Druhá příroda u McDowella II

Kapitoly o roli estetických hodnot ve vztahu k přírodě, krajině a životnímu prostředí

Druhá příroda u McDowella II. Jakub Stejskal „Zvíře tvoří jen podle míry a potřeby druhu, k němuž náleží, kdežto člověk dovede tvořit podle míry každého druhu a všude dovede přikládat na předmět inherentní míru; proto člověk tvoří také podle zákonů krásy.“ Karl Marx, Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Praha: Svoboda 1978, s. 56. „Příroda se má stát uměním, umění pak druhou přírodou.“ Novalis, Fragmenty, „O Goethovi“ McDowell připisuje moderní filosofickou úzkost ze ztráty kontaktu mezi myslí a světem důsledkům galileovské vědecké revoluce, pro něž si vypůjčuje termín Maxe Webera: „odkouzlení“. (IV.; 2)1 Přírodní věda nahlíží své objekty jako alespoň v principu vypočitatelné, to jest ovládané zákony. Hlavním přínosem vědecké revoluce tedy bylo vymezení této nové oblasti přírodní zákonitosti, její odlišení od oblasti normativity (důvodů, hodnot, morality, lidské svobody). McDowell je ale velice opatrný v hodnocení dopadu tohoto odkouzlení. Úzkost, o které mluví, je úzkostí filosofickou, nikoli obecným popisem rozpolceného stavu moderního subjektu.2 Proto může překvapit, že si McDowell v závěrečné přednášce Mysli a světa bere na pomoc Karla Marxe, tedy myslitele, který by neváhal včlenit filosofickou úzkost, o které mluví McDowell, do širšího rámce. McDowell nachází zalíbení v Marxovi Ekonomicko-filosofických rukopisů, v jeho vizi člověka jako rodového zvířete, které překonáním odcizení osvobozuje svou (druhou) přirozenost, cítí se opět doma ve světě. (VI.; 4) Koncept druhé přírody je tak implicitně vřazen do mnohem širšího kontextu. Důvodem překvapivé spřízněnosti McDowellovy pozice s mladým Marxem je (jak si McDowell dobře uvědomuje) hegeliánský rámec, do kterého zasazují oba myslitelé své myšlenky.

1

Weber, M.: „Věda jako povolání“, v: týž: Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH 1998, s. 118–119, 133.

2

McDowell, J.: „Responses“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 298.

KRÁSA − KRAJINA − PŘÍRODA McDowell se přihlašuje k Hegelovu projektu dovést kantovský projekt do konce.3 V McDowellově podání byl Kant na dobré cestě postihnout pojmovost receptivity. Avšak tím, že ztotožnil přírodu s prostorem zákona, se připravil o vysvětlení toho, jak se nám smysluplně dává svět. Musel přijít s noumenálním světem věcí o sobě, o kterých nemůžeme nikdy nic poznat, ale musíme předpokládat, že jsou skrytým zdrojem fenoménů (II.; 9). Kdyby přistoupil na to, že svět jako takový je nám vždy už k dispozici, protože je prosycený pojmy, že tudíž mezi myslí a světem o sobě není žádná ontologická propast, nepotřeboval by postulovat ani transcendentální subjekt (pouze formální já apercepce), ani transcendentální objekt (noumenální věc o sobě), a zároveň by odpadl problém, jak se mimo fenomenální svět stojící vůle v něm může projevovat (V.; 4–5, VI.; 2). Právě v kontextu těchto obecně hegelovských intencí zavádí McDowell pojem druhá příroda. Druhou přírodu přirovnává k Aristotelově fronésis (praktické moudrosti, soudnosti) a Gadamerově pojetí Bildung (IV.; 7–8). Je-li svět tak, jak se nám dává, vždy již prosycený pojmovostí, pak to znamená, že je vždy již nějak pro nás, otevřený našemu rozumění. Proto je tak důležitá tradice kultury, do které se rodíme. McDowellův hermeneutický výklad druhé přírody však v sobě nese jistá nebezpečí pramenící částečně z toho, že programově nepodává teorii druhé přírody, která mu slouží jen jako figura odhalující zbytečnost filozofické úzkosti (Doslov III.; 3). Druhá příroda je ale dvousečný pojem: Na jedné straně může její obraz sloužit k poukazu na racionální přirozenost člověka (jak to chce McDowell), na druhou stranu může sloužit k popisu zotročující povahy společenských norem ne nepodobných přírodním zákonům. Proti této druhé interpretaci se McDowell brání: Druhá příroda začíná distancí, vystoupením z první přírody, aktivováním relativní racionální autonomie. Autonomie racionality umožňuje neustále revidovat tradici, vzpouzet se jí a radikálně ji přehodnocovat.4 McDowell ale zdá se potřebuje od druhé přírody zároveň dvě věci: za prvé, aby mezi první a druhou přírodou nebyl žádný ostrý zlom, ale plynulý přechod (druhá příroda je stále přírodou, IV.; 7); za druhé, aby šlo rozlišit prostředí první přírody (tj. úroveň neracionální responze na podněty okolí) od světa přírody druhé (tj. úrovně neomezenosti pojmu). V sázce je přitom autonomie našich racionálních úsudků, naše svoboda. Proto někteří doporučují McDowellovi, aby se řečí o přírodě vzdal úplně a vyhnul se tak nebezpečí naturalizování kulturně specifického statu quo,5 které by mohlo potlačovat kritickou reflexi na úkor anonymní tradice svazujících konvencí.6 3

