dr. Jacek Socha: DŮSLEDKY SPIRITUALITY VTĚLENÍ Co vyplývá z toho, že se Bůh stal člověkem a proč se i my musíme k tomu vracet? 1.POCHOPENÍ TOHO JAK SE MÁME MODLIT "Nejdražší bratři a sestry, naše křesťanská společenství se musí stát autentickými "školami" modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí, až k opravdové "zamilovanosti"(NMI 33) V evangeliu sv. Matouše nám Ježíš doporučuje, abychom se modlili prosbou (Mt 7,7-8). Proč nejsou naše modlitby vyslyšeny? Existuje mnoho odpovědí: nedostatek víry, špatně prosíme (o něco co není pro nás dobré). A možná Bůh odpovídá jiným způsobem, Bůh - milující rodič - ví lépe a jednou Ho lépe pochopíme i my. C.S.Lewis říká, že budeme celou věčnost děkovat Bohu, že neodpověděl. Všechny výše zmíněné možnosti mají jistě svůj díl pravdy. Ale žádná z nich neodpovídá na problém matoušového úryvku. Matouš jako teolog mluví o konkrétním spojení modlitby s akcí ve společenství a naopak. Jako křesťané se modlíme "skrze Krista" a Bůh v odpovědi respektuje vtělení, tzn. že Boží moc je částečně závislá na lidském působení. Co to znamená? Když se modlíme slovy "skrze Krista našeho Pána", neznamená to, že říkáme pouze nějakou oficiální formuli. Když se modlíme "skrze Krista", modlíme se skrze Tělo Krista, které zahrnuje historického Ježíše, Eucharistii a také věřící na zemi. Modlíme se skrze ně všechny. Znamená to, že v této modlitbě prosíme nejen Boha v nebi. My do té modlitby angažujeme také nás samé, jako částečku Těla, vzýváme sebe, abychom odpověděli. Popřemýšlejme nad tímto případem: starší řeholnice se dělí se svým duchovním otcem následující zkušeností (příhoda s mladou velmi schopnou sestrou, která odešla ze společenství a které nikdo neřekl že její přítomnost je velmi cenná. Starší spolusestra se pouze modlila k Bohu a prosila jej, aby ta sestra zůstala.). Závěr je velmi jednoduchý. Ta starší sestra se modlila jako "teista", ale ne jako křesťan. Nechala všechno na Bohu. Když se modlíme "skrze Krista", jde o něco víc, než jen o prosbu o Boží zásah. Společenství - tedy i my - musí být zaangažováno, zapojeno, musí se zaposlouchat ve vyslovenou "petici". Znamená to tedy, že pokud je má maminka nemocná a já se modlím o její zdraví, ale zároveň ji nezavezu do nemocnice, tak se v tu chvíli modlím jako "teista". Když vidím mého přítele, který je smutný a zároveň s ním nemluvím, ale jedině volám k Bohu, modlím se jako "teista". Jak má Bůh tu osobu potěšit? Copak jí má poslat e-mail? Jestli se modlím za někoho a zároveň nejsem schopen poslat např. pohlednici, nebo mu nezavolám telefonem, to jak se ta modlitba má dotknout té osoby? Jestli se modlím o pokoj a zároveň sám nejsem tvůrcem pokoje, to jakým způsobem má Bůh přinést světu pokoj? Ve filmu Ingmara Bergmana ("Hadí vejce") je takováto scéna: - kněz slouží mši svatou. - v sakristii se objeví žena středního věku a vypráví, že se cítí samotná ve svém manželství, má skrupule, stěžuje si knězi že je nemilovaná, že Bůh se jí zdá někým velmi vzdáleným, že si nezaslouží lásku, že vše je černé... - nejprve je kněz rozzloben, ale v určitou chvíli říká té ženě: "prosím, klekni si a já ti požehnám. Bůh se ti zdá někým velmi vzdáleným, On se tě nemůže nyní dotknout, vím to, proto chci položit své ruce na tvou hlavu, abys mohla poznat, že nejsi sama, že jsi milovaná, že nejsi v temnotě. Bůh je zde, miluje tě. Když se tě dotýkám já, dotýká se tě Bůh." To je příklad modlitby křesťana, někoho kdo se modlí "vtělenou modlitbou". 2. POCHOPENÍ JAK MÁME HLEDAT SMÍŘENÍ A UZDRAVENÍ Když Ježíš putoval po zemi, lidé se smiřovali s Bohem a byli uzdravováni skrze Ježíšův dotek. Najdeme na to mnoho příkladů. Mk 5,25-34 - Žena byla uzdravena dřív než s Ním promluvila. Ta žena prožila dvě fáze uzdravení: 1) když se dotkla Jeho šatů, byla uzdravena bytostně - fyzicky ze své nemoci, 2) když řekla pravdu o sobě, byla uzdravena v plnosti - tedy nejen fyzicky, ale i duchovně, protože poznala Ježíše. To je pro nás vzorem uzdravení a smíření z perspektivy VTĚLENÍ Důsledky: Stejně i my se můžeme dotknout Kristova Těla - Církve, skrze svátosti, Boží slovo, společenství a můžeme být uzdraveni. Jsme jednak pozváni k tomu, abychom to uzdravení nesli také jiným.
