Trendall. The Red-Figured Vases of Apulia. Oxford: Clarendon Press, 1978. str. 212, č. 152.

9

3. Vývoj od neolitu do doby archaické 3.1 Neolit Počátky osídlení Řecka a přilehlých ostrovů zvláště v Egejském moři klademe do 7. tisíciletí př. Kr. v souvislosti s usazováním obyvatelstva a vznikem prvních osad. Tyto osady již nebyly pouze přechodné, ale fungovaly po celý rok a po několik let. Jejich obyvatelé se věnovali především zemědělství a pastýřství. Vznikaly především v oblastech kolem vodních toků s úrodnou naplavenou půdou, které byly pro zemědělství nejvhodnější. Nejstarší doklady osídlení Thessálie máme z předkeramického neolitu kolem roku 6500 př. Kr. z lokality Argissa. Zde bylo nalezeno 6 oválných mělkých objektů vytesaných do skalního podloží. O jejich interpretaci se dodnes vedou diskuze (Rutter). V raném neolitu, kolem roku 5800 př. Kr., se objevují první počátky významné kultury Protosesklo. Z tohoto období je na nálezy nejbohatší lokalita Nea Nikomedeia v Makedonii. Jedná se o otevřenou osadu složenou z několika volně stojících dřevěných budov. Jejich stěny byly propleteny proutím či rákosím a byly ohozeny hlínou. Kvůli převládajícím severním větrům jsou orientovány ve směru východ-západ. Taktéž se zde objevuje větší budova, v tomto případě se jedná buď o svatyni, nebo o sídlo náčelníka. Kultura Sesklo se vyvíjí ve středním neolitu v letech 5300 – 4400 př. Kr.. Města této kultury se rozkládají na ploše asi 10 ha, mají asi 3000 až 4000 obyvatel. Střed

měst

tvoří

opevněná

akropole

na

vyvýšeném

místě,

skládající

se z několika pravoúhlých domů. Uprostřed se nachází centrální dvůr a do něj ústí pravoúhlá budova s krytým vchodem se dvěma sloupy na kratší straně, tzv. megaron. Jeho střechu nesly uvnitř čtyři rohové sloupy. Uprostřed byl umístěn krb, z něhož odcházel kouř otvorem ve střeše. Tento prvek se uplatnil i v pozdější době v mykénských palácích a vychází z něj i tradiční půdorys řeckého chrámu.

10

Domy ve osadách kultury Sesklo mají jen několik místností a jsou od sebe odděleny úzkými uličkami. Měly asi metr vysokou podezdívku z neopracovaných kamenů a zdi z hliněných cihel. Byly kryty sedlovou střechou. Je pravděpodobné, že stěny byly malované a byla zde také okna. Tento fakt nám dokládají nálezy modelů domů. V pozdním neolitu v letech 4300 – 3300 př. Kr. se rozvinula v Thrákii nová kultura zvaná Dimini (obr. 4). Z její starší fáze, která končí kolem roku 3800 př. Kr., se na lokalitě Velestino dochovala největší stavba typu megaron v celém Řecku. Její delší strana měří 30 metrů. Sídliště této kultury jsou organizovány podobně, jako v kultuře Sesklo, a mají také své paralely v rané době bronzové v západní Anatolii (např. Trója I., II.). Na Krétě máme z této doby nálezy budov, skládajících se většího počtu (až patnácti) místností. Zajímavý je nález dvou stálých ohnišť uvnitř místnosti, který nemá v pozdějších dobách na Krétě obdoby (Rutter).

11

3.2 Doba bronzová Na počátku doby bronzové vznikla na Kykladech nová kultura - kykladská, která se pak dále dělí na několik menších kultur regionálního charakteru. Jedny z nejstarších domů doby bronzové pochází z kultury Grotta – Pelos. Na lokalitě Pyrgos na ostrově Paru se dochovaly zbytky obdélných i nepravidelných domů. Jediným zevrubněji prozkoumaným sídlištěm je Fylakopi na Mélu, odkud jsou známy tři fáze osídlení. První se datuje do posledních dvou století rané doby bronzové a poslední do pozdní doby bronzové (obr. 5). Osada první fáze je význačná tím, že se zde objevují počátky městského plánování. Domy mají rovné zdi, pravoúhlé rohy a stejnou orientaci. Tvoří bloky oddělené úzkými ulicemi. Na pevnině se v této době vyvíjí helladská kultura. Tradice výstavby domů zde navazuje na neolit, zvláště v Thessálii. V raně helladské kultuře převládá obdélný tvar domů. Jsou postaveny na kamenných základech z cihel sušených na slunci. Mají ploché střechy, což jim umožňovalo, aby mohli být i částečně nepravidelného půdorysu. Většinou se skládají ze dvou místností, větší hlavní a menší zadní. Taktéž se objevují i domy kruhového či oválného půdorysu. Pro severovýchodní Peloponés je typická lokalita Lerna. Nejvýznamnějším domem je Dům tašek (House of Tiles) o rozměrech 25 x 12 m (obr. 6), pocházející z raně helladského období II. (2400/2300 – 2000 př. Kr.). Skládá se z většího počtu místností a chodeb. Jeho střecha byla pokryta dobře vypálenými terakotovými taškami. Jedná se vůbec o první výskyt tohoto typu krytiny v Řecku. Stěny tohoto domu byly pokryty vápencovou omítkou, zatímco podlaha byla hliněná. Na Krétě v raně minojském období pokračuje neolitická tradice domů nebo komplexů domů s větším počtem menších místností. Domy jsou navzájem pospojovány bez ohledu na symetrii uspořádání. Známy jsou lokality Vasiliki a Myrtos, obydlené v druhé polovině třetího tisíciletí. Velký dům ve Vasiliki již připomíná pozdější palácové stavby. Dále se objevují i samostatné domy s jednou velkou a několika malými místnostmi. První krétské paláce v Knóssu, Faistu a Mallii vznikají po roce 2000 př. Kr. ve středním minojském období I.. Všechny byly založeny na podobném plánu

12

a uprostřed měly centrální dvůr. Tento prvek byl pravděpodobně přejat z Egypta či z Asie. Kolem dokola byly uspořádány skupiny místností. Byly tu obytné prostory, sklady, náboženská či výrobní centra. Jednalo se tedy o jakási multifunkční centra měst, která se rozkládala kolem. Vzhled těchto paláců pomáhají rekonstruovat nálezy modelů domů, jako je například model dvoupatrového domu z lokality Archanés, datovatelný před rok 1600 př. Kr. (obr. 7). Paláce byly postaveny z pečlivě otesaných kamenných kvádrů nebo technikou brázděného zdiva, kombinující trámovou konstrukci se hliněnou výplní. Ploché střechy byly podepřeny dřevěnými sloupy. Na počátku období nových paláců (ve středním mínojském období III.) dochází k opravám starých paláců, které byly zničeny zemětřesením. Zároveň jsou stavěny nové paláce a venkovská sídla. Také se zlepšují stavební standardy. Půdorysy všech obytných staveb i nadále zůstávají asymetrické a neuspořádané. Městské domy přiléhají k palácům. V Mallii jsou tyto domy stavěny podél ulic vedoucích k paláci. Většinou jsou patrové. V přízemí mají jednu větší obytnou místnost. Ostatní místnosti sloužily převážně jako skladiště. V průběhu 2. palácového období (1750/1720 - 1490/1470 př. Kr.) navázala Kréta kontakty s celým Středomořím. Na kykladském ostrově Théra na lokalitě Akrotiri vzniklo pod krétským vlivem město, často nazývané řecké Pompeje. Většina zdejších domů je menších rozměrů. Krétské vlivy jsou na nich patrné zejména díky nepravidelnosti jejich půdorysů, velkým oknům do relativně úzkých ulic nebo zahnutým schodištím. Je zde patrná odlišnost půdorysů přízemí a pater jednotlivých domů. Některé z domů měly až tři podlaží. Na rozdíl od krétských tyto domy ale postrádají velkou obytnou místnost či halu. Asi nejzachovalejším domem je Západní dům (West House). Je význačný především svou bohatou nástěnnou freskovou výzdobou, která je dalším znakem přejatým z krétských paláců. Město bylo kolem roku 1630 zničeno výbuchem blízké sopky. Do dnešní doby se ale zachovaly domy do výšky až jednoho patra. Krátce na to došlo k invazi pevninských achájských kmenů na Krétu a tím i k zániku paláců. Na ostatních kykladských ostrovech ale stavitelé pokračují ve stavbě domů v návaznosti na rané kykladské období. Domy mají podélný tvar a skládají se ze dvou širokých obdélných místností. Na pevnině mají domy většinou podobné

13

podlouhlé půdorysy. Občas se ještě objevují i kruhové nebo oválné stavby. K podlouhlým domům se u větších domů začínají přidávat kryté vchody. Ty vznikají prodloužením bočních zdí jako anty. Druhý konec domu proti vchodu byl zaoblen do půlkruhu. Oddělením zdí zde byla vytvořena zadní místnost. Takový půdorys musel být pravděpodobně krytý sedlovou střechou. Tyto domy jsou známy například z lokality Korakou na severním Peloponésu či z Olympie. Většina populace žila v neopevněných vesnicích, ale objevují se i města opevněná. Nejlépe prozkoumanou osadou je Malthi v Messénii. Domy jsou zde nalepené na hradby i na sebe, takže je někdy těžké odlišit, která místnost patří ke kterému z nich. Přechod od doby středně helladské do doby pozdně helladské (mykénské, 1500 – 1100 př. Kr.) proběhl bez náhlých změn a následný vývoj pokračuje v návaznosti na předchozí období. Od druhé poloviny 14. století se objevuje nový fenomén, stavby a fortifikace z kyklopského zdiva. Vznikají velké citadely na kopcích jako jsou Mykény. Uprostřed těchto citadel stojí palác, jehož jádrem je megaron. Existují i paláce se dvěma megary, například Tíryns nebo Pylos v Messénii. Podle Homéra trávili obyvatelé paláce, jak muži, tak ženy, většinu času svého pobytu v paláci právě v prostorách stinného megara (Oddysea 1.365). Městské domy stály zčásti v opevněném areálu kolem paláce a z části vně hradeb. V Mykénách byly domy mimo hradby uspořádány ve skupinách a v Tíryntu v blocích. Domovem obyčejných lidí byly i nadále chaty skládající se z jedné nebo dvou místností. Byly postavené z vysušených cihel nebo z organických materiálů vymazaných hlínou. Měly ploché střechy a podlahy z udusané hlíny. Středně helladské typy dlouhých apsidálních domů se zkracují, menší domy jsou většinou obdélného půdorysu. Větší obdélné domy půdorysem připomínají megaron. Charakteristickým znakem domů na pevnině je oproti těm krétských existence vnitřního krbu. Mykénská města byla ke konci pozdně helladského období III. (před rokem 1200 př. Kr.) rozbořena vnitřními rozbroji a vpádem Dórů. Poté nastala doba několika staletí úpadku.

14

3.3 Geometrické a archaické období S pádem mykénské civilizace velmi klesla úroveň bydlení a kultury. Z následujících pěti století (11. – 7. století) se zachovaly pouze menší obdélné chaty a domy postavené z hliněných cihel na kamenné podezdívce o dvou až třech místnostech, někdy uspořádané v řadách (Asine, Sifnos). Také se objevuje i dům oválného půdorysu. Nejstarší budovou tohoto období ve Staré Smyrně je právě oválný dům skládající se z jedné místnosti (obr. 9). Byl postaven kolem roku 900 př. Kr.. Díky velmi zachovalým zdem z hliněných cihel a neporušenému půdorysu patří k nejlepším příkladům nejstarších řeckých budov. Základy oválných domů z geometrického období byly také nalezeny v Athénách, a to pod pozdější agorou a na blízkém svahu kopce Areopagu (Dinsmoor 65). V průběhu devátého století se už ve Staré Smyrně objevují i obdélné domy tvořené jednou místností, postavené na kamenných základech. V osmém století jsou v osadě Zagora na ostrově Andros známy větší domy, připomínající mykénské. Skládají se z velké místnosti, která měla někdy krytý vchod. Střechu podpíraly dřevěné sloupy spočívající na kamenných discích. Tyto sloupy se občas nacházely také v krytém vchodu (in antis). Jednalo se tedy o jakási pseudo-megara (Lawrence 182). V období největší prosperity Staré Smyrny mezi lety 650 až 545 př. Kr. domy připomínají megaron. Mají krytý vchod a za ním dvě místnosti. Jeden z vykopaných domů se dokonce skládal ze tří místností a měl vlastní dvůr. Obytné budovy

ve

městě

byly

orientovány

buď

směrem

severojižním

nebo

západovýchodním, což ukazuje na počátky prvního pravidelného systému městského plánování. Tímto tématem se dále zabývá následující čtvrtá kapitola.

15

4. Městské plánování V období velké řecké kolonizace, která začala v osmém století se v nově zakládaných koloniích objevují první systémy městského plánování. Kromě kolonií lze pozorovat počátky pravoúhlého systému ulic, jak již bylo zmíněno, také v 7. století ve Staré Smyrně. Dalším systémem městského plánování, který v té době paralelně existoval hlavně v severních oblastech, byl takzvaný volný systém. Používal se při budování měst na svazích a vyvýšeninách, jako byl archaický Olynthos, Aiane u pobřeží soluňského zálivu nebo Petres v západní Makedonii. Hlavní ulice těchto měst byly souběžné a vedly kolem kopce po jeho svazích, sledujíce terénní podmínky. Mezi nimi vedly kolmé propojovací a často stupňovité uličky. Domy byly stavěny na terasách podle terénních podmínek ve skupinách po třech či čtyřech, přiléhajíce na sebe. Veřejné budovy a svatyně pak bývaly umístěny na plochých prostranstvích vytvořených na horních partiích kopce. V Athénách na počátku 5. století začal přibývat počet obyvatel města. Tento nárůst ovlivnil další vývoj řecké městské zástavby. Roku 476 byl stavitel Hippodamos z Milétu pověřen athénským lidovým shromážděním navrhnout plán výstavby obytné čtvrti u athénského přístavu Pirea. Představil Athéňanům vzorový dům, který je nadchnul a který prohlásili za „typový dům pro každého“ (Bouzek 86). Rozměřili pravoúhlou síť ulic na kopci u přístavu a losem rozdělili stavební pozemky o stejné velikosti mezi 2000 zájemců z řad občanů. Normované domy na těchto pozemcích měly stejný půdorys a ležely na svahu orientovány na jih. Každý z nich měl vnitřní dvůr, kolem nějž byly uspořádány jednotlivé místnosti, z nich každá měla svou funkci. Existovaly zde místnosti obytné, místnosti pro hosty, dílny a obchody. Dalšími součástmi hippodamovského města byly centrální náměstí (agora) a chrámový okrsek. Hippodamovo reformní úsilí našlo svůj ohlas ve všech nově zakládaných nebo nově vystavovaných městech 5. a 4. století, jako jsou Milétos, Olynthos (obr. 9)

16

nebo Priéné, ale také v řeckých koloniích, jako jsou Poseidonia nebo Syrakusy. 4 Aristotelés ve své Politice v něm shledává nejlepší způsob, jak ideálně rozdělit město. Uvádí, že Hippodamos naplánoval město pro 10000 lidí. Určil tři třídy obyvatelstva: řemeslníky, rolníky a válečníky, z nichž každé byla vyhrazena jedna část města. Dále pak rozdělil pozemky na tři typy: posvátné, veřejné a soukromé. (Aristotelés 2.9.1-2) Vytvořením ideálního města a státu se zabýval také Aristotelův učitel Platón ve svém díle Políteiá (Ústava) a jiní soudobí řečtí filozofové. V jiných městech tohoto období ale nešlo o to, řešit problém nadbytku obyvatelstva a otevírat nová tržiště. Spíše se jednalo o proces urbanizace, synoikismus. Obyvatelé více osad se spojili, aby společně založili nové město a vyměnili život na vesnici za život ve městě. Toto sjednocování probíhalo již od 10. století, jak v podobě fyzického spojování vesnic (Sparta, Korint), tak i povýšením jedné vesnice na metropoli při zachování sousedních (Athény). Z řecké mytologie je znám příběh athénského krále a héroa Thésea, jenž tímto způsobem sjednotil roztříštěné obce v Attice v jeden městský stát pod vedením Athén a dal jim nové zákony. Důvodem synoikismů na počátku klasického období byl hlavně vznik demokraticky smýšlející společnosti, která měla potřebu se dále rozvíjet po hospodářské

i

kulturní

stránce.

Posledním

příkladem

takového

města

je Megalopolis, která vznikla kolem roku 369 sloučením asi čtyř desítek sídlišť v jižní Arkádii. V klasickém období existovalo na území Řecka přes 700 městských států (poleis) 5 o průměrné rozloze kolem 400 km2. Největší z nich, Athény, Milétos a Pireos, měly více než 10000 obyvatel. Avšak tato města byla jen výjimkou. Podle Platóna a Xenofónta mohla mít města 500 domů nebo 5000 obyvatel (Hoepfner 2). Kolem měst se rozkládala pole patřící jejich obyvatelům, převážně rolníkům. 4

Hippodamovo autorství je sporné a nebylo nikdy prokázáno. Zdroje uvádí, že se podílel i na nové výstavbě athénské kolonie Thúrioi v Itálii (440 př. Kr.), a snad má podíl také na plánu města na Rhodu (vystavěno kolem roku 408 př. Kr.). Také je spojován s pythagorejskou filozofickou školou. Aristotelés o něm tvdí, že „vynalezl rozdělení poleis“ (Aristotelés 1268a). 5 Polis, pl. poleis, je, jak již bylo zmíněno v úvodní kapitole, název pro řecký městský stát. Skládal se z města samotného, které bylo v pozdějších dobách chráněno silnými hradbami, a venkovských oblastí často s mnoha různě velkými osadami. Každá polis měla své patronské a ochranné božstvo, kterému byl zasvěcen hlavní městský chrám.

17

Zakládat města znamenalo vyměřit zemi na stejně velké pozemky a podle losů (kleroi) ji rozdělit. Na spravedlnost při slosování parcel měli dohlížet státní teoretikové. Země bývala rozdělena na pruhy (per strigas) široké 100 (1 plenthron = 29 – 33 m) až 120 stop (1 schoinos = 35 – 39 m). Takové pruhy byly ohraničeny ulicí nebo silnicí. Dále se pak daly rozdělit na parcely stejné velikosti. Výše uvedené dělení souvisí s demokratizací řecké společnosti na přelomu 6. a 5. století a tedy zavedením principu rovnosti všech občanů. Tento princip je patrný například z Démosthenova díla (viz druhá kapitola – Poznatky z antických pramenů), ale zabývají se jím i mnozí další soudobí antičtí autoři. Jedním z prvních měst vznikajících na těchto demokratických principech byla Éllis, založená roku 471. Přestože dosud neexistuje mnoho poznatků o jeho stavební struktuře, je jisté, že bylo postaveno na základě hippodamovského systému pravoúhle se křižujících ulic.

