UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra občanské výchovy a filosofie
Diplomová práce
Místo a vývoj K D U - Č S L (ČSL) v politickém systému ČR
Autor: Petr Lašťovička Vedoucí diplomové práce: PhDr. Josef Stracený, Csc.
Praha 2006
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval sám. Veškerou literaturu a ostatní zdroje, ze kterých jsem čerpal, uvádím v seznamu použité literatury.
V Praze dne 13. dubna 2006
Poděkování: Rád bych poděkoval panu PhDr. Josefo Stracenému, Csc. za cenné připomínky a odborné vedení mé diplomové práce.
ÚVOD
5
VÝBĚR TÉMATU
5
POSTUP A CÍLE
6
1. K Ř E S Ť A N S K O D E M O K R A T I C K É S T R A N Y V E
STRANICKÉM
SYSTÉMU 1.1 STRUČNÝ ÚVOD DO TEORIE VZNIKU STRAN A JEJICH KLASIFIKACE
8 8
1.1.1 LIBERALISMUS
8
1.1.2 KONZERVATISMUS 1.1.3
10
STRANY PODLE ZPŮSOBU VZNIKU
10
1 . 2 CO JE TO KŘESŤANSKÁ (KŘESŤANSKODEMOKRATICKÁ) STRANA 1.2.1
BEYMEHO KLASIFIKACE KŘESŤANSKÝCH STRAN
1.2.2
TEORIE „CLEAVAGES"
12 14 15
1.3 MÍSTO KŘESŤANSKÝCH STRAN VE STRANICKÉM SYSTÉMU
18
2. F O R M O V Á N Í Č E S K Ý C H K A T O L I C K Ý C H S T R A N
22
2 . 1 PODMÍNKY VZNIKU PRVNÍCH KATOLICKÝCH STRAN
22
2 . 2 VZNIK ČESKOSLOVENSKÉ STRANY LIDOVÉ
24
3. V Ý V O J Č E S K O S L O V E N S K É S T R A N Y L I D O V É
26
3 . 1 OBDOBÍ MEZI LETY 1 9 1 8 - 1 9 8 9
26
3 . 2 VÝVOJ STRANY V DEMOKRATICKÉM OBDOBÍ
31
3.2.1 CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ-
VZNIK NOVÉHO STRANICKÉHO SYSTÉMU
31
3.2.2
VÝCHOZÍ SITUACE
32
3.2.3
PŘEDVOLBAMI 1990
33
3.2.4
VOLBY 1990
34
3.2.5
VOLBY 1992
38
3.2.6
VOLBY 1996.
41
3.2.7
VOLBY 1998
44
3.2.8
VOLBY 2002
48
3 . 3 ORGANIZACE STRANY K D U - Č S L 3.3.1
STARÉ STRANY VERSUS NOVĚ VZNIKLÉ STRANY
3.3.2
ORGANIZAČNÍ STRUKTURA KDU-ČSL
4. M Í S T O K D U - Č S L V E S T R A N I C K O - P O L I T I C K É M S Y S T É M U REPUBLIKY 4 . 1 PROGRAM K D U - Č S L
49 49 51 ČESKÉ 54 55
4 . 2 APLIKACE TEORIE "CLEAVAGES" NA ZAŘAZENÍ K D U - Č S L DO POLITICKÉHO SYSTÉMU Č R .
66
4 . 3 ZAPOJENÍ K D U - Č S L ( Č S L ) DO STRANICKÉHO SYSTÉMU
68
4 . 4 VOLIČI K D U - Č S L
72
4 . 5 SEBE-IDENTIFIKACE K D U - Č S L
73
ZÁVĚR
76
POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY
80
ÚVOD
Výběr tématu Jedním z hlavních důvodů, proč jsem si vybral toto téma, je můj zájem o politické strany, stranické systémy a politologii vůbec. Stranický systém České republiky se zdá být v posledních několika letech ustálený a nevykazuje žádné dramatické změny, co se počtu relevantních stran v systému týče. Jedna politická strana se však ve srovnání s jinými relevantními stranami liší: KDU-ČSL. Odlišuje se od nich hned v několika ohledech: Je to jedna z mála stran, jejíž historie nebyla po dobu více jak osmdesátileté existence přerušena1. Svým programem a názvem se otevřeně hlásí ke křesťanství. Díky svému velkému koaličnímu potenciálu se účastnila téměř všech vlád a to ať již po boku stran pravicových (1990-1997) či strany levicové (2002-2006). KDU-ČSL se tak v mnoha rysech liší od svých politických protějšků. Její pozice je v našem stranicko politickém systému velmi specifická, což se pokusíme v průběhu textu ukázat a osvětlit. KDU-ČSL platí u svých politických partnerů a do jisté míry i u veřejnosti za nevyzpytatelnou a „nespolehlivou" politickou (případně koaliční) stranu. Je často (pejorativně) nazývána Jazýčkem" na vahách kvůli svému velkému koaličnímu potenciálu a „středové" pozici v politickém spektru. Přestože strana nikdy nevyhrála volby a její zisky po roce 1989 nikdy nepřekročily 9 procent, disponuje velkou politickou mocí. O „nutnosti" vybrat si KDU-ČSL, potažmo křesťanské strany vůbec, mě přesvědčila krize (a výše zmíněné charakteristiky KDU-ČSL) koaliční vlády vyvolaná aférou kolem nejasností s financování bytu tehdejšího premiéra Stanislava Grosse. KDU-ČSL žádala vyjasnění skandálu. Situace byla natolik vážná, že se koalice nacházela velmi blízko rozpadu a vypsání předčasných voleb. Vše se nakonec vyřešilo „pouze" dílčími změnami v obsazení vlády. To vše se jevilo jako určitá paralela mezi událostmi z roku 1997, kdy ministři KDU-ČSL a ODA vystoupili z vlády Václava Klause kvůli nejasnostem ohledně financování ODS.
1
V průběhu jednotlivých historických etap se tímto jevem budeme důkladněji zabývat.
5
Strana tak na sebe opět upozornila a já jsem si byl jistý, že právě jí se chci v diplomové práci zabývat.
Postup a cíle Text práce se bude skládat z několika do sebe navazujících částí. V první části se budeme zaobírat fenoménem „křesťanských" stran obecně. Nejdříve si uvedeme základní teoretické informace k problematice politických stran obecně. Tento teoretický úvod nám pak usnadní hlubší orientaci v problematice křesťanských politických stran. Pak se pokusíme křesťanské strany klasifikovat a zařadit je do stranicko-politického systému. Na základě zjištěných poznatků o křesťanských stranách se následně pokusíme KDU-ČSL zařadit a klasifikovat v rámci stranického systému České republiky. Druhá část se bude stručně věnovat počátkům křesťanských stran na našem území. Bude pojednávat o období před vznikem samostatného Československou a zaměří se na vznik dvou tehdejších nejsilnějších katolických politických uskupení. Z těchto uskupení pak nakonec vznikl politický subjekt, jenž bude hlavním tématem práce Československá strana lidová. Část třetí bude navazovat na část druhou tím, že bude proveden politicko historický popis vývoje tehdejší Československé strany lidové, jakožto nejvýznamnější křesťanské strany v tehdejším Československu. Bude tak proveden popis vývoje strany od vzniku samostatného Československa až po rok 1989. Popis působení strany v období mezi lety 1918 - 1989 v porovnání s obdobím následujícím bude spíše charakteru informativního. Hlavní důraz bude kladen na popis vývoje strany po roce 1989, kdy se strana přejmenovala na Křesťanskodemokratickou unii - Československou stranu lidovou. Čtvrtá a závěrečná kapitola bude věnovaná umístění KDU-ČSL ve stranickopolitickém systému České republiky. V této části využijeme zjištěných poznatků nejen z oblasti teorie politických stran či postavení křesťanskodemokratických stran v politickém systému, ale také historických souvislostí a vývoje KDU-ČSL (ČSL). Na základě výše zmíněných poznatků o se následně pokusíme KDU-ČSL zařadit do stranického systému České republiky. 6
Práce si tak neklade za svůj hlavní cíl být pouhým popisem vývoje Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové, ale naopak, práce by měla být určitou analýzou politického chování této strany a jejího programu. Na této analýze by pak naše práce měla stranu pomoci zařadit, vymezit vůči ostatním stranám. V průběhu práce, převážně v analytické části, se budeme snažit najít odpověď na následující otázky: „Čím je KDU-ČSL specifická oproti ostatním politickým stranám v našem stranickém systému? Jaký je její vliv na český politický systém a politickou situaci obecně? Jaká jsou specifika křesťanských stran, čím jsou křesťanské strany odlišné od stran jiných.
7
1. KŘESŤANSKODEMOKRATICKÉ STRANY VE STRANICKÉM SYSTÉMU
1.1 Stručný úvod do teorie vzniku stran a jejich klasifikace Následující text se bude zabývat křesťanskými stranami obecně. Bude hledat odpovědi na otázky typu: Co to vlastně křesťanská strana je? Čím se křesťanská strana vyznačuje a jaké jsou její specifika? Nejdříve uvedeme základní členění politických stran a jejich ideologické kořeny. Tyto informace pak použijeme pro vymezení a definování podstaty křesťanských stran. Zjištěné poznatky se pak pokusíme uplatnit při analýze Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové. První část této kapitoly bude sloužit jako terminologická pomůcka pro další analýzu křesťanských stran a posléze samotné KDU-ČSL. Pro vymezení základních politických ideologií jsme čerpali z publikace Úvod do politické vědy od Ladislava Cabady a Michala Kubáta.
1.1.1 Liberalismus Jak Ladislav Cabada a Michal Kubát připomínají, dát jednoduchou definici pojmu liberalismus je velmi těžké. Je to jednak z důvodu geografické odlišnosti (v Severní Americe je liberalismus spojován s ohledem na menšiny a chudé, ve Velké Británii zase především se svobodou - hlavně hospodářskou), ale i vnitřní diferenciace (Cabada, Kubát, 2004, s. 137). Hlavními myšlenkami liberalismu je důraz na svobodu jednotlivce. Vláda je nutným zlem. Dalším rysem liberalismu je myšlenka oddělení záležitostí politických a náboženských. Boj proti tyranii většiny jakožto hrozby demokratizace mas je dalším neméně důležitým rysem liberalismu (Cabada, Kubát, 2004, s. 139). Cabada s Kubátem dále dělí liberalismus na dva hlavní proudy, individualistický (Velká Británie) a kolektivistický (Francie), zároveň však dodávají, že oba tyto směry pronikly i do konzervatismu a socialismu. Ekonomický liberalismus klade 8
důraz na individuální svobody před společenskou rovností. Svoboda je zákonně garantovaný prostor, v němž jednotlivec může rozvíjet své aktivity a vůči němuž zaujímá stát lhostejný postoj. Sociální liberalismus klade důraz na větší společenskou rovnost před svobodou jednotlivce. Klade důraz na rovnost výsledků, na práva sociálních skupin. Jako určité shrnutí pojmu liberalismus používají Vodička s Kubátem pojetí a chápání liberalismu americkým právním profesorem Ronaldem Dworkinem. Ten tvrdí, že svoboda je v liberalismu, na rozdíl třeba od anarchismu, ohraničena. Základem liberalismu je podle něj řád a umírněnost. Dworkin odmítl běžně v liberalismu chápaný konflikt mezi svobodou a rovností. Rovnost a svoboda se nevylučují, ale podpírají. Dworkin tak říká, že liberalismus stojí na třech pilířích: rovnost-svoboda-pospolitost (Cabada, Kubát, 2004, s. 141). Jednou z dalších forem liberalismu je neoliberalismus. Nejznámějším protagonistou je Friedrich August Hayek a jeho dílo Cesta k nevolnictví. Hayek kritizuje myšlenku i praxi socialistické společnosti. Další neodmyslitelnou postavou neoliberalismu je Milton Friedman. Za základní pilíře liberálního řádu považoval ekonomickou a politickou svobodu. S jistým zjednodušením můžeme říci, že neoliberalismus je obhajobou tržních principů. V praxi se politicky prosadil zejména v 70. a 80. letech 20. století a je spojen se jmény Ronald Reagan a Margaret Thatcherová (Cabada, Kubát, 2004, s. 141) Závěrem bychom mohli pro zjednodušení liberalismus shrnout do několika bodů (Tóth, Krno, Kulašik, 1991, s.38-39): 1. Víra v pokrok 2. Individualismus 3. Preferování politické svobody 4. Uznání soukromého vlastnictví 5. Akceptování omezení státní ingerence 6. Postulování ohraničení moci státního aparátu
9
1.1.2 Konzervatismus Původně byl konzervatismus úzce spjat s obranou aristokracie, monarchie, církve
a předkapitalistického období. Dnes má však mnoho dalších významů, často i protichůdných. Dnešní evropští konzervativci se shodují s liberály v obhajobě kapitalistického systému, přestože byli původná velmi podezíraví, neboť se obávali,
že průmysl povede k rozpadu tradičních vazeb. Konzervatismus reprezentuje touhu
zachovat ty zvyky a instituce, jimž byl svěřen smysl světa...., je to touha uchovat věci tak, jak jsou. K největším odkazům konzervatismu můžeme zařadit řád, autoritu a obranu tradičních hodnot jako jsou vlast, rodina, náboženství a morálka. Konzervatismus klade velký význam na úlohu církve a židovsko-křesťanské
morálky (Cabada, Kubát, 2004, s. 143-144). Cabada s Kubátem uvádějí tři různé evropské tradice konzervativního myšlení: francouzské, německé a britské. Francouzské konzervativní myšlení odkazuje na pád a prvotní hřích, obhajuje monarchie a církev v době Francouzské revoluce. Německá konzervativní tradice odmítá omezení práva a autonomii důležitých společenských skupin a vrstev (církev, aristokracie, rodiny, atd.). Největší význam je přikládán státu. Britská konzervativní tradice je rozdvojena na zastánce
intervencionismu
a stoupence laissez faire. Stručně bychom mohli říci, že konzervatismus je postoj zachovávající tradiční hodnoty z hlediska kulturního, ekonomického a politického vývoje. Upřednostňuje historické zájmy národa, tradičního náboženství (podle regionu) a rodinný život. Většinou odmítá prudší společenské změny, ale neznamená to že musí proti změně vždy být (Tóth, Krno, Kulašik, 1991, s. 36).
1.1.3 Strany p o d l e z p ů s o b u v z n i k u Miroslav Novák zmiňuje francouzského politologa Maurice Duvergera, který je představitelem institucionalistického přístupu vzniku politických stran. Politické strany jsou tak podle něj bezprostředně spojeny s rozmachem a rozvojem parlamentu a všeobecného volebního práva. Duverger rozlišuje původ stran na:
10
1. volební a parlamentní 2. mimoparlamentní a mimo volební Volební a parlamentní vznik je neodlučitelně, jak už název napovídá, spjat s volebními a parlamentními procedurami reprezentativní demokracie. Zvolení zástupci se nejprve v parlamentu sdružují do rozličných skupin, které mají společný zájem, společný cíl. Mezi takto vzniklými skupinami, poslaneckými kluby, vzniká pravidelný kontakt a místními volebními výbory, které se snaží získat pro své kandidáty finanční podporu i záštitu vlivných lidí. Mezi parlamentním klubem a místními volebními výbory se tak utváří stále pevnější pouto a volební výbory i poslanci v parlamentních klubech postupem času založí politickou stranu. Ta pak založí nové volební výbory a nový štáb, který se liší od toho parlamentního. Výše uvedeným způsobem podle Duvergera vznikly první moderní politické strany. Existuje však řada politických stran, které vznikly mimo volební nebo parlamentní prostředí. Strany vznikly z nejrůznějších sdružení, institucí a rozličných skupin. Z institucí jmenujme především odborová sdružení, průmyslové či obchodní instituce. Příklady dalších skupin jsou například církve, sekty, politické ligy2 nebo různé podzemní, ilegální skupiny. Specifikum posledně uvedených je, že mají tendenci k vytvoření politických stran, jakmile přestanou být zakázané. Strany vzniklé mimo volby a parlament jsou podle Duvergera centralizovanější. Důvodem je, že tyto strany vznikají od vrcholu. Strany parlamentní vznikají od základu, což se projevuje v několika základních rozdílech v těchto dvou pojetí. Výhodou těchto stran je, že už předem existující centrum volí své výbory (sekce) a tím dochází k centralizaci, tzn. přímé vázanosti na centrum. Předem existující centrum má také za důsledek, že jsou strany soudržnější a ukázněnější. Na rozdíl od stran parlamentních je totiž vliv poslanců slabší, neboť na poslanecký klub je pohlíženo jen jako nástroj vlivu v parlamentu. Řídící výbor strany se ho snaží v co největší míře podřídit. S třetím a do jisté míry doplňujícím způsobem vzniku stran je sloučením nebo rozštěpením již existujících stran.
2
Pojem ligy vysvětluje Miroslav Novák ve své publikaci Systémy politických stran jako „sdružení utvořená k politickým cílům, ale používají k jejich dosažení jiných metod" (s.26) Ligy jsou převážně agitačního a propagačního charakteru.
11
Skutečnost, zda-li politické strany vznikly v průběhu volebního procesu či z předem existující instituce, má podle Duvergera dopad i na jejich organizační strukturu. Podle toho přichází Duverger se dvěmi zásadními rozlišeními stran: strany mas a strany kádrů. Strany mas jsou založeny na co největší členské základně, která jim v podobě členského příspěvku přináší finance a díky velkému počtu členů i politickou sílu. Jedná se zejména o sociálnědemokratické strany, které nabíráním nových členů dosahují právě strany mas. Strany vybírají z velkého množství svých členů elitu, kterou pak připravují na převzetí vlády a státu. Strany kádrů jsou na druhou stranu založeny především na silných a význačných osobnostech. Hlavními osobami, o které se strany kádrů zajímají jsou v prvé řadě vlivné osoby s prestiží nebo charismatem (pro zisk hlasů), specialisté (pro zorganizování volebních kampaní) a mecenáši (pro financování voleb). Jak je vidět, stranám kádrů nejde, v porovnání se stranami mas, o kvantitu, ale o kvalitu členů. Z hlediska organizačního lze říci, že strany kádrů jsou decentralizované a jsou slabě rozčleněné do výborů. To je typické pro strany liberální a konzervativní. Strany mas pak jsou spíše centralizované a silněji rozčleněné.. Jak už jsme uvedli, jedná se především o strany sociálnědemokratické a komunistické. V souvislosti s rozvíjejícím se politicko stranickým systémem po 2. světové válce v Evropě, se musela Duvergerova typologizace ještě rozšířit o další pojmy, které strany mas a kádrů doplňují. Otto Kirchheimer tak přišel se „stranou pro všechny" (v angličtině Catch-all Party). Po 2. světové válce se tak setkáváme s tím, že strany mas se postupně proměňují ve „strany pro všechny". Reagují tak na poptávku po straně, která by byla otevřená starostem voličů i zájmům nátlakových skupin.
1.2 Co je to křesťanská (křesťanskodemokratická) strana Problém
se
zařazením
křesťanských,
potažmo
křesťanskodemokratických3,
politických stran do stranických systémů je veliký. Petr Fiala se v několika svých
3
V literatuře se setkáváme jak s pojmem křesťanská strana, tak i křesťanskodemokratická,křesťanskosociální zřídka také katolická strana. Význam je identický.
12
studiích4 touto problematikou zabýval. V práci budeme vycházet především z jeho materiálů. Samotná klasifikace a typologizace je věcí nesmírně obtížnou, neboť křesťanské strany jsou atypickým politickým subjektem. Jak bude možno vidět, zařadit takovou stranu na osu pravice - levice nebo ji uspokojivým způsobem rozlišit od konzervativní či liberální strany, je téměř nemožné. My se pokusíme křesťanské (křesťanskodemokratické) strany popsat, zařadit je do stranického systému. Problémy s typologizací křesťanských stran jsou podle Fialy především způsobeny (Fiala, 1997, s. 74): 1. změnami uvnitř evropského křesťanského politického tábora 2. měnící se pozicí křesťansko-demokratických stran 3. slábnoucí rolí křesťanství v politice. Dopad těch procesů spočívá vtom, že ani programová a funkcionální analýza takovýchto stran nám nepomůže zřetelně odlišit křesťanskodemokratické strany od ostatních (především liberálních a konzervativních). Musíme připojit i hledisko historické. Z funkcionálního hlediska se křesťanskodemokratické
strany zařazují k tzv.
občanským stranám a vytvářejí tak společně s konzervativními a liberálními stranami jeden politický tábor. Nominální hledisko k problematice křesťanskodemokratických stran přistupuje pragmatičtěji. Typologizace samotných stran se řídí jejich vlastní identifikací. To znamená, podle toho do jakých mezinárodních organizací vstupují a jak se sdružují ve
frakcích
Evropského parlamentu.
V tom případě bychom
mohli
za
křesťanskodemokratické strany považovat strany seskupené v Evropské lidové straně5. Tento způsob typologizace musíme však brát s odstupem, neboť v Evropské lidové
straně
jsou
i
subjekty,
které
bychom
v žádném
případě
za
křesťanskodemokratické nemohli považovat6.
4
6
Katolicismus a politika, Křesťanské alternativy v politice, atd. Název frakce v Evropském parlamentu. Členem jsou například i poslanci za Občanskou demokratickou stranu.
