MULTI M ULTI – KULTI
PRŮVODCE KOMUNIKAČNÍ DŽUNGLÍ
prosinec 2010
EDITORIAL TÉMA
Vánoce Made in China Nedávno mě zaujal titulek na jednom zpravodajském portálu. Na článek upozorňoval názvem „Vánočním dekoracím vládne nápaditost a vkus“. Zaujal mě natolik, že mi to nedalo a kliknul jsem na něj. Ne, že by mne zaměstnávala starost jak co nejrozkošněji vyzdobit náš rodinný dům. Ten zůstane i letos jako jediný v širém okolí ochuzen o světelné řetězy, vánoční věnce a Santa Clause za komínem. Spíše mne fascinovala myšlenka spojení Vánoc s nápaditostí a vkusem, která mi doposud nepřipadala jako příliš reálná. Při čtení článku jsem rychle pochopil, že spojení Vánoc s nápaditostí a vkusem se ani tentokrát nezdařilo. Článek nabízel čtenáři spoustu více či méně nehezkých a na první pohled levných dekorativních předmětů, kterými, jak pravil pisatel, je nutno „letos podtrhnout slavnostní atmosféru Vánoc“. Asi nejabsurdnějším z těchto předmětů byl „Solární světelný LED řetěz, který šetří energií a chrání životní prostředí a je odolný proti povětrnostním vlivům“. Nemusím zřejmě vysvětlovat, jak absurdní je výroba solárního článku pro použití pouhých několik dní v roce a navíc v období s prokazatelně nejnižší délkou a intenzitou slunečního svitu. Ten den začal poprvé letos padat sníh a já jsem se vypravil do blízkého hobbymarketu, abych si pořídil lopatu na sníh. Hned u vchodu mě uvítaly ozdobičky, které jako by vypadly z fotografií v onom internetovém článku. A desítky dalších serepetiček. Jal jsem se studovat, čím vším se dá
podtrhnout „slavnostní atmosféra Vánoc“. Byly to předměty nejrůznějších motivů, tvarů a barev, hrozně kýčovité i kýčovité jen trochu. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že jedno mají všechny společné: nápis „Made in China“. Měly ho úplně všechny serepetičky. Bez něj neměli nic. To jsou fakt tradiční české Vánoce, pomyslel jsem si, zakoupil lopatu a utíkal k autu. Doma jsem zjistil, že mě stejně doběhli. I lopata na sníh na sobě ukrývala malý nápis „Made in China“. Nedalo mi to a pustil jsem se do zkoumání našeho vánočního vybavení. Náš stojan na stromeček má sice na krabici nápis „Weihnachtsbaumständer“, ale označení „Made in China“ se také nevyhnul. Elektrické lampičky na stromeček jsou „Made in China“ už na první pohled. Prskavky jiné než „Made in China“ snad ani neexistují. Zkoumal jsem dál. Zjistil jsem, že všechny vánoční dárky, které jsem doposud koupil (článek vyjde před Vánocemi, tak nebudu říkat, jaké), jsou „Made in China“. Jediné, co na našich letošních Vánocích nebude „Made in China“, jsou vánoční stromek (ty se vozí odněkud ze severní Evropy) a štědrovečerní večeře (tu připravíme převážně z českých surovin). Kapry z Číny nedovážíme. Alespoň letos ještě ne a na česneku (ten je také „Made in China“) ho naštěstí neděláme. Přeji vám za celou naši firmu pěkné vánoční svátky s pravou vánoční atmosférou. Pokud možno s atmosférou „Not made in China“.
David Grundel
3
OBSAH
5 AKTUALITY: NOVINKY A ZAJÍMAVOSTI 10 TÉMA: POZNÁVÁNÍ SVĚTA VYLUČOVACÍ METODOU Název metody řeší otázku Řekni mi, jak chodíš na záchod, a já ti řeknu, odkud jsi 15 TÉMA — ROZHOVOR: OSM TISÍC KILOMETRŮ OD DOMOVA Fotografka Nguyen Phuong Thao přijela původně do Československa jen na skok, po dvaceti letech už vnímá svět jako my 18 TÉMA — KOMENTÁŘ: MULTI-KULTI A HLEDÁNÍ KOŘENŮ PROBLÉMŮ Pomůže nám cross-cultural psychology řešit otázku, zda je možné bez problémů spolupracovat v mezinárodních týmech?
10
19 TÉMA — FEJETON: POTKAT TENKRÁT ČERNOCHA BYL ZÁŽITEK Současné problémy multikulturalismu nelze ignorovat, ale řešit je neumíme, říká Jaroslav Veis. Dodává, že to však musíme pořád zkoušet. 20 TECHNOLOGIE: HISTORIE TELEFONU: OD STAROVĚKÉ ČÍNY PŘES EVROPSKÝ TELEGRAF AŽ PO AMERIKU Asi nejvýznamnější vynález minulého století má, zdá se, na kahánku: přenos hlasu bude definitivně nahrazen přenosem dat 24 TECHNOLOGIE — TRENDY: FENOMÉN TED O systému konferencí k prosazování myšlenek, které mohou změnit svět — opustil skořápku elity a otevřel se všem 28 LIDÉ — ROZHOVOR: ZOO V NEW YORKU Exšéf pražské zoo Petr Fejk se po roce vrací z newyorské mise, protože nechtěl dělat domovníka a na prosazení změn byl jako sám voják v poli
15
32 LIDÉ — KOMUNIKACE: LÁSKA Z TEHERÁNU Kulturní zvyklosti jsou občas nečekaně jiné a nechat si ukázat vlasy od děvčete může vést k překvapivým koncům 35 LIDÉ — ROZHOVOR: OD KUFŘÍKOVÉHO MOBILU K LTE Předseda představenstva T-Mobilu, Roland Mahler, hodnotí své desetileté působení ve vrcholové manažerské pozici 37 ŽIVOTNÍ STYL: V GROSSETO MARINA VÁS ČEKÁ ELEGANCE NA VODĚ a je lepší ryba Z MOŘE, NEBO Z POTOKA? Představíme vám zánovní, opravdu příjemnou pizzerii, přestože je na vodě, a vyřešíme hamletovskou otázku o rybách 42 ŽIVOTNÍ STYL — SPORT: KONĚM PROTI STRESU Jiří Filinger, ředitel služeb ve společnosti Alcatel-Lucent, si pohled na svět z koňského hřbetu nenechá ujít
28
44 ŽIVOTNÍ STYL: RADY OSOBNÍHO TRENÉRA David Holzer se zamýšlí nad tím, proč u tolika lidí nepomáhá vzdělání k pochopení funkcí vlastního těla 45 ŽIVOTNÍ STYL: CO DĚLAJÍ PRÁVĚ TEĎ? Tentokrát Pavel Kysela, Jan Přerovský a Radek Smolík 46 KULTURA: ČESKÁ ARCHITEKTONICKÁ PŘÍSNOST Kritický pohled historika umění na stavby vzniklé u nás v letech 1989—2004, kdy architekti většinou neřešili estetické aspekty svých projektů 49 KULTURA: FILM Osudové setkání drogového dealera a nemocné ženy, milostný barový příběh, křivé obvinění ze zneužívání mladistvých, boj o život po nespravedlivém odsouzení a pohádka pro velké i malé (doslova) 50 ZÁBAVA: VYTRŽENO Z KONTEXTU Co kouřil F. Schlée v Oválné pracovně, jaká je podle spisovatele J. Hausmanna nejsilnější ženská zbraň, jak hodnotí senátor J. Kubera vliv M. Bursíka na vyhynutí mamutů a další
46
Mojo — magazín společnosti Alcatel-Lucent Czech, čtvrtletník; Číslo 4/2010 vychází 17. prosince 2010; Vydavatel: Alcatel-Lucent Czech, s. r. o., Poděbradská 57/206, 198 00 Praha 9, IČ 41191200; Šéfredaktor: Aziz Jahić, Alcatel-Lucent Czech; Redakce a produkce: Andrea Kobrtková, Silvie Ulrichová, agentura CoLin s. r. o.; Editor a korektor: Ivan Ondřej Straka; Grafická úprava: Jakub Zoubek (sazba), Kafka design, s. r. o. (layout); Tisk: Tiskárna Brouček; Distribuce: SEND Předplatné, s. r. o.; Kontakt:
[email protected]; Pro Alcatel-Lucent Czech připravila agentura CoLin, Freyova 12, 190 00 Praha 9; IČ 25720449 Evidenční číslo: MK ČR E 19198
4
AKTUALITY
NOVINKY A ZAJÍMAVOSTI V Praze vzniklo nové centrum pro nanotechnologie PRŮMYSLOVÁ ŠPIONÁŽ: STAČÍ OKOPÍROVAT PÁR PAPÍRŮ
PRŮVODCE KOMUNIKAČNÍ DŽUNGLÍ
obalka.indd 1
listopad 2009
HUMOR JE VÁŽNÁ VĚC
PRŮVODCE K KOMUNIKAČNÍ OM MUNIKAČN DŽUNGLÍ
březen 2010
. .
obalka.indd 1
8.12.2010 4:52:47
Časopis Mojo získal ocenění v soutěži CZECH TOP 100 Rádi bychom se s vámi podělili o radostnou zprávu, že náš časopis Mojo získal prestižní ocenění v soutěži CZECH TOP 100. V konkurenci téměř 40 dalších firemních časopisů získalo Mojo nádherné medailové třetí místo. Hodnocení časopisů proběhlo na základě šesti kritérií a kromě obsahové stránky zahrnovalo také kvalitu tisku, estetický dojem a kvalitu fotografií. Odbornou porotu tvořili profesionálové z řad komunikačních a polygrafických odborníků, finanční analytici a umělečtí fotografové. Slavnostní vyhlášení proběhlo 30. 11. 2010. (zdroj: Alcatel-Lucent)
V budově Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského v Praze byl v listopadu zahájen provoz centra pro inovace v oboru nanomateriálů a nanotechnologií. Cílem tohoto projektu je rychleji uvádět výsledků průzkumu do praxe. Plocha centra vybaveného celkem třinácti speciálními přístroji je téměř 400 m2. Zařízení například umožní vývoj a testování trvanlivosti nových prostředků pro obnovu historických staveb, pro restaurování kamene, štuků, grafitů, nástěnných maleb nebo keramiky. Tento projekt je jedním z 58, které získaly podporu z Operačního programu Praha — konkurenceschopnost. Dotace ze strukturálních fondů EU překročila 31 milionů korun, celkové náklady dosáhly téměř 35 milionů. S budováním centra se začalo 1. října 2008 a na vývoji a provozu spolupracuje například Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Vysoká škola chemicko-technologická, Ústav anorganické chemie Akademie věd nebo Výzkumný ústav anorganické chemie v Ústí nad Labem. (zdroj: www.cuni.cz)
Na Slovensku od března 2011 zpoplatní prohlížení webů
Za prázdná média se už nemusí platit! Nečekaný rozsudek vynesl Evropský soud v kauze plateb za nenahraná záznamová média. Firmy i jednotlivci museli paušálně odvádět „desátek“ autorům za možnost, že si na média nahrají jejich díla. Podle ES vybírání takového poplatku, aniž by zmíněná možnost byla využita, odporuje evropskému právu. Případ se dostal k soudu na základě stížnosti jedné španělské společnosti na místní autorský svaz. Firma musela platit za prodávané hudební přehrávače a argumentovala tím, že disky v nich nevyužila na kopírování autorsky chráněných děl. Spor vyhrála. Podle evropských zvyklostí se takovým rozhodnutím musí řídit všechny členské země, tedy i ČR. To může firmám ušetřit prostředky v řádech milionů korun, především těm, které používají prázdná DVD či pevné disky k záloze či archivaci dat. Není zřejmé, jestli se firmy rozhodnou žádat o vrácení peněz zaplacených za poslední tři roky. Z rozhodnutí bohužel vyplývá, že úspora na autorských poplatcích se netýká koncových uživatelů. Ti tedy budou nadále autory dotovat i z těch nosičů, na kterých žádná díla nebudou. (zdroj: technet.idnes.cz)
Jak uvedla společnost NextBig, bude zpoplatněno pro začátek sedm webů. Cenu ve výši průměrného tištěného měsíčníku (asi 3 eura) zaplatí návštěvník na jednom místě a servery získají peníze podle doby, které na nich uživatel stráví. Po prvním přihlášení se jméno uživatele uloží a ten se na placený obsah dostane příště automaticky. Necelou třetinu částky (30 %) získá server, kde si uživatel předplatné objednal nebo prodloužil; zbytek se rozdělí rovnoměrně na další servery. Ve výhledu je i možnost platit přímo poskytovateli internetového připojení. V Česku je už dnes placený přístup například na část stránek týdeníku Reflex nebo do archivu Hospodářských novin. Mediální skupina Mafra uvažuje o zpoplatnění digitalizované formy Mf Dnes. Podle průzkumu společnosti Mediaresearch přes 80 % uživatelů nesouhlasí s placením za internetový obsah v případě, že se k informacím dostanou jinde zadarmo. Podobný systém plánuje firma NextBig zavést i v Česku. (zdroj: technet.idnes.cz)
5
AKTUALITY
Zákazníci v Evropě jsou připraveni na nasazení LTE aplikací Zajímavé zjištění přinesl výzkum provedený společností Alcatel-Lucent. Nasazení technologií LTE (Long Term Evolution) by evropským telekomunikačním operátorům mohlo přinést zvýšení příjmů z firemního segmentu o 30 % a ze spotřebitelského segmentu o 10 %. Tyto údaje vyplývají ze studie, která poukázala na silnou podporu a poptávku po aplikacích podporovaných technologií širokopásmové mobilní sítě LTE. Studie zjišťovala preference u více než 4500 spotřebitelů a 950 společností ve Francii, Německu a Velké Británii. Ze studie vyplynuly i další zajímavé závěry. Zájem o LTE služby je vysoký napříč všemi firemními segmenty, nejvíce však ve velkých a středně velkých podnicích. Výsledky také ukazují, že více než polovina malých podniků a přes tři čtvrtiny středních a velkých podniků mají zájem svým zaměstnancům zajistit bezdrátovou síťovou komunikaci příští generace.
Více než polovina spotřebitelů uvedla, že by ráda využívala LTE služby a 40 % dotazovaných by změnilo poskytovatele pro získání přístupu k této technologii. Výzkumný tým Bellových laboratoří společnosti Alcatel-Lucent na základě výsledků studie potvrdil, že zájem o nové aplikace pro LTE by mohl poskytovatelům služeb přinést významné tržní příležitosti a podstatné příjmy. Výsledky dále ukázaly, že největších výhod by bylo možné dosáhnout správnou kombinací nových aplikací a specifické cenové politiky. Alcatel-Lucent jasně prokázal pozici lídra v oblasti LTE. Byl vybrán sedmi zákazníky, z nichž dva patří mezi světově největší poskytovatele služeb, pro komerční nasazení. U více než 50 zákazníků se Alcatel-Lucent zapojil do testovacích provozů. Testování a nasazení technologie LTE probíhá ve všech regionech světa. (zdroj: Alcatel-Lucent)
Krev vyrobená přímo z buněk kůže odstraní potřebu dárců Krev představuje až 6—8 % hmotnosti každého z nás. Nikdo neví, kdy nás tato zázračná tekutina může zachránit, protože velice často o záchraně lidského života rozhoduje právě její dostatek pro infúzi. Kanadští vědci vyvinuli speciální technologii, od které si slibují, že bude možné poměrně rychle vyprodukovat dostatek krve z buněk kůže každého člověka. Systém dárců krve by se tak stal minulostí. Princip metody spočívá v transformaci dospělých kožních buněk na dospělé krevní buňky. Tento způsob navíc řeší i možné komplikace dárcovské krve a imunitního systému příjemce. Takto obdrží pacient krev vyprodukovanou z jeho kožních buněk. Kanaďané pokročili ještě dál. Nalezli také možnost, jak buňky přimět následně k množení. Tým vědců svoji metodu již několikrát vyzkoušel. (zdroj: novinky.cz)
6
První vzorky asteroidu získala japonská sonda Šest miliard kilometrů musela zvládnout japonská sonda Hayabusa, která po sedmileté cestě vesmírem přinesla vzorky asteroidu Itokawa. Zhruba 1500 nepatrných prachových částic, které vědci prozkoumali s pomocí elektronového mikroskopu, se podle japonského vesmírného úřadu JAXA zcela liší od látek, které se vyskytují na Zemi. Většina vzorků pochází ze skály. Hayabusa odstartovala v květnu 2003 a na planetce Itokawa přistála o dva roky později. Letos v červnu pak sonda shořela v zemské atmosféře, když se od ní předtím oddělilo návratové pouzdro, které přistálo v Austrálii. Asteroidy podle vědců obsahují nejstarší stavební materiál Sluneční soustavy. Vědci si od analýzy vzorků slibují nové poznatky o vzniku planet v systému naší hvězdy. Hayabusa je teprve čtvrtým zařízením, které přivezlo vzorky materiálu z vesmíru. Předtím mise Apollo na modrou planetu dopravily horninu z Měsíce, v roce 2004 v USA přistál modul sondy Genesis se vzorky slunečního prachu a sonda Stardust v roce 2006 přivezla prach z komety Wild 2. (zdroj: www.tv.nova.cz)
AKTUALITY
Pohybový ovladač Kinect je už cracknutý V roce 2009 na veletrhu E3 Microsoft poprvé představil projekt s kódovým označením Natal. Jednalo se o herní ovladač na novém principu: specializovaný snímací systém dokázal sledovat celé tělo ve všech směrech a získanými signály ovládat hru. Před pár týdny byl tento systém oficiálně uvedený na trh pod názvem Kinect. Připojuje se ke stávající konzoli Xbox 360 a umožňuje ovládat hry a pracovat s dalším
obsahem pomocí gest, pohybů a hlasových příkazů. Kinect využívá dvojici kamer, mikrofon a infračervený snímač a za jejich pomoci umí rozpoznat postavu stojící před televizí a její pohyby. Nové zařízení zjevně iniciuje vývoj zcela nových počítačových her založených na vysoké míře interakce uživatelů a aplikací. Vývoj takového ovládacího zařízení už oznámilo Sony, výrobce herní konzole PlayStation, další firmy se nepochybně záhy objeví.
Už týden po oficiálním uvedení se jedné skupině hackerů podařilo Kinect cracknout a změnili kód, na základě kterého pracuje. Upravené zařízení je možné používat i bez herní konzole Xbox. Kinect lze zakoupit jak samostatně asi za 4000 Kč, tak v sadě s konzolí Xbox přibližně za 7000 Kč. (zdroj: www.itbiz.cz, www.oblibena.cz)
Píchačkám odzvonilo, váš prst, prosím! Scény odehrávající se při vstupu do zaměstnání v prostoru kolem „píchačky“ jsou pro mnohé nostalgií. Pro filmaře byly vděčným tématem. Jenže všechno má svůj vývoj a i píchačkám odzvonilo. Nahradily je docházkové systémy, všemožné karty a identifikační průkazy. Už ani tento způsob však není trendem a dostatečně in. Novinkou jsou biometrické systémy založené na nezaměnitelné identifikaci. Snímají se otisky prstů, oční duhovky a podobně. Mnozí se již s touto formou identifikace setkali při vyřizování cestovních pasů. „Stacionárního“ hardwaru pro čtení karet a biometrických dat je celá řada, ale problém nastává v případě mobilního přístupu. Dodavatelem perspektivních mobilních systémů je francouzská firma Coppernic, jejímž distributorem pro ČR/SR a střední Evropu je POINT. X. Základnovou jednotkou je dobře známý modulární Psion Workabout PRO, v případě potřeb doplněný o čtečku opticky čitelné zóny v dokladech či snímač RFID čipů (používaných v bezkontaktních identifikačních kartách a v pasech). V některých konfiguracích se dá ještě připojit snímač čárového nebo 2D kódu. Jinou nadstavbou systému je snímač kontaktních čipových karet a snímač otisků prstů, komunikující přes Wi-Fi nebo GPRS. Všechny zmíněné funkcionality je možné používat zvlášť, nebo najednou v jednom příručním terminálu. Testování v současnosti probíhá na letištích v Atlantě a Detroitu. V České republice dodala v letošním roce firma POINT. X několik biometrických terminálů Policii ČR. (zdroj: časopis Technik)
Alcatel-Lucent je číslo 1 na trhu mobilního backhaul Společnost oznámila významný posun v nabídce backhaul (mobilní řešení pro propojení základnových stanic s páteřní sítí). Operátoři tak mají možnost využít řešení, které jim poskytuje bezproblémovou podporu všech technologií pro vysokorychlostní mobilní sítě 2G, 3G a LTE. Údaje společnosti Infonetics potvrdily pozici společnosti Alcatel-Lucent jako lídra na trhu ethernetových routerů a bran. Celkový meziroční růst trhu je 231 % a v první polovině roku 2010 získala společnost Alcatel-Lucent 23% podíl. Posílila svoji pozici v backhaulu, LTE technologiích a bezdrátových IP službách. (zdroj: Alcatel-Lucent)
7
AKTUALITY
Thorium — čas na změnu? Chemický prvek pojmenovaný po bohu hromu, deště, nebe a plodnosti země — to je thorium. V současnosti si asi stěží vyvoláme další asociace a jen někteří tuší, co všechno se za tímto prvkem skrývá. Bude thorium již brzy základem pro výstavbu thoriových reaktorů, a změní tak dějiny energetiky? K nástupu na cestu právě tohoto využití thoria vyzval Carlo Rubbia, nositel Nobelovy ceny za fyziku a bývalý ředitel CERNu.
Thorium je slabě radioaktivní lesklý kov, který se vyskytuje v podobě sloučenin. Doposud byl získáván z thoriových rud nebo z odpadu při těžbě vzácných kovů. Přitom v zemské kůře jeho koncentrace až 3x převyšuje uran a na rozdíl od něj nemusí být čištěn. Cesta k využití pro energetiku není jednoduchá a nápad Carla Rubbia si vyžádá upravení řady postupů a technologií. Problémem je již samotné jádro thoria, které se spontánně nezapojuje do štěpné reakce.
Z tohoto důvodu je třeba nejdříve thorium upravit na štěpný izotop uranu. Nejrozsáhlejší výzkum v oblasti využití tohoto prvku probíhá v Indii, která je zároveň jeho největší zásobárnou. V nedávné době Rubbiův patent zakoupila jistá norská firma a dle strategie této společnosti by mohla vzniknout celá síť drobných podzemních reaktorů o výsledné kapacitě asi 600 MW. (zdroj: www.21stoleti.cz)
Facebookový prohlížeč je na světě
Baterie a (nebo) mitochondrie? Doposud se využívají v solárních článcích materiály podobné chlorofylu, respektive technologie fotosyntézy. Můžeme si tak od přírody „vypůjčit“ i aerobní metabolismus? Proč ne? odpovídá Shelley Minteer, chemik ze Saint Louis University v Missouri. Představil prototyp palivového článku, jehož základem jsou právě mitochondrie. Pro ty, kterým jsou již hodiny biologie vzdálené, doplňujeme či osvěžujeme vědomosti krátkým představením, co to vlastně mitochodrie je. Jedná se o specifickou organelu, podbuněčnou strukturu, součást téměř všech buněk, kde vykonávají nejrůznější funkce. Mitochondrie dosahují velikosti několika mikrometrů a v buňce se jich mohou vyskytovat i stovky tisíc. Právě ony „spalují“ organické látky a vytvářejí ATP (adenosintrifosfát), který slouží jako zdroj energie pro další reakce v buňce. Tento proces zvládají mitochondrie velice efektivně. Prototyp Minteerova zařízení se skládá z vrstvy mitochodrií mezi dvěma elektrodami, vše je odděleno polopropustnou membránou. (zdroj: scienceworld.cz)
8
Otázkou je, zda vůbec nový prohlížeč potřebujeme a zda nějaký nový může konkurovat současným, když trh je již rozdělen. Dominantní Explorer si dlouhodobě neudržel původní silné postavení a dnes ho používá cca 45 % uživatelů, další Firefox 30 % a Google Chrome 10 %. Nový prohlížeč dostal název RockMelt a je šitý na míru sociálním médiím, především Facebooku. Integruje v sobě totiž většinu jeho funkcí. Hodně věcí to usnadňuje, a dělá tak práci na webu elegantní. Tímto krokem se také naplňuje vize zakladatele Facebooku, Marka Zuckerberga, že Facebook není stránka nebo služba, ale komplexní prostředí. Propojení se sociálními sítěmi se z uživatelského pohledu děje dvěma lištami. Ta nalevo obsahuje seznam vašich přátel, kteří jsou online (s ikonkami) a ta napravo pak ikonky samotných sociálních sítí s možností prohlédnout si jedním kliknutím například facebookový nebo twitterový newsfeed. V České republice se již hodně uživatelů do RockMeltu zaregistrovalo, jak jinak než prostřednictvím Facebooku. Jen čas však ukáže, jestli nezůstane jen u registrací. (zdroj: technet.cz)
AKTUALITY
Alcatel-Lucent pomáhá využívat mobilní telefony pro záchranu lidských životů Už jste se s tím možná setkali. Pokud bydlíte v okolí chemické továrny, tak zcela určitě. Venku houká siréna, z místního rozhlasu se šíří nesrozumitelný zvuk. Pocit nejistoty je nepříjemný, chcete vědět, co se děje, jak se zachovat. Intuitivně saháte po mobilním telefonu, jestli nedorazila nějaká zpráva. Nedorazila, ale mohla by… Využívat výhod mobilního telefonu, tedy předmětu, který nosí většina z nás neustále při sobě, pro informovanost obyvatel v případě ohrožení majetku či života je možné díky novému řešení společnosti Alcatel-Lucent. Poskytovatelé mobilních služeb mohou snadno rozšířit komunikační možnosti integrovaného záchranného systému a zajistit okamžité doručení krizových zpráv na všechna mobilní zařízení nacházející se v oblasti ohrožené přírodní katastrofou, průmyslovou havárií nebo teroristickým útokem. Broadcast Message Center (BMC) společnosti Alcatel-Lucent umožňuje poskytovatelům služeb doručit cílené textové upozornění, vydané složkou integrovaného záchranného systému, uživatelům mobilních telefonů v závislosti na jejich lokalitě. Flexibilita a škálovatelnost BMC umožňuje poskytovatelům služeb využít tyto možnosti i mimo oblast nouzové signalizace, pro komerční broadcast služby. Typickým využitím je distribuce důležitých informací jednotlivých obcí svým obyvatelům nebo využití v reklamě a marketingu pro alternativní cílené marketingové kanály, zatímco současně zajišťuje poskytovatelům služeb nové zdroje příjmů. (zdroj: Alcatel-Lucent)
Náš mozek je složitější než všechny počítače a internet
Umělá ohnivá koule milionkrát překonala teplotu Slunce Vědcům ze Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) ve Švýcarsku se v urychlovači LHC podařilo vytvořit rekordní teplotu deset bilionů stupňů Celsia. Při srážkách jader atomu olova fyzikové z vytvořili mikroskopické „ohnivé koule“ o teplotě milionkrát větší než je v nitru našeho Slunce. „Šlo o nejvyšší teploty a největší hustoty, jakých se kdy dosáhlo při experimentu,“ řekl David Evans z Birminghamské univerzity ve Velké Británii. „Tímto úspěchem jsme nadšeni!“ jásal, „těšíme se na zkoumání malého kousku toho, z čeho sestával vesmír miliontinu sekundy po Velkém třesku.“ Vědci se v urychlovači pokoušejí napodobit podmínky, za nichž v prvních mikrosekundách po Velkém třesku vznikla vesmírná prahmota. (zdroj: technet.idnes.cz)
O tom, jakým je náš mozek geniálním komplexem, jsme slyšeli mnohé. Nyní však výzkumníci se Stanfordu objevili, že mozek potřebuje více než 125 bilionů synapsí. Synapse představuje propojení neuronů a slouží k výměně informací. Výzkumný tým vyvíjí metodu, s jejíž pomocí získal zatím asi nejpřesnější mapu mozkové tkáně. Mozek myši, konkrétně somatosenzorické centrum, byl obohacen o fluorescentní protein, takže synapse se rozzářily žlutozelenou barvou. Poté vědci tkáně nařezali na tenoučké plátky a nasnímali ve velkém rozlišení. Vedoucí týmu, profesor molekulární a buněčné fyziologie Stephen Smith, k objevu dodává: „Jediná synapse sama o sobě je spíše jakýmsi mikroprocesorem než obyčejným přepínačem, umí informace ukládat i zpracovávat. Jedna synapse obsahuje tisícovky přepínačů o velikosti molekul. Lidský mozek obsahuje více přepínačů než všechny počítače, routery a internetová spojení na Zemi.“ Vědeckým pracovníkům se tak otevírají další pohledy na lidský mozek a jeho činnost. (zdroj: www.technet.cz)
Redakce
9
TÉMA
POZNÁVÁNÍ SVĚTA VYLUČOVACÍ METODOU Řekni mi, jak chodíš na záchod, a já ti řeknu, odkud jsi. Tak nějak by mohla znít parafráze známého rčení. Že se to zdá přehnané? Ani trochu. O podstatných věcech často vypovídají věci zdánlivě nepodstatné, ne-li dokonce vytěsněné na okraj zájmu. Není to náhodou.
