Voda pro potraviny Důležitost vody „Voda je důležitá“ říká maminka, ale jak moc důležitá, jsem se dozvěděla až nedávno. Byla jsem v létě o prázdninách u babičky a venku byl krásný den, tak jsem se šla na chvíli projít ven. Došla jsem na louku a bylo mi horko, tak jsem si sundala boty a vlezla si nohama do potůčku, který tekl po hranici louky a lesa. Chvíli jsem tam tak seděla a přemýšlela, co bude asi k obědu, když jsem zaslechla nezřetelné zašeptání. „To se mi jen něco zdálo“ řekla jsem si šeptem. Ale za chvíli jsem to uslyšela zase. Došlo mi, že ty zvuky jdou zespoda od mých nohou, Podívala jsem se tím směrem, protože šepot se stále ozýval, ale nic jsem neviděla. „Jsem velmi důležitá, Alenko“ zašeptal hlas již zřetelněji. „K-kdo jsi?“ zeptala jsem se a opatrně se rozhlédla kolem sebe, i když se mi zdálo, že hlas opravdu přichází zespoda. „Jsem voda“ ozval se ten příjemný zvonivý hlas. „A-ale…voda přece… nemluví!“ zakoktala jsem. „Ale vždyť mě slyšíš“ řekla voda. „Aha… tak asi ano…ale proč jsi tak důležitá?“ zeptala jsem se na to, co voda původně říkala. „Alenko, jsem pro život velmi důležitá, Beze mě by nemohly pít rostliny ani lidé ani houby a zvířata. Nikdo by se nemohl najíst.“ vysvětlovala voda. „Ale voda se přeci nejí“ namítla jsem. „Ale ano. Například ovoce je plné vody. A na výrobu potravin je také potřeba voda, třeba pečivo se vyrábí z obilí, a to potřebuje vodu, aby mohlo růst.“ řekla zase voda. „Ale vždyť to je jenom troška vody“ namítla jsem. „Naopak, už na jeden kilogram mouky je potřeba několik litrů vody“ řekla. „Opravdu?“ zeptala jsem se nevěřícně? „Samozřejmě, jsem voda, mně věřit můžeš“ odpověděla. „A jak na to všechno voda stačí?“ napadlo mě. „Ale no tak, voda tvoří 79% celé Země“ řekla „ale musí se pořád přečišťovat a v tom jí pomáhá koloběh vody, ale také člověk, protože přírodní čištění je příliš pomalé.“ „To je úžasné!“ vykřikla jsem, ale v tom jsem uviděla, že se ke mně blíží můj malý bratříček a zaslechla jsem jen „Dobře si to pamatuj…“ a voda už nemluvila. Jen tekla jako dřív a když jsem na ni zkoušela zavolat, tak se neozývala a bráška ani nikdo jiný mi to nevěří. Nevadí mi to. Hlavně že to vím. Adéla Fontánová – 12 let, O2 – 7. Třída, Gymnázium Kladno
Voda pro potraviny Slzy štěstí Bohů Naria hladina králíka po jeho hladké srsti a on souhlasně mručel. Právě se zabývala starou elfskou hádankou, která nešla rozluštit. ,,Terna fía mena, mohlo by to znamenat zlatý prach a tady to mlžná stěna?“ Bylo léto a pod honosnými buky Javorového lesa koruny skýtaly trocha stínu. Bylo opravdu horké léto. Paprsky nelítostného slunce dopadaly na měkký mech. Vyschlé koryto řeky bylo plné jen ohlazených kamenů a písku. Cítila, jak se králík chvěje žízní. Pohlédla k nebi. Už celé měsíce nezapršelo a všechny řeky vyschly. Už je moc pozdě. Naleova věštba se naplnila a dryády ukryly vodu hluboko pod zem, tisíce kilometrů, aby ji dále nemohli lidé znečišťovat svými odpadky. Králík se na ni podíval svým moudrým okem, které skýtalo pochopení. ,,Netrap se. Naleo se určitě mýlil a voda se vrátí. My budeme žít a tento les také a všechno v něm,“ uklidňoval ji, ale oba věděli, že to je jen milosrdná lež. Zpoza kmene vykoukla liška. Nejistými kroky přistoupila blíž. Majestátně a hrdě držela postoj, přesto ale mírně a uznale sklonila hlavu v poklonu. Naria udělala totéž. Liška se polichoceně chopila slova. ,,Nario, v tomto období jsi zůstala jako jedna z mála spojenců lesa a chci ti za to říct své díky. Neodešla jsi od nás, a tak ani my tě neopustíme….. budeme tvými spojenci až do své smrti,“ odmlčela se, aby dodala větší váhu své větě. ,,Kdo my?“ zeptala se nechápavě Naria. ,,Tvorové tohoto lesa. My jsme jedni z mnoha členů řádu Stoletého Dubu. Přišli jsme, abys nás vedla do bitvy, která nastane. Bitva o vodu a život. Špehové na severu viděli rozsáhlé vojska dryád a valkýr. Musíme jít do bitvy a donutit je vodu vrátit.“ Králík dořekl: ,,Nario, jsi vyvolená. Umíš mluvit se zvířaty a umíš zpívat písně divoženek. Ty máš předurčeno vést nás do bitvy.“ Naria pohlédla na přátele a odpověděla : ,,Povedu vás do války, tak jako můj otec a stejně jako matka, pomohu řádu Stoletého Dubu. A navrátím naší zemi vodu!“ Celý úmorný den bez vody putovali horskými úžinami a průsmyky, než na obzoru uviděli tisíce bodů. Ale z lesa se k nim přibližovaly tajemně vyhlížející postavy divoženek a za nimi více jak tisíce zvířat. ,,Jsme vašimi spojenci,‘‘ pronesla vůdkyně. Zatímco se všichni připravovali k boji, Naria přišla k dívce která seděla na kameni s nepřítomným výrazem. ,,Nechci, aby byla válka“ řekla najednou. ,,Souhlasím,‘‘ přikývla Naria . „Ani žádná být nemusí,“ řekl jelen, který se neslyšně přiblížil k dívkám. Naria se překvapeně otočila k dívce, která jejich rozhovoru rozuměla. ,,Ty nám rozumíš?“ zeptala se. „Ano,“ odpověděla dívka. „Vypadá to, že se Naleo spletl v počtu vyvolených.“ Zazněl bojový pokřik a vojska pochodovala k sobě. „Naskočte. Není čas.“ Dívky poslechly a naskočily na jelenův hřbet. Jelen se řítil do středu bitvy, kde se měla vojska střetnout. „Co to děláš?“ křičela Naria, když se v poslední chvíli vyhnula šípu. „Už jste vyřešily tu hádanku? Zpívejte!“ Čas se najednou zastavil a kolem nich se utvořila neviditelná stěna. „Mlžná stěna!“ Obě začaly zpívat a zlatavé tóny elfí písně se vznášely ve vzduchu a měnily se v prach. Přišla poslední část hádanky a dívky měly spojené mysli, takže zpívaly jednohlasně. „Modré z nebe je přece největší dar světa: je to voda!“ Po doznění písně prach najednou zmizel a bylo ticho. Zpoza mraků se rozzářily paprsky a z nebe padaly tečky, ne byly to kapky. „Slzy štěstí Bohů.“ Déšť začal plnit řeky, jezera a hrdla všech tvorů . Všichni se radostí objímali a plakali. Až tehdy všichni pochopili, co se vlastně stalo: voda zmizela sama. Vypařila se. Tehdy pochopili, že voda je nad zlato. Anežka Henzlová, 13 let ZŠ Marjánka, Praha 6
