Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně katedra občanského práva
Teze disertační práce zpracovávané na téma
Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu
Datum:
30. ledna 2007
Školitel:
Prof. JUDr. Jan Hurdík, DrSc.
Zpracoval: JUDr. Jiří Handlar
1. Úvod Dohoda stran představuje relativně samostatnou a uzavřenou kategorii důvodů zániku závazků, která se v řadě aspektů liší od jiných právních skutečností rušících závazky, přitom se jedná o kategorii, která zahrnuje několik odlišných typů dohod, které mají své samostatné předpoklady a nejednou i specifické právní následky. Práce bude mít teoreticko-praktický charakter, východiskem u každého zkoumaného institutu bude jeho teoretická analýza s přihlédnutím k jeho historickému vývoji, přičemž takto získané poznatky budou využity při řešení praktických otázek spojených s aplikací daného institutu. Výsledkem práce by mělo být komplexní hlubší zpracování zvoleného tématu (poslední, byť mimořádně zdařilé, zpracování této problematiky se datuje do r. 19551) s využitím aktuálních poznatků právní vědy a při zvýšeném akcentu na celou řadu otázek, které jsou v praxi sporné či neřešené. Práce se bude v úvodu věnovat základním teoretickým otázkám spojeným se zvoleným tématem, zejména problematice vymezení pojmu samotného závazku, problematice vymezení a odlišení pojmů změna závazku a zánik závazku, a konečně otázce následků zániku závazků a otázce trvalosti účinků zániku závazku. V následujících dalších částech práce bude věnována pozornost obecným otázkám, které jsou společné všem typům dohod rušících závazky, zejm. otázce formy těchto dohod. V dalších částech se bude práce zabývat jednotlivými dohodami, které působí zánik závazku, v této souvislosti bude věnována pozornost i dohodám působícím změnu v obsahu závazku, které s dohodami rušícími závazky bezprostředně souvisí. V závěrečné části bude pozornost zaměřena na právní úpravu sledované problematiky v návrhu nového občanského zákoníku2, její kritické zhodnocení a formulace závěrů a doporučení de lege ferenda.
1
Knapp V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: NSČAV, 1955 Jedná se o návrh zpracovaný K. Eliášem a M. Zuklínovou., jehož věcný záměr byl schválen vládou v r. 2001, v současné době je zpracováno i paragrafové znění návrhu zákona publikované na serveru www.juristic.cz.
2
2. Základní pojmy 2.1. Závazkový vztah a závazková povinnost Pojem samotného závazku je tradičně chápán ve dvou základních významech, jednak jako závazková právní povinnost, jednak jako závazkový právní vztah. Závazkovou (obligační) povinností (závazek v užším smyslu) se rozumí povinnost jedné strany závazkového vztahu (dlužníka) poskytnout druhé straně tohoto vztahu (věřiteli) určité plnění (něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět), závazkové povinnosti dlužníka odpovídá právo věřitele stanovené plnění po dlužníkovi požadovat (§ 494 o. z.). Závazkový právní vztah (závazek v širším smyslu) je vždy relativní právní vztah, ve kterém má věřitel právo na plnění od dlužníka (pohledávku) a dlužník má povinnost plnění poskytnout (srov. § 488 o.z.). Základním problémem, na který v této souvislosti práce reaguje práce, je otázka vymezení vztahu závazkové povinnosti a závazkového vztahu, v této souvislosti práce formuluje následující závěry: - závazková povinnost a jí korespondující oprávnění jsou základními elementy právní regulace v oblasti závazkového práva, bez jejichž modifikace se neobejde žádný vznik, změna či zánik v oblasti závazků (proto je i pojem zániku závazku v práci spojován zásadně se zánikem závazkových povinností), - každý vznik, změna či zánik závazkového vztahu znamená současně vznik, změnu či zánik závazkových povinností, naproti tomu vznik či zánik závazkové povinnosti nemusí mít nutně za následek vznik anebo zánik závazkového vztahu - specifická je situace v případě změny závazkových vztahů, zde práce dospívá k závěru, že pojem změna závazkového vztahu je vhodné vyhradit pouze případům, kdy dochází ke změně závazkových povinností tvořících jeho obsah, nikoli případům, kdy určitá závazková povinnost nově vzniká a rozšíří obsah stávajících závazkových povinností, nebo naopak když některá taková povinnost zaniká.3 2.2. Změna a zánik závazků 3
Tyto případy jsou v současné teorii běžně považovány za změnu závazku, dohoda stran, která zakládá novou povinnost v rámci existujícího závazkového vztahu, bývá v současné teorii obvykle označována jako tzv. kumulativní novace a považována za změnu závazkového vztahu.
Současná právní teorie otázce pojmu změny a zániku závazků mnoho pozornosti nevěnuje a vychází prakticky z poznatků, které zformulovala již v padesátých letech minulého století tehdejší civilistika, na těchto základech staví i zpracovávaná práce: - o změnu závazku jde tehdy, když k původní právní skutečnosti, která byla důvodem vzniku závazku, přistupuje nová právní skutečnost, která společně s původní právní skutečností je důvodem změněného závazku. V případě změny závazku jsou strany nadále zcela zavázány z původní právní skutečnosti, jejich závazek se však modifikuje v souladu s právní skutečností, která působí změnu závazku, a to buď v subjektu závazku nebo v jeho obsahu. - o zánik závazku jde tehdy, když k původní právní skutečnosti, která byla důvodem vzniku závazku, přistupuje nová právní skutečnost, která původní právní skutečnost zbavuje právních účinků, a to buď zcela (úplný zánik závazku), nebo zčásti (částečný zánik závazku). V případe zániku závazku tedy strany přestávají být zavázány z původní právní skutečnosti, a to buď zcela, nebo zčásti. - na základě uvedeného teoretického vymezení změny a zániku závazku práce pojmenovává jednotlivé dohody, které mohou působit změnu (dohoda působící změnu závazku) a zánik závazku (novace privativní, narovnání, dohoda o zrušení závazku, dohoda o započtení). 2.3. Následky zániku závazků Zánik závazku je právní skutečností, která působí z hlediska závazků velmi významné právní následky. Jednotlivé následky zániku závazku jsou v práci vždy srovnány s následky, které působí pouhá změna závazku. a) Trvalost právních následků: - práce stojí důsledně na závěru, že zánik závazků působí vždy trvale, jednou provždy, zaniklý závazek nemůže být znovu obnoven, pokud zákon výslovně nestanoví opak. - právní skutečnost, která působí zánik závazku nelze dohodou stran zrušit - zaniklý závazek nelze dohodou stran obnovit, i tehdy, pokud by strany sjednaly znovu závazek identického obsahu, jednalo by se o závazek nový, právním důvodem takového závazku by již byla nová právní skutečnost
- dohodu působící zánik (ale i změnu) závazku nelze vázat na splnění rozvazovací podmínky - změna závazku naproti tomu trvale nepůsobí, přesněji řečeno, změněný závazek je později možno změnit zpět do původní podoby. 2) Zajištění závazku - dojde-li ke změně zajištěného závazku, nebude mít tato skutečnost zásadně vliv na existující zajištění. - zánik závazku má za následek zánik existujícího zajištění, zásadně to platí i v případě, že původní závazek je nahrazován závazkem novým (s výjimkou uvedenou v ustanovení § 572 odst. 1 o. z.). 3) Vedlejší ujednání týkající se závazku - obdobný právní režim jako zajištění závazku mají i vedlejší ujednání stran, která souvisí s dotčeným závazkem (např. dohoda, že pohledávka nemůže být postoupena), se zánikem závazku tato ujednání zanikají, změna závazku naproti tomu na vedlejší ujednání nemá žádný vliv. 4) Promlčení závazku - změna závazku nemá vliv na běh promlčecí lhůty, stejně tak nemá vliv na již existující promlčení závazku - zánik závazku a jeho nahrazení závazkem novým má za následek, že u nového závazku běží nová promlčecí doba. 3. Forma dohod působících změny či zánik závazků 3.1. Úvod Pojem formy je spojen s každým právním úkonem, každý právní úkon musí být navenek projeven v určité formě. V oblasti civilního práva se uplatňuje zásada neformálnosti právních úkonů, podle níž může být právní úkon učiněn platně v jakékoli formě, pokud zákon nebo dohoda účastníků v konkrétním případě nepožadují zachování určité formy právního úkonu. Zákonné i smluvní požadavky na formu právních úkonů jsou v oblasti závazkového práva nejčastěji spojeny s písemnou formou, proto se práce věnuje především písemné formě dohod působících změnu či zánik závazků. V rámci problematiky formy se práce věnuje několika relativně samostatným otázkám.
