UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a ţurnalistiky

Bakalářská práce

2011

Lucie Štěrbová

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a ţurnalistiky

Lucie Štěrbová

Zpravodajství TV Nova optikou Kodexu ČT, se zaměřením na zobrazování násilí, drastických záběrů a obětí v reportáţních příspěvcích Bakalářská práce

Praha 2011

Autor práce: Lucie Štěrbová Vedoucí práce: PhDr. Milan Šmíd

Rok obhajoby: 2011

Bibliografický záznam

ŠTĚRBOVÁ, Lucie. Zpravodajství TV Nova optikou Kodexu ČT, se zaměřením na zobrazování násilí, drastických záběrů a obětí v reportážních příspěvcích. Praha, 2011. 70 s. Diplomová práce (bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a ţurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Milan Šmíd.

Abstrakt Hlavním cílem bakalářské práce je analýza hlavní večerní zpravodajské relace TV Nova a posouzení toho, zda příspěvky v ní obsaţené obstojí v konfrontaci s Kodexem České televize. Ještě předtím ale pojednává o vývoji mediální etiky a samoregulace obecně, vysvětluje pojem mediální etika, stručně informuje o období, kdy byla média omezována ze strany státu a církve. Další část poté pojednává o vývoji samoregulace ve vybraných státech – ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Německu a Slovensku. Další část je potom uţ zaměřena na vývoj samoregulace ţurnalistiky v České republice po roce 1989, včetně vzniku a fungování Syndikátu novinářů, Etického kodexu, vývoje samoregulačních principů u vybraných soukromých médií. Obsáhlá kapitola je také věnována vzniku, vývoji a aktuální podobě Kodexu ČT. Pomyslným přechodem mezi teoretickou a praktickou částí jsou kapitoly týkající se specifik televizního zpravodajství a následně konkrétně zpravodajství TV Nova a komparace mezi zpravodajstvím TV Nova a zpravodajstvím České televize. Závěrečná část práce pak zkoumá eticky sporné momenty z minulosti, hodnotí zpravodajství TV Nova z hlediska etických standardů nastavených Kodexem ČT a v případě pochybení se věnuje popisu jednotlivých případů a určení nejfrekventovanější prohřešků.

Abstract The main objectives of this bachelor’s thesis are ethical aspects of the main evening news on Nova TV, Televizní noviny. Previously the bachelor´s thesis summarizes the key facts from history and evolution in branch of Media ethics and selfregulation. There is a brief overview of the period when the media was under the influence of the state and church, then a brief history of Media ethics evolution in The United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, Germany and Slovakia. The main part of the bachelor´s thesis discusses history of media ethics in the Czech Republic after the Velvet Revolution in 1989. An extensive chapter is devoted to the creation, development and current form of the Czech TV Code. On the border between the theoretical and practical part of thesis the are chapters about differences betweeen Televizní noviny and Události and comparison of these two type of news. In the last part of the bachelor´s thesis the ethically controversial aspects are examined and compared to the Czech TV Code and in case of misconduct there are descriptions of the most frequently indiscretions.

Klíčová slova mediální etika, samoregulace, vývoj mediální etiky, zpravodajství, TV Nova, Kodex ČT

Keywords media ethics, selfregulation, progression of media ethics, news, Nova television, the Czech TV Code

Rozsah práce: 143 143 znaků

Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a pouţil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne 15. května 2011

Lucie Štěrbová

Poděkování Děkuji PhDr. Milanu Šmídovi za to, ţe se ujal vedení mé bakalářské práce, a těm, kteří mi ve chvílích, kdy jsem o jejím dokončení pochybovala, hodili pomyslné záchranné lano v podobě rady, uklidnění nebo objetí.

Institut komunikačních studií a ţurnalistiky UK FSV Teze BAKALÁŘSKÉ diplomové práce TUTO ČÁST VYPLŇUJE STUDENT/KA: Příjmení a jméno diplomantky/diplomanta: Razítko podatelny: Štěrbová Lucie Imatrikulační ročník diplomantky/diplomanta: 2008 E-mail diplomantky/diplomanta: [email protected] Studijní obor/typ studia: Ţurnalistika/prezenční Předpokládaný název práce v češtině: Zpravodajství TV Nova optikou Kodexu ČT, se zaměřením na zobrazování násilí, drastických záběrů a obětí v reportáţních příspěvcích Předpokládaný název práce v angličtině: News service of TV Nova compared to Czech Television Codex, with special sight to violence, brutal shots and victims Předpokládaný termín dokončení LS 2011

Základní charakteristika tématu a předpokládaný cíl práce: Analýza večerní zpravodajské relace Televizní noviny a její posouzení z etického hlediska. Hlavní otázkou a cílem práce je stanovit, zda by reportáţe TV Nova ze sledovaného období obstály v konfrontaci s Kodexem ČT, obzvláště v problematických etických aspektech, které se týkají článků 5, 9, 14, 15, 19 a zejména článku 17, který se zabývá i zobrazováním násilí, drastických záběrů a obětí – coţ je téma, které se díky výraznému dopadu na publikum a vůbec celkovému bulvárnímu a podbízivému zpravodajství TV Nova objevuje v Televizních novinách poměrně často. Ve stejném období budu sledovat i zpravodajství ČT a zjišťovat, zda i zde nedochází v tomto směru k porušování Kodexu. Cílem práce je zhodnotit zpravodajství TV Nova a v případě etických pochybení popsat jednotlivé případy a určit nejčastější a nejfrekventovanější prohřešky – a to nejen proti samotnému Kodexu ČT, ale i proti obecně přijímaným etickým normám naší společnosti. Předpokládaná struktura práce Teoretická část: 1. Vznik a vývoj mediální etiky - od mediálního etického „pravěku“ k dnešním etickým normám v oblasti televizní ţurnalistiky ve světě, BBC a Editorial and Producers guidelines jako příklad kvalitního novinářského přístupu k etickým aspektům ţurnalistické práce 2. Mediální etika v ČR – vývoj mediální etiky v ČR po roce 1989, etické kodexy veřejnoprávních institucí, etické kodexy (popřípadě vnitřní směrnice) komerčních subjektů, nejčastější oblasti etických problémů ve zpravodajství, Etická komise při Syndikátu novinářů ČR 3. Kodex ČT a jeho vznik – Kodex před rokem 2003 a Kodex po roce 2003 a jeho dodrţování ze strany ČT 4. Zpravodajství TV Nova – obecná charakteristika, specifika „nováckého“ zpravodajství, sledovanost, vnitřní směrnice v redakci zpravodajství, dřívější eticky sporné momenty ve vysílání Praktická část: 1. Konfrontace jednotlivých zpravodajských příspěvků TV Nova s Kodexem ČT - určení případných prohřešků a jejich rozbor 2. Závěrečné srovnání zpravodajství TV Nova se zpravodajstvím ČT Vymezení zpracovávaného materiálu

Zpravodajská relace Televizní noviny v období 1.-30. září 2010, Události z téhoţ období Postup (technika) při zpracování materiálu Analýza reportáţí z daného období a následná konfrontace s Kodexem ČT a jeho články, které se týkají zpravodajství a problémů s ním spojenými Základní literatura BBC, Producers´ and editorial guidelines: Produkční a editoriální směrnice britské BBC Kodex ČT: Zásady naplňování veřejné sluţby v oblasti televizního vysílání. Richard Keeble, Ethics for journalist (Routledge 2001): Publikace nabízí souhrný a komplexní náhled na nejčastější a nejaktuálnější etická dilemata prostřednictvím rozhovorů a poznatků samotných aktivně působících novinářů . Mel Thompson, Přehled etiky (Portál 2004): Základní etické problémy a vývoj etiky často popsané na praktických příkladech. Kniha je doplněna i vysvětlením základních etických pojmů. Obsahuje úvod, historii etiky, etiku pohledem nejznámějších filosofů – od antických aţ po současné. Stephan Ruβ-Mohl, Ţurnalistika (Grada 2005): Komplexní průvodce praktickou ţurnalistikou. Kniha obsahuje jak kapitoly pojednání o pracovních nástrojích ţurnalistiky a následných pracovních postupech, tak o externích vlivech a vlastní zodpovědnosti, kterým se rozsáhle věnuje pátá kapitola knihy. Brian McNair, Sociologie ţurnalistiky (Portál 2004): Úvod knihy tvoří základní definice a pojmy týkající se jak oblasti médií (a hlavně ţurnalistiky), tak sociologie. Autor ţurnalistiku dále dělí do různých typů a poukazuje na její účinky na společnost. Schulz, Scherer, Hagen Reifová, Končelík, Analýza obsahu mediálních sdělení (Karolinum 2005): Úvod do problematiky politické komunikace a obsahové analýzy masově mediovaných textů. Úvodní část uvádí do problematiky a vysvětluje jednotlivé způsoby rozboru mediálních sdělení. Druhá část knihy uvádí předchozí poznatky do praxe mediálním rozborem Vánoční krize v roce 2001. Diplomové práce k tématu Radim Knapp, Komparace produkční a editoriálních směrnic BBC před a po šetření komise Lorda Huttona (2009) Kateřina Reinischová, Základní etické principy českých a francouzských médií (2009) Barbora Dlabáčková, Úprava principu presumpce neviny v etických kodexech vybraných médií a novinářských organizací (2006) Tereza Kručinská, Tabloidizace českého televizního zpravodajství 1998-2008 (2010) Datum / Podpis studenta/ky 8. června 2010 TUTO ČÁST VYPLŇUJE PEDAGOG/PEDAGOŢKA: Doporučení k tématu, struktuře a technice zpracování materiálu:

………………………

Případné doporučení dalších titulů literatury předepsané ke zpracování tématu: Potvrzuji, ţe výše uvedené teze jsem s jejich autorem/kou konzultoval(a) a ţe téma odpovídá mému oborovému zaměření a oblasti odborné práce, kterou na UK FSV vykonávám. Souhlasím s tím, ţe budu vedoucí(m) této práce.

Příjmení a jméno pedagoţky/pedagoga

……………………… Datum / Podpis pedagoţky/pedagoga

1

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................... 3 1. NOVINÁŘSKÁ ETIKA – JAK JI DEFINOVAT? ................................................ 5 2. VZNIK A VÝVOJ MEDIÁLNÍ ETIKY VE SVĚTĚ ............................................ 8 2.1 „Mediální pravěk“ – od cenzury církve ke svobodě tisku ............................. 8 2.2 Státní moc a její zásahy................................................................................. 9 2.3 Stručný vývoj samoregulace žurnalistiky ve Velké Británii ........................ 10 2.4 Stručný vývoj samoregulace žurnalistiky v Německu ................................. 12 2.5 Stručný vývoj samoregulace žurnalistiky na Slovensku .............................. 14 2.6 BBC Editorial Guidelines jako kvalitní přístup k novinářské etice ............ 18 2.6.1 Když BBC selže – Gilligan versus Kelly .................................................... 19 2.6.2 Editorské směrnice BBC po roce 2004 ....................................................... 20 2.6.2.1 Kapitola 5. Harm and Offence. Ublížení na zdraví a urážka ..................... 21 2.6.2.2 Kapitola 8 – Reporting Crime and Anti-social Behaviour. ........................ 22 2.6.2.3 Kapitola 11 – War, terror and Emergencies .............................................. 24 3. STRUČNÝ VÝVOJ SAMOREGULACE ŢURNALISTIKY V ČR PO R. 89 .. 25 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.6.1 3.7

„Divoké období“ – od roku 1989 po přijetí prvních kodexů ...................... 25 Syndikát novinářů ČR, přijetí Etického kodexu novináře ........................... 26 První etický kodex soukromého média – časopis Týden ............................. 28 Etický kodex Hospodářských novin ............................................................ 29 Etické kodexy dalších tištěných médií ......................................................... 30 Samoregulace v oblasti televizního zpravodajství ...................................... 30 Etický kodex Asociace televizních organizací............................................. 31 RRTV jako regulační orgán ........................................................................ 33

4. KODEX ČESKÉ TELEVIZE ................................................................................ 35 4.1 4.2 4.3

Před vznikem Kodexu ČT ............................................................................ 36 Podoba a obsah prvního Kodexu ČT .......................................................... 37 Vývoj Kodexu po roce 1995 ........................................................................ 40

5. TELEVIZNÍ ŢURNALISTIKA A JEJÍ (ETICKÁ) SPECIFIKA ..................... 42 5.1 5.2

Fenomém infotainmentu.............................................................................. 42 Zpravodajství „živě“................................................................................... 43

6. ZPRAVODAJSTVÍ TV NOVA ............................................................................. 45 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5

Základní rozdíly ve zpravodajství Novy a ČT ............................................. 45 Rozdíly očima odborníků ............................................................................ 47 Zpravodajství TV Nova, aktuální vývoj, sledovanost .................................. 50 Vnitřní etické směrnice ve zpravodajství TV Nova ..................................... 52 Některé dříve eticky sporné momenty ve vysílání ....................................... 53

7. TELEVIZNÍ NOVINY OPTIKOU KODEXU ČT .............................................. 57 7.1 7.2

Záběry z dopravních nehod ......................................................................... 59 Zobrazování identity obětí, dětí a mladistvých ........................................... 62

2 7.3 7.4

Porušování respektu k soukromí ................................................................. 63 Další eticky sporné momenty ...................................................................... 64

ZÁVĚR........................................................................................................................... 65 SUMMARY ................................................................................................................... 67 POUŢITÁ LITERATURA ........................................................................................... 68

3

Úvod Nad tématem své bakalářské práce jsem nepřemýšlela příliš dlouho. Tím primárním podnětem k tomu, abych se detailněji zabývala právě problematikou zobrazování brutálních a násilných záběrů v televizním zpravodajství TV Nova, byla kdysi reportáţ z dopravní nehody, v níţ reportér emotivně líčil do kamery, co se přihodilo. Potud platí, ţe šlo o standardní součást zpravodajství TV Nova, vţdyť záběry z dopravních nehod Nova předkládá svým divákům téměř denně. Jenţe – zatímco reportér odříkával svůj synchron, záchranáři v záběru za ním zatím marně bojovali o ţivot řidiče automobilu. Záchrana ţivota, bohuţel neúspěšná, jako background zpravodajského synchronu, před zraky více neţ dvou a půl milionu televizních diváků, dost moţná i před zraky jeho nejbliţších. V ohlášení ze studia nezaznělo ani slovo o tom, jaké záběry přijdou. A i kdyby upozornění přišlo, ospravedlnilo by to editoriální politiku TV Nova, která neváhá pouţít do svého zpravodajství záběry umírajícího člověka? V příručce „Novináři a oběti trestných činů“, kterou vydalo Ministerstvo vnitra, proti sobě stojí názory dvou reportérů (ani jeden z nich ale není uvedený jménem). První z nich, český krimi reportér, říká: „Točit krimi, smrt, bouračky, zatýkání a další… s tím já problém nemám. Člověk časem otupí. Je to ţivot, je to moje profese. To, ţe jsou tam příbuzní, ţe to večer uvidí, to neřeším.“1 Proti tomuto jednoznačně vyhraněnému názoru stojí jiný TV publicista a redaktor: „Měl jsem záběr, který jsem chtěl v pořadu ukázat, ale setkal jsem se s otcem mrtvého a věděl jsem, ţe se na to bude dívat. Moc jsem přemýšlel, jak to udělat. Nakonec jsme záběr rozostřili a byl tam necelou vteřinu. Jen takové tušení, snad stín.“2 Dva názory, které tu proti sobě stojí, reprezentují dva odlišné pohledy na novinařinu. Nepovaţuji novinařinu jen za pouhé řemeslo, kde stačí - řečeno s trochou nadsázky - ovládat pravopis, správně artikulovat a umět psát všemi deseti. K tomu, aby byl člověk dobrým novinářem, je potřeba zapojit do práce i vlastní svědomí, morálku, intelekt, sociální cítění a srdce – Ano, můţete být tím tvrdým novinářem, který se nebál zobrazit ve svém reportáţním příspěvku záběry, z kterých nepříjemně mrazí, ale pravděpodobně jen těţko tímto přístupem získáte reputaci respektovaného top reportéra. Zobrazit kompletní materiál je snadné, ale říci divákům to nejdůleţitější bez toho, abych

1

VYMĚTAL, Štěpán, et al. Novináři a oběti trestných činů, str.2 tamtéž

2

4 poškodila oběti, ale zároveň ukázala vše, co povaţuji za vhodné a nutné pro pochopení – to uţ se téměř rovná umění. Původním cílem mojí bakalářské práce měla být jakási konfrontace teoretických úvah a cílů, které si novináři dávají v nejrůznějších etických kodexech, s reálnými reportérskými příspěvky, které se objevovaly v září 2010 na televizní obrazovce ve zpravodajství TV Nova. Oslovila jsem jednotlivě skrze elektronickou poštu reportéry TV Nova s konkrétními otázkami a doufala, ţe se mi alespoň část z nich ozve nazpět. Začalo to poměrně dobře, uţ po několika hodinách jsem měla v mailu první odpověď od Davida Pika. To jsem netušila, ţe je první a zároveň poslední. Z původního záměru vytvořit bakalářskou práci, která bude z části postavena na výpovědích lidí z praxe a ne pouze na deklamování etických pouček, které šustí papírem, jsem tedy musela slevit. I tak jsem se pokusila úvodní část, která skutečně čerpá hlavně z teorie novinářské etiky, vykompenzovat částí druhou, ve které se zabývám konkrétními případy a následně zpravodajstvím TV Nova v září 2010. Jako měřítko k posuzování toho, jak moc je, nebo není ve svých příspěvcích eticky korektní, jsem si na pomoc vzala Kodex ČT, který do jisté míry vychází z Editoriálních směrnic BBC, pravděpodobně nejkvalitnějších vnitřních předpisů pro novináře na světě. Předtím, neţ jsem vůbec začala pracovat na své bakalářské práci, jsem ani zdaleka netušila, jak široký můţe být pojem novinářská etika. A rozhodně se mi ho nepodařilo ani zdaleka pokrýt do podrobností. Uţ samotný vývoj mediální etiky a samoregulace novinářů by vydal na knihu o stovkách stran. Já jsem ve své práci postihla jen ty nejdůleţitější mezníky ve vybraných zemích. Důkladněji jsem se pak zabývala českou mediální scénou a mediální etikou v České republice, jejíţ vývoj je do značné míry dán tím, ţe započal de facto aţ po roce 1989. Pokusila jsem se postihnout i etická a jiná specifika televizní ţurnalistiky, následně vysledovat a popsat základní rozdíly mezi komerčně pojatým zpravodajstvím TV Nova a zpravodajstvím veřejné sluţby v podání České televize. Završením práce je potom náhled na zpravodajství TV Nova optikou Kodexu České televize.

5

1. Novinářská etika – jak ji definovat? Zpravodajství má tak výrazný dopad na ţivoty nás všech, na naše chápání světa, tvorbu názorů, na to, jak o věcech, lidech a událostech smýšlíme, ţe v jeho pomyslných rukách leţí veliká zodpovědnost vůči společnosti. Média odnepaměti podléhala zvýšené kontrole jak ze strany státu nebo církve, tak ze strany veřejnosti, která jejich mediální výstupy (ať to byly v začátcích novinové články, později rozhlasové reportáţe, nebo dnes zpravodajské online přenosy na internetu) podrobovala důkladné kritice a počínání médií sledovala pod drobnohledem. Díky své velké síle a moţnému dopadu na široké masy publika bylo jiţ brzy jasné to, ţe média je potřeba nějakým způsobem regulovat a usměrňovat. Pokoušela a pokouší se o to (bohuţel) jak státní moc, tak i samotní novináři. A pokoušejí se o to s většími, či menšími úspěchy dodnes. Vznik a vývoj mediální etiky byl postupný a lišil se jak stát od státu, tak období od období. Ani dnes není definice pojmu mediální etika naprosto jednotná a autor od autora na ni nahlíţí jinak. Někteří ji pojímají stručně, jiní ji rozvádějí a dávají do souvislostí. A jaké jsou tedy některé ze základních definic? Poměrně

stručně

a

lapidárně

pojímá

ţurnalistickou

etiku

Praktická

encyklopedie ţurnalistiky a marketingové komunikace. Podle ní je moţno za ţurnalistickou etiku povaţovat souhrn psaných i nepsaných zásad, kterými by se měla řídit práce ţurnalisty na základě obecně sdílených hodnotových kritérií.3 Velmi obsáhle se potom tomuto pojmu věnuje Slovník mediální komunikace. V něm je pojem mediální etika chápaný jako „soubor sociálních resp. profesních norem odráţejících akceptované morální hodnoty, na jejichţ základě se definují postupy při práci na mediálních produktech, jeţ jsou v dané době a v daném společenském kontextu povaţovány za přijatelné a ţádoucí.“4 Zde jsou tedy jiţ akcentované změny pojetí mediální etiky v různých dobách a různých reţimech. Reifová pak jako podřazený pojem chápe etiku novinářskou, taktéţ soubor norem, mezi které patří „v podmínkách demokratické společnosti, v níţ je svoboda projevu povaţována za jeden ze základních konstitutivních prvků, zásady úcty k pravdě, pečlivého a spolehlivého informování, cílevědomého potlačování postojových náklonností a animozit a vědomého zvaţování dopadu vlastní činnosti a významu 3

OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace, str. 66 4 REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace, str. 55

6 sdělení z hlediska veřejného zájmu na jedné straně a ochrany soukromí jednotlivce na straně druhé.“5 Tato pravidla a normy na sebe poté berou nejrůznější podoby. Nejčastěji jde podle Reifové o explicitně formulovaná pravidla v konkrétní podobě etických kodexů – coţ je podle Burtona a Jiráka jeden z projevů vnucené regulace. Nejčastěji je formulují vlastníci média, vydavatelé. V dobách dřívějších je často stanovoval, vydával a vynucoval stát, v mediálním "pravěku" se na externím regulování činnosti médií výrazně podílela i církev. Podobně vznik a následný vývoj mediální etiky vnímá Stephan Ruβ-Mohl: „Jestliţe nemá být svoboda tisku ohroţena zneuţíváním, je nutně zapotřebí profesních norem a účinné samoregulace – právě proto, ţe vnější kontrola ţurnalistiky za pomoci právních norem je nedostatečná. Kam nedosahují zákony a právní normy, tam by měl řídit jednání novinářů alespoň etický kodex. Tento kodex musí zprostředkovávat jasné představy o tom, co je a co není v ţurnalistice profesionální.“6 Etické principy tedy do značné míry vycházejí z poţadavků společnosti na chování médií a nabývají poté podob nejrůznějších etických kodexů. Jak říká například Tomáš Trampota: „Společnost, v níţ média působí, si média spojuje s nějakým očekáváním a s nějakým hodnocením jejich chování … kritéria tohoto posuzování jsou společensky a dobově podmíněná a dostávají podobu poţadavků, či nároků, které společnost v dané době a v dané situaci vůči médiím má. Tyto poţadavky se označují jako normativní (přestoţe obvykle nemají přímou podobu norem, jejichţ dodrţování je moţné vynucovat a nedodrţení sankcionovat.) … Pro různé typy uspořádání společností (autoritářské, totalitní, demokratické) jsou potom příznačné odlišně pojaté soubory těchto poţadavků.“7 Na tomto pojetí staví například Čtyři teorie tisku (Siebert, Schramm, Peterson) vydané uţ v roce 1956 a popisující jednotlivé rozdíly mezi novinářskými principy na modelech čtyř společností. Média podle autoritářské teorie jsou chápána jako prostředek pro to, aby sdělovala postoje a názory platné autority. Teorie libertariánská, neboli teorie svobodného tisku, tvrdí, ţe média mohou říct kdykoli a cokoli. Podle teorie společenské odpovědnosti by média měla vţdy a za všech okolností nabízet nejrůznější pohledy na daný problém. Zároveň by ale neměla podporovat násilí, zločiny nebo podněcovat nenávist. Sovětská teorie označuje média 5

REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace, str. 56 RUΒ-MOHL, Stephan; BAKIČOVÁ, Hana. Žurnalistika : Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou, str. 237 6

7 jako nástroj socializace, vzdělávání a (pro stát vhodné) osvěty. Je více neţ jasné, ţe případné etické kodexy by se v tom kterém mediálním uspořádání výrazně lišily a akcentovaly by naprosto odlišné zájmy a zásady. V Československu před rokem 1989 média a tím pádem i novinářská „etika“ odpovídala politické situaci a o etice z této doby je opravdu moţné mluvit jen v uvozovkách. Výchozím dokumentem byl Kodex stranického ţurnalisty a já jen pro odlehčení uvádím několik pouček ze skript „Morálka socialistického novináře“ od profesora Bohumíra Bartoše, která byla vydána na Fakultě ţurnalistiky v roce 1981 a byla souborem jeho přednášek o etice a morálce socialistického novináře. Přednášky byly samozřejmě poplatné době, a proto se v nich posluchači ţurnalistiky mimo jiné dozvěděli například, ţe „je obecně známo, ţe člověk vydrţí mnoho. Je ale také známo, ţe člověk nevydrţí téměř nic. Motivem chování takového člověka je strach, zatímco motivem lidí, kteří vydrţeli i svou smrt, je víra v budoucího člověka. Takovým příkladem je Julius Fučík – a tisíce umučených komunistů … Komunisté neţijí proto, aby zbytečně umírali. Umírají však tehdy, kdyţ je to nutné. A umírají hrdě, jako ţivé stromy.“8 Jako moc byla podobná „moudrá“ slova převeditelná do kaţdodenní praxe mohu jen těţko posoudit.

7

TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství, str. 140

8

2. Vznik a vývoj mediální etiky ve světě Vývoj mediální, potaţmo novinářské etiky ve světě byl dlouhý, často komplikovaný a sloţitý a jeho podrobný popis by vydal na velmi silnou knihu. Obecně se dá ale říci, ţe éře, kdy novináři regulují sami sebe a uplatňují principy takzvané vnitřní cenzury, nebo jinak také autocenzury formou nejrůznějších etických kodexů a komisí, předcházelo velmi dlouhé období, kdy byli regulováni vnějšími silami – ať uţ to byla v počátcích tisku církev, nebo později státní moc. Vnější cenzura se nevyhnula snad ţádnému evropskému státu a dohledu ze strany koloniálních úřadů podléhali i novináři a vydavatelé tisku ve Spojených státech. Rozhodla jsem se proto v této kapitole předtím, neţ se budu věnovat moderní historii a vývoji novinářské etiky, jen stručně shrnout, jak to bylo se svobodou tisku v samých počátcích jeho rozvoje. Následně se zaměřím na vývoj samoregulace ţurnalistiky ve vybraných státech. Zvolila jsem si Spojené království Velké Británie a Severního Irska, kde je historie samoregulace velmi bohatá. Poté se zmíním o vývoji samoregulace ţurnalistiky v Německu, tedy v zemi, která je nám blízko geograficky a já bych ráda zjistila, jestli se tato blízkost týká i pojetí novinářské etiky. A nakonec nabídnu pohled na vývoj samoregulace na Slovenku, s kterým jsme aţ donedávna sdíleli mimo jiné i mediální krajinu, a zjistím tak, jak daleko jsou v této oblasti slovenská média.

2.1 Mediální „pravěk“ – od cenzury církve ke svobodě tisku Kdyţ v roce 1455 vynalezl Johanes Guttenberg knihtisk, nejen, ţe tím dal do rukou lidu silný a mocný nástroj komunikace, ale zároveň zasel zrnko obav do řad církevních hodnostářů, i státních úředníků. Ti všichni si byli dobře vědomi toho, ţe mnohem jednodušší šíření myšlenek by mohlo být zárodkem brzkých problémů. První restrikce na sebe proto nenechaly dlouho čekat. Zpočátku to byla právě církev, která byla v oblasti omezování a cenzury tou nejaktivnější institucí. Uţ roku 1487 papeţ Inocenc VIII. zavedl instituci preventivní předběţné cenzury. Bez svolení církve tedy nemohla vyjít ţádná kniha.

8

Bartoš Bohumír, Morálka socialistického novináře, str. 61

9 Tato pravidla ještě dále zpřísňovali další papeţové. Vrcholem jejich snaţení pak byl seznam zakázaných knih, tzv. Index Librorum Prohibitum, tedy seznam knih, které byly nebezpečné pro víru. Paradoxem je, ţe poslední Index byl zrušen aţ ve 20. století po druhém vatikánském koncilu. Kromě tvrdých restrikcí ze strany církve, které se však týkaly více „klasické“ kniţní tvorby, zasahoval do vydávání knih a prvních novin i stát.

2.2 Státní moc a její zásahy Anglie byla jednou z prvních zemí, kde se masivně rozvíjelo vydávání novin. První tiskárna tady vznikla uţ v roce 1475 a roku 1622 tady spatřil světlo světa první anglický týdeník. Uţ o deset let později, tedy roku 1632 ale vstoupil v platnost první cenzurní zákon, takzvaný Licencing Act. Roku 1641 ho zrušil společně s tzv. Hvězdnou komorou Karel I., období bez cenzury ale v Anglii trvalo jen dva roky, roku 1643 byla znovu obnovena. Absolutním koncem cenzury tisku v Anglii byl potom rok 1695. Ve Francii vyšel první týdeník, Gazzette, v roce 1631 a uţ od počátků byl podrobován jak světské, tak církevní cenzuře. Svoboda tisku zde byla formálně ustavena roku 1789 a podle historiků právě ta urychlila průběh Velké francouzské burţoazní revoluce. Paradoxně výsledek revoluce a nástup Napoleona na trůn ale následně novináře omezil ještě více. Koncem svobody tisku bylo září 1797, kdy se noviny dostaly pod policejní dozor. Napoleon, který chtěl mít noviny kompletně pod kontrolou, zlikvidoval svobodný tisk a nechal v následujících letech popravit 72 novinářů. Ve Francii byla cenzura oficiálně zrušena aţ v červenci 1830. Zároveň je ale pravdou, ţe stát omezoval nejrůznějšími vyhláškami vydavatele tisku i dál. I přesto, ţe německý tisk patřil k nejprogresivnějším, došlo k oficiálnímu přiznání svobody tisku aţ v roce 1848, kdy byla zrušena takzvaná Karlovarská usnesení z roku 1819, která říkala, ţe „bez vědomí a souhlasu příslušných zemských úřadů nesmějí v ţádném spolkovém státe tisknout spisy ve formě denních listů.“ Cenzura a koncesní povinnost tady tedy padla aţ v březnu 1848. Od roku 1851 ale prováděl dozor nad politikou tisku Ústřední úřad pro tiskové záleţitosti. První předchůdci dnešních novin ve Spojených státech vznikly okolo roku 1690 a podléhali předběţné oficiální cenzuře koloniálních úřadů. Zaručení svobody tisku pak

10 deklaroval První dodatek americké ústavy, který vstoupil v platnost 15. prosince 1791.

2.3 Stručný vývoj samoregulace žurnalistiky ve Velké Británii Velká Británie byla jednou z prvních zemí, kde novináři přistoupili k samoregulaci své novinářské práce. Velkou měrou se na tom podílela organizace National Union of Journalist, coţ byla první britská odborová organizace novinářů, která vznikla uţ v roce 1907. Původním záměrem zakladatelé této organizace bylo bojovat za novináře, vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky. Postupem času se ale přetransformovala v organizaci, která si vzala za cíl chránit a prosazovat svobodu médií na straně jedné a dodrţování profesních a etických standardů na straně druhé. National Union funguje ve Velké Británii dodnes a se 38000 tisíci členy patří k největším a nejrespektovanějším profesním novinářským organizacím na světě. Sama sebe na svých webových stránkách označuje za hlas novinářů a novinařiny. National Union of Journalism (dále uţ jen jako NUJ) jsem do svého výčtu zahrnula z toho důvodu, ţe stojí za vznikem prvního oficiálního etického kodexu novinářů v Evropě. Tzv. Code of Conduct (v překladu Kodex chování) vznikl uţ v roce 1936 a uţ tehdy zahrnoval základní principy, kterých by se měl nezávislý ţurnalista drţet. Tyto principy do dnešních dnů nezaznamenaly příliš změn a jsou zformovány do 12 základních článků Kodexu chování, který je k nahlédnutí na webových stránkách NUJ. Co tedy patří do základního „dvanáctera“ členů NUJ? (volný překlad) 1. Novinář má povinnost vţdy hájit svobodu sdělovacích prostředků a právo veřejnosti na informace 2. Novinář se snaţí informovat poctivě, spravedlivě a přesně 3. Novinář bojuje proti nepřesnostem 4. Novinář materiál získává čestně. Jedinou výjimkou jsou případy veřejného zájmu, kde není moţné informace získat jiným způsobem 5. Novinář odlišuje fakta od názorů 6. Novinář nezasahuje do soukromí, jen s výjimkou případů s jasným veřejným zájmem

11 7. Novinář chrání své zdroje 8. Novinář se nenechá ovlivňovat, ani zastrašovat 9. Novinář nepouţívá informace ve svůj prospěch 10. Novinář neprodukuje ţádný materiál, který by mohl vést k diskriminaci – ať uţ rasové, etnické, náboţenství, pohlaví, věku… 11. Novinář se nestane „hlásnou troubou“ reklamy 12. Novinář se vyvaruje plagiátorství To, jak členové NUJ dodrţují Kodex, sleduje Komise pro etiku (Ethics Council). Ta vyhodnocuje stíţnosti na členy, ale její výroky nemají podobu disciplinárních postihů, ale spíše doporučení edukativního charakteru. NUJ navíc řeší pouze prohřešky těch novinářů, kteří jsou jejími členy. Součástí Kodexu chování je i tzv. doloţka svědomí, která novináře chrání v případě, ţe odmítne vykonat práci, která je v rozporu s některým z bodů v Kodexu. Po překladu zní znění doloţky svědomí zhruba takto: „Ţádný novinář by neměl utrpět profesní újmu, pokud „pouze“ uplatňuje své právo jednat v souladu s Kodexem – navzdory přání svého zaměstnavatele.“ Kodex National Union of Journalist se v dalších letech stal vzorem pro další kodexy vzniklé v dalších zemích. I přesto, ţe od roku 1936 měla alespoň část novinářů ve Velké Británii svůj kodex, poţádali poslanci labouristické strany v roce 1947 o ustanovení Královské komise pro tisk, která by podrobila situaci britského tisku hlubší analýze.9 Výsledkem jejího bezmála dvouletého výzkumu byla tří set stránková závěrečná zpráva, ve které Komise navrhla určitou regulaci tisku a zároveň vytvoření tzv. General Council of Press (Generální tisková rada). Ta nakonec skutečně vznikla, a to v roce 1953. Šlo o samoregulační orgán, který byl aţ do roku 1991 hlavním samoregulačním orgánem ve Velké Británii. Ihned na začátku definovala ve čtyřech základních bodech Generální tisková rada své hlavní cíle: 1. Dozírat na vývojové tendence, které by mohly omezit svobodu informací 2. Podporovat výběr a další vzdělání novinářů 3. Udrţovat spojení mezi všemi odbornými odvětvími ţurnalistiky 4. Bojovat proti neţádoucím jevům v ţurnalistice a vytvořit ţurnalistické zásady, které by odpovídali etice ţurnalistického poslání10

12 V následujících letech byla tato doporučení postupně uváděna do praxe. Na samém počátku ji tvořilo 26 členů, kteří pocházeli ze 7 různých organizací – v Radě tak byli zastoupeni jak zástupci tisku, tak vydavatelů i veřejnosti (poměr tisk versus veřejnost byl 20 ku 5, šestadvacátým členem rady byl její předseda). Činnost Rady pak pokrývaly finance například od majitelů novin nebo odborových organizací. Základem činnosti Rady bylo sedm základních ustanovení.

Rada na jejich

základě vydávala stanoviska a výroční zprávy. Na rozdíl od Etické komise při NUJ musel list, pokud na jeho hlavu dopadla kritika Rady, tuto kritiku otisknout. Obvykle šlo o kritická stanoviska Rady k přílišné senzacechtivosti, popřípadě k nepřesnostem v článcích. Tato Rada fungovala aţ do roku 1991. Poté bylo její působení v oblasti samoregulace médií označeno za nedostatečné a byla nahrazena Tiskovou komisí pro stíţnosti (jehoţ součástí je jiţ dříve zmiňovaný NUJ). Ta ve Velké Británii funguje dodnes. Nicméně velký vliv na britskou mediální scénu má veřejnoprávní korporace BBC. Její BBC Editorial Guidelines za sebou mají také velmi zajímavý vývoj a jsou vzorem pro mnohé etické kodexy a příručky i jinde v Evropě. Podrobně věnovat se jim, jakoţto příkladu kvalitního novinářského přístupu k etickým aspektům ţurnalistické práce, ale budu na jiném místě své práce.

2.4 Stručný vývoj samoregulace žurnalistiky v Německu Vývoj samoregulace ţurnalistiky ve Velké Británii do značné míry ovlivnil i vývoj novinářské etiky a samoregulace novinářů v Německu. Vţdyť první a dnes nejvýznamnější německý samoregulační orgán Německá tisková rada (popřípadě v originálním znění Deutcher Presserat) se při vytváření Kodexu v 50. letech u ostrovanů výrazně inspirovala. Nicméně vývoj samoregulace ţurnalistiky se u našich západních sousedů začal uţ v roce 1952, kdy tehdejší federální ministerstvo vnitra předloţilo návrh, který by ustanovil samoregulační instanci. Ta ale podle původního návrhu měla podléhat kontrole ze strany státu a právě z tohoto důvodu narazili zákonodárci na velký odpor jak

9

KÖPPLOVÁ, Barbara; VOJTEK, Juraj. Stručný přehled vývoje britského tisku : Od druhé poloviny 19. století do 70. let 20. století, str. 41 10 tamtéž, str. 42

13 odborné, tak i laické veřejnosti.11

Svoboda tisku je totiţ zakotvena v základním

německém právu, konkrétně v odstavci číslo 5 německé Ústavy, který zaručuje jak svobodu tisku, tak svobodu šíření informací, svobodu vysílání a výslovně zdůrazňuje nepřípustnost cenzury. Tisk v Německu musí být svobodný, ale zároveň musí být v souladu s Ústavou.12 Reakcí na tento prvotní návrh ministerstva vnitra byla snaha o vypracování tiskového

zákona

ze

strany

Německého

svazu

novinářů

(Deutcher

Journalistenverband). Uţ brzy ale ve Svazu začal převaţovat názor, ţe ani není potřeba řešit samoregulaci i na úrovni zákonů a přistoupit „pouze“ ke zřízení dobrovolné samoregulační instituce. K tomu nakonec skutečně došlo. V listopadu 1956 zaloţili Německý svaz novinářů a Spolkový svaz vydavatelů novin Německou tiskovou radu, jejímţ cílem bylo dodrţování etických principů ţurnalistiky a která se notně inspirovala ve fungování britského General Councilu. Původní Německá tisková rada měla deset členů. Rok po jejím vzniku se přidal Svaz německých vydavatelů časopisů a v roce 1960 pak Německá unie novinářů. Dalším důleţitým mezníkem ve vývoji samoregulace ţurnalistiky v Německu byl rok 1972, kdy při Německé tiskové radě vznikla sedmičlenná Komise pro stíţnosti (Beschwerdeausschuss), která se zabývala porušováním dobrých mravů ze strany tištěných médií. Vodítkem při jejím rozhodování se na konci roku 1973 potom stal Tiskový kodex, který vymezoval profesní etiku novinářů a jeho šestnáct základních článků platí v podstatě dodnes. Jen jsou k nim postupně vydávány dodatky. Poslední výraznější úpravou tohoto dokumentu byla revize preambule a rozšíření článků o opravách chybných tvrzení a právu na soukromí. K této úpravě došlo v roce 2002. Porušení Kodexu není právně postihnutelné. A například německý autor RuβMohl se sám sebe ve své knize Ţurnalistika ptá: „Otázkou však je, jak silně mohou působit zásady, které nejsou pro všechny závaznou právní normou. Mohou ovlivnit jednání v pluralitní multikulturní společnosti? Etické kodexy a profesní normy jsou relativně slabými prostředky řízení a ovlivňování. Instancím sebekontroly, které je stanovují, se zpravidla nedostává sankčního potenciálu k tomu, aby je prosadily. Na druhou stranu i zákony jsou někdy podmínečně účinné, a v případě, ţe nejsou

11

Základní fakta o Německé tiskové radě, dostupné z

14 podpořeny základním konsenzem mezi obyvatelstvem a kaţdý hledá cestičky a skulinky, jak je obejít.“13 I kdyţ Německá tisková rada nemá právo udělovat sankce za porušení Tiskového kodexu, uvádí, ţe aţ 90 % německých novin akceptuje povinnost uveřejňovat rozhodnutí tiskové rady.14 Dnes patří k hlavním cílům a povinnostem Německé tiskové rady bojovat proti nesrovnalostem a nepřesnostem v tisku, bojovat za neomezený přístup ke zdrojům informací, nabízet doporučení a rady novinářům, postavit se proti společenskému vývoji, který by mohl ohrozit svobodné utváření názorů a vyšetřovat a rozhodovat o stíţnostech na jednotlivé noviny a časopisy nebo tiskové sluţby.15

2.5 Stručný vývoj samoregulace na Slovensku Ještě předtím, neţ se dostanu k samotnému jádru své práce – tedy k vývoji etiky a samoregulace médií u nás a hlavně v českých televizích – ať uţ veřejné sluţby nebo komerčních – zmínila bych se ještě stručně o vývoji samoregulace na Slovensku. A to z toho důvodu, ţe ač jsme byli do 31. prosince 1992 jedním státem, vývoj samoregulace zde probíhal jinak neţ v ČR a nutno podotknout, ţe obzvlášť v prvních letech po převratu jsme se měli od svých slovenských kolegů co učit. První profesní organizace sdruţující slovenské novináře zde totiţ vznikla jen krátce po Sametové revoluci. Slovenský syndikát novinářů (SSN), který je dnes největší a nejrespektovanější profesní novinářskou organizací na Slovensku, vznikl k 5. lednu 1990 a nahradil tak rozpuštěný Slovenský svaz novinářů (19. března 1946 – 5. ledna 1990). Ještě téhoţ roku (19. října 1990) schválil svůj první etický kodex, tzv. Kodex novinářské etiky Slovenského syndikátu novinářů. Jen pro srovnání. V České republice sice vznikl Syndikát novinářů uţ v listopadu 1989, ale vznik Etického kodexu novináře se datuje aţ k červnu 1998, kdy ho přijala Valná hromada Syndikátu novinářů ČR (více se vývoji samoregulace v ČR budu věnovat v další kapitole.)

12

Základní fakta o Německé tiskové radě, dostupné z 13 RUΒ-MOHL, Stephan; BAKIČOVÁ, Hana. Žurnalistika : Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou str. 237-8 14 REMIŠOVÁ, Anna, Etika médií, str. 137 15 Volným překladem z hlavní stránky Presserat. Dostupné z

15 Slovenský syndikát novinářů má dnes zhruba 2500 členů a je „nezávislý na politických, ekonomických, ideologických a náboţenských orgánech a organizacích.“16 Jeho členové by se tedy měli řídit Kodexem a ten „proklamuje zásadní hodnoty klasické světové ţurnalistiky a tradiční hodnoty kvalitní ţurnalistiky, jakými jsou pravda, svoboda projevu, svoboda tisku, přesnost, nezávislost, či veřejný zájem.“17 V 90. letech byl ale problém prosazovat jeho hodnoty v praxi. Neexistoval orgán, který by hlídal a sledoval jeho dodrţování. I z těchto důvodů proto v roce 2002 vznikla Tisková rada Slovenské republiky. Vůbec první návrhy na vznik instituce, která bude „hlídat“ dodrţování etických principů novinářské práce se nicméně objevily uţ v roce 1995. Tehdy slovenské ministerstvo kultury vzneslo návrh na ustanovení „Rady masmediální etiky“. Počítalo zároveň s tím, ţe činnost rady bude financována ze státních peněz. Právě případná závislost této organizace na státu byla trnem v oku slovenským novinářům (ostatně podobně reagovali i novináři v Německu v 50. letech i jejich čeští kolegové na začátku let devadesátých), kteří se báli státních zásahů do chodu médií. V říjnu 2001 pak Slovenský syndikát novinářů a Sdruţení vydavatelů periodického tisku zaloţili Asociaci na ochranu novinářské etiky (AONE), která byla jakýmsi předstupněm pro vznik Tiskové rady SR. Nejvyšším orgánem asociace byl Sbor zástupců a právě ten přijal v roce 2001 Stanovy Asociace na ochranu novinářské etiky v SR a hlavně Statut Tiskové rady SR (2002). Nově vzniklá Tisková rady nebyla financována státem. Její činnost rovným dílem dodnes finančně zaštiťují Syndikát slovenských novinářů a Sdruţení vydavatelů periodického tisku. Rada přijímá rozhodnutí ohledně stíţností na porušení Kodexu a dále přijímá stanoviska ohledně stíţností na porušení svobody tisku a omezování přístupu novinářů k informacím.18 Základním pilířem, o který se Tisková rada opírá je jiţ zmiňovaný Etický kodex Syndikátu slovenských novinářů (dříve Kodex novinářské etiky Syndikátu slovenských novinářů). Oproti poměrně stručnému českému Kodexu, který má pouhé tři části – Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace, Poţadavky na vysokou profesionalitu v ţurnalistice a Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií – rozdělené do 28 jednotlivých „článků“, je slovenský Kodex o dost obsáhlejší. 16

REMIŠOVÁ, Anna, Etika médií, str. 90. REMIŠOVÁ, Anna, Etika médií, str. 91 18 REMIŠOVÁ, Anna, Etika médií, str. 147 17

16 Po jeho přepracování skupinou odborníků pod vedením Karla Ilji Dvořáka od 5. ledna 2010 platí, ţe má celkem 54 článků, které jsou rozděleny do deseti tematických okruhů. Ve stručnosti ke kaţdému z nich: I. Záměr – záměrem Kodexu je stanovit závazná pravidla a slouţit jako návod pro ostatní profesionální i amatérské novináře. II. Základní hodnoty – prvořadé jsou hodnoty osobní svobody, spravedlnosti a slušnosti. V práci by se pak měl novinář řídit zásadami nestrannosti, vyváţenosti, objektivity, poctivosti a dalších. III. Novinář a veřejnost – novinář je povinen si ověřit kaţdou informaci, uvádět zdroj svých informací (výjimkou jsou důvěrné a utajené zdroje), novinář nikdy nezveřejňuje informace, o kterých ví, ţe jsou nepravdivé, nemanipuluje s textem, fotkami, záznamy, nesmí uvádět zavádějící titulky, musí jasně oddělovat komentáře a názory, stejně tak musí označovat komerci a reklamu, nesmí přijímat dary, které by mohly ohrozit jeho objektivitu, novinář má právo na osobní integritu, informuje o tom, pokud se dostane do střetu zájmů, nezneuţívá výsad plynoucích z jeho postavení, politicky se neangaţuje… IV. Novinář a objekt jeho zájmu – novinář nesmí bez souhlasu zasahovat do soukromí (s výjimkou případů veřejného zájmu), musí ctít presumpci neviny, nepodněcuje nenávist, ani diskriminaci všech forem V. Novinář a zdroj informací – novinář upozorní, kdyţ si nahrává telefonní rozhovor, chrání svůj důvěrný zdroj, novinář můţe pořizovat na veřejných místech záznamy i bez výslovného souhlas osob, pokud ovšem neporušuje autorská a jiná práva, přistupuje citlivě k osobám, které nemají zkušenost s novináři, děti a mladistvé vyuţívá jako zdroje jen ve výjimečných případech, novinář nesmí zneuţívat důvěru, není povinný přistupovat na poţadavky dodatečné korekce sdělení a záznamů, autorizace se omezuje výhradně na citace, které poskytl sám respondent, v případě nutnosti můţe novinář vyuţít mimořádné prostředky (např. utajení), toto ale musí být schváleno vedením redakce a pouze v případech, kdy jde o veřejný zájem. VI. Novinář a redakce – novinář aktivně podporuje dodrţování tohoto Kodexu, redakce chrání svobodu projevu novinářů a zajišťuje přiměřenou právní ochranu v rámci moţností, redakce nemůţe

17 novináře nutit k činnosti, upravený příspěvek, který má jiný smysl neţ původní, můţe zveřejnit jen se souhlasem autora, redakce i novináři vzájemně respektují názorovou různorodost a rovnost příleţitostí. VII. Novinář a kolegové – novinář nesmí vydávat cizí dílo za vlastní, má povinnost odhalovat neetické a protiprávní chování svých kolegů. VIII. Cenzura – cenzurou se rozumí omezení, potlačení, anebo nezveřejnění informace, k němuţ došlo z politických, obchodních či osobních důvodů, cenzura je neslučitelná s etickými pravidly práce novináře a zakazuje se, redigování a editování díla není chápáno jako cenzura, za dodrţení jasných podmínek a pravidel. IX. Přistoupení ke Kodexu – Kodex můţe přijmout jakákoliv redakce nebo vydavatelství, popřípadě poskytovatel informační sluţby, internetový portál a další, seznam organizací a osob, které k němu přistoupily je pak zveřejněný na webových stránkách SSN. X. Přechodná a závěrečná ustanovení - Kodex nabyl účinnosti k 1. lednu 2011 a nahradil Etický kodex SSN z roku 1990. Pokud bych měla soudit, pak si myslím, ţe na Slovensku jsou, co se týká samoregulace médií, o notný kus cesty před námi. Nejen, ţe s prvním etickým kodexem přišli mnohem dříve neţ Syndikát novinářů ČR, ale zároveň je jejich Kodex výrazně obsáhlejší a do větších detailů řeší „problémové“ oblasti chování novinářů a médií vůbec. Na druhou stranu je ale třeba vzít v potaz problémy s regulací externí, s kterými na Slovensku novináři „bojují“. Velmi kritizovaný Tiskový zákon z roku 2008 totiţ mimo jiné dává právo na odpověď i při pravdivé informaci, dává dokonce i právo na opravu informací, které nikomu neublíţily, a redakce také nesmí reagovat na odpověď, coţ je podle mnohých v rozporu s Ústavou. Tato problematika nicméně nespadá do tématu mé bakalářské práce a sama o sobě by vydala na rozsáhlou publikaci.

2.6 BBC Editorial Guidelines jako příklad kvalitního přístupu k etickým aspektům žurnalistické práce Bez nadsázky se dá říci, ţe British Broadcasting Corporation (dále uţ jen zkráceně BBC) je absolutní světovou špičkou v mediální oblasti. BBC je základna

18 kvalitní světové ţurnalistiky19 a její vnitřní dokument BBC Editorial Guidelines (dále označované jako Editorské směrnice BBC) je jeden z nepropracovanějších, ne-li absolutně nejpropracovanější, vnitřních samoregulačních předpisů, který (mimo jiné) řeší novinářskou etiku a zabývá se spornými oblastmi novinářské práce. Není proto divu, ţe Editorské směrnice BBC jsou často zdrojem a inspirací pro další a další tvůrce kodexů a vnitřních stanov. Inspirovali se v nich i tvůrci nejaktuálnějšího Kodexu ČT. Jejich kvalita a inspirace pro Kodex ČT jsou hlavní dva důvody, proč je ve své práci zmiňuji. Editorské směrnice BBC nejsou závazné jen pro televizní vysílání. Řídit se jimi mají všichni zaměstnanci BBC, ať uţ v rozhlase nebo v televizi, ať uţ jde o editora, nebo reportéra. Editorské směrnice BBC mají široký rozsah a kompletně pokrývají a určují meze práce nejen v oblasti etiky, ale i při samotné výrobě programů. Vztahují se na všechen obsah, který BBC vyprodukuje, a měly by být návodem, jak v praxi udrţovat a zlepšovat vysoké etické a vydavatelské standardy, které na zaměstnance BBC klade Královská charta BBC.20 Aktuálně Editorské směrnice BBC tvoří 19 obsáhlých kapitol, které kompletně a profesionálně pokrývají všechny oblasti novinářské práce, ve kterých by mohlo dojít k problémům. Je v nich také – na rozdíl od českých kodexů – přesněji vymezený veřejný zájem. Mimo to jsou doplněny o čtyři dodatky – Kodex pro vysílání OFCOM, Kodex chování pro soutěţe a volby, Prohlášení o politice v oblasti alternativního financování, Rámec pro financování cen a ocenění. Editorské směrnice jsou pravidelně aktualizovány. Tyto aktualizace pak reflektují změny v oblasti technologií a reagují na proměny médií a rozvoj BBC. Aktualizace proběhly v letech 1992, 1996, 2000 a zatím poslední pak v roce 2004. Poslední aktualizace přitom reagovala na aféru Gilligan-Hutton-Kelly, o které se ve stručnosti zmíním v následující podkapitolce.

2.6.1 Když BBC selže – Gilligan versus Kelly Směrnice

BBC

se

v roce

2004

nejen

přejmenovaly

z BBC

Producers´Guidelines na BBC Editorial Guidelines, ale hlavně doznaly značných

19

SLÁMOVÁ, Stanislava . Právo na informácie – Právna analýza nepoctivých metód získavania informácií, str. 55 20 KNAPP, Radim. Komparace produkčních a editoriálních směrnic BBC před a po šetření komise Lorda Huttona, str. 7

19 změn. Ty byly z velké části výsledkem aféry Gilligan versus Kelly, která odstartovala na počátku června 2003. A o co v této kauze, která skončila sebevraţdou zbrojního inspektora OSN a rezignací generálního ředitele BBC Grega Dykea, ve stručnosti šlo? Vláda Velké Británie se v červnu roku 2003 rozhodla připojit k americké invazi do Iráku. Narazila ale na poměrně silný odpor britské veřejnosti. Ten měla alespoň minimálně nalomit zpráva Joint Intelligence Committee, ve které mimo jiné stálo, ţe Irák vlastní jaderné zbraně, kterými je schopný do 45 minut od zadání povelu zaútočit. Toto tvrzení v původní zprávě skutečně bylo, ale podle pozdějších slov Briana Huttona, byla v této zprávě Blairovým poradcem Alastairem Campbellem změněna slovní spojení tak, aby posílila argumenty pro iráckou invazi.21 Alastair Campbell tedy zvýšil naléhavost celé zprávy a „zdramatizoval“ celý dokument. Dějištěm dalšího dějství celé aféry se poté stalo BBC Radio 4 a ranní pořad Today, ve kterém reportér Andrew Gilligan nařkl vládu Tonyho Blaira, ţe veřejnosti nepodala pravdivé informace o zbraních hromadného ničení v Iráku, vědomě přeháněla a ţe BBC má o tomto chování důkazy v podobě svědectví utajeného zdroje. Tímto utajeným zdrojem byl doktor David Kelly, zbrojní inspektor OSN v Iráku, který nakonec přiznal, ţe informace novinářům BBC skutečně poskytl, ale ţe ti ho neodcitovali přesně a jeho tvrzení zmanipulovali. David Kelly nicméně nenašel zastání ani na straně BBC, ani na straně vlády, byl označený za člověka, který se pokusil zdiskreditovat vládu a byl postavený před parlamentní komisi. Ohromný tlak na svou osobu nakonec neustál a spáchal sebevraţdu. Jeho úmrtí britskou společnost šokovalo a uţ den po jeho smrti byla ustavena tzv. Huttonova komise, která měla rozhodnout o tom, na čí straně leţí největší díl viny. Zda na straně vlády a tedy zda je dokument o invazi do Iráku „zdramatizovaný“, či zda leţí vina na BBC a jejích nepřesných a zmanipulovaných citacích. Závěrečná zpráva Komise měla nakonec 750 stran textu a veřejnosti byla představena v lednu roku 2004. Hlavní závěr vyšetřování, které trvalo několik měsíců a během kterého bylo vyslechnuto několik desítek svědků, včetně tehdejšího premiéra Tonyho Blaira, byl takový, ţe drobně sice pochybila britská vláda, ale hlavní díl viny leţí na straně BBC. Ta dle Huttonovy komise selhala v oblasti editorování, nesprávně odcitovala zdroj, její citace byla nepřesná a zmanipulovaná, do zpravodajství se tudíţ dostala dostatečně neověřená a nepřesná zpráva. Komise pak na druhé straně připouští,

21

BBC News: Timeline: Dr Kelly and the dossier [online]. cit. 2011-05-02. Dostupný z

20 ţe v původní zprávě o iráckých jaderných zbraních byla některá slovní spojení upravena, aby působila dramatičtěji, nicméně hlavní díl viny přiřkla BBC.22 Na základě závěrečné zprávy rezignoval na svůj post generální ředitel BBC Greg Dyke, i reportér Andrew Gilligan. Následně pak tým pod vedením Ronalda Neila přepracoval a upravil Editorské směrnice BBC. Došlo ke zpřísnění mechanismů, které by měly zaručit přesnost a pravdivost, upraveny byly i pasáţe řešící získávání informací off-record. BBC také akcentovala fakt, ţe důleţitější neţ rychlost vydání informací je jejich faktická přesnost a ověřenost. Ozývají se ale i hlasy, které tvrdí, ţe autocenzura, kterou tímto BBC uvnitř sebe zavedla, je aţ nepřiměřená a má negativní vliv na kvalitu zpravodajství a publicistiky.

2.6.2 Editorské směrnice BBC po roce 2004 V této podkapitole se budu zabývat konkrétním zněním některých částí Editorských směrnic BBC s důrazem na ty části, ve kterých BBC řeší sporné etické momenty ve zpravodajství, konkrétně zobrazování násilí, brutálních záběrů a obětí ve vysílání. Tedy aspekty, které chci nejvíce akcentovat v praktické části své práce. Editorské směrnice BBC tvoří 19 kapitol. Kapitoly v úvodu se věnují těm nejzákladnějším a nejzásadnějším principům práce novináře, kterými by se měl řídit kaţdý novinář, bez rozdílu toho, jestli je novinářem v tisku, rádiu, nebo televizi, v BBC nebo v regionálním plátku. Další kapitoly jsou pak konkrétnější a nabízejí moţnosti, jak tu kterou situaci, do které se novinář můţe dostat, řešit. Následující řádky vznikaly jako překlad BBC Editorial Guidelines.23 1. Základní zpravodajské hodnoty BBC 2. Pouţití směrnic 3. Přesnost 4. Nestrannost 5. Ublíţení na zdraví a uráţka 6. Čestnost, přispěvatelé a souhlas 7. Soukromí 8. Informování o zločinech a asociálním chování 9. Děti a mladí lidé jako účastníci zpráv

WWW: 22 tamtéž

21 10. Politici, politika a volby 11. Válka, teror a mimořádné události 12. Náboţenství 13. Pouţití archivních záběrů 14. Editorská bezúhonost a nezávislost na vnějších zájmech 15. Střet zájmů 16. Vnější vztahy a financování 17. Interakce s diváky 18. Právo 19. Zodpovědnost Na úvod se zastavím u první kapitoly, která popisuje základní principy, od kterých se odvíjí další konkrétní body. BBC se v ní zavazuje přinášet informace na nejvyšší úrovni kvality a snaţí se najít rovnováhu mezi svobodou projevu a povinností hájit právo na soukromí nebo ochranu dětí.24 Mezi základní zpravodajské hodnoty BBC tedy patří Pravdivost a přesnost, Nestrannost a názorová různorodost, Redakční integrita a nezávislost, Sluţba veřejnému zájmu, Férový přístup, Ochrana soukromí, Ochrana dětí a Odpovědnost. 2.6.2.1 Kapitola 5 – Harm and Offence, Ublížení na zdraví a urážka První kapitolou, která se více věnuje oblasti zobrazování násilí, je Kapitola pět. Harm and Offence. Hned v úvodu je uvedeno, ţe „BBC se snaţí reflektovat svět, jak to je, včetně všech aspektů lidské zkušenosti a realitu přirozeného světa.“25 Editorské směrnice BBC následně říkají, ţe pokud vysílání má zahrnovat materiál, který by mohl některé části publika obtěţovat a stresovat (BBC v tomto výčtu uvádí například vulgární slova, násilí, sexuální scény, záběry s útoky na lidskou důstojnost, ale nevymezuje striktně jen tyto oblasti), pak musí být autoři vţdy schopní prokázat redakční záměr, s kterým tento materiál zařadili. Zároveň musí vzít v potaz souvislosti, ve kterých ho zařadili a posuzovat vhodnost obsahu ve vztahu k očekávání, které bude publikum mít.

23

BBC Editorial Guidelines. Dostupné z 24 BBC Editorial Guidelines, Section 1, Introduction. Dostupné z 25 BBC Editorial Guidelines, Section 5, Introduction. Dostupné z

22 BBC zároveň v kapitole 5 přiznává, ţe ne vţdy je u zpravodajství, uţ ze samotné jeho povahy, moţné zabránit zobrazení materiálů, které by mohly být pro některé diváky nepříjemné a které se objeví v jiný, neţ pro ně vymezený čas. Zvláště upozorňuje na toto riziko v okamţiku, kdy vysílá ţivý vstup, nebo přenos. BBC si dále uvědomuje, ţe násilí ve skutečném ţivotě samozřejmě opravdu existuje a patří k němu. Je však potřeba, aby byla nastolena rovnováha mezi poţadavky na přesnost a nebezpečím znecitlivění a otupění vůči podobným záběrům. Zároveň existuje jen velmi málo případů, ve kterých je oprávněné vysílat okamţiky smrti.26 Některé faktory navíc mohou účinek násilí na diváky ještě zvýšit. Patří mezi ně například zobrazení domácího násilí, fotbalového chuligánství, přepadení, zobrazení násilí v místech, která jsou jinak chápána jako bezpečná, násilí, jehoţ oběťmi jsou děti, sexuální násilí, násilí doplněné o postprodukci jako jsou záběry doplněné o atmosférickou hudbu, zpomalené záběry nebo zvukové efekty. O umístění těchto záběrů do vysílání rozhoduje tzv. senior editor, který pak nese i hlavní zodpovědnost. Zvláštní pozornost při rozhodování o zařazení do vysílání, je potřeba věnovat i záběrům, na kterých se objevují pokusy o sebevraţdu nebo sebepoškozování. Zobrazení explicitních detailů musí být v tomto případě jasně redakčně odůvodněné. V těchto částech se Editorské směrnice BBC do značné míry shodují s částí Kodexu ČT, kde je řešeno zobrazování násilí. Na rozdíl od ČT ale BBC řeší i pouţití jazyka, kterým o sebevraţdách informuje. Sebevraţda byla dekriminalizována v roce 1961 a Editorské směrnice BBC říkají, ţe pouţívat termín „spáchat“ je v tomto případě nevhodné a zaměstnanci by se ho měli vyvarovat. Stejně tak mě překvapila část, která řeší zobrazování osob s poruchami příjmu potravy. Ty jsou v českém mediálním prostředí zobrazovány běţně a nikdo se nad tím nepozastavuje. BBC ve svých směrnicích naopak varuje před moţností napodobování ze strany mladých lidí a věnuje rozhodování o zobrazování těchto osob podobnou péči jako při zobrazování drastických a brutálních záběrů. 2.6.2.2 Kapitola 8 – Reporting Crime and Anti-social Behaviour. Informování o zločinech a asociálním chování. Zobrazování násilí na televizní obrazovce se věnuje i Kapitola 8. Reporting Crime and Anti-social Behaviour. Informování o zločinech a asociálním chování.

23 Základní premisou, z které vychází všechny další zásady obsaţené v této kapitole je, ţe BBC usiluje o rovnováhu mezi veřejným zájmem ohledně informování o trestných činech a právem na soukromí a důstojnost obětí a jejich rodin.27 Zároveň platí, ţe materiály, které by mohly podnítit spáchání trestného činu, mohou být do vysílání zahrnuty jen v případě, ţe prokazatelně splňují podmínky veřejného zájmu. O tom, jestli tomu tak opravdu je, rozhoduje opět tzv. senior editor. Zásadní význam v tomto případě má uvedení kontextu a souvislostí a tyto činnosti musí být jasně vylíčeny i se všemi negativními dopady. Za normálních okolností také nesmí být vylíčeny do podrobností kriminální techniky, které by mohly být návodné pro spáchání trestného činu. Televize by měla citlivě pracovat i s rekonstrukcemi trestných činů. V tomto případě by se měla omezit pouze na předání faktických informací a v ţádném případě by neměla být tato forma informování o trestných činech pouţita jen pro přilákání nebo pobavení publika.28 Zvláštní význam v této kapitole věnuje BBC také zločincům, popřípadě uţ odsouzeným vězňům, a jejich obětem. Rozhovory s vězni by měly být podle Editorských směrnic BBC jasně redakčně odůvodněné a zároveň by měly být vedeny tak, aby se minimalizovala úzkost oběti trestného činu, popřípadě jejich příbuzných (v tuto chvíli jsem si vzpomněla na desítky rozhovorů, které poskytl Jiří Kajínek. Stálo by za námahu zanalyzovat, zda by tyto rozhovory vyhověly směrnicím BBC). Rozhovory s usvědčenými zločinci zároveň nesmí oslavovat darebáctví, nebo se vysmívat soudnímu procesu. Všechny tyto typy rozhovorů navíc musejí být schváleny ředitelem redakční politiky. Podobnou pozornost věnuje BBC obětem a svědkům trestných činů a jejich ochraně. V tomto případě BBC varuje před tzv. efektem skládačky, kdy ona sama sice neposkytne informace, které by vedli k odhalení oběti, ale lidé jsou schopni si je odvodit na základě doplnění o informace, které poskytnou jiná média. 2.6.2.3 Kapitola 11 – War, Terror and Emergencies – Válka, teror a mimořádné události

26

BBC Editorial Guidelines, Section 5, Violence. Dostupné z 27 BBC Editorial Guidelines. Section 8, Mandatory referrals. Dostupné z 28 BBC Editorial Guidelines. Section 8, Reporting crime. Dostupné z

24 Během válek nebo jiných katastrof je více neţ pravděpodobné, ţe televize bude mít k dispozici mnohem více obrazových materiálů, které by mohly být publikem chápány jako násilné a brutální. V tomto případě BBC říká, ţe tón jejich zpráv v případě reportování o těchto událostech, je stejně důleţitý jako spolehlivost zdroje. BBC se také snaţí o to, aby v případě katastrofy nebo neštěstí, nebylo moţné identifikovat z jejích záběrů totoţnost obětí. Zároveň ale říká, ţe je potřeba v případě neštěstí přesně zúţit oblast zájmu, bez identifikace obětí, aby se zabránilo vystrašení zbytečně velkého počtu lidí. Směrnice to ilustrují na příkladu leteckého neštěstí, kdy by mělo být ze záběrů a grafiky jasně identifikovatelné číslo letu, název společnosti, ale uţ ne konkrétní osoby a oběti.29

25

3. Stručný vývoj samoregulace médií v ČR po roce 1989 O vývoji samoregulace médií v Československu (a později v Česku) je moţné hovořit aţ od listopadu 1989. Do té doby byla média pod vlivem a kontrolou státní moci. Zatímco v jiných západoevropských zemích vznikaly první kodexy uţ v padesátých letech (viz podkapitola o vývoji samoregulace ve Velké Británii), u nás se o novinářské etice v tom pravém slova smyslu mohlo začít hovořit aţ po listopadové revoluci. V následujících podkapitolách se proto stručně zmíním o tom, jak se česká média s polistopadovou situací a nově nabytou svobodou vypořádala z hlediska etických norem a kodexů. Na závěr se poté stručně zmíním o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, jako o regulačním orgánu, jehoţ pole působnosti v oblasti mediální etiky občas někteří laici nadsazují a přisuzují jí pravomoci nad rámec těch, které skutečně má.

