DRUHÝ SYN ALEXANDER SÖDERBERG E RG RYCHLEJŠÍ, TEMNĚJŠÍ A ZLOVĚSTNĚJŠÍ NEŽ AUTORŮV DEBUT HOST

DRUHÝ SYN

ALEXAN DER SÖDERBERG

RYCHLEJŠÍ, TEMNĚJŠÍ A ZLOVĚSTNĚJŠÍ NEŽ AUTORŮV DEBUT

HOST H

ALEXANDER SÖDERBERG Druhý syn

ALEXAN DE R SÖDE R BE RG

DRUHÝ SYN BRNO 2015

Alexander Söderberg Den andre sonen Copyright © Alexander Söderberg, 2014 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Martina Kašparová, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-176-7 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-177-4 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-191-0 (Formát MobiPocket)

ČÁST PRVNÍ

1 (BIARRITZ) Byl poměrně vysoký, dobře stavěný a vypadal přesně jako někdo, kdo tráví celé dny na slunci. Na kůži vrásky a rýhy, v očích nadměrná dávka slunce — zdraví a pohoda, přirozená spokojenost. Pracovní den skončil a Eduardo García mířil z přídě lodi podél boku na záď. Odsud nastoupil do otevřeného člunu přivázaného k lodi a natáhl na sebe větrovku a záchrannou vestu. Byl leden. Teplota se přes den pohybovala kolem deseti stupňů Celsia, ale z moře přicházel syrový chlad. Eduardo vyrazil na cestu, člun směřoval vysokou rychlostí přes velké převalující se vlny k pevnině — Biarritzu. Eduardo García žil poklidným životem. Životem, který si sám zvolil. Ve skutečnosti se jmenoval Eduardo Guzmán, ale už celou věčnost vystupoval pod jiným jménem. Španělsko a Marbellu opustil v pozdní pubertě se svou přítelkyní Angelou. Společně se vydali do Francie a chtěli surfovat v Biarritzu. Našli tu nový domov a usadili se. Nový život, nové jméno, nová země. Teď — připadalo jim to jako o sto let později — měli dva syny a oba pracovali. Eduardo byl mořský biolog, Angela asistentka právníka v jedné menší advokátní kanceláři ve městě. Jedinou zvláštností v tomto bezmála ideálním rodinném obrázku byl Hasani, urostlý Egypťan, který na jejich dveře zaklepal zhruba před půl rokem. Poslal ho Eduardův otec, Adalberto Guzmán. Situace ve Stockholmu se přiostřila. Eduardova bratra, Héctora Guzmána, srazilo auto konkurenčního gangu.

9

Eduardo se blížil k pevnině a na přístavním molu už viděl své syny a také Hasaniho. Komická scéna: velký Egypťan, jako vždy v saku, a vedle něj dva veselí chlapci se školními taškami na zádech. Eduardo zvedl ruku a zamával jim. Chlapci mu nedočkavě mávali nazpátek. Zamával i Hasani, ale zdrženlivěji, jako by chápal, že Eduardův pozdrav není určený jemu. Zároveň však nechtěl působit nezdvořile. Takový byl Hasani. Eduardo a jeho synové se z přístavu určeného pro malé čluny vydali do města. Ruku v ruce kráčeli ulicemi do čtvrti mimo turistické trasy. Tak to probíhalo každý den, už to byla rutina. Děti se s ním setkaly po škole, potom se šli někam najíst a napít, společně nakoupili a doma pak vařili večeři. Několik kroků za nimi vždycky funěl Hasani. Chlapci navrhli hotel Lord Nelson. Lákalo je akvárium s živými rybičkami a humry. Eduardo však nesouhlasil, chtěl i v tomto ročním období a za poměrně nízké teploty sedět venku. Vybral podnik na malém náměstí, chodil tam často. Všude kolem se to hemžilo lidmi a Eduardo a chlapci se usadili u jednoho ze stolů na kraji. Hasani se posadil dva stoly od nich. Eduardo mávl na číšníka s gestem, že si dá to, co obvykle, tedy dvě pomerančové limonády a jednu kávu, a v tu chvíli mu v kapse zazvonil telefon. „Sí?“ Na druhém konci se ozvala Angela, oznámila mu, že přijde pozdě a že k nim domů právě míří odhadce majetku, takže mu Eduardo bude muset otevřít. Měli v plánu přestěhovat se do něčeho většího, a tak potřebovali odhad ceny domu, aby mohli probrat možné varianty. Eduardo o ten odhad stál. Zároveň by si ovšem rád ještě chvíli poseděl tady na zahrádce. „Dobře,“ potvrdil a ukončil hovor. Potom se otočil na Hasaniho: „Jdi s klukama domů a pusť dovnitř toho odhadce. Já přijdu později.“ 10

Chlapci protestovali, ale Eduardo byl neoblomný. Chtěl, aby jim byl Hasani nablízku, pořád, už si na to zvykl. I když jim viditelně nic nehrozilo, byl pro něj Egypťan pojistkou. Chlapci se s Hasanim vydali přes náměstí. Eduardo je sledoval a usmíval se tomu, jak způsob chůze chlapců až příliš zřetelně svědčí o tom, že jim připadá nespravedlivé, jak se s nimi jedná. Eduardo se usmál ještě víc, když chlapci na nespravedlnost zničehonic zapomněli a začali hrát na honěnou. Číšník přinesl podnos s kávou a sklenicemi pomerančové limonády. Podíval se za dětmi. „Mám tu limonádu zase odnést?“ Eduardo zavrtěl hlavou. „Vzal bych si to s sebou, pokud by to šlo,“ řekl. Potom ukázal na noviny, které měl muž stočené v podpaží. „A taky bych si rád půjčil tohle.“ Eduardo se napil kávy a zběžně pročítal hlavní zprávy. Ihned však usoudil, že jsou nezajímavé, a tak nalistoval sportovní rubriku a hledal novinky o fotbale. K podniku se blížilo kolo. Mělo spoustu převodů a z náboje kola vycházelo charakteristické tikání. Eduardo zvedl hlavu od novin. Cyklista zastavil šikmo od něho u vnější řady stolů natočených do náměstí. Slezl z kola, byl to malý muž s batohem na zádech. Posadil se k volnému stolu vedle Eduarda, a když se jejich pohledy setkaly, kývl na pozdrav. Muž byl bledý, ostříhaný dost nakrátko… měl zvláštní pohled… Eduardo se na něj usmál a pokračoval ve čtení. V rubrice objevil seznam mezinárodních lig, pročítal ho a šokovalo ho, jak špatné výsledky má jeho Malaga; nemínil se nechat nutit k fandění Barce nebo Realu — buď Malaga, nebo nic. Náměstím se prohnal větřík, jemně podebral horní stránky novin a zatočil je dovnitř, tiše se třepotaly. A do toho se ozvalo tikání kola, vzdalujícího se od kavárny. Eduardo vzhlédl, chvíli sledoval cyklistu, ale pak se očima ponořil zpátky do novin. Do vědomí mu pronikl obrázek, obrázek cyklisty, říkající, že je cosi špatně, cosi chybí. Eduardo opět zvedl hlavu, cyklista 11

už byl ten tam. Eduardův pohled putoval ke stolu, kde muž dosud seděl. Co to jen viděl? Nevypadal ten muž o něco menší, když odjížděl, nechybělo mu něco? Nezapomněl tam něco? Že by bundu? Ne, bylo to něco jiného. Eduardo zapátral v paměti… Batoh! Shýbl se. No ano, batoh ležel tady pod židlí. Byl černý a ležel zcela nehnutě, jak to u batohů bývá. Jenže tento jako by měl v sobě život. Jako by v něm Eduardo viděl něco, co nešlo vidět, jakýsi vnitřní život, který batoh za okamžik rozpohybuje. A batoh se skutečně pohnul. Rychlost pocitu je pravděpodobně o něco vyšší než rychlost světla. Eduardo tak stihl pocítit nanosekundu vděčnosti. Krátké, ale vřelé a intenzivní vděčnosti za to, že Boží ruka odvedla jeho dva milované syny pryč z této bezvýchodné situace, která ho právě v tomto okamžiku dostihla a celou jeho existenci roztrhala na kusy. Žár silné exploze proměnil všechno v okolí v páru — kávu, pomerančovou limonádu. Dokonce i jeho sliny, slzy, pot, krev a vodu v těle. Všechno to, co kdysi bývalo Eduardem Guzmánem, po­hlti­ la věčná nicota.

12

2 (STOCKHOLM) Z okapů visely dlouhé rampouchy. Bylo chladno, ale téměř žádný sníh. Jako by se zima toho roku nedokázala rozhodnout. Sophie šla pěšky a Albert jel vedle ní na vozíku: pomalé záběry paží, držel s ní krok. Takto brzy po ránu spolu mluvili jen zřídka. Čas od času se ho lehce dotkla na rameni. Když se dívala koutkem oka, dost dobře vedle sebe mohla mít malého kluka. Ale Albert už malý nebyl. Brzy měl oslavit sedmnáctiny. Puberťák, který se staral o svůj zevnějšek, sportoval a dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby byl život s poškozenou míchou co nejnormálnější. Jenže život poté, co ho před půlrokem srazilo auto, byl samozřejmě úplně jiný. Ubylo mu kamarádů, ale Anna ho neopustila. Sophie vnímala jejich lásku, byla opravdová. To jí stačilo a brala to za hotovou věc. Ale bylo tam ještě něco. Smutek, se kterým se nedokázal vypořádat, se kterým se nedokázala vypořádat ani ona, o kterém nebyli schopní mluvit. Před vstupem do metra u Technické univerzity se objali. „Měj se hezky, zlato, uvidíme se později doma.“ Odpověděl jí svým sedmnáctiletým úsměvem a rozjel se k výtahu, který ho měl dopravit dolů na nástupiště. Byl velký. Nechtěla to. Chtěla, aby zůstal napořád dítětem, protože tehdy mohla být matkou, unikla by samotě. Cítila se smutně a pateticky zároveň. Sophie několik minut počkala, ujistila se, že souprava s Albertem odjela. Pak sjela eskalátorem dolů a nastoupila do další.

13

Metro se řítilo podzemím. Sophie zírala ven, do prázdna. Vystoupila na náměstí Östermalmstorg, chvíli se procházela ulicemi v blízkosti náměstí Stureplan a kontrolovala, že ji nikdo nesleduje. Pak se postavila k silnici a mávla na taxík. Posadila se na zadní sedadlo a řidiči nadiktovala adresu v centru. Když se blížili ke kruhovému objezdu na náměstí Sergels torg, naklonila se Sophie dopředu. „Počkejte, rozmyslela jsem si to. Mohl byste to dvakrát objet a vyjet na Sveavägen a pak pokračovat směrem na Frescati?“ Řidič se na ni ve zpětném zrcátku v rychlosti podíval. „Jistě, madam. To není problém.“ Sophie se ohlédla a dívala se zadním oknem. Nebylo to úplně ideální, ale bylo to jedno z tisíce drobných bezpečnostních opatření, které po ní Leszek vyžadoval. Nikdy nic nepodceňuj, říkal jí, znovu a znovu. Po obkroužení objezdu je nesledovalo jediné auto, Sophie to však ani nepředpokládala. Narovnala se. Pozorovala svět tam venku, městskou dopravu, lidi, auta a nezřetelný odraz sebe sama v okenním skle. Ve svém obličeji zahlédla cosi kritického. Téměř jako by se chystala reagovat na nějakou urážku. Ale tak to nebylo. Ono kritické v jejím vzezření byl hmatatelný důkaz toho, že se neustále potýkala se strachem, obavami a zároveň vztekem. Taxík zastavil v oblasti Kräftriket u několika starších krásných cihlových budov, z nichž některé patřily k univerzitě na druhé straně dálnice. Sophie řidiči zaplatila v hotovosti a vešla do třípatrové budovy, kde sídlilo několik menších společností. Po kamenných schodech vystoupala do prvního patra a otevřela neznámé dveře, prošla chodbou se spoustou prázdných nezařízených pracoven a menší prosklenou konferenční místností, všimla si, že na bílé tabuli tam někdo černým fixem prováděl nějaké matematické výpočty. Byly složité — Sophie bez sebemenších pochybností usoudila, že je to za hranicí jejího chápání. 14

Na konci chodby otevřela dveře a vstoupila do místnosti. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“ Ernst Lundwall jí neodpověděl a soustředěně se přehraboval v hromadě papírů. Kus od něj seděl na osamocené židli Leszek. „Ahoj, Leszku,“ pozdravila ho. Ani on jí neodpověděl. Nešlo o nezdvořilost, prostě jen nezdravil. Posadila se ke stolu, na místo, kde ležel mobilní telefon. Pozorovala oba muže. Ernst, Héctorův právnický a ekonomický osobní poradce, měl téměř neskutečný přehled o organizaci. Neuvěřitelně inteligentní člověk s velmi osobitým nezájmem o ostatní lidi. A Leszek Smialy, dlouholetý osobní strážce Héctorova otce Adalberta Guzmána. Teď se pohyboval po jejím boku jakožto ochránce, hlídač a dozorce. Sophie se rozhlédla po místnosti. Velká vysoká okna byla orientovaná k jezeru Brunnsviken. Zařízení místnosti a nádherný starý nábytek vyvolávaly jednotný dojem stylu a kvality. Sophie tu nikdy předtím nebyla a ani se sem zřejmě nikdy nevrátí. Tak to u těchto pravidelných setkání jednou za týden prostě chodilo. Pokaždé na novém místě, o němž se dozvěděla jen několik hodin dopředu. Telefon před ní na stole zavibroval. Několik vteřin počkala, než ho zvedla. „Ano?“ „Kdo je v místnosti?“ zaslechla Aronův hlas. „Leszek a Ernst.“ „Máš to na hlasitý odposlech?“ Sophie zapnula na telefonu požadovanou funkci a položila ho na stůl. Trochu to šumělo, asi proto, že nahoře v horách v jižním Španělsku, kde se Aron nacházel, byl špatný signál. Ozvalo se zapraskání, pak znovu Aronův hlas. „Včera zavraždili v Biarritzu Héctorova bratra Eduarda.“ Jestliže bylo v místnosti před telefonátem ticho, teď to bylo něco dočista jiného. 15

Sophie se dívala do klína na svoje ruce. Eduarda neznala, ale slyšela o něm, Héctorův bratr… „Jak k tomu došlo?“ zeptala se. „Bomba v kavárně.“ Ještě hlubší ticho. „Byla určená jemu?“ pokračovala. „Předpokládáme, že jo.“ Pozorovala Ernsta a Leszka. Ernst nereagoval, jen tam seděl, se stejným, nicneříkajícím výrazem jako obvykle. Leszek oproti tomu vypadal smutně, lokty si opíral o kolena, zíral do podlahy, jako by z něj vyprchal veškerý vzduch. Sophie věděla, že z přítomných to byl právě on, kdo znal Eduarda nejlépe, i když pořád málo. Na Adalbertův příkaz poslal Leszek do Biar­ritzu Hasaniho, aby Eduarda a jeho rodinu chránil. Ale co zmůžou osobní strážci proti bombám? Leszek zvedl hlavu. „A co děti? A Angela?“ „Jsou pod naší ochranou. Hasani už se k nim nastěhoval.“ „Musíme se taky postarat o Inés a její rodinu.“ Také Héctorova sestra Inés se od bratrových obchodů držela dál. Bydlela v Madridu a měla dvě děti, chlapce a holčičku. „Zařídím to,“ ozval se Aron z reproduktoru. Sophie si promnula ruce. „Kdo to udělal?“ zeptala se. V reproduktoru to zašumělo, ale šumění ustalo, sotva Aron promluvil. „…nevím.“ „Nemohla by to být nehoda, omyl?“ „Ne.“ „Žil přece pod falešnou identitou, celá jeho rodina tak žila, ne?“ namítla Sophie. „Jo, to je pravda,“ řekl Aron bez dalšího vysvětlování. „Proč zrovna teď? A proč právě Eduardo?“ „To by mě taky zajímalo.“ Pak Aron změnil tón hlasu. „Ernste?“ „Ano?“ odpověděl Ernst ponořený do svých papírů. 16