Voda pro potraviny Psáno nepsáno o vodě pro potraviny Jelikož v mé láskyplné péči dokáže uschnout nejen řeřicha, ale třeba i kaktus, na téma Voda pro potraviny se mi určitě bude psát snadno. Začnu takovým drobným výčtem, co jedlého jsem za svůj krátký život už stihla odpravit – jahody, cherry rajčátka, normální rajčátka, chilli papričky a vůbec všemožné koření, ananas a již zmiňovanou řeřichu. Chudinky. Jediné, čemu se v mých zanedbaných květináčích daří, je plíseň. Vlastně jakákoliv flóra má v mém vlastnictví jen málo možností na výběr – buď bude zabita nezaléváním/přeléváním/agresívním sluncem, nebo přežije. Momentálně s e mém pokoji několik statečných veteránů krčí na svých pozicích, hrstce slabých odvážlivců už pomalu zvoní umíráček a masy hrdinně padlých již byly odvezeny do Valhaly. Z kytek v mém pokoji má nejlepší život ta obří slunečnice, která je namalovaná na dveřích. Zatímco má maminka a dědeček si s radostí vypěstují vanilku a dokonce i vlastní mandarinky, já to zkrátka nedokážu. Nemáš zelené ruce, smějí se mi. Ale já bych tak strašně chtěla! Mít malou zahrádku a chroupat svůj vlastní salát (nu, spíš ho dávat morčatům, pro člověka je takové množství zdravé výživy až nezdravé), to byl vždycky můj sen! Malá zahradnice. Celý den chodit v kostkovaných retro šatičkách, se slamákem na hlavě a s konví v ruce – pardon, mé myšlenkové pochody se při slově zahradnice přeply na jiný kanál. Skutečné zahradnice mají hlínu za nehty a spálená ramena, ale aspoň s tou konví nejsem mimo. Vlastně se dostávám přímo k jádru pudla – k vodě pro potraviny. Sice mi název připomíná spíš nejmenovaný film Voda pro slony (aha, tak teď už jmenovaný), všichni se na něčem shodneme. Bez vody by nebyl život. Každá buňka těl lidských, zvířecích i rostlinných by zoufale řvala – potřebuji směs vodíku a kyslíku o poměru dva ku jedné! A tak jsme se od mých pěstitelských neřestí propracovali až tam, kde jsme měli být celou dobu, takže to utnu. Už je ten fejeton stejně moc dlouhý. Končím, vodě zdar. Anna Skácelová,15 let Gymnázium Šternberk
Voda pro potraviny Zahradnická soutěž Ahoj, já jsem mrkev. Pro většinu z vás jsem obyčejná součást vašeho života, kterou máte stále po ruce. Ale to není pravda. Nikdy by ze mne nevyrostla rostlina, jaká jsem, nebýt vody, která tvoří téměř 91% mého objemu. Odjakživa žiji na zahradě za domem, kde bydlí mladý pár lidí. Když mě přinesli jako semínko se spoustou dalších, nikdy jsem nebyla osamělá. S mnoha kamarádkami jsem se nikdy nenudila, protože jsme rostly jako z vody. Nejprve jako malé, malinké jsme měly pod zemí okolo sebe hodně místa, a teď, když jsme vyrostly, se natěmi ve větru objímáme a v dešti hladíme. Ty dny nás ti dva lidé nezalévají vodou, kterou tak milujeme, abychom nebyly přelité, což nám také nedělá dobře. Pokud máte doma rostlinku, musíte vědět, jak se o ni správně starat, jinak by zahynula. Lidé, kteří vodou zbytečně plýtvají, jsou hloupí už proto, že by měli využít štěstí, že mají nejpotřebnější tekutiny dostatek. Já bych nikdy nic podobného neudělala, jelikož si vždy vzpomenu na dobu, kdy jsme měli vody opravdový nedostatek. Bylo to tenkrát, když se moji vlastníci přihlásili do soutěže o nejkrásnější zeleninovou zahradu. Protože bydlí v malé vesničce, účastníků bylo pouze 15. Člověku připadá, že je to malé číslo, ale vzhledem k tomu, jak má většina obyvatel úžasné zahrady, je to vážně boj. Mým majitelům se tehdy stalo něco hrozného. Ráno seběhla ta slečna ze schodů domku a volala: „ Pavle, neteče voda! Vůbec nevím, co s tím udělat!“ „Uklidni se, Hanko, to bude v pořádku, uvidíš, podívám se na to,“ řekl muž. Vrátil se po dvou hodinách. „I když jsem všechno otevřel, neteče to,“ oznámil pochmurně. „Ale co s tím, čím se budeme mýt, ale hlavně čím budeme zalévat květiny? Víš, že je zanedlouho soutěž,“ nedočkavě podupávala na chodbě. „Něco mě napadlo!“ zaradoval se. „Pokud vím, největší soutěživec je pan Kolomazník. On by nedopustil, aby mladí lidé vyhráli soutěž, které se každý rok účastní, ale kterou ještě nikdy nevyhrál.“ „Máš pravdu, ale co s tím může mít společného?“ nechápavě pokrčila rameny žena. „No přece to, že řídí v naší vesnici chod vody. Kdykoli by se mu zachtělo, mohl by nám uzavřít kohout s přívodem vody.“ „Máš pravdu, ale jak mu to dokázat? A co když to neudělal on?“ tázala se dál. „Víš co? Nejprve se jdeme zeptat všech lidí, přihlášených do soutěže, jestli jim teče voda. Pokud ne, máme jasno a chytneme ho při činu,“ blesklo muži v hlavě. „Jdeme.“ Po obcházení všech zúčastněných se dozvěděli, že to, co tušili, je stále víc pravděpodobné. Proto soutěžící požádali, aby šli s nimi k panu Kolomazníkovi. Ten se pod náporem křiku rozlíceného davu přiznal a zavedl je k němu do práce a všechny kohouty opět otevřel. Díky včasnému vyřešení případu nám, zelenině, voda nechyběla a mohly jsme se jí opět šťastně opájet. A jak dopadla soutěž? Můj pár vyhrál hned druhé místo, a to jen díky píli a hlavně vodě. Omlouvám se, ale už musím jít, majitelka chystá k obědu mrkvový salát, co má tak ráda. Doubravka Kovářová, 14 let, 8.B, ZŠ Donovalská 1684, Praha 4 - Chodov
Voda pro potraviny Citrón Víte, život v Africe nabyl nikdy jednoduchý. Když už něco vypěstujete, obvykle to prodáte za směšnou cenu, pokud vám to ovšem dřív neukradnou vojáci některé z armád, která si ve vašem životním prostředí vyřizuje účty. Proto lidi neustále sužují nemoci, hlad a žízeň. V tomhle pekle na zemi člověk, kterému říkali Lu, zasadil nedaleko za svou vesnicí citrónové semínko. Měl velké štěstí, jelikož v jeho vesnici se nacházela studna, a tak semínko každý den s láskou zaléval, až z něj vyrostl pěkně vzrostlý citrónovník, který se rok co rok obsypával žlutými citróny, které Lu s ostatními vesničany prodali na trhu a tím si alespoň nepatrně ulehčili svůj krušný životní úděl. Pro lidi z vyspělého světa něco nepředstavitelného, ale tady až moc dobré na to, aby to vydrželo. Každým rokem se zde půda stále více měnila na prach a studna vysychala. Pršelo stále míň a míň. Citrónovník už několik let nedostával tolik vody, kolik potřeboval, ale snášel obtíže statečně, jelikož věděl, že Lu ze svého přídělu vody vždy vyčlení podstatnou část, aby mohl zalít citrónovník. Vyčerpání se ale na stromu projevilo. Tento rok měl jen jeden plod, což jsem byl náhodou já. Lu jednou citrónovníku řekl: „Dávej na ten citrón pozor, už jsem ti říkal, že začala válka a nikdo si není jistý, co bude.