3.2. Forma jako náležitost úkonu a jako důkaz Forma stanovená zákonem nebo dohodnutá účastníky může mít dvě základní funkce. Na splnění formy právního úkonu může být především vázána platnost právního úkonu, resp. jeho vznik, jindy však může být forma stanovena pouze z důvodu dokazatelnosti právního úkonu. Práce poukazuje na zcela zásadní rozdíly mezi těmito případy: - pokud je stanovena forma právního úkonu jako jeho náležitost, je nezbytné, aby strany projevily svoji vůli směřující k vyvolání příslušných právních následků v předepsané formě. Pokud strany v této formě vůli neprojeví, bude právní úkon stižen vadou a příslušné právní následky zpravidla nevyvolá, ani kdyby to odpovídalo vůli jednajících stran. - pokud je forma právního úkonu stanovena z důvodu jeho dokazatelnosti, není náležitostí právního úkonu, ale je stanovena pouze z toho důvodu, aby účastníkům úkonu usnadnila jejich pozici, pokud vzniknou pochybností o existenci či obsahu právního úkonu a bude nutno tyto skutečnosti prokazovat. Jeli forma stanovena z důvodu dokazatelnosti, je třeba pořídit příslušný formální akt (listinu) o tom, že byl právní úkon učiněn, z hlediska požadavků na samotný právní úkon je však takto stanovená forma bez významu. Právní úkon proto může být učiněn platně v jakékoli formě a bude platný i tehdy, pokud příslušná listina o jeho existenci pořízena nebude.4 Posouzení, o který případ se jedná (forma jako důkaz či náležitost), může být problematické v případech, kdy se jedná o formu smluvní, práce v této souvislosti formuluje závěry: - naše platné právo postrádá právní úpravu této otázky, přestože se jedná o úpravu, která byla standardně obsažena v předchozích civilních kodexech, kde byla obsažena právní domněnka, podle níž byla sjednaná forma myšlena jako náležitost úkonu (§ 884 o.z.o., § 42 o.z. z r. 1950). - i při absenci výslovné právní úpravy lze učinit závěr, že požadavek na písemnou formu právního úkonu sjednaný mezi stranami bude pravidelně směřovat k tomu, aby smlouva byla uzavřena ve stanovené formě, nikoli pouze ke zhotovení listiny jako důkazu.
4
V této souvislosti práce dále odlišuje formu právního úkonu sjednanou stranami z důvodu dokazatelnosti úkonu od formálního důkazního prostředku.
3.3. Zákonná a smluvní forma dohod (právních úkonů) Jednou ze stěžejních částí práce je pojednání o zákonné a smluvní formě dohod (právních úkonů), práce upozorňuje na zcela zásadní rozdíly mezi zákonnou formou právního úkonu, kdy požadavek formy vyplývá ze zákona (popř. jiného právního předpisu), a formou smluvní, kdy požadavek formy vyplývá pouze z vůle jednajících stran. 3.3.1. Zákonná forma Právní úkon lze v civilním právu provést platně v jakékoli formě, pokud není forma zvláště stanovena zákonem, zákonná forma úkonu je tedy výjimkou z obecného pravidla neformálnosti právních úkonů. Za základní charakteristické rysy zákonné formy práce považuje: - zákonná forma vyplývá z obecného zájmu na provedení úkonu v konkrétní (zpravidla písemné) formě - zákonná forma právních úkonů je v občanském i obchodním právu stanovena kogentně - úkolem právní úpravy, která stanoví formu právního úkonu, je především ochránit příslušný zájem na tom, aby byl úkon proveden v předepsané formě - v případech zákonné formy nejsou závazná taková ujednání stran učiněná v průběhu kontraktačního procesu, která nemají stanovenou formu - zákonná forma je v oblasti závazkového práva věcí výjimečnou, zákonné požadavky na formu smluv (či dalších úkonů) se v závazkovém právu vyskytují podstatně méně často než v jiných oblastech soukromého práva, naopak široký prostor pro uplatnění zde dostává autonomní vůle účastníků závazkových vztahů. 3.3.2. Smluvní forma Smluvní forma úkonu, tedy případy, kdy požadavek formy vyplývá pouze z vůle jednajících stran, vykazuje základní odlišnosti od formy zákonné. Za základní charakteristické rysy zákonné formy práce považuje: - smluvní forma právního úkonu není omezením, ale projevem zásady autonomie vůle - v případě smluvní formy je obecný zájem na formě právního úkonu nahrazen soukromým zájmem stran
- základním a pojmovým znakem smluvní formy úkonu je skutečnost, že forma právního úkonu je závislá pouze na vůli jeho účastníků, tato skutečnost je základní determinantou určující charakter smluvní formy právního úkonu - institut smluvní formy nesměřuje k tomu, aby strany svazoval dalšími formalitami či aby omezoval jejich autonomní vůli, jeho funkce je právě opačná – smluvní forma stranám přináší možnost projevit jejich vůli způsobem plně odpovídajícím jejich zájmům a potřebám, tedy tak, jak si to skutečně přejí (podle jejich vůle) - podstata a funkce smluvní formy vedou k závěru, že shodná vůle účastníků ohledně formy jejich úkonu je pro uskutečnění úkonu rozhodující, z čehož vyplývá, že účastníci mohou formou úkonu dle své vůle disponovat, i tehdy, pokud se na formě úkonu dohodnou, mohou se kdykoli vzdát dříve sjednané formy a úkon učinit ve formě jiné - z podstaty a funkce smluvní formy práce dovozuje zásadní závěr, že pokud účastníci učiní úkon ve formě, na které se shodly a která odpovídá jejich společné vůli, neměl by být takový úkon zásadně považován z hlediska platnosti za vadný - v případě smluvní formy mohou být mezi stranami závazná i taková ujednání stran učiněná kdykoli v průběhu kontraktačního procesu, která stanovenou formu nemají 3.3.3. Vztah zákonné a smluvní formy V návaznosti na výše uvedené úvahy práce konstatuje, že mezi zákonnou a smluvní formou právních úkonů existují některé zásadní rozdíly, na jejichž základě formuluje práce zcela zásadní závěr týkající se zákonné a smluvní formy úkonu: - zákonná i smluvní forma úkonu mají odlišnou podstatu, odlišné důvody, odlišné důsledky pro proces sjednávání smlouvy a odlišné následky v případě jejich nedodržení. - zákonná a smluvní forma úkonu proto nejsou pouhé dva druhy formy jako dva různé případy této náležitosti právního úkonu, jedná se o dva samostatné právní pojmy s odlišnými předpoklady i právními důsledky. - při výkladu ustanovení o zákonné formě úkonu je třeba vždy respektovat skutečnost, že zákonná forma je výjimkou z obecného pravidla neformálnosti
úkonů, a přihlížet k důvodům, které zákonodárce vedly k omezení autonomní vůle účastníků. 3.4. Následky nedodržení formy právních úkonů Důsledkem nedodržení zákonem stanovené formy je absolutní neplatnost právního úkonu (§ 40 odst. 1 a § 40a o. z. a contrario), nedodržení smluvní formy je v platném právu spojeno pouze s relativní neplatností právního úkonu (§ 40a o.z.). Pokud je právní úkon absolutně neplatný pro nedostatek formy, nevyvolává žádné (zamýšlené) právní následky. Absolutně neplatný právní úkon není způsobilý založit mezi stranami práva a povinnosti, která jsou jeho obsahem. Nedostatek spočívající v nedodržení zákonem stanovené formy nelze odstranit, a to ani tehdy, pokud by byl úkon následně učiněn v předepsané formě. Relativně neplatný právního úkon se naopak považuje za platný a vyvolává veškeré právní následky úkonu bezvadného, pokud se jeho neplatnosti oprávněný subjekt nedovolá, v takovém případě působí neplatnost od počátku (ex tunc) a na právní úkon se bude hledět, jako by nevznikl. Podstatné je, že relativní neplatnost nenastává přímo ze zákona, ale pouze v důsledku dovolání se relativní neplatnosti, přitom relativní neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, relativně neplatný právní úkon nadto může konvalidovat. Práce v této souvislosti formuluje následující závěry: - v případě smluv (dohod) jako dvoustranných úkonů bude naprostým pravidlem, že neplatnost úkonu způsobí obě smluvní strany (zejm. právě tím, že dohodu uzavřou v jiné než stanovené formě) - v případě smluv relativně neplatných pouze pro nedostatek smluvní formy nebude ani jedna ze smluvních stran zásadně oprávněna se relativní neplatnosti úkonu dovolat, což znamená, že na smlouvu (dohodu) uzavřenou v jiné než smluvené formě se bude hledět od počátku jako na smlouvu platnou a platnou tato smlouvou také zásadně zůstane, protože zde nebude nikdo, kdo by se její neplatnosti mohl dovolat.5
5
Tím samozřejmě není řečeno, že relativní neplatnost pro nedostatek formy nemůže v určitých případech způsobit pouze jedna strana, i s těmito případy práce počítá.
- úkon relativně neplatný pro nedostatek formy může konvalidovat, pozdější doplnění potřebné formy povede ke zhojení formálních nedostatků a učiní úkon definitivně platným. Samostatná pozornost je věnována následkům nedodržení formy právních úkonů podle ustanovení § 455 odst. 1 o.z., podle něhož se za bezdůvodné obohacení nepovažuje, bylo-li přijato plnění dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. Práce dospívá k závěru, že ustanovení § 455 odst. 1 o.z. lze využít pouze v případě jednostranných závazků, u závazků dvoustranných (synallagmatických) bude třeba postupovat podle § 457 o.z. 3.5. Forma právních úkonů, kterými se závazky mění nebo ruší Problematika formy právních úkonů, kterými se závazky mění nebo ruší, má svůj základ v obecné problematice formy právních úkonů, současně však má i některá specifika, kterým je třeba věnovat samostatnou pozornost. Jedná se předně o skutečnost, že požadavky na formu úkonů, kterými se mění nebo ruší závazky, jsou upraveny odchylně v občanském a obchodním zákoníku (dle § 40 odst. 2 o.z. může být písemně uzavřená dohoda změněna nebo zrušena pouze písemně, podle § 272 odst. 2 obch.z. platí, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně). V obchodním právu zatím zůstává sporné, zda se ustanovení § 272 odst. 2 obch.z. vztahuje pouze na závazky, které byly zřízeny písemně z vůle stran, anebo zda platí pro všechny závazky zřízené písemně bez ohledu na důvod písemné formy. Další neméně významná otázka týkající se úkonů měnících nebo rušících závazky je otázka, jaké právní následky působí u těchto úkonů – v oblasti občanského i obchodního práva – nedostatek písemné formy, zda jde o neplatnost absolutní či relativní. 3.5.1. Požadavky na formu úkonů, kterými se mění či ruší závazky Pro oblast občanského práva dospívá práce k následujícím závěrům:
- s ohledem na výslovnou normativní úpravu ustanovení § 40 odst. 2 o.z. je ke změně či zrušení písemně uzavřené smlouvy vždy nezbytná písemná forma, bez ohledu na to, zda původní dohoda byla uzavřena písemně na základě požadavku zákona či z vůle stran - uvedená úprava je pro případy smluvní formy nevhodná, nerespektuje podstatu smluvní formy, v praxi může vést k významným dysfunkcím smluvního práva, z hlediska moderních trendů smluvního práva se jedná o úpravu překonanou. Pro oblast obchodního práva dospívá práce k následujícím závěrům: - ustanovení § 272 odst. 2 obch.z. se vztahuje pouze na smlouvy, které byly uzavřeny písemně z vůle smluvních stran - na smlouvy, které byly uzavřeny písemně na základě požadavku zákona, se ustanovení § 272 odst. 2 obch.z. nevztahuje, zde se uplatní obecná úprava občanského zákoníku o nutnosti respektovat písemnou formu pro úkony měnící či rušící původní písemně zřízený závazek. 3.5.2. Následky nedodržení formy úkonů, kterými se mění či ruší závazky V případě následků nedodržení formy úkonů, které mění či ruší závazky, je nutno vycházet ze zásady týkající se absolutní a relativní neplatnosti úkonů v návaznosti na nedodržení zákonné či smluvní formy úkonu. V oblasti občanského práva působí problematicky ustanovení § 40 odst. 2 o.z., podle něhož písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Toto ustanovení zavádí pro oblast občanského práva obligatorní písemnou formu pro všechny úkony, které mění nebo ruší veškeré závazky, které byly uzavřeny písemně, lhostejno, zda původní smlouva byla uzavřena písemně na základě zákona či z vůle smluvních stran. V této souvislosti vzniká otázka, zda ustanovení § 40 odst. 2 o.z. stanoví obecnou zákonnou písemnou formu pro veškeré úkony měnící nebo rušící písemně sjednaný závazek, a tedy, zda má porušení písemné formy u těchto úkonů vždy za následek jejich absolutní neplatnost. Zde práce formuluje následující závěry: - ustanovení § 40 odst. 2 o. z. stanoví pouze obecné pravidlo, že písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně, nedává však odpověď na otázku, zda požadavek písemné formy pro změnu či zánik smlouvy vyplývá v případě konkrétní smlouvy ze zákona anebo ze smlouvy
- pokud je obligační smlouva uzavřena písemně z vůle stran, zůstane základním důvodem pro písemnou formu úkonu, jímž se smlouva mění či ruší, skutečnost, že původní smlouva byla uzavřena v písemné formě, tedy její smluvní forma - jde-li o porušení formy u úkonu, který mění či ruší závazek založený písemnou smlouvou, která byla uzavřena písemně z vůle stran, jedná se o porušení smluvní formy a relativní neplatnost takového úkonu. Pro oblast obchodního práva dospívá práce k následujícím závěrům: - pokud měla původní smlouva zákonnou formu, řídí se změna a zrušení smlouvy ustanovením § 40 odst. 2 o.z. a porušení formy je spojeno s absolutní neplatností úkonu - pokud měla původní smlouva zákonnou formu, řídí se změna a zrušení smlouvy ustanovením § 272 odst. 2 obch.z., porušení formy je v tomto případě bez pochybností spojeno s neplatností relativní. 4. Dohody, které působí změnu či zánik závazků V této části práce jsou pojmenovány základní typy dohod, které působí změnu či zánik závazků, je zde poukázáno na základní teoretické i praktické aspekty jednotlivých dohod. 4.1. Privativní a kumulativní novace Tento oddíl je věnován problematice pojmů kumulativní novace a privativní novace, kterými jsou v současné civilní teorii pravidelně označovány určité typy dohod působících změnu či zánik závazků, a dospívá k následujícím závěrům: - za privativní novaci lze v souladu s tradičním chápáním tohoto pojmu považovat dohodu, která ruší závazkovou povinnost tím, že zakládá povinnost jinou podle § 570 obč. z. - pojem kumulativní novace je v současné civilní teorii nejasný, současné chápání tohoto pojmu jako dohody o změně obsahu závazku je v úplném rozporu s pojetím kumulativní novace, které zformulovala a rozpracovala předválečná věda civilního práva, jež dospěla k jednoznačnému závěru, že kumulativní novace není dohodou působící změnu závazku, ale dohodou, která tento závazek utvrzuje tím, že zakládá novou akcesorickou obligaci. V současné době postrádá
používání pojmu kumulativní novace ve smyslu dohody působící měnu závazku jakékoli teoretické opodstatnění a přináší nejednu nejasnost či nedorozumění. - v práci není pojem „kumulativní novace“ dále používán, dohoda podle § 516 o.z. je označována jednoznačným a jasným pojmem dohoda o změně závazku. 4.2. Dohoda, která mění obsah závazku Závěry práce týkající se této dohody lze shrnout do následujících tezí: - dohoda, která mění obsah závazku, je upravena v ustanovení § 516 odst. 1 o. z. a vztahuje se výhradně na změnu obsahu závazkových povinností. - dohodou lze měnit pouze existující závazek (a to i promlčený či relativně neplatný) - dohodou nelze měnit závazek, který má teprve v budoucnu vzniknout (lze však sjednat, že závazek vznikne v budoucnu v jiné než původně sjednané podobě) - dohoda o změně závazku působí výhradně změnu již existujícího závazku, nikdy nevede (a pojmově ani nemůže vést) k založení či zrušení závazku - dohoda o změně závazku se může vztahovat na kterýkoli prvek obsahu závazkové povinnosti, dohodou o změně obsahu závazku mohou strany měnit dle svého uvážení přímý i nepřímého předmět plnění, stejně tak mohou měnit čas, místo i jakost plnění, mohou však změnit i několik takových obsahových prvků současně - na dohodu o změně závazku se nevztahuje ustanovení § 516 odst. 2 o. z., které dopadá pouze na případy, kdy je dohodou zakládán nový závazek. 4.3. Dohoda o zrušení závazku (dissoluce) Závěry práce týkající se této dohody lze shrnout do následujících tezí: - dohoda o zrušení závazku je upravena v ustanovení § 572 odst. 2 o. z. a má za následek výhradně zánik závazků - dohoda o zrušení závazku má podle platného práva (§ 573 o.z.) své místo především u závazků vzájemných (synallagmatických), tedy takových, kdy si strany mají plnit navzájem - dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně (§ 572 odst. 3 o.z.) - dohodou o zrušení závazku lze rušit závazkové povinnosti i celé závazkové vztahy
4.4. Dohoda o vzdání se práva nebo prominutí dluhu Závěry práce týkající se této dohody lze shrnout do následujících tezí: - dohoda o vzdání se práva nebo prominutí dluhu je upravena v ustanovení § 574 o.z. - na rozdíl od dohody o zrušení závazku dochází u prominutí dluhu (či vzdání se práva) k zániku závazku jednostranného - dohoda vyžaduje vždy písemnou formu - dohoda o vzdání se práva nebo prominutí dluhu se pojmově vztahuje pouze na zánik závazků jako obligačních povinností - dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná (§ 574 odst. 2 o.z.) – práce dospívá k závěru, že „právy, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout“, je třeba rozumět pouze práva, se kterými strany závazku nemohou v okamžiku uzavření dohody disponovat, nikoli veškerá práva, která vzniknou, resp. mohou vzniknout po uzavření dohody.
4.5. Dohoda o započtení Závěry práce týkající se této dohody lze shrnout do následujících tezí: - započtení dohodou je dvoustranný právní úkon, kterým účastníci projevují vůli započíst vzájemné pohledávky stejného druhu - dohoda o započtení se pojmově vztahuje pouze na zánik závazků jako obligačních povinností - pro započtení dohodou je charakteristický především způsob, jakým pohledávky zanikají, podle kogentního ustanovení věty druhé § 580 o. z. platí, že zánik pohledávek nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení - zákonnými předpoklady započtení dohodou je vzájemnost pohledávek, stejný druh pohledávek, přípustnost pohledávek k započtení (přípustnost pohledávek k započtení není předpokladem pouze pro započtení jednostranné, ale i pro započtení dohodou – skutečnost, že okruh pohledávek, které jsou ze započtení dohodou vyloučeny, je podstatně užší, na uvedeném závěru nic nemění)
- práce se zabývá také velmi důležitou otázkou, a to, k jakému okamžiku dochází k zániku pohledávek, pokud byla dohodou započtena pohledávka splatná a nesplatná – zde práce dospívá k závěru, že k započtení dochází účinností dohody o započtení (nikoli tedy až okamžikem, kdy se nesplatná pohledávka stane splatnou). 4.6. Dohoda, která ruší závazek tím, že zakládá závazek jiný (privativní novace) Závěry práce týkající se této dohody lze shrnout do následujících tezí: - podstata privativní novace spočívá v tom, že strany ruší původní závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem novým (§ 570 odst. 1 o. z.) - privativní novace v sobě spojuje prvek zrušení původního závazku a prvek založení závazku nového, lze říci, že privativní novace má vždy jednak privativní účinky (ruší existující závazek), jednak účinky obligační (zakládá závazek jiný) - privativní novací lze zrušit pouze existující závazek (a to i promlčený či relativně neplatný), naopak nelze privativní novací zrušit a nahradit závazek, který má teprve v budoucnu vzniknout - privativní novací lze rušit a nově zakládat nejen závazky jako závazkové povinnosti, ale též celé závazkové právní vztahy - privativní novace musí mít písemnou formu, pokud se nahrazuje závazek zřízený písemnou formou nebo závazek promlčený (§ 570 odst. 2 o. z.). - práce se zabývá také velmi důležitou otázkou, a to, zda a jakým způsobem se musí závazek novací nově zakládaný lišit od závazku původního, a dospívá k závěru (na rozdíl od přetrvávajících názorů o nutnosti sjednat jiný předmět plnění u závazku nově zakládaného privativní novací), že z hlediska vztahu předmětu nového a původního závazku je pouze věcí smluvních stran, v jakém rozsahu se bude nový závazek lišit od závazku původního, není vyloučeno ani sjednání nového závazku obsahově shodného se závazkem původním - privativní novace je třeba odlišovat od případů, kdy strany uzavřou dvě samostatné dohody, kdy jednou dohodou zruší určitý závazek a jinou dohodou založí závazek nový - na privativní novaci se použije pravidlo uvedené v ustanovení § 516 odst. 2 o. z. a upřesněné v ustanovení § 571 o. z. – práce staví na závěru, že se jedná o
interpretační pravidlo, podle něhož platí, že smlouva o zřízení nového závazku nemá v pochybnostech privativní účinky ve vztahu k jinému již existujícímu závazku. 4.7. Dohoda o narovnání Závěry práce týkající se této dohody lze shrnout do následujících tezí: - dohodou o narovnání upravují účastníci práva, která jsou mezi nimi sporná nebo pochybná, a to tím způsobem, že tato sporná či pochybná práva zruší a nahradí je novým závazkem, který vyplývá z dohody o narovnání (§ 585 o. z.) - dohoda o narovnání je podle platného práva co do podstaty také privativní novací, také touto dohodou dochází k zániku závazků a jejich nahrazení závazky novými. Od „klasické“ privativní novace podle § 570 o. z. se narovnání liší zejména tím, že slouží k odstranění sporných či pochybných práv mezi stranami, čemuž odpovídají i odlišné požadavky kladené na vymezení rušených závazků a některá další specifika týkající se omylu stran a jejich dobré víry při sjednávání narovnání (§ 586 a § 587 o. z.). - dohoda o narovnání vyžaduje písemnou formu, pokud byl dosavadní závazek zřízen písemnou formou nebo týká-li se promlčeného závazku (§ 585 odst. 2 o. z.) -.práce dospívá k závěru, že dohoda o narovnání je podle platného práva důvodem zániku závazku, nikoli jeho změny (na rozdíl od některých teoretických názorů, které chápou narovnání jako specifický případ nejen zániku, ale také jeho změny). 5. Dohody působící změnu a zánik závazku v návrhu nového občanského zákoníku 5.1. Novace a narovnání V případě novace a narovnání dospívá práce na základě zevrubné analýzy navrhované právní úpravy v ustanoveních § 1589 - § 1591 n. o. z. v oddílu „Změny v obsahu závazků“ a jejího srovnání s platnou úpravou k následujícím závěrům: - navrhovaná právní úprava vykazuje pojmové a systematické nedostatky, když z textu zákona jednoznačně neplyne, zda se novací a narovnáním rozumí dohoda o změně a současně i dohoda o zániku závazku.
- navrhovaná právní úprava používá v textu zákona pojem novace bez bližší terminologické specifikace, což působí velmi problematicky za situace, kdy tento pojem reprezentuje v právní vědě více samostatných právních institutů se zcela samostatnými právními následky (novace o změně závazku, novace privativní, novace kumulativní), stejné nedostatky jsou spojeny také s pojmem narovnání - zařazení privativní novace a narovnání (tedy dohod, které jsou svou podstatou jednoznačně důvody zániku závazku) do dílu upravujícího změny obsahu závazku je významným systémovým nedostatkem navrhované úpravy - nejproblematičtěji působí vymezení pojmových znaků privativní novace podle § 1590 odst. 1 n. o. z., kterými by měla být „změna právního důvodu závazku nebo o změně předmětu pohledávky“. Taková úpravy by přinesla pouze svázání autonomní vůle subjektů závazkových vztahů, samotná kriteria jsou formulována značně neurčitě, zejména pojem „změna předmětu pohledávky“ je velmi problematický a jeho formulace může vést dokonce k takovému výkladu, podle něhož by změna kteréhokoli atributu závazku mohla být považována za pojmový znak privativní novace - všechny výše uvedené problémy spojené s pojmy novace a narovnání jsou problémy, které přináší navrhovaná právní úprava nově, platná právní úprava tyto problémy nezná – práce formuluje jednoznačné doporučení nahradit navrhovanou úpravu úpravou dosavadní (s potřebnými zpřesněními) 5.2. Dissoluce, prominutí dluhu a započtení dohodou Právní úpravu dohody o zrušení závazku (dissoluce) podle § 1656 n. o. z., dohody o prominutí dluhu podle § 1668 n. o. z. lze hodnotit v zásadě pozitivně, stávající právní úpravu návrh vhodně zpřesňuje a doplňuje. Právní úprava započtení dohodou v ustanoveních § 1657 - § 1664 n. o. z. nepřináší výraznější změny oproti platné právní úpravě.