„Vykašli se na všechno, co teď není důležitý. Co je v tuhle chvíli akutní?“ Ernst si posunul brýle na nose. „Máme tu tři věci,“ začal. „Zaprvé: už na nás zase tlačí don Ignacio, chce expandovat, je neodbytný, ptá se po Héctorovi, chce s ním mluvit osobně.“ „Cos mu na to řekl?“ „To samé, co vždycky — že taková je dohoda, nejde to z bezpečnostních důvodů.“ „Věří tomu?“ „Ne, myslím si, že dál už to protahovat nepůjde.“ „Zadruhý?“ skočil mu do řeči Aron. Ernst sáhl po jiných papírech a rozpovídal se o dalších obchodech. Mluvil o falšovacích praktikách, jak investovali nemalé peníze do plagiátů potravin, značkového zboží a léků, o lidech v akciových společnostech, ze kterých se snažili vyždímat informace. Sophie otočila prstýnkem na pravém prsteníčku. Účastnila se toho už půl roku; poslouchala jejich rozhovory, dělala, co se po ní chtělo. Cestovala všude možně a setkávala se s lidmi, kteří se jí hnusili. Většinou to byli dospělí muži intelektuálně na úrovni dítěte, povrchní a ve své roli gangsterů neuvěřitelně neschopní. I ona hrála svou roli, roli někoho, kým nebyla. Jejím úkolem bylo ostatní uklidňovat a ručit za to, že Héctor je v pořádku a všechno řídí ze svého úkrytu. Jenže to byla lež. Nešlo to ani trochu dobře a Héctor nic z žádného úkrytu neřídil. Ještě pořád byl v kómatu. Celé to řídil Aron. A ruku v ruce s ním také Ernst, Leszek a ona. Dělali všechno pro to, aby tuto potápějící se loď udrželi nad hladinou. Nenáviděla svou situaci. Měla strach, když šla večer spát, měla strach, když se probouzela. Nechtěla se toho účastnit. Ale neměla na výběr. To už jí dal Aron na srozuměnou. Paradoxní bylo, že se přesto cítila jistě a bezpečně, jako by byla obklopená přáteli. Zvláště v případě Leszka. Byl jí pořád nablízku, dohlížel 17

na to, aby byla v bezpečí, neustále jí připomínal, v jaké se teď nacházejí situaci, jakou pozici v ní ona zaujímá, vysvětloval jí, jak je to vážné. Když se to ovšem vzalo kolem a kolem, pocit bezpečí byl samozřejmě jen iluze. Najednou zaslechla své jméno. Vrátila se v myšlenkách do původního časoprostoru, Aronův hlas prskal z nevýkonného reproduktoru. „…Sophie? Vezmi si telefon.“ Sophie vzala telefon ze stolu, vypnula hlasitý odposlech a přiložila si mobil k uchu. „Ano?“ „Chci, aby sis domluvila schůzku s donem Ignaciem.“ „Proč?“ „Musíš je uklidnit. Popiš jim situaci, ale neříkej jim všechno,“ řekl Aron a snažil se přitom nedat najevo, že je pod tlakem. „Potřebujeme je mít na naší straně, ale nemůžeme expandovat, ne teď. Popros je o trpělivost. Pokud to bude nutný, zvyš platbu.“ „To už jim Ernst řekl, mnohokrát.“ „Tak jim to řekni znova.“ „To ničemu nepomůže.“ Její slova zůstala viset ve vzduchu. „Potřebujeme čas. V tom nám to pomůže. Koukej to zařídit.“ „Nemyslím si, že to je dobrý nápad, Arone.“ „Ale jo, je.“ V jeho hlase slyšela náznak zoufalství. Musel toho tolik zvládnout, dohlížet na tak moc věcí. „Kde se s nimi mám setkat?“ „Musíš za nima. Popros Ernsta, ať vám domluví schůzku.“ „V Kolumbii?“ „Přesně tam.“

18

3 (STOCKHOLM) Tělo leželo na parketách, břichem dolů, mezi lopatkami mělo zaražený nůž. Vedle na podlaze se válela deka z postele. Muž byl nahý, tedy téměř nahý — opustil život přesně tak, jak do něj vstoupil —, na sobě měl pouze bílé sportovní ponožky. Antonia Millerová přemýšlela o tom, co vidí. Kolem místa, kam zajel nůž, nebyla téměř žádná krev. A poloha těla? V podřepu si prohlížela mrtvolu z různých úhlů. Pobodali ho v posteli, když spal? Možná se předtím, než zemřel, probudil a upadl na zem… Vtom ji oslnil blesk fotoaparátu, v rychlém sledu následovaly další záblesky. Technik se to snažil zdokumentovat a zdálo se, že nikdy neskončí. Antonia vstala, pohledem bloudila po místnosti. Na stěně visel obrázek: Elvis coby barman, James Dean, Humphrey Bogart a Marilyn Monroe jako baroví hosté. Na protější stěně nad psacím stolem byl za špinavým plexisklem plakát: basketbalový tým, spousta hvězd a pruhů, předtištěné autogramy — Harlem Globetrotters 1979. Vedle stála knihovna z borovicového dřeva, v ní bylo několik starých filmů — Drsný Harry a snímky s Charlesem Bronsonem — a k tomu pár pornofilmů s transvestity. Antonia si pročítala poznámky ve svém zápisníku, který nosila přehnutý v zadní kapse kalhot. Mrtvý muž byl bezejmenný. Byt vlastnila nějaká žena, která měla takových bytů ještě dvanáct, jak v centru, tak na předměstí. „Už jsem skončil,“ řekl technik a odešel z místnosti. „Díky,“ zamumlala Antonia. 19

Kroky, které se za ní teď ozvaly, patřily někomu jinému. Otočila se. Stál tam Tommy Jansson, její šéf, a upřeně se díval na mrtvolu. Dovnitř s ním přišlo ošklivé počasí; alespoň tak jí to připadalo — ucítila chlad a uviděla na jeho černé kožené bundě zbytky sněhu. Přinesl s sebou i něco jiného: nervózní vztek, svého věrného nohsleda. Tommy ukázal palcem za sebe a podrážděně zašeptal: „Tahle ulice je do prdele jednosměrka. Přijel jsem ze špatný strany, takže jsem musel zaparkovat a jít dva bloky pěšky!“ Řekl to takovým tónem, jako by ta ulice byla jednosměrná jen proto, aby ho rozčílila. Tommy se podíval na Antonii; možná od ní očekával nějakou odpověď, přitakání nebo alespoň nějakou souhlasnou reakci. Ale ničeho takového se nedočkal. „Co tady děláš, Tommy?“ řekla místo toho. Její otázka byla opodstatněná. Poslední dobou chodil na místa činu jen zřídka. „Slyšel jsem to ve vysílačce a byl jsem zrovna poblíž,“ zamumlal. Ukázal na mrtvolu. „Vezmeš si to na starosti, Antonio?“ „Jo, vždyť jsem tady.“ „Myslím komplet,“ dodal Tommy. „Jo.“ „Stěžovala sis, že toho máš moc,“ pokračoval. „To není pravda,“ odsekla mu. Antonia a Tommy odešli z bytu současně. Starý výtah se prokousával do přízemí a vydával přitom skřípavé zvuky. Antonia Millerová a Tommy Jansson stáli ve stísněném prostoru. Nerozuměli si. Byli spolu sami ve skřípajícím výtahu a neměli si téměř co říct. Bohudíky Antonia věděla, že jeho žena umírá na ALS, amyotrofickou laterální sklerózu. „Jak se má Monica?“ Tommy upíral oči do země, pak zvedl hlavu a změřil si Antonii pohledem. Jako by za její otázkou hledal nějaký motiv. 20

„Beze změny.“ Odpověděl tak úsečně a zdvořile nahlas, že Antonii pře­ padl pocit viny. Dojeli do přízemí. Tommy shrnul vnitřní mříž ke straně. Zarachotilo to. Tommy se protlačil před ni. Když šéfoval on, pravidlo, že dámy mají přednost, neplatilo. Ocitli se na ulici Sofiagatan, sněžení přešlo v krupobití. „Možná se uvidíme večer,“ řekla. „Možná,“ zabručel nezúčastněně, zanadával na počasí a zamířil doprava. Dívala se za ním, pak nahoru na temné studené nebe, které otočilo kohoutky a spustilo palbu malých ledových perliček. Antonia do toho nečasu vykročila a pospíchala k autu. Zapadla na přední sedadlo. Kroupy začaly padat intenzivněji a odrážely se od plechové kapoty auta. Chvíli tam jen tak seděla, potom konečně otočila klíčkem a nastartovala. Venti­látor pracoval s velkým nasazením, chvíli trvalo, než se mu konečně podařilo odmlžit skla. Antonia vyjela, minula Tommyho, který svižně kráčel po chodníku podél domu, ruce hluboko v kapsách bundy. Jeho držení těla prozrazovalo, že trpí. Antonii by ani za nic na světě nenapadlo, aby ho svezla k jeho opodál stojícímu autu.

Jeho křestní jméno se vyslovovalo stejně jako anglická délková míra nebo jako jméno slavného amerického trumpetisty. Jeho rodiče ovšem neměli anglické kořeny ani se jim nikdy nijak zvlášť nelíbil jazz. Byli to diplomaté, kteří zastávali názor, že mít mezinárodní křestní jméno je velmi důležité. Všichni z rodu Ingmarssonů byli diplomaté, bylo tomu tak už po celé generace. A všichni měli nějaké nešvédské jméno: John, Cathrine, Sandy, Ted, Sam, Molly. Milesův mladší bratr se jmenoval Ian a své děti pokřtil Sally a Jack. Rodem prostupovala silná touha 21

ztělesňovat jakousi skandinávskou obdobu rodiny Kennedyových — úspěch, bělostná letní sídla, plachetnice, ctižádostivé postranní pěšinky ve vlasech, dovednosti a úžasná schopnost neukázat okolí ani kousíček ze svého nitra. O to větší byla povrchnost jejich existence; jejich životy držely v šachu nezávazné rozhovory a banální konverzace. I Miles býval diplomat. Ale v tom světě byl hned od první chvíle ztracený. Nechápal nic z kolektivně přijímaných pravidel společenského styku, s nimiž všichni ostatní podle všeho souhlasili. S jeho kariérou to šlo z kopce. Začal vysoko a rychle a bezpečně sestupoval dolů. Z ambasády v Ankaře pokračoval do makedonské Skopje a moldavského Kišiněvu a nakonec skončil v súdánském Chartúmu, kde dostal jakousi pochybnou práci, jejíž skutečnou povahu nikdo neznal. Přesně podle všech pravidel se oženil, s celkem pohlednou ženou s akademickým vzděláním a se schopností konverzovat. S čím ale nepočítal, bylo, že se do něj ta žena časem zamiluje… A bude mu chtít porozumět. Milese to k smrti vyděsilo. A tak se rozvedli. Jeho bývalá žena si obratem našla nějakého zubaře z Brommy a otěhotněla. Příbuzní z diplomatické branže se mu snažili udělit rady ohledně budoucnosti. Miles to nevydržel. Jediným východiskem bylo změnit profesi, a tak se od diplomacie a ministerstva zahraničí snažil utéct co možná nejdál. Zakotvil ve světě policie. Diplomaté a policisté: protiklady, protipóly — ve všech myslitelných ohledech. Rodina s ním přestala mluvit. Jejich zklamání neznalo mezí, stejně tak Milesova radost z toho, že se konečně osvo­ bodil. Teď bylo Milesi Ingmarssonovi pětačtyřicet, byl poměrně svalnatý a štíhlý, protože měl před spaním ve zvyku dělat kliky a sklapovačky. Měl tmavé, místy prošedivělé vlasy a jeho pohled působil jako pohled filmové hvězdy z éry sta22

rých filmů. Značnou část Milesovy osobnosti ovšem zastiňovalo jeho držení těla, na němž spočívala tíha neviditelného smutku, ze kterého by nebyl moudrý ani Freud, natož sám Ingmarsson. Trpěl těžkou závislostí na striptérkách. Díky nim se cítil lépe a jedině v tomto prostředí se dokázal opravdu uvolnit. Měl rád teplo vyzařující z ženských těl; stačilo jen smět se chvíli dívat — prsa, křivky, ženskost. Nešlo o sex. Spíš o jakousi pokřivenou honbu za nějakou jistotou, kterou se mu nepodařilo najít nikde jinde. A Bůh mu byl svědkem, že se ji snažil najít — hledal po všech čertech. Alkohol, hašiš, jídlo, pohyb, hazard. Nic na něj nefungovalo tak jako striptýz. Do strip­ týzového klubu chodil pětkrát týdně, celoročně, za jakého­ koli počasí. Teď tam zrovna seděl, u stolu v tmavém koutě, a zíral na hubenou ženu se silikonovými implantáty, která se snažila tančit u tyče na lacinou elektronickou hudbu z nějaké východní země. Nešlo jí to. Miles měl sto chutí jí říct, že nemusí tancovat, že to klidně může vynechat. Stačí, když tam bude jen tak stát, trochu se pohybovat… V kapse saka mu začal vibrovat telefon. „No?“ Tommyho Janssona z kriminálky zajímalo, co Miles zrovna dělá. „Jsem na obědě,“ odpověděl Ingmarsson. „Nechceš začít pracovat pro mě?“ zeptal se Jansson. Žena se kolem naleštěné tyče obtáčela příliš natěsno a neharmonicky. „Tak jo,“ ucedil Ingmarsson a dál se věnoval své podívané. Odchod ze striptýzového klubu uprostřed bílého dne představoval sedm vteřin dlouhý okamžik studu. Přesně sedm vteřin trvalo, než člověk otevřel dveře, vyšel z nich, nechal je za sebou zapadnout a vydal se na ulici, kde musel čelit výrazu kolemjdoucích. Perverzák. 23

Miles se brodil sněhem, který během dopoledne hustě padal. Sníh byl na chodníku nahrnutý do velkých hromad, takže se o něj chodci div nepřerazili, a to všechno jen proto, aby mohli řidiči bez problémů projet. Miles se držel co nejblíž podél domů, z kapsy kabátu vylovil cigaretu, rty objal filtr a zapálil si elektrickým zapalovačem. Potáhl, pokračoval v chůzi a kouřem si nechal v plicích vypálit díru, než ho ze sebe vypustil. Potom dvakrát za sebou rychle zhluboka potáhl, aby utišil potřebu nikotinu a užil si ničivý účinek cigarety. Poslední roky trčel na oddělení hospodářské kriminality. Vyšetřoval tam nezajímavé případy, které jen zřídkakdy někam vedly. Nevadilo mu to, aspoň se nemusel angažovat. Ale pak mu zavolal Tommy Jansson. Tommy se chtěl sejít, Tommy si chtěl popovídat. V baru na Norrmalmu v centru Stockholmu se zrovna ten večer konalo setkání modrých majáků, kam chodili všichni policisté. Ten večer dorazili i zaměstnanci záchranné služby a hasiči — ti, kdo používali modré majáky. Setkávali se tam a uprostřed týdne se zpíjeli do němoty. Miles už se tam několikrát ukázal, ale nelíbilo se mu to. Záchranáři byli podle něj blbečci, hasiči buď trapáci nebo buzíci, anebo obojí. Kolegové — určitý typ policistů trval na tomto oslovení — se Milesovi zamlouvali tak málo, že v jejich blízkosti pociťoval znechucení. Ale Tommy se chtěl sejít tam a chtěl Milesovi nabídnout novou práci. Možná už byl nejvyšší čas. Miles měl pocit, že s každým dalším dnem umírá. A ten pocit už ho pronásledoval zatra­ ceně dlouho. Pach potu, ohrané hity ze sedmdesátých let, vyčpělé pivo a až příliš ostré osvětlení — tak by mohl znít titulek večera modrých majáků. Miles si probíjel cestu lidskou masou. Tommy seděl u stolu v nitru podniku společně s dalšími prominenty. Tento kout byl určený pro ně, VIP policisty. Občas tam zabloudil nějaký nic netušící nováček a posadil se k nim, 24

což pro dotyčného vždycky skončilo velice trapně. Všichni v podniku chtěli ukázat, že znají pravidla a začali na něj hučet a pokřikovat. Jakmile Tommy Milese zahlédl, zvedl pravou ruku. Ingmarsson se posadil, mávnutím si objednal pivo. Prokousali se zdvořilostními frázemi, velmi rychle, protože ani jednomu to nijak zvlášť nešlo. Pak Tommy přešel k věci. „Co kdybys převzal vyšetřování vraždy?“ „O co jde?“ „Trasten.“ „Trasten?“ zopakoval Miles. „Restaurace ve Vasastan. Řežba gangů letos v létě. Jak odtamtud pláchnul Héctor Guzmán,“ objasnil Tommy. Miles přikývl. Ta událost neunikla nikomu. „A proč?“ zajímalo ho. „Protože potřebuju novýho vyšetřovatele.“ „Proč zrovna já?“ „Protože seš starej mazák. Víš, jak to chodí,“ řekl Tommy. „Ne, to teda nevím.“ „Ale jo.“ „V čem je háček?“ zeptal se Ingmarsson. „Žádnej háček není, jen chci vyměnit současnýho vyšetřovatele za tebe.“ „V čem je háček?“ zopakoval Miles. „Nebuď tak zatraceně sebekritickej. Máme spoustu práce a ty můžeš poskočit na žebříčku. Ji potřebuju jinde.“ „Ji?“ „Millerovou, Antonii Millerovou.“ Miles ji znal. Slyšel, že je dobrá. „Kdy?“ „Brzo,“ řekl Tommy a zhluboka se napil piva. „Mám na oddělení hromadu případů,“ namítl Miles. „Nemůžu nechat kolegy ve štychu, ne teď.“ Tommy nepouštěl půllitr z ruky, potlačil škytnutí. 25

„Jasně že můžeš. Tam nahoře je to jen banda zatracenejch socanů, celá ta jejich sebranka. Dostanu tě odtamtud. A oni s tím nebudou moct udělat absolutně nic.“ Jejich cesty se v průběhu let tu a tam zkřížily. Dalo by se říct, že byli napůl parťáci. Teď se nějakou dobu neviděli a Milesovi se zdálo, že se Tommy změnil, že je tak nějak jízlivější. „A co ta Millerová?“ „O tu se nestarej,“ zasípal Tommy. Miles se zamyslel. V Tommyho nabídce nenacházel žádné výhody, ale ani nevýhody. Tak už to chodilo. Všechno bylo vlastně jedno rovnoměrně tlusté nic. Přišel k nim číšník se špatně natočeným pivem a postavil ho na stůl. Pod půllitrem se utvořila loužička. Miles se napil, Tommy si dal tři pořádné loky toho svého. „Nedáš si ještě jedno?“ zeptal se Tommy, kterému se v krku nahromadilo až příliš oxidu uhličitého. Miles zavrtěl hlavou. Tommy si říhl.

Antonia stála kousek od nich. Zahlédla Tommyho a toho druhého muže, ale moc o tom nepřemýšlela. S Tommym se vídala téměř každý den, pracovali spolu a bavili se jednou o tom a pak zase o něčem jiném. Podněty dávala ona, on se držel zpátky. Tak to bylo správně, Tommy byl koneckonců její šéf. Jenže vztah mezi nimi byl z nějakého neznámého důvodu na nic. Připadalo jí, že se Tommy za poslední měsíce změnil — projevovaly se u něho výkyvy nálad, vznětlivost, uštěpačnost a arogance. Neustále Antonii kontroloval, brzdil ji v práci. Kromě toho z něj byl pořád cítit alkohol. Nejspíš za to mohla ona tíživá skutečnost, že mu umírala manželka. Jenže Antonia už měla dost přizpůsobování se jeho špatným stránkám. Ačkoli věděla, že ani ona sama není bez chybičky. Bylo nad slunce jasné, že si Tommy myslí, že je otravná; myslela si to spousta 26

lidí. Antonia podle nich moc tlačila na pilu a při prosazování vlastní vůle byla příliš energická a nekompromisní. Co s tím ovšem měla dělat? Sklonit se? Antonia vyrůstala v milující rodině. Tak si to alespoň chtěla pamatovat. Jenže za vší tou láskou se ukrýval i strach z pravdy. Šepot a varovná pssst, kdykoli se přiblížila k povídajícím si dospělým. Možná se její rodiče jen obávali, že ta takzvaná skutečnost je pro její malá hebká ouška až příliš chladná a drsná. To nebylo samo o sobě podstatné. Podstatné bylo, že ten šepot u ní od dětství rozvíjel až téměř cholerickou potřebu vědět. Mohlo se to týkat naprosto čehokoli, ale k dýchání a vůbec k životu potřebovala odpovědi. A v průběhu let se jí odpovědí dostalo spoustu. Uspíšilo to její kariéru, považovali ji za schopnou vyšetřovatelku. Jenže teď se všechno zastavilo a odpovědi nepřicházely, jak měly ve zvyku. Když se blížila, Tommy začal šeptat — tak jí to alespoň připadalo. A chtěla vědět proč. Znovu se zadívala na oba muže. Ten tmavovlasý vstal, po­ třásl Tommymu rukou a odešel od stolu. Šel směrem k ní, a když ji míjel, jejich pohledy se střetly. Poznávala ho, pracoval na oddělení hospodářské kriminality. Jeden z tisíce roz­ čarovaných chlapů, které viděla přicházet a pak zase odcházet. To, co ho odlišovalo od davu, byl jeho styl oblékání — vypadal jako snob z osmdesátých let dvacátého století. Džíny, černé kožené polobotky, pěkná košile pod drahým svetrem z jehněčí vlny. Slabý béžový kabát přehozený přes ruku. Vypadal až protivně elegantně… Antonia se rozhlédla kolem sebe, po policistech, hasičích a záchranářích, a snažila se mezi nimi najít Ulfa. Ulf představoval jediný důvod, proč sem dnes večer přišla. Ulf byl vyšetřovatel s tělem vypracovaným v posilovně, pocházel z Ludviky v kraji Dalarna, byl zamlklý a v jádru velice milý. Příliš svalnatí policisté ji nepřitahovali. Na Ulfovi ji přitahovalo, že při sexu přesně ví, co chce, že je normálně výstřední a že drží jazyk za zuby… a v jádru je velice milý. 27

Zahlédla ho, on zahlédl ji. Dali si spolu drink, ale neměli se o čem bavit. Následovala jízda taxíkem do jeho pečlivě uklizeného dvoupokojového bytu v Sundbybergu, kde mu na záchodě příjemně voněly svíčky. Ulf…

28

4 (VALLE DEL CAUCA / STOCKHOLM) S taškou v ruce prošla Sophie celní kontrolou, dostala se do příletové haly a zamířila k řadě přepážek autopůjčoven. U té správné ukázala rezervaci a krátce nato už seděla za volantem na cestě do Cartaga, které se nacházelo jihozápadně od Pereiry. Měla otevřené okénko, dovnitř proudilo teplo, díky sluneč­ ním brýlím však mohly její oči v ostrém světle odpočívat. Zaparkovala na malém náměstí v centru města, hodiny na kostelní věži odbíjely třetí odpoledne. Bylo jí řečeno, aby počkala tam, že pro ni pošlou taxík. A sotva na to stihla pomyslet, úzkou uličkou zrovna jeden přijížděl. Řidič se s ní nebavil, jen projížděl městem, neustále kontroloval zpětné zrcátko, na mobilu vytočil nějaké číslo, cosi zamumlal, zavěsil. Po chvíli zastavil na rušné ulici před jednou restaurací a vyzval Sophii, ať jde dovnitř. Sophie se řídila jeho pokyny, hned za dveřmi se jí ujal nějaký muž a vedl ji mezi stoly, přes kuchyni a jinými dveřmi ven do liduprázdné zadní uličky. Tam čekal další taxík s otevřenými zadními dveřmi, Sophie zaplula dovnitř, dveře se zabouchly a taxík se rozjel. A tak to šlo dál. Sophie přestoupila celkem třikrát a nakonec se usadila ve stříbrném cadillacu, který s ní vysokou rychlostí uháněl po dálnici. Konečně se trochu uvolnila, podívala se na své ruce odpočívající na klíně. Jen tak proplouvala životem, nechala se postrkovat dopředu, dělala, co se jí řeklo, snažila se, aby nemyslela nebo necítila příliš. Měnila se, přetvářela se… 29

Hodnoty, které uznávala, dřív tak neměnné a samozřejmé, už dávno neplatily, byly pryč, ztratily se z dosahu. Její vnitřní monology utichly. Změnilo se to, jak pohlížela na ostatní lidi: všichni mohli představovat hrozbu. I to, jak pohlížela sama na sebe: cítila se temnější, odměřenější, osamělejší, tvrdší. Ale také otevřenější v chápání věcí kolem sebe, s jasnějšími myšlenkami, realističtější… Nebo to bylo jen zbožné přání? Něco, o co se dalo opřít? Svět za oknem auta byl zelený. Hory v dálce do sebe uzavřely krajinu, jako by ji objímaly pažemi. Sophie si prsty přejížděla po hřbetu druhé ruky. To obyčejné z jejího života zmizelo… Čas od času se však do této sféry přinutila zavítat. Do obyčejnosti. Jako by si chtěla zajistit alibi. Jen dočasně, většinou ve středu, kdy se obyčejní lidé opíjeli, kdy obyčejní muži začali být vlezlí a hledali obyčejnou či neobyčejnou pozornost, uznání nebo možná jen lásku. Nikdy nedokázala určit, jak je to doopravdy. A nikdo nezpochybňoval její existenci nebo neexistenci v tomto světě. Všichni ti „obyčejní“ s ní jednali se směsicí odstupu, ohledů a přehnaného respektu. Ona, Sophie, vdova se synem připoutaným na vozík — tahle nálepka jí sloužila jako ochrana. A přesně to chtěla, aby mohla chránit Alberta i sebe. Izolace, žádný bližší kontakt, pouhá skořápka, osobně neosobní, a to všechno proto, aby se nad tím nikdo nepozastavoval a neptal se. Cadillac sjel z dálnice do lesa. Porost byl řídký, slunce probleskovalo listovím. Ujeli notný kus cesty. Pak se objevil strážní domek a závora přes cestu. Z domku vyšel hubený muž s automatickou puškou přes rameno, zasalutoval a zvedl závoru. Cadillac projel. Na malé vyvýšenině mezi stromy zahlédla Sophie maskovaného střelce. Ležel na břiše a sledoval jejich auto v hledáčku zbraně. Dostali se ven z lesa, cesta byla lepší a postupně se vinula ke smetanově bílému zámečku se sloupy, sochami, fontánami a zelenými čtvercovými trávníky. 30

Řidič otevřel Sophii dveře a ona vystoupila. Výhled byl nepřekonatelný. Pod sebou, kam až jen oko dohlédlo, měla bohatou a hustou zeleň. V dálce se tyčily hory a nade vším spočívalo těžké, dusivě vlhké horko. Z domu k ní přicházel černovlasý muž v šedých kalhotách a bílé košili. „Sophie?“ ujistil se. Pozdravili se pevným stiskem ruky. Ignacio Ramírez postrádal jakýkoli výraz; bylo to nevysvětlitelné, nepopsatelné. Jeho úsměv působil opravdově, ale oči říkaly něco jiného — možná to byla přetvářka. Černé vlasy měl obarvené, pleť bledou a břicho, které se mu vzdouvalo pod bílou košilí, vypadalo povoleně a svědčilo o špatném stravování. „Pojďte se mnou,“ řekl a mávl směrem od domu. Don Ignacio počkal, až se Sophie usadí do elektřinou poháněného golfového vozítka, a pak se rozjel po pozemku, ukazoval na různé věci a vyprávěl. Projeli kolem ohrady, kde stála osamělá, do prázdna zírající žirafa, bylo tu i několik zeber a dva hroši. Zvířata vypadala deprimovaně. Opodál byly tenisové kurty, bazén a vodopád, heliport a na něm helikoptéra. Všude kolem stáli ozbrojení strážci. Sophie koutkem oka sledovala, jak don Ignacio pyšně řídí vozítko svým vlastním pokřiveným Disneylandem. Bezduchým a prázdným. Plným negativní energie, tak silné, že Sophie div nevnímala její pach. A něco, co bylo součástí té energie, jí říkalo, že by tady být neměla, že by měla odjet, zmizet odtud, že je to nebezpečné a člověk z toho leda tak onemocní, pro­ tože je to nakažlivé. Seděli ve velkém obývacím pokoji. Zdi byly z kamene, ze světle šedé žuly, velká okna měla silná skla a mořenou dřevěnou konstrukci. Pohovky byly široké, s hlubokým sedem, drahé. Místnost připomínala severoamerickou loveckou chatu — jako by se ocitli v nějakém exkluzivním lyžařském středisku. Sophie seděla na kraji hluboké pohovky, don Ignacio v křesle. 31

Číšník v bílém saku a černých kalhotách přinesl pití a něco malého k zakousnutí, vše odložil na stůl a diskrétně se vzdálil. Don Ignacio se natáhl po misce s oříšky. „Chvilku počkáme,“ řekl a nabral si hrst oříšků. Vzadu se otevřely dveře. Sophie sledovala, jak k ní uvolněně kráčí Alfonso Ramírez. Bělostný úsměv, lehce opálená kůže, černé vlasy. Zastínil převážnou část ostatního dění — byl už takový, žil, jako by všechny reflektory svítily na něho. „My už se známe,“ prohodil směrem k Sophii, široký úsměv nedotčený. Ne, neznali se, neznali se vůbec. Ale potkala ho v Trastenu, když to všechno začalo jít z kopce. Když Jense málem zabili ruští gangsteři, když jim Michail Asmarov a Klaus Köhler zachránili život, když Héctor a tento muž s upřímnou radostí zabili jednoho z těch Rusů přímo před jejíma očima. Vstala, Alfonso ji obvyklým způsobem políbil na obě tváře, posadil se na pohovku přesně tam, kde se ohýbala v devadesátistupňovém úhlu, a rozhodil rukama. „Takže Stockholm,“ řekl. „Centrum všeho dění!“ Pak se zasmál klokotavým smíchem, načež ztichl a žoviálnost vyměnil za empatii. „Jak se má Héctor?“ „Dobře.“ Alfonso přikývl. „To rád slyším. Už jsem měl strach, strýček taky.“ Alfonso ukázal na dona Ignacia, ale ten nijak zvlášť znepokojeně nevypadal. Jeho prázdný pohled spíš prozrazoval, že cokoli jiného než on sám je pro něho nanejvýš druhořadé a nepodstatné. „A teď jsi tady, Sophie,“ podotkl Alfonso. Pochopila jeho slova jako pobídku k tomu, aby vysvětlila, proč přijela, ale Alfonso zvedl ruku. „Jsi tady,“ zopakoval, „abys nás uklidnila, ujistila, že vše je tak, jak má být. Možná nás budeš prosit o víc času, možná nám 32

budeš vyprávět historku o tom, jak už jste zase ve hře, jak se vaše obchody brzo zase rozběhnou.“ Byl chladný, jeho postoj se změnil. „Jenže my víme všechno,“ pokračoval. „Víme, žes kontaktovala spoustu Héctorových obchodních partnerů, ujišťovala je, že všechno je při starém, pod kontrolou, že se Héctor schovává, ale všechno jede naplno. Takhle jsi to podala. Prosila jsi o čas a pochopení, slibovala jsi větší výnosy, jakmile se situace uklidní a vrátí do normálu. To je tvoje úloha a zvládáš ji dobře.“ Alfonso Ramírez zvedl ukazováček. „Možná je ale Héctor Guzmán po smrti. Nebo v tak špatném stavu, že tyhle věci nemůže obstarat sám. A Aron se ze všech sil snaží udržet firmičku nad vodou. Přihořívá?“ Alfonso se odmlčel. Don Ignacio uzobával svoje oříšky, teď o něco pomaleji, po jednom, jako by první várka měla jen utišit jeho hlad. „Kolik to bude stát?“ zeptala se. Alfonso se nechápavě usmíval, ale v duchu bojoval s pravým opakem. „Stát?“ zopakoval po ní. „Ano, stát.“ Don Ignacio si vhodil do úst další oříšek. „Co jako?“ zeptal se. „Ukončit to,“ řekla Sophie. „Ukončit co?“ zeptal se Ignacio. „Tohle, ukončit spolupráci.“ „Cože? Jako úplně?“ Do úst mu putoval další oříšek. Neodpověděla. Don Ignacio žvýkal s hořkým výrazem ve tváři a něco si neslyšně mumlal ve svém jazyce, znělo to pohrdavě. „Mám stanovit nějakou cenu?“ zeptal se. Vyčkávala. „Žádná zvláštní cena není,“ pokračoval don Ignacio. „A to je potřeba?“ zajímala se. 33

