Dětská pojetí rozpadu rodiny u žáků praktické školy Miroslava Marková, PaedDr. Michal Slavík Úvod Jednou z hlavních individuálních charakteristik každého jedince jsou dětská pojetí (prekoncepty). Jsou subjektivním nazíráním toho, co jedince obklopuje v jeho mysli. Dětská pojetí jsou charakteristická tím, že jsou utvářena zejména mimoškolními vlivy (rodina, vrstevníci, média), které jsou později doplňovány i vlivy školními. Tyto vlivy dle svého působení tedy formují dětská pojetí u každého jedince odlišně, každý učící se člověk má tedy jinou vstupní úroveň, která pak výrazně ovlivňuje (a to jak kladně tak záporně) proces cíleného učení, který se v procesu vzdělávání realizuje. Dětská pojetí mají tedy různý charakter – od vyloženě chybných představ (tzv. miskoncepcí), přes primitivní pojetí až po vysoce organizované struktury. Z uvedeného vyplývá, že dětská pojetí nejsou jen (pouhé) znalosti, ale že mají složitější strukturu. Ta je v dílech různých autorů uváděna odlišně. Shodují se však v tom, že je možné rozlišit složku kognitivní (poznávací), afektivní (postojovou) a někdy též složku konativní (výkonovou). Důležité je také postihnout mentální mapu, kterou daný prekoncept tvoří. Společné pak je to, že se jednotlivé složky vzájemně prostupují a ovlivňují. Základním cílem tohoto příspěvku je odpovědět na otázku, jak pohlížejí děti na Chomutovsku na rozpad manželství, jak dalece se jich dotýká rozpad jejich rodiny a rodin jejich kamarádů. Jak vnímají tuto skutečnost z hlediska společenského. Prostředkem, jak zjistit vnímání těchto otázek dětmi, byl výzkum jejich pojetí rozpadu rodiny. Pro provedení výzkumu byly vybrány děti ve věku 12 – 14 let. Jedná se o období puberty, kdy lze již předpokládat určitou kritičnost dětí vůči svým rodičům. Vzhledem k rozvoji logickoanalytického myšlení dovedou již porovnávat a hodnotit různé varianty a zamýšlet se nad svou budoucností. I přes stoupající vliv vrstevníků se dítě v tomto období cítí být plně součástí rodiny, která má v jeho životě zásadní význam. Charakteristika provedeného výzkumu Výzkumu se zúčastnilo 53 žáků šestých a sedmých tříd základní školy městského typu v Chomutově. Jedná se o školu se vzdělávacím programem praktické školy (dříve zvláštní). Jako výzkumné metody bylo použito analýzy dětské kresby doplněné polostrukturovaným rozhovorem výzkumníka s probandy. Nejrozšířenější test „rodiny“ se skládá ze dvou částí. Dítě má nejprve nakreslit rodinu bez jakéhokoliv upřesnění. Na druhý papír má pak znázornit svou rodinu. První kresba bývá rodina, jak si ji dítě představuje – ideální rodina. Promítne do ní svá přání nebo rovnou nakreslí rodinu svou. Druhá kresba by měla představovat vlastní zkušenost subjektu. Objeví se zde vztahy mezi jednotlivými členy rodiny. Často se stává, že dítě odmítá kreslit druhý obrázek s tím, že jeho rodina je už na prvním obrázku. Po celou dobu, co dítě kreslí, je nutné ho pozorovat a naslouchat mu. Testující se vyhýbá odpovědím na otázky, které dítě během kreslení může pokládat: „Mám nakreslit i tetu, dědečka…?“ Dále nesmí dítěti napovídat: „Nakresli maminku, tatínka… Vybarvi sestru…“ To, co dítě v obrázku vynechá, je z hlediska výzkumu dětských pojetí velmi důležité. Může to znamenat určitou agresivitu vůči nezobrazenému členu rodiny, kterou dá najevo tím, že ho z kresby vyloučí, nebo naopak určitý ostych vůči němu. Na základě vyhotovených kreseb bylo přistoupeno k objasňování dané práce a získávání dalších informací formou polostrukturovaného rozhovoru (polostrukturované interview). Pro účely tohot výzkumu bylo používáno toto schéma interview se žákem:
