Přímo do černého
(2)
Přesně naváděné letecké pumy PUMY S INERCIÁLNÍM/DRUŽICOVÝM NAVÁDĚCÍM SYSTÉMEM
Jak již bylo zmíněno v předcházející technické příloze, nástup laserem naváděných pum představoval zásadní průlom v přesnosti a vůbec způsobu ničení pozemních, případně námořních cílů. Doslova bodová přesnost (střední odchylka se pohybuje pouze v několika metrech) laserem naváděných pum je však vykoupena i některými nedostatky. Kromě relativně vyšší ceny se jedná především o nutnost ozařovat každý cíl laserovým paprskem po celou dobu letu pumy. I když je to možné také z pozemního zdroje, v posledních ozbrojených konfliktech (Jugoslávie a Irák) se tak dělo v drtivé většině z letounu-nosiče nebo jiného spolupracujícího letounu. Jinými slovy to znamená, že vzhledem k omezenému doletu těchto pum se musí v oblasti cíle vždy nacházet letoun-značkovač. Také není možné, aby stroj nesoucí pumy i laserovou aparaturu útočil na více cílů současně. A konečně největší omezující faktor představuje nepříznivé počasí (nízké mraky, mlha, silný déšť nebo dým). Proto začali Američané hledat jiné řešení. Podařilo se jim ho najít poměrně rychle. Pouhých osm let po skončení operace Desert Storm vstoupili do vzdušné války na Balkáně se zbraní nové generace známé jako JDAM. Vznik této munice umožnil pokrok v miniaturizaci inerciálních navigačních systémů (INS)
a rozvoji družicového systému NAVSTAR pro přesné určování polohy (GPS) v 80. a na počátku 90. let. Ve Spojených státech nejprve zkoušeli pumy vybavené miniaturním INS. Toto zařízení potvrdilo svoji schopnost korigovat vliv bočního větru a dalších faktorů působících na letící pumu prostřednictvím kormidel. Potřebná data byla do palubního systému pumy vložena ze zbraňového počítače letounu krátce před jejím odhozením. Kruhová odchylka od cíle se údajně pohybovala okolo 45 až 50 m. Přidáním přijímače GPS, který systému INS předává během letu zpřesňující data o poloze pumy, se pak přesnost zásahu několikanásobně zlepšila. A právě kombinace obou zmíněných prostředků tvoří základní a rozhodující část nové kategorie naváděných pum JDAM a následných typů.
NAVÁDĚNÉ PUMY ŘADY JDAM Vývoj letecké naváděné munice JDAM (Joint Direct Attack Munition) pro americké letectvo i námořnictvo (proto v názvu slovo Joint – „společná“) zahájila firma McDonnell Douglas (dnes Boeing) v roce 1995 a o pouhé tři roky později následovalo oficiální zavedení do výzbroje. Avšak ještě před tímto datem byla k dispozici jiná zbraň fungující na stejném principu, byť ve velmi omezeném množství a na omezenou dobu. Její vznik přímo souvisel s nejmodernějším bombardérem B-2A SPIRIT a byla určena pouze na překlenutí období, než
bude k dispozici JDAM. Společnosti Northrop Grumman a tehdy ještě Hughes (dnes Raytheon) začaly pravděpodobně v roce 1993 s vývojem zbraňového systému GATS (GPS-Aided Targeting System), kterým jsou bombardéry B-2A standardně vybaveny od provedení Block 20. Systém GATS zpracovává a kombinuje informace přijímané jak od družicového systému NAVSTAR, tak získávané palubním radiolokátorem s vysokou rozlišovací schopností (SAR). Proto zařízení umožňuje přesně určovat polohu cíle prakticky na libovolném místě zemského povrchu. A právě pro systém GATS byla vyvinuta i speciální munice GAM (GPS-Aided Munition). Jedná se o klasickou 907kg neřízenou pumu Mk-84 opatřenou novou záďovou sekcí, která vedle pohyblivých kormidel obsahuje řídicí systém na bázi INS a GPS. První z celkem asi 130 objednaných pum GAM byly dodány v polovině roku 1996. Zda se později vyráběla ještě následná série, není známo. Ve výzbroji USAF obdržela tato zbraň označení GBU-36/B. Vedle zmíněného provedení vznikl zřejmě menší počet mohutných pum GBU-37 (někdy se objevuje i označení GAM113) o hmotnosti 2130 kg, určených pro ničení velmi odolných nebo pod zemí ukrytých cílů. Bombardér B-2A může nést celkem 16 pum GBU-36/B nebo poloviční počet GBU-37. Během demonstračních zkoušek v říjnu roku 1996 jeden letoun tohoto typu dokázal zničit šestnácti pumami GBU-36/B šestnáct různých cílů. Dnes je tato munice nahrazena pumami JDAM, produkovanými ve velkých sériích.