Pokrčil rameny. „Ne, jistě že ne.“ „Tak jak to uděláme, čistě teoreticky?“ zeptala se Sophie. „Teoreticky,“ řekl si Ignacio téměř šeptem sám pro sebe. Rychlá výměna pohledů mezi Ignaciem a Alfonsem. „Héctorův bratr, Eduardo Guzmán, před pár dny tragicky zemřel v Biarritzu,“ pronesl Alfonso monotónně. Místnost potemněla. „Někdo vám něco chce. Někdo tím chce něco říct.“ Jeho ledově modré oči vyhledaly ty Sophiiny. „Zcela jistě vás napadlo, kdo by to mohl být,“ pokračoval. „To není podstatné,“ řekla. Alfonso se usmál. „Nebojte se to říct. Kdo?“ „Může to být víc lidí.“ „Kdo z nich je to nejspíš?“ Sophie to vzdala. „Němci, možná někdo jiný,“ odpověděla. „Hankeovi?“ Sophie téměř nezřetelně přikývla. „Proč zrovna Hankeovi?“ zeptal se don Ignacio. Všechno to působilo jako sehrané podle nějakého scénáře — první řečník přesně věděl, kdy přijde řada na toho druhého. Ani nepokrčila rameny, jen tam tak seděla a čekala. „Minule přece vyhráli, nebo ne?“ Don Ignacio se opřel v křesle. „Něco chtějí,“ řekla. Zvedl obočí. „Něco chtějí!“ zopakoval don Ignacio teatrálně a přehodil si nohu přes nohu. Sophie si všimla jeho černých polobotek, ochozených a špinavých, příliš krátkých ponožek a vyčnívající bledé holeně. „Co chtějí?“ zeptal se. Teď zněl jako paní učitelka, která chce slyšet nějakou předem danou odpověď. „Všechno. Hádám, že chtějí všechno.“ 34

„Yes,“ řekl, jako by odpověděla správně. „Chtějí všechno. A přesně to, Sophie, by mohlo být měřítkem při stanovování ceny, pokud si budete přát ukončení naší spolupráce.“ Ignacio se lehce předklonil a zřetelně zašeptal: „To my jsme pomohli Hankeovým najít v Biarritzu Eduarda Guzmána.“ Prostoupil jí dusivý a bolestivý chlad. Zařezával se do ní. „Berte to jako výzvu od nás a Hankeových,“ pokračoval. Uvědomila si, že na dona Ignacia zírá. Ten její zírání podpořil pobaveným výrazem. „Přesně tak, Sophie. Takže se nemůžu vyjádřit jasněji, než když řeknu, že to je konec vaší hry. Berte smrt Eduarda Guzmána jako pomyslnou tečku… Zabalte to.“ Ignacio se poškrábal v koutku úst, zírání neustávalo. „Rozumíte, co vám říkáme? Chápete tenhle rozhovor, jazyk? Je vám to jasné?“ Neodpověděla. Svět za okénkem v letadle byl zpočátku světlemodrý, nekonečný a chladný. Pak potemněl a uzavřel se do sebe. Ignacio spolupracoval s Hankeovými, ti zabili Eduarda Guzmána a chtěli dostat Héctora z úkrytu. A ona měla přemluvit Arona, aby padl na kolena a vzdal se všeho, co měli. Jenže to se nikdy nestane. Aron se bude bít až do posledního dechu — byl už prostě takový. Takže se bude umírat.

35

5 (SONORA) Jens stál v nákladovém prostoru starého ruského Antonovu An-12, který v osmitisícové výšce křižoval nebe západním směrem. Letadlo, asi tak padesát let staré, poháněly kupředu čtyři dunící sovětské turbovrtulové motory. Hladina hluku v nákladovém prostoru byla nesnesitelná. Za starých dobrých časů se komunistům do takového stroje podařilo nacpat stovku rozzuřených, po zuby ozbrojených výsadkářů, pomyslel si Jens. Teď byl v nákladovém prostoru sám. On a čtyři bedny kradeného zboží, které ležely uprostřed podlahy a které jistily popruhy. Bedny patřily americké speciální jednotce — ta si během první vlny invaze pozemních jednotek do Iráku v roce 2003 přisvojila část majetku hlavních představitelů strany Baas. Jednalo se převážně o zlato a šperky, umělecká díla, muzejní předměty, drogy, zbraně a slušnou hotovost. Všechno zabalili a zakopali v poušti východně od Bagdádu. Roky ubíhaly, válka skončila a bylo načase kořist vykopat a vyvézt ji ze země. Kontaktovali Jense a nabídli mu zakázku. Odjel do Bagdádu, s neustálým strachem z bomb v autech proklouzl oblastí a přesunul bedny z jedné války do druhé: do Afghánistánu. Tam je znovu zakopal. Roky běžely. Před měsícem mu někdo zavolal. Speciální jednotka dobojovala, chtěla převézt bedny domů, do Spojených států. Dostaň ty věci do Mexika, my je pak odtamtud převezeme do Států, bylo mu řečeno.

36

Na stěně nákladního prostoru blikalo světlo. Piloti něco chtěli. Jens se vydal do kokpitu. Kapitán i pilot byli Gruzínci. Málomluvní, hrdí a nepřetržitě kouřící vlastnoručně ubalené cigarety. „Přistaneme za čtyřicet minut,“ oznámil mu kapitán. „Pak máme čtyři hodiny na vykládku, natankování a přeznačení. Pak mizíme.“ Plánovali vrátit letadlu původní označení. Teď bylo maskované přelepy stejně šedobílými jako trup letadla. Až vzlétnou z Mexika, všechno bude zase pěkně podle pravidel. Gruzínci se chystali domů, cílovou destinací bylo město Batumi u Černého moře. Jens měl letět s nimi. Možná se od nich oddělí někde po cestě, ještě nevěděl. Tak už to v jeho životě chodilo, pořád byl na cestách. Neměl k tomu žádný zvláštní důvod, jenom nevydržel sedět na jednom místě, cítil nutkavou potřebu být neustále v pohybu, pracovat, zahrávat si s osudem, prožívat… cítit. Ale už to na něj nepůsobilo tak jako dřív. Všechno se postupem času začalo opakovat, někdy dokonce stávat všedním. Pilot mu nabídl cigaretu. Jens si ji od něho vzal, i když s kouřením před nějakou dobou přestal. Připálil si pilotovým zlatým zapalovačem a přesunul se do prosklené přední části trupu. Venku vládla černočerná tma, cigareta chutnala jako seno a nepříjemně škrábala v krku. Letadlo se zmítalo ve větru, řev motorů narůstal a zase opadával, plechy rachotily a kroutily se a ve spojích to křupalo. Jens už si na to zvykl. Věřil, že Bůh a dobrá vůle udrží stroj pohromadě. Před dvěma dny vyrazili z Dušanbe, přeletěli Turkmenistán a Turecko, stočili se na jihozápad přes africký kontinent, poslední úsek před natankováním a přenocováním v západním Alžírsku letěli téměř jen na výpary. Potom je čekal let plný otřesů a turbulencí přes Atlantik do Jižní Ameriky. Noc tam venku neustupovala. Jens se přizpůsobil pohupování letadla a snažil se objevit nějaké orientační body, ale 37

neviděl nic kromě slabě poblikávajících pozičních světel na křídlech letadla a mraků míhajících se kolem. Konečně se přiblížili zemskému povrchu a zhasli veškeré osvětlení. Jens zahlédl na zemi pod nimi několik zdrojů světla, jinak všude vládla tma. To se jim hodilo. Přiletěli nezvaní, chystali se přistát na poli, aniž by je někdo viděl, a pak zmizet — alespoň tak zněl plán. Z trupu letadla se vysunula kola. Nejdřív to škubalo a bouchalo, ale pak se uzamkla ve vysunuté poloze. Odpor vzduchu byl citelný, stroj se probíjel kupředu s motory na vysoký výkon. Jens pod sebou uviděl obrysy země, po stranách se k temnému nebi tyčily hory, pod sebou měl úzké cesty, stromy, malé vesničky. Tu a tam spatřil skupinku domů, které ovšem zase rychle mizely. Mexický venkov, nic víc, nic míň. Země byla najednou plošší, pilot vysunul klapky do krajní polohy. Odpor vzduchu neustále narůstal a zdálo se, že letadlo jen tak visí na místě. Pod nimi byla provizorní, slabě osvětlená přistávací dráha. Antonov letěl mírně nahnutý dopředu. Letadlo zničehonic kleslo o dobrých třicet metrů, ale pilotovi se ho podařilo vyrovnat. Ubral plyn a dunění motorů utichlo. Několik vteřin se tiše pohupovali, dokud kola nedosedla na zem. Tvrdé žuchnutí, po něm krátké nehlučné popolétnutí, další poskočení a pak se do hry zapojila gravitace, která letadlo připoutala k zemi. Stroj roloval po nerovném povrchu, pilot nastavil zpětný tah, takže se hukot motorů vrátil a letadlo brzdilo v oblaku písku a prachu. Zastavili trochu nakřivo, vypnuli motory. Najednou bylo naprosté ticho a klid, ale Jensovi nesnesitelně pískalo v uších. Vylezl z prosklené přední části a postupoval dozadu. Pilot už stál u vykládací rampy, stiskl tlačítko na zdi a celá zadní část trupu letadla se otevřela jako obrovský chřtán. Vzduch proudící dovnitř byl teplý, příjemný a suchý. Mexiko. Nikdy předtím tu nebyl. Po přistávací dráze se k nim blížily reflektory tří aut. Jens se letmo podíval na hodinky. Američani si očividně pospíšili. 38

Nezbývalo nic jiného než se do toho pustit. Jens s pilotem uvolnili z velkých beden popruhy. Auta zastavila přímo u rampy. Do letadla se vřítila skupina ozbrojených Mexičanů v moderních vojenských uniformách. Pilota srazili k zemi jako prvního. Ozbrojenci se blížili k Jensovi. Pokusil se během těch několika vteřin vymyslet nějaké východisko, ale neměl šanci. Než se mu podařilo přijít na něco rozumného, praštili ho pažbou pušky přes lícní kost a pak ještě jednou ze strany do hlavy, upadl.

39

6 (STOCKHOLM) Řídil Leszek. Seděla vedle něj na sedadle spolujezdce. Mířili z letiště Arlanda do Stockholmu. Leszek měl k uchu přitisknutý telefon. „Zrovna jsem ji vyzvednul,“ řekl. Sophie slyšela, jak Aronův hlas tiše praská Leszkovi do ucha. Leszek natočil telefon. „Tak spusť,“ poručil jí Aron. „Přesně podle očekávání,“ řekla, o něco hlasitěji než obvykle. Aron na to něco řekl, Leszek to Sophii zopakoval. „A chtějí co?“ „Abychom expandovali.“ Takovým způsobem vedli konverzaci, když se spolu bavili ve třech. Dva mluvili, jeden zprostředkovával — podle Arona tak nedocházelo k tolika nedorozuměním. „A tys jim na to řekla co?“ zeptal se Leszek Sophie. „Že s tím ještě počkáme,“ odpověděla. „A vzali to?“ „Jo.“ Aron zamumlal Leszkovi do ucha nějakou otázku. „Jen tak?“ zeptal se Leszek Sophie. Přikývla. „Jo.“ „A cena?“ „Stejná.“ Aronův hlas zazněl v malém reproduktoru, Leszek okamžitě přetlumočil: 40

„Jak to?“ „Prostě jsme se shodli,“ zalhala. Leszek poslouchal, další otázka na Sophii. „Jsou v klidu?“ zeptal se. „Jo, myslím, že jo,“ zalhala znovu a dívala se ven okénkem. V pozadí se mihly jehličnany. „Něco dalšího?“ zeptal se Leszek. „Ne,“ zašeptala. Leszek a Aron si tlumeně vyměnili několik vět, pak Leszek ukončil hovor a dál se řítil po rovné dálnici. Sophie tam seděla, pohled upřený do prázdna, a pokoušela se zachovat si onu předstíranou lehkost a uvolněnost. Všechno, co řekne, si teď musí dvakrát rozmyslet. „Angela a děti jsou i s Hasanim na cestě sem,“ řekl Leszek. „Zůstanou u Thierryho a Daphne, dokud nezjistíme, co se děje.“ Sophie zahlédla vlak — jel po kolejích vedle nich, stejnou rychlostí. Leszek změnil tón. „Co zítra?“ zeptal se. Nejdřív jeho otázce nerozuměla. „Harmonogram,“ upřesnil. No jistě, harmonogram, pořád ten zatracený harmonogram, pomyslela si. S Leszkem to byla jejich rutina — její plán dne. Protivný systém neustálého dohledu, neslučující se s osobním životem. Leszek na tom nikdy nic neměnil. Šlo o informace o jejích aktivitách: kde se bude pohybovat a kdy, s kým se setká a tak podobně. Někdy byly tyhle informace jen obecné, jindy až únavně detailní. Leszek zaznamenával a kontroloval každý její krok. Probíhaly i náhodné kontroly. Leszek se mohl objevit kdekoli, bez varování, mohl zničehonic zavolat a ověřit si, kde se Sophie nachází, požádat ji, ať se přesune na místo nedaleko toho, kde se měla podle uvedených informací vyskytovat. Stresovalo ji to, ale postupně si zvykla a nestěžovala si. Nikdy si nestěžovala. 41

Očima spočinula na světě tam venku, za okénkem, z čela si odhrnula několik pramínků vlasů. „Dopoledne budu doma,“ spustila monotónně. „Chci vyprat, odpoledne povezu Alberta na trénink. A pak zajedu za Daphne a Thierrym, kde bude Angela a kluci.“ Ve výtahu se Sophie vyhnula vlastnímu odrazu v zrcadle, místo toho se až do zastavení výtahu v jejím patře dívala na své boty. V předsíni zaslechla smích z obývacího pokoje. Cestovní tašku postavila na zem a vešla dovnitř. Na gauči seděl Albert a na klíně měl Annu. Byla otočená čelem k němu, mazlila se s ním, mluvila a chichotala se, když ji štípal do boků. Hladila ho po vlasech. Mezi slovy, něžnými, upřímnými a láskyplnými, se líbali. Anna vycítila Sophiinu přítomnost a bleskurychle seskočila Albertovi z klína. Mladý pár se snažil potlačit stud. Sophie se musela usmát Annině podivné pozici — stála uprostřed místnosti a netušila, kam se vrtnout — a Albertovu vyplašenému úsměvu, který se mu na tváři objevil pokaždé, když mu byla nějaká situace nepříjemná. „Dobrý den,“ pozdravila Anna rozjařeně, aby zakryla rozpaky. Sophie se zasmála, přistoupila k nim a objala nejprve Annu, potom Alberta. Ve svém pokoji se pustila do vybalování, falešný pas a trojici telefonů nechala v kabelce. Tři telefony, tři čísla. Jedno běžné, na Sophii Brinkmannovou, veřejné. Druhé znalo jen několik málo lidí, v první řadě Leszek a Aron. Třetí telefon byl obyčejnější, s klasickými tlačítky, malým displejem a bez speciálních funkcí. Dostala ho od Jense. Už půl roku nezazvonil, ale nosila ho všude s sebou, ležel tiše v její kabelce a neplnil žádnou úlohu, snad jen kromě naděje, že ze sebe jednoho dne vydá nějaký zvuk. Občas se na něj podívala. Jens zmizel, aniž se rozloučil, prostě si odešel, poslal jí jednu nicneříkající textovou zprávu. Ze dnů se staly týdny, z týdnů 42

měsíce. Chtěla ho považovat za zbabělce, za zrádce, ale nedokázala to. Pouze si přála, aby ten zatracený telefon jednoho dne zazvonil. Osprchovala se, převlékla se do šedých legín a modrého trička s límečkem a zamířila do kuchyně. Ve spíži se zadívala na zásoby domácí šťávy z černého rybízu, které nikdy nedocházely. Trochu si nalila na dno velké sklenice, naplnila ji kostkami ledu z výrobníku ve dveřích lednice a dolila vodou. Z obývacího pokoje k ní zazníval Albertův a Annin smích. Sophie se připravovala na to, co mělo přijít. V daném případě na nejbližší půlhodinu. Společně se navečeří, ona, Albert a Anna. Albert bude muset poslouchat, jak máma při konverzaci s jeho přítelkyní zdvořile lže. Věděl, že nebyla v Londýně, jak tvrdila. Postavila se k lince a pustila se do přípravy koláčového korpusu. Drolivé těsto vtlačila do ohnivzdorné formy, přitiskla ho k okrajům. Když byl Albert malý, měl jablečný koláč moc rád. Dnes už mu tak skvělý nepřipadal. Sophie však v této tradici pečení úzkostlivě pokračovala, protože si i dál chtěla připadat jako máma.

43

7 (PROVINCIE MALAGA) Žiletka projela bílou holicí pěnou na tváři Héctora Guzmána jemně a zkušeně, potom se přesunula do oblasti mezi nosem a horním rtem. Celé to počínání doplňovalo hučení respirátoru, jednotvárné tiché pípání přístroje na měření tepové frekvence, křivka Héctorova EKG a infuze pomalu proudící gumovou hadičkou do jehly zavedené do hřbetu jeho pravé ruky. Raimunda dokončila holení a otřela Héctorovi obličej nej­ prve teplou navlhčenou žínkou, posléze suchým froté ruční­ kem. Nakonec mu na tváře a krk nanesla zvláčňující krém. O kus dál seděla na pohovce v tomto velkém pokoji Sonya, četla nějakou knížku, u nohou jí seděl pes jménem Piño. Aron se vstoje nakláněl nad velkým stolem z mahagonového dřeva. V místnosti vládla poklidná atmosféra. Čekali, stejně jako poslední půlrok. Deska stolu byla po celé ploše polepená papíry, fotografiemi a Aronovými osobními poznámkami. Přesně tak chtěl pracovat. Všechno se to týkalo jejich obchodů, společníků, nepřátel, nákladů, výdajů a zisků. Právě probíhala válka. Byl jako důstojník v bunkru, který se pokouší vymyslet nějakou strategii a té se držet, který se snaží odhadnout protivníkův další tah a navést své síly tím správným směrem. Jenže tato válka vypadala jinak. Nebylo žádné předem dané bitevní pole, nekonaly se žádné přesuny vojsk. Pouze nepřetržité krytí, lhaní a akce. Zaplatil si lidi zvenčí. Podávali mu hlášení, vyhledávali, pátrali — ze všeho nejvíc po Ralphu Hankem a zrádci Carlosi Fuentesovi… bastardovi. 44

Po všech jako by se slehla zem, na obou stranách — věděli, co by následovalo, kdyby vystrčili hlavu. Po přestřelce v Marbelle bylo ticho po pěšině. Radar nic nezaznamenal. A pak přišlo zničehonic pípnutí. Slabá ozvěna někoho nebo něčeho. Téměř nepostřehnutelná. Prověřili to, většinou to byl planý poplach. Nad stolem byla nainstalovaná kyselinová sprcha ve formě tří sprchových hlavic. Pokud by někdo přicházel nebo se je chystal odhalit, stačilo, aby Aron ustoupil tři metry od stolu, zatáhl za malý řetízek, a hustý oblak kyselinových krystalků by všechno zneškodnil. Aron si prohlížel svůj dvojrozměrný svět, oběma rukama se opíral o stůl. Tak stával nejčastěji. Přemýšlel, plánoval, snažil se to pochopit. Don Ignacio. Dlouhodobý obchodní partner. Obchodní partner-vyděrač. Umíněný, diktátorský, duševně chorý. Proč ustoupil? uvažoval Aron. Pak se otočil na Sonyu. „Proč ustoupil?“ zeptal se jí. Sonya neodpověděla. Zvykla si, že Aron střílí otázky jen tak do vzduchu, aniž by čekal odpověď. „Sonyo?“ Zvedla hlavu od knížky. „Co?“ „Jakej je?“ vyptával se Aron. „Kdo?“ „Ignacio.“ „Už jsi ho přece potkal.“ „Ve vztahu k ženám.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se a odložila knížku hřbetem vzhůru vedle sebe. „Jak se chová k ženám?“ Sonya nechápala, kam tím Aron míří. Pokračoval. „Chlapi se většinou chovají jinak, když jde o ženský. Některý flirtujou, jiný dělají zase něco jinýho. A některým jsou ženský úplně ukradený.“ 45

„Ta tvoje vztahová analýza je dost zjednodušená, Arone,“ usmála se. Aron naznačil, že na podobné věci nemá čas. Sonya se jeho otázkou zabývala několik vteřin. „Mám pro Ignacia Ramíreze vybrat jednu z těch kategorií?“ „No.“ „Ženský jsou mu úplně ukradený,“ řekla. „Jak to?“ „Nezajímají ho. Prostě ho neberou. Věř tomu nebo ne, ale někteří chlapi už jsou takoví,“ prohlásila a potom se vrátila ke knížce. Sonyina slova Aronovi vrtala hlavou. Ženský jsou mu úplně ukradený… To ovšem neplatilo o Héctorovi, alespoň pokud šlo o Sophii Brinkmannovou. Zajímal se o ni, velice se o ni zajímal. Zamiloval se do ní. A přestal být opatrný. Co že to říkala? Jaká událost u dona Ignacia přiměla Kolumbijce k tomu, aby v klidu a bez sebemenších námitek nepožadovali víc? Jinak to totiž bylo pravidlem, měli to v povaze. Ale jestliže nešlo dona Ignacia okouzlit, jak to, že ji nechal odjet domů s ujištěním, že všechno poběží dál v zajetých kolejích? Proto tam Sophii neposlal. Ani v těch nejdivočejších snech si nedokázal představit, že by to šlo tak dobře. Poslal ji tam proto, aby donu Ignaciovi a Alfonsovi ukázal, že se řídí podle jejich poptávky. A počítal s tím, že se Sophie vrátí domů jako hromádka neštěstí, zdrcená a sklíčená, a vyřídí mu spoustu šílených a nepřijatelných požadavků na rozsáhlejší spolupráci. Protože tak Ignacio Ramírez pracoval. Tak dělal svoje obchody. Vždy a bez výjimky. Tentokrát očividně ne. Proč? Myšlenky mu vířily hlavou, ale byly nezřetelné. Zpátky ke stolu, pomyslel si. Celý jeho vesmír se nacházel v jednom velkém chaosu. Aron byl strnulý soustředěním, pokoušel se debatovat sám se sebou. A najednou se mu v hlavě odněkud vynořila jiná myšlenka. Čistší a jasnější. Zřetelnější a snáze uchopitelná. Sophie… 46

Aronovy úvahy přerušilo pípání přístroje vedle Héctorovy postele. Raimunda vyskočila ze židle a pospíchala k němu. Aron vytřeštil oči. Sonya vytřeštila oči. Raimunda četla údaje na přístroji. „Co se děje?“ vyzvídal Aron netrpělivě. Neodpověděla, nadzvedla Héctorovi víčka. „Raimundo!“ obořil se na ni. Otočila se. „Nevím. Možná je to znamení,“ řekla. „Znamení čeho?“ „Možná je tu s námi.“

47

8 (STOCKHOLM) Chlapci na pohovce vypadali smutně, mezi nimi seděla jejich matka. I ta byla smutná, ale zdálo se, že slzy už jí došly. Sophie se usadila na okraj sedáku křesla přímo proti nim. Dívala se na staršího z Eduardových a Angeliných synů, sedmi­letého Andrése. Chlapec si pohrával s prsty. Jeho mladší bratr Fabián byl uzavřený, držel se u matky a odmítal se podívat na Sophii i cokoli jiného v tomto novém, podivném světě. Nacházeli se v obývacím pokoji ve vile Daphne a Thierryho na jižním předměstí Stockholmu. Na osamocené židli v rohu seděl Hasani. Působil klidně a uvolněně a pohled měl neustále sklopený, jako by to byl způsob, kterým si udržoval všechny své smysly zostřené. Když se člověk dívá do prázdna, vidí všechno. Daphne přinesla podnos, byla na něm karafa s džusem a skleničky. Podnos postavila na konferenční stolek, nejprve obsloužila chlapce, pak Angelu a nakonec Sophii. „Máte vše potřebné?“ zajímalo Sophii. Angela se vyčerpaně usmála. „Bydlíme v suterénu, od Daphne s Thierrym máme, na cokoli jen pomyslíme.“ Sophie pozorovala zdrcenou rodinu: chlapci byli ve svém smutku prázdní a osamělí. Potom věnovala pohled Daphne, ta pochopila, zvedla se a promluvila na chlapce francouzsky. „Pojďte, ukážu vám dílnu. Thierry tam má spoustu zajímavých věcí.“ 48

Andrés se podíval na svou matku, ta souhlasně pokynula. Vzal tedy Fabiána za ruku a oba chlapci vstali z pohovky. Hasani se zvedl ze židle a následoval Daphne s chlapci do garáže. Angelin úsměv se vytratil. Najednou vypadala bledě a ustrašeně, jako by to byl její přirozený stav. Nad ničím neměla kontrolu, celý svět byl neuvěřitelně nebezpečný. Prozrazovaly to její oči. „Héctor ještě žije?“ zeptala se. „Ano.“ „Kde je?“ „To nevím,“ řekla Sophie. Nepodstatná lež. „Je to jeho vina,“ pokračovala Angela. Sophie mlčela. „Kdyby nebylo Héctora, Eduardo by ještě žil. Francii a Biar­ ritz jsme si vybrali, abychom se přesně tomuhle vyhnuli.“ Angela se bránila emocím, které v ní vzplály. „Skoro se mi až ulevilo, když jsem se doslechla, že Adalberto zemřel. Ne že bych to někomu přála — byl to koneckonců Eduar­dův otec a můj tchán —, ale riziko se tím pro nás zmenšilo. Chápeš, co tím chci říct?“ Jako by Angelu tížil pocit viny. „Ano, chápu,“ řekla Sophie. Z garáže se ozval smích Daphne a jednoho z chlapců. „Kdo to udělal? Kdo zabil Eduarda?“ zeptala se Angela. „Nevím,“ zalhala Sophie znovu. V zámku vstupních dveří zachrastil klíč, někdo vešel a zavřel za sebou. V obývacím pokoji se zjevil Thierry. Šťastný výraz mu z tváře nikdy nemizel. Přinesl jídlo: v každé ruce nesl dvě papírové tašky. „Ahoj,“ pozdravil. „Kde je Daphne a kluci?“ „V garáži,“ řekla Sophie. Pozoroval obě ženy, nejspíš vycítil tíživou atmosféru. „Pojďte,“ řekl. „Pomůžete mi uvařit večeři.“

49

Stáli v kuchyni: Angela, Sophie a Thierry. Bylo potřeba připravit spoustu jídla, na různý způsob, všechno vegetariánské. Thier­ ry je dirigoval. Uprostřed sekání a krájení dorazili do kuchyně chlapci s Daphne a v závěsu za nimi Hasani. Chlapci se tvářili veseleji, posadili se ke stolu, dostali něco k pití, pastelky a papír. Pastelky mezi ně rozdělil Hasani rovným dílem. Daphne políbila Thierryho na tvář, trochu pomáhala s vařením, ale většinu času postávala vedle Thierryho a něco vyprávěla. Tak to bylo pokaždé. Sophie je pokradmu zkoumala. Působili přirozeně zamilovaně, ať už to znamenalo cokoli — tak jí to prostě připadalo. Večeře se podávala u stolu v kuchyni. Rozhostilo se při ní ticho. Nikoho neobtěžovalo, nikdo neměl potřebu mluvit. Jen tak tam spolu seděli. Hasani se rýpal v zelenině. Chlapci si všimli jeho nechuti. Když se opatrně zeptal, jestli by náhodou nebylo nějaké maso, nálada v místnosti se díky smíchu lehce uvolnila. Angela vstala a osmažila Hasanimu plátek masa. Započal tlumený, nesmělý hovor a zakrátko si už všichni u stolu povídali, všichni kromě Sophie. Nezapojovala se, snažila se nenavazovat s nikým příliš důvěrný kontakt. Atmosféra v místnosti na ni ovšem přece jen měla vliv. Chvilková radost chlapců, Angelin úsměv, vřelost Daphne a Thierryho nebo to, že Hasani má rád maso, nešly přehlédnout. Lidé, které měla před sebou, v danou chvíli nežádali nic jiného než trochu lidské blízkosti. Jenže Sophie věděla něco, co oni nevěděli. Věděla, kdo zabil chlapcům tatínka. Zároveň si byla jistá, že to nesmí nikomu říct, protože následky by se vymkly kontrole. To jí bylo jasné po celou dobu — následovalo by Aronovo běsnění, riskování, možné násilí. Andrés a Fabián se teď smáli, až se zalykali, div že neprskali jídlo z úst. Sophie se neusmívala, v hlavě se jí pomalu formovala myš­ lenka. Sama o sobě byla naprosto zvrácená. Jenže celé její já křičelo, že pokud neudělá, co bude v jejích silách, aby přiměla 50

osoby u stolu pokračovat v tom, co tam zrovna dělají, může stejně tak dobře vzdát všechno ostatní. Jedla dál, pokoušela se myšlenku zapudit. Ale nešlo to. Byla příliš silná, získávala čím dál zřetelnější obrysy, získávala obličej. Ralph Hanke.

51

9 (BERLÍN) Lothar Tiedemann oplachoval pod kohoutkem v kuchyni zeleninu. Jeho máma Franka seděla u stolu a pracovala. Tak tam sedávala často, počítala a třídila. Byla schopná a chytrá a Lothar na ni byl hrdý. Zavřel kohoutek a začal krájet zeleninu na salát. Okno do zahrady bylo otevřené. Venku pod ním hrály děti fotbal, sousedka klepala koberec a o kus dál na hřišti někdo přímo v pískovišti nepřetržitě túroval moped. Lothar a Franka spolu trávili hodně času. Jednak spolu byli rádi, jednak neměl Lothar žádné sourozence ani tátu. Matčin obličej neustále zářil, byla šťastná a vděčná za něco, co on ve svých sedmnácti letech dosud nikdy pořádně nepochopil. Bydleli poměrně skromně, na předměstí na jihu Berlína. Franka pracovala jako účetní a starala se o to, aby měl Lothar vše, co potřebuje, i kdyby si měla sama něco odříct. Rozpočet jim stačil jen tak tak. Pořád se ovšem usmívala, jako by si neustále užívala samotnou existenci. Její dlouhé světlé vlasy z ní dělaly přirozeně krásnou ženu. Muži ji čas od času obletovali, ale neměla zájem. Možná si uvědomila, že má všechno, co si jen může přát, a nový muž do této představy nezapadal. Něco řekla a Lothar z tónu jejího hlasu poznal, že vtipkuje. Žertovala často. Lothar se k ní chtěl zrovna otočit, když vtom se v kuchyni zničehonic objevil jakýsi muž. Malý, v tmavém oblečení, s vyholenou hlavou. Byl bledý a malé oči měl posazené blízko u sebe. „Lothar?“ zeptal se muž. 52

Lothar nejprve vyslal nechápavý pohled k mámě, pak se podíval zpátky na muže a navykle přitakal, když uslyšel své jméno. Franka, s perem v ruce, se pokoušela něco říct, ale bylo příliš pozdě. Muž zvedl pistoli vybavenou tlumičem a vypálil. Zbraň ze sebe vydala tiché štěknutí a v hlavě Franky Tiede­ man­nové zela díra. Lothar vůbec nic nechápal. Hlava jeho maminky zčistajasna ležela na stole mezi papíry, účtenkami a knihami jízd. Na zdi za ní byla krev, paže jí volně visely z ramen. Vrhl se na muže. Ten se uhnul stejným směrem, kopíroval Lotharovy pohyby, chytil chlapce pod krkem, stáhl ho na podlahu, uvěznil ho pod sebou a přes ústa a nos mu pevně přitiskl kus látky. Droga účinkovala rychle. Lotharovo tělo zmalátnělo a on upadl do bezvědomí. Muž se usadil na židli vedle mrtvé Franky a trpělivě čekal. Jmenoval se Koen de Graaf a bylo mu dvacet devět let. Jeho malý vzrůst a podivně smrštělý obličej byly důsledkem matčina tvrdošíjného požívání alkoholu a heroinu v průběhu těhotenství. Bledost byla daná geneticky. Koen si prohlížel Lothara ležícího na podlaze. Zpočátku pochyboval, že chlapec vůbec existuje. Nejdřív se objevila fáma. Ralph Hanke obrátil vzhůru nohama půlku vesmíru v honbě za čímkoli, co by mohlo napovědět, jestli je Héctor Guzmán ještě pořád naživu, či nikoli. Koen byl v této záležitosti jeho nejbližší člověk. A jeden z jejich špionů jim před dvěma měsíci vzkázal, že možná narazil na údajné Héctorovo nemanželské dítě. Znělo to až moc dobře, než aby to byla pravda. Syn Héctora Guzmána… Do bytu vstoupili dva muži, každý přinesl velkou dřevěnou bednu. Uklidili kuchyni, do jedné z beden přesunuli mrtvou Franku, do druhé naložili Lothara. Koen naposledy překontroloval byt a poté snesli bedny po schodech, do čekající dodávky.

