UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Projekt Grand Paris Nicolase Sarkozyho

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií

Petra Filipi

Projekt Grand Paris Nicolase Sarkozyho Bakalářská práce

Praha 2013

2

Autor práce: Petra Filipi Vedoucí práce: Mgr. Eliška Tomalová, Ph.D.

Rok obhajoby: 2013

3

Bibliografický záznam FILIPI, Petra. Projekt Grand Paris Nicolase Sarkozyho. Praha, 2013. 51 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Katedra

západoevropských

studií.

Vedoucí

diplomové

práce

Mgr. Eliška Tomalová, Ph.D.

Abstrakt Bakalářská práce „Projekt Grand Paris Nicolase Sarkozyho“ pojednává o návrhu prezidenta na kompletní přestavbu Paříţe, kterou Nicolas Sarkozy navázal na tradici Velkých projektů předchozích prezidentů republiky, kterými byly například pyramidy v Louvru či Centre Georges Pompidou. Hlavní část práce se zaměřuje na Sarkozyho vizi a motivaci k administrativní reorganizaci paříţského regionu, v rámci něhoţ se zasazoval o vytvoření centrálního řídícího orgánu, který dosud městu chyběl. Sleduje období od prvního Sarkozyho projevu z června roku 2007 týkajícího se Grand Paris aţ po odstoupení prezidenta v květnu roku 2012, přičemţ pro zasazení celého projektu do kontextu aktuálního dění je nastíněna i nedávná historie snah o administrativní reorganizaci Paříţe a současné rozloţení politických sil v její samosprávě. Práce zkoumá zejména důvody, které ho k administrativnímu aspektu Grand Paris vedly, způsob, jakým chtěl změnu prosadit a vliv komunálních voleb v roce 2008 na následné směřování a strukturu celého projektu. Právě po těchto volbách, ve kterých většinu důleţitých postů v regionu Ile-de-France obhájila levice, upustil Nicolas Sarkozy od myšlenky správní reorganizace tohoto území a projekt pokračoval jiţ jen v omezeném rozsahu. Bakalářská práce vyuţívá jak primární zdroje, a to zejména Sarkozyho veřejné projevy, tak sekundární zdroje, jakými jsou například odborné články a novinové zprávy.

Abstract Thesis „Project Grand Paris of Nicolas Sarkozy“ deals with a plan of the French president to completely rebuild the city of Paris. Grand Paris continues in the legacy of „Grands travaux“, architectural projects of previous French presidents such as the

4 Louvre Pyramids or the Pompidou Centre. The main part of the work is focused on Sarkozy´s vision of administrative reorganization of the Ile-de-France region which was supposed to create a new central administrative body that would comprise Paris and surrounding suburbs. It tracks the period from the first Sarkozy´s speech in June 2007 to his retirement in May 2012. In order to clarify the context of the whole project I will present the history of changes in the Paris administration which has led to Sarkozy´s initiative. This work will examine the reasons to start such initiative, suggested methods that would be used to implement desired changes and the impact of the 2008 municipal elections on the future form of Grand Paris. Once the left-wing parties won these elections, Sarkozy abandoned the whole idea of the administrative reorganization of the region and the project continued in a significantly limited form.

Klíčová slova Grand Paris, Nicolas Sarkozy, paříţská samospráva, komunální volby, metropole, obec, správní politika, Grands travaux, Velké projekty

Keywords Grand Paris, Nicolas Sarkozy, Paris administration, municipal elections, metropolis, municipality, administrative politics, Grands travaux Rozsah práce: 64 144 znaků

5

Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne

Petra Filipi

6

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Elišce Tomalové, Ph.D. za vedení práce a uţitečné rady týkající se jejího zpracování. Zároveň bych ráda poděkovala Renatě a Tomášovi za jejich pomoc, připomínky a především trpělivost.

7

Institut mezinárodních studií Projekt bakalářské práce

8

9

Obsah OBSAH ....................................................................................................................................................... 9 ÚVOD........................................................................................................................................................ 10 1.

GRAND PARIS: „LA MÉTROPOLE DE L’APRES-KYOTO“ ................................................... 13 1.1 1.2 1.3 1.4

2.

Sarkozyho geopolitická vize Grand Paris ............................................................................... 16 Grand Paris jako urbanistická proměna ................................................................................ 17 Grand Paris a infrastruktura .................................................................................................. 18 Grand Paris jako centrum vědy a vzdělání ............................................................................. 19

SAMOSPRÁVA MĚSTA A REGIONU: STRATEGICKÁ OTÁZKA FRANCIE .................. 21 2.1 Stručná historie samosprávy Paříže a regionu Ile-de-France ................................................ 21 2.2 Organizace samosprávy Paříže v době nástupu prezidenta Nicolase Sarkozyho ................... 23 2.2.1 Region Ile-de-France ......................................................................................................... 23 2.2.2 Okresy a obce regionu Ile-de-France ................................................................................ 24 2.2.3 Město Paříž a metropolitní fórum Bertranda Delanoë ...................................................... 24

3.

POLITICKÉ POZADÍ PŘED VOLBAMI 2008 .......................................................................... 25 3.1 Politická motivace Nicolase Sarkozyho .................................................................................. 26 3.2 Reakce ..................................................................................................................................... 28 3.2.1 Region Ile-de-France ......................................................................................................... 28 3.2.2 Pozice Bertranda Delanoë ................................................................................................. 29 3.2.3 Postoj místních zastupitelů ................................................................................................. 29 3.3 Komunální volby 2008 ............................................................................................................ 31

4.

POLITICKÝ VÝVOJ PO VOLBÁCH 2008 ................................................................................ 31 4.1 4.2 4.3

Sarkozyho postup po komunálních volbách 2008 ................................................................... 31 Reakce na Sarkozyho kroky po volbách 2008 ......................................................................... 34 Osud Grand Paris do konce Sarkozyho volebního období ..................................................... 36

ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 38 SUMMARY .............................................................................................................................................. 41 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 43 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................................. 48 PŘÍLOHY ................................................................................................................................................. 49

10

Úvod „Grand Paris, to je Francie po krizi. To je Francie, která vyjde z krize silnější, krásnější, konkurenceschopnější a doufám, ţe i šťastnější. Grand Paris je projekt, který nepatří ţádné straně, nepatří ţádné zájmové skupině, ale týká se všech a patří všem.“1 Tato slova zazněla v projevu francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho v roce 2009 při příleţitosti zahájení výstavy deseti špičkových architektonických ateliérů, které prezentovaly svá řešení zadání, jeţ dostaly od Nicolase Sarkozyho - moţné scénáře na přestavbu Paříţe v následujících třiceti letech. Nicolas Sarkozy tímto nápadem navázal na výjimečnou tradici Velkých projektů (Grands travaux) prezidentů Páté Francouzské republiky. V rámci této tradice kaţdý prezident2 obohatil francouzské hlavní město o projekt, který nesmazatelně pozměnil tvář Paříţe. Mezi nejznámější z těchto projektů patří například Centre Georges Pompidou či skleněné pyramidy před palácem Louvre. Velké projekty jsou výjimečné skutečností, ţe jejich realizace je v demokratické zemi řízena shora, prezidentem, bez konzultace vlády a parlamentu.3 Během jejich vzniku se vţdy staly předmětem více či méně vášnivých diskusí v závislosti na míře kontroverze díla, ať jiţ z hlediska estetického, ekonomického nebo politického. Stranou tak nezůstává ani návrh prezidenta Nicolase Sarkozyho představený jiţ v roce 2007. Nicolas Sarkozy bezprostředně po svém zvolení zahájil projekt Grand Paris (v překladu Velká Paříţ), který se svou ambiciózností všem předchozím prezidentským projektům vymyká. Poprvé vznikl návrh, který se v porovnání s předchozími Velkými projekty netýká pouze kulturní či architektonické sféry, ale zahrnuje kompletní urbanistický plán pro přestavbu celého města, který by měl dlouhodobě ovlivnit dopravní, sociální, ale i politickou a ekonomickou situaci. Sarkozy se svým návrhem přiblíţil Hausmannově přestavbě Paříţe z období druhého císařství.4 Grand Paris se od svých předchůdců neoddiskutovatelně liší nejen svou povahou, finanční náročností, ale i zamýšlenými záměry a motivací k jeho realizaci. 1

Nicolas Sarkozy, „Le Grand Paris“ (projev přednesený v rámci inaugurace výstavy v Cité de l’architecture et du patrimoine, Paříţ, Francie, 29. dubna 2009). 2 Některé práce řadí mezi autory Velkých projektů všechny prezidenty Páté republiky včetně Charlese de Gaulla (např. Georges Poisson, Les Grands travaux des presidents de la Ve république (Paříţ: Parigramme, 2002).), některé naopak přisuzují začátek tradice aţ prezidentskému období François Mitterranda (např. Seloua Luste Boulbina, Grands Travaux à Paris 1981-1995 (Paříţ: La dispute, 2007).). Bez ohledu na rozdílné klasifikace je ale patrné, ţe se kaţdý prezident Páté republiky určitým způsobem na úpravě tváře francouzského hlavního města podílí. 3 Georges Poisson, Les Grands travaux des presidents de la Ve république (Paříţ: Parigramme, 2002), str. 6. 4 Nicolai Ouroussoff, „Remaking Paris,“ New York Times, 8. června 2009, staţeno 29. července 2013, http://www.nytimes.com/2009/06/14/magazine/14paris-t.html?pagewanted=all&_r=0.

11 Hlavním cílem této bakalářské práce je projekt Grand Paris představit a objasnit jeho politický podtext. Má práce v této souvislosti zkoumá následující základní otázky. Jaké byly Sarkozyho politické důvody pro vytvoření tohoto projektu vzhledem k situaci v paříţské samosprávě? Co bylo cílem Sarkozyho jednání a zda se mu podařilo prosadit politickou rovinu projektu v té formě, ve které byla původně zamýšlena? Jakou roli hrály v celém procesu komunální volby v roce 2008 a jakým směrem se projekt dále ubíral? Hypotézou této práce je, ţe změna místní samosprávy byla pro Nicolase Sarkozyho jednou z důleţitých motivací k realizaci Grand Paris za účelem oslabení levice ve francouzském hlavním městě. Z textu bude zřejmé, ţe správní změna regionu nebyla Sarkozyho jedinou motivací, ale na dění, které realizaci projektu doprovázelo, bude dokázáno, ţe tento aspekt Grand Paris hrál pro prezidenta Sarkozyho významnou roli. Téma práce bylo vybráno především proto, ţe se Grand Paris svou náročností a mnohostrannou motivací významně odlišuje od předchozích Velkých projektů a vyvolal ve Francii vášnivé společensko-politické debaty. Realizace Grand Paris by měla významné dopady v celém městě včetně přilehlé aglomerace a v případě, ţe by se jej Sarkozymu podařilo prosadit v celé šíři, mohlo by být město přitaţlivým investičním, finančním, vědeckým a studentským místem pro celou Evropu.5 Skutečnost, ţe Nicolas Sarkozy nevyhrál druhé kolo prezidentských voleb v květnu roku 2012, a nemohl tak v projektu pokračovat, uzavřela jednu z kapitol dějin Paříţe. Zaměření této práce na politický kontext Grand Paris bylo vybráno s cílem odhalit zajímavou a stále velmi aktuální mocenskou hru odehrávající se dlouhá desetiletí na půdě francouzského hlavního města. Ukončení mandátu Nicolase Sarkozyho poskytuje vhodné podmínky k shrnutí a analýze projektu, který vyvolal ve Francii tak bouřlivé reakce a jemuţ je na české akademické půdě věnována jen velmi malá pozornost.

Metodologické uchopení a struktura práce Z metodologického hlediska se jedná o případovou studii zaloţenou na kvalitativní analýze primárních a sekundárních pramenů. Práce má za cíl prozkoumat daný fenomén Sarkozyho politiky a přispět k porozumění jeho jednání a postojů.

5

Skutečný dopad Sarkozyho návrhu zkoumá disertační práce: Enright, Theresa Erin, „Building a Grand Paris: French Neoliberalism and the Politics of Urban Spatial Production“ (doktorská disertace, University of California Santa Cruz, 2012).