13
1.2.1 Beymeho klasifikace křesťanských stran Petr Fiala uvádí ve své práci Beymeho typologii křesťanských stran. Ta se skládá z pěti odlišných typů křesťanských stran (Fiala, 1997, s. 76): 1. Strany v původně homogenních katolických zemích (Rakousko, Belgie). Konzervativní politický katolicismus se zde stal dočasně hlavní politickou silou. 2. Křesťanské strany v konfesijně smíšených zemích (Německo, Holandsko, Švýcarsko, Československo) 3. Zvláštní příklad politického katolicismu v Itálii (přelom 19. a 20. st.), kde tvořili katolíci převážnou většinu obyvatelstva a přesto se cítili politicky utlačováni. 4. Křesťansko-demokratické masové strany, které vznikaly po druhé světové válce. Jsou chápány jako překonání úzce chápaného konfesijního vymezení. V Německu například CDU a Itálii Křesťanská demokracie. 5. Protestantské křesťanské strany ve Skandinávii. Ty však nikdy nepatřil^ k dominantní politickým silám
Když se podíváme na křesťanské strany z geografického hlediska, tzn. jaký vliv a roli tyto strany hrají v jednotlivých zemích, zjistíme, že jejich vliv není zas tak veliký. Pouze v malém počtu států hrají opravdu důležitou roli. Křesťanské strany jsou obecně sdruženy do Křesťansko-demokratické internacionály. Z hlediska politické moci jsou však relevantními politickými subjekty pouze ve dvou oblastech:
v některých
zemích
západní
Evropy
(viz
níže)
a
v několika
latinskoamerických státech (Chile, Venezuela, Salvádor). V rámci západní Evropy, pakliže budeme brát jako určující hledisko dlouhodobou politickou úspěšnost, musíme zmínit státy Beneluxu, SRN, Itálii a Rakousko. Nejvyššího průměrného podílu z celkového počtu voličských hlasů dosahují německé strany CDU/CSU <jejíoh průměr se mezi lety 1945-1987 pohyboval nad 45 %). Rakouská ÓVP dosáhla vletech 1945-86 průměru 44 %. V Nizozemí dosáhla nad 40 % ještě Křesťansko-demokratická aliance (Christen Demokratisch 14
Appel, CD A). Ta získala vletech 194-86 v průměru 41,5 %.
V Itálii působila
Democrazia Crisiana (DC) a ta získala vletech 1946-87 v průměru 38,3 % Ve skandinávských zemích nebyly křesťanské strany moc úspěšné. Jejich zisk se pohyboval v průměru kolem 5 %. Bylo to pravděpodobně díky odlišné politické kultuře ovlivněné protestantismem. (Fiala, 1995, s. 219-221). Na příkladu Španělska či Portugalska (ryze tradičních katolických zemích) si můžeme ukázat, že silné křesťanskodemokratické strany nemusejí být úspěšné ve svém „přirozeném" prostředí. Nejúspěšnější je totiž CDU, která působí v konfesijně smíšeném Německu. Fiala má pro fakt, že tradiční katolické země nemusejí mít silné křesťanskodemokratické strany, možné vysvětlení. Odvolává se na Klause von Beymeho a tvrdí, že „křesťanské strany vznikaly často jako produkt defenzivní protireakce na liberální a laicizované zákonodárství, a že tam, kde církev a klérus nebyl ve svém vlivu na společnost výrazně omezen, nevznikala uvnitř katolického tábora potřeba vytvářet zvláštní politickou stranu" (Fiala, 1995, s. 222). K tomuto problému se ještě vyjádříme v nadcházející kapitole.
1.2.2 Teorie „cleavages" Nyní se budeme zabývat koncepci „cleavages" . Nejrozšířenější pojetí vychází od amerického sociologa Seymoura Lipseta a norského politologa Stein Rokkana. My si nejdříve toto pojetí přiblížíme a pak se zaměříme i na jiný způsob štěpení přizpůsobený podmínkám ve střední a východní Evropě. Koncepce „cleavages" vychází z toho, že společnost prochází v průběhu své existence mnoha konflikty. Tyto konflikty mají za následek vznik „cleavages" štěpících linií ve společnosti. V kritických bodech (revoluce, reformace) se vytváří společenské štěpení. To vede ke vzniku nejrůznějších zájmových skupin a později ke vzniku masových politických stran. Takto vzniklé strany jsou pak ve skutečnosti nositeli těchto konfliktů. Konflikty plynou podle Rokkana z národní a průmyslové revoluce. Z obou revolucí pak vzniklo štěpení ve dvou dimenzích: teritoriální a funkční. Teritoriální dimenze je o územním uspořádání politické kontroly a funkční dimenze je o fungování systému v čase.
7
V češtině má pojem „cleavages" několik synonymnich výrazů: konfliktní linie (Fiala), rozštěpení (Novák), sociálně politický rozpor (Klíma), štěpení (Kopeček). Všechny tyto překlady jsou v popisu podstaty shodné.
15
Máme tak dvě revoluce a dvě dimenze. Tímto způsobem vznikly čtyři základní štěpení, konflikty: 1. centrum versus periferie 2. stát versus církev. 3. město versus venkov 4. zaměstnavatelé versus dělníci První dva konflikty jsou produkty národních revolucí. Prvně zmíněný konflikt je konfliktem mezi centrem, které vytváří národní kulturu a odporem obyvatelstva, které je podřízené a etnicky, jazykově či nábožensky odlišné v krajích a periferních oblastech. Druhý konflikt je střetem mezi centralizujícím, standardizujícím a mobilizujícím národním státem a historicky podloženými stavovskými výsadami církve Poslední dva konflikty jsou produktem průmyslové revoluce. Konflikt venkovských zájmů a nastupující třídy průmyslových podnikatelů a střet mezi vlastníky a zaměstnavateli na jedné straně a pracujícími a dělníky na druhé straně (Novák, 1997, s. 32). Nás bude zajímat především konflikt stát versus církev a do jisté míry i město versus venkov. Pomoci nám může hlavně v definování vzniku a podstaty křesťanskodemokratické
strany.
Křesťanské
a konfliktní linii jev tomto případě
strany
vznikají
díky
štěpení
stát versus církev. Křesťané (především
katolíci) pociťují útlak ze strany laické společnosti a cítí se být v ohrožení. Jejich strach a vyvolané obavy je vedou až k vytvoření křesťanské (většinou katolické) politické reprezentace. Jejím úkolem je hájit zájmy věřících, kteří se cítí ve společnosti nějakým způsobem přehlíženi a znevýhodněni, případně ohroženi (Fiala, 1995). Vznik křesťanskodemokratických stran je tak v zásadě odpovědí na antiklerikální nálady ve společnosti. Společnost, v níž se střetávají různě silné náboženské a protináboženské skupiny, napomáhá ke vzniku katolické politické strany. Tam, kde
protináboženské
nálady
nejsou,
nedochází
ke
střetávání
a
štěpení,
křesťanskodemokratické strany vznikat nemusejí. Proto nabízí Fiala (Fiala, 1997, s. 80) odpověď na to, proč v typicky katolických zemích jako je Španělsko, Irsko či 16
Polsko nedošlo ke vzniku či udržení relevantní křesťanské strany. Bylo to právě proto, že otázka religiozity nebyla politizována a nebyla ani politická strana, která by stavěla na antiklerikalismu. V těchto zemích se na vzniku stranicko-po litických systémů významnou měrou podílely jiné „cleavages", především konflikt město versus venkov, centrum versus periferie, aj.
Jiná pojetí „cleavages" Jak jsme již na začátku této kapitoly uvedli, existují ještě jiná pojetí „cleavages". Ta se například ujala pro problematiku „cleavages" ve střední a východní Evropě. První přístup považoval politický prostor v těchto zemích jako nestrukturovaný. Druhý naopak počítal s tím, že dojde k rychlé strukturalizaci politického prostoru, tak jak tomu je v Západní Evropě. Druhý zmíněný přistup počítal s tím, že „cleavages" by měly být rozloženy podél dvou os: osy levice-pravice a libertarianismus-autoritarianismus . Tento přístup vychází ze dvou hypotéz (Novák, Vlachová, 2001): 1. Stranické systémy ve střední a východní Evropě jsou strukturovány na ose, jejíž jeden konec reprezentuje autoritáře a odpůrce trhu a druhý liberály a přívržence trhu. 2. Distribuce voličů se bude v těchto zemích lišit podle míry industrializace. Tam, kde je ekonomický vývoj pokročilý (ČR), bude více politických stran koncentrováno na tržně-liberálním konci škály. Umírněnější postoj ohledně „cleavages" v oblasti střední a východní Evropy uplatňuje chronologický aspekt ve vývoji „cleavages". První fáze, většinou při prvních svobodných volbách, je ve znamení především dvou „cleavages": stát občanská společnost a centrum - periférie. Proti komunistické vládě se vytvoří široká demokratická opozice9 a potom, co dosáhne svých cílů, se začne diferencovat většinou na základě štěpení sociální - liberální, což je ve své podstatě klasické štěpení levice - pravice (Novák, Vlachová, 2001).
8
Na libertariánském pólu stojí přímá demokracie až anarchie Na autoritariánském pólu nepřímá až omezená demokracie. U nás například Občanské fórum.
17
K teorii
„cleavages"
se ještě
vrátíme
při její
aplikaci
na
Křesťanskou
a demokratickou unii - Československou stranu lidovou. Je však zřejmé, že tato teorie může do velké míry objasnit vznik křesťanskodemokratických politických stran a jejich podstatu
1.2 Místo křesťanských stran ve stranickém systému Jakýkoliv
pokus
generalizovat
pozici
křesťanskodemokratických
stran
na
horizontální ose pravice - levice musí zákonitě selhat. Křesťanskodemokratické strany jsou fenoménem natolik komplexním, že by takovéto zobecnění bylo kontraproduktivní. Petr Fiala k tomu dodává, že když se podíváme na spektrum evropských křesťanských stran, zjistíme, že ve stranicko politických systémech zabírají nejrůznější pozice od levého středu až po pravou část politického spektra. K tomuto dospějeme, ať sledujeme jejich vlastní interpretaci, programové vymezení či praktickou politiku (Fiala, 1997, s. 83). Politický katolicismus má vazby k široké škále různých tradic, od křesťanské demokracie ke klerofašismu či křesťanskému socialismu. Obzvláště na příkladu poválečné Itálie je zřejmé, že křesťanské politické hnutí na sebe může vzít mnoho ideologických
forem.
Maxmilián
podotýká, že „pluralismus
Strmiska
k fenoménu
křesťanských
stran
křesťansky orientovaných projektů se velmi zřídka
projevuje pluralismem subjektů, jež jsou nositeli v rámci jednotlivých
stranických
soustav, subjektů, jež je možné považovat za relevantní, skutečně důležité články těchto soustav" {Strmiska, 1997, s. 110). Nejen díky konzervatizmu v morálních otázkách, nikdy nebyly a ani nejsou evropské křesťanské strany ve většině zemí stranami jednoznačně pravicovými. Fiala uvádí, že křesťanskodemokratické strany západní Evropy se po druhé světové válce konstituovaly jako strany středu. Nejen že bylo toto postavení výsledkem aplikace křesťanských principů v politice, ale bylo to i výhodné. Strany se na jednu stranu mohly úspěšně vymezovat od levicových stran či se distancovat od v té době fašismem zdiskreditovaných pravicových stran.
18
Při bližším zkoumání křesťanskodemokratických stran10 dojdeme k zajímavému zjištění: „ V politickém středu se křesťanskodemokratické strany mohou udržet jako významné síly pouze do doby, než nastane situace, kdy se voliči rozhodují mezi dvěma vyhraněnými alternativami. " (Fiala, 1997, s. 84) Tím, že se strany nacházejí ve středu politického spektra, přicházejí automaticky o hlasy voličů stran pravicově smýšlejících. Tím ztrácejí velkou část své voličské základny. Beyme poznamenal, že hlavní překážkou stran pozice ve středu politického spektra byl pro křesťanské strany vždy úspěch. Chtějí-li být tyto strany úspěšné, musejí přilákat větší množství konzervativně i liberálně orientovaných voličů a trochu se vzdálit pozici „středu" (Fiala, 1997, s. 85). Shrneme-li poznatky o křesťanskodemokratických stranách Evropy, můžeme konstatovat, že většina z nich se nachází ve „středu" politického spektra nebo mírně napravo od středu. Po druhé světové válce se setkáváme s určitým ideově-programovým vymezením křesťanských stran. Je to předně státní intervencionismus, princip solidarity a subsidiarity, sociálně tržní hospodářství (tyto pojmy budeme vysvětlovat v průběhu textu, především v programové analýze KDU-ČSL). Toto vymezení však ztratilo na své obecné platnosti díky mnoha modifikacím v
průběhu
posledních
desetiletí.
Programová
východiska
a
orientace
křesťanskodemokratických stran se upravovala v souvislosti na potřebách té které strany a situace. Je to přirozený vývoj, jehož výsledným efektem je značná pluralita křesťanskodemokratického politického programu. Křesťanské strany se však plně shodují a identifikují v převážné většině morálně etických problémech. Mezi ty nejznámější patří především negativní postoj k přerušení těhotenství, rozvoj genetiky, euthanasie a role rodiny ve společnosti. Jeden ze způsobů jak lépe koordinovat práci křesťanskodemokratických stran a jak vystupovat jednotně nabízí již zmíněná Evropská strana lidová, která působí jakožto frakce Evropského parlamentu. Dalšími sdružujícími organizacemi jsou třeba Křesťansko-demokratická internacionála a Evropská unie křesťanských demokratů. Aby byly křesťanské strany i v současné době politicky úspěšné musely projít určitým procesem proměny. V praxi postupně opouštěly konfesijní základnu 10
Lidové republikánské hnutí (Francie), Křesťanské demokracie (Itálie), Lidové strany (Rakousko)
19
(všechny evropské křesťanské strany se profilují jako strany nekonfesijní, tzn. otevřené i pro lidi bez vyznání). Vztah mezi křesťanskými stranami a církví se uvolnil (souvisí s prvním zmíněným bodem). Strany se postupně stávaly moderními liberálně konzervativními stranami. Úspěšnost těchto stran ve volbách byla založena na tom, že se staly postupně všelidovými politickými
stranami
reprezentujícími zájmy širokých vrstev obyvatelstva. Z toho však i plyne závazek pro tyto strany respektovat většinové mínění voličské základy, která občas nemusí mít zájem na přílišném uplatňování striktních morálních zásad. Označení křesťanský tak v dnešní době znamená spíše přihlášení se k určité tradici. Tento kompromis má však i svá možná nebezpečí. To první spočívá v možné ztrátě konzervativnějšího voličstva a to druhé může nastat v době krize, když se rozhodující skupina voličstva přikloní k vyhraněnějším politickým proudům (Fiala, 1995, s. 225). Zastavme se ještě na chvíli u výše zmíněných úspěšných křesťanskodemokratickým stran, především u německých CDU/CSU a dřívější italské DC. Německé křesťanské strany představují podle Fialy (Fiala, 1995, s.228) jasné uskupení pravého středu a jejich dominantní pozice na pravici téměř znemožňuje vytvoření konkurující konzervativní strany. U stran CDU/CSU je tento fakt (to že jsou spíše uskupením pravého středu), ještě umocněn tím, že jsou tyto strany (stejně jako rakouská
ÓVP)
členy
jak
Křesťansko-demokratické
internacionály,
tak
i Mezinárodní demokratické unie (IDU). To svědčí o tom, že se strany vědomě hlásí ke konzervativní politické linii. V tom vidí Fiala nej lepší možnost, jak mohou křesťanské strany obecně uspět. Dřívější italská DC (Demokrazia Cristiana) se na rozdíl od již zmíněných CDU/CSU pohybovala spíše v pomyslném politickém středu a dávala tak možnost a prostor pro formování pravicovějších politických sil a tím i možnost odlivu pravicověji smýšlejících voličů. Německé křesťanské strany a DC se také lišily konfesijní otevřeností. Na příkladu CDU/CSU je patrné, že strany byly a jsou nadkonfesijní. To však DC nebyla. Německá nadkonfesijnost se také odrazila v „unie". „Unionistické pojetí křesťanské politiky od samého počátku zamezovalo problémům s vymezováním se vůči církvi a s hledáním optimální distance mezi křesťanskými politiky a církevní hierarchií" (Fiala, 1995, s. 229).
20
Německé strany jsou také úspěšné díky své široké voličské a členské základně. Ta se rekrutuje z různých sociálních skupin a není konfesijně zaměřena. Tato skutečnost svědčí o tom, že se strany typu CDU/CSU pomalu stávají „všelidovými" stranami. V modelu německých křesťanskodemokratických stran vidí Fiala možné východisko pro další křesťanskodemokratické strany. Vyjmenujme si teď několik základních „rad" pro další křesťanskodemokratické strany, aby byly úspěšné: Je to předně opuštění tradičního politického katolicismu spojené s rozvolněním vazeb s katolickou (popř. jinou) církví. Dále je to transformace křesťanských stran ve všelidová strany občanského (konzervativního) typu a chápání křesťanských norem jako všeobecně přijatelného východiska (Fiala, 1995).
21
2. FORMOVÁNÍ ČESKÝCH KATOLICKÝCH STRAN
2.1 Podmínky vzniku prvních katolických stran Kořeny katolických politických stran u nás sahají až do druhé poloviny 19. století. Tehdy začaly krystalizovat první katolické strany, které vznikly z početných katolických organizací. Z nejznámějších jmenujme především Katolickou jednotu či „Sušilovu" družinu (Malíř, 1996). Hlavním podnětem k systematickému sdružování katolíků do politických uskupení bylo však vydání encykliky RERUM NOVARUM papeže Lva XIII. Došlo k němu roku 1891. Papež v ní reaguje na celospolečenské změny způsobené především rychle se vyvíjející průmyslovou společností a jejím dopadem na obyvatele, především dělníky. Encyklika znamenala nový počátek sociálního učení církve. Papež v encyklice deklaruje, že si je církev vědoma skutečnosti, že důsledkem průmyslové revoluce vzniká nová společnost, která si zároveň žádá i novou roli církve. Církev, jak se píše v encyklice, si je vědoma, že v takto nově vzniklé společnosti je na jedné straně (tam kde jsou výrobní prostředky) nahromaděna obrovská moc a na straně druhé (tam, kde jsou dělníci) je zase nesmírná závislost. Obě dvě strany jsou však velmi nevyvážené. A právě zde viděla církev svou hlavní roli, byla totiž zodpovědná za člověka (Předmluva, RERUM NOVARUM, Encyklika papeže Lva XIII.o dělnické otázce z 15. května 1891) Řešení dělnické otázky tak spočívá podle církve na následujících subjektech: 1. církev 2. stát 3. svépomocné organizace. Křesťané nesdíleli názory socialistických hnutí na třídní boj. Způsob, jak vyřešit sociální
problematiku,
viděli
především
v třídní
solidaritě.
Uplatněním
křesťanských principů může společnost vyřešit palčivé problémy. Křesťané se proto začali seskupovat do vlastních politických uskupení. Jednou z prvních křesťanských stran u nás byla Křesťansko-sociální strana. Její ustavující sjezd se konal 8. a 9. září roku 1894 v Litomyšli. Sjezdu se účastnilo na 150 křesťanskosociálních spolků z celých Cech, Moravy a Slezska. Ke skutečnému 22
založení strany však z důvodů nevyjasněných organizačních důvodů došlo až roku 1896. V roce 1896 došlo k založení zemské organizace Křesťansko-sociální strany v Čechách (T. J. Jiroušek)a v roce 1899 byla založena zemská organizace na Moravě (Jan Šrámek). Nedílnou součástí, řekněme oporou, těchto organizací byly různé odborové centrály, družstevní, vzdělávací a charitativní spolky (Malíř, 1996). Druhou nejdůležitější křesťanskou stranou byla Katolická strana národní na Moravě. Strana byla založena 14. září 1896 v Přerově. Svým zaměřením odpovídala tradičnímu
duchu
moravského
katolicismu
a patřila před
1. sv. válkou
k nejvýznamnějším politickým stranám na Moravě. Zatímco Křesťansko-sociální strana byla stranou především katolického dělnictva, Katolická národní strana byla tvořena především venkovským obyvatelstvem, drobnými podnikateli a katolickým klérem. Obě strany spolupracovaly. Vystupovaly s programem
obrany katolicismu, jeho
učení a institucí, před důsledky liberalismu, který sestál vůdčím principem moderní industriální společnosti a odsouval náboženské a církevní otázky na periferii zájmu lidí." (Marek, 2005, s. 305) Křesťanské strany neměly v Čechách tak silný vliv jako na Moravě. Důvody je třeba hledat především ve stupni ateizace, resp. religiozity. Obyvatelstvo v Čechách bylo liberální a stupeň ateizace byl větší než na Moravě. Morava, na druhou stranu, byla převážně konzervativní a katolickou religiozitou semknutá. Na výsledcích voleb do českého a moravského zemského sněmu si můžeme ukázat výše zmíněnou disproporci ve vlivu katolických stran v Čechách a na Moravě. V Čechách se katolíkům podařilo prosadit jednoho poslance teprve v roce 1908 (stejný počet měla až do války) , na Moravě získaly katolické strany zastoupení ve sněmu již od své první účasti ve volbách v roce 1896. Získaly tehdy pět mandátů a v následujících volbách svou zastoupení ještě zvyšovaly (1902 sedm mandátů, 1906 24 mandátů, 1913 19 mandátu) Nepřekvapí proto, že se v Čechách po říšských volbách v roce 1911 stali nejsilnějším uskupením sociální demokraté (36 %) a agrárníci (26 %). Katolické a liberální strany měly kolem 13 %. Na Moravě to bylo však právě naopak. Katolické strany tam získaly téměř 37 % hlasů (Marek, 2005, s. 296).
