UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Studium humanitní vzdělanosti

bakalářská práce

Fenomén pin-up v českém prostředí Kristýna Volfová

Praha 2016

Vedoucí práce: PhDr. Petr Janeček, Ph.D.

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 24. 6. 2016

............................................ Kristýna Volfová

2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své práce PhDr. Petru Janečkovi, Ph.D. za odborné vedení, vstřícnost a neocenitelné rady. Rovněž bych chtěla poděkovat všem informátorkám a respondentkám za jejich ochotu a spolupráci.

3

Obsah I. Úvod ...................................................................................................................................... 5 II. Vymezení základních pojmů .......................................................................................... 7 2.1 Fenomén pin-up ................................................................................................................ 7 2.1.1 Pin-up žánr, pin-up dívky .......................................................................................... 7 2.1.2 Vizuální atributy současných pin-up dívek .............................................................. 13 2.2 Rockabilly ....................................................................................................................... 15 2.3 Kultura, kontrakultura, subkultura.................................................................................. 17 3.4 Hodnoty, hodnotová orientace ........................................................................................ 20 3.5 Globalizace ..................................................................................................................... 23 2.6 Living history, reenactment ............................................................................................ 26 2.7 Móda a styl ..................................................................................................................... 27 2.8 Autenticita ...................................................................................................................... 29

III. Metodologie .................................................................................................................... 30 3.1 Výzkumná strategie ........................................................................................................ 30 3.2 Metody dokumentace dat............................................................................................... 30 3.3 Výběr vzorku; prostředí výzkumu .................................................................................. 32 3.4 Analytické postupy ......................................................................................................... 33 3.5 Hodnocení kvality výzkumu ........................................................................................... 34 3.6 Právní a etický rámec výzkumu ...................................................................................... 35

IV. Empirická část ............................................................................................................... 36 4.1 Výzkum .......................................................................................................................... 36 4.2 Výzkumný problém ........................................................................................................ 36 4.3 badatelské otázky ............................................................................................................ 37 4.4 Představení informátorek/respondentek ......................................................................... 37 4.5 Pojem pin-up z emické perspektivy................................................................................ 44 4.6 Obecné tendence fenoménu českých pin up dívek ......................................................... 46 4.7 Inspirační zdroje ............................................................................................................. 54 4.8 Vliv českého historického a kulturního kontextu na formování lokální varianty fenoménu pin-up ................................................................................................................... 56 4.9 Autenticita dobového vzhledu ........................................................................................ 58 4.10 Hodnoty a pohled na současný svět .............................................................................. 61

Závěr ....................................................................................................................................... 66 Zdroje ..................................................................................................................................... 70

4

I. ÚVOD V posledních letech můžeme i v českých ulicích stále častěji potkat ženy a dívky, které vypadají, jako by právě vystoupily z filmů pro pamětníky. Většina z nich si říká pin-up dívky po vzoru pin-up girls, dívek z plakátů, které si američtí vojáci během druhé světové války začali přišpendlovat do svých skříněk. Kromě dívek následujících tento „tradiční“ americký vzor, pro který je charakteristické odívání ve stylu 40. ale v současnosti i 50. let a velmi kladný vztah k americké populární kultuře 20. století, se můžeme setkávat i s dívkami, které spíše než Bettie Page1 připomínají Adinu Mandlovou. Mou výzkumnickou zvědavost podnítilo zjištění, že na rozdíl od USA v Čechách převládá stylizace právě do éry první republiky a období protektorátu. Tyto dívky a mladé ženy se nevyznačují jen více či méně dobově autentickou vizuální stylizací, ale i účastí na veřejných událostech nejrůznějšího typu. Často doprovází Československou obec legionářskou či jiná historická a vojenská seskupení, účastní se akcí „living history“, připravují vlastní vystoupení či módní přehlídky. Tato zjištění a fakt, že jsem se v roce 2014 náhodně stala modelkou na prvorepublikové módní přehlídce (k čemuž se vrátím během zhodnocení kvality výzkumu), začal postupně formulovat zajímavé výzkumné téma; totiž lokální varianta fenoménu pin-up dívek, která se vyvinula v českém prostředí.

Odborná literatura k tomuto tématu není příliš obsáhlá, obvykle se zabývá čistě historií americké pin-up fotografie, například The Pin-up in World War ll od Mikea Browna (2012), Petty: The Classic Pin-Up Art of George Petty od Austina Reida (1997) či The Art of Pin-up editované Dian Hanson (2014). Existuje i několik studií, které na pin-up dívky nahlížejí prizmatem feministických či genderových teorií, například Pin-up Grrrls od Marie Eleny Buszek (2006) či diplomová práce Kathryn M. Brown Patriotic support: The girdle pin-up of World War II (2010). V českém prostředí toto téma zatím nebylo zkoumáno vůbec, což mě motivuje k předložení co možná nejúplnější práce. Ráda bych proto svou bakalářskou práci o pin-up dívkách uchopila jako etnografii - holistický obraz určité skupiny žen, které se stylizují do stylu pin-up dívek, a předložila co nejobsáhlejší vhled do jejich života. (Janeček in Doušek 2014) Zaměřím se i na vymezení jejich společných rysů.

1

Bettie Page (1923-2008) byla americká modelka, které se často přezdívalo pin-up královna. Proslavila se též pózováním na fotografiích s bondáž či sado-maso tématikou, čímž dala vzniknout specifickému odvětví klasické pin-up fotografie.

5

Hlavním výzkumným problémem tedy bude etnografická deskripce samotné podoby fenoménu pin-up dívek v českém prostředí.

Dále jsem si pro svůj výzkum vymezila následující badatelské otázky: 1) Kdo jsou pin-up dívky (z emické perspektivy)? 2) Jaké jsou jejich inspirační zdroje? 3) Jak český historický a kulturní kontext zformoval lokální verzi fenoménu pin-up? 4) Jaký je postoj pin-up dívek k dobové autenticitě oděvů? 5) Jaké hodnoty považují za důležité a jak nahlížejí jak současný svět?

Tato práce je členěna do tří hlavních částí. V první, teoretické části představím nejdůležitější pojmy a teorie, se kterými budu pracovat a které mi budou oporou při analytické části práce. V druhé části představím metodologii a průběh samotného výzkumu a třetí, empirická část přinese zpracované výsledky a předloží odpovědi na vymezené badatelské otázky.

6

II. Vymezení základních pojmů 2.1 Fenomén pin-up 2.1.1 Pin-up žánr, pin-up dívky Pojem Pin-up (z angl. pin up – přišpendlit) se ve slovnících začal objevovat od roku 1941 (John Ayto 2006, s. 126). Může označovat fotografický žánr, který zobrazuje dívky laškovně a svůdně pózujících na fotografiích masově využívaných v pop-kultuře. Zároveň se tímto pojmem mohou označovat i samotné dívky, pózující pro tento fotografický žánr. V současnosti se jako pin-up dívky (hovorově často „pin-upky“) označují i ženy a dívky, které se vizuálně stylizují do podoby výše zmíněných dívek z pin-up fotografií. V dějinách pin-up fotografie se zrcadlí vývoj postavení žen ve společnosti i dobové pojetí ženství. Kromě toho tento žánr výrazně ovlivňoval oblast módy, spotřeby a reklamy. Ač působící silně eroticky, již od svého vzniku se ostře vymezoval proti explicitnímu zobrazení sexuality či sexuálního styku eliminací přítomnosti mužů na fotografiích a přísným zakrytím intimních partií modelek (Buszek 2006, lok. 271)2. Historie pin-up fotografie jako žánru sahá až do poloviny 19. století, kdy začal vznikat specifický druh fotografií, který se dá pokládat za předchůdce klasického pin-up žánru. V 19. století byly vynalezeny nové fotografické metody, které umožnily masové šíření fotografií. Soudobé muzikály a burleskní vystoupení3, často plné erotického napětí, zaznamenaly ohromný úspěch především mezi středními a vyššími sociálními vrstvami. Herečky a tanečnice se tak do určité míry staly symbolem ženské soběstačnosti a nezávislosti a také vzorem mladých dívek. Svých profesionálních fotografií využívaly k propagaci svých vystoupení, ale také jich samotných jakožto veřejně známých osobností. Tyto fotografie začaly být tak populární, že byly dále samostatně šířeny v trafikách, knihkupectvích či na divadelních pokladnách. Mezi širokou veřejností byly populární i fotografie zvané cartes de vistes4, které sbírali ženy i muži,

2

Tuto kniho vlastním v elektronické podobě, která nedisponuje čísly stran, ale "lokacemi". V citacích jsem se tedy řídila těmito lokacemi. 3 Burlesque (česky burleska) je typ představení, které vzniklo v 19. století a obvykle bývalo založeno na fraškovitém a satirickém parodování známých historických či romantických příběhů. (Buszek 2006, lok. 672) 4 Původně používány jako společenské a profesní vizitky.

7

aby je následně vkládali do rodinných alb, které v 19. století sloužily k zaznamenávání nejen rodinných vztahů, ale i společenských vazeb. (Buszek 2006, lok. 564 - 614)

Pauline Markham, fotograf neznámý, cca 1865.

Když byl v roce 1883 založen americký magazín Life, začalo pro předchůdce pin-up žánru zcela nové období. V magazínu se objevily ilustrace Charlese Dana Gibsona, které zobrazovaly fiktivní ženské postavy ztělesňující soudobý romantický ideál, tedy vyváženost přirozené vášnivosti a buržoázních manýrů. Gibsonovy dívky byly odvážné, sebejisté a inteligentní. Ilustrace je často zobrazovaly v komických nebo moralizujících výjevech, které měly představovat vymaňování se z viktoriánské éry. Celostránkové ilustrace si čtenáři a čtenářky z časopisu často vytrhávali a následně je vystavovali v šatnách či studentských klubech. Stejně tak často docházelo k jejich reprodukování. (ibid, lok. 1449 - 1599)

Charles Dana Gibson, Big American Girl, obálka knihy Pictures od People, 1896

Na přelomu století se zájem pin-up žánru obrátil zpátky k soudobým hereckým hvězdám. Známé jsou litografie Alfonse Muchy k populárním divadelním hrám či muzikálům (Médea, Gismonda, Dáma s kaméliemi). Jeho plakáty obvykle zobrazovaly ženy vznášející se v éterické 8

prázdnotě, jejich skutečná podoba však byla značně idealizovaná. I v následujících desetiletích pokračovaly tendence divadel (a nově i filmových studií) používat pin-up fotografie či ilustrace jako hlavní reklamní strategii. Zároveň se mezi mladými dívkami zvedla vlna zájmu o sbírání filmových plakátů a fotografií hereckých hvězd. Jelikož tyto dívky zároveň tvořily velkou část návštěvníků biografů, byly soudobé filmové fotografie, plakáty či propagační předměty zaměřené primárně na ně. Dobová estetika se nesla ve stylu flapper či vampette dívek5 a fascinací tajemnem a exotismem. (Buszek 2009, lok. 2042 - 2433)

vlevo: Henry Clive, pin-up ilustrace Bebe Daniels na víčku pudru, dvacátá léta 20. století vpravo: Thera Bara – pin-up fotografie propagující film A Fool There Was, 1914

Estetická podoba pin-up žánru, která je v současnosti nejrozšířenější, vznikla až během druhé světové války ve Spojených státech. Legendární jsou především ilustrace dívek, známých jako „Varga girls“ od Alberta Vergase y Chaveze, které byly pravidelnou součástí magazínu Esquire.6 Tyto ilustrace nezobrazovaly jen krásné a svůdné ženy, ale sloužily i jako propagace amerického vlasteneckého ideálu. Dívky byly často zachyceny ve vojenských uniformách a jejich obrázky byly doplněny vlasteneckými básněmi či říkankami. Tyto plakáty později sloužily i k náborovým účelům. Američtí vojáci si těmito obrázky z magazínů začali zdobit zdi

5

Jako flapper byly ve 20. letech minulého století označovány mladé, moderní a nezávislé dívky, které po vzoru mužů pily alkohol, kouřily cigarety a oddávaly se nočnímu životu. Vampette je méně často používaným synonymem. (Buszek 2006, lok. 2814) 6 Esquire byl založen v roce 1933 a brzy si získal reputaci jako populární módní časopis pro muže i ženy. Obsahoval články o soudobém umění, hudbě, filmech či politice. Nejpopulárnější však byly ilustrace rozverných dívek. (Buszek, 2006)

9

kasáren, šatní skříňky, kabiny letadel či dokonce vojenské zákopy. Populárním se stalo i reprodukování pin-up dívek na trupy vojenských letadel, což mělo pilotům přinášet štěstí. Sám Vargas popsal vzhled svých ilustrovaných dívek jako „směsici všech amerických dívek. Každý chlapec vidí v jedné z mých dívek něco ze své milé, kterou zanechal doma, tak si někam přišpendlí Varga girl a říká; ‚Moje dívka vypadá nějak takhle‘“ (Buszek 2006, lok. 3758) Kromě distribuce vlasteneckých plakátů začala americká vláda i s další podporou vojenských posádek v zámoří i na domácí frontě; najímala mladé ženy, aby pomocí zábavných vystoupení7 a tanců rozptýlily a podpořily americké vojáky. Hereckými symboly této doby byly herečky známé svou nespoutanou sexualitou ale i profesními ambicemi a úspěchem: Katherine Hepburn (1907 – 2003) či Marlene Dietrich (1901 – 1992). Byly značně starší než flapper dívky, svou popularitou je však zcela jistě předčily.

vlevo: Alberto Vargas, akvarel, dvoustrana časopisu Esquire, Říjen 1941 vpravo: Al Buell, They´re All Tops!, náborová ilustrace, 1944

Ve čtyřicátých letech zároveň došlo ke značnému rozvoji domácích, neprofesionálních pin-up fotografií. Nejen, že tyto fotografie sloužily vojákům jako talismany, zároveň v jejich pořizování nacházely potěšení a zábavu i samotné dívky. Mnoho dívek přiznalo, že mužské

7

Právě vystoupení podobného typu patřily do repertoáru dívek z Pin-up and Vintage Studio, o kterých se blíže zmíním v empirické části práce

10

publikum nebylo vlastně vůbec zapotřebí, že smysl se nacházel v samotné tvorbě fotografií. (Buszek 2009, lok. 3705 - 3758)

neznámý fotograf, ukázka domácí, amatérské fotografie, cca 1944 (Kolekce John Low Banning and Low)

V 50. letech již společnost nepotřebovala silné, soběstačné ženy, které by byly schopny v pracovním procesu nahradit muže, jako tomu bylo během druhé světové války. Díky tomu se značně změnila i vizuální podoba pin-up žánru. Najednou bylo populární vyobrazení ženy, která byla žádoucí nejen pro svůj naivní, téměř dětský vzhled a neskrývanou sexualitu, ale i pro svůj domácký potenciál, tedy zájem o vaření a mateřství. Mezi muži byly oblíbené plakáty hollywoodských hvězd jako je Doris Day (*1922) či Marilyn Monroe (1926 -1962) či ilustrace Arta Frahma (1907 – 1981). Tento americký umělec vynalezl legendární odnož pin-up žánru známou jako „Oops-I-dropped my panties!“, která zobrazovala moderní ženy v úsměvných a zároveň choulostivých situacích. V roce 1953 vyšlo první číslo dnes již legendárního časopisu Playboy, který se postaral o masové rozšíření pin-up žánru v poválečných letech. (Buszek 2006, lok. 3829 - 2929)

Betty Brosmer, fotograf neznámý, 50. léta

11

Nedá se říci, že by po konci 50. let pin-up žánr zcela vymizel. V 60. a 70. letech byly jako pinup dívky označovány herečky jako Brigitte Bardot, Sophia Loren či další dobové ikony filmového plátna. Přesto již nikdy nevznikl vizuálně sjednocený styl tohoto žánru - spíše docházelo k neustálému neinvenčnímu čerpání z estetiky 40. a 50. let. Na počátku 21. století se stala senzací americká tanečnice Dita von Teese (1972), která se během svých vystoupení i v běžném životě začala stylizovat do stylu 40. let a značně ho tak zpopularizovala mezi širokou veřejností. V současnosti, především ve Spojených státech amerických, se čím dál tím více dívek a žen stylizuje do podoby pin-up dívek, některé pouze za účelem pořízení fotografií, pro jiné ale pin-up styl a jeho éra zcela ovlivnil jejich každodenní vizáž a životní styl. Příkladem mohou být ženy z britského dokumentu Time Warp Wives (Sally Hewitt, 2008). Například Joanne Massey z anglického Staffordu žije spolu se svým manželem v domě, který je stylizován do období 50. let, sleduje pouze dobové televizní pořady a nosí pouze oděvy z této éry. Vliv padesátých let se však promítl i do pojetí jejího vztahu s manželem, vyznavačem stejného životního stylu. Joanna je ženou v domácnosti a nejraději peče pro svého manžela a věnuje se dekorování domu. „Já jsem především dáma a Kevin je živitel rodiny a můj ochránce“ říká Joanna. „... Jsme spolu již 13 let a jsme abnormálně šťastní, protože oba známe své role. Nepanuje mezi námi žádný boj o rovnost, který v současnosti vidím v tolika manželstvích.“8 Debbie Cleulow, která poznala svého manžela na jedné události ve stylu 40. let, věří, že současné ženy sešly ze správné cesty životem; „... opíjející se obhroublé dívky a holčičky, které v jedenácti letech nosí odhalující topy“9. Dále přiznává, že se nepřátelí s nikým, kdo by nesdílel její zálibu ve stylu 40. let. Všechny ženy a dívky z tohoto dokumentu spojuje kromě lásky k dobové vizáži i víra, že v minulosti měl život i manželství mnohem lepší podobu. Na druhou stranu však existují i pin-up dívky, které se zaměřují pouze na vizuální stránku tohoto fenoménu a hojně k tomu využívají moderní technologii - internet. Existuje nepřeberné množství blogů, které píší pin-up dívky či vyznavačky dobového životního stylu. Pro příklad uvádím

http://www.missvictoryviolet.com/,

http://pinuppersuasion.com/

či

z českých

http://missyesterdayblog.blogspot.cz/, blog jedné ze členek české pin-up skupiny, http://mousellyca.com/, webová stránka české burlesque tanečnice a pin-up modelky nebo http://tereziamia.blogspot.cz/, módní blog Terezy Belčákové, která se kromě příležitostné stylizace do pin-up stylu věnuje také burlesce v pražském seskupení Prague Burlesque. Tento fenomén se samozřejmě nevyhnul ani sociálním sítím. Například na instagramu mají některé 8 9

Vlastní překlad – citovat zdroj a ten seriál uvést do seznamu literatury. Vlastní překlad

12

zahraniční pin-up dívky či účty sdílející jejich fotografie tisíce sledujících (@thepinupbible, @classy_pin_up_girls, @pinupworship, @miss_cherry_pinup, @thecherrydollface, @Sabina KelleyJeště či @SarahMarieSummer). Velmi významné je též používání kanálu YouTube ke sdílení návodů (tutorials) na dobové účesy a líčení. Některá zveřejněná videa mají až 6 milionů zhlédnutí a obsahují podrobné návody na ty nejpopulárnější účesy a líčení z 20. až 60. let. Z nejpopulárnějších

uživatelek

YouTube

jmenuji

například:

Cherry

Dollface,

PinupDollAshleyMarie, Vintagious či Vividmakeup: Aja. Právě v těchto videích je zcela zřetelně vidět, jak vizuální atributy klasického pin-up stylu zřetelně přesahují i mezi jiné „styly“10, jako je například rockabilly, suicide girls11 či již zmíněná burleska. Jedná se především o klasické účesy ze 40. a 50. let, jako jsou victory rolls či pin curls a klasické líčení této éry. Tyto prvky využívají již zmíněné „styly“ a kombinují je s prvky jako je například tetování a zářivě barevné vlasy (v případě suicide girls a rockabilly).

2.1.2 Vizuální atributy současných pin-up dívek Jak podrobněji rozebírám v empirické části své práce, existuje nespočet pojetí pojmu pin-up dívka a proto je obtížné jasně vymezit i vizuální atributy charakteristické pro současné pin-up dívky. Proto se pokusím pouze o obecné nastínění těch nejzákladnějších prvků. Současné pin-up dívky se obecně stylizují převážně do dvou časových období; do 40. a 50. let 20. století, přičemž konkrétní prvky bývají často vzájemně kombinovány. Oděvy Z módy 40. let jsou mezi současnými pin-up dívkami populární především jemné dívčí šaty ke kolenům, halenky a sukně nejrůznějších střihů. Některé s do svého šatníku zařazují i rukavičky a klobouky, které v té době byly nezbytnou součástí oděvu každé dámy. Z období 50. let jsou populární kolové sukně, vykukující bohaté spodničky (které ve skutečnosti v 50. letech při běžném nošení nebyly vůbec viditelné), šaty s bohatou „áčkovou sukní“, šátky a sluneční brýle typu cat eye. Z módy, kterou v 50. letech nosily především mladé dívky, se uchytily i denimové kalhoty do pasu. V současnosti je extrémně oblíbený i puntíkatý vzor, který

10

Styl v pojetí Davida Muggletona Styl Suicide girls je pojmenovaný podle stejnojmenné stránky, která zobrazuje alternativní pojetí krásy: tetování, tělesné modifikace, výrazně barevné vlasy (Vrátníková 2012) 11

13

však v 50. letech patřil jen k jedněm z mnoha moderních vzorů a rozhodně svou popularitou nijak nevybočoval. Obuv Ač se obuv může zdát jako něco zcela okrajového, ve skutečnosti bývá častým předmětem sporů o dobovou autenticitu mezi pin-up/dobově oblečenými dívkami. Dívky často nosí moderní lodičky na vysokém podpatku typu pumps, moderní verzi lodiček mary jane či sandále na vysoké platformě. Tento typ obuvi však bývá často kritizován pro svou dobovou neautentičnost a schopnost pokazit jinak dobově přesný vzhled. Mnoho dívek se proto snaží sehnat originální obuv ze 40. a 50. let, což může být nejen obtížné, ale i finančně náročné. Účesy Účesy jsou jedním z nejvýraznějších vizuálních prvků pin-up dívek. Existuje jich nepřeberné množství a jejich podoba samozřejmě velice záleží na tom, zda se snaží o dobově autentickou stylizaci do konkrétní dekády nebo zda jim postačí oku lahodící účes „v pin-up stylu“. Z dekády 40. let jsou mezi současnými pin-up dívkami nejnapodobovanější účesy typu peakaboo, pincurls či victory rolls. Účes typu peakaboo, který spočívá v dlouhých, volně splývajících vlnách, které na jedné straně padají do obličeje, nejvíce proslavila americká herečka Veronica Lake, 12 kterou začaly kopírovat ženy napříč Spojenými státy. Pin-curls se vytváří smotáním slabých pramínků vlasů do ruličky. Takto připravené vlasy se nechají přes noc uschnout a poté se rozčešou a vytvarují přes kulatý kartáč, což vytvoří krátký a objemný účes. Victory rolls, obzvlášť populární mezi americkými pin-up dívkami, získaly svůj název podle leteckého manévru, který předváděly druhoválečné stíhačky. Tento účes se vyznačuje výraznými ruličkami z vlasů, které jsou umístěny okolo obličeje. Z účesů éry 50. let a počátku 60. let jsou mezi současnými pin-up dívkami využívané vzdušné vlnité účesy, účesy typu bouffant (výrazně natupírované a nalakované vlasy), beehive (vysoký a objemný výčes ve tvaru včelího hnízda) a vysoké culíky ozdobené šátky, které v polovině 50. let začaly nosit mladé dívky zajímající se o rock´n´rollovou muziku. (Seelingová, 2000) Co se týče barevných variant účesů, převládají ty nejvýraznější odstíny; platinová blond, zářivě červená a havraní černá. Obzvlášť ve Spojených státech amerických jsou pak populární i

12

Ve 40. letech byl tento účes mezi ženami tak populární, že americká vláda musela Veronicu Lake požádat, aby své dlouhé vlasy zkrátila. Ženy pracující v továrnách totiž nosily vlasy stejně dlouhé jako herečka, což je při každodenní práci u strojů doslova ohrožovalo na životě.

14

pestrobarevné varianty – růžová, zelená, modrá – což svědčí o splývání pin-up a rockabilly estetiky. Líčení I u líčení velice záleží na tom, zda se pin-up dívky stylizují do konkrétní dekády a zda dodržují pravidla charakteristická pro tuto dekádu. Z obecných tendencí by se daly zmínit rty nalíčené výraznou červenou rtěnkou, světlá pleť, více či méně výrazné oční linky a upravené, vysoko vyklenuté obočí. Pro každou dekádu je však charakteristický jiný tvar obočí či rtů a rozdílné umístění či barva tvářenek. Tetování a piercing Zda tetování a piercing patří k pin-up dívkám je otázkou pojetí samotného pojmu pin-up dívka. Je samozřejmé, že ženy a dívky z klasických pin-up plakátů ze 40. a 50. let žádné tetování ani piercing neměly. V rámci postmoderního prolínání stylů však často dochází k míšení vizuálních atributů pin-up a rockabilly stylu (viz. další podkapitola). V současnosti proto není problém narazit na ženy a dívky, které jsou oblečeny v elegantním kostýmku ze 40. letech, mají perfektní dobový účes a líčení a zároveň mají tetování zakrývající polovinu paže či několik piercingů.

2.2 Rockabilly Výraz rockabilly původně vznikl jako označení amerického hudebního žánru, který vznikl v 50. letech spojením rock´n´rollu a hillbilly.13 Pro tento žánr jsou typické prvky rhytm'n'blues a country, tvrdý rytmus, prožívání a emoce, divoký zpěv a slapování na kontrabas. (Morrison 1996, s. 1-2 in Bílková 2015, s. 31) Nejtradičnější složení kapely zahrnuje právě kontrabas, na který se hraje bez smyčce a dvě kytary – elektrickou a akustickou. U samotného zrodu rockabilly stály hudební legendy jako Elvis Presley, Scotty Moore a Bill Black, kteří svým spojením black a white music inspirovali mnoho dalších. (Homer 2009, s. 5) Dle Homera (2009) tento hudební styl vydržel v Americe pouhé 4 roky, od roku 1954 do roku 1958, poté byl však znovu oživen ve Velké Británii a v 80. letech se dočkal celosvětové renesance, která určitým způsobem pokračuje dodnes.

13

Country hudba, ve Spojených státech 40. a 50. let často zvaná hillbilly music. (Souček, 2014 in Bílková 2015, s. 31)

15

S rockabilly žánrem se pojí i specifické vizuální atributy jeho posluchačů. Stejně jako jeho kořeny, i vizuální styl sahá do poloviny 50. let, je však doplněný o mnoho dalších prvků. Muž tak obvykle nosí „ohrnuté džíny, křivák, peněženku na řetězu, napomádované vlasy, dost často výrazné "old school" tetování (...)“ (Souček 2014). Ženské fanynky bývají často nazývány právě jako pin-up dívky, „U holek to je takový ten "pin up" style. Šaty z dob 50. let, šátky, výrazné líčení, opět případně tetování." (ibid) Od těch klasických je však výrazně odlišuje právě častá přítomnost výrazného tetování (někdy zakrývá i celé končetiny), piercingů či jiných tělesných modifikací. Také jejich oblečení, přesto, že vychází z 50. let, se liší. Rockabilly dívky často nosí šaty či sukně s výraznými kolovými sukněmi, které odkrývají velkou část spodničky, což však bylo v 50. letech nemyslitelné. Dále v jejich šatníku naleznete i kalhoty se zvýšeným pasem, kraťasy typu hotpants, trička s lodičkovým výstřihem či zkrácené topy končící pod ňadry. Z účesů převládají victory curls (viz kapitola Vizuální atributy), původně úprava vlasů typická pro 40. léta, rockabilly dívky je však nosí ve zvýrazněné a zvětšené podobě, než v době jejich vzniku. Dalším populární, účesem je kratší podtočená ofina ve stylu Betty Page. Vše je obvykle doplněno šátkem a výraznými slunečními či dioptrickými brýlemi stylu cat eye (na obrázku).

Rockabilly dívka s výrazným tetováním a „roztahováky“ v uších. (zdroj: www.pinterest.com)

V rockabilly stylu tak vedle sebe koexistují vizuální atributy typické pro 40. a 50. léta (jak v původní, tak i v pozměněné podobě), současné oděvy, výrazné tetování i nejrůznější tělesné modifikace. Míra zakomponování těchto prvků do vlastního stylu však u vyznavačů rockabilly samozřejmě liší. Některé ženy a dívky tak mohou vypadat jako klasické pin-up dívky z druhoválečných plakátů a jiné s nimi mají společný například jen účes. 16

2.3 Kultura, kontrakultura, subkultura Kultura tvoří jeden z nejvýznamnějších referenčních rámců lidského života. Má historickou, kumulativní a kolektivní povahu a díky schopnosti udržovat jedince v kontaktu s předchozími generacemi dodává lidskému životu vědomí kontinuity a smysluplnosti. Existuje nepřeberné množství definic pojmu kultura, většina, uvažujeme-li na poli společenských věd, v sobě však zahrnuje prvek vzájemné interakce a působení člověka a společnosti. (Duffková, Urban, Dubský 2008, s. 30-31) Za tvůrce první antropologické definice pojmu kultura je považován Edward Burnet Tylor, který v roce 1871 vymezil kulturu neboli civilizaci jako složitý celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, které si člověk osvojil jako člen společnosti. Dle Hendla je kultura systém sdílených názorů, hodnot, praktik, jazyka, norem, rituálů a materiálních věcí, jež jsou vyjádřením toho, jak určitá skupina pojímá svět a život. (Hendl 1999, s. 118) Murphy (2010) kulturu definuje jako celistvý systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím socializace předávají dalším generacím. Jelikož kultura hraje v lidské společnosti mimo jiné i normativní a usměrňující roli, funguje tedy jako určitý morální systém. Přestože kultura, obzvláště ta současná, netvoří žádný homogenní prvek, je možné v ní identifikovat několik hlavních proudů, obvykle nazývaných jako mainstream. Ten představuje všeobecný, společně sdílený proud myšlení, hodnot a norem, které jsou přijímány majoritní společností a může tak být chápán jako synonymum „normality“. Mainstream je často vnímán negativně - jako ztělesnění daného systému, dominantní ideologie či masové a neautentické komerční kultury. (Pyšňáková 2007, s. 240 in Chudíčková 2014, s. 8) Jelikož ne každý jedinec je spokojený s aktuální mainstreamovou nabídkou, vzniká zde místo pro subkulturu. „„Termín subkultura se v sociologickém pojetí vztahuje na specifickou skupinu, která je tvůrkyní a nositelem zvláštních, odlišných norem, hodnot, vzorců chování a životního stylu, i když se podílí na fungování širšího společenství.“ (Kol. Duffková, Urban, Dubský 2008, s. 31) Subkultura tedy nepředstavuje protiklad k mainstreamovým formám života, naopak s nimi řadu složek sdílí, ale zároveň ji tvoří i odlišné složky jako normy, hodnoty, životní styl aj. (Kol. Duffková, Urban, Dubský 2008, s. 32) Samotný pojem subkultura byl ve společenských vědách používán již ve 40. letech 20. století. Používal se jednak jako označení dílčí varianty většího kulturního celku, tak i jako označení kontrakultury, která neguje hodnoty kultury dominantní. (Smolík 2010, s. 30 -31) Dle Barkera značí předpona „sub“ svébytnost a jinakost od dominantní či mainstramové 17

společnosti. Subkultury jsou tedy tvořeny skupinami osob, které sdílejí odlišné hodnoty a normy, než dominantní společnost. Tyto zvláštní hodnoty a normy jim nabízejí určité mapy významů, které členům dané subkultury usnadňují porozumění světu. Někteří autoři však tento termín odmítají, jelikož dle nich předpona „sub“ odkazuje k nízkému postavení dané kultury. (ibid)

Výzkum subkultur prošel v minulém století velkým vývojem. Do historie se zapsaly především dvě významné univerzity zabývající se tímto výzkumem. První byla Chicagská univerzita, která započala s výzkumem subkultur již ve 20. a 30. letech minulého století. Příslušníci chicagské školy se zaměřovali především na společensky deviantní jedince (městské kriminální gangy) a díky značnému přílivu migrantů i na mezietnické vztahy. (Smolík 2008, s. 58 – 63) Představitelé této školy vyznávali funkcionalistický model společnosti jako ekvilibria. Dle tohoto modelu se společnost jako systém pokouší dosáhnout stability a právě subkultury tento stav narušovaly. Na subkultury tedy bylo nahlíženo především prizmatem deviace (Heřmanský, Novotná i Janeček (ed.) 2014, s. 91). Význam chicagské školy spočíval především v tom, že zdůrazňovala propojenost empirického výzkumu a teoretických východisek.

Po druhé světové válce došlo k rozvoji kulturálních studií a zájmu o subkultury i ve Velké Británii. V tomto období vznikaly první subkultury mládeže, nejprve jako opozice ke kultuře dospělých, později si však osvojily specifičtější a více autonomní charakter. Nejvýznamnější soudobá instituce pro výzkum subkultur vznikla při Birminghamské univerzitě, jednalo se o tzv. Birminghamskou školu, známou též jako Centrum pro současná kulturální studia (CCCS). CCCS se zaměřovala především na výzkumy dělnické mládeže a kulturu jednotlivých tříd. (Smolík 2008, s. 72-73). Členství v subkultuře již nebylo považováno za deviaci, ale bylo na něj nahlíženo jako na projev vzdoru odrážejícího rozpor mezi buržoazií a proletariátem. Výzkumníci birminghamské školy již nekladli důraz na empirický výzkum a emickou perspektivu, jak tomu bylo u chicagské školy, ale zaměřovali se spíše na sémiotickou analýzu stylu a vlivu masových médií. (Heřmanský, Novotná in Janeček ed., s. 92) V českém prostředí, kam subkultury pronikají jen velmi pozvolna od konce 50. let, byl však v období státního socialismu

rozpor členů subkultur s mainstreamovou společností díky dobové ideologii

interpretován jako politicky motivovaný. (Heřmanský, Novotná in Janeček ed., s. 92)

V současnosti je na subkultury nahlíženo převážně prizmatem postsubkulturní teorie. Ta 18

vznikla v 90. letech, kdy díky masovému vlivu módních trendů a větší stratifikaci subkultur začalo vznikat velké množství stylů, které není možné přesněji popsat ani definovat. Podle postubkulturní teorie nelze už dále hovořit o tradičních subkulturách, ale spíše o jednotlivých scénách, stylech, klubové kultuře, kmenech (neo-tribes) (Muggleton, Weinzierl 2003 in Smolík 2010). Bennet (2002) navrhuje nahrazení termínu pojmem scéna či cultural taste, které podle něj lépe vystihují prolínání jednotlivých subkultur. Dalším rozšířeným konceptem jsou tribus, kmeny, francouzského sociologa Michela Maffesoliho (1996). Kmen v jeho podání „bez strnulosti forem organizace, která je nám blízká, odkazuje k určitému prostředí, stavu mysli a bude spíše vyjádřen pomocí životního stylu, než vzhledu a formy.“ Důraz je tedy kladen na proměnlivou a neohraničenou přirozenost kolektivního společenství tvořeného jedinci. (Benett, 2002, s. 605) Muggleton (2000) toto „rozpouštění" hranic mezi jednotlivými subkulturami vysvětluje úpadkem většinové společnosti. Díky neexistenci majoritní společnosti se subkultury nemají vůči čemu vymezovat a vyjádření odlišnosti se stává naopak spíše společenským požadavkem, ne manifestací svobody. (Smolík 2008, s. 82) Redhead (1990) jde ve své kritice tak subkultur tak daleko, že tvrdí, že „autentické“ subkultury byly vytvořeny subkulturními teoretiky, ne naopak. Dle něj hudební subkultury a „deviantní“ subkultury mládeže nikdy nedržely pohromadě tak harmonicky, jak tvrdily některé subkulturní teorie. (in Benett 1999, s. 603) Sarah Thornton (1995) přináší do subkulturních studií otázku mediální reprezentace. Podle Thornton jsou „autentické“ subkultury z velké části konstruovány médii a členové subkultury tak nabývají svého významu a vztahu ke zbytku společnosti ze způsobu, jakým jsou reprezentováni právě v médiích. (in Benett 1999, s. 604) Současné (post)subkultury zároveň získávají nový obsah a uchopují aktuální témata jako je feminismus, multikulturalismus, ochrana životního prostředí atd. (Smolík 2010) Další způsob, jak aktualizovaně porozumět tomu, jak jsou individuální identity konstruovány a žity, může být koncept životního stylu. Podle Channeyho (1994, 1996) „životní styl“ vyjadřuje přístupy, které praktikují jedinci, když si vybírají určité komodity a spotřební vzorce a tyto kulturní zdroje používají k sebevyjádření. Z tohoto pohledu by životní styl neměl být zaměňován za „způsob života“, který je spojován s více či méně stabilní komunitou. (in Benett 1999, s. 607) Smolík vymezuje životní styl jako souhrn životních forem, jež jedinec aktivně prosazuje. Celkově je vymezení tohoto termínu značně problematické a to především díky širokému využívání laickou veřejností. Celkově se ale dá říci, že jde o způsob, jakým lidé žijí – tedy „jak bydlí, stravují se, vzdělávají se, chovají se v různých situacích, baví se, pracují,

19

spotřebovávají, vzájemně komunikují, jednají, rozhodují se, cestují, vyznávají a dodržují určité hodnoty (...) atd.“ (Duffková a kol. 2008, s. 51-52)

3.4 Hodnoty, hodnotová orientace Jak již bylo řečeno výše, hodnoty a hodnotová orientace hrají v konceptu životního stylu zásadní roli. Při zkoumání různých kultur, které jsou definovány etnicky, genderově, věkem, společenskými zájmy aj., dochází téměř automaticky ke zkoumání hodnot, aniž by musely být hlavním předmětem výzkumu. Jednotlivé kultury (subkultury, postsubkultury, kmeny...) jsou totiž vždy v nějakém smyslu definované též prostřednictvím sdílených hodnot a norem. Zkoumání hodnotových struktur, které jsou charakteristické pro danou skupinu, se dá dokonce považovat za jeden z charakteristických znaků antropologického či etnografického výzkumu. (Prudký a kol 2009, s. 126) Co se týče teoretického vymezení hodnot, existuje velké množství pokusů o nominální vymezení hodnot. Někteří autoři (Např. Strminska 1996) uvádějí až stovky pokusů. Existuje tak velké množství konceptů hodnot, které jsou často různorodé, někdy až zcela protichůdné. Prudký, ačkoli tvrdí, že nelze jednoznačně a definitivně definovat hodnoty, říká, že je jisté, že: „vždy v nějaké míře přestavují jeden ze stavebních kamenů motivací, chování, utváření vztahů a struktur ve společnosti i ve všech jejich částech“ (2009, s. 24),. Duffková a kol. (2008) hodnotami rozumí materiální či nemateriální objekty, ke kterým jednotlivci zaujímají hodnotící postoj a tím jim připisují určitý význam. Jsou reflexí individuálních či skupinových představ o tom, co je žádoucí a co není. Jelikož hodnoty mohou vyjadřovat jak žádoucnost (to, co má být), tak chtění (to, co si lidé přejí), plní ve společnosti především funkci integrační a motivační. S tím souvisí možný rozdíl v pojetí hodnot – hodnoty jako to co je nebo to, co má být. V této souvislosti je známé Rokeachovo (1976) dělení hodnot na cílové a instrumentální. Cílové hodnoty se vztahují ke konečnému stavu, zatímco instrumentální hodnoty souvisejí se způsobem jednání, které je přijatelné pro naplnění cílových hodnot. (Prudký a kol 2009, s. 20) Prudký uvádí několik obecných konceptů hodnot. Například Max Scheler (1921) uvedl pojetí, ve kterém jsou hodnoty chápány jako zvláštní vlastnosti skutečnosti, kdy tvůrcem hodnot není člověk. Hodnoty tedy existují objektivně, jsou svou povahou absolutní, ale prožíváme je subjektivně. Dalším konceptem je chápání hodnot jako subjektivního vztahu ke skutečnosti. V tomto pojetí je člověk nejen objevitelem hodnot, ale i jejich tvůrcem. Dále mohou být 20

hodnoty chápány jako produkt skupiny, který slouží jako nástroj a výsledek skupinové kontroly. V tomto konceptu převládá přesvědčení, že jedincovo chování by mělo být v souladu se zájmy skupiny. Ta může za použití odměňování a trestání stimulovat jedince k žádoucím hodnotám. Podle konceptu, kde jsou hodnoty chápány jako součást biologických dispozic člověka, dochází k jejich vzniku během lidského naplňování pudů. (Prudký 2009, s. 24 – 27) Co se týče samotného vzniku hodnot, Prudký (2009, s. 40) uvádí, že v zásadě existují dva náhledy na tuto problematiku. V prvním, méně používaném náhledu jde o atributy procesů, jimiž k hodnocení dochází a o to, jaké postupy ústí v utváření hodnot. Druhý přístup nahlíží na hodnoty jako na konkrétní sociální jev, který je jádrem procesů vedoucích k socializaci, tedy včleňování do společnosti. Společnost chce, aby se jedinec přizpůsobil přijatým hodnotám a normám chování. Jedinec současně usiluje o sebeprosazení a jedinečnost vlastních hodnot a norem chování. Ve výsledku se tedy jedná o interaktivní, nekončící proces, při němž se formuje jedincova osobnost a zároveň dochází i ke změnám v hodnotových strukturách společenství. Kromě funkce při socializaci jedinců mají hodnoty v lidské společnosti i mnoho dalších funkcí. Při nejmenším mohou fungovat jako: 

stavební kameny kultury



součásti utváření obsahu sociálních fenoménů a vztahů



jeden z definičních znaků osobnosti



zdroj motivace chování



zdroje a charakteristiky rozvrstvení a hierarchizace společnosti



atribut morálky



základy politických filozofií a ideologií



součást identifikátorů skupiny či etnika, společenství nebo institucí



zdroje sociální a kulturní soudržnosti

(Prudký 2009, s. 45) Přesto, že hodnoty mohou být sdíleny jako socio-kulturní prvek systému, jsou zároveň i značně subjektivní a spojují v sobě jak racionální volby, tak emoce. Právě subjektivnost způsobuje, že hodnoty jsou značně heterogenní. (Duffková a kol 2008, s. 37 - 40) Jedinci se však neodlišují jen konkrétními vyznávanými hodnotami, ale také tím, jaký význam tyto hodnoty sehrávají v okamžiku rozhodování. Někteří se tak rozhodují na základě hodnotového systému, jiní však 21

podléhají tlaku médií, módy či společnosti. (Sak 2000, s. 5) Ale ani význam hodnot pro lidské rozhodování není nikdy statický. Vždy je třeba vnímat pozici hodnot v historických a kulturních souvislostech. Jelikož všechny hodnoty nemají pro jedince stejný význam, přirozeně si je řadí do určité hierarchie, která je označována jako hodnotová orientace14.„Základem pro hodnotovou orientaci jednotlivce je soubor a systém jim přijatých, uznávaných a preferovaných hodnot (...).“ (Duffková a kol 2008, s. 125) V každodenním životě tak může hodnotová orientace ovlivnit volbu cíle i prostředků k jeho dosažení. (ibid) Samotná hodnotová orientace vzniká v průběhu socializace. Je ovlivněna životními podmínkami a zkušenostmi jedince, jeho vlastnostmi, ale i hodnotovou orientací jeho nejbližšího okolí, vlivem masmédií, či hodnotami všeobecně uznávanými v celé společnosti. (ibid) Sak (2000) rozděluje hodnotovou orientaci do sedmi typů: 

Egoisticko-materialistická hodnotová orientace (tato orientace je tvořena hodnotami, jako je majetek, společenská prestiž, úspěšnost v zaměstnání



Profesně-rozvojová hodnotová orientace (vzdělání, zajímavá práce, úspěšnost v zaměstnání)



Reprodukční hodnotová orientace (důležitost životního partnera, rodiny, lásky)



Globální hodnotová orientace (životní prostředí, mír, zdraví)



Liberální hodnotová orientace (svoboda, demokracie, soukromé podnikání)



Sociální hodnotová orientace (veřejně prospěšné práce, politická angažovanost, společenská prestiž, užitečnost druhým)



Hédonistická hodnotová orientace (koníčky a zájmy, přátelství, láska)

Mezi českou mladou generací (15-18 let) převládá orientace globální, druhé místo zastává reprodukční orientace a třetí hédonistická orientace. Následuje profesně-rozvojová a liberální orientace. Materiálně-egoistická orientace je na šestém místě a s velkým odstupem následuje sociální orientace. Z toho vyplývá, že na posledních dvou místech jsou orientace reprezentující opačné okraje škály, na jedné straně individuální ego a na druhé společnost jako celek. (Sak, 2000:78)

14

V souvislosti s hodnotami jsou též používaná sousloví jako hodnotové vidění, hodnotové poselství, hodnotová preference či hodnotový rámec.

22

3.5 Globalizace Termín globalizace je v posledních letech jedním z nejvíce používaných pojmů nejen ve společenských a sociálních vědách, přesto je však zahalen jakousi mlhou a ani odborníci zabývající se tímto jevem se neshodnou na jeho přesné definici. Například Mezinárodní měnový fond (IMF) definuje globalizaci jako „rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií.“ (Mezřický 2006, s. 11) Tato definice sice příznačně umožňuje do pojmu zahrnout i další sociální, politické, kulturní či sociálně-psychologické změny, které globalizaci provázejí, pomíjí však zásadní význam komunikací a dopravy. (ibid) S neustálým rozvojem v oblasti dopravy a cestování pozbývá reálná vzdálenost důležitost. Vzdálenost již není chápána jako objektivní, neosobní a fyzikální „danost“, místo toho se z ní stal spíše sociální konstrukt. Díky tomu je koncept geofyzikálních hranic „reálného“ světa, stále hůře udržitelný. Jako parafrázi ke konci historie Francise Fukuyami vyslovil Paul Virilio (1997) názor, že dnes lze stále reálněji mluvit o konci geografie. (Bauman 1999, s. 21) Kromě neustálého vývoje dopravních prostředků hraje v otázce globalizace obzvlášť významnou roli i přeprava informací a způsob komunikace, který již nestojí na pohybu fyzických osob. Naopak, pohyb informací postupně dosáhl takové rychlosti, že rychlost pohybu osob se mu již nemůže rovnat. Giddens (1990, s. 62) na tuto situaci nahlíží jako na proces rozpojování časoprostoru. Globalizace ekonomických aktivit je spojena s vlnou kulturních proměn. Dochází k vytváření univerzálních kulturních produktů, sbližování životních stylů, kultury a chování mezi spotřebitelskými segmenty po celém světě. K popisu této situace se často používá termín McDonaldizace, jež má vyjadřovat prosazování univerzalit ve smyslu sjednocení životních stylů, kultury a nadnárodního způsobu jednání. V praxi to pak může znamenat, že obyvatelé dolnobavorské vesnice nosí podobné modré džíny, koukají na stejný americký seriál a kouří stejnou značku cigaret jako lidé žijící v brazilském slumu. (Beck 2007, s. 57) Tuto víru ve vznik „sdílené kultury“ podporuje také univerzální úspěch pop-kulturních produktů jako Dallas či Batman nebo atrakcí jako je Disneyland. (Robins 1991s. 28) Díky procesu kulturní globalizace začínají být vazby mezi kulturou a územím značně narušené. Po celém světě jsou shromažďovány kulturní produkty, ze kterých se stávají komodity na novém, „kosmopolitním“ trhu: world music, turismus, domorodé umění a hudba, tradiční kuchyně... Lokální a exotické je tak vytrženo z místa a času a přebaleno k prodeji na světovém bazaaru. (Robins 1991, s. 30) 23

V souvislosti s médii je velice proslavený také termín teoretika médií Marshalla McLuhana „globální vesnice“, které vyjadřuje stále se stupňující vzájemnou propojenost světa pomocí elektronických médií. Přesto, že s globalizací bývá spojován zmíněný konec geografie a vymizení hranic, někteří autoři s tímto nesouhlasí a tvrdí, že vlastně dochází k něčemu zcela rozdílnému – znovuzrození lokálnosti a regionu, tedy k novému (a jinému) zdůraznění lokálního. V poslední době se zvedla vlna zájmu o lokální ekonomiku a její strategie. Klíčem k úspěchu jsou nyní silné místní instituce a infrastruktury, důvěra založená na osobním kontaktu, důraz na historické kořeny a smysl pro lokální hrdost a náklonnost. (Robins 1991, s. 34) Například firmy fungující na globální úrovni musí navazovat lokální vazby a globální symboly musí být přebírány z živoucích lokálních kultur. (Beck 2007, s. 60) Důkazem může být i stoupající popularita lokálního marketingu velkých mezinárodních koncernů, který se snaží navázat právě ony lokální vazby. Lokalismus hraje důležitou roli i v kulturní sféře. Důkazem může být neustále rostoucí zájem o životní historii míst a kontinuitu identit a komunity pomocí lokální paměti a dědictví. „Globalizace je jako skládání puzzle, je to záležitost vkládání rozmanitých lokalit do celkového obrazu nového globálního systému.“ (Robins 1991, s. 34) Dle Becka „globální“ znamená „na více místech zároveň“, tedy translokální. Pro tento globální-lokální nexus hraje důležitou roli delokalizace a relokalizace. Nejedná se však o automatickou spásu lokálního v době globalizace, ale spíše o specifickou renezanci lokálního v globálním kontextu, během translokální výměny, dialogu či konfliktu. (Beck, 2007, s. 61) Robins však zdůrazňuje, že bychom si lokální neměli idealizovat a doufat ve spásné vlastnosti lokální ekonomiky, kultury a identity. Lokální by mělo být nahlíženo jako relační a relativní koncept. Tak, jako bylo v minulosti důležité ve vztahu k národní sféře, je nyní jeho obsah pozměňován v kontextu globalizace. (Robins 1991, s. 34) Globalizace též znamená setkávání lokálních kultur, které je však třeba obsahově redefinovat. Roland Robertson (1995) proto navrhuje nahrazení pojmu kulturní globalizace pojmem „glokalizace“. Touto slovní syntézou je zároveň zdůrazněna důležitost hesel, jako jsou „politika kultury, kulturní kapitál, kulturní rozdíly, kulturní hegemonie, etnicita, rasa and gender“ pro pochopení současného světa. Beck k tomu dodává, že „globální kulturu“ nelze chápat staticky, ale jen jako kontingentní a dialektický proces. (Beck 2007, s. 64) Rebertsonovu teorii glokálních kultur rozšiřuje Arjun Appadurai. Hovoří (1998) o scapes. Příkladem mohou být ethnoscapes, krajiny osob, které charakterizují neklidný, měnící se svět; turisté, migranti, uprchlíci a další lidé, kteří jsou neustále v pohybu (in Beck 2007, s. 68) Tvořící se glokální 24

kultury tak nejsou vázány žádným místem či časem. Jsou bez kontextu, „skutečná směsice nejrůznějších prvků přinesených odevšad a odnikud, vyskakující z moderních triumfálních vozů globálních komunikačních systémů.“15 (Appadurai 1998 in Beck 2007, s. 69) Lull (1995) ve spojitosti s kulturní globalizací zavedl koncept přivlastňování, jehož průběh dělí na tři fáze: nejprve dochází k vyjmutí kulturního vzorce z původního společenského kontextu, poté ke kulturnímu zprostředkování a splývání, a nakonec se kulturní vzorek integruje do nové společnosti. (in Oravcová, 2012) Příkladem tohoto procesu může být fenomén Bloody Mary. V 70. letech začalo být v anglosaských zemích vyvolávání ducha ženy, nejčastěji nazývané Bloody Mary16, důležitou součástí folklóru dětí i dospívajících. Spojuje v sobě rituální činnosti, folklorní víru a duchařské povídky. V 80. letech došlo k rozšíření tohoto fenoménu i za hranice anglosaského světa spolu s adaptací na místní jazykové, kulturní a společenské podmínky. Ve Švédsku se tak můžeme setkat s vyvoláváním ženy jménem Svarta Madame, ve Španělsku se vyvolává Véronica a v Německu se vedle anglického originálu vyskytuje i Heilige Blutige Maria. Podobné praktiky se vyskytují i v dalších zemích; v Nizozemí (De Witte Dame), ve Francii (La Dame Blanche) v Rusku, Austrálii, Japonsku či Thajsku. Po pádu železné opony se vyvolávání Bloody Mary začalo objevovat i na území České republiky, k výraznějším projevům však došlo díky vlivu médií až po roce 2000. V českém prostředí se tento fenomén adaptoval na dlouholetou českou tradici, kdy děti vyvolávaly duchy během tradičních letních táborů a škol v přírodě. Samotné vyvolávání se na našem území obvykle nese v duchu tradičního českého okultismu – tedy bez zrcadla, ale se svíčkou a dřevěnou tabulí s písmeny. V současnosti také převládá počeštělé jméno Krvavá Mary. (Janeček 2014) K podobné výrazné adaptaci na české kulturní a historické podmínky došlo i v případě fenoménu pin-up, který vznikl ve Spojených státech v první polovině 20. století.

15

Vlastní překlad Při tomto vyvolávání, nejčastěji praktikovaném dívkami ve věku 6 – 14 let, přistoupí osoba se svíčkou k zrcadlu, třikrát (množství opakování se může lišit) nahlas vysloví „Krvavá Mary“ a dle legendy bude ráno pokryta krvavými škrábanci. Tento fenomén bývá interpretován jako dívčí rituál reflektující obavy z blížící se menstruace, u dětí školního věku zase jako reflexe ontologického psychologického vývoje s cílem zvládnou strach. (Janeček, 2014) 16

25

2.6 Living history, reenactment Jelikož se české pin-up dívky často vyskytují v prostředí milovníků vojenské historie a rekonstrukcí různých bitev a historických událostí, je nutné si vymezit i pojem living history a reenactment. Dle Filipa Procházky (2013) se living history zabývá praktickým simulováním civilního života v některých historických epochách včetně snahy o napodobení dobové činnosti, řemeslné výroby či historických předmětů a oděvů. Obvykle nelze zcela historicky podchytit to, jak přesně lidé žili před stovkami let, proto si mnoho věcí musí účastníci akcí living history domýšlet. Případem mohou být keltská hradiště či pravěké a středověké usedlosti. Jedná se o aktivitu „která slučuje historické technologie, činnosti a odívání v interaktivní prezentaci obohacené o prvky duchovní a sociální kultury, nabízející účastníkům těchto aktivit pocit návratu v čase.“ (Hartvich 2011, s. 20) Na druhé straně reenacting musí disponovat přesnými informacemi a jeho důležitou součástí je pietní vzpomínka na danou akci, obvykle se tak jedná o co nejpřesnější rekonstrukci konkrétní události. Kimberly Powell (2012) popisuje osoby zabývající se reenactingem. Ty podle ní „znovuvytvářejí (recreate) historii zobrazováním vzhledu, akcí či životů osob, respektive časových úseků minulosti. Reenacting je vážná, i když zábavná, událost. Mnoho lidí bere své role vážně a jsou hrdí na to, když je mohou prezentovat tak věrohodně, jak je to možné. Reenacting znamená život za stejných podmínek, jako v minulosti. Tedy v čemkoliv od nepohodlného oblečení, špatného jídla až po nevlídné počasí. Hard-core reenactors se prý vzdávají všech vymožeností od deodorantů po náramkové hodinky. Někteří reenactors představují vojáky, jiní manželky, obchodníky a další postavy z té které doby. Pro reenactora je rovněž důležitý výzkum, respektive učení se. Měl by o představovaném období/osobě vědět tolik, kolik to jen jde a samozřejmě se i vhodně vybavit.“ (in Procházka 2013, s. 18) Reenactoři se liší v mnoha ohledech. Jedním z nich je míra autenticity, o kterou se jednotlivci snaží. Někteří, ortodoxní reenactoři přikládají autenticitě velký význam a zabývají se důkladným studiem reálií dané doby i drobnostmi jako jsou tkaničky od bot či knoflíky. Jiní reenactoři považují za důležité jen to, co vidí diváci a pod oblečením či v zákrytu dobových stanů tak často skrývají moderní předměty. S tím souvisí i pohled na samotnou rekonstrukci dané události. Zatímco někteří tyto události považují primárně za vystoupení pro diváky, pro další je důležitější jejich vlastní prožitek. (ibid)

26

V Čechách jsou velice populární rekonstrukce americké občanské války, napoleonských válek a událostí a bitev druhé světové války. K rekonstrukci těchto událostí obvykle dochází ke dni jejich výročí (atentát na Reinharda Heydricha, pražské povstání a boj o rozhlas, bitva u Slavkova) nebo během speciálních událostí jako jsou například letecké dny (zde se uplatňují i např. reenactoři Royal Air Force). Zatímco v napoleonských válkách není pro ženy mnoho prostoru, v rekonstrukcích bitev a událostí z obou světových válek naleznou ženy a dívky uplatnění nejen jako civilní obyvatelstvo, ale též jako vojenské ošetřovatelky či členky pomocných sborů.

2.7 Móda a styl „Mluvím svým oblečením“ (Umberto Eco 1973 in Hebdige 2012, s. 155) Při zkoumání skupiny osob, jejichž vizuální stránka je natolik výrazná a specifická, je nutné vymezit si i pojmy jako je móda a styl. Jednou z nejvýznamnějších prací zabývajících se subkulturním stylem je kniha Subkultura a styl Dicka Hebdige (1979). Subkulturní styl se v jeho pojetí skládá z vědomě volených, umělých prvků, které nesou konkrétní poselství - hodnoty či postoje k dominantní kultuře a společnosti. Styl jako výběr z několika možností v sobě tak nese celou řadu zpráv a funguje jako prostředek komunikace. Tyto subkulturní stylové asambláže se skládají z nápadných kombinací oblečení, tance, argotu atd. Členové daných subkultur tak zřetelně dávají najevo svou „umělost“, zatímco hlavním poznávacím znamením mainstreamové kultury je v duchu Rolanda Barthese (2004) předstírání „přirozenosti“. (Hebdige 2012, s. 48) Hebdige se zaměřuje též na souvislost subkulturního stylu a módy. Tvrdí, že „každá nová subkultura zakládá nové trendy, vytváří nový vzhled a zvuky, které zpětně napájejí příslušná průmyslová odvětví.“ (Hebdige 2012, s. 145) Dochází tak k rozpouštění subkulturních stylů v trhu s módou. Za příklad udává prvky mods či punku, které si našly cestu do vysoké i mainstreamové módy. Proti pojetí subkultury i stylu Dicka Hebdige se vymezuje David Muggleton. V postmoderní společnosti podle něj již klasické subkulturní teorie nejsou aktuální – koherentní dominantní

27

kultura, vůči které se subkultury mohly vymezovat, již neexistuje. Odlišnost od ostatních již navíc není vyjádřením svobody, ale spíše všeobecným požadavkem rámci plurality a heterogenity stylů. Důležitá již není ani otázka autenticity a obsahu, ale spíše povrchní fascinace samotným stylem (Muggleton 2002). Dle Muggletona postmoderní fragmentace a rozšiřování stylů zahrnuje množství návratů v čase, míšení elementů, nespočet transformací a současnou existenci nespočetného množství stylů. To umožňuje členům post-subkultur podílet se na style surfing17 (Polhemus 1996 in Muggleton 2002, s. 49) – dle libosti se mohou volně pohybovat mezi nejrůznějšími styly. Tento vysoký stupeň oděvní mobility slouží jako zdroj hravosti a potěšení. Postmoderní styl se tak již neformuje okolo strukturujících třídních, genderových či etnických vztahů (tyto styly jsou však znovu a znovu recyklovány), ale je otázkou osobní volby. Tuto situaci popisuje i výraz supermarket stylů, (Ted Polhemus 1994 in Heřmanský, Novotná, 2011, s. 96) který odkazuje k tomu, že si v současnosti jedinci mohou vybírat z rozmanitých stylů a prvků a libovolně je kombinovat. V postmoderním světě zároveň roste význam vizuálních médií, která slouží jako „fotobanka“ vizáží, ze které lidé odvozují své znalosti módy a stylu. Díky médiím si mohou jedinci vyzkoušet všechny znaky vybrané (post) subkultury ještě dříve, než tyto znaky jakkoliv zakomponují do svého vzhledu. (Muggleton 2009, s. 47) Móda se dá definovat jako „kulturní element a faktor a významný sprostředkovatel kulturní změny. Ačkoli se móda netýká pouze odívání, nýbrž zasahuje téměř všechny typy lidských činností, nejčastěji se o ní hovoří právě v souvislosti s odíváním. Má ambivalentní charakter: vzniká porušením normy, posléze se normou stává. Móda je velice citlivá na čas. Probíhá poměrně v pravidelných cyklech. Módní fenomény přechozích etap se s určitým odstupem zdají nepochopitelné. Po uplynutí jisté doby se některé z nich v upravené podobě vrací, a tím vytvářejí fenomén tzv. Retro módy.“ (Klozarová 2004 in Gundová 2012, s. 13) Ve své práci budu chápat styl v postmoderním pojetí Davida Muggletona.

17

Dalo by se volně přeložit například jako „surfování mezi styly“,

28

2.8 Autenticita V této práci budu často pracovat i s pojmem autenticita. Tu však nebudu chápat v subkulturním slova smyslu, ale spíše jako pravost, původnost či hodnověrnost dobové stylizace. Autenticita je sociální konstrukt, který má nespočet významů, které se neustále mění n závislosti na daném kontextu. Ve své práci budu vycházet z knihy Reginy Bendix In Search of Authenticity (1997), která pojednává o dějinách folklóru skrze snahu a autenticitu. Samotné slovo autenticita je odvozeno z řeckého authentes, které pojí dva významy; ten, kdo jedná s pravomocí a vyrobeno vlastníma rukama. V encyklopediích bývají počátky autenticity spojovány s náboženskými a soudními činnostmi a využitím. Literární kritici použitím slova autenticita odkazují na historickou pravost. Současné využití se rozšiřuje na významy jako je původní, pravý či nezměněný. (Bendix 1997, s. 14-15) Dle Bendix je hledání autenticity zvláštní touha, která je zároveň moderní i antimoderní. „Je zaměřená na oživení podstaty, jejíž ztrátu jsme si uvědomili jen díky modernitě a jejíž oživení je uskutečnitelné pouze skrze metody a pocity vytvořené modernitou.“18 (1997:8) Tato touha po prožití nezprostředkované autenticitě může být chápána jako reakce na život v kapitalistickém, masovými médii ovládaném světě, ze kterého mizí mýty, tradice a okouzlení. (ibid)

18

vlastní překlad

29

III. Metodologie 3.1 Výzkumná strategie Cílem této bakalářské práce je co nejkomplexnější pochopení výzkumného problému. Proto jsem si zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Ta mi umožnila získat lepší přístup k pochopení symbolického světa pin-up dívek v jejich perspektivě. Cílem kvalitativních metod je totiž spíše pochopit než systematicky popsat či změřit (Kaufmann 2010, s. 37). Během kvalitativního výzkumu se jednotlivé kroky výzkumu provádějí současně; Hendl (2005, s. 50) přirovnává práci kvalitativního výzkumníka k činnosti detektiva;“ Výzkumník vyhledává a analyzuje jakékoliv informace, které přispívají k osvětlení výzkumných otázek, provádí deduktivní a induktivní závěry.“ Tato strategie mi proto umožnila větší flexibilitu během samotného výzkumu. Jelikož chci předložit přehledovou práci o doposud neprobádaném fenoménu, pojala jsem svou práci jako etnografii v kontinentálním slova smyslu, tedy terénní studium aktuálních kulturních a sociálních fenoménů; živých projektů lidské kultury. (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s. 26) Etnografický výzkum je možné definovat jako systematickou a metodickou přímou konfrontaci badatele se zkoumanou aktuální a sociální a kulturní realitou se snahou co nejpřesněji zodpovědět všechny jeho výzkumné otázky (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s. 11). Cílem není pouhé zaznamenání dat, ale vzhledem k etnografickému důrazu na živý, aktuální rozměr dat, jde i o porozumění a vysvětlení významů.

3.2 Metody dokumentace dat K nejpoužívanějším kvalitativním metodám dokumentace dat v etnografickém výzkumu patří metody systematického a zúčastněného pozorování, různé druhy rozhovorů a v moderním pojetí i kvalitativní dotazníky. (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s. 74). Ve svém výzkumu jsem využila všechny tyto metody. Nejvíce dat jsem nasbírala pomocí kvalitativních rozhovorů. Převážně se jednalo o polostrukturované rozhovory. Při nich výzkumník používá předem připravenou osnovu, která „má zajistit, že se skutečně dostane na všechna pro tazatele zajímavá témata. Je na tazateli, jakým způsobem a v jakém pořadí získá informace, které osvětlí daný 30

problém“ (Hendl 2005, s. 174). Pro případnou kontrolu odpovědí na základní otázky je vhodné připravit si i kontrolní otázky, které se alternativním způsobem táží na již projednaná témata. Kromě kontroly slouží dobře i v případě, pokud by informátor dobře nepochopil základní otázky. (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s. 83) Připravila jsem si tedy několik hlavních témat a okruhů otázek týkajících se badatelských otázek a s těmi jsem během vlastního rozhovoru pracovala. Díky tomu jsem mohla flexibilně reagovat dle situace, ale zároveň jsem docílila lepší přehlednosti pro následující analýzu dokumentů. Rozhovory jsem vždy započala kladením obecných, nenáročných otázek a postupně se více zaměřovala na stanovená témata. Vše jsem zaznamenávala na diktafon v mobilním telefonu a následně co nejdříve přepsala. Tím jsem si zajistila alespoň částečnou sebekontrolu, jelikož jsem ihned zjistila, jestli se táži správným způsobem a tak jsem mohla zlepšit průběh dalších rozhovorů. K rozhovorům jsem vytvořila pasportizaci a přepsala je komentovanou transkripcí. Druhým typem rozhovorů byly nestrukturované rozhovory při zúčastněných pozorováních. Při tomto typu rozhovoru byla kvalitativní data získávána relativně spontánně. Rozhovor byl veden neformálně v duchu přirozeného toku konverzace. Díky tomu, že rozhovor často vedl spíše samotný informátor, šlo získat vzácná data, která vypovídají o skrytých dimenzích kultury či individuální dimenzi informátorů. (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s. 86) Abych nenarušila spontánnost daných situací, poznatky získané během těchto rozhovorů jsem si zapisovala až po jejich skončení. S tím souvisí i další technika sběru dat – přímé pozorování, což je „systematický popis událostí, chování a artefaktů v sociálním prostředí zvoleném pro výzkum.“ (Kawulich 2005 in Heřmanský, 2014/2015) Tato metoda je nejvhodnější pro výzkum sociálních norem, postojů a hodnot v jejich přirozeném kontextu. V případě mého výzkumu se konkrétně jednalo o krátkodobá nestrukturovaná pozorování. Výzkum se zaměřuje na konkrétní skupinu osob – pinup dívek, proto jsem výzkum prováděla na místech a událostech, kde se dívky vyskytují. Konkrétně se jednalo o prvorepublikovou módní přehlídku Ludmily Zuzkové, která se konala v Muzeu TGM v Lánech a akci Be vintage, kterou pořádalo olomoucké seskupení Pin-up and Vintage studio. Má výzkumnická role byla pozorovatel jako účastník, kdy si informátoři byli vědomi mého výzkumu. (Hendl 2005) Samotný přístup do terénu (v sociálním smyslu), mi zajistí osoba s úlohou dveřníka, konkrétně se jednalo o pořadatelku již zmíněných dobových módních přehlídek. Role klíčového informátora připadla zakladatelce jedné české pin-up skupiny, která se o fenomén již dlouhodobě zajímá. 31

Abych byla schopná zachytit větší počet informátorů a tím získala větší množství informací, využila jsem i možnosti dotazníků. Ty jsem distribuovala pomocí e-mailů vybraným dívkám, na které mi byly poskytnuty kontakty. Je však nutné říct, že jsem se setkala s minimální návratností dotazníků. Většina oslovených preferovala rozhovor.

3.3 Výběr vzorku; prostředí výzkumu Terénem etnografického výzkumu bývá nejčastěji kulturní realita určité výseče lidské společnosti. Tato výseč může být definována prostorově, tematicky či kombinací obou přístupů. (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s 35) V případě mého výzkumu se jednalo o kombinaci obou přístupů – definujícím prostorem je Česká republika a tématem je fenomén pin-up. Hlavním kritériem pro výběr informátorek byla jejich vizuální stylizace do stylu pin-up dívek. Pro účely svého výzkumu jsem nejprve použila účelový výběr, ten je založen pouze na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom, co je možné pozorovat. (Disman 2002, s. 112) Pokud badatel používá tento způsob výběru vzorku, již předem ví, kde v terénu chce data získat a jaké budou povahy. (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s. 72) Jelikož pro účelový výběr a jeho reprezentativnost je nutné jasně, přesně a otevřeně definovat populaci, kterou vzorek reprezentuje (Disman 2002, s. 113), určila jsem si několik kritérií pro zařazení osob do vzorku. Musí se jednat o dívku/ženu žijící na území České republiky, která se identifikuje jako pin-up dívka nebo ji tak identifikuje její okolí, případně se o danou problematiku intenzivně zajímá. Pomocí e-mailů (či facebookové korespondence) jsem oslovila několik dívek a žen, které znám z historických akcí či na které jsme narazila na některé z facebookových stránek, které se zabývají fenoménem pin-up. Pro konstrukci vzorku jsem využila též metody sněhové koule (též známá jako řetězový či referenční výběr), „při které nás původní informátor vede k dalším členům naší cílové skupiny“ (Disman 2002, s. 114). Počet informátorů se tak díky dalším informacím neustále zvětšoval i v průběhu samotného výzkumu.

32

Celkově jsem uskutečnila 8 rozhovorů a analyzovala 3 dotazníky. Během akcí, kterých jsem se účastnila, jsem měla možnost zapojit se též do několika neformálních rozhovorů s přítomnými návštěvníky, kteří mi také pomohly s vytvořením co nejpřesnější představy o fenoménu pin-up dívek v českém prostředí.

3.4 Analytické postupy Jak už jsem zmínila, veškerá získaná data jsem co nejrychleji přepsala. U polostrukturovaných rozhovorů se jednalo o doslovnou komentovanou transkripci, při které jsem rozhovory opatřila je komentáři o mimoslovních projevech informátorů. U nestrukturovaných rozhovorů jsem se snažila psát si stručné poznámky a poté vše co nejdříve podrobně zaznamenat. Výstupem zúčastněných pozorování byly co nejdůkladnější terénní poznámky. Dle Konopáska se umění interpretace v kvalitativním výzkumu rovná umění přečíst data nějakým novým,

pozoruhodným,

přesvědčivým

a

sociologicky

(psychologicky,

pedagogicky,

antropologicky...) relevantním způsobem. (Konopásek 1997) Konkrétně jsem využívala metody segmentace a kódování. V tomto případě je samotný text (a data převedená do textové podoby) předmětem analýzy. Nejprve byl text rozdělen do analytických jednotek – segmentů, které obsahují z hlediska výzkumu nějaký význam. Následně jsem k segmentům přiřadila kódy, které sloužily k přehlednému popsání segmentů. „Kódy mají mít relevanci k výzkumným otázkám, konceptům a tématům.“ (Hendl 2005, s. 228) Ve své práci jsem využívala jak otevřeného kódování, kdy jsem kódy vytvářela až během analýzy textu podle jeho obsahu, tak kódování uzavřeného, kdy jsem předem vytvořené kódy, které se týkaly výzkumných otázek, přiřazovala k vhodným úsekům. Zároveň jsem prováděla i poznámkování, díky němuž mám zapsané i své nápady, myšlenky či předběžné interpretace. Během celého tohoto procesu jsem se snažila objevit v datech určité pravidelnosti, které by mi pomohly zodpovědět výzkumné otázky. Jak tomu během kvalitativního výzkumu často bývá, i v tom mém se objevily nové zajímavé skutečnosti, které jeho průběh lehce pozměnily. K tomu se však vrátím v praktické části bakalářské práce.

33

3.5 Hodnocení kvality výzkumu Při kvalitativním výzkumu obvykle nasbíráme velké množství informací o malém počtu jedinců. Díky této redukci je snaha o generalizaci výsledků výzkumu velmi obtížná, někdy i nemožná, což způsobuje nízkou reliabilitu. Velké množství kvalitních informací, které neprošly žádnou výraznější standardizací, naopak obvykle vede k vysoké validitě. (Disman 2002) Tu však během výzkumu může ovlivnit celá řada faktorů. Lincoln a Guba (1985) tyto faktory rozdělují do tří kategorií; reaktivita, zkreslení ze strany výzkumníka, zkreslení ze strany účastníků. Reaktivita znamená, že výzkumník svým vstupem do terénu ovlivní přirozené procesy. Může například dojít k tzv. „efektu morčete“, kdy si jsou informátoři vědomi, že jsou zkoumáni a mění tak své chování i role. Také může dojít k situacím, kdy informátoři změní své názory a postoje, jelikož jsou o nich během výzkumu nuceni přemýšlet. Zkreslení ze strany výzkumníka značí případy, kdy určité předsudky či předporozumění výzkumníka ovlivní celý proces výzkumu. Tomu jsem se pokusila zabránit sepsáním vlastního předporozumění zkoumaného fenoménu pin-up, ke kterému jsem se v průběhu výzkumu vracela. Uvažovala jsem v něm i svůj hodnotový systém, genderové aspekty, věk, status atd. Dalším ohrožením kvality výzkumu je zkreslení ze strany účastníků, ke kterému dochází, když informátoři zatají či zkreslí informace. (Hendl 2005, s. 148) Zkreslení ze strany účastníků jsem se snažila zabránit nalezením co největšího počtu informátorů a kombinací více metod. I zde je však nutné mít na vědomí, že výzkumník může předložit jen subjektivní reprezentaci reality. Na tomto místě bych též ráda zdůraznila fakt, že i přes účast na dobových módních přehlídkách, se rozhodně nepovažuji za insidera. Předtím, než jsem začala pracovat na této bakalářské práci, byly mé znalosti týkající se pin-up dívek a dobové módy na úrovni znalostí většiny osob zajímajících se v přiměřené míře o historii a módu. Co se týká vlastní reflexivity, jsem si vědoma, že některé informátorky mě zprvu za insidera považovaly, což by mohlo vést k zatajení některých důležitých informací, jelikož by předpokládaly, že takové „banality“ mi jistě musí být známé. Proto jsem během interakcí s informátorkami vždy zdůrazňovala, že sama pin-up dívka nejsem a následně jsem pokládala i ty nejzákladnější otázky týkající se zvoleného tématu. Na druhou stranu si myslím, že značnou výhodou mohl být můj věk, který se ve většině případů blížil věku informátorek. Ty si tak se mnou bez ostychu a zcela přirozeně povídaly na nejrůznější témata a některé z nich mě opravdu vřele přijaly mezi sebe. 34

3.6 Právní a etický rámec výzkumu Při práci v terénu se výzkumník dostává do kontaktu i s existujícími právními normami, které je třeba brát v potaz. V praxi se jedná především o Zákon č. 101/200 Sb., o ochraně osobních údajů a Zákon č. 121/2000 Sb. – takzvaný autorský zákon a příslušná ustanovení Občanského zákoníku. Při společenskovědních výzkumech je důraz kladen především na ochranu osobních údajů a práv informátorů, případně i na jejich práva na texty, které vytvořili. (Janeček in Doušek 2014 (ed.), s. 36-37) Kromě situací, v jejichž případě je třeba přesného dodržování zákona, se v terénu mohou vyskytovat i eticky sporné momenty. V těchto komplikovanějších situacích mohou pomoci vědecké etické kodexy, které formulují základní principy, dle kterých by měl výzkumník jednat. Nejedná se však o vymahatelné právní normy, ale spíše o metodická doporučení k řešení eticky sporných momentů spojených s výzkumem. (Janeček in Doušek (ed.) 2014, s. 37) Jedním z naprostých základů etického přístupu k výzkumu je získání informovaného souhlasu, kterým informátoři deklarují svou ochotu účastnit se výzkumu. Od všech informátorek jsem získala informovaný souhlas zaznamenaný v audio podobě. Naprostou samozřejmostí byla i má snaha o citlivý přístup při kladení určitých typů otázek. Jelikož v této práci nezveřejňuji žádné citlivé informace o informátorkách a všechny z nich souhlasily se zveřejněním svých skutečných jmen či pseudonymů, rozhodla jsem se pracovat s jejich křestními jmény či pseudonymy.

35

IV. Empirická část 4.1 Výzkum K samotnému tématu výzkumu jsem se dostala přibližně před dvěma roky, kdy jsem zavítala na prvorepublikovou módní přehlídku v Muzeu T.G. Masaryka v Lánech. Zaujaly mě ženy a dívky, které se s velkým zaujetím věnují dobové módě a také to, že některé z nich si říkají pin-up dívky po vzoru amerických pin-up girls z druhoválečných plakátů. Toto zjištění značně podnítilo mou výzkumnickou zvědavost a v hlavě se mi začalo formovat zajímavé výzkumné téma, tedy fenomén pin-up dívek v českém prostředí. V Čechách toto téma zatím nebylo vůbec zmapováno. Okrajové zmínky se objevily pouze v několika studentských pracích, které se zabývaly nově vznikajícími post-subkulturami a styly u nás. Proto bych ráda předložila co nejdůslednější popis tohoto nově se formujícím fenoménu. Během samotného výzkumu došlo k několika nutným změnám jak v teoretické části práce, tak především samotných výzkumných otázkách. Již v počátcích výzkumu se totiž ukázalo, že některé z mnou vytyčených výzkumných otázek nejsou k tématu zcela relevantní a naopak se během rozhovorů s informátorkami zformovaly jiné, neopominutelné otázky.

4.2 Výzkumný problém Jelikož se pin-up dívkami v Čechách zatím nezabýval žádný výzkum, bylo třeba zvolit si výzkumný problém, který by obsáhl celou šíři tohoto tématu. Ve své práci bych ráda předložila kromě odpovědí na výzkumné otázky i obecné tendence, které pojí české pin-up dívky a především celkovou podobu fenoménu pin-up tak, jak se u nás zformoval a jakou funkci plní v životě informátorek. Výzkumný problém jsem tedy formulovala takto: Jaká je podoba fenoménu pin-up v českém prostředí?

36

4.3 badatelské otázky Pro svou práci jsem si vybrala následující badatelské otázky, které, jak pevně věřím, pomohly s vytvořením celkové představy o tom, jaká je podoba fenoménu pin-up v českém prostředí, čím je specifický a kdo jsou ženy, které k němu mají blízko. 1) Kdo je pin-up dívka (z emické perspektivy)? 2) Jaké jsou jejich inspirační zdroje? 3) Jak český historický a kulturní kontext zformoval lokální verzi fenoménu pin-up? 4) Jaký je postoj pin-up dívek k dobové autenticitě oděvů? 5) Jaké hodnoty považují za důležité a jak nahlížejí na současný svět? Dále se během samotného výzkumu vynořily i zajímavé obecné tendence, které spojují informátorky a respondentky. Proto se ve stručnosti zmíním i o nich.

4.4 Představení informátorek/respondentek V České republice existují dvě veřejně známá seskupení pin-up dívek. První z nich, Pin-up & Vintage Studio (https://www.facebook.com/czpinup/) sdružuje několik dívek z Olomouce a okolí. Toto seskupení se zaměřuje především na módu 30. a 40. let, pořádají dobové módní přehlídky, veřejná i soukromá vystoupení, účastní se historických akcí a do budoucna plánují pořádat i vzdělávací workshopy. Druhé seskupení, Red Lips Pin-Up (http://isagency.cz/redlipspinup) vzniklo v roce 2014 z původního pražského Pin-ups Prague. Jedná se o odnož eventové agentury ISagency, takže i toto seskupení funguje na podobných principech; slečny se jako hostesky účastní nejrůznějších akcí, obvykle srazů amerických veteránů či jeepů, kde vítají účastníky, fotí se s nimi a podobně. Proto jsem primárně s žádostí o rozhovor oslovila tyto dvě seskupení a bylo mi ochotně vyhoveno. Dále v Praze existuje poměrně velké množství profesionálních burlesque tanečnic, které se částečně pin-up estetikou inspirují, bohužel se mi však nepodařilo získat rozhovor s žádnou z nich. Dále se o dobovou módu zajímá velké množství dívek z Plzně, které však nejsou uspořádány v žádném speciálním seskupení, obvykle jsou spíše členkami různých klubů vojenské historie. Zdá

37

se, že by se tato plzeňské zalíbení v dobové módě dalo vysvětlit každoročními Slavnostmi svobody, které velmi ovlivnily mé informátorky i jejich přátele. Další informátorky pocházejí z různých koutů republiky a nejsou organizovány pod žádným spolkem zabývajícím se pin-up či dobovou módou. V následující části bych ráda stručně představila všechny informátorky a respondentky. Konkrétně se jedná o 8 informátorek, s kterými jsem buď na živo nebo prostřednictvím aplikace Skype uskutečnila rozhovor a 3 respondentky, které z různých důvodů preferovaly písemnou formu. Je nutno podotknout, že ne všechny informátorky se považují za pin-up dívky, což důkladněji rozeberu v následujících kapitolách. Všechny však s tímto fenoménem mají mnoho společného a zajisté mi poskytly mnoho užitečných informací, které mi pomohly vytvořit si přesnější představu toho, jak vypadá fenomén pin-up dívek v Čechách.

Kamila (rozhovor v pražské kavárně) 23 let, Praha, studentka dějin umění a kultury na Katolické teologické fakultě, UK Kamila se za pin-up dívku sama pokládá a velice ji těší, když ji tak vnímá i její okolí. Když jí bylo 16, začala do svého šatníku pomalu přidávat oděvy a doplňky ze 40. let. V současnosti se do podoby 40. let stylizuje téměř denně. Při studiu si přivydělává jako kosmetická poradkyně, takže i její make-up je vždy dobově přesný. Vždy milovala staré české filmy, které jí slouží jako velká inspirace. Velice ji ovlivnily i fotografie pořízené jejím pradědečkem, který se živil jako profesionální fotograf. Nepatří k žádnému historickému ani jinému spolku, má však přátele mezi členy KVH Rota Nazdar, příležitostně se účastní některých dobových akcí a také bývá modelkou na prvorepublikových módních přehlídkách.

Alžběta (rozhovor pomocí aplikace Skype) Třebechovice pod Orebem, 18 let, studentka operního zpěvu na pardubické konzervatoři Alžběta se nedávno připojila k olomouckému seskupení Pin-up and Vintage studio. Studuje operní zpěv, s čímž se pojí i zájem o umění, historii a dobovou módu. Ke své zájmu o dobovou módu se 38

dostala přes druhoválečný airsoft, kde poznala i svého současného přítele. Původně se akcí účastnila v mužském přestrojení, ale dalších akcí (především reenactingových) se takto přestrojená účastnit nemohla. Proto se dalších událostí začala účastnit jako dobový „civil“. Je členkou KVH Litoměřice Šipkaři a s přítelem plánují založit vlastní klub vojenské historie. Přesto, že je členkou zmíněného seskupení Pin-up and Vintage studio, za pin-up dívku se příliš nepovažuje. Preferuje spíše označení vintage a také protektorátní módu. Alžběta je též amatérská fotomodelka, fotí především snímky inspirované dobovou módou. Dle jejich slov se to fotografům velice líbí, jelikož je to něco jiného.

Veronika (rozhovor Praha Vysočany) Praha, 38 let, žena v domácnosti Na Veroniku mi předala kontakt jedna z informátorek s tím, že je to“ jistojistě pravá pin-up. Dělá i marmelády a koláče...“ Veroniku tato informace sice potěšila, ale za „pin-upku“ se nepovažuje, prý na to nemá věk ani figuru. Přesto má velké znalosti o pin-up žánru a celkově o historii odívání. Pokládá se spíše za milovnici

vintage

http://nekdotoradvintage.blogspot.cz/)

a

módy 50. let (o čemž také

marmelád,

které

píše na blogu vaří

soutěžně

(http://marmaladequeen1.blogspot.cz/). Ke své zálibě v módě 50. let se dostala, když před šesti lety vstoupila do klubu vojenské historie, konkrétně k americkým „jeepařům“, kde jezdila nejprve se svým otcem a později se svým přítelem. Původně nosila uniformu, kterou však brzy vyměnila za praktičtější a líbivější šaty z 50. let. V současnosti již nepatří k žádnému klubu vojenské historie, stále se však s lidmi z těchto kruhů zná a účastní se s nimi různých dobových akcí a srazů. Kombinuje i styly 40., 60. a 70. let, ale v daných outfitech se snaží o dobově autentickou podobu. Sama si dobových nepřesností všímá i na ostatních. I v každodenním životě do svého šatníku zařazuje módu 50. let, není to však pravidlem.

Zuzana (Susanne de Drago) (Rozhovor pomocí aplikace Skype) 18 let, Bystrč, studentka SOŠK Brno Zuzana se zajímá o historii, především o druhou světovou válku a napoleonské období. Jelikož má velice ráda koně, účastní se reenactingových bitev jako dragounka. Již od mala se s rodinou 39

účastnila reenactingových akcí z napoleonského období. Jelikož tuto zálibu považuje za zcela běžnou součást života, začala se jí líbit i druhá světová válka, které se také začala věnovat. Jelikož nechtěla neustále chodit jen ve vojenských uniformách, začala se zajímat i o civilní dobovou módu a později se stala členkou již zmiňované skupiny Pin-up and vintage studio. Není členkou žádného druhoválečného klubu vojenské historie, ale dobových akcí se účastní právě jako pin-up dívka. Za tu se považuje, ale přesto více preferuje označení jako vintage dáma. Zalíbení našla v prvorepublikové módě a stylu 40. let. Se vstupem do pin-up spolku vznikl i její pseudonym, kdy Sussane je pozměněná varianta jejího křestního jména a de Drago odkazuje k její dragounské jednotce.

Iva (rozhovor v kavárně na Vinohradech) Praha, 25 let, majitelka eventové agentury a agentury sdružující pin-up modelky a hostesky Iva se sice za pin-up dívku vůbec nepovažuje, přesto mi ale poskytla mnoho neocenitelných informací týkajících se lokálních verzí fenoménu pin-up. Již od osmnácti let je majitelkou eventové

agentury,

později

k této

agentuře

přibyla

i

odnož

Red

Lips

Pin-up

(http://redlipspinup.cz/), která sdružuje pin-up dívky, které společně vystupují na nejrůznějších akcích. V nejbližších měsících otevře také obchod s pin-up módou a doplňky a také s retro oblečením pro děti. Spolu s dívkami jezdí na nejrůznější akce, srazy veteránů, pořádá módní přehlídky a podobně. Všem nechává šít originální šaty a doplňky ve stylu 50. let, které dívky často kombinují i s moderním oblečením. Přesto, že se nesnaží o 100% autenticitu, v průběhu let se stále zlepšují a oproti začátkům, kdy neznaly mnoho zásadních věcí, se jejich znalosti o módě 50. let značně rozšířily. Iva říká, že mnoho „ortodoxních“ pin-up dívek jí vyčítá, že si na tom založila „business“, její výdělky však nejsou markantní a mnoho peněz stojí také výroba zmiňovaných šatů. Navíc se po letech spolupráce mezi dívkami vytvořila pevná pouta. Některé dívky z tohoto seskupení se do pin-up stylu stylizují i v každodenním životě či jsou amatérskými fotomodelkami v tomto stylu, jiné se takto stylizují pouze na konkrétní pracovní události. Zajímavý je i hojný výskyt výrazného tetování mezi těmito dívkami.

Martina (s Martinou jsem vedla rozhovor pomocí aplikace Skype) 25 let, Plzeň, recepční a zástupová sestra 40

Jak sama říká, za pin-up dívku se považuje „tak padesát na padesát“. Věnuje se vojenské historii, takže s tímto tématem přijde často do kontaktu a navíc se více než vojenským záležitostem věnuje dobové módě. Její zájem započal před dvěma lety na plzeňských Slavnostech svobody, kde se seznámila s několika „vojáky“. Od té doby si nechala ušít několik dobových oděvů z období první i druhé světové války a v současnosti patří do klubu vojenské historie KVH Budčeves veteranen, s kterým se téměř každý víkend účastní různých historických akcí – jak soukromých, tak přístupných veřejnosti. K této skupině patří i její partner. Zajímá se především o módu od roku 1930 do roku 1948 a je vidět, že danému období opravdu rozumí. V každodenním životě nosí spíše současné oděvy (obvykle šaty), ale téměř denně si upravuje vlasy do účesů ze 40. let. Inspiraci hledá jak pomocí originálních dobových zdrojů, tak moderních aplikací jako je například instagram.

Aneta (Aneta mi zodpověděla podrobný dotazník i všechny následující otázky) 20 let, Plzeň, studentka 2. ročníku právnické fakulty na ZČU Anetiným zájmem je móda 20. – 40. lete (převážně období protektorátu), kterou i aktivně sbírá. Sama se ve stylu 40. let obléká téměř každodenně. Mezi její další záliby patří i maďarská kultura a historie, staré české filmy a také studium práv. Vždy byla zvyklá vyčnívat z davu, jelikož v pubertě nosila oblečení ve stylu rock, metal a punk, postupně však začala do svého šatníku zakomponovávat i ženské prvky. Přelom u ní nastal v roce 2012 během Slavností svobody v Plzni, kdy si dobovou módu oblíbila ještě více. Postupně se přestala odívat pouze „po vzoru“ těchto let, ale začala se zajímat o původní kousky, což jí usnadnilo i přátelství s majitelkou plzeňského vintage butiku. Sama se za pin-up dívku nepovažuje, vlastními slovy je volnomyšlenkářská reenactorka výše zmíněného období, která ale není nikde organisována, na pin-up dívky v Čechách má spíše negativní pohled, dnešní pojetí jí často přijde spíše jako póza. Přesto přiznává, že na rockové koncerty se obvykle stylizuje jako pin-up dívka. Není členkou žádného spolku, ale s dívkami s podobnými zájmy občas pořádají různé akce (například dobové módní přehlídky), s čímž jim pomáhají „spřátelené“ kluby vojenské historie. O své lásce k dobovému odívání píše na blogu www.huszonhet.blog.cz.

41

Lucie (Lucie mi zodpověděla podrobný dotazník i všechny následující otázky) 19 let, Přelouč, učitelka v mateřské škole/studentka speciální pedagogiky Lucie ráda hraje na kytaru a zpívá ve sboru, také se netají svou láskou ke staré době a veteránům (sama má veterána VW brouka). S rodinou často navštěvovala srazy amerických veteránů, kde viděla mnoho pin-up dívek, které ji inspirovaly. Nyní se za pin-up dívku sama považuje, stylizuje se převážně do období 50. let a kromě vysokých podpatků toto oblečení tvoří její šatník i v každodenním životě. Inspiraci hledá

na YouTube, kde se snaží pomocí video tutorialů

zdokonalit své znalosti o líčení a účesech. S přítelem, který vlastní americké veterány, se účastní hojného počtu srazů amerických aut. Velice ji baví i pořizování stylizovaných fotografií. Jejich sdílením se světem se snaží o propagaci pin-up stylu a také doufá, že ostatním ukáže, že odlišovat se od ostatních není špatné.

Silvie (se Silvií jsem vedla rozhovor pomocí aplikace Skype) Zlín, 24 let, vystudovala finance na univerzitě Tomáše Bati Silvie právě dostudovala finance, ale sama říká, že to není úplně její obor, spíše se zajímá o oblékání, módu a pin-up. Za pin-up dívku se nepovažuje, ale inspiraci často nachází právě v pinup žánru. Velice ji baví šít šaty, navrhovat je a shánět látky. Na začátku vysoké školy našla zalíbení v burlesqní tanečnici Ditě von Teese a nyní se ráda stylizuje do pin-up estetiky a podtrhuje ženskou siluetu. Vždy byla velkou fanynkou Melody Makers a přála si navštěvovat jejich koncerty co nejvíce dobově stylizovaná. Když se se členy kapely seznámila, začalo se od ní „očekávat“, že bude na každý jejich koncert chodit v nových šatech. Také její přítel je hudebník v orchestru hrající hudbu 20. a 30. let. V nejbližší době plánuje založit vlastní módní značku specializující se na oděvy ve stylu 40. a 50. let. Zatím nepatří k žádnému spolku, ale pravděpodobně začne příležitostně vystupovat s dívkami z Pin-up and Vintage Studio.

42

Dasha Marlen (rozhovor pomocí aplikace Skype) Olomouc, 23 let, studentka psychologie Dasha je zakladatelkou zmiňovaného spolku Pin-up and Vintage Studio. Původně slečny pořádaly pouze dobové módní přehlídky se zakomponovanými scénkami (obvykle humornými), v současnosti by do svého repertoáru rády zařadily i workshopy, vzdělávací prvky a vytvořily základnu lidí, kteří se zajímají o podobné věci. Sama Dasha se ke své zálibě dostala podobně jako mnoho dalších dívek - díky účasti na dobových vojenských akcích, kdy se začala věnovat dobové módě. Tyto spolky jí však postupem času přestaly vyhovovat, protože ve spolupráci s nimi nemohla do daných vystoupení přidat nějakou další hodnotu,. Vždy ji však zajímaly staré filmy a stará móda. Na půdě u babičky našla původní československé pin-up obrázky z 50. let – 60. let, což jí také ovlivnilo. Dasha Marlen je její umělecké jméno, které vzniklo na prvních reenactingových akcí. Marlen je odvozeno od slavné písně Lily Marlen a Dasha je varianta jejího křestního jména. Dasha vnímá pin-up jako umělecký žánr, takže sebe za pin-up dívku nepovažuje, ale pin-up fotografie a ilustrace jí jsou velkou inspirací. O svém životě píše na blogu http://missyesterdayblog.blogspot.cz/.

Anna Františka (Anna Františka mi zodpověděla dotazník) Kutná hora, 23 let, studentka UHK Anna Františka studuje hudbu, která je i její velkou zálibou. Dále se zabývá módou První republiky, dobovými filmy a living history. Do prvorepublikových oděvů se obléká denně a přizpůsobila tomu i svou celkovou vizáž. Za pin-up dívku se nepovažuje, pod tímto pojmem si představí „spíše sexuální propagaci ženy jako dočasného erotického produktu.“ Inspiraci hledá především v odborných knihách, které se zabývají módou 20. - 40. let. Říká, že její zájem o první republiku z části zmírnil její oblibu virtuální reality a celkově zklidnil její životní tempo.

43

4.5 Pojem pin-up z emické perspektivy Hned v počátcích mého výzkumu, konkrétně při hledání vhodných informátorek, začalo být zcela zřetelné, že můj pohled na to, kdo je to pin-up dívka se může značně lišit od pohledu některých informátorek. Velké rozdíly ve vnímání tohoto pojmu často panovaly i mezi samotnými informátorkami. Proto bych tuto kapitolu ráda věnovala rozdílům ve vnímání tohoto pojmu, ke kterým jsem během výzkumu dospěla. Nejprve bych ráda vymezila, jak jsem sama chápala tento pojem a na základě čeho jsem poté oslovovala potencionální informátory/respondentky. Na základě studia literatury zabývající se žánrem pin-up fotografie a ilustrace, jsem za pin-up dívku považovala dívky a ženy, které se stylizují do podoby 50. a především 40. let, kdy byl pin-up žánr ve svém vrcholu, účastní se dobových akcí, pořádají nejrůznější vystoupení a pořizují si dobově stylizované fotografie a inspirují se pin-up estetikou. Na základě těchto indicii jsem začala oslovovat vybrané dívky a ty mi často poskytly kontakt na další. V této chvíli se ukázalo, že mnoho z dívek a žen, které jsem oslovila, se za pin-up dívku vůbec nepovažují, případně pouze částečně. Některé z oslovených, převážně z okruhu klubů vojenské historie, často na pojem pin-up girl reagovaly přímo znechucením a nedomnívaly se, že by s ním měly cokoliv společného. Přitom na druhé straně republiky se jiná mladá žena věnuje téměř naprosto totožným činnostem a hrdě se jako pin-up dívka označí. Došlo ale i na situaci, kdy mi jednu z informátorek – Veroniku - „doporučily“ dvě další s tím, že „to je jisto jistě pravá pin-up girl“ (Martina), zatímco ona se za pin-up dívku ani v nejmenším nepovažuje. Z těchto důvodů mě velice zajímala nejen otázka, zda se informátorky samy považují za pin-up dívku, ale také to, co pro ně pin-up dívky symbolizují. Informátorkami je často pin-up chápán jako onen původní umělecký žánr ze 40. a 50. let a této souvislosti mohou být pin-up dívkami pouze ty dívky, které jsou zobrazeny na dobových pin-up plakátech, pohlednicích a podobně. Samotné informátorky se pak dle tohoto chápání mohou pinup dívkami nechat pouze inspirovat a nikoliv jimi skutečně být. To popisuje například Iva: „Pro mě to jsou ty dívky, co si třeba vojáci kreslili na letadla a takhle. Pro mě to jsou opravdu ty holky z plakátů, podle čeho ten název opravdu vznikl, tak tohleto pro mě je jakoby opravdu pin-up.“ 44

(Iva) Podobný pohled sdílí i Dasha Marlen: Já se považuji za vyznavače tohoto stylu [pin-up] a vyznavače vintage stylu a ne přímo, že bych já byla tou pin-upkou. Pin-up je pro mě až tak posvátný, protože to je pro mě umělecký směr. (...) Ty krásné, dlouhonohé slečny, které měly ty vyšpulené rtíky a pózovaly v nějaké té hodně lechtivé situaci.“ Právě z tohoto důvodu se Veronika, přesto, že se stylizuje so dekády 50. let a o pin-up žánru má hluboké znalosti, nepovažuje za pinup dívku: „Ty ukázaný podvazky a stání u letadla mě zas tak moc nebaví. (...) Navíc úplně nejklasičtější pin-up fotky jsou v plavkách.“ S humorem dodává, že ji přeci ve městě nepotkáme, jak v plavkách pózuje u letadla, čímž odkazuje na druhoválečné ilustrace a fotografie. I Sussane má o pin-up dívkách představu, která vychází z druhoválečné podoby tohoto žánru: „Já si hlavně pin-upku představím jako dívku z druhé světové války, takový ty dívky na letadlech nebo na různé technice, hlavně jako Američanku. A představím si to jako dívku, kterou... když nějaký voják neměl k sobě milou, tak že se uchyloval k těm pin-upkám.“ Inspiraci v pin-up žánru nachází i Silvie, přesto, že za pin-up dívku se nepovažuje: „Určitě, beru inspiraci [z pin-up žánru], jasně spodničky, podvazky, účesy, líčení.“ Další představou, která se mezi informátorkami objevila, je pin-up jako životní styl. Tuto představu sdílí například Martina: „Já když si představím pin-up styl, tak si představím slečnu, která se vzhlídla v retro stylu, a to teda tak, že tím životním stylem poměrně dost žije. Vlastně účesy, shání si i jakoby dobový záležitosti, brýle, šperky a nechává si šít oblečení nebo si ho i šije sama. Takže o to má plně zájem.“ I Dasha na pin-up nahlíží podobně: „Myslím, že pin-up je spíše životní styl, ale nevím, jestli ten, kdo ho vyznává, se může přímo nazývat jako pin-up girl.“ Za tu považuje právě dívku zobrazenou na původních pin-up fotografiích či plakátech, viz výše. Iva, které je zakladatelkou Red Lips Pin-up též zmiňuje pojetí pin-up životního stylu: „Jak to říct... ortodoxní pin-upky, burlesky mě nemají rády. Protože ony si žijou ten životní styl, dennodenně to nosí a nemají mě rády, že já jsem to pojala jako business.“ V souvislosti pohledem na pin-up jako na životní styl se často vyskytují zmínky o každodennosti. Zdá se, že v pojetí informátorek je právě každodenní dobová/pin-up stylizace iniciátorem daného životního stylu. A absence této každodennosti s sebou často nese negativní reakce, o čemž svědčí i poslední úryvek rozhovoru. Dále je pin-up často chápán jako soubor specifických vizuálních atributů, které více či méně autenticky vycházejí z dekád 40. a 50. let a z pin-up žánru. Podobu tohoto souboru popisuje Alžběta jako „Když se někdo uvádí jako pin-up, tak tam jsou vlastně hodně sukně s takovýma těma spodničkama, co jsou hodně vyklouzlý, takový ty srdíčkový výstřihy, do toho nějaká ta mašle do vlasů a sluneční brýle, což vlastně takový ty padesátky, šedesátky.“ Lucie vyjmenovává další 45

atributy typické pro pin-up dívky: „Zejména ženskost, útlý pas, postava přesýpacích hodin, nadýchané sukně se spodničkami, rudé rty, černé linky, vlasy nahoru, vysoké podpatky, podvazky atd.“ Všechny tyto atributy jsou často přebírány i mainstreamovou módou a do svého šatníku je tak mají možnost zařadit všechny ženy, aniž by si musely být vědomy významů, které mohou pro někoho nést. Tuto situaci popisuje Iva takto: „Ono celkově ten pin-up a ten rock'n'roll se stal takovým módním trendem, že to nějakým způsobem proniká do toho mainstreamu a já nevim, je to prostě víc vidět. Takže v dnešní době je to spíš nějakej módní styl. Ale to, že si někdo dá šátek do vlasů a hned si myslí, že je pin-up, tak nevím.“ Právě díky pronikání pin-up atributů do mainstreamové módy se dle mého názoru objevuje tolik negativních pohledů na soudobé pin-up dívky: „Pin-up samo o sobě je v dnešním (zvláště tuzemském) pojetí tak trochu póza, alespoň z mého pohledu. Dívky si koupí poměrně drahé značkové šaty, objemné spodničky, vysoké podpatky, načešou victory rolls, popřípadě zapracují do hlavy šátek a vyjdou „slavnostně“ do ulic. Ovšem ve většině případů samozřejmě jen jednou za čas.“ (Aneta) Podobný pohled sdílí i Veronika, která je mnohými informátorkami považována za skutečnou odbornici na dobovou módu: „To, že máte puntikatý šaty a že vám leze spodnička a že máte červenou rtěnku, to fakt prostě nic neznamená, to z vás nic neudělá.“

4.6 Obecné tendence fenoménu českých pin up dívek Než přejdu k zodpovězení dalších výzkumných otázek, ráda bych stručně shrnula i další podstatné informace a obecné tendence, které z výzkumu vyplynuly. Počátky spojené s kluby vojenské historie Naprostá většina mých informátorek se ke svému zájmu o dobovou módu dostala díky zájmu o vojenskou historii či historické automobily. Většina z nich je či v minulosti byla členkou klubu vojenské historie nebo se přinejmenším příležitostně vojensko-historických akcí účastní. Velice obvyklé je i schéma, kdy je informátorka členkou klubu vojenské historie, účastní se reenactingových ukázek či historických akcí ve vojenské uniformě, avšak přeje si vystupovat v něčem slušivějším, než je uniforma. Tím se u ní objeví zájem o dobovou módu a u některých i o pin-up. Tuto situaci ilustrují například tyto výpovědi: „... tak jsem začala dělat tu druhou světovou válku a pak jsem si řekla: ty jo hele, já nechcu chodit v uniformách, mě to tam ty chlapi dali, 'pojď k nám do jednotky a budeš tady dělat

46

helferinu,' protože já jsem chodila s Němcema a já řikala: 'né, já to nechcu dělat, já chcu dělat civilistku, chcu být konečně v jednom období krásná a dáma.'“ (Sussane) „Já jsem vstoupila před šesti lety do klubu vojenské historie, k jeepařům americkejm, chodila jsem v uniformě, jezdila jsem v jeepu, (...) protože je v té uniformě v létě teplo, (...) tak jsme nějak s holkama řikaly, že by to bylo hezký, kdybychom mohly v létě jezdit v těch dobovejch šatičkách, furt jsme o tom mluvily, tak já jsem to šla a prostě jsem to zrealizovala.“ (Veronika) Podobnou situaci popisuje i Alžběta, která se původně účastnila současných airsoftových akcí v mužských kostýmech, když se ale později začala zajímat i o druhoválečné airsoftové události a reenactment: „setkala jsem se ale bohužel s tím, že prostě do těch dobovejch ukázek, (...) tak tam nemůžu jet jako holka, která si hraje na kluka, že to prostě nejde. Takže já jsem s ohledem na tohleto začala shánět své první dobové kousky a právě jsem začala jezdit do ukázek jako právě dobový civil a začala jsem jezdit s KVH Litoměřice Šipkaři. (...) U nich stále jsem plus ještě budem zakládat spolek s přítelem.“ (Alžběta) Naprostá většina informátorek má partnera z řad klubů vojenské historie či milovníků historických, především amerických automobilů. Některé z nich do těchto klubů a spolků přivedl právě partner, zatímco jiné se s partnerem seznámily až díky společnému zájmu. V této souvislosti bych ráda citovala Alžbětu, která zastává názor, že "Ideální žena má být taková, že má kopírovat svého muže." Dalším společným jmenovatelem u téměř všech informátorek je i láska ke starým filmům. Například Kamila, která však má zároveň i mnoho přátel mezi členy KVH Rota Nazdar, uvádí: „Vlastně jsem se k tomu dostala přes staré prvorepublikové filmy, líbilo se mi, jak se tam ty ženy oblíkaly, jak to bylo jakoby elegantní a tak jsem se rozhodla, že taková chci být taky a proto jsem se tak začala stylizovat.“ Podobně je na tom i Aneta: „Již od dětství miluji české filmy pro pamětníky,“ či Iva: „Mě jako baví koukat spíš na ty filmy a zkoumat z tý historie, když se to přenáší do toho moderna.“ Některé dívky k zájmu o dobovou módu inspirovala i swingová hudba a swingové tančírny, které dle jejich názoru v současnosti zažívají ohromný rozkvět především v Brně. Například Silvie uvádí, že zálibu v dobovém odívání u ní posílily především Melody Makers Ondřeje Havelky: „Já jsem vždycky chodila na jejich koncerty a chtěla jsem být jakoby hrozně alespoň trošku dobově. A to mě vůbec nejvíc nakoplo, že jsem se vlastně s pány seznámila a oni ode mě vždycky očekávali, že prostě na ten koncert přijdu vždycky v nových šatech.“

47

Přezdívky Zajímavým prvkem, který se vyskytuje mezi informátorkami/respondentkami a v jejich okolí, je hojný výskyt přezdívek. Obvykle k nim přišly právě v prostředí klubů vojenské historie. „Jmenuji se Berta,“ říká Martina. Na její úplně první historické akci jí byla přidělena role milenky velitele gestapa. „Přišlo na to, že je potřeba mě nějak oslovovat (...) oni mi říkali Berto, protože v tu chvíli nikoho nic lepšího nenapadlo a od tý doby jsem se toho nezbavila. (...) Přezdívky jsou běžné, málo kdy se oslovují křestním jménem nebo příjmením, ve většině případů u těch lidí ani nevíte, jak se jmenujou (...) většinou to jsou vymyšlený jména bez toho, aby to mělo nějakou návaznost na historický postavy“ (Martina) Většina informátorek majících přezdívku tvrdí, že jim pomáhá „vžít se do role“ a také že podtrhuje dobovou atmosféru. „Prostě to[skutečná jména] potom kazí takovou tu atmosféru.“ (Alžběta) Dalším důvodem může být i jistá anonymizace skutečného jména, jak ilustruje příklad Dashy Marlen, která pod tímto jménem vystupuje jak v internetovém prostředí, tak na nejrůznějších akcích a vystoupeních: „To [pseudonym ] vzniklo v době, kdy jsem poznala přátele, kteří mě k tomu dovedli a protože oni tím žili a strašně jsem jim připomínala Magdu Giebblesovou. (...) Tak mi nejdříve začali říkat Magda a z toho se nějak vyplynulo Marlen, podle písničky Lily Marlen no a protože já se jmenuju xxx, tak mi úplně nesedělo, že lidi si s mým jménem maj spojovat tadyty aktivity, protože často jsem se účastnila těch historických ukázek, tam byli kluci v německých uniformách a né každý pochopí, že je to prostě jako divadlo, tak jsem si dala tu Marlen a Dáša má českou diakritiku, tak jsem to napsala jako Dasha.“ (Dasha Marlen) V internetovém světě přezdívku využívá i Silvie a Aneta: „Naživo si nechávám říkat normálně, přijde mi poněkud dětinské vymýšlet si v mém věku nějaké „cool“ přezdívky. V internetovém světě obvykle vystupuji jako Anny Lunden. Netuším, kde jsem přišla k tomu „příjmení“, avšak jméno je zkratkou i mého skutečného jména a shodou okolností také jméno mé nejoblíbenější prvorepublikové herečky Anny Ondrákové. (Aneta) Zvláštním případem může být i účelové vymýšlení přezdívek: „Mně se vždycky líbilo, že Dáša si říká Dasha Marlen, tak jsem řikala: 'Hej Dášo, já bych taky chtěla pseudonym nebo umělecké jméno,' jak to kdo chce nazvat. (...) ‚To musí být něco z tebe.‘ Tak jsem přemýšlela a napadlo mě jako Suzanne, to je jako moje jméno, do německé verze teda (...) a de Drago znamená jako Suzanne z draka, dejme tomu a já vlastně v napoleonice se věnuju nebo jsem v jednotce 48

Dragounů.“ Ještě dál jdou dívky z pražského uskupení Red Lips Pin-up, které si k vymýšlení přezdívek dokonce učily speciální pravidla: „... a bylo to tak, že, jsme vždycky daly první jméno mazlíčka a ulice, ve který jsme bydlely. Takže třeba já jsem vznikla jako Barbie Don, Zuzka je třeba „Žilí“ Rosller, Barča je Little Bee, páč má 160 cm a je to Barča, tak tý zůstalo Little Bee, pak tam máme třeba Kivina Milwaukee (...) Nepamatuju si všechna ty jména, protože to jako aktivně nepoužíváme, ale když takhle někde, tak se jako snažíme zakomponovat to.“ (Iva)

Vztah k vintage módě a rockabilly Během rozhovorů jsem se velice často setkávala s tím, že informátorky používaly výraz vintage móda či vintage dáma a zdálo se, že často je pro ně toto slovo příjemnější než označení za pin-up dívku, což jsem přiblížila při zodpovídání první badatelské otázky. Například Alžběta, která je členkou seskupení Pin-up and Vintage studio říká: „Já mám ráda, nazývá se to spíš vintage, a je to právě období protektorátu.“ Dasha, zakladatelka tohoto spolku vysvětluje vintage takto: „V tom já vidím ten vintage. Něco, co bylo kdysi a do toho vložíme něco současného a něco ze sebe a tím se to může rozvinout dál, že tam je ta přidaná hodnota“ (Dasha) Během rozhovorů také dívky používaly výraz retro, obvykle s ním pracovaly především ty dívky, které nemají vztah k vojenské historii. Naopak, u dívek z klubů vojenské historie se tento výraz příliš často neobjevoval, a pokud ano, obvykle spíše s negativním podtónem; k popsání tendencí mainstreamové módy a ne jako něco, s čím by se informátorky samy ztotožňovaly. Příkladem může být názor jedné z návštěvnic akce "Be vintage", dle které je v současnosti „retro oblíkání strašně moderní. Ale přijde mi to takový... povrchní. Prostě je to něco jinýho, než dělám já.“ K čemu také většina dívek příliš nepřilnula, je rockabilly styl, který je však v Americe s pin-up dívkami i jejich vizuální stránkou často úzce spojován. Obvykle ho zcela nezavrhují, z části mu přiznávají i určité kouzlo, ale s mnoha věcmi se vůbec neztotožňují: „Tak v prvé řadě řeknu, že se mi to líbí i nelíbí [rockabilly]. Perfektní účesy, často krásné šaty, ale výrazné líčení a to tetování anebo piercingy... opravdu jsou děsné. (...) V mírné formě je to ženské a pěkné, také je to životní styl. A co je další aspekt jsou různé barvy vlasů. Například růžová... Nebo modrá... Vůbec se mi to k tomu nehodí.“ (Martina) Podobně je na tom i Dasha: „Sleduju to, určitě to sleduju [rockabilly], ale není to nic, k čemuž bych se přidružovala, ale neříkám, že se mi to nelíbí.“ či Sussane: „Přijde mi to takový, jak bych to řekla, pro mě to není tak krásný, jako ty pin-upky, pro mě to jsou takový

49

ty holky, co si hrajou na drsný holky, protože: ‚Mám kérku a jsem drsná'. (...) Nevím, není to zrovna styl, který bych obdivovala.“ I k samotnému tetování převládá spíše negativní vztah. „Mně to hrozně vadí [tetování] a vadí mi teď ten styl těch dejme tomu pin-upek, uplně ztetovanejch až po konečky prstů, když do bůhví jaký doby vám tetování zajišťovalo, že na Vás lidi koukaj skrz prsty protože jste byla buď ve vězení nebo, že jste mastila rovnou do cirkusu a tam jste se předváděla jakože nejvíc potetovaná žena světa, třeba.“ Zcela opačná je situace je mezi dívkami z pražského seskupení Red Lips Pin-ups: „Všechny maj snad tetování, až na dvě tři výjimky. Možná Monča s Evou... i Zuzka. Ty chodí na ty koncerty [rockabilly], ale vyloženě, že by jely jenom ten rockabilly styl, tam je to zase víc o těch lebkách. Tam u nás je mezi těma holkama takovej mix od všeho trochu.“ (Iva) Bohužel jsem neměla příležitost mluvit s ostatními členkami tohoto seskupení, ale podle fotografií některé z nich vykazují mnoho vizuálních atributů typických právě pro rockabilly; rozsáhlá tetování, piercingy, „roztahováky“ v uších či pastelové barvy vlasů. Civilní oděv Většina informátorek se také shoduje v tom, že podoba jejich oděvů na speciální akce (reenactingové události, módní přehlídky, vystoupení, srazy amerických veteránů a podobně) se v různé míře promítá i do podoby civilního vzhledu. Snad žádná z dívek nenosí běžně oblečení typu džíny, bavlněná trička, sportovní obuv a podobně. Naopak, některé z nich nosí dobové oděvy (a celkovou vizáž) denně: „Můj běžný oděv se inspiruje převážně v historické módě, přizpůsobila jsem mu i make-up a celkový svůj vzhled.“ (Anna Františka), „Snažím se takhle chodit i na veřejnosti oblečená a vůbec nalíčená atd. a setkává se to vlastně s úspěchem (...).“ (Kamila) „Dobově stylizovaná jsem 98% svého času mezi lidmi. Ale jednou za čas jsem pak schopná úplně vykolejit. (...) Ale to jde o úplně výjimečné situace, běžně bych v teplákách nešla ani na nákup přes ulici.“ (Aneta) Další informátorky ve svém každodenním vzhledu kombinují dobové i současné prvky. Ve většině případů však stále převládá snaha o ženskost a eleganci: „No, já kalhoty nemám jako úplně ráda, takže ty omezuju úplně na tu... na nejmenší nutné zlo. Nejradši nosím sukně, mám hrozně ráda ty skládaný, nebo když jsou na nich takový károvaný vzory. A nosím je vlastně v pase a tu dýlku aby sahala k těm kolenum, tak to mám ráda i normálnim životě, takže to jako vypadá tak. Když si k 50

tomu totiž namalujete ty výrazný rty, tak to vypadá tak. Jako... každýho to trkne.“ (Alžběta) „No, většinou ano [nosím moderní, současnou módu], protože v práci to není prostě úplně úměrný pro mě, takže je to takový nepraktický. Nicméně hodně často nosím účesy, ty jakoby si dělám do toho 45. roku a nosím většinou šaty, i když jsou moderní, takže to není taková pěst na oko.“ (Martina) „Chodím teda v nově nakoupeném oblečení, ale i když jdu nakupovat, tak se nevyhnu tomu, že si vybírám takový určitý styl, takže lidé, kteří nevědí, že se tomu věnuji, tak poznají, že na mě je to nějaké víc retro.“ (Dasha Marlen) Dále mě zajímalo, zda informátorky pociťují nějaký rozdíl v tom, jak se cítí, pokud jsou oblečené v současném, moderním oblečení (v případě, že ho vůbec někdy nosí) a pokud jsou oblečeny v dobovém stylu. Mnoho z nich uvedlo, že se cítí dobře ve všem, co nosí. Ostatní obvykle reagovaly podobně jako Martina „Když mám na sobě denní šaty, které nosím běžně – je to jako „ uniforma.. Hodně mě to svazuje. V práci, při komunikaci s lidmi.... Ale zase mě to přibližuje lidem, kteří nerozumí tomu, co dělám. Kdežto v dobovém oblečení jsem více otevřená, sebevědomější a cítím se ryze žensky.“ Podobné pocity popisuje i Dasha Marlen; „Když si obléknu tady tohle, tak se cítím konečně jako doma, mnohem klidnější a mnohem hezčí se taky cítím a no, jako doma prostě, težko to popsat... Prostě šaty dělají člověka, prostě okamžitě přestupuji... já nevim, jestli je to role nebo jiná složka osobnosti, ale cítím se více jako sama sebou.“ Vliv pin-up oděvů na sebevědomí ženy dokládá i Iva: „My jsme měly takhle pin-upku, přišla holčina (...) taková jako zakřiknutá a todleto a teď najednou jí dáte ty šaty, teď jí namalujete, prostě každá žena je krásná, ale prostě musí jenom mít to sebevědomí na to se cítit... A teď s náma ta slečna byla a že jo byla ještě ve skupině, takže to sebevědomí jí ještě víc narostlo a potom, když jsem to s ní jakoby řešila, tak ona mi řikala, že 'jsem strašně ráda, že jsem jakoby u vás v tom spolku,' protože její maminka byla nadšená, že ji to úplně zvedlo sebevědomí, protože přijdete na akci, teď máte ty spodničky, šaty, všichni si vás fotěj, jste středem pozornosti. (...) a i ty paní, (...) když přijde nějaká paní, co je trochu při těle a má prostě takový ty klasický prsa a boky a vy jí dáte ty šaty a najednou vidíte, jako ona se prostě rozzáří.“ Mnoho informátorek také uvedlo, jak jejich dobová vizáž ovlivňuje chování jejich okolí, především mužů. Několikrát jsem se setkala s tím, že dívky popisovaly situace, kdy jim muž, který se obvykle jako gentleman rozhodně nechoval, políbil ruku či se zachoval galantně: „Dokonce se kvůli mému vzhledu [muži] stali více gentlemany. Bylo pro mě chvíli trochu děsivé pozorovat změnu přístupu lidí ke mně jen kvůli oblečení.“ (Anna Františka) „Často se setkávám s polibkem 51

ruky, ale to už je tak trochu vyhrocené do extrému. Jo, to už je taková jakoby... trošku divadýlko, ale proč ne. Je to milé.“ (Silvie) Vlivu, který může mít její vzezření na okolí, využívá i Veronika: „Vždycky se radši cejtim jako holka než jako nějakej unisex, protože prostě, tak jo, jsem dámička, protože jako nechci nosit nákup, chci, aby mi drželi dveře, chci, abych se nikde nemusela tahat s popelnicema a prostě vůbec, co by se mi mohlo v těch džínách stát. V té sukni, šatičkách, lodičkách se mi to prostě stát nemůže, to jako každej vidí, že to nepůjde.“ Pohled na současný ideál ženské krásy Co se týče pohledu na současný ideál ženské krásy a ženskou krásu obecně, daly by se reakce respondentek rozdělit do dvou táborů. Jedna část je se současnou situací v celku spojená, často oceňují postupné vymizení androgynního trendu 90. let, kterému zcela chyběla ženskost a který propagoval až nezdravou štíhlost. Také vyzdvihují návrat ženskosti a dnešní pluralitu možností, ze kterých si ženy mohou vybrat to, co je jim blízké a příjemné: „Tak myslím si, že teď to ještě není tak špatné, jako to třeba bylo v 90. letech, kdy ta žena byla celkem androgynní a nešlo poznat (...) jestli je to žena nebo muž a teď se to pomalu jako vrací, že ženská krása je opravdu jako ženská a já s tím jakoby nemám problém, ale moje srdce patří jinde.“ (Kamila) Ze současné situace má radost i Veronika, která navíc chválí i vzhled současných mužů: „I chlapi najednou jsou pěkně oblečený, vypadaj cool a sportujou. Já z toho mám radost.“ Na druhé straně, mnoho informátorek vnímá převládající ideál ženskosti jako vulgární a umělý: „Mám pocit, že v současnosti vládne ideál, že čim víc umělejší obličej a čim víc je žena míň oblečená, tim víc je to sexy a to se mi vůbec nelíbí. Podle mě žena byla krásná a přitažlivá, tak nepotřebuje být polonahá, jak většina dnešních žen. Takže podle mě prostě ideál krásy je elegantní dáma a to je můj ideál krásy.“ (Susanne) Podobně se vyjadřuje i Iva: „(...) protože mě naprosto irituje, že dnešní holky chodí, když to tak řeknu... dobrý den kozy ven, prostě facebook, instagram, všude vládnou prsa, zadky a to mi jako vadí. Mně se to [dobová móda] líbí právě z toho důvodu, že třeba naše holky, chlapi po nich šílej a nemaj vidět kolikrát ani kousek prsou nic. (...) Než nějaký prvoplánově sexy výstřihy, kraťoučký sukně...“ (Iva) Téměř všechny se ale shodují v tom, že ideál krásy může pro ženu být bičem a proto je důležité srovnat se sama se sebou a naučit se vyzdvihnout to krásné. „Myslím si, že ideál krásy je v každé době pro tu ženu jako bič. Myslím si, že žena se má srovnat sama se sebou. (...) Když je holka, která má ideální míry a nosit to neumí, tak to taky není ono.“ (Alžběta)

52

Fotografování Všechny informátorky přiznávají, že si pravidelně pořizují své fotografie v dobových oděvech. Zhruba polovina z nich se pravidelně věnuje (amatérskému) fotomodelingu ve stylu pin-up nebo vintage. Dle Alžběty, která se již rok pohybuje ve fotomodelingu, je v současnosti mezi fotografy o pin-up fotografie ve stylu 50. let velký zájem: „Vim, že je to hodně populární. Lidi se i na to ptaj, že by to chtěli fotit, ale myslim si, že je to jenom tim, že je nenapadne, že vlastně mohou být i třicátky, čtyřicátky.“ Ale i ostatní dívky, které se fotomodelingem nezabývají, si fotografie pořizují. Některé to dělají z čisté záliby: „Mě baví osobně se fotit, ráda jsem před objektivem. Baví mě to prostě. Ráda se obleču do toho dobového, namaluju se, učešu se (...) a mám radost z těch fotek, když mi to tam sluší, jako každá ženská...“ (Susanne) Jiné používají fotografie k sebeprezentaci a k zachycení konkrétních oděvů, vizáží a podobně: „Tak tohle si myslím, že patří vlastně k současnosti, pořizování si fotografií všeho včetně sebe, takže ano, i já se snažím nějak prezentovat na internetu a takže se snažím se fotit a zachycovat ty stylingy moje.“ (Kamila) „Slouží mi hlavně k tomu, abych třeba ukázala známým nově ušité šaty.“ (Martina) Pin-up a vintage móda v zahraničí Jelikož téměř všechny informátorky sledují (obvykle pomocí osobních blogů či instagramu) podobně zaměřené ženy a dívky ze zahraničí, často mluvily i o rozdílech, které panují mezi situací v Čechách a v zahraničí. Všechny do jedné se shodují, že v zahraničí je snadnější přístup k dobovému odívání, ač už se jedná přímo o originální kousky nebo pouze oděvy „ve stylu“ dobových kousků. Zaznamenala jsem časté zmínky o tom, že v zahraničí „mnohem více nosí originální oblečení.“ (Dasha Marlen) A také o tom, že tam funguje mnohem větší množství obchodů s vintage módou: „V Americe je třeba jednodušší, když děláte 50. léta (...), tak oni to třeba budou mít po svý babičce oblečení nebo v Americe, tak jak se chystám, je strašně moc vintage obchodů ale natřískanejch věcma, což tady teda není, tady, když něco ulovíte, tak je to jako hrozně vzácný.“ (Veronika) Také cenová dostupnost je v zahraničí mnohem lepší. Iva, která pro dívky ze svého seskupení Red Lips Pin-up pořizuje šaty ve stylu 50. let říká: „Ty šaty tady stojí patnáct set, dva tisíce, ale v tý Americe je seženete za čtyři kila, takže chápu, že tam to nosí víc lidí...“ Právě snadnější přístup k dobovým oděvům je dle většiny informátorek důvodem, proč je ve Spojených státech mnohem více pin-up dívek.

53

Také v zahraničí vidí větší preciznost a zapálenost pro věc: „Když už mají o takovou věc zájem, obvykle si svůj styl skutečně propracují.“ (Aneta) „Protože zahraniční slečny, nevím, jestli je to finanční situací nebo čím, to úplně neřeknu, nicméně bych řekla, že si na tom dávaj podstatně víc záležet.“ (Martina)

4.7 Inspirační zdroje Již při zběžném pohledu na všechny mé informátorky bylo zcela jasné, že jejich vizuální stránka se od většiny českých žen výrazně liší. Proto zcela přirozeně vyvstala otázka, jaké jsou jejich inspirační zdroje, kde čerpají nápady a zda mají nějaké ikony, které je ovlivňují. U všech informátorek je patrná kombinace autentických dobových zdrojů a zdrojů moderních sociálních sítí, osobních blogů a především instagramu a pinterestu. Ty jsou díky své jednoduchosti a možnosti sledovat a vyhledávat miliony fotografií ideální studnicí inspirace: „Já třeba na instagramu sleduju jenom tohle [pin-up dívky ze zahraničí].“ (Iva) „Sleduju na instagramu hodně slečen, který dělají pin-up styl přímo, poněvadž tam se hodně inspiruju na ty klobouky nebo účesy hodně...“ (Martina) „Beru hodně inspiraci z instagramu. Tam je docela jako velká skupina podobně založených lidí a ty účesy ... a všechno se tam dá opravdu hezky sledovat, tak že tak.“ (Silvie) Díky internetu existuje možnost spojení a porovnávání se s ženami ze zahraničí, které se zabývají pin-up a dobovou módou,. Populární jsou především osobní a módní blogy. Většina informátorek sleduje zahraniční blogy: „Potom to jsou zahraniční módní blogy, kde tady ta kultura nebo tady ten styl vůbec frčí ve velkém stylu.“ (Dasha Marlen) Některé z nich si vůbec nejsou vědomy existence českých stránek s podobným zaměřením, obvykle odkazují pouze k blogu Dashy Marlen (http://missyesterdayblog.blogspot.cz/), který byl, zdá se, v Čechách značně průkopnický. Dalším významnou studnicí inspiračních zdrojů je kanál YouTube. Zde obvykle informátorky čerpají inspiraci a návody na dobové účesy a líčení: „Inspiraci hledám hlavně na internetu a ve videích na ytb. Učím se líčení a účesy podle tutoriálů.“ (Lucie) Většinou se jedná o videa žen a dívek, které informátorky znají z instagramových účtů a blogů a které zároveň natáčí tzv. tutorials (návody), kde ukazují přesný a podrobný postup, jak docílit dobových účesů či líčení. Kromě těchto současných videí se však na YouTube nachází i autentická dobová videa, na což upozorňuje například Veronika: „No a YouTube. (...) Ale pozor, na YouTube jsou i dobový výukový videa, kdy třeba Max Factor, u Maxe Factora se ve 40. letech ukazovalo, jak správně udělat líčení, jak správně udělat rtěnku, jak správně natočit vlasy a podobně. A pak je tam 54

samozřejmě spousta holek, který to dělaj hůř nebo líp a kde se hezky všechno naučíte.“ či Aneta: „K další inspiraci se jistě hodí internetová „studnice“ dobovosti – web www.glamourdaze.com, který má i vlastní YT kanál. Najdete zde i skutečné dobové videa s návody na různá zkrášlování obličeje i vlasů.“ Většina informátorek se snaží nalézt inspiraci i v dalších dobových pramenech. Převládají především filmy, převážně ty české: „Já miluju starý český filmy s Adinou Mandlovou, to je takovej můj vzor, Takže si dívám na ty filmy, různě se dívám na to, se mi tam líbí a co by třeba šlo zkusit.“ (Susanne) „No vlastně jako největší inspirací pro mě jsou přímo ty prvorepublikové hvězdy herecké, jako je Adina Mandlová, Nataša Golová, ty jsou takovými hlavními inspiračními zdroji pro mě, protože vždycky byly úplně nádherně upravené, nádherně nalíčené“ (Kamila) Dále jsou oblíbené i dobové fotografie, které se kromě internetových zdrojů dají najít i v odborné literatuře či dobových časopisech: „Já jsem načetla knížky a myslím, že jsem viděla tisíce obrázků. Obyčejný ženský, lepší ženský, celebrity dobový, jen tak fotky ze života, žurnály, občas mám nějaký fotky dobový, svázaný časopisy, kde vidíte tu módu, dobový rady, jak se učesat, jak na co.“ (Veronika) Zde se dostáváme k zajímavému paradoxu, který z výzkumu vyplynul. Zatímco dobovými časopisy se inspiruje velká část informátorek, často si je prohlíží a čtou, současné časopisy a magazíny si pravidelně kupuje pouze jedna z nich. Moderní časopisy obvykle nečtou z podobných důvodů jako Silvie: „Mně se strašně nelíbí ten kult vyfotoshopovaných hubených krásných modelek. Jako ony jsou krásné, ale co si budeme povídat, prostě v těch to není realita a ženy to pak akorát trápí, že nevypadají tak jak ty ženy v časopisech.“ (Silvie) Také většina z nich uvádí, že se neztotožňují s obsahem a nezajímají se o bulvár: „Moderní časopisy prakticky nečtu, poněvadž mi to nic nedává, nemám ráda bulvár. (...) Je to prošpikované reklamama a to mi vadí.“ (Martina) Zdá se, že po uplynutí určitého času dobové časopisy již pro informátorky nesymbolizují reklamy, zobrazování dobového ideálu krásy ani dobových bulvárních zápletek, ale stávají se pouhou vizuální inspirací oproštěnou od původních významů. Co se týče dobovým i současných ikon, které jsou pro informátorky inspirací, nejčastěji byly zmiňované české herecké hvězdy jako Adina Mandlová (1910 – 1991), Nataša Gollová (1912 – 1988), Anny Ondráková (1902 – 1987). Ze zahraničních hereček to byla Marilyn Monroe (1926 – 1962) či Audrey Hepburn (1929 – 1993). Dále byla mnohokrát zmíněna Dita von Teese, americká burleskní tanečnice, modelka a návrhářka, která módu 40. a 50. let výrazně zpopularizovala mezi širokou veřejností a po celém světě se jí inspiruje mnoho dívek a žen. Obzvláště Silvie, která se po vizuální stránce Ditě von Teese extrémně podobá, na ni několikrát 55

odkazuje: „Já bych řekla, že mě asi ze začátku nejvíc opravdu inspirovala ta Dita von Teese i co se účesu a líčení týče. Já jsem líčení jakoby po několik posledních let nezměnila. Držím se toho stejného a vždycky to bylo tak nějak po vzoru té Dity.“ I mezi ostatními je Dita von Teese brána jako současná ikona: „A taky samozřejmě všech modla je jako naprosto Dita von Teese, ta je inspirace jako ze současnosti úplně největší.“ (Kamila) Přesto, že existují určité inspirativní ženy, na kterých se informátorky shodnou, většina z nich se snaží o jedinečnost a originalitu: „Největší vzorem je asi pro většinu žen milující retro styl Marilyn Monroe, ale snažím se být originální a spíš se jen inspirovat, než něco napodobovat.“ (Lucie) „Ikonu vyloženě nemám, já se právě, jak jsem říkala, že se inspiruju fotkama, tak právě koukám i na ty starý filmy. Ale že bych si řekla, že chci být takovádle...“ (Alžběta)

4.8 Vliv českého historického a kulturního kontextu na formování lokální varianty fenoménu pin-up V zahraničí, především ve Spojených státech amerických, převládá pin-up stylizace, které se nese především ve stylu 50. let a obsahuje velké množství rockabilly19 prvků. Tato představa je díky médiím zakořeněná i v myslích široké veřejnosti. To potvrzuje i Alžběta, která se již druhým rokem věnuje fotomodelingu, převážně ve vintage stylu, „Když se někdo [fotomodelky] uvádí jako pin-up, tak tam jsou vlastně hodně sukně s takovýma těma spodničkama, co jsou hodně vyklouzlý, takový ty srdíčkový výstřihy, do toho nějaká ta mašle do vlasů a sluneční brýle, což vlastně takový ty padesátky, šedesátky.“ V rámci omezeného rozsahu bakalářské práce však bohužel nejsem schopná tyto zahraniční tendence vysvětlit20, proto se chci zaměřit především na rozdíly, které činí „český pin-up“ specifický. Z jedenácti informátorek a respondentek, se kterými jsem pracovala, se čistě do dekády 50. let stylizují pouze tři, jedna kombinuje styl konce 40. let a 50. léta a zbytek preferuje styl 30. a 40. let (s občasnými prvky 50. let). Abych si rozšířila představu o dalších ženách, které se zabývají pinup a vintage módou, zaměřila jsem se na pozorování rozdílů ve stylizaci i na akcích, kterých jsem se účastnila. I na nich převládala stylizace do období 40. a částečně i 30. let. Z těchto informací

19

K těmto závěrům jsem dospěla dlouhodobým sledování velkého množství zahraničních blogů a YouTube kanálů týkajících se problematiky pin-up. Zároveň na tom shodují i všechny informátorky. 20 Mohu uvést například názor Dashy Marlen, dle které je móda 50. let snadněji rozpoznatelná, mezi lidmi všeobecně oblíbenější a není zatížená stigmatem války jako móda z let 40.

56

vyplývá, že situace v Čechách se opravdu od té zahraničí liší, přinejmenším v převládajících dekádách. V následujících řádcích bych se ráda zaměřila na důvody, které mohly vést k odlišné podobě fenoménu pin-up v českém prostředí. Jedním z důvodů, který by mohl stát za převládající preferencí stylu 40. let u nás, může být podoba, kterou měla móda 50. let v tehdejším Československu. Je jisté, že i tady existovala móda, které se snažila alespoň částečně čerpat ze západních vzorů, dokonce i zde se v menším množství vyskytovalo něco, co by dalo přirovnat k pin-up žánru, což dokládá i Dasha Marlen: „... když jsem je [pin-up fotografie] našla na půdě u babičky, byly to obrázky někdy z 50., 60. let. Nebyly teda americké, byly vyloženě československé, vůbec nevím, jak se tady objevily. Přesto však česká móda 50. let bych byla značně ovlivněna tísnivou politickou situací, nedostupností oděvů a látek a izolovaností od západního světa. Silvie, která preferuje právě styl 50. let vysvětluje, proč musí čerpat inspiraci ze zahraničí: „No, v Čechách to úplně nefrčelo [móda 50. let]. Je pravda, že mám pár fotek babičky, která má opravdu krásné šaty z těch 50. let, proto že prababička jí je šila a navrhovala, ale opravdu spíše ta Amerika a Velká Británie [jsou mi inspirací].“ Podobně se vyjadřuje i Iva: „Protože v Čechách v nějakejch 50. letech, to prostě nemá s pin-up nic společnýho, že jo.“ Rozdíl v tom, jak vypadala česká a americká móda 50. let zdůrazňuje i Veronika: „Navíc, já ještě vidim, mám nějaký modely od svojí babičky, takže vidim, co se nosilo tady a to ona si to ještě šila sama...“ dodává, že americké (nejen) pin-up dívky mají výhodu v tom, že mohou mít mnoho originálních kousků například po své babičce. Pokud by české ženy chtěly také čerpat z kultury a minulosti vlastního národa, jasně se pro to nabízí období první republiky, které bývá ve veřejném prostoru vyzdvihováno jako období hojnosti, rozkvětu kultury i demokracie. Navíc se i tehdejší dobová móda vyrovnala té západní. Proto například Kamila, která se považuje za pinup dívku stylizující se do dekády 40. let, může inspiraci hledat přímo v minulosti vlastní rodiny: „Hodně inspirace jsem čerpala jakoby z fotografií jako z rodiny, protože můj pradědeček byl fotograf a fotil dámy v těch 30. a 40. letech a i z toho jsem čerpala, takže převážně z té české historie.“ Vztah k protektorátní módě z podobných důvodů i Silvie: „Jo... prostě i jakoby móda tehdy, co byla u nás za protektorátu, to mě hodně zajímá. A taky moje prababička byla slavná krejčová v té době. Tak, že tak nějak mi o tom babička vždycky nějak vyprávěla...“ Dasha, které si sice sama inspiruje částečně i zahraniční dobovou módou upozorňuje na to, že „Tu českou [módu] vídáváme nejčastěji i u nás... Na různých historických ukázkách.“ Dalším důvodem, který jsem již částečně rozebírala v předchozí kapitole, může být vliv prvorepublikových filmů, které jsou v České republice nesmírně populární, a několik 57

informátorek uvedlo, že „filmy pro pamětníky“21 sledují již od dětských let: „Již od dětství miluji české filmy pro pamětníky.“ (Aneta) To má později vliv i na jejich vzhled: „Já miluju starý český filmy s Adinou Mandlovou, to je takovej můj vzor, Takže se dívám na ty filmy, různě se dívám na to, se mi tam líbí a co by třeba šlo zkusit.“ (Susanne) Je samozřejmé, že i v 50. letech vzniklo několik legendárních českých filmů, o nich se však žádná z informátorek nikdy nezmínila. Dalším specifickým prvkem, který se pojí s českou verzí fenoménu pin-up, je časté napojení na kluby vojenské historie. Jak už jsem zmiňovala výše (st. 47), mnoho informátorek k zájmu o dobovou módu a později i pin-up žánr přivedlo členství v klubech vojenské historie či napojení na Československou obec legionářskou. V těchto spolcích obvykle ženy figurují jako dobové civilní obyvatelstvo a jelikož se jedná o spolky zabývající se druhou světovou válkou, je nutné, aby se stylizovaly do období 40. let, nikoliv 50. let. Ženy si tedy začnou shánět dobové oděvy, případně si je nechají ušít jako Martina: „Nechala jsem si ušít svoje první šaty, zjistila jsem, že se mi to líbí a od tý doby jsem jich nechala už pár ušít víc a jezdim vlastně na hodně těch akcí, co jsou.“ Podobný průběh zažila i Alžběta, která je v současnosti členkou olomouckého seskupení Pin-up and Vintage Studio: „Takže já jsem s ohledem na tohleto [účast na druhoválečných reenactingových akcích] začala shánět své první dobové kousky a právě jsem začala jezdit do ukázek jako právě dobový civil a začala jsem jezdit s KVH Litoměřice Šipkaři.“ Co se týče současných amerických pin-up dívek, jež jsem měla možnost sledovat díky jejich blogům, instagramovým účtům či YouTube tutoriálům, nevypozorovala takto těsnou návaznost na americké kluby vojenské historie. Zdá se, že u nich převládá především zaujetí samotnou módou.

4.9 Autenticita dobového vzhledu Jedním z hlavních motivů, které zcela přirozeně provázely všechny interakce s informátorkami, bylo jejich vyjádření pohledu na autenticitu dobového zdroje. Zdá se, že otázka autenticity je nejtěsněji spjatá s vojenskou historií a historií obecně. Mužští reenactoři jsou známí svou snahou o naprostou historickou přesnost a tyto nároky kládou i na ženské členky: „... protože třeba ty chlapi na tom straně lpí: ‚to musíte mít správně‘ každej konoflíček musí být správně přišitý, aby

21

Jako filmy pro pamětníky bývají obvykle označovány filmy natočené mezi lety 1930 a 1945. Není to však pravidlem.

58

ta ukázka byla co nejlepší...“ (Susanne) Určitá snaha o historickou přesnost se však vyskytuje naprosto u všech informátorek. Právě vynaložená snaha o zdokonalování se a následný posun jsou charakteristické pro všechny informátorky: „Ze začátku jsem se vlastně zaměřovala hlavně na tu bojovou historii a teďka, čim víc pronikám do toho vintage stylu, tak se právě jako snažim co nejvíc zdokonalit, abych tam těch chyb měla co nejmíň a abych o tom věděla co nejvíc.“ říká Alžběta a dodává, že „když člověk něco dělá, tak by to měl dělat pořádně.“ Podobný názor sdílí i Dasha: „Stylizaci se snažím dělat tak, jako by opravdu měla být, takže... do posledního detailu.“ a Kamila: „Snažím se. Rukavičky samozřejmě musí být, když jako dáma vyjde ven, to se snažím. Jinak kloboučky, veškerá tyto společenská pravidla se snažím dodržovat, protože to k tomu jednoduše patří.“ Později dodává, že je k chybám ostatních v celku shovívavá: „Tak já myslím, že každá dívka, která se tímhletím zabývá, prochází určitým vývojem a myslím si, že takové chyby jsem dělala i já, když jsem začínala. Takže určitě za ní neběžím a nezačnu ji mentorovat o tom, jak by měla chodit oblečená nebo co by jako měla dělat, ale myslim si, že si sama k tomu dojde.“ I Susanne, která v současnosti shledává krátké sukně v dobových stylizacích jako značně rušivé, přiznává: “Aj já jsem začala s tím, že jsem měla sukni nad kolena.“ Příkladem postupné snahy o určitou autenticitu mohou být i dívky z Red Lips Pin-up, kterým přitom jejich neautenticita bývá okolím často vyčítána. Iva, zakladatelka tohoto seskupení vyprávěla, že na prvních akcích, kterých se jako pin-up dívky účastnily, neměly o spoustě věcí ani tušení. Například si namotaly části vlasů na natáčky a během celé akce pak tyto natáčky nesundaly, jelikož si myslely, že takto vypadají victory rolls (viz strana 14). V současnosti už to samozřejmě vědí, navíc Iva popisuje, že „(...) běháme po blešákách, babičkám rabujeme půdy a snažíme se, aby to bylo autentický. A třeba když kupuju šaty, tak se snažim, aby držely nějaký ty parametry.“ K postupnému vývoji v oblasti dobové autenticity, která provází všechny informátorky, může vést i kritika a tlak ze strany okolí. Téměř všechny informátorky se setkaly s kritikou autenticity svého vzhledu. S tím se nejčastěji setkává právě Iva a členky jejího seskupení: „Ono jde taky hodně o to, že mě nesnáší takový ty, jak to říct... ortodoxní pin-upky, burlesqy mě nemají rády. Protože ony si žijou ten životní styl, dennodenně to nosí a namají mě rády, že já jsem to pojala jako business. (...)Máme to tak, že prostě tím, že jsme jako tým, Red lips Pin-u, tak nosíme tílka s naším logem a máme třeba kraťasy, kšandy, nosíme skater socks, že prostě máme to takový pojatý po svym. A za to nás lidi strašně hejtovali, že to není pin-up.“ S kritikou se však téměř denně setkává například i Dasha Marlen, které je zároveň mnohými dívkami považována za velkou 59

inspiraci a rádkyni v otázkách dobového odívání. Především na jejím blogu se často objevují kritické komentáře: „Stává se mi to v podstatě pořád [že někdo kritizuje autenticitu mého vzhledu]. A to tak, že z fotografie prostě někdo pozná, že ty šaty nejsou originální, anebo pokud originální jsou, tak: ‚to jsou šaty nevalné historické kvality, hodnoty.‘ (...) Když mám silonky, tak mi vyčítají, že v tu dobu silonky nebyly k dostání, a když je nemám, tak zas říkají, že dáma by s holýma nohama nevyšla na ulici.“ Na druhou stranu jsou mnohdy i samotné informátorky kritické k určitým prvkům, které by se dle nich v dobovém odívání vyskytovat neměly. Často byly zmiňovány karnevalově pojaté oděvy ve stylu 20. let: „Co však nesnáším, jsou „cirkusácké“ kostýmy, které se na internetových obchodech vydávají za 20. léta. Určitě si obdobný kompletek sami vybavíte – minišaty s třásněmi a velkým výstřihem, síťované punčocháče, jehlové podpatky, vypelichané boa, dlouhatánská špička a péro ve vlasech. Autenticita 20. let level 0, takto vystrojené nechodily, s prominutím, ani ty nejlevnější šlapky.“ (Aneta) Dále mezi informátorkami často panovala shoda ohledně dobové obuvi: „A boty na platformě, to je prostě na vraždu a odchod. A co zlobí mě, tak to jsou t-straps boty s kulatou špičkou, nejlépe od vietnamců, samozřejmě, že boty s páskou přes nárt se nosily vždycky, ale vždycky měly nějakej tvar podpatku... Tak to je velká bolest určitě.“ (Veronika) a nevhodnosti volně rozpuštěných vlasů: „Rozpuštěný vlasy ještě, strašný. To mi vadí.“ (Susanne) Největší důraz na zachování dobové autenticity panuje během dobových ukázek a akcí. Přesto, že většina informátorek nosí v určité podobě dobovou módu i v každodenním životě, často zmiňují, že v běžných dnech na autenticitu svého vzhledu příliš nedbají: „Prostě v té chvíli nedbám na to, aby to bylo opravdu tak, jak se to v tu dobu stoprocentně nosilo, spíš aby to bylo pohodlný a abych se v tom cejtila hezky.“ (Alžběta) Silvie, která běžně kombinuje současné doplňky a šaty z 50. let dodává: „Samozřejmě na dobové akce ano [snažím se vypadat autenticky]. Jo, to vytáhnu rukavičky, kloboučky ... a všechno prostě tady toto.“ (Silvie) Většině informátorek vadí, pokud účastnice dobových akcí neprojeví žádnou snahu o dodržení alespoň základních pravidel, která v dobovém odívání panují: „Když kolikrát vidím prostě holky, který se snažej, je to na nich vidět, vrazily do toho šílený peníze a pak tam přijde někdo jako takovejhle, koho to prakticky nezajímá... když to třeba potom vidim, tak mám pocit, že to znevažuje tu práci těch lidí okolo.“ (Martina) „Každá ta dáma, co chce nějak vypadat na tý akci, se může s někym poradit. Je to jenom lenost.“ (Susanne) Za velký problém bývá pokládáno také nerespektování dané dekády: „Například je to ukázka z druhé světové války a ony tam nakráčí v něčem, co má připomínat 20. léta, většinou je to úplně průsvitné, má to nějaké třásně a k tomu boa 60

a taková umělohmotná čelenka a z toho trčí peří, už se to teďka málo objevuje, ale bývalo to dost.“ (Dasha Marlen) Naprosto totožný názor má i Alžběta: „Někdy se rozčílím nad dámama, který jsou právě v dobových ukázkách a má to být právě z období té druhé světové války a dámy tam maj šaty, které jsou vlastně kratší, než ke kolenům a když jsou opravdu krátké, že je to taková ta... Když si představíš ty 20. léta... ale takový spíš kostým na maškarní. Nebo když je to denní ukázka a ta dívčina má na sobě takové to péřové boa a takovou tu čelenku z flitrů.“ Informátorky často uvádí i fakt, že mnoho dívek a žen, které se na dobových akcích dopouštějí mnohých nepřesností, přivedl na akci jejich partner, a proto k tomu mají částečné pochopení: „Tak bohužel, úroveň tadytoho oblíkání v té druhé světové válce je strašně špatná, hlavně na těch akcích reenactorských. Já to z jedné strany chápu, protože ty holky se k tomu určitě nějak dostaly přes svoje chlapy a ty jim řekli ‚oblečte si tohle‘. A strašně mi to vadí“ (Susanne) Co se týče přístupu k originálním dobovým oděvům, nezaznamenala jsem žádný výrazněji kladený důraz na originalitu oděvů. Většina informátorek zastává podobný názor jako Kamila: „Je to hodně těžké získat ty kousky ze 40. let, které by vypadaly dobře i současně, protože ty materiály byly jiné, takže je to složitější, ale dá se sehnat. Ale nejlepší je asi kombinace současných věcí a těch starých, ale tak, aby to vyznělo celkově v tom duchu.“ Dodržování prvkové přesnosti spíše než originalitu oděvů zdůrazňuje i Aneta, které sama originální oděvy obléká velmi často: „Na autenticitě si velice zakládám, nemám ráda nepřesnosti. Samozřejmě tím teď nemyslím, že všechny, kteří by měli zájem se podobně oblékat, okamžitě „naženu“ výhradně do originálního dobového oblečení, záleží tu spíš na prvkové nepřesnosti.“ Dasha Marlen originální oděvy používá pouze při speciálních akcích svého seskupení Pin-up and Vintage studio či na focení, ale každodenně, stejně jako většina informátorek, nosí v současnosti vyrobené oděvy, které se ale nesou ve stylu zvolené dekády.

4.10 Hodnoty a pohled na současný svět Dle mého názoru je snad pro každou dobu typické, že si určitým způsobem romantizuje minulost. Proto mě během samotného výzkumu velice překvapil fakt, že mezi informátorkami se téměř nevyskytuje idealizace minulosti. Jelikož se většina nezabývá pouze dobovou módou, ale i s ní související historií, zdá se, že informátorky si mnohem více uvědomují strasti tehdejších časů: „Jo, tak samozřejmě, to se vždycky idealizuje, protože většina lidí, co dnes tu minulost idealizují, tak ji nezažili. Představují si něco skvělého a úžasného. Ale ono to tak 61

nebylo. Je pravda, že ty nejlepší věci většinou vznikaly v dobách největší krize. (...) nejlepší nápady, nejlepší věci, i co se týče hudby a kultury. A možná právě proto si ti lidi tu dobu idealizují, ale ono to určitě ideální nebylo. Jako každá doba... jak jsem řekla, má nějaká svá plus a mínus.“ (Silvie) Svého života v současnosti si stejně jako většina informátorek, cení i Veronika: „Ono to vypadá tak hezky romanticky, s těma oblečkama, akorát že ve 40. letech byla válka, po válce byla bída úplně nepředstavitelná a v 50, letech se tu začlo popravovat a zavírat a už to nikdy nepřestalo. (...) V 50. letech začal nukleární věk, začaly se testovat bomby a začala další válka, byla Korea, pak byl Vietnam, takže ono to tak vypadá, že je to hezký, ale ve skutečnosti je tam vždycky něco.“ Většina informátorek zastává názor, že minulost je plná válečných konfliktů: „Já si myslim, že když se podíváme do historie, tak křižácké výpravy, kdy křesťani šli jako zase tam a zpátky. (...) Já bych v jiný době žít nechtěla, už jen proto, že bych nevěděla to, co vim teď a za druhý, takový ty lidi, co říkaj zajímavý letopočty, tak většinou tam byla nějaká válka, nějaká revoluce... A nechtěla bych žít někdy jindy.“ (Alžběta) Kamila nerada vidí nezájem svých vrstevníků o historii. Podle ní bychom na ni měly nahlížet kriticky a poučit se: „(...) ta doba byla vlastně velice těžká i když my si třeba myslíme a užíváme si, že máme z té doby krásné šaty a líčení a že to těm ženám hrozně slušelo, tak přesto, ta doba pro ně byla hrozně těžká, co se týče 2. světové války a myslím si, že bychom si z toho možná mohli vzít takové ponaučení, z té předválečné doby a neopakovat ty naše chyby.“ Pokud se mezi informátorkami přeci jen vyskytne určitá idealizace minulost, vždy se jedná o otázku mezilidských vztahů a chování. Často se informátorky rozhořčují nad chováním dnešní mladé generace a naopak 40. a 50. léta vnímají jako dobu slušně vychovaných dam a gentlemanů: „Mám ráda, když mi muži třeba otevřou dveře nebo mi pomůžou z auta a myslím si, že současné dívky, slečny i paní jim nedávají moc těch příležitostí, aby se chovali jako gentlemani a možná jim to chybí těm pánům.“ (Kamila) Některé informátorky také zmiňují současný nedostatek slušného chování: „Dřív by se vám nestalo, že by vás někdo nepozdravil. (...) Jsou tam nějaký pravidla, který se dřív dodržovaly a dneska jakoby žádný pravidla nejsou, což mě poměrně dost vytáčí.“ (Martina) Susanne dokonce tvrdí, že dle jejího názoru je etiketa v dnešní době sprosté slovo. Také se často vyskytují zmínky o roli internetu v dnešním světě: “Vztahy jsou dnes hlavně o internetu, dříve to bylo více o komunikaci, psaly se dopisy, což mi přijde mnohem romantičtější než zprávy na fb, ale pokrok člověk nezastaví.“ Vliv sociálních médií na lidské životy vnímá i Dasha: „Ale rozhodně si myslím, že velký vliv mají sociální média, kdy se lidi i sami sobě trochu odcizili, což prostě tehdy nebylo.“ Proti představě prvorepublikových dam a gentlemanů se však ostře vymezuje: „Já sdílím ten názor, že mění se 62

jenom doba, a lidi zůstávají stejní, že tehdy jak jsme si mysleli, že to byla doba gentlemanů a podobně, že to vůbec není pravda. I dneska ve vyšší společnosti jsou gentlemani (...) a v nižší společnosti jsou prostě burani, což je teď a bylo to i tehdy.“ Ještě ostřeji se k tomuto tématu vyjadřuje Aneta: „Rozhodně totiž netrpím syndromem ‚Dřív (rozumějte hlavně za první republiky) byly lidé lepší, nedělali takové hrozné věci jako dnes a navíc ženy byly dámy a muži gentlemani‘. Ne, skutečně to tak nebylo. Prostě ne, musíte se smířit s tím, že morální bahno existovalo stejně tak jako dnes.“ Pokud bych se při analýze hodnot, které informátorky považují za důležité, držela Sakova dělení hodnotových orientací (viz strana 23), převládala by orientace reprodukční a hédonistická, což jsou orientace, které dle výzkumů nejhojněji vyskytují i mezi mladou českou generací. Celkově se mezi informátorkami nejčastěji vyskytovaly podobné preferované hodnoty, které dle výzkumů z posledních let převládají i v české společnosti. Obzvláště velkou důležitost přikládají informátorky především potřebě seberealizace. Tu si uvědomila i Iva: „Já jsem se rozhodla, že jsem skončila v normální práci, kdy jsem dělala marketing a věci a měla jsem zdravotní komplikace a měla jsem do tohodle tadyten koníček jo, ty pin-upky a nějakym způsobem i tu agenturu jsem měla jako koníček, ale chodila jsem ještě do práce, takže jsem byla absolutní workoholik, no a pak jsem se rozhodla, že jako nechci chodit do práce, že vlastně chci dělat, co mě baví, i za cenu toho, že hold budu mít míň peněz a budu se muset uskromnit, tak budu dělat, co mě baví.“ Také informátorky zmiňovaly důležitost prožití života naplno či dělání toho, co je baví, čehož uvědomění často spojovaly právě se svým hlubokým zájmem o pin-up či dobovou módu. Velice výrazná je i orientace na rodinný život a partnerský vztah: „Pro mě je fakt důležitý spokojený vztah, láska. Určitě. A taky nějaká potřeba seberealizace.“ (Silvie) Z rozhovorů je jasně zřetelné, že pro většinu informátorek je velice důležitý jejich partner, který je často přivedl i k zájmu o dobovou módu případně spolu sdílí lásku k historii. Informátorky své partnery často popisovaly jako staromilece, gentlemany a podobně. Několik informátorek zmínilo i ideál 50. let: „Já někdy mám chuť spadat do toho ideálu 50. let, kdy ten muž přijde, ta žena tam stojí krásně načesaná, v ruce má ten podnos s tím upečeným masem a vlastně o toho muže jako pečuje. Ale vím, že když je ta žena zaměstnaná, tak tohle nejde, takže to musí být z obou stran.“ (Alžběta) Většina také zastává názor, že žena by měla být muži oporou a ozdobou a nestydí se vyzdvihovat i svůj domácký potenciál: „Snažim se chovat víc jako ženská (...) nebudu se chodit

63

chlubit, že jako neumim vařit, což teď slyšim jakoby pořád, jako by to bylo něco ke chlubení. A abych to měla doma hezčí [je pro mě důležité].“ (Veronika) Co jsem mezi informátorkami téměř nezaznamenala, byly zmínky o důležitosti kariéry a práce. Pokud ano, obvykle v souvislosti s jakýmsi prozřením, viz výpověď Ivy na předchozí straně či pohled Alžběty: „Pro mě bylo hrozně dlouho důležitý na tom zpěvu dřít, a prostě chtít bejt nejlepší a prostě šlo to hodně přes mrtvoly (...) Tudíž já stále dumám, nad těma dvěma protipóly, jestli jako chtít bejt rodinnej typ, děti nebo jít jenom po tý kariéře. Ale myslim, že to spadne k tomu, že prostě ty děti mít budu a že ta rodina pro mě prostě bude hodně důležitá. (...) Takže pro mě je důležitá ta rodina a podpora v ní.“ Tato absence zájmu o kariéru by se však dala částečně vysvětlit i nízkým věkem některých informátorek.

64

65

Závěr Cílem této práce byla dokumentace, anylýza a interpretace podoby, které v prostředí České republiky nabyl původně americký fenomén pin-up girls / pin-up dívek. Toho jsem se pokusila dosáhnout za pomocí kvalitativního přístupu: polostrukturovaných

rozhovorů s osmi

informátorkami, analýzou třech podrobně zodpovězených dotazníků a zúčastněným pozorováním na dvou dobových akcích. Abych si vytvořila přibližný obraz toho, jakou podobu má tento fenomén v zahraničí, převážně ve Spojených státech amerických, sledovala jsem i několik blogů a instagramových účtů patřících současným americkým pin-up girls. Do teoretické části jsem zahrnula všechny teorie a pojmy, které blízce souvisí s vymezeným výzkumným problémem. Nejprve jsem stručně shrnula dějiny pin-up žánru od svých počátků až do konce 50. let. Také jsem stručně popsala rockabilly styl, jehož vizuální atributy bývají především v zahraničí často spojovány s pin-up dívkami. Poté jsem vymezila základní pojmy jako je kultura, subkultura, postsubkultura a životní styl. Velký význam pro uchopení fenoménu, který se díky globálním kulturním tokům dostal ze své domoviny až do České republiky, má globalizace. Proto jsem do teoretické části zahrnula i kapitolu věnující se globalizaci a lokalizaci. Dále jsem do teoretické části zařadila i kapitoly týkající se základního vymezení problémů, jež úzce souvisí s konkrétními badatelskými otázkami; hodnoty a hodnotová orientace, vizuální atributy pin-up dívek, reenacting a autenticita.

V empirické části jsem po představení všech informátorek a respondentek nejprve zařadila odpověď na první badatelskou otázku. Jelikož se již v počátcích výzkumu objevily možné rozdíly v chápání pojmu pin-up mezi mnou a informátorkami, touto otázkou jsem se snažila zodpovědět, co znamená fenomén pin-up pro samotné informátorky. Z toho vyplynuly tři možná pojetí, která u samotných informátorek často splývala; pin-up jako životní styl založený především na každodenní dobové stylizaci, pin-up jako umělecký žánr první poloviny 20. století, kterým se informátorky inspirují, případně ho vyznávají a pin-up jako soubor specifických vizuálních atributů, které do svého vzhledu může zakomponovat každá osoba, aniž by musela disponovat určitými znalostmi týkajícími se dobového odívání.

66

Dále jsem shrnula nejdůležitější obecné tendence sledovaného fenoménu. Důležitou roli hrají především určité sociální vazby (ať už minulé či stávající) většiny informátorek na kluby vojenské historie či spolky amerických veteránů. Dále jsem se zabývala výskytem přezdívek a jejich používáním. Z výzkumu vyplynulo, že přezdívky jsou mezi informátorkami celkem běžné a obvykle jsou spojené právě s jejich počátky v klubech vojenské historie. Jelikož v zahraničí bývají vizuální atributy pin-up stylu často spojovány s rockabilly, zmínila jsem i postoj informátorek k tomuto fenoménu. Většina z nich na určité úrovni oceňuje vizuální podobu rockabilly dívek, ale rozhodně se s nimi nijak neztotožňují a kromě dívek z Red Lips Pin-ups se mezi informátorkami nevyskytují žádné ani vizuální atributy typické pro rockabilly styl. Dále jsem shrnula podobu každodenní, civilní módy informátorek: ta je téměř ve všech případech značně ovlivněna historickou módou, kterou preferují během dobových akcí a v některých případech s ní i zcela splývá. Jelikož se většina informátorek snaží přiblížit ideálu ženské krásy, který panoval ve 40. či 50. letech, zajímavé byly i jejich názory na ideál současný. V této otázce se vynořily dva protichůdné tábory: některé informátorky považují dnešní ideál za umělý a vulgární, zatímco jiné jsou spokojené s postupným návratem ženskosti. Dále jsem se zaměřila na vztah informátorek k pořizování vlastních dobově stylizovaných fotografií. Vyšlo najevo, že neprosto všechny si s různými záměry takovéto fotografie pořizují. Zhruba polovina informátorek se věnuje amatérskému fotomodelingu, obvykle v pin-up či vintage stylizaci a ostatní si pomocí fotografií zaznamenávají především podobu svých konkrétních oděvů a vizáží. A protože většina informátorek má přehled i o ženách s podobnými zájmy ze zahraničí, shrnula jsem i rozdíly, které dle nich odlišují zahraniční ženy: mezi informátorkami se vyskytovaly především zmínky o lepší dostupnosti dobových oděvů a o vyšší úrovni a kvalitě dobového odívání za hranicemi. Po shrnutí obecných tendencí, které panují mezi informátorkami a respondentkami, jsem začala zodpovídat druhou badatelskou otázku. V té jsem se zaměřila na inspirační zdroje, které informátorky používají k vytváření dobového vzhledu. Ukázalo se, že převládá vzájemná kombinace dobových inspiračních zdrojů (dobové filmy, časopisy, fotografie) a zdrojů současných (kanál YouTube, osobní blogy a především instagram). Zajímavým paradoxem je i hledání inspirace v dobových časopisech spolu s naprostým zavrhnutím těch současných. Třetí otázka se zabývala vlivem českého historického a kulturního kontextu na současnou podobu fenoménu pin-up a dobové módy v Čechách. Z výsledků vyplynulo, že současnou podobu a především fakt, že v českém prostředí převládá stylizace do 30. a především 40. let, ovlivnily

67

převážně tři faktory: podoba módy 50. let v tehdejším Československu, počátky zájmu o dobové odívání spojené s kluby vojenské historie a prvorepublikové filmy jako důležitý inspirační zdroj. Další otázka zmapovala pohled informátorek na dobovou autenticitu jejich vizáže. Mezi informátorkami je patrný prvek neustálého vývoje a postupné snahy zlepšovat své znalosti o dobové módě. Za touto skutečností může stát především všudypřítomná kritika a tlak okolí na dodržování určitých pravidel odívání, která v daných dekádách panovala. Tento tlak a zároveň snaha o co nejpřesnější autenticitu je patrná především během dobových ukázek a akcí. Z výzkumu též vyplynulo, že na historickou originalitu oděvů není mezi informátorkami kladen příliš velký důraz, ten je kladen především na prvkovou přesnost daných stylizací. Odpověď na poslední otázku zabývající hodnotami, které informátorky považují za důležité, předložila závěry, že preferované hodnoty informátorek se téměř shodují s preferovanými hodnotami obyvatel České republiky. Patrný je především důraz na seberealizaci a rodinný a partnerský život. Zájem o kariéru se na druhé straně mezi informátorkami téměř nevyskytuje. Při šetření hodnot však z výzkumu vyplynul zajímavý fakt a to ten, že u informátorek převažuje spíše skeptický pohled na minulost a pokud se určitá forma idealizace objevuje, jedná se pouze o idealizaci mezilidských vztahů a vychování. I to však některé informátorky rázně odmítají. V následujících řádcích bych se ráda vrátila k zodpovězení výzkumného problému, tedy „jaká je podoba fenoménu pin-up v českém prostředí.“ Odpověď na tuto otázku se postupně prolínala všemi badatelskými otázkami, ráda bych ji tedy na tomto místě shrnula. Důležité je především to, že v České republice neexistuje jednotná podoba tohoto fenoménu. Dalo by se říci, že tu existují tři typy přístupu. Nejprve tu jsou ženy, které se inspirují téměř výhradně současnou americkou podobou pin-up dívek, stylizují se do 50. let, mají kladnější vztah k rockabilly, nezakládají si v takové míře na dobové autenticitě svého vzhledu ani nejsou napojeny na kluby vojenské historie a pokud ano, jedná se o americké jeepaře. Tyto ženy se obvykle samy jako pin-up dívky vnímají a s tímto označením nemívají problém. Na opačné straně spektra stojí ženy, jejichž hlavním zájmem je dobové odívání, obvykle ve spojení s vojenskou historií či reenactingem. Tyto ženy o fenoménu pin-up povědomí mají, někdy sledují například zahraniční pin-up dívky pomocí instagramu či osobních blogů, samy se však za pin-up dívky nepovažují. V této skupině, což bylo nejvíce patrné v rozhovorech během zúčastněného pozorování, se také nejčastěji objevuje kritika autenticity ostatních a také negativní názor na české pin-up dívky.

68

Mezi těmito dvěma protipóly stojí něco, co bych si troufla nazvat jako český pin-up. Právě zde je jasně patrná glokalizace původně amerického fenoménu a jeho přizpůsobení se českým kulturním a historickým podmínkám. Tyto ženy zpravidla začínaly v klubech vojenské historie či zájmem o prvorepublikové filmy, staví tak na specificky českých kulturních a historických základech a zájmu o autenticitu dobové vizáže. Ale už jen to, že samy sebe či své spolky nazývají po vzoru pin-up girls, svědčí o vlivu původní americké verze tohoto fenoménu. V jejich pojetí se tedy specificky mísí povědomí o českém kulturním dědictví, české inspirační zdroje a místní podmínky spolu s americkými inspiračními zdroji a pojetím. Co se týče pohledu na to, co je v českém prostředí fenomén pin-up, v podstatě se ztotožňuji s dělením samotných informátorek. Jistě totiž nelze nic namítat proti pojetí pin-up jako uměleckého žánru první poloviny 20. století, ze kterého informátorky čerpají inspiraci. Je též jisté, že v současném postmoderní společnosti se pin-up dá chápat také jako soubor specifických vizuálních atributů, který do svého vzhledu může volně zakomponovat kdokoliv, bez znalosti hlubších významů a kontextů, tedy jako styl v pojetí Davida Muggletona. Dle mého názoru je to však pro většinu informátorek22 především specifický životní styl, který hluboce ovlivňuje nejen jejich vizuální podobu a trávení volného času, ale i jejich smýšlení, každodenní život a pohled na svět. A přesto, že mezi širokou veřejností může převládat chápání fenoménu pin-up a dobového odívání jako slušivé módní záležitosti, pro většinu informátorek se s ním pojí i mnoho dalších významů.

"Babičky a starší členové rodiny také příliš nepochopili můj záměr. Neustále si myslí, že to není můj styl, ale že: ‚No jo, ono je to teď zas v módě.' ‚Ne, babi, není.'“ (Aneta)

22

Mluvím nejen o pin-up jako životním stylu ale i o dobovém odívání

69

Zdroje Monografie: • BAUMAN, Zygmund, 1999. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta. • BECK, Ulrich, 2007. Co je to globalizace. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury. • BENDIX, Regina, 1997. In Search of Authenticity. Wisconsin: University of Wisconsin Press • BUSZEK, Maria Elena, 2006. Pin-Up Grrrls. Durham: Duke University Press. • DISMAN, Miroslav, 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. • DUFKOVÁ, Jana; URBAN, Lukáš; DUBSKÝ, Josef, 2008. Sociologie životního stylu. Praha: Aleš Čeněk • GIDDENS, Anthony, 2010. Důsledky modernity. Praha: SLON • HEBDIGE, Richard, 2012. Subkultura a styl. Slavonice: Dauphin. • HENDL, Jan, 2005. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. • JANEČEK, Petr. Etnografický výzkum in DOUŠEK, Roman a kolektiv, 2014. Úvod do etnologického výzkumu. Brno: Masarykova univerzita. s. 11 - 34 • JEŘÁBEK, Hynek, 1992. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Univerzita Karlova. • KAUFMANN, Jean-Claude, 2010. Chápající rozhovor. Praha: SLON. • MUGGLETON, David, 2002. Inside Subculture: The Postmodern Meaning of Style. New York: Berg • MURPHY, Robert F., 2006. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON • PRUDKÝ, Libor a kol., 2009. Inventura hodnot: výsledky sociologického výzkumu hodnot ve společnosti České republiky. Praha: Academia. • PRUDKÝ, Libor a kol, 2009. Studie o hodnotách. Plzeň: Aleš Čeněk • SAK, Petr, 2000. Proměny české mládeže. Praha: Petrklíč • SEEINGOVÁ, Charlotte, 2000. Století módy. Praha: Slovart • SMOLÍK, Josef, 2010. Subkultury mládeže. Praha: Grada.

Elektronické zdroje: • AYTO, John, 2006. Movers and Shakers: A Chronology of Words that Shaped Our Age. New York: Oxford University Press [cit. 2016-12-4] Dostupné z https://books.google.cz/books/about/Movers_and_Shakers.html?id=XXQqCAWcZ8cC&redir _esc=y 70

• BENETT, Andy, 1999. Subcultures or neotribes? In Sociology (33) [cit. 2016-23-3] Dostupné z http://web.mit.edu/schock/www/docs/bennett-subcultures.pdf • HEŘMANSKÝ, Martin, NOVOTNÁ, Hedvika, 2011. Hudební subkultury. In JANEČEK, Petr, (edt.) Folklor atomového věku. Praha: Národní muzeum. s. 89 - 111 [cit. 2015-20-11] Dostupné z https://fhs.cuni.cz/FHS-545-version1-folklor_atomoveho_veku_janecek.pdf • HEŘMANSKÝ, Martin, Pozorování při zkoumání sociálního prostředí. [on-line prezentace] Praha: Fakulta humanitních studií. [cit. 2015-20-11] Dostupné z http://moodle.fhs.cuni.cz/mod/resource/view.php?id=8367 • HOMER, Sheree, 2009. Catch That Rockabilly Fever: Personal Stories of Life on the Road and in the Studio. Jefferson: Mc Farland and Company. [cit. 2016-10-6] Dostupné z https://books.google.cz/books?id=rpfbmvfBdzIC&pg=PA241&lpg=PA241&dq=homer+rock abilly&source=bl&ots=BcRX8o6OYF&sig=ypnPl4VkiujKV_jkVwxD5mTPO0A&hl=cs&sa =X&ved=0ahUKEwj5_ZLgp63NAhXIaRQKHTjUB5kQ6AEIIjAB#v=onepage&q=homer% 20rockabilly&f=false • JANEČEK, Petr, 2014. Bloody Mary or Krvavá Máří? Globalization and Czech Childrn´s Folklore [cit. 2016-29-4] dostupné z http://www.academia.edu/7600011/Bloody_Mary_or_Krvav%C3%A1_M%C3%A1%C5%99 %C3%AD_Globalization_and_Czech_Children_s_Folklore • KONOPÁSEK, Zdeněk, 1997. Co si počít s počítačem v kvalitativním výzkumu: Program Atlas/ti v akci. Biograf č. 12. [cit. 2015-20-11] Pro předplatitele dostupné z http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=1205 • MEZŘICKÝ, Václav, 2006. Povaha globalizace, základní problémy, její pozitiva a negativa in MEZŘICKÝ, Václav (ed.), DLOUHÝ, Jiří (ed.), DLOUHÁ, Jana (ed.), 2006. Globalizace a globální problémy. Praha: Univerzita Karlova v Praze [cit. 2016-26-3] Dostupné z http://www.kch.tul.cz/sedlbauer/globalizace.pdf • PÝCHOVÁ, Iva, 1993. K přínosu etnografické metodyv pedagogickém výzkumu. Pedagogika, časopis pro vědy o vzdělávání a výchově. ročník XLIU. [cit. 2015-20-11] Dostupné z http://pages.pedf.cuni.cz/pedagogika/?attachment_id=3516&edmc=3516. • ROBINS, Kevin, 2005. Tradition and translation: national culture in its global context in CORNER, John, HARVEY, Sylvia, 2005. Enerprise and Heritage: Crosscurents of national culture. Taylor and Francis e-Library. [cit. 2016-29-4] dostupné z https://books.google.cz/books/about/Enterprise_and_Heritage.html?id=pqb7xxPpDCUC&redi r_esc=y • SOUČEK, Karel, Ohrnuté džíny, šaty z 50. let, šátky, tetování. Česká rockabilly scéna žije. Hudební knihovna, 31. 1. 2014 [cit. 2016-16-6] Dostupné z http://www.hudebniknihovna.cz/ohrnute-dziny-saty-z-50-let-satky-tetovani-ceska-rockabillyscena-zije-.html

Bakalářské a diplomové práce: • BÍLKOVÁ, Barbora, 2015. Rockabilly z hlediska subkulturní teorie: Subkultura nebo životní styl? Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií Univezity Karlovy v Praze.

71

• BROWN, Katryn M., 2010. Patriotic support: The girdle pin-up of world war II. Diplomová práce. The University of Acron. Dostupné z https://etd.ohiolink.edu/rws_etd/document/get/akron1289836235/inline • GUNDOVÁ, Karolína, 2012. Japonská subkultúra Harajuku a jej apropriácia v prostredí Čiech a Slovenska. Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií Univezity Karlovy v Praze. • HANZALOVÁ, Kristýna, 2012. Současná metalová subkultura v České republice pohledem jejích členů: význam vizuálních prvků a reflexe reakcí většinové společnosti. Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií Univezity Karlovy v Praze. •HARVICH, Ondřej, 2011. Fenomén Living History v Čechách. Bakalářská práce. Filozofická fakulta Univezity Karlovy v Praze. • CHUDÍČKOVÁ, Barbora, 2014. Od jedinečnosti k mase: Jakým způsobem pohlcuje mainstream alternativní kulturu? Bakalářská práce. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně • ORAVCOVÁ, Anna, 2012. Česká hiphopová subkultura: konstrukce autenticity a genderové a rasové identity v rapové hudbě. Projekt doktorské disertační práce. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze • PROCHÁZKA, Filip, 2013. Historie českého (československého) reenactingu. Diplomová práce. Fakulta humanitních studií Univezity Karlovy v Praze. • TUPÁ, Jana, 2010. Vizuální atributy subkultury EMO v České republice. Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií Univezity Karlovy v Praze. • VRÁTNÍKOVÁ, Kristýna, 2012. Subverzivní chování u stylu Suicide Girls. Bakalářská práce. Filosofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni.

Internetové stránky a blogy: • http://www.missvictoryviolet.com/ • http://pinuppersuasion.com/ • http://missyesterdayblog.blogspot.cz/ • http://mousellyca.com/ • http://tereziamia.blogspot.cz/ • http://nekdotoradvintage.blogspot.cz/ • http://marmaladequeen1.blogspot.cz/ • http://isagency.cz/redlipspinup

Instagramové účty: • @thepinupbible • @classy_pin_up_girls • @pinupworship 72

• @miss_cherry_pinup • @thecherrydollface • @Sabina KelleyJeště • @SarahMarieSummer

Dokumentární zdroje: Time Warp Wives [dokumentární film]. Scénář a režie Sally Hewitt. VB, 2008

73

Přílohy Příloha č. 1 – osnova pro vedení rozhovorů

 Představení výzkumu  Získání informovaného souhlasu  Obecné informace o informátorkách  Počátky zájmu o dobové odívání, vztah k fenoménu pin-up, představy o pin-up dívkách  Kluby vojenské historie (členství, dobové akce, vystoupení)  Podoba dobové a civilní stylizace  Autenticita dobového odívání  Inspirační zdroje  Reakce okolí  Hodnoty, pohled na současný svět  Fotografie

74

Příloha č. 2 - dotazník jméno: věk: město: povolání/studium:

-

Napište mi, prosím, něco o sobě, čím se zabýváte, jaké jsou Vaše koníčky a zájmy. Považujete se za pin-up dívku? Jak jste se k této zálibě dostala? Kdy? Co to pro Vás pin-up znamená, symbolizuje? Patříte k nějakému spolku? (klub vojenské historie, pin-up skupina a podobně) Účastníte se nějakých vystoupení, srazů a podobně? Máte nějaké umělecké jméno/přezdívku? Jak vzniklo? Obklopujete se i lidmi, kteří Vaše zájmy nesdílí? Stylizujete se do konkrétní historické éry? Do které? Kombinujete různé prvky? Zakládáte si na autenticitě Vaší dobové stylizace? Jak se díváte na nepřesnosti v dobové stylizaci ostatních? Jak vypadá Váš běžný, civilní oděv a celková vizáž? Kde berete inspiraci? Využíváte k tomu internet? Máte nějaké vzory, ikony? Čtete ženské magazíny? Jaký je Váš pohled na jejich funkci? Zajímáte se o líčení, kosmetické produkty a podobně? Máte nějaké tetování? Piercing? Co pro Vás symbolizuje? Jak koresponduje s dobovou/ vintage/ pin-up stylizací? Jaký máte vztah k historii obecně? Jaký k české historii? Ovlivnilo to nějak Vaši vizuální stylizaci? Sledujete podobně zaměřené ženy a dívky ze zahraničí? Jak se liší od těch českých? Ovlivňuje Vás zájem o pin-up/dobovou stylizaci v běžném životě? Ovlivnilo to Váš pohled na svět? Jaké hodnoty považujete v životě za důležité? Jaký by měl být ideální muž? Jaká by měla být ideální žena? Jak nahlížíte na současný svět? Na současné mezilidské vztahy? Jaké jsou reakce okolí, Vašich blízkých? Setkala jste se i s negativními reakcemi? Jaký je Váš pohled na ženskou krásu? Co si myslíte o současném ideálu ženské krásy? Je nějaký rozdíl v tom, jak se cítíte, pokud jste oblečená v současném, „moderním“ oblečení nebo pokud jste dobově stylizovaná? Pořizujete si vlastní pin-up fotografie? K jakým účelům Vám slouží? Jaké pocity provází jejich pořizování?

75

Příloha č. 3 - Fotografie informátorek a respondentek

Martina, zdroj: facebookové stránky informátorky

Dasha Marlen, zdroj: http://missyesterdayblog.blogspot.cz/

76

Veronika, zdroj: facebookový profil informátorky

seskupení Pin-up and Vintage Studio, zdroj: facebookový profil seskupení

77

Seskupení Red Lips Pin-up, zdroj: facebookové stránky Red Lips Pin-up

Akce "Be Vintage" v Brně, zdroj: vlastní fotografie

78

Akce "Be vintage" v Brně, zdroj: vlastní fotografie

79