12 Je rozdělena do dvou základních částí. Úvod a první dvě kapitoly slouţí k uvedení Sarkozyho projektu a k jeho zasazení do širšího kontextu politického vývoje hlavního města. První kapitola představuje samotný projekt Grand Paris. To je pro tuto práci důleţité k pochopení celého konceptu a k porozumění, jakých sfér města se měl projekt týkat. Tato kapitola shrne původní Sarkozyho vizi a nastíní vývoj, který vznik Grand Paris provázel. Kapitola druhá pak stručně situuje politicko-administrativní iniciativu Grand Paris do širšího historického rámce. Cílem této kapitoly je poukázat na existující snahu administrativně sjednotit Paříţ jiţ před návrhem Nicolase Sarkozyho a objasnit politickou situaci, ve které prezident Sarkozy svůj návrh představil. K pochopení politického pozadí odehrávajícího se za projektem Grand Paris je nutné objasnit roli aktuálních administrativních celků a fungování správy města. Toto vysvětlení je součástí druhé kapitoly, a uvede tak problematiku obsaţenou v druhé hlavní části bakalářské práce. Třetí a čtvrtá kapitola práce se jiţ věnuje samotnému politickému pozadí spojenému se Sarkozyho Grand Paris v letech jeho působení v prezidentském úřadu, tedy od roku 2007 do roku 2012. Třetí kapitola se zabývá děním od roku 2007 do komunálních voleb v roce 2008, čtvrtá kapitola pak děním od komunálních voleb 2008 do konce Sarkozyho volebního období. Volby z roku 2008 byly záměrně vybrány jako předělová událost, neboť jejich výsledek způsobil obrat ve směřování Sarkozyho správní politiky v rámci Grand Paris. Na základě poznatků získaných z analýzy Sarkozyho projektu, administrativní situace v hlavním městě a vývoje správně-politického dění v letech Sarkozyho působení v úřadu 2007 – 2012, tato práce v závěru odpoví na poloţené otázky. Analýza zdrojů Tato práce čerpá z primárních a sekundárních zdrojů. Přestoţe je projekt Grand Paris na francouzské půdě velmi důleţitým a diskutovaným tématem, doposud se této problematice věnovalo jen velmi málo odborné literatury. Na české akademické půdě je téma Grand Paris na okraji badatelského zájmu, ve francouzském prostředí se mu pak věnuje jen hrstka autorů. Vzhledem k politickému zaměření této práce byly nejdůleţitějšími sekundárními zdroji články a knihy profesora Philippa Subry z Francouzského geopolitického institutu (Institut français de géopolitique) při Université Paris-8 a také práce Jeana Marca Offnera, kteří Grand Paris zkoumají právě z pohledu politického zákulisí. Xavier Desjardin pak nahlíţí na Grand Paris z kontextu

13 urbanismu a Denis Bocquet z hlediska historického. V anglofonní literatuře se Grand Paris věnuje pouze disertační práce Theresy Enright, v současnosti působící na University of Toronto, která zkoumá reálné dopady Grand Paris na chudé čtvrti města. Nezbytnou součástí sekundární literatury jsou novinové články z francouzských deníků, které pomáhají ilustrovat historický vývoj dění kolem samotného projektu a mezi něţ patří například Le Monde a Le Figaro. Co se primární literatury týká, tu tvoří především projevy prezidenta Nicolase Sarkozyho věnované Grand Paris. Ty jsou analyzovány v průběhu jeho volebního období a díky tomuto časovému odstupu jsou vhodné k vypozorování změny jeho postojů. V tomto ohledu jsou cennými zdroji i rozhovory poskytované jak prezidentem Sarkozym, tak dalšími významnými aktéry, kterými byli například Jean-Paul Huchon či Christian Blanc. V neposlední řadě jsou v rámci primárních zdrojů také citovány oficiální stránky organizací (Société du Grand Paris, Arc Express, Ville de Paris, Assemblée nationale, Senat, atd.), statistiky, oficiální stránky architektonických ateliérů a vzhledem k politickému zaměření celého projektu i dokumenty publikované jednotlivými aktéry během zkoumaného období.

1. Grand Paris: „La métropole de l’après-Kyoto“ Dne 26. června 2007 se Nicolas Sarkozy zúčastnil inaugurace nového terminálu paříţského letiště Charles-de-Gaulle v Roissy. Měsíc po svém zvolení zde vyuţil této příleţitosti k nastínění svého záměru s budoucností Paříţe. Projev z Roissy 6 tak poloţil základy dalšího projektu z řady Velkých projektů prezidentů Páté republiky. Sarkozy zde poukázal na to, ţe region Ile-de-France vyprodukuje 28% bohatství ze všech 27 správních regionů Francie, a proto je stát oprávněn vytvořit speciální strategii na jeho vývoj.7 Sarkozy nastínil dvě základní změny, které pro tento region povaţuje za nezbytné, a to kompaktnost a rozvoj. Posílením kompaktnosti regionu zamýšlel propojení a vyrovnání všech jeho částí. Ve svém projevu připomněl, ţe je mezi jednotlivými čtvrtěmi města a jeho přilehlých oblastí velký sociální a ekonomický rozdíl a zároveň upozornil, ţe rodina s niţším příjmem dojíţdí kvůli vysokým nájmům v centru města aţ hodinu a půl za

6

Nicolas Sarkozy, „Inauguration du Satellite n°3“ (projev přednesený v rámci inaugurace nové letištní haly v Roissy Charles-de-Gaulle, Paříţ, Francie, 26. června 2007). 7 Ibid.

14 prací.8 Rozvoj města pak pro Sarkozyho znamenal rozvoj regionu jako ekonomického, vzdělávacího, vědeckého a finančního světového centra, které by dokázalo konkurovat americkým a dálně-východním velkoměstům. Na závěr projevu z Roissy Nicolas Sarkozy navrhl, aby se od podzimu téhoţ roku pod důsledným dohledem vlády začaly připravovat návrhy potřebné k proměně regionu a aby od konce roku 2008 vznikla speciální komise pro rozvoj regionu Ile-de-France, která by pracovala na aplikaci nového strategického plánu a na tvorbě nutných legislativních opatření.9 O tři měsíce později, 17. září 2007, se pak Nicolas Sarkozy k tomuto svému záměru vrátil při příleţitosti inaugurace Cité de l’architecture et du patrimoine (Muzeum architektury a kulturního dědictví). Ve svém projevu10 zde jiţ konkretizoval zamýšlený postup. Poprvé svůj projekt pojmenoval „Grand Paris“. Navrhl, aby osm aţ deset ateliérů architektů pracovalo na urbanistickém a krajinném návrhu Grand Paris v perspektivě dvaceti, třiceti a čtyřiceti let.11 Tyto architektonické skupiny se měly z jedné poloviny skládat z francouzských a z druhé poloviny ze zahraničních týmů, přičemţ Sarkozy vyslovil podporu jak zavedeným, tak mladým a inovativním ateliérům.12 Jiţ 27. prosince 2007 vypsalo francouzské Ministerstvo kultury a komunikace (Ministère de la Culture et de la Communication) výběrové řízení o účast na mezinárodním panelu týkajícím se budoucnosti metropolitní Paříţe.13 Z této soutěţe pak bylo vybráno deset architektonických týmů.14 Mezi nimi byl například ateliér Jeana Nouvela a Christiana de Portzamparca, drţitelů Pritzkerovy ceny za architekturu. Dvacetičlenné týmy se skládaly z architektů, urbanistů, sociologů, filozofů, geografů, inţenýrů a specialistů na ţivotní prostředí a dopravu.15 Zadání jejich práce by se dalo dle Sarkozyho shrnout do jedné věty: „Navrhněte nám město vašich snů tak, aby byl tento sen realizovatelný, jelikoţ je třeba vybudovat město udrţitelného rozvoje, město 8

Ibid. Ibid. 10 Nicolas Sarkozy, „Cité de l’architecture et du patrimoine“ (projev přednesený v rámci inaugurace Cité de l’architecture et du patrimoine, Paříţ, Francie, 17. září 2007). 11 Ibid. 12 Ibid. 13 Philippe Defawe, „La consultation pour l’avenir du Paris métropolitain est lancée,“ Le Moniteur, 10. ledna 2008, staţeno 29. července 2013, http://www.lemoniteur.fr/133-amenagement/article/actualite/520045-la-consultation-pour-l-avenir-duparis-metropolitain-est-lancee. 14 Michèle Leloup, „Sarkozy lance le Grand Paris,“ L’Express, 4. června 2008, staţeno 29. července 2013, http://www.lexpress.fr/culture/architecture-patrimoine/architecture/sarkozy-lance-le-grandparis_507611.html. 15 Béatrice Jérôme, „Avec le chantier du Grand Paris, le chef de l'Etat prétend rivaliser avec le baron Haussmann,“ Le Monde, 4. června 2008, staţeno 29. července 2013, http://www.lemonde.fr/politique/article/2008/06/03/avec-le-chantier-du-grand-paris-le-chef-de-l-etatpretend-rivaliser-avec-le-baron-haussmann_1053060_823448.html. 9

15 „post-Kyoto“.“16 Termínem „post-Kyoto“ Sarkozy zamýšlel koncept velkoměsta udrţitelného rozvoje s vyuţitím obnovitelných energií zejména v oblasti infrastruktury a zástavby. Ateliéry pracovaly samostatně po dobu několika následujících měsíců a výsledky jejich práce představila výstava pořádaná příznačně opět v Cité de l’architecture et du patrimoine, tedy na místě, kde Sarkozy na podzim roku 2007 architektonickou konzultaci zahájil. Výstava probíhala od dubna do listopadu roku 2009 a přilákala velký počet návštěvníků. Architektonické ateliéry zde představily své návrhy týkající se především dopravy, ekologie či řešení bytové situace a snaţily se zohlednit stávající podmínky a potřeby města.17 Nicolas Sarkozy při zahájení této výstavy ve svém projevu konstatoval, ţe cílem tohoto panelu bylo sjednotit odborníky z nejrůznějších oborů a společně pracovat na nové koncepci francouzského hlavního města.18 Výstupy ateliérů nebyly nijak závazné a jednalo se pouze o inspirativní návrhy na moţná řešení paříţské situace. Skutečná realizace projektu byla iniciována z paralelně vzniklé Secrétariat d’Etat au développement de la région capitale (Státní kancelář pro rozvoj hlavního města), kterou od 18. března 2008 vedl Christian Blanc, jehoţ činnosti bude v této práci věnována pozornost později.19 Sarkozy, s cílem zapojit architektonické ateliéry do procesu vzniku Grand Paris, při příleţitosti výstavy projektů navrhnul vytvoření Atelier International du Grand Paris (Mezinárodní ateliér Grand Paris), na jehoţ půdě by architekti nadále pracovali společně, pokračovali by v návrzích, které by reflektovaly aktuální vývoj, konzultovali je s politiky, a po dobu deseti let tak doprovázeli vznik projektu.20 Projekt Grand Paris francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho tedy neměl od začátku konkrétní podobu, která by byla jasně definována například jako výstupní práce architektonických ateliérů nebo která by byla detailně rozpracována jako plán 16

Nicolas Sarkozy, interview vedli Frédéric Gilli a Cyrille Poy, L’Architecture d’Aujourd’hui n°376 (23/2010): str. 42-57. 17 Kompletní výsledky ateliérů jsou k dispozici na oficiálních stránkách Atelier International du Grand Paris na následující webové adrese: http://www.ateliergrandparis.fr/aigp/conseil/consultation2008.php (staţeno 29. července 2013). 18 Nicolas Sarkozy, „Le Grand Paris“ (projev přednesený v rámci inaugurace výstavy v Cité de l’architecture et du patrimoine, Paříţ, Francie, 29. dubna 2009). 19 Christian Blanc, interview vedli Cyrille Lachèvre a Sophie de Ravinel, Le Figaro, 26. března 2009, staţeno 29. července 2013, http://www.lefigaro.fr/politique/2009/03/25/01002-20090325ARTFIG00575-christian-blanc-presente-leparis-du-xxie-siecle-.php. 20 Kompletní výsledky ateliérů jsou k dispozici na oficiálních stránkách Atelier International du Grand Paris na následující webové adrese: http://www.ateliergrandparis.fr/aigp/conseil/consultation2008.php (staţeno 29. července 2013).

16 prezidentské kanceláře. Grand Paris vznikal jako Sarkozyho vize a jeho přibliţnou podobu lze v počátcích zachytit především z projevů a rozhovorů s prezidentem republiky. Jednotlivými aspekty Grand Paris vymezenými jiţ v projevu z Roissy v roce 2007 byly infrastruktura, urbanismus, výzkum a vzdělání a reorganizace samosprávy.21 Naposledy jmenovaná sloţka Grand Paris, tedy reorganizace místních správních jednotek, je ústředním tématem druhé poloviny této práce.

1.1 Sarkozyho geopolitická vize Grand Paris To, co odlišuje Grand Paris od předchozích prezidentských projektů nejvíce, je vedle odlišné povahy projektu vize, se kterou prezident Grand Paris představil. Sarkozy jej vztahuje k širšímu geopolitickému uspořádání světa. Zamýšlí se nad rolí Francie a samotné Evropy v období globalizace a Grand Paris povaţuje za nutnou investici do budoucnosti, chce-li mít Francie v globalizovaném světě svou roli, a podle něj je „globalizace přesně to, v čem je Francie slabá.“22 V projevu z Roissy z roku 2007 upozorňuje na fakt, ţe z globalizace nejvíce profitují přístavy. Z tohoto důvodu ocenil návrh ateliéru Antoina Grumbacha,23 který představil Grand Paris jako metropoli na ose Paříţ - Le Havre.24 Sarkozy v rozhovoru pro časopis Architecture d´Aujourd’hui25 vysvětlil, ţe francouzský přístav Le Havre je pro propojení s Paříţí ideální osou, která by přispěla k toku financí a zboţí, a je třeba, aby s tím do budoucnosti strategické plánování města počítalo. Největší evropské přístavy, jakými jsou například Hamburg, Brémy či Rotterdam, se nacházejí na severu Evropy. „Abychom posunuli těţiště západoevropské ekonomiky více na jih, nezbývá nám nic jiného, neţ myslet na rozvoj metropole v duchu Grand Paris v ose řeky Seiny aţ k moři a přesměrovat existující toky zboţí mířící dnes především na sever Evropy,“26 vysvětlil Sarkozy. Paříţ podle něj nemá plnit pouze funkci hlavním městem Francie, ale měla by také konkurovat Londýnu, New Yorku, Šanghaji a Tokiu.27 Srovnání s jinými

21

Sarkozy, „Inauguration du Satellite n°3.“ Ibid. 23 Antoine Grumbach et Associés, „Le Grand Pari de l´Agglomération Parisienne,“ (Paříţ: 2008), staţeno 29. července 2013, http://www.legrandparis.culture.gouv.fr/sites/default/files/equipes/synthesegrumbach.pdf. 24 Viz příloha č. 1. 25 Nicolas Sarkozy, interview vedl Frédéric Gilli a Cyrille Poy, L’Architecture d’Aujourd’hui n°376 (23/2010): str. 42-57. 26 Sarkozy, „Le Grand Paris.“ 27 Ibid. 22

17 světovými metropolemi je patrné ve většině Sarkozyho prohlášení týkajících se projektu Grand Paris. Paříţ „má poslání být v čele civilizace a světové ekonomiky. Svou pozici můţe ale ztratit, pokud ji neuhlídáme.“28 Grand Paris navrţený pro jedinou městskou aglomeraci je tedy projektem regionálním, ne-li pouze okresním, ale v Sarkozyho pojetí toto regionální vymezení přesahuje, neboť mu prezident přisuzuje význam globální, kdy metropole má vytvořit nové centrum celosvětového významu.

