ÚVOD 9 1. HISTORICKÝ EXKURZ A AKTUÁLNÍ REGULACE PRÁVNÍ ÚPRAVY MAJETKOVÝCH POMĚRŮ A VZTAHŮ MANŽELŮ MANŽELSTVÍ A UZAVŘENÍ MANŽELSTVÍ 16

OBSAH

ÚVOD……………………………………………………………………… 9 1.

HISTORICKÝ EXKURZ A AKTUÁLNÍ REGULACE PRÁVNÍ ÚPRAVY MAJETKOVÝCH POMĚRŮ A VZTAHŮ MANŽELŮ…………………………………………. 11

1.2

HISTORICKÝ VÝVOJ MAJETKOVÝCH POMĚRŮ A VZTAHŮ MEZI MANŢELI………………………………………………….. 11

1.2

AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA MAJETKOVÝCH POMĚRŮ A VZTAHŮ MEZI MANŢELI………………………………………………….. 15

1.3

VYMEZENÍ INSTITUTU SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŢELŮ………………. 15

2.

MANŽELSTVÍ A UZAVŘENÍ MANŽELSTVÍ………………… 16

2.1

CHARAKTERISTIKA MANŢELSTVÍ………………………………………… 16

2.2

UZAVŘENÍ MANŢELSTVÍ…………………………………………………… 17

2.2.1 Občanský sňatek………………………………………………………………… 18 2.2.2 Církevní sňatek………………………………………………………………….. 19

3.

VZNIK SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ…………………… 20

3.1

VZNIK ZE ZÁKONA…………………………………………………………… 21

3.2

VZNIK ZE SMLOUVY…………………………………………………………. 21

3.3

ODLOŢENÍ VZNIKU SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŢELŮ…………………… 22

4.

PŘEDMĚT A OBSAH SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ….. 23

4.1

PŘEDMĚT SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŢELŮ………………………………. 23

4.2

OBSAH SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŢELŮ………………………………….. 25

4.2.1 Společné věci……………………………………………………………………. 26 4.2.2 Společná práva………………………………………………………………….. 26 4.2.3 Společné závazky……………………………………………………………….. 26 4.2.4 Smluvní určení obsahu společného jmění manţelů…………………………….. 27

5

4.3

MAJETEK SPOLEČNÉHO JMĚNÍ (AKTIVA)……………………………….. 27

4.3.1 Obecná charakteristika………………………………………………………….. 27 4.3.2 Institut výlučného majetku……………………………………………………… 29 4.3.3 Způsoby nabytí majetku do společného jmění manţelů………………………..

31

4.3.3.1 Nabytí na základě smlouvy……………………………………………………… 31 4.3.3.2 Nabytí na základě zákona……………………………………………………….. 33 4.3.3.3 Nabytí na základě rozhodnutí soudu……………………………………………. 34 4.3.3.4 Vydrţení…………………………………………………………………………. 34 4.3.3.5 Zhotovení nové věci…………………………………………………………….. 34 4.3.3.6 Draţba…………………………………………………………………………… 35 4.3.3.7 Přírůstek………………………………………………………………………….. 35 4.4

ZÁVAZKY SPOLEČNÉHO JMĚNÍ (PASIVA)………………………………… 36

5.

SPRAVOVÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ………….. 38

6.

VZÁJEMNÁ VYŽIVOVACÍ POVINNOST MEZI MANŽELY.. 39

7.

ZÁNIK SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ…………………… 40

7.1

SMRT MANŢELA, SOUDNÍ PROHLÁŠENÍ ZA MRTVÉHO……………….. 40

7.2

ROZVOD MANŢELSTVÍ………………………………………………………. 41

7.3

ZPŮSOBY PODLE ZVLÁŠTNÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ…………………. 41

8.

VYPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ………….. 42

8.1

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA……………………………………………….. 42

8.2

ZPŮSOBY VYPOŘÁDÁNÍ……………………………………………………… 44

8.2.1 Smluvní dohoda………………………………………………………………….. 44 8.2.2 Vypořádání soudem……………………………………………………………… 45 8.2.3 Vypořádání ze zákona…………………………………………………………… 45 8.3

VYPOŘÁDÁNÍ POHLEDÁVEK A ZÁVAZKŮ……………………………….. 46

8.4

NAKLÁDÁNÍ S NEVYPOŘÁDANÝM MAJETKEM ZE SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŢELŮ………………………………………… 47

6

8.5

PŘEDMANŢELSKÁ SMLOUVA JAKOŢTO INSTITUT ZAJIŠTĚNÍ VYPOŘÁDÁNÍ MAJETKOVÝCH VZTAHŮ MEZI MANŢELY…………….. 49

ZÁVĚR……………………………………………………………………. 50

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ……………………………………… 51

SEZNAM PŘÍLOH……………………………………………………….. 54

7

Abstrakt …

Muţi a ţeně, kteří uzavřou sňatek, vznikne majetkové společenství – společné jmění manţelů. Zákonem stanovený rozsah společného jmění si mohou změnit smlouvou uzavřenou před notářem. Partneři mohou také změnit pravidla o společné správě majetku a dohodnout se, ţe kaţdý bude s určitými věcmi disponovat samostatně bez ohledu na názor svého protějšku. Není-li mezi manţely uzavřena zvláštní majetková smlouva, pak společný majetek musejí oba manţelé udrţovat společně a také pochopitelně mají právo ho společně uţívat. Obvyklou správu můţe vykonávat kaţdý z manţelů. V ostatních záleţitostech, které překračují rámec obvyklé správy, se vyţaduje souhlas obou manţelů. Společné jmění manţelů zaniká skončením manţelství. Potom se provede vypořádání. Při něm se vychází z toho, ţe podíly obou manţelů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou v zásadě stejné. Při vypořádání společného jmění se ovšem přihlédne k tomu jak se kdo zaslouţil o nabytí a udrţení společného jmění, ale také jak se kaţdý z manţelů staral o rodinu, zvláště o nezletilé děti, a jak pečoval o domácnost.

8

ÚVOD Majetkové jmění (zákonem označené jako společné jmění manţelů) je specifický institut, respektive jeden z formy institutů formy vlastnictví a vlastnického práva, který je kodifikován platným občanským zákoníkem. Vznik společného jmění manţelů je podmíněn vznikem manţelství, tedy uzavřením občanského nebo církevního sňatku. Na rozdíl od podílového spoluvlastnictví platí u společného jmění manţelů skutečnost, ţe tito svůj majetek (tedy svoje aktiva, pohledávky a dluhy) udrţují a spravují společně a rovněţ z tohoto jim plyne právo tento majetek společně vyuţívat. Obsah společného jmění manţelů tvoří majetek, který manţelé nabudou během trvání svého manţelství, v neposlední řadě sem patří i například výdělek (výplata) od zaměstnavatele, i tato forma majetku se stává součástí společného jmění. Na druhou stranu do společného jmění spadají i závazky (tedy dluhy), pořízené kterýmkoliv z manţelů. Zákon nepochybně stanoví určité výjimky, které do společného jmění nepatří, jedná se mimo jiné například o majetek, který získal manţel dědictvím, darem nebo v restituci, patří sem i majetek označený zákonem jako výlučný. Můţe stát i to, ţe jeden z manţelů se věnuje podnikatelské činnosti a majetek ze společného jmění manţelů k této samostatně výdělečné činnosti potřebuje. Podle zákonné dikce platí, ţe můţe jeden z manţelů do svého podnikání vloţit společný majetek, ovšem s výslovným souhlasem druhého manţela. Na oplátku se výdělky z podnikání stávají společným jměním manţelů – toto platí ovšem za předpokladu, ţe manţel podniká jako fyzická osoba, tedy ne jako právnická osoba například v obchodní společnosti. Existuje ovšem i dispozitivní princip, který občanský zákoník nabízí – smlouvou, sepsanou notářem mohou manţelé rozsah svého společného jmění upravit odlišně od zákona – mohou ho v tomto důsledku rozšířit nebo zúţit. Mohou se také dokonce domluvit na tom, ţe společné jmění manţelů vznikne aţ ke dni zániku jejich manţelství – v praxi ovšem toto není příliš časté – kaţdý manţel si v tomto případě hospodaří a „ţije“ na svůj vlastní účet samostatně a v případě rozvodu se za společné jmění povaţují jen ty věci, které byly vyuţívány k běţnému chodu domácnosti. Společné jmění manţelů zanikne společně se zánikem manţelství – tedy zpravidla smrtí jednoho z manţelů nebo rozvodem manţelství. Pokud dojde k zániku společného

9

jmění manţelů v důsledku smrtí jednoho z manţela, dochází k vypořádání společného jmění zpravidla v dědickém řízení. Problematičtější je však rozvod, kde se manţelé musí dohodnout o vypořádání společného jmění manţelů. Pokud se tak manţelé nedohodnou, nastupuje soud, který rozhoduje o tomto vypořádání, vychází však z principu, ţe podíly obou manţelů jsou stejné a také tak budou rozděleny. Pro dnešní praxi se doporučuje sepsání tzv. předmanţelské smlouvy, ve které se manţelé mohou smluvně dohodnout mimo jiné na zúţení či rozšíření společného jmění a mohou si zde rovněţ také dohodnout pravidla, za kterých bude společné jmění manţelů vypořádáno po zániku manţelství, coţ se zdá jako rozumné, ovšem má na to snoubenec před uzavřením manţelství ţaludek, sepisovat tuto smlouvu? To je věc osobního názoru na tuto věc. Předloţená práce se zabývá problematikou výše stručně popsanou – tedy společným jměním manţelů a jeho vypořádáním. Práce je členěno do osmi kapitol. První kapitola se zaobírá historickým exkurzem právní úpravy a současné platné právní úpravy společného jmění manţelů, přičemţ institucionálně je tento pojem i vymezen. Druhá a třetí kapitola popisuje situace, kterými vzniká manţelství a tudíţ i společné jmění manţelů. Klíčová čtvrtá kapitola se komplexně a zevrubně věnuje předmětu a obsahu společného jmění manţelů – tento je tvořen společnými věcmi, právy, jakoţ i závazky. Jsou vymezeny způsoby nabytí majetku společného jmění. Pátá kapitola charakterizuje správu společného jmění manţelů, zatímco následující šestá se stručně zaobírá vzájemnou vyţivovací povinností mezi manţely. Sedmá část práce se věnuje způsobům, kterými můţe společné jmění zaniknout a osmá závěrečná kapitola nastiňuje institut vypořádání společného jmění manţelů, respektive jednotlivé zákonné způsoby, kterými je moţno společný majetek vypořádat. Na samotný závěr je zmíněn institut předmanţelské smlouvy, jakoţto praktické pomůcky, kterou lze doporučit snoubencům – manţelům, kteří takto smluvně chtějí regulovat své majetkové otázky.

10

1.

HISTORICKÝ EXKURZ A AKTUÁLNÍ REGULACE PRÁVNÍ ÚPRAVY MAJETKOVÝCH POMĚRŮ A VZTAHŮ MANŽELŮ Účelem první kapitoly je nástin historického vývoje majetkových poměrů a vztahů

mezi manţely jakoţto i charakteristika aktuální právní úpravy této problematiky. 1.1

HISTORICKÝ VÝVOJ MAJETKOVÝCH POMĚRŮ A VZTAHŮ MEZI MANŽELI Historické kořeny majetkových vztahů v manţelství nalézáme v dobách římského

práva – toto právo mělo bezesporu mimo jiné i vliv na vývoj našeho českého práva. V těchto dobách šlo prakticky zpočátku o projev vlády muţe, který se při starších formách manţelství výslovně v poměru k manţelce dostával do pozice cum manu, při formě zvané confarreatio byla totiţ manţelka k němu v pozici dcery a ke svým dětem v pozici sestry. Ţena neměla vlastní majetek, přešla takto ze své rodiny do rodiny muţe se vším všudy. Později došlo k uvolnění a byla uzavírána manţelství s odlišnými následky, kdy manţelka si ponechávala svůj majetek (bona parapherna, tzv. parafernálií jmění), nebyla uţ v poměru k muţi jeho „dcerou“, měla i správu svého majetku, i kdyţ zpravidla správu ponechávala muţi. Ve vývoji římského práva došlo i ke vzniku domněnky vlastnictví v případě nejistoty, zda věc náleţí muţi či ţeně (tzv. mucianská presumpce) – v pochybnostech platilo, ţe věc patří muţi, pokud ţena neprokázala, ţe tyto věci nabyla sama.1 Z této věci vyplývá skutečnost, ţe v této středověké době byla často ţena povaţována za jakéhosi „vězně svého muţe“. Sňatek v tomto období byl uzavírán typicky kněţími. Je zajímavé, ţe mucianská presumpce byla zavedena i Obecným zákoníkem občanským z roku 1811 (zákon č. 946/1811 sb. z. s.), tento institut byl zanesen do ustanovení § 1237, přičemţ pozbyl platnosti aţ k 1. lednu 1950. V období revolučních změn, které vyvstaly v Evropě, se pozvolna přecházelo na civilní formu sňatku. Této formě sňatku se rovněţ i věnoval Obecný zákoník občanský, a to v ustanovení § 44. Podle dotčeného ustanovení platilo, ţe „rodinné poměry se zakládají smlouvou manţelskou, ve smlouvě manţelské prohlašují dvě osoby různého pohlaví zákonitým způsobem svou vůli ţít v nerozlučném společenství, ploditi děti, je vychovávati 1)

BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M., POKORNÝ, M. Společné jmění manţelů. 2. vyd. Praha : Linde, 2009., s. 15

