Vývoj české literatury v době pobělohorské Bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo povstání českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. V roce 1621 bylo popraveno 27 českých pánů – účastníků povstání na Staroměstském náměstí, mezi nimi např. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a slovenský lékař Jan Jesenský, popravčím byl kat Mydlář.
Bitva na Bílé hoře, Pieter Snayers
Doba pobělohorská – tzv. doba temna Doba pobělohorská je označení pro období české historie po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, jejíž důsledky měly zásadní vliv na politické, náboženské, společenské i kulturní poměry českých zemí. Doba pobělohorská označuje dobu až do národního obrození. V roce 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské (ústava), ve kterém si Habsburkové uzákonili dědičné právo na český trůn. Doba předbělohorská se vyznačuje relativní náboženskou tolerancí, významnou politickou rolí stavů a bohatou českou literární činností (doba veleslavínská). Porážka stavovského povstání znamenala zásadní změnu, bylo povoleno (s výjimkou židovského) jen katolické náboženství (doba rekatolizace), obnoveným zřízením zemským přešel stát od stavovství k absolutismu a s ním spojený centralismus měl v dlouhodobějším horizontu vliv na úpadek užívání češtiny. Přispělo k tomu i ničení nekatolických knih.
1
V druhé polovině 17. století napsal Bohuslav Balbín: „Za tohoto našeho věku knihy české tak vzácné a řídké jsou, jako nic jiného. Byla doba za mého chlapectví, brzo po vítězství pražském [1620, Bílá hora], kdy všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské nevědomosti jistých lidí, a proto bez rozdílu, ať byly dobré či špatné, odsuzovány do ohně. Z koutu domů byvše vyvlečeny nebo z rukou vyrvány (byť se nic netýkaly náboženství), byly trhány a na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí). „ Mnoho osobností, které odmítly přestoupit ke katolictví, musely odejít do exilu, kromě nejslavnějšího Jana Amose Komenského např. spisovatelé Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře. Často označuje celé pobělohorské období jako dobu temna, dobu úpadku českého státu i kultury a jazyka. Je to však také období rozvoje specifické kultury českého baroka. K nejvýznamnějším osobnostem pobělohorské doby patřil člen hlavní rekatolizační síly, Tovaryšstva Ježíšova, vzdělanec a český vlastenec Bohuslav Balbín. Čeština přestala být jazykem vědy a krásné literatury. Byla uchována jen na venkově v lidové slovesnosti. Jezuitský řád (Tovaryšstvo Ježíšovo)ovládl Karlovu univerzitu a nastala velmi těžká doba pro český národ. Jezuité nastolili silnou cenzuru, kontrolovali a pálili nekatolické knihy. Nechvalně proslulým se stal v tomto ohledu jezuita Antonín Koniáš, který sepsal první seznam knih bohužel určených ke spálení pod názvem Klíč. Objevují se tzv. brusiči jazyka neboli puristé, kteří chtěli zabránit germanizaci a přejímání slov z cizích jazyků tím, že vymýšleli slova čistě česká (purus = čistý), např. břinkoklapka = klavír, nosočistopléna = kapesník apod. Mezi nejvýznamnější a světově proslulé výtvarné umělce patřili např. malíř Karel Škréta (obr. 1 autoportrét), malíř Petr Brandl (obr. 2), sochaři Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokof.
Vysoké úrovně dosáhla i česká barokní hudba, zvláště Jakub Jan Ryba – autor České mše vánoční. Z důvodu silné cenzury se literatura rozdělila do 3 oblastí: 1. literatura oficiální – byla cenzurovaná, především psaná jezuity, vycházela oficiálně, 2. literatura neoficiální – nebyla cenzurována, většinou se šířila ústně, patří sem lidová a pololidová tvorba, 3. literatura exilová – psaná emigranty v cizině.
2
Literatura oficiální - lze pozorovat úpadek literatury, jelikož odchodem nejvzdělanějších vrstev z vlasti ztratila domácí literatura hlavní uživatele, - literatura se tematicky zúžila, zaměření se stalo téměř jednostranně náboženským, - hrdinou literárního díla je opět, jako ve středověku, světec, - převažují životopisy svatých, postily, kázání, náboženská rozjímání, v básnictví převažuje náboženská lyrika.
Bedřich Briedel (1619–1680) - český barokní spisovatel, básník a jezuitský misionář, - společně se svým spolužákem Bohuslavem Balbínem vystudoval teologii a filosofii, působil na Karlově Univerzitě, - protože měl značné finanční prostředky, založil v Klementinu tiskárnu, kterou vedl jako správce, v té době také napsal většinu svých významných děl, - v roce 1660 se však začal věnovat misijní činnosti v Čechách, kde obracel lidi na katolickou víru, což se mu stalo osudným – když pomáhal ošetřovat nemocné morem v Kutné Hoře, onemocněl a zemřel.
Co Bůh? Člověk? - poetická skladba dnes považována za vrcholné dílo české barokní poezie, - je pojata jako promluva samotného básníka v první osobě k Bohu, ich-forma, - básník vede úvahu nad mladostí a pomíjivostí člověka v protikladu k nekonečnosti a velikosti Boha, - celé dílo vyzdvihuje kontrast lidské bytosti a Boha. V úvodní části se Bridel nepřímo srovnává s Bohem. Zatímco ten je v básni opěvován pro svou moc, dokonalost, bezchybnost, slávu a krásu, člověku se dostává kritiky za pozemské hříchy, zbabělost nebo nezbožnost. Autor zřejmě záměrně opakuje některá slova či slovní spojení (např. „hnis a psota“), aby ještě vystupňoval dojem své opravdové odpornosti. Ve druhé části díla jsou ostré protiklady částečně potlačeny a autor popisuje zjevení Boha. V posledních několika verších (epilogu) dokončuje Bridel srovnání člověka s Bohem tak, že člověka označuje za malého červíčka před obrovským Bohem, kterému se plně odevzdává. Tak, tak, jak nejvíc mohu, červíček na zemi vzdychám o všecko-mocném Bohu, k němužto rychle pospíchám.
Já ten nejmenší cvrček k nohám trůnu jeho padám, zeměplazý červíček cosi v temnostech předkládám!
Bohuslav Balbín (1621–1688) - uvědomoval si neutěšený politický stav země, hrozil se rychle postupující germanizace, - byl velký vlastenec, proto byl podezírán z protivládních názorů a pronásledován představenými, - jako jezuita se účastnil rekatolizace, jako vlastenec se ve své době řadil mezi obhájce českého jazyka.
Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého - obhajuje zde právo národa na vlastní jazyk, ostře kritizuje odnárodňující se šlechtu, odsuzuje politiku vídeňského dvora, která vytlačuje český jazyk ze škol a úřadů, - známé též pod názvem Balbínova obrana, - toto dílo za Balbínova života tiskem nevyšlo, šířilo se opisem.
3
Literatura exilová Jan Ámos Komenský (1592 – 1670) - byl poslední biskup Jednoty bratrské a jeden z největších českých myslitelů, filosofů a spisovatelů, - ve světě je znám jako Učitel národů, „Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem.“ - narodil se patrně v Nivnici u Uherského Brodu (snad ve vesnici Komňa – rodiště jeho otce, proto Komenský, nebo v Uherském Hradišti), - vzdělání získal na bratrských školách v Přerově, studia si rozšířil například na univerzitách v Herbornu a Heidelberku, - po návratu učil na bratrských školách v Přerově a Fulneku, - po bitvě na Bílé hoře se ukrýval na různých místech v českých zemích, např. na moravském panství Žerotínů, - zemřela mu žena i děti na mor a po vydání Obnoveného zřízení zemského na Moravě v roce 1628 odchází do polského Lešna, kde mu shořel materiál ke slovníku Poklad jazyka českého, - pobyt v Lešně přerušil a odešel do Anglie, kde založil Akademii nauk, do Švédska a Holandska, kde žil až do své smrti v Amsterodamu, - je pohřben v Naardenu v kostelíku náležejícím valonské církevní obci, v letech 1935 až 1937 upravila naše republika bývalý valonský kostelík na důstojné muzeum.
Hlavní pedagogické názory Vysoce oceňoval význam výchovy. Podle něj by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Výchova dítěte má podle něj tři hlavní cíle: - poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech, - ovládnout sebe – výchova mravní, - povznést se k Bohu – výchova náboženská. Klade důraz na význam kázně. Odmítá tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouští. Ve svých spisech navrhoval Komenský tuto školskou organizaci: 1. Od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. 2. Od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. 3. Od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení, přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky. 4. Od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Po ukončení vzdělávání by měl člověk cestovat. Zdůrazňoval ale, že vzdělávání nikdy nekončí, že je neustálé.
4
Ve třídách by měli být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Pokud je ve třídě větší počet žáků, doporučuje pro učitele pomocníka (ve třídách bývalo 80 až 100 žáků). Každá třída by měla mít svou místnost pro výuku, každý žák by měl mít učebnice, učitelé by měli mít poznámky, jak s učebnicí pracovat. Rodiče a učitel mají být vhodným příkladem pro dítě a vést jej ke správné životosprávě. Doporučuje vhodnou stravu, střídání práce s odpočinkem, dostatek spánku (8 hodin) a péči o hygienu těla. Při výuce samé aplikoval Komenský tyto zásady: - zásada názornosti – přímá žákova zkušenost, - zásada systematičnosti a soustavnosti – učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých předmětech, ale i mezi nimi, - zásada aktivnosti – žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností, využívat je v praxi, - zásada trvalosti – je třeba soustavně učivo opakovat, - zásada přiměřenosti – učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí.
Děti dělil podle nadání: 1. bystré, dělají radost, 2. bystré, líné, 3. bystré, vzpurné, 4. s nedostatkem bystré mysli, 5. s nedostatkem bystré mysli, líné, 6. s nedostatkem bystré mysli, vzpurné.
Dílo Jan Amos Komenský vytvořil celou řadu spisů z mnoha oborů, psal česky, latinsky a německy.
Filosofie, pansofie (=vševěda), teologie (=nauka o Bohu, bohosloví) Listové do nebe - 5 fiktivních dopisů, ve kterých si chudí lidé stěžují Kristu na své neutěšené poměry, - Komenský žádá, aby bohatí i chudí více věřili v Boha.
Cesta světla - zabývá se zde pansofií, - byl toho názoru, že když u lidu zmizí nevědomost, války ustanou, - aby došlo k nápravě lidstva, vládnout by měl sbor mudrců, - pro lepší dorozumění mezi národy je třeba zavést novou řeč, které by všichni rozuměli, latina je podle něj příliš těžká.
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské - vyjadřuje víru, že se odkazu Jednoty ujme český a moravský lid, - postava matky je symbolem Jednoty bratrské, která je odsouzena k zániku, ale matka ve své závěti odkazuje hlavní myšlenky příštím generacím, - kšaft = závěť.
5
Labyrint světa a ráj srdce Původní název Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází. - nejvýznamnější spis, jedno z vrcholných děl barokní literatury, - je to alegorie, tzn. že dílo má skrytý význam, - tématem spisu je prozkoumání toho, co je smyslem lidského života a jeho práce a snažení, - kniha se skládá ze dvou velkých částí: - v první autor prochází a pozoruje celý svět, aby v průběhu i na závěr konstatoval, že vše v tomto světě je marné a že zde není opravdového užitku, - v druhé části autor nachází řešení této neútěšné situace, a to v obrácení se do vlastního srdce, kde nachází Boha.
1. díl – Labyrint světa Poutník (autor – vypravěč) se rozhodl prozkoumat svět, aby zjistil, jaký je smysl a cíl všeho lidského snažení a jaké povolání si má vybrat. Svět je zobrazen alegoricky jako město, které připomíná labyrint a jímž prochází. Do města se vstupuje Branou života (místo zrození) a Branou rozchodu (místo přidělení stavu a povolání). Město má ústřední náměstí a šest ulic pro šest stavů: domovní stav (rodiny), řemeslníky, učence, duchovní, vládce a vojáky. Nad městem ční těžko dostupný Hrad štěstěny, kam se chtějí dostat lidé toužící po bohatství, rozkoši a slávě. Poutníka doprovázejí dva průvodci: Všezvěd Všudybud, ztělesnění lidské zvědavosti, a Mámení Mámil, symbol myšlenkové pohodlnosti a spoléhání na pouhé domněnky a klamy. Poutník prochází městem a hledá pro sebe povolání. Jeho průvodci mu nasadí uzdu všetečnosti a brýle mámení, aby se nechal poslušně vést a získal o světě zkreslenou představu. Brýle mu ale nepřiléhají a on koutkem oka vidí reálný svět.
6
Průvodci jej vytrvale přesvědčují, že tento svět je uspořádán rozumně a krásně, ale poutník vidí jen klam, marnost, faleš, nesvobodu, neřesti, bídu a intriky. Pak průvodci zavedou poutníka do Hradu Fortuny – jsou zde ti, kteří spoléhají na Štěstěnu, stali se bohatými či získali slávu a byli vyvýšeni nad ostatní lidi. Na závěr celého tohoto putování si autor zoufá (kap. 28): „I lekl jsem se, že tak nikdež nic v světě, ani na samém tom hradu potěšení není, čehož by se mysl bezpečně, směle a cele chopiti mohla“.
2. díl – Ráj srdce Autor-poutník řešení nachází, utíká se do světničky svého srdce, kam jej Bůh zavolal. Vidí, jak Bůh poskytuje člověku smysl jeho života ve vztahu s ním. KAPITOLA II. - POUTNÍK DOSTAL VŠUDYBUDA ZA VŮDCE I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal mysle, odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím, kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu a řeči hbité, takže mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že sem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a nětco zkusiti úmysl vmysl mám. 2. Schváliv mi to: "Kde pak vůdce jakého máš?" řekl. Já odpověděl: "Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou." "Nezpravíš nic," řekl on. "Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?" "Slýchal cosi," dím. On zase: "Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané, že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se, nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint Labirynt, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti." 3. "A kde pak takového vůdce vzíti mám?" řekl sem. Odpověděl: "Já sem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval, protož sem tobě také vstříc vyšel." Já podivě se: "I kdo jsi ty," řekl sem, "můj milý mily?" Odpověděl: "Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám, sumou summau beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost. A ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá netrefil." 4. Já slyše řeči takové, počnu sám v sobě vesel býti, že sem takového vůdce našel, a prosím ho, aby tedy sobě práce nevážil mne skrze svět provésti. Odpověděl: "Jak jiným v tom rád sloužím, tak i tobě;" a ujav mne za ruku: "Poďmež," řekl. I šli sme, a já řekl: "Nu rád se podívám, jaký jest toho světa běh a také-li v něm co jest, čehož by se člověk bezpečně držeti mohl." To slyše tovaryš můj, zastavil se a řekl: "Příteli, jdeš-li ty tím úmyslem, ne aby věci náše spatře obliboval, než aby o nich dle rozumu svého soud vynášel, nevím, jak by s tím královna náše, Její Milost, spokojena byla." KAPITOLA IV. - POUTNÍK UZDY A BRYLÍ DOSTAL To já slyše, zhrozím se; a co sem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen (tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje, královnu svou Marností mi (ač neopatrným tuším vybleknutím) jmenoval, co pak to? 2. A když já tak mlče a sklopě oči jdu a nohami nechtivě jaksi pokračuji, Všezvěd: "Co, vrtochu," dí, "tušímť se nazpět chut dělá?" A než já co odpovím, anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejiž udidla pojednou mi se do úst vst vklouzla, a on: "Nu, již mi povolně půjdeš," dí, "kams začal." 3. I pohledím sobě na tu uzdu a aj sšitá byla z řemení Všetečnosti, a udidla její byla z železa Urputnosti v předsevzetích, a porozuměl sem, že k prohlédání světa ne jako prvé dobrovolně půjdu, ale těkavostí a neukojitedlností mysli své násilně tažen budu. 4. V tom druhý vůdce z druhého boku: "A já tobě tyto okuláry," dí, "daruji, skrze něž se na svět dívati budeš." I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté 7
tu moc (jakž sem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká, malá veliká a veliká malá, mrzutá krásná a krásná mrzutá, černá bílá a bílá černá etc. se zdála. I porozuměl sem, žeť sobě nezle Mámení říkati dá, když takové brylle dělati a lidem vstavovati umí. 5. Byly pak brylle ty, jakž sem potom vyrozuměl, z skla Domnění vykroužleny, a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove. 6. Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi, takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Čemuž sem rád byl a sám v sobě myslil: Ač ste mi ústa Vsta sevřeli a oči zastřeli, věřím však svému Bohu, že mi rozumu a mysli nesvážete. Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, a však vlastníma očima aby se nehledělo. KAPITOLA XXXVII. - POUTNÍK DOMU TREFIL To když já mluviti přestanu, všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: "Navrať se." I přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá a kam se vrátiti velí, ale nevidím nic, ani vůdce svého Všezvěda. Nebo i ten mne již byl opustil. 2. Vtom, aj, znovu hlas zavzní: "Navrať se." Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu, a aj, hlas potřetí volá: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře." 3. Kteréž rady já, jak sem rozuměl, tak sem poslechl, a že sem Boha radícího poslechl, přešťastně sem učinil; ale i to již dar jeho byl. Sebera tedy, jak sem mohl, myšlení svá a uzavíraje oči, uši, usta, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil sem vnitř do srdce svého, a aj, bylo tam tma. Ale když se, očima mhouraje, trošku poobhlédnu, spatřím skrovničké, skulinami se vpouštějící světlo, a uhlédám navrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké, okrouhlé, sklenné, ale zašpiněné a zamazané čímsi tak hrubě, že žádného skrze ně světla nešlo. 4. Takž při tmavém tom skrovném světle sem tam se ohlédaje, uzřím po stěnách obrázky jakési, pěkného někdy díla, jakž se zdálo, než barev zašlých a s utínanými neb ulamovanými některými oudy. K nímž blíže přistoupě, znamenám nápisy: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Středmost etc. Uprostřed pak pokoje rozházené spatřím žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané škřipce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené. 5. I divím se, co to za přípravy, a jak to a od koho porušeno býti muselo a jak by se to zase zpraviti mohlo. Ale na to mysle a hledě, nic sem vymysliti nemohl, než naděje mi se dělala, žeť mi se ten, který mne zavoláním svým tam uvedl, kdo pak koli ten jest, ještě ozve a mne při dalších věcech zpraví. Nebo mi se to, čehož sem tu začátek viděl, líbiti začalo; jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž sem v světě chodil, smrděl, tak i proto, že sem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho.
8
Lingvistika (=jazykověda), bohemistika (=věda o českém jazyce) Poklad jazyka českého - podrobný slovník všech českých slov - materiál sbíral celý život, slovník se nedochoval, jelikož shořel v Lešně.
Orbis pictus (Svět v obrazech) - původně učebnice latiny, později i jiných jazyků, ilustrovaná. MÍRY A VÁHY Věci v jednom kuse jdoucí měříme na loket[1], tekuté na míru[2], suché na měřice[3]. Tíži věcí zkoumáme závažím[4] a váhou[5]. Na této bývá hřídel[6], uprostřed něho osa[7], nahoře klejch[8], v němž se klátí jazýček[9]. Z obou stran jsou misky (vážky)[10] visící na provázcích[11. Na přezmenu[12] se váží věci věšíce se na hák[13]; závaží[14] naproti ukazuje, zdali jest rovná váha či nic.
Pedagogika (=zkoumá zákonitosti výchovy a vzdělávání), didaktika (=teorie vzdělávání) Velká didaktika (Didactica magna) - metody a návody pro učitele, jak vyučovat, - hlavní myšlenky: právo na vzdělání má mít každý – dívky i chlapci, vyučování má být zdarma a v mateřském jazyce, postupovat od známého pojmu k neznámému, od konkrétního pojmu k abstraktnímu, nepodceňovat názornost – pomůcky, obrázky, důsledně využívat mateřského jazyka ve vyučování, vzdělání pro každého bez rozdílu stavu, středem zájmu je žák a jeho všestranný rozvoj, důraz na tělesnou a pracovní výchovu.
Didaktika analytická XXII. Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení. XXIII. Nadání, úsudek a píle, jsou -li vzájemně spojeny, činí pokroky hodné podivu. XXIV. Částečný nedostatek nadání či úsudku vyvažuje píle. XXV. Kde nenacházíme nadání, úsudek ani píli, tam se při vyučování či učení nedopracujeme úspěchu buď vůbec, nebo jen v malé míře... Dovětek: Dobrou praxi je nutno vymáhati tak dlouho, až se dojde k jistotě, že žák nebude chybovati. A poněvadž cokoli vzniká, vzniká metodou synthetickou (od menšího k většímu, od jednoduššího k složitějšímu atd...), nechť první pokus o napodobování nezačíná nikdy hotovými pracemi, nýbrž samými počátky, a to těmi, které jsou ze všech nejmenší a nejjednodušší. Tak se bude postupovat jistě a snadno. CLXXXV. Opakování a zkoušky nechť jsou prováděny stále. Jinými slovy: budiž přihlíženo k tomu, aby sama metoda učení sestávala z praktického opakování a zkoušení. Části zkoušky jsou: zkoumati: 1. Zda se někdo něčemu naučil; to se objeví, umí-li to odříkávati. 2. Zda to pochopil; to se pozná 9
různými analytickými otázkami. 3. Zda zná použití toho; to ukáže nakázaná praxe, prováděná bez přípravy... CLXXXVI. Aby si každý žák zvykal býti současně učitelem...
Informatorium školy mateřské - kniha určená matkám a chůvám pro výchovu v rodině.
Dveře jazyků otevřené - malá encyklopedie, pojednání o důležitosti jazyků a jak se jim učit.
Škola hrou - metoda názorného vyučování.
Literatura neoficiální – lidová a pololidová tvorba - vedle literatury oficiální, kterou tvořili především jezuité, vznikala i literatura pololidová a lidová - pololidová tvorba = tvorba, která vzniká v prostředí blízkém lidu, autoři jsou známí, - lidová slovesnost = šíří se ústní formou, autor je neznámý, text se ústním přenášením mění. Pololidová tvorba - příkladem pololidové tvorby jsou tzv. interludia = krátké frašky z vesnického prostředí, původně je hráli učitelé se svými žáky, mají jednoduchý děj, zachycují bídné postavení venkovského lidu, - patří sem i písmácké paměti a kramářské písně, - kramářská píseň = zpívaly se na poutích za doprovodu flašinetu, někdy i s obrázkovým doprovodem, náměty čerpala ze života. Lidová tvorba - vyjadřuje vztah lidu k otázkám života a smrti, k přírodě, k práci, k rodině, - hlavními útvary jsou pověst, pohádka, hádanky, písně, přísloví a pořekadla, proroctví, - pohádka = děj zcela vymyšlený, dobro bojuje se zlem, dobro vítězí, vyjadřovaly touhu po spravedlnosti, typickým hrdinou se stal Honza – chytrý a čestný venkovský chlapec, - pověst = jádro je pravdivé, část domyšlená, v tomto období to byly hlavně české národní pověsti (např. o praotci Čechovi), hrdinské pověsti (např. o Žižkovi) a místní, které se vztahovaly k nějakému hradu, erbu apod., - proroctví = vyjadřovala naděje v lepší budoucnost (např. Libušino proroctví), - balady, lyrické písně = zachycují lásku šťastnou i nešťastnou, tíživé robotnické poměry, vztahy rodičů a dětí, nechuť k vojně, - loutkové divadlo – loutkař Matěj Kopecký, postava Kašpárka, - lidové drama – dobrodružné i náboženské hry. Prameny http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/petr-brandl-a-stari-mistri https://cs.wikipedia.org/wiki/ http://www.ceskaliteratura.cz/studie/bridel.htm http://www.deml.cz/literatura/bedrich-bridel-co-buh-clovek http://www.kpg.pf.ukf.sk/komensky_a_my.htm http://citaty.net/autori/jan-amos-komensky/ http://www.mjakub.cz/ 10