10
TÉMA
Pali, Indie.
Pokud něčemu nepřikládáme váhu, nezapojujeme do toho ani různé maskovací mechanismy, kterými z věcí, jaké jsou, děláme věci, jak nejsou. Proto platí, že sešitové čtení do vlaku často vypovídá o společnosti více než její nejoceňovanější románová díla. Nervózní pohyb našich prstů vypoví víc než to, co tak pracně formulujeme ústy. A proto také platí, že charakter národní kultury se často pozná nejlépe na veřejném záchodku. Halal neboli korektní olympiáda Problémy multikulturalismu, které zastihly západní svět tak trochu se spuštěnými kalhotami, se nemohly nepromítnout ani do sanitární oblasti. Jeden příklad za všechny, z těch pozitivních, zdá se. V Londýně se budou v roce 2012 konat Olympijské hry. To se neobejde bez stavby desítek nových veřejných toalet připravených na exkrementy turistů ze všech koutů světa. Snad aby organizátoři projevili gesto dobré vůle, snad aby ukázali, že myslí opravdu na všechno, velké množství z těchto toalet bude muslimský „halal“. Jak se to projevuje? Jejich vchody nebudou obráceny směrem k Mekce. Zástupce Olympijského přípravného výboru uvedl, že ortodoxní muslimové mají zapovězeno vykonávat potřebu tváří směrem ke svatému městu. Londýn vychází vstříc jejich víře. Ať se euroatlantický svět staví vůči přílivu imigrantů a cizinců sebevíc
s nedůvěrou, konfrontaci různých kultur a zvyků se prostě nevyhneme. Zatím se východ spíše přizpůsoboval západu. Vyspělé země měly co nabídnout. Přijmout i část jejich životního stylu patřilo k módě. Japoncům se například začala měnit fyziognomie, jak opouštěli rýžovou stravu, na niž byli po celá staletí zvyklí a která způsobila například zmenšování žvýkacích svalů a čelistí. Na stoly přibyly vedle hůlek i evropské příbory. Jídelní stoly se zvýšily a objevily se u nich židle, tedy něco, co bylo pro východní národy naprosto cizí a exotické. Je možné očekávat, že se zvyšujícím se podílem Číny a Indie na světové ekonomice bude docházet k opačným efektům. Asiaté se již nebudou v západních městech stahovat do sociálních ghett, jejich životy se budou více prolínat s našimi a Evropané a Američané převezmou nejednu východní zvyklost. Nedá se příliš očekávat návrat k tradici v materiální sféře. Jakmile technologie prvního světa jednou dobyly Asii, sotva se dočkáme vyhazování židlí a kuchyňských robotů na smetiště a pokorného návratu k rohožím a jídelním hůlkám. Nic takového. Západ od východu docela ochotně přejímá hodnoty a zvyky nemateriální povahy. Jen se podívejte do knihkupectví, kolik metrů knih se tam zabývá jógou, meditací, bojovými sporty či tradiční čínskou
Pali, Indie.
medicínou. Masážní a wellness salony by se již bez nabídky exotických procedur neobešly. Jiní se úspěšně živí jako konzultanti a trenéři na reiki či feng šuej. Přitom jejich zákazníky jsou lidé z té „nejkomerčnější“ sféry — manažeři, podnikatelé.
Sešitové čtení do vlaku často vypovídá o společnosti více než její nejoceňovanější románová díla.
Politice neutečeš nikde Ale zpátky do místností, kam chodí i CEO pěšky. Jak jsme naznačili v úvodu, zamlčené téma může mít vysokou výpovědní hodnotu. Kdo jiný by k tomu měl říci víc než kultovní slovinský filozof Slavoj Žižek, který začínal jako psychoanalytik? Myslitel známý svými neortodoxními názory tvrdí, že tři základní typy záchodových mís odpovídají přesně povaze jednotlivých národů. Tradiční německý záchod má odpadní otvor vepředu, takže výkal zpočátku zůstane v míse, aby mohl být očichán a prozkoumán pro zjištění případné nemoci. V typické francouzské toaletě je otvor naopak vzadu, aby mohl výkal zmizet ze světa co nejrychleji. Anglosaské záchody nakonec představují zlatou střední cestu mezi těmito extrémy — mísa bývá plná vody, takže výkal je vidět, ale nemůže být prozkoumán. Žižek v té souvislosti připomíná pasáž z románu Eriky Jongové Strach z létání: „Německé záchody jsou skutečným klíčem ke hrůzám Třetí říše. Lidé, kteří vyrobí takový záchod, jsou schopni čehokoliv.“
11
TÉMA
Berlín, Německo.
A ve svých úvahách pokračuje: „Hegel byl jedním z prvních, kdo si všiml, jak geografická triáda Německo, Francie a Anglie odpovídá třem základním existenčním postojům: analytická důkladnost (Německo), revoluční spěch (Francie) a utilitární pragmatismus (Anglie). Jazykem politiky to můžeme vyjádřit jako německý konzervativismus, francouzský revoluční radikalismus a anglický liberalismus. Příměr s toaletami nám umožní nejen nahlédnut tuto triádu v těch nejintimnějších souvislostech, ale také pochopit její skryté mechanismy ve třech exkrementálních postojích — kontemplativní fascinace; snaha zbavit se toho co nejrychleji; a pragmatické rozhodnutí brát celou záležitost jako běžnou věc a odbavit ji tím nejvhodnějším způsobem. Leckterý akademik tak může u diskusního stolu hlásat, že žijeme v post-ideologickém světě, ale jakmile po vášnivé debatě navštíví toaletu, ocitne se opět až po uši v ideologii.“ Toaletní kolektivizace Podobné souvislosti mezi národní povahou a toaletou najdeme na celém světě. Teprve když vycestujete do exotických krajin, doceníte luxus evropských koupelen a záchodů. I nejzarytější odpůrce globalizace mnohdy s pokorou doběhne na poslední chvíli do místního občerstvení McDonald’s, která skýtá příslib, že zde alespoň trochu civilizovaně vykoná svou potřebu. Většinou býváme zaskočeni, když věci, jež jsme pokládali za samozřejmost, v cizím prostředí citelně postrádáme. Například čínské toalety jsou
12
Kampong Cham, Kambodža.
Německé záchody jsou skutečným klíčem ke hrůzám Třetí říše. Lidé, kteří vyrobí takový záchod, jsou schopni čehokoliv.
čítankovým příkladem socialistického a nekonečně dlouho se nechává sprkolektivismu. Málokterý dům je zde chovat vlažnou vodou. vybaven vlastním záchodem, dokonce V ubytovně v Pekingu jsme se s kai v levnějších hotelích byste onu míst- marádkou spěchaly osprchovat nost obtížně hledali. hned po uložení bagáže. V místnosti Nač takové marnotratné soukrom- se s rozkoší čvachtala ještě jedna Číničení? Po městě je přece dostatek ňanka s pětiletým synkem. Seděla veřejných záchodků. Ani v nich si na kluzké zemi, chlapeček po ní hravě ovšem nikdo na nějaké soukromí ne- přelézal a snažil se ucpat odtokový kahraje. Muži zde vykonávají potřebu nálek. Když jsme po půlhodině odchápěkně v řadě na záchodě tureckého zely, nedávala dvojice najevo, že už typu, ve světě zřejmě nejrozšířeněj- bude končit. ším. Někdy nemá ani každý svůj od- Ještě za dvě hodiny, když jsem si připadní otvor, jen společný žlábek, kte- šla umýt ruce, jsem se s těmi vodorým se čas od času přežene voda mily setkala. Na podlaze šplouchala z centrálního splachování. Proud vody hladina jezírka, v ní seděl macerovaný bývá silný, někteří před ním uskakují chlapeček, maminka se právě brodo strany. dila k ručníkům a pokoušela se uvolVykonávání potřeby v Číně připomíná nit kanál. Oba s výrazem hlubokého kolektivní zábavu. Skrčenci nad dírami uspokojení.“ v podlaze dokáží kromě základní činnosti ještě číst noviny, pokuřovat z ci- Arabky nemají potřebu garety a odesílat z mobilu textové Kolektivní, špinavý záchod je stále zprávy. A protože je Číňanů hodně, lepší varianta než žádný záchod. Výke každé díře, zvláště na nádražích, tvarnice Veronika Richterová, která vede dlouhá fronta, která nevzrušeně ráda cestuje a v posledních letech svěpozoruje toho, kdo je právě na řadě. tové toalety dokumentuje i fotograCestovatelka Milena Holcová, která ficky, vzpomíná, že nejhorší záchody s chutí poznává ty nejintimnější obecně mají v Indii. Kvůli močení stránky života v jiných zemích, se svě- se muži na nějaké WC ani neobtěžují. řuje se zážitky koupelnovými: „V lev- Při vstupu na dámy čeká návštěvnějších hotelích jsou sprchy v určitou níka také šok: vybetonovaná místnost hodinu přístupné i pro veřejnost. Už se žlábkem okolo stěn. dlouho předem se u dveří tísní dych- „S údivem jsem sledovala indické matící dav. Bývají kombinované se zá- tróny, jak si povolí sárí, poklekávají čechody a voda odtéká přímo do díry lem ke stěně a močí. Jindy jsem namezi šlapkami. Pod každou trubkou šla stavbičku sloužící jako veřejné stojí v tiché blaženosti hlouček žen WC. Vešla jsem dovnitř a tam nebylo
TÉMA
Jodhpur, Indie.
nic — jen taková počůraná hromádka Hinduistu by nejspíš něco tak přízempísku. V arabském světě jsem se s ve- ního nenapadlo kreslit, nepřišlo by mu řejným WC pro dámy nesetkala vů- to podstatné. bec. Ženy zde tráví celé dny zavřené V některých asijských zemích, třeba doma a venku zřejmě nebývají nikdy v Kambodži nebo Laosu, vás překvapí, tak dlouho, aby to pro ně bylo aktuální. že i když jsou toalety jednoduché, jsou Cestovatelce nezbude než vyhledávat dokonale čisté. Naopak asi nejhorší zápánské toalety po restauracích.“ žitek z této místnosti jsem měla kdysi Veronika Richterová si jako výtvarnice dávno na Ukrajině.“ všímá zejména výtvarné výzdoby to- Ukrajinské toalety se vryly do paměti alet. Zaznamenává, jakým způsobem i Mileně Holcové: „Na Ukrajině, několik jsou označovány pánské a dámské zá- let po odtržení ze sovětského mocnářchodky. „V chudších zemích je radost ství, toaletní papír nepoužívali vůbec. pozorovat tu originalitu ve výtvarném U každé latríny ležela kniha, ze které zpracování postaviček mužů a žen se postupně vytrhávaly listy. Většinou u vchodů na WC. Většinou jsou ručně učebnice, ty se dříve fasovaly zdarma. malované. Čím bohatší a civilizovanější Když jsem narazila na Vojnu a mír, pozemě, tím ubývá originality, protože je bouřilo mne to barbarství, ale nad sejednodušší zajít si do supermarketu branými spisy Vladimíra Iljiče jsem poa koupit jeden ze tří prefabrikovaných cítila uspokojení, že konečně začaly štítků z plastu. Záchody Evropské unie sloužit dobré věci.“ jsou tak ty úplně nejnudnější. Fascinovaly mě kubánské toalety vy- Relativita hygieny budované ještě před válkou. Mají nád- Rozličné typy záchodků leccos proherný design ve stylu art deco, obdi- zradí o relativitě pojmu hygiena. Navuhodné barvy i tvary, porcelánové příklad běžnému Číňanovi by záchod vypínače... od té doby se tam nic moc s prkýnkem připadal jako výsměch čisnového nevybudovalo, tak je tam totnosti. Sedat si na místo, kde seděl snaha pokud možno udržovat to staré. někdo přede mnou? Fuj! Ta jejich ošuntělá krása jako by odpoví- (Mimochodem, když přistávali první dala i zvláštnímu pojetí karibského so- evropští obchodníci a dobyvatelé cialismu, který tam mají. Lidé sice žijí u břehů dalekých zemí, místní obyvav totalitě, ale radují se a tančí, užívají si telstvo bylo prý často zaskočeno tím, všeho, co jim den přinese. Nedá se to jak evropští námořníci páchli.) vůbec srovnat s ponurou totalitou, ja- V Indii a dalších asijských zemích je nakou pamatujeme u nás. tolik zakořeněný zvyk vykonávat poV Indii nejsou dámské a pánské zá- třebu v podřepu, že po zavedení evchody rozlišeny žádným obrázkem. Mu- ropských mís si uživatelé stoupali síte se zeptat, nebo pozorovat ostatní. přímo na prkénko. Proto se dnes někdy
Jodhpur, Indie.
V chudších zemích je radost pozorovat originalitu ve výtvarném zpracování postaviček mužů a žen u vchodů na WC. Většinou jsou ručně malované.
setkáme s „hybridní“ mísou, která má širší okraj se stupátky i prkénko pro turisty či progresivní domorodce. Muslimské země zase považují za nehygienický toaletní papír a k očištění jim slouží tekoucí voda. A v řadě jiných zemí je zakázáno odhazovat použitý papír do mísy, protože tenké a mnohokrát vyspravované odpadní trubky by takovou nálož nezvládly. Pro Japonce je esencí nechutnosti smrkat do kapesníku na veřejnosti. Japonci jsou vůbec v otázce sanity puntičkářští. Na prahu domova se přezouvají do pantoflí a za dveřmi WC ještě do dalších, výhradně záchodových papučí. Návštěva tamního WC již tradičně patří k největším dobrodružstvím číhajícím na turisty, a to se v turistických oblastech jedná o varianty klasické evropské mísy se splachovadlem. Japonské hi-tech záchody mají obvykle veškeré ovládací prvky skryté a nepoučenému návštěvníkovi dá dost práce přijít na to, jak se třeba splachuje. Někdy se splachovadlo aktivuje potáhnutím za toaletní papír, jindy neviditelným čidlem pohybu. V některých případech však přes veškerý důvtip spásná vodní vlna nepřichází... a teprve s otevřením dveří se ozve úlevné „šplouch“. To však není zdaleka jediný ozvláštňující prvek. Mísy jsou mnohdy vybaveny také fontánkou, vysoušečem, vyhřívaným sedátkem, hudbou — a to nemluvíme o futuristických zařízeních, které dokáží například provádět bleskovou analýzu moči a signalizovat některé choroby či u žen blížící se menses.
13
TÉMA
Kutná Hora, Česká republika.
Japonci jsou však také značně puritánští. Elektronické toalety mají kromě výše uvedených funkcí také knoflík, kterým se aktivuje reprodukovaný zvuk hlasitého spláchnutí. Ten se ovšem nespouští při splachování, ale k překrytí zvuků tomuto úkonu předcházejících. Leckoho možná překvapí, jak prudérní jsou Spojené státy, země zdánlivě tak liberální. I její ledví odhalí obyčejná návštěva toalety. V USA je společenským faux pas ptát se, kde se nachází záchod. Američan se vždy ptá na koupelnu, ostatně v této zemi, vzdálené všem předpisům Evropské unie, bývá obojí často v jedné místnosti. O to větší zmatky pak Američan zažívá v jiných zemích, když se v restauraci ptá po koupelně a personál nechápe, proč se u nich chce koupat. Kombinace prudérnosti s velkorysostí způsobila, že Američané jsou nejmarnotratnějším národem, co se používání toalety týče. Ze všech národů spotřebují průměrně největší počet dílků toaletního papíru a navíc neuznávají jiné materiály než extra jemný, vícevrstvý a nerecyklovaný papír. „Budoucí generace budou náš toaletní papír považovat za jedno z největších plýtvání přírodními zdroji,“ zvedají prst američtí environmentalisté. Američané měli také největší spotřebu vody na jedno spláchnutí — přes 20 litrů. V tomto směru však již legislativa zafungovala a novější nádržky mají předepsanou dávku pouhých 6 litrů. Zvláštností amerických záchodových mís je, že je v nich neustále značné
14
V USA je společenským faux pas ptát se, kde se nachází záchod. Američan se vždy ptá na koupelnu.
se i specializovaní toaletní turisté, pro které je zkoumání této oblasti jednou z hlavních atrakcí při putování světem. Občas z toho vznikne zajímavý výsledek, jako třeba knížka Záchodky celého světa od Morny E. Gregoryové a Sian Jamesové, jež vyšla letos i v českém překladu. Citujme za všechny jen jednu zajímavost z tohoto neobvyklého bedekru: „V Jižní Americe mohou být toalety i smrtelně nebezpečné. Nejznámějšího kokainového magnáta, Kolumbijce Pabla Escobara Gaviriu, vztah k latinskoEl Cobre, Chile. americkým toaletám dovedl až na pokraj smrti. Trpěl totiž panickou fobií ze špinavých toalet. Měl jednu jen pro svou vlastní potřebu a nechával si ji třikrát denně čistit. Když byl pak na útěku, skrýval se ve zchátralých příbytcích. Policistům bylo divné, proč jsou neudržované domy vybaveny čistými a moderními toaletami. Tak se dostali drogovému králi na stopu, vystrnadili ho z úkrytu a nakonec zastřelili.“ Toalety jsou také vděčným soustem pro moderní sociology a antropology. Havana, Kuba. Na Masarykově univerzitě vznikla (a ve 28. čísle časopisu Živel byla částečně publikována) disertační práce s názvem Disciplince veřejných toalet. Autorka v ní analyzuje zápisky a bezprostřední výpovědi dlouholeté české toaletářky. Používá při tom teoretického zázemí Michaela Foucaulta, který se věnoval mechanismům prosazování moci vůči jedinci. Skutečně vlezlá a asertivní toaletářka umí svou moc využít, Foucaultovými slovy zvládne „dohlížet i trestat“, přinejmenším verbálně. V takovém Trang, Thajsko. případě je pak návštěva veřejných záchodků v Praze větší atrakcí než množství vody. Je to praktické a působí preventivní ohledávání australské kato již na první pohled jaksi očistným do- dibudky kvůli jedovatým hadům. jmem. Když však neznalý Evropan vidí v americkém filmu, jak se gangsteři navzájem topí v záchodové míse, klepe si na čelo a pomyslí si o inteligenci hollywoodských filmařů své. Toaletologie Zkušení cestovatelé dobře vědí, že záchody bývají stejně rozmanité jako etnické kuchyně. Najdou
Ivan Adamovič
ROZHOVOR
Foto: David Neff.
TÉMA
OSM TISÍC KILOMETRŮ OD DOMOVA Mohlo to být všechno jinak. Když před dvaceti lety Nguyen Phuong Thao (38) přijela z Vietnamu do Československa, plánovala po šesti letech mediálních studií odjet zpět do domovské Hanoje. Nakonec zůstala v Praze a jako fotografka deníku MF Dnes dosahuje výrazných úspěchů, zejména v oblasti portrétní fotografie.
Thao žije fotografií naplno — ale cesta k ní nebyla nejlehčí. V našem rozhovoru vzpomíná na první kroky v neznámé zemi, vietnamskou komunitu anebo přibližuje, jak vznikaly známé portrétní fotografie. „Na fotografii mě nejvíc zajímá příběh, který zachycuje, nebo tváře, které se objeví a o něčem vypovídají,“ říká v kavárně Anděl Media Centre, kde také sídlí redakce jejího deníku. „Proto mě baví i reportážní fotografie, protože se v ní vždy odehrávají příběhy.“ Tento rok jste jste otevřela výstavu portrétů v pražském baru Platýz. Máte teď období odpočinku, nebo pracujete na dalším projektu? Fotím další projekt, ale nemohu vám prozradit detaily, protože ještě není hotový. Půjde o sérii fotografií s motivem
sejde a někteří vypouštějí kapry do řek, protože podle tradic se v ten čas bohové dopravují na nebesa právě na rybách. S tradicemi křesťanských Vánoc to tedy nemá moc společného.
Vánoc. Cílem je zachytit jejich atmosféru, poezii svátečního času a klasické české tradice. Sama jsem zvědavá, jestli to dopadne podle mých očekávání. Než jsem poznala svého přítele Davida Neffa, tak mě české Vánoce nezajímaly. Za studentských let jsem bydlela na koleji. V období Vánoc všichni čeští studenti odjeli domů a já zůstala jen se svými zahraničními kolegy, kterým Vánoce také nic neříkaly. Vzpomínám si, že jednou jsme šli na půlnoční mši do Břevnovského kláštera, a když jsme obcházeli hřbitov, dělali jsme si ze všeho legraci. Kapr! Vánoční strom! Ve Vietnamu není žádný obdobný svátek? Ve Vietnamu slavíme tet nguyen dan — nový lunární rok. Je to nejdůležitější svátek v roce, kdy se rodina na jeden týden
Žijete v České republice, nepřemlouváte vaši vietnamskou rodinu, aby se k vám přestěhovala? Ne. Mám dvě sestry, které měly to štěstí, že studovaly v Anglii a poznaly evropskou kulturu. Dostaly dokonce možnost zůstat v Londýně, ale rozhodly se vrátit domů ze dvou důvodů: jednak mají ve Vietnamu rodinu, a pak také práci, která odpovídá jejich kvalifikaci. V Londýně nebo v jiném evropském městě může Vietnamka žít na slušné úrovni jen za to, že lakuje cizím ženám nehty. Ale tak si moje sestry život nepředstavují. Osobně si také neumím představit, aby moje matka a otec přijeli za mnou do Čech a živili se úplně jinak, než jak se živí ve Vietnamu. Otec je novinář a matka ekonomka, takže zůstávají na svých pozicích doma a vídáme se jen jednou za čas. Předtím, než se Česká republika stala členem Evropské unie a Schengenského prostoru, bylo získání českého víza noční můrou, protože na ambasádě stojí hrozná fronta. Nyní je pro moje rodiče jednoduché přiletět třeba do Paříže a setkat se.
V Londýně nebo v jiném evropském městě může Vietnamka žít na slušné úrovni jen za to, že lakuje cizím ženám nehty.
Na rozdíl od svých sester jste se rozhodla zůstat v Česku. Co bylo tím zlomovým bodem? Kromě Davida šlo o profesní volbu. Hodně souvisí s tím, že se za svoji práci nemusím stydět. Jak vidíte — neprodávám na stánku, ale fotím pro noviny. Na fakultě jsem studovala žurnalistiku, konkrétně televizní specializaci. Naivně jsem si myslela, že jde o médium budoucnosti, protože všichni budou vnímat svět jen skrz televizní zpravodajství. Jenže jako zahraniční studentka jsem měla omezenější slovní zásobu a mluvený projev, takže jsem nemohla před kamerou plynule sdělovat lidem nejnovější události.
15
TÉMA
ROZHOVOR
styl odlišuje od toho, co se tu fotí normálně? To si nemyslím, určitě ne u mě. Po těch letech v České republice mě zdejší vnímání ovlivnilo natolik, že jsem ho přijala za své. Jediným rozdílem, který tu je, je moje osobnost, a to souvisí s tím, že vnímám svět jinak než muži fotografové.
Foto: Nguyen Phuong Thao.
Za fotoaparátem se cítím dobře a zároveň můžu stále komunikovat obrazem. To mě zaujalo natolik, že jsem se focení začala věnovat — a zůstala v Praze. Z jakého důvodu jste si vybrala Československo jako místo pro svá studia? Nejlepší studenti na vietnamských školách dostávají stipendia do zahraničí. Vzhledem ke společné socialistické minulosti byla tehdy nejběžnější stipendia do postkomunistických států, jako je Polsko, východní Německo, Bulharsko, Maďarsko, Rusko a Československo. V době, kdy jsem žádala o stipendium, už bylo Německo sjednocené. Tam jsem se chtěla dostat kvůli západnějšímu systému školství a života. Jenže stejná myšlenka tehdy napadla víc lidí. Takže jsme losovali a já vyhrála Prahu. Jaký byl příjezd? Do dneška si pamatuji, že jsem stála na Staroměstském náměstí a poslouchala, jak podkovy koní tepou kočičí hlavy. To byl neskutečně krásný zážitek. Bylo to na podzim, kdy byly stromy nejrůzněji zabarvené — podzim, který si pamatuji do dnes.
16
Po těch letech v České republice mě zdejší obrazové vnímání ovlivnilo natolik, že jsem ho přijala za své.