73
Při válce proti Iráku použily americké síly více než 5000 pum GBU-31. Na snímku nese strategický bombardér B-52 šest kusů těchto 1000kg pum na podkřídlových závěsnících.
Puma GBU-31 s průbojnou hlavicí BLU-109
Podobně jako u systému PAVEWAY se munice JDAM nevyrábí jako celek, nýbrž ve formě sad, kterými lze poměrně snadno přestavět klasické neřízené pumy na naváděnou munici. Sadu tvoří především nová záďová sekce se čtyřmi pohyblivými ocasními plochami a řídicím systémem (INS a GPS). Střední sekci pak tvoří pouze elektrické připojení k letounu a čtveřice podlouhlých vztlakových lišt, které zlepšují stabilitu a umožňují doklouzat
74
F-15E v okamžiku odhození čtveřice satelitem naváděných pum JDAM
na relativně velkou vzdálenost (při odhození z velké výšky až 25 km). Popsaný naváděcí systém dává pumám JDAM v porovnání s municí PAVEWAY několik výhod. Na jejich použití nemají žádný vliv mraky, dým či jiné klimatické nebo světelné podmínky. Po vložení koordinát cíle z palubního počítače letounu-nosiče do paměti naváděcího systému JDAM se po odhození tato puma navádí zcela autonomně. To znamená, že se při jejím odho-
zení ve větší výšce nemusí letoun-nosič vůbec dostat do prostoru cíle. Stejně tak může při jednom průletu napadnout několik vhodně rozmístěných cílů, nebo naopak zaútočit na jeden cíl několika pumami současně či v krátkém časovém odstupu. Zásadní výhodu představuje i několikanásobně nižší cena. Původně kalkulované náklady 40 000 USD za jednu sadu se dnes údajně podařilo snížit asi na polovinu.
Veškeré prvky pro řízení pum JDAM se nacházejí v záďové sekci, kterou lze připojit ke klasickým neřízeným pumám – jako například na tomto snímku k typu Mk-83 o hmotnosti 455 kg. Druhou součástí sady JDAM jsou nepříliš rozměrné vztlakové lišty připevněné ke střední části těla pumy, které zvyšují dolet při odhození z velkých výšek.
Stejně jako každá jiná zbraň mají i pumy JDAM určité nevýhody. Především se jedná o trochu horší přesnost v porovnání s laserovým systémem navádění. Proto se o nich někdy hovořilo jako o „téměř přesně naváděné munici“ (Near-Precision Guided Munition). Vzhledem k výsledkům v posledních dvou válkách se však toto označení takřka přestalo používat. V průběhu rozsáhlých praktických zkoušek a především při nasazení v reálných bojových podmínkách totiž pumy JDAM poměrně stabilně vykazují přesnost zásahu 6 až 11 m, tedy dost pod limitem 13 m obsa-
ženým v původních zadávacích podmínkách. V souvislosti s válkou v Iráku se však objevil nový faktor. Jedná se o relativně levné systémy schopné rušit signály GPS a tedy i navádění pum JDAM. O tom, jak významný problém to je, Američané pochopitelně neinformují. Nicméně se však již mluví o 2. generaci systému GPS s výrazně silnějším signálem a jiným přijímačem, který by měl být proti rušení imunní. V současné době jsou ve výzbroji ozbrojených sil USA zavedeny čtyři základní verze munice JDAM.
Nejmenší z řady JDAM je typ GBU-38, jehož bojovou část tvoří 227kg puma Mk-82.
