Veřejná volba
Důležitou součástí veřejných financí, ekonomiky veřejného sektoru atd. je problematika veřejné volby. Proč se teorie veřejných financí i veřejného sektoru zabývá danou problematikou? Naprostá většina rozhodnutí, která se činí ve veřejném sektoru probíhá prostřednictvím veřejné volby. Prostřednictvím veřejné volby se rozhoduje o tom, které činnosti/aktivity bude stát1 zajišťovat, na co budou použity peníze (na co půjdou veřejné výdaje), o výši veřejných příjmů a dalších otázkách. Má tedy smysl zkoumat, jak toto rozhodování probíhá, co jej ovlivňuje, má smysl rozebírat efektivnost tohoto rozhodování. Problematika veřejné volby je problematikou relativně novou, rozvíjí se od 60. let 20, století. Ekonomická teorie se dlouho dívala na stát jako na neutrálního arbitra, kdy osoby zastupující stát (veřejný sektor) sledují „státní zájmy“. Tento pohled vystihuje kupř. citát K. Engliše „Státník chce objektivní ideál člověka a národa – ideál člověka a národa zdravého, mravného, vzdělaného“. Soudobá ekonomická teorie mnohem více zdůrazňuje, že osoby zastupující stát často sledují své vlastní zájmy.
Základním problémem a tématem, se kterým se musí teorie veřejné volby potýkat je skutečnost, že ti, co v rámci veřejné volby rozhodují, nerozhodují o svých penězích. Praktickým důsledkem je. Že nelze jednoznačně stanovit velikost veřejného sektoru, definovat, co všechno by měl veřejný sektor zajišťovat a garantovat. Lze si to ukázat na rozdílu při rozhodování o soukromých statcích, tedy statcích, které jsou vylučitelné a rivalitní, které si člověk kupuje za své peníze. Tam, pokud je dotyčná osoba ochotna zaplatit cenu daného statku, tak vlastně říká, že daná jednotka statku má pro (mezní) užitek, který je větší nebo alespoň roven ceně tohoto statku. Trh potom produkuje statky v takovém množství, v jakém jsou kupující ochotni si je koupit, producenti při rozhodování kolik statků vyprodukovat, alespoň intuitivně porovnávají mezní příjmy ze zvýšení produkce s mezními náklady na toto rozšíření, přičemž usilují o to, aby statky produkovali co nejlevněji. Statky si pak kupují vlastníci jednotlivých výrobních faktorů, kteří jsou odměňováni podle produktivity tohoto faktoru, přičemž platí, že čím větší produktivita, tím vyšší poptávka po daném faktoru a tím vyšší odměna. V případě veřejných statků/aktivit zajišťovaných veřejných sektorem většinou nejde jednoznačně vyjádřit užitek, který daná jednotka veřejného statku přináší konkrétnímu spotřebiteli. Pokud tento užitek vyjádřit jde, často dochází k tomu, že jednotlivci daný statek přináší příliš malý užitek (menší než cena statku). Daný statek musí proto najednou využívat více lidí, jejich domluva je ale nákladná a není zřejmé, že se podaří2. Pokud je statek nevylučitelný ze spotřeby, tak lidé za jeho užívání/spotřebu nebudou chtít platit, tudíž firmy/producenti jej nebudou chtít produkovat. Výše uvedené (a další) příčiny vedou k tomu, že řada statků je zajišťována prostřednictvím státu/veřejného sektoru. Lidé, kteří o poptávce po těchto statcích rozhodují, však neutrácejí vlastní peníze. Nejsou tedy bezprostředně stimulováni k tomu, aby našli optimální množství těchto statků. Nemají ani dostatek prostředků, aby od těch, kteří budou dané statky spotřebovávat zjistili, jaké množství statku by si přáli – získání daných informací by bylo nákladné. Navíc uživatelé statků zajišťovaných státem by pravděpodobně nedali přesnou odpověď, vždyť za tyto statky platí nikoliv přímo, ale prostřednictvím daní, které jsou pro uživatele exogenním faktorem (o výši svých daní spotřebitelé veřejných statků bezprostředně nerozhodují. V jejich zájmu spíše je, aby, když už daně platí, užívali co nejvíce statků zajišťovaných státem, a tak z daní něco měli.
Pojem stát chápeme ve své komplexnosti, zahrnujeme tedy do něj všechny jeho součásti, tj. moc výkonnou, zákonodárnou, soudní, samosprávu, speciální instituce typu centrálních bank, kontrolních úřadů, veřejných ochránců práv apod. 2 Typickým příkladem jsou kulturní představení. 1
V této analýze můžeme pokračovat, v dalších částech textu (např. to, že množství statků zajišťovaných státem je ovlivněno požadavky zájmových skupin) se k ní ostatně vrátíme. Závěr je však zřejmý množství statků, které nabízí veřejný sektor nemusí být optimální. Nesmíme přitom zapomenout, že o tom, co všechno má stát/veřejný sektor zajišťovat se rovněž rozhoduje ve veřejné volbě. Neexistuje přitom žádná jednoznačná definice pojmu „veřejný zájem“, respektive neexistuje žádný jednoznačný, taxativní, jediný správný přehled, co všechno by stát měl garantovat. Může tak garantovat něco, co by mohl zajišťovat v pohodě soukromí výrobci, nebo naopak může docházet k tomu, že některé statky, které soukromé firmy nejsou schopny zajistit, nezajišťuje ani stát, protože momentálně nespadají pod položku „veřejný zájem“. Co vše se má zařadit mezi „veřejný zájem“ je ovlivněno řadou faktorů – momentálními postoji veřejnosti, tlakem zájmových skupin, stupněm poznání apod. Příklad: Česká televize (ČT) je označována jako veřejnoprávní instituce. Správně by se mělo říkat, že její vysílání je ve veřejném zájmu. Lze pravděpodobně souhlasit s názorem, že některé pořady ČT přinášejí pozitivní externality – vzdělávací a naučné pořady, díla vysokého umění, zpravodajství apod. a že by soukromém televize tyto pořady nevysílaly. Lze však diskutovat, zda většina programů, které ČT vysílá je vskutku ve veřejném zájmu. Nesmíme zde zapomínat, že ČT je financována ze specifické daně – televizního poplatku. Tím, že platíme tento poplatek, nemůžeme již použít dané peníze na nic jiného. Je zřejmé, že stát v nejbližší době nezanikne, že bude zabezpečovat řadu veřejných statků (včetně práva a spravedlnosti) a že se o tom, co má zajišťovat a v jakém množství či podobě to má zajišťovat bude rozhodovat ve veřejné volbě. Přejděme proto v naší analýze k základním postupům veřejné volby.
