Boj Mladá žena, která žije sama a ve svém příbytku volně přijímá pánské návštěvy, je něčím, co náleží tomu, kdo si to chce vzít. Alespoň si to tak mysleli Arturo Marchetti a Ariodante Chigi, první slavný básník z N., ten druhý stejně tak slavný, ale jakožto herec, šermíř, pěstitel sportu. Přesně tohle si v duchu říkali první večer, kdy se jim dostalo přijetí u Rosiny, pěkné blondýnky, která se do N. přistěhovala teprve nedávno. Získat ji muselo být snadné, ale našim dvěma celebritám ztěžovala situaci jejich simultánní přítomnost. Rosina se hned prvního večera chovala tak, aby ani jednomu z nich neukřivdila. Nepochybně jí neunikla působivá výmluvnost básníkova, jeho duchaplnost, krása jeho tváře, bohužel bezvousé, zato však obdařené modrýma očima, plnýma citu stejně jako jeho slova; svůj účinek však na ni měla i mužná krása tmavovlasého Ariodanta, jeho rozvážné, chvílemi však energické pohyby, jeho zvučný a krásný hlas. Ctnosti jednoho byly ke škodě tomu druhému. Rosinin byt opustili současně a na ulici, než se rozloučili, se básník, který nedokázal odolat pokušení pátrat po záměrech obrovitého soka, zeptal: „Sympatická, že ano?“ „Sympatická,“ zopakoval Ariodante lhostejně. „Chodí trochu shrbená, což je škoda, kdyby nosila tu svou blonďatou hlavinku výš, vypadala by lépe.“ Při té kritické poznámce spadl Arturovi kámen ze srdce: „Zdá se, že se mu nelíbí; to se ví, muži, který svedl tolik žen, na jedné víc či méně už nesejde.“ Zato chudák Arturo dosud trávil život čtením a psaním. Jeho mládí dohasínalo v pětatřiceti létech a on se teprve tehdy rozhodl, že do svého bytí vpustí nový prvek, ženu. Do té doby snil o ženě jako o ideálu, o smyslu života; uchovával se pro ten smysl, chtěl, aby své ženě mohl nabídnout mladé, nedotčené srdce. Žena, o níž tolik snil, musela být zcela výjimečná bytost a musela mít hlavinku, jež by si zasloužila vavřínový věnec, který jí na ni chtěl
6
Svevo zlom.indd 6
2/1/13 6:05 PM
vložit. Ale ta žena nepřicházela, a když se mu zdálo, že ji našel, zhrdla nabízeným vavřínovým věncem pro umělé květy z kovu či kvůli pouhému krystalickému uhlíku. Nyní ho to čekání už znavilo, seznámil se tedy s Rosinou a v duchu si říkal: „Chci se alespoň pobavit; když najdu něco lepšího, opustím ji, jinak z ní udělám román svého života.“ Ke svému překvapení i následující den našel u Rosiny Ariodanta. Zdálo se, že obr nemá zhola nic na práci, když může věnovat svůj čas ženě s tak mizerným držením těla. Arturo dokázal najít tu správnou chvíli, aby hbitě učinil své vyznání; chtěl Ariodanta předběhnout. Jeho slova v sobě měla žár dávné vášně, přitom mířila k ženě, kterou poznal předchozího dne; nebyla to však tato žena, kdo v něm probudil lásku, byla to láska dávného data, jíž zahrnul náhodnou ženu. Ženuška se zdála dojatá; poté co se výřečným Arturem nechala přesvědčit o tom, že láska může vzklíčit, vyrůst a zmohutnět během čtyřiadvaceti hodin, však projevila takový nedostatek slušného vychování, že básníka přerušila a ukazujíc na Ariodanta pravila: „I on mi právě dnes řekl to samé.“ Jasněji už mu to vyložit nemohla, bylo to totéž, jako by mu řekla: „Já vás miluji, ale i on mě miluje.