Obsah Západ, bi-monthly magazine for Czechs and Slovaks, published by the Collegium Bohemicom in Canada Second class mail registration number 4890 * * *
Vydává: Collegium Bohemicum j a k o dvou měsíčník Redakční rada: Jiří Fítbšic, Eva Limanová, Stanislav Reiniš, Josef Škvorecký, Miloš Šuchma. Václav Táborský, Jan Uhde Redaktor: Miloš Šuchma Administrátor: Milada Reinišová Grafická úprava: Barbora M un/arová, Věra Drřmíšková Sazba: Prague Typesetting, Inc. T o r o n t o Tiskne: Triangle Graphic Ltd. Toronto * * *
Adresa redakce: Západ, Box 9021, Terminal P O Ottawa, On. KIG 3T8. Ca n ad 4 Články nemusí vyjadřovat názory redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo na zkráceni a úpravu příspěvků Redakční uzávěrka vždy i5-tého února, dubna, června, srpna, října a prosince. Adresa administrace; Západ, Box 322. Waterloo, On, N2J 4A4, Canada Předplatné, příspěvky na tiskový fond, in/erci a změny adres zasílejte na adresu administrace.
Ideologie Ožehavé téma (J. Škvorecký)
1
Československo Československo - Biafra ducha? (A. Březina) Korespondence Vaculík-Wästberg M ů j ncjlepší mužskej na světě (J. Voskovec)
12
Zajímavosti ze světa Po stopách Jana Welzla (M, Horský)
14
8 11
Kmigraee Stěhování d o Ameriky (O. Ulč)
16
Humor J a k Voloďa přemohl krutého cara (Hostáň-Táborský) Interview Pokus o rozhovor s Pavlem Tigridem (O. Filip) Západ hovoří s Lídou Baarovou (J. Skvorecký)
25
Divadlo Česká hra v New Yorku
29
Reportáž Skrzevá Čechokanaďany tryskem (V, Skutina) '
30
21
23
* * *
Předplatné: 1 rok: 2 roky: Can I $14.00 Kanada Can 326.00 US $14.00 USA US $26.00 US $17.00 ostatní země (letecky) US$.12.00 nebo ekvivalent v cizí měně Československo vzhledem k devizovým a poštovním předpisům zdarma. Cena jednotlivého čísla $2,75 Odběratelé v USA a v Kanadě mohou platit osobním šekem. V ostatních zemích bankovním příkazem nebo mezinárodní poštovní poukázkou (patrné nejvýhodnější pro evropské předplatitele), Předplatné lze rovněž poukázat přímo na bankovní konto Z á p a d u d o Bank of Montreal, 239 Weber St.N., Waterloo, ()n,, N 2. J 4 H 5, Canada (TSA No. 5037-246).
Teologie Ex nihilo?
34
Kil Ml Dvakrát z Barrandova (J. Uhde)
35
Próza Chlápek, který se potřeboval vykoupat (J. Beneš) Sexuální výchova (L. Grossman)
.17 39
Nove knihv
40
Dopisy
41 *
*
*
Autorkou fotografie na titulní straně je Ingrid Martinová a redakce ji dala název Zamyšlení nad Vítězným Únorem
Líbí se vám Západ? D o k a ž d é h o čísla vkládáme propagační kartu Západu. Prosíme, předejte ji dál svým známým, o nichž si myslíte, že by o Západ měli zájem.
ZÁPAD DO VŠECH PĚTI SVĚTADÍLŮ!!!
Ideologie Ožehavé téma Josef Škvorecký Býka lze dráždit různým způsobem: dle tradice je nejosvědčenějšt rudý hadr. Marxleninisty, zejména ty u moci, podráždí každá kritika: ale nejspolehlivěji je rozzuři, poukážeme-li na jisté podobnosti mezi jejich učením a i nĚho vyplývajícím systémem, a učením a systémem německého nacionálniho socialismu. Pokud je nezdvořilý šťoural pod jejich pravomoci, nebudou se s tlím o tom bavit a zavřou ho; jestliže je mimo územi jejich říše, zavali ho rozčilenými poukazy na vše. Čim se obě teorie a s nimi spojené praxe liší.
da: zde je klasickým příkladem Dr. Goebbles, k němuž se ještě vrátíme. Dnes, v narůžovělém ovzduší západního levého liberalismu, není populární zabývat se dílem Freudova žáka Alfreda Adlcra, protože právě on klinicky doložil tenhle skrytý kořen tzv. ideologických reakcí na svět. Kdo by si také, sám sobě, a tím spíš na veřejnosti, přiznal, že se stal komunistou (nacistou), protože jako jinoch trpěl nočním pomočovaním? Růžoví liberálové studují tedy raději Freuda, jemuž Šlo - alespoň v jejich zjednodušení - pouze o léčení pohlavPravda, liši se v mnohém, ale sho- ních inhibic, méně už jeho žáka Wildují se v jedné důležité věci. A proto- helma Reicha, který např. v díle Die des Faschismus že ta věc je v praxi vlastně rozhodují- Massenpsychologíe cí pro to, jak se žije pod jimi vytvoře- dovozoval, že sklon připojovat se nými režimy, způsobila podivný, k radikálnc-autoritativním hnutím a poukážeme-lí na něj, zuřivě popíra- lze vystopovat v nenaplněném, poný jev: že z praxe života - i když jen křiveném nebo potlačeném sexu. To částečně z teorie - je nesnadné pro- se totiž dá snadno aplikovat i na kovést diferenciaci. T a t o včeje základní munismus, jak t o ostatně Reich sám pilírjak komunistických,tak fašistic- na sklonku života udělal (razil např. kých režimů: oddaný člen strany, tzv. termín " r u d í fašisté"), a nepatři to zdravé j á d r o , jehož vlastnim jádrem dnes v newyorských salónech k dobje jistý druh patologie. Spor těchto rému tónu. Alfred Adler'.'Tenje- mizdravých jader se světem liberální de- mo odborné kruhy - prakticky nemokracie - neboli, vyjádřeno v poj- znám. A přece právě on vědecky vysmech osobní zkušenosti, se světem větli! jev známý každému, kdo měl slušných lidí, žijících Často v nesluš- kdy co dělat s ČSM, s Komsomolem, ných ekonomických podmínkách - NSHJ nebo s BDM: dísproporciální není spor proletariátu s těmito neslu- zastoupení lidi tělesně nebo charakšnými podmínkami. Je to spor ncko- terově vadných. Adler jej analýzuje lektivní, ryze individuální, privátní. v díle Die Theorie der OrganenminRyli a jsou to lidé poznamenaní sou- derwertigkeit und ihre Bedeutung fiir kromou nenávistí, jejímž základem .je Psychologie und Philosophíe, a v růzbuď nějaká osobni, hluboce negativ- ných dílčích studiích. Dovozuje - ve ní zkušenost politická (poprava Le- stručnosti - že každá taková "méněninova bratra-anarchisty;rasismus), cennost" (tj. tělesná deformace, časnebo rodinná (vzpoura dětiček pro- to i zcela skrytá) se nějak kompenzuti bohatým otcům a tzv. salónni bol- je, zejména v oblasti psychologické ševismus), anebo celá plejáda příčin nadstavby, "Kompenzaci m o z k e m " zrodfilosofických vyvolávajících komplex méněcenno- je m o ž n o vysvětlit i stí: umělecká frustrace (Hitler), neu- systémů a světových názorů. V řadě kojená ctižádost (Mussolini), neuko- klinických anamnéz kreslí Adler porjený sex (všemožní s t u r m t m p p e ř i a trét "ideologického člověka": ten se jejich kult chlapské společnosti), či - vyznačuje silnou tendencí svou mémnohem častěji, než by se zdálo - ne- něcennost skrýt nebo prezentovat jadostatečné tělesné vybavení (Lenin, ko následek nějakého hrdinství (vroStalin i Mussolini byli muži drobné zená kulhavost j a k o válečné zranění postavy), nebo dokonce tělesná va- apod.), a je pronásledován pocitem
nejistoty, jako by neustále žil obklopen nepřáteli. Velmi často se nejistotě brání arogancí nebo šaškováním, od pocitu méněcennosti plynule přechází k pocitu nadřazenosti, výjimečnosti, aniž sí toho je vědom; z fikcí o světě, jež si jeho chorá mysl vytváří, rodí se v ní hypotézy, a ty se mění v dogmata, na nichž potom pacient lpi a připisuje jím realitu, přičemž skutečnou realitu ztrácí z dohledu. Brzo začne klást přehnané požadavky fanatické víry, discipliny atd. na sebe i na jiné, uchyluje se k zneužíváni cenných myšlenek a hnutí, aby dosáhl pocitu vlastní hodnoty, a dokonce nadřazenosti, a také aby jiné lidi, a tím i jejich myšlenky a hnutí, znehodnotil. Nakonec žije j a k o zajatec osobní ideologie, vzešlé z takto patologických kořenů, již, jak známo. Bedřich Engels definoval j a k o "falešné vědomí". Je krásně neuvěřitelné, jak se Ľngelsova definice shoduje se závěry Alfreda Adlera. Cituji z EngeIse: Ideologie je proces, jímž izv. myslitel prochází sice vědomé, ale na základě vědomífalešného. Skutečné motivy, konkrétni síly, které ho vedou, zůstávají mu skryty, a on si namlouvá motivy falešné nebo zdánlivé. Engels se domníval, Že v poslední instancí jsou těmito konkrétními silami faktory ekonomické; Adler soudil, že jde spiš o faktory individuálního zlého osudu jednotlivce, poznamenaného frustrací a pocitem méněcennosti. Rozpor mezi Engelsovým a Adlerovým tvrzením je ale, myslím, pouze zdánlivý, neboť ekonomické faktory nejsou vždy zdrojem vědomi jenom falešného. Potvrzuje nám to známý jev, že totiž v komunistických (fašistických) stranách vždycky existovali - vedle různých ředkviček a soudruhů z existenční nutnosti - ti, o nichž lid říká " J e to sice komunista (fašista), ale jinak slušný člověk" - a potom "komunistický (fašistický) svině". Jenom ti druzí - pomineme-Ii prosté gaunery mezi nimi - jsou skutečnými nositeli falešného vědomi, tedy lidmi v pravém slova smyslu ideo1
logickými, a jejich zrod je nikoli v obecné sociální nebo národní bídě, ale v soukromém nočnim pomočovaní. Ti první se k radikálním hnutím přidali ze skutečného sociálního neb o n á r o d n í h o citu, brzy se octnou v konfliktu s ideology a končí j a k o zlikvidovaní, ze strany vyloučení, jako zrádci, revizionisti, róhmisti, titoisti, kosmopoliti, čtyřgangsteři - repertoár výrazů je téměř nekonečný, a všechny prostě znamenají, ř.e tihle nešťastníci nejsou lidé méněcenní, nýbrž normální, které jejich upřímné emoce a kritická situace věcí veřejných na čas zavedly na pochybné cestičky ideologie. Uvědomíme-li si konečně, že jistou formou méněcennosti (bolestný rozpor mezi nedostatkem životních zkušeností a z nich plynoucí moudrosti, a intenzívni touhou zlepšit svět, vždy nedokonalý a často špatný) je i prostý fakt mládí, nedospělosti, ozřejmíse nám masový výskyt radikalismu mezi dívkami, jimž teprve počínají pučet ňadra, a jinochy. kteří se tajně natírají mastičkami proti nežidům. a kteří pak když ňadra n a b u d o u řádných proporcí a nežidy s počátkem sexuálního života zmizí, diví se sami snbě. jak mohli tak zblbnout. V konečné fázi ideologie ideologičtí lidé ovšem téměř vyhynou, a uprázdněná místa zasednou gauneři. Vraťme se nyni k Dr. Goebbelsovi j a k o arciilustraci Adlerovy teorie. Každý snad ví, že to byl člověk neobyčejně malé postavy, jenž navíc kulhal: vada patrně vrozená, kterou ale on později připisoval úrazu z dětství, z důvodů p a t r n ě adlerovských, ale ovšem také protože jako mrzák od narození by se nehodil d o škatulky rasistického ideálu (kam se ostatně černovlasý doktůrek s krásnýma cikánskýma očima i tak vešel jen velmi n e s n a d n o - dokonce prý pro jeho rasový typ die alt en Mitkämfer posměšně razili termín " n a c h g e d u n k e l t e r S c h r u m p f g e r m a n e " , což překládám j a k o " p o t o m n ě ztmavlý scvrklogerm á n " . Navíc měl obrovskou hlavu, jež stála v nepříjemném kontrastu k téměř dětskému tělíčku. Všechny tyto vady na kráse Goebbels klasicky kompenzoval mozkem, a to na dvou polích: to nevinnější byla j e h o agilní sexuálni činnost, jež se mu dařila nejen p r o t o , že se stal ministrem, ale také proto, že si n á h r a d o u za centi2
Vůdci a vděčná žena s dítětem
uprostřed
metry vypěstoval dar řeči, ukecávání, dar zmíněných očí Černého myslivce a krásných a pěstěných rukou d o té míry, že kompenzační půvaby překryly mladým dívkám kulhavou nohu i to, žc při polibku ve stoje musel stát na špičkách. D r u h é kompenzační pole bylo nebezpečnější, a mělo tragické následky zdaleka ne jen pro něho. Politika, ideologie. Rozhodující tu asi hylo několik faktorů. Především se Goebbels, po vypuknutí první světové války, hlásil j a k o dobrovolník, a lékařská komise ho přirozeně odmítla. Na několik dní se zavřel ve svém pokoji, a přátelům vyhrožoval sebevraždou. Tahle frustrace, spojená s j e m u , typickému intelektuálovi, protivným maloburžoasním prostředím zákona dbalé a zbožné rodiny, ho hned po válce přivedly k vášnivému studiu Marxe a Engelse, a posléze i Lenina. T o h o nikdy nepřestal obdivovat, a kdyby se provedla důkladná analýza j e h o rétoriky, vyšel by myslím najevo vic než zanedbatelný vliv. O těchhle skutečnostech se vědci z Ústavu marxlenínismu přirozeně nerozepisují: bohužel je to ale historický fakt, s n a d n o doiožitelný z dochovaných Goebbelsových projevů. Po vstupu d o N S D A P se zfrustrovaný GoebbclSi hledaje své frustraci odpovídající falešné vědomí, připojil k jejímu ultralevému zuřivě socialistickému křidlu bratří Strasserových a stal se šéfredaktorem jejich orgánu Nazionalsozialistische Briefe.
věrných
což je patrně jediný nacistický časopis, který má jednak intelektuální úroveň, a jednak je svrchovaně zajímavý pro poznání kapitoly, vymazané z oficiálních dějin nacismu nejdřív Hitlerem, a potom marxleninisty. Pro NS Briefe psal Goebbels úvodníky, vyznačující se zejména neustálou propagací myšlenky, podle níž osud revolučního Ruska a osud revolučního Německa jsou spřízněny. Někdy se tam najdou prognózy přímo prorocké: vzhlížíme k Rusku, protože bude s námi kráčet cestou k socialismu jako náš nejbližši partner, protože Rusko je nám Přírodou daný spojenec proti ďáblu pokušeni a korupci Západu. Anebo jinde: Se západním kapitalismem nás spojuje mnohem míň než s východním bolševismem. A dál: Kdyby došlo k nejhoršímu. pak raději zahynout spolu s bolševismem než žít věčně jako otroci kapitalismu. V Hitlerovi, jemuž od samého začátku nešlo o socialismus, ale o moc, viděl Goebbels jeden čas, dle Strassera, dokonce zrádce nacionálsocialistické revoluce, a na bouřlivé schůzi strasserovských partajních skupin a odborů v roce 1926, v zápalu debaty, dokonce bolševicky zvolal: "Navrhuji, aby maloburžoust Adolf Hitler byl ze strany vyloučen!" Protože byl ovšem citlivý na sublimované homoerotické vztahy, brzy vycítil, že budoucnost nepatří rozšafnému a skutečně maloburžoasnímu S t r a s s e r o v i , ale c h a r i s m a t i c k é m u a rtuťovitému demagogu Hitlerovi, a stal se rychie Hitlerovým intimním
Vůdce a vděčná žena be: dítěte uprostred přítelem. Brzo poté, co navrhl Fiíhrera vyloučit z partaje, pronesl jednu ze svých nej dokonalejších řečí, která je mimo jiné zajímavým dokumentem toho, jak blízko měli ideologičtí nacisté (ne ryzí gauneři jako Goring, a gauneři vždycky nakonec zvítězí nad ideology) v počátcích hnutí ke komunismu. Titu! projevu, Lenin oder Hitler, by sváděl k jednoduchému závěru, že tu Goebbels klade komunismus a nacismus do nesmiřitelného protikladu. Není tomu tak. Celá řeč je přímo prodchnuta obdivem k Leninovi a k jeho dílu, Leninovi se v ní věnuje mnohem víc místa než Hitlerovi, a jeho práce je rozebrána mnohem podrobněji. Leninovým historickým dílem je ovšem, říká Goebbels, komunistické Rusko, a němečtí komunisté jako Thalmann nebo Luxemburgová jsou pouze drobnými ruskými zástupci v Německu. Oproti revolučnímu výtvoru Rusa Lenina může stejně hodnotné, anebo ještě lepši dílo vytvořit jen člověk stejně veliký jako Lenin, který ale bude skrznaskrz Němec. Takový človek existuje, a jmenuje se Hitler. Tak jako Lenin provedl násilnou komunistickou revoluci, a tím změnil chod světových dějin, i Hitler provede násilnou nacionálsocialistiekou revoluci, a rovněž změní dějinný směr. Goebbels - na rozdíl od liberálních i mnohých sociálně demokratických politiků - pochopil tedy historické následky roku 1917 a jeho text je prosycen neskrývanou sympatií pro bolševickou revoluci: dokonce ji označuje za významný krok lidstva vpřed.
věrných
Už bratři Strasserové varovali německé politiky, aby se na vývoj v Rusku nedívali očima bílých emigrantů, ale daleko nejvášnivěji! m zastáncem spolupráce s revolučním Ruskem je Goebbels, Ve spolku se sověty vidí jediné zajištění německé národní budoucnosti: sociální revoluce v Německu je podle něho možná jen tehdy. bude-Ii Rusko německým spojencem. Pakt Hitlera se Stalinem, který nacismu neznalý svět tak překvapil, nebyla tedy zcela nelogická výslednice jakýchsi nesrozumitelných Čachrů ministra Ribbentropa. V Německu samém rozeznává Goebbels tři hlavní politické proudy: střed, blok státu quo, reakce; konservativnl blok. Jenž je zakořeněn v (demokratickém) systému. Zahrnuje všechny strany od sociální demokracie až po německé nacionály, neboť ty všechny stojí pod ochranným deštníkem demokracie, liberalismu, kapitalismu: těch hodnot, které považují za posvátné a nedotknutelné. Po obou stranách "reakčniho" bloku stojí dvě revoluční hnuti: komunisté a nacionálsocialisté, kteří jednu věc rozpoznali jasně a důkladně jí porozuměli: Chceme-li mít stát budoucnosti, pak jej nedosáhneme reformou, ale radikální revolucí. Systém líberálně-kapitalistické demokracie je vnitřně už tak nahlodaný, tak prohnilý, že se na něm nedá už nic flikovat nebo reformovat. Musí být do základů zničen... Proč ale tedy nebýt rovnou komunisty? Tady do hry vstupuje specificky nacistické falešné vědomí: proto-
že hlasatelem marxismu v Německu je židovská inteligence. Německý marxismus - patrně na rozdíl od ruského - je spojencem židovského burzovního gaunera. I tak je však společným cílem komunistů i nacistů zničení buržoasně-demokratického státu. Po něm ovšem musí mezi těmito spojenci dojít ke konfliktu, ale - dobře poslouchejte - tento spor musí být veden věcně, bez demagogie a bez ohledu na momentální výhody. Musíme se sejít. volá Goebbels pathetícky, vy od levice a my. Vždyť v podstatě chceme totéž: našim cílem je svoboda!...Pro nás je ústředním problémem našich dnů vyřešení sociálni otázky. Sociální otázky ne ve smyslu větších mezd a menší dřiny...Německo bude svobodné v tom okamžiku, kdy se spolu dorozumí třicet miliónů na levici, a třicet miliónů na pravici...Sociálni otázka není otázkou buržoasního soucitu, ale státní socialistické nutnosti. Víme, že naše cesta není cestou hlasovacích lístků, ale cestou důsledného zničení systému, cestou revoluce. Pro náš účel není důležité, že strasserovský směr, který v téhle řeči Goebbelse ještě zřetelně ovlivňuje, prohrál, a že spor mezi nacismem a komunismem byi nakonec nejen demagogický, ale vyústil dokonce v největší válečné krveprolití moderních dějin. Touha po neomezeném monopolu moci přehlušila rétoriku sociální spravedlnosti nejen v Německu (v čem vlastně, docela na dně, tkví dnešní sovětsko-čínský spor?) a potvrdilo se jen staré pravidlo anglického lorda, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Cituju to všechno, abych ukázal, že nacismus má i v leckterých aspektech své teorie (a to nemluvím o partajní organizaci, systému buněk, desitkářů, donašečů atd.) leccos společného s komunismem: že to ve svých začátcích, podobně jako komunismus ve svých začátcích, byla radikálně idealistická reakce na Špatnou a konkrétní realitu v e j m é n u utopického ideálu. Fašismus vidí ten ideál v minulosti: v zidealízovanémstředověkém uspořádání společnosti; nacismus dokonce v zidealizovaném prehistorickém mýtu; komunismus v zidealízované utopické budoucnosti. Je-li v tom, teoreticky vzato, zásadní rozdíl, nevím.
3
Uvědom íme-li si tyhle nepříliš známé okolnosti, pochopíme řadu jinak zdánlivě nelogických věcí. Třeba Goebbelsův projev na schůzi německých filmových herců a režisérů v roce 1933, kde dal, tehdy už Propagandaministr, slavný Eisensteinův Křižník Potěmkin za vzor nacistickým režisérům a prohlásil že Eisenstein který byl Žid - j e příkladem pravdivého umělce. Chudák Eisenstein se tak rozčilil, že uveřejnil Otevřený dopis Josefu Goebbelsovi, jehož některé formulace dnes, po tom, co víme o osudu sovětské kinematografie i o Eisensteinově vlastním trpkém osudu, znějí značně ironicky; Jak se opovažujete požadovat po svých Jilmových umělcích aby pravdivě zobrazovali život, aniž je nejdřív požádáte, ať volají k svědomí světa o tisících, kteří jsou mučeni k smrti ve vašich věznicích? Kde berete tu drzost vůbec mluvit o pravdě, vy, který jste vztyčil Babylónskou věž nepravd a lží? Tahle slova Eisenstein napsal roku 1934, kdy se rozbíhala první velká vlna stalinského teroru, a kdy byla definitivně, deklarací socrealismu, zabita umělecká svoboda. Byl však, zdá se, rozhořčen upřímně, tak upřímně, že se ke Goebbelsovi vrátil znovu, u príležitosti dokončení Alexandra Něvského v roce 1938, v článku Můj námět je vlastenectví. Tam si to s doktůrkem rozdal ještě plamenněji, aby se vzápětí dožil trapnosti spojené s paktem Stalina a Hitlera, v jehož rámci bylo jeho šovinisticko-protiněmecké melodráma o m o u d r é m carovi, zdatně masakrujícím připitomělé teutonské rytíře, na osmnáct měsiců zakázáno. Nepřekvapí nás ale také třeba kuriózní fakt, že scenáristou slavného filmu Das blaue Licht, v němž se v hlavni roli zaskvěla Hitlerova oblíbená herečka a později režisérka Len i Riefenstahlová, a jejž Susan Sontagová přesvědčivě interpretuje j a k o výrazně protonacistický, nebyl nikdo jiný než maďarský komunista Béla Balász. Nebudem pokládat za nepochopitelné, že německý komunistický režisér Kurt Junghans. poté co roku 1929 v Praze natočil labutí píseň němého sociálně kritického filmu Takový je život (financovanou Theodorem Pištěkem) a potom několik let v SSSR připravoval natáčení protiamerického velkofilmu (z něhož sešlo teprve poté, co černý básník Lang-
4
ston Hughes, přizvaný k spoluúčinkovaní, prohlásil, že scénář je naprostá blbost a vůbec neodpovídá americké skutečnosti), vrátil se - po roce 1933 - do Německa, kde v roce 1939 zrežíroval oficiální dokument o historii Strany (ne komunistické) Die Jahre der Entscheidung, až se konečně na obě ideologie vykašlal, utekl do Hollywoodu a tam si otevřel obchod s fotografickými potřebami. A už vůbec se nebudeme divit, že jádro notorické vlámské SS-Division Wallonien Léona Degrella, která až na hrstku mužů po hrdinných bojích bídně zašla na Východní frontě, tvořilo několik set bývalých komunistů a Členů militantní socialistické organizace Jeunes gardes socialistes, a že ve stínu apokalyptické porážky, Degrelle prohlásil: Kdyby se Evropa měla opět stát Evropou bankéřů, tlustých a zkorumpovaných buržoustů...to radši ať vyhraje komunismus a zničí všechno. Radši ať to všechno vylítne do vzduchu, než vidět zas tu triumfující pro/milost. Nebude se nám také jevit příliš absurdní úvaha oficiálního Mussoliního ideologa z období tzv. Italské sociálni republiky Argenta Sofficiho, podle něhož Kdyby mocnosti Osy měly prohrát válku, většina skutečných fašistu, pokud by to přežili, by přešla ke komunistům. Potom bychom překlenuli mezeru, která dělí obě revoluce. A nebude nám konečně ani dívné, čteme-li projevy Hitlera samého, že leccos v nich je pouhý překlad leninských principů do naci onálsocialistického pojmosloví. Názorný příklad je třeba výjimečně krátká Führerova řeč na norimberském P a n cit agil v roce 1934, z níž vyjímám: Už v dobách, kdy Strana měla jen sedm členů, hlásala dva principy: zaprvé chtěla být skutečně ideologickým hnutím, a za druhé chtěla být hnutím neznajícím kompromisy, chtěla v Německu získat veškerou moc a s nikým se o ni nedělit. Jakožto Strana museli jsme zůstat menšinou, protože jsme v národě zmobilizovali jenom nejcennější elementy schopné boje a sebeobětování, a ty nikdy nebyly ve většině. Ale protože tito muži. nejlepšímuži německé rasy. chopili se hrdě, sebevědomě, odvážně a statečně vedení říše a národa, lid ve stále větším počtu se k tomuto pře dvoj i připojoval a podřizoval se mu...Strana...bude vždy jenom částí národa, bude se skládat jen
ze skutečně aktivních bojovníků, na něž budou kladeny větší požadavky než na milióny jejich spoluobčanů. ...Strana bude vždycky představovat elitu politického vedení. Bude neúchylná, pokud jde o ideologii, jako ocel tvrdá, pokud jde o organizační kázeň, ohebná a přizpůsobivá v taktice...Našim cílem musí být, aby se všichni Němci stati nacionálními socialisty. Jenom nejlepší národní socialisté budou však členy Strany. Což všechno není v podstatě nic jiného než jiná, čistě slovní formulace takových Leninových vynálezů, jako je pojetí strany n e j a k o masového hnutí, ale elitního predvoje proletariátu, jeho přísné rozlišování mezi ideologií a taktikou, jeho zbolševizováni sociální demokracie ve stranu ovládanou disciplínou, atd. Opusťme však nyní tyhle sféry vysoké politické "teorie" anotorických jmen. Podiváme-li se, jak říkají stalinisti, " d o l ů " , zjistíme, že tam je obraz velmi podobný, Vezměme si třeba politickou píseň, o níž Vladimír Karbusický napsal velezajímavou knihu Ideologie irn Lied - Lied in der Ideologie (Musikverlag Hans Gertg, Kóln, 1973). Tam nalezneme množství příkladů pro poznatky, jichž jsme nabyli studiem ideologických Špiček. I zde se např. uplatňují základní zákonitosti falešného vědomí: to jest - v konkrétním případě písniček - zdroje hudebních postupů a struktury textů zůstávají autorovi skryty a realita se mu do vědomí promítá ve zkreslené formě, kterou ale on a jeho posluchači vnímají jako odraz skutečnosti. Protože ve skutečnosti je to ovšem odraz podvědomých atitud, výsledkem je realita změněná k nepoznání - falešná realita. Karbusický zajímavě rozebírá podrobnosti, a dokonce identity v muzikálně-dramatické výstavbě písniček nacistických skladatelů a komunistických komponistů, dokonce i úrovně Hanse Eislera. Ale to je rozbor příliš odborný: pro náš úěel se přidržíme pouze písňových textů. Autor uvádí dva rozkošné příklady, v nichž falešné vědomí o skutečnosti dokonale zpracovalo realitu ve fantazii. První je píseň i v Praze známého východoněmeckého marxistického dissidenta Wolfa Biermanna o západoněmeckém levém radikálovi Rudim
D u t s c h k e m Drei Kugeln auf Dutschke. Cituji první sloku:
Rudi
Drei Kugeln auf Rudi Dutschke Ein blutiges Atentát Wir haben genau gesehen Wer da geschossen hat. Tři kule Krvavý My jsme Kdo tu
na Rudi Dutschkeho atentát jasně viděli střílel
V dalších strofách se oni tři střelci na R u d í h o identifikují. První je Springerův tiskový koncern, d r u h ý je mluvčí vclkopodnikatelských k r u h ů a třetí kancléř, bývalý nacista, j e n ž Schoss Kugel Nummer drei Er legte gleich der Witwe Den Beileidsbrief mit bei. Vypálil kuli číslo tři A zároveň poslal vdově Soustrastný dopis. P o s l u c h a č , k t e r ý o R u d i m a o atentátu,jejž n a ň v roce 1968 nespáchal n i k d o z tří j m e n o v a n ý c h , ale Josef Bachman, nic neví, nabude z písně dojmu, že Rudi 2ahynui - zpívá se přece o vdově. Dále bude mít neurčitou představu o skupině vrahů, patrně námezdných, od nichž vedou nitky k zájmům velkokapitálu. J e n ž e D u t s c h k e byl pouze zraněn a zemřel až leta poté, co východoněmecký bard dojímal jeho osudem ideologicky zpřízněné duše. Neexistovala žádná vdova a jediný, kdo v souvislosti s atentátem přišel o život, byl pachatel Josef Bachman: ve vězení se v návalu deprese oběsil. Příkazy podvědomé hudební struktory a nutkání falešného vědomí nahradit skutečnost obsesivni fikcí byly v mysli ideologického skladatele silnější než skutečnost, silnější než pravda. Autorům ideologických písní také nejde o pravdu ani o skutečnost, ale o emocionálni efekt. Pro ten úče! je mrtvý Dutschke užitečnější než živý. Proto se v Biermannově písni vyskytuje ten užitečnější. J e š t ě názornější je píseň Lied für Angela Davis z repertoáru z á p a d o n ě m e c k é s k u p i n y Bonner S o n g g r u ppe. V ú v o d u se pěje: Sie des Sie bist
Hassen dich, weil du Volkes Zukunft bist. jagen dich, denn du schwarz und Kommunist.
Nenávidí tě, protože ty jsi budoucností národa,
L Máj Pronásledují jsi černoška
tě, protože a komunistka.
V dalších s t r o f á c h se p a k o s u d A n gely z t o t o ž ň u j e - dávejte d o b r ý p o z o r - s o s u d e m J o e Hiíla, Sacca a Vanzettiho, obětí Ku Klux Klanu a " m a s o v ý c h vražd imperialistické b a n d y " a t d . T e d y : Angela je tu z a ř a zena mezi vesměs m r t v é hrdiny. Stejně j a k o R u d í , je užitečnější mrtvá než živá, a když už ji a m e r i c k á p o rota neposlala d o plynové k o m o r y (o něčem t a k o v é m se v ů b e c neuvažovalo: za n a p o m á h á n í se p o p r a v u j e v zemích vědeckého socialismu), zabila ji Bonner S o n g g r u p p e pro svoje b o h u l i b é účely. Tolik tedy ideologická chirurgie reality a jejího falešného v ě d o m í . Neméně z á b a v n é jsou K a r b u s i c k é h o
příklady, jež ukazují, že písně p o c h á zející z ideologicky ú d a j n ě zcela odlišných t á b o r ů se s n e p a t r n ý m i ú p r a vami zpívají v obou těchto t á b o r e c h a p o d o b a j í se sobě j a k o o n y příslovečné p r o d u k t y slepičího r o z m n o žovacího p u d u . Příklady pocházejí z N ě m e c k a dvacátých a třicátých let, kde tehdy k písňovým v ý m ě n á m běžně d o c h á z e l o mezi oddíly SA a úderkami K o m u n i s t i c k é strany N ě m e c k a . Zdánlivě p ř e k v a p i v o u skutečnost vysvětluje K a r b u s i c k ý ve s h o d ě s tím, co lze v y d e d u k o v a t z ranných projevů G o e b b e l s o v ý c h : že totiž mezi těmi d v ě m a t á b o r y existovalo ne tak nepřátelství, j a k o spíš k o n k u r e n c e : p ř e t a h o v a l y se o duše, ale společným nepřítelem byla liberální d e m o k r a cie, jejíž " t e r o r " t a k é s h o d n ě figuru5
je v písničkách obou táborů. Tak např. píseň SAmanů: Wir leben in einem freien Staate, jedoch von Freiheit keine Spur. Statt dessen herrscht in unsrem Lande der Terror der roten Diktatur. Žijeme ve svobodném státě, a přesto po svobodě ani stopy. Místo ní panuje v naší zemi Teror rudé diktatury. A zde píseň komunistů: Wir leben in einem freien Staate, jedoch von Freiheit merk man keine Spur. Statt dessen herrscht in unsrem Lande der weisse Schrecken, Schrecken - der Terror! Žijeme ve svobodém státe, a přece po svobodě není ani stopy. Místo ní panuje v naší zemi Bílá hrůza, hrůza - teror! Oba texty se liší vlastně pouze barvou v poslední strofě a snahou k o m u nistických pěvců vylíčit liberální demokratickou německou republiku jako ještě větší peklo než SAmani. Přitom zároveň stopy nebylo spíše po teroru než po svobodě, a obě verze jsou tedy také dobrými příklady úpravy skutečnosti falešným vědomím; ironický dovčtek k nim připojuje fakt skutečného teroru a skutečné hrůzy, které po vítězství obě ta idealistická hnutí rozpoutala. A ještě několik malých příkladů, pro děsivou legraci a pro ten smutný špás; Komunisti: Fasse Schritt, fasse Hakenkreuz schlag Levá!
Schritt. entzwei!
Levá!
Hákový kříž rozbij na padrť! Hitlerjugend: Die rote Front, schlag sie entzwei! HJ. marschiert, die Strasse frei! Rozbij rudou frontu na padrť! Hitlerova mládež pochoduje, vykliďte ulici! SAmani: Wo ring der Heimat Feide drohen, wir weichen von dem Feinde nie, des Hitlers fünfte Kompanie... Dem Hakenkreuze ergeben sind wir. Heil unserm Führer, Heil Hitler dir!
6 i
Když vlast ohrožují nepřátelé, nikdy před nepřítelem neuhnem. Hitlerova pátá kolona... Jsme oddáni hákovému kříži. Sláva našemu vůdci, sláva tobě, Hitlere! Komunisti: Im harten Klassenkampfe wird man uns niemals weichen sehn! Der Lehre Lenins einzig volgend, vernichten wir den Bürgerstaat... Genossen, rote Fahnen müssen siegen, Lenin wird unser Führer sein! V tvrdém třídním boji nás nikdo neuvidí uhýbat! Následujíce jednotné učení Lenina, zničíme měšťácký stát... Soudruzi, rudé vlajky musí zvítězit, Lenin bude náš Vůdce! SAmani: Sprung auf die Barikaden, besiegt uns nur, ja nur! Wir sind die Sturmkolonnen ler diktatur!
der Tod der Hit-
Vyskočte na barikády, nás porazí jen smrt, ano smrt! My jsme úderné kolony Hitlerovy diktatury! Komunisti: Sprung auf die Barikaden, heraus zum Bürgerkrieg, ja Krieg! Pflanzt auf die Sowjetfahnen zum blutig-rotem Sieg! Vyskočte na barikády, vzhůru do občanské války, ano války! Vztyčte sovětské vlajky pro krvavě rudé vítězství! Identitu takovýchhle a podobných písni vysvětluje Karbusický jednak vágností výraziva, jednak skutečnou migraci nejen písní, ale i jejich interpretů. V textu songů je vše buď mlhavé, nebo velmi obecné: nenávist, radost, nepřítel, krev, boj, oběť, teror, vlajka, naděje, sláva, vítězství, atd., atd.: slovní štěrk, který se dá podle libosti používat pro toho neb o n o h o a proti tomu neb onomu, vlevo nebo vpravo. Základní vlastnost metody ideologického básněni je právě to, že výsledek "tvůrčího' 1 procesu je v podstatě přijatelný pro všechny ideologie! V boji před rokem 1933 si obě strany vyměňovaly nejen písně, ale i muž-
stvo. V knize nacistického skladatele masových písní Hanse Bajera, člena SA, Lieder machen Geschichte (Písně dělají historii) se o tom píše: Hospodská rvačka nebo pouliční bitka mezi SA a marxisty, kteří byli velmi často v převaze, měla mnohdy za následek, že se den nato přihlásil u Sturmführera větší počet zbitých marxistů a žádali o přijetí do jeho S tur mu. Zezačátku je přitahovala úcta k mužům, kteří byli odvážnější a uměli se lépe bít. Brzy však byli prodchnuti myšlenkami nacionálního socialismu stejně jako ostatní kamarádi ve Sturmu. Horst Wessel uměl mistrovsky přetahovat nejlepŠí chlapy marxistických formací a zařazovat je k sobě do Sturmu, na vztek soudruhům. Je jasné, že tito lidé s sebou přinesli písně vzniklé v rudém táboře. Ale po některých úpravách textu je brzy zpívali SAmani. Bajer pak uvádí příklady, dokonce i jednu píseň, bez jakékoliv textové změny! Je totiž celá vyvedena v naprosto neutrálních a superobecných pojmech. Jde o p i se ň Ruských rudých gardistu, která tak, ve své čisté, protože od konkrétního obsahu vykleštěné formě, doputovala nejdřív mezi německé komunisty v Berlíně, a posléze mezi SAmany: Brüder, zur Sonne, zur Freiheit! Brüder zum Lichte empor! Hell aus dem dunklen Vergangen leutet die Zukunft hervor. Bratři k slunci, k svobodě! Bratři vzhůru k světlu! Z temné minulosti jasně sviti budoucnost. Ironickým vrcholem pravolevé symbiosy je ovšem případ Internacionály. Bajer o tom píše: Jednou ľ neděli pořádal náš Sturm propagační pochod severním Berlínem. K repertoáru našich písní patřila také revoluční píseň, jíž se říkalo Hitlernacionála. Sotva zazněly její tóny v ulici, začala se otevírat okna a z nich se vykláněli lidé, aby s jásotem přivítali své, tj. rudé kolony. Nelze popsat, jak se jim protáhly tváře, když místo svých uviděli pevně sevřené kolony v hnědých košilích. Z oken se ihned ozval text Internacionály; "Völker, hört die Signale! Auf zum letzten Gefecht! Die Internazionale erkämft das Menschenrecht!" My ale jsme je překřičeli vší silou svých hlasů a slovy Hitlemacionály: "Schon jubeln Siegessignale! Schon bricht der
Morgen herein! Der nazionale Soziafísmus wird Deutschlands Zukunft seífiľ' Celý propagační marš zakončili pak SAmani novou verzí písně Rudých gardistu, kterou, jak jsem uvedl, původně zpívali beze změny. Je výmluvná: Einst warert wir Marxisten, Rotfront und SPD, heut sind wir Nazionalsozialisten, Kämpfer der NSDAP! Dřív jsme byli marxisti, rudá fronta a sociální demokrati, dnes jsme nacionálsocialisti, bojovníci NSÓAPI Lehkost těchto přechodů zprava doleva a naopak, jak v písni, tak v životě, je přirozeněji vysvětlitelná Adlerem než teoriemi konverze. Ideologický člověk nekonvertuje, jenom se přidává k jinému, ale opět ideologickému směru. Karbusický mluví také o pudové potřebě mnoha lidí, mít svět přehledně zorganizován, emocionálně vzrušující, prostě ritualizovaný. Je to prastará potřeba, sahající až za úsvit lidské historie, a lidstvo ji pracně překonávalo reflexí velkých myslitelů od antických Řeků, přes Descartesa, Kanta, Spinozu až po osvícenské filosofy liberalismu a demokracie. A nyní, paradoxně, v našem vlastním dvacátém, století, ... nechybí snad jediný z jevů prehistorického stadia lidského rodu. Úsilím ideologů jsou reaktivovány všechny myšlenkové fossilie, a znovu působí. Rituály. magické převleky ve formě uniforem, fetišismus, tabu, kult vůdců a charismatické působení medicinmanů, zaklínací formulky v podobě hesel a ustrnulých frází, totemické ctění symbolů atd,, atd. Dochází ke kulturní' regresi, která je charakterizována tím, jak velkou roli v ovlivňování lidí hraje hypnotická, sugestivní konotace, zasahující do podvědomí objektů indoktrinace, aniž to tyto objekty tuší. Přitom jsou ovšem rafinované zásahy ideologů do podvědomí masového člověka samy řízeny podvědomými silami. Zažíváme, uzavírá Karbusický, konečnou fázi totálního rozpadu osvícenství. Lze proti tomu něco dělat? Snad, praví Karbusický. je ale nutno rozlišovat mezi ideou a ideologii A kriterium tohoto rozlišování? Rozhoduje tu pravda společenskokritické reflexe. Text, který vzniká ze silného prožit-
Čtenářská anketa: Je tento obraz dílem umělce sovětského nebo národně socialistického? Pošlete nám svůj názor s odůvodněním. Odpověď přineseme v příštím čísle. ku společenské nespravedlnosti nebo útlaku, má v sobě morální sílu pravdy jen tak dlouho, pokud jeho myšlenka burcuje svědomí bližních j a k o idea, která reaguje na konkrétní skutečnost. Idea má silu pravdy a nepotřebuje žádnou diktaturu a její magické rituály; je také připravena přijmout diskusi a měnit se. Naproti tomu ideologie diskusi nepřipouští, protože musí chránit svou ortodoxii. Její ideje už nejsou v pravém slova smyslu ideami, protože konkrétní skutečnosti už neodpovídají, ale poučkami, jejichž, formulace je konečná a empirii ignoruje. Písně zkomponované na ideologický příkaz, třebaže se slovy neliší od písní vzniklých ze skutečného p r o ž i t k u , ztrácejí patos pravdy, který v původních písních je. Proto staré blues o anonymním lynči i dnes člověka dojme: je v něm pravda konkrétní reality. Píseň o Angele Davisové nanejvýš rozplamení pár zdravých jader - ostatní publikum ponechá chladným. Není v ní pravda, ale ideologicky zpracovaná skutečnost, Neboli, řečeno s Engelsem, falešné vědomí. Nebo česky řečeno: lež. Lež je konečné vyústění všech ideologii. byť se kdysi zrodily z autenti-
ckých pocitů. Totiž, z pravdivých pocitů se žádná ideologie nikdy nezrodila. Ideologii vytváří zneužití citů a hodnotných myšlenek pro vyřešení drásavých osobních problémů jistých lidí, kteří se prostrílí, nebo alespoň proboxují do čela ideologických mocenských útvarů, anebo v okresním měřítku funkcionářské hierarchie, Protože tato základní psychologická zákonitost je pro všechny ideologie stejná, z jejich identických vajec se rodí nápadně podobné slepice. Přiklad o kompabililr elementů faíistickč a komunistické ideologie z přítomnosti: T h o m a s Sheehan v článku Italy: Tenor on i/ie Right / The New York Review of Books, 2 2 . 1 . 8 1 uvádí, }.c Italská teroristická organizace N A R o z n a í u j e svou ideologii za "naci ma o ismus, zakládá ji na Leoriích Hitlera, Maocetnnga. Peróna a Qujidafiho, a jejim heslem je " A ť žije fašistická d i k t a t u r a proletariátu!"
Hrome, předplatné Hrome, máte dál vědět, že mi předplatné bude končit, předtím nežli skončí, ne až potom. Petr Bednář, Švédsko Pozn. red.: Čtenář má pravdu, nadáte budeme upozorňovat předem. 7
v
Československo
"V
Československo - Biafra ducha? Aleš Březina Autor článku Aleš Březina byl vyloučen z devátého semestru Komenského bohoslovecké evangelické fakulty v Praze, když se zastal svého, z politických důvodů vyloučeného, spolužáka. Mezi prvními podepsal Chartu 77 a v roce 1977 odmítl nastoupit vojenskou službu. Byl proto odsouzen vojenským soudem k trestu 2 '/2 let vězení, kde byl od dubna 1977 do října ¡979. Jako vězeň byl adoptován organizací Amnesty International, když jako alternativa mu bylo čs. orgány nabídnuto znovunastoupení trestu nebo vojenská služba. Byl sponzorován odbočkou ČSN S v Ottawě, kde od 2 ¡.října 1980 žije po příletu z Československa, Účelem článku je informovat o některých úsecích života v Československu, včetně situace ve vězení. Autor si nedělá nároku na úplnost a je si vědom, že jeho pohled může být subjektivní. Zaměřuje se proto především na oblasti, ve kterých měl osobní zkušenost. Kulturní
život ve vězení
Nápravně-výchovné ústavy ministerstva spravedlnosti, jak se československým vězením říká, mají za úkol m i m o jiné poskytovat obviněným a odsouzeným možnost kulturního vyžití. To se s k u t e č n í děje, i když lze pochybovat o nabízených kvalitách. Jednu věc väak nelze vězením upřít, a ť jsem přišel na Pankrác d o Libkovic nebo na Bory, měl jsem vždy k dispozici d o b r é knihy. Počínaje Pascalem a Palackého dějinami 8
přes Dostojevskěho, Tolstého, Galsworthyho, L o n d o n a , Karla či Josefa Č a p k a , až p o současnou literaturu j a k o argentinského spisovatele David a Vinase. D o k o n c e se i někde prý objevil Kerouac. Literatura z poslední doby je však závislá na tom, co p r o d u k u j í nakladatelství v Československu, a to je v poslední době velice špatné. S výjimkou několika překladů (Oatsová, Kerouac), nic nevyšlo. T a t o situace má za následek, že člověk přestane sledovat literární p a -
skvily, které v Československu vycházejí a orientuje se na naší literaturu meziválečnou nebo na to, co vyšlo v šedesátých letech. Mladí lidé dnes znovu objevují Dostojevského, Kafku a Hesseho. Dochází k p a r a d o x n í situaci, že k r o m ě ruské literatury z přelomu století (Andrejeva), prvé poloviny t o h o t o století (Bunina, Pasternaka), disidentské literatury {Solženicyna, Siňavského, Amalrika) jsou čteni i současní ruští autoři j a k o Šukšin či A m a t o v á . J e potéšitel-
né, že současná prosovětská propaganda nevytvořila v lidech negaci vůči ruské literatuře, ale n a o p a k naučila je rozlišovat, co je kvalitní a co nikoliv, Totéž platí i o ostatních sférách kulturního života. T a k například Tarkovského film A n d r e j Rublev byl několikrát promítán před vyprodaným kinem a Solaris od téhož autora jsem viděl třikrát. Velkému zájmu se těší v současné d o b ě v Československu polský film, zejména režiséři Zanussi a W a j d a , Bohužel žádný 2 těchto filmů se ve vězení nepromítal. Ve vězeňských kinech se promítají většinou škváry j a k o Lenin v Polsku nebo Rallye Zlaté písky. Výjimku tvoří pouze p á r lepších jugoslávských filmů. Dále jsme měli možnost vidět několik starších filmů se Chaplinem a pak Viděno 8, j e h o ž jednu část režíroval Miloš F o r m a n . Pokud se ve filmech objeví nějaká erotická scéna je vychovatelem pečlivě vystřižena, aby si odsouzení nepřipadali j a k o na rekreaci. Vězeňské kino je většinou n a h r a z o v á n o televizí. Nevýhodou Československé televize je, že má dva p r o g r a m y a jen ojediněle něco o p r a v d u kvalitního pronikne skrz síto censury a není to "vychovatelem" zakázáno. Přes některé výjimky je úroveň československé televize velice nízká. Za zmínku stojí pouze sportovní přenosy, které p o režijní stránce dosahují úrovně západních. Bohužel Československo nepřebíralo zimní olympijské hry v Lake Placid, ale zato bylo vydatně informován o o letních olympijských hrách v Moskvě. Pro odsouzené ve vězeni byl velmi zajímavý jeden přenos z Říma, kde se objevil transparent na p o d p o r u politických vězňů v Československu. Pracovní podmínky
ve vězení
Pro politické vězně v Československu má velký význam minění západní veřejnosti. Nedá se říci, že by se podmínky v československých vězeních j e n o m zhoršovaly. Mám-li porovnat podmínky ve vězeních v Libkovicích a na Borech, byl hlavní rozdíl v mravní vyspělosti vězňů. V Libkovicích, kde jsou převážně mladiství delikventi, bylo hodně rozšířeno udávání. Tak například jsem byl potrestán desetidenním zákazem zájmové Činnosti za to, že jsem šel p o lágru s r u k a m a v kapsách. T e n t o
trest prosadil člen samosprávy, který se chtěl dostat d o m ů na podmínečné propuštění. Přestože strava a pracovní p o d m í n k y v Libkovicích jsou dobré, byl jsem n a k o n e c rád, že jsem byl přeložen d o Plzní na Bory. Na rozdíl od Libkovic je zde strava velice Spatná, Maso bývá jednou za týden. Někdy je ve středu sekaná. Odsouzení v korekci mají stravu poloviční bez masa. Oblíbenou zábavou zde bývá počítání kolínek, pokud nejsou rozvařená. (Já jsem jich napočítal šedesát sedm.) Pracovní podmínky se neustále zhoršují a to díky neustálému zvyšování pracovních norem. M n o zí odsouzení pracují až dvanáct hodin denně a někteří nemají i několikrát za sebou ani volnou neděli. Když v listopadu 1978 bylo zrušeno zákonem stanovené dvaatřicetihodinové pracovní volno mezi dvěma pracovními týdny, a někteří odsouzení odmítli nastoupit d o práce, byli potrestání třiceti dny korekce. Dozorový p r o k u r á t o r Volk řekl, že stížnosti na toto jednání prošetří. N a výsledek šetření čekám dodnes. Nejsou dodržovány bezpečnostní předpisy. Při stížnosti, že uniká svítiplyn nám bylo o z n á m e n o , a ť počkáme d o neděle, že v neděli se provádí údržba. V zimě se několikrát stalo, že hala byla tak vymrzlá, že na zemi byl led. V létě naopak je v hale nesnesitelné vedro, které je zvyšováno plynovými hořáky a sluncem, které svítí skrz skleněnou střechu haly, kde je navíc a b solutní vlhkost. Bezútěšná situace československého hospodářství pronikla i d o vězení. Stroje p r o d u k u j í zmetky, protože d o nich nejsou náhradní díly. Přesto jsou od odsouzených požadovány výrobky prvé kvality. P o k u d se však vězňům podaří tyto velmi vysoké normy splnit, nejsou Šikanováni, což se o jiných vězeních říci nedá. Jelikož však jde o práci, kdy výkon celé skupiny závisí na výkonu jednotlivce, dochází velmi často ke konfliktům mezi odsouzenými. P o j e d n o m z takových konfliktů se rozhodl Petr Cibulka vyhlásit hladovku proti poměrům na úseku, vězení Plzeň-Bory, při které mu nebyla poskytnuta lékařská p o m o c . Až teprve třicátý den by) převezen do vězeňské nemocnice v Praze. P o skončeni této protestní akce byl Petr Cibulka odsouzen k dalšímu roku vězení. T í m t o způso-
bem chce správa věznice odstrašit ostatní vězně a udržet disciplinu. Zájem veřejnosti, i když se neprojeví hmatatelným efektem, je velmi žádoucí proto, aby odsouzení nebyli ponecháni na pospas správě věznice. Amnesty International v t o m t o směru plní nedocenitelnou úlohu. Náboženský
život v
Československu
Situace v Čechách a na Slovensku je velmi rozdílná a tak nejsem kompetentní pro to, abych posoudil situaci na Slovensku. J a k o evangelík mohu velice těžko posoudit to, co se odehrává v katolické církvi. Chtěl bych se zmínit o dvou organizacích, které se často vydávají za křesťanské, ale většinou slouží k tomu, aby zakrývaly skutečné problémy, které jsou v Československu. Jsou t o tzv. Křesťanská mírová konference a sdružení katolických d u c h o v n í c h Pacem in terris. Členům těchto organizací jsou poskytovány různé výhody, počínaje lepší pozicí v církvi, přes ekonomické výhody, až p o možnost častých výjezdů na západ, kde prohlašují, Že věřícím v Československu se nic neděje, že mají plnou náboženskou svobodu. K r o m ě evangelických církví má velice dobrý vztah ke K M K Československá církev husitská. Řekl bych, že v této církvi je situace nejhorší. Špatná situace je i v některých malých evangelických církvích. Výjimkou jsou některé sbory adventistické a baptistické. V poslední době se v Československu velmi rozšířili Svědci Jehovovi. Přes tvrdé pronásledováni mají velmi silnou základnu. Mnozí z nich jsou ve vězení, protože odmítli vojenskou službu. Mladí lidé velmi často hledají oporu v církvi. Všechny oficiální církve nevyužily veliké příležitosti tyto lidi získat a místo t o h o nabízejí jen polopravdy, které jsou mladému člověku známy z jeho okolí. Tito lidé pak hledají útočiště u Svědků Jehovových. V ostatních církvích dochází často k p a r a d o x u , že duchovní, kteří poctivě vykonávají své povolání jsou napomínáni, aby nebyli nápadní. D á se říci, že oficiální církev v Československu je mrtvá, ale na t o m t o mrtvém organizmu " p a r a z i t u j í " velice živé skupiny Živých křesťanů. Mladí křesťané se scházejí po bytech, navštěvují "létající univerzitu", kde přednášejí filozofové a teologové,
9
kterým byio znemožněno oficiální působení. Před několika léty jezdili mladí křesťané na lesní brigády, kde p o několik týdnů hledali odpovědi na otázky, které je zajímaly. Tyto brigády byly zakázány státní bezpečností. Velkému pronásledování byla vystavena skupina kolem Svatopluka Karáska, který se pokoušel vytvořit společenství mladých lidí i p o té, co m u bylo znemožněno působení v oficiální cirkvi. Byl uvězněn spolu se členy skupiny The Plastíc People of (he Universe. Po propuštění z vězení se m a r n ě snažil pro své působeni získat nějaké místo. Byl několikrát uvězněn na 48 hodin. T a t o situace dopadala tíživě i na jeho rodinu. Z tohoto důvodu se rozhodl vystěhovat a žije nyní ve Švýcarsku. Většina duchovních, kteří přišli o státní souhlas však žije v Československu. Snaží se i v těchto p o d m í n k á c h pracovat v církví, avšak ne vždy se jim práce daří. Někteří jsou již bez státního souhlasu devátým rokem. Tito duchovní bez státního souhlasu pracuji většinou j a k o topiči v kotelnách. Jejích statut je nevyjasněn. T o sc projevilo při volbách d o synody Českobratrské církve evangelické, kde je zastoupeno 50%. duchovních a 50% laiků. U jedn o h o duchovního bez státního souhlasu se objevila p o z n á m k a : není duchovní - kandidatura se zamítá. U jiného pak: není laik - kandidatura se zamítá. I přes toto okleštění synodu se vždy objeví několik jedinců, kteří se nebojí zastrašení, poukazují na problematiku duchovních bez státníh o souhlasu, odmítají vojenskou službu, ateistickou p r o p a g a n d u na školách či navrhuji amnestii pro politické vězně. Tteotogické
fakulty
Zvláštní kapitolou jsou teologické fakulty. V Čechách jsou tři. Římsko-katolická Cyrilo-Metodčjská v Litoméřicích a dvě v Praze: Husova v Dejvicích a Komenského evangelická bohoslovecká fakulta ( K E B F ) v J u n g m a n n o v ě ulici. J e zajímavé sledovat poměry, kterými K E B F procházela od roku 1967, kdy jsem na K E B F přišel. Tehdy byly velice živé Strahovské události. Tyto události spolu se sjezdem spisovatelů byly hlavními tématy, o kterých se mezi studenty diskutovalo. Studenti si opisovali Vaculíkův projev. N a ná-
10
stěnce se objevovaly žertovné nápisy: " P r o n a j m u modrobílou volhu s pom a č k a n ý m blatníkem. Zn. Spolupráce." Na fakultě se přednášelo o T , G . Masarykovi. Pak přišel rok 1968. Nastalo uvolnění a studenti se o prázdninách rozjeli do světa. Když jsme se po srpnu sešli, byla situace zcela jiná. Moskevským diktátem došlo i k rozdělení mezi studenty. Vytvořila se zde dvě křídla. J e d n o radikální, které bylo v blízkém kontaktu se Svazem vysokoškolského studenstva. D r u h é konzervativní, které se orientovalo hlavně na profesorský sbor. Bylo by však velmi schématické tvrdit, že z radikální skupiny vznikli pozdější signatáři Charty 77, zatímco z d r u h é skupiny vznikli pasivní faráři. Celé hnutí prošlo ještě nékolika p r o m ě n a m i . Rozdělení mezi studenty se přeneslo i na profesorský sbor. Zde stojí za zmínku dvě postavy, j e d n a k profesor Rudolf Řičan, historik, který až clo své smrti pokud mu síly stačily, stál na straně angažovaných studentů, ochotně jim naslouchal a navštěvoval je na bohosloveckém semináři. D r u h á vclice zajímavá postava byl děkan J.B. Souček. Byl moudřejší než my studenti a nechtči vydat žádné prohlášení, které by musel později odvolávat, ale to, co řekl, dodržel až do konce života. Na druhé straně byli profesoři, kteří byli radikálnější než tito dva profesoři, ale smutné je, že byli rovněž aktivní při vylučování studentů z K E B F o nějaký rok později. Velice často se při těchto akcích odvolávali na bývalého děkana J.L. H r o m á d ku. Skutečnost je ta, že J.L. H r o m á d ka dělal v padesátých letech kompromisy, zde se nabízí jediné vysvětlení, zbabělost. Ještě jednou se profesoři a studenti sjednotili a to v lednu 1969 při upálení J a n a Palacha. Konsolidace K E B F měla za následek značný pokles úrovně fakulty. Studenti se prý nemají zajímat o problémy kolem nich, ale mají se věnovat studiu biblických disciplin. Další snížení úrovně fakulty je způsobeno církevním kádrováním zájemců o studium bohosloví. N e k o n f o r m n í uchazeči jsou vyřazeni předem církví. Ti, kteří prošli církevním kádrováním jsou kádrováni ještě ministerstvem kultury, protože K E B F nespadá p o d ministerstvo školství. T o , co
zbyde jsou " n e z k a ž e n í " adepti farárskeho řemesla. Přestože se profesoři teologických fakult snaží studentům neustále pravdu zamlčovat a naučit je všemu jinému, než následování Ježíše ukřižovaného, studenti se k podstatě věci propracovávají sami a zajímají se o nekonformní problematiku. Druhá
kultura
Protože je přirozenou vlastností člověka snaha vyjádřit své pocity a myšlenky, je tedy zákonité, že vznikla, kromě oficiální kultury, která toto nedovoluje, ještě kultura druhá, neoficiální. T a t o d r u h á kultura i když naráží na nedostatek technických prostředků se zdárně rozvíjí. Vzniká podzemní literatura. Vychází několik edicí j a k o je Petlice, kde vychází jak próza, tak i poezie. Nahrávky Plastiků, Sv.Karáska, J . H u t k y či VI.Třešňáka se nezadržitelně šíří navzdory státní bezpečnosti. Lidé si vyměňuji kazetu s Audiencí od Václava Havla. Vznikají amatérské hrané filmy. Výhodou této situace je, že umělci nejsou poplatni komerci a propracovávají se k podstatě věci. Státní bezpečnost je bezmocná proti duchovnímu p r o u d u , který je v Československu, Karáskovo "Say N o " se zpívá po hospodách. Každý mladý člověk zná Karla Kryla čí Josefa Škvoreckého. Je smutné, že o tyto věci je v Československu mnohdy větší zájem než u lidí, kteří žijí zde na západě. Čím může exil
pomoci?
Největší možnost mají zahraniční stanice, které jsou velice oblíbené v Československu. Nejvíce je poslouchán Hlas Ameriky na 251 od 21 hodin. Velmi d o b r o u práci zde odvádí Ivan Medek a p a k i e velmi populárni spisovatel Josef Skvorecký. Velkému zájmu se těšil i rozhovor s Pavlem Landovským. Neškodilo by, kdyby každý týden bylo věnováno 25-30 minut na četbu neoficiální literatury. Na d r u h é m místč podle obliby je BBC. Nevýhodou je, že některé vysílání koliduje s Hlasem Ameriky. D á se říci, že nejvíce je posloucháno odpolední vysílání v 15:30 a večerní v 19:30, p r o t o by bylo vhodné v těchto vysíláních se zaobírat disidentskou problematikou, popř. Čtením neoficiální literatury. Zatímco mezinárodní
politické komentáře by bylo v h o d nější umístit do d r u h é h o večerního vysílání. D o b r é p r o g r a m y má Svobodná Evropa. V celém Československu s výjimkou Prahy je dobře slyšitelná v pásmu 13 metru. J e škoda, že většinou když je slyšet nejlépe, přestane v t o m t o pásmu vysílat, Deutschlandfung na krátkých vlnách je velmi rušen a vysílání na středních vlnách v pásmu 195 m není zdaleka tak zajímavé j a k o např. Hlas Ameriky. Svého času bylo v Československu velice populárni i vysílání R á d i o C a n a d a . Bohužel příjem Rádio Canada je v poslední d o b ě velice špatný a koliduje s vysíláním BBC od 19:30. Bylo by proto dobré přehodit vysílání na odpoledne, jak to bylo kdysi, popř. na 18:30, kdy nevysílá žádná jiná stanice. Česky a slovensky ještě vysílají náboženské stanice Monte Carlo a Vatikán. S velikými nadějemi je v Československu očekáváno televizní vysílání přes družici. Zatím jsou televizní diváci odkázáni na západoněmecké a rakouské vysílače, které je možno zachytit i v některých Částech Prahy, Brna a Bratislavy, Významnou úlohu plní literatura a časopisy vydávané v exilu, které jsou se zájmem Čteny. Závěrem I když dosud C h a r t a 77 nedosáhla podstatného politického úspěchu, přesto znamená hodně pro lidi, kteří v Československu žijí. Lidé fandí Chartě, hovoří o ní, jsou vytrženi ze skepse, v které se ocitli p o roce 1968. Jezdil jsem h o d n ě stopem, nestalo se mi, že bych se setkal s člověkem, který by neměl o C h a r t u zájem. Krize, kterou prochází Československo se dotýká všech. Je pravda, že lidé na svém pracovišti většinou mlčí a když přijde nějaká závažná otázka, vzpomenou si na svoje děti, které mají před sebou kariéru, či na svůj vlastní důchod. V případě potřeby j d o u k volbám či d o prvomájového průvodu a pak své trauma léží na zahrádkách Či chatičkách, jejichž cena rapidně vyskočila nahoru. Čas je však veliký d é m o n a j a k vidíme na polském případě, není všem d n ů m ještě konec.
