PSYCHOLOGIE
Dva póly
životního putování In memoriam prof. Zdeňka Matějčka
Před léty J. Langmeier a Z. Matějček při rozboru negativních důsledků časné dětské deprivace formulovali pět základních psychických potřeb dítěte. Prokázali, že jejich realizace umožňuje přiměřený rozvoj dětí po stránce kognitivní, emoční i sociální, postupně rozvíjí jejich interakce s okolím, vytváří jejich identitu i celkovou orientaci v složitém světě. Platí to nejen pro vstupní etapy života, ale v jisté analogii je jejich uspokojování žádoucí i ve stárnutí. Stručně naznačím Langmeierovo a Matějčkovo pojetí základních potřeb a pokusím se je rozšířit na život seniorů. l Potřeba přiměřeného přívodu podnětů ve vhodném čase, v rozumném množství a v patřičné kvalitě. Mozek dítěte musí být vhodně stimulován, aby se plně rozvíjel. Přiměřené podněty usnadňují postupné zdokonalování nejrůznějších činností – a to již od prvních dnů života. Podnětově chudé prostředí dětský vývoj zpomaluje, a naopak přehnaná stimulace mnoha podněty, které neodpovídají vývojovým zákonitostem zrání mozku, vytváří zmatený a nejasný obraz světa. I ve stáří je potřebný přiměřený přívod podnětů. Starý člověk, který přestává být aktivní, upadá snadno do apatie a jeho duševní síly upadají. Stejně nebezpečná je i přílišná stimulace. Mnoho podnětů z okolí, informací ze sdělovacích prostředků, z ruchu ulic, z rychlých změn v prostředí seniory neurotizuje. Neorientují se v nich a vzniká dojem
světa, kterému nerozumějí a který je nepřehledný, nevlídný a nepřátelský. l Potřeba smysluplného světa, která uspokojuje jak vhodnou organizací, tak jistým řádem i pravidelností v dětském prostředí. Patří sem též stálost lidí, kteří o dítě pečují. Jejich chování se nemá příliš měnit a může být pro dítě do velké míry předvídatelné. Dětské aktivity jsou podněcovány a podporovány stálou a vlídnou pozorností. Životní okolnosti se svou pravidelností stávají samozřejmé a vytvářejí se předpoklady pro vznik budoucího řádu v běžném životě. Rizikem stárnutí bývá ztráta pocitu, že svět je smysluplný a předvídatelný. Mizejí stará pravidla, která si senioři osvojili, neplatí poznatky, které se učili, staré dovednosti nebývají mnohdy potřebné a objevují se různá zařízení, kterým obtížně rozumějí a mnohdy je nedokážou ovládat. Z obzoru mizí staří známí a přátelé, na které byli zvyklí, čtou se jiné knihy, u mladých se objevují jiné postoje a mění se celkový styl komunikace. To vše vede k dojmu, že svět ztrácí rozum, vyvíjí se jinak, než by si senioři přáli, a často očekávají tragické důsledky v budoucnosti. l Potřeba jistoty, která je uspokojována v časném věku pevnou citovou vazbou dítěte k pečující osobě, většinou k matce. Kolem prvního roku vzniká pocit jistoty, že je o ně s láskou pečováno. Je dobře krmeno, je v teple a čistotě, někdo si s ním hraje, a kdykoliv je v nepohodě, postará se o nápravu. Vytváří se
������������������������� ���������������
��������������
��������������������
��������������
���������������������
��������������
�������������������������������������������� �������������������������������������������� �������������� �������� ����������������������������������������������
����������������������������������������� ����� �������� ������� ����� ����������� ������ �������
VÁCLAV BŘICHÁČEK
������
����������������������������������������������������
�������������������������������������������������������������� ������������������������������������
������������� ����� �������� ������� ����� ����������� ������ �������
�������������������� ������������������������ ������������������������������ ���������������������������� ���
http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, únor 2006
105
RADY STÁRNOUCÍHO VIRTUOSA Arthur Rubinstein ve věku kolem 80 let prozradil tajemství, jak se udržuje ve formě a dokáže na koncertech stále podávat perfektní výkony. Uvedl tři změny svého pracovního stylu, které je možno zobecnit: „Hraji méně skladeb než v mládí.“ Znakem rozumného stárnutí je racionální a postupné opouštění některých činností, přecházení od extenzivních aktivit k intenzivním. „Tím, že hraji méně skladeb, mám více času na jejich studium a procvičování. Každé z nich se věnuji více než v mládí, ale v souhrnu již necvičím tak dlouho.“ I když se ve stáří počet činností omezuje, můžeme každé z nich věnovat více péče a nerozptylujeme se. „Prsty již nejsou tak pohyblivé jako dříve. Hraji skladby záměrně v pomalejším tempu, a tím si zachovávám možnost stále regulovat tempo a dynamiku hry. Většina posluchačů si uvědomuje změny rychlosti a nepostřehne celkové zpomalení.“ Z toho plyne další pravidlo: Senioři musí hledat nový styl činností, který je přiměřený jejich možnostem. Někdy to mohou být i jakési triky, které okolí ani nepostřehne.