“ Arturo zrudl a je třeba přiznat, že v té chvíli nejsilněji pocítil úlek. Věděl, že Ariodante je muž, který by ho svou silnou pěstí mohl rozmáčknout tak, že jedinou stopou po jeho přechodném pobytu na této zemi by zůstaly jeho vydané i nevydané verše. Po celý večer se choval velice odměřeně a Rosina, která si toho všimla, k němu byla přívětivější v obavě, že ho urazila. Přijímal její laskavé chování s rozpaky a nespouštěl přitom zrak z Ariodanta, aby mohl zabránit nenadálým útokům. Ale Ariodante se nehýbal, klábosil a hleděl na oba mladé lidi dobráckým pohledem velkého psa, který nechává děti, aby ho tahaly za uši, jelikož ví, že mu nemůžou příliš ublížit. A znovu se spolu ocitli na ulici; Arturo se ve tmě tak třásl, že si toho Ariodante všiml. Láskyplně se ho zeptal, zda nemá nemocné
7
Svevo zlom.indd 7
2/1/13 6:05 PM
nervy, a při loučení mu poradil, aby pil hodně vína a věnoval se jízdě na koni. Artura to uklidnilo. „Má velkou sílu,“ pomyslel si, „ale není to rváč.“ Nikdy se mu nedoneslo, že by Ariodante někoho zbil, ale když se druhý den ve věci informoval, dozvěděl se o jednom políčku, jejž dotyčný vyťal a z něhož se zpolíčkovaný zotavoval celý měsíc. Vyprávěli mu, že se Ariodante zranil na noze a na tu nohu že mu z neopatrnosti šlápl jeden jeho přítel, který si s ním při večeři chtěl přiťuknout. Ariodante mu v bolesti nejdřív vychrstl do obličeje tekutinu, kterou měl ve sklenici, jež letěla tamtéž hned vzápětí, a nakonec mu vlepil ten slavný políček. „Od těch nohou je třeba držet se dál,“ pomyslel si básník a věřil, že veškeré další ohledy může odhodit stranou. Z teorie věděl, že v lásce je hlavním prvkem na cestě k úspěchu odvaha a že jakékoli zaváhání se rovná kapitulaci. Docházel k Rosině několikrát denně a skoro pokaždé tam natrefil na Ariodanta, takže už neměl odvahu se ho zeptat, jak se mu ženuška líbí. Sportovec byl k němu stále velmi zdvořilý, nechával ho hovořit a vyzýval i Rosinu, aby dávala pozor; chtěl však také mít svůj podíl, takže Arturo byl naopak nucen poslouchat a obdivovat udatnosti, namáhavé dálkové pochody, sílu svalstva. Činil tak se vší ochotou, ze zdvořilosti, ze strachu a pak také v naději, že Ariodantova slova nudí Rosinu stejně tak jako jeho. Ariodante se mu však i nadále jevil jako hradba tyčící se mezi ním a Rosinou: pokud tam byl s nimi i on, musel v hrdle zaškrtit krásné věty, které už měl nachystané, a věty se vracely zpátky, neboť našly pojistný ventil uzavřený, a rozpalovaly mysl, jež je vyprodukovala. Jakmile si básník uvědomil, že jeho láska se stala vášnivější, uvědomil si také – neboť studoval filozofii –, že je to láska plná hněvu: miloval Rosinu, protože tam byl Ariodante. Doufal a věřil, že v boji, do něhož se pustil, může zvítězit. On uměl mluvit, uměl dojímat, téměř tak vlastně provozoval své řemeslo; proč by nezvítězil nad Ariodantem, který byl zosobněná nečinnost.1 Domníval se, že Rosina je dosti bystrá, a vinou
8
Svevo zlom.indd 8
2/1/13 6:05 PM
podivné iluze, již si milenci vytvářejí o intelektuální úrovni své milované, i on v tomto směru notně přeháněl, nicméně se nemýlil v tom, že Rosina by měla být vlivem svých vlastních sklonů více nakloněna jemu než Ariodantovi. Rosina nacházela potěšení v konverzaci, v duchaplnosti, v calembourech příliš jemných pro Ariodantův zrezivělý mozek. Počínal si velmi šikovně. Rosina ráda mluvila a on, což pro literáta není vůbec snadné, ji nechával povídat a předstíral, že jí naslouchá s nábožnou pozorností; viděl, jak se zarděla radostí, když ocenil originalitu jejích nápadů, a tak podobnými chvalozpěvy dále nešetřil; a než dal tisknout jednu svou báseň, donesl jí verše k posouzení. O měsíc