GBU-31 – zbraň vzniklá připojením sady JDAM na 907kg pumu Mk-84 nebo průbojnou hlavici BLU-109. Typ GBU-31 s bojovou částí Mk-84 má délku 3,875 m a hmotnost 924 kg (identická verze pro americké námořnictvo má celkovou hmotnost 933 kg z důvodu odlišného připojovacího zařízení). GBU-31 s BLU-109 je přibližně o 0,1 m kratší a má hmotnost 960, respektive 969 kg. GBU-32 má jako bojovou část pumu Mk-83 o hmotnosti 455 kg. Zbraň je 3,035 m dlouhá a v provedení pro USAF má celkovou hmotnost 460, respektive 466 kg pro USN. GBU-35 – obdoba typu GBU-32, jejíž bojovou část tvoří průbojná hlavice BLU-110 o hmotnosti 455 kg. GBU-38 – bojovou část tvoří puma Mk-82 o hmotnosti 227 kg. Jedná se o nejnovější přírůstek do rodiny JDAM. První zkoušky se uskutečnily v dubnu roku 2002. Nyní firma Boeing získala objednávku na zahájení sériové výroby i této verze, kterou budou nejprve vyzbrojeny bombardéry B-2A. Pro tento letoun jsou zároveň vyvíjeny sdružené (osminásobné) závěsníky, které bude možné až v počtu čtyř kusů instalovat do pumovnice B-2A. To pak dá tomuto stroji skutečně enormní bojový potenciál, když bude schopen nést až 80 pum GBU-38! Pumy JDAM byly poprvé použity v rámci operace Allied Force proti Jugoslávii v roce 1999. Především bombardéry B-2A vypustily více než 500 kusů munice GBU-31. Podle některých údajů byla díky palubnímu systému GATS stroje B-2A dosahována průměrná kruhová odchylka pouhých 6 m. Trojice pum GBU-31 shozená z bombardéru B-2A ale zničila i budovu čínského velvyslanectví v Bělehradě, tento
75
F-15E, F-16, F/A-18C/D, F/A-18E/F, F-117A, AV-8B, F-14D. Později tuto výzbroj obdrží i stroje F-22A a F-35.
SDB Small Diameter Bomb – Ve Spojených státech již několik let probíhá program vývoje přesně naváděných protizemních pum nové generace. Jak naznačuje jejich název, pumy se budou vyznačovat malým průměrem a rovněž i délkou a tedy i malou hmotností, která by neměla přesáhnout 115 kg. Vzhledem k vysoké přesnosti zásahu se tato relativně nízká hodnota považuje nejen za dostatečnou, ale v některých případech přímo za výhodu. Zkušenosti z bojových operací ukazují, že se stále více cílů nachází v zastavěných oblastech, takže i relativně lehká puma SDB má díky přesnému navedení postačující ničivou schopnost a přitom Jedním z možných řešení jak prodloužit dolet munice JDAM by se mohl stát systém DAIMOND BACK západoevropské firmy MBDA s výklopnými nosnými plochami umístěnými na spodní části pumy. Provedené praktické zkoušky s pumami GBU-31 opatřenými zařízením DAIMOND BACK potvrdily výrazný nárůst doletu. Při vypuštění z výšky 7600 m se jej podařilo prodloužit z obvyklých 18 km až na 65 km.
incident však údajně nezpůsobila chyba zbraně nebo palubního systému letounu, ale špatný výběr cíle plánovači. V Afghánistánu se pumy JDAM používaly již zcela běžně, a to i z taktických letounů. V zatím poslední válce proti Iráku použily americké síly 5086 pum GBU-31, 768 kusů GBU-32 a 675 kusů GBU-35. Značný počet spotřebovaných pum a spokojenost s jejich bojovými možnostmi mění výrobní plány. Podle původních záměrů měla firma Boeing dodat celkem 87 000 souprav (62 000 pro letectvo a 25 000 pro námořnictvo) a výroba měla svého vrcholu – 1000 kusů měsíčně – dosáhnout právě v tomto období. Po válce v Iráku se však počítá až s 230 000 sadami a sériová výroba by mohla za měsíc dávat i 2800 kusů. Zájem pochopitelně přichází i z jiných zemí. Prvním zákazníkem se stal Izrael, k dalším zemím, které pumy JDAM chtějí zakoupit, patří Dánsko, Omán, Jižní Korea, Spojené arabské emiráty a očekává se i mnoho dalších. S rostoucím množstvím vyrobených pum se rozšiřuje okruh letounů vyzbrojených touto municí. Kromě bombardérů B-2A, B-1B a B-52H to jsou nebo v nejbližší budoucnosti budou letouny
76
Ve Spojených státech probíhá program vývoje lehkých, satelitem naváděných pum SDB, jejichž hmotnost nepřesáhne 115 kg. Nepříliš kvalitní snímek pum navrhovaných firmou Boeing demonstruje přednost této relativně malé munice. Pod jediný z mnoha zbraňových pylonů letounu lze na sdruženém adaptéru umístit čtyři kusy.