Bydlela jsem pak v Poděbradech a Pardubicích. Poděbradské středisko pro mezinárodní studenty se rekonstruovalo, a tak jsem se dozvěděla, že se musím přesunout do Pardubic. Byla jsem bez peněz a vůbec netušila, jak se do nějakých Pardubic dostat. Paní na vrátnici mi vysvětlila, jak dojít na vlakové nádraží, dala mi padesát korun, a protože jsem měla těžký kufr, nějaký dědeček s babičkou mi pomohli a odtáhli ho. Ze začátku to bylo hrozné. Dopisování bylo jediným způsobem komunikace, psala jsem skoro každý den. Plakala jsem a říkala si, že šest let tu nevydržím — to je hrozně dlouhá doba! Po jednom roce jazykového kurzu jsem začala rozumět lidem a pomalu jsem přišla na to, že Česko je mnohem hezčí země, než jsem očekávala. Říká se, že lidé z Asie mají jiné obrazové vnímání než lidé z Evropy nebo severní Ameriky. Pociťujete při své práci, že se váš
Navíc máte nezanedbatelnou výhodu, že splynete s prostředím třeba vietnamských tržišť. Neláká vás reportážní projekt z vnitřku komunity? Když jsem začínala profesionálně fotit, moji šéfové usoudili, že jako Vietnamka budu ve zdejší komunitě dobře vnímána. Poslali mě k hotelu Košík, abych udělala fotky trhovecké problematiky. Nedopadlo to dobře. Samozřejmě jsem profesionálně všechno vyfotila, ale bylo to složité. Moje identita byla okamžitě odhalená. Vietnamci dobře vědí, jak o problému tržišť referují česká média — veskrze negativně. Když jsem se mezi nimi objevila jako fotografka MF Dnes, považovali mě tím pádem za svého druhu zrádce. Soustředíte se tedy na portréty známých osobností. Aranžujete si je, anebo vám samy řeknou, jak si přejí být nafoceny? Pokaždé mám v hlavě plán, jak chci, aby fotka vypadala. Focený člověk se mnou nemusí souhlasit a vnese do focení vlastní nápady. Třeba Petr Čtvrtníček se sám naaranžuje, a to je velké plus pro vyznění celé fotografie. Lidí s vlastní invencí je hodně málo. Naposledy jsem fotila Ladislava Jakla, který o sobě tvrdí, že je tělem i duší rocker. A je to pravda — jenže jen ve své zkušebně ve sklepě. Je to tak malý prostor, že jsem do něj skoro nepostavila lampu. Výhodné bylo, že se ve svém prostředí uvolnil a byl kreativní, což by se mu jinde nepovedlo. Takové lidi respektuji, protože jsou schopní před objektivem odhalit své pravé já. A to je výborné. Získala jste uznání na Czech Press Photo za fotografii Jiřího Čunka, jak stojí s jednou nohou na kotevním řetězu nad Vltavou. To si asi nevymyslel on, že?
ROZHOVOR
Foto: David Neff.
TÉMA
Kdybyste odjela do Vietnamu, budete tam také fotit portréty? Zajímala by mě reportáž, fotky z míst, která jsou zajímavé svými příběhy. Ale pozor, ve Vietnamu je čím dál tím těžší nafotit něco pořádného. Musíte dlouho chodit a hledat motivy nebo mít předem domluvené, co nafotíte. Fotky nenajdete při procházce po ulici. Jaký je z vašeho pohledu největší rozdíl mezi českými a vietnamskými ženami? České ženy jsou samostatné a nezávislé. Když se nevdají, není z toho ostuda a svobodné matky jsou na svůj společenský statut hrdé. To ve Vietnamu nejde, jsme mnohem více spoutáni tradicemi. I když se u nás někdo neustále hádá nebo do sebe lidé nejsou zamilovaní, kvůli dětem spolu zůstanou celý život. V Česku se často rozejdou. A co smysl pro humor? Vyprávějí si Vietnamci vtipy, smějí se? No... vůbec nevím, proč třeba Češky neustále říkají, že na mužích nejvíce obdivují smysl pro humor. Kolega novinář měl hodinu na rozhovor a já půl hodiny na focení v kanceláři. Řekla jsem, že takhle to nepůjde, protože v kanceláři nic pořádného nenafotíme. Požádala jsem pana Čunka, jestli nechce vyjít alespoň na nábřeží. Věděla jsem, že je tam parník se záchranným kruhem. Snažila jsem se ho nenápadně dostat před kruh, ale on samozřejmě moc dobře věděl, co chci vyfotit. Říkal: „Ne, podívejte, jsem odvážný politik, já záchranný kruh nepotřebuji.“ Neustále si stoupal na kotevní řetěz a předstíral, že každou chvíli spadne do vody. Říkala jsem mu, že je opravdu odvážný a to ho motivovalo, aby čím dál tím víc vstupoval na ten řetěz. Co se týče motivů, zaujala mě fotografie kardinála Vlka a letadla. Kardinál Vlk je skutečně pilot. Celý ten fotografický cyklus, ve kterém se objevil, se jmenuje Splníme přání. Takže jsme za ním přišli s tím, jestli se nechá vyfotit u větroně. Mám dojem, že kdyby nebyl kardinálem, byl by pilotem — tak moc ho to bavilo.
Na začátku své kariéry jste dělala reportážní fotografii. Chodila jste často do ulic, fotila demonstrace, sportovní zápasy... Jaké to bylo? Překvapilo mě, jak jsem byla vnímána pozitivně. Kamkoliv jsem přišla, byla jsem vítána, proto nemůžu souhlasit s častým názorem, že všichni Češi jsou rasisté. Lidé se ke mně chovají vlídně. Výjimky jsou v rizikových prostředích, jako je například demonstrace skinheadů. Jednou jsem málem šla na koncert Daniela Landy. Naivně jsem si myslela, že jde o kulturní událost — koncert — a to je přece v pořádku. Příčetnější kolegové mi nakonec domluvili, že je tam jiný druh posluchačů než na jiných koncertech. Mám nevděčnou otázku. Které ze svých fotek máte nejraději? No, to je těžké... nejraději mám své soukromé fotky — svoji rodinu nebo momentky z mého života. Možná to zní hloupě, ale je to můj život a na fotkách jsou lidé, na kterých mi záleží. Je to součást mé historie, mé osobnosti.
Aha… Pro mě je to nesmysl. Já muže oceňuji kvůli jiným vlastnostem, než je smysl pro humor. Smysl pro humor není tak důležitý jako třeba zodpovědnost. No, ale o mě se říká, že jsem moc seriozní a ne moc vtipná.
Kamkoliv jsem přišla, byla jsem vítána, proto nemůžu souhlasit s častým názorem, že všichni Češi jsou rasisté. Lidé se ke mně chovají vlídně.
To by asi muži tady kolem v kavárně neměli slyšet. Kam byste se chtěla se svojí prací posunout ve výhledu deseti let? Fotografie se neustále vyvíjí dopředu a já mám strach, že budu stará a překonaná. Když jsem na akci, kde vidím, že se kolegové smějí starším fotografům, říkám si: hm, jednou se nám také vysmějí, takže bychom se tak neměli chovat.
Dobromil Pavlovský
17
TÉMA
KOMENTÁŘ
MULTI-KULTI A HLEDÁNÍ KOŘENŮ PROBLÉMŮ Již od šedesátých let se psychologové zabývají oborem, který získal název cross-cultural psychology. Je to část psychologie, která pro svoje zkoumání vytahuje potřebné informace ze sociologie, sociální psychologie, etnografie a kulturní psychologie. Svou vlastní metodologií z nich vytváří důležité informace. Jde o vědní disciplínu užitečnou dneska pro každého manažera z mezinárodních korporací. Cross-cultural psychology se zaměřuje na hledání podobností a zkoumání rozdílů v jednotlivých kulturách a podává vysvětlení, proč se v některých situacích s cizincem nemůžete domluvit. Zamýšlí se nad otázkou, zda je vůbec možné bez problémů spolupracovat v mezinárodních týmech, na základě svých výzkumů interpretuje důvod a vznik třecích ploch. Kde se nacházejí kořeny problémů? Dají se identifikovat, dá se jim předcházet? Na vývoj našeho „já“, tedy i na názory a postoje, má vliv úzký rodinný kruh, který zcela podvědomě přenáší do výchovy kulturními vlivy. Ty jsou předávány jako neměnná pravidla, jako měřítko pro to, co je nebo není „správné“. Tyto vlivy můžeme rozdělit na dva základní typy: na kolektivistickou a individualistickou kulturu. Kolektivistická výchova je mnohem častější, než by se mohlo z pohledu Středoevropana zdát: ovlivňuje většinu obyvatel světa. Na nejvyšší hodnotové příčce jsou vztahy. Zájmy skupiny převažují nad zájmy jednotlivce. Sebeprosazování je naopak vnímáno jako prohřešek. O svobodě, svobodném rozhodování a samostatném jednání se v těchto kulturách nemluví — nejsou ani důvodem k přemýšlení. Lidé jsou zde důsledně, systematicky a dlouhodobě integrováni do pevných a soudržných vztahů fungujících jako záchranné sítě. Jedinec, který
18
Mgr. JAROSLAVA ESTER EVANGELŮ (45) Tvůrce netradičních metod rozvoje kreativity a zvyšování efektivity. Autorka řady publikací a odborných článků. V podnikatelské praxi zaměření na personální otázky, manažerské řízení a problematiku komunikace v multikulturním firemním prostředí.
Individualisticky vychovanému člověku nedělá problém diskutovat, oponovat, namítat... Rád soutěží, často jen z radosti pro možnost samotnou.
respektuje pravidla, je po celý život touto sítí chráněn před všemi nárazy života. Patrné rozdíly jsou již na základní škole. Jsou známy stesky učitelů z individualistických kultur, kteří se snažili aplikovat v rozvojových zemích (zpravidla s kolektivistickými hodnotami) metody „osvědčené“ výuky. Jenže ouha! Žáci nediskutovali. Neodpovídali na pokládané otázky, nepracovali týmově. Pro žáky byly požadavky učitele naprosto nelogické. Jak mají diskutovat, když by se vlastně jednalo o konfrontaci? Proč by měli povídat svůj názor — tj. vyvolat konflikt s někým — kdo má názor zcela odlišný? Když už museli skutečně vyjádřit nějaké stanovisko, snažili se o co největší úpravu směrem k neutrálnímu a obecnému vyjádření. Podobný přístup mají pracovníci z kolektivistických kultur v pracovní oblasti. Mají-li najít společné stanovisko, snaží se o stálé udržování dobré atmosféry v týmu více, než o prospěch firmy. Dokonce i další vzdělávání pro ně má jiný význam: nejedná se o zvyšování sebeúcty nebo statusu, ale o potřebu zůstat platným členem týmu. Manažer z opačné kultury zpravidla narazí. Připraví se na schůzku podle svých
zvyklostí, vyhodnotí svůj návrh a sebevědomě přednese své požadavky. Ale druhá strana slyší na reference, na dlouhodobou spolupráci, na skromné vyptávání se, na zjevné projevy formální úcty. Individualistické chápání začíná také v raném dětství. Projevy jsou patrné i v takových drobnostech, jako je výchovný přístup při jídle: dítě z individualistické kultury je velmi často necháváno bez příkazů a nařízení. Matka se jej častěji ptá. Naopak dítě z kolektivistické kultury bývá mnohem častěji napomínáno — častěji mluví matka, dítě poslouchá. Dítě z prvního příkladu se proto mnohem častěji zapojí do činnosti, začne se porovnávat s druhými lidmi ve svém okolí. Naučí se dělat samostatná rozhodnutí, a to i na úkor dobrých vztahů — prostě jen proto, že se mu chce nebo že mu toto chování přinese prospěch. Začne být sobecké. V dospělosti se přirozeně začne prosazovat a nebojí se prezentovat vlastní názory. Důležitou hodnotou je pro něho svoboda jednotlivce, možnost jednat nezávisle a tento stav co nejvíce rozšiřovat, nebo alespoň si ho udržet. Individualisticky vychovanému člověku nedělá problém diskutovat, oponovat, namítat... Rád soutěží, často jen z radosti pro možnost samotnou. Kolega z kolektivisticky orientované kultury takové chování hodnotí jako namyšlenost, neskromnost, hrubost, necitelnost. Zůstává tedy otázkou, zda skutečně mohou efektivně pracovat v jednom týmu lidé z různých kultur. Zda je možné překročit svůj stín, potlačit svoji pravdu a bez vnitřní tenze chápat hodnotový žebříček druhého člověka jako obohacení.
Jaroslava Ester Evangelů, psycholožka
FEJETON
TÉMA
POTKAT TENKRÁT ČERNOCHA BYL ZÁŽITEK Slovo multi-kulti připomíná polévku Gastarbeitři, hostující pracovníci, risi-bisi, žvýkačku tutti-fruti, blábol bez nichž by německý hospošišli mišli, zkrátka všehochuť. Nelíbí dářský zázrak byl přece jen se mi, nicméně tu je. méně zázračně rychlý, Už od sedmdesátých let minulého tenkrát přibývali století, kdy je začali používat zápa- po statisících. Ačkoli doněmečtí zelení (východoněmečtí se původně předponeexistovali). Z multikulturalismu, kládalo, že se busoužití různých kultur v jednom politic- dou ob dva roky obkém celku, se stalo politikum, jež bylo měňovat, zůstávali nutno marketingově prodat. a s nimi i jejich kulTedy v západním Německu, zbytek tura. Dnes jich prý světa s ním tenkrát akutní problém v Německu pobývá neměl. Někde proto, že tam spolu přes patnáct miliónů. lidé různých kultur vycházeli odjak- Mají občanství, rodiny, živa, protože je tam zaneslo moře či majetky. Zda se pořádně naobchod (obvykle obojí), jinde zase učí německy, přijmou za své něproto, že šlo o území velmi etnicky mecké zvyky nebo jídelníček a budou vyčištěná. jim dávat přednost před těmi svými, K těm etnicky vyčištěným patřila zkrátka budou-li chtít být němečtější i země mého dětství a mládí, tehdy na- než Němci, záleží v rámci koncepce zývaná Československá socialistická multikulturalismu do značné míry republika. Potkat tenkrát černocha jen na nich. Stejně jako to, kdy zana ulici byl zážitek, o němž se dalo vy- čnou svou jinakost prosazovat a jaké právět spolužákům s jistotou, že vám k tomu zvolí cesty, včetně těch hodně budou věnovat stejnou pozornost, neformálních. s jakou sledovali, která ze spolužaček Všechno napovídá tomu, že se do splyuž nosí podprsenku. nutí s místními zas až tolik nehrnou. V létě roku 1969, to už jsem byl přece Nemyslím, že by důvodem bylo, že by jen starší, jsem si pak multikultura- si — podobně jako kdysi Srbové přišli lismus poprvé zkusil na vlastní kůži. s příslovím „poturčenec horší Turka“ — Bylo to v Berlíně, samozřejmě západ- vymysleli novodobou variantu „poním, kam jsem si na léto jel s kama- němčenec horší Němce“. Jsou prostě rádem z fakulty vydělat něco marek. jiní a chtějí takoví zůstat. V železné oponě ještě stále zela z jara Tenkrát, když jsem pomáhal Berlíňa1968 díra a měsíc pomocných prací nům s metrem, však ještě frčel jiný na stavbě kapitalistického metra vy- koncept. Říkalo se mu melting pot, čili nesl víc než rok práce v Praze. tavicí tyglík. Tavit se v něm měly náPracovní povolení na Arbeitsamtu rody a kultury, aby se z nich slil nájsem dostal za čtvrt hodiny. Můj rod nový, občanský a politický, jako kamarád však pořád stál na konci v Americe. Na takový tyglík nepodlouhé fronty snědých žen a mužů, chybně myslel T. G. Masaryk, když zana kterou mu vrátný prstem uká- kládal Republiku československou zal. Po hodině jsem se za něj šel ze- a mluvil o československém národu, ptat, proč mu to tak dlouho trvá (ne ne o přepestré a vlastně multikulturní že by to nedokázal sám, ale nechtěl směsici Čechů, Moravanů, Slezanů, ztratit místo ve frontě, za ním už me- Němců, Židů, Poláků, Rusínů, Maďarů Svět je stále zitím bylo asi tak padesát dalších a Romů (tehdy Cikánů), která repub- propojenější. žadatelů). liku obývala. „Těch jiných“ „Váš kolega je přece Turek,“ řekl vrátný. Jenže, jak už to chodí, ani z jeho re- žije stále víc „Je to Žid z Prahy a je opálený,“ opá- publiky, ani z té směsice národů a kul- mezi námi čil jsem. Vrátný se postavil do pozoru tur nám toho moc nezbylo — a nemůže a „nás jiných“ a honem kamaráda přešíboval do mno- za to jen válka a holocaust. A co hůř, žije stále víc hem kratšího procesu. s těmi, co nám zbyli, si nevíme rady. mezi nimi.
Moc toho nezbylo ani z amerického melting potu. Američané začali nejdřív hledat své multikulturní kořeny, pak se zrodila politická korektnost a ne všichni stáli o to připustit rozhodující roli kultury, jíž se eufemisticky začalo říkat euroatlantická, politicky nekorektně bílá. V roce 1992 mě osud zahnal na Harvard, do semináře profesora Samuela Huntingtona, který právě přepracovával svůj slavný článek o střetu civilizací na ještě slavnější knihu. Půl roku jsme tam debatovali o vztazích jednotlivých kultur a o tom, zda má islám krvavé hranice, jak znělo snad nejkontroverznější Huntingtonovo pozorování. Pak přišlo 11. září 2001 — a co dodat jiného než to, co Huntington říkal v další větě: že problémem islámu není ani tak fundamentalismus, jako to, že mnozí jeho vyznavači ho považují za názor na svět, jemuž se všichni ostatní mají podřídit. Co s tím vším v roce 2010? Melting pot je mrtvý. Multikulturalismus prý taky. Svět je přitom stále propojenější. „Těch jiných“ žije stále víc mezi námi a „nás jiných“ žije stále víc mezi nimi. Zastavit to stěhování národů nelze, na to je globalizační vlna příliš mocná, příliš vysoká. Aby se neproměnila v tsunami, nezbývá než to zkoušet spolu dál. Jedno je však zřejmé: žádná zeď ani přehradní hráz nic nevyřeší.
Jaroslav Veis, spisovatel a komentátor Týdne
19
TECHNOLOGIE
HISTORIE TELEFONU: OD STAROVĚKÉ ČÍNY PŘES EVROPSKÝ TELEGRAF AŽ PO AMERIKU Telefon se stal asi nejvýznamnějším vynálezem první poloviny 20. století a v našem století aspiruje na vynález nejrozšířenější. Přenos hlasu na dálku v reálném čase se stal velice žádanou telekomunikační službou, která postupně vytlačila řadu jiných, tehdy zavedených vynálezů. Pak už přišly první pokusy s přenosem informací za použití elektřiny. Zásadní pro rozvoj novodobých telekomunikací byl však až úspěch jistého amerického malíře, Samuela Morse, který 25. 5. 1844 odeslal krátkou textovou zprávu z Washingtonu do Baltimoru (50 km) prostřednictvím svého elektrického telegrafu. Morseova abeceda, kterou pro tento účel vytvořil, se přitom využívá i dnes.
Dnes se s příchodem sítí NGN a LTE zdá, že i přenosu hlasu na dálku už pomalu zvoní hrana. Přenášejí se jen data, parametry hlasového ústrojí a spektrální obálka. Brzy už přitom spolu de facto nebudeme mluvit vůbec. A jak to celé začalo? První telefony nebyly elektrické Slovo telefon pochází z řečtiny ze slov vzdálený (tele) a hlas (fon). Vzdálený hlas však rozhodně nebyl doménou jen našich praprababiček a prapradědů. První „telefon“ totiž vymyslely už ve starověké Číně. První známý popis telefonu pochází z roku 968 našeho letopočtu, kdy čínský vynálezce Kung-Foo-Whing využil systému kovových rour k přenosu hlasu na dálku. O tom, že na tomto systému něco je, se ostatně přesvědčovaly dennodenně i tisíce námořníků. Na lodích a ponorkách se totiž tento osvědčený systém používá někde i dodnes. Za zrodem telefonu stál telegraf Historie současného telefonu se začala psát mnohem později. V roce 1793 přišel Francouz Claude Chappe se „semaforovým“ optický telegrafem s posuvnými rameny, umístěnými na velkých věží, se schopností odlišit 196 různých stavů. Tento systém vhodný na přenos textových informací na dálku se široce ujal, a po Evropě se tak začaly budovat první „telekomunikační sítě.“
20
Itala Antonia Meucciho napadlo, že by bylo skvělé, kdyby se po telegrafních drátech dal přenášet také hlas.
Proč nepřenášet rovnou hlas? Pět let po vynálezu elektrického telegrafu napadla Itala Antonia Meucciho, že by bylo skvělé, kdyby se po telegrafních drátech dal přenášet také hlas. Myšlenka ho zaujala natolik, že v roce 1860 svůj hlasový telegraf prezentoval až v New Yorku, díky čemuž byl v roce 2002 zpětně uznán vynálezcem telefonu. Pouhý rok po Meucciho prezentaci „vynalezl“ telefon také německý vědec a vynálezce Johann Philipp Reis. Inspiroval se stejným nápadem, ale realizace byla jiná. Kvůli ní však telefon příliš nefungoval a bylo třeba do něj mluvit velmi nahlas. I tak protistrana často špatně slyšela, což „volajícího“ nutilo křičet do telefonu někdy i úplné nesmysly. První věta přenesená, respektive odposlechnutá volaným, údajně zněla „koně nežerou okurkový salát“. Ve skutečnosti mohlo jít na straně volajícího — tedy Reise — i o trochu něco jiného… Meuccimu i Reissovi však chybělo to, čemu dnes hezky česky říkáme drive.
Ten naopak nechyběl americkému profesorovi fyziologie orgánů řeči a fyziky, Alexanderu Grahamu Bellovi, který po více než devíti měsících usilovného výzkumu uskutečnil v roce 1876 první hlasový hovor pomocí svého telefonu. Svému asistentovi ve vedlejší místnosti pomocí telefonu věcně oznámil: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“ Ani Bell, další hráč na poli telefonování, to neměl lehké a na světové výstavě ve Filadelfii v roce 1876 si jeho vynálezu téměř nikdo nevšímal. Tedy až na brazilského císaře, kterého telefon nadchl, což pořadatele zpětně přesvědčilo o tom, že telefon nebude až taková hloupost, a dali Bellovi, zakladateli slavných Bell Labs, které nyní patří do skupiny Alcatel-Lucent, zlatou medaili. Bell se tak díky šikovnému marketingu a troše štěstí stal přes noc světoznámým vynálezcem, což dalo rozvoji telefonu definitivní zelenou. Ještě 8. října téhož roku Bell uskutečnil první dálkový hovor mezi Bostonem a Cambridge. Díky svému věhlasu se o dva roky později Bell spojil s Thomasem Alvou Edisonem, který v roce 1878 vyvinul uhlíkový mikrofon. Ten radikálním způsobem zvýšil kvalitu telefonních hovorů. Tím zároveň Bellův vynález katapultoval na podstatně vyšší úroveň, než jakou měly Meucciho a Reisovy přístroje. Dne 28. února 1885 pak předchůdce dnešních Bell Labs, a neméně známé společnosti AT&T, zahájil tažení za zprovoznění telefonní sítě po celé Severní Americe. AT&T ji ostatně ve značně modernizované podobě provozuje v USA dodnes. Od telefonu k ústředně Hon za kvalitou hovoru přitom Edisonovým vynálezem uhlíkového mikrofonu ani zdaleka neskončil. Nejprve však bylo třeba řešit spolehlivost. Zpočátku totiž telefonní hovory přepojovaly spojovatelky, které nebyly zrovna dvakrát spolehlivé a často hovor přepojily jinam, než měly.
TECHNOLOGIE
První taková „ústředna“ začala fungovat hned v roce 1878 v americkém Connecticutu. Vzápětí se podobné ústředny začaly objevovat i v dalších státech USA, včetně Kansasu, kde žil jistý hrobník Almon Brown Strowger. Toho nespolehlivost spojovatelek, které přepojovaly, prý záměrně, jeho zákazníky ke konkurenci, dohnala ke geniálnímu vynálezu, který jsme v České republice používali až do června 2002. Strowger totiž vynalezl první elektromechanickou telefonní ústřednu využívající tzv. pulsní volbu. Na základě pulsů generovaných z otočného voliče pak byly hovory přepojovány na příslušná telefonní čísla automaticky a podstatně spolehlivěji než v případě živé obsluhy. Když Strowger s tímto vynálezem přišel, psal se teprve rok 1891. Od analogu k digitálu Až do 2. světové války se vývoj v telekomunikacích prakticky zastavil. Hlavním úkolem telekomunikací bylo budovat telefonní sítě, rozšiřovat oblasti pokryté telefonními ústřednami se Stowgerovým kruhovým voličem a pulsní volbou, a pracovat na vývoji levného telefonu. Po 2. světové válce však 16. prosince 1947, shodou okolností opět v Bellových laboratořích, došlo k radikálnímu průlomu, který představoval změnu pro celé lidstvo — pánové Shockley, Bardeen a Brattain vynalezli tranzistor, za což o 9 let později získali všichni Nobelovu cenu za fyziku. Právě tranzistor se přitom stal vynálezem, který ve 20. století svým významem telefon, značně předčil. Vliv tranzistoru se velice záhy začal projevovat i v telefonních sítích, a to zejména v ústřednách a páteřních síťových prvcích. Nejprve se v 60. letech minulého století objevila 2. generace ústředen s křížovými spínači, asynchronními voliči a registry pro záznam čísel. U 3. generace telefonních ústředen, která přišla o deset let později, se objevily dokonce
procesory a elektromechanické a později i plně elektronické spojování hovorů. Opravdový zlom však nastal u telefonních sítí 4. generace, které se začaly objevovat v 80. letech minulého století a které reprezentují například u nás velice rozšířené ústředny Alcatel S12. Ty přišly s plnou digitalizací hlasu, a to buď až na ústředně (v případě analogových telefonních přípojek), nebo už u koncového účastníka (u ISDN přípojek). Hlasový signál, který byl původně přenášen analogově v pásmu 300 Hz až 3400 Hz, kde se nachází většina
hlasové informace, byl nejprve rozdělen na 12 diskrétních hodnot amplitudy signálu (tzv. kvantování), které jsou posléze logaritmicky převedeny na 8 možných stavů (tzv. A-zákon), a následně jsou navzorkovány se vzorkovací frekvencí 8 kHz. Každých 125 μs je tedy uložen digitální vzorek popisující přibližnou amplitudu původního hlasového signálu. Proti analogovému přenosu hlasu tak dochází k určitému zkreslení (část hlasové informace při vzorkování vypadne, části je díky kvantování přidělena mírně odlišná amplituda). Přenos hlasu je však podstatně spolehlivější a umožňuje dokonce i zpětnou opravu poškozené části přenášené informace.
Hrobníka Almon Brown Strowgera nespolehlivost spojovatelek, které přepojovaly jeho zákazníky ke konkurenci, dohnala k vynálezu elektromechanické telefonní ústředny s pulsní volbou.
Od NSA k VoIP Ani digitálním přenosem hlasu to však neskončilo. V roce 1984 americká zpravodajská služba NSA (National Security Agency) dokončila vývoj zařízení pro šifrování hlasu — tzv. vokodéru (voice coder-decoder) LPC-10. Ten za využití tehdy značného výpočetního výkonu fungoval takto. Nejprve analyzoval hlasový signál, následně z něj určil parametry modelu hlasového traktu (hrdelní dutiny, nosní dutiny, měkkého patra, úst a jazyku) dotyčného a digitálně přenášel pouze tyto parametry. Na druhé straně byl dekodér tohoto signálu se zvukovými generátory odpovídajícími modelu hlasového traktu, který na základě zaslaných parametrů začal generovat cosi jako lidský hlas. Hlas však zněl příliš nepřirozeně a nebylo z něj možné identifikovat řečníka. Proto se posléze přidal ještě přenos tzv. spektrální obálky, která dodávala potřebnou „barvu“ hlasu i větší přirozenost. Výsledek mnohaletého snažení NSA byl posléze odtajněn a v roce 1992 byl přijat jako známý standard ITU-T G.728 — standard pro kódování/dekódování řeči (tzv. kodek) v sítích VoIP. Právě VoIP se přitom brzy stane jediným způsobem, jak se v sítích LTE a NGN (fixních sítí 5. generace) bude přenášet hlas. Se zánikem starších sítí se z telefonování definitivně ztratí přenos skutečného hlasu. V 21. století si už budeme posílat jen parametry hlasového ústrojí a spektrální obálky našich zvukových signálů. Mluvit za nás bude procesor v telefonu nebo počítači, dekódující zvukovou informaci zvoleným kodekem. Telefon je tedy po 150 letech svým způsobem mrtev. VoIP však nabízí šetrnější zacházení s přenosovým pásmem, integraci s dalšími službami a programy, i podstatně lepší kvalitu zvuku.
Martin Zikmund, nezávislý novinář
21
TECHNOLOGIE
TECHNOLOGICKÉ NOVINKY Z BĚŽNÉHO ŽIVOTA Boty MBT — inspirace kmenem afrických Masajů Velkým hitem letošního roku se po celém světě stávají boty s technologií MBT (Masai Barefoot Technology), které vyrábí stejnojmenná švýcarská firma. Patentovaná technologie inženýra Müllera využívající oblých podrážek i její samotný název pocházejí od afrického kmene Masajů, kteří chodí naboso po přirozených, nerovných terénech. Právě jejich způsob chůze se snaží boty MBT napodobit. Patentovaná konstrukce podrážky obsahuje měkký Masai Senzor. Ten je umístěn přímo pod patou a simuluje chůzi a stání na nerovném povrchu. Chození v botách MBT tak aktivuje a posiluje hluboké svalstvo, které je pro tělo jako „přirozený tlumič nárazů.“ Oblá podrážka bot MBT vytváří při chůzi přirozenou nestabilitu, na kterou tělo reaguje malými, intuitivními, vyrovnávacími pohyby. Díky tomu dochází i při běžné chůzi k aktivaci a posilování hýžďového svalstva, břišních a zádových svalů i snížení zatížení kloubů a páteře. Technologii MBT od letošního roku nabízí celá škála obuvi od klasické sportovní přes sandály, kozačky až po formální boty.
První 3D kamera pro běžné uživatele Panasonic na podzim uvedl na český trh první 3D kameru určenou pro běžné spotřebitele. Model HDC-SDT750 je vlastně identickou kopií známé kamery SD700, která je rozšířena o nástavec 3D objektivu. Ten, podobně jako u profesionálních 3D kamer, využívá dvou objektivů umístěných vedle sebe s roztečí podobnou, jakou mají lidské oči. Kamera pořizuje záznam obrazu z každého objektivu zvlášť, přičemž snímky z levého a pravého objektivu se v záznamu pravidelně střídají. Panasonic HDC-SDT750 pro 3D záznam podporuje rozlišení 1080i, kdy každou sekundu zaznamená 25 snímků pro pravé a 25 pro levé oko. Televizor s podporou 3D zobrazení pak takový záznam umí správně interpretovat a ve spolupráci s 3D brýlemi promítne vždy levý snímek do levého oka a pravý do pravého, čímž mozek získá dojem, že sleduje trojrozměrnou scénu. Pro zákazníky, které by 3D video omrzelo, kamera podporuje i klasické 2D natáčení. Stačí jen sundat 3D konvertor a rázem máte v ruce zmiňovanou starou známou SD700 s rozlišením videa až 1080p a fotografií až 7,5 megapixelu.
22
TECHNOLOGIE
První lampa s polarizačním filtrem na českém trhu Skutečnost, že polarizované světlo je prosté nežádoucích odlesků, není žádnou novinkou. Už léta se tohoto efektu využívá v brýlích pro řidiče automobilů. Ty díky využití polarizovaných skel zamezují odleskům slunce a světel protijedoucích automobilů od mokré vozovky, čímž tlumí i záři reflektorů protijedoucích aut. Stejného efektu často využívají i profesionální fotografové, kteří si před své objektivy kupují polarizační filtry. Nyní se polarizace světla dostala také do stolní lampy a nemá ji na svědomí nikdo menší než společnost 3M. Specializuje se právě na pokrokové technologie a materiály, a to nejen v kancelářské technice, kde je známá hlavně svými papírky post-it. A polarizační filtr funguje velmi dobře i v kancelářské lampě. Pod svitem této lampy se papír téměř neleskne, což čtenář ocení nejvíce u papíru křídového i u papírů vytisknutých na některých laserových tiskárnách, které využívají lesklé tonery. Díky celkem úspěšné eliminaci odlesků je světlo z lampy subjektivně příjemnější. Nicméně astronomická cena tuto lampu zatím posouvá do kolonky luxusních hraček. Podobného efektu by navíc šlo dosáhnout použitím klasické lampičky a zmiňovaných polarizačních brýlí.
Elektronický papír útočí, používá se i v nových Kindlech
Organické displeje v mobilech a televizích O tom, že technologie displejů a televizorů za posledních deset let poskočily kupředu mílovými kroky, není sporu. Ten poslední a nejvýznamnější krok však mají zejména televize stále před sebou. Současné LED televizory jsou totiž jen marketingovou pastí na spotřebitele. LED v nich skutečně jsou, ale je jich tam jen pár desítek a slouží k podsvícení displeje, kde nahradily původně využívané CCFL trubice. Se skutečnými LED obrazovkami se tak setkáte zatím jen například na pražském nuselském mostě, kde slouží místo billboardu. Cílem výrobců televizorů je přijít na trh s organickými LED displeji využívajícími polymerové světelné diody označované též OLED, PolyLED nebo PLED. Displeje složené z polymerových diod přitom na trhu už jsou. Často se s nimi setkáte v mobilních telefonech a jiné spotřební elektronice. Současný problém číslo jedna však spočívá v tom jak vyrobit displej s velkou úhlopříčkou. Čím větší displej je, tím roste pravděpodobnost, že se polymerová struktura při výrobě roztrhne. Všichni si tak lámou hlavu nad tím, jak takový velký OLED displej vyrobit. Až se to povede, čekají nás displeje s takovými barvami, rozlišením, jasem, kontrastem a obnovovací frekvencí, o kterých se nám doposud ani nesnilo. Zatím se však můžeme zasnít jen při pohledu na miniaturní 4“ AMOLED displeje u některých dražších mobilních telefonů.
O technologiích elektronického papíru se nejvíce mluvilo v 90. letech minulého století. Tehdy se v časopisech po celém světě psalo o tom, jak v 21. století budeme mít každý jen jedny papírové noviny, do kterých si vždy ráno stáhneme z internetu aktuální obsah. Pravdou je, že na konci první dekády tohoto století se zatím nic takového nekoná. Na trh nicméně vtrhly elektronické čtečky knih, které jsou zejména v USA a UK velice populární. Jejich displeje přitom netvoří nic jiného než do produkční verze dotažená technologie elektronického papíru. Elektronický papír má proti klasickým LCD obrovskou výhodu — nepotřebuje žádný interní zdroj světla. Tzv. elektroforetický displej totiž vytváří viditelný obraz přeskupováním pigmentových částic s elektrickým nábojem umístěných v mikrokapslích, tenčích než lidský vlas, obsahujících tekutinu. Tyto kapsle jsou přitahovány nebo odpuzovány od velmi tenkého plastového filmu, který je spojený s tenkou vrstvou elektrod, na které se přivádí příslušné napětí. Podle toho, jestli je pigment k filmu přitahován, nebo odpuzován, se daný bod na elektronickém papíru jeví jako černý nebo bílý. K udržení napětí na elektrodách přitom postačuje jen velmi malé množství energie, což umožňuje displejům s elektronickým papírem udržet obraz i po velmi dlouhou dobu s minimální spotřebou energie.
Martin Zikmund, nezávislý publicista
23
TECHNOLOGIE
TRENDY
FENOMÉN TED TED je systém konferencí, který je tvořen celosvětovou komunitou lidí, jejichž myšlenky mohou změnit svět. Za dobu své existence se přeměnil z elitářského setkání pro vítěze Nobelovy ceny, státníky a podnikatelskou elitu na akci otevřenou všem. Zásadní roli v procesu přeměny hrály moderní IT technologie.
Vystoupení mají skvělé načasování, na začátku se nekoná žádné pokašlávání. Starty bývají energické, nikdo na pódiu neopomene svůj výstup okořenit humorem a vztáhnutím mnohdy ryze vědeckých poznatků na úroveň běžného života.
První setkání TED se konalo v roce 1984 v kalifornském Monterey. Jeho duchovním otcem byl informační architekt ze Silicon Valley, Richard Saul Wurman. Záběr témat je naznačen v samotném názvu, jenž je složen z prvních písmen slov Technology, Entertainment a Design. Profesní zázemí tvůrce však předem naznačuje, že „přátelé z křemíkového údolí“ považovali za stěžejní technologickou část programu. A je nutné říct, že právem. V rámci daného setkání byl představen počítač Apple Macintosh a lesklé stříbřité placky, pro které se později vžil název CD. Další konference přišla po šestileté odmlce a od té doby se koná každoročně. Milníkem je přelom tisíciletí, kdy TED koupil webový mediální magnát Chris Anderson. Programové vedení k heslu „ideas worth spreading“ — tedy „myšlenky hodné šíření“ — přidává zvýšený důraz na přínos pro lidské pokolení. Konference je v tom nejlepším slova smyslu interdisciplinární a prostor na pódiu dostávají lidé, kteří chtějí změnit svět k lepšímu. Na těchtýž prknech tak stál nejbohatší muž světa, bývalý prezident USA, nositelé Nobelovy ceny, profesoři významných světových univerzit, ale především zástupy pro laickou veřejnost bezejmenných oceánských biologů, lékařů, fotografů, softwarových vývojářů, ornitologů či psychologů. Obor tak není důležitý, hlavním měřítkem je mít co říct. Sluší se podotknout, že za brilantním obsahem nesmí zaostávat ani forma. Klasický „TED talk“ má 18 minut a dodržuje se skutečně striktně. Do této stopáže se nevměstná akademická 45minutová přednáška, zároveň je to příliš dlouhá doba na improvizaci.
24
Abyste se této události mohli zúčastnit, potřebujete nepochybně dostatek peněz. V současné chvíli je cena za členství v TED 6000 USD.
Uvolněná atmosféra a stín elitářství Pro konferenci se vžilo označení „Davos křížený s Glastonbury“, setkání těch nejvýznamnějších mozků světa v zcela uvolněné a otevřené atmosféře, kde se kravata nenosí. V průběhu čtyřdenní akce vystoupí více než 50 pečlivě vybraných přednášejících, ale hloubka jejich myšlenek je jen jednou z přidaných hodnot akce. Velmi významnou součástí je „networking“ všech účastníků. Směs vědců, významných světových podnikatelů, investorů, umělců a politiků je vybranou společností v doslovném významu. Abyste se této události mohli zúčastnit, potřebujete nepochybně dostatek peněz. V současné chvíli je cena za členství v TED 6000 USD. Samotné finance vám ovšem vstup do vybrané společnosti nekoupí. Na TED musíte být pozváni a každoročně se na pořadníku i tak ocitne několik tisíc jmen pod čarou danou kapacitou sálu. Ta byla před nedávným přesunem do Long Beach pouhých 1000 lidí. Být ve stejném sále jako Bill Clinton, Bono, Bill Gates, Richard Branson či vedení Googlu bylo pro většinu zájemců jen nesplnitelnou misí za skutečným uznáním společenské významnosti. Otevření veřejnosti aneb TED goes public Uzavřenost celého podniku byla předmětem kritiky a přiznejme si, že svým způsobem oprávněné. Jak totiž chcete
měnit svět, který vás neslyší? Ve větách řečníků z ročníku 2006 se objevoval apel k otevřenosti a sdílení znalosti tak často, že TED vystoupil ze své izolace. Od roku 2007 lze nalézt na stránkách TED.com jednotlivá vystoupení ve formě streamovaných videozáznamů, včetně postupně dodávaných přednášek z minulosti. V současné chvíli najdete onlinově 817 videí. Právě velké nároky na formu prezentace a síla samotných myšlenek přispěly k tomu, že se TED talks staly virálním hitem a už je zhlédly stovky milionů lidí. Stránka umožňuje filtrovat obsah dle oborů, konkrétní konference či data natáčení. Uživatelé mohou řadit příspěvky do kategorií jako „přesvědčivé, odvážné, inspirující, geniální, vtipné, informativní“ nebo „krásné“. Fascinující je, že mezi nejsledovanější se neřadí nutně videa populárních osobností, jako je Al Gore, Jamie Oliver nebo Annie Lennox. Složitá témata jsou podávána s lehkostí a srozumitelně, a tak dochází k paradoxním situacím, kdy se internetovou celebritou stává například švédský statistik Hans Rosling s výjimečně vizuálně zpracovanou přednáškou o demografickém vývoji světa. Nejvíce táhnou pochopitelně skvělí řečníci, a tak je nejslavnějším dokonale lidský proslov Sira Kena Robinsona o tom, jak stávající vzdělávací systém zabíjí kreativitu (viz www.youtube.com/watch?v=iG9CE55wbtY). Aplaudovány jsou i skvělé nápady. Například Steve Johnson vycházel při vytváření novorozeneckého inkubátoru pro rozvojový svět z premisy, že nemá smysl posílat složitý přístroj za 40 000 USD do míst, kde po dvou letech zanedbávání drahého odborného servisu přestane nadobro sloužit svému účelu. Všiml si ovšem, že i v té
TRENDY
TECHNOLOGIE
Jedno uměleckoprůmyslové muzeum, 100 vybraných diváků a 9 přednášejících: od zavedeného londýnského designera přes odborníka na digitální média, profesora nanotechnologie, mistra hluku, propagátora moderní architektury, malíře, oceňovaného byznysmena, gastrokonzultanta až po Španělku, která opustila svět investic v Goldman Sachs, aby pomáhala českým narkomanům (Marisa Perelló, na fotografii) — takový byl TEDx Brno 7. října 2010. nejzapadlejší africké díře stále jezdí terénní vozy, které by byly v Evropě už 20 let na vrakovišti. Využil zřejmého talentu pro údržbu motorových vozidel a zkonstruoval inkubátor z jejich součástek, kdy jsou zdrojem tepla pro dítě přední světlomety z auta. Vytvořil tak až čtyřicetkrát levnější a v zamýšlených podmínkách dlouhodobě udržitelnou alternativu, která skutečně zachraňuje lidské životy. Dát exkluzivní obsah zadarmo a všem se vyplatilo i z obchodního hlediska. Cena vstupného se proti původním 4400 dolarů zvýšila o více než čtvrtinu. Prostory v Long Beach pojmou 2000 lidí, TED Conference tak má od ročníku 2010 výrazně početnější živé publikum. Další velkou událostí a zdrojem příjmů je TED Global Conference, která se usadila v Oxfordu. K větší popularitě v jihovýchodní Asii přispěla akce TED India z roku 2009. TED nicméně spadá pod neziskovou organizaci The Sapling Foundation, a tak nejsou zisky to hlavní. Tím největším bohatstvím je právě šíření myšlenek, které za to stojí. Od roku 2005 k tomuto poslání přispívá i TED Prize, ocenění pro mimořádného jedince, který si odnese šek na 100 tisíc dolarů a především má možnost vyslovit „přání k změně světa“. Toto přání má zpravidla reálnou odezvu již mezi posluchači v sále, ale jeho propagace pomáhá získávat další finanční prostředky a zapojovat skvělé mozky pro dobrou věc. Přání pro rok 2010 vyslovil Jamie Oliver. Kuchař se statusem světové
celebrity nezachraňuje hladovějící děti třetího světa, ale především obtloustlou mládež v USA. Jeho cílem je podnítit vznik hnutí, které bude vést boj proti obezitě výukou o potravinách a vaření ve školách a vzděláváním dospělých s cílem návratu přípravy plnohodnotných jídel do rodin. Sympatické je rozhodně to, že se nejedná o pouhé vznešené gesto. Přání je uvedeno do reality vyjádřením poptávek po práci konkrétních profesí, které jsou k realizaci myšlenky potřeba. Po uplynutí roku jsou pak u každého přání uvedeny hmatatelné úspěchy, kterých bylo dosáhnuto. Lidé před obrazovkami Potěšujícím faktem je i to, že lidé nechtějí inspirativní ideje jen pasivně přijímat. Chtějí je sdílet, a to nejen virtuálně, ale i osobně. TEDActive je živý přenos velké konference z Long Beach, z Palm Springs se rozšířil do celého světa. Ti, jež zajímá svět kolem nich a způsoby, jak ho zlepšit, se rádi obklopují lidmi na stejné vlně. Právě na takovýchto nadšencích je postaven i projekt TED Open Translation Project, jenž se snaží přiblížit „myšlenky hodné šíření“ 4,5 miliardě lidí, kteří neumějí anglicky. Díky práci dobrovolníků už byly vytvořeny titulky v 79 jazycích. Reakcí na požadavky odspodu je i vznik platformy TEDx. Poptávka po pořádání konferencí po celém světě se od „internetového odhalení“
enormně zvýšila. Je logické, že jedni organizátoři by nebyli s to zopakovat „zázrak z letoviska u Los Angels“ v stovkách dalších lokací, a tak dali zájemcům od roku 2009 zdarma jejich jméno a know-how za podmínky dodržování určitých pravidel. Mezi ně patří neziskovost akce, jedna licence na jedno město, omezení pro velikost publika či totožný formát prezentací; tím hlavním je však snaha o zachycení ducha TED. V roce 2010 již proběhlo přes 700 TEDx konferencí, na podzim se poprvé konal TEDx Brno a již 2. ročník TEDx Praha.
Uzavřenost celého podniku byla předmětem kritiky a přiznejme si, že svým způsobem oprávněné. Jak totiž chcete měnit svět, který vás neslyší?
Internet a naděje Výše zmíněný boom TED jako konkrétního podniku i jeho poslání jsou nezpochybnitelně spjaty s jeho otevřením široké veřejnosti skrze web. V počátcích internetu mu podobně jako v případě telegrafu či telefonu byly připisovány doslova nadpřirozené schopnosti. Jeho používání mělo vést k sblížení lidí, celosvětové demokratizaci a snad i odstranění chudoby. Dnes můžeme říct, že tyto předpovědi byly liché. Ani TED pravděpodobně běh světa nezmění, nehledě na to je však potěšitelné, že moderní komunikační technologie významně přispívají k tomu, že se o to tisíce lidí snaží.
Petr Michl
25
TECHNOLOGIE
TECHNOLOGIE, KTERÉ ZMĚNILY SVĚT Je mnoho technologií a vynálezů, které změnily svět. Zásadní význam některých z nich je zcela zřejmý, jiné pro jejich jednoduchost a každodenní používání považujeme za skoro až banální. A pak jsou tu ty, které se významnými stávají možná právě teď. Brýle Název pro brýle je odvozen od nerostu beryl — topaz, který se používal k výrobě brýlových čoček. První zmínky o potřebě korekce zraku nacházíme kolem roku 100 př. n. l. Jistý vysoce postavený Říman si v dopise stěžuje na stáří a problémy s ním spojené, konkrétně i na starosti se zhoršujícím se zrakem. První pokusy o vytvoření pomůcky pro umožnění čtení nalézáme až kolem roku 4 př. n. l. Tato pomůcka neměla se současnou podobou brýlí nic společného. Měla tvar připomínající kouli, byla naplněná vodou a fungovala na principu čočky. Známý římský filosof, básník, politik a dramatik Lucius Annaeus Seneca pomocí této pomůcky přečetl všechny dostupné knihy své doby. Další významný Říman, císař Nero, si při sledování gladiátorských zápasů dával
před oči smaragd, který poskytoval ochranu před slunečními paprsky. V tomto zvyku můžeme považovat předchůdce slunečních brýlí. První doložené důkazy o vzniku brýlí nacházíme ve 13. století v díle Rogera Bacona z roku 1267. Ten uvádí, že lidé mohou vidět dostatečně velká písmena pomocí skleněných kulových segmentů. Skutečné místo a datum pro vznik brýlí jsou otázkou diskusí a spekulací. Někteří za místo vzniku považují Benátky, jiní zase Florencii. Dokument deklarující prvního výrobce brýlí datuje rok 1305 a byl to Alexandr della Spina. Tyto brýle si však museli lidé přidržovat. Kolem roku 1635 pak vznikl dnešní název „optik“. Jeho kořeny jsou v Berlíně, kde „opticus“ bylo označením dvorního titulu učeného amatéra.
Peníze Historie peněz sahá až do počátku vzniku lidské civilizace. Po dlouhou dobu se obchodovalo jen se zbožím. Obchody byly tzv. barterové: lidé si vyměňovali potraviny, dobytek a různé jiné předměty. Postupně se jako prostředek směny používaly šperky, koření, čaj nebo plátno. Bylo to právě plátno, které se v dávných dobách používalo jako platidlo na území českého státu a od něj se dodnes užívá sloveso „platit“. Jako vhodnější se jevily drahé kovy, zejména stříbro, zlato, bronz a měď. Ty se začaly využívat jako platidlo již v 7. století př. n. l. Jako první začali zlatem platit Egypťané, kteří využívali zlaté svitky. Platba drahými kovy však nebyla praktická, proto vznikly peníze papírové, bankovky. Až do 19. století nebyly peníze nijak kryty. V 19. století pak řada zemí začala využívat tzv. „zlatý standard“ — peníze byly kryty zlatem. V průběhu 20. století však postupně jednotlivé země od zlatého krytí ustupovaly. Velká Británie například v roce 1931, USA v 1971 a jako poslední Švýcarsko roku 1999. Vývojově nejnovější podobou peněz jsou tzv. bezhotovostní peníze, které vznikly společně s rozvojem bankovnictví ve 20. století. Měna platná na území našeho státu, česká koruna, měla dlouhý a poměrně komplikovaný vývoj. Pojmenování „koruna“ se objevilo již v roce 1892 v Rakousko-Uhersku. Po vzniku Československé republiky byly ve hře názvy jako sokol, frank, lev, hřivna či tolar. Koruna si však prorazila cestu a byla zákonem ustanovena 10. dubna 1919. (zdroj: internet)
26
Ke vzniku obrouček byly třeba roky vývoje, první pokusy byly zahájeny až v 17. století a děkovat za ně můžeme italským a španělským misionářům, kteří inspiraci nalezli v Číně. První brýle, které nebylo třeba přidržovat, vznikly v Londýně v roce 1730. Poté nabral vývoj rychlý spád. Benjamin Franklin vynalezl bifokální skla v roce 1780, údajně ho k tomu vedla lenost. Nechtělo se mu opatrovat dvoje brýle. Angličan Sir George Airy v roce 1825 sestavil první astigmatické brýle. A jen o rok později byly sestrojeny trifokální čočky. Výběr těch správných brýlí je dnes otázkou celkové image. Říká se, že oči jsou zrcadlem duše. Jak by to potom bylo s brýlemi? (zdroj: internet)
TECHNOLOGIE
Spodní prádlo
Most Most je definován jako dopravní stavba, která má za úkol překonat zpravidla nějakou velkou přírodní či technickou překážku, nejčastěji se jedná buďto o vodní plochu (řeku, potok, moře, jezero apod.), nebo o terénní nerovnost (údolí, rokle aj.). Jako první začali využívat mosty Inkové, jenže to se jednalo o primitivní lávky vyrobené z kmenů. Poškození mostů se v Incké říši trestalo smrtí a každý most měl své vlastní jméno. Inkové vzhledem k podmínkám stavěli mosty visuté. Římané posunuli stavbu mostů na vyšší úroveň tím, že vynalezli klenbu, a mohli tak budovat mosty z kamene. Tajemství stavby římských mostů převzala také románská kultura. Vývoj nových prvků a objevů se nevyhnul ani architektuře a každý umělecký sloh obohatil mostní konstrukci novými a vylepšenými prvky. Zlom představovala průmyslová revoluce a nástup industrialismu. Nové možnosti si žádaly využití nových materiálů. Kámen a cihly byly nahrazeny litinou a následně železem. Vůbec první železný most byl postaven v roce 1779 v Anglii. V současné sobě se největšímu ohlasu těší Golden Gate v San Franciscu, jeden z nejdelších a nejznámějších visutých mostů na světě. Má rozpětí pilířů 1280 m, celková délka je 2737 m. Je vůbec nejčastěji fotografovaným mostem světa. V České republice drží prim Žďákovský most, který je největším obloukovým ocelovým mostem u nás. S tímto gigantem se seznámíte, pokud pojedete k zámku Orlík směrem od Kostelce nad Vltavou. Most je unikátní tím, že oba břehy Orlické přehradní nádrže spojuje jediným mostním obloukem. (zdroj: internet)
Původ kalhotového typu mužského oděvu nacházíme u Germánů a Keltů. Ti nosili dlouhé zástěry, které vzadu upínali do opasku. Vůbec první doklad o spodním prádle máme ze skici, na které jsou vyobrazeni dva zápasníci, kteří mají přes boky nařasenou látku. Tento nákres pochází ze 13. století. Otázkou však zůstává, zda zápasníci měli oděv jen proto, že bojovali na veřejnosti, nebo zda se jednalo opravdu o základ budoucího spodního prádla. O rozvoj spodního prádla se pak postaralo rytířské brnění, jelikož pod drátěným brněním byla vrstva halen z nepříjemných materiálů, a tak bylo nutné tělo chránit plátnem. Středověk a spodní prádlo musíme spojovat s preláty. Z tohoto období registrujeme i „boj“ dvou řádů. Benediktíni vyčítali příslušníkům cysteriáckému řádu, že nenosí spodní prádlo, a to proto, aby mohli pohotověji smilnit. V 15. století se pánský spodní oděv zmenšil téměř do podoby dnešních trenýrek. První slipy spatřily světlo světa v roce 1930. Tak jako u mužů je za prapředka dámského spodního prádla považována bederní rouška. Spodní kalhotky se ujaly až v 19. století. Prvními nositelkami byly baletky, prostitutky, jeptišky a malá děvčátka. U dospělých žen bylo tehdy zcela běžné, že žádné spodní prádlo neměly. Co se ženských ňader týká, ta byla po dlouhá staletí nezahalená. Až středověká dogmata nedovolovala ženám nosit tyto partie odhalené. V renesanci nastalo potom obrození v podobě velkých výstřihů. Do dějin vstoupily významně také korzety. První korzet dámy však nosily již v roce 1800 př. n. l., ale stoletím korzetů bylo až devatenácté. Velké množství železných částí potřebné k výrobě korzetů se během první světové války ukázalo jako problém. Státy se totiž potýkaly s nedostatkem kovu. A byly to právě americké vlastenky, které přestaly uvědoměle nakupovat korzety a vyměnily je za podprsenky. Psal se rok 1917. Tímto činem ušetřily Spojené státy až 28 tisíc tun železa. Za oficiální objevitelku podprsenky je však považována až Marie Phelps Jacobová, která si svůj návrh nechala v roce 1914 patentovat. (zdroj: Český rozhlas Leonardo, internet) Redakce
27
LIDÉ
ROZHOVOR
ZOO V NEW YORKU Koncem roku se původně mostecký učitel Petr Fejk (46) vrací ze své mise v New Yorku, kde v posledních měsících působil jako ředitel České národní budovy. Jeho jméno je častěji spojováno s dvanáctiletým působením v pražské zoologické zahradě, kterou přivedl na světovou úroveň. Společně s tím vypiloval své manažerské schopnosti.
