UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA GEOLOGIE

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOLOGIE

SLATINKY – VÝZNAMNÁ ZANIKLÁ PALEONTOLOGICKÁ LOKALITA bakalářská práce

PAVEL PEKAŘ Biologie – Geologie a ochrana životního prostředí (B1501) prezenční studium

vedoucí práce: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D.

Olomouc 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci na téma „Slatinky – významná zaniklá paleontologická lokalita” vypracoval samostatně za použití literatury, kterou řádně cituji a uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím s veřejným půjčováním práce.

……………………………….. Pavel Pekař V Olomouci dne 15. 12. 2012.

Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Tomáši Lehotskému, Ph.D. za odborné vedení práce, poskytnutí potřebné literatury k danému tématu, cenné rady a připomínky při konzultacích.

Bibliografická identifikace: Jméno a příjmení autora: Pavel Pekař Název práce: Slatinky – významná zaniklá paleontologická lokalita Typ práce: bakalářská Pracoviště: Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geologie Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. Rok obhajoby práce: 2013 Abstrakt: Bakalářská práce nás informuje o geologické situaci a historii výzkumů na významné paleontologické lokalitě nacházející se nedaleko obce Slatinky. Práce je hlavně zaměřena na celkovou revizi sesbírané fauny ze zaniklé pískovny, kde byly při těžbě písku odkryty sedimenty miocenního moře, které nám dokládají poslední mořskou záplavu na tomto území. Díky jedinečně bohaté makro- a mikrofauně, ze které můžeme zmínit ústřice Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814), Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813), ježovky druhu Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 či foraminiferovou faunu zastoupenou především druhy Elphidium fichtellianum (d´ORBIGNY, 1846), Sphaeroidina bulloides d’ORBIGNY, 1826, Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951 byly tyto sedimenty zařazeny do stáří spodního badenu. Materiál, který je uložen ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, byl zpracován s cílem vytvoření systematického zařazení jednotlivých druhů společně s paleoekologickou charakteriskou prostředí. Práce je doplněna o fotodokumentaci studovaných druhů ve formě fototabulí a nový evidenční seznam fauny z lokality Slatinky. Klíčová slova: Slatinky, terciér, spodní baden, pískovna, fauna, bivalvia Počet stran: 70 Počet příloh: 24 Jazyk: čeština

Bibliographical identification: Author´s first name and surname: Pavel Pekař Title: Slatinky – significant defunct paleontological locality Type of thesis: bachelor Institution: Palacký University in Olomouc, Fakulty of Science, Department of Geology Supervisior: Mgr. Tomáš Lehotský, Ph.D. The year of presentation: 2013 Abstract: The Bachelor thesis informs us about the geological situation and history of research on significant paleontological locality. This defunct area is located close to the village called Slatinky. This thesis is mainly focused on a complete revision of the extinct fauna from sand quarry, where the Midlle Miocene sediments were uncovered during the sand mining. This discovery documents the second phase of sea flooding in this territory. Thanks to the unique macro- and microfauna, from which we can mention oysters such as Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814), Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813), echinus Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) form partschii MICHELIN, 1861 and foraminiferal fauna which are represented by species as the Elphidium fichtellianum (d´ORBIGNY, 1846), Sphaeroidina bulloides d'ORBIGNY, 1826, Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951. These sediments have been included in the age of the Lower Badenian. The material that is stored in the Museum of Natural History in Olomouc, was processed in order to create a systematic classification of the species, together with paleoecological description of environment. The thesis is completed with the photographic documentation and list of all species from locality. Keywords: Slatinky, Tertiary, Lower Badenian, sand quarry, fauna, bivalvia Number of pages: 70 Number of appendices: 24 Language: Czech

OBSAH 1 Úvod ................................................................................................................................................ 7 2 Cíle práce ........................................................................................................................................ 8 3 Karpatská předhlubeň ..................................................................................................................... 9 3.1 Geologický vývoj karpatské předhlubně .................................................................................. 9 4 Hornomoravský úval ..................................................................................................................... 12 4.1 Geomorfologické členění ....................................................................................................... 12 4.2 Geologický vývoj a stavba střední části Hornomoravského úvalu ........................................ 12 4.2.1 Proterozoikum ................................................................................................................. 13 4.2.2 Paleozoikum .................................................................................................................... 14 4.2.3 Mezozoikum.................................................................................................................... 18 4.2.4 Terciér ............................................................................................................................. 18 4.2.4.1 Karpat ....................................................................................................................... 19 4.2.4.2 Baden ....................................................................................................................... 20 4.2.4.3 Pliocén ...................................................................................................................... 24 4.2.5 Kvartér ............................................................................................................................ 24 5 Vymezení a charakteristika zájmové oblasti ................................................................................. 25 5.1 Přehled výzkumů na lokalitě Slatinky.................................................................................... 26 5.2 Novodobější výzkumy ........................................................................................................... 27 6 Metodika ....................................................................................................................................... 33 6.1 Terénní část ............................................................................................................................ 35 6.2 Laboratorní etapa ................................................................................................................... 36 7 Systematická část .......................................................................................................................... 37 7.1 Systematické zařazení makrofauny ........................................................................................ 37 7.2 Mikrofauna vrtů A1, A2......................................................................................................... 48 8 Paleoekologická charakteristika a diskuze .................................................................................... 54 8.1 Makrofauna ............................................................................................................................ 54 8.2 Mikrofauna ............................................................................................................................. 56 9 Závěr ............................................................................................................................................. 59 10 Použitá literatura ......................................................................................................................... 60 11 Seznam příloh ............................................................................................................................. 70

1 Úvod Slatinky – malá obec Olomouckého kraje se rozkládají v údolí na západě ohraničeném přírodním parkem Velký Kosíř, se stejnojmennou kótou 442 m. n. m. představující nejvyšší vrchol regionu Haná. Přírodní rezervace Malý Kosíř ohraničuje údolí ze severní strany. Jižní stranu údolí dotváří chráněná krajinná oblast Vápenice s nálezy devonských fosilií. Východním směrem od obce se nám údolí otevírá do hanácké roviny. V nedalekých polích se nacházela unikátní paleontologická lokalita, která v minulosti vzbuzovala zájem mnoha vědeckých pracovníků paleontologů, díky nálezům hojné terciérní fauny. Dnes již zaniklé paleontologické lokalitě se věnuje má bakalářská práce, která mi byla zadána na katedře geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Práce rešeršně zhodnocuje dosavadní výzkumy a zabývá se i geologickou stavbou daného území. Dále je zaměřena na revizi paleontologické kolekce fosilní fauny, jež je uložena v paleontologickém fondu Vlastivědného muzea v Olomouci. V bakalářské práci je uveden první ucelený systematický popis paleontologické sbírky.

7

2 Cíle práce Cílem bakalářské práce je vytvoření rešerše literárních zdrojů zabývajících se problematikou zaniklé pískovny ve Slatinkách. Dále zpracování geologické charakteristiky karpatské předhlubně s důrazem na střední část Hornomoravského úvalu. Dalším úkolem v rámci mé bakalářské práce je navštívit a zhodnotit současný stav lokality s dílčím cílem nalézt fosilní fragmenty či celé fosilie. Stěžejním cílem práce je provedení revize sbírky společně s popisem exemplářů, redeterminací, sestavením systematického přehledu fosilií a nového evidenčního seznamu společně se soupisem nalezené mikrofauny z výplavů vrtů, které zde byly provedeny. Ke studiu byl použit materiál nalezený při výzkumech v pískovně u Slatinek, který je uložen v depozitáři Vlastivědného muzeu v Olomouci. Celá práce je doplněna o paleoekologickou interpretaci tohoto území v období spodního badenu, společně s fotodokumentací ve formě fototabulí.

8

3 Karpatská předhlubeň 3.1 Geologický vývoj karpatské předhlubně

Karpatská předhlubeň představuje rozsáhlou geologickou jednotku, jejíž vznik je vázán na oblast mezi východními svahy Českého masivu a čely flyšových příkrovů Západních Karpat. Jedná se o soustavu miocenních pánví, které se formovaly v předpolí Západních Karpat, jejichž horniny se během alpsko-karpatské orogeneze nasouvaly směrem k českému masivu. Vlivem těchto tektonických pohybů docházelo k tomu, že miocenní pánve přemisťovaly v čase svůj sedimentační prostor i osu v souvislosti s nasunujícími se příkrovy směrem do předpolí (Chlupáč et al. 2002). Pohyby flyšových příkrovů spolu se sedimentací způsobily, že se výplň karpatské předhlubně nachází pod příkrovy, před nimi i na nich nebo byla začleněna i do čel příkrovů (Kalvoda et al. 1998). Tyto jevy vedly k tektonické redukci dříve uložených sedimentů nebo naopak k zvětšení jejich mocnosti. Na konci terciéru a v kvartéru docházelo k silné denudační činnosti, která většinou postihla nezpevněné sedimenty, což mělo za následek, že dnešní podoba karpatské předhlubně představuje pouze reliktní část (Brzobohatý et Cicha 1993). Karpatská předhlubeň byla paleogeograficky součástí centrální Paratethydy, jejíž miocenní mořské sedimenty se ukládaly do prostoru, který dnes geograficky zaujímá Opavskou pahorkatinu, Ostravskou pánev, Moravskou bránu, Hornomoravský úval, Vyškovskou bránu a Dyjsko-svratecký úval. V severní části se napojují na polskou část předhlubně a na jihu pokračují do molasové zóny Rakouska (obr. 1). Relikty můžeme nalézt na území Českomoravské a Drahanské vrchoviny, Boskovické brázdy, Nízkého Jeseníku a v oblasti flyšových Karpat (Brzobohatý et Cicha 1993). Geologický vývoj tohoto území byl především ovlivňován starými a následně reaktivovanými zlomovými liniemi probíhajícími ve směru SV-JZ a SZ-JV. Zlomy se v odlišném čase a s různou intenzitou podílely na tvorbě dílčích depresí a elevací (Brzobohatý et Cicha 1993). Tyto procesy vedly k prvním mořským transgresím již před neogénem. Uloženiny tzv. autochtonního paleogénu se nacházejí ve dvou paleoúdolích označovaných jako nesvačilská a vranovická deprese. Paleogenní moře do těchto tektonicko-erozivních depresí zasáhlo během paleocénu a středního eocénu. Zanechalo zde především pískovce, slepence a jílovce těšanského souvrství, na které poté sedimentovaly vápnité i nevápnité jílovce nesvačilského souvrství (Kalvoda et al. 1998). V sz. cípu 9

vranovického příkopu byly objeveny hnědošedé až černošedé slabě vápnité jílovce s egerskou faunou. Zmíněné sedimenty tvoří tzv. malešovické vrstvy, které jsou nejstarší jednotkou karpatské předhlubně (Chlupáč et al. 2002). Z důvodu sávských pohybů a zvyšování hladiny světového oceánu dochází v eggenburgu k první jasně doložené mořské transgresi. Ukládaly se sedimenty tzv. žerotických vrstev (tab. 1), které byly z části erodovány, díky kompresním štýrským pohybům. Tato fáze alpinských pochodů během ottnangu vedla k výzdvihu a změlčení někdejší pánve (Čtyroký 1991). Vlivem silné tektonické aktivity je v karpatu vyvolána další mořská transgrese, která vrcholí v badenu (Chlupáč et al. 2002). Fundament terciérních sedimentů spočívá na prekambrických a paleozoických horninách, které obsahují sedimenty devonu, karbonu a v menší míře i jury (Brzobohatý et Cicha 1993).

Obr. 1. Schematická mapa karpatské předhlubně (Hladilová et Zdražílková 1989, upraveno).

10

Jak uvádějí Brzobohatý a Cicha (1993), karpatská předhlubeň se může na území České republiky rozdělit na tři oblasti: jižní, střední a severní. Jižní oblast se nalézá mezi státní hranicí s Rakouskem a nesvačilským příkopem. Střední oblast můžeme vymezit od nesvačilského příkopu po severní okraj Hornomoravského úvalu, jenž tvoří přechod mezi střední a severní oblastí, která dále pokračuje po polskou hranici.

Tab. 1. Stratigrafické schéma neogénu karpatské předhlubně (Brzobohatý in Chlupáč et al. 2002, upraveno).

11

4 Hornomoravský úval 4.1 Geomorfologické členění

Podle Demka et al. (2006) může být Hornomoravský úval charakterizován jako široká sníženina o rozloze 1315 km2, která je protažená ve směru SSZ-JJV. Tato příkopová propadlina je vyplněna neogenními a kvartérními sedimenty. Společně s Moravskou bránou, Vyškovskou bránou a Dyjsko-svrateckým úvalem je součástí podsoustavy Západní Vněkarpatské sníženiny, která spadá do subprovincie Vněkarpatské sníženiny, jež je součástí provincie Západní Karpaty. Z geomorfologického hlediska je Hornomoravský úval ohraničen Hanušovickou vrchovinou, Nízkým Jeseníkem, Moravskou bránou, Podbeskydskou pahorkatinou, Vizovickou vrchovinou, Chřiby, Litenčickou pahorkatinou, Vyškovskou bránou, Drahanskou vrchovinou a Zábřežskou vrchovinou.

4.2 Geologický vývoj a stavba střední části Hornomoravského úvalu

Z geologického hlediska Hornomoravský úval patří k velmi pestrým oblastem, kde můžeme nalézt i horniny prekambrického stáří (Chlupáč et Kalabis 1966; Přichystal 2009). Podloží

je

tvořeno

horninami

brunovistulika

a

silezika

a

dále

uloženinami

moravskoslezského paleozoika (Zapletal 2004). Většina sedimentů je však tvořena mladými uloženinami třetihorního a čtvrtohorního stáří (Barth et al. 1971). Jak uvádějí Barth et al. (1971) samotný geologický vývoj Hornomoravského úvalu se odehrál na třech krách, které jsou od sebe odděleny výraznými zlomy ve směru SZ-JV a SSZ-JJV (obr. 2). Kra Hornomoravského úvalu zde zaujímá hlavní polohu a z geografického hlediska zahrnuje Hornomoravský úval a severní část Drahanské vrchoviny. Na SV s touto krou sousedí kra bradelsko-malenická. Tyto kry jsou od sebe odděleny význačným olomoucko-přerovským zlomem, který probíhá z okolí Litovle přes Olomouc na Přerov. V severní části se tento zlom napojuje na bušínský zlom a v jižní části přechází ve zlom holešovský. Kra Hornomoravského úvalu na JZ sousedí s krou

12

drahanskou, která zaujímá střední část Drahanské vrchoviny, ale také jihozápadní oblast Hornomoravského úvalu. Tyto kry jsou odděleny konickým zlomem, který probíhá rovnoběžně se zlomem kojetínským ze západního okolí Prostějova přes Kojetín ke Kroměříži (Barth et al. 1971). Všechny uvedené zlomy tvoří tzv. poruchové pásmo Hané (Mísař 1965). Tyto zlomové linie, které jsou založeny v prekambrických horninách, byly aktivizovány jak varisky, tak neoalpinsky a utvářely paleogeografický vývoj zájmové oblasti (Zapletal 2004).

Obr. 2. Základní kerná stavba Hornomoravského úvalu (Barth et al. 1971, upraveno).

4.2.1 Proterozoikum

Horniny tohoto stáří se na území Hornomoravského úvalu vynořují díky pokračování labského lineamentu, tedy nectavského zlomu (Přichystal 2009). Jejich ostrůvky mohou 13

být nalezeny na jihovýchodním okraji Velkého Kosíře mezi Třebčínem a Studencem, dále vystupují u Krčmaně, Drahlova a na kopci Baba u Hněvotína (Mísař et al. 1983). Jedná se převážně o hlubinné vyvřeliny granitoidního typu, které vznikly během kadomské orogeneze (Bednaříková 2001). O těchto horninách se předpokládá, že tvoří jedno větší granitoidní těleso ve střední části Hornomoravského úvalu, které je označováno jako tzv. olomoucký masiv (Barth et al. 1971). Proterozoické horniny můžeme nalézt na třech významných lokalitách. První výchoz se nachází u železniční tratě z Třebčína do Kaple asi 800 m jihozápadně od železniční zastávky Třebčín. Jedná se o hustě zarostlý výchoz o délce 10–15 m a výšce 4–5 m, který již popisuje Remeš (1933). Hornina je silně zvětralá a rozpadá se na sypkou drť a podle Hlobilové (1963) ji můžeme označit jako dvojslídný granit. Druhý odkryv těchto hornin se nalézá na kótě Skřivan u Kaple (Přichystal 2009). Hornina je v těchto místech silně mylonitizovaná a podle analýz Bednaříkové (2001) ve shodě s Hlobilovou (1963) se jedná o mylonitizovaný biotický granodiorit. Na kótě Stráž, která je ve starší literatuře označována jako Křížová hora se začátkem šedesátých let 20. století nacházel opuštěný jámový lom, ve kterém byly objevené horniny označovány jako fylity proterozoického stáří (Hlobilová 1963). Z nověji odebraných vzorků ze zmíněného lomu, který je v současnosti zaplavený vodou a zarostlý vegetací, se zjistilo, že se jedná o mylonitizovaný až ultramylonitizovaný granitoid, jež byl navíc zvrásněn (Přichystal 2009).

4.2.2 Paleozoikum

Významný a doposud jediný paleontologicky doložený výskyt siluru na Moravě představují graptolitové břidlice nalezené v Repešském žlebu u Stínavy. Nález zkamenělin byl učiněn v hlušině, která byla vyvážena ze štoly na železnou rudu. V roce 1935 byl Kettnerem a Remešem popsán první nález graptolitů s podrobným profilem štoly. Podle Goliáše et al. (2011) byla na konci 2. světové války štola zasucená a k pokusu o znovuobjevení břidlic obsahujících faunu graptolitů došlo v novém geologickém výzkumu, který započal v roce 1997. Bylo zjištěno, že prostorový rozsah siluru ve staré štole musel být mnohem menší, než jak ho uvádí (Kettner et Remeš 1935), kteří se při popisech graptolitů zmiňují jen o nálezech na odvalu. V roce 2003 došlo k podrobnému

14

emanačnímu průzkumu, kterým byl zjišťován obsah radonu v půdním vzduchu. Západněji od štoly byla naměřena výrazná emanační anomálie o ploše zhruba 200 m2. K odhalení zdroje této radonové anomálie mělo sloužit vyhloubení průzkumné rýhy Stn-1 v délce 19 m a hloubce 4 m, jež byla provedena 1. června 2004. Objevené silurské břidlice byly většinou silně podrcené a zvětralé bez paleontologického obsahu. Fosilie bylo možno nalézt pouze v břidlicích, které nebyly silně tektonicky postiženy. Tudíž nejvíce paleontologických objevů bylo učiněno tam, kde byla orientace viditelné břidličnatosti paralelní se sedimentární vrstevnatostí. Tomuto předpokladu odpovídaly tři fosiliferní polohy v metrážích 4,50–4,70; 6,20–6,80; 9,00–12,50. V první a druhé fosiliferní poloze na metrážích 4,50–6,80 byli určeni pouze graptoliti druhů např. Monograptus priodon (BRONN, 1835); Monoclimacis cf. vomerina (NICHOLSON, 1872); Retiolites geinitzianus BARRANDE, 1850; Colonograptus praedeubeli (JAEGER, 1990); Pristiograptus sp. Ve třetí fosiliferní poloze byli graptoliti druhů Colonograptus sp.; Saetograptus sp.; Pristiograptus ex. gr. dubius (SUESS, 1851) doprovázeni další faunou (mlži, drobní ortokonní hlavonožci, krinoidi, ichnofosilie) (Goliáš et al. 2011). Rozsáhlé sedimenty na území Moravy zanechala mořská záplava, která sem pronikla v devonu a postupně zde rozšiřovala svůj sedimentační prostor (Barth et al. 1971). Sedimentační procesy v tomto období určoval předdevonský podklad, který ovlivňoval intenzitu klesání mořského dna. V hlubších pánevních oblastech, kam mořská transgrese postoupila nejdříve, se usazovaly hlavně břidlice společně s produkty podmořského vulkanismu. Tento hlubokovodní vývoj v oblasti Jeseníků a střední části Drahanské vrchoviny je znám jako tzv. drahanský (pánevní). Severní část Drahanské pánve se rozkládala na pokleslém okraji kry Hornomoravského úvalu. Tato geologická situce vedla k odlišnému vývoji devonu, díky pozvolnému přechodu mezi drahanským vývojem a vývojem Moravského krasu, což je doloženo ve střední části konicko-mladečského pruhu okolo Ludmírova (tzv. ludmírovský vývoj). Vyvýšené oblasti kry Hornomoravského úvalu, které byly budovány proterozoickými hlubinnými vyvřelinami, tvořily vyzdvižený práh a byly postupně zaplaveny až ve středním devonu. Pro tato mělkovodní území v okolí Čelechovic na Hané, Přerova a oblasti Moravského krasu jsou typické mocně vyvinuté vrstvy vápenců, jejichž vývoj byl označen jako platformní vývoj Moravského krasu (tab. 2), (Barth et al. 1971; Chlupáč et al. 2002).

15

Ve střední části Hornomoravského úvalu se výskyty devonu soustřeďují do obloukovitého pruhu vápenců, které vystupují u Čelechovic na Hané, kóty Vápenice. Dále jsou tyto sedimenty zakryty miocenními a kvartérními sedimenty v oblasti bývalé pískovny u Slatinek, kde byly navrtány při vrtných průzkumech v hloubce 20 m. Na povrch opět vycházejí na jižním okraji obce Slatinic (Koverdynský 1961). Další výchozy devonských hornin můžeme objevit u Grygova, Hněvotína a okolí Přerova (Mísař et al. 1983). Vápence vystupující u Čelechovic na Hané, jsou známé pod názvem Čelechovický devon. Odkryvy těchto sedimentů jsou přístupné ve Státním a Růžičkově lomu, které se proslavily přítomností tzv. červených korálových vrstev (Přichystal 2009). Jsou zde odhaleny jemnozrnné vápence, které obsahují čočky šedých a nafialovělých vápnitých slínů. Jedná se o stratotypovou lokalitu čelechovických vápenců, které je možné považovat za nejnižší část macošského souvrství (tab. 2). Jejich cyklický vývoj sedimentace, který spočíval v krátce trvajícím uložení karbonátových usazenin a poté byl ukončen regresí moře, byl

Hladilem (1983) označen jako čelechovický cyklus. V čelechovických

vápencích se vyskytují rugózní i tabulátní koráli, stromatopory, lilijice, mechovky, brachiopodi, mlži, foraminifery, nautiloidi, trilobiti a další fauna (Zukalová et Chlupáč 1982). Podle Chlupáče a Kalabise (1966) je příčina neobvyklého nahromadění devonské fauny v čelechovických vápencích způsobena příznivými životnímmi podmínkami v mělkém, teplém a prokysličeném moři, které zde vytvářelo chráněnou zátoku. Devonská fauna nalezená v čelechovických vápencích se stala předmětem studia paleontologických

prací

mnoha

geologů.

Historický

přehled

výzkumů

devonu

v Hornomoravském úvalu podává Barth (1958), nověji o provedených výzkumech pojednává Jašková (1986). Devonským trilobitům se věnují samostatné paleontologické práce (Zimmermann 1892; Smyčka 1895), který se dále zabýval čelechovickými zkamenělinami (Smyčka 1897, 1906). Dále trilobity popisuje Remeš (1913), Strnad (1957), Kupková a Pek (1985), Chlupáč (1964, 1992, 2000). K velmi dobrým znalcům čelechovického devonu patřili M. Remeš a R. Kettner, kteří uvedli řadu prací např. Remeš (1906), Remeš (1921), Kettner (1921), Remeš et Kettner (1922), Kettner (1932). K poznání paleontologie čelechovického devonu přispěla dále Kettnerová (1932), která zkoumala rugózní korály a Pradáčová (1938), jež ve svých pracích popisovala zejména favositidní korály zejména z čeledi Favositidae. Nověji se korálům, hlavně soliternímu druhu Calceola sandalina věnoval Galle a Ficner (2004). Špinar (1940) popisoval z Čelechovic na Hané stromatopory. Podrobným pracím o skořepatcích a dírkonožcích se 16

prvně věnoval Pokorný (1950). Ficner a Havlíček (1975, 1978) zde popisovali střednodevonské ramenonožce. Další paleontologické studie se věnovaly givetským tentakulitům (Lukeš 1993) a krinoidům (Ureš et al. 1999). Paleoekologickými aspekty se zabývali Hladil a Kalvoda (1993).

Tab. 2. Litostratigrafické členění hornin moravskoslezské oblasti (Kalvoda et al. 1998, upraveno).

Devon plynule přechází do spodního karbonu, ve kterém nastupuje variské vrásnění. Nejstarší fáze zmíněného variského vrásnění nepostihly oblast Hornomoravského úvalu, 17

proto uloženiny spodního karbonu leží konkordantně na devonu. Vývoj karbonských sedimentů byl ovlivňován vrásněním okolních pohoří Českého masivu, kdy byl klastický materiál přinášen turbiditními proudy a sedimentoval ve velkých mocnostech na dně pánví (Chlupáč et Kalabis 1966). Vznikaly typické usazeniny jako droby, břidlice a slepence, ze kterých je prakticky sestavená celá Drahanská vrchovina a Nízký Jeseník. Po usazení spodnokarbonských vrstev postihlo území variské vrásnění, jehož vlivem zde vznikly několikakilometrové vrásy porušené zlomy, podél kterých se na povrch dostaly starší horniny devonu a siluru. V následných dobách se vzniklé pohoří snižovalo vlivem eroze a zvětrávání (Chlupáč et Kalabis 1966).

4.2.3 Mezozoikum

Během druhohor byla patrně oblast Hornomoravského úvalu souší. Nelze však vyloučit, že sem moře v dobách jury a křídy proniklo podél deprese sledující nectavský zlom, avšak případné důkazy v podobě usazenin byly v pozdějších geologických dobách erodovány (Přichystal 2009).

4.2.4 Terciér

V paleogénu podlehly sedimenty Hornomoravského úvalu, podobně jako většina hornin Českého masivu intenzivnímu lateritickému zvětrávání ve vlhkém, subtropickém až tropickém klimatu (Chlupáč et Kalabis 1966). Během těchto teplých klimatických období se vytvářely křemičité kůry, jejichž relikty, které se hlavně vyskytují v severní části Drahanské vrchoviny, můžeme nacházet v okolí Velkého Kosíře, Hluchova, Konice a Určic v podobě nažloutlých křemenců – sluňáků (Přichystal 2009; Jašková et al. 2006). Dle Chlupáče a Kalabise (1966) tyto křemence, které jsou složeny z křemenného pískovce až slepence s křemitým tmelem, byly právě dokladem zmíněného lateritického zvětrávání svrchnokřídových mořských usazenin. S jejich tvrzením se shoduje i Štelcl (1987), který označuje sluňáky jako „exotika” spočívající na kulmském podkladu Drahanské vrchoviny. Podle Otavy (1994) jsou sluňáky trosky silicikrusty. Přichystal (2009) však považuje tyto křemence za horniny, které mohly vznikat na různých horninách obsahujících ve velkém 18

množství křemen. Můžeme je totiž nalézt i na granitech ve střední části Českomoravské vrchoviny, kde o transgresi křídového moře nejsou žádné doklady. Vlivem obnovené tektonické aktivity dochází ve třetihorách k štýrské fázi alpinského vrásnění, díky které se příkrovy Karpat nasouvají na východní a jihovýchodní okraj Českého masivu. V důsledku zesílení tlaku dochází k poklesu celého území a postupné mořské transgresi (Cicha et Seneš 1969). Neogenní moře v soustavě sedimentačních pánví nazývaných karpatská předhlubeň, zanechalo

miocenní

sedimentární

horniny

různých

stupňů,

avšak

na

území

Hornomoravského úvalu byly dokumentovány sedimenty odpovídající stupňům karpat a baden (Přichystal 2009). První ucelený geologický popis terciéru ve střední části Hornomoravského úvalu byl zakreslen při geologickém mapování rakousko-uherské monarchie E. Tietzem (1898), který popisuje široké okolí Olomouce ve své speciální mapě: Zona 7, col. XVI. NW Gruppe Nr. 54, list Olomouc. 4.2.4.1 Karpat

Sedimenty tohoto stáří byly nalezeny ve východní části lesíka Brus u obce Služín. Lokalita je ve starší literatuře označována také jako Bros či Trávník (Kalabis 1937). Miocenní sedimenty zde tvořily tři denudační relikty ležící na kulmském podloží (Jašková 1998). Podle Kalabise (1937) se jednalo o klasickou ukázku příbojového pobřežního pásma, díky výskytu tzv. pobřežní brekcie tvořené ostrohrannými úlomky kulmských břidlic. V 60. letech 20. století zde byl Kalabisem zhotoven ruční vrt S1, jehož hloubka činila 8 m. Vysloužil (1981) na základě studia vyplavené mikrofauny ze zelenavěbéžových jílovců se závalky prachovito-jílovitých břidlic, které se nacházely ve spodní části vrtu pod sedimentární brekcií složenou z fragmentů kulmských hornin s vápnitou mezerní hmotou, prokázál karpatské stáří těchto hornin na základě charakteristických foraminifer (Uvigerina bononiensis primiformis PAPP & TURN 1953, Uvigerina parkeri breformis PAPP & TURN 1953). Tento nález se shodoval se vzorky mikrofauny z kopané sondy, která byla provedena v 80. letech 20. století. Hloubka vykopané sondy byla 5 m a byl zde zachycen podobný profil sedimentárních hornin karpatského stáří. Lehotský (2006) zde v úlomku světlého jemnozrnného vápence nalezl fosilní stopu ichnorodu Ophiomorpha, která zůstává jediným popsaným zástupcem fosilních stop z Brusu u

19

Služína. Údaje o této lokalitě se dnes již nedají ověřit, z důvodu výstavby rybníku v prostoru miocenních sedimentů (Jašková 1998). Bubík a Dořák (1996) dokládají další nález sedimentů stratigraficky řazených do karpatu ve vrtu MH-10. Zmíněný vrt byl situován na úpatí nepovolené skládky komunálního odpadu asi 1 km jižně od Slatinek. Celková hloubka vrtu činila 60 m. Miocenní písčité sedimenty byly zjištěny do hloubky 20,50 m. Dále vrt procházel devonskými (vilémovickými) vápenci do konečné hloubky. Vilémovické vápence zkrasověly již před miocenní transgresí, díky těmto krasovým procesům se v nich vytvořily pukliny, které sahaly až 35 m pod tehdejší povrch. Podle výše uvedených autorů byly pravděpodobně v paleogénu nebo spodního miocénu tyto pukliny vyplněny šedohnědými až načervenalými, nevápnitými jíly, které byly produktem intenzivního chemického zvětrávání okolních hornin. V nalezených jílech nebyly zjištěny žádné určitelné fosilie, které by dokládaly terciérní stáří. V nadloží vápenců se nacházely miocenní písky, které byly převážně šedozelené, jemnozrnné a vápnité. Při bázi byla vyvinuta 2 m mocná poloha drobnozrnných štěrků s hojnou písčitou základní hmotou. Z 13m hloubky ze světle šedého střednozrnného písku byla získána mikrofauna. Ve velkém počtu zde byly zastoupeny rybí zuby a dále pak společenstva planktonních a bentózních foraminifer. Z bentózních foraminifer to byly druhy Bolivina dilatata REUSS, Bulimina striata d´ORBIGNY, Cassdulina laevigata d´ORBIGNY, Cibicides sp.. Z planktonních druhů Globigerina quinqueloba (NATLAND), Globigerina lentiana RÖGL, Globigerina angustiumbilicata BOLLI, Globigerina praebulloides BLOW, Turborotalia mayeri CUSHMAN & ELLISOR a Globigerinita cf. uvula (EHRENBERG). Společenstvo planktonních foraminifer je možno zařadit do spodního miocénu, nejpravděpodobněji do karpatu z důvodu nepřítomnosti typických badenských planktonických prvků a také vzhledem ke geologickému rázu oblasti. 4.2.4.2 Baden

Mořská transgrese, která se odehrávala v badenu, nebyla synchronní. Její postupný rozsah byl vázán na poklesy jednotlivých ker Hornomoravského úvalu ve směru SZ-JV. Tyto kry se pohybovaly podél zlomů, které jsou založeny v prekambrickém podkladu a tvoří tzv. poruchové pásmo Hané (Zapletal 2004).

20

První fáze spodnobadenské záplavy byla vázána na tzv. „ústřední spodnobadenskou depresi”, která vznikla poklesem předpolí a přiléhala k okrajům čel příkrovů. Na předbadenském členitém reliéfu se ukládaly sutě a brekcie kontinentálního původu, dále pak marinní klastické sedimenty jako byly písky a štěrky proměnlivého složení (tab. 1), které se vyskytují v pískovnách na jihu Prostějovska: Ondratice, Skalka, Kelčice a Želeč (Jašková et Lehotský 2009). V hlubších oblastech pánve se ukládaly vápnité nevrstevnaté jíly (Chlupáč et al. 2002). Po krátce trvající regresní epizodě, která byla doprovázena přerušením sedimentace, dochází k poklesu Drahanské vrchoviny, Nízkého Jeseníku a jihozápadní části předhlubně, což umožnilo, aby se spodnobadenská záplava rozšířila na území Kosířsko-tršické elevace, prostějovského příkopu a na přilehlou část drahanského kulmu (Zapletal 2005). V průběhu druhé fáze transgrese se ukládaly sedimenty, jejichž typickým znakem byla nepřítomnost bazálního klastického souvrství, celková nižší mocnost a pestřejší faciální vývoj. Největšího rozšíření dosahuje šedozelený vápnitý jíl tzv. „tégl” (tab. 1), (Zapletal 2004). Prostředí, ve kterém docházelo k sedimentaci, bylo značně členité. Obsahovalo depresní struktury, mezi které patří lutínský příkop, prostějovský příkop a příkop olomoucký. K významným elevacím náležela hněvotínská hrásť, hrásť Velkého Kosíře a tzv. Olomoucký kopec (Zapletal et al. 2001) V dnešní době můžeme na střední Moravě nalézt sedimenty tzv. druhé fáze transgrese spodního badenu v širším okolí Olomouce a Prostějova, v sedimentačním prostoru, který je podle Zapletala (2004) možno označit jako olomoucko-prostějovská pánev (obr. 3). Mělká a vcelku členitá pánev vznikala již v karpatu, nejstarší část první zárodečné depresní struktury tvořil prostor v oblasti dnešního prostějovského příkopu. Ve spodním badenu se poklesové území rozšířilo díky zlomovým liniím pásma Hané ve směru SZ-JV. Sedimentační prostor tak zaujímal okolní území Olomouce, lutínský a olomoucký příkop, okrajové části drahanského kulmu, některé části kosířsko-tršické elevace. Ve zmíněné pánvi, která souvisela s vněkarpatskou předhlubní a tvořila k SZ vybíhající záliv, se ukládal vápnitý jíl s vložkami jemnozrnného písku o mocnosti, která zřídka přesahuje 100 m (Zapletal 2004, 2005). Jak uvádí Zapletal (2005) sedimentace nepřesahovala linii ve směru Senice na Hané, Skrbeň a Bohuňovice. Na tomto území se rozkládá litovelskouničovská deprese, která je vyplněná pliocenními a kvartérními sedimenty o maximální mocnosti 130 m. Tento sedimentační postbadenský prostor byl oddělen zlomovou strukturou ve směru Z-V od kosířsko-tršické elevace (Zapletal 2005). Největší akumulace 21

povrchových výchozů spodního badenu se nachází v okrajové části lutínského příkopu a to především mezi Čelechovicemi na Hané, Slatinicemi dále mezi Čechami pod Kosířem a Lhotou pod Kosířem (Zapletal 2004). Z prozkoumaných lokalit je známá Kaple u Čelechovic, kde byly Smyčkou (1906) provedeny čtyři mělké vrty, kterými odhalil miocenní písky a jíly v mocnosti 8 až 12 m. V nejsvrchnějších polohách poté nalezl červenavé písky a jíly s valouny křemenců a devonských vápenců, které nesly stopy po vrtání měkkýšů a hub. Výskyt štěrků se stopami vrtavé činnosti mořských organismů v okolí Kaple potvrdil i Remeš (1933) ve svých dodatcích ke geologické mapě olomouckého okolí. Touto problematikou se později podrobněji zabýval Pek et al. (1998), kteří na valounech zjistili stopy bioeroze společenstva entobiové ichnofacie se stopami vrteb mělkovodních mlžů, hub a červů intertidální až subtidální zóny. Fosiliferní písky ze Slatinek, které se sestávají z šedozelených písčitých jílů a jílovitých písků, byly na základě studia mikrofauny přiřazeny k mělkovodním sedimentům (Kupková 1995). Další lokalitou stratigraficky spadající do spodního badenu je Brus u Služína. Zde byla objevena v nadloží vápnitých jílovců a písčitých vápnitých jílovců karpatského stáří 1,7 m mocná brekciovitá vrstva s úlomky kulmských břidlic, které tmelí vápnitá hmota. Faunisticky byla tato hornina bohatá na foraminifery, plže, mlže, jehlice hub, úlomky korálů a mechovek, zbytky ježovek a zuby kostnatých a žralokovitých ryb (Vysloužil 1981). Jaškovou (1998) byly nalezeny nové lokality spodního badenu u Hluchova a Laškova. V roce 2005 byly v kopané sondě na lokalitě u Seloutek nalezeny miocenní sedimenty, které obsahovaly hojnou fosilní faunu (měkkýše, červy, korál, žraločí zub), (Jašková et al. 2006). Zágoršek a Holcová (2009) popisují neogenní jíly a slíny z mělkých vrtů od Přemyslovic na Prostějovsku. Tyto spodnobadenské sedimenty kromě dírkovců obsahovaly nejstarší mechovky ve spodním badenu karpatské předhlubně. Další nálezy miocenních sedimentů s faunou podávají Jašková a Lehotský (2009). Neogenní jíly byly objeveny při hydrogeologickém vrtu v obci Lutotín. Na spodnokarbonských horninách zde byla uložena 48 m mocná vrstva jílů s podrcenými schránkami ústřic a kelnatek. Na jaře v roce 2004 byly odkryty šedé miocenní jíly s úlomky lastur ústřic při výkopech základů pro rodinný dům v Myslejovicích. Nález ústřic byl také zaznamenán v Terezském údolí u Náměště na Hané. Písčité vápence a vápnité pískovce byly objeveny na území Horního náměstí v Olomouci. Tyto sedimenty obsahovaly mělkovodní makro- a mikrofaunu s řasami, která indikovala okrajovou facii spodního badenu, protože ve 22

vrcholové části Olomouckého kopce nebyly i přes hustou síť sond nalezeny badenské sedimenty (Zapletal et al. 2001). Na základě studia lze říci, že přítomnost sedimentů okrajových facií spodního badenu, společně s výskytem řasových vápenců, hojnými nálezy drcených schránek makrofauny, lavic ústřic a písčitých vložek ve vápnitých jílech v širším okolí Čelechovic na Hané a v Olomouci signalizují podmínky blízké pobřeží s řadou ostrovů a zálivů (Zapletal 2004).

Obr. 3. Strukturně-geologické schéma území severní části Hornomoravského úvalu (Zapletal 2005, upraveno).

23

4.2.4.3 Pliocén

Po ústupu spodnobadenského moře dochází k sladkovodní záplavě, během které Hornomoravský úval nabýval postupně dnešní podoby. Zvláště se tak formovala jeho severní část, kde díky poklesovým pohybům podél varisky založených zlomů ZJZ-VSV směru, došlo k rozšíření sladkovodní sedimentace mimo stávající sedimentační prostor. Na sever od kosířsko-tršické elevace se vytvořila poklesová struktura uničovsko-litovelské deprese (Zapletal 2005). Sedimenty pliocenního stáří jsou zastoupeny hlavně písky, jíly a štěrky, jejichž zdrojový materiál pocházel z okolních intenzivně denudovaných elevací (Barth et al. 1971). Charakteristickým znakem pliocenních usazenin je kromě pestrého zbarvení, které přechází od hnědočervené až po žlutou a šedou barvu, také výskyt železitých limonitických impregnací konkrecionální povahy (Chlupáč et Kalabis 1966). Sedimenty zcela postrádají průkaznou makro i mikrofaunu, takže jejich bližší sratigrafické zařazení je problematické. V poslední době se užívá k odlišení pliocenních usazenin od staropleistocenních fluviolakustrinních a fluviálních sedimentů rozdílný obsah těžkých minerálů (Barth et al. 1971).

4.2.5 Kvartér

Pro toto období je charakteristické střídání dob ledových a meziledových. V době největšího zalednění byla kontinentálním ledovcem pokryta polovina Evropy až k severnímu okraji Českého masivu. Střední Morava se nacházela v předpolí tohoto kontinentálního ledovce a vznikala zde trvale zmrzlá půda, což dokazují nálezy soliflukčích horizontů nebo ledových klínů. Kalabis (1958) nalezl takový mrazový klín u Slatinek. Ledový klín měl hloubku 155 cm a ve své nejvyšší poloze šířku kolem 1 m. Podle Kalabise mrazový klín porušoval miocenní písky a také nadložní spraše, proto byl autorem vznik klínu zařazen do glaciálu würm III. Během kvartéru se ukládaly říční, jezerní ale především větrné sedimenty tzv. spraše. Tyto žlutavé, eolické uloženiny jsou složeny z velmi jemného křemitého prachu s obsahem vápnitých konkrecí tzv. cicvárů a dokládají studené a suché podnebí v nezaledněných oblastech. Z mocných sprašových pokryvů pochází mnoho nálezů pleistocenní fauny. Ve Slatinicích, Slatinkách, Kapli, Čelechovicích na Hané, Smržicích byly získány kosti například koně, mamuta, nosorožce, tura, medvěda a dalších obratlovců (Chlupáč et Kalabis 1966; Prešer et Lehotský 2007).

24

5 Vymezení a charakteristika zájmové oblasti Studovaná oblast představuje zaniklou pískovnu, ve které se v první polovině 20. století těžil jemnozrnný písek ke stavebním účelům. Zmíněná pískovna proslula díky bohatým nálezům dobře zachovalé fosilní fauny spodního badenu (Kupková 1995). Přestože se jednalo o výjimečný faunistický odkryv neogénu, došlo na tomto území k vytvoření skládky, do které se dovážel odpad ze slévárny národního podniku Sigma Lutín. Lokalita díky postupnému zavážení odpadem postupně zanikala a v dnešní době se na místě bývalé pískovky, kde byly odkryty badenské sedimenty „lanzendorfské” série vyvinuté v písčité facii, vyskytuje pole (foto 1), (Kupková 1984).

Foto 1. Pohled na bývalou polohu pískovny u Slatinek (foto: P. Pekař).

Lokalita se nachází jihozápadně od obce Slatinky na hranici okresů Olomouc a Prostějov (obr. 4). Směrem od obce Lípy po hlavní cestě, která vede do Prostějova, se odbočí doprava severozápadně k obci Slatinky. Od rozcestí se po 280 m z této cesty odbočí doleva, kde v minulosti vedla vozová cesta přímo do dnes zaniklé pískovny (Kupková 1981).

25

Obr. 4. Schematická mapa Slatinek a okolí (http://www.mapy.cz, 2011, upraveno).

5.1 Přehled výzkumů na lokalitě Slatinky

Tato lokalita díky svému jedinečnému výskytu spodního badenu na území Hornomoravského úvalu se stala zájmem studia mnoha badatelů (Kalabis 1961a). Smyčka (1906) jako první popsal miocenní sedimenty na devonských vápencích u Čelechovické Kaple a foraminiferovou faunu z miocenních jílů u obce Čechy pod Kosířem. Dále se o foraminiferách z Hluchova, Lhoty, Slatinic a Slatinek zmiňuje Schubert (1913). Remeš (1930) píše o ježovce rodu Clypeaster ze Slatinek. O neogenní mikrofauně z olomoucké pánve pojednává Kostka (1931), který popisuje lokality jako Lípy, Slatinice, Smržice a Slatinky, ve kterých nalezl malou ježovku Echinolampas hemisphaericus (LAMARCK, 1816). O nálezech miocenních zkamenělin jako byly zuby ryb od Brodku u Nezamyslic a zubu žraloka Carcharocles megalodon u Slatinek pojednává Blekta (1933). Remeš (1933) ve svých „Dodatcích ke geologické mapě okolí olomouckého a poznámky k některým listům sousedním“ píše hlavně o terciéru Olomoucka a Prostějovska. Jedlitschka (1937) podává mikropaleontologický rozbor slínů, jílů a písků z blízkého okolí Plumlova, Ptení, Stínavy, Čelechovic, Slatinek a Studence. Výborným znalcem miocenních sedimentů ze Slatinek, Prostějovska a Olomoucka byl Vladimír Kalabis, který uveřejnil mnoho nových poznatků ve svých článcích. V roce 26

1949 vyšla jeho „Monografie Clypeasterů československého miocénu”, ve které uvádí nálezy tohoto rodu ze Slatinek. V článku z roku 1956 diskutuje o výskytu cerithií ve Slatinkách. Ve článku O „Druhu” Clypeaster partschi MICHELIN, 1861 z miocénu od Slatinek u Prostějova na Moravě (1961b) pojednává o nových nálezech Clypeasterů, které pocházejí z téhož místa ve vrstvě hrubého písku v nadloží vrstvy jemného písku. Díky novým nálezům mohl přiřadit Clypeastery ze Slatinek k druhu Clypeaster campanulatus partschi MICHELIN, 1861. Podle něj hojný badenský druh je běžnou formou v litavských konglomerátech Kalksburgu a Rauchstallbrunngrabenu u Vídně. Výskyt tohoto druhu je také zaznamenán na území Slovenské republiky z Devínské Nové Vsi. Objevení u Slatinek je dokladem o nejsevernějším výskytu v České republice. Dále se vyskytuje v Maďarsku, Alžírsku, Španělsku, Rumunsku, Jugoslávii, Sýrii a na Ukrajině. V další zprávě Kalabis (1961c) pojednává o nálezu ježovky rodu Scutella LAMARCK, 1816. Tento rod byl objeven z podloží hrubšího písku, odkud pocházejí ježovky rodu Clypeaster, foraminifery rodu Heterostegina a ostatní bohatá fauna, v jemném slídnatém písku. Autor nemohl ježovku přesněji zařadit do druhu z důvodu špatného zachování určujících znaků, nicméně se domníval, že se jedná o druh Scutella vindobonensis LAUBE, 1871. I tak byl tento nález významný z paleogeografického hlediska. Jedná se totiž o nejsevernější výskyt tohoto mediteránního rodu na Moravě. Ojediněle je dále známá z Polska a Ukrajiny, kde byl rod Stutella LAMARCK, 1816 popsán v několika druzích. V krátké zprávě (1961d) podává několik poznámek k miocenním pektenidům v okolí Prostějova.

5.2 Novodobější výzkumy

Nověji se výzkumem na studované lokalitě zabývala Kupková (1981, 1982, 1984, 1986, 1995), dále pak Kupková, Pek, Říha (1987) a Hladík (2009). Pískovna byla po ukončení těžby postupně zavážena odpadem a došlo tudíž k jejímu ohrožení. Už v roce 1960 byl podán návrh na ochranu tohoto významného paleontologického naleziště. Později v roce 1976 bylo požádáno Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Brně a Okresní národní výbor o přešetření situace na dané lokalitě. Zmíněnými úřady nebyl učiněn žádný krok proti ničení tohoto významného neogenního odkryvu, tudíž došlo k jeho zavezení (viz příloha E), (Kupková 1981).

27

V roce 1976 započal výzkum na lokalitě Slatinky díky pracovníkům Vlastivědného muzea v Olomouci. V roce 1978–1980 proběhla první etapa vědeckovýzkumného úkolu NM-R-2/3 s názvem „Výzkum terciérní fauny na lokalitě Slatinky“, který byl začleněn do resortního výzkumného úkolu Ministerstva kultury ČSSR č. R-21/73 C. Cílem tohoto úkolu byla dokumentace, záchranný sběr a komplexní geologicko-paleontologické zpracování ohrožené lokality (Kupková 1995). Během první etapy tohoto projektu (1978–1980) byl zdokumentován profil pískovny společně

se

sběrem

a popisem

fauny

z jednotlivých

litologických

horizontů.

Spodnobadenské sedimenty byly odkryty v 60 m dlouhé a 3–4 m vysoké jižní stěně (foto 2, 3), jejíž profil tvořil následující vrstevní sled (obr. 5), (Kupková 1984).

Foto 2. Stěna pískovny dlouhá kolem 60 m a vysoká 3–4 m (foto R. Kytka, fotoarchiv Muzea Prostějovska).

První podložní vrstvu tvořil světle šedozelený vápnitý písčitý jíl. Z tohoto podložního jemného písku byly získány foraminifery, jejichž seznam uvádí Kostka (1931). Podle Vašíčka (1952) se zde jako nejpočetnější druh vyskytovalo Elphidium lessoni d´ORB. Kupková (1973) v této vrstvě objevila dobře zachovalý žraločí zub Odontaspis (Synodontaspis) acutissima acutissima (AGAS).

28

Foto 3. Pohled na odkrytou hranici vrstvy č. 2 a 3 (Kupková 1984).

V nadloží vápnitého písčitého jílu se nacházel žlutý, jemný slídnatý, jílovitý písek, ve kterém byly při výzkumu objeveny misky pektenidů jako Chlamys scabrella lomnickii (HILBER), což byl dominantní druh v této vrstvě. Poté byly nalezeny fosilie Chlamys multistriata POLLI, Chlamys sp., Pecten fuchsi styriacus HILBER, Flabellipecten cf. besseri (ANDRZEJOVSKI), Amiantis sp., Tracia sp., Ostrea (Ostrea) lamellosa BROCCHI a vnitřní jádra gastropodů (Kupková 1984).

Obr. 5. Profil miocenními sedimenty jižní stěny pískovny u Slatinek (Kupková 1984, upraveno).

29

Ve zmíněné vrstvě byl Kalabisem (1961b) objeven jediný exemplář ježovky rodu Scutella LAMARCK, 1816, o kterém se autor domníval, že se jedná o druh Scutella vindobonensis LAUBE. Z téže vrstvy Kalabis (1956) popisuje cerithia zachovaná ve formě otisků a jader většinou neúplná a těžko určitelná. Vlastní sběry mohla Kupková (1984) určit pouze jako Pirenella sp. Podle Kalabise (1956) se jedná o badenské sedimenty s cerithiemi, jejichž určení je možno hledat v okruhu druhu Pirenella schaueri HILBER. Třetí vrstva je tvořena hrubozrnnými křemito-vápnitými písky. Zrna křemene, jejichž granulometrická

charakteristika

je

2–5

mm,

zřejmě

pocházejí

z blízkých

spodnodevonských slepenců a křemenců mezi Slatinkami a Kaplí. Zde se hlavně vyskytovala makrofauna se zástupci Pecten aduncus EICHWALD, Discorps sp., Mytilus sp., Conus sp., Fusus sp., Nassa sp., Vermetus sp. Dále byla tato vrstva bohatým nalezištěm makroskopických foraminifer jako byla Heterostegina costata d´ORBIGNY, Heterostegina simplex d´ORBIGNY, Heterostegina aff. granulatatesta PAPP & KÜPPER a Heterostegina sp. (Kupková 1984). Ve vrstvě hrubozrnného písku se hojně vyskytovaly vzácné ježovky druhů Clypeaster campanulatus partschi MICHELIN, 1861, Echinolampas (Macrolampas) hemisphaericus LAMARCK, 1816, Scutella sp. U prvního druhu se podařilo získat a popsat jedince od mladých vývojových stádií až po dospělá. U druhu Echinolampas (Macrolampas) hemisphaericus LAMARCK, 1816 byla sestavena vývojová řada od mladých až po mladší dospělá vývojová stádia. Jedná se o unikátní nález, protože pouze v pískovně ve Slatinkách byla popsána kompletní vývojová řada terciérních ježovek (Kupková 1981). Jak uvádí Kupková (1982) severně od Prostějova se nacházel zbytek ústřicového slapu, který se rozkládal asi 50 m jihozápadně od bývalé pískovny směrem ke Kapli. Jednalo se o typický ústřicový útes v nadloží devonských vápenců jen s několika druhy, jež byly ovšem zastoupeny mnoha jedinci. Hojně se zde vyskytovala ústřice Gryphaea (Crassostrea) gryphoides (SCHLOTHEIM), jejichž misky dosahovaly 10–30 cm. Dále autorka

nalezla

misky

druhu

Ostrea

digitalina

DUBOIS,

Ostrea

gingensis

(SCHLOTHEIM) a ve velkém počtu se zde nacházel malý druh Pycnodonta navicularis BROCCHI. Druhá etapa vědeckovýzkumného úkolu NM-R-2/3 s názvem „Stratigrafie miocenních vrstev paleontologické lokality Slatinky“ proběhla v letech 1982–1985. Geologickým průzkumem národního podniku Ostrava zde byly provedeny dva vrty, za 30

účelem ověření mocnosti miocenních sedimentů, mikropaleontologického zpracování vrstev a stratigrafického zhodnocení fauny (Kupková 1986). Vrt A1 byl situován 22 m od jižní stěny bývalé pískovny směrem ke Kapli mezi třetím a čtvrtým sloupem elektrického vedení a v poloze asi o 3,58 m výše od devonských vápenců, které vystupují od vrtu A1 50 m severozápadním směrem k obci Slatinky. Zjištěná mocnost miocenních sedimentů tímto vrtem byla 11,5 m. Vrt A2 byl proveden 141 m od vrtu A1 východním směrem k hlavní silnici. Tento vrt byl vyvrtán o 0,79 m níže od výchozích devonských vápenců a jeho konečné hloubce 19,5 m narazil na podloží, které je v případě obou vrtů tvořeno devonskými vápenci (obr. 6). Ze zjištěných dat můžeme vyvodit, že hloubka miocenního moře od Z k V stoupala (Kupková 1986).

Obr. 6. Profily vrtů A1, A2 miocenních sedimentů na lokalitě Slatinky (Kupková 1995, upraveno).

Ve vrtu A1 byly do 4,00m hloubky zastoupeny kvartérní sedimenty. Poté se až do konečné hloubky 11,5 m objevovaly „rezavě hnědé i pestře skvrnité (načervenalé), silně proměnlivé písčité, převážně však hruběji písčité, slabě vápnité až vápnité jílovité písky a

31

jíly s nepravidelnými polohami drobných štěrkům, kde ve valounech převažuje křemen, případně jsou obsaženy i úlomky kulmských břidlic a drob”. Litologický vývoj miocenních vrstev ve vrtu A2 byl praktický shodný s vrstvami ve vrtu A1. Kvartérní sedimenty sahaly do hloubky 4,5–5 m. V jejich podloží byly přítomny polohy převážně „jemně slabě písčitých, silně vápnitých světle šedých až nazelenalých jílů až měkkých jílovců” (Kupková 1986). Na základě biostratigrafického výzkumu, ze získané makro- a zvláště mikrofauny, odpovídají zkoumané sedimenty stratigraficky spodnímu badenu. Nalezenou mikrofaunu na dané lokalitě můžeme rozdělit na foraminiferová a ostrakodová společenstva, která jsou hojnější hlavně ve vrtu A2. Foraminiferovou faunu z obou vrtů zpracoval Cicha (1985), který u vrtu A1 objevil do 7,8m hloubky mělkovodní společenstva foraminifer s hlavními zástupci jako byli Elphidium fichtellianum, Elphidium macellum, Elphidium crispum, Ammonia beccarii, Asterigerinata planorbis. V rozmezí od 7,8 m až po konečnou hloubku vrtu byl sediment bezfosilní. Objevovaly se pouze fragmenty jehlic hub a ostnů ježovek. Podle autora tato společenstva foraminifer odpovídají litorální až sublitorální zóně. Zjištěná ostrakodová fauna v sedimentech vrtu A1 je velmi chudá a fragmentárně zachovalá (Kupková et al. 1987). U vrtu A2 nebyly prokázány mělkovodní vývoje jako u vrtu A1. Mikrofauna v tomto vrtu je mnohem bohatší díky zastoupení pelitické frakce a odpovídá euhalinní oblasti na rozhraní mělčího až hlubšího neritika. K nejvýraznějším zástupcům foraminiferového společenstva patřili Dimorphina variabilis, Uvigerina acuminata, Uvigerina semiornata, Uvigerina

macrocarinata,

Valvulineria

comlanata,

Pullenia

sphaeroides,

Praeglobobulimina pupoides, Globigenorinoides bisphaericus, Globigenorinoides trilobus, Orbulina suturalis, Orbulina trilobata, Sphaeroidina bulloides, Lenticulina inornata, Lenticulina simplex, Lenticulina cultrata (Kupková 1986). Ve vrtu A2 se hojně objevují zástupci ostrakodové fauny, kterou určil RNDr. J. Říha. Jsou to druhy Parakrithe dactylomorpha, Henryhowella asperima, Eucythere alexanderi, Krithe sp. (Kupková et al. 1987).

32

6 Metodika Vlastní práce spočívala v návštěvách depozitáře, při kterých jsem prováděl revizi sbírky. Nejdříve jsem u dobře zaevidovaných taxonů změnil jejich rodové či druhové jméno dle nynější platné nomenklatury. Poté jsem vyčlenil nesprávně určené druhy a redeterminoval jsem je. Všechny prostudované exempláře jsem zapsal do nového evidenčního seznamu, který obsahuje číslo zásuvky, pod kterým jej dohledáme v depozitáři a následně inventární číslo vzorku s názvem živočicha (viz příloha D). Dále jsem všechny sbírkové předměty fotografoval s cílem vytvoření fototabulí jednotlivých druhů (viz příloha A). Během

určování

fosilií

jsem

postupoval

podle

jejich

charakteristických

morfologických znaků (obr. 7, 8, 9, 10) a dále jsem využíval literaturu, která se věnuje popisu miocenních mořských živočichů (např. Jiménez et al. 2009; Mandic 2004; Mandic et Harzhauser 2003; Izzet 2008; Ivanov et al. 2001; Studencka 1982; Pfleger et Pradáč 1981; Habětín et Knobloch 1981; Kocsis 2007; Kalabis 1949; Záruba 1996, Kroh et Piller 2005). Při fotografování exemplářů jsem použil digitální fotoaparát PANASONIC DMCFZ7 a v případě malých schránek, mikrofosilií a fotodokumentace výbrusů jsem využil binokulární mikroskop OLYMPUS SZX12 a polarizační mikroskop OLYMPUS BX-50 v kombinaci s digitálním fotoaparátem OLYMPUS.

Obr.

7.

Schéma

souměrnosti

bilaterální Clypeasterů

(Kalabis 1949, upraveno). 1 – shora (aborální strana), 2 – zdola (orální strana). I – V – ambulakra, 1 – 5 – interambulakra, m – madreporit, ps – peristom, p – periprokt.

33

Obr. 8. Morfologické znaky misky mlžů (Pfleger et Pradáč 1981, upraveno). 1. Levá miska: a - vrchol, b přední okraj, c - spodní okraj, d - zadní okraj, e - vaz, f - přírůstkové linie, g radiální žebra. 2. Pravá miska (vnitřek): a - délka, b - výška, c - hlavní zuby, d - postranní zuby, e - přední svalový vtisk, f - zadní svalový vtisk, g - plášťový záhyb, h plášťová line. 3. Vrcholová část schránky: a přední konec, b - zadní konec, c - levá miska, d - pravá miska, e - štít, f ligament, g - štítek. 4.

Pravá

miska

hřebenatky

Chlamys (vnitřek): a - bysální zářez, b hřebínek, c - přední ouško, d - zadní ouško, e - svalový vtisk, f - plášťová linie, g - zoubkovaný

okraj

misky.

Obr. 9. Morfologické znaky ulity plžů (Pfleger et Pradáč 1981, upraveno). a – délka (výška), b – šířka, c – kotouč (spira), d – tělový (poslední) závit, e – vrchol, f – šef, g – retikulární skulptura, h – trny, i – spirální rýhy, j – spirální žebra, k – axiální žebra, l – hrboly, m – anální kanál, n – vnější pysk, o – ozubení vnějšího pysku, p – víčko v ústí ulity, r – parietální pysk, spatrový návalek, t – kolumelární záhyby, u – báze, v – píštěl (umbilicus), x – cívkový úsek obústí (columella), y – sifonální kanálek.

34

Obr. 10. Morfologické znaky misky ústřic (Záruba 1996, upraveno).

6.1 Terénní část

Revizi paleontologické lokality Slatinky jsem provedl na podzim roku 2011. Záměrem bylo zjištění nynějšího stavu místa bývalé pískovny, společně s fotodokumentací a případným sběrem nalezených zkamenělin (foto 4). Činností zemědělců se na povrch dostávají hlubší uloženiny, ve kterých lze najít množství fragmentů zkamenělin. Při mém průzkumu jsem nalezl mnoho úlomků mlžů rodu Ostrea sp., Pecten sp. (viz příloha A: Tabule IX).

Foto 4. Pohled na místo bývalé pískovny u Slatinek (foto: P. Pekař).

35

Na nalezeném fragmentu ústřice byla dobře viditelná kalcinace misek (viz příloha A: Tabule IX., foto 5), a proto byl tento nález společně s odebraným pískovcem, ve kterém byl objeven zachovalý Pecten sp., odebrán k zhotovení výbrusů.

6.2 Laboratorní etapa

V této části mé práce bylo cílem z odebraných vzorků vyrobit zakryté výbrusy. V případě ústřice jsem chtěl dosáhnout mikroskopického zobrazení přírůstkových zón. V druhém případě bylo záměrem zjistit přítomnost mikrofosilií v odebraném pískovci. Samotná práce probíhala v dílně na katedře geologie Univerzity Palackého v Olomouci. Nejprve se ze vzorků na diamantové pile vyřízla destička, která odpovídala svými rozměry podložnímu sklíčku. Poté se povrch této destičky brousil na litinovém kotouči pomocí brusných prášků o různé zrnitosti. Začínal jsem od hrubějších a posupně jsem přecházel k jemnějším. Hladce vybroušený povrch vzorku jsem poté přilepil vhodným tmelem – kanadským balzámem na podložní sklíčko a nechal zatuhnout. Následným krokem bylo odříznutí zbytku vzorku od sklíčka s celkovou šířkou 0,5–2 mm. Poté jsem destičku zbrousil na hrubém kotouči a ručně dobrušoval na skleněné desce nejjemnějšími brusnými prášky na požadovanou tloušťku, která je nejčastěji 0,03–0,05 mm. Nakonec jsem na výbrus opět kanadským balzámem přilepil krycí sklíčko a nechal zatuhnout. Z vyrobených výbrusů se mi podařilo získat fotografie foraminifer, fragmentu mlže či ostnů ježovek (viz příloha A: Tabule X). U ústřice byla tvorba výbrusu obtížnější z důvodu křehkosti materiálu, ale v konečném výsledku byly výbrusy přijatelné (viz příloha A: Tabule XI).

36

7 Systematická část V této části bakalářské práci se zaměřuji na popis a systematické zařazení makroufauny. U každého druhu uvádím jeho zařazení do systému, celkový počet exemplářů, popis, odkaz na jeho vyobrazení v příloze a inventární seznam čísel pro daný druh. K zařazení jednotlivých druhů do vyšších systematických jednotek jsem využil databázi celosvětového registru mořských živočichů – WORMS. Dále uvádím seznam zjištěných druhů mikrofauny z výplavů vrtů A1 a A2, který byl uveden v článku Kupkové (1995). Získané informace z makrofauny a mikrofauny byly použity na paleokologickou interpretaci paleoprostředí.

7.1 Systematické zařazení makrofauny: Kmen: MOLLUSCA LINNAEUS, 1758 Třída: BIVALVIA LINNAEUS, 1785 Podtřída: PTERIOMORPHIA BEURLEN, 1944 Řád: OSTREOIDA FÉRUSSAC, 1822 Nadčeleď: OSTREOIDEA RAFINESQUE, 1815 Čeleď: OSTREIDAE RAFINESQUE, 1815 Rod: CRASSOSTREA SACCO, 1897

Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) (Tabule I. foto 1 – 4)

Počet exemplářů: 61 Popis studovaných exemplářů: Schránka inekvivalvní, velkých až středních rozměrů, je protažená ve směru výšky. Od zámku k okraji ústřice zvětšují svoji šířku. Okraj misek je variabilní, může být rovný nebo mírně zakřivený. Misky jsou mohutné, nepravidelné s dobře viditelnými přírůstkovými liniemi. Pravé misky jsou mírně konvexní až ploché. Levé misky tohoto druhu jsou konvexní s typicky silně vyvinutým vrcholem. Svalový vtisk přibližně ledvinovitého tvaru je posunut z centrální polohy blíže k okraji. Chomata nejsou vyvinuta podél celého okraje obou misek. Ve sbírce jsou uloženy vzorky v dobře zachovalém stavu. Nicméně v nemalém počtu tu jsou přítomny i fragmenty této ústřice. 37

Patrná je kalcinace misek (viz příloha A: Tabule I., foto 4). Rozměry 100 –250 mm na výšku. Na vnějším povrchu misek je většina ústřic provrtaných od mořských živočichů (viz Hladík 2009). Inventární čísla ve sbírce VMO: 7746, 7801, 7849, 7853, 7880–7883, 7889–7891, 7923– 7924, 7942–7956, 7957–7962, 7971, 7973, 7979, 7992, 8000-8003, 8009–8013, 8014– 8017, 23188, 23190, 28227, 28232, 28233, 28712, 28713, 30101, 30186–30189, 30190, 30270, 30325-30327, 30420, 30421. Crassostrea fimbriata (GRATELOUP, 1855) (Tabule II. foto 1 – 2)

Počet exemplářů: 3 Popis studovaných exemplářů: Misky tohoto druhu jsou vypouklé, nepravidelných tvarů. Jejich okraje jsou vlnité a taškovitě šupinaté. Vnější povrch je bez viditelných radiálních žeber. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7743–7745.

Čeleď: GRYPHAEIDAE VIALOV, 1936 Rod: NEOPYCNODONTE STENZEL, 1971

Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) (Tabule II. foto 3 – 6)

Počet exemplářů: 104 Popis studovaných exemplářů: Ve sbírce se jedná o velmi hojný druh, jehož schránky jsou velmi dobře zachovalé. Tenká schránka malé až střední velikosti. Tvar misek je protáhle vejčitý. Přední a zadní okraj misek bývá rozšířený. Levé misky jsou silnější a více vyklenuté než pravé misky, které jsou plošší a jejich přírůstkové linie jsou slaběji znatelné. Vrcholová dutina u levé misky výrazná. Ligament mohutný, v lichoběžníkovité prohlubni. Příčně pruhovaný. Velký výrazný svalový vtisk. Průměrná výška misek 50 mm. Inventární čísla ve sbírce VMO: 3331, 7812–7818, 7736, 7737, 7760–7761, 7778–7779, 7892–7904, 7918–7922, 7933–7941, 7946–7954, 7963–7967, 7993–7999, 8004–8008, 8018–8024, 26731–26739, 30191–30193, 30211–30215, 30224–30227, 30422–30426.

38

Čeleď: OSTREIDAE RAFINESQUE, 1815 Rod: OSTREA LINNAEUS, 1758

Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 (Tabule III. foto 1 – 3)

Počet exemplářů: 23 Popis studovaných exemplářů: Středně velké misky u tohoto druhu mají okrouhlý až hruškovitý tvar. Levé misky bývají prohloubenější, na vnějším povrchu s výraznými podlouhlými radiálními žebry. Pravé misky jsou slaběji vypouklé až zcela ploché. Vnější povrch pravých misek je bez radiálních žeber, ale jsou zde vyvinuty lupenitě odstávající okraje přírůstkových lamel. Centrálně umístěný svalový vtisk. Misky často postižené činností vrtavých organismů (mlžů, hub) – (viz příloha A: Tabule III., foto 1: Gastrochaenolites isp.). Inventární čísla ve sbírce VMO: 1680, 1681, 6722, 7017, 7879, 8011, 23186, 23187, 27759, 27774–27778, 27780, 27781, 28225, 28226, 28234, 28678, 28679.

Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) (Tabule III. foto 4 – 7)

Počet exemplářů: 14 Popis studovaných exemplářů: Inekvivalvní malé až středně velké schránky poloměsíčitého až trojúhelníkovitého tvaru. Skulptura vnějšího povrchu je tvořena výraznými radiálními žebry. Levá miska je klenutá, její okraj bývá krenulován. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7905–7907, 28752, 30182–30185, 30427–30432.

Ostrea sp. (Tabule III. foto 8)

Počet exemplářů: 123 Popis studovaných exemplářů: Misky – fragmentárně zachované, patřící k rodu Ostrea. Z důvodu chybějících taxonomických znaků přiřazeny k druhu Ostrea sp. Na vzorku 7990 patrný na vnější straně misky spirálně stočený zbytek po rource sedentárního červa (viz příloha A: Tabule III., foto 8). 39

Inventární čísla ve sbírce VMO: 6723, 7768, 7775–7776, 7799, 7800, 7802–7811, 7819, 7848, 7850–7852, 7854, 7855, 7884–7888, 7908–7917, 7925–7932, 7968–7970, 7972, 7974–7978, 7980–7991, 8028, 8029–8032, 23189, 26721–26723, 26740–26744, 26777, 27779, 27762, 27765, 28231, 28228, 28229, 28680, 28709–28711, 28714, 28715, 28751, 30216–30220, 30289–30293, 30301–30303, 30469–30476.

Řád: PECTINOIDA GRAY, 1854 Nadčeleď: PECTINOIDEA RAFINESQUE, 1815 Čeleď: PECTINIDAE RAFINESQUE, 1815 Podčeleď: CHLAMYDINAE TEPPNER, 1922 Rod: TALOCHLAMYS IREDALE, 1935

Talochlamys multistriata (POLI, 1795) (Tabule IV. foto 1)

Počet exemplářů: 3 Popis studovaných exemplářů: Ekvivalvní schránky malých rozměrů. Obrys je oválný, rozměry jsou větší na výšku než délku. Schránka je téměř ekvilaterální, přední boční okraj je o něco kratší než zadní okraj, který je jemně konkávní. Na vnějším povrchu u obou misek tohoto druhu můžeme nalézt různý počet tenkých radiálních žeber (22–42). Šířka žeber a prostoru mezi nimi je přibližně stejná. Radiální žebra jsou dále protkána tenkými rýhami. Ouška (křídla) drsná, velikostně rozdílná. Přední ouško u levé misky je zachováno ve fragmentu. Zadní ouško má velmi dobře vyvinutá slabě šupinatá radiální žebra, jejichž počet u tohoto druhu dosahuje 5–12. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7780, 30590.

Rod: CHLAMYS RÖDING, 1798

Chlamys sp. (Tabule IV. foto 2 – 3)

Počet exemplářů: 14 Popis studovaných exemplářů: Misky – fragmentárně zachované. Z důvodu chybějících taxonomických znaků přiřazeny k druhu Chlamys sp. Schránky jsou bikonvexní, asymetrické a mají odlišnou pravou a levou misku. Levá je většinou více vypouklá než 40

pravá. Přední ouška (křídla) jsou větší než zadní. Hluboký bysální zářez. Vnější povrch misek je většinou pokryt radiálními žebry, která protínají koncentrické tenké linie. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7833, 26717, 26753–26755, 30462–30468, 30589.

Rod: AEQUIPECTEN FISHER, 1886

Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) (Tabule IV. foto 4 – 7)

Počet exemplářů: 31 Popis studovaných exemplářů: Schránky jsou malé až střední velikosti. Misky jsou bikonvexní, inekvivalní: pravá je o trochu více konkávní než levá. Maximální konkávnost je znatelná u apexu. Schránky nejsou ekvilaterální, zadní okraj je mírně konkávní a větší než přední rovný okraj. Většina exemplářů je delší než vyšší. Vnější povrch misek je pokryt čtyřhrannými radiálními žebry 17–20, která jsou užší nebo mají stejnou šířku jako meziprostor. Větší šířka je viditelná hlavně u dolního okraje misek. Přední ouško u pravé misky je protáhlejší a větší než zadní, má trojúhelníkový bysální zářez. Ouška obou misek mají radiální žebra. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7762, 7783–7784, 7832, 23195–23207, 26747–26748, 30461.

Podčeleď: PECTININAE RAFINESQUE, 1815 Rod: PECTEN MÜLLER, 1776

Pecten subarcuatus styriacus HILBER, 1879 (Tabule V. foto 3 – 4)

Počet exemplářů: 4 Popis studovaných exemplářů: Pravé misky tohoto druhu jsou konvexní, levá miska je mírně konkávní až plochá. Jejich vnější povrch je pokryt zaoblenými radiálními žebry, která jsou od sebe oddělena plochými drážkami. Počet žeber je přibližně 20–21. Ouška (křídla) u levé misky mají stejnou velikost, bez bysálního zářezu. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7763, 26713.

41

Pecten (Flabellipecten) besseri (ANDRZEJOVSKI, 1830) (Tabule V. foto 1 – 2)

Počet exemplářů: 2 Popis studovaných exemplářů: Tenkostěnné schránky mají okrouhlý tvar. Pravá miska je u tohoto druhu vypouklá. V mém případě mám k dispozici méně vypouklé až skoro ploché levé misky. Přední a zadní ouško má stejnou velikost i tvar a jeho povrch je zdoben radiálními žebry. Ouška bez bysálního zářezu. Vnější povrch misek je pokryt zaoblenými radiálními žebry, které jsou doplněny jemnými koncetrickými liniemi. Inventární čísla ve sbírce VMO: 8026–8027.

Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) (Tabule V. foto 6 – 7)

Počet exemplářů: 15 Popis studovaných exemplářů: Exempláře jsou mírně poškozené nebo se nacházejí ve fragmentech pravých a levých misek. Pravé misky jsou vypouklé, jejich skulptura je tvořena mohutnými radiálními žebry. Levá miska je kruhového obrysu, plochá s vyvinutými radiálními žebry, která jsou v průřezu mírně zaoblená až čtyřhranná. Prostor mezi žebry je stejný nebo širší než žebra. Skulptura je doplněna o výrazné koncentrické linie. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7773, 7820–7822, 7847, 7845, 26711–26712, 26714– 26715, 26749. Pecten sp. (Tabule V. foto 5)

Počet exemplářů: 25 Popis studovaných exemplářů: Ve sbírce se exempláře nacházejí ve špatném stavu, taxonomické znaky chybějí, proto zařazeny do rodu Pecten sp. Pravá miska vypouklá, levá miska je plochá nebo mírně konvexní blízko apexu. Ouška (křídla) mají stejnou velikost, bez bysálního zářezu. Plochá až zaoblená radiální žebra na vnějším povrchu. Inventární čísla ve sbírce VMO: 1606, 3330, 7759, 7764, 7771, 7782, 7846, 23191– 23194, 26716, 26718, 26746, 27762, 27763, 27764, 27766.

42

Rod: COSTELLAMUSSIOPECTEN BONGRAIN, CAHUZAC et FRENEIX, 1994 [emend.]

Costellamussiopecten cristatus badense (FONTANNES, 1882) (Tabule V. foto 8)

Počet exemplářů: 1 Popis studovaných exemplářů: Miska zachována v hrubozrnném pískovci. Miska kruhovitého obrysu, mírně zploštělá, ouška (křídla) chybějí. Na povrchu patrné jemné koncentrické rýhování. Výraznější radiální žebra. Inventární čísla ve sbírce VMO: 26745.

Řád: MYTILOIDA FERUSSAC, 1822 Nadčeleď: MYTILOIDEA RAFINESQUE, 1815 Čeleď: MYTILIDAE RAFINESQUE, 1815 Rod: MYTILUS LINNAEUS, 1758

Mytilus sp. (Tabule VIII. foto 5)

Počet exemplářů: 2 Popis studovaných exemplářů: Ve sbírce se nacházejí pouze dobře zachovalá vnitřní jádra mlže. Z důvodu chybějících taxonomických znaků je exemplář přiřazen k druhu Mytilus sp. Jádra mají protáhlý, trojúhelníkovitý tvar. U předního okraje je jádro širší, což značí, že schránka je v místě vrcholu na předním konci více klenutá, než na jejím spodním, oválném konci, kde je jádro užší. Na vzorku je patrný i zadní ligamentový okraj. Inventární čísla ve sbírce VMO: 26719–26720.

Podtřída: HETERODONTA NEUMAYR, 1884 Řád: ANOMALODESMATA DALL, 1889 Nadčeleď: THRACIOIDEA STOLICZKA, 1870 (1839) Čeleď: THRACIIDAE STOLICZKA, 1870 (1839) Rod: THRACIA BLAINVILLE, 1824

Thracia sp. (Tabule VIII. foto 4)

Počet exemplářů: 5 43

Popis studovaných exemplářů: Vzorky zachovány ve formě vnitřních jader. Eliptický tvar jádra. Viditelné zámkové linie. Rozměry 40–50 mm na šířku, 30 mm na výšku. Inventární čísla ve sbírce VMO: 26724, 27769, 27771–27773.

Řád: VENEROIDA GRAY, 1854 Nadčeleď: VENEROIDEA RAFINESQEU, 1815 Čeleď: VENERIDAE RAFINESQEU, 1815 Rod: AMIANTIS CARPENTER, 1864

Amiantis sp. (Tabule VIII. foto 6)

Počet exemplářů: 1 Popis studovaných exemplářů: Vzorek zachovaný ve formě vnitřního jádra, jehož tvar je trigonální. Disponuje malými rozměry 30 mm na šířku a 23 na výšku. Inventární čísla ve sbírce VMO: 30588.

Třída: GASTROPODA CUVIER, 1795 Podtřída: CAENOGASTROPODA COX, 1960 Řád: NEOGASTOPODA WENZ, 1938 Nadčeleď: CONOIDEA FLEMING, 1822 Čeleď: CONIDAE FLEMING, 1822 Rod: CONUS LINNAEUS, 1758

Conus sp. (Tabule VI. foto 1)

Počet exemplářů: 4 Popis studovaných exemplářů: Vzorky zachovány ve formě vnitřních jader. Tvar širokého kužele. Jádra jsou tvořena střednozrnným pískovcem. Poslední závit schránky zakulacený (zaoblený). Spira nízká. Počet závitů 5. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7834–7837.

44

Nadčeleď: BUCCINOIDEA RAFINESQUE, 1815 Čeleď: FASCIOLARIIDAE GRAY, 1853 Rod: FUSINUS RAFINESQUE, 1815

Fusinus sp. (Tabule VI. foto 2)

Počet exemplářů: 1 Popis studovaných exemplářů: Jediný exemplář je ve sbírce zachován ve formě vnitřního jádra. Ze vzorku je patrný charakteristický typ schránky pro tento druh – fusiformní s typicky vyvinutým rostrem. Spira je vysoká, věžovitá s velmi vysokým tělesným závitem. Počet závitů 4. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7838.

Nadčeleď: MURICOIDEA RAFINESQUE, 1815 Čeleď: MURICIDAE RAFINESQUE, 1815 Rod: NASSA RÖDING, 1798

Nassa sp. (Tabule VIII. foto 7)

Počet exemplářů: 1 Popis studovaných exemplářů: Malé jádro je vřetenovitě rozšířené s velkým kulovitým závitem. Závity jsou vinuty stupňovitě. Rozměry tohoto malého gastropoda jsou kolem 30 mm na šírku a 25 mm na výšku. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7840.

Kmen: ECHINODERMATA KLEIN, 1734 Třída: ECHINOIDEA LESKE, 1778 Podtřída: EUECHINOIDEA BRONN, 1860 Nadřád: NEOGNATHOSTOMATA SMITH, 1981 Řád: CLYPEASTEROIDA AGASSIZ, 1872 Čeleď: CLYPEASTERIDAE AGASSIZ, 1835 Rod: CLYPEASTER LAMARCK, 1801

45

Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 (Tabule VI. foto 4 – 5)

Počet exemplářů: 14 Popis studovaných exemplářů: Schránka tohoto druhu je bilaterálně souměrná a má zaobleně pentagonální obrys. Orální strana je plochá. Od vnějšího okraje zde probíhají mělké ambulakrální rýhy, které se zanořují do ústí nálevky, na jejímž konci se vyskytovala ústa (peristom). Okrouhlý periprokt bývá nedaleko obvodu schránky v zadním nepárovém interambulakru 5 aborální strana je vyklenutá. Ve svrchní části se vytváří růžice pěti uzavřených listových petaloidů společně s pětiúhelníkovým madreporitem, po jehož obvodu jsou dobře viditelné genitální póry. Po celém vnějším povrchu kostry jsou dobře rozpoznatelné tuberkule. V takto dobrém stavu se nacházejí ve sbírce pouze dva exempláře (viz příloha A: Tabule VI.). Ostatní jedinci jsou zachováni ve fragmentech. Dochovávají se zejména celá interambulakra nebo části ambulaker. Inventární čísla ve sbírce VMO: 3583, 3584, 7739, 7747–7749, 7755, 7769,7786, 7787, 7788, 23185, 26704, 27782. Clypeaster sp. Počet exemplářů: 2 Popis studovaných exemplářů: Exempláře jsou pětiúhelníkovitého tvaru se zaoblenými rohy. Orální strana schránek je relativně plochá nebo konkávní. Aborální strana je silně vyklenutá. Vnější povrch není viditelný, je zanesen jemným sedimentem. Není možnost přesného určení do druhu, ale podle tvaru a paleontologické situaci na lokalitě patří zřejmě do rodu Clypeaster sp. Inventární čísla ve sbírce VMO: 26703, 30460.

Řád: ECHINOLAMPADOIDA KROH & SMITH, 2010 Čeleď: ECHINOLAMPADIDAE GRAY, 1851 Rod: ECHINOLAMPAS GRAY, 1825

Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) (Tabule VI. foto 6 – 8)

Počet exemplářů: 28

46

Popis studovaných exemplářů: Schránky malých až středních rozměrů, mírně deformované. Má široce oválný obrys, petaloidy jsou výrazné, neuzavřené, pokračují k okraji schránky, kde se téměř dorzálně dotýkají. Peristom je oválného až příčně protáhlého tvaru. Periprokt je umístěn v 5 interambulakru, leží na okraji spodní strany. Většina exemplářů je mírně poškozena nebo je zachována hlavně ve fragmentech orálních stran. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7752–7754, 7789–7798, 26705–26708, 26767–26770, 26832– 26833, 30455–30459. Echinolampas sp. (Tabule VI. foto 3)

Počet exemplářů: 2 Popis studovaných exemplářů: Malé až středně velké schránky zachované bez hlavních určovacích znaků, podle kruhového obrysu a klenuté svrchní strany přiřazeny k druhu Echinolampas sp. Inventární čísla ve sbírce VMO: 3472, 26831.

Kmen: ARTHROPODA LATREILLE, 1829 Třída: MAXILLOPODA DAHL, 1956 Podtřída: THECOSTRACA GRUVEL, 1905 Řád: SESSILIA LAMARCK, 1818 Nadčeleď: BALANOIDEA LEACH, 1817 Čeleď: BALANIDAE LEACH, 1806 Rod: BALANUS COSTA, 1778

Balanus sp. (Tabule VI. foto 9 – 10)

Počet exemplářů: 9 Popis studovaných exemplářů: Svijonožci druhu Balanus sp. mají tělo bez stvolu. Schránka přímo nasedá široce na pevný podklad. Kostra je tvořena šesti navzájem pevně spojenými vápnitými destičkami, které společně vytváří kuželovitou schránku. Ve sbírce se vyskytují většinou po dvou až třech kontaktně spojených jedincích v hrubozrnném pískovci. Rozměry jsou kolem 20 až 40 mm na výšku. 47

Inventární čísla ve sbírce VMO: 7774, 7757–7758, 26709–26710, 26775, 30452–30454.

Kmen: CHORDATA BALFOUR, 1880 Třída: CHONDRICHTHYES HUXLEY, 1880 Podtřída: ELASMOBRANCHII BONAPARTE, 1838 Řád: LAMNIFORMES BERG 1958 Čeleď: ODONTASPIDIDAE MÜLLER & HENLE 1839 Rod: CARCHARIAS RAFINESQUE, 1810

Carcharias cf. cuspidatus (AGASSIZ, 1843) (Tabule VII. foto 5)

Počet exemplářů: 1 Popis studovaných exemplářů: Korunka u tohoto zubu je rovná, štíhlá a mírně zahnutá k distální straně. Okraje a lingvální strana korunky jsou hladké. Zub má na povrchu kořene v úrovni báze korunky zubu vyvinuté malé, zahnuté, laterální hroty. Ramena kořene jsou ohnuté směrem dolu. Inventární čísla ve sbírce VMO: 7772.

48

7.2 Mikrofauna vrtů A1, A2: V této části uvádím přehled určených druhů foraminifer z jednotlivých profilů vrtů A1 a A2.

Vrt A1 4,0 – 4,7 m: Elphidium fichtellianum (d´ORBIGNY, 1846), Elphidium macellum (FICHTEL & MOLL, 1798), Elphidium crispum (LINNAEUS, 1758), Asterigerinata planorbis (d´ORBIGNY, 1846), Rotalia sp., úlomky ostnů ježovek, úlomky jehlic hub. 5,0 – 5,30 m: Ammonia beccarii (LINNAEUS, 1758), Elphidium macellum (FICHTEL & MOLL, 1798), úlomky ostnů ježovek. 6,0 – 6,50 m: Elphidium div. sp. 6,9 m: Elphidium macellum (FICHTEL & MOLL, 1798), Elphidium crispum (LINNAEUS, 1758), Elphidium subnodosum (MÜNSTER), Elphidium fichtellianum (d´ORBIGNY, 1846), Ammonia beccarii (LINNAEUS, 1758), Asterigerinata planorbis (d´ORBIGNY, 1846), Asterigerinata sp., Globulina sp. 7,0 –7,5 m: Elphidium sp. 7,5 – 8,0: Elphidium sp., Asterigerinata sp. Zbylé metráže (8,0 – 8,5; 8,5 – 10,00; 10,00 – 11,00) byly bezfosilní, vyskytovaly se pouze neurčitelné úlomky schránek. Zjištěná mikrofauna odpovídá mělkovodnímu vývoji spodního badenu (Kupková 1995).

49

Vrt A2: 5,0 – 7,5 m: Bulimina

striata d’ORBIGNY,

in

GUÉRIN-MÉNWVILLE,

1843,

Lenticulina

cultrata (MONTFORT, 1808), Valvulineria complanata (d´ORBIGNY, 1846), Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN, 1852), Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Lenticulina inornata (d'ORBIGNY, 1846), Allomorphina trigona REUSS, 1850, Globigerina praebulloides BLOW, 1959, Uvigerina pygmaea d´ORBIGNY, 1826, Chilostomella ovoidea REUSS, 1850, Uvigerina semiornata

d´ORBIGNY,

1826,

Globigerinoides

trilobus (REUSS

1850),

Praeglobobulimina pupoides (d’ORBIGNY, 1846), Uvigerina aculeata d'ORBIGNY, 1846, Nonionella sp., Laevidentanila elegans (d´ORBIGNY, 1846) 7,5 – 8,8 m: Laevidentanila elegans (d´ORBIGNY, 1846), Sphaeroidina bulloides d’ORBIGNY, 1826, Lenticulina inornata (d'ORBIGNY, 1846), Uvigerina sp., Xestoleberis sp., Cytheretta sp., Parakrithe dactylomorpha RUGGIERI, 1962, Henryhowella asperrima (REUSS, 1850) 8,5 – 9,5 m: Globigerinoides trilobus (REUSS 1850), Laevidentanila elegans (d´ORBIGNY, 1846), Chilostomella oolina SCHWAGER, 1878, Chilostomella ovoidea REUSS, 1850, Pullenia bulloides (d’ORBIGNY, 1846), Uvigerina pygmaea d´ORBIGNY, 1826, Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954, Cibicides ungerianus (d´ORBIGNY, 1846), Paragloborotalia mayeri

CUSHMAN

&

ELLISOR,

1939,

Globoquadrina

sp.,

Oridorsalis

umbonatus (REUSS, 1851), Parakrithe dactylomorpha RUGGIERI, 1962, Henryhowella asperrima (REUSS, 1850), Krithe sp., Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Uvigerina macrocarinata PAPP & TURNOVSKY, 1953, Uvigerina acuminata HOSIUS, 1895, Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Pullenia bulloides (d’ORBIGNY, 1846), Valvulineria complanata (d´ORBIGNY, 1846) 10,0 – 10,5 m: silně pyritizovaná fauna, převážně pouze jádra Praeglobobulimina pupoides (d’ORBIGNY, 1846), Chilostomella ovoidea REUSS, 1850, Globigerina praebulloides BLOW, 1959, Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Stilostomella adolphina (d´ORBIGNY), 1846, Bolivina sp., Uvigerina macrocarinata 50

PAPP & TURNOVSKY, 1953, Globigerinoides trilobus (REUSS 1850), Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954, Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Parakrithe dactylomorpha RUGGIERI, 1962, Henryhowella asperrima (REUSS, 1850) 10,8 – 10,9 m: Praeglobobulimina pupoides (d’ORBIGNY, 1846), Chilostomella ovoidea REUSS, 1850, Globigerina praebulloides BLOW, 1959, Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Stilostomella adolphina (d´ORBIGNY), 1846, Bolivina sp., Uvigerina macrocarinata PAPP & TURNOVSKY, 1953, Globigerinoides trilobus (REUSS 1850), Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954, Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Parakrithe dactylomorpha RUGGIERI, 1962, Henryhowella asperrima (REUSS, 1850) 11,0 – 11,5 m: Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Uvigerina acuminata HOSIUS, 1895, Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Stilostomella adolphina (d´ORBIGNY), 1846, Cibicidoides

pseudoungerianus

(CUSHMAN,

1922),

Sphaeroidina

bulloides d’ORBIGNY, 1826, Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Marginulina sp., Globorotalia scitula (BRADY, 1882), Lenticulina sp., Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN, 1852), Planularia sp. 12,5 – 12,9 m: Elphidium sp., Nonion boueanum (d´ORBIGNY, 1846), Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Stilostomella div. sp., Lenticulina inornata (d'ORBIGNY, 1846), Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN, 1852), Sphaeroidina bulloides d’ORBIGNY, 1826, Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Chilostomella oolina SCHWAGER, 1878, Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Bulimina striata d’ORBIGNY, in GUÉRIN-MÉNWVILLE, 1843, Globorotalia scitula (BRADY, 1882), Parakrithe dactylomorpha RUGGIERI, 1962, Henryhowella asperrima (REUSS, 1850) 13,0 – 13,5 m: Uvigerina macrocarinata PAPP & TURNOVSKY, 1953, Uvigerina acuminata HOSIUS, 1895, Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Cibicides wuellerstorfi (SCHWAGER, 1866), Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Dimorphina variabilis 51

(NEUGEBONEN,

1852),

Nonion

commune (d´ORBIGNY,

1846),

Chilostomella

oolina SCHWAGER, 1878, Stilostomella adolphina (d´ORBIGNY), 1846, Lobatula lobatula (WALKER & JACOB, 1798), Globorotalia scitula (BRADY, 1882) 13,5 – 14,5 m: Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951, Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Orbulina bilobata d´ORBIGNY, 1846, Stilostomella adolphina (d´ORBIGNY), 1846, Bulimina

striata d’ORBIGNY,

in

GUÉRIN-MÉNWVILLE,

1843,

Sphaeroidina

bulloides d’ORBIGNY, 1826, Pullenia bulloides (d’ORBIGNY, 1846), Chilostomella ovoidea REUSS, 1850, Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN, 1852), Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954, Lenticulina inornata (d'ORBIGNY, 1846), Laevidentalina communis (d'ORBIGNY, 1826), Henryhowella asperrima (REUSS, 1850), Krithe sp. 14,8 – 15,0 m: Lenticulina sp., Henryhowella asperrima (REUSS, 1850), Krithe sp., Parakrithe dactylomorpha RUGGIERI, 1962, Xestoleberis sp., Pterygocythereis sp., Eucythere alexanderi SCHNEIDER, 1939 16,7 – 17,0 m: bohaté společenstvo spodního badenu Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Praeglobobulimina pupoides (d’ORBIGNY, 1846), Lenticulina inornata (d'ORBIGNY, 1846), Lenticulina calcar (LINNAEUS, 1767), Lenticulina simplex (d´ORBIGNY, 1839), Lenticulina vortex (FICHTEL & MOLL, 1798), Stilostomella adolphina (d´ORBIGNY), 1846, Laevidentanila elegans (d´ORBIGNY, 1846), Globigerinoides trilobus (REUSS 1850), Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954, Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN, 1852), Calcarina sp., Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Marginulina sp., Gyroidina soldanii d´ORBIGNY, 1826, Pullenia bulloides (d’ORBIGNY, 1846), Cibicides ungerianus (d´ORBIGNY, 1846), Cibicidoides pseudoungerianus (CUSHMAN, 1922), Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Siphonina reticulata (CZJZEK, 1884), Oridorsalis umbonatus (REUSS, 1851), Bolivina hebes MACFADYEN, 1930, Globorotalia scitula (BRADY, 1882), Henryhowella

asperrima (REUSS,

1850),

dactylomorpha RUGGIERI, 1962

52

Krithe

sp.,

Parakrithe

17,5 m: Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Uvigerina acuminata HOSIUS, 1895, Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Gyroidina soldanii d´ORBIGNY, 1826, Marginulina hirsuta d´ORBIGNY, 1826, Globigerinoides trilobus (REUSS 1850), Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954, Siphonina reticulata (CZJZEK, 1884), Bulimina

striata d’ORBIGNY,

in

GUÉRIN-MÉNWVILLE,

1843,

Lenticulina

cultrata (MONTFORT, 1808), Lenticulina inornata (d'ORBIGNY, 1846), Lenticulina vortex (FICHTEL & MOLL, 1798), Planularia auris DEFRANCE in de Blainville, 1824, Bolivina sp., Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN,

1852),

Pullenia

bulloides (d’ORBIGNY,

1846),

Parakrithe

dactylomorpha RUGGIERI, 1962 18,5 m: Vaginulina legumen (LINNAEUS, 1758), Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846), Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954, Nonion commune (d´ORBIGNY, 1846), Lenticulina simplex (d´ORBIGNY, 1839), Lenticulina vortex (FICHTEL & MOLL, 1798), Lenticulina cultrata (MONTFORT, 1808), Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951, Cibicidoides pseudoungerianus (CUSHMAN, 1922), Cibicides ungerianus (d´ORBIGNY, 1846), Cibicides wuellerstorfi (SCHWAGER, 1866), Planularia sp., Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826, Marginulina hirsuta d´ORBIGNY, 1826, Krithe sp. 19,0 – 19,5 m: Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN, 1852), Lenticulina simplex (d´ORBIGNY, 1839), Bulimina striata d’ORBIGNY, in GUÉRIN-MÉNWVILLE, 1843, Laevidentanila elegans (d´ORBIGNY, 1846), Globigerina praebulloides BLOW, 1959, Gyroidina soldanii d´ORBIGNY, 1826, Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951, Cibicidoides pseudoungerianus (CUSHMAN, 1922), Siphonina reticulata (CZJZEK, 1884), (Kupková 1995).

53

8 Paleoekologická charakteristika a diskuze 8.1 Makrofauna

Ve studovaném materiálu zkamenělin ze Slatinek jsem zjistil, že se v největším počtu vyskytují schránky ústřic různých druhů. Tento fakt je doložen i v literatuře. Kupková (1982) uvádí, že se mezi Kaplí a Slatinkami asi 50 m od pískovny s nadmořskou výškou 260 m nacházel ústřičný útes s velkým počtem jedinců, ale malým počtem druhů. Ústřice jsou organismy, které patří mezi sesilní bentos. Svou levou miskou jsou připevněny k různému substrátu. Většina přisedlých mlžů žije v mělkých pobřežních vodách s maximální hloubkou do 35 m. Ústřice jsou velmi tolerantní organismy, dokáží se vypořádat s výkyvy teplot, salinity a rozpuštěného kyslíku. Díky své odolnosti, ústřice obývají intertidální a subtidální zónu, kde se živí fytoplanktonem. Tvar jejich schránek je velmi ovlivněn ekologickými faktory prostředí, jako jsou povaha substrátu, energie vody (El-Hedeny 2005). Většinou se silnostěnné bentózní organismy s odolnou schránkou vyskytují na pevném substrátu (Hladilová 1984). Tyto mohutné schránky se ve vzorcích ze Slatinek vyskytují v hojných počtech. Jsou zastoupeny především druhy Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) a Ostrea edulis LINNAEUS, 1758. Pohyb vody je dalším faktorem, který má vliv na velikost schránek. Obecně platí, že schránky dosahují větších mocností v teplém prostředí s vyšší energií vody, aby tak odolaly působení vln (Hladilová 1984; El-Hedeny 2005). Avšak jejich rozměry se mohou také zmenšovat jako důsledek toho, že se v pobřežních oblastech musí vypořádat s nepříznivými podmínkami. Například v období silné turbulence a tím i zvýšeného zakalení vody (Hladilová 1984) nebo delšímu vystavení mimo vodní prostředí v dobách odlivu, kdy se organismus uzavře do schránky a nepřijímá potravu (El-Hedeny 2005). Všechny tyto procesy jsou spojeny s větší spotřebou energie na úkor růstu (Hladilová 1984). Ovšem zmenšení rozměrů v těchto podmínkách může být vysvětleno také na základě zvýšeného přínosu potravy. To má za následek vznik velké populace daného druhu, na úkor rozměrů jedinců v důsledku vyšší vnitrodruhové konkurence o životní prostor (Hladilová 1984). Z dalších druhů můžeme uvést druh Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831), který je typický pro skalní pobřežní prostředí v sublitorální zóně v hloubkách od 10 m (Mandic et Harzhauser 2003). Naopak 54

menší druh Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) preferuje větší hloubky (Záruba 1996). Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 je druh ježovky, jež představuje další významný organismus, díky kterému se můžeme přiblížit obrazu prostředí studované lokality v miocénu. Kalabis (1949) ve své Monografii Clypeasterů z Československého miocénu popisuje paleobiologii ježovek, které zde byly nalezeny. Clypeasteři obývali zpravidla pobřežní pásmo poměrně teplého miocenního moře. Na život v příbojové zóně byli přizpůsobeni zpevněnými pilíři nebo septy, které vyplňovaly jejich vnitřní kostru. Tyto masivní ježovky žily v písčitých i hrubších sedimentech na mořském dně, jehož hloubka kolísala v mezích litorálu až neritika. Dalším organismem, který obývá strmé útesy v příbojové zóně je svijonožec rodu Balanus sp. Paleontologický materiál

je

doplněn

o

makroskopické

foraminifery rodů

Heterostegina a rody ze třídy Bivalvia a Gastropoda, jako jsou Pecten, Conus, Nassa, Mytilus, Thracia. Mlži patříci k čeledi Pectinidae se na této miocenní lokalitě vyskytovali hlavně v podobě zástupců rodu Pecten a Aequipecten. Recentní zástupci z čeledi Pectinidea jsou součástí vagilního bentosu. Živí se jako filtrátoři, jejichž pootevřené schránky leží na mořském dně. Obývají zejména oblasti s písčitým až písčito-jílovým dnem v zónách infralitorálu až cirkalitorálu, které jsou bohaté na plankton a organické látky. Nevyhýbají se ani hrubozrnějším substrátům, avšak v prostředí s výhradně měkkým bahnitým jílovým dnem se vyskytují v omezené míře. Mlži rodu Mytilus obývají prostředí svrchního infralitorálu, kde jsou pevně připevněni ke kamenům či skalám v příbojových oblastech. Naopak gastropodi rodu Conus jsou volně pohybliví dravci žijící na skalnatém i písčitém substratu v teplém prostředí. Teplé oblasti také obývají bentické foraminifery rodu Heterostegina (viz příloha A: Tabule VII). Vyskytující se na substrátu různého složení, jehož hloubka kolísá mezi 20–150 m (Beavington-Penney et Racey 2004). Zmíněnou faunu, která by popisovala litorální až sublitorální zónu, můžeme doplnit o zprávy o nálezech příbojových štěrků lokálního původu v okolí Kaple (Smyčka 1906). V těchto sedimentech byly nalezeny stopy ichnospolečenstva entobiové ichnofacie. Zmíněné valouny se zachováním stop po vrtbách endolitických mlžů, hub a červů poukazují na to, že v západním okolí Kaple existovalo skalnaté pobřeží s intenzivní příbojovou činností, které pokračovalo do oblasti Slatinek, kde mělo spíše plochý a méně 55

dynamický ráz s četnými ústřičnými slapy (Pek et al. 1998). Stopami po vrtavé činnosti organismů se zabýval Hladík (2009), který zjistil, že jsou dochovány na mnoha exemplářích ústřic ze Slatinek a nejlépe se uchovaly vrtby ichnodruhu Gastrochaenolites isp. (viz příloha A: Tabule III., foto 1).

8.2 Mikrofauna

Na základě získaných výplavů z vrtů A1 a A2 u Slatinek, je možné rozdělit tuto mikrofaunu do dvou paleoekologických skupin. Jako první skupinu jmenujme společenstvo foramifer zastiženou ve vrtu A1, kterou tvoří zejména mělkovodní, bentózní druhy. Patří sem Ammonia beccarii

(LINNAEUS, 1758), Elphidium crispum

(LINNAEUS, 1758), Elphidium fichtellianum (d´ORBIGNY, 1846), Elphidium macellum (FICHTEL & MOLL, 1798), Asterigerinata planorbis (d´ORBIGNY, 1846). Přítomnost těchto spodnobadenských druhů foraminifer indikuje příbřežní prostředí litorální až sublitorální zóny (Cicha 1985; Petrová 2001; Štemproková-Jirová 1984). Hlubokovodní společenstva foraminifer nebyla zastižena a ostrakodová fauna byla v tomto vrtu velmi chudá na rozdíl od bohatého ostrakodového společenstva ve vrtu A2. Jaroslav Říha určil pouze rod Henryhowella sp. a druh Pterygocythereis calcarata (BOSQUET, 1852), (Kupková et al. 1987). Pterygocythereis calcarata indikuje výhradně mořské prostředí infralitorální až cirkalitorální zóny. Druhy rodu Henryhowella sp. se vyskytují v hloubkách cirkalitorálu až batyálu (Seko 2011). Do druhé skupiny můžeme zařadit zbylé druhy, které byly objeveny ve vrtu A2. Ze zkoumaných vzorků byla zjištěna velká převaha 38 bentických rodů foraminifer, nad pouhými 8 rody planktonních dírkovců. Bentické foraminifery byly zastoupeny zejména rody Uvigerina, Cibicidoides, Siphonodosaria, Heterolepa, Neugeborina a Melonis. Planktonní druhy zastupují Globigerinoides bisphericus TODD, 1954, Globigerinoides trilobus (REUSS 1850), Globigerina praebulloides BLOW, 1959, Orbulina suturalis BRÖNNIMANN 1951. Paleoekologické indikátory obsahu kyslíku v mořské vodě jsou v bentických společenstvech foraminifer zastoupeny jak oxickými druhy Cibicides ungerianus (d´ORBIGNY, 1846), Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846) tak sub/disoxickými rody Uvigerina, Melonis. Společný výskyt těchto foraminifer indikuje dobře prokysličené prostředí s obsahem rozpuštěného kyslíku nad 3 ml/l společně s redukčním 56

prostředím, ve kterém docházelo ke snižování obsahu kyslíku. Pod hranicí redukčního prostředí se hromadila bentická infauna zastoupena z 90 % rodem Uvigerina, která zde rozkládala odumřelou biomasu, z důvodu vyšší produkce ve fotické zóně (Kopecká 2012). Snížení množství obsahu kyslíku u dna je doprovázeno pyritizací schránek planktonu (viz příloha A: Tabule XI., foto 5). Dobrá prokysličenost prostředí je v souladu s nynějším popisem paleogeografie spodního badenu, jež předpokládá dobrou cirkulaci vod mezi mediteranní oblastí a Centrální Paratethys a s tím spojený vyšší přísun živin do prostředí (Kopecká 2006). Podíl planktonu vůči bentosu je velmi nízký a ve většině vzorků nepřesahuje hranici 50 %. Tak malé poměrné zastoupení planktonu vůči bentosu odpovídá mělkovodnímu paleoprostředí na úrovni šelfu. Ovšem paleohloubku prostředí nelze na základě poměrného zastoupení planktonních a bentických foraminifer bezpečně určit (Kopecká 2012). Paleohloubka studovaného vrtu byla na základě výzkumu zmíněných bentických foraminifer, ve kterých byl zaznamenán mělkovodní druh Elphidium crispum (LINNAEUS, 1758) ustanovena na oblast hlubšího (vnějšího) šelfu. Pro toto tvrzení svědčí výsledky výzkumu planktonních foraminifer, které dokládají nízkou diverzitu a vysokou ekvitabilitu tohoto společenstva. Nižší diverzita je doložena u vzorků, kde převládaly chladnomilné druhy, tak i u společenstev s dominujícími teplomilnými druhy. Takže zde mohla mít hloubka prostředí vliv na rozvoj planktonních foraminifer, u kterých obecně platí, že v menších hloubkách s velkou dynamikou prostředí jejich diverzita klesá (Kopecká 2012). Nejbohatší společenstva planktonních foraminifer jsou uváděny v hloubkách kolem 200 m. V pobřežních vodách je velká turbulence a rychlé proudění, což jsou špatné podmínky pro rozvoj planktonních společenstev (Štemproková-Jirová 1984). Navíc ve všech studovaných vzorcích chyběl hlubokovodní druh s batymetrickým rozsahem pod 200 m (Kopecká 2012). Ovšem v práci Kupkové (1995) se v seznamu určených foraminifer objevují druhy Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798), Pullenia bulloides (d’ORBIGNY, 1846). Tyto druhy uvádí i Kopecká (2012). Podle Petrové et al. (2010) se jedná o batyální druhy, které indikují hloubku pod 200 m. Brzobohatý (1997) studoval paleobatymetrickou situaci spodního badenu na Moravě a určil na základě otolitových faun maximální hloubku někdejšího moře na 400 m. Jeho výzkumy se soustředily na osovou část karpatské předhlubně v linii Hrušovany nad Jevišovkou, Rybníček, Nezamyslice, Drahanovice. Jeho výsledky potvrdila Kopecká (2006) na základě výzkumu foraminifer z vrtu HV-5 Rybníček. Práce Zapletala (2001, 57

2004, 2005) shrnují mělkovodnější vývoj sedimentace spodního badenu na střední Moravě a popisují prostředí sedimentace jako výškově členitý záliv s řadou ostrovů, průlivů a zátok, které v okolí Slatinek dokládají i usazeniny příbojového pásma ze Služína (Kalabis 1937). Z doposud známých výzkumů se jeví, že Slatinky byly přechodem mezi hlubším a mělkovodnějším prostředím (obr. 11). Spodnobadenské sedimenty se ukládaly na sv. úpatí Velkého Kosíře, který tehdy náležel k elevacím a tvořil poloostrov, který se zanořoval do miocenního moře. Nalezené sedimenty zde jsou vyvinuté v okrajové facii, společně s výskytem ústřičného slapu, který je dokumentován velkými počty nalezených schránek ústřic u Slatinek a dále pak u Čelechovic a Kaple. Z těchto faktů můžeme usuzovat, že se jednalo o pobřežní prostředí, které mohlo mít charakter zálivu nebo zátoky s ústřičnými útesy (Zapletal 2004).

Obr. 11. Vyznačení možné pozice lokality Slatinky v profilu oceánského dna ve spodním badenu.

58

9 Závěr V předložené bakalářské práci byly v rešeršní části zpracovány dosavadní literární zdroje, zabývající se problematikou zaniklé pískovny ve Slatinkách. V praktické části byla zpracována a popsána sbírka fosilií uložená ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Kolekce makrofauny čítá celkem 26 druhů živočichů. Z tohoto počtu bylo určeno 17 druhů mlžů (Bivalvia), 3 druhy plžů (Gastropoda), 4 druhy ostnokožců (Echinodermata) a po jednom druhu ze tříd Maxillopoda a Chondrichtyes. Celkový počet exemplářu v depozitáři Vlastivědného muzea v Olomouci je 493 kusů (viz příloha B). Z toho patří 437 kusů k měkkýšům, 46 kusů k ježovkám, 9 kusů svijonožcům a 1 kus parybám. V rámci mé bakalářské práce jsem prováděl revizi zmíněné sbírky. U většiny materiálů jsem došel ke stejnému druhovému určení a pouze jsem změnil názvy druhů podle nejnovější synonymiky. U diskutabilních 22 exemplářů jsem se pokusil o jejich redeterminaci (viz příloha B). K odlišnému systematickému zařazení došlo u 22 schránek zejména mlžů, ježovky a zubu žraloka. Nověji přeurčené exempláře zastupují druhy Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813), Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831), Ostrea edulis LINNAEUS, 1758, Ostrea sp., Pecten subarcuatas styriacus HILBER, 1879, Pecten aduncus (EICHWALD, 1830), Pecten sp., Thracia sp., Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816), Carcharias cf. cuspidatus (AGASSIZ 1843). Po vlastní revizi se sbírka nachází v dobrém stavu. Každý exemplář je uložen ve zvláštní plastové krabičce a obsahuje etiketu s rodovým a druhovým jménem, místo a rok sběru, nálezce, stratigrafické zařazení a inventární číslo. Bakalářská práce je v rámci paleoekologické interpretace prostředí v souladu i s předešlými výzkumy. Předpokládá dobře proteplenou a prokysličenou mělkovodní oblast malého zálivu či zátoky s písčitým dnem v blízkosti příbojových utesů, odpovídající litorální až sublitorální zóně s přechodem do zóny hludšího neritika.

59

10 Použitá literatura: Barth, V. (1958): Historický přehled geologických výzkumů v Hornomoravském úvalu. – Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, přír. Vědy, 5, 25–78. Státní pedagogické nakladatelství. Praha. Barth, V. et al. (1971): Geologické exkurze do Hornomoravského úvalu a okolí. – Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého. 96s. Olomouc. Beavington-Penney, S. J. – Racey, A. (2004): Ecology of extant nummulitods and other larger benthic foaminifera: applications in palaeoenvironmental analysis. – Earth-Science Reviews, 67, 219–265. Cardiff. Bednářiková,

S.

(2001):

Geologické

a

petrografické

zhodnocení

krystalinika

Hornomoravského úvalu. – MS, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Blekta, J. (1933): Nálezy miocenních zkamenělin na Prostějovsku. – Věstník Klubu přírodovědeckého. v Prostějově, 23, 86–87. Prostějov. Brzobohatý, R. – Cicha, I. (1993): Karpatská předhlubeň. – In: Přichystal A., Obstová V., Suk M. (eds.): Geologie Moravy a Slezska. Sborník příspěvků k 90. výročí narození prof. dr. Karla Zapletala. Moravské zemské muzeum a Sekce geologických věd Přf MU, 123– 128. Brno. Brzobohatý, R. (1997): Paleobatymetrie spodního badenu karpatské předhlubně na Moravě z pohledu otolitových faun. – In: Hladilová, Š. (ed.): Dynamika vztahů marinního a kontinentálního prostředí. – Sborník příspěvků, 37–45. Brno. Bubík, M. – Dvořák, J. (1996): O nálezu karpatu (miocén) a dalších výsledcích vrtu Slatinky MH-10. – Zprávy o geologických výzkumech v roce 1995, 3, 20–21. Praha. Cicha, I. – Seneš, J. (1969): Stratigrafické členění mladšího tercieru Západních Karpat a jeho problematika. – Sborník geologických věd – Geologie, 18, 125–132. Praha. Cicha, I. (1985): Mikrofauna vrtů Slatinky 1 a 2. – MS, Krajské Vlastivědné muzeum Olomouc, 1–12. Olomouc.

60

Čtyroký, P. (1991): Rozdělení a korelace eggenburgu a ottnangu v jižní části karpatské předhlubně na Moravě. – Západní Karpaty, Série Geológia, 15, 67–109. Bratislava. Demek, J. – Mackovič, P. – a kol. (2006): Zeměpisný lexikon ČR - Hory a nížiny, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. 2, 582s. Brno. El-Hedeny, M. M. (2005): Taphonomy and Paleoecology of the Middle Miocene oysters from Wadi Sudr, Gulf of Suez, Egypt. – Revue de Paléobiologie, 24, (2), 719–733. Genève. Ficner, F. – Havlíček, V. (1975): Two thick-shelled brachiopods from the Middle Devonian of Moravia. – Věstník Ústředního ústavu geologického, 50, 361–472. Praha. Ficner, F. – Havlíček, V. (1978): Middle Devonian brachiopods from Čelechovice, Moravia. – Sborník geologických věd - Paleontologie, 21, 69–104. Praha. Galle, A. – Ficner, F. (2004): Middle Devonian Calceola sandalina (LINNAEUS, 1771) (Anthozoa, Rugosa) from Moravia (Czech Republic): aspects of functional morphology, gerontic growth patterns, and epibionts. — Geodiversitas, 26, 1, 17–31. Paris.

Goliáš, V. – Jašková, V. – Melichar, R. – Štorch, P. – Prokop, R. – Budil, P. – Kraft, P – Marek, J. – Holub, F. V. – Mikuláš, R. (2011): Výchoz silurských hornin v Repešském žlebu na Stínavě, Drahanská vrchovina, Morava. – Přírodovědné Studie Muzea Prostějovska, 12-13, 7–21. Prostějov. Habětín, V. – Knobloch, E. (1981): Kapesní atlas zkamenělin. – Státní pedagogické nakladatelství. 3, 288s. Praha. Hladík, J. E. (2009): Projevy vrtavé činnosti organismů na schránkách miocénních fosilií vybraných paleontologických lokalit Prostějovska. – MS, Katedra geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Hladil, J. (1983): Cyklická sedimentace v devonských karbonátech macošského souvrství. – Zemní plyn a nafta, 28, 1, 1 – 14. Hodonín. Hladil, J. – Kalvoda, J. (1993): Extinction and recovery succession of the Devonian marine shoals: Eifelian-Givetian and Frasnian-Famennian events, Moravia and Bohemia. — Věstník Českého geologického ústavu, 68, 4, 13–23. Praha. 61

Hladilová, Š. (1984): Velikost, tloušťka a skulpturace schránek v závislosti na prostředí. – In: Musil, R. (ed.): Paleoekologie. Sborník z konference, Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, 99–113. Brno. Hladilová, Š. – Zdražílková, N. (1989): Paleontologické lokality karpatské předhlubně na Moravě. – Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně. 107s. Brno. Hlobilová, J. (1963): Příspěvek k petrografii krystalinika v Hornomoravském úvalu I. – Acta Universitatis Palackianea Olomucensis, Facultatis Rerum Naturalium, 10, 119–177. Praha. Chlupáč, I. (1964): Výskyt trilobita Schizoproetus celechovicensis (SM.) v Moravském krasu a jeho význam. – Věstník Ústředního ústavu geologického, 39, 6, 441–447. Praha. Chlupáč, I. – Kalabis, V. (1966): Regionální geologie Prostějovska. – Průvodce expozicí Neživá příroda ve Vlastivědném muzeu v Prostějově. Prostějov. Chlupáč, I. (1992): Middle Devonian trilobites from Čelechovice in Moravia (Czechoslovakia). – Sborník geologických věd, Paleontologie, 32, 123–161. Praha. Chlupáč, I. (2000): Devonští trilobiti Moravy a Slezska, jejich výskyt a význam. – Přírodovědní Studie Muzea Prostějovska, 3, 5–26. Prostějov. Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. – Academia Praha. 436s. Praha. Ivanov, M. – Hrdličková, S. – Gregorová, R. (2001): Encyklopedie zkamenělin. – Rebo Productions. 312s. Praha. Izzet, H. (2008): Presence of Crassostrea Gryphoides (Schlotheim) From The LowerMiddle Miocene Sequence of Kahramanmaras Basin (SE Turkey); Its Taxonomy, Paleoecology and Paleogeography. – Bulletin of the mineral research and exploration, 136, 17–28. Ankara. Jašková, V. (1986): Historie geologických výzkumů čelechovického devonu. – Zprávy Muzea Prostějovska v Prostějově, 6, 1, 16–27. Prostějov. Jašková, V. (1998): Nově objevené miocénní lokality na Prostějovsku. – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, 1, 133–139. Prostějov. 62

Jašková, V. – Lehotský, T. (2009): Nové lokality miocenních sedimentů s faunou na Prostějovsku (Lutotín, Myslejovice, Terezské údolí u Náměště na Hané). – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, 10-11, 183–190. Prostějov. Jašková, V. – Lehotský, T. – Hladilová, Š. (2006): Miocenní sedimenty od Seloutek na Prostějovsku. – Přírodovědné studie Muzea Prostějova, 9, 143–150. Prostějov. Jedlitschka, J. (1937): Paleontologický výzkum slínu, jílu a písku z okolí Plumlova. – Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za roky 1936–1937, 25, 11–41. Prostějov. Jiménez, A. P. – Aguirre, J. – Rivas, P. (2009): Taxonomic study of scallops (Pectinidae: Mollusca, Bivalvia) from Pliocene deposits (Almería, SE Spain). – Revista Española de Paleontología, 24, 1, 30s. Granada. Kalabis, V. (1937): O pobřežní facii tortonského moře u Služína nedaleko Prostějova. – Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 50, 107–112. Olomouc. Kalabis, V. (1949): Monografie Clypeasterů z československého miocénu. – Rozpravy Státního geologického ústavu republiky Československé, 11, 1–115. Praha. Kalabis, V. (1956): K výskytu cerithií a „Melanospis martiniana” v okolí Olomouce. – Sborník Krajského Vlastivědného muzea Olomouc SLUKO, A, II/1954, 145–151. Olomouc. Kalabis, V. (1958): Pleistocenní poruchy v neogenních sedimentech v okolí Olomouce. – Sborník Krajského Vlastivědného muzea Olomouc SLUKO, A, III/1955, 57–58. Olomouc. Kalabis, V. (1961a): Historie výzkumu terciéru širšího okolí Prostějova. – In: Souček, V. (ed.): Sborník Vlastivědného muzea v Prostějově, oddíl přírodovědný, 59–75. Prostějov. Kalabis, V. (1961b): O „druhu” Clypeaster partschi MICHELIN, 1861 z miocénu od Slatinek u Prostějova na Moravě. - In: Souček, V. (ed.): Sborník Vlastivědného muzea v Prostějově, oddíl přírodovědný, 76–84. Prostějov. Kalabis, V. (1961c): Nález ježovky rodu Scutella LAMARCK, 1816 v miocenním jemném písku u Slatinek. – In: Souček, V. (ed.): Sborník Vlastivědného muzea v Prostějově, oddíl přírodovědný, 135–136. Prostějov.

63

Kalabis, V. (1961d): Několik zpráv k miocenním pectinidům Prostějovska. – In: Souček, V. (ed.): Sborník Vlastivědného muzea v Prostějově, oddíl přírodovědný, 133–134. Prostějov. Kalvoda, J. – Bábek, O. – Brzobohatý, R. (1998): Historická geologie. – Universita Palackého v Olomouci, 199s. Olomouc. Kettner, R. (1921): Paleontologické studie z čelechovického devonu. Část I. Mechovky (bryozoa). – Časopis Moravského zemského Musea, 18–19, 354–388. Brno. Kettner, R. (1932): Stratigrafie čelechovického devonu. – Věstník Státního geologického ústavu, 8, 198–203. Praha. Kettner, R. – Remeš, M. (1935): Objev silurských břidlic s graptolitovou faunou na Moravě. Věstník Královské České Společnosti Nauk, Třída matematicko-přírodovědecká, 16, 1–11. Praha Kettnerová, M. (1932): Paleontologické studie z čelechovického devonu. Část IV. Rugosa. – Práce geologicko – paleontologického ústavu Karlovy univerzity v Praze, 97s. Praha. Kocsis, L. (2007): Central Paratethyan shark fauna (Ipolytarnóc, Hungary). – Geologica Carpathica, 58, 1, 27–40. Budapest. Kopecká, J. (2006): Foraminiferová společenstva z vrtu HV-5 Rybníček. – Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku v roce 2005, 41–43. Brno. Kopecká, J. (2012): Biofaciální analýza sedimentů spodního badenu karpatské předhlubně na střední Moravě. – MS, disertační práce. Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Ústav geologických věd. Brno. Kostka, E. (1931): Beitrag zur Kenntniss des Neogens von Nordmähren und Schlesien. – Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn, 62. 1930, 81–105. Brünn. Koverdynský, B. (1961): Geologické poměry devonu u Čelechovic a jeho vztahy k okolním oblastem. – Práce Brněnské základny ČSAV, 33, 9, 413–440. Brno. Kroh, A. – Piller, W. E. (2005): Echinoidea neogenica. – Catalogus Fossilium Austriae, Band 2. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 210s. Wien. 64

Kupková, A. (1973): K současnému stavu paleontologických sbírek ve Vlastivědném ústavu v Olomouci. – Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, 161, 23–24. Olomouc. Kupková, A. (1981): Miocénní ježovky z lokality Slatinky. – Zprávy Krajského Vlastivědného muzea v Olomouci, 209, 1–7. Olomouc. Kupková, A. (1982): Výzkum neogenní fauny jihozápadně od Olomouce. – MS, Závěrečná zpráva ústavního vědecko-výzkumného úkolu pro léta 1980–1981. Krajské Vlastivědné muzeum v Olomouci, paleontologické oddělení. Olomouc. Kupková, A. (1984): Příspěvek ke stratigrafii miocénních sedimentů na lokalitě Slatinky. – Zprávy Krajského Vlastivědného muzea v Olomouci, 231, 1–6. Olomouc. Kupková, A. – Pek, I. (1985): Typový materiál ve sbírkách Krajského vlastivědného muzea v Olomouci – Trilobita. – Krajské vlastivědné muzeum Olomouc. 61s. Olomouc. Kupková, A. (1986): Mikrobiostratigrafické zhodnocení vrtů na lokalitě Slatinky. – Zprávy Krajského Vlastivědného muzea v Olomouci, 243, 25–29. Olomouc. Kupková, A. – Pek, I. – Říha, J. (1987): Ostrakodi badenských sedimentů ve vrtech Slatinky A1, A2. – Zprávy Krajského Vlastivědného muzea v Olomouci, 249, 1–5. Olomouc. Kupková, A. (1995): Biostratigrafické hodnocení badenských uloženin u Slatinek. Časopis Slezského muzea v Opavě, Série A – vědy přírodní, 44, 1–12. Opava. Lehotský, T. (2006): Ophiomorpha isp. – první nález fosilní stopy ze Služína (karpatská předhlubeň). – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, 9, 141–142. Prostějov. Lukeš, P. (1993): Devonian tentaculites from Čelechovice na Hané, Moravia. – Věstník Českého geologického ústavu, 68, 10–14. Praha. Mandic, O. – Harzhauser, M. (2003): Molluscs from the Badenian (Middle Miocene) of the Gaindorf Formation (Alpine Molasse Basin, NE Austria) – Taxonomy, Paleoecology and Biostratigraphy. – Annalen des Naturhistorischen Museums in Wien., 104A, 85–127. Wien.

65

Mandic, O. (2004): Pectinid bivalves from the grund formation (lower badenian, middle miocene, alpine-carpathian foredeep) – taxonomic revision and stratigraphic significance. – Geologica Carpathica, 55, 2, 129–146. Bratislava. Mísař, Z. (1965): Regionální geologie ČSSR. Geologie Českého masivu, IV. Oblast moravskoslezská. – Státní pedagogické nakladatelství. 205s. Praha. Mísař, Z. – Dudek, A. – Havlena, V. – Weiss, J. (1983): Geologie ČSSR I. Český masív. – Státní pedagogické nakladatelství. 241s. Praha. Otava, J. (1994): Ke genezi „sluňáků” na Drahanské vrchovině a v Moravském Krasu. – Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku v roce 1993, 10–11. Brno. Pek, I. – Zapletal, J. – Janoška, M. (1998): Stopy vrtavé činnosti organismů na spodnobadenských valounech od Čelechovic na Hané. – Zemní plyn a nafta, 43, 1, 153– 161. Hodonín. Petrová, P. (2001): Zpráva o společenstvech foraminifer z J-vrtů (dálnice D47, Bělotín) u Hranic na Moravě. – Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku v roce 2000, 35–36. Brno. Petrová-Tomanová, P. – Pecka, T. – Hanák, J. (2010): Sedimenty spodního badenu a kvartéru v centru Brna. – Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku, 96–98. Brno. Pfleger, V. – Pradáč, J. (1981): Krása lastur. – Academia. 132s. Praha. Pokorný, V (1950): Skořepatci střednodevonských „červených vápenců korálových” z Čelechovic. – Sborník Ústředního geologického ústavu, oddíl paleontologický, 17, 513– 632. Praha. Pradáčová, M. (1938): Čeleď Favositidae z čelechovického devonu. – Rozpravy České akademi věd, tř. II, 48, 35, 1–24. Praha. Prešer, D. – Lehotský, T. (2007): Kvartérní obratlovci z lokalit Hornomoravského úvalu v osteologické sbírce Vlastivědného muzea Olomouc. – Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, 289–291, 3–13. Olomouc. Přichystal, A. (2009): Geologie Velkého Kosíře a jeho nejbližšího okolí. – Přírodovědné studie Muzea Prostějovska, 10-11, 105–134. Prostějov.

66

Remeš, M. (1906): Předběžná zpráva o některých nových a vzácnějších zkamenělinách čelechovického devonu. – Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově, 9, 95–96. Prostějov. Remeš, M. (1913): Poznámky o trilobitech čelechovického devonu. – Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově, 16, 105–108. Prostějov. Remeš, M. (1921): Paleontologické studie z čelechovského devonu. Část II. Brachiopoda, Mollusca. – Časopis Moravského zemského Musea v Brně, 17–19, 378–388. Brno. Remeš, M. – Kettner, R. (1922): Čelechovský devon. – Časopis Moravského zemského musea v Brně, 20, 135–169. Brno. Remeš, M. (1930): Geologický průvodce po čelechovickém devonu. Věštník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za roky 1928–1929, 21, 25–29. Prostějov. Remeš, M. (1933): Dodatky ke geologické mapě okolí olomouckého (speciální mapa č. 4158) a poznámky k některým listům sousedním (č. 4059, 4159, 4258, 4259). Část druhá. – Zprávy Komise pro přírodovědné prozkoumání Moravy, oddíl geologický, 12, 1–28. Brno. Seko, M. (2011): Ostracoda lokality Židlochovice. – MS, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Schubert, R. J. (1913): Zur miocänen Foraminiferenfauna der Umgebung von Olmütz. – Verhandlungen der. K. k. geologischen Reichsanstalt. 5, 142–152. Wien. Smyčka, F. (1895): Devonští trilobiti u Čelechovic na Moravě. – Rozpravy České akadmie věd, 4, 1–15. Praha. Smyčka, F. (1897): Devonští brachiopodi u Čelechovic na Moravě. – Rozpravy České akademie věd, 6, 28s. Praha. Smyčka, F. (1906): O miocenových usazeninách na devonských vápencích u Čelechovské Kaple blíže Prostějova. – Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově za rok 1905, 8, 115–119. Prostějov. Strnad, V. (1957): Dva nejznámější trilobiti z Čelechovic a k chystané ochraně této lokality. – Zprávy Krajského Vlastivědného muzea v Olomouci, 72, 55–56. Olomouc. 67

Studencka, B. (1986): Bivalves from the Badenian (Middle Miocene) marine sandy facies of Southern Poland. – Palaeontologia Polonica, 47, 1–128. Warszawa. Špinar, Z. (1940): Stromatoporoidea moravského devonu. – Rozpravy Československé akademie věd, 50, třída II, 20, 1–36. Praha. Štelcl, J. (1987): Příspěvek k poznání látkového složení a chemismu nového výskytu křemenných pískovců („sluňáků”) na Drahanské vrchovině. – Scripta Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Purkynianae Brunensis, 17, 1, 3–44. Brno. Štemproková-Jírová, D. (1984): Změny paleoasociací foraminifer ve vztahu ke změnám prostředí. – In: Musil, R. (ed.): Paleoekologie. Sborník z konference, Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, 114–125. Brno. Tietze, E. (1898): Geologische Spezialkarte 1 : 75 000, Blatt Olmütz. Mit Erläuterungen. – K. k. geologischen Reichsanstalt. Wien. Ureš, M. – Le Menn, J. – Hladil, J. (1999): Middle Devonian crinoidal columnals from Čelechovice in Moravia (Czech Republic). – Věstník Českého geologického ústavu, 74, 323–333. Praha. Vašíček, M. (1952): Současný stav mikrobiostratigrafického výzkumu miocénních sedimnetů ve vněkarpatské pánvi na Moravě. – Sborník Ústředního ústavu geologického, oddíl paleontologický, 18, 149–195. Praha. Vysloužil, O. (1981): Fauna spodního badenu na lokalitě Služín v karpatské předhlubni na Moravě. – MS, diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Brno. Zágoršek, K. – Holcová, K. (2009): Nejstarší spodnobadenský mechovský event v karpatské předhlubni ve vrtech Přemyslovice (PY-1 až PY-4). – Přírodovědné Studie Muzea Prostějovska, 10-11, 171–182. Prostějov. Zapletal, J. – Hladilová, Š. – Doláková, N. (2001): Mořské sedimenty okrajové facie spodního badenu v Olomouci. – Scripta Facultatis Scientiarum Naturalium Univversitatis Masarykkianae Brunensis, 30, 75–82. Brno.

68

Zapletal, J. (2004): Příspěvek k paleogeografickému vývoji sedimentace spodního badenu na střední Moravě. – Scripta Facultatis Scientiarum Naturalium Univversitatis Masarykkianae Brunensis, 31–32, 87–98. Brno. Zapletal,

J.

(2005):

Poznámky ke

geologickému

vývoji

severozápadní

části

Hornomoravského úvalu. – Geologické výzkumy na Moravě a Slezsku v roce 2004, 69–71. Brno. Záruba, B. (1996): Ústřice / Oysters, Katalog rodových a podrodových taxonů podřádu Ostreina (Bivalvia). – Vesmír s. r. o., 1–59. Praha. Zimmermann, H. (1892): Trilobiten aus dem Devonkalk des Rittberg bei Czellechowitz. – Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn. 30, 117–118. Brno. Zukalová V. – Chlupáč, I. (1982): Stratigrafická klasifikace nemetamorfovaného devonu moravskoslezské oblasti. – Časopis pro mineralogii a geologii, 27, 225–241. Praha. WORMS: W, Bouchet P, Boxshall GA, De Broyer C, de Voogd NJ, Gordon DP, Hoeksema BW, Horton T, Kennedy M, Mees J, Poore GCB, Read G, Stöhr S, Walter TC, Costello MJ. (eds). World Register of Marine Species [online]. [cit. 2012-12-11]. Dostupný z WWW: .

69

11 Seznam příloh Příloha A: Fototabule I.: Crassostrea gryphoides Fototabule II.: Crassostrea fimbriata, Neopycnodonte navicularis Fototabule III.: Ostrea edulis, Ostrea digitalina, Ostrea sp. Fototabule IV.: Talochlamys multistriata, Chlamys sp., Aequipecten scabrella Fototabule V.: Pecten (Flabellipecten) besseri, Pecten subarcuatus styriacus, Pecten sp., Pecten aduncus, Costellamussiopecten cristatus badense

Fototabule VI.: Conus sp., Fusus sp., Echinolampas sp., Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861, Echinolampas hemisphaerica, Balanus sp.

Fototabule VII.: Heterostegina costata, Heterostegina simplex, Heterostegina aff. granulatatesta, Carcharias cf. cuspidatus, knoflíkovitý zub pyknodontní ryby Fototabule VIII.: jádro mlže a jádra plžů, Thracia sp., Mytilus sp., Amiantis sp., Nassa sp., písková konkrece s otisky plžů a mlžů

Fototabule IX.: nalezené fragmenty zkamenělin na lokalitě Slatinky Fototabule X.: výbrusy z nalezeného pískovce Fototable XI.: výbrusy z nalezeného pískovce, výbrusy z ústřice, pyritizovaná mikrofauna Příloha B: Tabulka druhového zastoupení živočichů v paleontologické sbírce ze Slatinek Tabulka redeterminovaných druhů Příloha C: Seznam mikrofauny z výplavů vrtů A1 a A2 Příloha D: Inventární seznam zkamenělin ze Slatinek uložený ve Vlastivědném muzeu v Olomouci Příloha E: Příloha

na

CD:

dokumentace 70

výzkumů

lokality

Slatinky

Příloha A:

TABULE I.: 1 – 4 Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) i. č.: 7979, 30186, 30190, 8003.

TABULE II.: 1 – 2 Crassostrea fimbriata (GRATELOUP, 1855) i. č.: 7743, 7744; 3 – 6 Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) i. č.: 7736, 7936, 7996, 7895.

TABULE III.: 1 – 3 Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 i. č.: 27778, 27776, 7879; 4 – 7 Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) i. č.: 28752, 7906, 30182, 30183; 8 Ostrea sp. i. č.: 7990.

TABULE IV.:

1 Talochlamys multistriata (POLI, 1795) i. č.: 7780; 2 – 3 Chlamys sp. i. č.:

30589, 26717; 4 – 7 Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) i. č.: 7784, 7762, 7784, 7784.

TABULE V.:

1 – 2 Pecten (Flabellipecten) besseri (ANDRZEJOVSKI, 1830) i. č.: 8026,

8027; 3 – 4 Pecten subarcuatus styriacus HILBER, 1879 i. č.: 7763, 26713; 5 Pecten sp. i. č.: 26718; 6 – 7 Pecten aduncus EICHWALD, 1830 i. č.: 7847, 26749; 8 Costellamussiopecten cristatus badense (FONTANNES, 1882) i. č.: 26745.

TABULE VI.: 1 Conus sp. i. č.: 7835; 2 Fusus sp. i. č.: 7838; 3 Echinolampas sp. i. č.: 26831; 4 – 5 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 i. č.: 3584, 3583; 6 – 8 Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) i. č.: 7752, 7753, 26706; 9 – 10 Balanus sp. i. č.: 7774, 7757.

TABULE VII.:

1 – 2 Heterostegina costata d´ORBIGNY, 1846 i. č.: 7785, 7765; 3

Heterostegina simplex d´ORBIGNY, 1846 i. č.: 8025; 4 Heterostegina aff. granulatatesta PAPP & KÜPPER, 1952 i. č.: 7767; 5 Carcharias cf. cuspidatus (AGASSIZ 1843) i. č.: 7772; 6 knoflíkovitý zub pyknodontní ryby i. č.: 30365.

TABULE VIII.:

1 – 3 jádro mlže a jádra plžů i. č.: 26751, 26762 – 26764, 7756; 4 Thracia

sp. i. č.: 27771; 5 Mytilus sp. i. č.: 26719; 6 Amiantis sp. i. č.: 30588; 7 Nassa sp. i. č.:7840; 8 písková konkrece s otisky plžů a mlžů i. č.: 28718 – 28720.

TABULE IX.: 1 – 2 Ostrea sp.; 3 Pecten sp.; 4 pískovec s fragmenty zkamenělin rodu Pecten sp.; Ostrea sp.; 5 Ostrea sp.

TABULE X.:

1 – 5 výbrusy z nalezeného pískovce s mikrofaunou: 1 foramifera; 2 osten

ježovky; 3 foraminifera; 4 foraminifera; 5 fragment mlže – zvetšeno 40x.

TABULE XI.:

1 – 2 výbrusy z nalezeného pískovce s mikrofaunou; 3 – 4 výbrusy z misky

ústřice s přírůstkovými liniemi; 5 pyritizovaná mikrofauna z výplavu vrtu A2 – zvětšeno 40x.

Příloha B: Tabulka druhového zastoupení živočichů v paleontologické sbírce ze Slatinek

třída Bivalvia

Gastropoda

Echinodermata

Maxillopoda Chondrichtyes celkem

druh

Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea fimbriata (GRATELOUP, 1855) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) Ostrea sp. Talochlamys multistriata (POLI, 1795) Chlamys sp. Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Pecten subarcuatus styriacus HILBER, 1879 Pecten (Flabellipecten) besseri (ANDRZEJOVSKI, 1830) Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) Pecten sp. Costellamussiopecten cristatus badense (FONTANNES, 1882) Mytilus sp. Thracia sp. Amiantis sp. Conus sp. Fusinus sp. Nassa sp. Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster sp. Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Echinolampas sp. Balanus sp. Carcharias cf. cuspidatus (AGASSIZ, 1843)

počet exemplářů

61 ks 3 ks 104 ks 23 ks 14 ks 123 ks 3 ks 14 ks 31 ks 4 ks 2 ks 15 ks 25 ks 1 ks 2 ks 5 ks 1 ks 4 ks 1 ks 1 ks 14 ks 2 ks 28 ks 2 ks 9 ks 1 ks 493 ks

Tabulka redeterminovaných druhů

Zásuvka 65 Číslo 6723 Zásuvka 287 Číslo 7799 7800 7839 7846 Zásuvka 288 Číslo 27776 Zásuvka 294 Číslo 7772 26767 - 26770 Zásuvka 295 Číslo 7773 26713 26724 Zásuvka 296 Číslo 23186 23189 Zásuvka 297 Číslo 7960 7961 7962 7971 Zásuvka 299 Číslo 7905 - 7907 28678 - 28679 Zásuvka 300 Číslo 8011 28752 30182 - 30185

Stará determinace

Redeterminace

Ostrea digitalina

Ostrea sp.

Ostrea digitalina Ostrea digitalina Vermetus sp. Pecten aduncus

Ostrea sp. Ostrea sp. jádro gastropoda Pecten sp.

Ostrea lamellosa

Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813)

Odontaspis (Synodontaspis) acutissima Carcharias cf. cuspidatus (AGASSIZ 1843) Echinolampas sp. Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816)

Chlamys scabrella lomnickii Pecten sp. Discorps sp.

Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) Pecten subarcuatas styriacus HILBER, 1879 Thracia sp.

Ostrea lamellosa Gryphaea (Crassostrea) gryphoides

Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp.

Ostrea Ostrea Ostrea Ostrea

Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides (SCHLOTHEIM, 1813)

sp. sp. sp. sp.

Ostrea cf. fimbricata Ostrea digitalina

Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758

Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea cf. fimbricata

Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831)

Příloha C: Seznam mikrofauny z výplavů vrtů A1 a A2 foraminifery: Allomorphina trigona REUSS, 1850 Ammonia beccarii (LINNAEUS, 1758) Asterigerinata planorbis (d´ORBIGNY, 1846) Asterigerinata sp. Bolivina hebes MACFADYEN, 1930 Bolivina sp. Bulimina striata d’ORBIGNY, in GUÉRIN-MÉNEVILLE, 1843 Calcarina sp. Cibicides ungerianus (d´ORBIGNY, 1846) Cibicides wuellerstorfi (SCHWAGER, 1866) Cibicidoides pseudoungerianus (CUSHMAN, 1922) Dimorphina variabilis (NEUGEBONEN, 1852) Elphidium crispum (LINNAEUS, 1758) Elphidium fichtellianum (d´ORBIGNY, 1846) Elphidium macellum (FICHTEL & MOLL, 1798) Elphidium sp. Elphidium subnodosum (MÜNSTER) Epistomaroides sp. Globigerina praebulloides BLOW, 1959 Globigerinoides bisphericcus TODD, 1954 Globigerinoides trilobus (REUSS 1850) Globoquadrina dehiscens CHAPMAN., PARR et COLL. 1934 Globoquadrina sp. Globorotalia scitula (BRADY, 1882) Globulina sp. Gyroidina soldanii d´ORBIGNY, 1826

Heterolepa dutemplei (d´ORBIGNY, 1846) Chilostomella oolina SCHWAGER, 1878 Chilostomella ovoidea REUSS, 1850 Laevidentalina communis (d'ORBIGNY, 1826) Laevidentanila elegans (d´ORBIGNY, 1846) Lenticulina calcar (LINNAEUS, 1767) Lenticulina cultrata (MONTFORT, 1808) Lenticulina inornata (d'ORBIGNY, 1846) Lenticulina simplex (d´ORBIGNY, 1839) Lenticulina sp. Lenticulina vortex (FICHTEL & MOLL, 1798) Lobatula lobatula (WALKER & JACOB, 1798) Marginulina hirsuta d´ORBIGNY, 1826 Marginulina sp. Melonis pompilioides (FICHTEL & MOLL, 1798) Nonion boueanum (d´ORBIGNY, 1846) Nonion commune (d´ORBIGNY, 1846) Nonionella sp. Orbulina bilobata d´ORBIGNY, 1846 Orbulina suturalis BRÖNNIMANN, 1951 Oridorsalis umbonatus (REUSS, 1851) Paragloborotalia mayeri CUSHMAN & ELLISOR, 1939 Planularia auris DEFRANCE in de Blainville, 1824 Planularia sp. Praeglobobulimina pupoides (d’ORBIGNY, 1846) Pullenia bulloides (d’ORBIGNY, 1846) Riminopsis sp. Rotalia sp. Siphonina reticulata (CZJZEK, 1884)

Siphonodosaria scripta (d´ORBIGNY, 1846) Siphonodosaria consobrina (d´ORBIGNY, 1846) Sphaeroidina bulloides d’ORBIGNY, 1826 Stilostomella adolphina (d´ORBIGNY), 1846 Stilostomella consorbina (d´ORBIGNY, 1839) Stilostomella div. sp. Uvigerina aculeata d'ORBIGNY, 1846 Uvigerina acuminata HOSIUS, 1895 Uvigerina macrocarinata PAPP & TURNOVSKY, 1953 Uvigerina pygmaea d´ORBIGNY, 1826 Uvigerina semiornata d´ORBIGNY, 1826 Vaginulina legumen (LINNAEUS, 1758) Valvulineria complanata (d´ORBIGNY, 1846)

Ostrakodi: Cytheretta ornata (HÉJJAS, 1894) Cytheretta sp. Eucythere alexanderi SCHNEIDER, 1939 Henryhowella asperrima (REUSS, 1850) Henryhowella sp. Krithe sp. Parakrithe dactylomorpha RUGGIERI, 1962 Pterygocythereis calcarata (BOSQUET, 1852) Pterygocythereis sp. Xestoleberis sp.

Příloha D: Inventární seznam zkamenělin ze Slatinek uložený ve Vlastivědném muzeu v Olomouci Zásuvka 63 Číslo 7017

Název Ostrea edulis LINNAEUS, 1758

Zásuvka 65 Číslo 3330 3331 6722 6723

Název Pecten sp. Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea sp.

Zásuvka 131 Číslo 3472 26831 26832 - 26833

Název Echinolampas sp. Echinolampas sp. Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816)

Zásuvka 287 Číslo 7786 7787 7788 7789 - 7794 7795 - 7798 7799 7800 7801 7802 - 7811 7812 - 7818 7819 7820 - 7822 7824 - 7831 7832 7833

Název Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Ostrea sp. Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea sp. Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) jádra mlžů Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Chlamys sp.

7834 7835 7836 7837 7838 7839 7840 7841 - 7844 7845 7846 7847 7848 7849 7850 - 7852 7853 7854 7855

Conus sp. Conus sp. Conus sp. Conus sp. Fusus sp. jádro plže Nassa sp. Heterostegina simplex d´ORBIGNY, 1846 Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) Pecten sp. Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Ostrea sp.

Zásuvka 288 Číslo 27759 27760 27761 27768 27774 27775 27776 27777 27778 27779 27780

Název Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 jádro mlže jádro mlže jádro plže Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea sp. Ostrea edulis LINNAEUS, 1758

Zásuvka 292 Číslo 1606 1680 1681 8033a 8033b 3096 3278 27762

Název Pecten sp. Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 výplavy z vrtu A1 výplavy z vrtu A2 pobřežní jemnozrný slepenec s faunou jádra plžů Pecten sp. - Ostrea sp.

27763 27764 27765 27766 30469 - 30470 30471 30472 30473 30474 30475 30476

Pecten sp. Pecten sp. Ostrea sp. Pecten sp. Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp.

Zásuvka 293 Číslo 26756 - 26759 26760 - 26761 26762 - 26764 26765 - 26766 28716 28717 28718 - 28720

Název jádra plžů jádra plžů jádra plžů jádra plžů písková konkrece s jádrami a otisky plžů písková konkrece s jádrami a otisky plžů a mlžů písková konkrece s otisky plžů a mlžů

Zásuvka 294 Číslo 3583 3584 7735 7738 7739 7747 7748 7749 7750 7752 7753 7754 7755

Název Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Heterostegina costata d´ORBIGNY, 1846 Heterostegina costata d´ORBIGNY, 1846 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 jádro plže Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861

7756 7757 - 7758 7765 7766 7767

27782 30452 - 30454 30455 - 30459 30477 - 30489

jádro plže Balanus sp. Heterostegina costata d´ORBIGNY, 1846 Heterostegina sp. Heterostegina aff. granulatatesta PAPP & KÜPPER, 1952 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 jádro plže Carcharias cf. cuspidatus (AGASSIZ 1843) Balanus sp. Heterostegina costata d´ORBIGNY, 1846 Heterostegina costata d´ORBIGNY, 1846 Heterostegina simplex d´ORBIGNY, 1846 Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Clypeaster - juvenilni exemplář Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Balanus sp. Mytilus sp. jádra mlžů Costellamussiopecten cristatus badense (FONTANNES, 1882) Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) lithothamniové řasy - kolonie Heterostegina simplex d´ORBIGNY, 1846 jádro plže Clypeaster campanulatus (SCHLOTHEIM, 1820) forma partschii MICHELIN, 1861 Balanus sp. Echinolampas hemisphaerica (LAMARCK, 1816) Heterostegina costata d´ORBIGNY, 1846

Zásuvka 295 Číslo 7751 7759 7762 7763 7764 7771 7773 7780

Název jádro mlže Pecten sp. Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Pecten subarcuatas styriacus HILBER, 1879 Pecten sp. Pecten sp. Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) Talochlamys multistriata (POLI, 1795)

7769 7770 7772 7774 7777 7785 8025 23185 26703 26704 26705 - 26708 26709 - 26710 26719 - 26720 26726 - 26730 26745 26767 - 26770 26771 - 26773 26774 27767

7782 7783 7784 8026 - 8027 23191 23192 23193 23194 23195 - 23207 26711 - 26712 26713 26714 - 26715 26716 26717 26718 26724 26725 26746 26747 26748 26749 26750 26751 - 26752 26753 - 26755 26775 26776 27769 27770 27771 27772 27773 27781 30460 30461 30462 30463 - 30468 30588 30589 30590

Pecten sp. Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Pecten (Flabellipecten) Besseri (ANDRZEJOWSKI, 1830) Pecten sp. Pecten sp. Pecten sp. Pecten sp. Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) Pecten subarcuatas styriacus HILBER, 1879 Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) Pecten sp., jádro mlže Chlamys sp. Pecten sp. Thracia sp. jádro mlže Pecten sp. Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Pecten aduncus (EICHWALD, 1830) jádro mlže jádra mlžů Chlamys sp. Balanus sp. korál Thracia sp. jádro mlže Thracia sp. Thracia sp. Thracia sp. Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Clypeaster sp. Aequipecten scabrella (LAMARCK, 1819) Chlamys sp. Chlamys sp. Amiantis sp. Chlamys sp. Talochlamys multistriata (POLI, 1795)

Zásuvka 296 Číslo

Název

7736 7737 7743 7744 7745 7746 7760 - 7761 8000 - 8001 8002 - 8003 23186 23187 23188 23189 23190 28233 28680 28709 28710 28711 28712 28713 28714 28715

Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Crassostrea fimbriata (GRATELOUP, 1855) Crassostrea fimbriata (GRATELOUP, 1855) Crassostrea fimbriata (GRATELOUP, 1855) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Ostrea sp.

Zásuvka 297 Číslo 7955 - 7956 7957 - 7959 7960 7961 7962 7968 - 7970 7971 7972 7987 - 7991 7992 8009 - 8013 8014 - 8017 8029 - 8032 30301 - 30303

Název Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Ostrea sp.

Zásuvka 298

Číslo 7879 7880 - 7883 7884 - 7888 7889 - 7891 7908 - 7914 7915 - 7917 7923 7924 7925 - 7932 7942 - 7945 7979 28225 28227 28231 28232 28234

Název Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758

Zásuvka 299 Číslo 7768 7775 - 7776 7778 - 7779 7892 7893 - 7900 7905 - 7907 7918 - 7922 7933 - 7941 7946 - 7954 7963 - 7967 7974 - 7978 7980 - 7986 7993 - 7999 8004 - 8008 8018 - 8024 26721 - 26723 26731 - 26732 26733 26734 - 26739 26740 - 26743 26744 26777

Název Ostrea sp. Ostrea sp. Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea sp. Ostrea sp. Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea sp. Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea sp.

28226 28228 28229 28678 - 28679 30101 30191 - 30193 30216 - 30220 30224 - 30227 30422 - 30426

Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Ostrea sp. Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814)

Zásuvka 300 Číslo 7901 - 7904 7973 8011 8028 28751 28752 30182 - 30185 30186 - 30189 30190 30211 - 30215 30270 30289 - 30293 30325 - 30326 30327 30365 30420 - 30421 30427 - 30432

Název Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea edulis LINNAEUS, 1758 Ostrea sp. Ostrea sp. Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Neopycnodonte navicularis (BROCCHI, 1814) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea sp. Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) knoflíkovitý zub pyknodontní ryby Crassostrea gryphoides(SCHLOTHEIM, 1813) Ostrea digitalina (DUBOIS, 1831)