Několik příkladů: - Smíření a odpuštění hříchů. Odpuštění hříchů je nám dáno stejným způsobem jako té ženě z Evangelia sv. Marka - skrze dotyk Kristova Těla SVÁTOST SMÍŘENÍ. Jak může uzdravovat dotek společenství? Představme si následující scénu: Jednou večer sedíš doma se svou rodinou. Cítíš se unavený, naštvaný. Stane se něco, co tě ještě víc rozčílí a vybuchneš. Křičíš, říkáš jim, že myslí jen na sebe, že jsou hloupí, vyléváš šálek kávy na podlahu a jdeš do svého pokoje, kde zůstáváš sám se sebou. Emoce opadají, stydíš se, ale pýcha ti nedovolí vrátit se do pokoje, kde jsou členové rodiny. Nakonec usínáš. Příští den ráno Tvoje rodina snídá. Nic neříkáš, stydíš se, ale ještě plný pýchy s nimi usedáš ke stolu. Beze slov jim říkáš "chci být znovu s vámi". "Dotýkáš se" jich. Kdybys v tu chvíli zemřel, zemřel bys smířený. Tento obraz nám popisuje svátost smíření: vracíme se do společenství, vracíme se ke stolu. Sv. Augustin ve svých velikonočních kázáních říká, že když se křesťané modlí okolo oltáře jako společenství a modlí se Modlitbu Páně, jejich hříchy jsou jim odpuštěny (viz. akt odpuštění na začátku mše sv.). Církev mezi jiným na základě tohoto úryvku tvrdí, že k plnému prožití svátosti Smíření je nutné vyznat plnou pravdu, sebe, své nemoci - stejně tak jak to udělala ta žena. - Svazování a rozvazování. Co děláme, jestli ti, které máme rádi nejsou s námi sjednoceni ve víře, nevyznávají stejné hodnoty? Vezměme si například rodiče, jehož dítě ztratilo víru. Co dělá? - nejprve zkouší přesvědčovat, - později se už jen modlí. Ještě však může udělat něco víc. Může mu odpustit, obdarovat ho láskou. Onen rodič je částí Kristova Těla a díky něho se dítě dotýká Krista. "Cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi", "Komu hříchy odpustíte, jsou jim odpuštěny...". Jako Kristovo Tělo můžeme pomoci dotknout se, obdarovat jiné láskou, odpuštěním. Tak dlouho dokud je někdo z Tvých blízkých daleko od Boha, "dotknutí se" Tebe bude pro něj jediným způsobem dotknutí se Ježíše. (pozn. překl. na zákkladě přednášky x. Jacka: Našim úkolem je být pro druhé "svátostí". Tedy pokud se někdo z našich blízkých nemůže setkat s Božím milosrdenstvím a odpuštěním ve svátosti smíření, musí se s ním setkat v nás. My máme být prostředníky. A zde nejde jen o svátost smíření.) Jeden z velkých křesťanských apologetů Chesterton napsal, krátký příběh o člověkovi, který se vůbec nezajímal o duchovní život a po smrti šel do pekla. Mnoha lidem na zemi chyběl. Jeden jeho přítel z práce šel k branám pekla a prosil... bez výsledku... později tam šel jeho farář s podobným výsledkem. Nakonec tam šla jeho matka, která o nic neprosila. Řekla jen: "Dovolte mi k němu vejít". Pekelné brány se ihned otevřely, protože láska má moc nade vším a vykupuje zemřelé. To udělal Ježíš Kristus a chce v tom pokračovat i dnes skrze nás - oživovat zemřelé. Jsme povoláni k tomu, abychom byli Jeho nástrojem. - Pomazání na smrt. Ve filmu "The dead Man Wlaking" říká sestra Helena odsouzenému na smrt, že když bude dostávat injekci smrti, aby se díval na její tvář. "V tu chvíli poslední věcí, kterou uvidíš, bude tvář někoho, kdo tě miluje." A tak se také stalo. V Evangeliu sv. Jana, kap. 12, Marie pomazává Ježíše olejem na smrt. "Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! (Wlasnie namascila mnie na nadchodzaca smierc.)" Ta věta má mnoho významů, ale říká mimo jiné, že mu bude snadněji zemřít, protože ví, že je milován. Můžeme to chápat jako předobraz svátosti pomazání nemocných - (stejně jako o tom mluví sv. apoštol Jakub - Jak 5,13-16). Každý z nás je poslán, aby se dotýkal nemocných, aby byl pro ně Tělem Krista. JE JASNÉ, ŽE JE TO JEŽÍŠ, KDO SKRZE NÁS SMIŘUJE A UZDRAVUJE. 