Po ní jsem dostal neodolatelnou chuť stát na vlastních nohách a podstupovat rizika. A tak jsem ztratil svou profesi a postupně se vyprofiloval jako manažer, který se nechává oslovovat výzvami. Do značné míry bylo věcí náhody, kde právě zakotvím. Vždy mně však práce musela přinášet radost a svobodu a druhým užitek. A když jsem začal cítit, že se některý z těchto atributů začíná vytrácet, nebál jsem se sbalit si uzlík a jít o dům dal.
„Obklopuji se týmem schopných a poctivých lidí,“ přiznal se v našem rozhovoru. „Obnáší to v podstatě permanentní hledání. Vždy, když jsem začal mít pocit, že je vše v pořádku, začal se mi naopak tým ze zcela nečekané strany hroutit.“ Jak si s podobnými problémy poradil, a jak nazírá život se dozvíte na následujících stránkách. Češtinář, historik, provozovatel hudebního klubu Belmondo, pak ředitel zoo a nyní ředitel České budovy v New Yorku. Co vás motivovalo a inspirovalo pro tak dramatické změny? Základní vykolejení mé kariéry způsobila revoluce. Kdyby nepřišla, učím dodnes literaturu a historii někde na střední škole.
28
Pro otevřeného člověka není život v pohybu nepřítel, ale inspirace.
Člověk se takovým obcházením domů může dostat pěkně daleko. Jak moc jsou pro vás životní jistoty důležité? Nebojím se změn, ale v soukromí jsem zcela fixován na to, co mám rád.
Civilizaci, rodinu, přátele... Jsem jako pes, který po celodenních vylomeninách potřebuje pravidelně zalézt do své boudy. Důležitější než lpění na jistotách je vědomí jejich relativnosti. Jistoty potřebuje každý, každý k nim svým způsobem tíhne. Ale obklopit se jenom jistotami znamená konečnou. Život je založený na tom, že plyne. Pro otevřeného člověka není život v pohybu nepřítel, ale inspirace. Neplatí to jen u přátel a rodiny. Hraje u vás jako u vystudovaného pedagoga stále roli touha napovídat, poučovat nebo přímo školit veřejnost nebo jinak — nést poselství?
ROZHOVOR
LIDÉ
Usmívajícím se psem byl můj černý labrador Kuba, bez kterého jsem tehdy nedal ani ránu. Už je skoro čtyři roky v psím nebi. Během šéfování zoo jste získal řadu ocenění. Například ve Forbesu se pražská zoo umístila na sedmém žebříčku nejlepších zoo na světě. Proč jste neaplikoval své zkušenosti a znalosti v politice? Management a politika jsou rozdílné věci. Úspěch v jednom nezaručuje úspěch v druhém. I v podniku je dobrý lídr pouze jedním z předpokladů, nikoli zárukou úspěchu. A v politice je to ještě složitější. Nešel jsem do politiky nikoli proto, ze bych v ní nemohl být úspěšný, ale proto, ze bych v ní nebyl svobodný, a tím pádem ani šťastný.
Učitelská profese byla pro mě velkou školou. Naučila mě, že v pozici lídra musíte splňovat tři základní věci. Musíte mít, co říci, musíte mít přísnou autocenzuru a musíte si vážit lidí kolem sebe. Potom teprve může mít smysl, že se postavíte před studenty, zaměstnance nebo voliče a něco po nich chcete. Nezastírám, že bez jisté dávky drzosti, ješitnosti a hroší kůže se to dělat nedá.
S čím byste předstoupil před voliče, kdybyste se čistě teoreticky chtěl dostat do politiky? Zřejmě bych se pokusil nabídnout něco, co v politice není obvyklé — přímočarou cestu k výsledkům. Jak bych však s tím byl v praxi úspěšný, je druhá věc. Systém kolektivního rozhodování obecně přímočarosti příliš nepřeje.
Belmondo nebyl klasický rockový klub. Proti konkurenci jsme dávali spíše radostné, veselé věci, neuzavírali se žádnému žánru nebo věku. Určitě se na jeho dramaturgii podepsalo, že ho neprovozovali žádní rockeři a že jsme měli nadhled. Díky tomu jsme dokázali nabídku klubu přizpůsobovat i jeho ekonomickým potřebám a celých pět let jeho existence prosperovat a živit v něm spoustu lidí.
Proč jste se rozloučil s učitelskou profesí? Totéž říká i Olda Neumann Protože míra společenského a mate- z kapely Znouzectnost: „Fejk riálního zneuznání této profese byla nebyl žádný bigbíťák, choval v době, kdy jsem ji opouštěl, tak veliká, se korektně a všem vykal; že jsem si nedovedl sám sebe před- neustále s ním chodil ohromný stavit, jak zakládám rodinu a starám pes, který se také furt usmíval.“ se o její bezpečí a svobodu. Kdybych byl Každou práci, kterou jsem dělal, jsem děve stejné pozici dnes, moje rozhodnutí lal po svém. Ani v zoologické jsem nebyl by pravděpodobně nebylo jiné. obvyklý ředitel. Přesně tak mě to baví. A kontrasty mi nakonec v cestě za praVraťme se k Belmondu — dodnes covním úspěchem spíše pomáhaly. je spojován s legendami pražské Na korektní spolupráci musí byt vždy hudební scény devadesátých let. dva a kluci ze Znouzectnosti uměli hrát, Podle jakého klíče jste ho řídil bavit lidi a držet slovo. Toho je třeba si a jakou jste měl vizi? vážit i v rockovém klubu.
Vždy mně práce musela přinášet radost a svobodu a druhým užitek. Když jsem začal cítit, že se některý z těchto atributů začíná vytrácet, nebál jsem se sbalit si uzlík a jít o dům dál.
Jaká byla nejkrizovější situace, do které jste se dostal ve svém pracovním životě? Začátky v zoo a povodeň. A z konkrétních situací asi jedna odborářská schůze cca 3 měsíce po mém nástupu. Téměř celá zahrada tam stála proti mně. Kdybych to tam tenkrát neustál, odešel bych dřív, než jsem stačil cokoli změnit. Na schůzi proti mně vystoupil tehdejší odborový předák a otevřeně vyzval zaměstnance k aktivní rezistenci. Dost dehonestujícím způsobem. Dokázal jsem se mu tenkrát přede všemi postavit a obstát nejen věcnými argumenty, ale i důrazným, a přitom slušným vystupováním. Schůze trvala asi pět hodin a ukázala se jako klíčová pro další vývoj událostí.
29
LIDÉ
ROZHOVOR
dalších deset. Mým záměrem přitom bylo, abychom si minimálně polovinu vydělali vlastní aktivitou v budově sami. Například pronájem velkého sálu Bohemia National Hall na jeden večer má na Manhattanu tržní hodnotu cca šest tisíc dolarů, včetně souvisejících služeb cca devět tisíc. Pokud dokážete do budovy dostat minimálně jeden takový pronájem týdně, získáte základ, který není tak daleko od cílové částky. Navíc kromě klasických pořadatelů recepcí, konferencí či jiných společenských akcí mají o budovu zájem filmaři, pořadatelé veletrhů nebo cateringové společnosti, které platí víc. Jen podíl za zprostředkování cateringu tu činí cca 10 %, což může ročně přinést několik dalších milionů korun navíc.
Proč jste se ucházel o místo ředitele České národní budovy v New Yorku a nepřijal jste pozici ředitele Českých center v zahraničí? Newyorská nabídka přišla v době, kdy ve mně uzrálo rozhodnuti odejít ze zoo. Ten odchod sám o sobě nebyl vůbec snadný. Věděl jsem, že dokážu odejít pouze někam, odkud nebudu neustále pošilhávat po zoologické zahradě. New York byl proto pro mě ideální. Naprostá změna místa, prostředí, zkušeností. Potřeba něco nového se intenzivně učit. Tuhle „terapii“ by mi ředitelování Českých center v Praze neumožnilo. Z jakého odkazu předchozích manažerů jste při přijetí funkce vycházel? Z žádného. Přestože jde o více než sto let starou budovu, je teprve dva roky po rekonstrukci, po které se tam přestěhovaly České centrum, Generální konzulát a místní krajanská organizace. Budova začínala v podstatě od nuly. To byl prostor pro novou, aktivní filozofii, ve které jsem viděl výzvu. Chtěl jsem spojit dříve oddělený management budovy s Českým kulturním centrem, budovu otevřít pronájmům a z takto získaných příjmů podporovat společenský a kulturní život v ní. Vytvořit z budovy živé společenské centrum, které bude lidi spojovat zájmem o Českou republiku a které si na vyšší nároky jednotlivých akcí přivydělá vlastní ekonomickou aktivitou. Bylo nutné změnit i zaměstnance a natáhnout si nové? Podle mne částečně ano, zejména na straně Českého centra. Ale jako většinu věcí, které jsem měl v úmyslu, se mi to nakonec nepodařilo prosadit. Stejně jako koncepční věci od zvyšování příjmů z pronájmu nebo rozšíření dramaturgie Českého centra až po jednotlivosti, jako je zvýšená reklamní aktivita, programy o víkendu či v létě, kdy byla budova většinou zavřena, zavedení stážistů z ČR, rozšíření služeb místní knihovny apod. A proč to nevyšlo? V budově ani v ústředí Českých centrech v Praze není ve skutečnosti vůle
30
ke změně. Vytrácí se v neuvěřitelném kompetenčním propletenci, kterým budova v reálu je. V něm já nefungoval jako ředitel s prostorem pro rozhodování, ale jen jako jakýsi moderátor, který stále někam bez výsledků posílal své názory a zprávy. A nakonec z žádného mého relevantního návrhu na změnu zaběhnuté praxe nebylo nic, protože se vždy v tom složitém schvalovacím procesu našel někdo, komu se na tom něco nezdálo. Je tam moc náčelníků a málo bojovníků. A také návyk, že vše zaplatí stát.
Budova Českého domu z pohledu mnohých lidí nikoho jiného než dobrého domovníka, který by se staral o to, aby všechno fungovalo a v zimě byl odhrabaný sníh, nepotřebuje.
Bylo by řešením dát budovu do rukou soukromé společnosti, která by státu platila nájem a starala se o provozní věci? Myslím, že ne. To by přinášelo zase jiné handicapy. Věřím, že i ve veřejném nebo nonprofitním sektoru se lze k efektivnímu provozu a přímočarému rozhodování dostat zcela standardní cestou. Tím mám na mysli státní příspěvkovou organizaci, která má svoji jasně danou vnitřní hierarchii, rozpočet, motivaci a ředitele s přiměřenou odpovědnostní a pravomocemi. S jakým rozpočtem jste mohl počítat? Provoz budovy stojí přibližně dvacet miliónů korun, provoz Českého centra
Ve stejném místě zároveň sedí krajanská organizace, kancelář Českého centra a Generální konzulát. Pomáhaly vám v realizaci změn? Po lidské stránce byla komunikace dobrá, ale se snahou něco měnit jsem v budově zůstal sám. Konzulát je z povahy své práce režimové pracoviště, kterému aktivní budova spíše přidělává starosti. Pro krajanskou organizaci Bohemian Benevolent and Literary Association zase znamenal můj návrh na pronajímání budovy konkurenční záměr. Samostatnou kapitolou byl můj vztah s Českým centrem. Byl jsem jeho šéf, odpovídal za něj, ale nemohl ho řídit. Po nástupu mé programové náměstkyně v květnu 2010 přešly veškeré mé pravomoce k řízení Českého centra na ni. Přitom jestli si v budově něco říkalo o změnu, v prvé řadě to bylo České centrum. Nakonec se jednatřicátého prosince vracíte do Čech a média tvrdí, že s neúspěchem. Jak byste svoje dosavadní počínání a výsledky zhodnotil vy sám? Odcházím předčasně a dobrovolně, neboť bych za sebou za tohoto stavu věcí neviděl žádné výsledky ani za čtyři roky. A to není nic pro mě. Vzhledem k očekávání to určitě neúspěch je, ztracený rok však nikoli. I negativní zkušenost je dobrá zkušenost a já se rizika neúspěchu nebojím.
LIDÉ
Foto: David Port.
ROZHOVOR
a tři noci ji tam důsledně držela. A samec na břehu dělal, jakoby se ho to netýkalo. Čtvrtý den ráno jsme se rozhodli chudinku z příkopu zachránit. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme tentokrát v příkopu nenalezli samici, ale do té doby netečného a bohorovného samce. Holky se daly dohromady a celou situaci nakonec odneslo samčí pokolení. Vzhledem k tomu, že v managementu zoo byli tehdy samí muži, rozhodli jsme se tentokrát na nic nečekat a samci z příkopu okamžitě pomoci. Vraťme se k vašemu působení i vlastní evakuační povinnosti v případě v zoo. Při slově češtinář si lidé povodňového nebezpečí. Jenže tento rozhodně neřeknou: zoo. Nebyl to plán byl zpracován pouze do úrovně tehdy příliš velký šok? stoleté vody. Byl. Pro mě i pro budoucí kolegy. Byl to Nikdy nikdo ani teoreticky nepočítal však výsledek hodně nestandardní si- s tím, že by se voda mohla v této části tuace, ve které se zoo tehdy ocitla. Ná- Prahy dostat výš. Záchranné a evakuklady šly prudce nahoru, návštěvnost ační práce nad touto úrovni (v srpnu dolů, nulové investice, nulová aktivita. 2002 byla povodeň v Tróji na úrovni Bylo třeba nasadit krizový manage- pětisetleté vody) znamenaly pro nás ment, aby bylo možné věci vůbec nějak improvizaci. v těch stojatých vodách rozhýbat. Že se to pražský magistrát rozhodl Mnohokrát jste říkal, že tučňáci udělat tak riskantní výměnou ředitele, jsou pro vás nejvtipnějšími členy věc zpočátku určitě zkomplikovalo. Lidi zoo. Proč? v zoo vůbec nechápali, jak mohl zoo- Mám rád bizarní zvířata. Už od dětství. loga vystřídat učitel literatury a šéf Tučňáky, slony, žirafy, sovy… To samé rockového klubu. Působil jsem na ně pozoruji i na své dceři. Myslím, že právě jako kamikadze, který místo aby za- u dětí vede přes tyto živočišné druhy hradě pomohl, tak ji definitivně pohřbí. mnohem jednodušší cesta k zájmu o další zvířata a přírodu vůbec. Nakonec Jak zpětně vzpomínáte na těch zjistíte, že krásu a tajemství má v sobě dvanáct let v zoo? absolutně každý živočišný druh. Jako na nejtěžší a zároveň nejkrásnější Obecně považuji pozorování zvířat léta mého pracovního života. Byl jsem ve volné přírodě za činnost pro člověka v nejproduktivnějším věku a plně jsem velmi oduševnělou a očistnou. se s tou prací identifikoval. Dal jsem pražské zoo to nejlepší, co ve mně bylo. Nikde Několikrát jste se nechal slyšet, jinde už pravděpodobně nebudu tak vý- že o mnoha zvířatech můžete konný a kreativní jako v „zahradě.“ vyprávět příběhy. Můžete nám A byly to právě krizové situace, které jeden krátký říct nyní? mne a celé zoo daly neuvěřitelnou Největší úspěch měly vždy příběhy, šanci předvést neběžný výkon a budo- které připomínaly svět lidi. V zoo jsme vat výjimečné dílo. Tím myslím hlavně měli dlouhá léta pár ledních medvědů. své začátky v zoo a povodeň. Po čase se samec přestal o svou samici zajímat a my to museli řešit. I rozhodli Existoval v zoo nějaký krizový jsme se půjčit si z jiné zoo mladší saplán, co dělat, když přijde mici a samcův zájem znovu probudit. povodeň, anebo jste ho musel Další vývoj událostí nás však zaskočil. vymyslet až, když se to stalo? Po prvních krocích nové samice ve spoZoo měla povinně ve své dokumen- lečném výběhu ji ta stará zahnala taci krizový plán definující preventivní do příkopu s ledovou vodou a tři dny
A kterou samici si nakonec samec zvolil? Příroda je nekompromisní. Samozřejmě tu mladší. Jak nahlížíte na změnu ve vedení zoo a slova Miroslava Bobka, že je potřeba stáhnout návštěvnost, protože lidí chodí příliš mnoho? V rámci své osobní terapie se snažím dění v pražské zoo příliš nesledovat. Proto si na dálku netroufám nic hodnotit či komentovat. S výjimkou jediné věci. Záhy po nástupu vyměnil nový pan ředitel téměř celý můj management, vesměs za lidi z Českého rozhlasu a za své známé. To se mě popravdě dotklo. Přišel do špičkové, úspěšné instituce, která fungovala jako hodinky. Plně využívá jejího úspěchu, cestuje, investuje do nových projektů. Ale lidi, kteří mu lety tvrdé práce naservírují ten úspěch pod nos, se po několika dnech zbaví, aniž by se snažil je poznat. Cítím potřebu se těch lidí zastat a upřímně si myslím, že pan Bobek udělal hrubou chybu. Lidi v zoo vůbec nechápali, jak mohl zoologa vystřídat učitel literatury a šéf rockového klubu. Působil jsem na ně jako kamikadze, který místo aby zahradě pomohl, tak ji definitivně pohřbí.
Pojďme raději od nového ředitele pryč. Podle jakých podmínek si budete vybírat svoji další činnost? Podle stejných jako dosud. Možná si s přibývajícím věkem budu jen víc hledět zadních koleček.
Dobromil Pavlovský
31
LIDÉ
KOMUNIKACE
LÁSKA Z TEHERÁNU Modelový psychologický příběh ze života napsal Petr Vyhnálek.
Sledoval jsem z okénka město, které se utápělo v hvězdné noci bez měsíce. V této laskavé temnotě se zdálo být přívětivé a možná i trochu romantické. Věžičky minaretů se zakusovaly do noční oblohy plné hvězd, ruch ulic zesílil, jako by si lidé chtěli vynahradit to, že byli celý den ukryti před nesnesitelným horkem. Město se pomalu zmenšovalo, až se jeho detaily slily v záplavu světel a stínů. „Tak a máme to za sebou, pane inženýre, doufám že nám konečně přinesou nějakého panáka, dost bylo prohibice.“ Z myšlenek mne vytrhl hlas zástupce Ministerstva obchodu České republiky, se kterým jsem cestoval v letadle zpět domů. Odpověděl jsem něco ve smyslu, že ano a že to bylo fajn. Ve skutečnosti se mé myšlenky vrátily k jednomu domu v tomto městě, kde jsem ještě před několika okamžiky dělal své zatím největší rozhodnutí v životě. Rozhodnutí, na které jsem nebyl připraven, a o kterém jsem netušil, že ho budu tady v Teheránu dělat... Pro mladíka po škole, který měl za sebou prvního půl roku praxe v reklamní agentuře, byla nabídka jet jako zástupce České republiky na veletrh v Teheránu něco jako bomba. Až později jsem pochopil, proč mi tuto destinaci všichni starší kolegové s radostí přenechali. Nebudu popisovat nekonečné množství paradoxů, se kterými jsem se tam setkal, přiznávat se k hloupostem, které jsem neznalý kultury a poměrů způsobil, ani trapasy, v nichž jsem hrál hlavní roli — až na jeden. Ten však stál za to! Jako oficiální delegace jsme měli na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Teheránu v roce 1993 pronajatý stánek, který zajistil výstavní plochy pro některé společnosti z České republiky.
32
Až později jsem pochopil, proč mi tuto destinaci všichni starší kolegové s radostí přenechali.
Mojí úlohou bylo zajistit osvětu a případným zájemcům podat informace o naši zemi — kulturní, společenské, ale především ekonomické. Také jsem měl zajistit vydání maxima možných článků o naší vlasti, což byl úkol obzvlášť napínavý, protože jsem nerozuměl tomu, co říkají, natož tomu, co bylo napsáno v novinách. Tady jsem pochopil, jak funguje korupce v žurnalistice. Měl jsem od svého šéfa kontakty na novináře, se kterými byla dohodnutá cena i kvalita dárku (bylo to broušené sklo, jak jinak). Nemusel jsem nikam chodit, přišli sami. Nechali se bohatě pohostit, a pak převzali napsaný a přeložený článek (aby to měli jednodušší) s příslibem jeho vydání druhý, třetí den a odešli. Jako důkaz mi pak přinesli noviny a já vydal odměnu. Když jsem zjistil, jak celý mechanismus funguje, zapochyboval jsem, že jej mohu ovlivnit, a hledal jsem spojence. Někoho, kdo bude umět místní řeč i anglicky — a navíc mi bude říkat pravdu. Jednoho jsem nakonec našel. Byla to sekretářka z oficiálního zastoupení společnosti Škoda Export, která sídlila přímo v Teheránu. Na stánku s námi byla jako hosteska. Nebyla sama, ale jediná byla křesťanka, tudíž mohla nosit pokrývku hlavy (povinnost pro všechny ženy na území Íránské islámské republiky) jiné barvy než černé. Navíc byla z Kazachstánu, uměla rusky a byla s ní legrace — spíše byla zvyklá na náš specifický způsob humoru. Dalo by se říci, že jsme se kamarádili. Jmenovala se Sharon. Když skončily naše povinnosti na stánku, brala mne na zajímavá místa města a seznamovala se svými známými. Bez ní bych asi jen seděl v hotelu a bál se jít za roh ulice, zvlášť když nám doporučili s sebou nosit
jen kopii pasu a několik adres, telefonních čísel a napsaný dopis, který nám měl pomoci najít cestu zpět. Teherán je neskutečné mraveniště! Jednou, když jsme spolu jedli párky, což byla pro místní lahůdka nad lahůdky, zeptal jsem se jí, jaké má vlasy a jestli by mi je mohla ukázat. Podívala se na mne svýma černýma očima a aniž by dojedla, odešla od stolu. Na druhý den za mnou přišla a zeptala se, jestli ještě pořád chci vidět její vlasy. Přišlo mi to jako trochu hloupá otázka, a tak jsem bez mrknutí oka řekl, že ano. Popadla mne za ruku a vedla do skladu našeho stánku. Nechápal jsem proč, ale dnes vím, že to bylo proto, že jen sklad měl udělaný strop, a tudíž tam nebylo nikudy možné vidět. Došli jsme tam, zamkla a pevně sevřela klíč do dlaně. Pak se na mne znovu dlouze podívala a opatrně sundala šátek. Bylo to jen na okamžik, protože si jej zase rychle nasadila a se sklopenými zraky utekla pryč. Stál jsem jako solný sloup. „Co to bylo za výstup? Co blbne?“ pomyslel jsem si. Vlasy, které jsou téměř stále ukryté pod šátkem, nebyly ostatně tak hezké jako vlasy dívek, které potkáváme na ulici. Druhý den na stánek nepřišla. Její kolegyně říkala, že musela z města za babičkou. Škoda, byl to předposlední den a já se těšil, že spolu někam vyrazíme. Nedá se nic dělat. Nastal závěrečný den. Veletrh končil. Jeho brány se zavíraly v poledne a my začali balit do krabic to, co se mělo odvézt zpět do Prahy. Odpoledne přišla Sharon. Moc jí to slušelo a byla ráda, že jsem si toho všiml. Nabídla se, že mne doprovodí na slavnostní zakončení veletrhu. Moc jsme si spolu
KOMUNIKACE
nepopovídali, protože nás rozdělili na muže a ženy (to je také pravidelný zvyk — i v autobusech jsou muži a ženy každý jinde). Pak jsme šli z výstaviště zpět pěšky. Já do hotelu, ona domů. Naše cesty byly chvíli společné. Poslední večer. Měl jsem zabaleno, téměř žádné peníze, protože kvůli inflaci, která měnila kurz riálu dvakrát každý den, nemělo cenu si žádné schovávat. Mávla na taxík a chvíli se s řidičem domlouvali na ceně, pak zaplatila (zajímavý zvyk, platit dopředu) a nasedli jsme. Najednou jsem si uvědomil, že jedeme jinam, než je můj hotel, kde mám pas, letenku a zabalený kufr. Řekl jsem to Sharon. Podívala se na mne dlouze svýma černýma očima a řekla: „Víš, nejedeme do hotelu, jedeme k nám domů. Již jsem se domluvila s rodiči, můžeme se vzít a žít spolu. Vím, že budeš se mnou šťastný. A naše rodina je báječná, uvidíš.“
Zalapal jsem po dechu a začal opatrně skládat slovíčka: „Počkej, Sharon, to nejde, takhle to přece nejde.“ „Ale jde, táta říkal, že to všechno zařídí, uvidíš, bude se ti tady líbit.“ „Ne, mám doma rodinu, toto není země, kde bych chtěl žít.“ „Ale já také ne, máme zažádáno o vystěhování do Kanady — pojedeme tam spolu. Už příští rok!“ Bylo mi úzko a nevěděl jsem si rady. Taxík mířil neznámým městem do míst, kde jsem ještě nebyl a být ani nechtěl. Sharon mne chytla za ruku a pevně stiskla. Dívala se staženým okýnkem ven, vítr jí čeřil šátek — usmívala se. Auto sjelo z hlavní ulice a zastavilo u brány. Jakási postava vystoupila z budky u vstupu a když na ni Sharon zamávala, odpověděla na pozdrav a otevřela vrata. „Jsme tady,“ řekla. „Jako křesťané žijeme trochu odděleně,“ dodala, aby vysvětlila můj úžas nad bránou a závorou. Vystoupili jsme z auta a táhla mne ke dveřím. Stiskla tlačítko — dveře se otevřely — byl to výtah. „Pojď.“ Pochopil jsem, že do výtahu nesmím za žádnou cenu nastoupit. Rozhodl jsem se použít všechny dostupné prostředky k ústupu: „Nemohu, mám doma nemocného otce, sestru a bratra, nemohu je nechat samotné. Sharon, to nejde!“ Pustila mne a vešla do výtahu — tekly jí slzy.
Pochopil jsem, že pokud vstoupím do výtahu, minimálně mi uletí letadlo.
LIDÉ
„Tak jeď, taxík máš zaplacený do hotelu.“ Než jsem stačil cokoli říci, dveře se zavřely a výtah odjel. Nasedl jsem do taxíku, který stál kousek vedle. Řidič si sedl za volant a vyrazil. „Vanak mejdán,“ řekl adresu mého hotelu, usmál se na mne. Když jsem dorazil do hotelu, čekal na mne v recepci balíček. Rozbalil jsem jej. Byla v něm kazeta s nápisem „Never forget me, Sharon“. V balíčku byl lístek: „Až poletíš nad městem, podívej se z okna. Naše zraky se ještě jednou setkají.“ Když jsem pak vyprávěl svůj příběh svému spolucestujícímu, chvíli se smál: „No vidíte, právě jste možná šlápl na své štěstí!“ a dodal: „Až se vrátíte do Čech, zkuste zastavit nějaké děvče a požádejte, ať vám ukáže svá ňadra!“ Nechápal jsem. Dodal: „Pokud vám nedá facku, pak si vás možná bude chtít vzít.“ Nechápal jsem... „Copak jste nevěděl, že požádat místní děvče, aby vám ukázalo vlasy, je totéž? Máte se co učit, než se zase někam vydáte, ale dost řečí, nesou nám občerstvení. Mohu vám také objednat panáka whisky, že?“ Zhruba po roce mi přišel domů lístek z Kanady, kde vedle adresy obkreslené z vizitky i s logem společnosti byl jen podpis: „Sharon Babakhan.“
Petr Vyhnálek
Doporučení před cestou do jiné kultury 1. Sežeňte si renomovaný zdroj, který vám ukáže základní kulturní odlišnosti v dané zemi. Snažte se zjistit, jak jsou v cílové zemi koncipovány základní hodnoty. Je důležitější jednotlivec nebo kolektiv? Je čas nástrojem k efektivnímu řešení, nebo zdrojem k budování vztahů? Jsou důležitější výsledky, nebo způsob, jakým jich dosáhneme? Respektuje společnost přesně danou hierarchii, nebo je pro ni důležitá rovnocennost všech zúčastněných? A jak je na tom s formálností a etiketou? 2. Kromě seznamu turistických pamětihodností si vytvořte také plán aktivit, který by vám lépe přiblížil navštěvované místo.
Na internetu se pokuste zjistit, co dělají nejraději místní lidé, když se chtějí pobavit, kde se scházejí a v čem tato zábava spočívá. Zároveň se velmi pečlivě věnujte pravidlům obchodního vyjednávání, včetně společenského prvku budování obchodních vztahů. 3. Pokuste se přes známé nebo obchodní partnery získat kontakt na někoho místního, kdo by vám hostitelskou kulturu představil ve vašem volném čase. Měl by to být někdo, kdo sám žil delší dobu v zahraničí nebo se již dlouhou dobu věnuje studiu cizích jazyků a pohybuje se v mezinárodním prostředí. Taková „spojka“ vám snáze ukáže místní tradice
a způsob života a poukáže na případně zásadní kulturní odlišnosti. 4. Nedívejte se na novou kulturu výhradně vlastníma očima. Pamatujte, že vaše vlastní kulturní zázemí je pouze forma „firmwaru“, který vám byl během vašeho života v české kotlině nainstalován. Jsme naprogramováni tak, abychom vycházeli s lidmi, s nimiž nejčastěji přicházíme do styku. V okamžiku, kdy vycestujeme do zahraničí, není tento software často kompatibilní a je potřeba ho mírně doplnit. Jinak nemusí vždy fungovat tak, jak očekáváme. 5. Pamatujte, že v cizí kultuře nemusíte popřít vlastní hodnoty a přijmout ty nové. Nikdo to od vás ani
nemůže očekávat. Zároveň však musíte být připraveni respektovat odlišnost a vyvarovat se zásadních provinění, které mohou jinou kulturu urazit nebo se mohou přímo dotknout jejích příslušníků. Pracujte i zde s konceptem interpretací, které se snažte ostatním zprostředkovat v neutrálním duchu a bez odsudků. Pokud se vám nešťastnou náhodou stane, že někoho urazíte, přistupte k omluvě s pokorou, která poukáže na vaši neznalost poměrů. Pokud jednáte upřímně, můžete si vztahy s lidmi v jiné kultuře udržet. Michael H. Rosák
33
LIDÉ
KOMUNIKACE
INTERKULTURNÍ KOMPETENCE NA CESTÁCH DO CIZÍCH KONČIN
Ne každému z nás se poštěstí získat příležitost k účasti na služební cestě do zahraničí. Zatímco pro celou řadu z nás může cesta působit jako vítané zpestření každodenní pracovní rutiny, je mnohdy těžké ubránit se dojmu, že jde vlastně pouze o zajímavý výlet za něčím exotickým.
Do zajímavé destinace často jedeme s podobnou průpravou, jako mají turisté, kteří jezdí po světě o své dovolené, především za poznáním. Pracovní výjezdy mají, na rozdíl od turistických výletů, velmi odlišný charakter, protože jejich agenda je velmi často přesně definovaná a program může být velmi nabitý. Za takových okolností se snadno může stát, že se cestou z letiště octneme přímo v jednací místnosti a část programu je vyřešena dávno před ubytováním v hotelu. Bez potřebné aklimatizace a prostoru pro kulturní adaptaci se velmi snadno můžeme dopustit neomluvitelných chyb. Znát svou destinaci Ať už zní místo, kam jedeme, sebeexotičtěji, je naprosto zásadní, abychom o konkrétní zemi získali co nejvíce relevantních informací. Populární romány nejsou většinou důvěryhodným zdrojem, protože sázejí především na snahu zaujmout své čtenáře a mají tendenci vykreslovat pouhé senzacechtivé extrémy. Zdroj, který nám vysvětlí základní kulturní východiska, historii a sociální etiketu, by měl být renomovaný a ideálně vhodně upravený pro lidi, kteří jedou do konkrétní destinace za obchodem. Nezapomínejme, že do nového místa nejedeme ani tolik za památkami a jídlem jako za potenciálními obchodními partnery — lidmi, kteří jsou v dané zemi doma. Je naší zodpovědností, abychom se přizpůsobili jejich kulturním zvyklostem
34
MICHAEL H. ROSÁK (43) Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově a účastnil se dlouhodobých studijních stáží v Hongkongu a Dánsku. Ve společnosti TEAM.CZ působí jako lektor a konzultant. Zaměřuje se na interkulturní management a poradenství v oblasti osobního rozvoje, komunikace a firemní kultury. Působí také jako facilitátor programů založených na zkušenostním učení. Ve svém volném čase se věnuje filmu a problematice lidských práv, zajímá se o design a architekturu.
a otevřeli se jejich pohledu na svět. Nastudovat si několik základních informací je slušností a zároveň předpokladem úspěšného obchodu.
Při všech cestách platí, že odlišnost sebou přiváží především návštěvník hostitelské země.
Kultura je hlubší než si myslíte Představme si cizí kulturu jako ledovec, jehož vrcholek vidíme nad hladinou moře, ale jehož největší část je ukryta pod vodou. To, co je na první pohled v nové kultuře patrné, je viditelné nad povrchem — způsob oblékání, jiné zvyky, oděv, kuchyně, tanec nebo literatura. To, co nevidíme, je často mnohem zásadnější, protože na to můžeme nevědomky narazit a potopit naše snahy stejně, jako se kdysi potopil Titanik. Jsou to především kulturní hodnoty, předpoklady a přesvědčení, které se v každé kultuře formovaly po generace. Jedná se například o vnímání času, privilegia a omezení každého z genderu nebo hierarchizaci společnosti. Navenek nám mohou projevy našich nových kolegů připadat povědomé, ale uvnitř mohou mít naprosto odlišný význam. Řada z nás také pochopitelně měří cizí
kulturu na základě svých kulturních hodnot a přesvědčení, takže vnitřní konflikt je často nevyhnutelný. Znát podstatu jiné kultury by nám přitom umožnilo pochopit, co je důležité pro naše hostitele a otevřít nám nové obzory. Koneckonců tím, že si utvoříme přátele a obchodní kontakty mezi místními lidmi, se můžeme vymanit z izolace mezinárodních hotelů a restauračních řetězců. Domácí spojka nás může zavést do nových míst, prohloubit naši teoretickou znalost o místních zvycích a zbavit nás některých předsudků. Takový spojenec nadále zůstává členem hostitelské kultury, takže i v jeho případě musíme respektovat kulturní odlišnosti. Někdy však může působit vstřícněji, protože má sám s cizími kulturami již nějakou zkušenost. Nikdy se tím však nenechejme zmást. Respektujte odlišnosti Při všech cestách platí, že odlišnost sebou přiváží především návštěvník hostitelské země. I když jsme mnohdy fascinováni novým prostředím, pamatujme si, že i my můžeme fascinovat místní lidi tím, co je pro nás zcela běžné. K tomu, abychom byli lépe přijímáni, bychom se měli snažit odhalit jejich pohled na svět, a otevřít se tak novému vnímání. Pamatujme si, že to, co prožíváme si, nezaslouží nálepku „dobrého“ nebo „špatného“. Je to prostě jen jiné.
Michael H. Rosák
ROZHOVOR
Projevila se ekonomická krize v českých telekomunikacích v něčem výrazně negativně? Samozřejmě, že recese byla a stále je patrná na celém telekomunikačním segmentu, včetně našich příjmů, které nyní, zdá se, začínají mírně růst. Nebylo to lehké období, nicméně díky naší firemní strategii a opatřením, která jsme přijali, se ekonomická recese ukázala jako zvládnutelný úkol.
OD KUFŘÍKOVÉHO MOBILU K LTE Do optických vláken budeme investovat i nadále, říká Roland Mahler, odcházející ředitel T-Mobilu. V čele české pobočky mobilního operátora T-Mobile strávil Roland Mahler více než deset let. Nejdéle sloužící vrcholový manažer v tuzemských telekomunikacích předal na konci roku 2010 ředitelský post svému nástupci, Milanu Vašinovi, a nadále bude působit v pozici předsedy představenstva T-Mobilu. Jak byste zhodnotil vývoj v českých telekomunikacích během deseti let vašeho působení? Myslím, že jsme viděli úžasný vývoj, a to rozhodně nemluvím jen o penetraci, která dnes dosahuje zhruba 140 procent. Podíváte-li se zpět do roku 2000, uvidíte telefony s malými monochromními displeji, integrovaným wapovým prohlížečem a připojením k internetu maximálně přes technologii EDGE. Současné mobily mají podobné rozlišení jako tehdejší notebooky, avšak s 10krát vyšším výpočetním výkonem, barevným displejem, vysokorychlostním připojením k internetu přes HSPA, zabudovaným e-mailem anebo přístupem na internet. K tomu musíme připočíst i velký počet nehlasových služeb a nových funkcionalit jako třeba služby mobilního bankovnictví. Vámi řízená firma prošla v roce 2002 rebrandingem z populární značky Paegas na globální T-Mobile. Zákazníci tehdy nebyli příliš nadšení... Dnes už mohu přiznat, že i my jsme se proti tomu trochu vzpírali. Paegas byl skvělý brand a my jsme najednou
Dipl. Ing. ROLAND MAHLER (61) Absolvoval Technickou univerzitu v Darmstadtu, obor telekomunikace. Nejprve působil v Deutsche Bundespost, v roce 1980 přešel na federální ministerstvo pošt a telekomunikací, po pěti letech se stal osobním sekretářem náměstka ministra. Od roku 1990 působí ve skupině Deutsche Telekom a její dceřiné společnosti T-Mobile, kde pracoval například jako manažer zodpovědný za radiotelefonní služby či výkonný ředitel oddělení strategie a vývoje. V září roku 2000 byl jmenován generálním ředitelem českého mobilního operátora Paegas, který se později přejmenoval na T-Mobile Czech Republic. Vedle funkce předsedy představenstva českého T-Mobilu zastává post předsedy dozorčí rady společnosti Polska Telefonia Cyfrowa (PTC), která je jednou z dceřiných firem Deutsche Telekomu.
museli Čechům vysvětlit výhody příslušnosti ke značce, jejíž jméno si pořádně ani nedokázali zapamatovat. Nakonec se rebranding i celá změna korporátní identity povedly a myslím, že si na T-Mobile všichni postupem času zvykli. Dnes nás lidé podle magentové barvy ihned poznají. Co vás jako generálního ředitele největšího tuzemského mobilního operátora nejvíce pozitivně a negativně zaujalo? Myslím, že za těch deset let nebylo nic, co by bylo opravdu negativní. Naopak jsem byl velmi příjemně překvapen velkou angažovaností našich lidí, ale i konkurentů, když v roce 2002 došlo k obrovským povodním. Bylo velmi potěšující vidět nasazení všech mobilních operátorů a jejich lidí pokusit se udržet mobilní sítě, abychom tak mohli pomoci lidem a záchranářům v zaplavených oblastech.
LIDÉ
Když si vezmeme, že mobilní internet dnes nabízí téměř podobné uživatelské vlastnosti jako pevné připojení, lze konstatovat, že změny to byly vážně obrovské.
Je podle vás konkurenční prostředí v Česku v současnosti na vyšší úrovni než v roce 2000? Rozhodně ano. Vstup Vodafonu, respektive Oskara změnil na počátku roku 2000 poměrně zásadně trh. Větší převrat však způsobili samotní zákazníci, neboť postupem času více a více žádají služby i ceny, jako je tomu v jiných zemích. Třeba se vám to jako „domácím“ nezdá, ale Češi si stále více uvědomují, že oni, jako klienti, jsou na prvním místě. Jak říkáte vy v Česku — náš zákazník, náš pán. Jak se liší český telekomunikační trh od toho v Německu, nebo například v Polsku, kde u operátora PTC zastáváte post šéfa dozorčí rady? Telekomunikační trh je v každé zemi trochu odlišný, neboť každý trh má specifické požadavky a trochu různě nasazené technologie. Například v Německu, Slovensku či Chorvatsku můžeme jako T-Mobile konkurovat mobilním a pevným službám, protože máme sesterskou firmu, která vlastní fixní infrastrukturu. Zde v Česku jsme se pustili do pevného byznysu díky tomu, že jsme od Českých radiokomunikací koupili jejich zákaznický kmen a technologie. Na druhou stranu, ať už se jedná o tuto zemi, Slovensko či Německo, existuje mnoho podobností, jako je přítomnost globální značky T-Mobile, společné zákaznické služby, forma prodeje či marketingu či využívané technologie. Které hlavní výzvy jsou před vaším nástupcem? Předpokládám, že nadále posílí pozici jedničky na mobilním trhu a bude pokračovat v transformaci společnosti na konvergovaného operátora, při zachování vysoké zákaznické spokojenosti.
35
LIDÉ
ROZHOVOR
geografickému rozložení s více než pěti tisíci obcí či měst přímo ideálním místem pro satelitní televizi. Například v sousedním Německu je satelitní parabola nejčastější formou příjmu televizního signálu, má větší podíl než antény pro příjem klasického pozemního vysílání. V tomto směru pevně věřím, že jakmile se v Česku rozšíří televize s vysokým rozlišením, takzvaná HDTV, a trojrozměrná 3D televize, satelit bude brzy na tomto trhu dominantní technologií, zatímco v současnosti je číslem dvě. Nutno dodat, že k tomu samozřejmě přispěje i úplný konec analogové televize, respektive analogového vysílání.
Jak velkou část trhu DSL linek nyní držíte a jak velký podíl by mohl T-Mobile v budoucnu ovládat? V současnosti jsme největším alternativním operátorem v pevných sítích, přičemž naší ambicí je si tuto pozici zachovat a zároveň podíl na trhu zvětšovat. Hodláme zlepšit pokrytí, navýšit počet přípojných míst a do tří let dosáhnout zhruba 20% podílu na trhu s DSL internetem. T-Mobile se rozhodl nasadit datové služby o rychlostech až 40/100 Gb/s. Plánujete nové vysokorychlostní mobilní služby, které umožní T-Mobilu získat novou část telekomunikačního segmentu v Česku? Naším současným primárním cílem je využít tuto síť jako páteř spojující naše hlavní a největší oblasti. Rozhodně věříme tomu, že budoucnost pevných služeb se skrývá právě v optických vláknech a FTTx technologiích. Průběžně a velmi detailně sledujeme poptávku, náklady i technologický vývoj v tomto segmentu. To vše proto, abychom mohli v optimálním okamžiku rozhodnout o dalších investicích do optických vláken. Věříte v nových datově-mobilních technologiích spíše LTE, nebo WiMaxu? Více věříme LTE a důvod je poměrně jednoduchý — každý operátor, respektive každý velký hráč, včetně bývalých CDMA operátorů, přejde na LTE. Pro T-Mobile a ostatní členy skupiny Deutsche Telekom je tato technologie poměrně logickou volbou, neboť LTE se nachází v blízkosti standardu UMTS, což nám umožní softwarový upgrade infrastruktury UMTS na LTE. Jako předseda představenstva budete spolurozhodovat o případné koupi licence na 4G. Co od toho očekáváte? Já osobně jako uživatel budu očekávat ještě hladší a bezproblémovější využití internetu, kdy přístup na web, respektive rychlost připojení a dostupnost služeb, budou „venku“ stejné, jako kdybyste seděli v kanceláři u počítače s pevným připojením.
36
LTE přináší zcela nový význam pro mobilitu, a zároveň tedy práci z domova či z terénu. Společně s novými telefony a novými typy služeb to zcela změní způsob naší práce. Dalo by se říci, že přístup k opravdu rychlému internetu budou mít všichni, a skončí tak „diskriminace“ lidí v méně obydlených oblastech.
Vysokorychlostní mobilní sítě budou hrát jednu z nejdůležitějších rolí v inteligentních dopravních řešeních, v oblasti podpory zdraví, či efektivní distribuce energie. Zde jsme opravdu na začátku.
Mobilní penetrace přesahuje 140 %. Myslíte, že 3G a 4G může zásadním způsobem změnit rozložení českého mobilního trhu? Rozhodně! Uvědomte si, že služby založené na telemetrii a telematice jsou teprve na úplném začátku. Jsem přesvědčen, že mobilní penetrace bude v následujících letech růst ohromným tempem. Datová SIM karta bude zabudována v každém autě, výtahu, bankomatu, prodejním automatu na nápoje. Prostě všude, kde je poskytována nějaká služba. T-Mobile před nedávnem začal nabízet služby satelitní televize, jaké jsou vaše ambice v tomto segmentu? Máme ve skupině Deutsche Telekomu několik sesterských společností, které jsou v satelitní televizi velmi úspěšné; my také musíme mít vysoké ambice. Česká republika je díky svému
Kdy jste se poprvé setkal s mobilním telefonem a jaké byly první dojmy? To se přihodilo v době, kdy jsem pracoval pro německé federální ministerstvo pošt a telekomunikací. Zhruba v roce 1985 začali ministr a další úředníci nosit kufříky s analogovými mobilní telefony pro síť C-Netz. Tehdy to byl můj první reálný kontakt s telefonem, který funguje zcela bez drátů. Pokud byste mi tenkrát řekl, že za dvacet let budu jako ředitel mobilního operátora stát u spuštění 3G sítě, asi bych se hodně smál. Jak byste sám sebe zhodnotil jako uživatele mobilního telefonu? Máte rád SMS zprávy, nebo raději řešíte záležitosti klasickým telefonátem? Stále raději lidem volám, než bych jim posílal textovky. Je to více osobní a pro mne i pohodlnější. Nicméně jsem si poměrně oblíbil push e-mail, kdy mi maily chodí do telefonu, neboť mi to poskytuje volnost a zároveň umožňuje zůstat v kontaktu s kolegy v práci, s rodinou i přáteli, i když nesedím u počítače. Dokážete si vůbec ještě představit, že byste neměl internet v mobilu? Ale kdepak! Vůbec ne. Proč bych měl omezovat používání internetu jenom na práci s osobním počítačem?
Ondřej Hergesell, redaktor týdeníku EURO
RESTAURACE
ŽIVOTNÍ STYL
V GROSSETO MARINA VÁS ČEKÁ ELEGANCE NA VODĚ Nejnovější přírůstek do řetězce pražských pizzerií Grosseto se jmenuje Marina. Kupodivu nejde o místo, které vás zavalí nekonečným výběrem čerstvých mořských ryb, ale o restauraci s italskou kuchyní, vystavěnou na nákladové vaně tlačného remorkéru, která je připoutána k Alšově nábřeží v Praze. Pozůstatky industriálního prostředí nebohé vany zde ovšem nehledejte, Marina se až na pár pozlacených kulatých okýnek cestou na toalety (čisté a udržované) nehlásí otrocky k tomu, že by byla tematickým zařízením. Masožravec s býložravcem si po perném dni řekli, že klidná tichá restaurace je přesně tím, kde si u dobrého jídla uklidní nervy. Marina ve čtyři odpoledne takové prostředí nabízí, přestože se v ní nachází pár desítek lidí. Díky podlouhlému prostoru, přepaženému několika prosklenými dveřmi, je možné najít vlastní tiché místo s výhledem na Vltavu a Pražský hrad. Kdo by snad chtěl nakouknout pod ruce kuchařům, může zvolit místo v prostřední části, do které je otevřena velká kuchyně. Kdo touží po klidu, může zaparkovat v poklidném zadním baru, anebo v přední, „civilněji“ pojaté části. Rychlá a znalá obsluha potěší. Masožravec s respektem konstatuje, že konečně s ním někdo dokázal zasvěceně a zároveň lidsky probrat kvalitativní nuance v nabízených vínech, konkrétně pinot biancu z Benátek. Býložravec rozvíjí teorii, zda mají v Marině záchranné vesty a čluny, kdyby nastala srážka lodí nebo se uvolnila mina z války, případně zda při povodni je možné restauraci uvolnit a dojet s ní do Hamburku. Vynikající zeleninová a rajčatová polévka přeruší vykreslování katastrofických scénářů. „Nejlepší rajčatová
polévka, jakou jsem kdy jedl,“ vyjádří se masožravec. Nebyla to teplá směs protlaku, vody a sušeného libečku, ale přímo mana nebeská ze skutečných rajčat. Jako bonus si můžete nechat polévku i další chody napudrovat od vstřícné obsluhy čerstvě mletým pepřem. Bruschety s rajčaty jsou poněkud natvrdlé, takže býložravec vyjadřuje dojem, že už někdy jedl lepší, ale těžko říct kde, protože když člověk sní v životě hodně bruschet, začnou se mu plést dohromady. To už však dorážejí jeho slávky vařené v páře s pikantní tomatovou omáčkou, což ho umlčí: je jich úctyhodných pět set gramů a nejsou napůlené, takže člověk nepřijde o ono potěšení z rozlomení škeble a vyškrábnutí malého obsahu. „Stejně je jíš jen kvůli tomu, abys mohl lámat škeble, hračičko,“ pošklebuje se masožravec vychutnávající svůj objev z aktuální nabídky: lahodné a křehké telecí kolínko dušené na rajčatech a hříbcích, s kukuřičnou polentou. Na město se již snesla tma, Pražský hrad se rozzářil a z pod Mánesova mostu vyjíždějí (a zase v něm mizí) rozzářené lodě. Temná voda doráží na boky Mariny, ve které panuje klid a ticho — atmosféra je dokonalá pro intimní hovory nebo prostě jen pro podzimní večeři. V létě je navíc otevřena horní
Info — Grosseto Marina adresa: Alšovo nábřeží (u Mánesova mostu), Praha 1 web: www.grosseto.cz/marina otevřeno: 11.30—24.00 Wi-Fi: ano útrata: 1500 Kč
V duchu předchozích recenzí jsme opět vyrazili do restaurace bez ohlášení či rezervace, tentokrát v odpolední době, kdy lze očekávat menší provoz. A nezmýlili jsme se.
paluba a v trupu se roztáhnou velká posuvná okna, aby dovnitř proudil říční vzduch. Při pohledu na interiér je jasné, že vše slouží svému účelu, zbytečně nepřekáží a přidává na dojmu elegantního podniku. Ale to už jsou koleno i slávky zpracované a nastává čas na dezert: pyramida zmrzliny s čokoládovou polevou a strouhaná jablka se smetanovým krémem a jahodami. „To není pyramida, to je pyramidka,“ durdí se masožravec a ukazuje vyčítavě prstem na malou bábovičku zmrzliny v talíři. Smutně noří lžičku do hmoty a po pozření je náhle rozradostněný, stejně jako býložravec se svými jablky a jahodami. „Vynikající,“ zašeptají oba dva. Očekávání, že nám číšník opět nabídne čerstvě mletý pepř, zůstalo tentokrát nenaplněno. Tečku za příjemným kulinářským zážitkem stylově udělala muškátová grapa. Marinu možná vltavská tsunami potopí, ale kvalita jídla a servis ji rozhodně udrží ještě dlouhou dobu nad vodou. Proto docházíme k závěru, že majitelé by se neměli bát stáhnout razítko „zkušební provoz zahájen“ z oficiálních internetových stránek a místo toho doplnit možnost onlinové rezervace ke stávající telefonické. Dobromil Pavlovský, Ivan Ondřej Straka
37
ŽIVOTNÍ STYL
JÍDLO
Z MOŘE, NEBO Z POTOKA? Češi stále ještě spíše seženou kvalitní sladkovodní než mořské ryby, i když poptávka po čerstvých produktech nejen z moře pořád roste. Jak však poznat tu dobrou, ať už z rybníka, nebo ze slané vody? Doby, kdy jedinou rybu pro našince představoval pouze kapr koupený před Vánocemi, už jsou dávno pryč. Právě sladkovodní ryby — pstruzi, štiky, siveni nebo amuři — se dají pořídit při troše hledání docela jednoduše. Stačí zajít do některých ze sádek, kterých je po celé republice nespočetně. Několik jich je hned za Prahou (například sádky Lahovice — www.fishmarket.cz), odkud rozvážejí ryby dvakrát týdně také po Praze. S rybou ze sádek je minimálně manipulováno, takže ke konzumentovi doputuje bez poškození (což je výhoda pro ty, kdo nesnášejí pohled na poraněné kusy plovoucí v kádích). Rybáři vybraného rybího jedince i rovnou zabijí a odstraní vnitřnosti. Jak na ty z moře Představa, že se na českém trhu podaří sehnat rybu, kterou rybář ulovil na udici a čerstvou ji vyexpedoval dál do vnitrozemí, je pořád ještě trochu nereálná. A když už, tak si za vyšší kvalitu musíme připlatit. Skvělé ryby má třeba pražský obchod Seafood, jehož majitel je kupuje přímo od malých rybářů ve Francii na trhu, ale od toho se odvíjí i cena. Pokud kupující plánuje například dělat japonské sašimi, obsluha mu maso připraví a naporcuje. Dobré ohlasy má i internetový obchod cerstveryby.cz. Za vykuchaného atlantického lososa tu kupující zaplatí 269 korun za kilo (bez dopravy) a do dvou dnů ho má přede dveřmi. Nejvíc na odbyt jde přes e-shop právě filet z lososa bez kůže (479 Kč), treska tmavá (za 289 Kč) nebo mořský vlk (369 Kč za kilo). Mnoho šéfkuchařů se shoduje, že pro čerstvé ryby jezdí do Makra, pokud nemají vlastního odběratele jako
38
Recept na filet z čerstvého lososa Je to jednoduchý, ale přitom vynikající předkrm od britské gurmánky Nigelly Lawson Gravlax. Potřebujete 750gramový filet z čerstvého lososa, 3 lžičky soli, 3 lžičky cukru, půl lžičky anglické hořčice (například v potravinách v obchodním domě Marks and Spencer) a hrst čerstvého nahrubo nasekaného kopru. Lososa položte kůží dolů do přiměřeně velké misky. Cukr, sůl a hořčici rozmíchejte ve skleněné misce, dokud nevznikne hladká směs, kterou pomažte maso. Zasypte koprem, který vtlačíte do masa, až skoro není vidět. Rybu otočte kůží nahoru a misku obalte potravinářskou fólií, pořádně ji přitiskněte kolem ryby (ideálně dvě vrstvy) a zatižte jinou miskou. Nechte odležet v lednici dva, tři dny. Poté vyjměte filet z misky, oškrábejte kopr a ostrý nožem krájejte velmi tenké plátky ryby; servírujte vyskládané na talíř. Pokud nespotřebujete všechno, vraťte filet do fólie a skladujte v lednici.
například pražská restaurace Aromi. Stejné zásoby, ze kterých se připravují jídla v restauraci, lze také nakoupit v obchodě Aromi La Bottega (www.labottega.cz). Stánek s čerstvými mořskými rybami si otevřela v rámci farmářských trhů na pražské náplavce firma Nowaco. Trhy by podle pořadatelů měly fungovat i během prosince.
Pokud si vybíráte ještě živou rybu, kupujte veselé jedince, kteří rotují po kádi.
má krásně červené a mokré. Filety by potom měly být vlhké a mít pěknou barvu (žádné hnědé nebo žluté flíčky), maso na nich musí „držet pohromadě“ a pevně na kosti. Pokud se rozpadá, porce není čerstvá. Někteří také doporučují zkontrolovat, zda je na filetu tekutina: pokud ano, měla by být čirá, mléčná upozorňuje na první fázi kažení. Pokud si vybíráte ještě živou rybu, kupujte veselé jeJak poznat kvalitní rybu dince, kteří rotují po kádi. Jestliže ryba Nejkvalitnější ryby jsou přímo u rybářů plave zastrčená v koutku bez pohybu, na rybím marketu, což je pro Středoevro- nekupujte ji. pana reálná možnost leda o prázdninách Pokud vás nezajímá jen čerstvost ryby, nebo dovolené, kde se mohou například ale i ekologie, ptejte se, kde ryba byla poptat, co je úlovkem dne. Čerstvé maso ulovena (zda například jde o udržitelný má být lesklé a pevné, pod dotykem zdroj), kupujte různé i méně známé pružné. Vonět by mělo sice jako ryba, ale druhy ryb, kusy, které jsou dospělé a vyspíš mořem nebo oceánem než rybinou hýbejte se hlubokomořským druhům. (takže žádný silný zápach). Takové ryby se chytají do sítí tažených Pokud má ryba hlavu, zkontrolujte oči: po dně, ničí se tak ekosystém a trvá deneměly by být zakalené. Další pohled sítky let, než se obnoví. by měl směřovat na žábry: nebrat ani suché, ani příliš slizké. Čerstvá ryba je Viktorie Králová
AUTOMOTO
ŽIVOTNÍ STYL
LOTUS ELISE — MRŠTNÝ SPORŤÁK PŘIBRAL Britská automobilová značka Lotus si za více než půlstoletí své existence vydobyla pověst výrobce sportovních vozů, který u svých aut nikdy nesázel na maximální výkon. Sázel na výhodný poměr výkonu a hmotnosti stroje, se kterým bylo možné konkurovat i mnohem silnějším, ale těžším vozům. Tak vznikly legendární modely Lotus Seven, Elan nebo Elise. Právě dvoumístné sportovní kupé v roce 2000, kdy z původního modelu, Elise tvoří páteř současného výrob- kromě základních charakteristik, příliš ního programu Lotusu. První generaci nezbylo. vozu s prostorovým rámem z lehkých V současnosti nabízený vůz pohání slitin navrhl v roce 1995 Max Da- čtyřválcová osmnáctistovka od Toyoty, vid, který si vzal k srdci ideu zaklada- která s přeplňováním dosahuje výtele značky Colina Chapmana vyrábět konu až 220 koní a zrychlí z nuly lehké mrštné vozy s dostatečným, ale na 100 km/h pod pět vteřin. Z Elise nikoliv přemrštěným výkonem. je odvozen další, sportovnější model První Elise vážil 680 kg a poháněl ho současného výrobního programu Lovzadu umístěný čtyřválec o výkonu tusu pod označením Exige; k superpouhých 120 koní. Přesto díky své sportům se blíží větší Evora, předstanízké hmotnosti dokázal konkurovat vená před dvěma lety. třeba dvousetkoňovému Porsche Box- Značka Lotus se oficiálně do Česka ster. Nízká hmotnost a nijak objemný nedováží. Cena nového Elise u evmotor zůstaly charakteristické pro ropských dealerů začíná na zhruba Elise i v dalších letech. 850 000 Kč a končí přibližně na 1,1 miPostupně vznikla i varianta bez stře- lionu. Pokud by se tuzemský fanda chy a také sportovnější odlehčená spokojil s ojetinou, může ji ve slušném verze s výkonem 180 koní. Model stavu v Česku pořídit i pod půl milionu 340R s hmotností okolo 500 kg dosa- korun. hoval poměr výkonu a hmotnosti fan- V příštím roce by se měl Elise objevit tastických 340 koní na tunu. mimo jiné, v rámci snah o snižování Postupem času Elise trochu nabral emisí CO2, v úsporné verzi se spotřebou na váze, stále se však pohybuje pod okolo pěti litrů benzínu a dojezdem 800 hranicí 900 kg. Za zvýšením hmotnosti kilometrů. Lehký facelift se nejviditelstál zejména příchod nové generace něji projevil na předních světlometech,
Značka Lotus se oficiálně do Česka nedováží. Pokud by se tuzemský fanda spokojil s ojetinou, může ji ve slušném stavu pořídit i pod půl milionu korun.
které jsou nově koncipované do dvou sdružených jednotek, v nichž jsou vestavěny i LED pro denní svícení. Další aerodynamické úpravy na karoserii vedly ke snížení průměrné spotřeby o 13 procent. Pro rok 2015 připravil výrobce zcela nový vůz. Nabízet se bude, stejně jako současný model, v provedení kupé i roadster. Auto má nabídnout víc luxusu a koní. Nový přeplňovaný čtyřválec jich má mít 320, tedy o stovku více než současný model. Zároveň naroste i hmotnost, která se vyhoupne k 1100 kg. Obecně to v segmentu sportovních vozů není příliš, ale na Lotus ano. Přesto má nový Elise zrychlovat z nuly na 100 km za 4,3 vteřiny. Předpokládaný nárůst hmotnosti a výkonu u Elise naznačuje, jakým směrem se hodlá celá značka Lotus pod novým vedením v budoucnu ubírat. Na autosalonu v Paříži způsobila firma malou senzaci, když předvedla vedle nového Elise dalších pět konceptů, které chce postupně uvádět na trh do roku 2015. Nové modely napovídají pokus o vstup značky do supertřídy, kam patří Ferrari, Lamborghini, Aston Martin nebo Porsche. Na to, jestli se jí to podaří, budeme znát odpověď až zhruba za pět let.
Jan Sadílek
39
ŽIVOTNÍ STYL
TIPY NA VÝLETY
Z TROPICKÉHO RÁJE VLÁČKEM DO LEDOVÉHO KRÁLOVSTVÍ Ledových plískanic a tří vrstev oblečení už bylo pro letošek dost, ale vy nemáte čas ani peníze na to odlétnout do teplých krajů? Nebo naopak, máte chuť si zimu užít nějak jinak? Nechme však zimu zimou, jsou i jiná potěšení, oblíbená zejména muži všeho věku.
Ohřejte se v tropickém ráji Ten nejbližší naleznete v sousedním Německu a tropické klima zde panuje po celý rok, 24 hodin denně. Tropical Islands se nachází 60 kilometrů jižně od Berlína a rozkládá se na 66 000 metrech čtverečních, což odpovídá osmi fotbalovým hřištím. Najdete zde deštný prales, dvě stě metrů dlouhou písčitou pláž s lehátky nebo vesničku inspirující se domorodými osadami ostrova Bali. Děti se vydovádějí ve skluzavkové věži, v brouzdališti s lodičkami, na motokárách nebo na obří trampolíně. Celá rodina může zvolit let balónem, který se vznáší až do výšky 55 metrů. Díky teplotě přesahující 26 °C můžete relaxovat ve dne v noci. Máte totiž možnost přenocovat ve stanu na pláži nebo v některé ze stylových chatek. Pokud vám ani tato teplota nestačí, čeká vás relaxace v tropické saunové krajině, jež kromě mnoha druhů saun a parních lázní nabízí i fitness a masáže. Denní vstupenka stojí dospělého 25 eur, dítě 19,50 eur. Větší rodina může využít speciální nabídku: platíte 2+1, užijí si 2+3. Cesta vlakem se vyplatí,protože máte nárok na 10% slevu. Bližší údaje najdete na www.tropical-islands.de.
Železniční sen na Smíchově
Sněhové království na Pustevnách
Snad nejzapálenějšími chlapci a muži jsou milovníci železnice, ať již té pravé, nebo dokonale vymodelované. Na pražském Smíchově můžete navštívit rozlohou největší síť kolejnic a výhybek v zemi. Model navíc co nejpřesněji odpovídá realitě, kopíruje architekturu měst a doplňují jej situace z reálného života. Do roku 2014 má obsáhnout celou Českou republiku. Realitu dodávají celému konceptu i zcela drobné detaily, jako je objížďka na silnici, automobil, který zastavuje před železničním přejezdem, tisíce stromů a figurky, jež žijí svým vlastním miniaturním životem. Po lehce zjednodušené železnici jezdí vlaky podle reálného jízdního řádu a pravidelně se zde střídá den a noc, aby si návštěvníci mohli vychutnat noční provoz za svitu pouličních lamp. Modeláři, kteří na stavbě strávili více než 18000 hodin, prozatím zprovoznili část znázorňující Ústecký kraj. V nejbližší době by měl přibýt kraj Karlovarský a modeláři plánují i výstavbu skutečných skvostů, jako je Pražský hrad nebo Karlštejn. Železnice dnes zabírá 54 metrů čtverečných, protíná ji 121 metrů kolejí a 139 staveb. Celkově má být dílo dokončeno v roce 2014, kdy dosáhne rozlohy 1008 metrů čtverečních. Otevřeno je od 9.00 do 19.00, ve čtvrtek a v sobotu do 21.00 hodin. Vstupné pro dospělé stojí 150 Kč, děti do 15 let zaplatí 90 Kč a děti do 1 metru 20 Kč. Více informací najdete na kralovstvi-zeleznic.cz.
Milovníci sněhu, ledu a pořádného mrazu by si neměli nechat ujít již třináctý ročník Sněhového království. Druhý lednový víkend se na Pustevnách (Beskydy) sjedou nadšenci od nás i ze zahraničí, aby změřili síly v sochání ze sněhu. Pro diváky je atraktivní jak sledování umělců při práci, tak doprovodný program s hudbou, tanečním vystoupením a soutěžemi pro děti. Výsledná díla mohou hodnotit, v loňském roce se mezi nejoblíbenější sochy zařadilo dílo s názvem Pojď na mou hruď. Mnohý návštěvník opustil Pustevny s fotografií, na níž je uvězněn mezi obřími ňadry. Můžete také vyrazit do místního lyžařského střediska, které nabízí 53 kilometrů běžkařských tras a přes tři kilometry sjezdovek s obtížností od modré až do černé. Oblíbená je také vycházka na horu Radhošť, jež je s 1129 metry nejvyšším bodem radhošťských Beskyd. Více informací naleznete na www.dagi.cz, nabídku lyžařského střediska najdete na www.skialpin.cz.
Barbora Vaníčková
40
SPORT
ŽIVOTNÍ STYL
HI-TECH NOVINKY PRO SPORT
„Raxing“ aneb buď te hvězdou sjezdovky
Nejlehčí skialpové boty Revoluční obuv má název Dynafit Dy.N.A. Boty jsou vyrobeny z karbonu a váží pouhých 920 gramů. S touto obuví snadno dosáhnete kýženého výkonu a rychlosti. Systém Ultra-Lock umožňuje i během jízdy přepínat mezi módy chůze a jízdy. Pohodlnou chůzi zaručí flexibilní zóna ve špičce boty. Nenechejme se zmást tím, že bota je díky své váze botou na běžky. Obuv je totiž vybavená tzv. driving spoilerem,
který nabízí dostatečnou oporu také ve sjezdu. Podle výrobce se jedná o boty bez kompromisu, které i skeptiky překvapí svou všestraností. Boty získaly na mnichovském veletrhu ISPO 2010 cenu Ispo Outdoor Awards v kategorii obuv. Ocenění se dostává outdoorovým produktům, které se vyznačují výjimečnou funkčností, kvalitou a designem. Tuto opravdovou novinku lyžařské obuvi pořídíte od 1000 eur. (zdroj: www.dynafit.de)
Mnozí si neumějí zimu bez pořádné lyžovačky představit. Ukážeme vám lyže, jejichž ovládání uvítá každý. Špičkový lyžař i naprostý začátečník — nerozhoduje, zda jste se s lyžemi narodili, nebo se na svazích teprve rozkoukáváte. SkiRAX, nebo také „poslušné lyže“, jsou zakončené speciální kovovou koncovkou s vertikálními lamelami, které zaručují stabilitu a bezpečnost v každých podmínkách. Je jedno, jestli jedete po upravené sjezdovce nebo zdoláváte extrémní svahy, na které běžný lyžař ani nepomyslí. Délka lyží je pouhý metr, takže je bez problémů přepravíte v batohu či autě; velikost vás nebude limitovat. Díky rentalovému vázání, které se hodí na každou velikost boty, lze tytéž lyže používat od dětství do dospělosti. Patrioty zajisté potěší, že tento vynález, výsledek dlouhodobého bádání a testování, je ryze český. Vychutnat nové možnosti v lyžování lze za cenu od 8985 Kč. (zdroj: www.skirax.cz)
miCoach — běhejte jinak a lépe Příchod nového roku poznamená nejednoho z nás tvorbou nových předsevzetí, rozhodnutí a vizí. Taky jste si už několikrát říkali, že s běháním opravdu, ale opravdu začnete, ale potom do toho něco vleze, je špatné počasí nebo se zkrátka jen nechce. S osobním trenérem miCoach to může jít lépe. Je k dispozici kdykoli a nabízí lepší běh se zvukovými tréninkovými pokyny v reálném čase. Je kompatibilní s jakýmkoli MP3 přehrávačem. Trénink je založený na principu tepové frekvence: měří se srdeční tep, rychlost, vzdálenost a krokovou frekvenci. Výrobce na svých stránkách navíc nabízí možnost sledovat onlinově pokroky a hodnocení tréninku. Při navrhování celé koncepce byla brána v potaz také technika a zásady zdravého běhu. Přístroj je k dispozici ve dvou typech — miCoach PACER a miCoach ZONE. Osobního trenéra můžete mít již od 1649 Kč. (zdroj: www.adidas.cz/micoach) Redakce
41
ŽIVOTNÍ STYL
SPORT
KONĚM PROTI STRESU
Co vám vytane na mysli, když se řekne člověk a kůň? Mnohým určitě Vinnetou a jeho Ilčí, jiným žokej Josef Váňa a dalším třeba T. G. Masaryk na koni Hektorovi. Budou to obrazy z nejrůznějších dob, ale podezřele málo jich přijde z totality. „Za komunistů nebyla jízda na koních populární, takže jsem se mohl setkat maximálně s poníky v cirkusu,“ říká Jiří Filinger, ředitel služeb ve společnosti Alcatel-Lucent, který se týden co týden vrací na malý ranč u Kralup nad Vltavou, kde na něj čeká velká vášeň — kobyla jménem Kačena. „S Kačenkou jsem si za více než deset let, co spolu jezdíme, vytvořil jakýsi vnitřní vztah. Rozumíme si na takové zvláštní těžko definovatelné úrovni,“ dodává, jako by citoval z knihy Města na planině Cormaca McCarthyho, kde se mladí kovbojové baví o povaze koní: „Myslíš si, že kůň může rozumět lidem?“ „To jako slovům?“ „Nevím. Jako že jim rozumí, co řeknou.“ „Ne. Podle mě chápe jen smysl toho, co řekneš.“ Začátek přitom nebyl nikterak plánovaný. Jiří před deseti lety navštěvoval rodinný statek, kde shodou okolností měli koně.
42
Váha těla a tlak nohou je při ovládání koně je svatým grálem všech relaxačních jezdců.
Po několika zkušebních jízdách dospěl a respektuje pokyny. Váha těla a tlak k tomu, že kůň je tím ideálním způsobem nohou jsou při ovládání koně svatým jak si odpočinout od hektického pracov- grálem všech relaxačních jezdců a říká ního života. se mu „western pleasure“. Kůň reaguje „Jakmile se člověk dostane do manažer- na drobné pohyby jezdcova těla a přesně ské pozice, potřebuje aktivitu, která mu je poslouchá. vyčistí hlavu,“ vysvětluje. „Měl jsem vždy Jedním z vyznavačů klidné jízdy, kdy vztah k přírodě a zvířatům, jenže pořizo- se zdá, že je jezdec srostlý se zvířetem vat si psa by bylo trápení a také další ča- do jednoho kusu, je například i herec sová zátěž. Chtěl jsem něco, co mě vy- Václav Vydra, který jezdí na svých koních táhne z kanceláře a dostane do přírody. bez používání uzdy. „Tak daleko ještě neHledal jsem protipól pracovního života. jsem, ale snažím se,“ směje se Jiří. Našel jsem ho v pohledu na svět z koňského hřbetu.“ Little Big Horn Vydrův ranč Sedící kůň patří k centPotěší z osedlání rům westernového stylu ježdění. VácNěkteří se s jezdectvím seznámí na jíz- lav Vydra pravidelně organizuje velké dárně, další studují teorii, než na koně sešlosti a uzavírá jezdeckou sezónu navsednou, ale u Jiřího probíhalo vše způso- příklad Hubertovou jízdou anebo v létě bem, kterému říká „on-job trénink“, tedy pořádá Memoriál George A. Custera. samoučné poznávání, co se má s koněm „V posledních letech se schází více než dělat, aby reagoval. 150 koní a jezdců, kteří jsou Custero„Nejprve jsem jezdil na takzvaných pro- vou sedmou kavalérií. Přihlíží několik vozácích, to jsou koně, kteří se použí- tisíc diváků. Rozdělíme se do jednotlivají na vyjížďky a sledují prvního kloně. vých švadron přesně podle původních Znalosti o ovládání jsem pochytil během názvů a pod velením V. Vydry, který retěchto vyjížděk, teprve potom jsem začal prezentuje generála G. A. Custera, vyjezdit sám.“ tváříme formace, jako je větrník nebo Ostruhy nebo bičík nepatří k Jiřího vyba- prolínání švadron. Je to vlastně spartavení, protože vyznává přístup oboustran- kiáda na koních zkřížená s historickou ného respektu. Svého koně si váží a kůň jízdou,“ vysvětluje Jiří a dodává: „Sedmá mu na oplátku nedělá žádné naschvály kavalerie pak táhne kolem Slapské
SPORT
ŽIVOTNÍ STYL
přehrady do hospody a zpět. Občas je tam i pár provokujících indiánů, ale zatím nás nedostali.“ Custerův memoriál je jedinou aktivitou, které se Kačena zúčastňuje, protože na jiné akce nebo soutěže nemá její jezdec mnoho času. Přesto se zápalem mluví o disciplínách jako barrel racing — slalom mezi sudy — anebo právě western pleasure. Bez sedla na koně nelez Westernová jízda na koni zní příjemně, ale nese s sebou velkou míru zodpovědnosti za zvíře, které se dožívá až pětadvaceti let. „Cena za ustájení se podle kvality a lokace pohybuje kolem čtyř a půl tisíc měsíčně v okolí Prahy. V samotné Praze pak cena vyskočí klidně i na osm tisíc. Majitel stájí se o koně každodenně stará a dohlíží na to, aby byli v pořádku,“ vysvětluje Jiří. „Další položkou je samotné sedlo. Pakliže chcete dobře jezdit, potřebujete sedlo na míru. Sedlář udělá dřevěnou kostru sedla na míru koni, a pak ho potáhne kůží. Takové sedlo stojí klidně přes třicet tisíc, ale máte výhodu jednak v tom, že přesně padne koni i vám, a také v tom, že na něj máte doživotní záruku.“ Svět bez aut „Jednou z nejhorších věcí, které se můžou koni stát, je, že ho majitel chová samostatně na svém pozemku. Kůň je stádové zvíře, potřebuje cítit, že je součástí skupiny, kde funguje určitá hierarchie,“ dodává Jiří a s pýchou ukazuje fotky hříběte Kevina, kterého Kačena porodila před více než pěti lety. „Kůň bez spojení se stádem často zahořkne a stává se zlým.“ V ideálním světě by Jiří měl svého koně a psa, který by je věrně doprovázel. Jenže utopie, jak si ji představuje, je nerealizovatelná, dokud nevybouchnou všechna auta: „V práci jsem navrhoval, abychom namísto parkoviště udělali vystlané boxy a každé ráno zaparkovali koně u žlabů. No, nějak to neprošlo,“ směje se Jiří na závěr a pohledem utkvívá na fotkách Kačeny. Zřejmě si již představuje, jak budou jezdit v nadcházející zimě po křupajícím čistém sněhu.
Dobromil Pavlovský
43
ŽIVOTNÍ STYL
SPORT
MÝTY A POVĚRY Lidé se dnes vzdělávají prakticky ve všem. Tedy asi ve všem, co jim pomůže ušetřit, nebo vydělat nějaké peníze. Chodí na kurzy vedení lidí, učí se cizím jazykům, pilují rétoriku či se vzdělávají v oblasti financí. Vzdělávají se proto, aby nebyli finančně negramotní, aby byli jako manageři úspěšnější ve vedení lidí, aby se mohli ucházet o lepší místa… zkrátka aby jakkoliv zvedli své šance, že uspějí ve svém oboru. O to více je zarážející, jak velká mezi lidmi vládne anatomická a fyziologická negramotnost. Divili byste se, jak málo lidé vědí o svém těle a o procesech, které v něm probíhají, o základech tréninku a regenerace, o nemocích a způsobech, jakými se jim tělo brání. Většinou znají pár dílčích informací vytržených z kontextu (které si přečetli v některém lifestylovém časopise), ale celková orientace veškerá žádná. A možná právě proto mají lidé také tendenci věřit různým pověrám a blábolům, kterými si vysvětlují, co se v jejich těle děje. Jinak by přece nebylo možné, aby ke mně přišel zjevně vzdělaný a úspěšný muž ve středních letech (pracoval jako manager v nadnárodní firmě) a na otázku, jestli chce zhubnout nebo nabrat svalovou hmotu, odpověděl, že nechce. Svaloviny má prý na sobě dost, jen prý v poslední době špatně trénoval, takže se mu svaly změnily v rosol. Proto to teď vypadá, že je spíš tlustý, ale ono jsou to ty svaly, akorát jsou zrosolovatělé, vždyť to přece znám. Měl k tomu i nějakou teorii, za jakých podmínek se mu to „přetavuje“ tam a zpět. A vysvětloval tak zaujatě a přesvědčivě, že jsem na chvíli ztratil řeč a nevěděl jsem, jak mu mám vysvětlit, že možná v mládí byl svalnatý, ale to, co teď vypadá jako tuky, jsou opravdu tuky. Tehdy jsem si myslel, že ten pán byl výjimkou. Zkrátka rozumí něčemu jinému a toto zrovna není jeho obor, ale
44
Mgr. DAVID HOLZER Patří mezi nejžádanější osobní trenéry a specialisty na výživu. Ve své praxi využívá zkušenosti několikanásobného mistra světa v aerobiku a znalosti východní medicíny. Je držitelem mezinárodní licence FISAF a zastáncem komplexního a pozitivního přístupu k životu.
Téměř všem ženám vyvracím názor, že když budou hodně cvičit cviky zaměřené na zadek, zhubnou taky na zadku.
čím více jsem se s lidmi bavil, tím jsem podobných teorií slyšel víc. Téměř všem ženám vyvracím názor, že když budou hodně cvičit cviky zaměřené na zadek, zhubnou taky na zadku. V mnoha případech mají na strojích naloženy takové váhy, že by s nimi spousta pánů měla problémy držet krok. Protože tam, kde to při cvičení pálí, tam se přece hubne. Nerady ode mne slyší, že když budou silově zatěžovat hýžďové svaly, ty budou mít tendenci růst a celkově to bude vypadat větší a robustnější.
Podobných názorů jsem od lidí slyšel spoustu. Dokonce jsem i slyšel, že při správné kombinaci potravin budete tuk vylučovat stolicí, dokonce ho můžete vidět v záchodové míse! A čím absurdnější teorie slýchám, tím více přemýšlím, jak je možné, že často inteligentní a ve svých oborech velmi vzdělaní lidé mohou věřit takovým zjevným nesmyslům. Proč se trochu nezajímají, jak tělo funguje a nesnaží se tomu alespoň v základních principech porozumět? Vždyť jde přece o jejich zdraví! Nemám žádné kloudné vysvětlení. Nedávno jsem však četl zajímavou knihu od jednoho německého filozofa a ten tvrdil, že lidé věří pár základním principům, které jsou jim tlačeny do hlavy, a mají tendenci je přijímat absolutně. Jedním z těch tvrzení bylo, že čas jsou peníze a dle principů rovnice musí také logicky platit, že peníze jsou čas. V překladu to znamená, že za čas pořídíme peníze a za ty si potom v případě potřeby můžeme koupit čas, tedy zdraví. O zdraví tedy nemusíme pečovat, na to si musíme našetřit. Lze si přece koupit náhradní orgány, plastické operace, potravní doplňky i drahého doktora. Osobně si myslím, že na této teorii něco bude. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že lidé nechtějí slyšet, že mají žít střídmě, že si mají něco odepřít, že mají obětovat vlastní energii a něco pro sebe udělat. Chtěli by slyšet, že pro ně mám výborné pilulky, hodně drahé a pokud možno švýcarské. A když si je ode mne koupí, omládnou a veškeré problémy vymizí... Jaké z toho všeho plyne poučení? Měli bychom si hodně vydělat, dokud jsme mladí, abychom si potom ve stáří mohli platit ty drahé doktory. Nebo že bych se mýlil?
David Holzer
ZE SPOLEČNOSTI
ŽIVOTNÍ STYL
CO DĚLAJÍ PRÁVĚ TEĎ? Co dělají známé osobnosti ICT, když... nepracují? Jak žijí, co je zajímá, jak tráví volný čas? Uskutečnily svůj sen o vývoji a výrobě vlastní audiotechniky, cestují a hrají golf nebo „se udělaly pro sebe“ a pracují v klidu a pohodě.
Pavel Kysela — ředitel divize Telco & Retail, Adastra Asi víte, že… … ale možná nevíte: Pavel Kysela se již více než 14 let Kromě toho, že udržuje fyzické síly pohybuje v oblasti IT a telekomuni- na squashovém kurtu a v letních měkací a ve společnosti Adastra působí sících hledá odpočinek na golfových od roku 2002. Adastra je mezinárodní hřištích, se rozhodl investovat do své konzultační a softwarová společnost, dlouholeté vášně a založil společzaujímající vedoucí postavení na trhu nost na vývoj a výrobu HI-END audio zejména v oblasti Business Intelligence techniky. Podle jeho slov se ukaa datových skladů. Ve společnosti za- zuje, že právě v postkrizové době stával postupně pozice konzultanta, řada úspěšných lidí přestává mít práci account managera a obchodního ředitele. V současné době působí ve funkci ředitele divize Telco & Retail.
Jan Přerovský — podnikatel Asi víte, že… Ještě jako vysokoškolský student působil na pozici generálního ředitele se stal Jan Přerovský v roce 1990 a předsedy představenstva Asseco prvním zaměstnancem společnosti Czech Republic. LCS International. Nejdříve zastával pozici programátora a konzultanta a od roku 1996 nastoupil do funkce generálního ředitele společnosti LCS International, která se stala v roce 2007 součástí mezinárodní skupiny Asseco. Od roku 2007 do ledna 2010
Radek Smolík — ICT podnikatel Asi víte, že… Poté, co dal svoji tvář české pobočce Symantecu a dostal ji mezi přední české dodavatele bezpečnostního softwaru, vydal se Radek Smolík vlastní cestou. Založil společnost eTRENDS a vstoupil do několika projektů, mimo jiné jako architekt bezpečnosti pro datové schránky. K jeho dalším aktivitám patří řešení v oblasti ochrany před úniky dat, jejich dlouhodobá archivace a zajištění průkaznosti elektronických
dokumentů — oblastí, které jsou u nás stále ještě v plenkách. Na příští rok připravuje nový český bezpečnostní produkt zaměřený hlavně na ochranu sítí a webových aplikací.
a podnikání jako svoji hlavní životní náplň. Honbu za ziskem často nahrazuje touha užít si plody své práce. „Naším cílem je nabídnout zákazníkům novou dimenzi zážitků při poslechu hudby…“ dodává Pavel Kysela.
…ale možná nevíte: Jan Přerovský se v současné době věnuje mimo jiné cestování s rodinou, které spojuje s obchodními aktivitami. Jeho poslední výpravy směřovaly do Spojených států. Ve volných chvílích rád relaxuje s přáteli na golfu. Aktuálně je naplněn odhodláním realizovat své plány a startuje nové obchodní projekty v Čechách i v zahraničí.
… ale možná nevíte: Změnil image. Z kulaťoučkého českého pana „anti-hackera“ se stal téměř o 50 kilo lehčí sportovec, který se na kole prohání po našich kopcích. „Nejdůležitější bylo vystoupit ze světa, kde vás každý den někdo soudí a vy každý den soudíte jiné. Vstoupil jsem do světa, kde více platí dělat cokoliv tak, jak to právě nejlépe dovedete. To je pomoc, kterou každý potřebuje,“ podotýká Radek.
Redakce
45
KULTURA
ČESKÁ ARCHITEKTONICKÁ PŘÍSNOST ANEB MRAK TEORIE, Z NĚHOŽ NEZAPRŠELO, ALE ASPOŇ KAPALO Myšlenkový konstrukt přísnosti je v české architektuře relativně mladý. Vymyslel ho historik umění Rostislav Švácha a poprvé ho představil v roce 2004 ve svém dlouhém úvodu knihy Česká architektura a její přísnost, v níž vybral 50 nejvýznamnějších staveb postavených v České republice mezi lety 1989—2004. Záhy po vydání knihy proběhla v odborných kruzích teoretická přestřelka, jejímž výsledkem bylo odmítnutí přísnosti jako vykonstruovaného pojmu, nicméně přísnost se v hlavách českých architektů usadila nadobro. Každý z architektů si však pod tímto pojmem dodnes představuje něco jiného. Doménou badatelského úsilí Rostislava Šváchy je česká architektura první poloviny 20. století a v ní právě Švácha zárodky přísnosti nalezl. Zprvu se zdálo, že úsilí o prokázání existence fenoménu české přísnosti bylo jen omluvnou reakcí na zdrcující kritiku výstavy Contemporary Czech Architecture. Ta se konala v roce 2002 v Londýně a pro ministerstvo zahraničí ji připravil právě vydavatel „přísné knihy“. Pravý účel Šváchova textu se však pozornému čtenáři začal jevit až v závěru dlouhé a citacemi významných architektů z české minulosti proložené stati. Zatímco předválečné, meziválečné a poválečné generace českých architektů úpěnlivě řešily, jakým způsobem stavět (doslova „v jakém stylu“), sametová generace architektů se těmito otázkami v drtivé většině nezabývala a vrhla se do víru svobodného projektování po hlavě. Až po letech zpětně zhodnotila, co se vlastně stalo. Praxe české architektury předstihla její teorii. Švácha se proklamací české přísnosti pokusil vysvětlit východiska tvorby současných architektů, jejichž domy většina laické i odborné veřejnosti zavrhuje z důvodu formálního a myšlenkového chladu. Svou obhajobu začíná u Jana Kotěry, jehož nevinné
46
Knihovna Filozofické fakulty MU v Brně.
volání po formální pravdě v architektuře bylo způsobeno vlivem jeho modernistických učitelů z Vídně (Wagner, Loos atd.). Meziválečný spor vědy a umění v architektuře demonstruje na příkladech přísně vědeckého funkcionalismu Karla Teigeho a bravurní kritiky Víta Obrtela, jenž „nedokáže uzavřít transcendentno do krabičky od sirek“. A následuje další razantní pře o tom, v jakém stylu stavět — socialistický realismus versus masová unifikovaná socialistická výstavba. Architektura se v každé době vyvíjí na pozadí společenských změn, Architektura se v každé době vyvíjí na pozadí společenských změn, které dávají architektům nová zadání a nové estetické podněty a požadavky.
Knihovna Filozofické fakulty MU v Brně.
které dávají architektům nová zadání a nové estetické podněty a požadavky. Zcela zásadní změnou byl listopad 1989 — erupce svobody, nadšení a velkých cílů. V tomto okamžiku působí nepochopitelně postoje skupinky architektů soustředěných kolem Aleny Šrámkové, která vyznává formálně přísnou moralizující architekturu (střídmost, obyčejnost, pokora) a snaží se tyto unikátní názory z 80. let aplikovat i v době porevoluční. V době, kdy se manifestem naší architektury stává Tančící dům. Po přejídání je vhodné nasadit očistnou kúru. Ta proběhla i v české
Kde například potkáte Českou přísnost Meteorologická stanice v Chebu od Aleny Šrámkové: www.alenasramkova.cz/projekty-a-realizace/meteorologicka-stanice-cheb-05.php Administrativní budova v Praze od A.D.N.S.: www.adns.cz/cs/realizace/office-centre-vinohrady Ředitelství DPmB v Brně od RAW a DRNH: www.raw.cz/dpmb.html Rodinný dům ve Vřesině od FAM Architekti P.N.: www.famarchitekti.cz/vresina.html Knihovna Filozofické fakulty MU v Brně: www.archiweb.cz/buildings. php?type=country&action=show&id=200
KULTURA
Office centre Vinohrady.
architektuře. Erupce formálně nevkusných bank, radnic, obchodů a vilek velmi brzy zapříčinila u mnoha českých architektů stylotvornou kocovinu a názory architektů z kroužku kolem Aleny Šrámkové (stejně jako zájem o komunisty cenzurovanou funkcionalistickou meziválečnou architekturu) začaly sílit a inspirovat. Kormidlo české architektury se otočilo o 180 °. Namísto inovací, které by odrážely současné trendy, byly odborným tiskem a institucemi oceňovány domy, jež byly ve srovnání se soudobou světovou architektonickou produkcí ideově podprůměrné. V souvislostech přelomu tisíciletí a mediálně zajímavých ikonických staveb ve světových metropolích, usilujících o tzv. Bilbao effect,
Meteorologická stanice v Chebu.
byla česká architektura nudná a nacházela se ve slepé vývojové uličce. Šváchův vzkaz architektům byl jasný. Provokativní konstrukt přísnosti byl hozenou rukavicí, kterou měli architekti zvednout a zareagovat na ni svými aktuálními prohlášeními, manifesty a jinak teoreticky formulovanými výklady svých uměleckých postojů. A skutečně se několik takových objevilo. Brněnský architekt Svatopluk Sládeček napsal manifest „Figurkativní architektury pro začátečníky“, jeho souputník Marek Štěpán deklamoval manifest „Dekorstruktivismu“, Luděk Rýzner vyjevil svůj manifest přímo ve stavbě vlastního rodinného domu a mnozí další architekti se zapojili
Rodinný dům ve Vřesině.
Po přejídání je vhodné nasadit očistnou kúru. Erupce formálně nevkusných bank, radnic, obchodů a vilek velmi brzy zapříčinila u mnoha českých architektů stylotvornou kocovinu.
do inovačního teoretického diskurzu o problémech současné architektury a urbanismu. Šváchova verze přísnosti přistihla většinu českých architektů v ideových nedbalkách. Spoléhání se na přejímání architektonických teorií z minulosti respektive ze zahraničí se nevyplácí. Posláním architekta je vytvářet životní prostředí uspokojující jak tělo, tak duši uživatele. Architekt musí tyto potřeby neustále sledovat a může se je pokoušet usměrňovat. Nástroje a formy, kterými rovnovážného bodu uspokojení dosáhne, musí být permanentně inovovány a podrobovány kritice. Sám Švácha konstatuje, že se fenomén české přísnosti v čase proměňuje. Každodenním úkolem architektů všude na světě je, aby si svou přísnost definovali sami. Dnešní proklamace a architektonické manifesty směřují k udržitelné výstavbě. Energeticky šetrná řešení, používání pro zdraví nezávadných materiálů a odpovědný přístup k přírodě vytvářejí současný společenský rámec přísnosti. Z této společenské objednávky se odvíjí soudobý architektonický styl a architektura se stává zrcadlem doby, hmotnou kronikou společnosti.
Jan Kratochvíl
47
KULTURA
NEJZAJÍMAVĚJŠÍ HUDEBNÍ NOVINKY KE KONCI ROKU protkány mnoha různorodými vlivy od jazzu přes folk, elektroniku až po rock, nikdy neztrácejí jasný tvar a názor. Datum vydání: 8. 11. 2010.
David Koller — Teď a tady (COX/Championship Music) Čtyři roky po vydání alba Nic není nastálo přichází zpěvák, bubeník, skladatel a producent David Koller se svým novým sólovým albem. Na desce se vedle něj autorsky podílela tuzemská rocková smetánka v čele s Ivanem Králem, Oskarem Petrem nebo Márdim z Vypsané fiXy. Mezi devíti skladbami si své najdou milovníci melodických hitů někdejší Lucie, příznivci ostře rockového Kollerbandu i ti, kdo ocení lehké experimenty s písňovou formou či rytmem. Datum vydání: 8. 11. 2010.
Daft Punk — Tron: Legacy (EMI) Pod názvem Tron se skrývá kultovní sci-fi snímek z roku 1982 s Jeffem Bridgesem v hlavní roli, jehož pokračování bude ostře sledovanou premiérou konce letošního roku. Hudební doprovod k filmu dostalo na starosti francouzské duo Daft Punk, které si získalo celosvětovou popularitu nejen svými novátorskými postupy v oblasti elektronické a taneční hudby, ale také futuristickou „robotí“ stylizací. Tohle spojení prostě sedí. Datum vydání: 7. 12. 2010.
48
Black Eyed Peas — The Beginning (Universal Music) Těžko byste v uplynulých letech hledali úspěšnější kapelu, než je tahle americká mašina na hity. Tvůrčí mozek kapely will.i.am na ní opět obratně míchá styly a útočí bez ostychu na první signální. Důkazem budiž první singl s názvem The Time (The Dirty Bit), který je postaven na samplu slavné písně z filmu Hříšný tanec. Vsaďte boty, že následující měsíce budou BEP opět vévodit všem hitparádám. Datum vydání: 29. 11. 2010.
Eggnoise — Yolk (100PROmotion) Kapela Eggnoise patří už od dob svého debutu What a World k nejzajímavějším zjevům na tuzemské klubové scéně. Pozici hravého a stylově nepolapitelného tělesa si udržuje i na třetí studiovce, na níž se coby producenti podíleli další osobití muzikanti O. Ježek (OTK), J. Burian (Southpaw), V. Pecha (Načeva) a řada hostů. Přestože jsou skladby
nahrávání s minimem studiových efektů. Výsledek se setkává s poměrně vstřícným přijetím, byť je nakonec u téhle acid-jazzové stálice všechno při starém... Datum vydání: 1. 11. 2010. My Chemical Romance — Danger Days: The True Lives of the Fabulous Killjoys (Warner Music) Třetí, velkolepě pojatá deska Black Parade z roku 2006 ukázala, že by bylo velmi nespravedlivé škatulkovat My Chemical Romance pouze jako formaci pro náctileté emaře se zjitřenými city. Jejich muzika má potenciál oslovit i zasvěcenější posluchače. Nová deska, na které dal frontman Gerard Way průchod své vášni pro komiks a stvořil příběh imaginární „bandy“ Fabulous Killjoys, dokáže pobavit svou hitovou přímočarostí i rockovou pompou. Datum vydání: 22. 11. 2010. Jamiroquai — Rock, Dust, Light, Star (Universal Music) Také u nás stále populární britská formace nevydala nový materiál dlouhých pět let. Není divu, že se o jejím aktuálním, v pořadí již sedmém řadovém albu hovoří jako o comebackovém. Zpěvák a skladatel Jay Kay se s družinou skvělých instrumentalistů tentokrát vydal cestou živého
Norah Jones — …Featuring (EMI)
Pop-jazzová písničkářka Norah Jones, která před lety omámila celý svět albem Come Away with Me, obohatila svou diskografii o netradiční kompilaci. Osmnáct stylově různorodých skladeb zpěvačka natočila se svými kolegy. Vedle kolaborací s hiphopovými umělci typu OutKast tu najdete duety s rockery Foo Fighters, countryovým bardem Willie Nelsonem nebo jazzovými legendami Herbie Hancockem a Rayem Charlesem. Několik písní z alba bylo nominovaných na cenu Grammy, nebo ji přímo získalo. Datum vydání: 16. 11. 2010.
Tipy na podzimní koncerty Apoptygma Berzerk (10. 1. 2010) – Praha, Lucerna Music Bar The Australian Pink Floyd Show (2. 2. 2011) – Praha, Tesla Arena Apocalyptica (26. 2. 2011) – Praha, Divadlo Archa
Vojtěch Kostelecký
KULTURA
FILMOVÉ TIPY NA ZIMU
Láska a jiné drogy.
Dobré srdce. Láska a jiné drogy Romantická komedie o prodejci Viagry, který se shodou okolností potká se ženou postiženou Parkinsonovou nemocí. Přes tento její handicap a značnou rozdílnost povah obou postav mezi nimi vznikne citový vztah, který přejde v novou, silnou drogu, které není v žádném státě ve světě zakázaná. Je jí samozřejmě láska. Love and other drugs. USA 2010, 110 min. Režie: Edward Zwick, hrají: Jake Gyllenhaal, Anne Hathaway, Hank Azaria ad. Premiéra: 6. 1. 2011, distribuce: Bontonfilm.
Dobré srdce Černá tragikomedie z jednoho newyorského baru, jehož majitel angažuje nového barmana, mladého idealistu. Ten se rychle zapracuje a přizpůsobuje, takže vše klape. Jednou se v baru objeví totálně zlitá, leč přesto nádherná letuška. Barman jí nabídne pomoc, což se pranic nelíbí majiteli. Atmosféra v baru houstne... The good heart. IS+DK+FR, 95 min. Režie: Dagur Kári, hrají: Brian Cox, Paul Dano, Isild Le Besco ad. Premiéra:
Foto: Bontonfilm.
Foto: CinemArt.
Nevinnost.
Foto: Bontonfilm.
Gulliverovy cesty.
Foto: Bontonfilm.
jakoby psal Lemuel Gulliver, ranhojič a později kapitán. Film je zpracováním zážitků Gullivera u obyvatel Liliputu. Gulliver’s Travels. USA 2010. Režie: Rob Letterman, hrají: Jack Black, Amanda Peet, Billy Connolly ad. Premiéra: 20. 1. 2011, distribuce: Bon-
Tři dny ke svobodě. případě zneužívání mladistvých. Pád z vrcholu na dno bývá rychlý a stačí málo. Hrdina se ze dne na den ocitne ve vazební věznici a má jen málo možností, jak prokázat svou nevinu. Proti němu navíc stojí člověk, kterého vede osobní msta. Film se věnuje také vlivu médií při informování veřejnosti. Jednu z rolí dostal po létech Luděk Munzar. Nevinnost. ČR 2011. Režie: Jan Hřebejk, hrají: Ondřej Vetchý, Zita
Foto: Bioscop.
Morávková, Anna Geislerová ad. Premiéra: 20. 1. 2011, distribuce: Bontonfilm.
Gulliverovy cesty Gulliverovy cesty je klasika, kterou není třeba příliš představovat. Fantastický cestopis anglického spisovatele Jonathana Swifta je parodií (už v 18. století!) na dobrodružné příběhy z cest a zejména satirou na lidskou společnost, konkrétně na anglický královský dvůr. Knihu
Možná vám uniklo Občanský průkaz. Český film ze sedmdesátých let, době tuhé totality, osudy studentů gymnázia, kterým po skončení hrozí vojenská služba, 137 min., premiéra 21. 10. 2010. Domů na Vánoce. Norská tragikomedie, příběh obyvatel malého městečka chystajícího se na Vánoce, 85 min., premiéra 25. 11. 2010.
6. 1. 2011, distribuce: CinemArt.
Další rok. Britské drama o harmonickém manželském páru, do jehož syna se zamiluje jejich neprovdaná kamarádka, 129 min., premiéra 2. 12. 2010.
Nevinnost Příběh lékaře nespravedlivě obviněného ze zločinu, v tomto
Druhý svět. Francouzsko-belgický psychothriller o dospívajícím mladíkovi, jenž potká ženu, která s ním chce ve virtuální hře Black Hole umřít, 105 min., premiéra 9. 12. 2010.
tonfilm.
Tři dny ke svobodě Remake francouzského filmu přináší příběh ženy, která nemá co ztratit. Je obviněna z vraždy, odsouzena na 20 let, odvolání zamítnuto... Ve vězení se pokusí o sebevraždu a její manžel, vysokoškolský profesor, má jasno: je nevinná a musí ji dostat ven za každou cenu, zákon nezákon. Volí proto útěk a pro jeho uskutečnění je ochoten opustit všechny zásady a pravidla, které vyznával. The Next Three Days. USA 2010, 122 min. Režie: Paul Haggis, hrají: Russell Crowe, Elizabeth Banks, Liam Neeson ad. Premiéra: 20. 1. 2011, distribuce: Bioscop.
Ivan Ondřej Straka
49
ZÁBAVA
VYTRŽENO Z KONTEXTU Citovat je těžké. Nikdy se neubráníte obviněním jako: „Ale to je úplně vytržené z kontextu!“ Jenže proč se vlastně bránit? Z kontextu lze nejen vytrhnout, do jiného kontextu lze citaci také zasadit. K pohrávání s kontextem se proto předem hlásíme.
Spisovatel a antifeminista Josef Hausmann si servítky nebere. I kdyby se vyjadřoval decentněji, přesto by řada žen viděla rudě, protože vztahy mezi muži a ženami a chování a jednání žen popisuje často výstižně, byť někdy příliš s nadsázkou (zdroj: Magazín Dnes): „Slibovat muži nezávazné pobavení je nejsilnější ženská zbraň, stejně jako nejsilnější zbraní muže je nabídka vztahu.“
Náměstek ministra kultury Kryštof Hajn prohlásil na jednání s vedením Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, týkající se jejího zrušení (zdroj: média): „Pokud nebudete jednat ve smyslu dnešního zadání a budete konfrontační, pro vás z toho vyplynou osobní důsledky. Jestli máte pocit, že vás vydírám, tak se vůbec nemýlíte.“ Byl obratem odvolán...
Šéf Evropské centrální banky Jean-Cloude Trichet na zasedání evropských ministrů financí prohlásil (zdroj: média): „Slováci by v Eurozóně nebyli, kdybychom věděli, že nepomohou Řecku.“ Slováci ovšem vstoupili do EU v době, kdy platily původní podmínky, které výslovně zakazovaly něco takového, jako je půjčka Řecku, jež Unii svým přístupem málem zlikvidovalo.
Španělský sociolog José Casanova vysvětluje, proč je mezi státy a národy takový rozdíl v průzkumech názorů stran víry (zdroj: MfD): „Američané chtějí vypadat, že jsou ve víře aktivnější, než ve skutečnost jsou. Evropané se snaží svou víru skrýt, protože se jim nezdá být moderní. Takže švindlují všichni.“
Milionář Fidelis Schlée, známý pozlacenou záchodovou mísou a zlatým odpadem z ní, je pověstný tím, že kouří všude. Povedlo se mu to i v Oválné pracovně Bílého domu, známé mj. erotickým skandálem prezidenta Clintona a stážistky Lewinské (od té doby se jí říká Orální pracovna) a událost okomentoval takto (zdroj: Magazín Dnes): „V pracovně kouřili jen dva lidé — Lewinská a já. Každý ale něco jiného!“
Bývalý americký velvyslanec v ČR, Craig Stapleton, komentoval únik dat z amerických diplomatických depeší, který v této době hýbe nejen médii. Diplomaté se o svých protějšcích z jiných zemí vyjadřovali poněkud nediplomaticky. Stapletonovi se nechtěně podařil následující výrok (zdroj: Lidové noviny): „My jsme nikdy nekomentovali osobní vlastnosti našich protějšků, jejich životní styl a podobně, což jsou přesně ty věci, které teď média z uniklých materiálů vytahují.“ Inu, kdyby je nikdy nekomentovali, co by tak asi média mohla vytahovat?
Josef Monsport, právní zástupce Vl. Železného, komentoval verdikt soudu, jenž jeho klientovi uložil pokutu 3 miliony korun a podmínku za poškozování věřitele (zdroj: média): „Dnešní verdikt je dokladem absolutní nepředvídatelnosti některých soudních rozhodnutí.“ Kdyby byla soudní rozhodnutí předvídatelná, nebylo by třeba soudů...
Politička Lucie Talmanová, manželka Mirka Topolánka, se v rozhovoru lapidárně vyjádřila k tomu, že ji média pořád vnímají přes manžela (zdroj: MfD): Ještě se vám stává, že o vás mluví jako o té od Topolánka? — „Ano“. — Štve vás to? — Ne, já jsem ta od Topolánka.
Senátor za ODS Jaroslav Kubera, primátor Teplic, poznamenal k vlivu člověka na životní prostředí (zdroj: www.parlamentní.listy): „Hurikány sužovaly střední Ameriku odjakživa, ledovce vždycky tály a netály, Martin Bursík ještě neexistoval a nebyla strana zelených, ani žádná jiná. Člověk nic neovlivňoval, a přesto mamuti vymřeli.“
Ministr za Věci veřejné Radek John dosud zjevně nepochopil, že práce ministra a práce novináře není ani zdaleka totéž. Dokazuje to jeho výrok na téma korupce (zdroj: média): „Patnáct let jsem řídil pořad Na vlastní oči a ten byl v odhalování korupce úspěšnější než sama policie.“
Ivan Ondřej Straka
50
TRANSFORMATION is the difference between having wings and flying.
Radostné a pohodové Vánoce, do nového roku mnoho pracovních i osobních úspěchů Vám přeje