základ budoucích kladných vztahů k lidem i k rozmanitým životním okolnostem. Pocit životní jistoty se ve stáří mnohdy snižuje. Emoční a sociální vztahy chudnou. Stárnoucí jedinec se obává, že o něj nebude nikdo pečovat, že jeho biologické potřeby nebudou uspokojovány a že nemůže očekávat patřičnou zdravotní a sociální péči. Přesazení stárnoucí osoby do nového prostředí, které jí není vlastní a ve kterém se špatně orientuje, přesahuje mnohdy její adaptační schopnosti. Prohlubují se obavy ze zítřků, mizejí životní jistoty a zhoršuje se celková kvalita života. l Ve věku kolem 2–3 let se vytvářejí základy budoucí identity a sebehodnocení. Vznikají základní představy o sobě samém, většinou podle toho, jak se k dítěti chová jeho okolí, co oceňuje a odměňuje, co naopak odmítá či zakazuje. Formují se základy budoucích sociálních vztahů i vlastního sebepojetí. Identita se později výrazně dotváří v adolescenci, často i s mnoha obtížemi a proměnami. Ve vyšším věku se pocit vlastní hodnoty a důstojnosti mnohdy rozostřuje. Odchodem ze zaměstnání se rozplyne pracovní totožnost, mizí bývalá autorita plynoucí z pracovních zkušeností, zhoršuje se ekonomická situace, přibývají nejrůznější zdravotní obtíže a jedinec podléhá dojmu, že patří do „starého
����������������
železa“. Jestliže ani blízcí – děti či vnuci – nedokážou seniora ocenit, má dojem, že je jen na obtíž, nemá možnost předávat zkušenosti, a rychle se rozplývá vědomí vlastní důstojnosti, což má řadu negativních důsledků pro kvalitu jeho života. l Lidskou aktivitu povzbuzuje otevřené a nadějeplné očekávání budoucího času. Postupně se rozvíjejí a proměňují dětská přání, plány, záměry, ale i úzkosti. Děti hledají své vzory i opory. Mohou to být rodiče, příbuzní, učitelé, vrstevníci, ale také hrdinové z pohádek, četby či televize. V dítěti se vytváří pocit, že může mít jednou svůj osud ve vlastních rukou. Při nevhodné výchově se začne již v dětství rýsovat budoucí pasivita, pesimizmus či sociální izolace. Zdá se, že stárnoucí člověk zákonitě ztrácí životní perspektivu, nemůže již plánovat na dlouhý čas dopředu. Pohled do budoucnosti je ale potřebný v kterémkoliv věku. Lepší předpoklady pro přežívání i pro kvalitu svého života má jedinec, jenž stále uvažuje o plánech pro život, který má před sebou. Osoby, jež ztrácejí perspektivu, snáze podlehnou svízelům stáří. Plány seniorů mohou být drobné a krátkodobé – co připravit pro vnoučata na Vánoce, co si ještě přečíst, s kým se sejít, kam se podívat, jak udělat sobě i druhým drobnou radost apod. Znakem člověka je hledět před sebe a uvažovat o budoucnosti. Platí to nesporně i o seniorech. Uspokojování a rozvoj základních psychických potřeb v dětském věku je dán souhrou dispozic jedince s vhodnou formou výchovy v rodině, ve škole, v dětských skupinách či v širším kulturním zázemí. Nedaří-li se je uspokojovat, snáze se prosadí různé vývojové poruchy. Matějček to prokázal v řadě dlouhodobých studií, v kterých sledoval vývoj dětí vyrůstajících v sociálně rizikových podmínkách. Platí to dnes asi ještě výrazněji než v době, kdy Matějček s Langmeierem dětské potřeby formulovali. Rostoucí oslabování a rozchody rodin, mnohdy menší zájem o potomky u zaměstnaných rodičů, velký počet dětí v dětských domovech, hodiny tráve-
����������������������������������������������������������������������������
����������
������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������� ���������������������������������������� ������������������������������������ ������������������������������������������� ����������������������������������������������������� ����������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������ �������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� �������������
