VÝVOJ ČESKÉ LEGISLATIVY PRO BAZÉNY, KOUPALIŠTĚ A SAUNY Ing. Milan Šmíd, Bazény a wellness s.r.o., projektový ateliér Česká legislativa pro navrhování a zvláště pak provoz bazénů a koupališť koresponduje s náhledem na celou problematiku bazénářství u nás. Ačkoliv ve „svobodné“ – pro nás tehdy „imperialistické“ – Evropě dochází k prudkému rozmachu bazénářství na poč. 60. let, kdy se vzpamatovala hospodářsky z důsledků 2. světové války a vytvářela pro své obyvatele prostředí pro aktivní využití volného času výstavbou umělých sezónních i celoročně využívaných koupališť, naše republika se zaměřovala na budování „rozvinuté socialistické společnosti“, kde plavání a koupaliště neměly tu správnou prioritu. Tehdy u nás fungovaly spíše koupaliště na principu přírodních koupališť, které přežily z doby první republiky či poválečného období.
Šedesátá léta ale přináší postupně natolik zhoršování kvality přírodních vodních ploch, že nemohou nadále sloužit k rekreaci obyvatel a jsou nahrazovány umělými koupališti – většinou bez technologie čištění vody. V oblasti krytých areálů vznikají plavecká centra s bazény standardních rozměrů tak, aby mohly sloužit kondičnímu a závodnímu plavání. V té době se objevuje i první „předpis“ pro bazény - „ Normy technického vybavení a provozu plováren, koupališť a jiných lázní“, které vydala Ústř. správa pro rozvoj místního hospodářství v r. 1965 .
Tento předpis byl po několika letech rozšířen a vydán jako: „Zásady bezpečného provozu a zdravého prostředí letních koupališť, plováren a krytých lázní v organizacích místního hospodářství a národních výborů“ – vydalo MV – civilně správní úsek v r. 1969. Tím vznikl pro provoz plaveckých areálů, koupališť a plováren předpis, který řešil problematiku jak technického vybavení (jako projektový podklad), hygienické standardy, ale i požadavky na materiální a personální vybavení koupališť z hlediska bezpečnostního. Odtud známe pojmy jako „plavčík“ a „mistr plavčí“, jejich povinnosti a povinnosti provozovatele zajistit jejich dostatečný počet, školení a následná doškolení. Přestože se nám z dnešního pohledu mohou zdát požadavky na hygienu koupališť směšné a byly již novelizovány, žádný následný závazný předpis se již bezpečností na koupalištích nezabýval.
.
Velký rozmach v oblasti výstavby bazénů a koupališť přinesla léta sedmdesátá. V roce 1973 byla vydána Směrnice č. 9/73 MLVH ČSR , MZ ČSR, Hlavního hygienika ČSR pro výpočet potřeby vody při navrhování vodohospodářských a kanalizačních zařízení a posuzování vydatnosti vodních zdrojů, která m.j stanovovala i požadavek vodní plochy sezónních koupališť i krytých vodních ploch na počet obyvatel. V té době již zazníval názor o užitečnosti plavání a plaveckých sportů na zdraví obyvatelstva. Přes nedostatek stavebních kapacit a nedostupnost bazénových technologií (bazénové úpravny vody byly do max. výkonu 90 m3/hod, jinak se bazény navrhovaly s technologií pro úpravny pitných vod) je tato doba považována jako začátek velké výstavby bazénů a koupališť – i když v krytých bazénech výlučně jen bazény sportovní.
Protože součástí celoročních bazénů bývaly i saunové provozy, byly v této době vydány nové hygienické předpisy řešící tuto problematiku : „Směrnice č. 45/77 Sb. o hygienických požadavcích na zřizování a provoz veřejných saun“ a následně „Směrnice č. 48/78 Sb. pro zřizování a provoz bazénů s recirkulací vody“. Oba tyto hygienické předpisy „přežily“ více jak dvacet let, přestože zvláště v oblasti bazénů se dlouho mluvilo o potřebě jejich modernizace, zvláště s příchodem „nové doby“ – otevřením západních hranic a příchodem bazénových technologií na náš trh. Dodavatelé technologií se najednou nemohli prostřednictvím hygienických předpisů domluvit s hygienou – automatická zařízení měřila volný a vázaný chlór, směrnice mluvila o „aktivním chlóru“, který byl něco mezi. Objevil se pojem „Redox potenciál“, se kterým si předpisy nedokázaly poradit vůbec a podobně. Trochu směšně již vypadal požadavek směrnice na okem viditelný terč velikosti 5 cm v nejhlubším místě bazénu, když běžná průhlednost bazénů byla v desítkách metrů. Hlavně ale devadesátá léta přinesla nový trend – rekreační bazény s vodními atrakcemi, se kterými si Směrnice č. 48/78 Sb. nedokázala poradit. Problém této směrnice byl i v tom, že nedokázala řešit problematiku bazénů bez úpraven vody a tak pro většinu sezónních koupališť neplatil žádný hygienický předpis.