Korespondence Vaculík-Wästberg Švédský deník Dagens Nyheter uveřejnil v březnu 1980 korespondenci mezi Ludvíkem Vaculíkem a šéfredaktorem Per Wästbergem, předsedou mezinárodního P.E.N. klubu; Praha
¡6.2.1980
Vážený pane Wästbergu, skoro pravidelně jsem z ván k "pohovoru" na Státní bezpečnost, kde jsem dotazován na různé věci, na které - také skoro pravidelně - nejsem schopen dát odpověď. V prosinci 1979jsem byl třeba vyslýchán na obnos 500 Sk, který jsem obdržel odfirmy Sven Persson. Měl jsem vysvětlil důvod, proč jsem tyto peníze dostal. Odpověděl jsem jednoduše, že tento dar je jistě vyjádřením solidarity. Na otázku, kdo takto poskytl mně a některým jiným spisovatelům peníze, jsem odpověděl pouze to, co vím: že to byly kulturní organizace ve Skandinávii. A vyslovil jsem názor, že se tato otázka Státní bezpečnosti vůbec na týká. Namítli mi, že bych sám měl mít zájem vědět, jaké organizace či osoby stoji za touto akcia co ode mne za to očekávají! Vyjádřili dokonce podezření, že jsem placen za protistátní činnost! Tu jsem se rozzlobil a zeptá! se jich. zda Státní bezpečnost snad nehodlá začít vyšetřování ve Švédsku - což by mohlo být obtížné. Navrhl jsem, že znám jednodušší cestu: prostě se zeptám! Mezitím jsem se dozvěděl, že Vy, milý pane Wästbergu, patříte také k osobám, které "stojí za tím vším". Z tohoto důvodu - a take protof že se navzájem známe - obracím se k Vám se žádostí: Buďte prosím tak laskav a požádejte správu Nadace, aby informovala, proč jsou mi posílány peníze, a jaká protistátní činnost je ode mne na oplátku očekávána. Odpověď laskavě zašlete p řím o M in is terstvu vnitra ČSSR. Třída Obránců Míru, 170 00 Praha 7. Já sám ji nepotřebuji; já jsem docela normální. Poděkujte, prosím, Vaším kolegům za všechno, co jste pro nás udělali a co uděláte. Se srdečnými pozdravy. Ludvík Vaculík Ministerstvu vnitra ČSSR v Praze Ludvik Vaculík mě požádal dopisem, se kterým jste se již seznámili jiným způsobem, abych vysvětlil jakou
pomoc dostávají čs. spisovatelé ze Švédska, a abych tak ušetřil čs. Státní bezpečnosti zbytečnou práci. Nadace Charty 77 existuje ve Švédsku již několik lei jako řádně registrovaná nadace í veřejnou správou a veřejným účetnictvím. Shromáždila již daleko přes 100.000 švédských korun. Příspěvky přicházejí od nejrůznějších skupin a z nejrůznějších míst ve Švédsku, také ode všech politických stran - od mladých konservativců až po komunistické sírany. Nadace má právo odmítnout prostředky, které by pocházely z podezřelých zdrojů. Nepřijala by, například, žádný příspěvek od CIA nebo od nějakých fašistických organizací. Peníze jsou poukazovány do ČSSR zcela legálně. Tímto způsobem bylo již podpořeno téměř 40 čs. spisovatelů a mnoho jiných. Ti, co přispívají na tuto nepolitickou nadaci. Činí tak z humanitární potřeby pomoci těm, kteří jsou ^ Československu vyloučeni ze svých profesionálních organizací a nesmí z tohoto důvodu vykonávat své povoláni. Patři k nim slovky spisovatelů. novinářů, kritiků a jiných. Již celé desetiletí nemají til o lidé možnost živil se svou profesí. Československá literatura tvoři podstatnou část evropské kultury, ke které patříme my všichni. Je to snad nějaká protistátní činnost přispívat prostřednictvím Švédského posigira 194164-0- k tomu, aby několik československých spisovatelů mohlo existovat a pracovat v důstojných lidských podmínkách? Per Wástberg
PŘISPĚLI JSTE JIŽ NA NADACÍ CHARTA 77? Pokud ne, můžete tak učinit prostřednictvím: 1. Švédského P O S T - G I R O , K o n t o 194164-0; C H A R T A 77 2. C o m m e r z b a n k - H a m b u r g , Zweigstelle Hoheluftchaussee, K o n t o 36/79800 C H A R T A 77 (Bankleitzahl 200 400 00) 3. O s o b n í m šekem, vypsaným pro Chartu 77 a zaslaným na adresu: Charta 77 F o u n d a t i o n , Box 50 041 S-I04 05 Stockholm 50, Sweden.
11
Můj nejlepší mužskej na světě
Už. nevím kde a kdy, ale někdy dost d á v n o jsme s J a n e m vedli řeč o pohřbech. J a k o obyčejně jsme souhlasili. Usnesli jsme se, že f u n u s je trapas, většinou předstíráni z á r m u t k u , chvála nevyskytujících se ctností a nevykonaných skutků - a vždy deprimující, zdlouhavá ceremonie, někdy d o konce m o r b i d n ě komická. Zmínil jsem se o p o h ř b u Čechovově. Zemřel rok před naším narozením; p o celé E v r o p ě vládlo parné léto, a rakev s jeho ostatky přijela vlakem z Badenu na moskevské nádraží. Nikoli však v p o h ř e b n í m f u r g o n u j a k se očekávalo, nýbrž v chlazeném vagónu s o k á zalým nápisem Ú S T Ř I C E . Ale to nebylo vše. Tentýž vlak přivezl jinou rakev a v ní zesnulého vysokého generála carské a r m á d y . V nádražním ruchu byly rakve zaměněny a tak Čechovovy truchlící přátelé, celé Moskevské umělecké divadlo, rodina a ctitelé, kráčeli ulicemi za rakví ge12
nerálovou, zatímco mrtvý autor Višňového sadu s gardovou jízdní eskortou a vojenskou kutálkou kodrcal na lafetě děla směrem k pohřebišti mocných carova světa. Werich se moc smál a poznamenal: " J a k o by to byl Čechov sám napsal." A připojil přísně: "Poslouchej, Jiřidlo, jestli mě přežiješ, tak ti zakazuju mi jít na f u n u s . " Slíbil jsem poslušnost a zakázal totéž jemu, budu-li na řadě první já. A teď chcete, abych psal s t a ť o nebožtíkovi spolušaškoví? Parte muži, který je mí nesmírně víc než rodný bratr? Eulogium vlastnímu dvojčeti? Ani mě nenapadne. Předně by to bylo horší než mu jít na pohřeb. (I v posledním dopise z konce května 80 píše: "Nenávidím pohřby. - Až na ten tvůj, na kterej nebudu muset jít.") A pak hlavně, nevěděl bych kde začít, protože jakmile jde o J a n a , už s k o r o automaticky jde zároveň o mne.
Jiří Voskovec
Ostatně Nezval v torzu svých pamětí 7. mého života napsal, že "často má fantazie" oblékala Voskovce a Wericha do jediného společného kostýmu siamských dvojčat, se čtyřmi rukávy a dvěma límci. (Nezaručuju doslovné znění, ale podstata citátu je věrná.) Vančura psal o našem dvojnictví podobně. Jsme nejen dvojčata, nýbrž srostlá, to je fakt. Dělali jsme skoro celý život v tandemu. Cítili jsme od prvních začátků svého kamarádství rovnoběžně už d á v n o než kamarádství vyzrálo v přátelství. Šipky našich k o m p a s ů byly přitahovány týmiž póly. Sever byla sranda, naprostá, všeobsažná sranda - jih okouzlení, zvědavost, úžas - poezie. T o se ví, že naše intelekty a temperamenty byly rozdílné, ale jakýmsi nepochopitelným procesem se dokonale doplňovaly d o něčeh o co nebylo ani J a n o v o ani moje, nýbrž «aie. Dualita, která byla iden-
titou. Dvě rovnoběžné kolejnice z rozličných kovů, jež mířily a zatáčely společným směrem. Svět V + W j s m e tomu říkali; jakýsi Šišatý model světa tak zvaně reálného. Tak o Čem m á m psát, když v p o d statě jde o to, že J a n Werich umřel v den Halloweenu, kdy americké děti se přestrojují za příšery a kdy české venkovské Ěmíry brávaly tradiční doják Mlynář a jeho dítě. Umřel na Dušičky, či o Dušičkách. T e n t o srdnatý komediant a urozený potomek mimů císařského Říma si in exlremis zakázal jakékoli soudobé a p a r a t u r y a vymoženosti k údržbě biologického života na úrovni kedlubny či nějaké ponižující plísně. Halloween - Dušičky 80. Nic bych se nedivil, kdyby si ten ú m r l n i den vybral naschvál. J a k o svůj poslední černý vtip.
bě vrcholné stalinizace v Československu, Na jaře 48 jsem na dva roky odjel d o Paříže a o d t a m t u d definitivně zpět d o New Yorku. První rok jsme si psali, pak J a n náhle přestal. P o několika nezodpovězených dopisech jsem usoudil, že naše korespondence m u působí obtíže a přestal jsem psát také. Shledali jsme se jednoho chladnéh o večera na podzim 56 v televizních ateliérech BBC v Londýně, J a n o v a první slova byla; " J á jsem se k a p k u vopozdii." " T o nic," řekl jsem. " H l a v n č že jsme se voba sešli na půl cestě. J e n í k u , já ti přestal psát, když tys přestal. Zdálo se mi, že jsem pochytil signál. U h á d j s e m ? " - " P o c h o piteliter," odvětil Werich, použív latinské adverbiální koncovky, jak ji kdysi zavedl výtečník Pepík Wiener Ale něco vám přece jen prozradím. (nyní newyorský dr. Joe Winn), d a Sám jsem si to naplno neuvědomil až daista a bývalý divadelní lékař Osvobozeného, " K d o by to měl u h á d n o u t , snad předevčírem. T a věc, la chemokdyž ne ty, vole," A v t o m o k a m ž i k u psychologická reakce, literárně- dramatická hříčka přírody, nebo, chcete- osm let mlčení a odloučení se vypařilo, a naše vzájemné vnitřní hodinky li, j a d e r n á exploze srandy, zvaná n á m zase přesně na chlup zesynchroV + W , trvala plných šedesát let. Od roku 1920 d o roku 1980. Vydatný ničtěly. kus století. Zvláštní na tom je, že ji Od té doby jsme se scházívali za nikdy nepřerušila ani neporušila fy- rok, za tři, někdy až za pěl - dvakrát zická vzdálenost, ba ani ne zámlka. v New Yorku, ještě j e d n o u v LondýUž na samém počátku, vletech 21-24 ně a mezitím asi tří či čtyřikrát ve jsem se vzdálil d o Francie na studie a Vídni, díky skvělému a vřelému poneočekávaně si na vlastní oči objevil hostinství našeho d r a h é h o přitele pařížský cirkus s mluvicími i němými T u m a u e r a . klauny a f r a n c o u z s k o u literaturu a Naposled jsme se viděli na vídeňumění z první ruky, bez překladů a ském letišti, když jsem se na podzim bez žvanění školometů, J a n si mezi- 74 vracel d o New Yorku z jedné z natím objevoval v Praze Vlastu Buria- šich nejveselejšich, ale taky nejzamyna, Ference Futuristu a americké fil- šlenějších schůzek. Ryli jsme spolu my. A ovšem co h o učili ve škole, přes tri týdny a někdy jsme sdíleli své hlavnč blbě. Ale on si to korigoval a s o u k r o m é vzpomínky a historky, přeučil se všemu sám na pražských jichž jsme se za celý život spolu neulicích a u pánů profesorů Dumase, dotkli. J a n mě před mým odletem D i m e n s e a Cbestertona mezi jinými. držel v medvědím objetí a děkoval mi O všem jsme si ovšem psali. O prázd- " z a ten čas - za ten krásnej s m u t n o ninách a pak p o těch třech letech veselej dlouhej čas". " J á d ě k u j u tojsme si detaily navzájem doplňovali a bě, osliku," jsem opáčil a on p o k r a vyměňovali j a k o malí kluci kuličky čoval: " Z a s e se uvidíme, Jiřidlo, teď nebo poštovní známky. No a školu musíme čim víc a častějc..." A o b a amerického filmu jsme měli o b a , spo- jsme s absolutní jistotou věřili, že to lu s prvním sešitovým vydáním Dotak bude. Nikdy v předešlých loučebrého vojáka Švejka. J a n nad ním ních jsme si nebyli tak jisti. A vida. řval v Praze a já v Dijonu. Čas ani Už jsme se nespatřili nikdy. "Never, prostor nehrál rolí. never, never, never, never," j a k běduje starý Lear s mrtvou Kordelií v náAsi pětatřicet let mladého a mužruči. Jistota je vůl, hlavně když se ného věku jsme strávili v k a ž d o d e n vztahuje na b u d o u c n o . ním styku a většinou v práci, ať v Čechách či v Americe. Nejdelší mezera J a n umřel, a veliká porce mne v našem soužití bylo osm let skutečné umřela s ním. Bylo by l o břemeno k separace, dokonce bez dopisů, v d o neutažení, vláčel s sebou vlastní čá-
stečnou mrtvolu. Jenže život a osud má svá mystéria a vyzná se v m a n d r a gorách a elixírech. Ten kus mne, jenž s J a n e m umřel, je vyvážen kusem J a na, který žije dál ve mně. Aspoň tu chvílí co tu b u d u . A nejen ve mně, nýbrž i v lišících či statisících nebo i miliónech srdcí a myslí těch, kdo h o milovali a milují dál. A jsou zdrcující většinou daleko mladší než já, což je báječný. A přece h o miiuju z vás všech nejvíc, protože h o nejvíc a nejhloub znám. To je moje velký, nádherný štěstí a poklad. Snad se mi ještě podaří vysvětlit kdo to byl. Vpravdě, ne v novinách, ani v socio-politických pochvalách či ve škatulkách pedantů. Pracuju na tom. Když n á m bylo šedesát, napsal jsem mu zdravici d o knížky přátel a kolegů, kterou redigoval divadelní kritik Pepík Träger, náš k a m a r á d z d o b Vestpocketky. Dovolte mi ocitovat poslední odstavec. Platí dnes snad víc než tenkrát. "Nečiním závěrů. My dva, kteří jsme si ze slov udělali živobytí, je mezi sebou nepotřebujeme. Předscény jsme taky nepsali. Pár hesel tužkou na kousku papíru připíchnutém v šatně nad líčidly. "Pes-služka - bernardýn. Bernardýn pes - bernardýn mnich. - Máme hlad." Konečnýdialog jsme čt li jeden druhému z očí a doslova brali s jazyka. Dyť, Jeníku, ty jsi můj obraz v zrcadle a já tvůj - jenže jsme oba skutečný. A tak díky tobě vím, co to je být svým vlastním opakem-neboť na nás se nevztahuje rčení: "Ať nevi levice co činí pravice". My každý svou levou známe co pravou ze zkušenosti svého zreadelného soužiti. Jsi mi práví takovou hádankou, jakou jsem si sám. A vice versa. A v lom je naie konečná totožnost." Dnes k tomu jen připíšu: JSI M U J N E J LEPŠÍ M U Ž S K E J N A S V Ě T Ě . Tys to začal říkat mně, protože jsi hbitější. Teprve pak já tobě. Ale budu to říkat dál, protože k u m š t ý ř má mluvit pravdu. T v ů j na věky, Vos k í
lov« ¿Wetvh Kartkautru A. Hofmeistra Peníze nebo život
Z filmu
13
L
Zajímavosti ze světa Po stopách Jana We J s o u kraje, ve kterých se sluši a patři chodit po stopách, moc známých, rozumí se geniálních lidí. C h o d í se po stopách Lenina, G o t t w a l d a , Fučíka a já ještě nevím k o h o všeho, chodit p o stopách a ve stopách je zkrátka " i n " . To se posedává, někdy i pochoduje a myslí se na toho obra co ty stopy nadělal. Na severu to s těmi stopami nefunguje. T a m se odjakživa cestovalo po řece, v kánoi nebo na saních a stopy vzal čas. Co bylo, bylo. Stopy p o rodákovi J a n u Welzlovi pomalu mizí a ubývá jeho pamětníků na Severu, kde žil, který si zamiloval, o němž dovedl tak poutavě vyprávět a kde byl také pochován, J a n Welzl byl snad posledním opravdu s v o b o d n ý m Čechem, jak duchem tak i s k u t k e m . Ačkoliv neměl vyššího vzdělání, je dodnes předmětem studia na amerických universitách. Před válkou byla jeho knížce udělena v Americe cena M o n t h - C l u b u j a k o nejzajímavČjSímu dílu roku. Většině je jistě J a n Welzl d o b ř e /.nám. J a k o cestovatel, badatel a spisovatel, jak se sám podepisoval, i jak o Č a p k o v a předloha kapitána Van T o c h a z Války s mloky. Ale přesto se to vyplatí si ve zkratce p ř i p o m e n o u t j e h o pestrou životni dráhu. J a n Welzl se narodil roku 1868 v Zábřehu na Moravě, kde měli j e h o rodiče hokynářství. J a n se vyučil řemeslu. Stal se zámečnickým tovaryšem a jak v oněch krušných d o b á c h bez výjezdních doložek bývalo zvykem, vydal se d o světa na zkušenou. Čtyři roky vandroval severní Itálií, J u g o slávií a R u m u n s k e m a u r p u t n ě hledal, co snad ani neuměl pořádně definovat. Hledal svobodu, na niž si kladl vysoké n á r o k y devatenáctého století. P o návratu z Balkánu si šel o d s l o u ž i t na vojnu nej h r o z n ě j š í tři léta svého d o b r o d r u ž n é h o života. Ještě p o čtyřiceti letech na t u t o d o b u vzpomínal slovy: " N i k d á se mně v životě nevedlo tak zle, nikdá potem sem nic t a k o v ý h o nezkusil". A t o sloužil v d o b ě úplného klidu a miru, v d o b ě bez válek a n e p o k o j ů , měl d o b r o u vojnu, řeklo by se dnes, ne-
14 "ä
"
-
měl ani bídu, ani nebyl ohrožen na životě. D ů v o d své nespokojenosti vyjádřil lapidárně a prostě: " A l e byl jsem hrozně zvotročené." Po propuštění z vojny se okamžitě vydal d o dalekého, n e z n á m é h o světa, hledal, pidil, pátral po onom zaslíbeném flíčku Země, kde platí zákony spravedlivé a nemilosrdné přírody a jinak nic, kde celé právo a pravidla života se dají vtěsnat d o dvou slov pravda nebo lež. Nechal se n a j m o u t na loď a hurá d o Ameriky. Nenašel tam však to, co hledal. Jel tedy d o Afriky, usadil se přechodně v Asii. T a k y nic. Nedal si však pokoje a hledal umíněně dál. P o krátkém pobytu v Port A r t h u r si to namířil na Bajkal, V roce 1893 tam pracoval nedaleko Irkutská na stavbě transsibiřské železnice. Z vyprávěni se dověděl, že j e h o vytoužená zemč se nachází směrem na sever. Neváhal a vydal se d o ní pěšky přes celou širou Sibiř, Trvalo mu to čtyři roky. Čtyři roky se prodíral sibiřskou pustinou, výkon, nad kterým znalci místních poměrů kroutí hlavou dodnes. Za svoji n á m a h u byl však královsky o d m ě n ě n . Našel p o čem tak toužil, svůj ledový ráj. Usadil sc na Nové Sibiři, malém ostrůvku v Severním ledovém moří. Jeh o obydlím byla sice jen díra ve skále, ale co na t o m záleželo. Sousedé byli převážně Eskymáci, s kterými lovil obchodoval a pracoval. Prožil s nimi nej krásnějších třicet let svého života, let plných dobrodružství a neuvěřitelných příhod. A oni h o měli patrně v úctě, neboť se během d o b y stal jejich náčelníkem a nejvyšším soudcem. A pak to náhle skončilo. V osudném roce 1924 vyrazil se svými Eskymáky a jejich šalupou d o San Franciska aby t a m výhodně prodali kožešiny n a s h r o m á ž d ě n é na ostrově přes zimu. L o ď však pří bouři ztroskotala na útesu a kapitán Welzl a jeho p o sádka si jen s pomocí boží zachránili holé životy. Ke svému velkému překvapení se dověděl, jak se svět podivně změnil za oněch třicet let, které strávil na severu. Tušil, že mu ty
£f a
Miroslav Horský
noviny nepřinesou nic d o b r é h o . A měl p r a v d u . Předně se dověděl, že se vlastně nenarodil v R a k o u s k u Uhersku, ale v nějakém jemu n a p r o s to neznámém Československu. Dále vyšlo najevo, že j e h o ostrov leží v teritoriu Sovětského svazu a tudíž je i j e h o o b č a n e m . A kde že m á vůbec pas? Ten samozřejmě neměl a tak se stal Welzl pro úředníky Spojených Států těžkým a n e p o h o d l n ý m případem, Listovali v nařízeních, směrnicích a zákonech, ale nic na Welzla nepasovalo. N a k o n e c h o poslali j a k o nepohodlného cizince d o New Yorku a o d t u d dále lodí d o H a m b u r g u , T a m se šedesátiletý Arctic Bismarck. jak mu tam daleko na sever u říkali, ocitl bez peněz, odkázán jen na sebe. T a t o těžká situace nebyla pro něj nic nového. D l o u h o se nermoutil. Začal pracovat v přislavě, zkoušel to s nádeniěinou všeho d r u h u , ale záhy zjistil, že jeho pot není m o c ccnčn. Když se jedné noci celý pohmožděn sesbíral s tvrdé silniční dlažby, poražen krátce předtím n e o p a t r n ý m řidičem, přijal bez váháni a dokonce s trpkou vděčností o d š k o d n é , jež mu bylo vtisknuto d o ruky. T o u t o nevšední, n á h o d o u se stal vlastníkem malého kapitálu, s kterým počal okamžitě podnikat svým vlastním originálním způsobem. Na československém konzulátě, kde mu vyřizovali papíry, se doslal k novinám. Udivilo ho, že v nich dělali takový h u m b u k kolem kapitána A m u n d s e n a , naturforšera jak mu říkal, kterého potkal na řece Porcupine a s nímž si popovídal j a k o s každým jiným a poradil mu cestu. Vrtalo m u to hlavou, až přišel na to, že i on je patrně pro zdejší lidi zajímavým. J e h o vyprávění o všedním životě na zlatém severu bylo pro hosty přístavní hospody tak napínavé, že celá krčma rázem ztichla, když Welzl začal vyprávět. Pomáhal též j e d n o m u profesorovi severských jazyků sestavovat slovník eskymáckých nářečí, jichž znal asi deset, uspořádal dvě svérázné výstavy, které neměly zajisté v H a m b u r g u o b d o b y . N a první
vystavoval jeden, jediný obraz deset krát čtyři metry velký s dvaapadesáti odděleními. Obraz měl znázorňovat jeho Zlatý Sever. Byly na něm krajiny a vyhaslé sopky. Severní pól byl přilepen k nebeské kopuli - představa převzatá od jeho eskymáckých druhů. Na druhé výstavě vystavoval "perpetuum mobile", svůj vlastní vynález, jak prohlašoval. Ze ani jedna z výstav nepřinesla očekávaný finanční úspěch je pochopitelné, V dopisu do brněnských Lidových novin vylíčil co všechno viděl a zažil, a připomněl, že je rodák z Moravy. Psáni se dostalo do rukou novinářovi a básníkovi Rudolfu Těsnohlídkovi, zaujalo ho a z další živé korespondence mezi Welzlem v Hamburgu a Těsnohlídkem v Brně vznikla knížka, jež roku 1928 vyšla pod názvem Eskymo Welzl, Honoráře z knížky a z několika přednášek, které uspořádal po Německu, mu dopomohly k vytouženému cíli. Koupil si listek na parnik a odjel do Quebekti. T a m se setkal s jakýmsi mužem a pomáhal mu založit bobří farmu. Když zjistil, že doba příliš pokročila a na cestování k jeho ostrovu je jíž moc pozdě, rozhodl se k návratu a k pře zimování ve své rodné vlasti. Jel nejprve do Prahy, kde byl dokonce přijat i prezidentem T.G. Masarykem, p o t o m navštívil Zábřeh a Brno. uspořádal četné přednášky a mluvil o svém Zlatém Severu do brněnského rozhlasu. Těsnohlídek však ještě před jeho návratem tragicky zemřel, takže se ti dva osobně nikdy nesetkali. Po přečtení knížky Eskymo Welzl se její hrdina zhrozil, že ho snad obviní z balamutění světa. Hledal proto houževnatě spisovatele, který by tento hřích napravil. Po nezdaru v Praze s Pavlem Eisnerem, který resignoval před Welziovým vypravěčským stylem, rozhodl se "dávat paměti" po dobu asi tří měsíců v Brně. Jeho paměti zaznamenali a po namáhavé prestavbe a luštěni zápisků vydali dva mladí novináři, Bedřich Golombek a Eduard Valenta. Před odjezdem z Brna si stařík ještě stačil udělat "známost". Byla to dle jeho vyprávěni fajnová, mladá slečinka, i na mašině uměla psát. Chtěla jet s ním na jeho daleký ostrov, ale bohužel nezbyly peníze na lístek. A tak odejel Welzl z Brna začátkem
léta 1929 sám a po různých trampotách s vízy, jejichž pravý smysl snad nikdy nepochopil, se dostal lodí do Kanady. Vlakem pak přejel celou Kanadu až k pobřeží Tichého oceánu do Prince Rupperta, odtamtud pokračoval opět lodí do Skagwaye a pěšky dál pres horské soutěsky starou legendární zlatokopeckou stezkou se dostal k řece Yukonu. Po ní se splavil do Dawson City, kde uvázl. Na svůj ostrov se snažil dostat dvěma možnými cestami - buď po řece Yukonu přes celou Aljašku až do přístavu na jejím ústí do Beringová moře, nebo pěšky přes hory k řece Mackenzie a po ní do Arktického oceánu, Civilisace však zatím pokročila příliš daleko a Časy se začaly měnit i zde. Hranice a politika oddělily náčelníka od jeho kmene stejně tak jako i dnes odděluje lidi od jejich vlasti. Jan Welzl zůstal v Dawsonu až do své smrti v pozdním létě 195(1, Byl to jeho poslední domov dvacetjeden tisíc kilometrů od jeho rodiště, sedm tisíc kilometrů od ostrova, na kterém našel své životní štěstí. Pozoruhodné curriculum vitae. Životopis většiny z nás, včetně zasloužilých umělců by se ve srovnání s jeho dal vtěsnat na dva řádky. Po Janu Welzloví není pojmenována žádná ulice či most a přece byl jedinečnou osobností. Snadno by s e d a l pokládat za podivína a prostáčka. Snil o nemožném vynálezu, cestoval po světě bez znalosti mapy, svůj klobouk pokládal na podlahu a doutník na křeslo, a měl různé zvyky, které přiváděly jeho okolí do rozpaků.
Jan Welzl musel na svých dobrodružných cestách vystřídat mnoho řemesel. Postupně se stal lékařem, pošťákem, lovcem, zlatokopem, náčelníkem a nejvyšším soudcem, námořníkem, velrybářem, traperem, obchodníkem, vynálezcem, nádeníkem, vypravěčem i spisovatelem. Vyučený byl ale jen zámečníkem, na ostatní povolání žádné školy neměl a ani mu to nevadilo. Byl právě tím čím zrovna byl, byt volný člověk. Lidi, mezi nimiž v Dawsonu žil ani nevěděli, že pod jeho jménem vyšla po celém světě tak úspěšná knížka. Co laky na tom, co bylo, bylo...
Pavel Javor [Jiří Škvor] *1916 f 1981 ... a už se skoro bojím říci, Že věřím, ač jsem nevěřící že moje píseň tklivá, tichá, buď neslyší neb nedoslýchá Ti, které cizí ruka rdousí, už tajně v příštích knihách čtou si vše, co je zatím nenapsáno: Po každé noci přijde ráno ... Z Monologů
našeho předního básníka v exilu, který náhle zemřel 22. ledna 1981.
15
Emigrace Stěhování do Ameriky N e d á v n o se ve Washingtonu zeptali šéfa Immigration and Naturalization Service (INS), kolik je v USA ilegálních emigrantů. ' L Něco mezi tŕema a deseti miliony," odpověděl tento povereník, hlavní Kerberos u vrat d o ráje. Přesnější cifru nemohl uvést, na něco takového není jeho úřad vybaven. V New York Times vyšel seriál na toto téma s řadou zajímavých informací. Uvedu jednu; Americké ministerstvo vnitra (Department of Interior, jež nemá na starosti policii, ale národní parky a pomníky), zaměstnávalo či snad ještě zaměstnává ilegálni přistěhovalce j a k o lakýrníky. Natírají Sochu Svobody, s platem skoro deset dolarů na hodinu. Senát kalifornského odvolacího soudu (Ninth Circuit Court of Appeals) má tři členy, soudce jménem Choy (Američan korejského původu), Shiro (původně Japonec), a T a h g (Číňan). Kde jinde se může stát. že presidentovi radí v zahraničních otázkách člověk s polským přízvukem, a dvěma předchůdcům v Bílém d o m ě radil harvardský kolega s německým přízvukem? Víc než padesát milionů Evropanů odjelo přes Atlantik d o Amerikynejvětší to přesun v historii lidstva. M n o h é se změnilo, včetně předpisů. Napřed směl každý, pak jen někdo, pak skoro nikdo, dnes se hrnou miliony bez ptaní, a už se též stává, že čekatel o asyl, místo aby čekal, zažaluje americkou vládu o statisíce dolarů n á h r a d y Škody proto, že mu po dvou měsících došla trpělivost (prípad K ubánců v New Jersey). ,lak nastaly kvóty Od vyhlášení americké nazávislosti až do vyhlášení první světové války, tedy po dobu skorém 14 let, Amerika byla E v r o p a n ů m otevřenou zemi. Víza neexistovala, kvóty žádné, a jedinou překážkou byla lékařská prohlídka. Pi vní dekáda t o h o t o století zaznamenala největší nával: Mezi rokem 1900a 1910 téměřdevět milionů mužů, žen, starců, stařen a dětí 16
úspěšně prošlo přijímacím centrem na Fllis Island. V této vlně byly početně zastoupeny některé slovanské národnosti (Rusové, Poláci, Slováci víc než Češi či Moraváci). V srpnu 1914 zaduněly kanóny a bylo p o návalu. W o o d r o w Wilson dostal USA d o války, ztráty na životech byly značné, též politicky neúnosné, a když se prach zvedl z bojiště, na němž nikdo nevyhrál, Nový svět řekl hlasitě "již nikdy více", od Evropy se odvrátil, už nás nikdy nesmi zatáhnout d o svých nekonečných konfliktů, nastala éra isolacionalismu. Isolacíonismus postihl i kandidáty na přistěhovalectví. V roce 1924 vešel v platnost Immigration Act, zákon, který vyměřil kvóty jednotlivým státům. Na každého se dostalo i na maličkou Andorru a himalajský Bhutan. Leč zdaleka se nedostalo na každého stejně. " D v ě procenta z počtu přistěhovalců té které národnostní skupiny, žijící v USA v roce 1890" byla formule, jež určila roční kvótu: čilí za padesát let se každá skupina může zdvojnásobit. Jenže vyměřovatelé šidili v neprospěch jihoevropských a východoevropských zemí, a místo roku 1890 užili starší data, před velkou italsko-slovanskou emigrační vlnou. Nový stát Československo dostal svůj podíl, vykrojený z rakousko-uherské cifry a buďme dodatečně potěšeni, že proti nám se nediskriminovalo, my jsme dopadli velmi dobře. Však porovnejte některé kvóty: Německo Velká Britanie Francie Itálie ČSR SSSR Rakousko Maďarsko Řecko Čína Japonsko Indie
34.000 51,000 3.954 3.845 3,073 2.248 785 473 100 100 100 100
Nevim, proč Řekové dostali jen
Ota Ulč
stovku, ale není obtížné odpovědět na otázku, proč země tak veliké, však ty dvě nejzalidněnější - Čína a Indie doslaly rovněž tak málo: poněvadž zákon nebyl barvoslcpý. Americká civilizace je výtvor Evropanů a proč si výtvor patlat a poničovat bylo mínění dne. Bylo to diskriminační opatření? Ovšemže. Měla Amerika právo na takové opatření? Ovšemže měla, j a k o každý jiný stát na světě. K o h o vpustit na vlastní území je komplikovaná otázka s aspekty politickými, ekonomickými, kulturními, aleje to jen otázka práva domácího, a neslyšel jsem o zemi, jež by si nevybírala. Všeobecná Deklarace Lidských Práv z roku 1948 sice zdůrazňuje rovnaký, nediskriminační přístup v jakémkoliv počínání států, ale " d e k l a r a c e " není " s m l o u v a " , nýbrž jen "vyjádření záměru". Záměrem a praxí států je deklaraci ignorovat. Nikdo na příklad nevítá malomocné. Tak tedy americký zákon z roku 1924 byl zaujat proti Afričanům a Asiatům. Rovněž byl zaujat proti epileptikům a žadatelům trpícím tuberkulózou i jinými neduhy, bez ohledu na barvu pokožky. Nejen tělesné a duševní zdraví, ale i trestní rejstřík se bral a bere v potaz. Pak sc stávala a snad ještě stává, že oběť politického pronásledování, odsouzená nějakým tím Urválkem, je diskvalifikována, poněvadž zámořský byrokrat není schopen pochopit fenomén urválkovství. Politická činnost, profil a záměry ("Míníte zavraždit našeho presidenta?" je známá slavná otázka amerického přistěhovaleckého dotazníku); mravní profil ("moral turpitud e " čili souložil jste kdy mimo manželství, se mne ptali, když mně bylo třicet a měl jsem jeden rozvod za sebou): s o c i o - e k o n o m i c k ý p ř í n o s ("public chargé" - nebezpečí, že se neuživí, obci bude na přítěž, že neumí nic užitečného), jsou rovněž kriteria, na nichž ledakdo ze žadatelů ztroskotal.
Stát nemusí zdůvodňovat své NĚT. Asi před dvěma roky. Nový Zéland odmítl udělit přistěhovalecké právo mladému, zdravému, mravnému Belgičanovi - a navic to byl milionář, celý divý investovat své jmění d o místní ekonomie, jež prahne po investicích, A nedovolal se. Mateřská země Britanie si umí počínat ještě podivněji: Pětatřicetiletá indická učitelka přilétla d o Londýna za účelem sňatku se svým snoubencem. Na letišti Heathrow ji imigrační úředníci vyrozuměli, že ji d o země vpustí jen v tom připadČ, že je panna, a že panenství se musí na místě gynekologicky zjistit. Incident jsem si nevymyslel (vizte New York Times, 25. února 1979). Indická delegátka Nina Sibal prohlásila, že to co se stalo na Heathrow Airport "je urážkou všech žen světa." Lze sdílet rozhořčení delegátky ze země svatých krav a kastovnictvi, jistěže lze kroutit hlavou nad celním bažením po panenské bláně, nicméně nelze Britům upřít právo regulovat vstup cizinců na svou půdu po svém. Japonci rovněž přestřelili se svými protesty po roce 1924 kvůli mrňavé kvoté 100, obviňujíce Ameriku z diskriminace. Někteří historici tvrdí, že tehdy došlo k první pořádné roztržce v japonsko-amerických vztazích, trhlině jež se lety zvětšovala, až vyrostla do velikosti Pearl H a r b o ru. Situace osoby bušíci na zavřená vrata může tedy být prekérní. Jakmile se však vrata jednou otevřou, dochází ke změně. Vypovězení cizince - v demokratických zemích - není tak zcela snadná věc. Čím větší provinění cizince, tím spěšnější bude jeho výkop - pokud země nepřipouští možnost odkladů ad ¡nfinitum. Americký právni řád ji připouští. Kdo má vyirvalost a peníze, nemusí se deportačního příkazu příliš děsit. Četl jsem o případu známého gangstera, jenž měl být deportován na rodnou Sicilií koncem dvacátých let. A dědoušek je tady dodnes. Jestliže stát odepře vydat osobu na žádost jiného státu, podle mezinárodního práva dostane dotyčný běženec (jako třeba sovětský aviatčík Belenko, co ulétl s Migem d o Japonska) automaticky asyl. Země mají právo cizince nevpouštět, ale s vyháněním to není, respek-
tive by nemělo, být tak snadné. Je rozhodně surovým podupáním mezinárodních pravidel deportovat v zemi narozené příslušníky rasových, jazykových, náboženských či jakýchkoliv menšin. Tento osud postihl indickou menšinu ve východní Africe, a odpovědni byli jak blázen Amin, tak otec vlasti Kenyatta, tak socialistický svatoušek Nyerere. Viděl jsem tenhle odsun na vlastní oěi v Kenyi a Tanzanii, a v mnohém se blížil, byť zcela nevyrovnal, našemu zacházení s Němci po květnu 1945, Druhá světová a první studená válka Kvóty nebyly připraveny na válku. Mírové dávkování nemohlo předvídat Hitlera, židovský exodus, uprchlíky všeho druhu. Nemůžeme mít jasnozřivé zákonodárce ale můžeme, měli bychom mít osvícené vůdce, kteří by efektivně reagovali na vývoj událostí. T o se však v Americe nestalo, kvóty nikdo nepředčlal, a lodě s židovskými běženci odstrkávali od přístavu k přístavu, Není bez ironie, že nejslušněji se zachoval diktátor Trujillo v Dominikánské republice. Koncem války se otevřely koncentráky a ty západnímu světu trošku otevřely oči. Evropou vandrovalo několik milionů ztracenců (tak zvaných D.P. - dísplaced persons), kteři buď domů nemohli nebo nechtěli. Statisíce sovětských občanů byly angloamerickou zásluhou násilně předány do péče Stalinových orgánů, a tisícovky raději spáchaly sebevraždu. Konečně, po malých dávkách, zámořská neviňátka začala něco chápat. Že třeba N K V D není organizace zcela totožná s FBI, jak za války napsal týdeník L I F E , " z n á m ý to z d r o j bezuzdého a n t i s o v ě t í s m u , " jak říkají v Moskvě. Uvedu jeden málo známý případ z Moskvy, jenž ve Washingtonu přispěl vidět ve Stalinovi něco víc než dobráckého spoluvítěze s fajfkou: Isaac Elkowitz, americký občan, se narodil v Brooklynu v roce 1933, a když mu bylo sedm, tedy v roce 1940, rodiče ho vzali na cestu d o Sovětského svazu navštívit babičku. T a m je zastihla válka, rodina byla evakuována, ani otec, ani matka evakuaci nepřežili. Po válce se sirotovi
podařilo dostat d o Moskvy, propláchnout d o ambasády a Američany vskutku přesvědčit, že je jedním z nich. Třináctiletého Izáčka si na velvyslanectví nechali, zaměstnali jako telefonistu a rovněž chodil d o školy s dětmi diplomatů. O šábesu chodil do synagogy s doprovodem amerických ozbrojených strážců neboť Kreml začal tvrdit, že v Brooklynu narozený Elkowitz je sovětský občan. Walter Bedell Schmith, americký velvyslanec v Moskvě, a Andrei L, Vyšinský, tehdejší sovětský ministr zahraničních věcí (a někdejší generální prokurátor, hlavní žalobce ve velkých moskevských procesech v třicátých letech) si vyměnili řadu nevlídných not. Elkowitz chtěl domů do Ameriky, velvyslanectví se ho rovněž chtělo zbavit. Sověti odmítali vydat výjezdní doložku, vyjednávání se vleklo, uplynulo pět let, chlapec dosáhl zletilosti - a Sověti oznámili, že když už je mu teď osmnáct, musi na vojnu, bude z něho Rudoarmejec. Pak se tedy Američané a Sověti přece jen dohodli na nejvyšší úrovni: Elkowitz odsiouži šest měsíců v uniformě a Kreml ho pustí ze země, aniž by kdo ztratil tvář. Elkowitz bude oprávněn posílat každý týden pohlednici na americké velvyslanectví, že vše je O.K.. - Po dohodě nastala realita: T a j n á policie h o sebrala, odvezla do Lubljanky, a od té doby se o Američanovi neví. Pokud je ještě živ, brzo už bude slavit padesátiny, přestárlý pro službu v armádě, nikoliv však pro pobyt v gulagu. Západu se nechtělo, ale Východ jej donutil, aby začal chápat stav věcí stav sovětského chápání svobod a suverenit, spadla železná o p o n a , nastala studená válka. Washington trochu zareagoval i ve své emigrační politice. Někdy stačí změnit interpretaci, i když ne zákon sám. M n o h o uprchlíků, například z baltských zemí, se chtělo dostal d o Ameriky, jejich kvóta byla pramalá, konsuláty si tedy vypůjčily nevybrané kvóty favorizovaných národností, a pak též začaly vydávat víza z přídělu na priŠti leta. (Moje budoucí manželka se dostala na řadu v čínské kvótě - oněch 100 vybrané na desetiletí dopředu.) Nebyla to opatření ani brzká ani dostatečná, m n o h o našich p o ú n o r o vých lidí se nedočkalo, a raději odjelo k vačnateům do Austrálie. 17
Kongres přiklepl i příděly mimo kvóty, Maďari dostali zvláštni nášup p o revoluci v roee 1956, a Kubánci od doby Castra měli a maji nejsnažšl přístup ze všech kategorií politických běženců. Zmínku si zaslouží zákon z roku 1952 - tak zvaný McCarran Act -, který nahradil zákon z roku 1924, ponechal národní kvóty, ale ledacos změnil: napríklad vyslovil přednostní přistěhovaleckě právo pro kněze, nukleárni vědce a ovčáky. Proč ovčáky? Protože McCarran byl senátor z Nevady, pouštního státu, kde kromě neřesti bylo pastvinářství nejdůIežitĚjšim hospodářským článkem. Yankeeové se d o role bačů nehrnou, nehrnuli se ani naši slovenští bratři, a tak dodnes je ovčáctvi v monopolním držení dvou národnostních skupin, totiž Baskú a Albánců. Pokud se kdy vyskytl bukolicky založený bohoslovec, jehož koníčkem by byla jaderná fysika, podle McCarranova zákona by patrně měl nárok na přijezd d o Ameriky v presidentově osobním letadle. V šedesátých letech začal Vietnam a sílil tlak ve prospěch přistěhovalectví z nebílých částí světa. Rovněž se ozývali Jihoevropané, zejména Italové a Řekové, jejichž nízká kvóta bránila slučování rodin. Turci měli potíže, leckdo se zlobil. Výsledkem bylo odhlasování nového zákona a přechod od národnostních kvót ke zcela jiným kriteriím. Zákon bratři Kennedyů O nutnosti změny se zmiňoval president J o h n F. Kennedy, ale největší kus práce zastal bratr Robert, pod jehož resort (Attorney General spíš ministerstvo spravedlnosti než generální prokuratura) imigrační záležitosti spadaly. Po přijetí nového imigračního zákona v r, 1964 a zavraždění Roberta Kennedyho v r, 1968 se prominentní osobností v přistěhovaleckých otázkách se sta) Edward, poslední z bratrů, a předseda právního výboru senátu. Nový zákon v r. 1964 znamenal toto: t. Odklon od severozápadní Evropy k jihovýchodní Evropě. 2. Odklon od Evropy ve prospěch ostatních Části světa. 3. Značný vzrůst přistěhovalectví. 1«
Místo kvot dle národností, západ- Kanceláře mají teamy dědečků a je to ní hemisféra (tedy od Kanady po Pa- jejich živobytí se ženit a rozvádět, tagónii) dostala podíl 120.000 ročně, 3. Svatbou filipínská návštěvnice a východní hemisféra (nejen Evropa, nabude právo pobytu ("permanent resident status" - tak zvaná slavná ale i Asie a zbytek) dostala 170.000. "zelená karta"). A rodinní příslušníci amerických občanů dostali hlavní přednost. Pak te4, Rozvod s vypůjčeným dědečdy došlo k bouřlivému slučování takem. Manželství končí, ale karta zůliánských tetiček, strejců a nespoěistává. tatelných sestřenic. 5, Filipínka již není návštěvnice, ale permanent resident, S americkýNavíc hemisférová kvóta postrámi papíry odletí zpět na Filipíny znodala dno. Zákon totiž dovoluje vstup vu se oddat se svým manželem. nejbližšim členům rodiny - manžel6. Celá rodina, a deset dětí třeba ský partner, děti, rodiče - mimo příu toho, může do Ameriky, mimo děl. Na tři kvotové emigranty připakvótu, neboť mají poloamerickou dá jeden nekvolový, místo 300.000 se maminku, ročně přistěhuje 400,000 - těch legálA co na to INS? Málo. Sem lam ních. Největší vzrůst zaznamenali úřad buší na dveře. Například, v Asiaté. Za první dekádu nového záNew Yorku vyšetřovatelé pozdě kona překročili normu o 650% (z 20.000 v r. 1965 na 130.000 v r. v noci navštívili manželské hnízdečko čerstvého italského přistěhoval1974). ce, věk 26, a jeho americké choti, věk Šidilo se i v minulosti. Leckdo se ještě li parna t uje na film, v němž ru- 72, za účelem zjištění, zda párek strámunský hochštapler Charles Boyer vil noc na společném loži. Inu strávili, vízum zůstalo nedotčeno (Newsomámil naivní americkou učitelku week, 19. ledna 1976). Olivii de Haviland, aby s nim vstouUvedené zkazky jsou z druhé ruky, pila do manželství a on se tak dostal z mexické mizerie d o kalifornské zá- kdokoliv se o nich mohl dočíst. Uvedu teď pár příkladů, u nichž jsem byl. ře. V New Yorku na Broadwayi (ale ne Poté co nový zákon Kennedyů pou divadel kolem 45. ulice, nýbrž na výšil rodinný vztah na první prefeLower Manhattanu, pár kroků od renci, pokušení k liché hře značně vzrostlo. V roce 1975 Immigration z l o v ě s t n ě k a p i t a l i s t i c k é h o Wall and Naturalization Service (INS) vy- Streetu) je nová federální budova, šetřovala 21.200 případů podvod- a tam si mne několikrát volali j a k o ných manželství, zejména z karibské svědka - údajného znalce {"expert witness") v otázkách práva komuoblasii, Mexika a Filipín. Případ: Ruth Rivoli, úřednice INS nistických zemí. Prokurátor, jenž si v Miami zbystřila a zadržela Ame- mne většinou obeslal, se jmenoval Bobek. Byl to Bobek z třetí našinecké ričanku, jež si za několik měsíců přigenerace. vezla šest různých manželů. Vždy Případ: Polský student se přistěhouvedla jiné j m é n o , ale jedno nezměnila: profesionální nevěsta totiž měla val, z pitomosti zatajil, že byl členem zlatý chrup, V SSSR by jí záviděli, jejich komsomolu, našeho ČSM SSM, a pak se na to přišlo. Byl nezav USA byla příliš nápadná. Případ: V San Francisku žije polo- chránitelný. Nepodařilo se mi vysvětvina všech amerických Filipínců. Na lil a přesvědčit, že bez členství by Filipínských ostrovech je m n o h o zá- třeba nebyl studoval, že jde o f o r m a litu, o nálepku. Polák musel odjet jemců o emigraci. Na americkém konzulátě v Manile se ale dozví, že natrvalo d o Kanady. Případ: Soustružník, že by! členem pořadník čekatelů je přespříliš dlouhý. Řešení však existuje a prosperu- R O H . Revoluční odborové hnutí. je na komerční bázi. Postup je tento: " T o není jako P L O " , láteřil jsem, 1. Manželka zažádá o turistické má to co dělal s pojištěním, formalivízum d o USA, dostane je bez obtíží, ta, rozhodně ne revoluce. D o b ř e to pak dopadlo. a odletí d o San Franciska. Případ: Mladá lékařka ze sever2. T a m zajde d o zprostředkovací kanceláře, jež zařídí v Nevadě bles- ních Cech přijela d o Ameriky na návkurychlý rozvod s nepřítomným štěvu v roce 1964, těsně před vyhlámanželem, a stejné kvapnou svatbu šením nového přistěhovaleckého zás Američanem filipínského původu. kona. Nový čí starý, v každém prípa-
dě měla problém: federální úředníci se jí zeptali, zdali mínila zůstat v Americe natrvalo, kdyžv Praze žádala o návštěvní vízum. "Inu, napadlo mne to - napadlo, že se třeba nevrátím," řekla po pravdě a oheň byl na střeše, Fedcrálové se ztopořili, tady mají před sebou lhářku, vstoupila do země "under falše pretenses", v Praze napsala na žádost na ambasádě, že sem chce jen na návštěvu a teď toto. Úřední postup vyžadoval ji deportoval zpět do Prahy, aby tam si zažádala o vystěhovaleckc vízum, to je správný postup, a bude to bez problémů. Dotyčná byla krajský poslanec, ještě jinačí funkcionář - krátce, situace velice ošemetná. S notnými potížemi všechno nakonec dobře dopadlo, zásluhou tlaků, o nichž však neřeknu ani slovo. Případ: Slovenský lékař měl problém se svou stranickou příslušností. Vstoupil totiž do KSS v Bratislavě už v roce 1945 a americký úřad tento spěch podivoval. Dotyčný argumentoval, že "musel", a obrátil se na mne, abych mu potvrdil báchorku. Prokurátor Bobek se též obrátil. Lžu, jen když musím. Tohle nemusím. Nicméně jsem odsvědčil, že násilný odsun časného straníka by způsobil příkoří, neboť jde o důstojníka v záloze, a bolševici by si ho patrně přitiskli ke zdi jako dezertéra a zrádce. Nebezpečí dcportace bylo odvráceno, lékař dnes žije v Kalifornii, a prý si vydělá víc, než celá radakčni rada Západu dohromady. Všeho všudy, moje zkušenost s činiteli 1NS nebyla nejhorší. Stalo se třeba tohle: Český hoch nechal v Praze dívku, v New Yorku se mu začalo stýskal a ve stesku vymyslel plán. Že najde Američanku podobného zjevu jako jeho milovaná, pošle ji za úplatu do Prahy, kde předá svůj pas s instrukcemi. Až by Češka odlétla do Vídně, Američanka by ohlásila ztrátu pasu, na ambasádě jí dají náhradní, a svůj původní si pak vyzvedne ve Vídni od Češky, jež se tam přihlásí jako uprchlík. Scénário sice filmové, ale vyšlo, povedlo se - až po tento bod. Pak se plán začal hatit. Pražanda totiž, místo aby ve Vídni počkala na svou americkou samaritánku, tak na její americký pas odlétla hned za miláčkem do New Yorku, nevím, zda si hrála na hluchoněmou. Každopádně do
New Yorku jakožto Američanka dorazila, spěchajíc do náruče autora úspěšného scenária. Když se dostatečně vymilovali, nastal rozbřesk. Co teď? Jak lze požádat o vstup po vstupu? Společný známý se na mne obrátil o radu. Poradil jsem, aby se dívka spěšně vrátila do Vídně, odhodila pas, který jí nepatřil, a začala předstírat úspěšný přechod přes dráty. Hrdinka ať se přihlásí u rakouských úřadů, ti ji pošlou do Traiskirchenu, svatba se snoubencem na dálku, žádost o vízum se uspíší, cesta do Ameriky otevřena. Nevím, jak to s nimi dopadlo. Případ jsem ale přednesl vysokému oficiálovi od INS a požádal o radu. Podpoverenik byl slovenského původu, na jména se neptal a souhlasil, že ona varianta s návratem by bylo nejlepší, i když ne zcela legální řešení. Ve federální budově blízko satanického Wall Strectu, kde jsem rokoval s Bobkem z třetí generace, o poschodí výše bylo vždycky přeplněno. Tam je totiž referát deportací. Tam se federální mašinérie m a m ě snaží zvládnout mnohé, přečetné, nekonečné případy ilegálních vetřelců. Většina jich přišla z latinské Ameriky. Zneužíváni ve velkém Nikdy nedělá dobře, když bohatá země sousedí se zemí chudou. Na jižní hranici máme Mexiko, Svět se stále drží představy oněch wct-backs - mokrých zad chudáků v sombrerech, zdolávajících hraniční řeku dostat se na sever, tam kde je Gringo a země zaslíbená. Především: Rio Grande vůbec není grandiózní veletok, v němž by plovoucí Mexikáni s dětmi a batohy tonuli ve zrádných virech, kde by se na ně vrhaly a v minutě rozjedly smečky úděsných piráň, nebo je aspoň rozstříleli pohraničníci z obou břehů. Místy je to bídný Botič, s vodičkou pod kolena, v neobydlených končinách, kde nic tu nic, přejít ulici na Manhattanu bývá obtížnější. Hranici 2.000 mil dlouhou má na starost 1.720 zdemoralizovaných pohraničníků. "Kdykoliv se podívají na radar, tak zaznamenává desítky, stovky, celé vlny ilegálních přechodů hranice," řekl člen kongresu James Scheuer po inspekci. Pohraničníci se bezmocně dívají a tisícovky Mexi-
kánů jdou vodou. Ledacos se děje. Stráže z mexické strany chodí krást do USA; ve službě si odskočí vyloupit kalifornský krámek. Nejde jenom o ilegální emigranty, ale též o ilegální marijuanu (aspoň třicet letadel, každé s tunou marijuany, přeletí hranici každou noc), o heroin, drogy v hodnotě 27 miliard dolarů ročně, 0 zboží, o nákazy lidské, zvířecí a rostlinné. Jen výdaje na školství a sociální podporu ilegálního živlu přijde americké daňové poplatníky na 13 miliard dolarů ročně. Situace se úplně vymkla z ruky. "Completely out of cont.ro!" řekl v r. 1977 odstupující šéf INS, Gen. Leonard F. Chapman. "Deset divizí námořní pěchoty by tu hraníc! neuhlídalo," prohlásil jeho nástupce Leonel J. Castillo. Není to na pováženou? Albánie se dovedla obdrátovat. A jiné, afroasijské země, kde není co z ruky do huby, to patrně také dovedou. Ale nejindustriálnčjší Amerika, jež dovede dorazit na měsíc, na tohle hraniční uměni nestačí. Mexiko má už kolem sedmdesáti milionů obyvatel a počítá se, že za dvacet let se tito katolíci zdvojnásobí. Desetina národa již teď žije ilegálně v USA - procenta a počet stále stoupají. Mexikáni jsou nejpočetnější, ale nejsou jediní. Například v New Yorku žije 1,300.000 ilegálů vesměs jiných národností. Jak je tohle všechno možné, proč to stát, proč to lid dovolí? Inu, dovolí. Celkový počet zaměstnanců INS je 2.900. Ti přece deset milionů nezákonně přistěhovaných osob nevyčenichají a neodsunou. Nicméně jeden milion Mexikánů je ročně lapen a vrácen domů. Odsunuté osobě se však nic nestalo a jde přes Rio G r a n de znovu. INS má jednak málo lidí a jednak diluviálni, nezkomputerizovaný systém. Ve Washingtonu má pověst nejméně výkonné a nejméně schopné vládní složky - a to je co říci. Carter za svého presidentství se pokusil o nápravu tím, že kozla udělal zahradníkem. Šéfem jmenoval mexického Američana Castilla, jenž slovy 1 činy prosazoval zájmy mexické a nikoliv americké. A kde se INS přece jen snaží, nohy ji podráží jiné vládní složky a třeba i Bílý dům. Příkladem nám poslouží iránská krize: poté co došlo kobsaze-
19
ní amerického velvyslanectví v Teheránu, Carter a State Department přikázali vpouštět d o země tisícovky Íránců, včetně tak zvaných studentů, kteři přilétli d o New Yorku s bambitkami a teroristickými plány v kufrech. Když se tohle dostalo d o tisku, Bílý d ů m vysvětlil, že smyslem benevolence je konejšit Khomeiniho. Když Carter nařídil zavření iránského velvyslanectví - ne však j e h o osazenstva - ve Wahingtonu budovu sice uzamkli, ale mnozí z diplomatů ignorovali příkaz odjet ze země. Jsou tu dodnes a nic se jim nestalo. Nic se nestalo tisícovkám iránských studentu, kteří ignorovali předvolání k pohovoru u INS. V listopadu 1980 oznámili Muslimové na americké televizi, že pro teroristy je USA ideální země. Zde lze vše a nikoho tu nenajdou. J a k je tohle možné, opakujeme, opakujeme. Jedním z důvodů je tradiční averze veřejnosti proti jakékoliv kontrole obyvatelstva. Občanské legitimace neexistují. Občan předloží k identifikaci řidičský průkaz, což je několikacentimetrový papírek bez fotografie, nebo svou "sociál security c a r d " , což je ještě menší papírek. Obdržet deset průkazů na různá jména není problém, V Kalifornii Department of M o t o r Vehicles v r. 1977 zjistil, že údajně vystavil o 313.000 řidičských průkazů víc, než byt celkový počet obyvatelstva ve státě. Firmy, jejichž businessem je prodej falešných d o k u m e n t ů , dokonce inzerují v tisku. Překládám doslova: "Potřebujete nový průkaz totožnosti? Změna jména a věku, spolu s barevným státním průkazem totožnosti, řidičským průkazem, křestním listem, úřední doklady! Eden Press, Box 84IO-SF, Frountain Valley, CA 92708." A co třeba tohle? Znovu překládám doslova: "C.I.A. průkaz {MACV Form 4569), autentický, garantovaný, za 5 dolarů, Detla Press, Box 5097-F2 Shreveport, LA 71105.' Přistíhuji se při myšlence poslat d o Louisiany pět dolarů s požadavkem vystavit dokument na j m é n o VASIL BICAK a výrobek pak poslat d o Kremlu, Výhledy Jsou nevalné. Teď se totiž d o emigračních otázek míchají soudy s podivnými nápady. Na začátku Článku
jsem se zmínil o fundamentálním, suverenním právu jakéhokoliv státu rozhodnout, k o h o pustit na své území, A americké soudy začínají toto právo popírat. K atlantickým břeh ů m přijíždí bárky s hladovými, negramotnými. nezaměstnatelnými Haiťany, a jejich jménem ultraliberální organizace zahajují pře k prosazení verdiktu, že Amerika má povinnost tyhle lidi přijmout a d o smrti se o ně starat. A nejenom o tyhle, ale o kohokoliv, kdo si řekne a přijde, jak přijde. Člověku obeznámenému se situací v okolí - v karibské oblasti, v Americe střední, a pak dál - aby šel mráz po zádech, Mít na územ! deset milionů ilegálních cizinců není maličkost a zítra situace bude horší. Za Carterova presidentství, INS nedostala ani víc peněz ani víc lidí. Ale zato president vyhlásil amnestii: kdo se z ilegálů přihlásí, bude legalizován. Na amnestii reagovalo asi stejné procento, jako jsme my reagovali na husákovské amnestie a výzvy k návratu d o ČSSR. Cartera neúspěch neodradil a pak problém přeci jen vyřešil: ano, již nemáme nezákonné přistěhovalce, zrušili jsme je. M y jsme je totiž přejmenovali. Teď jsou to " u n d o c u mented aliens" čili "nezaznamenaní cizáci". Doporučil jsem j e d n o m u oficiáloví ve Washingtonu, že tuto metodu n u t n o zdaleka víc rozkošatit a uplatnit na příklad v tažení proti zločinnosti. Třeba problém vylupování bytů by se vyřešil přejmenováním lupičů na "blíže neoznačené vkročovatele a vynašeče". Uvažuje-li někdo ze čtenářů o nezákonném vstupu d o této země, může být ujištěn, že státní maŠinerie se nerozjede, nedojde k honu; stane se jen číslem 10,000.001. A jestliže si nepospíší, číslo vyskočí na 20,000.001, J a k že si tu ale bude lebedit, ujištění o d m í t á m vydat.
Zašantročené hory
Růst a pokles pohoří trvá na zeměkouli obvykle několik desítek miliónů let. Ale na Měsíci se právě nedávno odehrály mnohem bouřlivější proměny. Zmizelo celé velké horské pásmo, a to pouze dvacet let poté, co bylo objeveno. Celé t o z a č l o v říjnu 1959, kdy sovětská družice Luna 3 obletěla odvrácenou stranu Měsíce a vyslala k Zemi její fotografickou podobenku. Obrázky byly dosti nejasné a "vyblajchované", nicméně byly na nich patrné jakési, až dosud neznámé útvary, j a k o např. Moskevské moře a obrovský kráter Ciolkovského. Ačkoli někteří skeptici tvrdili, že jde o podvrh, potvrdily následující americké průzkumy jejich zásadní pravdivost. Nu - ne tak docela. Jeden výrazný podlouhlý stín na sovětských snímcích byl hrdě označený jménem Sovětské bory (Montes Sovietici), D o k o n a lejší americké kamery však odhalily. Že dotyčný prostor je pohříchu d o k o nale plochý a to, co bylo interpretováno j a k o vypínající se pohoří je pouze čmouhou na flekatém originálu. Rusové odmítli připustit svůj omyl a dokonce ještě v listopadu 1978 stále vydávali mapy Měsíce se Sovětskými horami pevně zakořeněnými. Případ se dostal na pořadí jednání na 17. zasedání generálního shromáždění Mezinárodni Astronomické Unie v srpnu minulého roku v Momrcalu a američtí vědci se nemohli doěkat, až sověti začnou se svým požadavkem o požehnání svému prízračnému pohoří; ale když se Rusové dostavili, na jejich mapách již žádné Sovětské hory nebyly. Zdá se, že někdo v Moskvě rozhodl, že to nemá cenu se přít s tak nepřejícnými Američany, k t e ř í s s e b o u všude vláčejí aktovky nacpané fotografiemi z Apolla, na nichž j e prostor Sovětských hor zobrazen j a k o pláň s krátery. Nicméně Rusové nešli d o m ů s prázdnou. Když se vytasili se seznamem osmi nových kráterů na odvrácené straně Mčsíce, na jejich mapách P r o d á v á m e knihy ze soukromých pěkně kulatých a lemovaných, z nichž knihoven a z londýnského skladu. jeden byl pojmenován Lipský, AmeriBeletrie - Poezie - Dějiny - E k o n o m i k a čané opět zkontrolovali své snímky a Politické studie nic, po kráterech ani památky. "Třeba Seznamy knih z těchto oborů zašle na bychom to mohli nazvat Pláň Lipský, požádáni nebo tak," navrhl jeden Američan. Ať už Lipského kráter potkalo cokoDirect Book Services liv, mocné Sovětské hory se vypařily B.M.C. Bookexport v mlhách politiky, ze kterých povstaLondon WCIV 6XX ly. C.S. England
Humor Jak Voloďa přemohl krutého cara V r. 1970 vydalo S tát ní pedagogické nakladatelství v Praze knihu Jana H ostáné s výše uvedeným titulem. J e likoz jde o nechtěný klenot - vážně míněnou knihu, která vypadá spíše jako parodie - musíme dát svým čtenářům příležitost, aby se seznámili aspoň s drobnými ukázkami. Všechny normálně tištěné citáty jsou autentické; číslované poznámky byly dopsány upravovatelem. Byl - žil v daleké zemi, ruské zemi, tatínek s maminkou, a ti měli šest děti. Ty děti se jmenovaly A n n a , Alexandr, Voloďa, Olga, Dmitrij a Maria. Všichni žili u veliké řeky Volhy a město, v kterém bydleli, se j m e n o valo Simbirsk. U Simbirska je Volha tak široká, že kdyby se přes řeku postavil most, trvalo by to lidem čtvrt hodiny, než by most přes řeku přešli, I /) Kdyby postavili dva mosty, trvalo by to lidem dokonce půl hodiny, než by řeku přešli. Jednou tam, podruhé zpátky. Taková je síla plánovaného hospodářství. Voloďa se nauěil už v pěti letech číst a ve škole si všecko s n a d n o zapamatoval, protože dával pozor. Proto dostával samé pčtky, protože v jejich Škole byla nejlepší známka pětka a nej horši jednička. 2 2) Však se mu ty dobré známky vyplatily, milé děti. Když by1 starší, napsal Voloďa složitou knížku "Materialismus a empiriokriticismus". Je to spis tak komplikovaný, že snadno můžeme nabídnout tři ceny mladým čtenářům, kteří správně odpovědi na otázku, 0 Čem ta kniha vlastně je. První cena: týdenní zájezd do Simbirska. Druhá cena: dvoutýdenní zájezd do Simbirska. Třetí cena. doživotní zájezd do Simbirska. V jejich zemi, v ruské zemi, vládl ukrutný car. J e h o říše byla tak veliká, že ji nemohl ani přeměřit. V carově říši bylo sto různých národů a on jim tak krutě vládl, že se jeho říši říkalo "žalář národů". 3 1 ) Dnes je ve Voloďově zemi, milé děti, jenom Šedesát sedm národů. UŽ tam nejsou povolštíNěmci, krymští Tataři, několik arménských národností a jiné
skupiny. Dělali si z Leninových spisů v lašťovky a z jeho průpovídek šprťouchlata. Tak je báťuška Josef dal postřílet, aby měly děti celého světa příklad, jak veliký muž byl Lenin. V celé říši byla spousta slídilů a udavačů. Když se někdo ozval a řekl něco proti caru nebo boháčům, hned byl udán, pak byl uvězněn a nakonec musel žít daleko v největších lesích na světě, na Sibiři. 4 4) Dnes je to, milí prckové, daleko jednodušší. Když se někdo ozve a řekne něco proti caru Leonidovi nebo jeho soukmenovcům, už není poslán na Sibiř. Zavřou ho do blázince, do vězení, do koncentráku, tu pověsí, tu jinak hlavu napraví. Voloďa zvážněl a přemýšlel o carovi. Jisté bylo, že car je zlý a ukrutný a že by se mělo proti němu bojovat. Voloďa o tom všem hovořil na tajných schůzkách. V dělnické nedělní škole učila také jedna krásná mladá učitelka. Jednou jí prozradili, Že k nim přijde v neděli přednášet velmi učený, m o u d r ý člověk, který se j m e n u je Lenin. Učitelka už o něm slyšela a byla zvědavá, jak ten Lenin vypadá. V neděli proto pospíchala d o školy víc než jindy. 5 5) Tato p osá ž inspirovala národního umělce Sovětského svazu Pavla Mazankoviče Naturalisčikova k velkolepé kresbě, kterou přetiskujeme. Známý nositel Leninovy ceny citlivě vystihl, jak učitelka pospíchá víc než jindy. ^f1
Přišel mladý muž s b r a d k o u . Podal učitelce ruku a řekl: " J m e n u j i se Vladimír Iljič Uljanov. Iljič mi říkají proto, že se otec jmenoval Ilja. Ale už mi umřel. Lenin je mé spisovatelské jméno. V rodině mi říkají Voloďa." Učitelka řekla: " J á se jmenuji Naděžda Krupská. Také nemám tatínka, také mně umřel. Mám jenom maminku. Říká mi Naďa."6
6) Toto setkání bylo ve skutečnosti mnohem delší. Přetiskujeme tedy památný dialog v plném znění. Po Nadiných slovech se Voloďa nadechl. "Také jsem měl křečka. Také mi umřel. Říkal jsem mu Plechanov." Nadě se zaleskla v oku slza. "Také jsem měla učitelku lesního rohu. Také mi umřela. Říkala jsem mu Paryžskij Korsakov.'' Voloďa svraštil čelo: "Myslel jsem, že jste mluvila o učitelce." "Také že ano. Také mi umřela. Ale Paryžskij Korsakov bylo jméno toho lesního rohu. Jméno učitelky jsem zapomněla." Muž s placatou čepicí pokývl. "Také jsem měl učitele. Také mi umřel. Jmenoval se Karl." "Všichni nám umřeli," postěžovala si Naďa a podržela Voloďu významně za ruce. Pak už musel Lenin přednášet. Byla to velkolepá přednáška. Avšak našli se mezi dělniky zrádci. A ti policii prozradili, jak Lenin dělníky poučuje. A tak byl Lenin j e d n o h o dne zatčen a zavřen d o vězení. D l o u h o byl Voloďa - Lenin ve vězení. Nakonec byl vypovězen d o vyhnanství m n o h o tisíc kilometrů daleko, až na Sibiř. A tak dopsal Naděždě Krupské, aby za ním přijela. Naďa řekla matce: "Voloďka mi píše, abych za ním přijela a abych se stala jeho ženou. Odpověděla jsem mu: Když ženou, tak ženou! - Pojedeme za ním.7 7) "A jak pojedeme?" zeptala se matka. "Vlakem." "Když vlakem, tak vlakem," zdůraznila rodička. "Do čeho si dáme Šaty?" divila se Naďa. "Do kufru." "Když do kufru, tak do kufru," rozhodla mladá žena. "A jak se však dostaneme na nádraží?" tázala se matka. 21
"Drožkou." "Když drožkou, lak drožkou. Jak ale..." Kdyby toho dne nepřišel domáci, aby mu dámy zaplatily činži, stály by tam obě klábosilky až dodnes. Po třech letech Lenin ze Šušenského odejet. A!e v carském Rusku se dlouho nezdržel. Jel do jiných států, na západ, a tam začal vydávat revoluční Časopis. Dával jej do beden a posílal jako nějaké zboží dělníkům do Ruska. 8 Inspirován touto událostí, národní umělec ČSSR Kamil Drecksler napsal hudbu na libreto básníka Pavla Vrchcolába pro mamutí operu "Bedny do Pitěru". Tato prvotina byla slavnostně provedena na žižkovském nákladovém nádraží. Dramatická scéna ze Švýcarska byla doprovázena mohutným sborem 330 železničářů bušících 660 kladivy do 990 beden za zpěvu strhujícího revolučního chorálu, který pro zajímavost přetiskujeme: Nakládat to do beden, revotucjonář jeden, nakládal to - dalto - dalto, tram t ar ára. Šoup to tam. Zastrčil tam ňákej spis, potom zase časopis, s p is o-časo- Čas o-spis o, tramtarára, fouk to tam.
Pak se vrátil k dělníkům do Petrohradu a společně provedli revoluci. Pak za několik let zemřel. Leninovo tělo dali balzamovat, aby vydrželo na věky. 10 10) Vycpaného, pardon, balzamovaného Voloďu předvádějí ještě dodnes. Asi to není nic tak zvláštního, protože za to ani nevybírají vstupné. S balzamováním, milé děti, nejsou žádné žerty. Když zemřel soudruh Gottwald, naložili s ním podle sovětského vzoru. Jelikož však měl Kléma ošklivou společenskou chorobu, začal se rozkládat. Tím se dokázalo, že v Československu nikomu stromy přes Leninovu hlavu nepo rostou. připravil Václav Táborský
Z československého tisku • 2ena z Prahy hl. intel. muže kol. 50 let. Zn. "Vousy". • Auto ani chatu nehled. - ale eleg, společ,, temp. ženu od 160 cm. Jsem 60/180, štíhlý. Zn. "Tanec". • Dvě nekonvenční stvoření - ženy, 172 a 163 cm, sezn. se s vyššími charaktery spart, typu, 35-42 let. Zn. "Uroven".
K přírodním i turistickým pozoruhodnostem Uzbekistánu patři dva obří platany u obce Sajbor nedaleko Samarkandu. Jejich stáři se odhaduje na 850 let. Jsou 26m vysoké a obvod jejich kmene měří 16 metrů. Vykotlaná dutina jednoho z p l a l a n ů j e již dlouho využívána. V letech 192022 sloužila jako sídlo obecního sovětu a nějaký čas tu byla i obecní knihovna.
Naši vtipálkové Tedy, otroctví je ekonomická kategorie nej vyšší důležitosti. Severní Amerika, tato nej pokrokovější země, by se bez otroctví změnila v patriarchální zemi. Vymažte Severní Ameriku z mapy světa, a máte anarchii úplnou zkázu moderního obchodu a civilizace. Jestli zmizí otroctví, vymažete Ameriku z mapy národů, (Karel Marx, Bída filozofie, str. 124, Foreign Languages Publishing House, Moskva 1956, angl. vydání). Bedřich Engels v poznámce pod čarou z roku 1885: Toto bylo naprosto správné pro rok 1847. (To říkáme, abyste si nemysleli, Že šlo o nějaký Marxův mladický hřích, za který se marxisté později styděli).
Přitlouk na to hřebíky, nato sněd tři preclíky, preclí-proclí-preclí-proclí, tramtarára, pic to tam. Potom S pomocí boží poslal nějaké zboží á ž do Ruska, á ž na Pitěr. tramtarára, čto vy tam? A dělníci poslechli. Sesadili cara i jeho vládu a sestavili vládu novou. Několik set důstojníků přísahalo, že Lenina najdou a zabijí. Musel se skrývat, musel žít v přestrojeni. V kapse nosil legitimaci na cizí jméno. Jeden čas musel odejít z Petrohradu a žít na břehu jezera ve veliké kupě sena.9 9) Další kresba malíře Naturalisčinkova citlivě vystihuje okamžik, kdy Voloďovi bylo v kupce horko.
f 22
'No, jestli to teda nen i skuteČnej diamant,
tak mě okradli o dvacet
marek.'
Interview Pokus o rozhovor s Pavlem Tigridem Rozhovory s Pavlem Tigridem jsou přetěžká práce. Řekli jsme práce. protože hovořit s nim vyčerpá. Člověk se zeptá, Pavel Tigrid sice odpoví, ale vždy tak, že zmate. Co horšího, Pavel Tigrid nerad o sobe mluví. Nedalo nám to, již také proto, že Pavel Tigrid patří k nejvýznamněji ším osobnostem čs. exilu, časopis Západ proto požádal svého spolupracovníka Otu Filipa, aby se zhostil tohoto nelehkého úkolu.
Západ: Pane Tigride, nejprve chvála a obdiv, oboji spojeno s první otázkou: Založil jste a děláte Svědectví, časopis v české jazykové oblasti ojedinělý intelektuální úrovní a vlivem. Splnily se všechny Vaše naděje, kterc jste do Svědectví vložil? Tigrid: Založili jsme Svědectví v době polského října 1956 a maďarské revoluce téhož roku právě ve světle těchto událostí. Zdálo se nám, že se stalo něco, co natrvalo ovlivní vývoj a budoucnost zemí sovětského bloku, a že by snad v dané situaci mohl být užitečný - pokud jde o Československo - časopis nového typu, vydaný emigranty, aíe neemigrantský, zamířený k dialogu i s těmi (nikoli se všemi) na druhé straně barikády, kteří začínali mít pochyby o systému, který spolubudovali. Byli jsme tehdy různými vlastenecko-osvobozencckými radami a spolky kritizováni a pohříchu i udáváni jako kryptokomunisté, Nu, rady a spolky zanikly, Svědectví trvá už čtvrt století a snad aspoň trochu přispělo k dnes už obecně přijímanému poznání, že stalinský a post-stalinský " m o d e l " společnosti patřil a patří k nejreakčnějšim, nelidským a bezvýhledným systémům, jaké kdy existovaly. Jestli mě něco těší, pak to, Že časopis pokládají dnes v Československu starší i mladé generace za svou publikaci, že některá čísla jsou celá redigovaná v Praze a že na jeho stránkách mají místo všichni, kdo mají co říct zajímavým způsobem, lhostejno jaké ideologické či politické barvy vyznávali čí vyznávají.
Západ: Poprvé jsem Vás, pane Tigride, viděl a slyšel před volbami v roce 1946 na jakési schůzi v Praze na Žižkově, Statečně a chytře jste tam argumentoval proti několika levicovým intelektuálům, Potom jsem Vás jen četl, teď vím, že pilně píšete knihy, organizujete, vydáváte. V čem a kde leži těžiště Tígrídovy činnosti? Máte politický program? Tigrid; Nejsem politik (politikové mi vždycky byli, promiňte, trochu směšní) a tudíž nemám politický program ani " s v o u " politickou stranu (i kdyžjsem po válce tří roky v jedné, Lidové, byl... v podstatě proto, abych mohl dělat relativně nezávislé noviny), Když už se o tom musí mluvit, jsem demokrat nejspíše liberálního ražení, konvertita ke katolictví, cítím se lip na tzv. demokratické levici než na pravici (a nevím přesně proč, poněvadž evropská levice mě přivádí k zoufalství svou nepolepšitelnou politickou naivitou, ne-li rovnou zaslepeností). Západ: Pavel Tigrid odpověděl jen na část otázky. Asi jsem se ptal rozvláčně, což Tigrid nesnáší. Další otázku jsem formuloval stručně: Podíváte-li se zpět, na první exil v Anglii za II. světové války, na třicet let druhého exilu. Máte pocit, že jste udělal vše, co bylo třeba udělat? Tigrid: Ne. Západ: Kdykoliv mluvíme s manželkou v Mnichove o "Toníkovi", tedy 0 Tigridovi, zcela spontánně nemyslíme jen na Pavla, ale i na jeho ženu Ivanku. Pavel, alias Toník a Ivanka nám splývají v jednu duševně ulitou osobnost. Jaké funkce plní v životě a v činnosti Pavla Tigrida Ivana Tigridová? Nedokážeme si Vás oba prostě už představit jednotlivě. C o Vás dva spojuje. Neznám jinou dvojici, která by srostla v tak přepevnou symbiózu. Tigrid: Nic se nemá přehánět, tím méně pojmy jako "přepevná symbióza." Fakt je, že bez své ženy bych se dopustil ještě více chyb a udělal nepoměrně víc volovín, než těch jichž jsem se o své újmě dopustil. Je jich 1 tak hromada.
Západ: Jste, Pavle, někdy ironický, žádný sarkasmus Vám není cizí. Je tohle jeden ze znaků Vaší osobnosti nebo jen ochranná hráz, za níž se tu a tam musíte schovat? Tigrid: Bez smyslu pro absurditu lidské vezdejší existence, společnosti, světa, bychom sotva co podstatného pochopili. Smysl pro humor, špetka ironie (nikoli sarkasmus), nebrat se moc vážně je, zdá se mi, část lidskosti. Západ: Máte jistě mnoho osobních nepřátel. Co si na nich vážíte nejvíce? Tigrid: Když mi řeknou do očí, co si myslí, nebo-je-li to písemně - když se pod to podepíší. Západ: Rady Vašich přátel, jsou skoro nepřehledné. Čeho si na přátelích nevážíte? Tigrid: Je-li někdo mým přítelem, přijímám ho tak, jaký je a doufám, že i on mě bere se vším všudy. Západ: Chtěl bych znát Váš názor na situaci, kterou si vykonstruuji anebo která by mohla nastat, či se dokonce Tigridovi už přihodila. Už od roku 1948 Vás čs. sdělovací prostředky napadají. Jistě jste se v exilu jižsetkal s některým z významných soudruhů, kteří Vám před rokem 1968 nemohli přijít na jméno a teď společně s Vámi sdílejí exilové trable i radosti. Jaký je Váš vztah k bývalým soudruhům, tedy od počátku Vaší politické činnosti k úhlavním idelogickým nepřátelům. Jaké pocity máte dnes, kdy s nimi společně stojíte vlastně na stejné straně barikády? Cítíte cosi jako uspokojeni, znepokojení, smutek, škodolibou radost? Tigrid: Tedy především na žádné barikádě s nikým nestojím, to spíše u výčepu u piva. Taky s komunisty, marxisty, anarchisty a jinými iluzionisty, které lze dělit na nepoučitelné (s nímí, kromě toho piva, lze těžko mít co společného), na ty, kteři už chápou, ale jde jim to ztěžka, a na ty, kteří pochopili. Pochopili, čemu sloužili a veřejně varují dosud váhající či pomýlené před podobným postupem. S chápajícími a s těmi, kteří pochopili tedy obcuji, debatuji, organizuji semináře a konference, po23
skytuji jim mísio ve Svědectví a s radou jich jsem uzavřel přátelství (z nichž některá se datují dávno před pražským jarem či srpnem 1968). Jde nám to o to lip, že my demokraté nejsme tak nevinní beránci, jak se nékdy předstírá (copak jsme to za války nedělali dohromady a půdu pro vražednou lidovou demokracii společně důkladně neprohnojili?) Ale zároveň uznávám postoj těch, zejména přímých obětí bolševismu, bývalých muklů a podobně, kteří to přežili, jsou dnes v exilu a kteří by st S komunistou, byťi bývalým, k j e d n o m u stolu nesedli. Mně jde spiš o smířeni než o nenávist, jakkoli zdůvodnitelnou. Časopis, který řídím, a pokud ho řídit budu, bude veden v t o m t o duchu. Západ: Kdybych Vám mohl teď splnit jakkékoliv přání, co by si přál Pavel Tigrid? Tigrid: Aby ho netrápilo revma, aby úplně nezblb a neumřel na ošklivou nemoc. Západ: A co by si přála Ivanka Tigridová? Tigridová: Co bych si přála? A by se to v Česku (novotvar, který nenávidím, ale následkem tak častých styků s lidmi z Československa už ho taky používám) hýbalo jako v Polsku, aby československá dělnická třída byla méně zkorumpovaná, pracovala lépe ale zároveň se taky statečně starala o svá nezadatelná práva. Moc se o tyto věci zajímám, pracuji & několika výbory pro lidská práva, ale často mě přepadá smutek a říkám si, že lidská práva, polní tráva, a že zmůžeme - oni tam i my tady - jenom velmi málo. Těch pár statečných Hdí v Československu, většinou intelektuálů, si neobyčejně vážím, některé ženy považuji za úplné monumenty {mám na mysli Zdenu Tominovou, Elžbíetu Ledererovou, a ještě několik dalších, které zatím nemohu jmenovat). A je mi vždycky líto, že ty nejlepší lidi režim tak utahá, že musí opustit svou vlast, ačkoliv by chtěli zůstat, pomoci jiným a udržovat Chartu a VONS při životě. Západ: Od roku 1939, s výjimkou let 1945 až 1949, jste, Pavle, v emigraci, tedy vlastně nejstarší český exulant. Je tedy velice pravděpodobné, že "oslavíte" třeba i padesát let v exilu. Bude to p r o Vás důvod k oslavě, či přejdete "zlaté jubileum" mlčením? Tigrid: Jubilea jsou mi asi tak milá, jako ankety. 24
Západ: Kdybyste se mohl znovu narodit, chtěl byste přijít na svět opět jako Pavel Tigrid, s jeho osudem? Tigrid: Řečnické otázky - řečníkům! Západ: Nedávno u nás v bytě sedělo pár přátel. Všichni Češi jako "poleno", ale každý z nich sjiným cestovním pasem v kapse, tedy "dc jure" Němčí, ^Američané, Italové, Francouzi a Švýcaři. Připadalo mi to velice absurdní a nechtěl jsem se přátel ptát na pocity, které každý z nás při změnách státních příslušností zažívá a na to, co si myslí, když vidi svou fotografii třeba v americkém pasu. Pavle, co jste? Čech s americkou státní příslušností, anebo Američan, který zanechal srdce v Praze? Tigrid: Už jste se někdy sešli s někým, kdo se v něčem podstatném změnil jen proto, že změnil - nebo byl přinucen změnit - státní příslušnost? Západ: Chtěl byste se vrátit domů? Tigrid: Jen za předpokladu, že by na všech stupních platila zásada Jiřího Voskovce: "Žiju jen v takové zemi, v níž se domovnici (funkcionáři) dá tuzér a kopne se ji do zadku." Předpoklady k tomuto stavu věcí v dnešním Československu dány nejsou. Západ: Máte pocit, že jste dosud něco nedokončil, že Vám v životě něco podstatného uniklo? Co všechno byste ještě chtěl dokázat? Tigrid: Mít odvahu říci ne a tuhle anketu hodit do koše.
PŘEDPLAŤTE PŘEDPLAŤTE PŘEDPLAŤTE PŘEDPLAŤTE
SI SI SI SI
ZÁPAD! ZÁPAD! ZÁPAD! ZÁPAD!
Najdôležitejšie kritérium kvalita Články s takovýmto titulem jsou zpravidla nesmírně nudné, a čtenář v Československé socialistické republice se jim raději zdaleka vyhne třeba í u zubaře v čekárně. Tento ale stojí za to, a otiskla jej bratislavská Pravda 20. června 1980. Autor Eduard Ivančík tam totiž rozebírá aktivitu socialistických brigád u - podržte se - u soudů. Ano, u socialistických soudů. U soudů Slovenské socialistické republiky existuje 91 okresních brigád, 13 krajských brigád a 19 brigád na státních notářstvích, V čem asi takové brigády soutěží? V počtu zavřených? V počtu razítek
přiklepnutých na rozsudek za vtip o Husákovi? Představil jsem si, jak dr. Kašpar, předseda senátu, který soudil pražské disidenty v říjnu 1979, se po soudu na schůzi brigády hned po politické pětiminutovce ujal slova: "Soudruzi, dostali jsme stranický úkol zavřít Václava Havla na tři roky. Protože však soutěžíme o hrdý titul Brigády socialistické práce, zvýšili jsme dobrovolně svůj závazek a napařili jsme mu čtyři a půl roku. V rámci akce Za Prahu krásnější také soudruzi estébáci vybílili soudni síň, když si tam různí ztroskotanci a zaprodanci dělali poznámky na papír," atd, atd. To vše jde ještě dál. Podle ělánku Eduarda Ivan číka třeba na okresním soudě v Galantě už třicet soudců získalo stříbrný odznak. Za co? Třeba za to, že "signalizovali nedostatky" v Činnosti podniků a závodů. Jinými slovy, odznak za okresni fízlováni. A pak takový stříbrně vyznamenaný soudce soudí, jen se práší. Přesto se ale soutěž mezi soudci na některých soudech přehlíží. Dokonce "Nemôžeme zakrývať, že aj v našom rezorte sa vyskytujú prípady morálnych a iných pokleskov, ktoré sa musia rieäiť disciplinárne, odvolaním z funkcie a v ojedinelých prípadoch a j trestným stíhaním. Na niektorých súdoch sa nerešpektuje zákaz požívania alkoholických nápojov." Takže u takového soudu je spravedlnost nejen slepá, ale navíc i zhulákaná. Občan si tedy nevybere, Marcel Pletka
O Vědci v Polsku se také organizují Hnuti za odbory nezávislé na centralizované moci stranicko-úřednického státu se rozšiřuje i na vědecká pracoviště. V imunologickém ústavě ve Wroclawi se 300 zaměstnanců z celkového počtu Čtyř set rozhodlo opustit starou odborovou organizaci a založit novou. Podobné plány existují i jinde. Tzv, Nezávislá unie vědeckých, technických a školských pracovníků žádá o registraci jako oficiálni představitel zaměstnanců vědeckých a akademických institucí.
Západ hovoří s Lídou Baarovou Západ: O Vašich poválečných osudech, pani Baärová, se v Praze vyprávějí legendy: vzala jsie si prý amerického generála, jenž Vás vydal pražské vládě v řetězech. U soudu jste ale prokázala špionážní činnost ve prospěch Intelligence Service, takže Vás museli pustit, ale po Únoru 1948 Vás opět zatkli. Uprchla jste z vězení a s pomoci svého nápadníka, jenž prý pocházel z rodiny obrozeneckého loutkáře Matěje Kopeckého, jste se prostřílela do Západního Německa. Tam Vám nedovolili hrát, takže jste posledních třicet let prožila jako anonymní osoba v bídě. Bbarová: To zní sice jako pěkný thriller, ale pravda je pouze Jan Kopecký, který byl skutečně vnukem buditele Matěje, V době, kdy jsme spolu po Únoru utíkali do sovětské zóny v Rakousku (jinam se nám to nezdařilo) a přes ni do Salzburgu v americké zóně, byl to však můj řádný a pravoplatný manžel - vzala jsem si ho v létě 1947. Pak je ještě možná jakési zrnko pravdy na tom, že jsem vykonala malou službu Intelligence Service, aniž jsem ovšem tušila, co činím. Tenhle duševní stav se ostatně v mém životě opakoval několikrát, a vždycky jsem naň strašně doplatila. S tou špionáží to bylo tak. Nacisti mi nemohli odpustit záležitost s Goebbelsem, který kvůli mně málem desertoval do Japonska, a tak jsem po svém útěku z Německa v r. 1938 (ano: útěku. Bylo to Stejně ilegální, j a k o pozdější eskapáda do Rakouska), a když potom Němci obsadili Československo, byla každou chvíli sledována " z á h a d n ý m i " auty a "záhadnými, náhodnými" chodci. Důvod byl zřejmě strach, že bych mohla prozradit nějaké intimnosti ze zákulisí nacistické kuchyně. Obrátila jsem se tehdy v úzkosti o pomoc na svého přítele Miloše Havla, strýce dramatika Václava Havla, který je nyni ve vězeni. To byl člověk, jehož zásluhy o český film se sotva dají spočítat, a proto mu to po válce spočítali. Musel odejit do Západního Německa, kde nakonec zemřel za nejasných okolnosti, a já se bojím zda to nebyla sebevražda. Miloš mě tehdy seznámil s jakýmsi Dr. Holmem, německým obchodníkem v Praze, a ten mi dal telefonní číslo,
Maskovaná
milenka
na něž jsem měla zavolal, kdybych se ocitla v nebezpečí. Použila jsem té nabídky jednou, Dr. Holm skutečně přijel a dostal mě z dost hrozivé situace. Nevěděla jsem ovšem, že Dr. Holm není nikdo jiný než Paul Thíimmel, slavný Agent - A-54, o němž píše generál Moravec ve své knize Špión, jemuž nevěřili: patrně největší protinacistické špionážní eso druhé světové války. Na oplátku mě Dr. Holm požádal, abych se stýkala s S S - S t a n d a r t e n f ů h r e r e m Horstcm Bdhmem, šéfem pražské bezpečnostní policie. Tomu, jako mnoha nacistům, kteří byli většinou strašní plebejci, dělalo dobře zvát na večeři hezkou herečku, a protože jako většina takových lidí si dost přihýbal, v průběhu těch několika večeří by! hodně povídavý. J á potom vždycky reprodukovala všecko, co mi řekl, Dr. Holmovi. Teprve dlouho po válce jsem se dozvěděla, že jedna mnou takto zprostředkovaná indiskrétnost zabránila okupaci Švýcar-
ska. Tenhle Hitlerův tajný plán - vojensky zemi obsadit a přeměnit v R e i c h s k o m m i s s a r i a t Schweiz s Böhmern jako říšským komisařem v čele - dešifroval totiž Dr. Holm z Bohmových narážek, které jsem mu papouškovala a jimž jsem sama nerozuměla. Po válce mi to ovšem vyneslo nekonečné výslechy při nichž, s pistolí na spánku a v zádech, jsem se měla jakýmsi surovcům od české vojenské policie přiznat, že jsem špionážně pracovala pro Němce. Západ: Tohle ovšem zní j a k o mnohem lepší thriller než praž_ské legendy. A jak to bylo s tou poválečnou bídou a s koncem Vaší kariéry? Baarová: Tam jsme ovšem zcela na půdě bájí. Nebyla jsem sice už ta velká hvězda j a k o před válkou v Praze a u společnosti UFA v Berlíně, ale jako herečka jsem si zachovala dobré jméno a hodně mě obsazovali, nejdřív v Itálii a pak ve Španělsku. Tak jsem například hrála ve filmu režisé-
25
Zorka v roli Jarmily
Horákové
v inscenaci hry Herečka v
ra Felliniho I vitelloni (1953), který je jedním z několika jeho autobiografických filmů, a podle kritiků patří k nejlepším dílům jeho rané éry. P a m a t u j u se, že jsem s ním měla konflikt, p a t r n ě typický pro rozdíl mezi předválečnýma poválečným pojetím filmového herectví, a vůbec filmu. V I vitelloni jsem měla roli nenápadné ženy středního věku, které si mužský partner nevšímá, až se potom jednoho dne ta paní při nějaké příležitostí nastrojí a upraví, a mládenec najednou zjistí, že je vlastně krásná. Fellini chtěl, abych v první fázi filmu hrála zcela bez nalíčení, což mně připadalo nemožné a proti všem zásad á m , jak mi je vštípili maskéri na Barrandově a v Babelsbergu. Strašně jsme se pohádali, on j a k o vznětlivý Ital, a já j a k o tzv. hvězda, která prostě - proč bych to nepřiznala - chtěla na plátně vždycky vypadat co nejlíp. Skončilo to pláčem (já) a nekatolickými kletbami (zbožný Fellini). Samozřejmě, režisér prosadil svou a musím říct, že ku prospěchu věci. Proměna postavy z šedivé 26
Komorním
myšky v hezkou ženu byla přesvědčivá, jak by asi nebyla, kdyby mě byli nalíčili podle mých přání, á ta Hollywood. Západ: To byl Váš první italský film?* Baarová: Ne. V Itálii jsem filmovala už za války, když mi nacisti zakázali točit a veřejně vystupovat jak v Praze, tak v Německu. Zbývala mi tehdy jedině nabídka z Itálie, a tak jsem tam jela natočit několik filmů, např. komedii Ľippocampo, kterou režíroval a v níž hlavní roli hrál Vittorio De Síca, tehdy, chudák, právě prožíval manželskou krisi. V roce 1943 jsem chtěla v Říme zůstat a počkat na Angličany, kteří se vyloďovali v Ostii, ale když se anglo-americká vojska blížila k městu, přišli pro mne dva němečtí oficíři a posadili mě d o letadla. T a m seděl taky Vittorio Mussolini, syn Duceho, s rodinou a odvezli nás d o Mnichova. Na ten let sotva zapomenu - několikrát se k nám přiblížily americké stíhačky, občas taky kolem vybuchovaly protiletecké střely, mladý Mussollini byl
snad ještě bledší než já, a já si myslela, že to je tedy konec nejen kariéry, ale i života Lídy Baarové. Ale přistáli jsme, předvedli nás před příšerného esesáka Kaltenbrunnera, který mě hnal zpátky d o Prahy. Bůhví. Kdyby se mi tehdy podařilo zůstat v Itálii, možná že by mi přátelé j a k o De Sica nebo Eduardo de Filippo - s ním jsem za války natáčela film Ti conosco mascherina - pomohli etablovat se v italském neorealistickém filmu hned po válce a mohla jsem sobě a své rodině ušetřil tragédie, které nás postihly d o m a v Praze. Západ: Tím myslíte Vaše poválečné věznění? Baarová: T o by ještě nebyla taková tragédie: konec konců, po šestnácti měsících mě nakonec na příkaz ministra Prokopa Drtiny propustili, protože mi neprokázali žádnou vinu (byla jsem totiž, i ve smyslu těch různých Dekretů, skutečněnevinná). J e n o m ž e než mě pustili, zemřela moje matka na srdeční mrtvici při výslechu a moje mladší sestra, rovněž herečka, Zorka J a n ů spáchala ve svých třiadvaceti letech sebevraždu. Vyhodil ji totiž kvůli mně z K o m o r ního divadla pan Václav Vydra ml., a zakázali jí vystupovat. M ů j otec, který se po válce léčil na tuberkulózu kosti někde v severních Čechách, dal si amputovat nohu, aby se mohl vrátit d o Prahy a starat se p o matčině smrti o Zorku. Jenže už ji nezachránil, skočila z okna. Ale myslím, že poválečná doba, zejména po únoru 1948, byla na podobné tragédie víc než bohatá, a ostatně p o d r o b n ě se 0 tom dočtete v mojí autobiografii, která vyjde u Sixty Eight Publishers. Západ: Jste zcela otevřená ve svých odpovědích, a p r o t o bych se Vás chtěl zeptat na záležitost, s níž se Vaše jméno spojuje ve všech učených 1 neučených knihách o Třetí říši Baarová: Myslíte Goebbelse. Podívejte: to je záležitost složitá, spletitá a velice obsažná a vypořádat se s ní v krátkém interview je sotva možné. Všechno, co o tom mohu říct, bude rovněž v mé knize. T a d y jen stručně: Ano, byla jsem jeho, jak se tehdy říkalo, "intimní přítelkyní", a byla jsem na něm, jak se říká dnes, "citově zaangažovaná". Jenomže dnes, post faclum nacismu, jsou všichni n e s k o n a l e m o u d ř e j š í , než byla dvaadvacetiletá, ze své vlastní náhlé
slávy dost vyjevená, Lída Bábková v roce 1936. Po všech těch strašných odhaleních jeví se věci dnes docela jinak, než vypadaly tehdy. Nezapomeňte, že za Masarykovy republiky nemusel ten, kdo se o politiku nezajímal, o politice nic vědět. Tehdy nebyla žádná školení. A teď si představte mladou holku, náhle se ocitnivší v berlínském filmařském prostředí, které nebylo vůbec nějak výrazně německé, ale - podobně j a k o Hollywood - m n o h e m spíš kosmopolitní. Mezi hvězdami U F Y nebylo stopy po nějaké národnostní diskriminaci. Byli tam třeba Holanďan Johannes Heesters, Švédky Zarah Leander a Christina Sóderbaum {ta dokonce p r o v d a n á za Veita Harlana, jenž později natočil notorického Žida Siisse), Maďarka Marika Rokk a jiní a jiní. Nemluvě o spoustě Rakušanů, kteří vystupovali j a k o RakuŠani, ne Němci. Navíc, v době, kdy jsem u UFY začínala, byl šéfem jejího hereckého rejstříku pořád ještě pan William Carol, který byl Žid, jednou z nějvčtších hvězd Theo Língen, rovněž Žid, Hans Albers měl židovskou milenku (kieré později pomohl utéct d o Anglie a po válce si ji vzal) a roztomilý Vídeňák Hans Moser měl židovskou manželku. T a si dokonce jednou ve společnosti přišla ke Goebbelsovi o autogram. To všechn o říkám, abych naznačila, jaká byla atmosféra. O Hitlerovi a nacistech neslyšel člověk v téhle společnosti - a jinou jsem neznala - jediné zlé slovo, n a o p a k , všichni mi vyprávěli, jak Hitler odstranil nezaměstnanost a zachránil Německo před bolševismem. Filmový průmysl prožíval roz-
S Rolfe m Wankou
v Madridě
květ, hercům se dařilo j a k o nikdy předtím, a k d e k d o se dral o pozvánky na tzv. přijetí (Empfänge) u Hitlera. Podotýkám ještě, že to bylo přibližně v té době, kdy se k nacismu a k Hitlerovi nestavěl nesympaticky třeba i takový G.B. Shaw, a sám Winston Churchill měl pro Hitlera slova uznání. Takže když jsem-třeba, spolu s jinými hvězdami U F Y a p o boku Heinze R ü h m a n n a , jiného rozkošného člověka, který byl m ů j moc dobrý přítel, a ro2hodně žádný nazi, vybírala na rohu jedné berlínské ulice na Winterhilfe, připadalo mi to, že konám nějakou záslužnou sociální činnost, V mém politicky netrénovaném mozku a v ovzduší, kde - dávno před zlověstnou Kristallnacht, a ta přišla až p o mém útěku z Německa neměl ještě nikdo tušení, co nacisti připravují pro Židy a jiné národy, jsem prostě, samozřejmě s trestuhodnou a dnes snad neuvěřitelnou naivností, usoudila, že Die nazional-sazialistische deutsche Arbeiierpaírei je německá varianta Českých národních socialistů. Ale podívejte se: měla jsem být samozřejmě chytřejší, to mělo být víc lidí. Někdy si myslím, že moje smůla byla, že jsem byla hezká a slavná mladá holka, a ne nějaký bezvýrazný úředníček na berňáku. T o h o by si Goebbels nevšiml, a on by následkem toho nepřišel d o maléru. Jenže se stalo. Není však pravda, že jsem němčila nebo podobně. Už ten fakt, že jsem trvala na slovenské koncovce - ová u svého pseudonymu, které je vlastně německé a m o h l o docela klidně existovat bez té koncovky, snad pro něco svědčí. Vždycky a všude jsem v Berlíně vystupova-
v padesátých
letech
la jako CeŠka, i na těch slavných Empfänge u Hitlera, Hitler mé dokonce jednou přemlouval, abych si vzala německé občanství, a sliboval mému otci místo v Berlíně. Ale já jsem se bránila: "Proč? Vadí vám to, že jsem Češka?" řekla jsem mu do oči, "Nein, mich stört es nicht, aber d o c h . . . " Argumenty přirozeně neměl. P a m a t u j u se, že se mu strašně nelíbilo, jak na ty jeho Empfänge přijíždím vždycky malým Českým autíčkem Praga Baby, které se uprostřed n a b l ý s k a n ý c h mercedesek a porschů zaparkovaných před kancíéřstvím vyjímalo vskutku kuriózně. Ale já se odmítla bejbiny vzdát, a každý den jsem pečlivě pucovala štítek s velkým ČS. Ten by! samozřejmě na tom parkovišti trnem v oku dohlížejícím SS. Nakonec ovšem fakt mého čeŠství se stal pro Goebbelse hlavním kamenem úrazu, když kvůli mně došlo ke konfrontaci mezi ním a Hitlerem v Hitlerově šidle v Berchtesgadenu. Absurdní aleje, že Hitler sám se kdysi pokusil o sebevraždu (dva dni ho potom prý museli hlídat, aby ji nedokončil) kvůli jiné Češce, Geli Raubal, která se ve skutečnosti jmenovala Roubalová. Ale prosím vás, opusťme už tyhle končiny, potřebuje to skutečně m n o h e m víc místa. Ptejte se mě radši na něco radostnějšího. Západ: Dobře, vraťme se k těm italským filmům. Kolik jste jich celkem natočila? Baarová; Víte, že už ani přesně nevím? Ale když sečtete válečné a poválečné, bude jich asi deset. Z válečných měla, myslím, největší úspěch La Fornarina, režírovaná jedním z klasiků italského filmu Ľnrico Guazzonim, Ten stál prakticky u kolébky italské kinematografie; už v roce 1910 natočil tri historické filmy ze starého Říma, a v roce 1912 epochální Quo vadis? V La Fornarině jsem hrála hlavní roli milenky Raffaelovy, a p o ní jsem za války natočila ještě asi pět filmů. Po válce, kromě Felliniho I vitelloni, o němž už jsem mluvila, by! asi nejúspěšnějŠí film Lignocenti pagano, kde jsem vystupovala po boku slavného A m a d e a Nazzari, hlavního představitele rolí partyzánů v různých neorealistických filmech. No, a pak jsem dostala nabídku ze Španělska, a tam jsem účinkovala asi v šesti filmech.
27
Poslední byl docela zajímavý: jmenoval se Rhapsodta di sangre a byl to příběh z maďarského povstání v roce 1956. To bylo někdy koncem padesátých let, to už mě zase vzali na milost v Německu, jela jsem proto lam a věnovala jsem se jevištní kariéře. Začlo to, myslím, v roce 1959 veselohrou Ein klarer Fall od Claude Moniera ve vídeňském Renaissance Theater, a pokračovalo to až d o roku 1978, kdy jsem v zájezdovém souboru Reinera Wernera Fassbindera účinkovala v jeho vlastní hře Die bilieren Tránen der Patra von Kant. Západ: To je ten slavný, režisér německé nové filmové vlny? Baarová: A n o , ten. Musím ale říct, že muž podle mého vkusu to už není. Angažoval mě do té hry v jedné berlínské hospodě, kam mě pozval, seděl tam obklopen tlupou vlasáčů v dŽínsech a choval se, slušně řečno, nenucené. Ani jeho hra mi moc neseděla. J s o u v ní jenom ženské role a problém je zajímavý pouze pro lesbičky. Ale to víte, herec si nemůže moc vybírat, Fassbinder byl ovšem s mým výkonem velice spokojen. Myslím si, že to ale byl prostě zdařilý případ tzv. type-casting - to jest, potřeboval d o toho svého teplého d r á m a ženskou, která vypadá jako dáma. V tom jsem mu asi vyhovovala. Asi jsem se, pro jeho záměr vhodně, odlišovala od těch odžinsovaných. J á ale mnohem radši vzpomínám třeba na Čapkovu Věc Makropulos, kterou jsem prosadila k inscenaci v Heidelberg u (a po premiéře jsem dostala gratulaci dokonce od pražské divadelní agentury D I L I A ) , nebo na Morálku paní Dulské v Bonnu. Západ: Vzpomínáte ješlě na své působení v Českém filmu? Baarová: To víte že ano. Byla to nesporně n e j š ť a s t n ě j i léta mého života, j a k o ostatně u většiny lidí je mládí nejlepší d o b o u existence. Pak už to chodívá s kopce, ne snad umělecky, ale však víte: biologie, a příliš m n o h o zkušeností, které škodí pocitu štěstí. A mám velkou radost, když občas - kupodivu dost často - dostanu ještě dnes z Prahy dopisy od - jak se kdysi říkávalo - "neznámých ctitelů", kteří v televizi nebo v nějakém retrospektivním kině viděli m ů j starý film. Člověk, který má za sebou tak polepený - říká se to lak? Západ: Ano.
28
Baarová: Tedy tak polepený Život jako já potřebuje občas ujištění, že na něho lidi myslí laky v dobrém. Západ: Na které ty filmy vzpomínáte nejraději? Baarová: Těžká odpověď. To víte, byla jich strašná spousta. Šla jsem z filmu d o filmu a byla jsem mladá, okouzlená filmem, herci, atmosférou třicátých let v Praze. Chtěla jsem vždycky být herečkou, j a k o holka jsem postávala u zadních vchodů d o divadel a škemrala o autogramy a najednou jsem s témi svými idoly vystupovala na plátně! Ale snad tedy: Kariéry Pavla Čamrdy z roku 1931 - to čistě proto, že to byl m ů j první film, pro nějž jsem si musela vymyslet to jméno. Byla jsem totiž, tehdy studentkou dramatické konservatoře, a studenti nesměli ve filmu hrát. Aby se to utajilo, navrhl mi otec j m é n o Baarová, podle Jindřicha Simona Baara, jenž byl otcovým přítelem. Potom snad teliček ve službách Sherlocka Holmesa, kde jsem se seznámila s Vlastou Burianem, Okénko z roku 1933, protože tam začala a hned skončila romance s H u g o Haasem. Jistě Panenství režiséra Otakara Vávry, kde jsem se poprvé setkala s moderním pojetím filmové režie a střihu. Pak Ohnivé léto. první film Čápa a Kršky; v něm jsem, jedinkrát v životě, hrála dohromady se Zorkou. Dívka v modrém a Maskovaná milenka, s Oldřichem Novým, které se prý nejčastěji hrají v pražské televizí, a konečně snad
Léto
1980
Turbina z roku 1941 podle r o m á n u Karla Matěje Č a p k a - C h o d a . To byl m ů j poslední český film: ještě jsem jej směla dokončit, ale už jsem měla zákaz filmovat. Režíroval jej opět Vávra, a byl to, mám dojem, jeden z nejlepších českých filmů před rokem 1945. Ale vynechala jsem mnoho jiných - celkem jsem natočila asi 30 českých celovečerních filmů za 10 let - když si k tomu připočtete ještě německé filmy natočené ve stejné době, uděláte si představu, jak jsem byla zaměstnaná. Pro p o d r o b nosti vás zase musím odkázat na svou autobiografii... Západ: Zmínila jste se o romancí s H u g o Haasem. Mohla byste Baarová: O tom šarmantním člověku sc asi dočtete víc v knize mé přítelkyně Adiny Mandlové Dneška už se tomu směju. Moje romance s ním byla skrznaskrz platonická. Jednou jsem, smutná jak želva, prostála celé odpoledne za záclonou a vyhlížela Hugonův vůz, který ale nikdy nepřijel. To měla být naše první schůzka, m i m o ateliéry. Považovala jsem ho tenkrát za zrádce, ale po letech jsem se dozvěděla, že o chystaném dobrodružství se doslechla moje máma, pozvala si Haase na kobereček, kde mě vylíči la j a k o nezkušenou mladičkou dívenku a apelovala na jeho gentlemanskou korektnost. J a k vidíte, apelovala úspěšně. Titinka - tj. Adina - měla proti mně tu výhodu, nebo nevýhodu, že neměla přísné rodiče. J á ano, A velice přísné. Takže jediné, co bych
si v její autobiografii dovolila označit za - řekněme - nepřesné, je ta anekdota o Strahovském stadionu. Západ: Nevzpomínám si... Baarová: Já jsem jí jednou, v nějaké přátelské hádce, řekla, že kdyby se sešli všichni její milenci, musela byse na to najmout Lucerna, a o n a odsekla, že pro mé by nestačil ani Strahovský stadion. To by se snad poněkud blížilo pravdě jenom tehdy, kdyby se k těm několika mým skutečným milencům připočetli všichni, které jsem na dálku zbožňovala jako holka. Jenže ty Adina určitě nemyslí. Ale víte co? Milostné vztahy jsou zase záležitost příliš složitá pro interview. Západ: Co děláte nyní? Baarová; Žiju - jak se říkávalo (vidíte, pořád si nejsem jistá dnešní češtinou: to víte, pětatřicet lei už žiju v různých naprosto cizích jazykových prostředích) - tedy; žiju na odpočinku, jako vdova. M ů j druhý manžel byl známý rakouský gynekolog Kurt Lundwall. J m é n o naznačuje, že byl švédského původu, a narodil se, to byste neuhod, v Opavě na Moravě. Bohužel, zemřel mi v roce 1972 a zdědila jsem p o něm polovinu jeho domu v Salzburgu, která mi však, bohužel, stále ještě nepatři, protože se o ni soudí jeho děti z prvního manželství. Bydlím nedaleko Adiny Mandlové-Pearsonové a režiséra Vojtěcha Jasného. V posledních letech se d o Salzburgu přistěhovalo několik Čechů, takže pomalu zase získávám praxi v mateřštině. Západ: Jak Vás poslouchám, nikdy jste z ni nevyšla. Co byste vzkázala čtenářům Západu? Baarová: Podle těch několika čísel, která jsem četla, soudím, že Západ se snaží o objektivnost, toleranci a porozuměni problémům světa a lidí v něm. Chtěla bych, aby takový přístup se stal pravidlem: ve společnosti, v umění i v politice. Ale to je asi nesplnitelné přání, co myslíte? Hovořil: Josef Škvorecký Službu čtenářům lOŽ. 45, rozv. 184/73 trvale v Kanadě, milovník evropské kultury a neporušené přírody, by rád poznal sportovně založené, něžné a štíhlé stvoření kc společnému pádlování. Zn, "Cross country světem 80. let". Adr.: Jíri Tichy, 236 4th Ave East, N ort h Bay, On. P1B 1N2
Divadlo Česká hra v New Yorku J a n Novák, autor komedie Bohemian Hiáven, uvedené v listopadu 1980 v divadle Provincetown Play house na 139 M a c D o u g a l Street, je posrpnový emigrant. Přišel s rodiči do Chicaga ve věku šestnácti let, a tak se mu podařilo dosáhnout kýžené mety všech exilových spisovatelů: píše totiž stejně dobře česky j a k o anglicky. A píše dobře. Jeho vtipná komedie je sympatická zejména jednou věcí: v nejlepší americké tradici je k českým emigrantům a jejich nové vlasti zžíravé kritická, ale z originálních situací a dialogu sršícího h u m o rem je zároveň zřejmé, že autor svou novou vlast a své staré krajany má rád. Proto na jevišti vidíme živé lidi, ne komediální schémata, což platí zejména o představitelce Vlasty Shelley Wyantové (rovněž dítě českých emigrantů) a o představiteli Jerryho Adamce Dave Florekovi. Hra nemá zvláštní zápletku: je to prostě série situací ze života čerstvě příchozích, kteří maji svůj velký americký sen o úspěchu, ale protože jej zatím ještě ani nezačali naplňovat, posílají alespoň d o staré vlasti naaranžované fotografie z jejich blahobytného života, které mají sen uskutečnit aspoň cestou závisti příbuzných doma (viz foto). Pod povrchem veselé hry, která se pohybuje na
rozmezí komedie a frašky, je však nota zcela vážná a důvěrné známá všem, kdož maji své zkušenosti s Čechy, doma i v exilu. V rozkošné komické scéně ke konci hry stěžuje si úspěšný Čechoameričan, obchodní cestující Jerry Adamec, na hrůzy kapitalismu: " P r o č jezdím do Prahy? Protože kapitalismusje tak nelidskej. Ten zdejší materialismus, ta honička za dolarem, to třeštění po věcech - to pro mě není dost duchovní. Jistě, jezdím v káře za osm tisíc bagů a mám hezkej rodinnej domek a obrovskou barevnou televizi. A samozřejmě, moje žena má taky auto. Jenomže: ten můj pitoměj soused má taky dvě káry a dům, a k tomu ještě motorovej člun! Prosím vás: lidi na welféru maji televizory větší než mám já, A já nejsem dost materialista na to, abych tyhle věci měl rád jen proto, že to jsou hezký věci. Já, sakra, potřebuju, aby mi někdo záviděl! Proto se tak dřu! Ale tady? Sousedi, místo aby zelenali závisti, mi eště poraděj, kde všechny ty krámy nejvýhodnějc pojistit. Bane, v kapitalismu už nemůže mít člověk z ničeho radost. Proto musím jezdit d o Československa." Což je, řekl bych, dobrý příklad umění trefit do živého ty tam d o m a i nás tady, v exilu. n S M Počet komunistů K !. lednu 80 měla KSČ 1,532.000 Členů a kandidátů, z toho 45% dělníků a více než 67% členů s původním dělnickým povoláním. Věkový průměr strany se stále snižuje; v současné době činí 44 let, přičemž členů d o 35 let je jedna třetina, tj. 520.000 komunistů. Život strany č. 14, červen 80 ...Pohovory se Členy strany při výměně členských legitimací ukázaly, že pouze část komunistů je schopna tyto náročné požadavky plnit a je příkladem pro ostatní pracující. Značná Část Členů zůstává však zejména v oblasti ideového působeni pasívní. Život strany Č.18, srpen 80 29
Reportáž v
Skrzevá Cechokanaďany tryskem Úlomky z krajanské mozaiky O Spojených státech jsem měl zafixované představy. Falešné - samozřejmě. Skutečnost byla většinou šokující. Ani kladně ani záporně. Prostě šokující. Los Angeles je se svými 10 miliony druhé největší město amerického kontinentu. Věděl jsem, že je tam Hollywood. A pobřeží Pacifiku. A 300 slunečních dnů v roce. Ale Čekal jsem les m r a k o d r a p ů . Los Angeles jsou Klánovice u Prahy. Ale je těch Klánovic 15 tisíc vedie sebe. O Kanadě jsem Žádné zafixované představy neměl. Přesto je K a n a d a jiná. Jiná než mé představy. Kanada má taky Tatry a Krkonoše. Ale je těch Krkonoš a Tater vedle sebe moc. Než jsem přeletěl z Vancouveru d o Calgary, napočítal jsem jich padesát. Pak jsem to vzdal. Matematika není mou silnou stránkou. Protože jsem měl kliku na počasí, uvěřil jsem, že Kanada j e zemí lesů a jezer. Ale nechtěl bych v těch lesích zabloudit jako Jeníček a Mařenka z Perníkové chaloupky. Určitě bych se z těch lesů do konce tisíciletí nevymotal. Bylo to horši než v parkovacím centru curyšského letiště. Tam zaparkujete auto a nezapamatujete-li si podlaží a barvu oddělení, jste ztraceni. Potkával jsem tam zoufalé rodiny, které bloudily už od počátku sedmdesátých let tím bludištěm automobilů, marně hledajíce svůj - v tomto o k a m žiku už historicky cenný automobil. Když jsem viděl tolik lesů a jezer a hor, docela mě překvapilo, že v Kanadě taky ještě žijí lidé. Nejen medvědi a jeleni a sobi a losi. A príma lidí. Kanaďané vědí, kolik měří metr a kolik piva je litr. Snad taky proto, aby jim tak nepřišlo zdražování benzinu. Litr benzinu je přece jen lacinější než galon benzinu. Naproti tomu se samozřejmě radostněji cestuje, když víte, že z New Yorku je to d o Los Angeles vzdušnou čarou dva a půl tisíce mi), než z Montrealu d o Vancouveru čtyři tisíce kilometrů!
30
Kanada v mých představách byla spojena s kanadskou jízdní policií. To díky Frimlově Rosemarie. A pak samozřejmě s hokejem. V létech mého klukovství byla Kanada ještě neporazitelnou hokejovou velmocí. Byv v Kanadě, nepotkal jsem ani jízdní policii, ani jsem nevidě! hokejové utkání. Asi proto, že jsem Kanadu vzal tryskem. Jestliže jsem Spojenými státy proklusal, pak K a n a d o u jsem proletěl. Tryskem. Za osm dní jsem profrče! osmi městy, absolvoval čtrnáct besed a natočil čtyři půlhodinové televizní porady. Měl jsem v notýsku adresy stotřiadvaceti dávných přátel, které jsem léta letoucí neviděl a s nimiž jsem se chtěl setkat. Setkal jsem se jen s J a n e m D r á b k e m , Alenou Schulzovou, Vladimírem Valent ou, J a r k o u Frimlem, Radanem Čapkem, Maruškou Staňkovou, Vaškem T á b o r s k ý m , Josefem Skvoreckým a s dcerou Vratislava Blažka. Ostatních stočtrnáct jsem minul. Za to jsem se setkal s jinými plus minus čtyřmi tisíci Čechy a Slováky, za což vděčím redakci Z Á P A D U , kterýžto mou kanadskou anabázi organizoval. Říkám "kterýžto", i když si ještě ze školy pamatuji, že radakce je femininum. Jenže tu trysku u zadku mi zapálil Miloš Šuchma osobně, všechno to sjednal, promyslel a spletí d o h r o m a d y a redakce na to jen koukala. Čímž pádem kterýžto. Nicméně jsem souhlasil s Radkem Se!uckým, že " Z á p a d je z á p a d " , ale pro mne spíš Z Á P A D je Miloš Šuchma a Milada Reinišová. A pak samozřejmě Zdena Škvorecká. Díky Z Á P A D U jsem si přestal myslet, že Západ je Divoký Z á p a d , ale taky jsem neviděl kanadskou jízdní policii a hokej. Díky Západu. * * +
1 při svém přesunu ze Států d o Kanady jsem zůstal v rukách rodiny Drábkovic. V Portlandu mě jako štafetový kolík přebral Jan Drábek. Pro kanadské čtenáře důstojný a vá-
Vladimír Škutina žený spisovatel. Pro mne " n á š J a n e k " , brácha Jaroslava Drábka, zvaného ŠuŠa, mého nejlepšího přítele a kamaráda a syn pana doktora D r á b k a , kteří mě měli na krku na východním pobřeží, Janek mě přesunu! k sobě d o Vancouveru po vlastní ose. Automobilem, Naštěstí ještě nesoptila Helena. (Ságu rodu D r á b k ů jsem jednak rozebral na jiném místě a jednak nechci prozrazovat pointy vtipů z knížky " M á š na hlavě zahrádku řekli moji rozkošní spolužáci", která právě vyšla v edici "5 podob h u m o r u a napětí" s ilustracemi J a n a Brychty a je možno si ji objednat v Galerii Krause-Book Service, Postfach 444, C H - jí330 Pfäffikon Z H , Switzerland. Čímž děkuji redakci Západu za inzerci. Ámen!) Ve Vancouveru jsem zjistil, že tam hraji české divadlo. (Totéž jsem pak zjistil v T o r o n t u a evropští Vojanové jim závidí!) Kromě ochotnického divadla (měli zrovna generálku Slaměného klobouku) tam televize natáčela Torna Stopparda "Profesionální faul", kde kromě J a n a D r á b k a a Aleny Schulzové statovali další krajané v rolích znormalizovaných Pražanů. Absurdní svět. Emigranti v rolích Husákovských vlezdoprdelistů. Ale díky jim aspoň Kanaďané pochopí, že s komunismem se nemá ani k o k e t o v a t . Že k o m u n i s m u s a všechny odrůdy marxismu jsou zločinné. Snad to jednou pochopí. Kanaďané jsou bystřejší než levičáci v Evropě. Aspoň se mi to tak jevilo. Ačkoli přece jen musí být svět komunistům aspoň drobet vděčný - odpusťte, že to tak říkám. Uvědomil jsem si právě ve Vancouveru další absurditu naší doby. Kdyby byli bývali komunisté v únoru 1948 nerozdupali v Československu svobodu a demokracii a humanismus, asi by pan profesor Vladimír Krajina zůstal oběma nohama v politice. Nevím, jakým by byl politikem. Ale určité by neměl čas vykonat tak gigantické dílo .jako v Kanadě v ekologii. Celé
p o d h o u b í p o t ř e b u j e čeština a česká kultura. D o k t o r F o l t a nad tím česk ý m p o d h o u b í m v provincii_Manitoba bdí. Jsem si jist, že tam Český les b u d e i za padesát let. * * *
S J. Šk voreckým
a Evou
Límanovou
j e d n o v e l i k a n á n á n s k é územi v Britské Kolumbii nese název " E k o l o gická reservace Vladimíra K r a j i n y " a na konci padesátých let n a v r h o v a la K a n a d a p r o f e s o r a K r a j i n u na Nobelovu cenu v o b o r u biologie. *** K a f e vari K a n a ď a n é o m a l i n k o lepší než Američané. To, co se ve Spojených státech vydáva za kávu, to je asi coca-cola, která zbyla na stolech, slitá d o konve a o h ř á t á . Přesto jsem v K a n a d ě raději pil čaj. Už proto, že tam je víc anglická tradice pití čaje. A já rád dobrý Čaj. V U.S.A. v letadle jsem m a l i n k o urazil s t e w a r d k u , když jsem - p o u čen předcházejícími zkušenostmi, na dotaz, jestli kávu n e b o čaj, odpověděl, že čaj, ale s dvěma pytlíčky čaje. S t e w a r d k a mi přinesla dvě konvičky vody a v každé jeden pytlíček čaje. P r o t o jsem - p o m á h a j e si výrazným u k a z o v á n í m d v o u prstů, žádal dva pytlíčky, " b u t one water!". A vztyčil jsem jí před oči u k a z o v á k . V kanadských letadlech stačil jeden pytlík. Nevím, p r o č se říká "slabý, j a k sovětský č a j " a ne "slabý, j a k a m e rické k a f e " ? Č a j v K a n a d ě dělat umí. A dělají d o b r ý . S k o r o j a k o Věra F u s k o v á v Londýně,
P r o e m i g r a n t a se zastavily hodiny ve chvíli, kdy odešel ze staré vlasti. Osmačtyřícátníci mají na deskách Karla Vlacha a poušti si " J a k p a k je dnes u nás d o m a " z D i v o t v o r n é h o hrnce. Osmašedesátníci si pouští písničky Šlitra a Suchého. Eva R a k u š a n o v á , když luxuje, pouští si Semafor a smutní. V K a n a d ě maji d o m a na magneťáku a na kazetách " P o babičce klokočí a p o t m ě strach". J e tam 40 tisíc Čechů a Slováků z 68 r o k u . Není náh o d o u , že nejlepŠí české nakladatelství se j m e n u j e "Publishers 68". V K a n a d ě vychází Z á p a d , vycházejí K a n a d s k é Listy a řada dalších časopisů, je tam české vysílání v rozhlase v Montrealu a čtyři české televizní stanice - v M o n t r e a l u , v Ottavě, v T o r o n t u , v Kitcheneru a občas ve V a n c o u v e r u . Přesto mi tam něco chybělo. MSI by tam stát p o m n í k . P o m n í k Škvoreckým. A na piedestálu by mělo být vytesáno: "Josef a Zdena Škvoreckých se zasloužili o českou literaturu".
Když v lesích za Winnipegem, v buši, p o t k á t e h o u b a ř e , můžete na n ě h o začít mluvit česky. N a houby chodí jen Češi, P r o t o se taky t o m u lesu za městem říká Český les. A p r o tože Foltovi jsou h o u b a ř i , vědí, že h o u b y potřebují p o d h o u b í . Stejné
Me2i k a n a d s k ý m i k r a j a n y p a n u j e ještě větší zmatení p o j m ů než mezi k r a j a n y ve Spojených státech. Ve Spojených státech se ví, kdo je k d o . Česká k r a j a n s k á cestovní kancelář v Chicagu u s p o ř á d á zájezd na H u s á kovu s p a r t a k i á d u do Prahy. Prosím, Proti gustu žádný disputát. Ale A m e ričané si nemusí " u r o v n á v a t p o m ě ry". Díky smlouvě z r o k u 1927. Kanaďané, kteří d o s t a n o u k a n a d s k é občanství už za tri roky, si " u r o v n á vají p o m ě r y " . S n a d aby taky mohli jet na H u s á k o v u s p a r t a k i á d u . Přitom o každém zpěvákovi, který přijede ze staré vlasti, vykřikují, že je k o m u nista a zlobí se, že lidi j d o u na M a t u š k u . Titíž, kteří si " u r o v n a l i p o m ě r y " . Neuvědomili si, že s " u r o vnáním p o m ě r ů " a s p ř í s a h á n í m věrnosti dr. H u s á k o v i (což musí každý urovnavatel p o d e p s a t ) se dostali d o dilema. Kdyby - nedej Bůh -vypukla válka, povolal by je k o r u n o v a n ý Opeřenec d o z b r a n ě a museli by válčit proti K a n a d e ! Proti svým vlastním lidem. K t o m u se totiž u r o v n á ním p o m ě r ů místopřísežně zavázali!! ***
B A Ť A je v Československu p o j e m . Už 33 let jsou v Československu komunisté u moci a přece dodnes nikdo neřekne, Že si jde koupit boty do Obuny, do Svitu, do Botany, do Obuv-kůžeguma nebo do D o m u obuvi. I ti nejmladší řeknou: " J d u k Baťovi!" Rozdíl proti předválečným létům je jen v tom, že tehdy se šlo k Baťovi pro boty a s botami se z obchodu vyšlo, zatím co dneska se jde do obchodu s obuví pro boty a není-li úplatek neboli všimné dostatečně vysoké, vrací se Člověk s nadějí, že boty přijdou do obchodu během příštího půl roku a pak po vy stání mnohahodinové fronty si kupující místo žádaných kotníčkových bot odnese jedny kedsky. Ne n a d a r m o se vypráví, že prý v Praze na Václavském náměstí v o n o m bílém d o m ě firmy Baťa, který se dnes vzletně nazývá D ů m obuvi, zreorganizovali a zracionalizovali prodejní ceremoniál. Vstoupíte do pa31
sáže a tam je dvojí vchod - Obuv pánská a Obuv dámská. Vejdete do Obuv pánská. A zas dvojí dveře: Obuv pánská vycházková a Obuv pánská pracovní a sportovní. Vstoupíte do dveří s nápisem Obuv pánská vycházková. A zas dvoje dveře: Obuv pánská vycházková kotníčková a Obuv pánská vycházková-polobotky. Zvolíte polobotky. A znovu dvojí dveře: Obuv pánská vycházková - polobotky se šněrováním a bez šněrování. Zvolíte bez šněrování, A opět dvoje dveře: Obuv pánská vycházková-polobotky bez šněrování černě a hnědé. Rozhodnete se pro hnědé. A zas dvoje dveře: Pro Členy KSČ a druhé dveře: Pro nestraníky. Vejdete disciplinovaně do dveří pro nestraníky...a už jste zase zpátky na ulici. Na Václavském náměstí. Baťa tedy zůstal v Československu pojmem, i když komunisté dělali, co mohli. Zlín přejmenovali na Gottwaldov. Přesto jsem se nesetkal s člověkem, který by jel do Gottwaldova. Každý do Zlína. Komunisté mohou natočit spousty blbých protibaťovských filmů ä la Botostroj a Bez šéfa. Čím víc dnešní Husákovo posovětizované Československo zapadá do hospodářského bahna a marastu, tím víc si lidé připomínají Tomáše Baťu, který dokázal od lidštěn ý americký ford ismu s poevropštit, zčeštit a zhumanizovat. Dokonce natolik, že se pan Ford od batismu uěil a přejímal ho nazpět d o Ameriky. Než jsem přistál v Torontu, předcházela mému setkání s panem Tomášem Baťou dosti pikantní baťovská příhoda ve Švýcarsku, kde je jedna ze 101 společností koncernu Baťa. Ve švýcarském Mohlinu u Baťů pracuje hodně Čechů. A ti mi v létě 1979 telefonovali d o Curychu, že prý se u Baťů budou vyrábět holínky pro moskevskou olympiádu, kde nad emblémem moskevské olympiády s rudou hvězdou se stkví firma Baťa. A že mi pošlou fotku těch holínek, abych to otiskl v Magazínu. Ze to je ostuda všech nás Čechů v emigraci. Fotku jsem neotiskl. Měl jsem před cestou do U.S.A a d o Kanady a chtěl jsem se napřed zeptat, co za tím vězí. Cestou jsem sem tam o této pikantnosti vyprávěl. V Torontu mě čekal funkcionář Čs. národního sdružení v Kanadě pan Kare! Cvachovec, starý Baťovec, který než šel do penze, byl vedoucím právního oddělení koncernu Baťa. A že prý by pan Baťa se mnou druhý den rád mluvil. 32
Zasloužilí krajané, kteří stáli kolem a slyšeli to, se podivovali. Prý se přes deset let marně pokoušejí se k panu Baťovi dostat. Přiznal jsem se k svému vyprávěcímu intermezzu. "Aja-ja-jaj", zabědovali. A projevili obavy o můj osud, jestli nebudu hozen n a pospas hladovým psům. Pan Cvachovec se shovívavě a moudře usmíval. Ale neřekl nic. Když mě pak na besedě v sále před vlídnými posluchači vítal a viděl, jak diváci hned po prvních mých slovech bouřili smíchem, prohodil o přestávce suše: "Vás, pane Škutino, spíš roztrhají krajané než hladoví psi." A já se žinýroval se zeptat, jak to myslí. Následujícího dne jsme s panem Cvachovcem přijeli k Baťům. Bylo to přesně jako ve filmu Botostroj. Desítky sklem oddělených kójí, supermoderné a pohodlné zařízených, a v té poslední, rohové, seděl pan Tomáš Baťa. Syn zakladatele firmy. Byli jsme objednáni na 10 hodin a 10 minut. Vteřinová ručička posunula minutovou ručičku na desítku, když jsme vstoupili do oné rohové místnosti se svítící mapou filiálek a podniků koncernu Baťa, Tomáš Baťa vstal a velice srdečně mě přivítal. Že prý byl na mne zvědav, že o mně moc slyšel a že se obával o můj osud, když jsem byl v kriminále. Bylo mu zrovna 65 let. Vypadá báječně, sportovní postava, Štíhlý, plný elánu. A mluví báječně Česky. Od roku 1931 nebyl v Československu. Jeho manželka je Švýcarka a on prakticky nemá možnost nikde česky mluvit, Bavili jsme se o Československu, o češtině, o baťovské tradici. Nemohl jsem zamlčet pikantnost s holínkami. Pan Baťa se vymršti) z otáčivého křesla a pravil; "Vyloučeno!" Všechno si zapsal. I když každá ze 101 společností po celém světě má volnou ruku a je samostatná, byl pan Baťa přesvědčen, že o takovéhle akci, jako jsou holínky pro Moskvu, by věděl. Než jsme se rozloučili, zeptal se mě pan Baťa, kolik mi je let. "Toho roku, kdy vy jste se narodil, já jsem navždy odešel z Československa", řek) a já měl pocit, že se loučíme jako staří známí. Pan Cvachovec se smál. Nevim Čemu. Raději jsem se nezeptal. Pan Cvachovec je taktní mužský. Pomlčel o podrobnostech. Když jsem téhož dne večer dorazil do Waterloo, měl jsem tam vzkaz, že mám hned volat doktora Cvachovce.
Prý ve Švýcarsku tvrdí, že nic s Moskvou n e vyjednával i. Připadal jsem si jako sedmilhář. Dalšího dne jsem přistál v Chicagu. Bydlel jsem s Luborem Jarolimkem u Ferjenčíků na farmě. Ještě jsme nesvlékli kabáty a paní Ferjenčíková hlásila, že mám hned volat d o Toronta. "Tak, pane Škutino", zvěstovával pan Cvachovec, "pan Baťa vám děkuje za informaci. Ve Švýcarsku se přiznali. Vyrobili pár vzorků. Ale když viděli negativní reakci českých emigrantů, uvědomili si, že by Šlápli vedle. Tak z toho zavčas sešlo." Takže Baťa pro mne zůstal pojmem. Neposkvrněným.
Skoro v každém kanadském městě je velikánský obchodní d ů m Hudson's Bay Company patřící společnosti, která byla založena v sedmnáctém století. Pro nás, Čechy, je na tom zajímavé, že prvním presidentem společnosti byl princ Ruppert, pražský rodák, syn Bedřicha Falckého, zimního krále, který se narodil v Praze, Hudson's Bay C o m p . dala vlastně impuls ke vzniku Kanady. Začalo se napřed obchodoval s kože-
V
^
Šínami a tak se Angličané dostali do Kanady. Neměli by mit Češi slevu při nákupu kožešin? Když jsme přijeli ke Křivánkům u Montrealu, stály za dveřmi kufry. Kufry za dveřmi - to cosi symbolizuje. " T o h o se nelekej", řekl Láďa a ujisti! mě, že ho manželka nevyhodila z domova, " T o je na tvou besedu. Plné kufry knih." Ladislav Křivánek - to je vlastně Distribution Bohemicum, distribuce českých knížek. Na mé besedě jich měl sebou pět velkých kufrů. D o m ů je vezl prázdné. * * *
Lidé v Praze vědí, že vycbází Svědectví, Listy a Magazín. Sem tam dostanou d o ruky České Slovo. Víte, kolik českých časopisů a novin vychází v exilu? Taky jsem to nevěděl. Redaktor Mirko Janeček má nejdokonalejší archiv. Přes 200 novin a časopisů v českém jazyku! A kdybyste chtěli vědět něco o životě Československých s p o r t o v c ů v exilu, pak Láďa Průdek, sportovní novinář, je chodící encyklopedie. Ladislav Průdek mi postavil několik fotbalových a hokejových mužstev z československých emigrantů a aspoň to hokejové by určitě ve své době mohlo směle hrát o titul mistrů světa.
Tak j a k o korunou mé americké anabáze byl Portland, vyvrcholenim kanadské pouti bylo Waterloo. Vlastně Kitchener. " U ž jsme t u " , řekla Milada ReiniSová. " V Kitchcneru, který se dříve jmenoval Berlin?", zeptal jsem se. "Ne. Ve Waterloo. Kitchener je na druhé straně ulice", vysvětlila mi a ¡á řekl " A h a " , ale stejně dodnes nevím, kde začíná Kitchener a kde končí Waterloo. Po besedě jsme jeli k Matysovům. Dalibor Matys mi říkal " P a n e Horníčku". Protestoval jsem. " M n e neoblafnete", trval na svém. " N a před Jiří Voskovec. Pak s panem Werichem dělal Kopecký a pak vy. Já se na to dobře pamatuji". Nechal jsem ho při tom. Natáčel jsem s Janem Uhdem půlhodinový pořad pro televizi. Dalibor Matys a jeho žena Hana se smáli tak, že rušili. Nevím, co je na mně tolik
k smíchu. A pak mi vyprávěli svůj emigrantský sen. Zdálo se jim, že jsou v Praze, vybírají z kastliku dopis, který oni sami z Kanady poslali své mamince, j d o u nahoru a teď se s tou maminkou baví. Když to vyprávěli v práci, zarazili je: " M o m e n t . Když jste mluvili s maminkou, mluvili jste ěesky nebo anglicky?" A oni nevěděli. Chtěli se snu zeptat, ale sen už se nevrátil. A tak dodnes nevědí, jestli ve snu mluví anglicky nebo česky. T o totiž není zanedbatelný problém. Pokud ve snu mluvili česky, je to s Českým jazykem v exilu ještě nadějné. Celou noc jsme blbli a kecali a vyprávěli. Pak mi napsali. Že jsem sejim zdál. Že jsem se jim zdál, jak vyprávím anekdoty a že jsem sejim zdál ěesky, A já jsem tenkrát slíbil, že, přijedu zas. Že přijedu a budu si s našimi lidmi vyprávět o humoru. O České legraci. V exilu můžeme mít všechno. Číst americké detektivky anglicky a Thomase Manna německy. Ale česká sranda je nepřeložitelná. Takže kdyby pro nic, aspoň pro tu legraci stojí za to piplat si tu naší krásnou mateřštinu. Aby to všude po světě vonělo mateřídouškou. A le grací. Českou legrací. Tak teda brzo nashle! Přivezu sebou svou humoristickou laboratoř. A vy mě pozvete do vašeho anckdotária...
Úspěchy soudružky Gogové Otevřel jsem nedávno Tribunu, což je jeden z těch československých časopisů, který našinec bere d o ruky jen s nechuti. A h l e - c o vidím, článek o dělech. Pátá pionýrská skupina při základní devítileté škole na Matelkově náměstí v Teplicích je vzorná, a proto nese hrdý název Skupina československo-sovětského přátelství. Jak jsem se dočetl v článku, skupinová vedoucí Marie Gogová lam po celý rok připravuje pro děti "přitažlivý a přitom ideově působivý prog r a m " . Letos jeli i na tábor, a j a k ý t o byl tábor! Teď už jen cituji: "Řízné vojenské povely, nástup hlídek a hlášení závodníků. Start, a potom už jen překážková dráha. Hod granátem, bariéra, sestava kladin, plíženi průlezkami. V té chvíli nic nepřipomíná branný závod, ale na mysl spíše přicházejí vzpomínky na základní vojenský výcvik,,." "Neexistuje jediná akce, na níž by pionýři nepoznali starší k a m a r á d y
v zelených uniformách anebo nao p a k , " říká oddílová vedoucí Zdena Štamberová." Už během příjezdu dětí d o tábora, který byl pro ně postaven letos ve Velkém Senově - Leopoldově, dostaly děti první rozkaz. Rozkaz řikal: " P o celý pionýrský tábor budete dostávat rozkazy od štábu...Rozkaz číslo jedna zní: Přijeli jste d o výcvikového prostoru, kde se budete chovat stejně tiše a ukázněně j a k o partyzáni v lesich. Cestou autobusem splníte tyto úkoly: Zvolíte si velitele čety, kterého budete poslouchat a řídit se jeho rozkazy. Zvolíte si spojaře a zdravotníky, vyberete si název čety, založíte výcvikovou kroniku a namalujete symbol zbraně na stany," A tak z autobusu už nevystupovalo pět desítek chlapců a děvčaL. "Byly to už Čtyři čety tankistu, námořniiiů, průzkumníků a ženistů. Předsedové oddílů se změnili ve velitele a vedoucí v politické pracovníky čet".., Marie Gogová si libuje: " U ž v přípravě třítýdenního pobytu jsme všechno vhodně skloubili s tajnými bojovými rozkazy," " N a Černý rybnik pomalu padá soumrak. Skončil denni rozkaz. Na okraji tábořiště plane oheň. Na táborák se každý těšil, ale teďjsou všichni zamyšleni, V noci totiž přijedou vojáci a milicionáři. Musí je důstojně přivítat, aby viděli, že jim nedělají ostudu" " T o t o je opravdový pionýrský tábor." Dočetl jsem, a zeptal jsem se svých dětí. zda v životě viděly k a n a d s k é h o vojáka.Chvili uvažovaly, pak začaly mluvit o filmu " G o n e wiih the W i n d " , o televisním seriálu M A S H , ale na žádného kanadského vo jáka si nevzpomněly. Za chvíli půjdou spát. O ěem se jim bude zdát - o zbraní namalované na stanu, o tajných bojových rozkazech, o vojácích a milicionářích? Sotva. Vždyť - proto jsme je sem také přivedli, aby nemusely trávit čas svého dětství s potrhlou soudružkou Gogovou a jinými veliteli a podveliteli. Soudružka Gogová snad není ani tak zlá. Tuhle, 29. srpna 1980, si také jistý Antonín K r á k o r a v Rudém právu liboval nad citátem z n á r o d n í h o barda S.K. N e u m a n n a : "Socialismus nemůže dovolovat, aby kdokoliv hlásal, co mu napadne....Socialismus je plán a řád, který musi být všemi dodržován....Socialismus je soutěž v práci, podle pevného ř á d u . " Takže, soudružka Gogová jen drží krok. Také její vedoucí, i děti z jejího tábora jen drží krok. Stanislav Reiniš 33
Teologie Ex nihilo? Jedním za základních znaků, odlišujících Člověka od zvířete, je to, že člověk si tvrdošíjně klade otázky, o nichž předem ví, že na ně nemůže dostat odpověď stejně správnou a jasnou, jako zeptá-li se, kolik je jedna a jedna. Vůbec nejzák ladnější takovou otázkou je problém materialismu a idealismu, dvou základních lidských metafyzik, které se ostře rozcházej! v ústředním bodě: totiž zda žijeme jako kousky chemicky aktivizované hmoty v ryze hmotném vesmíru, který nebyl stvořen, nýbrž je jakýmsi nepochopitelným způsobem věčný - nebo zda žijeme jako kousky hmoty aktivizované částečkou nehmotného principu, jenž kdysi tento vesmír stvořil z ničeho, a jemuž tradičně říkáme Bůh, Na toto metafyzické dilemma snaží se odpovědět jednak náboženství, jednak moderní věda. Co ta říká o začátku - a o konci - světa? V roce 1914, v Evanstonu v Illinois, na zasedání Americké astronomické společnosti, ohlásil tehdy mladý hvězdář Vesto Melvin Sliphcr objev, jehož dalekosáhlé důsledky, zdá se, učené shromážděni okamžitě pochopilo: Sliphera odměnili přítomní vědci nikoli obvyklými akademickými zdvořilostmi, ale bouřlivým potleskem, jenž se změnil v ovace. Sliphcr totiž ohlásil, Že podle jeho pozorování vzdalují se viditelné galaxie všemi směry obrovskou rychlostí od naší země. To byl nenápadný začátek důležité kosmogonické teorie, jíž se j a k o kdysi impresionistům - dostalo posměšného názvu Big Ba ng Thgjbry, neboli Teorie velkého bum. Autory nálepky byli zastánci učení, které až do Šlipherova objevu v astronomii neomezeně vládlo: materialistické teorie o věčnosti, nestvořenosti vesmíru, v astronomii známé jako Steadv State Theory, neboli Teorie pevného stavu. Tři roky po Slipherově objevu formuloval v r. 1917 Albert Einstein slavnou teorii relativity. Neuvědomil si přitom, že jeho teorie vlastně předpokládá myšlenku vesmíru, všemi směry a velikou rychlostí se rozpína34
jícího, který tedy není v pevném stavu, jak se až do té doby předpokládalo. K tomuto matematicko-logickému závěru došel však bezprostředně po publikování Einsteinovy práce holandský astronom Willcm de Sitter. Záhadu, proč Einstein sám zprvu tuto souvislost nepoznal, objasnil hned nato rusko-Židovský vědec Alexander Friedmann: zjistil, že geniální mistr se ve svých rovnicích dopustil Školácké chyby v algebře. Brzo po Fríedmannovi. a nezávisle na něm, vydedukoval z Einsteinovy teorie stejné důsledky Belgičan Georges Lemaitnc: vesmír není v čase nekonečný, měl kdysi počátek. Lemaitne - a to je možná příznačné - byl katolický kněz. Rok po něm americký astronom Edwin Powell H u b b l e j e n ž měl k dispozici tehdy nej větší, stoinčový teleskop na Mount Wilson, a později dvonsetinčový dalekohled na Mount Palomar, přesně změřil rychlosti, jimiž se galaxie vzdalují naší zemi, a zformuloval zákon, nazvaný později po něm, Hubble's Law. Ten zni: Čím dál od nás je ta která galaxie, tím se od nás vzdaluje rychleji. Jak vysvětlit ten úprk od naší země, zatím jediného známého sídla života? Objevy (bylo jich ještě několik) dokázaly, že odstředivý pohyb galaxií byl mimo veškerou pochybnost způsoben prvotním výbuchem jakéhosi centra, které prakticky nemělo rozměr. Toto bezrozměrné centrum naplňovala prakticky nezměřitelná energie. Ta explodovala, a změnila se v hmotu. T a k t o vytvořená - nebo, chcete-li, stvořená - hmota se rozletěla všemi smčry po vesmíru, podobně jako se rozletí kuličky z explodujícího šrapnelu. Odtud jméno Srapnelovd teorie - Fireball Theory - pro to, čemu zastánci pevného stavu posměšně říkali Teorie velkého bum. A nyní: lze takovýhle výbuch bezbřehé energie z bezrozměrného a nehmotného centra popsat lip než biblickým creatio ex nihilo - stvořením z ničeho? Domyšlena do konce a podepřena různými jinými objevy, Šrapnelová
teorie předpokládá také konečný zánik vesmíru prostým vyčerpáním rozptylující se energie. Druhý zákon thermodynamiky naznačuje, že náš vesmír, aby se tak řeklo, dobíhá, jako dobíhají jenom jednou natažené hodinky, Zastánci Pevného stavu se ovšem nevzdali, a vypracovali novou hypotézu, nazvanou Oscilační teorie. Přitažlivé síly vesmíru musí prý nakonec zabrzdit odstředivý úprk galaxií a obrátit jej do protisměru. Galaxie se tedy nejprve zastaví, pak se pomalu začnou pohybovat opačným směrem, tedy dostředivě a rychlost se bude stále zvyšovat, až se nakonec veškerá hmota nepředstavitelnou rychlostí znovu zřítí do onoho bezrozměrného a nehmotného středu, poblíže něhož je naše Země. Tam dojde k novému velkému bum, a celý proces se bude opakovat - j a k o se odjakživa opakoval - zřejmě do nekonečna. Teorie Pevného stavu j e t u tedy značně modifikována, je však zachráněna její hlavní myšlenka: vesmír nebyl stvořen, je věčný. Nepodobá se už ovšem statickému uskupení vesmírných těles v prostoru a čase, nýbrž jakémusi nafukujícímu se a splaskajícímu balónu. Těžce se tu ubránit vzpomínkám na antické a možná ještě starší představy o věčném koloběhu, jak jej symbolizuje pták Fénix. Jenomže nejnedávnější výzkum přinesl nová fakta, která jsou v příkrém rozporu s Oscilační teorií. Vědci vypočítali, že hustota hmoty v rozpínajícím se vesmíru je příliš nepatrná na to, aby gravitační síly mohly zpomalit, neřkuli zastavit, a natož zvrátit útěk - tím stálé řídnutí hmoty - d o vesmírného prázdna. Podle všeho, co se nyní o celém procesu ví, proces expanze a s ní spojeného postupného řídnutí hmoty je nezvratný a musí nutně skončit rozplynutím do prázdna a do tmy, neboli, abychom opět použili biblického termínu, Koncem světa. Z těchto závěrů vyvozuje řada astronomů důsledky, jež přesahují z vědy do metafyziky, ne-li do nábo-
ženství, "Nemáme žádný důvod předpokládat," píše např. britský fyzik E d m u n d Whittaker v knize The Beginning and the End of the World (Začátek a konec světa), "že hmota a energie existovaly před začátkem našeho vesmíru a byiy pouze náhle zaktivizovány - protože co by mělo odlišit tento okamžik od všech ostatních okamžiků věčností? Jednodušší je postulovat stvoření ex nihilo - předpokládat božskou vůli vytvářející přírodu z ničeho." A americký astron o m Robert Jastrow říká v knize Cod and the Astronomers (Bůh a astronomové): "V této chvíli se zdá, že věda nebude nikdy s to o d h r n o u t o p o n u , jež kryje záhadu stvoření. Pro vědce, který žil vírou v sílu rozumu, celá věc končí j a k o zlý sen: zdolal hory nevědomosti, co nevidět vyleze na nejvyšši vrcholek. A když se přehoupne přes poslední kamennou rampu, pozdraví ho parta teologů, kteří t a m už seděli po celá staletí." Samozřejmč, jakkoli je šrapnelová teorie podepřena přesvědčivými argumenty, nepotvrzuje z biblické historie nic než první včtu první kapitoly první biblické knihy Genese: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi." Jenže i to málo je možná hodně. Je v tom záblesk naděje, již si tak intenzívně chtěl uchovat Masaryk, a samozřejmě nejen on, Že my, lidé, jsme součástí něčeho podstatnějšího, než jsou sloučeniny uhlíku. Vzdáleně to naznačuje, že Immanuel Kant nebyl tak zcela naivní, když spojil "hvězdné nebe nade m n o u " a "mravním zákonem ve mně" v jediný celek. Je-li tomu tak, pak by to něco znamenalo pro ony teorie, které tvrdí, že morální je to, co prospívá tomu nebo o n o m u hnuti, momentálnímu cíli či ideologické koncepci. Je-li to, co je v nás nejhlouběji a co nás nejpodstatněji Činí lidmi, součástí toho, co existovalo před výbuchem šrapnelu, pak není naše instinktivní schopnost rozlišovat svinstva od činů dobrých záležitostí tradiční křesťanské výchovy, ale výrazem principu, který je starší než kuličky hmoty řídnoucí všemi směry d o temného a bezedného prázdna. D.S.M,
Film Dvakrát z Barrandova
Menze!, herec a režisér, při natáčeni Lamentovat nad beznadějností situace československé poinvazni kinematografie by v podstatě znamenalo jen o p a k o v a t , co už každý ví a co souvisí se současným údělem kultury této země. Raději se podívejme se, co se tam skutečně točí. Likvidace tvůrčích generací 60. let, jejich zatlačení d o vnější nebo vnitřní emigrace se citelně projevilo i v poklesu exportu filmů do západních zemí. Přesto se v poslední době objevilo v západoevropských kinech několik nových či novějších děl, z nichž některé stoji za zmínku. Báječní muži .v klikou (1978) jsou posledním tvůrčím činem režiséra
Báječných mužů s klikou Jiřího Menzela, a u t o r a Ostře sledovaných vlaků a Rozmarného léta. Menzelovi bylo, na rozdíl od většiny ostatních exponentů české nové vlny 60. let, povoleno točit - není n u t n o zdůrazňovat, že práce za takových okolností nepřidá spontaneitě umělcova výrazu. Děj filmu je situován d o politicky neutrálni éry přelomu století, údobí, ke kterému se český film ve zlých chvílích často uchyluje. Celková pitoresknost secesní atmosféry, vágní nostalgie poklidně plynoucího života dodýchávající rakousko-uherské monarchie, nabízí mimoto b o h a té vizuální a komediální prvky, j a k o ž i možnosti pseudosatirického ztvár35
nční, kde občasné šlehnuli už dávno nikoho nebolí. Menzel předkládá divákovi přitažlivé a vůní neznáma obestřelé téma doby prvních kinematografů a pionýrů pohyblivých obrázků. Výběr tohoto tématu p r a v d ě p o d o b n ě redukoval potenciálni konflikty mezi režisérem a hlídači československé kulturní ohrady a dovolil mu více sc soustředit na stylotvornou stránku díla, zejména na vytvoření charakteristice ko-melancholický aspekt, který byl doposud těžištěm režisérova stylu, se nejlépe projevuje v postavě autorem /tělesněného fotografa Kolenatého (jméno bylo vybráno jako pocta zakladateli československé kinematografie. .fanu Křiženeckému) a dívky Aloisie, která se zdá být Kolenaténui osudoni prirčena (její představitelka 1 lana Burešová svým vzezřením i chováním dosti připomíná mladou f r a n c o u z s k o u h e r e č k u I s a b e l tu Huppertovou), Hlavním dramatickým aspektem Menze lovy subtilní komedie je konflikt mezi tvůrčími záměry a projekty jejich entuziastických hrdinů na jedné, a ekonomickou realitou na druhé straně. Film j a k o umění se poprvé střetává s filmem j a k o zbožím. Zvlášť Kolenalý představuje umělce, jenž neni ochoten k výprodeji svých ideji anebo ke k o m p r o m i s u . Tento element stavi Muže s klikou d o určité nadčasovosti a má naději nabýt v dané situaci Československé kultury jisté symbolické signifikace. Nej větším p ř í n o s e m filmu je ovšem už zmíněný poetický styl, podobně j a k o tomu bylo v Ostře sledovaných vlacích a Rozmarném létě. Na rozdíl od těchto dvou děl by) tento rozměr v Mužích s klikou podstatně oslaben a těžištěm díla p o s u n u l o směrem k trochu teatrálním, nadneseně humorizujícím dialogům vedeným trojici H r u š í n s k ý - F a b i á n o v á - Menšík (představující Pasparta-jeho jméno jc poctou Viktoru Ponrepovi - Emílii Ko!ářovou-Mladou a Šlapetu). Nechci snižovat kvalitu hereckého projevu těchto tři populárních umělců, j a k o spíš ukázat na fakt, že se stylově poněkud vymykají menzelovské subtilitě. Tady se ovšem dotýkáme ! otázky scénáře: Úspěch Ostře sledovaných vlaků a Rozmarného léta byl nepochybně ovlivněn n a d p r ů m ě r n o u kvalitou
Í
36
Hrabalova a Vančurova textu, již v Mužích j- klikou nenacházíme. .Jednou z nejzajímavějších částí filmu jsou kouzelné útržky dobové produkce kinematografu. Někdy není zřejmé, jde-li o skutečný archívní záběr a n e b o šikovně komponované ukázky režisérovy poetické inspirace. V titulkové části díla byla též použila animační technika stop-motion; zdá se, že u Mcnzela ši ji nikdo nevšiml, zatímco se o ni hodně mluví ve spojení s nedávno uvedeným Ciodardovým filmem Sauve t/uipi'ut: La vie, v němž se také objevuje. Tyto prvky rovněž představují ukázky t e c h n i k y zcizení (Verfrcmdung. listrangement), která sc objevuje v některých současných filmech a která koneckonců charakterizovala, většinou nezamyšleně, primitivní období kinematografie, než. se vyvinula iluzcv/bu/ujicí naratívni podívaná. J a k o celek dělají Mu&Lf klikou dojem nevyrovnanosti, a to jak v celkové kvalitě, lak i v charakteru filmového stylu. Je těžko spekuloval o důvodech, které k tomu vedly, ale jsem ochoten tvrdit, že politický tlak a odtud pramenící autocenzura sehrály v případě iahoxa ostře sledovaného filmu svou roli. *
Adéla ještě neveěeřela (1977) byla natočena známou tvůrčí dvojicí Jiří Brdečka (scénář) a Oldřich Lipský (režie). Podobně jako jejich úspěšný Limonádový Joe (1964) je i toto dilo parodií, tentokrát na detektivky s populárním Nickem Carterem. Adélqiie dá bez problémů charakterizovat anglickým termínem entertainment; filmu nutno přičíst ke cti, že nepředstírá být něčím jiným. Podobně j a k o v případě Menzelových Mužů s klikou má divák před sebou mlhavě nostalgický portrét matičky Prahy okolo roku 1900. Blýskavé uniformy c. a k. důstojníků, sošné dámy s velikými klobouky a historické prskající automobily zdobi tento přečasto navštěvovaný útulek českých filmařů hledajících bezpečné přístřeší před strážci ideového p o ř á d k u . Děj se točí okolo souboje důvtipu mezi importovaným a m e r i c k ý m detektivem C a r t e r e m (Michal Dolomčanský), vyšetřujícím záhadu tajemného únosu rak o u s k o * u h e r s k é ho m í s t o d r ž i c í h o hraběte T h u n a , a zločinným baro-
nem Ruppertem von Kratzmarem (Miloš Kopecký), jakousi zdomácnělou verzi n e b l a h é h o p r o f e s o r a Moriartyho. Skutečným hrdinou, s nímž se divácká srdce určitě ztotožní, je populistický komisař Ledvina (Rudolf Hrušínský), jehož soupeřem a přítelem v jedné podobě je pivo. Adéla z filmového titulu je, jak se brzy ukáže, baronem vypěstovaná hrůzná odrůda masožravé rostliny, schopna pohltit všechno živé okolo sebe. Vše se ovšem nakonec vyřeší ke spokojenosti kladných hrdinů i diváka. Silnou stránkou Lipského Adély jsou podle očekávání herecké výkony Hrušínského, Kopeckého, Martina Růžka a Květy Fialové, Olga Schoberová obstarává málomluvný, ale zato nezbytný aspekt vábivé feminity. Kostýmy a dekorace d o kresluji celkovou atmosféru příběhu, který jc, pro většinu diváků, dobře předžvýkuným soustem, od kterého nelze očekávat, že bude dělat potize při tráveni. Takže lidé nebudou opouštět promítací sál ve Spatné náladě. Já ale pořád nemohu zapomenout na tu strašlivou, všežerouci, všepohlcující květinu, která roste čim víc toho sni a chystá se pohltit další oběti, a těžko se bráním pocitu, že její zahubeni byl jen obyčejný filmový trik, že t a květina pořád v Praze je. Jan Uhdc
Továrny na absolutno na obzoru Americký kongres schválil v září 1980 zákon, který urychlí práci na levném, n e v y č e r p a t e l n é m zdroji energie, tzv. jaderné fúzi, která užívá vodu j a k o palivo a vlastně napodobuje činnost slunce. Je možné, že během dvaceti let bude pracovat první vodíková elektrárna. Výzkum a vývoj jejího zařízení bude stát asi 20 miliard dolarů. Každý národ světa pak získá úplnou nezávislost v zásobováni energií.