McDowell vnímá Hegela v duchu interpretace, kterou v anglo-americké filozofii provedli Robert Pippin a Terry Pinkard, tedy nikoli jako protikantovského metafyzika, ale naopak postmetafyzického kantovce.

4

McDowell, J.: „Two Sorts of Naturalism“, v: týž: Mind, Value, and Reality. Cambridge, MA: Harvard UP 1998, s. 167–198.

5

Pippin, R. B.: „Leaving Nature Behind“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 55–75.

6

Honneth, A.: „Between Hermeneutics and Hegelianism“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 246–265.


Dějiny pojmu druhé přírody čekají na své monografické zpracování a sám McDowell neudává svůj bezprostřední zdroj. V tradici západního myšlení od Augustina (secunda natura) po Rousseaua druhá příroda většinou konotuje zvyk, často také odklon od pravé přirozenosti (první přírody) dané Bohem.7 Právě Hegel tento termín rehabilituje v souvislosti se svým chápáním mravnosti (Sittlichkeit) jako zvnitřnění společenských norem, jako smíření individua a společnosti.8 Avšak ještě u raného, silně Hegelem ovlivněného Györgye Lukácse se objevuje výraz zweite Natur ve výše zmíněném negativním smyslu.9 Komentátoři zdůrazňující souvislost mezi Hegelem a McDowellem však ve valné většině opomíjejí posoudit konkurenční odpověď na filosofickou úzkost pramenící z moderní vědecké revoluce. Tuto odpověď bychom mohli nazvat „estetickou“. McDowell sám se k této variantě dostává na dohled právě v části komentující Marxe: „Marx říká, že člověk je jedinečný v tom, že produkuje ‚podle zákonů krásy‘, a tento jeho postřeh se projevuje i zde, v charakteristické vlastnosti našeho vědomí. Právě naše zkušenost, v tom aspektu její přirozenosti, který z ní dělá zkušenost se světem, se podílí na význačné podmínce umění, jeho nezávislosti na potřebě být užitečné.“ (VI.; 4) Zvíře žije pro své potřeby, čistě v prostoru zákona; cítí, ale nemá vědomí, nedokáže racionálně reagovat na vnější podněty, protože nedisponuje schopností mít pojmy. To neznamená pouze, že zvířata neumějí reflektovat svět, ale že také nemohou jednat: Distancovaná orientace ve světě umožňuje také intencionální tělesnou aktivitu. Být člověkem proto znamená být tvůrcem ve smyslu nikoli toho, kdo uspokojuje pouze svoje existenční potřeby a využívá příležitostí daných prostředím, ale toho, pro kterého je příroda světem, druhou přírodou, kde je doma. Být osvobozený od potřeby a nutnosti, tedy od prostoru zákona zakládá zásadní podmínku umění. Jak bylo předznamenáno, McDowell se tu dostává na dohled myšlence formulované Novalisem v citátu (z roku 1798), který spolu s Marxovým otevírá tuto část našeho příspěvku: že teprve v estetickém živlu se příroda i duch usmiřují, že

7

K tomu viz heslo „Natur, zweite“, v: Gabriel, G.; Grnender, K.; Ritter, J.: Historisches Wörterbuch der Philosophie [CD-ROM]. Basel: Schwabe 2007, s. 21806–21837.

8

Halbig, Ch.: „Varieties of Nature in Hegel and McDowell“, v: European Journal of Philosophy 14/2006, s. 231. Srov. též Hegel, G. W. F.: Základy filosofie práva. Praha: Academia 1992, § 4 a § 151.

9

Na tento fakt upozorňuje Testa v Testa, I.: „Criticism From Within Nature“, v: Philosophy & Social Criticism 33/2007, s. 481, 488. Srov. Lukács, G.: „Teorie románu“, v: týž: Metafyzika tragédie. Praha: Československý spisovatel 1967, s. 120.

KRÁSA − KRAJINA − PŘÍRODA umění má být člověku druhou přírodou (zweite Natur).10 Tento estetický program našel svou první explicitní formulaci v Schillerových Dopisech o estetické výchově lidstva (1795), a rezonuje i v Nejstarším programu systému německého idealismu (1797). Ale již Kant mluvil v Kritice soudnosti (1790) o schopnosti obrazotvornosti tvořit z látky první přírody jakousi andere Natur.11 Druhou přírodu estetických idejí, kterou tvoří génius, však nelze postihnout pojmy. A právě přehlížení jiných, nepojmových způsobů interakce se světem vytýkají McDowellovi kritikové, které pro naše účely nazveme „estetickými“. J. M. Bernstein vyčítá McDowellovi, že svou představou neohraničenosti pojmového, totiž představou, že „receptivita nepřispívá ani hypoteticky rozlišitelným způsobem ke spolupráci“ receptivity a spontaneity (I.; 4), ochuzuje koncepci zkušenosti o její dimezi smyslové partikulárnosti, kterou nelze konceptuálně postihnout. McDowell se skutečně snaží prokázat, že i naše rozlišování nejjemnějších odstínů barev je konceptuální (II.; 4). Podle Bernsteina by to ale znamenalo tvrdit, že lze každou naši zkušenost se světem pojmově vyčerpat popisem, což se mu zdá absurdní. Bernstein chce raději tvrdit, že naše zkušenost se světem sice není z podstaty neuchopitelná, ale spíše vždy znovu uchopovaná. Tato apriorní nevyčerpatelnost zkušenosti ustanovuje primárnost objektu před subjektem a vůbec umožňuje lidskou kreativitu.12 Co je na této kritice McDowellova racionalismu estetického, je to, že podle ní konceptualita nevyčerpává naši zkušenost se světem, že tu existuje ještě jiný způsob interakce, který nás přitom ještě neredukuje na zvířata reagující na vnější podněty: estetická zkušenost. Další „estetický“ kritik, Andrew Bowie, vnímá McDowellovo odmítnutí ostře rozlišovat receptivitu a spontaneitu, ducha a přírodu, jako ve shodě nejen s Hegelovou, ale i raně romantickou pozicí. To, v čem se Hegel rozchází s ranými romantiky, je přesvědčení o neohraničenosti konceptuálního sdílené McDowellem. Velice zjednodušeně řečeno: Podle romantiků i Hegela Kant nebyl schopen prokázat absolutní nepodmíněnost racionality. Fichte a po něm romantici ale na rozdíl od Hegela vyvozují, že základ spontaneity musí mít předreflexivní, nekonceptuální povahu. Tento nepojmový zdroj spontaneity nachází podle romantiků svůj bezprostřední výraz v estetické zkušenosti. Léčba kterou McDowell naordinoval moderní filosofické úzkosti, se v raně romantické koncepci musí nacházet mimo hranice konceptuálního,

10 „Natur soll Kunst und Kunst zweite Natur werden.“ Novalis: Zázračná hra světa. Praha: Odeon 1991, s. 181 (překlad upraven). 11 „Obrazotvornost (jakožto produktivní poznávací schopnost) je totiž velice mocná v tvoření jakoby druhé přírody [andere Natur] z látky, kterou jí dává pravá příroda.” Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon 1975, § 49. 12 Bernstein, J. M.: „Re-enchanting Nature“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 217–245.


v oblasti umění.13 Podle Bowieho McDowellova pozice trpí právě tím, že ignoruje estetickou tradici (vedoucí přes Kanta po Kritickou teorii), která zpochybňuje nároky absolutního idealismu.14 U Bowieho i u Bernsteina jsme narazili na obdobné argumenty: McDowellův hegelovský důraz na skrz na skrz konceptuální povahu naší zkušenosti se světem je podle nich reduktivní, protože nerespektuje osobitost smyslové zkušenosti, která se plně projevuje v estetické zkušenosti. Je však otázka, do jaké míry je tato kritika McDowella oprávněná. Sám McDowell se estetickým tématům věnoval pouze okrajově v osmdesátých letech, kdy pracoval na své kritice nonkongitivstické etiky. Článek „Estetická hodnota, objektivita a tkanivo světa“ otevírá věta: „Estetická zkušenost se typicky prezentuje, alespoň částečně, jako setkání s hodnotou: vědomí hodnoty jako něčeho sídlícího v objektu a nám k dispozici.“15 McDowell v tomto textu kritizuje představu, že by hodnoty měly být subjektivními projekcemi na objektivní plátno světa. V jeho argumentaci rozpoznáváme zárodečné kontury pozice zastávané v Mysli a světu: hodnoty jsou součástí tkaniva světa, tkaniva, které v Mysli a světu bude utkáno z přediva konceptuality. Půvab estetické hodnoty spočívá pro McDowella v její zjevné fenomenální povaze: je nám dána bezprostředně jako integrální součást fenomenality světa. Je-li projektivismus nepřijatelný a hodnoty jsou součástí tkaniva světa, pak estetická hodnota aspiruje na status reálného faktu.16 Na konci článku se McDowell v souvislosti s estetickou zkušeností ptá: „Jak může pouhý pocit utvářet zkušenost, ve které se nám svět vyjevuje?“17 V intencích Mysli a světa by odpověď mohla znít: jelikož svět se nám vyjevuje jako druhá příroda, která je vždy již konceptualizovaná, součástí jeho tkaniva jsou i hodnoty. Estetická hodnota je toho důkazem. Není naší subjektivní projekcí na objektivní svět první přírody, ale je integrální součástí přírody druhé, což také zakládá možnost

13 Pak ovšem již nejde o léčbu, jakou McDowell hledal. Bowie, A.: „John McDowell’s Mind and World, and Early Romantic Epistemology“, v: Revue International de Philosophie 3/1996, s. 515–554. 14 Tamtéž, s. 536, 549. Viz též Bowie, A.: „German Idealism’s Contested Heritage“, v: Hammer, E. (ed.): German Idealism: Contemporary Perspectives. London: Routledge 2007, s. 309–330. 15 McDowell, J.: „Aesthetic Value, Objectivity, and the Fabric of the World“, v: týž: Mind, Value, and Reality. Cambridge, MA: Harvard UP 1998, s. 113. 16 Tamtéž, s. 116–117. 17 Tamtéž, s. 130.

KRÁSA − KRAJINA − PŘÍRODA smysluplné debaty o estetických hodnotách.18 V tomto světle se zdá, že „estetická kritika“ útočila dosud na výrazně užší chápání konceptuality, než jaké je ochotný zastávat McDowell.19 Poděkování: Tento příspěvek vznikl za podpory grantu GA ČR 408/07/0909 „estetická dimenze vizuality“ Literatura Bernstein, J. M.: „Re-enchanting Nature“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 217–245. Bowie, A.: „German Idealism’s Contested Heritage“, v: Hammer, E. (ed.): German Idealism: Contemporary Perspectives. London: Routledge 2007, s. 309–330. Bowie, A.: „John McDowell’s Mind and World, and Early Romantic Epistemology“, v: Revue International de Philosophie 3/1996, s. 515–554. Funke, G. ; Roth, N.: Natur, zweite“, v Gabriel, G.; Gruender, K.; Ritter, J.: Historisches Wörterbuch der Philosophie [CD-ROM]. Basel: Schwabe2007, s. 21806–21837. Ginsborg, H.: „Aesthetic Judgment and Perceptual Normativity“, v: Inquiry 5/2006, s. 403–437. Halbig, Ch.: „Varieties of Nature in Hegel and McDowell“, v: European Journal of Philosophy 14/2006, s. 231. Hegel, G. W. F.: Základy filosofie práva. Praha: Academia 1992. Honneth, A.: „Between Hermeneutics and Hegelianism“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 246–265. Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon 1975. Lukács, G.: „Teorie románu“, v: Metafyzika tragédie. Praha: Československý spisovatel 1967, s. 95–187. Karx, K.: Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Praha: Svoboda 1978. McDowell, J.: „Aesthetic Value, Objectivity, and the Fabric of the World“, v: Mind, Value, and Reality. Cambridge, MA: Harvard UP 1998, s. 112–130. 18 Taková možnost je v souvislosti s Myslí a světem naznačena v Pippin, R. B.: „Avoiding German Idealism“, v: týž: Idealism as Modernism: Hegelian Variations. Cambridge: CUP 1997, s. 143. 19 V tomto ohledu stojí za pozornost současný projekt Hannah Ginsbergové. Viz např. její „Aesthetic Judgment and Perceptual Normativity“, v: Inguiry 5/2006, s. 403–437.


McDowell, J.: Mind and World. Cambridge, MA: Harvard UP 1996. McDowell, J.: „Responses“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 269–305. McDowell, J.: „Two Sorts of Naturalism“, v: Mind, Value, and Reality. Cambridge, MA: Harvard UP 1998, s. 167–198. Novalis: Zázračná hra světa. Praha: Odeon 1991. Pippin, R. B.: „Avoiding German Idealism“, v: Idealism as Modernism: Hegelian Variations. Cambridge: CUP 1997, s. 143. Pippin, R. B.: „Leaving Nature Behind“, v: Smith, N. H. (ed.): Reading McDowell. London: Routledge 2002, s. 55–75. Testa, I.: „Criticism From Within Nature“, v: Philosophy & Social Criticism 33/2007, s. 473–497. Weber, M.: „Věda jako povolání“, v: Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH 1998, s. 109–134. Jakub Stejskal (*1982) studuje druhým rokem jako doktorand na Katedře estetiky Filosofické fakulty UK v Praze, kde vystudoval též magisterské studium. Ve svém disertačním projektu se zabývá sociálním rozměrem ideje estetična.

Druhá příroda u McDowella II

Recommend Documents