omezí nechtěné škody v okolí místa zásahu. Klíčovým důvodem vzniku SDB jsou ale malé vnější rozměry, které umožní umístit co největší počet těchto pum do vnitřních pumovnic letounů F-35, F-117A či F-22 a vyvíjených bezpilotních bojových strojů. Malé rozměry a hmotnost samozřejmě výrazně zvýší množství těchto zbraní nesených i na vnějších závěsnících letounů F-15E, F-16C, A-10 nebo v pumovnicích bombardérů B-2A či B-1B. V rámci programu SDB soutěží firmy Boeing a Lockheed Martin. Obě navrhují zbraně nejen shodné hmotnosti okolo 113 kg, ale i s podobným naváděcím systémem kombinujícím inerciální jednotku
s přijímačem GPS odolným proti rušení. Letos na podzim by mělo být vybráno vítězné řešení, zavedení do operačního použití se předběžně plánuje na rok 2006. Americké letectvo by chtělo nakoupit minimálně 24 000 kusů SDB. Prvním letounem kvalifikovaným pro tuto výzbroj se má stát upravená (dvojúčelová) verze letoun F/A-22 RAPTOR.
AASM Od poloviny 90. let probíhá ve Francii program vývoje protizemní přesně naváděné munice nové generace AASM (Armament Air-Sol Modulare). Jedná se opět o sady určené k připojení k stávajícím neřízeným pumám několika hmotnostních kategorií. Modulové uspořádání umožní použít jak inerciální/GPS systém navádění, tak případně i laserovou nebo infračervenou hlavici. Pro finální vývoj systému bylo v roce 2000 vybráno řešení společnosti SAGEM. Jako první by se do výzbroje francouzského letectva i námořnictva mělo dostat provedení se zmíněným kombinovaným inerciálním/GPS naváděcím systémem a křížovými řídicími/vztlakovými plochami na přídi i zádi. Později by měly přijít na řadu verze nejen s dalšími naváděcími soustavami, ale například i s výklopnými nosnými plochami pro delší dosah. Zřejmě není vyloučena ani verze s pomocným pohonem. Systémem AASM by měly být opatřeny standardní pumy o hmotnosti 125 kg, 250 kg, 500 kg a 1000 kg. Jako nosiče poslouží letouny MIRAGE 2000 a zaváděné stroje RAFALE. V nedaleké budoucnosti by u francouzských vzdušných sil měl systém AASM představovat základ přesně naváděné munice určené pro ničení široké škály pozemních cílů, zatímco podstatně dražší řízené střely APACHE a SCALP EG s delším doletem by měly být nasazovány proti nejdůležitějším či nejvíce bráněným cílům.
GBU-15 Dnes již starší přesně naváděná puma určená pro ničení důležitých cílů na kratší vzdálenost (myšlena vzdálenost od prostoru odhození k cíli). Zbraň byla do výzbroje zavedena v roce 1983 a je na první pohled charakteristická křížovými aerodynamickými plochami s rozpětím více než 1,2 m. První verze měla televizní systém navádění, později následovalo provedení s infračerveným systémem pro zhoršené povětrnostní nebo světelné podmínky. Část pum byla přestavěna na verzi EGBU-15, která má
Přidáním raketového motoru na spodní část klouzavé pumy GBU-15 vznikla protizemní řízená střela AGM-130 (na snímku v okamžiku odhození z letounu F-15E).
