UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Diplomová práce Bc. Tereza Jandáčková

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Diplomová práce

2014

Bc. Tereza Jandáčková

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka a literatury

Diplomová práce Bc. Tereza Jandáčková

Obrazy Litomyšlska v tvorbě Aloise Jiráska

Olomouc 2014

vedoucí práce: Mgr. Daniel Jakubíček, Ph. D.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 30. 3. 2014

.……………………….. vlastnoruční podpis

Děkuji Mgr. Danielu Jakubíčkovi, Ph.D. za poskytování rad a odborné vedení diplomové práce. Ráda bych také poděkovala své rodině a přátelům za trpělivost a oporu v průběhu celého studia.

ÚVOD......................................................................................................................................... 5 1. ALOIS JIRÁSEK A JEHO PŘÍCHOD DO LITOMYŠLE .................................................... 7 2. BÁSNÍK LITOMYŠLE........................................................................................................ 11 3. ŽIVOT, SPOLKOVÁ A OSVĚTOVÁ ČINNOST .............................................................. 13 4. MALOMĚSTSKÉ HISTORIE ............................................................................................. 18 4.1 FILOZOFSKÁ HISTORIE................................................................................................. 19 4.2 U RYTÍŘŮ ......................................................................................................................... 35 4.3 NA STARÉ POŠTĚ ........................................................................................................... 45 5. RŮŽOVÝ PALOUČEK ....................................................................................................... 55 6. F. L. VĚK (4. DÍL) ............................................................................................................... 57 ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 66 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ.............................................................. 68 PŘÍLOHY ................................................................................................................................. 71

-5-

ÚVOD „I stará, barokní Litomyšl volala. Měla už věru na spěch. Staré rody s bohatými pamětnostmi už se loučily, zbývali už na mnoze jen pamětníci z několikáté ruky. Dávné tvary velehistorické, jichž děje a dokumenty hlídá věrný archivář a historických badatelů valný sbor, mohou spíše počkati, nezaniknou tak snadno, ale co žilo jen živými svědky a s nimi zapadá, to chce svou zpověď uložiti ve vnímavý sluch umělcův ještě zavčas, za živa, za dobré paměti.“ (Tisovský, 1911, s. 10) Na počátku našeho bádání stálo jedno zamyšlení. V čem se skrývá krása Litomyšle? Odpověď je jednoduchá. Stačí se časně ráno, když ještě na podsíních svítí lampy, projít po náměstí, vystoupat po schodech u Fortny k renesančnímu zámku, obklopenému kaštanovou alejí1 a pohlédnout na piaristickou kolej a kostel. Tento pohled je nezapomenutelný a dodal inspiraci nejednomu spisovateli. Dodnes cítíme při procházce Litomyšlí dech významných českých literátů a osobností kulturního dění. Ptáme se sami sebe, čím je okouzlil tento kraj plný polí a lesů. Proč zrovna toto maloměsto probudilo inspiraci a nevídanou sílu v mladičké Teréze Novákové, moudrém Antonínu Šantovi, spisovateli Aloisi Vojtěchu Šmilovském a stálo u zrodu díla významného spisovatele Aloise Jiráska, na kterého jsme se v této práci rozhodli zaměřit. „Litomyšl sice nebyla městem, kde by spisovatel byl nevítaným zjevem. Od časů M. D. Rettigové až do této doby, kdy tu působil A. V. Šmilovský, sídlilo ve zdech litomyšlských několik literátů, mezi nimiž i Bož. Němcová, bohužel právě v nejtruchlivější době svého bolestiplného života. Mladý spisovatel však přece stal se pro Litomyšl více než všichni ti, kteří tu dosud žili.“ (Nejedlý, 1911, s. 3) Od počátku nás ale provázely obavy, že jsme se pustili doslova na „tenký led“. Autora jsme znali především díky jeho historickým románů, nevěděli jsme tedy, zda díla související s Litomyšlskem budou vhodná k interpretaci a obsahují vhodné motivy a symboly, jež nás dovedou k cíli, který jsme si vytyčili. Ačkoliv byl Alois Jirásek významným prozaikem, jako dramatik vždy všeobecně uznávaný nebyl. Přesto nemůžeme jeho dramata opomenout. Hry jako Vojnarka, Otec, Lucerna a M. D. Rettigová veřejnost mile překvapily a dosáhly úspěchu. Motivem k psaní her pro něho byla tendence zušlechťovat národní vědomí, k čemuž mu mohlo nejlépe pomoci právě jeviště, odkud mohl skrze své postavy promlouvat k nejširším vrstvám lidu. V této práci se Jiráskovou dramatickou tvorbou detailněji zabývat nebudeme, jelikož cítíme velký rozdíl mezi jeho prózami a dramaty týkajícími se Litomyšlska. Jedná se o dva odlišné samostatné 1

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 10).

-6-

celky, které se liší po stránce jazykové i obsahové. Užití motivů a symbolů se v těchto literárních druzích sice prolíná, ale z důvodu obavy z přehlcenosti práce jsme se rozhodli zaměřit se na Aloise Jiráska jako prozaika východních Čech. Pouze u některých motivů a symbolů si dovolíme úvést souvislost s konkrétním dramatem, jestliže to budeme považovat za důležité. Touto diplomovou prací chceme navázat na bakalářskou práci Obrazy Litomyšlska v tvorbě Terézy Novákové, kde jsme se zabývali životem a tvorbou této prozaičky východních Čech nejvýznamnější. Teréza Nováková se zaměřovala ve svých dílech především na sociální a náboženskou stránku života venkovského lidu. Nyní chceme na Litomyšlsko nahlédnout z jiného pohledu. A to zrakem Aloise Jiráska, který sledoval nejvýchodnější Čechy očima váženého profesora a historika. „Jirásek proslavil Litomyšl a Litomyšl proslavila Jiráska.“ (Novotný, 1933, s. 7) Tuto jedinou větu můžeme považovat za východisko a zároveň i obecný cíl našeho putování, kterým chceme nahlédnout do samotné podstaty Jiráskovy litomyšlské tvorby. Cílem této diplomové práce je představit Aloise Jiráska jako spisovatele, který se nenechal pouze inspirovat konkrétní lokalitou jako jiní autoři, ale pronikl do samotné podstaty místa. Prostřednictvím této práce se zaměříme na prostředí, ve kterém se vyvíjelo dílo tohoto významného spisovatele a pokusíme se objevit místa a události, které byly pro Jiráskovu tvorbu zásadní. Zároveň chceme poukázat na nejdůležitější motivy a symboly, které spisovatel ve své tvorbě využíval, a skrze jejich interpretaci doložit jejich spojitost s osobním životem samotného autora. Vydáváme se na cestu s cílem objevit podstatu dvojsměrného vztahu Aloise Jiráska a jednoho malého východočeského městečka, které bývá právem nazýváno Jiráskovým.

-7-

1. ALOIS JIRÁSEK A JEHO PŘÍCHOD DO LITOMYŠLE Alois Jirásek se narodil v roce 1851 v Hronově do rodiny tkalce2. Po studiích v Hradci Králové a Praze přijel na podzim roku 1874 do Litomyšle3, aby zde vykonával funkci suplenta historie. Když mu přišel do Dobrušky zvací dopis, o městě skoro nic nevěděl. A na získání bližších informací neměl čas. „Jen matka měla o něm jedinou určitější zprávu. Vzpomněla si, že stará Lokvencka chodívala k Litomyšli pro husí peří, tam v té straně že chovají mnoho hus.“ (Jirásek, 1913, s. 47) Již po krátké době odjel do Lhoty u Červeného Kostelce, odtud přes Pardubice a Zámrsk až do Litomyšle. Tak se mladý spisovatel dostal do malého východočeského městečka, které žilo svérazným životem plným tradic a zvyklostí. Přišel sem v době, kdy mizely pozůstatky staré barokní Litomyšle a zbývaly už jen vzpomínky pamětníků z několikáté ruky. „Vším byl, co se zraku, sluchu namanulo, ihned zaujat, všeho byl pozorný, všude jevil žádost zvědět, slyšet, vidět.“ (Tisovský, 1911, s. 11) Byl proto vítanou osobou, která díky své oblibě starých tradic a slohovému vzdělání mohla dobýt Litomyšl. Do té doby znal pouze rodný Hronov a rušnou Prahu plnou mladých malířů a literátů. Přišel sem v pouhých dvaceti třech letech a celá jeho budoucnost se před ním teprve otevírala. Bylo pro něj tedy velmi důležité, v jakém se ocitl prostředí. „Jsem sám – Udělal jsem to hlavně kvůli rodičům – Mám aspoň po hmotné nouzi – ale duševně už teď žízním – Jsem bez myšlenek.“ (Gloser, 2005, s. 80). Stýskalo se mu po pražských přátelích, chybělo mu divadlo a společnost literátů. Psal proto básně plné smutku a lidské bolesti. Z prózy například napsal dílo Na dvoře vévodském, kde vzpomínal na Náchod a rodný kraj. Ale již brzy cítil, že před ním město něco skrývá a vyzývá ho, aby to tajemství odhalil. „A Litomyšl až dosud byla pro něho zcela zvláštní, nový svět, jaký dosud neznal.“ (Nejedlý, 1954, s. 107) V době jeho příchodu se stávala Litomyšl každou sobotu velikým tržištěm, kam se sjížděli obchodníci a sedláci z širokého okolí. „A to všechno do města, na náměstí. A dříve klidný a poloprázdný rynk od základů se teď změnil. Jak houby po dešti tu naráz vyrostly krámky, budky a kotce.“ (Klempera, 1965, s. 19) Podloubí lemující obě strany náměstí byly nejvýraznějším symbolem maloměstského života. Živo bylo především

2

Jiráskův otec byl sice vyučený pekař, ale nedařilo se mu vést vlastní živnost.

3

Zobrazeno v příloze č. 2.

-8-

na podsíních, které inspirovaly nejednoho spisovatele4. „Tento ruch viděl jsem hned po svém příchodu do Litomyšle, byloť na podzim, v říjnu na krátkém už dni, kdy často uhodily deště. Tu jsem poznal praktickou stránku podsíní, jak tu mohl každý chodit such a po suše.“ (Jirásek, 1913, s. 75) Náměstí5 s podsíněmi znal velmi dobře, jelikož tu bydlel. V letech 1874 až 1876 byl ubytovaný v novogotickém domě č. 25 na Dolním náměstí u paní Benoniové6, vdovy po advokátovi, odkud viděl na zámek7. „To je má vyhlídka. Starý, pěkný zámek a kus zeleného života – parku – Kdybych tak uměl namalovat tu hromadu lomenic a nad nimi převalovat se mraky, kdy z nich měsíc vylízá – anebo nad věží, parkem a starým sídlem Kostků z Postupic, Pernštejnů a Valdšteinů hvězdnaté nebe.“ (Gloser, 2005, s. 80) Tento výhled mladíka velmi zaujal a okamžitě ho nakreslil na pohled Mikoláši Alšovi, kterému často psal. Gymnázium8 v té době stálo v blízkosti zámku na Olivetské hoře. Budova se skládala z jednoho patra a čtverhranné vížky. Jednalo se o protáhlou budovu s obdelníkovými okny. Svoji první cestu na zámecké návrší popsal Jirásek takto:„Nedal jsem se krytými schody (fortnou), vedoucími od hostince přímo ke gymnáziu, nýbrž šel jsem kolem sousední, málo vzhledné hospody, abych se dostal k průčelí gymnázia.“ (Gloser, 2005, s. 223). V tu chvíli se před ním otevřel nezapomenutelný pohled. Uviděl před sebou na malém náměstíčku piaristický chrám obklopený budovou gymnázia a zámeckou zdí. Na tento okamžik nikdy nezapomněl, proto ho vtiskl do mysli nejedné ze svých postav. Když na gymnázium nastoupil, filozofický ústav zde již neexistoval.9 „Od r. 1850 studovalo na litomyšlském gymnasiu co rok přes tři sta žáků. Ale toho roku 1874, kdy jsem přišel do Litomyšle, mělo jich jenom stodvacet.“ (Jirásek, 1913, s. 58) Menší počet žáků tu studoval z důvodu, že byla ve městě v roce 1865 zřízena vyšší reálná škola. Jako suplující učitel tu působil Jirásek tři roky a již po úvodní hodině žáky ohromil.„Míval v prvních letech 16 hodin týdně, málo žáků (10-20), více sice úloh k opravování, ale málo zkoušení a zlobení s žáky, celkem tedy ne zrovna mnoho práce.“ (Novotný, 1933, s. 8) V té době měli vyučující ještě mnoho výhod,

4

Máme na mysli především spisovatelku Terézu Novákovou, která litomyšlské náměstí lemované podsíněmi

popisovala v řadě svých děl. 5

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 15)

6

Zobrazeno v příloze č. 1.

7

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 4)

8

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 3).

9

Filozofický ústav v Litomyšli byl zrušen v roce 1849.

-9-

například akademické přestávky a mírnější režim, jako pozůstatky z dob piaristů. V červenci roku 1876 dokončil profesorské zkoušky a mohl se plně věnovat své tvorbě. Poté od roku 1877 vyučoval na vyšší reálné škole, jež byla umístěna do nové budovy tzv. chlapecké školy10. Funkci ředitele zastával Karel Böhm, který byl u žáků oblíbený, ale měl časté spory s učiteli. „Pro literaturu a humanitní vzdělání neměl vůbec smyslu, za to pěstoval s žáky hudbu a vycvičil si z nich dost veliký orchestr.“ (Jirásek, 1913, s. 238) Upřednostňoval jiné předměty na úkor výuky jazyků a dějepisu a vyžadoval od učitelů mimoškolní práci. Nepůsobil zde dlouho, již v roce 1882 se reálná škola spojila pro nedostatečný počet žáků s gymnáziem, a právě Jirásek byl třídním učitelem poslední reálky, která měla jen čtyři žáky. V té době zastával místo ředitele gymnázia dr. Antonín Tille. „Ředitel Tille konal přísně své povinnosti a žádal, aby také ostatní je tak konali. Přemrštěných však požadavků neměl, byl spravedlivý, uznalý a jednal šetrně.“ (Jirásek, 1913, s. 61) Jirásek byl oblíbený mezi kolegy i mezi samotnými žáky především pro své vypravěčské umění a porozumění. Některé třídy se dokonce bouřily, když dostaly někoho jiného. Vážili si mladého profesora a respektovali ho. Oblíbil si ho i ředitel Tille a v té době již vážený profesor Alois Vojtěch Šmilovský, kterému byl mladý spisovatel na první pohled sympatický. „Přišel k nám do Litomyšle za suplenta Alois Jirásek. Ten člověk má milou povahu a nadání. Po

letech

bude

z něho

slovanský

umělec,

jenž

z pravdy

čerpá

pro

krásu.“

(Sborník společnosti Aloise Jiráska 2. díl, 1998, s. 17) Ředitel také podporoval Jiráskovu literární činnost, což nebylo v té době samozřejmé. Mezi Jiráskovy nejlepší přednášky patřily ty, které se týkaly doby husitské, bratrské a obrozenecké. „Nejvíce na nás působilo vypravování o husitských vojnách. Tu se Jirásek zamračil, zaťal pěst a jako by rukou na kovadlinu tepal, vyprávěl:„Celé Evropy se nebáli! Křižáci utíkali před husitským zpěvem! Celé Čechy byly českými!“ (Tisovský, 1911, s. 99) Do hodin chodil s velkým množstvím různých pomůcek, obrazů a knih. Výuku oživoval například fotografiemi uměleckých děl, čímž chtěl v žácích rozvíjet kulturní historii. „Dělal si historické přehledy a jeho příprava se často prolínala s přípravou ke státní závěrečné zkoušce v r. 1876.“ (Sborník společnosti Aloise Jiráska 2. díl, 1998, s. 11) Na výuku se vždy poctivě připravoval a zaměřoval se především na české dějiny. Snažil se také na studenty mravně působit. Vytýkal jim zvláště pijáctví a lhaní, což souviselo s jeho smyslem pro vojenskou kázeň a patriarchální rodinu. „Kázeň žáků žádal 10

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 9).

- 10 -

za mládí přísnou! Extratur studentských nechránil, nýbrž je odsuzoval, v konferencích býval při přísnější tresty.“ (Novotný, 1933, s.8) Studenti ho milovali kvůli jeho přístupu, choval se k nim jako k dospělým. Byl vždy upřímný a laskavý. Nikdy nemoralizoval a nemstil se. „Měli jsme před Jiráskem úctu již jako před spisovatelem. Jako učitel svou otevřeností v našich očích jen rostl.“ (Tisovský, 1911, s. 95) Snažil se mladé lidi vést k práci, pravdě a hrdosti. Poslední léta na gymnáziu nebyla ale pro Jiráska příjemná. Někteří kolegové mu hodně záviděli a trápily ho bolesti hlavy a očí.

- 11 -

2. BÁSNÍK LITOMYŠLE Alois Jirásek byl zvídavý, nikdy se nevzdával a uvědomoval si potenciál, který se před ním otevírá. „Přicházel s vědomím, že Litomyšl dobýt chce a dovede.“ (Tisovský, 1911, s. 11) Proto se ke všem litomyšlským občanům choval vždy vstřícně a s úctou. Zajímal se o zvláštnosti kraje a místní nářečí, v čemž mu mnozí rádi pomohli. „Srdečně milému, sousedsky upřímnému autoru dány k disposici všecky rodinné i městské tradice, potřeboval se jen ptáti.“ (Tisovský, 1911, s. 11) Prvky východočeského nářečí poté využil ve svých dílech11. Vyslechl tu mnoho rozličných příběhů, kterými se inspiroval ve své tvorbě. Nikdy nikoho při vyprávění nezastavoval, byl neúnavný a vděčný posluchač. Nezajímal se ale o kroje a zvyky obyvatel, jako například Teréza Nováková, která se při svých toulkách po okolí zaměřovala především na zvyky místního lidu a jeho tradiční kroje. Z autora horských povídek se postupně stával obdivovatel města. Litomyšlské prostředí ovlivnilo jeho tvorbu, stávala se jemnější a kultivovanější. „Litomyšlští i v této době žili ještě vlastně životem předešlé, mladé buržoásie, rázu ještě silně lidového. To pak bylo ještě zesíleno tím, že Jirásek z vypravování poznával mnoho minulou Litomyšl, z dob ještě docela mladé buržoasie, s níž se mu pak představa Litomyšle takřka ztotožnila, takže Jiráskova Litomyšl není vlastně vůbec současná, nová Litomyšl, ale stará Litomyšl, z doby tzv. biedermayeru.“ (Nejedlý, 1926, s. 67) V biedermayeru viděl skutečný odraz lidovosti v městském prostředí. Proto čtenáři Jiráskových děl toto prostředí tolik milovali, viděli v něm protiklad současné zkažené buržoasie. Vztah mezi Jiráskem a Litomyšlí byl čím dál opravdovější a důvěrnější. Východní Čechy mu nedaly jen materiál k literární práci, ale probudily v něm nevídanou sílu a odhodlání. „Jirásek nebyl a není historik Litomyšle. Je básník Litomyšle.“ (Nejedlý, 1954, s. 112) Vše vytvářel s pocitem lásky k městu, ačkoliv netušil, co vše v něm tato lokalita probudila. Kdyby jen věděl, že v něm zakořenila samotnou podstatu jeho tvorby. Bez této životní etapy by nikdy nebyl tím, kým se později stal. Čehož si bylo později vědomo i samotné město, bez Jiráska by nebylo nikdy tak známé a navštěvované. Nejezdili by sem lidé toužící duchovně vstoupit do 19. století a spatřit místa, která je v Jiráskových dílech tak zaujala. Maloměsto v poutnících probouzelo nostalgii a touhu po objevování skrytých míst. Nejeden člověk si při procházce kaštanovou alejí vzpomněl na zvědavou paní Rollerovou 11

Především v dramatech Lucerna a Otec jsou postavy typické tím, že ve své mluvě využívají prvky

východočeského nářečí.

- 12 -

z Filozofské historie nebo na mladého Františka Věka ze čtvrtého dílu F. L. Věk. Lidé se na návrší po léta sjížděli z celé země jen pro ten krátký okamžik vzpomínek na dávné časy. Toužili ochutnat jenom doušek atmosféry toho místa, který se jim vpil do duše natrvalo. Spisovatel zde sice natrvalo nezůstal, ale nikdy nezapomněl. A proto můžeme v jeho prozaické tvorbě sledovat dvě tvůrčí období. První probíhalo současně s jeho pobytem ve městě, kdy autor popisoval události a postavy, které znal osobně nebo z vyprávění. V tento čas vznikla například celá Maloměstská historie. Druhé období začalo po jeho odjezdu z tohoto kraje, kdy už věděl, že nebýt života v Litomyšli, nebyl by tím Jiráskem, jakým se stal. Vzpomínal tedy na tuto životní etapu skrze své postavy, z jejichž slov často slyšíme promlouvat samotného autora, což je nejzřetelnější v postavě Františka Věka. Duch básníka Litomyšle se z města nikdy nevytratil a bude tu s námi do doby, dokud budou jeho díla čtena.

- 13 -

3. ŽIVOT, SPOLKOVÁ A OSVĚTOVÁ ČINNOST Alois Jirásek se v Litomyšli nikdy nevyhýbal společenskému životu. Navštěvoval plesy, divadlo, koncerty a chodil do Besedy12. Ta sídlila v hostinci Tunel13, kam docházeli zámečtí úředníci a městská honorace. Předsedou Besedy byl purkmistr Faltis14. Hostinec se skládal ze dvou místností. V první seděli mladí profesoři, úředníci a měšťané a ve druhé měli své místo advokáti a zámečtí úředníci. „A k vůli nim se odebírala Neue Freie Preisse a mluvilo se celé večery německy. Tak to tu vypadalo, v této společnosti z vlasteneckých nejvlastenečtější.“ (Nejedlý, 1926, s. 78) Po čase v Besedě převažovali mladí profesoři, kteří se i zásluhou Jiráska rozhodli zavést češtinu jako jednací řeč. Na schůzích se mluvilo o divadle a o literatuře, ale nikdy o Jiráskových spisech, za což byl on sám rád. „Ob čas zavítal do Besedy nějaký host.“ (Jirásek, 1913, s. 216) Při této příležitosti se Jirásek seznámil například s litomyšlským rodákem dr. Františkem Braunerem, který sem přijel v roce 1878 na návštěvu. Psal tu také proslovy a přednášel. 2. února 1878 přednášel ve prospěch chudých studentů litomyšlské reálky O některých slovutných ženách českých a 18. října 1884 o

Tyršovi.

Další

přednášky

byly

zaměřeny

na

rozličná

témata.

Jedna

byla

o básníku Boleslavu Jablonském a další napříkad o Islandu. Našel zde mnoho přátel. Patřili mezi ně mladí kolegové jako např. J. L. Majer či právník dr. J. M. Bukovský. Rád navštěvoval kroužek na Karlově15, kde sedával v tiché světnici či na zahradě s Romanem Nejedlým16, inženýrem R. Vomáčkou a komisařem Plechatým. Karlov byl střediskem politického a kulturního dění ve městě. „Karlov známe z Jiráskova díla, v dobách národního obrození býval totiž společenským střediskem města, taneční a divadelní sál sloužil měšťanským a studentským bálům.“ (Gloser, 2005, s. 134) Konaly se zde například studentské, sokolské a ostrostřelecké bály. Sál byl také dějištěm filozofského plesu ve Filozofské historii a bálu v povídce Na staré poště. V hostinci 12

Beseda

byla

považována

za

centrum

inteligence.

Byli

zde

zastoupeni

především

úředníci

a profesoři. 13

Hostinec Tunel sice již neexistuje, ale toto přízvisko budově zůstalo dodnes. Zobrazeno v příloze č. 3

(obrázek č. 8). 14

Litomyšl vždy spravoval purkmistr, který měl na starosti celou obec se všemi přidruženými obcemi a starosta,

který se staral pouze o samotné město. Václav Faltis byl ale zároveň purkmistrem i starostou. 15

Karlov byl druhým střediskem inteligence ve městě. Chodili sem především členové Sokola a měšťané.

16

Roman Nejedlý byl litomyšlský učitel, sbormistr pěveckého sboru Vlastimil a otec pozdějšího spisovatele

Zdeňka Nejedlého.

- 14 -

Na Karlově byl dlouhý komín, a proto se společnosti, která se zde scházela, říkalo „podkomíňáci“. Jirásek sem docházel s cílem dozvědět se nové zprávy z města a popovídat si s přáteli. Díky rozmluvě profesorů Jiráska a Šmilovského byl v roce 1878 v Litomyšli uspořádán studentský ples. Na výzdobě sálu se podíleli profesoři gymnázia i městské reálky. „Po stěnách a na stropě bohaté dekorace z látek v národních barvách. U vchodu pak sám ředitel gymnasia dr. Tille, profesor Šmilovský a Jirásek, usmívající se, vítali svátečně vyšňořené návštěvníky slovem v rodné řeči.“ (Klempera, 1965, s. 186) Všichni byli překvapeni hojnou účastí, nečekali, že bude o bál takový zájem. Zdálo se, jako by tam byla celá Litomyšl. A při této slavné příležitosti se spisovatel blíže seznámil s Marií Podhajskou17. „Již příštího dne 2. máje, od úst k ústům spělo:„Professor Jirásek včera tančil jen s Márinkou Podhajských, z toho bude svatba!“ (Tisovský, 1911, s. 76) Podobně se na plese do své milé zamiloval i Vavřena z Filozofské historie, který tu Lence slíbil věrnou lásku. 12. srpna 1879 v 11 hodin se konala v děkanském chrámu18 svatba Aloise Jiráska a Márinky Podhajských. Panu Podhajskému se sice chudý profesor příliš nezamlouval, ale i přesto sňatku nezabránil. Zde můžeme hledat příčinu častého užívání motivu rozhodování rodičů. Ve hře Vojnarka rodiče Madleně zakázali stýkat se s chudým mladíkem a nařídili jí, aby si vzala sedláka. Můžeme se tedy domnívat, že to souvisí s osobním životem Jiráska, který se svým tchánem nevycházel. Ten ho totiž považoval za chudého profesora bez budoucnosti. ,„Svatba se konala proti vůli jejího otce, litomyšlského staroměšťana a bývalého poličského mlynáře z protějšího domu č. p. 57, který pak mladou rodinu dlouho nenavštěvoval (snad teprve po shlédnutí Vojnarky v Národním divadle se s Jiráskem smířil).“ (Báča, 2011c, s. 8) Marie sice dostala od otce věno 20.000 zlatých, ale i přesto se tchán s mladým zeťem ještě dlouho po svatbě nestýkali. Krátce po svatbě se manželé nastěhovali do bytu v domě č. 11119, kde bydleli do roku 1882. „Dům tehdy patřil „cukráři Fr. Rumlerovi, kdež měli mladí manželé dopředu dva pokoje (o jednom okně a o dvou oknech), předpokoj a dozadu kuchyň.“ (Gloser, 2005, s. 107) Prožili tu chvíle šťastné i velmi smutné. V roce 1880 se jim narodila dcera Boženka, v roce 1881 Mařenka, v roce 1885 Liduška a v roce 1886 Miloslávka. 6. září 1885 dcera Mařenka zemřela na neštovice a její smrt spisovatele silně zasáhla, dokonce si uschoval některé 17

Jirásek znal Marii z krupařského krámu, který vlastnili její rodiče, a ona tam pomáhala. Zde spatřujeme shodu

s postavou Márinky z Filozofské historie, která také pomáhala prodávat v rodinném krámku. 18

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 1).