53

Několik hodin strávili na dálnici. Potom z ní sjeli k opuštěnému odpočívadlu. Dvojice mužů vytáhla z auta bednu s mrtvým tělem Franky Tiedemannové, popadli dva rýče a odešli do temného lesa. Koen zamířil na veřejné záchody na odpočívadle. Sedl si na nádržku toalety a nohama se opíral o sklopené záchodové prkénko. Páchlo to tam výkaly a močí, světlo na stropě svítilo jen slabě. Rychle se pustil do práce. Kolem paže si ovinul gumovou hadičku, stříkačku už měl nachystanou. Našel žílu, stříkačkou udělal protipohyb a natáhl do ní trochu vlastní krve. Krev s heroinem se smísily do krásné světle červené. A pak celou tu nádheru vypustil do krevního oběhu. Počítal sestupně od dvaceti do nuly, stáhl si hadičku a nechal stříkačku spadnout na zem. Když se dostal ke čtyřce, začal heroin působit naplno. Koen vylezl ven, došel k dodávce, podařilo se mu dostat do kabiny řidiče, opřel se. Muži se vrátili a mohlo se jet dál. Reflektory protijedoucích aut vytvářely němou symfonii, Koen plul po dálnici směrem na jih, v žilách mu zněla krásná hudba.

54

10 (SONORA) Slunce v zenitu pálilo. Ležel na zádech, nehýbal se, vysoko nad ním na žhnoucím nebi kroužili supi. Při dýchání mu z hrdla vycházel pískot, kůži měl spálenou sluncem, bolestivě napjatou. Jens otočil hlavu a uviděl nekonečnou plochu ztvrdlého písku a kamenů. A kdesi v dálce… hory, měkce se tyčící k azurově modrému nebi. S obrovskou námahou zvedl hlavu. Všude kolem byla kamenná nicota. Nechali ho tam — ať už to byl kdokoli — umřít uprostřed pustiny. Nemohli mu dopřát ani jednu kulku do hlavy. Ale chtěl to? Kulku do hlavy místo tohohle? Ne, prostřelit hlavu nikdy nechtěl. Jenže daná situace mu připadala šílená. Jens se pokusil vstát, ale nedařilo se mu to; jako by vězel v tekutých píscích. Vzdal to, hlavu položil zpátky na horkou zem. Jeho tělesná teplota se zvyšovala. Zavřel oči, propadal se do horečnatých snů, zachvátily ho halucinace, znovu se probudil a svou situaci viděl o něco zřetelněji… Tentokrát ho vyřídili důkladně. Strach ze smrti ho zachvátil nemilosrdně a plnou silou. Teď by kulku do hlavy ocenil. Cítil se dotčený, že tam musí takhle ležet, nechtěl umřít v citové temnotě. Hledal světlo, prosil o něj. Přicházelo k němu v malých dávkách, v podobě obrazů a vůní. Máma a táta, rodina, dětství. Byly to jen útržky, částečky, které očividně něco znamenaly… vůně anglického čaje, spánek na právě vyžehleném prostěradle, čerstvě posečená tráva… A uprostřed všeho toho příjemného tepla se zjevil obličej Sophie Brinkmannové. Byla blízko, chtěl se jí 55

dotknout… cítit ji. Jenže Sophie zmizela, a s ní i to ostatní. Zůstal jen Jens. Sám… Bylo to neuvěřitelně paradoxní. Tvrdohlavě se snažil protloukat životem, nebýt závislý na ostatních… Ale vlastně nechtěl být nezávislý, nechtěl být sám, ne teď. Nastala noc a s ní přišel ostrý chlad. Zařezával se do něj. Jestli tam zůstane ležet, umrzne. S velkým vypětím se mu podařilo zvednout se na zesláblé nohy, potácel se mrtvou krajinou. Noční nebe bylo jasné, nad hlavou mu zářila Mléčná dráha. Následoval ji, třásl se chladem, objímal se pažemi a věděl, že umře.

56

11 (STOCKHOLM) Antonia cítila, že se usmívá. Nebyl to ovšem šťastný úsměv, byl to pokřivený úsměv svědčící o zklamání. „Nechápu to. To není dobrý nápad.“ Tommy se pohupoval na kancelářské židli, ruce zkřížené na prsou. „Prostě to tak bude,“ řekl. „Proč?“ „Protože tak to občas děláme, rozdělujem práci, přesunujem lidi.“ Přestal se houpat. „Máš vyšetřovat čtyři vraždy, Antonio. To je moc, dokonce i na tebe. Jedný tě zbavím. Na tom není nic divnýho.“ „Proč ale zrovna Trasten, proč ne té poslední — Blomberga? Nebo některé z těch starších?“ „Protože v případu Blomberg budeš aspoň něco platná. Dalo by se to dořešit. Potřebujem to dořešit.“ „Můžeme dořešit Trasten.“ Tommy si ze zvyku uhladil knírek. „V tomhle životě asi těžko.“ „Proč to říkáš, Tommy?“ „Prostě proto.“ Antonia nestihla nic poznamenat, protože Tommy pokračoval: „Musím koukat na statistiky. A statistika v případě Trastenu je na nic. Vyšetřování stojí. A postupem času to bude čím dál těžší.“ 57

„To si nemyslím,“ namítla Antonia. Tommy neodpověděl. Unáhlila se. Věděla to, snažila se nedat najevo svou dychtivost. „Kdo to po mně převezme?“ Tommy položil ruce na stůl. První známka toho, že jejich rozhovor co nevidět skončí. „Miles Ingmarsson,“ odpověděl. Tak takhle se jmenoval, vzpomínala si. Introvert z oddělení hospodářské kriminality. „Proč právě ten?“ Tommy hledal něco na psacím stole. „Proč ty, proč já, proč ten? Tady nejde o jednotlivce.“ „A o co teda jde?“ „O to, kdo je zrovna dostupnej.“ „Existuje stovka jiných, stovka lepších než on.“ Tommy dál předstíral, že hledá něco ve svých papírech. „Ale nikdo dostupnej,“ řekl. „Já jsem dostupná.“ „Bezva,“ řekl přezíravě a pomalu se zvedal. To nechtěla. „Dovol mi otázku,“ řekla. Tommy čekal. „Ingmarsson. Je to proto, že je schopný, nebo proto, že Trasten musí někdo vyšetřovat, i když si nemyslíš, že to někam povede?“ Donutilo ho to znovu se zamyslet. „To jsem neřek,“ vypadlo z něj. „Ale jo, řekl.“ Všimla si, že ho to vyvedlo z míry. Vzápětí však byl zase panovačný. „Víš ty co, Antonio? Přestaň do všeho tak kafrat. Tohle ne­ jsou žádný odbory, kde máme ty a já společně dojít k něja­ kýmu kompromisu… Tady rozhoduju já, pouze a jenom já, já jsem tvůj šéf a naším úkolem je vyšetřovat vraždy. 58

Buď uděláš, co říkám, nebo si můžeš hledat jinou práci — je to na tobě.“ Antonia se stáhla. Tommy si otřel ústa. „A teď si dáme víkend.“ Předstíraný úsměv, povzdech, Tommy vstal. Antonia se točila na židli a nevědomky si okusovala nehet. Vířily v ní střípky ukřivděnosti, pobouření a rozhořčení. Tommy byl idiot. Nenáviděla podřizování se, obzvlášť když něco bylo naprosto špatně… a bezprostředně namířené proti ní. Antonia měla chuť něco rozbít. Ale neudělala to, místo toho počkala, až kolegové odejdou po práci domů. Protože s vyšetřováním případu Trasten nebyla ještě zdaleka hotová. Oddělení zelo prázdnotou. Na psací stůl před sebe položila dva pořadače s materiály o vraždě v restauraci Trasten. Byla to spousta papírů, dokumentů, fotografií. Vytáhla je z pořadačů a urovnala do úhledných hromádek. Pak se přesunula ke kopírce, velká bílá hranatá bedna se spustila a vydávala zvláštní zvuky, hučení větráku, cvakání, jak se součástky uvnitř snažily najít správnou polohu. Antonia trpělivě čekala, až se stroj uklidní a kontrolky ovládacího panelu přestanou blikat. Zkopírovala si vyšetřovací materiály. Kopírovací stroj požíral dokumenty a stejně rychle je zase vyplivoval. Plánek restaurace Trasten, hlášení, lékařské zprávy, balistické posudky. Následovaly snímky mrtvých Rusů v restauraci a pasové fotografie Héctora Guzmána a Arona Geislera. Informace o Leifu Rydbäckovi, domácím recidivistovi, jehož ostatky se našly zamrazené v kuchyni restaurace, velkou část z nich už zpracoval mlýnek. Z přístroje vycházely další dokumenty. Svědkové, kteří vlastně ani svědky nebyli, protože nikdo z nich nic neviděl. Mapování stop kulek z neexistujících zbraní, otisky prstů neexistujících osob, analýzy DNA neodpovídající žádným záznamům. 59

Dále krátká zpráva z výslechu, jejž vedla ona sama. Vyslýchala Sophii Brinkmannovou, zdravotní sestru, která se s Héctorem seznámila, když ležel v Danderydské nemocnici. Žena jí neměla co říct. Syna měla na vozíku, byla vdova, působila lhostejně… Stroj chrlil další detailní hlášení, všechna čistě teoretická a zcela nepodložená důkazy. Tak vypadalo vyšetřování. Antonia prolétla spisy očima, snažila se je interpretovat, číst mezi řádky, pochopit něco, co tam nestálo, ale marně. Stránky vycházely ven v pravidelných intervalech. Hypnotizovalo ji to. Připadalo jí, že slyší nějaký vzdálený šepot. Volání z druhé strany. Hlasy, které chtěly být vyslyšeny a konečně nalézt klid. Když stroj přestal pracovat, jen tam tak stála a popadala dech, dokud větrák neutichl a neodmlčel se docela. Antonia vzala hromady papírů, originály vrátila do pořadačů, kopie vložila do igelitové tašky, kterou nacpala do kabelky, a opustila policejní stanici.

Čas byl teď nesnesitelně tíživý. Tak tíživý a nezvladatelný, že ho nedokázal nechat ani na chvíli jen tak plynout. Když to udělal, zdálo se mu, jako by se měl každou chvíli udusit. Jediné, co tedy mohl Tommy dělat, bylo utéct mu. Utéct času se ovšem dalo pouze tak, že se člověk neustále něčím zabýval, byl neustále v pohybu. Tommy Jansson seděl za volantem auta zaparkovaného v ulici za jejich řadovým domkem. Motor byl vypnutý. Vzduch v autě byl teplý a suchý a plný problémů. Dřív měl Buick Skylark, vylepšené americké monstrum. Teď seděl v granitově šedém služebním autě, na poznávací značce stálo HEJ. Hej? pomyslel si Tommy znechuceně. Ježdění tím autem nesnášel. To, jak na něj děti v autech okolo mávaly a to hej opakovaly. A stejně tak nenáviděl, že to nedokáže skousnout, že nedokáže nějak vtipně zareagovat. 60

Tommy zíral před sebe skrz přední sklo auta: kolem prošla nějaká přehnaně starostlivá matka a cosi žvatlala na plačícího potomka v kočárku. Tommy potlačil potřebu udělovat výchovné lekce. S náladou měl vždycky problémy, rozčilování už mu lezlo na nervy. Matka zmizela, Tommy zavřel oči, promnul si kořen nosu, oči otevřel. A jako by ho chtěl Bůh dál škádlit, seslal doprostřed ulice, před služební auto, bažanta. Samce. Nejistého, zmateného a hloupého. Pták se svou zaostalou ptačí hlavičkou nervózně a bez­cílně cupital po asfaltu s vrstvou sněhové břečky, jako by netrpělivě čekal na to, až ho někdo přejede. V předsíni s gobelíny pověsil Tommy svou koženou bundu na háček, ačkoli mu Monica neustále připomínala, že mají věšák. Zavřel se na záchod. Jeho pivní břicho se zvětšilo, takže na něj neviděl, když čural. Mladý pan Jansson, říkal mu od nepaměti, Janssonovo pokušení, říkali s Monicou, když ještě dokázali žertovat. A žertovat skutečně uměli, po většinu života, stmelovalo je to. Jakýsi láskyplný humor, naplněný teplem a lehkostí, fungující jako kulisa k jejich společnému tichému přesvědčení, že žít je v zásadě těžké, místy až nebezpečné. Jenže tato kulisa se zbortila společně se zprávou o Moničině nemoci. Humor i teplo zmizely. Zůstal jen zmatek, melancholie a pořádná dávka hořkosti. Monica seděla v kuchyni a tvářila se vyrovnaně. Nesnášel, jak si hraje na to, že je silná a pozitivní. Tommy nevěděl, jak tomu čelit ani jak čelit její nemoci. Monica luštila křížovku, popíjela kávu a pokoušela se fungovat normálně. Jenže pravá ruka už ji neposlouchala, a navíc začínala nesrozumitelně mumlat. Nedokázala chodit bez berlí, ale odmítala používat chodítko, které přinesla jejich pomocnice v domácnosti. To však byla jen otázka času. „Ahoj, Tommy.“ Vyslovila to nezřetelně a těžkopádně. Usmála se, ale jen napůl úst. Tommyho bodlo u srdce, miloval ji. 61

Nalil si kávu, posadil se ke stolu, povídal jen tak o ničem, upíjel ze šálku, pomáhal Monice luštit křížovku, ale nebyl jí nic platný. Pak Monica pronesla jeho jméno tím něžným a úpěnlivým tónem. „Tommy.“ Pokus o láskyplné vyjádření prosby: Milý Tommy, teď mě poslouchej. Tommymu hned došlo, odkud vítr fouká. Šlo o praktické věci, které by měl vědět, až Monica umře. Připravila pro něj informace, jak by měl postupovat v nejrůznějších situa­cích jako třeba při nákupu potravin, chtěla mu vysvětlit, jak má nastavený rozpočet pro pořizování oblečení dcerám, jak funguje jejich menstruační cyklus, jak probíhá komunikace s učiteli ve škole. Byl to dlouhý seznam. Tohle nezvládal, a tak se zvedl. „Kam jdeš?“ zeptala se Monica. Tvářila se prosebně. Neodpověděl a jako obvykle zamířil do svého útočiště v suterénu. Schodiště vedoucí dolů bylo úzké a tmavé, stejně jako jeho pocity. Tommy se ve své suterénní dílně posadil k malému psacímu stolu, ze zásuvky vytáhl lahvičku s průhlednou tekutinou a dal si několik hořkých loků. Odporná pachuť ginu. Odložil láhev a ze stejné zásuvky vytáhl složku. Jednalo se o výpisy z účtů založených v bankách, kde mívali své peníze diktátoři. Dva účty v západní Africe, jeden na Středním východě. Neskutečně drahé, ale tajné a bez nutnosti platit daně. Uvedené částky byly vysoké, přímo neuvěřitelné. Půl roku nazpátek, byt na Söderu: Tommy a jeho dva kolegové, Gunilla Strandbergová a Lars Vinge. Tommy je zastřelil. S Vingem to byla hračka, pomyslel si, ten chlap byl zoufalec, vyřízená nula. Sebevražedný výstřel do spánku tak pro něj byl spíš požehnáním. S Gunillou to bylo horší. Kamarádka, kolegyně, parťačka. To jí patřily peníze, které se teď před jeho očima pomalu vytrácely z účtů. Jinak to nešlo, o tuhle kořist by se nikdy nedokázali podělit. Znal ji, znal sebe. Spokojení by nebyli na dlouho. 62

