[Zadejte název dokumentu.] [Zadejte podtitul dokumentu.] [Vyberte datum.] [Zadejte název společnosti.] Nikki
MUCIN - Únor 5/2012
ÚVOD Je tady další měsíc a s ním přichází i nové číslo MUCINu. Doufám, ţe jste se na něj těšili Nenapadá mě, co bych Vám mohla úvodem sdělit, tak to řeknu takhle – otočte uţ tu stránku a čtěte! Jenom to, ţe 14. je Valentýn, a proto i design je takto tematicky zaměřen (a taky proto, ţe mě nic jiného nenapadlo) ale pokud máte s kým ho trávit, tak si to uţijte. Snad se Vám bude číslo líbit
Nikki
2
MUCIN - Únor 5/2012
OBSAH A REDAKCE Šéfredaktor:
Korekce: Titulní strana: Redaktoři:
Úvod …………………………………. Obsah a redakce …………………. AHOL aktuality …………………. Chtěla bych …………………………. Nezapomenutelná brigáda …………. Zvířata …………………………. Snění není pochybení …………………. Seriál …………………………………. Úvaha …………………………………. Visím na tvém IQ …………………. Bratr …………………………………. Halucinace …………………………. Pravda: Neznámá ………………….
Nikola Foldynová AHOL aktuality Pravda: Neznámá – Kapitola 1. Mgr. Rostislav Gromnica Veronika Jadrníčková Chtěla bych Bratr Tereza Vašutová Nezapomenutelná brigáda Taťána Ševčíková Zvířata Marie Jeřábková Snění není pochybení Silvie Rundtová Seriál: Jak jsem poznal vaši matku Dominik Konvička Úvaha: Postavení učitelů v dnešní době Jan Kubečka Visím na tvém IQ Lucie Kolaříková Halucinace
Str. 1 Str. 2 Str. 3-5 Str. 6 Str. 7-9 Str. 10-11 Str. 12 Str. 13 Str. 14 Str. 15 Str. 16 Str. 17-18 Str. 19-22
3
Své články, nápady nebo názory zasílejte na
[email protected]
MUCIN - Únor 5/2012
AHOL AKTUALITY Olympiáda z anglického jazyka Dne 23. a 24. ledna se na naši škole pořádala olympiáda z anglického jazyka, do kterého se zapojili studenti prvních, druhých a třetích ročníků. Odborný dohled prováděli Mgr. Nastálková a učitelský nováček Mgr. Kupský. V pondělí, tedy 23. Probíhala písemná zkouška, která byla sloţena ze třech částí – poslechu, čtení a gramatiky. V úterý se pak konala ústní část. Témata byla zajímavá, ale občas daly dost zabrat. Mezi takové patřily Friends, Family, Food & Drinks, Hobbies, My school a v neposlední řadě i My town. Především u druhého testování panovala značná nervozita, hlavně mezi studenty prvních ročníků (ale našli se i takoví, kterým to bylo úplně jedno). Hned další den se vyhlašovaly výsledky, které dopadly takto: Na 1. místě se umístila Zdeňka Praisová z třídy DS1. Na 2. místě poté Taťána Ševčíková z BP2, a bronzovou medaili obhájila Kristýna Lyková z PL3. Všem vítězům gratulujeme
Biskup Lobkowicz na AHOLu Pátek 27. 1.2012 se všem studentům i učitelům zaryl do paměti. Všichni víte proč. Na naši školu zavítala významná duchovní osobnost – biskup František Václav Lobkowitz, představený ostravsko-opavské diecéze, který promlouval do duší našich studentů a odpovídal na zajímavé dotazy. O doprovodný program se postaraly talentované zpěvačky a úţasná klavíristka z třetího ročníku oboru pedagogického lycea – Katka, Hanka a Pavlína.
4
MUCIN - Únor 5/2012
Můj názor zveřejňovat nebudu, neboť bych pak zřejmě ze školy vyletěla jako raketa odstřelená na Měsíc. Proto jsem se zeptala pár studentů z naší školy, co si o návštěvě myslí, co jim to dalo a zda-li, získali nějaké nové názory nebo zkušenosti. Na jejich vlastní přání zůstanou v anonymitě. 1. Odnesli jste si z této besedy nějaké zkušenosti nebo zajímavé názory? a) Ano, dozvěděla jsem se nové věci o církvi. b) Ne, můj názor na církev se nezměnil. c) Ne, můj znechucený názor se také nezměnil d) Ano, o patriotismu. e) Ne, absolutně nic. 2. Zdála se Vám diskuze s biskupem jako užitečná? a) Myslím, ţe některé dotazy byly zajímavé, něco bylo naopak zbytečné. b) Nezdála, spíše naprosto zbytečná investice. c) Ano, dozvěděla jsem se o církvi nové poznatky, které jenom utvrzují moji znechucenost. d) Ne, nezdála. Alespoň pro mě teda ne. e) Přišla mi spíše naprosto mimo. Nepochopím, co dělal biskup zrovna na naší škole, kde jsou s převahou ekonomické obory. Pokud se někdo o církev zajímá, tak ať to dělá ve svém volném čase. A ne, aby to vtloukali do hlavy ještě nám. Mnoho z nás si myslím, ţe má k víře spíše odpor. 3. Máte nějaký vztah ke křesťanské víře? a) - e) Ne 4. Užili jste si více besedu nebo doprovodný program? a) - e) Doprovodný program 5. Váš celkový názor? a) Besedy by se mohly pořádat častěji. Je to zpestření výuky. Spíš bych ale preferovala nějaké k tématu nebo k výuce. b) Pokládám za zbytečné, aby se školné investovalo do např. slavnostní tabule pro biskupa a my – studenti a učitele – místo nabídky několika jídel dostali 1 karbenátek a přitom biskup, jakoţto představitel církve, by měl být roven kaţdému z nás – i kdyţ je to host. c) Zklamali mě jako obvykle, je mi to líto, ale je to tak. d) Z biskupova projevu mě nejvíce zaujala otázka patriotismu a jeho proevropské myšlenky. e) Já si o tom radši nic myslet nechci. Je to naprostá ztráta času to nějak řešit, protoţe stejně se s tím nic neudělá. A upřímně nechápu, jaký to všechno mělo smysl. Jen vedení pobouřilo dalších několik desítek studentů.
