Vývoj sociální správy na našem území

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva

Bakalářská práce

Vývoj sociální správy na našem území

Autor: Josef Bilanský Akademický rok: 2008/2009

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vývoj sociální správy na našem území“ vypracoval samostatně pod vedením doc. JUDr. Karla Schelleho, CSc. a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. _______________________ Vlastnoruční podpis autora

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 3 1. Sociální správa …………………..………………………………………………..... 5 1.1. Význam slova sociální a pojem sociální správa ....................................................... 5 1.2. Vznik chudinské péče ................................................................................................ 8

2. Sociální správa v období Rakousko-uherské monarchie po roce 1848 ................11 2.1. Vznik státní sociální správy…...................................................................................11 2.2. Vývoj nestátní sociální správy ..................................................................................15 2.2.1. Český červený kříž……………………………………………………………….16 2.2.2. Člověk v tísni …………………………………………………………………….17

3. Sociální správa v meziválečném Československu ................................................. 19 3.1. Období před vznikem Československé republiky ....................................................19 3.2. Vznik samostatné České republiky ......................................................................... 19 3.3. Hospodářská krize ……........................................................................................... 24 3.4. Vytvoření Protektorátu Čechy a Morava …………………………………………..25

4. Sociální správa od poválečného Československa do současnosti...........................27 4.1. Vývoj sociální správy v poválečném Československu ............................................ 27 4.2. Rozvoj sociální sféry po r. 1968 ….......................................................................... 28 4.3. Česká správa sociální zabezpečení............................................................................30 4.4. Vojenský úřad sociální zabezpečení ………………………………...……………..32 4.5. Úřad práce ………………………………………………………………………….32

5. Osobnosti, které se zasloužily o vývoj sociální správy na našem území …………35 Závěr................................................................................................................................ 37 Summary ........................................................................................................................ 39 Seznam použité literatury............................................................................................. 40 Přílohy Příloha č. 1 – Loga vybraných institucí sociální správy

2

Úvod Jako téma bakalářské práce jsem si vybral vývoj sociální správy na našem území, protože mě tato problematika zajímá. Sociální správa více či méně ovlivňuje každého jedince v naší republice. Myslím si, že pro správný chod a řízení moderního evropského státu je důležitá znalost vlastní sociální správy, což se samozřejmě týká i naší země. Etapy vývoje sociální správy na našem území jsou velice obsáhlé téma a proto jsem ho rozdělil do několika kapitol z pohledu toho, jak se sociální správa vyvíjela od dob Rakousko - Uherské monarchie až po současnost. Nejprve jsem považoval za důležité objasnit pojem sociální správa a význam slova sociální, nastínit prvopočátky vzniku sociální správy a dále částečně naznačit historický vývoj od první zmínky v křesťanské bibli o pomoci vladaře postiženému mrzákovi, přes církevní výpomoci bezdomovcům, až po počátky péče státu o ekonomicky slabé občany. Další kapitola nazvaná „Sociální správa v období Rakousko-Uherské monarchie po roce 1848“ je věnována problematice vývoje státní správy, nejprve na té úrovni, jak začala vznikat na základě mocnářských rozhodnutí a vydaných patentů. Zároveň jsem se zde zaměřil i na vývoj nestátní sociální správy, kde lidé byli nuceni sami si pomáhat. Snažil jsem se v této pasáži popsat

vznik různých podpůrných spolků, bratrských pokladen, humanitárních

organizací (nadací), jejichž účelem bylo pomoci sociálně slabým vrstvám obyvatel. V kapitole „Sociální správa v meziválečném Československu“ jsem se více věnoval problematice sociální správy, která byla ovlivněna první světovou válkou a následným rozpadem Rakousko-Uherské monarchie. V tomto období došlo ke vzniku samostatného Českého státu a s ním spojeného zrodu nového pojetí sociální správy. Došlo k přijetí Ústavy ČSR a dalším významným sociálním reformám. Dalšímu rozvoji nezabránila druhá světová válka, která sice uvrhla nejen náš stát, ale i celou Evropu do válečných útrap, ale na druhou stranu také vedla ke zvýšení celkových sociálních opatření. Oddíl nazvaný „Sociální správa od poválečného Československa do současnosti“ mapuje úsek vývoje od konce II. světové války až po současnost. Poválečný vývoj sociální správy na našem území do značné míry poznamenala komunistická diktatura a vliv sovětského sociálního zákonodárství. Chystané demokratické změny ve správě v roce 1968 byly zmařeny invazí vojsk států Varšavské smlouvy a následného nastolení centralismu s diktaturou tehdy vládnoucí komunistické strany.

3

Výrazné změny nastaly až po roce 1989, kdy proběhla tzv. „sametová revoluce“ a konečně zvítězila demokracie. Podoba současné sociální správy, na jejímž výkonu se podílí ministerstvo práce a sociálních věcí, úřady práce, pověřené obce a další orgány nejen státního charakteru, které spolu navzájem kooperují a dávají tím záruky účelně vynakládaných prostředků pro tuto oblast. Poslední část práce stručně popisuje několik významných osobností, jako byly T. G. Masaryk, E. Taaffel a další, kteří se významnou měrou podílely na formování sociální i státní správy na našem území. V závěru této práce je provedena analýza jednotlivých úseků vývoje sociální správy s jejich komparací z hlediska efektivnosti a osobního subjektivního názoru na současný stav sociální správy v České republice.

4

1. Sociální správa 1.1 Význam slova sociální a pojem sociální správa Sociální je pojem latinského původu. Někdy do roku 1905 se pojem sociální používal ve spojení s věcmi týkajícími se společnosti. Až následně (v druhé třetině 19. stol.) se význam slova sociální zúžil na vše kolem ekonomicky slabých vrstev obyvatel, kteří byli závislý na pomoci druhých tj. státu církve apod. Sociální správu považujeme mezi významná odvětvím správy v našem státě. Nejprve by jsem si měli osvětlit pojem sociální správa. Slovo sociální je možno vysvětlit několika způsoby a to: •

z pohledu životních podmínek každého z nás ve vztahu ke společnosti a státu, zejména majetkového zabezpečení

•

z pohledu naší společnosti, mezilidských vztahů ve společnosti

•

z pohledu snahy o zlepšení společenských poměrů v naší společnosti

V obecné rovině si každý vybaví pod slovem sociální především postavu bezdomovce, neboť je to považováno jako synonymum s pojmem nemajetný, chudý, nezaopatřený apod. Jelikož je čeština velice barvitý jazyk a některé slovní výrazy mají více významů, je tomu tak i u výrazu sociální, kdy se s ním v češtině dále setkáváme ve spojení místnostmi sloužícími k hygienickým účelům jako jsou koupelny, umyvárny či záchody. Slovník jazyka českého z r. 1948 uvádí k pojmu sociální tyto významy: 1. vztahující se ke společnosti 2. týkající se zlepšování společenských poměrů 3. týkající se hmotného zabezpečení jednotlivce ve společnosti Mezi naše významné odborníky, kteří se zaobírají otázkou sociální správy a sociální politikou se řadí i prof. JUDr. Igor Tomeš, CSc. Ten ve své knize popisuje sociální správu jako souhrn orgánů a organizací, konající v sociální sféře procesu a realizující sociální politiku určitými nástroji, prostředky a technikami. Sociální správa je jedním z odvětví správy, kdy pod pojmem správa je obvykle chápána určitá lidská činnost, jejímž smyslem a podstatou je zabezpečení výkonu a řízení určitých záležitostí. Pro toto jednání je charakteristická systematičnost, organizovanost a plánovitost, která má sloužit k dosahování žádoucího výsledku. Děje se tak ve formalizovaných systémech. Vycházíme-li ze známých tří základních funkcí státu, kterými jsou funkce zákonodárná, výkonná a soudní, správu můžeme ztotožnit s výkonnou funkcí státu. 1

1

Tomeš, I., a kol., Sociální správa: Portál, 2002, str. 19-20

5

Jako sociální správu lze tedy chápat veškerou správu, která má sociální záměr, přitom nemusíme brát v potaz, zda rozhoduje technika nebo proces, které správa pro prosazení svých cílů používá. Sociální politika odpovídá na otázky „co dělat“ a „proč to dělat“. Sociální správa odpovídá na otázky „jak to dělat“ a „kdo to bude dělat“.2 Hendrych ve své knize popisuje správu jako činnost sledující záměrně nějaký cíl, řídící za trvalým účelem příslušné záležitosti. Činnost se pak může sledovat podle subjektů, jichž se dotýká, nebo podle objektů, které se spravují.3 V neposlední řadě ještě zmíním Albína Bráfa, jež vnímal sociální správu a popisoval ji takto: „..učinkování moci veřejné zákonodárstvím a správou ve prospěch těch společenských tříd, které procesem životním, probíhajícím na kolejích právních řádů až doposud platných, obmezeny nebo ohroženy jsou v podmínkách svého bytí a prospívání. Ačkoliv účinkování to mluvčími dotčených tříd vyžadováno a vymezováno bývá s výlučným zřetelem na jejich zvláštní zájem třídní, dosah i způsob jeho uskutečňování určen bývá zřetelem na zdárnější celkový rozvoj neb aspoň při méně ideálním pojetí – snahu, by uchráněn byl celek společenský hrozících jemu otřesení a břitkých převratů“.4 Sociální správa byla zpočátku považována za soubor, nebo-li soustavu institucí a orgánů, pomocí nichž se realizovaly sociálněpolitické cíle, strategie, úkoly, programy – prostě dlouhodobější záměry. V nejstarším pojetí je sociální politika chápána jako mocenský nástroj sociální politiky státu. Abychom však byly v rozdělení sociální správy kompletní, je třeba zmínit její systémové rozdělení. Systémové dělení sociální správy lze dále dělit: 1. Podle toho kdo je vlastní – na soukromoprávní a veřejnoprávní (státní, samosprávné) 2. Podle ekonomické povahy – na systém komerční (ziskové) a občanské (neziskové) 3. Podle klientely, které slouží – na občanské a zaměstnanecké 4. Podle oboru činnosti na:
Systémy práce a zaměstnávání (úřady práce, služby zaměstnanosti, úřady bezpečnosti práce apod.) 2 3 4

Tomeš, I., a kol., Sociální správa: Portál, 2002, str. 35 Hendrych, D.: Základy správní vědy, Praha, Aleko, 1992 Bráf, A.: Sociální politika států evropských. Almanach České akademie. Praha, 1895, str. 117

6


Systémy sociálního zabezpečení (sociální pojištění, státní a sociální podpory, sociální pomoc, sociální služby apod.)
Systémy zdravotnické (zdravotní pojištění, hygienická ochrana, základní veřejnoprávní péče apod.)
Systémy vzdělávací nebo školské (povinná školní docházka, sociální stipendia apod.) 5

5

Tomeš, I., a kol., Sociální správa: Portál, 2002, str. 49

7

1.2. Vznik chudinské péče Z historického vývoje lidstva se dozvídáme, že přístup k sociální otázce byl značně rozporuplný. V křesťanské bibli je možné se dočíst, že pospolitost má povinnost postarat se o vdovy, sirotky a další, kteří pomoc potřebují, je v ní konkrétně popisována pasáž jak mrzák Mefíbóšet z Jeruzaléma každodenně hodoval u králova stolu. Na straně druhé je znám příklad antické Sparty, kde házeli miminka, která se nezdála být dokonalá, ze skály. Pravdou však je, že péče o lidi, kteří potřebovali pomoc, skoro po celou historii lidstva závisela na rodinné součinnosti a podpoře těch nejbližších. Stát se tehdy snažil zaopatřovat většinou jen vojenské vysloužilce, případně se cechovní bratrstva a spolky staraly o své potřebné členy. Z toho vyplývá, že prvotní státní podpory byly směrovány lidem, o něž se stát opíral - vojsko, např. v 18. stol. př.n.l. zařadil tehdejší vládce Chammurabi mezi práva svých vojáků i právo vdovy na třetinu vojenského platu, zůstal-li po zemřelém vojákovi nezletilý syn. Dále to byly církve, či náboženská seskupení, kde poskytovaly pomoc tím, že ubytovávali bezdomovce a pocestné, kterým i zdarma poskytli stravu. Města a větší obce se do zaopatřování chudáku pouštěla až v případě, kdy jejich počet překročil únosnou mez a hrozilo, že se chudáci začnou bouřit nebo se dopouštět krádeží. Známkou toho byla povstání městské chudiny v 13. a 14. století i selské bouře odehrávající se na našem území v 16. a 17. století. První oficiální zprávy, kdy stát se rozhodl v našich zemích postarat se o chudinu jsou zapsány v říšském policejním řádu, jehož vznik „posvětil“ Ferdinand I. v roce 1552. V řádu se hovoří, že péče se poskytuje chudým s domovským právem v obci. Obce pro tento účel zřizovaly chudobince, pastoušky, nebo tzv. ratejny. Během panování císaře Josefa II. Byly schváleny Dvorské dekrety, kde již se pro nemajetné zřizovaly farní chudinské ústavy. Zproštěním církve péče o chudé došlo až vydáním nařízení pro Království české z roku 1785, kdy tato povinnost připadla vrchnosti. Vrchnost na základě nařízení vytvořila pro bezdomovce statky (ratejny), kde byla chudákům hromadně poskytována strava a přístřeší. Provoz statků byl z větší části závislý na dobrovolných příspěvcích. V českých královských městech ve skladbě obyvatel převládali obchodníci a řemeslníci. Aby řemeslníci efektivněji čelili možným rizikům krachu, závažné nemoci nebo těžkým úrazům, kdy již dále nemohli vykonávat své řemeslo, začali zakládat spolky vzájemné pomoci. Po jejich vzoru se začali organizovat i středověcí tovaryši a učni. Ani dělníci nezůstávali pozadu při zakládání dělnických spolků tzv. „mutualité“. Funkci těchto

8

spolků později Rakousko-Uherská monarchie převedla na povinné sociální pojišťovny, kam museli všichni dělníci přispívat ze své mzdy. V 15. století dosahovala řemesla takového stupně, že bylo třeba jednotné organizace a správy. Fungující cechy, které pro svoji ochranu řemeslníci zakládali, daly vznik cechovním pořádkům. Cechovní pořádky se zabývaly mimo jiné i zabezpečením starých nebo zmrzačených řemeslníků. Řídili se heslem „dnes pomohu já tobě, zítra na oplátku pomůžeš ty mně“. Cechy společně s tovaryšskými spolky byly na našem území prvotní formou nestátní sociální správy. V Čechách se v 17. století začala zabírat zemědělská půda drobných rolníků. Z tohoto důvodu se tito občané bez majetku začali stěhovat do měst s vizí lepšího živobytí. Ve městech však nově vznikající továrny s manufakturní výrobou nestačily pojmout tolik lidí a proto se z vesnických přistěhovalců stávala městská chudina. Tuto situaci se snažil stát řešit vydáním Patentu o tulácích a žebrácích z roku 1661. Ten rozděloval žebráky do dvou kategorií, a to na „práce schopné“ a „práce neschopné“. Práce schopné osoby musely nastoupit do práce, v opačném případě byly zavírány do šatlavy. Práce neschopným osobám (mrzáci, staří lidé apod.) byl přiznán statut žebráka s právem žebrat. V průběhu 18. století se státnímu aparátu nějak moc nechtělo jakkoliv zasahovat či usměrňovat oblast sociální sféry. Pro toto období je typická liberalistická zásada „ laisser faire – laisseer pazder“ volněji přeloženo do češtiny jako „nechme věci ať se vyvíjí svou vlastní cestou – ať se obyvatelstvo stará samo o sebe“ Benevolentní přístup státu k sociální otázce se zlomil až vydáním Nařízení pro Království české z r. 1785. Toto nařízení přikazovalo vládnoucí šlechtě postarat se o nemajetné osoby, které mají ve svém panství. Aby bylo nařízení proveditelné, zřídila vrchnost pro tento účel stravovny pro bezdomovce na statcích a ubytování v tzv. „ratejnách“. Ratejny se zřizovaly v každém městě nebo větší vsi, kde byla pro tento účel vyčleněna velká místnost, která byla opatřena postelemi a u některých byla součástí i „kuchyň“ na přípravu jídla. Mimo bezdomovců se však v ratejnách ubytovávaly i celé rodiny, které pracovaly u panského dvora. Zároveň vydáním Královského nařízení byla sňata z církve povinnost starat se o chudé. Dalším pozitivním krokem ve vývoji sociální správy bylo nařízení z roku 1803, kdy byly správci chudinských ústavů ( tzv. otcové chudých) po dobu, co zastávali tuto funkci, považováni za veřejné činitele se všemi náležejícími výhodami. Z chudinských ústavů se

9

staly veřejnoprávní zařízení, která však i nadále byla ve svém fungování závislá na milodarech majetnějších obyvatel a šlechty. Zavedením pojmu sociální správa (péče) se datuje až někdy od konce 19.století, kdy se tento výraz objevuje poprvé. Bylo to původně označení pro službu, kterou vykonával stát prostřednictvím obcí, pro tuláky , bezdomovce a další nemajetné občany. Před zavedením tohoto pojmu se běžně v dobách Rakousko – Uherské monarchie používal výraz chudinská správa, což bylo označení pro veřejnou administrativu, jež měla na starosti tvorbu chudinských zákonů v 17. a 18. století. Pro ilustraci mohu uvést první chudinský zákon na území republiky, který byl vydán v Čechách jako zemský chudinský zákon český č. 59 z roku 1868 a upravoval právní vztahy vznikající v oblasti chudinské péče. O jeho kvalitě svědčí, že platnost tohoto zákona vydržela až do roku 1956, kdy byl schválen zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení. „Pojem chudinská péče se tedy rozumí soustava komunálních a státních opatření na pomoc chudým, jimiž nejprve obec, a pak stát navázal na církevní filantropickou charitu v době, kdy feudalismus přecházel do své poslední, tržní fáze a chudých velmi rychle přibývalo.“6 Obce se snažily s přílivem chudáků bojovat tím, že rozeznávaly občany na vlastní, kteří měli v obci domovské právo (mající hmotná závazek k obci) a přespolní. Domovskou obci musel mít tehdy každý a příslušnost k ní pokazoval domovským listem. Domovská obec se musela o své občany postarat a pokud se jednalo o bezdomovce poskytovala jim stravu a přístřeší. Mezi sociální výhody patřilo i vdovské zaopatření. Blíže to specifikoval zákon o domovském právu z roku 1863.

6

Tröster, P., a kol.: Právo sociálního zabezpečení, 3. aktualizované vydání, C.H.Beck, 2005, str. 1

10

2. Sociální správa v období Rakousko-uherské monarchie po roce 1848 2.1. Vznik státní sociální správy Čechy v 19. století spadaly pod Rakousko–Uherskou monarchii. Obecně platilo, že chudinskou péči poskytuje domovská obec, ze které bezdomovec pochází. V době vzniku chudinského zákona se právě v Rakousku snažili specifikovat tzv. všelidská práva. Ta si kladla za cíl uzákonit mimo jiné právo na existenci jedince. K opravdovému vymezení tohoto pojmu a následnému uzákonění však již bohužel nedošlo. V Rakousku vypukla v roce 1848 revoluce, která od sebe oddělila dvě základní společensko-ekonomické formace. Mezi hlavní cíle patřilo vyřešení nelehké národnostní otázky. Pod habsburskou monarchii stále spadalo více států včetně českého území. Byly zde sice náznaky, které naznačovaly možný parlamentarismus a s ním spojenou přeměnu Rakouska ve federativní stát. Tyto snahy však byly ukončeny nástupem Bachova absolutismu. Nepokoje však v Rakousku neustávaly a byly nakonec korunovány 15. března 1848 vyhlášením konstitučního patentu, který znamenal ústavní zřízení v Rakousku. Dalším významným mezníkem nejen pro sociální správu byl rok 1848, kdy došlo ke zrušení poddanství. Konkrétně se jednalo o říšský zákon číslo 18/1862 říšského zákoníku. Do Čech se však tento zákon dostal až se zákonem č. 59/1868 ř.z., kde bylo mimo jiné stanoveno, že právo na příspěvek má pouze ten bezdomovec, který má v některém městě či vesnici zřízeno domovské právo. Potažmo pak tuto obci zavazoval pečovat o sirotky. Dále deklaroval, že nedílnou součástí veřejné obecní správy se stává chudinská správa. V roce 1854 došlo k uzákonění povinného zřizování bratrských pokladen v dolech, čímž byl položen základ pro samostatné hornické sociální pojištění, které existovalo v Československu až do roku 1948.7 Monarchie za vlády císaře Františka Josefa I. vytvořila fond, z něhož byli podporováni chudí lidé, bezdomovci, sirotci nebo mrzáci. Fond finančně podporoval nejchudší rodiny různými dary a vypomáhal s výchovou dětí např. organizování letních táborů. Tento fond vedly a spravovaly spolky péče o mládež, které byly zřízeny u okresních soudů. Spolky měly statut veřejnoprávní instituce a mohly se na ně obracet se žádostí o pomoc i opuštěné osiřelé nebo nemanželské děti. Pro ně dále poskytovaly hromadné poručenství nebo zajišťovaly náhradní péči.

7

Trösler, P., a kolektiv: Právo sociálního zabezpečení, 3. aktual. Vydání, C.H.Beck, 2005, str. 26

11

V tomto období vznikaly základy nové podoby organizace veřejné správy. Územní celky se rozdělily na politické okresy. Bylo to na základě císařského nařízení z roku 1849 jako náhrada za původní panství. Až do 31. prosince 1948 existovaly okresy dvojí. Byly to jednak územně správní celky, které se původně označovaly jako okresní hejtmanství, v jejichž čele stál okresní úřad.8 Nad okresy měly dohled jen kraje a země. Řídícím orgánem, který měl za úkol spravovat tyto územní orgány se stalo ministerstvo vnitra. Okresní samospráva vzniklá na základě zemského zákona z roku 1964 měla v Čechách podobu zastupitelských okresů. Ty v rámci výkonu své funkce dále zřídily ústavy a fondy vesměs humanitárního a sociálního charakteru, mezi něž můžeme řadit nemocnice, dětské útulky apod. Mezi další aktivity zastupitelských okresů patřila chudinská a zdravotnická péče. Aby bylo možno pokrýt náklady na chod výše uvedených sociálních zařízení, bylo potřeba obstarat si zdroj příjmů, a to v podobě provozování těžebních lomů, prodejem dřeva z lesů, apod. Sociální správu v tomto období vykonávaly různá ministerstva. Jednalo se například o ministerstvo vnitra, ministerstvo veřejných prací a ministerstvo obchodu. Vytvořit centrální orgán sociální správy se podařilo až těsně před pádem habsburské monarchie. Aby úřad sociální správy mohl řádně vykonávat svoji funkci, bylo potřeba zřídit další nápomocné instituce. První z nich byla živnostenská inspekce,

jenž vznikla zákonem č. 117/1883

říšského řádu. Centrální orgán inspekce, nebo-li Ústřední živnostenský inspektorát, měl své sídlo ve Vídni. Do roku 1911 měl v českých zemích tento inspektorát čtyři obvody. Z důvodu rozšiřování živností se tento počet ukázal jako nedostačující, a proto byl rozšířen na devatenáct. Ministr obchodu mohl dále jmenovat zvláštní inspektory, kteří dohlíželi na živnostenské poměry, dodržování předpisů na ochranu života a zdraví dělníků v továrnách i živnostenských provozovnách. „Měli dohlížet na to, jakým způsobem zaměstnavatel dělníky využívá, zda se dodržují předpisy o délce pracovní doby, o pracovních přestávkách, o vedení seznamu dělníků, zda v továrnách existují pracovní řády, zda jsou respektovány předpisy o vyplácení dělnických mezd a dělnických výkazech, zákony o živnostenském vzdělávání mladistvých pomocníků, o přesčasové práci, zda je respektován zákaz zaměstnávat děti a zákaz noční práce žen a mladistvých dělníků, předpisy o dodržování nedělního klidu, atd. Inspektor měl přístup do všech pracovních místností, byl oprávněn vyslechnout stížnosti dělníků i beze svědků, nahlížet do schvalovacích plánů provozoven aj., měl povinnost požadovat na zaměstnavateli odstranění zjištěných závad a nedostatků a v případě neuposlechnutí oznamovat zaměstnavatele živnostenskému úřadu, který vedl další 8

http://cs.wikipedia.org/wiki/Okres, [citováno dne 12.2.2009] 12

řízení.“9 Bohužel však těmto inspektorům nebyla dána vlastní výkonná moc, proto jejich funkce byla pouze kontrolní a poradní. V Rakousko-Uhersku se významným způsobem zasadil o vývoj sociální správy Eduard Franz Josef Taaffe (1833-1895). Působil jako předseda tehdejší vlády a mimo jiné se mu v roce 1888 podařilo uzákonit nemocenské pojištění. Následně se v roce 1889 zasadil o vznik úrazového a hornického pojištění. Mezi další nástroje sociální správy patřilo dělnické sociální pojištění schválené zákonem č. 1/1888 ř.z. a povinné nemocenské pojištění uvedené v zákoně č. 33/1888 ř.z. Živnostenský řád z roku 1859 přinášel pro dělníky další výhody v oblasti sociálního zabezpečení. Zaručoval jim příjem v případě onemocnění. Byl nastaven tak, aby v každé továrně byla založena tzv. výpomocná pokladnice. Z důvodu malého zájmu ze strany zaměstnavatelů a benevolentního přístupu úřadů, které měly kontrolní funkci, k plošnému zavedení nedošlo. Vývoj se však v této oblasti nezastavil a v roce 1885 byla vydána novela živnostenského zákona, která zaručovala ochranu pro pomocné pracovníky v živnostech.

10

Mezi důležité orgány správy se tehdy řadily obchodní a živnostenské komory, řídicí se ve své činnosti nařízením ministerstva obchodu z prosince 1848. Komory měly poradní charakter a měly být zřizovány ve větších městech po celém území Rakousko – Uherské monarchie. Na našem území nakonec vzniklo pouze 9 poboček a to v Praze, Brně, Plzni, Českých Budějovicích, Chebu, Liberci, Hradci Králové, Olomouci a Opavě. Komory měly zastupovat podnikatele a při své práci přispívat k rozvoji průmyslu, obchodu a živností. Mimo jiné sloužily jako nástroj státní správy v podpoře národního hospodářství a mezi další nezanedbatelné činnosti patřila poradenská a znalecká funkce v oblasti živností a obchodu. Po rozpadu komor stát zřídit na základě živnostenského zákona v roce 1859 náhradu, a to v podobě živnostenských společenstev, která sdružovala obchodníky (obchodní grémia) nebo živnostníky na daném území. „Úkolem živnostenských společenstev byla podpora humanitních, hospodářských a vzdělávacích zájmů členstva zprostředkováním práce, zaváděním společné strojní výroby, vypracováním kolektivních smluv, podporováním a zřizováním živnostenských škol …“.11 Na základě vydané prosincové ústavy z roku 1867, z níž vycházel i zákon číslo 44/1868 říšského řádu, byla zřízena soustava politické správy skládající se z první a druhé

9

Hladíková, Z., Janák, J., Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích, Praha, 2007, str. 292 Tomeš, I., a kol., Sociální správa: Portál, 2002, str. 41 11 Hladíková, Z., Janák, J., Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích, Praha, 2007, str. 288 10

13

stolice. Do vedoucí funkce politické správy byli jmenováni zemští šéfové, kteří na daném území zastupovali císaře. V Čechách a na Moravě se používal pro označení zemského šéfa výraz místodržitel. Zemskému šéfovi příslušelo vrchní velení policie v zemi, byly mu rovněž podřízeny všechny zvláštní zemské úřady a komise vytvořené pro záležitosti politické správy jako zemská zdravotní rada (byl to poradní sbor zemského šéfa, který se skládal ze zemského zdravotního referenta a z pěti až osmi řádných členů), zemská školní rada.12 Nemocenské a úrazové pojištění z roku 1888 rozdělovalo dělníky podle oboru, ve kterém pracovali a ne všichni byli pojištěni. Úrazové pojištění bylo určeno jen pracujícím na rizikových pracovištích, za které se mimo jiné považovala práce se stroji. Pobočky úrazových pojišťoven bylo možné navštívit pouze v Brně a Praze, kde měly svá sídla. Oproti tomu nově zřízené nemocenské pojištění se vztahovalo skoro na všechny dělnické obory. Skoro proto, že přeci jen se zde našly výjimky, a to zaměstnanci v lesní výrobě, rolníci, jakož i sedláci a jejich pomocníci. Převážně bylo konstruováno pro tovární dělníky. Výše uvedené úrazové pojišťovny i nemocenské pokladny byly nestátního charakteru a sami si stanovovaly svá pravidla. Výkonným orgánem pokladny bylo představenstvo, které bylo sestaveno z dělníků a zaměstnavatelů. Stát však prostřednictvím ministerstva vnitra vykonával dohled nad těmito institucemi. V pravomoci ministerstva vnitra bylo schvalovat interní řád pojišťoven. Náplní veřejné zdravotní služby pro obyvatele, která byla zřízena kolem roku 1870, bylo ustanovit okresní lékaře, vykonávající svoji funkci při okresních hejtmanstvích a dále zdravotní referenty. Celky územní samosprávy si v rámci zajištění lékařské péče budovaly nemocnice a v jednotlivých obcích obvodní lékaře. Lékaři, aby mohli provozovat svojí lékařskou praxi, museli být již tehdy členy lékařské komory. V oblasti zaměstnanosti

byly upravovány pracovní podmínky, dle kterých bylo

zakázáno dětem pracovat v nočních hodinách. Stát různými nařízeními usiloval, aby zaměstnavatelé v továrnách více dbali a pečovali o bezpečnost a čistotu pracovišť. Úloha státu v sociální sféře postupně narůstala a utvářely se prvky státní sociální politiky. Zároveň bylo třeba řešit problémy s narůstající nezaměstnaností. Na pomoc lidem bez práce byly budovány domovy pro nezaměstnané. Pro snazší evidenci lidí bez pracovního poměru byla v roce 1872 zřízena statistická služba (úřad pro statistiku práce), spadající do kompetencí ministerstva obchodu. Služba 12

Hladíková, Z., Janák, J., Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích, Praha, 2007, str. 278 14

měla za cíl vést přehled nezaměstnaných obyvatel. V této činnosti jí byl nápomocen také stálý poradní sbor pro otázky práce, založený v roce 1898. Tehdejší úřad ministerstva vnitra měl mimo jiné na starosti i chudinskou správu, v rámci které vykonávalo dozor nad humanitárními a dobročinnými ústavy, polepšovnami, apod. Ministerstvo si dále pro účinnější kontrolu nad rozsáhlou agendou sociálního dělnického pojištění, které ji připadlo na starosti, zřídilo pojišťovací radu.

2.2. Vývoj nestátní sociální správy Lidé

však jen nečekali na pomoc monarchie. Poučení z dosavadního vývoje

společnosti, kdy mnohokrát veřejná pomoc přišla pozdě nebo vůbec, snažili se pomoci si navzájem.

V té době úspěšně fungovaly například podpůrné spolky řemeslníků. „Na

cechovní a tovaryšské spolky navázaly podpůrné spolky, které měly v Evropě poměrně významné postavení. Měly novou povahu – nebyly uzavřené a výlučně pro vyvolené, ale byly otevřené všem zájemcům. V Čechách mezi první spolky nové povahy patřily staré pražské bratrstvo tiskařů (1817), venkovské spolky v zákupech (1804),..“13 Za bachovského absolutismu však byly podpůrné spolky (nástupci cechů) tvrdě perzekuovány pro jejich politickou angažovanost. Nakonec monarchie, aby předešla nepokojům, zlegalizovala podpůrné spolky. Tímto opatřením mohla prostřednictvím zaměstnavatelů řídit jejich chod. V zabezpečení svých práce neschopných kolegů měli asi nejpropracovanější systém tehdejší doby horníci. Jejich sociální systém prošel vývojem od 14. století. Ve svých stanovách měli začleněnou pomoc práce neschopným horníkům, pomoc havířské rodině při úmrtí nebo horníkům, kteří již nemohli pracovat v dole. Postupně byl systém propracován k vytvoření cechu hornického s horními řády, které zavazovaly horníky odvody vydělaných peněz do podpůrných pokladen. Z nich se pak následně vyplácely podpory. Až v roce 1854 byl horním zákonem č. 146 říšského řádu přiznán bratrským pokladnám statut veřejnoprávní instituce. Z větší části to však bylo proto, aby se tyto pokladny podrobily dohledu státní správy. Byly to svým způsobem první sociální pojišťovny na našem území, které byly financovány z mezd dělníků. Po jejich vzoru byly zakládány spolkové nemocenské pokladny, jež měly právní základ ve spolkových zákonech z roku 1852. Zaměstnanci soukromého sektoru se však také zasazovaly o svá práva na zabezpečení. Požadovali povinné penzijní pojištění pro všechny po vzoru firem, které již tyto výhody měly 13

Tomeš, I., a kol., Sociální správa: Portál, 2002, str. 39

15

zavedené pro své pracovníky. Výsledkem jejich snah měl být zákon o starobním a invalidním pojištění dělnictva z roku 1909. Schvalovacím procesem však prošel pouze zákon o penzijním pojištění soukromích zaměstnanců ve vyšších službách. Monarchie ve svých sociálních snahách především upřednostňovala lidi, kteří se zasloužili o její blahobyt. Z tohoto důvodu bylo odměňováni převážně vojáci a dvořané. Jako výraz spokojenosti s jejich službou je panovník zabezpečoval darováním movitých i nemovitých statků nebo jim byla například přiznána doživotní renta.

2.2.1. Český červený kříž Mezi naše největší nestátní dobrovolné spolky zaměřené na pomoc sociální sféře se může zařadit Český červený kříž (ČČK), od jehož založení letos právě uplynulo 90 let. Tehdejší prezident T. G. Masaryk svým rozhodnutím ze 6.2.1919 schválil ustavení ČSČK a jmenoval do vedoucí funkce Alici Masarykovou. Český červený kříž je humanitární občanské sdružení působící na celém území České republiky. Působí zejména v oblasti humanitární, sociální a zdravotní. Naplňování poslání a plnění úkolů ČČK je všeobecně prospěšnou činností. ČČK ve své historii až po současnost vždy pomáhal lidem, kteří byli postiženi jak válkou tak i různými epidemiemi či přírodními katastrofami. Například v období mezi dvěma světovými válkami pracovníci ČČK zajišťovali zdravotnickou péči, pomáhali zajatcům a uprchlíkům nebo sháněli potraviny, kterých byl nedostatek. Po první světové válce pak ČČK zřizoval nemocnice, zdravotní ústavy, sirotčince, žákovské domovy,

apod. Jeho pomoc mohli také pocítit lidé při likvidaci přírodních

katastrof. Při hospodářské krizi v třicátých létech 20. století organizoval vyvařování polévek, pořádal různé ošacovací akce, zajišťoval otop sociálně slabým rodinám v zimních měsících, rozděloval potraviny mezi obyvatelstvo v nejchudších okresech, poskytoval i finanční sociální podpory. Jeho pomoc ocenilo také tisíce občanů, kteří se po II. světové válce obrátili na Pátrací službu ČSČK, která vyhledávala nezvěstné osoby. Český červený kříž v současné době především plní úkoly v bezpříspěvkovém dárcovství krve, ve výuce a poskytování první pomoci, v sociální oblasti, pořádá ozdravné rekondiční pobyty pro zdravotně postižené děti. Zřizuje střediska sociálních služeb, geriatrická centra, stravovny pro důchodce a bezdomovce, ošacovací střediska, sociální domy s bezbariérovými byty pro staré a invalidní občany, stacionáře pro zdravotně oslabené děti,

16

byty pro osamělé matky. Organizuje domácí ošetřovatelskou péči, v některých regionech provozuje opět zdravotní dopravní službu. Je zřizovatelem řady nestátních zdravotnických zařízení. Český červený kříž je jedinou státem uznanou národní společností Červeného kříže na území České republiky ve smyslu mezinárodního práva. Jeho postavení je upraveno zákonem č.126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, podle nějž plní zejména tyto úkoly:
působí jako výlučně uznaná pomocná organizace vojenské zdravotnické služby;
působí v oblasti civilní obrany a ochrany obyvatelstva a poskytuje pomoc v případech katastrof a jiných mimořádných událostí;
poskytuje zdravotnické, záchranné, sociální a další humanitární služby; 14

2.2.2. Člověk v tísni Další společností, která má ve své náplni pomoc sociálně slabým vrstvám je společnost Člověk v tísni. Založena byla jako humanitární organizace s cílem pomáhat v krizových oblastech a podporovat dodržování lidských práv ve světě. Vznikla v roce 1992 pod záštitou Lidových novin a k její registraci došlo v roce 1999. Společnost Člověk v tísni realizuje humanitární pomoc, dlouhodobé rozvojové projekty a podporuje snahy o demokratizaci a dodržování lidských práv. Snaží se pomáhat nejen v České republice, ale i v zahraničí. Angažuje se při odstraňování následků živelných pohrom jako jsou např. povodně. Součástí jeho činnosti jsou již několik let také terénní sociální práce zaměřené na řešení situace ve stále se zvětšujících českých „sociálních ghettech“. Společnost Člověk v tísni prostřednictvím svých pracovníků pomáhá řešit chudobu a ztížené sociální podmínky v problematických lokalitách naší republiky, které jsou převážně obydleny rómskou komunitou. Pomocnou ruku nabízejí v rámci zlepšování nevyhovujících podmínek bydlení či řešení problémů v oblasti pracovního uplatnění dlouhodobě nezaměstnaných osob z těchto lokalit.15

14

stať o ČČK čerpána a místy citována dne 5.3.2009 z oficiální stránek ČČK - http://www.cervenykriz.eu stať o nadaci Člověk v tísni čerpána a místy citována dne 7.3.2009 z internet. stránek http://www.clovekvtisni.cz 15

17

Na území České republiky samozřejmě funguje v současné době spousta dalších humanitárních nadací jako jsou např. ADRA, Kapka naděje, Konto BARIÉRY apod., o kterých by se dala napsat samostatná práce, proto jsem vybral jen dvě výše uvedené organizace, které se dle mého názoru nejvíce zasazují o pomoc v sociální oblasti.

18

3. Sociální správa v meziválečném Československu 3.1. Období před vznikem Československé republiky Koncem roku 1917 vzniklo ministerstvo sociální péče. To nahradilo do té doby fungující správu pro chudinské záležitosti, kterou mělo na starosti ministerstvo vnitra. Dále pod ministerstvo spadal dozor na polepšovnami a jinými ústavy, ať humanitními, či nemocenskými. Výraznější změna se dostavila až s Taaffovými sociálními reformami na konci osmdesátých let, která přinesla sociální dělnické pojištění. Dále bylo zavedeno invalidní a penzijní pojištění zaměstnanců ve vyšších službách. Rozvíjející se sociální pojištění odráží zkvalitňování pracovních a sociálních podmínek pracujících lidí. V rámci modernizačních opatření je brán zřetel i na bytové problémy a školství. Všechna tato sociální opatření jsou financována ze státního rozpočtu a pro jejich značnou nákladnost vyvolávají nespokojenost středních vrstev vůči státu. Nakonec vše vyvrcholí vznikem hnutí proti sociálním reformám. Pravděpodobně by to dále vedlo ke krizi a protistátním vlnám nevole. Čas na řešení těchto problému však nebyl, protože na scénu významným způsobem vstupuje 1. světová válka. Válkou se ještě více vyhrotily sociální problémy. Většina rodin přišla o mnohdy i jediný zdroj příjmu, neboť muži museli nastoupit do armády. Díky válce docházelo i k vysoké míře inflace. Stát se snažil prostřednictvím sociální politiky řešit situaci různými opatřeními. Věnoval více finančních prostředků do péče o vdovy a sirotky, nově přijatými zákony upravoval pracovní podmínky na pracovištích, apod. I. světová válka byla ukončena roce 1918, kdy byla poražena vojska RakouskoUherské monarchie. V přímém důsledku prohrané války došlo k rozpadu Rakousko-Uherské monarchie na Československo, Rakousko a Maďarsko. Po válce byla sociální struktura populace značně nevyvážená a jelikož

ženy byly do té doby ustrkované, začaly se

angažovat za svá práva (např. volební).

3.2. Vznik samostatné České republiky 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. Československo po svém vzniku přejalo bez jakýchkoliv větších změn systém státní služby císařského Rakouska, jehož právním základem tvořila tzv. služební pragmatika z roku 1914.16 Recepční zákon č. 11/1918 Sb. byl první zákon schválený Národním výborem, ve kterém doslovně stálo, že „ veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti… a

19

všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní, župní a obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají podle dosud platných zákonů a nařízení“.17 V nově vzniklém Československém státě bylo potřeba rozpracovat sociální správu. Nebylo to však nijak snadné, protože republika se zpočátku zmítala v nejistotě a státní aparát neměl dostatečnou důvěru lidu. Částečně to bylo dáno například tím, že tehdejší politické strany soupeřily o získání klíčových postů při řízení jednotlivých ministerstev. Zejména byl zájem

o ministerstvo pošt nebo ministerstvo železnic, neboť tato ministerstva

„zaměstnávala“ dělníky, kteří ve volbách hráli důležitou roli. Jedním ze zákonů, který si dělníci v zájmu svého zabezpečení prosadili, byl zákon o sociálním pojištění č. 221/1924 Sb. Již sloužící bratrské a nemocenské pokladny, úrazová pojišťovna včetně penzijní a sociální pojišťovny se dočkaly sloučení pod jednu instituci. Zákonem č. 99/1948 Sb. byla vytvořena Národní pojišťovna. Ani ta však v době reforem neměla dlouhého trvání a byla nahrazena nemocenským pojištěním. Nadřízeným orgánem a zároveň kontrolní činností byl pověřen Státní úřad sociálního zabezpečení. Významnou osobností první republiky, která se zasloužila o reformy v sociální sféře, byl Tomáš Garrique Masaryk (1850 - 1937, pozdější první československý prezident). Jeho osobnost ovlivnila sociální zákonodárství, stál u zrodu zákona o podpoře v nezaměstnanosti a osmi-hodinové pracovní době (byli jsme prvním státem, který 8-mi hod. pracovní dobu uzákonil). „Hned v r. 1919 bylo rozšířeno nemocenské pojištění na veškerý námezní poměr, tj., i na zemědělské dělnictvo a čeleď, a byly uskutečněny určité změny v organizaci, aby byly vytvořeny silné pojišťovny a zmenšen jejich počet. Úkolem bylo dosáhnout, aby agenda invalidního a starobního pojištění dělnictva, s níž se pro budoucnost počítalo, byla co nejjednodušší. Zákon proto povolil, aby vedle okresních nemocenských pokladen prováděly nemocenské pojištění jen takové spolkové a zapsané pomocné pokladny, které měly k 31. prosinci 1918 aspoň tisíc členů, a takové společenské pokladny, které čítaly aspoň 400 členů".18 Z roku 1918 pochází též zákon číslo 63/1918 Sb., který zavedl státní podporu pro nezaměstnané a pro demobilizované vojáky. Dále zvýhodňoval osoby, které byly zahrnuty do povinného nemocenského pojištění, kdy v případě ztráty zaměstnání, které bylo jediným zdrojem jejich obživy, mají nárok pobírat příspěvek v nezaměstnanosti. Vyplacení podpory 16

Zákon ze dne 25. listopadu 1914 č. 15 říšského zákoníku, o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců 17 Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého ze dne 28. října 1918 18 Hladíková, Z., Janák, J., Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích, Praha, 2007, str. 359-360

20

však bylo ještě podmíněno registrací na odborové či veřejné zprostředkovatelně práce, která tehdy zajišťovala práci nezaměstnaným. O tom, komu má být státní podpora přiznána rozhodovaly okresní demobilizační výbory. Dlouhého trvání se však demobilizační výbory nedočkaly. Správa těchto výborů nevzbuzovala ve veřejnosti důvěru a ani vláda nebyla spokojena s jejich činností. Proto došlo zákonem č. 569/1919 Sb. k jejich zrušení. Došlo i na právní úpravu práce dětí zákonem č. zák. č. 420/1919 Sb. a válečné invalidy, kdy téhož roku vyšel zákon, jenž řešil péči o tyto osoby. Roku 1920 byla schválena Národním shromážděním Ústava ČSR. Zastaralé taffovské sociální reformy bylo potřeba nahradit novými zákony. Nebylo to však snadné, schvalovací procesy byly zdlouhavé a uvádění v platnost taktéž. Například zákon o invalidním a starobním pojištění dělníků z roku 1924 byl uveden v platnost až v roce 1926. Tyto problémy s uváděním zákonů v platnost, vedly ke zhoršování sociálního vývoje. Třídní roztržky v tehdejší vládě však paradoxně přispěly při vývoji sociální zákonodárství. Sociální správa byla tehdy začleněna pod ministerstvo sociální péče. I přes snahu vlády se však nepodařilo soustředit veškeré sociální záležitosti pod správu tohoto ministerstva. Sociální péči o horníky mělo na starosti ministerstvo veřejných prací, zaměstnance železnic a pošt zaštiťovalo ministerstvo železnic, pošt a telegrafů, apod. V roce 1923 se ministerstvo sociální péče transformovalo na prezidium a pět odborů: 1. odbor sociální péče o mládež a osoby s tělesně nebo duševně postižené 2. odbor bytové a stavební péče 3. odbor všeobecné sociální politiky – součástí Ústřední živnostenský inspektorát 4. odbor sociálního pojištění 5. odbor péče pro válečné veterány – odbor dále spravoval dělnická, invalidní výrobní a pracovní družstva Ministerstvo sociální péče v rámci dalšího zkvalitňování poskytovaných služeb dále založilo Sociální ústav, který sloužil jako vědecká instituce zabývající se studiem sociálních věd. Mezi další problémy, které po válce vyvstaly byla bytová politika. Domy byly poničené válkou a bylo potřeba nastartovat stavební rozvoj. Na starost tuto oblast dostalo ministerstvo sociální péče. Mezi první vydané zákony patřil zákon číslo 100/1921 Sb., o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921. Hned v § 1 se hovořilo: „Pozemky

dosud

nezastavěné nebo zastavěné, avšak k účelům obývacím nezužitkované, mohou po dobu nynější nouze o byty býti vyvlastněny pro stavbu obytných domů nebo pro stavbu budov určených pro veřejnou potřebu (zejména pro stavbu ústavů léčebných, pro hospodaření a zahrady jejich) a pro komunikace k tomu nutné. 21

Za stejných podmínek vyvlastniti lze také pozemky, na nichž jsou obytné domy nebo jiné stavby, kterýchž příslušný úřad zakázal užívati nebo jež nařídil zbourati.“19 Ministerstvem byly sestaveny bytové úřady, a aby si stát uchoval kontrolu nad jejich činností jmenoval do čela státní úředníky. Zbytek vedení úřadů se skládalo z vybraných majitelů domů, zástupců z řad nájemníků (tyto lidi naopak volila obecní zastupitelstva). Vláda se všemi způsoby snažila omezit obce při uplatňování výše uvedeného zákona, podle kterého zabírala nevyužité byty a prostory pro obydlení osobami bez přístřeší. Široký záběr ministerstva sociální péče zahrnoval i vybudování zázemí pro rozvoj mládeže, kdy v původní koncepci bylo věnovat mládeži věnovat dostatečné množství péče a umožnit jí realizovat všechny předpoklady, které k rozvinutí svých schopností potřebuje. Z těchto velkých plánu však nakonec byli zřízeni pouze instruktoři ministerstva pro péči o mládež. Pro Čechy měl institut sídlo v Brně a pro Slováky v Bratislavě. Řád byl do tohoto oboru vnesen v roce 1921, kdy byl vydán vzor stanov okresních péčí o mládež. Dále byly založeny zemské komise pro mládež. Mládež se tehdy za první republiky většinou šla raději vyučit lukrativnímu řemeslu s vidinou uplatnění získaných vědomostí v další práci. Učení však leckdy bylo vše, jen ne přípravou pro budoucí zaměstnání. Někteří mistři řemeslných dílen v učni viděli pouze levnou pracovní sílu, ze které pod zástěrkou budoucího vzdělávání učinili své posluhovače. Napomáhala jim v to i výše uvedená nedostatečná legislativa, která spoléhala na územní samosprávu. 12. srpna 1921 byl vydán zákon o závodních výborech, jenž navazoval na zákon o závodních a revírních radách v hornictví z 25. února 1920. Závodní výbory se mohly ustavovat v podnicích, kde mělo pracovní poměr uzavřeno více jak 30 zaměstnanců. Tyto výbory měly právo spolupůsobit se správou závodu při propouštění dělníků, mohly podávat návrhy na zlepšení provozu a pracovních metod, pečovat o pracovní kázeň apod. V témže roce, tj. 1921, vyšel zákon o placené dovolené pro horníky, který byl v roce 1925 rozšířen i na ostatní zaměstnance. Mezi další významné projekty ministerstva sociální péče patřil gentský systém. Jednalo se o systém podpor v nezaměstnanosti, kde byla povinnost hradit nezaměstnaným finanční podporu přenesena ze státních orgánů na odborové organizace. Stát však musel částečně přispívat do fondů odborových organizací. A protože dávky vyplácely odbory, byla podmínka pro přidělení členství v odborové organizaci. Současně stát posílil svůj vliv na odborové organizace, aby měl přehled o vyplácených dávkách. Svůj název „gentský systém“ převzal od belgického města Gand , kde byl roku 1901 poprvé zaveden. „V České republice 19

zákon číslo 100/1921 Sb., o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921 22

byl gentský systém uzákoněn roku 1921 a v platnost vstoupil roku 1925 (1930 s ohledem na nové podmínky novelizován). Stát hradil odborovým ústřednám nejprve polovinu, od roku 1930 dvě třetiny, poskytované sumy. Podporu mohl dostat jen ten, kdo byl členem odborů nejméně 6 měsíců před ztrátou zaměstnání, přičemž ji mohl pobírat nejvýše 13, od roku 1930 pak 26 (ve výjimečných případech 39) týdnů v roce. Zavedení gentského systému znamenalo podstatné zhoršení sociální situace pracujících, zvláště na Slovensku, kde byla nízká odborová organizovanost. Vytvářelo podmínky pro nátlak státu na odborové organizace, jež se měly přeorientovat na charitativně sociální činnost a pro oslabování vlivu Rudých odborů (diskriminací v přidělování finančních prostředků).“20 Podle něho měly podporu v nezaměstnanosti zajišťovat odborové organizace. Bylo dohodnuto, že příspěvky nezaměstnaným budou hrazeny z odborových pokladen, do kterých bude stát přispívat. Nově založené nemocenské pojišťovny se řídily zákonem č. 221/1924 Sb. z. a n., kdy se pojištěnci ze žádostmi obraceli na Ústřední sociální pojišťovnu, jež měla na starosti invalidní a starobní pojištěnce v celé republice. Sídlo pojišťovny bylo v Praze a byla jí přiznána samostatná právní subjektivita. Organizační strukturu tvořily výbory, představenstvo a ředitelství, kam byli pracovníci jmenováni prezidentem. Ze své činnosti byla ústřední sociální pojišťovna zodpovědná ministerstvu sociální péče. O rok později na něj navázal zákon č. 221/1925 Sb., o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců vztahující se na všechny, kteří byli povinně pojištěni. Určen byl v prvé řadě pro civilní zaměstnance veřejné správy, státních firem, četníky, či učitele. Garantem pojištění byl Léčebný fond veřejných zaměstnanců. Další zkvalitnění pracovních podmínek z pohledu sociální správy mělo být zřízení Ústředního živnostenského úřadu, který také spadal pod ministerstvo sociální péče. Aby mohl efektivně pokrýt území státu, byla vybudována soustava živnostenských inspektorátů. Původní záměr, který se však již nepodařilo realizovat byl, že se živnostenské inspektoráty přetransformují do inspektorátů práce a budou kontrolními orgány v hospodářské a průmyslové sféře. Koncem ledna 1923 byla po zrušené hospodářské radě vytvořena Stála anketa spotřebitelů při ministerstvu pro zásobování lidu, která měla úlohu poradního sboru. Pro potřeby zásobování byl u výše uvedeného ministerstva zřízen Státní obilný ústav, který měl dále pobočky v jednotlivých okresech. Na starosti měl dodávku obilí pro jednotlivé obvody, výkup obilovin a luštěnin nejen od soukromích zemědělců, ale i ze zahraničí. 20

http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/44382-gentsky-system, [citováno dne 18.2.2009] 23

Reformní změny zaznamenala i oblast nemocenského pojištění. V roce 1924 bylo zavedeno invalidní a stavební pojištění dělníků v soukromém sektoru. Mimo to vznikl Všeobecný penzijní ústav v Praze, který spravoval pojištění soukromých zaměstnanců. Pojištění samostatně hospodařících osob bylo uzákoněno v roce

1925, kdy se

současně podařilo prosadit zákon o podpoře v nezaměstnanosti. Vývoj sociální reformy měl za cíl rozšířit povinné sociální pojištění tak, aby obsáhlo co možná největší počet občanů proti všem základním sociálním rizikům. Mezi zásadní změny v rámci sociálního zákonodárství za první republiky můžeme řadit uzákonění osmihodinové pracovní doby, včetně sobot, a v oblasti sociální péče a pomoci vznik dobrovolných organizací jako byly např. Armáda spásy, Červený kříž, apod.

3.3. Hospodářská krize Úspěšně rozvíjející se nově vzniklý český stát však zbrzdila a omezila hospodářská krize (1929-1933). Ta ukázala nedostatek v zaměstnávání obyvatel. Scházely úřady pro zprostředkování pracovních příležitostí, které by vedly evidenci volných pracovních míst a pomáhaly tak nezaměstnaným vyhledat vhodné pracovní místo. Úsilí ministerstva sociální péče o vybudování sítě úřadů práce se setkala s nepochopením zaměstnavatelů, kteří tento plán odmítly podporovat. Jako jedna z mála institucí zemského úřadu práce fungovala pobočka v Brně a Opavě. Omezené finanční prostředky státního rozpočtu neumožnily realizovat pojištění v nezaměstnanosti. Přes tyto problémy se však vláda snažila zmírňovat následky krize alespoň státními zakázkami, dotacemi na veřejné práce a různými rekvalifikacemi. Mimo jiné, výše popsané problémy, hospodářská krize také ukázala, jak je tržní hospodářství lhostejné k některým sociálním skupinám. Tím jsou myšleni lidé v důchodovém věku, ženy na mateřské dovolené, či nezaměstnaní. Nejtíživěji dolehla hospodářská krize na Československou republiku v roce 1932, kdy poklesla průmyslová výroba na 63,6 % a na jaře následujícího roku dokonce na 60,2 %. Tehdy dosáhl počet nezaměstnaných počtu 978 tisíc. Nejpostiženější oblastí byl lehký průmysl, sklářský a textilní, který byl tradičně soustředěn v sudetském pohraničí. Československá vláda se snažila řešit krizi státními půjčkami. Dále například organizovala sociální podpůrné akce pro dělnictvo, což znamenalo v praxi finanční podporu v nezaměstnanosti ( vztahovala se na odborově organizované dělníky). Pro zaměstnance, kteří

24

nebyli v odborových svazech, stát organizoval stravovací akce. Dělníci dostávali poukázky na jídlo, tzv. „žebračení“. Obrovský hospodářský propad byl přímo propojen s bídou, hladem a nespokojeností. Všude vládla vysoká nezaměstnanost a životní úroveň lidí značně klesla. Světová hospodářská krize ve vývoji kapitalistického světa, která postihla všechny země a obory, však měla ještě jeden neblahý efekt, který se měl v budoucnosti ukázat jako zásadní a to, že dopomohla Adolfu Hitlerovi k uchopení moci v sousedním Německu. Německo spatřovalo východisko z krize ve zbrojení. Od druhé poloviny 30. let dochází k pozvolnému rozšiřování, s daleko větším množstvím státních zásahů, ve snaze k větší odpovědnosti státu za sociální podmínky a životní situaci obyvatelstva (například přijetím zák. č. 154/1934 Sb., o soukromých zaměstnancích). Stát usiluje o vybudování dominantní pozice v oblasti sociální politiky, čímž nabývá i sociální správa nové kvality. V tomto směru se již dá Československá republika považovat za stát s moderní sociální politikou. Jejímu rozvoji nezabránila ani 2. světová válka, která naopak vedla ke zvýšení celkových sociálních opatření. Stupňovitým vývojem dospěla většina evropských států, včetně Československa, k „silnému sociálnímu státu“, mezi jehož hlavní priority patří sociální správa.

3.4. Vytvoření protektorátu Čechy a Morava Druhá polovina třicátých let byla sice hospodářsky opět úspěšná, zároveň to však bylo období rostoucího napětí mezi Čechy a Němci. Vše vyvrcholilo v roce 1938, kdy v Česku proběhla mobilizace na obranu vlasti před německým vpádem. Dne 30. září 1938 však byla podepsána Mnichovská dohoda a české pohraničí na jejím základě připadlo Německu. Sudety byly zabrány německou armádou a veškerá výkonná moc byla podřízena armádnímu velení. 15. března 1939 nastala okupace ČSR a následné vytvoření Protektorátu Čechy a Morava na základě výnosu Adolfa Hitlera z března 1939. Protektorátní vláda v lednu 1941 vydala nařízení o nucených pracech mužů od 18 do 50 let. Nacisté během války přetvořili naše hospodářství pro své válečné potřeby. Podle

říšského modelu byla aplikována

všeobecná pracovní povinnost a to ve všech sférách průmyslu, obchodu i živností. Úřady práce měly za povinnost sepsat všechny práceschopné obyvatele s jejich dalším pracovním začleněním.

25

V období druhé světové války byla značně ovlivněna sociální péče protektorátní správou, která na vedoucích pozicích měla dosazené německé přisluhovače. „Hlavním a konečným cílem německé správy se stala likvidace českého národa a osídlení českého území německým obyvatelstvem a maximální využití lidských a hospodářských sil pro válečné potřeby“.21 Němci se snažili v sociální sféře zavést u nás novu koncepci v postavení státu vůči sociálně slabším vrstvám obyvatel. Za protektorátní vlády došlo ke zrušení ministerstva sociální a zdravotní správy a jejich úlohu byla nucena převzít ostatní ministerstva. Významnou roli tehdy mělo ministerstvo vnitra, které převzalo část agendy zdravotnictví. Model pro vybudování státní sociální péče za války používalo označení „social welfare“ (v němčině Sozialrechtlicher Staat). Na našem území toho mělo být docíleno skrze sociálního a zdravotního

pojištění,

sociální pomocí občanům a i různými státními

podporami. Paradoxem je, že u tvorby social welfare byl anglický ekonom sir William Beveridge (1879-1963), podle kterého „sociální stát musí usilovat o uspokojení základních potřeb člověka tím, že bojuje proti pěti základním sociálním zlům:

nevědomosti,

nečinnosti, nemoci, nouzi, zanedbanosti“.22 Neutěšená válečná situace společně s hospodářskou krizí přinutily vládu k úsporným opatřením, mezi něž patřilo například spojování ministerstev. Navíc díky odtržení pohraničí musel stát řešit problém s přílivem uprchlíků z těchto oblastí. Tento problém měl řešit nově založený Ústav pro péči o uprchlíky. Během války byly Čechy rozděleny do tzv. územních žup a pod tyto spadaly vesnické landráty. Sociální správa ve městech a obcích spadala do pravomoci územní správy. Němci měli na ve vedení těchto správních úřadů své přidělence z řad NSDAP (nacistická strana), prostřednictvím kterých prosazovali své zájmy. Mezi další reformní změny v oblasti válečné sociální správy můžeme zařadit novelu nemocenského pojištění soukromích zaměstnanců ve vyšších službách z roku 1941, a dále hornické pojištění z roku 1943.

21 22

Hladíková, Z., Janák, J., Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích, Praha, 2007, str. 406 Trösler, P., a kolektiv: Právo sociálního zabezpečení, 3. aktual. Vydání, C.H.Beck, 2005, str. 5

26

4. Sociální správa od poválečného Československa do současnosti 4.1 Vývoj sociální správy v poválečném Československu Po válce se Československo, až na nepatrné změny, navrátilo k principu právní kontinuity. Byl vydán ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úředního věstníku o obnovení právního pořádku. Mezi hlavní cíle patřilo obnovení státní správy, hospodářství a právního řádu. Sociální správa spadala do kompetencí ministerstva práce a sociálních věcí. Dále se dělila na Úřad důchodového zabezpečení (měl na starosti sestavování důchodů) a národní výbory, jež prostřednictvím správních komisí zajišťovaly různé podpory a dávky potřebným osobám. Největší měrou přispěly k rozvoji sociální správy tehdejší okresní národní výbory, které se zasadily o výstavbu ústavů sociální péče, léčebných ústavů pro choromyslné apod. Dále bylo v jejich pravomocech rozhodování, komu přiznají dávku sociálního zabezpečení, a nebo poskytnou jednorázový sociální příspěvek. V oblasti pracovního práva byly zákonem č. 29/1946 Sb. zavedeny pracovní průkazy (knížky). „Pracovní průkaz jest veřejnou listinou, jíž se pracujícím osvědčuje jejich vzdělání, vyučení, zvláštní znalosti a schopnosti a jiné osobní vlastnosti, důležité pro výkon zaměstnání, druh povolání, způsob a doba zaměstnání“.23 Obtížnou poválečnou situaci ještě více zhoršilo katastrofální sucho roku 1947, kdy musely být sníženy příděly potravin, a ani dodávka obilí ze Sovětského svazu nepomohla tak, jak hlásali tehdy komunisté. Po únoru 1948 veškerou sociální péči převzal výhradně stát. Ten své kompetence delegoval dále na místní orgány, tj. národní výbory. Podle výkladu zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení byla sociální péče pojata jako služba, jejiž poskytovatelem byly výlučně i nadále státní orgány.“Zavládl princip totalizace sociální správy a jejího úplného zestátnění. Rozvinula se organizační role státu do maximální míry. Byrokracie přidělovala v zákoně definovaným skupinám občanů pomoc a služby podle zákonných pravidel a vlastního uvážení. Vše se hradilo ze státního rozpočtu.“24 Ústavodárné národní shromáždění přijalo 15. dubna 1948 zákon o národním pojištění, který převzal vzor od Beveridga. Měl kompaktní osnovu, podle které se v rámci zákona sjednotily různé pojišťovací soustavy a pojištění různých typů rizik. Pojištění bylo dále rozšířeno o další sociální skupiny obyvatelstva. Příspěvky na pojištění byly hrazeny společně zaměstnanci, zaměstnavateli i státem. 23

zákon č. 29/1946 Sb., kterým se zavádějí pracovní průkazy, odst 2.

27

V 50. letech se vývoj sociální správy musel podřídil komunistické propagandě, která měla svůj vzor v Sovětském svazu. Došlo k výrazné reorganizaci řídících pracovníků ve státní správě. Mezi hlavní nové kriteria pracovníků, kteří měli zastávat vysoké posty nebylo bohužel vzdělání a profesionalita v daném oboru, ale správné politické smýšlení a stranická příslušnost (či spíše poslušnost). Na základě toho byl zrušen fondový systém a veškeré finance na sociální správu se přerozdělovaly přes státní rozpočet. Sociální dávky byly rozdělovány na základně zaměstnaneckých kategorií a to:
obtížné profese poškozující zdraví
horníci
ostatní V rámci reforem došlo i ke znárodnění zdravotnictví a v roce 1951 byla správa nemocenského pojištění dána do rukou Revolučního odborového hnutí. Ve snaze po dosažení lepších pracovních podmínek byl schválen zákon číslo 65/1965 Sb. tzv. zákoník práce, který patří dodnes k normativním pramenům českého pracovního práva.

4.2. Rozvoj sociální sféry po roce 1968 Vývoj sociální správy ovlivnil i rok 1968, kdy se začaly projevovat náznaky demokracie a naše republika se začínala pozvolna dostávat z východního politického područí. Toto si bohužel uvědomil i Sovětský svaz a výsledkem byla srpnová invaze vojsk států Varšavské smlouvy. Tím na dlouhý čas opět skončila demokracie v našem státě a nastalo období normalizace. V červnu roku 1968 vzniklo Ministerstva práce a sociálních věcí, které mělo své sídlo v budově dnešního Ministerstva zdravotnictví. Na nově vzniklý odbor tehdy přešli pracovníci ze Státní plánovací komise, Populační komise, Státní mzdové komise a Státního ústavu sociálního zabezpečení (dnešní ČSSZ). V dubnu 1988 sice došlo k jeho krátkodobému zrušení, ale po převratu vzniká opět v červenci 1990 nové Ministerstvo práce a sociálních věcí, které má své působiště v Praze. V řídící pozici ministerstva je současný ministr RNDr. Petr Nečas. Mimo Ministerstva práce a sociálních věcí se na fungování sociálního zabezpečení na ústřední a oblastní úrovni podílejí správy sociálního zabezpečení, jakožto úřady pokrývající agendu sociální podpory a pomoci. 24

Tomeš, I., a kol., Sociální správa: Portál, 2002, str. 43 28

Došlo i na reformní změny v soustavě národního pojištění. Výše sociálních dávek byla stanovena dle výdělku a odpracovaných let. Rozlišovalo se podle kategorie zaměstnání. Na začátku 70. let byla rozšířena podpora rodinám s nezaopatřenými dětmi. Podle zákona č. 121/1975 Sb. s prováděcí vyhláškou č. 130/1975 Sb. bylo rozšířeno spektrum poskytovaných dávek. Centralizovaná podoba sociální správy v České republice trvala až do roku 1989. Do té doby veškerá správa byla soustředěna státní mocí do jednoho ústředí, které určovalo jakou pomoc kdo dostane. Jelikož dávky plynuly ze státního rozpočtu, stát si určoval komu je poskytne a na kterou sociální skupinu se soustředí jeho pomoc. Sametovou revolucí roku 1989 byla ukončena komunistická nadvláda. Po převratu došlo mimo jiné i na reformu veřejné správy jejíž nedílnou součástí je i správa sociální. Zákonem č. 425/1990 Sb. došlo ke zrušení okresních a krajských národních výborů, jejichž činnost nahradily okresní úřady. Prostřednictvím těchto úřadů byla na daném území vykonávána státní správa. K dalším změnám došlo v roce 1997, kdy byl schválen zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Tímto zákonem byla Česká republika rozdělena na 14 nových krajů a současně došlo k zániku okresních úřadu. Na nové kraje přešla veškerá agenda školství, kultury, sociálního zabezpečení, stavebního rozvoje a dalších oborů státní správy. Zrušením okresních úřadů k 31. prosinci 2002 došlo k přenesení pravomocí na obce s tzv. rozšířenou působností. Těchto pověřených obcí bylo zřízeno celkem 205 a v jejich kompetencích z oblasti sociální sféry je např. vyplácení sociálních dávek, správa služby sociální péče, sociálně právní ochrana dětí nebo i péče o bezdomovce. V rámci sociální sféry se u nás po roce 1990 zbudovala záchranná sociální síť. Pojem záchranná sociální síť („Social Safety Net“) použila poprvé Světová banka začátkem 80. let dvacátého století v souvislosti s ekonomickými reformami v latinské Americe a Asii. Označuje systém úprav sociálního pojištění, sociálních (státních) podpor a sociální pomoci takovým způsobem, aby žádný občan nebyl existenčně ohrožen v době ekonomických reforem. Podstatou je, aby v konsekvenci ekonomické transformace životní úroveň obyvatel neklesla pod hranice existenčního nebo sociálního minima. Přitom je nutno rozlišovat existenční, životní a sociální minimum. Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, pod touto hranicí již nastává stav chudoby.

29

Existenční minimum je minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. Existenční minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby plně invalidní a u osoby starší 65 let. Právní úpravu nalezneme v zákoně č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Hlavní využití životního a existenčního minima je v zákoně č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Životní minimum plní rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze i jako sociálně-ochranná veličina. Vedle životního minima je z důvodu větší motivace zaveden pro dospělé osoby v hmotné nouzi institut existenčního minima. 25 Za sociální minimum jsou považovány takové minimální náklady, které člověk potřebuje na pokrytí nejnutnějších (základních) potřeb v dané zemi.

4.3. Česká správa sociální zabezpečení Koncem roku 1990 vzniká Česká správa sociálního zabezpečení, která

„je

samostatnou rozpočtovou organizací podřízenou Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Byla ustavena s účinností od 1. září 1990, zákonem ČNR č. 210/1990 Sb., o změnách v působnosti orgánů České republiky a o změně zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, kterým byl novelizován zákon ČNR č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení je v souladu s ustanovením § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích organizační složkou státu, není tedy samostatnou právnickou osobou. Tím však není dotčena její působnost podle zvláštních právních předpisů (zejména z oblasti sociálního zabezpečení) a její jednání v těchto případech je jednáním státu.Česká správa sociálního zabezpečení fakticky vznikla sloučením Úřadu důchodového zabezpečení v Praze, České správy nemocenského pojištění a Správy nemocenského pojištění Svazu českých a moravských výrobních družstev.“26 Do působnosti České správy sociální zabezpečení spadá důchodové a nemocenské pojištění a lékařské posudkové služby. Přesný rámec rozhodování ČSSZ je stanoven

25

26

http://portal.mpsv.cz/soc/hn/obcane/zivotni_min, [citovaný dne 10.3.2009] http://www.cssz.cz/cz/o-cssz/profil-organizace, [citovaný dne 12.3.2008]

30

zákonem ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Dle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona plní ČSSZ tyto úkoly : a) rozhoduje 1. o dávkách důchodového pojištění, pokud není v tomto zákoně stanoveno, že o nich rozhoduje jiný orgán sociálního zabezpečení, a zařizuje výplaty těchto dávek, 2. o povinnosti občana vrátit dávku důchodového pojištění poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat, 3. o povinnosti zaměstnavatele nahradit neprávem vyplacené částky na dávce důchodového pojištění, pokud je o této dávce oprávněna rozhodovat, 4. o odvoláních ve věcech, v nichž v prvním stupni rozhodla okresní správa sociálního zabezpečení, 5. o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech svěřeno, 6. o převodech důchodových práv podle § 105a zákona o důchodovém pojištění a zařizuje tyto převody, •

b) vymáhá neprávem vyplacené částky na dávkách důchodového pojištění; přitom je oprávněna provádět správní výkon rozhodnutí ve věcech důchodového pojištění,

•

c) jedná před soudem v řízení o přezkoumání rozhodnutí ve věcech sociálního zabezpečení,

•

d) plní úkoly při výplatě dávek sociálního zabezpečení do ciziny,

•

e) řídí a kontroluje činnost okresních správ sociálního zabezpečení,

•

f) zajišťuje plnění úkolů vyplývajících z práva Evropských společenství a plnění úkolů vyplývajících z mezinárodních smluv v oblasti důchodového pojištění,

•

g) zajišťuje vydávání tiskopisů předepsaných podle tohoto zákona,

•

h) vede registr pojištěnců důchodového pojištění

•

ch) vyrozumívá okresní správu sociálního zabezpečení [§ 6 odst. 4 písm. s)] o tom, že občan, který je dočasně práce neschopným, byl uznán plně nebo částečně invalidním na základě soudního řízení o žalobě.27

27

Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení , § 5, ve znění pozdějších předpisů

31

4.4. Vojenský úřad sociální zabezpečení Dalším úřadem, který působí v oblasti sociální správy je Vojenský úřad sociálního zabezpečení. Jako správní orgán I. stupně podle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a to pro výkon agendy důchodového pojištění vojáků z povolání a jejich rodinných příslušníků28 a současně je výkonným orgánem pro zabezpečení vojáků z povolání výsluhovými náležitostmi. 29 Vojenská úřad sociálního zabezpečení zabezpečuje výplatu peněžitých dávek sociální péče sociálně potřebným příjemcům důchodů v souladu se zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a dále plní pro vojenské útvary a vojenská zařízení úkoly podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.30 Devadesátá léta jsou charakteristická řadou změn, mezi významnější však patří rok 1992, kdy zanikla Česká a Slovenská federativní republika a od roku 1993 vznikla samostatná Česká republika. V prosinci 1992 schválila Česká národní rada Ústavu České republiky. Nedílnou součástí ústavy je i Listina základních práv a svobod, která stanoví základní lidská práva a svobody.

4.5. Úřad práce V roce 1991 došlo k uzákonění hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti. Toto hmotné zabezpečení vyplácejí úřady práce. Institut Úřadu práce byl založen Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR dne 17.9.1990 na základě zákonného opatření ČNR č. 306/1990 Sb. Mezi hlavní důvody vzniku úřadů práce bylo naplnění úkolů státní politiky zaměstnanosti v jednotlivých okresech. Úřad práce je veřejnou institucí, jehož působnost je vymezena zákonem o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. v platném znění. Veškeré úkony týkající se zprostředkování a poradenství jsou bezplatné. Zpoplatnění podléhají pouze úkony podle zákona o správních poplatcích (např. povolení k zaměstnávání cizince) tohoto zákona.31 Mezi hlavní náplně úřadu práce patří zprostředkování zaměstnání. V žádném případě se však nejedná o povinnost zajistit lidem práci, úřad slouží pouze jako zprostředkovatel mezi zaměstnavateli a osobami hledajícími práci.

28

29 30 31

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání ve znění pozdějších předpisů http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=12312, [citováno dne 15.2.2009] http://www.risy.cz/urady_prace_jihomoravsky_kraj, [citováno dne 15.3.2009]

32

Dále úřad práce poskytuje hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti a zároveň také platí sociální a zdravotní pojištění za nezaměstnané osoby zaevidované na úřadu práce. Na úřad práce se však mohou obrátit i zaměstnaní občané, jelikož zde je vyvěšena nabídka volných pracovních míst. Tato místa jsou vypsána na informační tabuli příslušného úřadu práce. Nebo je také můžeme nalézt na internetových stránkách příslušného pracovního úřadu. Mezi další aktivity úřadu práce patří psychologické a právní poradenství pro osoby se změněnou pracovní schopností. Pokud někdo váhá jaké povolání by bylo pro něj to nejvhodnější, nachází se zde i poradenské středisko pro volbu povolání. Službou, kterou však neposkytují všechny úřady práce, je skupinové poradenství, kde pracovníci úřadu práce pomáhají lidem se strukturou životopisu, simulací přijímacího pohovoru s personalistou zaměstnavatele, aby se uchazeči mohli připravit na možné eventuality při prezentaci svých kvalifikačních předpokladů před budoucím zaměstnavatelem. Dosti využívanou službou úřadu práce je také poskytování různých rekvalifikačních kursů, pomocí niž si nezaměstnaní doplňují své vzdělání a zvyšují tím šance na získání nové práce. Úřad práce v rámci tzv. „aktivní politiky zaměstnanosti“ poskytuje finanční obnos, který má právo obdržet nezaměstnaný v případě, že chce začít podnikat v nějakém oboru. Další finanční příspěvek poskytuje úřad zaměstnavateli, který příjme na nové pracovní místo obtížně umístitelného uchazeče o zaměstnání. Tento příspěvek se nazývá dotace na zřízení společensky účelného pracovního místa.

Příspěvek na zřízení pracovního místa pro

absolventy získá zaměstnavatel přijetím absolventa bez praxe v oboru, který absolvent vystudoval. Aby zaměstnavatel obdržel příspěvek nebo dotaci, musí si zažádat na příslušném úřadu práce o jejich poskytnutí a vyčkat na rozhodnutí komise úřadu práce, která o nich rozhoduje. V roce 1992 byly přijaty zákony, které byly nezbytné k přechod u na tří pilířovou soustavu sociálního zabezpečení: a) sociální pojištění b) státní sociální podpora c) sociální pomoc Aby tato soustava správně fungovala je třeba součinnosti ministerstva práce a sociálních věci, správy sociálního zabezpečení a jednotlivých regionálních úřadů sloužících k pokrytí agendy sociální podpory a pomoci.

33

Ne všechny sociální plány však byly ekonomicky přínosné a účelné. V roce 1995 byly v České republice zavedeny plošné státní sociální podpory v rámci soustavy zaopatřovacích dávek poskytovaných ze státního rozpočtu určité kategorii obyvatel. Dávky se však vyplácely dané skupině obyvatel bez toho, že by byly zjišťovány jejich příjmy a majetkové poměry. Vstupem do Evropské unie se Česká republika připojila v oblasti sociální správy do projektu snížení sociální vyloučenosti. Sociální oblast sice spadá do kompetence každého unijního státu, ale abychom drželi krok s ostatními členskými státy musíme do roku 2010 podniknout veškerá opatření k minimalizaci nezaměstnanosti, která je považována za hlavní zdroj chudoby a sociální vyloučenosti. Stát je povinen svým občanům poskytnout životní minimum, v opačném případě vzniká nárůstu sociálního napětí. S tím jak vzrůstá kvalita životní úrovně úzce souvisí i problém se změnou demografických parametrů vývoje obyvatelstva nejen v našem státě. Lidé se dožívají daleko vyšší věkové hranice, a tím se mění poměr ekonomicky aktivních a neaktivních osob a to v neprospěch pracujících obyvatel. Výsledkem je to, že dalším vývojem by došlo ke zhroucení penzijního systému, proto již nyní se otevřeně hovoří o odpovědnosti obyvatel za jejich současnou a hlavně budoucí sociální situaci. Současná podoba sociální správy v České republice je na poměrně vysoké úrovni. Díky efektivnímu využívání státních peněz, které vyplácejí obce s rozšířenou působností konkrétním osobám již nedochází tak často k jejich zneužívání. Zaměstnanci sociálních odborů v rámci spolupráce s občanskými sdruženími zaměřenými na pomoc lidem v nouzi, získávají přesnější informace o životní úrovni sociálně slabých obyvatel.

34

5. Osobnosti, které se zasloužily o vývoj sociální správy na našem území: Kníže Otto von Bismarck (1815 - 1898) Významnou měrou se zasloužil o vznik první soustavy povinného sociálního pojištění na světě. Z jeho pomocí došlo k přijetí série průkopnických zákonů o sociálním pojištění. V roce 1878 se stál u zrodu první soustavy povinného sociálního pojištění ve světě. V letech 1883 - 1889 postupně zavedl pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invaliditě a stáří.

TAAFFE Eduard Franz Josef (* 24. 2. 1833 Vídeň, + 29. 11. 1895 Nalžov) - český šlechtic (hrabě) a rakouský politik Jeho otec byl předsedou nejvyššího soudu. Taaffe vystudoval práva ve Vídni a následně nastoupil do státní služby. Pracoval jako místodržitelský rada v Praze (1861-1863). Pak byl jmenován zemským prezidentem Solnohradska (1863-1867). Od roku 1867 do 1871 střídal různé ministerské posty. Funkci předsedy vlády zastával dvakrát.V období 1879 - 1893 se stal předlitavským premiérem. Taaffe se významnou měrou zasloužil o zlepšení sociálních podmínek dělníků (tzv. dělnické zákonodárství - omezení délky pracovní doby, zákaz dětské práce, nemocenské a úrazové pojištění atd.).

Tomáš Garrique Masaryk (7. března 1850, Hodonín – 14. září 1937, Lány) byl první československý prezident, český vědec, filozof, pedagog, politik a žurnalista. Narozen v chudé rodině. Po maturitě ve Vídni začal studovat filozofickou fakultu. V prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do zemského sněmu. Snažil se zviditelnit český národ.V průběhu I. svět. války v Americe organizoval akce na podporu samostatného státu Čechů a Slováků. Po uznání samostatného Československa byl Masaryk 1918-1934 prvním presidentem. Jeho heslo bylo: „Nebát se a nekrást“. Z jeho publikační činnosti z oblasti sociální správy je kniha Otázka sociální z r.1896

Karel Engliš (17. srpna 1880 v Hrabyni - 15. června 1961 tamtéž) byl významný český ekonom a politolog. První rektor Masarykovy univerzity v Brně (1919-1920). Má významný podíl na měnové reformě poválečného Československa. Působil jako ministr financí (1920–1931), guvernér Národní banky československé (1934–1938) a rektorem Univerzity Karlovy (1947– 1948). Po únoru 1948 byl přinucen odstoupit do ústraní.