První problém, který musíme rozebrat, je kdo rozhoduje. Na tuto otázku lze odpovědět, že mohou rozhodovat všichni občané (tzv. přímé rozhodování), či že rozhodování může být svěřeno jejich zástupcům, kteří jsou nějakým způsobem zvoleni/jmenováni. Případy, kdy o nějaké otázce rozhodují všichni občané jsou spíše výjimečné. Je logické proč: účast všech občanů by byla extrémně nákladná. Museli by se shromáždit na nějakém místě3, měli by mít možnost se vyjádřit, k tomu, aby jejich rozhodnutí bylo kvalitní, potřebovali by získat o dané záležitosti co nejvíce informací apod. Při větším počtu občanů náklady vzrůstají. Pokud by o každé otázce veřejné volby rozhodovali všichni dospělí občané, nemohli by prakticky dělat nic jiného, což by vedlo k hospodářské stagnaci, respektive recesi. Všechny tyto faktory způsobují, že i v zemích, kde se přímé rozhodování používá vcelku často (Švýcarsko, na místní úrovni některé státy USA) zůstává většina otázek svěřena zastupitelům4.
Pokud svěříme rozhodování o tom, co je veřejný zájem, co by mělo být ve veřejném zájmu zajišťováno, kde na to vzít zdroje apod., nějakým zástupcům, musíme se zabývat otázkou, jakým způsobem jsou zástupci voleni/vybíráni. Ukazuje se totiž, že jejich forma výběru ovlivňuje vlastní rozhodování o „veřejném zájmu“. Protože v soudobých demokraciích ke většina konkrétních rozhodnutí limitována zákony a dalšími předpisy, které přijímá parlament a další zastupitelské sbory, lze otázku rozboru výběru zástupců začít rozborem, jak jsou vybíráni zastupitelé, tedy problematikou volebních systémů. 3 Pomíjím e možnosti, které nabízí současná technika. I tak je ale zřejmé, že by občané museli rozhodnutí věnovat nějaký čas. 4 Jako příklad demokracie jsou často uváděny starořecké městské státy, kde občané rozhodovali na náměstích.. Nesmíme však zapomenout,m že v tehdejších městech žilo mnohem méně osob. Navíc z rozhodování byly vyloučeny ženy, které zabezpečovaly chod domácností, a otroci, kteří zabezpečovali hospodářskou činnost. Dospělí muži tak měli optimální podmínky, aby se mohli rozhodováním zabývat. V dnešní době podobná vyloučení nejsou možná, skutečnost, že se člověk vedle věcí veřejných musí,, chce-li si zajistit živobytí, věnovat především věce soukromým, případy přímého rozhodování nutně omezuje.
______________________________________________________________________________ Rámeček: Předpoklady a kritéria pro demokratického rozhodování 1. Východiskové predpoklady Predpoklady, tj.assumptions sú istým spôsobom axiomy, nepopierateľné premisy, ktoré musia platiť, aby mala celá argumentácia smerom k plnohodnotnej procedurálnej demokracii zmysel. Je zároveň implicitne predpokladáno, že každý člen jeho spoločenstva, ktorému spoločný osud leží na srdci, prijme jeho základných šesť predpokladov. Akonáhle je oprávnenosť aspoň jedného z predpokladov pre členov neprijateľná, nemôže z tohto predpokladu vyplývať ani oprávnené kritérium tvorenia záväzných rozhodnutí, a spoločenstvo sa tým pádom nemôže stať systémom plnohodnotnej procedurálnej demokracie, ak nejakým typom procedurálnej demokracie vôbec. (pozri str. 125) Členom (member) je chápaný každý, na ktorého sa vzťahujú pravidlá spoločenstva. Prvým predpokladom (A1, str. 109) života v spoločenstve je zbavenie sa anarchie, t.j. predpoklad, že členovia sa zhodnú na tom, že je potrebné určité záležitosti (matters) regulovať spoločne rozhodnutiami záväznými pre všetkých členov spoločenstva. Pravdaže, záväznosť takéhoto rozhodnutia musí byť vynútiteľná spoločenstvom, alebo prinajmenšom musí budiť presvedčenie, že toto rozhodnutie je vynútiteľné. Predpokladom A2 je, že procedúra tvorenia záväzných rozhodnutí musí mať prinajmenšom dve fázy: zostavenie agendy (setting the agenda) a samotnú rozhodujúcu fázu (decisive stage, str. 110). Táto definícia sa môže zdať na prvý pohľad nadbytočná ako jeden z predpokladov, veď je jasné, že rozhodnutie sa stáva záväzné až po úspešnom hlasovaní, ale toto rozdelenie sa ukáže ako dôležité v nasledujúcich častiach argumentácie. Čo sa týka tretieho predpokladu A3, ten možno chápať istým spôsobom ako obmenu zásady rovnosti – záväzné rozhodnutia môžu byť robené výhradne členmi spoločenstva, teda ľuďmi, na ktorých sa tieto rozhodnutia vzťahujú. Otázke, či sú to všetci členovia, sa autor venuje v 3. a 4. časti jeho štúdie na stranách 115-125.Štvrtým Dahlovým predpokladom je tvrdenie, že rovnako oprávnené nároky oprávňujú k rovnakému podielu. (Equally valid claims justify equal shares). Toto tvrdenie je z pohľadu dnešného človeka plne akceptovateľné, ak ho formulujeme v termínoch politickej rovnosti všetkých členov spoločenstva, však obsahuje v sebe problém, kto definuje, v akej miere sú oprávnené jednotlivé nároky. Tejto otázke sa autor veľmi nevenuje. Ako poznamenáva autor na strane 110, ani jeden zo štyroch predchádzajúcich predpokladov negarantuje, že zákony spoločenstva budú vytvárané demokratickými procedúrami. Túto podmienku zakladá až piaty predpoklad požiadavkou, aby nárok signifikantného počtu členov, aby určitá agenda bola prijatá záväzným rozhodnutím, je oprávnený a nárok žiadneho člena nie je vo všeobecnosti nadradený požiadavkám tejto skupiny členov. Túto skupinu nazýva Dahl ako demos a necháva otvorenú otázku, čo je to „signifikantný“ počet členov, a koho počítať medzi týchto členov a koho nie. Ďalšie kritérium, ktoré Dahl označuje ako A.5.1, sa venuje otázke, kedy je u demosu splnená podmienka plnej kvalifikácie. Ako sa dozvedáme na strane 114, je to vtedy, keď sú členovia považovaní za plne kvalifikovaných v prípade všetkých otázok agendy rozhodnúť o tom, ktoré záležitosti požadujú záväzné rozhodnutia, o tom, ktoré z tých, čo vyžadujú záväzné rozhodnutie, je demos kvalifikovaný rozhodnúť sám a v prípade ktorých deleguje svoje právomoci na niekoho iného. Teda na rozdiel napríklad od J. J. Rousseaua sa Dahl domnieva, že delegácia rozhodovacích právomocí na iné orgány, pokiaľ zostáva možnosť spätného prevzatia právomocí demosom, je plne zlúčiteľná s demokraciou. Šiesty predpoklad plnohodnotnej procedurálnej demokracie, totiž problému zapojenia/zahrnutia, sa Dahl vo prvej časti nevenuje, avšak vyhradzuje jej polovicu rozsahu svojej state, takmer 10 strán, na ďalších stranách. Šiesty predpoklad sa týka dvoch spolu navzájom veľmi súvisiacich dôvodov, a to 1. ktoré osoby by mali byť zahrnuté do rozhodovacieho procesu a 2. Aké by mali byť obmedzenia na kontrolu demosom? V prípade, keď pod spoločenstvom riadeným procedurálnou demokraciou rozumieme štát, ide totiž o to, že demos prijíma zákony, ktoré sa netýkajú iba jeho, ale všetkých členov. Vtedy vyvstáva otázka, či a kedy je oprávnené, vylúčiť tú-ktorú osobu z rozhodovacieho procesu. Celý problém sa točí okolo dvoch princípov, na základe ktorých sa dá odôvodniť príslušnosť človeka k demosu (alebo aj „citizenship“). Kategorický princíp hovorí o tom, že každý človek podriadený vláde a jej zákonom má nescudziteľné právo byť členom demosu, zatiaľ čo podmienený (contingent) princíp hovorí o tom, že len ľudia, ktorí majú kvalifikáciu vládnuť, sa môže stať členmi demosu. Avšak na príkladoch politického myslenia známych liberálnych teoretikov ako napríklad Schumpeter (str. 116), J. J. Rousseau (str. 117), J. Locke (str. 117-8) alebo J. S. Mill (str. 118-9) dokazuje Dahl, že napriek rétorike bol, aspoň implicitne, druhý princíp pri týchto mysliteľoch preferovaný do značnej miery pred prvým. Hoci v súčasnosti je pre teoretikov vrátane Dahla akceptovateľný len kategorický princíp, aj z toho môžeme nájsť isté výnimky. Aké, to je rozvedené v časti o kritériách k šiestemu predpokladu, ktorý zniev plnom znení: „Na dobro každého človeka musí byť brané na rovnaký zreteľ a každý člen je pokladaný za najlepšieho znalca jeho záujmov v prípade absencie presvedčivých dôkazov, ktoré by svedčili o opaku.“ (str. 124) 2. Kritériá procedurálnej demokracie Ak predpokladáme, že dané spoločenstvo sa vnútorne identifikuje s vyššie uvedenými šiestimi predpokladmi, potom musíme pripustiť oprávnenosť a potrebu určitých kritérií, ktoré z týchto predpokladov priamo vyplývajú. Avšak pri skúmaní, či rôzne procedúry spĺňajú tieto kritériá treba mať podľa Dahla na pamäti, že tieto kritériá sú prakticky nedosiahnuteľné a malo by nám záležať len na tom, aby sme sa k tomuto ideálu čo najviac priblížili, t.j. porovnaním viacerých možností zistili, ktorý variant sa najviac blíži danému ideálu. Prvým takýmto kritériom C1 pre tvorenie záväzných rozhodnutí je kritérium politickej rovnosti (political equality). V praxi to znamená, že pri prijímaní záväzného rozhodnutia musí spoločenstvo prihliadať k preferenciám každého svojho člena rovnakou mierou, inými slovami, „vo fáze rozhodovania má každý občan rovný hlas“ (str. 111). Pokiaľ by toto kritérium nebolo dodržiavané, popierala by táto skutočnosť buď predpoklad A4, t.j. rovnaké požiadavky nenárokujú rovnaký podiel, alebo predpoklad A5. tzn. nie je pravda, že nároky signifikantného počtu ľudí sú rovnako oprávnené. Podruhé, kritérium efektívnej participácie (effective participation) značí, že členovia/občania majú mať rovnaké možnosti pri predkladaní svojich návrhov do agendy, t.j. môžu slobodne vyjadriť svoje preferencie predkladaním návrhov, čo však neznamená, že sa o týchto návrhoch musí hlasovať alebo že musia byť bezvýhradne prijaté. Pri splnení týchto dvoch základných kritérií C1 a C2 hovorí Dahl o najnižšom stupni procedurálnej demokracie, t.j. procedurálnej demokracii v užšom zmysle (in a narrow sense, str. 112). Tretie kritérium žiada, aby v záujme toho, aby členovia mohli svoje preferencie vyjadriť čo najvýstižnejšie, mal každý adekvátne a rovné príležitosti k objavovaniu a overovaniu svojich predstáv o tom, ako sa má v danej veci rozhodnúť. Táto zásada má zaručiť, aby pomocou neustáleho vzdelávania voličov a ich verejnej diskusie (nezanedbateľnú úlohu v tomto prípade budú asi hrať média a ich nezávislosť) boli rozhodnutia prijímané členmi čo najkvalifikovanejšie a tým pádom najlepšie. Týmto opatrením sa dá bojovať proti odporcom demokracie a zástancov meritokracie, medzi ktorými Dahl identifikoval napríklad aj Johna Stuarta Milla, žiadajúceho volebné právo pre všetkých občanov – ktorí sú kvalifikovaní prijímať zodpovedné rozhodnutia (str. 119). Ak je okrem prvých dvoch aj toto kritérium C3 splnené, tzn. platí prvých päť predpokladov A1-A5, hovorí Dahl o plnej procedurálnej demokracii vzhľadom na agendu a vzťah k demos-u (Full procedural democracy with respect to an agenda and in relation to a demos, str. 113, 124). Z toho však vyplýva dve možností obmedzení –agenda môže byť stanovená príliš úzko, alebo demos limitovaný istým spôsobom na elitný klub. Pri hľadaní plnohodnotnej procedurálnej demokracie nám preto chýbajú ďalšie predpoklady a kritériá, ktoré Dahl uvádza od strany 113. Štvrté kritérium nazýva Dahl konečnou kontrolou agendy demosom (C4) a vychádza priamo z predpokladu A.5.1. Podľa neho musí demos mať exkluzívne právo rozhodovať o tom, ktoré záležitosti sa majú rozhodovať prostriedkami procedurálnej demokracie a o ktorých môžu rozhodovať iné orgány a inštitúcie na základe iných mechanizmov (napríklad pri nedostatočnej kvalifikácii demosu, ktorú sám demos prizná, delegovanie (delegation, nie prevod-alienation) rozhodovacích právomocí súdom, pokiaľ spoločenstvo tvorí štát a demos je tvorený parlamentom). Pri splnení aj tohto štvrtého kritéria hovoríme v prípade Dahlovej teórie o plnej procedurálnej demokracii vo vzťahu k demosu (str. 114, 124).
Piate kritérium C5 sa týka problému zahrnutia/zapojenia (inclusiveness). Na vyriešenie problému, kto môže byť z rozhodovania vylúčený bez toho, aby boli narušené princípy procedurálnej demokracie, navrhuje autor veľmi prehľadnú schému (str. 123). Všeobecne by pri určovaní členstva v demose mal byť podľa Dahla aplikovaný už hore spomínaný kategorický princíp, tzn. všetci, na ktorých sa rozhodnutia vzťahujú, by mali mať právo tieto rozhodnutia vytvárať. Výnimky z tohto pravidlá pre niektorých členov sú opodstatnené, iba keď prejdú úspešne troma testmi. Prvým testom (str. 121) je otázka, či je každý člen demosu skutočne viac kvalifikovaný ako vylučovaný člen M. Pokiaľ nie, je potrebné M zahrnúť ako člena demosu, alebo vyradiť členov demosu, ktorí sú ešte menej kvalifikovaní. Pokiaľ áno, prichádza otázka číslo 2, t.j. „Je úsudok demosu ohľadne dobra pre vylučovaného člena M dokázateľne nadradený samotnému úsudku M?“ (str. 122). Pokiaľ tomu tak nie je, je potrebné M znova zahrnúť do demosu, pokiaľ znie aj odpoveď na túto otázku áno, je na rade test č. 3. Pokiaľ aj odpoveď na otázku, či v prípade vylúčenia M bude demos dbať na jeho dobro, je kladná, nič už podľa Dahla nebráni tomu, aby bol vylučovaný člen M vylúčený z demosu a neboli pri tom porušené základné princípy plnohodnotnej procedurálnej demokracie.
Pozn.: převzato z www.cpssu.org -autor textu je Martin Oravec, popisuje demokratické předpoklady a kritéria, jež definoval americký politolog R. Dahl.
Základní rozdělení volebních systémů je na systém poměrného zastoupení a většinový systém. Jak málokdy tyto systémy existují v čisté podobě, jejich podstata je zřejmá: - v systému poměrného zastoupení kandidují zástupci, kteří jsou sdruženi v nějakých seskupeních (např. politických stranách), počet křesel, které získá dané seskupení v zastupitelském sboru5, procentně víceméně odpovídá počtu hlasů, které dané seskupení získá ve volbách. Pozn. Slůvko „víceméně“ je použito vědomě, naprosto přesný poměr není možný už jen kvůli zaokrouhlování. Zpravidla se tyto poměry odlišují i kvůli dalším důvodům – volební kvóta, apod., viz dále. Příklad: představme si, že nějaké volební seskupení, získalo ve volbách do parlamentu, jež má 100 členů, 11,56 % hlasů. Je zřejmé, že toto seskupení nemůže mít v tomto parlamentu 11,56 zastupitelů/poslanců. - Ve většinovém volebním systému je zvolen ten kandidát/ti kandidáti, kteří získají nejvyšší počet hlasů Jedno ze základních politologických pravidel říká, že systém poměrného zastoupení zaručuje reprezentativní složení zastupitelského sboru, zpravidla ale vede ke slabé vládě – v tomto systému obvykle žádné z kandidujících seskupení nezíská nadpoloviční většinu, tudíž je nutno vytvářet koalice a jednotlivá seskupení musí ustupovat ze svých programů. Rovněž může docházet k tomu, že menší členové koalice vydírají většího, předkládají mu nejrůznější požadavky pod hrozbu odchodu z koalice. Většinový systém potom podle tohoto pravidla vede k silné, akceschopné vládě, zpravidla ale složení zastupitelského sboru není reprezentativní. Příklad: Představme si parlament o 100 členech, kteří jsou voleni v jednomandátových obvodech systéme první na pásce (tj., kdo získá většinu hlasů, je zvolen). Nechť v každém obvodě kandidují pouze zástupci dvou strany, strany A a strany B. Pokud ve všech obvodech obdrží kandidát strany A 51 % hlasů a kandidát strany B 49 %, je parlament složen jen ze zástupců strany A. Lze diskutovat, zda-li tato volba je spravedlivá. V praxi jsou volební systémy různě modifikovány, např. část zastupitelů je volena v systému poměrného zastoupení, část většinově. Podívejme se v rámečku na některé volební systémy podrobněji.
Vědomě zde hovoříme o zastupitelském sboru, a nikoliv o parlamentu, uvedený text se totiž týká volen do jakéhokoliv sboru včetně zastupitelstev obcí, krajů apod. 5
Rámeček: Různé volební systémy
1.CR aktuální postup při volbách do Poslanecké sněmovny – příklad poměrného volebního systému 6. První krok: Výpočet republikového mandátového čísla: Na základě výsledků hlasování převzatých z volebních okrsků a zvláštních volebních okrsků u pověřených obecních úřadů zjistí Český statistický úřad celkový počet platných hlasů, které byly ve všech volebních krajích odevzdány pro všechny politické strany, politická hnutí a koalice, a vydělí ho počtem poslanců. Číslo takto vypočtené a zaokrouhlené na jednotky je republikovým mandátovým číslem. Příklad: bylo odevzdáno 8 mil. hlasů, republikové mandátové číslo tedy 8000000/200 = 40000. Krok druhý: Výpočet krajských mandátových čísel Republikovým mandátovým číslem dělí celkový počet platných hlasů odevzdaných v každém volebním kraji. Celé číslo takto vypočtené je počtem mandátů, které připadají jednotlivým volebním krajům. Nebyly-li takto rozděleny všechny mandáty, připadnou zbylé mandáty postupně volebním krajům, které vykazují největší zbytek dělení. Při rovnosti zbytků rozhoduje los. Příklad: V jednotlivých krajích byly odevzdány následující počty hlasů: 400000, 1100001, 599999, 700900, 1400100, 900000, 1800000, 1099000. Krajská mandátová čísla tedy jsou před přepočtem: 10, 27,500025, 14,999975, 17,5225, 35,0025, 22,5, 45, 27,455. Po přepočtu jsou krajská mandátová čísla: 10, 28, 15, 18, 35, 22, 45, 27. Krok třetí: Zjištění, které strany celostátně splnili podmínku zisku alespoň 5 % hlasů (eventuelně více v případě koalic). Na podkladě zápisu o výsledku voleb v krajích Český statistický úřad zjistí, kolik platných hlasů celkem bylo odevzdáno pro každou politickou stranu, každé politické hnutí a každou koalici a dále, a) které politické strany nebo politická hnutí získaly méně než 5 procent, b) které koalice, složené ze 2 politických stran, popřípadě politických hnutí získaly méně než 10 procent, c) které koalice, složené ze 3 politických stran, popřípadě politických hnutí získaly méně než 15 procent, d) které koalice, složené z nejméně 4 a více politických stran, popřípadě politických hnutí získaly méně než 20 procent z celkového počtu platných hlasů. Při dalším zjišťování volebních výsledků a přidělování mandátů se již k těmto politickým stranám, politickým hnutím a koalicím a hlasům pro ně odevzdaným nepřihlíží. Zjistí-li Český statistický úřad, že do skrutinia nepostupují alespoň 2 koalice nebo 1 koalice a 1 politická strana nebo politické hnutí, anebo 2 politické strany nebo politická hnutí, sníží a) u politických stran nebo politických hnutí hranici 5 procent na hranici 4 procent, b) u koalice podle odstavce 1 písm. b) hranici 10 procent na hranici 6 procent, c) u koalice podle odstavce 1 písm. c) hranici 15 procent na hranici 8 procent, d) u koalice podle odstavce 1 písm. d) hranici 20 procent na hranici 10 procent. Nebude-li ani poté dosaženo postupu do skrutinia podle tohoto odstavce, sníží Český statistický úřad hranici o další procento. Příklad: z 8000000 hlasů, které byly odevzdány 1500000 hlasů bylo odevzdáno pro strany, které celostátně získaly méně než 5 % hlasů. K těmto hlasům se nepřihlíží. Krok čtvrtý: Výpočet mandátů pro jednotlivé strany, jež postoupily do skrutina. Mandáty politickým stranám, politickým hnutím a koalicím, které postoupily do skrutinia, se rozdělují v rámci volebních krajů. Počet platných hlasů pro každou z politických stran, politických hnutí a koalic, které postoupily do skrutinia, se v rámci každého volebního kraje postupně dělí čísly 1; 2; 3 a dále vždy číslem o 1 vyšším. Vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím lístku 7, nezapočítávají se však kandidáti, kteří se kandidatury po zaregistrování kandidátní listiny vzdali nebo byli odvoláni podle § 36. Hodnoty podílů se vypočítávají a uvádějí na 2 desetinná místa se zaokrouhlením nahoru. Všechny podíly vypočtené podle výše uvedeného postupu se seřadí sestupně podle velikosti a uvede se seznam tolika podílů, kolik mandátů volebnímu kraji připadlo podle § 48. V případě rovnosti 2 a více podílů v této řadě je pro jeho pořadí rozhodující počet hlasů pro politickou stranu, politické hnutí nebo koalici ve volebním kraji, a je-li i tento shodný, rozhodne o pořadí podílu los. Zároveň s velikostí podílu se uvede i označení politické strany, politického hnutí nebo koalice, která tohoto podílu dosáhla. Za každý podíl obsažený v seznamu podle výše uvedeného postupu se politické straně, politickému hnutí nebo koalici přikáže 1 mandát. V rámci jednotlivých politických stran, politických hnutí a koalic obdrží mandáty straně přikázané kandidáti podle pořadí, jak jsou uvedeni na hlasovacím lístku. Jestliže však některý z kandidátů získal takový počet přednostních hlasů, který činí nejméně 7 procent z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro tuto politickou stranu, politické hnutí nebo koalici v rámci volebního kraje, připadne mandát přednostně tomuto kandidátovi. V případě, že více kandidátů splnilo podmínku přednostního počtu hlasů a politická strana, politické hnutí nebo koalice získala více mandátů, připadnou mandáty přednostně kandidátům, kteří splnili tuto podmínku, a to postupně v pořadí podle nejvyššího počtu získaných přednostních hlasů; v případě rovnosti počtu přednostních hlasů je rozhodující pořadí kandidáta na hlasovacím lístku. Kandidátům, kteří nesplnili podmínku přednostního počtu hlasů, připadnou mandáty v pořadí, jak jsou uvedeni na hlasovacím lístku. Nezvolení kandidáti politických stran, politických hnutí a koalic, které v rámci volebního kraje získaly alespoň 1 mandát, se stávají náhradníky. Pro stanovení pořadí náhradníků v rámci těchto politických stran, politických hnutí a koalic se postupuje obdobně podle výše uvedeného postupu. Příklad: V kraji bylo odevzdáno 325000 hlasů pro strany, jež celostátně získaly alespoň 5 % hlasů. Celkem v kraji tuto podmínku splnily 4 strany, které získaly 110000, 100000, 70000, 45000 hlasů, v kraji bylo možno, aby kandidátní listina obsahovala maximálně 11 kandidátů, všechny strany tuto podmínku splnily. Podíly pro jednotlivé strany činí (v závorce je označení strany): a: 110000 (a), 55000 (a), 36666 (a), 27500 (a), 22000 (a), 18333,33 (a), 15714,28 (a), 13750 (a), 12222,22 (a), 11000 (a), 9166,66 (a) b: 100000 (b), 50000 (b), 33333,33 (b), 25000 (b), 20000 (b), 16666,66 (b), 14285,71 (b), 12500 (b), 11111,11 (b), 10000 (b), 9090,90 (b) c: 70000 (c), 35000 (c), 23333,33 (c), 175000 (c), 14000 (c), 11666 (c), 10000 (c), 8750 (c), 7777 (c), 7000 (c), 6363 (c), d: 45000 (d), 22500 (d), 15000 (d), 11250 (d), 9000 (d), 7500 (d), 6428,57 (d), 5625 (d), 5000 (d), 4500 (d), 4090,90 (d). Jednotlivé podíly seřadíme dle pořadí – stačí prvních 10 podílů, protože na kraj připadá 10 mandátů: 110000 (a), 100000 (b), 70000 (c), 55000 (a), 50000 (b), 45000 (d), 36666 (a), 35000 (c), 33333,33 (b), 27500 (a). Z pořadí je zřejmé, že strana a získá 4 mandáty, strana b 3 mandáty, strana c 2 mandáty a strana d 1 mandát. 2. systém „první na pásce“ – používá se v GB ve volbách do Dolní snìmovny Vítìzí ten kandidát, který získá nejvìtší poèet hlasù. Nevýhodou tohoto systému je jeho nespravedlnost. 3. Dvoukolový vìtšinový systém. V prvním kole vítìzí ten kandidát, který získal nadpolovièní vìtšinu všech odevzdaných hlasù. Pokud takový kandidát není, koná se druhé kolo, do
Níže uvedené věty jsou citací zákona o volbách do Parlamentu ČR (247/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů, znění aktuální k 8. květnu 2006). 7 Nejvyšší počty kandidátů, které může politická strana, politické hnutí nebo koalice v rámci volebního kraje uvést na kandidátní listině, stanoví příloha volebního zákona. 6
kterého postupují buï dva kandidáti s nejvyšším poètem hlasù m(ÈR, volby do Senátu )nebo všichni kandidáti, kteøí získají alespo%n urèitý poèet hlasù (napø. 12,5 všech odevzdaných hlasù, používá se ve Francii, volby do Národního shromáždìní). Nevýhodou tohoto systému je, že obvykle nutí volièe, aby k volbám mšel dvakrát. 4. systém alternativního hlasu – používá se v Austrálii. V tomto systému existují jednomandátové obvody. Volièi seøazují kandidáty dle preferencí – 1 nejlepší, dvì – horší, atd. K vítìzství je nutno získat nadpolovièní vìtšinu všech odevzdaných hlasù. Pokud toho ani jeden kandidát nedosáhne, poslední kandidát se vylouèí a hlasy pro nìj se rozdìlí podle druhých preferencí. Takto se postupuje, pokud nìkterý kandidát nezíská absolutní vìtšinu. Nevýhodou toho systému je, že nutí volièe seøazovat kandidáty dle poøadí, pokud je voliè rozhodnut volit urèitého kandidáta, na poøadí dalších mu nemusí záležet, toto poøadí však nakonec mùže ovlivnit výbìr vítìzného kandidáta. 5. systém jednoho pøenosného hlasu – používá se v Irsku. Jedná se spíše o systém pomìrného zastoupení. Existují v nìm vícemandátové obvody, kde se volí až 5 poslancù/zastupitelù. Kandidující strany mohou postavit tolik kandidátù, kolik má obvod zastupitelù. Voliè hlasuje preferenènì, tedy jednotlivým kandidátùm pøiøazuje preferenèní poøadí. Kandidáti jsou zvoleni, dosáhnou-li urèitého pøedem stanoveného poètu hlasù (tzv. volební kvóty), v Irsku se pro jeho výpoèet používá vzorec: volební kvóta = (celkový poèet odevzdaných hlasù/(poèet køesel, které se mají obsadit +1) +1). Hlasy se sèítají podle preferencí. Pokud se neobsadí všechna køesla, vyøadí se kandidát, který se umístil jako poslední. Hlasy pro nìj se pøerozdìlí podle druhých preferencí, takto se postupuje, dokud se neobsadí všechna køesla. Rovnìž, pokud nìkterý kandidát hned získal stanovený poèet hlasù, tak hlasy, jež získal nad tento stanovený poèet, se rozdìlí ve prospìch kandidáta, který byl uveden na druhém místì , pøièemž tento kandidát získá následující poèet hlasù: pph = phnq/cpkoh, kde pph = poèet pøevedených hlasù, phnq = poèet hlasù nad kvótou, cpkoh = celkový poèet kandidátovy odevzdaných hlasù. Pøíklad: kandidát dostal celkem 1100 hlasù, volebí kvóta byla 1000 hlasù. Ve prospìch kandidáta, který byl uveden jako druhý na každém hlasovacím lístku, na nìmž byl zvolený kandidát jako první, se pøevede 100/1100 hlasù, tedy 0,90 hlasù. mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmmmmmmm
-
-
-
přímá a nepřímá volba, problémy přímé volby, postupy užívané při nepřímé volbě (většinový a poměrný systém) jednomyslné hlasování, jako jediné paretovsky efektivní, ale zdlouhavé, možnost vydírání jedincem většinové hlasování: kvalifikovaná většina (všech nebo přítomných) – přiklad Ústava ČR: K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. nadpoloviční většina (všech nebo přítomných) – příklad Ústava ČR: Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak. Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Jestliže Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Jejím usnesením je návrh zákona přijat.Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. prostá většina – je schváleno rozhodnutí, pro které je nejvíce hlasů.
nevýhody většinového hlasování - nemusí být efektivní (viz příklady): Příklad: rozhodování o autobusové zastávce: ukazatel obyvatel a B c Výnos ze stavby 6 6 6 zastávky Náklady na 5 5 5 výstavbu Čistý výnos 1 1 1 Hlasuje a A a - hlasovací paradox:
d 0
e 0
SUMA 18
5
5
25
-5 n
-5 n
-7 Ano
Tranzitivita, arbitrární výsledek = výsledek, který nezávisí na pořadí, ve kterém se hlasuje o jednotlivých variantách. Arrowův teorém: neexistuje žádná hlasovací metoda na principu většinového pravidla, která nezávisí na pořadí, v němž se rozhoduje o jednotlivých variantách, zaručuje efektivnost a respektuje individuální preference. - pluralitní hlasování – voliči přiřazují pořadí jednotlivým variantám, vítězí varianta s nejmenším počtem hlasů Příklad: B C D SUMA projekt Volič A Vodovod 1 1 3 3 8 Uprchlický 4 4 2 2 12 tábor Knihovna 3 2 1 1 7 Sportovní 2 3 4 4 13 areál Problém: jde-li odhadnout preference, může být některý návrh stažen (např. na uprchlický tábor), čímž se preference změní. Obecně preference jsou ovlivněny variantami, které má volič k dispozici. Příklad: B C D SUMA projekt Volič A Vodovod 1 1 2 2 6 Knihovna 3 2 1 1 7 Sportovní 2 3 3 3 11 areál - hlasování dle bodů – volič má k dispozici určitý počet bodů, ty musí rozdělit mezi jednotlivé varianty. Problém, záleží na počtu bodů, které voliči dají jednotlivým variantám. Rovněž záleží na variantách, které jsou k dispozici. K dispozici má každý volič 100 bodů B C SUMA projekt Volič A Vodovod 70 10 30 110 Knihovna 20 40 40 100 Sportovní areál 10 50 30 90 Pokud se volič B dozví, že jeho nejvíce podporovaná varianta skončí až třetí, může přehodnotit své body. projekt Volič A B C SUMA Vodovod 70 10 30 110 Knihovna 20 10 40 60 Sportovní areál 10 80 30 120 Další problémy a témata související s veřejnou volbou:
1. volič (strana, politik) medián medián je prostřední hodnota, která rozděluje soubor na dvě části o stejném počtu členů př: mějme soubor čísel: 1,2,3,4,5,6,7,8,9, potom mediánem je číslo 5
př: mějme soubor čísel: 24,28,58,59,67,69,72, potom mediánem je číslo 59 volič medián – středový volič boj stran o středového voliče – analogie dva zmrzlináři na pláži
příklad: rozhodování o výstavbě školy Bude daný volič volit politika X, když politik X bude podporovat některou variantu? Volič Pouze škola Škola s tělocvičnou Škola s bazénem Svoboda Ano snad ne Růžička Snad ano snad Novák Ne snad ano Výpočet pravděpodobnosti zvolení: Volič Pouze škola Škola s tělocvičnou Škola s bazénem Svoboda 100 % 50 % 0% Růžička 50 % 100 % 50 % Novák 0% 50 % 100 % Pravděpodobnost 50 % 75 % (1) 50 % zvolení (1) Proč je pravděpodobnost zvolení 75 %? Politik potřebuje k tomu, aby byl zvolen alespoň dva hlasy. Jeden má jistý (od pana Růžičky). V případě zbylých voličů můžou nastat následující situace: Svoboda a Novák volí (pst. 25 %), Novák volí a Svoboda nevolí (pst. 25 %), Svoboda volí a Novák nevolí (pst. 25 %), Svoboda i Novák nevolí (pst. 25 %). První, druhá a třetí situace vedou ke zvolení politika X, jejich součet tak je 75 %. Rozhodování o výstavbě školy podle peněz: MC na jednoho žáka jsou konstantní Zákazník Pouze škola Škola s tělocvičnou Škola s bazénem MC MU MC MU MC MU Svoboda 8000 0 11000 0 15000 0 Růžička 8000 9000 11000 11000 15000 14000 Novák 8000 8000 11000 9000 15000 12000 V takovém případě bude vybraná obyčejná škola. Efekt mizejících politických rozepří: politikovi se nevyplatí zastávat radikální názory, protože pak hrozí nebezpečí, že neosloví středového voliče.
2. Racionální neznalost Informace jsou vzácným statkem, zájemce o informace porovnává MU z informace, s MC na získání informace. Př: Pokud prodám historický porcelán do nejbližšího starožitnictví obdržím 500 Kč. A) Budu-li hledat lepší starožitnictví je pst., že obdržím 800 Kč, 60 %. Náklady hledání (ztracený čas) jsou 100 Kč. Vyplatí se hledat? Příjem: + 200 (=800-500-100)*0,6 + 0,4*-100 = 120-40=80 Kč. b) Budu-li hledat lepší starožitnictví je pst., že obdržím 800 Kč, 30 %. Náklady hledání (ztracený čas) jsou 150 Kč. Vyplatí se hledat? Příjem: 200*0,4 + 0,6*-150 = 80-90 = -10 Kč. Racionální neznalost voliče. Problém černého pasažéra a získávání informací. Příklad: jdu do obchodu, zeptám se tam na vlastnost zboží, které si potom koupím přes internet. Závazek při nákladném hledání.
Problém: co, když se poté, co se rozhodneme pro určitou možnost, objeví možnost lepší? Příklady: nájemník najde lepší byt, poté, co uzavře nájemní smlouvu, respektive poté, co je uzavřena nájemní smlouva, nájemce najde nájemníka, který je ochoten zaplatit více. Najdu lepšího životního partnera. Řešení: závazky se zavírají na delší dobu, respektive jsou sankcionalizovány, pokud jsou porušeny.
3. Zájmové skupiny a dobývání renty Zájmová skupina = skupina se společným zájmem. Politikové často vycházejí vstříc zájmovým skupinám, neboť tak mohou získat hlasy. Přínos, který zájmové skupiny získají, od státu, je zřejmý, navíc je zpravidla rozdělen mezi malý počet členů zájmové skupiny, zatímco náklady jsou zpravidla rozprostřeny mezi všechny obyvatele daného státu. Malé skupině se tak vyplatí usilovat o přínos, velké se nevyplatí proti tomu bojovat. Dobývání renty. Snaha o omezení konkurence (stanovení podmínek vstupu do odvětví, povinné členství v komorách apod.)
4. Byrokracie Cílem byrokrata maximalizovat rozpočet svého úřadu (lze tak maximalizovat plat, společenskou prestiž, pocit důležitosti apod. Toho nejlépe dosáhne tak, že usiluje o růst kompetencí. Byrokracie má informační převahu, obtížně se lze dozvědět, zda-li ji potřebujeme, od někoho jiného než od byrokrata. Bariéry růstu byrokracie: privatizace některých činností, obava před zvyšováním daní, nezávislost centrální banky, manažerské smlouvy (je dán úkol a rozpočet, který je k dispozici, rozpočet nesmí být překročen, peníze však mohou být použity jakkoliv, vede-li to ke splnění úkolu. Niskanenův model chování byrokracie.
5. Politický cyklus Po volbách se přijímají nepopulární opatření, před volbami populistické. Důsledky jakékoliv politiky se projeví až za určitý čas – optimální délka volebního období. Vysoký počet voleb – téměř permanentní volební kampaň. Mezní užitek dalších voleb je klesající. „Vznikem krajů a jejich volených zastupitelstev a vstupem do Evropské unie a tím i nutností volit poslance do Evropského parlamentu, se u nás počet voleb ustálil na číslu pět (a to ještě neberu v úvahu eventualitu přímé volby prezidenta někdy v budoucnu). Toto číslo se zdá být mnoha našim spoluobčanům příliš velké a já mám obavu, že z tohoto jejich pocitu plynou určité nepříjemné důsledky. My ekonomové věříme v obecnou platnost zákona klesajícího mezního užitku a jsme přesvědčeni, že se z něho nemohou vymanit žádné lidské aktivity. Tedy ani volby. Jistý pokles užitku či přínosu, který z každých dalších voleb voliči získávají, nás proto nepřekvapuje. Malá účast ve volbách, ke které v některých případech dochází, tuto úvahu - zdá se - potvrzuje a proto zůstává úkolem nás všech, aby každý volič, ve všech volbách, které se konají, získal pocit, že za svůj odevzdaný hlas dostává adekvátní protihodnotu. V případě voleb do obou komor parlamentu by měl získat protihodnotu ve zvyšující se kvalitě legislativy.” (Václav Klaus 18. března 2004). Možná řešení: rozdělení pravomocí jednotlivých komor, různá délka voleb do jednotlivých komor, různé pravidla hlasování. 6. Dilema vězně Klasické dilema vězně: Aleš
přiznat
přiznat A: 7, F:7
František nepřiznat A:1, F: 20
nepřiznat
A: 20, F: 1
A: 2, F: 2
Vězňovo dilema je hrou, ve které má každý z hráčů dominantní strategii. Přičemž, pokud se této strategie všichni hráči drží, tak je výnos každého hráče menší, než kdyby zvolili nedominantní strategii. Př: výdaje na reklamu United Airlines
Zvýšit výdaje na reklamu Nezvýšit výdaje
TWA Zvýšit výdaje na Nezvýšit výdaje reklamu UA: 5000, TWA: UA: 8000, TWA: 5000 2000 UA: 2000, TWA: UA: 7000, TWA: 8000 7000
Př: Kartelová dohoda Předpoklady: Mezní náklady na jednotku jsou nulové. Při ceně 1 Kč je poptávka 1000 láhví, při ceně 0,9 Kč je poptávka 1100 láhví. Pokud obě firmy mají stejnou cenu, je poptávka mezi ně rozdělena rovnoměrně. Dobrá voda Cena 1 Kč/láhev Cena: 0,9 Kč láhev Poděbradka Cena 1 Kč/láhev DV: 500 Kč, P: 500 DV: 990 Kč, P: 0 Kč Kč Cena 0,9 Kč/láhev DV: 0 Kč, P: 500 DV: 495 Kč, P: 495 Kč Kč Př: závody ve zbrojení USA
zbrojit nezbrojit
Př: boj o rozpočtové prostředky (100 mld.) Ministerstvo školství
lobovat nelobovat
zbrojit Obě země stejně Rusko převaha
Rusko nezbrojit Amerika převaha Obě země stejně
Ministerstvo kultury lobovat nelobovat MK: 50, MŠ: 50 MK: 20, MŠ: 80 MK: 80, MŠ: 20 MK: 50, MŠ: 50
Další příklady: pokud si někdo stoupne na koncertě, zvyšování hlasů na večírcích.
7. Hry v niž hraje roli načasování Výhodu získává ta strana, která může jako první učinit krok, jež ovlivní rozhodnutí. Podmínkou je věrohodnost hrozby. Příklad: Krádež aktovky v hodnotě 1000 Kč. Oběť pravděpodobně nebude zloděje žalovat, protože mezní náklady takového kroku jsou větší než mezní výnosy. Příklad: Nedostanu-li úplatek, nedostanete vy povolení. 8. Neefektivnost společného vlastnictví (tragédie pastvin) Společenské vlastnictví často vede k neefektivnímu využívání zdrojů.
Př: Na počátku váží každá kráva 100 Kg. V obci žije 10 pastevců. Mezní Průměrný Mezní Celkový Celkový Váha Počet produkt ze produkt u produkt produkt produkt ze všech krav jedné stáda ze stáda ze jedné stáda (ze krávy po na pastvě jednoho jednoho stáda krávy všech krav) roce pastevce pastevce 10 120 200 20 100 20 20 (=10*(120- (=200/10) (=1*(120100)) 100)) 20 116 320 16 120 32 12 (=20*(116- (=320/20) (=2*(116100)) 100)) 30 112 360 12 40 36 4 40 108 320 8 -40 32 -4 50 104 200 4 -120 20 -12 60 100 0 0 -200 0 -20 Pokud je pastvina společná, vyplatí se každému pastevci zvyšovat počet krav, budou-li jeho krávy přibírat na váze, čili dokud bude průměrný produkt z jedné krávy větší než 0. Tak se bude na pastvě pást 50 krav. V případě definování soukromého vlastnictví bude pastevec zkoumat, zda-li je mezní produkt z jeho stáda kladný. To platí pro 3 krávy, čili na pastvě bude 30 krav. Př: Vesnice má 5 obyvatel. Každý má 100 Kč. Ty může investovat buď do býčka nebo do 12% obligace. Kolik býčků se bude pást na pastvě, pokud se budou vesničané rozhodovat nezávisle? Počet býčků na pastvě Cena dvouletého býčka Roční výdělek (Kč/býček) 1 126 26 (=1*(126-100)) 2 119 19 (=2*(119-100)) 3 116 16 4 113 13 5 111 11 Na pastvě budou 4 býčci. Pokud by se ale vesničané rozhodovali jako skupina, na pastvě budou dva býčci. Počet býčků na Cena Roční výdělek Celkový příjem Mezní příjem pastvě dvouletého 1 býčka vesnice (Kč/rok) býčka (Kč/býček) (Kč/rok) 1 126 26 26 26 2 119 19 38 (=2*19) 12 3 116 16 48 10 4 113 13 52 4 5 111 11 55 3 Uplatnění dilema vězně Příklad: těžba dřeva. Každý ví, že strom za rok, bude mít větší objem dřeva a tím i větší hodnotu. Každý ale také ví, že, nepokácí-li strom on, udělá to někdo jiný. Příklad: braní dopingu: František Bere doping Nebere doping Aleš Bere doping Stejná výkonnost Aleš lepší Nebere doping František lepší Stejná výkonnost
Řešení: společenská pravidla, sankce, morální odsouzení, tresty.
6. Asymetrie informací Asymetrie informací popisuje stav, při kterém nejsou všichni účastníci případné směny stejně dobře informováni. To může vést k tomu, že se buď transakce neuskuteční nebo, že bude prodáváno pouze nekvalitní zboží. Příklad: Jana má slušný starý automobil, který není ochotna prodat za méně než 100000 Kč. Obvyklá cena ojetého automobilu dané značky a stáří je 80000 Kč. Tomáš je ochoten za ojetý automobil ve výborném stavu zaplatit maximálně 130000 Kč, za průměrný maximálně 90000 Kč. Pokud Tomáš nemá dostatek informací, že Janin automobil je výborný, a nemůže si tyto informace zjistit, nekoupí jej a radši koupí průměrný automobil. Podobný postoj většiny kupujících vede k tomu, že na trhu jsou nabízená pouze průměrná auta. Příklad: Na trhu ojetých aut je 30 % aut průměrných a jejich hodnota je 60000 Kč. 70 % aut jsou dobrá a jejich hodnota je 90000 Kč. Pokud zákazník není schopen rozpoznat kvalitu auta, nebude ochoten za auto zaplatit více než: 0,7*90000+0,3*60000 = 63000+18000=81000 Kč. Dobrá auta, tak nebudou prodávána, budou se prodávat jen průměrná auta. Řešení: věrohodný závazek (např. bezplatná záruka). Nežádoucí výběr, morální hazard a asymetrie informací. Nežádoucí výběr: není výhodná optimální varianta. Příklad: Rozhodování banky o úvěru Morální hazard: jedné straně se vyplatí porušit dohodnuté podmínky: Příklad: Použití úvěru na jiný rizikovější projekt. Možná řešení: zainteresovanost všech stran na neúspěchu (v případě podvodu všichni, i podvádějící, utrpí ztrátu). Dlouhodobost kontraktů.
Praktické postupy při snižování informační asymetrie: - odkaz, že výrobek je propagován televizí - elitní vzdělávání, teorie elitních klubů - okázalá spotřeba. (Příklad: rozhodování o výběru advokáta – rozhodnu se podle toho, jak se obléká).
7. Statistická diskriminace V některých případech subjekty při stanovení ceny vycházejí ze statistických dat a cenu pro daného spotřebitele určí podle skupiny, do které patří. Příklad: pojištění aut – mladí muži platí větší pojištění než mladé ženy, protože je pravděpodobnější, že budou subjektem dopravní nehody. Řešení: získávání doplňujících informací. Bonusy a malusy. Vrácení části ceny.