později mohl konstatovat, že nad svým sokem získal velký náskok. Líbal své milované obě ruce a jednou ji směl políbit i na tvář. Krom toho, což byl neklamný důkaz, že vyvoleným je on, mu Rosina vyprávěla všechno, co Ariodante podnikal, aby ji svedl, a společně se tomu smáli. Jen velice krátkou dobu cítil Arturo uspokojení ze svých triumfů, čili jen dokud se mu mohlo zdát, že dělá pokroky; když postupovat přestal, rozčílil se, jako kdyby couval. Chtěl, aby se Rosina stala jeho milenkou se vším všudy, a narazil na odpor, který se mu zdál tuhý. Požadoval, aby Rosina učinila konec Ariodantovým návštěvám, ale ona to odmítla a vymlouvala se, že ze svého bytu nemůže vykázat člověka, který se zde vždy choval způsobně. Arturo se projevoval vůči Ariodantovi s nenucenou licoměrností a mínil v tom pokračovat alespoň do doby, než by se mu podařilo přetáhnout Rosinu na svou stranu, a lichotil mu tak, jak to básníci dovedou, obrovitými, obrovitánskými lichotkami, jimž pár originálních formálních rysů dodávalo upřímný a snad i pravdivý výraz. Vychvaloval Ariodantovu postavu a jeho hbitost a jeho sílu, jež z hloubi duše nenáviděl, a Ariodante přijímal tyto lichotky s laskavostí, se kterou reagujeme na chválu, o níž víme, že je zasloužená. Byl na ně zvyklý: ovšem nikoli na tak vybrané, jelikož žár, jejž do nich Arturo vkládal, dodával lichotkám
9
Svevo zlom.indd 9
2/1/13 6:05 PM
hodnotu, kterou vnímal i on; a Ariodante pociťoval ke svému sokovi velký vděk a dobrácky jej dokazoval i Rosině: „Je to hlava otevřená!“ říkal jí často s výrazem člověka, který se v těchhle věcech vyzná. Jakmile Arturo viděl, že se Dulcinee vetřel do přízně, jeho chování se poněkud změnilo, výrazy obdivu vůči Ariodantovi se zmírnily, občas si dokonce dovolil dát najevo své pohrdání, ale maskoval je slovy, jež Ariodanta překvapovala, nechávala ho na pochybách, nemohl z nich nabýt jistoty, že byl uražen, a tedy ani že má právo reagovat. Arturo necítil potřebu svého soka urazit, jelikož byl stále ještě vítěz; bylo na Ariodantovi, aby nenáviděl a zaútočil. Jenže Ariodanta něco takového ani nenapadlo; dál se Rosině dvořil, jako kdyby si básníkova úspěchu vůbec nevšiml. Ariodante hluboce pohrdal ženami, jimž se dvořil. Rosina se mu líbila, ale ne tolik, aby kvůli ní považoval za vhodné kohokoli urazit; básník ho mohl předběhnout v ženuščině přízni, on se spokojil se druhým místem. Nezmítala jím žádná z psychických potřeb, které trýznily Artura. Byl stále přítomen, nebyl však nepřátelský; velmi svědomitě se věnoval dvoření, ale neočekával od něj okamžitý výsledek. Navzdory tak výhodné pozici, již si vydobyl, Arturovi došla při čekání trpělivost jako prvnímu. Jednoho dne mu Rosina ukázala se slovy chvály verše, které jí Ariodante věnoval. Opsal je z nějakého Tajemníka lásky, ale to Arturo nevěděl a Rosinino nadšení ho přinutilo shledat je krásnými, protože se nechtěl dostat do rozepře, z níž by se mohlo usuzovat, že z něj promlouvá závist. To ho naplnilo hněvem, jejž sám později označil za bezdůvodný. Takže Ariodantův případ není tak ztracený, jak si myslel? Nemohly ten jeho klid, ta smířenost znamenat, že se nějakého malého projevu přízně dostalo i jemu? Arturova snadno vzrušitelná představivost jen prohlubovala jeho podezření, jako by se během několika hodin přihodily další věci, které by je potvrzovaly, a kladla mu před oči různé obrazy: a na posledním z nich se Rosina s Ariodantem
10
Svevo zlom.indd 10
2/1/13 6:05 PM
líbali. Nebylo snad možné, že by ho Rosina podváděla s Ariodantem a Ariodanta s ním a počínala si při tom tak šikovně, aby jeden nevěděl nic o přízni poskytované tomu druhému? Srdcem mu projel osten žárlivosti, zakoušel takovou bolest, až se mu zdálo, jako by měla fyzickou příčinu. Rozhodl se, že se těch pochybností zbaví. Pokud si mysleli, že ho oklamou a vysmějí se mu, pak věru nevěděli, s kým mají tu čest, ale brzy to už zjistí. On ten gordický uzel rozetne, když už ho nemůže rozvázat. Dostane Rosinu do takové situace, že se bude muset rozhodnout mezi ním a Ariodantem, a to zcela jednoznačně. Pokud se rozhodne v jeho prospěch, bude mu to muset dokázat zejména tím, že ukáže Ariodantovi dveře, a jestli to odmítne, bude to chápat tak, že se rozhodla pro jeho soka, a opustí ji. Ano, opustí! Muž jako on se nesmí vystavovat posměchu. On Rosinu nepotřebuje, má své umění, svou Múzu: a ta mu musí stačit. Cestu mezi svým a Rosininým bytem ušel rychlým krokem člověka, který má naspěch, ale s hlavou skloněnou, jako ve snách. Z velice podivných důvodů, vyplývajících snad z jeho uměleckých zálib, se v roli oběti cítil tuze dobře. Ó, pokud se Rosina rozhodne pro Ariodanta, on najde skvostné tóny pro své poslední sbohem, podbarví je soužením a citem, jež budou vypadat spontánně. Nebude ji nenávidět, naopak, z náklonnosti, kterou k ní cítil, mu zůstane nesmírný soucit vůči ženě, jež dala před ním přednost Ariodantovi. Svou myšlenku pak nijak přehnaně neupřesní, pouze v případě, že jej o to Rosina požádá, pak jí ovšem zcela upřímně poví, co si myslí o Ariodantovi, jeho svalech a jeho verších. Když vstoupil do Rosinina budoárku, uviděl nejprve Ariodanta a teprve potom Rosinu, ačkoli byli vedle sebe. Arturo se měl zas k odchodu. Scéna z jeho představ se začala rozplývat. Co on má co pohledávat v téhle místnosti ve třech? Ariodante ho zarazil: „Ale pane Arturo, jen pojďte dál!“ Arturo vstoupil a šel nejistým krokem k Rosině.
11
Svevo zlom.indd 11
2/1/13 6:05 PM
„Bál jsem se, abych nerušil,“ řekl. Jeho hlas zněl dojetím tak zlomeně, až ho to samotného překvapilo. „Vy nikoho nerušíte,“ odpověděl mu Ariodante. Byla to ironie, nebo zvuk hlasu pozměnily rty nonšalantně svírající doutník? Jsa na pochybách, vrhl na něj Arturo pouze vyzývavý pohled. Nekompromitoval se a přitom urážel, pokud byl sám uražen. Ariodante neměl v úmyslu být ironický, ale vyzývavému pohledu rozuměl lépe než urážlivému slovu. Odpověděl na ten pohled také jen pohledem, vážným a výhružným. Rosina vedla nepřetržitý monolog. Hovořila o teple a dešti a nedokázala z mužů vydolovat víc než jednoslabičné odpovědi. „Nevidí můj hněv,“ pomyslel si Arturo s hořkostí milence, který by chtěl, aby ho jeho milá neustále pozorovala a zkoumala. Netoužil už ani po scéně posledního sbohem; chtěl se pomstít, opustit ji bez vysvětlení. Polohlasně a znenadání jí řekl, že se přišel rozloučit; bylo třeba stručnosti, vzhledem k tomu, že si tak obtížně rozuměli. „Snad vás neruším?“ řekl Ariodante a pohlédl zvědavě na Rosinu, která samým překvapením změnila barvu. Artura takové vyrušení rozhořčilo; člověku nedopřáli klid, ani aby mohl se ctí vyklidit pole. Podíval se Ariodantovi do tváře a řekl mu s očima sršícíma hněvem: „Vy rušíte vždycky, nebo přinejmenším rušíte vždycky mě!“ Ariodante zbledl. Brutální a zcela nečekaný útok mu vzal řeč. Vzal doutník do ruky a prohlížel si ho kalným zrakem. „Ach tak,“ zamumlal, „tak já ruším?“ A pak znovu: „To jsem nevěděl. Aha! Tak já ruším?“ Arturo neslyšel jeho slova zřetelně, zdálo se, že Ariodantovi nejde o to, aby ho slyšeli, a že pohybuje rty, jen aby doprovodil myšlenku a usnadnil jí cestu. Zvuk, který z nich vycházel, se podobal výhružnému mručení velkého psa, jenž nechce vystrašit nepřítele dřív, než se do něj zahryzne, ale zároveň se nedokáže ovládnout natolik, aby zůstal úplně zticha. Arturo na tuto podobnost nepomyslel. Dokonce si vítězoslavně
12
Svevo zlom.indd 12
2/1/13 6:05 PM
říkal, že Ariodante není dalek tomu, aby si uřízl pěknou ostudu: při hádce se musí projevit veškerá prázdnota jeho ducha. Aby rozepři natáhl, napadlo ho, že by bylo dobré ji poupravit, převést ji do přátelštějšího tónu. A tak než se zas pustil do řeči, na Ariodanta se usmál; jeho úsměv měl být plný humoru a žádat i vyjadřovat soucit, byl to však škaredý úšklebek. Napadlo ho, že před Rosinou vysloví svůj názor na Ariodantovy verše. Diskuse s autorem je nestrannému kritikovi ještě pořád dovolena. Chtěl z té diskuse vyjít jako vítěz a zahájil ji divokým útokem, aby Ariodanta vyvedl z míry. „Proč píšete verše,“ křikl na něj, „cožpak nevidíte, že jsou ošklivé a že je to nevkus, dávat je někomu číst?“ Nevkus je výraz kritiky. Ale Ariodante, který to nevěděl, vyskočil, jako by ho zpolíčkovali. „Kdo vám dal právo mě urážet?“ Popošel dva kroky k Arturovi. Nepřátelství bylo vyhlášeno a Arturo bledý jako stěna pochopil, že tady veškerá kritická diskuse končí. Dále pochopil, že teď už nelze pomýšlet na ústup, a tak udělal i on krok směrem k Ariodantovi. Vývoj krize uspíšila Rosina. Vrhla se mezi oba soky a obrácená k Ariodantovi zvolala: „Ach! Neubližujte mu!“ Básníkův dosud bledý obličej znachověl. „Ublížit mně?“ zařval. „Jen ať si to ten pán zkusí!“ Popadl Rosinu za ramena a odstrčil ji stranou; rozvzlykala se a šla se posadit. Soupeři stanuli tváří v tvář. Arturo instinktivně zaujal šermířský postoj. Plnou vahou se opíral o pravou nohu, kterou udělal krok vpřed; levá noha, natažená a ztuhlá, připomínala podpěru, bohužel dřevěnou. Ariodante získal zpátky všechen svůj klid, tady už nešlo o volbu slov! Tyčil se ležérně na svých velkých nohou, záda nahrbená, paže svěšené podél boků, jako by to byly údy bez života; nevzrušená tvář neměla daleko k úsměvu, a to prostému vší ironie. „Co kdybych mu mezitím jednu vrazil?“ uvažoval básník, vida, že soupeř ponechává tvář zdánlivě nekrytou. Políček by byl pěkný úspěch; věděl, že jeden políček je vše,
13
Svevo zlom.indd 13
2/1/13 6:05 PM
co může doufat, že Ariodantovi uštědří; dva už ne! Navíc měl na paměti jisté zákony cti, jež jeho soupeř snad znal a dodržoval a podle kterých nemohl být jeden políček oplacen jiným, ale urážku mohla odčinit jen krev… nebo omluva. Rozmáchl se levou paží, ale uviděl, jak ji v půli cesty uchopila Ariodantova pravačka, jež zničehonic ožila. Při prvním střetu ztratil Arturo svou výhodnou pozici, levá noha udělala krok dopředu, začal se kymácet. „Pusťte mě, koukejte mě pustit!“ Cítil, jak ho bolí kosti v ruce, za kterou ho Ariodante držel; křičel a vyhrožoval jako malé dítě. Pokusil se ruku osvobodit pomocí té, jež zůstala volná; Ariodantova pravá dlaň se napůl rozevřela a sevřela i ji. Ariodante byl klidnější než kdy jindy a nepokrytě se chechtal. To bylo příliš! Když Arturo uviděl Ariodantovu stále nehybnou pravou paži blízko sebe, ve vzteku z nemohoucnosti se do ní zahryzl. Cítil, že má ruce zas volné, ale hned vzápětí dostal do hlavy ránu, která ho omráčila. Zavrávoral dva kroky vzad. Před jeho zakalenýma očima se všechny věci v místnosti ďábelsky točily. „Zde se porušují zákony zemského prostoru,“ pomyslel si, když spatřil dva předměty na jednom místě. Paměť mu zeslábla. Uviděl Ariodanta, jak se k němu blíží v celé své nádheře, téměř elegantní s napřímeným trupem, sevřenými pěstmi, jiskřícím zrakem, a znovu se cítil umělcem, který obdivuje, a neměl strach. Sklonil však instinktivně hlavu před sevřenou pěstí, a když na ni dopadla, zhroutil se k zemi jako hadrový panák, kterému chybí výztuž. Tato druhá rána mu na okamžik vrátila paměť. Vzpomněl si na Rosinu a na boj a také si pomyslel, že až zase nabyde sil, bude jeho povinností vyzvat Ariodanta na souboj; pak omdlel. Když Arturo zase přišel k sobě, ležel ve své posteli. Strašně ho bolela hlava, a když si na ni sáhl, zjistil, že ji má ovázanou. „Jak jsem se sem kčertu dostal?“ Zdálo se mu, že dostal tu děsivou ránu pěstí před pouhou půlhodinou; živost toho dojmu zvyšovala ona silná bolest hlavy.
14
Svevo zlom.indd 14
2/1/13 6:05 PM
Od svého sluhy se dozvěděl, že ho domů přinesl vysoký a silný muž, v němž Arturo i na základě tak skrovných údajů snadno rozpoznal Ariodanta; sluha dodal, že ten pán mu ho pomohl uložit do postele a poté že se u něj ještě dobrou hodinu zdržel. Sluhovi se dokonce zdálo, že ten pán plakal. „Rosina ho asi vyhodila,“ pomyslel si Arturo. Smrákalo se; v Arturově již zšeřelém pokojíku panoval veliký klid. Sluha seděl nehybně uprostřed místnosti, ani nedýchal v obavách, že vyruší svého pána, o němž si myslel, že znovu usnul. Básník však měl v temnotě své alkovny oči doširoka otevřené. Ležel natažený na zádech, s přikrývkou vytaženou až k bradě a snil. Viděl stále stejné postavy: Rosinu, jak se na něj s něhou a zármutkem dívá, posílá mu polibky a vznešeně přitom hrozí Ariodantovi; Ariodanta plačícího, tak jak jej viděl sluha, a nakonec sám sebe, poněkud skleslého, avšak ušlechtilého, se slabým svalstvem, ale zato s inteligentní jiskrou v oku. V duchu složil verše na tyto tři přízraky. Ten poslední vykreslil sonetem, v němž jej přirovnával k bezbrannému prorokovi, kterého mohou třeba i zaživa upálit, ale jeho vliv přetrvá. Když se probral ze sna, usmál se. Věřil, že si nevědomky počínal chytře. Rány, které utržil, měly posloužit k tomu, aby Rosina přibouchla Ariodantovi dveře před nosem. Teď už se postará, aby dosáhl svého cíle. Strávil noc tímto sladkým sněním a ráno procitl už téměř zotaven. Po probuzení mu sluha předal dva dopisy. Zarazil ho stejný tvar obou obálek. Jeden z těch dopisů byl od Ariodanta. Žádal ho o prominutí za přehnanou reakci, k níž se nechal unést; byl ochoten mu poskytnout jakoukoli satisfakci, doufal však, že tato písemná omluva bude stačit. Arturo dopis opovržlivě odhodil daleko od sebe. Ten druhý byl od Rosiny. Ačkoli byl krátký, Arturo při jeho čtení stihl desetkrát změnit barvu, pak se sténáním padl na podušku.
15
Svevo zlom.indd 15
2/1/13 6:05 PM
Rosina mu oznamovala, že odjíždí a že odjíždí s Ariodantem, který jí však slíbil, že už víckrát nevztáhne ruku na „geniálního básníka“. Arturo pocítil obdiv, tak jako obdivoval Ariodanta ve chvíli, kdy od něj dostával výprask. „Měl jsem to předvídat,“ zašeptal.
16
Svevo zlom.indd 16
2/1/13 6:05 PM