���������������������������������������������� ����������������������
��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������
106
Vesmír 85, únor 2006 | http://www.vesmir.cz
né u počítačů či před televizí místo aktivních činností s vrstevníky, nebo naopak příliš starostlivé vedení jedináčků staršími rodiči či kladení nepřiměřených nároků na děti a řada dalších momentů naznačují aktuální i dlouhodobě působící rizika, která ohrožují celou generaci. Postupně se prodlužující délka života, zvyšující se počet stárnoucích, rychle se měnící svět adaptacemi a řada dalších momentů kulturních, ekologických, výchovných a jiných kladou před společnost i před občanská sdružení mnoho nových otázek. Rostou nároky na péči, kterou je nutné věnovat jak zdravému životu seniorů, tak časnému vývoji dětí. V ontogenezi člověka existuje mnoho životních trajektorií a v jejich rámci mnoho individuálních změn. Ve stáří se zákonitě v řadě dimenzí života nápadně zhoršuje výkonnost. V jiných dimenzích, které jsou seniorem sys-
tematicky pěstovány, se naopak výkon stále zlepšuje, a to i ve vysokém věku. I když se nástup stáří posunuje díky lepší zdravotní péči, lepší výživě a také lepšímu, aktivnějšímu životu v jeho druhé polovině, přece jen se původní potřeby z dětství prosazují stejně naléhavě i na druhém pólu životní pouti. Dokladem byl život profesora Matějčka. I v poslední fázi života se dokázal dívat do budoucnosti. Kniha jeho esejů (2004) je doklad moudrého a konstruktivního stárnutí, v kterém uměl následovníkům předávat velké životní zkušenosti. Tuším v jeho ontogenezi šťastné dětství, šťastné manželství, rodičovství i prarodičovství, spokojenost s aktivně prožitou dospělostí a velkou odolnost při překonávání mnoha životních obtíží. Spolu s vědomím odpovědnosti za vlastní činy to byly základní kameny jednoho kvalitního života i úspěšného stárnutí. Ö
K dalšímu čtení Langmeier J., Matějček Z.: Psychická deprivace v dětství, SZN, Praha 1963 Langmeier J., Krejčířová D.: Vývojová psychologie, Grada, Praha 1998 Matějček Z., Langmeier J.: Počátky našeho duševního života, Panorama, Praha 1986 Matějček Z.: Praxe dětského psychologického poradenství, SPN, Praha 1991 Matějček Z.: Psychologické eseje (z konce kariéry), Karolinum, Praha 2004
Jak
císař Rudolf II. pozoroval Měsíc
Je všeobecně známo, že císař Rudolf byl velkým příznivcem věd a umění a vášnivým sběratelem všech možných artefaktů umění i přírody. Daleko lépe je známa jeho činnost v oblasti umělecké, o níž shromáždili naši i zahraniční kunsthistorici hodně konkrétního – jak před několika lety znovu ukázala bohatá, mezinárodně pojatá výstava „Rudolf II. a Praha“ – zatímco jeho zájmy vědecké jsou zpracovány nesrovnatelně méně. Většinou bývají zužovány jen na jeho mystické sklony k alchymii. Z tohoto hlediska může být zajímavá následující, v jeho biografii dosud neznámá epizoda, která jej předvádí v podstatně jiném světle, nejen jako příznivce a mecenáše vědeckého snažení, ale jako aktivního činitele, poměrně racionálního a v každém případě cílevědomého astronoma. Tato epizoda je spojena s počátky a prvým vědeckým využitím dalekohledu. Objev dalekohledu, který se klade do druhé poloviny prvého desetiletí 17. století, je předmětem dlouholetých sporů, v nichž dosud asi nepadlo poslední slovo. S největší pravděpodobností jej však lze připsat některému z nizozemských či belgických výrobců brýlí. Již r. 1608 se prvé dalekohledy údajně prodávaly na frankfurtském podzimním veletrhu – sotva to však byly vědecké přístroje, daleko spíše by se daly připodobnit k našim divadelním kukátkům. V tomtéž roce se objevily také ve Francii, v roce 1609 i v Itálii. Když přišla o dalekohledu prvá zpráva do Benátek, byl zde náhodně na návštěvě Galileo Galilei, profesor na proslulé univerzitě v nedaleké Padově. Z podání svých přátel se tehdy o dalekohledu mnoho nedověděl, jen to, že jeho podstatou má být kombinace dvou čoček. Záležitost jej neobyčejně zaujala. Návštěvu ihned přerušil a vrá-
til se do Padovy, kde začal intenzivně experimentovat s cílem vyrobit vlastní dalekohled. Práce rychle postupovala, pomohla tomu jistě i mechanická dílna s několika zkušenými řemeslníky, kterou měl k dispozici – ta mu byla zdrojem dodatečných příjmů k nevalnému profesorskému platu. Dosáhl nejprve trojnásobného, později osminásobného, a když použil čočky z benátského skla, dokonce třicetinásobného zvětšení. Koncem léta 1609 byl s prací hotov a 21. srpna mohl svůj aparát předvést na kampanile San Marco benátským patricijům. O několik dnů později jej předal jako dar tamní signorii. Poté jako by nastala přestávka, v níž se zdánlivě nic nedělo. Galilei vyráběl další dalekohledy, které vzbudily veliký společenský zájem (do jisté míry mu však bránilo vedení benátského státu, které chtělo nový vynález utajit a využít pro vojenské účely), vnitřně se chystal i k tomu, že opustí vysokoškolskou kariéru, vrátí se do rodné Florencie a vstoupí do služeb medicejského velkoknížete Cosima II. K novému kroku v dějinách dalekohledu došlo podle Galileova sdělení v noci ze 6. na 7. leden 1610, kdy namířil svůj dalekohled poprvé k hvězdnému nebi. Výsledky pozorování, jimž se věnoval po další tři měsíce téměř každou noc, byly více než překvapivé: Měsíc, který měl být podle ptolemaiovských představ jako nebeské těleso dokonalý, byl nerovný a zdaleka ne kulatý – byl zvrásněn, pln kráterů a horských hřbetů; Galilei objevil i řadu dosud neznámých stálic; Mléčná dráha se mu v zorném poli dalekohledu rozpadla
JOSEF SMOLKA
RNDr. Josef Smolka, CSc., (*1929) vystudoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě UK. V Historickém ústavu SAV se zabýval fyzikou 17. století (zejména J. M. Marcim) a 18. století (zejména P. Divišem).
http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, únor 2006
107
1) Pozn. red.: Viz Vesmír 83, 355, 2004.
108
do mnoha jednotlivých hvězd a kup. Za nejvýznamnější však považoval Galilei – a s ním i mnoho dalších vědců – zjištění, že kolem Jupitera obíhají čtyři malé planety. Se zveřejněním svých objevů Galilei dlouho neotálel: v polovině března 1610 vyšel v Benátkách jeho spisek Sidereus nuntius (Hvězdný posel), kde byla jeho pozorování podrobně popsána. Náklad 550 kusů byl rozebrán během několika dní. Galileiho objevy vyvolaly veliký rozruch, jejich přijetí však nebylo zdaleka jednoznačné. Velmi rezervovaně až odmítavě se chovaly zejména univerzitní kruhy, v nichž stále přežíval tradiční aristotelizmus. Částečně se principiálně nedůvěřovalo možnostem dalekohledu podávat zvětšený obraz pozorovaného předmětu, ještě větší obavy však vyvolávaly možné světonázorové důsledky nových astronomických objevů. Galilei se chtěl proti této atmosféře bránit: aby přesvědčil o své pravdě, měl v plánu zaslat mocným tohoto světa svůj spisek a s ním i dalekohled (což bylo nákladné i technicky obtížné, a proto se mu to podařilo jen částečně). Svou důvěryhodnost pak chtěl podtrhnout i jakousi, moderně řečeno, expertizou, o niž požádal tehdejšího nejrenomovanějšího astronoma Johanna Keplera, působícího na pražském císařském dvoře. Jeho názor chtěl ostatně znát také Rudolf II. a řada dalších osob z Prahy i zahraničí. Kepler s dalekohledem sice