1. Co je podle tebe rodina? • Kdo všechno patří do tvé rodiny? • Ukaž mi členy své rodiny na obrázku • Můžeš mi o nich něco říct? • Vycházíte spolu dobře nebo si s někým nerozumíš? • Proč si myslíš, že to tak je? • Co je, podle tebe, v rodině důležitější? Vztahy nebo peníze? 2. Umíš vysvětlit, co je úplná a neúplná rodina? • Víš, jaký je rozdíl mezi neúplnou a doplněnou rodinou? • Co myslíš, že je lepší? (neúplná x doplněná) • Proč si to myslíš? 3. Znáš někoho, kdo má rozvedené rodiče? • Myslíš, že je hodně takových dětí? • Myslíš si, že děti z neúplných nebo doplněných rodin jsou jiné, než ty, které mají oba vlastní rodiče? • Proč si to myslíš? • Co, kdyby se vaše rodina rozpadla? (Chtěl bys, abyste byli zase úplná rodina?) 4. Co by sis nejvíc přál a co bys ve své rodině změnil, kdyby to šlo? Proč? Výsledky výzkumu Nejprve byla sledována hodnotová preference probandů ve vztahu k rodině. Předpokládali jsme, že chlapci budou více preferovat pojetí rodiny jako materiálního zázemí, zatímco děvčata budou upřednosňovat vztahovou resp. citovou stránku. Z celkového počtu respondentů se výzkumu zúčastnilo 26 chlapců a 27 dívek. V procentuálním vyjádření by se jednalo o 49,06% chlapců a 50,94% dívek. Uvádíme nyní typické příklady kresby chlapců a dívek pro následnou komparaci těchto skupin. Obr. č. 1: Kresba 14 letého Miloše
Miloš (14 let) pochází z úplné rodiny a má ještě o tři roky mladší sestru. Žije v rodinném domku, na vesnici, nedaleko Chomutova. Na obrázku znázornil matku při práci v kuchyni, sebe a otce při sledování televize. Nejdříve nakreslil kuchyňskou linku i se všemi detaily, pak matku. Následně sebe a otce. Z této posloupnosti, oblečení a rozmístění postav na obrázku můžeme usuzovat, že matka má v rodině výsadní postavení. To chlapec také při rozhovoru potvrdil. Na otázku, proč nenakreslil sestru, odpověděl, že se na výkres už nevešla a je tedy „třeba venku“. Na otázku: „Co myslíš, že je v rodině nejdůležitější?“, odpověděl, že „nejdůležitější je, aby byly peníze. Pak jsou i vztahy dobrý.“ Toto jeho tvrzení je z obrázku rodiny patrné tím, jak detailně vyobrazil kuchyň i s kuchyňským náčiním a velkou televizi. Ptala jsem se, proč nakreslil sebe a otce zrovna u televize. Odpověď: „Protože ji máme novou. Je to plazmovka. Je fakt dobrá.“ Ale je prázdná. Nic konkrétního nesledují. Jen chtěl dát najevo, co všechno doma mají. Televize se mu na obrázek vešla, ale sestra nikoliv. Pokládala jsem otázky, týkající se vztahů v rodině. Odpovídal, že jejich vztahy jsou „normální“, že se někdy někdo v rodině pohádá, jako v každé jiné. V kresbách, které byly od chlapců, se ve většině případů objevovaly kromě členů rodiny také další věci. Stojí za zmínku i to, že chlapci ke kresbě často používali pravítko, což dodává práci na první pohled určitou strohost. V prvním obrázku na téma „rodina“ byly elektronické přístroje (televize, magnetofony, počítače a další věci). Ve své druhé práci na téma „moje rodina“, kreslili své rodiče v zaměstnání, matku s nákupem, otce u auta, sebe při sledování televize apod. Odpovědi na otázky typu „Co myslíš, že je v rodině nejdůležitější?“, „Co by sis nejvíc přál a co bys ve své rodině změnil, kdyby to šlo?“ si byly velmi podobné. „Nejdůležitější je, abychom měli hezkej byt a aby byly peníze.“ „Nejdůležitější je, aby byly peníze. Pak by se naši míň hádali.“ „Chtěl bych, aby se v mým pokoji změnila stěna, televize, počítač, video, DVD, postel, lustr a prostě všecko. A ve sklepě bych si udělal diskotéku.“ „V mojí rodině mi nic nechybí. Mám všechno, o co si řeknu. Všechno mi koupí, takže si nemůžu stěžovat.“ Chtěli by zvýšit své kapesné, větší volnost, svůj pokoj, aby se nemuseli dělit se sourozenci. Nezávisle na tom, z jaké rodiny chlapci pocházejí, se většinou ve svých odpovědích nejprve zmiňují o materiálním zázemí jejich rodiny, pak teprve o vztazích. Z celkového počtu 26 chlapců, můžeme shrnout, že 22žáků (84,62%) chápe rodinu skutečně více z hlediska hmotného zabezpečení. 4 chlapci (tedy 15,38%) chápou rodinu více z hlediska emočního. Obr. č. 2: Kresba 13 leté Romany