kombinovaný TV a IČ naváděcí systém doplněný o přijímač družicové navigace GPS. Zbraň lze na cíl navádět dvěma způsoby. Při prvním pilot prostřednictvím obrazu snímaného hlavicí pumy a předávaného na palubní obrazovku zaměří cíl a „uzamkne“ jej do naváděcího systému před odhozením pumy. Ta se po vypuštění na cíl navádí autonomně. Pumu ale lze odhodit pouze do „přibližného směru cíle“, přičemž k jeho zachycení a zaměření pumou dojde až po jejím přiblížení do cílové oblasti. V obou případech může pilot nebo operátor prostřednictvím dvoucestného datového spoje do procesu navádění vstupovat a manuálně korigovat dráhu či upřesňovat bod dopadu. Podobně jako u pum s laserovou aparaturou je možné, aby finální navádění prováděl jiný letoun než ten, který pumu vypustil. Kromě naváděcího systému se pumy GBU-15 liší i bojovými částmi. Základní provedení využívá pumu Mk84 o hmotnosti 907 kg, k dispozici je i verze s průbojnou bojovou hlavicí BLU-109. Puma je 3,9 m dlouhá a má hmotnost 1115 kg. Typ GBU-15 používaly ve válce v Perském zálivu letouny F-111F. Po jejich vyřazení jsou dnes touto zbraní vyzbrojeny pouze stroje F-15E.
střel POPEYE. Dalšími součástmi dvoudílné (příďové a záďové) sady je řídicí jednotka s aerodynamickými kormidly, inerciální navigační systém, přijímač GPS, autopilot a stabilizační/ vztlakové křížové plochy. V porovnání s jinými zbraněmi stejné kategorie se vyznačuje značným dosahem. Díky aerodynamickému řešení dokáže SPICE vypuštěná z výšky okolo 13 km doklouzat údajně až na vzdálenost asi 60 km,
což umožňuje útočit touto zbraní ze značné (bezpečné) vzdálenosti od cíle. Navíc se SPICE po odhození na předem vybraný cíl navádí autonomně. Prakticky po celou dobu letu munici vede palubní inerciální navigační systém po předem naplánované dráze. Teprve až po přiblížení do cílové oblasti přebírá řízení příďová elektrooptická hlavice s širokým zorným polem. Vyhledává cíl tak, že porovnává jeho reálně snímaný obraz s jeho digitalizovaným zobrazením vloženým do paměti řídicí jednotky před odhozením pumy. Těchto snímků cílů (pořízených družicemi, průzkumnými letouny atd.) může být na zemi vloženo do paměti pumy několik desítek a pilot může konkrétní z nich vybrat nedlouho před odhozením. Po lokalizaci a ověření je cíl následně „uzamčen“ naváděcí hlavicí a puma jej sleduje až do okamžiku vlastního zásahu. Na přání lze tuto munici ještě doplnit datovým spojem, který přenáší obraz příďové hlavice na obrazovku letounu pro posouzení situace či škod v cílové oblasti. Pokud z nějakého důvodu elektrooptická hlavice nenalezne cíl nebo selže, navádění dokončí systém GPS podobně jako v případě pum JDAM. SPICE je 4,2 m dlouhá, má celkovou hmotnost 1065 kg a její bojovou část tvoří puma Mk-84 o hmotnosti 907 kg, kterou však může nahradit i průbojná hlavice přibližně o stejné hmotnosti. Zřejmě v souvis-
SPICE Jedním z nových přírůstků do kategorie přesně naváděné letecké munice je sada SPICE (Smart, Precise Impact and Cost-Effective guidance kit), která je opět určena ke konverzi klasických leteckých pum. Munice, vyvinutá izraelskou firmou Rafael, využívá v praxi osvědčenou elektrooptickou naváděcí hlavici odvozenou ze sériově vyráběných protizemních řízených
Vzhledem k doletu okolo 60 km a přesnému elektrooptickému navádění doplněnému navíc o „záložní“ systém GPS je izraelská přesně naváděná puma SPICE považována za mimořádně výkonnou zbraň.