Nešlo ani tak o konkrétní částky, šlo především o strach, jeho vlastní pokřivený strach. Došlo mu to až časem. Měl strach, že Monica zmizí. Co si bez ní sakra počne? Kdo se o něj postará, až zestárne? A co jeho dcerky, kdo dohlédne na to, aby se nevdaly za nějaké idioty? A co jídlo? Kdo sakra bude vařit? A kupovat mu oblečení? Kdo bude udržovat společenskou konverzaci, až přijde návštěva? S kým si bude po práci povídat, aby jen věčně nemlčel? Monica, jeho záchranné lano ve všech myslitelných ohledech. Takže když se před ním objevily ty peníze, zavětřil příležitost. Vraždil, peníze se mu podařilo přeskupit a okamžitě odstartoval svou misi. Kontaktoval vědce a specializované lékaře ze Spojených států, Francie, Japonska a všech ostatních zemí, kde prováděli výzkum ALS. Všichni tvrdili totéž: lék neexistuje. Finanční pomoc by však mohla urychlit případný objev léků na zpomalení průběhu nemoci nebo ještě lépe na úplné vyléčení. Tommy si to vzal k srdci a vrhl se na únavnou práci — z účtů vybíral miliony a anonymně je rozesílal lékařům z celého světa. Velký podíl dostala i jedna švédská organizace zkoumající ALS. Volal jim inkognito jednou týdně a zajímal se, jestli ve výzkumu pokročili. Jenže pokaždé dostal stejnou — negativní — odpověď. Tommy na ně řval, rozčiloval se, co sakra celé ty dny dělají, že by si měli pospíšit, že mu v kuchyni umírá žena. Jeho profesní život teď spočíval výhradně v pobíhání kolem a opětovném utěsňování případných skulinek, které by ho mohly spojovat s vraždou Gunilly Strandbergové a Larse Vingeho. Tommy se předklonil, znovu si prohlédl částky na výpisech z účtů. Už mu moc nezbývalo. Půl milionu švédských korun v hotovosti zakopal venku na zahradě za kůlnou, kam slunce nikdy nedosvítilo. Jeden a půl milionu měl v Africe, něco málo přes milion na Středním východě. Kromě toho fungoval v bankách diktátorů obrácený úrok. Za ukládání peněz si banky účtovaly peníze. Výše úroku závisela na jakémsi diktátorském indexu. Fungovalo to přibližně tak, že čím méně bylo ve světě 63

diktatur, tím vyšší byl úrok. A jeho diktátorský úrok pomalu odtikával. Brzy bude všemu konec… Tommy cítil tlak na prsou, dýchal povrchně, zvedl ruce a dlaněmi si přikryl oči. Rozhostila se před ním temnota. Oddychoval, temnota byla děsivá, strašlivě temná. Tam měla skončit Monica? Ze stropu se ozvalo ťukání. Monica nahoře tloukla berlí do podlahy. Chtěla jít na záchod a potřebovala pomoc.

64

12 (STOCKHOLM) Jako hlavonožec. Ženin zadek měl před sebou ve výšce očí. Její tanga nebylo mezi půlkami téměř vidět. Byla předkloněná, pravou rukou se přidržovala tyče. Setkali se očima, vzhůru nohama, Ingmarsson odvrátil pohled. Byl tam jen on a tři další muži, roztroušení po podniku co možná nejdál od sebe. Znal všechny, ale to tady nebylo zrovna žádoucí, zachovávala se naprostá anonymita. Dívka u naleštěné tyče se podle všeho jmenovala Sanna. Byla tu nová — něco málo přes třicet, starší než ostatní dívky, jiná. Jak, to říct nedokázal. Mohly za to její pohyby nebo to, co vyzařovala? Nebo snad dlouhé nohy? Ne, bylo to něco jiného, cosi, co neuměl pojmenovat. Nebyla ten typ, neměla tam co dělat. Ta žena ho vyváděla z míry — takhle na něj striptérky obvykle nepůsobily. Ovšem tahle… Miles Sannu pozoroval, její nakrátko ostříhané blond vlasy, rudé rty, mléčně bílou pleť… Někde hluboko uvnitř ní se skrývala radost, svět byl přece jen krásné místo… V saku mu zavibroval telefon, Ingmarsson polkl a hovor přijal. „No?“ „Nazdar, Ingmarssone.“ Zase Tommy. Naprosto přesně věděl, kdy nemá volat. „Čau, Tommy.“ „Tak jak to jde?“ „Ale jo.“ „To znamená co?“ 65

„Nemám tucha.“ Tommy zakašlal Milesovi přímo do ucha. „Co děláš?“ zeptal se. „Jsem na obědě,“ odpověděl Miles. „Kde?“ Chvílemi se spojení přerušilo, Miles hádal, že za to může handsfree v autě. „V centru.“ „A dobrý?“ „Co?“ „Oběd, je dobrej?“ „Jo, to je.“ Hlasité zatroubení. Nejspíš auta kolem. „Co jíš?“ „Co jím?“ „Jo, co jíš?“ Miles se zasmál. „Máš pěkně divný otázky, Tommy, nezdá se ti?“ „Na tom není nic divnýho, ptát se, co jíš. Co ti na tom přijde divnýho?“ Sanna seděla v podřepu s rozkročenýma nohama a až příliš dlouho sála svůj palec: dovnitř a ven, dovnitř a ven. „Ne, jasně že to není divný.“ „Takže?“ „Těstoviny,“ zalhal Miles. „Těstoviny jsou fajn, Ingmarssone.“ „To jo.“ „Říkej si o Italech, co chceš, ale vařit… Co to do pr…“ Na druhém konci uslyšel Miles táhlé zatroubení a následně Tommyho, který rozhořčeně nadával sám pro sebe. Pak se vrátil k Milesovi. „Seš tam, Ingmarssone?“ „Jasně.“ „Proč lidi tohle dělaj? Říděj takhle, jen si tak přejížděj z pruhu do pruhu a ani nehoděj blinkr?“ 66

„To nevím,“ řekl Miles. „Kdybych byl u dopravky, takový lidi bych střílel.“ „Dobře.“ „Já to myslím vážně.“ „To je v pohodě, Tommy.“ Miles čekal na důvod telefonátu. Tommy si odkašlal. „Dal sis to à la striptease?“ „Prosím?“ „Ne, nepros. Jsou na jídelníčku těstoviny à la striptease?“ Bylo to stejně ponižující jako dostat kopanec mezi nohy. Ingmarsson si přejel rukou pod nosem. „Dalo by se to tak říct,“ zamumlal. „Myslíš si, že mě to zajímá?“ „Ne, myslím, že ne.“ „Přesně tak. Ale mohlo by to zajímat jiný lidi.“ Sanna na zádech, pánví přirážela směrem do stropu, černé lakované kozačky házely odlesky. „Takže koukej moc nevystrkovat hlavu, Ingmarssone.“ „Vždyť ji nevystrkuju,“ namítl Miles. „Ale jo, vystrkuješ.“ Ingmarsson nechápal. „Vyžádal sis nějaký materiály…“ „No a?“ Sanna nadzvedla zadek, kalhotky byly dole. „Vykašli se na to.“ „Na co?“ „Na všechno. Na vyšetřování.“ Kalhotky rotovaly kolem jejího ukazováčku, klidně a nádherně. Pak je pustila. Odletěly do tmy. Miles je sledoval. V hlavě mu zněl zvuk listů rotoru helikoptéry z nějakého starého filmu o válce ve Vietnamu, fof, fof, fof. „Cože?“ „Prostě zůstaň tam, kde seš, a dělej, že pracuješ. Nenamáhej se.“ 67

„To jako proč?“ „Protože to říkám. Gunilla a Erik Strandbergovi to podělali. Jestli se v případu někam posuneš, pošpiníš tím jejich památku, zhruba tak. A to já nechci. Byli to dobrý kámoši, dobrý poldové.“ Sanna seděla v podřepu uprostřed pódia, nohy široce rozevřené, ukazovala Ingmarssonovi celou tu nádheru. „Poldové se navzájem krejou, nebo ne?“ prohlásil Tommy Jansson. Potom zakašlal. Nějak se mu toho kašle nedařilo zbavit. Když na Milese znovu promluvil, sípal. „Krom toho, koho to sakra zajímá, Ingmarssone? Tři mrtvý ruský gangsteři…“ Tommyho další hlasité odkašlání, konečně pocítil úlevu. „…a nějakej španělskej rádoby mafián, kterej buď zdrhnul ze země, nebo se už smaží v pekle. Co víc si přát? Podle mě jsou spoluobčani v bezpečí a případ už je dávno uzavřenej, uzavřel se sám. Souhlas?“ Ne, Miles nesouhlasil. „Co se mi to snažíš říct, Tommy?“ „Hraj divadlo. Něco si vymysli, je mi jedno co, ale uvědom si, Ingmarssone, že seš policajt. Policajt, kterej tráví celý dny ve stripklubu. Jak to podle tebe sakra vypadá?“ Ingmarsson neodpověděl, palec a ukazováček si přitiskl ke kořeni nosu a zavřel oči. „Zvlášť když se ze všech blbečků v týhle zemi stali feministi. Roznesou tě na kopytech. Pokud teda…“ Tommy se dramaticky odmlčel. „Pokud co?“ zajímalo Milese. Oči měl pořád ještě zavřené. „Jsme poldové, Ingmarssone. Já tě kreju, ty se držíš při zemi. Vzájemně si pomáháme, mysli na starou policajtskou čest, dobře?“ Ingmarsson neodpověděl. „Přesně tak, Ingmarssone,“ řekl Tommy a zavěsil. Miles otevřel oči. Seděl s telefonem v ruce, cítil se pod psa. Jaká sakra policajtská čest? Mobil zastrčil do kapsy saka. Tak si Tommyho Janssona nepamatoval. Ale lidé se mění. Tommy byl 68

přítel sourozenců Gunilly a Erika Strandbergových, blízký přítel, to Miles věděl. Tommy měl nepochybně své důvody, což mu také nepřímo, ale v zásadě přímo sdělil, když mu tu práci dával. Milesovi hned došlo, že něco nehraje; proč by jinak dostal na starosti vyšetřování vraždy? Existovalo přece milion lepších policistů než on, kteří nedočkavě čekali na takovou nabídku. Tak či tak… Volba byla celkem snadná. Uvědomil si, že tak jako může sedět na zadku na oddělení hospodářské kriminality a poslouchat vylhané a přibarvené vzpomínky starých policejních kolegů na dávno uplynulé časy, které nikdy nenastaly, může stejně tak dobře sedět na zadku na kriminálce a popíjet odpornou kávu tam. A na tom, co říkal Tommy, možná něco bylo. Poldové se vzájemně kryjí. A Ingmarsson nehodlal přestat navštěvovat striptýzový klub a dívat se na Sannu, to rozhodně ne… Na Sannu? pomyslel si Miles a probral se z myšlenek. Zjistil, že je v sále jediný. Ostatní chlapi odešli, show skončila. Podíval se na pódium a oslepilo ho ostré světlo reflektoru. Miles zamžoural, dlaní si zaclonil oči. Sanno… Stála tam jen tak, uprostřed pódia, levou ruku v bok, na nohou lakované kozačky na vysokém podpatku, jinak byla před Ingmarssonem i Bohem nahá. Zachytila Milesův pohled a nespouštěla z něj oči. „Pro dnešek končíme,“ oznámila. Řekla to severošvédským nářečím, krásným, příjemným a milým. Ingmarsson na ni zíral, teď ji viděl zřetelněji: linie dolní čelisti, ústa, oči… Každá její část byla hezká sama o sobě, v kombinaci s ostatními fantastická, celek působil božsky. Po chvíli, která Milesovi připadala jako magická věčnost, se Sanně na tváři rozhostil lehký úsměv, otočila se k němu zády a odešla z malého pódia takovým způsobem, jaký by donutil jakéhokoli muže padnout na kolena a prosit o milost.

69

Hodiny odbíjely poledne. Antonia stála ve výtahu, který jel vysokou rychlostí dolů. Zazvonil jí telefon. „Prosím?“ „Antonia Millerová?“ zeptal se mužský hlas na druhém konci. „Ano.“ „Tady Reuterswärd, Säpo.“ Antonia šátrala v kapse a snažila se najít mentolovou pastilku. „Zdravím Säpo,“ odpověděla. Jednu pastilku našla a vložila si ji do úst. „To vy vyšetřujete vraždu Connyho Blomberga?“ „Jo.“ Pastilka jí narážela na zuby. „Chtěl jsem postupovat podle předpisů a dát vám vědět, že jsme ho měli poslední roky pod kontrolou.“ Dveře výtahu se otevřely, Antonia vystoupila. „Poslouchám.“ „Teď, když je mrtvý, tak už ho nemáme zařazeného v žádné škatulce, takže pokud byste potřebovala nějaké naše mate­ riály, klidně se ozvěte.“ Antonia vyšla na ulici, svítilo slunce. „Proč jste o něm shromažďovali materiály?“ „Vlastně bysme je mít neměli. Ale pohyboval se poblíž lidí, o které jsme se zajímali, takže se nám automaticky dostal do hledáčku. Při třídění jsme ho přesunuli do nižšího stupně utajení a od té doby nám jen tak visí v systému. Už je to doba.“ „Co byl zač?“ Antonia se procházela po chodníku, kolem ní typický polední shon. „Vlastně nebyl ničím zvláštní. Podle záznamů byl Conny v sedmdesátých letech nadějným fotbalistou v Norrköpingu. Začalo ho zlobit koleno a ve stejnou dobu se mu narodily děti. Začal pít, kouřit hašiš, a když mu došlo, že nedokáže 70

zaopatřit rodinu, šlo to s ním z kopce. Opustil maloměstskou idylku a utekl na sever do Stockholmu, kde tvrdě makal, ale brzo se dostal do špatné společnosti. Čas od času ho zavřeli za nějaké drobnosti, postupně šlo o větší a větší trestné činy a tomu odpovídaly i tresty.“ Na chvíli se rozhostilo ticho. „Měl rád hašiš a transvestity,“ zakončil Reuterswärd své vyprávění. „A kdo ne?“ poznamenala Antonia suše. Reuterswärd její humor nechápal. „Tak jo, každopádně vám přepošlu, co máme, možná se od toho budete moct odpíchnout.“ „Můžu se vás na něco zeptat?“ nevydržela to Antonia. „No?“ „To jste vždycky takhle pozorní?“ „Jak to myslíte?“ „Ještě nikdy jsem nezažila, aby z bezpečnostní služby volali na policii a nabízeli svoje materiály.“ Reuterswärd mírně ztišil hlas. „Občas se to stává,“ řekl. „Ale?“ „Ale kvůli tomu vlastně nevolám. Volám spíš proto, že tady máme jednu podivnou shodu okolností.“ „O co jde?“ zeptala se. Už měla toho rozhovoru dost. „Někdy vloni, na konci léta, jestli si dobře pamatuju, mi zavolal jeden bývalý kolega tady ze Säpo, Anders Ask, a vyptával se na jednoho člověka z tohohle gangu, na Leffeho Rydbäcka.“ Antoniin svět se zastavil. Ask… Rydbäck. „No a?“ „Nebyl to snad Rydbäck, koho jste našla rozporcovaného v Trastenu?“ To ji vrátilo do reality. „Jo, to souhlasí,“ přitakala Antonia a pokoušela se znít lhostejně. 71

„Nejspíš to s tím vůbec nijak nesouvisí, ale chtěl jsem, abyste to věděla. Volám hlavně kvůli tomu. Možná je to jen zajímavá shoda náhod. Dalo by se říct, že působili ve stejném gangu.“ „Co vám řekl Anders Ask, když volal? Proč se ptal na Rydbäcka?“ „Neptal se na Rydbäcka. Ptal se na jiného člověka z tohohle gangu, na kluka, kterého jsme naháněli pár roků předtím… Na nějakého Håkana Živkoviće.“