19

Zobrazeno v příloze č. 1.

- 15 -

její hračky. „Malý hrob má na hřbitově druhá z šesti dcer Aloise Jiráska Marie (Mařenka – nar. 25. 8. 1893 v Litomyšli, zemř. 6. 1. 1885). jde o hrob č. 92 v sektoru 5).“ (Báča, 2011b, s. 8) Se smrtí Mařenky se Jirásek nikdy nevyrovnal a o to více se upnul na nejstarší dceru Boženu. Po odchodu Jiráskových z Litomyšle pečoval o hrob20 na hřbitově sv. Anny Jiráskův přítel učitel Otto Popler. I proto byl u jeho postav zesílený motiv rodičovské lásky, on sám své děti miloval nadevše. V roce 1882 se museli manželé vystěhovat z domu na náměstí, jelikož se na něm začaly objevovat trhliny v souvislosti s přestavbou sousedního domu. A tak se Jirásek ocitl na Záhradi, která inspirovala ne jednoho spisovatele. Nastěhovali se do domu č. p. 31, na takzvanou Buřvalku21. Tento byt vznikl nad hostincem díky zrušení tanečního sálu. „Tu

v klidu,

s pěknou

vyhlídkou

na

město,

teprve

se

mu

krásně

pracovalo.“

(Nejedlý, 1954, s. 109) Tady vznikla jeho nejslavnější díla jako např. Psohlavci (1884), Skály (1886) či první díl F. L. Věka. Vytvářel dále i knihy, které se týkaly života v Litomyšli. V roce 1886 napsal Johanku o nešťastném osudu zdejšího studenta a v roce 1888 Učitelského podle vypravování místního učitele Františka Kopeckého. Další díla čerpající náměty z okolí jsou Lucerna (1905), Vojnarka (1888), M. D. Rettigová (1900), Otec (1894), Nevolnice (1884), Zkouška (1894), Vesecký (1887), části Černé hodinky (1882-6), Rozmarýnky (1893) a Felice Tankredo (1876). Jiráskovi tu měli čtyři pokoje, ze kterých koukali buď do zahrady, nebo na plácek, na kterém stála socha sv. Jana Nepomuckého. Po několika letech bylo toto náměstíčko přejmenován na Jiráskovo náměstí. Při pobytu na Záhradi se manželé stýkali se A. V. Šmilovským, Theuerovými, s profesorem Josefem Novákem a jeho chodí Terézou Novákovou. Zabýváme-li se Jiráskovým společenským životem, nesmíme opomenout jeho zálibu v přírodě. Často vyrážel se svými kolegy z gymnázia Josefem Šimkem, Václavem Tlamichem a Františkem Wenigem na výlety do okolí. Tato čtveřice bývala Litomyšlany nazývána jako „kvarteto“. „Cílem jejich vycházek bývaly: Benátky, Vedralka, Hradiště, Litrbachy, nýnější Jiráskovo údolí, Brlenka, Osík, Nedošínský háj, Tržek, Morašice, Cerekvice, Sedliště, Němčice, Končiny, Sloupnice, Pazucha, Strakov, Hrušová Trstěnice a jiné.“ (Novotný, 1933, s. 24). Toto kvarteto si společné chvíle velmi užívalo. „Tu jsme na podzim i oheň topívali, i šarvátky sváděli a veseli byli, volně, bez ohledu, nebo sem nikdo nepřicházel.“ (Báča, 2013, s. 8)

20

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 7).

21

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 12)

- 16 -

Jakmile kolegové navštívili údolí v okolí Benátek22, stávali se z důstojných mužů malí chlapci, kteří mezi sebou zápasili. Tyto souboje většinou vyhrával právě Jirásek. „Holí oháněl se zcela podle pravidel šermířských a strefovati se šiškami a kaštany uměl, že jsme někdy nad tím trnuli.“ (Tisovský, 1911, s. 63) Stávalo se, že své přátele zahnal na útěk. Na těchto procházkách poznával kraj a jeho lid. Stojí tedy za zamyšlení, proč Jirásek nenapsal jako třeba Teréza Nováková nějakou povídku z vesnického života na Litomyšlsku. Jirásek byl velmi zcestovalý. Cestoval buď sám nebo s doprovodem. Ale vždy měl s sebou zápisník. Téměř o každých prázdninách podnikal z Litomyšle nějakou větší výpravu. „Cestu měl „napřed dopodrobna promyšlenou a zápisník byl vždy po ruce, všecky historické, zeměpisné, archeologické, národopisné vztahy krajiny, hradu, města byly mu zúplna známy.“ (Tisovský, 1911, s. 69) Navštívil tak s přáteli například Svojanov, Kunštát nebo Boskovice. Do přírody vyrážel pěšky, nebo si půjčil od hospodského na Veselce23 koně. Mimo jiné se zde totiž mladý profesor v letech 1877 a 1878 učil jezdit na koni. Výuka probíhala na Veselce a na silnici ke Strakovu pod vedením svérázného voltižéra Pecivála. „Po hojných toulkých světem, na kterých se dostal do Polska, na Rus i daleko na jih, do Turecka, na kterých uviděl Moskvu i Cařihrad zakotvil v Litomyšli na Záhradi na Veselce jako hospodský.“ (Jirásek, 1913, s. 231) Pecivál také často mladému profesorovi vyprávěl o Rusku, Konstantinopoli a o cestách s cirkusem. Touto nezapomenutelnou osobou se spisovatel nechal inspirovat v novele V. Pecivál. Po čase se spisovateli začalo stýskat po vyšší kulturní společnosti. I proto si stále dopisoval s přáteli z Prahy (Mikolášem Alšem, Jaroslavem Vrchlickým, Janem Nerudou a Josefem Václavem Sládkem). Když byl v roce 1888 jmenován profesorem na gymnáziu v Žitné ulici, nabídku odejít do Prahy rád přijal. „Toužil jsem tam, a přec ve mně škublo, když jsem pomyslil, že musím opustit Litomyšl. Těžko mně bylo odejít, zvláště když mně tak vřele projevovali, že mne neradi ztrácejí, když jsem viděl všude tolik přízně.“ (Jirásek, 1913, s. 314) Loučení s významným litomyšlským občanem proběhla dvě. První skromné, kde mluvil Roman Nejedlý, a druhé slavnostnější pro širokou veřejnost, které se konalo 5. září 1888 na Karlově, kde to měl v poslední době Jirásek nejraději. „Čím vyplněn byl program večera, nemohu se věru upamatovati: zpívalo se, snad i řečilo … vlastní loučení působilo na nás tak silným dojmem, že vytlačilo z mysli vše ostatní.“ (Tisovský, 1911, s. 83) Byli tu přítomni členové Besedy, Spolku paní a dívek, pěveckého

22

Zobrazeno v příloze č. 2.

23

Veselka je hostinec, který dodnes stojí na Záhradi. Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 11).

- 17 -

spolku Vlastimil, spolku „Smetana“24 a zástupci obce. Sál byl krásně vyzdoben bílými růžemi, ale nálada hostů byla smutná. Když 11. září ráno profesor odjížděl, přišlo se s ním na nádraží rozloučit téměř celé město. Než odjel, všechny ujistil o své lásce k městu a slíbil, že se sem brzy vrátí na návštěvu. Uvědomoval si, že městu vděčí za poznání sebe sama a za to, že teprve zde se stal Jiráskem. Po svém odjezdu se na Litomyšlsko vracel. Přijížděl na Mařenčin hrob nebo za přáteli. V roce 1890 se Jiráskovým narodila dvojčata Madlenka a Jaromír, která byla často nemocná. Proto s nimi Marie Jirásková odjela na zotavenou do Strakova25. „Do Strakova se za nimi často vypravila Mariina matka z Litomyšle.“ (Sborník společnosti Aloise Jiráska 3.díl, 1998, s. 95) Poslední léta spisovatelova života nebyla vůbec snadná, jelikož ho trápily zdravotní obtíže ženy Marie a další rodinné starosti. V roce 1905 přijel Jirásek na slavnostní otevření Smetanova domu26. A v roce 1921 měl proslov na Růžovém paloučku při odhalení pomníku od Aloise Meteláka. „Hlavním řečníkem na Růžovém paloučku byl Alois Jirásek, jenž emotivními slovy připomněl popravu 27 českých pánů, oběti, které přinesla jednota bratrská, a sám sebe i své posluchače přesvědčoval, že skutečná historie proběhla tak, jak ji před lety vylíčil ve své pověsti o tomto místě.“ (Skřivánek, 2009, s. 313) Této slavnosti se zúčastnilo až 70. 000 lidí, pro které byly vypraveny dokonce i speciální autobusy a vlaky. Alois Jirásek zemřel dne 12. března 1930. Ale ani po smrti nezůstal od Litomyšle odloučen. 18. března odpoledne se loučili Litomyšlané s milovaným profesorem. „Byl pošmurný den březnový, když urna s Jiráskovým popelem stanula před radnicí a před gymnásiem, jím tolik proslaveným.“ (Nejedlý, 1954, s. 113) Občané milovanému profesorovi donesli věnec z větví z Nedošínského háje27, který ho tak inspiroval. Při loučení byl také přečten tento proslov:„Čtrnáct dlouhých let sem chodil Mistr Jirásek, do těch starých zdí, kolem památného zámku, klášterů, kostelů, chodil sem za chlebem denním a slávou věčnou. Teď slávou pokryt přijíždí sem naposled, aby nám dal poslední své a my jemu: Sbohem!“ (Novotný, 1933, s. 26) Ani Litomyšl na významného profesora nikdy nezapomněla. Pojmenovala po něm nejen náměstí ale i gymnázium.

24

Spolek Smetana zakládal veřejné knihovny. V roce 1891 byla díky iniciativě tohoto spolku založena

v Litomyšli veřejná knihovna. 25

Zobrazeno v příloze č. 2.

26

Budova Smetanova domu v Litomyšli je zobrazena v příloze č. 3 (obrázek č. 14).

27

Zobrazeno v příloze č. 2.

- 18 -

4. MALOMĚSTSKÉ HISTORIE V roce 1876 se Jirásek přestěhoval do domu paní Wildrové28 č. 112, dnešní spořitelny29, kde vyslechl vyprávění o roce 1848, filozofech a slavné předbřeznové době. Což v něm vyvolalo obrovské nadšení a otevřelo cestu k novému životu. O rok později v roce 1877 napsal svoji první a nejslavnější novelu o Litomyšli Filozofskou historii a v roce 1880 svoji druhou nejznámější povídku U rytířů. Další povídka Na staré poště z roku 1881 již nedosáhla takového úspěchu, ale i přesto patří k nejlepším obrázkům doby předbřeznové. U paní Wildrové dokázal mladý profesor sedět celé hodiny a poslouchat o staré Litomyšli. Chodíval k ní skoro každý den a to především navečer na tzv. černou hodinku30. „Musíme stále hleděti k budoucnosti a v minulosti hledati ne ideál toho, jak má u nás býti, nýbrž vědomí o tom, že jsme silni dost, aby u nás bylo zase dobře.“ (Nejedlý, 1911, s. 8) Cílem jeho děl nebylo smutnit pro minulost, ale hledat v událostech minulých inspiraci a sílu. Proto maloměstské povídky vychází z biedermayerovského rázu města 1. poloviny 19. století. Jsou psány se zvláštní svěžestí a radostí. Cítíme z nich samotný zrod velkého umělce, jakým se Jirásek později stal. Tyto krátké prózy patří do prvního období Jiráskovy litomyšlské tvorby, ve které oslavoval pestré dějiny města a zabýval se osudy významných obyvatel. Knihy oslovily nejenom čtenáře, ale i samotného autora, kterého motivovaly k sepsání dalších děl vycházejících z litomyšlského prostředí. Procvičoval se v nich v umění vypravovatelském, což se mu později hodilo. Velmi významní pro jeho vyprávění byli tzv. informátoři. Patřila k nim paní Wildrová a paní Kateřina Skácelová, která mu dala podnět k povídce U rytířů. Dále paní Filipina Theuererová, dcera někdejšího poštmistra Jiřího Hradeckého, která mu poskytla námět na dílo Na staré poště. Nesmíme zapomenout také na paní Bártovou, jež mu vyprávěla o starých litomyšlských časech, a starého učitele Františka Kopeckého. Tyto vzpomínky Jirásek vděčně přijímal a velmi si tohoto cenného materiálu vážil. Dokázal v nich jako málokdo díky psychologické charakteristice, popisu děje a prostředí propojit historii a realistický přístup v jeden neoddělitelný celek. 28

„Paní Wildrová byla stařenka asi sedmdesátiletá, prostřední postavy, kulaté příjemné tváře orámované

šedivými vlasy stočenými však pečlivě do bohatých ruliček tak, jak se v mládí naučila a jak to bývalo tehdy zvykem.“ (Klempera, 1965, s. 60) 29

Zobrazeno v příloze č. 1 a v příloze č. 3 (obrázek č. 22).

30

Tuto událost autor připomněl v díle U rytířů, kde si chodili manželé Potůčkovi posedět k paní domácí také

na tzv. černou hodinku.

- 19 -

Proč se zrovna Litomyšl stala dějištěm těchto krátkých prozaických děl? Bylo to snad kvůli historickému potenciálu místa, které vystudovaného historika lákalo k objevování, nebo se jen mladý muž nudil a ve volných chvílích poslouchal vyprávění starých sousedek? Jak to skutečně bylo, se nedozvíme, ale domníváme se, že díla byla výsledkem zvídavosti mladého profesora, tak i potřeby starých dam vyprávět o svém životě. Spisovatele tyto historky natolik zaujaly, že na nich celý tento cyklus postavil. Kdyby se tak nestalo, nevěděli bychom nic o obyvatelích staré pošty a domu U Rytířů. Jen je veliká škoda, že se Jirásek nepustil do své práce urputněji. Mohl zpracovat obdobně i více litomyšských domů a vytvořit tak kroniku jednoho malého východočeského městečka.

3.1 FILOZOFSKÁ HISTORIE Díky této knize znal Litomyšl téměř každý. Dílo působilo tak živě, že se sem lidé sjížděli, aby místa v knize popisovaná mohli vidět na vlastní oči. Zde můžeme spatřovat počátek novodobé slávy a popularity Litomyšle. „Ale i pro Jiráska znamená slunná ta povídka epochu. Jeho díla, z drsného světa hor, byla až dotud přímo ponurá. Tu, pod půvabem předbřeznové Litomyšle, po prvé v něm zazněly jeho jasné, teplé tóny, které ho potom učinily tak oblíbeným.“ (Nejedlý, 1954, s. 108) První vydání sice vyšlo jen skromně ve sloupcích časopisu Světozor v roce 1878, ale dodnes má tato kniha své nezastupitelné místo v české literatuře. Děj lze částečně považovat za autentický, jelikož vystihuje dění ve městě v době obrozeneckého jara v roce 1848. Události a postavy pouze Jirásek posunul do let 1947 - 48, protože věděl, že lepší je postupovat od minulosti k přítomnosti. „Jirásek v povídce oproti skutečným dějům a postavám mnohé změnil: pobouření mezi studenty nad zákazem majáles, Litomyšl zažila už v roce 1838, ne tedy v květnu 1848,…“ (Báča, 2011d, s. 8) V úvodu díla vysvětlil, že je kniha odrazem skutečných příběhů, které se staly. Zdůraznil ale i časový odstup, který odděluje jeho jako vypravěče od toho, jaké události popisuje. „Takovýmto způsobem je fikce skutečnosti vysunuta kamsi do „poloskutečnosti“, odpoutává se od přítomnosti, odděluje se od času a zkušenosti čtenáře a uchyluje se do svébytné sféry, …“ (Janáčková, 1967, s. 302) Vytvořil tak jakousi pohádku, ze které se ozývají historické pravdy a ozvěny minulosti. Stylizoval se do prostého člověka, který vyprávěl o něčem téměř již zapomenutém, co bylo třeba světu připomenout, aby to nebylo zcela zapomenuto. Chceme-li vědět, kde má toto vyprávění počátek, musíme začít na náměstí. Naproti radnici stával „starý dům arkýřový“, jak ho v povídce označuje sám Jirásek. Zde bydlela paní

- 20 -

Wildrová, označovaná jako „stará pajmáma“. U této dámy bydlel svého času i sám spisovatel. „U Wildrů bývaly večerní dýchánky, slavívala se černá hodinka. Paní Wildrová zasedla u svých pánů nájemnníků a jejich přátel a vypravovala o starých časech.“ (Tisovský, 1911, s.15) Z těchto povídaček se zrodila Filozofská historie. Přestěhování do domu paní Wildrové bylo pro mladého profesora zásadní. „Jirásek rozmlouval s „paní domácí“ téměř denně, vzpomínala mj. na starou Litomyšl, na rok 1848, na piaristy, na filozofy i na „studenty, které mívali na bytě“.“ (Báča, 2012d, s. 8) Oproti skutečnému vyprávění autor mnohé upravil, například ke skutečnému vzbouření studentů proti zákazu majálesu došlo již v roce 1838. Druhým podnětem k této novele se staly vzpomínky paní Theurerové, která spisovatele seznámila s osudem Roubínkových a Rollerky. Postavy jako slečna Elis31, P.German, P.Šanta32, Rolerová33 a Frýbort34 byly skutečnými litomyšlskými občany. Ale například Lenka, Špína35 a Márinka byly hrdinové zcela smyšlení. „A v hlavě mu zvučelo jediné slovo, panna Lenka… Panna Lenka. Márinka Podhajských! Márinka Lenka…! A tu teprve teď si začal uvědomovat nápadnou podobu Lenky s Márinkou Podhajských.“ (Klempera, 1965, s. 89) Nabízí se nám úvaha, zda nebyla předobrazem Lenky Jiráskova žena Márinka. Jako by jí spisovatel skrze tento text vyznával opakovaně lásku. Vidíme tu stejně jako v jiných Jiráskových dílech nápadnou podobnost s osobním životem autora, který do díla začlenil vlastní studentské zážitky, zkušenosti litomyšlského profesora i lásku k milované Márince. Ve městě se mladý profesor setkával s lidmi, kteří v době minulé studovali filozofii a znali privilegia, která litomyšlští studenti měli. „Živou tradici oděl v roucho románunovely.“

(Novotný, 1933, s. 11) Sám prožil studentská léta na Gymnáziu v Broumově,

dovedl se tedy vžít do radostí a strastí studentů. Z úvodních Jiráskových slov se dozvídáme,

31

„Jirásek popíral, že by postavu slečny Elis psal podle paní Wildrové. Předlohou mu snad spíše mohla být paní

Strnadová, která bydlela vedle něho v domě paní Wildrové a měla na bytě studenty.“ (Sborník společnosti Aloise Jiráska 2. díl, 1998, s. 43) 32 33

Antonín Šanta (1817-1887) byl litomyšlský děkan a od roku 1877 školský inspektor. Ve

skutečnosti

se

paní

Rollerová

zasloužila

v roce

1835

o

vznik

divadla

v hostinci

U Černého orla a o povznesení českého jazyka ve městě. 34

Za zamyšlení stojí informace, která je uveřejněna v knize Jiráskova Litomyšl, že se Frýbort ve skutečnosti

jmenoval Jan Novák, vzal si dceru paní Wildrové Annu a stal se pekařem. Tuto informaci, ale sám Jirásek v knize Z mých pamětí vyvrací. 35

Postavy studentů Špíny a Zelenky neměly svoji předlohu. Tyto dvě postavy spisovatel vytvořil na základě

svých zkušeností z výuky na gymnáziu a na vyšší reálné škole.

- 21 -

že Gymnázium v Litomyšli bylo zřízeno již v roce 1802 a filozofem se mohl stát každý, kdo absolvoval gymnázium, až poté se mohl věnovat studiu právnickému nebo lékařskému. „Bylo roku 1847 ke konci měsíce dubna. Jaro tehdy záhy a utěšeně se otvíralo. Stromoví nevelikého parku kolem zámku litomyšlského již pučelo a nejedna houština pokryla se hebounkým šatem čerstvě zelených listů. V jasném, čistém vzduchu obrážely se určité věže piaristického kostela a zámecké štíty s četnými báněmi. Cesty byly jako mlat a drsná dlažba dlouhého náměstí vyschla úplně.“ (Jirásek, 1961, s. 7) V tento slunný jarní den byly i podsíně schované pod domy vyhřáté sluníčkem, proto byla podloubí plna lidu. Teplo vylákalo děti i studenty z domů ven na náměstí. Což netěšilo městského strážníka Kmoníčka, kterého

dětské

výkřiky

rušily.

Občas

totiž

během

vycházky

po

městě

usnul

na lavičce nebo jen tak opřený o zeď. Jednou svým hlasitým chrápáním dokonce vyrušil slečnu Elis, která seděla u otevřeného okna. „Všecko se v pokoji slečny Elis jen třpytilo, nikde ani prášku, vše bylo jak náleží rozestaveno, nikde ani stopy nejmenšího nepořádku. Židle a pohovka, potažená bělostným povlakem, byla staromódní, pamatující dobu kvetoucího copu, zato kulatý stůl, pokrytý pestrou pokrývkou, a ostatní nářadí byl již modernější, zdobené dle vkusu dob z konce republiky a z dob velikého císaře.“ (Jirásek, 1961, s. 8) Hodiny ukazovaly něco po čtvrté hodině, když se slečna Elis probrala ze svého snění. Vstala a šla upozornit filozofa Vavřenu, že už má být dávno u pana aktuára. Slečna byla velmi všímavá a bedlivě své filozofy sledovala. Zeptala se tedy přicházejícího Fryborta, zda mu nepříjde student Špína smutný a málomluvný. Domnívala se, že se asi zamiloval. Ta představa ale mladíka rozesmála. Nedovedl si představit, jak ostýchavý hoch nadbíhá dívkám. „Frybort usadiv se za stolkem, na němž sešity a knihy porůznu v hojném nepořádku ležely, namočil brk a jal se psáti na čistý arch. „Kollegové!“ začernalo se na papíře velkou literou.“ (Jirásek, 1961, s. 11) V této bouřlivé době se osvícení filozofové snažili veřejně projevovat svůj nesouhlas s aktuálním dění. A právě Frybort patřil mezi ty nejhlasitější. Vavřena přešel podsíně, vyšel na tzv. Židovské návrší36, obešel zámek a vešel do domu, který měl nad vraty jelení parohy a namalované „boží oko“ s dlouhými žlutými paprsky. Vyšel do prvního patra a zaklepal na dveře. „Jeho příchod nemálo překvapil mladou dívku, kteráž, jakmile zaslechla, že se dveře otvírají, vstala ze židle a rychle něco ukryla pod látkou šatovou na stole ležící. Kutila něco jiného, místo aby šila.“ (Jirásek, 1961, s. 11) Jakmile si Lenka všimla mladého filozofa, uklidnila se a rozzářila se jí tvář. Měla radost, 36

Dnes takzvaná Olivetská hora.

- 22 -

že se nevrátila tetička s dcerou Lotty a synem Frickem, kterého chodil filozof doučovat. Poprosila ho tedy, aby chvíli počkal, že za chvíli příjdou. Vtom jí ze stolu spadla schovaná kniha. To mladíka potěšilo, bál se, že čte nějaké zamilované psaníčko. Vavřena byl dívčiným chováním překvapen, nečekal, že se bude zajímat o české knihy. Česká mluva a česky psaná literatura nebyla v Litomyšli obvyklá. Zvláště měšťané češtinou opovrhovali a považovali ji za méněcennou. Postava Lenky je typická svojí čistotou a jemností, čtenář z ní od počátku cítí dobro a lásku. „Na mravní čistotu klade Jirásek vždy a všude důraz.“ (Frič, 1921, s. 84) Student dívku pochválil za vlastenectví a popřál jí, aby byla ve své snaze vytrvalá a neposlouchala výtky tetičky a Lotty, které češtinu zatracovaly . To bylo po dlouhé době, co ji někdo v jejím vlastenectví podpořil. Bylo to už několik let, co zemřel strýček, který ji k českým knihám vedl a po kterém všechny tyto vzácné svazky zdědila. Po smrti milovaného příbuzného se odstěhovala do Litomyšle k druhému strýci panu Roubínkovi, kde byla společnicí Lotty a pomocnicí v domácnosti. Po chvíli do pokoje vešla paní aktuárová s dětmi. „Ach, schau, Lotty, pan Vavřena ještě čeká. To jsme vás obtěžovali, aber es ist so schön drausen,“ mluvila rychle a živě, takže uctivě uklonivší se filozof nenabyl času, aby odpověděl.“ (Jirásek, 1961, s. 14) Byla to statná žena, která pečlivě dbala o výchovu své dcery Lotty. Chtěla, aby bylo děvče nejkrásnější v celé Litomyšli. Zde se setkáváme s motivem rozhodování rodičů jako v případě povídky Na staré poště, kde dbala stejně úzkostlivě paní Šafránková o vzhled své dcery Aurélie. A to vše s jediným cílem, aby ji dobře provdala a sama se pak měla dobře. Lenka se ani nehnula, seděla a tiše šila. Dělala jako by v pokoji ani nebyla. Po hodině vešel do místnosti mladý filozof a paní Roubínková s ním hovořila svým krkolomným jazykem. Komolila dohromady česká a německá slova, aby vypadala jako moderní měšťanka. Zvídavá Lotty se studenta zeptala, zda bude letos majáles. „Majáles byly ve skutečnosti omamným májovým snem – a zůstaly snem po všecek rok v hrudích litomyšlskýh studentův i roztoužených dívek – až zase do příštího prvníma máje.“ (Tisovský, 1911, s. 114) Dívka již byla celá natěšená a doufala, že by se tam mohla s mladíkem sblížit. Filozof ale jen smutně odpověděl, že loni byl zakázaný a letos bude pravděpodobně taky, což ho velice mrzelo. Každý rok v květnu studenti slaví slavný majáles, který Jirásek ve svém díle zobrazil jako oslavu plnou radosti a svobody. „Idealizovaně je „zvěčnil“ Alois Jirásek ve své novele Filozofská historie, která zejména svým filmovým zpracováním z roku 1937 do značné míry vytvořila v povědomí starší české kulturní veřejnosti obraz Litomyšle jako kulturního města a významného místa v národním obrození.“ (Skřivánek, 2009, s. 212) Tradice majálesu je živá dodnes. I když o jeho slavné historii a významu pro starou Litomyšl ví jen málokdo.