3.1 „Divoké období“ – od roku 1989 po přijetí prvních kodexů Uţ v předchozí podkapitole, kde jsem se zabývala vývojem samoregulace na Slovensku, jsem se zmínila o tom, ţe právě v oblasti samoregulace ušli slovenští kolegové hlavně v prvních letech po revoluci výrazně větší kus cesty. Zatímco na Slovensku přijali Kodex novinářské etiky Syndikátu slovenských novinářů uţ v listopadu 1990, v Česku jsme na vůbec první kodex, který řešil chování a fungování médií vůči veřejnosti, čekali aţ do roku 1995. Nešlo ale jako na Slovensku o kodex zaštítěný profesní novinářskou organizací, ale o kodex média veřejné sluţby, tj. první Kodex ČT (o něm víc v jedné z dalších kapitol). Hlavně v prvních měsících a letech po revoluci byl totiţ, byť jen minimální pokus o regulaci médií, přijímán téměř hystericky a označován za snahu státu opět regulovat a řídit mediální scénu, stejně jako před rokem 1989. Česká média se tehdy s trochou nadsázky chovala jako hlídací pes demokracie, ale jako pěkně vzteklý hlídací pes naprosto utrţený ze řetězu.

29

BBC Editorial Guidelines. Section 11, Identifying victims. Dostupné z

26

3.2 Syndikát novinářů ČR, vznik Etického kodexu novináře Syndikát novinářů ČR je největší dobrovolné profesní sdruţení novinářů v České republice. Podle vlastních webových stránek je politicky neutrální, nezávislý na ideologických, náboţenských, politických a ekonomických státních i soukromých strukturách. Aktivně se angaţuje za svobodu shromaţďovat, analyzovat a šířit informace prostřednictvím tištěných a elektronických médií, svobodu vyjadřovat názor včetně svobody kritizovat, oponovat vládám a politickým a ekonomickým strukturám, veřejným nebo soukromým.30 Na druhou stranu jsou ale je členové povinni dodrţovat jeho Etický kodex. Jeho přijetí se ale datuje aţ do roku 1998. Přitom první snahy a náměty na jeho vznik se objevily uţ na zakládající valné hromadě Syndikátu novinářů ČR z 16. prosince 1989. Tehdy ale byla existence jakéhokoli kodexu odmítnuta a chápána jako snaha státu o další regulaci. Podle valné hromady by bylo tehdy přijetí kodexu zbytečné. Novináři měli za to, ţe není třeba nikoho dále svazovat pravidly, protoţe svoboda slova by měla být zaručena uţ v Listině práv a svobod (je to článek 17).31 Proto aţ do roku 1998 Syndikát novinářů ČR fungoval bez svého vlastního kodexu, který by byl vodítkem při rozhodování o tom, co je a co není správné a etické. Nicméně v období před vznikem vlastního kodexu přijal Syndikát za svůj kodex mezinárodní federace IFJ (International Federation of Journalists), který byl přeloţený do češtiny, a veřejně tento svůj počin vyhlásil. Etický kodex novináře přijala Valná hromada Syndikátu novinářů ČR aţ 18. června 1998. Autorem textu Etického kodexu byl Miroslav Jelínek, který byl v letech 2001 aţ 2009 předsedou Syndikátu novinářů. A jak vzpomínal na konferenci pořádané k výročí deseti let od přijetí Etického kodexu, samotný text sepsal v noci ze 13. na 14. června 1998.32 Do dnešních dnů byl Etický kodex dvakrát aktualizován a doplněn o dva dodatky. První aktualizace se vztahuje k datu 25. listopadu 1999, ta druhá pak do roku 2004, konkrétně k 17. červnu. Etický kodex novináře je výrazně stručnější neţ slovenský kodex a tvoří ho tři části – Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace, Poţadavky na vysokou profesionalitu v ţurnalistice, 30 Syndikát – podrobnosti. Dostupné z 31 PUNČOCHÁŘ, Jan, et al. Deset let od přijetí Etického kodexu novináře : sborník z konference pořádané Syndikátem novinářů ČR 11. června 2008., str. 17 32 tamtéž, str. 19

27 Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií. Nyní jen stručně, co jednotlivé body obsahují: 1. Právo občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace – toto právo občanům zajišťuje článek 17 Listiny práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR. Novináři jsou zodpovědní za to, ţe veřejnosti předávají včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené informace – proto je třeba odlišovat fakta od názorů, zveřejňovat informace se známým původem, hájit svobodu tisku, nezaměnit domněnku za ověřený fakt, odmítat zásahy státních orgánů, nepouţívat při získávání informací nepoctivé prostředky, popřípadě jejich pouţití posuzovat z hlediska veřejného zájmu… 2. Poţadavky na vysokou profesionalitu v ţurnalistice – ţurnalisté jsou odpovědní

veřejnosti

a předpokladem

novinářské

činnosti

je vysoká

profesionalita. Novinář je proto povinen nést osobní zodpovědnost za své uveřejněné materiály, nepřijímat dary nebo výhody, které souvisejí s jeho činností, vyloučit činnosti, které by ho mohly kompromitovat, odmítnout podíl na skryté reklamě, nezneuţívat výhod, které plynou z jeho povolání… 3. Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií – nic neomlouvá nepřesnosti a nepřesná informace musí být bez prodlení opravena, zdroj musí, pokud si to přeje, zůstat utajen, novinář musí dodrţovat presumpci neviny a respektovat soukromí dětí a osob, které nejsou schopny pochopit následky svých výpovědí, novinář také musí povaţovat pomluvy, překroucení faktů a lhaní za nejzávaţnější profesionální chyby, nesmí dostat svou činností nikoho do osobní tísně, nesmí ve svůj prospěch zneuţít získané informace. Zásadně se zakazuje plagiát. Etický kodex je otevřený dokument. Je tedy moţné ho upravovat, aktualizovat a doplňovat o dodatky. Na dodrţování Etického kodexu ze strany členů Syndikátu novinářů ČR začala na podzim roku 1998 dohlíţet Komise pro etiku, jejíţ první zápis se datuje k 16. prosinci 1998. Její sloţení schválil Syndikát novinářů ČR a původně měla 11 členů. Dnes jich je stejný počet a členy jsou jak lidé z praxe, tak odborníci na etiku. Jejím posláním je naplňovat Ústavu Mezinárodní federace novinářů a závěry deklarací světových kongresů Mezinárodní federace novinářů, které se vyhlásily normami profesionálního chování novinářů.

28 Za tímto účelem Komise pro etiku vydává obecná doporučení, konkrétní stanoviska i odsudky k jednotlivým případům porušení novinářské etiky jako nedílné součásti novinářské profesionality, při respektování svobody slova, projevu a tisku a práva občana na informace.33

3.3 První etický kodex soukromého média – Etický kodex časopisu Týden Prvním soukromým a zároveň první tištěným médiem, které u nás vydalo svůj vlastní kodex, byl časopis Týden. Ten svůj etický kodex vydal v říjnu roku 1998, v době, kdy byl jeho šéfredaktorem Karel Hvíţďala. Ten se ostatně i výrazně podílel na vzniku tohoto dokumentu. Dalšími spoluautory pak byli Petr Busta, Michal Růţička, Zdeněk Procházka a Vladimír Nagaj. Etický kodex časopisu Týden je výrazně rozpracovanější a detailnější neţ Etický kodex novináře. Tisk by měl podle něj hrát ve společnosti občansky angaţovanou a zodpovědnou roli a autoři při jeho tvorbě vycházeli z etických kodexů evropských a amerických médií, hlavně z amerického kodexu Společnosti profesionálních novinářů.34 Tento kodex se rozhodl pojmout etiku novinářské práce jako polemiku nad deseti okruhy, které jsou častými třecími plochami, kde nejčastěji dochází k problémům a polemikám nad novinářskou etikou a vůbec úrovní ţurnalistiky. Ostatně důvody, proč tento kodex vznikl, vysvětlují jeho autoři v preambuli: „… redakce časopisu Týden si uvědomuje vliv, který média mají. Čím je tento vliv větší, tím oprávněnější jsou nároky na výkony ţurnalistů; musejí být přesné a srozumitelné, nestranné, citlivé, inteligentní. Proto jsme se rozhodli přijmout a zveřejnit tento podrobný redakční kodex. Nám umoţní snazší orientaci při rozhodování uvnitř instituce, veřejnosti nabídne moţnost lépe porozumět dilematům, jeţ ani v médiích nejsou jen černobílá. Navíc jsme přesvědčeni, ţe diskuze o etice médií nepatří pouze novinářům samotným. Média nepůsobí vně společnosti, naopak jsou její důleţitou součástí. Spoludefinovat, co v médiích etické je a co není, musejí také ti, kteří nikdy nepřekročili práh jakékoliv redakce.“35

33

Syndikát novinářů, Komise pro etiku. Dostupné z: 34 MUSILOVÁ, Jana. Etický kodex - ideál – realita, str.31 35 Kolektiv autorů, Deset let v českých médiích, str. 56

29 Do eticky „sporných“ oblastí, kde novináři nejčastěji chybují, pak Týden řadí těchto deset základních okruhů: Přesnost, Nestrannost a nepředpojatost, Různorodost – hlas menšin, Soukromí, Fotografie, Otevřenost, Vztah mezi redaktorem a zdrojem informací, Konflikt zájmů, Plagiátorství, Veřejná vystoupení a externí spolupráce. Zaujala mě forma, do které je Kodex zpracován. Nejde o suchý výčet faktů a toho, co novinář smí, nesmí, co je jeho právo a co naopak povinnost, ale klade otázky, na které by si měl kaţdý profesionální novinář zodpovědně odpovědět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tím se zásadně liší od ostatních etických kodexů. Zároveň svou propracovaností a obsáhlostí témat výrazně přesahuje oblast, kterou se zabývá například Etický kodex novináře, který přijal Syndikát novinářů. Dle mého je etický dokument časopisu Týden jedním z nejpropracovanějších dokumentů svého druhu v ČR. O důleţitosti, kterou Týden otázkám etiky věnuje, ostatně svědčí i dovětek kodexu: „Ve společnosti, která chrání svobodu projevu, se můţe stát ţurnalistou kaţdý, vzdělanec i ignorant, pravdomluvný i lhář, odborník i grafoman. Pokud se média nechopí role tvůrce normy, nebude nikdy s čím srovnávat. Neutrpí tím pouze ţurnalistika, ale především celá společnost.“36

3.4 Etický kodex Hospodářských novin Hospodářské noviny přijaly svůj etický kodex v lednu roku 2002. V souvislosti se změnou většinového vlastníka v srpnu roku 2008 byl ale jejich etický kodex pozměněn a aktualizován. Novým většinovým akcionářem vydavatelství Economia, které stojí nejen za vydáváním Hospodářských novin, ale i časopisu Respekt a dalších odborných časopisů, se totiţ stal Zdeněk Bakala. V souvislosti se změnou vlastníka a zároveň v souvislosti s tím, ţe jsou Hospodářské noviny svou tematickou agendou, která zahrnuje hlavně ekonomická a politická témata, značně specifické periodikum, objevují se uţ v preambuli jasná pravidla. Mimo jiné: „Naší odpovědností je, ţe informace, které poskytujeme našim čtenářům, jsou pravdivé, úplné a nezkreslené. Prvotní je pro nás zájem našich čtenářů. Neslouţíme zájmům zdrojů informací, politiků či lobbistů.37 Zároveň se hned v úvodním sdělení Hospodářské noviny jasně vymezují proti konfliktu zájmů, do kterého by se mohli kvůli osobě Zdenka Bakaly dostat: „Jsme si vědomi konfliktu zájmů, který je dán tím, ţe jsme sami součástí mediálního průmyslu, který je 36

Kolektiv autorů, Deset let v českých médiích, str. 57

30 významnou součástí ekonomiky, a také tím, ţe většinový akcionář naší společnosti podniká v dalších odvětvích ekonomiky. Tento konflikt zájmů nesmí nikdy vést k tomu, abychom se těmto problematikám vyhýbali, psali o nich z důvodu konfliktu zájmů méně nebo jinak neţ píšeme o jiných odvětvích. Naší profesionální povinností je o nich psát ve stejném rozsahu, jako by tento konflikt zájmů neexistoval. Není-li to zcela zřejmé ze samotného článku, vţdy na konflikt zájmů explicitně upozorníme.“ Etický kodex Hospodářských novin není ani zdaleka tak propracovaný jako kodex časopisu Týden, na druhou stranu i tady platí, ţe je rozsáhlejší neţ Etický kodex novináře, který vydal Syndikát. Etický kodex HN se věnuje osmi základním okruhům. Těmi jsou: Práce s informacemi, Oddělení komerčních a redakčních záměrů, Konflikt zájmů, Informování o vydavatelském trhu a vydavateli, Respektování soukromí a práce se zdroji, Sluţební cesty, Spolupráce s jinými médii, Platnost a dodrţování kodexu. Kodex platí nejen pro Hospodářské noviny, ale povinni se jím řídit jsou i redaktoři elektronických periodik a odborných časopisů, které vydává vydavatelství Economia.

3.5 Etické kodexy dalších tištěných médií S etickým kodexem přišla i Mladá fronta Dnes, která svá etická pravidla veřejně vydala a publikovala v březnu 2002. Etický kodex je v tomto případě závazný jak pro redakci Mf Dnes, tak pro redakci iDnes.cz. Tento etický kodex je poměrně stručný, má jen 19 článků. V nich mimo jiné deklaruje základní novinářská pravidla, jako jsou pravdivé, přesné a nezkreslené informace, jejich oprava v případě pochybení, vyvarování se předsudků, konfliktu zájmů, pouţití nepoctivých prostředků. Naopak by novinář Mf Dnes, popřípadě iDnes měl svou redakci a svého vydavatele reprezentovat, chránit své zdroje nebo nezneuţívat informace ve svůj prospěch. Tato pravidla nejsou neměnná a v případě nutnosti mohou být pozměněna a rozšířena. Dalším vydavatelským domem, který vydal svůj etický kodex je vydavatelství Vltava-Labe-Press. To svůj etický kodex kodifikovalo v říjnu roku 2004.

3.6 Samoregulace v oblasti televizního zpravodajství Co se týká jiných neţ tištěných médií, pak absolutním průkopníkem na poli novinářské televizní etiky byla Česká televize, která svůj první kodex přijala uţ v roce 37

Etický kodex HN, dostupný z <economia.ihned.cz/403/1109/file >

31 1995 – o něm a o jeho vývoji budu psát v samostatné kapitole. Kodex zpravodajství má i nejmladší celoplošná komerční televizní stanice Prima, ta za svůj přijala poměrně nový Etický kodex Asociace televizních organizací. Více se etice televizního zpravodajství budu věnovat i později. Objevují se v ní totiţ nové oblasti, kde je moţné v oblasti etiky výrazně pochybit (autentická videa, brutální záběry, špatně zvolené jazykové prostředky…). Ostatně právě to je hlavní náplň mé práce a právě tomu se budu po tomto teoretickém úvodu a exkurzu do historie samoregulace médií věnovat a rozebírat to na praktických ukázkách z vysílání zpravodajství TV Nova.

3.6.1 Etický kodex Asociace televizních organizací Primární cílem Asociace televizních organizací (dále uţ jen zkráceně ATO) je od jejího vzniku 1. března 1997 zajišťovat měření sledovanosti. Řádnými členy ATO jsou Česká televize, CET 21 spol. s r.o. a FTV Prima spol. s r.o. Přidruţeným členem je potom Barrandov TS. Nicméně 10. června 2010 se na své XXIV. valné hromadě rozhodla ATO rozšířit pole své působnosti i do oblasti mediální etiky a samoregulace a přijala Etický kodex redaktorů zpravodajských, politicko-publicistických a ostatních publicistických pořadů. Právě ten je podle vyjádření Jana Punčocháře, šéfproducenta zpravodajství a publicistiky na TV Prima, určujícím měřítkem pro zaměstnance televize Prima. Cílem Etického kodexu redaktorů zpravodajských, politicko-publicistických a ostatních publicistických pořadů (dále „Kodex“) je vést k odpovědnosti za zpracování a vysílání zpravodajských a publicistických pořadů a současně napomáhat k naplnění práva veřejnosti na informace v zájmu fungování demokratické společnosti.38 Zároveň je ihned v preambuli vysvětlený vztah etického kodexu ATO a kodexů, které uţ tato média přijala dříve: „Pravidla tohoto Kodexu musejí být respektována všemi členy ATO jako etické minimum. … Interní předpisy a etické kodexy členů ATO nejsou tímto Kodexem dotčeny a mají přednost před tímto Kodexem, jde-li o ustanovení přísnější.39 Etický kodex ATO tvoří preambule a 19 obsáhlých článků, které se kromě standardních problematických okruhů novinářské práce (jako je například cenzura, objektivita a vyváţenost zpravodajství, oddělení názorů od zpravodajství nebo ochrana zdroje) a které se od ostatních etických kodexů tištěných médií příliš neliší, zabývají i oblastmi, které jsou specifické pro televizní tvorbu.

38

Preambule Etického kodexu ATO, dostupné z

32 Osobně mě zaujal čl. 6, který říká, ţe určité zjednodušení reality je v reportáţích moţné. Konkrétní znění je pak takovéto: „U pořadů určených pro informování nejširší (nikoli odborné) veřejnosti je moţno přistupovat na určitá zjednodušení, především s ohledem na rozsah jednotlivých reportáţí a laický zájem diváků. Mohou nastat situace, kdy z těchto důvodů lze stěţí trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na redaktory – ve svých důsledcích – nesplnitelné nároky. Podmínkou je, ţe celkové vyznění informace musí vţdy odpovídat pravdě.40 S tímto jsem se v ţádném jiném kodexu ţádného jiného českého média nesetkala. Eticky sporným specifikem televizního zpravodajství a publicistiky je i vyuţití záběrů ze skryté kamery. Tomu se věnuje článek 7. Novináři sice tyto záběry mohou pouţít, ale je třeba splňovat podmínky, kdy není moţné záběry získat jinak, zároveň jsou tyto záběry pro reportáţ nezbytné a jejich odvysílání je ve veřejném zájmu. O tom, ţe jde o záběry ze skryté kamery, pak musí být divák informovaný. V podobné duchu je pak článek 8 o zveřejňování odposlechů. I tady je potřeba mít před zveřejněním souhlas osoby, které se informace obsaţené v odposlechu týkají41, popřípadě mít jejich zveřejnění odůvodněné veřejným zájmem. Článek 12 se poté věnuje zobrazování archivních a ilustračních záběrů. Ty mohou být samozřejmě ve zpravodajství a publicistice pouţity, ale divák musí být vţdy informován, ţe tomu tak v danou chvíli opravdu je. I článek 13 o autorských dílech v reportáţích je v českých etických kodexech spíše výjimkou. Tento článek tedy říká, ţe při uţití autorského díla je vţdy nutné uvést jméno autora (např. reţiséra při uţití děl audiovizuálních), a dále název díla a pramen (zdroj), ledaţe uvedení těchto údajů není objektivně moţné nebo není za daných okolností obvyklé. Redaktor musí v případě potřeby prokázat oprávněnost neuvedení těchto údajů.42 Porušení Kodexu ATO řeší a zkoumá etická komise ATO a to na základě podnětu nebo stíţnosti, nebo podnětu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Tyto podněty se ale musejí týkat jen materiálů, které jsou součástí publicistického nebo zpravodajského pořadu jednoho ze členů ATO. Etická komise ATO se nezabývá etickými problémy, které se objeví ve vysílání nečlenských televizí.

39

tamtéž Článek 6 Etického kodexu ATO, dostupné z 41 Článek 8 Etického kodexu ATO, dostupné z 40

33

3.7 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání jako regulační orgán Důvody, proč jsem zařadila do své práce i stručnou kapitolu o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (dále uţ jen Rada) jsou dva. Tím prvním je skutečnost, ţe Rada je nejvyšším regulačním orgánem pro oblast televizní tvorby v ČR. A pak také fakt, ţe pravomoci Rady jsou občas laickou veřejností nadhodnoceny, popřípadě ne úplně pochopeny. Dochází často také k záměně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání s Radou ČT. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání má 13 členů, její předsedkyní je Kateřina Kalistová a dohlíţí na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací ve vysílání, dbá na obsahovou nezávislost, kontroluje dodrţování právních předpisů a licenčních podmínek. Sleduje dodrţování zákona o regulaci reklamy, uděluje, mění a odnímá licence k provozování vysílání. Dále Rada vykonává řadu další činností vyplývajících ze zákona č. 231/ 2001 Sb.43 Rada: 

je správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání (dále jen: "vysílání") a převzatého vysílání a v oblasti audiovizuálních mediálních sluţeb na vyţádání poskytovaných podle zákona č. 132/2010 Sb.



dohlíţí na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti vysílání a převzatého vysílání



dbá na obsahovou nezávislost vysílání a převzatého vysílání (vše: § 4 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb.; kde nadále není zákon blíţe určen, jde vţdy o tento zákon)



dohlíţí na dodrţování právních předpisů v oblasti vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci (§5 písm. a)



uděluje, mění a odnímá licence k provozování vysílání (§ 5 písm. b)



vydává, mění a zrušuje rozhodnutí o registraci k provozování převzatého vysílání (§ 5 písm. c)

42

Článek 13 Etického kodexu ATO, dostupné z Poslání a působnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, dostupné z 43

34 

monitoruje obsah rozhlasového a televizního vysílání44 Rada se tedy nezabývá dodrţováním etických norem, jako je například Kodex

ČT. Tím se zabývá Rada ČT. Rada můţe zasáhnout je v případě, ţe ve vysílání došlo k porušení zákona. Pokud ale televize „jen“ porušují své vnitřní kodexy, pak je to Radě jedno. Rada totiţ nevykonává dohled nad provozovateli nad rámec svých povinností, jeţ jí stanovují zákony.45 Kromě českých zákonů pak Rada ještě bere v potaz Směrnice EU a Rezoluce Rady Evropy.

44

Poslání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, dostupné z

35

4. Kodex České televize Jako hlavní měřítko, podle kterého budu posuzovat míru etiky ve vysílání Televizních novin na televizi Nova, jsem si zvolila Kodex České televize. I kdyţ jsou například Editorial Guidelines britské BBC, o kterých jsem se zmínila v jedné z předchozích kapitol, v tomto směru asi jedním z nejpropracovanějších dokumentů svého druhu, Kodex České televize reflektuje specifické české mediální prostředí a poslouţí záměru tedy lépe. Fungování

České

televize

je

vymezeno

několika

zákony.

Těmi

nejpodstatnějšími jsou pravděpodobně zákon číslo 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a zákon číslo 483/1991 Sb., o České televizi ve znění pozdějších předpisů. Mimo to se do vysílání jediné české televize veřejné sluţby promítají ještě další zákony. Patří mezi ně například zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, nebo zákon číslo 132/2010 Sb., o audiovizuální sluţbě na vyţádání. A i kdyţ tyto zákony velkou měrou ovlivňují chod a výsledný vysílací produkt, který televize předkládá svým divákům na obrazovky, nedokáţou v plné míře pokrýt veškeré v jistých směrech problematické oblasti vysílání. Proto v České televizi existuje od roku 1995 Kodex ČT. Kodex vlastně konkretizuje obsah veřejné sluţby nad rámec obecných formulací zákonů.46 Jeho vzniku a zařazení do tzv. Statutu ČT předcházelo několik důleţitých kroků. A ani po roce 1995 se jeho celkový vývoj nezastavil. Dnešní Kodex ČT uţ opět není součástí Statutu České televize, ale naopak samostatným svébytným dokumentem, který je oproti „původnímu“ Kodexu z roku 1995 značně rozšířený a upravený. Navíc je nutné komunikovat i fakt, ţe nový Kodex ČT vznikl de facto jako výsledek „vánoční“ televizní krize na ČT na přelomu let 2000 a 2001. Jeho podobu nyní schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a porušení některých jeho zásad můţe vést aţ k propuštění

z České

Televize.

Kodex

České

televize

tak

dnes

není

jen

samoregulačním předpisem, kterého by se měli zaměstnanci drţet, ale jde v jistých ohledech o předpis na úrovni zákoníku práce, který je součástí pracovního práva, a jehoţ nedodrţení tak můţe být sankcionováno. 45

O Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, dostupné z 46 Kolektiv autorů. Prvních deset let České televize, str. 367

36

4.1 Před vznikem Kodexu ČT Okamţiku, kdy byl v září 1995 Statut ČT rozšířený o další dva dokumenty, z nichţ jeden byl právě Kodex ČT, předcházelo několik let příprav a postupného vývoje. Pokud bychom měli začít od úplného počátku, pak bychom se museli vrátit do roku 1992, kdy byl v dubnu (15. 4.) na návrh generálního ředitele ČT Iva Mathé schválený vůbec první Statut ČT. Tehdy ještě bez příloh, které by řešily etiku ţurnalistické práce. O rok později, v dubnu 1993 pak Poslanecká sněmovna zadala Radě České televize vypracovat analýzu zpravodajských a publicistických pořadů na České televizi. Výsledkem velkého mnoţství expertíz a analýz byla Zpráva o stavu zpravodajských a publicistických pořadů ČT. Tu Rada ČT předloţila mediální komisi Poslanecké sněmovny k 30. listopadu 1993. Jako hlavní konstatované nedostatky se v ní například uvádí: Nízká profesionalita v oblasti jazyka, stylistiky, výslovnosti, nesoulad textu a obrazu, necitlivé střihy … deformované všeobecné vzdělání, malý rozhled a zkušenosti redaktorů, opakované omyly v pojmenování reálií … odborné chyby, přílišná důvěřivost … strukturální chyby v řazení zpráv… 47 Zpráva o stavu zpravodajských a publicistických pořadů ale vysílání ČT pouze nehanila. Našla i pozitiva: „Ve sledovaném období je moţno konstatovat zvýšení objektivity zpravodajských relací. Rovněţ se podstatně sníţil počet skrytých komentářů v rámci poskytované zprávy. Začíná se lepšit i úroveň zahraničních zpravodajů. Došlo téţ k výraznému zlepšení v práci s obrazovou informací.“48 Zpráva téţ říká, ţe „V roce 1993 se součástí pracovní smlouvy redaktorů a moderátorů zpravodajských a politicko-publicistických pořadů stala stručná verze Kodexu televizního zpravodajce inspirovaná dokumenty BBC a Rady Evropy.“49 Kodex televizního zpravodaje tak byl de facto prvním stupněm k přijetí Kodexu ČT. Tím druhým poté bylo přijetí interního dokumentu o etice ţurnalistiky, který z velké části vycházel z rezoluce Rady Evropy č. 1003. V platnost vešel 9. února 1994 a ČT tím interně řešila problém, kdy se české zákony v té době zabývaly zobrazováním drastických a brutálních záběrů jen velmi povrchně. V listopadu k tomuto dokumentu 47

Kolektiv autorů. Prvních deset let České televize, str. 68 tamtéž 49 Kolektiv autorů. Prvních deset let České televize, str. 69 48

37 přibyl ještě dokument Zobrazování násilí ve vysílání. V platnost vstoupil 4. listopadu 1994. Následoval téměř rok příprav, vnitřních analýz a expertíz a 27. září 1995 pak byl jak dokument Etika ţurnalistiky, tak dokument Zobrazování násilí ve vysílání zahrnut do Kodexu ČT. Samotný Kodex ČT byl potom jednou ze dvou příloh aktualizovaného Statutu ČT. Tou druhou částí byla tzv. Strategie ČT, která nastiňovala plány televize v dalším období. První Kodex ČT byl tvořený čtyřmi základními částmi. Byly to Zásady tvorby programu, Etika ţurnalistiky, Zařazování materiálů zobrazujících násilí a Etický panel ČT, coţ je poradní orgán, který vznikl právě v září 1995.

4.2 Podoba a obsah prvního Kodexu ČT Jak uţ bylo řečeno v předchozí kapitole, první Kodex byl jednou z příloh Statutu ČT a tvořily ho čtyři samostatné části. Tou první byly Zásady zpravodajství a tvorby programu. Ty blíţe specifikují postavení České televize v duálním systému vysílání a její záruku sluţby veřejnosti. Doslova se v něm uvádí, ţe „vysílání mající povahu sluţby veřejnosti musí nabízet základní orientaci, tj. vysvětlovat společenské změny, rozptylovat obavy, určovat ţurnalistické a etické standardy a být také nositelem společně sdílených hodnot a pocitu sounáleţitosti celé komunity. Sluţbu veřejnosti zajišťuje Česká televize především ve sféře zpravodajství, umělecké a dokumentární tvorby, vzdělávání a publicistiky.“50 Blíţe pak hlavně přibliţuje zásady samotného zpravodajství. Na rozdíl od dalších kapitol v této jsou zásady definovány spíše v obecné teoretické rovině. A právě z tohoto vyplývá druhá část Kodexu – Zásady ţurnalistické práce, které uţ konkretizují a jasně říkají, co je v ţurnalistické práci přípustné a co uţ za hranicí etiky. Ve dvou odstavcích se mi jiné uvádí:  … Česká televize má etickou odpovědnost vůči občanům a společnosti. Na ni je třeba klást důraz zejména v době, kdy informace a komunikace hrají velmi důleţitou úlohu při vytváření osobních postojů občanů i ve vývoji demokratické společnosti  Novinářské povolání zahrnuje práva a povinnosti, svobodu a zodpovědnost

50

MATHÉ, Ivo. Statut, kodex, strategie České televize, str. 13

38  ČT má povinnost vést jasnou dělicí čáru mezi zprávami a názory, aby nebylo moţné je zaměňovat  Vysílání zpráv a analýz musí být zaloţeno na maximální pravdivosti … Zprávy nesmějí být směšovány s domněnkami. Obrazová a grafická stránka analýz musí vyjadřovat co moţná nejpřesněji jejich podstatu  Právo na informace je základní lidské právo … Vlastníkem práva je občan, který také má příslušné právo poţadovat, aby informace předávané novináři byly sdělovány pravdivě v případě zpráv a poctivě v případě názorů, bez vnějšího zasahování veřejných orgánů nebo soukromého sektoru  ČT chrání svobodu projevu svých pracovníků  ČT nikdy nesmí zacházet s informacemi jako se zboţím, nýbrţ výhradně jako se základním právem občana. Proto nesmí vyuţívat ani kvality, ani podstaty zpráv nebo názorů ve snaze zvýšit počet diváků s cílem zvýšení příjmů z reklam. Se zřetelem k zajištění etického zacházení s informacemi musí být diváci pokládáni za jednotlivce, a nikoli za masu.51 Kapitola Etika má potom dva základní odstavce. Oddíl Funkce ţurnalistiky a její etika pojednává o základních novinářských zásadách jako je pravdivost, objektivnost, poctivost při získávání informací, jasné oddělení zpráv a názorů právo jednotlivců na soukromí (samozřejmě s přihlédnutím k zachování rovnováhy mezi právem na soukromí a veřejným zájmem), nezávislost, nestrannost. Oddíl Konfliktní situace a případy zvláštní ochrany je poměrně stručný. Upozorňuje na rizika, která jsou spojena s vysíláním záběrů glorifikujících násilí, zneuţívajících sexuálních scén nebo uţívajících vědomě nevhodný jazyk v době, kdy televizní vysílání mohou sledovat i děti. Pro mou bakalářskou práci je pak pravděpodobně nejzásadnější kapitola věnující se Zobrazování násilí ve vysílání. Česká televize uţ před polovinou devadesátých let vytvořila komplexní zásady, kterými se bude řídit a které jsou dodnes součástí i nové podoby Kodexu ČT. Česká televize se v této části Kodexu zavazuje k tomu, ţe nebude ve svém vysílání „dávat prostor násilí, s výjimkou případů, kdy se jedná o uplatnění uměleckých záměrů či o zpravodajské pokrytí události“ a dále, ţe nebude „vysílat prohlášení, která by mohla podněcovat násilí, tím ţe by mohla být odůvodněně chápána jako prohlášení 51

MATHÉ, Ivo. Statut, kodex, strategie České televize, str. 14-15

39 podporující a šířící násilí, nenávist, rasovou nesnášenlivost, xenofobii, antisemitismus a další formy diskriminace či nenávisti zaloţené na netoleranci.“52 Česká televize v tomto dokumentu dále uvádí, ţe rozlišování pořadů vhodných pro děti a mládeţ bude provádět za pomoci ještě jemnějších a podrobnějších měřítek, neţ která jí stanovuje přímo zákon. V okamţiku, kdy měla Česká televize v roce 1995 k dispozici násilné, či brutální záběry, musel se redaktor, editor rozhodnout, zda je ve vysílání pouţije. Pomoci mu v tom měly zásady, které ČT sestavila. Kodex na jednu stranu říkal, ţe „násilí je součástí ţivota, který nás obklopuje, nelze se tedy jeho zobrazování a informacím o něm vyhýbat“. Vzápětí ale hned dodával: „Je však povinností ČT hledat všechny cesty, jak omezit nepříznivý dopad zobrazování násilí na televizní diváky a zejména děti.“53 Zároveň říkal, ţe hranice toho, co je a co uţ není nepřijatelné, se neustále mění. Nelze tedy stanovit ţádná obecně platná pravidla. Část řešící rozhodnutí o zařazení, či nezařazení drastických záběrů přečkala v nezměněné podobě aţ do dnešních dnů. Je součástí i aktuální verze Kodexu ČT. Stejně tak je jeho nedílnou součástí i braní ohleduplnosti na specifické skupiny diváků, jako jsou děti, zainteresované osoby, rodiče a příbuzní obětí. Uţ v Kodexu z roku 1995 se pak objevuje výsledných 10 základních zásad, kterými by se měl kaţdý redaktor, popřípadě editor řídit. Právě těchto deset zásad budu konfrontovat se zpravodajstvím TV Nova. Tato část Kodexu ČT se od roku 1995 nedoznala změn, proto ji uvádím jen v minimálně kráceném znění: 1. Divák by měl vědět, co ho v příštím okamţiku čeká, a neměl by se cítit zaskočený pro něj nepřijatelnou scénou. 2. Pokud je v pořadu více záběrů zobrazujících násilí, o zařazování kaţdého z nich by mělo být rozhodováno s vědomím výsledku a dopadu pořadu jako celku. 3. Je třeba vyhnout se zařazování záběrů zobrazujících násilí jenom proto, ţe jsou k dispozici. 4. Při zařazování záběrů zobrazujících násilí do zpravodajských pořadů vysílaných přes den je třeba mít na paměti, ţe se na ně ve větší míře mohou koukat i děti. 5. Ke kaţdému drastickému záběru je nutné přistupovat s vědomím, ţe divák jej uvidí, na rozdíl od redaktora-dramaturga, poprvé. Novináři, kameramani, editoři jsou na násilné scény na obrazovce zvyklí.

52

oboje tamtéž, str. 21

40 6. Při zobrazení drastických scén je vhodné vyhnout se detailům a reálnému zvuku. 7. Kaţdý má právo na soukromí. Skupiny a jednotlivci, kteří si je nemohou nebo nejsou schopni vyhradit, jako například lidé v bezvědomí nebo v hlubokém šoku, lidé zničení hlubokým ţalem nebo děti, mají nárok na ochranu. Mrtvým náleţí úcta. Detailní záběry mrtvých těl lze zařadit jen ve velmi výjimečných případech. 8. Zprávy o sebevraţdách a sexuálním násilí by neměly obsahovat podrobnosti o pouţitém způsobu. Zvláštní citlivost je třeba projevit v případech sebevraţdy oběšením. 9. Je třeba mít na paměti, ţe některé informace mohou nestabilním jedincům nebo dětem slouţit jako návod. Z toho důvodu je vhodné vyhnout se zobrazování snadno přístupných nástrojů a zbraní. 10. Násilí, páchané ve vzdálených zemích, by mělo být zobrazováno podle stejných zásad jako násilí, k němuţ dochází v naší bezprostřední blízkosti. Lidský ţivot a utrpení mají všude stejnou obecně platnou hodnotu.54 Poslední součástí Kodexu ČT z roku 1995 je pojednání o Etickém panelu ČT. V současnosti uţ není pojednání o něm přímou součástí Kodexu, ale základní ustanovení zůstávají téměř beze změny. Etický panel ČT je konzultačním orgánem vedení ČT a má povahu vnitřního nezávislého odboru. Členství v něm je čestné. Etický panel se vyjadřoval ke všem sporným otázkám a měřítkem jeho jednání byl souhrn zkušeností a nejvyšší profesní standardy. Jeho názor měl však je povahu doporučení a respektování tohoto doporučení bylo výrazem vědomého sebeomezování informovaných tvůrců. Nešlo jej proto vymáhat.55 V současnosti se provinění a prohřešky vůči Kodexu ČT řeší dle zákona 231/2001 Sb., který určuje, ţe porušení Kodexu je porušením pracovní kázně podle zvláštního právního předpisu, zákoníku práce.

4.3 Vývoj Kodexu ČT po roce 1995 Od září 1995 byl Kodex součást Statutu ČT. Formuloval zásady a etické aspekty tvorby programu, zpravodajství a ţurnalistiky ČT jako sluţby veřejnosti, definoval vztah ČT k zobrazování násilí a ustanovil Etický panel ČT jako nezávislý konzultační 53

MATHÉ, Ivo. Statut, kodex, strategie České televize, str. 22 MATHÉ, Ivo. Statut, kodex, strategie České televize, str. 23 55 MATHÉ, Ivo. Statut, kodex, strategie České televize, str. 25 54

41 orgán vedení ČT, vyjadřující se k případům, kdy můţe být dotčena etika ţurnalistické či umělecké tvorby.56 Jeho vývoj ale rozhodně nezamrzl na mrtvém bodě. To má ostatně zakotveno v jednom ze svých ustanovení - Zásady zpravodajství a tvorby programu je třeba chápat jako otevřený dokument, který v průběhu času můţe reflektovat proměňující se realitu a případně potřebu dalších kodifikujících ustanovení

nebo

formulování

zásad

k parciálním problémům zpravodajství, tvorby programu či vlastní realizace pořadů.57 Proto v průběhu dalších několika let docházelo k tu menším, tu větším změnám. Na počátku roku 1998 došlo ke změnám ve Statutu ČT. Nová verze Statutu byla na návrh tehdejšího generálního ředitele Ivo Mathé projednána a následně schválena Poslaneckou sněmovnou 17. ledna 1998. I přesto, ţe se změny týkaly i příloh Statutu, tedy i Kodexu ČT k jeho zásadnějším změnám nedošlo. Kompletní změna Kodexu ČT přišla aţ v roce 2003. Tyto změny nicméně předjímal uţ zákon číslo 231/2001 Sb. Konečná podoba „nového“ Kodexu ČT byla schválena Poslaneckou sněmovnou v červenci 2003, nicméně aţ po více neţ dvou letech od okamţiku, kdy poslanec Petr Pleva předloţil první návrh nového Kodexu ČT (učinil tak uţ 12. ledna 2001, jen pár dnů po tzv. Vánoční krizi na ČT). Dnešnímu Kodexu ČT je částí odborné veřejnosti vyčítáno to, ţe je ještě více prohloubil závislost českých „veřejnoprávních“ médiích na politicích.58 Kodex dnes není součástí Statutu ČT ani jiného dokumentu. Je samostatným svébytným dokumentem, který v roce 2003 doznal spousty změn. Od svého předchůdce se liší komplexnějším řešením. Nový Kodex ČT má 26 článků, preambuli a závěrečná ustanovení. Jeho základní poslání, tedy řešení obecných zásad naplňování veřejné sluţby v oblasti televizního vysílání, zůstává stejné. Pojetí tohoto poslaní je ale v mnohem širším měřítku. Reflektuje vývoj v české mediální oblasti, stejně tak vývoj technologický, bere v potaz i zkušenosti nasbírané od druhé poloviny 90. let. Výsledkem jsou například nově přidané zásady a ustanovení týkající se poplatníků televizního poplatku (čl. 3), diskusních pořadů a plurality (čl. 6), Kodex ČT řeší i otázky náboţenství a etiky (čl. 7), zabývá se tvorbou zábavních pořadů (čl. 11), mnohem více i sportovním vysíláním (čl. 12), ţivým vysíláním (čl. 18), krizovými situacemi (čl.19) nebo dobročinnou a charitativní činností (čl. 20). 56

Kolektiv autorů. Prvních deset let České televize, str. 359 MATHÉ, Ivo. Statut, kodex, strategie České televize, str. 13 58 Kolektiv autorů, Deset let v českých médiích, str. 58 57

42

5. Televizní žurnalistika a její (etická) specifika Zatímco historie „klasické“ psané ţurnalistiky začíná uţ před několika staletími, skutečným počátkem ţurnalistiky televizní je aţ 2. listopad roku 1936, kdy začíná pravidelně oficiálně vysílat britská BBC. Fundamentální vlastností televize uţ od jejích prvopočátků je schopnost zprostředkovat divákovi přímou účast na průběhu událostí a umoţnit mu, aby se stal jejich očitým svědkem.59 TV nepřenáší pouze informace, ale hlavně reálné obrazy a zvuky, dnes stále častěji „ţivě“, tedy v reálném čase. Dokonce platí, ţe u televize je obraz tím nejdůleţitějším a určujícím prvkem. Je proto více neţ zřejmé, ţe etické aspekty televizní ţurnalistiky se nemohou omezit jen a pouze na dodrţování standardních novinářských principů (jako je pravdivost, čestnost, nestrannost, objektivita, vyváţenost, vyvarování se střetu zájmů atd.), ale je potřeba je rozšířit o další oblasti. Na rozdíl od svých kolegů v tisku se musí televizní novináři vyrovnat s etickými problémy, které s sebou přináší pouţití „televizního“ audiovizuálního jazyka, tj. obrazu a zvuku. Mezi výrazové prostředky televize potom patří i nonverbální prvky. Přibývají tak další sporné a citlivé oblasti, kde je moţné udělat chybu a prohřešit se proti etickým normám a kodexům konkrétních médií. Základní sloţkou obrazu je pro televizní novináře záběr, který má mimo orientační a registrační funkce i funkci dramatizační a emotivní.60 Televizní novinář si musí uvědomovat, jak moc na diváky zapůsobí pouţití detailních záběrů a jestli je nutné je pouţít, aby divák pochopil situaci. Spolu s obrazem vytváří funkční celek zvuk. I tady je na zváţení reportéra, zda pouţije reálné zvuky, bezprostřední výpovědi ještě stále otřesených svědků těsně po události, zda bude akcentovat zajímavost a dramatičnost, moţná aţ senzacechtivost a bulvárnost, nebo zda dá přednost třeba dodatečně namluvenému asynchronu.

5. 1 Fenomén infotainmentu Televizní novináři, a to i v tzv. seriózních médiích veřejné sluţby, dnes také více neţ kdy jindy balancují na hraně toho informovat o událostech nestranně a objektivně a

59

Kolektiv autorů. O reportáži, o reportérech, str. 81

43 zároveň poskytnout divákům zprávu, která je nebude nudit. Otázku, zda je to vůbec moţné si pokládá i Robert Záruba: „Je moţné zachovat eticky správný postup a zároveň do určité míry vyhovět poţadavku televizního programu, v němţ původní cíl informovat stále výrazněji prorůstá úkol zaujmout, tedy nenudit, bavit, překvapovat diváka, jehoţ motivace ke sledování televizního zpravodajství prokazatelně slábne? Kvalitní televizní zpravodajství má ve výběru, řazení témat a jejich stopáţovém odlišení zdůrazňovat témata důleţitá před zábavnými. Ale zároveň má moţnost vyuţít reportáţních postupů, které diváka zaujmou.“61 K fenoménu infotainmentu, který je tak typický pro současné televizní zpravodajství (a neomezuje se uţ jen pouze na zpravodajství komerčních stanic) své řekl v pořadu Média a svět Michal Petrov: „Snaha vtěsnat do relativné krátkého časového úseku co nejvíce obrazových informací z celého dne vedla k neúměrnému krácení stopáţe jednotlivých příspěvků aţ na hranici jejich srozumitelnosti, informační nasycenosti a smyslové vnímatelnosti. To vše za přispění dynamického, klipovitého střihu, neúnosně atakující emocionální stránku lidského vnímání, spolu s uvolněným chováním moderátorů před kamerou a dalšími prvky majícími za úkol přitáhnout pozornost co největšího počtu diváků, způsobilo odklon od informace směrem k infotainmentu – metodě zábavního pojetí televizního zpravodajství.“62

5. 2 Zpravodajství „živě“ Jedním z hlavních trendů televizního zpravodajství je v současnosti i snaha o co největší aktuálnost a „ţivost“. Televizní ţurnalistika se stále častěji odchyluje od toho, aby referovala o tom, co bylo, k tomu, ţe ţivě referuje o tom, co je právě teď. Vzniká tak mnohem větší prostor pro to udělat chybu – na rozdíl třeba od psané ţurnalistiky, kde výsledný produkt nejde k veřejnosti okamţitě. Zde není moţnost situaci vrátit a opravit ji. Vše musí vyjít takzvaně „na první dobrou“. Pomalu se tedy dostáváme do situace, kdy zpravodajství běţí téměř v přímém přenosu. Otázkou ale je, jaké dopady to bude mít na etiku ţurnalistické práce. Zda na ni některá média nebudou kvůli rychlosti dodání zpráv divákům, rezignovat. (Coţ by byl opačný trend neţ ten, kterým se vydala po roce 2004 britská BBC, o které bude ostatně další kapitola mé práce) 60

HALADA, Jan; OSVALDOVÁ, Barbora. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace, str. 247 61 Kolektiv autorů. O reportáži, o reportérech, str. 87 62 Média a svět, 15. 2. 2007. Host pořadu Michal Petrov. Viz archiv www.ct24.cz (http://www.ct24.cz/vysilani/2007/02/25/10095522362_207411058090008_16:33_media_a_svet/3/)

44 Příkladem zpravodajství téměř v přímém přenosu byly ostatně jistou dobu i Odpolední televizní noviny na TV Nova - Regionální zpravodajský pořad, který byl v počátcích koncipován výhradně jako tok ţivých vstupů redaktorů z nejrůznějších míst regionů. Jeho podobu však ovlivnila ekonomická recese; ţivé vstupy se začaly v rámci šetření postupně vytrácet a jejich počet uţ v současné době nevybočuje z běţného průměru.63 Televize Nova se od roku 2007 jejich nasazením pokusila zachytit trend, který diktoval, ţe zpravodajství má být co nejaktuálnější, ideálně „v přímém přenosu“. Na druhou stranu je ale potřeba podotknout, ţe občas šlo jen o pouhé „pozdravy z parkoviště“, které byly moţná autentické, ale v případě, ţe od události uběhlo uţ několik hodin a reportér neřekl nic nového a zásadního, pseudoaktuální.

63

Kolektiv autorů. O reportáži, o reportérech, str. 84

45

6. Zpravodajství TV Nova Zpravování o významných, zajímavých, překvapivých, úspěšných, tragických či jinak atraktivních událostech patří k nejstarším projevům společenského ţivota.64 Takto jasně a stručně popisuje zpravodajství například Tomáš Trampota. Encyklopedie praktické ţurnalistiky zase zpravodajství chápe jako činnost, jeţ „zprostředkovává rozmanité a společensky podstatné informace odráţející myšlenkovou pluralitu společnosti a slouţí veřejnosti k utváření vlastních názorů. Proto má být zpravodajství pokud moţno přesné, vyváţené, nepředpojaté a poctivé ve výběru, zpracování a prezentaci, nestranné a aktuální, včasné, jasné a srozumitelné.“65 Zpravodajské relace jsou základním stavebním kamenem vysílání drtivé většiny televizí. Výjimkou v tomto směru není ani televize Nova, která své vysílání odstartovala 4. února 1994 právě Televizními novinami. Ty se potom během krátké doby vyšvihly na vrchol ţebříčků sledovanosti a staly se českým novodobým televizním fenoménem. V následující kapitole se tedy pokusím přiblíţit, jaká jsou specifika „nováckého“ zpravodajství v porovnání se zpravodajstvím na televizi veřejné sluţby, tedy v našem mediálním prostředí na České televizi, přiblíţím, jak je to s jejich aktuální podobou a sledovaností, vzpomenu na některé eticky sporné momenty jejich vysílání a nakonec popíšu, jak se na Nově posílá člověk, který se zajímá o jejich vnitřní etické normy, od čerta k ďáblu a zase zpátky.

6.1 Základní rozdíly v pojetí zpravodajství komerční Novy a České televize Rozdíly v pojetí zpravodajství na naší největší soukromé televizi, tedy na televizi Nova, a na televizi veřejné sluţby, tedy na České televizi jsou zřejmé na první pohled. Soukromá televize musí mnohem více akcentovat zájmy diváků, televize veřejné sluţby naopak musí naplňovat právě definici veřejné sluţby. Prostředky, jakými televize svých cílů mohou dosáhnout, se různí. Pojďme si tedy přiblíţit ty nejzásadnější z nich. Definice toho, čím se liší zpravodajství, by se ještě nedávno moţná dala ukrýt pod jedno jediné slovo. Tím slovem je pojem infotainment. Tedy trend ve zpravodajství, který diktuje novinářům ne podat obsáhlé a naprosto vyčerpávající

64

TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství, str.9

46 informace, ale informace, které člověka zaujmou, vyvolají v něm emoce, popřípadě ho pobaví. Pokud informace sama o sobě není natolik zajímavá, pak musí být alespoň zajímavou a zábavnou formou podána. Pozor ale na to, ţe některé z formálních postupů infotaimentu, který byl zpočátku spojován pouze se zpravodajskou produkcí trţně orientovaných vysílatelů, však postupně získaly neutrální význam a uplatňují se ve všech televizích. Zejména zdomácněly na zpravodajských kanálech, kde se staly běţnou součástí pouţívaného audiovizuálního výraziva.66 Televize rozdílně přistupují uţ k výběru témat, o kterých budou ve svých zpravodajských relacích informovat, a k hiearchii zpráv. Kdyţ zapnete Události na ČT, jako první zprávu obvykle dostanete tu nejdůleţitější událost dne, televize Nova naopak sází na otvírák, který je zajímavý a neotřelý. „V letech 2000-2009 je moţné pozorovat znatelný příklon k preferencím originality zprávy proti její důleţitosti. Tak je moţné zahájit zpravodajství zprávou, která má informační hodnotu pro lokální nebo dokonce skupinové publikum a pro většinové diváctvo je především zajímavá,“ 67 říká k tomu například Robert Záruba. Nova také mnohem více akcentuje poţadavky svých diváků. Platí pro ni totiţ jednoduchá rovnice. Více diváků a vyšší čísla ve sledovanosti jí logicky generují mnohem vyšší zisk z prodeje reklamního prostoru. Cílí proto na masového diváka, a to opět za pomoci infotainmentu a metod, které jsou mu blízké. Typické je jednoduché ztvárnění témat, zábavnou, popřípadě zajímavou formou. Občas můţe zpravodajství sklouznout aţ do roviny senzacechtivosti a bulvárnosti. Televize veřejné sluţby naproti tomu musí naplňovat úkoly veřejné sluţby. Ivo Mathé ji kdysi definoval jako něco, co promlouvá k občanovi a veřejní vysílatelé podporují přístup do veřejného ţivota všem a účast všech na něm.“68 Naproti tomu Vladimír Ţelezný tvrdil, ţe veřejná sluţba je všechno to, co nelze bez poplatku veřejnosti získat jinde.“69 Naprosto jinak přistupují Česká televize a televize Nova k prvkům postprodukce, jako jsou například zvukové podkresy, hudba, zpomalené záběry, detailní záběry, infografika, digitální rekonstrukce apod. Ve zpravodajství TV Nova 65

HALADA, Jan; OSVALDOVÁ, Barbora. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace, str. 214 66 Kolektiv autorů. O reportáži, o reportérech, str. 83 67 tamtéž, str. 90 68 Sborník textů ze semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích, str. 136 69 tamtéž str. 67

47 se tyto prvky objevují v mnohem častější míře. Zároveň právě tyto prvky patří k oblastem, kde je velmi snadné sklouznout a provinit se proti etice. Ve zpravodajských relacích ČT se tyto prvky objevují v menší míře. Vinnou špatného výkladu kodexu BBC byl zpomalený záběr dokonce postaven mimo etické hranice zpravodajství České televize. Coţ je samozřejmě nesmysl, nic takového v BBC ani v jiných kvalitních zpravodajstvích neplatí. Nedorozumění vzniklo snad chybným nebo spíš neúplným překladem. BBC nebo CNN naopak zpomalené záběry ve zpravodajství pouţívají, a to kdykoliv, kdy předkládají „ilustrační záběry“, které z logiky věci mají být proti aktuálním záběrům obrazově potlačeny. Autentické záběry z aktuální události zpomalovat nelze, v tom případě dochází skutečně k tomu, co bylo z kodexu BBC tak nepřesně převzato: neţádoucí emocionální účinky zpomalených záběrů. CNN a další stanice však uţ dávno pracují s rychlostí aktuálních záběrů.70 Odlišná je i mluva moderátorů a reportérů. Zatímco zpravodajství média veřejné sluţby je po jazykové stránce téměř normotvorné a zmínka o jazykovém projevu je i v Kodexu ČT a stejně tak v Editorských směrnicích BBC, u soukromého média není problém ve vysílání objevit publicismy, neologismy a výrazy na hranici hovorové a obecné češtiny. Opět se snahou přiblíţit se masovému divákovi. S tím souvisí i celkový projev moderátorů, který je u komerční Novy více familiární, reportéři a moderátoři si obvykle tykají a celý projev je více civilní.

6.2 Rozdíly očima odborníků I odborníci napříč celým mediálním spektrem se shodují na tom, ţe televizní zpravodajství na soukromé stanici se od zpravodajství televize veřejné sluţby značně liší. Ať uţ je to výběrem témat, jejich řazením nebo jejich následnou prezentací. Tomuto tématu se ostatně důkladně věnovali i účastníci semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Tématem byla právě veřejná sluţba ve „veřejnoprávních“ médiích a já jsem se pokusila shrnout základní postoje, které k otázkám rozdílnosti zpravodajských relací měli toho času majitelé, ředitelé a šéfredaktoři zpravodajství tří našich největších televizí – České televize, Novy a Primy. Pavel Zuna, toho času šéfredaktor zpravodajství na TV Nova, na semináři v Českém Krumlově v roce 2002 upozorňoval na to, ţe je soukromé zpravodajství ovlivňované i tím, ţe ho „nedotují“ koncesionáři, ale prostředky do něj vkládá vlastník. 70

Kolektiv autorů. O reportáži, o reportérech, str. 91

48 Doslova řekl: „Koncesionáři očekávají, ţe zpravodajství bude plnit to, čemu se říká veřejná sluţba. Tedy to, co nikdo neví, co je, ale kaţdý to velmi striktně vyţaduje. Soukromý vlastník, ten očekává něco jiného. Ten očekává něco stejně naivního, a to je zisk. … Soukromý vlastník korunu dvakrát otočí, neţ ji vydá, na druhou stranu je oproti veřejnoprávní televizi schopen daleko více motivovat své lidi, a to jak finančně, tak moţná i po dalších stránkách.“71 A v čem se tedy podle něj liší soukromé zpravodajství od zpravodajství média veřejné sluţby? „Informace, které divák vyţaduje od České televize, jsou vlastně jakékoliv informace, které potřebuje nějakým způsobem k ţivotu. Kdybych to měl definovat, tak asi daleko spíše je to informace o deregulaci nájemného, neţ informace o tom, ţe někde v Horní Dolní dědeček sekerou napadl babičku. Druhou věcí, kterou pravděpodobně spíš poţaduje, neţ nepoţaduje, je, aby informace byly pokud moţno očištěné od subjektivních výlevů reportérů, od subjektivního prvku. A třetí věcí, kterou naopak od zpráv primárně nevyţaduje, je, aby ho bavily. Od toho má veřejná televize jiné ţánry … Naopak u soukromé televize je to do značné míry obráceně. Tam sice musí být nějaké zásadní informace, bez kterých by to nebylo zpravodajství, a divák by se na to nedíval, protoţe se chce něco dozvědět – nebo primárně chce mít pocit, ţe dozvídá všechno podstatné, byť se reálně doví asi méně neţ z veřejnoprávní televize. Zkrátka chce slyšet základní informace. Ale dále chce vidět zajímavosti, chce slyšet příběhy a chce vidět i „hovadiny“.72 Oba typy zpravodajství naopak podle Pavla Zuny poté spojují některá zásadní témata, základní novinářské poučky a principy a také publikum, o které se zároveň zpravodajství televize veřejné sluţby a soukromé televize přetahují. Zatímco Pavel Zuna, v roce 2002 šéfredaktor zpravodajství na Nově, jasně vymezil rozdíly mezi zpravodajskými relacemi, Jiří Závozda, toho času šéfredaktor zpravodajství TV Prima naopak tvrdil, ţe rozdíly mezi nimi mizí: „Zpravodajství je konstruované a příběhy, které kaţdý den zaznamenáváme v jednotlivých relacích, jsou toho skvělým dokladem, ještě více rozostřují hranice mezi realitou a fikcí. V době infotainmentu se rozdíly mezi bulvárním a seriózním stírají. Editoři rozhodujících zpravodajských relací v českých celoplošných televizích (veřejné sluţby nevyjímaje) pravidelně zkoumají tabulky a grafy sledovanosti a usilují o diváka, jeho vtaţení do

71

Sborník textů ze semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Veřejná služba ve

veřejnoprávních médiích, str. 28

49 relace, jednotlivých příspěvků. Co mají rychle a snadno po ruce? Drama: konflikty mezi protagonisty, jejich dělení na špatné a hodné, divákovo potěšení a opovrţení.“73 Své zástupce měla na tomto semináři i televize veřejné sluţby, tedy Česká televize. Zbyněk Honys, v roce 2002 ředitel zpravodajství, k rozdílnosti mezi zpravodajstvím, které poskytuje Česká televize a televize komerční řekl: „Jedním ze základních úkolů televize veřejné sluţby je poskytovat objektivní ověřené a ve svém celku vyváţené a všestranné informace pro svobodné vyjádření názorů.“74 Jak toho dosáhnout? I na to našel Zbyněk Honys odpověď: „Dlouhodobě se sniţuje práce s výrazovými prostředky … Niţší vyuţití výrazových prostředků automaticky oslabuje riziko zkreslení obsahu reportáţe … Snaţíme se přimět redaktory a dramaturgy k tomu, aby pracovali s jasnými fakty, aby ze zpravodajství nedělali projekci svých názorů, ještě prokreslenou nějakým téměř uměleckým záměrem, ale aby šli skutečně po faktech.“ Lakonicky pak celou debatu o úkolech zpravodajství na komerční televizi a v médiu veřejné sluţby shrnul Vladimír Ţelezný, tehdy ještě v pozici ředitele největší české komerční televize. „Jakým způsobem bude stavět zprávy Nova a jakým způsobem podle mého názoru by měly stavět zprávy veřejnoprávní televize? Zprávy na Nově budou dány preferencí diváka. Preferencí diváka, tzn. jeho bytostným, ţivotním kaţdodenním zájmem. Jeho bytostné kaţdodenní zájmy neodpovídají jakýmsi obecně daným historickým standardům … Zahyne-li v Sarawaku 280 tisíc lidí při nějakém masakru, s občanem na Chrudimsku to ani nehne. Jeho nezajímá, kde je Sarawak. Jeho zajímá Chrudimsko, pak ho zajímá Česká republika, pak ho zajímá balkánská válka, ale jenom proto, ţe jsou tam naši vojáci a naše vojandy, má velmi omezený okruh hiearchií, které postupně buduje ve směru od svého domu. … To je hiearchie, v níţ buduje svůj zájem o zprávu běţný divák.“75 Takto tedy vidí rozdíly ve „veřejnoprávním“ a komerčním zpravodajství lidé, kteří působili, nebo stále působí na vysokých postech právě v této oblasti. Já se o některých rozdílech zmíním ještě v praktické části své práce, kde budu zkoumat zpravodajství TV Nova za září 2010. 72

Sborník textů ze semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích. str. 31 73 Sborník textů ze semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích, str. 26 74 Sborník textů ze semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích, str. 11 75 Sborník textů ze semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích, strana 81

50

6.3 Zpravodajství TV Nova – aktuální vývoj, sledovanost Zpravodajství TV Nova, jehoţ znělka poprvé zazněla 4. února 1994 v 19:30, je dle

průzkumů

sledovanosti

Asociace

televizních

organizací

dlouhodobě

nejsledovanějším večerním zpravodajským blokem v České republice. Svým názvem odkazují a připomínají hlavní večerní zpravodajskou relaci, která běţela na Československé televizi od roku 1958 do počátku 90. let. Během více neţ 17 let, kdy Televizní noviny na obrazovkách běţí, došlo ke spoustě změn – ať uţ to byly změny personální, změny programové, grafické nebo jiné. Je stručně bych připomněla změny, které proběhly v posledních několika málo letech. Ty poslední zatím v únoru 2011. Pravděpodobně největší změna, která ve vysílání Televizních novin proběhla, se váţe k polovině října roku 2007. Tehdy televize Nova kompletně změnila vizuální podobu studia a hlavně začala své zpravodajství vysílat v obrazovém formátu 16:9 a v rozlišení HDTV. Byla tak vůbec první televizní stanicí v Česku, která k tomuto kroku přistoupila. S rokem 2007 je také spojený start odpolední televizní zpravodajské relace, tj. Odpoledních Televizních novin. V roce 2008 byl potom jako informační nadstavba pro televizní zpravodajství spuštěný portál tn.cz. Od roku 2010 se diváci ve zpravodajství Novy setkávají s rolující lištou, která informačně doplňuje materiál, který běţí na obrazovce, a obvykle odkazuje web tn.cz. V loňském roce pak Marie Fianová z tiskového oddělení Novy řekla: „Zpravodajská redakce TV Nova prošla v letošním roce rozsáhlou restrukturalizací, spojili jsme zpravodajské redakce Televizních novin, tn.cz a Mediafaxu a vytvořili fungující zpravodajský tým. Tyto strategické změny vyústí v příštím roce výrazným rozšířením zpravodajství na TV Nova."76 K výraznému rozšíření zpravodajství v roce 2011 skutečně došlo, a to 14. února 2011. Spojeno bylo navíc s novou podobou televizního studia, novou grafikou, znělkou a velkými, téměř „novinovými“ titulky na začátku kaţdé televizní reportáţe. K Odpoledním Televizním novinám a hlavní zpravodajské relaci navíc přibyly Ranní Televizní noviny, Polední Televizní noviny a Noční Televizní noviny.77 76

DRGÁČ, Zdeněk. Komunita TV Nova [online]. 2011 [cit. 2011-05-15]. Www.televize-nova.com. Dostupné z WWW: 77 TVnoviny.nova.cz [online]. 2011 [cit. 2011-05-15]. Zpravodajství TV vyrostlo do krásy. Dostupné z WWW:

51 Co se týká sledovanosti, pak po změnách dosáhly Televizní noviny 14. února v cílové skupině 15+ sledovanosti 2,573 mil diváků, coţ je share 60,87 %. O den později Televizní noviny sledovalo zhruba 2,65 milionu dospělých diváků – oproti tomu si Události na ČT připsaly 692 tisíc diváků a Zprávy na Primě 1,04 milionu diváků. Přes milion diváků získaly na Nově i její Odpolední Televizní noviny, na které koukalo zhruba 1,21 milionu dospělých, tedy 57 procent diváků, kteří se v dané době dívali na televizi.78 Menší sledovanost ale v prvních dnech svého nasazení vykazovaly Noční Televizní noviny, které sledovala zhruba čtvrtina diváků, Polední Televizní noviny potom jen 319 tisíc diváků starších patnácti let.79 Televize Nova je i tak ale nejsledovanější českou televizní stanicí. Její share sice klesá – kvůli digitalizaci a nástupu nových televizních stanic – to je ale negativní trend spojený s digitalizací, s kterým se potýká nejen TV Nova. Podle nejaktuálnějších dat měla Nova za březen celodenní share 31,34 %.80 V době primetimu (tj. od 19:00 do 23:00) potom dokonce 34,66 %.81 Na internetových stránkách Asociace televizních organizací jsou pak k nahlédnutí

82

i data sledovanosti za loňský rok, tj. za rok 2010. V ţebříčku sta pořadů

s nejvyšším ratingem, teda sta nejsledovanějších pořadů vůbec, figurují na sedmadevadesáti místech právě novácké Televizní noviny. Jejich hegemonii rozbíjí aţ na 33. místě zápas finále Mistrovství světa v ledním hokeji 2010, který 23. května odvysílala Česká televize. Jednašedesátá pozice patří Sportovním novinám z 1. ledna 2010. Těm patří i devětadevadesátá pozice. Absolutně nejsledovanějším pořadem v kategorii 15 + za rok 2010 pak byly Televizní noviny z 1. ledna 2010. Jejich rating byl 35,1 %. Pokud tedy budeme uvaţovat, ţe osob starších 15 let a vlastnících televizi je v Česku zhruba 8,4 milionu, pak si první zpravodajskou relaci v novém roce 2010 nenechalo ujít 2 948400 diváků. Ostatní televizní stanice se sice pokoušely hegemonii televize Nova v oblasti večerního zpravodajství nabourat. Mimo jiné například změnami vysílacích časů. Česká 78

VNOUČEK, Petr . Zpravodajské změny na Nově přinesly kolísavou sledovanost. Týden [online]. 2011, cc, [cit. 2011-05-15]. Dostupný z WWW: . 79 tamtéž 80 Měsíční výsledky sledovanosti, dostupné z 81 tamtéž 82 Žebříček sledovanosti pořadů za rok 2010, dostupný z

52 televize například v roce 1997 přesunula Události na čas 19:00. Televize Prima šla naopak do přímé konfrontace a Zprávy v roce 2007 nasadila na čas 19:30. Tento tah se ale tehdejšímu šéfovi zpravodajství Primy Pavlu Zunovi nevydařil a od května 2008 začínají Zprávy na Primě v 18:55, Události na ČT potom v 19:15.

6.4 Vnitřní etické směrnice ve zpravodajství TV Nova Zpravodajství TV Nova musí být samozřejmě v souladu s českým právním řádem i s některými směrnicemi Evropské unie. Z českých zákonů má pravděpodobně největší dopady na zpravodajství zákon 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání. Z evropských směrnic je to Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU, tj. směrnice o audiovizuálních mediálních sluţbách. Zákony a směrnice ale jen těţko pokryjí všechny oblasti, kde by mohlo dojít ke sporům. Zpravodajství TV Nova je tak determinováno ještě vnitřními etickými směrnicemi. To, ţe něco takového v redakci zpravodajství TV Nova mají, jsem poprvé zaregistrovala během tzv. „chrochtací kauzy“ bývalého šéfredaktora zpravodajství Jiřího Dlabaji. Ten byl v květnu 2009 vyhozen z televize Nova a tehdejší generální ředitel TV Nova Petr Dvořák jeho vyhození a postihy dalších redaktorů komentoval slovy: „Porušili Etický kodex Novy a to si nesmí dovolit ani u svých soukromých aktivit.“83 Kodex TV Nova nicméně není veřejně dostupný, není moţné ho najít na webových stránkách a není moţné do něj nahlédnout ani na vyţádání. Kvůli své bakalářské práci jsem se postupně obrátila na tiskové oddělení televize Nova, na redakci zpravodajství a na osm jejích redaktorů. Ondřej Špalek, Jitka Fárová, Tereza Maixnerová, Michaela Klárová, František Niklas, Ivan Berka ani Tomáš Hauptvogel na moje maily s několika dotazy, z nichţ jeden mířil právě na podobu Etického kodexu, ani nereagovali. Jediným, kdo odpověděl zpátky, byl redaktor z Vysočiny David Pik. Ten ve svém mailu z 27. dubna 2011 říká: „Dělám na Nově uţ cca 6 let a etický kodex našeho zpravodajství jsem podepisoval asi 4x – takţe tento dokument existuje – ale nevím, jestli je volně k nahlédnutí. Zavolejte si do centrály na Barrandově a nechte se spojit s paní Koskovou, asistentkou šéfa zpravodajství. Od ní se dozvíte více.“

83

Dlabaja: Doufal jsem, ţe mě jenom seřvou do bezvědomí. Novinky.cz [online]. 5. května 2009, [cit. 2011-05-15]. Dostupný z WWW: .

53 Paní Evě Koskové jsem se 2. května 2011 skutečně dovolala, ale bohuţel jsem se dozvěděla toto: „Etický kodex naše redakce má, ale jde o interní dokument, který vám poslat nemohu.“ Etický kodex TV Nova s Kodexem České televize tedy porovnat, jak jsem měla původně v plánu, nemohu. Nicméně i kdyby TV Nova vlastní Etický kodex neměla, musí se řídit minimálně Etickým kodexem Asociace televizních organizací (viz dříve, kapitola 3.6.1.), kde se v preambuli říká: „Pravidla tohoto Kodexu musejí být respektována všemi členy ATO jako etické minimum.“84 A zároveň, pro případ, ţe ta která redakce má vlastní etický kodex: „Interní předpisy a etické kodexy členů ATO nejsou tímto Kodexem dotčeny a mají přednost před tímto Kodexem, jde-li o ustanovení přísnější.“85 Mimochodem, právě Etický kodex ATO je výchozím dokumentem pro eticky sporné oblasti vysílání v TV Prima.

6.5 Některé dřívější eticky sporné momenty ve zpravodajství TV Nova Televize Nova dle mého názoru poměrně často balancuje na hraně toho, co je ještě v pořádku, a toho, co uţ odborná i laická veřejnost povaţuje za příliš silný šálek novinářského zpravodajského čaje. Kauz, o kterých bych se mohla zmínit, by se za 17 let, kdy Televizní noviny na Nově běţí, jistě našlo spoustu. Já si vybrala k připomenutí pouze tři, které jsou s porušením novinářské etiky nejčastěji spojovány – ať uţ z důvodu toho, ţe centrem dění byl tehdejší prezident, Nova dostala vysokou pokutu, nebo proto, ţe jde o poměrně čerstvou záleţitost. Jako první se zmíním o kauze z roku 1998, kdy se TV Nova stala terčem kritiky poté, co ve svém zpravodajství uveřejnila záběry nemocného prezidenta Václava Havla z nemocnice v Innsbrucku. Tehdejší hlava státu se tam v Universitní nemocnici podrobila akutní operaci protrţeného tlustého střeva. Televize Nova vyslala do Innsbrucku své reportéry, kteří skrytou kamerou pořídili záběry přímo z prezidentova pokoje. Ty se následně dostali do vysílání a spustili velkou vlnu nevole vůči praktikám, které televize pouţila pro to, aby zvýšila sledovanost svého zpravodajství.

84 85

Etický kodex ATO, preambule, dostupný z tamtéž

54 Ani já jsem neobjevila jediný důvod, proč by měly být v televizi odvysílány záběry nemocného prezidenta, které byly pořízeny neoficiální cestou a skrytou kamerou. Samozřejmě, ţe například podle Etického kodexu při Syndikátu novinářů platí, ţe společnost má právo na včasné, pravdivé a nezkreslené informace, které jim zaručuje článek 17 Listiny, na druhou stranu se ale v Etickém kodexu píše o respektu k soukromí osob. Vágní je i argument o veřejném zájmu. Kodex České televize pak tyto problematické situace ošetřuje ve článku 15, který se zabývá respektem k soukromí. V něm se říká, ţe je právem kaţdého, co ze svého soukromí zveřejní, či nezveřejní. Určitou výjimku sice představuje soukromé počínání, které můţe ovlivnit věci veřejného zájmu, kdy je moţné - po zváţení - respekt k soukromí porušit. Nedomnívám se však, ţe tuto definici naplnil právě tento případ. Ano, informování o zdravotním stavu prezidenta je ve veřejném zájmu, ve veřejném zájmu uţ ale není zveřejňovat jeho záběry na nemocničním lůţku, které byly pořízeny tajně. Vladimír Ţelezný, tehdejší ředitel naší největší komerční stanice nakonec argumentoval tím, ţe záběry, které televize odvysílala, byly „velmi decentní, neboť na nich byl pan prezident oblečen a poloseděl na posteli. Nebyly zveřejněny záběry, kde by byl nedostatečně oblečen nebo v situaci úplně jiné, která by byla opravdu privátní a která mimochodem nastala vzápětí poté.“86 Vladimír Ţelezný místo uklidnění situace tímto svým sdělením ještě zvýšil hladinu rozhořčení. Jednou z reakcí, která přesně vystihuje podstatu problému a jasně ukazuje, ţe došlo k překročení všech etických standardů, je článek Jiřího Peňáse v časopisu Respekt. V něm mimo jiné říká: "Vladimíra Ţelezného uţ asi nenapadne poloţit si otázku po etice a nakonec i smyslu takového počínání, kdy tlupa jeho reportérů obsadí střechy a balkony a ze zákrytu namíří kamery na nic netušící lidský objekt. Co asi takovým způsobem mohli natočit jiného neţ záběry, na nichţ se jejich oběť chová tak, jak se asi člověk v takové situaci chová: polehává a "polosedí", spí, jí, čte, sedí na toaletě, kašle a smrká, je oblečený nebo svlečený, je mu zle, nebo naopak třeba chvíli dobře, prostě se nalézá v hlubokém a důvěrném soukromí. Kudy ale v takovém případě vede - je-li jaká - hranice mezi záběry "decentními", tedy zveřejnitelnými, a těmi nehoráznými? … Čekali snad na ředitelství Novy, ţe se jim

55 podaří natočit nějaký utajený státnický čin, jejţ pak bude stát za to předloţit národu? To jistě ne. Při natáčení takových záběrů je poháněl pouze jednoduchý samospád účelnosti zbavené korektivu. … Opojeni svou beztrestností a naprosto pomýleným výkladem toho, co znamená "informovat", jsou ochotni jít v takovém voyerském rauši do všech důsledků. … Takový druh etického kanibalismu, jaký byl kaţdému patrný v případě horlivosti TV Nova ohledně prezidenta, se jiţ nedá vysvětlit pouze tím, ţe jde o bulvární stanici, a proto jí náleţí tomu odpovídající chování. Za takto bezproblémově pojímaným činem je příliš vidět bohorovnost experta přesvědčeného, ţe kaţdý, byť sebepochybnější skutek je ospravedlněn pouze svým účelem.“87 Druhou kauzou, kde se (nejen) televize Nova provinila proti etickým standardům, je kauza z Kuřimi. V prosinci 2010 TV Nova definitivně prohrála spor, ve kterém se soudila s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání o to, zda bylo, či nebylo eticky sporné zobrazování záběrů na týraného nahého chlapce. Televize Nova argumentovala právem na svobodu projevu a šíření informací, odvolávala se tedy mimo jiné i na článek 17 Listiny a podala stíţnost proti prvnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k soudu Ústavnímu. Ten ale potvrdil původní verdikt a Nova tak musela zaplatit pokutu ve výši 600 tisíc korun. Podle původního rozhodnutí soudců Nejvyššího správního soudu „nemohlo zveřejnění záběrů týraného chlapce půl roku od vypuknutí kauzy lidem přinést ţádné nové poznatky o případu a televize je pouţila jen pro zvýšení sledovanosti.“88 Ústavní soud zase argumentoval tím, ţe „znovuzařazení záběrů týraného nahého chlapce do vysílání nenaplnilo veřejný zájem.“89 Jako poslední případ, který Nova uveřejnila a který rozpoutal novou vlnu diskuzí o tom, co je a co není etické, uvádím kauzu Anny Janatkové, která se v říjnu 2010 ztratila v Praze a jejíţ tělo bylo nalezeno 16. března 2011 v praţské Troji. I přesto, ţe média hlavně v počátcích kauzy, kdy se po dívce pátralo, sehrála pozitivní roli v tom smyslu, ţe zveřejňováním informací a podoby dívky pomáhala při pátrání, informování o nálezu těla a následném hledání pachatele, TV Nova z etického hlediska nezvládla. Televize Nova se ještě v den, kdy bylo nalezeno mrtvé tělo, pokusila spojit a získat vyjádření rodičů mrtvé dívky. Ve zpravodajství se toho dne objevil i ţivý vstup, 86

PEŇÁS, Jiří. Už nikdy mrkev, jen samé konzervy. Respekt [online]. 1998, [cit. 2011-05-16]. Dostupný z WWW: . 87 tamtéž 88 FRÁNEK, Tomáš. Novu dostihl trest, platí za týrané dítě z Kuřimi. Aktuálně.cz [online]. 10.12.2010, [cit. 2011-05-16]. Dostupný z WWW: . 89 tamtéž

56 od hrobu, kde byla dívka údajně nalezena. Místo toho, aby byly divákům podány jasné, přesné a nezkreslené informace, byly předloţeny domněnky a vyjádření postavená víc neţ na čem jiném na emocích. Jako eticky nepřijatelné označil zpravování TV Nova o této kauze Jan Potůček, mimo jiné bývalý vedoucí mediální rubriky Reflexu nebo Lidových novin a aktuálně šéfredaktor webu Digizone.cz. Ten na svém profilu na Facebooku označil autory reportáţí za "hovada“90 a v článku „Rozhovor s vrahem Aničky a jiné exkluzivity“ mimo jiné napsal: „Kde je nějaká pieta? Kde je ohled k pozůstalým? Kde je nějaká elementární snaha o citlivé nakládání s informacemi, které mohou někoho ranit? Dokáţou si vůbec autoři těchto reportáţí a článků představit, ţe by takto někdo informoval o vraţdě jejich vlastního dítěte? Kaţdopádně skvělý rating a gratulace do CET 21.“91 Mimochodem. V anketě pod článkem, zda TV Nova informovala o nálezu těla Anny Janatkové citlivě, se k 15. květnu vyjádřilo 82 % z celkových 591 respondentů pro odpověď „Absolutně ne, její zpravodajství bylo nemorální.“ I přesto ale Nova drţí dlouhodobý prim, co se týká sledovanosti. Na vysílání televize Nova byla v souvislosti s kauzou Anny Janatkové podána stíţnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, ta byla ale konkrétně mířena ne na záběry týkající se hrobu, popřípadě identifikace oběti, ale na stoprocentní identifikaci podezřelého Otakara Tomka. Vyjádření Rady k tomuto problému zatím nebylo vydáno.

90

POTŮČEK, Jan. Rozhovor s vrahem Aničky a jiné exkluzivity Televizních novin. Digizone.cz [online]. 20.3.2011, [cit. 2011-05-16]. Dostupný z WWW: .

57

7. Televizní noviny optikou Kodexu České televize Praktickou část své bakalářské práce jsem postavila na analýze večerního televizního zpravodajství TV Nova a komparaci vybraných, dle mého názoru eticky sporných, reportáţí s reportáţemi o stejné události v Událostech ČT – pokud se tedy ta která zpráva do hlavní zpravodajské relace ČT vůbec vešla. Analýza, které jsem příspěvky podrobila, je kvalitativního rázu. Nezjišťovala jsem délku reportáţí, jejich přesný počet a poměr, například mezi tzv. soft a hard news, délku záběrů, popřípadě kvantitativní zastoupení jednotlivých témat ve vysílání. Kromě toho, ţe jsem podrobila zkoumání reportáţe z etického hlediska, potvrdila, popřípadě vyvrátila jsem si i některá pravidla, rozdíly a specifika ve zpravodajství TV Nova a České televize. Platí, ţe tematická agenda ve zprávách na TV Nova je méně společensky závaţná neţ na ČT. Na Nově se v plné míře projevuje trend infotainmentu. Televizní noviny tak obvykle začínají méně závaţnou zprávou, často i jen lokálního významu, kde není tolik akcentována důleţitost zprávy, jako její zajímavost a atraktivita. Zatímco tedy na TV Nova 7. září otevřela večerní zpravodajství zpráva o tom, ţe na vodní ptactvo se jiţ nebude střílet klasickými broky, ale pouze broky z ocele, na ČT byla „otvírákem“ zprava o tom, ţe o funkci přišel místopředseda Nejvyššího soudu Kučera. 12. září pak například na Nově Televizní noviny začínají tím, ţe ani jedna nová dálnice v Česku není zkolaudovaná, a Události na ČT řeší novou legislativu v oblasti solární energie a nárůst cen elektřiny. Prvky infotainmentu nicméně pronikají i do vysílání ČT. Důkazem můţe být zpravodajství ze 17. září, kdy ČT1 otvírá Události reportáţí s headlinem „Zoufalí invalidé: ČSSZ nedodrţuje lhůty“, popřípadě zpravodajstvím z 30. září a zprávou o tom, ţe ministerstvo dopravy chce uzákonit povinnost zapisovat údaj o stavu tachometru auta. Stoprocentně tak neplatí to, ţe Události ČT začínají vţdy tou nejzávaţnější zprávou dne. Stále častěji se objevuje trend, kdy první téma bývá lehčí a má za cíl diváka aktivizovat. Zpravodajství na Nově je také mnohem více personifikováno neţ Události na ČT. Tu samou zprávu TV Nova podává divákům prostřednictvím výpovědí očitých svědků a obyčejných lidí, v Událostech je zastoupení „lidí z lidu“ niţší. Platí tak, ţe Televizní noviny staví na zpravodajské hodnotě blízkosti. TV Nova má taky menší 91

tamtéž

58 podíl zahraničního zpravodajství. Nejčastěji ho řeší blokem krátkých obrazových zpráv v druhé polovině relace. Pokud si některá ze zahraničních událostí vyslouţí samostatnou reportáţ, pak hlavně díky hodnotě zajímavosti, popřípadě tím, ţe je opravdu velmi závaţná. Typickým znakem zpravodajství na Nově pak jsou přímé vstupy reportérů a redaktorů do vysílání. Ty by měly působit dojmem absolutní aktuálnosti. Často jsou ale pseudoaktuální. Informační hodnota toho, co sdělí reportér ţivě, není o mnoho vyšší neţ informační hodnota reportáţe, která vznikla o několik hodin dříve. Příkladem toho můţe být porovnání zpravodajství z 26. září o nehodě kamionu s vlakem u Valšova na Bruntálsku. Zatímco na ČT je vše důleţité a podstatné řečeno uţ v kompletní reportáţi, TV Nova se přímo v Televizních novinách spojí se svým reportérem na místě. Ten sice stojí u vraku auta, protoţe je ale tma, není za ním nic vidět a informace, které podá, jsou totoţné s těmi ve zpravodajství ČT1, i přesto, ţe tvrdí, ţe jsou to ty nejaktuálnější. Ve své bakalářské práci jsem pracovala s televizním zpravodajstvím za září 2010. Dohromady jsem na TV Nova viděla 369 příspěvků – obrazových zpráv, čtených zpráv, ţivých vstupů a reportáţí. Obvyklým průměrem v Televizních novinách bych 15 zpravodajských příspěvků. Extrémem pak byly zpravodajské relace v neděli 5. září a 26. září, kdy TN obsahovaly v prvém případě 21 příspěvků, v tom druhém 23 příspěvků. Obě relace výrazně přesáhly stopáţ půl hodiny. Osobně tuto délku přisuzuji konkurenčnímu boji o diváka. Podle programových schémat běţela v těchto datech na TV Prima soutěţ Česko-Slovensko má talent a na Nově show Talentmania, která ale hlavně v počátcích divácky ztrácela. Nova se nataţením délky zpravodajské relace dost moţná snaţila o to, aby diváci u jejího programu zůstali a promeškali úvod programu na Primě. S tím souvisí i to, ţe se v průběhu celého září jako zpravodajské tečky na závěr objevovaly medailonky jednotlivých soutěţících z pořadu Talentmania. Televizní noviny uţ tak nebyly jen čistě zpravodajským pořadem (tím ostatně pravděpodobně nebyly nikdy), ale i jedním z prostředků selfpromotion TV Nova. Po tomto úvodu se dál zaměřím na konkrétní typy reportáţí a konkrétní prohřešky, které se v nich objevují – a to v obou zpravodajských relacích, tedy v Televizních novinách i v Událostech.

59

7.1 Záběry z dopravních nehod Častým prvkem nováckého zpravodajství je zpravování o dopravních nehodách, které se ten který den udály. Ostatně právě jedna z těchto reportáţí byla důvodem, proč jsem si vybrala toto téma. Obrazová skladba v těchto příspěvcích bývá velmi podobná – záběry na rozbitá auta, ať uţ detailní nebo celkové, výpovědi očitých svědků, výpovědi samotných aktérů a záběry na zraněné, popřípadě mrtvé účastníky nehody. Zaznívají názory, ţe zobrazování podobných záběrů můţe mít preventivní účinek na chování řidičů. Kodex ČT k zobrazování násilných a drastických záběrů v článku 17.6 říká: „Přestoţe v odůvodněných případech můţe mít zařazení záběru do pořadu důleţitou vypovídací hodnotu, platí, ţe detailní záběry na mrtvé, raněné či šokem vyšinuté lidi lze zařadit jen výjimečně na základě souhlasu šéfredaktora příslušné redakce.“ Otázkou tedy je, zda je případná prevence odůvodněný případ, kdy tyto záběry pouţít. Dle mého názoru není. V okamţiku, kdy se tyto a jim podobné záběry objevují ve zpravodajství TV Nova denně, ztrácejí preventivní funkci, lidé se vůči nim obrní, získají imunitu. Před tím ostatně Kodex ČT varuje v článku 17.3: „Při odůvodněném zobrazení násilí je nutné hledat rovnováhu mezi poţadavkem pravdivosti, případně autentického uměleckého vyjádření a nebezpečím, ţe se diváci stanou vůči násilí otupělými. Šokující záběry jsou někdy nutné k tomu, aby diváci plně pochopili význam sdělení. Časté šokování diváků ovšem vede k tomu, ţe je potřeba prezentovat stále více násilí, aby se dosáhlo původního záměru.“ V období od 1. do 30. září 2010 jsem narazila ve vysílání TV Nova na několik reportáţí tohoto typu, které jsou dle mého názoru eticky sporné, nebo minimálně na hranici toho, co povaţuji za vhodné do vysílání. 4. září se například jako druhá zpráva Televizních novin objevuje informace o tom, ţe při nehodě zemřel další mladý člověk. Dvacetiletý mladík narazil do roubené chalupy. TV Nova tuto reportáţ doprovodila obrazovým materiálem z vyprošťování a záběry na mrtvé tělo pod plachtou (mimochodem, tento záběr se pravidelně objevuje ve všech reportáţích tohoto typu na Nově). Česká televize tuto událost ve svém zpravodajství vůbec neměla. Jiné uţ to ale bylo ve večerních zprávách 6. září. To obě televize zařadily reportáţe o tom, jak vypadaly statistiky prázdninových nehod. TV Nova pojala reportáţ

60 více statisticky, operovala v ní pouze s čísly, která ten den poskytla Policie ČR. Jako archivní obrazový materiál sice pouţívala záběry z dopravních nehod, ale záběry „jen“ z odklízení následků, všechny obrázky byly navíc výrazně označeny jako archivní záběry. I o těch hovoří Kodex ČT. A to konkrétně v článku 17.15, kde se doslova říká: „Archivní záběry zobrazující utrpení, bolest, násilí, zármutek nebo smrt nelze pouţívat mechanicky, zvláště kdyţ obsahují záběry ţijících osob nebo osob, jejichţ blízcí příbuzní dosud ţijí. Hodlá-li tvůrce pořadu pouţít archivních záběrů tohoto druhu, na nichţ jsou identifikovatelné osoby, musí si předem vyţádat souhlas šéfredaktora příslušné redakce.“ Dle mého je pak tematicky ta samá reportáţ na ČT v rozporu s tímto článkem Kodexu. Paradoxně je proti mému očekávání pojata mnohem bulvárněji a podbízivěji neţ na TV Nova. Zatímco komerční stanice reportáţ vystavěla na statistických číslech, ČT otvírá tuto problematiku sdělením, ţe při nehodách umírají i mladí lidé a děti. „Různá místa, rozdílný den, jiný ţivotný osud, přesto ale stejný scénář. 170 lidí uţ se z prázdninových cest nevrátilo. Spolujezdcům z dodávky, která skončila v mostním pilíři, bylo dvacet a jednadvacet let. Vnučka, která zahynula se svým dědečkem, by slavila 13. narozeniny. To jsou prázdniny v Česku.“ Tímto expresivně podaným a emotivně laděným asynchronem Edita Horáková otvírá reportáţ. A zatímco TV Nova se v obraze omezila jen na zobrazení plechů, Česká televize do vysílání pouţila i archivní záběry mrtvých, i kdyţ zakrytých osob, které dokonce neoznačila ani jako archivní. Nova v tomto konkrétním porovnávání pro mě vychází jako vítěz. Její reportáţ je po informační stránce kompletní a informačně kompletní by byla i reportáţ na ČT – a to i bez pouţití záběrů obětí. Ty zde byly dle mého samoúčelné a naprosto zbytečné. Podobně samoúčelné, jen s jediným cílem, a to vyvolat emoce, jsou záběry z novácké reportáţe ze 14. září, která pojednává o dopravní nehodě na dálnici D8. I tady TV Nova pouţila svůj oblíbený záběr na plachtou zakryté mrtvé tělo řidiče nákladního vozidla pod koly, v dalším záběru se pak objevuje kaluţ krve. Informační přínos těchto záběrů je nulový, obzvlášť v případě, kdy je předtím celá nehoda divákům zprostředkována za pomoci infografiky. Ve zpravodajství ČT se tato reportáţ ani neobjevila. K zajímavému závěru jsem se dostala při porovnávání reportáţí o rozsudku pro řidiče sanitky Karla Květa z 21. září. Ten dostal u soudu podmínečný trest za to, ţe způsobil dopravní nehodu, při které zemřel jeden z převáţených pacientů. Kdyţ

61 odhlédneme od toho, ţe Nova si neodpustila záběry na to, jak mrtvého odnášejí v ukrytého pod plachtou, pak musíme zkonstatovat, ţe se celkem výrazně mění podstata a hlavní myšlenka celé reportáţe. Televize Nova reportáţ vystavěla na sdělení, ţe řidič boural proto, ţe měl velké problémy se zrakem a ty pravděpodobně způsobily nehodu, i kdyţ on to popírá. Naproti tomu ČT za jádro celé reportáţe označila fakt, ţe se řidič provinil tím, ţe nezajistil připoutání pacientů, a nehodu způsobila jeho nevolnost za volantem. Tato informace přitom na Nově vůbec nezazněla. Úplně se tak změnila podstata reportáţe, a pokud divák viděl oba příspěvky, pak musel být nutně zmatený. Obě televize se potom 26. září věnovaly dopravní nehodě polského autobusu u Berlína, při které zemřelo 12 lidí a dalších 20 skončilo v kritickém stavu v nemocnici. Jako první jsem viděla reportáţ TV Nova. Obrazový materiál byl převzatý od zahraniční televize a neobjevovaly se v něm záběry na oběti neštěstí, „pouze“ záběry na trosky autobusu, popřípadě záchranářů, kteří pomáhají lehce zraněným. Ţádné detaily, spíše jen celkové záběry, některé záběry se dokonce opakovaly. I proto jsem předpokládala, ţe obrazové pokrytí této události na Nově není z tohoto důvodu tak bulvární a na ČT bude podobné, protoţe i ona pouţívala převzaté záběry. Místo toho jsem ale v reportáţi ČT narazila na mnohem brutálnější záběry. Editoři zpravodajství si neodpustili zhruba 4 vteřinový detailní záběr na lidské tělo bezvládně visící z okna autobusu a jen lehce přikryté dekou. Ten byl velmi nepříjemný, nečekaný a šokující. To je v rozporu s Kodexem ČT, konkrétně s jeho článkem 17.4, který říká: „Šokující záběry nikdy nesmějí být samoúčelné. Mimořádně citlivá musí být práce s kamerou a detailní záběry se mohou zařazovat pouze tehdy, kdyţ je to odůvodnitelné. Česká televize nezařadí záběry zobrazující násilí jenom proto, ţe jsou k dispozici.“ Jako poslední reportáţ z dopravních nehod uvádím tu z 29. září. Obě televize informovaly o první váţnější nehodě na nové části praţského okruhu. Obě reportáţe se dle mého v obrazovém pokrytí v ničem neproviňují vůči Kodexu, ale zarazilo mě v reportáţi TV Nova to, ţe do reportáţe zařadila výpověď jednoho ze svědků události, který byl vietnamské národnosti. Jediná věta, která se objevila v synchronu s ním, zněla: „Neumím česky!“ Jeho výpověď byla naprosto zbytečná, diváka neposunula nikam dál a jen napomohla utvrzení zaţitých a negativních stereotypů.

62

7.2 Zobrazování identity obětí, dětí a mladistvých V Kodexu ČT se v článku 17.7 uvádí, ţe „Česká televize nepřistoupí k identifikaci ţijících obětí závaţných násilných trestných činů ani příbuzných obětí těchto trestných činů (zejména v případech pokusu o vraţdu, těţké újmy na zdraví, znásilnění nebo pohlavního zneuţití), jestliţe s tím tyto osoby nesouhlasí. Ve výjimečných případech, jestliţe je plná identita těchto osob jiţ veřejně známa, můţe šéfredaktor příslušné redakce povolit výjimku z tohoto pravidla pro mimořádnou závaţnost veřejného zájmu. Kdyţ se touto optikou podíváme na v pořadí čtvrtou reportáţ televize Nova ze 14. září 2010, pak je nutné zkonstatovat, ţe by pravděpodobně editoriální kontrolou v České televizi neprošla (mimochodem Události se tomuto tématu vůbec nevěnovaly). O co šlo? V Televizních novinách byli diváci informováni o tom, ţe policie dopadla nebezpečného dvacetiletého lupiče z Polska, který v českém pohraničí přepadával benzínové pumpy. Reportéři TV Nova se na tuto skutečnost jeli optat přepadené jedné z přepadených ţen. V reportáţi se pak objevil její částečně zakrytý obličej a výpověď: „Nezlobte se, nebudu o tom mluvit!“ Tedy výpověď, která má absolutně nulovou výpovědní hodnotu, neříká divákovi nic zásadního. Jediným výsledkem je sekundární viktimizace oběti skrze její identifikaci v hlavním vysílacím čase. Obecně televize Nova často pouţívá tento typ výpovědí, kdy jí respondent nic konkrétního nepoví, odmítne na kameru vypovídat, ale v TV se stejně objeví – i kdyţ jen v krátkém prostřihu, kde vypovědět na kameru odmítá. Důvodem pouţití těchto záběrů můţe být snaha o to ukázat divákům, ţe reportér byl skutečně na místě, snaha o větší autenticitu. Na druhou stranu je potřeba s podobnými výpověďmi nakládat velmi citlivě a důkladně si rozmyslet, jestli je výsledek takový, aby ospravedlnil tuto sekundární viktimizaci oběti. Z tohoto pohledu se mi zdá být problémová i reportáţ TV Nova z 2. září o ţeně, která se pokusila svou dceru otrávit nemrznoucí kapalinou. Televize sice rozostřila na záběrech její obličej, ale reportérka se nevyvarovala pouţití některých konkrétních údajů, jako bylo křestní jméno poškozené dívky, záběry na bydliště a další podrobnosti. Na tzv. „efekt skládačky“, kdy si lidé i přes zamlčení některých informací dokáţou spojit údaje a z nich vysoudit identitu oběti ostatně upozorňují uţ Editoriální směrnice BBC.

63 Jako poslední případ, který spadá do této kategorie etických prohřešků, bych zařadila reportáţ TV Nova ze 17. září (v Událostech se toto téma opět neobjevilo). Zařazuji ji sice jako poslední, ale dle mého soudu se právě v této reportáţi pojí několik zásadních etických prohřešků dohromady. Šestá reportáţ z tohoto dne, jejímţ autorem byl Josef Svoboda, informuje o konečném rozsudku pro sedm muţů, kteří zavraţdili jiného muţe. Motivem jejich činu bylo podezření, ţe tento muţ ukradl jednomu z pachatelů bagr. Uţ úvodní synchron, ve kterém je plačící vdova těsně po útoku ještě v šoku, je dle mého názoru eticky sporný. V Kodexu ČT, v článku 17.6 se jasně říká, ţe „skupiny a jednotlivci, kteří si nemohou nebo nejsou schopni vyhradit rozsah, v němţ umoţní přístup televizních kamer ke svému utrpení, jako například lidé v bezvědomí a v hlubokém šoku, lidé zničení hlubokým ţalem nebo děti, mají nárok na zvláštní ochranu a ohled.“ TV Nova nicméně v reportáţi, která primárně řeší uţ rozsudek pro vrahy a nikoliv samotný čin, přináší výpověď šokované a plačící manţelky: „Ať si uvědomí, ţe mi zabili manţela, tatínka 4 dětí. Odtáhli ho pryč a řvali, ţe ho zabijou“ Po něm okamţitě následuje výpověď malé dcery zavraţděného: „Ani nestihl vylézt z postele. Hodili ho na zem a začali ho mlátit obuškama.“ Divák se ani nestihne vzpamatovat a v dalším záběru se dozvídá, na následky jakých zranění muţ vlastně zemřel. Reportér si totiţ ze závěrečného čtení rozsudku nevybral pasáţ, kdy soudce předčítá výši trestů, ale pasáţ, ve které čte výčet zranění zabitého - „krvácení z nosu a z dutiny ústní, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, odlomení pravého horního rohu štítné chrupavky a zlomeniny ţeber…“ Pokud tedy reportér chtěl mít v reportáţi materiál ze soudní síně, soudím, ţe si mohl vybrat jinou pasáţ. Zveřejnění této pasáţe má dle mého názoru jediný cíl – a to šokovat a vyvolat v divácích emoce. Pokud bych sestavovala pomyslný ţebříček reportáţí, kde došlo dle mého soudu v září k největším etickým prohřeškům, zařadila bych tuto reportáţ na první místo.

7.3 Porušování respektu k soukromí Dalším častým prohřeškem ve zpravodajství TV Nova je dle mého porušování soukromí. Kodex ČT k tomuto říká v článku 15.1: „Česká televize respektuje neveřejnost lidského soukromí a právo kaţdého učinit předmětem svobodného rozhodnutí, co ze svého soukromí zpřístupní jiným osobám. Jestliţe však původně soukromé počínání můţe ovlivnit věci veřejného zájmu (například výkon funkce nebo

64 dodrţování právních norem), můţe po zváţení všech okolností o takovém jednání informovat, a to zvláště ve vztahu k osobám veřejného zájmu. Osobně ale nepovaţuji za věc veřejného zájmu reportáţ z pohřbu prvních obětí střelce z Bratislavy, který na konci srpna 2010 zabil na bratislavském sídlišti Petrţalka sedm lidí a následně i sebe. Pohřeb je natolik soukromá a traumatizující záleţitost, ţe není z etického hlediska vhodné a správné z ní přinášet reportáţ, tak jako to udělala TV Nova 8. září ve svém čtvrtém příspěvku. Záběry na plačící a šokované příbuzné nebo kolabujícího bratra jedné z obětí nejsou ospravedlnitelné ţádným veřejným zájmem a jejich jediným cílem je opět v divákovi vyvolat emoce.

7.4 Další eticky sporné momenty Kromě těchto poměrně zásadních problémů se ve zpravodajství TV Nova objevují i menší prohřešky proti Kodexu ČT. Jedním z nich je neoznačování ilustračních a archivních záběrů, popřípadě pouţití nevhodných záběrů, které by mohly někoho poškodit. V jedenácté reportáţi z 8. září se tak například objevují záběry na mrtvé tělo leţící kdesi v lese, které reportéři pouţili při informování o zbytečné smrti důchodce, který se ztratil na houbách. Reportéři tady nevzali v úvahu to, ţe by tyto snímky mohly případné pozůstalé po člověku ze záběrů i zpětně traumatizovat. 16. září se pak v reportáţi o vězeňské sluţbě a propouštění dozorců objevují archivní záběry, na kterých jsou vězni v jídelně a jsou jasně identifikovatelní. Kodexem ČT by tyto záběry pravděpodobně neprošly, protoţe článek 17.14 říká: „Také opakované pouţívání stále stejných záběrů identifikovatelných osob v choulostivé situaci jako "neutrální" ilustrace (například dechová zkouška na alkohol) můţe být pro dotyčnou osobu velmi poniţující a traumatizující. Česká televize se proto vystříhá opakovaného uţití takových archivních záběrů.“ Podobné je to i v reportáţi z 26. září o rušení jednotek profesionálních hasičů, kde jsou jako ilustrační a archivní záběry pouţity videa ze zásahů, z dopravních nehod a záběry z provádění resuscitace.

65

Závěr Posledních šest týdnů jsem strávila uprostřed nejrůznějších kodexů, příruček a doporučení o tom, jak by měl novinář psát, aby svou prací nenadělal více škody neţ uţitku. Seznámila jsem se postupně se základními etickými kodexy a obecně platnými normami ve Velké Británii, v Německu a na Slovensku. Pročetla jsem spousty materiálů o vývoji české mediální scény po roce 1989. Mohu tedy srovnat úroveň mediální etiky a samoregulace u nás a v dalších státech. Samozřejmě tím myslím srovnání etických kodexů a dalších formálních dokumentů. K tomu, abych mohla zodpovědně porovnat úroveň mediální etiky v kaţdodenní praxi u nás a například ve Velké Británii, se dostatečně neorientuji a soustavně nevěnuji jejich mediálním obsahům. Co se ale týká podoby etických kodexů a standardů, pak si troufám tvrdit, ţe česká mediální scéna a její formální etické standardy zaostávají nejen za tou v západní Evropě, ale minimálně rozsahem a propracovaností ji do kapsy strčí i kodex Slovenského syndikátu novinářů. Na druhou stranu je ale třeba ocenit snahu soukromých médií, která jako pomyslnou nadstavbu k poměrně stručnému Etickému kodexu Syndikátu novinářů ČR, přijímají vlastní etické kodexy. Z nich pravděpodobně nejvíce vyčnívá Kodex časopisu Týden, vůbec první kodex soukromého média u nás. Za zmínku stojí i Kodex Hospodářských novin, který mimo jiné oficiálně upravuje chování novinářů při informování o vlastním majiteli. Pokud bych měla pouţít otřepaná klišé o tom, ţe jsou média hlídacími psy demokracie, pak se autoři tohoto kodexu pokusili vyvarovat toho, aby štěkal podle pokynů toho, kdo ho krmí. Ve zvláštní pozici je v Česku etika televizní ţurnalistiky. Česká televize, jako zástupce média veřejné sluţby, má sice velmi slušně propracovaný Kodex ČT, který částečně vychází z Editoriálních směrnic BBC, ale jeho podobu schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Porušení některé z jeho zásad můţe vést aţ k propuštění z České televize. Kodex tak není jen samoregulačním předpisem, jakýmsi vodítkem při svobodném rozhodování novináře, ale v jistých ohledech i předpisem na úrovni pracovního práva, a to můţe být problém. Nehledě na to, ţe ho schvalují politici a není tak jen čistě novinářským dokumentem. Největší česká komerční stanice Nova pak sice údajně svůj kodex zpravodajství má, ale jeho podobu s výsledným produktem zpravodajství nemohou konfrontovat běţní diváci, protoţe jde prý o interní dokument. O moc sdílnější nejsou ani samotní reportéři.

66 Těţko říct, zda jde o neochotu konfrontovat svou práci s etickými standardy média veřejné sluţby, nebo zda je to, ţe odpověděl jediný z nich, jen důsledek zaneprázdněnosti, případně lenosti. Kaţdopádně jsem se na zpravodajství TV Nova optikou Kodexu ČT podívala a zároveň jsem v případě, ţe o některé z vybraných událostí informovala ve svém večerním zpravodajství i Česká televize, podrobila zkoumání pod tímto drobnohledem i její reportáţe. Výsledky mě překvapily. Nevím, zda to bylo jen přemírou mojí snahy za kaţdou cenu něco „vyšťourat“, ale dle mého názoru byly reportáţe týkající se oblasti, kterou jsem si ve své bakalářské práci vymezila, „závadnější“ v podání České televize neţ v podání televize Nova. Samozřejmě, ţe není moţné celkově srovnávat tematickou agendu a pojetí zpráv, ale v případě, ţe se Česká televize rozhodne informovat o dopravní nehodě, pak si v ničem nezadá s komerčně pojatým zpravodajstvím na Nově. Naopak – člověk, který by nevěděl, která reportáţ je z produkce Novy a která z produkce ČT, by dost moţná tipoval autorství obráceně. Emocionálně laděnými prvky, expresivitou a zvolenými záběry Česká televize Novu předčí a troufám si tvrdit, ţe ne všechny reportáţe odpovídají tomu, co je uvedeno v Kodexu ČT. Potvrzuje se tak ale jen trend posledních let, kterým je přibliţování podob zpravodajství na komerčních stanicích a stanicích veřejné sluţby. To, jestli jde o správnou cestu, by vydalo na nejednu knihu. Zpravodajství TV Nova má spoustu chyb a nedostatků – k těm největším bezesporu patří neustále se opakující záběry na zemřelé a zraněné, které dle mého názoru moţná mají silný emocionální náboj a na člověka zapůsobí. Jejich kaţdodenním zobrazováním se ale jejich působivost vytrácí a bojím se toho, ţe reportéři, redaktoři a editoři budou zacházet kvůli udrţení emocionálnosti stále dál, před tím ostatně varuje i jeden z článků Kodexu ČT. Nezastírám, ţe patřím do velké skupiny těch, kteří zpravodajství na TV Nova rádi zkritizují, na druhou stranu ale můţeme být jen rádi, ţe máme vůbec moţnost a příleţitost kritizovat soukromé vysílání. Není to totiţ tak dávno, co jsme řešili mnohem zásadnější problémy ţurnalistiky, jako bylo potlačení její samotné podstaty – tedy svobody projevu, práva vyjadřovat své názory a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace.

67

Summary The main objective of my thesis was to compare the news of Nova TV to Czech TV Code. Before this part I also researched the evolution of the media ethics in some countries and compared current situation in this branch to situation in the Czech Republic. As I see it the media ethics in the Czech Republic is still influenced by previous forty years of domination by the Communist Party and unfreedom of all the media. There are still some problematic aspects. In my opinion the Ethics Code of Syndicate of Journalists is too brief and inadequately covers all of the disputed areas. Compared to the similar document in Slovakia our Ethics Code is not very well designed. On the other hand, it is necessary to appreciate the efforts of private media to work on evolution of media ethics in the Czech Republic. The Ethics Code of Týden magazine is one of the best codes in the Czech republic and the first code of private medium in our republic. Special status in ethics branch has the television production. The Czech Television, as the representative public service media, has the Code based partially on BBC Editorial´s Guidelines, but its text is approved by one of the Houses of the Parliament. Moreover The Code is not only self-regulation document and guideline for deciding but also binding rule on the level of the Labour Code The biggest, best known and still the most successful private television in the Czech Republic, TV Nova, supposedly also has ethics code but this code is non-public and audience does not have access to its current version. After seeing more than three hundred news reports of TV Nova and comparison to Ethics Code, I find the evening news problematic to certain degree. The most significant problems are depiction of violence, victims, people in shock and failure to respect privacy. Some reports disrespect the Code. But also it is true the Czech TV is not without mistakes. Sometimes it was even difficult to distinguish between the news from Nova TV and from the Czech TV. Same indiscretion – depiction of victims, dead people and violence – and maybe the same intention – to shock the audience. It is probably related to approximation of public service media and private media.

68

Použitá literatura BARTOŠ, Bohumír. Morálka socialistického novináře. 2. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1981. 131 s. HALADA, Jan; OSVALDOVÁ, Barbora. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. 3. vyd. Praha : Libri, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7277-266-7. JIRÁK, Jan ; KÖPPLOVÁ, Barbara. Masová média. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 413 s. ISBN 978-80-7367-466-3. KEEBLE, Richard. Ethics for journalist. 2. vyd. New York : Taylor & Francis Group, 2009. 326 s. ISBN 0-203-69882-7. Kolektiv autorů. Deset let v českých médiích. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 142 s. ISBN 80-7178-925-9. Kolektiv autorů. O reportáži, o reportérech. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2010. 130 s. ISBN 978-80-246-1781-7. Kolektiv autorů. Prvních deset let České televize. 1. vyd. Praha : Česká televize, 2002. 372 s. ISBN 80-85005-37-9. Kolektiv autorů. Zpravodajství v médiích. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2005. 155 s. ISBN 80-246-0248-2. KÖPPLOVÁ, Barbara; VOJTEK, Juraj. Stručný přehled vývoje britského tisku : Od druhé poloviny 19. stol do 70. let 20.stol . 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977. 114 s. MATHÉ, Ivo. Statut, kodex, strategie České televize. 1. vyd. Praha : Česká televize, 1998. 53 s. ISBN 80-85005-15-8. MCNAIR, Brian. Sociologie žurnalistiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 184 s. ISBN 807178-840-6. MCNAIR, Brian. Sociologie žurnalistiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 184 s. ISBN 807178-840-6. PUNČOCHÁŘ, Jan, et al. Deset let od přijetí Etického kodexu novináře : sborník z konference pořádané Syndikátem novinářů ČR 11. června 2008. 1. vyd. Praha : Syndikát novinářů ČR, 2008. 31 s. REIFOVÁ, Irena, et al. Analýza obsahu mediálních sdělení. 2. vyd. Praha : Karolinum, 2004. 149 s. ISBN 80-246-0827-8. REIFOVÁ, Irena. Slovník mediální komunikace. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 327 s. ISBN 80-7178-926-7.

69 REMIŠOVÁ, Anna. Etika médií. 1. vyd. Bratislava : Kalligram, 2010. 310 s. ISBN 97880-8101-376-8. RUΒ-MOHL , Stephan; BAKIČOVÁ, Hana. Žurnalistika : Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. 1. vyd. Praha : Grada, 2005. 292 s. ISBN 80-247-0158-8. Sborník textů ze semináře v Českém Krumlově v roce 2002. Veřejná služba ve veřejnoprávních médiích. 1. vyd. Praha : Česká média a Votobia, 2003. 316 s. ISBN 807220-142-5. THOMPSON, Mel. Přehled etiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 167 s. ISBN 80-7178806-6. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. 1. vyd. Praha : Portál, 2006. 191 s. ISBN 807367-096-8. VYMĚTAL, Štěpán, et al. Novináři a oběti trestných činů. 1. vyd. Praha : THEMIS, 2008. 80 s. Bakalářské a diplomové práce: DLABÁČKOVÁ, Barbora. Úprava principu presumpce neviny v etických kodexech vybraných médií a novinářských organizací. Praha, 2006. 80 s. Bakalářská práce. Karlova universita. KNAPP, Radim. Komparace produkčních a editoriálních směrnic BBC před a po šetření komise Lorda Huttona. Praha, 2009. 33 s. Bakalářská práce. Karlova universita. MUSILOVÁ, Jana. Etický kodex - ideál - realita. Olomouc, 2009. 99 s. Bakalářská práce. Universita Palackého. REINISCHOVÁ, Kateřina. Základní etické principy českých a francouzských médií. Praha, 2009. 69 s. Bakalářská práce. Karlova universita. SLÁMOVÁ, Stanislava . Právo na informácie – Právna analýza nepoctivých metód získavania informácií. Brno, 2009. 67 s. Bakalářská práce. Masarykova universita. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/250627/fss_b/Bakalarska_praca_Slamova.pdf Elektronické zdroje: Dlabaja: Doufal jsem, ţe mě jenom seřvou do bezvědomí. Novinky.cz [online]. 5. května 2009, cc, [cit. 2011-05-15]. Dostupný z WWW: .

70 DRGÁČ, Zdeněk. Komunita TV Nova [online]. 2011 [cit. 2011-05-15]. Www.televizenova.com. Dostupné z WWW: http://www.televize-nova.com/news/zpravodajstvi-tvnova-grafika-uroven-i-webova-verze-na-jednicku-/ FRÁNEK, Tomáš. Novu dostihl trest, platí za týrané dítě z Kuřimi. Aktuálně.cz [online]. 10.12.2010, [cit. 2011-05-16]. Dostupný z WWW: . http://news.bbc.co.uk http://syndikat-novinaru.cz http://www.ato.cz http://www.presserat.info http://www.rrtv.cz PEŇÁS, Jiří. Uţ nikdy mrkev, jen samé konzervy. Respekt [online]. 1998, [cit. 201105-16]. Dostupný z WWW: . POTŮČEK, Jan. Rozhovor s vrahem Aničky a jiné exkluzivity Televizních novin. Digizone.cz [online]. 20.3.2011, [cit. 2011-05-16]. Dostupný z WWW: . VNOUČEK, Petr . Zpravodajské změny na Nově přinesly kolísavou sledovanost. Týden [online]. 2011, cc, [cit. 2011-05-15]. Dostupný z WWW: . Další zdroje: BBC Editorial guidelines. Dostupné z Etický kodex Asociace televizních organizací Kodex časopisu Týden Kodex ČT Kodex Hospodářských novin Kodex Mladé fronty Dnes

71