Dr. Václav Tvrdek Výzkumný ústav odborného školství, Praha

K VÝVOJI ORGANIZACE VÝCHOVY UCŇO V OSVOBOZENĚ REPUBLICE

Dr. Václav Tvrdek Výzkumný ústav odborného školství, Praha Naše učňovské školství prošlo v uplynulých dvaceti letech značnými kvan­ titativními a zejména kvalitativními změnami. V jeho vývoji po roce 1948 se jasně projevovala snaha vytvořit socialistický systém výchovy učňů, který by byl s to uspokojovat stále náročnější požadavky našeho hospodářství na přípravu kvalifikovaných dělníků. V prvních letech po osvobození naší vlasti bylo učňovské školství poznamenáno některými rysy dřívějšího období, kdy výchova učňů byla věcí živnostenských závodů a jejich společenstev a kdy otázky učebního poměru a organizace výchovy učňů řešil živnostenský řád. Příprava učňů k povolání v živnostenských závodech nebyla plánovitě řízena a uskutečňovala se živelně a nesoustavně. Učivo odborného výcviku nebylo vymezeno; nebyly také vydány učební osnovy odborného výcviku. To umož­ ňovalo vykořisťování práce učňů, neboť kontrola odborného výcviku nebyla možná. Vyučování v tzv. pokračovacích školách (od roku 1943 v učňovských školách) nebylo koordinováno s odborným výcvikem v závodech. O této ko­ ordinaci ostatně nemohlo být ani řeči v době, kdy učni byli rozptýleni do mnoha drobných živnostenských závodů, ve kterých převažovala individuální forma výcviku. Nebylo řídkým zjevem, že v jedné třídě byli vyučováni učni zcela odlišných oborů. Při budování socialistického systému výchovy učňů bylo nutno překonat tyto základní nedostatky dřívějšího systému, přežívající ještě z dob feudalismu. Stěžejním úkolem bylo vytvořit takovou organizaci výchovy učňů, která by umožňovala cílevědomé, jednotné a soustavné výchovné působení. Plnění tohoto úkolu bylo nesmírně složité zejména proto, že se na výchově učňů podíleli vedle učitelů pracovníci z podniků, kteří měli často nízké všeobecné vzdělání, o pedagogickém vzdělání nemluvě. Vyžadovalo to velké úsilí a soustředěnou pozornost ústředních orgánů, které v uplynulých dvaceti letech řídily vý­ chovu učňů. Složitostí problémů si lze vysvětlit, proč dodnes není možno po­ kládat práce na uceleném socialistickém systému výchovy učňů za relativně dokončené. Prvním krokem při budování systému výchovy učňů bylo vytvářet soustavu učebních oborů navazující na soustavu, která postupně vznikala od roku 1943. Soustava řemeslných a koncesovaných živností, která původně byla i sousta­ vou učebních oborů, zaostávala za společenskou dělbou práce a nemohla být základnou pro úspěšnou výchovu učňů. V procesu společenské dělby práce vznikala nová dělnická a jiná povolání, která vyžadovala základní odbornou přípravu a pro která bylo třeba dorost vychovávat v učebním poměru. V od­ větvích národního hospodářství, kde nebyl dorost dosud vychováván k povolání v učebním poměru, bylo třeba stanovit povolání, která vyžadují přípravu v učebním poměru. Vytváření soustavy učebních oborů přispělo k tomu, že po roce 1945 začaly národní podniky vychovávat dorost k povolání v učebním poměru i v odvět­ vích národního hospodářství, kde se dříve dorost připravoval k povolání jen v pracovním poměru. Pro odborný výcvik učňů začaly některé podniky zřizo­ vat učňovské dílny nebo učňovská střediska. Ve střediscích poskytovaly uč555

ňům kromě odborného výcviku i mimopracovní výchovu, popřípadě i ubyto­ vání v učňovských domovech. Zřizování učňovských dílen a učňovských středisek umožnilo zvyšovat úro­ veň odborného výcviku. Zaváděl se v něm, pokud to povaha práce v oboru. připouštěla, organizovaný skupinový způsob výchovy učňů. Výchovný pra­ covník z povolání s kvalifikací odborného dělníka, označovaný jako instruktor učňů a později jako mistr odborného (výrobního) výcviku, byl pověřován odborným výcvikem skupiny učňů téhož učebního oboru a ročníku. Tím bylo umožněno provádět odborný výcvik systematicky podle učebních osnov a řídit odborný výcvik jako vyučovací proces. O vyučování učňů teoretickým předmětům pečovaly učňovské školy, které řídilo ministerstvo školství a osvěty. Vyučovalo se na nich 8 hodin týdně. V roce 1946 bylo vyučování na učňovských školách rozšířeno na 16 hodin týdně. Učňovské školy byly v roce 1948 nahrazeny základními odbornými školami. Tato výchovná a vzdělávací zařízení státní školské správy, zřízená školským zákonem č. 85/1948 Sb., poskytovala učňům základy vzdělání odbor­ ného a prohlubovala jejich všeobecné vzdělání. Vyučování ve školních dílnách některých škol doplňovalo odborný výcvik organizovaný v podnicích. Přechod k organizovanému způsobu výchovy učňů se urychlil po roce 1948,. kdy bylo dokončeno znárodnění průmyslových podniků. V roce 1950 byl učiněn pokus vytvořit organizačními opatřeními podmínky vhodné pro koordinaci odborného výcviku na učňovských pracovištích s vy­ učováním ve škole a pro jednotné řízení ideově politické výchovy učňů na pracovištích, ve škole a v učňovském domově. Podniky zřizovaly na základě zákona č. 96/1950»Sb. o pracujícím dorostu střediska pracujícího dorostu, která se skládala z učňovského pracoviště (učňovské dílny), základní odborné školy a učňovského domova. V čele střediska byl vedoucí střediska, jmenovaný ře­ ditelem podniku. Základní odborná škola se stala součástí střediska, zůstala však nadále zařízením státní správy a měla svůj organizační řád. V jejím čele byl ředitel, který byl podřízen vedoucímu střediska pracujícího dorostu i státní školské správě. Výchovnou a vzdělávací práci středisek pracujícího dorostu řídilo Ústředí pracujícího dorostu, zřízené při bývalém ministerstvu práce a sociální péče; výchovnou a vzdělávací práci základní odborné školy řídila též státní školská správa. Aby však bylo zabezpečeno jednotné řízení středisek pracujícího do­ rostu, vydávala školská správa své směrnice a pokyny pro základní odborné školy prostřednictvím Ústředí pracujícího dorostu. Zřízení středisek pracujícího dorostu bylo progresivním opatřením ve vývoji organizace výchovy učňů. Bylo prvním krokem k odstranění dvojkolejnosti v řízení výchovy učňů. Umožnilo vydání jednotných učebních plánů a učebních osnov odborného výcviku a odborných a všeobecně vzdělávacích předmětů. Před zřízením Ústředí pracujícího dorostu vydávala učební plány a učební osnovy pro vyučování učňů v základních odborných školách (učňovských školách) státní školská správa. Pro odborný výcvik učňů vydával učební osnovy od roku 1947 bývalý Československý ústav práce. Předtím vydával tento ústav tzv. popisy učebních oborů, v nichž se stanovilo, jaké vědomosti a dovednosti si mají učni v odborném výcviku osvojit. Ve střediscích pracujícího dorostu se soustředila většina učňů. Bylo to umožněno tím, že v letech 1949—1950 byly vybudovány učňovské domovy zhruba se 43.000 lůžky. 556