3. POCHOPENÍ PROZŘETELNOSTI (VEDENÍ) Rozdíl ve způsobu hledání Boží vůle závisí na tom, zda jsme křesťany nebo ne. Obrácení sv. Pavla ke křesťanství nám dává úžasný příklad křesťanského způsobu (čti VTĚLENÉHO) vidění Boží vůle, vidění Božího vedení. Sk 9,1-19 (zvl. verš 6). Všimněme si, že osoba historického Ježíše a tělo jeho věřících se zde identifikují. Hluboce zasažený Pavel odevzdává svůj život Ježíšovi... ihned dostává první instrukci, která je důsledkem
odevzdání se, patření Ježíšovi. Místo jasných pokynů z nebe - kam má jít, co má dělat - je odevdzán do rukou společenství křesťanů v Damašku, které mu řekne... Jako křesťan dostává pokyny nejen "z hůry" od Boha, ale také "z dola" od společenství. Jako křesťané hledáme "dotyk Ježíše". Musíme si jednak uvědomit, že Kristus je zároveň historický Ježíš (jež je nyní ve chvále nebe), i konkrétní, historické Tělo věřících zde na zemi. Když hledáme pokyny, když chceme rozeznávat, rozhodovat, nemůžeme se dívat jedině směrem k Bohu v nebi, ale také na to, co nám ukazuje Tělo Krista na zemi (rodina, Církev, společenství). Příklad: bohoslovec, který se ptá jedině Boha v modlitbě: "Co Bůh v nebi chce ode mne?" - bez toho co udělal sv. Pavel - hledal pomoc u společenství. Sv. Jan od Kříže kdysi řekl, že jazyk Boha je zkušeností Boha vypsanou v našem životě. Je to úžasný komentář. Bůh k nám promlouvá skrze scény. Nejdůležitější věci, které nám Bůh chce říct, nesděluje pouze nezvyklým způsobem. Bůh Vtělený má na zemi reálné Tělo a mluví k nám každý den skrze události, skrze naše rodiny, sousedy, Církev. Když hledáme Boží vůli, musí ty všechny hlasy být doplněním hlasu z nebe. 4. POCHOPENÍ SPOLEČENSTVÍ Skutečnost, že Bůh má lidské tělo má také velké důsledky pro společenství a spiritualitu. Spiritualita - alespoň ta křesťanská - není něčím, co žiji sám. Společenství je základní částí srdce křesťanské spirituality. Bůh povolává do učednictví, do skupiny, a nejen k samotnému putování. A znovu nám v pochopení toho pomůže text Písma sv. V každém ze čtyřech Evangelií najdeme podobný vzor: Učení Ježíše vzbuzuje velký zájem. Davy ho poslouchají, dělají z něj hrdinu, chtějí jej provolat králem... Dochází však k nedorozumění, což vede nakonec k opačné reakci. Davy ho chtějí zabít. Evangelium sv. Jana ukazuje, proč se tak drasticky mění postoj davu v momentě, kdy Ježíš dosahuje vrcholu popularity? (viz. J 6,41-63.) Co řekl Ježíš, že se to stalo tak velkým problémem? Mnoho se o tom debatovalo, někteří komentátoři tvrdí, že šlo o kanibalismus. Asi každý by mohl být překvapen, kdyby mu bylo přikázáno jíst lidské tělo. Jiní vidí v tomto textu učení o Eucharistii ( že je Ježíš přítomen stejným způsobem v Chlebě a Víně, jako byl přítomen tenkrát. pozn. překl.). Obě interpretace se však míjí s hlavním problémem. Samozřejmě fyzická přítomnost Ježíše v Chlebě a Víně je určitým problémem. Klíčem k pochopení je však jedno slovo, které Ježíš ve své řeči používá. Je to slovo sarx, které se vztahuje na Jeho tělo. Je to překvapující volba. Nový Zákon v řeckém originálu používá dvou slov pro vyjádření lidského těla, pro vyjádření celé osoby: soma a sarx. Soma se vztahuje k lidské osobě, ukazujíc ji jako osobu dobrou nebo neutrální. Sarx naopak má v sobě zabarvení pejorativní. Např. jsem "sarx", kdy jsem nemocný, hříšný, umírající, a jsem "soma" kdy jsem zdravý, atraktivní, ctnostný a zmrtvýchvstalý. Všímajíc si těchto rozdílů a všímajíc si i faktu, že Tělo Krista neznamená jedině historickou osobu Ježíše a Jeho reálnou přítomnost v Eucharistii, ale také konkrétní Tělo věřících na zemi - jasně vidíme, co Ježíš myslel když použil slovo "sarx". Ježíš nemluví jedině o svém těle jako těle bez hříchu, oslaveném v nebi ani jako o těle sterilním, čistém. Ve slovech "vezměte a jezte" jsme byli pozváni k "přijímání" také té části Těla, kterou je společenství věřících na zemi. Ježíš v podstatě říká: nemůžete přebývat s dokonalými, perfektními, rozumějícími Bohu v nebi, jestli nedokážete žít s nedokonalými, neperfektními, neodpouštějícími členy společenství zde na zemi. Hlásání té pravdy může zničit populárnost hlasatele - To je hrozná řeč! ("těžká jsou ta slova".) "Jestli nebudete jíst moje Tělo, nebudete mít život..." Ježíš nám jasně říká, že nikdo nemůže mít život jestli bude zkoušet obejít tuto výzvu. Konkrétní společenství je nutnou součástí duchovní cesty křesťana. Bůh není jen v nebi, Bůh je mezi námi. To má mnoho důsledků a v této perspektivě se chvěje tvrzení: Jsem dobrým křesťanem, ale mohu jít k Bohu sám bez Církve. Křesťanská spiritualita je vždy společenstvím jak s druhým tak také s Bohem. 5. POCHOPENÍ NÁBOŽENSKÉ ZKUŠENOSTI Existuje základní rozdíl mezi chápáním náboženské zkušenosti teistou a křesťanem. Jeden příklad: Jedna z přednášejících hovoří o východní meditaci a dělí se se svým způsobem modlitby (technika, dvě hodiny ticha denně...). Když se jí táží, jaký vliv má ta modlitba na její každodenní život, odpovídá: "Nelze tyto dvě věci
porovnávat. Jezení a bytí s rodinou je dobrou lidskou zkušeností, ale není to náboženská zkušenost. Je to něco čistě lidského. V meditaci zakouším pravou náboženskou zkušenost." "Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu"(1J 4,16). Jestli toto tvrdí Písmo, láska o které mluví, je láskou, která vychází z každodenního rodinného, přátelského, sousedského života, života ve společenství. Proto také tvrzení, že Bůh je láska je potvrzením toho, že Bůh je společenstvím, rodinou, dělením se zkušeností. Kdokoli přijímá svou zkušenost uvnitř rodiny, společenství, zakouší Boha. Bůh vtělený je Bohem všednodennosti a ne nezvyklosti. Několik příkladů: proč jezdíme na poutě na různá poutní místa, jsme tam dojati, pláčeme tam, navštěvujeme hrob sv. o. Pio, který měl na sobě Kristovy Rány a zároveň chodíme nevšímavě kolem slz a ran těch, se kterými každý den usedáme ke stolu? Křesťanská perspektiva náboženské zkušenosti je opřená na Bohu, který se narodil v rodině, v chlévě. Na Bohu, kterého mohu najít ve své rodině, společenství, u stolu, ve východu slunce. Být zapojen do normálního života, v dávání i dostávání v lidských vztazích - občas naplněnými hořkostí a bolestí - je dovolením, které dávám Bohu, aby On skrze nás působil. Křesťanská spiritualita má dvě křídla: monastické (ora) - domácí (labora). Monastickým křídlem rozumíme liturgii, osobní modlitbu, kontemplaci, ze které vyhází akce. Z postoje Marie vychází postoj Marty. 