77
známým uživatelem tohoto typu je Peru. Firma Elbit připravila vylepšenou verzi OPHER II, o které není k dispozici mnoho informací, s výjimkou použití nové infračervené hlavice a unifikované záďové sekce z pum řady PAVEWAY II. Přesnost zásahu údajně dosahuje 1 až 1,5 m!
PUMY KAB S TV NAVÁDĚNÍM
Puma Mk-82 opatřená izraelským infračerveným naváděcím systémem OPHER. Jak ukazuje snímek, na první pohled se příliš neliší od laserem naváděných pum (větší typ na snímku vlevo).
losti s posledním trendem preferujícím menší hmotnost řízených pum pracuje firma Rafael na úpravě sady SPICE pro připojení k 455kg pumě Mk-83. Podle celé řady analytiků vykazuje SPICE několik předností v porovnání s většinou ostatních typů přesně naváděné letecké munice. Má především velmi dlouhý dosah. Oproti pumám JDAM je přesnější a v porovnání s laserem naváděnou municí není omezena již zmíněnými povětrnostními faktory.
OPHER Tato izraelská munice se svým uspořádáním a vnějšími tvary prakticky neliší od laserem naváděných pum. Hlavní rozdíl spočívá v použití infračerveného namísto laserového systému. Vývoj munice OPHER zahájila firma Elbit počátkem 80. let na základě požadavku izraelského letectva, které potřebovalo relativně nenákladnou přesnou leteckou munici pro ničení pohyblivých cílů. Zbraň, která je opět řešena ve formě příďové a záďové sady pro připojení k běžným pumám, se do výzbroje izraelského letectva dostala někdy počátkem 90. let. Přední sekce obsahuje řídicí systém, čtveřici aerodynamických kormidel
78
a infračervenou hlavici s chlazeným pohyblivým příďovým detektorem. Výklopné plochy zadní sekce mají výhradně stabilizační/vztlakovou funkci. Operační použití pumy OPHER vypadá následovně: Pilot letounem zamíří a pumu odhodí směrem k cíli, přičemž rychlost a výška vypuštění musí být samozřejmě taková, aby k cíli doletěla. Puma se pohybuje po balistické dráze neřízena a teprve asi ve vzdálenosti 1000 m od cíle zachytí infračervená hlavice jeho tepelné vyzařování. Na tento zdroj tepla se zaměří a v několika následujících sekundách koriguje dráhu letu pumy až do okamžiku jejího dopadu. Pumy OPHER, které samozřejmě nepotřebují žádný laserový ozařovač, lze používat při různých profilech leteckých útoků. Konkrétní způsob odhození se logicky projevuje na dosahu, který se v průměru pohybuje okolo 5 až 7 km. Tato munice je určena především pro ničení tanků a další obrněné techniky, ale také mobilních systémů protivzdušné obrany či menších plavidel. Zatím jedinou známou bojovou částí, kterou systém OPHER využívá, představuje americká víceúčelová puma Mk-82 o hmotnosti 227 kg. Tento zbraňový systém má délku 3,4 m a hmotnost 325 kg. Tyto pumy v roce 1999 použily italské letouny AMX v Kosovu a v Srbsku. Dalším
Pravděpodobně na přelomu 70. a 80. let byla do výzbroje letectva tehdejšího SSSR zavedena přesná letecká puma KAB-500Kr s televizním naváděním. Na rozdíl od typu KAB-500L má tato munice tělo ve tvaru válce o konstantním průměru. Aerodynamické řídicí plochy jsou opět na zádi. Základní verze je 3,1 m dlouhá, má průměr 0,35 m, je opatřena průbojně-trhavou bojovou částí o hmotnosti 320 kg a její celková hmotnost dosahuje 520 kg. Po odhození na konkrétně zvolený a televizní hlavicí pumy zaměřený cíl se tato zbraň navádí autonomně. K dispozici je i verze KAB-500Kr-Od s aerosolovou výbušninou pro ničení plošných cílů o celkové hmotnosti 590 kg a zřejmě i provedení s infračerveným naváděním pro nepříznivé povětrnostní a světelné podmínky. Podstatně těžší verze KAB-1500Kr má celkovou hmotnost 1525 kg, z čehož asi 1170 kg připadá na bojovou část. I tato zbraň může být k dispozici ve verzi s aerosolovou výbušninou.