V organizaci odborného výcviku nastala změna v tom, že stále větší váhu získával skupinový odborný výcvik. Zvyšovala se péče o materiální zabezpečení odborného výcviku a zlepšovaly se i jeho metody. Začala se uplatňovat snaha koordinovat odborný výcvik s teoretickým vyučováním. Podstatné zlepšení hmotného zajištění, organizace a metod výchovy a vzdě­ lávání učňů ve střediscích pracujícího dorostu se zřetelně projevovalo ve vý­ sledcích závěrečných učňovských zkoušek. Učni vychovávaní ve střediscích pracujícího dorostu dosahovali ve srovnání s ostatními učni vyšší úrovně od­ borného vzdělání a byli též politicky a kulturně vyspělejší. Přes tyto kladné výsledky se vyskytovaly v práci středisek pracujícího do­ rostu vážné nedostatky. V mnoha střediscích nebyla výchova učňů plánovitě řízena a organizačně a kádrově zabezpečena. Ředitelé podniků, kteří odpoví­ dali za výchovu učňů, nevěnovali výchovné práci středisek většinou žádnou pozornost. Jejich starostí bylo často jen to, aby se učni v co největší míře podíleli na plnění výrobních úkolů podniku. Projevoval se také vážný nesoulad mezi vyučováním teoretickým předmětům v základní odborné škole a mezi odborným výcvikem. Koordinace těchto slo­ žek výchovy byla ztížena tím, že ředitel základní odborné školy, organizačně přidělené ke středisku, odpovídal za svou činnost především státní školské správě. Ředitel podniku neměl vliv na kádrové obsazení základní odborné školy, která zůstávala v podniku cizím tělesem. Projevovalo se to tím, že v mnoha střediscích učitelé nespolupracovali s mistry odborného výcviku a s vychovateli, takže se nemohl vytvořit jednotný pedagogický kolektiv. Dalším vážným nedostatkem této organizace výchovy učňů bylo, že střediska pracujícího dorostu připravovala kádry pouze pro závod, jehož byla součástí. Nemohla proto zajistit dostatečný počet nových kvalifikovaných dělníků pro nové závody, které vyrůstaly v četných oblastech naší země. Aby byla zabezpečena výchova potřebného počtu kvalifikovaných dělníků pro důležitá odvětví národního hospodářství, zejména pro těžký průmysl, zři­ zovala se od roku 1952 k přípravě mladých dělníků učiliště státních pracovních záloh. Tato učiliště se dělila na hornická učiliště, na železniční učiliště a na odborná učiliště. Učiliště státních pracovních záloh byla zařízení státní správy; zřizovala se zpravidla u podniků. Pro jejich zřízení se použilo zařízení dosavadních středisek pracujícího dorostu. Poskytovala svým žákům odborné a všeobecné vzdělání a politickou, kulturní a brannou výchovu. Žáci učilišť byli po dobu učení zabezpečeni státem. Poskytovala se jim bezplatně kromě výchovy a vzdělání i strava, popřípadě ubytování. Absolventi učilišť státních pracovních záloh byli však povinni pracovat po dobu 3 až 5 let v podnicích, které jim určilo bývalé ministerstvo pracovních sil. Učiliště státních pracovních záloh byla ve srovnání se středisky pracujícího dorostu a s ostatními zařízeními, v nichž byl do roku 1951 vychováván dorost k povolání, dokonalejšími výchovnými a vzdělávacími zařízeními. Byla orga­ nizována jako výchovné celky; ředitelé učilišť řídili výchovnou a vzdělávací práci ve všech jejích složkách. Činnost učilišť státních pracovních záloh řídilo bývalé ministerstvo pracovních sil prostřednictvím oblastních správ minister­ stva pracovních sil. Systém státních pracovních záloh byl pokrokovým uspořádáním výchovy pracujícího dorostu. V učilištích státních pracovních záloh se vytvářel ucelený pedagogický kolektiv. Bylo to umožněno tím, že mistři odborného výcviku, 557

učitelé a vychovatelé byli jednotně řízeni vedením učiliště, které záměrně hledalo cesty a formy, jak zabezpečit jednotu výchovného působení na žáky, a usilovalo o odstranění dřívějších přehrad mezi jednotlivými skupinami vý­ chovných pracovníků. Vytváření pedagogického kolektivu podporovalo i to, že všichni výchovní pracovníci, tedy i učitelé, byli zaměstnanci učilišť. Výchovná a vzdělávací práce v učilištích státních pracovních záloh byla po­ stavena na pevný organizační a metodický základ. Postupně se zvyšovala úroveň pedagogické a metodické práce mistrů odborného výcviku a učitelů. Ministerstvo pracovních sil věnovalo velkou péči vybudování systému vzdě­ lávání a dalšího vzdělávání pedagogických kádrů a mělo k tomuto účelu i vlastní vzdělávací zařízení. Velká pozornost byla věnována i materiálnímu zabezpečení výchovy a vzdě­ lávání žáků. Až na některé výjimky měla učiliště potřebné školní budovy, dílny a internáty. Vybavení pracovišť žáků strojovým parkem, nástroji apod. a zásobování těchto pracovišť vhodnými pracemi podle učebních osnov od­ borného výcviku bylo vcelku uspokojivé. Rozrůstala se též tvorba učebních pomůcek. Většina žáků učilišť státních pracovních záloh byla ubytována v in­ ternátech, což vytvářelo vhodné podmínky pro mimopracovní výchovu. Systém státních pracovních záloh měl však také nedostatky. Hlavním jeho nedostatkem bylo, že nezabezpečoval výchovu dorostu pro všechna odvětví národního hospodářství. Další vážnou závadou byla nákladnost výchovy a v mnoha případech i nedostatečné sepětí učilišť s výrobními podniky. Střediska pracujícího dorostu zřízená v odvětvích národního hospodářství, pro která nebyli kvalifikovaní dělníci vychováváni v učilištích státních pra­ covních záloh, byla zrušena v roce 1954. Zařízení sloužících k účelům těchto středisek se použilo ke zřízení závodních učňovských škol. Tyto školy zři­ zovaly ústřední úřady a orgány zpravidla při podnicích na základě vládního nařízení č. 19/1954 Sb o náboru a přípravě mládeže k povolání mimo učiliště státních pracovních záloh. Závodní učňovské školy poskytovaly učňům odborné a všeobecné vzdělání a politickou, kulturní, tělesnou a brannou výchovu. Byli v nich zpravidla vycho­ váváni učni v učebních oborech, v nichž nebyli vychováváni žáci učilišť stát­ ních pracovních záloh. V čele závodní učňovské školy byl vedoucí, který přímo řídil výchovnou a vzdělávací práci školy. Byl podřízen řediteli podniku. Výchovu učňů v zá­ vodních učňovských školách řídily a kť^ntrolovaly příslušné ústřední úřady a orgány. V závodních učňovských školách bylo možno, stejně jako v učilištích stát­ ních pracovních záloh, zabezpečit jednotné výchovné působení na učně. Na rozdíl od učilišť státních pracovních záloh bylo možno při výchově učňů v učňovských školách plně přihlížet k specifickým potřebám a podmínkám podniků. Závažným nedostatkem výchovy učňů v závodních učňovských ško­ lách bylo však nejednotné a často nedostatečné ideové a metodické řízení těchto škol ústředními úřady a orgány a nedostatečná koordinace činnosti resortů v tomto směru. Zhruba pro 70 učebních oborů, v nichž byli vychováváni učni v závodních učňovských školách, nebyly dokonce vypracovány ani učební plány a učební osnovy. Závodní učňovské školy byly ve srovnání s učilišti státních pracovních záloh poměrně malá výchovná zařízení, což mělo nepříznivé důsledky jak po stránce pedagogické, tak i ekonomické. Např. ve školním roce 1957/58 558