- 23 -

Což je škoda. Z oslavy studentských privilégií a svobod se stalo pouze několik dní, které nemusí žáci litomyšlských škol strávit v lavicích. Skutečné poslání studentských oslav se ale téměř vytratilo. Pokoj v bytě slečny Elis byl typicky studentský bez jakýchkoliv ozdob a drahého nábytku. Vešly se sem čtyři postele, dva stoly a stojan na knihy. Tedy vše, co studenti potřebovali. „Mnohé rodiny žily ze studentů. U té se měli líp, u oné hůř.“ (Jirásek, 1913, s. 81) U slečny Elis se měli studenti více než dobře. Pečovala o ně jako o vlastní. Po chvíli do bytu přišel Špína, který měl již delší čas špatnou náladu. Hrozilo mu, že bude muset do kláštera. Zemřel mu totiž strýc, který ho finančně podporoval na studiích. „Vtom zdola na síni zanotoval si vesele příjemný dívčí hlas a hned nato bylo na schodech slyšet rychlé, drobné kroky. Frybort, sestoupiv něco níže, zastavil se a roztáhl obě ruce, takže zastoupil cestu. A již narazila naň nahoru chvátající dívka, lehounké vykřiknutí ozvalose šerem.“ (Jirásek, 1961, s. 18) To překvapil zamilovaný Frybort svoji milou Márinku, která byla dcerou majitelky domu a krupařského krámku. Nejprve se bránila, ale po chvíli mladíkovi podlehla a nechala se políbit. „Láska u Jiráska nemá bouřlivých scén vášně, divokého šílenství krve: je prostá, tichá, projevující se pohledy, stisknutím ruky, napověděným sluvkem, cudným polibkem.“ (Frič, 1921, s. 83) Zeptal se jí, zda se s ním půjde projít „na valy37“ nebo do parku. Když se pak večer vracel, nesl si v ruce kytici fialek, kterou od své milé dostal. Kolem deváté hodiny ráno se na koleji sešlo přes tři sta filozofů a téměř všichni mluvili o téže věci. Byl již konec dubna a nikdo nevěděl, jak to bude s oslavou majálesu. Privilegium pořádat májovou slavnost měli filozofové už věky, ale před dvěma lety jim byla jménem hradeckého biskupa tato slavnost zakázána. Až když vešel do sálu Vavřena, začalo se něco dít. Sebral ze stolu listinu a začal ji nahlas předčítat. „… a nakonec vyzýval je, aby jednomyslně a svorně, ničím zastrašiti se nedali, majáles jako jindy slavně slavili, staré privilegium tak obnovili a čest starodávné filosofie zachránili. Hlučný pokřik pochvaly a souhlasu rozlehl se prostornou síní.“ (Jirásek, 1961, s. 24) V tento okamžik se nám vybavila podobná scéna z jiného Jiráskova díla. Ve hře Lucerna se mlynář stejně jako studenti dovolával svých práv. Odmítal vzdát se vrchnosti bez boje a jen mlčky přihlížet tomu, jak přichází o své letité právo. „Ale je to sen letní noci, jaký mohl zbásnit právě jen Jirásek, čistě český, nasycený kouzly naší přírody a výtvory obraznosti našeho lidu, osnovaný 37

Takzvané Vodní valy se rozkládají podél řeky Loučné. Toto místo bylo díky tiše plynoucí řece obklopené

kolem dokola stromy oblíbeným místem milenců.

- 24 -

na pozadí těžkého sociálního problému minulých dob, na jedné straně zpupná šlechta, na

druhé

straně

český

sedlák,

nepoddajný,

houževnatě

hájící

své

práva.“

(Sborník společnosti Aloise Jiráska 3.díl, 1998, s. 80) Vtom vešel do síně profesor náboženství, který byl známý svojí přísností a vážností. Nahlédl do listiny a jako odpověď přečetl studentům nařízení biskupské kanceláře. „Prve než profesor, dočetl, strhla se neočekávaná bouře. Hučení, sykot, šoupání podešví, nevrlé a odbojné hlasy, rány filosofických holí o lavice, to vše naplnilo sál pekelnou vřavou, takže hlas profesorův v hluku tom zanikal jako volání kapitánovo na vzpurné lodníky za hukotu bouře.“ (Jirásek, 1961, s. 25) Rozčílený profesor odešel a ze sálu se ještě dlouho ozývalo vítězné volání studentů. V devět hodin začala tradiční filozofická mše, kde bývalo vždy plno lidu. Ten den tam bylo prázdno, než dorazili ve velikém zástupu mladí filozofové, kteří byli na první pohled živější než jindy, což pozorně sledovali litomyšlští občané. Jak dorazila paní aktuárová s dcerou domů, vyprávěla panu manželovi, co dnes viděla. V Litomyšli žila řada úředníků, v této knize je zastupuje pan Roubínek jako vzorný příklad poslušnosti a oddanosti. Vrchnosti byl oddaný celou svou duší i tělem. Miloval pořádek a neměl rád jakékoliv novoty. Tato postava měla svůj předobraz ve strýci Jiráskova přítele Lišky, který mu o něm často v Praze vyprávěl. „Ten Liškův strýc měl obraz Herodesa krále, na kterého, když po obědě kouřil, upíral oči, měl „Arona“ i „Abrahama“ i šedomodré pantalony „marianské“ a „skládal“ zvolna, důkladně, třeba po několik neděl jediné psaní.“ (Jirásek, 1913, s. 185) Muže jen tak nic nerozházelo. Jako by mu bylo vše lhostejné. Po chvíli zavolal na Lenku, aby mu podala „árona“, což byl tmavomodrý frak, který koupil od žida Árona. Jak hrabě dával jména svým koním, pan aktuár pojmenovával své kabáty. V pokoji mu také na stěně visel obraz, na kterém byla vyobrazena hlava krále Herodesa, poskládaná z dětských tělíček. Tento výjev považoval za velmi vzácný a stále se k němu obracel. Postava aktuára je blízká postavě Divišek ze hry Otec ulpíváním na hmotných věcech postavě. „Tamhle pod kuklou na lomenici dosud je psáno, že ten grund byl vyzdvižen nákladem Václava Diviška. Můj děděk ho vystavěl, a tvůj musil odtud, protože nepočítal a nehospodařil. A teď by zas Kopeckých mohli – pomalu odtud.“ (Jirásek, 1898, s. 93) Chalupník viděl jenom svůj vysněný statek, který chtěl získat za jakoukoliv cenu, smyslem jeho života byl statek. Stejně tak pan aktuár žil jen svým obrazem a pohovkou. Nic jiného ho nezajímalo. Po celé Litomyšli se mluvilo jen o majálesu. Nikdo nevěděl, zda skutečně bude. Rozumovalo se také nad tím, jak budou vzdorovití studenti potrestáni. Když slyšela tyto zvěsti starostlivá slečna Elis, bála se o čest svého bytu. Litomyšlské paní a dívky byly

- 25 -

na straně filozofů, těšily se na tuto slavnou událost, ale starší občané jen nevěřícně kroutili hlavami a vzdorovité chování studentů odsuzovali. Jakmile přišel k Roubínkovým Vavřena, hned se ho pan aktuár zeptal, proč chtějí zavádět pochybné novoty a rušit nastolený pořádek. Vyprávěl mu, jak byl dnes jedním studentem pozdraven „dobré jitro“, což se ho hluboce dotklo, jelikož správně měl říci „vinšuju“. „Hned na to upíral Roubínek opět své oči na Herodesa krále a mluvil k Vavřenovi: „Mluvilo se tak odjakživa a bylo dobře. Říkali to staří a vysoce postavení mužové a ti tomu snad také tak rozuměli. Taky víme, co je gramatika. Žižka a císař Josef, to byli ti nejlepší Čechové“ a umlkl.“ (Jirásek, 1961, s. 31) Když druhý den přišel student znovu k Roubínkovým, upozornila ho paní aktuárová, aby mluvil u nich doma pouze německy. Tato výtka se mladíka dotkla, ale mlčel. Než odešel, zašeptal Lence něco do ucha a odešel. Od té doby se dívka sladce usmívala a bylo vidět, že jí jeho zpráva udělala velikou radost. Odpoledne přišla za slečnou Elis Márinka, chtěla vědět, jak to bude s majálesem. Po chvíli do bytu vešel smutný Špína. Jakmile uviděl krásnou dívku, zůstal stát jako přikovaný. Staré ženě bylo již dávno jasné, že ji tajně miluje. Ale také věděla, že se dívka schází s Frybortem. „Nastal večer noci před sv. Filipem a Jakubem. Večer příjemný, však bez světel nebeských. Zato na výšinách poličských, u lesů strakovských a kol kolem po celé krajině halící se v šeré, tajemné roucho, vzplanulo množství ohňů. Mládež i dospělí vycházeli z města užít příjemného večera a podívat se na to, jak „pálí čarodějnice“. Největší dav shromáždil se na výšině u sochy sv. Prokopa38,…“ (Jirásek, 1961, s. 37) Na okraji města byli téměř všichni studenti a veselili se. Jen Vavřena stál opodál a přemýšlel. Vzpomínal na své dětství a vzdálený domov. Tady si můžeme vzpomenout na postavu Václava Věka z knihy F. L. Věk, který v Litomyšli také často vzpomínal na rodný domov a dětství. Spatřujeme zde tedy nápadnou podobu mezi postavou Václava a Vavřeny. Z toho usuzujeme, že i Jiráskovi se v Litomyšli stýskalo po domově., proto se v jeho dílech opakuje motiv rodného domova. Časně ráno zašla slečna Elis do studentského pokoje, aby tam uklidila. Na stole našla knížku, která ji připomněla její dávnou lásku. Zeptala se tedy Vavřeny, kde ji vzal. Hoch přiznal, že patří schovance pana aktuára, a slíbil jí, že se s dívkou ještě ten den setká. Mezitím v domě Roubínkových byla Lenka celý den celá nervózní. „Jindy bývala vážná, dnes nejednou zjevil se na jejích rtech úsměv, zvláště když tetinka vypravovala, jak je ten první máj pohnutý, že prve v městě pozorovala veliký ruch, zvláště studentstvo že se rojilo před kolejí i v městě jako včely.“ (Jirásek, 1961, s. 44) Vtom vyskočil od stolu Fricek a vyběhl celý 38

Socha svatého Prokopa stojí dodnes na výjezdu z Litomyšle směrem na Českou Třebovou.

- 26 -

natěšený na ulici. Uslyšel hudbu a bylo mu jasné, že majáles bude. Zámecké návrší bylo za krátký čas plné měšťanů, dětí a filozofů. Po chvíli vešel do domu Vavřena, aby je zdvořile pozval do Nedošínského háje39. „Na ulici rostl dav a sním hluk a šum. Hudba ustala a jasným vzduchem zahučelo jako hromadný výstřel: „Vivat academia!“ A celá kapela spustila hlučnou fanfáru. „Vivant professores!“ volalo několik set mladých hrdel a slavný tuš zazvučel poznovu.“ (Jirásek, 1961, s. 45) Lenka s tetičkou nikdy do města nechodila, ale dnes jí bez přemlouvání dovolila, že se do háje může jít také podívat. Mezitím se na piaristické koleji hněval páter German, nechápal, kde se ve studentech vzala ta drzost. Šel si stěžovat k panu rektorovi, ten mu ale odpověděl, že neví, jak studenty rozehnat. „Lid kolem se tlačil a na tváři každého bylo vidět veselí a souhlas. Málokdo v překvapeném městě ozval se proti studentům.“ (Jirásek, 1961, s. 46) Před gymnáziem stál rozzlobený učitel náboženství, kterého událost urazila nejvíce. Nechápal, jak je možné, že studenti zlanařili celé město. Viděl tu všechny, celá Litomyšl se chystala na slavnost. Dokonce i slečna Elis s Márinkou tam byly. „Ó Nedošíne, Nedošíne, sláva tvá pominula. Prořídlo tvé stromoví, ty tam jsou pavilónky, eremitáže, zmizela letní síň, kde se za veselé hudby jará mládež tanci oddávala. Ale tenkrát, tenkráte ještě kvetla sláva háje Nedošínského. Cesta vedoucí vesnicí k háji a druhá Kaštanovou álejí kolem rybníka před hájem se lesknoucího ani netrhla. Za rybníkem hned zelenalo se husté stromoví v novém, světlém šatě.“ (Jirásek, 1961, s. 47) Když na místo dorazila slečna Elis s Márinkou, bylo tu již plno lidu. Hosté seděli na dřevěných lavičkách, nebo na hebkém trávníku. „Pouhý výlet s hudbou do krásného háje, vzdáleného od Litomyšle asi půl hodiny. Ale už cesta je malebná. Háj sám pak v rozpuku májovém působí dojem čarovným.“ (Tisovský, 1911, s. 114) Všude bylo plno smíchu a radosti. Když stará žena osaměla, šla se projít. Hledala klid, kde by mohla tiše vzpomínat na svá mladá léta, kdy sem chodila na procházky se svým milým. „Sem spěchávali milenci, aby vyprosili si na světě štěstí pro svoji mladou lásku, zdivo pokryto jest vyškrábanými srdéčky, jmény výletníků, letopočty.“ (Jeřábek, 1941, s. 18) Na tomto místě se také s milovaným Jiřím viděla naposledy. Musel se obětovat pro své rodiče, kteří ho již jako malého zaslíbili Bohu. Elis byla smutná, čekala na svoji lásku celý život. Jednou milovala a chtěla být věrná až do konce svých dní. Oddaná své mladické lásce byla i Anna Kopecká ze hry Otec. „Anna. Víš, co jsem ti řekla, když přišels toho nešťastného večera k nám: že když mne tatínek a maminka nebou potřebovati – A oni teď budou, teď a pořád, do smrti. Ostanu u nich. Vystěhujeme se odtud. Budu mít úkol – Oni pro nás udělali všechno, tak teď - . Jan. Ale, Aninko, kdyby, víš, ti štěstí přálo, a tobě 39

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 18).

- 27 -

bude, zapomeň, co bylo mezi námi, že jsme si dali slovo. Přál bych ti věř – věř mně.“ (Jirásek, 1898, s. 132) Anna nedokázala porušit dávný slib lásky, byl pro ni nezrušitelný stejně jako pro slečnu Elis, která proto tak bedlivě sledovala své studenty, nechtěla, aby prožili nešťastnou lásku jako ona. Vavřena hledal v háji svoji milovanou Lenku, aby ji zavedl za slečnou Elis, která ji chtěla poznat a zeptat se na bývalého majitele knihy, kterou našla ve svém bytě. „Jak začala vypravovat a se svěřovat, volnilo se jí v duši a již pak mluvila důvěrně, upřímně, vypravovala dívce, která rovněž nade vše milovala toho, jenž jí na světě byl nejdražším.“ (Jirásek, 1961, s. 52) Stařence bylo již vše jasné, pověděla dívce o jejím strýčkovi Jiřím, kterého přes jeho nesouhlas, přislíbila pobožná matka Bohu. Motiv zaslíbení dítěte bohu se objevuje i ve hře Otec, kde mazaný Divišek obětoval syna Jana a dceru Františku církvi. „Jan. A Františku také? Vy jste jen počítal. A jestliže jste zasliboval, neměl jste k tomu práva. Divišek. Já? Otec. Co jseš, jseš z mé milosti. Já poroučím, a děti poslouchají.“ (Jirásek, 1898, s.107) Hodný Jiří matku z úcty poslechl a opustil svou milovanou Elis. A právě v háji se mladí lidé před lety loučili a slibovali si věrnost až do smrti. Do Nedošínského háje po chvíli přišla i ve městě proslulá paní Rollerová, kterou neměl nikdo rád. „Okamžik hleděla na skupinu pod stromem a divně se usmála. „Ach, ach, pane filosofe, už je po čtverilce?“ spustila po německu. „Proto jsme tak pospíchali? Ach, slečna Elis, dobrý den!“ Změřivši je všechny pichlavým pohledem, pozdravila ironicky a nečekajíc odpovědi, kráčela dále.“ (Jirásek, 1961, s. 56) Lenka měla strach, že bude zvědavá sousedka žalovat tetě. Věděla, že si s touto ženou není radno zahrávat. Byla škodolibá a zlomyslná. Často chodívala do zámecké zahrady, kde se scházeli studenti s litomyšlskými dívkami, aby pak mohla dívčiným rodičům žalovat. „Nechvalnou pověst člověka nepřejícího, srdce zatvrdlého zanechal po sobě piarista pátek Hynek, i purkmistrové Rolerce, známé ze slavné Jiráskovy „Filozofské historie“, přičítá se, že zde rozháněla párky.“ (Jeřábek, 1941, s. 14) Této postavě je blízký motiv závisti. Paní purkmistrová už byla stará a záviděla mladým dívkám romantické schůzky a květiny od studentů, proto se jim snažila jejich štěstí překazit. Motiv závisti se objevuje i v dramatu Lucerna, kde pan vrchní záviděl statečnému mlynáři Liborovi jeho svobodu a odhodlání. „Právo! Právo! A starodávné právo! Právě, že je tak starodávné, proto už nic neplatí. A ostatek, právo, neprávo; shora mně přikázali a dost. A já bych vám radil, abyste nechal soudů, abyste se poddal, nebo co zmůžete, co pořídíte? Jen poddat se, a na to, co jmenujete svým právem, zapomenout. Mlynář. Zapomenout? Na vlastní, staré, dobré právo zapomenout? Kdo zapomene ran, kterými jej ponížili, zůstává bitým psem, a kdo zapomene

- 28 -

na své právo, ať je sluhou, ať otrokem! A vy, kdybyste nebyl zapomněl, z čeho jste pošel, že i vy jste naší krve.“ (Jirásek, Lucerna, 1957, s. 25) Vrchní byl pouhým sluhou odkázným na vůli vrchnosti a vzpurnému Liborovi jeho svobodný život záviděl. Musíme také připomenout, že skutečná paní Rollerová, litomyšlská občanka, byla úplně jiná. Zde si autor pouze propůjčil její jméno. Jen je škoda, že bude paní purkmistrová navždy v myslích čtenářů známá jako záporná postava. Ačkoliv se hájem rozléhal smích a hudba, Špína byl stále smutný. Měl na sobě černý frak a bojoval sám se sebou. Chtěl pokořit svoji bázlivost, což se mu ne a ne podařit. Už si plánoval, jak Márinku osloví a co jí řekne, když uslyšel dívčí hlas z křoviska. Potichu tam nahlédl a uviděl Márinku v objetí Fryborta, poznal, že její láska už patří jinému. Mezitím se po háji slídivě procházela paní purkmistrová. Chovala se jako nelítostný cenzor, každého si pečlivě prohlížela a nic neuteklo jejímu jestřábímu zraku. Po celé Litomyšli se říkalo, že co ví paní Rollerová, to bude brzy vědět celé město. Lotty celou dobu tančila, ale i přesto byla smutná. Toužila po tom, aby se jí Vavřena věnoval. Ten o ni ale ani očkem nezavadil. Když odcházela z parketu, potkala zvědavou sousedku, která jí s radostí vylíčila, kde a s kým celé odpoledne mladý filozof byl. Lotty byla žárlivostí bez sebe a začala Lenku nenávidět. Hned jak přišla s maminkou domů doslova se na nebohou dívku „sesypaly“ a vše jí vyčetly. „To byly Majáles! Den se již nachyloval k západu. Poslední paprsky zářily hájem, z travnaté půdy po kmenech ke stinným korunám. Dosud neochablo veselí. Hudba téměř nepřetržitě hrála, smích a žert nemdlely, zpěv rozjařených studentů zazníval veseleji a hlučněji.“ (Jirásek, 1961, s. 60) Jakmile slunce zapadlo za háj, vydali se výletníci zpět do města. Na studentské oslavě byli snad všichni Litomyšlané. Lenka, Vavřena, Frybort, Márinka i slečna Elis usínali šťastně. Pouze Špína šel do postele s pocitem, že je sirotek a nic dobrého ho nečeká. Druhý den mladíky překvapilo, že nepřišel do hodiny uražený učitel náboženství. Trval si na svém, že musí být mladíci za vše přísně potrestáni, jinak nepříjde. Nejvíce se o studenty strachovala slečna Elis. Bála se, že je ze školy všechny vyhodí. Ani u Roubínkových se na včerejší den nezapomnělo. Hrdá paní aktuárová svému muži stále do kola vyprávěla, jak ošklivě se Lenka zachovala vůči Lottynce a jak neslušně se k nim choval Vavřena. „Co by od své manželky neslyšel, to dotvrdila a dovršila paní purkmistrová, jež mimo jiné dodala, že Lenka se přátelí s tou slečnou Elis, která je taková vlastenka, která by všecko narub obrátila, na doklad uvedla, že Elis byla velmi dobrou přítelkyní nebožky Rettigové, co chtěla celou Litomyšl zvlastenčiti.“ (Jirásek, 1961, s. 68) Zašel tedy za Lenkou a přísně se jí vyptával na včerejší den, na Vavřenu a slečnu Elis. Všimnul si také, že dívka

- 29 -

něco skrývá pod šitím, vyzval ji tedy, aby mu to ukázala. Našel u dívky knihu Máj od K. H. Máchy, kterou jí půjčil Vavřena. Dílo okamžitě zabavil a dívce vyčetl, že mu lže. Druhého dne se vzbudil Roubínek celý mrzutý, nelíbilo se mu, že čte jeho schovanka takové nevhodné spisy. Proto mladíkovi ještě ten den vyčinil a zapřísahal ho, aby se věnoval studiu a nemotal se do věcí, kterým nerozumí, a propustil ho ze služby. Druhý den mělo být rozhodnuto o osudu studentů. Celé město napjatě čekalo na rozhodnutí rektora a biskupského komisaře. „Gymnasium bylo duší celé Litomyšle, bylo její chloubou, její životní tepnou, bylo osou, o kterou se celý život malého města otáčel. Všecko obyvatelstvo žilo, ba dýchalo se studenty, prožívalo s nimi všecky jejich radosti i strasti.“ (Tisovský, 1911, s. 88) Rozzlobený učitel náboženství požadoval trest nejvyšší, ale naštěstí pro studenty se jich zastal rektor German. Téměř celé město drželo mladíkům pěsti a doufalo, že vše dobře dopadne. Mezitím posílal zamilovaný Vavřena přes svého nástupce Brože dopisy své milé, která byla u Roubínkových čím dál více nešťastná. Stále jen myslela na Nedošínský háj, kde spolu prožili krásné chvíle. Elis se snažila dvěma zamilováným pomoci, jak jen mohla. Seznámila proto Lenku s Márinkou, která o všem věděla a chtěla pomoci příteli svého Fryborta. Děvčata si například domluvila schůzku v zámecké zahradě, kam po chvíli náhodou přišli Frybort s Vavřenou. Bohužel všímavému oku paní purkmistrové tato náhodná setkání neunikla a hned běžela k aktuárovým, aby jim vše pověděla. Rozčílená paní Roubínková dívčině zakázala chodit do zahrady pod hrozbou, že ji ze svého domu vyženou. V červenci nastal pro mladíky těžký čas. Čekaly je zkoušky z náboženství, ze kterých měl největší strach Špína. Až když slečna Elis uslyšela radostný smích Márinky, bylo jí jasné, že Frybort vše zvládl. Po chvíli dorazil Vavřena se Zelenkou, kteří také uspěli, ale se smutkem jí oznámili, že Špína takové štěstí neměl. Že se mu smůla přímo lepí na paty. Večer dorazil smolař Špína a oznámil paní domácí, že odchází do kláštera. Druhý den ráno stál smutný student u okna a pozoroval dění na náměstí. „Studenti ve valných tlupách se procházeli, a všichni byli veselí, živě rukama rozkládali. Viděl přijížděti vozy, na nich naložené studentské kufry, u vozů kráčeli otcové, měšťané, venkované v rozmanitých krojích.“ (Jirásek, 1961, s. 81) Když to viděl, cítil se ještě hůř. Pro něho nikdo nepřijel, byl na světě sám a nic dobrého ho nečekalo. Tato scéna částečně připomíná odjezd Václava Věka z Litomyšle, i on odtud odcházel smutný, věděl, že ho v rodném městečku nečeká nic příjemného. Rozdíl můžeme spatřovat pouze v tom, že Vašík měl rodiče, kteří byli ochotni se pro něho všeho vzdát. Špína to štěstí neměl, neměl rodiče ani bohatého strýčka. Jediným řešením bylo odejít do kláštera a stát se knězem. Když se zamyslíme nad tím, proč Alois