5
MUCIN - Únor 5/2012
The Harry Potter’s day
Myslím, ţe je celkem zbytečné o tom něco psát, jelikoţ jedna polovina studentů byla přítomná a druhá radši přítomná nebyla. Celý týden bylo mírné pozdviţení, přípravy, samotní učitelé nevěděli, kam dřív skočit. Studenti a učitelé se převlékli do kostýmů, byly přivezeny rekvizity, vše jen proto, aby se AHOL mohl na chvíli stát Bradavicemi. Myslím, ţe nebýt té ukrutné ruské zimy, ostravského smogu a absence skleníků s mandragorami profesorky Prýtové nebo tajné chodby do Prasinek (v tomto případě zřejmě Stodolní), povedlo by se to. Kaţdopádně 2. ledna se konal jiţ 4. ročník této soutěţe, které se zúčastnily 6. – 9. třídy základních škol z ostravského kraje. Soutěţ byla zaměřena především na znalosti kouzelnického světa Harryho Pottera a samozřejmě také na znalosti anglického jazyka. Soutěţ se skládala ze tří částí – z testu, poslechu a čtení a konverzační části. Byla rozdělena do dvou kategorií – 1. kategorie (6. – 7. třída), 2. kategorie (8. – 9. třída) přičemţ kaţdá škola měla zvolených svým 8 zástupců. Celkově naši školu obsadilo 145 ţáků, pro které byly také přichystány doprovodné soutěţe. A jak to dopadlo? V 1. kategorii se na 1. místě umístil Blaho Samuel (ZŠ Bulharská), na 2. pak Kaštovský Štěpán (ZŠ Hlučín) a třetí místo získal Skalík Mikuláš (ZŠ Formana). V 2. kategorii zvítězila Havlíková Silvie Anna (ZŠ Matiční), stříbro si odnesl Golis Petr (ZŠ Polanka) a jako třetí se umístil Nguyen David (ZŠ Bulharská). Vítězům opět gratulujeme, učitelům dopřáváme klid a pohodu a studentům aspirin na bolavou hlavu .
Nikki
6
MUCIN - Únor 5/2012
CHTĚLA BYCH Chtěla bych na papír
Tvé rty bych na svých
pocity své dát.
chtěla mít.
Ze srdce svého
Vedle Tebe ležet
Tebe vymazat.
a jenom snít.
Bojím se věřit
Vím, že tohle se nikdy nestane,
že to nebyl sen.
udržuju pouze plané naděje
Tebe si představím
Já přece jenom tohle chci,
ať je noc, nebo den.
mít tě v náručí a nepustit. Veronika Jadrníčková PL1
7
MUCIN - Únor 5/2012
NEZAPOMENUTELNÁ BRIGÁDA,
ANEB ANABÁZE DO OSTRAVY
O velkých prázdninách jsem se nudila, proto jsem zavolala kamarádce jestli nechce přijet, ţe bychom mohly něco podniknout. Souhlasila. Řekla, ţe přijede hned na druhý den. Já jsem mezi tím brouzdala na netu a našla jsem super brigádu. I kdyţ uţ jsem dávno brigádu měla, tak mě tady ta nějak lákala. Protoţe byla jen víkendová, mohla jsem na ni jít. Jednalo se o prodej drobných předmětů. Hledaly dvě slečny. Samozřejmě mě hned napadla Denča. Jen co přijela ke mně, všechno jsem jí povyprávěla a ukázala inzerát. Byla nadšená. Hned jsem na inzerát zavolala. Řekli mi, ţe by v tom neviděli problém a nastoupit můţeme třeba hned. Domluvily jsme si proto schůzku hned na druhý den. S koordinátorkou jsme se sešly v Ostravě v 11:00. Byly jsme nadšené, ţe nám brigáda vyšla a uţ jsme se nemohly dočkat dalšího dne aţ konečně budeme vydělávat. To jsme ještě nevěděly, kolik záţitků nám tento jeden víkend přinese. V pátek ráno jsme měly mít pracovní schůzku. Všechno začalo dobře. Taťka mi řekl, ţe jede do Ovy do práce. Odvezl nás aţ na místo, ať nemusíme zbytečně vlakem. Tam jsme se setkaly s tou paní, co měla být na ten víkend naše šéfová. Sepsaly jsme smlouvu a vysvětlila nám přesně, co a jak budeme dělat. Hned poté jsme se vrhly na prodej, prodávaly jsme celý den aţ do večera. Celkem nás to bavilo, protoţe někdy se setkáte opravdu se zajímavými lidmi. Den strašně utekl a přišel večer. My měly jet domů vlakem. Jenţe největší sranda byla, ţe Denča ani já jsme před tím tramvají ani vlakem nějak moc necestovaly, takţe jsme se nikde nemohly vyznat. Trolejbusem jsme dojely aţ na hlavní nádraţí. Šly jsme si koupit lístek, ta paní za přepáţkou nám však řekla, ţe nejbliţší vlak jede aţ za hodinu. Já jsem si ovšem byla jistá, ţe jede dříve, protoţe jsem si všechny spoje doma zjišťovala. Spojem, kterým jsme jely jsme si udělaly trochu větší okruţní jízdu, ale nevadí nemusely jsme tam přece hodinu čekat. Tak jsem to té paní začala vysvětlovat. Ţe první pojedeme z Ostravy vlakem do Studénky, potom ve Studénce přestoupíme na bus do Kunína a v Kuníně na další bus do Oder. Paní se na mě dívala jak na největšího idiota a řekla: ,,To si teda zacestujete“. Nakonec jsme se teda nějak dohodly a jely jsme domů tímto spojem. To byla cesta! Třikrát přestupovat a ještě jsme projezdily místo nějakých 100Kč asi 170Kč kaţdá. Z toho jsme si ještě nic moc nedělaly, tak moţná srandu, protoţe nám slíbili, ţe jízdné nám proplatí. Jen doma se nám smáli, jak jsme to cestovaly. Kdyţ jsme byly v Kuníně, volal mi taťka jestli pro nás nemá někam přijet. Řekla jsem mu, ţe ne, ţe uţ budeme doma. ,,Uţ jsme v Kuníně“. Nejlepší jeho reakce byla ,,Terezo, 8