bylo v 671 závodních učňovských školách vychováváno celkem 88.170 učňů, tj. průměrně 131 učňů v jedné učňovské škole. Tento malý počet učňů byl ještě rozdělen do různých oborů a ročníků. V témže období bylo ve 246 uči­ lištích státních pracovních záloh vychováváno celkem 79.850 žáků, tj. prů­ měrně 324 žáků v Jednom učilišti. Učiliště státních pracovních záloh a závodní učňovské školy byly zrušeny na základě zákona č. 89/1958 Sb. o výchově dorostu k povolání v učebním poměru (učňovský zákon), který platí dosud. Důvodem k tomu byly zmí­ něné výchovné, organizační a ekonomické nedostatky těchto zařízení a po­ třeby národního hospodářství, které vyžadovaly, aby výchova dorostu k povo­ lání byla organizována jednotně a aby se zabezpečilo její jednotné ideové a metodické řízení a koordinace. Učňovský zákon z roku 1958 odstranil nejednotnost a roztříštěnost v řízení a organizaci výchovy mladých kvalifikovaných dělníků a vytvořil vhodné podmínky k tomu, aby výchova dorostu k povolání v učebním poměru mohla být organizována, řízena a prováděna podle jednotných zásad. Tímto zákonem byla výchova dorostu k povolání v učebním poměru nově upravena. V učebním poměru se dorostu poskytuje odborné a všeobecné vzdě­ lání v rozsahu stanoveném učebními plány a učebními osnovami, popřípadě též mimoškolní a mimopracovní výchova. Odborným vzděláním se rozumí odborný výcvik a vyučování odborným předmětům. Zhruba polovina učňů se vychovává v odborných učilištích, která zřizují a spravují podniky. V odborných učilištích se provádí odborný výcvik, vyučuje se odborným a všeobecně vzdělávacím předmětům a pečuje se o mimoškolní a mimopracovní výchovu učňů. Může se v nich učňům poskytovat i ubytování a stravování. Odborné učiliště řídí vedoucí odborného učiliště; ustanovuje jej ředitel podniku v dohodě s příslušným krajským národním výborem. Nejsou-li v podniku příznivé podmínky pro zřízení odborného učiliště, za­ bezpečuje podnik na vhodných pracovištích nebo v učňovském středisku pouze odborný výcvik svých učňů. Na vyučování všeobecně vzdělávacím a odborným teoretickým předmětům chodí tito učni do učňovských škol, které zřizují krajské národní výbory. Učňovská střediska pro odborný výcvik zřizují pod­ niky zpravidla tehdy, mají-li nejméně 20 učňů. Většina těchto středisek je vybavena zvláštními pracovišti pro odborný výcvik učňů (učňovské dílny apod.). Střediska pečují též o mimopracovní výchovu učňů. Učňovské středisko řídí jeho vedoucí. Vedoucího učňovského střediska ustanovuje ředitel podniku. Podnik, který nemůže vytvořit podmínky k úspěšnému provádění odborného výcviku svých učňů, zabezpečí jejich výchovu v jiném podniku. Počet zařízení pro výchovu učňů postupně roste. Tento růst je ovlivňován zejména zvyšováním celkového počtu učňů.*Poměrně nejrychleji roste počet odborných učilišť. O tom svědčí následující tabulka. Odborná učiliště, zřízená na základě učňovského zákona z roku 1958, slučují v sobě přednosti učilišť státních pracovních záloh i závodních učňovských škol. Umožňují jednotné výchovné působení na učně v odborném výcviku, ve vyučování i v mimopracovní a v mimoškolní výchově v rámci učiliště, těsné spojení vyučování s výrobní nebo jinou společensky užitečnou prací i teorie s praxí. Spojení odborného učiliště s podnikem, který je zřídil a spravuje, umožňuje, aby se učni\ učili uplatňovat získané vědomosti a doved­ nosti ve výrobních podmínkách a postupně se přizpůsobovali fyzicky i psy­ chicky zvláštním podmínkám pracovního prostředí podniku. 559 #

Růst počtu učňů a učňovských zařízení ve školním roce Celkový počet

1962/63

|

1963/64

1958/ 59

1959/60

1960/61

1961/62

U čň ů ...............................

222 056

249 290

241 252

224 404

Odborných učilišť . . . .

310

325

506

608

782

|

1

776

Učňovských škol . . . .

311

307

467

313

228

|

237

Učňovských středisek . .

*)

1223

833

844

946

1200

Všech zařízení pro výchovu u č ň ů ...........................

621

1855

1806

1765

1956

2213

272 539 | 326 587

*) Počet učňovských středisek nebyl statisticky podchycen.