23
2.2 Vznik Československé strany lidové Po vzniku samostatného Československa nebyla situace katolických stran příliš příznivá. Nálada ve společnosti byla silně antiklerikální. S tímto postojem společnosti už měly katolické strany své zkušenosti především na přelomu 19. a 20. století, kdy byly pod neustálým tlakem ostatních politických stran. Teď byla situace ještě vážnější. Katolické strany byly v tehdejší společnosti vnímány dosti negativně (převážně v Čechách). Církvi byla vytýkána dlouhodobá podpora habsburské monarchie.Vlna protikatolicismu byla organizována jak českými nacionálními, tak socialistickými politickými proudy. Vedla tak ke značnému oslabení římskokatolické církve. Dokonce i mezi katolickým klérem se našlo mnoho nespokojených a to vedlo k založení nové Československé církve. Římskokatolickou církev tak opustil milion a tři čtvrti věřících (TRAPL, 2005, s. 655) Jako důsledek výše zmíněných negativních reakcí společnosti na katolickou církev, potažmo katolické politické strany, vznikla myšlenka na sjednocení katolických stran. Hlavním důvodem byla snaha čelit protikatolickým náladám a tlakům a jednotně vystupovat a působit v novém československém státu. Hlavní postavu sjednocení obou stran byl Msgre. Jan Šrámek, předseda Moravské zemské organizace Křesťansko sociální strany. Ve
dvou
nejdůležitějších
katolických
stranách
(Katolická
národní
strana
a Křesťansko-sociální strana) panovaly však dlouhodobé spory. Jak jsme již předeslali, Katolická národní strana byla více konzervativní než Křesťanskosociální strana. Kulturně národní otázky, tzn. udržení vysokého postavení církve v politické i kulturní sféře společnosti, atd., byly na prvním místě jejich politických zájmů. Křesťansko-sociální strana měla na prvním místě otázky sociální. I v přístupu k osamostatnění českých zemí byla Katolická národní strana větším odpůrcem než Křesťansko-sociální strana. (Malíř, 1996) Šrámek si uvědomil neodvratnost rozpadu Rakouska-Uherska a s tím spojený vznik samostatného Československého státu. Aktivně působil mezi věřícími v zájmu ustavení samostatného státu.
24
Už 10. září 1918 byla svolána společná schůze výkonných výborů, poslanců a redaktorů křesťanskosociální a katolicko-národní strany v Brně. Bylo přijato rozhodnutí o sloučení obou stran v jednu. O den později vydal 12ti členný přípravný výbor Prohlášení o sjednocení moravských křesťanských stran. 29. září se konal v Praze zemský sjezd důvěrníků spojených katolických stran. Hlavním cílem bylo projednání taktiky na období po skončení světové války a vytvoření samostatného československého státu. Msgre. Jan Šrámek ve svém projevu představil svou koncepci politického programu a nastínil rozchod národa s habsburskou
monarchií.
Vyzval
katolíky
ke
spolupráci
na
vytvoření
Československa. Ustavující zemský sjezd Československé strany lidové v Čechách se konal ve dnech 5. a 6. ledna 1919 v Praze. Vznikla tak strana sloučením dvou katolických stran (Křesťansko-sociální a Katolická národní strana) Nový název byl utvořen a přijat především díky snaze se vyhnout protikatolickým útokům a nařčením z toho, že je stranou katolické církve. Strana se tak snažila prezentovat jako politické uskupení otevřené i nekatolíkům. Předsedou strany byl zvolen dlouholetý funkcionář Křesťansko-sociální strany František Šabata. Ustavující zemský sjezd Československé strany lidové na Moravě se konal 26. ledna 1919 v Brně. Byl schválen návrh z 10. záři roku 1918 na sloučení dvou výše jmenovaných stran a přejmenování na Československou stranu lidovou. Jako předseda strany byl zvolen Jan Šrámek. Oba dva zemské sněmy si však zachovávaly samostatnost a byly spojeny pouze poslaneckým klubem, jehož předsedou byl Msgre. Jan Šrámek. Roku 1922 byl zřízen společný ústřední výkonný výbor, jehož pravomoc však byla proti jiným stranám poměrně malá. Samostatnost zemských výborů byla poměrně veliká, a tak docházelo v meziválečném období mezi oběma zemskými organizacemi k menším sporům o politickou a organizační koncepci. Soudržnost obou zemských organizací stála od založení strany jak na obranných pozicích křesťanství, tak především na autoritě celostátního předsedy Msgre. Jana Šrámka. Základem Programů obou zemských složek lidové strany se stal tzv. křesťanský solidarismus obohacený
národními
aspekty
a
důrazem
na
parlamentní
demokracii
(www.kdu-csl.cz).
25
3. VÝVOJ ČESKOSLOVENSKÉ STRANY LIDOVÉ
3.1 Období mezi lety 1918-1989 Následující popis vývoje strany bude, jak jsme již předem předeslali, stručný, náš hlavní cíl je analyzovat vývoj ve straně v posledních 15 letech. Pro lepší pochopení KDU-ČSL je však nutné se stručně zmínit o vývoji strany v letech v letech 1918 1989. Jako největší zdroj informací nám posloužila publikace Jiřího Malíře, Pavla Marka a kolektivu Politické strany. Dalším cenným zdrojem byla pro nás webová stránka www.kdu-csl.cz.
Období první republiky V období tzv. první republiky proběhly celkem čtyři parlamentní volby a to v letech 1920, 1925, 1929 a 1935. Žádná z politických stran nezískala nikdy výraznější převahu. Volební výsledky nejsilnějších stran (strana agrární, sociální demokracie, národní socialisté, národní demokracie a strana lidová) překračovaly pouze nepatrně hranice deseti procent, v jednom případě se agrární strana dotkla úrovně 15 % (blíže viz. tabulka s výsledky voleb níže). Pouze v roce 1920 získala československá sociální demokracie 25,7 % (Harna, 2005, s. 545). Pro přehled uvedeme čtyři typy vládních koalic (Harna, 2005, s. 547) v době první republiky: -
Koalice všenárodní (1918-1919, 1922-1926). Tvořily ji strana agrární, sociální demokracie, národní socialisté, národní demokracie a strana lidová. Po volbách 1925 do ní ještě vstoupila strana živnostensko-obchodnická
-
Rudo-zelená koalice (1919-1920) byla složená ze zástupců agrární strany, sociálních demokratů a národních socialistů
-
Panská (nebo taky občanská či česko-německá) koalice (1926-1929) byla tvořena
stranami
československými
(strana
agrární,
živnostensko-
obchodnická a lidová) a dvěmi stranami německými (Svaz zemědělců a Německá křesťansko-sociální strana lidová). Pak do ní ještě vstoupili národní demokraté a Hlinková slovenská ludová strana
26
-
Široká koalice (1929-1938) sdružovala některé československé a německé občanské i socialistické strany (stranu republikánsko, lidovou, živnostenskoobchodnickou, národně socialistickou, národnědemokratickou, německou sociální demokracii a německé agrárníky, spolu s dalšími drobnými subjekty)
Pro detailní přehled přikládáme výsledky voleb do Poslanecké
sněmovny
Národního shromáždění Republiky československé Tabulka č. 1: Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění ČSR Politická strana Republikánská strana československého venkova Československá sociální demokracie Československá stran (národně) socialistická Československá strana lidová Československá národní demokracie Československá živnostenská strana
1920 9,7 25,7 8,1 7,5 6,3 2,0
1925 13,7 8,9 8,6 9,7 4,0 4,0
1929 15,0 13,0 10,4 8,4 4,9 3,9
1935 14,3 12,5 9,2 7,5 5,6 5,4
Zdroj: Harna, 2005, s. 550
V září 1921 vstoupila ČSL do vlády. Jan Šrámek a Josef Dolanský se tak stali ministry v Benešově koaliční vládě. Od tohoto okamžiku se lidovečtí politici účastnili všech koaliční vlád první republiky. Již tehdy prokázala Československá strana lidová velkou politickou obratnost a schopnost využít poněkud svízelnou politickou situaci a konstelaci sil v tehdejším stranickém systému. Ve volbách v roce 1925 získala Československá strana lidová téměř 10 % hlasů a stala se tak významnou politickou silou ovlivňující dění ve státě. Mezi její největší úspěchy v první republice patří bezesporu dohoda s Vatikánem, zabránění odluky církve od státu či zrovnoprávnění státních sňatků se sňatky církevními. Po Mnichovském diktátu se uskutečnil pokus o přebudování a zjednodušení politického života. Sílila také kritika prvorepublikového stranického systému a především koaličních vlád. Vznikla tak myšlenka založení politického subjektu, jenž by v sobě soustředil politické strany a hájil tak s větším důrazem Československé zájmy. Velkou roli na formování Strany národní jednoty měl
27
předseda agrárníků Rudolf Beran. Tento velký politický subjekt měl efektivněji bránit české zájmy v době ohrožení. Československá strana
lidová se zpočátku jakýmkoli snahám o sjednocení do
jednoho politického subjektu bránila. Po dlouhém zdráhání se však nakonec připojila k ostatním politickým stranám a včlenila se do Strany národní jednoty. Stalo se tak 21. listopadu 1938, kdy Ústřední výkonný výbor ČSL rozhodl o vstupu strany do Strany národní jednoty. (Kuklík, 2005) Československá strana lidová tak dočasně zanikla. Po obsazení okleštěného Československa německými vojsky v březnu 1939, Strana národní jednoty zanikla. Představitelé ČSL pak působili především v zahraničním exilu (Jan Šrámek se stal v průběhu 2. světové války předsedou Londýnské exilové vlády).
Období po 2. světové válce Po skončení druhé světové války se stala Československá strana lidová jedinou nesocialistickou stranou, která byla součástí Národní fronty a jejíž činnost byla povolena. Všechny pravicové strany byly po skončení války zakázány. Zde je nutno zdůraznit, že přední činitelé ČSL (tato zkratky je stranou používána až od roku 1945) byli aktivně zapojeni do londýnského zahraničního odboje. Předseda Jan Šrámek byl dokonce předsedou obou exilových vlád. Doba mezi koncem války a konáním svobodných voleb byla vyplněna prozatímní vládou, v níž byli tři lidovečtí ministři. ČSL se v zásadních věcech jako bylo například znárodnění průmyslu a dodatečné schválení dekretů prezidenta republiky shodovala s ostatními stranami v rámci Národní fronty. Jediné, v čem vystupovala, pro ni však neúspěšně,
ČSL
proti všeobecnému názoru a názoru
komunistů, byla snaha vyjmout církevní majetek patřící německým církevním institucím z konfiskací a jeho následné předání institucím církve v Československu. ČSL se podařilo ve vypjatých letech 1945-1948 hned několik důležitých věcí. Je však třeba podotknout, že se jednalo vlastně spíše o „pozdržení" některých kroků, které
stejně po
únoru
1948
byly
podle
představ
Komunistické
strany
Československa. Šlo předně o prosazení existence vlastní tělovýchovné organizace (Orel) a zabránění vzniku sjednoceného hnutí mládeže a tělovýchovy, neschválení tzv. druhé pozemkové reformy. Svými aktivitami také přispěla k existenci 28
demokratického tisku a
alespoň určitého zdání demokratického politického
prostředí. Výsledek parlamentních
voleb v květnu
1946 byl pro
lidovecké
politiky
a přívržence velkým zklamáním. Strana získala v českých zemích jen 20,24 % hlasů a obsadila tak třetí místo za vítěznými komunisty a druhými národními socialisty. Z třistačlenného parlamentu tak lidovci získali pouze 46 poslaneckých křesel (Trapl, 2005, s. 1184.) Jediným volebním krajem, ve kterém nezvítězili komunisté byl Zlín. Dokonce i tradiční bašta lidovců-venkov patřila nyní komunistické straně. I přes zastoupení lidoveckých ministrů ve vládě, jak ve vládě vzniklé po volbách 1946, tak i ve vládě z roku 1948, nepodařilo se zvrátit již předem prohraný boj o demokratickou povahu Československa. Komunistická strana měla po válce všechny důležité resorty pod svou mocí. Jako nejdůležitější musíme zmínit ministerstvo vnitra či ministerstvo informací. Neboli ministerstva, pomocí nichž lze manipulovat s lidmi a uplatňovat tvrdý boj proti politickým soupeřům strany. Tisk, rozhlas a další prostředky byly zneužívány k potlačování svobody a k likvidování jakékoli opozice. Poslední pomyslnou kapkou byla výměna všech nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti za členy Komunistické strany Československa. Proti tomuto rozhodnutí ČSL ostře protestovala a dokonce bylo vydáno nařízení vlády o odvolání tohoto rozhodnutí. Tomu se však ministr vnitra Václav Nosek odmítl podřídit. 17. února 1948 se tak ministři národní socialistické, lidové a demokratické strany dohodli na společné demisi, pakliže nebude nařízení vlády o odvolání sporného rozhodnutí dodrženo. Počítali také s podporou ministrů za sociální demokracii. Ti však na demisi nepřistoupili. Poslední nadějí bylo, že prezident Beneš demisi nepřijme. Prezident také mohl za vládní krize jmenovat úřednický kabinet a vypsat předčasné volby. Nic z toho se však nestalo. Ministři za sociální demokracii se k demisi nepřidali, stejně tak ani dva nestraničtí ministři a Edvard Beneš podlehl nátlaku komunistů a 25. února demisi 12 ministrů přijal a nahradil je ministry jmenované Komunistickou stranou Československa. Dva čelní představitelé ČSL, Josef Plojhar a Alois Petr porušili výslovný zákaz a jednali s komunisty o vzniklé krizi. Oba tak byli ze strany vyloučeni. 26. února
29
jako první v parlamentu na svou funkci poslance rezignoval Jan Šrámek. Ještě předtím se zřekl i vedoucí funkce předsedy strany. Již vyloučený Alois Petr se nechal pak nově vzniklým Akčním výborem Československé strany lidové zvolit předsedou strany. Teď již nic nebránilo komunistické straně v cestě k zisku plné moci nad děním v Československu. Pomalý „zánik" ČSL - doba do 1989 Po únoru 1948 ztrácí Československá strana lidová svou důležitost a je pouhým nástrojem v rukou Komunistické strany Československa. Slouží k „akceptaci režimu mezi katolickým obyvatelstvem" (Vodička, Cabada, 2003, s. 222) a také k jakémusi zdání politické plurality, neboť existence Národní fronty byla zachována. I tak dochází k velké perzekuci „neloajálních" členů ČSL a velké vlně emigrace. O útěk se pokouší i v té době již velmi nemocný a starý Jan Šrámek. Útěk se mu však nepodařil a až do konce svého života (1951) je nucen žít v internaci. „Nové vedení" strany se uchýlilo k vydání prohlášení v němž deklarovalo svou podporu socialistickému společenskému řádu . Komunisté se teď snažili ČSL vnitřně oslabit a naprosto podřídit svému diktátu. To se podařilo a ČSL pak byla na celá tři desetiletí víceméně nástrojem Komunistické strany Československa. Koncem 80. let 20. století vládla ve straně nespokojenost s poměry uvnitř strany a s její celkovou strukturou a koncepcí. Nespokojení členové strany se sdružovali do opozičního hnutí zpočátku nazvaném Křesťané pro přestavbu a posléze nazvaném Obrodný proud. Jedním z hlavních aktérů Obrodného proudu byl Richard Sacher. Další významnou opozicí v ČSL byla jihomoravská krajská organizace. Členové na jižní Moravě patřili k nejkontroverznějším lidovcům za komunistického režimu. Máme tím na mysli to, že se nikdy nesmířili s podřízeným postavením ČSL. Vedoucím představitel jihomoravské organizace byl Josef Bartončík. Nejdůležitějším úkolem Obrodného proudu bylo svolání mimořádný sjezdu strany do půlky roku 1989. Na něm se pak mělo přistoupit ke krokům, které by změnily dosavadní tvář ČSL. Již v polovině října 1989 došlo ke konferenci zástupců všech krajů Čech a Moravy. Byly přijaty dokumenty požadující transformaci strany,
30
změnu
ústavy,
atd.
Základním
požadavkem
také
bylo
„odstranění"
nedemokratických poměrů ve straně a změna lidí ve vedení strany. V následující kapitole se budeme zabývat vývojem strany v demokratickém prostředí po listopadu 1989.
3.2 Vývoj strany v demokratickém období
3.2.1 Charakteristika období - Vznik nového stranického systému 17. listopad 1989 odstartoval mnoho změn ve společenském a politickém životě u nás. Znamenal začátek utváření se politického pluralitního systému. Společenské klima bylo velmi příznivé pro vznik mnoha politických stran a hnutí. Od listopadu 1989 do listopadu 1990 vzniklo na území tehdejšího ČSFR 1728 rozličných organizací. Z toho jenom politických stran bylo 102 (Křížkovský, 1992, s. 13). Strany byly zakládány, některé transformovány a jiné obnovovány. Petr Fiala a Maximilián Strmiska používají při popisu politického vývoje po roce 1989 v českých zemích zvláštního členění. Je to z důvodu snazší orientace, ale také pro lepší pochopení vývoje stranického systému v České republice. Autoři dělí toto období do celkem pěti stádií, z nichž každé je svým způsobem jedinečné (Fiala, Strmiska, 2005, s. 1360). První stádium je období renesance stranickopolitického pluralismu. Je to doba od konce listopadu 1989 do prvních svobodných parlamentních voleb v červnu 1990. Pozvolna začíná proces demokratizace společnosti a utváření stranického systému. (Tyto volby přinesly na dobu dvou let rozdělení politické moci.) Druhé stádium je obdobím tzv. „první vlny" (od léta 1990 do března 1991) formování stranickopolitické soustavy. Vedoucí politickou silou je Občanské fórum, které ve volbách suverénně zvítězilo. Za necelý rok a půl své existence se však rozpadá. Stává se tak díky velmi nesourodému složení hnutí, které je ve skutečnosti spíše seskupením mnoha často odlišně politicky smýšlejících stran a hnutí. Nepřekvapuje tak, když se Občanské fórum rozpadá a vznikají zněj nástupnické strany ve třetím stádiu.
31
To je tzv. „druhou vlnou" (od jara 1991 do parlamentních voleb v červnu 1996) formování stranickopolitické soustavy. Nástupnické strany z právě rozpadlého Občanského fóra společně s ostatními stranami se zapojují do politického systému. Dochází do jisté míry k zjednodušení stranickopolitického spektra a profilování jednotlivých politických stran. V roce 1992 se konají volby. Politické strany se relativně ustálily a zařadily na pravo-levém spektru. Předposlední stádium (od léta 1996 do červnových parlamentních voleb v roce 1998) je ve znamení určité stabilizace formátu stranického systému a také zároveň prvních projevů krize koaličních uskupení. Vládní koalice vedená ODS, složená ze tří stran, ODS, ODA a KDU-ČSL se na základě nejasností s financováním ODS rozpadá. ODS je vnitřně oslabena vnitrostranickou krizí a přechází do opozice. Jmenováním prezidenta vzniká nová menšinová koaliční vláda J. Tošovského. V ní jsou zastoupeny ODA, KDU-ČSL a nově vzniklá Unie svobody". Páté a poslední období (od léta 1998 do parlamentních voleb v roce 2002) se nese ve znamení přetrvávající krize a následného experimentu s opoziční smlouvou a následujících pokusů o rekonfiguraci systému.
3.2.2 Výchozí situace Ještě než začneme s popisem vývoje strany, je nutné si ujasnit její název. V nadpise používáme zkratku KDU-ČSL, což v popisu Československé strany lidové v období mezi lety 1989 až 1992 není zcela správné. Název KDU-ČSL, v úplnosti Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová, byl schválen jako nový název strany až na přelomu března a dubna roku 1992 na 6. sjezdu strany. Od té doby po současnost, strana vystupuje pod zkratkou KDU-ČSL. Okolnostmi vzniku tohoto názvu se budeme zabývat podrobněji níže. Strana se hned po listopadu 1989 snažila změnit svou image a distancovat se od své minulosti. Pod nátlakem Obrodného proudu a pražské organizace ČSL byl nucen Ústřední výbor ČSL rezignovat. Do čela strany byl zvolen Josef Bartončík. Hned na prosincovém zasedání Ústředního výboru Československé strany lidové nově zvolený předseda zdůraznil potřebu návratu strany ke křesťansko-sociálním
11
Strana vznikla rozkolem ODS. Vedoucími činiteli byli Jan Ruml, Hana Marvanová a Karel Kiihnl.
32
kořenům. Tímto momentem začíná nová éra Československé strany lidové a snaha navázat na tradice první republiky. Československá strana lidová byla v situaci, ve které se muselo rychle jednat. Nutnost zříci s e svého působení v Národní frontě společně s Komunistickou stranou Československa byla pouze předpokladem k novému úspěšnému začátku strany. Vyjmenujeme si teď skutečnosti, které vymezovaly šance ČSL na úspěch
v politickém soupeření. Jak už jsme napsali, působení ČSL v Národní frontě byl fakt, se kterým strana nemohla dělat nic jiného, než se od něj distancovat nebo ho zlehčit či jinak vysvětlit. To samo o sobě samozřejmě nestačí a efekt zřeknutí se
minulosti nemusí být v očích veřejnosti vnímán důvěryhodně. Spolupráce s komunisty byla v době svrhnutí komunismu jednou z největších nevýhod. Zde se nám nepřímo nabízí určitá paralela mezi námi právě popisovanou dobu a
dobou
počátku
první
republiky.