11

a navzájem si pomáhati.“ Kompromisnost této úpravy však tkvěla v tom, ţe zákonitým způsobem uzavření manţelství (tedy onoho smluvního projevu vůle) byl způsob církevní. Dokonce po roce 1855 na základě konkordátu byly manţelské věci opět svěřeny církvi, jako tomu bylo před rokem 1811. I kdyţ později došlo opět k návratu ke stavu před konkordátem, pod rouškou principu smluvního nadále v rakouské části monarchie se uplatňovala sakralita svazku. V uherské části byla však zavedena obligatorní civilní forma sňatku. V českých zemích teprve tzv. manţelská novela z roku 1919 znamenala změnu zavedením fakultativní civilní formy sňatku.2 Nyní si připomeňme některá klíčová ustanovení občanského zákoníku z roku 1811, nutno podotknout, ţe i zde stále hovoříme o nerovnoprávnosti muţe a ţeny, coţ se projevuje příslušnými kogentními ustanoveními. Tak například § 91 stanovil, ţe „muţ je hlavou rodiny, v této vlastnosti mu náleţí především právo řídit domácnost, jest však také povinen obstarati své manţelce slušnou výţivu podle svého majetku a ve všech případech ji zastupovati.“ Následující § 92 stanovil, ţe „manţela obdrţí muţovo jméno a je povinna následovati svého muţe do jeho bydliště, podle sil pomáhati v domácnosti a ve výdělku.“ Nerovnost ţeny a muţe se projevila i v úpravě majetkových vztahů v manţelství, byla stále uplatňována tzv. mucianská presumpce, coţ znamenalo, ţe kaţdý z manţelů měl svůj majetek, i svoje vlastnictví k věcem a kaţdý nabýval věci samostatně pro sebe. V tomto smyslu ovšem ale musíme připomenout § 1237, který stanovil podmínku, ţe v pochybnostech se má za to, ţe příslušné vlastnictví nabyl muţ. Dále platil i princip odděleného majetku v souladu s ustanovením § 1237 – pokud nebyla uzavřena smluvní dohoda, tak z principu plynula moţnost uzavírání majetkových smluv a rovněţ také i moţnost převodu vlastnictví mezi manţely. Dále zmíním institut věna. Podle § 1218 bylo věno chápáno jako „jmění, které se odevzdávalo nebo přislibovalo muţi manţelkou nebo někým jiným za ni (rodiči) na náklady spojené s manţelským společenstvím. Mohlo to být všechno, co se dalo zcizit nebo uţívat. Za trvání manţelství náleţelo uţívání věna jakoţto i přírůstků plynoucích z věna muţi – šlo ovšem o pouţívání, nikoliv tedy o vlastnictví. Kromě výše zmiňovaného principu odděleného majetku umoţňoval občanský zákoník z roku 1811 i moţnost pouţití institutu tzv. společenství statků – zde jiţ šlo o 2)

BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M., POKORNÝ, M. Společné jmění manţelů. 2. vyd. Praha : Linde, 2009., s. 16

12

dispoziční charakter ustanovení občanského zákoníku, tento institut vyjadřoval smluvní zaloţení majetkového společenství manţely. Společenství statků nevyvstávalo přímo ze zákona. K tomu se vyţadovala zvláštní smlouva mezi manţely (§ 1233). Zpravidla šlo o společenství na případ smrti, které dávalo manţelovi právo na polovici toho, co tu bude ještě po smrti druhého manţela ze statků daných navzájem do společenství (§ 1234). Společenství se nemuselo vztahovat na vše, jestliţe však to tak bylo smluveno, bylo třeba podle zákona odečíst před rozdělením všechny dluhy bez výjimky, šlo-li však o společenství týkající se jen jmění přítomného nebo pouze jmění budoucího, vztahoval se odpočet jen na dluhy uţité ku prospěchu společného statku (§ 1235). Zvláštní ustanovení se týkalo nemovitého majetku. Jestliţe někdo z manţelů měl nemovitý majetek a do pozemkových knih se zapsalo společenství statků druhého manţela, vzniklo tím věcné právo na polovici podstaty a druhý manţel (tedy vlastník) nemohl pořídit závětí o této polovici. Na uţitky za trvání manţelství však vkladem do pozemkových knih mu nárok nevznikl. Po manţelově smrti (tj. po smrti vlastníka) nabyl oprávněný ze společenství statků ihned vlastnictví k onomu podílu, zajištěnému vkladem, nesmělo to však být na újmu těch věřitelů, kteří měli svoje právo na podílu zapsáno ještě před vkladem práva ze společenství statků (§ 1236).3 Smluvní regulace společenství statků se stanovovala notářským zápisem. Do společenství statků se vnesl jen majetek uvedený ve smlouvě, spravoval se podle smluvního ustanovení nebo podle obecných ustanovení občanského zákoníku a po skončení manţelství došlo opět k rozdělení. Z občanského zákoníku z roku 1811 bylo vyděleno zákonem č. 265/1949 Sb. právo rodinné. Zákon vydělil z občanského práva, obsaţeného v ještě platném obecném zákoníku občanském z roku 1811, i majetkové vztahy v manţelství. Výše uvedený kodex práva rodinného pojal majetkoprávní vztahy mezi manţely jako převáţně osobní a upravil je samostatně. Stalo se tak v ustanoveních § 22 aţ § 29 zákona o právu rodinném, v nichţ se upravil institut zákonného majetkového společenství mezi manţely. Tento institut byl bezesporu předchůdcem pozdějších bezpodílového spoluvlastnictví manţelů (tedy společného jmění manţelů). Dotčený kodex stanovil, ţe jmění, jehoţ nabude kterýkoliv z manţelů v době trvání manţelství, kromě toho, čeho nabude dědictvím nebo darem a toho, co slouţí jeho osobním

3)

BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M., POKORNÝ, M. Společné jmění manţelů. 2. vyd. Praha : Linde, 2009., s. 20

13

potřebám nebo výkonu jeho povolání, tvoří jeho získaný majetek (§ 2 odst. 1) a získané majetky obou manţelů jsou jejich společný majetek (§ 22 odst. 2). Získaným majetkem bylo kaţdé jmění nabyté jinak neţ darem nebo děděním a jmění neslouţící osobním potřebám a výkonu povolání. Získaným majetkem byl i výnos samostatné majetku (úroky, nájemné), předměty domácího uţívání, nábytek, obrazy, koberce a vůbec všechny majetkové přírůstky (zisk dosaţený z prodej části samostatného majetku převyšující cenu původní a další odměny). Kodex upravoval i správu majetkového společenství manţelů, a to tak, ţe obvyklou správu jmění v tomto společenství mohl provádět kaţdý z manţelů sám, avšak šlo-li o věc přesahující rámec obvyklé správy, potřeboval tento manţel souhlasu svého manţela. Ustanovení § 26 zákona č. 265/1949 Sb. regulovalo zánik majetkového společenství – toto zanikalo smrtím jednoho z manţela nebo rozvodem manţelů. Určitě se shodneme na tom, ţe jiţ zákon č. 265/1949 vnáší do regulace majetkoprávních poměrů mezi manţelů prvky rovnoprávnosti muţe i ţeny a odstraňuje rovněţ také i omezení při správě společného majetku manţelů. V roce 1964 byl přijat nový občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.). V majetkoprávních vztazích manţelů se stal rozhodujícím institut tzv. bezpodílového spoluvlastnictví manţelů, který byl zařazen do tohoto občanského kodexu, tímto také došlo k přesunu úpravy majetkoprávních manţelských vztahů ze zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném do tohoto občanského zákoníku. Občanský zákoník se postavil na stanovisku, ţe věci spadající do bezpodílového vlastnictví manţelů jsou především věci osobní spotřeby. Protoţe hlavní formou spotřeby bylo osobní vlastnictví, dospěl zákonodárce k závěru, ţe právním výrazem společné spotřeby manţelů je osobní spoluvlastnictví. Na rozdíl od spoluvlastnictví podílového, spoluvlastnictví manţelů koncipoval jako spoluvlastnictví bezpodílové.4 Podle zákoníku bylo v bezpodílovém spoluvlastnictví manţelů vše, co mohlo býti předmětem osobního vlastnictví (dřívější ustanovení § 127) a co bylo nabyto některým z manţelů za trvání manţelství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem. Dále byly z bezpodílového vlastnictví manţelů vyloučeny věci, které povahou a uţíváním slouţily osobní potřebě či výkonu povolání jednoho z manţelů. Samostatným majetkem kaţdého z manţelů byl i majetek, jehoţ vlastníkem před uzavřením manţelství byl jeden z manţelů. 4)

DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 57

14

1.2

AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA MAJETKOVÝCH POMĚRŮ A VZTAHŮ MEZI MANŽELI Úprava společného jmění manţelů (§ 143 aţ § 151 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník) představuje právní formu manţelského majetkového společenství a současně i reprezentuje základní a nejdůleţitější institut manţelského majetkového práva. Platný občanský zákoník jiţ nenahlíţí na společné jmění manţelů jako na formu spoluvlastnictví vedle vlastnictví podílového. Pokud jde o zkratku bezpodílového spoluvlastnictví manţelů, tak tato byla zrušena novelizací občanského zákoníku č. 91/1998 Sb., byla zavedena legislativní zkratka jiná, a to společné jmění manţelů. 1.3

VYMEZENÍ INSTITUTU SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Nutno podotknout, ţe institut společného jmění manţelů není legálně občanským

zákoníkem, ba i jiným právním předpisem vymezen. Ustanovení § 143 odst. 1 však zmiňuje podstatu společného jmění manţelů, a to jeho jednotlivé sloţky (výčet majetku a závazků společného jmění manţelů). Uveďme si tedy některé z definic odborných literatur, přičemţ poslední definice je připsána autorce práce. Podle FIALY5 je „společné jmění manţelů výrazem jednotky manţelství a rovného postavení manţelů po stránce hospodářské a představuje základní úpravu majetkových vztahů mezi manţely. Nadále zůstává samostatně upraven společný nájem bytu. Podstatná je okolnost, ţe společné jmění manţelů zahrnuje jmění jako souhrn aktiv a pasiv příslušnících manţelům (mimo stanovené nebo dohodnuté výjimky). Přitom platí, ţe jako aktiva lze označit majetek – majetkové hodnoty, to jsou věci, nimţ mají manţelé vlastnické právo (movité i nemovité), dále pohledávky, tj. práva na plnění ze závazkového právního vztahu, v němţ jsou manţelé (nebo některý z nich) věřitelé, i jiná práva a jiné penězi ocenitelné hodnoty. Do pasiv patří dluhy (závazky).“ DVOŘÁK6 si pod pojmem společného jmění manţelů představuje „zákonnou právní formu uspořádání vzájemných majetkových vztahů mezi manţely. Institut společného jmění manţelů posiluje prvky rovnoprávnosti, vzájemné pomoci a ekonomické 5) 6)

FIALA, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha : ASPI, 2006., s. 100 ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 10. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006., s. 583

15

solidarity mezi manţely, a tak zprostředkovaně přispívá i ke společensky ţádoucí stabilitě manţelství. Ke stejnému účelu zákonodárce pouţívá celou řadu dalších, a to jak soukromoprávních, tak i veřejnoprávních nástrojů.“ SPÁČIL7 vystihuje jiný charakter chápání společného jmění manţelů, podle něj je „majetkové společenství manţelů vázáno na manţelství, mezi jinými osobami neţ mezi manţely toto společenství nevzniká. Předpokladem vzniku společného jmění manţelů není společní bydlení manţelů, ani vedení společné domácnosti či manţelské souţití. Společné jmění manţelů vzniká i v manţelství neplatném. Samotným uzavřením manţelství však společné jmění nevzniká, k jeho vzniku je zapotřebí, aby manţelé nebo jeden z nich nabyli jiţ v manţelství majetek, který není ze zákona ze společenství vyloučen (jako věci získané darem, děděním apod.).“ Na závěr se pokusím o svoji charakteristickou definici společného jmění manţelů. Tedy, společné jmění manţelů je jedním z majetkoprávních institutů, který vzniká ze zákona spolu s manţelstvím, zaniká zánikem manţelství, a jehoţ předmět je upraven občanským zákoníkem, přičemţ samotný institut je výhradně a nedílně spojen pouze s manţelstvím. Skladba společného jmění manţelů je tvořeno aktivy (majetkem) a pasivy (dluhy) manţelů.

2.

MANŽELSTVÍ A UZAVŘENÍ MANŽELSTVÍ Neţ přejdeme k samotnému vzniku společného jmění manţelů, je od věci nastínit

pár poznámek o manţelství jako takovém, jakoţ i o uzavření manţelství, coţ je tradiční podmínka vzniku samotného společného jmění manţelů. 2.1

CHARAKTERISTIKA MANŽELSTVÍ Manţelství je chápáno jako trvalé souţití obou manţelů, přičemţ ustanovení § 18

zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) upravuje princip rovnoprávnosti muţe a ţeny, kteří spolu v manţelství ţijí. Tento princip zahrnuje celý soubor dílčích zásad, mj. ţít spolu, být si věrni, vzájemné respektování svojí důstojnosti, pomáhání si, společná péče o děti, tvorba zdravého rodinného prostředí. Z tohoto principu tedy vyplývá, ţe muţ a ţena v manţelství

7)

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s. 53

16

mají totoţná práva a totoţné povinnosti. Zákon o rodině zmiňuje i tzv. zvláštní právní reţimy manţelů, jedním z nich bude bezesporu i právní reţim majetkových vztahů mezi manţely. Samotné majetkové vztahy mezi manţely se za trvání celého manţelství rozpadají do dvou skupin: a) majetkové vztahy, které vznikají především při uspokojování potřeb rodiny a hrazení nákladů společné domácnosti, b) majetkové vztahy, které vznikají nad rámec prvně vymezených majetkových vztahů, přičemţ jejich předmětem jsou majetkové hodnoty, které manţelé nemuseli jiţ vynaloţit na uspokojení potřeb rodiny, respektive na úhradu nákladů společné domácnosti – jde tedy vesměs o vztahy, které vznikají v souvislosti s nabytím majetku a dluhů a dalších potřeb, které manţelům zůstávají po uspokojení potřeb své rodiny. 2.2

UZAVŘENÍ MANŽELSTVÍ Jak bude později řečeno, uzavření manţelství je tradičním nezbytným

předpokladem pro vznik společného jmění manţelů. Manţelství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muţe a ţeny o tom, ţe spolu vstupují do manţelství. Toto prohlášení musí muţ a ţena učinit buď před obecním úřadem, který je pověřen vést matriční agendu (tzv. matriční úřad) nebo před orgánem církve nebo náboţenské společnosti, které jsou k tomu oprávněny zvláštním právním předpisem. Toto prohlášení snoubenců má (nemusí tedy) být učiněno veřejně, slavnostním způsobem. Prohlášení musí být přítomni dva svědkové. Manţelství můţe uzavřít zletilá osoba. Z tohoto pravidla však existuje zákonná výjimka – soud můţe z důleţitých důvodů, je-li to v souladu se společenským účelem manţelství, povolit uzavření manţelství nezletilému, který je starší šestnácti let. Nejčastějším důvodem, na jehoţ základě soud toto manţelství povolí, je těhotenství budoucí manţelky. Soud ovšem při povolení tohoto manţelství musí prozkoumat, zda případné manţelství bude schopno plnit svůj účel. Pokud jde o formy uzavření manţelství, tak jsou dvojího typu – občanský a církevní sňatek. Je zajímavé, ţe aţ do roku 1992 byla v zákoně o rodině upravena pouze občanská (civilní) forma sňatku. Existovala sice moţnost po uzavření tohoto sňatku absolvovat náboţenský obřad, ale s takovýmto náboţenským obřadem nebyly podle 17

našeho právního řádu spojeny ţádné právní následky. V současnosti je tomu jiţ jinak – církevní sňatek má plnohodnotné (tytéţ) právní následky a stejnou právní váhu jako občanský sňatek. Občan České republiky můţe uzavřít manţelství nejen na území České republiky, ale i v cizině. Také občan uzavírající sňatek v zahraničí si můţe zvolit, zda uzavře sňatek občanský nebo církevní. Je také moţné, aby občan České republiky uzavřel sňatek před zastupitelským úřadem České republiky, který je k přijetí prohlášení o vstupu do manţelství oprávněn Ministerstvem zahraničních věcí. Dokonce, je-li ţivot snoubenců přímo ohroţen, můţe v cizině přijmout prohlášení snoubenců i kapitán lodi plující pod vlajkou České republiky, kapitál letadla registrovaného v České republice a velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.8 2.2.1 Občanský sňatek Před uzavřením manţelství snoubenci vyplňují předepsaný formulář ţádosti o uzavření manţelství, při této záleţitosti předkládají rovněţ stanovené doklady (průkaz totoţnosti, rodný list, výpis z evidence obyvatel o místě trvalého pobytu, výpis z evidence obyvatel o osobním stavu). V ţádosti snoubenci vyplňují i otázku dohody o uţívání příjmení a prohlášení o tom, ţe jim nejsou známy okolnosti, které by vylučovaly uzavření manţelství, ţe navzájem znají svůj zdravotní stav a ţe zváţili úpravu budoucích majetkových vztahů, uspořádání bydlení a hmotné zajištění rodiny po uzavření svého manţelství. Muţ a ţena uzavírají občanský sňatek prohlášením o vstupu do manţelství učiněným před místně příslušným matričním úřadem. Tímto úřadem je ten, v jehoţ obvodu je některý ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu. Je-li kaţdý ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu v obvodu jiného matričního úřadu, mohou si snoubenci zvolit, před kterým z těchto matričních úřadů své prohlášení o vstupu do manţelství učiní. Příslušný matriční úřad můţe rovněţ také i povolit snoubencům uzavření manţelství před jiným matričním úřadem nebo na kterémkoli vhodném místě. Je-li ţivot snoubence přímo ohroţen, mohou snoubenci vstoupit do manţelství před libovolným obecním úřadem (nemusí jít o matriční úřad) nebo na kterémkoli vhodném místě. V tomto případě také není nutné předkládat doklady – snoubenci ovšem v tomto 8)

DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, J. Manţelství a rozvody : praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha : Linde, 2002., s. 12 a 13

18

případě musí prohlásit, ţe jim nejsou známy okolnosti, které by uzavření manţelství vylučovaly. Pokud jde o samotný průběh obřadu uzavření manţelství, tak procedurální postup není regulován ţádným právním předpisem, načeţ ale lze konstatovat, ţe se řídí ustálenými zvyklostmi Instrukce Ministerstva vnitra č. 128/1955 Sbírky instrukcí a nařízení, která byla k 1. lednu 1965 zrušena. Obřadu jsou obligatorně přítomni snoubenci, matrikář (úředník – zaměstnanec matričního úřadu), oddávající (zástupce obce – starosta, zastupitel, radní) a dva svědkové. 2.2.2 Církevní sňatek Při uzavírání církevního sňatku je nutné dostát nejen poţadavkům stanoveným zákonem o rodině, ale také poţadavkům manţelských předpisů příslušné církve. Zdaleka největší počet církevních sňatků je u nás uzavírán před Církví římskokatolickou. Manţelské právo Církve římskokatolické upravuje Codex Iuris Canonici z roku 1983 ve svých kánonech 1055 aţ 1165.9 Snoubenci musí i zde vyplnit formulář o ţádosti o uzavření manţelství. Další ţádostí v tomto případě je i ţádost o vydání osvědčení k církevnímu sňatku – i tato listina se předkládá matričnímu úřadu. Pokud matriční úřad má za to, ţe snoubenci splnili všechny zákonné poţadavky pro uzavření platného manţelství, vydá snoubencům tzv. osvědčení o této skutečnosti. Na základě tohoto osvědčení můţe být uzavřen církevní sňatek. Podle výše zmiňovaného Codexu je třeba před uzavřením manţelství zjistit, ţe nic nebrání jeho platnému uzavření podle práva kanonického. Nutno ovšem zmínit na závěr jednu zásadní věc – podle Codexu je neplatné manţelství, které bylo uzavřeno mezi dvěma osobami, z nichţ jedna je pokřtěna v katolické církvi a druhá osoba je nepokřtěna – od této překáţky je moţné udělit výjimku, kterou stanoví Codex (jedná se o jakési prohlášení, ţe snoubenec se katolické církvi „oddává“).

9)

DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, J. Manţelství a rozvody : praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha : Linde, 2002., s. 14

19

3.

VZNIK SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Majetkové společenství manţelů je vázáno na manţelství (pozn. autora – tedy na

jeho vznik), mezi jinými osobami neţ mezi manţely toto společenství nevzniká. Předpokladem vzniku společného jmění manţelů není společné bydlení manţelů, ani vedené společné domácnosti či manţelské souţití. Společné jmění manţelů vzniká i v manţelství neplatném. Samotným uzavřením manţelství však společné jmění nevzniká – k jeho vzniku je zapotřebí, aby manţelé nebo jeden z nich nabyli jiţ v manţelství majetek, který není ze zákona ze společenství vyloučen.10 Uzavření manţelství ovšem nemusí být provázeno vţdy vznikem společného jmění, a to ani tehdy, kdyţ manţelé nabývají věci způsobem, kterým se jinak do společného jmění nabývá. Tak podle insolventního zákona prohlášením konkurzu zaniká společné jmění dluţníka a jeho manţela. Po dobu trvání účinků prohlášení konkurzu nemůţe vzniknout nové společné jmění manţelů, uzavře-li dluţník nové manţelství, odkládá se vznik společného jmění manţelů ke dni zániku těchto účinků. Společné jmění nemůţe vzniknout ani v případě, ţe v průběhu konkurzu uzavírá úpadce první manţelství.11 Platná právní úprava umoţňuje, aby manţelé odloţili uzavřenou smlouvu ve formě notářského zápisu samotný vznik společného jmění aţ ke dni zániku manţelství, kromě tedy těch věcí, které tvoří obvyklé vybavení společné domácnosti. Obdobným způsobem mohou upravit své majetkové vztahy muţ a ţena, kteří chtějí uzavřít manţelství, a to tzv. předmanţelskou smlouvou, která bude zmíněna později. Po uzavření takovéto předmanţelské smlouvy manţelé nabudou vlastnictví kaţdý pro sebe, jestliţe však nabývají vlastnictví společně, vzniká k takto nabytým věcem podílové vlastnictví podle § 137 a násl. platného občanského zákoníku. V tomto důsledku společné jmění manţelů vzniká, ale je však omezeno na věci, které opět tvoří obvyklé vybavení společné domácnosti. K samotné realizaci vzniku společného jmění nestačí jen uzavření manţelství, i kdyţ například DVOŘÁK12 hovoří, ţe „vznik společného jmění manţelů se přísně váţe právě na vznik manţelství.“ K samotnému vzniku společného jmění je zapotřebí i nabýt majetek do tohoto vlastnictví konkrétními způsoby. 10) 11) 12)

DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 53 DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 53 ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 10. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006., s. 584

20

Samotný vznik společného jmění manţelů nutno posuzovat odlišně podle toho, zda chápeme společné jmění manţelů jako: a) určitý konkrétní vztah jehoţ předmětem je konkrétní věc, právo, pohledávka nebo závazek, b) nebo jako systém (uskupení) majetkových vztahů manţelů. Společný jmění manţelů můţe v praxi vzniknout dvěma následujícími způsoby: a) ze zákona, b) smluvně. 3.1

VZNIK ZE ZÁKONA Společné jmění manţelů jakoţto systém majetkových vztahů manţelů vzniká

okamţikem uzavření manţelství, a to i manţelství neplatného – v neplatném manţelství společné jmění manţelů vznikne a existuje aţ do právní moci rozsudku o prohlášení manţelství za neplatné. Společné jmění manţelů nevzniká v případě uzavření tzv. zdánlivého manţelství – takovéto manţelství totiţ nemá právní následky. Společné jmění manţelů nevzniká ani mezi druhem a druţkou, kteří spolu ţijí ve společné domácnosti a to i dlouhodobě. Společné jmění nemůţe vzniknout ani při uzavření registrovaného partnerství, tj. mezi osobami stejného pohlaví. Pokud by došlo v těchto uvedených případech, kdy společné jmění manţelů nevzniká, ke společnému nabývání vlastnictví, jedná se zcela o podílové spoluvlastnictví nebo také i o některý specifický druh závazkových vztahů. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, ţe vlastnictví nabyté ještě před uzavření manţelství jedním z manţelů patří do jeho samostatného vlastnictví. Pakliţe tyto věci nabyli snoubenci (budoucí manţelé) společně, pak tyto nabyté věci patří do jejich podílového spoluvlastnictví. 3.2

VZNIK ZE SMLOUVY Automatický účinek uzavření manţelství na vznik společného jmění manţelů jako

komplexu vztahů lze téměř absolutně vyloučit dohodou manţelů nebo dohodou budoucích manţelů uzavřenou ve formě notářského zápisu, kterou bude vyhrazen vznik společného jmění manţelů aţ ke dni zániku manţelství (zároveň můţe také být dohodnuto zúţení nebo rozšíření předmětu společného jmění manţelů). To bude znamenat, ţe za trvání manţelství 21

nebudou vznikat společné majetkové vztahy patřící do společného jmění manţelů (kromě spoluvlastnických vztahů k věcem tvořícím obvyklé vybavení domácnosti), zanikne-li manţelství, v tom okamţiku vznikne společné jmění manţelů, jeho předmětem bude jmění, které patřilo kaţdému z manţelů v tomto okamţiku (vyjma majetku a závazků nepatřících k předmětu společného jmění manţelů). Obdobné důsledky bude mít zánik manţelství v případě, ţe vznik společného jmění manţelů byl vyhrazen jen zčásti, či ţe vznik společného jmění manţelů zcela nebo zčásti vyhradili manţelé podle § 143a odst. 2 občanského zákoníku. Také rovněţ i na obsah této smlouvy se manţelé mohou vůči jiné osobě odvolat jen tehdy, jestliţe je jí obsah smlouvy dopředu znám.13 3.3

ODLOŽENÍ VZNIKU SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ V praxi existují dvě alternativy důvodu k odkladu vzniku společného jmění

manţelů: a) na základě zákona o konkurzu a vyrovnání – ustanovení § 26b odst. 1 stanoví, ţe vznik nového společného jmění úpadce a jeho manţela po dobu trvání účinků prohlášení konkurzu není přípustný, uzavřel-li úpadce po dobu trvání účinků prohlášení konkurzu nové manţelství, odkládá se vznik společného jmění manţelů ke dni zániku účinků prohlášení konkurzu, smlouva o rozšíření společného jmění, který by vesměs odporovala tomuto ustanovení, je od začátku neplatná, b) na základě smlouvy uzavřené ve formě notářského zápisu – manţelé mají moţnost odloţit vznik společného jmění aţ ke dni zániku manţelství, s výjimkou věcí, které tvoří obvyklé vybavení společné domácnosti. Majetkové vztahy vznikající uvnitř manţelství a upravené formou společného jmění manţelů představují jen jednu skupinu majetkových vztahů. Druhou a třetí skupinu tvoří majetkové vztahy kaţdého manţela k majetku, který do společného jmění manţelů nevchází a představuje vlastnictví kaţdého manţela. Mezi těmito třemi skupinami dochází k neustálým vzájemným přesunům a změnám. Tak například pokud dojde k investicím ze společného jmění manţelů do majetku z jednoho z manţelů, je tento povinen finanční prostředky skutečně vynaloţené na investice do jeho majetku nahradit při vypořádání do

13)

FIALA, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha : ASPI, 2006., s. 106

22

společného jmění, a to v těch cenách, které platily v době, kdy byly vynaloţeny.14 Nutno podotknout, ţe to, zda určitý majetek či závazek součástí společného jmění manţelů ještě je či naopak jiţ není, nemusí být vţdy zřejmé. I proto se zřetelem k ochraně třetích osob občanský zákoník stanoví v ustanovení § 144 domněnku, ţe majetek a závazky vzniklé za trvání manţelství tvoří společné jmění manţelů. Mezi manţely můţe vzniknout a dále existovat i podílové vlastnictví, a to v případě, kdy dochází ke společnému nabývání věcí ze zdrojů, které netvoří součást společného jmění manţelů. Ve srovnání s podílovým vlastnictvím ale společné jmění manţelů představuje právně stabilnější a propracovanější řešení stability subjektů tohoto specifického druhu vlastnictví. Společné jmění manţelů mimochodem i přispívá k jistotě manţelských majetkových vztahů s ohledem na to, ţe ţádný manţel nemůţe bezdůvodně navrhnout například u soudu jeho zrušení a vypořádání, tak jak je to moţné u podílového spoluvlastnictví.

