UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE ÚSTAV ČESKÝCH DĚJIN
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Jakub Šmilauer
PŘECHODOVÉ RITUÁLY NA DVORECH POSLEDNÍCH ROŽMBERKŮ
2016
Vedoucí práce:
doc. PhDr. Martin Holý, Ph.D.
Poděkování Mé poděkování patří především vedoucímu této práce docentu PhDr. Martinu Holému, Ph.D. za trpělivost, vstřícnost a shovívavost, kterou mi během psaní této práce věnoval. Děkuji také za cenné podněty, které jsem, doufám v plné míře, v této bakalářské práci zohlednil.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 4. 8. 2016
Jakub Šmilauer
Anotace Tato práce přináší pohled na nejvýznamnější přechodové rituály na dvorech posledních příslušníků rodu Rožmberků. Pozornost je věnována konkrétně sňatkům, křtům a pohřbům. Tyto rituály a s nimi spojené festivity byly významnými událostmi společenského, duchovního, kulturního, ekonomického i politického života. U křtů a pohřbů je zdůrazněn jejich duchovní rozměr, u sňatků především rozměr společenský a ekonomický. Práce tak přináší bližší náhled do mnoha oblastí života nejvyšší české šlechty v uvedené době. Záznamy o přechodových rituálech a s nimi spojenými festivitami jsou tedy významným pramenem historického poznání.
Klíčová slova: Rožmberkové, přechodové rituály, sňatky, křty, pohřby
Annotation This work provides a view of the most important rites of passage at the courts of the last male members of Rosenberg family. Special attention is given to their rituals of the marriages, baptisms and funerals. These rituals and festivities associated with it were the major events of the social, spiritual, economic and political life. For baptisms and funerals their spiritual dimension is emphasized, in case of marriages their social and economic aspects seem more important. The work brings closer insight into many areas of the life of the highest Czech aristocracy at that time. Records of transition rituals and related festivities are therefore important source of historical knowledge.
Keywords: The Rosenbergs, rituals, marriages, baptisms, funerals
OBSAH 1.
Úvod .................................................................................................................................................7
2.
Vývoj bádání o české šlechtě s důrazem na rod Romžberků ...........................................................9
3.
Sňatky .............................................................................................................................................17 3.1.
3.1.1.
Význam uzavření manželství a svatebních slavností ......................................................17
3.1.2.
Rituály a festivity spojené s uzavřením manželství ........................................................17
3.2.
4.
5.
Obecná charakteristika uzavírání manželství v raném novověku ..........................................17
Vilém z Rožmberka .................................................................................................................19
3.2.1.
Slavnosti spojené s prvním manželstvím Viléma z Rožmberka ......................................19
3.2.2.
Slavnosti spojené s druhým manželstvím Viléma z Rožmberka ....................................24
3.2.3.
Slavnosti spojené se třetím manželstvím Viléma z Romžberka .....................................28
3.2.4.
Slavnosti spojené se čtvrtým manželstvím Viléma z Romžberka ...................................31
3.3.
Petr Vok ..................................................................................................................................32
3.4.
Svatební veselí pro příslušníky dvora .....................................................................................33
3.4.1.
Frekvence svatebního veselí ..........................................................................................33
3.4.2.
Fraucimor .......................................................................................................................34
3.4.3.
Velkolepost a význam svatebního veselí ........................................................................35
Křty .................................................................................................................................................37 4.1.1.
Význam a prameny.........................................................................................................37
4.1.2.
Křest v křesťanském náboženství ...................................................................................38
4.1.3.
Křestní jméno, kmotr .....................................................................................................41
4.1.4.
Příprava křtin ..................................................................................................................43
4.1.5.
Katolický křestní obřad...................................................................................................43
4.1.6.
Nekatolický křestní obřad ..............................................................................................45
Pohřby ............................................................................................................................................48 5.1.1.
Památka zesnulého ........................................................................................................48
5.1.2.
Pohřeb Viléma z Rožmberka ..........................................................................................49
5.1.3.
Pohřeb Petra Voka .........................................................................................................54
6.
ZÁVĚR .............................................................................................................................................70
7.
PRAMENY A LITERATURA ...............................................................................................................73 7.1.
Nevydané prameny ................................................................................................................73
7.2.
Edice pramenů .......................................................................................................................73
7.2.1.
České edice pramenů .....................................................................................................73
7.2.2. 7.3.
Tisky vydané do roku 1800.....................................................................................................74
7.3.1.
České tisky (do roku 1800) .............................................................................................74
7.3.2.
Zahraniční tisky (do roku 1800)......................................................................................74
7.4.
Literatura od roku 1801 .........................................................................................................75
7.4.1.
Česká literatura (od roku 1801) .....................................................................................75
7.4.2.
Zahraniční literatura (od roku 1801) ..............................................................................77
7.5.
Odborné studie ......................................................................................................................78
7.5.1.
České odborné studie.....................................................................................................78
7.5.2.
Zahraniční odborné studie .............................................................................................82
7.6. 8.
Zahraniční edice pramenů..............................................................................................74
Internetové zdroje..................................................................................................................83
PŘÍLOHA .........................................................................................................................................84
1. ÚVOD Tato práce se zabývá přechodovými rituály a s nimi spojenými festivitami, které se konaly na dvorech posledních pánů z nevýznamnějšího rodu středověkých a raně novověkých Čech, Viléma a Petra Voka z Rožmberka. Termín přechodový rituál zavedl na začátku 20. století francouzský etnograf Arnold van Gennep (1873–1957), který upozornil na to, že člověk v každé společnosti prochází různými životními etapami s určitým společenským postavením. Ke každé takové životní fázi se vztahují jisté rituály, jejichž cílem je „nechat jedince přejít od jedné determinované situace k jiné, zrovna tak determinované situaci“. 1 K základním přechodovým rituálům člověka tak patří ty, které se váží k jeho narození, sňatku a smrti. Tyto významné okamžiky lidského života byly vždy provázeny různými festivitami. Festivity tak byly nedílnou součástí každé společnosti, na což ve svých pracích upozornili již historici Jiří Pešek a Josef Válka, kteří se u nás jako první zabývali systematickým uvažováním o obecném charakteru a vývoji slavností. Josef Válka neváhá člověka označit jako homo festivans2, Jiří Pešek slavnosti považuje za biologickou nutnost, která "činí člověka člověkem"3. Slavnost je tedy odrazem konkrétní společnosti a skrz její poznání se můžeme s danou společnostíí lépe seznámit. Zároveň nám nabízí možnost přiblížit, jaké měl člověk v dané společnosti představy o sobě a o světě, ve kterém žil. Období, kterému se práce převážně věnuje, je vymezeno lety 1551, kdy Vilém z Rožmberka ve svých šestnácti letech převzal správu rožmberských dominií a vybudoval svůj vlastní dvůr, a 1611, kdy ve svých dvaasedmdesáti letech zemřel Petr Vok z Rožmberka, poslední vladař rodu se znamením erbu červené pětilisté růže. Cílem práce je představit nejvýznamnější přechodové rituály na dvorech posledních pánů z Rožmberka, podat jejich základní charakteristiku a přiblížit jejich význam a funkce v rovině duchovní i společenské. Hlavním pramenem této práce se staly dva dochované díly rožmberské rodové kroniky z pera Václava Březana, archiváře a knihovníka Petra Voka z Rožmberka, které ve velmi kvalitním zpracování edičně zpřístupnil Jaroslav Pánek.4 Dále práce čerpá zejména z řady kratších studií a několika monografií od autorů, především mladší 1 2
3
4
Arnold VAN GENNEP, Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, Praha 1997, s. 13. Josef VÁLKA, Homo festivans, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 5–19. Jiří PEŠEK, Slavnost jako téma dějepisného zkoumání, in: Jiří Pešek (ed.), Pražské slavnosti a velké výstavy. Sborník příspěvků z konferencí Archivu hlavního města Prahy 1989 a 1991 (Documenta Pragensia 12), Praha 1995, s. 10. Jaroslav PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, I–II, Praha 1985.
7
generace, kteří se začali teprve v devadesátých letech více věnovat tématům kulturní historie. Nezbytným pramenem se staly také dobové tisky, v menší míře pak i archivní materiály ze Státního oblastního archivu v Třeboni a Archivu Národního muzea v Praze. V první kapitole se práce věnuje stručnému shrnutí vývoje bádání v oblasti historie české šlechty, s důrazem na dějiny rodu Rožmberků. V každé následující kapitole je nejprve předmětem obecná charakteristika vybraných přechodových rituálů, v další části příslušné kapitoly se pak tato práce zabývá konkrétním průběhem s těmito rituály spojených festivit na dvorech posledních Rožmberků. Výjimkou je s ohledem na omezené množství pramenů kapitola týkající se křtů, o kterých je pojednáváno především v rovině obecné.
8
2. VÝVOJ BÁDÁNÍ O ČESKÉ ŠLECHTĚ S DŮRAZEM NA ROD ROMŽBERKŮ Kořeny zasvěceného poznávání a interpretace dějin šlechty v českých zemích mají svůj původ na počátku novověku. Od pozdního humanismu až do 19. století zaujímal při studiu tohoto tématu výlučné postavení genealogický přístup. Klíčovým reprezentantem tohoto přístupu byl Václav Březan, archivář a knihovník Petra Voka, z jehož podnětu sepsal rožmberskou rodovou kroniku. Pětisvazková Historie rožmberská nebyla pouze oslavou aristokratického rodu, ale i výkladem podstatné části českých dějin. Genealogická východiska, která po Březanovi uplatnili ve svých pracích i barokní dějepisci v čele s Bohuslavem Balbínem a Janem Tannerem, vystřídal ve 2. polovině 19. století přístup historicko-topografický. 5 Jeho vrcholem se stalo dílo historika Augusta Sedláčka, patnáctisvazkový historický místopis Hrady, zámky a tvrze království Českého.6 Do období druhé poloviny 19. století spadá i působení archiváře Theodora Wagnera v čele někdejšího rožmberského archivu v Třeboni, za nějž došlo ke zvýšení počtu návštěv archivu nejen domácích, ale i zahraničních vědeckých badatelů, a zároveň k rozvoji samostatné vědecké činnosti tamních archivářů.7 Hlavní zásluhu na tom nesl zakladatel naší moderní historiografie František Palacký, který archiv již od první třetiny století často navštěvoval, aby zde čerpal materiál především pro své Dějiny národu českého a edice českých historických dokumentů do r. 1526 v Archivu českém. Nejen, že představil archiv tehdejší odborné veřejnosti společnosti, ale také podnítil a dodal odvahu tamním archivářům, aby místní prameny studovali a výsledky svých prací publikovali. 8 Palacký si byl dobře vědom jedinečného bohatství a významu dokumentů zdejšího archivu pro poznání doby nejen Rožmberků samotných, ale dějin středověku a raného novověku vůbec. V projevu při své poslední návštěvě Třeboně v r. 1868 je ocenil: „Třeboň je pro mne posvátnou Mekkou a tou bohdá dlouho zůstane i pro příští generace českých dějepisců"9 Z Palackého podnětu také došlo ve 40. letech 19. století k vydání edice Života Viléma z Rožmberka. Na ní spolupracoval Josef Pečírka, jenž si tím přivydělával při studiu medicíny, 5
6 7
8
9
Jaroslav PÁNEK, Šlechta v raně novověké Evropě z pohledu českého a evropského bádání, in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvorech barokní šlechty (1600–1750) (Opera historica 5), České Budějovice 1996, s. 20. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, I–XV, Praha 1882–1927. Třeboňský archiv navštívili v této době např. August Sedláček a Jaromír Čelakovský, o něco později pak i Jaroslav Goll či Josef Šusta. Ze zahraničních autorů z bohatství zdejšího archivu čerpal např. francouzský historik Ernest Denis či jeho německorakouský kolega Theodor von Sickel. K tomu podrobněji Václav HADAČ – Josef HANESCH – Vladimír HAŠEK (edd.), Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech, II, Praha 1958, s. 132. Václav RAMEŠ – Vlastimil KOLDA, Poklady minulosti – Jihočeské archivy. Littera scripta manet, Třeboň 2011, s. 10. V. HADAČ – J. HANESCH – V. HAŠEK (edd.), Státní archiv v Třeboni, s. 131.
9
a mladý historik Václav Vladivoj Tomek. Pečírkův diletantský přepis rukopisu a Tomkův nedostatek zkušeností při revidování textu se však bohužel odrazily na její nízké úrovni. Edice obsahovala mnoho chyb, řadu míst bezdůvodně vynechala, a především postrádala Březanovy marginálie, které jeho dílo dotvářejí. V tištěné podobě, které chyběla členitost kaligrafické předlohy, se text stal nepřehledný a málo čtivý. Edici na úrovni tehdejší doby vydal až roku 1880 třeboňský archivář František Mareš.10 Na přelomu 19. a 20. století se v českém prostředí objevily ze strany historiků z okruhu Časopisu národního muzea snahy založit tradici moderní kulturní historiografie. Soustavnější pozornosti se kulturní tematice, včetně problematiky festivit, dostalo zejména ze strany Zikmunda Wintera a Čeňka Zíbrta11, kteří se přímo odkazovali na moderní evropské kulturní dějepisectví rozvíjející se od poloviny 19. století. Tyto snahy tzv. „Muzejčíků“ však narazily na drtivou kritiku pozitivisticky orientovaného univerzitního dějepisectví, které je považovalo za nevědecké.12 Vědecká činnost jihočeských archivářů ve druhé polovině 19. století a v prvních desetiletích 20. století položila základy soustavného bádání o dějinách posledních Rožmberků. Kromě vydávání edic dobových pramenů13 se zaměřovali, stejně jako jiní čeští historici zkoumající šlechtu raného novověku, především na dějiny politické, náboženské a hospodářské.14 Kulturní dějiny zůstávaly v pozadí a ani Sedláčkovo velkolepé dílo Hrady, zámky a tvrze Království českého, ve kterém se věnoval kromě místopisu i genealogii a všednímu životu české šlechty, směr bádání dalších historiků první republiky příliš neovlivnilo.15 V meziválečném období naopak přibyla díla biografická, snažící se vystihnout
10 11
12 13
14
15
Jaroslav PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, II, Praha 1985, s. 672–73. Výběrově Zikmund WINTER, V měšťanské světnici starodávné. Kulturní studie o patnáctém a šestnáctém století, Praha 1888; TÝŽ, Kuchyně a stůl našich předků, Praha 1892; TÝŽ, Život církevní v Čechách, Praha 1895–1896; Čeněk ZÍBRT, Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy, Praha 1889; TÝŽ, Kulturní historie, Praha 1891; TÝŽ, Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha 1895. J. VÁLKA, Homo festivans, s. 6. Výběrově Hynek GROSS (ed.), Rozmarné dopisy pana Petra Voka z Rožmberka, Český lid 12, 1903, s. 361– 364; TÝŽ (ed.), Některé hospodářské instrukce Viléma z Rožmberka, České listy hospodářské 11, 1903; s. 337–339; František MAREŠ (ed.), Vácslava Březana Život Petra Voka z Rosenberka, Praha 1880; TÝŽ (ed.), Inventarium musicum, Časopis Českého muzea (dále jen ČČM) 68, 1894, s. 262–263. Výběrově H. GROSS, Zmínky o lékařích pana Viléma a Petra Voka z Rožmberka, Časopis lékařů českých 64, 1925, s. 399–400; F. MAREŠ, Rožmberské mincovnictví, Památky archeologické 15, 1891, s. 281–286; TÝŽ, Německý básník Theobald Hock v službách Rožmberských, Věstník České akademie 13, 1904, s. 147–163, 247–263; Josef SALABA, Boj půdy s kapitálem. Příspěvek k dějinám hospodářské správovědy a politiky Čech, I, Praha 1922; TÝŽ, Ku vpádu Pasovských r. 1611. Petr Vok z Rožmberka a obrana Rudolfova Majestátu, ČČM 97, 1923, s. 97–105. Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Praha 1997, s. 270.
10
úlohu šlechty prostřednictvím předních osobností dané doby v rámci širšího historického kontextu.16 V poválečném dějepisectví se s nástupem marxismu prosadil zájem o sociální a především hospodářské dějiny šlechty. Výzkum vedl k odhalení řady dynamických změn ve společenské skladbě a finančních možnostech vysoké i nižší šlechty v 16. století. Zásluhou Františka Matějka, Aloise Míky, a zejména Josefa Petráně a Josefa Války se do konce 70. let podařilo osvětlit povahu šlechtického velkostatku v Čechách i na Moravě. Jejich díla 17 nabídla i nové pohledy na vztah velmožů a jejich poddaných nebo souvislosti veřejné činnosti aristokratů s jejich ekonomickými možnostmi. Teprve na základě těchto prací bylo možné rozvinout výzkum dalších stránek života české šlechty a navázat na evropský výzkum raně novověkých elit. Historici zabývající se v padesátých a šedesátých letech dějinami Rožmberků ve svých studiích, publikovaných zejména na stránkách odborných časopisů, rozšířili dosavadní poznatky o režijním podnikání Rožmberků v oblastech rybníkářství, pivovarnictví a zemědělské výroby18 a také přiblížili jejich místo ve stavovské politice habsburského soustátí. 19
V uvolněné tvůrčí atmosféře šedesátých let vydal František Kavka knihu Zlatý věk Růží.20
V této dnes již klasické práci, kromě obvyklého popisu ekonomiky a vylíčení postavení pánů z Rožmberka a Hradce v zemské politice, představil i kulturní obraz jihočeské krajiny, který svou činností šlechtici z rodů s erbem pětilisté růže výrazně ovlivnili.21 V následujícím období normalizace však většina Kavkových podnětů zapadla a kulturní historie se tak výraznějšího zájmu dočkala až v devadesátých letech. Na základě předchozího výzkumu si historici na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začali pokládat řadu nových otázek, týkajících se postavení aristokracie ve stavovské společnosti a politickém systému českého státu. Otevíraly se možnosti bádání v oblasti 16
17 18
19
20 21
František HRUBÝ, Ladislav Velen ze Žerotína, Praha 1930; Otakar ODLOŽILÍK, Karel starší ze Žerotína 1564– 1626, Praha 1936. Na ně později navázali Josef JANÁČEK, Valdštejn a jeho doba, Praha 1978; Noemi REJCHRTOVÁ, Václav Budovec z Budova, Praha 1984; Jaroslav PÁNEK – viz. níže; Marie KOLDINSKÁ, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála k popravišti, Praha 2004. Seznam významných děl těchto autorů sestavil J. PÁNEK, Šlechta v raně novověké Evropě, s. 21. Výběrově Alois MÍKA, Feudální velkostatek v jižních Čechách (XIV.–XVII. stol.), Sborník historický 1, 1953, s. 122–213; TÝŽ, Jakub Krčín z Jelčan, tvůrce českých rybníků, Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 2, 1955, s. 80–95; TÝŽ, Slavná minulost českého rybníkářství, Praha 1955; Josef KŘIVKA, V. Březan a budování vrchnostenského hospodářství na rožmberských velkostatcích v 2. polovině 16. století, Jihočeský sborník historický (dále jen JSH) 36, 1967, s. 73–80; TÝŽ, Roudnický velkostatek na sklonku 16. století, Historie a musejnictví, 1956, s. 117–136, 195–204, 237–248. Otakar HULEC, Konspirační charakter předbělohorské protihabsburské opozice, JSH 30, 1961, s. 97–102; TÝŽ, Politická činnost Petra Voka z Rožmberka, JSH 37, 1968, s. 144–159, 209–223. František KAVKA, Zlatý věk Růží. Kus české historie 16. století, České Budějovice 1966. Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA – Pavel KRÁL – Zdeněk VYBÍRAL, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha – Litomyšl 2002, s. 21.
11
životního cyklu a kultury v prostředí vysoké šlechty.22 Mezi základní nezodpovězené otázky ale patřila role peněz a úvěrových operací v šlechtické ekonomice. Jako první své bádání tímto směrem zaměřil Václav Ledvinka, aby se pokusil objasnit finanční situaci zadlužených pánů z Hradce. Ve své práci Úvěr a zadlužení feudálního velkostatku v předbělohorských Čechách (1985) dokázal zrekonstruovat finanční hospodaření pánů z Hradce v l. 1560–1596. Na základě studia bohatých jindřichohradeckých pramenů vysvětlil příčiny finanční krize dominia pánů z Hradce a objasnil, jak se do všech stránek jejich života promítala finanční výnosnost jejich statků a závislost na finančním úvěru. Na Ledvinkovy podněty navázal Václav Bůžek, který se ve své práci Úvěrové podnikání nižší šlechty v předbělohorských Čechách 23 zaměřil na věřitele zadlužené vysoké šlechty, tedy především rytíře. Ve své práci Bůžek odhalil význam a úlohu úvěrového podnikání, ale také některé projevy kulturních aktivit nižší šlechty. Rytířskou tematikou se zabýval i ve svých dalších pracích, ve kterých přiblížil celou vrstvu nižší šlechty a její postavení ve veřejném a kulturním životě.24 V období normalizace se v českém prostředí ovšem uplatňovaly i metodické podněty školy Annales, jejíž třetí generace určila dominantní metodologický směr francouzského dějepisectví. Francouzští vědci tzv. nového dějepisectví upínali svůj hlavní badatelský zájem na odhalování společenských vztahů a struktur, na všechny oblasti všedního i svátečního života či mentality. Takové rozšíření výzkumného spektra nebylo možné bez úzké spolupráce historie s jinými humanitními vědami, jako jsou antropologie, sociologie či dějiny umění, pro než jsou ideální podmínky univerzitního prostředí. V rámci nového dějepisectví vznikla i řada prací zabývajících se festivitami. Tyto práce odhalily, o jak komplexní historický fenomén se jedná a jak klíčový je jeho společenský význam.25 Čeští historici ovlivnění třetí generací školy Annales byli obvykle komunistickým režimem pronásledováni a vyřazeni z univerzit a veřejného života. Jejich studie tak vycházely pouze v lokálních časopisech nebo pod pseudonymy. Přesto jejich činnost představovala pro
22
23 24
25
J. PÁNEK, Aristokratické dvory v pojetí jihočeské historické školy, in: V. Bůžek – J. Hrdlička a kol., Dvory velmožů, s. 270. V. BŮŽEK, Úvěrové podnikání nižší šlechty v předbělohorských Čechách, Praha 1989. TÝŽ, Rytíři renesančních Čech. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, Praha 1995. Výběrově Emmanuel LE ROY LADURIE, Le Carnaval de Romans. De la Chandeleur au mercredi des Cendres 1579–1580, Paris 1979; Mona OZOUF, La Fête revolutionnaire 1789–1799, Paris 1976; Jean DUVIGNAUD, Fêtes et civilisations, Paris 1973.
12
následující generace historiků určitou záruku badatelské návaznosti a především základnu k formulování vědecky nosných témat při aplikaci moderních metodických přístupů.26 Nejdůsledněji uplatnil principy nového dějepisectví Josef Macek, jemuž však byla zakázána až do r. 1988 publikační činnost, svá díla mohl u nás vydávat pouze pod pseudonymy. Ve svém hlavním díle Jagellonský věk v českých zemích,27 vydaném bohužel až posmrtně, si své místo našly, kromě nových poznatků z dějin hmotné kultury, kapitoly věnované pojetí času, prostoru či proměnám klimatu, líčení všedních i svátečních chvil. 28 Aplikací metody historické sémantiky, zvláště v analýze skladby stavovské společnosti, dosáhl výrazného prohloubení dosavadních poznatků o šlechtě na přelomu středověku a novověku.29 Z historiků zabývajících se dějinami šlechty raného novověku měl k myšlení školy Annales nejblíže snad Josef Válka.30 Jeho studie, recenze a reflexe dotýkající se rozmanitých stránek studia kulturních dějin, které vycházely především na stránkách lokálních časopisů, zůstávají dodnes v mnohém inspirativní.
31
Josef Válka, ve spolupráci s muzikologem
Milošem Štědroněm, je i autorem první souhrnnější úvahy pojednávající o významu slavností v dějinách kultury. 32 Do konce 80. let zareagovali na článek Války a Štědroně svými studiemi pouze Josef Macek a Jaroslav Pánek. Jaroslav Pánek nedlouho předtím edičně zpřístupnil dva dochované díly Březanovy Historie Rožmberské. V Životech posledních Rožmberků
33
se dočkal Život Viléma
z Rožmberka i Život Petra Voka z Rožmberka nového vydání na úrovni odpovídající dobovému poznání českých dějin předbělohorského období. Březanovo dílo se Pánkovi stalo základem pro jeho stěžejní monografii Poslední Rožmberkové34 i pro pozdější práce, které z něj vycházejí, Poslední Rožmberk35 a Vilém z Rožmberka36. Za použití biografické metody se mu podařilo napsat mimořádně čtivou syntézu předbělohorských dějin, v níž dokázal 26
27 28 29 30 31
32 33 34 35
36
V. BŮŽEK, Šlechta raného novověku v českém dějepisectví devadesátých let, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku (Opera historica 7), České Budějovice 1999, s. 5– 6. Josef MACEK, Jagellonský věk v českých zemích, I–V, Praha 1992–1999. J. VÁLKA, „Nové dějepisectví“ a české dějiny, Časopis matice moravské 117, 1998, s. 170. J. PÁNEK, Šlechta v raně novověké Evropě, s. 22. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA – P. KRÁL – Z. VYBÍRAL, Věk urozených, s. 23. Jiří KROUPA, Josef Válka a jeho program kulturní historie, in: Josef Válka – Jiří Kroupa – Tomáš Knoz, Josef Válka, Myšlení a obraz v dějinách kultury. Studie, eseje, reflexe, Brno 2009, s. 8. Josef VÁLKA – Miloš ŠŤEDROŇ, Svátky a slavnosti v dějinách kultury, Opus musicum 17, 1985, s. 289–297. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, I–II, Praha 1985. TÝŽ, Poslední Rožmberkové. Velmoži české renesance, Praha 1989. TÝŽ, Poslední Rožmberk. Životní příběh Petra Voka, Praha 1996. Ve druhém, doplněném a opraveném vydání pod názvem Petr Vok. Život renesančního kavalíra, Praha 2010. TÝŽ, Vilém z Rožmberka. Politik Smíru, Praha 1998. Ve druhém, přepracovaném vydání s poznámkovým aparátem, pod stejným názvem, Praha 2011.
13
zasadit politické a náboženské postoje posledních Rožmberků do kontextu nejen domácího, ale především středoevropského. S pádem komunistického režimu a nástupem svobodného bádání k nám začaly naplno pronikat moderní podněty západní historiografie. Na druhé straně zde i nadále působila dlouhá a hluboká tradice domácího výzkumu raně novověké šlechty. Postupně se u nás v průběhu devadesátých let prosadilo několik hlavních proudů bádání. Otevření hranic a navázání spolupráce se zahraničními historiky umožnilo aplikaci komparativní metody, která umožňuje zasadit tematiku minulosti naší šlechty do širokého mezinárodního kontextu. Tento přístup se uplatňuje při srovnávání mocenských struktur státu a jejich náboženských a politických programů, a to na úrovni regionů, zemí, států nebo soustátí střední Evropy. Největší pozornost je věnována vztahu aristokracie k centrální panovnické moci.37 Další proud výzkumu šlechty nadále rozvíjí podněty moderně pojatých hospodářských dějin, založených především na vyhodnocování účetních pramenů. V této oblasti bylo dosaženo prohloubení poznání hospodářských a finančních operací ve vrchnostenské správě, její modernizace a s ní související byrokratizace.38 V prostředí posledních Rožmberků takto pojatý výzkum rozvíjeli ve svých pracích vedle Václava Bůžka zejména Jaroslav Čechura a Aleš Stejskal.39 Až do 90. let zůstávaly v podstatě stranou zájmu většiny historiků projevy kultury všedních i svátečních dnů raně novověké šlechty. Prohloubení znalostí z hospodářských dějin však umožnilo rozvoj výzkumu i v této oblasti. Základním metodickým vodítkem pro další výzkumy hmotné kultury raného novověku se stal druhý díl Dějin hmotné kultury Josefa Petráně.
40
Na základě studia účetních, epistolografických a dalších pramenů úřední
i soukromé povahy došlo nejdříve k popisu každodenního života šlechtických sídel, později
37 38 39
40
V. BŮŽEK, Šlechta raného novověku, s. 15. Tamtéž, s. 16. Výběrově Jaroslav ČECHURA, Třeboň za posledních Rožmberků. Hlavní zdroje příjmu a výnos panství, JSH 63, 1994, s. 162–174; TÝŽ, Šlechtický podnikatelský velkostatek v předbělohorských Čechách, in: Jaroslav Pátek (ed.), Vědecká konference k 100. výročí narození Bedřicha Mendla, prvního profesora hospodářských dějin Univerzity Karlovy 1892–1992 (Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica, IV), Praha 1997, s. 145–160; Aleš STEJSKAL, Finanční zpronevěry a jejich funkce v politické a kulturní reprezentaci vrchnostenské byrokracie v Čechách na přelomu 16. a 17. století (Perspektivy výzkumu), in: Lenka Bobková, Život na šlechtickém sídle v 16.–18. století. Sborník příspěvků z konference na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 30.–31. října 1991 (Acta Universitatis Purkynianae, Philosophica et Historica, I), Ústí nad Labem 1992, s. 85–86; TÝŽ, Nedoplatek a zpětná dotace – sociálněekonomické kategorie rožmberských velkostatků 1550–1611, Časopis Národního muzea. Řada historická 164, č. 1–4, 1995, s. 6–39. Josef PETRÁŇ a kol., Dějiny hmotné kultury, II/1–2, Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1995–1997.