Kancelář Håkana Živkoviće se nacházela v suterénním prostoru v ulici Luntmakargatan. Sídlila tam jeho bezpečnostní firma. Antonia si dohledala její strukturu. Vlastník: Håkan Živković. Zaměstnanci: Håkan Živković. Obrat: tragicky malý. Na stěnách byly tmavé dřevěné obkladové panely ze sedmdesátých let, podlahu zakrýval zelený koberec. Na plechové skříni na dokumenty stál uschlý kaktus. Samotný Živković seděl u ořechově hnědého laminátového psacího stolu, který působil podobným dojmem, jako když si chce desetiletý kluk hrát na to, že pracuje. Na zdi za Živkovićem visel plakát Sedícího býka. We will never forget you, stálo tam načmárané stříbřitými písmeny. Za starým indiánským náčelníkem se nad nebeskou klenbou vznášel svobodný letící býk. Håkan Živković ukázal na židli pro návštěvy — ztělesnění devadesátých let, z chromu a s proutěným sedákem. Antonia se na ni posadila, zeptala se na Connyho Blomberga a pozorovala muže naproti. Zapadlé oči v drsném, v soláriu opáleném obličeji s ostře řezanými rysy. Účes jako z filmu Top Gun, prošedivělý. Paže o číslo větší než tričko, svaly se mu v něm jen dmuly. „Conny a já jsme se občas potkali v lapáku,“ odpověděl Håkan. „Poprvý v osmdesátým třetím. Když nás pustili naposled, nějakou dobu jsme spolu dělali. Já jsem rozjel tuhle bezpečnostní agenturu, on pro mě vyřídil pár menších zakázek. Ale pak to šlo, dalo by se říct, do kytek.“ 72

Håkan Živković měl vypadat hrubě a zle. Jenže místo toho působil jen jednoduše. Možná za to mohla jeho předsunutá spodní čelist nebo podivně zaražený pohled, kterým se pokoušel odhalit neexistující hrozbu. Nebo to byla jenom jeho vůně. Byl cítit aviváží — jako nějaké zatracené dítě z mateřské školky, pomyslela si Antonia. „Co Leffe Rydbäck?“ zajímalo ji. „Co je s ním?“ Antonia vyčkávala s ledovým klidem. Håkan se snažil působit stejně chladně, ale Antonia si všimla, jak lehce těká očima. „No co?“ zeptal se Håkan, „před půlrokem umřel. Zabili ho a rozčtvrtili, všichni to vědí, bylo to v novinách.“ „Kdo to udělal?“ „Proč se na to ptáte mě?“ Živković v tu chvíli zněl jako dítě, které z něčeho obvinili. „A proč ne, Håkane?“ Živković neodpověděl. „Anders Ask?“ pokračovala. Teď Živković reagoval: jako by zamrkal, aniž pohnul víčky, prstem se neznatelně dotkl nosu a dělal, že přemýšlí. „Ne, to jméno neznám.“ Byl mizerný herec. „Jste si jistý?“ „Jo?“ „Je možné, že to jméno zmínil Leffe?“ Podíval se na ni až přehnaně vyrovnaně. „Ne, myslím, že ne, to bych si pamatoval.“ „Proč? Proč byste si to měl pamatovat?“ „Anders Ask, to jméno není moc obvyklý.“ Zasmála se. „Anders vám přijde jako neobvyklé jméno?“ Na Håkanově tváři se objevil nervózní tik. „To ne.“ Potrápila ho další chvílí ticha, fungovalo to. Vypadal málem až nešťastně. 73

„Ale?“ zeptala se. „Dohromady… Anders a Ask, to by si člověk pamatoval.“ Antonia se zasmála. „Jste vážně vtipálek.“ Pokusil se úsměv opětovat, ale nepovedlo se mu to. Podle všeho byl lehce vyvedený z míry. „Doslechla jsem se, že vás Anders Ask na podzim kontaktoval,“ nenechala se Antonia odbýt. Najednou vypadal vyděšeně, jako by ho místo otázky bodla ostrým nožem. „O ničem takovým nevím,“ řekl. Antonia nasadila laskavý výraz. „Jen se nedělejte, Håkane.“ „Říkám, že nevím.“ „Jste nervózní, Håkane?“ „Proč?“ Antoniin hlas zněl ještě o něco příjemněji. „Nechci vám ublížit, chci jen odpověď.“ Håkan se kousl do tváře. „Jste od policie a kladete mi divný dotazy. To mě znervózňuje… To proto se chovám takhle,“ snažil se jí to vysvětlit. Neznělo to však ani trochu přesvědčivě. Pečlivě ho zkoumala. Håkan Živković vypadal jako totální pitomec. Jeho nervozita a nemotorná snaha chovat se normálně ve stresové situaci. To samo o sobě ovšem nehrálo žádnou roli. Podstatná byla jeho naprostá neschopnost skrýt, že ve skutečnosti ví, o čem Antonia mluví. „Krom toho už jsou všichni mrtvý. Proč se teda sakra musíme bavit o mrtvolách?“ Antonia několik vteřin počkala. „Jste na straně indiánů?“ vypadlo z ní potom. Živković nechápal. Antonia kývla směrem k Sedícímu býkovi. Håkan se otočil, prohlédl si obraz. „Samozřejmě.“ „Proč?“ 74

„Běloši jim přece sebrali jejich zem!“ Zněl přesvědčeně. No jistě… pomyslela si Antonia. Na rozloučenou si potřásli rukou. Bolelo to. Po zbytek dne Antonia ve své kanceláři vyčkávala. Předstírala, že pracuje. Kolegové procházející v pět hodin ponurou chodbou mumlali přání pěkného víkendu. Antonia se vrátila na Luntmakargatan, zaparkovala a s úderem šesté ve zpětném zrcátku sledovala, jak Živković vychází z kanceláře. Přešla ulici, v ruce svírala háček podobný klíči. Tělem se přitiskla k malým dveřím. Za zády jí procházeli nic netušící lidé. Odemknout zámek trvalo čtrnáct vteřin, rychle proklouzla do potemnělé kanceláře, tiše za sebou zavřela. Na tmu si zvykla rychle, potom měla naspěch. Prohledala skříň s dokumenty, listovala telefonním adresářem na psacím stole, setkala se s přísným pohledem Sedícího býka. Vypadal strašně rozzlobeně, asi právem. Antonia si mobilem vyfotila každou stránku telefonního adresáře, stejně postupovala i s pořadačem na vizitky. Ani jedno jméno neznala: zlodějíčkové, překupníci, dealeři drog a pasáci. Nikdo zajímavý.

75

13 (STOCKHOLM / MNICHOV) „Kam se dneska chystáš?“ „K doktorovi.“ „Kam?“ „Do Karolinské nemocnice.“ „O co jde?“ „Mamografie.“ „Jak dlouho tam budeš?“ „Nevím.“ Sophie stála v kuchyni, telefon u ucha, odpovídala na Lesz­ ko­v y dotazy. „Musíš udat hodinu.“ „Nějak odpoledne, tak do pěti.“ „A předtím?“ „Budu doma, možná zajdu nakoupit.“ „Zavolej a dej mi vědět,“ řekl a zavěsil. Sophie se podívala na hodinky na zápěstí. Musela si pospíšit. Vypnula telefon a zastrčila ho do kabelky. Když vycházela z bytu, srdce jí v hrudi divoce bušilo. Dole před domem už na ni čekal taxík, který ji odvezl na letiště Arlanda. Letadlo společnosti SAS ji přesunulo do Mnichova. Z letiště do centra Sophii zavezl béžový mercedes. Neměla tam co dělat, bylo to zakázané území, zakázaněj­ ší už snad ani být nemohlo. Dva dny přemýšlela nad tím, jak je nejlépe kontaktovat. Nakonec vzala telefon, zavolala k němu do kanceláře a představila se svým vlastním jménem. 76

Sekretářka Sophii oznámila, že je zaneprázdněný. Trvalo dvě hodiny, než jí zavolal nazpátek. Bezpečnostní opatření, která ji čekala po vystoupení z taxíku na náměstí Marienplatz, byla výplodem paranoie. Postrkovali ji z jednoho místa na druhé, až ji nakonec vysadili před domem v exkluzivní obytné čtvrti. Fasáda domu byla bílá, stejně jako krátké schodiště stoupající mezi dvěma kamennými sloupy k lesknoucím se, černě nalakovaným dveřím. Sophie zaklepala, přišel jí otevřít osobně. Ralph Hanke měl vřelý stisk. Uprostřed mramorové podlahy v hale stála na podstavci velká nádoba a v ní čerstvé květiny: lilie, růže, pivoňky, záplava modrých himálajských máků, dokonce i orchideje. Neskutečná nádhera. „Co je to za kytky, vám neřeknu. Ale možná je budete znát vy,“ řekl Ralph. Otočila se na něj. Ralph Hanke působil přátelským dojmem. Prošedivělé černé vlasy měl na straně pečlivě rozdělené výraznou pěšinkou, zářivě bílý úsměv, čerstvě ostříhané nehty. Na sobě měl béžové kalhoty, černé boty, světle modrou košili a tmavě modrý propínací svetr. Voněl nějakou kořeněnou, velmi maskulinní kolínskou. „Ano, znám,“ řekla zaraženě. Zkoumal ji, zhruba stejně jako její odpověď, lehce přikývl a pomalu se vzdaloval. Následovala ho, pozorovala jeho držení těla. Ralph Hanke se pohyboval sebejistě, ale něco na něm nesedělo. Bylo to vidět jen koutkem oka, když se na něj nedívala přímo. Jako by to bylo součástí jeho aury, mimo fyzikální zákony. Ralph Hanke byl ve skutečnosti sehnutý a těžký, ale nějakým nevysvětlitelným způsobem se mu dařilo to skrývat. Došli do obývacího pokoje, prostorného a vzdušného, s vysokými okny. Uprostřed ohromného perského koberce se nacházela sedací souprava. V křesle seděl muž, kterému táhlo 77

na šedesát. Vypadal klidně, ale svéhlavě, měl rozcuchané vlasy, na sobě oblek a sluneční brýle ze začátku devadesátých let. „Roland Gentz,“ představil se, aniž se zvedl z křesla. Roland Gentz. Ralphova pravá ruka, pomyslela si Sophie. Posadila se na dvojmístnou pohovku. Ralph Hanke, muž, který si objednal vraždu Adalberta Guz­ mána, muž, který poslal střelce, aby zabili ji a Héctora, když jeli autem z letiště do Marbelly, muž, který se nedávno postaral o to, aby se Eduardo Guzmán v Biarritzu rozletěl na kousky, muž, který udělal z Andrése a Fabiána poloviční sirotky. „Jsem moc rád, že jste přijela,“ řekl. „Pochopil jsem, že vaše schůzka s donem Ignaciem dopadla dobře. Teď jste nám přinesla odpověď na náš návrh, to je od vás rozumné.“ Pak začal něco blekotat, o sobě. Levou ruku měl volně položenou v klíně, prsty od sebe a ohnuté dovnitř — známka artrózy, stáří. A Roland Gentz — rozcuchaný, u ucha zbytky holicí pěny. Seděli před ní dva chlapi, dva dědkové, z nichž jeden nedokázal přestat mluvit sám o sobě. Patetické sebezbožšťování, kolosální blábol. Sophie si přála, aby mohla těmi dvěma před sebou pohrdat. Jenže to nešlo. Byli neuvěřitelně nebezpeční a nepředvídatelní, takovým způsobem, že by je nikdy nedokázala mít pod kontrolou, přiblížit se jim, nebo je dokonce nějak ovlivnit. Všechny tyto úvahy však zničehonic zastínilo Sophiino děsivé prozření, že pro svou návštěvu nemá vymyšlenou žádnou strategii, žádný plán. Do místnosti, kde teď seděla, ji přivedlo jakési vnitřní puzení, potřeba, poslání. A jediné, co s sebou měla, bylo přání. Jenže co s takovým přáním měla dělat? Tady, u těchhle dvou? Přijet sem byla obrovská chyba, uvědomila si. Chtěla vstát a odejít z místnosti, odjet, zmizet… „Nepřijela jsem vám doručit žádnou odpověď,“ začala opatrně. 78

Následoval překvapený úsměv někoho, koho přerušili uprostřed věty. „Jakou odpověď?“ Sophiiny ruce spočívaly v klíně. Měly strach, ztěžkly a nejraději by předváděly podivné kreace. Sophie je držela nehnutě. „Přijela jsem vás poprosit, abyste to ještě promyslel, popřemýšlel o tom.“ Srdce jí bušilo v hrudi a krku. Úsměv německého ředitele společnosti se vytratil. Jeho šedé oči se na ni dívaly skelným pohledem. „Sedím tady, aniž by o tom kdokoli věděl,“ pokračovala. „Přijela jsem vás poprosit, abyste se na to podíval i z jiné perspektivy, z dlouhodobého hlediska.“ Ralph Hanke a jeho stále nechápavý výraz. Připadalo jí, že už mu zůstane. Zčistajasna nový výraz, výraz číslo tři. Cosi starého, unaveného, téměř až chorého. Objevilo se to jenom na okamžik: popelavě šedé a apatické — zklamání. Pak Ralph znovu ožil. „Pokračujte,“ vybídl ji. Sophie byla nervózní, potřebovala polknout. „Po Adalbertově vraždě a Héctorově útěku naše činnost poklesla, výrazně jsme omezili obchody. Zbyly jenom střípky. To, co chcete převzít, už vlastně nemá žádnou hodnotu.“ „Co teď tedy podle vás máte?“ zeptal se Gentz ze svého křesla. Sophii bylo jasné, že je určitě informovaný; to vylučovalo jakékoli faktické lži. „Spolupracujeme s donem Ignaciem. Vidíme do řady švédských akciových společností. S informacemi pak obchodujeme prostřednictvím investičních společností. Nejde o žádné vysoké částky, nárůst je pomalý, ale stálý…“ „Jak to, že pomalý?“ přerušil ji Roland lhostejně. „Musíme být opatrní.“ Konečně polkla, pokračovala a přála si, aby její hlas nezněl tak slabounce. 79

„Daří se nám v oblasti padělků. Je možné, že to poroste. Pořád ještě vyděláváme na investicích, o které se kdysi dávno postaral Adalberto, ale ne moc.“ „Například?“ Gentz ji nenechal ani chvilku na zamyšlení. „Procenta z příjmů, pašování z Maroka, nelegální příjmy ze stavebnictví, praní špinavých peněz, projekty ve spolupráci s Italy a dalšími evropskými skupinami… a tak dále.“ „A tak dále? Tomu vy říkáte střípky?“ divil se Ralph Hanke. „V určité souvislosti ano.“ „V jaké souvislosti?“ „V souvislosti s vámi a donem Ignaciem.“ Zadíval se na ni, do tváře se mu vrátila barva. „A co vaše výdaje?“ zajímal se Gentz. Pokoušela se mluvit nezaujatě. „Většina jde donu Ignaciovi — stojí nás o šedesát procent víc, než vyděláme na jeho zboží. Pak tu máme spoustu rozjednaných smluv, nějaká procenta za ochranu, za dovoz zboží. Navíc pravidelně platíme justičním činitelům v řadě zemí, hlavně ve Španělsku. A teď máme samozřejmě velké výdaje při budování našeho systému s padělky.“ Výraz Ralpha Hankeho byl prázdný, nicneříkající, nepochopitelný. „Takže říkáte, že jste sem přišla bez pověření?“ Přikývla. „Nikdo neví, že jste tady?“ pokračoval. Věděl, že Sophie neodpoví, využil toho a ticho ještě prodloužil dramatickou pomlkou. „To jste tak odvážná, Sophie, nebo jen lehkomyslná?“ „Záleží na tom?“ odpověděla. „Co chcete?“ zeptal se. „Chci, abyste se stáhli.“ Ralph Hanke se podíval na Rolanda Gentze. Gentz nehnul brvou. „Kam bysme se měli stáhnout?“ zeptal se Ralph. „Porosteme,“ řekla. „Bude to větší, převezměte to až pak.“ 80

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.