4.

PŘEDMĚT A OBSAH SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ

4.1

PŘEDMĚT SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Předmětem společného jmění manţelů jsou tři základní kategorie předmětů

v právním slova smyslu, pokud byly nabyty za trvání manţelství: a) věci, b) práva, c) závazky. V pozitivním vyjádření tvoří předmět společného jmění zejména příjmy a úspory z práce a podnikání, ze sociálního zabezpečení, ale také nároky na ně, věci, s nimiţ se hospodaří při vedení společné domácnosti (dům, byt, rekreační chata, zařízení bytu, auto), pohledávky (z úvěrů a půjček apod.), obchodní podíl nebo podíl v druţstvu. K předmětu společného jmění manţelů nepatří majetek a závazky: a) majetek, který jeden z manţelů nabyl děděním bez ohledu na osobu zůstavitele, b) majetek, který jeden z manţelů nabyl darem za trvání manţelství od kohokoliv (případně i od druhého manţela z jeho výlučného majetku).

14)

ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 10. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006., s. 584

23

Jestliţe nabyli oba manţelé společně majetek výše uvedenými způsoby, ani tehdy nejde o společné jmění, nýbrţ o podílové spoluvlastnictví, případně společné právo. c) majetek, který jeden z manţelů nabyl transformací za majetek náleţející do jeho výlučného vlastnictví, d) věci, které podle své povahy slouţí osobní potřebě jen jednoho z manţelů (tyto věci se individualizují aţ hospodařením, přitom můţe dojít k přeměně společného jmění na vlastnictví individuální, jestliţe z prostředků společných se opatří věc osobní potřeby jednoho z manţelů, e) věci vrácené podle restitučních předpisů nepatří do společného jmění manţelů jen za splnění jednoho z následujících předpokladů – byly vydány manţelovi, který je měl ve vlastnictví před uzavřením manţelství (analogicky lze postupovat v případě odnětí věci, kterou nabyl manţel za trvání manţelství do výlučného vlastnictví) anebo je manţel sám právním nástupcem původního vlastníka, f) závazky týkající se výlučného majetku jednoho z manţelů (tj. majetku uvedeného výše (a aţ e), jakoţ i majetku, který nabyl manţel ještě před uzavřením manţelství, g) závazky, jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého (závazky převzaté oběma manţely budou patřit ke společnému jmění, přiměřená míra bude záleţitostí vývoje soudní praxe).15 Jestliţe před novelizací občanského zákoníku byly vyloučeny z bezpodílové spoluvlastnictví manţelů věci, které podle své povahy slouţily výkonu povolání jen jednoho z manţelů, a soudní praxe se přikláněla k extenzívní aplikaci této výjimky – tj. vztahovala ji i na věci, které slouţí výkonu podnikatelské činnosti, bez jakýchkoliv pochybností můţeme konstatovat, ţe tyto věci jsou i předmětem společného jmění manţelů. Důsledky poměrně širokého pojetí předmětu společného jmění vyvolaly úpravu zakotvenou do ustanovení § 143 odst. 2. Lze konstatovat, ţe ustanovení § 143 občanského zákoníku, které reguluje předmět

15)

BIČOVSKÝ, J., FIALA, J., HOLUB, M. Občanský zákoník : poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualit. a dopl. vyd. Praha : Linde, 2006., s.236 a 237

24

předmět společného jmění manţelů má dispozitivní povahu. Zákonem stanovený rozsah společného jmění manţelů tedy mohou manţelé postupem, který stanoví § 143a odst. 1, smluvně upravit. Z hlediska formy je vyţadována smluvní dohoda v podobě notářského zápisu, jiná forma by byla neplatná. Pokud jde o samotný rozsah společného jmění manţelů, tak manţelé mají moţnost společní jmění: a) zúţit (nemohou ho ovšem zcela vyloučit, coţ by mělo za následek zrušení společné jmění manţelů), b) rozšířit. Zúţit předmět společného jmění manţelů můţe rovněţ také i soud, respektive soudní rozhodnutí, kterým se toto jmění zúţí aţ na věci, které tvoří obvyklé vybavení společné domácnosti. O zúţení tedy rozhoduje soud, a to výhradně ve dvou situacích: a) na návrh jednoho z manţelů, a to ze závaţných důvodů (zejména, pokud lze důvodně předpokládat, ţe by další trvání společného jmění manţelů odporovalo dobrým mravům), b) alespoň jeden z manţelů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti (společníkem ve veřejné obchodní společnosti nebo komplementářem v komanditní společnosti). 4.2

OBSAH SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Pojmy předmětu a obsahu společného jmění manţelů jsou vesměs totoţné, přičemţ

pojem předmětu pouţívá zákoník práce. Pokud jde o obsah, tak tento pojem lze chápat jako vymezení konkrétních práv a povinností manţelů, přičemţ platí, ţe kaţdý z manţelů má stejná práva a stejné povinnosti jako kaţdý jiný spoluvlastník, spoludluţník nebo spoluvěřitel s tím, ţe tato práva a povinnosti vykonává společně s druhým manţelem. Ke společnému obsahu patří především zásada, ţe z právních úkonů, které se týkají společného jmění manţelů, jsou oba manţelé oprávněni a povinni solidárně podle § 145 odst. 4 občanského zákoníku). Nyní tedy stručně k jednotlivým sloţkám předmětu společného jmění manţelů, přičemţ větší pozornost pak bude věnována aktivům a pasivům obsahu společného jmění manţelů.

25

4.2.1 Společné věci Občanský zákoník výslovně neupravuje reţim okruhu věcí, které patří do společného jmění manţelů. Jde o to, ţe manţelé mají tyto věci (vedle pohledávek a závazků), ve společném jmění. Společné věci uţívají a udrţují (hospodaří s nimi) oba manţelé společně. Obvyklou správu těchto věcí můţe vykonávat kaţdý z manţelů, v ostatních záleţitostech je třeba souhlasu obou manţelů, jinak je právní úkon uţívání a udrţování neplatný. Občanský zákoník nestanoví pro udělení souhlasu formu, takţe musíme učinit závěr, ţe souhlas můţe být udělen i konkludentní formou – tj. takovým způsobem, kdy lze z chování manţela usoudit, ţe souhlasil s tím, aby záleţitost, která se týká společné věci, byla určitým způsobem vyřízena. Častým jevem v praxi je i pouţití společných věcí k podnikání – k tomu potřebuje manţel souhlas při zahájení podnikání. Také ale pro tento souhlas není předepsána ţádná forma, můţe být udělen i konkludentně. Jde o obecný souhlas, k dalším jednotlivým úkonům podnikající manţel souhlas druhého manţela jiţ nepotřebuje. 4.2.2 Společná práva Rovněţ i společná práva uţívají a udrţují oba manţelé společně, přičemţ jejich obvyklou správu můţe vykonávat kaţdý z manţelů, v ostatních záleţitostech potřebuje souhlasu toto druhého, jinak je opět právní úkon relativně neplatný. I společná práva můţe jeden z manţelů pouţít k podnikání s počátečním souhlasem druhého manţela, aniţ by potřeboval souhlas k dalším právním úkonům. 4.2.3 Společné závazky Ve společných závazcích vystupují oba manţelé jako solidární dluţníci (podle § 145 odst. 3 občanského zákoníku), proto můţe věřitel manţelů ţádat plnění celé nebo jeho část od obou manţelů společně, eventuelně od kaţdého jednotlivě. Kaţdý z manţelů je odpovědný za celý dluh aţ do úplného uspokojení věřitele. Pokud by šlo o závazek s nerozlučným plněním, musí zde plnit oba manţelé zároveň.

26

4.2.4 Smluvní určení obsahu společného jmění manželů Zásady o obsahu práv a povinností manţelů, týkající se správy společného jmění, mají dispozitivní povahu. Manţelé se ve formě notářského zápisu mohou dohodnout na odchylných pravidlech (například na tom, ţe jakoukoliv správu společného majetku bude vykonávat jen jeden z manţelů). Avšak obsah takovéto dohody se můţe významně dotknout práv třetí osob (například věřitelů). Z tohoto důvodu zákon stanoví, ţe se manţelé mohou vůči jiné osobě na smlouvu odvolat jen tehdy, pokud této osobě byl obsah dohody známý (přitom není rozhodující, jak se tato osoba o dohodě dozvěděla). Smlouva o odchylné úpravě správy společného jmění manţelů můţe být uzavřena souběţně se smlouvou o zúţení nebo rozšíření předmětu společného jmění manţelů.16 4.3

MAJETEK SPOLEČNÉHO JMĚNÍ (AKTIVA)

4.3.1 Obecná charakteristika Společné jmění tvoří na straně aktiv majetek, který je stanoven ustanovením § 143 odst. 1 občanského zákoníku – jedná se o majetek nabytí některým z manţelů nebo jimi oběma společně za trvání manţelství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manţelů za majetek náleţející do výlučného vlastnictví tohoto manţela, jakoţ i věci, které podle své povahy slouţí osobní potřebě jen jednoho z manţelů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manţelů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manţelství a nebo jemuţ byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Občanský zákoník samotný pojem majetku nevymezuje. V obecném slova smyslu lze majetkem rozumět soubor všech věcí a majetkových práv (zejména tedy pohledávek), jakoţ i soubor závazků – jinak řečeno – soubor aktiv a pasiv majetku – který tvoří ucelené jmění. S přihlédnutím k důvodům, které zákonodárce vedly k přijetí nové právní úpravy, je na místě pojem majetek chápat v širším smyslu a rozumět jím věci i majetková práva, která nejsou spjata s osobou manţela. Jako přiléhavý lze proto přijmout výklad, ţe majetkem se pro účely společného jmění manţelů rozumí věci (movité i nemovité), pohledávky, jiná 16)

FIALA, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha : ASPI, 2006., s. 108

27

práva (například průmyslová) a jiné hodnoty, které jsou ocenitelné penězi. Aby se majetek stal předmět společného jmění manţelů, musí k jeho nabytí dojít jedním či oběma manţely za trvání manţelství a nesmí být dán zákonný a se zřetelem k ustanovení § 143a občanského zákoníku, ani ţádný smluvní důvod, který by jej ze společného jmění vylučoval.17 Podstatnou a významnou sloţkou majetku společného jmění manţelů budou bezesporu i peněţní příjmy obou manţelů, a to bez ohledu na to, z jakého zdroje pocházejí (pracovní poměr, dávky sociálního zabezpečení, podnikatelská činnost, důchod, odměny, stipendia apod.). Rovněţ výnosy z výlučného majetku manţela se podle konstantní praxe stávají předmětem majetkového společenství manţelů. Vzhledem k závaţným dopadům, které tento závěr má, pozornost přitahují zejména dvě otázky. Prvou otázkou je, zda pohledávka na výplatu nájemného z nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jednoho manţela a vznikne za trvání manţelství, tvoří předmět společného jmění. Pokud ano, lze přiznat druhému manţelovi právo, aby se svým jménem domáhal její úhrady od nájemce? Pohledávka, která je předmětem společného jmění manţelů, je pohledávkou jedinou, i kdyţ jsou z ní oprávněni oba manţelé. Praktické důvody hovoří pro to, aby do majetkového společenství manţelů spadal – podobně jako u mzdy – aţ poukázaný výnos, se kterým můţe manţel jiţ disponovat a nikoli jiţ sama pohledávka za nájemcem. Opačné řešení by vedlo k neţádoucímu rozštěpení právního reţimu práva na mzdu od práv na ostatní peněţní výnosy.18 Druhou otázkou je, zda do majetkového společenství manţelů má být zahrnuta veškerá mzda (k tomuto řešení se přiklonila právní praxe u nás po roce 1964), anebo zda do majetkového společenství zařadit jen tu část mzdy, která zbude po uspokojení potřeb rodiny. Po přijetí zákona o právu rodinném č. 265/1949 Sb. převáţila koncepce, ţe do zákonného majetkového společenství manţelů patří vše, co zbude z odměny za práci manţelů po uspokojení potřeb rodiny, případně po splnění jiných závazků, a po odečtení toho, co manţelé spotřebovali pro své osobní potřeby nebo k výkonu svého povolání. Do předmětu zákonného majetkového společenství se řadila aţ ta část mzdy, která zůstala po uspokojení potřeb manţela – zaměstnance a po uspokojení potřeb rodiny.19

17) 18) 19)

DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 86 DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 90 DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 80 a 91

28

Se zřetelem k jiţ podanému výkladu lze dovodit závěr, ţe platná právní úprava je shodná. I dnešní právní úprava vede k závěru, ţe z vyplacené (poukázané) mzdy se musí uspokojit nejprve potřeby rodiny, náklady společné domácnosti, jakoţ i ostatní zákonné povinnosti. Do předmětu společného jmění manţelů pak připadne její zbytek. 4.3.2 Institut výlučného majetku Pro další (ale i předchozí) výklad je třeba připomenout institut výlučného majetku. Tedy, kromě společného majetku manţelů má kaţdý z manţelů zpravidla ještě majetek výlučný – tedy majetek samostatný, oddělený od společného majetku obou manţelů. Výlučný majetek můţe manţel za trvání manţelství nabýt jen tehdy, pokud to zákon připouští. K výlučnému majetku manţela nemá druhý manţel ţádný dispoziční práva. Právo výlučný majetek druhého manţela uţívat, spravovat ho, disponovat s ním manţel nemá, pokud k tomu není manţelem (vlastníkem) zmocněn. Ovšem nese-li výlučný majetek uţitky, jsou tyto uţitky jiţ předmětem společného jmění manţelů (výnosy výlučného majetku). Nepatří sem ovšem závazky, které jsou spjaté s předmětem výlučného vlastnictví. O tom, zda jde o majetek společný či výlučný rozhoduje především původ (zdroj) jeho nabytí. Výlučný majetek můţe manţel získat především zcela nezávisle na společném majetku (například majetek nabytí před vznikem majetkového společenství). Jen v jediném případě můţe výlučný majetek mít zdroj v majetku společném – jde o věci slouţící osobní potřebě manţela nabyté ze společných příjmů.20 Správu majetku, který je ve výlučném vlastnictví manţela, vykonává kaţdý manţel samostatně. Oproti tomu na všechny věci, které nejsou z předmětu společného jmění vyloučeny, dopadá obecný reţim správy společného jmění podle ustanovení § 145 občanského zákoníku. Bez zvláštního zmocnění tedy nemůţe druhý manţel zasáhnout do výkonu správy výlučného majetku manţela druhého. Zmocnění manţela, kterým přenáší správu svého majetku na druhého manţela, bývá v praxi realizováno formou tzv. příkazní smlouvy, kterou upravuje ustanovení § 724 a násl. občanského zákoníku.

20)

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s. 99

29

V takovémto případě je příkazník (druhý manţel) povinen jednat při plnění příkazů podle svých schopností, dovedností a rovněţ také i znalostí. Příkazník je povinen mimo jiné převést na příkazce všechen uţitek z provedeného příkazu. Uţitky z výlučného majetku připadaná ovšem a opět do majetkového společenství manţelů. A jaké ţe jsou jednotlivé případy výlučného majetku? Těmi se podrobně zabývá DVOŘÁK:21 a) zákon vylučuje z předmětu společného jmění manţelů majetek s ohledem na dobu jeho nabytí – do předmětu společného jmění manţelů nevchází majetek nabytí manţelem před uzavřením manţelství, kaţdý manţel si zachová vlastnické právo ke všemu majetku, se kterým do manţelství vstupuje, s přihlédnutím k platné právní úpravě nelze v některých případech vyloučit interpretační potíţe související s principem nabývání vlastnického práva k movitým věcem podle platného občanského zákoníku, aby věc připadla do výlučného vlastnické manţela, musí být uzavřena nejen smlouva, kterou se věc nabývá, nýbrţ musí dojít i k převzetí věci ještě před uzavřením manţelství, splnil-li jeden z manţelů zákonem stanovené předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydrţením v průběhu manţelství, nestává se takto nabytá věc jeho výlučným vlastnictvím, nýbrţ se stává předmětem společného jmění manţelů, b) zákon vylučuje z předmětu společného jmění manţelů majetek pro právní důvod jeho nabytí – právním důvodem, který vylučuje, aby se nabytý majetek stal předmětem společného jmění, je nabytí děděním či na základě darovací smlouvy, i kdyţ jde o majetek, který byl nabytý za trvání manţelství, do společného jmění nespadá, historicky se ponechání těchto majetků ve výlučném vlastnictví manţela zdůvodňuje tím, ţe o takto nabytou hodnotu se druhý manţel nezaslouţil – neplatí princip ekonomické solidarity, k darování nebo dědění ve prospěch manţela dochází zpravidla v rámci biologické rodiny, zvláště u darování se v této souvislosti zdůrazňuje vůle rodiny zachovat určitý majetek právě jen pro její členy, s ohledem na vzájemný vztah ustanovení občanského zákoníku o společném jmění manţelů ke společnému nájmu bytu manţely, s přihlédnutím i k historickým souvislostem právních úprav a jejich

21)

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s.101 a násl.

30

účelu, lze zaujmout stanovisko, ţe pokud jednomu z manţelů vznikne za trvání manţelství děděním právo na uzavření smlouvy o nájmu druţstevního bytu, vznikne manţelům společný nájem, společní členství v druţstvu jim však nevznikne, c) věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednomu manţelovi, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manţelství anebo jemuţ byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, d) zákon vylučuje z předmětu společného jmění manţelů majetek s ohledem na povahu věcí, které podle své povahy slouţí osobní potřebě jen jednomu z manţelů – touto kategorií věcí se rozumí ty, které jsou svou povahou spojené s osobou jednoho manţela a slouţí osobní potřebě, i kdyţ jde o věci, které byly nabyté úplatně za trvání manţelství a měly by proto tvořit předmět společného jmění, zákon je z rozsahu společného jmění výslovně vyjímá právě s ohledem na jejich osobní povahu, pokud tyto věci byly pořízeny ze zdrojů společného jmění, nelze vyloučit, ţe hodnotou těchto věcí bude v případě zániku společného jmění třeba vrátit do společného jmění, z něhoţ byly získány, do věci slouţící osobní potřebě se například řadí osobní prádlo, oděvy, boty, hygienické potřeby apod. 4.3.3 Způsoby nabytí majetku do společného jmění manželů 4.3.3.1 Nabytí na základě smlouvy Nejčastějším způsobem nabytí majetku do společného jmění manţelů je jeho nabytí pojmenovanou smlouvou. Nabývají-li manţelé společně do společného jmění na základě smlouvy, musí být oba manţelé rovněţ také i účastníky této smlouvy, oba musí také splňovat jak obecné předpoklady pro platné nabytí (způsobilost k právním úkonům), tak i předpoklady zvláštního typu (pokud je zvláštní právní předpisy vyţadují). Občanský zákoník připouští v ustanovení § 132 odst. 1 jako typické smluvní dohody nabytí smlouvu kupní a smlouvu darovací. Nejde ovšem jen o tyto smlouvy, mohou se vyskytnout i další typy smluv – směnná smlouva, dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, smlouva o zhotovení věci na zákalku, smlouva o prodeji podniku aj.

31

Nejprve k nabývání movitých věcí prostřednictvím smluvního ujednání. Převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci (podle § 133 odst. 1 občanského zákoníku). Z citovaného ustanovení vyplývá, ţe k nabytí vlastnictví se vyţaduje smlouva (právní důvod) a samotné převzetí věci (právní způsob nabytí). Právním předpisem můţe být stanoven nebo účastníky smlouvy můţe být dohodnut jiný okamţik nabytí vlastnictví. Jde o dispozitivní ustanovení, které umoţňuje sjednat například převod vlastnického práva k účinnosti smlouvy. Nesjednají-li strany jinou úpravu, platí beze zbytku zákonná ustanovení.22 Okamţik nabytí vlastnictví je tedy vázán k okamţiku převzetí věci, nebylo-li dohodnuto jinak nebo není-li zákonem stanoveno něco jiného. Pokud jde o nabytí vlastnického práva k věcem nemovitým na základě smlouvy, tak zde se nepochybně vyţaduje i vklad do katastru nemovitostí – jde-li o nemovitost, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí. Nutno podotknout, ţe při převodu vlastnického práva k pozemku platí tato zásada vţdy. Jde-li o převod vlastnictví ke stavbě, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se příslušné vlastnictví okamţikem účinnosti smlouvy. Pro smluvní nabytí nemovitosti do společného jmění manţelů je rozhodující den, k němuţ se váţou právní účinky vkladu. Jestliţe právní účinky vkladu nastanou po uzavření manţelství, stává se nabytá věc součástí společného jmění manţelů. Byl-li návrh na vklad vlastnického práva podán příslušnému katastru nemovitostí jedním manţelem, avšak ještě před uzavřením manţelství, pak vlastnické právo k nabyté nemovitosti získává jen on, a nikoliv druhý manţel. Splnění závazku zaplatit kupní cenu za trvání manţelství ze společných prostředků manţelů nezakládá vlastnické právo druhého manţela k věci nabyté před uzavřením manţelství. K vynaloţeným prostředkům ze společného majetku ve prospěch výlučného majetku druhého manţela lze přihlédnout při zániku manţelství a jeho následném vypořádání.23 Obecně platí, ţe pokud jsou účastníky smlouvy o převodu nemovitosti na jedné straně oba manţelé, je zapotřebí, aby odstoupení od této smlouvy bylo adresováno oběma manţelům a aby se dotčený projev vůle od smlouvy odstoupit dostal do dispozice kaţdého z nich, poněvadţ jinak by právní účinky odstoupení od smlouvy vůbec nenastaly.

22) 23)

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s. 74 a 75 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s. 76

32

Pokud jde o druhý tradiční smluvní typ, darovací smlouvu, tak zde dochází k nabytí majetku bezúplatně. K darovacím smlouvám, ve kterých manţelé vystupují jako dárce a obdarovaný, byla právní teorie i praxe vţdy poměrně rezervovaná a obávala se moţnosti obcházení zákona. Platná právní úprava darování mezi manţely připouští, netvoří-li předmět daru součást společného jmění manţelů. Jestliţe má manţel vlastnické právo k celé věci omezené stejným právem druhého manţela, nemůţe jeden z manţelé toto své právo převést na druhého manţela, a to ani touto darovací smlouvou. Z uvedeného tedy vyplývá, ţe darovat druhému manţelovi lze jen majetek, který není manţelům společný. Tomuto poţadavku vyhovuje darování majetku, který měl manţel před uzavření manţelství nebo v případě modifikace zákonného rozsahu společného jmění manţelů smlouvou podle § 143a občanského zákoníku, darování z toho zdroje, který netvoří část společného jmění. Jedná-li se o předměty, jeţ jsou nejčastěji předmětem darování majetku mezi manţely, jde většinou vesměs o věci osobní potřeby jednoho z manţelů, a uţ proto jsou vyňaty z reţimu majetkového společenství. Jde-li o věci, jeţ slouţí oběma manţelům nebo celé rodině a jeţ byly nabyty za trvání manţelství, pak není ţádného důvodu, aby byly vylučovány z majetkového společenství manţelů.24 4.3.3.2 Nabytí na základě zákona Do společného jmění manţelů lze majetek nabýt i na základě výslovného ustanovení zákona. Konkrétním případem v tomto důsledku je tzv. transformace práva osobního uţívání pozemku na vlastnictví fyzické osoby. Pokud dojde k této transformaci v průběhu manţelství, připadne vlastnické právo k pozemku do společného jmění manţelů. Pokud ovšem dojde k platnému uzavření smlouvy o zřízení práva osobního uţívání pozemku s jedním z manţelů ještě před vznikem samotného manţelství, avšak k registraci k této dohody dojde jiţ za trvání manţelství, právo společného uţívání pozemku manţely nevznikne a tento pozemek se v důsledku transformace práva osobního uţívání pozemku na právo vlastnické nestal předmětem jejich společného jmění.25

24) 25)

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s. 79 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2988/99, Soubor rozhodnutí NS č. C 364.

33

4.3.3.3 Nabytí na základě rozhodnutí soudu V této věci přichází v úvahu rozhodnutí soudu, a to v otázkách: a) při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, b) při zpracování věci, c) při zřízení neoprávněné stavby na cizím pozemku, d) příklepem při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti. Vlastnictví v tomto smyslu se nabývá dnem, který je určen v rozhodnutí nebo dnem právní moci tohoto rozhodnutí. 4.3.3.4 Vydrţení Jsou-li manţelé oprávněnými drţiteli věci po celou dobu vydrţení (3 roky u movitých věcí, 10 let u nemovitostí), nabývají vlastnické právo k vydrţené věci oba manţelé, pokud tento způsob nabytí občanský zákon nevylučuje (§ 134). Vydrţením však nelze nabýt vlastnické právo k věci, která nemůţe být předmětem vlastnického práva nebo můţe být ve vlastnictví státu nebo jiných osob, které stanoví zvláštní právní předpisy. Samotné vlastnické právo se nabývá dnem, který následuje po dni, který je označen jako den ukončení vydrţecí doby ze zákona. K samotnému vydrţení přihlíţí soud. Nabytí vlastnictví k nemovitosti vyznačuje katastrální úřad formou tzv. záznamu do katastru nemovitostí. 4.3.3.5 Zhotovení nové věci Nově zhotovená věc společně manţely nebo jedním z nich připadá výhradně do společného jmění manţelů, a to okamţikem jejího zhotovení. Vlastnictví ke stavbě nelze odvozovat od vlastnictví pozemku, neboť stavba není součástí pozemku a můţe mít odlišný právní osud neţ pozemek, na kterém je postavena. Podle judikatury platí, ţe vznik stavby jako věci ve smyslu práva nelze spojovat jen s její stavební dokončeností. Postačí, jestliţe je stavba vybudována minimálně do takového

34

stádia, v němţ je jiţ nezaměnitelným způsobem individualizována. Nejde-li o některou ze speciálních staveb (například o stavbu podzemní), je moţno vznik stavby klást do roviny s okamţikem, kdy je jednoznačně a jasně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí.26 4.3.3.6 Draţba Do společného jmění připadne i věc nabytá jedním z manţelů (nebo opět rovněţ také i oběma manţely), která byla získána v draţbě (podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách). Podle výše uvedeného zákona platí, ţe pokud vydraţitel uhradí cenu dosaţenou vydraţením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu draţby k okamţiku udělení příklepu. Podle legislativní konstrukce přijaté v zákoně o veřejných draţbách se vlastnictví nabývá na základě jiné právní skutečnosti stanovené zákonem (§ 132), nikoliv tedy na základě smlouvy. To ovšem nic nemění na smluvním základu dobrovolném draţby, kterou je nadále třeba povaţovat za způsob převodu (nikoli tedy přechodu) práva.27 4.3.3.7 Přírůstek Do společného jmění manţelů připadají přírůstky společného majetku manţelů, jakoţ rovněţ také i přírůstky jejich výlučných majetků. V praxi se jedná o přírůstky: a) z konkrétní věci, b) výnosy z peněz či cenných papírů. Věc připadá do společného jmění manţelů jejím oddělením (tzv. separací) – například úroky z vkladů, dividendy z akcií, narození mláďata hospodářského zvířete, sklízení ovocných plodů ze stromu apod.

26) 27)

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s. 85 DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manţelů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007., s. 86

35

4.4

ZÁVAZKY SPOLEČNÉHO JMĚNÍ (PASIVA) Občanský zákoník řadí do předmětu společného jmění manţelů rovněţ i závazky

(tj. dluhy). Jedná se o ty závazky, které vzniky za trvání manţelství některému z manţelů nebo oběma manţelům. Ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) ovšem vylučuje následující specifické typy závazků ze závazků společného jmění manţelů: a) závazky, které se týkají majetku, který náleţí výhradně jednomu z manţelů (tedy o jedná se o výlučné závazky), b) závazky, jejichţ rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manţela. Posouzení, zda se ještě jedná o závazek, který lze do společného jmění zařadit, či zda se jedná o závazek, který do společného jmění jiţ zařadit nelze, není podle současných poznatků právní praxe jednoduché. Přitom skutečnost, zda závazek je či není součástí společného jmění manţelů, má význam jak pro manţele samotné při zániku a vypořádání majetkového společenství, tak i z pohledu věřitele, který se plnění závazku domáhá.28 Pokud tedy závazek převzali společně oba manţelé nebo jen jeden z nich ovšem se souhlasem druhého bez zřetele k výši závazku, který byl převzat, obecně platí, ţe tyto závazky plní oba manţelé solidárně – z povahy této odpovědnosti vyplývá skutečnost, ţe manţelé odpovídají za splnění závazku veškerým majetkem, který mají ve společném jmění, i majetkem ve výlučném vlastnictví kaţdého manţela. Právní reţim závazku, který na sebe vzal jeden z manţelů bez souhlasu manţela druhého, závisí pak na tom, zda se jedná o závazek, který přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů, anebo zda tuto míru majetkové přiměřenosti nepřesahuje. Pokud rozsah přijatého závazku míru majetkové přiměřenosti zachovává, pak i takový závazek do společného jmění manţelů spadá, byť by byl převzat jedním manţelem. O odpovědnosti obou manţelů za splnění takovéhoto závazku platí to, co bylo uvedeno výše, tj. zásada solidárního plnění obou manţelů. Jestliţe rozsah převzatého závazku jiţ míru přiměřenou majetkovým poměrům manţelů přesahuje a manţel závazek převzal bez souhlasu druhého manţela, pak závazek do společného jmění manţelů nespadá. Za jeho splnění odpovídá dluţný manţel především svým výlučným majetkem, jakoţ i majetkem, který spadá do společného jmění. Zákon 28)

DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 104

36

pořadí majetku, z něhoţ se věřitel můţe uspokojit nestanoví. Vzdor tomu, ţe soudní praxe uvedené pořadí majetku pro uspokojení práv věřitele zachovává, tj. zkoumá nejprve, zda závazek lze uspokojit z odděleného majetku manţela, výslovné legislativní zakotvení tohoto pořadí lze jen doporučit. Navíc je-li výkon rozhodnutí nařízen na majetek, který se nachází ve společném jmění manţelů, neumoţňuje platná právní úprava postiţení společného majetku jen v té jeho části, jeţ by v případě jeho zániku a vypořádání připadla manţelovi, který na sebe závazek vzal. Výkonem rozhodnutí můţe být postiţeno veškeré společné jmění. Zákonná úprava tak jednoznačně preferuje ochranu třetích osob, a to mnohdy i na úkor druhého manţela.29 Základní otázkou jde, kdy závazek převzatý jedním manţelem bez souhlasu druhého manţela (který se netýká jeho výlučného majetku) zůstává ještě přiměřený majetkovým poměrům manţelů (bude součástí společného jmění), anebo jiţ poţadavku zákonem stanovené přiměřenosti nevyhovuje, a proto závazek jiţ do společného jmění manţelů nevejde. Závazek, který vchází do společného jmění manţelů, je závazkem jediným, i kdyţ za jeho splnění odpovídají oba manţelé.30 Platná právní úprava umoţňuje věřiteli uspokojit pohledávku za jedním manţelem jak z výlučného majetku dluţného manţela, tak i z majetku společného, tj. z majetku spadajícího do společného jmění. Současně však určitým způsobem chrání i práva druhého manţela, neumoţňuje-li věřiteli postihnout jeho výlučný majetek a nejde-li o závazek solidární. Druhý manţel je jiţ dostatečně postiţen tím, ţe musí strpět výkon rozhodnutí vedený věřitelem na majetek společný, který se nachází ve společném jmění. Podle ustanovení § 853 občanského zákoníku platí, ţe nejsou-li občanskoprávní vztahy upraveny zvláště ani občanským či jiným zákonem, řídí se ustanovením občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jiţ nejbliţší. Proto je nutné na závazky vzniklé v důsledku porušení právní povinnosti analogicky aplikovat ta ustanovení občanského zákoníku, která podmiňují zařazení závazku do společného jmění jeho rozsahem, respektive přiměřeností k majetkovým poměrům manţelů. Tato věc se jeví jako nejbliţší.31 Nutno ovšem podotknout, ţe nevýhodou uvedeného řešení je, ţe platná právní úprava nestanoví ţádný limit, do kterého lze společné jmění manţelů postihnout.

29) 30) 31)

DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 104 a 105 DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 105 DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manţelů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004., s. 106 a 107

37

5.

SPRAVOVÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Podle obecné dikce občanského zákoníku ustanovení § 123 je vlastník věci

v mezích zákona oprávněn tuto věc: a) drţet, b) uţívat, c) poţívat z ní plody a uţitky, d) a v neposlední řadě i s ní nakládat. Ve výše uvedeném výčtu dílčích oprávnění je bezesporu zahrnuto i oprávnění věc spravovat. Pokud jde o modifikaci správy věci k právní úpravě správy společného jmění manţelů, tak tato úprava musí umoţnit, aby kaţdý manţel měl oprávnění podílet se na správě společného majetku manţelů a současně musí stanovit určité meze, aby jeden manţel bez vědomí toho druhého majetek z majetkového společenství manţelů určitým způsobem „nevyvedl“ a nepouţil ho tak ke svým individuálním nebo jiným neţádoucím účelům. Při samotné správě majetku manţelů i zde aplikujeme zásadu rovnosti a solidárnosti. Oba manţelé tak mají ke společnému majetku stejná práva i stejné povinnosti. To mimo jiné vyplývá i z ustanovení § 145 odst. 1 a odst. 2, podle kterého majetek, jenţ tvoří společné jmění manţelů, uţívají a udrţují oba manţelé společně. Podle výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku obvyklou správu společného majetku vykonává kaţdý z manţelů, v ostatních záleţitostech je třeba nutno souhlasu obou manţelů, jinak by byl opět právní úkon od svého počátku relativně neplatný. Co je třeba rozumět pod pojmem „obvyklá správa“ a „ostatní záleţitosti“ je nutno vykládat s ohledem na majetkové poměry konkrétní rodiny. Pro souhlas druhého manţela není předepsána ţádná forma, můţe být tedy dán nejenom výslovně, ale i konkludentní formou (mlčky), tj. druhý manţel vezme dispozici s majetkem na vědomí a nic proti ní nenamítá. Samostatně je upraven souhlas manţela k nakládání se společným majetkem při podnikání druhého manţela. Majetek ve společném jmění manţelů nebo jeho část můţe jeden z manţelů pouţít k podnikání pouze a jen se souhlasem druhého manţela. Tento souhlas je třeba udělit při prvním pouţití majetku, nejlépe písemně. K dalším právním

38

úkonům souvisejícím s podnikáním jiţ souhlas druhého manţela není vyţadován (§ 146 občanského zákoníku).32

6.

VZÁJEMNÁ VYŽIVOVACÍ POVINNOST MEZI MANŽELY Vyţivovací povinnost mezi manţely je zaloţena na zásadě vzájemnosti. Je opět

projevem rovnosti jakoţ i solidárnosti obou manţelů a současně má svůj základ i v obecně stanovené povinnosti obou manţelů vzájemně si pomáhat. Důvodem a smyslem vyţivovací povinnosti je zejména zabezpečení stejné ţivotní úrovně obou manţelů, a to zásadně po celou dobu existence manţelství. Na rozdíl od ostatních druhů vyţivovacích povinností se zde nevyţaduje, aby oprávněná osoba nebyla schopna sama se ţivit, postačí, kdyţ ţivotní úroveň manţelů není totoţná. Jestliţe jeden z manţelů neplní svou vyţivovací povinnost dobrovolným způsobem, určí soud na návrh některého z manţelů rozsah této vyţivovací povinnosti – bude přitom přihlíţet k péči o společnou domácnost. Výţivné mezi manţely však musí mít takový rozsah, aby hmotná a kulturní úroveň manţelů byla zásadně stejná. Není tedy předpokladem pro tento typ výţivného (jako u mnoha jiných typů) odkázanost na výţivu, ale situace, kdy hmotná a kulturní úroveň není zásadně stejná. Kdykoliv se tato úroveň manţelů bude lišit, vzniká povinnost manţela s vyšší úrovní druhého vyţivovat. A to bez ohledu na to, jestli je druhý manţel v nouzi či nějaké chudobě. I kdyţ bude mít jeden manţel příjmy například 25 tisíc měsíčně a druhý 70 tisíc měsíčně, tak přestoţe o ţádné neschopnosti se ţivit nemůţe být řeč, musí být příjmy mezi manţely vyrovnány. Je to dáno povahou a významem manţelství a principiální rovností, jednotností a nerozdílností manţelů. Je důleţité upozornit, ţe zákon o rodině stanoví vyţivovací povinnost také mezi ostatními příbuznými, tedy mezi předky a potomky. Tato vyţivovací povinnost přichází v úvahu tehdy, jestliţe to oprávněný nutně potřebuje a nemůţe ji vůči němu plnit ani manţel ani jeho rodiče nebo děti. K této situaci můţe dojít například u ovdovělé bezdětné ţeny jejíţ rodiče jiţ zemřeli. Tehdy přechází vyţivovací povinnost na předky, přičemţ příbuzní vzdálenější mají tuto povinnost, jen nemohou –li ji plnit příbuzní bliţší.

32)

VESELÁ, R. a kol. Rodina a rodinné právo : historie, současnost a perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, 2003., s. 134

39

7.

ZÁNIK SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ O zániku společného jmění manţelů lze hovořit ve dvojím smyslu, a to: a) zánik společného jmění jen k určité věci, pohledávce nebo závazku – k zániku dílčí věci dochází obvyklými způsoby zániku vlastnického práva, tj. zpravidla prodejem, darováním, vyvlastněním, spotřebou, zničením apod., u zániku závazků a pohledávek to pak bude splnění, kompenzace, uplynutí doby, prekluze aj., z tohoto vyplývá, ţe zánik dílčí určité věci, pohledávky či závazku nemá ţádný vliv na další trvání společného jmění manţelů k jiným věcem, pohledávkám a závazkům, b) zánik společného jmění manţelů jako celku – společné jmění manţelů jakoţto soubor právních vztahů je svou existencí vázán na dobu trvání manţelství, tedy na dobu vzniku aţ do zániku manţelství, samotný zánik manţelství tkví ve 3 způsobech, které bych dále rozvedla (jedná se o smrt jednoho z manţelů eventuelně jeho prohlášení za mrtvého, rozvod manţelství a za dále způsob, který stanoví zvláštní zákon).

7.1

SMRT MANŽELA, SOUDNÍ PROHLÁŠENÍ ZA MRTVÉHO Podle § 22 odst. 1 zákona o rodině manţelství (tedy i společné jmění manţelů)

zaniká smrtí manţela nebo prohlášením manţela za mrtvého. V případě přirozené smrti jednoho z manţela společné jmění manţelů zaniká dnem jeho úmrtí, tj. dnem, který je stanoven v úmrtním listu zemřelého. Při prohlášení za mrtvého nastává zánik manţelství právní mocí soudního rozhodnutí, a to jak v případě, ţe došlo k prohlášení za mrtvého proto, ţe nelze smrt prokázat předepsaným způsobem, tj. ohledáním zemřelého a vystavením úmrtního listu, tak i v případě, kdy s ohledem na všechny okolnosti lze usoudit, ţe určitá osoba jiţ neţije. Při prohlášení za mrtvého v druhém uvedeném případě, kdy se soud opírá o domněnku smrti, mohou nastat i případy, kdy se ukáţe, ţe osoba prohlášená za mrtvého ţije nebo ţe zemřela jiného dne, nebo se nemohla toto dne doţít, anebo jej přeţila. V posléze uvedených případech se provede usnesením oprava dne, který je v rozhodnutí o prohlášení

40

za mrtvého uveden jako předpokládaný den úmrtí.33 Dojde-li ke zrušení rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, má to za určitých okolností důsledky pro existenci manţelství. Jestliţe manţel toho, kdo byl prohlášen za mrtvého, neuzavřel nové manţelství, obnoví se původní manţelství. Jestliţe manţel toho, kdo byl prohlášen za mrtvého, mezitím uzavřen nové manţelství, neobnoví se původní manţelství, a to ani tehdy, jestliţe druhé manţelství mezitím opět zaniklo smrtí nebo rozvodem. Zákon nestanoví, zda původní manţelství se obnovuje ex tunc nebo ex nunc. Povaha věci vyţaduje, aby důsledky byly vázány k okamţiku zániku původního manţelství, přestoţe některými důsledky, především tedy v majetkové sféře, vznikají velmi obtíţně řešitelné situace.34 Z uvedené věci tedy vyplývá, ţe problematika prohlášení manţela za mrtvého v případech, kdy manţel stále ţije nebo zemřel v jiný den neţ který je uveden v rozsudku prohlášení za mrtvého, má výrazný dopad i na majetkové společenství manţelů. 7.2

ROZVOD MANŽELSTVÍ Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o rodině můţe soud manţelství na návrh

některého z manţelů rozvést (tj. zrušit) v případě, ţe je manţelství trvale a hluboce rozvráceno, ţe nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Zákon o rodině tedy umoţňuje rozvod manţelství, a to po jejich vzájemné dohodě, přičemţ rozvrat, který je důsledkem rozvodu je charakteristický tím, ţe jde o hluboký a trvalý nesoulad, kdy jiţ nelze očekávat obnovení manţelského souţití. Manţelství zaniká dnem právní moci rozsudku o rozvodu manţelství. 7.3

ZPŮSOBY PODLE ZVLÁŠTNÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ V tomto aspektu nedochází k zániku trvání manţelství, ale k zániku společného

jmění manţelů. Dochází tak ve dvou taxativně stanovených případech: a) soud můţe vyslovit propadnutí majetku jednoho z manţela, přičemţ zánik společného jmění manţelů je důsledkem ochrany druhého manţela, neboť je spravedlivé, aby propadla pouze ta část majetku, která po provedení vypořádání 33)

HOLUB, M., HYKLOVÁ, J., NOVÁ, H. Zákon o rodině : komentář a předpisy související. 7. aktualiz. a dopl. vyd. Praha : Linde Praha, 2005., s. 39 34) HOLUB, M., HYKLOVÁ, J., NOVÁ, H. Zákon o rodině : komentář a předpisy související. 7. aktualiz. a dopl. vyd. Praha : Linde Praha, 2005., s. 39

41

připadne odsouzenému manţelovi, samotný zánik společného jmění manţelů vystává ze dne označeného v rozhodnutí, které nabylo právní moci, b) podle zákona o konkurzu a vyronění zaniká manţelovo (úpadcovo) společné jmění manţelů prohlášením konkurzu, přičemţ do této postaty jmění spadá ta jeho část, se kterou úpadce podnikal.

8.

VYPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ

8.1

OBECNÁ CHARAKTERISTIKA Zanikne-li společné jmění manţelů výše uvedenými způsoby, je zapotřebí provést

vypořádání společného jmění manţelů. Základní právní domněnkou pro toto vypořádání společného jmění je, ţe podíly obou manţelů na majetku, který patří do jejich společného majetku jsou stejné (totoţné). To se týká jak aktiv, tak pasiv (dluhů – závazků). Z ustanovení zákona si lze vyvodit, ţe tato zákonná právní domněnka je vyvratitelná, takţe nemůţeme zde vyloučit, pokud to tedy kterýkoliv z manţelů prokáţe, ţe podíly budou moci být hodnoceny jako různé, a to v závislosti na zjištěných skutkových skutečnostech a okolnostech. Z ustanovení § 149 občanského zákoníku vyplývají vskutku 2 fáze vypořádání, nejprve tzv. kvantitativní, kdy je zjištěn rozsah a cena vypořádávaných věcí, a poté vypořádání kvalitativní, kdy dochází k rozdělení věci, pohledávek a závazků mezi účastníky, eventuelně se výlučným vlastníkem věci stává jeden z manţelů ovšem za předpokladu, ţe hmotně vypořádá podíl toho druhého manţela. Při vypořádání je kaţdý z manţelů oprávněn poţadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaloţil na společný majetek a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloţeno na jeho ostatní (tj. samostatný nebo-li oddělený majetek). Tomu je třeba rozumět tak, ţe se provede skutečné vypořádání podle jednotlivých poloţek (ovšem pouze na ţádost kteréhokoliv, anebo obou manţelů). Pro právní hodnocení bude třeba vycházet jak z obecné úpravy, tak i ze smluv uzavřených podle ustanovení § 143a občanského zákoníku. Nebude proto vyloučeno, aby v konkrétních případech, kdy se manţelé nespokojili s obecnou úpravou, ale například proti obecné úpravě, která stanoví, ţe určitý

42

majetek spadá do společného jmění manţelů, se dohodli, ţe půjde o majetek jen jednoho z manţelů, bylo při vypořádání přihlédnuto i k tomu, co na tento – jednomu z manţelů náleţejícímu výlučnému samostatnému majetku – bylo vynaloţeno ze společného jmění manţelů.35 Je zapotřebí vyloţit ustanovení § 149 odst. 1 občanského zákoníku tak, ţe samotné vypořádání společného jmění má být provedeno takovým způsobem, aby byla zajištěna svobodná vůle a rozhodnost účastníků. Účastníci mohou provést vypořádání i k jednotlivým věcem a teprve v těch případech, kde se nedohodnou, rozhoduje k návrhu soud. I kdyţ se vypořádání majetkových vztahů nepromlčuje a můţe být tedy provedeno s časovým odstupem od zániku společného jmění, provádí se zásadně k okamţiku zániku (ex tunc). Dokončené vypořádání má retroaktivní účinek. Mezidobí, kdy došlo k zániku a ještě nikoliv k samotnému vypořádání, je období potenciality vlastnictví kaţdého z partnerů k jednotlivé věci. Vypořádáním se nastolí jistota. Masa zaniklého a nevypořádaného společného jmění manţelů nepředstavuje nový druh spoluvlastnictví. Je to podobné pojetí jako u dědictví, kde byla odstraněna stará římská konstrukce zvaná hereditas iacens, čili pozůstalost leţící, a dědictví se nabývá smrtí zůstavitele ve smyslu § 460 občanského zákoníku, i kdyţ po určitou dobu, neţ se dědictví projedná, tu můţe být nejistota, komu z dědiců co připadne.36 Mezi vypořádáním podílového spoluvlastnictví a společného jmění manţelů je podstatný rozdíl. Vypořádání podílového spoluvlastnictví se vţdy týká jen jedné konkrétní věci a nejde o masu majetku, i kdyţ se třeba provádí vypořádání současně u více věcí. Zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání tu spadá časově v jedno, zpravidla uno actu, ať jde o dohodu či rozsudek.37 Institutem vypořádáním společného jmění manţelů se stanoví, které věci zůstanou v úplném, odděleném, výlučném vlastnictví jednoho z vlastníků společného jmění, a které zůstane ve vlastnictví druhého. Z uvedené věci tedy vyplývá skutečnost, ţe vypořádáním společného jmění manţelů se další vlastnictví nezřizuje, nenabývá a nejde o ţádný převod, ba ani přechod.

35) 36) 37)

ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 10. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006., s. 604 BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M., POKORNÝ, M. Společné jmění manţelů. 2. vyd. Praha : Linde, 2009., s. 144 BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M., POKORNÝ, M. Společné jmění manţelů. 2. vyd. Praha : Linde, 2009., s. 145

43

Nyní bych uvedla tři tradiční způsoby vypořádání společného jmění manţelů a dále je charakterizovala: a) smluvní dohoda, b) vypořádání soudem, c) a vypořádání ze zákona. 8.2

ZPŮSOBY VYPOŘÁDÁNÍ

8.2.1 Smluvní dohoda Při vypořádáním se na prvém místě uplatňuje dispoziční charakter ustanovení občanského zákoníku, čili smluvní dohoda účastníků se uplatní na první místě, ovšem jen za předpokladu, ţe nedojde ke smrti jednoho z manţelů, zde taková dohoda jiţ není moţná a v tomto případě se postupuje procedurálně v tzv. řízení o dědictví (podle § 175a aţ § 175zd občanského soudního řádu). Podle dikce § 150 odst. 1 občanského zákoníku je výslovně stanoveno, ţe dohoda o vypořádání společného jmění manţelů musí mít písemnou formu, jinak je od počátku neplatná. Smyslem celé dohody je fakt, ţe se jejím prostřednictvím realizuje vypořádání jednotlivých věcí, tak i celého souboru věcí společného jmění manţelů. Projev vůle, respektive právní úkon, který směřuje k uzavření dohody o vypořádání společného jmění, musí být učiněn tím, kdo má k tomuto úkonu patřičnou právní způsobilost. V této souvislosti nutno připomenout ustanovení § 49 občanského zákoníku, které říká, ţe „účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.“ V tomto kontextu pak § 49a praví, ţe „právní úkon je neplatný, jestliţe jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jeţ je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněţ neplatný, jestliţe omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.“

44

8.2.2 Vypořádání soudem Podle § 150 odst. 3 platí, ţe pokud se neprovede vypořádání společného jmění manţelů dohodou, provede se toto vypořádání soudem na návrh některého z manţelů. Kterýkoli z účastníků před uzavřením konečné dohody se můţe tedy obrátit na soud a ten rozhodne i věcech, na kterých se manţelé nedohodli, ale také rovněţ i o věcech, na kterých se jiţ manţelé dohodli. V praxi se celková řešení vypořádání společného jmění manţelů soudem v podstatě liší. Postup soudu při tomto vypořádání musí být takový, ţe tento musí zhodnotit následující teze: a) při vypořádání se vychází z toho, ţe podíly obou manţelů jsou stejné, b) kaţdý za manţelů je oprávněn poţadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaloţil na společný majetek, c) závazky obou manţelů vzniklé za trvání manţelství jsou manţelé povinni splnit rovným dílem, d) přihlédne se především k potřebám nezletilých dětí, e) přihlédne se rovněţ také i k tomu, jak se kaţdý z manţelů staral o rodinu, f) soud přihlíţí k tomu, jak se kaţdý z manţelů zaslouţil o nabytí a udrţení společných věcí, g) při určení míry přičinění kaţdého z manţelů je třeba vzít téţ zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Vypořádání můţe být tedy spravedlivě realizováno, pokud soud procedurálně postupuje podle výše uvedených tezí. Soud musí rovněţ také i vyloţit správně a k povaze věci neurčité pojmosloví jako „potřeby nezletilých dětí“, „starat se o rodinu“, „míra přičinění“ a v neposlední řadě „obstarávání společné domácnosti.“ 8.2.3 Vypořádání ze zákona Můţe se ovšem i stát, ţe se vypořádání neprovede ani dohodou, ani soudním rozhodnutím. Vypořádání společného jmění manţelů ze zákona je obsaţeno v ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku. Dikce zní: „nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manţelů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na

jeho

vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, ţe se

45

manţelé vypořádali podle stavu, v jakém kaţdý z nich věci ze společného jmění manţelů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník uţívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech

platí,

ţe

jsou

v podílovém

spoluvlastnictví a ţe podíly obou spoluvlastníků jsou stejné, totéţ platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manţelům společných.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe vypořádání společného jmění nastává uplynutím tříleté lhůty od zániku společného jmění manţelů, tedy zásadně od právní moci rozvodu nebo od právní moci soudního rozhodnutí, jestliţe se manţelé nevypořádali dohodou. Je-li ovšem včas podán návrh na vypořádání, je zapotřebí, aby soud, byť i po lhůtě rozhodl. Bývalí spoluvlastníci se mohou dostat do vzájemných sporů o tom, zda to či ono patří tomu či onomu z nich, mohou ţalovat vindikačně a můţe dojít i k námitkám v jiných řízeních, zda ten či onen je vlastník celé věci nebo jen poloviny. Předmětem sporu můţe být výlučné uţívání, otázky potřeby rodiny, domácnosti. Uplynula-li doba předepsaná podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku, není moţné zahájit spor o vypořádání, nýbrţ jen o zjištění vlastnictví, popřípadě o vydání věci (například poloviny nemovitosti, poloviny tzv. ostatních věcí, lze tu zahrnout i věci patřící kdysi do společného jmění a jimi přímo neuţívané). Účinky vypořádání podle dotčeného ustanovení občanského zákoníku nenastávají, uţívá-li trvale po zániku společného jmění manţelů movitou věc, patřící do dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví, výlučně jeden z manţelů jen v důsledku toho, ţe nerespektuje pravomocné soudní rozhodnutí o uţívání věci oběma manţely, na jehoţ plnění druhý z manţelů trvá.38 8.3

VYPOŘÁDÁNÍ POHLEDÁVEK A ZÁVAZKŮ I u vypořádání pohledávek a závazků platí teze, ţe vypořádání musí být vypořádáno

se stejnými podíly. Pro dluh či pohledávku spadající do nevypořádaného zaniklého společného jmění manţelů tedy platí princip solidarity. Zajímavým problémem je, jaký je právní statut věci, která je jednomu z bývalých manţelů předána dluţníkem coby plnění dluhu jednomu ze solidárních věřitelů. Za trvání manţelství by k této věci manţelům automaticky vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví a

38)

BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M., POKORNÝ, M. Společné jmění manţelů. 2. vyd. Praha : Linde, 2009., s. 151 a 152

46

věc by se stala součástí společného jmění manţelů. Toto je ale po zániku manţelství s ohledem na ustanovení § 136 odst. 2 občanského zákoníku vyloučeno. Věc tedy zákonitě připadne tomu z manţelů, kterého si dluţník pro plnění svého závazku vybral. V případě čistého solidárního věřitelství by tento manţel nebyl druhému z manţelů ničemu povinen. Došlo by tak k zániku pohledávky, která byla ve společném jmění manţelů, přičemţ veškerá aktiva z této pohledávky rezultující by připadla pouze jednomu z manţelů.39 Ustanovení § 515 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, ţe to, „zda spoluvěřitel, který dostal plnění nedělitelné nebo celé plnění, které mohl ţádat kterýkoli ze spoluvěřitelů, je ostatním spoluvěřitelům něčím povinen, závisí na poměru mezi spoluvěřiteli.“ Výše uvedené ustanovení tak dopadá na situaci, kdy existují dva solidární věřitelé, a plnění tudíţ můţe poţadovat a obdrţet kterýkoli z nich. Ze zákona vyplývá, ţe ten ze spoluvěřitelů, který plnění skutečně dostal, si je můţe celé ponechat a nemusí druhému ze spoluvěřitelů nic hradit ani poskytnout, pokud neexistuje určitý poměr mezi těmito věřiteli, který by tak zakládal pravý opak. Poměrem v tomto smyslu slova máme na mysli smlouvu, která stanoví, jak se věřitelé vypořádají po obdrţení plnění některému z nich. S ohledem na toto lze vyvodit závěr, ţe poměr mezi účastníky v souladu s dikcí § 515 odst. 1 občanského zákoníku, má za to, ţe pokud jeden z bývalých manţelů po zániku společného jmění manţelů obdrţí věc, která je plněním závazku, z něhoţ byli manţelé oprávněni společně a nerozdílně, stane se jejím výlučným vlastníkem, nicméně bude druhému z manţelů povinen k regresivní náhradě. 8.4

NAKLÁDÁNÍ S NEVYPOŘÁDANÝM MAJETKEM ZE SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ Zákon o rodině nabízí rozvádějícím se manţelům, jejichţ manţelství trvalo déle neţ

rok, a kteří spolu alespoň půl roku neţijí a jejichţ opatrovnické řízení o výchově a výţivě nezletilých dětí skončilo soudem (schválenou dohodou), alternativu moţnosti uzavřít ještě před rozvodem manţelství dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv i povinností společného bydlení a o dohodu o případné vyţivovací povinnosti po dobu, která by následovala po samotném rozvodu manţelství.

39)

DVOŘÁČEK, D., VAŠÍČEK, M. Společné jmění manţelů a vypořádání závazků. Právní rozhledy 11 (2004), s. 420 – 424.

47

Soud v takovémto případě manţelství rozvede bez zkoumání příčin rozvratu manţelství. Tento způsob rozvodu je nazýván „nesporným“ rozvodem a za jeho výhodu bývá označováno nekomplikované soudní řízení o rozvod manţelství, při němţ nejsou rozvádějící se manţelé tázáni na nepříjemné záleţitosti jako je ukončení intimního manţelského souţití apod. Musíme si však připustit, ţe nejpřednější výhody nesporného rozvodu v povaze rozvodového řízení nespočívají. Souhlasí-li totiţ s rozvodem oba manţelé, nemusejí se obávat ani „sporného řízení“. Soud pak rozvodem manţelství vyhoví prakticky oběma sporným stranám i v běţném rozvodovém řízení, coţ jinak nebývá u soudu obvyklé.40 Skutečný rozdíl mezi nesporným a běţným rozvodem nastává aţ po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manţelství. Ti z účastníků, kteří vyuţili postupu směřujícího k „nespornému“ rozvodu, mohou pokládat rozvod za poslední stupeň k vyřešení svých vztahů a rozvrat je tím pro ně ukončen. Naopak pro ty, kteří nepokládali „nesporný“ rozvod za nutný a celkem bez obtíţí získali rozsudek o rozvodu manţelství rovněţ, je rozvod manţelství teprve prvním stupněm k řešení vzájemných vztahů zahrnujících zejména zrušení společného nájmu k bytu a vypořádání společného jmění manţelů. Nepodaří-li se po rozvodu manţelství vypořádat společné jmění manţelů dohodou, provede vypořádání soud.41 Obecně v praxi platí, ţe oba dva manţelé (jakoţ rovněţ i bývalí manţelé), jejichţ společné jmění nebylo dosud vypořádáno, mají oba právo společný majetek dále uţívat. Rovněţ jsou oba manţelé povinni tento majetek udrţovat a nést patřičné náklady s touto údrţbou. Kaţdý z manţelů je také rovněţ oprávněn činit úkony, které se bezprostředně dotýkají obvyklé správy společného jmění manţelů. Do obvyklé správy ovšem nemůţeme zahrnovat např. prodej či darování nemovitosti nebo prodej či darování movité věci cennějšího rozsahu (například osobní automobil). Jeden manţel také nesmí nakládat se společnou věci nad rámec obvyklé správy majetku bez souhlasu toho druhého. I v tomto případě by byl dotčený právní úkon od svého počátku relativně neplatný. Neplatnost právního úkonu nastává dnem, kdy projev vůle, který obsahuje dovolání se neplatnosti tohoto úkonu, dojde všem účastníkům napadeného tohoto právního úkonu. 40)

PEJŠEK, V. Lze nakládat s nevypořádaným majetkem ze společného jmění manţelů? Právní rádce 13/4 (2005), s. 17 – 18. 41) PEJŠEK, V. Lze nakládat s nevypořádaným majetkem ze společného jmění manţelů? Právní rádce 13/4 (2005), s. 17 – 18.

48

8.5

PŘEDMANŽELSKÁ

SMLOUVA

JAKOŽTO

INSTITUT

ZAJIŠTĚNÍ

VYPOŘÁDÁNÍ MAJETKOVÝCH VZTAHŮ MEZI MANŽELY Institut předmanţelské smlouvy předchází uzavření manţelství a tedy i vzniku společného jmění manţelů. Nutno ale na úvod podotknout, ţe sepisování předmanţelské smlouvy není pro snoubence zrovna „citově přijatelné“, respektive není to přijatelné pro toho snoubence, kterému druhá strana tuto formu zajištění budoucího vypořádání majetkových vztahů navrhne. Z právního hlediska ovšem musíme konstatovat, ţe předmanţelská smlouva je velmi rozumná věc. V praxi není sepisování předmanţelských smluv příliš tak časté, jak by mělo, podle mého názoru, být. Je rovněţ časté, ţe předmanţelská smlouva se pouţívá u těch snoubenců, kteří důvodně předpokládají (anebo to jiţ vědí), ţe jejich majetek za trvání manţelství (nebo nyní) dosáhne větší hodnoty, nebo ţe se na vytváření tohoto majetku podílí výhradně jen jeden z nich. Stručně a řečeno, předmanţelská dohoda můţe zachránit manţelům v budoucnosti spoustu nervů i peněz. Pokud budeme hledat v občanském zákoníku institut předmanţelské smlouvy, tam ho tam nenalezneme. Ale v právu přeci platí obecná zásada, ţe co není zakázáno, je dovoleno. To znamená, ţe můţeme uzavřít smlouvu, kterou nazveme předmanţelskou smlouvou. Ale pokud předmanţelská smlouva bude měnit rozsah společného jmění manţelů, musíme se řídit ustanoveními § 143 a § 143a občanského zákoníku a také musíme tuto smlouvu uzavřít v přítomnosti notáře formou notářského zápisu. Manţelé tedy mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúţit stanovený rozsah společného jmění manţelů. Jestliţe předmětem smlouvy je nemovitost, která jiţ náleţí do společného jmění nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Manţelé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu odvolat jen tehdy, jestliţe je jí obsah této smlouvy znám. Chtěla bych upozornit na případ, kdy věřitel poţaduje vrácení závazků po jednom z manţelů. Pokud věřitel jednoho z manţelů neví o předmanţelské smlouvě, má právo jednat, jako by neexistovala. Ale v případě, ţe obsah předmanţelské smlouvy je věřiteli znám, platí pro něj pravidla stanovená ve smlouvě. Pro případ rozvodu je moţné v předmanţelské smlouvě dohodnout určitá pravidla, za kterých bude společné jmění vypořádáváno. Pokud by při rozvodu nemohlo dojít k dohodě manţelů, slouţila by předmanţelská smlouva pouze jako důkaz v případném řízení o vypořádání společného jmění. 49

ZÁVĚR Cílem a hlavním východiskem bakalářské práce bylo volně popisnou metodou charakterizovat komplexním a zajímavým způsobem instituty a majetkové otázky společného jmění manţelů. Práci bych doporučila jako jakousi metodickou pomůcku pro ty, kdoţ se chtějí s tímto zajímavých institutem obeznámit, respektive chtějí se obeznámit například s tolikrát jiţ zmiňovanou předmanţelskou smlouvou (pro zajímavost je vzor této smlouvy vyobrazen i v příloze této práce). Zmínila bych i určité specifické nástiny pro de lege ferenda právní úpravu společného jmění manţelů. Tak například dosavadní právní úprava vychází z principu rozlišování obvyklé a ostatní správy společného jmění manţelů. Nerozlišuje ovšem, zda jde o právní úkony úplatné nebo bezúplatné, či zda jde o právní úkony, jejichţ cílem je zajistit chod rodiny, jejího bydlení anebo naopak, zda těmito právními úkony je z majetkového společenství odebíráno jen pro potřeby jednoho z manţelů. Lze se tedy plnohodnotně domnívat, ţe rozlišování obvyklé správy společného majetku a ostatních záleţitostí můţe připadat v některých případech jako málo dostatečné. I obvyklou správou společného majetku lze za určitou dobu majetkové společenství „vyprázdnit“, aniţ by druhý manţel měl k dispozici pohotové a rychlé právní řešení, který by ho před druhým manţelem ochránilo, respektive uchránilo. Nedostatkem české právní úpravy je i rovněţ nepřítomnost ustanovení, které by umoţnilo, aby v případech, kdy správu výlučného majetku vykonává manţel jakoţto vlastník, a to nedbalým způsobem, soud mohl správu tohoto majetku odebrat a pověřit jí druhého manţela s faktorem, ţe by přímo v zákoně bylo uvedeno, jak s výnosem docíleným z majetku druhého manţela naloţit. Cílem nové právní úpravy by rovněţ mělo být větší dispozitivní oprávnění pro snoubence a později manţele, více právních prostředků, kterými by mohly dopad zákonné úpravy majetkových vztahů modifikovat, více moţností pro smluvní regulaci jejich vztahů.

50

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

Seznam odborné literatury

[1.]

BIČOVSKÝ, J., HOLUB, M., POKORNÝ, M. Společné jmění manželů. 2. vyd. Praha : Linde, 2009. 200 s. ISBN 978-80-7201-747-8.

[2.]

DVOŘÁK, J. Majetkové společenství manželů. 1. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2004. 276 s. ISBN 80-86395-70-7.

[3.]

DVOŘÁK, J., SPÁČIL, J. Společné jmění manželů v teorii a judikatuře. 2. rozš. vyd. Praha : ASPI, 2007. 252 s. ISBN 978-80-7357-262-4.

[4.]

DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, J. Manželství a rozvody : praktický návod jak problémy řešit a jak jim předcházet. Praha : Linde, 2002. 104 s. ISBN 80-8613134-4.

[5.]

FIALA, J. a kol. Občanské právo. 1. vyd. Praha : ASPI, 2006. 963 s. ISBN 807357-212-5.

[6.]

VESELÁ, R. a kol. Rodina a rodinné právo : historie, současnost a perspektivy. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. 262 s. ISBN 80-86432-48-3.

51

Seznam odborných komentářů právních předpisů

[1.]

BIČOVSKÝ, J., FIALA, J., HOLUB, M. Občanský zákoník : poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. aktualit. a dopl. vyd. Praha : Linde, 2006. 871 s. ISBN 80-7204-602-4.

[2.]

HOLUB, M., HYKLOVÁ, J., NOVÁ, H. Zákon o rodině : komentář a předpisy související. 7. aktualiz. a dopl. vyd. Praha : Linde Praha, 2005. 748 s. ISBN 807201-517-6.

[3.]

ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 10. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. 1465 s. ISBN 80-7179-486-4.

Seznam odborných článků

[1.]

DVOŘÁČEK, D., VAŠÍČEK, M. Společné jmění manželů a vypořádání závazků. Právní rozhledy 11 (2004), s. 420 – 424.

[2.]

PEJŠEK, V. Lze nakládat s nevypořádaným majetkem ze společného jmění manželů? Právní rádce 13/4 (2005), s. 17 – 18.

Seznam citovaných právních předpisů

[1.]

Zákon č. 946/1811 sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů.

52

[2.]

Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ve znění pozdějších předpisů.

[3.]

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

[4.]

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

53

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1

Vzor - Dohoda o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, o úpravě práv a povinností společného bydlení a o vyţivovací povinnosti pro dobu po rozvodu (počet s. : 2)

Příloha č. 2

Vzor - Návrh na zúţení rozsahu společného jmění manţel (počet s. : 2)

Příloha č. 3

Vzor - Předmanţelská smlouva (počet s. : 1)

54