14
k poznání personální skladby dvora, funkcí dvorských hodnostářů, a zároveň se otevřel prostor ke studiu nižších společenských vrstev v městském i venkovském okolí rezidencí. Pro vývoj duchovní kultury bohužel plnohodnotný protějšek Petráňových Dějin hmotné kultury toho času nevznikl, proto se touto cestou vydalo bádání až později. Až zhruba od poloviny 90. let se někteří historikové, ovlivnění metodickým vlivem studia dějin mentalit, sociální a kulturní antropologie, pokouší proniknout do myšlenkového světa raně novověké šlechty. Tento přístup, těšící se zájmu především mladších historiků, se snaží postihnout dobové hodnoty chování, prožívání rituálů v rámci životního cyklu, vzdělávání či soužití muže, ženy a dětí v aristokratické rodině.41 Svého rozvoje se dočkala i tematika festivit, o níž začaly přibývat další obecnější studie, ale i závažné monografie věnující se konkrétním festivitám nebo některým jejich typům. 42 Teprve v této době se stala pevnou součástí bádání kulturních dějin. Další významné příspěvky k dějinám Rožmberků byly vydány v r. 2011. K čtyřsetletému výročí vymření rodu Rožmberků tehdy uspořádal Národní památkový ústav výstavu Rožmberkové, rod českých velmožů a jeho cesta dějinami. V návaznosti na výstavu vyšla pod vedením Jaroslava Pánka stejnojmenná kniha, na jejímž vniku se podílelo více než osm desítek odborníků. V pěti tematických částech kniha pojednává o společenském prostředí Rožmberků, síti jejich sídel, výtvarném umění, kulturním odkazu rožmberské tradice, ale i o přípravě samotné výstavy. Při stejné příležitosti byla také vydána kolektivní monografie z prostředí Historického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který se pod vedením Václava Bůžka dlouhodobě zabývá výzkumem především sociálních a kulturních
41
42
Výběrově Martin HOLÝ, Šlechtické sňatky v českých zemích v letech 1500 až 1650, Historická demografie (dále jen HD) 27, 2003, s. 5–35; TÝŽ, Křest ve šlechtickém prostředí českých zemí na prahu novověku, HD 28, 2004, s. 15–33; TÝŽ, Zrození renesančního kavalíra: výchova a vzdělávání šlechty z českých zemí na prahu novověku (1500–1620), Praha 2010; TÝŽ, Kultura raně novověkých slavností na příkladu křtů šlechty v českých zemích v 16. a raném 17. století, in: Lenka Špačková – Jiří Stočes (edd.), in: Lenka Špačková, Jiří Stočes (edd.), Historická dílna 7. Sborník příspěvků přednesených v roce 2012, Plzeň 2013, s. 133–145; Josef HRDLIČKA, "... kuchyni svou k správě tobě poroučím". Kuchyňský personál v rezidencích posledních pánů z Hradce a Rožmberků, JSH 65, 1996, s. 148–169; TÝŽ, Potraviny, stolování a jídelníček na raně novověkých aristokratických dvorech. (Ke stavu a perspektivám výzkumu každodenní kultury), Český časopis historický (dále jen ČČH) 98, č. 1, 2000, s. 18–47; TÝŽ, Hodovní stůl a dvorská společnost. Strava na raně novověkých aristokratických dvorech v českých zemích (1550–1650), České Budějovice 2000; Marie KOLDINSKÁ, Každodennost renesančního aristokrata, Praha – Litomyšl 2001; Pavel KRÁL, Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550–1650, České Budějovice 2002; TÝŽ, Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku, České Budějovice 2004; Petr MAŤA, Rituál zásnub v deníku renesančního kavalíra, Dějiny a současnost 18, č. 6, 1996, s. 11–15; TÝŽ, Karneval v životě a myšlení raně novověké šlechty, in: V. Bůžek – P. Král (edd.), Slavnosti a zábavy, s. 163–189; Marie RYANTOVÁ, Památníky, aneb štambuchy, to jest alba amicorum. Kulturně historický fenomén raného novověku, České Budějovice 2007. Výběrový seznam literatury přinesl M. HOLÝ, Kultura raně novověkých slavností, s. 135–136.
15
dějin raného novověku. 43 Kniha Světy posledních Rožmberků, na které se pod vedením Václava Bůžka podíleli převážně jeho kolegové či studenti, se zaměřila výhradně na období posledních Rožmberků. Z pozic historické kulturní antropologie představila jejich životní prostory a jejich sociální okolí v širších dobových souvislostech, včetně jejich druhého života v legendách, kronikách, paměti aristokratů i v moderní literatuře, filmu a slavnostech v Českém Krumlově.
43
Výsledky svého bádání, stejně jako referáty přednesené na mezinárodních vědeckých sympoziích, které pravidelně pořádá, uveřejňuje Historický ústav Jihočeské univerzity v edičních řadách Opera historica a Monographia historica.
16
3. SŇATKY 3.1. Obecná charakteristika uzavírání manželství v raném novověku 3.1.1. Význam uzavření manželství a svatebních slavností K nejvýznamnějším okamžikům v životě šlechtice v raném novověku patřilo uzavření manželství. O tom svědčí i velkolepost slavností, které s uzavřením manželství souvisely a jež jsou hlavním předmětem výzkumu této části předkládané práce. Před samotným sňatkem bylo nutné provést množství formálních úkonů, jako byl výběr budoucí manželky, námluvy a výprosy. Po jejich uskutečnění následovaly zásnuby a uzavření svatební smlouvy. Po uzavření manželství následovalo svatební veselí. Hlavním účelem manželství bylo zplození a výchova legitimního potomka, který se mohl stát pokračovatelem rodu. Sňatek byl však také příležitostí ke zvýšení osobní a politické prestiže, nebo k nabytí pozemkového majetku. Společenské postavení, moc, prestiž a bohatství rodů vyjadřovaly i okázalé doprovodné svatební slavnosti. Významnou složkou „svatebních veselí“ byla zábava, jak napovídá již samotné dobové označení svateb. Svědčí o tom samozřejmě především samotný průběh svatebních oslav, jejichž součástí bývaly kromě velkolepých hostin i hudební produkce, taneční zábavy, turnaje, lovy a hony, karnevaly a ohňostroje. Právě zábavní složka svatebních oslav zřejmě byla jedním z významných důvodů obliby šlechticů pořádat na vlastní náklady svatby příslušníků svého dvora, osobně se jich účastnit a zvát na ně své urozené přátele. 3.1.2. Rituály a festivity spojené s uzavřením manželství Než mohlo v raném novověku dojít k uzavření sňatku, museli budoucí manželé podstoupit řadu ritualizovaných kroků, řídících se jasně vymezenými pravidly. Prvním krokem na cestě k uzavření manželského svazku byl výběr manželky. V některých případech docházelo k uzavření svatebních smluv již v době dětství budoucích manželů s tím, že se sňatek uskuteční při prvním vhodném termínu po dosažení jejich plnoletosti.44 Nebylo tedy nijak výjimečné, že se manželé před svatbou neznali, ačkoliv obvyklejší bylo, že sňatku předcházely námluvy.45 Při nich mladý šlechtic vyznával své vyvolené svoje city a snažil se, 44
45
Martin HOLÝ, Šlechtické sňatky v českých zemích v letech 1500–1650,Historická demografie 27, 2003, s. 15; Petr VOREL, Aristokratické svatby v Čechách a na Moravě v 16. století jako prostředek společenské komunikace a stavovské diplomacie, in: Václav Bůžek – Pavel Král (ed.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 198. Alena NACHTMANNOVÁ, Oděv a oděvní doplňky při namlouvání, zásnubách a svatbě ve 2. polovině 16. a v 17. století, in: Martina Halířová (ed.), Oznamuje se láskám našim… aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Sborník z konference konané 13. a 14. září 2007 ve Východočeském muzeu v Pardubicích, Pardubice 2008, s. 48.
17
často za pomoci rodiny a přátel, získat její náklonnost. 46 Vzájemné sympatie budoucích partnerů nebývaly však pro uzavření manželského svazku v této době rozhodující, zásadní roli hrály zájmy rodové, ovlivněné především společenskými a ekonomickými aspekty. 47 K vzájemnému sblížení partnerů mělo dojít až v průběhu manželství, 48 v němž však byla za důležitější nežli láska považovaná vzájemná úcta a respekt.49 Po námluvách přišly na řadu výprosy a zásnuby, během nichž ženich požádal o ruku právního zástupce nevěsty, a pokud se dočkal kladné odpovědi, byla mezi nimi se souhlasem nevěsty uzavřena svatební smlouva.50 Podpisem svatební smlouvy, potvrzené ještě podáním rukou, byl pár považován za zasnoubený.51 Svatební smlouva tvořila právní základ sňatku a obsahovala výši věna, které dostávala nevěsta jako náhradu za dědický nárok, který se vztahoval pouze na potomky mužského pohlaví.52 Věno však přecházelo do vlastnictví muže, který s ním mohl volně disponovat, a žena na něj měla v plné výši nárok pouze v případě ukončení manželského svazku. Aby se žena nedostala do situace, kdy její bývalý manžel věno utratil, bývalo součástí smlouvy i pojištění věna na hmotné statky. Ochranu nevěsty pro případ jejího ovdovění zajišťoval i závazek tzv. obvěnění, který určoval, jaká částka má ženě připadnout v případě manželova úmrtí. I obvěnění se jistilo na nemovitosti.53 Teprve po podpisu svatební smlouvy mohlo následovat samotné oddání knězem a svatební oslava. O samotném průběhu svatebního obřadu bohužel kvůli nedostatku pramenné základny lze pouze konstatovat, že se odehrával v kostele, a že jeho součástí bylo zřejmě i svatební kázání.54 Po uzavření sňatku pořádali šlechtici několikadenní velkolepé svatební veselí. Po samotném obřadu dostali zřejmě novomanželé svatební dary, k nimž obvykle patřilo různé nádobí a šperky 55 , poté se účastníci svatebního veselí přesunuli k bohatě prostřeným hodovním stolům, čímž započaly bohaté oslavy. V několika dalších dnech byly obvykle
46
47
48 49 50
51 52 53 54 55
M. HOLÝ, Šlechtické sňatky, s. 14. M. HOLÝ, „Čehož sem také při ní, panně šlechtičně, aby mě za manžela sobě oblíbila, vyhledávati neobmeškal.” Sňatky české a moravské šlechty na prahu novověku (1500–1620), in: M. Halířová (ed.), Oznamuje se láskám našim, s. 9; Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004, s. 605–640. M. HOLÝ, Šlechtické sňatky, s. 20. Marie KOLDINSKÁ, Každodennost renesančního aristokrata, Praha – Litomyšl 2001. s. 36. Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA – Pavel KRÁL – Zdeněk VYBÍRAL, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha – Litomyšl 2002, s. 318. M. HOLÝ, Šlechtické sňatky, s. 30. Anděla KOZÁKOVÁ, Právní postavení ženy v českém právu zemském, Praha 1926, s. 20. Tamtéž, s. 24. M. HOLÝ, „Čehož sem také při ní“, s. 13. Tamtéž, s. 16.
18
pořádány další hostiny, pro hosty se konaly lovy, hony, zněla hudba k tanci i poslechu. Slavnosti mohly být zpestřeny rytířskými turnaji56, karnevaly či ohňostroji. Se šlechtickými sňatky raného novověku byl spojen i tzv. přínos nevěsty, jak bylo nazýváno slavnostní uvedení nevěsty do manželova domu. 57 Pokud tomu mimořádné okolnosti (smrt otce nevěsty, tíživá finanční situace) nebránily, pořádal sňatek a s ním spojené slavnosti otec nevěsty v místě svého sídla. V takovém případě pak přínos nevěsty do nového domova, který mohl proběhnout i několik měsíců po uzavření manželství, představoval pro šlechtice vhodnou příležitost předvést se před nevěstinými příbuznými i přáteli jako štědrý hostitel, a proto býval doprovázen oslavami stejně bohatými, jako samotné svatební veselí.
3.2. Vilém z Rožmberka 3.2.1. Slavnosti spojené s prvním manželstvím Viléma z Rožmberka Mladí šlechtici obvykle začali o možnosti uzavření manželského svazku přemýšlet až poté, co jejich období vzdělávání a dospívání ukončila studijní či kavalírská cesta, nebo služba u panovnického, případně jiného, dvora.58 Významnou roli hrály i finanční okolnosti, neboť pro mladé šlechtice bylo důležité, aby byli schopni plánovanou rodinu materiálně zajistit. Zpravidla se proto rozhodli podniknout první kroky na cestě k manželství až poté, co se majetkově osamostatnili.59 Vilém z Rožmberka své dospívání ukončil, po několikaletém studijním pobytu v internátní škole v Pasově, působení u vídeňského dvora a účasti na výpravě české šlechty do Itálie, 60 náročným politickým zápasem proti knížatům z Plavna. Jeho vítězstvím dosáhl obnovení předního postavení rožmberského vladaře v české stavovské obci. 61 Na znamení svého výsadního postavení začal užívat titulu “vysoce urozený”, zatímco ostatním pánům náležela pouze titulatura “urozený”. Poté se rozhodl upevnit své postavení i v mezinárodních aristokratických kruzích, a to prostřednictvím sňatku s manželkou s dobrým společenským postavením. 56 57
58
59
61
M. HOLÝ, Šlechtické sňatky, s. 31. Tamtéž. Jindřich FRANCEK, Zločin a sex v českých dějinách. Manželské spory a sexuální kriminalita v raném novověku, Praha 2000, s. 21. M. HOLÝ, Šlechtické sňatky, s. 9. Pod vedením Vratislava z Pernštejna se skupina více než padesáti mladých českých pánů a rytířů vydala v roce 1551 do Itálie, aby zde přivítala mladou českou královnu a poskytla jí doprovod na cestě z Barcelony do Vídně. Viléma z Rožmberka pobyt v Itálii výrazně ovlivnil a vedl k jeho příklonu ke kultuře italské renesance, který se později projevoval v mnoha oblastech jeho života, počínaje pojetím dvorského života, přes názory na vnímání výtvarného a hudebního umění až po skladbu jídelníčku a způsob odívání. K tomu především Jaroslav PÁNEK, Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551-1552, Praha 1987. K tomu J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 141–170.
19
Sňatek s příslušnicí říšského knížecího rodu by mu umožnil demonstrovat rovnocennost svého postavení s říšskými knížaty. Za svoji první manželku si proto Vilém z Rožmberka vyhlédl Kateřinu, dceru vévody z Brunšviku - Kalenberku, s jejímž bratrem Erichem II. se seznámil za svých studií v Pasově.62 Hledání nevěsty za hranicemi Českého království bylo u nás v průběhu 16. století sice čím dál tím častější 63 a ani u příslušníků rožmberského rodu nebylo nijak výjimečné, doposud se ale nikdo nepokusil svým sňatkem proniknout do vybrané společnosti říšských knížat.64 Ačkoliv Kateřina nepocházela z dynastie prvořadého významu, brunšvický rod se těšil vysoké politické prestiži a udržoval kontakty jak s protestantskými knížaty, tak se španělskými Habsburky. 65 Přes rozdílné náboženské vyznání katolíka Viléma a luteránky Kateřiny obě strany příležitost k dynastickému spříznění uvítaly. Vilém zřejmě svoji budoucí manželku spatřil poprvé až při zásnubách, ke kterým přijel do rezidenčního sídla brunšvických vévodů v Mündenu v únoru 1557. Na sblížení Viléma se svou vyvolenou mnoho času nezbývalo, neboť již osmý den po jeho příjezdu do Mündenu proběhl svatební obřad. Vilém dorazil do Mündenu v doprovodu tří přátel z panského stavu a čtyř až pěti desítek svých dvořanů 20. února 1557. Erichovi II. přivezl jako dar dva koně s aksamitovými přehozy a své nastávající věnoval zlaté a stříbrné šperky. Vzápětí došlo mezi rožmberským vladařem a Erichem II. k vyjednání znění a podpisu svatební smlouvy.66 Erich II. se zavázal své sestře zajistit kromě výbavy (stříbrné nádobí, šaty, klenoty, aj.)67 i vyplacení věna ve výši 20 000 zlatých. Rožmberský vladař souhlasil s obvěněním ve stejné výši68 a navíc slíbil manželce jitřní dar ve výši 10 000 zlatých, který měla obdržet po první manželské noci. Celou částku pojistil Vilém na jihočeské panství Nové Hrady. Ve svatební smlouvě se navíc Vilém zavázal, že bude plně respektovat knížecí původ své manželky a její náboženské vyznání. Kromě závazku, že ji nebude nutit k náboženské konverzi, obsahovala smlouva i slib, že ji na vlastní náklady bude vydržovat evangelického kněze.69
62
63 64
65 66 67 68 69
Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Praha 1997, s. 80; Václav BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků, Praha 2011, s. 153. M. HOLÝ, Šlechtické sňatky, s. 12. J. PÁNEK, Říšská sňatková politika Viléma z Rožmberka, in: Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea, Prachatice 1997, s. 43. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 185. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 81. V. BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků, s. 547. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, I-II, Praha 1985, s. 152. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 81.
20
Tento tolerantní závazek způsobil později nevoli samotného Ferdinanda I. Když zjistil, že se za pobytu Viléma a jeho manželky v Praze konají v Rožmberském paláci luteránské bohoslužby, „velmi se pohnul“ a přikázal Vilémovi, aby „toho nováka náboženství lutehriánského odbyl a kněžnu k katolické religii přidržel“.70 Vladař však hodlal svůj závazek dodržet a panovníkův příkaz neuposlechl, čímž dal jasně najevo svůj názor na vládní pojetí rekatolizace. Jako tolerantní katolík totiž považoval rozhodování o náboženské praxi ve vlastní rodině za čistě soukromou záležitost, která patří mezi nezadatelná práva příslušníka české stavovské obce.71 Po podpisu svatební smlouvy již nic nebránilo tomu, aby byli snoubenci oddáni během církevního obřadu. Jak konkrétně probíhal svatební obřad Viléma a Kateřiny Brunšvické uzavřený 28. února 1557 a jeho oslavy, není doposud na základě dostupných pramenů známo. Po zhruba dvou týdnech opustili novomanželé rezidenční sídlo brunšvických vévodů a v doprovodu Kateřininy matky a bratra odjeli do nedalekých lázní v Heiligendstatu, kde strávili první krátké líbánky.72 Po dvou dnech se rozloučili a Vilém se vydal do Čech, kam za ním manželka měla přijet o něco později. Přínos nevěsty se však kvůli její nemoci a diplomatickým povinnostem Ericha II., který byl povolán ke dvoru španělského krále Filipa II.,73 neustále odkládal. Nakonec v doprovodu svých příbuzných dorazila do Čech až po půl roce, v říjnu 1557. Po cestě do Českého Krumlova se Kateřina se svým početným průvodem s 250 koňmi zastavila v Praze, kde byla po uvítacím ceremoniálu pohoštěna a ubytována v nedávno dostavěném Rožmberském paláci. Po jednodenním odpočinku se vydala na cestu do Českého Krumlova, kam dorazila 24. října 1557. Vilém své manželce doprovázené blízkými příbuznými a početnou skupinou pánů a rytířů z říše vyjel se svými přáteli a dvořany vstříc a doprovodil ji do svého sídla.74 Kateřinu Brunšvickou přijelo do Českého Krumlova uvítat několik desítek urozených hostů v čele s nejvyššími zemskými úředníky. Veliký počet hostů a jejich společenský význam jasně vypovídaly o tom, jaké moci, prestiži a postavení se v Českém království těšil mladý rožmberský vladař a jeho rod. Přítomni byli nejvyšší purkrabí Jan mladší Popel z Lobkovic, nejvyšší kancléř Jáchym z Hradce, nejvyšší komorník Adam ze Šternberka a dvorský sudí Jan ze Švamberka. Přínosu se zúčastnil i moravský zemský hejtman Zachariáš
70 71 72 73 74
J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 158. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 187. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 81. V. BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků, s. 155. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 155–157.
21
z Hradce, nejvyšší štolba Ferdinanda I. Jaroslav z Pernštejna a mnozí další významní hosté z panských a rytířských rodů z Čech i Moravy. 75 Třetinu hostů, kteří tehdy přijeli uvítat vladařovu první manželku, tvořili příslušníci rodů spřízněných s Rožmberky, třetinu šlechtici, kteří stáli na straně vladaře při politickém zápase proti knížatům z Plavna, zbytek pak rožmberští úředníci a dvořané.76 Přínosu nevěsty předcházely náročné přípravy, při nichž bylo nutné zajistit ubytování pro velký počet očekávaných hostů a jejich služebníků i ustájení jejich koní. Velké množství hostů, navíc z části cizinců, zvyšovalo bezpečnostní rizika, a proto musely být podniknuty nadstandardní kroky k zajištění pořádku. Příprava velkolepých hostin by nebyla možná bez důkladného zajištění potřebných dodávek potravin, nápojů, nádobí, ubrusů a jiných potřeb, stejně jako dostatečného počtu kuchyňského personálu či osob obsluhujících u hodovních tabulí. Velké organizační úsilí si vyžádalo zajištění ubytování pro desítky lidí se stovkami koní. Středověký gotický hrad tehdy umožňoval ubytovat pouze nejvzácnější hosty, ostatním museli poskytnout přístřeší krumlovské měšťanské domy. Dopředu byli proto osloveni majitelé honosnějších domů ve městě a bylo zjištěno, že mohou poskytnout 240 lůžek a 628 stání pro koně. Tyto kapacity byly více než dostačující, neboť v 82 měšťanských domech se nakonec ubytovalo pouze asi 160 lidí a bylo ustájeno kolem 500 koní.77 Aby v průběhu oslav přínosu nedošlo k žádným nepříjemnostem, rychtář a městská rada, kteří dohlíželi na zajištění bezpečnosti, obdrželi pro tuto příležitost mimořádné instrukce.78 Podle nich mělo být ke každé městské bráně postaveno šest ozbrojených osob, jejichž úkolem bylo zajistit, aby se do města nedostaly žádné nežádoucí osoby, a v případě nutnosti brány uzavřít. Instrukce dále nařizovaly, aby byl na radnici připraven dostatečný počet mužů, kteří by zasáhli v případě požáru nebo jakýchkoliv nepokojů či rozbrojů. Domácí obyvatelé města měli být vyzváni a posléze kontrolováni, aby nezadávali cizím návštěvníkům, zvláště Němcům, žádné příčiny ke konfliktům. Rychtáři bylo nařízeno, aby se dvěma konšely obešel všechny hospodáře domů, v nichž budou hosté ubytováni, a pod hrozbou trestu jim přikázal, aby se ke svým hostům chovali se vší uctivostí. Aby se pacholci hlídající v domech koně neopíjeli a nezpůsobili požár, bylo majitelům domů přikázáno, aby je 75 76
77 78
V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 82. Anna KUBÍKOVÁ, Podíl českokrumlovských měšťanů na rožmberských svatebních slavnostech, in: Michaela Kokojanová (ed.), Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16.–18. století). Sborník příspěvků z konference uspořádané v Prostějově ve dnech 25.–27. dubna 1995 Muzeem Prostějovska v Prostějově a Rakouským ústavem pro východní a jihovýchodní Evropu, Prostějov 1997, s. 203. Tamtéž, s. 201. Tamtéž uveřejnila A. KUBÍKOVÁ část těchto instrukcí, s. 203.
22
pravidelně kontrolovali. Po západu slunce měl na pořádek dohlížet zvýšený počet ponocných, rozmístěných u městských bran a zdí. Pro hosty byly přichystány bohaté hostiny, při nichž zasedali kolem čtyřiceti slavnostně prostřených stolů ve čtyřech místnostech českokrumlovského hradu. 79 Hosty rozsazené podle dopředu připravených zasedacích pořádků, v nichž se odráželo jejich společenské postavení, obsluhovalo 178 osob. 80 Organizace hostiny v takovém rozsahu si samozřejmě vyžádala náročnou přípravu s dostatečným předstihem. Bylo nutné zajistit dostatečné množství potravin a jiných potřeb, především nádobí a textilií, kterými dvůr nemohl disponovat. Jen na prostření stolů muselo být každý den oslav připraveno na 130 ubrusů a 90 ručníků! Dohledem nad zásobováním byli pověřeni českokrumlovští úředníci. Vypracovali seznamy potravin a dalších potřeb, které měly být k přípravě hostin zaslány z jednotlivých panství rožmberského dominia a z vybraných poddanských měst a městeček. Tyto seznamy pak rozeslali hejtmanům a městským radám, jejichž úkolem bylo potraviny a potřeby zajistit a dopravit je k určenému datu do Českého Krumlova.81 Celkově bylo z měst a panství dodáno 30 volů, 176 prasat, 300 skopců, 170 telat, 3 000 kuřat, 1 800 slepic, 540 hus, 300 zajíců, asi 2 400 pstruhů a 23 000 vajec.82 Část nádobí a textilií pravděpodobně bylo nutné nechat dopředu vyrobit či si je zapůjčit od jiných šlechtických rodů. 83 Šlechtičtí přátelé zapůjčili i 7 ze 13 kuchařů, kteří pomáhali 14 českokrumlovským kuchařům při přípravě slavnostních pokrmů. Zbytek kuchařů poskytla poddanská města a městečka. Z nich bylo na hrad vypraveno i 117 „schopných a čistých“ „mládenců k službě“, kteří vypomáhali jak s organizací svatebního veselí, tak s obsluhou u hodovních tabulí. 84 Součástí slavností spojených s přínosem Kateřiny Brunšvické byl kromě bohatých hostin i rytířský turnaj, jehož se zúčastnili jak čeští, tak němečtí hosté. K tanci a poslechu hráli trubači, pištec a bubeník z Prahy. Je drobnou zajímavostí, že českokrumlovský hrad v té době nabízel k tanci zřejmě jedinou dostatečně velikou a reprezentativní místnost, ve které se však hodovalo. Bylo proto nutné, aby ustanovení služebníci vždy po jídle rozebrali a odnesli
79
80 81 82
83 84
Josef HRDLIČKA, Hodovní stůl a dvorská společnost. Strava na raně novověkých aristokratických dvorech v českých zemích (1550–1650), České Budějovice 2000, s. 253–257. Tamtéž, s. 185. Tamtéž, s. 250–253. J. HRDLIČKA, Slavnostní stolování na aristokratickém dvoře v raném novověku, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 294. J. HRDLIČKA, Hodovní stůl, s. 253. TÝŽ, Slavnostní stolování, s. 296–301.
23
všechny stoly a po tanci je zase složili dohromady. 85 Oslavy přínosu první Vilémovy manželky trvaly v Českém Krumlově asi týden, 3. listopadu vyrazila většina německých hostů s 240 koňmi na zpáteční cestu.86 První manželství Viléma ukončila již po dvou letech Kateřinina smrt. Během této doby trávili manželé mnoho času v odloučení, neboť Viléma odváděly z domova časté pracovní povinnosti a Kateřina se zdržovala delší dobu v Brunšvicku, kde řešila se svými sourozenci dědické záležitostí po úmrtí své matky Alžběty. Přesto se zdá, že se mezi nimi vyvinulo pevné citové pouto a na jaře 1559 se u Kateřiny objevily i příznaky těhotenství.87 Protože ji trápily časté zdravotní problémy, vypravil ji manžel do lázní v Karlových Varech, v naději, že léčivé koupele a pitné kůry přispějí k šťastnému průběhu jejího těhotenství a porodu. 88 Pobyt v lázních však Kateřině zdraví nepřinesl. Její zdravotní stav se naopak výrazně zhoršil a v květnu 1559 zemřela. Náhrobní nápis v latinských verších pravil, že k úmrtí došlo při porodu mrtvého dítěte. Je však možné, že slova neznámého básníka byla spíše odrazem toužebného přání rožmberského vladaře než skutečností.89 Vilém z Rožmberka byl smrtí své manželky hluboce zasažen. Psychické problémy zřejmě přivodily i problémy zdravotní, neboť jak píše Václav Březan, rožmberský vladař „jedné strany hlavy necítil a jedním ramenem vládnouti nemohl. A divně sobě počínal“.90 Již po několika měsících byl však schopen začít opět uvažovat o novém manželství, které by mu přineslo kýženého potomka. 3.2.2. Slavnosti spojené s druhým manželstvím Viléma z Rožmberka Při výběru druhé manželky vedly ambice Viléma z Rožmberka až do nejvyšších kruhů říšské aristokracie. Jeho pozornost zaujala osmnáctiletá Žofie, nejmladší dcera braniborského markraběte Jáchyma II. z rodu Hohenzollernů. Jako braniborský markrabě byl Jáchym II. nejen vládcem jednoho z největších a nejmocnějších německých států, ale také světským kurfiřtem, tedy jedním z volitelů panovníka Svaté říše římské.91 Sňatek s Jáchymovou dcerou by znamenal pro Viléma další zvýšení prestiže doma i v zahraničí a zároveň by mu přinesl možnost navázat osobní kontakty s příslušníky významných rodů, se kterými byli
85 86 87 88 89 90 91
TÝŽ, Hodovní stůl, s. 259. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 157. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 187. TÝŽ (ed.), Václav Březan, Životy, s. 168. TÝŽ, Vilém z Rožmberka, s. 188. TÝŽ (ed.), Václav Březan, Životy, s. 170. TÝŽ, Vilém z Rožmberka, s. 189.
24
Hohenzollernové spřízněni. K těm patřily nejen nejvýznamnější říšské a slezské knížecí rody, ale i polská královská dynastie Jagellonců.92 Prostředníkem při vyjednávání o sňatku Viléma s Žofií se stal Bohuslav Felix Hasištejnský, zemský správce v Dolní Lužici, který navázal s Jáchymem II. osobní kontakt již na jaře 1560.93 To, že byl k námluvám vybrán zprostředkovatel, bylo běžné,94 pozoruhodné je však, že se jím stal právě Hasištejnský. Ten byl totiž někdejším čelným představitelem plavenského uskupení a po celý svůj politický život se s rožmberským vladařem názorově rozcházel. Podle Jaroslava Pánka je tak jeho pomoc zajímavou ukázkou stavovské solidarity.95 Z upřímného přátelství poskytl v létě 1561 Vilémovi z Rožmberka prestižní doprovod k výprosům do kurfiřtské rezidence v Köllnu u Berlína jeho švagr, nejvyšší purkrabí Jan mladší Popel z Lobkovic. O kvalitách budoucí vladařovy nevěsty zřejmě nepochyboval. V listu Jáchymovi z Hradce ji z Bavorska popsal slovy: „…kněžna Žofie v očích mých pěkný křesťan jest a velmi dobrou chválu má, jakž jest ctná, šlechetná, pokorná i dobrotivá kněžna a hned v žádný pejše že schována není, což bohdá všecko našemu milému panu z Rožmberka se výborně trefí“.96 Byl to ale opět dolnolužický správce, který v zastoupení rožmberského vladaře požádal Jáchyma II. o ruku jeho dcery. Vilém sám jí pak předal jako zásnubní dar zlatý náhrdelník s diamanty, rubíny a perlami.97 K podpisu svatební smlouvy mezi Vilémem z Rožmberka a Jáchymem II. došlo 7. srpna 1561. Znění svatební smlouvy bylo velmi podobné smlouvě, kterou vladař podepsal roku 1557. Žofie měla dostat od otce věnem 20 000 zlatých, stejnou částkou ji měl obvěnit její manžel. Výše jitřního daru byla stanovena pouze na 500 zlatých, zato však jej měla Žofie dostávat každý rok. Celý peněžní obnos Vilém opět pojistil na panství Nové Hrady. Jelikož i druhá Vilémova nevěsta byla luteránka, obsahovala také tato smlouva závazek, že bude vladař respektovat její náboženské vyznání.98 Od první vladařovy manželské smlouvy se výrazněji odlišovala pouze pasáží, ve které se Žofie vzdávala i za své budoucí
92 93 94 95 96
97 98
TÝŽ, Říšská sňatková politika, s. 48. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 84. M. HOLÝ, Šlechtické sňatky, s. 17. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 191. Tuto část dopisu Jana ml. z Lobkovic švagru Jáchymovi z Hradce uveřejnil Jiří KUBEŠ (ed.), Edice vybraných hradeckých a rožmberských dopisů, in: Václav BŮŽEK (ed.), Poslední páni z Hradce (Opera historica 6), České Budějovice 1998, s. 279. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 84. J. PÁNEK, Říšská sňatková politika, s. 48.
25
potomky nároku na vládu v Braniborsku, pokud nevymře celý rod Hohenzollernů. 99 Ve smlouvě byl určen i termín svatby, který však byl nakonec z blíže neznámých důvodů zhruba o měsíc posunut. Po uzavření svatební smlouvy poslala Žofie na znamení závazného slibu manželství100 svému ženichu „krásný a drahý věnec“.101 V rámci příprav na svatbu, která se měla konat tradičně v sídle otce nevěsty, požádal Vilém o doprovod řadu předních českých pánů. 102 Většině z oslovených však Ferdinand I. výjezd ze země z důvodů přemíry úředních povinností nepovolil.103 Podle Jaroslava Pánka se však jednalo pouze o záminku a skutečným důvodem byl Ferdinandův odpor k vrůstajícímu vlivu rožmberského vladaře a jeho dlouhodobé nekatolické toleranci. Povolení k doprovodu vladaře získali nakonec, s několika výjimkami, pouze méně významní představitelé české šlechty, čímž zajisté utrpěla Vilémova reprezentace.104 Naopak velkolepost svatebního veselí, které proběhlo v braniborské metropoli, jasně vypovídala o tom, jaké mezinárodněpolitické vážnosti se rožmberský vladař těšil. Jeho svatby se zúčastnilo přes tisíc hostů, 105 čestný doprovod mu poskytovali kurfiřti August Saský a Jáchym II. Braniborský, dva nejmocnější muži německého protestantismu. Svatební ceremoniál začal v den Žofiiných dvacátých narozenin, 106 14. prosince 1561, svatebním obřadem v kostele, jehož součástí bylo kázání i manželské požehnání. Následně se hosté přesunuli k slavnostně prostřeným hodovním tabulím, které byly připraveny v nejméně šesti zámeckých místnostech. Po hostině se účastníci veselí přemístili do tanečního sálu, kde zábava pokračovala. Až v pozdních nočních hodinách se v doprovodu vznešených hostů novomanželé odebrali do ložnice, aby zde naplnili svůj sňatek i fyzicky.107 Druhý den při bohoslužbě v zámeckém kostele sňal berlínský probošt nevěstě z hlavy věnec, čímž symbolicky vyjádřil, že vstoupila do společnosti vdaných žen. Po církevním obřadu se novomanželé i s hosty přesunuli do pokoje Žofiiny matky, kde došlo k předání svatebních darů. Vilém své manželce věnoval kromě jitřního daru i další dárky, mimo jiných rudé šaty zdobené diamanty a zlatý přívěšek v podobě anděla zdobený diamanty a rubíny. 99 100 101 102
103
104 105 106 107
J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 189. A. NACHTMANNOVÁ, Oděv a oděvní doplňky, s. 51. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 184. Mezi oslovenými pány nechyběli mj. nejvyšší purkrabí Jan ml. Popel z Lobkovic, držitel řádu zlatého rouna, komoří a nejvyšší štolba Maxmiliána II. Vratislav z Pernštejna, prezident apelačního soudu Ladislav z Lobkovic či nejvyšší maršálek a hejtman markrabství moravského Pertold z Lipé; Státní oblastní archiv v Třeboni (dále jen SOA Třeboň), Cizí rody (CR) – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 329. List Jana mladšího Popela z Lobkovic Jindřichu staršímu ze Švamberka z 12. prosince 1561; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 310–311. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 189–191. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 86. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 191. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 86.
26
Velké množství svatebních darů pak dostali novomanželé společně od urozených hostů. Svatební oslavy trvaly až do 21. prosince a jejich součástí byly bohaté hostiny, taneční zábavy, lovy a hony, „mumraj v larvách“ (maškarní ples) a na závěr i ohňostroj.108 Slavnostní přínos nevěsty do rezidenčního sídla rožmberského vladaře se konal 9. února 1562. Organizací uvítání Žofie Rožmberské z Braniboru pověřil Vilém kvůli své pracovní vytíženosti bratra Petra Voka. Ten vyjel v doprovodu svých sester Anny a Alžběty a početné skupiny úředníků, dvořanů a služebníků Žofii naproti do lužického Lübbenu, kde se setkali 24. ledna 1562 a následně se vydali do Českého Krumlova. Stejně jako v případě přínosu Vilémovy první choti bylo třeba dopředu zajistit ubytování pro hosty i zásobování zámecké kuchyně. Tentokrát se podařilo pro hosty zajistit ve městě 195 lůžek a 422 stání pro koně. Kolik jich bylo nakonec využito, však prameny neodhalují. 109 Dohled nad zásobováním byl svěřen rožmberskému kancléři Václavovi Albínovi z Helfenburka, který musel zajistit dostatečné množství potravin a nápojů k bohatým hostinám. Stejně jako před pěti lety bylo nutné sehnat také dostatek nádobí, ubrusů, ručníků, svícnů, měděnic a nalévadel, 110 ložního prádla i mládenců ke službě.111 Oslavy přínosu Žofie Braniborské byly stejně velkolepé jako ty, které uspořádal rožmberský vladař pro svoji první manželku.112 Ani druhé manželství Viléma z Rožmberka netrvalo příliš dlouho. Dva a půl roku po svatbě, 25. června 1564 se Žofie nečekaně rozstonala a po dvou dnech zemřela. 113 Rožmberský vladař popsal příčinu jejího onemocnění v dopise bratrovi slovy „velmi těžce božec114 ji napadl“, kancléř Václav Albín se domníval, že „jest měla hlízu v hrdle“.115 Viléma smrt třiadvacetileté Žofie hluboce zasáhla a dalších čtrnáct let zůstal vdovcem. Těžké deprese, kterým propadnul, vyvolávaly u jeho příbuzných soucit a obavy o jeho zdraví, ne vždy však i pochopení. Mandelína z Hradce, sestra Vilémova švagra, nejvyššího kancléře Jáchyma z Hradce, napsala tehdy bratrovi: „divná moc boží na těchto vobo[u] kněžnách vokázaná, na první i na týto, že jim pán Bůh žádne[j]ch dědiců nedal a k tomu jich ani živiti nechtěl, jistě 108 109 110
111 112 113 114
115
Tamtéž, s. 87. A. KUBÍKOVÁ, Podíl českokrumlovských měšťanů, s. 205. „Měděnice“ je měděná nádoba (Jaromír BĚLIČ – Karel KUČERA – Adolf KAMIŠ, Malý staročeský slovník. Příručka ke studiu na filozofických a pedagogických fakultách, Praha 1979, s. 87), „nalévadlo“ popisuje Jungmann jako to‚ čím se nalévá: „Hosté nad měděnicí z nálevky aneb nad umyvadlem z nalévadla se umyjí“ (Josef JUNGMANN, Slovník česko-německý Josefa Jungmanna, II, Praha 1836, s. 581). SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 390. V. BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků, s. 553. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 204. Slovo „božec“ se v 16. století užívalo k obecnému označení nemocí způsobujících křeče; Petr NEJEDLÝ a kol., Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny. Online [cit. 2014-11-01], dostupné z https://madla.ujc.cas.cz. Nemuselo se tedy nutně jednat o těhotenskou toxikózu, jak toto slovo interpretuje J. PÁNEK, Říšská sňatková politika, s. 204; TÝŽ, Vilém z Rožmberka, s. 208. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 205.
27
této pán Bůh vokázal, že se pyšne[j]m a vysokomyslné[j]m protiví a pokorné[jjm svo[u] svatc[u] milost dává. Neb pod takovo[u] slávo[u] že se s knížaty spříznil, jakej je von dvojí boj vytrpěti musel pro smrti jejich, pro první skoro umřel a po týto, co von sobě taky, jak lidi rozprávějí, počíná, nebylo by divu, že by dokonce hrdlo dal, [v]šak je těžko pošlo[u]chati, co von páše, pán Bůh rač jej sám potěšiti, a ty kněžny mu na věky vostuditi, ježto co je von již těžkostí pro ně měl a svýmu zdraví ublížil, vobě za to nestojí“.116 3.2.3. Slavnosti spojené se třetím manželstvím Viléma z Romžberka O třetím sňatku začal Vilém z Rožmberka, od r. 1570 nejvyšší purkrabí Království českého,117 uvažovat až v první polovině sedmdesátých let. Jeho pozornost tehdy upoutaly dcery bádenského markraběte Filiberta II., které jako sirotci vyrůstaly v silně katolickém prostředí na dvoře svého strýce, Albrechta V. z Wittelsbachu.118 Při vyjednávání o případném sňatku získal Vilém podporu a pomoc arciknížete Ferdinanda Tyrolského, 119 ale císař Maxmilián II. se k němu stavěl odmítavě. Podle slov papežského nuncia Giovanniho Dolfina se obával dalšího posílení Vilémovy moci v Čechách a jeho sepětí s Bavorskem, které by mohlo zvýšit naděje Wittelsbachů na získání císařské koruny. 120 Jednání o sňatku byla nakonec odložena až na polovinu roku 1577, kdy jej podpořil i nový císař Rudolf II. Podporu poskytli Vilémovi také saský a braniborský kurfiřt a poslali k vyjednávání do Mnichova své vyslance. Jednání s bavorským vévodou Albrechtem V., jeho matkou a manželkou, na nichž nechyběli kromě zástupců císaře a kurfiřtů ani vyslanci samotného rožmberského vladaře, byla úspěšná. Za necelý měsíc, 23. srpna byla uzavřena svatební smlouva, kterou stvrdili svým podpisem vedle Viléma z Rožmberka a Anny Marie, také její nezletilý bratr, bádenský markrabě Filip II., strýc Albrecht V. a jeho matka Jakoba z Bádenu.121 Vzhledem k omezeným finančním možnostem osiřelé markraběnky a její rodiny byla výše věna stanovena pouze na polovinu dřívějších částek, tedy na 10 000 zlatých.122 Vilém se zavázal manželku obvěnit stejnou částkou a stejně jako v předchozích smlouvách celý obnos pojistit na Nových Hradech. Jelikož byla Anna Marie sirotek, svatební veselí se mělo konat v Českém Krumlově. Ve smlouvě bylo stanoveno i datum sňatku na 26. ledna 1578.123 116 117
118 119 120 121 122 123
J. KUBEŠ (ed.), Edice vybraných hradeckých a rožmberských dopisů, Rodinné vztahy, s. 258. František PALACKÝ, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, in: Jaroslav Charvát (ed.), Dílo Františka Palackého, I, Praha 1941, s. 369. J. PÁNEK, Říšská sňatková politika, s. 50–51. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 432. J. PÁNEK, Říšská sňatková politika, s. 51. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 285–286. PÁNEK, Říšská sňatková politika, s. 52. SOA Třeboň, CR – listiny, z Rožmberka, sign. 4/26, kart. 58.
28
Sňatek v Českém Krumlově se nakonec uskutečnil o den později, 27. ledna 1578. Podle slov rožmberského kronikáře bylo svatební veselí vykonáno „s velikou slávou a hojností. Nebo ze všech stran, z Čech i z Moravy i z Němec, potřeb veliké nesčíslné množství dodáno“.124 O této svatbě, která pravděpodobně počtem hostů předčila oba předchozí přínosy Vilémových nevěst, bohužel známé prameny téměř mlčí. 125 Kromě dvou kladných a jedné záporné odpovědi na pozvánku na svatební veselí a soupisu nejvzácnějších hostů se zřejmě zachovaly pouze seznamy potravin a nápojů, které se při slavnostech zkonzumovaly. „Znamenitých hostí uctíti“ pomohl na žádost bratra Petr Vok.
126
S několika
šlechtickými přáteli dojel nevěstě naproti k hranicím s Bavorskem a poskytl jí doprovod do vladařovy rezidence. Annu Marii přivezl do Čech na místě jejího strýce Albrechta V. jeho syn, bavorský kníže Vilém. Císař Rudolf II. ani arcikníže Ferdinand se osobně nezúčastnili, ale poslali své zástupce. V zastoupení císaře se svatebního veselí zúčastnil dlouholetý Vilémům přítel, nejvyšší kancléř Vratislav z Pernštejna, arciknížete zastupoval Jiří Popel z Lobkovic.127 Třetí sňatek rožmberského vladaře přijel oslavit do Českého Krumlova také braniborský kurfiřt Jan Jiří s doprovodem, brunšvický vévoda Otto Jindřich,128 nejvyšší sudí Adam ze Švamberka, 129 karlštejnský purkrabí Jáchym Novohradský z Kolovrat 130 a mnozí další významní hosté z Říše, Čech i Moravy. 131 Snoubence oddával pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice.132 Dochované seznamy jídla a pití, které se podávalo při velkolepých hostinách během šesti dnů oslav, dodnes vyvolávají údiv. Často se v literatuře133 objevuje seznam, který roku 1677 zveřejnil v latinském jazyce Bohuslav Balbín ve svém díle Epitome Rerum
124 125 126
127 128
129
130
131 132 133
J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 288. Anna KUBÍKOVÁ, Podíl měšťanů, s. 205. List Viléma z Rožmberka Petru Vokovi ze 4. ledna 1578; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 60. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 288–289. Seznam potravin a nápojů zkonzumovaných na svatbě Viléma z Rožmberka s Annou Marií Bádenskou s výčtem některých význačných svatebních hostů a několika důležitých životních milníků Viléma z Rožmberka, s chybným datem 2. 2. 1578 (vnikl mezi lety 1587–1592 – poslední ze zmíněných významných životních událostí Viléma se váže k roku 1587); Archiv Národního muzea v Praze (dále jen ANM), Genealogická sbírka H, z Rožmberka. List Adama ze Švamberka Vilémovi z Rožmberka z 10. ledna 1578; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 481. List Jáchyma Novohradského Vilémovi z Rožmberka z 5. ledna 1578; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 467. Seznam datovaný 2. 2. 1578; ANM, Genealogická sbírka H, z Rožmberka. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 288. Srov. např. Bohuslav BALBÍN, Epitome Rerum Bohemicarum, Praha 1677, s. 613–614; František TEPLÝ, Příspěvky k dějinám českého rybnikářství, Praha 1937, s. 58; Anna KUBÍKOVÁ, Podíl českokrumlovských měšťanů, s. 205; Magdalena BERANOVÁ, Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, Praha 2005, s. 230.
29
Bohemicarum. 134 Zatím nepovšimnut zůstal v dosavadním bádání česky psaný seznam, pořízený zřejmě mezi léty 1587–1592, který je uložen v Archivu Národního Muzea. Oba prameny se v mnoha položkách podstatně liší, navíc české překlady Balbínova seznamu trpí nepřesnostmi, zejména v názvosloví ryb a měrných jednotek. Přestože jsou všechny seznamy odlišné, 135 z jejich porovnání lze snad správně vyvodit, že se v průběhu svatebních oslav Viléma z Rožmberka s Annou Marií z Bádenu snědlo 150 volů, 15 krav, 40 jelenů, 20 divokých prasat, 780 telat, 395 jehňat, 18 120 kaprů, 6 380 pstruhů, asi 20 680 kusů pernaté zvěřiny, více než deset tisíc štik a tisíce dalších ryb, 136 několik tisíc kusů drůbeže, několik desítek tisíc vajec, několik set vepřů a několik desítek sudů naložené zvěřiny. Na hodovních stolech nechyběly jitrnice, jelita a klobásy, koroptve, tetřevi, bažanti, zajíci, ústřice, raci nebo šneci. K tomu se vypilo kromě vín sladkých zřejmě až 91 000 litrů vín moravských, uherských, tyrolských, rakouských, krétských, kyperských a španělských a přes 26 000 litrů piva.137 Hostina byla uspořádána i pro chudé lidi v Prachaticích, kde pro ně nechal Vilém prostřít dva stoly.138 Ani třetí manželství Viléma z Rožmberka nemělo dlouhého trvání a přes veliké naděje nepřineslo vytouženého pokračovatele rodu. Když se u Anny Marie Rožmberské objevily v listopadu 1582 známky těhotenství, Vilém v radostném očekávání poslal do Štýrského Hradce pro porodní bábu. Radost byla ale předčasná, neboť „potom nenašlo se toho, nýbrž nějaký votok a nezdraví se proneslo“.139 Na jaře následujícího roku dvacetiletá Anna Marie vážně onemocněla, a po krátké nemoci 25. dubna 1583 zemřela. Tentokrát již úmrtí své mladé manželky vnímal Vilém s větším odstupem či dokonce s jistou rezignací. „Truchlil, avšak k mírnosti, poněvadž v tom vůle boží byla“., neboť jak si sám poznamenal „Pán dal, Pán vzal; jak se Pánu líbilo, tak se stalo; budiž jméno Páně pochváleno. Amen. Bůď vůle tvá“.140
134 135
136
137
138 139 140
B. BALBÍN, Epitome Rerum Bohemicarum, s. 613–614. Z. Winter zveřejnil seznam od „potulného žrouta“ Hanse von Schweinichena. Věrohodnost tohoto pramene, který uvádí zcela jiná množství potravin, než zbylé dva seznamy, se mi nepodařilo ověřit, proto k němu zde nepřihlížím. Srov. Zikmund WINTER, Kuchyně a stůl našich předků. Líčení dějepisné ze XVI. století, Praha 1892, s. 80. Jednalo se o okouny, mladé lososy, parmy, mníky, siveny, mihule, mřenky, platýse, vizy, sledě, sardele a tresky. Srov. seznam datovaný 2. 2. 1578; ANM, Genealogická sbírka H., z Rožmberka. Tamtéž. Pro výpočet je užito měrné jednotky českého vědra (1 české vědro = 61,117 l; Gustav HOFMANN, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň 1984, s. 95.), které ve své studii užila i Anna Kubíková; Srov. A. KUBÍKOVÁ, Podíl českokrumlovských měšťanů, s. 205. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 440. Tamtéž, s. 471. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 311–312.
30
3.2.4. Slavnosti spojené se čtvrtým manželstvím Viléma z Romžberka Po čtvrté a naposledy se Vilém z Rožmberka ženil 11. ledna 1587. Svoji poslední manželku si tentokrát vybral v řadách české šlechty. Měla se jí stát dvacetiletá Polyxena z Pernštejna, dcera Vilémova již zesnulého vrstevníka a přítele Vratislava z Pernštejna a jeho manželky Marie Manrique de Lara, dvorní dámy císařovny Marie. Pro Polyxenu šlo nepochybně o sňatek z rozumu,141 který měl pomoci zadlužené rodině přispět k vylepšení její finanční situace, pro Viléma o poslední naději na potomka. Církevnímu obřadu ve svatovítské katedrále, při kterém snoubence oddával pražský arcibiskup Martin Medek, přihlížel „nemalý počet lidí znamenitých“ 142 v čele s nejvyššími zemskými úředníky, císařskými radami a cizími diplomaty. 143 Ze strany nevěstiny rodiny bylo přítomno vedle matky devět sester a dva bratři, Vilémův bratr však z důvodu bratrské roztržky, způsobené především jeho příklonem k jednotě bratrské, na svatbě chyběl.144 Po církevním obřadu se hosté přesunuli k hostině do Rožmberského paláce, kam na krátkou chvíli přišel svojí přítomností poctít novomanžele i sám císař Rudolf II. Podle relace zaslané známým finančníkům Fuggerům, se během čtyř dnů slavností tehdy snědlo 75 volů, 38 jelenů, 764 skopců, 173 telat, 221 jehňat, 49 srnek, 38 divokých prasat, 21 sudů naložené zvěřiny, 1 290 zajíců, 8 530 kusů drůbeže, na 17 000 koroptví, kvíčal a bažantů. Hosté si vedle jiných lahůdek mohli pochutnávat na vestfálské šunce, ústřicích či marcipánu. 145 K tomu se vypilo velké množství sladkých, českých, rakouských, moravských, uherských a rýnských vín a pšeničného, ječného a rakovnického piva. 146 Vilém nezapomněl ani na chudé. V Praze a na svých panstvích jim nechal rozdávat bochníky chleba, hrnce kaše a sudy piva.147 Součástí velkolepých oslav byla produkce císařských muzikantů, karneval i ohňostroj. Za hudebníky zaplatil tehdy rožmberský vladař 382 kop, „prachy k ohňovému stroji“ ho stály
141 142
143 144 145
146
147
Josef JANÁČEK, Ženy české renesance, Praha 1976, s. 31. List Viléma z Rožmberka Janovi Ruthovi z Dírného z 23. prosince 1586; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 541. J. JANÁČEK, Ženy české renesance, s. 23. J. PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra. Praha 2010, s. 112. Seznam z Fuggerovské relace zveřejnil v českém překladu Ferdinand B. MIKOVEC (red.), Historické drobnosti. Čtvrtý svatební kvas Viléma z Rožmberka, Lumír 11, č. 18, 1861, s. 424. Dohromady se podle Z. Wintera vypilo 170 sudů piva a 230 sudů vína. Ve své monografii užívá měrnou jednotku tzv. sudu věderního o objemu 86,47 l. Jednalo by se tedy o téměř 20 000 litrů vína a 15 000 litrů piva. Toto množství se mi zdá být, v porovnání s množstvím nápojů vypitých při jiných rožmberských svatbách, podhodnocené. Při použití jiných měrných jednotek, které však nelze určit bez znalosti originálního pramene uloženého ve Vídeňském archivu, by se mohlo jednat o množství podstatně vyšší. Srov. G. HOFMANN, Metrologická příručka, s. 86 - 89; Z. WINTER, Kuchyně a stůl, s. 80. J. JANÁČEK, Ženy české renesance, s. 27.
31
150 kop, ušití šatů na „mumraj“ a jeho uspořádání vyšlo na téměř 3000 kop grošů.148 Celkové náklady na šperky pro nevěstu, látky, šaty, nádobí a mnohé jiné potřeby ke svatebnímu veselí stály ženicha několik desítek tisíc kop grošů, za než by se dalo pořídit slušné panství.149
3.3. Petr Vok Petr Vok byl v době třetího svatebního veselí svého staršího bratra stále svobodný, ale období bouřlivého mládí už pro něj skončilo. S blížící se čtyřicítkou se u něj začaly objevovat vážnější zdravotní problémy, které kromě finančních problémů zřejmě přispěly k rozhodnutí změnit způsob života a začít uvažovat o možnosti založit rodinu. Když se mu na konci 70. let naskytla příležitost ucházet se o ruku bohaté nevěsty z významného panského rodu, rozhodl se ji využít. Zaujala ho asi třináctiletá Kateřina z rodu pánů z Ludanic, osiřelá dědička rozlehlého helfštejnského panství na Moravě, 150 která žila na hradě Brtnici u Jihlavy, u jednoho ze dvou soudem přidělených opatrovníků, Hynka Brtnického z Valdštejna.151 Při vyjednávání o sňatku nalezl Petr Vok významnou podporu u svých sourozenců. Jeho sestra Anna Hradecká z Rožmberka navázala nejpozději v lednu 1579 písemný kontakt s manželkou Hynka Brtnického, Kateřinou Valdštejnskou z Kunštátu. Ta byla od začátku rýsujícímu se svazku příznivě nakloněna. Již v únoru slibovala Anně, že bude Petra Voka Kateřině často připomínat, a s potěšením oznamovala, že se jí asi třináctiletá „panna Kačenka proznala, že jest upřímně na pana bratra vašnostiného laskavá“.152 Podporu nalezl Petr Vok i u bratra Viléma, který se za něj u opatrovníků osobně přimluvil a navíc mu zajistil i přímluvčí list od císaře Rudolfa II. Podpora stále ještě bezdětného Viléma však nebyla zcela nezištná, neboť si za ni po úspěšných jednáních vymínil, že pokud se bratrovi narodí syn, odevzdá mu jej v osmi letech k výchově.153 Po souhlasu samotné Kateřiny, který vyslovila při návštěvě Petra Voka na Brtnici koncem zimy, se mohly uskutečnit výprosy.154 Došlo k nim 9. dubna 1579 v bytě moravského zemského hejtmana Hanuše Haugvice z Biskupic na Malé Straně.155 Petr Vok s Kateřininým druhým opatrovníkem Janem mladším z Žerotína uzavřel dohodu, že se svatba uskuteční 148
Účetní dokumentace ze svatby Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 545–549. 149 J. PÁNEK, Petr Vok, s. 325. 150 J. PÁNEK, Petr Vok, s. 98. 151 Tamtéž, s. 101. 152 List Kateřiny Valdštejnské z Kunštátu Anně Hradecké z Rožmberka ze 4. února 1580; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 517. 153 J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 446. 154 Tamtéž, s. 443–444. 155 Menšímu Městu pražskému se od 15. století běžně říkalo Malá Strana. Srov. Petr ČORNEJ – Jiří VŠETEČKA, Praha. Sídelní město a metropole, Praha 1993, s. 20.
32
v době od června 1579 do května následujícího roku. Jan mladší ze Žerotína jednající i za nepřítomného Hynka Brtnického, kterého v té době trápil akutní záchvat dny, se za oba opatrovníky zavázal oznámit přesné datum sňatku čtyři týdny před jeho konáním. Výprosům byly přítomny i dvě desítky předních šlechticů z Čech a Moravy, kteří se zaručili částkou 15 000 kop českých grošů za obě strany, že k uzavření manželství ve stanoveném termínu skutečně dojde.156 K podpisu svatební smlouvy došlo na bechyňském zámku 14. února 1580, v den konání svatebního veselí. Kateřinini opatrovníci se zaručili, že Petr Vok dostane ze statků nevěsty věno ve výši 5000 kop grošů českých. Petr Vok slíbil manželku obvěnit částkou 12 500 kop grošů 157 a tento obnos se zavázal pojistit na panství Bechyně. Za dodržení svatební smlouvy se za oba snoubence zaručilo patnáct pánů a rytířů z Čech a Moravy, v čele s nejvyššími moravskými zemskými úředníky.158 I o průběhu svatebního veselí Petra Voka a Kateřiny z Ludanic bohužel zatím známé prameny téměř mlčí. Na jeho organizaci se podílela Anna Hradecká, 159 která i v jeho průběhu „pomáhala se panu ženichovi věrně o všelijaké potřeby starati“. Byl přítomen i Vilém z Rožmberka se svojí manželkou Annou Marií a mnozí další vzácní hosté z Čech, Moravy i „jiných zemí“. Hudební produkci obstarali pozounéři ze Starého Města, trubač Viléma z Rožmberka a židovská muzika z Prahy, která „velmi libě k tancům hrála“160 Na hostinách se snědlo tehdy mj. 24 volů, 32 jelenů, srn a daňků, 87 vepřů, 156 telat, 121 skopců, 39 jehňat, 4 791 kusů drůbeže, 14 580 vajec a na 1 500 ryb.161 Vypilo se přes 37 00 litrů vína a kolem 30 000 litrů piva.162
3.4. Svatební veselí pro příslušníky dvora 3.4.1. Frekvence svatebního veselí Ač se Vilém z Rožmberka počtvrté ženil naposledy a Petr Vok pouze jednou, nebyla to poslední svatební veselí, které na své náklady pořádali. Oba poslední Rožmberkové s oblibou nechávali strojit svatební veselí pro své úředníky, služebníky a jiné dvořany či
156 157
158 159
160 161 162
J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 444. Na obvěnění v hodnotě 2,5 násobku výše věna měla manželka, pokud byla panna, nárok podle zemského zákona; Jan KAPRAS, Manželské právo majetkové dle českého práva zemského, Praha 1908, s. 32. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 452. Zdeněk VYBÍRAL, Rezidence a dvůr pánů z Ludanic ve druhé polovině 16. století, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku (Opera historica 7), České Budějovice 1999, s. 400. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 453. August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého, V, Praha 1995, s. 6–7. J. PÁNEK, Petr Vok, s. 91.
33
dívky z fraucimoru. Jednalo se nejen o formu mimořádné odměny za jejich služby, 163 ale i o vyjádření velmožovy prestiže a bohatství a o vhodnou příležitost k hodování a zábavě s pozvanými přáteli. V případě Viléma z Rožmberka není možné na základě zápisů rožmberského kronikáře určit, kterým příslušníkům dvora konal svatební veselí nejčastěji. Z jednačtyřiceti let jeho vladařství zachytil Václav Březan pouze deset takových svateb. Děvět z nich Vilém vystrojil pro své dvořany
164
a nejméně jednu pro dívku z fraucimoru své poslední
manželky.165 Pouze pět podobných sňatků zmiňuje Březan v tomto období v souvislosti s Petrem Vokem. Situace se mění po r. 1593, kdy začal Březan působit ve službách posledního Rožmberka.166 Za necelých dvacet následných let zaznamenal čtyřiadvacet svatebních veselí příslušníků a příslušnic dvora, z nichž v šestnácti případech šlo o sňatky dívek z fraucimoru. 167 S výjimkou dvou případů tak zřejmě zachytil všechny sňatky členek fraucimoru, ke kterým v l. 1595–1611 na dvoře posledního rožmberského vladaře došlo.168 Přistupoval-li Březan stejně poctivě k zápisu ostatních svatebních veselí, je zřejmé, že svatby dívek z fraucimoru byly na dvoře Petra Voka jednoznačně nejčastější. 3.4.2. Fraucimor Počeštěné německé slovo „fraucimor“ se ve sledovaném období používalo v široké škále významů, od obecného výrazu zahrnujícího všechny ženy na aristokratickém dvoře po označení prostorů, které urozená šlechtična na dvoře se svým ženským doprovodem obývala. 169 V této práci označuje, v souladu s jeho často užívaným významem, skupinu společnic a služebnic velmožovy manželky, případně velmože samotného.170 Fraucimor obýval místnosti, které tvořily samostatnou část sídla a běžně do nich měly přístup pouze ženy. Manželka velmože měla samostatné pokoje, ostatní dívky spaly společně, rozdělené na základě svého původu, v několika dalších místnostech. Podle své urozenosti 163
164 165 166 167
168
169 170
J. FRANCEK, Zločin a sex, s. 26; Milena HAJNÁ, Kterak se tělesného hříchu uvarovati. Svatby dívek z rožmberského fraucimoru koncem předbělohorské doby, Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 2003, č. 4, s. 23. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 113, 217, 272, 309, 351, 358, 430, 493. Tamtéž, s. 495. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 664. Tamtéž, s. 514, 537, 538, 544, 549, 565, 570, 571, 573, 575, 578, 581, 584, 586, 590, 597, 602, 607, 617– 618, 630. Milena HAJNÁ, Rožmberský fraucimor. Ženský živel na aristokratickém dvoře koncem předbělohorské doby, Jihočeský sborník historický (dále jen JSH) 69–70, 2000–2001, s. 23. Tamtéž, s. 6. Petr Vok si udržoval fraucimor kvůli jeho reprezentační funkci při častých slavnostních událostech i po smrti manželky v r. 1601.
34
byly ženy a dívky přiřazeny buď k hornímu, nebo dolnímu fraucimoru. Členky horního fraucimoru, které tvořily společnost a doprovod své paní, pocházely převážně z řad nižší, a v menší míře i vyšší šlechty. Příslušnice dolního fraucimoru, které nebyly šlechtického původu, působily jako jejich pomocnice a služebné.171 Pro dívky znamenal pobyt ve fraucimoru především možnost seznámit se s dvorským stylem života a osvojit si způsoby dvorské etikety. Pro mnohé z nich byl ale i jedinečnou příležitostí k nalezení životního partnera. K setkávání příslušnic fraucimoru s muži docházelo nejen při plnění jejich reprezentační funkce během dvorských slavností a hostin v reprezentačních a hodovních sálech, ale zřejmě i při každodenním provozu dvora také na chodbách a schodištích, v zahradách a jiných prostorech sídla či jeho okolí.172 Z 53 žen a dívek, které prošly v l. 1595–1611 rožmberským fraucimorem, se jich vdalo nejméně 23. 173 Jejich manžely se tak stali jak dvořané, úředníci a služebníci Petra Voka, 174 tak měšťané a řemeslníci, kteří se dvorem často přicházeli do kontaktu. 175 Své životní partnery mohly najít i mezi vladařovými šlechtickými hosty, ačkoliv k tomu docházelo spíš výjimečně a pouze u dívek z horního fraucimoru.176 Poslední velkolepé oslavy zažil Český Krumlov při svatebním veselí synovce posledního Rožmberka Jana Zrinského s příslušnicí panského stavu z horního fraucimoru, Marií Magdalenou Novohradskou.177 Kromě uhrazení nákladů na svatební veselí věnovali poslední Rožmberkové příslušníkům svého dvora také svatební šaty, dívky z fraucimoru Petra Voka dostávaly i výbavu tvořenou obvykle dalšími šaty, kožichy, ložním prádlem a truhlou, do které si mohly výbavu uložit.
178
Zatímco příslušnice horního fraucimoru dostávaly obvykle výbavu
v hodnotě 50–350 kop grošů míšeňských, dívky z fraucimoru dolního obvykle nedostaly více než 50 kop grošů.179 3.4.3. Velkolepost a význam svatebního veselí Od společenského postavení příslušníků dvora a osobního vztahu k velmožovi se odvíjela i nákladnost a velkolepost svatebních veselí, které pro ně poslední Rožmberkové uspořádali. Např. při svatebním veselí Vilémova dvořana Jana Vchynského ze Vchynic v roce 171 172 173 174 175 176 177
178 179
M. HAJNÁ, Kterak se tělesného hříchu uvarovati, s. 23. M. HAJNÁ, Rožmberský fraucimor, s. 12–13. Tamtéž, s. 17. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 478, 537, 538, 549, 573, 575, 590, 597. Tamtéž, s. 565, 573, 575, 581. M. HAJNÁ, Rožmberský fraucimor, s. 17. Průběh svatby popsal Václav BŮŽEK, Aliance Rožmberků, Zrinských ze Serynu a Novohradských z Kolovrat na počátku 17. století, JSH 65, 1996, s. 11–13. M. HAJNÁ, Rožmberský fraucimor, s. 19. M. HAJNÁ, Kterak se tělesného hříchu uvarovati, s. 25.
35
1567 pomáhalo 84 mládenců z měst a městeček, bylo zřejmě zapůjčeno 300 cínových mís, 120 ubrusů a ručníků. Podávalo se hovězí, vepřové, drůbeží telecí i rybí maso. Na stolech hostů nechyběla vedle srn a zajíců ani pernatá zvěřina, raci či sladkosti v podobě dortů s povidly nebo sušené višně.180 Svatba sekretáře Theobalda Hocka z Zweibrückenu, kterou uspořádal v r. 1611 Petr Vok, trvala tři dny a vypilo se při ní téměř 2500 litrů vína. V některých případech však na konkrétních osobách svatebčanů tolik nezáleželo. Když se měla v r. 1598 konat svatba Vokova dvořana Fridricha z Frokštejna z Načeslavic, onemocněla jeho nevěsta. Protože už byla svatba připravena a hosté pozváni, ve stejném termínu se nakonec ženil jiný dvořan, rytíř Adam Tuněchodský z Poběžovic. 181 Obvykle poslední Rožmberkové pořádali svatební veselí pouze jednomu páru,182 časté byly ale i svatby pro dva i více párů. 183 Na konci devadesátých let uspořádal Petr Vok z Rožmberka v Českém Krumlově svatbu dokonce pěti párům najednou.
184
Konání hromadných svateb lze
pravděpodobně vysvětlit především snahou snížit finanční náklady na jejich pořádání. Svatby příslušníků jejich dvorů byly pro poslední Rožmberky vhodnou příležitostí k setkání, zábavě a odpočinku se členy rodiny a přáteli z řad vyšší i nižší šlechty. Pro Václava Březana byla některá svatební veselí podstatná právě kvůli účasti urozených hostů, nikoliv kvůli samotným svatebčanům. V r. 1555 pořádal „tehdáž pan vladař troje veselí svatební“.185 Ze svatebčanů zmínil rožmberský kronikář pouze jeden pár, významnější pro něj byla zřejmě skutečnost, že na pořádání veselí, včetně různých kratochvílí, turnajů a střelby, dohlížel jako formální hostitel vladařův švagr Jindřich starší ze Švamberka. V r. 1571 nechal Petr Vok na Bechyni vystrojit „nějaké svatební veselí“, kterého se zůčastnili i Vilém z Rožmberka a Jindřich starší ze Švamberka.186 Svatebnímu veselí dvorského krejčího Honzy s Dorotkou z fraucimoru v r. 1608 byli v Třeboni přítomni: „pan hrabě z Serynu, pan Bulvan, pan Jindřich Vrchotický, pan Jaroslav z Šternberka, syn páně purkrabí nejmladší, pan Václav Kořenský“.187 180
181 182
183 184 185 186 187
Z drůbeže se podávala kuřata, slepice, husy, kapouni a „kačice pitomé“ (kachna domácí – J. JUNGMANN, Slovník česko-německý, s. 11). Z ryb byli podáváni kapři, štiky, pstruzi, mníci a střevle. Z pernaté zvěřiny si mohli hosté pochutnat na jeřábcích, koroptvích či divokých kachnách; Seznam potravin a jiných potřeb, které měly být dodány ke svatebnímu veselí J. Vchynského z jednotlivých panství rožmberského dominia; SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 374–381. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 537. Tamtéž, s. 217, 272, 309, 351, 358, 423, 430, 478, 537, 544, 565, 570, 571, 573, 578, 584, 586, 590, 597, 602, 607, 617–618, 630. Tamtéž, s. 113, 415, 493, 514, 571, 573, 575. Tamtéž, s. 538, 549. Tamtéž, s. 113. Tamtéž, s. 418. Tamtéž, s. 597.
36
4. KŘTY 4.1.1. Význam a prameny Kromě svatby a pohřbu patřil k nejvýznamnějším přechodovým rituálům raně novověkého člověka křestní obřad. Jeho význam spočíval ve dvou základních rovinách, duchovní a společenské. V rovině duchovní představuje pro křesťany svátost křtu základní a nejdůležitější událost jejich křesťanského života. Během ní je člověk očištěn od prvotního hříchu i všech jiných hříchů, a tak znovuzrozen v Kristu k životu věčnému.188 Teprve křtem je člověk přijat do křesťanského společenství. Z hlediska sociálního byl ve sledované době křest ve šlechtickém prostředí považován za významnou událost s důležitou reprezentativní funkcí. Slavnostní chvíle, kdy byl novorozenec poprvé představen široké rodině a pozvaným hostům, představovaly vhodnou příležitost k prezentaci společenského a majetkového postavení rodičů dítěte.
189
Pro
samotného křtěnce představoval křestní obřad často počátek blízkého vztahu s kmotrem či kmotrou, který se poté projevoval ve výjimečných i každodenních životních situacích. Přes svůj rozhodující význam v životě každého člověka raně novověké společnosti zůstává křest stále na okraji okraji badatelského zájmu. Jedním z důvodů tohoto malého zájmu je poměrně omezená pramenná základna a její malá výpovědní hodnota, která se ve většině případů omezuje na datum a seznamy účastníků křtin. 190 Tak tomu je i v případě několika málo zápisů, které zaznamenal o křtech, kterých se zúčastnili poslední Rožmberkové, rožmberský kronikář Václav Březan. S výjimkou několika zachovaných pozvánek na křtiny a jednoho dopisu Viléma z Rožmberka, v němž pouze zmiňuje, že byl pozván na křest vnuka nejvyššího komorníka Království českého Adama ze Šternberka, se jedná o jediné konkrétní dostupné prameny k tomuto tématu. Důvodem je pravděpodobně též skutečnost, že se žádný z posledních Rožmberků nedočkal vlastního potomka. Vzhledem k omezenosti pramenné základny je proto zaměření této části práce nutně obecnější než u ostatních kapitol, neboť vychází především z poznatků o křestních obřadech z prostředí jiných šlechtických rodů sledovaného období a oficiálních dobových církevních předpisů.191
188
189
190
191
Miroslava MELKESOVÁ, Křtiny a úvod ve venkovském prostředí raného novověku, in: Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie 14, č. 11/12, 2003, s. 262. Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Praha 1997, s. 73 Josef GRULICH, "Slavnostní okamžiky" – svatební a křestní obřad v období raného novověku. (Závěry tridentského koncilu a pražské synody ve světle jihočeských matričních zápisů z 2. poloviny 17. století), Historická demografie (dále jen HD) 24, 2000, s. 51. Křtu v prostředí české šlechty raného novověku se věnoval zejména Martin HOLÝ, Křest ve šlechtickém prostředí českých zemí na prahu novověku, HD 28, s. 15–33.
37
4.1.2. Křest v křesťanském náboženství Počátky křesťanského křtu lze hledat v očistných rituálech sv. Jana Křtitele, který vycházel z rituálů omývání vodou, které měly dlouhou tradici v židovském náboženství.192 Křest se stal brzy nezbytným iniciačním rituálem pro přijímání nových členů do křesťanské komunity. Pro sv. Pavla byl křest asi čtvrt století po smrti Ježíše Krista rituálem, při němž se ponořením do vody193 dospělý člověk spoluúčastnil Ježíšovy smrti – zemřel v hříchu a znovu se v Kristu narodil k životu věčnému.194 V průběhu následujících staletí se vyvinul iniciační rituál, jehož součástí bylo do vrcholného středověku kromě samotného křtu i biskupské potvrzení daru Ducha Svatého vkládáním rukou na křtěnce (biřmování) a svátost eucharistie. Iniciačnímu rituálu předcházelo delší období přípravy (katechumenát), při němž byli zájemci seznamováni se základy křesťanského života. V římském rituálu, který se zásluhou církevních reforem Karla Velikého v 9. století rozšířil v převážné části křesťanské Evropy,195 vrcholil od 4. století katechumenát v průběhu 40 dnů postní doby. Součástí této přípravy bylo několik exorcismů, při nichž se uchazeči zřekli ďábla, do úst jim byl vložen kousek posvěcené soli a jejich uši a nos pomazány olejem. O velikonoční vigilii byli za pronesení křestní formule třikrát ponoření do vody a poté oblečeni do bílého roucha. Následovalo pomazání křižmem na hlavě, po němž biskup provedl rituál vkládání rukou. Obřad končil prvním přijímáním nového člena církve.196 Kdy začaly být vedle dospělých katechumenů křtěné i děti, není zcela zřejmé. První doklad o křtu novorozenců pochází z konce 2. století, 197 avšak jejich počet výrazně převýšil počet dospělých až po rozšíření doktríny prvotního hříchu, kterou rozvinul sv. Augustin. Podle tohoto učení, potvrzeného synodou v Kartágu (418), je každý narozený člověk zatížen prvotním hříchem Adama, který společně s Evou neuposlechl v Edenu Božího přikázání, nechal se svést hadem a pojedl ovoce ze stromu poznání. 198 Trestem za tento hřích
192
Srov. např. Bible, Leviticus 15. Maxwell E. JOHNSON, The Rites of Christian Initiation. Their Evolution and Interpretation, Collegeville 2007, s. 27. 194 „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života“; Bible. Český ekumenický překlad, Řím 6,4. Online [cit. 2015-02-23], dostupné z < http://biblenet.cz/b/Rom/6>. 195 M. E. JOHNSON, The Rites, s. 177. 196 Mark SEARLE, Infant Baptism Reconsidered, in: Maxwell E. Johnson (ed.), Living Water, Sealing Spirit. Reading on Christian Initiation, Collegeville 1995, s. 125–135. 197 Pojednává o něm křesťanský teolog TERTULIÁN v díle De Baptismo (asi 198–200): M. E. JOHNSON, The Rites, s. 89. 198 Bible, Genesis 3. 193
38
je smrt, která se stejně jako samotný hřích přenáší na každého narozeného člověka. 199 Podle sv. Augustina nemůže sice člověk uniknout fyzické smrti, ale křtem se očistí od dědičného hříchu a přijme dar Ducha svatého, čímž se mu otevře možnost věčné spásy. 200 Synoda v Kartágu potvrdila i Augustinův názor, že duši dítěte, které zemřelo nepokřtěné, čeká věčné zatracení v pekle, neboť „nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího."201 V průběhu 13. století vznikla nauka, podle které se duše nepokřtěných dětí neodeberou do pekla, ale do limba neviňátek či dětí (limbus infantium či puerorum). V tomto limbu (lat. hranice, lem, okraj) je podle hlavního představitele tohoto názoru, sv. Tomáše Akvinského (1225–1274), nečekaly tresty, protože se nedopustily žádného osobního hříchu, ale přesto jim měla být navždy odepřena radost z Boží blízkosti.202 Koncept limba neviňátek se objevil i v Božské komedii Dante Alighieriho, který jej kolem r. 1300 popsal slovy: „Je místo dole bolestné tmou pouhou, ne mučením, tam nezní utrpení, ne křik, jen vzdech tam slyšet nocí dlouhou. Tam s nevinnými dětmi v odsouzení dlím, s těmi dětmi, jež zub smrti schvátil, než dostalo se jim křtu očištění“203 Jelikož dětská úmrtnost byla ve středověku velice vysoká, doporučoval sv. Tomáš Akvinský rodičům, aby své děti nechávaly pokřtít co nejdříve po narození. Od počátku 15. století bylo běžné, že děti byly pokřtěny do týdne po narození.204 Vysoká dětská úmrtnost nepominula ani v následujícím století, a to přesto, že se v tomto období objevila do té doby
199
200 201
202 203 204
„Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili“.; Bible. Český ekumenický překlad, Řím 5,12. Online [cit. 2015-02-23], dostupné z http://biblenet.cz/b/Rom/5. M. E. JOHNSON, The Rites, s. 194-195. Bible. Český ekumenický překlad, Jan 3,5. Online [cit. 2015-02-23], dostupné z http://www.biblenet.cz/b/John/3. Jacques LE GOFF, Středověký člověk a jeho svět, Praha 1999, s. 31. Dante ALIGHIERI, Božská komedie. Očistec, Praha 1880, s. 38. Shulamith SHAHAR, Childhood in the Middle Ages, London – New York 1990, s. 46.
39
neobvyklá míra snahy o zachování dětského života. Úmrtnost dětí zůstávala velmi vysoká i v prostředí dobře zabezpečeného šlechtického prostředí.205 Podle odhadu historika Josefa Petráně posledních 11 týdnů těhotenství a první týden po porodu nepřežilo každé desáté šlechtické dítě. 206 Nekritičtější fázi představoval pro novorozence právě první týden života, kdy jej ohrožovaly různé zdravotní komplikace, jako následky předčasného porodu, poporodní infekční komplikace, vrozená slabost, křečové stavy (tzv. psotník) či tělesné vady.207 I pokud dítě porod přežilo ve zdraví, stále mu hrozila téměř poloviční pravděpodobnost, že se nedožije patnácti let. Příčinou takto vysoké úmrtnosti byl zřejmě špatný zdravotní stav kojných, nevhodné složení stravy, neznalost základních pravidel hygieny či prevence nemocí.208 V případě bezprostředního ohrožení života novorozence povolovala katolická církev provést tzv. nouzový křest (baptismum in casu necessitatis, in periculo mortis), který často vykonávala porodní bába.209 Již koncil v Arles (314/15) stanovil, že správně vykonaný křest za použití trinitární formule podle Matouše 28:19 (tzn. ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého), je platný i pokud jej vykonal heretik. 210 Koncil ve Florencii r. 1439 stanovil, že v případě ohrožení života dítěte může křest provést laik, pohan, heretik či žena. 211 Platnost křtu provedenou heretikem potvrdil roku 1547 i koncil v Tridentu. Pokud se dítě narodilo zdravé, docházelo u něj ke křtu ve šlechtickém prostředí raného novověku obvykle do dvou až tří neděl po porodu.212 K pozdějšímu termínu křtu se mohlo přikročit např. z důvodu snahy zajistit dostatečné množství významných kmotrů a dalších hostů. Tak tomu zřejmě i bylo v případě křtu dcery saského kurfiřta Kristiána I. Elisabeth v Drážďanech roku 1588, ke kterému byl o kmotrovství požádán Vilém z Rožmberka. Elisabeth, která se narodila 21. července 1588, 213 byla pokřtěna zřejmě až
205
206
207 208 209
210
211 212 213
Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA – Pavel KRÁL – Zdeněk VYBÍRAL, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha – Litomyšl 2002, s. 280. Josef PETRÁŇ, Dějiny hmotné kultury, II/1, Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1995, s. 189. M. MELKESOVÁ, Křtiny a úvod, s. 270. J. PETRÁŇ, Dějiny, s. 189 Martin HOLÝ, Kultura raně novověkých slavností na příkladu křtů šlechty v českých zemích v 16. a raném 17. století, in: Lenka Špačková – Jiří Stočes (edd.), Historická dílna 7. Sborník příspěvků přednesených v roce 2012, Plzeň 2013, s. 140. Augustine CASIDAY – Frederick W. NORRIS (edd.), Cambridge History of Christianity, II, From Constantine to c. 600, Cambridge 2008, s. 507. Mark SEARLE, Infant Baptism, s. 369–370. M. HOLÝ, Křest, s. 20. Frederick D. HARTLAND, A Chronological Dictionary or Index to the Genealogical Chart of the Royal and Distinguished Houses of Europe, London 1584, s. 34. Online [cit. 2015-02-22], dostupné z https://books.google.cz/books?id=nEJfAAAAcAAJ&pg=PA34&dq=Christian+I.+Elisabeth+21.++1588&hl=cs&s
40
13. srpna. Kromě Viléma, který se křtin a následných oslav nakonec osobně nezúčastnil a nechal se zastoupit svým dvořanem Zdeňkem Kaplířem ze Sulevic,214 byli mezi pozvanými mnozí další význační hosté. Nechyběl mezi nimi Vilémův švagr, braniborský kurfiřt Jan Jiří, lantkrabě Hessensko-Kasselský, vévoda Brunšvický či dva vévodové z Anhaltu.215 4.1.3. Křestní jméno, kmotr Do společenství církve dítě vstupovalo během křestního obřadu se jménem, které pro něj předtím rodiče vybrali. Pro své potomky šlechtici v české raně novověké společnosti často volili buď jména stará česká, nebo biblická. Od poloviny 16. století se stala více oblíbená jména cizího původu, zejména při volbě jmen dívčích. Od počátku následujícího století rodiče v některých panských rodech častěji volili pro své potomky křestní jména podle jmen členů vládnoucího rodu Habsburků. Důležitá byla kromě nových trendů i snaha zajistit si přízeň nějaké významné osobnosti, u katolických rodičů případně nějakého světce.
216
Největší roli hrála však při výběru jména potomka rodinná nebo rodová tradice.217 V daném období se stala oblíbená zdvojená či ztrojená jména, která umožňovala kombinaci výše uvedených způsobů výběru jména.218 Některé z těchto principů volby jmen lze nalézt i v Březanových záznamech o křtech, kterých se zúčastnili poslední Rožmberkové. Biblická jména obdržely od bratrského kazatele Matěje Cyra při křtu v roce 1602 v Českém Krumlově dvě Turkyně, Fatoma a její dcerka, které předtím dostal Petr Vok darem v Praze. Pod jmény Anna Turkyně a Marie se pak obě staly členkami rožmberského fraucimoru.219 Dcera hraběte Albrechta z Fürstenberka a Alžběty Pernštejnské Marie Barbara, které byl za kmotra vybrán Vilém z Rožmberka, nesla jména svých babiček Marie Manrique de Lara 220 a Barbary z Montfortu. 221 Syn pana Jana
214 215
216 217
218 219
220 221
a=X&ved=0CCAQ6AEwAGoVChMIoIWL99XvxgIVwRbbCh3RqAxh#v=onepage&q=Christian%20I.%20Elisabet h%2021.%20%201588&f=false. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, I-II, Praha 1985, s. 349. Richard B. WERNHAM (ed.), Calendar of State Papers Foreign, XXII, Elizabeth. July-December 1588, London 1936, s. 186. Online [cit. 2015-02-23], dostupné z http://www.british-history.ac.uk/cal-statepapers/foreign/vol22/pp178-195. K tomu podrobněji M. HOLÝ, Křest, s. 17-20. Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA – Pavel KRÁL – Zdeněk VYBÍRAL, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha – Litomyšl 2002, s. 278 M. HOLÝ, Křest, s. 19. M. HAJNÁ, Rožmberský fraucimor. Ženský živel na aristokratickém dvoře koncem předbělohorské doby, Jihočeský sborník historický 69–70, 2000–2001 s. 22. Josef JANÁČEK, Ženy české renesance, Praha 1976, s. 19. Jacob Ch. BECK – August J. BURTORFF, Neu-vermehrtes Historisch- und Geographisches Allgemeines Lexicon, II, Basel 1742, s. 412. Online [cit. 2015-02-03], dostupné z https://books.google.cz/books?id=bCHtMerd3yUC&pg=PA917&dq=Neu-vermehrtes+historisch+und+geographisches+allgemeines+Lexicon,+II&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiayIfkpJrOAhUDDxoKHelyDP8Q
41
z Náchoda dostal jméno po svém kmotru Petru Vokovi,222 stejně tak syn členky rožmberského fraucimoru Johanky Švihovské z Rýzmberka, který později pobýval a léčil se na dvoře svého kmotra, a kterému nakonec i kráčel za márami v pohřebním průvodu223. Oba tak nesli dvě ze tří jmen svého kmotra Petra Voka Volfa, které připomínala jeho zesnulé příbuzné z otcovy strany – strýce Petra V. a děda Voka II. z Rožmberka.224 Kromě jména museli před vlastním křestním obřadem rodiče svému potomku vybrat i vhodné kmotry. Tak vysoce společenskou událost, jakou křtiny byly, považovali rodiče za vítanou příležitost k osobní i rodové reprezentaci a významný kmotr zvyšoval její prestiž. Kmotři a kmotry se navíc zavazovali rodičům pomáhat při výchově a vzdělávání křtěnce a později jej podporovat při získávání společenského postavení. 225 Důležitá byla funkce kmotrů v případě úmrtí rodičů nezletilých kmotřenců. V takovém případě se často ujali role poručníků, při níž se kromě výchovy a vzdělávání starali také o majetek svých svěřenců, který jim měl po dosažení plnoletosti připadnout jako dědictví. 226 Za potenciální kmotry svých dětí proto rodiče vybírali ve společenské hierarchii, s ohledem na své vlastní společenské postavení, co nejvýše postavené osobnosti. Členové předních šlechtických rodů se tak nezřídka obraceli s žádostí o kmotrovství přímo na panovníka, jeho manželku či jiné členy vládnoucího rodu, příslušníci vyšší šlechty žádali o kmotrovství nejvyšší úředníky, rytíři se snažili získat kmotry z řad panského stavu.227 Pozvání Viléma z Rožmberka k již výše zmíněnému kmotrovství dcery saského kurfiřta Kristiána I. tak vypovídá mnohé o tom, jaké společenské prestiži se předposlední Rožmberk těšil i za hranicemi Českého království. O kmotrovství byl držitel úřadu nejvyššího purkrabí pochopitelně žádán i příslušníky nejvyšší vrstvy české šlechtické společnosti. V roli kmotra se zúčastnil např. v roce 1584 křtin dítěte Heřmana Říčanského z Říčan,228 o pět let později přijal kmotrovství dcery Albrechta z Fürstenberka. 229 Výběr kmotra mohl záviset také na konfesi rodičů. Příslušnost Petra Voka z Rožmberka jistě hrála podstatnou roli při jeho výběru za kmotra svého syna panem Janem z Náchoda. Křtin v Žeroticích na Moravě roku 1587, při nichž obřad vedl bratrský senior Jan Němčanský, se vedle posledního Rožmberka a jeho manželky Kateřiny z Ludanic zúčastnila i
222 223 224 225 226 227 228 229
6AEINjAD#v=onepage&q=Neu-vermehrtes%20historisch%20und%20geographisches%20allgemeines%20Lexicon%2C%20II&f=false. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 489. Tamtéž, s. 597, 600, 637. TÝŽ, Petr Vok, s. 33. Václav BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků, Praha 2011, s. 545. M. HOLÝ, Křest, s. 23. TÝŽ, Kultura raně novověkých slavností, s. 141. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 476. Tamtéž, s. 355.
42
veškerá okolní bratrská šlechta.230 Také Šimon Věrník, bratrský kazatel na dvoře Petra Voka, si vybral pro své dítě kmotry nekatolického vyznání. Kromě Petra Voka požádal na začátku roku 1609 o kmotrovství i další nekatolíky, mezi nimi např. příznivce Jednoty bratrské, Martina Grejnara z Veveří a z Mysletína, či rožmberského německého sekretáře a básníka, kalvinistu Theobalda Hocka z Zweibrückenu.231 4.1.4. Příprava křtin Samotným křtinám předcházela finančně a organizačně náročná příprava, na níž byla, na rozdíl od svatebních a pohřebních slavností, vymezena poměrně krátká doba. V rámci příprav bylo nutné včas sepsat a rozeslat pozvánky, které obsahovaly oznámení o narození potomka a současně žádost o účast na křtinách, případně o kmotrovství. 232 K sepsání pozvánek docházelo většinou krátce po narození potomka, aby byl pozvaným hostům poskytnut dostatečný čas k přípravě a cestě na křtiny. Kromě pozvání hostů bylo nutné zajistit, stejně jako v případě svatebních a pohřebních slavností, dostatečné množství potravin k přípravě hostin, ubytování pro hosty a jejich doprovod, ustájení pro koně či doprovodnou zábavu.233 4.1.5. Katolický křestní obřad Křestní obřad byl ve šlechtickém prostředí obvykle vykonán v zámecké kapli nebo ve farním kostele. Křtěnce při něm držel na rukou tzv. hlavní kmotr, kterým byl u chlapců zpravidla muž a u dívek žena. Kromě hlavního kmotra se křtu účastnili i další kmotři a pozvaní hosté.234 Např. při křtu syna rožmberského apatykáře Zachariáše Škaty byli kromě Petra Voka obřadu přítomni další dva kmotři a dvě kmotry. 235 Křtu syna Šimona Věrníka r. 1609 v Třeboni přihlíželi vedle posledního Rožmberka dokonce další tři kmotři a čtyři kmotry.236 Samotný průběh křestního obřadu se lišil podle náboženské konfese křtěncových rodičů. Nepočetné zápisy o křtech z ruky Václava Březana napovídají, že zatímco Petr Vok dával přednost křtům dětí příznivců Jednoty Bratrské, 237 jeho starší bratr Vilém osobně navštěvoval převážně křty katolické.238 230 231 232
233 234 235 236 237 238
Karel STLOUKAL (red.), Královny, kněžny a velké ženy české, Praha 1940, s. 199. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 602. Srov. např. žádost Jana Libštejnského z Kolovrat o kmotrovství Viléma z Rožmberka r. 1589, kterou uveřejnil Čeněk ZÍBRT, Staročeské pozvánky na křtiny v 16. století, Český lid 31, Praha 1931, s. 357–358. Holý, Křest, s. 24 Holý, Kultura, s. 142. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 575. Tamtéž, s. 602. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 489, 548, 561, 574, 575, 602. Tamtéž, s. 82, 349, 355, 476.
43
Podoba liturgie křestního rituálu novorozenců v katolické církvi 16. století vycházela ze středověkých římsko-galikánských liturgických předpisů, které byly určeny pro dospělé katechumeny v ohrožení života.239 Příprava, kterou za běžných okolností procházeli zájemci o křest v průběhu 40 dnů postního období, byla v tomto rituálu zkrácena do jediného obřadu, který se odehrával u dveří kostela. 240 U dospělých katechumenů se očekávalo, že v případě uzdravení co nejdříve dokončí iniciační rituály, ke kterým patřilo kromě křtu potvrzení biskupem (biřmování) a první přijímání. U dětí se však počínaje 13. stoletím začaly zbylé iniciační rituály odkládat až na věk, ve kterém si byly samy schopny uvědomit jejich význam. Tuto zásadu potvrdil Čtvrtý Lateránský koncil (1215), v jehož usnesení se praví, že první přijímání smí následovat až po první zpovědi, která má být vykonána až na základě vlastního rozhodnutí. 241 Tridentský koncil stanovil pro biřmování minimální věk dítěte na sedm let.242 K sjednocení liturgie křestního obřadu mělo mezi evropskými katolíky dojít až poté, co byla r. 1614 zásluhou papeže Pavla V. vydána liturgická kniha Rituale Romanorum,243 obsahující liturgické předpisy, které platily až do konce 60. let 20. století.244 Srovnání těchto předpisů s křestní liturgií obsaženou v příručce pro katolické kněze Agenda Pragensis, vytištěné pro pražskou diecézi v druhé polovině 70. let 15. století,245 ukazuje, že se křestní liturgie v průběhu 16. století výrazně nezměnila. Katolický křest se skládal ze dvou částí. První byla zkrácenou a zjednodušenou formou dřívějšího katechumenátu a konala se u dveří do kostela. Kněz tam nejprve uvítal skupinu těch, kteří dítě ke křtu přinesli, a zeptal se na pohlaví dítěte, jeho jméno a zda již nebylo pokřtěno.246 Všechny další otázky již směřoval přímo na křtěnce, za nějž odpovídali jeho kmotři. Poté následovalo několik obřadů exorcismů a modlitby. Na znamení vypuzení ďábla a vdechnutí božského života, kněz provedl tzv. exsuflaci. Při ní jednou či třikrát dýchnul na tvář dítěte a vyzval Satana, aby dítě opustil a uvolnil místo Duchu svatému. Poté kněz udělal znamení kříže na čele a prsou dítěte a vyzval je, aby si osvojilo věrnost 239 240
241 242 243
244 245
246
M. SEARLE, Infant Baptism, s. 369. Susan C. KARANT-NUNN, The Reformation of Ritual. An Interpretation of Early Modern Germany, London – New York 1997, s. 44. M. SEARLE, Infant Baptism, s. 359. Tamtéž, s. 370. Rituale Romanum Pauli V. Pontificis Maximi. Iussu Editum, Roma 1614. Vydání z r. 1615 online [cit. 2015-0222], dostupné z https://archive.org/details/bub_gb_Vv9zfk9ddMQC. Římský rituál v českém překladu i s komentářem viz např. Cyrilometodějský kancionál, Praha 1958. M. E. JOHNSON, The Rites, s. 283. Agenda Pragensis, Plzeň 1476-1479. Online [cit. 2015-02-22], dostupné z http://v2.manuscriptorium.com/apps/main/index.php?request=request_document&docId=set20070221_1 99_17&mode=&client=. M. MELKESOVÁ, Křtiny a úvod, s. 264.
44
v nebeských přikázáních a bylo takových mravů, aby mohlo být chrámem Božím.247 Následně kněz položil ruku na hlavu dítěte a pronesl jednu nebo více modliteb, což symbolizovalo přijetí dítěte v péči a ochranu církve. Po modlitbě byl prováděn exorcismus soli a modlitba za její požehnání. Kus požehnané soli pak vložil kněz do úst dítěte, čímž mělo být naznačeno, že vírou a milostí Boží bude uchráněn hniloby hříchu.248 Kromě dalších modliteb a exorcismu byl součástí první části křtu obřad Efeta, inspirovaný Ježíšovým zázrakem ze sv. Marka.249 Při něm si kněz na prst (případně sliny smísil s hlínou), dotknul se uší a nosu dítěte a pravil: „EPHPHETA, quod est, Adaperire“,250 čímž jej vyzval, aby měl své smysly vždy otevřené pravdě Boží. Po vykonání těchto obřadů položil kněz konec štoly na křtěncovy prsty a uvedl ho do kostela. V průběhu cesty ke křtitelnici se kněz i celá skupina s křtěncem modlila Apoštolské vyznání víry a Otčenáš.251 Po posledním zřeknutí se Satana, jeho skutků a veškeré jeho nádhery byl křtěnec pomazán olejem na prsou a mezi lopatkami. Tak jako pomáhalo pomazání olejem antickým zápasníkům, aby jejich těla byla kluzká a soupeř je nemohl pevně uchopit, stejně tak mělo pomáhat i křesťanovi v celoživotním boji s ďáblem.252 Po vyznání víry formou dotazů následoval poslední dotaz, zda chce být novorozenec pokřtěn. Konečně následoval vlastní křest. Kněz třikrát polil hlavičku dítěte svěcenou vodou a při tom pronášel závaznou formuli: „Ego te baptizo in Nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti“. V závěrečné fázi obřadu kněz pomazal dítě na hlavičce – obvykle na temeni, případně i na čele – svatým křižmem, položil na dítě bílou roušku a do ruky křtěnci, či častěji kmotrovi, vložil zapálenou křestní svíci, která měla připomínat, že křtem se naplnila slova sv. Pavla: 253 “Kdysi jste byli tmou, nyní však jste světlem v Pánu“. 254 Celý obřad ukončil kněz modlitbami a závěrečným požehnáním.255 4.1.6. Nekatolický křestní obřad Do jaké míry byl ve šlechtickém prostředí výše popsaný průběh katolického křestního obřadu skutečně dodržován, nelze kvůli množství a charakteru pramenů pro toto období určit. V lidovém prostředí v tomto období již příliš striktně dodržován nebyl. Od 247
Cyrilometodějský kancionál, s. 101. Tamtéž. 249 Bible, Mk 7, 32–35. Online [cit. 2015-02-24], dostupné z http://biblenet.cz/b/Mark/7 250 Efeta, tj.: „otevři se”: Cyrilometodějský kancionál, s. 104. 251 M. MELKESOVÁ, Křtiny a úvod, s. 264. 252 Cyrilometodějský kancionál, s. 104. 253 Tamtéž. 254 Bible, Ef 5, 8. Online [cit. 2015-02-24], dostupné z http://www.biblenet.cz/b/Eph/5 255 M. MELKESOVÁ, Křtiny a úvod, s. 265. 248
45
poloviny 16. století totiž pod vlivem nekatolických církví docházelo i v katolickém prostředí k opomíjení některých rituálů, které byly považovány za nepodstatné. Podle mínění mnoha nekatolíků tyto rituály byly pouhými „lidskými přídavky“, neboť nevycházely z Bible, a v křestním obřadu tak neměly co dělat.256 Polemiky se vedly o exorcismech a křižování, pro mnohé nekatolíky mezi „bláznovské a pověrčlivé ceremonie“ patřilo užívání „slin, bláta, soli, oleje, křižma a jiných podobných věcí“.257 Kritizováno bylo také užívání latinského jazyka. Fakt, že katolická církev, na rozdíl od Českých bratří a protestantů, nekřtila „jazykem srozumitedlným a domácím“, 258 vedl dokonce mnohé katolické věřící, aby pod pohrůžkou konverze vyvinuli tlak na své kněží, aby zavedli užívání českého jazyka i při katolických obřadech. Zjednodušený katolický obřad v českém jazyce se tak v mnoha případech výrazně přiblížili formě protestantské, což ohrožovalo samotnou podstatu katolické církve. O tom svědčí mj. i požadavek Tridentského koncilu, aby při udílení svátostí nebylo vynecháváno nic z postupu stanoveného církví svatou. 259 Výrazně odlišný průběh měl oproti katolickému křtu dětí křestní obřad Jednoty Bratrské, jak jej popsal přední teolog Jednoty bratrské Lukáš Pražský ve Zprávách kněžských, které vyšly tiskem v roce 1527.260 Zatímco katolíci považovali matku v období šestinedělí po porodu za nečistou, a proto jí byl vstup do kostela zakázán, křestního obřadu Jednoty bratrské se účastnili oba rodiče. Křestní obřad byl po liturgické stránce prostý, již v úvodní promluvě kněz odmítl katolické pojetí křestního obřadu. Křest nebyl prováděn kvůli smytí dědičného hříchu, neobsahoval tradiční katolické úkony, jako bylo „chukánie, blátem mazánie, soli v ústa cpanie, olejem křižovánie neb mazánie, do kostela uvozenie, svíce danie a jiné roměje…“261 Důraz byl kladen na náboženské a mravní kvality rodičů a kmotrů. Kmotři se museli zavázat, že budou dítě vychovávat a vyučovat ve víře a v pravdě, k dobrým mravům a poctivosti i k tomu, aby „volnost metlou trestali i všelijakú nekázanost“. Poté se sami měli zřeknout ďábla, světa, těla a Antikrista, zlé vůle a skutků i smrtelných hříchů. Následné otázky byly směřovány na otce, který se i za svou manželku musel zavázat,
256 257
258 259 260
261
Tamtéž. Georg SCHERER, Rozmlouvání křesťanské o ceremoniích a řádech posvátných křtu svatého, mezi farářem katolickým a babou luteránskou, kteráž dítky ke křtu nosívává, Litomyšl 1591, s. 2. Online [2015-02-24], dostupné z
. Tamtéž. M. MELKESOVÁ, Křtiny a úvod, s. 265. Lukáš PRAŽSKÝ, Zprávy kněžské, Mladá Boleslav 1527. Přepis části Zpráv kněžských týkající se křtů uvedl v příloze své diplomové práce Michal CHALUPSKI, Reforma křtu v českých zemích od 15. do 17. stol. Analýza liturgických textů, Praha 2012, s. 128–132. L. PRAŽSKÝ, Zprávy kněžské, s. 269.
46
že bude dítě vést k pravdě a odvádět je od zlého. Dále otec slíbil, že dá plnou moc kmotrům k tomu, aby mohli jeho dítě „vésti učením i trestáním, slovem i skutkem“, a to nejen v případě, že by jeden z rodičů zemřel, ale i pokud by se rodiče o své dítě řádně nestarali. Následně se kmotři zavázali Kristu i Jednotě, že budou svěřenou péči věrně vykonávat. Po modlitbě, při níž se klečelo, byla úmluva stvrzena podáním rukou. Poté vzal kmotr dítě na pravou ruku a kněz se dotázal na jeho jméno. Samotný křest probíhal buď trojím omýváním oblasti mezi tváří a hrudí, nebo poléváním hlavičky dítěte262 za pronesení formule: „Jat tě N. křtím ve jméno otce, i syna jeho milého Ježíše Krysta, i ducha svatého v jednotu cierkve svaté panem Jezu Krystem vykoupené a očištěné k pěstování spasitedlnému. Amen“.263 Součástí závěrečné promluvy bylo zdůraznění, že dítě bylo pokřtěno cele a dokonale, bez toho aniž by muselo podstoupit některé rituály praktikované katolickou církví. Místo těchto „nálezkuov a znamení cizoložných“ mají raději rodiče a kmotři dítě řádně vychovávat a učit. Obřad kněz ukončil připomenutím, že mají dítě po dvanácti letech přivést ke konfirmaci, a následně všem požehnal. 264 Po ukončení křestního obřadu předali kmotři dítěti různé dary. Obvykle se jednalo o nádobí z drahého kovu (např. koflíky, poháry či mísy) nebo šperky (např. prsteny, řetízky, křížky). Za účasti mnoha pozvaných hostů následovaly obvykle nákladné oslavy, především bohaté křestní hostiny, které někdy trvaly i několik dnů.265 Např. na křtiny u tabule při hostině na křtinách již několikrát zmíněného syna Jana z Náchoda, na kterou přijel Petr Vok s manželkou a doprovodem s 31 koňmi, zasedlo jen u hlavní tabule kromě rodičů křtěnce 16 významných hostů. Oslavy křtin dcery saského kurfiřta Kristiána I. se protáhly na celý měsíc.266
262
263 264 265 266
Srov. vyobrazení křtu Jednoty bratrské v iniciále P Ivančického kancionálu z r. 1564: M. HOLÝ, Křest, s. 29; J. PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra, Praha 2010, s. 176. Tamtéž, s. 131. Tamtéž, s. 131–132. M. HOLÝ, Křest, s. 27. Richard B. WERNHAM (ed.), Calendar of State Papers Foreign, XXII, Elizabeth. July-December 1588, London 1936, s. 186. Online [cit. 2015-05-26], dostupné z http://www.british-history.ac.uk/cal-statepapers/foreign/vol22/pp178-195.
47
5. POHŘBY 5.1.1. Památka zesnulého Smrt byla v období raného novověku vnímána jako neodvratná, nikoliv však tragická součást lidského údělu.267 Nebyla chápána jako konec bytí, ale jako moment, ve kterém se duše oddělí od těla a přejde k životu věčnému. Přesto kvůli své nepředstavitelnosti a nepochopitelnosti způsobovala strach.268 Přinášela také smutek nejen z dočasného odloučení od blízkých a přátel, ale i z konečného rozloučení se světskými radostmi a majetkem. Po dobu tohoto odloučení se snažil člověk raného novověku po sobě zachovat dobrou památku a zůstat přítomen v myslích živých i po své fyzické smrti. 269 Na uchování dobré památky na zesnulého měli zájem i pozůstalí a dědicové rodových majetků, kteří nelitovali vynaložených prostředků, aby připomněli slávu zemřelého a zároveň se představili jako jeho důstojní nástupci. Památku obou posledních Rožmberků zajistil trvale Petr Vok tím, že pověřil svého archiváře a knihovníka Václava Březana sepsáním rodové kroniky, jejíž dva poslední dochované díly jsou dnes nejen pozoruhodnou ukázkou českého humanistického dějepisectví a zásadním zdrojem informací o posledních příslušnících rodu červené pětilisté růže, ale i jedním z nejvýznamnějších vyprávěcích pramenů pro poznání předbělohorské doby. 270 K uchování dobré paměti na rod Rožmberků mělo přispět i založení evangelického gymnázia v Soběslavi,271 které Petr Vok nařídil ve své závěti z roku 1610.272 Poslední Rožmberk si přál, aby škola „rožmberská sloula“ a aby byla financována z důchodu části panství Nové Hrady ve výši 4000 kop ročně.273 Její součástí měla být kromě nové školní budovy i ubytovna a špitál pro nemocné studenty. 274 Školu mělo navštěvovat kromě ostatních žáků asi čtyřicet
267 268
269
270
271
273 274
Marie KOLDINSKÁ, Každodennost renesančního aristokrata, Praha – Litomyšl 2001, s. 175. Zora WÖRGÖTTER, Zrcadla smrti. K ikonografii memorií raného novověku, in: Ondřej Jakubec a kol., Ku věčné památce. Malované renesanční epitafy v českých zemích, Olomouc 2007, s. 26. Pavel KRÁL, Kult předků. Paměť a smrt v myšlení české šlechty na počátku novověku, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007, s. 173. K tomu J. PÁNEK, Rožmberský historiograf Václav Březan, in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 271. Václav BŮŽEK – Josef HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Praha 1997, s. 155. Edici této závěti z 23. 4. 1610 uveřejnila v příloze své studie A. KUBÍKOVÁ, Závěti Petra Voka z Rožmberka, Archivum Trebonense 12, 2011, s. 132–146. Tamtéž, s. 137. J. PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra. Praha 2010, s. 198.
48
stipendistů,275 kterým měly být kromě bezplatné výuky poskytnuty zdarma i byt a strava.276 Podle závěti Petra Voka měla být Rožmberské škole věnována i jeho výjimečná knihovna čítající přes 10 000 svazků,277 k čemuž však nedošlo.278 Ani jeho přání, aby škola sloužila „na budoucí vždycky trvající časy, pokudž toto Království české … státi bude“279 se nenaplnilo, protože škola zanikla v důsledku pobělohorského vývoje na začátku dvacátých let 17. století.280 Významnou roli pro uchování dobré paměti na poslední Rožmberky však sehrály velkolepé pohřební slavnosti, které neměly ve své době mezi českou šlechtou obdoby. Jejich průběh lze přiblížit především díky popisům V. Březana. V případě pohřbu Petra Voka lze k doplnění Březanovy zprávy využít i popis obřadů sepsaný bratrským seniorem Matějem Cyrem, který jej připojil k tisku svého pohřebního kázání nad tělem posledního Rožmberka. 5.1.2. Pohřeb Viléma z Rožmberka Vilém z Rožmberka vážně onemocněl nedlouho po svém příjezdu do Prahy v květnu 1592. 281 Ve svém pokoji v Rožmberském paláci na Pražském hradě pomalu umíral na „vodnatelnost a souchotiny, totižto porušení a zvředovatilost plic“ asi tři měsíce. 282 V posledních dnech svého života si vážně nemocný, „takměř napoly mrtvý“ rožmberský vladař zavolal svého sekretáře (tajemníka) Martina Schürera z Waldheimu,283 aby mu zahrál pro ulehčení z bolestí na neznámý hudební nástroj. Den před svou smrtí si nechal Vilém z Rožmberka nalít víno, kterého se dvakrát napil, ačkoliv se celý život alkoholu vyhýbal. Následující den, v pondělí 31. srpna 1592 mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou dopolední „napiv se potřetí vína, život svůj v Pánu Bohu dokonal“.284
275
276 277
278 279 280 281 282 283
284
Martin HOLÝ – Robert ŠIMŮNEK, Vzdělávání Rožmberků a školství v jejich dominiu, in: E. Fučíková – M. Gaži – R. Lavička – J. Pánek – P. Pavelec – R. Šimůnek (edd.), Rožmberkové, s. 285. J. PÁNEK, Petr Vok, s. 198. Lenka VESELÁ, Rožmberská knihovna, in: E. Fučíková – M. Gaži – R. Lavička – J. Pánek – P. Pavelec – R. Šimůnek (edd.), Rožmberkové, s. 274. M. HOLÝ – R. ŠIMŮNEK, Vzdělávání Rožmberků, s. 285. J. PÁNEK, Petr Vok, s. 198. M. HOLÝ – R. ŠIMŮNEK, Vzdělávání Rožmberků, s. 285. PÁNEK, Vilém z Rožmberka. Politik smíru, Praha 2011, 435. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, I-II, Praha 1985, s. 364. Zajímavý je následující osud tohoto syna majitele krompašské sklářské huti. Po smrti Viléma z Rožmberka vstoupil do služeb Petra Voka, který mu daroval dům se zahradou v Českém Krumlově, stodolu a vesnici. V r. 1594 se zúčastnil tažení proti Turkům, ze kterého se vrátil vážně nemocný, zřejmě nakažený skvrnitým tyfem. V noci z 11. na 12. listopadu téhož roku vyběhnul zřejmě v horečkách ze svého pokoje v třeboňském zámku a skočil do studně na nádvoří, v níž se utopil; Milan HLINOMAZ, Krompašan sekretářem Petra Voka z Rožmberka, Krompašské rozhledy, č. 1, 2014, s. 5. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 365.
49
Tělo Viléma z Rožmberka bylo přeneseno z Rožmberského paláce do nedaleké románské baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, jejíž stěny a podlaha byly pokryty černým suknem a prostor nepřetržitě osvětlovaly plameny bílých svící, symbolizujících věčnost, na kterou se odebrala duše předposledního Rožmberka. 285 Protože byl Vilém z Rožmberka katolík, konaly se po dobu vystavení jeho těla v kostele zádušní mše. Ty měly přispět ke zkrácení utrpení duše zemřelého v očistci, v němž se před postoupením do nebes musela očistit od lehkých hříchů.286 Tělo mrtvého, hlídané rožmberskými dvořany, leželo v bazilice sv. Jiří téměř dva měsíce. V pondělí 26. října 1592 byl uspořádán velkolepý pohřební průvod, při němž byla rakev s tělem 287 Viléma z Rožmberka přenesena do malostranského kostela sv. Tomáše, hlavního katolického chrámu v pražských městech. 288 V čele průvodu šli ve velkém počtu žáci jezuitské školy u sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Za nimi kráčeli zpěváci ze sboru při chrámu sv. Víta a členové protireformačních 289 bratrstev Matky Boží a Těla Kristova, 290 se zelenými, respektive červenými svícemi. Za nimi jdoucí katoličtí kněží a řeholníci pražských klášterů nesli svíce žluté. Z obou stran je obklopovaly asi dvě stovky příslušníků pražské chudiny a rožmberských poddaných s kápěmi na hlavách a svítilnami s rožmberskými erby v rukou. Početnou skupinu za duchovními tvořili dvořané, úředníci a služebníci Viléma z Rožmberka, na něž navázali císařští hudebníci. Tuto část pohřebního průvodu uzavírali členové metropolitní kapituly sv. Víta, kteří nesli opět žluté svíce, a strahovský opat Jan Lohelius se dvěma kněžskými pomocníky. Za nimi byla nesena biskupská berla, která symbolizovala úřad pražského arcibiskupa, jehož stolec byl tehdy neobsazen.291 Následující část průvodu byla symbolicky nejvýznamnější, protože v ní byla předvedena smuteční výbava zesnulého, 292 zdůrazňující společenskou prestiž zemřelého vladaře a jeho rodu. Vybraní „vzácní páni“ nesli čtyři korouhve a vedli čtyři koně 293 285 286
287
288 289 290 291 292 293
P. KRÁL, Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku. Pavel Král, České Budějovice 2004, s. 216. P. KRÁL, Smrt, s. 49–50; Srov. Jacques LE GOFF, The Birth of Purgatory, Aldershot 1990, s. 4–14; Edward MUIR, Ritual in Early Modern Europe, Cambridge 1997, s. 49. O tom, kdy bylo tělo Viléma z Rožmberka uloženo do cínové rakve, v níž bylo pohřbeno, se V. Březan nezmiňuje. Vzhledem k tomu, že nabalzamované tělo jeho bratra Petra Voka bylo do cínové rakve zaletováno po šesti týdnech, předpokládám, že u těla Viléma z Rožmberka, které balzamováno nebylo, k tomu došlo snad ještě dříve, každopádně ještě před konáním smutečního průvodu. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 11. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 366, pozn. 19. J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 10. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 366, pozn. 24. Václav BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků, Praha 2011, s. 560. Podle P. Krále symbolizují čtyři koně čtyři generace urozenosti. Původ této symboliky hledá v pozdně středověkém burgundském pohřebním rituálu, kde je doložena již při pohřbu Ludvíka II. Flanderského v r.
50
s černými aksamitovými 294 příkrovy. První tři korouhve a příkrovy koní zdobily malované a vyšívané rožmberské znaky – rožmbersko-ursinovský, rožmberský 295 a „hlavní“ erb 296 s tzv. Rožmberským jezdcem. 297 Poslední „smutková korouhev“ i aksamitový příkrov čtvrtého koně byly celé černé, bez erbu. Následně nesli pánové z předních českých šlechtických rodů Šliků, Smiřických a Lobkoviců rytířské atributy zemřelého – ostruhy, meč, helmici a štít. Za nimi kráčel příslušník rodu Šternberků, nesoucí na černém aksamitovém polštáři Řád Zlatého rouna, prestižní ocenění španělského krále za zásluhy o habsburský rod, které zesnulého řadilo mezi opravdovou elitu evropských katolických aristokratů.298 Rakev s tělem mrtvého Rožmberka, částečně zakrytou černým aksamitovým přehozem, zdobeným na horní ploše tradičním symbolem – stříbrem vyšitým křížem a po stranách šesti rožmberskými erby, nesly na márách více než tři desítky rytířů. Z obou stran byla chráněna členy císařovy tělesné stráže. Za ní kráčel v doprovodu dvou rytířů nový rožmberský vladař Petr Vok. Za Vilémovým bratrem následovali další spříznění šlechtici, nejvyšší zemští úředníci, významní činitelé císařského dvora, zahraniční vyslanci, zemští soudci a úředníci, Vilémovi dvorští služebníci a další osoby. Celý smuteční průvod uzavírala skupina asi šesti desítek žen, v čele s vdovou Polyxenou, kterou podpírali dva pánové, když za hlasitého nářku opakovaně upadala do krátkých mdlob.299 Uprostřed smutečně vyzdobeného kostela sv. Tomáše, s hlavním oltářem pokrytým černým aksamitem s přivěšenými čtyřmi rožmberskými erby nesenými medvědy, byl
294
295
296 297
298
299
1384. Srov. Pavel KRÁL, Rituál a ceremoniál. Na příkladu pohřebních slavností na šlechtických dvorech v raném novověku, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada historická (C) 49, 2002, s. 79; TÝŽ, Křtiny, svatby a pohřby. K vzájemné reflexi panovnických a šlechtických přechodových rituálů ve druhé polovině 16. a první polovině 17. století., in: Václav Bůžek – Pavel Král, Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526-1740) (Opera historica 10), České Budějovice 2003; TÝŽ, Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku, České Budějovice 2004; V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 559; Malcolm VALE, A Burgundian Funeral Ceremony. Olivier de la Marche and the Obsequies of Adolf of Cleves, Lord of Ravenstein, English Historical Review 111, č. 443, 1996, s. 928. Aksamit je hedvábný samet z příze vinutých šesti vláken (řec. hexamitos): Ondřej SLANINA, Výkladový slovník exotických materiálů používaných v uměleckém řemesle, Havlíčkův Brod 2012, s. 14. Tradiční rožmberský erb zdobila červená pětilistá růže na stříbrném (bílém) poli. Erb rožmbersko-ursinovský vznikl kombinací této tradiční růže, která byla umístěna do horní poloviny erbu, s červenými a bílými kosmými pruhy, které vyplnily polovinu dolní. K tomu J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 17; TÝŽ, Vilém z Rožmberka, s. 169. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 367. Znak rytíře v plné zbroji s mečem na koni v pohybu měl funkci paralelního rodového znaku, vyhrazeného pouze vladařům. Srov. Jiří KUTHAN – Petr PAVELEC, Rožmberský jezdec, in: E. Fučíková – M. Gaži – R. Lavička – J. Pánek – P. Pavelec – R. Šimůnek (edd.), Rožmberkové, s. 94–95. K udělení Řádu Zlatého rouna Vilémovi z Rožmberka např. Pavel R. POKORNÝ, Řád zlatého rouna Viléma z Rožmberka, in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků (Opera historica 3), České Budějovice 1993, s. 401–403; J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka, s. 315–317; V. BŮŽEK, Symboly rituálu. Slavnost Řádu zlatého rouna v Praze a Landhustu 1585, in: Jiří Mikulec – Miloslav Polívka, Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, I, Praha 2007, s. 296–301. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 367.
51
postaven „hrob truchlivosti“,300 castrum doloris. Do tohoto smutečního stánku, jehož základ tvořila dřevěná konstrukce potažená zdobenými látkami,301 byla na katafalk položena rakev s Vilémovými ostatky. Nad rakví, osvětlenou plameny čtyřiadvaceti mohutných svící šíře mužské ruky, pronesl latinské chvalořečné kázání jezuitský duchovní Nicolaus Racovius,302 noční vigilie držel strahovský opat Jan Lohelius. Po celonočních modlitbách zaznělo v kostele sv. Tomáše opět latinské kázání a opat Lohelius odsloužil zádušní mši. Kolem poledne byla rakev s Vilémovým tělem, zahalená černým přehozem s bílým křížem, vynesena a naložena na vůz tažený šesti koňmi, který se následně, v doprovodu průvodu se sedmasedmdesáti jezdci na koních a pětatřiceti kočáry, vydal na cestu do Českého Krumlova, kde si Vilém z Rožmberka přál být pohřben. Zůstává otázkou, proč dal přednost Českému Krumlovu před Vyšším Brodem, kde se v cisterciáckém klášteře nacházela hlavní rožmberská rodová nekropole, v níž našly od 13. století místo posledního odpočinku čtyři desítky příslušníků rožmberského rodu,303 včetně samotného zakladatele kláštera a rodového hradu Rožmberk Voka I. 304 Rožmberský vladař jistě předpokládal, že se pozůstalá pětadvacetiletá Polyxena časem znovu provdá za příslušníka jiného rodu, a proto se rozhodnul spočinout po boku své někdejší manželky Anny Marie Rožmberské z Badenu, která byla od roku 1583 pohřbena v českokrumlovském farním kostele.305 Přemístění ostatků dříve zesnulé manželky při pohřbu jejího chotě ale nebylo nijak výjimečné,306 a tak lze usuzovat, že za tímto rozhodnutím stál především Vilémův silný vztah ke svému rezidenčnímu městu, stejně jako dobově prestižní trend sepětí rezidence a nekropole, známý z prostředí vysoké aristokracie v celé střední Evropě.307 V čele průvodu do Českého Krumlova jel trubač, za nímž následovalo ve trojicích rozestavěných šestapadesát černě oděných jezdců. Za nimi byly vezeny výše zmíněné praporce s erby a vedeni koně, tentokrát pouze s černými příkrovy. Po každé straně vozu s rakví kráčelo padesát poddaných v černých oděvech. Za mrtvým tělem jel v kočáře Petr Vok se svými příbuznými Albrechtem z Fürstenberka 308 a Adamem II. z Hradce. 309 Na koních
300 301
302 303 304 305 306 307
308
Tamtéž, s. 368. Josef PETRÁŇ, Dějiny hmotné kultury, II/1, Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1995, s. 217–218. Nicolaus RACOVIUS, Oratio. In exequiis illustrissimi domini ... Guilhelmi Ursini ... habita Pragae, Praha 1592. V. BŮŽEK a kol. Světy, s. 573. Robert ŠIMŮNEK, Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2013, s. 104. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 313. V. BŮŽEK a kol. Světy, s. 573–574. R. ŠIMŮNEK, Rožmberské kláštery a nekropole, in: E. Fučíková – M. Gaži – R. Lavička – J. Pánek – P. Pavelec – R. Šimůnek (edd.), Rožmberkové, s. 239. Albrecht z Fürstenberka byl manželem sestry Polyxeny z Rožmberka a přítelem Viléma z Rožmberka: J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 311, 367.
52
a ve čtyřiatřiceti vozech je následovali další pánové a rytíři, Polyxena Rožmberská z Pernštejna s dámským doprovodem a rožmberští služebníci. Po osmi dnech jízdy dorazil průvod do Českého Krumlova, kde byla rakev s tělem zesnulého Rožmberka uložena v kostele minoritského kláštera sv. Františka. O týden později odtud byla v doprovodu jihočeských duchovních a opatů vyšebrodského a zlatokorunského kláštera přenesena do farního kostela sv. Víta. Poté bylo „od jednoho jezuity“ proneseno latinské kázání a kostelu věnován z peněz zesnulého štědrý finanční dar310 – velká mísa se zlatými a stříbrnými mincemi.311 Následující den byla cínová rakev s tělem Viléma z Rožmberka, s mečem312 po pravici a kopií Řádu zlatého rouna313 na prsou,314 uložena po bok jeho poslední zesnulé manželky. Tomu předcházelo kázání, v němž „jeden jezuita“ pohovořil především o původu rodu Rožmberků a o jeho spříznění s rodem Orsini, neodpustil si však ani výpady proti nekatolickým vyznáním. Symbolicky tak toto poslední kázání potvrdilo silně katolický charakter celé pohřební slavnosti, která se v režii Tovaryšstva Ježíšova315 stala i manifestací katolické jednoty.316 Nad hrobem svého bratra a jeho manželky nechal Petr Vok v letech 1593–1597 vybudovat velkolepý náhrobní monument, který se bohužel nedochoval. Ten tvořily dva samostatné celky, vlastní náhrobek a hlavní oltář. Nad hrobku byla postavená cihlová tumba, obložená červeným solnohradským mramorem, na níž ležely mramorové náhrobní desky s rožmberským a badenským znakem 317 a ze stran ji patrně zdobily měděné reliéfy. 318 Uprostřed presbytáře byl postaven hlavní oltář, jehož součást tvořil čtyřsloupový baldachýn s terakotovými sochami, na němž byla vztyčena socha rožmberského jezdce.319
309 310 311 312
313
314
315 316 317 318
319
Nejvyšší kancléř Adam II. byl synem Anny, sestry posledních Rožmberků a blízký přítel obou Rožmberků. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 369. TÝŽ, Vilém z Rožmberka, s. 13. Anna KUBÍKOVÁ, Rožmberský náhrobek v českokrumlovském kostele sv. Víta, in: V. Bůžek (ed.), Život na dvoře, s. 391. M. HLINOMAZ, K náhrobku Viléma z Rožmberka a pohřbům renesančních velmožů, in: V. Bůžek (ed.), Život na dvoře, s. 396. Srov. obraz zesnulého Viléma z Rožmberka na katafalku z Lobkowiczkých sbírek, jehož fotografii zveřejnil J. PÁNEK, Vilém z Rožmberka (1532–1592), in: E. Fučíková – M. Gaži – R. Lavička – J. Pánek – P. Pavelec – R. Šimůnek (edd.), Rožmberkové, s. 84–85. TÝŽ, Vilém z Rožmberka, s. 14. V. BŮŽEK a kol. Světy, s. 558. A. KUBÍKOVÁ, Rožmberský náhrobek, s. 388–389. Jan CHLÍBEC, Renesanční sochařství v rožmberském dominiu, in: E. Fučíková – M. Gaži – R. Lavička – J. Pánek – P. Pavelec – R. Šimůnek (edd.), Rožmberkové, s. 241, s. 241, pozn. 67. A. KUBÍKOVÁ, Rožmberský náhrobek, s. 389; M. HLINOMAZ, K náhrobku Viléma z Rožmberka, s. 395.
53
5.1.3. Pohřeb Petra Voka Devatenáct let po smrti Viléma z Rožmberka, v poslední třetině srpna 1611,320 ulehl na smrtelné lože na třeboňském zámku jeho mladší bratr, Petr Vok. Ve čtvrtek 27. října již jen stěží poznal Kateřinu Hradeckou z Montfortu, manželku Adama II. z Hradce, kterou dobře znal, a o dva dny později již nebyl s návštěvou schopen komunikovat. Za přítomnosti dědiců rožmberských majetků Jana Jiřího ze Švamberka a Jana Zrinského ze Serynu, několika služebníků a psa, 321 který mu dělal v nemoci společnost a často „skučel a spolutrápení s pánem jměl“, dokonal Petr Vok z Rožmberka svůj život v neděli 6. listopadu 1611, ve čtvrt na pět ráno.322 Tělo posledního Rožmberka bylo kvůli zjištění příčiny smrti ještě tentýž den podrobeno pitvě, která prokázala vodnatelnost, způsobenou cirhózou jater, 323 a poškozené plíce.324 Po pitvě bylo tělo naplněno konzervačními a vonnými bylinami, potřeno mastmi325 a oblečeno do pohřebního šatu, který svým střihem a provedením připomínal běžný oděv odpovídající vladařově postavení a věku. Punčochy na nohou a suknice, zdobená třepením a tkanicemi, byly ušity z černého aksamitu. Vlasy byly zakryty černou čapkou a nohy obuty do střevíců z jemné kůže, 326 hrdlo bylo ozdobeno širokými tkanicemi. 327 Nabalzamované a oblečené tělo bylo položeno na katafalk a umístěno v zámeckém pokoji. Od té chvíle je až do pohřbu nepřetržitě střežili rožmberští dvořané, služebníci a měšťané. Po dvou dnech bylo tělo posledního rožmberského vladaře přeneseno do sklepení, kde bylo týden vystaveno a „kde mohl se naň každý podívati“.328 Poté bylo za přítomnosti Jana Jiřího ze Švamberka a jeho syna Petra uloženo do dřevěné rakve. Po zhruba měsíci byl Petru Vokovi na levou ruku navlečen zlatý prsten, pod pravici mu byl do rakve uložen meč a na něj
320
321
322 323 324 325 326
327
328
V. Březan udává, že Petr Vok byl nemocný asi deset týdnů (J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 629), Podle M. Cyra onemocněl „měsíce září, nejvíce okolo Neděle 12. po památce blahoslavené Svaté Trojice“, což by znamenalo ne v září, ale 21. srpna 1611, tedy jedenáct týdnů před smrtí: Matěj CYRUS, Artium Universarum Excellentissima ars bene beateque moriendi aneb Kázání o tom, kterak by člověk křesťanský dobře, šťastně a blahoslavně život svůj v snu dokonati a umříti mohl …, Praha 1612, s. 41–42. M. Cyrus v posledních chvílích u jeho postele uvádí také dvorského kazatele Šimona Věrníka a manželku Jana Jiří ze Švamberka Alžbetu Collonovou z Felsu; M. CYRUS, Artium, s. 43. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 631. J. PÁNEK, Petr Vok, s. 210. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 632. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 191. M. HLINOMAZ, Rožmberský epitaf a nápisy na rakvi Petra Voka z Rožmberka, Vyšebrodský zpravodaj 23, č. 237, 2012, s. 17. Milena HAJNÁ, Smuteční šaty a pohřební roucho v kultuře raného novověku, in: Jitka Radimská (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, České Budějovice 2006, s. 71. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 632.
54
položen červený aksamitový pytlík s pečetěmi.329 Zatímco meč a prsten pouze reprezentovaly společenské postavení zesnulého, uložení pečetí zřejmě mělo i zabránit jejich případnému pozdějšímu zneužití. 330 Dřevěná rakev totiž byla poté uzavřena a uložena do cínového sarkofágu, který byl následně zaletován. Cínová rakev s reliéfním krucifixem, bohatou erbovní výzdobou, latinským nápisem se jménem a datem úmrtí zemřelého 331 a lebkou s nápisem „Krev Ježíše Krista, syna Božího, nás očišťuje od hříchů“,332 setrvala ve sklepě až do konce ledna 1612, kdy vyvrcholily přípravy pohřbu.333 Do Třeboně se po 20. lednu začali sjíždět hudebníci, kněží a pozvaní hosté. O týden později bylo mrtvé tělo Petra Voka vyneseno ze sklepa a postaveno patrně v průchodu vedoucím do vnitřního nádvoří zámku, 334 jehož zdi a železná mříž byly zahaleny černým suknem. 335 Tři dny trvající pohřební slavnost začala v pondělí 30. ledna 1612. 336 V deset hodin dopoledne se v jedné z místností zámku sešli převážně německy mluvící hosté, aby si poslechli v němčině zpívané sedmi a osmihlasé smuteční písně a následně i německé kázání, které pronesl Jan Korvin Lanškrounský, bratrský člen dolní konzistoře.337 Dlouho se zpívalo i u rakve, která byla poté přenesena na vnější nádvoří, kde se podle přesně daného pořádku seřadili účastníci smutečního průvodu. Na to dohlížel „direktor přední“ Jaroslav Libštejnský z Kolovrat, komorník arciknížete Maxmiliána Rakouského, kterému pomáhali ještě nejméně další tři pomocníci.338 Po cestě, vedoucí přes náměstí do nedalekého farního kostela sv. Jiljí, bylo nejprve rozestavěno dvě stě chudých třeboňských poddaných s černými kápěmi na hlavách, kteří
329
330 331
332 333 334
335
336 337
338
V. Březan uvádí, že před Vokovým pohřbem kázali v Třeboni německý luteránský kněz Tobiáš Vinter z Prahy a bratrský kazatel Petra Voka Šimon Věrník (J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 633). Tato kázání neznámého obsahu, však patrně neměla s pohřbem hlubší souvislost. Srov. Michal ŠRONĚK, Pohřební kázání, Pohřební ceremonie Petra Voka z Rožmberka a jejich konfesijní pozadí, in: Dalibor Prix – Jiří Roháček (edd.), Epigraphica & Sepulcralia, I, Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2000 až 2004, Praha 2005, s. 211, pozn. 40. V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 556. Nápis uvádí den úmrtí Petra Voka 5. listopadu 1611. Jedná se zřejmě pouze o chybu, ke které došlo při výrobě formy k odlití rakve; M. HLINOMAZ, Rožmberský epitaf, s. 17. Tamtéž. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 633. „… mezi branou poboční, kde váha byla, v vnitřním zámku“; J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 634; „… v siňci té v placu, kdež jest váha“; M. CYRUS, Artium, s. 48. „… obestřené byvše zdi i mříže železná též brány černým suknem“; J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 634. Nikoliv „zdi, mříže a brány renesančního zámku“, jak nesprávně uvádí V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 191. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 634. M. CYRUS, Artium, s. 48; Radmila PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání Matěje Cyra nad Petrem Vokem z Rožmberka roku 1612. Jednota bratrská a mediální propagace, in: J. Roháček (ed.), Epigraphica et Sepulcralia, III, Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2008 až 2010, Praha 2011, s. 354. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 637.
55
v rukou drželi černé svíce či pochodně a rožmberské erby.339 Mezi nimi pak procházel celý průvod, který otevíral v dlouhém plášti oblečený třeboňský student, nesoucí černý kříž. Za ním šlo s černými kápěmi na hlavách šedesát dětí ve věku kolem deseti až dvanácti let.340 Po nich kráčelo deset členů třeboňského pěveckého literátského bratrstva, následovaných dvěma starci z rytířského stavu s černými hůlkami, kteří celou tuto část průvodu uzavírali.341 V čele druhé části průvodu kráčely dvě až tři desítky duchovních katolické a evangelické církve z třeboňského panství. 342 Privilegovanější místo blíže středu průvodu s tělem zesnulého patřilo asi třiceti zpěvákům a kněžím Jednoty bratrské.343 Po nich kráčel Zdeněk Lev Kavka z Říčan, jeden z posledních dvou příslušníků panského stavu na dvoře Petra Voka, 344 kterému připadla čestná povinnost vést v průvodu čtyřiačtyřicet dvorských úředníků a služebníků.345 I tuto skupinu uzavírali dva staří rytíři s černými hůlkami.346 V části průvodu před márami s rakví nesli vybraní páni a rytíři nejdříve pozlacené ostruhy, meč a dýku obrácené hrotem dolů, 347 štít s rožmbersko-ursinovským erbem s nápisem připomínajícím velení Petra Voka při tažení proti Turkům v r. 1594 a pozlacenou helmici s peřím v rodových barvách. Stejný erb a nápis se objevil i na prvním ze čtyř praporů, který byl nesen za helmicí. Pět vyšívaných rožmbersko-ursinovských erbů zdobilo také černý aksamit, do něhož byl oděn kůň vedený za praporcem. Stejně jako při pohřbu Viléma z Rožmberka následovaly praporce a koně s erby s červenou pětilistou růží a rožmberským jezdcem. Tentokrát však byly obrácené směrem dolů, na znamení toho, že „rod pánů Rožmberských v Čechách již přítrž vzal“. Následoval černý smuteční praporec a kůň s černou přikrývkou. Za ním kráčeli rožmberští muzikanti, kteří tichým bubnováním a troubením spoluutvářeli hudební doprovod smuteční události.
339
340 341
342
343
344
345 346 347
Podle M. Cyra kráčela stovka chudých lidí v čele průvodu. Celý průvod podle něj „obklíčili postranách“ muži s černými svícemi, kterých mělo být kolem šesti set; M. CYRUS, Artium, s. 49–52. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 634; M. CYRUS, Artium, s. 49. Podle P. Krále symbolizovali tito starci odcházející stáří v kontrastu k nastupujícímu mládí dětí v čele průvodu. Srov. V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 558. Počty duchovních se v Cyrově a Březanově popisu liší. Cyrus uvádí 15 párů kněží z třeboňského panství, nezmiňuje se však o třeboňských literátech (M. CYRUS, Artium, s. 49). Březan je konkrétnější a uvádí po 5 párech třeboňských literátů a duchovních katolické a evangelické církve (J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 634). I zde podává rožmberský kronikář jiné počty než bratrský biskup. Březan hovoří o 20 zpěvácích a 9 kněžích (J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 634), Cyrus počet zpěváků nezmiňuje, kněží uvádí 5 párů (M. CYRUS, Artium, s. 49). Jakub HRDLIČKA, Páni dvořané Petra Voka z Rožmberka a dvořanská světnice třeboňského zámku. I. část, Heraldická ročenka 1992, 1992, s. 18. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 192. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 634. V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 559.
56
Další část průvodu tvořili tři koně ve zbroji, kteří také odkazovali na rytířské zásluhy posledního Rožmberka. Na prvním koni, ustrojeném v červenobílém brnění, jel Hynek Frokštejn, který se jako pachole staral o nemocného vladaře v jeho posledních dnech.348 Na hlavě měl helmici s peřím v rodových barvách a v ruce nesl červený prapor se znakem Království českého.
349
Jako druhý byl, bez jezdce, veden vojenský kůň posledního
Rožmberka, jehož zbroj zdobily „hlavy jakoby lidské a ještěrka velmi stkvělá nad zadkem sedící“ a červené aksamitové sedlo, okrášlené zlatem a perlami. Na posledním koni, oblečeném v černé zbroji, jel rytíř s černým kyrysem 350 a helmicí s černým peřím, který symbolicky zastupoval zesnulého. 351 Za koňmi kráčela vojenská muzika, „tiše a žalostně hrajíce“, a vojenští hodnostáři, nesoucí halapartnu obrácenou špicí dolů a černý praporec polní pěchoty. I tuto část průvodu uzavírali dva rytíři s černými hůlkami.352 Cínovou rakev s tělem posledního Rožmberka neslo na márách čtyřiadvacet rytířů. Rakev pokrýval přehoz z černého aksamitu s tradičním stříbrným křížem a rodovými erby. Vedle rakve šli měšťané, z nichž někteří nesli svíce s rožmberskými erby, a členové rožmberského vojenského oddílu s mušketami sklopenými hlavněmi k zemi.
353
Na
nejvýznamnějším místě průvodu, hned za márami s rakví, kráčel dědic rožmberského majetku Jan Jiří ze Švamberka se synem Petrem. Za nimi šel jeho mladší, nejvýše dvanáctiletý syn Adam354 a jeho vrstevník Petr Vok Švihovský,355 kmotřenec posledního Rožmberka.356 Místo za nimi patřilo vyslancům pěti říšských a jednoho slezského knížete a „za nimi hnal se drahný počet pánů a rytířstva z Čech a Rakous“. I na konci této části průvodu kráčeli dva rytíři s černými hůlkami.357 Celý průvod uzavírala skupina, ve které se nacházely příslušnice něžného pohlaví, především příbuzné Jana Jiřího ze Švamberka a dívky z bývalého rožmberského fraucimoru. Jako poslední šli vyslanci jihočeských poddanských i královských měst a za nimi „pak veliký
348 349 350
351 352 353
354
355
356 357
J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 632. Tamtéž, s. 636. M. Cyrus uvádí na třetím místě koně s jezdcem oblečeném ve vlastním kyrysu posledního Rožmberka. O barvě zbroje koně a rytíře se nezmiňuje; M. CYRUS, Artium, s. 51. P. KRÁL, Rituál a ceremoniál, s. 79. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 636. M. Cyrus řadí mušketýry na závěr vojenské části průchodu, za praporec polní pěchoty; M. CYRUS, Artium, s. 51. Přesné datum narození Adama ze Švamberka není známo, v roce 1620 však stále nebyl plnoletý; Ottův slovník naučný, XXIV, 1906, s. 852. „Pan Petříček“ byl nějaký čas vychováván na rožmberském dvoře (J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 597, 600), jeho matkou byla Johana Švihovská z Rýzmberka, příslušnice rožmberského fraucimoru (Tamtéž, s. 854). Jindřich ŠLECHTA, Rožmberkové na Horažďovicku, Horažďovický obzor, č. 2, 2011, s. 14. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 637.
57
počet obecního lidu, domácích i přespolních, s velikú truchlivostí, lítostí srdce, kvílením a pláčem za nimi se hrnul“.358 Po příchodu před kostel sv. Jiljí uctili vojáci památku zesnulého výstřelem do země. Následně průvod vstoupil do smutečně vyzdobeného kostela, jehož kapacita však umožňovala zůstat uvnitř pouze těm nejvýznamnějším hostům. Téměř všichni účastníci průvodu kráčející před márami s rakví, včetně rytířů na koních, proto po vstupu do kostela „museli druhými dveřmi z kostela zase jíti“. Na kruchtě kostela zůstali pouze bratrští zpěváci, kteří vedle rožmberské muziky obstarávali hudební doprovod obřadu. Za zpěvu smutečních písní, střídaném hlasitým troubením a bubnováním, byla rakev s tělem mrtvého Rožmberka postavena v kněžišti kostela. Následně byli přivedeni koně, „okolo oltáře byli vedeni a pak po jedné straně mrtvému tělu dva, podruhé tři, byli postaveni“, 359 čímž byli symbolicky obětováni ve prospěch kostela, kterému připadly finanční prostředky za jejich pozdější prodej.
360
Následně vzal Jaroslav Libštejnský z Kolovrat dřevěný štít s malovaným
rožmberským erbem, rozlomil jej na dvě půlky a ty hodil pod máry na znamení toho, že „již jakž rod ten slavný z Rožmberka, takž s ním i jejich erb a štít i sláva jejich na světě pomíjí“.361 Poté byli koně vyvedeni z kostela a na kazatelnu vystoupil Matěj Cyrus, který pronesl kázání. Pohřební kázání pronesené bratrským seniorem nad tělem Petra Voka vyšlo v Praze tiskem krátce po pohřbu posledního Rožmberka, ve dvou rozdílných redakcích u dvou tiskařů.362 Následující rok tato vydání navíc doplnil latinský překlad, vytištěný v německém městě Hanau, centru kalvinistického hrabství Hanau-Münzenberg. 363 Radmila Pavlíčková, která na tuto skutečnost upozornila, ji vyložila jako způsob mediální propagace Jednoty bratrské „jako uznávané součásti domácí evangelické konfese“, a to nejen v českých zemích, ale i za jejich hranicemi.364 Pro tuto práci je však podstatnější přínos těchto tisků k nastínění základních obrysů náboženských představ Petra Voka a přiblížení posledních chvil jeho života. Pro pochopení Cyrova kázání a posouzení věrohodnosti obrazu, který podal o umírání a smrti posledního Rožmberka, je vhodné zařadit toto kázání do kontextu dobové funerální homiletiky.
358 359 360
361 362 363
364
Tamtéž. M. CYRUS, Artium, s. 51–53. Symbolické obětování koně ve prospěch církve se objevuje v mnoha středověkých zprávách o pohřbech či v závětích šlechticů. Původ tohoto zvyku však nebyl doposud jednoznačně vysvětlen. K tomu František ŠMAHEL, Mezi středověkem a renesancí, Praha 2002, s. 146. M. CYRUS, Artium, s. 53–54. Cyrovo kázání bylo vytištěno v tiskárnách Jonaty Bohutského a Landškrounského. R. PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání, s. 341. Tamtéž, s. 359.
58
Vydávání pohřebních kázání tiskem se v Čechách rozšířilo na začátku 17. století, zřejmě pod vlivem obliby těchto tisků v sousedním Sasku.365 Na území Svaté říše římské se jejich počet zvyšoval zhruba od poloviny 16. století, 366 na počátku 17. století jich již vycházelo každý rok asi deset až patnáct.367 V českém prostředí dosáhl počet tisků vrcholu ve druhém desetiletí 17. století. Podle odhadu Miloše Sládka jich v předbělohorském období vyšlo kolem stovky,368 sedm desítek těchto kázání se dochovalo.369 Ačkoliv je kázání Matěje Cyra výjimečné tím, že jako jediné známé kázání z tohoto období vyšlo v Praze zřejmě prakticky současně v rozdílných redakcích, svou strukturou se ve srovnání s ostatními dobovými českými protestantskými kázáními nijak neodlišuje. Samotnému pohřebnímu kázání předchází dedikace, ve které Cyrus věnuje své dílo dědicům rožmberských statků, Janu Jiřímu ze Švamberka a Janu Zrinskému ze Serynu, kterými byl k pronesení kázání „dožádán a povolán“370 a které zároveň žádá o ochranu a mecenášství. Kázání je rozděleno na dvě části, které jsou v redakci z tiskárny Jonaty Bohutského uvedeny v opačném pořadí, než ve kterém zazněly v kostele sv. Jiljí. 371 Tato redakce, v níž kázání zabírá zhruba dvě třetiny z celkové délky sedmapadesáti stran, je doplněná o latinské básně od nastupujícího rektora pražské univerzity Jana Campana Vodňanskéh372 a německého lékaře Heinricha Crollia Hasse,373 které jsou vloženy mezi dedikaci a kázání.374 Navíc je na konec tisku připojen ve formě tzv. apendixu Cyrův popis pohřbu, ze kterého již bylo v práci čerpáno při popisu smutečního průvodu posledního Rožmberka. Úvod kázání (exordium) obsahuje vysvětlení rozvržení řeči na dvě části a citát z Bible (thema) od něhož se odvíjí celá první, rozsáhlejší část kázání, kterou je poučení o dobré
365
366
367 368 369 370 371
372
373
374
Miloš SLÁDEK, Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století, Literární archiv 27, 1994, s. 192. První sbírku kázání s názvem Patnáct pohřebních kázání vydal Johann SPANGENBERG v r. 1545. Během následujících třiadvaceti letech vyšla v dalších osmi vydáních; Amy N. BURNETT, „To Oblige my Brethren“. Reformed Funeral Sermon of Johann Brandmüller, Sixteenth Century Journal 36, 2005, s. 39. Susan C. KARANT-NUNN, The Reformation of Ritual, s. 150. M. SLÁDEK, Poznámky, s. 192. R. PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání, s. 342. M. CYRUS, Artium, s. 2. Březan uvádí, že „… o rodu pánů z Rožmberka hrdinských činech a skutcích chvalitebných pěkné věci vypravoval. Potom řeč k spasitelnému naučení obrátil“; J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 638. Jan Campanus Vodňanský byl zvolen rektorem univerzity 20. února 1612; Martin HEMELÍK, Jan Campanus Vodňanský. Portrét renesančního básníka, Jihlava 2012, s. 25. V r. 1603 byl Heinrich Crollius zapsán jako student medicíny na luteránské univerzitě v Magdeburgu: Fritz KRAFFT, The Magic Word Chymiatria – And the Attractiveness of Medical Education at Marburg 1608–1620, History of Universities 26, I, New York 2012, s. 91. M. CYRUS, Artium, s. 4–6.
59
a šťastné smrti. 375 Po krátkém výkladu citátu (summa) začíná samotné kázání, na jehož začátku jsou stanoveny základní otázky (questio), následované rozsáhlým výkladem problému. 376 Druhá část je pojednáním o některých významných členech rodu pánů z Rožmberka, zvláště o životě a smrti jeho posledního příslušníka. Tato část obsahuje rétorické části známé již z období antiky – laudatio, lamentatio a consolatio.377 Laudatio je chválou zemřelého a jeho rodu, lamentatio truchlením nad jejich koncem, consolatio naopak přináší útěchu nad touto ztrátou. První část kázání, nazvaná „O moudrém, umělém a blahoslaveném umření, aneb života v Pánu dokonání" je „naučení spasitedlné z svatých písem“, 378 naučením o dobré smrti, podložené biblickými citáty. Podobná pojednání o umění dobrého umírání (ars moriendi), která měla dovést lidskou duši k věčnému spasení, jsou známa již od středověku.379 Tehdy se soustřeďovala převážně na poslední chvíle člověka, ve kterých podle dobových představ probíhal zápas umírajícího člověka s ďáblem, jehož výsledek byl pro osud duše rozhodující.380 V 16. století se však rozšířila představa, že pro osud duše není zásadní jednání člověka ve chvíli umírání a smrti, ale jeho chování v průběhu celého svého života. Podstatou umění dobrého umírání (ars moriendi) se tak vlastně stalo umění žít (ars vivendi). Významně přispěl
k rozšíření
této
představy
dobré
smrti
humanistický
myslitel
Erasmus
Rotterdamský.381 Myšlenku, že nejlepší přípravou na smrt je příkladný život, lze nalézt však již např. v traktátu biskupa Jednoty bratrské Lukáše Pražského Dialog, to jest Rozmlúvanie ducha s duší, jenž slove příprava k smrti z r. 1507.382 V českém prostředí se ale ve větším počtu objevují poučení o dobrém umírání až kolem poloviny šestnáctého století, nejdříve v překladech zahraničních děl,383 a jen o něco později i v původních dílech domácích autorů.
375
376 377 378
379
380 381
382
383
České redakce kázání vyšly pod názvem Artium Universarum Excellentissima. Ars bene beateque moriendi, aneb kázání o tom, kterak by člověk křesťanský dobře, šťastně a blahoslaveně život svůj v Pánu dokonati a umříti mohl, ... učiněné při pohřbu mrtvého těla slavné a svaté paměti vysoce urozeného a osvíceného knížete a pána pana Petra Woka Ursina z Rožmberka, Praha 1612. Ke struktuře předbělohorských protestantských kázání, M. SLÁDEK, Poznámky, s. 197. Tamtéž, s. 196. M. CYRUS, Artium, s. 10. Jejich počátky se dávají do souvislosti s morovou epidemií v polovině 14. století; R. PAVLÍČKOVÁ Triumphus in mortem. Pohřební kázání nad biskupy v raném novověku, České Budějovice 2008, s. 142. Tamtéž. P. KRÁL, Smrt, s. 61–64. Jindřich MAREK, Bratrská nauka o posledních věcech člověka a smrt pana Kunráta Krajíře z Krajku (1487– 1542), Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků 19, 2007, s. 37. P. KRÁL, Smrt, s. 64.
60
Mnohá z těchto pojednání, vyšla stejně jako „naučení spasitedlné“ Matěje Cyra, ve formě pohřebních kázání nad příslušníky šlechtického stavu.384 Matěj Cyrus si za úvodní citát svého pojednání vybral Mojžíšovu prosbu k Bohu z Knihy žalmů „Naučiž nás tedy Hospodine počítati dnů našich, tak ať uvodíme moudrost v svá srdce“.385 Ve stručném výkladu tohoto citátu, vysvětluje, proč právě nad těmito slovy je vhodné se zamýšlet při příležitosti pohřbu posledního Rožmberka. Nejen, že pojednávají o lidské smrtelnosti a moudrosti, které máme nabýt, ale i proto, že Mojžíš pocházel stejně jako Petr Vok z urozeného rodu.386 Samotné kázání uvodil Cyrus rčením, které považoval za „velmi pravé“ a „znamenité“, totiž, že „smrt zlá býti nemůže, kdež život dobrý předejde“.387 K dobré smrti je proto podle něj nutné nejen „způsobného a rozšafného 388 při smrti se zachování“, ale i celoživotního „moudrého k smrti se připravování“. Dobře žít a zemřít umožní jedině moudrost v srdci. Proto následují dvě základní otázky: „Co se míní onou moudrostí?“ a „Jak my ji v srdce uvoditi máme?“389 Poměrně stručnou odpověď podává Cyrus na první otázku. 390 Moudrostí se míní moudrost Boží. Jejím původcem a dárcem je sám Bůh a člověku ji zjevil skrze Písmo svaté. Jedině pokud člověk získá tuto moudrost – „pravou pobožnost, pravé křesťanství a pravou Pána Jezu Krista nám v svatém evangeliu zjevenou účastnost“,391 dosáhne Božího požehnání a věčné spásy. Žít v moudrosti Boží znamená žít svůj život v pravé víře, uvědomit si svoji smrtelnost, být na smrt stále připraven a „když se pánu Bohu líbiti bude z tohoto světa v jisté naději vykročiti bez odporování“. Zbylá část kázání o celoživotní přípravě k dobré smrti se zabývá tím, jak této moudrosti dosáhnout. Podle Matěje Cyra je třeba dvojí přípravy. Příprava „generální aneb veřejná“se zabývá konkrétními činnostmi, které musí člověk za svého života konat, aby byl na smrt vždy dobře připraven.392 „Speciální aneb zvláštní“ příprava se s veřejnou částečně
384 385 386
387 388 389 390 391
392
Tamtéž, s. 66. Bible, Žalm 90,12. Mojžíš byl pro M. Cyra „vévoda a kníže rodu izraelského“. Petra Voka považoval za knížete Orsini, podle rodové legendy, vzniklé na základě podobnosti erbů obou rodů; M. Cyrus, Artium, s. 35. M. CYRUS, Artium, s. 10. rozšafnost – rozvážnost; J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 759. M. CYRUS, Artium, s. 10–11. M. CYRUS, Artium, s. 11–13. R. Pavlíčková považuje tato slova za doklad konfesní vyhraněnosti kázání (R. PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání, s. 344). Ještě lépe však o protestantském charakteru kázání svědčí pasáže o přijímání „těla a krve páně“, nevyžadování kněze podávajícího poslední pomazání na smrtelné posteli či odmítání tzv. osobního soudu, o kterých je pojednáno níže. M. CYRUS, Artium, s. 13–27.
61
překrývá a doplňuje ji. Pojednává o tom, jak se má člověk chovat ve vztahu k Bohu, svým bližním i sobě samému.393 Smrt označuje Matěj Cyrus jako jistou i nejistou. Jistá je v tom, že potká každého člověka, nejistá pak v tom, že nikdo neví, kdy, kde a jakým způsobem ho zastihne. Člověk proto musí být na smrt vždy připravený. Základním předpokladem generální přípravy k dobré smrti je tedy moudrost Boží – pravá víra podle Písma. Pouze skrze víru ve vykupitelskou oběť Ježíše Krista je možné dojít milosti spasení a života věčného. Je tak vyhrazena výhradně křesťanům, pohani a bezvěrci spasení dojít nemohou. Ani křesťanovi však nestačí k spasení víru pouze přijmout, musí ji i nahlas vyznávat, protože „srdcem se věří k spravedlnosti, ale ústy děje se vyznání k spasení“.394 Zcela nezbytné je poznání smrti, proto je nutné o ní co nejčastěji přemýšlet. Jako jeden z příkladů vhodných následování uvedl Matěj Cyrus vedle starozákonních postav, sv. Pavla, Filipa Makedonského a starých Egypťanů i posledního rožmberského vladaře, který „vždycky před očima nad stolečkem ráčil pravou umrlčí hlavu míti. Též sobě za Symbolum aneb heslo hlavičku zlatou umrlčí (na níž z jedné strany napsáno bylo: Memento mori,395 z druhé strany: Cogita aeternitatem 396 ) ráčil dáti udělati a ji svým milým přátelům za dar darovati“. 397 O lebce na poličce nad stolečkem v pokoji a zlaté umrlčí hlavičce neustále připomínající Petru Vokovi smrt, se zmiňuje i Václav Březan. Tuto hlavičku prý nosil poslední Rožmberk neustále na krku, aby pamatováním na smrt „moudře, opatrně a křesťansky byl živ“. 398 Tématiku memento mori zvolil Petr Vok i pro štukovou výzdobu své ložnice v Bechyni.399 Při přemýšlení o smrti si má podle Matěje Cyra člověk uvědomit, že příčinou smrti je hřích, jehož původcem je ďábel. 400 Bůh přesto ve své milosti nabídl člověku možnost vykoupení skrze smrt Ježíše Krista. Tělesná smrt je tak „dobrým lidem dobrá a užitečná“, je pouze oddělením duše od těla, „libým snem“, po němž lidská duše procitne do „slávy a radosti věčné“. Není třeba se obávat ani umírání, protože při něm dobrý křesťan „libě skonává“ a „libě se jako do lože k odpočinutí ukládá“.401 Kromě tělesné smrti existuje však i smrt duchovní, která v žádném případě dobrá není. Tato smrt je dvojí, časná a věčná. Časnou
393 394 395 396 397 398 399 400 401
Tamtéž, s. 28–30. Tamtéž, s. 14–15. Pamatuj na smrt. Rozjímej o věčnosti. M. CYRUS, Artium, s. 18. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 640. Jarmila KRČÁLOVÁ, Renesanční stavby B. Maggiho v Čechách a na Moravě, Praha 1986, s. 29. M. CYRUS, Artium, s. 17. Tamtéž, s. 20.
62
smrtí je míněno dočasné odloučení od Boha, způsobené ďáblem skrze lidské hříchy. 402 Tato smrt, stejně jako i tělesná, působí na člověka celý život. Umírání totiž podle Cyra začíná již ve chvíli zrození403– tělesnou smrtí z důvodu stárnutí, časnou smrtí duchovní kvůli hřešení. Aby smrt časná nevedla k smrti věčné, při které lidská duše navěky trpí v pekelných mukách, je nutné proti ní bojovat – „osten aneb moc smrti, jako hadí žahadlo tupiti“. Člověk se musí rozpomínat na své minulé hříchy v řeči, skutcích i myšlenkách. Jejich rozpoznání totiž odhaluje Satana, „rady, úklady, vnukání i lákání zlá jeho“. Pokud se po správném poznání hříchů „všemu zlému odpírati budeme a žádného místa zlé žádost v sobě nedáme“, ďáblova moc bude přemožena. Hříchů, kterých se člověk dopustil, musí hluboce litovat, vyznat se z nich a odprosit Boha za odpuštění. Teprve poté mu může „náměstek Kristův mocí klíčů Kristových“ udělit rozhřešení a podat „těla a krve Páně“. Poslední zásadou generální přípravy je prokazování lásky k Bohu a svým bližním, protože v milujícím člověku „Bůh má své bydlení a on v Bohu, nebo Bůh láska jest“.404 Vztahem k Bohu, svým bližním i sobě samému se blíže zabývá druhá část přípravy, označená jako „speciální aneb zvláštní“. 405 Člověk má především přemýšlet o Boží prozřetelnosti, moci a milosti. Nikdy o nich nesmí pochybovat, musí Boha milovat a často se k němu modlit.406 Své bližní má člověk milovat jako sebe sama a podle toho se také chovat a činit „dobře všechněm“. Svůj život má člověk žít „ne v hodování a v opilství, ne v smilstvích a v chlípnostech, ne v sváru a závisti“, ale v střízlivosti a rozvážnosti. Má vést svatý, ctnostný a šlechetný život, přemáhat své vášně, a trpělivě snášet „což by naň odporného od Boha vloženo bylo“.407 Druhou částí poučení „O moudrém, umělém a blahoslaveném umření, aneb života v Pánu dokonání“ jsou zásady, podle kterých by se měl člověk správně chovat na smrtelné posteli, ačkoliv ty již bratrský kazatel nepovažuje za zcela zásadní pro spasení lidské duše. Toho by se měl totiž dočkat každý křesťan, který prošel přípravou „generální i speciální“, i pokud by ho zastihla nenadálá smrt.408 Správné umírání je tak vlastně již pouze dovršením
402
Tamtéž, s. 17. „Nascendo morimur, finisque ab origine pendet“; M. CYRUS, Artium, s. 17. Jedná se o citát římského básníka a astrologa z 1. století n. l. Marca Manilia (Alfred E. HOUSMAN (edd.), M. MANILIUS, Astronomicon, IV, London 1920, s. 3), který přeložil opavský luteránský kněz Martin Philadelphus Zámrský jako „Rodíce se umíráme a z počátku svůj konec máme“; Martin P. ZÁMRSKÝ, Postila Evangelická, Lipsko 1602, s. 839. 404 M. CYRUS, Artium, s. 21–27. 405 R. Pavlíčková zaměňuje tuto část přípravy s přípravou na smrtelné posteli. Srov. R. PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání, s. 345. 406 M. CYRUS, Artium, s. 28. 407 Tamtéž, s. 29–30. 408 Tamtéž, s. 33. 403
63
dobrého života. Tento názor je zcela v duchu ostatních dobových názorů o dobré smrti, jak již bylo výše uvedeno. Na smrtelné posteli se má člověk zcela poručit Bohu. Nemoc, trápení a bolesti má přijímat „mile, bez reptání a trpělivě“, protože „to pán Bůh na své věrné ne z hněvu, ale často z lásky a někdy i z potřeby ukládati ráčí“. I v tuto chvíli je třeba bojovat s pokušeními ďábla, který lidskou duši „k zoufání a pochybování přivésti usiluje“. Ti, kteří si následně připomenou spasitelnou oběť Ježíše Krista, nepochybují o vlastním spasení a nebrání se smrti, mohou v klidu poručit svoji duši Bohu, neboť„nejdou z smrti na soud: ale jdou v život věčný, v život slavný, v život bezpečný, v život náramně důstojný“.409 Jak si povšimla R. Pavlíčková, toto pojetí posledních chvil člověka, které „závisí na 'pouhé' orientaci mysli ke Kristu a Bohu, od níž se odvíjí vše další“, se výrazně liší od představy katolické, ve které bylo nezbytným předpokladem pro dobrou smrt přijetí svátosti posledního pomazání z rukou přítomného kněze. 410 Stejně tak popření tzv. osobního soudu, který je spjat s katolickým konceptem očistce, jasně svědčí o konfesně vyhraněném, i když nekonfliktním, charakteru kázání bratrského seniora. Na závěr kázání Cyrus připomněl, že výše uvedených zásad dobrého umírání se držel i poslední vladař rodu Rožmberků, „pročež jistá jest naděje, že duše jeho pojata jest do lůna Abrahámova, do slávy a radosti nesmrtelného věčného života“ a vyzval všechny přítomné k jeho následování.411 V druhé části kázání pojednal Matěj Cyrus o „slavném rodu slavných knížat a pánův, pánův z Rožmberka“ a „o smrti J. M. Pána, pana Petra Voka z Rožmberka“. 412 Tuto převážně oslavnou část uvedl Cyrus nejen z důvodu připomenutí „slávy světa, kterouž pán Bůh lidi některé poděluje“, ale také „rychlého pomíjení též slávy“.413 Cyrus krátce přibližuje původ rodu Rožmberků, po němž následují krátké medailonky o činech jeho nejvýznamnějších představitelů, počínaje knížetem Wittigem (Vítkem) a konče posledními dvěma rožmberskými vladaři. Pojednání o předcích posledních Rožmberků končí u osoby Jindřicha z Rožmberka na přelomu 14. a 15. století. O jeho synovi Oldřichovi II., jednom z nejvýznamnějších členů rodu, prodlilo“.
409 410 411 412 413 414 415
415
414
tedy již nepojednává, protože „vypravování by se
R. Pavlíčková tuto skutečnost chápe jako Cyrovu konfesijně podmíněnou
Tamtéž, s. 30–33. R. PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání, s. 345. M. CYRUS, Artium, s. 34. Tamtéž, s. 35–46. Tamtéž, s. 8. Bohumír NĚMEC, Rožmberkové. Životopisná encyklopedie panského rodu, České Budějovice 2001, s. 59. M. CYRUS, Atrium, s. 37.
64
výmluvu, která mu umožnila tohoto „husitobijce“ a jeho potomky přeskočit. 416 Informace o předcích
posledních
Rožmberků
poskytl
Matěji
Cyrovi
Václav
Březan.
417
Z historiografického hlediska tak není toto pojednání příliš přínosné, neboť pouze kopíruje Březanův dochovaný tzv. Summovní výtah z Rožmberské kroniky z r. 1609.418 Vilémovi z Rožmberka věnoval Cyrus poměrně strohý životopis, v němž připomenul jeho úřední kariéru, diplomatické úspěchy v zahraničí, udělení Řádu zlatého rouna a spříznění s knížecími i kurfiřtskými říšskými rody. Podstatně více prostoru věnoval vyprávění o životě a umírání Petra Voka, rozdělenému na dvě části: „o způsobu J.M. páně dle těla aneb politickém“ a „o způsobu téhož pána dle duše aneb způsobu theologickém“.419 Život Petra Voka podal Cyrus chronologicky. Začíná stručnými informacemi o jeho narození, zmiňuje výchovu a vzdělání, působení na dvoře císařů Ferdinanda a Maxmiliána II. Nechybí zmínka o zřízení vlastního sídla, o sňatku, převzetí vladařství po smrti bratra, velení při tažení proti Turkům, dosazení do zemského soudu a ovdovění. Tato část pojednání „dle těla“ končí připomínkou Vokova vyplacení pasovských vojsk v r. 1611.420 Část „dle duše“ je oslavou Rožmberkových vlastností a chování v životě i při umírání. Cyrus chválí jeho pobožnost, zvláště v posledních letech života, pilnost při poslechu a četbě Slova Božího, dobrotivost, milosrdenství, pokoru, skromnost, nezištnost a obětavost. Po celou dobu své téměř dva měsíce trvající nemoci si prý poslední Rožmberk počínal „rozšafně, moudře a trpělivě“. Rád od svého dvorského kazatele Šimona Věrníka poslouchal slovo Boží, dvakrát přijal přímo od Matěje Cyra rozhřešení a Večeři Páně. Rozpomínal se na své hříchy, věnoval se pokání, vroucně a horlivě se modlil. Rád rozmlouval o smrti a životě věčném, přičemž dával najevo svou připravenost zemřít.421 Podle slov Matěje Cyra se zdravotní stav Petra Voka asi osm dní před jeho úmrtím natolik zhoršil, že poté již většinu času pouze tiše ležel v bezvědomí, „quasi in extasi“. Kdykoliv se však z tohoto stavu probral, hovořil o životě věčném, obracel svoji mysl k Bohu, s potěšením mu projevoval svoji úctu a odříkával Apoštolské vyznání víry, ve kterém kladl důraz především na jeho závěrečná slova: „A život věčný. Amen“.422 Po celou dobu své těžké nemoci se ani jedinkrát nedopustil jakéhokoliv náznaku bezbožnosti, ani nezapochyboval o svém věčném spasení. Svoji smrt očekával s trpělivostí a nikdy si nestěžoval na bolesti. 416 417 418 419 420 421 422
R. PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání, s. 348. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 193, PÁNEK, Petr Vok, s. 214. R. PAVLÍČKOVÁ, (Ještě jednou) pohřební kázání, s. 348. M. CYRUS, Artium, s. 37–41. Tamtéž. Tamtéž, s. 41–44. Tamtéž.
65
I v posledních chvílích svého života však věnoval myšlenky i své zemi, o jejíž osud se obával.423 V přítomnosti Jana Jiřího ze Švamberka a „mnoha jiných dobrého svědomí lidí” pronesl svá poslední slova: „Již pojedeme: jeďmež tedy ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého, blahoslavené Trojice svaté, jediného pána Boha na věky požehnaného. Amen. Amen, pane Kriste, Amen”. Následně upadl do agónie, a zatímco se přítomní u jeho lůžka vroucně a horlivě modlili, tiše a klidně „život svůj svatě dokonal a smrtí lidí spravedlivých blahoslavně umřel".424 Poslední chvíle života Petra Voka vylíčil Matěj Cyrus jako následováníhodný příklad, naplňující všechny zásady předchozího pojednání o dobré smrti. Poslední Rožmberk svou nemoc snášel trpělivě a bez naříkání, obracel svou mysl k Bohu, modlil se, přemýšlel o svých hříchách a litoval jich, opakovaně přijal rozhřešení a eucharistii, a nikdy nepochyboval o svém spasení. Zemřel tiše a v klidu, s moudrostí ve svém srdci.425 Petr Vok o své smrti dlouho přemýšlel a jistě na ni byl dobře připraven. V posledních chvílích života se mu dostávalo opory a ponaučení nejen od jeho dvorního kazatele Šimona Věrníka, ale i od dlouholetého duchovního rádce Matěje Cyra. Lze proto předpokládat, že ačkoliv je Cyrův popis posledních chvil posledního rožmberského vladaře ideálem, který mají ostatní následovat, a v detailech se může rozcházet s realitou, není důvod pochybovat, že dokud to Petru Vokovi síly dovolovaly, snažil se tento ideál naplňovat. V poslední části svého kázání Matěj Cyrus poeticky politoval smrti posledního Rožmberka a vymření jeho slavného rodu, přičemž, stejně jako před ním Jaroslav Libštejnský z Kolovrat, zlomil dřevěný malovaný štít pánů z Rožmberka a shodil jej z kazatelny na zem, na znamení jeho nezvratného zániku. Na závěr kázání však dodal přítomným útěchy vyjádřením myšlenky, že není tato „Růže krásná, dlouhovonná, mnohonácte set let trvanlivá, království českému náramně platná, všechněm užitečná“ vykořeněná, ale „jest jinám do lepší zahrady přesazená“. V nebeské zahradě, kde se všichni členové rodu setkali „se v slávě věčného života těší, veselí a radují“.426 Po skončení kázání se vybraní hosté přesunuli na smuteční hostinu do třeboňského zámku, při níž zasedli podle stejného pořádku, ve kterém se zúčastnili pohřebního průvodu.427
423 424 425 426 427
Třikrát prý zopakoval otázku „Ó, nebohá česká země, jak se tobě povede?“; M. CYRUS, Artium, s. 43. Tamtéž, s. 43–44. Tamtéž. M. CYRUS, Artium, s. 44–45. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů, s. 193.
66
Během této a dalších hostin v průběhu pohřbu posledního Rožmberka, bylo mimo jiné snědeno kolem 200 kusů hovězího dobytka, 40 vepřů, přes 300 skopců, 2250 kusů drůbeže, 1600 kusů drobnějšího ptactva, 8 jelenů, 20 srnců, jedna laň, přes 6000 ryb a 3480 šneků.428 K tomu hosté vypili asi sto hektolitrů vína a devadesát hektolitrů piva.429 Rakev s tělem Petra Voka zůstala stát na kněžišti kostela až do brzkého rána, kdy byla za svitu svící vynesena z kostela ven a naložena na pohřební vůz tažený šestispřežím, aby se vydala směrem k rodové hrobce v kostele Nanebevzetí Panny Marie v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě,430 kam si přál být poslední Rožmberk pochován po boku své ženy. Pro zajímavost je vhodné zmínit, že si původně Petr Vok vybral pro sebe i svoji manželku jiné místo posledního odpočinku. Poté co se stal vladařem, se rozhodl, stejně jako jeho starší bratr, nechat se pohřbít v Českém Krumlově. Jako příznivec Jednoty bratrské ale nechtěl být pochován v katolické půdě. Pověřil proto italského stavitele Domenica Comettu, aby v rámci přestavby špitální kaple sv. Jošta na Latráně na renesanční kostel Nejsvětější Trojice, věnovaný českokrumlovským protestantům, zde vybudoval novou hrobku. Stavba byla dokončena nejpozději roku 1600, tělo posledního Rožmberka ani jeho ženy v ní však nakonec spočinout nemělo. Krátce po smrti manželky Kateřiny z Ludanic roku 1601 se totiž Petr Vok rozhodl z finančních důvodů prodat českokrumlovské panství císaři Rudolfovi II. a zřídit si vdovecké sídlo v Třeboni. 431 Za předpokladu, že se změnou vrchnosti kostel Nejsvětější Trojice protestantům nezůstane, dal Petr Vok přednost rodové hrobce v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě. Tělo manželky posledního Rožmberka, která byla stejného náboženského vyznání jako on, bylo pochováno ve Vyšším Brodě v březnu 1602.432 Přesto se v době pohřbu Viléma Voka, tedy o necelých deset let později, kvůli jeho příslušnosti k Jednotě bratrské postavil proti pochování jeho ostatků v rodové hrobce vyšebrodský opat. Problém vyřešil Jan Jiří ze Švamberka, který jako dědic patronátního práva ke klášteru pohřeb jednoduše přikázal.433 Na poslední cestě doprovodila Petra Voka pouze menší skupina hostů, kněžstvo, vojáci a veliký počet poddaných. Průvod s mnoha vozy a saněmi opustil za zvuku zvonů Třeboň a vydal se zasněženou krajinou přes Trhové Sviny do Kaplice. V obou městečkách zesnulého Rožmberka přivítali a zpěvem doprovodili místní kněží a žáci. V Kaplici členové
428 429 430 431 432 433
V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 567. J. PÁNEK, Petr Vok, s. 214. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 638 J. PÁNEK, Petr Vok, s. 150. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 561. M. ŠRONĚK, Pohřební kázání, s. 207.
67
průvodu přenocovali a následujícího dne se vydali přes Rožmberk, kde se k nim připojil Jan Zrinský ze Serynu, do Vyššího Brodu.434 Před cisterciáckým klášterem průvod očekávali opati vyšebrodský a zlatokorunský, klášterní řeholníci a kněží. Kolem druhé hodiny odpoledne dorazil průvod, ve kterém kráčel již pouze jediný kůň a byly neseny tři praporce, štít a helmice, do kostela Nanebevzetí Panny Marie. 435 Místní opat pronesl chvalořečné kázání o rožmberském rodu a následně byla za přítomnosti Petra ze Švamberka, zastupujícího svého otce Jiřího, a Jana Zrinského ze Serynu rakev s ostatky posledního Rožmberka uložena do rodové hrobky v kryptě kostela. 436 Poté byla do hrobky uložena i Rožmberkova pečeť, štít, helmice a přelomený praporec.437 Celkové náklady, které vydal na pohřební slavnosti jejich organizátor Jan Jiří ze Švamberka, přesáhly 18 000 kop grošů míšenských.438 Největší částku zaplatil za smuteční, převážně černé, látky, z nichž nejdražší a nejkvalitnější bylo anglické a české sukno, tykyta439 a šamlat. 440 Jen za smuteční závěsy a pokrývky, určené k výzdobě prostor, kde bylo tělo vystaveno a kostela, v němž došlo k poslednímu rozloučení se zesnulým, vydal více než dvě třetiny této částky. 441 Velké výdaje si vyžádaly také látky na šaty a oděvní doplňky442 pro členy rodiny Švamberků, dvorské úředníky a služebníky. 443 Další nemalé částky byly uhrazeny za výrobu svící a cínové rakve. 444 Zaplaceny musely být i nápoje 445 a potraviny podávané při slavnostních hostinách, 446 které nemohly být dodány z vlastních panství. Ani smuteční písně nebyly zadarmo, Šimon Lomnický z Budče dostal za svou „píseň k pohřbu“ zaplaceno 15 kop grošů míšeňských.447 Přes obrovské náklady na pohřební slavnosti nemohl být však Jan Jiří ze Švamberka zcela spokojený. Ačkoliv se posledního rozloučení s Petrem Vokem zúčastnili mnozí 434
J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 640. M. CYRUS, Artium, s. 56. 436 J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 640. 437 M. CYRUS, Artium, s. 56. 438 V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 565. 439 Hedvábná látka tkaná z vyvařeného hedvábí na způsob plátna, obyčejně bývá jednobarevná. Označovaná též jako dykyta; Ottův slovník naučný, VIII, 1894, s. 307. 440 Tkanina z velbloudí srsti nebo její vlněné napodobení; Oldřich HUJER – Emil SMETÁNKA – Vladimír ŠMILAUER – Alois ZÍSKAL (edd.), Příruční slovník jazyka českého, V, Praha 1948–1951, s. 1017. 441 V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 724, pozn. 113. 442 Např. černých klobouků se na pohřeb objednalo 286, v částce přesahující 110 kop grošů českých; V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 565. 443 P. KRÁL, Smrt, s. 214. 444 Za vosk na výrobu svící bylo vydáno přes 416 kop grošů míšeňských (V. BŮŽEK a kol., Světy, s. 724, pozn. 114). Za výrobu rakve obdržel soběslavský konvář Jáchym 52 kop grošů míšeňských (tamtéž, pozn. 115). 445 Částka za pivo a víno činila téměř 1209 kop grošů míšeňských; P. KRÁL, Smrt, s. 219, pozn. 898. 446 Do zámecké kuchyně se dokupovala např. různá koření a exotické plody, mezi kterými nechyběl šafrán, zázvor, hřebíček, skořice nebo fíky, melouny, olivy či kaštany; Tamtéž, pozn. 897 447 P. KRÁL, Smrt, s. 218. 435
68
významní hosté z řad rakouské šlechty i vyslanci říšských a slezských knížat, nejvýznamnější osobnosti na něm chyběly. Všichni pozvaní čeští a moravští nejvyšší zemští úředníci svoji účast odřekli, neboť byli povoláni do Prahy k vyřizování záležitostí spjatých s úmrtím Rudolfa II., 448 který skonal na Pražském Hradě 20. ledna 1612. 449 Na pohřbu chyběl ale i blízký přítel Petra Voka Václav Budovec, který se omluvil z důvodu stáří, náhlé nemoci a hrozící morové nákazy. Ostatní pozvaní nepřijeli proto, že se po vpádu pasovských vojsk do Čech v předešlém roce obávali nového napadení země, 450 jiní se odvolávali na úřední povinnosti.451 Slovy předního znalce posledních Rožmberků Jaroslava Pánka „bylo zřejmé, že smrtí posledního Rožmberka skončil zlatý věk Třeboně“.452
448 449 450 451 452
J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 638. Josef JANÁČEK, Pád Rudolfa II., Praha 2003, s. 183. J. PÁNEK (ed.), Václav Březan, Životy, s. 638. TÝŽ, Petr Vok, s. 215. Tamtéž.
69
6. ZÁVĚR Mezi nejvýznamnější společenské události na dvorech posledních Rožmberků patřily festivity spojené se základními přechodovými rituály, tedy s narozením, sňatkem a úmrtím. Velkolepost slavností a jejich obřadnost odpovídaly společenskému postavení posledních Rožmberků, stejně jako skladba vážených hostů, kteří se těchto slavností účastnili. Jmenované přechodové rituály měly však obvykle značný rozměr nejen společenský, ale též duchovní, kulturní, politický či ekonomický. Význačnou roli hrály v životech posledních Rožmberků v první řadě slavnosti spojené s uzavřením jejich manželství, o kterých se díky opakovaným sňatkům Viléma z Rožmberka dochovalo relativně velké množství pramenů. Sňatky měly pro poslední Rožmberky vedle zájmu o pokračování rodu, který však zůstal nenaplněn, přesah politický či ekonomický, o čemž svědčí již samotný výběr jejich manželek. Průběh slavností spojených s uzavřením manželství pak jednoznačně ukazuje, jak vysokému společenskému postavení se oba poslední příslušníci rodu Rožmberků těšili. Svatební slavnosti ovšem měly pro Viléma z Rožmberka a jeho bratra též značný kulturní význam, o kterém svědčí obliba pořádat je i pro příslušníky dvora. Pro oba šlechtice sloužily tyto slavnosti jako vítaná příležitost pro setkání a prožití příjemných chvil s rodinou a přáteli. Všechny slavnosti měly pestrý program, jehož součástí bývaly vedle bohaté hostiny, lovy a hony, hudební a taneční zábavy či ohňostroje. Křestní slavnosti měly oproti svatebním slavnostem povahu spíše duchovního než zábavného charakteru. Jelikož měly svůj původ a význam v náboženství, jejich průběh se lišil podle příslušnosti ke konkrétní konfesi. Ačkoliv oficiální průběh katolického křtu byl značně formální, v praxi zřejmě pod vlivem nekatolických církví nebyl ani u katolíků vždy striktně dodržován. Významným aspektem křtu byl výběr křestního jména a především volba vhodného kmotra, který pak rodičům pomáhal ve výchově a vzdělávání jejich potomků a v případě úmrtí jejich se obvykle stal sirotkům poručníkem. Význam křtin byl též reprezentativní, neboť při nich poprvé došlo k představení novorozence širší rodině a hostům, což byla pro šlechtice příležitost předvést své společenské postavení. Vilém ani Petr Vok se však jako poslední Rožmberkové křtin vlastního dítěte nedočkali. Proto je zřejmě dochovaných pramenů o křtech na dvorech posledních Rožmberků velmi málo. Pohřby obou posledních Rožmberků byly ovlivněny křesťanským vnímáním smrti nikoliv jako konce bytí, ale jako dočasného odloučení. Jejich účelem bylo přispět k zachování dobré památky zemřelého, připomenout jeho slávu a představit pozůstalé jako důstojné nástupce. Pohřby obou posledních Rožmberků byly doprovázeny několikadenními slavnostními obřady, sestávajícími z pohřebního průvodu, několika církevních obřadů a 70
vlastního uložení rakve s ostatky do hrobu. Podobně jako u svatebních slavností jejich průběh v obou případech svědčí o vysokém společenském postavení posledních vladařů domu Rožmberského. Lze však mezi nimi vysledovat i významné rozdíly. Pohřeb Viléma z Rožmberka byl příležitostí k demonstraci síly katolické církve s typickými katolickými rituály a zúčastnilo se ho velké množství významných hostů. Oproti tomu pohřeb Petra Voka byl konfesijně nevyhraněný, ačkoli i jej někteří účastníci využili k propagaci svých konfesních idejí, a větší část předních reprezentantů politického života se z něj z důvodu úmrtí Rudolfa II. omluvila. Přechodové rituály na dvorech posledních Rožmberků a slavnosti s nimi spojené vypovídaly mnohé o jejich způsobu života. Byly podstatné pro získání a udržení si společenského postavení a politické moci či nabytí majetku. Z charakteru oslav lze dovodit velkou společenskou prestiž Viléma i jeho bratra Petra Voka z Rožmberka. Slavnosti vypovídají též o náboženském vyznání obou vladařů a způsobu jeho praktikování. Oslavy ale ukazují též na to, že vedle naplnění hlavního účelu obřadů se poslední Rožmberkové rádi bavili. Jejich prostřednictvím se dozvídáme mnohé o konkrétních způsobech dobové zábavy a kultuře tehdejší doby. Pohřební slavnosti jsou pro změnu významným zdrojem informací o praktikování víry, tehdejším způsobu umírání a vnímání smrti. Jako nedílná součást života nám tak přechodové rituály na dvorech posledních Rožmberků přinášejí důležitý náhled do všech oblastí jejich života a jsou tedy velmi významným zdrojem historického poznání. Podrobné studium příslušné literatury a pramenů potvrdilo mou původní hypotézu o významu a důležitosti přechodových rituálů a s nimi spojených slavností na rožmberských dvorech pro řadu oblastí života české společnosti na přechodu 16. a 17. století. Tyto obřady a rituály sice probíhaly ve všech vrstvách společnosti, ale jejich rozsáhlost, velkolepost a finanční nákladnost na rožmberských dvorech mé původní představy v mnohém předčily. Při bádání v archivech jsem objevil doposud nevyužitý pramen se seznamem zkonzumovaných potravin a nápojů při třetím sňatku Viléma z Rožmberka. Bohatším pramenem je kázání bratrského seniora Matěje Cyra, které pronesl při pohřbu Petra Voka z Rožmberka. Přesto, že tento pramen není českým historikům neznámý, zasloužil by si více pozornosti. Dobře vypovídá o dobových představách o životě a smrti, nejen posledního Rožmberka, a proto mu byl v práci věnován větší prostor. Tato práce se snažila vyčerpat veškerou česky psanou dostupnou literaturu a vydané prameny k nejdůležitějším přechodovým rituálům. Kvůli jazykové bariéře nebyly využity cizojazyčné zdroje s výjimkou pramenů a literatury v anglickém a latinském jazyce. Tyto zdroje by mohly při bádání o dané tématice jistě přinést mnohé cenné poznatky. Další možné 71
prameny informací v dané oblasti je zřejmě možné hledat ve farních matrikách, diecézních a arcidiecézních archivech, v archivech jiných šlechtických rodů a v zahraničních archivech. Přínosné by jistě bylo i studium ostatních přechodových rituálů na dvorech posledních Rožmberků, než těch, kterými se tato práce zabývá.
72
7. PRAMENY A LITERATURA 7.1. Nevydané prameny Archiv Národního muzea v Praze, Genealogická sbírka H, z Rožmberka/2.2.1578 Státní oblastní archiv v Třeboni (dále jen SOA Třeboň), Cizí rody (CR) – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 60. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 374–381. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 329. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 310–311. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 467. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 481. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 517. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 541. SOA Třeboň, CR – registratura, z Rožmberka, sign. 4, fol. 390.
7.2. Edice pramenů 7.2.1. České edice pramenů GROSS, Hynek (ed.), Rozmarné dopisy pana Petra Voka z Rožmberka, Český lid 12, 1903, s. 361–364. GROSS, Hynek (ed.), Některé hospodářské instrukce Viléma z Rožmberka, České listy hospodářské 11, 1903; s. 337–339. KUBÍKOVÁ, Anna, Závěti Petra Voka z Rožmberka, [ediční příloha], Archivum Trebonense 12, 2011, s. 132–146. KUBEŠ, Jiří (ed.), Edice vybraných hradeckých a rožmberských dopisů, in: Václav BŮŽEK (ed.), Poslední páni z Hradce (Opera historica 6), České Budějovice 1998, s. 219–316. MAREŠ, František (ed.), Vácslava Březana Život Petra Voka z Rosenberka, Praha 1880. MAREŠ, František (ed.), Inventarium musicum, Časopis Českého muzea 68, 1894, s. 262–263. PALACKÝ, František, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, in: Jaroslav Charvát (ed.), Dílo Františka Palackého, I, Praha 1941. PÁNEK, Jaroslav (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, I, Praha 1985. PÁNEK, Jaroslav (ed.), Václav Březan, Životy posledních Rožmberků, II, Praha 1985. 73
ZÍBRT, Čeněk (ed.), Staročeské pozvánky na křtiny v 16. století, Český lid 31, Praha 1931, s. 357–358.
7.2.2. Zahraniční edice pramenů WERNHAM, Richard B. (ed.), Calendar of State Papers Foreign, XXII, Elizabeth. July-December 1588, London 1936.
7.3. Tisky vydané do roku 1800 7.3.1. České tisky (do roku 1800) Agenda Pragensis, Plzeň 1476-1479. BALBÍN, Bohuslav, Epitome Rerum Bohemicarum, Praha 1677. CYRUS, Matěj , Artium Universarum Excellentissima ars bene beateque moriendi aneb Kázání o tom, kterak by člověk křesťanský dobře, šťastně a blahoslavně život svůj v snu dokonati a umříti mohl…, Praha 1612. PRAŽSKÝ, Lukáš, Zprávy kněžské, Mladá Boleslav 1527. RACOVIUS, Nicolaus, Oratio. In exequiis illustrissimi domini... Guilhelmi Ursini... habita Pragae, Praha 1592. SCHERER, Georg, Rozmlouvání křesťanské o ceremoniích a řádech posvátných křtu svatého, mezi farářem katolickým a babou luteránskou, kteráž dítky ke křtu nosívává, Litomyšl 1591. ZÁMRSKÝ, Martin P., Postila Evangelická, Lipsko 1602.
7.3.2. Zahraniční tisky (do roku 1800) BECK, Jacob Ch. – August J. BURTORFF, Neu-vermehrtes Historisch- und Geographisches Allgemeines Lexicon, II, Basel 1742. HARTLAND, Frederick D., A Chronological Dictionary or Index to the Genealogical Chart of the Royal and Distinguished Houses of Europe, London 1584. Rituale Romanum Pauli V. Pontificis Maximi. Iussu Editum, Roma 1614.
74
7.4. Literatura od roku 1801 7.4.1. Česká literatura (od roku 1801) ALIGHIERI, Dante, Božská komedie. Očistec, Praha 1880. BĚLIČ, Jaromír – KUČERA, Karel – KAMIŠ, Adolf, Malý staročeský slovník. Příručka ke studiu na filozofických a pedagogických fakultách, Praha 1979. BERANOVÁ, Magdalena, Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, Praha 2005. BŮŽEK, Václav – HRDLIČKA, Josef – KRÁL, Pavel – VYBÍRAL, Zdeněk, Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha – Litomyšl 2002. BŮŽEK, Václav – Josef HRDLIČKA a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Praha 1997. BŮŽEK, Václav, a kol., Světy posledních Rožmberků, Praha 2011. BŮŽEK, Václav, Úvěrové podnikání nižší šlechty v předbělohorských Čechách, Praha 1989. Cyrilometodějský kancionál, Praha 1958. ČORNEJ, Petr – VŠETEČKA, Jiří, Praha. Sídelní město a metropole, Praha 1993. FRANCEK, Jindřich, Zločin a sex v českých dějinách. Manželské spory a sexuální kriminalita v raném novověku, Praha 2000. HADAČ, Václav – HANESCH, Josef – HAŠEK, Vladimír (edd.), Státní archiv v Třeboni. Průvodce po archivních fondech, II, Praha 1958. HEMELÍK, Martin, Jan Campanus Vodňanský. Portrét renesančního básníka, Jihlava 2012. HOFMANN, Gustav, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Plzeň 1984. HOLÝ, Martin, Zrození renesančního kavalíra. Výchova a vzdělávání šlechty z českých zemí na prahu novověku (1500–1620), Praha 2010. HRUBÝ, František, Ladislav Velen ze Žerotína, Praha 1930. HRDLIČKA, Josef, Hodovní stůl a dvorská společnost. Strava na raně novověkých aristokratických dvorech v českých zemích (1550–1650), České Budějovice 2000. LE GOFF, Jacques, Středověký člověk a jeho svět, Praha 1999. JANÁČEK, Josef, Ženy české renesance, Praha 1976. JANÁČEK, Josef, Pád Rudolfa II., Praha 2003. JANÁČEK, Josef, Valdštejn a jeho doba, Praha 1978. JANÁČEK, Josef, Ženy české renesance, Praha 1976. 75
KAPRAS, Jan, Manželské právo majetkové dle českého práva zemského, Praha 1908. CHALUPSKI, Michal, Reforma křtu v českých zemích od 15. do 17. stol. Analýza liturgických textů, diplomová práce, Praha 2012. HUJER, Oldřich – SMETÁNKA, Emil – ŠMILAUER, Vladimír – ZÍSKAL, Alois (edd.), Příruční slovník jazyka českého, V, Praha 1948–1951. JUNGMANN, Josef, Slovník česko-německý Josefa Jungmanna, II, Praha 1836. KAVKA, František, Zlatý věk Růží. Kus české historie 16. století, České Budějovice 1966. KOLDINSKÁ, Marie, Každodennost renesančního aristokrata, Praha – Litomyšl 2001. KOLDINSKÁ, Marie, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Cesta intelektuála k popravišti, Praha 2004. KOZÁKOVÁ, Anděla, Právní postavení ženy v českém právu zemském, Praha 1926. KRÁL, Pavel, Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550–1650, České Budějovice 2002. KRÁL, Pavel, Smrt a pohřby české šlechty na počátku novověku, České Budějovice 2004. KRČÁLOVÁ, Jarmila, Renesanční stavby B. Maggiho v Čechách a na Moravě, Praha 1986. MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích, I–V, Praha 1992–1999. MAŤA, Petr, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004. MÍKA, Alois, Slavná minulost českého rybníkářství, Praha 1955. NĚMEC, Bohumír, Rožmberkové. Životopisná encyklopedie panského rodu, České Budějovice 2001. ODLOŽILÍK, Otakar, Karel starší ze Žerotína 1564–1626, Praha 1936. Ottův slovník naučný, VIII, Praha 1894. Ottův slovník naučný, XXIV, Praha 1906. PÁNEK, Jaroslav, Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra. Praha 2010. PÁNEK, Jaroslav, Vilém z Rožmberka. Politik Smíru, Praha 1998 (2. vydání, Praha 2011). PAVLÍČKOVÁ, Radmila, Triumphus in mortem. Pohřební kázání nad biskupy v raném novověku, České Budějovice 2008. PETRÁŇ, Josef a kol., Dějiny hmotné kultury, II/1–2, Kultura každodenního života od 16. do 18. století, Praha 1995–1997. RAMEŠ, Václav – KOLDA, Vlastimil, Poklady minulosti – Jihočeské archivy. Littera scripta manet, Třeboň 2011. REJCHRTOVÁ, Noemi, Václav Budovec z Budova, Praha 1984. 76
RYANTOVÁ, Marie, Památníky, aneb štambuchy, to jest alba amicorum. Kulturně historický fenomén raného novověku, České Budějovice 2007. SALABA, Josef, Boj půdy s kapitálem. Příspěvek k dějinám hospodářské správovědy a politiky Čech, I, Praha 1922. SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého, I–XV, Praha 1882–1927. SLANINA, Ondřej, Výkladový slovník exotických materiálů používaných v uměleckém řemesle, Havlíčkův Brod 2012. STLOUKAL, Karel (red.), Královny, kněžny a velké ženy české, Praha 1940. ŠIMŮNEK, Robert, Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2013. ŠMAHEL, František, Mezi středověkem a renesancí, Praha 2002. TEPLÝ, František, Příspěvky k dějinám českého rybnikářství, Praha 1937. VAN GENNEP, Arnold, Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, Praha 1997. WINTER, Zikmund, Život církevní v Čechách, Praha 1895–1896. WINTER, Zikmund, Kuchyně a stůl Líčení dějepisné ze XVI. století, Praha 1892. WINTER, Zikmund, V měšťanské světnici starodávné. Kulturní studie o patnáctém a šestnáctém století, Praha 1888.
7.4.2. Zahraniční literatura (od roku 1801) CASIDAY, Augustine – Frederick W. NORRIS (edd.), Cambridge History of Christianity, II, From Constantine to c. 600, Cambridge 2008. DUVIGNAUD, Jean, Fêtes et civilisations, Paris 1973. HOUSMAN, Alfred E. (edd.), M. MANILIUS, Astronomicon, IV, London 1920. JOHNSON, Maxwell E., The Rites of Christian Initiation. Their Evolution and Interpretation, Collegeville 2007. KARANT-NUNN, Susan C., The Reformation of Ritual. An Interpretation of Early Modern Germany, London – New York 1997. LE GOFF, Jacques, The Birth of Purgatory, Aldershot 1990. LE ROY LADURIE, Emmanuel, Le Carnaval de Romans. De la Chandeleur au mercredi des Cendres 1579–1580, Paris 1979. SHAHAR, Shulamith, Childhood in the Middle Ages, London – New York 1990.
77
7.5. Odborné studie 7.5.1. České odborné studie BŮŽEK, Václav, Aliance Rožmberků, Zrinských ze Serynu a Novohradských z Kolovrat na počátku 17. století, JSH 65, 1996, s. 10–25. BŮŽEK, Václav, Symboly rituálu. Slavnost Řádu zlatého rouna v Praze a Landhustu 1585, in: Jiří Mikulec – Miloslav Polívka, Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, I, Praha 2007, s. 296–302. BŮŽEK, Václav, Šlechta raného novověku v českém dějepisectví devadesátých let, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku (Opera historica 7), České Budějovice 1999, s. 5–28. ČECHURA, Jaroslav, Šlechtický podnikatelský velkostatek v předbělohorských Čechách, in: Jaroslav Pátek (ed.), Vědecká konference k 100. výročí narození Bedřicha Mendla, prvního profesora hospodářských dějin Univerzity Karlovy 1892–1992 (Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica, IV), Praha 1997, s. 145–160. ČECHURA, Jaroslav, Třeboň za posledních Rožmberků. Hlavní zdroje příjmu a výnos panství, JSH 63, 1994, s. 162–174. GROSS, Hynek, Zmínky o lékařích pana Viléma a Petra Voka z Rožmberka, Časopis lékařů českých 64, 1925, s. 399–400. GRULICH, Josef, "Slavnostní okamžiky" – svatební a křestní obřad v období raného novověku. (Závěry tridentského koncilu a pražské synody ve světle jihočeských matričních zápisů z 2. poloviny 17. století), Historická demografie 24, 2000, s. 49–82. HAJNÁ, Milena, Kterak se tělesného hříchu uvarovati. Svatby dívek z rožmberského fraucimoru koncem předbělohorské doby, Dějiny a současnost. Kulturně historická revue, 2003, č. 4, s. 23–26. HAJNÁ, Milena, Rožmberský fraucimor. Ženský živel na aristokratickém dvoře koncem předbělohorské doby, Jihočeský sborník historický 69–70, 2000–2001, s. 5–29. HAJNÁ, Milena, Smuteční šaty a pohřební roucho v kultuře raného novověku, in: Jitka Radimská (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, České Budějovice 2006, s. 69–88 HLINOMAZ, Milan, Krompašan sekretářem Petra Voka z Rožmberka, Krompašské rozhledy, č. 1, 2014, s. 5. HLINOMAZ, Milan, Rožmberský epitaf a nápisy na rakvi Petra Voka z Rožmberka, Vyšebrodský zpravodaj 23, č. 237, 2012, s. 17. HLINOMAZ, Milan, K náhrobku Viléma z Rožmberka a pohřbům renesančních velmožů, in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků (Opera historica 3), České Budějovice 1993, s. 395–400. HOLÝ, Martin, „Čehož sem také při ní, panně šlechtičně, aby mě za manžela sobě oblíbila, vyhledávati neobmeškal.” Sňatky české a moravské šlechty na prahu novověku (1500–1620), in: Martina Halířová 78
(ed.), Oznamuje se láskám našim… aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Sborník z konference konané 13. a 14. září 2007 ve Východočeském muzeu v Pardubicích, Pardubice 2008, s. 7–18. HOLÝ, Martin, Křest ve šlechtickém prostředí českých zemí na prahu novověku, Historická demografie 28, 2004, s. 15–33. HOLÝ, Martin, Kultura raně novověkých slavností na příkladu křtů šlechty v českých zemích v 16. a raném 17. století, in: Lenka Špačková, Jiří Stočes (edd.), Historická dílna 7. Sborník příspěvků přednesených v roce 2012, Plzeň 2013, s. 133–145. HOLÝ, Martin, Šlechtické sňatky v českých zemích v letech 1500 až 1650, Historická demografie 27, 2003, s. 5–35. HOLÝ, Martin – ŠIMŮNEK, Robert, Vzdělávání Rožmberků a školství v jejich dominiu, in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 280–285. HRDLIČKA, Jakub, Páni dvořané Petra Voka z Rožmberka a dvořanská světnice třeboňského zámku. I. část, Heraldická ročenka 1992, 1992, s. 5–37. HRDLIČKA, Josef, Slavnostní stolování na aristokratickém dvoře v raném novověku, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 293–314. HRDLIČKA, Josef, "...kuchyni svou k správě tobě poroučím". Kuchyňský personál v rezidencích posledních pánů z Hradce a Rožmberků, Jihočeský sborník historický 65, 1996, s. 148–169. HRDLIČKA, Josef, Potraviny, stolování a jídelníček na raně novověkých aristokratických dvorech. (Ke stavu a perspektivám výzkumu každodenní kultury), Český časopis historický 98, č. 1, 2000, s. 18–47. HULEC, Otakar, Konspirační charakter předbělohorské protihabsburské opozice, Jihočeský sborník historický 30, 1961, s. 97–102. HULEC, Otakar, Politická činnost Petra Voka z Rožmberka, Jihočeský sborník historický 37, 1968, s. 144–159, 209–223. CHLÍBEC, Jan, Renesanční sochařství v rožmberském dominiu, in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 554–563. KRÁL, Pavel, Kult předků. Paměť a smrt v myšlení české šlechty na počátku novověku, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Paměť urozenosti, Praha 2007. KRÁL Pavel, Křtiny, svatby a pohřby. K vzájemné reflexi panovnických a šlechtických přechodových rituálů ve druhé polovině 16. a první polovině 17. století., in: Václav Bůžek – Pavel Král, Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526-1740) (Opera historica 10), České Budějovice 2003, s. 439–456. 79
KRÁL, Pavel, Rituál a ceremoniál. Na příkladu pohřebních slavností na šlechtických dvorech v raném novověku, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada historická (C) 49, 2002, s. 71–86. KROUPA, Jiří, Josef Válka a jeho program kulturní historie, in: Josef Válka – Jiří Kroupa – Tomáš Knoz, Josef Válka, Myšlení a obraz v dějinách kultury. Studie, eseje, reflexe, Brno 2009, s. 7–18. KŘIVKA, Josef, V. Březan a budování vrchnostenského hospodářství na rožmberských velkostatcích v 2. polovině 16. století, Jihočeský sborník historický 36, 1967, s. 73–80. KŘIVKA, Josef, Roudnický velkostatek na sklonku 16. století, Historie a musejnictví, 1956, s. 117–136, 195–204, 237–248. KUBÍKOVÁ, Anna, Podíl českokrumlovských měšťanů na rožmberských svatebních slavnostech, in: Michaela Kokojanová (ed.), Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16.–18. století). Sborník příspěvků z konference uspořádané v Prostějově ve dnech 25.–27. dubna 1995 Muzeem Prostějovska v Prostějově a Rakouským ústavem pro východní a jihovýchodní Evropu, Prostějov 1997, s. 200–209. KUBÍKOVÁ, Anna, Rožmberský náhrobek v českokrumlovském kostele sv. Víta, in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků (Opera historica 3), České Budějovice 1993, s. 387–393. KUTHAN, Jiří – PAVELEC, Petr, Rožmberský jezdec, in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 94–97. MAREK, Jindřich, Bratrská nauka o posledních věcech člověka a smrt pana Kunráta Krajíře z Krajku (1487–1542), Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků 19, 2007, s. 33–59. MAREŠ, František, Rožmberské mincovnictví, Památky archeologické 15, 1891, s. 281–286. MAREŠ, František, Německý básník Theobald Hock v službách Rožmberských, Věstník České akademie 13, 1904, s. 147–163, 247–263. MAŤA, Petr, Karneval v životě a myšlení raně novověké šlechty, in: V. Bůžek – P. Král (edd.), Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 163–189. MAŤA, Petr, Rituál zásnub v deníku renesančního kavalíra, Dějiny a současnost 18, č. 6, 1996, s. 11– 15. MELKESOVÁ, Miroslava, Křtiny a úvod ve venkovském prostředí raného novověku, in: Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie 14, č. 11/12, 2003, s. 262276 MÍKA, Alois, Feudální velkostatek v jižních Čechách (XIV.–XVII. stol.), Sborník historický 1, 1953, s. 122–213. MÍKA, Alois, Jakub Krčín z Jelčan, tvůrce českých rybníků, Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 2, 1955, s. 80–95.
80
MIKOVEC, Ferdinand B. (red.), Historické drobnosti. Čtvrtý svatební kvas Viléma z Rožmberka, Lumír 11, č. 18, 1861, s. 424. NACHTMANNOVÁ, Alena, Oděv a oděvní doplňky při namlouvání, zásnubách a svatbě ve 2. polovině 16. a v 17. století, in: Martina Halířová (ed.), Oznamuje se láskám našim… aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Sborník z konference konané 13. a 14. září 2007 ve Východočeském muzeu v Pardubicích, Pardubice 2008, s. 47–56. PÁNEK, Jaroslav, Aristokratické dvory v pojetí jihočeské historické školy, in: Václav Bůžek – Josef Hrdlička a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce, Praha 1997, s. 269–274. PÁNEK, Jaroslav, Rožmberský historiograf Václav Březan, in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 270–273. PÁNEK, Jaroslav, Říšská sňatková politika Viléma z Rožmberka, Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea 4, Prachatice 1997, s. 41–56. PÁNEK, Jaroslav, Šlechta v raně novověké Evropě z pohledu českého a evropského bádání, in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvorech barokní šlechty (1600–1750) (Opera historica 5), České Budějovice 1996, s. 19–45. PÁNEK, Jaroslav, Vilém z Rožmberka (1532–1592), in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 72–89. PAVLÍČKOVÁ, Radmila, (Ještě jednou) pohřební kázání Matěje Cyra nad Petrem Vokem z Rožmberka roku 1612. Jednota bratrská a mediální propagace, in: J. Roháček (ed.), Epigraphica et Sepulcralia, III, Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2008 až 2010, Praha 2011, s. 337–367. PEŠEK, Jiří, Slavnost jako téma dějepisného zkoumání, in: Jiří Pešek (ed.), Pražské slavnosti a velké výstavy. Sborník příspěvků z konferencí Archivu hlavního města Prahy 1989 a 1991 (Documenta Pragensia 12), Praha 1995, s. 7–28. POKORNÝ, Pavel R., Řád zlatého rouna Viléma z Rožmberka, in: Václav Bůžek (ed.), Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků (Opera historica 3), České Budějovice 1993, s. 401–403; SALABA, Josef, Ku vpádu Pasovských r. 1611. Petr Vok z Rožmberka a obrana Rudolfova Majestátu, Časopis Českého muzea 97, 1923, s. 97–105. SLÁDEK, Miloš, Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století, Literární archiv 27, 1994, s. 191–216. STEJSKAL, Aleš, Finanční zpronevěry a jejich funkce v politické a kulturní reprezentaci vrchnostenské byrokracie v Čechách na přelomu 16. a 17. století (Perspektivy výzkumu), in: Lenka Bobková, Život na šlechtickém sídle v 16.–18. století. Sborník příspěvků z konference na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem 30.–31. října 1991 (Acta Universitatis Purkynianae, Philosophica et Historica, I), Ústí nad Labem 1992, s. 85–86. 81
STEJSKAL, Aleš, Nedoplatek a zpětná dotace – sociálněekonomické kategorie rožmberských velkostatků 1550–1611, Časopis Národního muzea. Řada historická 164, č. 1–4, 1995, s. 6–39. ŠIMŮNEK, Robert, Rožmberské kláštery a nekropole, in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 234–241. ŠLECHTA, Jindřich, Rožmberkové na Horažďovicku, Horažďovický obzor, č. 2, 2011, s. 14. ŠRONĚK, Michal, Pohřební kázání, Pohřební ceremonie Petra Voka z Rožmberka a jejich konfesijní pozadí, in: Dalibor Prix – Jiří Roháček (edd.), Epigraphica & Sepulcralia, I, Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2000 až 2004, Praha 2005. VÁLKA, Josef – ŠŤEDROŇ, Miloš, Svátky a slavnosti v dějinách kultury, Opus musicum 17, 1985, s. 289–297. VÁLKA, Josef, „Nové dějepisectví“ a české dějiny, Časopis matice moravské 117, 1998, s. 465–475. VÁLKA, Josef, Homo festivans, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 5–19. VESELÁ, Lenka, Rožmberská knihovna, in: Eliška Fučíková – Martin Gaži – Roman Lavička – Jaroslav Pánek – Petr Pavelec – Robert Šimůnek (edd.), Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami Rožmberkové, České Budějovice, 2011, s. 274–279. VOREL, Petr, Aristokratické svatby v Čechách a na Moravě v 16. století jako prostředek společenské komunikace a stavovské diplomacie, in: Václav Bůžek – Pavel Král (ed.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v rezidenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 191–206. VYBÍRAL, Zdeněk, Rezidence a dvůr pánů z Ludanic ve druhé polovině 16. století, in: Václav Bůžek – Pavel Král (edd.), Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku (Opera historica 7), České Budějovice 1999, s. 383–407. WÖRGÖTTER, Zora, Zrcadla smrti. K ikonografii memorií raného novověku, in: Ondřej Jakubec a kol., Ku věčné památce. Malované renesanční epitafy v českých zemích, Olomouc 2007, s. 25–35. ZÍBRT, Čeněk, Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy, Praha 1889. ZÍBRT, Čeněk, Kulturní historie, Praha 1891. ZÍBRT, Čeněk, Jak se kdy v Čechách tancovalo, Praha 1895.
7.5.2. Zahraniční odborné studie BURNETT, Amy N., „To Oblige my Brethren“. Reformed Funeral Sermon of Johann Brandmüller, Sixteenth Century Journal 36, 2005, s. 37-54. KRAFFT, Fritz, The Magic Word Chymiatria – And the Attractiveness of Medical Education at Marburg 1608–1620, History of Universities 26, I, New York 2012. 82
SEARLE, Mark, Infant Baptism Reconsidered, in: Maxwell E. Johnson (ed.), Living Water, Sealing Spirit. Reading on Christian Initiation, Collegeville 1995, s. 125–135.
7.6. Internetové zdroje Bible. Český ekumenický překlad. Dostupné z http://www.biblenet.cz/. NEJEDLÝ Petr a kol., https://madla.ujc.cas.cz.
Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny. Dostupné z
83
8. PŘÍLOHA Seznam potravin a nápojů zkonzumovaných při sňatku Viléma z Rožmberka s Annou Marií Bádenskou; Archiv Národního muzea, Genealogická sbírka H, z Rožmberka/2.2.1578.
84
85
86
87
88