WCMD Další z řady nových amerických leteckých pum se ukrývá pod zkratkou WCMD (Wind Corrected Munitions Dispenser). Ačkoli tato zbraň přímo nepatří do kategorie přesně naváděné letecké munice, na druhou stranu ale má také řídicí (i když podstatně jednodušší) systém. Je relativně levná a v nejbližších letech se nepochybně dočká značného rozšíření. Jedná se opět o sadu (vyvinutou společností Lockheed Martin) určenou ke konverzi tentokrát amerických kontejnerových pum CBU-87, CBU-89 a CBU-97 na přesněji naváděné provedení, u kterého je zajištěn optimální okamžik otevření kontejneru nad cílovou oblastí. Veškeré komponenty systému WCMD jsou uloženy v nové záďové sekci, kterou lze jednoduše připojit ke standardní kontejnerové pumě. Necelých 0,5 m dlouhý záďový modul o hmotnosti 45 kg obsahuje miniaturní inerciální řídicí jednotku, čtveřici výklopných pohyblivých aerodynamických plošek a mikroprocesor se specifickými algoritmy pro kompenzace působení větru. Pro zajištění maximální bojové efektivnosti může být každá munice WCMD naprogramována
Vyvíjená francouzská přesná protizemní munice AASM bude využívat několik typů naváděcích soustav. Budou se vyrábět pouze příďové a záďové sady pro připojení k několika druhům klasických neřízených pum. Na snímku vpravo je model munice AASM vystavený na pařížském aerosalonu v roce 2001, druhá fotografie pořízená na stejné akci v roce 2003 zachycuje tento typ již s modifikovanými plochami na přídi a s novým trojitým závěsníkem.
Ruská puma KAB-500Kr s elektrooptickým naváděním. Na spodním snímku je v popředí větší typ KAB-1500Kr.
na specifický cíl. Letoun-nosič tak může napadnout více různých cílů při jediném přeletu nad bojovou oblastí. Podle údajů výrobce sada WCMD výrazně zlepšuje přesnost navedení zbraně do bodu rozptylu submunice, protože střední kruhová odchylka se pohybuje okolo 25 m až 30 m. Vzhledem k pokrytí podstatně větší plochy submunicí je tato přesnost více než postačující. V operačním nasazení se kontejnery s WCMD mají používat především při bombardování z velkých výšek, kdy jejich dolet může dosahovat 10 až 12 km. Do operačního použití amerického letectva byl systém WCMD oficiálně zaveden v roce 2000. V současné době je k dispozici okolo 10 000 kusů, kterými jsou vyzbrojeny letouny B-52 a F-16. V nejbližší době se počítá s rozšířením na letouny B-1B, F-15E a A-10. Velení USAF plánuje nakoupit až 30 000 sad WCMD. Zájem přichází i ze zahraničí a prvním uživatelem se stanou Spojené arabské emiráty. Sadou WCMD se vybavují tři následující typy standardních neřízených kontejnerových pum: CBU-87 – typ s kombinovaným účinkem obsahuje 202 kusů submunice BLU-97 s kumulativním/střepinově-zápalným účinkem. Používá se proti většímu soustředění živé síly či lehce pancéřované techniky. Puma je 2,37 m dlouhá, má hmotnost 430 kg a v optimálním případě pokrývá submunicí plochu o rozměru přibližně 240 m x 120 m. Konkrétní obrazec zasaženého území a hustota pokrytí závisí na podmínkách při odhození a rychlosti rotace kontejneru. Poměrně hojně se CBU-87 používá
u strategického bombardéru B-1B, který může nést až 30 kusů. Americké letectvo údajně disponuje zásobou až 120 000 kusy této letecké munice. Při operacích na Balkáně a především ve válce v Perském zálivu bylo použito více než 10 000 kusů základní verze CBU-87. Zkušenosti ze zmíněných akcí ukázaly, že 5 až 10 % submunice nevybuchlo a třetina až polovina z nevybuchlé munice zůstala velmi dlouho funkční, a tedy značně nebezpečná. Proto izraelský průmysl vyvíjí nový zapalovač s autodestrukcí, který i nevybuchlou munici na zemi v řádech desítek sekund odpálí. Kontejnerové pumy CBU-87 opatřené zařízením WCMD mají označení CBU-103 a jejich menší počet byl již vyzkoušen v nedávné válce proti Iráku. Typ CBU-89 GATOR je určen pro vytváření minových polí ze vzduchu. Má hmotnost 310 kg, obsahuje 72 kusů protitankových min BLU-91 a 22 protipěchotních min BLU-92. Americké letectvo a námořnictvo obdrželo téměř 10 000 kusů CBU-89. Ty, které projdou konverzí na provedení s WCMD, ponesou označení CBU-104. Kontejnerová puma CBU-97 je určena pro ničení obrněné techniky. Jedna puma CBU-97 má ve svých útrobách 40 kusů submunice SFW (Senzor Fuzed Weapon), které po uvolnění z kontejneru prostřednictvím na teplo reagujícího infračerveného senzoru samostatně vyhledávají cíle. Pokud se nacházejí v palebném sektoru submunice, dojde k iniciaci trhaviny (optimální výšku odpálení SFW zajišťuje lasero-
79
Relativně levná záďová sekce systému WCMD umožňuje přestavovat letecké kontejnerové pumy na provedení s vyšší přesností.
vý dálkoměr), která z kovového dna submunice výbuchem zformuje průbojný projektil o značné rychlosti – údajně více než 4800 m/s. Kinetická energie projektilu dokáže probíjet ocelový homogenní pancíř o tloušťce více než 110 mm. Pokud senzor do předem nastaveného času nezachytí žádný cíl, autodestrukční zařízení submunici zničí. Celkem 40 kusů autonomní submunice SFW uvolněné z jediné pumy CBU-97
dokáže pokrýt plochu přibližně 150 až 200 m širokou a asi 350 až 400 m dlouhou. Puma CBU-97 má hmotnost 420 kg a je určena pro letouny B-2, B-1B, B-52H, F-15E a F-16C. Verze s WCMD má označení CBU-105. Šest kusů této zbraně poprvé použil bombardér B-52H, kdy za pomoci navigačního/naváděcího kontejneru LITENING II napadl 2. dubna kolonu irácké obrněné techniky.
Další vylepšování WCMD je zaměřené na vývoj verze s prodlouženým doletem. Ten má být až několikanásobně zvýšen použitím výklopných nosných ploch systému LONGSHOT. Požadovanou přesnost při klouzání na delší vzdálenost zajistí systém GPS.
80
CBU-107 – toto označení je vyhrazeno pro nejnovější kontejnerovou pumu s WCMD. Jedná se o zajímavou a netradiční zbraň, protože nese nevýbušnou bojovou náplň. Proto se pro ni používá i poněkud zvláštní označení Passive-Attack Weapon – tedy „pasivní útočná zbraň“. Proti cíli totiž působí pouze kinetickou energií několika tisíc kovových šipek tří různých velikostí. CBU-107 se z hlediska vnějších rozměrů i hmotnosti neliší od pum CBU-105 či CBU-103, avšak celý prostor pro bojový náklad vyplňuje 350 kusů 355mm dlouhých šipek z wolframové slitiny, 2400 kusů 178mm šipek ze stejného materiálu a 2400 ocelových 51 mm dlouhých šipek. Z kontejneru se jako první uvolňují největší šipky (pak následují střední a po nich nejmenší), které mají největší průbojnost. Slouží pro proražení nebo zničení odolných součástí cíle například pancéřovaného překrytu nebo pevného obalu. Naopak hustý oblak nejmenších šipek působí proti méně odolným partiím cíle nebo proti „měkkým“ cílům obecně. Zbraň je určena pro nasazení hlavně v hustě zastavěných oblastech, protože způsobuje pouze minimální nechtěné škody. Jeví se jako velmi výhodná například proti mobilním balistickým raketám s chemickou bojovou hlavicí nebo skladům s tímto typem munice. Kontejnerová puma CBU-107 dokáže například zmíněné rakety spolehlivě vyřadit z činnosti, aniž by došlo k rozptýlení chemických látek do ovzduší, jak tomu dochází při použití běžné munice naplněné trhavinou. Foto: autor, Boeing, Lockheed Martin, MBDA, USAF
