Záchrana tváře šumavského domova vytvoření památkového souboru

OBSAH : Záchrana tváře šumavského domova – vytvoření památkového souboru ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾

Definice souboru památek Legislativní rámec Potenciál památkových hodnot Rozbor památkových hodnot území Závěr a seznam doporučení Posudky pana Prof. Tomáše Durdíka Dr.Sc. Posudek Národního památkového ústavu – pracoviště Plzeň Posudek – Krajský úřad Jihočeský kraj – Odbor kultury a památkové péče

PŘÍLOHY : 1) 2) 3) 4) 5) 6)

Zřízení Národního parku Šumava – zřizovací listiny Evropská úmluva o krajině Úmluva o záchraně kulturního a přírodního dědictví Judikát k vlastnictví zřícenin – „Rozsudek Nejvyššího správního soudu“ Jmenný seznam nemovitých kulturních památek Seznam všech nemovitých kulturních památek v okrese Prachatice

Autoři - Diana s r.o. Jaroslava Kubátová Jitka Harnochová Václav Šmejkal Bc. David Klíma Ak. Arch. Michal Dostál MVDr. Bohumil Kubát

Spolupracovníci: Prof. PhDr. Tomáš Durdík Dr.Sc. Ing. Kateřina Uhříčková Ing. Kamila Hrabáková

Bohumil Kubát Diana s r.o.

Tento materiál vznikl na základě Smlouvy o zpracování studie – záchrana tváře šumavského domova – vytvoření památkového souboru ze dne 20. 7. 2009 uzavřené mezi Správou Národního parku Šumava jako objednatelem a firmou Diana s r.o. jako zpracovatelem a je vlastně částí obsáhlého díla, které má sloužit jako sběr dat pro vypracování prvního návrhu širšího celku, tedy konceptu Krajinného integrovaného plánu rozvoje specifického území Šumava – KIPRu neboli MASTER PLÁNU Šumava. Považujeme za důležité toto uvést na začátku, neboť jednotlivé kapitoly tohoto materiálu vlastně budou navazovat na práce jiných autorů, zpracovávajících další stěžejní otázky KIPRu Šumava a dále budou i doporučovat dopracování a dotažení některých výstupů v dalších souvisejících kapitolách KIPRu. Proto jsme si dovolili už nyní uvádět určité odkazy na souvislosti, které mohou být ve finalizaci celého KIPRu skloubeny do požadovaných sumačních a multiplikačních efektů.

DEFINICE SOUBORU PAMÁTEK Pro potřeby tohoto materiálu jsme přijali úkol definovat a pokusit se pojmenovat významné lidské výtvory, které se nacházejí na území NP Šumava a které jsou historickým odkazem na lidskou činnost v různých historických epochách života na Šumavě. Ovšem v průběhu zpracování tohoto materiálu jsme pronikali stále hlouběji jednak do historie daného území, ale i do rozlohy, která si zaslouží tuto významnou pozornost. Co se týče územní rozlohy, máme k datu odevzdání tohoto materiálu vlastně k dispozici tři varianty hraničního vymezení: ¾ území Národního parku Šumava ¾ území Chráněné krajinné oblasti Šumava ¾ území Biosférické rezervace UNESCO Šumava Další rozměr – tedy čtvrtý – může přinést definice SPECIFICKÉ OBLASTI dle Usnesení vlády č. 1569 ze dne 21. 12. 2009 o pilotním projektu KIPR Šumava. Doporučujeme: Aby v této souvislosti byla jako priorita respektována hranice Biosférické rezervace UNESCO – Šumava, protože její statut má značnou mezinárodní váhu a domníváme se, že s ním budeme v budoucnu ještě velmi mnoho pracovat. Konečným nadefinováním plošných rozměrů území získáme konstantní zájmové území a bude možné definovat okruh zahrnutých památek. Ze všech jednání, která jsme vedli na nejrůznějších institucích doporučujeme, aby tento rozměr definovala Správa NP Šumava a Ministerstvo životního prostředí ČR ve spolupráci s oběma krajskými úřady a s vědomím Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Dále chceme upozornit, že účelem tohoto materiálu není vyhledat jednotlivé historické památky tohoto území, ale stanovit strategické postupy při jejich vyhledání, revitalizaci , konzervaci a případně naznačit, jak je dále smysluplně využít. Jakýsi základní přehled památek je uveden v příloze tohoto materiálu, ale i ten bude upřesňován a doplňován ve spolupráci s památkáři, ministerstvem kultury a krajskými úřady. Práce na tomto materiálu postupně odhalila řadu různých nepřesností v evidencích památek a svým způsobem vyprovokovala určitou recertifikaci řady historických artefaktů nalézajících se v přírodě NP Šumava.

Doporučujeme: Aby po ukončení těchto prací byl do tohoto materiálu založen nový upravený seznam památek s tím, že budou současně podány příslušné žádosti jednak na evidenci a dále pak na „doprohlášení“ za kulturní památky tam, kde z důvodů pochybení tak nebylo dosud učiněno.

LEGISLATIVNÍ RÁMEC PÉČE O PAMÁTKOVÝ SOUBOR Národní park Šumava byl vyhlášen Nařízením vlády č. 163/191 Sb. dne 20. 3. 1991, kterému předcházelo Usnesení vlády ČR č. 74 ze dne 20. 3. 1991. V té době byl obecný přístup ke společné ochraně přírody a památkové péče! Nicméně nebyl oficiálně zakotven ve vlastní zřizovací listině NP Šumava. Přesto, že tato zřizovací listina byla mnohokrát doplněna a obměněna mnoha „rozhodnutími“ následujících ministrů životního prostředí, nebyl do ní nikdy zakotven aspekt speciální ochrany kulturního a historického dědictví s poukazem na souvislost se záchranou přírodního dědictví (viz příloha zřizovací listiny). Jako kdyby MŽP ČR a Správa NP a CHKO Šumava nebrala na vědomí existenci dalších evropských úmluv, které přišly s dalším vývojem ČR a zejména s jejím vstupem do EU v roce 2004. Základní povinnosti péče o „památkový soubor“ NP a CHKO Šumava již vyplývají ze statutu „Biosférická rezervace UNESCO – Šumava“ a z vlastní realizace Programu MAB UNESCO – Člověk a biosféra. V metodikách pravidelně přijímaných a projednávaných na jednotlivých kongresech UNESCO je jasně popsáno, jak pečovat o památky a pozůstatky lidské činnosti v přírodě, jak pohlížet na kulturní krajinu jako na památku a jak o ni pečovat. Dále pak existují další dvě základní normy, které velmi úzce souvisí s péčí o památky v přírodě.

Evropská úmluva o krajině – je koncepčním dokumentem a nástrojem umožňujícím nový pohled na historickou kulturní krajinu a obsahující plné docenění přírodních a kulturních hodnot. Byla připravena z iniciativy orgánů Rady Evropy a od 1. 10. 2004 je závaznou i pro Českou republiku. Její realizaci upravuje postupně několik usnesení vlády ČR a pověřuje vždy MŽP, Mze, MMR a MK naplněním cílů této úmluvy( nejvýznamnější je Usnesení vlády ČR č. 1049 ze dne 30. 10. 2002 „K návrhu na podpis a ratifikaci Evropské smlouvy o krajině“. V předkládací zprávě pro Vládu ČR je v této souvislosti uvedeno: „Krajina hraje významnou a v pravdě nezastupitelnou roli při utváření prostředí, kultury a života společnosti, je tedy ukotvení její aktivní a dynamické ochrany, jakož i řízené péče (managementu) nepochybně jednou z priorit veřejného zájmu. Specifický charakter krajiny přispívá k vytváření místní kultury, je základní složkou evropského přírodního a kulturního dědictví a významně se spolupodílí jak na plnohodnotném životě lidí tak i na udržování a posilování evropské identity. Tyto parametry svrchovanou měrou naplňuje i krajina historických českých zemí, která je v řadě svých rysů typická a jedinečná.“

Úmluva o ochraně světového, kulturního a přírodního dědictví – úmluva byla podepsána v rámci UNESCO v Paříži dne 16. 11. 1972, v platnost vstoupila dne 17. 12. 1975. ČSFR přistoupila k Úmluvě dne 15. 11. 1990 a závaznou se pro ni stala dnem 15. 2. 1991. Na základě sukcese je tato norma platná a závazná i pro ČR. Hlavní smysl této úmluvy spočívá

v apelu na signatáře v tom smyslu, že kulturnímu a přírodnímu dědictví ve stále větší míře hrozí zničení nejen v důsledku tradičních příčin rozkladu, ale i na základě měnících se sociálních a ekonomických podmínek, které situaci vyhrocují ještě hrozivějšími jevy poškození či zničení. Realizací této úmluvy jsou pověřeny resorty MŽP a MK, gestorem naplnění této mezinárodní úmluvy je MZV. Z uvedeného vyplývá, že naplňování této úmluvy je realizováno pod patronací UNESCO a text smlouvy přesně definuje veškeré pojmy jako kulturní a přírodní dědictví, jeho význam pro světové studium a další poznání lidstva.

Krajinný integrovaný plán rozvoje specifické oblasti Šumava – KIPR Šumava Další závazné Usnesení vlády ČR č. 1569 ze dne 21. 12. 2009 O metodice KIPR a jeho pilotního ověření na Šumavě je další závazné usnesení vlády, které nám umožňuje realizovat péči o soubor památek nacházejících se na území NP a CHKO Šumava, neboli v rozsahu Biosférické rezervace UNESCO – Šumava. Péče o památkový soubor, záchrana kulturního a přírodního dědictví, tedy pohled na krajinu jako na kulturní památku, spojená s nejvyšším stupněm péče a ochrany přírody, tedy s národním parkem, umožňuje trvale udržitelný rozvoj daného regionu. Veškeré tyto aspekty mohou být rozpracovány v tomto integrovaném plánu rozvoje a mohou spět k ekonomické prosperitě. Doporučujeme: Na základě uvedených platných mezinárodních úmluv a na základě řady usnesení vlády ČR doporučujeme doplnit zřizovací listinu Národního parku a CHKO Šumava o formulaci: „ záchrany a péče o kulturní a přírodní dědictví“. Tato naprosto jasná formulace jednoznačně vymezí další významnou náplň práce národního parku a zamezí jakýmkoli diskusím o oprávněnosti Správy NP pečovat o uvedené památky. Současně bude jasně deklarován přístup k realizaci těchto významných evropských úmluv. Dále se domníváme, že tímto doplněním může být vyřešena i situace kolem identifikace vlastnictví některých památek nacházejících se v přírodě a krajině NP Šumava. V krajní situaci můžeme takto předejít i případným soudním sporům.

Vlastnické vztahy k jednotlivým památkám Šumavská krajina obsahuje celou řadu historických památek, které mají dokonce statut kulturní památka a přitom de jure vlastně neexistují. Tato situace historicky vznikla na základě dramatického poválečného vývoje jednak odsunem Němců, jednak rušením řady vesnic a vyhlášením vojenských pásem a prostorů. Toto období zániku vedlo k tomu, že současně zanikly i právní vlastnické vztahy a za mnoho desítek let došlo více či méně k destrukci řady těchto památkových artefaktů. Proto bude velmi významnou kapitolou obnovy památkového souboru definování těchto jednotlivých památek, jejich přesné zaměření a tím vlastně nová identifikace. Současně bude nutné stanovit vlastníka, který bude moci pak systematicky postupovat při obnově a záchraně těchto památek. Podle obecných pravidel, které jsme projednali na MK platí zásada, že zřícenina původní stavby a pozůstatky základů jsou neoddělitelnou součástí pozemku a proto jejím majitelem je majitel daného pozemku. Za ním pak přechází i odpovědnost za pozůstatky stavby a on je povinen o tuto památku pečovat ( viz. příloha soudní rozhodnutí). Tedy řada kulturních památek nacházejících se na pozemcích NP Šumava je vlastně v majetku NP Šumava. Je tedy třeba projednat na společných zasedáních, které památky se nacházejí na katastrálních územích obcí a jsou tedy v majetku obcí. Tento stav je po zaměření a přesné identifikaci ve spolupráci s Národním památkovým ústavem nutno legalizovat zápisy do katastru nemovitostí, alespoň tam, kde lze

ještě mluvit o stavbě. V ostatních případech, kde už se dnes jedná pouze o archeologické pozůstatky původních staveb, lze tuto situaci řešit formou čestného prohlášení a schválením tohoto prohlášení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Provedením těchto operací bude do celého souboru vnesen systém a pořádek.

Reidentifikace památkového souboru Při přípravě památkového souboru jsme zjistili, že řada významných kulturních památek Šumavy není správně evidována ani v oficiálních souborech Národního památkového ústavu. Proto jsme tuto situaci projednali s pracovníky tohoto ústavu a s pracovníky MK ČR. Byla v podstatě zahájena reidentifikace a svým způsobem recertifikace řady památek nacházejících se v oblasti Šumavy. Účelem tohoto procesu je stanovit vlastnické vztahy a sporné případy vytipovat a předložit k veřejné diskusi zainteresovaných aktérů ( Správa NP a CHKO, obce a města, Lesy ČR, soukromí vlastníci, případně další instituce). V průběhu vytipovávání kulturních památek, které by mohly být povýšeny do statutu národní kulturní památka, bylo dále zjištěno, že řada těchto památek nemá správně vyhlášený statut kulturní památka. V praxi to znamená, že když v 70. letech byly prohlašovány tyto památky za „kulturní“, nebyl tento proces proveden legislativně dobře a určité části těchto památek nebyly prohlášeny za „kulturní“, neboť byla vynechána jejich parcelní čísla. Znamená to tedy, že kulturní památka je neucelená a z těchto důvodů nemůže být nyní prohlášena za „národní“. Proto je nutné nyní provést novou identifikaci a recertifikaci těchto památek, ve spolupráci s Národním památkovým ústavem ČR zcelit tyto památky do jednotlivých funkčních a navazujících celků tak, aby byl zachován a zdůrazněn celkový význam této památky. To se týká zejména situace na Schwarzenberském plavebním kanálu, kde jeho určité části chybně nebyly prohlášeny za kulturní památku. Dále je třeba identifikovat a revitalizovat celé toto technické dílo od jednotlivých pramenů jednotlivých potoků napájejících retenční jezírka včetně jejich revitalizace a uvedení celé vodní soustavy do původního funkčního stavu s doprohlášením i těchto částí za kulturní památku. Pak bude Schwarzenberský plavební kanál připraven k doprohlášení za národní kulturní památku. Totéž platí i pro Vchynicko-Tetovský plavební kanál. Podobná situace je například i u Zlaté stezky, která má jednak několik směrových větví, kdy každá větev spojuje jiná města, ale pak má i v rámci jedné větve několik paralelních linií probíhajících nedaleko vedle sebe. V určitých částech je tato cesta dlážděná, opatřená kamennými opěrnými stěnami a tyto artefakty jsou dnes již více čí měně zapomenuty a zarostlé v bujné přírodě Šumavského národního parku. Na několika místech jsou například vyhlášeny za kulturní památky obecní nebo městské zvonice, ovšem vlastní zvon, který je na celé stavbě nejcennější vlastně za kulturní památku vyhlášen není (např. zvonice ve Vimperku a zvon z roku cca 1409). V rámci této péče o kulturní památky by Správa NP Šumava měla počítat i s možností odkupu některých památek do svého vlastnictví, aby tak došlo ke zcelení jednotlivých památkových souborů a aby se vzácný historický majetek opět dostal do vlastnictví státu, neboť jen tak je možné zabezpečit jeho revitalizaci a restauraci. To je příklad Haselburgu, který je neoddělitelnou součástí hradu Vimperk, ale přesto je nyní v soukromých rukou. Přílohou tohoto materiálu je i seznam všech nemovitých kulturních památek v okrese Prachatice a jmenný seznam nemovitých kulturních památek spadající pod obec s rozšířenou působností Vimperk. Oba tyto seznamy názorně dokládají, kolik kulturních památek se nalézá pouze na území okresu Prachatice bez ohledu na jejich vlastnictví – jedná se tedy o majetek soukromý, obecní, státní, případně dalších institucí. Chceme-li získat ucelené podklady, znamená to projít všechny tyto zapsané kulturní památky, definovat u nich vlastnictví, případně zabezpečit jejich další zaměření a stanovit postup další údržby, oprav a využití

těchto památek. Tyto činnosti jsou samozřejmě již nad rámec naší smlouvy a musí být předmětem další spolupráce mezi Správou NP a CHKO Šumava a Národního památkového ústavu, územní pracoviště v Českých Budějovicích a v Plzni.

SMYSL VYUŽITÍ POTENCIÁLU PAMÁTKOVÝCH SPECIFICKÉ OBLASTI NP a CHKO ŠUMAVA

HODNOT

ÚZEMÍ

A

Smyslem využití historického, kulturního a přírodního dědictví je zejména podpora šetrného a udržitelného regionálního rozvoje a prosperity místních obyvatel. Záchrana kulturního a přírodního dědictví musí plnit jednak historickou úlohu předání nepoškozeného a zvelebeného dědictví dalším generacím, ale současně musí zajistit solidní prosperitu člověku žijícímu v této specifické oblasti. Poučení plynoucí ze studia a záchrany tohoto historického a přírodního dědictví musí pozvednout národní hrdost, sebevědomí z dovedností našich předků a tím vede v podstatě k nacházení kořenů naší svébytnosti. Místní obyvatelé mají podle mezinárodních a evropských pravidel plné právo na spravedlivém podílu ze zisků plynoucích z péče o přírodu, mají právo podílet se na šetrném lesnickém hospodaření a na ekologickém zemědělství, mají právo být dobře placeni za péči a údržbu krajiny a mají plné právo podílet se na revitalizaci kulturních památek a provozování šetrné turistiky na těchto památkách. Je nutné ve prospěch těchto místních obyvatel upravovat v rámci platné legislativy systémy výběrových řízení a způsoby rozdělování dotačních prostředků, neboť tito místní obyvatelé jsou vesměs znevýhodňováni přísnou ochranou přírody a výskytem národních a kulturních památek. Vzniká tak specifické prostředí, které musí být zohledněno i specifickým systémem zaměstnávání a vytvářením pracovních příležitostí pro místní obyvatele. Ve všech těchto přístupech je nutné přísně dbát na realizaci skutečně ekologických – environmentálních opatření a nerealizovat opatření pseudoekologická, tedy taková, která ve své podstatě vyjdou ve finálním součtu s naprosto negativní energetickou bilancí. Naprosto samostatnou kapitolou KIPRu Šumava je národní kulturní památka zámek Vimperk. Proto bude v tomto materiálu zmíněna jen okrajově. Přesto však je na tomto místě nutné říci, že Mezinárodní environmentální vzdělávací centrum, které se na zámku Vimperk rodí, je vrcholem celého památkového souboru Šumavy a je nutné uspořádat jednotlivé environmentální expozice tak, aby vlastně odkazovaly na skutečné funkční „exponáty“ přímo ve volné přírodě Národního parku a CHKO Šumava. Zde v tomto Centru musí návštěvníci získat základní informace o hlubokém ekologickém významu plavebních kanálů, obřadních míst, energetických míst, o paměti a energii krajiny, o významu kulturní krajiny a musí pochopit smysl pohledu na krajinu jako na kulturní památku. Objevené a revitalizované soubory památek nacházející se v přírodě Šumavy mohou být řetězeny do jednotlivých tématických okruhů a budou využívány k tématickým návštěvám a výuce přímo v terénu. Předmětem další organizace bude uspořádání tématických návštěv a tím i finanční zhodnocení vynaloženého úsilí na záchranu a další využití tohoto dědictví. Při zabezpečení systematické údržby památkového souboru může sehrát pozitivní roli spolupráce NP Šumava se Střední školou Vimperk, která je schopná jednak zabezpečit veškerou filmovou a fotografickou dokumentaci, dále je schopná se svými studenty získávat drobné finanční granty na průběžnou údržbu jednotlivých drobných památek a dále je schopná se svými odbornými řemesly podílet velmi významně na záchraně a revitalizaci jednotlivých dílčích památek tak, jak bylo popsáno ve zvláštním materiálu „spolupráce NP Šumava a Střední školy Vimperk“. Je možné zde získat další sumační efekt při realizaci KIPRu Šumava, při zajištění péče o památky a krajinotvorbu.