1.2 Grand Paris jako urbanistická proměna Krize bytových jednotek je jiţ tradičním problémem Paříţe. Hustota obyvatelstva v regionu Ile-de-France v posledních letech způsobuje, ţe se nedostatek bytů dotýká nejen chudších vrstev obyvatelstva, ale i střední třídy, která kvůli výši svých příjmů nespadá do kategorie s nárokem na sociální byty, ale na druhou stranu pro ni není finančně moţné bydlet v bytech vlastních. Jedná se přibliţně o 9,3% obyvatel Ile-de-France.29 Výstavba sociálních bytů navíc není centrálně koordinována a velmi často se stává, ţe se sociální byty kumulují v jednom místě, coţ přináší například riziko zvýšené kriminality. Nicolas Sarkozy vytyčil politiku výstavby nových bytových jednotek jako jeden z klíčových pilířů Grand Paris. V Roissy v roce 2007 upozornil, ţe je třeba předělat celou koncepci paříţských zástaveb.30 Zmínil také, ţe stávající trend stavět výškové budovy na periferii a nechávat nízké budovy v centru je v této situaci kontraproduktivní a mělo by tomu být naopak.31 Město by mělo dle Sarkozyho podporovat přistavování bytů na jiţ existující domy a rekonstruovat opuštěné budovy.32 Jako cíl si vytyčil výstavbu 70.000 bytů ročně, coţ je 1,5 milionu bytů do roku 2030, tedy v časovém horizontu, během kterého by se měl celý projekt Grand Paris zrealizovat.33 Součástí navrhované urbanistické změny je celá řada ekologických návrhů architektonických ateliérů, mezi něţ patří například výstavba nových zelených ploch, zalesnění 30% povrchu Ile-de-France s cílem sníţit teplotu města o 2 stupně, výstavba 28

Ibid. Le Monde a AFP, „Se loger en Ile-de-France, un casse-tête pour les revenus moyens aussi,“ Le Monde, 8. prosince 2011, staţeno 29. července 2013, http://www.lemonde.fr/societe/article/2011/12/08/se-loger-en-ile-de-france-un-casse-tete-pour-lesrevenus-moyens-aussi_1614970_3224.html. 30 Sarkozy, „Inauguration du Satellite n°3.“ 31 Ibid. 32 Sarkozy, „Le Grand Paris.“ 33 Ibid. 29

18 nových mostů přes Seinu, vytvoření pěších zón v okolí řeky atd. Architektonické ateliéry ve svých návrzích v tomto ohledu představily rozmanitou škálu moţných řešení nejen bytových jednotek, ale i prostorů pro odpočinek a zábavu.

1.3 Grand Paris a infrastruktura Situace veřejné dopravy v Paříţi a přilehlé aglomeraci je dlouholetou palčivou otázkou. Stávající dopravní síť vznikala postupně v závislosti na tom, jak se město rozšiřovalo. Centrum města je propojeno hustou sítí metra doplněnou o linky autobusů. Předměstí je spojeno s tímto centrem příměstskou ţeleznicí RER a Transilien, které se napojují na několik linek metra a směřují do hlavních center předměstí, jakými jsou například Versailles nebo La Défense. Cestující z těchto předměstských center často ještě nasedají na autobus, který je dopravuje dále do odlehlejších čtvrtí. Ze statistiky vypracované Generálním komisařstvím pro udrţitelný rozvoj v roce 2010 vyplývá, ţe v průměru stráví občané Ile-de-France denně přes 80 minut v hromadné dopravě.34 Tato skutečnost je dána četnými přestupy v dopravní síti, která se v historickém vývoji vrstvila společně s rozrůstajícím se městem. Navíc doba strávená kaţdý den v dopravních prostředcích je o to delší, cestuje-li pasaţér z jednoho předměstí do druhého. V takovém případě je nucen kvůli neexistenci mezipředměstských linek přestupovat v centru města. Otázku

paříţské

infrastruktury

povaţoval

Nicolas

Sarkozy

společně

s architektonickými ateliéry za jednu z nedůleţitějších. Jiţ v projevu v Roissy v roce 2007 navrhl výstavbu nového okruhu, který by spojil paříţská předměstí se všemi terminály metra a propojil by paříţská předměstí vzájemně mezi sebou.35 V projevu proneseném při příleţitosti zahájení výstavy architektonických návrhů v roce 2009 vymezil základní priority pro stavbu tohoto okruhu: musí se sníţit čas, který občané Ilede-France stráví v dopravních prostředcích, městská doprava musí poskytovat své sluţby i v noci, mezi jednotlivými spoji by měly být menší intervaly a musí být zajištěna doprava mezi jednotlivými konci města a paříţskými letišti.36

34

„Les Franciliens consacrent 1 h 20 par jour à leurs déplacements,“ Ministère de l´écologie, du développement durable et de l´énergie, staţeno 29. července 2013, http://www.statistiques.developpementdurable.gouv.fr/fileadmin/documents/_shared/pdf/IDF_cle0ec212.pdf. 35 Sarkozy, „Inauguration du Satellite n°3.“ 36 Sarkozy, „Le Grand Paris.“

19 Z důvodu naléhavého řešení tohoto problému Sarkozy pověřil Christiana Blanca k vypracování plánu v co nejkratším termínu. Ten na něm pracoval nezávisle na mezinárodní konzultaci architektů a první znění zákona o Grand Paris (Loi sur le Grand Paris) zabývající se výstavbou nového automatického metra předloţil poslanecké sněmovně jiţ na konci roku 2009.37

1.4 Grand Paris jako centrum vědy a vzdělání Jak jiţ bylo zmíněno výše, Sarkozy do projektu Grand Paris vkládal ambici vyrovnat se jiným světovým metropolím. Atraktivitu města chtěl zvýšit vytvořením sedmi unikátních specializovaných pólů na předměstí Paříţe, které by byly navzájem propojeny navrţeným automatickým metrem. Tyto póly38 se měly specializovat na jednu oblast a měly být dle Sarkozyho následující: pól finanční (La Défense), pól technický a vědecký (Plateau de Saclay), pól mediální tvorby a turismu (Pleyel), pól leteckého obchodu (Le Bourget), pól udrţitelného rozvoje (Descartes), ekonomický pól (Roissy) a lékařský a farmaceutický pól (Villejuif-Evry).39 Dle Sarkozyho představy by se měly tyto póly specializovat na svůj obor a v jejich blízkosti by se měla nacházet vědecká a vzdělávací centra špičkové úrovně. „Úspěšnost těchto pólů záleţí na naší schopnosti vzájemně propojit výzkum, univerzity, firmy a veřejné sluţby, a to vše napojit na tok světového obchodu. Tím vznikne sociálně vyváţená Velká Paříţ v nové urbanistické podobě“40 V souvislosti s tvorbou specializovaných konkurenceschopných pólů poukázal Nicolas Sarkozy na nutnost zlepšit francouzské školství. Jeho vizí bylo přemístit jiţ existující univerzity a vědecká centra co nejblíţe k pólu, kterému poskytují odpovídající výzkum. V této souvislosti nejčastěji hovořil o Plateau de Saclay,41 „který bohuţel není známější neţ Sorbonna, ačkoliv v současnosti disponuje řadu špičkových vědeckých institucí.“42 Sarkozy v roce 2009 velmi rozhodně prohlásil: „Já chci nejlepší univerzity na světě! K čemu nám je, ţe jsme pátou světovou mocností, kdyţ nejsme schopni reformovat své vysoké školství a výzkum?“43 37

„Projet du loi relatif au Grand Paris,“ Assemblée Nationale, staţeno 29. července 2013, http://www.assemblee-nationale.fr/13/projets/pl1961.asp. 38 Viz příloha č. 2. 39 Sarkozy, „Le Grand Paris.“ 40 Ibid. 41 Plateau de Saclay se často přezdívá „francouzské Silicon Valley,“ neboť se zde nachází četná technická a vzdělávací centra. 42 Sarkozy, „Le Grand Paris.“ 43 Ibid.

20

Po výčtu všech těchto aspektů projektu vyvstává otázka, jaké budou celkové náklady na takto ambiciózní projekt. Předpokládanou sumou Sarkozy nepochybně překonal všechny z předchozích prezidentských Velkých projektů. V roce 2009 pověřil poslance ze strany UMP (Union pour un Mouvement Populaire), Gilles Carreze, k vypracování finančního odhadu na řešení dopravní otázky. Zpráva představená v září 2009 se tedy týkala pouze odhadu na výstavbu automatického metra a částka se vyšplhala na 24 miliard eur za stavbu nového okruhu a 19 miliard eur jako přibliţné provozní náklady do roku 2025.44 Tato suma vyvolala okamţitou vlnu kritiky. Sarkozy v rozhovoru na téma Grand Paris vysvětlil, ţe „otázka, kolik to bude stát, je otázkou špatně poloţenou.“45 Vize Grand Paris je pro něj investicí do budoucnosti, která přiláká investory. Období krize, které všechny ostatní zpomalí, je strategicky výhodné právě k takové investici.46 Grand Paris přirovnal k produktům počítačové firmy Apple, která vyrábí vysoce efektivní, ergonomické a estetické produkty, které také mají vysokou cenu, ale jsou dokonalé.47 Cílem této kapitoly bylo představit hlavní rysy Sarkozyho vize Grand Paris. Koncepce tohoto projektu byla určitým způsobem snahou vytvořit novou dynamiku města, vytvořit z Paříţe a jejího předměstí špičkové finanční, obchodní, vědecké a umělecké centrum, které by přilákalo investice, stejně jako vědce a studenty z celého světa. Specializované póly by měly být propojeny novým automatickým metrem a vytvořením osy Paříţ – přístav Le Havre by se měl tento celek zapojit do světových obchodních a finančních toků, a strhnout tak převládající trend směřování obchodu na sever Evropy. Zároveň měl Grand Paris vytvořit nové bytové jednotky a veřejná místa pro volnočasové aktivity, přičemţ všechny tyto změny měly být provedeny s ohledem na ekologii.

44

Gilles Carrez, „Grand Paris: financement du projet de transports,“ zpráva zveřejněná 30. září 2009, staţeno 29. července 2013, http://www.ladocumentationfrancaise.fr/var/storage/rapports-publics/094000480/0000.pdf. 45 Nicolas Sarkozy, interview vedli Frédéric Gilli a Cyrille Poy, L’Architecture d’Aujourd’hui n°376 (23/2010): str. 42-57. 46 Ibid. 47 Ibid.

21

2. Samospráva města a regionu: strategická otázka Francie Jedním ze čtyř pilířů Grand Paris, které představil Nicolas Sarkozy ve svém projevu v Roissy, byla reorganizace samosprávy v oblasti Paříţe a regionu Ile-deFrance. To bylo mnohými chápáno jako pokus o oslabení levici v tomto regionu.48 K objasnění toho, z jakého důvodu Sarkozy vytyčil administrativní změnu Paříţe jako jeden z důleţitých pilířů Grand Paris a proč se tato jeho politika povaţuje za politický mocenský nástroj, je nezbytné pochopit politické pozadí, které se za celým projektem odehrává. Hledání odpovědí se neobejde bez analýzy strategií odlišných aktérů v nejdůleţitějších samosprávních orgánech, jejich zájmů, vztahů, existující konkurence mezi nimi a bez pochopení administrativního uspořádání Paříţe v době, kdy Nicolas Sarkozy projekt Grand Paris představil. Tato kapitola zasadí správní rozměr Grand Paris do historického kontextu a dále představí administrativní situaci v regionu v době nástupu Nicolase Sarkozyho do prezidentského úřadu.

2.1 Stručná historie samosprávy Paříže a regionu Ile-de-France Philippe Subra, profesor na Francouzském geopolitickém institutu, zabývající se otázkou vládnutí nad regionem Ile-de-France, označil problematiku paříţské samosprávy za základní geopolitický problém Francie, který zůstává nevyřešen jiţ více neţ 200 let.49 Město Paříţ leţí od dob Hausmannovy přestavby z roku 1860 stále ve stejných správních hranicích. Přestoţe se rozloha města (105,4 km2)50 prakticky nemění jiţ 150 let, počet obyvatel stoupá (v současnosti téměř 2,3 milionu obyvatel).51 Například v porovnání s českým hlavním městem, které má na rozloze 496 km2 přes 1,2 milionu obyvatel, je hustota zalidnění Paříţe o 900% větší.52 Narůstající hustota obyvatelstva způsobila, ţe se skutečné hranice Paříţe rozšířily do přilehlé aglomerace,

48

Philippe Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ Hérodote n°135 (duben 2009): str. 59. 49 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 50. 50 „Historique et évolution,“ radnice Paříţe, staţeno 29. července 2013, http://www.paris.fr/politiques/paris-d-hier-a-aujourd-hui/demographie/historique-etevolution/rub_5427_stand_8716_port_11661. 51 Ibid. 52 „Statistická ročenka Hlavního města Prahy,“ Český statistický úřad, staţeno 29. července 2013, http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home.