dosud nikdy nepracoval, ke Galileovi měl však dobrý vztah (před lety si v korespondenci vzájemně přiznali své koperníkovské přesvědčení), a tak se dal bez velkých odkladů do práce. Během necelých dvou týdnů napsal Galileovi obšírnou odpověď, která vyšla v krátké době i v podobě spisku „Rozprava s Hvězdným poslem“ (Dissertatio cum Sidereo nuncio, Praha 1610). Shrnul v něm výsledky dosavadního rozvoje astronomie a naznačil, že mnohé z Galileových objevů již bylo připraveno: na možnost zkonstruovat zvětšující dalekohled poukázal již v r. 1597 neapolský učenec G. B. Porta, o skvrnách na Měsíci pozorovaných pouhým okem se zmiňovala od starověku až do nové doby řada autorů. Keplerův přístup ke Galileově spisku byl jednoznačně pozitivní, dokonce se dal unést k domýšlení některých skutečností a podrobností: například byl přesvědčen, že Měsíc je obydlen živými bytostmi, že přijde doba, kdy bude možné k němu plout,1 opravoval si i některé vlastní světonázorové představy (poprvé třeba připustil, že mezihvězdný prostor asi bude muset být vzduchoprázdný). Celý spisek, v celých dějinách astronomie jeden z nejpozoruhodnějších, je uveden provokativním řeckým mottem, které si Kepler vypůjčil od Galilea a potažmo od antického Alkinoa: „Ten, kdo chce filozofovat, musí mít svobodného ducha.“ V tomto spisku jsme nalezli překvapivě i zprávu, která až dosud unikala pozornosti keplerovských specialistů i vydavatelů a komentátorů jeho děl. Poměrně brzy, hned na začátku spisku, ještě dříve, než se začne zabývat Galileiho objevy na Měsíci, sděluje Kepler: Jsou tomu tři měsíce, co mi nejmilostivější císař položil různé otázky týkající se skvrn na Měsíci, věřil, že
Vesmír 85, únor 2006 | http://www.vesmir.cz
se na Měsíci odrážejí jako v zrcadle obrazy zemí a kontinentů a že viděl nejspíše obraz Itálie se dvěma přilehlými ostrovy; v příštích dnech nabídl svůj dalekohled k týmž pozorováním, což však zůstalo naprosto nevyužito. Takže ty, Galilee, který nosíš ve svém jméně Kristovu vlast, jsi při svých oblíbených pozorováních napodoboval monarchu křesťanského světa (který je veden týmž instinktem neúnavného ducha jdoucího za objevováním přírody). Tato zpráva je poměrně stručná, je mimořádně zajímavá – obsahuje ale řadu momentů, které vyžadují bližší diskusi. Sledujme je v pořadí, v němž je text přináší. Nejprve tedy k časovému zařazení. Keplerův dopis (a následně i jeho „Rozprava s Hvězdným poslem“) nesou datum 19. dubna 1610. Odečteme-li tři měsíce, o nichž Kepler mluví – tento údaj musíme přitom brát jako hrubý odhad – dostaneme se někam k 19. lednu, což je tedy téměř o dva týdny později než datum, které sám Galilei označil za počátek svých astronomických pozorování dalekohledem (noc ze 6. na 7. ledna). Sotva lze proto uvažovat o tom, o čem mluví Kepler v závěru zprávy, jako by Galilei napodoboval Rudolfova pozorování – musíme tato slova interpretovat spíše jako jakýsi malý hold, úlitbu císařovi. Pokud se pozorování obou v něčem shodovala, byla to jistě shoda nezávislá, kde nikdo nikoho nemohl ovlivnit. Nedávné historické bádání přineslo ostatně ještě jiné zajímavé zjištění (je to mimochodem krásná ukázka toho, jak i nejmodernější věda může svými metodami vstoupit do zpracování historického materiálu). Galilei pořídil při svém pozorování několik náčrtů měsíčního povrchu, aby zaznamenal polohu hlavních skvrn a nerovností. Tyto náčrty byly v posledních letech analyzovány výkonnými počítači a přinesly pozoruhodný výsledek. Ukázaly, že postavení Měsíce na skicách neodpovídá lednovému datu, které Galilei uvádí, ale postavení z 30. listopadu 1609, brzy poté, co vstoupil do novu. To by znamenalo, že