NÁRODNÍ PARK A CHRÁNĚNÁ KRAJINNÁ OBLAST ŠUMAVA – ROZBOR PAMÁTKOVÝCH HODNOT ÚZEMÍ Národní park a chráněná krajinná oblast Šumava (dále jen NP a CHKO Šumava) je území bohaté nejen na přírodní krásy, ale také na památky, ať již zařazené do ústředního seznamu nemovitých kulturních památek, či objekty „pouze“ jako památečné vnímané. Za památky pak nelze považovat pouze stavby, ale také pozůstatky historických cest, vodních děl, archeologické lokality, nálezy a další hmatatelné výsledky lidské činnosti. Kromě hradů, zámků, kaplí a kostelů, jsou na území Šumavy dochované pozůstatky velmi důležité obchodní cesty – Zlaté stezky. Jejím popisem také začíná toto stručné hodnocení památkového fondu NP a CHKO Šumava.

Zlatá stezka V období středověku patřila Zlatá stezka mezi nejdůležitější obchodní cesty ve střední Evropě. Spojovala Čechy s Rakouskem a hlavním artiklem po ní dopravovaným byla sůl dopravovaná z oblasti Solnohradska do Čech. V počátcích své existence vedla pouze do Starých Prachatic, tehdy celní a tržní vsi. První písemnou zprávu o stezce známe z roku 1010, kdy císař Jindřich II. Ve své listině věnoval klášteru Niederburg v Pasově poplatky z mýta na obchodní cestě do Čech. Na české straně reagoval podobně v roce 1088 král Vratislav II., který poplatky z mýta na cestě do Německa pražské vyšehradské kapitule. Obchodní cesta nebyla ihned od počátku nazývána Zlatou stezkou. V prvopočátku byla se jí říkalo jen podle výchozích, nebo cílových míst, tedy např. v roce 1130 „prachatická cesta“ (via Prachaticih), dále pak do 16. století třeba „česká cesta“ (via Boemorum), „cesta z Pasova do Vimperka“, nebo zcela obyčejně „solná cesta“, „soumarská stezka“, silnice v lese“, apod. Jméno „Zlatá stezka“ je vlastně kancelářským novotvarem z roku 1524 pocházejícím z Německa (Guldin Steig). Oproti očekávání však neměla mnoho společného s těžbou a přepravou zlata (jako tomu bylo např. v případě jantaru na jantarové stezce), ale název více reaguje na privilegovanost a obchodní význam této dálkové cesty, tedy něčeho, co přináší zisk. A takovou cestou „Zlatá stezka“ zejména v 16. století rozhodně byla. Stezka byla velmi hojně využívána a v 16. století dorazilo týdně do Prachatic, které po husitských válkách nahradili vliv vyšehradské kapituly, až 1200 soumarských koní, kteří dopravili ročně i více než tři miliony litrů soli. Zásadní pro úpadek významu stezky byla třicetiletá válka. Po jejím ukončení prosadila podunajská monarchie monopol soli dovážené do Českých Budějovic z Lince. Na počátku 18. století pak díky tomu provoz na Zlaté stezce postupně zcela vyhasl. Stezka se vyvíjela po celou dobu své existence a v konečné podobě měla tři hlavní větve: a) Dolní Zlatou stezku, která spojovala Pasov s Prachaticemi a na českém území procházela přes České Žleby, Volary, Blažejovice a Libínské Sedlo. Tato část stezky je doložena od 11. století. Jedná se o nejstarší a nejvýznamnější část stezky. b) Střední Zlatou stezku, která spojovala Pasov s Vimperkem a na českém území procházela přes Strážný, Horní Vltavici, Kubovu Huť a Solnou Lhotu. Tato část stezky byla vytyčena patrně kolem roku 1300, první písemná zmínka pochází z roku 1312). c) Horní Zlatou stezku, která spojovala Pasov s Kašperskými Horami a na českém území vedla přes Kvildu. Tato část stezky je doložena od poloviny 14. století.

Některé části stezky, pokud to terén umožňoval, byly dvou i vícekolejné. Důvodem byla snaha obejít mokřiny či neschůdná místa a zajistit plynulost provozu na klíčových místech, např. na křižovatkách větví, odboček a zkratek. Úvozové cesty (Hohlwegy) byly v průměru hluboké 1 – 6 metrů, široké 1 – 5 metrů a 10 – 600 metrů dlouhé. Ačkoliv je všeobecně uznáváno užívání jednotlivých částí Zlaté stezky rámcově dle výše uvedených dat, je možno se domnívat, že tato obchodní cesta byla používána již v době bronzové. Z tohoto období bylo nalezeno několik zajímavých artefaktů, kdy v Čechách byly zatím evidovány tyto nálezy: a) Hrot kopí u Libínského Sedla, nalezen pravděpodobně roku 1906. b) Hrot kopí u Stožce, nalezen v roce 1841. c) Hrot kopí u Stožce, nalezen v roce 1991. d) Hrot kopí v Sušici, nalezen v roce 1960. e) Hrot kopí z Vyššího Brodu, nalezen před listopadem 1910. f) Sekerka s laloky z Prachatic, nalezena v roce 1960. g) Mohylové pohřebiště sestávající ze 4 mohylu u Libínského sedla, nalezeno v roce 1994. Vzhledem k malému rozsahu archeologických nálezů, učiněných především náhodou, lze předpokládat, že Zlatá stezka byla skutečně užívána již v době bronzové a potvrdit tuto domněnku bude možno teprve po provedení důkladného archeologického výzkumu. Existuje velmi vysoká pravděpodobnost, že tento výzkum výše uvedenou domněnku potvrdí minimálně na území Horní Zlaté stezky. Kromě uvedených opěrných vojenských bodů je v okolí Zlaté stezky možno nalézt ještě tyto zajímavé vojenské objekty: a) Tzv. Volarké šance, opevnění z dob Třicetileté války (1680 – 1620). b) Valové opevnění z období napoleonských válek na vrchu Šance u obce Kořenný (r. 1808). c) Obří hrad u Studence, kde je však vojenský účel sporný. Kromě toho, že existuje domněnka, že se jedná o refugium, či hradiště sloužící k ochraně obchodní cesty a rýžovníků zlata z doby od pozdní doby halštatské, po pozdní dobu laténskou, je také hypotézám že by se mohlo jednat o keltské kultovní místo.

Dolní Zlatá stezka (Pasov - Prachatice) Nejstarší větví Zlaté stezky, pocházející již z 11. století je prachatická větev Zlaté stezky. Až do výstavby Střední Zlaté stezky plnila po 300 let funkci nejdůležitější komunikace pro obchod se solí v Čechách. Na rozdíl od vimperské a kašperskohorské větve stezky, nestřežil bezpečnost soumarů v Prachaticích hrad, nicméně o bezpečnost se staraly posádky z hradu Stožec a Hus. V současné době jsou známé a relativně dobře dochované tři pozůstatky této větvě jedné z nejvýznamnějších středověkých zemských cest. Jsou to systémy Prachatický, Radvanovický a Blažejovický. Prachatický systém se nalézá mezi Prachaticemi a starou soumarskou osadou Libínské Sedlo, tedy mimo hranice NP a CHKO Šumava. Pro jeho nespornou hodnotu je však následně uvedeno několik základních informací.

Systém tvoří změť úvozových cest, v jednom úseku je tvořen až 11 kolejemi, na jiném úseku se tato soustava spojuje v jedinou v terénu dobře viditelnou kolej. V údolí Feferského potoka se dochoval unikátní pozůstatek technického vybavení Zlaté stezky, torzo zříceného kamenného mostu. Stejně jako v ostatních případech, byl také Prachatický systém prozkoumán detektorem kovů a bylo nalezeno mnoho kovových předmětů, tedy zejména známé podkovy, hřeby, části pásového kování, část tyčoviny, železného oka, ale např. také hliníkový prstýnek, atd. Nebudeme-li počítat krásné a památné Prachatice, nedochovalo se kolem Prachatického systému mnoho významných památek. Jmenovat lze pozdně gotický kostel sv. Anny v osadě Fefry, pseudobarokní, tzv. Hüblerova kaple z roku 1862 na jih od Prachatic a výklenková kaplička v Perlovicích z 18. století. Prachatický systém je jedním z nejvíce nepřístupných úseků Zlaté stezky, navíc značně poškozovaný těžbou a svážením dřeva. Je nutno zajistit jeho ochranu, očištění a stejně jako v případě dalších systémů Zlaté stezky zajistit presentaci turistické veřejnosti. Ve spojení s nedalekými Prachaticemi se zřízení naučné stezky spolu s turistickou značkou navazující na další systémy všech tří větví Zlaté stezky přímo nabízí. Nejjižnějším dochovaným úsekem Dolní Zlaté stezky na území ČR je Radvanovický systém. Rozkládá se v délce asi 2 km blízko hranice ČR s Německem mezi přechodem přes Teplou Vltavu u Soumarského mostu a osadou České Žleby. Radvanovický systém je také poněkud odlišným od ostatních prozkoumaných částí Zlaté stezky. Kromě prudkého stoupání do východního svahu Radvanovického vrchu (centrální část), kde je systém rozvětvený do tří kolejí s několika odbočkami a spojkami, je zbytek systému jednokolejný, bez křižovatek, odboček apod. Dnes známá trasa je patrně druhotného založení a cesta pravděpodobně původně vedla východně odsud údolím Studené Vltavy. Kromě části dochované úvozové cesty (hohlwegu) není znám jiný dochovaný pozůstatek této původní trasy. O velmi pravděpodobném využívání této cesty pravěkým obyvatelstvem svědčí nálezy dvou kamenných artefaktů patrně mezolitického původu pod vrcholem Třístoličníku a rovněž již výše uvedené nálezy dvou hrotů kopí z doby bronzové ve Stožci. Za velmi zajímavé lze považovat nálezy keramiky z období vrcholného středověku a počátků novověku z Volar, zajímavější však jsou nálezy keramiky ze 13. století, tedy doby, kdy Volary ještě neexistovaly. Rozhodně lze považovat za zajímavé nálezy z oblasti Volarských šancí, díky nimž byla vytvořena zajímavá kolekce militárií z období počátků Třicetileté války. Pokud jde o nálezy konkrétně z Radvanovického systému, zde proběhl pouze průzkum s pomocí detektoru kovů,díky němuž bylo získáno jen několik podkov. Mezi významné památky v okolí Radvanovického systému Dolní Zlaté stezky jsou hrad Stožec (Hrad na Stožecké skále), který byl dlouhá desetiletí pravděpodobně nejen jediným ochranným bodem, ale také obydleným místem v hlubokých hvozdech, kterými Radvanovický systém procházel. Založen byl patrně Vyšehradskou kapitulou na popud panovníka. Skrovné pozůstatky hrádku Stožec se nachází na výrazné skále ve výšce 973 m.n.m. nedaleko stejnojmenné vsi. Ačkoliv nemáme k dispozici žádné písemné zprávy o hradě, lze jeho vznik klást díky drobným archeologickým nálezů do 13. století, ale spíše do 1. poloviny století čtrnáctého. Zároveň lze jeho existenci předpokládat až do století patnáctého. Hrad nevelkých rozměrů byl částečně obestavěn kamennou hradbou, částečně využil skalnatého žebra. Stejně jako v případě Kunžvartu byla jedinou významnou stavbou hradního areálu čtverhranná věž stojící za malým nádvořím. Hrad Stožec je typickým představitelem tzv. horských hrádků, což jsou stavby ryze vojenského účelu, bez rezidenčních funkcí.

Ačkoliv se nejedná o významnou architektonickou památku, jde o zajímavý doklad drobné hradní architektury vojenského určení. Objekt zasluhuje péči, tedy zejména ochranu před vegetací, sanaci byť i jen drobných reliktů zdiva a podrobný archeologický průzkum. Další významnější památkou, rovněž vojenského původu, jsou při Radvanovickém systému (přibližně 1 km severovýchodně) tzv. Volarské šance, které vznikly v roce 1618 na počátku Třicetileté války. Tehdy Dolní Zlatá stezka sehrála důležitou úlohu významné vojenské komunikace pro císařské oddíly. V květnu 1619 a červenci 1620 byly šance dokonce dobyty stavovskými vojsky pod velením generálů Thuna a Mansfelda. Na konci roku 1620 však již šance byly opět v rukách císařských sil, pro které se tím stala stezka volnou. Šance tvoří reduta o stranách 41 x 41 m se dvěma dělostřeleckými bateriemi. Délka hlavní osy je 80 m. Významnou památkou, která však již provoz na Zlaté stezce nepamatuje, je kostel sv. Anny na vrchu v Českých Žlebech. Z menších památek stojí za povšimnutí kříže z 19 století a pomníčky padlých pohraničníků z dob socialistické éry při silnici Soumarský most – České Žleby. Třetí dochovanou částí Dolní Zlaté stezky je Blažejovický systém nedaleko zříceniny hradu Hus. Jedná se po Prachatickém systému o jeden z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších úseků Zlaté stezky na území ČR skládající se ze složité spleti úvozových cest. Jak bylo již poznamenáno, Dolní Zlatá stezka vznikla již v jedenáctém století, ale Blažejovický systém vznikl zřejmě až v polovině 14. století, jako reakce na kolonizaci povodí Blanice. To mělo za následek, že původní a starší úsek této části stezky vedoucí patrně přes Zbytiny a Sviňovice byl opuštěn a postupně zanikl. Při průzkumu systému pomocí detektoru kovů v roce 1996 byla nalezena řada železných předmětů, z nichž ale většina pocházela z období II. světové války, kdy zde byly vojáky ustupující německé armády odhazovány části výstroje. Nicméně se podařilo najít také sedm předmětů,které lze datovat do doby provozu Zlaté stezky. Kromě torz podkov a jedné podkovy celé byl rovněž nalezen hřeb, dvě oválné železné tyče a především nález nejcennější, železnou bojovou sekeru s delší bradou pocházejí patrně z 15. století. Nálezy tedy pocházejí jak ze středověku, tak raného novověku. Kromě hradu Hus stojí z památek za zmínku kostel sv. Kateřiny (původně sv. Víta) ze 14. stol. v obci Zbytiny, vzdálené necelé 3 km od Blažejovického systému. Přímo v okolí úvozových cest se nalézá soubor kamenných patníků, sloužících patrně jako hraniční kameny lesních revírů. V současné době známe dva druhy těchto drobných kamenických děl. Blažejovický systém je velmi bohužel značně znečištěn popadanými stromy a zneprůchodněn náletovými dřevinami, jak vzrostlejšího charakteru, tak mlázím. Horní část navíc sloužila a místy snad i slouží k odkládání odpadu z nedalekých rekreačních objektů. Doporučuje se proto vyčištění kolejí systému, jejich úklid a presentace návštěvníkům Šumavy. V součinnosti s případnou a žádoucí sanací a presentací zřícenin hradu Hus se jedná o ideální turistický cíl s možností zřízení další naučné stezky. Soubor kamenných patníků je nutno konzervovat proti působení povětrnostních vlivů.

Střední Zlatá stezka (Pasov - Vimperk) Jak již bylo uvedeno, tato větev Zlaté stezky byla vytyčena někdy kolem roku 1300, první písemná zpráva o ní pak pochází z roku 1312. Když 20. července 1359 uděloval císař Karel IV. pánům z Janovic v léno hrad Vimperk, Hus a Kunžvart spolu s dalšími 36 vesnicemi v okolí, uváděla listina také poprvé jméno této části Zlaté stezky v Solné Lhotě jako „solné cesty“ (solna czista). Když ve třicátých letech 18. století projevil císař Karel VI. Přání obnovit

provoz na Zlaté stezce ve směru na Pasov, usmálo se na vimperskou větev prakticky již mrtvé Zlaté stezky štěstí – ze všech tří tras byla císařskými kartografy doporučena (1736) a úředníky nakonec i vybrána právě ta střední. Na počátku byla tedy na pozůstatcích původní stezky budována nový státní silnice tzv. pasovská. A v jejích stopách jde tato komunikace částečně dosud. Nejsevernějším zachovaným komplexem vimperské části Zlaté stezky na území ČR je Kubohuťský systém. Nalézá se na západní straně Boubína mezi osadami Arnoštka a Kubova Huť. Jeho koleje začaly vznikat během 13. a 14. století. Celková délka systému činí cca. 1.5 km. Jižnější část systému nemá díky impozantní šíři své koleje obdobu v dosud prozkoumaných částech Zlaté stezky na českém území. Při průzkumech kubohuťského systému bylo učiněno několik nálezů, zejména podkov, ale také hrot kopí, třmen, či třmen. Na tomto systému se nachází jen jedna významná památka - areál kostela Nalezení sv. Kříže v Korkusově Huti. Roku 1785 zde byla zřízena lokalie, o tři roky později byla vystavěna dřevěná kaple se zděnou sakristií. Teprve roku 1801 byl postaven dnešní kostel. Jedná se o jednoduchou jednolodní stavba s trojbokým závěrem. Na západním průčelí je dřevěná zvonice. Pochází odsud cenná gotická dřevořezba Oplakávání Krista z roku 1520, která je dnes uložena v Alšově galerii v Českých Budějovicích. Ostatní zařízení pochází většinou z 19. století. Při kostele stojí klasicistní fara, areál je obehnán zdí. Část Kubohuťského systému byla v minulosti značně poškozena bezohlednou těžbou dřeva, je nutné zodpovědněji přistupovat k zachování této části Zlaté stezky. Další pozůstatky stezky na vimperské (střední) větvi představuje Žlíbský systém pojmenovaný po osadě Žlíbky a nedalekého Žlíbského vrchu. Na této části Zlaté stezky je nutno věnovat pozornost dvěma zaniklým osadám – Žlíbkám a Havrance s Vltavskou sklárnou a dalším sklárnám - Röhrenberské (Adlerově) huti, Březovské a Magerlově huti. Vhodné by bylo pokračovat v archeologickém průzkumu, zajistit likvidaci náletových dřevin a zajištění zdiva skláren, historie některých z nich sahají až do 16. století. Dochovanou památkou při Žlíbském systému vimperské větve je kostel Panny Marie, sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého z roku 1726 s malým hřbitovem v Horní Vltavici. Asi nejcennější památka se však nachází na křižovatce lesní cesty od Horní Vltavice a lesní silničky Kořenný – Hliniště. Jde o kámen datovaný letopočtem 1692, který pamatuje prakticky závěrečnou část provozu Zlaté stezky. Z archeologických nálezů učiněných v prostoru Žlíbského systému lze kromě podkov jmenovat přezky pocházející buď z oděvu, či postroje koní, nebo kovovou mušku z pušky. Třetím významným a nejjižnějším dochovaným pozůstatkem vimperské větve Zlaté stezky je systém na Obecním vrchu. Nachází se, jak název sám napovídá na Obecním vrchu jižně od osady Strážný, cca. 3 km vzdušnou čarou od systému žlíbského a je přibližně 1 km dlouhý. Skládá se z více kolejí z nichž vede řada odboček, spojek a křižovatek. Archeologický průzkum systému nebyl dosud prováděn, došlo pouze k průzkumu detektorem kovů. Je však nutno průzkum doporučit, protože již 400 m pod vrcholem směrem na jih je zemní objekt s viditelnými valy o rozměrech cca 8 x 8 m. Zda se jedná o vojenský objekt, či třeba drobné vodní dílo („nebeský“ rybníček) není v tuto chvíli možno určit. Pokud jde o nálezy detektorem kovů, je možno jmenovat opět množství podkov a hřebů podkováků, ale také železné pásy neznámého určení, železný klíč, železná objímka, či železný kroužek. Pro všechny tři dochované systémy Střední Zlaté stezky se doporučuje provádění systematického archeologického průzkumu. Pro Kubohuťský i Žlíbský systém se doporučuje