PŘEDPLAŤTE PŘEDPLAŤTE PŘEDPLAŤTE PŘEDPLAŤTE
SI SI SI SI
ZÁPAD ZÁPAD ZÁPAD ZÁPAD
Próza
Chlápek který se potřeboval vykoupat Poprvně jsem si toho chlápka všimnul, když jsem zatáčel z Freemontu doleva. Doleva přes trať, a dolů k moři, k amfiteatru mezi dunami, přetvořenému na biograf pro automobilisty. Ale neon D R I V E IN nesvítil. Byl den. Nejel jsem ostatnč do biásku, moje půldruhatunka by tam taky příliš zacláněla. D R I V E IN se každou sobotu a neděli měnilo na bleší trh, kde mezí sloupky se sluchátky kramáři rozkládali své zboží z podezřelých pramenů, a kde se soukromníci snažili zpeněžit haraburdí, zaplňující jim garáže. Potřeboval ¡sem svěrák a jel jsem si koupit svěrák, a chlápek mi utkvěl v paměti, třebaže stál na okraji opačného směru, a třebaže mi pes funěl d o ucha a snažil se mi olíznout nos, a třebaže světlo na zatáčení doleva svítí na tyhle zatracený křižovatce jen osmnáct vteřin. Na blešáku jsem našel svěrák jaký jsem potřeboval a za cenu jakou jsem potřeboval, ale trhovec odmítal přij m o u t šek a trval na tvrdých na dlaň. Takže za deset minut jsem švihal pilně zpátky, zrovna zas přes tu křižo-
vatku, abych ještě stihl nahoře ve městě nějakou směnárnu nebo banku. Chlápek tam ještě stál, hned za křižovatkou u přejezdu, j a ks i víc zešedlý d o únavy, šedivý víc než by se od zeměpisný Šířky a roční doby očekávalo. Vysušená šedivá kůže, neurčitý věk člověka, kterému už viditelně není dvacet, ale kterému ještě nebude padesát. Oděv s patinou práce i spánku a plátěný ranec u nohou. Vše pošedlé do neurčitá, vše sladěné do stejného odstínu, ačkoli kalhoty byly snad hnědé, bunda možná balonově žlutá, košile měla nějaký sepraný vzoreček kovbojské módy, a tílko pod ní bylo docela určitě původně bílé. Připomněl mi mukly, čekající někde u táborové brány na transport na centrále na Borech v Plzni, anebo na dlouhé zšeřelé chodbě výpadovce v Ilavé, Skromně a nevtíravé zvedal palec žádající o stop. Ž á d n é výmluvné mávání, připomínající spíše příkaz než žádost, jakým se vyznačují stopaři v Evropě. Jen mírně vztažená ruka se sevřenou pěstí a palec trčící zároveň vzhůru i ukazující do směru jízdy.
Jan Beneš Zastavil jsem s neurčitými pochybami, zda dělám dobře. Bylo příliš m n o h o příběhů o těch, kteří zastavili, a kterým se za to stopař odvděčil koulí z o s m a t ř i c í t i y do břicha. Byl jsem si ale vědom, že tyhle příběhy jsou sice známé, ale že mnohem víc bylo těch, kteří zastavili a neobdrželi za to kouli z osmatřicítky do břicha; a v chlápkovi byl smutek, pokora a bezmocnost. Bylo v něm ustrnutí. Bezmocnost těch, kdož čekají s ranečky svých ubohých věcí u n o h o u ve zšeřelých chodbách. Čekají tišší a mlčenliví, s pohledem přímo před sebe, čekají až bachař vyvolá jejich jméno. Rádio mi vysílalo další šerifův bulletin o místním mordu. Bulletin o tom, jak u nás ve městě vlezli nějací zbloudilí turisti komusi do b a r á k u , že se potřebují zeptat na cestu. Přinutili pak, toho kohosi, aby před nimi souložil se svou dvaasedumdesátiletou matkou, znásilnili ženu t o h o kohosi a toho kohosi pak vykleštili, když je takové prase a nestydí se souložit se svou vlastní starou m a t k o u . Všem pak, tomu komusi, jeho matce, 37
i jeho ženě vypíchali oči, aby je nemohli případně usvědčit. Pes teď stál na zadních vzadu za motorem a předníma se o něj opíral. M a l a m u t osmdesát Šest kilo, s čelistmi o síle devíti atmofsér, a se psí nedůvěrou k celému světu. Chlápek se škrabal n a h o r u , podíval se vzhůru d o malamutí tlamy, a zůstal viset i s rancem na stupačce. " K o u š e ? " zeptal se. Ta šedivá maska na obličeji, to byl prach ze silnice, kůže člověka, který si neužil dost slunce a vzduchu. Teď v tom obličeji byla nejenom únava, ale i strach z devítiatmosférové mordy, trčící proti němu z vozu. Byl to obličej útěkářů, přivedených zpátky d o lágru, útěkářů, na kterých si smlsli bachařští vlčáci i bachaři sami, a kteří pak museli mašírovat před nastoupeným lágrem, než se jejich osud začal naplňovat někde jinde.
dny, to byla ta únava a šedivost. 1 na bezprašných vozovkách se práší. Zvláště pak na ty, kteří stojí na okraji se vztaženým palcem. "Potřeboval bych se v y k o u p a t , " vzdychl chlápek. Freemontka šuměla pod vozem, rádio přerušilo interview s šerifem ohledně tý hičkokárnya radostně nás upozornilo na výprodej pneumatik u firmy Pirelli. Nabídl jsem chlápkovi, že ho zavezu až k výjezdu na dálnici. Vzpomínka na to, jak jsem jednou s teletem na z á d e c h p o c h o d o v a l s k r z e celý Hradec Králové, protože jsem nevěděl, který trolejbus mne zaveze na výpadovku, a jak jsem pak za H r a d cem ztrávil zoufalých devět hodin života máváním na auta plná lhostejných řidičů, také tato vzpomínka ve mně dosud žila. 1 když to všecko bylo strašně dávno.
Ale tehle pes nebyl nikdy sám od sebe útočný. Měl otevřenou m o r d u , protože mu bylo h o r k o a natahoval se, protože si chtěl cizince očichat. Nevím, co mohl cítit pes, ale to co jsem z toho člověka cítil já, to byla jen atmosféra, to bylo to, co mne upozornilo už ve chvíli, kdy jsem h o jen poprvé zahlédl a co teď promluvilo jasně.
Chlápek ale prudce zaprotestoval. " N a dálnici ne, na dálnici ne, tam jsou smokeys," a mně došlo, že zákony tohoto státu zakazují autostop na dálnicích. Smokeys se říká silničním patrolám. " T o pojedete d o Obispa ještě dlouh o , " zalitoval jsem ho. Řidiči, kteří mají cestu až d o Obispa, nejezdí po okresce. "Jsem na silnici už tři d n y , " opakoval. " J e d u z Oregonu. Potřeboval bych se v y k o u p a l , " Vyjel jsem na Del Monte, přejel křižovatku a zatočil na parkoviště u Del Monte Center. Směnárna tam úřaduje až d o šesti hodin. Zapíchnul jsem auťák do přihrádky v parkovišti a zadržel chlápka, kterej už se pakoval. Měl jsem pocit, že pro něj musím něco udělat, utrhnul jsem víko od prázdný krabice od televizoru, která se válela vzadu ve voze a velkorážným filcákem na ně napsal: S T . L O U I S OBISPO. THANKS
Hochu, tys sedě!. " Z p á t k y ! " okřikl jsem p s a a v z t á h l ruku mezi psí mordu a chlápkův obličej. " T h a n k s , " poznamenal chlápek, vytáhl se n a h o r u a zapadl d o sicu na d r u h é straně motoru. Ranec zašoupl pod sebe a přibouchl dvířka. Blokovali jsme jízdní proud, zezadu se ozvalo troubení. Zařadil jsem, mrkl d o zrcátka a vhupl d o provozu. Pak jsem se zeptal kam jede. Maník si mezítim balil cigaretu. Odpověděl mi teprve když. jí olíznul a zalepil. "San Louis Obispo." Zeptal se ještě zda může kouřit, a když jsem přisvědčil, zapálil si. Vyložil jsem mu historii svěráku a trhovce, který žádá hotové na dlaň. Obispo je nějakých dvěstě mílí od nás a chlápek tedy neudělal s tímhle stopem žádný terno. " K a m a r á d má pro mne v Obispu nějakou práci," povídá. "Jedu z Oregonu. Jsem na silnici už tři d n y . " " M á t e to ještě pořádný kus cesty," odpověděl jsem a pomyslil si, že s těmi třemi dny cesty nekecal. Ty Iři 38
Mezitím co jsem psal, stál chlápek už dole pod dvířky a zeptal se mne, z d a tady bydlim a zda by se u mne nemohl vykoupat. Zavrtěl jsem hlavou. Rádio mezitím vykládalo, jak ta partička zbloudilých turistů pak manželce t o h o kohosi uřízla ňadro, usmažila si je na pánvi, a dala manželovi s vy píchanýma očima ochutnat. "Bojím se." řekl jsem, "Neznám vás." Chlápek poslouchal tu zprávu z rá-
dia pozorně se m n o u , zakroutil hlavou a poznamenal: " T y lidi nevěřej v Boha." Potřásl kartonem s nápisem. " T o je pořádná pomoc, tohle, děkuju." Potom s víkem od krabice na televizor v ruce a s pytlem přes rameno odkráčel šikmo přes parkoviště zpátky k Freemontu. V příštích dvaceti minutách jsem vypláznu) trhovci jedenáct bucků za padesátidolarovej svěrák (chtěl čtrnáct, ale tři jsem usmlouval), zastrčil krabici se svěrákem pod pravou sedačku - přesně tam, kde byl předtím chlápkův ranec- vynadal psovi, který toho využil a olízl mi ucho - a pak si všiml knížky, d r o b n é knížky, která tam ležela. Spíš brožurka, ale svázaná v tlustých papírových deskách a s kostrbatým bílým číslem jakési knihovny na hřbetě. Otevřel jsem ji a zíral na titulní list anglického vydání Komunistického manifestu s razítkem vězeňské knihovny štátni trestnice Portland, Orcgon. Napadlo mne, jaký je to divný, že někoho můžou pustit z kriminálu, aniž odevzdal vězeňské knihovně co
její jest. To na Borech byli jiní pašáci. Rádio ohlašovalo, že šerif má jistou stopu, pokud jde o tu příšemost, a já uháněl po Freemontu zpátky. Ale chlápek tam nebyl, Nestál ani na žádné z dalších křižovatek, ačkoli jsem jel směrem na Obispo jen kvůli němu ještě nějakých pětadvacet majlí, protože jsem si to s tim koupáním rozmyslel. Rozhodně jsem nevěděl proč. Určitě nikoli proto, že to byl čtenář Komunistického manifestu, a ani proto, že tenhle čtenář Marxe věřil v Boha. Už jsem ho nikdy neviděl a asi už ho nikdy neuvidím a pořád lítuju, že jsem mu nedopřál tu sprchu, po které tolik toužil. Z cyklu "Banánové sny", 1979 Příběh, popisovaný spisovatelem Janem Benešem se skutečně přihodil. Zločinci byli osvobozeni pro nedodržení procesního řízení. Teprve když zavraždili zaměstnavatele, který jim dal pracovní příležitost, tak byli odsouzeni doopravdy.
Západní spolupráce s Československem Paul Jonas v knize "Taxation of Multinationals in Commuuist Countries" píše, že obchodovat s Československem je pro západní firmy nesmírně obtížné. Podle jeho názoru Československo bude poslední zemí v sovětském bloku, která dovolí společné podnikání na svém území, i když toto je ojediněle v Československu diskutováno. Důvody pro toto jsou hlavně politické. Československé vedení sc snaží horlivě dokázat, že země není "západně orientována"; vedení k takové kritice je citlivé, neboť Československo mezi vSemi socialistickými zeměmi má nejkvalifikovaněji]' pracovní síly, nej vyspělejší ekonomii a nejvíce mezinárodně orientované obyvatelstvo (včetně NDR). Podle autora, před 2. světovou válkou. Československo bylo relativně liberální stát, nyní však není schopno dát své ekonomii ani omezený stupeň svobody, obvyklý v některých komunistických zemích. Politická atmosféra v československu je chladná a výhled na zmírnění značně omezujících metod, které jsou uplatňovány v Praze a Bratislavě, je vzdálený. M.Š.
Sexuální výchova Ladislav Grossman Spisovatel. Ladislav Grossman se dožívá 2. únura šedesátých narozenin. Rodák z Humenného je znám především knihou Obchod na korze a románem Nevěsta. Další vydaná díla se jmenují; Rendezvous strýce Davida a Hlavou proti zdi (obě jsou sbírky povídek). Naše ukázka je z jeho nejnovějšího románu - Z pekla Štěsrí. Štefčina maminka si nepřála, aby se její dcera toulala po ulicích. Tak jsme se tam u nich scházívali tři; já, Stefka a Gerber. Škoda. Byl bych radši, kdyby u toho Gerber nebyl. To jednou podvečer, v pokoji bylo teplo a za ok nama padaly veliké vločky sněhu, zeptala se Stefka, dívaje se na mne: Hele, kdy vlastně si začal o t ě c h t o v ě c e c h přemýšlet? JájsemzaČalo t ě c h t o v ě c e c h přemýšlet už strašně dávno, řekl jsem. Já jsem začal o tom přemýšlel už v útlém dětství. Mně do f ě c h t o v ě c í zasvětili dva moji kamarádi: Jožko NašČák, který se mi svěřil, že už to z k u s i l , ačkoliv to nebyla pravda, a také mne do t ě c h t o v e c i zasvětil jistý Alexej, co jeho rodiče přišli z Ruska. Alexej chodil do třetí třídy gymnasia a když propadl, tak ho otec dal do učení v drogérii. Jeho otec nejdřív udělal v Rusku revoluci, a pak odtamtud se přistěhoval k nám. A jeho maminka pracovala u nás na poště jako telegrafistka. A jednou o prázdninách měl k nám dětem Alexej proslov o vypuzování semena lidského. Také jsem tehdy byl mezi maloletýma détma, neboť to jsem akorát šel ze Čtvrté do páté obecné. Seděli jsme u tří břízek mezi řekou a vlakovou trati na sluníčku, a Alexej měl proslov o lidském semenu. Řekl: lidské semeno je jako každé semeno, třeba jako každé živočišné semeno. Kdybyste si vy všichni, jak tady sedíte, mysleli, že děti přinášejí na svět čápi, tak to byste byli sto let za opicema, neboť to všechno je jedna veliká volovina, Děti se rodí ze semen, zrovna tak jako kytky, jenže lidské semeno je poněkud jinší a také se nezasazuje do země, ale někam jinam. A kdybyste sj, vy malí podělaní hadrníci, kteří tady sedíte v tomto shromáždění, mysleli, že živočichové jako například koně, nebo psi, nebo kočky, vlastně kocouři, kočky ne, ale kocouři, tedy kdybyste si mysleli, že ti všichni živočichové a mnozí další nemají semeno, tak to byste se také moc mýlili...
To vám tedy ten Alexej nahoukal hezké voloviny do hlavy, pravil Gerber a vstal, a pravil, že musí odejít. Stefka řekla: prosím, jdi. A on řekl: ty chceš, abych odešel? A ona: tys řekl, že chceš odejít. Načež on řekl, že neřekl, že chce, nýbrž řekl, že m u s í . - Tak to se nedá nic dělat, řekla Stefka a Gerber si to rozmyslel, a řekl, že si vzpomněl, že to ani není tak důležité, že pouze má vyřídit něco na úřadě svému bráchovi Ferencovi, který se zasnoubil. Načež Stefka se otočila ke mně a řekla: Roberte, mluvil jsi o živočišných semenech. A jak to bylo dále? Dále to bylo tak, řekljsem, žejsme tam u tří bříz mezi tratí a řekou byli tenkrát samí kluci a všichni téměř jsme byli z páté C obecné, jen asi tři nebo čtyři kluci byli, co chodili už do měšťanské školy a jednomu z nich. jménem Brumbal, už téměř normálně rostl knír. A byl to zrovna on, kdo vstal a řek), že koho z dětí Alexejův proslov nudí, ten může klidně odejít a abychom byli všichni zticha, jinak že přijdeme o to hlavní. Alexej si zapálil cigaretu a řekl, že tedy bude v proslovu pokračovat a pravil: Semeno živočišné je takové semeno, které se samo vyluzuje a nyní vám, spratkové, vysvětlím odkud, kam, proč a jak. T o když fenka barví například, tak toutéž barvou, která je tekutá a již dotyčná fenka pocáká tu chodník, tam schody nebo i trávník, tou vůní je z dálky přitahován čokl, pes...Nezáleží na rase, každá rasa má své samce a každý samec je přitahován vůní samice na celém světě. A v tomtéž momentě, když je třeba čokl přitahován, tak se v něm jeho semeno začíná shromažďovat a žádá se děsné ven. Žádá se samo od sebe být vypuzeno, a sice přes úd, zvaný pohlavní. Semeno musí ven i proto, neboť způsobuje nabobtnání vajíček, což zas způsobuje bolest. Kdo nerozumí, ať zvedne ruku, řekl Alexej, a ještě chtěl něco říct, když tu někdo zvolal, že u něho se to už právě nyní stalo, že semeno se mu už asi nashromáždilo, neboť ho vajíčka děsně bolí. 39
Ty seš jistě starší, řekl Alexej a byl to Brumbalův kamarád, zvaný H a n blivec, neboť už mu bylo téměř šestnáct a byl prťavý a pořád se culí! a měl hlas jako holčička. J á jsem se zeptal něco jiného. Já jsem se zeptal, jak vypadá psí semeno. Správná otázka, řekl Alexej. Semeno člověka a semeno psa vypadají stejně, na vlas stejně, řekl. Načež nastal hurikánský chechot a jedno dítě křičelo, že podle toho by pes mohl porodit člověka a člověk psa. * Alexej zařval, abychom byli zticha a řekl, že už se věru ve světě přihodilo leccos a zda jsme už kdy slyšeli o d v o u h l a v ý c h telátkách a d v o u h l a v é holčičce, nebo půl člověku a půl praseti a ještě uváděl všelijaké takové hrůzy, vpočítávaje různé zrůdy na prstech, načež se ozval pláč. A byl to Imrich Finkel mladší, který ještě nechodil ani d o páté C, ale pouze do Čtvrté A, a řval, že se bojí a že chce d o m u , a že sám d o m u netrefí. S á m g y m n a z i s t a Alexej vzal s sebou čtyři nejstarší kluky, ty, co už chodili d o měšťanské školy a řekl, že proslov o vypuzování semena je u konce a vše další o tom, jakým potrubím semena procházejí a co se s nimi děje v lidském těle a také o rozkoších se dovíme příští středu na tomtéž misté u štreky, tady přímo u železničního násypu a zakázal nám, abychom ho sledovali. My jsme ho však sledovali aviděli jsme, jak všichni čtyři kluci, D u r k o Felanský, Karol Šafař, Ferko Kleín a Josef Brumbal si spouštějí v předklonu kalhoty j a k o by potřebovali na velikou stranu. A pak už nevíme, co bylo, neboť spolu s gymnazistou Alexejem se přehoupli na d r u h o u stranu železničního násypu, kam jsme nedohlédli. Z knížky "Z pekla šlěstí" - (román žáka Roberta o kamarádech, lásce, ghetu a vůbec...)
$
Služba čtenářům
20-ti letý student medicíny hledá partnera/ partnerku na cestu p o USA a Kanadě - 6 týdnů - od 23. 8. 1981 Greyhoundem. Odpovědi na adresu: T o m a s Vybiral, Oberwilerstrasse 90, CH-4054 Ba sel, Švýcarsko. 40
Nové knihy O svobodě a moci. Vydal Index, 5 Kóln 41, Postrach 410511, West G e r m a n y . První díl sborníku přináší známou esej Václava Havla Moc bezmocných a příspěvky 17 dalších známých i neznámých chartistů ke společnému problému: perspektivy opozic v komunistických zemích. V druhém díle budou přetištěny odpovědi polských opozičníků. T u t o m i m o ř á d n ě závažnou knihu si lze objednat přímo u vydavatele nebo u Bohemicum Distribution. V Indexu vychází také další závažná kniha, rozhovory Evy Kantůrkové: Sešly jsme se v této knize, "ženské" rozhovory s řadou signatářek Charty 77, mj.: Kubišovou, Ledererovou, Havlovou, Sekanínovou-Cakrtovou, Němcovou atd. Uvádíme ukázku z knihy O svobodě a mocí. K otázce chartismu Za koho mluvím? Za sebe samého a jediného. Moje mínění a stanovisko je míněním a stanoviskem nezávislého českého intelektuála našich dnů. Ze je to málo? Nezdá se tni. Rozumím-li dobře slovu a pojmu intelektuál či vzdělanec, m ů j hlas chce a má být především hlasem mravního svědomí a rozumu, V Čechách by to nemělo platit za málo: koneckonců, tenhle národ v moderním slova smyslu byl celý v y m y š l e n a v y t v o ř e n hrstkou osvícených a romantických i n t e l e k t u á l ů , p ř i n e j m e n š í m celou svou d u š i dostal od nich, ačkoliv Češi tuhle faktickou formulaci obyčejně obcházejí a raději vám budou líčit, jak s e p r o b u d i l i . Nestačí-li vám toto obecné určení a stojíte-li 0 další zbytečný detail, jsem ještě a také přesvědčený demokrat a hlásím se k humanistickému socialismu. Proř sc veřejně angažuji? Už jsem vlastně v obecném významu odpověděl, angažuji se p r o t o , ž e m u s í m. Proto, že se cítím přinucován svou povinností intelektuála, v podstatě hlasem svědomí. Proto, že v sobě 1 mimo sebe jsem povinen hájit věc prosté a čiré lidskosti, a hlas lidskosti je totožný s potřebou svobody, lidskost nemá na světě šancí bez možnosti svobodné lidské tvorby a svo-
bodné sebetvorby člověka. A studium dějin mě poučilo, že vývoj kultury se bere n u t n ý m směrem svobody stále všestrannější a plnější, kultura je totéž co osvobozování, a mimo kultury nemá lidskost ani perspektiv, ba ani smyslu. J a k se dívám na budoucnost? Tuhle otázku pokládám za marnou, prázdnou a zbytečnou. Ta otázka mě nutí totiž, abych prorokoval, a já nejsem prorok. Nicméně na ni za sebe odpovím tak, že i kdybych budoucnost viděl a tušil sebečerněji - a truchlivý existus naprosto nevylučuji - budu sám zase dělat dál jen to, co musím, budu poslušen dál jen svých niterných mravních povelů. I kdyby kynulo to nejhorší, nepovedu si jinak. Byť i jen stínem slabosti jsem si zakázal poškodit věc, ve které vidím podstatný zájem a záruku lidskosti a jedinou naději, která zbývá pro m ů j národ. To je otázka mé osobní identity. J a k o ž t o lidské osobnosti nadané mravním svědomím a rozumem; jakožto Čecha; j a k o ž t o vzdělance svého století. Ostatné, co se týče té budoucnosti, to jest prvního kola boje, kterého se spolu účastním a nemohu neúčastnit: mohu být tedy skeptický, ba pesimista stran o k a m žitých nebo brzkých výsledků; ale stran poslední fáze a závěru nemám pochyb ani obav. Nezáleží mí celkem na tom, že se jich zřejmé nedočkám, to je pouhý osobní detail, nepříjemný, ale pominutelný: jsem však už dnes v duchu, chci být mezi vítězi a raduji se a slavím předem s nimi. Odkud beru tu svou jistotu? Věřím v sílu rozumu a svědomí, věřím právě v lidskost; studoval jsem trošku dějiny a domnívám se vědět, kam zákonitě míří jejich vývoj a kam nutně ukazuje smysl kultury; a dokonce, a teď se držte et risum teneatis, interpretuji si význam a účinek naší Charty 77, ačkoliv ji nemám za víc než za epizodu dlouhého boje.
Dopisy Čteni za levný peníz Očkuji za mimořádně dobré člení, které mi za levný peníz zprostředkováván'. Chičl bych Vám připomenout, abysíc si vážili rubriky Dopisy čtenářů. abyste z ní nedělali Popelku. Jak se totiž tak rozhlížím po českých novinách a časopisech za rubežom, tak koukáni, že jste unikum ľ této věci. A to je nutno podporoval a pěstovat. S. Váhala, H.C'., Kanada Normalizované! ¡1 možnost konfliktu Velice se mi líbil článek o normalizaci z právní Stránky (O. U/Č. č. 4/HO), ono to jen tak úplně formalita není (jak mnozí ve jménu dobrých vztahů s pozůstalými v Československu tvrdí) . VrtynějSinapjatépolitííkésituací může normalizované c přijít do konfliktu snáze než kdy předtím. Článek o Dialogu se mi líbil. Nelíbila se mi ale větu o lom. že "děti raději čtou v řeči země kde žiji od dětství". Odkud se mají děti emigrantů naučit česky nebo slovensky, ne-li z dobrých dětských knih? V cizím prostředí celý den, vidí rodiče večer, li také ne vždycky mluvit pořádně, chcete snad, aby děti mluvily jako lilbčnky? S. Slcnbocken, Švédsko Ze života jejich strany Západe, co říkáte myšlence zavést pravidelnou rubriku "Ze života jejich strany"? Posílám Vám na ukázku otisk z dopisů čtenářů stranického plátku Život strany, pln ý h o byzanšiiny, jak kdysi nazval v Literárkách Jiří Ciruša tenhle styl. Tukovej literární kompost se hned tak pohromadě nevidia když to jeden čte. hned se zaleteli radostí, že z vlivu "vedoucíúlohy" téhle strany uniknul. J. Tichý, Ontario, Kanada Pozn. red. Čas od ¿as u stranickou byzanštinu uveřejňujeme v humorné rubrice Naši vtipálkové, kam svým obsahem patří. Ve větší míře čtenáře nechceme tímto kompostem ohvesclovat, i když je dobré připomenout z Čeho unikli a v čem jiní žijí. Všichni do nebe Rozeslali jsme Váš propagační letáček s posledním číslem "Calgarských listů". Číslo jde také do l.cthbridge, Forth McMurray 11 podobných děr
a zapadáků. Můžete se spolehnout, že Vás budeme propagoval i nadále všemi prostředky - časopis Západ je skutečně výborný a já doufám, že Vám všem nikdy nedojde dech a že se nakonec všichni dostanem á do nebe! Jan Havlena, Calgary. Kanada Stáří je volovina Děkuji Vám z o vinšové ní k narozeninám (pozn. red.: k 86tým narozeninám, vi: č 5/80). Stáří je volovinu projevující Vť nesčíslnými, nepříjemnými příznaky, vrcholící \ odporném uvědomováni si blížícího vlastního zániku. Jedin v příjemný pocit je. že mívá stařec nahromaděné přátele, třeba ani nevi kde. A proto mne tak potěšila Vaše poznámku. "Vivat e t Jloreat Západ". Láska, humor, líbeznost, něha - to jsou poule života a síly co vlastně Činí život normálním. Vy 10 všechno v tom Západu máte. Držte se toho moji mladí u drazí přátelé. Karel Sleinbacb, New York Volání po censuře? V informativním článku prof. Ulče "Taiwan - rovněž malá země", napsal autor několik vět, se kterými ji s tě nebudou mnozí čtenáři Západu souhlasit. Jde o následující odstavec článku; '' V roce 1949 Mno zvítězil. Čankajšek prchá se svou klikou na ostrov a rok na to dal guvernéra Chen Yi popravit. Bylo 10 nedostatečné smírčí gesto. Jen si představme, jak by se asi tvářil ntrální lid nu Kapušansku. kdyby se mu tam přihrnula poražená ctila z Prahy-Zenklové, Ripkové, Peroutkové, a že by .ví' hned chytili vesla a pustili do místního vladaření, aniž by se přeptali, zda je lidu libo" - A no následující stránce dotyčného článku pak profesor VIČ pokračuje: "Pro vysvetlení musíme ještě jednou do Kapušan, kam se nahrnulo tolik Zenklů s rodinami prchající potentáti, vzdělanci, měšťané, byrokraté, latifundisté, kulaci, ba i námezdní lanek nech ti, už jich bylo téměř dvacet procent mezi místními krajany". -Ponechávám stranou výrazy a slova, která jsou jako vystřižena z Rudého Práva, a kladu si otázku, zda prof. Ulč zná tak dobře historii a události, ke kterým došlo v poválečných letech ľ Československu, jako historii dalekého Taiwanu. Především,
pokud jde o dr. Zen k la, byl, jak kde komu je známo za války vězněm v nacistickém koncentráku fíuchenwaldu. po válce, v r. 1945 by! prvým čs. politikem, který měl odvahu na veřejném shromáždění ť Lucerně (léto 1945) prohlásil, že sice máme Svobodné Slovo, Svobodné noviny. Svobodný Zítřek, ale nemáme svobodu. Dr. Zenkl nebyl ľ košické vládě a tudíž nenesl zodpovědnost za košický vládní program. Totéž je možno tvrdil o Peroutkovi, který po návratu z nacistického koncentráku se ľ Dnešku pustil .v redaktorem Marešem do pranýřování všech komunistických zlořádů, kdežto mnozí jiní ustrašeně mlčeli. K těm prchajícím s rodinami patřil mimo mnohé jiné také poslanec Ota Hora a další, kteří si jistě nezaslouží, aby se v exilovém časopisu psalo způsobe/11 p. prof. Ulče. Nechci věřit, že by redakce Západu byla nevděčná k zasloužilým lidem. K nim nesporně patří dr. Petr Zenkl, trojnásobný primátor hlavního městu Československé republiky, jehož zásluhou byly vybudovány Masarykovy domovy i1 Krči, ve kterém našlo tisíce sirotků, nemocných u přestárlých občanů útulek a pomoc. My tu už dávno nebudeme, ale Masarykovy domovy zůstanou trvalým pomníkem a vzpomínkou na primátora dr. Petra Zenkla. Výše uvedené citáty z článku prof. Ulče hodně poškodily pověst časopisu Západ v očích mnoha jeho čtenářů. Škoda. Vždyť nemáme r exilu mnoho hodnotných novin. Jožka Pejskař. Kalifornie Služba čtenářům Pro krajany, kteří mají /újem navštívit Floridu nabízíme eiíiciencies, studia nebo l bedrooms v motelu * bazénem, color TV, klimatizací. Týdně od $185.00 a výše. Bližší informace: J a n a Maric Kučerovi. Croft Villus Motel, 1020 N.Et Victoria Park R d „ Ft. Lauderdale, Florida 33304 USA. "Amerika". Čech (34, žijící ve Švýcarsku) s 15-ti leto u praxí jako s o u s t m / n í k . mechanik. tč. Computer-Operator hledá styky v Kanadě nebo USA za účelem imigrace. Peter Hýsek mittjl Lettenstrasse 11 9220 Bischofszell Schweiz
INZERCE Z Á P A D U Zadejte si inzerci do Západu. Uvítáme zejména inzeráty zajímající čtenáře na celém světe (hotely, motely, restaurace, celosvětové firmy, zásilková služba). Při zprostředkování provizi.
inzerátu
poskytneme
Drobné inzeráty v rubrice Služba Západu $ 3.00 za řádek.
čtenářům
Informace a ceník inzerce zašle administrace Západu na požádání. Západ rozesíláme do více než třiceti zemí. Můžete p o m o c i nám i sobě!
Cougar Shoes for active cats. Susan Shoe Industries Limited 225$ Barton Slreet East, HamH i on. Ontario L&H 7JB
Česká a slovenská exilová literatura nás spojuje přes všechny hranice a oeeáriY
BOHEMICUM DISTRIBUTION maji na skladě knihy všech našich exilových nakladatelství Přes .100 titulů? Nejúplnější kolekce na světě! Napište si ještě dnes o katalog (přiložte $1.00. který Vám bude odečten při první objednávce): Bohemicum Distribution Box 69 Stc. Dorothée-l.aval, Que. Canada H7X 2T4
WINE cellars
f S r S ^ s u f s m ^ s : ig
m e
»'PV'àm^I.'.V
Û
15 SCOTT STREET KITCHENER ONTARIO BERT JARSCH RESTAURATEUR (519) 743-8862
/ á nail Box 322. W a t e r l o o . O n t a r i o , C a n a d a N2J 4A4