Nový hygienický bazénový předpis se ale „rodil“ velmi dlouho. Všichni, kteří se pohybujeme kolem bazénů, jsme s hrůzou sledovali jednotlivé návrhy – …4,..6,…8 variantu, stále se zhoršující a vyvíjející se jiným směrem, než by bazénářství potřebovalo. APR již tenkrát vyzývala k tomu, aby byla oddělena část stavebně technologická, řešená normou nebo technickou vyhláškou, od části hygienické (stejně jako např. předpisy pro úpravu pitných vod). Dokonce vytvořila pracovní komisi a připravila návrh technické normy pro koupaliště, tento návrh byl ale ze strany hygieny „smeten ze stolu“, protože údajně nebyl v souladu s konečným zněním nového „bazénového“ předpisu, který již prošel vnitřním připomínkovým řízením.
APR se tedy obrátilo na MZd. a přihlásilo se do vnějšího připomínkového řízení. Přes veškeré naše úsilí a i přes uznání většiny našich připomínek k řešení, byla vydána nová vyhláška pro bazény - „Vyhl. 468/2000 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na koupaliště, sauny a hygienické limity venkovních hracích ploch“, jako prováděcí vyhláška k Zák. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, která ale neřeší hlavní problémy, na které jsme upozorňovali. Nezná pojem bazén, nedokáže řešit problematiku relaxačních a rekreačních bazénů s vodními atrakcemi a nechává na hygienickém dozoru zodpovědnost za posuzování technického řešení areálů. Vyhláška neřeší problematiku bazénů pro kurzy plavání dětí do 3 let věku, které v té době vznikaly po celé naší republice, ani citlivou problematiku rehabilitačních a léčebných bazénů. Znění vyhlášky umožňuje různý výklad jednotlivých paragrafů a vytváří tak možnost konfliktních situací mezi orgány hygienického dozoru na jedné straně a provozovateli koupaliště na straně druhé. Problematické kromě požadavků stavebně-technických bylo i stanovení parametrů hygienických, kdy některé požadavky na kvalitu vody v bazénu překračovaly možnosti úpravy běžně dostupnými prostředky bazénové technologie (obsah hliníku, chloridy, teplota vody v saunových bazéncích a pod.).
Vyhláška též zcela nesmyslně řeší hloubku vody v bazénu jako zátěžový parametr při návrhu technologie, místo návštěvnosti, teploty, kvality vstupní vody a způsobu využívání bazénů. Argument, že jen málo lidí dokáže spočítat hydrauliku bazénu v souladu s výpočty Doc. Sklenáře z Fak.stavební ČVUT, je tak zcestný, jako kdyby se u stavebních konstrukcí zrušily statické výpočty, protože je laik neumí spočítat! Asociace pracovníků v regeneraci připravila po vydání této vyhlášky seminář a následně dvoudenní konferenci pro bazénáře a saunaře, která proběhla před čtyřmi lety právě v těchto prostorách.
Nová vyhláška přinesla ale řadu pozitivních prvků : 1. Přenesla odpovědnost za kvalitu vody v koupalištích na toho, kdo ji může ovlivňovat, t.j. z hygienika na provozovatele. 2. Zohlednila názvosloví novým podmínkám 3. Přinesla hygienické zásady i pro koupaliště bez úpraven vody 4. Zrušila nesmyslné vypouštění čisté a natemperované vody z bazénů po šesti měsících provozu 5. Umožnila používání upravené bazénové vody v systému očistných sprch 6. Jasně stanovila cyklus odebírání vzorků z bazénu
Přes klady nové vyhlášky byl od jejího uvedení do praxe tlak na její novelizaci. Objevovaly se technologie úpravy vody na principech, které byly v rozporu s vyhláškou – např. použití slané vody na bazénech. Velkým problémem byla striktně stanovená teplota vody v bazénech 24 – 26 °C pro bazény koupaliště, která není vhodná pro statické atrakce (např. vířivé bazény – návštěvník by „zmrznul“). Pokud jsme chtěli využít vyšší teploty vody, muselo dojít ke schválení řešení vždy na konkrétní akci, což bylo nejen složité, ale i zdlouhavé, a ne vždy úspěšné. Stále častější byly i spory hygienika s provozovatelem nad výkladem jednotlivých ustanovení. V roce 2003 byl Zákonem 274/2003 Sb. novelizován Zákon o ochraně veřejného zdraví a na jeho základě proběhly práce na „rekonstrukci“ bazénové vyhlášky. Asociace pracovníků v regeneraci byla jedním z účastníků obou připomínkových řízení a podařilo se nám uplatnit většinu našich zásadních připomínek, až na tu hlavní, aby se technická část vyhlášky oddělila od části hygienické.
Na novou vyhlášku jsme si ale museli počkat až do března 2004, kdy vyšla jako Vyhl.135/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na koupaliště, sauny a hygienické limity písku v pískovištích venkovních hracích ploch ve Sbírce zákonů v částce 43 s platností od 1. dubna 2004. Přestože pro umělá koupaliště se předpisy částečně zpřísňují rozšířením sledování mikrobiologických parametrů kvality vody, řada parametrů nám vypadává – chloridy, hliník. Vyhláška je ve svých ustanoveních jednoznačnější. Byl odstraněn nesmyslný požadavek na řešení pouze oddělených šaten pro muže a ženy (stejně nebyl vždy dodržován). Zpřísňuje požadavky na systémy výměny vody v bazénu – každý veřejný umělý bazén musí být vybaven přelivným žlábkem, bazény a jímky musí mít vypouštění ze dna. Nová vyhláška ale snižuje i dříve malou přísnost na „koupaliště ve volné přírodě“, kde je od „koupacích oblastí“ odlišuje již jen požadavek na záchody, odkanalizování a likvidace odpadků. Novela připouští teploty vody v bazénech podle požadavku provozu a nově řeší i problematiku bazénů pro pořádání kurzů plavání kojenců a batolat. K této vyhlášce uspořádala APR seminář v Praze v květnu 2004 a věnovala mu i druhý den konference v září 2004, které se účastnila i paní Ratajová z MZd ČR za předkladatele vyhlášky. Materiály s upřesněním k ustanovení tohoto předpisu jsou uvedeny ve sborníku konference z Hradce Králové 2004, i ten je k dispozici ke koupi v předsálí. Některé z materiálů jsou uveřejněny i na internetových stránkách asociace – www.aprcz.cz.
Zdá se vám, že vydávat novou ryze českou vyhlášku o bazénech v době našeho vstupu do EU bylo podivné? EU nemá v této oblasti sjednocenou legislativu a s výjimkou koupání ve volné přírodě se o společném předpisu zatím neuvažuje. Proto mají národní předpisy jednotlivé státy kolem nás – v Německu platí norma DIN 19693, v Rakousku řeší předpis pro bazény zákon, na Slovensku je problematika bazénů řešena Vyhláškou 30/2002 ve znění Vyhl. 146/2004 Z.z. – o požiadavkách na vodu na kúpanie, kontrolu kvality vody na kúpanie a na kúpaliská.
Nová evropská legislativa pro přírodní vody zasáhne i naši stávající bazénovou vyhlášku, která pak bude opět novelizovaná. Rádi bychom využili toho momentu a do novely uplatnili i připomínky týkající se umělých bazénů – např. zmenšení přísnosti na zákal vody. Zde jsme ale narazili na netečnost provozovatelů, kteří nám přes opakované výzvy nedali dostatečné podklady pro naše jednání s legislativci. Asi je nyní nová vyhláška natolik dobrá, že na ni nepotřebujeme nic měnit.
Závěrem bych chtěl upozornit, že Vyhl. 135/2004 Sb. není jediným legislativním předpisem, kterým se musíme při návrhu bazénů a saun řídit. V této oblasti došlo v posledních třech letech k výrazným změnám na poli bezpečnostních předpisů, nová vyhláška z roku 2001 pojednává o řešení areálů z pozice zajištění přístupu a využívání osob se sníženou schopností pohybu a orientace. Nové jsou předpisy o nakládání s vodou a vodoprávní evidenci i o vypouštění vod do kanalizačních systémů. Ke zpřísnění došlo i při manipulaci s chemickými látkami a stavebně technologickým zajištěním prostor, kde se s těmito látkami manipuluje.
Foto: Milan Šmíd