očista od náletových, či volně ležících dřevin a jejich presentaci veřejnosti. V případě systému na Obecním vrchu, který je zpřístupněn naučnou stezkou, se doporučuje odstranění lesních porostů z kolejí (cest). Významnou památkou nalézající se mezi Žlíbským systémem a systémem na Obecním vrchu je hrad Kunžvart, který je po hradě ve Vimperku nejvýznamnějším ochranným bodem Střední Zlaté stezky. Jde o strážní hrad královského založení (20. července 1359 dal císař Karel IV. hrad v léno pánům z Janovic), který nesloužil k rezidenčním účelům. Jeho zříceniny stojí na východním výběžku vrchu Strážný ve výšce 1 032 m. n. m. severozápadně od stejnojmenné obce. První zmínky o něm pocházejí z roku 1359 a jeho úkolem bylo střežit Zlatou stezku do Pasova. V roce 1547 se již uváděl jako pustý. Definitivně však zřejmě zanikl až po požáru v roce 1578, ačkoliv již před tím byl rozebírán na stavební materiál. Nejdůležitější stavbou hradu byla obytná čtverhranná věž se zaobleným nárožím. Věž plnila provozní i obytnou funkci. F. A. Heber se nezmiňuje o královském založení hradu, ale o pověsti, podle níž měl hrad patřit jistému rytíři Kunzovi a po něm se také jmenovat Kunzwarte. Podle jiné pověsti měla v pozdějších letech na hradě pobývat banda penězokazců. Zvláštní je, že se v blízkém okolí našlo několik střepů tavicích tyglíků, což by snad mohlo znamenat, že pověst se zakládá na pravdě. Byly nalezeny také železné hroty šípů. Nejzajímavější nález učinil roku 1750 strážský revírník Sakaster, který ve skrytém výklenku u vchodu do věže nalezl železnou schránku se zlatými mincemi. Jde o významný doklad drobné hradní architektury s ryze vojenským posláním. Je třeba doporučit zodpovědné zacházení s touto unikátní stavbou, její očištění od vegetace, sanaci zdiva věže a provedení archeologického průzkumu, který může zodpovědět řadu otázek z historie hradu. Vždyť již průzkum v letech 2000 a 2001 prokázal, že místo bylo obýváno nejen již ve 13. století, tedy ještě před založením vlastního hradu, ale i v pravěku, nejpozději však v době halštatské. Nedaleko Kunžvartu se nalézá další svědectví lidské tvorby krajiny, pozůstatky mohutné hráze rybníka Kunžvartu u Strážného. Sypaná hráz je dlouhá 529 m, široká 51 m a vysoká 15 metrů. Donedávna se mělo zato, že jde o jedno z děl doby Karla IV. související s připravovaného vodního kanálu, který by měl propojit Severní a Černé moře. Některá vodní díla z této doby, vztahující se k tomuto projektu, jenž bohužel nebyl dokončen, byla údajně v české krajině ke spatření ještě v 16. století. Nicméně, jak v roce 2007 zkonstatoval Václav Starý, jedná se v tomto případě o protrženou hráz rybníka, který nechal vystavět Petr Malovec z Chýnova a na Vimperku nejpozději v roce 1547, kdy o vimperecké panství přišel kvůli účasti na nezdařeném povstání českých měst proti Habsburkům. První písemná zmínka o již existujícím rybníku pochází z roku 1553. Díky historickým záznamům víme, že se tak stalo i přes protest prachatického souseda, Petra z Rožmberka, který si na plánovanou stavbu ve své době obrovského rybníka stěžoval až u úředníků menších desk zemských v Praze. Nedělo se tak, jak bychom dnes očekávali, ze sousedské nepřejícnosti, ale čistě z obav o majetek vlastní i skrovný majetek poddaných, neb jak pan z Rožmberka píše ve své stížnosti: rybník „...na Kunžvartě“ má být „...velmi veliký a hluboký“ a má být „zbudován na velkých vodách a že hráze na kruntu založiti nemůže“. Jak se za nedlouho ukázalo, pan z Rožmberka měl pravdu, neboť již v roce 1581 se rybník uvádí jako pustý. Průzkum Stavební geologie v Praze pak prokázal, že hráz byla špatně založena na místě, kde vrstva štěrku pod vrstvou slatinných zemin je propustná, takže nahromaděná voda hráz založenou nestabilním podloží snáze protrhla. Ačkoliv hráz rybníka Kunžvartu již dnes nespoutává vody zadržované v tomto pozoruhodném a ve své době ohromném vodním díle, zasluhuje jako doklad rybníkářské

činnosti v této oblasti ochranu a presentaci návštěvníkům této části Šumavy a zvláště v případě pořízení naučné stezky Žlíbský systém – hrad Kunžvart – systém na Obecním vrchu. Další významnou památkou, tentokrát téměř zapomenutou v lesích při systému na Obecním vrchu je valové opevnění z období napoleonských válek na vrchu Šance u obce Kořenný naproti hradu Kunžvart. Jak bylo již výše uvedeno, toto opevnění pochází zřejmě z roku 1808, kdy Rakousko očekávalo vpád napoleonských armád z Bavorska, tehdejšího spojence císaře Napoleona. Dosud jsou dochovány valy a částečně i příkopy. Opevnění má tvar kosodélníku o délce stran cca. 29 x 95 m. Jihovýchodní část opevnění nebyla dle ohledání terénu patrně nikdy dokončena a tak c.k. dělostřelectvem nebyla asi nikdy ani využita. Jedná se však o zajímavý příklad přechodného polního opevnění z období napoleonských válek a proto zasluhuje zachování a presentaci veřejnosti. Na tomto faktu nic nemění ani stopy po zemljankách a okopech vytvořených zde v období socialismu ČSLA.

Horní Zlatá stezka (Kašperské Hory – Pasov) Tato větev důležité obchodní cesty byla založena v polovině 14. století jako odpověď českého krále a římského císaře Karla IV. na rostoucí obchod na Zlaté stezce a také zvyšující se poptávku po zboží z Podunají a Itálie. Nově založená obchodní stezka měla propojit horní Pootaví s Pasovem. Ještě v roce 1366 císař Karel IV. potvrdil Kašperským Horám právo skladu zboží, které se z Pasova přes Kvildu dováželo. Kupci, kteří jeli po nové části stezky, měli nařízeno nocovat v Kašperských Horách. Kdo tak neučinil, musel zaplatit pokutu 100 hřiven stříbra, přičemž polovina připadla královské komoře a polovina Kašperským Horám. Jistě není bez zajímavosti, že Karel IV. musel Prachatickým, kterým v podobě nové větve Zlaté stezky vyrostl nevítaný konkurent, výslovně zakázat narušování výstavby nového královského hradu Kašperka. Ten totiž sloužil nejen k ochraně Zlaté stezky, ale také k ochraně zlatých dolů v okolí. Nejsevernějším dochovaným pozůstatkem Horní Zlaté stezky na území ČR je Losenický systém, který se nachází téměř mezi Kašperskými Horami a osadou Kozí Hřbet. Losenický systém a je tvořen soustavou dvou, až čtyřkolejných cest. Na významu této části významné zemské komunikace přidávala skutečnost, že se v jejím okolí nacházela řada důlních děl pro těžbu drahých kovů a tak kromě přepravy soli, byla využívána i k transportu vytěženého zlata, materiálu a osob potřebných k jeho těžbě. Při základním archeologickém průzkumu detektorem kovů v roce 2002 bylo nalezeno 42 předmětů, zejména podkovy, ale také torzo ocelového nože, kladivový sekáč, části řetězů a části železných předmětů více, či méně známého původu. Mezi nejcennější objevy na Horní Zlaté stezce, nebo v jejím okolí však lze řadit nálezy několika zlatých keltských mincí a střepů keramiky z laténského období v Kašperských Horách, či nález 13 keltských a antických mincí na Obřím Hradě u Studence. Právě kašperskohorská větev Zlaté stezky je obklopena velkým množstvím památek na těžbu zlata a rovněž na sklářství. Těmto objektům je nutno věnovat zvýšenou pozornost a připravit jejich presentaci pro návštěvníky NP a CHKO Šumava. Do této činnosti je třeba zahrnout také presentaci a spolupráci s městy a obcemi na této části NP a CHKO Šumava. Jde zejména o cílové město Horní Zlaté stezky Kašperské Hory s hradem Kašperkem, či bývalé rýžovnické městečko Rejštejn. Ze zaniklých osad, které by bylo vhodné archeologicky prozkoumat a presentovat je jako turistický cíl, vč. presentace nálezů a poznatků ze života vsi, můžeme jmenovat např. Zhůří.

Rozhodně je nutno doporučit zodpovědný přístup k tomuto úseku Zlaté stezky a jeho presentaci návštěvníků NP a CHKO Šumava. Tím se rozumí zejména likvidace náletových dřevin z cest, úklid prostoru od popadaných dřevin, jejich tlejících pozůstatků, které stěžují pohyb v prostoru systému a repase některých částí zídek z nasucho kladených kamenů zpevňujících „břehy“ úvozů. Jedním z nejnáročnějších úseků kašperskohorské větve Zlaté stezky byl Zhůřský systém, jehož pozůstatky se nacházejí severozápadně od zaniklé obce Zhůří na svazích hřebenu táhnoucím se od Huťské hory k osadám Dobronín, Malý a Velký Kozí Hřbet, asi 2 km od Losenického systému. Mezi dosud známými se jedná o nejvýše položenou část Zlaté stezky na území ČR. Systém je dlouhý cca 700 m a skládá se místy ze tří až sedmi kolejí, rozměry některých z nich dosahují na šířku až 5 metrů a 4 metrů hloubky. Část hlavní koleje je dlážděna, část má zídkou skládanou na sucho zajištěný „břeh, násep“. Na jihozápadě, kde dosahuje kóty 1006 m na svažité louce stojí starý kříž. Po části Zhůřského systému vede zelená turistická značka, ale značná část je zarostlá neprostupným mlázím, nebo zapadaná klestím a popadanými částmi stromů. Z památných míst v okolí této části Zlaté stezky lze rozhodně jmenovat již uvedenou zaniklou osadu Zhůří (zanikla po roce 1945) s řadou dochovaných zlatodolů v jejím okolí. Bohužel lokalita „U věže“, kde se dá předpokládat další horský hrádek, či jiný opěrný a strážní bod Zlaté stezky vzala za své při terénních úpravách v dobách, kdy celé okolí bylo uzavřeným vojenským prostorem. Lze se proto domnívat, že archeologický průzkum nebude pozitivní a neřekne nám více k uvedené domněnce. Zhůřský systém byl prozkoumán detektorem kovů a během tohoto ohledání byl nalezen soubor zajímavých železných předmětů úzce spjatých s dopravou na stezce. Kromě dobře známých podkov a hřebů podkováků byl nalezen např. Klínek, řetěz s hákem, řetěz s hákem a kruhem, petlice, oko s kruhem, různé železné pásky a kování, atd. Nálezy pocházejí stejně jako na ostatních známých systémech Zlaté stezky jak ze středověku, tak i z období novověku. Ačkoliv po části Zhůřského systému, jak již bylo uvedeno výše, vede zelená turistická značka, je třeba doporučit vyčištění celého úseku a presentaci veřejnosti. Nemělo by se zapomenout na presentaci zajímavého turistického místa, osady Zhůří, zlatodolů v jejím okolí a dalších drobných památek. Rozhodně je třeba asanovat části kamenných zídek náspu, či dláždění části stezky. Jako třetí z pozůstatků Horní Zlaté stezky známe Horskokvildský systém, který se nachází na sever od osady Horská Kvilda na jižním svahu hory Břemeno, zhruba 2.5 km jižně od Zhůřského a 7 km od Losenického systému. Celková délka systému je cca 900 m. Z jižního okraje systému lze dohlédnout k Horské Kvildě a nedaleko odsud byla jedna z nejdůležitějších křižovatek Zlaté stezky, odbočovalo se zde na Zlatou cestu (Goldene Strasse), po které se také dopravovala sůl, ovšem přes Bavorsko. Většina systému je tvořena 2 – 3 kolejemi několik metrů hlubokými a širokými, po části z nich vede opět zelená turistická stezka, ale velká část je opět v neutěšeném stavu (popadané stromy, porosty mlází a náletových dřevin). Severně od Horské Kvildy se na vrchu hory Břemeno (1156 m.n.m.) dochovala řada zlatodolů, které se řadí k nejvýše položeným na Šumavě. Na Kvildském a Hameském potoce se dochovaly sejpy po rýžování zlata, z nichž některé mohou pocházet až z doby laténské. Zajímavý soubor představují staré kamenné patníky při úvozových cestách, které zde byly osazeny až po zániku Zlaté stezky a vyznačovali patrně hranice lesních revírů. Podobné známe z Prachatického systému Dolní Zlaté stezky.

Pokud jde o archeologické nálezy z okolí Horskokvildského systému, je třeba zmínit právě ty z prostoru zlatodolů a rýžovišť. Jde o různé zlomky keramiky, kovu, nálezy středověkých podkov, ale také např. středověkého meče a renesanční zbroje s Traxlerské slati. Za významný je třeba považovat nález pozůstatků celé kovárny u jedné z šachet v těsné blízkosti Horskokvildského systému v roce 2001. Kromě jiného zde byl nalezen i zachovalý tesák, datovaný do přelomu 14. a 15. století. Přímo v prostoru systému byl v roce 2005 vykonán průzkum detektorem kovů a opět byla nalezena řada železných předmětů. Kromě podkov došlo k nálezu dvou nožů, torza nože, několika pásků a pásů železa, závlačka, torzo šroubu, část mědí pájeného klíče, apod. Vzhledem k významnému výskytu archeologických nálezů při Horskokvildském systému se doporučuje intenzivní provádění archeologického průzkumu a další očišťování cest (kolejí) této části Zlaté stezky (jde o vedlejší koleje, stezka je v „hlavní“ koleji veřejnosti zpřístupněna zelenou turistickou značkou. Doporučuje se následná presentace veřejnosti, zejména pak prostoru zlatodolů. S ohledem na nesporný a zásadní význam Zlaté stezky pro historický vývoj nejen regionu Šumavy, ale také rakouské a bavorské strany Pošumaví je nutno trvat na očišťování dochovaných částí této významné historické obchodní cesty, provádění archeologických průzkumů a presentaci této významné památky veřejnosti nejen jako turistických cest, ale především formou naučných stezek s přeshraničním přesahem. Zároveň je nutno pokračovat v hledání dalších dochovaných úseků všech tří větví Zlaté stezky, které se ukrývají v mnohdy hlubokých lesních porostech a větších nadmořských výškách. Pozůstatky staveb je třeba sanovat a pietně veřejnosti presentovat, drobné architektury (kapličky, křížky, Boží muka, patníky atd.) je nutno očišťovat, opravovat, konzervovat a presentovat jako součást kulturní krajiny Šumavy. Archeologické nálezy (mince, kovové části postrojů, zbraní apod.) je vhodné v budoucnu umístit právě do expozice Šumavy, která má vzniknout v rekonstruovaném Dolním zámku ve Vimperku. Kvalitní a erudovanou spolupráci a poradenství mohou díky svým zkušenostem zajistit pracovníci muzea v Prachaticích, Táboře a Sušici.

Zlatá cesta V souvislosti se Zlatou stezkou, je třeba znovu připomenout další dálkovou obchodní trasu, tzv. Zlatou cestu (Goldene Strasse), založenou v polovině 14. století Karlem IV., který ji označil za veřejnou cestu (Strata publica). Stezku vytyčil Heinzlin Bader a obdržel za to od císaře kolonizační pozemek v Červené u Kašperských Hor. Císař Karel IV. měl velké plány s tou obchodní cestou a zamýšlel s její pomocí propojit skrze Pasov, Salzburk a nově založeným městem Grafenau v Bavorsku Prahu s Benátkami v Itálii. Etapa z Kašperských Hor do Pasova byla dokončena k roku 1366, dále se nepokračovalo z důvodu vypuknuvších husitských válek, nicméně díky hustému provozu a výdělečnému obchodu na cestě došlo již před vypuknutím tohoto konfliktu na bavorské straně nejen k založení města města Hals u Pasova a kláštera Sankt Osvald. Trasa Zlaté cesty vedla z Kašperských Hor u, částečně vedla po Horní Zlaté stezce až do Horské Kvildy, kde se odpojila a pokračovala skrze centrální Šumavu plnou močálů pod horou Luzný do Wadhäuseru v Bavorskua dále přes Sankt Osvald, Grafenau a Hals do Pasova.

Od 16. století byla Zlatá cesta úředně odlišena od Zlaté stezky a to tak že cesta z Pasova do Kašperských Hor se nazývala nadále Zlatá stezka (Goldene Steig) a cesta z Kašperských Hor do Grafenau v Bavorsku a dále do Pasova se nazývala Zlatá cesta (Goldene Strasse). V roce 1882 schwarzenberský lesní geometr A. Brzorád prošel celý úsek Zlaté cesty z Horské Kvildy a zemskou hranicí, její trasu pečlivě zakreslil do map a své poznatky brzy poté také publikoval. Od těch časů se však bohužel Zlaté cestě nikdo nevěnoval. Práce A. Brzoráda však dává dobrý základ pro průzkum trasy Zlaté cesty na českém území, na nějž je možno a doporučeno navázat zpřístupněním a presentací návštěvníkům NP a CHKO Šumava.

Schwarzenberský plavební kanál Je výjimečnou technickou památkou dochovanou z období určená plavení pokáceného dřeva z nepřístupných částí Šumavy a postavenou zejména za účelem zajištění plynulého zásobování palivovým dřevem hlavního města tehdejšího mocnářství - Vídně. Kanál byl postaven na popud majitele většiny okolních lesů i pozemků, na nichž se kanál nachází, knížete Jana II. ze Schwarzenberka. Kanál byl vybudován ve dvou etapách, kdy první se realizovala v letech 1789 – 1793 dle projektu inženýra Josefa Rosenauera (1735-1804). Druhá etapa se realizovala v letech 1821 – 1822 pod vedením ředitele správy schwarzenberského panství Arnošta Mayera inženýrů Josefa Falty a Jana Krause. Celkem kanál měří cca 50 km. V prvním roce stavby byl postaven úsek o celkové délce 29.3 km od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka, který ústí u obce Hory do Vltavy. V roce 1791 bylo koryto kanálu dovedeno až k Jezernímu potoku, vytékajícímu z Plešného jezera, které od té doby sloužilo jako nádrž k vypouštění vody pro potřebu plavby. O dva roky později stavba kanálu dosáhla Jeleního potoka u osady Jelení Vrchy, čímž byla dokončena první etapa kanálu o celkové délce 39,9 km. Dřevo tak plulo po Schwarzenberském kanálu do řeky Mühl, na níž bylo u Neuhausenu vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Druhá etapa vedla od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem. Během stavby byl zrealizován i tunel nad Jelením, který původně měřil 419 m, později, když bylo plaveno až 24 m dlouhé dřevo, byl zkrácen na současných 389 m. První plavba po celém kanálu se uskutečnila v roce 1824 a celková délka vodní cesty měla od ústí řeky Mühl do Dunaje až po potok Světlá voda 89,7 m. Kanál byl napájen vodou z 21 potoků, později byly vystavěny pro zlepšení stavu vody tři nádrže – Jelení jezírko, Rosenauerova nádrž a nádrž Říjiště. Do kanálu ústily tři vodní smyky – Jelení o délce 1,3 km, Jezerní o délce 0,9 km a Koňský o délce 1,4 km. Na tomto pozoruhodném technickém díle vzniklo 87 mostů a můstků, 80 vodních propustí, 78 vodních příkopů a 22 stavidel. V druhé polovině 19. století vzrostl zájem o dlouhé, kmenové dříví. Na části kanálu mezi potoky Rakovka a Světlá Voda v délce 22,3 km byly oblouky upraveny tak, aby jimi propluly kmeny o délce až 19,5 m a u Želnavy byl vybudován Hefenkriegský smyk dlouhý 3,8 km, který kanál spojil s Vltavou. V Želnavě byly kmeny vázány do vorů a po Vltavě plaveny do Prahy. Začátek kanálu se nachází ve výšce 916 m.n.m., jeho celkový spád je 255 m, místní spád kanálu činí 2 – 7 promile. Kanál je široký 3.5 – 4 m a hluboký je okolo 1 metru. Poslední plavba po celé délce kanálu proběhla v roce 1916, naposledy se dřevo plavilo v roce 1962 (1964) – prameny se v této informaci různí. Díky tomu, že se dřevo dostalo do Vídně s využitím kanálu již za 8 dnů, byl autor jeho projektu – Josef Rosenauer, jmenován čestným občanem tohoto města. Muzeum kanálu se nachází v rodné obci tohoto vynikajícího technika, Chvalšinách.