35

Engliš viděl státní moc a právo jako mocný nástroj sociální politiky, snažil se odstranit společenské nerovnosti, prosazoval adresné sociální dávky a podporoval politiku aktivní zaměstnanosti. Vnímal sociální správu jako všechny instituce, které usilují o povznesení národa. Veřejná moc patřila mezi nejdůležitější články správy. Hlavním důvod viděl, že tíha sociální správy ležela na samosprávných obcích, které politické struktury státu řídily.

36

Závěr Odjakživa se lidské pokolení dělilo na bohaté, střední vrstvy a chudé. A jelikož je člověk obdařen rozumem, pomocí kterého přemýšlí a zpracovává vjemy ze svého okolí, zajímá se o své okolí. Tudíž většině z nás není jedno, co se kolem děje a sociální cítění s bezdomovci, sirotky a postiženými vede k zamyšlení, jak těmto lidem pomoci. S nezadržitelným rozvojem průmyslu obchodu se sociální rozdíly mezi obyvateli stále více prohlubují a je na společnosti, aby těmto lidem pomohla, a to už jak pomocí státu nebo prostřednictvím charitativních organizací. V každém státě se sociální správa vyvíjela a vyvíjí jinak, neboť je to nekončící proces. Do značné míry tento vývoj ovlivňuje ekonomika a skladba obyvatelstva. Na našem území se nejprve o chudinu starala církev a různé spolky. Stát se začal angažovat do pomoci sociálně slabým obyvatelům tehdy, když se situace stala neúnosnou a propukaly různé nepokoje a povstání chudiny. Sociální správa měla ve svém vývoji opačný trend než správa státní. Vznik sociální správy vycházel odspodu nahoru, kdy začínala na vzájemné rodinné či přátelské výpomoci, přes starost církve o chudé a nemajetné. Až později se zapojily majetné vrstvy (bohatí měšťané a šlechta), které se však více než pomocí bližním obávaly krádeží, jejichž pachateli byli převážně osoby z řad bezdomovců. Jako protiklad vznikala státní správa, kdy se mocnáři snažili udržet svoji nadvládu prostřednictvím vojenské síly. Pokud srovnáme sociální správu za první republiky a současný stav, uvědomíme si, jaký výrazný pokrok se v této oblasti udál. Dle mého názoru je nynější pojetí sociální správy asi tím nejlepším, k čemu mohl vývoj v tomto odvětví dospět. Velký rozmach v sociální oblasti nastal po vzniku samostatného ČSR, kdy došlo ke schválení ústavy a řady dalších zákonů významných nejen pro sociální zabezpečení. Přesto však tato reforma nedokázala obsáhnout všechny potřebné skupiny obyvatel. Samozřejmě to bylo dáno přímou návazností na ekonomickou situaci, která teprve v nově vznikajícím státě zpustošeného 1. světovou válkou, nebyla na takové úrovni, aby pokryla všechny potřebné náklady spojené se sociální oblastí. Hospodářská krize a druhá světová válka nepatřily mezi etapy sociální správy, kdy by byly zaznamenány výrazné pozitivní změny. Poválečný vývoj správy, silně ovlivněný východní propagandou, navenek prezentoval, jak se úroveň sociální správy v socialistickém Československu zmohla, neboť všichni byli povinně zaměstnáni. Tehdejší komunistická

37

strana poukazovala na západní kapitalistické státy a jejich chudinská ghetta s tím, že u nás nic takového neexistuje a všichni jsou ekonomicky zabezpečení. Můj názor je, že současná podoba správy, snad i díky prováděným sociologickým průzkumům, obsáhla v maximální možné míře veškeré potřeby sociálně slabých vrstev obyvatel a je ze všech vývojových stádií ta nejpropracovanější. Dále i dosažitelnost institucí je díky přenesené působnosti na pověřené obce s rozšířenou působností podstatně snazší, než to bývalo. Zaměstnanci sociální správy absolvují v rámci zkvalitnění poskytovaných služeb různá školení, kde se seznamují s novými programy prezentujícími záměry vývoje práce s cílovou skupinou obyvatel. Významnou měrou k funkci sociální správy též přispívají různé humanitární nadace a společnosti typu Český červený kříž, Člověk v tísni, Adra, apod., které zprostředkovávají sociální poradenství a lidem ze sociálně slabých vrstev pomáhají s otázkami v oblasti bydlení, či nezaměstnaností. Mezi základní priority sociální správy patří sociální zabezpečení osob tak, aby v případě nepříznivé životní situace byla takovýmto osobám poskytnuta ochrana a podpora (finanční, materiální a apod.) k překonání krizového období. Jako jeden z nástrojů, který by k tomu mohl účinně přispět, je aktivní přístup k politice zaměstnanosti. Pokud by jsme se pouze spoléhali na statické pečovatelsví ve formě poskytování sociálních dávek, nikam by to nevedlo. Vždy se bohužel najde mnoho takových, kterým výše dávek zcela postačuje k pokrytí životních nákladů a nejsou motivováni k hledání pracovní příležitosti, která by jejich ekonomickou úroveň vylepšila. Nicméně jsem optimista a věřím, že nejen sociální správa v naší zemi, je v současnosti na dobré úrovni, která skýtá záruky pomoci lidem, jenž to opravdu potřebují. Další vývoj v této oblasti a i naší země, bude do jisté míry ovlivněn vstupem České republiky do Evropské unie. Proto pouze budoucnost ukáže, zda to byla správná volba a přínos pro naši zemi.

38

Summary Social administration can be defined as a set of activities which are oriented to secure persons in difficult economy situation who are unable to care about themselves from objective reasons. Social administration development has gone through different periods. Social administration is tightly connected with development of humanity because people can be split by the fortune to the three main groups, the rich, the middle class and the poor all the time. The poor does not mean just the homeless. It may also involve people with handicaps, old people, orphans etc. List of the people who may fall to the category can be quite long so social administration has and will have in the future relatively large group of people who will be dependable on its proper operation. Development of social administration has begin as personal activity of individuals who have cared about theirs family members or close relatives. Significant role has had the Church who has cared about homeless, people with handicap providing them food or refuge. Guilds, providing help to the members in case of disease or to widow can be also counted to the initial phase of social administration. Duty of care about the poor was assigned by decree to the establishment in the Czech Kingdom at 18th century. Another decrees have followed with focus to help socially weak people. Health institutes and insurance companies have been founded. Social agencies have been founded by state to face increasing social tension. Social care has also incorporated protection of working conditions and employees. Social administration was centralized after second world war. Social care was provided by government (fully controlled by leading party) which strictly determined form of help and target group. Social care is not provided just by government. There were also other subjects providing social care. Humanitarian organization like Red Cross or Clovek v tisni have been founded to help just social weak people but also people struck by war conflicts or natural disasters. There are many subject providing social care in the Czech Republic now. It requires system of checks to prevent misusage. Today’s trends in area of social care motivate people not to be just passive recipient of help but actively participate via health insurance or pension funds. Government employment policy focuses on increase motivation of people drawing social benefits to actively search work. The trend is called welfare-to-work. 39

Použitá literatura TOMEŠ, I., a kol..: Sociální správa, Portál, 2002 SPIRIT, M.: Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení, Praha, Prospektrum, 1999 MAREŠ, P.: Nezaměstnanost jako sociální problém, Praha, Slon, 2002 HENDRYCH, D.: Základy správní vědy, Praha, Aleko, 1992 SMUTEK, M.: Sociální stát – Úvod do studia, Hradec Králové, Gaudeamus, 2005 TOMEŠ, I.: Sociální politika - teorie a mezinárodní zkušenost, Praha, Socioklub, 2001 TUTEROVÁ, J.: Kodifikace práva sociálního zabezpečení I. a II., Brno, MU, 1993 NOVÝ, K.: Sociální práva v kostce, Praha, Linde, 1994 HOUSER, J.: Vývoj sociální správy za předmnichovské republiky, Praha, 1969 FLÉGL, V.: Člověk a lidská práva, Spektrum, 1990 MAREŠ, P.: Sociologie nerovnosti a chudoby, Praha, Slon, 1999 TOMEŠ, I., a kol.: Právo sociální zabezpečení, Praha, Všehrd, dotisk 1998 NAVRÁTIL, P.: Teorie a metody sociální práce, Brno, 1997 POTŮČEK, M.: Křižovatky české sociální reformy, Praha, Slon, 1999 KELLER, J.: Soumrak sociálního státu, Praha, Sociologické nakladatelství, 2005 BRÁF, A.: Sociální politika států evropských. Almanach České akademie. Praha, 1895 KOZLOVÁ, L.: Sociální služby, Praha, TRITON, 2005 HLADÍKOVÁ, Z., JANÁK, J., DOBEŠ, J.: Dějiny správy v českých zemích, Praha, 2007 KREBS, V., a kol.: Sociální politika, 3. vyd. Praha, ASPI, 2005 KREBS, V.: Transformace systému sociálního zabezpečení, Praha, VŠE, 2003 POTŮČEK, M.: Sociální politika. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 1995 KREBS, V., a kol.: Sociální agenda EU a česká sociální politika, Praha, VŠE, 2005 SYROVÁTKA, T.: Sociální zabezpečení , Masarykova univerzita v Brně, 1997 MATOUŠEK, O.: Slovník sociální práce, Praha, Portál, 2003 GALVAS, M.: Sociální zabezpečení, Brno 2000 SMUTEK, M.: Model řešení problému v sociální práci – systémový pohled, Hradec Králové, Gaudeamus, 2006 MATOUŠEK, O.: Základy sociální práce, Praha, Portál, 2001 KOTOUS, J.: Sociální politika v evropských zemích. Praha, Karolinum, 1996 NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V.: Sociální práce, její vývoj a metodické postupy, Praha UK,1990 SIROVÁTKA, T.: Česká sociální politika na prahu 21.století, Brno, MU, 2000

40

TRÖSTER, P., a kol.: Právo sociálního zabezpečení, 3. aktualizované vydání, C.H.Beck, 2005 MUSIL, L.: Vývoj sociálního státu v Evropě, Brno, 1996 POTŮČEK, M , RADIČOVÁ, I.: Sociální politika v Čechách a na Slovensku po roce 1989, Praha: Karolinum, 1998

Zákony a jiné právní normy ve znění pozdějších změn a doplňků: -

zákon č. 1/1993 Sb., ústava

-

zákon č. 2/1993 Sb., listina práv a svobod

-

zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění

-

zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů v soc. zabezpečení

-

vyhláška č. 182/1990 Sb., provádění zákona o soc. zabezpečení

-

zákon č. 582/1991 Sb., o organizování a provádění sociálního zabezpečení

-

zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení

-

zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře

-

zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém zabezpečení

-

zákon č. 128/ 2000 Sb., o obcích

-

zákon č. 129/2000 Sb., o krajích

-

zákon č. 109/2002 Sb., o ústavní výchově

-

zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

-

zákon č. 110/2006 Sb., o existenčním a životním minimu

-

zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi

-

zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

-

zákon č. 435/ 2004 Sb., o zaměstnanosti

-

zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení

-

zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání

41

Internetové stránky: http://mpsv.cz http://portal.mpsv.cz http://portal.gov.cz http://cs.wikipedia.cz http://www.cervenykriz.eu http://www.clovekvtisni.cz

42

Příloha I. Loga vybraných institucí sociální správy: Vojenský úřad sociálního zabezpečení

Česká správa sociálního zabezpečení

Československý červený kříž

Člověk v tísni

43