6. POCHOPENÍ MISE Před několika lety jedny katolické noviny zveřejnily zprávu o ženě, která se smutkem vyprávěla proč nevěří v Boha. V jejím vysvětlení se nenacházejí problémy s pochopením dogmat, morálkou, autoritou církve. Pro ni věrohodnost Boha, Krista je závislá na něčem jiném - na tváři křesťanů. Ježíš před nanebevstoupením prosil, abychom šli do celého světa a hlásali Jeho přítomnost. Musíme to dělat "vtěleným způsobem", nejde jen o předávání informací. Hlavním úkolem je být svědky soucitu a lásky Boha, tak jak to ukázal Ježíš. Když byl velký izraelský prorok povolán, Bůh to ukázal velmi zajímavým rituálem. Prorok byl pozván ke snězení svitku Písma. Jak krásný symbol. Onen prorok měl strávit Slovo, aby se stalo jeho tělem, aby lidé mohli vidět Boží slovo v něm. Jsme pozváni k strávení Božího Slova, aby je lidé mohli v nás fyzicky uvidět a "přečíst". Sartr, ačkoli ateista, nám zanechal zajímavé tvrzení. Tvrdil, že si lidé tvoří tváře. Pro Sartra se rodíme bez tváří, a nebo alespoň naše tvář nemluví v tu chvíli o nás mnoho. Když se rodí malé dítě, tři vlastnosti jsou pro jeho tvář charakteristické: zaprvé: jeho tvář nemluví mnoho o jeho individualitě (matky zde nemusí souhlasit), zadruhé: tvář nemluvněte nehovoří mnoho o jeho osobnosti a nakonec: novorozenec je krásný. To se začíná měnit z hodiny na hodinu, z měsíce na měsíc. Okolo čtyřicítky naše tváře hovoří velmi jasně o tom, kým jsme. Mise do které jsme pozváni je formování našich tváří dobrým způsobem. Slovo se stalo tělem a to se stále uskutečňuje nejen v Eucharistii, ale také v nás, vyjadřujíc to v našich tvářích. Ježíš nám to ukázal na podobenství o kvasu. Jako kvas proměňuje těsto, jak léto proměňuje stromy, tak Boží Slovo musí proměňovat nás. 7. POCHOPENÍ ZŮSTÁVÁNÍ V JEDNOTĚ S TĚMI, KTERÉ JSME MILOVALI A KTEŘÍ JIŽ ZEMŘELI. Jak křesťané zůstávají v jednotě se zemřelými. Dovolme, aby nám to vysvětlil Pán Ježíš. V neděli zmrtvýchvstání Marie Magdalena vešla do Ježíšova hrobu a doufala, že pomaže Jeho tělo. Uviděla jednak prázdný hrob a anděla, který jí řekl "Proč hledáš živého mezi mrtvými?" Divná slova? Anděl jí jednak řekl pravdu. Naše zemřelé nenajdeme na hřbitovech, ačkoli je to dobrá tradice navštěvovat hřbitovy. Kde je najdeme? Naši zemřelí žijí tam, kde žili vždy. Co to znamená? Můžeme to říct jednoduše. Naše zemřelé najdeme tam, kde žili, ve smyslu víry i lásky. Setkáváme se s nimi v našem životě, když se budeme dotýkat nekonečného bohatství Božího života a milosrdenství takovým způsobem, jak to dělali oni. Zkusme si to lépe vysvětlit. Má známá mi vyprávěla o svém otci jako o člověku velmi výjimečném, šlechetném, dobrém, oddaném. Setkává se s ním tehdy, když se sama stává šlechetnou, dobrou, oddanou. To je jeden z aspektů společenství svatých. Oni žijí a jsou přítomní v mém životě, když něco z jejich dobra, víry, lásky, naděje zůstává v mém životě.
Každý vytváří věčnost, nekončený život výjimečným způsobem. Když někdo umírá, musíme ho (ji) hledat mezi živými. To se uskutečňuje, když pokračujeme v jejich lásce, věrnosti, naději, radosti. Jako křesťané potkáváme naše zemřelé "vtěleným způsobem" v našem životě. SRDCE KŘESŤANSKÉ SPRITUALITY "Já jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa". Ta slova neznamenají jedině, že nás Ježíš neopustí, ale také to, že nejsme schopni jej vyhodit, minout. On neustále odsouvá kámen z hrobu, ve kterém Ho zkoušíme zavřít. O autorovi: Jacek Socha - * 1969 v Gdańsku. Studium v kněžském semináři a kněžské svěcení 1994 v Gdańsku. V r 2000 doktorát z Morální teologie. V současné době přednáší mor. teologii v Semináři a Teologickém institutu v Gdańsku a ve vzdělávacím středisku GAKT v Gdyni. Více na: http://www.gsd.gda.pl/gsd/informacje%20o%20prof/ks.j.socha.htm