velký učenec zahájil svá pozorování dalekohledem více než o 5 týdnů dříve, než sám udal, ale držel je v tajnosti (prvá zpráva z jeho korespondence je datována 7. ledna). Přitom je možné si dobře představit, že nešlo jen o samotné utajování, že se sám Galilei musel se svými objevy nejdříve vnitřně vyrovnat. To dodáváme také proto, aby bylo tím zřejmější, že nějaké napodobování císaře Galileem nepřicházelo nikterak v úvahu. Z Keplerova textu vyplývá, že tedy někdy kolem poloviny ledna 1610 věděl císař o existenci měsíčních skvrn a vyptával se na ně svého dvorního matematika, snažil se zřejmě o jejich bližší pochopení. Kepler sám uvádí v textu své „Rozpravy“, že o měsíčních skvrnách se zmiňují již starověcí autoři, jmenovitě Pythagoras a Plutarch, znal je i jeho učitel M. Maestlin (1550–1631) – to vše samozřejmě z pozorování pouhým okem. Byly to však jen ojedinělé, rozptýlené znalosti, které přežívaly na okraji oficiální vědy, ta jejich existenci neuznávala. Zajímavý je Rudolfův názor na to, co tyto skvrny vlastně představují. Podle něj jsou to jakoby obrazy zemí a kontinentů, které se odrážejí na měsíčním disku jako v zrcadle. I ta-
to laická představa pochází už ze starověku, Plutarch se zmiňuje o tom, že ji zastával Aristotelův údajný žák Klearchos, později např. Kleomedes, Lukianos nebo Simplicius. Byl to také Plutarch, kdo zároveň ukázal na její neudržitelnost: kdyby měsíční skvrny zobrazovaly kontinenty a oceány, musel by se jejich tvar s pohybem Měsíce měnit. Tak tomu ale není. Představa o Měsíci jako zrcadle přežívala až do středověku, jeho hlavní autority ji však vesměs odmítaly. Platí to jak o arabském Alhazenovi, tak o církevních otcích, jako byli třeba Albertus Magnus nebo Tomáš Akvinský, ale i o pozdějších myslitelích a astronomech, jako byl např. Robertus Anglus, Buridanus nebo Oresmus. Pro nás zbývá k řešení nelehká otázka, zda Rudolf tuto problematiku a tyto autory znal, nebo zda jeho představa byla jen výtvorem jeho vlastní spekulace – obraz Itálie a ostrovů, který údajně v dalekohledu spatřil, by tomu tak trochu napovídal. Jednou z dalších otázek je, jakým dalekohledem císař nebe pozoroval a jak dalekohled vlastně získal. Objevil se názor, že Rudolf, zajímající se o nejrůznější kuriozity (a k těm tehdejší společenské povědomí muselo dalekohled samozřejmě počítat), si jej dal opatřit hned poté, co se tzv. holandské dalekohledy objevily na podzim 1608 na frankfurtském veletrhu. Není to doloženo, je to však velmi dobře možné. V létě 1609 nabízel dalekohledy v Benátkách jakýsi francouzský kupec. Jeho jméno nám prameny nezachovaly, z korespondence Galileových přátel je však známo, že jeden z nich zakoupil za tři zecchini, benátské zlaté, „maestro della posta di Praga“. Tímto „maestrem“ byl Ferdinand Taxis, který sídlil v Benátkách a odtud řídil císařskou poštu mezi Benátkami a Prahou – nadbytečné je snad připomínat, že Praha byla v té době sídlem císaře i jeho dvora. Tento styk byl velmi čilý: každé pondělí vyrážel z Prahy jízdní kurýr, cesta mu trvala zhruba týden; v neděli se kurýr, jistě nějaký jiný, protijedoucí, zpravidla vracel. V letech 1607–1611 byla provedena jakási inventura, soupis předmětů shromážděných v Rudolfově tzv. kunstkomoře, v jeho sbírkách. Překvapivě se ukázalo, že kapitolka dalekohledů, nazývaných zde „stravederi“, obsahuje na dvě desítky přístrojů. U třech z nich je poznámka, že je z Benátek dal poslat Taxis – dva zcela odlišné prameny se tedy „sešly“ a navzájem potvrdily. Vedle Taxise žádal císař o získání dalekohledu i další osoby, doložen je např. Ottavio Panfilio nebo císařův vyslanec Georg Fugger. Dalekohledů bylo nakonec v