Tehdy
se
ČSL
musela
vypořádávat
s protikatolickými postoji ve společnosti. ČSL byla také obviňována ze zpátečnictví díky
svému
dřívějšímu
zamítavému
postoji
ke
vzniku
samostatného
Československa a celkovému negativnímu postoji k liberálním proudům ve společnosti. Tehdy byla straně zazlívána úzká vazba s Habsburky, teď zase nedávná spolupráce s komunisty. S tím vším se však ČSL vypořádala. Na druhou stranu dlouholetá tradice strany znamená i mnoho výhod. Tyto výhody vycházejí z dlouholeté existenci politické strany a jsou
pro samotných chod
a případný úspěch ve volbách zcela zásadní. Těmito výhodami myslíme především: rozsáhlou členskou základnu, vybudované zázemí v podobě územního členění a již zmíněná tradice. O výhodách se ještě zmíníme v souvislosti s vnitřní organizací strany.
3.2.3 Před volbami 1990 Na výše zmíněném prosincovém sjezdu bylo jasně deklarováno, že strana musí navázat na křesťansko-sociální
kořeny. Bylo zvoleno předsednictvo a bylo také
rozhodnuto začít okamžitě s předvolební kampaní. V dubnu 1990 se konal 5. sjezd Československé strany lidové. Mezi nejdůležitější usnesení patřilo uzavření dohody o vytvoření Křesťanské a demokratické unie.
33
Jednalo se o společnou volební kandidátku utvořenou pro volby konané 8. června 1990. Unie byla tvořena za čtyř politických stran a k nim bylo přidruženo šest společenských organizací12. Politické strany to byly následující: Československá strana lidová, Křesťanskodemokratická strana, Krestiansko-demokratické hnutie a Svobodná rolnická strana. Jak je vidět, unie byla tvořena českými i slovenskými stranami. Na sjezdu se především formulovaly programové cíle obnovené strany, stanovy a postup při blížících se volbách. Josef Bartončík setrval v předsednické pozici a prvním místopředsedou se stal Stanislav Hanák. Sjezd zrušil platnost dokumentu Poslání Československé strany lidové z roku 1987 a stejně tak zrušil platnost všech jemu podobných dokumentů zdoby totality. Zároveň byli rehabilitováni všichni v minulosti perzekvovaní a vyloučení členové
strany. ČSL se tak pomalu
vypořádávala s minulostí (Fiala, Suchý, 2005, s. 1434).
3.2.4 Volby 1990
Počátek krize Volby v červnu 1990 proběhly na základě nového volebního zákona a vycházely z principu poměrného zastoupení. Při prosazování poměrného volebního systému argumentovali jeho zastánci tím, že systém poměrného zastoupení napomáhá tvorbě pluralitního politického systému. Již zmiňovaný zákon o volbách z roku 1990 však také obsahuje tzv. omezovači klauzuli. V praxi to znamená, že všechny politické subjekty, které nedostanou více než pět procent hlasů, nemohou získat mandáty v Poslanecké sněmovně (tehdy v České národní radě a Federálním shromáždění). Pěti procentní hranice platí dodnes. Vztahuje se však pouze na případ, když politická strana kandiduje samostatně. Koalice dvou stran musí získat alespoň 7 procent13, koalice tří 9 procent a koalice čtyř a více procent 11. Volilo se do Federálního shromáždění a do České národní rady. My se zaměříme především na volby do České národní rady, protože ta se po rozpadu společného
12
Sdružení svobodných rolníků, Sdružení soukromých podnikatelů, Moravské občanské sdružení, Pracovní technické prapory, Masarykovo sdružení pro demokracii, Klub seniorů. 13 Tyto údaje platily až do roku 2000, kdy Parlament schválil novelu volebního zákona (204/2001 Sb.)
34
státu přeměnila v Poslaneckou sněmovnu ČR a byla tak určujícím orgánem pro politické dění v zemi. Volební období bylo pouze dvouleté. Důvody k tak krátkému času popsal Václav Havel v rozhovoru pro MF Dnes následovně: "Á>w// tomu, aby se řádné strany mohly ujmout moci, jsem prosadil, aby se volilo jen na dva roky, s čímž tehdy jen málokdo souhlasil. Chtěl jsem, aby se v tomto přechodném období mohly strany zformovat a dalo se pak volit jaksi
„načisto".
Nechtěl jsem,
aby v případě
čtyřletého cyklu došlo k tlaku nově se konstituujících stran na předčasně
volby"
(Hvížďala, 2004). Hlavní cíle voleb konaných 8 - 9 . června 1990 byly „do jisté míry plebiscit ohledně vztahu české veřejnosti k éře komunistického panství" (Fiala, Herbut, 2003, s. 19) a vyjasnění rozložení politických sil v zemi a získání legitimity parlamentních stran na základě výsledků voleb. Pro ČSL nedopadly volby příznivě. Problémy s minulostí se opět ukázaly jako něco, co se nepodaří jen tak lehce překonat. Tentokrát nešlo o minulost celé strany ale především o jejího hlavního reprezentanta. Předseda strany Josef Bartončík byl totiž obviněn ze spolupráce se Státní tajnou bezpečnost. Na tom by nebylo zas tak něco zajímavého, kdyby se to však nestalo v tzv. agitačním moratoriu, tzn. těsně před volbami. Bohuslav Pečínka se ve své knize Cesta na hrad zabývá mj. rozebíráním volebních kampaní a nazval tuto událost, jež je do nezanedbatelné míry zodpovědná za volební neúspěch, „atomovkou". Pod tímto názvem se označují jakékoliv nově objevené skutečnosti, poznatky, kompromitující události o straně či kandidující osobě nějaký, většinou krátký, čas před volbami. Tato skutečnost velmi negativně ovlivnila voliče a výsledky celé volební koalice. Nejdříve se podívejme na tabulku s výsledky do Federálního shromáždění a do jednotlivých komor. Druhá tabulka obsahuje detailnější výsledky voleb do České národní rady:
35
Tabulka č. 2: Výsledky parlamentních voleb 1990 (v %) Kandidující subjekt OF KSC KDU HSD-SMS
SLFS 53,15 13,48 8,69 7,89
SN FS 49,96 13,80 8,75 9,10
ČNR 49,50 13,24 8,42 10,03
Zdroj: Fiala, Mareš, 1997 Tabulka č. 3: Volby do ČNR 1990 Strany, hnutí, koalice OF KSČ HSD- SMS KDU
Získané hlasy Počet mandátů absolutně v% 3 569 201 49,50 127 954 690 13,24 32 723 609 10,03 22 607 134 8,42 19
Zdroj: Fiala, Mareš, 1997
Zisk pouhých
19 mandátů v rámci celé koalice byl velkým
neúspěchem.
Československá strana lidová se cítila celou aférou „Bartončík" podvedena a domnívala se, že byla „odstraněna" aktéry zveřejnění (Havel, Ruml). Na protest proti postupu při zveřejnění aféry před volbami, setrvala strana na federální úrovni v opozici. V rámci české vlády se však podílela na vládě. Volební výsledky byly pro vedení strany velkým zklamáním. Nejen, že nenaplnily očekávání ohledně úspěchů ve volbách, ale odstartovaly i krizi ve straně a zhoršily vztahy mezi koaličními partnery uvnitř Křesťanskodemokratické unie. Jako jeden z hlavních důvodů bylo především Bartončíkovo obvinění ze spolupráce s StB a stím spojený nízký volební zisk. Největší spory byly hlavně mezi dvěmi křesťanskými stranami, ČSL a KDS. Došlo tak k narušení spolupráce mezi těmito stranami. Přispělo k tomu jak samotné zveřejnění informace o údajné spolupráci předsedy ČSL s StB - to bylo pro předsedu KDS, bývalého disidenta Václava Bendu, nepřijatelné - tak i následný neúspěch ve volbách.
36
Aféra ohledně předsedy Bartončíka neznamenala pouze začátek sporů mezi KDS
a ČSL, znamenala také začátek krize uvnitř strany. Ve stranč byla nejdříve velká nespokojenost a nesouhlas se samotným zveřejněním informace několik málo dnů před začátkem voleb. Bylo to považováno za porušení volebního zákona. Vc straně však také sílil názor na odvolání Bartončíka z předsednické funkce. Bartončíkovi byla pozastaveno předsednictví. Nastalou krizi musel řešit mimořádný sjezd strany.
Mimořádný sjezd - řešení krize Mimořádný sjezd Československé strany lidové se konal 29. až 30 září 1990 ve Žďáru nad Sázavou. Hlavním bodem jednání byla především nová volba předsedy. Na tuto funkci bylo několik kandidátů. Byli to Josef Bartončík, Antonín Baudyš, Jaroslav Cuhra, Jiří Karas, Josef Lux, Jan Marek, Augustin Navrátil a Richard Sacher. Z kandidátů nakonec uspěl Josef Lux a byl zvolen předsedou ČSL. Prvním místopředsedou se stal Jan Marek. Luxova vize ČSL jako o straně pravicové, křesťanskodemokraticky orientované tak nakonec uspěla. Na sjezdu se také rozhodlo o obnovení zemské struktury strany. Více se o budeme o tomto kroku a pozdější volbě předsedů České a Moravské zemské organizace zabývat v podkapitole věnované struktuře strany. Jak už jsme napsali, mimořádný sjezd, na kterém byl zvolen nový předseda strany, měl za hlavní úkol stabilizovat situaci ve straně. Zde je nutno podotknout, že krizovou situaci se nepodařilo úplně zažehnat, ba naopak vnitrostranický spor nabyl na intenzitě. Stoupenci bývalého předsedy a nově zvolený předseda se nemohli shodnout na politickém směřování strany. Strana byla také stále rozdělena ohledně viny či neviny Bartončíka v aféře jeho údajné spolupráce s StB. Tyto problémy měly být s definitivní platností vyřešeny na 6. sjezdu strany konaném v březnu a dubnu 1992. Josef Lux tvrdě vystoupil proti bývalému předsedovi a na základě zjištění vyšetřovací komise 17. listopadu14 (název komise) obvinil J. Bartončíka z toho, že
14
Komise potvrdila, že J. Bartončík byl veden v seznamech StB jako agent pod krycím jménem Hájek.
37
o celé věci věděl a neučinil nic, co by mohlo skandálu zabránit. Nepřímo tak Bartončíka označil za viníka celého volebního debaklu a krize tím způsobené. Strana také přijala nový název KDU-ČSL. Již v roce 1991 si nechala totiž zaregistrovat jméno politického hnutí nesoucí název Křesťanská a demokratická unie (KDU). Na 6. sjezdu se pak shodla na sloučení tohoto hnutí s Československou stranou lidovou. Právním nástupcem Křesťanské a demokratické unie se stala Československá strana lidová bez přerušení své kontinuity. Členové Křesťanské a demokratické unie se tak stali automaticky členy Československé strany lidové. Proti přejmenování strany byli lidé kolem J. Bartončíka. To vedlo k ještě k většímu odcizení od směřování zbytku strany a nakonec k vystoupení těchto členů ze strany. Zásadně proti změně názvu strany byla i Křesťanskodemokratická strana. Václav Benda a jeho straníci byli tímto krokem ČSL rozhořčeni a vše nakonec skončilo tím, že KDS vystoupila v červenci 1991 z poslaneckého klubu Křesťanské a demokratické unie a klub se rozpadl. Na sjezdu byly rovněž přijaty programové teze nesoucí název Místo chaosu řád místo řečí skutky. Předsedou strany zůstal Josef Lux a Jan Kasal se stal prvním místopředsedou. Situace uvnitř strany se pomalu stabilizovala. Ještě než přejdeme k další kapitole, rád bych upozornil na pár zajímavých skutečností ohledně volební koalice KDU.
3.2.5 Volby 1992 Strana ve vládě (1992-1998) V následujícím textu se budeme zabývat vývojem KDU-ČSL jakožto člena koaličních vlád. Tato doba začíná volbami v roce 1992. Klasifikace a analýza programů KDU-ČSL bude provedena v pozdějších částech práce. Volby v roce 1992 byly do jisté míry velmi specifické. Ze zaniklého Občanského fóra vznikly především Občanská demokratická strana, Občanské hnutí a Občanská demokratická aliance. První zmíněná strana se stala nejmocnější a nejsilnější pravicovou stranou.
38
Rok 1992 byl také poznamenaný především státoprávními spory o povahu společného soužití mezi Čechy a Slováky. Mezi českou a slovenskou politickou reprezentací byly v tomto ohledu rozpory. Nakonec se političtí reprezentanti obou národů shodli na rozdělení federace a vytvoření dvou nezávislých států. Volby se tak odehrávaly do značné míry v nacionálně laděném tónu (převážně na Slovensku). Snaha slovenských politiků o samostatný slovenský stát se také projevila ve výsledcích voleb do Federálního shromáždění. Na Slovensku vyhrálo Hnutí za demokratické Slovensko vedené Vladimírem Mečiarem. Fakt, že vyhrála politická strana, která měla vytvoření samostatného státu za svou prioritu, nakonec uspíšil rozdělení Československé federativní republiky. Pro úplnost si ukážeme i tabulky s výsledky do Federálního shromáždění. Náš hlavní zájem však spočívá především ve výsledcích voleb do České národní rady
Tabulka č. 4: Výsledky voleb do ČRN, SL FS a SN FS 1992 (v %)
Kandidující subjekt ODS-KDS LB ČSSD LSU KDU-ČSL SPR-RSČ ODA HSD-SMS OH
SL FS 33,90 14,27 7,67 5,84 5,98 6,48 4,98 0,00 4,39
SN FS 33,43 14,48 6,80 6,06 6,08 6,37 4,08 0,00 4,74
ZDROJ: Fiala, Herbut a kol, 2003, s. 21
39
Tabulka č. 5: Volby do ČNR v roce 1992 Strany, hnutí, koalice ODS - KDS LB ČSSD LSU KDU - ČSL SPR - RSČ ODA HSD- SMS OH
Získané hlasy Počet Absolutně v% mandátů 1 924 483 29,73 76 909 490 14,05 35 422 736 6,53 16 421 988 6,52 16 406 341 6,28 15 387 026 5,98 14 380 088 5,93 14 380 088 5,87 14 297 406 4,59 0
Zdroj: Fiala, Mareš, 1997
Ve volbách vyhrála s velkým předstihem Občanská demokratická strana, která získala jak ve Federálním shromáždění tak v České národní radě nejlepší výsledek. Ve Federálním shromáždění přes 33 procent a v České národní radě necelých 30 procent. KDU-ČSL získala v České národní radě 6,28 procent hlasů. Strana vstoupila do vládní
koalice
společně
s vítěznou
Občanskou
demokratickou
stranou,
Křesťanskodemokratickou stranou15 a Občanskou demokratickou aliancí. Byla tak vytvořena pravicově orientovaná koalice. Do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se tak dostalo 15 poslanců za KDU-ČSL. Předseda strany získal post místopředsedy vlády a zároveň post ministra zemědělství. Ministrů měla strana dohromady
čtyři.
Ministerstvo
zemědělství (J. Lux), kultury (Jindřich Kabát, později vystřídán nestraníkem Pavlem Tigridem), obrany (Antonín Baudyš, později Vilém Holáň) a ministerstvo pro hospodářskou soutěž (Stanislav Bělehrádek). KDU-ČSL se mohla plně soustředit na prosazování svého volebního programu. Jedním z dlouhodobých politických cílů strany byla restituce církevního majetku. Tato problematika doposud nebyla uzavřena, ale měla velmi neblahý vliv na vztahy uvnitř vládní koalice. 15
Strana kandidovala společně s ODS.
40
Na podzim roku 1995 se konal 7. sjezd KDU-ČSL. Sjezd potvrdil, že vnitrostranické krize, se kterými strana od začátku své novodobé historie bojovala, jsou zažehnány. Sjezd tak potvrdil, že je strana jednotná. Strana sama sebe prezentovala jako sebevědomý politický subjekt, který náleží k relevantním politickým subjektům a který se snaží zasahovat do všech probíhajících procesů. Josef Lux byl potvrzen do své předsednické funkce. Jan Kasal obhájil funkci prvního místopředsedy. Bylo odsouhlaseno, že strana půjde do následujících voleb samostatně. Byl také přijet nový dokument Východiska politiky KDU-ČSL. Ten nastínil politiku strany v následujícím období.
3.2.6 Volby 1996 Rok 1996 byl rokem voleb. Konaly se volby do Poslanecké sněmovny tak poprvé také do Senátu. Jak jsme si už dříve řekl při popisu jednotlivých období po roce 1989, „volby roku 1996 potvrdily trend konsolidace systému stran, který byl nastoupen volbami roku 1992, a sním související tendenci ke snižování počtu parlamentních stran i celkového počtu stran vůbec. Proces konsolidace byl ovšem v průběhu
roku
1997 narušen
řadou hospodářských
a politických
otřesů
a rozštěpením ODS" (Vodička, Cabada, 2003, s. 208). Nejdříve si řekneme výsledky a pak následně další vývoj KDU-CSL. Tabulka č. 6: Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1996
Strany, hnutí, koalice ODS ČSSD KSČM KDU-ČSL SPR-RSC ODA DŽJ DEU SD-LSNS
Získané hlasy Počet Absolutně v% mandátů 1 794 560 29,62 68 1 602 250 26,44 61 626 136 10,33 22 489 346 8,08 18 485 072 8,01 18 385 363 6,36 13 187 455 3,09 0 169 796 2,80 0 124 165 2,05 0
Zdroj: Fiala, 2005, s. 1369 41
•
KDU-ČSL šla do voleb s heslem: KDU-ČSL - Klidná síla - jistota, bezpečí. Působení strany ve vládní koalici ji očividně pomohlo, neboť ve volbách získala 8,08 procenta hlasů. To byl na rozdíl od roku 1992, kdy získala 6,28 procent, téměř dvouprocentní rozdíl. Takovýto výsledek znamenal zisk 18 poslaneckých mandátů. Následovala koaliční jednání s dosavadními koaličními partnery. Strana požadovala čtyři ministerské posty, ty také nakonec dostala. Předseda Lux jasně deklaroval, že nemá zájem na vzniku menšinové vlády, která by nezískala podporu České strany sociálně demokratické. O KDU-ČSL byl eminentní zájem. Předseda Lux dokonce dostal od tehdejšího předsedy ČSSD Miloše Zemana nabídku na vytvoření koalice. Tu Lux odmítl a označil ji za neperspektivní. V červenci a srpnu téhož roku se konala celostátní konference KDU-ČSL. Hlavním bodem bylo projednávání kandidátů pro senátní volby. KDU-ČSL se dohodla na společném volebním postupu s ODA. Strana nabídla místa na kandidátce také nečlenům, převážně známým lidem z politického a společenského života. Mezi nejznámějšími jmenujme především vysokoškolského profesora Jana Sokola či Pavla Tigrida, předválečného člena ČSL a známého novináře. Do Senátu se volilo dvoukolovým většinovým volebním systémem. Volilo se všech 81 senátorů, protože se jednalo o vůbec první volby a Senát bylo potřeba zaplnit. Volby vyhrála ODS s 32 senátory, ČSSD získala 25 mandátů, ODA mandátů sedm. Pro KDU-ČSL byl výsledek relativně dobrý. Získala třináct mandátů a Petr Pithart16 (kandidující jako nestraník) získal velmi významný post předsedy Senátu. KDU-ČSL nebyla v otázce kandidátů nečlenů jednotná. Jeden z nejběžnější argumentů proti nestraníkům byla obava o vlastní identitu strany, která by podle některých mohla být ohrožena.
Spory uvnitř koalice - ekonomická krize KDU-ČSL se počátkem roku 1997 prezentovala jako nejusazenější politická strana (Suchý, 1999). Sama sebe označovala za alternativu ODS a ČSSD, čímž se snažila 16
Petr Pithart kandidoval do senátních voleb jako nestraník za obvod 44 - Chrudim. Do KDU-ČSL vstoupil až v březnu 1999.
42
nalákat co největší množství voličů. V září 1997 se v Hradci Králové konal 8. sjezd strany. Hlavním bodem programu bylo schválení dlouhodobého
programu
Křesťanské a demokratická unie - Československé strany lidové. Předseda Lux definoval stranu jako moderní, demokratickou a nadkonfesijní. Byly schváleny tři zásadní dokumenty, jež vymezovaly politiku KDU-ČSL: Křesťanskodemokratická politika pro 21. století, Zahraniční politika KDU-ČSL a Sociální doktrína KDU-ČSL. Zhoršující ekonomická situace17 vedla vládu k vydání tzv. úsporných balíčků. Byla to opatření, která měla vést ke stabilizaci ekonomické situace v České republice. Situace uvnitř vládní koalice se postupně zhoršovala. Straničtí představitelé žádali, aby nastávající koaliční konference sestavili nové programové prohlášení, se kterým by se pak opět ucházela o důvěru poslanecké sněmovny. To bylo však ODS zamítnuto. Tehdejší premiér a předseda ODS Václav Klaus byl obviňován ze špatného fungování koalice a dokonce několikrát vyzván k odstoupení. Prohlubující koaliční krize se nakonec rozrostla do obrovských rozměrů ještě díky vnitrostranické krizi uvnitř samotné ODS18 a skandálem ohledně financování ODS. Josef Lux prohlásil 27. listopadu, že pokud ODS aféru s financováním uspokojivě nevysvětlí, jeho ministři vládu opustí. Následujícího dne už ministři KDU-ČSL na mimořádné celostátní konferenci rozhodli podat demisi. Ministři za ODA je následovali. To vedlo k pádu stávající vládní koalice. Josef Lux byl pro pokračování ve stejném složení, tzn. ODS, KDU-ČSL a ODA, avšak bez Václava Klause v čele vlády. Jednání o dosavadní koalici tak ztroskotalo. Prozatímní vláda V době krize i její řešení byla úloha KDU-ČSL nezanedbatelná. 8. prosince byl předseda Lux požádán prezidentem republiky Václavem Havlem, aby zahájil rozhovory s politickými stranami o sestavení nového kabinetu. Josef Lux tuto nabídku přijal a zasloužil se o to, aby byl 16. prosince tehdejší guvernér České národní banky
Josef
Tošovský jmenován premiérem.
17
Zhoršující se podíl salda běžného účtu platební bilance na IIDP, krachy drobných bank, útok spekulativního kapitálu, aj. Místopředsedové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip vyzvali Václava Klause k odstoupení z funkce.
43
Dočasná vláda Josefa Tošovského byla podporována ČSSD, ODA, KDU-ČSL a Unií svobody19. Podpora ČSSD dočasné vládě byla podmíněna vypsáním předčasných voleb v červenci 1998. KDU-ČSL získala v dočasné vládě tři ministerské posty. Josef Lux zůstal ministrem zemědělství, Cyril Svoboda byl jmenován ministrem vnitra a exministr obrany Výborný se stal ministrem - předsedou legislativní rady. Hlavním cílem prozatímní vlády bylo dovést zemi k předčasným volbám v červenci 1998 a zabránit destabilizaci země. To se také podařilo.
3.2.7 Volby 1998 Ještě než začneme s popisem výsledků mimořádných voleb, musíme si být vědomi změn, které nastaly ve stranickém systému. Události z roku 1997 silně poznamenaly politický chod země. Jak bylo uvedeno výše, k předčasným volbám dovedla Českou republiky dočasná vláda nestraníka Tošovského. Stručně se zmíníme o krizi uvnitř Občanské demokratické strany, neboť ta byla pro další působnost KDU-ČSL klíčová. Hned si vysvětlíme proč. Krize ODS
je
bezprostředně spojena s již zmíněnou koaliční krizí a aférou kolem financování ODS. Na mimořádném kongresu Občanské demokratické strany konaném 14. - 15. prosince 1997 se mělo rozhodnout o novém předsedovi. Byly dva kandidáti, současný předseda a bývalý premiér ČR Václav Klaus a jeden z hlavních aktérů tzv. „sarajevských" událostí Jan Ruml. Volba předsedy dopadla drtivou porážkou Jana Rumla, když Václav Klaus získal 227 hlasů a Jan Ruml 73 z celkových 312. Byl to pokus o změnu vedení a celkového směřování ODS. Kolem Jana Rumla a Ivana Pilipa se utvořila tzv. Názorová platforma, která protestovalo proti vedení strany a její neochotě řešit finanční skandál a celkovou špatnou ekonomickou situaci v zemi. Situace byla neúnosná a vedla k odchodu hlavních protagonistů ze strany. Dne 15. ledna byl představen přípravný výbor nové pravicové konzervativní strany - Unie svobody. Ještě 22. ledna byla strana zaregistrována a její předsedou byl zvolen Jan
19
Strana vznikla z rozštěpené ODS. Oficiálně vznikla 17. ledna 1998
44
Ruml. V poslanecké sněmovně vznikl i poslanecký klub, do kterého se postupně přihlásilo 30 poslanců. Na politické scéně se tak objevila nová pravicová strana a ODS byla odchodem mnoho poslanců a členů oslabena. Nastalá situace bezesporu vyhovovala České straně sociálně demokratické. Nejednota pravice a vzrůstající podpora levice se projevila i na výsledku voleb. Tabulka č. 7: Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 1998 Politický subjekt ČSSD ODS KSČM KDU-ČSL US
% hlasů 32,31 27,74 11,03 9,00 8,60
Počet mandátů 74 63 24 20 19
Zdroj: Fiala, Herbut, 2003 Jak vidíme z tabulky, volby vyhrála ČSSD. Druhá skončila Občanská demokratická strana s necelými 28 %, což není špatný výsledek, vezme-li v potaz vnitrostranickou krizi a odliv velkého počtu poslanců a členů k Unii svobody. Určité překvapení byla nízký zisk nově vzniklé Unie svobody. Komunistická strana Čech a Moravy zaznamenala třetí nejlepší výsledek. Její zapojení do vlády bylo však díky dohodě všech ostatních parlamentních stran o ignorování KSČM nemožné. To se také projevilo do vyjednávání o koaliční vládě. Levicová varianta tím, že byli komunisté vyřazeni z možných uskupení, padla. Jednáním o sestavení nové vlády byl pověřen předseda nejsilnější politické strany Miloš Zeman. O nemožnosti vytvořit levicovou vládu jsme se již zmínili výše. Co tedy připadalo v úvahu? Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová byla jakožto strana středová asi nebližší možným politickým subjektem k vytvoření koalice. Taková koalice by však byla menšinová a neměla by šanci na úspěch. Případnou účast Unie svobody či snad alespoň podporu menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL Unie svobody kategoricky odmítla.
45
Vyjednávání se dostalo do nesnází. Nebylo mnoho možností a Miloš Zeman ze spolupráce s KDU-ČSL nakonec ustoupil. Došlo k uzavření tzv. Opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. V ní se dohodly na vzájemném procesním postupu při změně ústavy a to včetně volebního systému a na pokračování tolerance vítězné strany v následujících volbách. Reakce na tento postup ODS a ČSSD byla téměř panická. Lidovci pakt mezi oběmi stranami označili za protiústavní a doporučili prezidentovi, aby jej nepřijal. V září 1998 se předseda KDU-ČSL společně s předsedy Unie svobody, Občanské demokratické aliance a Demokratické unie20 dohodl na vytvoření společné koaliční smlouvy pro senátní volby. Hlavním cílem tohoto uskupení tak bylo zabránit ODS a ČSSD vytvořit ústavní většinu v senátu nutnou k změně volebního zákona a ústavy (Fiala, Suchý, 2005, s. 1440). Volby do Senátu (druhé v existenci této komory Parlamentu České republiky) se konaly v listopadu a Čtyřkoalice v ní získala celkem čtrnáct kandidátů, z nichž polovina byla z KDU-ČSL. Josef Lux, vedoucí osoba KDU-CSL 90. let a hlavní strůjce úspěchu strany, oznámil v září 1998, že trpí leukémií a rezignoval na předsednickou funkci a nechal si pouze poslanecký mandát. Funkci dočasného předsedy byl do nové volby jmenován Jan Kasal. Květen 1999 byl ve znamení sjezdu strany konaném v Českých Budějovicích. Hlavním bodem programu byly volby předsedy a místopředsedů. Na předsednické křeslo byla dva kandidáti, Jan Kasal a Cyril Svoboda. Jan Kasal za svůj cíl označil sestavení proreformní vlády ochotné dokončit výstavbu právního prostředí ve společnosti. C. Svoboda zdůraznil potřebu prezentace lidoveckých politiků jako iniciátorů nových snah o zformování většinové vlády s důrazem na proevropskou, atlantickou a národní politiku. Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová se měla stát klíčovou silou při procesu integrace České republiky do Evropské unie" (Fiala, Suchý, 2005, s. 1440-1441) Předsedou byl nakonec zvolen Jan Kasal a prvním místopředsedou Cyril Svoboda. Další působení KDU-ČSL se neslo v duchu Čtyřkoalice. Důsledek vzniku Opoziční smlouvy na chování ostatních politických stran (KDU-ČSL, ODA, US) byl 20
Pod názvem Čtyřkoalice
46
obrovský a vedl tak k vytvoření již zmíněné Čtyřkoalice. V září 1999 byla podepsána tzv. Svatováclavská dohoda. Ta zavazovala strany ke společnému postupu před parlamentními volbami i po nich. Zároveň zakazovala stranám uzavírání na parlamentní úrovni dohody o dlouhodobé spolupráci s jinými seskupeními.
Byla zřízena čtyřkoaliční
Rada, jež
se skládala z předsedy
a místopředsedy všech čtyř stran. Jejím cílem bylo řešit ty nejvýznamnější záležitosti. Cílem Čtyřkoalice bylo vyhrát nadcházející volby. KDU-ČSL byla pro další prohlubování spolupráce v rámci tohoto uskupení, byla však zásadně proti přetvoření na politickou stranu. Na jaře 2000 se strany Čtyřkoalice dohodly na společné kandidátce pro senátní volby a volby do některých krajských zastupitelstev.. Ještě téhož měsíce došlo k podpisu čtyřkoaliční smlouvy a ke schválení dokumentu Společně pro změnu. Byl tak položen základ Politické rady Čtyřkoalice. Ta byla tvořena třemi zástupci KDUČSL, Unie svobody a dvěmi zástupci stran Demokratické unie a Občanské demokratické aliance. Na konci ledna 2001 se konala volba volebního lídra Politické rady Čtyřkoalice. Opravdu nepřekvapí, když se strany dostaly do svízelné a téměř neřešitelné situace a to proto, že se nedokázaly dohodnout na jednom z kandidátů (J. Kopřiva za KDU-ČSL, K. Kúhnl za Unii svobody a M. Žantovský za Občanskou demokratickou alianci). Nakonec se stal lídrem Cyril Svoboda. Svoboda se nakonec stal i společným kandidátem na funkci předsedy vlády. Doba setrvání Svobody na postu lídra Čtyřkoalice nebyla dlouhá. V březnu téhož roku odstoupil kvůli nepřijetí jeho návrhu složení stínové vlády Politickou radou „a také proto, že rada limitovala jeho vliv na personální záležitosti ve
Čtyřkoaliď\Fiala,
Suchý, 2005, s. 1441). Po Svobodovi se stal lídrem Karel Kúhnl za Unii svobody. Došlo tak i ke změně v proporcionální zastoupením stran uvnitř Čtyřkoalice. KDU-ČSL získala osm míst (dříve čtyři), Unie svobody pět (dříve sedm), Občanská demokratická aliance dvě a Demokratická unie jedno (Fiala, Suchý, 2005, s. 1442). Situace uvnitř Čtyřkoalice nebyla moc klidná. Zjitřovaly ji mocenské ambice všech zúčastněných stran. Určité zklidnění situace měl přinést sjezd KDU-ČSL konaný na konci května 2001 v Jihlavě. Předsedou se stal Cyril Svoboda a prvním místopředsedou Milan Šimonovský. Došlo tak k vítězství již zmiňovaného 47
liberálního proudu strany nad konzervativním reprezentovaným Janem Kasalem. Nově zvolené předsednictvo podpořilo snahy Čtyřkoalice, zároveň však zdůraznilo nutnost zachování koaličního charakteru. Integrace stran do politické strany byla podle vedení KDU-ČSL možná spíše v dlouhodobém horizontu. Situace se však vyostřila, když vyšlo najevo, že Občanské demokratické aliance má velké finanční problémy. To vedlo nakonec ke stáhnutí kandidátů ODA z kandidátní listiny Čtyřkoalice a následné přetvoření tohoto uskupení na Koalici složenou pouze ze dvou stran, KDU-ČSL a Unie svobody - Demokratické unie (US-DEU).
3.2.8 Volby 2002 Volby do Poslanecké sněmovny se konaly ve dnech 14.-15. června. Měly jeden neblahý primát, nejnižší volební účast vůbec. Voleb se zúčastnilo pouhých 58 % oprávněných voličů (Vodička, Cabada, 2003, s. 209). Další „novinkou" byla možnost volit pro české občany žijící v zahraničí. Efekt byl však velmi malý, dostavilo se zanedbatelné množství oprávněných voličů. Naplnily se tak obavy některých odborníků, argumentovali zbytečně složitou a pro leckteré nemožnou cestou krajanů na zastupitelské úřady, kde mohli volit. Jelikož nebyla schválena tzv. korespondenční volba, která by umožňovala volit pomocí pošty, zúčastnilo se voleb velmi málo našich občanů v zahraničí. Důvod je zřejmý, cestovat třeba několik tisíc kilometrů do zastupitelského úřadu, je pro mnoho lidí nepředstavitelné. Tabulka č. 8:
Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 2002
Kandidující subjekt ČSSD ODS KSČM Koalice Zdroj: Fiala, Ryszard, 2003
Hlasů Mandátů (%) 30,20 70 24,47 58 18,51 41 14,27 31
Jak jsme popsali v předcházející kapitole, KDU-ČSL šla do voleb jako součást koaličního uskupení nesoucí název Koalice. Výsledky voleb byly pro stranu poněkud nepříznivé. Celkově bychom mohli říci, že volby 2002 dopadly špatně pro pravicové strany. Počet mandátů té které strany nám napoví proč: ČSSD 70 48
mandátů, ODS 58 mandátů, KSČM 41 mandátů a Koalice 31 mandátů. Díky preferenčnímu systému21 získala KDU-ČSL 21 mandátů, US-DEU osm a dva mandáty pro nezávislé, kteří se přidružili ke klubu US (Vodička, Cabada, 2003, s. 210). Byl zaznamenán výrazný nárůst podpory pro KSČM. Tento úspěch lze přičíst také nízké volební účasti a disciplinovanosti voličů KSČM. KDU-ČSL považovala výsledky voleb za porážku Koalice a také strany samotné. Koalice tak nakonec po nedlouhé době své působnosti zaniká. I přes nevelký zisk ve volbách se straně podařilo vytvořit koaliční vládu společně se svým „koaličním" partnerem Unií svobody a ČSSD. Vznikla tak nová, do té doby nevyzkoušená, vládní koalice stran pravicových a strany levicové. Mohli bychom také říci, že to byla koalice strany pravicové, středové a levicové.
3.3 Organizace strany KDU-ČSL V následující kapitole
se budeme zabývat
vnitřní
strukturou
Křesťanské
a demokratické unie - Československé strany lidové. Ještě předtím si však uvedeme vztah mezi stranou nově vzniklou a stranou již delší dobu působící. Tato fakta jsou důležitá
a bezprostředně spojená s historií strany. Je zde i návaznost na vnitřní
stranickou strukturu a organizaci.
3.3.1 Staré strany versus nově vzniklé strany Vletech 1989 a 1990, tzn. ve výše zmíněné „renesanci" politickostranického pluralismu, převažovaly strany nově vzniklé. Téměř většina z nich byla ustanovena po 17. listopadu 1989 a pak se v průběhu let vyvíjela. Příkladem tohoto druhu stran jsou
například
Občanské
fórum,
Občanská
demokratická
aliance,
Křesťanskodemokratická strana, Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko, Občanská demokratická aliance či Občanská demokratická strana. Existovaly však i strany, které už působily v ČSSR, strany již etablované. Jednou z nich byla vedle Komunistické strany Československa i Československá
21
Voliči KDU-ČSL využili možnosti odevzdat dva preferenční hlasy, čímž podpořili lidovecké kandidáty na úkor kandidátů US-DEU.
49 k
strana lidová i další dřívější člen Národní fronty Československá
strana
socialistická. Činnost ČSSD byla obnovena. Byly to strany působící v letech 1945-1989 v uskupení Národní fronty. Zde je nutné připomenout (viz. kapitola 3.1), že ČSL byla v době mezi lety 1948 a 1989 značně okleštěná co se pravomocí a autonomie týče. Strana byla pod vlivem komunistů a nemohla výrazným způsobem zasahovat do politického dění ve státě. Nově vzniklé strany mají na rozdíl od těch již existujících nevýhodu v tom, že musejí budovat strukturu strany od samého počátku. To je časově i finančně náročné a ne vždy to vede ke zdárnému výsledku. Strana již delší dobu existující má v tomto nezpochybnitelnou výhodu. Má své zázemí, je organizačně strukturovaná, má své členy a příznivce a v lepším případě stálou členskou základnu. Tato výhoda se však může paradoxně stát nevýhodou. Na mysli máme, již zmíněnou spolupráci s KSČ a působení v Národní frontě. Další a v novodobé historii politických stran u nás nezbytně důležitou věcí ohledně stran, které mají svou historii a jsou již delší dobu činné je finanční zázemí. Podíváme-li se na po roce 1989 nově vzniklé politické strany, musíme konstatovat, že téměř všechny musely projít obtížnou finanční krizí. Připomeňme si například ODS či ODA. Nejasnosti ohledně jejich financování, popřípadě splácení jejích dluhů (v případě ODA), byly důvodem k buďto velkému zkomplikování situace či dokonce vyloučení strany z politického života. Ke stavu, kdy politické strany zápasí s nedostatkem financí přispěla do jisté míry i legislativy a špatné řešení financování politických stran. Nejlépe z toho tak vyšly strany již delší dobu fungující, především tak Komunistická strana Čech a Moravy a také KDU-ČSL. Těmto stranám se větší problémy s financováním vyhnuly. Bylo by jistě vhodné připomenout pár základních faktů ohledně financování politických stran. Jak jsme již napsali, strany jsou financovány zčásti ze státních příspěvků a zčásti ze soukromých zdrojů. V roce 2000 byla schválena novela volebního zákona a z ní vyplývá, že nárok na státní příspěvek mají ty politické strany, které získají ve volbách minimálně 1,5 % hlasů. Za každý získaný hlas pak strana inkasuje od státu 100 Kč. Před novelou to místo 1,5 % byla procenta 3 a za
50
každý hlas 90 Kč. Pakliže strana získá více než 3 %, má nárok na každoroční příspěvek v celém čtyřletém volebním období (Vodička, Cabada, 2003, s. 214). Státní příspěvky tak patří mezi nejdůležitější finanční zdroje pro politickou stranu. Dalšími zdroji jsou již zmiňované členské příspěvky, dary příznivců či hospodářská činnost (např. pronájem prostor).
3.3.2 Organizační struktura KDU-ČSL Organizační struktura KDU-ČSL je čtyřstupňová. Níže uvedené dělení a popis struktury KDU-ČSL jsme čerpali z dokumentu Stanovy Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové. Tento dokument byl schválen 11. prosince 2003. V níže uvedeném členění a popisu jednotlivých funkcí vycházet z tohoto dokumentu.
proto budeme
Čtyři stupně organizací jsou: celostátní, krajská,
okresní a místní (městská). Čtyřstupňová struktura je následující: Orgány místní organizace KDU-ČSL jsou výroční členská schůze, členská schůze, výbor místní organizace. Orgány okresní organizace KDU-ČSL jsou okresní konference, okresní výbor, okresní předsednictvo, okresní revizní komise. Orgány krajské organizace KDU-ČSL jsou krajská konference, krajský výbor, krajské předsednictvo, krajská revizní komise. Orgány celostátní organizace KDU-ČSL jsou sjezd, celostátní konference, celostátní výbor, předsednictvo strany, celostátní rozhodčí sbor a celostátní revizní komise. Okresní výbor jakožto jeden z orgánů okresní organizace především: a) řídí, kontroluje a koordinuje činnost všech místních organizací strany v okrese b) svolává okresní konferenci a organizačně ji zajišťuje, stanoví klíč pro počet delegátů okresní konference, c) navrhuje nebo podle předložených návrhů z místních organizací provádí výběr kandidátů vztahu k organum statní správy, případně obecní samosprávy v daném okrese
51
Hlavními úkoly Krajského výboru jsou především: a) řízení, kontrola a koordinace činnosti všech organizačních složek strany v kraji, b) svolávání krajské konference a pověřování krajského předsednictva jejím zajištěním, stanovení klíče pro počet delegátů na krajskou konferenci podle počtu členů okresních organizací, c) sestavování kandidátní listiny do krajů na základě výsledků vnitrostranické volby Předseda strany svolává jednou za dva roky sjezd KDU-ČSL. Tento sjezd je vrcholným orgánem strany. K hlavním bodům projednávání patří zejména zpráva předsedy strany. Dále se projednávají zprávy o činnosti klubu poslanců a senátorů. Sjezd také určuje a rozhoduje o politickém směřování strany pro budoucí období. Schvaluje se tak program a stanovy strany Delegáty sjezdu jsou členové celostátní konference a zástupci místních organizací, kteří jsou volení na okresních konferencích strany. Celostátní konference tvoří nejvyšší orgán strany mezi sjezdy. Konference má všeobecnou působnost a odpovědnost za činnost strany. Mezi nejdůležitější úkoly, které celostátní konference plní, patří zejména tyto úkoly: schvalování ročního rozpočtu a roční uzávěrky strany, určuje způsob volby členů celostátní konference na krajských konferencích, může jmenovat a odvolat předsedy stálých komisích při celostátní konferenci Základní jednotkou strany jsou místní organizace. Může být založena v obcích, kde je více jak pět členů KDU-ČSL. V obcích, kde není zřízena místní organizace, může okresní výbor ustavit důvčrnickou skupinu. Do čela důvčrnických skupin jsou okresními výbory jmenováni důvěrníci. Jak jsme se už zmínili, členská základna KDU-ČSL je jednou z nejsilnějších stránek strany. Zajišťuje jí nejen pravidelný zisk peněz plynoucí z členských příspěvků, ale i relativně stabilní volební výsledek. V 90. letech 20. století počet členů výrazně kolísal. Bylo to hlavně změnou režimu v roce 1990, tehdy došlo k výraznému přílivu nových členů. Za několik málo měsíců se počet členů zvýšil z 78 287 na 95 435 členů. Z toho bylo 45 879 mužů a 49 556 žen. V roce 1992 to bylo už členů 88 784, z nichž 33 552 bylo sdruženo v Čechách a 55 232 na Moravě a ve Slezsku.
52
Mezi roky 1997 a 1999 se počet členů ještě více snížil a to z 62 593 na 60 396. Počet místních organizací klesl z 2 363 na 2320 (Fiala, Suchý, 2005, s. 1444). Mimořádný sjezd konaný v roce 1990 schválil, jak už bylo řečeno výše, vytvoření zemských organizacích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V roce 1991 vznikla Česká zemská organizace. Jejím předsedou byl zvolen Antonín Baudyš. Později vznikla zemská organizace i na Moravě a ve Slezsku. Jejím předsedou se stal Jaroslav Menšík. Předsedové byli od roku 1992 automaticky místopředsedy strany. Mezi oběmi organizacemi panovaly stejně jako za doby První republiky určité neshody převážně v představách o činnosti strany. V důsledku budoucího správního členění České republiky došlo následně v roce 1995 k reorganizaci strany právě podle krajů. Zabránilo se tím tak pozdějším možným neshodám mezi zemskými organizacemi a zároveň se strana unifikovala. Parlamentní klub KDU-ČSL Nezastupitelnou roli mají parlamentní kluby. Ty koordinují činnost a práci poslanců a senátorů. Poslanci se mohou sdružovat do různých frakcí a tvořit tak různé poslanecké či senátorské kluby. Podmínkou je, že poslanec nebo senátor může být členem pouze jednoho klubu. K založení takového klubu je potřeba minimálně deset poslanců. Poslanec může přestoupit z jednoho klubu do jiného. V čele parlamentního klubu je jeho předseda, který zároveň vystupuje jako jeho mluvčí (tímto úkolem může klub pověřit i jiného poslance či senátora). Zasedání parlamentních klubů se mohou účastnit členové celostátního výboru. V současné době22 má poslanecký klub KDU-ČSL 21 členů. V roce 1990 měla strana devět mandátů ve Federálním shromáždění a deset v České národní radě. V roce 1992 to už je 13 členů ve Federálním shromáždění a 15 v České národní
radě. V roce 1995 dochází kc sloučení Křesťanskodemokratické strany s Občanskou demokratickou stranou a nékolik členů KDS přechází do poslaneckého
klubu
K D U - Č S L . Klub se tak stává se svými 2 3 členy třetím nejsílnějším v celé Poslanecké sněmovně. Po volbách v roce 1996 má klub 18 členů, v roce 1998 členů 20. Lze
teda říci, že počet členů v poslaneckém klubu je relativně stabilní.
Senátorský klub měl před volbami v roce 2002 21 členů (Fiala, Suchý, 2005,
s. 1446), v současné dobč má členů 14. 22
tzn. do 23,11,2005
53
4.
MÍSTO
KDU-ČSL
VE
STRANICKO-POLITICKÉM
SYSTÉMU ČESKÉ REPUBLIKY
V této části práce provedeme vymezení KDU-ČSL na základě několika faktorů. Především ji budeme posuzovat podle jejího politického programu. Budeme se tak zabývat programovými prohlášeními a programem samotným. Ohledně programové analýzy se budeme hlavně zajímat o dobu od roku 1990. Určitá analýza bude provedena vždy po etapách, v našem případě tak učiníme vždy s ohledem na volby, tzn. že naše rozdělení bude následující: volby 1990, 1992, 1996, 1998 a 2002. Tyto etapy nás budou zajímat z hlediska programu a jejich analýzy. Po každé etapě tak přijde její malý rozbor a analýza. Je zřejmé, že k přesné klasifikaci politické strany program samotný nestačí. Aby
byla klasifikace co možná nejpřcsnčjší, musíme také zohlednit případné uplatňování programu v praxi. To je ovšem
závislé na volebním výsledku a případném
zastoupením strany ve vládě. Je pak dosti častým jevem, že i když se strana po volbách dostane do vlády, nemá dostatečně silný mandát na to, aby svůj volební
program mohla uskutečňovat, ať už to je z důvodu nesouhlasu vládních partnerů, či nevýhodné společensko politické situaci v zemi. Pomocí teorie „cleavages" se pokusíme KDU-ČSL zařadit do politického systému. Jako další kritérium bude sloužit přehledný výčet všech zastoupení KDU-ČSL (ČSL) ve vládách a vysokých ústavních funkcí ČSFR a České republiky. Bude to vhodný doplněk k programové a vývojové analýze strany. V neposlední řádě připojíme stručný profil voliče KDU-ČSL a nakonec
si
zopakujeme, jak se hodnotí a vymezuje KDU-ČSL sama
54
4.1 Program KDU-ČSL 1990 Na 5. sjezdu ČSL v dubnu 1990 byl schválen program, jenž definoval ČSL jako stranu svobodnou, nezávislou, křesťanskou a demokratickou s vlastním ideově politickým programem. Strana se vymezovala jako nesocialistický politický subjekt. ČSL vycházela z křesťanských základů, na kterých byla vybudována Evropa. Strana se považovala za politickou sílu, která „ vědeckými přístupy analyzuje a zobecňuje požadavky občanů, aby je mohla uplatnit v praktické politice" (Fiala, Suchý, 2005, s. 1443). ČSL jasně deklarovala, že „není sdružením náboženským, ale politickou silou, která vědeckými přístupy analyzuje a zobecňuje požadavky občanů, aby je mohla uplatnit v praktické státní politice" (PROGRAM ČSL 1990, s.3) Jak už to u křesťanských stran bývá, velký důraz je především kladen na postavení rodiny ve společnosti a její podpora. Největší slabinou programu byl jeho příliš obecný a nekonkrétní charakter. Samotné pořadí uvedených témat, problémů a zároveň návrhů na jejich řešení bylo také terčem kritiky. Strana tak nedokázala realisticky vyhodnotit celospolečenské problémy, a tak se například stalo, že kapitola pojednávající o tělesné výchově a obnově jednoty Orel byla nadřazena ekonomické či mezinárodní problematice. Program „obnovené" ČSL se tak ukázal jako příliš vágní a do jisté míry odtrhnutý od reality. Ukázalo se tak, že vrcholní představitelé strany (v čele s předsedou Bartončíkem) si plně neuvědomili jedinečnost dané situace k tomu, aby mohli z ČSL vybudovat moderní křesťanskou stranu (Fiala, Suchý, 2005, s. 1443)
1992 Po prohraných volbách se situace ve straně zhoršila a byl svolán mimořádný sjezd (září 1990). Na něm se mj. přehodnotil a reformuloval program strany23. Program se opět ukázal jako velmi nekonkrétní. Obsahoval velké množství velmi abstraktních pojmů, jako např. ,Jtlavním měřítkem je člověk", „v demokratickém světě je člověk
23
Komise pro přípravu mimořádného sjezdu ČSL: Návrh programu Čs. strany lidové pro mimořádný sjezd strany. Místo vydání neuvedeno, 23. 7. 1990.
55
svobodný", „partnerství znamená pro ženu víc než emancipace", „cílem ČSL je zlepšování životní úrovně občanů ". Praktický význam to pro nerozhodného voliče tedy moc velký nemělo. Na mimořádném sjezdu v září 1990 se také řešila otázka profilace strany. Především má-li ČSL vystupovat jako strana religiózní, nebo jako široce otevřený politický subjekt. V dokumentu Zpráva za minulé období a nástin politické linie kritizovala Komise pro přípravu mimořádného sjezdu ČSL vztah strany a katolické církve. Strana tak svými častými prohlášeními budila dojem, že je stranou klerikální. To se v důsledku vnímalo jako jeden z důvodů nízkého volebního výsledku. Byla jasně uvedena potřeba oslovit větší množství voličů. Bylo proto navrhnuto, aby ČSL přestala deklarovat svůj katolicismus a začala se spíše profilovat jako strana ekumenického charakteru (Suchý, 1999). Zasedání Ústředního výboru Československé strany lidové se konal v květnu 1991 a schválilo Zásady programu Československé strany lidové. Strana schválila radikální ekonomicko-společenskou reformu s tím, že je zároveň nutné dohlédnout na to, aby měla co nejméně drastický dopad na obyvatele. Byly schváleny restituce, privatizace, demonopolizace, liberalizace cen a dovozu. Tyto všechny kroky měly vést k prosperující otevřené tržní ekonomice. S programovou profilací měly straně pomoci Programové teze KDU- ČSL pro období po sjezdu 1992. Šlo o dosti objemný dokument, ve kterém se formulovaly základní teze volebního programu strany pro nadcházející volby. Tyto teze pak byly „dopracovány" do finální podoby v níže zmíněném volební programu pro rok 1992. Řekněme si však nejdůležitější myšlenky, které v tomto dokumentu zazněly. Velká důležitost, jak ostatně uvidíme při rozebírání volebních programů KDU-ČSL, byla věnována rodině. V tomto dokumentu se tvrdí, že „v rodině se učíme dávat a přijímat, poznávat hodnoty a rozlišovat je. Tato základní společenská buňka dnes prochází těžkými zkouškami. Má-li v nich obstát, a obstát musí, nemůže politika státu rodinu opomíjet (Programové teze KDU- ČSL pro období po sjezdu 1992, s. 2). Dále je vparagralu pojednávajícím o rodině upozorněno, na fakt, že ve zdravotnických zařízeních je ročně násilně ukončováno přes sto tisíc nenarozených životů. Jakožto řešení se vidí výchova k plánovanému rodičovství. V kapitole věnované územnímu členění je zdůrazněn jeden ze základních pilířů politiky KDU-ČSL, princip subsidiarity, nákladní jednotkou samosprávy a státní správy je 56
obec,
které jsou
vykonávat
svěřeny
všechny pravomoci,
které
lze na jejím
území
chceme státní správu sloužící ne správním úředníkům, ale občanům
a obcím" (Programové teze KDU- ČSL pro období po sjezdu 1992, s. 5). V kapitolách pojednávající o daňovém systému a průmyslu se píše, že KDU-ČSL prosazuje „zásadní daňovou reformu, která zjednoduší daňová pravidla, vymezí zcela jasně
pravidla
společenství...chceme
hry a přizpůsobí
daňový
systém zemím
reformu
chceme
ekonomiku
urychlit,
Evropského
bez
monopolu
a centralismu" (Programové teze KDU- ČSL pro období po sjezdu 1992, s. 10). Další významná stránka tezí programu je kapitola pojednávající o sociální politice KDU-ČSL. „Jejím smyslem není vytvořit systém dávek, ve kterém bychom se dohadovali, je-li dávka malé nebo velká. Jde spíše o systém rehabilitace, který neustále navrací člověka do rodiny a do společnosti ....teprve tehdy, když není schopen
se postarat,
nastupuje
nezadatelná
úloha státu....chceme
zabezpečení, které bude vždy obráceno ke společenské a rodinné
sociální rehabilitaci
člověka. Chceme vytvořit systém pomoci těm, kdo si sami pomáhají. Chceme, aby i staří lidé žili v rodinách (Programové teze KDU- ČSL pro období po sjezdu 1992, s. 33). Dokument je pak zakončen heslem: Chceme a budeme usilovat o politiku Křesťanskou, Demokratickou
a Účelnou - Čestnou, Spravedlivou
a Lidovou.
Chceme místo chaosu řád- místo řečí skutky. Řádný předvolební sjezd proběhl na přelomu března a dubna 1992 v Jihlavě a Prostějově. Doznívaly ještě problémy s aférou „Bartončík" a řešil se také předvolební program strany. Byl schválen volební program Průvodce politikou ČSL. Program byl postaven na výše zmíněných tezích. Tímto programem se strana „ vrátila k politice pravého středu a zařadila se mezi ty evropské strany, které svoji politiku
opírají
o
zásady
humanismu "(www.kdu-csl.cz).
křesťanské
Byl kladen
morálky
a
křesťanského
důraz na respektování
svobody
jednotlivce, zodpovědnost, která je s tímto svobodným chováním spojena. Byl vyzdvižen důraz na demokratizaci společnosti a na její všestranný kulturní a duchovní rozvoj. Opět byly zdůrazněna obnova vlastnických a tržních vztahů, ale i nezbytná sociální a ekologická kontrola takovýchto procesů. Cílem bylo vybudovat právní stát. Stát, který zaručí občanovi bezpečnost a rovná práva. Organickou a svébytnou součást světového společenství národů a států.
57
Na tomto sjezdu předseda Josef Lux vyzdvihl roli KDU-ČSL a označil ji za jedinou významnou
křesťanskou
stranu,
která
má
vlastní
program
zohledňující
ekonomickou a společenskou transformaci. Vyjádřil také určitou lítost nad špatnými vztahy mezi stranou a KDS. Své působení mezi lety 1990-1992 zhodnotila strana ve Stručném volebním programu z roku 1992 výčtem všech úspěchů, které prosadila či ke kterým přispěla. Rozdělila je na dvě úrovně a to na Federální shromáždění a Českou národní radu. Mezi ty ve Federálním shromáždění uvedla, že se ji podařilo prosadit větu do Charty lidských práv „lidský život je hoden ochrany již před narozením" (Stručný volební program 1992) či restituci půdy a zemědělského majetku, atd. V České národní radě to bylo například zřízení komise pro ženu a rodinu při ČNR nebo návrh zákona o hospodářské komoře. Počátek 90. let byl pro ČSL (KDU-ČSL) ve znamení rozbrojů uvnitř strany a to se promítlo i v ne zcela jasném směřování a profilaci strany. To se postupně, s vyřešením „Bartončíkovy aféry" a nepokojů ve straně, podařilo. Strana zhodnotila své působení v koaliční vládě vletech 1992-1996 ve svém Průvodci politikou KDU-ČSL, stejně jako to kdysi udělala ve Stručném volebním programu 1992. Teď nebyla o nic méně odvážná. Svou působnost v koalici 19921996 charakterizovala Jako naplňování role sociálního svědomí vlády" (Průvodce politikou KDU-ČSL 96, s. 1). Podařilo se jí, dle jejích vlastních slov, zmírnit přílišný liberální postoj a „vnést rysy sociálního tržního hospodářství" (Průvodce politikou KDU-ČSL 96)
1996 Na 7. sjezdu konaném v Brně v roce 1995 byl schválen programový dokument, od něhož se měl odvíjet politický směr strany. Nesl název Východiska politiky Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové. Demokracie spočívá na základech systému křesťanských hodnot evropské civilizace, tzn. na úctě k životu, k právu, svobodě, odpovědnosti, spravedlnost a solidaritě. Z nich pak jsou tvořeny tři základní pilíře KDU-CSL.
58
Prvním pilířem jsou
přirozená
společenství.
Druhým pak
sociálně-tržní
hospodářství a třetím je upevnění postavení České republiky v mezinárodním společenství. Tyto programové teze jsou pak naplno uplatněny ve volebním programu strany na rok 1996. Volební program nesl název Průvodce politikou KDU-ČSL. Nyní se blíže podíváme na zmíněné pilíře politiky KDU-ČSL. V Průvodci politikou KDU-ČSL jsou k pod pojmem Přirozená společenství myšlena společenství, do nichž člověk vstupuje (rodina, spolky, občanská, odborová, profesní, náboženská, zájmová sdružení, etnika, obce) jsou prostředím, v němž se nejvýrazněji projevuje jeho aktivita, svoboda jeho rozhodování i vztah k hodnotám. Sociální tržní hospodářství je považováno za ověřený politicko-hospodářský systém, na jehož vývoji mají především podíl evropské křesťanskodemokratické strany. KDU-ČSL prosazuje soukromé vlastnictví, volný trh a rovnost příležitosti a rovné podmínky pro hospodářskou soutěž. To vše společně se sociálním partnerstvím mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Jako nezbytnost KDU-ČSL považuje solidaritu i uplatňování principu subsidiarity, který ponechává iniciativě občana a společenství občanu vše, co mohou zvládnout vlastními silami a státu svěřuje jen ty úkoly, které jejich možnosti přesahují. Pod třetím pilířem se skrývá přesvědčení o sounáležitosti České republiky s ostatními státy a národy. KDU-ČSL je tak přesvědčena že jedinou možnou cestou k zachování národní svébytnosti je všestranný rozvoj České republiky v rámci široké solidární spolupráce evropského a světového společenství (Průvodce politikou KDU-ČSL 96, s. 4). Ještě než přikročíme k programu k předčasným volbám v roce 1998, pozastavíme se nad pojmem sociálně tržní hospodářství. Je to jeden z hlavních pilířů křesťanských stran v Evropě. Ve svém programu, jak jsme výše uvedli, s hlásí i KDU-ČSL. Zvýše uvedené definice, podle Průvodce politikou KDU-ČSL 96, vyplývá, že sociálně tržní hospodářství je jakýsi kompromis mezi ryze liberálním tržním prostředím a sociálním, intervencionistickým hospodářstvím. Problém je však o něco složitější než toto zjednodušené vysvětlení.
59
Právě problematika sociálně tržního prostředí je často zmiňována při posuzování podobných
programových
vlastností
KDU-ČSL
a
České
strany
sociálně
demokratické (ČSSD). Stává se to pokaždé, když se hledají důvody k tomu, že KDU-ČSL působí od roku 2002 ve vládní koalici s ČSSD a nebo když se hledají argumenty pro setrvání v koalici. Sociálně tržní hospodářství je zaměňováno za sociální stát sociálně demokratického stylu. Petr Fiala společně s Františkem Mikšem na výše zmíněný problém upozorňují v publikaci Úvahy o české politické krizi v kapitole zabývající se možnou koaliční spoluprácí KDU-ČSL (jedná se o rok 1997) a ČSSD. V zamyšlení nad touto problematikou se právě na příkladu sociálně tržního hospodářství snaží prezentovat až propastný rozdíl mezi křesťanským pojetím hospodářství (sociálně tržní hospodářství) a keynesiánským modelem (sociálně demokratický model sociálního státu). Sociálně tržní hospodářství (německy soziale Marktwirtschaft) je koncept, který vznikl v poválečném Německu a díky úspěšnosti ekonomického vývoje v SRN se stal příkladem i pro jiné země. Navazuje na neoliberalismus freiburgské školy, především W. Euckena. V sociálně tržním hospodářství je hlavním cílem spojit tržní principy a svobodnou iniciativu s určitou sociální politikou. Sociální politika je však rozhodujícím způsobem založena na úspěchu a ziscích tržní ekonomiky. Vyplývá tak z toho, že sociálně tržní hospodářství je „důsledně postavena na liberální představě tržní ekonomiky, která má být jen mírně korigována ve prospěch sociální politiky" (Fiala, Mikš, 1998, s. 34). Musíme však důsledně připomenout, že právě zmíněné sociální korektury končí tam, kde by byla ohrožena funkčnost tržního hospodářství a kde by zásahy státu vedly k oslabení odpovědnosti a iniciativy občanů a přílišné spoléhání na zaopatřovací stát. Nakonec musíme tedy ještě jednou zdůraznit, že sociálně tržní hospodářství vychází z liberálního konceptu hospodářské politiky a bylo vždy chápáno jako konkurující model ke všem demokratickým socialismům (Fiala, Mikš, 1998, s. 33-34). Bezprostředně se sociálně tržním hospodářstvím je spojen princip solidarity, jenž je podle KDU-ČSL universální hodnotou, na které musí každá moderní demokratická strana stavět. Nejdříve se podíváme na to, jak je pojem solidarita prezentován v odborné literatuře a pak si řekneme, jak ho prezentuje KDU-ČSL ve svém volebním programu. 60
Pojem solidarita byl až do konce 70. let spojen s politickými koncepcemi usilujícími za stejné sociální podmínky a stejná práva pro občany jednotlivých
zemí. Neo-liberální posun v evropských ekonomikách, důsledky globalizace, zvýšily vzájemné závislosti zemí, oslabily roli národních států a posílily hodnotový
individualismus. V této situaci došlo k terminologickému posunu, pojem solidarity
byl vyměněn v západní Evropě za pojem sociální kohese (sociální soudržnosti). Ten lépe odpovídá sociální, hospodářské, ale i kulturní situaci dnešní Západní Evropy. Jeho jádrem jc úsilí o harmonizování rozdílných identit, omezení regionální polarizace a posílení diferencovaných složek velice pluralitních západoevropských
společností (Musil, 2004). V Průvodci politikou KDU-ČSL je pojem solidarita vysvětlen v nejširším smyslu slova jako nutná odpověď člověka na skutečnost jednoty lidstva v prostoru a času. Na solidaritě stojí systémy sociálního zabezpečení a sociální pomoci i charitativní organizace. Ze solidarity se pak dále odvozuje „naše zodpovědnost vůči budoucím generacím, ona je základem dobrých sousedských vztahů mezi lidmi i národy"
(Průvodce politikou KDU-ČSL 96, s. 3-4). Dalším z velmi citlivých témat a jednou z priorit KDU-ČSL je rodina a manželství. V tomto případě je rodina součástí již zmíněného přirozeného společenství. Podle KDU-ČSL je rodina prvním a nejdůležitějším společenstvím ve státě. Ve kapitole zabývající se rodinou dále pokračuje „jak zkušenosti ukazují, optimálním základem rodiny je dobrovolný svazek muže a ženy v manželství. Jenom manželství je svazkem, který je schopen muže a ženu vést k trvalému hledání vyváženého poměru mezi jejich rodičovskými a občanskými rolem" (Průvodce politikou KDU-ČSL 96, s. 35). Současně se v programu tvrdí, že stát ani jiné instituce nemají právo zasahovat jakýmkoli způsoben do času narození a počtu dětí. Stát však musí na druhou stranu pomáhat odstraňovat zábrany, které vedou k méně v
početným rodinám. KDU-CSL ,je znepokojením vnímá skutečnost, že největší část břemene probíhající ekonomické a společenské reformy nesou rodiny ...proto považuje rodinu za hlavní cíl své sociální politiky. KDU-ČSL proto chce zvýraznit sociální podporu rodin prostřednictvím daňového systému (pomocí rozložení daněných příjmů na členy rodiny a zvyšování nezdanitelných částek)" (Průvodce politikou KDU-ČSL 96, s. 35-36).
61
V kapitole státní správa a samospráva KDU-ČSL poukazuje na snahu o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a na to, že se to stále, ne však vinou KDUČSL, nepodařilo uskutečnit. Zároveň také zdůrazňuje, že „bude usilovat o decentralizaci úřadů státní správy a o odpovídající dělbu kompetencí mezi státní správou a samosprávou
tak, jak odpovídá principu subsidiarity.
Rozhodování
chceme co nejvíce přiblížit k občanovi" (Průvodce politikou KDU-ČSL 96, s. 42). Volby 1998 Předtím než si začneme rozebírat volební program a jeho některé části, je třeba dodat, že tento program vychází z dlouhodobého programu strany, který byl přijat a schválen na 8. sjezdu koncem září 1997 v Hradci Králové. Program se skládal ze tří dokumentů, Křesťanskodemokratická politika pro 21. století, Sociální doktrína a Zahraniční politika KDU-ČSL. Dlouhodobý
program
označuje za kořeny křesťanskodemokratické
politiky
křesťanskou myšlenkovou tradici. KDU-ČSL reprezentuje tuto tradici v ČR a hlásí se ke konzervativní křesťanské politice. KDU-ČSL se i naprosto zřetelné vymezila jakožto alternativní koncepce koncepcím liberálním a sociálnědemokratickým. Dlouhodobé cíle pro Českou republiku jsou podle KDU-ČSL všestranný rozvoj lidské osobnosti, občanská společnost, sociálně-tržní hospodářství a účast ČR v evropské integraci. Sociální
doktrína se skládá ze základních principů, záměrů a cílů sociální politiky
státu. Připomeňme
si ještě jednou již výše zmiňované principy: princip
odpovědnosti, subsidiarity, solidarity a sociální spravedlnosti. Sociální politika se musí formulovat podle nejpočetnější střední vrstvy občanů. Hlavním úkolem je zmírňovat problémy vzniklé v přirozeném tržním prostředí a poskytnout pomoc těm, kteří potřebují a chtějí zlepší své schopnosti, aby získali rovnocenné možnosti s ostatními. Pasivním jedincům má poskytovat pouze prostředky potřebné k přežití (Sociální doktrína KDU-ČSL). Za hlavní cíl Zahraniční
politiky
KDU-ČSL
je vytvoření silné, jednotné,
demokratické Evropy, schopné úspěšně čelit všem výzvám a rizikům 21. století. KDU-ČSL bude usilovat o zachování práv malých zemí (především váhy jejich hlasů v Radě ministrů, jejich zastoupení v Komisi i jejich rovnoprávné účasti na předsednictví EU (Fiala, Suchý, 2005, 1445-6). 62
Volební program KDU-ČSL na rok
1998 vychází, jak jsme už uvedli,
z Dlouhodobého programu z roku 1997. Ve srovnání s programem z roku 1996 se příliš
neliší.
Více
jsou
akcentovány
vazby
KDU-ČSL
na
evropské
křesťanskodemokratické strany. Předčasné volby se konají po více než šesti měsíčním působení Tošovského úřednické vlády. KDU-ČSL šla do voleb už po třetí za sebou s programem nesoucím název Průvodce politikou KDU-ČSL. I když jsme si uvedli hlavní charakteristiku Dlouhodobého programu KDU-ČSL, podíváme se ještě na Průvodce politikou KDU-ČSL pro rok 1998. Jako jeden ze základních principů politiky KDU-ČSL přibyla lidská práce. Práce je výrazem sebeuvědomění člověka, potvrzením jeho tvůrčích sil a schopností, prostředkem komunikace a vytvářením hodnot pro sebe i pro jiné. Vede k vytváření soukromého majetku, který má význam pro svobodu a rozvoj člověka (Průvodce politikou KDU-ČSL 98, s. 2). V kapitole zabývající se rodinou, se opět zdůrazňuje, že rodina je rozhodujícím místem, kde se z generace na generaci přenáší vztah k základním lidským hodnotám a občanským ctnostem. V selhání rodiny vidí strana největší hrozbu demokratické občanské společnosti. V kapitole se však vyskytla i jedna, řekněme, liberální myšlenka: nemanželská
partnerství a rozhodnutí lidí, kteří se nechtějí právně
zavazovat k manželství je třeba respektovat hned se však dodává „ne však stavět na úroveň manželství" (s.25) Do jisté míry je toto také pokrok, neboť v předchozích programech se s tím nesetkáváme. Manželství tak zůstává pro KDU-ČSL jediným smysluplným svazkem, na jehož základu stojí celá společnost. Reforma státní správy a samosprávy je opět tématem kapitoly pojednávající o státní správě a samosprávě. Již v roce 1996 se strana snažila poukázat na to, že se snaží prosadit tuto reformu. Do roku dalšího, tedy tohoto, volebního období se to nepodařilo, a proto to KDU-CSL považovala stále za důležitý úkol. „Chceme štíhlý, ale silný stát založený na principech zastupitelské demokracie, se strukturou odpovídající potřebám moderní občanské společnosti. Kompetence k rozhodování jsou dány té úrovni správy, která je nejbližší řešenému problému
(princip
susbsidiarity) " (Průvodce politikou KDU-ČSL 98, s. 41). Sociální problematika byla přiblížena v rámci Sociální doktríny. Za pozornost stojí také snaha KDU-ČSL dlouhodobě podporovat rozvoj venkova v rámci rozvoje regionů, měst a obcí. Obnova venkova přispívá k rozvoji malých obcí a jejich 63
vlastních aktivit. Venkov „byl a stále zůstává zdrojem našich
kulturních
a duchovních tradic, rozhodující měrou zajišťuje výživu obyvatel" (Průvodce politikou KDU-ČSL 98, s. 33)
Volby 2002 Do voleb roku 2002 vstoupila KDU-ČSL společně s Unií svobody- Demokratickou unií v rámci již zmiňované Koalice. Křesťanská a demokratická stran
-
Československá strana lidová tak do voleb nešla s vlastním volebním programem jako v předchozích letech, ale podílela se na společném programu Koalice. Plná verze Programového prohlášení je k dispozici na webových stránkách KDU-ČSL rwww.kdu-csl.cz). Hlavním mottem programového prohlášení je Dáme věci do pořádku. Rovné šance pro každého. Pod prohlášení jsou podepsaní tehdejší předsedové KDU-ČSL a US-DEU, Cyril Svoboda a Hana Marvanová. Na začátku Programového prohlášení se Koalice vyjadřuje k důležitosti voleb a vysvětluje o co v těchto volbách jde: „Bude se rozhodovat o kvalitě demokracie v naší zemi. Křižovatka, na níž před volbami stojíme, vypadá zhruba takto: Na jedné straně karikatura demokracie bez kontroly moci - část opozice je
propojena
s vládou, fakticky se na vládě podílí, hojnou účastí ve státních a polostátních strukturách fakticky
spoluvládne. Na straně druhé skutečná demokracie se
svobodnými volbami a také možností odvolat vládu za její chybná rozhodnutí.'" (Programové prohlášení Koalice). Z textu je patrné, že Koalice byla velmi znepokojená již zmíněnou Opoziční smlouvou mezi ODS a ČSSD a chystala se jí využít jako argument, proč ve volbách volit právě Koalici. Programové prohlášení zahrnuje především pět priorit, které Koalice považovala za nejdůležitější pro budoucnost České republiky. První kapitola (priorita) nese název Koalice pro právní stát a proti korupci. Skládá se z dílčích problémů jako jsou právní řád, soudnictví, bezpečnost, veřejná správa a boj proti korupci. V oblasti právního řádu se tak setkáme s několika zajímavými návrhy. Tak předně Koalice slibuje, že zavede přímou volbu prezidenta a omezí trestní imunitu ústavních činitelů.
64
V sekci bezpečnost se zavazuje, že prosadí, aby nebylo možno, u zvlášť nebezpečných pachatelů možno jejich podmínečné propuštění. Ve svém programu se Koalice také zavazuje ke snížení trestní odpovědnosti z 15 na 14 let. Ve veřejné správě jde Koalice především o „zeštíhlení" centrálních úřadů. Je také vyjádřena podpora tzv. elektronizaci úřadů, tzn. především fungování standardních elektronických podatelen, využití čipových karet a elektronického podpisu ve všech státních úřadech. Boj proti korupci si Koalice představuje hlavně v tom, že omezí zbytečnou regulaci. Zjednoduší administrativní postupy, zmenší množství úřadníků, ale o to víc je ohodnotí. Druhá kapitola se jmenuje Koalice pro rodinu s dětmi a zdravý život. „Rodina je první a nejdůležitější společenství ve státě a je podmínkou zdravé společnosti. Cílem Koalice je zvýšit sociální nezávislost občanů na státu a motivovat občany k vyšší odpovědnosti za vlastní život i jejich rodinu. Počet dětí ani kvalitu jejich výchovy nemají zásadně ovlivňovat ekonomické důvody. Jednou z příčin, proč mladí lidé odkládají založení rodiny, je nízká dostupnost.
Chceme posílit
individuální
odpovědnost občanů za své zdraví. Ochrana životního prostředí se musí stát součástí naší hospodářské politiky. Dlouhodobě usilujeme o zmenšení úlohy státu a naopak o posílení role nevládních organizací při poskytování obecně prospěšných služeb" (Programové prohlášení koalice). Třetí kapitola nese název Koalice pro společnost vzdělání a informací. Koalici jde především o zvýšení výdajů do školství a rozvoj vědy a výzkumu v rámci etických norem. Dále o podporu informačních technologií - internet do škol. Čtvrtá kapitola se jmenuje Koalice pro nižší daně, vyšší životní úroveň a proti zadlužování. Navrhuje snížení daní, sestavování vyrovnaného státního rozpočtu a hlavně odstranění byrokratických a legislativních překážek v podnikání. V této části je také řešeno zemědělství s venkovem. Koalice chce prosadit rozvoj infrastruktury a přitažlivosti venkova, tak aby zabránila útlumu zemědělské výroby a podpořila zaměstnanost a osídlení venkova. Páta a poslední kapitola se jmenuje Koalice pro evropskou budoucnost a bezpečnost naší země. Koalice podporuje federální Evropu a usiluje o prohloubení evropského integračního procesu a postupnou federalizaci tohoto společenství s jasně 65
vymezenými kompetencemi federace, států, regionů, měst a obcí na základě principu subsidiarity. Zároveň však Koalice deklaruje, že klade stejný důraz na transatlantické vztahy jako na vztah k EU. Po stručném výčtu priorit Koalice pro parlamentní volby 2002 je nutné si uvědomit, které části prohlášení spíše reprezentují liberální US-DEU
a které spíše
konzervativnější KDU-ČSL. Na výše zmíněných prioritách je patrné, že KDU-ČSL ani trochu neslevila ze svých zásadních priorit a to především v tématech jako jsou rodina či venkov. Naopak třeba v první kapitole, v sekci o bezpečnosti24 je viditelný "rukopis" US-DEU. Celé programové prohlášení je tak vlastně kompromisem mezi dvěmi do jisté míry odlišnými koncepcemi. Na tomto místě by bylo asi dobré si připomenout, že v Dlouhodobém programu KDU-ČSL z roku 1997 se KDU-ČSL vymezila jakožto alternativní koncepce koncepcím liberálním a sociálnědemokratickým. US-DEU je totiž spíše seskupením liberálním. V Programovém prohlášení Koalice se tak tento rozpor snaží KDU-ČSL řešit kompromisním přístupem. Výsledky voleb ukázaly, že voliče programové prohlášení, potažmo prezentace Koalice vůbec, moc nezaujaly.
4.2 Aplikace teorie "cleavages" na zařazení KDU-ČSL do politického systému ČR Budeme-li chtít aplikovat teorii "cleavages" na zařazení KDU-ČSL do politického systému České republiky, nevyhneme se určitým specifikám, jež jsou pro křesťanskodemokratickou stranu běžné. Předně si musíme uvědomit, jaká štěpení (cleavages) připadají v klasifikaci KDUČ S L v úvahu. Z programových prohlášení ale i názvu samotné strany vyplývá, že se bude KDU-ČSL profilovat především na základě konfliktu stát versus církev. Z tohoto konfliktu, jak jsme uvedli výše, vznikají politické subjekty, jejichž hlavním cílem je zastupovat a hájit zájmy křesťanů pomocí politické reprezentace Další možné štěpení, které se nám nabízí, je město versus venkov.
24
Snížení trestní odpovědností z 15 na 14 let.
66
Štěpení stát versus církev však v případě KDU-ČSL nemusí být tak silné jako například v prvorepublikové Československé lidové straně a to hned z několika důvodů: 1. Přes postupné problémy s profilací strany se KDU-ČSL snaží vystupovat a sama sebe také pokládá za stranu nadkonfesijní, otevřenou všem vrstvám obyvatel. 2. Odmítá být vnímána jakožto mluvčí katolické církve a zároveň se odmítá otevřeně hlásit ke katolické církvi25. Druhé zmíněné štěpení město versus venkov je neméně důležitým znakem KDUČSL. Již ve svém programu se strana odvolává na důležitost venkova, na rozvoj a udržování tradic a hodnot s ním spojených. Je to také způsobeno tím, že právě obyvatelé venkova tvoří převážnou část voličů KDU-ČSL. V publikaci Linie štěpení v České republice se setkáváme i se štěpením náboženství a morálka versus sekularita a tolerance. Výzkum byl prováděn pomocí faktorové analýzy v níž bylo pět proměnných, které měřily názory na partnerství a potrat. Byly to tedy názory, vůči kterým zaujímá KDU-ČSL, řekněme, konzistentní postoj. Z výzkumu vyplynulo, že ,/iejmorálnější hodnoty zastávají voliči KDU-ČSL, kteří se statisticky významně liší od voličů ostatních stran. Následováni jsou voliči KSČM a jako nejtolerantnější se ukázali voliči ČSSD, US a ODS1 (Novák, Vlachová, 2001, s. 17). Výše zmíněné štěpení však vzbuzuje otázky, není-li pouze jakousi součástí štěpení církev versus stát. A tak asi nejblíže pravdě je „syntetizující" názor Michala Kubáta, že z hlediska KDU-ČSL jsou významná dvě překrývající se štěpení (Novák, Vlachová, 2001, s. 17): 1. Církev versus stát - rodí se z něho křesťanské a laické strany. 2. Primární versus sekundární ekonomika - z tohoto štěpení pocházejí agrární strany, kterou do jisté míry je právě KDU-ČSL.
25
Problematika profilace strany, především ve vztahu ke katolické církvi se například řešila na mimořádném sjezdu v září 1990. Došlo se k závěru, že strana musí zabránit tomu, aby se vnímala jako strana klerikální.
67
Za nejdůležitější konfliktní linii (štěpení)
současnosti se považuje26 spor
o hospodářskou politiku. Zjednodušeně můžeme použít i spor levice-pravice. Na jedné straně (levice) je ČSSD, na straně druhé ODS. KDU-ČSL svým pojetím sociálně tržního hospodářství se tak zařazuje někam spíše do středo pravého místa osy levice-pravice. Problematiku sociálně tržního hospodářství jsme již řešili v kapitole o politickém programu KDU-ČSL. Napsali jsme, že velký důraz v hospodářské politice je kladen především na dobře fungující hospodářství založené na volném trhu a co nejmenších zásazích státu. Těmito kroky se KDU-CSL spíše kloní k výše uvedenému středo pravému středu osy levice-pravice.
4.3 Zapojení KDU-ČSL (ČSL) do stranického systému Jako dobrý způsob k zařazení KDU-ČSL (ČSL) do stranického systému České republiky si myslíme, že by bylo dobré si zrekapitulovat působení reprezentantů KDU-ČSL (ČSL) ve všech důležitých funkcích od roku 1989. Následující výčet všech důležitých ústavních funkcí je velice výstižný a nepotřebuje větších vysvětlení. Můžeme se tak přesvědčit o úspěšnosti KDU-ČSL (ČSL) a důležitosti, kterou v novodobé historii bezesporu hrála. Zastoupení KDU-ČSL (ČSL) ve vládách po roce 1989 Přechodné období - konec r. 1989 - volby 1990: Ing. František Reichel - místopředseda federální vlády JUDr. Richard Sacher - ministr vnitra federální vlády Ing. Karel Havlík - ministr bez resortu federální vlády Ing.Antonín Baudyš - místopředseda české vlády Ing. Ludvík Motyčka - ministr výstavby a stavebnictví české vlády Volební období 1990-1992: Ing. Antonín Baudyš - místopředseda české vlády
26
Shodují se v tom jak výzkumy (Novák, Vlachová, 2001), tak i například autoři Politického systému České republiky (Vodička, Cabada, 2003)
68
Do federální vlády KDU-ČSL odmítla vstoupit. Volební období 1992-1996: Ing. Antonín Baudyš - místopředseda federální vlády pověřený řízením federálního ministerstva dopravy a federálního ministerstva spojů (1992), ministr obrany od ledna 1993 do září 1994 RNDr. Vilém Holáň - ministr obrany od září 1994 Ing. Josef Lux - ministr zemědělství, místopředseda české vlády PhDr. Jan Kabát - ministr kultury (1992 - leden 1994) Ing. Stanislav Bělehrádek - ministr pro hospodářskou soutěž Pavel Tigrid - ministr kultury (nestraník, navržen KDU-ČSL) od ledna 1994 Volební období 1996-1998: Ing. Josef Lux - místopředseda vlády a ministr zemědělství JUDr. Miloslav Výborný - ministr obrany Ing. Jaromír Talíř - ministr kultury Ing. Jaromír Schneider - ministr pro místní rozvoj (do května 1997) Ing. Tomáš Kvapil - ministr pro místní rozvoj (od května 1997) Ing. Stanislav Bělehrádek - předseda úřadu pro hospodářskou soutěž Přechodná vláda 1998: Ing. Josef Lux - ministr zemědělství, místopředseda vlády JUDr. Cyril Svoboda - ministr vnitra JUDr. Miloslav Výborný - ministr, předseda legislativní rady Ing. Stanislav Bělehrádek - předseda úřadu pro hospodářskou soutěž JUDr. Vlasta Parkanová - ministryně spravedlnosti (ODA, od února KDU-ČSL) RNDr. Martin Bursík - ministr životního prostředí (od února 1998, později člen KDU-ČSL, nyní ve Straně zelených) MUDr. Zuzana Roithová, M.B.A. - ministryně zdravotnictví (nestraník, nyní poslankyně EP za KDU-ČSL)
69
Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc. ministr školství, mládeže a tělovýchovy (nestraník navržený KDU-ČSL) Volební období 1998-2002: KDU-ČSL není ve vládě Volební období 2002-2006: RNDr. Libor Ambrozek ministr životního prostředí JUDr. Cyril Svoboda ministr zahraničních věcí, místopředseda vlády Ing. Milan Šimonovský ministr dopravy, místopředseda vlády Zastoupení KDU-ČSL (ČSL) v Parlamentu ČR po roce 1993 Tabulka č. 9: Poslanecká sněmovna
Období 1992-1996 1996-1998
1998-2002 2002-2006
Předseda poslaneckého klubu JUDr. Miloslav Výborný Ing. Josef Borák MUDr. Josef Janeček JUDr. Miloslav Výborný Ing. Josef Lux Ing. Jaromír Talíř Ing. Jan Kasal Ing. Jaromír Talíř
Počet poslanců 15 18
20 21
Zdroj: www.kdu-csl.cz
Tabulka č. 10: Senát České republiky Počet zvolených Složení Senátu po volbách Období senátorů 13 1996 7 1998 (Ctyřkoalice) 17 2000 1 2002 3 2004 Zdroj: www.kdu-cls.cz
13 17 19 15 14
Parlament - představitelé KDU-ČSL ve vedení Parlamentu ČR Přechodné období - konec r. 1989 - volby 1990: Ing. Josef Kaňa - místopředseda ČNR Volební období 1990-1992: Ing. Jan Kasal - místopředseda ČNR Volební období 1992-1996 Ing.Pavel Jajtner - místopředseda federálního shromáždění (do rozpadu federace) Poslanecká sněmovna ČR (od roku 1993) Volební období 1992-1996 Ing. Jan Kasal - místopředseda PS (po rozpadu federace) Volební období 1996-1998: Ing. Jan Kasal - místopředseda PS Přechodná vláda 1998 Ing. Jan Kasal - místopředseda PS Volební období 2002-2006 Ing. Jan Kasal - místopředseda PS Představitelé KDU-ČSL ve vedení Senátu ČR Volební období 1996-1998 Doc. JUDr. Petr Pithart - předseda Senátu ČR Volební období 1998-2000 Doc. JUDr. Petr Pithart - místopředseda Senátu ČR Volební období 2000-2004 Doc. JUDr. Petr Pithart - předseda Senátu ČR
71
Volební období 2004-2006 Doe. JUDr. Petr Pithart - místopředseda Senátu ČR Evropský parlament Volební období 2004-2009 2 poslanci v klubu Evropské lidové strany - Evropských demokratů Ing. Jan Březina - Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku, Poslanec Výbor pro regionální rozvoj, zastupující člen Delegace pro vztahy s státy jihovýchodní Evropy MUDr. Zuzana Roithová, M.B.A. - místopředsedkyně Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů, zastupující členka Výboru pro zahraniční obchod (od února 2005) a Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví.
