UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Husitská teologická fakulta
Diplomová práce
PRVNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA A VZNIK KŘESŤANSKÝCH STÁTŮ NA VÝCHODĚ FIRST CRUSADE AND THE ESTABLISHMENT OF CHRISTIAN STATES IN THE EAST
Vedoucí práce:
Autor práce:
ThDr. Kamila Veverkova, ThD.
Lucie Pilátová
2013
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze, 25. června 2013 …..….….….….. podpis autora
Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří mi s tvorbou diplomové práce pomáhali a zvláště pak vedoucí mé diplomové práce.
Abstrakt Diplomová práce se zabývá vyhlášením a průběhem první křížové výpravy, která se odehrála v letech 1096-1099. Cílem práce je přiblížit především samotný průběh a události, které se během putování křižáků staly. Popsány jsou počátky a vyhlášení výpravy, politické dění, koncil v Clermontu, jaký byl středověký člověk a putování prostého lidu a poté rytířského proudu. Následné obsazení jednotlivých území a s tím spojený vznik křižáckých států. Zmíněn je zde i pohled dnešního člověka a jak i do dnešních dob přetrvává vliv těchto výprav.
Klíčová slova Křížová výprava; Clermonstký koncil; Křižáci; průběh první křížové výpravy; křižácké státy; Svatá země; Jeruzalém; vrcholný středověk
Abstract The thesis is focused on the proclamation and the course of the First Crusade, which took place in 1096 – 1099.The aim of the work is to make reader acknowledged with progress and events which occurred during the journey Crusaders. Described are the origins and proclamation of the Crusade, political events, council of Clermont, how was the medieval man and journey of the common people and knight´s current. Subsequent occupation of territories connected with emergence of Crusader States. There is also mentioned the view of modern man and how it persists to this days the influence of these expeditions.
Key Words Crusade; Crusaders; Council of Clermont; course of the First Crusade; Crusader States; Holy Land; Jerusalem; High Middle Ages
Obsah 1
Úvod ............................................................................................................... 1
2
Středověký člověk .......................................................................................... 3 2.1
3
4
Situace církve ve vrcholném středověku................................................. 4
Počátky první křížové výpravy ....................................................................... 8 3.1
Lidový proud ......................................................................................... 11
3.2
Významní účastníci výpravy ................................................................. 15
3.3
Výprava na Východ............................................................................... 17
3.4
Výzbroj rytíře ........................................................................................ 22
3.5
Bitva o Nikai ......................................................................................... 24
3.6
Rozdělení křižáků.................................................................................. 28
3.7
Antiochie ............................................................................................... 31
3.8
Petr Bartolomeus ................................................................................... 36
3.9
Druhé dobytí Antiochie ......................................................................... 38
3.10
Cesta do Jeruzaléma .......................................................................... 39
3.11
Křižáci před branami Jeruzaléma ...................................................... 40
3.12
Bitva o Jeruzalém .............................................................................. 42
3.13
Ustanovení Jeruzalémského vládce ................................................... 43
3.14
Vítězství nad Egyptem ...................................................................... 45
3.15
Splněný cíl ......................................................................................... 47
3.16
Situace v Jeruzalémě za vlády Gottfrieda ......................................... 48
3.17
Další posily ze Západu ...................................................................... 50
Vznik států .................................................................................................... 53 4.1
Edessa .................................................................................................... 53
4.2
Antiochie ............................................................................................... 55
4.3
Tripolis .................................................................................................. 57
4.4
Jeruzalém............................................................................................... 58
4.5
Dnešní pohled na křižáckou etapu ........................................................ 61
5
Závěr ............................................................................................................. 63
6
Seznam literatury .......................................................................................... 65
7
Summary....................................................................................................... 68
1 Úvod Diplomová práce se zabývá první křížovou výpravou, popisuje její vznik a počátky této výpravy, její průběh a problémy, které výpravu provázely. Nejdříve se práce věnuje popisu středověkého člověka, kde je vysvětleno, jak a proč byl člověk v této době ovlivněn vírou a ve výsledku, proč docházelo právě i ke křížovým výpravám. Dále je část práce věnována politickému dění v církvi a to především vzniku hnutí v Cluny a šíření jeho myšlenek, sporu mezi papežem Řehořem VII. a králem Jindřichem IV. a příčině rozkolu mezi Východní a Západní církví. Následuje vyhlášení výpravy papežem Urbanem II. a Clermontský koncil, kde papež přednesl svou motivující řeč. Popsáno je dále putování prostého lidu, který shromáždil Petr Poustevník, příčina proč se tomuto mnichovi podařilo shromáždit takové množství lidí, a i následné nešťastné události, které se tomuto „předvoji“ první křížové výpravy staly. Oficiální začátek se uskutečnil v srpnu roku 1096 a práce se věnuje vykreslení důležitých účastníků tohoto hlavního proudu a poté přechází k popisu průběhu výpravy od pochodu vojáků přes evropské území, doputování do Konstantinopole a problémy, které nastaly ještě dříve, než se vůbec křižáci setkali s pohany. Poté vykresluje dobývání jednotlivých území, především dobytí Antiochie a Jeruzaléma, rozkoly, které nastaly po dobytí těchto území při stanovování vládce. Dobytí Jeruzaléma bylo pro křižáky splněným cílem a stalo se centrálním územím mezi oblastmi ovládanými křižáky. Práce se zmiňuje i o dalších třech armádách, které byly vyslány na Východ kvůli negativním zprávám, které se šířily na Západ. Zpráva o této události se v práci vyskytuje především proto, aby ukázala, že křižáci byli nejednotní téměř vždy a kvůli neschopnosti komunikace a dohody mezi sebou docházelo ke zbytečným ztrátám na životech. Poslední část práce se věnuje vzniku křesťanských států, jako byla Edessa, Antiochie, Tripolis a Jeruzalémské království. Je zde stručný popis průběhu existence každého z nich. V úplném závěru je pojednání o dnešní situaci a pohledu na křížové výpravy, a jaké emoce dodnes tento vpád západního vlivu vyvolává na Blízkém Východě.
1
Rešerše literatury Diplomová práce je založena na rešerši literatury k tématu dějin středověku, historie křížových výprav a Byzantské říše a literaturou zabývající se Blízkým Východem. Těmito tématy se zabývali například: Tyerman, Duggan, Bridge, Nicolle nebo manželé Hrochovi, kteří se věnovali přímo historii a průběhu křížových výprav. Dále princezna Komnena, která sepsala paměti a píše o vládě svého otce Alexia i o jejím setkání s křižáky. Díky ní můžeme vidět celou situaci z druhého pohledu, stejně jako Gabrieliho. Le Goff nám nabízí pohled do života středověkého člověka a Kropáček nám ukazuje toto období z dnešního pohledu. Bibliografické údaje jsou uvedeny v seznamu pramenných a dalších zdrojů.
2
2 Středověký člověk Středověk a středověký člověk byl velmi silně ovlivněn náboženstvím. A právě to ovlivnilo jeho pohled na samotného člověka. Lidé byli různého postavení, různých profesí, jedni byli měšťané a druzí museli být zákonitě venkované. Těžko se určuje obecný typ středověkých lidí, ale je jeden, který zaručeně v této době vylučovali, a to byl bezvěrec. Jak píše Le Goff ve své knize: „Do 13. století, ale možná do konce středověku nacházíme písemné doklady pouze o nepatrném počtu těch, kteří popírali existenci Boha.“1 To jaký je člověk a jaký je jeho původ se lidé učili z knihy Genesis ve Starém zákoně. Zde našli dva pohledy na člověka. Pesimistický, který popisoval pád člověka, jeho hřích, odpadnutí od Boha a ztrátu ráje následovanou věčnou smrtí a optimistický, který popisoval člověka jako obraz boží. Pesimistická představa člověka se prolíná celým středověkem, ale nejvíce znatelná je právě v 11. - 12. století. Biblický Jób, byla osoba, která byla s tehdejším člověkem nejvíce ztotožňována, a především se jednalo o úseky, které pojednávaly o jeho ponížení před Bohem.2 Na základě křesťanské antropologie vznikly dva typy lidí, o kterých by se dalo říci, že byly definicí středověkého člověka. Prvním typem byli tzv. poutníci.3„…člověk putující, jenž je stále na cestě napříč tímto světem a svým životem, kdy tento svět i život jsou pouze dočasnými zastávkami v čase a prostoru jeho osudu, v němž směřuje, podle své volby, buď k věčnému životu, nebo k věčné smrti.“4 V podstatě každého člověka z této doby bychom mohli označit za poutníka a řadíme sem i křižáky. Druhým typem byli kajícníci, kteří se snažili, protože byli ovlivněni od počátku života představou hříchu, dojít spásy tímto způsobem.5
1
LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-274-8. s. 11. 2 Tamtéž. s. 12-13. 3 Tamtéž. 4 Tamtéž. s. 14. 5 Tamtéž. s. 14-15.
3
2.1
Situace církve ve vrcholném středověku V roce 1046 se konala synoda v Sutri, která uvrhla církev vůči světské moci do
špatné pozice. Jindřich III. zde prosadil volbu papeže panovníkem a tak se stalo, že několik let byl papež vybírán tímto způsobem. Bylo potřeba, aby obě mocnosti, jak světská, tak i církevní, měly vyrovnané síly. Aby nedošlo k tomu, že bude církev plně podřízena státu, bylo potřeba tuto situaci řešit a vyrovnat poměr mezi panovníkem a nejvyšší hlavou církve. Myšlenky, které vedly k pokusu o nápravu, vznikaly v řeholních a klášterních řádech, které se snažily o reformu církve. Reformní myšlenky se brzy rozšířily mimo tato společenství a vyústily v boj o investituru.6 Nejznámější a nejvýznamnější reformní hnutí vzniklo v klášteře v Cluny, který založil Vilém Akvitánský. Díky povšimnutí, že církev dosáhla v 9. století takového úpadku především kvůli její závislosti na státu, se Vilém rozhodl, že tento klášter nebude podřízen světské moci. V zakládací listině bylo jasně stanoveno, že volba opatů bude
probíhat
svobodně,
bez
vnějších
zásahů
diecézního
biskupa.
Klášter
vynikal tvrdou askezí, dodržováním benediktinské řehole a prvotně v oddanosti opatovi. Důležitým faktorem, díky kterému nezůstalo clunyské hnutí jen v uzavřeném společenství, byla jejich starost o celou křesťanskou obec. 7 „Cluny vděčilo za svůj skvělý vzestup a vynikající vliv v 10. - 12. stol. své vnitřní pevnosti a dynamice. Klášterní život nebyl rušen shonem a mohl se ve svých zdech hluboce a opravdově rozvíjet. Mlčenliví, do sebe obrácení mniši, žijící jen pro službu Bohu, byli v západním společenství velkými muži modlitby.“ 8 Úkol řeholníků byl hledět na okolní svět s optimismem a modlit se za všechny křesťany. Neměli se uzavírat před světem, ale podle novodobých bádání se ukázalo, že klášter byl dokonce přímo otevřen světu. Zajímali se o vědy, o politické dění a pravděpodobně udržovali styky s králi.9 Hnutí mělo opravdu veliký vliv. Za poměrně krátkou dobu mělo mnoho přívrženců a okolní kláštery se přidávaly k jejich ideji. Ve 12. století můžeme hovořit již o 2 000 - 3 000 klášterů clunyského typu. 10 Klášterů bylo takové množství, že zasáhlo do církevního i světského světa. Mniši, kteří byli vychováváni tímto 6
FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1992. ISBN 80-7113-008-7. s. 131. 7 Tamtéž. s. 131-132. 8 Tamtéž. s. 132. 9 Tamtéž. s. 132-133. 10 Tamtéž.
4
způsobem, stoupali v církevní hierarchii stále výš a není proto divu, že v rozmezí padesáti let, kdy se vystřídalo šest papežů, počínaje Řehořem VII., bylo pět z nich původem z kláštera clunyského typu.11 Nemůžeme s jistotou říct, že clunyské hnutí bylo hlavní příčinou boje o investituru. Jejich záměrem nebylo politické působení, ani křížové výpravy.12 Gregoriánské reformní hnutí se odlišovalo od clunyského svými politickými cíli. Obě tato hnutí byla založena na pojmu svobody církve, ale výklad se lišil. Cluny chápalo svobodu církve oproštěním od vnějších tlaků. Řehoř VII. dal gregoriánskému hnutí jiný nádech. Jejich boj se zaměřil na laickou investituru a snažení se zamezit peněžitému vysávání z řad světské moci.13 Tvůrcem boje o investituru se stal Řehoř VII., který byl ve svých mladých letech mnichem v Cluny a v pozdějších letech se stal papežem. Spor vznikl mezi Řehořem a králem Jindřichem IV., který stále zachovával hodnoty svých předků a cítil se tedy zároveň panovníkem a knězem. Podle papeže byl ale pouhým laikem jako každý jiný. Poté co sepsal Řehoř své názory v Dictatus papae spor vyostřil. Ve svém spisu tvrdil, že papež je nejvýše postaven, tedy nad krále i císaře, a dokonce může panovníka sesadit z trůnu, pokud se mu to bude zdát nutné z náboženských a morálních důvodů. Jindřich nedbal ničeho a dále využíval své právo a nakonec se mu podařilo přesvědčit biskupy, aby Řehoře sesadili z jeho funkce. Na to papež odpověděl Jindřichovou exkomunikací a to znamenalo pro království problém. Králi bylo dáno ultimátum. Do roka se musel omluvit Řehořovi a vyprosit si své místo zpět, jinak by byl zvolen nový vládce. Jindřich se musel nakonec podvolit a i se svou rodinou vykonal kajícnou pouť a papež ho opět ustanovil králem. V tuto chvíli bylo ale jasné, kdo má větší moc.14 I přesto že byl Jindřich dosazen za krále, byl zvolen protikrál Rudolf Švábský. Na tuto situaci reagoval Jindřich podobným činem a zvolil vzdoropapeže Klementa III. a Řehoř byl nucen prchnout. Vzhledem k tomu, že spor byl velmi hluboký a týkal se celé společnosti a říše, neskončil Řehořovou smrtí v roce 1085. Boje za světskou stranu se ujal Jindřich V., který se snažil spor vyřešit odlukou církve a státu. To se ovšem 11
LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-274-8. s. 52. 12 FRÖHLICH, Roland. Dva tisíce let dějin církve. 2.vyd. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021964-5. 13 FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1992. ISBN 80-7113-008-7. s. 133. 14 Tamtéž. s. 133-136.
5
ukázalo jako nereálné a návrh byl zamítnut. Bylo potřeba udělat ústupky na obou stranách a díky tomu vznikl roku 1122 tzv. Wormský konkordát, který zajišťoval králi světskou investituru se symbolem žezla a duchovní investitura byla přenechána církvi. Situace se zdála uklidněna, ale opak byl bohužel pravdou. Problém přetrvával ve vazbě církve na říši a tento stav vydržel po celý středověk. Bylo ale jasné, že papežova autorita a moc byla posílena, alespoň co se týká církevních záležitostí. Pokud došlo ke sporným záležitostem ohledně volby biskupa, vymohl si papež právo tento spor vyřešit. Velkou podporou se papeži ve 13. století staly žebravé řády, které byly velice rozšířené.15 Poměry mezi západní a východní církví nebyly nikdy dobré. Lišily se mezi sebou liturgií, dogmatikou i církevní politikou. Jižní Itálie patřila v této době Byzantské říši a po příchodu Normanů, kteří se snažili toto území obsadit, vyslal papež Lev IX. roku 1054římské legáty 16 do Konstantinopole, 17 aby se dohodli na vzájemné pomoci proti těmto nepřátelům. Konstantinopolský patriarcha Michael Kerularios se hrozil nepřiměřeného zasahování papeže do svých pravomocí a snažil se proto zabránit spřátelení se západní církví vyzdvihováním její odlišnosti. Kvůli sebevědomí římských legátů a jejich požadavkům o uznání západního učení za jediné správné, je odmítl patriarcha přijmout. Humbert si nenechal takovéto zacházení líbit a sepsal proti Michaelovi exkomunikační bulu, kterou položil na hlavní oltář v chrámu Hagia Sofia. Patriarcha oplatil legátům stejnou mincí.18 „Humbertem sepsaná exkomunikační bula zřetelně ukazuje, jak dalece se západní církev vyvinula v novém, vlastním směru a jak málo porozumění měli stoupenci reformy pro mentalitu reformní církve.“19
15
FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1992. ISBN 80-7113-008-7. s. 136-138. 16 Byli vysláni tři římští legáti. Humbert de Silva Candida, papežům kancléř Fridrich Lotrinský a arcibiskup Petr z Amalfi. 17 Konstantin I. Veliký se rozhodl vytvořit na místo řecké osady Byzantion, která byla založena v 7. století př. n. l., nové hlavní město východní části říše. Nejdříve se toto město jmenovalo Nova Roma, ale později ho Konstantin přejmenoval podle sebe a 11. května 330 n.l. vzniklo město Konstantinopol (Konstantinopolis, podle slovanského označení Cařihrad. Po dobytí Turky bylo město přejmenováno na Istanbul. Bitva o Konstantinopol se odehrála v roce 1453. A odehrála se mezi osmanskými Turky v čele s Mehmedem „Dobyvatelem“ a Byzantskými Řeky v čele s císařem Konstantinem. Turci měli značnou převahu- bylo jich okolo 80 000 a Řeků, kteří bránili, město bylo jen 10 000). Osada Byzantion byla vybrána záměrně díky své strategické poloze. 18 FRÖHLICH, Roland. Dva tisíce let dějin církve. 2.vyd. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021964-5. s. 90-91. 19 FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1992. ISBN 80-7113-008-7. s. 139.
6
Díky reformnímu clunyjskému hnutí se dostaly do pohybu mocné podněty, které citelně ovlivnily duchovní ovzduší této doby a ve svých důsledcích stály později u zrodu i nových společenství. Například řád cisterciáků, který se vyznačoval chudobou, tuhou prací a samotou, která sloužila k modlitbám. V Itálii působil muž jménem sv. Romuald a jeho hlavní prioritou bylo poustevničení, při kterém také pátral po samotě určené k rozjímání a modlitbám. Reforma zasáhla také řadu laiků a toto se projevilo i v období křížových výprav, kdy vznikly nové rytířské řády, 20 mezi které řadíme například řád Johanitů, Templářů a Německý řád. 21 Solidní analýzu situace církve ve vrcholném středověku podává historik Runciman ve své trilogii o křížových výpravách.22
20
Viz pozn. 198 s. 56. FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. 1.vyd. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1992. ISBN 80-7113-008-7. s. 139-144. V české literatuře podává shrnující informaci Buben. Srovnej BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3. 22 RUNCIMAN, Steven. A History of the Crusades: Volume 1, The First Crusade and the Foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press 1951. RUNCIMAN, Steven. A History of the Crusades: Volume 2, The Kingdom of Jerusalem and the Frankish East Cambridge: Cambridge University Press 1952. RUNCIMAN, Steven. A History of the Crusades: Volume 3, The Kingdom of Acre and the Later Crusades Cambridge: Cambridge University Press, 1954. 21
7
3 Počátky první křížové výpravy První křížová výprava se odehrála v letech 1095- 1099. Vše započalo vyhlášením výpravy, za kterou je odpovědný papež Urban II. 23 V roce 1095 svolal koncil, který se pořádal v severní Itálii v Piacenze. Nejvýznamnější bod k řešení na tomto koncilu byl Jindřich IV., který nechal dosadit svého vlastního papeže, tedy vzdoropapeže, aby mohl být korunován císařem. Problémem ovšem bylo, že vzdoropapeže neuznávali za hranicemi Západní říše. Urbanu II. se podařilo, díky pomoci Francie, Anglie a Španělska, získat nazpět Řím i severní Itálii.24 Na koncil v Piacenze dorazili i poslové císaře Alexia,25 který potřeboval sehnat vojáky, aby mohl bojovat proti Turkům, ale svoji armádu již neměl od té doby, co byla poražena v bitvě u Manzikertu. 26 Najímal si tedy žoldnéře, kteří za něj bojovali, především z řad Pečeněhů27 a Varjagů.28 Tito vojáci byli pouze pěšáci, kteří bojovali s obouručními sekyrami, a Alexiovi chyběla těžká jízda, kterou hledal právě na Západě. Z tohoto důvodu vyslal své posly s žádostí o pomoc na Západ a účast západních rytířů odůvodnil tím, že jejich pomoc utlačovaným křesťanům na východě bude služba Bohu. Schizma, které v této době stále probíhalo, mohlo být na překážku. Alexios se bránil tím, že nemůže ihned odstranit schizma, protože by mohl být svržen, ale po vítězství nad Turky, by mohl biskupy přesvědčit. A především se uvolil, že si žoldnéři ze západu mohou přivést s sebou své vlastní biskupy.29 Papež Urban II. mu ihned přislíbil pomoc, protože se obával, že Konstantinopol není natolik silná, aby se ubránila sama Turkům, a to by mohlo znamenat nebezpečí 23
Papež URBAN II. (1042-1099). V mládí působil jako kanovník v Remeši a později vstoupil do Clunyjského kláštera, kde se setkal s papežem Řehořem VII. V roce 1078 ho Řehoř VII pozval do Říma, kde se stal biskupem a kardinálem. 12. března roku 1088 byl zvolen za papeže. Tato doba byla pro papeže nelehkou vzhledem k situaci, která nastala při zvolení vzdoropapeže Klementa III, kvůli kterému byl nucen opustit Řím. Vrátil se sem roku 1089, kdy občané vzdoropapeže vyhnali. 24 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 22. 25 Císař ALEXIOS Komnenos I. Byl synem Jana Komnena a k moci se dostal díky povstání, které zosnoval se svým bratrem. Císařem se stal roku 1081. Alexios byl úspěšný díky vojenské síle, kterou využíval, ale především vděčil svým diplomatickým schopnostem. O jeho víře se nedalo pochybovat, i přesto ale církevní záležitosti nezasahovaly do státních. 26 Bitva u Manzikertu se odehrála roku 1071. Boj se odehrál mezi sultánem Velkých Seldžuků Alpem Arslanem a byzantským císařem Romanem IV., který byl poražen. 27 Pečeněhové byli kočovným národem tureckého původu. Císař Alexios s nimi vedl dlouhá léta boje, ale za doby první křížové výpravy je již využíval ve svém vojsku. 28 Varjagové dostali své pojmenování pravděpodobně od ruských Slovanů. Přicházeli do oblasti Ruska a Byzance ze Skandinávie a vstupovali zde do vojenských oddílů. 29 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862.