Praze poměrně velké množství. Problém však nebyl v jejich kvantitě, ale v kvalitě – zdejší dalekohledy byly málo účinné. Zdá se, že tím nějak žil celý císařský dvůr. Toskánský vyslanec v Praze Giuliano Medici si na to v dubnu 1610 například stěžoval Galileovi a žádal jej o zaslání dobrého dalekohledu pro císaře. O ten žádal Galilea ostatně i Kepler. Jejich očekávání ale nebyla naplněna: Galilei měl sice již pro císaře několikrát reklamovaný přístroj připravený, ale shodou okolností jej dostal kardinál Scipione Borghese. Když se to později Rudolf dověděl, straš-
ně se rozzuřil a vyslovil se – přes své katolické vychování – o kléru velmi nelichotivě. Nedočkal se ani Kepler, ten mohl se slušným dalekohledem poprvé pracovat až na přelomu srpna a září 1610. Zapůjčil mu jej kolínský kurfiřt a arcibiskup Arnošt, který se vracel z Vídně domů a zastavil se na určitou dobu v Praze – ano, byla to doba, kdy významný politik a hodnostář cestoval do ciziny s dalekohledem. Chtěl se s ním ve Vídni asi spíše pochlubit, než že by sám vedl pozorování, byl to totiž jeden z prvých aparátů, jež Galilei zaslal významným osobnostem do ciziny. Vraťme se však do poloviny ledna roku 1610, do níž Kepler Rudolfova pozorování Měsíce situoval. Byla tedy provedena s dalekohledem, který Rudolfa příliš uspokojit nemohl, byla však zřejmě opakována vícekrát – Kepler mluvil o tom, že pozorování se konala i „v příštích dnech“. Zvláštní moment asi nastal, když císař nabídl svůj přístroj ostatním osobám a vyzval je „k týmž pozorováním“. Nevíme bohužel přesně, kdo byl při pozorování přítomen, nevyužití císařovy nabídky je však přesto trochu udivující. Můžeme se dohadovat, že se asi netýkalo Keplera. Měl-li s císařem o měsíčních skvrnách diskutovat, musel se zřejmě podívat, co že to jeho pán v dalekohledu vlastně viděl. Autor těchto řádků se však přiznává, že nerozumí motivům, které ostatní osoby vedly k tomu, že nechtěly do dalekohledu pohlédnout. Vybavuje se mu kuriózní epizoda, která je zaznamenána v biografii Galilea Galileiho: Jeho kolega na padovské univerzitě profesor Cesare Cremonini také odmítl pohlédnout do dalekohledu a vysvětloval, že by tím urazil Aristotela (natolik byla silná tradice, natolik se obával případné novinky) a že to, co by popřípadě viděl, by musel stejně odmítnout. Takovou filozofickou předpojatost u císařovy suity přece jen neočekával… V závěru naší pasáže Kepler Galileovi sděluje, že při svých pozorováních vlastně napodoboval Rudolfa – tím, jak to ve skutečnosti bylo, jsme se už zabývali. Za povšimnutí však stojí závěrečná charakteristika císaře Rudolfa. Kepler jej vidí jako neúnavného ducha, který se vždy snaží objevit něco, co v latině označuje Kepler slůvkem „natura“. Jeho význam není jednoznačný, na jedné straně je to podstata věcí, na druhé straně příroda. Ať tak či onak, jsou to vlastnosti, které zdobí velkého vědce. Ironický kritik může tato slova zlehčit a říci, že je Kepler napsal sice v dopise Galileovi, nicméně byla určena především k tomu, aby zalichotila oku a uchu samotného císaře. Kepler však nepatřil k devótním dvořanům, po více než desetiletí, které strávil v Praze po boku císaře Rudolfa, si zachoval svou vnitřní nezávislost. A tak i když připustíme, že náš kritik má přece jen trochu pravdy, její notný kus zbývá ve slovech Keplerových. Ta ukazují, že Rudolf II. nebyl jen příznivcem alchymie a okultních věd, jak jej povětšinou zjednodušeně líčí zejména popularizační literatura, ale ukazují jej i v daleko racionálnější podobě, jako širokou pozdně renesanční osobnost, která měla i seriózní, skutečně vědecké zájmy. Ö http://www.vesmir.cz | Vesmír 85, únor 2006
109