Romana (13 let) pochází z úplné rodiny. Bydlí na jednom z chomutovských sídlišť, má starší sestru a mladšího bratra. Hned na první pohled jsou patrné rozdíly od předchozího obrázku. Není zde dáván takový důraz na vybavení bytu. To zde je, ale není tolik propracované jako u chlapce. Naopak si Romana dala více práce s postavami. Nejpropracovanější je otec s bratrem, pak matka a nakonec ona se sestrou. Papír si rozdělila na části (pokoje) a do každé umístila postavy. Otec s bratrem se společně dívají na televizi. Matka v kuchyni vaří. Ona a sestra jsou každá na jedné straně pokoje. Dokonce mimo něj. Když se lépe zadíváme, zjistíme, že všechny postavy se usmívají, jen Romana ne. Matka s otcem spolu příliš nekomunikují. Otec má podle Romany z rodiny nejraději svého syna, matka zase Romaninu sestru. Romana se svou sestrou řeší často konflikty a v rodině si připadá opomíjená. Na otázku „co je v rodině důležitější?“, odpověděla: „Důležitý je, abychom se měli rádi. Pak se i málo peněz dá nějak zvládnout.“ a „co bys chtěla změnit?“ „Abych se míň hádala se svojí sestrou. Chtěla bych, aby naše rodina držela víc pohromadě.“ V kresbách dívek jsem na první pohled objevila větší propracovanost postav. Byly nápaditější v oblečení i detailech kresby. Opět se objevují postavy při činnostech. Matka v kuchyni, otec, který něco opravuje… Dále se v dívčích pracích objevují různé symboly. Nad matkou a otcem např. poletují srdce, postavy jsou umístěny do přírody, kde létají motýli, vyskytují se zde květiny, dívky často znázornily do svých rodin i domácí zvířata apod. Při rozhovoru dívky popisovaly svou rodinu, jako „super“ a „skvělá“. Objevovaly se odpovědi, jako: „Jsem ráda, že mám velkou rodinu. Aspoň si mám vždycky s kým povídat.“ „Moje rodina je fajn. Hezky se k sobě chováme. Jsem ráda, že jí mám.“ „Někdy se pohádáme třeba se ségrou, ale zase se udobříme a to je vždycky hezký.“ „Přeju si, aby mamce všechno tolik nevadilo, aby na ní táta pořád nenadával. Aby brácha přijel z Ostravy.“ „Chtěla bych, aby se o nás vlastní táta víc zajímal. Aspoň kvůli ségře.“ Některé dívky z neúplných rodin projevovaly lítost nad svým otcem, který od nich odešel: „Moje rodina je velká. Bydlíme s mamkou a mam ještě dvě ségry. A můj táta bydlí sám a asi je mu smutno.“ Jedna dívka se dokonce snažila urovnat vztahy mezi rodiči.
„Jeden čas táta s náma nebydlel, protože se choval k nám i k mámě hrozně. Ale já jsem dělala všechno pro to, aby se vrátil. A on se asi před rokem vrátil a už to bylo jiný. Promluvili si spolu a už od tý doby se spolu nehádali. A já jsem hodně ráda, že jsem z úplný rodiny. Táta se hodně změnil a já jsem hodně ráda.“ Více z emočního hlediska chápe rodinu 19 dívek. Větší váhu na materiální zabezpečení rodiny klade 8 dívek. Další výzkum se soustředil na otázku, zda děti více preferují rodinu neúplnou než doplněnou. Kresby dětí byly rozděleny na 3 skupiny (kresny dětí z úplných rodin, neúplných rodin a doplněných rodin). Ze vzorku 53 dětí je z úplných rodin pouze 32 dětí, z rodin neúplných je 9 dětí, z rodin doplněných je 12 dětí. Před prováděním výzkumu byly všem dětem vysvětleny pojmy úplná, neúplná a doplněná rodina. Děti z úplných rodin jen těžko odpovídaly na otázku, zda jim připadá lepší neúplná nebo doplněná rodina, protože si takový život nedokázaly představit. „Nevím, co je lepší. Nejlepší je, když je máma a táta.“ Na jednu stranu by nechtěly jiného otce či matku… „Nechtěla bych, aby pak přišel někdo novej. Bála bych se, že by třeba ten náhradní táta byl na mě zlej.“ ...ale na straně druhé by jim druhý dospělý v rodině scházel, i kdyby za svým vlastním rodičem docházely. „Lepší je, když si pak máma nebo táta najdou někoho jinýho, protože to pak vypadá jako kdyby to byla normální rodina.“ Obr. č. 3: Kresba 13 leté Denisy
Denisa (13 let) je z úplné rodiny a má o rok staršího bratra. Ve svém obrázku znázornila členy její rodiny při jejich oblíbených činnostech. Otec na houbách, matka při nákupech a ona s bratrem jdou z pouti. Dala si velkou práci s detaily jejich oblečení. Zvláště otce a matky. Všichni v rodině spolu dobře vycházejí a dívka si přeje, aby to tak zůstalo. Nejvíce si rozumí s bratrem. Je velmi citlivá a empatická. Zastává názor, že doplněná rodina je lepší, protože „když je ta máma sama, je jí určitě smutno.“ Projevuje také soucit s dětmi,