18

5. Modelové lokality 5.1 Olynthos Město Olynthos se nachází na poloostrově Chalkidiki asi 2,5 km od moře na dvou kopcích, severním a jižním. První doklady osídlení jsou z neolitu. Archaické osídlení je známo od 7. století z jižního kopce. Město bylo uspořádáno, jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, podle volného systému městského plánování. Roku 479 bylo zničeno perskými vojsky (Hérodotos 8.127-128). Krátce nato započala jeho obnova. Po anoikismu 6 obyvatelstva několika okolních měst v roce 432 př. Kr. byl osídlen i severní kopec. Zde bylo postaveno nové město podle hippodamovského systému, obehnané hradbami. Stavitelé vybudovali široké ulice, kolem nichž stály velké výstavné domy s mozaikovými podlahami a omítnutými stěnami. To vše ukazuje na značnou prosperitu města. Koncem klasického období se město pokusilo odolávat rozpínavým tendencím makedonského krále Filipa II. Z tohoto období jsou známy tři Démosthenovy řeči, ve kterých nabádal Athéňany, aby Olynthu poskytli pomoc. Roku 348 př. Kr. bylo ale město pobořeno a vypáleno makedonskými vojsky (Démosthenés 9.26). Zastavěná oblast města zabírala kolem 40 ha včetně obou kopců. Pro srovnání, zastavěná část města Priene zabírala pouze 15 ha, ačkoli celková plocha chráněná jeho hradbami měla kolem 37 ha. Co se týče odhadu počtu obyvatel, názory se hodně liší. T. W. Gallant navrhuje, že běžný dům mohl mít 4 – 5 obyvatel. Při Cahillově odhadu, že ve městě bylo přibližně 500 domů, by to znamenalo, že zde mohlo žít 2000 – 2500 obyvatel bez otroků (Cahill 2.3.4). Hoepfner a Schwandner odhadují počet obyvatel jednoho domu na deset lidí včetně otroků. Ve městě s takovým počtem obyvatel jednoho domu mohlo žít během peloponéské války 6000 6

Obyvatelstvo několika okolních sídlišť se přestěhovalo do vnitrozemí a založilo zde jedno větší, lépe zabezpečené město. K tomuto sestěhování došlo poté, co se Olynthos a některá další chalkidská města vzbouřila proti Athénám.

19

– 7000 obyvatel (Hoepfner 72). Jiné odhady hovoří až o 9000 obyvatelích města, v případě, že by domy měly 15 – 18 obyvatel. Část města na severním kopci byla vystavěna podle pravoúhlého hippodamovského systému s několika nepravidelnostmi a zaplnila celou plochu kopce (obr. 9). Domy byly uspořádány v blocích (insulách) po deseti (obr. 10). Rozměry většiny těchto bloků byly 87 x 35 m. Každý se skládal ze dvou řad tvořených pěti domy. Mezi těmito řadami vedla úzká ulička. Na východní straně města byly bloky zmenšeny, aby mohly ulice sledovat terénní podmínky. Ve východní části zvané vilová (Villa Section) byl plán města více nepravidelný. Některé domy v blocích pravděpodobně nebyly nikdy postaveny a kolem některých domů byl ponechán volný prostor. Ulice

byly

orientovány

severojižním

a

západovýchodním

směrem.

Severojižní městské ulice byly archeology označeny jako třídy (avenues) s velkými písmeny, zatímco západovýchodní byly označeny jako ulice (streets) s malými římskými číslicemi. Bloky byly označeny podle křižovatky třídy a ulice u jejich jihozápadního rohu. Domy v blocích byly očíslovány směrem ze severozápadu. Například dům A v 1 stojí v severozápadním rohu bloku u křižovatky třídy A s ulicí v.. Některým domům byly navíc dány i názvy podle jejich typické vlastnosti či typických nálezů (např. Villa of the Bronzes, House of Many Colors atd.). Domy v Olynthu zcela oprávněně mají důležité místo v historii řecké obytné architektury. Do dnešní doby jich bylo vykopáno a publikováno více než 100. Ze žádného z nich se nedá vyvodit všeobecný závěr, že by se jednalo o typický „normový“ dům pro každého občana polis. Avšak všechny jsou postaveny na stejných principech. Jedná se, jak již bylo zmíněno v úvodu, o domy typu pastas, které byly v klasickém Řecku velmi rozšířené. Standardní půdorys olynthských domů je zhruba čtvercový a dá se rozdělit podle dvou os. První osa vede středem domu z východu na západ a dělí jej na dvě poloviny. Druhá osa vede ze severu na jih a dělí severní polovinu domu na dvě části odlišné svou funkcí. Součástí každého domu byl dvůr, k němu přiléhající portikus (pastas) a několik vedlejších místností, andron a kuchyňský komplex. U mnohých z nich je prokázána i existence patra.

20

Nejdůležitější částí domu byl bezesporu dvůr. Sloužil jako místo, kde se pracovalo, a jako zdroj světla pro přiléhající místnosti. Řecké domy této doby byly uzavřeným světem, do kterého nebylo možno zvenčí vidět. Okna byla poměrně malá a úzká, umístěná ve velké výšce. To dokládá již dříve zmiňovaný apulský kratér (viz druhá kapitola) nebo přímé nálezy z některých lokalit (například ze Selinúntu). Avšak u lépe zachovaných řeckých domů, kterých je jen minimum, nebyla nalezena buď žádná okna do ulice nebo jen velmi malý počet (Cahill 3.2.0). Tabulkové sklo Řekové ještě neznali, takže k jejich zakrytí sloužila různá bednění nebo okenice. Na severní straně dvora se otevíral dlouhý portikus, identifikovaný Grahamem jako pastas 7 (Cahill 76). Střechu portiku podepíraly dřevěné sloupy postavené podél centrální osy domu. Výjimečně byly i kamenné. Tyto dva otevřené prostory, dvůr a pastadu, tvořily jednotící prvek, který fyzicky spojoval a osvětloval místnosti kolem nich. Velké množství předmětů nalezených v pastadách mnoha olynthských domů dokládá, že byly centrem všech pracovních a jiných aktivit, které se v domě odehrávaly. Zatímco dvory byly vydlážděny většinou valouny a oblázky (výjimečně i mozaikou), podlahu pastad tvořila v naprosté většině případů udusaná hlína. Některé dvory byly poměrně malé (10 – 15 m2), jiné zabíraly plochu až 100 m2. Byla to mimo jiné i centra domácího kultu, podle časté přítomnosti oltáře. Vzhledem k tomu, že se sem svažovaly střechy všech místností, měl každý dvůr svůj vlastní odtok vedoucí do ulice. V některých případech měly domy svou vlastní nádrž. Jindy byly v rozích dvorů nalezeny velké pithoi 8 , které sloužily k zachytávání vody z okapů. Tato voda se pak využívala k mytí či praní. V severních částech domů se nacházelo několik místností, jejichž rozměry byly dány šířkou střechy celého bloku. Někteří badatelé je identifikují jako obytné. Ale vzhledem k povaze nacházených předmětů, se soudí, že jejich využití bylo dům od domu různé. Na jižní straně domu se taktéž rozkládalo několik místností, z nichž některé ústily do ulice. Patrně spíše sloužily jako dílny (ergasteria) nebo obchody. 7

Viz také Graham, J.W. „The Origins and Interrelations of the Greek House and the Roman House.“ in Phoenix 20, 3-31. Toronto, 1966. 8 Pithos, pl. pithoi, je velká široká keramická zásobní nádoba, která se v Řecku vyskytuje již od doby bronzové. Sloužila k ukládání tekutých a sypkých materiálů.

21

Mnohé měly svůj vlastní vchod do ulice. Jen v malém množství olynthských místností tohoto typu se dochovalo větší nakupení předmětů, podle kterých by se dalo určit, že zde byly vyráběny nebo prodávány. Nejvýraznější místností olynthských domů je andron (mužská jídelna). Dovnitř se vcházelo přes malou předsíň. Většinou byl čtvercového půdorysu (obvykle měl rozměry 4,75 x 4,75 m, ale i větší či menší) a byl umístěn v rohových partiích domu, přiléhajíce k venkovní zdi. Díky tomu zde mohla být na vyvýšeném stupínku podél stěn rozmístěna hodovací lehátka (klínai). Podlaha byla vycementovaná, výjimečně i zdobená mozaikami. Zmiňovaný vyvýšený stupínek a vycementovaná podlaha jsou typickými znaky této místnosti. Vývoj andronu lze sledovat již od 8. století. V této době totiž z východu přichází zvyk hodování na lůžcích s číší vína, jenž v Řecku brzy zdomácněl. Při takových hostinách bylo často provozováno slovesné umění, a tím začal i rozvoj řecké lyriky. Běžný řecký obytný dům byl místem, kam se jeho pán vracel po splnění svých povinností ve městě, aby se mohl najíst a vyspat. Během dne byl dům ponechán v rukou jeho manželky – hospodářky (Dinsmoor 252). Pro mnoho olynthských domů je příznačná i další skupina místností – kuchyňský komplex. Byla to poměrně velká místnost, kde obvykle stával kamenný krb. Podél její kratší stěny byla umístěna jedna nebo dvě místnosti. Menší z nich měla vlastní vchod do dvora a byla vydlážděna valouny. Bývala tu umístěna koupací vana. Druhá menší místnost bývá interpretována jako kouřovod. Stěny těchto dvou místností byly tvořeny pilíři, jenž podepíraly strop místnosti. Již bylo zmíněno, že některé domy měly také patro (obr. 11). Jeho existence se dá prokázat kamennými základnami schodišť, nalezenými v mnohých domech. Samotné pilíře, přítomné v kuchyňských komplexech v mnohém naznačují, že nad nimi ještě bylo patro. Pravděpodobně mohly podepírat zdi patra. Předtím, než se stavitelé rozhodli postavit blok, museli se většinou rozhodnout, kolik pater budou mít jeho domy. To však ale nemusí být vždy pravidlem. Podle častých literárních zdrojů sloužilo patro jako ženská část (gynaikonitis) (Cahill 82) nebo jako ložnice pro obyvatele domu.

22

Zdi domů byly postaveny z hliněných cihel na kamenné podezdívce. Tento styl stavby je možné sledovat, jak již bylo zmíněno, i v dřívějších dobách. Naopak v jiných městech pátého století byly domy stavěny z kamene. Jako příklad lze opět uvést kolonii Selinús, nacházející se na Sicílii. Střechy domů byly pokryty pálenými taškami. Tento typ krytiny se ve větší míře objevuje až v klasickém období. Do té doby bývaly domy pokryty hliněnými nebo doškovými střechami. Hlavním důvodem jejich využití byl fakt, že byly levnější. Nevýhoda však tkvěla v tom, že pokud došlo k jejich poškození (například větrem), musely se celé nechat strhnout a postavit znovu. Střechy kryté pálenými taškami byly snáze opravitelné a navíc se po nich nešířily požáry, což bylo velmi žádoucí, zvláště v případě uspořádání domů do bloků. Dům mnoha barev (House of Many Colors) 9 (obr. 12, 13, 14) je příkladem domu z Vilové čtvrti pocházejícího z pozdního období. G.E. Mylonas jej vybral jako typický olynthský dům 10 , nicméně jeho půdorys a uspořádání se od běžných domů mírně liší (Cahill 85). Název dostal podle velkého množství maleb, které zdobily jeho stěny pokryté štukou. Četné nálezy popela, místy zčernalé stěny a zčervenalé hliněné cihly poukazují na násilnou destrukci tohoto domu. Na druhou stranu se zde zachovalo velké množství artefaktů, z nichž lze vybrat 98 kompletních nádob, 27 mincí, 5 terakot či 2 přenosné oltáře. Tyto nálezy pomohly při určování funkcí jednotlivých místností. Dovnitř se vcházelo úzkým vestibulem se zastrčenými dveřmi a přes předsíň (prothyrón). Za ní následoval poměrně malý dvůr 11 se dvěma patry místností po jižní i severní straně. Na jeho západní straně přiléhal ke zdi zastřešený oltář. Vzhledem k malému množství nalezených předmětů se soudí, že na rozdíl od většiny olynthských domů nebyl příliš důležitým pracovním místem. Také pravděpodobně nebyl jediným kultovním místem v domě, protože se v sousední pastadě našly již zmíněné dva přenosné oltáře. Pastas se z poloviny otevírá do dvora. V této části asi probíhaly pracovní aktivity, jelikož byla lépe osvětlená. Druhá polovina, která 9

Podle svého umístění v bloku byl archeology označen F ii 9. Viz také Mylonas, G.E. „The Olynthian House of the Classical Period“ in Classical Journal 35, 389-402. Northfield: The Classical Association of the Middle West and South, 1940. 11 Se svými rozměry 3,58 x 5,90 m se jedná o jeden z nejmenších dvorů v Olynthu. 10

23

se rozkládala mezi severními místnostmi domu byla hůře osvětlená a tudíž nebyla vhodná k práci. Nejspíše sloužila jako úložný prostor. Tuto domněnku podporují nálezy většího množství keramiky, jenž snad mohla být umístěna na policích na zdech. Naproti pastadě, na jižní straně dvora, se nachází větší portikus (exedra). Někteří badatelé jej nazvali „letním obývacím pokojem“ (Cahill 87). Byl dobře osvětlený a mohl tedy tvořit protiváhu pastadě. Avšak na jeho podlaze tvořené cementem a oblázky nebyly nalezeny téměř žádné předměty. V jižní stěně se nacházely dveře vedoucí do odvodňovací uličky mezi domy. Tento vchod je častý u domů v severních řadách bloků. V severozápadním rohu domu pastady se vstupovalo do kuchyňského komplexu. V hlavní místnosti byl nalezen kromě několika menších předmětů a amfor také krb. Vedlejší místnost byla interpretována jako kouřovod a byla od té hlavní oddělena třemi sloupy. Její podlaha byla zcela výjimečně vytesána do kamenného podloží a svažovala se šikmo doprostřed. Byla pokryta velkou vrstvou popela a zvířecích kostí. Pokud se zde vařilo, tak kuchařka pravděpodobně musela sedět na kraji místnosti. To mohlo být docela nebezpečné, například kdyby uklouzla. Do poslední z těchto místností se vstupovalo pouze z pastady. Měla hliněnou podlahu a podle nalezených fragmentů koupací vany je interpretována jako koupelna. V severní části domu se nacházely místnosti, a a b. Stejně jako kuchyňský komplex, i tyto dvě byly odděleny několika sloupy. Obě místnosti je těžké interpretovat. Místnost b pravděpodobně neměla střechu. Pokud by se jednalo o kouřovod, pak by obě mohly sloužit jako druhá kuchyně. Tomu by také odpovídalo větší množství nalezených nádob. Jedná se většinou o lekanidy, které jsou typické pro ženské části domu. Pro mužské části jsou typické kanthary a kratéry, sloužící k sympoziím a k hostinám. Naopak, pokud by místnost b sloužila pouze jako světlík, pak by mohla být místnost a velmi dobře osvětlená. Protože se v ní našlo velké množství zátěží na tkalcovský stav, mohla být určená ke tkaní. S jistou nadsázkou by se v případě místností a a b mohlo mluvit jako o ženské části, gynaikonitis. Mužská část, andron s předsíní se pak nacházela v jihovýchodním rohu domu. Byla

24

jednoznačně identifikována podle cementované podlahy a jejího zvýšeného okraje podél stěn, kde mohlo být rozestavěno až sedm lehátek. S jistotu se dá tvrdit, že dům měl také patro. Schody do něj vedly z exedry. Dokládají to nálezy fragmentů mozaikové podlahy objevené v některých místnostech ve vrstvě hlíny a hliněných cihel ležící na podlaze. Proti existenci patra ale, stejně jako i u jiných domů, hovoří celistvé nádoby nalezené v přízemí. Otázkou je, jak se mohly zachovat v intaktním stavu, když na ně spadlo celé patro a střecha. Přestože je tento dům poněkud neobvyklý svým uspořádáním a některými prvky, jako je exedra nebo případný světlík, patří mezi nejlepší příklady olynthských domů. Díky četným nálezům lze docela bezpečně interpretovat velkou část jeho místností. Kromě uvedených místností se zde nacházela ještě místnost sloužící jako skladiště. Dům na rozdíl od jiných postrádá dílnu či obchod. Dům A vii 4 (obr. 15, 16) si vybral Walter Graham při svém popisu olynthských domů jako typický pro všechny ostatní. 12 Je příkladem standardního domu v řadové zástavbě a byl tvořen množstvím specializovaných místností: dvora s pastadou, kuchyňským komplexem, andronem s předsíní, dvěmi severními místnostmi, zásobárnou a obchodem. Dovnitř se vcházelo přes úzký prothyron vedoucí do dvora. Samozřejmě i tento dům měl své patro. Jeho dvůr byl narozdíl od předchozího popisovaného domu mnohem větší (7 x 6,2 m). Podle množství nálezů se dá usuzovat, že byl hodně používán k pracovním činnostem. Kromě nádob a nářadí se zde našlo i několik závaží na tkalcovský stav. Stejná situace se opakuje i v přilehlé pastadě, kde byla mezi nálezy objevena i náušnice a spona. Severní místnosti (a a b) byly téměř identické svými rozměry. Stejně jako u jiných domů z místnosti a nejsou skoro žádné nálezy. Naopak místnost b obsahovala stejné předměty jako pastas a pravděpodobně se jednalo o multifunkční místnost, jež byla určena ke tkaní nebo ke skladování potravin a vybavení domácnosti. Druhou polovinu severní části domu zabíral kuchyňský komplex. I v tomto případě byl rozdělen sloupy, tentokrát na tři části. V západní části byl 12

Viz také Graham, J.W. „The Origins and Interrelations of the Greek House and the Roman House.“ in Phoenix 20, 3-31. Toronto, 1966.

25

nalezen velký kamenný hmoždíř který dokazuje, že tato místnost sloužila ke zpracovávání jídla. S komplexem sousedila místnost sloužící ke skladování potravin. Uprostřed se nacházel zahloubený pithos o objemu asi 190 litrů. Ve srovnání s jinými pithoi, nalezenými například v Domě mnoha barev nebo ve Vile bronzů (Villa of the Bronzes), byl poměrně malý. Andron s předsíní byl umístěn v jihovýchodním rohu domu a měl obvyklé rozměry. Vcházelo se do něj ze dvora. Jeho stěny byly pokryty štukou s trojbarevnými dekoracemi a podlaha byla vycementovaná. Obě místnosti byly prázdné, jen v předsíni se našel fragment peliky. V opačném rohu domu byl umístěn obchod, z nějž vedly dveře do dvora a do ulice. Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly město doby klasické bylo zničeno makedonskými vojsky. Z nálezů jsou dodnes patrné zbytky po požáru. V době největšího rozkvětu Olynthu byly domy vesměs bohatě vybavené a probíhal zde čilý obchod. Všechny byly postaveny podle podobného schématu a jako celek tvoří jeden z nejlepších příkladů domů typu pastas klasického období.

26

5.2 Priéné Město Priéné se nachází v maloasijské Kárii na jižních svazích hory Mykalé. Založili jej Iónové v devátém století v době velké kolonizace, ale existují i známky dřívějšího osídlení. Pausániás tvrdí, že jeho obyvatelé byli Thébané smíšení s Ióny, a že zakladateli města byli Filotás, syn Pénelaův, a Aipytos, syn Neileův (Pausániás 7.2.10). V první polovině šestého století město velmi prosperovalo, ale bylo vypáleno a zničeno Peršany. V polovině čtvrtého století zde bylo vystavěno nové město založené na hippodamovském

uspořádání.

Němečtí

archeologové,

kteří

zde

kopou

od 19. století, se domnívají, že vzniklo přesunutím z jiného dosud neobjeveného místa. Proti tomu se zase objevily argumenty, že podle antických pramenů město Priéné po celou dobu své existence leželo na stejném místě. 13 Jiní badatelé tvrdí, že za jeho novou výstavbou stojí Athéňané či halikarnasský král Mausólos. Konec osídlení města nelze přesně určit. Většina domů byla pravděpodobně zničena ohněm v 2. polovině 2. století a již nikdy nebyla znovu obydlena. Velká část nálezů pochází právě z této destrukční vrstvy. Jiné části města, hlavně veřejné budovy, byly znovu osídleny v římském období. Navazující byzantské osídlení trvalo po celou dobu existence této říše. Plán města byl tvořen z obdélných bloků o rozměrech 35.40 x 47.20 m, tedy přibližně v poměru 3:4 (obr. 17, 18, 19). Tyto bloky se pak skládaly z osmi úzkých podlouhlých domů typu prostas. Valná část z nich byla v pozdější době přestavěna. Město se rozkládalo na svahu kopce, což vyžadovalo značné terasování. Na plochých místech se rozkládaly veřejné a kultovní budovy. Některé ulice vedoucí vzhůru do kopce musely být tvořeny schody. Lišily se šířkou podle svého umístění ve městě. Hlavní východozápadní ulice, tzv. Westtorstrasse, měla řířku 5,6 m, zatímco ostatní měly průměrnou šířku 3,45 m. Celé město o rozloze 37 ha bylo obehnáno mohutnými hradbami. Zastavěno však bylo pouze 15 ha.

13

Viz také Demand, Nancy. Urban Relocation in Archaic and Classical Greece: Flight and Consolidation. Norman: Oklahoma UP, 1990. str. 139-146.

27

Jak již bylo zmíněno, domy v Priéné, stejně jako v Abdéře nebo Kolofónu, jsou typu prostas. Toho si všimnul již Theodore Wiegand, který zde prováděl vykopávky na přelomu 19. a 20. století (Hoepfner 174). Skládaly se ze tří přibližně stejně velkých částí. Podobné rozdělení lze sledovat i u domů v Pireu. Uprostřed se nacházel dvůr, odkud vedly schody do patra. Byl většinou vydlážděn kameny. Odsud vedla i potrubí odvádějící dešťovou vodu. Součástí byla samozřejmě i studna a domácí oltář. Jižní část tvořily hospodářské a zásobovací místnosti. Vstupovalo se do nich ze dvora. Mohly sloužit i jako stáje, k ubytování otroků nebo jako dílky. V případě, že jižní část domu sousedila s hlavní ulicí, tak se zde nacházely také krámky. Na rozdíl od tržiště, kde se výrobky pouze prodávaly, krámy sloužily i k jejich výrobě. U 34 domů jsou jejich plány tak podobné, že by bylo možné určit jeden společný předpis, podle kterého byly stavěny (Hoepfner 181). Do severní obytné části se vstupovalo přes předsíň (prostas) podepřenou jedním či dvěma sloupy. Odsud vedly dva vchody - do oiku a andronu. Andron měl poměrně malý čtvercový půdorys a vešla se sem pouze tři lehátka (obr. 20). Lze jej vždy bezpečně identifikovat podle nástěnné štukové výzdoby. Na rozdíl od domů v Olynthu neměl mozaikové podlahy. Největší v této části domu byl oikos, hlavní obytná místnost. Byl především ve správě ženských členek domácnosti, které zde tkaly a staraly se o děti. Odsud vedly ještě jedny dveře do menší místnosti, jenž se používala ke skladovacím účelům, protože zde bylo přítmí a chladno. Problematické je umístění koupelny a záchodu v priénských domech. V celém městě byla nalezena pouze jedna koupací vana 14 a je datovatelná až do helénistického období. Koupelny se snad nacházely buď v místnosti vedle oiku nebo v patře. Georgios Velenis tvrdí, že v klasických domech neexistovaly záchody. Obvyklé bylo používání „nočníků“, které se ale nesměly vyprazdňovat na ulici (Hoepfner 179). 15 Severní část domu byla patrová. Dokazují to díry po trámech nalezené v některých zachovalých zadních stěnách domů. Navíc se na mnoha dvorech 14

Byla umístěna v pozdním domě 21a v jedné menší místnosti. V domě 25 byl jeden záchod identifikován podle odvodů na odpad. Je datován ještě do helénistického období. 15

28

zachovaly spodní stupně schodů. Nad oikem se pravděpodobně nacházel thalamos – ložnice a ve vedlejších místnostech snad mohla být situována ženská část domu a již zmiňovaná koupelna. Domy v Priéné jsou méně bohaté, než domy v Olynthu. Mnohdy v nich nelze nalézt některé místnosti, které jsou typické pro olynthské domy. Mají odlišné půdorysy, ale dodržují základní uspořádání, kdy hlavní obytné místnosti jsou umístěny v severní části. Při jejich výstavbě bylo spíše využíváno kamene, hlavně mramoru těženého u blízké hory. Hliněné cihly se objevují jen málo, hlavně v horních partiích zdí. Domy v Priéné představují, zvláště díky svému zachování, jeden z nejlepších příkladů řeckých obytných domů.

29

5.3 Délos Nejstarší pozdně neolitické doklady osídlení posvátného ostrova Délos se nacházejí na vrcholku hory Kynthos a jsou datovány na konec třetího tisíciletí př. Kr. Pod svatyní Dia a Athény kynthských byly nalezeny zbytky obydlí nepravidelných půdorysů a mnoho různých kamenných a keramických předmětů. V 7. století př. Kr. byl Délos již známým iónským centrem Apollónova kultu. Během klasického a helénistického období prošel ostrov dvěmi purifikacemi, kdy byly odstraněny veškeré hroby a hrobky. Městská nekropole pak byla přenesena na ostrov Rheneia, západně od Délu. V prvním století př. Kr. byl ostrov dvakrát vydrancován. Poslední obyvatelé jej opustili v průběhu 7. století po Kr. Výzkumy na ostrově probíhají od roku 1873 a jsou vedeny především francouzskými archeology z francouzské školy v Athénách. Během nich byla odkryta většina centra města. Francouzi v současné době i nadále pokračují ve vykopávkách ve spolupráci s řeckými archeology, ve snaze odkrýt zbytek města tvořený převážně soukromými obytnými domy a to hlavně v severní části města ve čtvrti Skardana. Probíhají zde také rekonstrukční práce na některých budovách, kdy je znovu vztyčována část zachovalých sloupů a nad některými obytnými domy jsou stavěny ochranné střechy ve snaze chránit mozaikové podlahy před místními povětrnostními podmínkami. V roce 1990 byl Délos zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Podle odhadů P. Roussela 16 z třicátých. let dvacátého století se délská populace mohla odhadovat na dvacet až třicet tisíc obyvatel. V roce 1956 J. Tréheux 17 upřesnil tyto odhady na 25000 obyvatel. Uvedená čísla se vztahují na období největšího rozkvětu města ve 2. století před Kristem. Toto období je hodně ovlivněno kosmopolitismem města. Vedle obyvatel řeckého původu zde žily i početné menšiny Italiků a Foiničanů. Délos byl podle Pausania řeckým tržištěm, které pro boží přítomnost poskytovalo bezpečí obchodníkům. Ostrov nebyl chráněn hradbami a ani neměl ozbrojenou posádku (Pausaniás 3.23). 16

Viz také BCH 55, str. 443. Viz také BCH 76, str. 582.

17

30

Město samotné se dnes rozděluje na osm částí: Oblast kolem Apollónovy svatyně, která se nachází na malé rovině za hlavním přístavem; Čtvrť u posvátného jezera se Čtvrtí na kopci (tzv. Čtvrť Skardana) a Čtvrť u divadla, které hraničí se svatyní ze severu a z jihu; Čtvrť Inopos; terasu cizích bohů a horu Kynthos; Čtvrť u stadia na severovýchodě a Jižní oblast. Tato práce se věnuje především obytným čtvrtím, a to Čtvrti u posvátného jezera, Čtvrti na kopci, Čtvrti u divadla a Čtvrti Inopos. Jezerní čtvrť (Čtvrť u posvátného jezera) a Čtvrť na kopci se nachází v severní části ostrova na břehu zátoky Skardana. Právě proto je někdy také používán název Čtvrť Skardana, zastřešující obě tyto části města. Kromě dvou palester, situovaných na břehu posvátného jezera, a usedlosti Poseidoniastů je čtvrť tvořena výhradně soukromými obytnými domy, mezi něž patří Dům u jezera (House of the Lake), Dům na kopci (House on the Hill), Diadúmenův dům (House of Diadoumenos) a komplex (insula) tří domů: Dům Herců (House of the Comedians), Dům Tritónů (House of the Tritons) a Dům se trojúhelníkovým štítem (House of the Pediment). Jedná se vesměs o patrové helénistické domy s peristylem, které jsou datovány do let 300 až 100 před Kristem. Jak je vidět v předchozím odstavci, domy na Délu jsou pojmenované archeology buď podle vlastních jmen lidí (Dům εν Θωκωι, Dům Kleopatry), podle místa, kde se nachází (Dům na kopci, Dům u jezera) a nebo podle svých charakteristických rysů a místních nálezů (Dům s trojúhelníkovým štítem, Diadúmenův dům). Tyto názvy nám umožňují lépe poznat toponomastiku ostrova a s ní i spojený rozvoj starověkého města. Další znak domů na Délu, kterého je nutné si všimnout, je jejich velikost a bohatství. Člověk helénistického období se totiž po dlouhém období válek klasického období uzavírá sám do sebe, a tím i do svého domu. Z toho vyplývá, že se snaží, aby si v něm svůj pobyt zpříjemnil. Stále častěji se objevuje sochařská výzdoba a jiné dekorativní prvky interiérů výstavných domů, domy samotné se zvětšují.

31

První významnou velkou obytnou budovou ve čtvrti Skardana je Dům u jezera (obr. 21), který se nachází v její východní části. Je nepravidelného půdorysu, což má vliv i na půdorys místností, jenž jsou uspořádány kolem peristylového dvora. Na dvoře tohoto domu byly též nalezeny zbytky dvou studní. Kolem každého peristylového dvora stála v helénistických domech kolonáda většinou deseti (jako v případě tohoto domu) nebo osmi prodloužených dórských sloupů, jejichž těla byla z šedého mramoru. Patky a hlavice byly z bílého mramoru. Tento dům je trochu výjimečný, protože jeho kolonáda je tvořena iónskými sloupy. Protože se na ostrově v zimním období často vyskytují dešťové srážky, naprostá většina délských domů má v peristylu nádrž na zachytávání vody ze střechy, tzv. impluvium, pod níž se ještě v mnoha případech nachází i podzemní nádrž. Okna se u délských domů vyskytovala jen výjimečně, a to především ve vyšších patrech. Součástí domu je větší místnost, oikos, která sloužila hlavně jako jídelna pro jeho obyvatele a byla nejlépe vybavena. Na jejích stěnách se dodnes zachovaly zbytky štukové výzdoby (obr. 22). Podlaha, stejně jako v mnoha dalších bohatších délských domech, je zde zdobena mozaikou, v tomto případě s jednoduchými geometrickými vzory. Dále je pak dům tvořen několika menšími místnostmi, které sloužily jako kuchyně, koupelna, skladiště potravin a ostatního materiálu. Horní patro budovy, tzv. hyperoion nebo dieres, asi sloužilo jako část domu určená k noclehu. Typický dům na Délu měl dvě, výjimečně i tři patra, do nichž vedly schody, umístěné buď uvnitř budovy nebo z venkovní strany. Často také patra větších domů sloužila jen pro ubytování hostů, jako to mohlo být i v případě Domu u jezera. Další významnou budovou v severní části města je Dům na kopci (obr. 23), který je vzhledem ke své poloze na menší vyvýšenině, zvané Gamila, mírně separován od ostatní zástavby. Jedná se o stavbu pravidelného téměř čtvercového půdorysu západně od posvátného jezera. Interiér domu tvoří sedm obdélných místností rozmístěných ze tří stran kolem vnitřního dvora, kam vedou dva vchody ze západu a z východu. Peristylový dvůr má čtvercový půdorys a je tvořen osmi dórskými sloupy.

32

Asi sto metrů východně od Domu na kopci se nachází Diadúmenův dům (obr. 24) nesoucí jméno podle kopie Polykleitovy sochy, nalezené v jeho ruinách. 18 . Půdorys má téměř obdélný a jeho interiér je stejně jako u předchozího domu tvořen několika obdélnými nebo téměř obdélnými místnostmi uspořádanými ze tří stran kolem dvora s atriem. Vstupní hala je celkem velkých rozměrů, a proto ji bylo potřeba uprostřed podepřít dvěma sloupy. Součástí peristylového dvora je i krytá exedra. Za zmínku ještě stojí úzká vstupní hala z východu. Ve srovnání s rozměry Domu na kopci je Diadúmenův dům více než dvakrát delší, a to v severojižním směru. Na zeď Diadúmenova domu z jihu navazuje další insula, Dům šperků. Jmenuje se podle nalezené pokladnice se třinácti zlatými šperky a několika rhodskými a athénskými mincemi. Pomocí relativní chronologie byl datován na přelom 2. a 1. století před Kristem. Z jihu pak přes ulici sousedí s Domy E a B. Na jejichž místech byly také nalezeny doklady předchozích budov, jejichž horní hranice období výstavby byla určena do 2. poloviny 3. století před Kristem. Poslední významnou obytnou budovou ve čtvrti Skardana je insula tvořená třemi domy, sousedící na severu s Diadúmenovým domem. Budovy byly postaveny kolem roku 125 před Kristem a byly obývány až do své destrukce roku 88 před Kristem, kdy byl Délos vydrancován armádou vojevůdce Ménofana, pontského krále Mithridata VI. Eupatora 19 , během jeho války proti Římu. V západní části tohoto komplexu se nachází rozlohou nejmenší z domů – Dům s trojúhelníkovým štítem. Jedná se o třípatrovou obytnou stavbu, někdy také nazývanou Věž, opatřenou trojúhelníkovými štíty. Dům je obdélného půdorysu s jednou místností z boku zasahující do vedlejšího Domu herců a má jeden vchod. Prostřední budovou komplexu je Dům herců, který je téměř pravidelného čtvercového půdorysu s atriem uprostřed, obklopeným ze všech stran skupinou místností. Samotný peristyl je tvořen deseti dórskými sloupy, na něž v patře navazovaly iónské sloupy podepírající střechu. Poslední budovou, stojící 18

Byla vytvořena z bronzu kolem roku 430 př. Kr.. Torzo nalezené na Délu posloužilo k vytvoření mramorové kopie, která je dnes k vidění v athénském archeologickém muzeu. 19 Vládl v letech 120 – 63 př. Kr. v maloasijském Pontu. Pokusil se ovládnout Malou Asii a egejskou oblast. Svedl tři války s Římem a nakonec byl poražen římským vojevůdcem Pompeiem Velikým.

33

ve východní části insuly je Dům Tritónů, stavba nepravidelného půdorysu vzdáleně připomínajícího obdélník, která je však bez dvora. Interiér domu je tvořen pěti místnostmi, z nichž tři jsou umístěné v jeho východní části a mají téměř podobný čtvercový půdorys. V tomto domě se také zachovala mozaiková podlaha. V blízkosti posledně jmenovaného komplexu severozápadně od posvátného jezera se nachází rozlehlá usedlost Poseidoniastů z Bejrútu (obr. 25). V této budově se podle nalezeného dedikačního nápisu scházela asociace (tzv. koinon) foinických obchodníků, bankéřů, lodních dopravců a majitelů skladišť, a zde uctívali svá božstva. Vchod na jižní straně vedl do krátké chodby ústící do dvora s peristylem, na západní straně se vchodem do čtyř svatyní syrských božstev, z nichž jejich bůh Baal byl ztotožněn s řeckým Poseidonem. Odtud také pochází název Poseidoniasté. Západně od vchodu bylo situováno několik obdélných místností, určených pravděpodobně k obytným účelům. Východně od již zmiňovaného dvora se rozprostíral velký peristylový dvůr s dórskou kolonádou. V severozápadním rohu komplexu se nalézal další dvůr s mozaikovou podlahou, který sloužil jako hala pro setkávání lidí. V jihovýchodním rohu se nacházelo několik přijímacích místností a obchodů. Zbývající místnosti, především ty v patře, sloužily nejspíše k obytným účelům. Celý komplex je datován do poslední čtvrtiny 2. století před Kristem. Diadúmenův dům a komplex tří dříve uvedených domů se nacházejí v těsné blízkosti usedlosti Poseidoniastů. Všechny tyto domy byly postaveny zhruba ve stejné době jako usedlost. Proto lze usuzovat, že pravděpodobně sloužily jako rezidence. Tato domněnka je podpořena i charakterem a prostorností domů. Pravděpodobně patřily lidem z bohatších vrstev, což na Délu byli především právě zmiňovaní Poseidoniasté. Ostatní insuly v blízkosti tohoto komplexu (Dům Šperků, Domy B a E), jak již bylo řečeno dříve, jsou o něco mladšího data, ale vzhledem k objeveným zbytkům předchozích budov, které stály na jejich místech, lze i o těchto domech mluvit v souvislosti s usedlostí Poseidoniastů. V jižní části města se nachází čtvrť Inopos, pojmenovaná podle vodního toku, který tudy protéká. Čtvrť Inopos je tvořena veřejnými a soukromými obytnými budovami postavenými podél břehů říčky. Avšak většina těchto budov je sakrálního charakteru. Jednou z mála obytných budov v této části města je Dům Inopos (House

34

of Inopos). Nachází se v severozápadní části čtvrti proti Serapeiu a v blízkosti menší vodní nádrže. Je datován do 2. století před Kristem. Jeho rozměry jsou téměř shodné s rozměry Diadúmenova domu ve čtvrti Skardana, ale půdorys je odlišný. Vstup do domu je z jihu a krátká chodba od něj vede do peristylového dvora, který je ze všech stran obklopován místnostmi. Vzhledem k poměrné rozlehlosti a umístění domu lze usoudit, že jeho obyvatelé pocházeli buď z řad chrámových kněží nebo z řad bohatších Egypťanů, jejichž svatyně je umístěna v těsné blízkosti. Divadelní čtvrť se nachází na západ od čtvrti Inopos. Skládá se celkem z desíti insul a prochází jí čtyři hlavní ulice. Osm insul tvoří hlavní zástavbu čtvrti, která se rozkládá na sever od divadla, a zbylé dvě, Dům masek (House of Masks) a Dům delfínů (House of Dolphins), stojí odděleně od ostatní zástavby na východ od divadla, v sousedství s areálem svatyní na svazích hory Kynthos. V hlavní zástavbě se nacházejí i čtyři výstavné domy, Dům trojzubce (House of Trident), Kleopatřin dům (House of Cleopatra), Dionýsův dům (House of Dionysos) a Kerdonův dům (House of Kerdon). Plán divadelní čtvrti postrádá pravidelné uspořádání. Domy v insulách mají různé tvary půdorysů a insuly samotné nejsou nijak pravidelné. Čtyři hlavní ulice nevedou přímým směrem. Od divadla vedou dvě tzv. divadelní ulice severojižního směru spojené ulicí vedoucí západovýchodním směrem, jenž odděluje insuly I. a II. od insul III. a IV.. Hlavní divadelní ulice, procházející středem čtvrti se v severní části města stáčí na západ a ústí do ulice oddělující čtvrť od domů v přístavní čtvrti. Je tedy pravděpodobné, že domy v této části města vznikaly v průběhu 2. století před Kristem bez existence jakéhokoliv urbanistického plánu čtvrti, víceméně podle terénních podmínek. Podél hlavní divadelní ulice se setkáváme s velkým množstvím vchodů do domů. Ve většině případů se nejedná o obyčejné domovní vchody, ale o vstupy do obchodů, lemujících celou ulici, které známe ji z jiných lokalit. Často v nich nacházíme větší množství především zásobní keramiky. Obchody byly součástí jak velkých domů s peristylovými dvory, tak i menších domů (pastas). V divadelní čtvrti a v celém městě se vyskytuje jen minimum menších domů.

35

Asi nejvýznačnější insula v této části města se označuje společným názvem jako Dům masek (obr. 26). Nachází se jihovýchodně od divadla v těsném sousedství s Domem

delfínů, mimo hlavní zástavbu divadelní čtvrti. Nazývá se podle

mozaikové podlahy ve velké centrální hale (oicus maior), která je zčásti tvořena dvěmi řadami po pěti maskách představujících typické postavy z Ménandrovy nové komedie 20 . Mozaikou jsou zde zdobeny podlahy celkem čtyř místností. Insula je datována do let 120 – 80 před Kristem a jedná se o komplex s několika dvory a větším počtem místností. Kolem vnějšího severovýchodního rohu pravděpodobně stála kolonáda, ze které se dodnes zachovaly zbytky čtyř sloupů na severní straně a pěti na straně východní. Není pravděpodobné, že by tak velký komplex obývala některá z bohatších délských rodin. Spíše sloužil, vzhledem k blízkosti divadla, jako ubytovna pro skupiny divadelních účinkujících přijíždějících na ostrov. Stěny Domu masek byly postaveny z břidlicových desek a byly pokryté vrstvou štuku, což je typický znak pro všechny domy na Délu. Domy postavené z hliněných cihel na kamenných základech se na Délu vyskytují jen výjimečně. Občas se na zdech domů také objevovaly prvky architektonické výzdoby, například fresky. V případě Domu masek byly stěny dokonce vymalovány tak, aby vypadaly jako mramorové obložení. Dům delfínů je dalším příkladem helénistického peristylového domu, který dostal jméno díky mozaikám s delfíny ve svém vestibulu. Byl postaven proti severovýchodnímu rohu Domu masek. Z východní strany sousedí s areálem svatyní na úbočí hory Kynthos. Hlavní vchod domu vede do peristylového vnitřního dvora s mozaikovou podlahou, která podle svého motivu dala stavbě jméno. Tento dvůr je obklopen ze tří stran místnostmi, z nichž největší, oikos nebo andron, se nachází proti vchodu. Dům byl podle nápisů na mozaikách, nalezených ve vestibulu, postaven Foiničanem, ale podle liturgických maleb na stěnách se usuzuje, že byl obýván Italiky. Dům trojzubce (obr. 27) se nachází v hlavní zástavbě divadelní čtvrti a byl pravděpodobně vybudován stavitelem pocházejícím ze Sýrie. Objevují se zde totiž 20

Ménandros byl řecký dramatik, který žil v letech 342 – 292 př. Kr.. Je představitelem tvz. nové attické komedie, která znamenala počátek civilní veselohry.

36

motivy Hádových býků a Atargatidiných 21 lvů. Nazývá se podle emblému trojzubce na mozaikové podlaze v severní části dvora, a stojí v severní části 1. insuly divadelní čtvrti v ulici vedoucí přímo od divadla. Tento dům je příkladem rezidence poměrně zámožné rodiny z doby rozkvětu ostrova. Jedná se o budovu nepravidelného lichoběžníkovitého půdorysu z 2. poloviny 2. století po Kr.. Hlavní vchod do domu byl na západě. Od něj vedla chodba se dvěmi místnostmi po každé straně až do centrálního dvora s rhodským peristylem tvořeným dórskými sloupy. Pod impluviem v atriu se zachovanými mozaikami byla nádrž na dešťovou vodu. V domě se nacházel poměrně velký oikos s jedním centrálním sloupem podepírajícím strop a podlahou zdobenou mozaikami. Nacházelo se zde i několik menších místností. Dvě místnosti v západní části domu měly své vchody směrem do ulice a pravděpodobně sloužily jako obchody. Blízko Domu trojzubce stojí další dva významné obytné domy: Dionýsův dům (House of Dionysos) a Kleopatřin dům (House of Cleopatra). Dionýsův dům je další příklad výstavného soukromého obytného domu z poslední čtvrtiny 2. století před Kristem. Název pochází z dionýsovských motivů na podlahových mozaikách na jeho dvoře. Do domu se vstupovalo chodbou vedoucí do peristylového dvora, ze kterého vedly vchody do přízemních místností. Zachovaly se zde také kamenné schody vedoucí do patra s obytnými místnostmi. O protějším Kleopatřině domu víme, že byl obýván dvojicí Athéňanů, Dioskúridem a Kleopatrou, z dému Myrrhinoussa, jejichž sochy se nachází uvnitř domu. Byl postaven v letech 138 – 137 před Kristem. Oba dva domy jsou nepravidelného obdélného půdorysu. Kerdonův

dům,

poslední

z významnějších

staveb

divadelní

čtvrti,

je pravděpodobně také jednou z nejstarších. Jedná se o dům s peristylovým dvorem, který je ze tří stran obklopen místnostmi. Jeho stavitelé se asi, stejně jako u jiných podobných domů, inspirovali některými délskými veřejnými stavbami. V tomto případě to byla Antigonova stoa vedle Apollónovy svatyně v centru města postavená v letech 246 – 339 před Kristem makedonským králem Antigonem Gonatem. Právě kvůli této podobnosti měli francouzští archeologové problémy s datací domu. 21

Atargatis je bohyně pokolení a plodnosti uctívaná v syrském městě Hierapolis. Její uctívání se rozšířilo také do Řecka a do Říma. Na římských reliéfech je zobrazována sedící na trůně mezi dvěma lvy.

37

Původně byl datován do 3. století před Kristem, ale stratigrafické sondáže v šedesátých letech minulého století ukázaly, že jeho peristyl nebyl postaven dřív, než kolem roku 150 před Kristem. Jak již bylo řečeno, město na Délu bylo v letech 88 a 69 před Kristem vypleněno. V těchto letech také proběhla destrukce většiny obytných budov města. Obzvláště obtížné je dnes rozlišit, během kterého nájezdu byly jednotlivé budovy zničeny. Přestože bylo město poté ještě dodatečně opevněno, jeho postupnému opouštění už nešlo zabránit. Do dnešní doby se ale zachovalo v dobrém stavu. Lze na něm pozorovat mnoho prvků charakteristických pro helénistickou architekturu. Velké obytné budovy na Délu se řadí k těm nejvýstavnějším a nejlepším příkladům výstavných domů 2. století př. Kr..

38

6. Závěr Řecký obytný dům je fenomén, který se po dlouhá staletí postupně vyvíjel v mnoha formách. V prvních počátcích se objevily jen kruhovité chatky budované kočovníky pro svou nenáročnost na stavbu. Posléze se již začaly stavět větší domy obdélného půdorysu. Postupem času pak vznikl megaron, který se dále rozvíjel, a později v době bronzové tvořil jádro paláců. S příchodem Dórů na přelomu doby bronzové a železné došlo k velkým změnám. Stará kultura padla a přišla nová, zaostalejší. Dórové museli zcela jistě po svém příchodu do Řecka začít stavět stejný typ domů, jako nejstarší obyvatelé Řecka nebo Achájové po svém příchodu (Dinsmoor 65). V následujích staletích temného období dochází k postupnému obnovování a konsolidaci poměrů. Zpočátku ještě existuje nadvláda rodové aristokracie a posléze i tyranidy, ale již se objevují zárodky demokratické společnosti. Od pátého století začínají velkolepé projekty výstavby nových měst a městských čtvrtí, spojované především s osobou Hippodama z Milétu. Pod vlivem principu rovnosti všech občanů jsou domy v blocích stavěny podle přibližně stejného schématu. Mnozí antičtí autoři se tímto urbanistickým uspořádáním zabývali ve svých spisech. Sám filozof Aristotelés jej propaguje ve svých spisech, jako ideální způsob rozdělení města. V klasickém období se rozšířily dva hlavní typy domů: pastas a prostas. Přestože se v uspořádání liší, dá se u nich najít několik společných jednotících prvků. Je to především dvůr, jako centrum všech domácích činností. Dále je zde mužská místnost, andron, kde byli vítáni hosté, odehrávala se tu sympózia a hostiny. Jeho výzdoba byla nejbohatší v celém domě. Ženy měly své místo v kuchyni a pravděpodobně se vyskytovaly i místnosti, vyhrazené jen pro jejich potřeby (gynaikonitis). Přestože se o nich zmiňuje mnoho antických autorů, jako například Xenofón či Vitruvius, jejich existence nebyla dosud bezpečně prokázána u žádného obytného domu. Žena byla, narozdíl od muže, neplnoprávnou členkou polis. Celé dny většinou pobývala doma, kde se starala o děti a domácnost. Další součástí každého domu byly i místnosti sloužící k uskladnění potravin a hospodářských

39

potřeb. Zde našli místo k přespání i otroci a domácí zvířata. Pokud se dům nacházel na rušné ulici, tak měl mnohdy i svůj vlastní krámek s dílnou, jenž pro něj vyráběla zboží. Valná část obyvatel polis vlastnila zemědělské pozemky mimo město, na kterých pracovali otroci. Člověk helénistického období se po dlouhém období válek klasického období uzavírá do sebe, a tím i do svého domu. Snaží se, aby si v něm zpříjemnili svůj pobyt. Z toho důvodu se pak stále častěji objevuje sochařská výzdoba a jiné dekorativní prvky interiérů. Objevuje se nový typ výstavného domu – dům s peristylem. Tyto domy již nemají jednotný plán, ale zachovávají si mnohé typické vlastnosti domů z klasického období, které v té době samozřejmě i nadále existují. Jejich centra tvoří peristylní dvůr, jenž se u nich může vyskytovat i ve větším počtu. Jeden z takových domů si vybral Vitruvius a popsal jej ve svém díle jako typický řecký obytný dům. Také římští stavitelé si z nich vzali inspiraci pro své bohaté atriové domy. Na řeckém obytném domu je tedy možné pozorovat vývoj řecké společnosti a jejího myšlení. Jako Aristotelův oikos, čili základní prvek řecké polis, představuje život běžných lidí. Ten lze rekonstruovat na základě písemných pramenů, uměleckých děl a samozřejmě i archeologických nálezů. Jako stavba se stal inspirací pro architekty v pozdějších obdobích a některé poznatky jeho stavitelů se využívají dodnes.

40

7. Greek Dwelling Houses in the Classical and Hellenistic Period (Summary) This bachelor’s thesis deals with Greek dwelling houses in the Classical and Hellenistic period (i.e. 5th – 1st century B.C.). Its main point is to describe what the houses looked like, what were their typical features, how they were organised in contemporary city planning and what was their function in the life of their inhabitants. During these two periods, three basic types of Greek dwelling houses developed: the Pastas, the Prostas and the Peristyle House. The Pastas type has got its origins in the Geometric period (11th – 8th centrury BC). It's typical of the houses of Olynthos in the Classical period (5th – 4th century BC). This type is the most widespread. The Prostas type is characteristic of the houses of Priene which were built at the turn of the Classical and Hellenistic period. Peristyle houses were built in the Hellenistic period (3th – 1th century BC) and the most preserved examples can be found on the isle of Delos. By the way, this type became an important inspiration for later Roman builders of private houses. The first part of this thesis (2nd chapter) deals with the information about private houses of the Classical and Hellenistic period, which can be found in Classical literature. The second part briefly describes the development of houses from the Neolithic to Archaic period. The focus of the third part is on city planning, especially on the rectangular system of streets, which was introduced by the Greek architect Hippodamos of Miletos in the 5th century BC. The fourth part describes the houses at three important localities based on house types: Olynthos, Priene and Delos.

41

8. Použitá literatura 8.1 Monografie Bouzek, Jan. Ondřejová, Iva. Periklovo Řecko. Praha: Mladá Fronta, 1989. Bruneau, Philippe. „Contribution à l’histoire urbaine de Délos à l’époque hellénistique et à l’époque impériale.“ in BCH 92, 633-709. Athény: École française d‘Athénes, 1968. Bujskikh, Alla V. – Zolotarev, Miron I. „The System of City Planning in Chersonesos Tauricos.“ in AA, 273 – 303. Berlín: Deutsches Archäologisches Institut, 2002. Cahill, Nicholas. Household and City Organization at Olynthus. New Haven: Yale UP, 2002. Dostupný také z . Daux, Georges. „Chronique des fouilles: Délos“ in BCH 89, 979-999. Athény: École française d‘Athénes, 1965. Dinsmoor, William Bell. The Architecture of Ancient Greece: an Account of its Historic Development / 3rd ed.. New York: Batsford, 1950. Hoepfner, Wolfram. Schwandner, Erich-Ludvig. Haus und Stadt in klassischen Griechenland. Deutscher Kunstverlag, 1986. Martin, Roland. Manuel d’architecture Grecque I. Matériaux et techniques. Paris: Editions Picard, 1965. Lawrence, Arnold Walter. Greek architecture / 5th ed.. New Haven: Yale UP,1996. Parnicki- Pudełko, Stefan. Architektura starozytnej Grecji. Varšava: Arkady, 1985. Vernant, Jean-Pierre, ed. Řecký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2005. Wujewski, Tomasz. Symbolika architektury greckiej. Poznaň: Wydawnictwo Naukowe UAM, 1995.

42

8.2 Encyklopedie Kolektiv autorů. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda 1974. Smith, William. Wayte, William. Marindin, G. E.. A Dictionary of Greek and Roman Antiquities. London: John Murray, 1890. Stillwell, Richard. MacDonald, William L. McAlister, Marian Holland. The Princeton Encyclopedia of Classical Sites. Princeton: Princeton UP. 1976.

8.3 Antické prameny Aristotelés. Politika. Praha: Rezek, 1998. Překlad Antonín Kříž. Démosthenés. Řeči na sněmu. Praha: Arista, 2002. Překlad Pavel Oliva. Hérodotos. Dějiny. Praha: Academia, 2004. Překlad Jaroslav Šonka. Homér. The Odyssey. Londýn: William Heinemann, 1919. Překlad A.T. Murray. Pausaniás. Cesta po Řecku. Praha: Svoboda, 1973. Překlad Helena Businská. Pollio, Marcus Vitruvius. Deset knih o architektuře. Praha: Svoboda, 1979. Překlad Alois Otoupalík. Xenofón. Vzpomínky na Sókrata. Praha: Svoboda, 1972. Překlad V.Bahník. Xenofón. O hospodaření. in Vzpomínky na Sókrata, 243 - 320. Praha: Svoboda, 1972. Překlad V.Bahník.

43

8.4 Internetové zdroje Rutter, Jeremy. The Prehistoric Archaeology of the Aegean. 2002. Darmouth College. 4.6.2006 . Hellenic

Culture.

2001.

Hellenic

Ministry

of

Culture.

4.6.2006

. Macedonian

Heritage.

2005.

Macedonian

Heritage.

4.6.2006

. The Internet Classics Archive. 1994. Massachusetts Institute of Technology. Stevenson, Daniel C. 4.6.2006 . The Perseus Digital Library. 2006. Department of the Classics, Tufts University. 4.6.2006 .

44

9. Obrazová příloha

1. Upravené schéma řeckého domu ve Vitruviově pojetí (podle Beckera)

2. Scéna z vázy François (kolem 570 př. Kr.)

3. Apulský kratér – malíř Athény 1714 (polovina 4. století př. Kr.)

45

4. Dimini – megaron (4300 – 3300 př. Kr)

5. Fylakopi – palác z pozdní fáze osídlení (pozdně helladské období III.)

6. Lerna – Dům tašek (2400/2300 – 2000 př. Kr.)

46

7. Terakotový model dvoupatrového domu z Archanésu (před 1600 př. Kr. )

8. Stará Smyrna – raný oválný dům (9. století př. Kr.) – rekonstrukce podle Nichollse

47

9. Olynthos – plán města

48

10. Olynthos – pohled na uspořádání domů do bloků

49

11. Průřez patry řeckého domu

50

12. Olynthos - Dům mnoha barev (House of Many Colors)

13. + 14. Olynthos - Dům mnoha barev (House of Many Colors) – rekonstrukce podle Cahilla

51

15. Olynthos – půdorys domu A vii 4

16. Olynthos - Dům A vii 4 – rekonstrukce podle Cahilla

52

17. Priéné - půdorys bloku

53

18. Priéné – rekonstrukce bloku podle Hoepfnera

19. Priéné – pohled na střechy bloku podle Hoepfnera

54

20. Priéné – rekonstrukce andronu podle Lawrence

21. Délos - Dům u jezera (House of the Lake)

22. Délos – rekonstrukce výzdoby zdí podle Lawrence

55

23. Délos – Dům na kopci (House on the Hill)

24. Délos – Diadúmenův dům (House of Diadoumenos)

25. Délos – Koinon Poseidoniastů

56

26. Délos – Dům masek (House of the Masks)

27. Délos – Dům trojzubce (House of the Trident)

57

Tato práce obsahuje 58 stran a 75690 znaků včetně mezer.

58