V současné době jsou rekonstruovány pouze tři části kanálu – úsek mezi Jelením Vrchem a Želnavským úsekem dlouhý cca 11 km, úsek od bavorských hranic po Stocký (Ježový) potok dlouhý 1,8 km a úsek mezi potokem Ježová a rozvodím v bývalé osadě Růžový Vrch dlouhý 2,5 km. Jde tedy zhruba o čtvrtinu z celkové délky Schwarzenberského plavebního kanálu, jehož stavba v podstatě splnila sen císaře Karla IV. o propojení dvou úmoří Atlantského oceánu a Černého moře. Je nutno doporučit rekonstrukci i dalších částí kanálu a jeho zachování budoucím generacím.

Vchynicko – Tetovský plavební kanál Nedaleko od pozůstatků Horní Zlaté stezky se nachází další významné vodní dílo a technická památka, Vchynicko – Tetovský plavební kanál. Kanál byl vybudován v letech 1799 – 1801 dle autora projektu Schwarzenberského kanálu, Josefa Rosenauera. Úkolem tohoto vodního díla bylo obejít v délce 13.6 km nesplavný úsek řeky Vydry na Šumavě a spojit řeku Vydru s říčkou Křemelnou. Na rozdíl od Schwarzenberského kanálu však nebylo cílem zásobovat nedostupným dřevem císařské hlavní město, Vídeň, ale hlavní město Českého království, Prahu. Po dokončení kanálu trvala doprava dřeva do hlavního města dle stavu vody 3, nebo 4 dny a odhaduje se, že po dobu jeho fungování bylo po něm splaveno až 4.000.000 m3 dřeva. Stejně jako Schwarzenberský plavební kanál, také kanál Vchynicko - Tetovský spojuje dvě úmoří, Černé moře a Severní moře. Po výstavbě kanálu vzrostla poptávka po pracovní síle a vznikala řada nových osad. Za zmínku jistě stojí např. Dlouhá Ves u Sušice, kde vznikla zajímavá zástavba při hlavní komunikaci s charakteristickou řadou 22 dvojdomků ve stylu pozdního klasicismu. Plavilo se v tzv. vlnách, to znamená, že se dřevo vždy nahromadilo na jednom místě, což posloužilo i k akumulaci vody, a následně se na jedné vlně poslalo po proudu. K zásobování kanálu vodou sloužily nejen přírodní přítoky, ale také sedm uměle vytvořených nádrží. Z nádrží, nazývaných „švele“ se do dnešních dnů kromě terénních reliktů nedochovalo nic a lze je tušit jen z názvů – např. Ptačí nádrž, Černohorská nádrž, Novohuťská nádrž, Roklanská nádrž, Rokytská nádrž. Tyto nádrže dokázaly akumulovat přibližně 90.000 m3 vody. Zrychlovat proud vody pomáhaly tři skluzy a kanál bylo možno překročit po několika dřevěných a kamenných mostech, z nichž se dochoval dřevěný hradlový a osm kamenných. Začátek kanálu se nachází u Hradlového mostu při silnici mezi Antýglem a Modravou, konec je prakticky na vtoku Sekerského potoka do Křemelné. Celková délka kanálu je cca 14,4 km a sklon je na normálních úsecích cca. 3 promile, voda tak proudí rychlostí přibližně 4 km/h. Poslední plavba proběhla v roce 1958. Ačkoliv je kanál v lepším technickém stavu, včetně dochovaných mostů, zasluhuje zvýšenou péči, údržbu a rekonstrukci všech dochovaných částí, případně i částí zaniklých (pozměněných). To platí zejména pro úsek od Sekerského potoka (cca 1,5 km od Machova k rozcestníku U Sedla, který je zarostlý, suchý a neudržovaný. Pietně je nutno chovat se také k drobným pozůstatkům dnes již zaniklé obce Vchynice – Tetov.

Sejpy po rýžování zlata u Arnoštského potoka Také u Arnoštského potoka lze najít tyto zajímavé pozůstatky po těžbě zlata, které lze díky dosavadním nálezům datovat od 14. do 16. století. Pro zjištění dalších informací o této zajímavé lokalitě a industriální činnosti v tomto prostoru je nutno doporučit archeologický

průzkum. Doporučuje se ochrana rýžoviště i jeho okolí, kde lze očekávat také nálezy sídelní aglomerace.

Hrady a zámky na území NP a CHKO Šumava Na území NP a CHKO Šumava se nachází řada významných kulturních památek. Jedná se o zříceniny hradů Kunžvart a Stožec, o nichž je pojednáno výše, hradu Hus, Vítkův Hrádek (též Vítkův Kámen), Hausberk, Pajrek a Ostrý. V Čachrově stojí gotická tvrz. Na hranicích CHKO Šumava nalezneme hrad Kašperk hrad a zámek Vimperk a zámeček v Železné Rudě.

Hrad a zámek Vimperk Nejvýznamnějším památkovým objektem je hrad a zámek Vimperk o němž máme první zprávy z roku 1264 vztahující se k osobě Purkarta z Janovic, snad lenního pána, či purkrabí. Hrad byl s velmi velkou pravděpodobností královského založení, neboť až do roku 1454 se v souvislosti s jeho držbou hovoří jako o královském manství. Kromě Purkarta z Janovic známe další „vlastníky“ - Bavory ze Strakonic, Pražského patricije Jana Rotleva, Václava Vlčka z Čenova. Roku 1479 byl za Kaplířů hrad spojen hradbou s městem, ve stejnou dobu je budováno předsunuté dělostřelecké opevnění Haselburk. Za Malovců a následně Rožmberků (majitelé od roku 1550) probíhala v letech 1530 – 1560 renesanční úprava zámku, včetně stavby tzv. Dolního zámku. Roku 1619 byl zámek dobyt a vypleněn stavovským vojskem pod vedením obávaného a velmi schopného generála hraběte z Mansfeldu. Při obnově v letech 1622 – 1624 byl Jáchymem Novohradským rozšířen. Současnou podobu daly objektům přestavby v 18. a 19. století za Schwarzenberků, z nichž nejzásadnější proběhla na Horním zámku po požáru v roce 1857. V současné době je vlastníkem Česká republika, konkrétně Správa NP a CHKO Šumava se sídlem ve Vimperku. Dnešní areál se skládá z několika budov. Nejstarším objektem je Horní zámek, původní hrad. Jedná se o mimořádně cennou středověkou stavbu upravenou renesančně a klasicistně. Nejvýznamnějšími objekty jsou donjon Vlčkova věž, kaple sv. Josefa, kaple sv. Evangelistů a hodinová věž. Naprosto unikátní pak jsou malované záklopové stropy zhotovené kolem roku 1550 v druhém poschodí severozápadního, nalezené teprve nedávno. Této části objektu je třeba věnovat naprosto mimořádnou pozornost a péči! Druhým nejstarším objektem je neprávem opomíjené severovýchodní předsunuté opevnění Haselburk, které sice stojí mimo hradby, ale je nedílnou součástí hradu a jeho historie. Haselburk je podkovovitého půdorysu a jeho dominantou je mohutná bateriová věž o průměru 14 m. Tato část opevnění hradu Vimperk má mimořádný význam a místo v dějinách české hradní architektury. Ačkoliv předsunutá opevnění měla řada českých hradů, právě jen na Vimperku a Českém Šternberku se dochovala v tak výrazných stavebních konstrukcích. Stav vimperského Haselburku je však alarmující a je nutné jeho zajištění, protože tato stavba je ohrožena prodlením údržby! Dolní zámek je vynikajícím, bohužel dosud zcela opomíjeným příkladem renesanční architektury. Dokladem toho je fakt, renesanční interiéry objevené již v roce 1997 rychle upadly v zapomnění a jsou znovuobjevovány až v současné době. Kromě několika drobných stavebních úprav, které nemají na vzhled objektu žádný význam, a vestavění příček v interiérech, dochoval se nám Dolní zámek v intaktním stavu. Za nejcennější je nutno považovat soubor renesančních záklopových stropů ve 2 NP části východního a jižního křídla, včetně ojedinělých freskových výmaleb stěn (lovecké motivy, čtvero ročních dob, apod.). Zcela unikátním je velký, dnes přepříčkovaný sál o rozloze cca. 200 m2, který díky svému

dochovanému stropu a výmalbě stěn nemá ve středoevropském prostoru srovnání. S objektem je nutno zacházet velmi obezřetně a zejména 2 NP je třeba věnovat mimořádnou pozornost! Ve středoevropském regionu jsou zcela mimořádnou architekturou renesanční arkády s věžicí jižně od Dolního zámku. Tento objekt je od doby svého založení prakticky beze změn a zasluhuje zodpovědný přístup a mimořádnou péči. Dalším objektem areálu hradu a zámku Vimperk je budova správy objektu, pozornost zasluhují také zahrady, nádvoří a jejich doplňky, zejména soubor kamenných kašen z 19. století. Hrad a zámek Vimperk je velmi zajímavým dokladem vývoje významného feudálního sídla v prostoru Pošumaví. Podaří-li se prosadit citlivou a pokornou rekonstrukci této významné památky, stane se jednou z perel jihozápadního regionu České republiky, srovnatelnou se zámkem v Třeboni, Bechyni, či hradem Rožmberkem. Bez nadsázky lze konstatovat, že díky zcela ojedinělé renesanční výzdobě interiérů obou zámků, bude moci „konkurovat“ zámku v Českém Krumlově. Hrad Kašperk Druhým cenným památkovým objektem, nacházejícím se však těsně za hranicí NP a CHKO Šumava je hrad Kašperk (Karlsberg), který byl roku 1356 založen českým králem a římským císařem Karlem IV. Stavbu vedl jeden z proslulých stavitelů doby tohoto panovníka, Vít Hedvábný. Hrad byl postaven pro ochranu Horní zlaté stezky z Pasova do blízkých Kašperských Hor, ale zejména pro ochranu zlatodolů v okolí. V roce 1617 hrad koupilo město Kašperské Hory, a vlastní jej dosud. Hrad Kašperk představuje typický příklad representační hradní stavby Karla IV, kdy dvě věže po stranách srůstají v jednu stavbu spolu s obytným palácem. Objekt zasluhuje mimořádnou ochranu.

Hrad Hus Významným pozůstatkem dalšího hradu je v zájmovém území zřícenina hradu Hus (okr. Prachatice). Hrad založili na základě povolení českého krále Jana Lucemburského čtyři bratři z mocného rodu pánů z Janovic. Královský souhlas se stavbou byl podmíněn závazkem, že hrad bude královským manstvím a otevřen panovníkovi proti nepřátelům. O cca 20 let později přešel do stálého královského vlastnictví. Počátkem 15. století zažil v době hejtmanství (lenního držení?) Jana Smilka z Křemže stavební rozkvět. V roce 1441 byl za Habarta z Hrádku jako sídlo škůdců obležen a po kapitulaci obléhaných (8. září) byl pobořen. Na ostrožně před hradem je možno ještě velmi dobře sledovat pozůstatky obléhacího zařízení s palebným postavením. Hrad je poměrně rozlehlý, což platí zejména o předhradí, které bylo evidentně přizpůsobeno případnému pobytu většího královského vojska. Na březích Blanice byly pod hradem po povodních v srpnu 2002 nalezeny drobné kovové předměty, keramika, zvířecí kosti.

Vítkův Hrádek V hranicích NP a CHKO Šumava představuje jednu z nejcennějších hradních zřícenin Vítkův Hrádek, též zvaný Vítkův Kámen (okr. Český Krumlov). Jeho počátky sahají do počátku 14. století, kdy jej pravděpodobně založil mocný jihočeský rod Vítkovců, z nichž později vzešli např. Rožmberkové. Současný vzhled věže, donjonu, pochází z roku 1815, ale

hrad svoji svoji současnou rozlohu získal patrně již v 16. století, kdy byl opevněn pěticí mohutných snad ještě renesančních bastionů, v českém prostředí. Vítkův Hrádek je typickým představitelem hradu donjonového typu, kdy byla hlavní stavbou hradu mohutná věž – donjon. V případě tohoto hradu jsou rozměry věže skutečně mimořádné – 14 x 17.5 m. Vítkův Hrádek byl vystavěn jako vojenský opěrný bod po vzoru královských horských hrádků, rozměrově je však předčil.

Hrad Hausberk Skromnou připomínkou drobného středověkého sídla jsou pozůstatky hrádku Hausberk na výrazném kopci Hradiště (940 m.n.m.) mezi obcí Pernek a Želnava. Ačkoliv do současné doby nebyl proveden archeologický průzkum, lze dle drobných nálezů keramiky datovat existenci hradu do 13. století. Zatímco prof. Durdík předpokládá, že by se díky extrémní poloze mohlo jednat o další z horských hrádků královského založení, František Kubů s Petrem Zavřelem předpokládají, že hrad byl založen až po roce 1360 oblíbencem Karla IV., vyšehradským proboštem Dětřichem z Portic v období kolonizace tohoto území a „boje“ o něj právě mezi vyšehradskou korunou a klášterem Zlatá Koruna, který v okolí založil několik osad (na území kapituly). August Sedláček v roce 1884 dokonce uvádí, že hrádek byl snad založen až v posledních 7 letech vlády Václava IV. Tento autor také připomíná, že na kopci k hradu vede stará cesta zvaná „Schlossweg“, na níž, stejně jako na hradišti samotném se „vykopali železné zbraně a rozličné starožitnosti“. Stejně tak konstatuje, že hradu se dle pověsti říkalo Waltershausen. Na rozdíl od současných autorů také konstatuje, že na jihovýchodní straně skaliska, na němž hrad stával, jsou patrné pozůstatky zdiva věže. Dnes na hrad Hausberk upomíná pouze nepravidelná plošina o rozměrech cca. 26 x 26 m lemována na přístupové straně pozůstatky valu a přibližně 5 m širokým příkopem. Jediná písemná zmínka o hradu snad pochází dle A. Sedláčka z roku 1541, kdy se s okolními vesnicemi připomíná též „Kunšova Pustota v Hlásce“. Také v tomto případě je nutno provést pečlivý archeologický průzkum, který přesněji odpoví na otázky stran založení a doby existence hradu. Bylo by vhodné pokusit se také o zjištění, zda ještě existují nálezy popisované prof. Sedláčkem a upřít pozornost na širší okolí hradu, kde by mělo dojít při bližším archeologickém ohledání k nálezu minimálně dvou osad zaniklých patrně již v 15. století - Walterstiftu a Purgstallu.

Hrad Pajrek Významnější a zachovalejší hradní památkou je zřícenina hradu Pajrek u Nýrska okr. Klatovy. Byl založen před rokem 1356 pány z Janovic a hrál velkou úlohu ve válce s Bavory. Roku 1467 pod ním byla svedena bitva a roku 1472 byl bavorským vojskem vypálen. V letech 1512 – 1520 byl majetkem Jindřicha Kostomlatského z Vřesovic, po tomto datu však zpustl. Stejně jako Vítkův Hrádek, je i Pajrek typickou ukázkou hradu donjonového typu a stejně jako u jeho jihočeského „kolegy“ je i v tomto případě věž při rozměrech 16 x 16 m j a 256 m2 zastavěné plochy jednou z největších u nás.

Hrad Ostrý Nedaleko hradu Pajrek, na hranici s Bavorskem, jsou na skalnatém vrcholu Velkého Ostrého (1293 m.n.m.) pozůstatky malého horského hrádku Ostrý. O hradu nemáme žádné písemné zprávy, ale nálezy z povrchového průzkumu kladou existenci hradu do 13. století. Ačkoliv na hraniční mapě z 16. století je Ostrý zobrazen jako výrazná zřícenina, dnes se na nevelké plošině (30 x 30 m) nenachází kromě do skály vytesaného příkopu žádné pozůstatky stavebních konstrukcí. Na vině jsou pravděpodobně terénní úpravy spojené se stavbou horské chaty v roce 1897. Ostrý je jedním z našich nejvýše položených hradů a v rámci Šumavy asi také jeden z nejstarších. Jako u ostatních horských hrádků je třeba předpokládat převažující vojenský charakter objektu. Také v případě tohoto hrádku se doporučuje provedení řádného a důkladného archeologického průzkumu a presentace případných nálezů veřejnosti.

Tvrz Čachrov Tvrz v Čachrově je zajímavým příkladem drobného středověkého šlechtického sídla. První zmínka o tvrzi pochází z roku 1362, kdy je připomínán Vilém z Čachrova. Jeho rod vlastnil tvrz ještě v roce 1422, pak až do roku 1555 tvořil Čachrov součást panství Velhartice. Pak následovala řada majitelů, mezi nejvýznamnější patřili např. Morzinové, či Kocové z Dobrše, statek si však udržel samostatnost až do roku 1949, kdy byl zestátněn. Nyní se opět nachází v soukromých rukách. Nejvýznamnější částí byla dosud dochovaná čtyřpatrová obytná věž s řadou nadprůměrně kvalitních kamenických detailů. Zámek Železná Ruda Jedinou zámeckou stavbou na území NP a CHKO Šumava je barokní zámeček v Železné Rudě, který se nachází v severozápadní části obce, nedaleko další významné památky, kostela Panny Marie Pomocné z Hvězdy. Zámek je čtyřkřídlá jednopatrová budova, hlavní jižní křídlo má ve středu průjezd, na střeše nad ním je výrazný vikýř. Fasáda je jednoduchá se zvlněnou nadokenní římsou. Zakladatelem zámku je patrně Jindřich hrabě z Nothaftu, který jej nechal patrně vystavět roku 1690. V roce 1852 získal zámeček Karel z Hohenzollernu, jehož rodině pak patřil až do roku 1945. Po tomto datu chátral a v roce 1989 byl dokonce vydán demoliční výměr k jeho likvidaci. V roce 2004 koupil zámek p. Zdeněk Bálek, který tak definitivně zabránil dlouho odkládané demolici, objekt opravil a dnes zde provozuje Moto muzeum a expozici loutek. Vzhledem k tomu, že zámeček v Železné Rudě je po Vimperku a Kašperku jedinou veřejnosti přístupnou památkou s expozicí, doporučuje se propojení všech tří objektů v rámci propagace památek Šumavy pro zvýšení zájmu turistů o tyto objekty. Péči je nutno na území NP a CHKO Šumava věnovat i dalším památkám, ať již jakkoliv rozměrným, archeologickým i přírodním. Za všechny lze jmenovat např. hradiště Věnec u Lčovic, Johnův Kámen u Kubovo Huti, Medvědí kámen u Jelení hory, Stifterův pomník u Plešného Jezera, rozhlednám, křížkům a kapličkám při cestách i v obcích, lidovou architekturu šumavského venkova, zaniklým osadám a sklárnám, např. sklárně Kaltenbrunn u vrchu Smrčina, kdy byl učiněn m.j. objev dvou krásných cínových korbelů, ale i mnoha dalším. Veškeré historické artefakty jsou svědectvím působení lidí na přírodu, jejich mnohdy nelehkého žití na Šumavě od pravěku až po nedávnou minulost.

Samostatný soubor památek na nejstarší dochovanou lidskou činnost v oblasti NP Šumava vytváří soustava naučných stezek pana Ing. Pavla Kozáka. Jeho naučné stezky provádí návštěvníky Šumavy těmi zřejmě nejstaršími obřadními místy Šumavy, která pravděpodobně objevovali a vytvářeli v dávné minulosti Keltové. Tato obřadní místa obsahují prastaré menhiry ať již původně či opět novodobě vztyčené, případně ještě ve vyvrácené podobě. Řada těchto míst byla na energeticky významných lokalitách, které lze dodnes vnímat a analyzovat. Proto také tato místa byla postupně christianizována a vznikaly zde v průběhu dějin první románské kostelíky, které byly později nahrazeny dalšími kostely. Řada těchto lokalit však upadla v zapomnění a jsou dnes činností Ing. Kozáka znovu objevována a uváděna opět do zájmu a pozornosti novodobých poutníků. Lze například uvést již dokončenou a popsanou naučnou stezku na Javorníku okolo Měsíčního kamene. Další naučná stezka je postupně realizována v okolí Strážného a také je připravována přímo ve Vimperku z hradu do nejbližšího okolí města.

Účelem této práce není vytvořit úplný seznam veškerých památek, které jsou využitelné v systému záchrany kulturního a přírodního dědictví. Účelem této práce je upozornit na řadu problémů a nedodělků, chyb a nedostatků v systému péče o historické kulturní dědictví a upozornit na možnosti výdělku a obživy pro místní obyvatele a školy. Další využití jednotlivých památek, jejich seřazení do smysluplných celků a jejich prezentace s příslušným zpoplatněním to už je záležitost Správy NP a CHKO Šumava spolu s dalšími aktéry v regionu, tedy s obcemi, podnikateli a případně neziskovými organizacemi. Na závěr této kapitoly uvádíme odborné stanovisko pana Prof. Durdíka a několika dalších institucí zainteresovaných na využití památkového potenciálu NP Šumava.

ZÁVĚR: V rámci konzultací tohoto materiálu na MK ČR a v rámci dokládání všech potřebných dokladů o stanoviscích k prohlášení zámku Vimperk za národní kulturní památku byla dojednána možnost založení na zámku Vimperk „Metodistického meziresortního pracoviště pro záchranu kulturního a přírodního dědictví“. Vycházíme ze situace, že v této oblasti je vyhlášena Biosférická rezervace UNESCO – Šumava s vysokým mezinárodním kreditem a dále se zde nalézá národní park . Tedy jedná se o území s nejvyšším stupněm ochrany přírody. Dále se v této přírodě nachází celá řada kulturních památek, z nichž některé splňují podmínky pro vyhlášení za národní kulturní památky. Z tohoto pohledu se jedná o vpravdě raritní území, na kterém lze přímo modelově deklarovat plnění mezinárodních evropských úmluv „o záchraně kulturního a přírodního dědictví „ a „o krajině“. Je také možné s tímto kulturním a přírodním bohatstvím splnit přísné podmínky pro zápis do UNESCO jako tzv. smíšenou kulturně-přírodní památku. Splnění těchto podmínek a realizace zápisu na Seznam památek UNESCO by umožnil další regionální růst obcí a měst ležících v zájmové oblasti NP a CHKO Šumava. Pro rozvoj všech forem šetrného a udržitelného podnikání by to mělo značný význam.

SEZNAM DOPORUČENÍ TOHOTO MATERIÁLU: 1) Pro pilotní ověření KIPRu Šumava doporučujeme rozlohu Biosférické rezervace UNESCO – Šumava a toto rozhodnutí by měla přijmout Správa NP Šumava a MŽP ČR. 2) Reidentifikaci kulturních památek a odstranění nedostatků 3) Doplnit zřizovací listinu NP Šumava výslovně o „záchranu a péči o kulturní a přírodní dědictví“ ve smyslu mezinárodních úmluv o krajině a záchraně dědictví. 4) Vyřešit majetko-právní vztahy k jednotlivým památkám na specifickém území, stanovit jasně majitele uvedených artefaktů. 5) Zabezpečit nákup věže Haselburg jako neoddělitelnou součást zámku Vimperk a zabezpečit její alespoň provizorní opravu. 6) Řešení zříceniny kradu Kunžvart. 7) Strážci NP Šumava by se měli při ochraně zaměřit i na vzácné archeologické lokality, aby nedocházelo tak často k jejich vykrádání amatérskými hledači.

KASTELLOLOGIE prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc Lamačova 861, 152 00 Praha 5 IČO 6777 3982 DIČ CZ510124076 Běžný účet č. 160710319/0800 (ČS Praha 6) ______________________________________________________________

Vyjádření k materiálu Národní park a chráněná krajinná oblast Šumava – rozbor památkových hodnot území

Památkový potenciál zájmového území je mimořádný a mnohostranný, jeho kvality ještě umocňuje organická vazba na autentické přírodní prostředí. Smyslem tohoto komentáře k materiálu Národní park a chráněná krajinná oblast Šumava – rozbor památkových hodnot území není a ani nemůže být vyjmenovávat všechny objekty a památkově významné skutečnosti a otázky. Soustředí se na ty tématické okruhy, které jsou v současné době mimořádně aktuální a zejména pokud vyžadují aktuální řešení. Nebude detailněji zaměřeno na vědecké hodnocení významu a souvislostí pojednávaného památkového fondu, ale bude si spíše všímat současného stavu a potřeb směrem k zachování a presentaci těchto hodnot. Zdůraznit je nutno zásadní potřebu zodpovědného hospodaření s historickými prameny a památkovými hodnotami, které sledovaný region ve velké míře nabízí. Jakákoliv ztráta je definitivní a nenahraditelná (žádná „rekultivace“ kulturníhodědictví a hmotných historických pramenů nepřichází v úvahu).

1

Hrady

Hrady nepochybně představují velmi kvalitní a návštěvnicky atraktivní památky. Situace v zájmovém území nabízí velmi kvalitní výběr tohoto typu památek, specifický horským terénem a množstvím tzv. horských hrádků, tedy vysoce položených strážních a kontrolních bodů vázaných převážně na hranice a dálkové cesty. V tomto ohledu jde v rámci státu o region nejkvalitnější. Dominantní hradní objekt nepochybně představuje původně královský hrad ve Vimperku, přestavěný kvalitně v rámci dalšího gotického vývoje i proměny v renesanční zámek. Jeho význam je nadregionální, v některých případech (např. předsunutá bašta Haselburk, jejíž technický stav je povážlivý) nepochybně evropský. Tato památka klíčového významu, jíž je věnována odpovídající pozornost samostatně (T. Durdík: Posouzení hradu a zámku ve Vimperku z hlediska jeho památkových a kulturních hodnot. Rkp. pro Správu NP Šumava 2009), není předmětem tohoto vyjádření. Výraznou skupinu představují velké zříceniny – jde o hrady Kunžvart, Hus a Vítkův Hrádek (Vítkův Kámen).Těsně mimo zájmové území leží významná zřícenina hradu Kašperk, jíž nebude na tomto místě věnována pozornost. Zbývající objekty (Hrad na Stožecké skále, Hausberk, Ostrý) jsou plně archeologizované. Z hlediska aktuální potřeby péče je nepochybně nejaktuálnějším problémem hrad Kynžvart, jemuž bude věnována samostatná kapitolka, další lokality budou komentovány po skupinách. K zajištění potřebného režimu (viz dále) a kultivaci odpovídajícího vztahu návštěvnické veřejnosti k hradům a jejich zříceninám významnou měrou přispěje informovanost návštěvníků, pro něž by měla být zajištěna možnost získání 2

kvalifikovaných informací, odpovídajících současné úrovni poznání a to zejména formou lokální naučné stezky či informačních panelů, atraktivní brožury a to jak souhrnné tak monografických (zde se nabízí výhodná možnost vytvořit hradní návštěvnickou cestu či trasu s celkovou i unifikovanými monografickými brožurami) a dalších kvalitních propagačních a upomínkových materiálů (zejména pohlednice).

Kunžvart

Kunžvart, respektive jeho zděná věž, se dochoval v podobě výrazné zříceniny, jejíž současný technický stav je povážlivý a bezprostředně hrozí destrukcemi. Průběžně zde dochází k úbytku hmoty zdiva při němž hrozí zánik významných detailů (např. oken). Nebezpečí z prodlení s možnými fatálními následky je v tomto případě více než zjevné. Další původně zjevně především dřevěné části jsou plně archeologizované a dochované v dobře čitelných, nepoškozených terénních reliktech. Dnes již bohužel vzácný zcela autentický stav zříceniny představuje nesporně jednu z podstatných památkových hodnot hradu. Tento autentický stav nezkomolené zříceniny umožňující vnímavému návštěvníkovi bezprostřední kontakt s pozůstatky minulosti a provokující jeho fantazii je bezpodmínečně nutno respektovat a zachovat. Tomuto požadavku musí být podřízeny veškeré uvažované zásahy. Možné budoucí zásahy tak budou především zásahy konzervační. V rámci přístupu k této konzervaci je nutno respektovat státní metodiku pro zacházení s hradními zříceninami (Sokol, J. - Durdík, T. - Štulc, J. 1998: Ochrana, údržba a stavební úpravy zřícenin hradů. Odborné a metodické publikace, svazek 17. Praha.). V jejím smyslu tak v hradním

3

areálu tak nepřichází v úvahu jakékoliv výrazné dostavování, změny stávajících hmot a zejména vznik jakýchkoliv novotvarů. Hrad doposud postrádá kvalitní měřickou dokumentaci a to jak polohopisnou a výškopisnou, tak pohledy na líce zdiv. Pořízení této dokumentace odpovědnou specializovanou firmou, která s e na poli dokumentace zřícenin může vykázat kvalitními výsledky, je prioritním úkolem. Dosavadní Stavebně historický výzkum vyžaduje v každém případě revisi a doplnění odpovídajícím specialistou - kastellologem.

V malém rozsahu zde již

proběhl i archeologický výzkum. Veškerým konzervačním pracím musí předcházet ve smyslu platných zákonných norem předprojektová a projektová příprava. Projekt je nutno svěřit odpovídajícímu specialistovi, který má praktické a úspěšné zkušenosti s konzervací torsální architektury. Projektové práce je nutno v jejich základních krocích konsultovat se zpracovatelem SHP a zároveň je nutno počítat s tím, že zejména v případě vyšších úrovní po postavení lešení a detailní dokumentaci a průzkumu takto zpřístupněných, nyní zejména z podhledu špatně pozorovatelných detailů, může v projektu dojít ke změnám tak, aby byly v maximální míře respektovány autentické situace. Veškeré konzervační práce je nutno provádět pouze v nezbytně nutné míře s maximálním možným respektováním autentických ploch zdiva, bez zbytečných plošných spárování a zejména bez zanášení moderních stavebních materiálů (beton, cement) a postupů. Nesmí při nich zaniknout žádné stopy stavebního vývoje (zejména eventuální spáry, rozhraní zdiv různého charakteru, negativy vytržených architektonických článků, trámové a lešeňové kapsy a pod.); zachovány musí být bezpodmínečně všechna ve zdivu dochovaná dřeva (pokud budou zjištěna). 4

Provedená konzervace zásadně nesmí měnit výraz zříceniny a měla by být co nejméně pozorovatelná. Posouzení statických problémů je nutno svěřit statikovi, který je specialisován na otázky torsální architektury a může se na tomto poli prokázat nekontroversními výsledky Jak již bylo zdůrazněno, musí konzervační práce plně respektovat současný stav zříceniny. O doplnění zdiva je možno uvažovat pouze v nejnutnějším, statickými potřebami vyvolaném rozsahu, např. může jít o vyplnění nežádoucích kaveren a zejména doplnění odpadlých partií líce.. Zásadní koncepční problém představuje další režim věže, vystavené extrémním povětrnostním podmínkám. Úvahy o jejím zastřešení jsou jistě korektní. Pokud by k němu nedošlo, budou po zajištění korun zdiv (bez vzniku jakýchkoliv novotvarů - tedy rovných ploch tam, kde neexistovaly, stupňovité úpravy s rovnými lící a pod.)) tyto ukončeny průběžně udržovaným kvalitním drnem, tvořeným rostlinami s hustým horizontálním kořenovým systémem. Eventuální opatření k zajištění bezpečnosti návštěvníků hradního areálu (např. zábradlí nad skalní stěnou) je možno řešit, kvalitně provedenými novými dřevěnými či kovovými konstrukcemi formou subtilnějšího zábradlí. Nezbytnost takovýchto zábradlí je nutno bedlivě zvážit s ohledem na nutnost jejich kotvení a nevhodné deformování vnímání archeologizované památky. Jakékoliv zásahy do stávající terénní situace na hradě přicházejí ve smyslu platných zákonných norem v úvahu pouze formou řádného archeologického výzkumu. V případě jakýchkoliv archeologických prací je bezpodmínečně nutno, aby je prováděl specialista - kastellolog, který má odpovídající odborné předpoklady a

5

může se vykázat na poli archeologického výzkumu hradů odpovídajícími a uznávanými výsledky. Nezbytná je kontinuita s již provedenými pracemi. Opětovně je však nutno zdůraznit, že jakékoliv zásahy do terénní situace je možno provádět výhradně formou regulérního, profesionálního archeologického výzkumu, který je též finančně značně náročný. Na jakékoliv odkrývání dnes pod úrovní terénu skrytých konstrukcí, respektive jejich stop, musí plynule navazovat jejich konzervace a bez jejího zajištění žádné další výzkumné práce nepřipadají v úvahu. Za současného pojetí hospodaření s archeologickými prameny a s ohledem na Maltskou konvenci by však nepochybně bylo správnější žádné větší odkryvy na hradě ani v dohledné budoucnosti neprovádět a tuto autenticky dochovanou, plné výpovědi schopnou archeologickou památku v tomto stavu jako zdroj informací pro budoucí generace respektovat a chránit. Součástí památkových úprav a provozu hradu ve všech stupních realizace musí být zajištění režimu návštěvnického provozu, dozor, který by zabránil vandalismu a dalším nežádoucím aktivitám, např. nezákonným výkopům či vykrádání archeologických nálezů pomocí detekční techniky, ale i rozdělávání ohňů při zdech a pod. a drobná průběžná údržba. Průběžnou pozornost je třeba též věnovat údržbě vegetačního krytu (ideální a ekonomicky nejvýhodnější je např. spásání trávního porostu ovcemi). Průběžně je nutno odstraňovat z drnu na korunách zdí eventuální nálety dřevin či jinou vegetaci s vertikálními kořeny, v případě poškození pak tento drn doplňovat. V rámci návštěvnického provozu je potřeba zejména zabránit vyšlapávání a následné degradaci svahů, případnou nástupní komunikaci raději provést formou dřevěných schůdků nad terénem.

6

Rekapitulace

nezbytných

kroků

v nejbližší

budoucnosti

(k

jejich

provedení nabízím jak vlastní kapacitu tak zprostředkování spolupráce s odpovídajícími osvědčenými specialisty).: 1. provedení měřické dokumentace polohopisné a výškopisné v měřítku 1 : 200 a fotogrammetrické zaměření svislých líců dochovaných zděných konstrukcí 2. provedení standardního Stavebně historického průzkumu eventuálně s ním spojených dalších průzkumů 3. zadání

projektu

konzervace

a

prezentace

hradu

odpovídajícímu

specialistovi

Ostatní hrady

a) zříceniny

Vzhledem k tomu, že hrad Kašperk ležící v těsném sousedství zájmového území není předmětem tohoto vyjádření omezuj se tato kapitolka na hrady Vítkův Hrádek (Vítkův Kámen), Pajrek a Hus. Pajrek, z něhož se dochovala výrazná působivá zřícenina, se těší nesystematické péči občanského sdružení. Npochybně by zasloužil větší pozornost, konzervaci zděných konstrukcí a zajištění návštěvnického režimu, tedy zejména úpravu komunikací tak, aby nedocházelo k vyšlapávání a degradaci terénního reliéfu a archeologických situací. Hrad postrádá kvalitní měřickou dokumentaci a elaborát

7

stavebně historického průzkumu Obé je nutno v dohledné době odpovídajícím způsobem (viz Kunžvart) zajistit. Vítkův Hrádek (Vítkův Kámen) se stal v poslední době předmětem ne zcela vhodných a zdařilých úprav a zásahů, které příliš nerespektovaly památkové hodnoty a potřeby jejich presentace. Je v současné době návštěvnicky provozován. Představuje spíše ukázku směru, kterým by se péče o hradní zříceniny neměla ubírat a rozhodně nemůže sloužit jako vzor pro ostatní hrady na Šumavě. Zcela odlišná je situace hradu Hus. Jde stále o zcela autentickou hradní zříceninu s vynikajícím způsobem dochovanými stopami obléhacích prací. Hrad sám je z větší části zavřený, dnešní terénní úroveň se pohybuje vysoko nad středověkou. Průběžně dochází k chátrání a zániku částí nad úrovní terénu patrných hradních konstrukcí. Hrad postrádá elementární měřickou dokumentaci a z ní vycházející stavebně historický průzkum. Obé je nutno v dohledné době odpovídajícím způsobem (viz Kunžvart) zajistit. Je nutno též počítat s průběžnou údržbou a to zejména v případě destrukcemi ohrožených částí nadzemního zdiva. Hrad, jehož hodnota jako historického pramene je špičková a z hlediska eventuálních budoucích výzkumů nabízí jistě zásadně přínosné výsledky, by měl být prezentován v dochované podobě. V případě intenzivnějšího návštěvnického provozu je třeba řešit úpravy komunikací tak, aby nedocházelo k vyšlapávání a degradaci zejména svahů.

8

b) plně archeologizované

Plně archeologizované hrady představují významné památky zřejmě mimo Ostrý schopné plnohodnotné výpovědi. Jejich základním problémem je účinná ochrana před neodbornými výkopy a vykrádáním archeologických nálezů pomocí detekční technika (viz kapitolka Archeologické lokality). Všechny tři lokality postrádají kvalitně měřickou dokumentaci a elaborát stavebně historického, respektive archeologického povrchového průzkumu, obé je nutno zajistit co nejdříve (k otázkám jejich provedení viz Kynžvart). V případě Ostrého, kde přes hradní areál přímo prochází státní hranice, se nabízí při realizaci obého možnost přeshraniční spolupráce. Bližší pozornosti se doposud dostalo pouze Hradu na Stožecké skále, kde proběhl i menší archeologický výzkum. Lokalitu je nutno prezentovat v současném stavu. Ostrý je nepochybně díky stavbě horského útulku a poté horské chaty po většině zničen, jeho prezentace nemůže než respektovat současný stav. Mimořádně významnou lokalitu představuje Hausberk, dle dosavadních archeologických nálezů i terénní situace dřevěný objekt z 13. století (nemůže tak jít o údajný hrad Waltershausen). Z archeologického hlediska se jedná o mimořádně cenný a perspektivní objekt. Předmětem intensivní ochrany musí být současný terénní reliéf. Vzhledem k tomu, že hradní areál leží na okraji Vojenského újezdu Boletice, zde není návštěvnický provoz pravděpodobný.

9

Archeologické lokality

Sledované území obsahuje obrovské množství archeologických lokalit mnoha druhů. Některé z nich jsou nápadné (např. zaniklé hrady, hradiště, vojenská polní opevnění, sejpy a pod.), jiné pro běžného návštěvníka nápadné podstatně méně (zaniklé vsi, sklárny, milíře a pod.). Všechny představují závažné a plnohodnotné historické prameny vyžadující zodpovědnou ochranu a péči, jakékoliv ztráty jsou definitivní a nevratné. Základní problém archeologických lokalit (a to nejen na Šumavě) je v současné době jejich vykrádání a znehodnocování až likvidace nezákonnými výkopy a neménně nezákonným užívání detekční techniky. Následky těchto na základě našich platných zákonných norem trestných činů jsou fatální. V této souvislosti je ochrana archeologických lokalit před nimi prvořadý úkol, v němž musí sehrát mimo nejširší veřejnosti a Policie ČR závažnou roli odpovídajícím způsobem proškolený personál NP a CHKO. Z uvedeného nebezpečí se odvíjí i zásadní problém se zveřejňováním informací o archeologických lokalitách a jejich turistickým využitím. V případě nápadných (zaniklé hrady, hradiště, fortifikace, sejpy apod. je jistě jejich turistické vyžití a osazení informačními panely a pod. žádoucí (nesmí ovšem svým provozem tyto památky ohrožovat), v případě památek nenápadných je potřeba na ně spíše resignovat, abychom na ně zbytečně nenaváděli vykradače. Doposud byl nepochybně zaregistrován a alespoň minimálně poznán pouze zlomek z celkového počtu archeologických lokalit sledovaného území. Další systematická prospekce a studium by se mělo stát samozřejmou součástí všech v NP a CHKO probíhajících aktivit.

10

Prvorepublikové opevnění

V sledovaném území se nacházejí objekty prvorepublikového betonového opevnění, především lehké pěchotní objekty tzv. řopíky. Tento druh památek se v současnosti oprávněně těší velkému zájmu veřejnosti. Nabízí rovněž možnost návštěvnického využití a presentace, která by neměla být pominuta.

Zlatá stezka

Zlatá stezka je v poslední době předmětem intensivního studia, jehož výsledky byly publikovány a jsou a mohou být velmi vystižně presentovány i výstavní formou. Vlastní stezka v terénu zanechala množství stop, zejména zaniklých úvozových cest a jejich svazků, na něž je možno jistě v rámci návštěvnického provozu upozornit, nabízí se i atraktivní možnost vzniku naučných stezek. Je však nutno mít na paměti, že dochované terénní reliéfní relikty jsou při intenzivnějším turistickém provozu velmi zranitelné a neměly by být poškozovány či zanikat.

Plavební kanály

Jak Schwarzenberský tak tak Vchynicko – tetovský plavební kanál jsou významnými a i turisticky a presentačně atraktivními technickými památkami

11

nadregionálního významu. Oba však neodkladně vyžadují

intenzivní péči a

průběžnou údržbu a rekonstrukci některých částí.

Tvrze a zámky

Poznání středověkých tvrzí a na ně navazující zámecké architektury sledovaného území stojí ve svých počátcích (v případě tvrzí výraznou výjimku představuje velmi kvalitní věž tvrze v Čachrově). Tímto směrem by bylo vhodné napřít v dohledné době badatelskou pozornost

V Praze 15. 12. 2009

prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc

12

1)

Zřízení Národního parku Šumava – zřizovací listiny.

2) Evropská úmluva o Krajině. 3) Úmluva o záchraně kulturního a přírodního dědictví. 4) Judikát k vlastnictví zřícenin – Rozsudek Nejvyššího správního soudu. 5) Jmenný seznam nemovitých kulturních památek. 6) Seznam všech nemovitých kulturních památek v okrese Prachatice.

2000 Rada Evropy

EVROPSKÁ ÚMLUVA O KRAJINċ

Florencie, 20.10.2000

2

ETS 176 - Evropská úmluva o krajinČ, 2000

Preambule ýlenské státy Rady Evropy, které podepsaly tuto úmluvu, s pĜihlédnutím k tomu, že cílem Rady Evropy je dosáhnout vČtší jednoty mezi jejími þleny za úþelem zabezpeþení a realizace ideálĤ a zásad, které jsou jejich spoleþným dČdictvím, a že tohoto cíle lze dosáhnout zejména prostĜednictvím dohod v hospodáĜské a sociální oblasti; v zájmu dosažení udržitelného rozvoje, založeného na vyvážených a harmonických vztazích mezi sociálními potĜebami, hospodáĜskou þinností a životním prostĜedím; berouce na vČdomí, že krajina hraje významnou úlohu z hlediska veĜejného zájmu v oblasti kultury, ekologie, životního prostĜedí a v sociální oblasti a pĜedstavuje zdroj pĜíznivý pro hospodáĜskou þinnost, a její ochrana, správa a plánování mohou pĜispívat k vytváĜení pracovních pĜíležitostí; vČdomy si toho, že krajina pĜispívá k vytváĜení místních kultur a že je základní souþástí evropského pĜírodního a kulturního dČdictví, protože pĜispívá k blahu lidstva a upevnČní evropské identity; uznávajíce, že krajina je všude dĤležitou souþástí kvality života lidí: v mČstských oblastech a na venkovČ, v narušených oblastech stejnČ jako v oblastech vysoce kvalitních, v oblastech pozoruhodných i bČžných; berouce na vČdomí, že vývoj výrobních technik v zemČdČlství, lesnictví, prĤmyslu a pĜi tČžbČ nerostĤ a postupĤ v oblasti územního a urbánního plánování, dopravČ, infrastruktuĜe, turistice a rekreaci, a na obecnČjší úrovni zmČny ve svČtové ekonomice v mnoha pĜípadech urychlují zmČny krajiny; pĜejíce si reagovat na pĜání veĜejnosti užívat vysoce kvalitní krajinu a hrát aktivní úlohu pĜi jejím rozvoji; pĜesvČdþeny, že krajina je klíþovým prvkem blaha jednotlivce i spoleþnosti a že její ochrana, správa a plánování jsou spojeny s právy a povinnostmi pro každého; s ohledem na právní texty existující na mezinárodní úrovni v oblasti ochrany a správy pĜírodního a kulturního dČdictví, regionálního a územního plánování, místní samosprávy a pĜeshraniþní spolupráce, zejména na Úmluvu o ochranČ evropských planČ rostoucích rostlin, volnČ žijících živoþichĤ a pĜírodních stanovišĢ (Bern, 19. záĜí 1979), Úmluvu o ochranČ architektonického dČdictví Evropy (Granada, 3. Ĝíjna 1985), Evropskou úmluvu o ochranČ archeologického dČdictví (revidovanou) (Valetta, 16. ledna 1992), Evropskou rámcovou úmluvu o pĜeshraniþní spolupráci mezi územními spoleþenstvími nebo úĜady (Madrid, 21. kvČtna 1980) a její doplĖující protokoly, Evropskou chartu místní samosprávy (Štrasburk, 15. Ĝíjna 1985), Úmluvu o biologické rozmanitosti (Rio, 5. þervna 1992), Úmluvu o ochranČ svČtového kulturního a pĜírodního dČdictví (PaĜíž, 16. listopadu 1972) a Úmluvu o pĜístupu k informacím, úþasti veĜejnosti na rozhodování a pĜístupu k právní ochranČ v záležitostech životního prostĜedí (Aarhus, 25. þervna 1998); uznávajíce, že kvalita a rozmanitost evropských krajin pĜedstavují spoleþný zdroj a že je dĤležité spolupracovat v zájmu jejich ochrany, správy a plánování ; pĜejíce si ustanovit nový nástroj, zamČĜený výhradnČ na ochranu, správu a plánování všech evropských krajin, se dohodly takto:

3

ETS 176 - Evropská úmluva o krajinČ, 2000

KAPITOLA I - VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ ýlánek 1 - Definice Pro úþely této úmluvy: a

“krajina” znamená þást území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem þinnosti a vzájemného pĤsobení pĜírodních a/nebo lidských faktorĤ;

b

“krajinná politika” znamená vyjádĜení všeobecných zásad, strategií a orientací kompetentními veĜejnými orgány, které umožĖuje pĜijetí specifických opatĜení, zamČĜených na ochranu, správu a plánování krajiny;

c

“cílová charakteristika krajiny” znamená pĜání a požadavky obyvatel týkající se charakteristických rysĤ krajiny, v níž žijí, formulované pro danou krajinu kompetentními veĜejnými orgány;

d

“ochrana krajiny” znamená þinnosti smČĜující k zachování a udržení význaþných nebo charakteristických rysĤ krajiny, odĤvodnČné její dČdiþnou hodnotou, vyplývající z její pĜírodní konfigurace a/nebo z lidské þinnosti;

e

“správa krajiny” znamená þinnost, která má, z hlediska udržitelného rozvoje, zajistit pravidelné udržování krajiny s cílem Ĝízení a harmonizace zmČn, které jsou zpĤsobeny sociálními, hospodáĜskými a environmentálními procesy;

f

“plánování krajiny” znamená þinnosti s výhledem do budoucna, které mají za cíl zvýšení hodnoty, obnovu nebo vytvoĜení krajin.

ýlánek 2 - Rozsah S výhradou ustanovení þlánku 15 se tato úmluva aplikuje na celé území Stran a pokrývá pĜírodní, venkovské, mČstské a pĜímČstské oblasti. Zahrnuje plochy pevninského rázu, vnitrozemské vodní plochy a moĜské oblasti. Týká se jak krajin, které mohou být považovány za pozoruhodné, tak krajin bČžných a narušených. ýlánek 3 - Cíle Cílem této úmluvy je podpoĜit ochranu, správu a plánování krajiny a organizovat evropskou spolupráci v této oblasti.

KAPITOLA II - VNITROSTÁTNÍ OPATěENÍ ýlánek 4 - RozdČlení pravomocí Každá Strana provádí tuto úmluvu, zejména þlánky 5 a 6, podle svého vlastního rozdČlení pravomocí, v souladu se svými ústavními principy a administrativním uspoĜádáním, a pĜi respektování principu subsidiarity, pĜihlížejíce k Evropské chartČ místní samosprávy. Aniž by se odchýlila od ustanovení této úmluvy, bude každá Strana harmonizovat plnČní této Úmluvy se svými vlastními politikami.

4

ETS 176 - Evropská úmluva o krajinČ, 2000

ýlánek 5 - Všeobecná opatĜení Každá Strana se zavazuje: a

právnČ uznat krajinu jako základní složku prostĜedí, v nČmž obyvatelé žijí, jako výraz rozmanitosti jejich spoleþného kulturního a pĜírodního dČdictví a základ jejich identity;

b

zavést a provádČt krajinné politiky, zamČĜené na ochranu, správu a plánování krajiny, prostĜednictvím pĜijetí specifických opatĜení uvedených v þlánku 6;

c

zavést postupy pro úþast veĜejnosti, místních a regionálních orgánĤ a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádČní krajinných politik zmiĖovaných v písmenu b výše;

d

zaþlenit krajinu do svých politik územního a urbánního plánování, do své kulturní, environmentální, zemČdČlské, sociální a hospodáĜské politiky, jakož i do ostatních politik s možným pĜímým þi nepĜímým dopadem na krajinu.

ýlánek 6 - Zvláštní opatĜení A

Zvyšování povČdomí

Každá Strana se zavazuje zvyšovat povČdomí obþanské spoleþnosti, soukromých organizací a veĜejných orgánĤ o hodnotČ krajin, jejich úloze a jejich zmČnách. B

VzdČlávání a výchova

Každá Strana se zavazuje podporovat:

1

a

vzdČlávání odborníkĤ v oboru oceĖování krajinných celkĤ a þinností v krajinČ;

b

multioborové vzdČlávací programy v oblasti krajinné politiky, ochrany, správy a plánování krajiny, urþené pro profesionály v soukromém i veĜejném sektoru a pro dotþená sdružení;

c

školní a vysokoškolské vzdČlávací programy, které se v rámci pĜíslušných disciplin zamČĜí na hodnoty spjaté s krajinou a na otázky týkající se její ochrany, správy a plánování.

C

Vymezení a hodnocení Za aktivní úþasti zainteresovaných stran, v souladu s þlánkem 5 c, a za úþelem zlepšení úrovnČ znalosti svých krajin se každá Strana zavazuje: a

b

i

vymezit své vlastní typy krajiny na celém svém území;

ii

analyzovat jejich charakteristiky, síly a tlaky, které je mČní;

iii

zaznamenávat jejich zmČny;

vyhodnotit takto vymezené krajiny s ohledem na zvláštní hodnoty, které jsou jim pĜipisovány zainteresovanými stranami a dotþeným obyvatelstvem.

5

ETS 176 - Evropská úmluva o krajinČ, 2000

2

Tyto vymezující a hodnotící postupy budou provázeny výmČnou zkušeností a metodologie, organizovanou mezi Stranami na evropské úrovni podle þlánku 8. D

Cílové charakteristiky krajiny

Každá Strana se zavazuje, po konzultaci s veĜejností v souladu s þlánkem 5 c, definovat cílové charakteristiky krajiny pro vymezené a vyhodnocené krajiny. E

PlnČní

Pro realizaci krajinných politik se každá Strana zavazuje zavést nástroje, zamČĜené na ochranu, správu a/nebo plánování krajiny. KAPITOLA III - EVROPSKÁ SPOLUPRÁCE ýlánek 7 - Mezinárodní politiky a programy Strany se zavazují spolupracovat pĜi zohledĖování krajinného rozmČru mezinárodních politik a programĤ a doporuþit, v pĜípadČ potĜeby, aby úvahy týkající se krajiny do nich byly zapracovány. ýlánek 8 - Vzájemná pomoc a výmČna informací Strany se zavazují spolupracovat za úþelem zvýšení úþinnosti opatĜení pĜijatých podle ostatních þlánkĤ této úmluvy a zejména: a

vzájemnČ si poskytovat technickou a vČdeckou pomoc v záležitostech týkajících se krajiny prostĜednictvím shromažćování a výmČny zkušeností a výsledkĤ výzkumných projektĤ;

b

podporovat výmČnu odborníkĤ na otázky krajiny, zejména pro vzdČlávací a informaþní úþely;

c

vymČĖovat si informace o všech záležitostech, na nČž se vztahují ustanovení této Úmluvy.

ýlánek 9 – Krajiny pĜesahující hranice Strany se zavazují povzbuzovat pĜeshraniþní spolupráci na místní a regionální úrovni a v pĜípadČ potĜeby vypracovat a uskuteþĖovat spoleþné programy zvyšování hodnoty krajiny. ýlánek 10 - Sledování plnČní úmluvy 1

Existující kompetentní výbory expertĤ ustavené podle þlánku 17 Statutu Rady Evropy jsou Výborem ministrĤ Rady Evropy povČĜeny sledováním plnČní Úmluvy.

2

Po každém zasedání výborĤ expertĤ pĜedá generální tajemník Rady Evropy Výboru ministrĤ zprávu o vykonané práci a provádČní Úmluvy.

3

Výbory expertĤ navrhují Výboru ministrĤ kritéria pro udČlování Ceny krajiny Rady Evropy a pravidla, která ji upravují.

6

ETS 176 - Evropská úmluva o krajinČ, 2000

ýlánek 11 - Cena krajiny Rady Evropy 1

Cena krajiny Rady Evropy je vyznamenáním, které mĤže být udČleno místním a regionálním orgánĤm a jejich seskupením, jež jako souþást krajinné politiky nČkteré ze Stran této Úmluvy zavedly takovou politiku nebo opatĜení na ochranu, správu a/nebo plánování krajiny, jež se ukázaly být trvale úþinnými a mohou proto sloužit jako pĜíklad pro jiné územní orgány v EvropČ. Vyznamenání lze rovnČž udČlit nevládním organizacím za jejich zvláštČ významný pĜíspČvek k ochranČ, správČ nebo plánování krajiny.

2

Návrhy na udČlení Ceny krajiny Rady Evropy pĜedkládají Strany výborĤm expertĤ uvedeným v þlánku 10. PĜeshraniþní místní a regionální orgány a seskupení pĜíslušných místních a regionálních orgánĤ mohou kandidovat za pĜedpokladu, že spoleþnČ spravují pĜedmČtnou krajinu.

3

Na návrh výborĤ expertĤ uvedených v þlánku 10 Výbor ministrĤ definuje a zveĜejní kritéria pro udČlení Ceny krajiny Rady Evropy, pĜijímá pĜíslušná pravidla a udČluje cenu.

4

UdČlení Ceny krajiny Rady Evropy má pĜíjemce ceny povzbudit, aby zajistili trvalou ochranu, správu a/nebo plánování pĜíslušných krajinných oblastí.

KAPITOLA IV - ZÁVċREýNÁ USTANOVENÍ ýlánek 12 - Vztah k dalším nástrojĤm Ustanovení této úmluvy nejsou na újmu pĜísnČjším ustanovením v oblasti ochrany, správy nebo plánování krajiny obsaženým v jiných stávajících þi budoucích závazných vnitrostátních þi mezinárodních nástrojích ýlánek 13 - Podpis, ratifikace a vstup v platnost 1

Tato Úmluva je otevĜena k podpisu þlenským státĤm Rady Evropy. Podléhá ratifikaci, pĜijetí nebo schválení. Ratifikaþní listiny, listiny o pĜijetí þi schválení budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.

2

Úmluva vstoupí v platnost první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne, kdy deset þlenských státĤ Rady Evropy vyjádĜilo v souladu s ustanovením pĜedchozího odstavce svĤj souhlas být touto Úmluvou vázáno.

3

Pro každý signatáĜský stát, který následnČ vyjádĜí svĤj souhlas být vázán Úmluvou, vstoupí Úmluva v platnost první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne uložení ratifikaþní listiny, listiny o pĜijetí nebo schválení. ýlánek 14 - PĜístup

1

Po vstupu této Úmluvy v platnost mĤže Výbor ministrĤ Rady Evropy vČtšinovým rozhodnutím podle þlánku 20.d Statutu Rady Evropy a jednomyslným rozhodnutím státĤ Stran, oprávnČných zasedat ve Výboru ministrĤ, vyzvat Evropské spoleþenství a kterýkoli evropský stát, který není þlenem Rady Evropy, aby k ÚmluvČ pĜistoupily.

2

Pro každý pĜistupující stát nebo Evropské spoleþenství, v pĜípadČ jeho pĜístupu, vstoupí tato Úmluva v platnost první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne uložení listiny o pĜístupu u generálního tajemníka Rady Evropy.

7

ETS 176 - Evropská úmluva o krajinČ, 2000

ýlánek 15 – Územní pĤsobnost 1

Každý stát nebo Evropské spoleþenství mohou pĜi podpisu nebo pĜi ukládání své ratifikaþní listiny, listiny o pĜijetí, schválení nebo pĜístupu urþit jedno nebo více území, na která se bude Úmluva vztahovat.

2

Každá Strana mĤže kdykoli pozdČji, prohlášením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, rozšíĜit pĤsobnost této Úmluvy na jakékoli jiné území upĜesnČné v tomto prohlášení. Úmluva vstoupí pro toto území v platnost první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne, kdy generální tajemník toto prohlášení obdržel.

3

Každé prohlášení uþinČné podle pĜedchozích dvou odstavcĤ mĤže být, pokud jde o kterékoli území uvedené v tomto prohlášení, odvoláno oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Odvolání nabude úþinnosti první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne, kdy generální tajemník toto oznámení obdržel. ýlánek 16 - VýpovČć

1

Každá Strana mĤže tuto Úmluvu kdykoliv vypovČdČt oznámením adresovaným generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.

2

VýpovČć nabude úþinnosti první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne, kdy generální tajemník toto oznámení obdržel. ýlánek 17 - Dodatky

1

Každá Strana nebo výbory expertĤ uvedené v þlánku 10 mohou navrhovat dodatky k této ÚmluvČ.

2

Každý návrh dodatku bude oznámen generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který jej pĜedloží þlenským státĤm Rady Evropy, ostatním Stranám a každému evropskému neþlenskému státu, který byl v souladu s ustanovením þlánku 14 vyzván, aby k této ÚmluvČ pĜistoupil.

3

Výbory expertĤ uvedené v þlánku 10 pĜezkoumají každý navrhovaný dodatek a pĜedloží text pĜijatý tĜíþtvrtinovou vČtšinou zástupcĤ Stran k pĜijetí Výboru ministrĤ. Po jeho pĜijetí Výborem ministrĤ vČtšinou pĜedpokládanou v þlánku 20 d Statutu Rady Evropy a jednomyslnČ zástupci státĤ - Stran, oprávnČných zasedat ve Výboru ministrĤ, bude text postoupen Stranám k pĜijetí.

4

Každý dodatek vstoupí v platnost pro Strany, které ho pĜijaly, první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne, kdy tĜi þlenské státy Rady Evropy informovaly generálního tajemníka o jeho pĜijetí. Pro každou Stranu, která jej pĜijme pozdČji, vstoupí tento dodatek v platnost první den mČsíce následujícího po uplynutí lhĤty tĜí mČsícĤ ode dne, kdy tato Strana o jeho pĜijetí informovala generálního tajemníka. ýlánek 18 - Oznámení Generální tajemník Rady Evropy oznámí þlenským státĤm Rady Evropy, každému státu nebo Evropskému spoleþenství, které k této ÚmluvČ pĜistoupily: a

každý podpis;

8

ETS 176 - Evropská úmluva o krajinČ, 2000

b

uložení každé ratifikaþní listiny, listiny o pĜijetí, schválení nebo pĜístupu;

c

každé datum vstupu této Úmluvy v platnost podle þlánkĤ 13, 14 a 15;

d

každé prohlášení podle þlánku 15;

e

každou výpovČć podle þlánku 16;

f

každý návrh dodatku, každý dodatek pĜijatý podle þlánku 17 a datum jeho vstupu v platnost;

g

každý jiný úkon, oznámení, informaci nebo sdČlení, které se této Úmluvy týká.

Na dĤkaz toho níže podepsaní, ĜádnČ k tomu zplnomocnČní, podepsali tuto Úmluvu. Dáno ve Florencii dne 20. Ĝíjna 2000 v anglickém a francouzském jazyce, pĜiþemž oba texty jsou stejnČ autentické, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady Evropy. Generální tajemník Rady Evropy zašle ovČĜené kopie každému þlenskému státu Rady Evropy a každému státu nebo Evropskému spoleþenství, které byly vyzvány, aby k této ÚmluvČ pĜistoupily.

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage) http://www.unesco.org/whc/nwhc/pages/home/pages/homepage.htm Úmluva byla podepsána v rámci UNESCO v Paříži dne 16. 11. 1972, v platnost vstoupila dne 17. 12. 1975. Depozitářem je generální tajemník UNESCO. ČSFR přistoupila k Úmluvě dne 15. 11. 1990 a závaznou se pro ni stala dnem 15. 2. 1991. Na základě sukcese je platná pro ČR. Text Úmluvy a oznámení o přístupu byly publikovány ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. Hlavním posláním Úmluvy je povinnost smluvního státu zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přirodního dědictví budoucím generacím. Stát to zajistí při maximálním využití svých vlastních zdrojů, případně s mezinárodní pomocí a spoluprací. MŽP se společně s MK podílí na praktické realizaci Úmluvy, jejímž gestorem je MZV.

159/1991 Sb. SDĚLENÍ federálního ministerstva zahraničních věcí Federální ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 16. listopadu 1972 byla v Paříži přijata Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví. Listina o přijetí Úmluvy Českou a Slovenskou Federativní republikou byla uložena u depozitáře, generálního ředitele UNESCO, dne 15. listopadu 1990. Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 33 dnem 17. prosince 1975. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupila Úmluva v platnost na základě téhož článku dnem 15. února 1991. Český překlad Úmluvy se vyhlašuje současně. ÚMLUVA o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví Generální konference UNESCO, scházejíc se v Paříži ve dnech 17. října až 21. listopadu 1972 na svém sedmnáctém zasedání, majíc na paměti, že kulturnímu dědictví a přírodnímu dědictví ve stále větší míře hrozí zničení nejen v důsledku tradičních příčin rozkladu, ale i na základě měnících se sociálních a ekonomických podmínek, které situaci vyhrocují ještě hrozivějšímu jevy poškození či zničení; berouc v úvahu, že ubývání či zničení kterékoliv položky kulturního nebo přírodního dědictví představuje nenahraditelné ochuzení dědictví všech národů světa; berouc v úvahu, že ochrana tohoto dědictví na národní úrovni není často úplná kvůli rozsahu prostředků, jež vyžaduje, a kvůli nedostatečným ekonomickým, vědeckým a technickým zdrojům země, kde se vlastnictví, které má být chráněno, nachází; připomínajíc, že Ústava Organizace stanovuje, že bude udržovat, zvětšovat a šířit znalosti zajišťováním ochrany světového dědictví a doporučováním nezbytných mezinárodních úmluv dotyčným národům;

berouc v úvahu, že stávající mezinárodní úmluvy, doporučení a rezoluce týkající se kulturního a přírodního vlastnictví ukazují, jaký význam má pro všechny národy světa ochránění tohoto jedinečného a nenahraditelného vlastnictví, ať náleží jakémukoliv národu; berouc v úvahu, že části kulturního či přírodního dědictví mají výjimečný význam a z tohoto důvodu je třeba je zachovat jako součást světového dědictví lidstva jako celku; berouc v úvahu, že vzhledem k objemu a závažnosti nových nebezpečí, jež ohrožují kulturní a přírodní dědictví, je povinností mezinárodního společenství jako celku účastnit se ochrany kulturního a přírodního dědictví výjimečné světově hodnoty tím, že bude poskytovat kolektivní pomoc, která, i když nebude nahrazovat opatření dotyčného státu, bude sloužit jako jeho účinné doplnění; berouc v úvahu, že pro tento účel je nezbytné přijmout nová ustanovení formou úmluvy vytvářející účinný systém kolektivní ochrany kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty, organizovaný na stálém základě a v souladu s moderními vědeckými metodami; rozhodnuvši, na svém šestnáctém zasedání, že tato otázka se stane předmětem mezinárodní úmluvy; příjímá tohoto šestnáctého dne listopadu 1972 tuto Úmluvu. I. Definice kulturního a přírodního dědictví Článek1 Pro účely této Úmluvy budou za "kulturní dědictví" považovány: památníky: architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace prvků, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy; skupiny budov: skupiny oddělených či spojených budov, které mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy; lokality: výtvory člověka či kombinovaná díla přírody a člověka a oblasti zahrnující místa archeologických nálezů mající výjimečnou světovou hodnotu z dějinného, estetického, etnologického či antropologického hlediska. Článek2 Pro účely této Úmluvy budou za "přírodní dědictví" považovány: přírodní jevy tvořené fyzickými a biologickými útvary nebo skupinami takovýchto útvarů, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z estetického či vědeckého hlediska;

geologické a fyziografické útvary a přesně vymezené oblasti, které tvoří místo přirozeného výskytu ohrožených druhů zvířat a rostlin výjimečné světové hodnoty z hlediska vědy či péče o zachování přírody; přírodní lokality, či přesně vymezené přírodní oblasti světové hodnoty z hlediska vědy, péče o zachování přírody nebo přírodní krásy. Článek3 Je v působnosti každé smluvní strany, aby určila a vymezila vlastnictví nacházející se na jejím území v souladu s čl. 1 a 2. II. Národní ochrana a mezinárodní ochraně kulturního a přírodního dědictví Článek4 Každý smluvní stát uznává, že v první řadě je jeho povinností zabezpečit označení, ochranu, zachování, prezentování a předávání budoucím generacím kulturního a přírodního dědictví uvedeného v čl. 1 a 2 a nacházejícího se na jeho území. Za tímto účelem učiní vše při maximálním využití svých vlastních zdrojů, a tam, kde je to vhodné, spolu s mezinárodní pomocí a spoluprací, zejména finanční, uměleckou, vědeckou a technickou, jakou bude moci obdržet. Článek5 Za účelem zajištění účinných a aktuálních opatření na ochranu, zachování a prezentování kulturního a přírodního dědictví nacházejícího se na území smluvního státu bude do té míry, jak to bude možné a odpovídající, usilovat: a) o přijetí všeobecné politiky zaměřené na posílení úlohy kulturního a přírodního dědictví v životě společenství a začlenění ochrany tohoto dědictví do komplexních plánovacích programů; b) o vytvoření služeb na ochranu, zachování a prezentování kulturního a přírodního dědictví a příslušnými zaměstnanci, majících prostředky na výkon těchto funkcí, na svých územích tam, kde takového služby neexistují; c) o rozvinutí vědeckých a technických studií a výzkumu a o vypracování metod práce, se kterými bude stát schopen působit proti nebezpečím, která ohrožují jeho kulturní nebo národní dědictví; d) o přijetí odpovídajících právních, vědeckých, technických, administrativních a finančních opatření potřebných pro označení, ochranu, zachování, prezentování a obnovu tohoto dědictví; a e) o podporu při vytváření nebo rozvíjení národních či regionálních středisek pro školení v oblasti ochrany, zachování a prezentování kulturního a přírodního dědictví a o podporování vědeckého výzkumu v této oblasti. Článek6 1. Smluvní státy, plně respektujíce svrchovanost států, na jejichž území se nachází kulturní a přírodní dědictví zmíněné v čl. 1 a 2, a bez újmy vlastnickým právům určených vnitrostátním právním řádem uznávají, že takovéto dědictví tvoří světové dědictví, k jehož ochraně je povinností mezinárodního společenství spolupracovat jako celek. 2. Smluvní státy se zavazují, v souladu s ustanoveními této Úmluvy, že poskytnou svoji pomoc při určování, ochraně a zachování kulturního a přírodního dědictví uvedeného v odst. 2

a 4 čl. 11, pokud o toto státy, na jejichž území se dědictví nachází, požádají. 3. Každý smluvní stát se zavazuje, že nepodnikne jakákoliv svévolná opatření, jež by mohla přímo či nepřímo poškodit kulturní a přírodní dědictví zmíněné v čl. 1 a 2 nacházející se na území druhých smluvních států. Článek7 Pro účely této Úmluvy bude pod mezinárodní ochranou světového kulturního a přírodního dědictví chápáno vytvoření systému mezinárodní spolupráce a pomoci za účelem podpory smluvních států v jejich úsilí o zachování a určení tohoto dědictví. III. Mezivládní výbor pro ochranu světového kulturního a přírodního dědictví Článek8 1. Tímto se v rámci UNESCO ustavuje Mezivládní výbor pro ochranu kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty, nazývaný "Výbor pro světové dědictví". Bude jej tvořit 15 smluvních států, které budou zvoleny smluvními státy, jež se sejdou k valnému shromáždění v průběhu řádného zasedání generální konference UNESCO. Počet států, členů Výboru, bude zvýšen na 21 od data řádného zasedání generální konference následujícího poté, co tato Úmluva vstoupí v platnost pro nejméně 40 států. 2. Volby členů Výboru zajistí spravedlivé zastoupení různých oblastí a kultur světa. 3. Zasedání Výboru se jako poradce může zúčastnit představitel Mezinárodního střediska pro studium zachování a obnovy kulturního vlastnictví (Římské středisko), představitel Mezinárodní rady pro památkovou péči (ICOMOS) a představitel Mezinárodního svazu pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN), k nimž mohou dále přistoupit, na žádost smluvních států scházejících se na valném shromáždění v průběhu řádných zasedání generální konference UNESCO, představitelé ostatních mezivládních nebo nevládních organizací podobného zaměření. Článek9 1. Funkční období států - členů Výboru pro světové dědictví bude začínat koncem řádného zasedání generální konference, v jejímž průběhu budou zvoleny, a bude ukončeno do konce jejího třetího následného řádného zasedání. 2. Funkční období jedné třetiny členů určených při prvních volbách však bude ukončeno na konci prvního řádného zasedání generální konference následujícího po zasedání, na kterém byly zvoleni, a funkční období další třetiny členů určených v tutéž dobu bude ukončeno na konci druhého řádného zasedání generální konference následujícího po zasedání, na kterém byli zvoleni. Jména těchto členů budou určena losem předsedou generální konference UNESCO po prvních volbách. 3. Státy - členové Výboru vyberou jako své představitele osoby kvalifikované v oblasti kulturního či přírodního dědictví. Článek10 1. Výbor pro světové dědictví přijme svůj jednací řád.

2. Výbor může kdykoliv pozvat k účasti na svém zasedání za účelem konzultace k jednotlivým otázkám veřejné či soukromé organizace nebo jednotlivce. Článek11 1. Každý smluvní stát předloží, pokud to bude možné, Výboru pro světové dědictví soupis vlastnictví tvořícího součást kulturního a přírodního dědictví, který se nachází na jeho území a odpovídá požadavkům na zahrnutí do seznamu uvedeného v odst. 2 tohoto článku. Tento soupis, který nebude považován za vyčerpávající, bude zahrnovat dokumentaci týkající se umístění tohoto vlastnictví a jeho významu. 2. Na základě soupisů předložených státy v souladu s odst. 1 Výbor založí, bude aktualizovat a publikovat pod názvem "Seznam světového dědictví" seznam vlastnictví tvořícího část kulturního a přírodního dědictví, jak je definováno v čl. 1 a 2 této Úmluvy, který považuje za vlastnictví mající výjimečnou světovou hodnotu dle takových kritérií, jaká stanoví. Aktualizovaný seznam bude rozesílán nejméně každé dva roky. 3. Zahrnutí vlastnictví do Seznamu světového dědictví vyžaduje souhlas dotyčného státu. Zahrnutí vlastnictví nacházejícího se na území, nad kterým si svrchovanou jurisdikci nárokuje více než jeden stát, v žádném případě nebude mít vliv na práva stran ve sporu. 4. Výbor založí, bude aktualizovat a publikovat, kdykoliv to budou okolnosti vyžadovat, pod názvem "Seznam světového dědictví v nebezpečí", seznam vlastnictví uvedeného v "Seznamu světového dědictví", na jehož zachování jsou potřebné větší operace a pro nějž byla vyžádána pomoc dle této Úmluvy. Tento seznam bude obsahovat odhad nákladů na takovéto opatření. Do seznamu může být zahrnuto pouze takové vlastnictví, které tvoří součást kulturního a přírodního dědictví a hrozí mu závažné a zvláštní nebezpečí, jako je hrozba zmizení vyvolaná zrychleným chátráním, rozsáhlými veřejnými či soukromými projekty rychlého urbanistického či turistického rozvoje; ničení vyvolané změnami v používání či vlastnictví půdy, velké změny, jejichž příčina je neznáma; opuštění z jakéhokoliv důvodu; vypuknutí či hrozba ozbrojeného konfliktu; kalamity a pohromy hrozivé požáry, zemětřesení a sesuvy půdy; sopečné erupce; změny hladiny vody, záplavy a přílivové vlny. Výbor může učinit kdykoliv, v případě naléhavé potřeby, nový záznam do "Seznamu světového dědictví v nebezpečí" a takovýto záznam okamžitě publikovat. 5. Výbor stanoví kritéria, na jejichž základě může být vlastnictví patřící ke kulturnímu či přírodnímu dědictví zahrnuto do jednoho ze seznamů uvedených v odst. 2 a 4 tohoto článku. 6. Před odmítnutím žádosti o zahrnutí do jednoho ze dvou seznamů uvedených v odst. 2 a 4 tohoto článku Výbor se poradí se smluvním státem, na jehož území se dotyčné kulturní či přírodní vlastnictví nachází. 7. Výbor bude, se souhlasem dotyčných států, koordinovat a podporovat studie a výzkum potřebný pro sestavení seznamů uvedených v odst. 2 a 4 tohoto článku. Článek12 Skutečnost, že vlastnictví patřící ke kulturnímu či přírodnímu dědictví nebylo zahrnuto do jednoho ze dvou seznamů zmíněných v odst. 2 a 4 článku 11, nebude v žádném případě vykládána tak, že nemá výjimečnou světovou hodnotu pro jiné účely než jsou ty, které vyplývají ze zahrnutí do těchto seznamů. Článek13

1. Výbor pro světové dědictví bude přijímat a studovat žádosti o mezinárodní pomoc sestavené smluvními státy, pokud jde o vlastnictví tvořící část kulturního a přírodního dědictví, které se nalézá na jejich území a je zahrnuto do seznamů uvedených v odst. 2 a 4 čl. 11 nebo je vhodné pro zařazení do těchto seznamů. Účelem takovýchto žádostí může být zabezpečení ochrany, zachování, prezentování či obnova takovéhoto vlastnictví. 2. Žádosti o mezinárodní pomoc dle odst. 1 tohoto článku se rovněž mohou týkat určení kulturního či přírodního vlastnictví definovaného v článku 1 a 2, pokud předběžné výzkumy ukázaly, že další zkoumání by bylo oprávněné. 3. Výbor rozhodne o akcích, jež mají být podniknuty ve věci těchto žádostí, tam, kde je to odpovídající, stanoví povahu a rozsah své pomoci a dá souhlas, aby jeho jménem byly s dotyčnou vládou uzavřeny potřebné dohody. 4. Výbor stanoví pořadí priorit pro své operace. Při tom bude mít na paměti, jaký význam má pro světové kulturní a přírodní dědictví vlastnictví požadující ochranu, potřebu poskytnout mezinárodní pomoc vlastnictví, který je nejreprezentativnější z hlediska přírodního životního prostředí či génia a dějin národů světa, naléhavost práce, jež má být vykonána, zdroje, které má k dispozici stát, na jehož území se ohrožené vlastnictví nalézá, a zejména rozsah, po který jsou schopny takovéto vlastnictví zabezpečit vlastními prostředky. 5. Výbor sestaví, bude aktualizovat a publikovat seznam objektů, kterým byla poskytnuta mezinárodní pomoc. 6. Výbor bude rozhodovat o použití zdrojů Fondu vytvořeného dle článku 15 této Úmluvy. Bude hledat způsoby, jak tyto zdroje rozmnožit a za tím účelem podnikne prospěšné kroky. 7. Výbor bude spolupracovat s mezinárodními a národními vládními a nevládními organizacemi sledujícími podobné cíle jako tato Úmluva. Za účelem plnění svých programů a projektů se Výbor může obracet na takovéto organizace, zejména na Mezinárodní středisko pro výzkum zachování a obnovy kulturního vlastnictví (Římské středisko), Mezinárodní radu pro památkovou péči (ICOMOS) a Mezinárodní svaz pro zachování přírody a přírodních zdrojů (IUCN), jakož i veřejné a soukromé orgány a jednotlivce. 8. Rozhodnutí Výboru budou přijímána dvoutřetinovou většinou členů přítomných a hlasujících. Většina členů Výboru bude tvořit kvorum. Článek14 1. Výboru pro světové dědictví bude pomáhat sekretariát jmenovaný generálním ředitelem UNESCO. 2. Generální ředitel UNESCO bude, využívaje v maximální možné míře služeb Mezinárodního střediska pro výzkum zachování a obnovy kulturního vlastnictví (Římského střediska), Mezinárodní rady pro památkovou péči (ICOMOS) a Mezinárodního svazu pro zachování přírody a přírodních zdrojů (IUCN) v oblastech daných jejich kompetencí a schopnostmi, připravovat dokumentaci Výboru a program jeho zasedání a bude zodpovídat za plnění jeho rozhodnutí. IV. Fond na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví Článek15

1. Tímto se vytváří Fond na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví výjimečně světové hodnoty, nazývaný "fond světového dědictví". 2. Fond založí v souladu s ustanoveními finančních pravidel UNESCO depozitní fond. 3. Zdroje Fondu budou tvořit: a) povinné a dobrovolné příspěvky smluvních států, b) příspěvky, dary nebo odkazy, jež mohou poskytnout: i) jiné státy; ii) UNESCO, jiné organizace v rámci systému OSN, zejména UNDP či jiné mezivládní organizace; iii) veřejné či soukromé orgány nebo jednotlivci; c) jakékoliv úroky připadající na zdroje Fondu; d) fondy vzniklé sbírkami a příjmy z akcí organizovaných ve prospěch Fondu; a e) veškeré další zdroje, jež jsou v souladu s předpisy Fondu, jak jsou navrženy Výborem pro světové dědictví. 4. Příspěvky do Fondu a jiné formy pomoci dané k dispozici Výboru mohou být použity pouze na takové účely, jaké určí Výbor. Výbor může přijmout příspěvky, jež mají být použity pouze na určitý program či projekt, za předpokladu, že Výbor rozhodne o realizaci takovéhoto programu či projektu. Žádné politické podmínky nesmějí být spojeny s příspěvky poskytovanými Fondu. Článek16 1. Bez újmy doplňkovým dobrovolným příspěvkům smluvní státy se zavazují, že budou platit pravidelně, každé dva roky, do Fondu světového dědictví příspěvky, jejichž výše, ve formě jednotné procentní sazby aplikované pro všechny státy, bude stanovena valným shromážděním smluvních států této Úmluvy, které se sejdou v průběhu zasedání generální konference UNESCO. Toto rozhodnutí valného shromáždění vyžaduje většinu přítomných a hlasujících smluvních stran, které neučinily prohlášení podle odst. 2 tohoto článku. Povinný příspěvek států stran Úmluvy v žádném případě nepřekročí 1 % příspěvku do řádného rozpočtu UNESCO. 2. Každý stát zmíněný v článku 31 nebo 32 této Úmluvy však může, v době ukládání své ratifikační listiny, listiny o přijetí či přistoupení, prohlásit, že nebude vázán ustanoveními odst. 1 tohoto článku. 3. Smluvní stát Úmluvy, který učinil prohlášení zmíněné v odstavci 2 tohoto článku, může uvedené prohlášení kdykoliv odvolat formou oznámení generálnímu řediteli UNESCO. Odvolání prohlášení však nenabude platnosti, pokud jde o povinný příspěvek splatný tímto státem do data následujícího valného shromáždění států stran Úmluvy. 4. Za účelem efektivního plánování své činnosti Výborem budou Smluvní státy, které učinily prohlášení v souladu s odst. 2 tohoto článku, platit své příspěvky pravidelně nejméně každé dva roky, a neměly by být nižší než příspěvky, které by měly zaplatit, kdyby byly vázány ustanoveními odst. 1 tohoto článku. 5. Smluvní stát, který se opožďuje s placením svého povinného či dobrovolného příspěvku za běžný rok a bezprostředně předcházející kalendářní rok, nebude zvolen za člena Výboru pro světové dědictví; toto ustanovení se nebude vztahovat na první volby.