8
i pro samotný Západ. Ke konci roku 1095 svolal Urban II. další koncil, tentokrát do Clermontu, kde se rozhovořil o záchraně východních křesťanů, kvůli nebezpečí, které jim hrozí, a západní rytíři by jim měli jít na pomoc. To neudělalo takový dojem, jaký papež očekával a teprve když promluvil o utiskování, ke kterému dochází v Jeruzalémě a jaká příkoří se dějí poutníkům, kteří putují do Svaté země, nadchli se lidé pro tuto záchranou pouť. 30 Důvodů, proč byl Urban tolik horlivý pro křížovou výpravu, bylo několik. Pro církev mohl získat svrchované postavení nad řeckokatolickou odnoží. Evropa byla touto dobou sužována a destabilizována kvůli malým válkám, které zde probíhaly. Urban viděl v jedné velké výpravě za společnou věc možnost, jak je ukončit. A pro samotného papeže by úspěch výpravy mohl znamenat posílení jeho vlivu a navrácení důstojnosti, která papežskému stolci chyběla.31Řeč, kterou pronesl papež na koncilu, se nám dochovala v několika podobách. Pravděpodobně nejautentičtější text je Gesta francorum et aliorum Hierosolymytanorum neboli Čin Franků. Toto dílo bylo napsáno anonymním pisatelem, který doprovázel Bohemunda z Antichochie a vzniklo asi v letech 1100 – 1101. Mezi nejdůležitější historiky patří Fulcher ze Chartres, Balderic z Dol, Robert Monk a Guibert de Nogent. Robert napsal svou verzi řeči asi dvacet pět let po papežově projevu, ale je možné, že byl přítomen. Přesto použil jako předlohu Gesta francium. Baldericovo dílo vzniklo na počátku 12. století a jeho zdrojem, stejně jako Guibertovým, byl spis Gesta Francorum.32 Bridge o nadšení napsal: „Odezva byla bezprostřední a překonávala veškeré očekávání. Lidé dávali průchod emocím, které v nich Urban vyvolal, výkřiky „Deus lo volt!“ – Bůh tomu chce“.33 Biskupové na druhý den vymysleli znak kříže, který musí mít každý voják na zádech a na hrudi a proto se jim začalo přezdívat křižáci, což je z latinského crucesignati. Majetek, který tu po sobě křižáci zanechají, bude po dobu jejich nepřítomnosti spravován biskupem diecéze a všem, kteří se přidají k výpravě, nebo při ní padnou, budou odpuštěny hříchy. Ovšem za předpokladu, že se v půli cesty
30
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 23. ŠEDIVÝ, Jaroslav. Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu. 1.vyd. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 1999. ISBN 80-7207-217-X. s. 13. 32 FORDHAM. Urban II (1088-1099): Speech at Council of Clermont. [online] 33 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 28-29. 31
9
nerozmyslí a nevrátí se nazpět domů. 34 Urban ve svém dopisu do Boloně napsal: „Kdokoli toliko ze zbožnosti, a nikoli, aby získal čest nebo peníze, se vydá do Jeruzaléma, aby osvobodil Boží církev, může touto cestou nahradit veškeré pokání.“35 Papež nechtěl, aby se výpravy účastnili lidé jen z rozmaru a kladl proto důraz na to, aby manželé neopustili bezmyšlenkovitě své ženy a aby kněží a mnichové uvážili vážně svá rozhodnutí. Na tyto věci měli dohlížet místní kněží. Podle svědků bylo běžné, že ženy se nesměly účastnit výpravy, pokud sebou neměly doprovod a staří a chudí lidé se také nesměli účastnit, pokud by je na cestě neživil nějaký boháč.36 Bridge napsal: „Bůh sám bojovníky povede a dá jim vítězství a těm, kdo padnou v boji, slibuje on, papež Urban, rozhřešení a odpuštění všech hříchů. Proč marnit životy v hříchu a strádání, když mohou najít jako vojáci Kristovi v zemi, kde Kristus žil a zemřel, štěstí na tomto světě a vykoupení na onom? Nelze otálet“.37 Vzhledem k tomu, že se koncilu v Clermontu neúčastnilo mnoho významných pánů, museli se všichni kazatelé na Západě snažit získat právě tyto pány pro křížovou výpravu. V plánu bylo, že všichni dobrovolníci započnou svou pouť 15. srpna roku 1096 o svátku nanebevzetí Pany Marie a prvním cílem výpravy bude Konstantinopol, kde se všichni shromáždí. Legátem byl ustanoven biskup Adhémar z Puy, 38 který je označován za prvního dobrovolníka vůbec a především měl své vlastní zkušenosti s poutí do samotného Jeruzaléma.39 Jedinečnost této výpravy spočívá především v tom, že se ještě nikdy nestalo, že by se křesťané vydali do cizí země a tam bojovali za své přesvědčení. Bojovali sice proti pohanům, ale na vlastním území a snažili se odrazit jejich vpády. Dalším významným rysem je nedorozumění, ke kterému došlo hned na počátku vyjednávání mezi Západem a Východem. Císař Alexios požadoval do své armády žoldnéře, kteří by bojovali přímo za něj, pod jeho velením. Západní křižáci se ale považovali za Alexiovy
34
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. s. 73. 36 Tamtéž. s. 73. 37 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 28. 38 Adhémar Le Puy byl francouzským šlechticem a biskupem, jímž se stal v roce 1080. Pouť do Svaté země vykonal asi v roce 1086-1087. Jeho úkolem na první křížové výpravě bylo především utužovat vztahy mezi křižáky a východními křesťany, které na své pouti potkávali. Jeho význam pro tuto výpravu byl veliký. Po jeho smrti roku 1098 došlo mezi křižáky k opravdovým neshodám. 39 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 24. 35
10
spojence, v druhém případě chtěli jen využít pohostinnosti a přátelství císaře, a pomoc na cestě do Jeruzaléma, která byla pro některé primární. V podstatě se západní dobyvatelé nemohli plně shodnout na tom, zda je důležitější osvobodit Jeruzalém, nebo pomoci císaři.40
3.1
Lidový proud V době, kdy na Západě probíhaly přípravy na výpravu na Východ, si císař
Alexios myslel, že má dostatek času na zorganizování přijetí křižáků. Velmoži na západě sami věděli, že než vyrazí na cestu, uplyne ještě spousta času, protože v zimě je většina cest neprůchodná a na jaře není dostatek potravy. Kvůli těmto důvodům chtěli počkat až do léta, kdy je zralé první obilí. Někteří prostší lidé si ale tato úskalí neuvědomovali a vydali se na cestu dřív, než císař očekával a než bylo bezpečné.41 Řeholník, který se jmenoval Petr z Achery u Amiensu, se rozhodl shromáždit co nejvíce lidí a vydat se na Východ. Znám je spíše jako Petr Poustevník. Toto jméno mu bylo přiřknuto pravděpodobně kvůli jeho vzhledu. Runciman popisuje Petra takto: „He went barefoot; and his clothes were filthy. He ate neither bread nor meat, but fish, and he drank wine. Despite his lowly appearance he had the power to move men. There was an air of strange authority about him.“42 Již jednou se pokusil absolvovat cestu do Jeruzaléma, ale neúspěšně, protože byl zajat a týrán Turky, kteří ho později vyhnali zpět na Západ. Petrovi se podařilo při svém putování po Francii a Porýní přesvědčit okolo patnácti tisíc lidí, aby vše opustili a vydali se s ním na výpravu. Mezi početnými zástupy byli především chudí vesničané, kteří nebyli ani ozbrojení. Výjimku tvořilo pár rytířů, kteří se přidali k této výpravě, z nichž nejznámější je Waltr zvaný Nemanický.43 Anna Komnena 44 se o Petrovi ve svých spisech zmiňuje jako o Kukupetrovi, který se pokusil již jednou o cestu do Jeruzaléma, ale byl neúspěšný a jen s problémy se mu podařilo vrátit nazpět domů. Se svým neúspěchem se ale nehodlal smířit a chtěl se na pouť do Svaté země vydat ještě jednou. Již si ale netroufal cestovat do těchto
40
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. Tamtéž. s. 25. 42 RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. Volume I: The fisrt Crusade and the Foundation of the Kingdom of Jerusalem. 1.vyd. New York: Harper&Row, 1964. s. 113. 43 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 25. 44 Anna Komnena byla dcerou byzantského císaře Alexia I. Komnena. Žila v letech 1085-1148 a do povědomí vstoupila díky politické angažovanosti po smrti svého otce, tak především svou literární činností. V klášteře sepisovala události, které se odehrály za vlády jejího otce, ke kterým patří i stručný popis příchodu křižáků a průběhu výpravy. 41
11
nebezpečných končin sám a proto vymyslel plán, kterým přiměje ostatní, aby se k němu přidali. Začal kázat po latinských zemích a přesvědčoval ostatní, že slyšel boží hlas, který mu oznámil, že mají opustit své domovy a vydat se na cestu do Jeruzaléma a především ho vyrvat z rukou muslimů.45 Francouzské kroniky popisují Petra jako samotáře, který pochází ze severní Francie a neznámo proč odtamtud odešel. Kronikář píše, že mnich procházel městy a městečky a kázal lidem, kteří ho téměř „uctívali“. Shromaždovali se kolem něj v davech, naslouchali mu a přinášeli mu různé dary. On se lidem odvděčoval svou dobrotou, snažil se o nastolení míru mezi znesvářenými lidmi a přiváděl zpět domů manželky, které prchly od svých mužů.46 Měl takovou autoritu že: „Všechno, co dělal nebo říkal, zdálo se v něm jevit cosi božského, takže lidé dokonce vytrhávali chlupy jeho mezkovi a střehli je jako ostatky.“47 Zajímavé je, že podle záznamu Komneny nebyla Byzanc nijak nadšena z příchodu křižáků a jejich příchodu se velmi obávali. Takovýto měla na západní bojovníky názor: „Latinové, kteří jako Bohemund48 a jemu podobní už dávno toužili zmocnit se byzantské říše, našli v Petrových kázáních jen dobrou záminku, a jak už jsem řekla, vyvolali toto hnutí oklamáním čestnějších lidí, prodali svou půdu a předstírali, že potáhnou proti Turkům osvobodit Svatý hrob“.49 O Bohemundovi měla Komnena pravděpodobně nedobré mínění. Dále píše: „Prostí lidé vytáhli, aby se poklonili Hrobu Páně, a opravdu toužili spatřit svatá místa. Ale ti horší, mezi něž patřil takový Bohemund a jemu podobní, chovali v skrytu duše jiné plány a naděje, ti chtěli během tažení využít výhodné situace a zmocnit se císařského města.“50Hussey o Bohemundovi napsal: „For Constantinopole, the villain of the piece was Bohemund who from the moment that he appeared in its history was suspect, ´cherishing desires for the Roman Empire´.“51
45
KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, 1996. ISBN 80-207-0527-9 . s. 291-293. 46 ČERNÝ, Václav. Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách. 1.vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1705-5. s. 53. 47 Tamtéž. s. 53. 48 Bohemund z Tarentu byl významný účastník výpravy. Více informací ve stejnojmenné kapitole. 49 KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, 1996. ISBN 80-207-0527-9. s. 295. 50 Tamtéž. s. 293. 51 HUSSEY, J.M. The Byzantine World. USA: HARPER TORCHBOOK/The Academy Library, 1961.
12
Je překvapivé, kolik lidí byl Petr schopen svolat a přesvědčit je, aby s ním putovali na Východ. Jeho „pomocníkem“ byla těžká doba, která panovala. V roce 1094 přišla pohroma. Záplavy zasáhly oblast Německa a stejně tak i Francie a kvůli tomu byla zničena úroda. Další rok přišla sucha, kvůli kterým opět nebyla žádná úroda a lidé neměli co jíst. Kvůli těmto událostem se lidé snížili k nejhorším činům. Podle některých svědků se stávalo, že hosté, kteří se ubytovali v hostinci, byli v noci zabiti a druhý den snědeni. Byl dokonce i zadržen člověk, který zabil a snědl okolo čtyřiceti osmi lidí a jejich zbytky posléze zakopal nedaleko kostela. Takto se lidem žilo, když byla těžká doba. Bohužel ale i když nedošlo zrovna k nějaké pohromě, nežilo se většině lidem dobře. I za úrodných let docházelo k hladovění. Vojáci, kteří uměli pouze bojovat a nyní neměli kde bojovat, se neuměli jinak uživit, a proto se toulali po kraji a drancovali vesnice. Lidé se chytili s vděčností této příležitosti, kterou jim nabízel Petr Poustevník.52Jak píše Bridge: „Mnozí si ve své prostoduchosti možná mysleli, že jdou do zaslíbeného Nového Jeruzaléma, naděje křesťanů, města ze zlata a jaspisu, kde „už nikdo nebude hladovět a žíznit, nikdo nebude vystaven žáru slunce ani pronásledování. Beránek sedící uprostřed na trůnu je nakrmí a dovede je k živým pramenům vody a Bůh setře všechny slzy z jejich očí“.53Ohroženi bídou se necítili ale jen chudí lidé. Bohatí lidé byli ochromeni strachem při pohledu na chudobu kolem sebe a báli se stejného osudu. Nedostatkem potravy trpěly všechny společenské třídy a jídlo, které lidí měli, pečlivě schovávali před ostatními. Teprve ve chvíli, kdy došlo k vyhlášení první křížové výpravy, se ukázalo, kolik jídla a majetku měli lidé poschováváno. To co by za normálních okolností prodali velice draho, nyní neprodávali ani za poloviční cenu. Chtěli se co nejrychleji zbavit všeho majetku a vybavit se za utržené peníze na cestu. Ti, kteří byli skeptičtí a posmívali se těm, kteří byli strženi touto myšlenkou, se již druhý den také připravovali na cestu.54 Na cestu se vydali přes Německo směrem ke Konstantinopoli okolo Velikonoc roku 1096. První skupina pod vedením Waltra prošla přes Uhry bez velkých potíží, přátelsky je zde přivítali a pohostili. Problémy se vynořily ve chvíli, kdy se výprava
52
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. 53 Tamtéž. s. 30. 54 ČERNÝ, Václav. Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách. 1.vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1705-5. s. 50-52.
13
přiblížila k břehu řeky Sávy. Na druhém břehu řeky na ně čekalo město Bělehrad.55 Bohužel pro výpravu ze západu nebyli Řekové připraveni, protože první vojáky očekávali až na podzim. Obilí tudíž nebylo ještě zralé a sklizené a nebylo dostatek potravy pro příchozí cizince. Z tohoto důvodu, ještě než vůbec stačila výprava přebrodit řeku, začala plenit uherské město Semlin. Poté co byli Uhry zahnáni na druhý břeh, plenili kolem Bělehradu. Aby zabránil Alexios dalšímu plenění, poslal jim potravu a vojáky, kteří je v červenci doprovodili do Konstantinopole. Druhá skupina pod vedením Petra prošla Uhrami bez potíží. Teprve, když došli k hranici, kterou tvořila řeka Sáva, také vyplenili město Semlin a po přechodu řeky se dostali do konfliktu s řeckými vojáky. Bělehrad se stejně jako Semlin drancování a plenění nevyhnul. Nakonec se ještě tato skupina pokusila dobýt město Niš, ale bez úspěchu. Alexios jim jako doprovod poslal pohanské Pečeněhy, což od něj bylo neslušné, ale byli to žoldnéři, na které se mohl opravdu spolehnout. Po příchodu řeckých posil se společně všichni vydali směrem do Konstantinopole. Měli již dostatek jídla, a proto se cesta obešla bez dalších komplikací. Do Konstantinopole doputovali 1. srpna. Alexios byl těmito vojáky zklamán. Neuměl si představit, že by obstáli v boji proti Turkům. Všichni vojáci ze západu přebývali v pevnosti Civetot,
56
která se nachází na jižním pobřeží
v Nikomédijkém zálivu. Jediný Petr Poustevník zůstal v Konstantinopoli a žadonil u císaře.57 Postupem času začali být vojáci neklidní a drancovali své okolí. Ke všem těmto problémům nebyli všichni příchozí ze Západu jednotní a rozdělili se na Němce a Francouze, kteří mezi sebou soupeřili. Francouzi se rozhodli, že prohledají okolí Nikaie. Při této malé výpravě narazili na skupinu Turků, kterou se jim podařilo přemoct a jako odměnu získali stádo dobytka. 58 Dobytek jim však nestačil a Francouzi se rozhodli, že při drancování okolních vesnic zabijí jejich občany. Děti potom pekli na rožni. Bohužel nikomu z křižáků nepřišlo na mysl, že většina lidí, které pozabíjeli, byli řečtí křesťané, které přišli vlastně ochraňovat. 59 Němci, kteří viděli úspěch Francouzů, je chtěli trumfnout a vydali se až za hranice Nikaie, kde dobyli hrad. Než však stačili nashromáždit získanou kořist, Turci je oblehli. Němci zůstali v obležení 55
Bělehrad je dnes hlavním městem Srbska. Leží při soutoku řeky Dunaje a Sávy. Za časů první křížové výpravy se na tomto území nacházelo Uherské království. 56 Civetot bylo město, které se nacházelo severně od Nikaje ležící v severní Malé Asii. 57 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 25-27. 58 Tamtéž. s. 26. 59 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 33.
14
osm dní a po této době se vzdali. Ti, kteří přijali islám, byli ušetřeni a odvedeni jako otroci. Ti, kteří se nechtěli své víry vzdát, byli povražděni. Francouzi se chtěli za tuto porážku mstít a vydali se pobít Turky. Ti je však přepadli ze zálohy a hnali je zpátky do tábořiště, kde byli nakonec pobiti i ti, kteří se bitvy neúčastnili. Na živu zůstaly jen tři tisíce křižáků a ti byli odvezeni řeckými loděmi nazpět do Evropy. Tímto zanikla Petrova družina i přesto, že on sám byl po celou dobu těchto událostí stále v Konstantinopoli.60
3.2
Významní účastníci výpravy Petr Poustevník a jeho výprava byl nečekaným předvojem oficiální křížové
výpravy, která má své počátky v srpnu roku 1096. V tuto dobu byli připraveni velmoži, kterým se podařilo na cestu shromáždit dostatek peněz. Družiny byly dostatečně vyzbrojeny a zásobeny na cestu.61 Velitelé a významní muži, kteří se výpravy účastnili, nebyli králové, ale spravovali provincie, které patřily králi. Jeden z nich se jmenoval Raimund hrabě z Tolousu a Provence. Díky tomu, že Tolouse patřila Francii a Provence svaté říši římské, měl Raimund volnou ruku a mohl jednat podle svého. Bojovník byl zkušený a velmi bohatý. K jeho panství patřilo i Puy, kde byl biskupem Adhémar. Z tohoto důvodu byl biskup Adhémar, který byl zvolen papežským legátem na křížové výpravě, Raimundův podřízený ve světských záležitostech. Vzhledem ke svým zkušenostem a postavení hrabě doufal, že se stane velitelem celé výpravy.62Jeho záměrem bylo se na Východě usadit, což bylo zřejmé, protože sebou vzal svou ženu i své děti, kterým bohužel nebyl osud nakloněn. Trpkému konci se vyhnul jen jeho syn, který zůstal v Toulouse a střežil toto panství místo svého otce. I přes tragédii se Raimund po absolvování výpravy, kterou jako jeden z mála absolvoval kvůli náboženským důvodům, na Západ již nevrátil a dožil jako hrabě z Tripolisu v Libanonu.63 Další urozený významný účastník výpravy byl Hugo hrabě z Vermandois. Byl mladším synem francouzského krále Jindřicha I. a Anny Kyjevské a urozenost bylo
60
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. Tamtéž. 62 Tamtéž. s. 28. 63 NICOLLE, David. První křížová výprava 1096-1099. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 97880-247-1896-5. s. 14-15. 61
15
jediné, co měl, aby mohl mít takové postavení. Jako válečník nebyl nijak významný a i jeho družina byla velmi malá.64 Robert vévoda z Normandie byl syn Viléma Dobyvatele. Pod jeho vedením se na výpravu vydali Normané, kteří byli považováni za nejlepší rytíře světa. Vévoda Robert mnoha financemi většinou neoplýval, ale kvůli takové příležitosti, jako bylo vydat se Východ a do Svaté země, dal svůj majetek do zástavy a díky tomu měl dostatek peněz na vybavení svých mužů. Známý byl především pro své schopnosti vést zdařilý útok. Co se týká velitelských schopností, zde již jeho um pokulhával. K jeho výpravě se přidala i malá skupina mužů ze Skotska a Anglie.65Poté co se vrátil roku 1100 zpět do Normandie, doufal, že bude moct usednout na anglický trůn. Před výpravou se snažil svrhnout z trůnu svého bratra Viléma II. a nyní po návratu se musel potýkat se svým mladším bratrem Jindřichem I., který usedl na trůn za jeho nepřítomnosti. Bohužel se mu nezdařil ani druhý pokus a nakonec mu byla odňata Normandie a sám byl vsazen do vězení na hradě Cardiffu, kde v roce 1134 zemřel.66 Dobře známým, a bohužel také pravděpodobně nejméně odvážným účastníkem výpravy, byl Štěpán hrabě z Blois. Výpravy se účastnil na rozkaz své ženy, dcery Viléma Dobyvatele. Co Štěpánovi nakázala, to musel udělat, včetně výpravy do dalekých končin, kde šlo o jeho život. Byl velmi zámožný a díky tomu byli jeho muži velmi dobře vyzbrojeni.67 Eustach hrabě z Bologne se této výpravy nezúčastnil jako dobrovolník, ale spíše jen kvůli mínění veřejnosti. Za to jeho dva mladší bratři Balduin a Gottfried byli velmi zanícení pro výpravu. Balduin neměl žádné majetky, a proto se rozhodl vydat na Východ i s celou svou rodinou a vydobýt si zde léno. Gottfried se také rozhodl na Východě zůstat, a proto rozprodal všechen svůj majetek. Jeho družina byla složena z Lotrinků a Nizozemců a vzhledem k tomu, že byla mnohem silnější, než družina, které velel Eustach, rozhodl se nejstarší bratr sloužit pod Gottfriedovým velením.
64
68
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 28. Tamtéž. s. 30. 66 NICOLLE, David. První křížová výprava 1096-1099. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 97880-247-1896-5. s. 15. 67 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 30 68 Tamtéž. s. 30. 65
16
Stal se jednou z nejslavnějších osob, které se účastnily výpravy. Právě možná díky jeho kořenům, které ze strany matky69 spadaly až k samotnému Karlu70 Velikému.71 Mezi poslední významné bojovníky řadíme Roberta hraběte z Flander, který velel mužům, kteří se vydali do Jeruzaléma již v roce 1090 s jeho otcem. Bohemund z Taranta a jeho synovec Tankréd veleli velké družině Normanů. Právě těchto Normanů se Alexios obával, protože si nebyl jistý, zda nebudou válčit jak proti Turkům, tak i proti jeho vlastním lidem.72
3.3
Výprava na Východ První, kdo se vydal na cestu, byl Hugo hrabě z Vermandois. Zvolil odlišný
způsob dopravy než všichni ostatní a rozhodl se, že přejde se svou družinou Itálii a poté se v Bari nalodí. Z Bari chtěl plout až do Drače. Bohužel je na cestě zastihla bouře, při které se většina lodí potopila. Hugo měl štěstí, že jeho loď bouři vydržela a nakonec byla vyplavena kousek od Drače. Tam se ho ujal místodržící Jan Komnen a byl doprovázen až do Konstantinopole, kde ho uvítal Alexios. Podle všeho si již Alexios dával pozor na chování křižáků, po jeho zkušenostech s výpravou Petra Poustevníka, protože Hugo byl sice přivítán velmi vřele, ale byl sledován a nesměl chodit, kam se mu jen zachtělo. 73 Na Východě Huga očekávali pravděpodobně rozpačitě, kvůli dopisu, který poslal hrabě císaři před svou cestou.74 Stálo v něm: „Císaři, věz, že já jsem král králů, nejvyšší ze všech na tomto světě. Až dorazím, musím být přivítán a skvěle přijat, jak to odpovídá mému urozenému původu.“ 75 Z Lombardie poslal Hugo ještě jeden dopis, který byl tentokrát určen veliteli Drače. Psaní bylo doručeno dvaceti čtyřmi muži, kteří byli oděni do zlatých pancířů a zlatých holenních chráničů. Vzkaz byl obdobného 69
Jeho matkou byla Ida z Boulonge a zdědila dolnolotrinské vévodství. Karel Veliký je považován za nejmocnějšího panovníka středověku. Podařilo se mu spojit franckou říši s Římem a svou samostatnou vládu započal roku 771 n.l. po smrti svého bratra. Ve vojenských záležitostech byl natolik schopný, že se mu povedlo rozšířit svou říši přes celou Evropu. Roku 800 došlo k významné události, kdy byl korunován papežem Lvem za císaře. Za jeho vlády vzkvétalo umění i věda a francký národ se měl vzdělávat především po vzoru antickém, ale později vytvořil Karel svou vlastní koncepci učení. Velmi známá je karolinská minuskule, což byl nový druh písma, a tento druh písma byl ve středověku nejrozšířenější. Dnes se s ním můžeme setkat v latince. Karel Veliký zemřel roku 814 v Cáchách a byl pohřben v rakvi antického typu. Roku 1165 byl prohlášen vzdoropapežem Paschalisem III. za svatého 71 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0621-2. 72 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 30-31 73 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0621-2. 74 KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, 1996. ISBN 80-207-0527-9. 75 Tamtéž. s. 295. 70
17
poselství jako ten předešlý:76 „Veliteli, věz, že se blíží Hugo, jemuž byl v Římě svěřen zlatý prapor svatého Petra. Je nejvyšším velitelem celého franckého vojska. Připrav se na jeho přijetí i na přijetí jeho vojska způsobem odpovídajícím jeho moci a vyjdi mu vstříc.“77 Alexios se snažil svou zemi chránit za každou cenu a byl rozhodnut, že vojáci ze Západu budou poslouchat všech jeho příkazů. Proto, když se snažil hrabě z Alostu vylodit jižně od Drače a ne na určeném místě, byl napaden řeckými loděmi. Křižáci měli určené cesty, po kterých se směli pohybovat, a na to všechno dohlížela hlídka složená z pohanských Pečeněhů. Vzhledem k tomu, že neuměli žádný západní jazyk, nedomlouvali se, ale ihned stříleli ze svých luků.78 Druhá výprava, která se vydala na cestu, byla Godeffroiova družina s jeho dvěma bratry. Jejich trasa vedla po souši, přes Uhry. Je možné, že tudy šli kvůli představě, že právě tudy vykonal svou pouť do Svaté země i Karel Veliký. Pravděpodobnější je varianta, kdy si vybrali tuto cestu kvůli nepřátelství s papežem a naopak přátelství s německým císařem. Problém se vyskytl, když došli k Uhrám, protože král Koloman79 je nechtěl nechat projít přes svoje území. Obával se drancování a chtěl chránit obyvatelstvo. Teprve, když dostal do zástavy Balduina a jeho celou rodinu, nechal vojsko projít. I přes všechny obavy nakonec křižáci prošli bez konfliktů a v klidu přebrodili řeku Sávu. Řekové na ně již byli připraveni a tak se i zásobování obešlo bez obtíží. Po pár dnech přeci jen došlo k úpadku morálky a vojsko začalo plenit po kraji.80Podle Duggana došlo k plenění z tohoto důvodu: „Doslechli se tam, že hrabě z Vermandois je vězněm v Konstantinopoli, což byla v jistém smyslu pravda, ačkoli Hugo byl docela spokojen se svým pobytem u honosného císařského dvora. V odvetu začali Gottfriedovi lidé plenit v kraji.“81
76
KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, 1996. ISBN 80-207-0527-9. 296 77 Tamtéž. s. 296. 78 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. 79 Koloman byl uherským králem a synem Gejzy II. Uherským králem se stal právě v roce 1095 a musel se tedy hned na počátku své vlády vypořádat s průchozími křižáky, kteří se chovali násilně k jeho poddaným. V maďarštině byl nazýván Kálmán a toto jméno znamenalo „knih milovný“. To vypovídalo o jeho vzdělání, které bylo na jeho dobu velmi vysoké. 80 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0621-2. 81 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 31.
18
Gottfriedovi muži se usadili v táboře a zde zůstali přes celou zimu. Alexios se dožadoval po Gottfriedovi složení přísahy, ten se ale zdráhal i přesto, že ho přesvědčoval samotný Hugo, který již přísahu složil. Gottfried se vymlouval především na to, že již jednu přísahu složil německému císaři a tudíž nemůže složit druhou a sloužit dvěma pánům zároveň. Alexios především doufal, že se mu pořadí přesvědčit tyto křižáky, aby odcestovali dál na východ, protože se obával, že s příchodem dalších tisíců křižáků hrozí nebezpečí vydrancování Konstantinopole. Postupem času, když křižáci stále zůstávali v táboře a Gottfried stále odmítal složit přísahu, se Alexios rozhodl, že pozastaví křižákům dávky potravin. Tímto způsobem se je snažil dotlačit k odchodu. Bohužel to mělo opačný výsledek, kdy začali křižáci plenit a drancovat. Dokonce se během velikonočního týdne roku 1097 křižáci rozhodli, že zaútočí na Konstantinopol, ale byli odraženi a po této prohře Gottfried složil přísahu a slíbil, že bude pokračovat dál do Asie.82 Útok na Konstantinopol, který vedli křižáci, byl pro Řeky zcela nepochopitelný. Jak píše Bridge: „Byl čtvrtek Svatého týdne a Byzantinci, naprosto nepřipraveni na podobné přepadení, byli hluboce otřeseni. Nemohli pochopit, že lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťany, útočí na své křesťanské druhy, neřku-li v takový den.“ 83 Nejdříve se křižáci rozhodli napadnout jednu z bran do Konstantinopole. I přes otřesení, které byzantští obyvatelé zažili a přes krátký záchvěv paniky, byli nakonec křižáci odraženi a museli se stáhnout zpět do bezpečí. Druhý den vyslal Alexios posly, kvůli vyjednávání. Místo aby je Gottfried řádně přijal i přesto, že byl Velký pátek, napadl je. Tímto přetekl pohár a Alexiova trpělivost byla vyčerpána. Poslal několik oddílů bojovníků, kteří měli Gottfrieda přivést k rozumu. Díky lučištníkům a profesionálně vedenému útoku byli křižáci v mžiku poraženi. Teprve po tomto incidentu dospěl Gottfried, jeho bratři a několik šlechticů z jeho družiny k tomu, že složili přísahu.84 Přísaha byla vykonána na velikonoční neděli a slíbili tím, že císaře Alexia budou uznávat jako nejvyšší autoritu a všechna území, která dříve patřila Byzanci a nyní je dobijí, budou po právu náležet opět Byzanci.85
82
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 31-32. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 43. 84 Tamtéž. s. 43. 85 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0621-2. 83
19
Gottfried a jeho družina se přesunula přes úžinu do Nikomédie právě včas. Do Konstantinopole dorazili další křižáci, kteří měli problémy s Pečeněhy již při průchodu Byzancí. Při setkání s Alexiem se ukázalo, že jsou stejně neukáznění jako všichni předešlí návštěvníci ze Západu. Neměli ani společného vůdce a proto si Alexios předvolal několik z nich, aby mu složili přísahu. Nikomu se nechtělo takto zavázat a došlo k dohadům, při kterých se jeden z křižáků dokonce usadil na trůn císaře. Alexia stála tato návštěva mnoho sebeovládání a sil, ale nakonec se mu podařilo zástupce výpravy přesvědčit ke složení přísahy. Poté byli převedeni přes úžinu a přidali se k oddílu Gottfrieda.86 Další skupina, která dorazila do Konstantinopole, byla družina Normanů, které vedl Bohemund z Taranta s jeho synovcem Tankredem. Alexios se této výpravy obával asi nejvíce, protože to byli velmi zdatní bojovníci, i když početně jich bylo méně než Gottfriedových lidí. Značnou část Řecka prošli bez doprovodu, a když je Pečeněhové později dohnali, začali střílet šípy na opožděné jedince. Nakonec byli Pečeněhové Bohemundem odraženi a pravděpodobně díky tomu mezi sebou již neměli žádné problémy. Po jejich příjezdu se vydal Bohemund na audienci k císaři. Bohemund doufal, že by mohl získat velení nad celým tažením křižáků, a proto složil Alexiovi přísahu a slíbil mu vše další, oč si jen požádal. Na Východ se vydal i přesto, že nebyl nijak zvlášť zbožný a toužil jen zbohatnout. Alexios, který si všiml jeho úmyslu stát se nejvyšším velitelem, si nepřál, aby se jím stal. Mohlo by se stát, že by veškerou moc získal jen Bohemund a císaři by nezbyla žádná pravomoc. Proto Bohemundovi naznačil, že ještě není pravý čas a snad by k tomu mohlo dojít později.87 Jak se zmiňuje Bridge Anna Komnenovna napsala: „Tento muž vyzařoval zvláštní kouzlo a přece bylo na něm cosi děsivého, protože tvar jeho těla a třpyt jeho zraku prozrazovaly sílu a divokost. Dokonce i jeho smích zněl jako pohrdavé supění…Neboť tento muž byl vychytralý a podezíravý. Náladový a trudomyslný, opustil svou vlast, kde mu nepatřil ani kousek půdy, aby se podle vlastních slov poklonil Božímu hrobu. Ve skutečnosti chtěl jít ve stopách svého otce, a pokud by se mu to podařilo, získat na Východě
86
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 33. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 44-45. 87
20
trůn.“ 88 Bohemund byl jediný z této družiny, který složil přísahu. Ostatní, včetně Tankréda, se v noci přepravili přes úžinu a tam se přidali k ostatním křižákům.89 Raimund z Toulousu dorazil se svou družinou, která byla největší, do Konstantinopole po velmi krušné cestě. Spolu s Raimundem cestoval i Adhémar biskup z Le Puy, který byl duchovním vůdcem pro křižáckou výpravu a byl odpovědný pouze papeži. Jejich trasa vedla přes severní Itálii a dále přes pohoří Dalmácie. Nebyla zde žádná pořádná cesta a obyvatelstvo, které zde potkávali, bylo nepřátelské, protože zde přebývali většinou polodivocí Slované. Při střetu s nimi, museli bojovat o holý život. Při jednom incidentu zůstalo pár křižáků pozadu a Slované se na ně pokusili zaútočit. Šest Slovanů se jim podařilo zajmout a pro výstrahu jim vyloupali oči a uřezali končetiny. Takto se podařilo Raimundovi a jeho mužům uniknout a i přesto, že se zachovali takto brutálně, označili svou záchranu za Boží zázrak. Jejich cesta pokračovala dál, až se nakonec dostali na byzantské území nedaleko Drače, odkud měli být doprovázeni až do Konstantinopole. Křižáci po cestě drancovali a to vyvolávalo konflikty s Pečeněhy, při kterých umírali jak západní bojovníci, tak ti z Východu. Zraněn byl dokonce i biskup Adhémar, což vyvolalo ještě větší nevoli. Biskup byl chvíli držen v zajetí, ale poté co Řekové zjistili, koho zadrželi, ihned ho propustili na svobodu. Alexios vyslal na pomoc Pečeněhům další své vojsko, které křižáky úplně rozdrtilo. Ti, kteří přežili, se již neodvážili odporovat a bez jakýchkoli konfliktů dorazili do Konstantinopole.90 Ještě než došlo k tomuto konfliktu, oddělil se Raimund od svých mužů a jel ve spěchu do Konstantinopole, protože dostal informaci, že by mohl být Bohemund jmenován hlavním velitelem křižáků. Proto se zdráhal okolo týdne složit císaři přísahu. Bál se totiž, že by to znamenalo, že bude pod velením Bohemunda. Nakonec souhlasil a přísahal, že nebude nijak škodit Byzantské říši a to Alexiovi stačilo. V dubnu byl již on i jeho družina přepravena přes úžinu a přidala se k ostatním.91 Poslední poutníci, kteří doputovali na Východ, byly armády Roberta vévody normandského, jeho švagr Štěpán z Blois a Robert flanderský, který byl Štěpánovým bratrancem. Tito tři většinu času putovali společně. Cestoval s nimi Odona, biskup 88
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 45. 89 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 33-34. 90 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 45-46. 91 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 34.
21
z Bayeux, kněz Fulcher ze Chartres92 a několik šlechticů z Anglie i Normandie. Cestu Itálií absolvovali všichni společně, ale v Bari se Robert Flanderský nalodil a docestoval do Konstantinopole. Robert Normandský a Štěpán zůstali přes zimu v Itálii, což ovšem nebyl moudrý tah, protože nadšená nálada jejich vojska opadla a to se začalo rozpadat a někteří se chtěli vrátit domů. Nakonec se Štěpán s Robertem rozhodli, že se nalodí v Brindisi, kde je potkalo neštěstí. První loď, která se vydala na moře plně naložená zásobami a vojáky, se potopila ke dnu. Vojáci, kteří byli na břehu, a čekali na nalodění, se zděsili a obávali se svého osudu. Po chvíli začali těla utonulých vyplouvat na hladinu a měla na sobě znamení kříže. To bylo považováno za zázrak. Vojáci se nalodili a bez dalších komplikací dopluli do Drače, odkud pokračovali po souši do Konstantinopole.93 Alexios se tímto dostal do situace, ve které chtěl přesně být. Měl vojsko, které je ochotno riskovat své životy, aby vybojovalo zpět území, která mu dříve patřila. Pokud křižáci neuspějí, jemu a Byzantské říši to neublíží, pokud vyhrají a navrátí mu jeho bývalá území, jen si polepší. Císař nebyl zbabělý, jen mu přišlo zbytečné, přímo až barbarské, aby on sám bojoval, když si na to může najmout celou armádu.94
3.4
Výzbroj rytíře Rytíř v této době to neměl lehké. Jejich zbroj se skládala z drátěné košile, která
byla vyrobena z železných kroužků. Pod košilí byla vložena kůže, která chránila téměř celé tělo od ramen až po lýtka. Na hlavě měli drátěnou kápi, která jim chránila celý krk, a na ochranu hlavy nosili přilbici, která měla ocelový plát přes nos na jeho ochranu. Nohy chránily kalhoty s vycpávkou a ti, kteří byli majetní, si mohli dovolit drátěné kalhoty. Dále rytíři používali na svou obranu štíty, které se jim většinou těžko ovládaly, protože ve stejné ruce museli držet i otěže koně. Pokud ale drželi štít správně, chránil je od krku až k holeni. K útoku používali sečné zbraně a kopí. Sedlo koně bylo opatřeno zepředu i zezadu opěrkami, které chránily bojovníka od pasu dolů. Pro koně toto všechno vybavení nebylo velikou zátěží, ale i tak musel být speciálně vycvičen, protože v boji bylo důležité, aby šel kůň v boji stále rovně i přesto, že ho rytíř mohl ovládat jen 92
Kněz Fulcher ze Chartres napsal kroniku Historie Jeruzaléma, která pojednávala o výpravě křižáků. Začal ji psát pravděpodobně již na podzim roku 1100, nejpozději na začátku roku 1101, ale bohužel se nám nedochoval originál z rukou Fulchera. Kronika se ale poměrně brzy dostala do Evropy, kde byla předělávána a roku 1106 byla vydána. Guibert de Nogent, francouzský kronikář, ji používal jako podklad pro svá díla. 93 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-2000512-9. s. 46. 94 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 35.
22
konečky prstů. Bylo zvykem, že na cesty měli jízdního koně a vedli sebou druhého bojového koně.95 Potkat rytíře v boji mělo většinou tragické následky. I přesto měli několik slabin, kterých se dalo využít. Bylo nutné, aby se protivníci střetli čelem, protože různé otáčení koně velmi vyčerpávalo. Často se stávalo, že rytíři nebyli po delším boji jednotní, protože v bojovém poli se rozhodoval každý sám za sebe a to je také velmi oslabovalo. Poslední velkou nevýhodou bylo, že si každý rytíř pořizoval vybavení za své vlastní náklady a musel platit sluhy, kteří se starali jak o výzbroj, tak i o oba koně.96 Naprostou novinkou, která byla vyrobena na Západě, byla kuše.97Tu obdivovali jak Řekové, tak i Turci. Na rozdíl od luku dostřelila mnohem dál a větší silou. Šípy do kuše byly kratší a lehčí než do luku a díky tomu jich mohl bojovník nosit víc při sobě, což u luku nebylo možné. I přes všechny tyto výhody se kuše používala spíše k lovu zvěře, než přímo k boji.98Anna Komnena se o kuši zmiňuje jako o barbarském luku, který Řekové neznají. Ve svém podrobném popisu použití této zbraně píše: „Když se tětiva prudce napne a pak vší silou povolí, střely se neodrážejí od svého cíle, ale proráží štít a těžký železný pancíř a pokračují ve své dráze, tak mohutná a nezadržitelná je prudkost těchto střel. Taková střela už dokázala prorazit i bronzovou sochu, a když zasáhla hradbu velkého města, buď uvízl její hrot v hradbě, nebo celá střela vnikla do hradby a zmizela v ní. Opravdu, účinnost kuše je ďábelská.“99 Turci měli naprosto odlišnou taktiku boje než západní křižáci. Používali luky a díky tomu bojovali většinou na dálku. Jejich luky byly ale mnohem kratší, než bylo zvykem, aby se vešly mezi kohoutek koně a střelce. Turci za bitvu vystřídali i několik koní, které hlídaly ženy a děti těsně za bojovou linií. Proto byli Turci schopni vždy pohotově zaútočit, i když se bojovalo už delší dobu a západní rytíři již byli vyčerpáni. Na začátku bitvy se snažili šípy rozehnat, nebo alespoň porušit nepřátelské řady a potom zaútočili. Pokud se jim útok nepovedl, stáhli se a za nějakou dobu zaútočili znovu. Na vyhlašování rozkazů používali bubínky, ze kterých měli křižáci strach, 95
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 36-37. Tamtéž. s. 37. 97 Kuše byla již v této době velmi starou zbraní. Pravděpodobně pocházela z Číny a první zmínky o ní bychom mohli hledat již ve 2. století př. n .l. Další zemí, kde bychom mohli tuto zbraň hledat, byly staré řecké státy, kde se používala již od 5. století př. n. l. Je tedy paradoxní, že v Byzantské říši se nedochovaly žádné zmínky a Evropané sem s kuší přišli jako s novinkou, o které Řekové nevěděli. 98 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. 99 KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, 1996. ISBN 80-207-0527-9. s. 298. 96
23
protože nic takového neznali a svoje trubky používali spíše na pozvednutí nálady a ne na předávání rozkazů.100
3.5
Bitva o Nikai Všichni vojáci, kteří byli již shromážděni na asijské straně Bosporu, se nemohli
dočkat, až budou postupovat dále do Svaté země. Nejdříve je čekal jeden důležitý úkol, který museli splnit, než se vydají na další cestu. Museli dobýt město Nikaiu, které bylo v rukou seldžuckých Turků a bylo to jejich hlavní město, proto bylo velmi dobře opevněno a střeženo. Nikaia stála na cestě, kterou potřebovali křižáci jako zásobovací tepnu. Bylo možné toto město obejít, ale nechat si ho v zádech bylo příliš nebezpečné.101 Všichni vojáci dorazili k městu Nikaia 6. května a jejich počet byl opravdu úctyhodný. Sešlo se zde okolo sto tisíců mužů, žen a sluhů. Jednalo se o největší západní armádu, která se utvořila od dob zániku Západořímské říše. 102 Díky tomuto počtu byli schopni oblehnout celé město.103 Vzhledem k tomu, že západní bojovníci byli zvyklí na obléhání hradů, nedělalo jim potíže, se v klidu okolo pevnosti usadit a útočit na město kameny a obléhacími stroji. Se zásobami potravin si nemuseli dělat starosti, protože císař jim je poskytl, stejně jako řemeslníky i průvodce do neznámé krajiny.104 V době příjezdu křižáků, se seldžucký sultán Kilič Arslan 105 nacházel mimo Nikaiu a nijak nespěchal zpátky. Křižáků se neobával od doby, kdy se střetl s lidmi Petra Poustevníka a ty bez větších potíží porazil. Beztak byla Nikaia velmi dobře
100
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 38. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 51. 102 Západořímská říše vznikla v roce 395 n.l., kdy byla rozdělena římská říše, kterou císař Theodosius I. odkázal svým dvěma synům. Západní část připadla Flaviu Honoriovi a východní část Flaviu Arcadiovi. Zánik Západořímské říše se datuje do roku 476, kdy byl sesazen císař Romulus Augustus germánským velitelem Odoakerem, který velel římské armádě, a proto bychom v tom případě mohli mluvit o vojenském převratu. 103 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 51. 104 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 38. 105 Kilič Arslan se stal vládcem v Anatolii roku 1092 a za své hlavní místo si zvolil Nikaju. Poté co byla dobita křižáky, přenesl své sídlo do Ikonionu. Díky svým schopnostem vybudoval seldžucký stát, který zanikl až ve 14. Století a on sám byl uznáván především za svou toleranci, jak muslimi, tak i křesťany. Zemřel roku 1107. 101
24
opevněna a střežena a dle jeho názoru byla schopna se ubránit sama. Byla postavena u Askánského jezera a po něm jí byly posílány potraviny.106 I přes podceňování křižáků se vydal sultán Nikai pomoci. Nejdříve zaútočil na jižní straně města na Raimundovo vojsko. Druhá a hlavní vlna útoku byla směřována na vojsko, kterému velel biskup Adhémar. Boj to byl velmi vyrovnaný, ale i tak museli křižáci vynaložit mnoho sil, aby se ubránili a bez pomoci Roberta Flanderského by zemřelo mnohem více Adhémarových mužů. Bojovalo se celý den a nakonec musel ustoupit samotný sultán, který byl překvapen, že se tito křižáci, tak liší od těch, se kterými se již setkal. Křižáci byli z vítězství nesmírně nadšeni i přesto, že zatím nebyl sebemenší náznak pádu Nikaie. Oslavovali tak bujaře, že každého Turka, kterého potkali, zabili, uťali mu hlavu a tu stříleli přes hradby do města, nebo ji napíchli na kůl před městem. Město stále odolávalo, a proto požádali křižáci o pomoc císaře Alexia, který vyslal přes jezero své zásobovací lodě s velitelem Butumitovem. Ten začal vyjednávat s tureckým velitelem. Nakonec se spolu dohodli, že pod podmínkou zachování životů turecké posádky, Turci kapitulují. Křižáčtí velitelé o této dohodě pravděpodobně věděli, ale vojáci, kteří nic nevěděli a byli připraveni na útok, byli ráno velmi zklamáni, když se otevřeli brány Nikaie a město bylo předáno Řekům, bez zásluh a odměn pro křižáky. Ještě více je rozčílilo, když viděli, jak se zacházelo s tureckými zajatci. Mnoho jich bylo propuštěno, aby se vrátili zpět za svými rodinami a téměř všichni se mohli vykoupit.107 Jak píše Duggan: „Sultánova manželka, turecká princezna, byla propuštěna ihned a bez výkupného, aby byly utuženy dobré vztahy mezi Řeky a Turky, až tihle nepatřiční křižáci odtáhnou z jejich okolí.“108 Na usmířenou se vydal Alexios za vojáky a obdaroval je dary. Ti mu na oplátku znovu přísahali a slíbili, že všechna města, která se jim podaří vydobýt, mu vrátí. Za tyto města jim Alexios zaplatí a bude je na jejich cestě živit. Křižáci měli i přesto pocit, že byli obelstěni, protože přísahu skládali v domnění, že řecká vojska budou bojovat s nimi, teď již bylo naprosto jasné, že křižáci budou bojovat sami.109
106
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 51-52. 107 Tamtéž. s. 52-53. 108 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 39. 109 Tamtéž. s. 39.
25
Po boji o Nikai se křižáci vydali opět na cestu. V čele stál řecký důstojník Taticios,110 který je vedl. Cesta to nebyla jinak lehká, protože procházeli nehostinnou pustinou. V zimě se z této krajiny stávaly pusté pláně, kde se proháněly štiplavé větry ze Sibiře. V létě zde bylo naopak spalující vedro, které vysušovalo zemi na prach. Kočovníci, kteří zde žili, věděli, kde sehnat vodu a jak přežít. Postarat se ale o tak velké vojsko nebylo snadné i s těmito vědomostmi. 111 A docházelo i k dalším problémům, o kterých píše Duggan: „Avšak řecké vojsko používalo té velké vojenské tepny na východ před pětadvaceti lety a mapy byly už zastaralé. Půda v kraji nebyla obdělávána, Turci zasypali studny, a tak když Taticios sliboval křižákům vodu a píci pro koně, kterou pak nebylo možno sehnat, viděli v tom křižáci jen další důkaz řecké proradnosti.“112 Kvůli zásobování cestovali křižáci rozdělení na dvě skupiny, kdy v jedné byli Normani, Vlámové a vojáci Štěpána a v druhé byli Provensálci a Lotrinkové. První skupině velel Bohemund a druhé Raimund a tím se takticky rozdělili dva největší soupeři o hlavní velení. První skupina dorazila k pobořenému městu Dorylaion, u kterého se rozhodli utábořit se. Dříve než stihli tábor postavit, uviděli, že se za pahorky objevují Turci. Tato bitva byla klíčovým momentem celého křižáckého tažení, protože pokud by tuto bitvu prohráli, znamenalo by to konec výpravy. Turci byli v početní převaze, protože sultánovi se podařilo sehnat ještě další turecké bojovníky, kteří původně nespadali pod jeho velení. Drželi se v uctivé vzdálenosti a zasypávali křižáky šípy. Rytíři byli chráněni svou zbrojí, ale jejich koně takovou ochranu neměli a potom co by byli pobiti koně, by rytíři byli již celkem neškodní. V tuto chvíli by mohli Turci zaútočit muž proti muži. Nebojovali pouze pomocí luků, ale i šavlí. Díky Bohemundovi, kterého napadlo řešení této situace, se Turkům nepodařilo to, co původně zamýšleli. Na obranu rozkázal znovu postavit stany, které chránily křižáky a ztěžovaly Turkům přístup. Za stany se kryli i vojáci s kušemi, které měly daleko delší dostřel, než turecké luky. Díky stanům se mohli ukrýt především ve chvíli, kdy bylo potřeba kuš nabít, což zabralo mnoho času. Naštěstí pro křižáky se utábořili přímo vedle pramene a tak mohly ženy v této bojové vřavě nosit bojovníkům vodu, která byla 110
Taticios byl byzantským vojevůdcem, který putoval spolu s křižáky až do Antiochie. Podle záznamů byl jeho otec Saracén, kterého věznil Jan Komnen, císařův otec. Taticios byl první Turek, který dosáhl takové hodnosti a nabyl takové důvěryhodnosti. V křižáckých písemnostech se vyskytuje zpráva, že měl jen část nosu, což značilo znamení otroka. 111 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. 112 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 39-40.
26
v těchto vedrech velmi důležitá. Bohemundovi se podařilo přimět vojáky, aby zaujali své místo v řadě a vyčkávali na povel. To bylo téměř neuvěřitelné, protože všichni vojáci na západě byli cvičeni, aby okamžitě jak spatří nepřítele, zaútočili. A především Bohemund nebyl nejvýše postavený velitel a i přesto ho vojáci uposlechli, stejně jako Robert z Normandie, Štěpán z Blois a Robert z Flander, kteří pochopili, že je to jediná možnost, jak tuto bitvu přežít.113 Po šesti hodinách, kdy byli křižáci obléháni a ostřelováni šípy, docházela některým křižákům trpělivost. Sultán vycítil příležitost a poručil svým vojákům, aby zaútočili šavlemi. V tuto chvíli naštěstí dorazila druhá skupina křižáků, které se podařilo za několik hodin urazit celodenní cestu, a ihned se stavěla do bojového postavení. Adhémar odvedl svůj oddíl ještě o kus dál a z této pozice se jim podařilo zaútočit na Turky zezadu, což vůbec neočekávali. Shodou okolností byl tento útok veden zrovna ve chvíli, kdy ostatní křižáci zaútočili zepředu a naprosto zmatení Turci byli rozprášeni. Vyděšení Turci se dali na útěk a křižáci je ještě několik dní pronásledovali. Tímto byli prozatím Turci poraženi a navíc se křižákům podařilo dobýt turecký tábor, díky čemuž získali obrovskou kořist, protože kočovní Turci si vozili všechno své bohatství s sebou.114 Křižáci před sebou měli ještě dlouhou nebezpečnou cestu. Největším nepřítelem s této chvíli jim byla žízeň a vedro, které je spalovalo. Takovéhle podmínky nebylo možné vydržet dlouho a po nějakém čase začali umírat koně. Rytíři museli proto pěšky a věci, které koně převáželi, museli nést ovce, kozy a psi. Lidé se snažili vymačkat alespoň trochu vláhy z keřů nebo trávy, ale neúspěšně. Rozšiřovaly se různé nemoci, protože vojáci neuměli v takovém počtu udržet řádnou hygienu. Raimund z Toulouse také onemocněl a musel být proto nesen. Gottfried byl při lovu napaden medvědem a poraněn. Nakonec začali umírat i řadoví vojáci. Jejich těla se pohřbívala do společných hrobů, které se kopaly na konci dne. Situace vypadala velmi tíživě, ale na křižáky takto nepůsobila. Pamatovali si slova, která jim řekl Urban II. před jejich odchodem a to, že všichni, kteří zemřou na cestě do Svaté země, budou vykoupeni a budou jim odpuštěny hříchy.115
113
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 40-41. Tamtéž. s. 41-42. 115 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 55. 114
27
Zmoženi cestou, ale díky své víře dobře morálně naladěni, došli křižáci až do Ikonia, kde je čekalo veliké překvapení. Obyvatelé toho města se doslechli o tom, jak dopadla bitva mezi Turky a křižáky a ze strachu před nimi utekli do hor. Město zůstalo neporušené, protože doufali, že se sem jednoho dne zase vrátí. Křižáci zde našli spoustu potravin, mezi nimi i ovoce. Dokonce i těžce nemocný Raimund, který již dostal poslední pomazání, se zde začal zotavovat a zcela se uzdravil. O osmdesát mil dál přišli křižáci k městu Heraklea. Odsud Turci neodešli a doufali, že si křižáci vyberou jinou cestu pro svůj pochod, než přes pohoří Taurus. To se ale nestalo a Bohemund ihned vydal rozkaz k přípravě k útoku. Turci se báli porážky a raději město opustili.116
3.6
Rozdělení křižáků Zde měli křižáci na výběr dvě cesty, kudy se mohli ubírat. První možností bylo
vydat se na severovýchod a jít přes město Cesarea Mazacha. Druhou možností bylo táhnout do Kilikie na jih. První cesta byla mnohem delší než druhá, ale o to byla bezpečnější a zaručovala klidný průchod, protože většinu tohoto území obývali Arméni, kteří vyznávali křesťanskou víru. Druhá cesta vedla přes horské hřebeny a k tomu ještě přes dva průsmyky a byla velmi nebezpečná, i když kratší. Všichni, až na Tankreda a Balduina, si vybrali první bezpečnější variantu.117 Početnější část křižáků se vydala na cestu a došla až do města Komana, kde sídlili převážně Arméni. Turky, kteří zde také pobývali, nebylo těžké vyhnat. Arméni žádali, aby zde zůstala alespoň malá skupina vojáků, která by je chránila. Taticios je ale upozornil, že toto město původně patřilo Byzantské říši a proto nyní patří k ní. Bylo potřeba zvolit guvernéra, který by se o město postaral. I přesto, že s křižáky necestovali žádní řečtí vojáci, Taticios si poradil celkem obratně a zvolil jakéhosi Petra za guvernéra, který byl sice ze Západu, ale i tak zůstalo město pod vládou Byzance.118
116
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 55-56. 117 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0621-2. 118 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 43-44.
28
Dále se křižáci vydali přes horský hřeben, který se nazýval Antitaurus. Při zdolávání těchto výšin se k nim donesla zpráva, že Turci opustili Antiochii a ta je teď zcela nehlídána. Křižákům to přišlo podezřelé, protože Antiochie byla velmi dobře opevněna, již od dob Justiniána. 119 I tak vyslal Raimund okolo pětiset svých mužů, aby se vydali napřed a obsadili Antiochii jeho jménem. Celá tato zpráva byla lež, což záhy Raimundovi muži zjistili a zůstali v bezpečí u Arménů. Toto Raimundovo rozhodnutí vyvolalo nevoli, protože Bohemund nebyl akorát v táboře a vypadalo to, že Raimund se snažil získat město jen pro sebe a to přiostřilo vztahy mezi těmito dvěma válečníky.120 I přesto, že si většina křižáků vybrala bezpečnější cestu na průchod k Antiochii, byl pochod přes Antitaurus tou nejtěžší cestou, jakou zatím křižáci zakusili. Cesty, které byly zaneseny do řeckých map, nebyly přes třicet let používané a je možné, že je Turci sami záměrně poničili. Kvůli špatným cestám padali koně i s náklady přes útesy dolů. Mnoho křesťanů zde zemřelo. Později onemocněla a zemřela i Balduinova žena a s největší pravděpodobností i jejich děti, protože dále už o nich nejsou žádné zprávy. Teprve po čtyřech měsících zdolali všechny nástrahy, když uviděli v dáli Antiochii.121 Tankredovým a Balduinovým cílem bylo dobýt Tarsos. Město, kde se narodil svatý Pavel. Tankred vedl tři sta mužů a měli před Balduinem náskok. Došli tedy do Tarsu o pár dní dříve a viděli, že město bylo obsazené Turky. Ti zaútočili na křižáky, ale Tankredovi a jeho družině se podařilo je odrazit. Obyvatelé města přišli za Tankredem a prosili ho, aby osvobodil město od Turků. Na dobytí města neměl Tankred dostatek mužů a musel proto počkat na příjezd Balduina. Za tři dny uviděli na obzoru Turci oblak, ve kterém byla zahalena křižácká armáda. Toho se zalekli a nakonec uprchli z města pryč. Obyvatelé ihned po jejich útěku otevřeli křižákům bránu a vpustili je dovnitř. Tankred si vychutnal vítězoslavný vstup bez toho, aby vyčkal na Balduina. Když potom druhého dne uviděla Balduinova družina na hradbách vlající Tankredovi vlajky, nebyla z toho nijak nadšena a Balduin se rozhodl, že Tarsos 119 Justinián byl byzantským císařem po smrti jeho strýce císaře Justina I., který zemřel roku 527 n.l. Za jeho vlády probíhala četná stavební činnost a mezi známé stavby patří především chrám Boží moudrosti, který byl vystaven v Cařihradě. Významným krokem, který učinil, bylo sepsání římského práva, známého jako Codex iuris civilis. Bohužel se lidé za jeho vlády neměli nijak dobře. Tížili je vysoké daně a netrvalo dlouho a v Cařihradě vypukla vzpoura, která byla nakonec potlačena díky Justiniánově manželce Theodoře, která přinutila svého manžela jednat a zabránila mu prchnout. Při povstání zemřelo na 30 000 lidí a ke všemu roku 542 vypukl mor, který zabil nespočet dalších lidí. 120 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 44. 121 Tamtéž. s. 44.
29
Tankredovi nenechá. Vzhledem k tomu, že měl mnohem početnější armádu než Tankred, nemusel se Balduin ani příliš snažit a město bylo jeho. Tankred zlostně předal město a rozhodl se, že potáhne se svými muži dál a že ho určitě čekají lepší města, která může dobýt. Po jeho odchodu přitáhlo okolo tří set Normanů, kteří patřili k Tankredovi. Balduin je vyhnal s tím, že již odešel a ať se vydají za ním. Normani se přes noc utábořili pod hradbami vně města a netušili, že Turci, kteří odkud utekli, nebyli daleko. V noci, když všichni spali, Turci Normany přepadli a všechny je pozabíjeli. Balduin se po dvou dnech rozhodl, že na něj určitě také čekají lepší města než je toto a opustil ho. Kvůli tomuto rozhodnutí byl kritizován i vlastními lidmi. Ti nemohli pochopit, proč Balduin Normany nevpustil do města, když si ho stejně nezamýšlel nechat déle než dva dny a Normani museli kvůli němu zemřít.122 Balduin dohonil o několik mil dál Tankreda, který, když ho viděl, zaútočil. Balduin byl ale stále silnější a proto celý tento útok rychleji skončil, než začal. Křižáci, kterým oba veleli, byli celou touto situací pohoršeni. Ještě hůř se tvářili Řekové, protože jim bylo jasné, že křižáci nehodlají dodržet svůj slib a dobytá města jim zpět nenavrátí. Území, která byla po staletí s malými pauzami součástí Byzantské říše, by nyní patřila lidem ze Západu.123 Na krátký čas se Balduin připojil k hlavní družině křižáků, když se dozvěděl, že jeho žena a děti jsou nemocné. Po jejich smrti šel opět vlastní cestou a vydal se k řece Eufrat. Na tomto území sídlili Arméni, a když viděli, že přicházení křižáci, bouřili se proti Turkům a zabíjeli je. Několik Arménů se přidalo k nepočetnému vojsku Balduina a pokračovali dál. Po nějaké době se Balduin dostal až k řece, kterou na požádání vládce Edessy, který se jmenoval Thoros přebrodil, a setkali se spolu. Thoros se obával toho, co mu Turci provedou, když zjistí, že nebojoval proti křižákům. Ještě víc se ale obával Balduina, kdyby s ním bojoval. Proto navrhl křižáckému veliteli, aby se stal jeho adoptivním synem a spoluvladařem. Balduin přijal. Naneštěstí pro Thora ho jeho lid neměl příliš v lásce a vždy ho chtěli svrhnout, ale zájemců o trůn bylo příliš mnoho. Teď měli ideální příležitost a řešení. Vypuklo tedy povstání a Balduin poradil Thorovi, aby se vzdal a slíbil mu, že zajistí, aby byl ušetřen na životě. Není jisté, zda byl Balduin do povstání nějak zapleten či ne, ale je jasné, že pro záchranu Thora neudělal zhola nic.
122
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 57-58. 123 Tamtéž. s. 58.
30
Thoros byl uvězněn ve svém vlastním domě a po nějaké době se pokusil o útěk. Obyvatelé ho odhalili, a když byl dopaden, zabili ho. Poté požádali Balduina, aby se stal knížetem Edessy. Balduin byl schopným politikem i válečníkem a tak se mu podařilo vydobýt i menší okolní státečky. Porazil i nebezpečného Turka jménem Körburga124 a nakonec se oženil s arménskou princeznou. Časem přeci jen došlo k problémům. Arméni začali být nespokojeni především, protože křižáci na ně koukali s despektem. Potíže jim dělalo i Balduinovo chování vůči muslimům, ke kterým se choval stejně spravedlivě jako k ostatním. Chystané spiknutí odhalil Balduin včas a zarazil ho. Dva hlavní aktéry nechal oslepit a ostatním, kteří se na spiknutí podíleli, nechal uříznout uši nebo končetiny. 125 Brigde shrnuje Balduinovo jednání takto: „Jakmile se krajem roznesla zpráva o porážce spiknutí v Edesse, Balduinova reputace závratně stoupla doma i za hranicemi, protože u panovníka se zvlášť cenila právě tvrdost. Ke křižákům se připojil jako mladší princ a mladší syn bez perspektiv. Nyní založil jako jediný ze všech,
kdo
se
na
Urbanovu
výzvu
chopili
kříže,
křižácké
království.
Byl to pozoruhodný výkon.“ 126
3.7
Antiochie Antiochie byla krásné město, které stálo na úpatí hory Silpiu. Nedaleko
se klikatila řeka Oronto, kterou bylo město do jisté míry chráněno. Antiochie byla obehnána mohutnými hradbami, které byly dlouhé okolo deseti mil, a jejich bezpečnost byla posílena asi čtyřmi sty tvrzemi. Křižáci takové město ještě neviděli a hleděli na něj plni úžasu.127 Antiochie byla založena v roce 300 př. Kr. a nechal ji vystavět vojevůdce Alexandra Velikého, který se jmenoval Seleucus.128 Pojmenování dostala po jeho otci Antiochovi. Hradby, které křižáci viděli, byly postaveny až v 6. století za vlády Justiniána a Řekové se o toto město nadále starali a opravovali ho až do roku 1085, kdy 124
Körbugha byl velmi mocným seldžuckým emírem. Do roku 1095 byl vězněn v Sýrii a po jeho propuštění se stal místodržícím v Mósulu, města které dnes leží na severu Iráku. Do porážky u Antiochie byl uznávaným válečníkem, po této prohře ale jeho prestiž klesla. Zemřel roku 1102 a jeho smrt přispěla k občanské válce a k rozpadu severního Iráku. 125 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. 126 Tamtéž. s. 60. 127 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 48. 128 Seleucus I. později nazýván Nikátór - vítěz. Žil v letech 358-281 př. n. l. Za vlády Alexandra Velikého byl jeho důstojníkem a po jeho smrti 10. června 323 př. n. l. se mu podařilo v bojích s ostatními diadochy ustanovit svou vlastní říši a dynastii. Seleucovská říše byla ustanovena již roku 312 př. n. l. s centrem v Babylonu. Války mezi diadochy trvaly od Alexandrovy smrti až do roku 301 př. n. l.
31
ho vybojovali Turci. Díky způsobu, jakým bylo město postaveno, se v podstatě nedalo dobýt. Hradby byly až příliš dlouhé, aby mohlo nějaké vojsko obléhat celé město a obyvatelé měli i dostatek vody díky pramenům, které vyvěraly na svazích. Když v zimě vyschly, bouřky, které se přihnaly, zajistily dostatek vody a mohly se doplnit zásoby. S potravou město také nemělo problém. Bylo dostatečně veliké na to, aby se zde mohly uskladnit velké zásoby a uvnitř města byly dokonce i ovocné sady a pole.129 I přes nedobytnost Antiochie se provedla určitá bezpečnostní opatření, když se JagiSian, který město ovládal, doslechl, že se křižáci blíží. Nejdříve si museli být jistí, že budou mít dostatek potravin, proto se připravily pořádné zásoby obilí a dobytka. Dále nechal Jagi uvěznit patriarchu a katedrálu svatého Petra nechal přeměnit na stáje. Vyslal posly prosit okolní Turky o pomoc.130 Křižáci konečně po dlouhé době putování došli k hradbám Antiochie. Shodli se na tom, že bude lepší, když vyčkají na další posily, protože takhle silné hradby by nemohli zdolat. Proto se také snažili najít jakýkoli způsob, který by jim pomohl dostat se do města, bez toho aniž by museli vyslat vojáky, kteří by zbytečně přišli o život. Vojáci byli za toto rozhodnutí vděční. Klidně se utábořili pod hradbami a konečně se po čtyřech měsících hladovění mohli dosyta najíst. Jídla a pití měli pro zatím dostatek. Po okolí bylo spousta drůbeže a zvířat, která mohli pochytat a každý sklep, který našli, skrýval spoustu vína. I přesto, že mnoho křižáků, žen a dětí po cestě zemřelo, stále zbývalo necelých sto tisíc osob, které bylo potřeba živit a po nedlouhém čase jim opět mnoho jídla nezbývalo. Vše v jejich okolí již bylo vypleněné, a proto se museli vydávat stále dál a dál za potravou. Odchody křižáků využívali Turci, kteří se nepozorovaně vyplížili z města a čekali, až se bude skupinka vracet a vraždili je. Naděje svitla, když se v nedalekém přístavu St. Symeon vylodili Janované, kteří s sebou mohli přivést zásoby. Bohužel než k tomu došlo, počet křižáků se akorát s jejich příchodem zvýšil a potravy bylo o to méně. Po dvou měsících čekání byla situace už tak tíživá a o Vánocích se rozhodlo, že Bohemund a Robert Flanderský povedou větší oddíl vojáků, než s jakým doposud vyrazili za hledáním potravy. Na cestu se vydalo okolo dvaceti tisíc vojáků. Zbylí vojáci zůstali v táboře a byli připraveni na útok proti
129
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 61-62. 130 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 48.
32
Antiochii pod vedením Raimonda a biskupa Adhémara. Turci se okamžitě dověděli, že část armády odešla a využila to ke svému prospěchu. V noci se opět vyplížili z města a zaútočili na část Raimundových vojáků. Raimund neváhal a ihned, jak se doslechl o tureckém útoku, shromáždil hrst mužů, aniž by čekal na další posily a vyrazil proti Turkům, které se mu podařilo odrazit. Ti se dali na útěk zpět za brány města, kam je křižáci pronásledovali a téměř se jim podařilo se do města také dostat. I přes včasný zásah Raimunda zemřelo mnoho mužů, jak na straně křižáků, tak i Turků.131 Zatímco se u Antiochie bojovalo, vojáci, kteří hledali potravu, narazili na vojsko muslimů, kteří jeli na pomoc Antiochii. Robert, který jel se svými muži vpředu, nebyl na tento útok vůbec připraven a bez pomoci Bohemuova vojska by pravděpodobně nepřežil téměř nikdo. Nakonec se vrátili zpět do Antiochie bez potravin. Další pohromy na křižáky čekaly. Přišlo zemětřesení, které považovali za boží trest, protože země a nebe bylo v držení Boha. Za zemětřesením následovaly ohromné průtrže mračen. Stany, ve kterých se schovávali, nevydržely a začaly propouštět vodu. Křižáci se museli choulit jeden ke druhému, aby se alespoň trochu zahřáli. Biskup Adhémar byl přesvědčen, že je to boží trest a proto vyhlásil půst, který měl Boha usmířit. Bohužel to nemělo žádný účinek již vzhledem k tomu, že stejně neměli co jíst a tudíž to nebyla řádná oběť. Potravin bylo stále nedostatek, i když nějaké jídlo přinášeli vesničané. Prodávali ho za příliš vysokou cenu a tak si ho mohli dovolit jen ti opravdu zámožní. Křižáci stále vyjížděli po okolí kvůli lovu, ale když už měli štěstí a podařilo se jim nějaké jídlo sehnat, ani zdaleka to nepostačilo. Po nějakém čase dorazily zásoby z Kypru, ale také jich nebylo dostatečné množství. Nakonec se někteří vojáci uchylovali ke kanibalismu. Jedli Turky, které se jim podařilo zabít v bitvě. Když mrtvoly došly, lovili místo zvěře Turky, které potom jedli.132 Měsíc po příchodu Bohemunda a Roberta z neúspěšné mise se situace natolik zhoršila, že vojáci začali pomýšlet na dezerci. Mezi prvními, kdo se pokusil utéct, byl Petr Poustevník. Byl ale chycen a přiveden zpět. 133 Runciman o útěku Petra píše: „At the first deserters were obscure private soldiers; but one January morning it was found that Peter the Hermit himself had fled, accompanied by William the Carpenter. William was an adventurer with no desire to waste his time on a hopeless Crusade; he 131
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 62nn. 132 Tamtéž. s. 62nn. 133 Tamtéž. s. 64.
33
had already deserted an expedition in Spain; but why Peter should have lost his nerve is hard to understand. The refugees were pursued by Tancred and brought back in ignominy.”134 Řecký průvodce se nakonec také rozhodl, že křižáky opustí a vydá se zpět do Konstantinopole. To vnímali křižáci jako další zradu. V neposlední řadě začal vyhrožovat samotný Bohemund, že se vrátí nazpět domů. Podle všeho to ani nemyslel vážně a chtěl jen rozpoutat paniku mezi vojáky. Když ho začali všichni přesvědčovat, ať zůstane, souhlasil, ale jen s jejich příslibem, že až se jim podaří dobýt Antiochii, stane se jejím vládcem.135 Křižáci zjistili, že od Allepa se přibližuje turecké vojsko. Nastalo tedy dilema, protože nevěděli, zda čekat, až vojsko dorazí až k Antiochii. Tím by byli o dost posílení antiochijští Turci a tím by se zmenšila šance na dobytí města. Pokud by se vydali Turkům naproti, tábor pod hradbami by byl zcela jistě během jejich nepřítomnosti zničen. Rozhodli se tedy, že pošlou jen rytíře, kterých bylo okolo sedmi set, aby zastavili přicházející Turky. Druhý den napadli křižáci Turky, kteří měli mnohonásobně větší početní převahu a museli se stáhnout. Turci je pronásledovali a dalo by se říci, že padli do léčky. Bohemund a rytíři ustoupili až na úzkou planinu mezi Orontem a jezerem a díky tomu měli kryté obě strany. Bojovali s Turky čelem a i přesto, že jich bylo mnohem méně, Turci se zalekli a dali se na útěk. Bohemund s rytíři se vrátili akorát včas zpět k Antiochii. Zde již probíhal boj mezi Turky a křižáky. Když Turci spatřili vracející se rytíře, rychle se vrátili do města.136 V březnu se konečně křižáci dočkali zlepšení. Do té doby je sužoval ukrutný hlad. Nyní přiváželi lodě z Kypru takové množství potravin, které dokázalo nasytit celé vojsko. Z Anglie dorazily lodě s materiálem na stavbu obléhacích zařízení a Alexios poslal odborníky, kteří měli pomoct s jejich stavbou. Turci se snažili zmařit křižákům dodání zásob. Došlo k bitvě, při které bylo zabito mnoho Turků. Na večer měli Turci
134
RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. Volume I: The fisrt Crusade and the Foundation of the Kingdom of Jerusalem. 1.vyd. New York: Harper&Row, 1964. s. 223. 135 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 64. 136 Tamtéž. s. 65.
34
dovoleno pohřbít všechny své mrtvé. Ráno ale křižáci mrtvé vyhrabali a okradli je o jejich cennosti.137 Obléhání Antiochie trvalo už téměř půl roku a město začalo být hladové. Křižáci si konečně pořádně polepšili a už nehladověli. I přesto jim bylo jasné, že Antiochii nezískají jen tak a Bohemund vymýšlel způsoby, kterými by to bylo možné. Navázal kontakt s jedním z Jagiho vysoce postaveným vojákem, který se jmenoval Fírúz. Byl to Armén, kterého obrátili na muslimskou víru a svého velitele neměl příliš rád. Bohemund se ho snažil přesvědčit, aby město zradil a pomohl jim ho získat. Mezitím se Štěpán z Blois rozhodl, že potáhne do nedalekého města Alexandretta, které bylo plně pod vládou křižáků. Neviděl důvod, proč by zde měl čekat, až přitáhne další turecké vojsko. Kolovaly zvěsti, že nebude trvat dlouho a Antiochii přijde na pomoc obávaný Körbugha. Bohemundovi se podařilo nakonec Fírúze přesvědčit ke zradě. Napomohla tomu zpráva, že jeho ženu svedl nějaký Turek. Fírúz jim řekl, že pokud budou v noci u Věže dvou sester, pustí je tudy do města. Bohemund před setměním odvedl vojsko pryč od Antiochie, aby vzbudili dojem, že jdou naproti Körburgovi. Když padla tma, vrátili se nepozorováni zpět pod hradby na místo, které určil Fírúz. Čekal tam na ně žebřík, po kterém vylezlo několik rytířů nahoru na věž. Útok byl tak rychlý, že se jim v mžiku podařilo obsadit i další dvě věže a otevřít bránu, kde již čekali další křižáci. Křižáci se rozptýlili po celém městě a vraždili Turky hlava nehlava. Ani ženy a děti nebyly ušetřeny a stalo se, že omylem byli zabiti i nějací Arméni nebo Řekové, kteří také nadšeně zabíjeli Turky. JagiSianovi se téměř podařilo utéct, ale za městem byl chycen Arménem, který ho bez váhání zabil. Usekl mu hlavu a tu donesl Bohemundovi, který mu za ni štědře zaplatil. Netrvalo ani půl dne a v Antiochii byli všichni Turci pozabíjeni. Výjimku tvořilo pár přeživších, kteří se schovali v citadele. Po celém městě se válely mrtvoly a místy bylo těžké vůbec projít.138 Křižáci se v novém městě nestihli pořádně ani rozhlédnout, když dorazil k Antiochii obávaný Körbugha, který město oblehl. Zaútočil, ale křižákům se podařilo ho s velkými ztrátami odrazit. Útok chtěli Turkům oplatit a zahnat je pryč, ale to se nepovedlo a museli se vrátit zpět do bezpečí do města. Porážka je velmi zdrtila. Fyzicky na tom nebyli příliš dobře a prohra jim ublížila ještě psychicky. Pokud si mysleli, že
137
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 65-66. 138 Tamtéž. s. 66-67.
35
po dobytí Antiochie již nebudou trpět nedostatkem jídla, tak se mýlili. Sotva sehnali bochník chleba, který byl prodáván za astronomické sumy, a chudí křižáci si ho nemohli dovolit. Jejich nadějí byl Alexios a jeho armáda, o které se dověděli, že putuje přes Anatolii a obsazují toto území. Doufali, že jim přijdou na pomoc, ale nestalo se tak. Alexios usoudil, že kvůli vojákům, o kterých se doslechl, že jich část dezertovala, nebude riskovat vlastní vojsko. A dorazit k Antiochii a zjistit, že již stejně svůj boj prohráli, se mu také nezdálo jako dobrý nápad. Když se toto dozvěděli křižáci, opět nenáviděli Řeky o trochu víc a řekli si, že jim už nikdy nebudou věřit. Za těchto podmínek se rozhodl i Hugo z Vermandois, že se vrátí domů.139
3.8
Petr Bartolomeus Po týdnu, kdy křižáci obsadili Antiochii si Petr Bartolomeus vyžádal audienci
u Raimonda a biskupa Adhémara. Byl to prostý venkovan, který jim vyprávěl, že v době kdy došlo k zemětřesení, se mu ukázal sv. Ondřej a přenesl ho do Antiochie do katedrály sv. Petra, kde mu ukázal místo, kde je zakopáno kopí, které probodlo Ježíšův bok. Petr to chtěl ihned říct západním velitelům, ale sv. Ondřej140 mu nakázal, aby počkal, až křižáci obsadí město a teprve potom jim vše ukázal. Petr se bál, že mu nikdo neuvěří a nechal si vše pro sebe. Sv. Ondřej za ním přišel ale ještě asi třikrát a pokáral ho za to, že neuposlechl, co mu nakázal. Adhémar Petrovi nevěřil. Usoudil, že jeho vyprávění je až příliš nesouvislé a pravděpodobně je to představa vyvolaná hladem. O Raimundovi se nedalo říct, že by chudému muži úplně nedůvěřoval. Když se tato historka roznesla mezi křižáky, objevili se další lidé, kteří měli vidění. Francouzský kněz Štěpán byl přesvědčen o tom, že k němu přišel Ježíš Kristus s jeho matkou a sv. Petrem. Ti mu řekli, že pokud přestanou cizoložit a pít, dostane se jim opět ochrany boží. Štěpán byl vážený kněz a to vyvedlo Adhémara ze své skepse. A když později uviděli na nebi hvězdu, která se rozdělila na tři části a padala směrem k tábořícím Turkům, nebylo již pochyb o tom, že Bůh zasáhl a pomůže jim. Druhý den se vydala skupina mužů v čele s Raimundem do katedrály a na místě, které jim Petr ukázal, kopali. Ani po několika hodinách nic nenašli a zklamáni opustili katedrálu.
139
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 68. 140 Svatý Ondřej byl apoštolem a bratrem svatého Petra. Narodil se v Betsaidě blízko Galilejského jezera a byl učedníkem Jana Křtitele. Když později potkal Ježíše, stal se jeho žákem. Podle tradice byl Ondřej prvním biskupem osady Byzantion a stal se tedy později prvním konstantinopolským patriarchou. Jeho bratr Šimon Petr, který byl také učedník Ježíšův, se stal prvním papežem.
36
Najednou se u Raimunda objevil Petr, který všechny vyzýval k modlení a poté co se sehnul a znovu napřímil, držel v ruce hrot z kopí. Nikdo nevěděl, zda je Petr obelstil nebo ne, ale důležité bylo, že křižáci měli pocit, že nálezem hrotu, který probodl Kristovi bok, je s nimi Bůh.141 O kopí v tuto chvíli pravděpodobně nikdo nepochyboval, ale o Petrovi pochybovat začali. Kdyby měl pouze jedno vidění, lidé by mu důvěřovali. On ale chodil stále s dalšími a tím ztratil na důvěryhodnosti. Jedno vidění i přesto bylo pro křižáky přínosné. Petr jim vyložil, že se mu opět zjevil sv. Ondřej a řekl mu, že pokud zaútočí na Turky do pěti dnů, zvítězí. Turci již také neměli tak dobrou morálku a unavovalo je čekání. Neměli co jíst a proto jich spousta dezertovala. Petr Poustevník se k nim vydal s poselstvím, aby ukončili obléhání, to však Turci odmítli. Ke Körbughovi se přidali vládci Aleppa, Emesy, Damašku a dokonce jim přišli na pomoc i Arabové přesto, že spolu neměli nijak dobré vztahy, ale křižáci byli jejich společným nepřítelem.142
141
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 68-69. 142 Tamtéž. s. 68-69.
37
3.9
Druhé dobytí Antiochie V den bitvy 28. června se otevřela hlavní městská brána a křižáci začali
pochodovat ven. Na pohled byli vyhublí, potrhaní a zbědovaní. Cítili se ale úplně opačně, než jak vypadali. Do boje s nimi bylo neseno i kopí, které jim dodávalo odvahy, a díky němu si neuměli představit, že by mohli prohrát. Z města pochodovali nejen vojáci, ale i jejich ženy a děti. Rytíři museli jít po svých nebo jeli na oslech, protože jejich koně nepřežili útrapy spojené s nedostatkem potravy. Zbraně měli kvůli četným dešťům zrezivělé a korouhve neměly své syté barvy. I přes tohle všechno, se Turci zalekli jejich odhodlání a v poslední chvíli vyslali posla s prosbou o mír, ale bylo již pozdě. Křižáci začali bojovat a během chvíle bojovaly obě celé armády. Turci zvolili svůj obvyklý způsob boje a nejdříve stříleli na křesťany z luku. Křižáci byli nesmírně odhodláni a posílení svojí vírou a díky tomu je nezastrašilo nic a Turci se postupem času dávali na útěk. Jako první prchli Arabové, kteří nehodlali položit své životy za Turky. Jako druzí se odporoučeli velitelé Aleppa, Emesy a Damašku. Křesťané si byli jistí, že uviděli v řadách vojáků na bílých koních sv. Jiřího, sv. Demetria a sv. Merkuria. To je posílilo ještě víc a nakonec mohli oslavit vítězství, protože se dali na útěk všichni muslimové.143 Radost, kterou křižáci už dlouho nepocítili, jim překazily dvě věci. Zemřel biskup Adhémar a to všechny hluboce zasáhlo. Jeho smrt způsobila ještě větší rozpory mezi Bohemundem a Raimundem z Toulouse. Oba chtěli město pro sebe a nyní zde nebyl nikdo, kdo by je uklidnil a připomněl jim, že mají závazky, které musejí splnit vůči Alexiovi, kterému složili přísahu, že mu navrátí všechna města, která se jim podaří získat. Nikdo neměl takovou autoritu, jako biskup Adhémar a nikdo ho tedy nemohl zastoupit. Tahanice a konflikty mezi Bohemundem a Raimundem trvaly několik měsíců. Stalo se dokonce, že se Raimundovi podařilo dobýt významné město Maaranan-Numan jižně od Antiochie. Bohemund byl natolik lstivý, že se mu podařilo město vydrancovat dřív, než se tam dostali Raimundovi muži. Vojáci byli touto situací natolik znechuceni, že poslali papeži Urbanovi zprávu, aby přijel a vedl výpravu on sám. Tomu se ale z Říma nijak nechtělo a poslal za sebe náhradu arcibiskupa Daimberta. Ten situaci nijak nepřispěl, protože ve chvíli kdy přijel, byla už natolik vyhrocená, že nebylo pomoci. Nakonec požádalo několik vojáků Raimunda, aby je vedl 143
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 70-71.
38
do Jeruzaléma. Chvíli váhal, protože odejít do Svaté země by znamenalo přenechat Antiochii Bohemundovi, ale nakonec souhlasil. Vyrazil na cestu asi jen s třiceti tisíci lidmi a z toho byla přibližně jen polovina vojáků. Aby šel lidem příkladem, převlékl se do potrhaného oblečení a vyzul obuv.144
3.10 Cesta do Jeruzaléma Na počátku jejich cesty probíhalo vše dobře. Obyvatelé, které potkávali, nenáviděli Turky, a proto se jim snažili za každou cenu pomoci v boji proti nim. Je také možné, že se křesťanů báli, protože se k nim dostali různé povídačky o tom, jak jsou dobří bojovníci a raději je nechtěli nijak provokovat. Raimundovi se podařilo dobýt bez potíží města Marqyie a Tortosa a když o tomto lehce nabytém úspěchu slyšeli Gottfied a Robert Flanderský ihned se přidali k jejich tažení. Již dříve se k Raimundově skupině přidali Tankred a Robert Normandský. Síla armády nyní byla o mnoho větší, ale i tak nebyli úspěšní při pokusu o dobytí města Arka. Křižáci ho oblehli a začali se opět nudit a opět došlo na spory. Mnozí nesouhlasili se způsobem, jakým Raimund rozhodl obléhat město. V tomto momentě se na scéně objevil Petr Bartolomeus, kterého od vidění v Antiochii stále doprovázela další. Objevoval se mu sv. Ondřej a říkal mu, co mají dělat, ale vždy takovým způsobem, aby to bylo výhodné pro Raimunda. To začalo být ostatním křižákům podezřelé a Petrovi nevěřili. Aby se ověřilo Petrovo tvrzení, žádal, aby mohl podstoupit zkoušku ohněm. Petr se ničeho nebál a byl plně rozhodnut. Křižáci zapálili oheň a udělali z něj ohnivou cestu. Plameny byly tak spalující a z ohně sálal takový žár, že pták, který nad ním prolétl, padl v mžiku mrtvý na zem. Ani toho se Petr
nezalekl
a
po
modlitbě
a
pokřižování
vstoupil
s kopím
v ruce
do plamenů.145Breuers popisuje událost takto: „Před uličkou zaujali ozbrojenci takové postavení, aby jejich vodorovně napřažená kopí tvořila jakýsi trychtýř, na jehož konci byl vchod do plamenného pekla. Do tohoto trychtýře teď zavedli Petra Bartoloměje. Ještě jednou poklekl a krátce se pomodlil. Pak se zvedl a s voláním „Bůh to ukáže“
144
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 72. 145 Tamtéž. s. 73.
39
vkročil zjevně beze strachu do plamenů.“146Petrovi se podařilo přeběhnout až na konec cesty, kde vystoupil z plamenů. Byl ale celý popálený a po několika dnech zemřel.147
3.11 Křižáci před branami Jeruzaléma Křižáci postupovali dál na jih a většina měst jako byl Sidon, Haifa, Jaffa i Akra se jim buď vzdaly, nebo nebylo těžké si je podmanit. Na tomto území vládli egyptští Fátimovci 148 a obyvatelstvo k nim chovalo stejné sympatie jako k Turkům. Ještě než vůbec dorazili do Tripolisu, už za nimi běžel tamní velitel a nabízel jim mír, zásoby jídla a pití a vše co by mohli potřebovat. Nakonec došli křižáci až do Betléma, kde Raimund vítězoslavně vztyčil svou korouhev. Bylo odtud vidět až do Jeruzaléma. Cesta až sem jim trvala tři roky, ale byli téměř u cíle. Když došli k Jeruzalému, byli ještě více překvapeni, než když viděli poprvé Antiochii. Hradby byly tak mohutné a celé město bylo prvotřídně opevněno a vybaveno. Původní hradby nechal vystavět Hadrián, 149 v držení Byzantské říše a Umajjovců150 byly ještě zesíleny a za vlády Fátimovců byly ještě zdokonaleny v tehdejším světě nejlepší dostupnou technikou. Velitel města151 měl přesné zprávy o tom, kde se křižáci nacházejí a věděl tedy, že se blíží k Jeruzalému. Udělal proto různá opatření na obranu města. Všechen dobytek, který se pásl okolo hradeb, nechal zahnat do města, aby měli potraviny uvnitř a především, aby křižáci hladověli. Nechal načerpat dostatek zásoby vody a všechny studny kolem města otrávil. Všichni křesťané žijící ve městě byli vyhnáni pryč, bylo příliš riskantní nechat je uvnitř, 146
BREUERS, Dieter. Zemřít za Jeruzalém, Rytíři, mniši, mohamedáni a první křížové tažení. Praha: Argo, 2001. ISBN 80-7203-381-6. s. 157. 147 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 75. 148 Arabské dynastii Fátimovců se podařilo v 10. století dobýt Egypt a za své hlavní město si zvolili Káhiru. Většina fátimovských vojsk byla rozprostřena v Sýrii a zde byla až do doby, kdy ji dobyli Seldžučtí Turci v 11. století. Po této ztrátě se snažili udržet si alespoň palestinské pobřeží u Středozemního moře, a dokud se s této oblasti neobjevili křižáci v roce 1099, byli úspěšní. Fátimovská armáda byla složena z nejrůznějších národů. I přesto, že patřili k šítským muslimům vojsku dominovali sunnitští muslimové. Početné zastoupení zde měli i afričtí bojovníci, kteří tvořili pěchotu, nebo byli najímáni jako osobní stráž. Pocházeli především z Núbie, Etiopie, Eritreje a dalších států, které byly poměrně vzdálené. Významnou roli sehráli Arméni, kteří ve 12. století citelně ovlivnili průběh bitvy o Askalon. 149 Hadrián byl římský císař, za jehož vlády bylo postaveno (r. 131) na místo zničeného Jeruzaléma po první židovské válce, nové město nazvané Aelia Capitolina. Na místo chrámu byl postaven pohanský chrám, kvůli kterému se Židé vzbouřili v tzv. Bar Kochbově povstání, které se odehrálo v letech 132-135. Po roce 135 byl Židům zakázán vstup do Jeruzaléma a tento zákaz trval až do 4. století. 150 Umajjovci byla první arabská muslimská dynastie, kterou založil chalífa Mu´ávija a vládla od roku 661 – 750 n. l. Jejich sídelním městem byl Damašek, ale snažili se ovládnout Konstantinopol, kterou chtěli namísto Damašku svým hlavním městem. 151 Velitelem Jeruzaléma byl s této době pravděpodobně muž jménem Iftichár al-Daul. O jeho původu i hodnosti se vedou spekulace, ale je možné, že sloužil pod bývalým velkovezírem Bard al-Džamálím, který byl otcem nynějšího fátimovského velkovezíra al-Afdala.
40
protože by je mohl některý zradit. A ihned jak se dověděl o křižácích, poslal zprávu do Egypta s prosbou o pomoc.152 Zajímavé je, že podle akkonského rukopisu 153 dostali lidé žijící v Jeruzalémě na výběr. Jak křesťané, tak muslimové si mohli zvolit, zda odejdou pryč, nebo zda zůstanou a pravděpodobně zahynou. Křesťané měli hlídat výslovně jižní část Jeruzaléma.154 Morálka a nálada křižáků při pohledu na takto mocné město opět upadla. Díky starci, kterého potkali u města a který jim řekl, ať zaútočí na město hned a tím si zajistí vítězství, netrvalo dlouho a křižáci útočili na Jeruzalém. To Egypťané nečekali a nebýt toho, že křižáci neměli žádné žebříky a stroje na obléhání, možná by uspěli. Když ale viděli, že z města na ně padá déšť šípů, raději se dali na ústup a všechny mrtvé odnesli s sebou. Bez věží na obléhání, nebo podobného vybavení neměli křižáci šanci. Nevěděli kde sehnat dřevo a zdejší krajiny byly na stromy a lesy velmi chudé. Nakonec se jim podařilo najít les severně od Jeruzaléma, který byl vzdálen asi padesát mil. To jim trochu zvedlo náladu, ale přišel další problém, protože neměli jak dřevo dotáhnout takovou dálku po nerovné cestě. Řešení našli v zajatých muslimech a zvířatech, která jim pomohla dřevo odtáhnout. Mezitím se v přístavu Jaffa vylodili Janované, kteří s sebou přivezli potraviny a nějaké zásoby, i když to nebylo množství na delší dobu.155 Situace se pro křižáky opět zhoršila, protože nastal květen. Ze dřeva, které se jim podařilo dotáhnout, stavěli věže na obléhání. Bohužel zrovna v době, kdy přicházela nesnesitelná vedra a do toho foukal silný horký vítr. Křižáci nebyli na tyto podmínky zvyklí. Přes den se dusili vedrem, nebyl dostatek vody a od hlavy až k patě je obklopoval písek, který museli jíst i spolu s jídlem. Pro vodu se museli vydávat až k Jordánu. Když už se jim podařilo nějakou najít v okolí Jeruzaléma, tak byla
152
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 76. 153 V roce 1945 nalezli dva bratři v jeskyni ukrytou nádobu plnou svitků. Místo aby nález odevzdali, snažili se ho rozprodat na trhu. Teprve po čase matka těchto dvou bratrů, z obav před zlými duchy, odnesla tyto svitky do Káhiry do Koptského muzea. Zde byly svitky pojmenovány rukopisy z Nág Hammádí a zjistilo se, že obsahují apokryfní evangelia. V roce 1974 došlo k dalšímu nálezu. Archeolog jménem Walter Wilkinson objevil, nedaleko místa, kde byly objeveny rukopisy z Nág Hammádí, jiný rukopis. U tohoto rukopisu bylo zjištěno, že pochází z roku 1307 n.l. a vznikl ve městě Akkon. Právě tento rukopis obsahuje informace o atmosféře v Jeruzalémě před večerem bitvy. 154 COELHO, Paulo. Rukopis nalezený v Akkonu. 1.vyd. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0770-8. s. 23. 155 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 76-77.
41
s příměsí bahna a nedala se téměř pít. Od Jordánu se jim nikdy nepodařilo přinést dostatečné množství pro všechny a tak začali lidé umírat žízní a někteří se raději rozhodli pro dezerci. Křesťané se obávali toho, že je Bůh opustil a nebyli si jisti, proč se tak stalo. Jedním důvodem by podle duchovenstva mohla být chamtivost, kterou jsou všichni velitelé ovládnuti získat Jeruzalém a stát se jeho králem. Král Jeruzaléma je podle nich jen jeden a ten zemřel na kříži pod rukou Piláta Pontského. Aby toho nebylo málo, v červenci se dozvěděli, že se blíží egyptské vojsko, které přicházelo na pomoc Jeruzalému. 5. července došlo k dalšímu vidění, tentokrát jej měl kněz jménem Petr Desiderius. Velitelům oznámil, že ho navštívil zesnulý biskup Adhémar a řekl mu, že město může být do devíti dnů jejich, pokud absolvují jeden den půst, přestanou se chovat tak sobecky jako doposud a obejdou na boso celý Jeruzalém. Křižáci tak ihned učinili. Pochodu se účastnili úplně všichni i ženy a děti a jejich nepřátelé je pozorovali z hradeb a vysmívali se jim. Ženy na ně házely výkaly a nadávaly jim nejrůznějšími slovy, kterým nerozuměli. I přesto křesťané poslušně obešli celé město, a když došli na Olivetskou horu Petr Poustevník a další začali kázat. Jejich proslovy byly natolik přesvědčivé, že se křižáci vrátili do tábora plni odhodlání a sil.156
3.12 Bitva o Jeruzalém Po několika dnech se jim podařilo dokončit věže, na kterých pracovali. Celkem postavili tři věže, které byly obaleny kůžemi z volů, aby nemohly být spáleny ohněm. Věže byly stavěny z dohledu nepřátel, a když se křižáci s těmito stroji objevili, vyděsilo je to. Podle rukopisu z Akkonu se v předvečer bitvy za zdmi Jeruzaléma dělo toto: „Venku už vidíme obléhací věže, postavené ze dřeva lodí právě za tímto účelem. Z pohybů nepřátelského vojska usuzujeme, že nazítří ráno zaútočí a ve jménu papeže, „osvobození“ města a „Boží vůle“ bude prolévat krev“.157Jakmile se jen nějaký křižák přiblížil k městu, ihned na něj byl hozen kámen, nebo zápalná střela. Bylo to prozatím jen plýtvání munice, protože křižáci byli zatím mimo dosahu střel. Bylo nutné umístit věže na správná místa kolem města a to již vyžadovalo přiblížení se. U tohoto úkolu zemřelo několik křižáků, ale věže se jim povedlo umístit přes jednu noc. Z jedné věže se pokusili ihned o útok, ale byli odhodlanými nepřáteli odraženi. Obrana byla opravdu 156
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 77-78. 157 COELHO, Paulo. Rukopis nalezený v Akkonu. 1.vyd. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0770-8. s. 24.
42
velmi silná, ale Gottfriedovi, který ovládal jednu z věží, se podařilo i pod sprchou kamenů, ohně a přímého slunce dostat blízko k hradbám. Tam se jim ve zmatku povedlo přetnout lana od padací brány, skupina se jich dostala dovnitř a obsadila část hradeb. Teď už nemohlo křižáky nic zastavit od ovládnutí Jeruzaléma. Gottfried dostal pod kontrolu hradby a Tankred byl do města vpuštěn jednou z hlavních bran. Křižáci proudili dovnitř jako divoká řeka a muslimové před nimi utíkali ke Skalnímu Dómu a mešitě al-Aksá, 158 kde se chtěli s křižáky utkat. Tankredovi se je povedlo zajmout dřív, než vůbec k nějakému boji došlo a za vysokou cenu jim slíbil, že je nechá na živu. Jeho slib jim ale nebyl nic platný, protože po tom všem co křižáci zažili, z horka, žízně a hladu, byli zbaveni smyslů a zabili každého muslima, který se jim připletl do cesty. Vražedné řádění trvalo po celý den. Lidé, kteří čekali u mešity a Skalního domů byli také nemilosrdně zabiti a všude se válela jejich mrtvá těla. Bylo jich tolik, že se museli procházející brodit po kolena v jejich krvi. Když už neměli křižáci koho zabíjet, došli k chrámu Božího hrobu a tam Mu poděkovali, že stál při nich.159 Křesťané dobyli Jeruzalém, ale v podstatě teď ovládali prázdné město. Jak píše Duggan: „V červenci 1099 byl v Jeruzalémě vlastně až nápadný nedostatek uznávané autority – vyhnaný patriarcha zemřel krátce předtím na Kypru, nový papežský legát vyslán nebyl, ačkoli Adhémar z Puy byl už téměř celý rok mrtev. Stolec svatého Petra se zrovna tehdy měl uprázdnit, protože papež Urban II. zamřel právě toho července, aniž se dověděl o osvobození Svatého města. A tak se sešla rada náčelníků, která měla rozhodnout o budoucnosti Svaté země, u pozoruhodně „čistého stolu“.“160
3.13 Ustanovení Jeruzalémského vládce Dobytím Jeruzaléma splnili křižáci úkol, kvůli kterému byli na Východ vysláni. Tím pro většinu tato výprava skončila. Bylo ale důležité ustanovit v Jeruzalémě krále a patriarchu. Ještě před tímto rozhodováním je čekalo odstranění mrtvol, které byly po celém městě, aby se nešířily nemoci. Tento úkol byl sice fyzicky náročný, ale mnohem lépe proveditelný, než zvolit krále a patriarchu. V úvahu přicházeli čtyři kandidáti. Byli to Raimund z Toulousu, Robert z Normandie, Robert z Flander 158
Podle tradice postavili muslimové na pahorku, ze kterého Mohamed odletěl na svém koni do nebe, mešitu Skalní dóm a kousek od ní tuto mešitu al-Aksa. Teprve po příchodu křižáků byl dóm přestavěn a stejnou podobu nese do dnešních dnů. 159 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 79-80. 160 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 66.
43
a Gottfried z Bouillonu. Oba Robertové ihned po dobytí Jeruzalémě prohlásili, že považují úkol za splněný a už se těší, až potáhnou domů. Tím zůstali jen dva možní kandidáti. Kdyby byl naživu biskup Adhémar, bylo by vše rozhodnuto. On sám by se stal patriarchou a králem by byl zvolen Raimund, který byl na výpravu vyslán samotným papežem. Bohužel se věci biskupovou smrtí zkomplikovaly. Raimunda neměli lidé rádi už od odchodu z Konstantinopole, protože šel na východ s jediným cílem. Hrabě z Toulousu spoléhal na přízeň papeže a doufal, že ho sám jmenuje jeruzalémským králem. Nevěděl ovšem, že je papež již několik dnů mrtev. I přes všechnu nelibost byl jako první požádán Raimund, aby se stal králem. Ten chtěl být prozíravý, odmítl a prohlásil, že jediný král, který kdy v Jeruzalémě byl a bude, je Ježíš Kristus. Pravděpodobně si myslel, že Gottfried po tomto jeho prohlášení nemůže přijmout titul krále a v tom se mýlil. Gottfried byl požádán ihned po Raimundově odmítnutí a s nadšením tuto nabídku přijal. Ovšem za předpokladu, že si nebude říkat král, ale požadoval být oslovován Advocatus Sancti Sepulchri, což znamená ochránce Božího hrobu. Jeruzalém se tedy stal Gottfriedovým městem a uražený Raimund odjel do Jericha, kde se rozhodl usadit a trucovat. 161 Atiya ve své knize píše: „The Latin kingdom
of
Jerusalem
was
thus
proclaimed,
with
its
first
custodian
Godfrey of Bouillon, who accepted the modest title of „Defender of the Holy Sepulchre“ (Advocatus Sancti Sepulchri). The chief duty of the „Advocatus“ was to ensure the safety of the conquest, and this he did by defeating the first Egyptian army arriving from Cairo at Ascalon in the following month.“162 Arcibiskupem byl nakonec zvolen Arnoul de Rohes, se kterým byl Gottfied a ostatní světští velitelé spokojeni. Původní obyvatelé si ale příliš od Turků a Egypťanů nepomohli. Arnoul se rozhodl, že bude prosazovat pouze latinskou liturgii a na všechna místa se snažil dosadit latinské duchovní. Časem dokonce zamezil pravoslavným kněžím vstup do chrámu Božího hrobu. Nakonec ho začali nenávidět i menší skupiny věřících jako byli například Koptové nebo Jakobiti.163
161
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862, BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-200-0512-9, HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0621-2. 162 ATIYA, Aziz. Crusade, Commerce and Culture. USA: Indiana University Press, 1962. CCN 62-8980. s. 63. 163 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 82.
44
3.14 Vítězství nad Egyptem Po zvolení krále a arcibiskupa netrval klid dlouho. Město se dovědělo, že Egypťané svolali obrovské množství vojáků a již se jim podařilo přejít Sinajskou poušť. Touto dobou armáda směřovala k městu Askalon, které bylo nedaleko Jeruzaléma při pobřeží. V čele tohoto vojska stál egyptský vezír, Armén al-Afdal.
164
Jakmile
se Gottfried dozvěděl tuto zprávu, poslal posly za Tankredem a Eustachem, kteří odjeli do Náblusu,165 kde přijímali slib od obyvatel. Takred a Eustach se vydali k Caesariji, odtud pokračovali na jih směrem k egyptskému vojsku. Cestou se jim podařilo zajmout pár egyptských špehů, které donutili mluvit. Přiznali se jim, že vezír vyčkává na loďstvo, které mu má přivést zásoby a že neočekává, že by na něj křižáci zaútočili. To byla pro křižáky klíčová informace. Tankred ihned vyslal posly ke Gottfriedovi, aby zmobilizoval každého, kdo byl schopný boje. Potřebovali mnoho vojáků, aby mohli uspět a důležitý byl především moment překvapení, kterého chtěli využít. Problém spočíval v tom, že po dobytí Jeruzaléma se křižáci nedokázali, kvůli svým rozporům, navzájem podpořit jako dřív. I přesto, jaké nebezpečí hrozilo s postupující egyptskou armádou, zůstával Raimund stále v Jerichu. Robert Normandský měl rozpory s Gottfriedem, a proto těmto dvěma šlechticům trvalo značnou dobu, než přišli Jeruzalému na pomoc. Jediný Robert Flanderský byl se svým vojskem okamžitě připraven a již 9.sprna roku 1099 se vydal na pomoc Tankredovi. Na cestu se vydal i arcibiskup Arnoul s ostatním duchovenstvem, protože modlitba byla pro křižáky velmi důležitá a považovali ji za účinnou zbraň. Jednoho kněze vyslali zpět do Jeruzaléma, aby zmobilizoval všechny ostatní vojáky a tak se dali na cestu 10. srpna i Raimund s Robertem. Petr Poustevník zůstal ve městě a bylo mu přikázáno, aby svolal všechny obyvatele jak římské tak i řecké. Přiměl je, aby se modlili za záchranu křižáků.166 Křižácká armáda již nečítala tolik vojáků, jako na počátcích výpravy. K boji bylo připraveno okolo dvanácti tisíc rytířů a pouze devět tisíc pěšáků. V nesnesitelném vedru se vydali na jih, kde bylo utábořené egyptské vojsko. Krajina zde byla písečná 164
Al-Afdalaibn Bard al-Džamálí byl velkovezírem muslimsko-arménského původu. Vezírem se stal po smrti svého otce Bard al-Džamálího v roce 1089. Podle dochovaných zdrojů byl dobrým vladařem, který byl schopen se rozhodovat správným úsudkem. Po smrti fátimovského chalífi se mu podařilo zabránit, aby se jeho nástupce dostal na trůn a sám se chopil vlády. Naneštěstí byl al-Afdala zavražděn dalším následníkem v roce 1121. Za jeho vlády nedocházelo k žádným konfliktům, až na jeden mezi Jeruzalémským královstvím, v jehož čele stáli křižáci. 165 Město Náblus leží na sever od Jeruzaléma, jižně od Nazaretu. 166 BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 83-84.
45
a suchá a jak se odráželo slunce, měli křižáci pocit, že v dáli vidí egyptskou armádu. Nikdo si nebyl jistý, zda nemají jen přeludy ze slunce a vyslali proto na průzkum dvě stě rytířů. Ti se vydali vpřed a po chvíli viděli, jak se mýlili. Rytíři se ocitli uprostřed stáda ovcí, koz, skotu a velbloudů, které vedli Arabové jako zásoby pro egyptské vojsko. Díky tomuto štěstí se večer křižáci pořádně najedli. Neměli sice dostatek chleba ani soli a tak zajídali skopové maso hovězím. Brzy ráno se křižáci přesunuli severně od Askalonu, kde již byli jen kousek od Egypťanů, kteří stále spali. Křižáci zaútočili na spící vojsko a i přesto, že bylo Egypťanů téměř dvakrát víc než křižáků, byli tak zaskočeni náhlým útokem, že nebyli schopni se téměř bránit. Schovávali se v nedalekých keřích, které křesťané zapálili a nepřátelé uhořeli. Jiní se pokusili uprchnout přes moře. Tam se ale většina utopila, nebo byla ještě na mělčině ubita. Vezírovi se jako jedinému s pár muži podařilo uniknout po moři zpět do Egypta. Ostatní byli všichni zabiti. Křižáci mohli opět slavit opojné vítězství, které jim bohužel narušovaly hádky mezi veliteli. Podle všeho spolu mohli spolupracovat jen v situaci krajní nouze. Po rozehnání Egypťanů měli možnost získat i velmi dobře situovaný přístav Askalon. Velitel města přišel nabídnout kapitulaci. 167 Město bylo ochotno se vzdát pouze Raimundovi, protože on byl jediný, který ušetřil muslimy při dobývání Jeruzaléma. To se Gottfrieda dotklo, protože on zde byl jako král Jeruzaléma a tímto znevážili jeho postavení. Gottfried se od celé věci distancoval a to rozezlilo Raimunda, který odtáhl se svými muži na sever. Ostatní byli na Gottfrieda kvůli jeho chování také rozhněváni a odešli pryč. Gottfried zde zůstal sám se svým vojskem, které bylo příliš malé na to, aby mohlo obsadit Askalon. Křižáci si nechali kvůli svým sporům proklouznout důležité město, které je ohrožovalo ještě dalších padesát let.168
167
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 84-85. 168 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 68-70.
46
3.15 Splněný cíl Po porážce muslimů byl Jeruzalém konečně v bezpečí a Robert Flanderský i Robert Normandský se vydali na cestu zpět na Západ. Gottfried zůstal jako vládce v Jeruzalémě jen s hrstkou vojáků, kteří mu zbyli. Raimund z Toulouse se přidal k Robertům a společně putovali na sever. Raimund stále doufal, že se mu podaří získat nějaké panství, jako se to již podařilo Gottfriedovi, Bohemundovi a Balduinovi, ale byl by rád i kdyby mohl sloužit Byzantské říši. Po kratším putování došli až k Latakii, která ležela jižně od Antiochie. Toto město patřilo pod Byzancii, ale jak se blížili tři křižáci blíže k městu, rozpoznali, že Bohemund ho obléhá. Všichni tři byli naprosto zděšeni. Jak je možné, že křižák obléhá řecké město? Latakie ležela přímo u moře, kde je blokovaly pisánské lodě, které původně měly za úkol pouze přivést papežského legáta Daimberta. Když připlouvali k městu, Bohemund je vyzval, aby mu pomohli s obléháním města a Pisánci se přidali na jeho stranu. To pro ně nebylo nic nového, protože po cestě již vydrancovali několik byzantských měst. Alexios, který byl patřičně rozčílen, se rozhodl je ztrestat svým loďstvem. Bohužel pro něj mu Pisánci unikli. Byzantinci mohli Latakii ztratit. Díky příjezdu Raimunda a Robertů se pro ně situace obrátila k lepšímu. Zavolali si do svého tábora Daimberta a přesvědčili ho, aby odvolal pisánské lodě. Bez nich neměl Bohemund takovou sílu na podrobení města a stáhl se zpět do Antiochie. To spory na nějaký čas mezi Západem a Východem uklidnilo, ale i tak se mezi nimi vztahy neurovnaly. Raimund zůstal v Latakii jako vážený host a Robertové pokračovali ve své cestě domů.169 Situace v Jeruzalémě byla stabilizována, ale nebyla nijak dobrá. Pobřežní města stále patřila nepřátelům, i když od doby co byli pobiti Egypťané, měli vůči křižákům značný respekt. Když Daimbert, Bohemund i Balduin oznámili Gottfriedovi, že přijedou, aby splnili svůj poutnický slib, byl nadšen. Doufal, že se mu podaří odloudit několik vojáků Balduina nebo Bohemunda, aby posílili jeho nepočetné vojsko. To se mu nakonec podařilo. Příchodem Daimberta už tak nadšený nebyl, protože ihned odvolal Arnoula a na jeho místo dosadil sebe. Poté požadoval po Gottfriedovi, aby před ním poklekl, a tím se stal oficiálně králem. To se Gottfriedovi nelíbilo ani poté, co Bohemund před Daimbertem poklekl a ten ho učinil zákonným vládcem nad Antiochií. Gottfried bude muset s tímto ješitným arcibiskupem žít a to pro něj byla děsivá 169
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 85-86.
47
představa. Jediný Balduin se před patriarchou nepoklonil. Neměl v úmyslu se poklonit před ním, ani před nikým jiným.170 Po odchodu Balduina a Bohemunda se cítil Gottfried o dost silnější, protože s ním zůstalo několik rytířů. Začal si tedy podrobovat pobřežní města, která se nakonec ráda dohodla. Jen jednou se pokusili Egypťané zasáhnout a to se jim nevyplatilo. Gottfried a jeho vojsko je přepadli ze zálohy a vojáky pobili. Nakonec se všechna okolní města podrobila Jeruzalému a tak se mu podařilo rozšířit svůj stát. Jeruzalémský král přišel na to, že pokud tu chtějí křesťané žít delší dobu, bude pro jejich přežití důležité, aby měli i s nepřátelskými muslimi dobré vztahy. Proto když přišli prosit Arabové, kteří obchodovali s muslimy u moře, aby směli procházet přes Gottfriedovo království, souhlasil. Arabové obchodovali i s křesťany a vztahy mezi křesťany a muslimi se také lepšily.171
3.16 Situace v Jeruzalémě za vlády Gottfrieda Za takového stavu se stal největším problémem, se kterým se Gottfried musel potýkat, Daimbert. Tomu se nelíbilo, že je pouze patriarchou a arcibiskupem Jeruzaléma a jeho cíle sahaly mnohem výš. Chtěl ovládat Jeruzalém i světskou mocí a v tom mu Gottfried překážel. Gottfried se neodvažoval postavit proti Daimbertovi kvůli úctě k církvi, ale především protože si nechtěl rozzlobit pisánské loďstvo, které chránilo jeho království od moře. Proto když se doslechl, že připluly benátské lodě, chopil se příležitosti, a co nejrychleji se za nimi vydal s žádostí o ochranu. Cestou se zdržel na hostině, na kterou ho pozval emír, a která byla velmi bohatá a pestrá. Ke konci hostiny začalo být Gottfriedovi zle a druhý den ještě hůř. Jeho stav se natolik zhoršil, že svojí cestu za Benátčany nedokončil a nechal se na nosítkách odnést zpět do Jeruzaléma. Na tuto chvíli Daimbert čekal. K jeho smůle Gottfried nezemřel hned a byl schopen ještě pár dní zcela zesláblý vykonávat povinnosti krále. Nabídl Benátčanům velké jmění za jejich ochranu a pomoc a i přes vztahy, které se snažil utužit s emíry, vydal rozkaz, aby jeho vojsko zaútočilo na Akru. Na pomoc jim přišel i Tankred a Daimbert se chtěl bitvy účastnit také, protože doufal, že převezme velení nad vojskem, jakmile Gottfried zemře. Zanedlouho se tak opravdu stalo. 18. července 1100 zemřel jeruzalémský král Gottfried z Bouillonu. Naneštěstí pro Daimberta, který 170
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 86. 171 Tamtéž. s. 87.
48
nebyl právě ve městě, převzali nad Jeruzalémem vládu Gottfriedovi muži a ihned poslali zprávu jeho bratrovi Balduinovi do Edessy, aby přijal své dědické právo a jako nebližší příbuzný se stal králem Jeruzaléma. Korunován byl Balduin na Boží hod vánoční 1100.172 Než došlo ke korunovaci Balduina, na severu byl Raimund vyhnán Bohemundem z Latakie. Raimundovi se poté podařilo obsadit hrabství Tripolis. Království jeruzalémské se rozprostíralo na jihu až k Sinaji. Na východě nebyly hranice pevně určené, protože se zde vedli neustálé boje s muslimy a tím se hranice permanentně posouvala. Tankred získal galilejské knížectví, které nebylo samostatným státem, ale bylo součástí jeruzalémského království. Když odcházeli oba Robertové zpět na Západ, křižáci, kteří zde zůstávali, je prosili, aby se pokusili po cestě sehnat nově příchozí, kteří by zde nastálo zůstali. Poutníci, kteří se přišli jen poklonit a zase odešli domů, jim v bojích nebyli nic platní. Muslimové především předpokládali, že kdyby byli křižáci v opravdové nouzi, císař Alexios by jim přišel na pomoc. Pomoc, která mohla přijít z Byzance, zničil Bohemund. Ten nevěřil řeckým poddaným, a proto se rozhodl, že sesadí řeckého patriarchu. Na jeho místo dosadil latinského patriarchu. Bohemundova volba patriarchy pro Byzancii nic neznamenala a Alexios dosadil v Antiochii svého patriarchu. Tím nastala situace, která rozšířila schizma mezi Východem a Západem až do Zámoří. Antiochie měla dva patriarchy, kteří mezi sebou bojovali. Křižácká neporazitelnost byla prolomena ve chvíli, kdy se Bohemund vydal na pomoc Arménům proti Turkům. Turci je nečekaně napadli a většina lidí byla zabita. Bohemunda ušetřili na životě, ale byl zajat a bylo za něj požadováno veliké výkupné. Balduin z Edessy prozatím převzal vládu nad Antiochií, mezitím ale zemřel Gottfried a Balduin byl povolán do Jeruzaléma. V Edesse nastoupil Bulduinův bratranec, který se jmenoval také Balduin. Tankréd zanechal ladem galilejské knížectví a co nejrychleji jel, aby se ujal vlády v Antiochii.173 Za rok Gottfrieodovy vlády se jeruzalémské království dostalo do finanční tísně, bylo v podstatě neorganizované a pod vládou pár lotrinských rytířů. To hodlal Balduin změnit. Bylo potřeba Jeruzalém posílit, protože bylo zřejmé, že muslimové se jednoho dne rozhodnou opět zaútočit a pokusí se ho získat zpět. Také zde bylo plno
172
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 87-88. 173 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 71-72.
49
křesťanských šlechticů, kteří se pokoušeli si pro sebe urvat alespoň kousek království.174
3.17 Další posily ze Západu Turci, kteří díky zajetí Bohemunda pocítili, že křižáci nejsou tak nepřemožitelní, jak si vždycky mysleli, si dodali kuráže a začali v bojích nad křesťany vítězit. To křižáky polekalo a do Evropy se šířily zprávy, že je na Východě potřeba pomoc dalších vojáků. Několik tisíc lidí neváhalo a vydalo se na cestu. Za dobu, co se vydala na východ první skupina křižáků, uplynulo již pár let, a na Západ se dostávaly jen útržkovité zprávy, které většinou popisovaly vítězství nad Turky. Strasti, které museli křižáci podstupovat a dezerce, ke kterým došlo, o těch se příliš nemluvilo a vojáci, kteří se nyní chystali na pouť na Východ, si představovali vše jednoduše. Na cestu se vydali na podzim 1100. Převážná část vojáků byli Lombarďané, které vedl hrabě z Biandratu a jako duchovní vůdce je doprovázel arcibiskup milánský. Po cestě je čekaly
obdobné
problémy
jako
předešlé
křižáky.
Na
cestě
z Bělehradu
do Konstantinopole je opět doprovázeli pohanští Pečeněhové a ani jedna strana pro sebe neměla příliš velké porozumění. V Konstantinopoli se je snažil Alexios co nejdříve přepravit do Nikomédie, protože se opět obával dalších příchozích, kteří následovali. To se vojákům nelíbilo a začali plenit císařský palác. Rozezlený Alexios, který neměl dostatek vojáků, byl nucen vypustit na křesťany lvy ze svého zvěřince. Naštěstí pro obě strany byl v tuto dobu na návštěvě u císaře Raimund z Toulouse, který se stále snažil bránit Latakii před Normany z Antiochie. Hrabě domluvil křižákům a ti se přeplavili do Nikomedie, kde vyčkávali na další příchozí ze Západu.175 Po více jak půl roce v roce 1101 dorazilo vojsko Štěpána z Blois, který byl donucen svojí manželkou se vrátit a očistit své jméno protože utekl při obléhání Antiochie. Vojáci vzhlíželi k hrdinům, jako byl Bohemund a když se dozvěděli, že byl zajat Turky a nikdo se neměl k tomu, aby ho osvobodil, rozhodli se, že to udělají sami. Raimund byl prosti tomuto návrhu kvůli rozporům, které mezi sebou oba křesťané měli. To že mezi sebou měli Raimund s Bohemundem neshody bylo všeobecně známo a to ještě utvrdilo vojáky v rozhodnutí zachránit Bohemunda ze zajetí. Z počátku se vše vyvíjelo dobře. Křesťanům se podařilo dobýt Ankaru, kterou po slibu, který složili 174
BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80200-0512-9. s. 89. 175 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 73nn.
50
Alexiovi, poslušně odevzdali Byzantské říši. Pokračovali dál na východ od Ankary. Zde se dostali do míst, kde bylo nedostatek jídla, protože zde měli Turci pastviny. Křižáci neměli ani možnost se vydat do okolí hledat potravu, protože je Turci ihned obklíčili. Jediná možnost, která jim zbývala, bylo vydat se na sever. S tímto návrhem přišel Raimund, který ho podpořil ještě tím, že by po cestě mohli dobýt pevnost Kastamon, která byla rodným domovem Komnenovců. Doufal, že by se jim po tomto úspěchu Alexios náležitě odměnil a třeba by nemuseli pokračovat do Zámoří pěšky, ale na byzantských lodích. Bohužel nestačili k této pevnosti dojít, protože je velmi záhy začal sužovat hlad a žízeň. I přesto Raimund vybízel vojáky, aby pokračovali na sever, kde je zem mnohem úrodnější. Křižáci začali vzdorovat a obvinili ho, že se snaží zabít všechny křižáky, protože byl ovlivněn císařem Alexiem. Přes Raimundovy rady se křižáci vydali opět na východ a to pro ně bylo osudné. Turci na ně zdálky stříleli a ti, kdo nebyli zabiti, byli odvedeni do otroctví. Některým vojákům se podařilo utéct, protože rytíře na koních se Turci stále báli a nechtěli se k nim přiblížit na blízkost meče. Raimund utekl se svojí osobní stráží hned, jak bylo jasné, jak celá bitva dopadne a jako jediný byl označen za zrádce a zbabělce.176 Další vojsko, které následovalo za Lombarďany, byli křižáci z Francie. Ti se pod vedením hraběte z Neversu snažili předchozí vojsko dohonit, ale marně. U Hérakleje byli přepadeni Turky a rozprášeni. Jediný hrabě a s ním tři rytíři uprchli a pokračovali dál na východ. Po cestě narazili na hrad, který byl ovládán Řeky. Ti se rozhodli jim pomoci a vyslali s nimi doprovod Pečeněhů na ochranu. Vše dopadlo ale jinak, než křižáci doufali. Pečeněhové je v nehostinné krajině okradli o vše, co měli. Museli tedy pokračovat dál bez oblečení, peněz a pěšky. Po nějaké době přišli vyhublí a vyhladovělí do Antiochie, kde zuřivě nadávali na celou Byzantskou říši a zařekli se, že už jí nikdy neuvěří.177 Poslední vojsko, které se vydalo na Východ, byla skupina Jihofrancouzů, kteří byli pod vedením akvitánského vévody Viléma IX. Spolu s nimi putovali Němci, kterým velel bavorský vévoda Welf IV. Znovu a naposledy se zde setkáváme s Hugem hrabětem z Vermandois, který stejně jako Štěpán uprchl při obléhání Antiochie. Toto vojsko potkal stejný osud jako ty předchozí. Turci si na ně počíhali u Hérakleje a většinu zabili. Velitelům se podařilo zachránit a uprchli směrem k Tarsu, do kterého 176 177
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 73nn. Tamtéž. s. 74.
51
se nakonec v pořádku dopravili, protože nespoléhali na pomoc žádných Řeků. Hugo z Vermandois takové štěstí neměl. Utrpěl vážná zranění, kterým nakonec podlehl, aniž by se mu podařilo vykonat pouť do Jeruzaléma a poklonil se u Božího hrobu.178 Rozprášení těchto tří vojsk bylo zcela zbytečné. Chyba byla v horlivosti, se kterou se snažilo první vojsko zachránit Bohemunda. Druhé a třetí se snažilo první skupinu dohnat a nikoho nenapadlo vyčkat příchodu dalších vojáků. Společně by byli početně dostatečně silní na to, aby mohli v klidu a bez větších ztrát projít až k Jeruzalému. Křižáci, kteří byli v Zámoří, se nyní dívali na Řeky jako na větší nepřátele než na Turky a Alexios si přál za své sousedy více Turky než latinské přistěhovalce.179 Výpravy, které se konaly v roce 1100 a 1101 nepřinesly žádný finanční ani jiný zisk. Zemřelo zde zbytečně mnoho bojovníků a navíc pověst o neporazitelnosti křižáků byla tímto fiaskem zničena. Důvěra v Řeky, která nebyla nikdy na dobré úrovni, zcela vymizela a Západ obviňoval z neúspěchu této výpravy právě Byzantince. Teologická příčina toho nezdaru byla v hříšnosti západních bojovníků a dalo by se říci, že díky této negativní zkušenosti, kterou zde křižáci okusili, poznali, že jejich ambice o dobytí Egypta a Bagdádu, budou muset zapudit a soustředit se již na obsazené území na Sýrii a Palestinu. I přes tento poznatek se později ve 12. století vydávaly na cestu výpravy, které měly za svůj cíl právě nilskou deltu.180
178
DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 75. Tamtéž. s. 75-76. 180 TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. s. 177. 179
52
4 Vznik států Po ovládnutí Sýrie a Palestiny křižáky vznikala knížectví, ve kterých jsme mohli vidět spojení západní i východní kultury. Vládci, kteří zde panovali, se snažili využít ostatní státy a národy, ke svému prospěchu. Rozhodně zde nemůžeme mluvit o tom, že sžívání se s těmito cizími kulturami mělo nějaký etický podtext.181 Tyerman se k tomuto vyjadřuje: „Byli mnohem více kořistníky než horlivými šiřiteli nové víry nebo sociálními reformátory.“182Na tvorbu křižáckým států se můžeme podívat ze dvou úhlů. „Zatímco v latinských dílech 12. století působí západní společnost v zámoří dojmem hermetické uzavřenosti vůči svým nejbližším sousedům a zdejší události se odehrávají v exotických kulisách, autoři soudobých arabských kronik nepovažují náhlý vzestup Franků za nic mimořádného a jejich úspěch podle nich nijak nevybočuje ze soupeření válečnických elit o vládu v regionu.“183
4.1
Edessa Hrabství Edessa bylo důležité především z hlediska strategické polohy.
Byl to první stát, který byl křižáky vytvořen v březnu 1098 a jeho vzniku vděčíme Balduinovi z Boulogne, bratru Gottfieda. Edessa byla významná při obraně ostatních křižáckých států níže na jihu. Pokud by došlo k jejímu dobytí, měli by nepřátelé snazší přístup k Antiochii a dalším křižáckým územím. Především východní vojevůdci z Mosulu a z Mardinu toužili dobýt tento stát a z jihu z Aleppa také hrozilo nebezpečí. Důležité bylo, aby sami Frankové zůstali jednotní a spolupracovali s Armény a Antiochií a nenechali sjednotit muslimské nepřátele. Balduin z Boulogne převzal po smrti svého bratra jeruzalémský trůn a Edessu přenechal svému příbuznému Balduinovi z Le Bourcq, který své postavení upevnil díky sňatku s arménskou princeznou Morfií z Melitene. S výpravou hraběte z Nevers přišel na Východ Balduinův bratranec Joscelin z Courtenay a dostal jako léno hrabství, které se rozprostíralo západně od Eufratu. Tímto krokem se Joscelin stal téměř spoluvládcem Edessy. Díky nesvárům, které panovaly mezi vojevůdci Mosulu a Mardinu, se oběma mužům zdařila expanze na sever k městu Maraš a na jihu se probojovali téměř až k Aleppu. Jejich 181
TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. s. 185. 182 Tamtéž. s. 185. 183 Tamtéž. s. 185.
53
úspěšný postup byl ale v roce 1104 zaražen, když se staří nepřátelé z Mosulu a Mardinu spojili a rozhodli se pro společný útok proti Balduinovi a Joscelinovi. Zde je zcela patrné, jak silní jsou muslimští bojovníci, když se spojí proti nepříteli. Nejen, že západní vojsko prohrálo, ale navíc byli Balduin s Joscelinem zajati. Zajetí trvalo až do roku 1108 a vládu nad Edessou v tomto období převzal Tankred. Po Bohemundově odjezdu nazpět do Evropy v roce 1105 nastoupil místo něj v Antiochii a snažil se toto knížectví co nejvíce rozšířit. Není proto divu, že se pokusil převzít vládu i nad Edessou a po návratu Balduina ze zajetí se pochopitelně vztahy mezi těmito dvěma muži rapidně zhoršily. Je možné, že konflikt mezi nimi přerostl natolik, že se Balduin obrátil pro pomoc do Mosulu, kde byl čtyři roky vězněn, a Tankred požádal o pomoc Aleppo. Tankred nebyl jediný s kým se Balduin dostal do konfliktu. Joscelin, který se po čase začínal osamostatňovat, upadl u Balduina v nemilost a byl poslán do vyhnanství. Naštěstí pro něj mu Balduin I. Jeruzalémský daroval léno v Galileji.184 V roce 1112 Tankred zemřel a na jeho místo nastoupil Richard ze Salerna. Tato událost a vpády nepřátel z Mosulu uspíšily smír mezi Antiochií a Edessou. K dalšímu vylepšení vztahů došlo poté, co byl hrabě Balduin jmenován jeruzalémským králem, čemuž přispěl svými intrikami Joscelin a ten za odměnu dostal Edessu. V roce 1119 vykonával Balduin II. ke svému kralování ještě funkci regenta Antiochie. Joscelin se projevil jako velmi ctižádostivý a schopný muž, protože po zajetí Balduina, které trvalo až do roku 1124, zastával funkci antiochijského regenta, stál v čele všech čtyř křižáckých států, pokud potřeboval vojenskou pomoc, neváhal o ni požádat Turky a pokusil se osvobodit jeruzalémského krále ze zajetí. Příběh o jeho smrti má téměř epické rozměry. Po zklamání ze svého zbabělého syna, se rozhodl, že bitvě bude velet on sám. I přesto, že v této době byl již velmi nemocný a byl upoután na lehátko. V tomto stavu se nechal odnést na bojiště, a když ho uviděli nepřátelé, odtáhli pryč. Joscelin za to poděkoval Bohu a vzápětí zemřel.185 V roce 1125 se Frankové pokusili a obsazení Aleppa, bohužel pro ně ale neúspěšně. Úspěchu při obsazení Aleppa se dočkal v roce 1128 mosulský šlechtic Zengí a to nevěstilo pro Edessu nic dobrého. V této situaci se ocitla ve špatné pozici, kdy na ni z jihu tlačili Turci z Aleppa a z východu Turci z Mosulu. Za doby Joscelina
184
TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. s. 186nn. 185 Tamtéž.
54
II., který vládl po svém otci v Edesse, se situace ještě zhoršila, protože byla zranitelná téměř ze všech světových stran a především Joscelin již neměl takovou politickou moc, aby byl schopen si udržet své arménské poddané. Edessa byla závislá kvůli své vnitřní nestabilitě vojensky závislá na vnějších spojencích, ale osud jí nebyl příliš nakloněn. Antiochie, která mohla pomoci, zažívala také politické problémy a Jeruzalém na tom byl obdobně. V roce 1144 se Zengí rozhodl zaútočit na východní část Edesského hrabství. To dokázalo vzdorovat jeho útoku pouhé čtyři týdny a po této době (přesně na Štědrý den) se Zengímu podařilo získat tuto část hrabství. Joscelin se následně pokoušel tuto ztracenou část dobýt zpět, avšak neúspěšně a ke zlepšení nedošlo ani roku 1146, kdy Zengí umírá. Neúspěch druhé křížové výpravy 186 a občanská válka, která se odehrála v Jeruzalémě, napomohla úplné zkáze Edessy, která padla do rukou nepřátel. Joscelin II. byl roku 1150 zajat lidmi Zengího a uvězněn na zbytek jeho života. Po devíti letech zajetí a mučení v Aleppu umírá.187 „Křesťanská východní
výspa,
jež
představovala potenciální
nebezpečí
pro centrální oblasti turecké moci, byla navždy ztracena. To je pro nás dostatečně průkazným dokladem, že politický chaos z počátku 12. století, který umožnil, a dokonce ještě podněcoval politický oportunismus doby prvních Balduinů a Joscelina I., poskytl prostor pro nerušený zlověstný nárůst muslimské jednoty v Sýrii, jež představovala vážný problém pro celé latinské panství Zámoří.“188
4.2
Antiochie Za vznik toho hrabství se zasloužili bojovníci první křížové výpravy, stejně jako
v případě Edessy. Tento stát přežil především díky tomu, že se zdejší politika a společnost přizpůsobila podmínkám tohoto světa. Mísili se zde křesťané, Arméni a dokonce i muslimové. Antiochie byla svým postavením a polohou velmi závislá na Jeruzalémském království a zároveň na ni naléhala Byzantská říše, které se zde podařilo ve 12. století prosadit svůj vliv a tím přestala být Antiochie v některých
186 Druhá křížová výprava byla vyhlášena roku 1146 a její příčinou bylo právě dobytí Edessy. V čele výpravy stanul německý král Konrád III., francouzský král Ludvík VII. A za české feudály se účastnil Vladislav II. Německá a francouzská armáda cestovala odděleně, což bylo jen na škodu. Německé vojsko bylo přepadeno u Dorylaia a přeživší se spojili s Francouzi a společně doputovali až do Jeruzaléma, kde naplánovali útok na Damašek, který dopadl také tragicky. Díky této prohře se podařilo Zengímu obsadit Damašek a tím ještě více upevnil svůj vliv. 187 TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. 188 Tamtéž. s. 190.
55
ohledech
přikována
ke
Svaté
zemi.
Počátky
tohoto
knížectví
se
datují
do roku 1098 - 1099 a prvním vládcem byl Bohemund , který se musel potýkat s mnoha překážkami. Soupeřil s Byzancií jak o jazyk, ta chtěla samozřejmě nastolit řečtinu a ne latinu, tak i o území. V době jeho zajetí došlo ke ztrátě Kilikie a Lattakíji a v roce 1105 se rozhodl Bohemund odejít z Východu.189 Za
opravdového
zakladatele
Antiochijského
státu
se
považuje
spíše
Bohemundův synovec Tankred. Ten spravoval Antiochii jako regent v době, kdy byl Bohemund v zajetí a po jeho odchodu se stal knížetem. Jeho vláda byla velmi úspěšná. Podařilo se mu získat nazpět Kilikii, kterou Bohemund ztratil, a dále rozšiřoval území na sever, kde sídlila arménská knížata. Antiochii můžeme považovat za autonomní stát, ale v několika případech muselo zakročit Jeruzalémské království a Antiochii zachránit, jak před vnitřním rozkladem, tak i před útoky vedené muslimy. I přes to, že nadřazeným státem byl Jeruzalém, byla Antiochie velmi schopná a docházelo k úspěšným expanzím. Bohužel byla knížata netrpělivá a to vedlo v mnoha případech ke špatnému konci.190 „Ani jedno z knížat se však nedožilo vysokého věku. Tankred zemřel relativně mladý. Roger 191 , Bohemund II. 192 a Raimond 193 padli v bitvách, jež sami vyprovokovali, a Renauda zavedl jeho oportunismus na celých šestnáct let do aleppského žaláře. Jejich osudy i způsob, jakým knížectví ještě dalších sto let úspěšně bojovalo s nástrahami osudu, mohou posloužit za vzorový příklad křesťanské vlády v Zámoří, vyznačující se zároveň křehkostí i houževnatostí.“194
189
TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. s. 190nn. 190 Tamtéž. 191 Roger ze Salerma byl antiochijským regentem od roku 1112-1119. Stal se jím po smrti Tankreda v roce 1112 o sám zemřel o sedm let později v bitvě proti aleppským Turkům. 192 Bohemund II. byl synem Bohemunda I., který stál při založení Antiochijského státu. Balduin z Jeruzaléma se pokusil upevnit svojí moc v Antiochii a nechal svojí dceru Alici provdat roku 1126 za Bohemunda II. Manželství bohužel netrvalo dlouho, protože Bohemund umírá v bitvě již roku 1130. 193 Raimond z Poitiers byl synem Viléma IX. Akvitánského a v roce 1136 vstoupil do sňatku s Konstancií, jež byla dcerou Bohemunda II. 194 TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. s. 196.
56
4.3
Tripolis Vzniku tohoto hrabství vděčíme Raimundovi z Toulouse. Na jeho vznik
se muselo čekat o chvíli déle, než u ostatních hrabství. Raimund musel nejdříve opustit v roce 1098 Antiochii a v roce 1099 po dobytí Jeruzaléma musel opustit i toto město. Jeho pokus o obsazení Lattakíje také selhal a úspěchu dosáhl až v roce 1102, kdy se mu podařilo obsadit Tortosu. Toto město pro něj byl výchozí bod pro jeho plány ohledně Tripolisu. V roce 1103 se mu podařilo Tripolis oblehnout a nedaleko vybudoval významný hrad Kala´at Sandžil.195 Tento hrad byl v křesťanském držení od roku 1103 až do roku 1289. V dobách osmanské a mamlucké vlády byla citadela hradu několikrát přestavěna, ale z určité části zůstal hrad a jeho opevnění původní tzn. jak z doby křižáků, tak i z počátku 12. století.196 Po smrti Raimunda roku 1105 nastoupil na jeho místo jeho bratranec VilémJordana i přesto, že měl Raimund malého syna a jednoho nemanželského syna Bertranda, který spravoval otcovo panství na Západě. Po dvou letech nebyl Tripolis stále dobyt a Bertrand se rozhodl přijet a obhájit své dědictví na Východě. Vilém-Jordana se rozhodl požádat o pomoc Tankreda z Antiochie a Bertrand se obrátil se žádostí o pomoc přímo na samotného jeruzalémského krále. Vilém-Jordana ale brzy zemřel a Tripolis se vzdal jeruzalémskému králi a Bertrandovi. Novým hrabětem se stal tedy Bertrand, který složil slib věrnosti a přísahu Balduinovi I., který zastával v pozdějších dobách post regenta, pokud bylo hrabství bez vládce. I přesto byl Tripolis poměrně samostatným hrabstvím a jeruzalémský král neměl žádné lenní pravomoci nad vazaly, kteří pracovali v hrabství Tripolis. Co se týká církevních záležitostí, tak i přes protesty papeže, byl Tripolis věrný Antiochii. V roce 1044 se v horách usadili asasíni 197 a možná právě na obranu proti nim, daroval Raimond II., hrabě Tripolisu,
195
TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. s. 197nn. 196 NICOLLE, David. Křižácké hrady ve Svaté zemi. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-1891-0. s. 38. 197 Asasínové jsou odnoží ismá´ílitské sekty, kteří se od ší´itů odlišují především tím, že uctívají pouze sedm imámů namísto dvanácti. Imámové jsou potomci chlífy Alího, který byl zetěm Proroka Mohameda. Známí jsou tito horští muslimové spíše jako Alamutští Ismá´ílité, protože sídlili právě v Alamutu blízko Kaspického moře a křižákům naháněli hrůzu. Náčelník této sekty nechal na vrcholu hory vybudovat nádhernou zahradu se spoustou žen, pití a jídla. Své stoupence získával náčelník tím, že je omámil hašišem, odvedl je do této zahrady, kde se užaslí probudili a poté je znovu omámil a probudil. Lidé si mysleli, že navštívili ráj a bylo jim řečeno, že pokud vstoupí do služby k náčelníkovi, tak se do rajské zahrady jednou vrátí navěky. Z počátku tato sekta vraždila jen bagdádské kalify, ale později se nechávali podplácet a zabíjeli kohokoliv, muslimy i křesťany.
57
Johanitům198 rozsáhlá území na východě tohoto hrabství. Templářům byla v pozdějších letech darována Tortosa a oba tyto řády byly v darovaných oblastech stavebně velmi činné.199 Postupnému rozkladu hrabství přispělo především nedomyšlené plánování a celkově politika při stavění pevností a hradů. Křižáci nestavěli hrady příliš takticky, což se týká obrany hranic hrabství. Důraz byl spíše kladen na individuální správu a snad jen řády Johanitů a Templářů, které zde působily, se snažili při stavbě zohlednit bezpečnost celého hrabství.200
4.4
Jeruzalém Trvání tohoto státu mělo velmi komplikovaný průběh a vše započalo již jeho
vznikem. Někteří lidé přisuzovali jeho vznik Bohu a to činilo Jeruzalém křehký a také nejednotný. Vnitřní sváry zde byly běžné a kvůli tomu, že někteří zdejší vládci byli bigamní a homosexuální orientace, docházelo ke slábnutí dynastické linie. Trůn se nedědil z otce na syna, a pokud se tak stalo, byl většinou následník trůnu nezletilý. 201 Tyerman se k Jeruzalémskému království vyjadřuje takto: „Západní šlechtici, kteří Zámoří navštívili, považovali místní politickou scénu za nepříjemně odpudivou a sebestřednou. Na Západě bylo jeruzalémské království nejpozději od druhé křížové výpravy spojováno s úskočností a úpadkem. Arabští současníci naproti tomu poukazovali na jejich bojechtivost a nedostatečnou osobní hygienu. Přesto Jeruzalém zůstával ve 12. století emocionálním, politickým a strategickým srdcem Zámoří.“202 V roce 1100 zemřel první jeruzalémský král Gottfried. Naštěstí díky duchapřítomnosti jeho vojáků bylo město ochráněno před Daimbertem, který se ho chtěl
198
Mezi nejvýznamnější řády patří právě Johanité a Templáři. Rozdíl mezi oběma řády byl především v jejich prvotním zaměření. Johanité neboli Rytířský a špitální řád se věnovali zdravotnictví a v Jeruzalémě se objevili ještě před první křížovou výpravou. Templáři neboli Chudé rytířstvo Kristovo Šalamounova chrámu byli vojenským řádem, který ochraňoval poutníky na pouti do Svaté země. Díky peněžním darům, pozemkům a pevnostem, které dostávali, se staly postupem času tyto řády velmi bohatými a byly schopny ochraňovat křižácká území častokrát lépe než hrabata, která zde vládla. Třetím srovnatelně známým řádem byl řád německých rytířů, který spravoval území převážně poblíž Akkonu. Vznik řádu se datuje do roku 1190 a vznikl tedy během 3. křížové výpravy. Původním cílem řádu byla péče o nemocné a postupem času se zaměřili na boj s nevěřícími. Po ztrátě křižáckých území na Východě se tento řád přeorientoval do oblasti Pobaltí, kde čelili pohanských Prusům a pravoslavným Rusům. 199 TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. 200 Tamtéž. 201 Tamtéž. s. 201nn. 202 Tamtéž. s. 201.
58
zmocnit. Na místo nového krále byl zvolen Balduin a jeho korunovaci provedl sám Daimbert. Pravděpodobně se neodehrála se vší nádherou, ale bylo zcela jasné, kdo se ujal kralování.203 Balduin byl politicky i vojensky činný král. Musel se zabývat jak záležitostmi Jeruzalémského království, tak i ostatních křižáckých států. V roce 1109 se vložil do sporů mezi Edessou, Antiochií a Tripolisem a urovnal je. V roce 1113 zaútočil na Palestinu vojevůdce z Mosulu a i přesto, že Balduin tuto bitvu prohrál, nepodařilo se muslimům obsadit žádná území a po zavraždění muslimského vojevůdce asasíny, měl konečně Balduin od severu klid. Rozhodl se posílit bezpečnost Jeruzaléma tím, že se snažil prosadit svůj vliv na obchodní trasy, které vedly mezi Egyptem a Sýrií. V pozdějších letech se mu podařilo prozkoumat krajiny na jih od Černého moře a pronikl až do oblastí Petry a Akabského zálivu, kde nastolil svou moc. Úspěchy druhého jeruzalémského krále byly ohromující. Při jedné své cestě, kdy chtěl vyjednat s Fátimovci mír, bohužel onemocněl a následně nato roku 1118 zemřel. Nebyl však jediný takto úspěšný vládce v této oblasti. Jeho současníci, jako byl Bohemund nebo Tankred a nebo i Seldžuk Kilič Arslan, byli velmi úspěšnými v prosazování své expanzivní politiky. 204 „Bohatství získali tito muži díky bojovému nasazení, rabování a vazalským daním. Všichni zároveň však také bojovali na obranu víry.“205 Nástupcem Balduina I. se stal jeho bratranec Balduin II. a stejně jako jeho předchůdce se rozhodl vládnout nad církví a snažil se udržet Jeruzalému primární postavení mezi severskými křižáckými státy. Králi se podařilo vydobýt území, ze kterých vytvořil léna, a galilejská knížata byla povinna složit přísahu věrnosti. Jeruzalém se tedy stal centrálním svrchovaným územím, kterému byla ostatní podřízena. Vládce vybíral daň jak z obchodu a výroby, tak i daň z hlavy, která se týkala muslimů. Bohužel ale vše netrvá věčně a i v Jeruzalémě nastaly problémy. Zdejší šlechta protestovala proti regentství v Antiochii, které zastával jeruzalémský král. Na koncilu v Nábulusu, který proběhl v roce 1120, se vzdal král i světští páni pravomocí, které se týkaly církevních desátků a dále souhlasili i s různými tresty za porušení zákonů nebo pokud došlo k cizoložení. Zákaz byl vyhlášen i v případě míšení ras. I přes všechny nastalé komplikace měl král ještě mnoho pravomocí. Stabilita 203
TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. 204 Tamtéž. 205 Tamtéž. s. 204.
59
království se prokázala v letech, kdy byl Balduin II. zajat a i přes nepřítomnost krále se patriarchovi a konstáblovi, kteří se starali o královské záležitosti, podařilo dobýt Tyros. 206 K dobývání města Tyros se přidali Benátčané, kteří v roce 1124 toto město po dlouhou dobu obléhali, a podařilo se jim zničit egyptské loďstvo. Jako odměnu dostali italští obchodníci své čtvrtě v každém zámořském městě. I přes to, že bojovali po bohu křižáků proti muslimům, nebyli poddanými krále a ani neodváděli daně. Byli to jen jacísi spojenci, kteří měli svá města a svou správu v křižáckých městech.207 Balduinovi se nepodařilo počít mužského potomka, a proto se rozhodl zajistit vládu své dceři Melisendě. Pochopitelně se vyrojila spousta soků, kteří chtěli získat trůn pro sebe, ale díky Balduinovi se Melisenda provdala za hraběte Fulka V. z Anjou. Fulko se stal jeruzalémským králem, ale Melisenda se podílela na vládě spolu s ním a když byl v roce 1143 král zavražděn, nechtěla se královna vzdát jen tak své moci a vládla ještě dlouho poté, kdy byl její syn Balduin III. dost starý na to, aby mohl vládnout sám. Královna si vytvořila skupinu příznivců, které ji podporovaly a do které patřil i její druhý syn Amalrich. Teprve až po občanské válce, která proběhla roku 1152, se dostal Balduin III. k trůnu. Bohužel pro něj nevládl dlouho a již1163 zemřel velmi mladý a bezdětný. Pokračování této dynastie nemělo šťastný průběh. Po vládě Amalricha, který byl uznán teprve až po ukončení pravděpodobně jeho bigamního manželství, nastoupili na trůn jeho potomci. 208 „Balduin IV. byl malomocný, jeho synovec Balduin V. byl neduživým devítiletým dítětem a jeho sestra Sybila se provdala za nepopulárního cizince Guye z Lusignanu, kterého dosadila na trůn způsobem, jenž byl v příkrém rozporu s pečlivými opatřeními Balduina II.“209 Ústřední postavou v Jeruzalémě byl král především proto, že královská linie byla partenogenetická. O vznik tohoto království se zasloužili rytíři v letech 1099-1100 a fungovalo dlouhou dobu i bez předchozí tradice a i přesto, že papežství ho uznalo až posléze. Politický oportunismus a dobývání bylo ideou jeruzalémského království, ideálem ale bylo, že vše se děje díky Boží přízni. Královský post byl natolik důležitý, že i v případě Balduina IV., který byl malomocný a zemřel v pouhých dvaceti čtyřech letech, se o něm tradovali heroická vyprávění. Podle vyprávění jeho učitele Viléma 206
TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. 207 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862. s. 81. 208 TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. 209 Tamtéž. s. 209.
60
z Tyru, 210 byl Balduin natolik silný, že překonal svou nemoc a byl schopen jednat v politických
i
vojenských
záležitostech
stejně dobře,
jako
zdravý vládce.
Ve skutečnosti ovšem situace vypadala hůř. Balduin se účastnil bitev a dokonce je i vedl, ale na místo bitvy musel být odnesen na nosítkách a celá tato záležitost pro něj musela být spíše ponižující a bolestivá. Jeho účast byla spíše symbolického charakteru, než aktivní vykonávání jeho povinností.211 „Král byl potřebný pro zajištění kontinuity politického procesu. Jakkoliv byl pouze tragickou loutkou, král byl prostě nepostradatelný.“212
4.5
Dnešní pohled na křižáckou etapu Pro Evropany byly křížové výpravy něčím velkolepým a dodnes zůstávají
nepostradatelnou kapitolou v dějinách. Když se však ohlédne muslimský svět za svými dějinami a historií, nevidí v křížových výpravách takový význam. Pro ně to bylo „jen“ dvě stě let přítomnosti křižáků, působících v relativně malé oblasti, kteří přišli a zase odešli. O křižácích nevzniklo ani žádné větší dílo, které by stálo za zmínku. Na druhé straně na Západě vzniklo mnoho kronik a žádná z těch východních by nebyla srovnatelná například s dílem Viléma z Tyru. Moderním autorem, který zpracoval zprávy zanechané arabskými pisateli, byl Amin Maalouf. Podle těchto pramenů nebyli muslimové dlouhou dobu schopni sestavit potřebně silné vojsko, které by mohlo čelit křižákům. Přibližně po padesáti letech přišel na scénu Zangí a jeho syn Núruddín a ti se svou silou křižákům nejen vyrovnali. Naruddínům vojevůdce Saladin vstoupil do dějin jako veliký bojovník, kterému se podařilo přemoci Fátimovskou dynastii v Egyptě, obsadil Sýrii a Palestinu a v roce 1187 porazil křižáky v bitvě u Hittínu. Dále obsazoval a dobýval města a hrady dosud křižácké a ve stejném roce dobyl i slavný Jeruzalém.213 Slovo „křižáci“ se až do 19. století v arabštině nevyskytovalo. „Byl utvořen kalkově podle evropských jazyků ze slova kříž (salíb) a rychle se v arabské publicistice rozšířil jako metafora k označení nových evropských koloniálních pánů.“ 214 Dodnes 210
Vilém z Tyru se narodil ve Svaté zemi (asi 1130-1186) a stal se arcibiskupem z Tyru a také kancléřem Jeruzalémského království. 211 TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3. 212 Tamtéž. s. 211. 213 KROPÁČEK, Luboš. Islám a Západ, Historická paměť a současná krize. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-540-2. s. 27-30. 214 Tamtéž. s. 31.
61
můžeme najít tento výraz v politice. Je užíván především ve významu nedůvěry vůči Západu, nebo jako něco pomíjivého, co bylo naroubované na muslimsko-arabském kmeni, a zaniklo to. Podle některých radikálních islamistů stále křížové výpravy neskončily a například válka v Bosně, kde byli zabíjeni bosenští muslimové a Západ jen nečinně přihlížel, byla označena za osmou křížovou výpravu. I Usáma bin Ládin řadil mezi své nepřátele „křižáky“, se kterými svádí válku. Pravděpodobně se za tímto pojmem skrývá nenávist vůči křesťanům, předně vůči katolické církvi, v níž je papež označován jako vůdce křižáků. V angličtině se dnes užívá termín crusade jak pro sloveso, tak i podstatné jméno a v některých případech se využívá špatným způsobem.215 „Naposledy tu po 11. září řečnicky uklouzl prezident Bush, jehož výzva ke crusade proti terorismu vyvolala v muslimském světě pobouření a obavy a na čas poněkud smazala kladný psychický dopad, který měla jeho návštěva v americké mešitě, doprovázená uznáním, že islám je mírové náboženství.“216
215
KROPÁČEK, Luboš. Islám a Západ, Historická paměť a současná krize. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-540-2. s. 31-34. 216 Tamtéž. s. 34-35.
62
5 Závěr První křížová výprava byla výpravou úspěšnou. V jejím průběhu přišlo o život mnoho vojáků, někteří nevydrželi a dezertovali, ale ti kteří zvládli všechny útrapy spojené s cestou, s bitvami a nedostatkem potravy a pití došli do cíle. Křižáci byli nejdříve podceňováni a to bylo spojeno hlavně s výpravou lidového proudu. Alexios i Turci, kteří se s touto skupinou zachránců Svaté země setkali, je považovali za slabé a neschopné. Když o pár měsíců později dorazili rytíři a bohatí páni se svými armádami, byli stále přirovnáváni k první slabé skupině. To byla pro křižáky z počátku výhoda. Postupem času Turci zjišťovali, že se na Východ nevydal jen tak nějaký nepřítel a všichni v této oblasti se jich obávali. Důkazem o úspěších západních vojsk byla dobytá území, která se jim podařilo obsadit a mnoho z příchozích zde zůstalo na zbytek života. Turkům a ostatním nepřátelům trvalo dlouhá léta, než se vzpamatovali z tohoto vpádu, ale zjistili, že křižáci nejsou neporazitelní. To můžeme vidět na třech družinách, které byly vyslány na Východ, aby pomohly křižákům v nesnázi. Bohužel byly všechny tyto armády rozdrceny. Byla to především jejich chyba, protože si nedůvěřovali navzájem, byli příliš horliví a rozhodující byly rozpory mezi Řeky a bojovníky ze Západu, protože ti si mezi sebou nedůvěřovali již od počátku, kdy se velcí páni zdráhali složit císaři Alexiovi přísahu věrnosti. Práce nám dává odpověď na to, jaký byl středověký člověk. Byl to člověk nábožensky založen a především velmi ovlivňován vírou. Již od počátku života bylo člověku vtloukáno do hlavy, že je hříšník a podle toho také musí žít. Lidé se snažili oprostit od hříchu buď tím, že činili pokání celý život, nebo se vydávali na poutě, při kterých se snažili rozjímat v Bohu a hledali v něm záchranu a jistotu spásy. Proto když papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu a slíbil účastníkům, že jim budou odpuštěny všechny hříchy a po smrti je čeká klid a pokoj, prodávali lidé všechen svůj majetek, který by jindy neprodali ani za dvojnásobnou cenu a vydali se na tuto nelehkou pouť. Problémy mezi Východem a Západem se ještě přiostřily. Od vzniku výpravy Alexios nedůvěřoval západním vojskům a oni nedůvěřovali Byzantské říši. Byzantský císař byl vychytralý, protože i přes tuto nedůvěru, kterou choval, byl spokojen, jak se věci mají. Křižáci pro něj měli bojovat a navrátit mu všechna území, která patřila dříve
63
k říši a při tom nemusí riskovat životy svých lidí. Bohužel pro císaře se ale nestalo nic z toho, co očekával. Některá území mu sice byla navrácena, ale křižáci byli natolik chamtiví, že si většinu ponechali a nakonec zaútočili i na samotnou Byzantskou říši. Papež Urban II. si představoval, že se mu díky působení křižáků podaří rozšířit a upevnit svůj vliv. To se mu povedlo spíše jen z části. Duchovní, kteří se vydali na výpravy, jako byl Adhémar Le Puy, měl na vojáky veliký vliv a dokud byl na živu, mohl je usměrňovat. Po jeho smrti byl vyslán Daimbert, který neměl u křižáků velikou autoritu. Kvůli sporům, které vládly mezi Byzantskou říší a Západem, se papeži nepodařilo proniknout svým vlivem do řeckokatolické církve, jak původně zamýšlel. Můžeme vidět, že obecně křížové výpravy zůstávají v podvědomí lidí dodnes. Dvě stě let působení křižáků na Východě nezanechalo ze strany Východu moc písemných dokladů, ale i přesto má takto krátká doba vliv i na dnešní události. Znatelné to bylo především po 11. září, kdy se neopatrně vyjádřil prezident Bush a v podstatě vyhlásil křížovou výpravu proti muslimům. Křížové výpravy jsou zajímavou etapou v církevní historii. Nadšení, které ovládlo velkou část Evropy, bylo opravdu bouřlivé. Prvotní záměr, kterým bylo osvobození Svaté země od pohanů a nekřesťanů, se povedl, ale bohužel byl nahrazen spíše politickým plánem a chtivostí o nová území, že by se mohlo zdát, že se počáteční úmysl zcela vytratil. Otázkou je, jaký vlastně byl prvotní smysl křížových výprav?
64
6 Seznam literatury BIBLICAL TRAINING, Adhemar Le Puy [online]. Navštíveno dne 2.5.2013. Dostupné z: http://www.biblicaltraining.org/library/adhemar-le-puy BREUERS, Dieter. Zemřít za Jeruzalém, Rytíři, mniši, mohamedáni a první křížové tažení. Praha: Argo, 2001. ISBN 80-7203-381-6. BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. 1.vyd. Praha: Akademie věd České republiky, 1995. ISBN 80-200-0512-9 BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společenství katolické církve v českých zemích. 1.vyd. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-085-3 COELHO, Paulo. Rukopis nalezený v Akkonu. 1.vyd. Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80257-0770-8 ČERNÝ, Václav. Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách. 1.vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1705-5 DATABÁZE KNIH. Historie Jeruzalémská. [online]. Navštíveno dne 3.5.2013. Dostupné z: http://www.databazeknih.cz/knihy/historie-jerusalemska-68794 DOSTÁLOVÁ, Růžena, Byzantská vzdělanost. 2.vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 807021-409-0 DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. 1.vyd. Praha: Orbis, 1973. ISBN 602-22-862 FORDHAM.William
of
Tyre.
[online].
Navštíveno
10.6.2013.
Dostupné
z:
http://www.fordham.edu/halsall/source/tyre-cde.html FORDHAM. Urban II (1088-1099): Speech at Council of Clermont. [online]. Navštíveno dne: 16.5.2013. Dostupné z: http://www.fordham.edu FRALEOVÁ, Barbora. Templáři. 1.vyd. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-257-0173-7.
65
GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských historiků. 1.vyd. Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0333-5 HROCH, Miroslav, Věra HROCHOVÁ. Křižáci ve Svaté zemi. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. ISBN 80-204-0621-2 HROCH, Miroslav, HROCHOVÁ Věra. Křižáci v Levantě. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1975. INTERNET ACHIVE. Ottův slovník naučný. [online]. Navštíveno dne 10.6.2013. Dostupné z: www.archive.org KOMNENA, Anna. Paměti byzantské princezny. 1.vyd. Praha: Odeon, 1996. ISBN 80207-0527-9 KROPÁČEK, Luboš. Islám a Západ, Historická paměť a současná krize. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-540-2. LECCOS.
Umajjovci.
[online].
Navštíveno
dne
2.3.2013.
Dostupné
z:
http://leccos.com/index.php/clanky/umajjovci NICOLLE, David. Křižácké hrady ve Svaté zemi. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-1891-0 NICOLLE, David. Konstantinopol 1453, Konec Byzantské říše. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2881-0 NICOLLE, David. Řád německých rytířů. 1.vyd. Brno: Computer Press, 2009. ISBN 978-80-251-2581-6. NICOLLE, David. První křížová výprava 1096-1099. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1896-5 READER´S DIGEST VÝBĚR, Ilustrovaná encyklopedie lidské vzdělanosti. 1.vyd. Praha: Reader´s Digest Výběr, 2001. ISBN 80-86196-29-1 RILEY-SMITH, Jonathan. The Crusades, A Short History. USA: BookCrafters, Inc., Chelsea, Michigan, 1987. ISBN 0-300-04700-2
66
RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. Volume I: The first Crusade and the Foundation of the Kingdom of Jerusalem. 1.vyd. New York: Harper&Row, 1964 ŠEDIVÝ, Jaroslav. Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu. 1.vyd. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 1999. ISBN 80-7207-217-X. s. 13 TEMPLÁŘI. Organizační struktura templářského řádu. [online]. Navštíveno dne 2.3.2013. Dostupné z: http://templari.cz/historie/organizacni-struktura-templarskehoradu THE ORIGINAL CATOLIC ENCYCLOPEDIA. Crusades. [online]. Navštíveno dne 15.4.2013. Dostupné z: http://oce.catholic.com/index.php?title=Crusades TYERMAN, Christopher. Svaté války, Dějiny křížových výprav. 1.vyd. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2012. ISBN 978-80-7422-091-3 VAVŘÍNEK, Vladimír. Encyklopedie Byzance. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277485-2 WIKIPEDIA. Bohemond II of Antioch. [online] Navštíveno dne 13.5.2013. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Bohemund_II_of_Antioch
67
7 Summary FIRST CRUSADE AND THE ESTABLISHMENT OF CHRISTIAN STATES IN THE EAST The thesis is focused on the First Crusade, its proclamation and formation and describes the problems that accompanied the expedition. We find out how it is possible that medieval man was so influenced by faith and in the end the reason why there were crusades. The part of the work is devoted to the political situation in the Church and especially the formation of movement in Cluny and spreading its ideas. There is described the dispute between Gregory VII and Henry IV and cause of schism between the Eastern and Western Churches. The next part describes the declaration of the expedition by Urban II in 1096 in Clermont followed by journey of the common people who gathered Peter the Hermit and problems that accompanied them during the journey. The next group that went on the journey were knights with eminent masters. They went to Constantinople where was waiting for them the Emperor Alexios but they had problems before they met some Gentiles. Particular, there is drawn conquest of Antioch and Jerusalem and other territories. This all was followed by discords between important man who led the expedition because they wanted to occupy the territories and reign there. Conquest of Jerusalem was fulfilled dream for crusaders and some returned home and some stayed there. The last part refers to the rise of states such as Edessa, Antioch, Tripoli and Jerusalem. At the very end there is described today´s view of Crusades. The expedition to the East cost many human lives. Some did not handle the journey and deserted but people who stayed and fought achieved the target and liberated the Holy Land. At first, Crusaders were underrated by Turks but it changed soon. We can see how successful were because of conquered territories. Unfortunately, Crusaders were not united they were greedy and eager and paid for it. Relations between Eastern and Western churches did not improve but deteriorated. We could see it from the beginning when the Emperor used crusaders to die for him instead of his own people. And crusaders refused to take the oath and hand over conquered territories. Crusades are still in minds of people and effect relations at the political level between the Islamic and outside world.
68