Po vzoru Berojských (Sk 17,1-15) – 20. května 2012
Introitus: Jb 36,22-25 (BK) První čtení: Mt 10,7-20 (ČEP) Kázání: Sk 17,1-15 (ČEP) Poslání: 3J 5-8 (BK) Požehnání: Jk 3,18 (ČEP) Písně: 419, 404, 273, 611, 486 1
Dali se cestou, která vede přes města Amfipolis a Apollonii a přišli do Tesaloniky, kde měli Židé synagógu. 2Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, 3vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš,“ řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“ 4Někteří z nich se tím dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velmi mnoho Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin. 5To však naplnilo Židy hněvem a závistí. S pomocí několika ničemných lidí z ulice vyvolali srocení davu a tak pobouřili celé město. Pak napadli Jásonův dům a chtěli Pavla a Silase postavit před shromáždění. 6Když je nenalezli, vlekli Jásona a několik bratří k představeným města a křičeli: „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám, a Jáson je přijal do svého domu! 7Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš.“ 8Tato slova poděsila všechen lid i představené města, 9ale když Jáson a ostatní zaplatili záruku, byli propuštěni. 10A hned té noci vypravili bratří Pavla a Silase do Beroje. Když tam přišli, odebrali se do židovské synagógy. 11 Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. 12 A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů. 13 Jakmile se však Židé v Tesalonice dověděli, že Pavel káže slovo Boží i v Beroji, vypravili se tam a začali podněcovat a pobuřovat lidi. 14Tu bratří hned vypravili Pavla z Beroje směrem k moři, ale Silas a Timoteus ve městě zůstali. 15Ti, kteří Pavla doprovázeli, šli s ním až do Athén a odtud se vrátili s jeho vzkazem, aby k němu Silas a Timoteus co nejdříve přišli.
Od kroniky Skutků apoštolských si nechejme vyprávět o zakládání křesťanského sboru před dvěma tisíci lety. Učedníci a vyznavači Ježíše hlásají po různých koutech Středozemí evangelium. Pro křesťanské náboženství
nastává to, co básníkova slova nazývají „časem her a malin nezralých“. Ale je to jako s otázkou, jestli je sklenice zpola plná nebo zpola prázdná. Podobně můžeme být i při poslouchání nebo čtení zápisků ze Skutků apoštolských na vahách, jestli představuje podobné budování sboru událost spíše radostnou nebo složitou, bolestnou, dokonce nebezpečnou, bohatou na ústrky a pronásledování. Je jistě obojím. Dovolím si Vám nejprve přečíst některé části příběhu o Pavlově příchodu do dvou řeckých měst, do Tessaloniky a do Beroje, v netradičním překladu bratra Jana Blahoslava z roku 1568. Může vám připomínat překlad Kralické Bible, ale tomu se jenom podobá. Blahoslavův překlad zní ještě starobyleji: A prossedssee Amffipolim a Apollonij, přissli do Tesalonyky kdež byla židowská sskola. Tedy Pawel podlé obyčege swého wssel k nim a po tři Soboty kázal gim zpisem otwjrage a dowodé toho že měl Krystus trpěti, a zmrtwých wstáti: a že ten gest Krystus Gežíš, kteréhož Já zwéstugi wám. (…) Ale zažženi gsauce záwistí Židé nepowolnj a přiwzawsse ksobě nékteré lehkomyslné a zlé lidi shluksse se zbauřili mésto. (…) Bratřj pak hned wnocy wypustili y Pawla y Silu do Berrye. (…) A ti byli vdatnegssj nežli Tesalonytstj kteříž to přigali slowo Božj sevssj chtiwostj nakadž den rozwažugjce pisma takliby ty wécy samy wsobě byly… (Sk 17,1-3; 5; 10-11) Ze staročeského překladu Písma jsem vám nečetl jen tak, pro nic za nic. Chtěl jsem, abychom si společně všimli jednoho rozměru příběhu apoštola Pavla v Tesalonice a Beroji a překlad bratra biskupa Blahoslava nám tu výtečně posloužil. Přál jsem si, abychom na chvíli vnímali příběh Písma trochu jako pohádkové, dobrodružné čtení z dávných časů. Jako rozpustilou pověst, která by se třeba dala zahrát na loutkovém divadle, ovšem na starém kočovném loutkovém divadle z dob Matěje Kopeckého. Myslím teď loutkové představení podobné tomu, které by předvedlo Kašpárka, Fausta, Škrholu, Smrtku, Dona Šajna, Krále a Princeznu. Nebo jako špalíčkové čtení jako za časů, kdy číst dokázal jen jeden člověk v celé světnici a předčítal kratochvilné příběhy a pověsti třeba při draní peří nebo prostě za dlouhých večerů při louči. Dávno jsem si všiml, že není zřejmě chybou nacházet v biblické knize Skutků apoštolských sepsaných evangelistou Lukášem i tento tón. Tento svět loutkových pohádek, pověsti, kratochvilných napínavých příběhů čtených v obecní chalupě při svíci anebo louči. Apoštolové Petr, Filip, zvláště ale
Pavel tu zakoušejí na pokračování příhody, ve kterých to s nimi i se věcí evangelia někdy vypadá zamotaně, někdy prašpatně, ale nakonec se všechny zapykanosti v dobré obracejí. Nechybí pronásledování, riskantní honičky a útěky, spouštění v koši na provaze z hradeb pod rouškou noci, nechybí uvěznění, zázračná vysvobození, děsivá bouře na moři ani zachránění trosečníci. Apoštol Pavel uštknutý jedovatým hadem; ale i zázračná obrácení zatvrzelých duší k pravdě evangelia. Když se neostýcháme hravě se otevřít pohádkové barevnosti Skutků apoštolským, všimneme si o to lépe toho podstatného v dějích těchto oddílů Písma. Kratochvilně a napínavě vyprávěné příběhy o cestách apoštola Pavla po Římské říši a okolo Středozemního moře možná právě takto naladěnému čtenáři teprve vydají svou vážnou zvěst, učiní ho právě takto lépe otevřeného Božímu Slovu. Přečetli jsme před kázáním příběh o Pavlově příchodu do dvou řeckých měst, do Thesaloniky a do Beroje - pouhou jednu zápletku z letitých cest apoštola Pavla. A pod pohádkovým, orientálním, dobrodružným stylem si smíme uvědomit jedno: Je to vypravování o zasažení dvou řeckých obcí evangeliem. O zakládání sboru ve velkém přímořském městě Thesalonice (dnešním přístavu Soluni) a ještě zřetelněji o životě požehnaného sboru nedalekém, menším městě, totiž Beroji. Protože v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel. (Sk 17,11) V malé, odlehlejší makedonské Beroji nachází apoštol Pavel krásný, náročný sbor, plný lidí, kterým záleží na jejich sboru, ale také na pravdě. Za vypravovanými příběhy ze Skutků apoštolských, barvitými, plnými překvapivých zápletek, andělských vysvobození z nejvyšší tísně, plných těžkostí s vladaři i městskými konšely, plných úkladů těch, kteří se vzpírají evangelium, ale i vtipných a komických situací, by nemělo zapadnout to hlavní, co Skutky apoštolské chtějí povědět. Totiž, že největším dobrodružstvím a zároveň největším darem Ducha svatého je život společenství pod Boží milostí, inspirovaný radostí z evangelia. Líčení ze Skutků apoštolských chce povědět, jak vypadal před dvěma tisíci lety fungující sbor. I když – výraz „fungující sbor“ tu zřejmě není přesný. Fungovat může něco slušně zaběhaného, podnik, anebo záležitost, která už jistou dobu spolehlivě šlape. Nikdo si už nevzpomene na čas, kdy tento provoz neexistoval anebo nefungoval. Toto ale přece není pravda, pokud jde o křesťanské společenství v Tesalonice a v Beroji. To roste Pavlovi před
očima, je nesamozřejmostí, řekněme klidně: zázrakem. Nadšení tesalonických a berojských pro život ve světle evangelia o Ježíši Kristu, ukřižovaném a vzkříšeném, je inspirací Ducha svatého. Evangelista Lukáš napsal, jak mnozí v tomto kostele vědí, dvě knihy Nového zákona. První z nich je samozřejmě Evangelium podle Lukáše, jehož hlavní postavou se stal přirozeně Ježíš Kristus. A druhé, volné pokračování Lukášova evangelia, volné pokračování téhož literárního autora, jsou pak Skutky apoštolské, anebo můžeme říci také – Skutky apoštolů. Ale zatímco hlavním hrdinou Lukášova evangelia je Ježíš Kristus, vyučující pravdě, ukřižovaný a vzkříšený, hlavním hrdinou Skutků apoštolských, dá-li se to tímto způsobem říci, je Duch svatý. Duch svatý účinkuje i v dobrodružném příběhu o Pavlově příchodu do řeckých měst Tesaloniky a Beroje. Duch svatý spíše Pavel to je, kdo probouzí mezi berojskými víru a nechává dozrát ovoci víry, totiž hlavně vzájemné lásce a laskavé snášenlivosti lidí pod otcovskou rukou Boží. Budování křesťanského sboru: Nepřehlédněme, že Pavel s pomocí Ducha svatého nestaví na zelené louce. Vyhledává při své misijní cestě židovské synagógy v řeckých obchodních centrech. I v Tesalonice, i v Beroji takovou synagógu mají a právě na bohoslužbách v synagóze začne Pavel z dobrých důvodů své působení. Epizoda ze Skutků apoštolských zmínila, že pouze procestuje městy Amfipolí a Apollonií, kde žádné synagógy nestojí. Města Amfipolis a Apollonie musejí počkat; Pavel spěchá tam, kde najde synagógu. Jde mu o to vstoupit do prostoru židovské bohoslužby, aby tam mohl hovořit o svém poslání, se svým kázáním radostné zvěsti o příchodu Mesiáše, kterým je vzkříšený Ježíš, Syn Boží. Tímto svým misijním vyučováním Pavel vystoupí v jakémsi těžko popsatelném oddílu bohoslužeb, který v našich evangelických církvích přesně v této podobě nemáme. Formátem Pavlova vystoupení je snad něco mezi kázáním, ohláškami a volnou řečnickou improvizací po vzoru londýnského Hyde Parku. Kdo chce něco zásadního sdělit, kdo se cítí inspirován a zároveň splňuje nutné podmínky, totiž je mužem aspoň třicetiletým a vzdělaným v židovském Zákoně, smí při takové příležitosti v synagóze hovořit, ovšemže v návaznosti na židovská svatá Písma, na starozákonní texty. Toto Pavel právě udělá v Tesalonice. Takto promlouvá tři soboty po sobě: za jistého zájmu posluchačů, nikoli všeobecného, ne však zanedbatelného. V srdcích řady Pavlových posluchačů vzklíčí víra v Krista probuzená působením Ducha svatého. Pozornost si Pavel
získává asi hlavně v zadní oddělené galerii, kam do synagógy přicházejí nikoli pravověrní Židé, ale jacísi volnější přátelé židovského náboženství z řad Řeků. Řeků, kteří už ctili jediného Boha, a nemálo žen z významných rodin, píše přesně Lukáš, kronikář Skutků apoštolských. (Sk 17,4) To jsou takzvaní „bohabojní“, řecky fobúmenoi nebo sebomenoi. Řekové z okolí synagog, kteří se účastnili bohoslužeb; nemohli nebo nechtěli být ve všem všudy židy, ale v širším smyslu se také podíleli na víře Izraele. Lidé, kteří si uvědomovali sílu, hloubku a pravdu ukrytou v židovském náboženství, ale nedovedou udělat poslední krok k přijetí židovství: přijmout obřízku a zavázat se tím k dodržování mnoha a mnoha židovských rituálů, například přijímání pouze košer potravin. Přes to všechno cítí pokoru před jediným Bohem Židů, Hospodinem, jemu se tito občasní řečtí návštěvníci židovských bohoslužeb cítí odpovědni spíše než pohanským bohům. A právě oni museli pocítit hlas evangelia o Ježíši Kristu jako obzvláště osvobozující. Protože teď jim bylo apoštolem Pavlem zvěstováno také to, že všechno, co jim na židovském kultu bývávalo kamenem úrazu, přestává být nadále důležité. Teď se od Pavla dozvídají, že jediné přikázání, na kterém záleží, zůstává láska k Bohu a k bližnímu, což je vše pečetěno ukřižováním i slavným vzkříšením Ježíše Krista, Syna Božího.
Dozvědět se z vypravování Skutků apoštolských můžeme leccos pozoruhodného o Pavlových misijních a diplomatických postupech při hlásání Slova Božího. Až úsměv vzbudí mazanost Pavlovy strategie: napře své zvěstné úsilí zvláště na bohaté ženy, prozradí nám opakovaně Lukáš, pisatel Skutků apoštolských. Objevit za tímto jednáním apoštola Pavla můžeme dávné tradiční ponětí o tom, že žena bývá zpravidla zbožnější než muž, zároveň pak zůstává v její moci muže významně ovlivňovat. S tímto předpokladem pracoval i ve svých biblických dopisech Pavel, když se stavěl vlídně k možnosti manželství křesťanské ženy s nevěřícím mužem (1K 7,1314). A že je „žena od přírody zbožnější než muž“, říkával přesně takto prezident Masaryk, člen naší církve, když takto zdůvodňoval svou podporu kazatelské ordinaci žen a modelu ženy-farářky v Českobratrské církvi evangelické. Bohaté ženy mohly mít podle oprávněného Pavlova předpokladu také jistá vliv na společensky ne tolik vysoko postavené ženy, jistě na služebnice, ale i na svobodné chudší ženy, které životní styl těch bohatých odjakživa pozorně sledovaly a čím mohly, tím se od nich pro vlastní každodennost inspirovaly – no, známe toto i z dnešních časů.
Co mě na dnešním biblickém čtení dojímá ovšem nejsilněji, je víra berojských. Předcházející zastávka Pavlovy cesty, Tesalonika, je velké obchodní centrum, velkoměstská metropole řecké Makedonie. Beroa sama je městem méně výrazným, méně se tam toho děje – ale zároveň tu Pavel potkává sbor věřících, který je zapálenější, náročnější, přemýšlivější. Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel (Sk 17,11). Tato role rozumu, uvažování, studia a zvídavého, kritického dotazování působí pozoruhodně. Duch svatý, který probouzí a daruje víru, tu nepůsobí napříč rozumu, ale naopak: pobízí ke zkoumání, ke studiu Písma, k nápaditým, věcným otázkám, řekněme snad dokonce – k intelektuální dychtivosti po pravdě. Inspiruje berojské nikoli k nezdravému věroučnému šílení, ale k uměřené, zbožné přemýšlivosti. A část tohoto menšího berojského společenství se tak může stát s Boží pomocí základem nadějného, slibného společenství křesťanů. Když jsem navštívil opatovický sbor, vzpomněl jsem si vzdáleně na berojské ze Skutků apoštolských. Na to, že v menším sídle Pavel našel věřící společenství ještě o něco inspirativnější a náročnější než ve velkém městském centru. Ale to bychom mohli myslet i na známá prorokova slova: A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými (cit. podle Mt. 2,6). Amen!