Mají-li se plně uplatnit zmíněné přednosti odborných učilišť, je v nich nutno vytvářet optimální podmínky pro výchovu učňů a odstraňovat vážné nedo­ statky, s nimiž se setkáváme nejen v jejich výchovné a vzdělávací práci, ale i při jejich zřizování a v jejich organizaci. Některé podniky zřizují odborná učiliště i pro výchovu tak malého počtu učňů, že nemohou zřídit třídy s požadovaným počtem učňů a zabezpečit od­ borné vyučování. Malý počet tříd způsobuje, že odborné učiliště je mnohdy odkázáno na externí učitele, nebo že učitelé vyučují i předmětům, pro které nemají odbornou způsobilost. Zřizování malých odborných učilišť, v nichž se vyskytují uvedené nedostatky, je nežádoucí nejen z pedagogického, ale i z ekonomického hlediska. Provoz takových odborných učilišť je poměrně nákladný, poněvadž na jednoho pracovníka učiliště připadá v průměru malý počet učňů. Je samozřejmé, že při úvahách o minimálním počtu učňů jako předpokladu pro zřízení odborného učiliště je nutno přihlížet nejen k celkovému počtu učňů, s nimiž podnik uzavřel učební smlouvy, a k počtu a skladbě učebních oborů, pro které se tito učni mají v odborném učilišti vychovávat, ale též k charakteru očebních oborů, popř. k specifickým podmínkám výchovy učňů v příslušném odvětví národního hospodářství. V takových případech, kdy cha­ rakter učebního oboru nebo specifické podmínky výchovy učňů v podnicích neumožňují zřizovat větší odborná učiliště, bude nutno je nadále zřizovat i pro výchovu menšího počtu učňů. Avšak bude třeba najít hranici, kdy je z pedagogického hlediska ještě žádoucí dávat přednost zřízení odborného učiliště před učňovským střediskem. Stejně nežádoucí je zřizovat příliš velká odborná učiliště. Je třeba přiznat, že učiliště s velkým počtem učňů umožňuje odborné vyučování i vhodnou dělbu práce a specializaci výchovných pracovníků v mimopracovní a v mimo­ školní výchově a že finanční náklady na provoz takových učilišť jsou v prů­ měru na jednoho učně poměrně nízké. Tyto přednosti nemohou však vyvážit velmi vážný nedostatek spočívající v tom, že se vedoucí takových odborných učilišť nemohou dostatečně věnovat ideově pedagogickému a odbornému ří­ zení a kontrole výchovné a vzdělávací práce učiliště, poněvadž jsou příliš zaneprázdnění administrativními a hospodářskými otázkami, jež souvisí s pro­ vozem velkého odborného učiliště. Čím je odborné učiliště větší, tím větší jsou nároky na řídící a kontrolní práci jeho vedoucího. Přitom však narů­

stání administrativní a hospodářské agendy nezůstává příliš pozadu za růstem počtu učňů v učilištích, takže vedoucí odborného učiliště je stále více odváděn od svého základního úkolu, tj. od pedagogického a odborného řízení práce učiliště. Z toho je patrno, že odborná učiliště by neměla mít ani příliš malý, ani příliš velký počet učňů. Bylo by třeba na základě rozboru, popřípadě výzkumu, stanovit optimální velikostní typy odborných učilišť. Při tomto výzkumu by bylo nutno přihlížet k pedagogickým požadavkům, k požadavku hospodár­ nosti, k charakteru učebních oborů a k specifickým podmínkám výchovy učňů v daném odvětví národního hospodářství. Učňovské školy se vcelku velmi dobře osvědčují jako výchovná a vzdělávací zařízení pro vyučování učňů všeobecně vzdělávacím a odborným předmětům. Poměrně nejlepší výchovné a vzdělávací výsledky mají učňovské školy, které navštěvují učni učebních oborů, patřících do téže skupiny učebních oborů. V těchto školách lze lépe zabezpečit, aby odborným předmětům vy­ učovali kvalifikovaní učitelé, než ve smíšených učňovských školách, v nichž se vyučují učni několika často se diametrálně lišících skupin učebních oborů. V těchto smíšených učňovských školách činí někdy potíže i zřizování tříd s po­ třebným počtem učňů téhož učebního oboru. Vážným nedostatkem učňovských škol je, že jsou odtrženy od podniků a že je proto velmi obtížné koordinovat vyučování s odborným výcvikem učňů v závodech. Zatím se také nepodařilo zabezpečit jednotné výchovné působení na učně vychovávané v učňovských školách a v podnicích a jejich zařízeních pro výchovu učňů. Hlavní příčinou toho je, že při této organizaci výchovy učňů nelze vytvořit jednotný pedagogický kolektiv, poněvadž učitelé učňov­ ských škol a mistři odborného výcviku a ostatní pracovníci podniků, kteří učně vychovávají, nemají jednoho vedoucího, nejsou jednotně řízeni a jejich výchovná a vzdělávací práce není náležitě koordinována. Učňovské školy a podniky, popř. jejich zařízení pro výchovu učňů, se proto pokoušejí navázat těsnější spolupráci, kterou by uvedený nedostatek alespoň zmírnily. Zástupci podniků jsou členy poradních sborů učňovských škol a naopak zástupci učňovských škol se účastní práce poradních sborů učňovských středisek. Uplatňují se i další formy spolupráce, např. učňovské školy řeší spolu s pod­ niky vážnější kázeňská provinění jednotlivých učňů a činí opatření ke zlep­ šení jejich prospěchu, učitelé odborných předmětů spolupracují s mistry od­ borného výcviku, účastní se organizace a provádění závěrečných učňovských zkoušek apod. Velmi nízkou úroveň má zpravidla výchova učňů v podnicích, které jich mají malý počet. Nemají výchovné pracovníky z povolání, tj. mistry odborného výcviku a vychovatele, kteří by systematicky pečovali o výchovu a odborné vzdělávání učňů. V těchto podnicích jsou učni již od začátku učební doby přidělováni odborným dělníkům, kteří jsou jejich instruktory. Pod vedením instruktorů konají učni individuální výcvik i tehdy, když by bylo třeba, aby získávali základní odborné dovednosti skupinovým odborným výcvikem. Od­ borný výcvik se v takových podnicích zaměřuje mnohdy jednostranně, takže učni si nemohou osvojit všechny dovednosti předepsané učební osnovou od­ borného výcviku. K tomu přispíyá i to, že se nevěnuje dostatečná pozornost zabezpečování prací vhodných pro odborný výcvik podle učební osnovy. In­ struktoři učňů v podnicích s malými počty učňů nemají obvykle ani minimální pedagogické vzdělání, takže nemají představu o možnostech výchovného pů561

sobení na učně, o formách, metodách a prostředcích výchovy; neřídí se učeb­ ními osnovami, které často ani neznají. Přitom zpravidla není v podniku nikdo, kdo by jejich výchovnou práci řídil a kontroloval. Rovněž spolupráce těchto podniků s učňovskými školami je většinou nedostatečná. Proto vládní usnesení č. 456 z roku 1961 stanovilo, že je třeba vytvářet podmínky pro zřizování učňovských středisek v podnicích, které mají více než 20 učňů. Podniky, které si zřídí učňovské středisko, mají podstatně lepší podmínky pro odborný výcvik a mimopracovní výchovu svých učňů než pod­ niky, které nemají žádné zařízení pro výchovu učňů. V učňovských střediscích pečují o odborný výcvik výchovní pracovníci z povolání — mistři odborného výcviku. Větší učňovská střediska mají i vychovatele, kteří zabezpečují mimo­ pracovní výchovu učňů. Podniky, které zřídí učňovské středisko, zpravidla lépe spolupracují při výchově učňů s učňovskými školami než ostatní podniky. Ze zhodnocení jednotlivých zařízení pro výchovu učňů vyplývá, že odborná učiliště by měla být zřizována místo učňovských škol a učňovských středisek všude tam, kde tomu nebrání charakter učebních oborů, popřípadě specifické podmínky výchovy učňů v podniku, požadavek hospodárnosti nebo jiné vážné důvody. Důsledné uplatnění této zásady by ovšem vyžadovalo, aby se při zřizování odborných učilišť nevycházelo, jako je tomu dosud, jen z potřeb a podmínek Jednotlivých podniků. V odborných učilištích se dosud převážně vychovávají učni podniku, který učiliště zřídil. Podnik vytváří materiální a kádrové pod­ mínky pro zřízení odborného učiliště zpravidla jen tehdy, má-li sám dostateč­ ný počet učňů, aby mohl zřídit třídy a učební skupiny s předepsaným počtem učňů. Dostatečný počet vlastních učňů, resp. potřeba vychovat si dostatečný počet odborných dělníků je pro vedení podniku základním důvodem a mo­ tivem pro zřízení odborného učiliště. Uplatňování úzce podnikových hledisek při zřizování odborných učilišť má však škodlivé důsledky pro výchovu učňů a poškozuje tedy celou naši spo­ lečnost. Vyskytují se případy, že v jednom místě pracují vedle sebe odborné učiliště a učňovská škola, v nichž se vychovávají učni stejných učebních oborů nebo alespoň stejných skupin učebních oborů, přičemž by z pedagogického i ekonomického hlediska bylo mnohdy vhodné, aby výchova těchto učňů byla soustředěna do odborného učiliště. Proto by bylo třeba odstranit podnikové přehrady při organizaci výchovy učňů v odborných učilištích, přičemž *by byli podle potřeby do odborného učiliště jednoho podniku přijímáni i učni jiných podniků, kteří jsou vychová­ váni pro stejné učební obory, popřípadě by se zřizovala odborná učiliště spo­ lečná pro několik podniků. Tím by bylo usnadněno zřizování výchovných celků —■odborných učilišť s optimálními počty učňů — a byly by vytvořeny podmínky pro kvalitní výchovu co největšího počtu učňů. Počet odborných učilišť by se zvýšil a snížil by se počet učňovských středisek. Tyto zásady by se měly obdobně uplatňovat i při zřizování učňovských středisek tam, kde by nebylo možno uvažovat ani o zřízení odborného učiliště společného pro několik podniků. Tím by bylo umožněno soustředit výchovu převážné většiny učňů v odbor­ ných učilištích nebo v učňovských střediscích a omezit na minimum prová­ dění individuálního odborného výcviku na provozních pracovištích již od za­ čátku učební doby, neboť tato forma se neosvědčuje. Podnikům, které nemají odborné učiliště nebo učňovské středisko, by se mělo povolovat přijímání 562

učňů jen tehdy, prokáží-li, že zabezpečí výchovu svých učňů v zařízeních pro výchovu učňů jiných podniků, nebo že vytvořily všechny podmínky pro indi­ viduální odborný výcvik učňů na vlastních pracovištích. Lze očekávat, že nová organizace řízení podniků vytvoří vhodnější podmínky pro organizaci výchovy učňů. V rámci oborových podniků (trustů, kartelů) bude možno tuto výchovu účelněji organizovat a vytvářet popřípadě i specia^ lizovaná odborná učiliště. Kdyby se uvedené zásady uplatňovaly při zřizování učňovských středisek, vytvořily by se lepší podmínky i pro výchovnou a vzdělávací práci učňovských škol. Jejich partnery by byla prakticky jen učňovská střediska s většími počty učňů, takže učňovské školy by spolupracovaly s menším počtem podnikových zařízení pro výchovu učňů než dosud. Tím by se usnadnila spolupráce učňov­ ských škol s podniky a jejich výchovnými zařízeními a bylo by možno pro­ hloubit koordinaci výchovy učňů v učňovských školách a podnicích. Učni se vychovávají v učebních oborech stanovených pro všechna odvětví národního hospodářství vyhláškou ministerstva školství a kultury. Pro každý učební obor je stanovena délka učební doby, a to jednak pro mládež, která vstupuje do učebního poměru po ukončení povinné školní docházky, jednak pro absolventy středních všeobecně vzdělávacích škol. Učební doba absol­ ventů středních všeobecně vzdělávacích škol je podstatně kratší a trvá ve většině učebních oborů polovinu učební doby stanovené pro ostatní mládež. Některé učební obory jsou vyhrazeny jen pro absolventy středních všeobecně vzdělávacích škol. U každého učebního oboru je stanoveno, zda se v něm vychovávají chlapci i dívky, nebo jen chlapci, anebo jen dívky. Učební obory pro jednotlivá odvětví národního hospodářství tvoří ucelenou soustavu. Soustava učebních oborů se vytváří podle potřeb našeho národního hospodářství. Proto se skladba učebních oborů i délka učební doby v minulosti měnila a bude se měnit i v budoucnu. Vývoj soustavy učebních oborů, pokud jde o počet učebních oborů a délku učební doby, je patrný z tohoto přehledu. P o č e t u č e b n íc h o b o rů v ro ce D é lk a u č e b n í d o b y »

1 rok

1945

1950

1955

1960

—

25

41

11

-

-

—

1 V2 roku 2 roky

—

2 V2 roku

-

112

203 1 61

-

117

26

-

-

-

138

00

3 roky 3 V2 roku 4 raky Celkem učebních oborů

42 .

306

19 6 6 *)

4 **)

5»*)

4 ***)

3***)

86 —

56+) —

78 —

187

204

198

—

—

-

—

4 288

—

1

1965

287

269

*) Novou úpravu soustavy učebních oborů připravuje ministerstvo školství a kultury s účin­ ností od 1.9. 1966. Počet učebních oborů se zvyšuje zejména proto, že se znovu zavádí skupina učebních oborů rukodílné uměleckořemeslné výroby. **) Jde o nástavbové učební obory navazující na učební obory dvouleté. ***) Do těchto učebních oborů se přijímá jen mládež, která má úplné střední vzdělání. + Jeden z těchto učebních oborů (mechanik rádiových spojů) je vyhrazen pro uchazeče 8 úplným středním vzděláním. 563

Rozvoj techniky vyvolává potřebu nových povolání a způsobuje zánik po­ volání tradičních. Zdokonalování techniky, technologie a organizace společen­ ské práce si vynucuje, aby kvalifikovaní dělníci podle potřeby získávali další kvalifikaci, připravovali se pro nová povolání nebo přecházeli z jednoho odvětví do druhého. Je nutno vytvářet podmínky k tomu, aby postupně klesala vázanost pracovníků k jedné práci. Proto se od roku 1958 důsledně uplatňuje zásada vytvářet co možná univerzální učební obory, v nichž by se učňům poskytovalo solidní odborné technické vzdělání, opřené o vzdělání obecné, zejména matematicko-přírodovědné. Názory na tuto otázku se v minulosti značně různily. Po osvobození naší vlasti až do roku 1950 se postupně prosazoval názor, že je třeba zřizovat univerzální učební obory s učební dobou převážně tříletou. Po zřízení Ústředí pracujícího dorostu byly tyto učební obory v roce 1951 zrušeny a byly podle sovětského vzoru vytvářeny specializované učební obory s učební dobou pře­ vážně dvouletou. Toto opatření sledovalo cíl urychleně zabezpečit pro naše podniky příliv nových kvalifikovaných dělníků. Praxe však prokázala ne­ vhodnost předčasné specializace učňů. Úzce specializované učební obory nevyhovovaly charakteru naší výroby. Vznikaly potíže při umísťování specializovaných mladých dělníků na praco­ viště a při jejich přechodu do jiných příbuzných povolání, pokud si jej vy­ žadovaly potřeby výroby. Tyto zkušenosti si vynutily postupné prodloužení učební doby. Úpravy byly provedeny v letech 1955 až 1957. Na prodloužení délky učební doby mělo podstatný vliv i zkrácení povinné školní docházky na 8 roků, které se uskutečnilo po vydání školského zákona v roce 1953. Bylo nutno vyvodit důsledky z toho, že do učebního poměru začali vstupovat ab­ solventi základní školy s nižší fyzickou a mentální vyspělostí. Pro každý učební obor se vydává učební plán a učební osnovy odborného výcviku a odborných i všeobecně vzdělávacích předmětů. Poněvadž těžiště odborného vzdělávání učňů je v odborném výcviku, je tomuto předmětu v učebním plánu přidělen největší počet vyučovacích hodin. V učebních plánech tříletých učebních oborů, platných od roku 1962, připadá na odborných výcvik zhruba 63 %, na odborné předměty 17 % a na všeobecně vzdělávací předměty 20 % z celkového počtu vyučovacích hodin. Podíl hodin odborného výcviku a odborných a všeobecně vzdělávacích před­ mětů na celkovém počtu vyučovacích hodin se v minulosti měnil. Přehled o změnách v celkovém počtu vyučovacích hodin jednotlivých skupin učebních předmětů ve tříletých kovodělných učebních oborech podává tabulka: !

R o k vyd án í u č e b n íh o p lán u

Odborné vzdělání

Všeobecné vzdělání i Zkoušky

odborný výcvik . . . odborné předměty. . všeobecně i vzdělávací předměty. . .......................

1946

1949

1950

1951

1956

1959

1962

4240*)

3294

3472

3400

.2.

_

-

-

-

1160

1000

960

520

839

880

8 8 0 - 960

i 360 | 600

640

920

1037

800

1040-1120

-

276

-

-

-

*) V roce 1951 činila pracovní doba mladistvých 48 hodin týdně. 564

-

-

V učebním plánu pro učňovské školy z roku 1946 se ještě jasně zračilo původní poslání těchto škol, tj. výchova dorostu pro živnostenské závody. Vyučovalo se v nich tzv. obchodní nauce i ve třídách učňů výrobních učebních oborů. Místo matematice se vyučovalo odborným počtům. V učebním plánu základních odborných škol z roku 1949 byly odborné počty nahrazeny předmě­ tem matematika. Místo obchodních nauk byl do tohoto učebního plánu zařazen předmět úvod do hospodářského odvětví. V roce 1946 se na učňovských školách začalo vyučovat předmětu občanská a politická výchova. V roce 1951 byl do učebního plánu základních odborných škol zařazen předmět fyzika. Jedním z důvodů poměrně častých změn učebních plánů učebních oborů byla snaha nalézt a stanovit správné proporce mezi jednotlivými složkami vzdělání. Z přehledu o změnách v celkovém počtu vyučovacích hodin jednotlivých skupin učebních předmětů je zřejmé, že se podíl všeobecně vzdělávacích předmětů na celkovém počtu vyučovacích hodin v letech 1946 až 1962 po­ stupně zvyšoval. U odborného výcviku a odborných předmětů se projevuje tendence opačná. Zvyšování počtu vyučovacích hodin všeobecně vzdělávacích předmětů těsně souvisí s růstem požadavků na odborné vzdělání učňů. Vyšší všeobecné vzdělání nejen umožňuje prohlubovat odborné vzdělání, ale usnad­ ňuje též získat novou kvalifikaci nebo přejít na jinou kvalifikovanou práci. Při stanovení obsahu vzdělání učňů se dosud používalo empirických metod. Práce na učebních plánech a na učebních osnovách se neopírala o hlubší rozbory a studie. To se nepříznivě projevovalo v jejich kvalitě a následkem toho i ve výchovné a vzdělávací práci zařízení pro výchovu učňů. Nedostatky těchto základních dokumentů si vynucovaly opětovné jejich přepracovávání, což bylo pochopitelně provázeno všemi škodlivými důsledky častých změn učebních osnov. Při stanovení obsahu výchovy a vzdělání učňů a při vytváření soustavy učebních oborů bude nutno přejít od převážně empirických k vědecky zdů­ vodněným metodám. Jen tak bude možno spolehlivě zjistit, jaké požadavky klade rozvoj materiálně technické základny socialismu a rozvoj socialistických společenských vztahů na kvalifikaci dělníků, a na základě toho vypracovat optimální soustavu učebních oborů a správně stanovit jejich výchovné a vzdě­ lávací úkoly. Takový úkol je nesmírně rozsáhlý a vyžaduje součinnosti vědeckovýzkum­ ných pracovišť všech odvětví národního hospodářství, neboť jde o analýzu více než deseti tisíc povolání a vysledování jejich vývojových trendů v závis­ losti na perspektivě vývoje vědy, techniky a ekonomiky. Kádrové a organi­ zační podmínky pro takto široce založený přístup k řešení problému se dosud — přes řadu pokusů — nepodařilo vytvořit. Některé závažné nedostatky v obsahu vzdělání učňů, v soustavě učebních oborů a ve vymezení délky učební doby, k nimž došlo při přestavbě obsahu učňovského školství v roce 1962, byly kritizovány na zasedání ÚV KSC dne 21. října 1964. V usnesení přijatém na tomto zasedání bylo ministerstvu školství a kultury uloženo učinit opatření k zjednání nápravy. Jde vesměs o nedostatky způsobené tím, že se přestavba obsahu učňovského školství ueopírala o hlubší rozbory a studie, z větší části však o to, že zaniknou střední školy pro pracující, jejichž koncepce jako masového studia silně půso­ bila na zvýšení rozsahu předmětů všeobecného vzdělání. Místo středních škol 565