- 30 -

Jirásek tyto smutné části do svých knih zařadil, napadá nás, že se jimi mohl vyrovnávat se svým vlastním smutkem, který prožíval, když odjížděl z rodného Hronova do neznámé Litomyšle. Nevěděl, co ho tu čeká, proto mohl podobnou myšlenku vnuknout i svým postavám. Hrdinové odjížděli plni nejistoty z neznámé budoucnosti. Stejně jako kdysi on. Za krátký čas měl z Litomyšle odjet i Vavřena, Lenka byla velmi smutná a bála se, že se už nesetkají. Díky pomoci přátel se tajně sešli za soumraku v Nedošínském háji, aby se rozloučili a vyznali si své city. Studenti se stěhovali ale z celé Litomyšle, nejednom z bytu slečny Elis. „Všechno ponenáhlu odjelo a v Litomyšli bylo jako by vymetl. Stala se na krátký čas chudší o několik set studentů, a to mladých a bujných. I v domech bylo ticho, smutno.“ (Jirásek, 1961, s. 85) Staré paní se nejvíce stýskalo po Vavřenovi a Frybortovi, ti jí k srdci přirostli nejvíce. Když se další den loučila se Špínou, bylo jí chlapce hrozně líto, měl v životě samou smůlu. „Filosof hleděl naposledy na krajinu a město, kdež byl své mládí strávil. Bylo jasné srpnové jitro, svěží, čerstvé, z tmavé zeleni vystupující domy města jako v zahradě. Ten krásný zámek v parku, nedaleko ta nešťastná kolej, dole radní věž a naproti starožitný dům s arkýřem, a tam …“ (Jirásek, 1961, s. 86) Nabízí se úvaha, že tento text odpovídá odjezdu samotného Jiráska z města, taky mu město přirostlo k srdci a těžko se s ním loučil. „Skoro vše v mých pracích, jejichž dějištěm je staré to město, má svůj základ ve skutečnosti až na některé postavy mnou vytvořené ovšem v duchu té doby, ve které vystupují.“ (Báča, 2012d, s. 8) Ale na druhou stranu musíme dodat, že Filozofská historie vznikla rok před odjezdem Jiráska z města. Jako by autor předvídal svůj vlastní osud. Těžké loučení s místem, které si zamiloval a na které nikdy nezapomněl, stejně jako student Špína. Během prázdnin chodila Márinka často za slečnou Elis, jelikož na její jméno chodily dopisy pro ni i pro Lenku. Od prázdnin se chovala Lotty ke své sestřenici čím dál hůř a teta na ni byla přísnější. Už i po městě se říkalo, jak zle u Roubínkových s dívkou zacházejí. Litomyšlané ji nazývali dokonce „Popelkou“. S příchodem podzimu se vrátili filozofové, kteří začali plánovat filozofský ples. Paní aktuárová nakázala Lence ušít pro Lotty ty nejkrásnější šaty. Chtěla, aby byla její dcera na plese ta nejkrásnější ze všech. Ubohá Lenka ani nedoufala, že bude moci jít taky na bál. Teta se ale smilovala a dovolila jí to. „… vsedli Roubínkovi do saní a ujížděli s návrší k nedalekého Karlovu, který zářil přečetnými světly. Na můstku k hostinci vedoucímu stáli kominíci v plné paráda, držíce planoucí pochodně, dále Komíček, taktéž slavnostně vystrojený. Před mostem tlačil se hustý dav diváků, kteří přišli na čuměnou a soudili kolemjdoucí.“ (Jirásek, 1961, s. 90) Sál byl krásně vyzdobený a plný světel. Lenka byla velmi nervózní, nevěděla, zda se bude Vavřenovi v obyčejných šatech líbit. Nevěřila tomu, že si jí vedle sestřenice v nádherné róbě všimne. „Jirásek neidealisuje, jeho

- 31 -

zamilováná dívka jest naivní a prostá jako ve skutečnosti, odtud přesvědčivost jeho líčení.“ (Nejedlý, 1951, s. 183) Mladík ji na plese vůbec nečekal, nevěřil tomu, že jí aktuárovi dovolí jít. Srdce se mu ale div nezastavilo radostí, když ji spatřil. Během tance jí slíbil věrnost a zapřísahal ji, ať je trpělivá a věří, že vše šťastně skončí. Zde se setkáváme s motivem naděje, který provází snad všechna díla Aloise Jiráska. Lenka věřila, že jednou bude s Vavřenou spokojeně žít. Kdyby tomu tak nebylo, neměl by její život cenu. Když zavzpomínáme na život Aloise Jiráska, i on se na studentském plese setkal se svoji milovanou Márinkou, tedy i zde autor do díla zařadil osobní zkušenosti. Na začátku měsíce března roku 1848 byla v zemi zrušena cenzura a vše nasvědčovalo tomu, že bude lépe. Lid doufal, že stejně jako jaro vykvete nová země. „Klid tiché Litomyšle uletěl bůhvíkam. Vše vyšinulo se ze svých kolejí a změny i převraty dály se neočekávaně, náhle, přes noc. Zprávy z matičky Prahy stíhala zprávu, rozčilujíc a napínajíc mysli všech. Jedni vítali konstituci s radostí, jiní v nejistotě vyčkávali, a někteří, více stranou a za větrem, láli na ty novoty a rušení obvyklého pořádku.“ (Jirásek, 1961, s. 94) Především pan Roubínek měl s nástupem změn veliký problém. Jako jeden z nejkonzervativnějších litomyšlských občanů se bál čehokoliv nového. Obdobně se obával jinakosti i vrchní z dramatu Lucerna, který je také příkladem zámeckého úředníka. „Vrchní. Tam pod lípou se ode dávna scházeli nespokojení, a po dnes se tam tajně scházejí a puntují se proti ouřadu a vrchnosti. Tady ve mlýně byl vždycky úkryt každého, ať kacíře ať buřiče, a když ho tu už nemohli ukrýt, zmizel pokaždé

tam

u

lípy

beze

stopy.

Dvořan.

Ten

strom

musí

pryč!

Padne.“

(Jirásek, 1957, s. 64) Vrchní ale ve srovnání s aktuárem viděl nebezpečí v lípě, která byla znakem tradic a naděje lidu. Jakmile ve městech začaly vznikat gardy, bylo toho na pana aktuára moc. Všude byla slyšet slova jako národ, vlastenectví a svoboda. Z těchto stále se opakujících slov byl starý úředník nešťastný. Nechápal, kde se najednou vzalo tolik vlastenců. Duch studentů ovládal veškeré dění ve městě. Jejich nadšení z nových změn bylo obrovské. Z knihy je cítit, že sám autor se cítil jako jeden z nich, nevystupuje tu jako přísný profesor, nýbrž jako představitel mládé a svobodné generace, která očekává příchod lepšího života. „Jirásek tehdy v l. 1877-78 byl sám ještě polomladíkem, blízkým náladám studentstva, sám prožíval v Litomyšli léta mládí, dobré pohody …“ (Novotný, 1933, s. 11) Moudrá Elis nejednou studenty varovala, že se vše může ještě obrátit. Sama ale věřila, že budou vlastenecké snahy silnější. Filozofové i v tento bouřlivý čas navštěvovali přednášky, které probíhaly stále v němčině, jelikož staří profesorové uměli jen německy a vše české se jim příčilo. Studenti tedy zašli za páterem Antonínem Šantou, který byl známý jako upřímný vlastenec. Když

- 32 -

mladý kněz tuto výpravu uviděl, byl mile překvapen a slíbil, že jim pomůže. Netrvalo to dlouho a konala se přednáška, kde mladý páter Antonín přednášel o minulosti českého národa, jeho slávě i úpadku. „Šanta byl jedním z Jiráskových informátorů o obrozenecké Litomyšli, dostal se však také jako mladý páter Antonín do Jiráskovy Filozofské historie. Takový byl děkan Šanta, po němž dostalo sousední litomyšlské náměstí své jméno“ (Gloser, 2005, s. 173) Alois Jirásek si Antonína Šanty velmi vážil, proto musel i on být jednou z postav jeho knihy. Ten den byli všichni litomyšlští studenti veselejší. Smutnější ale byl pan Roubínek. Nelíbilo se mu, že musí být členem zámecké gardy, která pochodovala před zámkem. Věděl, že se mu všechna místní mládež směje a ukazuje si na něj. Přišel tím o veškerou autoritu a úctu, kterou do té doby měl. Třináctého června přišla do Litomyšle zpráva, že v Praze vypukla revoluce a celé město je drancováno. Filozofové tušili, že je zle, a toužili jet do Prahy bojovat za svá práva a svobody. Když se loučil Vavřena s Lenkou, nepřemlouvala ho. Věděla, že je této věci tak oddaný, že by to bylo zbytečné. Bral to jako svoji povinnost. Ten večer se v bytě slečny Elis dlouho svítilo. Nemohla spát, měla totiž obrovský strach o své dva milované mladíky, kteří se vydali vstříc nebezpečí. Původně měla odjet do Prahy i zámecká legie, ale když už stál pan aktuár celý vystrašený na zámeckém nádvoří, oznámil jim hrabě Žorž, že se lid postavil proti císařskému vojsku, a tak se mohli gardisté rozejít. Úředník tomu nechtěl ani uvěřit, takovou měl radost, že se může vrátit zpět na svoji pohovku k obrazu krále Herodesa. Vavřena a Frybort v Praze bojovali, jak jim síly stačily. „Studenti-legionáři na barikádách pražských vlastně nebojovali!“ (Novotný, 1933, s. 11) Když vojsko obsadilo Hradčany a začalo na Malou Stranu střílet, stal se boj nevyrovnaným. Na barikádách se mladíci setkali se Špínou, kterého nešťastnou náhodou zasáhl granát. Vavřena ho s pomocí jiného studenta odnesl do bezpečí, ale již mu nešlo pomoci. Byl rád, že aspoň to mohl pro kamaráda udělat. Byl u něho, když umíral. O tři dny později se Praha vzdala a nastalo veliké zatýkání. Když se do Litomyšle vrátili první lidé z Prahy, hned za nimi slečna Elis běžela a vyptávala se jich na filozofy. Lenka tou dobou nesměla ani na krok z domu, jen tiše v komůrce plakala pro svého milého. A po návštěvě Rollerky už byla téměř na zhroucení. S jakou radostí jí purkmistrová líčila, že studenti buď zahynuli na barikádách, nebo jsou zatčeni a z vězení se dostanou jen stěží. Zde se její zlomyslnost a závist projevila nejvíce. Těšilo ji, když viděla, jak dívka trpí pro lásku. Nabízí se otázka, zda nebyla tato žena tolik zatrpčená kvůli nešťastné mladické lásce. Nemstila se dívkám za vlastní neštěstí? Mohlo by se jednat o podobný motiv msty jako v díle Vojnarka. „Antonín. Tak mne vyžeňte, vždyť jste hospodyně. Selka. Šak ty víš, že jsem tě musela vzít že tě nemožná vyhnat. Antonín. Musela

- 33 -

byste říct, co bylo mezi námi - .“ (Jirásek, 1898, s. 252) Antonín se toužil pomstít své dávné lásce Madleně za to, že dala přednost bohatému sedlákovi. Domníváme se, že paní purkmistrová byla stejně tak ukřivděná a toužila po odplatě. Po šesti dnech na dveře slečny Elis někdo v noci zaťukal. Celá vystrašená došla ke dveřím, ale když je otevřela, měla ohromnou radost. Stál tam špinavý ale živý Frybort. Podobně i v povídce Na staré poště utekl z Prahy do Litomyšle student Matušovský. Po chvíli ale musel student odejít, byl tu v nebezpečí. Nezapomněl ale paní domácí předat dopis pro Lenku. „Následujícího večera neslyšela již komůrka Lenčin tichý, bolestný pláč. Svíčka vzplanula a při jejím světle klonila se dívka nad proužkem papíru, který jí oznamoval, že Vavřena žije, že šťastně prchl a co nevidět více listem oznámí.“ (Jirásek, 1961, s. 111) Dívka byla tak šťastná, ale její spokojenost netrvala dlouho, na konci prázdnin zemřel pan aktuár, kterého měla přes všechny útrapy ráda. Dokonce na ni pamatoval i v poslední vůli, kdy jí odkázal za věrnou péči drobný obnos. Což překvapilo nejen Lenku ale i tetičku a Lotty. Už ji ve strýčkově domě nic nedrželo. Odstěhovala se tedy k milé slečně Elis, která jí to už dlouho nabízela. Po prázdninách přijel do Litomyšle Frybort, aby požádal o ruku milované Márinky. Nebyl sice doktorem, kterého si matka pro dceru vždy přála, ale mladého statkáře z Hané také neodmítla. Příští rok o masopustu se konala svatba Fryborta a Márinky, kde nechyběl ani student medicíny Vojtěch Vavřena, který se na svoji milovanou Lenku moc těšil. O rok později byla zrušena litomyšlská filozofie a z města se odstěhovala i nepřejícná paní purkmistrová. „Po pěti letech bylo v starožitném domě, v němž slečna Elis bydlela, zase veselo. Vyplnilť se její sen, vyplnila Lenčina tužba. MUDr. Vavřena se oženil, veda k oltáři farářovu neteř. Láska jejich byla tak svěží, jako za oné doby, kdy se ještě scházívali za nedělního odpoledne v zámeckém parku.“ (Jirásek, 1961, s. 113) Po svatbě se mladí manželé i s věrnou slečnou Elis odstěhovali. Nedovedli si totiž představit, že ji tu nechají samotnou. A ona už dávno věděla, že oni jsou její jediná rodina. Tato kniha byla čtenáři přijata a brzy se stala oblíbenou četbou. Není se tedy čemu divit, že byla novela zfilmována. Místní tělovýchovná jednota Sokol získala v roce 1928 od Aloise Jiráska autorská práva. Film ale začal vznikat až v roce 1937, a to pod vedením režiséra Otakara Vávry. „Konečně se v roce 1937 Litomyšl vrátila o 90 let zpět. Po městě chodily dámy v krinolínách a zdejší mladí pánové se jim v roli filozofů dvořili.“ (Skřivánek, 2009, s. 352) Dodnes někteří pamětníci vzpomínají na to, jak běhali na povel kameramanů po chodbách školy a měli radost z toho, že budou v televizi. Některé scény filmu

- 34 -

se natáčely v tzv. Jiráskově údolí40 a nahrazovaly několik kilometrů vzdálený Nedošínský háj. Zfilmování této literární předlohy nebylo úplně snadné, spisovatel se snažil tímto dílem utěšit a posílit národní vědomí. Práce tedy musela být prováděna s veškerou pečlivostí a citlivostí, aby nedošlo k narušení či poničení autorova záměru. „Je to nejvzletnější a nejpůsobivější jeho práce z mládí, jež ovšem také způsobila velký rozruch a milé překvapení mezi studentstvem a inteligencí po širé naší vlasti. Hodila se výborně k tehdejším náladám a vlastenectvím mladých i starých.“ (Novotný, 1933, s. 11) Alois Jirásek dosáhl skrze toto vyprávění velikého úspěchu. Litomyšlané ho díky němu milovali a dodnes se jim při vyslovení jména tohoto významného spisovatel vybaví kniha Filozofská historie, která je i pro současnou Litomyšl velmi inspirativní. Vždyť Jiráskem začaly nejslavnější dějiny tohoto města. Bez Rollerky, Roubínka a slečny Elis by bylo povídání o tomto maloměstě jen nudným historickým článkem. Stejně tak zámek, piaristická kolej a Nedošínský háj jsou nezbytnou součástí tohoto díla. Háj jakožto místo tajných schůzek milenců býval kdysi plný mládí a života. Do roku 1856 se tu konaly slavné studentské majálesy. „Není zde však již ničeho z toho, co nám líčí Jirásek ve Filozofské historii. Bývaly tu lázně s hostincem, pavilony, chrámky, aleje a v nich krásné procházky.“ (Tisovský, 1911, s. 46) Pozůstatkem této doby je pouze opravená kaplička sv. Antonína, avšak dodnes cítíme při procházce hájem přítomnost studentů, kteří zde trávili téměř veškeré volné chvíle. Háj býval místem, kam chodili Litomyšlané odpočívat. Dnes je ale toto prázdné, potkáme tu pouze ojediněle maminku s kočárkem. Pořadatelé současných studentských oslav by si měli přečíst Filozofskou historii, aby věděli, v čem se skrývalo kouzlo této slavnosti. Oslava studentských práv byla důkazem síly mládí a aktivního občanství, nebyla jen pouhým zpestřením nudného studia. Dávala mladým lidem možnost, vyjádřit otevřeně svůj názor na život. Návrat této idey by mohl pomoci k proměně celé společnosti. Alois Jirásek vytvořil příběh, který přímo vybízí k tomu, aby někdo řekl, že byla Litomyšl dokonalá, to ale nebyla. Každé město má svá pro a proti. Je pouze na nás umět proniknout do podstaty konkrétního místa a snažit se mu porozumět. Spisovatel přiblížil čtenářům prostřednictvím této knihy atmosféru bidermayerovské Litomyšle se všemi jejími radostmi i strastmi. Jako malíř štětcem vykreslil slovy život jednoho malého východočeského městečka. Nezapomněl na nic. Postavy i události působí velmi autenticky a čtenář snadno

40

Jiráskovo údolí leží mezi obcemi Benátky a Čistá. Dnes je toto místo využíváno především příznivci

motokrosu.

- 35 -

uvěří, že všechny tito hrdinové ve městě žili a prožívali to, co autor v novele popsal. Když se procházíme po zámeckém návrší vyhlížíme za kaštany lstivou paní Rollerovou a střežíme uši, zda neslyšíme z dálky zpívat studenty „Vivat academia“.

4.2

U RYTÍŘŮ

Tuto obrozeneckou povídku dokončil Alois Jirásek v roce 1880. Po jejím vydání se přízvisko domu ujalo. Nikdo mu dodnes neřekne jinak než U Rytířů41. „Od prvých dnů pobytu Jiráskova v Litomyšli poutal pozornost jeho starý dům na náměstí, se zvláštním ozdobným průčelím, s tesanými rytíři a ornamenty.“ (Frič, 1921, s. 303) Práce na této knize ale nebyla pro spisovatele snadná, nemohl o domě najít žádné písemné prameny, avšak podle vyprávění paní Theurerové a Kabrhelové tu kdysi žila jakási Josephine von Záruba, jež utekla z rodné Itálie za svým milým do Litomyšle. „Nade dveřmi uvnitř domu nalezený erbík mu byl asi poukazem na cestu k rodu Mikuláše z Častolovic, po němž dcera jeho, za Zárubu provdaná, dům „u rytířů“ zdědila.“ (Tisovský, 1911, s. 17) V tomto domě po staletí žilo mnoho majitelů a nikomu z nich se prý nedařilo. Na počátku vyprávění se dozvídáme, jak se autor dostal do Litomyšle, kde ho zaujal dům, který měl žlutou fasádu, ozdobné římsy a na polích mezi okny byli zobrazeni rytíři. „Můj dům byl na náměstí, po jehož obou stranách táhnou se klenuté podsíně, spočívající na mohutných zděných sloupech a pilířích. Nejedna budova zajímala mne svou starožitností, zvláště však zalíbil se mi úzký, jednopatrový domek o třech oknech v průčelí, jenž stoje na druhé straně, zrovna proti mému bytu, svým zevnějškem na jiné vynikal.“ (Jirásek, 1927, s. 7) Jirásek postavil dílo na skutečném základu, ale ostatní bylo výsledkem jeho fantazie. Například tvrzení, že Jirásek bydlel naproti tomuto domu42, je lež, na levé straně horního náměstí ve skutečnosti nebydlel. „Ten byt jsem si přibásnil, abych popis z výhledu na starobylý ten dům mohl příhodněji uvést.“ (Jirásek, 1913, s. 76) V povídce to ale uvedl záměrně, věděl, že to bude na čtenáře působit hodnověrně. Dále tvrdil, že lidé tomuto domu říkali od věků U Rytířů, ale to tak nebylo. Až po vydání povídky se toto přízvizko mezi lidmi ujalo. Kniha je psána ich formou, která dílu dodává osobitý ráz. „Autorský vypravěč u Jiráska spojuje rozmanité jevy skutečnosti v plynulý proud, který má svůj rytmus a svůj zřetelný hodnotící akcent.“ (Janáčková, 1967, s. 295) Autor se nebrání otevřenému hodnocení 41 42

Zobrazeno v příloze číslo 3 (obrázek č. 5). Domy stojící naproti domu U Rytířů, ve kterých dle svých slov autor v povídce U rytířů bydlel, jsou

zobrazeny v příloze č. 3 (obrázek č. 16).

- 36 -

některých skutečností. Vyjadřuje například velmi otevřeně svůj negativní názor na židovský národ, který ironicky hodnotí jako „ten vyvolený“. Jirásek dům rád pozoroval především v noci, kdy v tichu za svitu měsíce pozoroval zdobené průčelí, ze kterého přímo vyvěraly vzpomínky na starodávnou Litomyšl. Budova k němu tiše promlouvala a on jako bystrý posluchač naslouchal. V domě bydlelo po staletí několik rodin, o kterých se v městečku mnoho povídalo. Dozvěděl se například, že tady před padesáti lety žila vdova Zárubová, za mlada von Častolovic, která dům zdědila po otci. Paní Zárubové bylo kolem šedesáti let, měla šedé vlasy, příjemnou tvář a často nosila černý krajkovaný šátek. Dlouhá léta u ní v domě na stejném patře bydlel švec Potůček, který jí říkal, že mu připomíná císařovnu Marii Terezii. „Švec Potůček z novely „U rytířů“ jmenoval se spravedlivě Kukla. Šil na svých historických kopytech i nám, ale nebydlil „U rytířů“, nýbrž na protější straně náměstí.“ (Jeřábek, 1941, s. 65) Postava ševce Potůčka je obrazem skutečného litomyšlského měšťana, který byl typickým představitelem maloměšťáctví. Je také velmi podobná postavě pana Voborníka z povídky Na staré poště. Oba dva byli vzdělaní a šikovní řemeslníci, kteří byli pro své sousedy silnou oporou. Majitelka z domu často nevycházela, raději seděla na svém černém kůží potaženém křesle, což ji někteří sousedé vyčítali. „Z jara a v létě pozdě odpoledne vynášela letitá služka Ančka židli před domovní dveře na podsíň, kdež stará paní vyseděla až do večera a kamž také za soumraku Potůček a jeho žena přicházeli slavit s paní domácí „černou hodinku“.“ (Jirásek, 1927, s. 9) Zmínkou o černé hodince autor pravděpodobně narážel na své vlastní zážitky, když sám chodíval k domovnici paní Wildrové na tzv. černé hodinky. Do díla tedy vnášel své osobní zážitky a zkušenosti. To že paní Zárubová nikam nechodila, většina sousedů chápala, věděli, že má již svá léta. Nerozuměl tomu pouze soused Gauss, který měl obchod s tabákem. Tvrdil o ní, že je pyšná a namyšlená. Ostatní sousedi ji ale měli rádi. Například Potůček u ní bydlel od doby, co se oženil, a neměl proti ní jediného křivého slova. I jeho děti Václav a Regina měli starou paní rádi. „Na síni, na chodbách bývalo ticho a jen někdy, když otevřely se dveře Potůčkova bytu, zavzněl zpěv tovaryšů, nebo zahřměly schody a vzezvučela se chodba, kdy Toník s Venckou se rozpustili.“ (Jirásek, 1927, s. 11) Často si sousedé povídali o tom, co je ve městě nového, a někdy paní domácí vyprávěla o svém životě, který nebyl vždy snadný. Narodila se v tomto domě v době, kdy byla Litomyšl ještě plná studentů a do jednoho z nich se bláznivě zamilovala. Antonín Záruba byl chudý student, ale Annu doslova očaroval. „V zámeckém parku přísahali sobě, jak bývá, lásku a věrnost až do smrti, že na sebe budou čekati. Pak se rozešli na dlouhý, dlouhý čas.“ (Jirásek, 1927, s. 13) Zámecký park přímo vybízel k milostným schůzkám studentů a jejich dívek. Vždyť se tu

- 37 -

i ve Filozofské historii scházela Lenka s Vavřenou. A zcela jistě i Jirásek jako mladý profesor se setkával se svojí milovanou Mařenkou v zahradách. Student odešel zkusit štěstí nejprve do Prahy, poté do Vídně a nakonec do Sedmihradska, kde pracoval čtrnáct let. „Ale za tu dobu se leccos přihodilo. Anna odmítla dva městské synky, čímž rodiče své, o její budoucnost starostlivé, nemálo zarmoutila.“ (Jirásek, 1927, s. 13) Po čase dívce zemřeli oba rodiče a zůstala sama bez příjmů. Začala si tedy přivydělávat vyšíváním, přitom se stále těšila na milovaného Toníčka. Nejlepší léta byla ta tam a milovaný Antonín stále nikde. Pořád naivně věřila, že se student vrátí a bude vše jako v pohádce. Mezitím mladík pracoval od rána do večera na úkor vlastního zdraví, aby vydělal co nejvíce peněz. Až po dlouhých čtrnácti letech napsal své milé dopis, že byl povýšen a že se může nevěsta začít chystat na cestu. Hned jak doma otevřela dopis, běžela se pochlubit Potůčkovým, že se její milý ozval. Manželé jí štěstí přáli, věděli, že konečně bude konec špatným vtipům a zlým řečem sousedů. Vydala se na dlouhou cestu, na stanici ji pak čekal hubený čtyřicetiletý úředník, avšak srdcem stále mladý filozof. „Pohlédli na sebe, zarazili se, až pak se objali a zachvíli žádný z nich nemohl slova promluviti. Usmívali se, ale co všecko v jejich srdci ozvalo! Než poctivé duše zvítěžily. Vzali se a nikdy toho nelitovali.“ (Jirásek, 1927, s. 16) Do roka se jim narodil syn Václav a štěstí jim doslova kvetlo, do doby než Anna onemocněla. Jakmile jí bylo lépe, šla se jedné noci podívat na Antonína, ke svému překvapení ho ale našla mrtvého. Když na tuto dobu po čase vzpomínala, nechápala, jak to vše mohla zvládnout. Jediné co ji dle jejich slov drželo na životě byl syn. Zde se opět setkáváme s motivem rodičovské lásky jako například v Otci i ve Vojnarce. „Selka. Nechtěla jsem a nechci, aby Honzíček odnes´ mé vdauky, aby dostal zlého tátu. Antonín. A což by byl každý zlý? Selka. Může mít někdo cizí dítě tak rád jako své? Antonín. Ale moh´ by ho mít rád kvůli tobě, že je tvůj.“ (Jirásek, 1898, s. 271) Když se Madleně Vojnarové vrátila dávná láska, nechtěla ublížit svému dítěti. Ačkoliv byla krátce poblouzněná láskou, nenechala si zničit život, bránila se všemi svými silami. Největší pohnutkou pro ni vždycky byl její syn. Mateřská láska byla silnější než jakékoliv milostné vzplanutí, stejně jako pro paní Zárubovou. Napadá nás, zda to není opět pouze odraz utrpení Jiráska kvůli smrti dcery Mařenky, kterou miloval nade vše. Snažil se tedy Jirásek alespoň ve svých dílech dodatečně vyjádřit sílu rodičovské lásky, která nezná meze? Je možné, že chtěl předat svůj silný vztah k ztracené dcerušce svým postavám, které byly ochotné pro dítě položit i život. Na konci jara se nešťastná Anna vrátila se synáčkem zpět do rodné Litomyšle. Městečko opouštěla před lety jako natěšená nevěsta a nyní se vracela jako pokořená vdova

- 38 -

s dítětem. Syn jí ale dlouho nedělal radost. Po dokončení studia filozofie odjel do Prahy, kde se dal na vojnu. Až po pěti letech, kdy už ho dávno oplakala, přišel, a ne sám. Přivedl mamince ukázat svoji ženu Irenu a dvouletého synka. V domě bylo najednou živo. Se snachou se sice stará žena nemohla domluvit, jelikož neuměla česky, ale vnouček jí ztracená léta nahradil. Vojsko ve městě bylo dva dny, ty Václav strávil s rodinou, ale pak opět odešel a nechal ženu i s dítětem u matky. Paní Zárubové bylo mladé ženy líto, byla v cizí zemi, kde jí nikdo nerozuměl. Snažila se jí pomoci, jak jen mohla, ale viděla, že tu není snacha šťastná. Po městě se brzy rozkřiklo, že byla Irena dcerou italského šlechtice a českého důstojníka si vzala proti vůli rodičů. Pověstem nepomohlo ani to, že Irena nikam nechodila, jen seděla u synka a plakala. Po čase se jí narodila drobná černovlasá dceruška. „Bylo to děcko stonavé, neduživé, s nímž matka i babička mnoho vytrpěly. „Zlatá žena, ta paní domácí!“ říkala Potůčková, když tak od Zárubové přišla.“ (Jirásek, 1927, s. 21) Sousedka Potůčková starou paní obdivovala, věděla, že má ráda klid a pořádek. Což v domě od narození malé vnučky nebylo. Paní Zárubová se starala o vnoučata a Irena byla stále slabší a slabší. Až dostala silný kašel a již se z nemoci nedostala. Po pohřbu Václav mamince za vše poděkoval a matka mu slíbila, že se o vnoučata postará. V postavě Anny Zárubové se motiv rodičovské lásky ještě dvojnásobí. Obětovala svůj život nejen synovi, ale ještě vnoučatům. Vnouček Toník rostl jako z vody a sousedi ho měli rádi. Soused Potůček si s ním často hrál a bral ho sebou do dílny. Byl chytrý jako liška a mrštný jako zajíc. Horší to bylo s malou Irenkou, byla stále slabá a málo rostla. Nakonec ji ale stará paní svou láskyplnou péčí zachránila a z nemocného děvčátka vyrostla krásná dívka. Toník stále někde pobíhal, ale Irenka věrně seděla u babiččina křesla. Když jednou za čas přijel syn Václav do Litomyšle, byl to svátek pro celý dům, avšak do doby, než se do města nastěhoval soused Gauss. „Do města přistěhoval se nedávno před tím, nežli Václav přijel, nový „frlegr“ Gauss, rodem Němec z říše, muž ne mladý, který již za válek Napoleonských sloužil. Stal se přímým sousedem paní Zárubové.“ (Jirásek, 1927, s. 24) Pan Gauss byl na první pohled hrdý a nepříjemný. Česky moc nemluvil a myslel si o sobě, že je něčím víc. A stejný pocit mohou mít čtenáři i z postavy chalupníka Diviška ze hry Otec. „Jako ze žuly vytesán je tento prototyp selské pýchy: tvrdý a zlý, neústupný ve své touze získati svému rodu zpět statek, který dříve Diviškům patřil.“ (Frič, 1921, s. 326) Díky svému majetku patřil Gauss brzy mezi vážené litomyšlské občany, kteří si u něho doslova „podávali dveře“. Někteří sousedé ho obdivovali pro jmění, u jiných si vydobyl úctu svým hrubým chováním. Téměř všichni z něho ale měli strach. Po krátkém čase navštívil i sousedku Zárubovou a oznámil jí, že plánuje svůj dům

- 39 -

rozšířit a že by její dům rád koupil. Očekával, že stará žena nabídku přijme a ještě mu poděkuje za laskavost. To se ale zmýlil. Anna si svého domu vážila a nehodlala své cenné dědictví prodat. Když se pak při své návštěvě Václav s arogantním mužem setkal, neměl nejmenší chuť se s ním o něčem bavit. Věděl o něm již z Prahy od starších důstojníků, že se ním není radno zaplétat. Dotěrný soused důstojníka oslovil a vyptával se na službu. Po chvíli toho již měl mladík dost a řekl mu, že ho nechce poslouchat. „Výstup ten způsobil v malém městě velikou senzaci a mnoho hovoru. Všichni byli při Václavovi, nikdo skoro při Gaussovi, který důstojníkovi sice dobře rozuměl, ale pro zadostiučinění si nepřišel.“ (Jirásek, 1927, s. 27) Když se to dozvěděla paní Zárubová byla celá ustrašená a měla strach, co bude následovat. Syn za tři dny odjel a už se nikdy nevrátil. Onemocněl a do půl roku zemřel. Jeho smrt nesla nejhůř malá Irenka. Smrt syna byla pro starou ženu velmi bolestná. Ale věděla, že se pro dobro vnoučat musí držet a nesmí smutku podlehnout. Nejvíce se bála, že nebude schopná vnoučata zaopatřit. Byla ochotná udělat pro štěstí svých vnoučat vše. Tedy obětovat i svůj milovaný rodný dům. „Znamenitá, statečná paní. Nic jí nezmůže, brání se osudu jako hrdina,“ mínil Potůček a dodal: „Opravdu, má rytířskou krev!“ (Jirásek, 1927, s. 28) Když byla sama, plakala a stýskala si, ale jakmile přiběhly děti usmívala se jako by nic. Chtěla jim být laskavou a dobrou babičkou. Toník ji často zlobil, škola ho nebavila a tropil hlouposti. Babička na něj neplatila, zato pan Potůček byl pro něho autorita. Stačilo jen vyslovit jeho jméno a hoch byl jako beránek. Často k němu chodil do dílny, kde se pošťuchoval s mistrovým synem Vencou a poslouchal historky, které moudrý Potůček vyprávěl tovaryšům při práci. Zde si všimáme opětovné shody s povídkou Na staré poště. Vincent i Toník chodili rádi do dílny, kde si se svým přítelem povídali. Irenka zase ráda pletla a poslouchala vyprávění sousedky Potůčkové a sledovala, jak si matka s dcerou Reginou rozumí, což ona sama nikdy nepoznala. Jak vnuk působil babičce trápení, tak vnučka jí dělala radost. Nosila ze školy samé pochvaly. Především krásně zpívala, proto starou paní oslovil pan učitel, zda by nemohla chodit dívenka zpívat do kostela. Babička jí to chtěla dovolit, ale měla o ní stále strach, byla stále taková slaboučká. Jednoho dne se Antonín babičce pochlubil, jakého mají ve škole dobrého profesora. Jmenoval se Hippolyt Dupal a byl na studenty až moc hodný. Po několika dnech do domu paní Zárubové vešel zmiňovaný páter Dupal. Mluvil krásnou češtinou, což paní domácí zaujalo. Pochválil jí dům a pověděl jí, že ví o jejím urozeném původu. Anna páterovi ochotně ukázala celý dům a pozvala ho, ať se kdykoliv zastaví, že ho ráda uvidí.

- 40 -

Před domem pana Gausse sedávala na lavičkách za slunných dnů skupinka několika pánů. Především ctěných občanů Litomyšle. Povídali si o vojně, počasí a o novinkách ve městě. Všímavý Gauss nezapomněl pánům říci, že k sousedce nějak často chodí páter. Zrovna když jim to dychtivě vyprávěl, spatřil, že k ní jde muž znovu. Dupal jednou vyprávěl Zárubovým o italských Benátkách, což se dotklo zvláště Ireny, která stále myslela na své mrtvé rodiče, kteří se v Itálii seznámili. Nemohla dostat ta slova z hlavy. Často se na mrtvé rodiče vyptávala a cítila, že babičku ta slova vždy hodně rozruší. Občas si tajně prohlížela pamětihodnosti po rodičích a přemýšlela, jak ráda by všem těm listinám psaným cizím jazykem rozuměla. Napadlo ji tedy, že požádá o pomoc světaznalého Hippolyta. V květnu bylo krásně, tak se Toník se sestrou vydali na procházku do zámeckého parku. „Zámek byl stará, pěkná budova slohu renaissančního. Toník a Irena musili oběma nádvoříma, z nichž druhé mělo ve přízemku loubí, nad kterým táhly se v prvním i druhém patře galerie do dvora hledící.“ (Jirásek, 1927, s. 57) Na dvoře uviděli komtesy Jůlii a Marii, které právě přijely na koních. Po chvíli za sestrami přišel mladý hrabě, který se Ireně velmi líbil, zvláště když se na ni usmál. Hned ho měla plnou hlavu. Potřebovala být sama se svými myšlenkami, šla se tedy projít do zámecké zahrady,43 kde býval klid a ticho. „Táhlo ji cosi do samoty, do stínu, i zahnula do malého parku, jenž hned za zahradou na druhé straně zámeckého parku se rozkládal. Břízy, buky a habry v novém, hebounkém rouše zvučely jásavým zpěvem ptactva.“ (Jirásek, 1927, s. 59) Tady se dívka cítila nejlépe, slyšela šumět potok a cítila vůni šeříků. Když přišla večer domů, nemohla se na nic soustředit. Byla v mysli stále na zámku a viděla mladého hraběte, jak se na ni usmívá. Když byla vrchnost na litomyšlském zámku, bylo ve městě rušno. Obdobně honosně byla ve městě vítána i kněžna ve hře Lucerna. „Vrchní. Tak co mne zdržují? Tak tedy všecko v pořádku stran uvítání? Franc. Prosím, všecko jak se patří; všude samá chvoj, samý fábor, samý

květ,

máje,

koně,

rejthaři,

druţice,

všecko

samý

fábor,

samý

květ.“

(Jirásek, 1957, s. 30) Lidé měli více výdělku a do města přijíždělo spoustu hostů, které starý hrabě rád zval. Tentokrát ale do Litomyšle přijel i starší hraběcí syn Jiří, proto byly oslavy několikanásobně větší. „V zámku měli pěkně upravené divadlo se šatnicí hojně zásobenou. Bylo-li třeba zbraně, tu zámecká zbrojnice, plná rozmanitých a starých mečů, kordů, pušek, halaparten a dostatek ji poskytovala. Divadlo bylo v přízemí v pravo od chodby vedoucí do zahrady a parku. Již dlouhý čas byl tento chrámek Thaliin tich a zavřen.“ (Jirásek, 1927, s. 61) Po příjezdu hraběte se ozývaly z divadla den co den hlasy herců. 43

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 19 a 20).

- 41 -

Vrchnost vždy poslala váženým rodinám ve městě pozvánku, aby se přišly podívat na představení. A jedna taková pozvánka přišla i do domu U Rytířů. Irena byla celá natěšená, když se dozvěděla, že ji vezme babička s sebou. Při vstupu do nádvoří hned vyhlížela hraběte Jiřího, nemohla se ho dočkat. Nechodila už ani do panské zahrady, bála se, že pozná, jak se jí líbí. Než šla spát myslela jen a jen na něj. V tu samou chvíli na zámku usínal i mladý hrabě. Vzpomínal na bledou dívku s černýma očima, která ho během představení tak bedlivě pozorovala. Druhý den šel Hippolyt Dupal k paní Zárubové a ve dveřích se srazil s židem Höllandrem, kterého tu potkal již poněkolikáte a neměl z toho vůbec dobrý pocit. „Jirásek v ní epizodicky ztvárnil postavu lichvářského Žida Holländra, který z pověření německého „frlegra“, zbohatelného trafikanta Gausse, hrozí zchudlé šlechtičně Zárubové vypovězením půjček a prodejem jejího domu.“ (Sborník společnosti Aloise Jiráska 2. díl, 1998, s. 137) Židovské motivy lze u Jiráska najít ještě v dílech Nevolnice a U nás. Také ve hře Vojnarka je krátká zmínka o židovi, který provozoval na vsi hanebné obchody. „Selka. Co to máš? Martin. I – nesu peníze – od žida - . Selka. Zač? Martin. Za obilí. Selka. Antonín ňáké prodal?“ (Jirásek, 1898, s. 288) Názor Jiráska na tento národ nás překvapil a v některých pasážích nám přišel až příliš kritický. V současné době ho můžeme považovat za projev rasismu. Páter měl strach, že je stará paní v nebezpečí, zašel tedy za ševcem Potůčkem, aby se s ním poradil. Dobrý soused mu řekl, že je paní domácí zadlužená. Hippolyt měl s židy pouze špatné zkušenosti, věděl tedy, že musí staré paní co nejdříve pomoci. Když se vracel na náměstí, uviděl v obchodě pana Gausse stát žida a hned mu bylo vše jasné. Tušil, že se proti staré paní smluvili. Mladý hrabě v zámku přemýšlel nad novým představením, chtěl, aby v něm zpívaly některé dívky z Litomyšle. Obrátil se tedy na učitele Tůmu a Březinu, kteří místní dívky znali. Březina hned jmenoval Irenu, o které byl přesvědčený, že krásně zpívá. Již na první zkoušce dívka zazářila. V noci si pak ještě opakovala všechna slova, která mladý hrabě pronesl. Sledovala ho s obdivem a úctou. Poznala v něm vlídného a veselého mladíka. Skoro jako by ani nebyl hrabě. Její zamilované myšlenky ale přerušilo vzlykání babičky. „Stařena sednuvši si na lože objala vnoučata s obou stran k ní se tulící a již pláč neutajila. Vzpomělať, že již tu dlouho snad pod tou milou střechou nebude, že dobré ty děti budou nebohé, chudé siroty, nikoho nemající.“ (Jirásek, 1927, s. 73) Pravou příčinu pláče jim neprozradila, svedla to na smutek po synovi a snaše, kteří jí chyběli. V červnový večer, když nastala doba představení, se staré paní na zámek vůbec nechtělo. Bála se ostudy, že již celé město tuší, že příjde o dům. Zde se setkáváme s motivem ztráty domu, který Jirásek zpracoval ještě v díle

- 42 -

Otec. „Václav. Tak mně pomozte tuhle se stolem. Kopecká. Bože, bože. Tak jsme tu u něho vždycky

sedali.

Anna.

A

budeme

sedat

zas.

Jen

tak

nenaříkejte,

maminko.“

(Jirásek, 1898, s. 113) Když se rodina Kopeckých se stěhovala ze statku, nejhůře to nesla paní Kopecká. Hrozně se styděla a bála se toho, co bude následovat. Nechtěla ze statku odejít za denního světla, aby ji nemohli sousedé pozorovat. „Podobně opouštěli rodný dům Jiráska v Hronově jeho rodiče, když se museli ze zadluženého domu vystěhovat. Jiráskova matka prý čekala také až do setmění, aby tu hanbu skryla tma.“ (Báča, 2012c, s. 8) Text působí na čtenáře autenticky a intenzivně. Cítíme tu autorovu zkušenost a jeho hluboký soucit s osudem postav. Mohlo to souviset s jeho vlastní zkušeností, kdy si nemohli Jiráskovi rodiče kvůli finančním problémům udržet svůj dům. Irena celý večer vyhlížela Jiřího. V divadle bylo horko, šla tedy do vedlejší místnosti, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Po chvíli přišel do pokoje Jiří a políbil ji. Dívka byla celá zmatená a nevěděla, co se s ní děje. Po večeři si mladý hrabě vyčítal, že ji příliš vyplašil. Irena se od toho dne vyhýbala zámku. Až do doby než zaslechla, že Jiří odjel na dlouhý čas do Prahy. Pak konečně mohla do panské zahrady, nebála se, že ho potká. Den po divadle se nešťastná služebná Ančka rozhodla a řekla nyní již osmnáctiletému Antonínovi vše, co věděla o židu Höllandrovi a babiččiných dluzích. Mladík se rozhodl, že zajde za židem a pokusí se ho přemluvit. Zkušená služebná ho zapřísahala, aby to nedělal a poradil se raději s páterem Dupalem. Ten mu však s lítostí oznámil, že tolik peněz nemá. Následující den paní Zárubová vnukovi přiznala, že jediným řešením je prodat dům. Problémy s dluhy měl také starý poštmistr v povídce Na staré poště. Finanční problémy a prodej domů jsou v dílech Jiráska poměrně časté. Antonín vše pečlivě vypověděl sestře. Ta navrhla, že napíše do Itálie dědečkovi, který by jim mohl pomoci. „Vypravovala mu o české babičce, jak se její matky, jí a bratra ujala, vypravovala, v jakém je nyní sklíčeném stavu, a prosila o pomoc.“ (Jirásek, 1927, s. 87) Po několika dnech se již po celé Litomyšli vyprávělo, že je stará paní zadlužená a že příjde o rodný dům. Tyto zlé řeči rozšiřoval Gauss, který se již škodolibě těšil, jak snadno nemovitost získá. I chalupník Divišek rozhlašoval o sousedovi Kopeckém po vsi klepy a lstivě se těšil, až mu „spadne statek do kapsy“. „Vašina. No, Kopecký tentokrát nepochodí. Pan strýček příjde o všechno. Divišek. A je to jisto? Vašina. No, a ještě musil klopit a ještě bude. Přijde snad o všechno. To bude u Kopeckých rána. To už si nebude stará dochtory zvát, kulajše a kuřata jim strojit, a hony taky přestanou.“ (Jirásek, 1898, s. 92) Divišek byl stejně jako pan Gauss bezcitný a myslel jen sám na sebe. Všichni u Zárubových si zoufali, čekali odpověď z Itálie, ale stále nic nepřicházelo. Antonín se tedy zařekl, že do Itálie zajede osobně.

- 43 -

Časně z rána se tiše oblékl a odešel z bytu. Když se ráno babička dozvěděla, že je vnuk pryč, byla celá bez sebe. „Městem rozlétla se záhy o tom zpráva, co se ve starém domě „U rytířů“ stalo. Nechtěli tomu věřiti, že by mladý student takové cesty se odvážil, a přec musili uvěřit. Klevetnice městské nabyly tím neobyčejné látky. A větu, vymyslily celý román o smutných poměrech paní Zárubové, o italském knížeti, otci její nevěsty, že psal, aby mu poslali vnučku nebo vnuka atd.“ (Jirásek, 1927, s. 92) Blížila se již chvíle, do které musel být dluh zaplacen. Všichni byli nervozní a měli strach, co bude následovat. Zanedlouho přišel dopis, ve kterém Antonín psal, že navštívil dědečkův zámek, ale nikoho tu nezastihl. Páter se tedy vypravil za Höllandrem, kterého prosil, aby jim o dva měsíce déle počkal. Žid mu slíbil, že mu dá druhý den odpověď a šel se poradit k zlomyslnému Gaussovi. „Höllandr odcházel od Gaussa všecek spokojen. Kšeft se mu výborně, bez velkého namáhání dařil. Druhého dne oznámil Dupalovi, že mu jest staré paní líto, ale že peněz nesehnal, že nemůže čekat, a zadal žalobu.“ (Jirásek, 1927, s. 95) Dupal věděl již dlouho, že za vším stojí lstivý soused, proto ho odpověď mazaného žida nepřekvapila. Věděl, že chce Gauss dům stůj co stůj. V postavě Gausse vrcholí motiv msty. Toužil se pomstít staré sousedce za to, že odmítla jeho štědrou nabídka na odkup domu. Byl odhodlaný udělat pro to cokoliv. Již se blížil den, kdy měla být dražba domu paní Zárubové. Antonín se stále nevracel a všichni již věřili tomu, že to nestihne. „Venku se ozval temný rachot bubnu. Na to paní Zárubová zapomněla, i tomu neušla! Chtěla odejíti, však nebyla s to. Nohy jakoby zdřevěněly. Buben rachotil, umkl, a sem až zazníval hlas úředního sluhy, vyvolávajícího, že dnes o deváté hodině v radnici bude odbývána veřejná dražba na dům č. 110, patřící Anně Zárubové.“ (Jirásek, 1927, s. 98) Po jedenácté hodině vyšel z radnice44 rozčílený Gauss. Hned za ním běžel vysmátý Potůček oznámit Zárubovým, že dům koupil páter Dupal pro svého bratra. Vyprávěl, jak na radnici přišel sebevědomý Gauss, který všude vyprávěl, že bude dům jeho. Zalekl se ale vysoké sumy. Hippolyt prodal svoji cennou sbírku starých mincí a věřil v návrat Antonína s penězi od dědečka. Druhý den přišel Zárubovým veliký balík. Toník v něm posílal víc peněz, než žádali. Psal, že našel dědečka, který ho vlídně přijal. Dům byl zachráněn a všichni měli radost. Celé město až na Gausse slavilo. Sousedé štěstí staré paní přáli. Věděli, že měla těžký život plný smůly. Radost měl i páter Dupal, mohl si včas zpět koupit své mince. Když se vrátil Toník

44

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 13).

- 44 -

měl radost ještě větší, dědeček rodinného přítele zval do Itálie, aby mu ukázal všechny sbírky vzácných váz a dalších starožitností. Jaro ale u Zárubových již tak šťastné nebylo. Poté co se Irenka dozvěděla, že se bude mladý hrabě ženit, náhle onemocněla. Od té doby jí bylo hůř a hůř. „Jednoho májového dne bylo ve městě všecko vzhůru. U staré, středověké brány stála jiná, čerstvě zelená, plná květinových věnců, fáborův a vlajících praporů. Taková též klenula se před zámkem. Od brány ku bráně bylo plno lidí: banteria, střelci, cechové, školní mládež, zvědavci staří i mladí, všude šumu, všude hluku. Všichni se sjeli a sešli, aby uvítali, uviděli mladého hraběte a jeho manželku, kterou poprvé na zámek svých otců přivážel.“ (Jirásek, 1927, s. 104) V domě U Rytířů stála v okně paní Zárubová a podpírala bledou a slabou Irenu. Dívka nesledovala dav lidí, ale pouze hraběte. Měla oči jako vždy jen pro Jiřího. Jakmile ji spatřil, lekl se, nemohl smrtelně bledou dívku poznat. „Nastal libý, jarní večer. Ve starém domě „U Rytířů“ otevřelo se okno a ke hvězdnatým nebesům vznesla se tichou, májovou nocí něžná, čistá duše Irenčina.“ (Jirásek, 1927, s. 105) Toto vše a mnohem více si vyprávěli pamětníci v době, kdy žil Jirásek v Litomyšli. Slyšel také, že babička Zárubová zemřela nedlouho po své milované vnučce. Antonína zde už nic nedrželo, odstěhoval se tedy za dědečkem. Dům U Rytířů, pro který jeho babička i sestra tolik vytrpěly, odkázal věrnému příteli panu Potůčkovi a starožitnosti opatroval páter Hippolyt, který si jich nesmírně vážil. V této povídce se spisovateli podařilo popsat citlivým způsobem osud obyvatel jednoho domu. Osudem Anny Zárubové byla ochrana rodinného dědictví. Považovala za své poslání ubránit to jediné, co zbylo ze slavné historie jejího rodu. Pokud se zamyslíme nad osudem této stavby a životem jeho majitelky, nacházíme zde jednu velikou shodu. Paní Zárubová nikdy nebyla delší čas šťastná, vždy se jí to cesty postavila nějaká překážka. Nejprve dlouhé odloučení se svým milým, poté smrt manžela, úmrtí syna a nakonec hrozba, že příjde o vše. O svá vnoučata a střechu nad hlavou. Jako by se její slzy vryly do základů domu. Anna působila jako noblesní dáma, ale její duše byla plná bolesti a trápení. Budova na první pohled sice působí majestátně a honosně, ale po překročení prahu na nás dýchne chlad a smutek. Jako by kamenné zdi promlouvaly hlasy nešťastných obyvatel. Může to znít jako náhoda, ale ani dnes tu nikdo nebydlí. Dům je od roku 1977 výstavní síní

- 45 -

4.3 NA STARÉ POŠTĚ Tuto povídku dokončil Alois Jirásek v roce 1881. Budovu staré pošty45 tedy znát nemohl, jelikož shořela již v roce 1848, ale stále byli na živu pamětníci, kteří ji měli uchovanou v paměti. „Staré, veliké stavení od kamene, s lomenou, šindelovou střechou o dvou vikýřích divně vyřezávaných, ne příliš ozdobně a souměrně zbudovaných, to byla stará pošta.“ (Jirásek, 1927, s. 111) Stála na začátku dolního náměstí. Neměla mnoho oken, ale byla zdobená erbem, který byl vytesaný do pískovcové desky. Majitel budovy si na něm zakládal, ačkoliv nebyl příslušníkem žádného šlechtického rodu. Dvůr pošty se skládal z koníren a chléva. Jeho součástí také byly staré dřevěné pavlače. Panoval tu neustále ruch. Dvůr byl stále plný lidí, kočárů a koní. Děj povídky se odehrával v době, kdy byly silnice plné zámeckých kočárů, prostých bryček a jezdců, kteří nosili žluté kožené spodky, tmavý fráček s oranžovými výložkami a koženou brašnu na prsou. Tak vypadali poštovní kurýři. „Pro sblížení historie a umění jest tu pozoruhodné, jak Jirásek novelu zabarvuje líčením poštovnictví v té době.“ (Nejedlý, 1951, s. 189) Jiráskovi se podařilo v této knize popsat prostředí, které nebývalo často středem zájmu spisovatelů. Podle tohoto popisu lze i dnes litomyšlskou poštu poznat. Hned na počátku vyprávění se seznamujeme s nejzkušenějším ze sedmi poštovních čeledínů na litomyšlské poště - s panem Bartoněm, který vozil tu nejdůležitější poštu a patřil mezi skvělé vypravěče. Často vyprávěl o svých poštovských toulkách a divných příhodách. Posluchači ho měli rádi, ale pouze do chvíle, než si začal přidávat a lhát, jak to často dělával. Den před svatým Mikulášem byli všichni kočí pryč, zůstal tu pouze Bartoň, který potkal na dvoře Bobše Konvalinku, který ho uklidňoval, že už dnes nikdo nepřijede. Poté odešel Bartoň do čeledníku. „Byla to prostorná, klenutá jizba hned za kanceláří poštovskou, sloužící také rodině poštmistrové, nebylo-li hostí, za jídelnou. U jednoho stolu jídal „pantatínek“ se svými, u druhého, většího, čeládka.“ (Jirásek, 1927, s. 117) Věděl, že tu nebude dnes rušno, všichni byli na cestách a poštmistr měl návštěvu. Byli tu jen děvečky a poslové z okolí, kteří tu chtěli přenocovat. Zkušený vypravěč si sedl mezi ně a už se těšil, až bude vyprávět smyšlené příhody a až ho někdo obviní ze lhaní. Byl rád středem pozornosti a ještě raději byl označován za autora smyšlených historek. Mezitím seděl v císařském pokoji poštmistr Václav Pavlovský, se sestrou Tíni, které se říkalo na poště „paní teta“. Místnost byla obyvateli domu nazývána císařským 45

Současná budova České pošty stojí na stejném místě jako stará pošta, která inspirovala Aloise Jiráska

k povídce Na staré poště. Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 21).

- 46 -

pokojem, protože tu jednou seděl na křesle císař Josef. Od té doby jako by bylo to křeslo svatostánkem. Zde si můžeme povšimnout zajímavého shody. Ve Filozofské historii zase pan Roubínek úzkostlivě opatroval obraz, na kterém byl zobrazený král Herodes. Jirásek mohl narážet na malichernost lidí, kteří se upínali na obyčejné věci. S Pavlovskými tu seděl také páter Staroveský, který byl profesorem na zdejší piaristické koleji a přicházel na poštu asi dvakrát týdně, aby si s přítelem popovídal a přečetl noviny. „Tichým, útulným pokojem zvučel příjemný hlas páně profesorův. Vypravuje, prohodil chvílemi několik vět německy, jak to za onoho času chodilo. Mluvil o večeru svatomikulášském, o strojených čertech a andělích, o různých případech ze svého života.“ (Jirásek, 1927, s. 119) Jeho vyprávění bylo živé a zábavné. Oba muži se vždy velmi nasmáli. Ten den například vyprávěl, jak chodil za mladých let v Praze za čerta. Poté se přátelé bavili o devatenáctiletém vnukovi pana poštmistra „panu Vincenci“, který byl podle názorů tety Vorlíkové pilným studentem a stále „ležel v knihách“. „Vedle od dům stál toho času nevysoký, úzký domek, pravá titěra vedle stavení poštovského. V přízemí vedle domovních dveří byly jiné na půl skleněnné a těmi prorážela mdle zardělá tvář. Tu se také student zastavil.“ (Jirásek, 1927, s. 125) Vincenc vešel potichu do domu, až stanul v malé světnici, kde seděla stařenka u kolovratu. Bylo jí už přes osmdesát let a byla jako vždy oblečená do litomyšlského kroje. Mladík se usadil naproti „staré Máří“ a čekal na jejího synovce Martina, se kterým se přátelil. Máří přišla na poštu v patnácti letech a sloužila tu celý život. Proto si jí „pantatínek“ i teta Vorlíková velmi vážili. Rodina Pavlovských jí byla téměř rodinou. Celý svůj život prožila na staré poště s jeho obyvateli. Hrozně ráda stařenka vyprávěla, jak prvním rokem myla na poště podlahu a napomenula muže v zablácených botách, že jí šlape po umytém. A jak se podivila, když v cizinci poznala císaře Josefa. „V „Na staré poště“ vzati ze skutečnosti poštmistr, kočí Bartoň, stará Máří,…“ (Nejedlý, 1911, s. 28) Tato povídka vznikla na základě vzpomínek litomyšlských občanů, kterým zvídavý Jirásek tak pozorně naslouchal. Bez těchto děl bychom nevěděli téměř nic o litomyšlských občanech té doby. Vtom vstoupil do domu pan Voborník, zvaný „Láska“, ke kterému mladík rád chodil na návštěvy. K šikovnému puškaři a nožíři chodil mladík přes dedečkův nesouhlas. Litomyšlané souseda považovali za podivína a vyčítali mu, že nežil dlouhý čas se manželkou. Tady si můžeme všimnout projevu typického maloměšťáství, které odsuzovalo jakoukoliv změnu a jinakost. Jirásek poukazuje například na to, že obyvatelům Litomyšle vadil i Voborníkův vous, který nebyl v té době obvyklý. „Také tu Voborník se písmem hájil, že apoštolové i Kristus sám byli bradatí. „A Jan Hus měl také vousy!“ někdy dodával.“

- 47 -

(Jirásek, 1927, s. 128) Sousedé se báli jeho revolucionářství a vzdoru. Vincencovi ale padesátiletý vzdělanec imponoval. Chodil si k němu půjčovat knížky, o kterých si potom spolu povídali. Po chvíli ale musel hoch odejít, aby doma nepoznali, že byl pryč. Poté co se ozvala trubka ohlašující příjezd pošty, zvedl se starý poštmistr a omluvil se, že se musí jít podívat, kdo přijel. „Tam už před průjezdem stál statný, žlutě natřený kočár, jehož kryt pokrývala vrstva sněhu. Matýsek se svítilnou obcházel a v záři její bylo vidět, jak z utahaných koní se kouří. Také Bartoň dostavil se z čeledníku a za ním vyšli zvědaví poslové, tak kolem povozu dost lidí se sehnalo, ač byl tmavý, chladný večer a sníh poletoval.“ (Jirásek, 1927, s. 133) Přiběhl také udýchaný Vincenc, který nechtěl, aby někdo zjistil, že byl u Voborníka. Uviděl ale, že je dědeček plně zaměstnaný a nemá na jeho hledání čas. Z venku promrzlý Vincenc měl hlad, šel tedy připomenout tetě, že na něho zapomněla s večeří. Když ale vstoupil do zeleného císařského pokoje, tetu nenašel, ale na křesle císaře Josefa uviděl spát mladou dívku. Upoutala ho svými světlými vlasy a dlouhými řasami. Stál jako přikovaný a nemohl se hnout, až přišel páter Staroveský a krásná neznámá se vzbudila. Pověděla jim, že se jí kočí ujal, když zajel její kočár do sněhu kvůli opilému kočímu. Jela od strýčka domů do Hradce46. Páterovi bylo děvče ihned povědomé, proto se jí zeptal, zda nemá v Praze příbuzné. Dívka odpověděla, že její babička Růžena bydlí v Praze. Na starém muži bylo vidět, že mu tím dívenka připomněla něco, na co už nechtěl vzpomínat. Její babička totiž byla jeho dávná láska a vnučka jí byla hrozně podobná. Mladý Pavlovský byl velmi chytrý, patřil mezi nejlepší studenty ve třídě. V čem se ale nemohl ostatním mladíkům vyrovnat, byl jeho přístup k ženám. Byl hrozně ostýchavý a s dívkami se nikdy moc nebavil. Když poznal Růženku, byl jí přímo okouzlen. Připomínala mu vílu a zdálo se mu, že ji již viděl na nějakém krásném obraze. Tetě Vorlíkové bylo podezřelé, odkud zná pan páter dívčinu babičku. Čekala, že jim to poví, mlčel ale jako pěna. Tak šla starostlivá žena připravit dívce lůžko, nemohla zapomenout na příběh pana Staroveského, jak se v Praze kdysi zamiloval do dívky, která vypadala jako anděl. Mezitím seděl starý piarista ve svém pokoji a vzpomínal na dávné časy. „Myslil na onen večer, kdy jsa čertem, setkal se s andělem, s Růženkou, a ji poprvé vyprovázel, a na vše to, co následovalo a jeho srdce skrušilo.“ (Jirásek, 1927, s. 140) Nikdy by ho nenapadlo, že uvidí svoji dávnou lásku po tolika letech stále svěží a spanilou. Vnučka byla své babička tolik podobná, až se nechtělo páterovi věřit, že je to pravda.

46

Autor má na mysli Hradec Králové, který je od Litomyšle vzdálený 55 kilometrů.

- 48 -

Druhý den měla odjet Růženka domů. Zamilovaný student nešel do školy, jen aby ji ještě jednou viděl. Stál u okna a sledoval dění na dvoře. Vůz odjel a Vincenc odjel v duchu s ním. Od té doby chodilo na staré poště vše jako předtím. „Pošty a diligence přijížděly, odjížděly, někdy kurýr přiharcoval a posilniv koně chlebem v pivě namočeném, dále ujížděl. To již bylo malou událostí. Bartoňovi nastaly za zimních těch večerů zlaté časy prášivého vyprávění a nejednou pak nahnal Bobši Konvalinkovi strachu.“ (Jirásek, 1927, s. 144) Poštu v těchto dnech navštěvovali samí vzácní hosté. Nejčastěji pan purkmistr, vrchní ze zámku, rektor piaristické koleje a další. Chodili sem rádi. Byl tu klid a tetička Vorlíková výborně vařila, její cukroví bylo vyhlášené po celé Litomyšli. „Všecko to kořenila svou srdečností, svým rozmarem, a když rozjařená společnost požádala, a tu radost tetě Vorlíkové vždycky udělali, zasedla ke klavíru a hrála jako kvetoucí panenka.“ (Jirásek, 1927, s. 145) Jen Vincenc byl stále smutný. Aby nemusel myslet na Růženku, chodil k příteli Voborníkovi. Sedával s ním v dílně a sledoval šikovného muže při práci. Stejně sedával u šikovného mistra v dílně i Václav Věk ve čtvrtém dílu F. L.

Věka a Toník

z povídky U rytířů. Objevujeme tedy u Jiráska opakování podobných motivů a událostí. Pouze se jedná o jiné postavy z jiného domu. „Zima byla tvrdá a jasná, sanice výborná. Po celý den zvučely čistým vzduchem rolničky a drkáče uhánějících koní, a co večer skoro zazněla veselá, skočná hudba. Nejvíce se však těšily panenky městské na ples, který rok co rok páni filozofové pořádali, a který býval nejslavnější, nejhezčí, sumou prvenství.“ (Jirásek, 1927, s. 147) Zde Alois Jirásek poukazuje na ples, kterého se osobně účastnil a poznal tu svoji ženu Márinku. Tedy i v této povídce jsou patrné osobní zážitky a zkušenosti autora. Nejvíce se na ples chystala rodina Quodvultdeuse Schafranecka, který bydlel na náměstí ve vysokém domě, kde měl kupecký krámek. „Quodvultdeus Schfraneck není v nižádné spojitosti s váženým p. Quidem Šimkem, kupcem. V krámě u něho jsem, pravda, často se stavoval pro kornoutek cukroví dětem nebo na milou veselou

besedu,

ale

pro

svého

Quodvultdeusa

jsem

odtud

nic

nepřinesl.“

(Jirásek, 1913, s. 203) Tato postava má sice reálný vzor, ale jak tvrdí sám spisovatel, nebyl jím litomyšlský občan Quido Šimek. Pan Šafránek bydlel v domě se svojí ženou Anežkou, kterou oslovoval Agnesko a s dcerkou Aurélií. Anežka velmi toužila, aby byla její dcera na plese nejkrásnější. Jakmile vstoupila s dcerou do sálu, všichni filozofové zvedli hlavy a sledovali je. Paní Šafránková pozorně prohlédla ostatní dívky v sále a spokojeně uznala, že její dcera je nejkrásnější. Stejně se chovala i paní Roubínková ve Filozofské historii, nezajímalo ji nic jiného, než to kolik mladíků se za její dcerou nadšeně otočí. Na ples zavítal i Vincenc, kterého ihned zaujala štíhlá a černovlasá Aurélie. Nemohl z ní doslova spustit oči,

- 49 -

jak se mu líbila, ale styděl se ji oslovit. Mladá dívka mezitím přemýšlela nad tím, zda není hoch příliš hrdý a namyšlený. Když se večer vrátila z plesu domů, nemohla na tichého studenta zapomenout. Mrzelo jí, že si jí bázlivý filozof více nevšímal. Vždyť jí to velmi slušelo, jak stále slyšela od své matky. „Když se jaro otvíralo, nastalo na poště mnoho práce s poklízením. Paní teta především upravovala v prvním patře světničku, jak jí vůbec říkali „na pokojíčku“. Provětrala ji, potáhla dvě mohutné židle i malou pohovku novým povlakem, aby Vincínek měl svou jarní a letní residenci, kde se v chládku tak příjemně studovalo, všecku pěkně a pohodlně zřízenu.“ (Jirásek, 1927, s. 152) Také soused Voborník měl v tento čas napilno, jelikož za ním chodili sousedé, aby jim pomohl napsat dopisy synům, kteří byli ve světě. Jednoho jarního dne za ním přišel Vincenc, jak byl překvapený, když si ho mistr nevšimnul, a vnímal jen knihu, kterou měl v dlaních. Jakmile si hocha všimnul, dal mu knihu do ruky, ať čte dál. Jednalo se o báseň F. L. Čelakovského Otcova blahost. Studenta text zaujal a plným zaujetím báseň přednášel. „… z níž mluví pevná víra a blaživá naděje otce vlastence, statného bojovníka v zápase o bytí svého lidu, z níž mluví ona veliká, neskonalá láska, která dovedla tiše, bez rozhlašování a slávy veliké oběti i životní blaho obětovati.“ (Jirásek, 1927, s. 156) Z tohoto textu je zřejmé, že chtěl Jirásek skrze postavu „Lásky“ připomenout motiv víry, který byl pro český lid v druhé polovině 19. století zásadní. Víra v kouzelnou moc lípy dodávala sílu i postavám ze hry Lucerna. „Kněžna. Ten strom tu je plný citu lidu, jeho úctou a věrností posvěcený. Nikdo se ho ve zlé vůli už ani nedotkniž. Co jste hodlali, byla svévole, a mně jste jen zle posloužili. To vaše právo a právem zůstane. Zůstal jste mu věrný. Mně jste však nevěřil.“ (Jirásek, 1957, s. 111) Voborník sice neměl žádného potomka, ale snažil se vychovat sousedovic mladíka k lásce k vlasti a českému jazyku, tedy motiv rodičovské lásky se ho týká. Tato situace byla pro vztah obou mužů zásadní. Oba si byli vědomi toho, co jeden pro druhého znamená. Když odtud ten den Vincenc odcházel, přemýšlel o svém životě. Ani soused nemohl na dnešní dopoledne zapomenout. Věděl, že bude z hocha věrný vlastenec, ale měl strach, že až se ožení, přivede ho žena na jiné myšlenky. Z vlastní zkušenosti totiž věděl, že musí mít manželé podobné názory, jinak dojde k narušení rodinného soužití. „Tu neděli po sv. Antonínu, odpoledne, vyjel z průjezdu staré pošty páně poštmistrův kočár, do něhož usedli: teta Tini ve slavnostních šatech, bratr poštmistr a vnuk jeho Vincenc. Dnes skoro všecko město bralo se za bránu, do nedalekého panského liboháje47, kdež stála 47

Nedošínský háj se nachází asi jeden kilometr od Litomyšle. Zobrazeno v příloze č. 2.

- 50 -

nad chladivou studánkou kaplička sv. Antonína. Pouť se tam slavila.“ (Jirásek, 1927, s. 158) Toto místo bylo plné lidí a slávy. Všichni se usmívali a radostně zdravili, ale i přesto se tady necítil Vincenc šťastně, neměl rád davy lidí, proto si sebou vzal knihu a těšil se, že si ji někde na klidném místě v háji přečte. Nechtěl také potkat Aurelii, které se ostýchal. Líbila se mu, byla nejkrásnější ze všech litomyšlských dívek, ale byla podle něho povrchní a vybíravá. Netušil ale, že ho dívka spatřila z kočáru a už se na něj velmi těšila. Zdál se jí jiný, odlišoval se od svých vrstevníků, kteří jí ustavičně skládali poklony. Jeho ostýchavost ji lákala a toužila ho blíže poznat, což se jí po chvíli bloudění po háji podařilo. Poznal, že není Aurelie tak namyšlená, jak se domníval. Povídala si s ním o knihách a pozorně naslouchala všem jeho slovům. Jen ho mrzelo, že znala jen německá díla. Když jí ukázal českou knihu, okamžitě ji zhodnotila jako méněcenné čtení, což se mladíka dotklo. Vnímavá dívka to poznala a začala mu pozorně naslouchat, jelikož věděla, jak se mu zalíbit. Svým odhodláním ji překvapil. Ostatní mladíci ji hned vzdávali poklony, což on neudělal ani jednou. Celou dobu jen zarytě hájil české knihy. Toho dne se domů vracela šťastnější, cítila, že není filozofovi lhostejná. Poprvé v životě po někom toužila. Jakmile se blížilo ukončení Vincencova studia, těšil se poštmistr, že předá vnukovi celou poštu na starosti. Ten měl ale jiné plány, chtěl pokračovat ve studiu v Praze. „Pantatínek“ si ale přál, aby nepřišla pošta do cizích rukou. Jeho rod ji vlastnil již přes sto let. Podlehl ale vnukovým prosbám a dovolil mu, aby ve studiu pokračoval. „Listí v zámeckém parku žloutlo a tiše k zemi padalo. Byl podzim, jasný, plný slunečního svitu. Teta Tíni měla nyní plné ruce práce. Chystala Vincínkovi potřebné i nepotřebné věci do Prahy, celou výbavu, jmenovitě pokud se prádla týče. Všecko bylo zbrusu nové, hebounké, hladké.“ (Jirásek, 1927, s. 165) Podobně plánoval synovi budoucnost i Divišek ze hry Otec, který se těšil, až bude ze syna kněz. „Jan. Kdo? Já sám, já sám se tak rozhod´. Já do semináře nepůjdu! Divišek. Cože? Že nepůjdeš?! A ostaneš při tom? Jan. Ostanu. (Jirásek, 1898, s. 106) Jana otcovo neustálé nařizování rozzlobilo a rozhodl se do semináře nenastoupit. Pan Pavlovský se s vnukovým rozhodnutím oproti zarputilému Diviškovi ale smířil. Chtěl pro něho to nejlepší. Než mladík odjel na vysněná studia, musel se rozloučit s litomyšlskými sousedy. Zvláště v domě Quodvulteda Schafranecka byl vlídně přijat. Na Aurélii ale viděl, že je uražená. Domnívala se totiž, že k ní bude student po pouti sv. Antonína sdílnější. S matkou už plánovala, jak by se jí na poště krásně bydlelo. Tady se opět setkáváme s motivem rozhodnutí rodičů, který můžeme u Jiráska sledovat i v díle Vojnarka, kde byla Madlena svými rodiči přinucena ke sňatku se starým sedlákem. „Antonín. A kdo touvšecko uďál? Kdo toho příčinou? Selka. Já! Já, vím – a vím, jak´s mne za to ztrestal.

- 51 -

Ale nemohla bych si odpustit, co´s pro mne zkusil. Dybys věděl, jak mě přemlouvali a nutili, jak nebožka máma plakala prosila, že by na stará kolena nemusela třít nouzi – .“ (Jirásek, 1898, s. 270) Paní Šafránková moc dobře věděla, proč dceru krásně obléká a pečlivě se o ni stará. Věděla, že by se díky sňatku s Vincencem dostala na starou poštu a byla do smrti zabezpečená. Před odjezdem se šel student ještě rozloučit se sousedem Voborníkem, který mu popřál hodně štěstí a zapřísahal ho, ať na něho nezapomene. Při tom se mu třásl hlas a měl co dělat, aby se nerozplakal. Ráno bylo již vše nachystané na jeho odjezd. Na dvoře čekali všichni zaměstnanci pošty, aby se s budoucím „pantatínkem“ rozloučili. Hned druhý den na poštu přišla mazaná paní Šafránková, aby zjistila, jak chlapec dojel. Přišla sem záměrně, věděla, že skrze přátelství s Tíni může domluvit sňatek své dcery s mladým Pavlovským. Nejenom poštmistrovi se po chlapci stýskalo, i pan Voborník ho postrádal. Jakmile přijel Konvalinka s poštou, hned se zajímal, zda mu něco z Prahy nepřišlo. V dopisech byl hoch k milému sousedovi upřímný, až na přiznání, že v Praze potkal Růženku. Díky svému příteli teologovi Vavřinci Matušovském se seznámil s dívčinou babičkou paní Všeborovo, která mu připomínala mu tetu Tíni. V bytě paní Všeborové často potkával svojí milou Růženkou, která ale byla čím dál více smutná. A když jí svěřil, že ji miluje, dívka mu na to jen smutně odpověděla, že ho bere jen jako dobrého přítele. Bylo jí studenta líto, ale nemohla mu pomoci. Milovala již někoho jiného. Několik dní na to se vydal mladý Pavlovský do Litomyšle. Dědeček onemocněl a on se musel vrátit. Tušil, že se blíží den, kdy bude muset zanechat navždy studií. „Bylo toho příliš mnoho těchto posledních dnů, příliš! Ještě se jak náleží neprobral z jednoho, již ta novina. Strachoval se o děda, kterého vřele miloval, lekal se, že snad tím se loučí na dobro se zamilovaným studiem, že teď už před časem na poště zůstane.“ (Jirásek, 1927, s. 197) Dopis z domova přišel nečekaně, zašel tedy za Růženkou, aby se rozloučil, což jeho bolavému srdci moc nepomohlo. Když se blížil k litomyšlskému náměstí, viděl, že na něho čeká netrpělivě teta Tíni, aby mu sdělila, že musí převzít vedení staré pošty. Všichni byli mile překvapeni, jak rychle se mladý poštmistr zaučil a vše zvládal. Jen cítili, že bylo na poště smutněji než dříve. Vincent se sice ujal pošty horlivě, věděl, že to tetě a dědečkovi dluží. Ale nebyl šťastný. Celý život se mu věnovali a nyní byla řada na něm, aby jim to nějak oplatil. Byl stále smutný a málomluvný, volný čas trávil o samotě v pokojíčku a vzpomínal na Prahu a milovanou Růženku. Za to Aurelie byla z nového poštmistra nadšená. Jeho mlčenlivost a samotářství ji přitahovalo. Cítila, že brzy nastane chvíle, na kterou tak dlouho čekala. Věřila, že se s pražským životem nadobro rozloučil. „Z počátku napsal sám několik

- 52 -

listů a několik jich od přátel obdržel, pak více už nikomu nepsal. Poslední psaná zvláště se ho doteklo. „Konec všemu!“ zašeptal, když je přečetl. Bylo od Růženčina bratrance, Matušovského.“ (Jirásek, 1927, s. 201) Poté co Vavřinci odepsal, už mu nikdy žádný dopis zpět nepřišel. Trápil se, ale nikomu se nesvěřil. Informace, že milovaná Růženka miluje přítele Matušovského, ho zničila. Pouze Voborníkovi pověděl, jak ho trápí ukončení studia, ale o nešťastné lásce se ani slůvkem nezmínil. Na konci podzimu se starý poštmistr uzdravil a vrátil se do práce. Na poště ale bylo stále ticho a smutno. Vincenc byl stále nešťastný a nic ho netěšilo. V dobré vůli ho teta posílala k Šafránkovým a doufala, že mu mladá Aurelie zlepší náladu. Mladík byl ochotný ve všem poslechnout, ale k Šafránkovým chodit odmítnul. Díky tomu „paní tetě“ došlo, že o dívku nestojí, což hned běžela říci panu poštmistrovi, který z toho neměl radost. Věděl, že by svatba s Aurélií byla oboustranně výhodná. Nechal si tedy vnuka zavolat, aby mu vyprávěl, jak se dostal kvůli nepoctivému příteli do dluhů a hrozí mu, že bude muset poštu prodat. Na závěr dodal, že by vnuk mohl tomuto krachu zabránit. Mladík věděl, že dědečkovi za hodně vděčí a nyní je řada na něm, aby mu to oplatil. Uklidil tedy všechny své milované knihy a zavřel s nimi i svoji minulost. Nemohl dovolit, aby se dědečkova milovaná pošta prodala. Začal docházet k Šafránkovým a přestal navštěvovat moudrého Voborníka, kterého tato změna velmi mrzela. Nechápal, proč se mladík tak najednou změnil. Zeptal se ho tedy narovinu, proč nadbíhá Aurélii, a upozornil ho, že nebude s mladou Šafránkovou nešťastný. Sňatek s namyšlenou a povrchní dívkou zabije veškerého jeho vlastenectví. Mladý Pavlovský tomu nechtěl věřit, ale již brzy zjistil, jak moc se ve své snoubence zmýlil. Začala být více marnivá, nenaslouchala již trpělivě jeho úvahám o českém písemnictví. Neměla už tu potřebu, snažit se. Věděla, že má ženicha přislíbeného a už se na tom nic nezmění. Zatímco hodný Vincenc trpělivě čekal na jaro, soused přemýšlel, jak by mohl mladému poštmistrovi pomoci. Až teprve jaro 1848 přerušilo jeho myšlenky. „Ach, byl to život těch jarních dnů r. 1848! Všecko jako opojeno, očarováno. Ruch ve městě i vískách neumdlévající. Byl to nový život, bylo to ráno, nového dne. Vincenc okřál, byl jako znovuzrozený.“ (Jirásek, 1927, s. 214) Pro své nadšené češství byl Vincent budoucímu tchánovi trnem v oku. Ale ani dědeček jeho touhu neschvaloval. Proto když poprosil Šafránkovi, aby byla svatba odložena, rád Quodvult svolil. Po krátkém čase se v Litomyšli rozšířila zpráva, že v Praze studenti bojují s vojskem a že je tam revoluce. V tu dobu se v Praze Růženka bála o svého snoubence Matušovského, který byl vždy velmi aktivní a nebál se projevovat své názory veřejně.

- 53 -

„Na staré poště již všichni spali. V oknech ani světla, jen v okně „na pokojíčku“ kmitá se zardělá tvář. Teplá, červnová noc. Před průčelím staré pošty stanul pozdní chodec. Přišel zvolna, namáhavě, petrně velice zemdlelý.“ (Jirásek, 1927, s. 220) Jako by se cizinec bál, že ho někdo sleduje. Po chvíli ale opatrně zabušil na vrata staré pošty, která otevřel rozespalý Matýsek. To vše sledoval z povzdálí vnímavý ponocný, kterému bylo podezřelé, kdo se tak pozdě v noci dobývá na poštu. Když druhý den k večeru Vincenc zavelel zapřahat, uslyšel, že se k poště blíží městský policajt s pány z úřadu. Zamknul tedy Vavřince do pokoje. Muži se ale nedali přesvědčit a chtěli se do zamčeného pokoje dostat. Mladík byl odhodlaný bránit pražského přítele za každou cenu. Stejně byl odhodlaný i školní mládenec Zajíček v Lucerně bránit lípu vlastním životem. „Vrchní. Tu je, tu jistě je, a to je ta lípa proklatá. Aj, hle pan učitelský mládenec. Co on tu dělá - . Zajíček. Prosím, chtěli jsme hrát kasací. Vrchní. Tady a kasací! Komu pak, on šelmo, on - . Kde je to děvče ze mlýna?“ (Jirásek, 1957, s. 105) Vrchní na Josefa naléhal, sliboval i vyhrožoval. Zajíček ale zůstal čestný a nic neprozradil. Byl dívku ochotný brátit za jakoukoliv cenu, i za cenu vlastního života. Takovou pro něho měla spravedlnost a svoboda cenu. Setkáváme se tu s motivem víry, který hraje v dílech Aloise Jiráska zásadní roli. Vincenc věřil v češství a český jazyk. Byl ochotný bránit vlastence vlastním životem. „V tom se v záři lucerničky zablesklo, zarděl se proud krve, jenž z prsou obětivého mladíka prudce vytryskl. Vincenc vykřiknuv zavrávoral, padl do dveří a sklesl krví zbrocen na práh pokojíčku, kterého tak srdnatě hájil.“ (Jirásek, 1927, s. 224) Omylem se nabodl na vojákův bodák. Okamžitě k němu přiběhla teta a snažila se milovaného hocha zachránit, byl ale smrtelně raněn. Jakmile se vše dozvěděl mazaný Quodvult, byl rád, že ke svatbě nedošlo a jeho se celá věc netýká. Druhý den přišla k zraněnému chlapci „stará Máří“, kterou doprovodil pan Voborník. „Tvář jeho na smrt bledá, jevila mír. Byl spokojen. Když starý přítel chtěl odejít, aby nemocného neunavoval, pokynul mu slabounce hlavou. Kalné jeho oči naposledy upřely se na tvář Voborníkovu. Hleděl naň chvíli, pak zašeptal: „Bylo tak dobře?“ „Láska“ nemohl promluviti.“ (Jirásek, 1927, s. 225) Věděl, že mladík položil svůj život za víru, pro kterou ho nadchnul on. Za ideály, kterým tak pevně oba věřili. Ještě ten večer Vincenc zemřel. Starý poštmistr svého vnuka přežil jen o několik dní. Teta Vorlíková nejprve přišla o manžela, poté i o bratra a Vincence. Její život byl plný smutku a neštěstí, jediným potěšením pro ni bylo, že bratr opustil svět jako vážený poštmistr, který svému ideálu obětoval celý život. Když pak v témže roce vyhořela stará pošta, zemřela i „stará Máří“, jež bez pošty nemohla žít. A tak zůstal pan Voborník na ulici sám. Nikdy už nebyl tak veselý jako dříve. Jediné co mu zbylo, byly milované knížky. Snažil se tedy i v této těžké době

- 54 -

rozšiřovat české knihy mezi utlačovaný lid. Více nemohl. Neměl na to již síly. S Vincencem mu zemřela jediná naděje. Stejně tak se smrtí syna nikdy nesmířil hrdý Divišek z Otce, ale i sám Jirásek se smrtí dcery Mařenky. „U vchodu je ve zdi zasazena deska s textem: „Zde stála do roku 1848 stará pošta, o které poutavě vypravuje Alois Jirásek“.“ (Báča, 2011d, s. 8) Nikdo nemůže projít okolo této monumentální budovy bez toho, aby na tuto desku nepohlédl. I když víme, že ne všichni si jsou vědomi toho, jak velkou roli tato budova v dějinách města Litomyšle hrála. Každý, kdo si přečte dílo Na staré poště, zde již při každé procházce okolo uvidí v malém okénku stát smutného Vincence a vedle něho starého poštmistra, který starou poštou žil. Pošta byla jeho osudem a byl pro ni ochotný udělat cokoliv, dokonce i přemluvit svého milovaného vnuka, aby si vzal bohatou dívku, kterou nemiloval. Upínal svůj zrak pouze na tuto budovu, nic jiného jako by ani neexistovalo. Motivy, které Alois Jirásek do příběhu skryl, jsou dobře čtitelné a pozorný čtenář je nepřehlédne. Víra v něco je pro člověka životodárná, ale je třeba počítat s tím, že pro skutečný ideál musí být člověk ochotný udělat vše. Tedy i položit život. Na druhou stranu zde Jirásek zdůrazňuje i motiv naděje. Vždy máme šanci, že se vše v dobré obrátí.

- 55 -

6. RŮŽOVÝ PALOUČEK „V zátiší mezi vlnícím se obilím, za nímž borové lesíky se černají, skrytá je neveliká lučina, přes dvacet kroků zdéli, na patnácté kroků široká. Na jejích pokrajích bujejí nízké keříky červených, plných růží.“ (Jirásek, 1964, s. 157) Skrze tento malebný popis prostředí se dostáváme na Růžový palouček48, který leží asi sedm kilometrů západně od Litomyšle. Toto tajemné místo navštívil Alois Jirásek poprvé dne 16. července 1892, když se vypravil s přáteli na výlet. „Poetické to místečko mezi obilím, s pozadím borového lesa všecko mne upoutalo. Za svěžího, letního rána bylo tu krásně, keře nízkých růží pokrajem palouku, živá to připomínka na České bratry, …“ (Jirásek, 1913, s. 175) Na první pohled ho toto osamělé místo zaujalo. Cítil z něj žal a smutek Českých bratří, což ho motivovalo k sepsání této pověsti. Z Růžového paloučku je vidět i dnes do širého kraje. Můžeme spatřit lesy, věž makovského49 kostela, ale částečně i litomyšlský zámek, který v dávných dobách vlastnili Kostkové z Postupic, kteří byli příznivě nakloněni Jednotě Bratrské. „U toho tam zámku v městě stál bratrský sbor a v městě většina obyvatelstva samý bratr.“ (Jirásek, 1964, s. 157) Po nástupu Ferdinanda I. Habsburského50 na český trůn se ale postavení Jednoty Bratrské v zemi změnilo a nastala doba pronásledování jejich přivrženců. V tento čas byl zatčen i biskup Jednoty Bratrské Jan Augusta, který se po určitý čas skrýval v okolí Litomyšle. Odtud byl český kazatel odvezen na hrad Křivoklád, kde strávil dlouhých čtrnáct let. Po smrti Ferdinanda I. Habsburského nastoupil na trůn Maxmilián I.51, za jehož vlády se náboženské poměry v zemi částečně uklidnily. „Čeští bratři se vrátili z vyhnanství a usazovali se zase v Litomyšli a v okolí.“ (Jirásek, 1964, s. 158) Tento klid ale netrval dlouho. V roce 1618 vypuklo České stavovské povstání, které vyvrcholilo 8. 11. 1620 bitvou na Bílé hoře. Zde počíná začátek tzv. doby temna. České země byly následně rekatolizovány, proto dala velká část nekatolické inteligence přednost exilu. A tak i bratři z litomyšlského okolí se rozhodli pro odchod z vlasti. „Nežli však odešli, smluvili se, že se všichni ještě ještě jednou sejdou, společnou pobožnost vykonají, neboť veřejně a volně ji konati již nesměli, a že se vespolek i s rodnou krajinou rozloučí.“ (Jirásek, 1964, s. 158) Palouček schovaný mezi lesy a poli jim posloužil jako klidné místo k loučení se s vlastí. 48

Zobrazeno v příloze č. 2 a č. 3 (obrázek č. 2)

49

Obec Makov je od Růžového paloučku vzdálená asi 2 kilometry.

50

Ferdinand I. Habsburský vládl v letech 1526-1564.

51

Maxmilián II. Habsburský vládl mezi lety 1527-1576.

- 56 -

Toto loučení bylo plné lásky a slz, nejeden z mužů naposledy políbil milovanou zem. Ze slz, které zde prolili prý vyrostly růže jako odkaz jejich víry a lásky k zemi. „Vznikly na místě, kam spadly slzy Českých bratří před jejich odchodem z vlasti nebo z drobečků posvátného chleba z poslední bohoslužby, která se tajně na místě Růžového paloučku konala.“ (Báča, 2012a, s. 8) Po odchodu bratří do ciziny se na jejich loučení se zemí zapomnělo. Lesy okolo paloučku postupem let zřídly, až se lidem zdálo, že by měli palouček zorat na pole. Nejeden oráč se snažil palouček zorat, ale nikomu se to nepodařilo. Vždy se přihodilo nějaké neštěstí. Jednou se zlomil pluh a jindy se zase zranil kůň. Od té doby se už nikdo neodvážil toto pietní místo narušit. Nejvýraznějším motivem této knihy je motiv víry a naděje. A to ať víra českých bratrů v lepší budoucnost, tak víra lidí, kteří uvěřili v kouzelnou moc růží a věří jí dodnes. V pověsti se také praví, že bratři ještě před odchodem zakopali zlatý kalich. „Ten zde však podle jiné pověsti ukryli mniši z kláštera v Tržku, když v roce 1421 prchali před Žižkovým vojskem.“ (Báča, 2012a, s. 8) Mnoho badatelů se snažilo kalich najít, ale dosud se to nikomu nepodařilo. O tomto místě se traduje celá řada dalších pověstí. Jedna říká, že se na paloučku jednou sejde sedm králů, kteří tu smluví věčný mír. Toho tajemné místo skrývá dostatek prostoru pro lidskou fantazii. „Růže na paloučku kvetou, obilí po lánech kolem zvolna se vlní, šustí, „ovečky“ se po něm míhají. Ticho tu, milo, ale bezděky vzpomeneš starých předků,…“ (Jirásek, 1964, s. 159) Již při vstupu do tohoto kouzelného prostoru se před námi jako na dlani otevře palouk porostlý červenými růžemi, o kterých se již stovky let tradují různé povídačky. Ani se nedivíme Aloisu Jiráskovi, že ho toto místo tak okouzlilo. Využil potencionálu tohoto prostředí a snažil se čtenářům přiblížit historii východočeského kraje a dva významné motivy, které se v jeho prozaických dílech opakují – víru a naději. Pověst vznikla v první etapě Jiráskovy tvorby, když ještě pobýval ve východních Čechách a pečlivě zkoumal dějiny kraje. Jako profesor historie a zkušený prozaik dokázal tento historický materiál využít a vytvořil pověst plnou lásky k této lokalitě. Cítil potřebu posílit čtenáře v jejich přesvědčení a lásce k vlasti, což se mu skrze tento krátký příběh z okolí Litomyšlska podařilo.

- 57 -

6. F. L. VĚK (4. DÍL) Když manželé Věkovi přemýšleli, kam poslat syna Vašíka na studie nemohli se shodnout. Matka chtěla mít syna co nejblíže, proto se jí líbil Hradec Králové. Otec ale myslel na Litomyšl, věděl, že tam mají příbuzné a že je u gymnázia i filozofický ústav. „Proto nesmíme se zde mnoho dohadovati: v Litomyšli žil např: Hek z rodu Dobrušských Heků, z nichž vyšel Jiráskův „Věk“, ale toto jméno Jiráska neupoutalo, teprve později a jinou cestou byl k tomu doveden.“ (Nejedlý, 1911, s. 28) Odtud tedy domněnka, že spisovatel napsal dílo F. L. Věk podle litomyšlského občana. Jirásek často navštěvoval Karlov, kde byla střelnice. A právě na jednom z terčů byli vyobrazeni litomyšlští občané a mezi nimi kožešník a velký vlastenec Hek. Nikdo mu ale neřekl, že jedním z vyobrazených je právě Hek, to se spisovatel dozvěděl až po vydání prvního dílu F. L. Věka. „… a když se stalo známým, že základ k němu byl kupec Hek v Dobrušce, jenž byl příbuzným s litomyšlskou rodinou Heků.“ (Jirásek, 1913, s. 136) Po vydání prvního dílu se spisovateli ozval kolega Vojtěch Paulus, jelikož si jeho žena vzpomněla, že to co četla, připomíná osud jejího praděda Heka z Dobrušky, o kterém má doma nějaké dokumenty. Tyto papíry Jiráskovi půjčili a ten je prostudoval. „Z této druhé, rukopisné části užil jsem některých detailů, jmenovitě o smrti otce Hekova. Všecko ostatní, tedy bez malička všecko, co je ve druhém díle, je na základě jiných pramenů i tradic.“ (Jirásek, 1913, s. 313) Příběh tedy vychází z reálného základu, ale nejde říci, že je jeho přesnou kopií. Pouze byl motivován životem skutečné osoby. Čtvrtý díl cyklu F. L. Věk se odehrává téměř celý v tomto malém východočeském městečku. František Ladislav Věk si vzpomněl, že mu kdysi psala teta z Litomyšle a zvala ho na návštěvu. V té době to bral jen jako zdvořilé pozvání, ale nyní již věděl, že by u tety mohl bydlet jeho syn Václav. Vydal se tedy na cestu. „Projeli předměstím většinou dřevěných příbytků, jichž okna rudě zářila stromovím zahrad, kolem „sboru“, projeli tmavou branou do dlouhého náměstí, vroubeného vpravo vlevo podsíněmi. Osvětlení nemělo, podivné štíty starých domů tratily se v temnu, průčelí černě splývala, jen okran rudě v nich vazařovala.“ (Jirásek, 1972, s. 42) Až teprve v tomto díle narážíme na samotný popis města. Ve většině Jiráskových

děl

se

takovéto

pasáže

nenachází.

Autor

se

více

zabývá

dějem

a charakteristikou postav než popisem samotného prostředí. Na náměstí Františka okamžitě upoutal ruch, který tu vládl. Náměstí úplně šumělo. Tím stejným byl z počátku fascinován i samotný Jirásek.

- 58 -

Hned ráno se šel projít na náměstí, k tetě tak brzy nemohl. Na podsíních bylo ještě ticho. „Za poštou v táhlém, nevysokém návrší renesanční zámek v zahradě a nevelkém parku, vpravo od něho přes cestu piaristická kolej, kostel, gymnasium, z této strany patrové, jednoduché stavení, s věžičkou na střeše. Bylo tu ticho. Prostranství před ním hemžilo se ještě studenty. Věk se tam zadíval. Sem by tedy měl Vašík - .“ (Jirásek, 1972, s. 44) Obešel klášter a šel kolem zahrady obehnané vysokou zdí, která byla pozůstatkem starého městského opevnění, až došel k tetině domu. „Její dům stál v řadě při silnici, vedoucí na Moravu. Byl úzký o jednom patře. Vůz stál před ním, u vozu však nikdo, a nikdo také na síni. Z té vedla vpravo úzká šíje na dvorek a několik dřevenných schodů se starobylým dřevěnným zábradlím nalevo do zvýšeného přízemního bytu vzadu. Všude ticho a prázdno.“ (Jirásek, 1972, s. 44) Vešel do předsíně, odkud uviděl světlovlasou pěkně urostlou ženu, která seděla u stolu. Jakmile si ho všimla, vstala a celá překvapená ho uvítala. Po chvíli do místnosti vstoupila paní Jetmarová, Věkova teta, která mu připomněla jeho mrtvou maminku. Žena viděla synovce s upřímnou radostí a hned mu představila svoji mladší dceru Málinku a staší Barušku, která se starala o hospodářství.

Na oplátku jí František pověděl o požáru

v Dobrušce a o synovi, kterému shání školu. Jak ale toto vyslovil, Baruška se zhluboka nadechla a hbitě odpověděla, že je už maminka stará, ona že má spoustu práce s hospodářstvím a na žádné rozmazlené hochy nemá náladu. Věk sestřenici ujišťoval, že jen chtěl, aby byl v dobrých rukou. Cítil, že odejde s nepořízenou, poděkoval tedy a slušně se s Jetmarovými rozloučil. Z tety cítil přívětivost a přátelství, ale ze sestřenic neměl dobrý pocit. Tušil, že je tam na obtíž. Vydal se tedy na gymnázium, aby si promluvil s páterem rektorem. Ředitel městské školy, rektor koleje a prefekt gymnázia páter German Hradecký ho vlídně přijal, potěšil ho především fakt, že byl Věk piaristickým žákem. Rektor začal mluvit německy, ptal se na bývalé profesory a na požár v Dobrušce. Působil na Františka vlídně do doby, než vyslovil, že má obavy o Václavovu němčinu. Nevěděl, co si má o tom všem myslet. Proto hned nešel k Jetmarovým, potřeboval si vše promyslet. Mezitím se stará paní doma trápila, mrzelo ji, že nemůže synovci vyhovět. Nemohla jít ale proti vůli své starší dcery. Máli cítila, že si maminka potřebuje s někým povídat o Dobrušce a o starých známých. Chtěla sestru opatrně přemluvit, ale Baruška se tvářila neoblomně. Když se František vrátil, ozvala se nešťastná teta, kterou to mrzelo. Tvrdošíjná Baruška tedy podlehla a bratranci slíbila, že může studenta přivést. Upozornila ho ale, že se s ním nijak mazlit nebude. Pokud nebude poslouchat, vyřeší to s ním sama.

- 59 -

29. října vezl otec syna do Litomyšle. Dojeli sem až druhý den odpoledne, nebylo kam spěchat. Vašík byl z celého města celý překvapený. Zámek, náměstí a městské brány, bylo toho na něj hodně. Podobně se zcela jistě bez ohledu na rozdílný věk cítil i Alois Jirásek, když do města přijel poprvé. Setkáváme se tu tedy částečně i s autorovými osobními zážitky. U dveří ho hned chytla šťastná paní Jetmarová, hned ho políbila na tvář jakou samou radostí. Uviděl také milou a krásnou Máli, která na něj laskavě mluvila. Barušky se ale lekl, přihrnula se rychle do světnice a hned mu vysvětlovala, že se musí pilně učit, jinak dostane metlou. „Šli podsíní proudem lidí, hlavně studentů, velkých, malých, jak hlučně a šumně se procházeli podsíní dolů, nahoru, kolem krámků s ošatkami plnými ovoce, různých hrušek, růžových, zlatých jablek a vábného pečiva. Věk tudy vedl Vašíka a dále kolem pošty a zámku ke koleji a gymnasiu, …“ (Jirásek, 1972, s. 90) Vášík se při pohledu na piaristy zastavil a přišel na něj strach. Bál se těch vysokých a přísných budov, ze kterých šel na první pohled respekt. Přišla na něj tréma ze zkoušky, věděl, že pokud se na gymnázium dostane, začne tu pro něj nový život, kterého se bál. Mezitím doma u Jetmarových bylo rušno, dámy horlivě hodnotily chlapce. Barče se líbilo, jak je pořádný, a Máli chlapce chválila za slušné chování. Teta byla přímo nadšená, jak jsou dcery spokojené. Večer se stalo něco, co nikdo nečekal. Baruška při večeři prohodila, že bude chlapec žít mezi samými tetkami. Na to chytrý Vašík odpověděl, že paní Jetmarová je babička. „Protože je stará a jako naše babička.“ Věk synkovi pomohl a pověděl, jak i jemu bylo, když

paní

tetu

poprvé

zhlédl.

„A

tak

to

i

ostane!“

rozhodovala

Baruška.“

(Jirásek, 1972, s. 91) Starou paní toto oslovení dojalo, hned měla chlapce raději. Jeho jemnost a naivita ji dojímala. Po večeři Baruška Františkovi připomněla, že by měl zítra v klášteře dát nějaký úplatek, aby synovi ulehčil vstup na studia. Poctivému Věkovi se to nelíbilo, ale viděl, že to sestřenice považuje za nutnost, neoponoval jí tedy. Byl rád za přijetí Vašík ke studiu a odjel tedy spokojeně domů do Dobrušky. V noci nemohl chlapec usnout. Stýskalo se mu po rodičích a rodné obci. Chtělo se mu plakat, když ucítil, jak mu „babička“ láskyplně hladí vlasy. V tento okamžik vznikl mezi oběma silný vztah plný lásky a důvěry. Paní Jetmarová měla ve Vašíkovi pouto ke svému rodišti a chlapec cítil porozumění a věděl, že tu není sám. Často si s ní povídal o staré Litomyšli, o pověstech a tajemstvích tohoto městečka. Od počátku to měl obtížné i na gymnáziu. Nesměl zde mluvit česky, proto raději mlčel. Což mu poradila teta Barča, která mu jako první vysvětlila, co je to signum. „… že teď při začátku profesor to signum dá ve škole nějakému svému důvěrníkovi, ale tajně, a ten že bude číhat, až někdo z hochů česky promluví, a tomu že vrazí, a ten že se musí do té knížky podepsat a u sebe ji tak dlouho mít,

- 60 -

až zase někoho jiného uslyší promluvit proti rozkazu.“ (Jirásek, 1972, s. 134) Za každý takový podpis následoval nějaký trest. Příbuzné se snažili synovce včas před vším varovat, proto mu poradily, aby se nepřátelil s Bobšem Kotinským, který byl vyhlášený ničema a surovec. Ale už první týden se hoch s obávaným zlobivcem setkal. Bobeš se chlubil, že ukradne tu knížku na podpisy, rozseká ji na kousky a hodí do rybníčku u pošty. Netrvalo to ale dlouho a nechtěné signum získal i obezřetný Vašík. Jeden z chlapců mu ve škole šlápl na palec a on nahlas česky vykřikl. „Poprvé je uviděl zblízka, knížku jako nevelké modlitby, v černém plátně zavázanou, a ví na hrubém papíře jméno pod jménem, jména všech těch, kteří se tak zapomněli a ozvali se svým mateřským jazykem.“ (Jirásek, 1972, s. 138) Hoch byl smutný, mrzelo ho, že se stydí mluvit česky. On, kterého otec od malička vedl k mateřštině. Nejvíce se ale bál toho, co ho čeká ve škole. Učitel němčiny ho neměl rád, neusmíval se na něho jako na ostatní, a proto dostal nejhorší trest. Musel dvěstěkrát opsat větu, že nesmí mluvit česky. Úkol chtěl splnit, ale bál se, aby se to nedozvěděly tety a babička, proto text opisoval tajně. Když už byl skoro na konci, věšla do pokoje nečekaně teta Baruška a on z leknutí udělal na papír velikou kaňku. „Ruce mu sklesky lokty na stůl třesouc se prudkým pláček - . A zase spočinula na ní babiččina ruka jako ten první večer po Věkově odjezdu. Stará Jetmarová vkročila podívat se, co Vašíček kutí, co dnes má, že je tak nemluvný a že zalézá.“ (Jirásek, 1972, s. 141) Stará žena vyčerpaného hocha vyslechala a nakázala mu, ať jde spát, že ho ráno včas vzbudí a vše stihne. Dokud neodešel do školy nic dcerám neřekla, ale po jeho odchodu jim vše svěřila. Věděla, že s tím musí něco udělat. Dala tedy chlapci peníze na doučování, čímž si chlapec u profesora polepšil. Spisovatel touto částí naráží na problematiku tehdejšího školství, které ovlivňoval piaristický řád. Věk nechtěl, aby chodil chlapec na repetice, doufal, že se vše doučí doma. Tím ale narazil na nepochopení profesorů a způsobil tím synovi počáteční potíže. Učitel hocha pronásledoval jen kvůli tomu, že neměl připlacené opakovací hodiny. Jirásek také v knize popsal běžně užívané tresty, které žáky veřejně ponižovaly. Bobeš Kotínský musel například mít před třídou na hlavě oslí uši. Neméně razantně kritizoval autor to, jak škola potírala v žácích češství. Doba byla zlá, Věkovým se nedařilo, tak ani nemohl chlapec jet domů na návštěvu, protože by to stálo spoustu krejcarů. Nedostatek také pocítili obyvatelé v Litomyšli. „Slýchal to i jinde, na ulici, ve škole, jak je maso dražší, pivo, chléb a ten nejvíce. Pekaři už nepekli bochníky za šest a za dvanáct krejcarů, jen za 48 kr. a za 24 kr.. A ten za 24 kr. vážil jen libru.“ (Jirásek, 1972, s. 143) Vašík už si v krámku nemohl koupit krejcarovou housku, stála totiž už tři krejcary. Ani doma je již ke kávě nejedli. Měli jen polévku a chleba, který byl čím

- 61 -

dál černější a těžší. Na podsíních potkával žebráky, kteří chodili dům od domu a žádali almužnu. Babička jim občas něco tajně podstrčila, ale nesměla to vidět spořivá Barča. Téměř v každém díle Aloise Jiráska jsme se dříve nebo později setkali s dobou, kdy jeho postavy měly finanční problémy a bojovaly o svoji existenci. Máme na mysli například povídku U rytířů, Na staré poště nebo i Filozofskou historii, kde se ve finanční tísni ocitl student Špína. Nabízí se tedy úvaha, že i sám autor žil spíše v chudších podmínkách a měl osobní zkušenosti s bojem o svoji existenci. Vašík se nejvíce přátelil s Karlíčkem Kamberským, synem chirurga, který bydlel na náměstí. U Kamberských se měl vždycky dobře, panímáma jim nosila chleba s máslem, sušené hrušky a švestky. Chlapci spolu často chodili za město na mýtskou silnici52 nebo na tzv. Katovnu, kde mu Karlíček vyprávěl historky z vojny, které znal od starého Cardy. Karlíkovi rodiče se k němu vždy chovali laskavě a on rád pozoroval, jaký krásný vztah spolu měli. O bídě a nouzi se tedy hovořilo ve všech litomyšlských domech. Pan Kamberský často hodil do vinárky u Rojků, kde si s ostatními sousedy stýskal nad špatnou dobou. Tyto starosti ale malí chlapci neřešili, středem jejich světa byla škola. V Litomyšli také poznal Václava Vytlačila, který pocházel z Pazuchy53 a ve městě byl za tovaryše u mistra Sobotky. Často za mladíkem chodil a povídal si s ním o lese, domově a polích. Díky němu si vždy vzpomněl na domov a hovořil o něm. Až jednou u Kamberských slyšel, že bude vojna a budou odvádět vojáky. Vašík to hned běžel říct mladému tovaryši do dílny, mohlo se ho to totiž týkat. Chlapec věděl, že Václav miloval dceru rychtáře, proto se musel skrývat v Litomyšli. Za týden ale Václav město opustil, jelikož jeho maminka stonala a chtěl ji vidět. Zanechal veškerých obav a vydal se na Pazuchu, ale ani za dva týdny se nevrátil. Jakmile Vašík před gymnáziem spatřil shluk chlapců vybráných k odvedení na vojnu, potěšilo ho, že mezi nimi nespatřil Václava. Jelikož ho ale chtěl vidět, naplánoval si na druhý den cestu na Pazuchu. Což mu překazil vzkaz, který dostal od pana Kamberského, že na něj má čekat na tzv. špitálku54.„Mžikem přeběhl napříč náměstím a pobočnou ulicí na malý plácek obklopený řady domů z náměstí a z druhých dvou stran nevýstavnými domy, nad nimiž v pozadí na výšině do šera se nesl piaristický chrám s věžemi ztrácejícími se v tmavém mlhavu.“ (Jirásek, 1972, s. 159) Po chvíli došel na smluvené místo pan chirurg. Řekl mu, že ho Václav chce vidět. Zavedl ho do jednoho 52

Chodili na silnici, která vedla k Vysokému Mýtu, odkud do Litomyšle přijížděli formani například

i z Dobrušky. 53

Pazucha je od Litomyšle vzdálená pět kilometrů.

54

Na dnešním Toulovcově náměstí se dříve nacházel chudobinec a špitál, proto tzv. Špitálek.

- 62 -

z domů u kostela, kde v komoře ležel raněný tovaryš. Hned jak malého chlapce spatřil, rozzářily se mu oči. Vyprávěl mu, jak ho u nemocné maminky varovala stará paní Sehnalová, která se u rychtářů dozvěděla, že se ho chystají zatknout. Utekl tedy do Kozlova55 ke strýci. Po třech dnech se ale dozvěděl, že maminka umřela, vkradl se tajně do vlastního statku, aby ji ještě jednou viděl, ale mazaný rychtář tam na něj čekal. Mladík naštěstí včas uslyšel hlasy a utekl, avšak v té tmě spadl ze srázu a zlomil si nohu. Ráno si všiml bratrance, který ho tajně zavezl schovaného ve slámě do Litomyšle. Druhý den Vašíka čekalo slavnostní ukončení školního roku a příjezd tatínka. František byl potěšen, když uslyšel, jak se chlapci ve městě daří, jen nemohl pochopit, proč byl syn potrestán za česká slova. Nakonec v tichosti poděkoval Málince za to, jak se k chlapci chovala a odjel do Dobrušky. Po prázdninách se hoch těšil na babičku a tety, ale stesk po rodičích byl větší. „Vašík sám neměl strachu z Litomyšle jako loni těmito časy, ale v duchu tesknil, jak dobíhal čas vagací, tenkrát už studený a větrný, a zaplakal, když sestře Lidušce, rostoucí jako proutek, a mamince dával sbohem a bral se, jako za ranního šera, k vozu vysoko naloženému.“ (Jirásek, 1972, s. 210) Jakmile dorazil k Jetmarovým bylo po smutku, všichni ho vlídně přijali. Však se na něj celou dobu těšili. V noci se mu chtělo plakat, ale přišla za ním babička, která tušila, že si bude chtít chlapec v klidu popovídat o domově. V únoru roku 1809 přes Litomyšl táhlo vojsko. Nastala tuhá zima a stále chumelilo. Tovaryš musel opět utéci, aby nemusel na vojnu. „Kam, nikdo nevěděl. Jen tušili a hádali, že asi pro vojnu, že mu dal někdo znamení. Vašík se domníval, že snad zase Kamberský chirurg, jenž zvěděl o rekrutýrce. Trhla pak za dva dni, a velká. Odváděli šmahem, brali, chytali kde koho, domácí, přespolní, cizí, i vandrovní, kteří se namanuli, nechť měli pas nebo ne.“ (Jirásek, 1972, s. 343) Chlapec byl rád, že se Václav zachránil, ale mrzelo ho, že se s ním nerozloučil. Zašel tedy k Sokolovým56, aby se o něm něco dozvěděl. Dcera pana Sokola Anežka mu řekla, že ho mladík moc pozdravoval, schovával se u nich dva dny, ale pak musel utéct z města. Prý odešel do kozlovských kopců, kde byl v bezpečí. Koncem března městem procházeli komedianti. Vnímavý Vašík si jich hned všiml, což se nelíbilo Barušce, která na ně koukala s opovržením. Znal je z vyprávění svého otce. František Ladislav Věk často mluvil o Praze, Boudě a Koňském trhu. Proto chlapec rád slyšel o hercích, chtěl je již dlouho vidět. Prosil tedy babičku, aby přemluvila tetu Barušku a směl jít

55

Zobrazeno v příloze č. 2.

56

V domě pana Sokola se Václav schovával, když byl minule raněný.

- 63 -

na divadlo. Večer šel celý nadšený s Karlíkem do hostince U Černého orla57, kde se mělo konat představení. Kdyby jen věděl, že Václav Thám je ten opilý dědeček, kterého potkal na ulici. Druhý den ho teta Baruška varovala, aby se k příbytku komediantů ani nepřibližoval, že je Thám protivný opilec. „Šel proti nim ne tak starý, jak jej Vašík viděl na prknech, ale ošumtělý, sešlý, v tváři zardělý, ohlížeje se po oknech dlouhé, jednotvárné koleje. V tom Vašík před ním smekl. Thám překvapen, ohlédl se a stanul, jak viděl, že student se k němu obrací.“ (Jirásek, 1972, s. 348) Chlapec se odhodlaně herci představil a čekal, že s ním naváže řeč, ale to narazil. Thám se zarazil a jen suše odpověděl, že znal jeho otce. Zeptal se hocha, zda tu studuje a jak se mají rodiče. Po tomto setkání byl Vašík celý zaražený, nešlo mu z mysli, jak mohl slavný dramatik takto skončit. Když jel po čase domů, loučila se s ním babička více než jindy. Přitiskla ho k sobě a dávala mu sbohem, jako by to bylo naposledy. Zanedlouho přišlo Věkovým do Dobrušky psaní. „Máli oznamovala, že maminka umřela, ta, že chudáček dobře tušila, když se s Vašíčkem loučila. Ale umřela ta pěkně a tiše!“ (Jirásek, 1972, s. 354) Nebohý hoch dopis ani nedočetl, začal brečet a nebyl k utišení. Starou paní měl tak rád. V postavě „babičky“ je částečně zahrnut motiv rodičovské lásky. Vašík sice nebyl její syn, ale milovala ho tak. Byla pro něj ochotná udělat cokoliv. Pohřeb Věkovi už nestihly, ale za dva týdny už stáli na hřbitově u svaté Anny a loučili se s milovanou tetičkou. Ještě ten den nastoupil student k tetám na byt, jelikož si ho za tu dobu tak oblíbily a nedovedly si představit, že bude bydlet jinde. Václav věděl, že na tom není otec finančně nejlépe, slíbil mu tedy, že si sám již jako student filozofie něco přivydělá. František byl na syna o to více hrdý, viděl, že má uznání. A když mu po čase syn napsal, že půjde na svatbě za mládence, věděl, že je chlapec skoro dospělý. Do Litomyšle se totiž vrátil tovaryš Václav, který si měl brát za ženu Anežku Sokolovou, a vybral si mladého Věka za mládence. Vašík již nebyl malý chlapec, chodíval hrát na housle svým kolegům a zajímal se o sousedovic děvčata. „Někdy se ta malá společnost studentů a dívek podvečer rozběhla zadem do zasněženého pole a stezkou šourem k ohebu silnice, jenž byl na výšině, a po té spouštěli se za hlaholu a smíchu a výkřiků děvčat na sáňkách dolů až na kraj předměstí, k roubeným stodolám vedle cesty.“ (Jirásek, 1972, s. 360) Vracel se k tetám unavený a hladový, nemohl se soustředit na učení. V mysli byl stále u Toničky Zemanové, která se mu líbila. Kdyby jen věděl, co se děje v Dobrušce. Otec se kvůli požáru dostal do dluhů, které

57

„Divadlo, o kterém psal také A. Jirásek ve čtvrtém díle románu F. L. Věk, disponovalo stovkou sedadel

a devatenácti lóžemi, z nichž některé byly privátní.“ (Báča, 2012b, s. 8) Zpočátku se tu hrály jen německé hry, ale později díky vlivu děkana Antonína Šanty i hry české.

- 64 -

nestíhal splácet. „Patnáctého září navečer přednesla teta Máli mladému Věkovi poslední napomenutí v pokojíčku u prádelníku se soškou P. Marie pod věncem. To již stál před ní mládenec

osmnáctiletý,

ale

jako

jindy

s pochýlenou

hlavou

a

neusmíval

se v duchu jako někdy poslední dobou. Byl vážný ne pro to napomínání, aby se varoval pokušení, ale protože tu stál naposledy, protože měl zítra odjeti, nadobro se rozloučiti s tetami.“ (Jirásek, 1972, s. 390) Ráno se ještě zastavil na hřbitově u hrobu „babičky“, zašel ke Kamberským a rozloučil se nyní již s truhlářským mistrem Václavem. K večeři přišel se zpozděním, ale tentokrát mu teta Baruška nevyhubovala. „Mladý Věk smutně odjížděl z Litomyšle, se strachem se blížil k domovu.“ (Jirásek, 1972, s. 390) Před lety do města přijížděl plný obav, ale tentokrát odjížděl plný strachu z budoucnosti. Věděl, že ho doma v Dobrušce nečeká nic dobrého. Z dopisů se dozvěděl, že rodiče zápasí o dům a že jim musí pomoci. Podobný osud potkal i studenta Vincenta z povídky Na staré poště, který musel kvůli nemoci svého dědečka a finančním problémům ukončit studium a stát se poštmistrem. Po příjezdu do Dobrušky se dozvěděl, že situace je ještě horší, než předpokládal. Jediným řešením bylo, že Věkovi vše prodají a odstěhují se do Prahy, kde budou mít větší šanci vydělat peníze. A to vše dělali kvůli dětem. Tady se opět setkáváme s motivem rodičovské lásky, jak tomu bylo ve hře Vojnarka. „Selka. Zas abych se prodala. Honzíček, má dost co zdědit a co mu ještě zachovám. A kdo ví, jaký by byl na něj nevlastní táta. Vojnar. No, trochu silnější ruka by mu neškodila. Selka. Ale dyby ho tloukla! Ne, švagře! To by bylo peklo! Hoch je má jediná radost. A dybych se udala, abych se dívala, jak se přd tátou krčí a třese, do koutka zalízá, hoch ve svém!“ (Jirásek, 1898, s. 242) Selka Madlena dělala vše v prospěch svého synka, pro kterého byla ochotná udělat cokoliv. Stejně tak i František Ladislav Věk opustil své rodiště v zájmu syna Vašíka. Proč Jirásek do F. L. Věka zakomponoval právě Litomyšl? Potřeboval typicky měšťaské městečko, kde se spojovaly konzervativní živly s obrozeneckými snahami a tím pravým místem byla právě maloměstská Litomyšl, kterou takovou znal na vlastní kůži. V postavách tetiček Barušky a Máli spisovatel zachytil pozůstatky staré doby, oproti tomu rodina chirurga Kamberského byla typická svým obrozeneckým charakterem. Po návratu do Prahy se Jiráskovi po tomto malebném městečku stýskalo a chtěl nějak městu poděkovat. Čtvrtý díl F. L. Věka řadíme do druhého období Jiráskovy tvorby, ve kterém vzpomínal na východní Čechy a loučil se s jednou životní etapou. Což se mu skrze postavu Václava Věka podařilo. Na hřbitově se prostřednictvím postavy Vašíka loučil se svou milovanou dcerou Mařenkou i sám Jirásek. Při odjezdu z Litomyšle mladý Věk věděl, že ho čeká nový

- 65 -

život. To samé cítil při odjezdu z města i spisovatel. Praha mu otevírala úplně jiné dveře, ale na zámecké návrší a malebné náměstí lemované podsíněmi nikdy nezapomněl. Nikdy by nás nenapadlo, že právě v knize F. L. Věk se Jiráskovi podařilo vystihnout atmosféru Litomyšle nejlépe. Samotnému městu je sice v knize věnována menší část, ale je pečlivě propracována. Troufáme si tvrdit, že patří spolu se známou Filozofskou historií k Jiráskovým nejzdařilejší dílům popisujícím Litomyšlsko. Pouze nás mrzí, že se v souvislosti s Litomyšlí o knize F. L. Věk příliš nemluví, což považujeme za velikou chybu. V tomto díle je cítit vroucí vztah spisovatele k tomuto místo nejvíce. Ze stránek na nás přímo vyvěrala láska autora k prostředí, kterému dával skrze postavu Vašíka definitivivní sbohem. Jako by cítil, že se sem už nikdy nevrátí. Stejně jako mladý Věk věděl, že se před ním zavírají jedny pomyslné dveře a otevírají další, které vedou k jiné životní kapitole. A na Litomyšl bude moci už jenom tiše vzpomínat.

- 66 -

ZÁVĚR V době příchodu Aloise Jiráska do Litomyšle byl již nejvyšší čas na zachycení pozůstatků starých dob a tradic města. Kdyby nebylo Jiráskových děl, zaniklo by vše beze stopy. Mladý spisovatel dokázal svými díly oživit to, co dělá od počátků Litomyšl jí samotnou. Při stoupaní do kopce podél pošty a zámecké zdi vidíme mezi lípami sedět samotného básníka Litomyšle. Tento bronzový památník58 byl v roce 1959 umístěn pravděpodobně na to nejlepší místo. Spisovatel tu sedí na křesle a sleduje život, o kterém napsal tak krásná díla. Starou poštu a zámek má jako na dlani. A co jeho milované gymnázium? To dnes nese jeho jméno - Gymnázium Aloise Jiráska v Litomyšli. Studenti tohoto gymnázia proto dodnes dodržují jeden rituál. Každoročně se scházejí u „sedícího velikána“ a prosí ho o pomoc při zvládnutí maturitní zkoušky. Čím víc lze doložit význam Jiráska pro současnost. V Jiráskových dílech jsme se setkali s celou řadou motivů a symbolů, které velmi často odkazují na život samotného autora. Za nejdůležitější považujeme motiv rodičovské lásky, který jsme nalezli ve všech dílech kromě Růžového paloučku. Domníváme se, že silná rodičovská láska úzce souvisí s autorovým vztahem k vlastním dětem, které bezmezně miloval. Především pak vzpomínky na mrtvou dceru Maričku sílu tohoto motivu zvyšují. Neméně významnými motivy jsou i víra a naděje, které jsou nejsilněji zobrazeny v pověsti Růžový palouček. Nesmíme také zapomenout na motiv závisti, který hraje zásadní roli v povídce U rytířů a v novele Filozofská historie. V dílech se také objevuje motiv rozhodnutí rodičů, který cítime nejzřetelněji v povídce Na staré poště. Spisovatel vědomě či nevědomě do svých knih vkládal osobní zkušenosti, důkazem toho je novela Filozofská historie, kde uplatnil své zážitky z pohledu profesora, ale i mladého studenta. Obě tyto role totiž dobře znal. Nemůžeme ale opomenout ani čtvrtý díl románu F. L. Věk, kde jsme v postavě mladého Václava Věka v některých částech slyšeli a cítili promlouvat samotného Jiráska. V roce 2013 získala Litomyšl označení Nejmagičtější místo Česka. Turistická agentura CzechTourism označila město za vítěze v kategorii Genius loci. Což zní trošku jako paradox, když si uvědomíme, že během roku 2014 má být dokončena revitalizace zámeckého návrší, která má razantně proměnit stávající podobu města. Nejen místní obyvatelé, ale i návštěvníci zažívali ještě nedávno při stoupání na Olivetskou horu zvláštní pocity, jako by vycházeli do 19. století, kdy bylo návrší plné filozofů a zamilovaných páru, 58

Zobrazeno v příloze č. 3 (obrázek č. 6).

- 67 -

které se scházely v kaštanové aleji lemující zámeckou zeď. Nyní však prochází tento magický střed města velikou proměnou, která mnoho starousedlíků znepokojuje. Lidé se obávají, že bourání starých domů a stromových alejí z dob piaristů naruší atmosféru města natrvalo. „Doufáme, že v Litomyšli nevymřel dosud zcela smysl pro neporušený ráz rodného města, pro maloměstskou charakteristiku ulic, náměstí, domů a zahrádek, cit pro všechny složky složitého, krásného útvaru městského, jemuž se říká Litomyšl.“ (Tisovský, 1911, s. 47) Byla by velká škoda, kdyby pod nánosy moderního umění zmizela ta tzv. Jiráskova Litomyšl, kterou pro její maloměstskou upřímnost všichni obdivovali. Město by mělo být Jiráskovi vděčné za zachycení kouzla, kterým je typické. Turisté se sem po staletí vraceli právě kvůli té kouzelné atmosféře, která návrší ovládala. Téměř každý se tu na chvíli zastavil a při pohledu na starodávný piaristický chrám vzpomněl na dávné časy. Jako by monumentální chrám k lidem promlouval a vyzýval je k dialogu o věcech minulých i budoucích. Stojí tedy za uvážení, zda by ráz Litomyšle neměl zůstat i pro budoucí generaci stejný. Vždyť není na zemi tolik míst, které člověka donutí zastavit a zhluboka se nadechnout. Zámecké návrší prosycené vzpomínkami pocestné přímo vybízí zvolnit krok a čerpat energii sálající z piaristického chrámu. Věříme, že s novými fasádami, skácenými stoletými kaštany a novou dlažbou nevymizí duch maloměsta, jenž nám všem po staletí připomínal významné osobnosti, kterým se tento kraj zaryl hluboko do srdce. Musíme mít stále na mysli Aloise Jiráska, který dokázal proniknout do samotné podstaty tohoto místa a nikdy by nesouhlasil s tím, aby byla tajuplná atmosféra návrší něčím nenávratně poškozena. Proto je úkolem nás, obdivovatelů maloměstské Litomyšle, připomínat Jiráskova díla související s Litomyšlskem, ve kterých můžeme i dnes nalézt mnohé. Mimo jiné i cenný odkaz, že bychom si měli vážit tradic a historie svého města a hrdě je předávat dalším generacím.

- 68 -

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ

BÁČA, Milan. Odehrává se Jiráskova hra Lucerna na Mendryce? Svitavský deník. 2011a, č. 124. BÁČA, Milan. Na hřbitov do Litomyšle se vydejte za českými literáty. Svitavský deník. 2011b, č. 131. BÁČA, Milan. Litomyšl zůstala Jiráskovi v srdci. Svitavský deník. 2011c, č. 216. BÁČA, Milan. Maloměstské historie Jiráska proslavily litomyšlské domy. Svitavský deník. 2011d, č. 228. BÁČA, Milan. Růžový palouček si oblíbili nejen turisté, ale stal se také symbolem exulantství a vděčným námětem spisovatelů. Svitavský deník. 2012a, č. 17. BÁČA, Milan. V hostinci U Černého orla v Litomyšli se hrávalo divadlo. Svitavský deník. 2012b, č. 47. BÁČA, Milan. Jiráskův Divišek versus sedlák Zahálka ze Sloupnice. Svitavský deník. 2012c, č. 65. BÁČA, Milan. Alois Jirásek popisuje vzpomínky na Litomyšl. Svitavský deník. 2012d, č. 168. BÁČA, Milan. O toulkách spisovatele Aloise Jiráska Litomyšlskem. Svitavský deník. 2013, č. 16. GLOSER, Jaroslav Jan. Litomyšl. Městem krok za krokem. 1.vyd. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-749-8. FRIČ, Jan. Život a dílo Aloise Jiráska. Praha: Gustav Volenský, 1921. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Jiráskovo vypravěčství, jeho charakter a funkce. Česká literatura. 1967, roč. 15, 1-6. JIRÁSEK, Alois. Z mých pamětí. Praha: J. Otto, 1913. JIRÁSEK, Alois. F. L. Věk 4. Praha: Odeon, 1972. ISBN 01-009-72.

- 69 -

JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971. ISBN 14-328-71. JIRÁSEK, Alois. Maloměstská historie. Praha: J. Otto, 1927. JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964. ISBN 14-578-75. JIRÁSEK, Alois. Lucerna: divadelní hra o čtyřech dějstvích. Praha: Dilia, 1957. 116 s. JIRÁSEK, Alois. Otec. Vojnarka. Zkouška. Kolébka. Praha: J. Otto, 1898. JEŘÁBEK, Viktor Kamil. Mezi Litomyšlí a Brnem. Litomyšl: Augusta, 1941. KLEMPERA, Josef. Litomyšlská romance. Havlíčkův Brod: Východočeské nakladatelství, 1965. ISBN 46-010-65. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. H-J. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0468-8. NEJEDLÝ, Zdeněk. Litomyšl. Tisíc let života českého města. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. NEJEDLÝ, Zdeněk. Alois Jirásek. Praha: Svaz národního obrození, 1926. NEJEDLÝ, Zdeněk. Čtyři studie o A. Jiráskovi. Praha: Svoboda, 1951. NEJEDLÝ, Zdeněk. Alois Jirásek a jeho Litomyšl. Litomyšl: Nákladek Fr. Páty, 1911. NEJEDLÝ, Zdeněk. Film a dílo Aloise Jiráska. Var. 1949, roč. 2, 1-20, s. 325-331. NOVOTNÝ, Vojtěch. Po stopách Jiráskových v Litomyšli. Litomyšl: nákladem vlastním, 1933. PEŠAT, Zdeněk. Lidovost díla Aloise Jiráska. Česká literatura. 1954, roč. 2, 1-4. POKORNÝ, Milan a Miloš ZELENKA. K Jiráskově Lucerně. Český jazyk a literatura. 1983/1984, roč. 34, 1-10, s. 312-316. Sborník společnosti Aloise Jiráska 2. Brandýs: Repro, 1996. ISBN 80-902107-2-4. Sborník společnosti Aloise Jiráska 3. Brandýs: Repro, 1998. ISBN 80-86117-12-X.

- 70 -

SKŘIVÁNEK, Milan. Litomyšl 1259-2009: město kultury a vzdělání. Litomyšl: Město Litomyšl, 2009. ISBN 978-80-254-5129-8. TISOVSKÝ. Studie a vzpomínky k šedesátým narozeninám Aloise Jiráska. Praha: J. Otta, 1911. VEJRYCHOVÁ-SOLAROVÁ. Nedošínský háj. Praha: Odeon, 1950.

PŘÍLOHA č. 1

Obrázek č. 1 Mapa míst pobytu Aloise Jiráska v Litomyšli. (převzato: http://www.mapy.cz) A – Smetanovo náměstí č. p. 25, Litomyšl, okres Svitavy B – Smetanovo náměstí č. p. 112, Litomyšl, okres Svitavy C – Smetanovo náměstí č. p. 111, Litomyšl, okres Svitavy D – Záhraď č. p. 31 (tzv. Buřvalka), Litomyšl, okres Svitavy

PŘÍLOHA č. 2

Obrázek č. 2 Mapa Litomyšlska a míst v dílech zmiňovaných. (převzato: http://www. mapy.cz) A – Litomyšl, okres Svitavy B – Strakov, okres Svitavy C – Benátky, okres Svitavy D – Nedošínský háj, Litomyšl – část Nedošín, okres Svitavy E – Růžový palouček, obec Újezdec, okres Svitavy F – Kozlov, část obce Česká Třebová, okres Ústí nad Orlicí G – Pazucha, část obce Litomyšl, okres Svitavy

PŘÍLOHA č. 3

Obrázek č. 1 Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli Foto: vlastní archív (2010)

Obrázek č. 3 Piaristické gymnázium v Litomyšli (dnes Regionální muzeum v Litomyšli) Foto: vlastní archív (2010)

Obrázek č. 2 Růžový palouček u obce Morašice Foto: vlastní archív (2013)

Obrázek č. 4 Státní zámek Litomyšl Foto: vlastní archív (2011)

Obrázek č. 5 Dům U Rytířů v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 7 Hrob Mařenky Jiráskové na hřbitově v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 6 Pomník Aloise Jiráska v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 8 Hostinec Tunel (dnes sídlo firmy Grafika Seidl) Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 9 Vyšší reálná škola v Litomyšli (dnes základní škola) Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 11 Hostinec Veselka v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 10 Kaštanová alej okolo Státního zámku v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 12 Hostinec Buřvalka v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 13 Budova radnice na v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 15 Smetanovo náměstí v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 14 Smetanův dům v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 16 Smetanovo náměstí (naproti domu U Rytířů) v Litomyšli Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 17 Kaplička sv. Antonína v Nedošínském háji Foto: vlastní archív (2010)

Obrázek č. 19 Zámecký park v Litomyšli Foto: vlastní archív (2011)

Obrázek č. 18 Nedošínský háj u Litomyšle Foto: vlastní archív (2010)

Obrázek č. 20 Zámecký park v Litomyšli Foto: vlastní archív (2011)

Obrázek č. 21 Budova České pošty (dříve stará pošta) Foto: vlastní archív (2014)

Obrázek č. 22 Dům č. p. 112 (dnes Česká spořitelna) Foto: vlastní archív (2014)

ANOTACE Jméno a příjmení:

Bc. Tereza Jandáčková

Katedra:

Katedra českého jazyka a literatury

Vedoucí práce:

Mgr. Daniel Jakubíček, Ph.D.

Rok obhajoby:

2014

Název práce:

Obrazy Litomyšlska v tvorbě Aloise Jiráska

Název v angličtině:

The image of Litomyšl and its surroundings in the works of Alois Jirásek

Anotace práce:

Tato diplomová práce si klade za cíl představit Aloise Jiráska jako spisovatele, kterému se podařilo proniknout do samotné podstaty města Litomyšle. Naše bádání je zaměřeno na nejdůležitější motivy a symboly, které spisovatel ve své tvorbě související s prostředím Litomyšlska využíval. Skrze jejich interpretaci chceme doložit jejich souvislost s osobním životem samotného autora. Prostřednictvím jednotlivých obrazů z knih tak vytváříme mozaiku, která nám přiblíží atmosféru Litomyšlska v druhé polovině 19. století. Alois Jirásek, Litomyšl, Osvětová činnost, Východní Čechy, Maloměstské historie, Filozofská historie, U Rytířů, Na staré poště, Růžový palouček, F. L. Věk The aim of this dissertation is to introduce the writer Alois Jirasek as a man who managed to truly understand the essence of the town Litomysl. Our research has concentrated on the most important themes and symbols the writer used in his works which were influenced by his time spent in and around Litomysl; by interpreting these, we aim to show their connection with his personal life. Through the stories in his books, we are creating a mosaic which will bring us closer to the atmosphere in Litomysl in the second half of the 19 th century. Alois Jirásek, Litomyšl, Public enlightenment, Eastern Bohemia, Maloměstské historie, Filozofská historie, U Rytířů, Na staré poště, Růžový palouček, F. L. Věk

Klíčová slova:

Anotace v angličtině:

Klíčová slova v angličtině:

Rozsah práce:

Příloha č. 1 Mapa míst pobytu Aloise Jiráska v Litomyšli. Příloha č. 2 Mapa Litomyšlska a míst v dílech zmiňovaných. Příloha č. 3 Fotografie 70 stran (175.740 znaků)

Jazyk práce:

Čeština

Přílohy vázané v práci: