Všem nezaměstnaným, kteří si zaslouží něco lepšího

Všem nezaměstnaným, kteří si zaslouží něco lepšího.

Z anglického originálu End This Depression Now!, vydaného nakladatelstvím W. W. Norton & Company, Inc., roku 2012, přeložila Eva Křístková Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Odpovědný redaktor Martin Žemla E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2013 jako svou 1139. publikaci Vydání v elektronickém formátu pdf první, podle 1. vydání v tištěné podobě. Doporučená cena E-knihy 150 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz Tištěnou knihu i můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Paul Krugman End This Depression Now! All rights reserved Copyright © 2012 by Mellrose Road Partners Translation © Eva Křístková, 2012 ISBN 978 -80 -7429 -366-5

OBSAH

Úvod: Co děláme? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

1. Jaká je situace? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

13

Nedostatek pracovních příležitostí / 14 Zničené životy / 17 a centy / 20 Ztracená budoucnost / 22 Potíže v zahraničí / 24 zoufalství / 25 Nevzdávejme se / 26

Dolary Politika

2. Ekonomická deprese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Všechno je to věc poptávky / 29 Past likvidity / 35 problém? / 37 Proutrácet se k prosperitě / 39

27

Je to strukturální

3. Minského moment. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

42

Den, kdy znovuobjevili Minského / 43 Minského moment / 46 Zrcadlová ekonomika / 49

4. Bankéři, kteří se vymkli kontrole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bankéři bez závazků / 53

Velká lež / 59

52

Ne až tak skvělá léta / 61

5. Druhý Zlatý věk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

65

Proč bohatí (tolik) zbohatli? / 69 Nerovnost a krize / 74 Elita a politická ekonomie špatné politiky / 76

6. Ekonomická doba temna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

80

Keynesofobie / 81 Pozoruhodně vzácné výjimky / 84 Šum a pochechtávání / 87 Aušusová ekonomika / 90

7. Anatomie nedostatečné reakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krize přichází / 95 Nedostatečný stimul / 99 fiasko / 106 Cesta, kterou se nešlo / 108

Příčiny / 103

93

Realitní

8. Ale co deficit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Neviditelní strážci dluhopisů / 110 Chápání úrokových sazeb / 113 Co dluhové břemeno? / 118 Jak hloupé je zaměřit se na krátkodobý deficit / 119 Může dluh vyřešit problém způsobený dluhem? / 121 Proč ta posedlost deficitem? / 124

9. Inflace: hrozivý přízrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Jako Zimbabwe nebo Výmar / 125 Peníze, poptávka a inflace (či její neexistence) / 127 Jak vysoká je inflace? / 130 Co mluví ve prospěch vyšší inflace? / 134

10. Eurodämmerung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 Potíže s (jedněmi) penězi / 139 Eurobublina / 143 Velká evropská deziluze / 145 Klíčový problém Evropy / 147 Záchrana eura / 151

11. Zastánci úsporných opatření. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Faktor strachu / 156 Pohádková bytost jménem Důvěra / 159 experiment / 163 Dílo krize / 164 Důvody / 167

Britský

12. Co bude třeba udělat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Věci nejsou v pořádku / 170 Utrácejte dnes, plaťte zítra / 172 FED / 175 Bydlení / 177 A další / 179

13. Skoncujme s krizí! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Nic není tak úspěšné jako úspěch / 181 Politické možnosti / 183 Mravní imperativ / 186

Dodatek: Co doopravdy víme o dopadech vládních výdajů? . . . . . 187 Potíže s korelací / 187

Pohromy, zbraně a peníze / 189

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193

ÚVOD

Co děláme?

Tato kniha pojednává o hospodářském propadu, který teď trápí Spojené státy i mnoho dalších zemí – o propadu, který vstoupil do pátého roku své existence a nejeví nejmenší známky toho, že by měl v blízké době skončit. Netřeba podotýkat, že o finanční krizi z roku 2008, která tento propad odstartovala, již vyšlo mnoho knih a řada dalších nepochybně čeká na vydání. Jsem nicméně přesvědčen, že tato se od většiny ostatních liší, protože se pokouší odpovědět na zcela jinou otázku. Většina titulů o současné hospodářské katastrofě, s nimiž jako by se roztrhl pytel, vznáší otázku: „Jak se to stalo?“ Já se místo toho ptám: „Co proti tomu děláme?“ Ty dvě otázky spolu očividně tak či onak souvisejí, ale v žádném případě nejsou identické. Víme-li, co způsobuje infarkt, ještě to neznamená, že ho umíme léčit – a totéž platí o hospodářské krizi. V dané chvíli by nás mělo nejvíc zajímat, jak se s ní vypořádat. Pokaždé, když čtu nějaké zasvěcené pojednání nebo výklad o tom, co bychom měli dělat, abychom napříště dalším finančním krizím zabránili – a takových článků čtu mnoho –, zmocňuje se mě lehká netrpělivost. Ano, je to jistě důležitá otázka, ale pokud jsme se dosud nevykřesali z té stávající, neměli bychom se přednostně zajímat o to, jak vybřednout z ní? Ještě stále totiž žijeme ve stínu hospodářského kolapsu, který před čtyřmi lety zasáhl Evropu i Spojené státy. Hrubý domácí produkt, který za normálních okolností vzroste každoročně o několik procent, dosahuje nyní stěží úrovně předkrizového vrcholu, a to i v zemích, které zažívají poměrně výrazné oživení. A v některých evropských státech je dokonce o několik procent nižší. Nezaměstnanost na obou stranách Atlantiku přitom zůstává na hodnotách, které by se před krizí zdály všem nemyslitelné. Řekl bych, že nejlepší způsob, jak na tento vleklý propad nahlížet, je přijmout skutečnost, že se nacházíme v ekonomické depresi. Ne, není to Velká hospodářská krize, přinejmenším pro většinu z nás (ale říkejte to Řekům, Irům, nebo dokonce Španělům, kteří mají třiadvacetiprocentní ÚVOD: CO DĚLÁME?

|9

nezaměstnanost – a téměř padesátiprocentní nezaměstnanost mezi mladými). Přesto je to prakticky táž situace, jakou ve třicátých letech popsal John Maynard Keynes: „Chronický stav podnormální aktivity, který trvá nezanedbatelnou dobu, aniž by převážil výraznější trend buď k hospodářskému oživení, anebo k naprostému kolapsu.“ A to není právě přijatelný stav. Některým ekonomům a politikům podle všeho stačí, že jsme se vyhnuli „naprostému kolapsu“; pravda je ovšem taková, že tento „chronický stav podnormální aktivity“, který se projevuje zejména nedostatkem pracovních příležitostí, působí dalekosáhlé a kumulativní škody v lidské rovině. Proto je nesmírně důležité, abychom učinili maximum pro nastartování skutečného a plnohodnotného zotavení. A zde je zakopán pes: víme, jak to udělat, či alespoň bychom to měli vědět. Vždyť trpíme neduhy, které se i přes všechny rozdíly v detailech, jež přineslo pětasedmdesát let ekonomických, technologických i společenských změn, významně podobají těm z let třicátých. A my přece dobře víme, co měli tehdejší politici dělat – víme to ze soudobých prací Johna Maynarda Keynese a řady dalších ekonomů té doby i z mnohem pozdějších výzkumů a analýz. Tyto analýzy nám jasně říkají, co je za dané situace třeba činit. My však naneštěstí nečerpáme z vědomostí, které máme k dispozici, protože příliš mnoho vlivných lidí – politiků, různých veřejných činitelů i publicistů a komentátorů, kteří formují veřejné mínění – se z rozličných důvodů rozhodlo zapomenout na lekce z historie i na cenné závěry ekonomických analýz několika generací badatelů a tyto tvrdě vydobyté poznatky vyměnit za ideologicky a politicky konformní předsudky. Mezi těmi, jimž někteří z nás začali ironicky přezdívat „velmi seriózní lidé“, obecně převládá mínění, které především zcela zavrhuje Keynesovu stěžejní tezi: „Škrty jsou na místě v období hospodářského rozkvětu, nikoli v době poklesu.“ V dané chvíli je třeba, aby vláda utrácela víc, a ne méně, dokud se soukromý sektor nevzpamatuje a nebude schopen znovu převzít iniciativu. Přesto je dnes pravidlem politika restrikce, která doslova likviduje pracovní příležitosti. Touto knihou se proto pokouším prolomit vládu tohoto destruktivního obecného mínění a předložit argumenty ve prospěch aktivní politiky zaměstnanosti, kterou jsme měli dělat od samého počátku. Mám-li ovšem někoho přesvědčit, musím svá tvrzení doložit důkazy: ano, v této knize najdete grafy. Doufám jen, že text kvůli nim nevyzní příliš technicistně nebo že tím nebude uzavřen inteligentním laickým čtenářům, 10

|

ÚVOD: CO DĚLÁME?

kterým ekonomika obvykle příliš mnoho neříká. Snažím se tu totiž oponovat oněm „seriózním lidem“, kteří nás všechny – ať již z jakéhokoli důvodu – zavlekli na scestí, za což naše ekonomiky i společnosti platí obrovskou cenu, a apelovat na poučené veřejné mínění, abychom místo toho začali dělat správnou věc. Možná, ale pouze možná, že než tato kniha přistane na pultech knihkupectví, budou už naše ekonomiky na nejlepší cestě k rychlému a opravdovému zotavení a tohoto apelu již nebude třeba. Upřímně v to doufám – ale velmi o tom pochybuji. Vše totiž nasvědčuje tomu, že pokud naši politici nezmění kurz, zůstane ekonomika velmi dlouho slabá. A mým cílem je vyvinout skrze poučené veřejné mínění tlak na uskutečnění změny kurzu, která by nám pomohla skoncovat se současnou krizí.

ÚVOD: CO DĚLÁME?

| 11

KAPITOLA 1

Jaká je situace?

Myslím, že jak začínají na různých trzích rašit zelené výhonky a začíná se obnovovat jakás takás důvěra, vnese to do vývoje pozitivní dynamiku, která naše hospodářství znovu postaví na nohy. Vy vidíte zelené výhonky? Vidím. Vidím zelené výhonky. Ben Bernanke, prezident FEDu v interview pro 60 Minutes, 15. března 2009

Ben Bernanke, který obvykle nepatří k nejlépe naladěným ani nejpoetičtějším z lidí, vyjádřil v březnu 2009 opatrný optimismus ohledně vyhlídek na zlepšení hospodářské situace. Po pádu banky Lehman Brothers, k němuž došlo půl roku předtím, zažila Amerika děsivě strmý ekonomický propad. Prezident americké centrální banky FED ale vystoupil v televizní debatě 60 Minutes a prohlásil, že jaro je na dosah. Jeho poznámky ihned získaly na popularitě v neposlední řadě proto, že až přízračně připomínaly slova Chance, jinak Chaunceyho Gardinera, prostoduchého zahradníka z filmu Byl jsem při tom, kterého jeho okolí omylem pokládá za mudrce. Když Chanceyho v jedné scéně požádají, aby se vyjádřil k hospodářské politice, Chance ujistí prezidenta, že „dokud nejsou podseknuty kořeny, všechno je OK a na zahradě bude všechno v pořádku… Zjara vše znovu vyroste.“ Lidé nicméně Bernankeho optimismus navzdory všeobecnému vtipkování široce sdíleli a koncem roku 2009 ho časopis Time vyhlásil svou osobností roku. Na zahradě ale naneštěstí všechno v pořádku nebylo a zjara nic nevyrostlo. Abych byl spravedlivý, Bernanke měl pravdu, když říkal, že krize polevuje. Panika, která zachvátila finanční trhy, opadala a hospodářský pokles opravdu zpomaloval. Podle oficiálních statistiků ze Státního úřadu pro ekonomický výzkum (National Bureau of Economic Resesarch) takzvaná „velká recese“ začala v prosinci 2007, skončila v červnu 2009 1. JAKÁ JE SITUACE?

| 13

a poté následovalo oživení. Bylo-li to však oživení, pak pouze takové, které většině Američanů moc nepomohlo. Pracovních příležitostí bylo poskrovnu, stále více rodin vyčerpávalo své úspory a přicházelo o domov, a co je nejhorší, ztrácelo naději. Pravda, míra nezaměstnanosti je dnes nižší než v době svého vrcholu v říjnu 2009, avšak pokrok se dostavuje jaksi plíživě – po všech těch letech stále ještě čekáme na onu „pozitivní dynamiku“, o níž Bernanke mluvil, aby udělal dojem. A taková je situace v Americe, která alespoň statisticky vykazuje jisté oživení. Jiným zemím se nepodařilo ani to. V Irsku, Řecku, Španělsku či Itálii dluhové problémy a programy škrtů, „jež měly obnovit důvěru“, nejenže jakékoli oživení znemožnily, ale zapříčinily další hospodářské propady a nezaměstnanost šplhající do závratných výšin. A problémy neberou konce. Tato slova přitom píši téměř tři roky poté, co Bernanke vyslovil domněnku, že vidí rašit zelené výhonky, tři a půl roku po pádu banky Lehman Brothers a více než čtyři roky po začátku Velké recese. Občané nejrozvinutějších států světa – států, které disponují zdroji, talenty i znalostmi (tedy veškerými ingrediencemi potřebnými k zajištění prosperity a důstojné životní úrovně pro všechny) – i nadále čelí hlubokým problémům. Ve zbytku této kapitoly se pokusím popsat některé z hlavních rysů momentální neutěšené situace. Soustředím se především na Spojené státy, což je moje vlast i země, kterou znám nejlépe, a obecnější diskusi o současných problémech za hranicemi Ameriky si ponechám na pozdější kapitoly. A začnu tím, co je ze všeho nejdůležitější a kde jsme si vedli nejhůř: nezaměstnaností.

N E D O S TAT E K P R A C O V N Í C H P Ř Í L E Ž I T O S T Í

Staré rčení říká, že ekonomové znají cenu všeho a hodnotu ničeho. A víte, že na tom obvinění je hodně pravdy? Vzhledem k tomu, že se zabývají převážně oběhem peněz a problematikou výroby i spotřeby zboží, mívají od přirozenosti sklon usuzovat, že právě na penězích a na zboží záleží nejvíc. Přesto existuje směr ekonomického bádání, který zkoumá individuálně vnímaná měřítka blahobytu, jako je štěstí nebo „spokojenost se životem“, a dává je do souvislosti s jinými aspekty života. Tento směr je znám pod pojmem „výzkum štěstí“ a sám Ben Bernanke pronesl v roce 2010 na toto téma projev, který nazval „Ekonomie štěstí“. A právě tento 14

|

1. JAKÁ JE SITUACE?

směr výzkumu nám poskytuje důležité informace o neutěšenosti situace, v níž se momentálně nacházíme. Výzkum štěstí nám samozřejmě sděluje, že jakmile lidé dospějí do bodu, kdy už pro ně uspokojování základních životních potřeb nepředstavuje problém, nejsou už pro ně peníze tak důležité. Přínos toho, že jsou lidé bohatší, ale není tak úplně bez významu – občané bohatých států bývají obvykle o něco spokojenější s vlastním životem nežli občané chudších zemí. Velkou roli také hraje to, zda jste majetnější, nebo méně majetní než lidé, s nimiž se srovnáváte, což je důvod, proč může mít extrémní sociální nerovnost na společnost tak rozkladný vliv. V konečném důsledku jsou však peníze méně důležité, než by ryzí materialisté – a mnozí ekonomové – rádi věřili. Tím ovšem není řečeno, že ekonomické aspekty nemají v reálném řádu věcí svou váhu. Na stavu ekonomiky totiž závisí věc, která je pro blahobyt člověka naprosto klíčová: mít práci. Lidé, kteří chtějí pracovat, ale nemohou sehnat práci, nesmírně trpí nejen proto, že přicházejí o příjem, ale především z toho důvodu, že podléhají pocitům méněcennosti. A to je hlavní důvod, proč je masová nezaměstnanost, která v posledních čtyřech letech sužuje Ameriku, tak tragická. Jak palčivý je problém nezaměstnanosti? Tahle otázka volá po troše diskuse. Jev, který nás zajímá především, je nedobrovolná nezaměstnanost. Lidé, kteří nepracují, protože si tento způsob života zvolili, či přinejmenším nepracují v tržní ekonomice, důchodci, kteří jsou rádi, že jsou v penzi, anebo ženy či muži, co se rozhodli zůstat v domácnosti – o ty všechny tu nejde. Nejde ani o postižené, jejichž neschopnost pracovat je sice politováníhodná, nicméně její důvody nejsou ekonomické. Odjakživa existují lidé, kteří tvrdí, že něco jako nedobrovolná nezaměstnanost neexistuje, že kdo opravdu chce a není příliš vybíravý, pokud jde o mzdu či pracovní podmínky, práci vždycky najde. Sharon Angleová, republikánská kandidátka do Senátu, v roce 2010 prohlásila, že nezaměstnaní jsou „zhýčkaní“ a raději žijí ze sociálních dávek, než aby šli pracovat. Na půdě chicagské Obchodní komory (Board of Trade) zase najdeme lidi, kteří se v roce 2011 vysmívali demonstrantům proti nerovnosti a zasypali je formuláři žádosti o místo u společnosti McDonald’s. A existují ekonomové jako Casey Mulligan z Chicagské univerzity, který v několika článcích, jež sepsal pro webové stránky časopisu New York Time, tvrdí, že prudký vzestup nezaměstnanosti po finanční krizi v roce 1. JAKÁ JE SITUACE?

| 15

2008 není důsledkem nedostatku pracovních příležitostí, nýbrž snížené ochoty lidí pracovat. Klasickou odpovědí těmto lidem by mohla být věta z románu Poklad na Sierra Madre, který je znám především díky svému filmovému zpracování z roku 1948 s Humphreym Bogartem a Walterem Houstonem v hlavních rolích: „Každý, kdo chce pracovat a myslí to vážně, práci určitě najde. Jen nesmíte chodit za člověkem, který vám tohle říká, protože ten žádnou práci nenabízí a ani nezná nikoho, kdo by o nějakém volném místě věděl. To je přesně důvod, proč vám takovou štědrou radu dává – z bratrské lásky a aby ukázal, jak málo toho ví o světě.“ Ovšem. A pokud jde o zmíněné žádosti o zaměstnání u McDonalda, v dubnu 2011 tato společnost shodou okolností oznámila, že zřizuje 50 000 nových pracovních míst. O zaměstnání se přihlásil zhruba milion lidí. Stručně řečeno, vyzná-li se člověk jen trochu ve světě, pak ví, že nedobrovolná nezaměstnanost je zcela reálná věc. A v současnosti je to opravdu velký problém. Jak závažný je problém nedobrovolné nezaměstnanosti a nakolik se situace zhoršila? Údaje o míře nezaměstnanosti v USA, jež obvykle citují zpravodajské stanice, vycházejí z průzkumu, při němž se tazatelé ptají dospělých občanů, zda pracují anebo práci aktivně hledají. Ti, kdo práci skutečně shánějí, ale bez úspěchu, jsou považování za nezaměstnané. V prosinci 2011 bylo bez práce přes 13 milionů Američanů ve srovnání s 6,8 miliony v roce 2007. Zamyslíme-li se ovšem nad tím, pak je tato standardní definice nezaměstnanosti v mnohém neúplná. Co lidé, kteří pracovat chtějí, ale práci aktivně nehledají, protože buď žádná pracovní místa nejsou, či je už marné hledání nadobro odradilo? Anebo ti, kteří chtějí pracovat na plný úvazek, ale podařilo se jim sehnat pouze částečný? Americký Úřad pro statistiku práce (Bureau of Labor Statistics) se v rámci širšího ukazatele míry nezaměstnanosti známého jako U6 snaží podchytit i tyto nešťastníky; podle tohoto širšího ukazatele je v USA nezaměstnaných plných 24 milionů Američanů, tedy přibližně 15 procent veškeré pracovní síly – zhruba dvakrát víc než před krizí. Přesto ani tento ukazatel nepostihuje problém v plném rozsahu. Ve většině amerických rodin dnes pracují oba manželé a takové rodiny finančně i psychologicky strádají, jestliže je kterýkoli z manželů bez práce. Lidé, 16

|


kteří mívali dvě zaměstnání, aby vyšli s penězi, a nyní mají pouze jedno, anebo ti, kdo počítali s odměnami za přesčasy, ale teď už je nedostávají, se také ocitají v úzkých. A máme tu nezávislé podnikatele a živnostníky, jimž vyschly příjmy, i kvalifikované dělníky zvyklé mít dobrou práci, kteří jsou nyní nuceni přijmout místo, kde ze své kvalifikace nic nevyužijí. A mohl bych pokračovat. Neexistuje žádný oficiální odhad počtu Američanů, kteří uvízli v polostínu formální nezaměstnanosti, nicméně v červnu 2011, kdy probíhal průzkum mezi občany odhodlanými jít volit – což je skupina, jež si většinou vede lépe než populace jako celek –, zjistila konzultantská společnost Democracy Corps, která průzkum prováděla, že každý třetí Američan buď sám někdy přišel o místo, nebo o ně přišel někdo z jeho rodiny, zatímco další třetina přinejmenším zná někoho, kdo práci ztratil. Navíc téměř čtyřicet procent rodin utrpělo újmu v důsledku zkrácení pracovní doby, snížení platu nebo omezení benefitů. Problém je tedy vskutku dalekosáhlý. To ale ještě zdaleka není vše: miliony lidí zasáhly důsledky hospodářských potíží opravdu hluboce.

ZNIČENÉ ŽIVOTY

V komplexní a dynamické ekonomice, jakou je Amerika, vždycky existuje jistá míra nezaměstnanosti. Každý den nějaké firmy zanikají a s nimi mizí i pracovní místa, zatímco jiné podniky expandují a nabírají nové zaměstnance; lidé sami odcházejí nebo dostanou z nějakého důvodu výpověď a jejich bývalí zaměstnavatelé si za ně hledají náhradu. V roce 2007, kdy si pracovní trh vedl dobře, odešlo ze zaměstnání nebo bylo propuštěno dvacet milionů pracovníků, ale ještě více jich bylo přijato. Veškerý tento pohyb znamená, že určitá míra nezaměstnanosti přetrvává i za příznivé situace, protože často nějakou chvíli trvá, než si budoucí zaměstnanci nějaké místo najdou anebo je přijmou. Jak jsme viděli, měla Amerika na podzim 2007 vzdor prosperujícímu hospodářství téměř sedm milionů nezaměstnaných. Miliony nezaměstnaných existovaly i v 90. letech, na vrcholu prosperity, kdy se žertem říkalo, že práci sežene každý, kdo s úspěchem absolvuje „zrcátkový test“ – tedy každý živý, jehož dechem se zrcátko zamlží. V dobách prosperity bývá nicméně nezaměstnanost většinou pouze krátkodobá. V příznivých časech totiž existuje přibližná rovnováha mezi 1. JAKÁ JE SITUACE?

| 17

zájemci, kteří práci hledají, a počtem pracovních míst, jež jsou k dispozici. V důsledku toho většina nezaměstnaných najde práci poměrně rychle. Z těch sedmi milionů Američanů, kteří byli před krizí nezaměstnaní, neměla práci půl roku jen necelá pětina a ani ne jeden z deseti byl bez místa rok či déle. Od propuknutí krize se však situace radikálně změnila. Na každé volné místo teď připadají čtyři lidé hledající práci, což znamená, že ti, kdo o ni přijdou, jen velmi těžko hledají jinou. Šest milionů Američanů, téměř pětkrát tolik než v roce 2007, nemá zaměstnání půl roku i déle a čtyři miliony jsou bez práce déle než rok – oproti 700 000 v době před propuknutím krize. Tato zkušenost je pro Američany něčím téměř úplně novým. Říkám téměř, protože za Velké hospodářské krize byla dlouhodobá nezaměstnanost hojně rozšířená. Od té doby jsme tu však nic podobného neměli. Od 30. let se nestalo, aby bylo tolik Američanů trvale bez práce. Pro pracující všude na světě je dlouhodobá nezaměstnanost hluboce demoralizující a v Americe, kde je sociální bezpečnostní síť chatrnější než v kterékoli jiné vyspělé zemi, se docela dobře může stát noční můrou. Ztratit práci často znamená přijít i o zdravotní pojištění. Podpora v nezaměstnanosti, která obnáší pouhou třetinu ztraceného příjmu, dříve nebo později vyprší – v průběhu roku 2010 –2011 poklesla oficiálně uváděná míra nezaměstnanosti jen lehce, nicméně počet nezaměstnaných Američanů, kteří nepobírali žádnou podporu, se zdvojnásobil. A jak nezaměstnanost nebere konce, rodinné rozpočty vysychají, úspory se vyčerpávají, rodiny nejsou schopny splácet účty a přicházejí o domovy. A to není všechno. Kořeny dlouhodobé nezaměstnanosti zřetelně tkví v makroekonomických procesech a chybných politických rozhodnutích, jež jednotlivec nemůže ovlivnit. A přece to oběti neochrání před stigmatem neúspěchu. Copak ale dlouhodobá nezaměstnanost opravdu vede ke ztrátě pracovních návyků a z nás se kvůli ní stávají potenciálně špatní zaměstnanci? Dělá z nás snad skutečnost, že jsme patřili k dlouhodobě nezaměstnaným, životní ztroskotance? Třeba ne, ale mnozí zaměstnavatelé si to myslí, a to může pro pracovníka znamenat konec. Přijít v této ekonomice o místo znamená, že jen velmi těžko seženeme jiné. Zůstat dlouhodobě nezaměstnaný znamená, že nás budou považovat za nezaměstnatelné. K tomu ke všemu přičtěme škody, jaké to vše páchá na soukromém životě Američanů. Pokud znáte někoho, kdo je dlouhodobě nezaměstnaný, jistě víte, o čem mluvím. I když se takový jedinec zrovna neocitá 18

|


ve finanční nouzi, rána, jakou ztráta zaměstnání zasadí jeho důstojnosti a sebeúctě, může být zdrcující. A dolehne-li na něj navíc i finanční tíseň, situaci to samozřejmě ještě v mnohém zhorší. Když Ben Bernanke mluvil o „výzkumu štěstí“, zdůrazňoval poznatek, že lidské štěstí silně závisí na pocitu, že má člověk život pod kontrolou. Pomysleme jen, jak tento pocit, že jsme pány vlastního osudu, utrpí, chceme-li pracovat, a přesto ubíhají měsíce a my nemůžeme najít zaměstnání. Život, který jsme si vybudovali, se nám rozpadá, protože docházejí prostředky. Proto není divu, jestliže dlouhodobá nezaměstnanost plodí podle zjištěných faktů úzkost a deprese. A nezapomínejme ani na tíživou situaci, v níž se ocitají ti, kdo ještě nejsou zaměstnaní, protože do světa práce teprve vstupují. Být v této době mladý je vskutku nezáviděníhodné. Nezaměstnanost mezi mladými, podobně jako nezaměstnanost snad v každé jiné sociální skupině, se bezprostředně po vypuknutí krize zhruba zdvojnásobila a posléze se sotva znatelně snížila. A protože i v časech prosperity bývá míra nezaměstnanosti mezi mladými o poznání vyšší než u jejich starších kolegů, vzrostla u nich ve srovnání s růstem nezaměstnanosti veškerého práceschopného obyvatelstva také o mnoho víc. A to bychom očekávali, že mladí budou ze všech nejlépe vybaveni, aby krizi čelili. Vždyť čerství absolventi škol mnohem pravděpodobněji než kdo jiný disponují znalostmi a dovednostmi, jaké moderní ekonomika potřebuje. Přesto je to ani v nejmenším neochránilo. Zhruba každý čtvrtý čerstvý absolvent je buď nezaměstnaný, nebo pracuje pouze na částečný úvazek. Těm, kdo pracují na plný úvazek, také výrazně poklesly mzdy – pravděpodobně proto, že mnozí z nich museli vzít zavděk hůře placeným místem, kde své vzdělání plně nevyužijí. A ještě jedna věc: prudce také vzrostl počet Američanů ve věkové skupině 24 –34 let, kteří žijí společně s rodiči. Nejde o žádný náhlý výbuch oddanosti vůči rodičům; znamená to jen, že radikálně ubylo možností opustit hnízdo. Pro mladé lidi je tato situace hluboce frustrující. Měli by se postavit na vlastní nohy, a místo toho jako by stále čekali na dovolení vzlétnout. Mnozí si pochopitelně dělají starost o svou budoucnost. Jak dlouhé dozvuky budou mít jejich současné problémy? Kdy se jim podaří definitivně překonat smůlu, že vyšli ze školy do světa zmítaného ekonomickou krizí? V podstatě nikdy. Lisa Kahnová, profesorka ekonomie na Yale’s School of Management, porovnávala kariéry absolventů vysokých škol, 1. JAKÁ JE SITUACE?

| 19

kteří získali diplomy v letech vysoké nezaměstnanosti, s kariérami těch, kdo absolvovali v dobách hospodářského boomu: absolventi, kteří ukončili studium v nepříznivé době, si vedli o poznání hůř, a to nikoli pouze v průběhu několika prvních let po absolutoriu, nýbrž po celý svůj pracovní život. A to byla všechna minulá období vysoké nezaměstnanosti relativně krátká ve srovnání s tím, čeho jsme svědky nyní, což signalizuje, že dlouhodobé škody na životech mladých Američanů budou tentokrát mnohem větší.

DOLARY A CENTY

Peníze? Mluvil tu někdo o penězích? Já prozatím ne, přinejmenším ne přímo. A to zcela záměrně. Třebaže je pohroma, kterou momentálně prožíváme, z valné části příběhem trhů a peněz – příběhem o tom, jak se honba za ziskem a utrácením zvrtla –, tragédii z ní učinil především její lidský rozměr, nikoli ztráta peněz. A to mluvíme o mracích ztracených peněz. Ukazatelem, který se nejčastěji používá k měření celkového výkonu ekonomiky, bývá reálný hrubý domácí produkt, zkráceně HDP. HDP je hodnota veškerého zboží a služeb, jež dané hospodářství za rok vyprodukuje, upravená o inflaci; zjednodušeně řečeno jde o sumu všech věcí (pochopitelně včetně služeb), jež se v té které zemi za dané časové období vyrobí. A protože příjmy plynou z prodeje zboží, je HDP zároveň celkovou výší příjmů, jež určuje velikost koláče, který se rozdělí na mzdy, zisky a daně. Před krizí rostl HDP Spojených států meziročně v průměru o 2 až 2,5 procenta. To proto, že se výrobní kapacita ekonomiky průběžně zvyšovala: každým rokem rostly počty ochotných pracovníků i množství strojů a staveb, jež byly těmto pracovníkům k dispozici. A používaly se stále sofistikovanější technologie. Sem tam docházelo k menším poklesům – recesím –, kdy ekonomika nakrátko místo růstu zbrzdila, a já v dalších kapitolách pojednám o tom, proč a jak se to děje. Tato smrštění však bývala normálně krátká a nevýrazná, a když ekonomika opět získala půdu pod nohama, docházelo po nich k explozím růstu. Až do nynější krize byl nejhorším zvratem k horšímu, jaký Spojené státy od Velké hospodářské krize zažily, tzv. „dvojitý pokles“ v letech 1979 a 1982 – dvě recese následující krátce po sobě, na něž je v zásadě 20

|


nejvhodnější pohlížet jako na jeden větší pokles s lehkým nádechem uprostřed. V době nejhlubšího propadu během tohoto poklesu koncem roku 1982 se HDP nacházel dvě procenta pod úrovní předešlého vrcholu. Ekonomika však poté prudce zrychlila a v následujících dvou letech rostla sedmiprocentním tempem – nastalo tzv. „jaro Ameriky“ –, než se zase vrátila na svou obvyklou růstovou trajektorii. Velká recese – pokles, který trval od konce roku 2007 do poloviny roku 2009, kdy se ekonomika opět ustálila, byl ale hlubší a strmější: během osmnácti měsíců HDP poklesl o celých pět procent. Důležitější však je, že tentokrát nedošlo k žádnému oživení. Od oficiálně oznámeného konce recese je růst vpravdě nižší, než bylo doposud obvyklé. Důsledkem je ekonomika, která produkuje mnohem méně, než by měla. Kongresový rozpočtový výbor (KRV) pravidelně vypracovává široce přijímaný odhad „potenciálního“ HDP, který bývá definován jako ukazatel „udržitelného výkonu, kdy intenzita využití zdrojů nezesiluje ani nezeslabuje inflační tlak“. Říká nám tedy přibližně, jak by to asi vypadalo, kdyby ekonomické soustrojí šlapalo na všechny válce a zároveň se nepřehřálo. Je to jakýsi odhad toho, čeho bychom mohli a měli dosáhnout. Velmi se blíží číslům, jaká bychom dostali, kdybychom vzali údaje o výkonu americké ekonomiky z roku 2007 a udělali si podle nich představu, co by asi produkovala dnes, kdyby tehdejší růst pokračoval svým dlouhodobě průměrným tempem. Někteří ekonomové tvrdí, že takové odhady jsou zavádějící, protože naše výrobní kapacity utrpěly obrovskou ránu. Ve druhé kapitole vysvětlím, proč s tímto názorem nesouhlasím. Nyní však vezměme za bernou minci odhad KRV. Ten říká, že v okamžiku, kdy píši tyto řádky, pracuje americká ekonomika na 93% svého potenciálu. Anebo, řekneme-li to jinak, v současné době vyprodukujeme každoročně hodnotu o bilion dolarů nižší, než bychom mohli a měli. A to je částka za pouhý rok. Sečteme-li celkové ztráty od chvíle, kdy recese začala, dojdeme k přibližnému číslu tři biliony dolarů. A vzhledem k pokračující slabosti ekonomiky bude toto číslo ještě mnohem vyšší. Za dané situace budeme opravdu šťastní, vyvázneme-li s kumulativní ztrátou „pouhých“ pěti bilionů. A to přitom nejsou žádné papírové ztráty, jako byly ty, které přineslo splasknutí internetové nebo realitní bubliny – tyto peníze vůbec nebyly reálné. Tentokrát však mluvíme o hodnotě skutečných produktů, jež mohly a měly být vyrobeny, a o mzdách a ziscích, tedy o penězích, jež 1. JAKÁ JE SITUACE?

| 21

mohly a měly být vydělány, ale nikdy se nezhmotnily. Tedy o pěti či sedmi bilionech dolarů, anebo dokonce o ještě větších částkách, které už nikdy nedostaneme zpět. Člověk doufá, že se ekonomika nakonec přece jen vzpamatuje – i když to bude v nejlepším případě znamenat návrat do starých vyjetých kolejí, přičemž všechna ta léta, kdy hospodářství nefungovalo na plný výkon, nic nenahradí. „Přinejlepším“ říkám po zralé úvaze, protože mám dobrý důvod se obávat, že si vleklá slabost ekonomiky vyžádá svou daň i na dlouhodobém potenciálu země.

ZTRACENÁ BUDOUCNOST

Ze všech výmluv, jež slýcháme ohledně toho, proč se k ukončení této deprese nic nepodniká, se z úst apologetů nicnedělání opakovaně ozývá stále jedna a táž písnička: musíme se, jak říkají, zaměřit na věc v dlouhodobém, nikoli krátkodobém horizontu. To je špatně hned v několika rovinách, jak si vysvětlíme později. Tato odpověď představuje kromě jiného intelektuální abdikaci, neochotu přijmout jakoukoli odpovědnost za pochopení této krize. Mávnout nade všemi nepříjemnostmi rukou a neurčitě hovořit o dlouhodobých horizontech je sice lákavé a jednoduché, ale je to východisko lenochů a zbabělců. John Maynard Keyness poukazoval právě na to, když psal jednu ze svých nejslavnějších pasáží: „Tato dlouhodobost je v případě současného dění zavádějící. Zadlouho budeme všichni mrtví. Ekonomové si stanovili příliš snadný a příliš zbytečný úkol, jestliže nám na rozběsněném moři říkají, že až bude dávno po bouři, bude hladina opět klidná.“ Soustředíme-li se pouze na dlouhodobý horizont, vypovídá to o odhodlání ignorovat jak utrpení, které tato hospodářská deprese přináší, tak i konkrétní lidské životy, jež v okamžiku, kdy toto čteme, krize ničí. To ale není vše. Naše krátkodobé problémy – můžeme-li hospodářský pokles, který trvá již pátým rokem, nazývat „krátkodobým“ – mnoha způsoby devastuje i naše dlouhodobé vyhlídky. O několika důvodech, proč se tak děje, jsem se již zmínil. Jedním z nich je zhoubný vliv, jaký má dlouhodobá nezaměstnanost: jestliže pracovníci, kteří jsou delší čas bez práce, získají punc nezaměstnatelných, znamená to z dlouhodobého hlediska úbytek disponibilních pracovních sil, a tudíž i výrobních kapacit. Situace absolventů škol, kteří jsou nuceni přijmout 22

|


zaměstnání, v němž nevyužijí naplno své znalosti, vykazuje obdobné rysy: tito lidé mohou postupem doby zjistit, že je tato skutečnost – přinejmenším v očích potenciálních zaměstnavatelů – degraduje na úroveň málo kvalifikovaných pracovníků, což znamená, že jejich vzdělání přišlo vniveč. Dalším důvodem, proč ekonomický pokles podkopává naši budoucnost, jsou nízké investice v podnikatelské sféře. Podniky příliš neutrácejí za rozšiřování výrobních kapacit. Ve skutečnosti výrobní kapacity od začátku Velké recese poklesly přibližně o pět procent, neboť společnosti vyřadily ty starší a nové namísto nich neinstalovaly. Nízké firemní investice obestírá spousta mýtů – To ta nejistota! Ten strach z toho socialisty v Bílém domě! –, avšak žádné skutečné tajemství neexistuje. Investice jsou nízké zkrátka proto, že podniky neprodávají dost, aby využily i ty kapacity, které už mají. Problém je v tom, že až se ekonomika zotaví, pokud se zotaví, narazí na kapacitní limity a překážky ve výrobě mnohem dříve, než by narazila, kdyby dlouhodobý pokles nezavdal podnikům všechny důvody k zastavení investic do budoucnosti. To, jak špatně byla hospodářská krize zvládnuta, v neposlední řadě znamená, že obrovskou újmu utrpěly i programy veřejných investic, které též slouží budoucnosti. Vzdělávat mladé lidi je pro jednadvacáté století životně důležité – alespoň to tvrdí všichni politici a komentátoři. Současný pokles, který vytvořil fiskální krizi postihující rozpočty na státní i regionální úrovni, přesto vedl k uvolnění přibližně 300 000 učitelů. Tatáž finanční krize také přiměla vlády amerických států i místní zastupitelstva odložit nebo dokonce zrušit investice do dopravní infrastruktury a vodohospodářství, jako je například zoufale potřebný tunel pro druhou trať pod řekou Hudson, projekty rychlostních železnic zrušené ve Wisconsinu, Ohiu a na Floridě, úzkokolejné dráhy v řadě měst a tak dále. Veřejné investice, upravené o inflaci, od začátku nynější recese prudce poklesly. A to opět znamená, že až se ekonomika konečně vzpamatuje, jestli se vzpamatuje, čekají nás až příliš brzy různé potíže a překážky. Nakolik by nám mělo takové obětování budoucnosti dělat starosti? Mezinárodní měnový fond zkoumal nepříznivé důsledky předchozích finančních krizí v řadě zemí a jeho poznatky jsou hluboce znepokojivé. Takovéto krize nejenže napáchají těžké krátkodobé škody, ale podle všeho přinášejí – vzhledem k víceméně trvale zpomalenému růstu a nízké zaměstnanosti – obrovské ztráty i dlouhodobě. A zde je jádro problému: 1. JAKÁ JE SITUACE?

| 23

všechny indicie naznačují, že účinné kroky, které by omezily hloubku i dobu trvání hospodářského poklesu provázejícího finanční krizi, by zároveň snížily dlouhodobé ztráty, a naopak neschopnost podniknout takové kroky, což je momentálně přesná charakteristika toho, co děláme, znamená smířit se se skromnější, trpčí budoucností.

POTÍŽE V ZAHRANIČÍ

Až do této chvíle jsem hovořil o Americe, a to ze dvou zřejmých důvodů. Je to moje domovina a zároveň země, kterou znám nejlépe. Americké těžkosti nicméně nejsou v žádném případě ojedinělé. Obzvlášť Evropa skýtá podobně neutěšený obraz. Celkově utrpěla pokles zaměstnanosti, který sice není tak zlý jako v Americe, ale i tak je hrozivý, a pokud jde o HDP, vedla si ještě hůř než Amerika. Evropská zkušenost je navíc silně nerovnoměrná. Zatímco Německo zůstává relativně nedotčeno (zatím, ale uvidíme, co bude dál), okrajové části Evropy čelí hotové katastrofě. Je-li tento čas v Americe pro mladé do pětadvaceti let s jejich sedmnáctiprocentní nezaměstnaností neblahý, v některých evropských zemích je pro ně hotovou noční můrou: v Itálii je nezaměstnaných 28 % mladých, v Irsku 30 % a ve Španělsku dokonce 43 %. Pokud jde o Evropu jako takovou, dobrá zpráva je, že díky mnohem účinnějším sociálním bezpečnostním sítím, které mají evropské národy, jsou tu bezprostřední dopady nezaměstnanosti méně drastické. Existence všeobecné zdravotní péče znamená, že ztratí-li v Evropě někdo práci, nemusí spolu s ní ztratit i zdravotní pojištění. A relativně štědré dávky v nezaměstnanosti znamenají, že hlad a bezdomovectví nejsou tak rozšířené jako v Americe. Nicméně těžkopádná evropská kombinace jednoty a nejednotnosti – skutečnost, že většina států přijala společnou měnu, aniž zároveň vytvořila nějakou politickou a ekonomickou unii, jakou taková společná měna vyžaduje – se stala obrovským zdrojem slabosti vedoucí k další krizi. Evropu stejně jako Ameriku zasáhl hospodářský pokles nerovnoměrně: regiony, kde se před krizí vytvořily největší bubliny, zažívají nyní nejhlubší propad – pomysleme na Španělsko jako na evropskou Floridu či na Irsko jako evropskou Nevadu. Nicméně floridské zákonodárné orgány si nemusejí dělat starosti se sháněním prostředků na vyplácení Medicaru či sociálního zabezpečení – ty financuje federální vláda. Španělsko 24

|


ale stojí na vlastních nohou stejně jako Řecko, Portugalsko nebo Irsko. Deprese proto v Evropě vyvolává fiskální krize, kdy soukromí investoři už nejsou ochotni řadě zemí půjčovat. A reakce na tyto fiskální krize – horečné, úporné snahy o seškrtání výdajů – srážejí zaměstnanost na okrajích Evropy na úroveň Velké hospodářské krize a zdá se, že v době, kdy toto píši, uvrhují Evropu zpět do zjevné recese.

POLITIKA ZOUFALSTVÍ

Konečná cena za Velkou hospodářskou krizi daleko přesáhla pouhé ekonomické ztráty či dokonce utrpení spojované s masovou nezaměstnaností. Krize měla také katastrofální politické důsledky. Přestože Hitlerův vzestup bývá většinou spojován s německou hyperinflací v roce 1923, k moci ho ve skutečnosti vynesla německá krize z počátku 30. let – krize, která byla v Německu kvůli deflační politice kancléře Heinricha Brüninga ještě drastičtější než v ostatní Evropě. Může se něco takového stát i dnes? Na dovolávání se nacistických paralel ulpívá zavedené a oprávněné stigma (viz Godwinův zákon*). Je dost těžké si představit, že by se v jednadvacátém století mohlo stát něco tak strašlivého. Přesto by bylo naivní podceňovat nebezpečí, jaké dlouhodobý pokles přestavuje pro demokratické hodnoty a instituce. V celém západním světě v současnosti dochází k výraznému vzestupu extremismu. Vznikají radikální protipřistěhovalecká a národovecká hnutí. Autoritářské nálady jsou celkově na vzestupu a jedna západní země, Maďarsko, už je zřejmě na nejlepší cestě proměnit se v autoritářský režim ne nepodobný těm, jaké se ve 30. letech rozšířily ve většině Evropy. Ani Amerika není vůči tomuto trendu imunní. Může snad někdo popřít, že během posledních několika let zaujala republikánská strana o poznání extrémnější postoje? A to má přitom i vzdor svému radikalismu koncem letošního roku** reálnou šanci získat jak Kongres, tak Bílý dům, neboť v prostředí, v němž úctyhodné hlasy nenabízejí trpícímu obyvatelstvu žádné řešení, extremismus jen kvete.

* Aforismus z internetových diskusí. Říká, že čím delší je online diskuse, tím pravděpodobněji se vynoří nějaká paralela s Hitlerem a nacismem. (Pozn. překl.) ** Tj. 2012. (Pozn. překl.) 1. JAKÁ JE SITUACE?

| 25

NEVZDÁVEJME SE

Právě jsem vykreslil portrét hlubokého lidského neštěstí. K neštěstím však dochází. Dějiny jsou plné katastrofálních záplav a hladomorů, zemětřesení i vln tsunami. Co však toto neštěstí činí tak strašným a co by nás mělo skutečně rozzlobit, je skutečnost, že nic z toho se nemuselo stát. Nepřilétly žádné kobylky, ani jsme nepřišli o své technologické know-how. Amerika i Evropa by měly být bohatší, a ne chudší než před pěti lety. Ani povaha tohoto neštěstí není žádnou záhadou. Za Velké hospodářské krize měli političtí vůdci výmluvu: nikdo doopravdy nevěděl, co se vlastně děje nebo jak to zarazit. Dnešní vůdcové se na nic podobného vymlouvat nemohou. Máme dostatek znalostí i nástroje k tomu, abychom s tímto utrpením skoncovali. Přesto to neděláme. V následujících kapitolách se pokusím vysvětlit proč – objasním, jak nám kombinace sobeckých zájmů a scestné ideologie zabránila řešit řešitelný problém. A musím se přiznat, že při pohledu na to, jak jsme absolutně neschopní dělat to, co bychom dělat měli, mě občas přepadá zoufalství. To ovšem není vhodná reakce. S pokračujícím ekonomickým propadem se často přistihnu při poslechu krásné písničky, kterou v 80. letech nahráli Peter Gabriel a Kate Bush. Text písně je zasazen do blíže neurčeného času a místa, kdy vládne masová nezaměstnanost. Zoufalý mužský hlas vyzpívává svou beznaděj: „Na každou práci (čeká) tolik lidí!“ Ženský hlas jej však povzbuzuje: „Nevzdávej se.“ (Don’t Give Up). Toto jsou zoufalé časy a jsou o to zoufalejší, že nic z toho vůbec nebylo nevyhnutelné. Nevzdávejme se však. Najdeme-li jasné argumenty a vůli, můžeme s touto krizí skoncovat.

26

|


KAPITOLA 2

Ekonomická deprese

Svět si pomalu uvědomuje, že žijeme ve stínu největší hospodářské katastrofy v moderních dějinách. Když teď člověku na ulici došlo, co se děje – a protože neví jak a proč se to děje –, je plný přehnaného strachu, stejně jako dříve, když ony potíže teprve přicházely, postrádal úzkost, jež by byla v té době na místě. A začíná pochybovat o budoucnosti. Probouzí se z krásného snu, aby čelil temné budoucnosti, anebo propadá noční můře, která však přejde? Pochybovat nemusí. To první nebyl sen a toto je noční můra, která s ránem pomine. Neboť přírodní zdroje i lidské know-how jsou stejně plodné a produktivní, jako bývaly. Naše pokroky v řešení materiálních problémů života nejsou o nic méně rychlé. Jsme tak jako dříve schopni dovolit si vysokou životní úroveň pro všechny – vysokou myslím ve srovnání, řekněme, s životní úrovní před dvaceti lety – a brzy se naučíme dosahovat úrovně ještě vyšší. Dříve nás nikdo nepodvedl. Zato dnes tápeme v kolosálním zmatku, protože jsme pochybili v řízení složitého ústrojí, jehož fungování nerozumíme. V důsledku toho můžeme načas promarnit příležitost být bohatí – možná nadlouho. John Maynard Keynes, „Velký propad z roku 1930“ („The Great Slump of 1930“)

Tato slova byla napsána před více než osmdesáti lety, když se svět propadal do toho, čemu se později začalo říkat Velká hospodářská krize. Přesto až na několik stylistických archaismů mohla být napsána dnes. Stejně jako tehdy žijeme ve stínu hospodářské katastrofy. Stejně jako tehdy jsme náhle zchudli, a přitom se naše zdroje ani naše znalosti nijak neztenčily. Tak odkud se vzala ta náhlá chudoba? Stejně jako tehdy se zdá, jako by naše možnost užívat si bohatství přišla nadlouho vniveč. Jak se něco takového stane? Vlastně to není žádná záhada. My víme – či věděli bychom, kdyby tolik z nás neodmítalo naslouchat –, jak se tyhle věci dějí. Velkou část analytického rámce potřebného k pochopení hospodářských depresí nám poskytl Keynes a moderní ekonomové mohou čerpat

2 . E KO N O M I C K Á D E P R E S E

| 27

i z postřehů jeho současníků Johna Hickse a Irvinga Fishera – postřehů, jež řada pozdějších ekonomů rozvedla a prohloubila. Ústředním poselstvím všech těchto prací je ujištění, že takové věci se nemusí dít. Keynes ve své eseji tvrdí, že ekonomika trpí „potížemi se zapalováním“, což je zastaralý výraz pro problémy s elektřinou u aut. Modernější a výstižnější analogií by mohlo být, že trpíme poruchou softwaru. Vtip je každopádně v tom, že problém netkví v ekonomickém soustrojí, které je stejně výkonné jako kdykoli dříve. Mluvíme zde spíše o problému, který je v podstatě technického rázu, o problému organizace a koordinace – o „kolosálním zmatku“, jak to nazval Keynes. Vyřešme tento technický problém, a ekonomika se znovu prudce rozjede. Toto poselství dnes mnoho lidí pokládá za zásadně nepřijatelné, ba přímo urážlivé. Zdá se přirozené předpokládat, že velké problémy musí mít velké příčiny, že masová nezaměstnanost je nutně důsledkem něčeho hlubšího než pouhého zmatku. To je důvod, proč Keynes použil onu analogii se zapalováním. Všichni víme, že někdy stačí vyměnit jednu baterii za sto dolarů, aby se 30 000 odstavených aut vrátilo zpátky na silnici. A on doufal, že čtenáře přesvědčí, že podobná disproporce mezi příčinou a následkem může existovat i v případě ekonomické krize. To však bylo a je pro mnoho lidí těžko přijatelné, a to včetně těch, kdo se považují za dobře informované. Zčásti je tomu tak proto, že mnohým připadá nesprávné připisovat tak obrovskou spoušť poruše relativně tak malicherné. A zčásti také existuje silné přání vnímat ekonomiku jako moralitu, v níž jsou zlé časy chápány jako nevyhnutelný trest za předchozí rozmařilost. V roce 2010 jsme měli s manželkou příležitost vyslechnout řeč německého ministra financí Wolfganga Schäubleho o hospodářské politice. Asi v polovině se ke mně má žena naklonila a zašeptala: „Až vyjdeme ze dveří, dostaneme důtky, abychom se mohli mrskat.“ Schäuble má v sobě nepochybně více z kazatele dštícího oheň a síru nežli většina představitelů finančního světa, ale mnozí z nich jeho tendence sdílejí. A lidé, kteří takové věci říkají – kteří s výrazem mudrců prohlašují, že naše problémy mají hluboké kořeny a jednoduchá řešení neexistují, že se všichni musíme smířit s pochmurnějšími vyhlídkami – zní moudře a realisticky, třebaže se naprosto mýlí. Doufám, že vás v této kapitole přesvědčím, že máme opravdu jen problém se zapalováním. Zdroje našeho trápení jsou poměrně triviální, pokud jde o schéma věcí, a pokud lidé v mocenských pozicích pochopí realitu, lze je rychle a poměrně snadno napravit. Navíc pro většinu lidí by pro28

|


ces ekonomické nápravy vůbec nebyl bolestivý a nevyžadoval by oběti. Právě naopak. Konec této deprese by byl příjemnou zkušeností téměř pro každého s výjimkou těch, kdo jsou politicky, citově a profesionálně spjati se scestnými ekonomickými doktrínami. Nyní dovolte, abych se vyjádřil jasně: Když říkám, že příčiny naší hospodářské pohromy jsou relativně triviální, nemyslím tím, že vyvstaly náhodně anebo spadly z čistého nebe. Netvrdím ani, že vybřednout z tohoto marasmu je politicky snadné. Zavléct nás do této deprese trvalo celá desetiletí vlády špatné politiky a pomýlených názorů – politiky a představ, které, jak uvidíme ve čtvrté kapitole, jen kvetly, protože dlouhý čas velmi dobře fungovaly nikoli ve prospěch národa jako celku, nýbrž pro hrstku velmi bohatých a velice vlivných lidí. A tato scestná politika a mylné názory mají na naši politickou kulturu dodnes obrovský vliv a právě kvůli nim je velice těžké otočit kormidlo dokonce i tváří v tvář hospodářské katastrofě. Jako ryze ekonomický problém však není těžké tuto krizi vyřešit; pokud bychom si vše ujasnili a nalezli politickou vůli jednat, mohli bychom zažít rychlé a razantní zotavení. Uvažujme o tom takto: Představme si, že manžel z nějakého důvodu odmítal v průběhu let pečovat o zapalování u rodinného vozu. Teď auto nestartuje, ale on odmítá dokonce i vyměnit baterii (zčásti proto, že by tak musel přiznat, že se mýlil) a trvá na tom, že se rodina musí naučit chodit pěšky a jezdit autobusem. Očividně máme problém, a pokud jde o naši rodinu, může to být i neřešitelný problém. Ten problém je však v manželovi, nikoli v rodinném voze, který bychom mohli a měli dát urychleně opravit. Dobrá, dosti metafor. Mluvme raději o tom, co se pokazilo na světovém hospodářství.

V Š E C H N O J E T O V Ě C P O P TÁV K Y

Proč je nezaměstnanost tak vysoká a výkon ekonomiky tak nízký? Protože my všichni dohromady (a těmi „všemi“ myslím nás – spotřebitele, podniky i vlády) dost neutrácíme. Výdaje za spotřební zboží i výstavbu rodinných domů strmě poklesly, když splaskly dvě realitní bubliny – v Americe a v Evropě. Brzy nato zaznamenaly pokles podnikové investice, protože když klesají prodeje, nemá smysl rozšiřovat výrobní kapacity, a snížila se i spousta vládních výdajů, protože místní zastupitelstva, stejně 2 . E KO N O M I C K Á D E P R E S E

| 29

jako regionální vlády a vlády států, se ocitly bez příjmů. S nízkými výdaji jde ruku v ruce nízká zaměstnanost, protože podniky nebudou vyrábět, co neprodají, a nebudou tudíž najímat zaměstnance, jestliže je k výrobě nepotřebují. Trpíme tedy celkově kritickým nedostatkem poptávky. Názory na to, co jsem právě konstatoval, se hluboce liší. Někteří komentátoři toto tvrzení považují za natolik samozřejmé, že jim ani nestojí za diskusi, zatímco jiní je pokládají za nesmysl. Na politické mapě existují hráči – velmi významní hráči disponující skutečným vlivem –, kteří nevěří, že by nedostatkem poptávky mohla trpět ekonomika jako celek. Připouštějí, že může existovat nízká poptávka po některých druzích zboží, ale v rámci celku něco jako slabá poptávka existovat nemůže. Proč? Protože lidé prý musí své příjmy za něco utratit. To je mylný závěr, o němž Keynes hovořil jako o „Sayově zákonu“. Říká se mu také „názor ministerstva financí“ („Treasury view“), což je ovšem narážka nikoli na americké ministerstvo, nýbrž na britské Ministerstvo financí Jeho Veličenstva ve 30. letech, což byla instituce, jež trvala na tom, že jakékoli vládní výdaje vždycky pouze nahradí stejně vysoké výdaje soukromé. Jen abyste věděli, že tu nepopisuji chiméru, zde je výrok Briana Riedela z pravicového think-tanku Heritage Foundation, který pronesl na začátku roku 2009 v interview pro časopis National Review: Velkým keynesiánským mýtem je, že můžeme utrácením zvyšovat poptávku. A to je mýtus, protože Kongres nemá trezor plný peněz, které by mohl pouštět do ekonomiky. Každý dolar, který Kongres do ekonomiky napumpuje, musí napřed vybrat na daních nebo si ho z ekonomiky vypůjčit. Nevytváříme tedy novou poptávku, nýbrž jen peníze přesouváme od jedné skupiny lidí ke druhé.

Přiznejme Riedlovi jistou zásluhu, že na rozdíl od mnoha jiných konzervativců připouští, že se jeho argumentace týká jakéhokoli zdroje nových výdajů. Připouští tedy, že z jeho tvrzení ohledně programů vládních výdajů, které údajně nemohou zvýšit zaměstnanost, zároveň vyplývá, že zaměstnanost nemůže zvýšit, řekněme, ani boom v podnikových investicích. A mělo by to platit jak pro snižování, tak pro zvyšování investic. Jestliže se třeba zadlužení spotřebitelé rozhodnou utratit o pět set miliard dolarů méně, pak podle lidí, jako je Riedl, musí jít tyto peníze do bank, které je obratem půjčí, takže podniky či jiní spotřebitelé utratí zase o pět set miliard dolarů více. Jestliže firmy obávající se „toho socialisty v Bílém domě“ investiční výdaje sníží, pak peníze, které se tak uvolní, nutně utratí 30

|


jiní, méně nervózní podnikatelé nebo spotřebitelé. Podle Riedlovy logiky celkově nedostatečná poptávka nemůže ekonomice uškodit, protože něco takového prostě neexistuje. Já tomu samozřejmě nevěřím a stejně tak většina rozumných lidí. Jak ale dokážeme, že to je omyl? Můžeme se pokusit vyvrátit tuto logiku slovně, ale moje vlastní zkušenost mi říká, že pokouší-li se člověk o diskusi na toto téma se skalním antikeynesiáncem, je to nakonec on sám, kdo se v tomto slovíčkaření utopí, aniž kohokoli přesvědčil. Můžeme také vytvořit jednoduchý matematický model, který by danou problematiku ilustroval, ale ten zabírá jen na ekonomy, ne na obyčejné lidi, a někdy nezabírá ani na některé ekonomy. Anebo můžeme vyprávět historku ze života, což mě přivádí k mému oblíbenému ekonomickému příběhu o družstvu zřízeném za účelem vzájemného hlídání dětí. Ten příběh se objevil poprvé v roce 1977 v článku, jenž vyšel v časopise Journal of Money, Credit and Banking, a napsali jej Joan a Richard Sweeneyovi, kteří popisovanou zkušenost již sami zažili. Článek se jmenoval „Teorie monetarismu a krize kapitolského družstva na hlídání dětí“. Sweeneyovi byli členy hlídacího spolku – souručenství asi sto padesáti mladých párů, většinou zaměstnanců Kongresu, kteří šetřili peníze za hlídání svých ratolestí tak, že si je navzájem hlídali sami. Relativní velikost družstva představovala skutečnou výhodu, protože potíže s hledáním někoho, kdo by byl ochoten vaše děti hlídat, zrovna když vy si budete chtít vyjít do společnosti, bývaly jinak nezanedbatelné. Byl tu však háček: jak zakladatelé družstva zajistí, že si každý z párů spravedlivě odpracuje svůj díl hlídacích povinností? Družstvo vytvořilo kuponový systém: každý pár, který se zapojil, obdržel dvacet kuponů, z nichž každý odpovídal půlhodině hlídacího času. (Předpokládalo se, že po vystoupení z družstva stejný počet kuponů i vrátí.) Kdykoli někdo hlídal, předali zájemci o hlídání hlídajícím odpovídající počet kuponů. To mělo zajistit, aby v průběhu doby každý pár odhlídal přesně tolik času, kolik si sám nechal hlídat, protože kupony odevzdané za službu bylo třeba zase nějak získat. Nakonec ale družstvo upadlo do velkých potíží. Páry se totiž většinou snažily schovávat si kupony v šuplíku, aby měly rezervu pro případ, že by si potřebovaly vyjít několikrát po sobě. Z důvodů, které nestojí zato rozvádět, dospěla nakonec situace do bodu, kdy byl počet kuponů v oběhu citelně nižší nežli rezerva, kterou chtěl mít každý průměrný pár po ruce. 2 . E KO N O M I C K Á D E P R E S E

| 31

Co se vlastně stalo? Párům, jimž dělalo starost, že nemají dost velkou zásobu hlídacích kuponů, se příliš nechtělo někam si vyrazit, dokud si hlídáním cizích dětí neopatří další. Ale právě proto, že se tolik párů zdráhalo chodit do společnosti, příležitostí k získání kuponů ubývalo. V důsledku toho se zdráhavé páry začaly zdráhat ještě víc, až objem hlídacích služeb v družstvu prudce poklesl. Zkrátka a jednoduše, hlídací družstvo upadlo do recese, která trvala do té doby, než se ekonomům ve skupině podařilo přesvědčit výbor, aby zásobu kuponů zvýšil. Jaké ponaučení nám z toho příběhu plyne? Řekneme-li „žádné“, protože se zdá být přitažený za vlasy a triviální, pak hanba nám. Kapitolské družstvo na hlídání dětí bylo skutečnou, byť miniaturní tržní ekonomikou. Postrádalo mnohé z aspektů olbřímího systému, který nazýváme světová ekonomika, ale zato mělo jeden, který je zásadní pro pochopení toho, co se se světovou ekonomikou stalo – rys, který však jako by znovu a znovu přesahoval hranice chápání politiků i různých činitelů. Co je to za rys? Inu fakt, že můj výdaj je váš příjem a můj příjem je váš výdaj. Není to jasné? Mnoha vlivným lidem zřejmě ne. Očividně to nebylo jasné například Johnu Boehnerovi, předsedovi americké Sněmovny reprezentantů, který brojil proti ekonomickým plánům prezidenta Obamy a prohlašoval, že trpí-li Američané, nastal čas, aby si utáhla opasek i americká vláda. (K velkému zklamání liberálních ekonomů Obama začal tento bonmot ve svých projevech opakovat). Otázka, kterou si Boehner nepoložil, zní: jestliže si prostí občané utahují opasky a méně utrácejí a jestliže méně utrácí i vláda – kdo pak bude kupovat americké zboží? Obdobně fakt, že příjem každého jednotlivce – stejně jako příjem každého státu – je pro někoho jiného výdajem, očividně nedochází německým představitelům, kteří obrat své země od konce 90. let dodnes dávají za příklad hodný následování. Klíčem k tomuto obratu byl přechod Německa od deficitu obchodní bilance k jejímu přebytku – tedy od situace, kdy země v zahraničí více nakupovala, než prodávala, k opaku. To bylo ovšem možné pouze proto, že se jiné země (převážně jihoevropské) naopak do hlubokého obchodního deficitu propadaly. A teď máme problém všichni. Prodávat víc, než kupujeme, všichni nemůžeme. Zdá se nicméně, že to Němci nechápou – možná proto, že nechtějí. A protože hlídací družstvo mělo i přes všechnu svou jednoduchost a miniaturní měřítko tento zásadní a zdaleka ne všem zjevný rys, který 32

|


platí i pro světovou ekonomiku, mohou zkušenosti družstva v případě některých důležitých ekonomických myšlenek posloužit jako „ověření koncepce“. V tom případě si odneseme trojí ponaučení. Za prvé se dozvíme, že celkově nedostačující úroveň poptávky je skutečně možná. Když členové hlídacího družstva, kteří měli málo kuponů, přestali utrácet za to, aby si večer mohli vyjít do společnosti, nevedlo jejich rozhodnutí automaticky ke zvýšeným výdajům u jiných členů spolku; právě naopak. Snížená dostupnost příležitostí hlídat přiměla méně utrácet i všechny ostatní. Lidé jako Brian Riedl mají pravdu v tom, že součet výdajů se musí vždy rovnat součtu příjmů: počet hlídacích kuponů získaných za daný týden se měl pokaždé rovnat počtu kuponů vydaných. Nikde ale není řečeno, že lidé budou trvale vydávat tolik, aby to zajistilo plné využití výrobních kapacit ekonomiky. Může to také znamenat, že určitý objem kapacit zůstane nevyužit, aby se příjmy snížily na úroveň výdajů. Za druhé, ekonomika může skutečně upadnout do deprese kvůli „problému se zapalováním“, tj. spíše v důsledku špatné koordinace nežli nedostatku výrobních kapacit. Kapitolské družstvo neupadlo do problémů proto, že by jeho členové špatně hlídali či kvůli vysoké míře zdanění, anebo proto, že by kvůli příliš štědrým vládním příspěvkům přestali být ochotni hlídat, případně že by platili nevyhnutelnou cenu za předchozí výstřelky. Dostalo se do potíží ze zdánlivě triviálního důvodu: zásoba kuponů byla příliš nízká, a to vytvořilo, Keynesovými slovy, „kolosální zmatek“, kdy se členové družstva jako jednotlivci snažili něco udělat – zvýšit množství svých kuponů –, což ovšem jako skupina ve skutečnosti nemohli. Toto je zásadní postřeh. Současná krize globální ekonomiky – ekonomiky, která je zhruba čtyřicetmilionkrát větší než hlídací družstvo –, trpí přese všechnu rozdílnost měřítka podobnými problémy jako družstvo. Obyvatelé světa se jako celek snaží nakupovat méně zboží, než jsou schopni vyprodukovat, a utrácet méně, než vydělávají. To je možné, když to dělá jednotlivec, ale nikoli svět jako celek. Důsledkem toho je devastace, kterou vidíme všude kolem nás. Dovolte, abych k tomuto tématu řekl něco víc a nabídl krátký, zjednodušený úvod k delšímu výkladu, který bude následovat. Podíváme-li se na stav světa v předvečer krize – řekněme v letech 2005 –2007 –, uvidíme situaci, v níž někteří lidé bezstarostně půjčují spousty peněz jiným, kteří je stejně bezstarostně utrácejí. Americké korporace půjčovaly 2 . E KO N O M I C K Á D E P R E S E

| 33

přebytečnou hotovost investičním bankám, které tyto prostředky zase používaly k financování půjček na bydlení. Německé banky půjčovaly přebytečnou hotovost španělským bankám, které tyto prostředky také využívaly k financování půjček na bydlení. A tak dále. Některé z těchto půjček posloužily k nákupu nových domů, takže peníze byly utraceny za výstavbu. Jiné půjčky naopak posloužily domáctostem k tomu, aby svůj majetek převedly na peníze, a byly využity na nákup spotřebního zboží. A protože vaše výdaje znamenají můj příjem, hodně se prodávalo a práci bylo poměrně snadné najít. Pak přestala muzika hrát. Ti, kdo půjčovali druhým, začali být mnohem opatrnější, pokud šlo o nové půjčky. Lidé, kteří si půjčovali, byli zase nuceni výrazně omezit své výdaje. A zde je jádro problému: nikdo další nebyl připraven vstoupit do hry a utrácet místo nich. Náhle veškeré výdaje ve světové ekonomice klesly, a protože moje výdaje jsou váš příjem a vaše výdaje jsou můj příjem, příjmy i zaměstnanost poklesly též. Lze tedy vůbec něco dělat? Zde se dostáváme ke třetímu ponaučení z fungování hlídacího družstva: někdy mohou mít velké ekonomické potíže překvapivě prostá, snadná řešení. Tato skutečnost nastoluje klíčovou otázku: Mohli bychom stejně tak zastavit i globální pokles? Stačilo by vytisknout více hlídacích kuponů, tedy zvýšit objem peněz v oběhu, abychom dostali Američany zpět do práce? Pravda je, že natištění většího počtu hlídacích kuponů skutečně je cesta, jak se normálně dostáváme z recese. V průběhu posledních padesáti let bylo ukončování recesí v zásadě věcí centrální banky (FEDu), která – volně řečeno – dohlíží na množství peněz v ekonomice: jestliže ekonomika zpomalí, FED roztočí tiskařské lisy. Až doposud to vždycky fungovalo. Zabralo to přímo zázračně po velké recesi z let 1981–1982, kterou FED dokázal během několika měsíců obrátit v rychlé oživení – „jaro Ameriky“. A zabíralo to, byť pomaleji a váhavěji, i po recesích z let 1990 –1991 a 2001. Tentokrát to ale nezabralo. Právě jsem řekl, že FED „volně řečeno“ dohlíží na peněžní zásoby: ve skutečnosti dohlíží na „měnovou bázi“, což je suma peněz, které jsou v oběhu, a rezervy uložené v bankách. Nu a FED od roku 2008 peněžní bázi ztrojnásobil, a ekonomika je přesto v depresi. Můj argument, že trpíme nedostatečnou poptávkou, je tedy mylný? Ne, není. Neúspěch měnové politiky při řešení krize se dal předvídat – a také byl předvídán. Původní verzi své knihy Návrat ekonomické krize (The Return of Depression Economics) jsem psal v roce 1999, hlavně 34

|


abych Američany varoval, že Japonsko se již nachází v bodu, kdy tištění peněz už jeho ekonomiku v depresi neoživí a že totéž se může stát i nám. Tehdy mé obavy sdílela i řada dalších ekonomů. Mezi nimi nebyl nikdo jiný než Ben Bernanke, dnešní předseda FEDu. Co se tedy stalo? Nacházíme se v nešťastné situaci známé jako „past likvidity“.

PAST LIKVIDITY

Americkou ekonomiku v polovině předchozího desetiletí poháněly vpřed dva klíčové faktory: množství zakázek ve stavebnictví a silná spotřebitelská poptávka. Obojí zase roztáčely vysoké a neustále rostoucí ceny nemovitostí, které vedly jak ke stavebnímu boomu, tak k růstu výdajů spotřebitelů, kteří si připadali bohatí a více utráceli. Jak se ale ukázalo, byl růst cen nemovitostí pouhá bublina založená na nerealistických očekáváních. A když ta bublina praskla, strhla s sebou dolů i stavební a spotřebitelské výdaje. V roce 2006, v době vrcholu této bubliny, rozestavěli stavitelé 1,8 milionů stavebních jednotek. V roce 2010 jich rozestavěli pouhých 585 000. V roce 2006 nakoupili američtí spotřebitelé 16,5 milionu aut a lehkých nákladních vozů. V roce 2010 jich nakoupili jen 11,6 milionů. Ještě přibližně rok poté, co splaskla realitní bublina, se americké hospodářství drželo nad vodou díky rostoucím vývozům, ale koncem roku 2007 zaznamenalo pokles a už se nevzpamatovalo. Jak jsem se již zmiňoval, zareagoval FED tak, že zvýšil měnovou bázi. FED – na rozdíl od hlídacího družstva – nepřidává kupony rodinám; chceli zvýšit objem peněžních zásob, půjčí prostředky bankám a doufá, že ty je zase rozpůjčují dál. (FED obvykle spíše nakupuje od bank dluhopisy, než aby jim přímo poskytoval půjčky, ale jde víceméně o totéž.) To je něco úplně jiného, než co udělalo hlídací družstvo, i když rozdíl zase není tak veliký. Nezapomínejme na základní pravidlo družstva, že při odchodu z něj musíme vrátit tolik kuponů, kolik jsme jich při vstupu obdrželi. Tyto kupony tedy vlastně byly něco jako půjčka od managementu podniku. Zvýšením zásoby kuponů proto zúčastněné páry nezbohatly – musely stále odhlídat tolik času, kolik někdo jiný odhlídal jim. Zvýšil se ale objem prostředků, které měli členové družstva k dispozici, takže pokud chtěli, mohli utrácet, aniž by si museli připouštět starosti, že jim dojdou prostředky. 2 . E KO N O M I C K Á D E P R E S E

| 35

Vně světa hlídacího družstva si lidé i firmy také mohou navýšit hotovost, avšak něco je to stojí. Mohou si vypůjčit peníze, ale za ty musí zaplatit úrok. FED může nalitím peněz do bank přispět ke snížení úroků, které jsou cenou za hotovost a samozřejmě také cenou půjček na financování investic či jiných výdajů. Ve světě mimo ekonomiku hlídacího družstva má FED možnost stimulovat rozvoj hospodářství prostřednictvím pohybu úrokových sazeb. V tom to ale vězí: úrokové sazby může stlačovat jen do určité míry. Konkrétně je nemůže stlačit pod nulu, protože když se úrokové míry přiblíží k nule, je lepší si peníze ponechat, než je půjčovat druhým. A za současného poklesu netrvalo FEDu dlouho, a dostal se k „nulové spodní hranici“: úrokové sazby začal snižovat koncem roku 2007 a už koncem roku 2008 se dopracoval k nule. Ukázalo se však bohužel, že ani nulová sazba není dost nízká, protože splasknutí realitní bubliny napáchalo nedozírné škody. Spotřebitelé utráceli málo; výstavba nového bydlení se zastavila; firemní investice nestály za řeč, protože k čemu rozšiřovat výrobu, když se neprodává? A nezaměstnanost setrvávala na katastrofální výši. A to je past likvidity. Přesně to se stává, když ani nulová úroková sazba není dost nízká, když FED zásobil ekonomiku takovým objemem hotovosti, že už nemá smysl jej dále navyšovat, a celková poptávka je přesto stále příliš slabá. Dovolte, abych se ještě naposledy vrátil k hlídacímu družstvu a předestřel něco, v čem spatřuji užitečnou analogii. Předpokládejme, že z nějakého důvodu se všichni členové hlídacího družstva, anebo přinejmenším většina, rozhodnou, že tento rok chtějí být v přebytku a hlídat cizí děti víc, než si dát hlídat své vlastní, aby další rok mohli činit opak. V tom případě by se družstvo dostalo do potíží bez ohledu na to, kolik kuponů by výbor vydal. Kterýkoli z párů si může šetřit kupony na příští rok, ale družstvo jako celek to dělat nemůže, protože hlídací čas nelze skladovat. Existoval by zde totiž zásadní rozpor mezi tím, o co se snaží jednotlivé páry, a tím, co lze praktikovat na úrovni družstva jako celku. Kolektivně nemohou členové družstva utrácet méně, než kolik dostanou. A opět se vracíme ke klíčovému faktu, že moje výdaje jsou vaším příjmem a vaše výdaje jsou zase mým příjmem. Snahy jednotlivých párů dělat to, co jako skupina dělat nemohou, by vedly jen k tomu, že by se družstvo ocitlo v depresi bez ohledu na to, jak liberální by byla jeho kuponová politika. To je víceméně přesně to, co se přihodilo Americe i světové ekonomice jako celku. Když se všichni najednou rozhodli, že míra zadluženosti je 36

|


příliš vysoká, byli dlužníci donuceni méně utrácet, ale ani věřitelé nebyli ochotni vydávat víc – a výsledkem je hospodářská deprese. Není to sice Velká hospodářská krize, ale krize je to tak jako tak. Přesto musí existovat způsob, jak to vše napravit. Přece nemá smysl, aby světové výrobní kapacity zahálely a tolik ochotných pracovníků nemohlo sehnat práci. Přitom cesty ven opravdu existují. Než se k nim ale dostanu, promluvme si krátce o názorech těch, kdo nevěří ničemu z toho, co jsem právě uvedl.

JE TO STRUKTURÁLNÍ PROBLÉM? Jsem přesvědčen, že naše pracovní síla je nyní nezvykle neadaptabilní a nekvalifikovaná. Nedokáže reagovat na příležitosti, které dokáže nabízet průmysl. To vede nutně k situaci, kdy vzniká velká nerovnost – vysoká zaměstnanost, mnoho přesčasů, vysoké mzdy a velká prosperita v případě některých privilegovaných skupin, provázené nízkými mzdami, krátkou pracovní dobou, nezaměstnaností a možná i strádáním jiných. Ewan Clague

Shora uvedená citace pochází z článku uveřejněného v Journal of the American Statistical Association. Přichází s týmž argumentem, jaký v těchto dnech slýcháme z mnoha stran: že základní problémy dneška mají hlubší kořeny než pouhou nedostatečnou poptávku, že příliš mnoho našich zaměstnanců postrádá kvalifikaci, jakou ekonomika jednadvacátého století vyžaduje, nebo že příliš mnozí z nich se stále zdržují na špatném místě nebo lpí na špatné profesi. Teď jsem si z vás ale trošku vystřelil. Dotyčný článek vyšel v roce 1935. Autor v něm tvrdil, že i kdyby mělo někdy něco vést k velkému vzedmutí poptávky po amerických dělnících, nezaměstnanost stejně zůstane vysoká, protože tito dělníci na tuto práci nestačí. V tom se ovšem naprosto mýlil. Když se takové vzepětí poptávky v souvislosti se zbrojením předcházejícím vstupu USA do II. světové války konečně dostavilo, ukázalo se, že všechny ty miliony nezaměstnaných byly dokonale schopné zhostit se svých rolí ve výrobě. Přesto dnes stejně jako tehdy očividně existuje naléhavá touha – touha jdoucí napříč politickým spektrem – vnímat současné problémy jako strukturální, jež nelze snadno vyřešit pouhým zvýšením poptávky. Zůstaneme-li u analogie s „potížemi se zapalováním“, mnozí vlivní lidé 2 . E KO N O M I C K Á D E P R E S E

| 37

tvrdí, že výměna baterie nepomůže, protože je nepochybně nějaký velký problém s motorem a taky s převodovkou. Někdy bývá tento argument předkládán ve formě tvrzení o obecném nedostatku kvalifikace. Například bývalý prezident Bill Clinton (už jsem říkal, že toto se neozývá pouze z jedné části politického spektra) v televizním diskusním pořadu 60 Minutes prohlásil, že nezaměstnanost je stále vysoká, „protože lidé nemají pro vznikající pracovní místa potřebnou kvalifikaci“. Jindy se zase objevuje v podobě vysvětlení, že vzhledem k rozvoji nových technologií jsou už dělníci nepotřební, což měl podle všeho na mysli prezident Obama, když v Today Show sdělil: V našem hospodářství existují určité strukturální problémy, protože se mnoho firem naučilo fungovat mnohem efektivněji s menším počtem pracovníků. Vidíme to, třeba když jdeme do banky a použijeme bankomat – nejdeme už za úředníkem. Anebo to vidíme, když přijdeme na letiště a použijeme samoobslužný odbavovací kiosek, místo aby nás odbavovali na přepážce.*

A úplně nejběžnější je tvrzení, že v blízké době žádný návrat k plné zaměstnanosti očekávat nemůžeme, protože potřebujeme vyvést pracovníky z přebujelého sektoru stavebnictví a přeškolit je na jinou práci. To říká Charles Plosser, předseda Federální rezervní banky v Richmondu a důležitý hlas brojící proti politice podpory poptávky: Z tesaře zdravotní sestru jen tak neuděláte, stejně jako hypotečního zprostředkovatele nepřeškolíte snadno na počítačového experta ve výrobním podniku. Nakonec se ta věc vyřeší sama. Lidé se přeškolí a najdou si práci v jiných odvětvích. Měnová politika lidi nepřeškolí. Měnová politika tyto problémy nevyřeší.**

Dobrá, jak tedy víme, že tohle všechno je omyl? Část odpovědi zní, že Plosserův implicitní obraz nezaměstnaných – představa, že typický člověk bez práce je někdo, kdo pracoval ve stavebnictví a nepřizpůsobil se světu po splasknutí realitní bubliny – je mylný. Ze třinácti milionů amerických dělníků, kteří byli v říjnu 2011 bez práce, bylo tehdy jen 1,1 milionu (tedy pouhých osm procent) zaměstnáno ve stavebnictví. Obecněji řečeno, tkví-li problém v tom, že má mnoho pracovníků špatnou kvalifikaci, anebo se ocitli na špatném místě, pak by si ti, kdo mají * Zvýraznil autor. ** Zvýraznil autor.

38

|


správnou kvalifikaci a jsou na správném místě, měli vést dobře. Měli by být plně zaměstnaní a jejich mzdy by měly růst. Tak kde jsou tihle lidé? Abych byl spravedlivý, v oblasti Velkých plání skutečně existuje plná zaměstnanost, ba dokonce tam bývá pracovních sil nedostatek; a v Nebrasce a v Dakotě bývá nezaměstnanost také tradičně nízká především díky ropným vrtům. Tyto tři oblasti mají ale dohromady jen o něco málo více obyvatel než Brooklyn. Všude jinde vládne vysoká nezaměstnanost. A neexistují žádná významná povolání nebo profesní skupiny, které by si vedly dobře. Mezi lety 2007 a 2010 se nezaměstnanost ve všech kategoriích zhruba zdvojnásobila, ať šlo o modré límečky, bílé límečky, výrobu anebo služby, lidi vysoce vzdělané i zcela nekvalifikované. Nikomu se mzdy příliš nezvýšily. Naopak vzdělaní pracovníci, jak jsme viděli v první kapitole, zažili neobvykle tvrdé snížení platů, protože byli nuceni přijmout práci, kde své vzdělání nevyužijí. Sečteno a podtrženo, kdybychom měli masovou nezaměstnanost kvůli tomu, že příliš mnoho pracujících nemá správné předpoklady, mělo by být v našich silách najít nezanedbatelné množství těch, kteří tyto správné předpoklady mají, což nelze. Namísto toho vidíme všude kolem zbídačenost, která vyvstává, kdykoli ekonomika trpí nedostačující poptávkou. Máme tedy hospodářství paralyzované nedostatečnou poptávkou. Soukromý sektor se jako celek snaží vydávat méně, než inkasuje, a v důsledku toho klesají příjmy. Přesto se nacházíme v pasti likvidity: pouhým navýšením objemu peněz v oběhu FED soukromý sektor nepřesvědčí, aby více utrácel. Jaké je tedy řešení? Odpověď je očividná: problém tkví v tom, že příliš mnoho vlivných lidí odmítá tuto zjevnou odpověď vidět.

PROUTRÁCET SE K PROSPERITĚ

V polovině roku 1939 měla americká ekonomika to nejhorší z Velké hospodářské krize za sebou, nicméně deprese ještě v žádném případě nepominula. Vláda dosud neshromažďovala souhrnná data o zaměstnanosti a nezaměstnanosti, ale pokud můžeme říci, byla míra nezaměstnanosti, tak jak ji definujeme dnes, přes jedenáct procent. To mnoha lidem připadalo jako setrvalý stav: optimismus z počátečních let Nového údělu utrpěl v roce 1937 těžkou ránu, neboť ekonomika tehdy upadla do druhé vážné recese.


| 39

Přesto během dvou let zase vzkvétala a nezaměstnanost klesala. Co se to stalo? Odpověď zní, že konečně začal někdo dost utrácet, aby se hospodářství znovu rozhýbalo. Ten „někdo“ byla samozřejmě vláda. Cílem vládních výdajů bylo tentokrát spíše ničení než budování: jak konstatovali ekonomové Robert Gordon a Robert Krenn, americká ekonomika vstoupila v létě 1940 do války. Vojenské výdaje ještě dlouho před Pearl Harborem strmě stoupaly, neboť Amerika ve velkém urychleně nahrazovala lodě a další vojenský materiál, jež v rámci programů spuštěných na základě smlouvy o půjčce a pronájmu odeslala do Británie, a budovala vojenské tábory, kde by bylo možné ubytovat miliony čerstvě odvedených rekrutů. Spolu s tím, jak vojenské výdaje vytvářely nová pracovní místa, a rodinné příjmy rostly, začali spotřebitelé znovu utrácet (tomu nakonec učinil přítrž přídělový systém, ale ten přišel až později). A když firmy viděly, že se jejich zboží prodává, samy zvýšily výdaje. A stejně tak byla zničehonic pryč i deprese a všichni ti „nepřizpůsobiví a nekvalifikovaní“ zaměstnanci byli zpět v práci. Záleželo na tom, že všechny ty prostředky šly na obranu a nikoli na domácí programy? Z ekonomického hlediska vůbec ne. Výdaje tvoří poptávku, ať jdou na cokoli. Z politického hlediska to ovšem bylo zásadně důležité: po celou dobu Velké hospodářské krize vlivné hlasy varovaly před nebezpečím přemrštěných vládních výdajů. Proto byly všechny programy Nového údělu zaměřené na tvorbu pracovních míst ve srovnání s rozsahem krize tak skromné. Hrozba války hlasy fiskálních konzervativců umlčela a uvolnila cestu k zotavení. Proto jsem v létě 2011 žertem říkal, že co teď opravdu potřebujeme, je hrozba nepřátelské invaze, která by vedla k masivním vládním výdajům na obranu země proti nepříteli. Je to opravdu tak jednoduché? V zásadě ano. Potřebujeme si promluvit o roli měnové politiky, o důsledcích vládního dluhu a o tom, co je třeba činit k zajištění toho, aby ekonomika neupadla znovu do deprese, až vládní výdaje ustanou. Potřebujeme hovořit o tom, jak omezit převis soukromého zadlužení, které stojí u kořene poklesu. Potřebujeme též diskutovat o mezinárodních aspektech problému, zvlášť o podivné pasti, kterou si na sebe nastražila Evropa. Tím vším se budeme zabývat později v této knize. Nicméně zásadní teze – že svět nyní ze všeho nejvíc potřebuje, aby vlády zvýšily své výdaje a vytáhly nás tak z deprese – se nemění. Ukončení této hospodářské deprese by mohlo a mělo být téměř neuvěřitelně snadné. 40

|


Tak proč s ní neskoncujeme? Abychom si na tuto otázku mohli odpovědět, musíme se podívat na špetku ekonomické a především politické historie. Napřed si však trochu podrobněji pohovořme o krizi z roku 2008, která nás uvrhla do této krize.


| 41

KAPITOLA 3

Minského moment

Jakmile banky přestaly masivně poskytovat úvěry, netrvalo dlouho, a ocitli jsme se v recesi. A recese zase prohloubila neochotu bank úvěrovat, protože poptávka i zaměstnanost klesaly a ztráty finančních institucí z nesplácených půjček se vršily. Přesně v tomto začarovaném kruhu se nacházíme už více než rok. Proces vyrovnávání bilance se rozšířil téměř do všech odvětví ekonomiky. Spotřebitelé se při nákupech drží zpátky, zvlášť pokud jde o zboží dlouhodobé spotřeby, a raději spoří. Firmy ruší plánované investice a dočasně propouštějí zaměstnance, aby si udržely hotovost. Finanční instituce se zase zbavují aktiv, aby posílily základní kapitál a zvýšily tak své šance současnou bouři přestát. A Minsky této dynamice opět rozuměl. Mluvil o paradoxu snižování zadluženosti, kdy úsporná opatření, která mohou být moudrá v případě jednotlivců a firem – a vpravdě klíčová pro návrat ekonomiky do normálu –, problémy ekonomiky jako celku naopak prohlubují. Janet Yellenová, viceprezidentka FEDu, z projevu nazvaného „Zhroucení podle Minského: lekce pro bankéře centrálních bank“, 16. dubna 2009

V dubnu 2011 uspořádal Institut pro nové ekonomické myšlení (Institute for New Economic Thinking) – organizace založená po propuknutí finanční krize v roce 2008 za účelem podpory nového (!) ekonomického myšlení – konferenci v Bretton Woods ve státě New Hampshire, tedy v místě, kde se v roce 1944 konala slavná schůzka, jež položila základy poválečného měnového systému. Jeden z účastníků konference, Mark Thoma z Oregonské univerzity, který provozuje vlivný blog, po vyslechnutí některých panelových diskusí vtipně poznamenal, že „nové ekonomické myšlení znamená číst staré knihy“. Má pravdu, přitakávali zdvořile ostatní, nicméně dobrý důvod, proč jsou staré knihy opět v módě, opravdu existuje. Po propuknutí finanční krize ekonomové samozřejmě přišli s některými novými nápady, ale nejdůležitější změnou v myšlení – přinejmenším mezi těmi, kdo jsou ve světle současné pohromy alespoň ochotni přehodnotit své názory (a je to 42

|

3. MINSKÉHO MOMENT

menší skupina, než by člověk rád doufal) –, je skutečnost, že znovu oceňují myšlenky ekonomů minulosti. Jedním z těchto ekonomů minulosti je samozřejmě John Maynard Keynes. Dnes očividně žijeme v podobném světě, jaký Keynes popisoval. Výrazný a oprávněný comeback ale zaznamenávají i další dva zesnulí ekonomové: Keynesův současník, americký ekonom Irving Fisher a o něco pozdější příchozí Hyman Minsky. Na Minského novém věhlasu je obzvlášť pozoruhodné, že když ještě žil, stál zcela mimo hlavní proud ekonomického myšlení. Proč se tedy dnes tolik ekonomů zaklíná jeho jménem – včetně, jak jsme viděli v úvodu této kapitoly, vrcholných představitelů centrální banky?

DEN, KDY ZNOVUOBJEVILI MINSKÉHO

Dlouho před vypuknutím krize v roce 2008 Hyman Minsky varoval většinou zcela lhostejnou ekonomickou obec, že se něco takového nejen může stát, ale že se to i stane. Tehdy ho málokdo poslouchal. Minsky, který přednášel na Washingtonově univerzitě v St. Louis, byl za svého profesionálního života marginalizovanou osobností a jako takový v roce 1996 i zemřel. Abych pravdu řekl, Minského neortodoxnost nebyla jediným důvodem, proč ho hlavní proud tak ignoroval. Jeho knihy nejsou, řečeno diplomaticky, „uživatelsky přátelské“. Z nekonečného množství nabubřelého textu a spousty balastu vystupují pouze vzácně záblesky brilantních postřehů. A také příliš často strašil. Abych parafrázoval starý vtip Paula Samuelsona, předpověděl přibližně devět z posledních tří krizí. Přesto v těchto dnech mnozí ekonomové včetně mé maličkosti důležitost Minského „hypotézy o finanční nestabilitě“ uznávají. A ti z nás, opět včetně mé maličkosti, kteří se s Minského dílem seznámili poměrně pozdě, litují, že si je nepřečetli mnohem dříve. Minského velkou myšlenkou bylo soustředit se na operace s vypůjčenými penězi – na vzestup zadluženosti ve vztahu k majetku nebo k příjmům. Období ekonomické stability, tvrdil, vytváří podmínky pro růst osobní zadluženosti, protože kdekdo velkoryse přehlíží riziko, že by dlužníci nemuseli být schopni své závazky splácet. Tento růst zadluženosti však nakonec vede k ekonomické nestabilitě a připravuje půdu pro finanční a ekonomickou krizi. Rozeberme si to po částech. 3. MINSKÉHO MOMENT

| 43

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Všem nezaměstnaným, kteří si zaslouží něco lepšího

Recommend Documents