22 která v současnosti čítá téměř 10 milionů obyvatel53. Navzdory tomuto faktu ale zůstal celý prostor administrativně rozdělen na malé obce (communes), které nejsou koordinované nadřazeným správním orgánem. Absence takového orgánu se projevila například v období přírodních katastrof, kdy koordinace společných aktivit byla velmi problematická. Sarkozyho iniciativa na zastřešení přilehlých aglomerací a města Paříţ pod jeden společný správní celek nebyla iniciativou první. Před rokem 2007, kdy Sarkozy představil svůj úmysl v Roissy, patřili zastánci této myšlenky historicky především do tábora socialistů, a to jiţ od období před první světovou válkou.54 Motivací socialistů nebyla v této době snaha vyrovnat se jiným světovým metropolím, ale čelit problémům, jakými byly například povodně z roku 1910, sociální segregace, zdravotní nákazy, atd.55 Ţádná z těchto iniciativ nebyla prosazena a aţ jmenování Charlese de Gaulla prezidentem přineslo do stávající situace zvrat. V roce 1959 zaloţil District de la région de Paris (Distrikt paříţského regionu), který měl na rozdíl od předešlých návrhů socialistů za cíl zabránit nesystematické urbanizaci a koordinovat společné projekty, mezi něţ patřila například veřejná doprava.56 Distrikt byl z hlediska řízení fakticky podřízen premiérovi a prezidentovi republiky. Ti měli pravomoc do jeho vedení dosadit polovinu vlastních lidí, druhá polovina byla tvořena zvolenými zástupci, především starosty a prezidenty rad jednotlivých okresů.57 „Tento způsob správy marginalizoval pravomoci místních volených zástupců, a vytvořil tak ze správy Paříţe výhradní záleţitost státu.“58 Za období Charlese de Gaulla vznikla také stávající administrativní podoba regionu, který byl později přejmenován na Ile-de-France. Samotné město Paříţ (Ville de Paris) zůstalo v administrativních hranicích z dob Hausmannovy přestavby. Kolem něho vznikla takzvaná Malá koruna (Petite couronne), skládající se ze tří okresů, která je obklopena Velkou korunou (Grande couronne), tvořenou čtyřmi okresy.59 Tyto okresy slučovaly jednotlivé obce, které však vzhledem k zásahům ze strany státu v rámci Distriktu nebyly autonomní jako dříve.

53

„Evolution de la population totale au 1er janvier 2012,“ Institut national de la statistique et des études économiques, staţeno 29. července 2013, http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=20&ref_id=poptc02101. 54 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 51. 55 Claude Cottour, Une brève histoire de l'aménagement de Paris et sa région (Paříţ: DREIF, 2008), str. 38. 56 Subra, „Le Grand Paris, stratégie urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 56. 57 Cottour, Une brève histoire de l'aménagement de Paris et sa région, str. 76. 58 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 55. 59 Viz příloha č. 3.

23 V rámci decentralizace se pak v roce 1976 De Gaullův District de la région de Paris proměnil na region Ile-de France, který stále zahrnoval okresy Malé a Velké koruny, ale pravomoci se ze státu přenesly částečně na region Ile-de-France, částečně přímo na okresy a obce.60 Tímto krokem problematika koordinace společných projektů, jakými je například stavba dálnic, hromadných prostředků a výstavba bytů, přetrvala. Vzhledem k rostoucímu počtu přistěhovalců, stále častějším nepokojům a prohlubujícím se ekonomickým i sociálním nerovnostem mezi obcemi bylo zapotřebí udat celkovému směrování města a aglomerace jasný směr. Opakovaně se zde projevoval nedostatek nadřazené správní jednotky, která by dokázala řídit Paříţ s aglomerací jako jeden celek. Veškeré snahy a návrhy na zastřešení paříţské aglomerace s městem Paříţ pod jeden správní celek neuspěly. V kaţdém z návrhů by totiţ vyvstala nutnost předat pravomoci obcí a okresů či pravomoci Ile-de-France nově vzniklé instituci, coţ by znamenalo předání politické moci aktuálně vládnoucímu uskupení – ať uţ jedné politické straně, či koalici stran. Téma administrativního sjednocení tedy zůstalo stále velmi aktuální aţ do nástupu Nicolase Sarkozyho, který jej ve svém projevu v Roissy v roce 2007 opět otevřel.

2.2 Organizace samosprávy Paříže v době nástupu prezidenta Nicolase Sarkozyho K zodpovězení základních otázek, jaké měl Nicolas Sarkozy politické důvody pro vytvoření Grand Paris a jak se měnil jeho postoj ke správní politice, je zároveň nutné představit administrativní uspořádání celého regionu v době nástupu Sarkozyho na post prezidenta a zmínit aktéry, kterých se dění kolem Grand Paris týkalo a které by Sarkozyho plány aktivně zasáhly.

2.2.1 Region Ile-de-France Jak jiţ bylo zmíněno, uspořádání regionu Ile-de-France zůstalo od jeho vzniku v roce 1976 nepozměněné. Region Ile-de-France je, jako všechny ostatní regiony, řízen tzv. regionální radou (Conseil régional). Její zástupci jsou v regionálních volbách voleni na 6 let a ze svých řad posléze vyberou prezidenta, který radě předsedá. V jejím čele stojí jiţ od roku 1998 Jean-Paul Huchon zastupující Parti socialiste. Region Ile-deFrance se stará především o urbanistické plánování, podporu investic v regionu, správu dopravy a infrastruktury (např. zavádění nových linek TGV) a zároveň se zasazuje o 60

Cottour, Une brève histoire de l'aménagement de Paris et sa région, str. 100.

24 podporu vzdělání. Jednotná politika plánování regionu je obsaţena v dokumentu SDRIF (Schéma directeur de la région Ile-de-France, ve volném překladu „Plán vývoje regionu Ile-de-France“), jehoţ tvorba spadá pod kompetenci regionu Ile-de-France a je odsouhlasena vládou. V době nástupu Nicolase Sarkozyho byla konzultována nová úprava SDRIFu a Sarkozyho projev z Roissy, který navrhl změny na tváři Paříţe z urbanistického, dopravního a administrativního hlediska, vyvolal v tomto ohledu v regionu Ile-deFrance četné diskuse. Regionální rada Ile-de-France určuje hlavní politiku směřování regionu, ale o pravomoci se dělí s okresy a obcemi, čímţ je reálný dopad její politiky limitovaný.

2.2.2 Okresy a obce regionu Ile-de-France Region se dělí na Velkou a Malou korunu a Ville de Paris, tedy samotné město Paříţ. Velká koruna sestává ze čtyř okresů (čítajících 1157 obcí) a Malá koruna z okresů tří (čítajících 123 obcí).61 Ve dvou okresech tvořících Velkou korunu vládli v roce nástupu Nicolase Sarkozyho levicoví zastupitelé a ve dvou pravicoví. Pokud jde o Malou korunu, u moci se pravice drţela pouze ve své tradiční baště Hauts-de-Seine, jejíţ radě před vstupem do prezidentského úřadu předsedal Nicolas Sarkozy. Zbylé dva okresy drţela v rukou levice, ať jiţ Parti socialiste či Francouzská komunistická strana.62

2.2.3 Město Paříž a metropolitní fórum Bertranda Delanoë Z politického hlediska je historicky nejdůleţitějším okresem samotné město Paříţ (Ville de Paris). Na rozdíl od ostatních okresů Ile-de-France, které jsou tvořené desítkami menších obcí řízených vlastními obecními radami, je Paříţ tvořena pouze jedinou obcí rozdělenou na 20 okrsků. Její správní orgán, Rada Paříţe, je ve Francii výjimkou, jelikoţ v sobě zahrnuje jak pravomoci obecní rady, tak rady okresní.63 Rada

61

„Direction régionale de l´Equipement d´Ile-de-France,“ Préfet de la région d´Ile-de-France, staţeno 29. července 2013, http://www.driea.ile-de-france.developpementdurable.gouv.fr/IMG/pdf/planppcptpart1ch4_cle2cd714.pdf. 62 „Résultats des élections cantonales 2004,“ Ministère de l´intérieur, staţeno 29. července 2013, http://www.interieur.gouv.fr/Elections/Lesresultats/Cantonales/elecresult__cantonales_2004/(path)/cantonales_2004/index.html. 63 „Le Conseil de Paris,“ radnice Paříţe, staţeno 29. července 2013, http://www.paris.fr/politiques/statut-et-institutions-de-paris/les-institutions-parisiennes/le-conseil-deparis/rub_4858_stand_97158_port_10387.

25 si do svého čela volí starostu Paříţe, kterým je od roku 2001 Bertrand Delanoë z Parti socialiste. Bertrand Delanoë byl zastáncem myšlenky uţší spolupráce radnic z regionu Ilede-France.64 Hned po svém nástupu na post starosty města Paříţ vytvořil speciální funkci náměstka pro vztahy mezi územními správami Ile-de-France (adjoint chargé des relations avec les collectivités territoriales d’Ile-de-France) a jmenoval jím komunistu Pierra Mansata.65 Ten se snaţil navazovat vztahy s okolními obcemi. Dosáhl ale jen několika bilaterálních smluv, které neměly dopad na vývoj celé aglomerace.66 Iniciativa starosty města s jeho náměstkem vedla v roce 2006 k vytvoření metropolitní konference, neboli fóra mezi volenými zástupci Paříţe a přilehlé aglomerace. 67 Reálné dopady tohoto projektu byly ale malé. Konference neměla ţádnou výkonnou moc a sdruţovala reprezentanty lokálních radnic pouze dobrovolně, jelikoţ se nejednalo o formální strukturu.68 Za účelem debatování nad aktuálními problémy aglomerace se konference sešla od roku 2006 do zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem pouze třikrát, 69 neboť její protagonisté byli v druhé polovině roku 2006 a začátkem roku 2007 zaměstnáni prezidentskou kampaní. V době nástupu Nicolase Sarkozyho na post prezidenta byla v rukou levice jak správa regionu Ile-de-France a většina departmentů, tak samotná radnice města Paříţ.

3. Politické pozadí před volbami 2008 Výše jmenované problémy francouzského hlavního města v kombinaci s nekoordinovaností společných projektů byly argumenty, které zaštiťovaly Sarkozyho ambici zahrnout správní sjednocení Paříţe s přilehlou aglomerací do projektu Grand Paris představeného v roce 2007. Kdyţ pak 7. května 2008 jmenoval Christiana Blanca 64

Theresa Enright, „Building a Grand Paris: French Neoliberalism and the Politics of Urban Spatial Production“ (doktorská disertace, University of California Santa Cruz, 2012): str. 265. 65 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 57. 66 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 57. 67 „Historique,“ radnice Paříţe, staţeno 29. července 2013, http://www.paris.fr/accueil/paris-metropole/dossiers/historique/rub_8684_dossier_21823_port_20594. 68 „De la Conférence métropolitaine à Paris Métropole,“ Atelier Parisien d´Urbanisme, staţeno 29. července 2013, http://www.apur.org/article/conference-metropolitaine-paris-metropole. 69 „Paris Métropole, Grand Paris en quelques dates,“ Paris Métropole, staţeno 29. července 2013, http://www.parismetropole.fr/nous-connaitre/a-l-origine/article/paris-metropole-grand-paris-en-quelquesdates.

26 do funkce státního tajemníka pro rozvoj hlavního města (Secrétaire d’Etat au développement de la Région Capitale), pověřil ho řešením palčivých problémů s cílem vytvořit dynamickou a atraktivní metropoli. Otázku sjednocení samosprávy města jiţ ale nezmiňoval.70 Přestal být vznik centrálního správního orgánu důleţitý pro budoucí fungování města? Vytvořil Christian Blanc v roce 2009 Zákon o Grand Paris v takovém znění, kdy případná změna správy regionu jiţ nebyla nutná? Vyřešily se zmíněné palčivé otázky města architektonickou konzultací či snad vznikem jiné zastřešující samosprávy? Proč Sarkozy během dvou let upustil od iniciativy, kterou vytyčil v Roissy jako jednu ze čtyř pilířů Grand Paris?

3.1 Politická motivace Nicolase Sarkozyho Sarkozyho záměr administrativně sjednotit město byl jedním ze základních pilířů Grand Paris představených v projevu v Roissy v roce 2007.71 Tuto myšlenku rozvedl o pár měsíců později v projevu při příleţitosti inaugurace Cité de l’architecture et du patrimoine: „Chci, aby se architektura stala důleţitou částí našich politických rozhodnutí. Já sám se o to v následujících pěti letech zasadím. (…) Nechci zpochybňovat roli starostů, sám jsem byl dříve jedním z nich, ale důleţité je v tuto chvíli nemyslet pouze na období následujících šesti měsíců, ale na století, které se před námi otevírá.“72 Sarkozy poukázal na skutečnost, ţe místní zástupci nejsou schopni konstruktivně plánovat společné projekty, a proto je nutné vytvořit nový orgán, který by nespolupracující správní jednotky sjednotil.73 Tato Sarkozyho iniciativa vyvolala debatu o politické motivaci, která jej k realizaci Grand Paris vedla. Sarkozyho projekt povaţovali za nástroj, kterým chtěli v paříţské samosprávě dosáhnout politických úspěchů nejenom jeho kritici. Za jakých podmínek a zda vůbec by jich skutečně dosáhl? Politická kontrola francouzského nejlidnatějšího města je v současnosti klíčovou geopolitickou otázkou. Paříţ je finančním centrem, ve kterém sídlí řada důleţitých

70

Nicolas Sarkozy, „Lettre de Mission de Christian Blanc,“ 7. května 2008, staţeno 29. července 2013, http://www.lesnouvellesparisiennes.org/IMG/pdf/LettreDeMissionChBlanc.pdf. 71 Sarkozy, „Inauguration du Satellite n°3.“ 72 Sarkozy, „Cité de l’architecture et du patrimoine.“ 73 Ibid.

27 institucí a zároveň se vzhledem k hustotě obyvatelstva jedná o důleţitou voličskou základnu.74 Prezidentův předpoklad, ţe pravicové strany včetně „jeho“ UMP vystřídají své levicové protějšky ve vedení klíčových institucí, nebyl nereálný. Paříţ byla vţdy oblastí s koncentrací pravicových voličů. Tento trend se potvrdil i po oficiálním vytvoření regionu Ile-de-France, kdy od roku 1977 aţ do voleb roku 2001 drţela město v rukou pravice.75 Ale po prohře v komunálních volbách 2001 se levice dostala do čela nejdůleţitějších orgánů paříţské samosprávy a od té doby v kaţdých následujících volbách síla paříţské pravice upadá. Profesor Subra identifikoval dvě roviny Sarkozyho politické motivace ke Grand Paris podle toho, jaké mohly mít skutečný dopad na vývoj místní politiky ve chvíli, kdy svou vizi představil. Z krátkodobé perspektivy mohlo vytvoření nové administrativní jednotky v rámci Ile-de-France podpořit rozštěpení místní Parti socialiste, která byla v regionu rozdělena jednak výsledkem prezidentských voleb, a tedy prohrou socialistické kandidátky Ségolène Royal, a jednak odlišnou místní politikou paříţského starosty Bertranda Delanoëa a prezidenta regionální rady Jeana-Paula Huchona.76 Bertrand Delanoë se snaţil od svého zvolení v roce 2001 navázat dialog s okolními obcemi v rámci projektu metropolitního fóra, proti těmto aktivitám se ale stavěl do opozice právě jeho stranický kolega Jean-Paul Huchon, který se spíše zasazoval o „decentralizovanou a demokratickou“ Paříţ.77 Z dlouhodobé perspektivy by pro Sarkozyho vytvoření instituce nadřazené místním samosprávám mělo za výsledek omezení moci okresů Malé koruny, které byly ve chvíli jeho nástupu do prezidentského úřadu dvě ze tří levicové (Seine-Saint-Denis v rukou komunistické a Le Val-de-Marne socialistické strany). Tato nově vzniklá instituce by omezila nejen pravomoci okresů, ale v rámci správního zastřešení aglomerace, včetně samotné Ville de Paris, i působnost radnice, která byla v rukou levicové koalice v čele s Bertrandem Delanoëm, a regionální rady řízené JeanemPaulem Huchonem. Tedy správních institucí drţených v rukou levice.78 74

Matthieu Jeanne, „Les échecs de la droite parisienne depuis 2001: font-ils de Paris un fief de gauche?,“ working paper n°5 (Institut français de géopolitique, duben 2009), staţeno 29. července 2013, http://f.hypotheses.org/wp-content/blogs.dir/501/files/2011/10/WP5-M-JEANNE-avril-09.pdf. 75 Ibid. 76 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 59. 77 Jean-Paul Huchon, interview vedl Max Staat, L’Humanité, 26. července 2007, staţeno 29. července 2013, http://www.humanite.fr/node/72042. 78 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 59.

28 Iniciativa zastřešit všechny zmíněné lokální správy by ale byla pro Sarkozyho přínosná, připadla-li by nová administrativa do rukou pravice. V opačném případě by pravice měla v regionu proti sobě nejen levicovou radnici Ville de Paris a vedení regionu Ile-de-France, ale také nově zastřešující organizaci, která by svými pravomocemi omezila politiku tradičních pravicových okresů, jakými je například Hautes-de-Seine, a tradičních pravicových radnic.79 Sarkozyho iniciativa zaměřená na správní sjednocení regionu se projevila jen pár týdnů poté, co získal v Paříţi v rámci prezidentských voleb většinu hlasů (i kdyţ jen o velmi malý rozdíl – ve Ville de Paris získal oproti Ségolène Royal pouze o 3.838 hlasů více, v okresech Malé koruny pak o 12.075 hlasů)80. Komunální volby měly následovat v březnu 2008 a Nicolas Sarkozy nepochyboval, ţe po úspěchu ve volbách prezidentských je veřejnost v Paříţi pravici opět nakloněna, a bude tedy snadné získat větší mnoţství radnic, nejlépe i samotnou radnici Ville de Paris.81 S takovou většinou by nově vzniklou samosprávu navrhovanou v rámci Grand Paris proporčně získala do rukou pravice, a rozhodovala by tak o dalším osudu hlavního města ona, poprvé od roku 2001.

3.2 Reakce Návrh na vznik nové správní organizace zastřešující Ville de Paris s přilehlou aglomerací vyvolal vášnivé reakce. Pokud by došlo k jeho realizaci, dopad na ostatní správní jednotky a politické strany v nich zastoupených by byl značný. Dotčenými hráči by byly především region Ile-de-France, paříţská radnice a dále Strana zelených a Francouzská komunistická strana. Následující kapitola představí konkrétní dopady na tyto subjekty a nastíní jejich postoje vůči navrhované změně.

3.2.1 Region Ile-de-France Jean-Paul Huchon byl z pozice vedení krajské rady Ile-de-France Sarkozyho návrhem ohroţen nejvíce. Kdyby nová administrativní jednotka obsáhla Ville de Paris a celou Malou korunu, regionální správa Ile-de-France by mohla své pravomoci vztahovat pouze na okrajová území regionu a tato představa Jeana-Paula Huchona nelákala, neboť centrum politické moci se nachází právě v Malé koruně a ve městě Paříţ.82 Moc krajské 79

Ibid. Jeanne, „Les échecs de la droite parisienne depuis 2001.“ 81 Subra, „Le Grand Paris, stratégie urbane et rivalités géopolitiques,“ str. 62. 82 Ibid, str. 60. 80

29 správy, ať uţ vedené levicí či pravicí, by vznikem nové samosprávy přišla o rozhodovací kompetence nad lokální dopravou, kulturou, ekonomickou aktivitou a byla by také omezena o své příjmy.83 Navíc Sarkozyho návrh přišel přesně v době, kdy regionální rada projednávala poslední úpravu SDRIFu, a povaţovala tak Sarkozyho iniciativu za zásah do její politiky. V reakci na Sarkozyho iniciativu představil Jean-Paul Planchou, předseda klubu socialistů na úrovni regionální správy, společně s Jeanem-Paulem Huchonem dokument Scénáře pro metropoli Paris-Ile-de-France (Scénarie pour la métropole: Paris-Ile-deFrance).84 Jeho finální podoba vyšla na jaře roku 2008 a navrhovala řešení pro stávající situaci v regionu formou tematické spolupráce mezi obcemi, coţ mělo být alternativou Sarkozyho představy sjednocení.85

3.2.2 Pozice Bertranda Delanoë Ve sporné situaci se po představení Grand Paris ocitl starosta města Ville de Paris Bertrand Delanoë, který se zasazoval o uţší spolupráci radnic jiţ před rokem 2007. Jak jiţ bylo zmíněno, pověřil touto aktivitou speciálního náměstka a prosadil konzultaci starostů na úrovni metropolitního fóra. Z tohoto hlediska nemohl myšlence administrativního sjednocení města odporovat, nicméně v případě, ţe by nové vedení připadlo do rukou pravice, přišel by o svůj vliv, a zmenšily by se tak kompetence radnice města Paříţ. V porovnání s dlouholetým úsilím starosty Bertranda Delanoë a jeho náměstka Pierra Mansata navázat vztahy s ostatními obcemi, které vyústily pouze v konzultační fórum bez reálného dopadu, se navíc Sarkozyho iniciativa zdála jako efektivnější řešení.86

3.2.3 Postoj místních zastupitelů Sarkozyho záměr vyvolal rozporuplné reakce nejen v řadách Socialistické strany, která měla v rukou Paříţskou radnici a vedení kraje Ile-de-France.

83

Jeanne, „Les échecs de la droite parisienne depuis 2001.“ Jean-Paul Planchou, „Rapport de la Commission: Scénarie pour la métropole Paris-Ile-de-France demain,“ staţeno 29. července 2013, http://www.iauidf.fr/fileadmin/user_upload/Enjeux/Paris_metropole/gouvernance/raprecent/RAPP_Planchou_1.pdf. 85 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 60. 86 Ibid, str. 58-59. 84

30 Administrativní změna by se nejvíce dotkla stran, které mají v paříţské aglomeraci jiţ tradiční zastoupení a které by vznikem zastřešující organizace přišly o svůj lokální vliv. Jedná se především o Stranu zelených (Les Verts) a o Francouzskou komunistickou stranu. Strana zelených měla jedinou reálnou moc na regionální úrovni, kde je součástí koalice Jeana-Paula Huchona. Jejich kandidátka, Mireille Ferri, byla viceprezidentkou regionální rady s pověřením tvorby plánu SDRIF.87 Právě tento dokument se pro Stranu zelených stal platformou, skrze niţ mohla výrazně prosadit své zájmy. Omezení působnosti regionu by tedy zmenšilo jiţ tak omezený vliv této strany. V rozporuplné situaci se pak ocitla Francouzská komunistická strana. „Komunisté měli na jednu stranu hodně co získat, na druhou mohli o hodně přijít.“88 Obce s tradičně komunistickým vedením obecní rady (nacházející se především v Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne) jsou chudšími částmi aglomerace, které trpí sociálními problémy, vysokou nezaměstnaností, zvýšenou kriminalitou, atd.89 Zastřešující nově vzniklá správní organizace, která by zajistila koordinaci společných projektů a rovnoměrnější redistribuci finančních prostředků v regionu, by z tohoto hlediska tradičním komunistickým obcím s těmito problémy pomohla. Na druhou stranu jsou právě tyto obce a tzv. “rudé předměstí“ („banlieu rouge“) hlavní politickou baštou komunistické strany. Rudé předměstí je tedy pro komunistickou stranu důleţitým zdrojem voličské základny, vlastních členů, logistickou, ale také i finanční základnou.90 Místní komunističtí zástupci se tedy v rámci celospolečenské debaty rozdělili na ty, kteří administrativní úpravu v rámci Grand Paris schvalovali, a na ty, kteří ji odmítali. Sarkozyho návrh nenadchl ani místní reprezentanty pravice. Totiţ ty, kteří měli určitá postavení v regionální, okresní či obecní správě. Například šéf regionálního klubu UMP Roger Karoutchi nebo Patrick Devedjian, prezident okresní rady Hauts-de-Seine, na veřejnosti nikdy nevystoupili proti Sarkozyho návrhu, ale v případě jeho realizace by zaplatili vysokou politickou cenou.91

87

Ibid, str. 61. Ibid, str. 67. 89 Ibid, str. 67. 90 Ibid, str. 68. 91 Ibid, str. 64. 88

31

3.3 Komunální volby 2008 Tato práce vychází z předpokladu, ţe výše zmíněné Sarkozyho ambice a obavy či očekávání institucí a lokálních hráčů, byly platné v nastíněném rozloţení politických sil, tedy ve chvíli, kdy bylo regionální vedení a vedení Ville de France v rukou Parti socialiste a ve chvíli, kdy Nicolas Sarkozy zaznamenal v Paříţi mírný náskok před levicí v prezidentských volbách roku 2007. V březnu roku 2008 se pak konaly komunální volby, které mohly rozloţení politických sil v paříţské samosprávě pozměnit. Bertrand Delanoë předloţil svou kandidaturu opět v koalici se Stranou zelených a své dosavadní prvenství na paříţské radnici obhájil. Pravice byla se ztrátou 12 okrsků ve Ville de Paris a 78 křesel v Radě Paříţe zcela poraţena.92 Ztráta voličů se neprojevila pouze na paříţské radnici, která je ze strategického hlediska nejdůleţitější, ale také na radnicích přilehlých předměstí. V rámci Malé koruny se levicová Parti socialiste dostala do vedení okresů Val-de-Marne a Seine-Saint-Denis (v čele tamní okresní rady vystřídala Francouzskou komunistickou stranu), ale své pozice zde navíc posílila převzetím několika obecních radnic z drţení pravice. Výsledné rozloţení politických sil, které Nicolas Sarkozy na základě svých předcházejících kroků a úspěchu v prezidentských volbách nepředpokládal, mělo zásadní dopad na budoucí vývoj projektu Grand Paris. Vytvoření nové správní jednotky by za vzniklých okolností znamenalo posílit jiţ tak dominantní postavení levice v celém regionu.93

4. Politický vývoj po volbách 2008 4.1 Sarkozyho postup po komunálních volbách 2008 V souvislosti se správou hlavního města vznikla četná doporučení, jak stávající situaci řešit. Dvě z nich, vytvořená po komunálních volbách, upoutala zvýšenou pozornost. Jednalo se o zprávu senátora Dalliera (UMP) a dokument sepsaný Balladurovou komisí.

92 93

Jeanne, „Les échecs de la droite parisienne depuis 2001.“ Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 65.

32 Ve své zprávě z dubna roku 2008 navrhoval senátor Philippe Dallier sloučit okresy Malé koruny94 a nově vzniklé instituci přidělit pravomoci stávajících okresů, coţ by z ní vytvořilo subjekt přímo nadřízený obcím, jejichţ kompetence ale měly zůstat nadále zachovány.95 Balladurova komise (celým názvem Le Comité de réflexion et de proposition sur la modernisation et le rééquilibrage des institutions), které předsedal bývalý premiér Edouard Balladur, byla jiţ v roce 2007 pověřena Nicolasem Sarkozym vytvořením návrhu na administrativní reorganizaci celé Francie. Finální výstup se týkal i uspořádání regionu Ile-de-France96 a komise v něm navrhovala, podobně jako senátor Dallier, vytvořit společnou správu nad okresy Malé koruny, ale s mnohem efektivnější exekutivní mocí.97 7. května 2008, tedy bezprostředně po komunálních volbách konajících se v březnu téhoţ roku, jmenoval Nicolas Sarkozy bez ohledu na jakákoliv z těchto doporučení Christiana Blanca do funkce státního tajemníka pro rozvoj hlavního města (Secrétaire d’Etat au Développement de la Région Capitale).98 Ve svém jmenovacím dopise pověřil Blanca reorganizací hlavního města a řešením bytové situace a pracovních míst.99 Christian Blanc měl dle Sarkozyho pokynů brát v úvahu výsledky mezinárodní konzultace architektů, kterou měl francouzský prezident v té době brzy jmenovat. Zároveň Blancovi zadal v pověřovací listině úkol navrhnout okamţité řešení paříţské dopravy a plán vzniku rozdílných pólů, o nichţ byla řeč výše, takţe nakonec výsledky architektonických návrhů nebyly příliš respektovány. Sarkozy zde jiţ ale zcela vypustil správní hledisko Grand Paris, které ještě o několik měsíců dříve dominovalo v diskusích o celém projektu. Blancovi udělil pravomoci, kterými mohl „z pozice státního sekretáře vytvářet legislativu a nařízení k přímé realizaci svých návrhů“100 Na tomto prezidentově jednání je tedy zřejmé, ţe v důsledku vítězství levice ve zmiňovaných komunálních volbách od administrativní ambice v rámci Grand Paris upustil. 94

Philippe Dallier, „Rapport d’information,“ staţeno 29. července 2013, http://www.senat.fr/rap/r07-262/r07-2621.pdf. 95 Xavier Desjardins, „La Bataille du Grand Paris,“ Information géographique vol. 74 (duben 2009): str. 29-46. 96 Comité pour la Réforme des Collectivités Locales, „Il est temps de décider,“ staţeno 29. července 2013, http://www.ladocumentationfrancaise.fr/var/storage/rapports-publics/094000097/0000.pdf 97 Desjardins, „La Bataille du Grand Paris,“ str. 29-46. 98 Jérôme Bouin, „Six nouveaux secrétaires d´Etat,“ Le Figaro, 19. března 2008, staţeno 29. července 2013, http://www.lefigaro.fr/politique/2008/03/18/01002-20080318ARTFIG00616-remaniement-nouveauxsecretaires-d-etat.php. 99 Sarkozy, „Lettre de Mission.“ 100 Ibid.

33 Vytvoření státního sekretariátu bylo po komunální prohře pravice elegantním řešením prezidenta republiky, jak nadále tlačit na odpůrce projektu a přitom si zachovat vliv na budoucí dění okolo stále pokračujícího projektu Grand Paris101 Pozice Christiana Blanca měla vedle popsaných úkolů plnit ještě jednu funkci. Vyjednáváním a navazováním vztahů s místními zastupiteli, ke kterým měl nyní snazší přístup, měl oslabit vliv koalice socialistů se Stranou zelených na regionální úrovni a získat si náklonnost zastupitelů z opačných politických táborů.102 Christian Blanc představil na podzim roku 2009 zákon o Grand Paris (La loi sur le Grand Paris), do kterého bez ohledu na výsledky architektonické konzultace zanesl pasáţ o výstavbě nového automatického metra a zahájení tvorby prvního z pólů, Plateau Saclay.103 Zákon dával zároveň vzniknout Société du Grand Paris (Společnosti Grand Paris), nové struktury, pověřené dohledem nad výstavbou automatického metra a jejím řízením, která měla v rámci národního zájmu Grand Paris právo vyvlastňovat a spravovat pozemky kolem nově vzniklých zastávek metra v rozsahu 1500 metrů okolo kaţdé z nich.104 Toto nařízení omezuje kompetence radnic na zmíněných územích a vzhledem k velikosti vyvlastněného území by se mnohdy mohlo jednat dokonce o rozlohu celé obce. Okresní rada Val-de-Marne tak například spočítala, ţe pod správu Société du Grand Paris připadne přes 30% jejího území.105 Société du Grand Paris se tedy stala novým prostředkem, jak nahradit nemoţnost administrativně sjednotit okresy, jelikoţ byl takový krok pro pravici za dané situace nevýhodný. Koordinace společného projektu, v tomto případě automatického metra, vyţadovala institucionální zastřešení, které Société du Grand Paris vytvořila, a to i díky faktu, ţe její členové jsou přímo jmenováni vládou. To mezi místními zastupiteli přirozeně vyvolalo velmi rozporuplné reakce. Po komunálních volbách a uvedení Christiana Blanca do úřadu jmenoval Nicolas Sarkozy deset architektonických týmů, které, jak jiţ bylo řečeno, pracovaly na tvorbě nezávislých návrhů. Konzultace těchto ateliérů nesplňovala pouze funkci tvorby originálních řešení pro jednotlivé poţadavky, zároveň totiţ učinila značně kritizovaný projekt přitaţlivějším a přístupnějším pro veřejnost.

101

Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 65. Ibid, str. 66. 103 Poslanecká sněmovna, „Projet du loi relatif au Grand Paris.“. 104 Ibid. 105 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 77. 102

34 V roce 2010 se pak konaly regionální volby, které ve vedení regionu Ile-deFrance potvrdily prvenství socialistů a v čele regionální rady setrval Jean-Paul Huchon.106 Ten se ihned po zvolení ohradil proti pokračování projektu Grand Paris v jakékoliv formě: „Lidé dali ve volbách jasně najevo, ţe s projektem nesouhlasí. Jeho upřednostňování před projektem Arc Express je popřením demokracie.“107

4.2 Reakce na Sarkozyho kroky po volbách 2008 Sarkozyho původně navrhovaná administrativní změna města by omezila reálnou moc místních zastupitelů. Starosta Ville de Paris, Bertrand Delanoë, vyuţil existujícího metropolitního fóra a v červnu 2009 společně s dvěma sty dalších, převáţně levicových zastupitelů z regionu, z něho vytvořil novou organizaci Paris Métropole.108 Jedná se o tzv. syndicat mixte d’études,109 který se měl stát protiváhou Sarkozyho návrhům. Jejím cílem je sdruţovat co nevětší mnoţství místních obecních a okresních institucí a vytvořit tak prostor pro konzultaci společných projektů.110 Toto řešení transformace metropolitního fóra v odborovou organizaci představovalo přijatelné východisko pro zastánce kompletního správního sjednocení, stejně jako pro odpůrce Grand Paris, jelikoţ mohli dění v rámci projektu reálně ovlivňovat.111 Slabou stránkou této organizace je jednoznačně skutečnost, ţe se jedná o dobrovolnou instituci, neslučuje tedy všechny obce přilehlé aglomerace, v současné chvíli jich sdruţuje 153,112 a slouţí stále pouze jako konzultační fórum bez reálné výkonné moci. To však nic nemění na faktu, ţe jejími členy jsou zastupitelé všech stran zainteresovaných v aktivitách Grand Paris a jednotlivé kroky jsou tak alespoň dostatečně konzultovány všemi zúčastněnými. 106

„Résultats des élections régionales 2010,“ Ministère de l´intérieur, staţeno 29. července 2013, http://www.interieur.gouv.fr/Elections/Lesresultats/Regionales/elecresult__regionales_2010/%28path%29/regionales_2010/011/011.html. 107 Eric Nunès, „Grand Paris: après les régionales, la colère de Jean-Paul Huchon,“ Le Monde, 31. března 2010, staţeno 29. července 2013, http://www.lemonde.fr/politique/article/2010/03/31/grand-paris-apres-les-regionales-la-colere-de-jeanpaul-huchon_1327032_823448.html. 108 „Historique,“ historie odborové organizace Paris Métropole na oficiálních stránkách paříţské radnice, staţeno 29. července 2013, http://www.paris.fr/accueil/paris-metropole/dossiers/historique/rub_8684_dossier_21823_port_20594. 109 „Syndicat mixte d´études“ je typ organizace, který nemá v českém jazyce ekvivalent. Její struktuře se nejvíce podobají české odbory, podstata fungování je podobná, ale liší se především ve své struktuře. 110 „Réconcilier attractivité et solidarité métropolitaine,“ Paris Métropole, staţeno 29. července 2013, http://www.parismetropole.fr/nous-connaitre/nos-missions/article/reconcilier-attractivite-et-solidaritemetropolitaine. 111 Subra, „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques,“ str. 65. 112 „207 collectivités membres depuis mai 2013,“ Paris Métropole, staţeno 29. července 2013, http://www.parismetropole.fr/nous-connaitre/notre-fonctionnement/nos-membres/article/206collectivites-membres-depuis-mai-2013.

35 Do opozice se postavilo i vedení regionu, které vytvořilo konkurenční plán zmíněného paříţského nového metra s názvem Arc Express. Od automatického metra zakotveného v zákonu Christiana Blanca se lišil v mnoha ohledech. Blancovo metro mělo spojovat pomyslné póly a letiště a projíţdělo tedy především Velkou korunou. Bylo zaměřeno na dálkové transporty a prakticky spojovalo pomyslné póly. Arc Express navrţený Jeanem-Paulem Huchonem naopak předpokládal svůj vznik v okresech Malé koruny s mnohem kratšími intervaly mezi jednotlivými stanicemi, které by se měly nacházet aţ na kaţdém půl druhém kilometru.113 Kromě zmíněné politické opozice, která se stavěla proti Grand Paris a aktivitě Christiana Blanca především z obavy omezení vlastních mocenských sil, vznesli kritiku vůči Blancově návrhu i odborníci. Tito kritici se logicky generovali i z architektonických ateliérů, které se podílely na mezinárodní konzultaci zorganizované francouzským prezidentem, ale finální řešení automatického metra povaţovali za velmi vzdálené představě, dle které se měl projekt Grand Paris původně ubírat. Po předloţení zákona se velké mnoţství těchto architektů v čele s Jeanem Nouvelem postavilo zejména proti Christianu Blancovi. Jean Nouvel vyslovil politování nad skutečností, ţe po jedinečném návrhu Nicolase Sarkozyho přetvořit ve spolupráci se špičkovými odborníky tvář Paříţe v prvotřídní světovou metropoli, si nakonec státní zmocněnec Christian Blanc ze všech návrhů odnesl pouze automatické metro a tvorbu pólů, jejichţ vznikem jej Sarkozy pověřil ještě před svoláním konzultace architektonických týmů.114 Negativní reakce se snesly i proti navrţené trase Blancova automatického metra, která dostatečně nereflektuje sociální uspořádání aglomerací. Metro mělo spojovat předem navrţené specializované póly, coţ bylo upřednostněno před vedením trasy nejhustěji obydlenými zónami. Ve skutečnosti tak ani samotný projekt metra, okleštěný od nároků spojených s případným správním sjednocením části regionu, nedostatky hromadné dopravy v okolí Paříţe nevyřešil.115 Všechna tato kritika spojená s aktivizací nespokojené veřejnosti, která neměla mnoho moţností, jak ke směřování projektu promlouvat,116 podpořila bývalého premiéra Edouarda Balladura k uspořádání veřejné debaty v roce 2010. Poté, co Nicolas 113

„Arc Express, un métro automatique de rocade,“ Arc Express, staţeno 28. července 2013, http://www.arcexpress.fr/spip.php?article35. 114 Luc Le Chartelier, „Jean Nouvel accuse Christian Blanc d’enterrer le Grand Paris,“ Télérama, 23. října 2010, staţeno 29. července 2013, http://www.telerama.fr/scenes/jean-nouvel-accuse-christian-blanc-d-enterrer-le-grand-paris,48680.php. 115 Desjardins, „La Bataille du Grand Paris,“ str. 29-46. 116 Fabrice Bousteau, „Grand Paris: L´urgence d´une mobilisation nationale pour éviter la catastrophe,“ Beaux Arts magazine n°310 (duben 2010): str. 53.

36 Sarkozy upustil od správní reorganizace regionu, bylo zapotřebí zavést diskusi k tématům automatického metra v rámci Grand Paris, jeho alternativě v podobě Arc Expressu navrţeném prezidentem regionální rady Huchonem a tvorbě vytyčených pólů.117

4.3 Osud Grand Paris do konce Sarkozyho volebního období Sarkozyho ztrátu zájmu o sjednocování paříţských okresů a vytvoření centrálního správního orgánu lze pozorovat i na vývoji vztahů mezi levicí a pravicí. Od projevu v Roissy do období po komunálních volbách byly vztahy mezi oběma politickými tábory v regionu značně napjaté a rozdílný pohled na fungování samosprávy regionu znemoţňoval vedení srozumitelného dialogu, který však projekt Grand Paris tolik potřeboval. Ve chvíli, kdy začalo být zřejmé, ţe projekt Grand Paris jiţ nepokračuje v původně zamýšlené podobě a do popředí všeobecného zájmu se dostaly především návrhy automatického metra Christiana Blanca a Jeana-Paula Huchona, se oba tábory začaly pomalu sbliţovat.118 9. června 2010 se konala důleţitá schůzka mezi Nicolasem Sarkozym, JeanemPaulem Huchonem a Christianem Blancem, která dodala dosavadním jednáním nový dech. Prvním stěţejním bodem bylo Sarkozyho přislíbení, ţe dokument SDRIF, vypracovaný regionální radou v čele s Huchonem, bude předán ke kontrole Radě státu.119 Na její schválení čekal dokument jiţ od roku 2008, stát do něj ale nyní mohl promítnout i zákon o Grand Paris, definitivně schválený koncem května 2010, tedy pár dnů před samotnou schůzkou. Postavení levice uţ neohroţovala administrativní úprava, od které Sarkozy s Blancem upustili, a k tomu navíc francouzský prezident oznámil, ţe bude do budoucna počítat s oběma návrhy automatického metra, coţ bylo dosud nejvýznamnější překáţkou společné diskuse.120 Z tohoto jednání vzešel jako jediný poraţený Christian Blanc, který po celé dva roky ve funkci usiloval o prosazení svého návrhu, jenţ by měl nyní hledat kompromisy pro fungování vedle konkurenčního projektu. 117

Desjardins, „La Bataille du Grand Paris,“ str. 29-46. Matthieu Deprieck, „Le Grand Paris rapproche Sarkozy et Huchon,“ L’Express, 9. června 2010, staţeno 29. července 2013, http://www.lexpress.fr/region/le-grand-paris-rapproche-sarkozy-et-huchon_898096.html. 119 Sophie De Ravinel, „Sarkozy, Huchon et Delanoë, ensemble sur le Grand Paris,“ Le Figaro, 9. června 2009, staţeno 29. července 2013, http://www.lefigaro.fr/politique/2010/06/09/01002-20100609ARTFIG00746-sarkozy-huchon-et-delanoeensemble-sur-le-grand-paris.php. 120 Deprieck, „Le Grand Paris rapproche Sarkozy et Huchon.“ 118

37 Několik dnů po této schůzce došlo k dalšímu radikálnímu obratu pravice, a to konkrétně ve vztahu k jiţ zmiňované odborové organizaci Paris Métropole. Vzhledem k faktu, ţe se jednalo původně o levicovou iniciativu a „zbraň proti vládnímu projektu Grand Paris,“121 jak ji popsal prezident okresní rady Hauts-de-Seine a člen UMP Patrick Devedjian, o členství v jejich strukturách se pravicové strany nikdy příliš nehlásily. Právě Devedjian ale vydal ze své pozice prezidenta rady 16. června 2010 prohlášení, ve kterém uvedl, ţe se okresní uskupení UMP k Paris Métropole přidá a stejný krok doporučil i jednotlivým obcím vedených pravicovými zástupci. K podobné iniciativě se uchýlila i šéfka stranické sekce UMP v regionální radě, která apelovala na všechny obce, aby se dění v rámci Paris Métropole účastnily.122 „Projekt Grand Paris vstoupil do důleţité etapy a odborová Paris Métropole je nyní jeho neoddělitelnou součástí,“123 uznal Patrick Devedjian, který sám ještě nedávno inicioval vytvoření protipólu této organizaci nazvaného Ile-de-France Métropole. Na základě dohody mezi prezidentem Nicolasem Sarkozym a prezidentem regionální rady Jeanem-Paulem Huchonem nakonec Société du Grand Paris představila 26. května 2011 trasu nového metra pojmenovaného Grand Paris Express (jméno odvozené z Blancova Grand Paris a Huchonova Arc Express). Tato trasa kopírovala tratě obou návrhů a její správa a financování se dělila mezi samotnou Société du Grand Paris a region Ile-de-France. Kdyţ pak Nicolas Sarkozy v říjnu roku 2011, tedy těsně před koncem svého prezidentského mandátu, zhodnocoval svůj projekt, označil jeho řešení jako úspěšné.124 Z projevu je ale zřejmé, ţe od iniciativy správního sjednocení metropole zcela upustil. Na její adresu pouze v závěru dodává, ţe „otázku administrativního sjednocení přenecháme našim nástupcům.“125

121

Jean-Paul Pelissier, „La droite rejoint enfin Paris Métropole,“ L’Express, 18. června 2010, staţeno 29. července 2013, http://www.leparisien.fr/hauts-de-seine-92/patrick-devedjian-veut-finalement-adherer-a-paris-metropole25-06-2010-976947.php. 122 Ibid. 123 Ibid. 124 Nicolas Sarkozy, „Le Grand Paris, 4 ans après“ (projev přednesený v Cité de l’architecture et du patrimoine, Paříţ, Francie, 10. říjen 2011). 125 Ibid.

38

Závěr Nicolas Sarkozy představil Grand Paris jako další z řady Velkých projektů prezidentů Páté republiky. Oproti předcházejícím prezidentským projektům, které jsou z velké části architektonickými či kulturními stavbami v centru města, se Sarkozy vymknul standardu svých politických předchůdců a navrhl kompletní urbanistické změny francouzského hlavního města. Tento záměr představený jen několik měsíců po Sarkozyho zvolení do postu prezidenta v roce 2007 měl řešit nejen estetickou, ale i funkční a správní situaci města. Urbanistická změna Paříţe iniciovaná nejvýše postaveným muţem Francie navázala na podobnou kompletní přestavbu z dob Napoleona III. a projekt Grand Paris s ní tudíţ bývá často dáván do paralely. Právě od dob Hausmanna a Napoleona III. zůstala administrativní hranice města Paříţ nepozměněna a v následujících letech se rozšiřovala do podoby dnes jiţ dvoumilionového velkoměsta těsně obklopeného rozlehlou desetimilionovou aglomerací. Takové zalidnění přirozeně vyvolalo potřebu přizpůsobit takto pulzujícímu městu sluţby, organizaci i politiku. Sarkozyho návrh Grand Paris se snaţil vypořádat s nastalými městskými problémy, jakými je například sociální

nerovnost v jednotlivých paříţských

předměstích, nedostatek a komplikovanost stávající městské dopravy, atd. Prezident však svému záměru přisoudil další vizi, a to snahu vytvořit z Paříţe město budoucnosti. Sarkozy ve svých úvahách přemítal o roli Francie a Evropy v globalizovaném světě a předurčil tomuto prostoru světlejší budoucnost, bude-li se snaţit dohnat náskok amerických a dálně-východních metropolí. Svou vizí o Grand Paris se snaţil těmto metropolím vyrovnat. Grand Paris tak prezidentskou tradici Velkých projektů překonal a přiřkl jí jedinečný geopolitický význam. Sarkozy měl k realizaci takového projektu nesporně četné důvody. Od geopolitické motivace zmíněné výše, přes ekonomickou a sociální motivaci aţ po motivaci politickou, které se věnuje tato práce. Bylo dokázáno, ţe koordinace tak rozlehlé metropole je problematická z hlediska komplikovaného a velmi roztříštěného správního dělení. Této problematice se nevěnoval Sarkozy jako první a předchozí návrhy na správní sjednocení celého regionu přicházely před rokem 2007 především z levicových stranických klubů. Sarkozyho politické důvody pro vytvoření správně sjednoceného Grand Paris spočívaly v současném rozloţení sil v místních administrativních jednotkách. Paříţská

39 radnice byla jiţ od roku 2001 drţena v rukou starosty Bertranda Delanoë ze Socialistické strany, stejně tak v době Sarkozyho nástupu bylo vedení regionu Ile-deFrance a většiny okresů aglomerace pod vedením levice. Jako všechna hlavní města je Paříţ strategicky výhodným regionem a moc nad jejími nejdůleţitějšími institucemi přináší aktuální samosprávě značné výhody. Sarkozy tedy od představení Grand Paris v roce 2007 přisuzoval správní reorganizaci velký význam. Tento fenomén jeho jednání byl dokázán na rétorice, kterou v tomto ohledu vedl, a na krocích, které k dosaţení svého cíle podnikal. Práce vychází z předpokladu, ţe administrativní sjednocení města by bylo pro Sarkozyho výhodné, připadl-li by nově vzniklý správní orgán do rukou pravice a byla-li by tím oslabena stávající převaha levicových stran v paříţském prostoru. Výsledky komunálních voleb z roku 2008 ale pozici levice v Paříţi i přilehlé aglomeraci posílily a z proporčního hlediska by tedy navrhovaná nová struktura města připadla právě do rukou levice. Studiem dění po komunálních volbách z roku 2008 bylo dokázáno, ţe se Sarkozy otázce správní reorganizace Paříţe jiţ nevěnoval a přestal ji i zmiňovat ve svých projevech. Aby se původně navrhovaná správní jednotka nestala novým levicovým mocenským nástrojem v regionu, byly přerušeny veškeré kroky, které k jejímu vytvoření spěly a Sarkozy poskytl Christianu Blancovi, zodpovědnému za realizaci pokračujícího projektu Grand Paris, pravomoci potřebné k tomu, aby byl projekt koordinován shora, bez nutnosti jakéhokoli administrativního zastřešení. Z tohoto hlediska se Sarkozymu nepodařilo prosadit politickou rovinu projektu v té formě, ve které byla původně zamýšlena. Klíčovou roli v tomto obratu hrály tedy komunální volby z roku 2008, jejichţ výsledek ve prospěch Parti socialiste byl potvrzen volbami regionálními z roku 2010. 15. května roku 2012 skončil Sarkozyho politický mandát a osud Grand Paris v jím navrţené podobě byl tímto datem zpečetěn. Co po Sarkozym a jeho Grand Paris skutečně zůstalo? Jak je Sarkozyho Grand Paris hodnoceno? Po komunálních volbách z roku 2008 se podstata projektu Grand Paris omezila na návrhy prosazené zákonem o Grand Paris, tedy o ambici vybudovat 70.000 bytových jednotek ročně a vytvořit první pól v oblasti francouzského „Silicon Valley“, Plateau de Saclay. Automatické metro Grand Paris Express by mělo být vybudováno do roku 2030. Jeho trasa kopíruje trať navrhovanou v původním návrhu Christiana Blanca, která měla propojovat především nové póly města, ale i trasu navrţenou regionální radou Ile-deFrance protínající Malou korunu, plánovanou v rámci projektu Arc Express.

40 Hodnotit reálné dopady Sarkozyho Grand Paris je pravděpodobně vzhledem k nedokončení automatického metra ještě předčasné. Na Kalifornské universitě Santa Cruz ale vznikla v polovině loňského roku zajímavá dizertační práce věnující se reálnému dopadu Sarkozyho Grand Paris na situaci chudých částí aglomerace. Práce se snaţila dokázat, ţe Sarkozyho návrhem na tvorbu několika pólů propojených automatickým metrem by se problémy těchto částí města nezlepšily, ale špatná situace chudých čtvrtí by se naopak prohloubila kvůli toku investic pouze do těchto pólů. Skutečností je, ţe trasa metra navrhovaná Christianem Blancem nesledovala sociální sloţení a hustotu obyvatelstva, ale zaměřovala se na propojení zmiňovaných pólů a v jiných částech města stavět vůbec neměla. Sarkozyho Grand Paris také v současnosti zůstává jedním z mála nedokončených Velkých projektů, neboť předchozí projekty, které nestihl prezident zrealizovat v době svého úřadování, obvykle dokončil jeho následovník (např. Centrum Georges Pompidou bylo dokončeno Pompidouovým nástupcem, prezidentem Valéry Giscard d’Estaingem). V této souvislosti se nabízí otázka, jak ke Grand Paris přistupuje současný francouzský prezident François Hollande z tábora Parti socialiste. Ten se k tomuto tématu vyjádřil bezprostředně po svém zvolení. Výstavba nových bytových jednotek, stavba metra, snaha vytvořit z Paříţe světovou metropoli – to vše jsou témata, kterým se chce Hollande věnovat stejně jako jeho předchůdce. Zajímavá je ale v kontextu této práce otázka administrativního sjednocení. V této chvíli je většina správních jednotek, ať jiţ na úrovni obcí, okresů, či regionu Ile-de-France, v drţení levice, a to převáţně v rukou Parti socilaste, tedy strany současného prezidenta. Za takových podmínek by administrativní sjednocení Paříţe a přilehlé aglomerace zaručilo absolutní dohled levice nad regionem. Z jednání současného prezidenta v několika posledních měsících vyplývá, ţe má zájem o vytvoření metropolitního orgánu s dostatečnými pravomocemi, který by problémy hlavního města mohl řešit centrálně.126 Aktuální dění ohledně Grand Paris tedy dokazuje, ţe správní sjednocení francouzského hlavního města zůstává jiţ od dob Napoleona

III. jedním

z nejdůleţitějších geopolitických otázek Francie a bude nadále zajímavé sledovat, jak se k tomuto problému postaví další politická reprezentace.

126

Béatrice Jérôme, „Où en est le Grand Paris version Hollande?,“ Le Monde, 2. června 2012, staţeno 29. července 2013, http://www.lemonde.fr/politique/article/2012/06/02/ou-en-est-le-grand-paris-versionhollande_1711733_823448.html.

41

Summary The plan for an urban change of Paris initiated by the French president Nicolas Sarkozy is related to the reorganization of the city from the era of Napoleon III. Since then, the administrative borders of Paris have remained the same, but the city evolved into a metropolis with over twelve milion inhabitants. Such conditions raised the necessity for creation of central administrative institution which would have the power to rule over the region. The goal of the Grand Paris project was to deal with the inequalities between various suburbs, lack of public transports, etc. One of the side intentions of Nicolas Sarkozy was to transform Paris into the city of the future. He mentioned the role of Europe in today´s globalized world in several speaches and pointed out that the whole region has to catch up with the american cities and cities of the Far East. Of course, with Paris as the leading entity. With this scheme in mind, Sarkozy surpassed every project lanced under the mark of Grands Travaux and gave Grand Paris a unique geopolitical purpose. As demonstrated by this observation, Nicolas Sarkozy had many reasons to start with such an ambitious project, but the aim of the thesis is focused on president´s intentions with the Paris administration. As the posts of the Paris mayor and the president of Ile-de-France regional council were held by the left-wing Socialist Party, Nicolas Sarkozy intended to weaken their position by creating a new administrative body which, as he suggested, would be controlled by the right-wing representants. Unfortunately for Sarkozy and his political party UMP, the municipal elections in 2008 were dominated by the Socialist Party, which was a crucial turning point in Sarkozy´s approach to the Grand Paris project. The study analyzed the fact that from this point onwards, Nicolas Sarkozy abandoned the idea of uniting Paris administration and continued with the project in a much limited way. Because of the political reasons, Sarkozy couldn´t afford to complete Grand Paris in it´s full potential which was the reason of a subsequent critics from the architects who participated on it since the beginning. The study also investigates the current state of the project and whether there are any new initiatives on creating the heavily discussed centralised government in Paris. By the examination of primary and secondary sources it was shown that the purpose of Grand Paris was reduced only to construction of new housing and rapid

42 transit line Grand Paris Express. As the political parties from both camps started to cooperate on these goals, administrative reorganization hasn´t been the main topic of public discussions since then. It was the Sarkozy´s successor, new president of France Francois Hollande who has recently opened this topic again and it will be interesting to observe whether he will follow up with the Sarkozy´s idea which was left hanging in the air.

43

Použitá literatura Primární zdroje Arc Express. „Arc Express, un métro automatique de rocade.“ Staţeno 28. července 2013. http://www.arcexpress.fr/spip.php?article35. Assemblée Nationale. „Projet du loi relatif au Grand Paris.“ Staţeno 29. července 2013, http://www.assemblee-nationale.fr/13/projets/pl1961.asp. Atelier International du Grand Paris. Staţeno 29. prosince 2013. http://www.ateliergrandparis.fr/aigp/conseil/consultation2008.php (staţeno 29. července 2013). Atelier Parisien d´Urbanisme. „De la Conférence métropolitaine à Paris Métropole.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.apur.org/article/conference-metropolitaine-paris-metropole. Blanc, Christian. Interview vedli Cyrille Lachèvre a Sophie de Ravinel. Le Figaro, 26. března 2009. Staţeno 29. července 2013. http://www.lefigaro.fr/politique/2009/03/25/01002-20090325ARTFIG00575-christianblanc-presente-le-paris-du-xxie-siecle-.php. Carrez, Gilles. „Grand Paris: financement du projet de transports.“ Zpráva zveřejněná 30. září 2009. Staţeno 29. července 2013. http://www.ladocumentationfrancaise.fr/var/storage/rapportspublics/094000480/0000.pdf. Comité pour la Réforme des Collectivités Locales. „Il est temps de décider.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.ladocumentationfrancaise.fr/var/storage/rapportspublics/094000097/0000.pdf. Český statistický úřad. „Statistická ročenka Hlavního města Prahy.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home. Dallier, Philippe. „Rapport d’information.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.senat.fr/rap/r07-262/r07-2621.pdf. Grumbach, Antoine et Associés. „Le Grand Pari de l´Agglomération Parisienne.“ Paříţ: 2008. Staţeno 29. července 2013. http://www.legrandparis.culture.gouv.fr/sites/default/files/equipes/synthesegrumbach.pd f. Huchon, Jean-Paul. Interview vedl Max Staat. L’Humanité, 26. července 2007. Staţeno 29. července 2013. http://www.humanite.fr/node/72042.

44 Institut national de la statistique et des études économiques. „Evolution de la population totale au 1er janvier 2012.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=20&ref_id=poptc02101. Ministère de l´écologie, du développement durable et de l´énergie. „Les Franciliens consacrent 1 h 20 par jour à leurs déplacements.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.statistiques.developpementdurable.gouv.fr/fileadmin/documents/_shared/pdf/IDF_cle0ec212.pdf. Ministère de l´intérieur. „Résultats des élections cantonales 2004.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.interieur.gouv.fr/Elections/Lesresultats/Cantonales/elecresult__cantonales_2004/(path)/cantonales_2004/index.html. Ministère de l´intérieur. „Résultats des élections régionales 2010.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.interieur.gouv.fr/Elections/Lesresultats/Regionales/elecresult__regionales_2010/%28path%29/regionales_2010/011/01 1.html. Paris Métropole. „207 collectivités membres depuis mai 2013.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.parismetropole.fr/nous-connaitre/notre-fonctionnement/nosmembres/article/206-collectivites-membres-depuis-mai-2013. Paris Métropole. „Paris Métropole, Grand Paris en quelques dates.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.parismetropole.fr/nous-connaitre/a-l-origine/article/paris-metropole-grandparis-en-quelques-dates. Paris Métropole. „Réconcilier attractivité et solidarité métropolitaine.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.parismetropole.fr/nous-connaitre/nos-missions/article/reconcilierattractivite-et-solidarite-metropolitaine. Planchou, Jean-Paul. „Rapport de la Commission: Scénarie pour la métropole Paris-Ilede-France demain.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.iauidf.fr/fileadmin/user_upload/Enjeux/Paris_metropole/gouvernance/raprecent/RAPP_Pla nchou_1.pdf. Préfet de la région d´Ile-de-France. „Direction régionale de l´Equipement d´Ile-deFrance.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.driea.ile-de-france.developpementdurable.gouv.fr/IMG/pdf/planppcptpart1ch4_cle2cd714.pdf. Radnice Paříţe. „Historique.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.paris.fr/accueil/parismetropole/dossiers/historique/rub_8684_dossier_21823_port_20594.

45 Radnice Paříţe. „Historique et évolution.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.paris.fr/politiques/paris-d-hier-a-aujourd-hui/demographie/historique-etevolution/rub_5427_stand_8716_port_11661. Radnice Paříţe. „Le Conseil de Paris.“ Staţeno 29. července 2013. http://www.paris.fr/politiques/statut-et-institutions-de-paris/les-institutionsparisiennes/le-conseil-de-paris/rub_4858_stand_97158_port_10387. Sarkozy, Nicolas. „Cité de l’architecture et du patrimoine.“ Projev přednesený v rámci inaugurace Cité de l’architecture et du patrimoine, Paříţ, Francie, 17. září 2007. Sarkozy, Nicolas. „Inauguration du Satellite n°3.“ Projev přednesený v rámci inaugurace nové letištní haly v Roissy Charles-de-Gaulle, Paříţ, Francie, 26. června 2007. Sarkozy, Nicolas. Interview vedli Frédéric Gilli a Cyrille Poy. L’Architecture d’Aujourd’hui n°376 (2-3/2010): str. 42-57. Sarkozy, Nicolas. „Le Grand Paris.“ Projev přednesený v rámci inaugurace výstavy v Cité de l’architecture et du patrimoine, Paříţ, Francie, 29. dubna 2009. Sarkozy, Nicolas. „Le Grand Paris, 4 ans après.“ Projev přednesený v Cité de l’architecture et du patrimoine, Paříţ, Francie, 10. říjen 2011. Sarkozy, Nicolas. „Lettre de Mission de Christian Blanc.“ 7. května 2008. Staţeno 29. července 2013. http://www.lesnouvellesparisiennes.org/IMG/pdf/LettreDeMissionChBlanc.pdf. Sekundární zdroje Bouin, Jérôme. „Six nouveaux secrétaires d´Etat.“ Le Figaro, 19. března 2008. Staţeno 29. července 2013. http://www.lefigaro.fr/politique/2008/03/18/01002-20080318ARTFIG00616remaniement-nouveaux-secretaires-d-etat.php. Boulbina, Seloua Luste. Grands Travaux à Paris 1981-1995. Paříţ: La dispute, 2007. Bousteau, Fabrice. „Grand Paris: L´urgence d´une mobilisation nationale pour éviter la catastrophe.“ Beaux Arts magazine n°310 (duben 2010): str. 50-53. Cottour, Claude. Une brève histoire de l'aménagement de Paris et sa région. Paříţ: DREIF, 2008. De Ravinel, Sophie. „Sarkozy, Huchon et Delanoë, ensemble sur le Grand Paris.“ Le Figaro, 9. června 2009. Staţeno 29. července 2013. http://www.lefigaro.fr/politique/2010/06/09/01002-20100609ARTFIG00746-sarkozyhuchon-et-delanoe-ensemble-sur-le-grand-paris.php.

46 Defawe, Philippe. „La consultation pour l’avenir du Paris métropolitain est lancée.“ Le Moniteur, 10. ledna 2008. Staţeno 29. července 2013. http://www.lemoniteur.fr/133-amenagement/article/actualite/520045-la-consultationpour-l-avenir-du-paris-metropolitain-est-lancee. Deprieck, Matthieu. „Le Grand Paris rapproche Sarkozy et Huchon.“ L’Express, 9. června 2010. Staţeno 29. července 2013. http://www.lexpress.fr/region/le-grand-paris-rapproche-sarkozy-ethuchon_898096.html. Desjardins, Xavier. „La Bataille du Grand Paris.“ Information géographique vol. 74 (duben 2009): str. 29-46. Enright, Theresa Erin. „Building a Grand Paris: French Neoliberalism and the Politics of Urban Spatial Production.“ Doktorská disertace, University of California Santa Cruz, 2012. Jeanne, Matthieu., „Les échecs de la droite parisienne depuis 2001: font-ils de Paris un fief de gauche?.“ Working paper n°5, Institut français de géopolitique, duben 2009. Staţeno 29. července 2013. http://f.hypotheses.org/wp-content/blogs.dir/501/files/2011/10/WP5-M-JEANNE-avril09.pdf. Jérôme, Béatrice. „Avec le chantier du Grand Paris, le chef de l'Etat prétend rivaliser avec le baron Haussmann.“ Le Monde, 4. června 2008. Staţeno 29. července 2013. http://www.lemonde.fr/politique/article/2008/06/03/avec-le-chantier-du-grand-paris-lechef-de-l-etat-pretend-rivaliser-avec-le-baron-haussmann_1053060_823448.html. Jérôme, Béatrice. „Où en est le Grand Paris version Hollande?.“ Le Monde, 2. června 2012. Staţeno 29. července 2013. http://www.lemonde.fr/politique/article/2012/06/02/ou-en-est-le-grand-paris-versionhollande_1711733_823448.html. Le Chartelier, Luc. „Jean Nouvel accuse Christian Blanc d’enterrer le Grand Paris.“ Télérama, 23. října 2010. Staţeno 29. července 2013. http://www.telerama.fr/scenes/jean-nouvel-accuse-christian-blanc-d-enterrer-le-grandparis,48680.php. Le Monde a AFP. „Se loger en Ile-de-France, un casse-tête pour les revenus moyens aussi.“ Le Monde, 8. prosince 2011. Staţeno 29. července 2013. http://www.lemonde.fr/societe/article/2011/12/08/se-loger-en-ile-de-france-un-cassetete-pour-les-revenus-moyens-aussi_1614970_3224.html. Leloup, Michèle. „Sarkozy lance le Grand Paris.“ L’Express, 4. června 2008. Staţeno 29. července 2013. http://www.lexpress.fr/culture/architecture-patrimoine/architecture/sarkozy-lance-legrand-paris_507611.html. Nunés, Eric. „Grand Paris: après les régionales, la colère de Jean-Paul Huchon.“ Le Monde, 31. března 2010. Staţeno 29. července 2013.

47 http://www.lemonde.fr/politique/article/2010/03/31/grand-paris-apres-les-regionales-lacolere-de-jean-paul-huchon_1327032_823448.html. Ouroussoff, Nicolai. „Remaking Paris.“ New York Times, 8. června 2009. Staţeno 29. července 2013. http://www.nytimes.com/2009/06/14/magazine/14paris-t.html?pagewanted=all&_r=0. Pelissier, Jean-Paul. „La droite rejoint enfin Paris Métropole.“ L’Express, 18. června 2010. Ataţeno 29. července 2013. http://www.lexpress.fr/actualite/politique/la-droite-rejoint-enfin-parismetropole_900391.html. Poisson, Georges. Les Grands travaux des presidents de la Ve république. Paříţ: Parigramme, 2002. Subra, Philippe. „Le Grand Paris, stratégies urbaines et rivalités géopolitiques.“ Hérodote n°135 (duben 2009): str. 49-78.

48

Seznam příloh Příloha č. 1: Návrh Antoina Grumbacha (obrázek) Příloha č. 2: Navrhované póly (obrázek) Příloha č. 3: Správní rozdělení regionu Ile-de-France (obrázek)

49

Přílohy Příloha č. 1: Návrh Antoina Grumbacha (obrázek)

Architektonický ateliér Antoina Grumbacha představil návrh učinit z Paříže metropoli sahající až k přístavu Le Havre. Isabelle Fougère, „Le Havre à la proue du Grand Paris,“ Le Figaro, 16. července 2010, staţeno 29. července 2013, http://www.lefigaro.fr/assets/images/LeHavre_GrandParis.jpg.

50 Příloha č. 2: Navrhované póly (obrázek)

7 specializovaných pólů propojených automatickým metrem dle návrhu Christiana Blanca. „Les 7 pôles du Grand Paris,“ Le Figaro, 7. října 2009, staţeno 29. července 2013, http://www.lefigaro.fr/assets/images/grand-paris.jpg.

51 Příloha č. 3: Správní rozdělení regionu Ile-de-France (obrázek)

Správní rozdělení dle okresů regionu Ile-de-France. „Ile-de-France,“ Bottin Administratif, staţeno 29. července 2013, http://www.bottin-administratif.fr/images/fr/cartes/reg/iledefrance.jpg.