které žijí v neúplné nebo doplněné rodině. „Já si myslím, že takovejch rodin je docela hodně. Mám pár kamarádek, který jsou jenom s mámou a za tátou jezdí. Je to takový divný. Jako by měli dvě rodiny a pořádnou žádnou. Někdy je mi blbý jim vyprávět o tátovi. Kde jsme třeba spolu byli a tak.“ Několik dětí však také odpovídalo, že by byly rády, kdyby se jejich rodiče rozešli, protože by zmizely ustavičné hádky. V tomto případě by se děti nejčastěji chtěly odstěhovat k prarodičům, protože by nevěděly, s kterým rodičem zůstat. „Já vím, že táta s mámou jsou spolu jenom kvůli mně a štve mě to. Tak ať se rozvedou, já půjdu bydlet k babičce, budou za mnou jezdit, nebo já za nima a bude klid.“ Některé děti svým vrstevníkům z rozvedených rodin dokonce závidí. „Nejlepší je mít ještě nevlastního tátu. Je to super. Mám kamaráda, kterej je doma s mámou a nevlastním tátou a jezdí za svým pravým tátou. A vždycky, když přijede, má něco novýho. Ten táta se s tím nevlastním tátou předháněj, kdo mu toho dá víc. A on jenom inkasuje.“ Další dávají jednoznačně přednost rodinám doplněným, protože znají zkušenost svých kamarádů. „Doplněná rodina je lepší. Kamarádka má nevlastního tátu. Vlastní táta chodil do hospody a utrácel peníze a pak byl zlej. Nevlastní táta je na ní hodnej a má ho za vlastního.“ Z celkového počtu 32 žáků z úplných rodin je patrno, že přednost dávají rodině doplněné před neúplnou (z různých důvodů). Pro rodinu neúplnou je 5 žáků. Dětí, které upřednostňují rodinu doplněnou je 27. Děti z neúplných rodin reagovaly na otázky podle svých zkušeností. Ilustrativní je např. následující kresba: Obr. č. 4: Kresba 14 letého Lojzy
Například Lojza (14 let), který žije v rodinném domku na vesnici nedaleko Chomutova společně s matkou a starším bratrem. Z obrázku je patrné, že bratr má v rodině výsadní postavení. Chlapec ho uznává a přál by si, být jednou jako on. Otec od rodiny odešel, když
byl Lojza ještě malý a téměř si ho nepamatuje. Od té doby jsou neúplná rodina. Matka si nikdy jiného partnera nenašla. V současné době je Lojzův bratr již dospělý a v rodině v podstatě zastává funkci otce. „Já si myslím, že nejlepší je, že jsme s mámou sami. Můj táta se o mě nezajímá, nikdy za mnou nepřijel. Brácha je starší. Je to frajer. Umí všechno opravit, nosí domů peníze a pomáhá mi s učením. Žádnýho jinýho dospělýho chlapa doma nepotřebujeme.“ Druhý žák se ještě nevyrovnal s úmrtím svého otce, a proto možná někoho jiného v rodině odmítá. V jeho myšlenkách otec stále ještě žije. „Lepší je, když je máma sama. Třeba by nás novej táta neměl rád nebo by nás bil. Já mám rád svýho tátu a máma taky, i když nám umřel.“ Odpovědi dalších dětí z neúplných rodin byly velmi podobné. „Já bych chtěl, aby se táta vrátil zpátky, protože se mi po něm někdy stejská. Ale jinak mi doma nic nechybí. Možná, kdyby si máma našla ňákýho podobnýho, jako je táta, taky by to bylo dobrý. Takže doplněná.“ Vyjadřovaly city k rodičům. Ať už kladné nebo záporné. „Lepší je doplněná rodina, protože takhle je máma pořád smutná a doma je strašně prázdno.“ Pouze dvě děti z této skupiny vyjádřily spokojenost se svou rodinnou situací. Ze všech 9 dětí odpověděly jen dvě, že rodina neúplná jim připadá lepší než doplněná. Doplněnou rodinu preferuje z této skupiny 7 dětí. Děti z doplněných rodin – výzkumu se zúčastnilo 12 dětí z těchto rodin. Některé z nich mají zkušenost s rodinou úplnou, neúplnou i doplněnou, některé si už nevzpomínají na období, kdy byly z úplné či neúplné rodiny a popisují svou rodinu, „jako by byla normální“. Některé si odchod jednoho z rodičů pamatují a dobře si vzpomínají i období neúplné rodiny. Obr. č. 5: Kresba 13 leté Lenky
Na obrázku Lenky můžeme pozorovat projekci motivu žárlivosti na nového člena rodiny. Před dvěma lety se její rodiče rozvedli a Lenka zůstala s matkou. Toto období pro
ni bylo velmi těžké. Matka vzniklou situaci špatně snášela a poněkud neadekvátně ji řešila. Před půl rokem se do jejich rodiny nastěhoval přítel její matky. Na obrázku je tento muž největší a sklání se k Lenčině matce. Vlastní osobě nevěnovala žádnou pozornost. Nakreslila se jen v hrubých rysech dál od dospělých na houpačce. Dívce připadá, že jsou oba dospělí příliš zahleděni sami do sebe a na ni jim už nezbývá čas. Dívka si připadá odstrčená a klesá jí sebevědomí. Mnohem lépe se cítí se svým otcem, ke kterému pravidelně dochází. Proto do obrázku, a to dost důkladně, nakreslila okno. Často se dívá oknem ven a představuje si, jaké by to bylo, bydlet s otcem. „Neumím říct, jestli je lepší ta nebo ta rodina. Naši se rozvedli a táta odešel k jiný. My jsme zůstaly s mámou samy. Bylo to hrozný. Máma furt jenom řvala, byla nervózní a tak. Dělala tátovi problémy, že si mě nemůže brát, já jsem se zhoršila ve škole, no hrozný. A teď si našla máma novýho přítele. Já ho ale nemůžu ani vidět. Nic nedělá, jenom pije, sedí na gauči, vyžírá nás a hraje si na velkýho tátu. Furt něco přikazuje a navíc je úplně blbej. Nechápu, co na něm máma vidí. Když jedem s tátou a jeho přítelkyní třeba na nějakej výlet, je to úplně něco jinýho. Najednou je pohoda. Nasmějem se spolu. Taky se maj rádi, ale maj rádi i mě. Takže možná je lepší doplněná rodina, ale záleží na tom, s kým pak děti jsou. Nemusí být vždycky nejlepší zůstat u mámy.“ Pouze jeden žák z této skupiny je nespokojen se svou situací a chtěl by návrat vlastního rodiče. Uznává však, že to již není možné, a tak preferuje rodinu neúplnou. Zdá se, že také žárlí na nového člena v rodině. „Nejlepší je úplná rodina. Chtěl bych, aby se k nám vrátil táta. Ale nejde to, protože si s mámou nerozuměj. A máma má jinýho, ale mě se to nelíbí. Když nechce bejt s tátou, tak ať je jenom se mnou.“ Také v této skupině, a to téměř jednoznačně, přijímají více děti rodinu doplněnou. Jejich důvody jsou: finanční otázka rodiny, dřívější pocit prázdného domova, nervozita rodiče (většinou matky), když zůstal s dítětem sám, pocity sounáležitosti atd. K rodiči, který od rodiny odešel (většinou otec), často chovají nepřátelské city z toho důvodu, že se o své děti nezajímá, nestará… Na druhou stranu se jim po rodiči stýská. Z celkového počtu 12 dětí z doplněných rodin zastává názor, že neúplná rodina je lepší pouze 1 žák. Doplněnou rodinu preferuje 11 žáků. Můžeme tedy jen konstatovat, že i v tomto případě děti upřednostňují rodinu doplněnou, před neúplnou a někdy dokonce i před úplnou rodinou. Dále byla v rámci výzkumu ověřována hypotéza, že v dnešní době chápou děti rozpad rodiny jako běžnou věc, přesto je pro ně jejich vlastní úplná rodina jednou z nejdůležitějších věcí. Práce žáků byly opět rozděleny do tří skupin. Práce žáků z úplných rodin jsou většinou propracované, často tito žáci dělali pouze jednu kresbu, protože už při zadání prvního tématu „nakresli rodinu“, kreslili tu svou. Velmi často jsme se v těchto pracích setkávali s tím, že žáci podle skutečnosti kreslili otce, matku a sebe, ale sourozenec se jim na výkres „nevešel“. Ztvárnili také nástin charakteristických činností jednotlivých členů rodiny (otec se šroubovákem v ruce, u televize, s novinami, matka s nákupem, u vaření či mytí nádobí, „já“ u počítače, na hřišti, u televize…). Většinou se všichni na obrázcích usmívají. Všechny děti bez výjimky znají někoho, kdo pochází z neúplné či doplněné rodiny. Na otázku, jestli si myslí, že je takových dětí hodně, odpovídají „ano“. „Znám děti, který maj jenom mámu a za tátou jezdí. Myslim si, že jich je už dneska dost.“ „Myslim si, že rozvedených je hodně, protože rodiče se hádaj a pak už to nevydrží a rozejdou se.“ Někdy si děti z úplných rodin dost dobře neumí představit situaci ostatních a objevuje se nepochopení.
„Mám kamaráda, kterej má tátu jinde a nechce za nim chodit a jeho máma ho do toho nutí. To musí bejt hrozný. Ale já si neumim představit, že bych nechtěl vidět svýho tátu.“ „Rozvedenejch je tak půl na půl. Nevim, proč se teda berou, když se pak rozvedou. To se u nás stát nemůže.“ Často se objevovalo jako zdůvodnění rozvodů to, že některý z rodičů je nevěrný. „Takovejch rodin je spousta, protože jsou rodiče třeba nevěrný a přijde se na to.“ „Když třeba jeden zahejbá tomu druhýmu, tak se rozvedou.“ Na mou další otázku, jestli si děti myslí, že ti z neúplných nebo doplněných rodin jsou jiní, než z úplných, odpovídaly většinou negativně. Také se zde projevoval soucit nad těmito dětmi. „Nemyslím si, že byli jiný. Kdybych to nevěděla ani bych to nepoznala.“ „Ne. Jsou stejný jako já. Jenom toho maj asi dost za sebou.“ „Asi ne. Jsou stejný. Já dělám taky průsery a oni taky.“ Některé děti však zastávají opačný názor. „Když se rodiče rozvedou, tak ty děti se pak přestanou učit, choděj za školu a nic je pořádně nezajímá. Maj jiný starosti.“ „Kamarádky rodiče se rozvedli a ona se úplně změnila. Přestala se se mnou bavit, našla si jiný kamarádky, který nejsou zrovna nejlepší a začala bejt průšvihářka. Jestli to tak půjde dál, nevim, jak skončí. Ale ode mě si nedá říct.“ Některé děti vidí rozpad rodiny jejich kamarádů dokonce pozitivně. „Asi jsou trochu jiný. Maj toho hodně za sebou a jsou rozumnější.“ Otázku „co, kdyby se vaše rodina rozpadla“, většina dětí vůbec nepřipouštěla. „To se u nás nemůže stát.“ „U nás doma to klape. Nikdo se s nikym nehádá, takže o tom vůbec nepřemejšlim.“ „Kdyby se naši rozvedli, tak bych se zbláznila. Jsem ráda, že jsme všichni pohromadě.“ Jiní řešili otázku, u kterého rodiče by zůstali. Většinou se přikláněli k názoru, že by se odstěhovali k prarodičům, protože by rodičům nechtěli ublížit. Další by zůstali s matkou, protože mají pocit, že by o ně bylo lépe postaráno. Pouze tři chlapci preferovali otce, protože „Táta skoro vůbec není doma. Mohl bych bejt dlouho venku a mohl bych si dělat, co chci. Třeba hrát na počítači, nebo koukat na filmy.“, ale přesto dodávají, že „máma by mi ale chyběla“. Obr. č. 5: Kresba 12 letého Rudy
Ruda (12 let) je z úplné rodiny, ovšem v současné době je otec již druhým rokem ve výkonu trestu. Výsadní místo na obrázku zaujímá sám chlapec. Nakreslil se s fotbalovým míčem, v dresu a s kopačkami. Matka a starší sestra jsou pod ním, při čemž sestra je zobrazena o něco lépe (boty, šperky, barevnost). Svého otce nezobrazil vůbec. Dle dalších odpovědí je patrné, že se za něho stydí. Svou sestru upřednostňuje před matkou, protože, jak říká, se o něho více stará. „Po tátovi se mi stýská, ale dělám, že ho nemam. Kdyby se to dozvěděli kluci, smáli by se mi. Už aby se vrátil. Zas bude všechno v pohodě. Mamka takhle moc nestíhá. Děti z neúplných rodin nemůžou bejt jiný než já, protože já jsem vlastně teď taky z neúplný rodiny, než se táta vrátí.“ Závěrem mohu shrnout, že tyto děti nevidí v neúplných či doplněných rodinách nic nezvyklého. Ovšem jejich vlastní rodina je pro ně velmi důležitá. Práce dětí z neúplných rodin byly velmi zajímavé a v závislosti na tom, jak dlouho je jejich rodina neúplná. V některých pracích se objevila postava rodiče, se kterým už dítě nežije, v jiných ne. Obr. č. 6: Kresba 13 letého Tomáše
Tomáš vyrůstal až do minulého roku v úplné rodině. Pak se ale jejich rodina rozpadla. Otec odešel. Pro chlapce to byla velká rána. Značně se zhoršil ve škole, připojily se i výchovné problémy. Je negativistický a s příchodem puberty jeho problémy ještě narůstají. Objevily se komplikace se zneužíváním návykových látek a v současné době navštěvuje SVP. Žije s matkou a dalšími třemi sourozenci. Matka si neví s jeho další výchovou rady. Na jeho obrázku je matka dominantní, což znamená, že její autoritu do značné míry přijímá. Následuje on a pak ostatní sourozenci. Pro svou kresbu zvolil poněkud zvláštní barvy. Vysvětluje to tím, že „jsem zhulenej, tak to tak vidim.“ Podíváme-li se však pozorněji, na jeho obrázku je ještě otec. Umístil ho do pravého horního rohu. „Kdyby byl táta s náma, zatrh by to. Ale není tu. Nezajímám ho, tak co? Prostě odešel.“ Chlapec je velmi labilní. Na jednu stranu říká, že je mu jedno, že otec odešel, ale na druhou stranu nedokázal otce z obrázku vyčlenit. Doma si s nikým nijak moc nerozumí, což vysvětluje strom mezi ním a bratrem. Další bratři jsou doma. Nejlépe je mu mezi kamarády v partě, která ovšem nebude
to nejlepší. Na obrázku místo slunce prší. Domníváme se, že je velmi nešťastný a odchod otce chápe jako křivdu. V jedné práci se dokonce neobjevil ani jeden z rodičů. Byla zde jen zkoumaná žákyně a její mladší sestra. Často zde děti zobrazovaly i zvířata, které doma chovají, protože mají potřebu ukázat, že je jich v rodině hodně. Na otázku, zda si myslí, že rozvrácených rodin je hodně, odpovídaly: „Většinou jsou oba rodiče, ale někdy žijou děti jenom s mámou, protože táta třeba utrácel peníze, nebo je bil.“ „Ještě mám kamarádku, která taky nemá tátu, ale víc je úplných rodin. Nebo si máma najde novýho tátu a pak už se to nepozná.“ „Myslim si, že rozvedenejch rodin je dost. Tátové choděj do hospody a mámu to pak přestane bavit. A takový si rodinu ani nezaslouží.“ Vesměs tyto děti zastávají názor, že velká většina rodin je úplných. Tento jejich úsudek je pravděpodobně způsoben tím, že se se svou dosavadní situací doposud nevyrovnaly. Na otázku, zda si myslí, že jsou děti z neúplných a doplněných rodin jiné, než ty z úplných, odpovídaly v podstatě, že ano. „Asi jo, protože musim doma víc pomáhat mámě.“ „Nemyslím si, že jsme jiný. Jsme taky děti, i když tím, co jsme zažily, si všech víc vážíme.“ „Děti, co maj oba rodiče, jsou rozmazlený.“ U otázky „chtěl bys, abyste byli zase úplná rodina?“ se odpovědi lišily právě v tom, jak dlouho jsou rodiče odděleni. „Já bych si to přála. Po tátovi se mi stýská. Ale musel by se kvůli mámě změnit.“ „Jo. Já bych chtěl, aby táta obživnul. Chybí nám.“ „Já už nechci bydlet s tátou. On se o mě vůbec nezajímá. Ale mohla by si mamka najít někoho jinýho, koho bychom měli jako tátu.“ „Ne. Táta jenom utrácel peníze a byl na nás hnusnej. Takhle je to lepší. Třeba si mamka někdy najde někoho jinýho.“ „Už si tátu vůbec nepamatuju. Jsem zvyklej takhle žít. Máma říká, že by se mi nelíbil.“ Práce dětí z doplněných rodin na první pohled připomínají ty, které jsou od dětí z rodin úplných. Jen v některých se objevuje více postav, tedy rodičů, s nimiž děti nebydlí, ale pokládají je stále za členy své rodiny. Tyto postavy jsou ale vyobrazeny odděleně od ostatních. Zajímavou skutečností je také to, že bývají děti znázorňovány v blízkosti „náhradních rodičů“ a ne vlastních. Na první z otázek, týkající se počtu rozvedených rodin, odpovídaly obdobně, jako ostatní děti. Tedy, že rozvedených rodin je v současné době hodně, a nepřiklání se k tomu, že by rozvedená rodina znamenala něco neobvyklého. Také si většinou nemyslí, že by děti z neúplných či doplněných rodin byly jiné, než ty z rodin úplných, a když, tak zastávají podobné stanovisko jako děti z druhé skupiny. „Já si svojí rodiny teď víc vážim. Vim, jaký to je, když táta odejde a my s mámou zůstaneme samy. Strejda je fajn a já ho beru za vlastního.“ „Asi jsou trochu jiný, protože maj něco za sebou a jsou dospělejší.“ „Děti z neúplných rodin jsou stejný, jako z úplných. Jenom, když je to čerstvý, jsou víc smutný a hůř se učej. A v doplněný rodině to je jako v úplný.“ „Nemůžou bejt jiný. Akorát ty, který maj mámu i tátu ani neví, co to je, je nemít. Takže ty, co to vědi, jsou lepší.“ Na otázku, zda by chtěly být zase úplná rodina, většina odpověděla, že ne. Mají špatné zkušenosti s rodičem, který odešel, a v současné době s ním neudržují styky. „Já bych nechtěla zpátky tátu. Nemá mě rád, protože se o mě nezajímá. Neplatí na mě a máma se s ním furt soudí. Strejdu bych nevyměnila.“ „Nechci už tátu, protože se nestará a ani neplatí alimenty. Nepracuje a hodně pije.“ Také se bojí jeho návratu a s ním i návratu rodinných hádek.
„Když byla ještě maminka s tátou, pořád se hádali. Mam je oba ráda, ale kdyby se táta vrátil, hádali by se znova. Takhle je to dobrý. Oba maj nový manžely a všichni jsou na mě hodný.“ „Já bych to chtěla, ale nešlo by to. Hádaj se, i když jsou od sebe, natož, kdyby byli spolu. A taky by mi bylo líto tátovy přítelkyně. Tu mam ráda. Chtěla bych jít k nim.“ Třiděti z doplněných rodin odpověděly, že by si přály mít rodinu takovou, jako dříve. „Po tátovi se mi stýská. Vidíme se sice o víkendech, ale to je málo. Když bydlel s náma, bylo to lepší. Strejda je sice hodnej, ale táta je táta.“ „Já bych to chtěl. Odstěhovali jsme se s mámou ke strejdovi a mám to teď za tátou daleko. Vidíme se jenom o prázdninách, tak si aspoň píšem maily nebo si voláme. A máma se strejdou na něj furt jenom nadávaj.“ „Líbilo by se mi, kdyby se táta vrátil. Na máminýho manžela už jsem si zvykla, ale není to ono. Táta je lepší.“ Závěr Člověk považuje rodinu za samozřejmou součást svého života. Dokud jej obklopuje a pokud v ní nachází to, co potřebuje, nepovažuje za nutné o rodině přemýšlet. Teprve když se pohoda v ní zakalí, či stojí-li její členové dokonce na pokraji rozchodu, náhle si lidé uvědomí, jak dalece je pro ně rodina důležitá. Použitá literatura: 1. DAVIDO, R., Kresba jako nástroj k poznání dítěte. Portál Praha 2001. ISBN 80-7178449-4 2. DOULÍK, P., ŠKODA, J. Tvorba a ověření nástrojů kvantitativní diagnostiky prekonceptů a možnosti jejího vyhodnocení. Pedagogika, 2003, vol. 53, č. 2, s. 177189. ISSN 3330-3815. 3. DUNOVSKÝ, J., Dítě a poruchy rodiny. Avicenum Praha 1986 4. MAŇÁK, J., Cesty pedagogického výzkumu. Paido Brno 2004. ISBN 80-7315-078-6 5. MATĚJČEK, Z., Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Státní pedagogické nakladatelství Praha 1992. ISBN 80-04-25236-2 6. MÜLLEROVÁ, L. Řízení učební činnosti (jako aktivní konstrukce poznání žáků). Acta Universitatis Purkynianae 85. Ústí nad Labem: UJEP, 2002. ISBN 80-7044-454-1. 7. SMITH, H., Děti a rozvod. Portál Praha 2004. ISBN 80-7178-906-2