MUCIN - Únor 5/2012 co děláš v Kuníně, kdyţ jedeš z Ostravy“? Jak jsem mu popsala naši cestu, nechápal a začal se smát. Z Denčou jsme dojely domů rozloučily se a domluvily na průběhu dalšího dne. Druhý den ráno jsme měly začít prodávat v Kopřivnici nějak v 10:00. Všechno se ze začátku vyvíjelo dobře. Sešli jsme se u busu uţ v 8:00. V 8:15 měl jet bus z Oder do Fulneku a z Fulneku jsme měly jet vlakem do Kopřivnice. Jenţe bus nám ujel před očima. Jel z jiného nástupiště neţ měl a ještě za oknem měl napsaný jiný směr. Místo Fulnek měl napsáno Opava. A nám prostě nějak nedošlo, ţe kdyţ jede do Opavy, tak musí jet přes Fulnek. No prostě bus ujel. A za 15 minut měl jet vlak z Fulneku do Kopřivnice.Denisa začala stresovat, ţe ho nestihneme, já jsem to nějak neřešila a ještě jsem ji uklidňovala. Šly jsme pěšky z busu na vlak zjistit, jestli nám nějaký nejede aspoň do Suchdolu. Zjistili jsme, ţe nejdříve jede aţ za dvě hodiny. Šly jsme k cestě a já stopla auto. Zastavil nám nějaký chlap, který nás hodil aţ na vlak do Fulneku. I kdyţ se moc snaţil, po našem příjezdu byl uţ vlak pryč. Další jel aţ za nějaké dvě hodiny. Rozhodly jsme se, ţe neţ dvě hodiny čekat půjdeme raději pěšky do Suchdolu, a pak, ţe pojedeme vlakem do Kopřivnice. Z Fulneku do Suchdolu je to asi 12km. Šly jsme pěšky po kolejích. Vyšli jsme na cestu někde v Hladkých Ţivoticích, to je poslední vesnice před Suchdolem, ale je to asi ještě tak 4km. Hladké Ţivotice jsme prošly úplně celé. Neměly jsme ani pití, proto jsme byly štastné, ţe na konci vesnice stál obchod a my si mohly koupit pití. Kdyţ jsme nakupovaly, volala nám šéfová: ,,Kde jako jste? Uţ vás tady půl hodiny čekám! Měly jste dávno prodávat!“ Vymluvila jsem se jí, ţe vlak měl zpoţdění kvůli nehodě na trati, ale ţe do hodinky určitě dorazíme. V tu chvíli jsme z Denisou vůbec nevěděly co budeme dělat, protoţe Suchdol byl ještě 5km daleko a šéfová uţ čekala v Kopřivnici. Šly jsme dál, zkoušela jsem stopovat snad kaţdé auto, co projelo, ale nikdo nezastavil. Mi uţ to bylo ten den úplně jedno, s kým pojedeme, hlavně ať uţ sedíme v autě, a pak ať dorazíme do Kopřivnice. Asi po 15 minutách stopování nám zastavilo nějaké auto. Tentokrát nás svezla nějaká paní. Já byla tak šťastná! V Suchdole jsme měly taky štěstí, protoţe vlak nám jel asi za dvacet minut. Nejvíce nás naštvala první zastávka, ve které vlak zastavoval, to byly totiţ Hladké Ţivotice. Ano ty, které jsme celé prošly a zbytečně. Kdybychom to věděly, mohly jsme na vlak nastoupit tam. Ve 12:00 jsme dorazily do Kopřivnice. Ale úplně unavené po těch 7km co jsme šly pěšky. Potom jsme musely stát ještě 6 hodin před Kauflandem a nabízet výrobky. Nějak jsme vše zvládly. Asi v 20:00 jsme dorazily domů a domluvily se na další den. Doufaly jsme, ţe uţ se nám nestane to, co dnes. Druhý den ráno jsem vstávala v 5:00, protoţe v 8:00 jsme měly být v Ostravě a prodávat. V 5:50 jsem šla na vlak, který měl jet v 6:15 z Jakubčovic nad Odrou. Na zastávku jsem přišla včas, ale vlak nikde. Já uţ si myslela, ţe se mi to snad zdá. Volala jsem s Denisou, ta měla nastoupit v Odrách. Denča mi říká:,, No teť tu projel nějaký vlak na Suchdol, ale nejel z Jakubčovic, jel jen z Oder a já tě v něm neviděla, tak jsem nenastoupila“. Tak nám ten den zase hezky začal. Domluvily jsme se, ţe si půjdeme naproti, ţe já půjdu do Oder, protoţe to je z Jakubčovic asi 3km a odtud, ţe nám snad něco pojede. Kdyţ jsem došla k autobusové zastávce, zjistila jsem, ţe mi jede bus aspoň do Oder. Volala jsem Denise, ať si pohne, ţe autobus taky moţná stihne. To nám vyšlo, bus jsme stihly. Dojely jsme do Oder a zjistily, ţe spoj do Ovy nám jede, ale aţ za dvě hodiny. Proto jsme začaly hledal jiné řešení. Pročetly jsme snad všechny jízdní řády busů a vlaků a zjistily, ţe zase opět nikde nic nejede. Uţ jsme 9
MUCIN - Únor 5/2012 ani nechtěly do Ovy, bylo nám to jedno, hlavně ať uţ někde jsme o to nám šlo. Jenţe nejelo nic ani do okolních měst Nový Jičín, Hranice prostě nic….No a před Oderský obchod bychom se fakt ztrapnit nešly. Seděly jsme asi hodinu v Odrách na busu, celé unavené. Byly jsme naštvané a unavené, vůbec jsme nevěděly, co budeme dělat. Uţ jsem jenom čekala, kdy zavolá šéfová a my budeme mít další problémy. Asi po hodině jsme se vydaly opět pěšky do Mankovic, ale po kolejích. Ne po cestě. Ani nevím vlastně proč. Na cestě jsme mohly aspoň někoho stopnout, kdeţto na kolejích nám vlak těţko zastaví, ten by nás spíše ještě přejel. Pěšky jsme šly nějakých 5 km, potom jsme vyšly v Mankovicích na hlavní cestu rozhodnuté, ţe budeme pokračovat do Suchdolu, ale uţ se nám váţně nic nechtělo. Podařilo se mi stopnout zase nějaké auto. Řidič nás zavezl na vlak do Suchdolu. Tam jsme zjistili, ţe nám pojede vlak, na který jsme se dívaly uţ v Odrách. Jely jsme s ním a do Ostravy místo v 8:00 přijely aţ ve 12:00. Šéfová to naštěstí nezjistila, protoţe ten den nás zrovna nejela zkontrolovat. Do večera jsme teda nějak prodávaly, a potom jsme jely domů. Po návratu domů jsme si řekly, ţe takovou brigádu uţ nechceme, protoţe jsme byly unavené a naštvané. Této brigády určitě nelituji ani trošku, protoţe kdyţ si na to vzpomenu dneska nebo kdyţ se s Denčou sejdem, uţ se tomu jenom smějeme. Je fakt, ţe nebýt této brigády, nemáme takové nezapomenutelné záţitky. Nebo kdybychom nebyly tak blbé a trochu u toho cestování přemýšlely, taky to mohlo dopadnout jinak. Ale nedopadlo, a právě proto se ten prázdninový víkend stal nezapomenutelným. Ani rodičům jsme o tom dlouho neřekly, jak jsme cestovaly, co by si o nás mysleli? Nejlepší tečka za víkendem byla naše výplata. Já jsem si sice vydělala asi 1000Kč, ale Denisa pouze 28Kč, protoţe nic neprodala, neproplatili jí ani jízdné. Nejhorší bylo, ţe Denisa neměla peníze. Domluvily jsme se, ţe jízdenky budu kupovat já a v pondělí nám to šéfová proplatí. Mně jízdné proplatili, ale Denči ne. Řekli, ţe víc projezdila neţ vydělala. Tak já jsem dostala výplatu a proplacené jízdné. No a Denča dostala svých 28Kč a ty čtyři stovky, co projela mi stále visí. Spolupráce s danou firmou pro mě ještě zdaleka neskončila, ale to je na další čtyři stránky, a to aţ někdy příště!
Terka Vašutová PL 1.A
10
MUCIN - Únor 5/2012
ZVÍŘATA Také milujete zvířata? Anebo přinejmenším svět živočišné říše obdivujete? Chtěla bych se s vámi podělit o článek 8 zvířecích NEJ, díky kterým lidé zvířatům nesahají ani po kotníky (pokud zrovna nějaké mají)…
Nejplodnější živočich Je mšice zelená. Buďme rádi, ţe toto zvíře ohroţují predátoři a tak nemá neomezený přístup k potravě. Pokud by se tak stalo, mšice by za jeden jediný rok vyprodukovala potomstvo o celkové váze 820 milionů tun, coţ je dokonce trojnásobek váhy celé lidské osádky.
Nejhlasitější a nejtišší zároveň Plejtvák myšok a plejtvák obrovský dokáţe způsobit takový řev, ţe ho vlastně ani neslyšíme, protoţe toho lidské ucho není schopno. Vědci u těchto ţivočichů naměřili nízkofrekvenční zvuky, které mohou dosáhnout aţ 188 decibelů.
Nejmenší pták Představte si orla. Nebo lépe, supa. A vedle něj kolibříka, nejmenšího ptáka na světě, který měří asi pět centimetrů a váţí 1,6 gramu. Kdyby vám tedy nějakým velkým omylem nebo zázrakem někdy přistál na rameni, ani to neucítíte.
Nejpřizpůsobivější Rozhodně tučňák císařský. Své potomky totiţ vychovává během antarktické zimy, při které bychom my, lidé, vydrţeli sotva pár minut bez dostatečného vybavení. Tučňák zde zahřívá svá vajíčka při teplotách, které mnohdy dosahují aţ mínus 60 stupňů Celsia.
11
MUCIN - Únor 5/2012
Nejžravější Larva nočního motýla Antheraea polyphemus seţere za necelé dva měsíce 86000 násobek vlastní váhy. Pokud by se jednalo o člověka, muselo by dítě o třech kilogramech za stejnou dobu sníst 270 tun jídla.
Nejjedovatější Pokud na ni nedopatřením sáhnete, anebo vás záměrně pořádně ţahne, je to jedno. Medúza čtyřhranka je nejrychlejší zabiják zvířecí říše. Pokud se vám podaří přeţít první tři minuty, jste borec. Ale stejně máte smůlu.
Největší spáč Kdepak medvěd, ale svišť! Zimní spánek si totiţ uţívá devět měsíců v roce. Nezáviďte!
Nejdéle žijící Někteří lidé říkají vrána, jiní ţelva. Ti druzí mají pravdu. Nyní byl však utrţen zbrusu nový rekord – zemřela ţelva, která se doţila 193 let. Tak teprve teď nastává pravá chvíle pro opravdovou závist!
Táňa Ševčíková BP2
12
MUCIN - Únor 5/2012
SNĚNÍ NENÍ POCHYBENÍ Chvíle snění… Přemýšlení… Naštvaní a poblouznění! Jiná možnost stejně není! Nelze čekat do rozednění! Mé srdce je v obložení. Je zde další pochybení. Všechno se tak náhle mění… Jen ti, kteří to zažili, vědí… Není to jen mé domnění! Snad se situace jednou změní! Maja Jeřábková PO3 13
MUCIN - Únor 5/2012
SERIÁL: JAK JSEM POZNAL VAŠI MATKU Mezi mé oblíbené seriály patří seriál Jak jsem poznal vaší matku (How I Met Your Mother). Tento seriál už má 7 řad. Nyní se i vysílá v TV a to na Prima Cool a to ve dvou zněních. Odpoledne na Prima Cool s českým dabingem a večer s titulkama…
A o čem vlastně tento seriál je? Kdyţ zavřeli Přátelé dveře za svým bytem a deseti veleúspěšnými sezónami – vyhlásilo se okamţitě výběrové řízení na jejich pozici. Pokud ji vůbec někdo obsadil, tak nejspíš seriál How I Met Your Mother . Sitcom začíná v roce 2013, kdy se hlavní hrdina Ted Mosby rozhodne vyprávět svým dětem poučný příběh, jak jsem poznal svoji manţelku. Přestoţe je seriál jeden velký flashback, záhy je jasné, ţe vzpomínaní tu plní úlohu rámce pro klasické sitcomové hemţení. HIMYM můţe trvat klidně aţ do onoho roku 2030. Bez problémů ho lze doplňovat o další série a bez bolesti se dá odkládat i setkání Teda s jeho manţelkou.
Silvie Rundtová
14
PL1
MUCIN - Únor 5/2012
ÚVAHA: POSTAVENÍ UČITELE V DNEŠNÍ DOBĚ Z historického pohledu patřilo postavení učitele zejména na počátku minulého století k společensky váţeným profesím. S příchodem komunistického reţimu došlo k částečnému zneváţení pozice učitele ve společnosti. A v posledních 20 letech se vytvářejí podmínky pro to, abychom si zase práce učitelů váţili. Ale daří se to? Podle mého názoru jen částečně. Postavení učitele můţu posoudit jen případ od případu. Je na učiteli, jak bude výuka kvalitní. Také atmosféru ve třídě a motivaci ţáků k učení podstatně ovlivňuje učitel. Proto vţdy záleţí na osobnosti dané osoby a také na tom, zda mají svoji profesi rádi nebo ne. V současné době učitelé více neţ kdy jindy naráţejí na spoustu problémů, zejména tzv. papírování, nemoderní materiální a didaktické vybavení škol. Také vysoké počty ţáků ve třídách jsou omezující a zabraňují individuálnímu přístupu v práci s ţáky. Často se také potýkají se špatnou spolupráci rodičů se školou, která pramení z nezájmu rodičů o vzdělávací výsledky dětí. Tím, ţe se svět globalizuje, tok informací je díky internetu velice rychlý, je nutné, aby i učitelé měnili svoje postupy ve vzdělávání, a proto jsou ve velkém psychickém tlaku. Proto i zde hrozí profesionální deformace („syndrom vyhoření“). Projevuje se tím, ţe učitele jiţ práce s dětmi a mládeţí netěší, nedokáţe děti motivovat, je lhostejný k problémům dětí, „má vţdy pravdu“, neustále moralizuje apod. Není schopen jít s dobou, nemodernizuje svoje postupy a tím se stává pro ţáky „nepopulárním“. Učitelská profese je náročné povolání a myslím si, ţe je velmi důleţité, jaké učitele ve svém ţivotě dítě potká. Můţe to velmi ovlivnit přístup dítěte ke vzdělávání po celý jeho budoucí ţivot.
Dominik Konvička PL 4.A 15
MUCIN - Únor 5/2012
VISÍM NA TVÉM IQ Visím na tvém IQ, tvá smyslnost a umění dostat se do hloubky textu je spalující jako půlnoční slunce…Tvé umění vyjádřit pocity textem je nádherně otupující. Stejně jako tvé oči,styl… Co bych za to dal, abych se s tebou mohl setkat, popovídat si u dobrého jídla a den zakončit na koncertu v nějakém londýnském rockovém klubu… Nikdy jsem si nemyslel, ţe se kvůli tobě budu potit a myslet na tebe kaţdou chvíli z těch 24 hodin dne. Myšlenky na tebe mě naplňují pocity štěstí a zároveň smutku, ţe to o čem sním se nikdy nestane, leda, ţe by ten imaginární bůh stvořil zázrak… Tvé myšlenky jsou nesmírně inspirující věc, kterou jsem v téhle podobě ještě nikdy neviděl, necítil… Lidé okolo mě aţ na pár výjimek mé pocity nedokáţou pochopit, v těch textech nevidí tu pointu, která tam je a nevidí, zajisté, také jejich hloubku, melancholii, která je ukryta v textech, jako by pro ně neexistovala. Nevím, jestli je to tím, ţe ji neumí vnímat, nebo nechtějí, nebo jsem od nich natolik odlišný......
Jan Kubečka DS 1. A
16
MUCIN - Únor 5/2012
BRATR Jsou dvě hodiny ráno a já odcházím. Odcházím od naší takzvané rodiny, od všeho a od všech. Nikdy jsem neměla nikoho, na kom by mi opravdu záleţelo. Nikoho, kromě Nikolase. Nikolas, při tom jméně se musím nepatrně pousmát. Hlavou mi prolétají myšlenky, co všechno jsme spolu proţili. A ţe toho je. Nik byl můj starší bratr. Ano všimli jste si minulého způsobu. No asi bude nejlepší začít od začátku. Kdyţ mi bylo asi tak 8 let, naši se rozváděli. Protoţe se nechtěli potkat, vraceli se k nám do bytu jen jednou za čas, a tak jsme se s Nikem museli starat sami o sebe. Měli jsme jen sebe. On byl pro mne vzorem, oporou. A já byla jeho malá sestřička, kterou vţdycky bránil. Tím, ţe naši drazí rodičové, chodili domů asi jako do kostela (jsou ateisté), ničeho jsme si nevšimli. Aţ na nás jednou zazvonila policie. To se pak dozvíte věcí. Paní komisařka nám vysvětlila, ţe tatínek se nám odstěhoval do Německa a matička nás nechce vidět. Matka naše není. Otec je jen můj. A ten mě chce zpět. Nechtěla jsem, a tak jsme s Nikem utekli. Našli nás poměrně brzo. Chtěli jsme znova utéct, ale já zakopla a vběhla přímo do silnice. Nik mě ještě stačil odhodit na chodník, ale sám to nestihnul. Zemřel na místě. Cítím, jak mi malé kapičky stékají po tváři. Chutnají slaně. Třpytí se mi na tváři jak rosa v tomhle ránu. Po tomhle záţitku se otec nastěhoval zpátky k nám, prý neţ překonám ten šok. Blázen. A tak jsem odešla. Jdu k jedinému člověku, na kterém mi záleţí. Uţ jsem prošla branami hřbitova. Je to tu jak vystřiţené z hororových scén. Ale já se nebojím, vím, ţe tu mám svého anděla. Dívka došla k hrobu, klekla si a kolem sebe zapálila svíčky. Věděla, ţe uţ dál nemůţe. Chvíli šramotila v kapse a po chvíli vytáhla malé sklíčko. To sklíčko dostala od Nika, kdyţ byla v nemocnici a moc se bála. Teď uţ se nebojí. Natáhla ruku a sklíčko se dotklo jejího zápěstí. Zatím jen tak zlehka, ale za chvilku se zatřpytila první kapka a začala sjíţdět po jejím bělounké ručce jako po tobogánu. Usmála se, uţ ji moc nedělilo od smrti a od bratra. Přitlačila na ostří a začala sunout sklíčko dál. Ruka se jí otevírala a z rány jí začali vytékat potůčky krve. Měla na sobě bílé šaty. Ty šaty se začali přizpůsobovat barvě smrti a ţivota. Odloţila sklíčko. Zvedla hlavu a četla. Na náhrobním kameni bylo napsané: Nikolas Veselý, milující a milovaný bratr. Stela vytrhla stéblo trávy, ponořila ho do krve a připsala: Nás nic nerozdělí. Pak si lehla na krví promáčenou zem a pomalu umírala.
Veronika Jadrníčková PL 1.A 17
MUCIN - Únor 5/2012
HALUCINACE Je to zvuk či klamný vjem. Osoba trpící halucinacemi to vnímá jako realitu. Nemusí to být však jen porucha. Jsou tu i další faktory působící na mysl. Léky např. antimalarika nebo také drogy. Nemálo lidí vidí sem tam přeběhnout růţového slona po cestě či pavouky nebo své dávno mrtvé příbuzné. Dnešní lidstvo je dosti hypochondrické, tak se nedivte, kdyţ se v tmavém rohu vaší loţnice, večer například po sledování hororu mihne roztomilá panenka Chucky. A to se uţ stalo určitě kaţdému, Je to však pouhý odraz strachu. Ale teď zauvaţujme, co kdyţ někteří lidé, kteří se lečí, nejsou nemocní. Konkrétně ti co vidí nebo slyší mrtvé. Muţe to být skutečnost, kterou vidí jen jedni z mála? Existují snad doopravdy media? Je mnoho příběhů, ale, které jsou doopravdy skutečné a ne jen výplody lidské fantazie. Tady jsou dva příběhy. Posuďte samy…
Spojení s neznámem? Od této události uběhlo uţ asi 12 let. Mému synovci Tomáškovi bylo tehdy asi sedm a zrovna se čachtal ve vaně. Já šel pro cosi do koupelny, prohodil jsem s ním pár slov a kdyţ jsem odcházel, pootevřenými dveřmi jsem chvíli pozoroval, jak si bezprostředně hraje, a sám jsem vzpomínal, jak mi v jeho věku při stejných činnostech pracovala fantazie. Voda bublavě přitékala, kdyţ v tom najednou klidný synovcův výraz ztuhl a Tomášek upřeně hleděl do hořícího plynového ohřívače přímo před ním. I celá koupelna najednou vypadala jinak – podobně jako přitékající voda do vany. Byla zvláštně neostrá, vibrační – jako by měla tekoucí strukturu. A pak se to stalo! Tomášek začal zničehonic naprosto plynule a klidně hovořit nějakým neidentifikovatelným jazykem. Nešlo o nějaké blábolení, ale o zřetelnou komunikaci. Byly v ní dokonce i emoce – vypadalo to, jako kdyby s někým rozmlouval. S husí kůţí po těle jsem tento rozhovor poslouchal asi 40 sekund. Pak si Tomáš začal zase hrát a koupelna se proměnila znovu do normální podoby. Lehce jsem otevřel dveře a pomalu přistoupil k Tomáškovi. „S kým jsi to teď mluvil?“ ptám se ho. Vůbec ale nevěděl, o čem 18
MUCIN - Únor 5/2012
hovořím. V lehkém transu jsem vyšel z koupelny, kdyţ najednou za sebou slyším Tomáška, jak mimoděk říká: „Tam je kláásně!“. < Více zde: http://zajimavost.webnode.cz/news/spojeni-s-neznamem-/ >
Proč se přízrak stále vrací? Je hluboká noc. Spím. Ve snu scházím po schodišti. Otevírají se dveře a v nich stojí úplně klidně postava člověka. V rukou drţí masivní svícen s pěti nebo šesti svíčkami. Plameny svíček osvětlují čísi tvář. Zírám do tmy a rozeznávám muţe středního vzrůstu a středního věku. Má hubenou postavu, na sobě tmavý oblek. Zdá se mi, jakoby ani nestál na zemi. Zvedám oči k jeho tváři. Popelavý obličej je protáhlého tvaru. Při, pohledu do muţových očí mi tuhne v ţilách krev. Světlo svíček umocňuje v jeho očích jakousi radost a zároveň posměch z toho, ţe mě můţe děsit. Muţ nemluví, jen mlčky stojí jako přibity. já mu však rozumím. Z jeho očí čtu: „Tak uţ jsem tady." Připadá mi, ţe se blíţí poslední chvíle mého ţivota... Muţ mě svým pohledem úplně hypnotizuje a já jen vnímám, jak mi našeptává, ţe zase přijde. Je zvláštní, ţe obraz této postavy mě provází jiţ několik let. A ne jenom ve snu. Často se mi stane, ţe ho na zlomek vteřiny opravdu vidím stát ve dveřích.
Lucie Kolaříková PL 2.
19
MUCIN - Únor 5/2012
NA POKRAČOVÁNÍ:
PRAVDA: NEZNÁMÁ KAPITOLA 1.
Smrt. Nevyhnutelná část lidského ţivota. Kaţdého nás to čeká. Nevíme kde, kdy nebo jak se to stane. Prostě to přijde ve správný čas. Ať uţ za padesát let, zítra nebo v následujících pěti minutách. Nemůţeme to nijak ovlivnit. Přirozený cyklus určitě ne. Co se ale stane, kdyţ bude náš čas zkrácen úmyslně? Pro mnoho lidí je to určitě něco nepředstavitelného. Pro nás je to naopak velmi reálné. Je to naše práce, povinnost, pro některé dokonce i koníček. Pokud byste nás chtěli najít, nenajdete. Společnost jako by vůbec neexistovala, a přesto ji zná kaţdý obyvatel města New York. Jdete po ulici a ani netušíte, ţe přímo vedle vás jde jeden z nás. Ţe jediným pohybem vás můţe zabít. Vedeme dvojí ţivoty. Navenek se nijak nelišíme od obyčejných lidí, jako jste vy. Chodíme do práce, do škol, máme rodiny i přátelé. Naše identity jsou přísně střeţeným tajemstvím. Nikdo doopravdy nezná naše jméno. Pomalu je zapomínáme i my sami. Kdo vlastně jsme? Stručně řečeno členové společnosti s jediným cílem – dosáhnout svého cíle. Dokáţeme spoustu věcí. Zničit všechny důkazy, nezanechat sebemenší stopy, vyhledat člověka pomoci mikrovlnky na druhém konci zeměkoule, získat informace o komkoli, vše sehrát na sebevraţdu, útok gangu nebo i obyčejný infarkt. Společnost má ve své zásobě jen několik stovek „zaměstnanců“ po celém Světě. Hlavní hnízdo je ale právě tady, v milionovém městě, na místě veškerého světového obchodu. Existuje jiţ přes půl tisíciletí. Kaţdý zde má své místo a funkci. Dělíme se do několika skupin – informátory, lovce, zametače, stopaře a vytahovače. Informátoři zjistí cokoliv během několika minut. Přesné časy, místa, kompletní ţivotopisy, bankovní konta i to, kolikrát si zamícháte ranní kafe. Lovci mají jen jediný úkol – zabít. Rychle, čistě. Zametači zahlazují jakékoliv sebemenší stopy. Dokáţí prohlásit člověka za mrtvého dřív, neţ k tomu dojde, všechno doladit do posledních detailů. Stopaři hledají a vytahovači jsou ti nejlepší lidé, co se týče výslechů. Doslova vytáhnou z člověka všechno, co ví – kódy, hesla, tajné informace. Všichni pracujeme společně. Teda přesněji řečeno všichni ostatní pracují společně. Aţ na pár jedinců mé generace. Za poslední dva měsíce se náš počet sníţil o pár desítek a organizační změny velí: „Nejmladší generace by měla být připravena na cokoliv, proto budou pracovat sólově. Jsou mladí, naučí se toho hodně.“ Ale mi to tak vyhovuje. Proč? Protoţe na rozdíl od ostatních nevím, kdo jsem, kam patřím a občas ani to, co dělám. Objevím se, udělám velký nepořádek a zase zmizím. Jako neřízená střela. Ne nadarmo mi říkají „rekordmanka“. Jako jediné se mi za celou pětisetletou historii podařilo vystřídat tolik identit jako nikomu, udělat rekord v selhaných úkolech a způsobit škody za miliardy. A to mi ani není dvacet. Ale proč mě nevyhodili? Značný podíl na tom má můj otec – ředitel společnosti a člen valné hromady. Ale občas mívám pocit, ţe to není jediný důvod…
20
MUCIN - Únor 5/2012 Právě probíhalo jedno z mnoha disciplinárních řízení. Konalo se vţdy, kdyţ jsem zkazila velkou zakázku. Nebylo to poprvé a myslím, ţe ani naposled. V budově společnosti se sešla celá valná hromada, která uţ přes dvě hodiny detailně probírala všechny moje chyby, co jsem udělala a kladla všetečné otázky. To snad nikdy neskončí! „Souhlasíš tedy s tím, ţe je to tvoje vina?“ „Ano souhlasím.“ Přiznala jsem trochu neochotně. Snesu hodně, opravdu hodně. Ale jediné co mi vadí nejvíc, je to, kdyţ mi někdo vyčítá moje chyby, které si sama moc dobře uvědomuju. „Neseš za tento, v pořadí jiţ dvanáctý, naprosto zpackaný úkol plnou zodpovědnost?“ „Ano nesu.“ Na pár minut utichli a radili se mezi sebou. V zasedání seděl i můj otec. Z jeho pohledu bylo jasné, ţe se za mě stydí. To bylo na tom všem to vůbec nejhorší. Vidět takové zklamání ve vlastním, jediném dítěti. „Emily Morgan, valná hromada se rozhodla takto,“ na chvíli se ten malý, podsaditý muţ s plešatou hlavou sedící uprostřed odmlčel. „Za porušení rozkazů, škodu, odhalení identity a důsledky všeho jsme se rozhodli postavit tě na týden mimo sluţbu. V tomto období budeš mít zakázané jakkoliv se angaţovat v akcích. Ale ty to přece znáš,“ a přitom se se sarkastickým podtónem usmál. Měla jsem sto chutí přeběhnout sál a na místě ho za to zabít. Jenţe to by mě pak asi váţně vyhodili. A to jsem nechtěla. Zejména proto, ţe po celém obvodu místnosti (a věřte, ţe neměla rozměry pět na pět) stáli lovci připraveni kdykoliv zasáhnout. „Ano, znám,“ přiznala jsem poníţeně. „V tom případě prohlašuji řízení číslo dva tisíce tři sta šedesát za ukončené.“ Se zaťatými zuby jsem vyšla ze síně pekelné, jak nejrychleji jsem dovedla. Bylo mi jedno, ţe za mnou běţel otec, ţe mi chtěl zřejmě něco důleţitého říct. V tu chvíli jsem nemohla mluvit s nikým, aniţ bych při tom nezabila půlku osazenstva budovy. Nadcházející týden bude velmi zajímavý. Alespoň bude čas zařídit si pár věcí. A trocha odpočinku taky ještě nikoho nezabila. Kdyţ jsem nastoupila do auta na parkovišti, zazvonil mi telefon. „Kdo zas co chce?“ vyštěkla jsem na ubohou techniku, která za nic nemohla. Volal Andy - můj něco jako parťák. Byl jen o pár let starší a zřejmě jediný ze společnosti, se kterým se dalo normálně mluvit. Občas mi při akcích pomáhal. Byl váţně hodný, ale jak jsem řekla – není vhodná chvíle, kdy mám sto chutí si jen tak poklábosit. A jestli se něco stalo… co je mi do toho, stejně jsem mimo sluţbu. Nastartovala jsem motor a vyjela z podzemních garáţí do ruchu velkoměsta.
Cestou domů mi volal ještě třikrát. Co můţe být tak akutního? Pořád jsem ale byla rozhodnuta to nevzít. Znám se – nedopadlo by to dobře. Jelikoţ spánek je jedna z věcí, které se mi posledních pár dní vyhýbají jako čert kříţi, rozhodla jsem se celý týden prospat. Ale sotva uběhlo pár hodin, někdo zběsile bušil na dveře od bytu. Ty rány by vzbudili snad i mrtvého. „Přísahám, ţe dneska fakt někoho zabiju…“ zamumlala jsem naštvaně do prázdného bytu při cestě ke dveřím. Byl to Andy. „Co se děje ksakru? Hoří?! Jsi ty vůbec normální? Víš kolik je hodin?!“ vyjela jsem po něm. „Jo taky tě rád vidím,“ a přitom se letmo usmál. „Můţu dovnitř?“ „Ne,“ ale neţ jsem stihla doříct odpověď, byl uţ v kuchyni. „… no tak dobře.“ A s trochou 21
MUCIN - Únor 5/2012 více síly neţ bylo nutné jsem zabouchla dveře, které zanaříkaly obrovskou ránou. Andy mě udivoval věčně. Nikdy jsem nevěděla, co od něho čekat. Je fakt, ţe jenom on můţe jako jediný ze společnosti přijít neohlášen ve dvě ráno, otevřít ledničku, strašně se divit, ţe v ní nic není a ještě dodat: „Jsem tě asi vzbudil, ţe?“, aniţ by vyletěl z okna. „Tak co se děje tak naléhavě, ţes váţil cestu přes půl města?“ „Na tohle se radši posaď,“ protestně jsem zavrtěla hlavou, ale trval na tom. „Zjistil jsem něco o těch zmizeních a náhlých úmrtí v Tokiu a Sydney.“ Dlouze se odmlčel, jako kdyby nad něčím přemýšlel. Najednou se mi vůbec nechtělo spát, naopak. Stejně tak zmizela agrese, kterou vystřídal aţ nezdravý zájem. „A? Povídej! Cos zjistil?“ „Vůbec nešlo o zmizení a náhlé úmrtí. Někdo je unesl a zbytek zabil.“ „Jak unesl? Proč by to kdo dělal? Proč by je kdo zabíjel? Teda… spíš, kdo by je nezabil,“ zamumlala jsem o něco tišeji „Kdo to udělal?“ „To nevím. Kaţdopádně je celkem podivné, ţe se dostali přes bezpečnostní systém. Co všechno o tom víš?“ „Nic.“ „Aha… Tak začnu od začátku. V Tokiu a Sydney společnost zaloţila laboratoře. Ale ne jen tak obyčejné. Investovali do toho miliardy dolarů. Měli se tam vyvíjet nové technologie, zbraně a nějaké protilátky pro lovce. Nevím, o co přesně se jedná, ale rozhodně to není legální.“ „Andy… všechno co děláme je ilegální.“ „To ano, ale tohle je jiné. Nechápeš to. Oni… tam chtěli dělat pokusy na lidech. Nějaké úpravy, aby lovci necítili bolest, aby to zvyšovalo jejich výkony.“ „V tom případě se hlásím dobrovolně…“ „Nedělej si z toho srandu! Tohle je váţné! Moc váţné! Ten projekt byl tajný. Pracovali na něm ti nejlepší vědci z celého Světa. Kromě akcionářů a vedení v Tokiu a Sydney to nevěděl nikdo. Přísně - tajný - projekt,“ odsekával jednotlivá slova. „Tak jak to, ţe o něm víš?“ „Na tom nezáleţí. Víš, co je na tom všem ale zajímavější?“ „Netuším.“ „Máš s tím něco společného.“ Nevěřícně jsem povytáhla obočí. „Jako jak společné. Kam tím míříš?“ „No… je zabili. Vedení se to snaţilo ututlat. Zamést pod koberec abychom se nic nedozvěděli. Byl to někdo zvenku. Někdo, kdo o tom projektu věděl. Jenţe! Nikdo takový ale není. Takţe to logicky musí být někdo zevnitř…“ „Počkej… jakoţe někdo od nás zaútočil na naše vlastní jednotky? To zní jako za vlasy přitaţená sci-fi. A já s tím mám mít společného co?“ „Stalo se to po tom, cos přijela z Tokia a Sydney. Proto to disciplinární řízení. Nebylo to jenom kvůli té misi v Paříţi. Za to jsi nemohla. Byla to chyba z jejich strany. Měli ti přidělit jednoho zametače. Takhle samotná na tak těţký úkol jít nemůţeš. To odporuje veškeré logice, i kdybys byla ta nejlepší ze všech. Někdo to na tebe chce hodit. Oni tě nevyslýchali, ţe?“ „Ne.“ „V tom případě buď na to připravená. Nedivil bych se, kdyby to udělali. Jsi podezřelá ze zpronevěry. Za porušení slibu věrnosti. A víš, co se stane kdyţ ho porušíš.“ 22
MUCIN - Únor 5/2012 „Počkej, zpomal!“ Nevěřila jsem tomu. Začala jsem přecházet po pokoji sem a tam. V hlavě bylo najednou tolik nových informací, tolik teorií a takový zmatek, ţe jsem měla co dělat, abych na místě nezkolabovala. Pomalu mi začalo všechno docházet. „Takţe ty říkáš, ţe já jsem obviněná z toho, co jsem vlastně neudělala a ani udělat nemohla. Ţe mě berou za zrádkyni a nakonec zabijou?“ „Právě proto tě dali mimo sluţbu. Chtějí si tě podrobně otestovat. Připravují se na tebe. Na ten výslech. Shromaţďují všechny informace.“ „To je přece absurdní! Jak bych to mohla udělat, kdyţ kaţdou třetí misi pokazím? Navíc něco TAK velkého! Kdyţ se to stalo, byla jsem tady! Nemůţu být na dvou místech najednou! Neudělala jsem to!“ „Uklidni se Em. Já si myslím, ţe jsi to neudělala. Ţe se to na tebe někdo Z VEDENÍ snaţí hodit.“ „Z vedení?“ „Ano. Někdo z členů valné hromady.“ „Andy ty ses zbláznil! Jsou to tvoje teorie. Nejsou ţádné důkazy. Nemáš to jak potvrdit. Proč by to zrovna oni dělali? Proč by si vybrali mě? Nedává to smysl.“ Andy si ustaraně oddechl. „Já vím… Nedává to smysl. Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Máš teď jiné starosti.“ „Jaks na to vlastně přišel?“ „Mám svého informátora.“ Dál jsem se radši neptala. Věděla jsem, ţe bych se asi dozvěděla něco, čeho bych okamţitě litovala, ţe to vím. „Proč jsi mi to vůbec řekl? Jestli jsem podezřelá tak… dobře děkuju, jsem ráda, ţe vím, jak na tom jsem. Ale proč? Kdyţ je to tak‚ přísně tajná informace‘.“ „Protoţe tobě věřím nejvíc z celé společnosti. Věřím, ţe ty bys je nezradila. Jsi v tom nevinně a máš právo to vědět. Někdo je velká svině. A já přijdu na to, kdo to je. To ti slibuju.“ „Andy neţeň se do všeho tak po hlavě. Nebo se ti to jednoho krásného dne vymstí. Dej tomu čas a… pak uvidíme, jak se to vyvine. Ano?“ „Toho se právě bojím. Časem to můţe být horší. Mnohem horší. Měla bys být na pozoru. A… Emily ty nejsi špatný lovec. Vůbec ne. Připadáš mi jako naopak ta nejlepší. Jsi mladší neţ všichni ostatní. Vlastně… jsi nejmladší. Nemůţou po tobě chtít zázraky. Měli by ti přidělit zametače. Dobrého zametače. Takţe. A neţ budeš zase nasazena do sluţby, měla bys cvičit.“ „Jo já vím. Děkuju.“ „Nemáš zač,“ zvedl se a odcházel ke dveřím „Běţ spát, potřebuješ to. Pokusím se zjistit něco víc. Ale do té doby se měj na pozoru. Moţná tě budou chtít sledovat.“ A při těch slovech za sebou zabouchl dveře. Další hodinu jsem nemohla usnout ani po třech práškách na spaní. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co říkal. Je to vůbec moţné? Aby někdo z vedení chtěl zničit vlastní do laboratoř? Proč by to kdo dělal? Kdo? Proč to chtějí hodit na mě? Je to vůbec pravda? Zní to jako nesmysl… Usnula jsem s věděním, ţe tento týden bude zřejmě tím nejhorším. A měla jsem pravdu. Kdybych věděla, co se stane hned ráno, nikdy bych se do New Yorku nevracela a upřímně začala litovat toho, ţe jsem u společnosti zůstala, kdyţ jsem měla moţnost odejít…
Nikki
23