pro pracující se má — nikoli však v takovém rozsahu, jak se to předpoklá­ dalo u těchto škol — rozvíjet souvislé pětileté studium, které je složeno z tří­ letého vzdělávání v učebním poměru a dvouletého studia při zaměstnání. Jeho frekventanti konají po třech letech závěrečnou učňovskou zkoušku, po dalších dvou letech zkoušku maturitní. Organizace výchovy učňů z roku 1958 vytvořila podmínky k tomu, aby tato výchova mohla být ve všech odvětvích národního hospodářství řízena podle jednotných zásad. Výchovu učňů v celém národním hospodářství organizuje a ideově a meto­ dicky řídí, koordinuje a kontroluje ministerstvo školství a kultury. Příslušné ústřední úřady a orgány v oboru své působnosti organizují, řídí a kontrolují Výchovu učňů v souladu se zásadami stanovenými ministerstvem školství a kultury. Jsou povinny stejně jako podniky vytvářet vhodné podmínky pro úspěšnou výchovu učňů. V praxi trpí řízení výchovy učňů vážnými nedostatky. Většina ředitelů pod­ niků se o výchovu učňů málo stará, výchovu neřídí a nekontroluje. Mnozí ředitelé podniků zaměřují práci odborných učilišť a učňovských středisek především na plnění výrobních úkolů, takže tato zařízení neplní řádně své výchovné a vzdělávací úkoly. Vyskytují se i vážné nedostatky v řídící a kontrolní práci vedoucích odbor­ ných učilišť a učňovských středisek. Tito vedoucí pracovníci věnují pozornost především odbornému výcviku a výrobní práci; méně pečují o vyučování teoretickým předmětům a o mimopracovní a mimoškolní výchovu učňů. Uvedené nedostatky jsou, jak vyplývá z prověrek orgánů státního dozoru na výchovu učňů, z velké části zaviněny nedostatečnou řídící prací resortních ministerstev, jejich podřízených orgánů a krajských národních výborů. Tyto orgány zanedbávají zejména metodické řízení výchovy učňů v podřízených organizacích. Nedostatečná je i jejich kontrolní práce. Zdá se, že dělba práce mezi ministerstvem školství a kultury a ostatními ústředními úřady a orgány při organizaci a řízení výchovy učňů není zatím vyřešena uspokojivě. Ministerstvo školství a kultury má vydávat zásady organizace výchovy učňů a na základě těchto zásad mají jednotlivé resorty vydávat rozpracované organizační předpisy pro podřízené podniky. Dochází však k tomu, že resorty tyto zásady nerozpracovávají, takže otázky, které by měly resortní směrnice řešit, zůstávají nevyjasněny (např. pokyny pro zá­ věrečné učňovské zkoušky, statuty odborných učilišť a učňovských středisek). Státní dozor na výchovu učňů, prováděný orgány školské správy v zaříze­ ních podniků, nepomáhá dosti účinně zjištěné nedostatky odstraňovat. Orgány státního dozoru nemohou totiž ředitelům podniků ukládat provedení náprav­ ných opatření a nemají právo postihu proti orgánům podniku, které porušují, povinnosti vyplývající z učňovského zákona. Je možno očekávat, že zavedení státní inspekce na výchovu učňů a mládeže v pracovním poměru, které se připravuje na základě usnesení ÚV KSČ z října 1964, podstatně posílí účin­ nost řízení a kontroly výchovy učňů ministerstvem školství a kultury a při­ spěje k pohotovému odstraňování zjištěných nedostatků. Orgány státní inspek­ ce na výchovu učňů budou totiž oprávněny pozastavovat realizaci nesprávných rozhodnutí a hmotně postihovat vedení podniků za zanedbání péče o vý­ chovu učňů. Náklady na výchovu učňů v zařízeních podniků s výjimkou osobních ná­ kladů na učitele hradí podniky. Náklady na výchovu učňů v učňovských 566

školách a osobní náklady na učitele v odborných učilištích hradí příslušné krajské národní výbory. Tento způsob financování výchovy učňů, upravený učňovským zákonem z roku 1958, je príčinou některých nedostatků organizace výchovy učňů v od­ borných učilištích, v učňovských školách a v učňovských střediscích a ma­ teriálního zabezpečení této výchovy. Náklady, které jsou podniky povinny hradit z vlastních prostředků, snižují zisk podniku a ovlivňují výši prostředků na prémie zaměstnanců. Proto se úsporná opatření podniků zpravidla zaměřují především na snižování nákladů na výchovu učňů. Prostředky vynaložené na tyto účely považují některé podniky krátkozrace za neproduktivní výdaje. Mnohé podniky, které mají více než 200 učňů, zřídily pro jejich výchovu jen učňovská střediska, ačkoliv při tomto počtu učňů mají již zřizovat odborná učiliště. Tím »uspořily« věcné náklady na vybudování učeben a ostatní věcné nákla­ dy na vyučování teoretickým předmětům, poněvadž jejich učni docházejí do učňovských škol. Není ojedinělým zjevem, že odborné učiliště nezřídil ani pod­ nik, který má více než 500 učňů. Mnoho podniků nezabezpečilo pro svá od­ borná učiliště nezbytné učebny, laboratoře, potřebné učební pomůcky a jiné prostředky. Nedostatečné materiální zabezpečení výchovy učňů se pochopi­ telně obráží i v jejích výsledcích. Dosavadní způsob financování výchovy učňů vytváří tedy rozpor mezi zá­ jmem společnosti na zabezpečení výchovy učňů a mezi materiální zaintere­ sovaností vedení podniků na omezování nákladů na výchovu učňů. Tento rozpor se bude patrně stále zostřovat v souvislosti s uplatňováním principu rentability a návratnosti prostředků a systému hmotné zainteresóvanosti. Náklady na výchovu učňů je nutno považovat za náklady na reprodukci pracovní síly, a tedy za produktivní výdaje. Přitom však úroveň materiálního zabezpečení výchovy učňů by neměla být závislá na rentabilitě podniku a na jeho ekonomické situaci. Ani v učňovských školách, které jsou zařízeními státní správy, není výchova učňů náležitě materiálně zabezpečena. Výstavba nových učňovských škol zaostává za růstem počtu učňů, takže ani učňovské školy nemají, stejně jako odborná učiliště, potřebný počet učeben a laboratoří. To platí i pro učební pomůcky. Ve školním roce 1963/64 chybělo v odborných učilištích*) a na učňovských Školách více než 1000 učeben. Přitom 960 učeben, tj. zhruba jedna pětina z používáných učeben, nevyhovovalo. Úroveň výchovy učňů nepříznivě ovlivňují i nedostatky v jejím kádrovém zabezpečení. Odborná učiliště, učňovské školy a učňovská střediska mají ve srovnání s ostatními školami II. cyklu relativně podstatně méně kvalifiko­ vaných učitelů a ostatních výchovných pracovníků. Požadovanou kvalifikaci má jen 79 % učitelů odborných předmětů, 63 % učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů a 48 % mistrů odborného výcviku. Nepříznivá je situace i v kvalifikaci vedoucích pracovníků odborných učilišť a učňovských škol. Jen 55 % vedoucích odborných učilišť a jejich zástupců a 75 % ředitelů učňovských škol a jejich zástupců má požadovanou kvalifi­ kaci. Pro srovnání je třeba uvést, že na středních všeobecně vzdělávacích *) Bez zemědělských odborných učilišť.