4.4 Voliči KDU-ČSL Dalším faktorem, jak vymezit KDU-ČSL, je pokusit se definovat jeho voliče. Už jsme se v průběhu naší práce několikrát zmínili o velké roli členské základny strany a o tom, jaká pozitiva tento fakt představuje. Ještě než si řekneme, kdo jsou vlastně voliči KDU-ČSL, pokusíme si vymezit, čím je vlastně chování voličů a jejich preferencí určeno. Volič se rozhoduje především na základě svého sociálního postavení, hodnotové a náboženské orientace a vzdělání (Vodička, Cabada, 2003, s. 207). Zjednodušeně bychom mohli říci, že volič s vyššími příjmy bude volit pravicovou stranu a naopak volič s nízkými příjmy spíše stranu levicovou. Je zřejmé, že toto pravidlo neplatí vždy, ale jeho relevance je i tak poměrně vysoká. Jak jsme již několikrát poznamenali, KDU-ČSL patří mezi strany, která máí stálé voliče27. Jejími kmenovými voliči jsou z 82 % věřící katolíci pocházející převážně ze zemědělských oblastí jižní Moravy a jižních a východních Čech (Vodička, Cabada, 2003, s. 208.)
27
Stejně jako třeba KSČM.
72
Podle jiného zdroje je typickým voličem KDU-ČSL žena v důchodovém věku se základním vzděláním hlásící se k římsko-katolickému vyznání a pocházející z malého města či vesnice převážně na jižní Moravě nebo ve východních Čechách (Fiala, Herbut a kol, 2003, s. 47).
4.5 Sebe-identifikace KDU-ČSL V této podkapitole se pokusíme zrekapitulovat to, co si o sobě KDU-ČSL myslí a jak sama sebe prezentuje. Opírat se budeme především o Stanovy KDU-ČSL, volební programy a také o vyjádření současného předsedy strany, Miroslava Kalouska. V úvodu stanov je napsáno: „Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová je
dobrovolným společenstvím
občanů. Navazuje na tradice
křesťanskodemokratických a křesťanskosociálních stran a hnutí u nás i ve světě a usiluje o uplatňování křesťanských a konzervativních hodnot v politickém životě společnosti a státu" (Stanovy KDU-ČSL). Hned druhý paragraf Stanov nese název Programové zásady a cíle. Dovolíme si ocitovat plné znění tohoto paragrafu: (1) KDU-ČSL vychází v politickém životě z odkazu evropské křesťanské kultury. Navazuje a rozvíjí humanitní a demokratické tradice naší společnosti. Je stranou občanů, kteří se nebojí převzít odpovědnost za sebe, za svoji rodinu, za svoji obec a za stát. (2) KDU-ČSL je založena na ideálech svobody, spravedlnosti a solidarity. Odmítá jakékoli formy
ideologií, které vedou k totalitě. Je stranou
konzervativní
a demokratickou. (3) KDU-ČSL prosazuje sociálně tržní hospodářství. (4) KDU-ČSL respektuje právní řád, chrání důstojnost člověka aktivně se podílí na budování zdravého a vyváženého životního stylu.
73
Zvýše uvedených „zásad" a sebepojetí strany vyplývá, že KDU-ČSL vychází z evropské křesťanské kultury a sama sebe považuje za stranu konzervativní a demokratickou a odmítá jakoukoli formu ideologie vedoucí k totalitě. Jako velmi důležitou součást své „identity" považuje strana již několikrát zmíněný a vysvětlený princip sociálně tržního hospodářství. Na počátku devadesátých let se ČSL vymezovala jakožto strana zásadně odmítající socialismus v jakékoliv jeho formě. Cílem ČSL pro rok 1990 byla Svoboda místo socialismu. Tento cíl byl zároveň i mottem strany pro volby. S postupem času se strana označila jakožto „sociální svědomí" příliš liberální vlády 1992-1996. V druhé polovině 90. let se strana začala otevřeně hlásit k sociálně tržnímu hospodářství a začala dávat za svůj vzor německou CDU. Nejnovější pojetí strany je tak ve Stanovách KDU-ČSL, z nichž jsme citovali výše. Teď se podíváme na to, jak vidí KDU-ČSL její předseda Miroslav Kalousek. Budeme vycházet z rozhovoru mezi ním a reportérem MF Dnes Viliamem Buchertem. V rozhovoru se Buchert mj. také soustředil na určité nálepky28, které se používají v souvislosti s KDU-ČSL. Začneme tedy tím, jak vymezuje předseda Kalousek stranu a čeho chce dosáhnout: „Jsme stranou, která nechce dovolit, aby se otevíraly nůžky mezi kvalitou života na venkově a ve velkých městech. Chceme zefektivnit boj s kriminalitou a korupcí. Jsme jediná politická strana, která zpracovala komplexní návrh reforem policie jako základního nástroje tohoto boje. Jsme stranou výrazně proevropskou, v našem zájmu není jen ekonomická prosperita a konkurenceschopnost, ale především ochrana jistých hodnot. Pak náš hospodářský program odmítá extrém. Vedle toho co prosazujeme, můžeme nabídnout i to, čemu chceme zabránit ....Extrémům. To je to velmi mediálně vysmívané „ano, ale". Přitom slovy „ano, ale" začínají všechny rozhovory o pevných dohodách, jak v byznysu, tak v politice" (Buchert, 2006). Na to že chtějí být lidovci v každé vládě za každou cenu odpovídá Kalousek následovně: „V roce 1998 až 2002jsme se přece nebáli hájit náš program z opozice a neuškodilo nám to. Na druhé straně nejsme ochotni porušovat principy programu,
28
Nejčastější „nálepkou" o KDU-ČSL je to, že chtějí být ve vládě za každou cenu.
74
a když jsou vyčerpány možnosti kompromisu, tak jej nebudeme znásilňovat. Pak z vlády odcházíme. Naše politika nikdy nebyla založená na tom, že máme být ve vládě za každou cenu. Stejně nesmyslným klišé je, že jsme konfesní stranou. Jsme pro věřící i nevěřící." Kalousek tak zopakoval sociální rozměr strany, její proevropskou orientaci a fakt, že to není strana konfesijně zaměřena, ale strana nekonfesijní.
75
ZÁVĚR
Naše práce měla několik cílů. Předně jím bylo seznámení se s fenoménem křesťanských stran. Především jakou funkci hrají v politickém prostředí a čím se vyznačují. Druhým cílem bylo popsat historii a vývoj katolických stran u nás, jmenovitě Československé
strany
a demokratickou unii -
lidové,
později
přejmenované
na
Křesťanskou
Československou stranu lidovou. Zaměřili jsme se
především na působení této strany v demokratickém prostředí v období po roce 1989. Neopomněli jsme však ani začátky katolických stran na našem území a působení Československé strany lidové do roku 1989. Hlavní důraz byl však kladen na popis působení strany po roce 1989. Třetím
a pravděpodobně
nejdůležitějším
cílem
bylo
zařazení
Křesťanské
a demokratické unie - Československé strany lidové do politického systému České republiky. Zaměřili jsme se na pokud možno širokou škálu faktorů, pomocí nichž jsme analýzu provedli. Na základě námi zjištěných informací a výsledků analýzy se pokusíme ještě odhadnout, jakým směrem se strana bude v nejbližší době ubírat. V naší práci jsme při posuzování a zkoumání podstaty křesťanských stran narazili na poměrně velké problémy s jejich zařazením do politického systému. Máme teď na mysli především neschopnost najít nějakou jednotící definici pojmu křesťanská strana. Je to způsobeno velkou různorodostí křesťanských stran a jejich profilové roztříštěnosti.
Jak
jsme
poznamenali
v
kapitole
pojednávající
o křesťanskodemokratických stranách, tyto strany se nacházejí na obou koncích osy levice-pravice. Aby byla tato informace úplná, musíme však dodat, že všechny politicky relativní křesťanskodemokratické strany jsou umístěny v pravém středu politické osy. Vzestup křesťanskodemokratických stran (na mysli máme strany v západní Evropě) je spojen především s druhou polovinou 20. století. Po druhé světové válce se tak křesťanské
strany
mohly
výrazně
vymezit
proti
stranám
fašistickým
a komunistickým, což se stalo hlavním důvodem jejich úspěchu.
76
Zpočátku byly křesťanskodemokratické strany úzce spjaty s katolickou církví. To se však ukázalo postupem času jako do jisté míry svazující, a proto se začaly vazby mezi církví a křesťanskodemokratickými stranami uvolňovat. To je také jedním ze znaků dnešních křesťanskodemokratických stran vůbec. Křesťanskodemokratické strany musely zareagovat na společenské změny a postupně se tak přizpůsobovat novým požadavkům doby. V naší práci jsme prezentovali názor Petra Fialy ohledně budoucího směřování křesťanskodemokratických stran a musíme s ním souhlasit v tom, že pokud křesťanskodemokratické strany chtějí zůstat politicky relevantními subjekty, musí být nadkonfesijními všelidovými politickými stranami. Musí tak být určeny pro širokou základnu voličů, což samozřejmě sebou přináší i nutnost kompromisů ohledně třeba tradičních křesťanských témat jako jsou manželství, rodina, potrat či euthanasie. Teď
se dostáváme
k tomu, jak bychom
mohli v současné době
vnímat
křesťanskodemokratické strany. Mohli bychom na ně nazírat jako na strany spíše konzervativní, založené na křesťanské tradici. Křesťanství v nich
bychom tedy
mohli vnímat jako určitý všeobjímající, řekněme, především eticko-morální princip.
Na našem území představovala nejdůležitější a nejmocnější křesťanskou stranou Československá strana lidová. Vznikla v roce 1919 spojením dvou tehdejších nejsilnějších katolických stran. Zpočátku měla těžkou pozici kvůli antiklerikálním náladám ve společnosti a také kvůli nepřátelskému chování ostatních politických stran. Posléze se však, také díky velmi obratnému chování šéfa strany Jana Šrámka, stala jednou z hlavních stran v politickém životě první republiky. Druhá světová válka znamenala ukončení politických aktivit na území Československa. Po válce se však strana opět zapojila do stranického systému a snažila se celé tři roky vzdorovat komunistické převaze, což se jí nakonec bohužel nepodařilo a od roku 1948 se stala pouhou pákou Komunistické strany Československa. Teprve až rok 1989 znamenal začátek obnovení zašlé tradice úspěšné křesťanskodemokratické strany. Strana počátkem devadesátých let 20. století procházela vnitřními krizemi způsobenými
především spory mezi bývalým předsedou strany Bartončíkem a jeho
křídlem se zbytkem strany. Po překonání těchto sporů a s nimi spojenou krizí s profdací strany, se strana, která od roku 1991 vystupovala pod značkou Křesťanská
a demokratická unie - Československá stran lidová, stala jednou 77
z nejstabilnějších politických stran českého politického systému. Strana se stala díky svému velkému koaličnímu potenciálu přijatelnou jak pro pravicovou ODS, tak i levicovou ČSSD. S oběma pak také vstoupila do koaličních vlád. Místem KDU-ČSL ve stranickém systému České republiky jsme se zabývali v poslední kapitole diplomové práce. Z analýzy volebních programů KDU-ČSL a dalších faktorů, především aplikace teorie štěpení či zapojení KDU-ČSL do politického života, jsme zjistili, že KDUČSL procházela v průběhu 90. let určitým vývojem a to hlavně v rovině programové. KDU-ČSL působila z počátku 90. let jako strana úzce spjatá z katolickou církví. To se podařilo odstranit během nové profilace strany, která se pak charakterizovala jako strana nadkonfesijní. KDU-ČSL je konzistentní co se týče ryze křesťansko morálních otázek typu rodina, manželství, potraty či euthanasie. Rodinu považuje za základní jednotku státu, která by měla být státem všemožně podporována. Manželství je považováno za základ společné odpovědnosti matky a otce za péči a výchovu dětí. Svazky neformální je třeba respektovat, ale není je možno dávat na úroveň manželství. Zásadní odpor k potratům a registrovanému partnerství je jedním ze základních rysů KDU-ČSL. Od první poloviny 90. let se strana profiluje jakožto zastánce principu sociálně tržního hospodářství, což je koncept vzniklý v druhé polovině 20. století v Německu. Zakládá se na respektu k soukromému vlastnictví, volném trhu, rovnosti příležitostí a sociálním partnerstvím mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Velmi důležitou roli hraji princip solidarity a subsidiarity jakožto základních pilířů křesťanskodemokratické politiky. V rámci českého stranického systému hraje KDU-ČSL velmi důležitou roli především tím, jak je zapojena do politického života. Je jedinou stranou, která byla v nejvíce vládách (1992-1996, 1996-1997, 1998, 2002-2006). Díky své středové pozici na pravo-levé ose politické škály je přístupná více alternativám koaličních vlád. To ostatně dokázala tím, že v první polovině 90. let byla v koaliční vládě s pravicovými stranami ODS a ODA a od roku 2002 v koaliční vládě (společně s US-DEU) s levicovou ČSSD.
78
KDU-ČSL je dále specifická svou výraznou proevropskou orientací, která vychází i z toho, jak strana akcentuje evropskou křesťanskou tradici, k níž se otevřeně hlásí.
Pokusit se odhadnout další směřování KDU-ČSL je velmi problematické. Hlavní slovo budou mít nadcházející volby.
KDU-ČSL
je však jakožto strana středová
(právo-středová) možným koaliční partnerem téměř všech stran s výjimkou
KSČM.
Z pedagogického hlediska by se dala diplomová práce použít hned v několika předmětech. Jednalo by se především o dějepis a základy společenských věd. Poznatky především o systému stran, složení vládních koalic a výsledků voleb v období první republiky by se mohly použít jako vhodný doplněk k problematice historie ČSR. Dále především informace o poválečném vývoji (obzvláště období 1945-1948)
by
bylo
možno
využít
pro
objasnění
situace
v poválečném
Československu. Největší využití diplomové práce je však třeba vidět v předmětu základy společenských věd. Práce obsahuje mnoho poznatků a informací nejen o historii KDU-ČSL (ČSL), ale především také o stranických systémech a politických podmínkách v odpovídajících historických etapách. Diplomová práce má své největší využití v oblasti politologie, objasňování stranických systému a především může sloužit jako určitý manuál k uchopení problematiky křesťanskodemokratických stran vůbec.
79
POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY
LITERATURA:
1. BUCHERT, Viliam. Rozhovor s předsedou KDU-ČSL Miroslavem Kalouskem o červnových volbách a jeho protivnících. Mladá fronta Dnes, 11. března 2006, A7 2. CABADA, Ladislav, KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické 2. rozšířené a doplněné vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004
vědy.
3. FIALA, Petr. Katolicismus a politika. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995 4. FIALA, Petr (Ed.) Křesťanské alternativy v politice. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997 5. FIALA, Petr. Identita křesťanských politických stran. Proměny ideově-politické a strukturální pozice evropské křesťanské demokracie. In Fiala, Petr (Ed.). Křesťanské alternativy v politice. Vyd. 1. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. s. 71-92. 6. FIALA, Petr, HERBUT, Ryszard (Eds.) Středoevropské systémy politických stran. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003 7. FIALA, Petr, HLOUŠEK, Vít. Stranický systém České republiky. In FIALA, Petr, HERBUT, Ryszard (Eds.) Středoevropské systémy politických stran. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2003, s. 13-54 8. FIALA, Petr, MIKŠ, František (Eds.) Česká konzervativní a liberální politika, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000 9. FIALA, Petr, MIKŠ, František. Úvahy o české politické krizi. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1998 10. FIALA, Petr, MAREŠ, Miroslav. Vývoj systému politických stran v České republice (1989 - 1992) In Politologický ěasopis, ročník 1997, číslo 1 11. FIALA, Petr, MAREŠ, Miroslav. Vývoj systému politických stran v České republice (1992-1996) In Politologický časopis, ročník 1997, číslo 4 12. FIALA, Petr, SUCHÝ, Petr. Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová. In MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.). Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861 - 2004, 2. díl: 1938-2004, 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005, s. 1433-1453
80
13. FIALA, Petr, STRMISKA, Maxmilian. Systém politických stran vletech 19892004. In MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.) Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 2.díl: 1938-2004, 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005, s. 1359-1380 14. HARNA, Josef. Stranickopolitický systém v Československu v letech 1918-1938. In MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.). Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 1. díl: Období 18611938, 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005, s. 535-555 15. HVÍŽĎALA, Karel. Václav Havel o listopadu 1989. Mladá fronta Dnes, 30. října, 2004, s. 31 16. KOPEČEK, Lubomír. Aplikace rokkanovské teorie cleavages na české politické strany na počátku éry masové politiky. Středoevropské politické studie, č. 2-3, 2002, ročník 4. Dostupné na: http://www.cepsr.cz/c1anek.nlin?! 0^36 (19. 3. 2006)
17. KŘÍŽKOVSKÝ, Ladislav. Politické strany a hnutí v mechanismu voleb v ČSFR, 1. vyd. Praha: Čechos, 1992 18. KUBÁT, Michal. Česká parlamentní pravice z pohledu politické vědy In FIALA, Petr, MIKŠ, František. Česká konzervativní a liberální politika, 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000 19. KUKLÍK, Jan. Strana národní jednoty. In MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.) Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 2.díl: 1938-2004, 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, s. 1057-1062 20. MALÍŘ, Jiří. Od spolků k moderním politickým stranám. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 1996.
1. vyd.Brno:
21. MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.) Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 1. díl: Období 18611938. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005 22. MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.) Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 2.díl: 1938-2004, 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005 23. MAREK, Pavel. Český politický katolicismus a katolické stran In MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.) Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 1. díl: Období 1861-1938. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005, s. 305 24. MUSIL, Jiří. Současná pojetí sociální soudržnosti a Česká republika In Pojetí sociální soudržnosti v soudobé sociologii a politologii, Praha: UK FSV CESES, 2004. Dostupné na: http://ceses.cuni.cz7dow_n1oads/studie/sesit04-09 musil.pdf
(15. 2. 2006)
81
25. NOVÁK, Miroslav. Systémy politických stran: Úvod do jejich srovnávacího studia. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997 26. NOVÁK, Miroslav, VLACHOVÁ, Klára. Linie štěpení v České republice. Komparace národní úrovně s příkladem konkrétní lokality. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2001 27. PEČÍNKA, Bohumil. Cesta na Hrad. 1. vyd. Praha: Formát, 2003 28. PEČÍNKA, Bohumil. Vznikne plovoucí stranický systém?. Dostupné na: http://www.virtuallv.cz/clankv2/0537.htiril (19. 3. 2006) 29. RENNER, Jan. Československá strana lidová 1945-1948. Přeložila Miroslava Kuhnová. 1. vyd. Brno: Prius, 1999, s. 33. 30. VODIČKA, Karel, CABADA, Ladislav. Politický systém České republiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2003 31.TÓTH, Rastislav, KRNO, Svetozár, KULAŠIK, Peter. Stručný politologický slovník. Bratislava: UNIAPRESS, 1991 32. TRAPL, Miloš. Československá strana lidová. In MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.) Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 1 .díl: 1861-1938, 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005, s. 655 33. TRAPL, Miloš. Československá strana lidová. In MALÍŘ, Jiří, MAREK, Pavel (Eds.) Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, 2.díl: 1938-2004, 1. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2005, s. 1184 34. STRMISKA, Maxmilian. Křesťanská demokracie a její alternativy. Křesťanský centrismus a populismus v italském kontextu (1945 - 1996) In FIALA, Petr (Ed.). Křesťanské alternativy v politice. 1. vyd. Brno, 1997, s. 110 r
35. SUCHY, Petr. Proces transformace KDU-CSL ve stranu moderního typu. Středoevropské politické studie 1, 1999, ě. http://www.cepsr.cz/clanfík.php'?lD-143 (19. 3. 2006)
1.
Dostupné
na:
PRAMENY:
1. Československá strana lidová: Volební program 1990. Místo vydání neuvedeno, nedatováno. 2. Křesťanskodemokratická politika pro 21. století, [online] dostupné na: httpj//www.kdu.cz/default.asp?pape=510&idr^1 ni s n * . i p c i = 1 0 8 1 5 (19 3 2006)
3. Program Československé strany lidové. Místo vydání neuvedeno, nedatováno.
82
4. Programové teze KDU - ČSL pro období po sjezdu 1992. Místo vydání neuvedeno, nedatováno. 5. Průvodce politikou KDU-ČSL 1992. Místo vydání neuvedeno, nedatováno. 6. Programové prohlášení Koalice, [online] dostupné na: http://www.kdu.cz/default.asp?page=510&idr= 10149&IDCM 0946 (19. 3. 2006)
7. Průvodce politikou KDU-ČSL 1996: volební program KDU-ČSL, 1996. Místo vydání neuvedeno, nedatováno 8. Průvodce politkou KDU-ČSL 1998: volební program KDU-ČSL, 1998. Místo vydání neuvedeno, nedatováno. 9. Program pomoci, obnovy a naděje aneb Jak na to. Místo vydání neuvedeno, nedatováno. 10. RERUMNOVARUM, dostupné na: http://www.kebrle.cz/katdocs/soe enc/RerumNovarum.htm (19. 3. 2006) 11. Stanovy Křesťanské a demokratické unie - Československé strany lidové. dostupné na:
http://www.kdn-r.sl r.7/default.asp?page-510&idr=l 0153&IDC1= 14772 12. Stručný volební program 1992: Místo chaosu řád, místo řečí skutky. Místo vydání neuvedeno, nedatováno.
83