“ To bylo naposledy, co jsme Lua viděli. Další den se z vesnice místo Luových kroků ozvala jen střelba. Táta citrónovník věděl, že do vesnice přišli vojáci a všechny zastřelili, ale mně nic neřekl, snad abych nebyl zbytečně nervózní. Došlo mi to teprve tehdy, když nás Lu nepřišel už čtvrtý den zalít a táta začínal pomalu usychat. Cítil jsem, jak mi dává všechnu svou vodu, protože věděl, že on už nemá šanci. Chtěl zachránit aspoň mě. Tak šly dny, až jednoho dne táta citrónovník na můj pozdrav „dobré ráno“ neodpověděl. Chtěl jsem brečet, ale byl jsem tak vysušený, že to prostě nešlo. Už jsem se pomalu smiřoval s osudem, že uschnu stejně jako můj otec, ale dalšího dne šel kolem nějaký kluk. Všiml si mě a utrhl mě. Nesl mě do města, kde mě nabídl obchodníkovi s ovocem. Obchodník na mě pohlédl a potom mě vložil do košíku s ostatními citróny, ale klukovi nezaplatil. Kluk na něj začal křičet, že chce své peníze, ale slyšeli to kolemjdoucí vojáci, chlapce zatkli za výtržnictví a odvedli ho. Za chvíli přišel tlustý pán, který říkal, že shání bio ovoce pro Evropu. Obchodník mu tedy prodal všechno, co měl, pán s pomocníky nás naložili do vlaku a už jsem jel někam do neznáma. Jeli jsme snad celou věčnost, a tak jsem usnul. Probudila mě hrozná rána a cítil jsem bolest, jelikož jsem narazil na dřevěnou stranu bedýnky a teď jsem měl na kůře hnědou otlačeninu. Nic jsem si z toho ale nedělal, jelikož můj nejpodstatnější vnitřek zůstal nepoškozen, a spal jsem dál. U moře nás naložili z vlaku na loď, pluli jsme do Evropy. Nákladním autem jsem se dostal do supermarketu. Zpočátku jsem byl nadšený, ale pouze do té doby, než jsem si vedle přihrádky s ovocem všiml cedulky „Zboží, které bychom si sami nekoupili, dáváme okamžitě pryč“. Do dvou hodin jsem ležel v igelitovém pytli na odpadky. Potom mě odvezli popeláři a právě teď hledím tváří v tvář obří peci na spalování odpadků. Kvůli tomu, že na sobě mají hnědou skvrnu, citróny tady v Evropě končí v ohni. Zajímavé. V Africe by za ně dali všechno. Zamyslete se. Lidé v chudých částech světa umírají hlady a žízní a my se zmůžeme jen na vyprávění trapných vtipů o tom, že jsou hubení jako čárkové kódy (třeba od citrónů). Raději bychom si měli vážit toho, co máme, a pomoci těm, co nic nemají. Jakub Smyčka, 13 let Gymnázium Šternberk
Voda pro potraviny Voda pro potraviny Byla jedna malá země a v ní malé město. V tom městě stála spousta domů a pár obchodů: ovoce a zelenina, obuv, masna, cukrárna a pekárna. Brzy ráno, ještě dřív než šel pekař napéct čerstvé rohlíky, se v pekárně sešlo pět zvláštních bytostí. A neblyly to ani bytosti, spíš jen věci. Ležely tam v tichu na dřevěném válu. Jedné z věcí se to dlouhé ticho zřejmě nelíbilo, a tak se představila: „Ahoj, jmenuji se mouka. Kdo jste vy?“ „Jsem sůl,“ ozvalo se z opačné strany. „Mě říkají margarín.“ „Mé jméno je droždí.“ „O vás jsem nikdy neslyšela,“ zamyslela se mouka. „Já jsem nejdřív byla malé semínko na dně pytle. Lidé mě pak zasadili a hodně dlouho hnojili a zalévali. Vyklíčila jsem a pomalu rostla, až se ze mě stal klas. To mě sklidili a odvezli do mlýna. A odtud jsem se vrátila v této podobě. To je, co?“ „Já také nevypadala vždy takto,“ odvětila sůl. „Lidé mě nejprve museli najít v podzemí a vynést mě ven. Poté mě pročistili vodou. Tehdy se mi říkalo solanka, protože jsem byla hodně koncentrovaná. Dále jsem se dostala do velice pomalého stroje, o kterém jsem se nikdy nedozvěděla, jak přesně funguje. Nicméně jsem z něj vylezla jako sůl.“ „To je zajímavé,“ uznala mouka. „V žádném případě! Je to ubohý příběh oproti mé historii,“ odfrklo si droždí. „Já, jakožto elita mezi pekařskými potřebami, jsem se připravovalo v laboratořích. Jsem totiž z kvasinek. Nebudu vám však přednášet, jak má výroba probíhala. Je to tak spletité, že byste to nejspíš nepochopili...“ „Spletité?!“ užasl margarín. „Je vidět, že ses nikdy nesetkalo s někým jako já. Skládám se z více ingrediencí a vyrobit mě je mnohem těžší než tebe.“ „Tak se nevytahuj,“ ohrnulo droždí nos. „To tys začalo se svými odpornými kvasinkami! Hnusně zapácháš, zatímco já jsem produktem moderní doby!“ „Mé kvasinky nejsou odporné, ty novoto!“ „TICHO!“ zahřměla sůl a droždí i margarín se rázem přestali hádat. „Copak nevidíte, že je tu ještě někdo, koho jste kvůli svému bezvýznamnému překřikování nepustili ke slovu?“ „Děkuji ti, soli,“ zazněl jemný hlas nějaké tajemné dámy. Byl to hlas znělý a příjemný, a bylo v něm cosi záhadného, jakoby plného života. „Kdo jsi?“ vypálil margarín. „Jsem ta, která vám všem dala možnost existovat. Beze mne by ani jeden z vás nemohl vyprávět svůj příběh o tom, jak vznikl, protože u všech jsem musela být přítomna. Chvíli nikdo nic neříkal. „Bude z nás houska,“ pravila mouka, aby prolomila to nepříjemné ticho. „Nebo rohlík.“ „Správně, přitakala sůl, a asi k tomu chtěla ještě něco dodat, ale nestihla to. Právě totiž byla i s ostatními přimíchána do těsta. A ono se věru špatně přemýšlí a mluví, když se točíte kolem dokola mezi svými sousedy. Na válu zůstala ležet malá hromádka mouky. „Ta paní, co mluvila o tom, že bychom bez ní nebyli, byla voda,“ řekla si mouka pro sebe. „Vím to, protože každý jsme ji potřeboval. Já k tomu, abych byla zalévána. Sůl musela být vymývána. Droždí a margarín to sice nezmínili, ale určitě ji potřebovali také. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, kolik vody se asi tak spotřebuje pro jednu housku? Škoda, že se už sůl míchá. Je velmi vzdělaná a jistě by mi tu otázku zodpověděla. Vždyť sůl a voda jsou spolu už po statisíciletí dobré kamarádky! Spousta soli je v mořích a také v solných jezerech... A ještě jedna věc by mě zajímala: ví to vůbec lidi? Tuší, kolik vody musí téct, aby si mohli ráno koupit housku k snídani? Uvědomují si to? Asi mi nikdo neodpoví... Kdybych uměla lidsky, řekla bych jim, ať šetří.“
Kateřina Najmanová, 13 let, Gymnázium Kladno
Voda pro potraviny VODA Naše Země - Modrá planeta - dostala název podle jejího povrchu, který je ze dvou třetin pokryt vodou. Voda je jedním z přírodních živlů, bez kterého by na naší planetě nevznikl život. Tudíž bez vody se nedá žít. Po mnoho let lidé vedou mezi sebou spor o získání většího množství vody. Jelikož vědí, že voda je nezbytně nutná pro potraviny, bez kterých se neobejdeme. Právě potraviny spotřebují na svůj vznik spoustu a spoustu vody. To ale není vše. Vodu nevyužíváme jen pro potraviny, ale také na mnoho jiných věcí: mytí, pití a jistě bychom přišli ještě na stovky dalších případů. Někteří občané však její důležitost vůbec neberou na zřetel. Myslí si, že vody je a bude stále dostatek. Aniž by třeba o tom věděli, tak s ní zbytečně plýtvají. Ale pozor! Je to obrovský omyl. Voda je přece také věc, která není věčná. Nemáme bezedné studny, kde si můžeme jen brát a brát. Nastane ten osudný den, kdy bude voda nad zlato? Voda, voda to je věc, bez které se nedá přežít přec. Na výrobu potravin, nezbytná jest. Však některým to nedochází, a tak o ni přichází. Voda jako každá jiná věc, jednou musí dojít přec. Však to je zatím daleko, tak přemýšlejte malinko. Budeme-li vodou šetřit a život si trochu lepšit. Nebo plýtvat nadále, a pak platit penále. Lucie Štroblová, 12 let, 7. A ZŠ Žatec, Petra Bezruče, Žatec
Voda pro potraviny Voda nad zlato
23. března 2153, 23:32 h, Japonsko, provincie Chuan t´u. Právě probíhá naprosto běžný test 4. reaktoru jaderné elektrárny Fukušima. Nedůležitost toho testu dokazuje skutečnost, že ředitel elektrárny, Kioshi Kwon, doma v klidu spí. Během testu však dojde k anomálii a rektor se začne přehřívat. Vedoucí noční obsluhy, Hiroshi Nagasa ,neví ,co má dělat. Snaží se reaktor odstavit. To však nepomáhá, ale naopak to ještě zhoršuje situaci. Hiroshi si v tu chvíli uvědomuje, že situace je velmi vážná, a vyhlašuje okamžitou evakuaci. Sám zůstává a snaží se reaktor ještě zachránit. Poté ,co se sotva polovina personálu evakuovala, dochází k tomu, co nikdo nechtěl. Reaktor exploduje a okamžitě se začne šířít obrovská radiace. Pan Hiroshi se s dalšími asi dvěma sty zaměstnanci nestihl evakuovat. Byli zabiti při výbuchu reaktoru. Bohužel ale i zbylí zaměstnanci, kteří se stihli dostat z dosahu výbuchu , byli zasaženi silnou radiací. To nejhorší však na lidstvo teprve čeká. Po velice silném výbuchu nebyly ztráty na lidských životech tou jedinou katastrofou. Za pár týdnů přišlo navíc dlouhé období sucha. Jako by nestačilo to, že elektrárna byla postavena u moře, a tudíž k chlazení používala mořskou vodu. Po výbuchu se okamžitě uvolnilo obrovské množství radiace, které unikalo do moře. Díky mořským proudům se radiace během pár dní rozšířila do všech moří,pak do všech řek. Na světě se v tu chvíli snížil objem pitné vody na úplné minimum. Všechny státy na Zemi musely zavést ta nejpřísnější opatření. Veškeré potraviny, které byly zasaženy radiací, se musely zlikvidovat. A nové nerostly. Lidé používali k pití vodu, kterou čerpali z velikých hlubin. Ta nebyla naštěstí zasažená radiací. To bylo velmi zdlouhavé a finančně náročné. Byl to jenom zlomek množství vody, jež byla zapotřebí. Chyběla voda na zavlažování polí. Úroda byla velice malá, obilí zasýchalo, ovoce padalo ze stromů a nedozrálo. Louky se proměnily v suchá strniště, a tak nebylo ani krmivo pro dobytek. Na celém světě začala krize. Obrovské množství potravin bylo ozářeno radiací, hospodářská zvířata umírala a lidé trpěli nedostatkem pitné vody a základních potravin. Bylo to,jako by se africká bída a chudoba rozšířila do celého světa. Lidé umírali na ulici a jejich těla tam ležela jen tak bez povšimnutí. V kanceláři velitele ozbrojených sil se rozezněl telefon a ozvalo se: „Lidé rabují obchody, začínají velké nepokoje, protože zásoby balené vody a potravin z krizových skladů už docházejí. Ti silnější šikanují slabé a zamezují jim přístup k dodávkám potravin.“ Za chvíli zase zvoní telefon v jiné kanceláři. „Potravinářské podniky a továrny nemohou vyrábět. Není co zpracovávat. Chybí voda na zabezpečení hygienických podmínek, nelze chladit stroje …“ Nejvyšší představitelé všech států se sešli s vědeckými špičkami v Bruselu a začali se radit, jak vyřešit současnou krizi. Jak uklidnit lidi a zajistit dostatek čisté a nezávadné vody. Po dlouhých hodinách bezvýsledného jednání přišla pomoc přímo z nebe. Začalo silně pršet. Lidé pomalu a z posledních sil vybíhali z domů. Uvědomili si, jak moc je pro ně voda důležitá a jak veliké množství jí k životu potřebují. Opravdu to není jen těch pár litrů, které denně vypijeme, spotřebujeme na vaření a hygienu. Jsou to stovky litrů, potřebné k tomu, abychom přežili a neumřeli hlady. Lidstvo si také uvědomilo sílu přírody, která mu dala najevo, že už se jí nelíbí, jak s ní lidé zacházejí. Všichni už si dobře zapamatovali, že voda je pro přežití skoro nejdůležitější, protože bez vody nejsou ani potraviny a bez potravin není život. Lukáš Fojtík, 14 let, VIII.B, ZŠ a MŠ Šrámkova, Opava
Voda pro potraviny Příběh o vodě
Celá její životní cesta začíná v horách pod skálou, v jedné velké vlhké jeskyni. Z kapiček, které padaly z vysokého stropu jeskyně, se vytvořila malá tůňka. Kousek od ní sedávala víla. Často plakala a byla velmi smutná, protože se do jejího vodního království dostaly škodlivé látky. Když už plakala několik let, dověděl se o té pohromě i sám bůh vod, velký Ovo. Ihned se vydal na cestu do vysokých hor. Po příchodu k jezírku uviděl nešťastnou vílu. Chtěl jí pomoct, nejdříve změřil pH; to bylo velmi vysoké, a pak vodu ochutnal. Otřásl se a zvolal? „No fuj! Já to těm lidem osladím, takhle mi ničit pramen!“ Voda byla tak znečištěná, že v ní nežily ani ryby. Bylo rozhodnuto: Zavřít stavidla všech nebeských rybníků, uzavřít všechny beránky do posledního, spoutat vítr. Nastalo veliké sucho… Lidé naříkali… Ani sněhu pro děti nebylo… Po čase si lidé uvědomili, že bez vody nebudou ani mouka, ani maso, ani jiné potraviny. Společně se pustili do odklízení vyschlých řečišť, kopali studny a prosili i o toho nejmenšího beránka. Velký Ovo jim naklonil svou vlídnou tvář a seslal jim ne beránky, ale celý prudký déšť. Lidé stáli s rozesmátými tvářemi, blaženě chytali vodu do rukou a svlažovali si své okoralé rty. Od té doby už víla neplakala, ale kdo ví, co bude za rok, dva… Marie Trunečková, 2. AV Gymnázium Moravská Třebová
Voda pro potraviny Byly jedna dívka, jmenovala se Voda
Byl jeden člověk, jmenoval se Otesánek, a ten pořád jedl a jedl. Nebyl vždycky takový jedlík. Kdysi mu stačil krajíc chleba, kus sýra a voda. Ale jak víc a víc vydělával, chtěl také lepší a lepší jídlo a pití. Byla jedna dívka, a ta se jmenovala Voda. Byla čistá, průzračná a zdravá a bylo jí všude plno. Ale taková už není. Přišlo hodně Otesánků a gurmánů a jedlíků a chtěli víc a víc a všechno lepší a lepší. „Chleba je nám málo, chceme maso, chceme ho hodně…hodně masa. Voda se nedá pít, vždyť nemá chuť ani barvu, chceme potěšit smysly, chceme pivo, víno, džus a koňak. Chceme se mít. Obyčejné maso? Fuj! Chceme krevety, humry, hamburgery, žirafí a klokaní maso a také kančí steaky a další lahůdky.“ Z dívky vody je teď stará paní, stařenka Voda, je stará a je jí všude málo, chtěla by všechny zasytit, ale nemá už sílu ani moc. V Africe žije jeden černoušek. Jmenuje se Mali-Mali. Má žízeň a hlad. Ví, že jeho kamarád z Evropy má všeho dost. Chtěl by trochu jídla a čisté vody. Ale voda není a jídlo také ne. V Africe žil jeden černoušek… Mali-Mali dneska umřel. Neměl už sílu – neměl vodu. Lidi - vzpamatujte se! Voda jednou nebude ani v Evropě. A pak nebude nic. Ani jídlo, ani my. Miroslava Homoláčová, 14 let 8. třída, ZŠ praktická, SŠ, ZŠ a MŠ Jablunkovská, Třinec
Voda pro potraviny Jak malí kluci zachránili vesnici Jednoho teplého jarního dne, když na obloze nebyl ani mráček, ptáci zpívali tak nahlas, že lidé pozorně poslouchali jejich nádherný zpěv. Také zvířata se probouzela ze zimního spánku a hledala něco k snědku. Někteří lidé pracovali na polích a sázeli obilí. Děti si hrály v parku a dováděly ve vodě, až na bratry Tondu, Frantu a Honzíka. Ti museli zalévat pole, aby jim neuschla úroda a měli co jíst. „Dědeček vždy říkal, že rostliny jsou jako lidé. Pohybují se, dýchají a potřebují ke svému životu vodu stejně jako my lidé. Bez vody by nežil žádný živý tvor ani rostlina,“ pravila babička. V ten den bylo velké teplo a sucho. A jarní období mělo pokračovat i nadále. Další den Franta přišel domů a vidí babičku v křesle: „ Babi, ty jsi nemocná?“ zeptal se. „Nemocná nejsem, jenom mám žízeň a není mi dobře z toho horka, “ pravila babička. „Já ti přinesu vodu,“ nabídl se Honzík. Když se babičce udělalo lépe, chlapci vyšli ven a zahlédli, jak se lidé koupou a nestarají se o úrodu. A tak Tonda zakřičel:„ Lidi, pojďme pracovat na pole, jinak nám vše, co jsme vypěstovali, uschne a budeme o hladu.“ Ale lidé ho neposlouchali a dál se věnovali svým zálibám. Rybník postupně vysychal, až tam žádná voda nebyla. Teprve teď si všichni uvědomili, že nemají nic k pití ani k jídlu. „ Co budeme jíst? Všechno nám uhynulo a vodu jsme už všechnu spotřebovali. Co budeme dělat?“ zoufali si obyvatelé. Jenom na jednom místečku ve vesnici rostlo obilí. Toto území patřilo právě Tondově rodině. Chlapcům bylo lidí líto, a tak vyšli ven hledat vodu. Dívali se všude, ale nic nenašli. „Pojďme domů, tady vodu nenajdeme!“ řekl Honzík. Lidé si to měli uvědomit dříve, než všechnu vodu spotřebovali. Měli s ní raději zalévat louky a pole, aby měli alespoň jídlo,“ dumal Franta. Nezbylo, než se vrátit. Doma na ně čekal dědeček. Vyslechl jejich stesky a pověděl: „ Kdysi dávno, když jsem byl stejně starý jako vy, mi můj dědeček vyprávěl pohádku o studně, která se nacházela tady ve vesnici. Zkuste ji najít!“ Chlapci se rozhodli, že se o to pokusí. „ Pojďme do knihovny, třeba tam něco zjistíme,“ navrhl Franta. V knihovně našli sice knížky o vesnici, ale nebyla zde žádná zmínka o tom, že by tu stála studna. Pouze staré obrázky. Honzík se najednou zahleděl na obrázek a vyskočil: „ Kluci, kluci, koukněte se na kostel!“ Tonda odpověděl: „ Ale my nehledáme kostel, ale studnu, Honzo.“ Franta pohlédl na kostel a uvědomil si, co tím Honza myslel.“ „Vidíš ten kostel a ty lidi s kbelíky? Tonda hned pochopil. Společně se vydali do kostela. Lidé ve vesnici mezitím trpěli hlady a žízní. Louky, pole, potoky a řeky byly bez vody a ani jediná kapka vody nespadla z oblohy. Maminka s tatínkem si dělali starosti, kde kluci jsou, a tak se je vydali hledat. Prohledali celou vesnici, ale nikde je nenašli. Teprve v knihovně se dozvěděli, že hledali studnu a odešli ke kostelu. A jejich rodiče tam také zamířili. Tonda se opřel o jednu sochu a otevřely se dveře do místnosti, kde stála studna. „Máme ji, našli jsme ji!“ volali chlapci. Nakoukli dovnitř a zahlédli malý pramínek vody. Jak chlapci křičeli, tak je uslyšeli jejich rodiče a celá vesnice. Maminka, tatínek a všichni lidé z vesnice byli šťastní a Tonda, Honza a Franta se stali hrdiny. Po třech dnech suché počasí ustalo. Lidé zalili veškerou půdu, která jim dala obilí a mohli se zase dosyta najíst a poslouchat nádherný zpěv ptáčků. Pavlína Pánková, 14 let, 7. A ZŠ A. Jiráska, Lanškroun
Voda pro potraviny Jak voda trpí Na Zemi přebývám vždy v jiné podobě, to podle toho, kdy mě mraky pustí ze svých spárů. Někdy jsem led, jindy se přeměním v páru dříve, než stihnu dopadnout na půdu pod sebou. Ale většinou jsem vesele zurčící voda, jak mě lidé nazývají. Jsem tu již od pradávna, ale poslední dobou se začínám cítit jako otrok, jako někdo, kdo nemá právo na to, aby se k němu ostatní chovali hezky nebo alespoň s úctou. Zrovna nedávno jsem prožila hrůzu, ze které se budu vzpamatovávat po tisíce let. Napršela jsem do řeky, ve které jsem hned pocítila, že něco není v pořádku. Všude kolem mě se pohybovaly částečky něčeho, co jsem nedokázala identifikovat, jen vím, že to velmi nevábně vonělo. Snažila jsem se nedívat kolem sebe a jen líně postupovat kupředu. Celkem se mi to dařilo, ale najednou jsem pocítila zrychlení, tak jsem neodolala a rozhlédla se, čím to může být. Zpočátku jsem nic neviděla- všude bylo tolik toho slizkého odpadu, že jsem byla jako slepá. Pak jsem to ale spatřila. Obrovské kartáče s práškem, které přímo před mýma očima rozpouštěly sliz okolo mě. Když jsem se ocitla za tím čistícím strojem, vydechla jsem úlevou. Pak jsem proplula černým tunelem. Těšila jsem se, až znovu spatřím nebe a doufala, že to nebude dlouho trvat. Jenže místo abych se ocitla v otevřeném prostoru s výhledem na nebe, uviděla jsem napřed velké stroje a pak hromadu masa, která čekala na zpracování. Stekla jsem do velké kádě a vyčkávala, co se bude dít. Přišel ke mně člověk a nabral mě do kbelíku. Když se rozešel, rozhoupal mě tak, až by se mi zvedl žaludek, samozřejmě kdybych nějaký měla. Najednou naklonil kýbl a celou mě vyklopil na tu hromadu masa. Maso bylo ještě špinavé a já se zbarvila do ruda. Dělalo se mi z toho špatně. Roztříštěná po celé hromadě jsem stékala na všechny strany. Takhle jsem tam ležela do doby, dokud nepřišla paní s koštětem a nametla mě zase do jiné kádě. Z té jsem pak vytekla do řeky, kde jsem pomalu splynula s její hnědo-zelenou barvou. Stále jsem ze sebe ale cítila kovovou chuť krve a špíny. Přála jsem si, aby už tohle utrpení skončilo. Naštěstí tenkrát bylo horko a já se rychle vypařila. Od té doby mám ale strach, kde se ocitnu příště... Tereza Nádvorníková, 14 let Tercie, Gymnázium, Příbram 7
Voda pro potraviny Voda „Já nevím, jestli se ještě pamatujete na staré dobré časy!“ začala rozhovor jedna postarší molekula vody. Vypadala na svůj věk velice dobře – nikdo by jí nehádal ty 4 miliardy let a ona sama, když vyprávěla o svém mládí, tak vzpomínala na to, jaké bylo tenkrát hrozné horko a jak byly molekuly kyslíku a vodíku rády, když se začalo podnebí na Zemi ochlazovat. Ostatně i teď dobře věděla, že její posluchačky si nemohou pamatovat skoro nic – všechny totiž vznikly teprve včera ve vedlejší laboratoři při chemickém pokusu. Ale potřebovala nějak začít svoje vyprávění. „Ty první miliardy let byly tak trochu nudné,“ pokračovala. „Pořád jen vznikala spousta dalších molekul vody a nejdříve jsme všechny byly pořád jen ve vzduchu, protože bylo takové horko, že nebylo ani pomyšlení na nějaký kapalný stav. Ale pak se ochladilo ještě více a my jsme spadly na zem a bylo nás tolik, že jsme na povrchu Země zabraly celé dvě třetiny rozlohy! Některé z nás to ale s tím ochlazováním trochu přehnaly a jsou teď, chudinky, trochu natvrdlé – stal se z nich sníh a led. Ale to není důležité!“ „A co je důležité?“ vypískla úplně nejmladší molekula vody. „To nejdůležitější bylo, že jenom díky nám na Zemi mohl vzniknout život. A když bylo právě tak dost chladno na to, aby vznikl, tak se začal rychle vyvíjet. Vznikaly nové a nové druhy a nakonec si některé rostliny a živočichové usmysleli, že vodu nepotřebují a že budou žít na souši. Blázni! Jako by se mohli obejít bez vody!“ „A obešli se bez nás?“ zeptala se malá H2O. „Samozřejmě, že se bez nás neobejdou“ Nejenže potřebují vodu, ale na souši tu vodu potřebují navíc úplně čistou, z řek a z jezer, nestačí jim slaná voda, která je v moři,“ ušklíbla se stará H2O. „Ale to by nevadilo. Jenže asi před milionem let se objevil takový hrozně ctižádostivý a náročný živočich. Nestačilo mu to, co měl, nechtěl se vyvíjet rozumnou rychlostí a začal do všeho šťourat. Napřed to vypadalo, že se nic neděje. Ostatně tolik jich na Zemi zase nebylo. Jenže potom se nějak přemnožil, začal sám sobě říkat člověk rozumný a spotřebovával na téhle planetě úplně všechno, stále více a stále rychleji, až sebral obživu ohromné spoustě jiných druhů, anebo je přímo vyhubil.“ „Vyhubil? Jak to?“ zeptala se nechápavě maličká H2O. „Pssst! To znamená, sežral,“ vysvětlila jí jedna starší kamarádka. „Fuj! To je ale hnusné!“ zděsila se maličká. „Jenže člověk se takhle bezohledně nechoval jen k jiným druhům živočichů nebo rostlin, ale úplně ke všemu kolem sebe a někdy i sám k sobě!“ pokračovala stará H2O. „To, jak jednal s námi, s vodou, to vypadá, jako by ani příliš rozumu nepobral. Představte si, že čím více bylo lidí na Zemi, tím hůře s vodou zacházeli. Místo toho, aby chránili každou molekulu H2O a snažili se, aby zůstala hezky čistá a mohla jim sloužit, tak se chovali jako rozmazlené sobecké děti, které musí dostat to, co chtějí a to hned a vůbec jim nezáleží na následcích. Bylo jim jedno, že kácí lesy, které zadržují čistou vodu v půdě, vypouštěli hnusné jedy z továren do vody, ropu čerpali ze země a pak jim každou chvíli utekla někam do moře a všechno znečistila, a dokonce i do vzduchu pouštěli takové ohavnosti, že jsme se jimi zamazaly i jako čisté dešťové kapky! Prostě hnus!“ „A jak to dopadlo?“ zeptala se malá zvědavá molekula H2O. „No, jak. Nakonec bylo vody tak málo, že lidé začali kvůli jejímu nedostatku vymírat. A velká část planety se proměnila v poušť, která se pořád šířila. A ti lidé, kteří nevymřeli, se museli přestat zabývat vymýšlením a vyráběním různých zbytečností a museli se soustředit na to hlavní – na přežití. A přežít bez nás, bez vody, prostě nemohou. A tak začali lidé, kteří přežili, vodu zase zpátky očišťovat. Ostatně vy z laboratoře, vy jste také vznikly při jednom z pokusů přijít na to, jak obnovit čistotu vody. Lidé teď zkoušejí všechno obnovit, ale jde to hodně těžce a pomalu, a nikdo neví, zdali se jim to může povést. Ale je jisté, že jen s čistou vodou, vzduchem a půdou mohou přežít,“ skončila své vyprávění stařičká molekula H2O. Její mladé posluchačky byly spokojené, ale stejně ještě nešly spát, protože se dlouho nemohly shodnout na tom, jestli její příběh byla spíše pohádka nebo horor.
Petra Třísková 15 let, 9. třída ZŠ Marjánka, Praha 6
Voda pro potraviny Boží dar – Voda Tento příběh se odehrál v Africe, kam mne i moji rodinu odvál evropský vítr. Stojím v písku a je velmi brzy ráno. Ostrov se začíná pomalu probouzet, pár racků již loví v nezkrotných vlnách oceánu. Tají se mi dech. Přenádherný východ slunce a jeho první paprsky osvětlují vlny. Tolik vody, tolik průzračné, slané vody… Přicházím blíž a ponořím si do ní své ruce. Vidím v ní život. Malé rybičky, ráčky poustevníčky, kteří již pracují bez ohledu na to, že je tak brzy. Přemýšlím o tom, jak je pro všechny lidi tato voda blahodárná a léčivá. Moje evropské sny o ráji se rázem stávají skutečností. Na molo, které vidím před sebou, přišli dva místní domorodci. Skromně se posadili a nahodili své udice. A tak nějak tu začíná ráno. Překrásný ostrov a všichni domorodci nás přijímají s láskou. Malé děti se mi smějí, cení svoje bílé zoubky a porovnávají svou pleť s mojí. Přibližují se ke mně, až je mám najednou úplně všude. Sahají mi na moje blond vlasy, říkají jeden přes druhého cosi svou domorodou řečí. Přestávají v okamžiku, když jedno z dětí zahlédne v mé plážové tašce minerální vodu. Jejich tmavé ručičky se neodvažují sáhnout dovnitř, a tak mě začínají hladit po rukou a vlasech. Otevírám tašku a anglicky říkám, že v ní nic nemám. Jen knížku, krém a vodu. Tu vytahuji a děti o ni začínají prosit. Stoupnou si do řady a každý se trochu napije. Je ticho, podávají lahev jeden druhému a vyvalují při tom ty svoje hnědé oči. Trochu zbylo, tak mi dávají můj příděl. Na dně PET-lahve doušek vody. Ne, kroutím hlavou. Nemám žízeň. Ale ony trvají na svém. Musím onu vodu dopít. Poté se rozcházejí pokojně po ostrově… Když ostrov opouštíme, začíná pršet a vždycky, když v Africe prší, lidé vybíhají ven a mají velikou radost z deště. Jsem schovaná pod palmou a dívám se, jak se domorodci z deště radují a smějí se. Naše životy jsou tak odlišné... V Evropě je samozřejmostí, že ráno vstanete, otočíte kohoutkem a teče voda, můžete si natočit, kolik chcete. Nepoděkujete, proč taky, když je to tak samozřejmé… Tamara Hanzlíková, 13 let, třída 8.B, ZŠ Rokycanova, Sokolov
Voda pro potraviny Sklenice s vodou Když jsem se rozhodla napsat tento text, nastala v mé hlavě totální nicota, žádná skvělá myšlenka, prostě vůbec nic. Za chvíli jsem dostala žízeň a tak jsem se šla napít. Dívám se na svou sklenici s vodou a říkám si – tohle je moje inspirace, sklenice s vodou. Koukám se na vodu, je průhledná. Dotknu se vody, je mokrá. Hýbu se sklenicí, ale hladina stále zůstává vodorovná. Co je to vlastně voda? Voda je dárcem života, voda je všude kolem nás, když si uvědomím, že já jsem ze 70 % voda, přijdu si dost zvláštně. Každý ji potřebuje, ale málo lidí si jí považuje. Naštěstí, že existují čističky vody a tak ta „použitá“ voda „jde“ zpět do našich vodovodních kohoutků a tak to půjde pořád dokola. Voda nám toho poskytuje a dává, dává život, možnost žít, poskytuje plavat nám a našim lodím. Bez ní bychom nemohli nic pěstovat ani vyrábět. Voda je nejdůležitější surovina všech průmyslových odvětví. Zkrátka lidé se bez vody nemůžou vůbec obejít. Věděli jste, že už jen 20%ní ztráta vody v těle je smrtelná? Když ona nám toho tolik poskytuje, co děláme my pro ni? Vůbec nic. Když vodě nic nedáváme a prakticky jen bereme, divím se, že se na nás ještě nenaštvala a neprotestuje, alespoň proč neudělá nějakou vzpouru?! Asi si to vynahrazuje bouřemi a záplavami, ale stejně mi přijde prostě blbá. Když si zvědomím, jak je voda mocná, při pohledu na mou sklenici s vodou mám stejně pocit méněcennosti. Ve všem je voda a ke všemu je potřeba. Co když jednoho dne dojde? Nedojde, ale nejspíš dříve před jejím vymizením dojde k té velké vzpouře. Zní to jako hloupost, ale člověk vymyslí tolik hloupostí a uskuteční je, tak proč ne vodní vzpouru? Asi proto, že voda nemyslí, je to bezmocný sluha, který naštěstí nemyslí, protože kdyby voda začala myslet, lidé by brzy nebyli. Když si uvědomím, že by bez nemyslící vody nefungovalo vůbec nic, že na něčem, co nemyslí, závisí úplně všechno, přepadá mě pocit, že všechno byla a je náhoda. Využijme této náhody. Lidé přece myslet mohou. A proto važme si vody a chraňme ji pro další generace! Tereza Jansová, 13 let, Gymnázium Františka Martina Pelcla Rychnov nad Kněžnou
Voda pro potraviny Poslední kapka vody Dávno, tak dávno, že si to žádný živý organismus nemůže pamatovat, začal můj životní příběh. Po ochlazení zemského povrchu jsem se narodila já, voda. V první chvíli jsem spadla na Zem ve velmi malém množství, byla jsem pouze malá kapička. Postupně jsem ale začala dopadat ve větších kvantech a vznikla tak jezera, moře a nakonec i oceány. Tímto způsobem jsem pokračovala ve svém rozrůstání, až jsem pokryla více než polovinu zemského povrchu. Tak se z malé kapky stala obrovská vodní plocha, bez níž by život na Zemi nebyl možný. I využití vody a vztah různých organismů ke mně jako vodě se postupným vývojem měnil. Z původní nezbytné podmínky pro život vyvinuli nynější lidé někdy až nechutné způsoby mého použití. Nejen, že se ve mně koupou, zavírají mě do vodovodního potrubí, ale využívají mě i při výrobě potravin, kde se mnou místy až mrhají. Když si to tak shrnu, leze mi na nervy, jak se mnou zacházejí. Má trpělivost už je u konce. Schovám se do hlubin Země, kde mě nikdo nenajde. Schovám se na půl roku a tři dny, protože až tehdy budou vyčerpány všechny zásoby vody, které na zemském povrchu zanechám. Přejde týden, úbytek vody je markantní, zásoby rychle ubývají. Lidé se přestávají koupat, při výrobě začínají vodu čistit. K tomu mělo dojít mnohem dříve. Obměkčit se nedám. Za dva týdny lidé vymýšlejí nové technologie výroby. Jak ušetřit vodu, to je teď ta nejžhavější otázka. Proč musí vždy dojít k šílené krizi, aby si lidé uvědomili důsledky svého počínání? Po měsíci cena vody strmě stoupá. Celá biosféra trpí žízní. Úsporná opatření nepomohla. Hygiena klesla na hranici únosnosti. Lidé jsou v nesnázích, ale já se stejně nevrátím. Oni také nedbali mých varovných signálů. Přešel půlrok a tři dny, lidé jsou bezmocní. Stejně jako jsem byla já. Je čas vrátit se zpět. Pomalu se voda dostává na všechna svá původní místa. Lidé jásají a zdají se být poučeni. Věřím, že tahle moje výstraha byla dostatečná a já se nebudu už víckrát muset dívat na trpící přírodu jen proto, abych její samozvané vládce poučila o tom, že nejsou všemocní. Beze mě by nepřežili, to pochopili určitě. Ale snad pobrali i to, že by si, nebýt mě, nevyrobili ani nic k jídlu. Potřebují mě k tomu, aby si vypěstovali obilí, namleli mouku, upekli pečivo, chovali dobytek, zpracovávali maso. Tyhle potřeby jsou pro ně stejně důležité jako to, že oni sami musí pít. Doufám, že teď se ke mně lidé začnou chovat jako k rovnocennému partnerovi. Ne jako k samozřejmosti, která musí snést vše, co si lidský faktor umane. Tomáš Gajdošík, 14 let, 8. třída, ZŠ J. A. Komenského Brandýs nad Orlicí
Voda pro potraviny O Slepičce s velkým S
Tento příběh se stal před mnoha lety v jednom ze socialistických JZD. Naší hlavní hrdinkou je slepice, mezi ostatními příslušníky říše zvířat nazývaná slépka, kura či Vajíčkoplk. Ten den začal jako každý jiný. Ten otravný kohout, co za mnou pořád dolízá, nás všechny vzbudil jako obvykle o půl šesté ráno. Soudruhům vedoucím pořád vadí, že snáším málo vajec, ale jak můžu zvýšit výrobu bez dostatku zdravého spánku? Když už jsme byly vzhůru, řekla jsem si, že se půjdu projít a najdu si nějaký dlabanec. Na dvorku nás již bylo asi padesát a já se vrhla do bitvy o tučnou, masitou žížalu. „Ta je moje!“ řekla Pipka. „Na koho to zkoušíš, já ji viděla dřív!“ odvětila jsem zvesela. Boj jsem sice prohrála, ale stejně nám za chvíli přinesou zrní. K mé smůle nikdo netušil, že toho dne proběhla revoluce a v JZD nikdo nebyl. Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já jíst musím, jinak nesnáším. Čekám deset minut, dvacet minut, půl hodinky a začínám si říkat, kdepak asi soudruzi z JZD udělali chybu? Mám hlad. Najednou jsem si vzpomněla, že za hospodářskou budovou je naše veřejné pole a že v hlavní budově je pár geneticky vylepšených sazenic vyvinutých vědci ze vzdálených krajů. S pomocí soudružek slepic jsem se do hlavní budovy dostala vyreženým oknem. Můj první pohled padl na velký pytel v koutě s nápisem Ultrarychlé zrní – kapka vody a je oběd. Jelikož jsem detailistka, házela jsem sazeničky, které jsem pečlivě vybírala, svým komplicům za oknem. Soudružky je po jedné nosily na pole, kde je házely do brázd, které vyhloubili soudruzi voli a soudružky krávy. Po zasazení sazenic to do mého ptačího mozečku došlo. Nemáme vodu. Dva týdny nepršelo a poslední vědro jsme dostaly včera k večeři. Pomocí kvadratických rovnic a goniometrických funkcí jsem došla k názoru, že bez vody sazenice prostě neporostou. Rozhodla jsem se, že již nezůstanu jen Vajíčkoplkem. Sebrala jsem odvahu a vylezla jsem na převrhnutý kbelík. Otevřela jsem zobák a pronesla jsem k rozzuřenému davu hladových krků: „Milí soudruzi a soudružky, potkala nás krutá situace. Po úspěšném lovu na sazenice před námi stojí poslední část této zkoušky. Musíme sehnat vodu, milé slepice a kohouti. Naším úkolem je nyní získat tolik vody, kolik jen půjde. Rozleťte se na všechny světové strany a hledejte vodu!“ Slepice jsem rozdělila do skupin, kde každý měl svou práci. Každou skupinu jsem opatřila vysílačkou, aby se se mnou mohly spojit. Skupiny se rozlétaly postupně, tudíž jsme mohli vypilovat naše vzlety a pády do elektrických ohradníků na tu nejvyšší možnou úroveň. Z původních 200 slepic jich zbylo asi 90. Já jsem zůstala v JZD, kde jsem si se všemi ostatními vytvořila ústřednu. Protože se dlouho nic nedělo, rozhodla jsem se, že vyrazím také. Sbalila jsem si vysílačku, a protože jsem slepice a ne kráva, otevřela jsem si bránu v plotě. Cesta brzy přešla v pěšinku a já se vydala po ní. Po pravé straně jsem zahlédla první skupinku, opalující se u rybníka. Ptám se jich: „Co děláte?“ Odpověděly mi, že jim prý rybník nechce dát vodu a že jim zbývá posledních pár hodin, tak si je chtějí alespoň užít. Ptám se rybníku: „Dáš mi prosím trochu vody? Potřebujeme zalít pole, protože nám umírá posledních 90 slepic hladem!“ Rybník odpověděl: „Nedám. To je moje voda!“ Jelikož jsem slepice chytrá, říkám si, že když zmatu jeho pozornost a jednotka č. 1 stihne nabrat vodu do zobáků a pak budou jen přikyvovat, rybník nic nepozná. Povídám: „Rybníku, věděl jsi, že…“ a větu jsem nedořekla, protože jsem zařvala: „Japonci! Bomby, pecky, granáty!“ Což bylo tajné heslo, na které slepice vystartovaly k vodě, a rybník se otočil, aby se podíval za sebe na oblohu. „Jaké bomby? Já nikde nic nevidím!“ řekl. „Asi jsem se musela splést…“ řekla jsem, slepice s plnými zobáky vody jen přikyvovaly. „A nelžeš mi jen tak náhodou?“ „To bych si nikdy nedovolila,“ odvětila jsem mile, přičemž slepice tupě hleděly před sebe a přikyvovaly. Na můj další povel jsme vyrazili zpět k JZD a našemu obědu, spíše brzké večeři. Vody bylo dostatek a jen co dopadla první kapka, začaly obilniny růst a sypat zrní. Co se stalo s jednotkami č. 2, 3, 4, a 5 jsem s určitostí nikdy nezjistila. Jedna skupina prý uprchla do San Franciska, jiná se zase přidala ke Královskému letectvu. Není důležité, co se s nimi stalo, důležité je, že se celá jednotka č. 1 dobře najedla. Od toho dne jsem již nebyla pouhý Vajíčkoplk, byla jsem Někdo. A jestli nám nedošly sazeničky, farmaříme v JZD dodnes.
Vojtěch Randýsek,14 let, Kvarta A Gymnázium Šternberk
Voda pro potraviny Síla vody V daleké budoucnosti kolem roku 2750, kdy Zemi vládnou roboti a mimozemšťané, se z lidské rasy stanou otroci, kteří se budou používat jako levná pracovní síla. Potravou té nejspodnější z nejspodnějších vrstev obyvatelstva, neboli lidské rasy, se stanou z 99% hamburgery. Firma McDonald nechutně zbohatne a z řad jejich zaměstnanců se bude volit lidský prezident, byť tato funkce bude existovat jen proto, aby roboti a mimozemšťané měli koho vydírat a měli na koho tlačit. V té době se přiblíží vyhynutí lidské rasy proto, že vodní stopa jednoho hamburgeru se pohybuje kolem 2400 litrů vody a voda se v daleké budoucnosti stane dražší než zlato a diamanty dohromady. Kvůli tomuto faktu se zásoby vody v roce 2755 dostanou na půl procenta dnešního objemu vody. Firma McDonald sice začala na své náklady dovážet vody z pólů Měsíce už v roce 2600, ale ani tento fakt nevyřeší problém, kterým bude zrušení výroby hamburgerů firmy McDonald. Mimozemsko/robotí vláda se po hromadné četbě knihy Válka s mloky od dávného českého spisovatele K. Čapka (jeho křestní jméno bylo zapomenuto již v polovině 21. století) rozhodne, že lidskou rasu nechá svému osudu napospas a místo nich si jako levnou pracovní sílu začnou chovat mloky. Poté, co se tato zpráva dostala do tisku, se lidé začali bouřit a rozhodli se, že vezmou svůj osud do vlastních rukou. Nejvyšší vedení firmy McDonald se rozhodlo, že musí začít vyrábět hamburgery s nižší vodní stopou. Po dvou rocích intenzivních demonstrací a hladovění byl na trh uveden hamburger vyrobený pouze ze salátu, okurek a několika kil umělých sladidel, díky nimž si více méně zachová svou chuť. Když byl zastaven globální hladomor novými hamburgery, bylo rozhodnuto, že lidé by měli sesadit vládu mimozemšťanů a robotů a chopit se vlády nad svou planetou sami. Z vody ušetřené hamburgery byl vyroben největší hamburger v historii, průměr měl úctyhodných 132,5 metrů, byl ovšem vyroben dutý a do něj se ukryla elektromagnetická bomba o síle dvaceti atomových bomb shozených na Hirošimu. Ten byl doručen jako poděkování lidské rasy vládě. Při výbuchu byli zničeni všichni roboti a mimozemšťané závislí na technice byli proti 95 miliardám lidí naprosto bezmocní. A tak lidská rasa znovu získala vládu nad svou planetou a svým osudem a to jen díky hamburgerům s malou vodní stopou!!! Radek Ondryáš, 15 let, 9. A třída, ZŠ a MŠ Tyršova, Frenštát pod Radhoštěm