567

školách je Jen 5 %, na středních průmyslových školách jen 12 % nekvalifi­ kovaných výchovných pracovníků. Tyto nedostatky v kádrovém zabezpečení výchovy učňů jsou způsobeny především tím, že pro nedostatečný zájem o práci v zařízeních pro výchovu učňů je nutno do těchto zařízení přijímat i pracovníky nekvalifikované. Mnozí učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů dávají přednost vyučování na zá­ kladních devítiletých školách, poněvadž podceňují práci s učni nebo se sami přesvědčili o tom, že ve výchově učňů jsou některé specifické zvláštnosti, které práci učitelů ztěžují. Jde např. o problémy vyplývající z rozdílné úrovně předběžného vzdělání učňů nebo z některých forem střídání vyučování s od­ borným výcvikem apod. Přitom teprve v roce 1964 byly pracovní a platové podmínky učitelů odborných učilišť a učňovských škol upraveny na úroveň stejně kvalifikovaných učitelů ostatních škol. Pokud jde o mistry odborného výcviku a učitele odborných předmětů, získá­ vané zejména ze zaměstnanců podniků, jsou možnosti výběru těchto pracov­ níků omezeny tím, že v podnicích mají pracovníci se vzděláním, jaké se po­ žaduje v zařízeních pro výchovu učňů, zpravidla lepší platové podmínky. ÚV KSČ na svém zasedání v říjnu 1964 věnoval velkou pozornost i otázkám materiálního a kádrového zabezpečení výchovy učňů a usnesl se na opatře­ ních k odstranění nedostatků. Lze proto očekávat, že se v zařízeních pro vý­ chovu učňů budou postupně vytvářet vhodnější materiální a kádrové podmínky pro výchovnou a vzdělávací práci. ★

Vývoj učňovského školství v uplynulých dvaceti letech je výrazem velkého úsilí o vytvoření takového systému výchovy učňů, který by pomáhal zabezpe­ čovat přípravu mladých kvalifikovaných dělníků podle neustále se rozvíje­ jících potřeb naší společnosti. Výchovné a vzdělávací úkoly, které učňovskému školství byly ukládány v jednotlivých etapách jeho vývoje, vycházely z úkolů, které si v příslušném období kladla naše společnost, a pokud jde o odborné vzdělání, odpovídaly úrovni poznání požadavků na kvalifikaci dělníků. Hodnotíme-li dosaženou úroveň výchovné a vzdělávací práce učňovského školství jen na základě jejího srovnání s úrovní tohoto školství v roce 1945, můžeme být spokojeni, poněvadž v posledních dvou desetiletích jsme v budo­ vání učňovského školství dosáhli velkých úspěchů. Vycházíme-li však při tomto hodnocení z úkolů, které učňovskému školství ulóžilo usnesení ÚV KSČ z dubna 1959 »0 těsném spojení školy se životem a o dalším rozvoji výchovy a vzdělání v Československu« a stranické dokumenty, které toto usnesení rozpracovávaly, musíme si přiznat, že se nám nepodařilo splnit uvedené úkoly v plném rozsahu. Usnesení ÚV KSČ z října 1964 znovu zdůraznilo vý­ znamnou úlohu učňovského školství a dalo podnět k řešení těch jeho vážných problémů, které brzdí nebo dokonce znemožňují prohlubování výchovné a vzdě­ lávací práce odborných učilišť, učňovských škol a učňovských středisek. Literatura 1. 2. 3. 4.

568

Důvodová zpráva k zákonu č. 96/1950 Sb. o pracujícím dorostu. Důvodová zpráva k zákonu č. 110/1951 Sb. o státních pracovních zálohách. Hendrych, V. a kol.: Organizace výchovy učňů, SPN, Praha 1963. Beňo, J.: Vývin učebných zriadení pre výchovu robotníckeho dorastu na Slo­ vensku po roku 1945, Jednotná škola, 3/1959.

5. Zprávy MSK o výsledcích státního dozoru na výchovu učňů ve strojírenských, stavebních, textilních a oděvních oborech a v učebních oborech pro obchod, po hostinství, nevýrobní služby a potravinářský průmysl. 6. Referát s. V. Kouckého na zasedání ÚV KSC 21. října 1964. 7. Němec, M.: Vývoj učebních plánů ve výchově učňů od roku 1945, Odborná výchova 4/1960, s. 85—90. 8. Havlíček, J.‘.Všeobecné vzdělání učňů a mladých vyučených dělníků, Socialis­ tická škola, 1/1962, s. 5—10. 9. Tvrdek, V., Čepek, P.: Dílčí zpráva o zhodnocení systému přípravy odborných dělníků. 10. Tabulky č. 1, 3 a 4 návrhu MŠK na zabezpečení výchovy učňů v letech 1964—1970. Вацлав

Тврдек

'

К развитию организаций воспитания учеников в освобожденной республике Профессионально-техническое образование в Чехословакии подверглось за истекшие двад­ цать 9 лет значительным количественным и особенно качественым изменениям. В процессе его развития ярко выразилось стремление создать социалистическую систему воспитания лчеников, которая могла бы удовлетворить требования, предъявляемые народным хозяй­ ством к подготовке квалифицированных рабочих. Особое внимание было посвящено созданию учреждений для воспитания учеников, позволяющих осуществить единство руководства и координацию производственного обуче­ ния, преподавание теоретических предметов и внешкольное воспитание учеников. Про­ фессионально-техническое училища и ученические школы, созданные на основании закона об ученическом воспитании от 1958 года, в основном оправдали себя. Начиная с 1958 года осуществляется единое руководство воспитанием учеников во всех отраслях народного хозяйства. Была создана цельная система специализации, которая постепенно совершенствуется. Болшое внимание уделяется вопросу разграничения содержания образов?ния учеников, установлению правильных пропорций между специальным и общим образованием, раз­ работке учебных программ и учебных основ, обеспечению единого воспитательного воз­ действия н аучеников в процессе воспитания и устранению недочетов в области материаль­ ного и кадрового обеспечения этого воспитания.

Vá c l a v Tvr dek Development of Apprentice Training Organisation after 1945

Apprentice training in Czechoslovakia has gone through considerable quantitative and especially qualitative changes in the last twenty years. Throughout its development an endeavour has clearly been felt aiming at establishing a socialist system of aprentice training, which would be able to meet the requirements of the national economy as to the training of skilled workers. Care has been given to create establishments for the training of apprentices, where specialist technical training, instruction in theoretical subjects and out-of-school edu cation could be centrally controlled and co ordinated. Apprentice training centres and apprentice schools, established on the basis of the Apprentice Training Act of 1958, have proved to be working well on the whole. Since 1958 apprentice training in all branches of the national economy has been centrally controlled. A comprehensive system of trades has been formed for which apprentice training is provied and this system is being gradually improved on. Great attention has been given to defining the subject-matter of the education of apprentices, determining correct proportions between vocational traning and general education, curriculum-making and working out teaching plans, providing for a uniform educational influence on the apprentices in all the components of the educational process and removing the shortcomings in training facilities and the teaching personnel.

569