Funkční období každého takovéhoto státu, který je již členem Výboru, skončí v době voleb stanovených v čl. 8 odst. 1 této Úmluvy. Článek17 Smluvní státy budou posuzovat či podporovat zakládání národních veřejných a soukromých nadací či sdružené, jejichž cílem je stimulovat poskytování darů na ochranu kulturního a přírodního dědictví, jak je definováno v článku 1 a 2 této Úmluvy. Článek18 Smluvní státy budou poskytovat svoji pomoc mezinárodním kampaním na vytváření fondů organizovaných pro Fond světového dědictví pod záštitou UNESCO. Budou usnadňovat sbírky pořádané za tímto účelem orgány zmíněnými v odst. 3 článku 15. V. Podmínky a opatření pro mezinárodní pomoc Článek19 Každý smluvní stát může požádat o mezinárodní pomoc pro vlastnictví tvořící součást kulturního a přírodního dědictví výjimečné světové hodnoty nacházejícího se na jeho území. Spolu se svou žádostí předloží informace a dokumentaci v souladu s čl. 21, jakou má k dispozici a která umožní Výboru přijmout rozhodnutí. Článek20 V souladu s ustanovením odst. 2 článku 13 písm. c), článku 22 a článku 23 může být mezinárodní pomoc stanovená touto Úmluvou poskytnuta pouze v případě vlastnictví tvořícího součást kulturního a přírodního dědictví, u nějž Výbor pro světové dědictví rozhodl, nebo může rozhodnout, že bude zahrnuto do jednoho ze seznamů uvedených v odst. 2 a 4 článku 11. Článek21 1. Výbor pro světové dědictví stanoví postup, na jehož základě budou žádosti o mezinárodní pomoc posuzovány, přesně určí obsah žádosti, která by měla definovat uvažované opatření, nezbytnou práci, očekávané náklady na tuto operaci, stupeň naléhavosti a důvody, proč zdroje státu žádajícího o pomoc nedovolují pokrýt všechny náklady. Takovéto žádosti musí být, pokaždé, kdy je to možné, podpořeny zprávami expertů. 2. Žádosti z důvodů pohrom či přírodních kalamit by měly být kvůli naléhavosti práce, již mohou zahrnovat, Výborem projednány přednostně, Výbor by pro takového nepředvídané události měl mít rezervní fond. 3. Před tím, než dospěje k rozhodnutí, provede Výbor takové průzkumy a konzultace, jež považuje za potřebné. Článek22 Pomoc poskytovaná Výborem pro světové dědictví může zahrnovat následující formy: a) výzkumy týkající se uměleckých, vědeckých a technických problémů vyplývajících z ochrany, zachování, prezentování a obnovy kulturního a přírodního dědictví, jak je zakotveno v odst. 2 a 4 článku 11 této Úmluvy; b) ustanovení expertů, techniků a zkušených pracovníků, aby bylo zajištěno správné provedení prací; c) školení pracovníků a specialistů na všech úrovních v oblasti označení, ochrany,

zachování, prezentování a obnovy kulturního a přírodního dědictví; d) dodání zařízení, které dotyčný stát nevlastní nebo nemůže získat; e) půjčky s nízkým úrokem nebo bezúročné půjčky splatné na dlouhodobém základě; f) poskytnutí, ve výjimečných případech a ze zvláštních důvodů, nenávratných příspěvků. Článek23 Výbor pro světové dědictví může rovněž poskytnout mezinárodní pomoc národním nebo regionálním střediskům pro školení pracovníků a specialistů na všech úrovních v oblasti označování, ochrany, zachování, prezentování a obnovy kulturního a přírodního dědictví. Článek24 Podrobné vědecké, ekonomické a technické studie budou předcházet rozsáhlé mezinárodní pomoci. Tyto studie navrhnout nejmodernější techniku pro zachování, prezentování a obnovu přírodního a kulturního dědictví a budou v souladu s cíli této Úmluvy. Výzkumy budou rovněž hledat způsoby racionálního využití zdrojů, které má k dispozici dotyčný stát. Článek25 Jako všeobecné pravidlo bude platit, že mezinárodní společenství bude hradit pouze část nákladů na potřebné práce. Vklad státu těžícího z mezinárodní pomoci bude tvořit podstatný díl zdrojů věnovaných na každý program či projekt, ledaže by mu to jeho zdroje nedovolovaly. Článek26 Výbor pro světové dědictví a přijímající stát stanoví v dohodě, kterou uzavřou, podmínky, za nichž se bude program či projekt, na nějž se poskytuje mezinárodní pomoc dle této Úmluvy, realizovat, Zodpovědností státu přijímajícího takovouto mezinárodní pomoc bude pokračovat při dodržení podmínek stanovených v dohodě v ochraně, zachování a prezentování vlastnictví, které bylo takto zajištěno. VI. Vzdělávací programy Článek27 1. Smluvní státy budou usilovat všemi odpovídajícími prostředky a zejména prostřednictvím vzdělávacích a informačních programů o to, aby jejich národy ve stále větší míře oceňovaly a respektovaly kulturní a přírodní dědictví definované v čl. 1 a 2 Úmluvy. 2. Smluvní státy se zavazují, že budou široce informovat veřejnost o nebezpečích, jež ohrožují toto dědictví, a o akcích uskutečňovaných na základě této Úmluvy. Článek28 Smluvní státy, které přijmou mezinárodní pomoc dle Úmluvy, přijmou odpovídající opatření k tomu, aby vešel ve známost význam vlastnictví, na který byla přijata pomoc, a úloha, již takováto pomoc sehrává. VII. Zprávy Článek29 1. Smluvní státy budou informovat ve zprávách, které předloží generální konferenci UNESCO v termínu a způsobem, jaký tato stanoví, o právních a administrativních opatřeních, která přijaly, a o ostatních opatřeních, jež podnikly za účelem provádění této Úmluvy, spolu s podrobnostmi o zkušenostech, jež získaly v této oblasti.

2. Tyto zprávy budou dávány na vědomí Výboru pro světové dědictví. 3. Na každém řádném zasedání generální konference UNESCO bude Výbor předkládat zprávu o své činnosti. VIII. Závěrečná ustanovení Článek30 Tato Úmluva je vyhotovena v arabštině, angličtině, francouzštině, ruštině a španělštině, přičemž všech pět znění má stejnou platnost. Článek31 1. Tato Úmluva podléhá ratifikaci či přijetí členskými státy UNESCO v souladu s jejich příslušnými ústavními postupy. 2. Ratifikační listiny či listiny o přijetí budou uloženy u generálního ředitele UNESCO. Článek32 1. Tato Úmluva bude otevřena k přístupu všem státům, jež nejsou členy UNESCO a které generální konference Organizace vyzve k přístupu. 2. Přístup vstoupí v platnost uložením listiny o přístupu u generálního ředitele UNESCO. Článek33 Tato Úmluva vstoupí v platnost tři měsíce po uložení dvacáté ratifikační listiny, listiny o přijetí či přístupu, avšak pouze pro ty státy, které svoje ratifikační listiny, listiny o přijetí či přístupu uložily k tomuto datu nebo před ním. Pro každý jiný stát vstoupí v platnost tři měsíce po uložení jeho ratifikační listiny, listiny o přijetí či přístupu. Článek34 Následující ustanovení budou platit pro ty smluvní státy, které mají federální nebo necentralistický ústavní systém: a) pokud jde o ustanovení této Úmluvy, jejichž plnění spadá do jurisdikce federální nebo centrální legislativní síly, budou závazky federální nebo centrální vlády stejné jako pro smluvní státy, které nejsou federálními státy; b) pokud jde o ustanovení této Úmluvy, jejichž plnění spadá do jurisdikce jednotlivých dílčích států, zemí, provincií nebo kantonů, jež nejsou vázány ústavním systémem federace k přijetí legislativních opatření, bude federální vláda informovat příslušné orgány takovýchto států, zemí, provincií nebo kantonů o uvedených opatřeních spolu se svým doporučením k jejich přijetí. Článek35 1. Každý smluvní stát může Úmluvu vypovědět. 2. Výpověď bude oznámena písemně listinou uloženou u generálního ředitele UNESCO. 3. Výpověď vstoupí v platnost dvanáct měsíců po přijetí výpovědní listiny a nebude mít vliv na finanční závazky vypovídající státu do data, k němuž výpověď nabude platnost. Článek36

Generální ředitel UNESCO bude informovat členské státy Organizace, státy, které nejsou členy Organizace, uvedené v čl. 32, jakož i OSN o uložení všech ratifikačních listin, listin o přijetí nebo přístupu uvedených v čl. 31 a 32, jakož i o výpovědích Úmluvy uvedených v čl. 35. Článek37 1. Tato Úmluva může být změna generální konferencí UNESCO. Jakákoliv změna však bude závazná pouze pro ty státy, které se stanou stranami změněné Úmluvy. 2. Pokud by generální konference přijala novou Úmluvu měnící celou tuto Úmluvu nebo její část, pak, pokud nová Úmluva nestanoví jinak, tato Úmluva přestává být otevřena pro ratifikaci, přijetí či přístup od data, kdy nová změněná Úmluva vstoupí v platnost. Článek38 V souladu s čl. 102 Charty OSN bude tato Úmluva na žádost generální ředitele UNESCO registrována v sekretariátu OSN Dáno v Paříži tohoto dvacátého třetího dne listopadu 1972, ve dvou původních vyhotoveních nesoucích podpis předsedy sedmnáctého zasedání generální konference UNESCO a jejichž potvrzené ověřené kopie budou zaslány všem státům uvedeným v čl. 31 a 32, jakož i OSN. Výše uvedené je původním textem Doporučení řádně přijatého generální konferencí UNESCO na jejím sedmnáctém zasedání, které se konalo v Paříži a bylo prohlášeno za ukončené dvacátého prvního dne listopadu 1972. Na důkaz čehož jsme připojili své podpisy tohoto dvacátého prvního dne listopadu 1972. předseda generální konference generální ředitel

1 As 93/2008 - 95

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, 500 08 Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem Mostní 73, 280 02 Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2005, č. j. 2221/2005/KUL, o obnovu opevnění areálu kulturní památky, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, č. j. 7 Ca 8/2006 - 74, takto: I.

Kasační stížnost s e z a m í t á .

II.

Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III.

Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění: Dne 16. 8. 2005 rozhodl Městský úřad Benešov pod č. j. 11717/05 podle § 10 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o povinnostech vlastníků pozemků a osob oprávněných k hospodaření s majetkem státu, vztahujících se k areálu podhradního městečka Odranec a hradu Stará Dubá v katastrálních územích Přestavlky u Čerčan a Lštění. Žalobci uložil tímto rozhodnutím povinnost obnovit opevnění areálu zříceniny hradu Stará Dubá na pozemcích zde specifikovaných. K žalobcovu odvolání žalovaný svým rozhodnutím ze dne 8. 11. 2005 změnil napadené rozhodnutí; zpřesnil přitom popis ukládaných opatření a napravil některé nesprávné údaje obsažené ve výroku rozhodnutí. Jinak se však s orgánem I. stupně ztotožnil v tom, že žalobce je povinen provést opatření v požadovaném rozsahu.

Žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2008. Nepřisvědčil žalobcově námitce, podle níž je zřícenina hradu stavbou, tedy samostatnou nemovitou věcí, nikoli součástí ani příslušenstvím pozemků, na nichž se nachází, a podle níž tedy právo hospodaření k pozemkům nezakládá žalobci povinnost pečovat o tuto věc, která je samostatným předmětem práv a povinností. Soud naopak dovodil, že o stavbu jít nemůže, neboť není zřejmé dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 111/98). Obvodové zdi zříceniny jsou spojeny se zemí pevným základem, a bez znehodnocení zdi nebo pozemku je nelze oddělit; zřícenina je tak ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku součástí pozemku. Součástí kulturní památky Stará Dubá - zříceniny hradu s opevněním městečka - ostatně nejsou jen věci v právním slova smyslu, ale i stopy možného archeologického nálezu, které nemají samostatnou právní existenci. Kulturní památkou podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči mohou tedy být i „věci“, jež nejsou právně samostatné ve smyslu § 118 občanského zákoníku, jejichž individualizace (za pomoci věci, na níž se nacházejí) však umožňuje památkovou ochranu. Žalobce podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost pro nesprávné posouzení právní otázky a pro vady správního řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, neměla oporu ve zjištěných skutečnostech [§ 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.]. Žalobce zdůraznil, že věc i její součást tvoří jediný celek podrobený jedinému právnímu režimu; součást věci přechází na nabyvatele věci bez dalšího, i když není ve smlouvě o převodu věci výslovně uvedena. Z toho je zřejmé, že zřícenina hradu Stará Dubá nemůže být součástí pozemku, na němž se nachází. Na zříceninu hradu nelze použít pravidlo o dispozičním řešení prvního nadzemního podlaží jako určujícím znaku stavby; stavba středověkého hradu představuje souhrn atypických stavebních prvků, a o nadzemních podlažích, patrech a podobně zde nelze uvažovat. Podle žalobce je zřícenina samostatnou nemovitou věcí, která nemůže představovat součást věci hlavní. Převody vlastnického práva či práva hospodaření k pozemku, jakož i veškeré úkony v rámci lesního hospodářství, se dotýkají pouze lesního pozemku, nikoli zříceniny hradu. Jelikož zřícenina hradu je ve vlastnictví státu a žalobce k ní nemá právo hospodaření, nemohou mu být uloženy povinnosti podle § 10 odst. 1 zákona o památkové péči. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň žalobce požádal o to, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Touto žádostí se však Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval, neboť o kasační stížnosti rozhodoval krátce po jejím předložení a v situaci, kdy na žalobci již více než tři roky spočívala pravomocným rozhodnutím uložená povinnost jednak odstraňovat z pozemků náletové dřeviny, jednak zadat zpracování průzkumu areálu hradu a památkové koncepce oprav zříceniny. Krom toho žalobce uvedl pouze tolik, že by on sám i koncepce obnovy hradu mohli být napadeným rozhodnutím poškozeni; tuto újmu však nijak nespecifikoval. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul dosavadní průběh řízení a upozornil na to, že žalobce nepodkládá své tvrzení o tom, že kulturní památkou je stavba, žádnou argumentací, a zánik stavby, na nějž poukazuje městský soud, odbývá konstatováním, že ne všechny nemovitosti jsou evidovány v katastru nemovitostí. I neevidovaná stavba však může zaniknout, a tím ztratit postavení samostatné věci, jak to správně uvádí městský soud. Zbytky zdí nemohou být podle žalovaného považovány za budovy ve smyslu katastrálního zákona; zánik hradu (který budovou jistě býval), lze klást do období let 1526 až 1554, již v roce 1648 je Stará Dubá označována za zříceninu. Povinnost provést opatření podle § 10

odst. 1 tak byla žalobci uložena právem, neboť jeho právo hospodaření se vztahuje i ke kulturní památce. Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Kasační stížnost není důvodná. Nejprve je třeba uvést, že ačkoli žalobce označuje jako důvody své kasační stížnosti jak důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tak důvod podle písm. b) tohoto ustanovení, ve skutečnosti jeho námitky naplňují jen důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní otázky. Žalobce nevytýká žalovanému, že vycházel z nesprávných skutkových premis, že neshromáždil skutková zjištění v potřebném rozsahu, nebo že naopak opomenul některá ze zjištění, o nichž jsou doklady ve spisu, a skutkové okolnosti nejsou mezi stranami sporné. Tím, v čem žalobce s žalovaným a městským soudem nesouhlasí, je ryze právní posouzení charakteru zříceniny hradu Stará Dubá - tedy zda jde o součást pozemku, nebo naopak o stavbu, která součástí pozemku není. Podstatnou část žalobcovy kasační stížnosti tvoří kombinace obecně platných pravidel, ohledně nichž v řízení nevznikla pochybnost, a konkrétních tvrzení, která z těchto pravidel ale neplynou. Jistě není spor o to, že věc i její součást tvoří jediný celek podrobený jedinému právnímu režimu. Z tohoto obecného právního pravidla však nelze v projednávané věci vyvozovat - jak to žalobce činí - že zřícenina hradu Stará Dubá není součástí pozemku, na němž se nachází, nýbrž stavbou (tj. samostatnou nemovitou věcí, která nemůže představovat součást věci hlavní). Stejně tak z tohoto pravidla neplyne, že převody vlastnického práva či práva hospodaření k pozemku se dotýkají pouze lesního pozemku, nikoli zříceniny hradu, a že žalobci tedy nemohou být uloženy povinnosti podle § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči, jelikož zřícenina hradu je ve vlastnictví státu a žalobce k ní nemá právo hospodaření. Žalobce předkládá obecně uznávané pravidlo, a vedle něj právně nezdůvodněnou kvalifikaci („zřícenina je stavbou“), a na nich pak staví závěr; to ale není možné. Zatímco právní norma (zde konkrétně parafráze § 120 občanského zákoníku) má charakter axiomu, subsumpce právní situace pod danou normu (zde otázka, zda zřícenina je součástí pozemku, nebo samostatnou věcí stavbou) musí být zdůvodněna, aby poté bylo možno vyvodit závěr (zda žalobce je či není povinen k opravě zříceniny). Žalobce však nepředkládá důvody, jen holá tvrzení. Nejvyšší správní soud se shoduje s městským soudem v tom, že zřícenina hradu Stará Dubá není stavbou. V minulosti hrad jistě stavbou (tedy samostatnou nemovitou věcí v dnešním pojetí) býval, ovšem svou povahu stavby ztratil, protože jeho zkáza dostoupila takového stupně, že již není patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží [srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92, k problematice okamžiku vzniku stavby, na něž poté se stejnými argumenty navázala judikatura k okamžiku zániku stavby - rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, 33 Cdo 111/1998, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2088/2001; k této otázce viz též Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář, Linde, Praha 2008, 1. svazek (§ 1 - § 487), str. 489]. Pojem „první nadzemní podlaží“ není přitom možno brát doslova, jak na to správně upozorňuje žalobce, neboť stavební struktury středověkých hradů bývaly atypické. Jistě však nelze popřít, že i hrad byl při vší své atypičnosti vystavěn jako nadzemní stavba, a otázka po dispozičním řešení jeho prvního nadzemního podlaží je tedy na místě. V souvislosti s hradem přitom není vhodné omezovat se na pojem podlaží v moderním slova smyslu - tedy vodorovné plochy, která bývá výškově jednotná v celém prostoru stavby mezi obvodovými zdmi, a zdejší soud by se k tak úzkému pojetí nepřiklonil. Ze spisu je však zřejmé, že v případě zříceniny hradu Stará Dubá jde spíše o tu více, tu méně spojité pozůstatky původního zdiva, z nichž nejsou zcela patrné ani obvodové obrysy někdejší stavby, natožpak jakékoli (třebas i atypické) vnitřní dispoziční členění hradu.

Žalobce vyjadřuje nesouhlas se závěry městského soudu, resp. s vymezením okamžiku zániku stavby, k němuž dospěla judikatura; sám však nenabízí žádné jiné kritérium. Žalobcův postoj by v důsledku vedl k tomu, že žádná stavba by vlastně nemohla zaniknout, neboť jakékoli i sebenepatrnější a seberozptýlenější pozůstatky stavební činnosti by byly stále považovány za stavbu; to je ale absurdní. Řešení sporné otázky, zda daná stavba (tedy stavební dílo ve smyslu stavebního zákona) je součástí pozemku, nebo samostatnou nemovitou věcí, musí vždy brát v úvahu i okolnosti konkrétního případu. Není ostatně vyloučeno, aby součástí pozemku byly i některé zachovalé a funkční drobné stavby (ve smyslu stavebněprávním), pokud k pozemku podle své povahy náleží a nemohou být odděleny, aniž by se tím pozemek znehodnotil. Při hodnocení právní samostatnosti takové stavby je nutno zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). Je-li i u novodobého stavebního díla, které slouží svému původnímu účelu, v konkrétním případě dobře možné, aby bylo součástí pozemku jako věci hlavní, tím spíše se to nabízí u zříceniny. Její stavební části a zbytky rozrušeného zdiva během staletí totiž natolik splynuly s pozemkem, jeho půdním krytem a jeho vegetací, že je již velmi obtížné mezi nimi rozlišit. O tomto těsném propojení pozemku a stavebního materiálu ostatně svědčí i název, pod kterým je kulturní památka zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky - totiž „hrad Stará Dubá - zřícenina a archeologické stopy“. Jelikož je zřícenina hradu součástí pozemků, k nimž má žalobce právo hospodaření, přísluší žalobci vykonávat práva a povinnosti vlastníka (§ 16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, § 9 odst. 1 a § 10 odst. 1 zákona o státní památkové péči) nejen k půdní složce pozemku, ale i ke zřícenině na pozemku se nacházející. Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. ledna 2009 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu