UNIVERZITA KARLOVA PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra trestního práva
Trestný čin krádeže podle § 205 trestního zákoníku Ivo Žídek Vedoucí práce: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
DIPLOMOVÁ PRÁCE červen 2012
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 10. zaří 2012
Obsah Obsah ................................................................................................................................ 1 1. Prameny práva a definice krádeže ................................................................................ 5 1.1 Prameny práva ......................................................................................................... 5 1.2 Definice krádeže...................................................................................................... 5 2. Protiprávnost ................................................................................................................. 9 3. Objekt krádeže ............................................................................................................ 10 4. Objektivní stránka krádeže ......................................................................................... 12 4.1 Předmět krádeže .................................................................................................... 12 4.2 Přisvojení si cizí věci zmocněním ......................................................................... 14 4.3 Alternativní formy krádeže ................................................................................... 15 4.3.1 Způsobení škody nikoli nepatrné.................................................................... 15 4.3.2 Krádež vloupáním .......................................................................................... 17 4.3.3 Užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí po činu ............................ 19 4.3.4 Krádež věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě ........................................ 20 4.3.5 Krádež na evakuovaném území ...................................................................... 21 5. Subjekt krádeže ........................................................................................................... 25 6. Subjektivní stránka krádeže ........................................................................................ 27 7. Recidiva ...................................................................................................................... 29 8. Srovnání krádeže s podobnými trestnými činy ........................................................... 33 8.1 Srovnání s trestným činem loupeže podle § 173 TrZ ........................................... 33 8.2 Srovnání s trestným činem zatajení věci podle § 219 TrZ .................................... 34 8.3 Srovnání s trestným činem zpronevěry podle § 206 TrZ ...................................... 36 8.4 Srovnání s trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 TrZ .... 37 9. Krádež v Irském trestním právu.................................................................................. 40 9.1 Úvod ...................................................................................................................... 40 1
9.2 Prameny práva ....................................................................................................... 40 9.2.1 Prameny práva obecně .................................................................................... 40 9.2.2 Prameny práva krádeže................................................................................... 41 9.2.3 Srovnání pramenů práva krádeže v Irsku a České republice .......................... 42 9.3 Skutková podstata krádeže dle irského práva ....................................................... 42 9.3.1 Nečestnost....................................................................................................... 43 9.3.2 Přivlastnění ..................................................................................................... 44 9.3.3 Majetek ........................................................................................................... 46 9.3.4 Bez souhlasu vlastníka ................................................................................... 48 9.3.5 Úmysl zbavit vlastníka majetku ..................................................................... 50 9.3.6 Sankce............................................................................................................. 50 9.4 Vloupání ................................................................................................................ 51 10. Úvahy nad právní úpravou de lege ferenda v České republice................................. 52 Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 54 Seznam použité literatury ............................................................................................... 55 Seznam příloh ................................................................................................................. 58 Příloha č. 1 – Statistika zjištěných krádeží v roce 2011 ................................................. 59 Příloha č. 2 - Podíl krádeže na majetkové trestné činnosti v letech 2011 a 2012 ........... 60 The crime of theft under s. 205 of the Criminal Code .................................................... 61 Klíčová slova .................................................................................................................. 63
2
Slovo úvodem V této diplomové práci se budu zabývat trestným činem krádeže podle § 205 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „krádež“). Toto téma jsem si pro svoji práci vybral, protože trestní právo hmotné a zejména jeho zvláštní část patřila během studia na právnické fakultě k mým nejoblíbenějším právním odvětvím. Krádež představuje jeden z nejtradičnějších trestných činů. Jde o zdaleka nejčetnější trestný čin v České republice. Statistika zjištěných krádeží za rok 2011 je přílohou této práce. Vědomí o krádeži je v dnešní společnosti na vysoké úrovni, s případy krádeží různého druhu se setkáváme denně ve sdělovacích prostředcích, v horším případě máme zkušenost vlastní. V kapitole 1 se zaměřím na prameny práva krádeže a její obecné znaky. Největší prostor bude věnován kapitolám 2-6, ve kterých budou rozebrány formální znaky krádeže. Jednotlivé kapitoly budou věnovány protiprávnosti, objektu, objektivní stránce, subjektu a subjektivní stránce krádeže. V kapitole 7 se budu zabývat recidivou podle druhého odstavce § 205 TrZ, jejímu vývoji v posledních letech a kritickému zhodnocení. Srovnání krádeže s podobnými trestnými činy majetkovými bude obsahem kapitoly 8. Většina této práce je psaná na zahraničním studijním pobytu v Irsku na University College Dublin. Tuto zkušenost využiji v kapitole 9, ve které se budu zabývat srovnáním irské a české právní úpravy krádeže. Irsko patří do skupiny států angloamerického práva, založeného na jiných pramenech a principech než kontinentální právo. Z formálního hlediska je úprava krádeže v obou jurisdikcích téměř stejná, materiálně se však podstatně liší. V samém závěru práce shrnu uvedené poznatky, současně se s ohledem na zahraniční právo zamyslím nad možnými a podle mého názoru vhodnými změnami v právní úpravě krádeže. Úvahy de lege ferenda budou obsahem poslední kapitoly 10. Naopak se nebudu zabývat okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, dále pak kriminologickými a sociologickými úvahami nad krádeží. Srovnáním s právní úpravou minulou, zákonem č. 140/1961 Sb., trestním zákonem, se budu věnovat konkrétně v jednotlivých kapitolách, ve kterých je to vzhledem ke změně právní úpravy vhodné (např. recidiva, krádež na evakuovaném území).
3
Při samotném zpracování práce budu vycházet z publikovaných učebnic a komentářů trestního práva hmotného, judikatury českých soudů, odborných článků a dalších pramenů. Při srovnávání zahraniční právní úpravy užiji zejména irských odborných učebnic a soudních rozhodnutí, a to nejen soudů irských, ale také rozhodnutí soudů jiných jurisdikcí uplatňujících právo common law.
4
1. Prameny práva a definice krádeže 1.1 Prameny práva Ze zásady nullum crimen sine lege skripta vyplývá, že trestné činy mohou být upraveny pouze zákonnou formou.1 Článek 39 LZPS uvádí, že „pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech a majetku, lze za jeho spáchání uložit“. Toto ustanovení de facto podmiňuje, na základě zásady zákonnosti, jako pramen práva pro jakýkoliv trestný čin, zákon. Na krádež, stejně jako na ostatní trestné činy, se tak vztahuje výhrada zákona. Je vyloučeno definování krádeže jiným způsobem, např. podzákonným právním předpisem, judikaturou, právní zvyklostí či jinak. Podobné ustanovení obsahuje také § 12 odst. 1 TrZ, který dále konkretizuje, že zákonem, který trestné činy vymezuje, je právě trestní zákoník. Pramenem práva krádeže je zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který je kodifikací českého trestního práva hmotného. Krádež je upravena v § 205 TrZ v hlavě páté zvláštní části, obsahující trestné činy proti majetku. V systému hlavy páté je krádež zařazena jako první mezi ostatními majetkovými trestnými činy, z čehož lze vyvodit její specifický význam tradičního a frekventovaného trestného činu. Jako prvek trestního práva hmotného je krádež součástí veřejného práva. Z formálního hlediska je pramenem práva krádeže trestní zákoník. Soudní rozhodnutí nejsou v českém právním řádu pramenem práva, mají však nezanedbatelný význam při výkladu zákonných ustanovení a pojmů. Rozhodnutí soudů vyšších instancí, zejména Nejvyššího soudu ČR, mají nikoli formální, ale praktickou závaznost pro soudy nižší instance. Výklad prvků krádeže, jakými jsou např. „cizí věc“, „přisvojení“, „zmocnění se“ apod., je předmětem judikatury, která se tak na tvorbě práva krádeže nepřímo podílí.
1.2 Definice krádeže Zvláštností krádeže je existence dvou základních skutkových podstat. První základní skutková podstata, upravující základní formu krádeže s uvedením jednotlivých 1
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 25
5
alternativních znaků podmiňujícími trestnost, je uvedena v § 205 odst. 1 TrZ. Druhá základní skutková podstata upravuje recidivu a je obsahem odstavce 2. Následující odstavce obsahují kvalifikační okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby a trestnost přípravy. Aktuální právní úprava krádeže k 1. červnu 2012 zní: § 205 Krádež (1) Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, b) čin spáchá vloupáním, c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu.
6
(5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, nebo b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312). (6) Příprava je trestná. Krádež je trestným činem majetkovým. Na základě dělení majetkových trestných činů na trestné činy obohacovací a poškozovací je krádež činem obohacovacím, jehož účelem bývá pachatelův vlastní prospěch. Dle mého názoru lze krádež při doslovném uplatňování pojmů zařadit rovněž mezi trestné činy poškozovací, jelikož jejím nezbytným efektem je vznik škody poškozené osobě. Ostatně, motiv není znakem krádeže, tudíž není vyloučeno, že se pachatel krádeže dopustí za účelem poškodit vlastníka věci jejím odcizením, nikoli za účelem se obohatit. Krádež, jak vyplývá z § 13 odst. 2 TrZ, je vždy trestným činem úmyslným, její spáchání z nedbalosti je tak vyloučeno (více v kapitole 6). Krádež může být přečinem, zločinem, dokonce i zvlášť závažným zločinem. Krádež dle základní skutkové podstaty (odst. 1, 2) je přečinem, ale krádež spáchaná za okolností podmiňujících užití vyšší trestí sazby je již zločinem (odst. 3, 4), nebo zvlášť závažným zločinem (odst. 5).2 Jde o trestný čin komisivní. Může být spáchán pouze jednáním. Těžko si představit přisvojení si cizí věci zmocněním na základě opomenutí. Prvek zmocnění se věci předpokládá aktivní činnost. Z hlediska dalšího obecného třídění trestných činů je krádež trestným činem materiálním („výsledečným“, spáchání krádeže vyžaduje účinek) a poruchovým (musí dojít k narušení právem chráněného zájmu, nikoli pouze k ohrožení). Sankcí za krádež dle odstavce 1 je odnětí svobody do dvou let, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo majetkové hodnoty. Recidiva je trestána odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Jednotlivé kvalifikované skutkové podstaty obsahují zvýšenou trestní sazbu (odstavec 3 - jeden rok až pět let, odstavec 4 - dvě léta až osm let, odstavec 5 - pět až deset let).
2
„Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.” (§ 14 TrZ)
7
Dle obecné definice trestného činu je krádež protiprávním činem, který je trestním zákoníkem označen za trestný a vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku (§ 13 odst. 1 TrZ). Protiprávnost a souhrn typových znaků uvedených v trestním zákoníku (skutková podstata), jsou pojmovými znaky krádeže a jejími nezbytnými náležitostmi.
8
2. Protiprávnost Protiprávnost je pojmovým znakem krádeže, obsaženým ve výše uvedené definici trestného činu. Protiprávnost znamená, že čin je v rozporu s právní normou v rámci právního řádu. Nemusí jít výhradně o normu práva trestního.3 Příkladem může být porušení práva občanského, správního, pracovního a jiných. Ne každý nedovolený, či protiprávní čin je trestným činem. Některé protiprávní činy mohou být přestupkem nebo správním deliktem v rámci jiných právních odvětví. Čin musí být jako trestný označen trestním zákonem, jeho trestnost je tak zákonem výslovně stanovena. Z hlediska subsidiarity trestní represe musí být krádež činem společensky škodlivým. Bagatelní krádeže, které naplňují znaky skutkové podstaty dle trestního zákoníku, tak mohou být posouzeny jako přestupky. Samotná protiprávnost jednání, které zakládá krádež, může být dovozena z norem chránících vlastnictví a majetek (čl. 11 LZPS; § 123, 124 a 126 ObčZ). Krádež je za trestný čin výslovně označena ve zvláštní části trestního zákona. Trestnost krádeže je vyloučena v případě přítomnosti okolností vylučujících protiprávnost. V takovém případě není čin protiprávní, nemůže být proto posouzen jako trestný. Příkladem je krajní nouze, nutná obrana nebo svolení poškozeného. Posouzení takových okolností ovšem podléhá striktní kontrole v každém jednotlivém případě. Druhým pojmovým znakem krádeže je její skutková podstata, která je právní formou vyjadřující typové znaky krádeže uvedené v trestním zákoně.4 Jednotlivými typovými znaky krádeže jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka.
3 4
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 115 Tamtéž, s. 142
9
3. Objekt krádeže Objekt vyjadřuje zákonem chráněný zájem nebo hodnotu, proti kterým jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu směřuje. Objektem krádeže je vlastnictví nebo držba věci, ale také faktická dispozice s ní. Vlastnictví je objektem individuálním, vyjadřujícím konkrétní zájem, který je chráněn právě ustanovením o krádeži. „Držení věci se nekryje s držbou podle občanského práva. Znamená jen faktický stav záležející v tom, že věc je v něčí moci.“5 „Rozhodující je tak faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný faktický držitel věc ve své moci (vlastník, nájemce, schovatel, dopravce, zástavní věřitel, ale i předchozí zloděj atd.).“6 Druhovým objektem krádeže je majetek. Ústavně je vlastnictví zakotveno v čl. 11 LZPS, který stanovuje, že každý má právo vlastnit majetek, a dále, že vlastnictví všech vlastníků má stejný obsah a ochranu. Jednou z forem takové ochrany vlastnictví je právě ustanovení o trestnosti krádeže. Vlastnictví, jako základní lidské právo je deklarováno také v mnoha významných mezinárodních smlouvách (např. čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod)7. Ustanovení o trestnosti krádeže v trestním zákoníku je tak formou ochrany základního lidského práva vlastnit majetek, deklarovaného v LZPS a mnoha mezinárodních smlouvách. Krádež je trestným činem s jednoduchým objektem a směřuje pouze proti jednomu chráněnému zájmu (na rozdíl od podobného činu loupeže).8 Není však vyloučena existence vedlejšího objektu, který není hodnotou či zájmem, vůči kterému by jednání pachatele přímo směřovalo, avšak vedlejším efektem pachatelova jednání je právě postižení této hodnoty či zájmu (např. odcizením peněžních prostředků určených na výchovu nezletilých dětí, je kromě majetku, poškozen také zájem na řádné výchově, který je vedlejším objektem). Existence vedlejšího objektu má význam zejména při
5
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 585 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1786 7 Tamtéž, s. 1786 8 Loupež je trestným činem s objektem složeným. Jednání pachatele směřuje zároveň proti svobodě a majetku. (srovnání obou trestných činů v kapitole 8.1) 6
10
posuzování nebezpečnosti pachatelova jednání a soud k němu může přihlédnout při ukládání trestů. Je nutné rozlišit objekt krádeže od předmětu krádeže. Tyto pojmy bývají mnohdy nesprávně zaměňovány. Zatímco předmět krádeže je součástí objektivní stránky vyjadřující předmět útoku, tzn. konkrétní cizí věc, objekt je obligatorním znakem skutkové podstaty. Předmětem může být hotovost, peněženka, osobní automobil, ale objektem je vždy vlastnictví nebo jiné věcné právo.
11
4. Objektivní stránka krádeže Objektivní stránka je dalším typovým znakem krádeže. Zahrnuje jednání a následek, kterých se pachatel musí dopustit k naplnění skutkové podstaty. Krádež je výjimečná duplicitou základní skutkové podstaty. Je proto nutné rozlišit objektivní stránku podle § 205 odst. 1 TrZ a objektivní stránku podle § 205 odst. 2 TrZ. Obsahem této kapitoly je pouze objektivní stránka krádeže dle odstavce prvního, která spočívá v tom, že si „pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“ a současně naplní některý (jeden nebo více) z alternativně uvedených znaků:
způsobí tak škodu nikoli nepatrnou,
čin spáchá vloupáním,
bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,
čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo
čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob. 9
4.1 Předmět krádeže Rozdíl mezi předmětem a objektem krádeže byl popsán v předchozí kapitole. Předmět krádeže je součástí a zároveň náležitostí její objektivní stránky. Jde vždy o cizí věc. Vlastník se nemůže dopustit krádeže své vlastní věci, přičemž pro posouzení vlastnických vztahů je rozhodující doba jednání pachatele.10 Návod a pomoc ke krádeži vlastní věci je tak vyloučen.11 Předmětem krádeže však může být věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví s jiným (tzv. krádež podílu). Spoluvlastník se může krádeže dopustit tak, že si přisvojí věc, která je v podílovém spoluvlastnictví tím, že se jí zmocní, pokud tak učiní v úmyslu nakládat s ní, jako by náležela jen jemu samotnému a svévolně tím vyloučí
9
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 585 Tamtéž, s. 586 11 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1787 10
12
ostatní
spoluvlastníky
z výkonu
vlastnického
páva,
tj.
z možnosti
spoluvlastnictví držet, užívat, požívat její plody, užitky a nakládat s ní.
věc
ve
12
Společné jmění manželů je občanskoprávním institutem, u něhož platí domněnka, že každý z manželů je úplným vlastníkem předmětů tvořících obsah společného jmění. Žádný z manželů se tak nemůže dopustit krádeže na věci tvořící obsah společného jmění, jelikož je úplným vlastníkem takových věcí a jeho právo je omezeno stejně významným právem druhého manžela. Praxe se řídí starým soudním rozhodnutím vztahujícím se k tzv. bezpodílovému vlastnictví manželů podle předchozí právní úpravy, ale obsah judikátu je funkční i v nových právních poměrech.13 Manžel s věcmi ve společném jmění může nakládat podle libosti s omezením vyplývajícím z ustanovení § 145 ObčZ, nikdy věc však nemůže odcizit, zpronevěřit, ani ji poškodit. Do společného jmění manželů náleží také věci, které byly nabyty jedním z manželů výlučně vlastním přičiněním v době, kdy byl druhý z manželů ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto taková věc není způsobilým předmětem krádeže druhým manželem.14 Krádež lze spáchat pouze na věci movité, nikoli nemovité. Oddělením se části nemovitosti stávají věcmi movitými, způsobilými být předmětem krádeže (např. vysazení oken, dveří).15 Dle výkladového ustanovení v § 134 TrZ se věcmi rozumí také ovladatelné přírodní síly (elektrická energie, vodní energie apod.), živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla (cop z vlasů, zuby apod.), peněžní prostředky na bankovním účtu nebo cenné papíry, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného. Věc nemusí mít objektivní hodnotu (např. osobní poznámky či korespondence poškozeného, památka na zahraniční cestu) v případě, že je naplněn alternativní znak uvedený v § 205 odst. 1 TrZ pod písm. b) až e).16 Práva nejsou způsobilým předmětem krádeže, mohou jím však být věci, které jsou ekvivalentem práv a jiných hodnot (vkladní knížky, směnky, šeky, losy).17
12
Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 73/2001 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 587, (zmíněné Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1968, sp. zn. 9 Tz 64/68) 14 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1968, sp. zn. 9 Tz 64/68 15 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1787 16 Tamtéž, s. 1787 17 Novotný, O., Dolenský, A., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004, s.71 13
13
4.2 Přisvojení si cizí věci zmocněním Krádež je spáchána přisvojením si cizí věci zmocněním. Zmocnění spočívá v nabytí vlastní moci nad věcí, která byla doposud v moci někoho jiného. Pachatelův úmysl směřuje ke zbavení moci nad věcí dosavadního držitele a nabytí vlastní moci tak, aby věc mohl ovládat bez ohledu na vůli dosavadního držitele. Zda je věc stále v moci jiného, se posuzuje podle životních zvyklostí.18 Dosavadní držitel neztrácí moc nad věcí, která není v jeho přímém dosahu a nemůže jí ovládat bezprostředně, musí však mít možnost tuto věc opět ovládat (např. zaparkované auto, předměty odložené na zahradě). Takovými věcmi jsou také věci odložené a uschované, má-li k nim jejich držitel přístup, byť na ně již zapomněl, nebo i věci zapomenuté či ztracené, pokud jejich vlastník nebo držitel ještě ví, kde je má hledat, a je určitá naděje, že je najde (kabát zapomenutý na věšáku, peněženka zapomenutá v restauraci).19 Zmocnění může mít různou formu. Pachatel se může zmocnit cizí věci vlastnoručně, pomocí nástroje, nebo užít osobu trestně neodpovědnou.20 Samotný akt zmocnění se cizí věci je jedním z rozlišujících prvků mezi trestnými činy krádeže, zpronevěry a zatajení věci. Zmocnění pro účely krádeže spočívá v sebrání, uchopení, vzetí věci proti vůli vlastníka, oprávněného nebo jiného držitele, který má věc ve své moci. Pokud je cizí věc druhému svěřena a následné jednání této osoby směřuje k přisvojení si věci, jde o trestný čin zpronevěry podle § 206 TrZ (dále jen „zpronevěra“). Pachatel totiž získal moc nad věcí se souhlasem oprávněného, nedopustil se tak zmocnění. Rovněž nejde o zmocnění v případě nabytí cizí věci ztracené, opuštěné nebo skryté. Toto jednání nemůže být posouzeno jako zmocnění, jelikož v době nabytí moci nad věcí již tato věc nebyla v moci ničí, pachatel se tak dopustí trestného činu zatajení věci podle § 219 TrZ (dále jen „zatajení věci“). (srovnání krádeže se zpronevěrou a zatajením věci v kapitole 8) „Přisvojením“ má zákoník na mysli pachatelův úmysl nakládat s věcí jako se svojí vlastní za současného vyloučení dosavadního vlastníka z dispozice s věcí. Termín „přisvojit“ nahradil s účinností od 1. 1. 1994 věcně nesprávný termín „přivlastnit“, který neodpovídá občanskoprávní formě nabytí vlastnictví. Současná úprava krádeže tak 18
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 587 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1791 20 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 587 19
14
naznačuje, že se pachatel nestává vlastníkem kořisti, ale staví se pouze fakticky na místo vlastníka, resp. jiného oprávněného držitele. Termín „přisvojit“ byl přesto kritizován jako příliš evokující ruský termín „prisvajit“ a dle některých autorů by byla vhodnější formulace „zmocnění se cizí věci s úmyslem s ní nakládat jako s vlastní“.21 Pokud se osoba zmocní cizí věci bez současného úmyslu si ji přisvojit, nemůže být trestně odpovědná za krádež. Příkladem je zmocnění se cizí věci s úmyslem ji po přechodnou dobu užívat, nikoli si ji přisvojit, resp. s věcí nakládat jako se svou vlastní. Takové jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 TrZ (dále jen „neoprávněné užívání cizí věci“). (srovnání krádeže s neoprávněným užíváním cizí věci v kapitole 8)
4.3 Alternativní formy krádeže K naplnění základní skutkové podstaty krádeže podle § 205 odst. 1 TrZ je zapotřebí existence alespoň jednoho z více alternativních znaků uvedených pod písm. a) až e). Samotné přisvojení si cizí věci zmocněním bez naplnění alespoň jednoho z uvedených znaků není krádeží podle odstavce 1. Každý z těchto znaků je tak alternativní podmínkou trestnosti krádeže. 4.3.1 Způsobení škody nikoli nepatrné Jako první alternativu uvádí trestní zákoník v ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) způsobení škody nikoli nepatrné. Trestnost krádeže dle tohoto ustanovení se posuzuje podle výše škody, kterou pachatel svým činem způsobí. Jde tak o krádež trestnou s ohledem na výši způsobené škody. Výkladové ustanovení v § 138 odst. 1 TrZ stanovuje, že škoda nikoli nepatrná je škoda dosahující částky minimálně 5.000,- Kč. Odcizení cizí věci v hodnotě pod touto hranicí při současném nenaplnění jiného alternativního znaku uvedeného pod písm. b) až e) je přestupkem dle § 50 přestupkového zákona.22 Hranice mezi trestní a správní odpovědností je tak “na korunu“ tenká. Tento stav může mít nepříznivý kriminologický efekt. Pachatelé jsou si majetkové hranice trestní odpovědnosti mnohdy vědomi a
21 22
Říha J., Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 10/2009, s. 291 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 588
15
hrozba přestupkového řízení není natolik dostatečná, aby ovlivnila jejich rozhodnutí přestupek proti majetku nespáchat. Krádež podle § 205 odst. 1 písm. a) stanovuje minimální hranici způsobené škody, horní hranice však stanovena není. Kdyby se pachatel svým jednáním dopustil škody, která je již kvalifikační okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby, znak uvedený pod písmenem a) musí být rovněž zachycen v právní kvalifikaci činu. Kvalifikované skutkové podstaty představují jakési vnořené kruhy v základních skutkových podstatách, všechny prvky kvalifikované skutkové podstaty tak musí být zahrnuty ve skutkové podstatě základní. Při spáchání trestného činu se vždy musí zachytit všechny jeho znaky, proto spáchání škody, která je okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby nebrání současnému posouzení činu dle písm. a). V případě opaku by mohlo dojít k absurdní situaci. Představme si, že škoda způsobená pachatelem nerecidivistou by dosáhla hranice škody vyšší (pozn. 50.000,- Kč), která je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, a zároveň by nebyl naplněn žádný alternativní znak uvedený pod písm. b) až e). Pachatel by sice naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu krádeže, ale zároveň by nenaplnil žádnou ze základních skutkových podstat, jeho jednání by tak nebylo trestné. Shrnuto, v případě, že škoda způsobená pachatelem krádeže dosahuje minimálně hranice škody nikoli nepatrné, musí být znak uvedený pod písm. a) vždy zahrnut do právní kvalifikace skutku, bez ohledu na horní hranici způsobené škody. Rozhodná je výše škody, o kterou byl zmenšen majetek poškozeného, nikoli výše obohacení pachatele, pokud pachatel následně prodá odcizenou věc pod cenou, pro právní kvalifikaci činu to nemá význam.23 Při krádeži spoluvlastnického podílu je škodou pouze hodnota neoprávněně přisvojeného spoluvlastnického podílu, nikoli celé věci.24 Při stanovení výše škody se vychází dle § 137 TrZ z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci
23
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1966, sp. zn. 1 Tz 62/66 Novotný, O., Dolenský, A., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 75 24
16
nebo uvedení v předešlý stav. Při odcizení věcí starších a již použitých se přihlíží k okolnostem snižujícím jejich hodnotu.25 Snaha o zmírnění škody tím, že pachatel dá na místo odcizené věci věc stejného druhu, avšak nezastupitelnou, je z hlediska stanovení výše škody irelevantní. Při zjišťování výše škody se nevychází z rozdílu mezi hodnotou věci odcizené a hodnotou věci pachatelem dané. Škodou je stále celá hodnota odcizené věci a taková svémocná směna se považuje pouze za snahu o náhradu škody.26 Tato snaha však může mít význam z hlediska určení závažnosti činu při ukládání trestu. Krádeží je i souhrn jednotlivých útoků, jimiž způsobil pachatel škodu nižší, než je škoda nikoli nepatrná, jestliže jde o útoky spáchané formou pokračování v trestném činu dle § 116 TrZ a celková souhrnná škoda dosáhne výše škody nikoli nepatrné.27 Tento princip se uplatňuje při navazujících drobných krádežích. Pokud jsou jednotlivé útoky vedené jednotným záměrem a jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (např. drobné krádeže v obchodech), bude pachatel při způsobení škody nikoli nepatrné po součtu odcizených hodnot trestně odpovědný. U krádeže může být správné zjištění výše způsobené škody rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda je čin trestným činem nebo přestupkem, dále spoluurčujícím kritériem pro určení závažnosti činu a základem pro rozhodnutí o výši náhrady škody.28 Následující formy krádeže, uvedené pod písm. b) až e), jsou trestné bez ohledu na výši způsobené škody. Jejich nebezpečnost není vyjádřena majetkovou hodnotou odcizené věci, ale způsobem a okolnostmi, za jakých byly spáchány. 4.3.2 Krádež vloupáním Vloupání je alternativním znakem krádeže, který zákon uvádí v ustanovení § 205 odst. 1 písm. b). Krádež vloupáním je trestná bez ohledu na výši způsobené škody. Nebezpečnost této formy spočívá zejména ve způsobu provedení. Předmětem útoku je
25
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1966, sp. zn. 1 Tz 62/66 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1962, sp. zn. 8 Tz 49/62 27 Rozsudek obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. 3 T 62/90 28 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66 26
17
cizí věc, která je před odcizením náležitě chráněna a pachatel se krádeže dopouští bez ohledu na existenci překážky. Vloupání je v českém trestním právu spojeno s krádeží. České právo nezná, na rozdíl od některých právních řádů angloamerického práva, trestný čin vloupání (více k tématu v kapitole 9). Trestní zákoník definuje vloupání ve výkladovém ustanovení v § 121. Vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru 1. lstí, 2. nedovoleným překonáním uzamčení, nebo 3. překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.
Uzavřeným prostorem je stavba a její části, ale také např. ohrazený pozemek, kufr vozidla, trezor, příruční pokladna, pokladnička ve skřínce veřejného automatu.29 Účelem uzavření je ochrana majetku proti odcizení, proto nelze za uzavřený prostor pro účely vloupání považovat obal chránící věc před poškozením (vak na oblek) nebo ohradu proti úniku chovných zvířat. Vniknutím se rozumí nejen vstup, ale také užití technického zařízení, nástroje nebo pouhé sáhnutí rukou do uzavřeného prostoru.30 Lest je užití triku, pomocí kterého pachatel vnikne do uzavřeného prostoru nenásilnou formou, např. pachatel se dá zavřít do objektu, aby mohl později nerušeně krást, nebo užije nepravdivé záminky vstupu do bytu (vydávání se za policistu, kontrolora plynu, poštovního doručovatele).31 Uzamčením je užití zámku, kladky, apod. Nedovolené překonání uzamčení je takové překonání, ke kterému nebyl dán souhlas. Vlastník uzamčení nemusí být shodný s vlastníkem uzamčených hodnot, v takovém případě je nutné zjistit, kdo byl oprávněn dát souhlas k překonání uzamčení. Nedovoleným překonáním uzamčení je také použití odcizeného, nalezeného či vylákaného klíče. Věc však není uzamčená, je-li v zámku klíč.32
29
Rozsudek obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 8. 1990, sp. zn. 3 T 49/90 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 588 31 Tamtéž, s. 588 32 Tamtéž, s. 588 30
18
Překonáním jiné jistící překážky s použitím síly je např. překonání dostatečně vysokého plotu (dle judikatury nejméně 185 cm, nízký ozdobný plot zahrádky není jistící překážkou), mříže, stěny, stropu apod. Tato forma vloupání vyžaduje použití síly. Nemusí jít o vlastní fyzickou sílu, použitím síly k překonání překážky je také použití nástroje, kdy intenzita vlastní použité síly není velká.33 Z povahy krádeže vloupáním lze dovodit četný jednočinný souběh nestejnorodý s trestným činem porušování domovní svobody (§ 178 TrZ). Zásah do domovní svobody není ve vloupání zahrnut, nejde tak o faktickou konzumpci. Naopak, pokud se pachatel při vniknutí dopustí na překážce nebo v uzavřeném prostoru škody nikoli nepatrné trestný čin poškození cizí věci podle § 228 TrZ bude zpravidla fakticky konzumován, jelikož ve vloupání je zahrnuto poškození cizí věci s tím spojené.34 4.3.3 Užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí po činu Alternativa krádeže uvedená pod písm. c) předpokládá, že se pachatel bezprostředně po činu pokusí uchovat si odcizenou věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. „Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného odporu nebo i očekávaného odporu.“35 Okamžik užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je pro právní kvalifikaci činu zásadní. Násilí nebo pohrůžka musí následovat bezprostředně po činu, resp. zmocnění se věci. Pokud by bylo užito před zmocněním se věci, nebo sice po něm, avšak nikoli bezprostředně, nejde o krádež dle tohoto ustanovení. Užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí před odcizením věci se pachatel dopustí trestného činu loupeže. Jednočinný souběh krádeže s loupeží je vyloučen, jelikož ustanovení o loupeži je vůči krádeži ve vztahu speciality. Užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí po činu má svou časovou hranici, a tou je bezprostřednost. Násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí musí být užito v krátkém časovém intervalu po činu, tedy bezprostředně. Podmínka bezprostřednosti by nebyla splněna při delším časovém odstupu, jehož hranice se může v konkrétních případech lišit.
33
Tamtéž, s. 588 Tamtéž, s. 592 35 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1793 34
19
Násilí nemusí být vykonáno výhradně na poškozeném. Může směřovat vůči třetí osobě, svědkovi nebo kolemjdoucím. Pachatel může užít násilí nebo jeho pohrůžky bez vnějšího podnětu z preventivních důvodů, aby vystrašil potenciální pronásledovatele, jelikož i takové jednání směřuje k tomu, aby si pachatel odcizenou věc uchoval. V případě, že pachatel užije pohrůžky násilí, musí jít o pohrůžku takovým násilím, které má být vykonáno ihned.36 Měla by vzbudit dojem, že násilí bude okamžité. Pohrůžka typu, „já si tě někdy najdu“, by podmínku pohrůžky bezprostřednosti násilí nesplnila. Pohrůžka může být vyjádřena verbálně, gesty, či jinak konkludentně, pokud je z ní zřejmý pachatelův úmysl. Směřována je vůči poškozenému či jiné přítomné osobě, která má možnost ji zaregistrovat. Adresát pohrůžky ovšem nemusí být totožný s osobou, na které se má násilí vykonat. Pachatel může hrozit újmou na zdraví či majetku jiných osob, ať již příbuzných, kolemjdoucích nebo cizích.37 Motivem pachatele k užití násilí nebo pohrůžky násilí je snaha uchovat si odcizenou věc. Tato podmínka by nebyla splněna v případě užití násilí či hrozby násilím z jiného důvodu, např. násilí není užito za účelem uchovat si odcizenou věc, ale proto, že pachatel má s napadenou osobou „nevyřízené účty“ z minulosti. Ke skutkovým okolnostem a povaze násilí soud přihlédne při posuzování povahy a závažnosti krádeže při ukládání trestů. Naopak, soud při stanovování druhu a výměry trestu nesmí užití násilí hodnotit jako „chování pachatele po činu“ podle § 39 odst. 1 TrZ na základě zákazu dvojího přičítání, jelikož užití násilí je již součástí samotné skutkové podstaty a podmínkou trestnosti této formy krádeže. 4.3.4 Krádež věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě Pod písm. d) trestní zákoník uvádí další alternativu, krádež věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Nebezpečí této formy krádeže spočívá v tom, že pachatel se zmocňuje cizí věci přímo v osobní sféře poškozeného. Nejčastější formou jsou kapesní krádeže, může jít také o krádež zavazadla či kusu oblečení. Typickým předmětem krádeže tohoto druhu je peněženka, hotové peníze, mobilní telefon, šperk, kabelka apod. Věc, kterou má osoba „na sobě“ může být oblečení, obsah kapes, batoh na zádech apod. Termínem „při sobě“ se myslí nejenom situace, kdy osoba drží věc v ruce 36 37
Tamtéž, s. 1793 Tamtéž, s. 1793
20
a bezprostředně ji tak ovládá, ale také situace, kdy si věc odloží ve své bezprostřední blízkosti (např. pověsí kabát na věšák při cestování vlakem, odloží batoh vedle nohou).38 Nejde však o situaci, kdy osoba odloží věc tak, že jí nemůže bezprostředně ovládat a má jí pouze na dohled (např. pokud poškozený zanechá zavazadlo na lavičce a odejde si k pokladně zakoupit jízdenku, byť má stále zavazadlo na dohled od pokladny).39 Kapesní krádeže jsou často páchány organizovanými skupinami, které si z krádeží tohoto druhu vytvořily vlastní „živnost“. Takovým jednáním členové organizovaných skupin naplňují kvalifikovanou skutkovou podstatu krádeže dle § 205 odst. 4 písm. a) TrZ, a to spáchání krádeže členem organizované skupiny. Správná právní kvalifikace činu má zcela zásadní význam, jelikož spáchání krádeže členem organizované skupiny je zločin, za který hrozí pachateli trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let. Kapesní krádež spáchána členem organizované skupiny tak má pro pachatele, bez ohledu na hodnotu odcizené věci, závažné trestněprávní důsledky. Přísná sankce by měla na zločinecké skupiny působit nejen represivně, ale také preventivně. Osobně jsem v otázce efektivity prevence pomocí hrozby sankce pesimistou, to je však téma na hlubší kriminologickou úvahu. Nutno dodat, že drobné kapesní krádeže nemusí být posouzeny jako trestný čin. Tato forma krádeže je sice trestá bez ohledu na hodnotu odcizené věci, ovšem v mnohých případech se může uplatnit subsidiarita trestního postihu, kdy postačí posouzení činu podle přestupkového zákona. 4.3.5 Krádež na evakuovaném území Poslední formou krádeže, kterou zákon uvádí v § 205 odst. 1 písm. e), je krádež spáchaná na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob. Tento znak byl zaveden s přijetím nového trestního zákoníku jako zcela nová okolnost podmiňující trestnost krádeže bez ohledu na výši způsobené škody. Šlo tak o rozšíření formálních podmínek trestnosti. Důvodová zpráva uvádí, že smyslem ustanovení je postihnout krádež, ke které došlo na území, na němž byla provedena evakuace, tedy v místě, kde je z tohoto důvodu 38 39
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 589 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1794
21
velmi ztížena ochrana majetku, pachatel zde využívá této situace a projevuje zvláštní bezohlednost, která si zaslouží přísnější postih bez ohledu na výši způsobené škody.40 Věcný záměr trestního zákoníku však proklamoval snahu o dekriminalizaci a depenalizaci, rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti za krádež bez ohledu na hodnotu odcizené věci při současném zavedení formálního pojetí trestného činu se tak jeví v rozporu s cílem, který byl dle věcného záměru sledován.41 Snaha trestat krádež spáchanou za mimořádných okolností, ve kterých jsou vlastníci mimo své domovy a nemohou své cennosti chránit, je jistě chvályhodná, nese sebou však několik problémů, o nichž bude pojednáno dále. „Evakuací se obecně rozumí vyklizení osob a majetku ze stanovených oblastí z prostoru válečné činnosti, živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost.“42 Krádeže na evakuovaných územích jsou bezpochyby bezcharakterními činy, využívající mimořádných událostí a snadné dostupnosti nehlídané kořisti. Právě snaha okrást osoby, které procházejí těžkou životní situací a kterým odcizení jejich cenností uštědří další ránu, je důvodem zavedení tohoto znaku. Problém, který s přijetím tohoto znaku souvisí, je jeho podobnost s okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby uvedenou v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) TrZ, a to spáchání krádeže za „stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“. Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku se tímto ustanovením reaguje na trestné činy páchané v minulosti zejména při povodních.43 Podobnost se základní skutkovou okolností uvedenou pod písmenem e), je patrná zejména u druhé části této kvalifikační okolnosti, tedy spáchání krádeže „za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“. Živelní pohroma je právní skutečnost, se kterou jsou spojeny ničivé následky, škody na přírodě, majetku, mnohdy také ztráty na životech. V důsledku živelní pohromy může být vládou, v případě nebezpečí z prodlení dokonce předsedou vlády, vyhlášen nouzový stav, kdy 40
Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestnímu zákoníku Říha J., Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 10/2009, s. 291 42 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1794 43 Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestnímu zákoníku 41
22
vláda vymezí, která práva se v souladu s LZPS omezují a které povinnosti se ukládají.44 Takových stavů jsme již byli v České republice svědky, zejména při povodních, ať již v roce 1997 na Moravě, nebo v roce 2002 v Čechách. V obdobných případech bývá obvyklé, že dochází k evakuaci ohrožených osob z postiženého a ohroženého území.45 V případě, že při živelní pohromě dojde k evakuaci osob, spácháním krádeže v takové situaci dojde k současnému naplnění základní okolnosti podmiňující trestnost krádeže podle § 205 odst. 1 písm. e) TrZ, a kvalifikační okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby dle § 205 odst. 4 písm. b) TrZ. Jedno jednání, a to krádež na území, na kterém je nebo byla provedena evakuace osob za živelní pohromy, nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, zakládá trestní odpovědnost a zároveň působí jako okolnost zpřísňující postih pachatele. Rozdíl je zejména v sankci, dle základní skutkové podstaty hrozí pachateli maximálně 2 léta odnětí svobody, zatímco dle kvalifikované skutkové podstaty 2 až 8 let. Vzhledem k tomu, že obě sankce mohou být trestem za stejné jednání, je taková úprava okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby těžko obhajitelná. Krádež dle kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 4 písm. b) TrZ je rovněž zločinem, k jehož projednání je příslušný senát, nikoli samosoudce a není proto možné rozhodnout pomocí trestního příkazu, ani využít odklonů (např. narovnání, podmínečné zastavení trestního stíhání), které trestní zákoník nabízí.46 Tento stav je nežádoucí zejména v případě, kdy pachatel na evakuovaném území za živelní pohromy odcizí věc, která má hodnotu nižší než 5.000,- Kč a zároveň nenaplní žádný jiný alternativní znak krádeže dle odst. 1 písm. b) až d), například vloupání. Základ jeho trestní odpovědnosti tvoří okolnost uvedená v odst. 1 písm. e), současně je tím samým jednáním naplněna okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby dle odst. 4 písm. b). Pachateli tak bude za krádež věci hodnoty nepatrné hrozit odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let dle kvalifikované skutkové podstaty a rovněž bude obžalován ze zločinu, nikoli z přečinu, což pro něj bude mít hmotněprávní a procesněprávní důsledky uvedené výše.
44
Říha J., Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 10/2009, s. 292 Tamtéž, s. 292 46 Říha J., Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 10/2009, s. 292 45
23
Trestní zákoník rovněž vypustil materiální pojetí trestného činu, soudy proto nemají možnost posoudit trestnost bagatelních krádeží na evakuovaném území z hlediska jejich nebezpečnosti pro společnost. Trestní zákoník obsahuje korektiv materiálního prvku trestného činu v § 12 odst. 2 TrZ, dle kterého lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Těžko si představit, že v případě krádeže na evakuovaném území za živelní pohromy může být uplatněna subsidiarita trestního postihu a krádež hodnocena jako společensky neškodlivé jednání. Pachatelé tak mohou být posuzování dle kvalifikované skutkové podstaty s hrozící sankcí odnětím svobody až na 8 let.
24
5. Subjekt krádeže Subjekt je další obligatorní typový znak skutkové podstaty krádeže vyjadřující obecné požadavky na pachatele. Je nutné rozlišit subjekt jako typový znak skutkové podstaty krádeže od konkrétního pachatele. Subjekt v obecné rovině vyjadřuje, kdo může být pachatelem krádeže. Krádež nevyžaduje konkrétní ani speciální subjekt a okruh potenciálních pachatelů není omezen, na rozdíl od jiných trestných činů (např. trestných činů vojenských, které může spáchat pouze příslušník ozbrojených sil). Pachatelem krádeže tak může být kdokoliv.47 Krádež může být spáchána pouze osobou fyzickou. Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, neumožňuje spáchání krádeže právnickou osobou. Pachatelem může být pouze fyzická osoba trestně odpovědná. Krádeže se tak může dopustit jakákoliv fyzická osoba, která je v době činu příčetná, dovršila patnáctý rok věku a je rozumově a mravně vyspělá, jde-li o mladistvého pachatele.48 Trestní zákoník definuje pachatele jako osobu, která „svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná“. Pachatelem je tak nejen osoba, která dokoná krádež, ale také osoba, která se o krádež pokusí nebo jí připravuje, jde-li o zvlášť závažný zločin (pouze krádež dle ustanovení § 205 odst. 5 TrZ). Samotná zákonná definice pachatele není zcela přesná. Neuvádí, že pachatelem může být pouze fyzická osoba trestně odpovědná, a že čin, který spáchá, musí být protiprávní. Rovněž neodlišuje pachatele od spolupachatele, který svým jednáním také naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu a přípravy, je-li trestná.49 Krádež není trestným činem vlastnoručním, lze ji proto spáchat pomocí třetí osoby trestně neodpovědné, ať již z důvodu věku, nepříčetnosti, omylu, okolností vylučujících protiprávnost apod. V takovém případě se uplatní ustanovení trestního řádu 47
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1795 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 181 49 Tamtéž, s. 180-181 48
25
o nepřímém pachatelství podle ustanovení § 22 odst. 2 a nepřímý pachatel bude odpovědný stejně, jako by se krádeže dopustil sám.
26
6. Subjektivní stránka krádeže Subjektivní stránka obsahuje soubor znaků, které charakterizují psychiku pachatele ve vztahu k trestnému činu.50 V souladu s trestněprávní zásadou odpovědnosti za zavinění, je náležitostí subjektivní stránky zavinění, objektivní odpovědnost je vyloučena. Zavinění je jediným obligatorním znakem subjektivní stránky krádeže. Fakultativní znaky jako motiv a cíl nejsou její součástí. Pro trestnost krádeže tak není relevantní pachatelova vnitřní pohnutka. I krádež z ušlechtilého důvodu je trestná. Krádež je úmyslným trestným činem. To vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 TrZ, které stanovuje, že „k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“. Ustanovení o krádeži nedbalostní spáchání neumožňují. Pachatel krádež buď cílí (přímý úmysl), nebo ví, že svým jednáním může krádež spáchat, a pro případ, že ji skutečně spáchá, je s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Úmysl musí vždy zahrnovat celou objektivní stránku, tedy přisvojení si cizí věci zmocněním včetně jednoho či více alternativních znaků. V úmyslu přisvojit si cizí věc spočívá zásadní rozdíl mezi krádeží a trestným činem neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 TrZ. Pachatel krádeže zamýšlí vyloučit poškozeného z dispozice s věcí, nemusí však mít úmysl věc trvale užívat, proto jde o krádež i tehdy, pokud si věc přisvojí, aby ji vzápětí zničil nebo daroval jinému.51 Pachatel musí být se všemi prvky objektivní stránky krádeže přinejmenším srozuměn. Rozhodující je jeho představa o předmětu útoku. Pokud pachatel odcizí peněženku v úmyslu zmocnit se peněz v ní se nacházejících a je srozuměn s tím, že pokud se v ní nacházejí také další cennosti, způsobí majiteli škodu jejich odcizením, odpovídá i za tuto škodu.52 Ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby je dostačující zavinění z nedbalosti. Takovou okolností může být těžší následek (škoda větší, značná
50
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 207 Tamtéž, s. 592 52 Tamtéž, s. 592 (pozn. stejně odpovídá zloděj za škodu na programovém vybavení (softwaru) při krádeži počítače) 51
27
nebo velkého rozsahu) nebo jiná skutečnost (spáchání krádeže členem organizované skupiny nebo za živelní pohromy).
28
7. Recidiva Novým trestním zákoníkem byla zásadním způsobem změněna právní úprava recidivy trestného činu krádeže. Došlo k zavedení dvou základních skutkových podstat a recidiva je tak nově upravena jako samostatná skutková podstata v ustanovení § 205 odst. 2 TrZ. Znění druhé základní skutkové podstaty krádeže upravující recidivu ve formě, v jaké bylo přijato, se ukázalo být problematickým, a proto bylo novelizováno do současné podoby. Právní úprava recidivy krádeže prošla v průběhu předchozích tří let výraznými změnami, kterými se budu v této kapitole chronologicky věnovat a kriticky hodnotit. Před přijetím nového trestního zákoníku byla recidiva upravena v ustanovení § 247 odst. 1 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, jako znak podmiňující trestnost krádeže bez ohledu na výši způsobené škody. Dle tohoto zákona se recidivy dopustil ten, „kdo si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“. Nešlo výhradně o recidivu krádeže, jelikož „takovým činem“ je myšlen také trestný čin loupeže.53 Předchozí odsouzení nebo potrestání za loupež tak bylo odsouzením nebo potrestáním za takový čin. Recidiva byla alternativním znakem základní skutkové podstaty krádeže podmiňujícím její trestnost bez ohledu na výši způsobené škody. Proto byla sankce za recidivu stejná jako sankce za krádež prvotní. To byl jeden z důvodů, proč se zákonodárci při přijímání nového trestního zákoníku rozhodli recidivu vložit do nové, samostatné základní skutkové podstaty a zpřísnit její postih. Před schválením konečné podoby nového trestního zákoníku byly zvažovány různé úpravy recidivy, jejichž účelem mělo být zejména zpřísnění postihu pro pachatele. Podle návrhu trestního zákoníku z roku 2004 měla být změna dokonce radikálnější než změna, která byla nakonec schválena. V ustanovení § 180 tohoto návrhu byla navržena v prvním odstavci tzv. přestupková recidiva, podle níž měl být trestně odpovědný každý, „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za obdobný čin v posledních dvou letech postižen“, podle druhého odstavce měl být přísněji trestný, „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen
53
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. 3 To 595/96
29
nebo potrestán“.54 Tato koncepce byla ovšem ve třetím čtení Poslaneckou sněmovnou zamítnuta z důvodu nepřiměřeného rozšiřování trestní represe. Při neexistenci celostátního registru přestupků by bylo nepochybně obtížné takové činy dohledávat, a jejich odhalení by bylo do značné míry založeno na náhodě spočívající v tom, jestli by policejní orgán hledal ve správné databázi přestupků.55 V návrhu, ke kterému se nakonec zákonodárce přiklonil při přijetí nového trestního zákoníku, vyjmul recidivu z prvého odstavce a přesunul ji do odstavce druhého, ve kterém formuloval zcela novou základní skutkovou podstatu: „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“ Důvodová zpráva tento krok nijak konkrétně nezdůvodňuje, pouze stručně konstatuje, že „recidiva ve formě odsouzení nebo potrestání v posledních třech letech je znakem přísněji trestné samostatné skutkové podstaty krádeže podle § 205 odst. 2“.56 Od účinnosti nového trestního zákoníku se tak krádež vyznačuje dualitou základní skutkové podstaty. Recidiva byla do ustanovení § 205 odst. 2 TrZ začleněna proto, aby byla postihována přísněji, nikoli pouze v základní sazbě jak tomu bylo do přijetí nového trestního zákoníku. Tento účel byl realizován zvýšením trestní sazby, která nyní činí 6 měsíců až 3 léta odnětí svobody. Na rozdíl od jiných trestných činů majetkových (např. zpronevěry nebo podvodu), byla recidiva upravena nikoli jako okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby, ale jako samostatná skutková podstata s vyšší trestní sazbou. Proč se zákonodárce rozhodnul recidivu krádeže upravit takto odlišně, důvodová zpráva neuvádí. Důvodem je zřejmě fakt, že zvolená úprava recidivy se jako okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby nehodí. Okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby, či jinak kvalifikovaná skutková podstata, musí představovat kruh vnořený do kruhu základní skutkové podstaty a shodovat se s ní ve všech svých znacích. Základní skutková podstata bývá širší, ovšem musí vždy obsahovat všechny znaky skutkové podstaty kvalifikované. To zvolená formulace recidivy neumožňuje, znaky recidivy, tak 54
Říha J., Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 10/2009, s. 294 Tamtéž, s. 294 56 Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestnímu zákoníku 55
30
jak ji zákonodárce upravil, by mohly být naplněny, aniž by došlo k naplnění znaků základní skutkové podstaty podle odst. 1 (např. recidiva spočívající v odcizení cizí věci v hodnotě do 5.000,- Kč bez současného naplnění jiného alternativního znaku podmiňujícího trestnost uvedeného v odst. 1). Mohlo by tak dojít k situacím, kdy by byla naplněna skutková podstata recidivy jako kvalifikační okolnosti, zároveň by však nedošlo k naplnění skutkové podstaty základní, jednání pachatele by tudíž nebylo trestné. Recidiva krádeže, která je trestná bez ohledu na výši způsobené škody a má za cíl zvýšení trestní sazby, tak nemůže být okolností podmiňující užití vyšší trestní sazby, jelikož její znaky nejsou vždy pokryty základní skutkovou podstatou podle odstavce 1. Vytvoření druhé základní skutkové podstaty krádeže je z tohoto pohledu logické. Formulace recidivy podle odstavce 2, kterou zákonodárce zvolil, s sebou přinesla mnoho problémů. Problematickou se ukázala být zejména změna formulace z „byl za takový čin“, na „byl za čin uvedený v odstavci 1“. Důsledkem bylo, že napříště nemohlo být uplatněno ustanovení o recidivě v případech, kdy byl pachatel v uplynulých třech letech odsouzen nebo potrestán za takový čin, který má stejné znaky jako krádež, krádeží však není, např. loupež. Formulace „za čin uvedený v odstavci 1“ nutně předpokládá recidivu pravou, navazující právě a jen na krádež spáchanou podle odst. 1. Problémem se ukázal být také doslovný výklad ustanovení o recidivě. Ten by vedl k důsledku, že pachatel, který by byl v poslední době vícekrát odsuzován za trestný čin krádeže právě podle § 205 odst. 2 TrZ (poté co byl alespoň jednou dříve odsouzen za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 TrZ), by nemohl být posuzován jako recidivista, jakmile by od prvního odsouzení pro trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 TZ, resp. od výkonu trestu uloženého při tomto odsouzení, uplynuly 3 roky, byť by odsouzený valnou část těchto tří let strávil ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin podle § 205 odst. 2.57 Tento neuspokojivý stav se rozhodl zákonodárce změnit novelou trestního zákoníku č. 330/2011 Sb., která formulaci základní skutkové podstaty v odst. 2 změnila na současnou podobu, která zní:
57
Říha J., Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 10/2009, s. 257
31
„Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Zákonodárce se vrátil k zavedené formulací „za takový čin“. Tímto odpadla většina výše zmíněných problémů, jelikož „takovým činem“ je myšlena jak krádež podle § 205 odst. 1 a 2 TrZ, tak také čin, vykazující stejné znaky jako krádež, pokud jím bylo zamýšleno přisvojit si cizí věc zmocněním.58 Odsouzením se rozumí nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku. Není potřeba, aby došlo, byť i jen k částečnému, výkonu trestu. Pro lhůtu 3 let je rozhodující okamžik nabytí právní moci rozsudku. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih, kdy došlo nejenom k odsouzení, ale pachatel vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl (např. u rozhodnutí o podmíněném odsouzení podle § 83 odst. 4, u podmíněného odsouzení s dohledem podle § 86 odst. 3 atd.).59 Rozhodující je zde okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, podmínečného propuštění z výkonu odnětí svobody apod.
58 59
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. 3 To 595/96 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1796
32
8. Srovnání krádeže s podobnými trestnými činy 8.1 Srovnání s trestným činem loupeže podle § 173 TrZ Trestného činu loupeže podle § 173 TrZ se dopustí ten, „kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Ačkoliv se loupež nachází mezi trestnými činy proti svobodě a není tak systematicky zařazena mezi majetkové trestné činy, svojí skutkovou podstatou se krádeži bezpochyby podobá. Loupež je trestným činem s pluralitou objektů, směřuje tak zároveň proti svobodě a majetku. Loupež je vůči krádeži ve vztahu speciality, je proto vyloučený jednočinný souběh loupeže s krádeží (mimo výjimku uvedenou níže). V předchozí kapitole bylo zmíněno, že předchozí odsouzení nebo potrestání pachatele za trestný čin loupeže, jímž si pachatel přisvojil cizí věc nebo k tomu směřoval, je nutno považovat za odsouzení nebo potrestání za „takový čin“ ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 TrZ.60 Tento fakt dokumentuje podobnost obou trestných činů. Násilí při loupeži je užito za účelem zmocnění se cizí věci. Zmocněním se cizí věci může pachatel sledovat jednak pouhé dočasné užití věci, ale také její přisvojení. Pokud úmysl pachatele loupeže směřuje k užití násilí za účelem přisvojení si cizí věci zmocněním, je určujícím rozdílem mezi loupeží a krádeží právě prvek násilí a okamžik jeho užití. Další odlišností od krádeže je, že loupež je vždy trestná bez ohledu na výši způsobené škody. Okamžik užití násilí je při shodnosti ostatních složek skutkové podstaty obou trestných činů rozhodný pro právní kvalifikaci činu. Krádež dle § 205 odst. 1 písm. c) TrZ také předpokládá užití násilí nebo pohrůžky násilím. Při loupeži je však násilí prostředkem ke zmocnění se cizí věci, usnadňuje tak pachateli zmocnit se oné věci. Násilí je užito před zmocněním se cizí věci. Při krádeži dle výše zmíněného ustanovení následuje násilí až po samotném odcizení, resp. zmocnění se cizí věci. Násilí je užito za účelem uchovat si cizí věc po činu, nikoli za účelem zmocnit se cizí věci, protože věc již v moci pachatele je. Pro odlišení obou trestných činů je tak zásadní rozpoznat okamžik a úmysl, pro který bylo násilí nebo jeho pohrůžka užito. Zatímco u krádeže jsou násilí nebo jeho 60
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 1996, sp. zn. 3 To 595/96
33
pohrůžka prostředkem k uchování si již odcizené věci, u loupeže jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí k nim proto dojít před zmocněním se cizí věci.61 Avšak pachatel, který se bezprostředně po krádeži pokouší uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí a současně pojme úmysl zmocnit se tímto způsobem dalších věcí, dopouští se jak krádeže, tak loupeže (zmíněná výjimka z pravidla vyloučení jednočinného souběhu krádeže a loupeže z důvodu speciality).62 Tenká je hranice mezi krádeží a loupeží v situacích, kdy se pachatel zmocní cizí věci, kterou jiný drží v ruce nebo ji jinak ovládá. V takových případech je nutné zjistit, zda jednání pachatele směřuje pouze vůči majetku (např. kabelce, mobilnímu telefonu), nebo také vůči poškozenému. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není samo o sobě násilím ve smyslu loupeže, proto zmocnění se cizí věci tímto způsobem nemusí být kvalifikováno jako loupež. Rozhodující je způsob jednání pachatele. Násilím již je počínání, při kterém pachatel překonává odpor napadeného např. tím, že s věcí smýká.63 Intenzita použitého násilí není při posouzení pachatelova jednání kvalifikačním měřítkem mezi loupeží a krádeží. Ani výjimečně nízká intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako krádeže.64 Jestliže pachatel loupeže užije násilí nebo jeho pohrůžky nižší intenzity, tato skutečnost pouze snižuje společenskou škodlivost činu, nemá však význam z hlediska posouzení, jestli byl čin krádeží nebo loupeží. Ke způsobu provedení činu, povaze a intenzitě násilí bude přihlédnuto při stanovení druhu a výměry trestu. Loupež je vždy zločinem, za který hrozí pachateli trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 10 let. Společensko-morální odsouzení v případě loupeže je nepochybně větší, než je tomu u krádeže. Nejen z těchto důvodů je nezbytné, aby krádež a loupež byly na základě výše zmíněných kritérií striktně rozlišeny.
8.2 Srovnání s trestným činem zatajení věci podle § 219 TrZ Trestný čin zatajení věci spočívá v „přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do pachatelovy moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné“. Společným znakem krádeže a zatajení věci je 61
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26 října 1970, sp. zn. 7 Tz 31/70 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20 února 1976, sp. zn. 6 To 4/76 63 Rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 23 září 1971, sp. zn. 1 To 121/71 64 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25 dubna 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67 62
34
přisvojení si cizí věci bez přivolení osoby oprávněné, rozdílný je ovšem způsob, jakým se ona věc do moci pachatele dostává. Při krádeži dochází ke zmocnění se cizí věci, čili k získání moci nad věcí, nad kterou měl doposud moc někdo jiný, zatímco zatajení věci předpokládá nabytí moci nad věcí, která nepodléhá moci nikoho, ať již z důvodu opuštění, ztráty nebo zapomenutí. Přivlastní-li si pachatel věc, o níž ví, že byla opuštěna, ztracena nebo zapomenuta, dopouští se zatajení věci.65 Do pachatelovy moci se věc může dostat nálezem, omylem či jinak, nikoli však zmocněním se. Z ustanovení § 219 TrZ vyplývá, že krádež nelze spáchat na věci ztracené, která už vyšla z moci dosavadního držitele. Také věci ničí (res nullius), věci opuštěné (res derelictae) nebo skryté, jejichž vlastník není znám a ani ho nelze zjistit, nemohou být předmětem krádeže.66 Jako krádež by však bylo posouzeno odcizení věcí původně ničích, opuštěných nebo ztracených, jejichž vlastník není znám, až poté, co byly odevzdány obci podle § 135 ObčZ.67 Pachateli nemusí být známo, kdo je osobou oprávněnou, z hlediska zavinění je potřeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že věc patří jiné osobě a že se do jeho dispozice dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné.68 Pokud si pachatel uvědomuje, že předmět útoku je stále v moci jiného, dopustí se krádeže, nikoli zatajení věci. Stejně tak, jestli si pachatel přisvojí cizí věc, ačkoliv je mu známá osoba, které věc náleží a která má ztracenou věc stále ještě ve svém dosahu, dopustí se krádeže.69 Takový scénář mohou mít případy, kdy majiteli vypadne na ulici obsah kapsy (peněženka, hodinky, peníze), který je následně přisvojen kolemjdoucím, který ztrátu viděl a ví, komu věc patří. Stejné stanovisko zaujal Nejvyšší soud ČSSR v případě přisvojení 10.000,- Kčs zabalených v kapesníku, který vypadl z kapsy poškozenému, s nímž pachatel seděl v hostinci, kde vše viděl. Pachatel musel vědět, že peníze patří poškozenému a že jsou stále v jeho dosahu, proto se dopustil krádeže, nikoli zatajení věci.70
65
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1799 Tamtéž, s. 1791 67 Tamtéž, s. 1791 68 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004 69 Rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 24. 3. 1954, sp. zn. 3 To 61/54 70 zobecňující materiál Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 3. 1987, Tpjf 46/86, s. 190 66
35
Zda je věc stále v moci a dosahu někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí. Zaparkovaný automobil, zakutálený míč nebo věci uzamčené v letní chatě jsou stále v moci vlastníka, ačkoliv nemá bezprostřední možnost s nimi nakládat a ovládat je. (viz kapitola 4.2.) Předmětem zatajení věci jsou věci na místě vlastníkovi neznámém, mimo jeho moc a dosah nebo věci ničí.
8.3 Srovnání s trestným činem zpronevěry podle § 206 TrZ Dalším trestným činem, který se svou podobností nabízí ke srovnání s krádeží, je zpronevěra. Zpronevěru spáchá ten, „kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“. Společným znakem zpronevěry a krádeže je úmysl přisvojit si cizí věc, rozdílem je, stejně jako u zatajení věci, způsob nabytí moci nad věcí. Zatímco při krádeži se pachatel zmocňuje cizí věci proti vůli oprávněného, při zpronevěře je pachateli věc svěřena a věc se tak dostává do jeho moci se souhlasem jejího držitele. Zpronevěra je dokonána až následným jednáním, kterým si pachatel cizí věc, která mu byla svěřena, přivlastní. Pachatel se nezmocňuje cizí věci, ale nakládá s věcí, která mu byla svěřena, v rozporu s účelem svěření. Věc musí být v moci osoby, které byla svěřena, nikoli v moci osoby, která věc svěřila, proto nemůže dojít ke zpronevěře věci, která je sice ve faktické moci jiného, ale moc dosavadního držitele je zachována (např. lopata svěřena zaměstnanci továrny, kde pracuje i její majitel).71 Přisvojení takové věci by mělo povahu zmocnění se, pachatel by se tak dopustil krádeže. Nutno dodat, že zpronevěra je, stejně jako zatajení věci, trestná pouze s ohledem na výši způsobené škody. Pachatel svým jednáním musí způsobit přinejmenším škodu nikoli nepatrnou. Předmětem krádeže i zpronevěry je vždy cizí věc, zpronevěřena však může být pouze cizí věc svěřená. Pachatelem krádeže může být kdokoliv, zpronevěru může spáchat pouze osoba, které byl předmět zpronevěry svěřen. Tento fakt má zásadní význam při určování právní kvalifikace trestného činu. Pachatel, který si na základě dohody přisvojuje cizí věci společně s osobou, jíž byly svěřeny, se nezmocňuje cizí věci ve smyslu krádeže, ale účastní se na přisvojení svěřené věci, je tak účastníkem 71
Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 593
36
zpronevěry. O spolupachatelství nejde, jelikož zpronevěry se může dopustit pouze osoba, které byly zpronevěřené hodnoty svěřeny.72 Není rozhodné, zda byl předmět zpronevěry svěřen pachateli na základě právního titulu. Zpronevěra nevyžaduje pachatelovo zvláštní postavení, spočívající v existenci smluvního vztahu nebo jiného právního titulu, na jehož základě jsou zpronevěřené hodnoty pachateli svěřeny. Pouhé faktické svěření věci k předem určenému účelu bez právního titulu je pro účely zpronevěry dostačující. Tento princip je souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž pachatel převezme, který převezme tržbu restaurace od jejího zaměstnance s tím, že ji odevzdá na poště, následně si ji však ponechá, naplňuje znaky zpronevěry, a nikoli trestného činu krádeže, přestože sám zaměstnancem restaurace není a nemá s jejím provozovatelem uzavřenou smlouvu o hmotné odpovědnosti.73
8.4 Srovnání s trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 TrZ Posledním trestným činem, který s krádeží budu srovnávat, je neoprávněné užívání cizí věci podle § 207 TrZ. Toho se dopustí ten, „kdo se zmocní cizí věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat, nebo kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli malou tím, že neoprávněně takové věci, které mu byly svěřeny, přechodně užívá“. Neoprávněné užívání cizí věci může mít dvě formy: pachatel se věci zmocňuje v úmyslu jí přechodně užívat nebo neoprávněně přechodně užívá již svěřenou věc. 74 Ke krádeži má blízko jednání první. Rozdíl oproti krádeži spočívá zejména v pachatelově úmyslu. Zatímco při krádeži je pachatelovým úmyslem trvale si věc přisvojit, tj. vyloučit dosavadního vlastníka z dispozice s věcí a nakládat s věcí jako se svoji vlastní, neoprávněným užíváním cizí věci pachatel projevuje úmysl věc přechodně užívat a poté vrátit zpět do moci oprávněného a umožnit mu tak výkon jeho práv. Z rozdílnosti úmyslu také vyplývá rozdílnost objektů. Zatímco objektem krádeže je vlastnictví, objektem 72
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. Tzn 61/93 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 72/95 74 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 621 73
37
neoprávněného užívání cizí věci je výkon některých vlastnických práv.75 V úmyslu pachatele cizí věc přechodně užívat musí být zahrnut i záměr vrátit ji po přechodném užití osobě, které byla odňata, anebo této osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo k věci, jehož výkon jí byl přechodně trestným činem pachatele znemožněn. Jestliže se pachatel zmocnil cizí věci v úmyslu užívat ji delší dobu nebo sice kratší dobu, avšak za cenu jeho podstatnějšího opotřebení, nejde o neoprávněné užívání cizí věci, ale o krádež.76 Tvrzení o úmyslu cizí věc (nejčastěji motorové vozidlo) přechodně užívat a poté vrátit, je častý argument a obrana pachatelů, ve snaze vyhnout se posouzení činu dle § ustanovení o krádeži. V praxi tak může být složité vyvrátit pachatelovo tvrzení, že chtěl věc pouze přechodně užít (např. projet se, vyzkoušet mimořádné jízdní vlastnosti vozidla). Předpoklad, který je v ustanovení § 207 TrZ zahrnut, je úmysl užívat cizí věc pouze dočasně, aniž by se tím vyčerpala její podstata nebo se podstatně opotřebovala. Dočasnost může být posuzována rozdílně ve vztahu k jednotlivým věcem a jejím charakteristikám. V případě, kdy pachatel užívá věc řádově několik dní, nejde o dočasné užívání, ale o výkon práva obdobného, jakým je vlastnické právo věc trvale užívat a disponovat s ní, a lze dovodit, že pachatelův úmysl je přisvojit si onu věc. Ke správnému posouzení, zda jde o krádež či neoprávněné užívání cizí věci, je potřeba pečlivě zhodnotit veškerá skutková zjištění. Např. fakt, že pachatel na vozidle změnil státní poznávací značku, může vést k závěru, že se snažil vyhnout dopadení, vozidlo plánoval užívat co možná nejdéle nebo jej prodat a dopustil se tak krádeže. Znakem neoprávněného užívání cizí věci je úmysl obnovit dispoziční právo vlastníka nebo oprávněného. V úmyslu pachatele cizí věc přechodně užívat musí být zahrnut i záměr vrátit ji po přechodném užití osobě, které byla odňata, anebo této osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo k věci, jehož výkon jí byl přechodně znemožněn. Proto není možné přechodně užívat věc, která se svým užíváním spotřebovává a kterou není možné následně po užití vrátit.77 Pokud pachatel s cizí věcí, které se zmocnil v úmyslu ji užívat pouze přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme, znemožní či ztíží obnovení jeho dispozičních práv (např. ponechání
75
Tamtéž, s. 620 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 9. 1972, sp. zn. 2 Tz 6/72 77 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 621 76
38
vozidla na nepřístupném místě, kdy jeho vrácení majiteli závisí na náhodě), dopouští se krádeže.78
78
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 4 To 97/2000
39
9. Krádež v Irském trestním právu 9.1 Úvod Jak bylo již v úvodu naznačeno, tato kapitola bude věnována právní úpravě krádeže v irském trestním právu a jejím srovnáním s úpravou českou. Během svého studijního pobytu v Irsku jsem měl možnost studovat obor irského trestního práva společně s kriminalistikou a prostudovat tak mnoho učebnic, judikátů a jiných pramenů, pomocí kterých se pokusím krádež dle irského práva vysvětlit co nejjasněji a shrnout podstatné rozdíly oproti české úpravě. Právě krádež byla tématem, na které byl na přednáškách kladen velký důraz. Jak nám bylo na hodinách zdůrazňováno, krádež tvoří společně s vraždou, zabitím a znásilněním základní kostru irského trestního práva zvláštního.
9.2 Prameny práva 9.2.1 Prameny práva obecně Právní řády Irské a České republiky jsou založeny na rozdílných základech. Zatímco český právní řád patří do skupiny právního systému kontinentálního práva, ve kterém je hlavním zdrojem práva zákon, irské právo je založeno na systému práva angloamerického, ve kterém měly po dlouhou dobu hlavní význam soudní precedenty a doktríny common law, jako například ekvita. Mohlo by se zdát, že srovnání krádeže je pro rozdílnost obou právních řádů přinejmenším obtížné. Pravdou je, že ony rozdíly, které jsou pro oba systémy práva určující, se postupem času stírají, kontinentální a irský právní systém se tak sbližují. V kontinentálním právu nabývají na významu soudní rozhodnutí vyšších obecných soudů, které sice stále nemají povahu formálního pramene práva, mají však nezanedbatelný vliv při soudním rozhodování. Nejvýznamnější judikáty, zejména Nejvyššího soudu ČR, jsou pak pro soudy nižších stupňů v praxi závazné. Pro angloamerické právní systémy jsou charakteristickou formou pramenů práva soudní precedenty a rozhodnutí (tzv. case law – soudní právo). Postupem času však dochází k nárůstu významu zákonů, jako pramene práva.
40
V angloamerickém právu dochází ke stále častější legislativní činnosti a přibližování se kontinentálnímu pojetí. Mnohé instituty trestního práva, které byly doposud upraveny a regulovány pouze pomocí precedentů, bývají po vzoru kontinentálního práva nově regulovány formou zákona. V irském trestním právu je tento trend patrný již delší dobu. Některé trestněprávní zákony byly vydány již v polovině 19. století (např. Offences Against The Person Act 1861). Během 20. století došlo k rapidnímu nárůstu počtu zákonů, které regulují i ty nejdůležitější instituty trestního práva.79 Vyvrcholením tohoto trendu by měla být připravovaná kodifikace irského trestního práva po vzoru kontinentálních trestních zákoníků.80 Jde o naprostý průlom v oblasti irského trestního práva, které se tak ještě více přiblíží kontinentálnímu pojetí. Existující precedenty by měly být nadále v platnosti, pokud nebudou přímo odporovat zákonu, význam budou mít při existenci tzv. „mezery v zákoně“ a zejména při jeho interpretaci. Irská právní společnost si je vědoma obtíží, které sebou současné trestní právo nese. Irské trestní právo je v současné době roztříštěno do stovek, mnohdy více než století starých zákonů a soudních rozhodnutí, znalost trestního práva je tak pro osoby bez právního vzdělání nanejvýš obtížná. Připravovaná kodifikace by měla tento nepříznivý stav změnit. 9.2.2 Prameny práva krádeže Krádež v irském právu je upravena zákonem Criminal Justice (Theft and fraud offences) Act 2001 (dále jen „TheftAct 2001“). Jde o zákon upravující majetkové trestné činy, jakási kodifikace majetkových trestných činů v Irsku. Krádež není výlučným obsahem tohoto zákona, avšak její specifické postavení základního majetkového trestného činu je patrné již ze samotného názvu zákona („Theft and fraud offences“). Relevantní ustanovení o krádeži se nacházejí v paragrafech 2, 4 a 5 citovaného zákona. Paragraf 2 obsahuje výkladová ustanovení společná pro celý zákon, pojmy zde definované se nacházejí také ve skutkové podstatě krádeže. Samotná skutková podstata krádeže se nachází v paragrafu 4, výjimky z krádeže jsou pak stanoveny v paragrafu 5.
79
např. znásilnění - Criminal Law (Rape) Act 1981; nepříčetnost - Criminal Law (Insanity) Act 2006; trestné činy proti zdraví - Non Fatal Offences Against the Person Act 1997 80 web – zdroj: http://www.criminalcode.ie/website/clcac/clcac.nsf/page/aboutus-committeemembers-en
41
Zákon z roku 2001 není jediným a výlučným pramenem práva krádeže. Je běžné, že irský zákonodárce nedefinuje některé pojmy nebo je definuje pouze vágně ve výkladovém ustanovení. Irské zákony často obsahují mezery, resp. neupravují některé instituty, které by upravovat měly. Jde o dobrovolný a úmyslný tah zákonodárce, a to proto, aby výklad takových pojmů a institutů nadále podléhal soudnímu právu. Současně se tak uplatňuje zákon a soudní právo. Lze shrnout, že základním a ohniskovým pramenem práva krádeže je zákon TheftAct 2001, který je vykládán a jeho „mezery“ jsou plněny pomoci soudního práva. Nemusí jít pouze o irská soudní rozhodnutí, autoritou pro rozhodování jsou také zákony anglické, kanadské, nebo australské. 9.2.3 Srovnání pramenů práva krádeže v Irsku a České republice Základním pramenem práva krádeže v obou jurisdikcích je zákon. Povaha obou zákonů je však rozdílná. Zatímco v ČR je krádež součástí všeobsáhlé kodifikace trestního práva, v Irsku má krádež postavení hlavního obsahu zákona upravujícího pouze majetkovou trestnou činnost. Co se týká významu judikátů jako pramene práva krádeže, situace je v obou jurisdikcích formálně rozdílná, prakticky ovšem podobná. Soudní rozhodnutí nejsou pramenem českého práva, mají ale podíl na interpretaci jednotlivých prvků krádeže (např. „cizí věc“, „zmocnění se“) a vykládají jednotlivá ustanovení o krádeži v trestním zákoníku. Judikáty Nejvyššího soudu ČR pak mají praktickou závaznost pro soudy nižších instancí. Judikáty řešící otázky krádeže jsou v irském právu stále pramenem práva bez ohledu na existenci zákona, pokud s ním nejsou v rozporu a soudy tato rozhodnutí užívají jako autoritu při interpretaci zákona.
9.3 Skutková podstata krádeže dle irského práva Irská teorie práva, judikatura a odborné publikace neužívají termíny objektivní či subjektivní stránka. Prvek jednání, příčinné souvislosti a následku je zahrnut ve fyzickém elementu trestného činu, Actus reus. Ten je obecně definován jako „stav věci, který je právem zakázán, a byl zapříčiněn obviněným jednáním“. 81 Mentální element je nazýván Mens rea, jde o obdobu subjektivní stránky trestného činu. Rozdíl mezi 81
McAuley Finbarr, McCutcheon Paul, Criminal liability. Dublin: Round Press Hall, 2003, s. 226
42
technikou určení subjektivní stránky trestného činu užívanou v českém a irském trestním právu je ten, že subjektivní stránka českých trestných činů vyplývá z obecných ustanovení (§ 13 odst. 2 TrZ). V irském právu je Mens rea vždy součástí samotné definice trestného činu. Pro každý trestný čin je tak jednotlivě stanovena vyžadovaná forma zavinění v samotném paragrafu, který upravuje tento čin. „Krádež spáchá ten, kdo si nečestně přivlastní majetek bez souhlasu jeho vlastníka s úmyslem jej tohoto majetku zbavit.“ Takový je doslovný překlad skutkové podstaty krádeže, jak je uvedena v paragrafu 4 TheftAct 2001. V této definici se nachází jak element jednání (Actus reus), tak mentální prvek trestného činu, resp. subjektivní stránka (Mens rea). Jednáním neboli objektivní stránkou je „přivlastnění si majetku bez souhlasu jeho vlastníka“. Mentálním elementem krádeže pak je „nečestné přivlastnění si majetku s úmyslem o tento majetek vlastníka zbavit“.82 Subjektivní stránka se neomezuje na pouhý úmysl zbavit majitele jeho majetku přivlastněním, toto přivlastnění musí být v očích pachatele nečestné. Z definice vyplývá, že krádež dle irského práva má 5 základních prvků, těmi jsou: nečestnost, přivlastnění, majetek, souhlas vlastníka, úmysl vlastníka majetku zbavit. 9.3.1 Nečestnost Pojem „nečestnost“ je přímo definován ve výkladovém ustanovení TheftAct 2001. Osoba jedná nečestně, pokud si nárokuje právo při absenci dobré víry. Nejde o definici, na základě které by bylo možné tento termín aplikovat v jednotlivých případech. Detailnější interpretace je předmětem soudních rozhodnutí. Pokud je osoba v dobré víře, že má k majetku právní nárok, ať již po faktické nebo právní stránce, nemůže se dopustit krádeže. V irském soudním rozhodnutí Grey83, trestní apelační soud navedl porotu tak, že pokud obviněný upřímně věřil, že byl oprávněný vzít si předmětný majetek, měl by být osvobozen, přestože se jeho víra
82 83
Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences. Irish Law Publishing, 2003, s. 13 R v Grey [1944] IR 324
43
nezakládala na právních ani skutkových základech. Jako důkaz dobré víry může sloužit například zmocnění se věci veřejně, kdy osoba neměla obavu z reakce okolí.84 Autoritou k posouzení nečestnosti před irskými soudy je dodnes starý anglický precedens Ghosh85, ve kterém byl stanoven objektivní i subjektivní test při posuzováni nečestnosti. Dle objektivního testu musí porota posoudit, zda-li jednání obviněného bylo nečestné podle standartu průměrného, čestného jedince. Pokud nebylo, obviněný nemůže být uznán vinným. Pokud by byl obviněný shledán nečestným dle normy průměrného čestného člověka, bude uznán vinným, pouze pokud si v době spáchání činu uvědomoval, že jeho jednání bude jako nečestné vnímáno veřejností (subjektivní složka testu). Srovnání s českou právní úpravou není v případě tohoto prvku snadné, jelikož nečestnost není součástí skutkové postaty krádeže podle trestního zákoníku. Jistou podobnost je možné spatřit při analýze subjektivní stránky a omylu. Nečestnost, jak je zakotvena v irské definici krádeže, zahrnuje situace, kdy si pachatel nárokuje právo při současné absenci dobré víry. V českém právu lze obsah prvku nečestnosti spatřit v subjektivní stránce, ostatně také v irském právu je nečestnost chápána jako mentální element. Úmysl pachatele krádeže dle českého práva musí zahrnovat celou objektivní stránku. Pachatel si tedy musí, nebo by měl a mohl uvědomovat, že předmětná věc je věci cizí, nikoli vlastní, resp. že k věci nemá právo, které by jej opravňovalo se jí zmocnit. Pokud je pachatel v dobré víře, resp. je přesvědčen, že má k věci právní titul, subjektivní stránka nezahrnuje celou objektivní stránku. V mnoha případech by bylo také možné aplikovat ustanovení o omylu (§ 18 odst. 1 TrZ). Pokud by se osoba např. domnívala, že kabát pověšený na věšáku patří jí, i když by tomu tak ve skutečnosti nebylo, nedopustila by se krádeže, ale skutkového omylu negativního, který neguje její úmysl. V terminologii irské definice krádeže by osoba nejednala nečestně. 9.3.2 Přivlastnění Pojem přivlastnění je stejně jako prvek nečestnosti definován ve výkladovém ustanovení TheftAct 2001, nikoli však generálně, pouze ve vztahu ke krádeži a majetku. Přivlastněním se rozumí „přisvojení si nebo nepříznivý zásah do majetkových práv 84 85
Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences. Irish Law Publishing, 2003, s. 13 R v Ghosh [1982] 2 All ER 689, [1982] 3 WLR 110
44
vlastníka“. Není potřeba, aby byla přivlastněna veškerá vlastnická práva, kterými může vlastník disponovat (případ Morris86). Obě formy (přisvojení si, nepříznivý zásah) tvoří dle mého názoru nejvýznamnější rozdíl mezi českým a irským pojetím krádeže. Pojem přisvojení si je v irském právu občas vykládán po vzoru paragrafu 3.1 anglického zákona English Theft Act 1968, kde je definován jako jakékoliv převzetí majetkových práv vlastníka.87 Nejtypičtější formou přisvojení si věci je její zmocnění se, na rozdíl od českého práva krádeže však nejde o výlučnou formu. Krádež v irském právu je obecně chápána jako trestný čin proti vlastnickým právům a nemusí nutně zahrnovat zmocnění se věci, nebo nabytí držby nad věcí.88 Krádež je útokem na vlastnická práva, který může mít různé formy. Irské pojetí přisvojení si pro účely krádeže zahrnuje i formy, které jsou v našem trestním řádu charakteristické pro jiné trestné činy, například ponechání si nalezené věci, přisvojení si svěřené věci. Dle českého trestního práva by se pachatel takovým jednáním dopustil trestného činu zatajení věci nebo zpronevěry, dle irského práva krádeže. Krádež je v irském právu obecným trestným činem proti majetku, zahrnujícím různé formy jednání, které by v jiných jurisdikcích byly posuzovány jako zpronevěra, zatajení věci či porušení povinností při správě cizího majetku. Dokonce přijetí daru může být za určitých okolností považováno za přisvojení si věci, jak bylo posouzeno v případu Hicks89. V něm byla obviněná uznána vinnou z krádeže televizního setu a hotovosti v řádu 60 tisíc liber, které jí byly darovány mužem nízké inteligence, jemuž pomáhala v domácnosti. Obžaloba prokázala, že obviněná si darování nepřímo vynutila užitím svého vlivu na poškozeného. Na rozdíl od české úpravy krádeže se tak irská krádež neomezuje na přisvojení si věci pouze zmocněním, ale jsou možné různé formy, které k přisvojení vedou. Druhá forma přivlastnění si věci, a to nepříznivý zásah do majetkových práv vlastníka, znamená zejména poškození nebo zničení majetku a to především v případech, kdy má pachatel předmětnou věc legálně ve své moci.90 Typickým příkladem je úmyslné zničení předmětu půjčky. Jde o zásadní rozdíl mezi českým a 86
R v Morris [1984] A.C. 320 Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences, Irish Law Publishing, 2003, s. 15 88 Tamtéž, s. 16 89 R v Hicks [2000] 3 WLR 1590, [2000] 4 All ER 833, [2001] Crim LR 90 Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences, Irish Law Publishing, 2003, s. 16 87
45
irským právem. Dle českého práva se pachatel tímto jednáním dopustí trestného činu poškození cizí věci. Dle irského práva bude pachatel postihován dle ustanovení o krádeži, současně však se dopustí poškozování majetku dle ustanovení paragrafu 2 Criminal Damage Act 1991 (dále jen „CDA 1991“). Tato možná kumulace skutkových podstat je naprosto ojedinělá, možná pouze v případě, kdy jednání pachatele naplňuje všechny znaky skutkové podstaty krádeže a současně znaky uvedené v zákoně CDA 1991 pro čin poškozování majetku. V českém právu je takový souběh vyloučen, nelze se jedním jednáním dopustit krádeže a poškození cizí věci vůči stejnému předmětu útoku. Tato rarita irského trestního práva je dle mého názoru nemístná, překrývání základních skutkových podstat trestných činů není v souladu s principem přiměřenosti a vede k větší penalizaci, pachatel by neměl být postihován dvakrát za stejný skutek. Zvláštní ustanovení o přivlastnění si majetku jeho správcem v rámci podnikatelské činnosti obsahuje paragraf 4.3 TheftAct 2001. Za správce majetku je pro účely krádeže považována osoba, která v rámci své podnikatelské činnosti spravuje majetek pro nejméně 2 osoby (typicky správce fondu). Jestliže tato osoba užije část spravovaného majetku pro svoji potřebu, je presumováno, že si tento majetek přivlastnila. Stejná domněnka platí v případě vzniku deficitu na spravovaném majetku, pokud správce ohledně tohoto schodku neposkytne dostačující vysvětlení. Tyto domněnky je možno vyvrátit. Dle českého trestního práva by se pachatel takového činu dopustil trestného činu zpronevěry, možné by bylo také posouzení činu jako porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 TrZ, nebo stejného trestného činu z nedbalosti podle § 221 TrZ. 9.3.3 Majetek Dalším prvkem charakterizujícím krádež v irském trestním právu je majetek. České právo užívá termín „cizí věc“. Dává tak najevo, že pachatel se nemůže dopustit krádeže své vlastní věci. Důvodem proč irské právo užívá termínu majetek (orig. property) a nikoli věc (příp. cizí věc), je zejména možnost dopustit se krádeže své vlastní věci, dále pak skutečnost, že předmětem krádeže nemusí být pouze věci, nýbrž i jiný majetek.
46
Irské trestní právo umožňuje (na rozdíl od práva anglického), aby pachatel ukradl vlastní věc. Tento princip byl podpořen v případu Rose v Matt91, ve kterém se obviněný dopustil krádeže na vlastních hodinách, které uložil u věřitele jako záruku za včasné splacení dluhu. Jde o významný rozdíl mezi irským a českým trestním právem, podle českého práva se pachatel krádeže své vlastní věci dopustit nemůže. Výkladové ustanovení TheftAct 2001 definuje majetek jako „peníze a všechen ostatní majetek, ať již movitý nebo nemovitý, dále pak žalovatelná práva a jiný nehmotný majetek“. Peníze, movitý a nemovitý majetek není třeba blíže specifikovat. Žalovatelná práva (orig. „things in action“) jsou kategorií nehmotného majetku, který může být vymáhán před soudy. Jde zejména o oblast autorského práva, tzn. copyrighty, ochranné známky a další. Jiný nehmotný majetek zahrnuje mimo jiné patenty.92 Z výkladového ustanovení definujícího majetek vyplývá, že také nemovitost může být za určitých okolností předmětem krádeže. Jde o zásadní rozdíl oproti české úpravě krádeže, na základě které je možné odcizit pouze věci movité. Podmínky, za kterých je možné dopustit se krádeže na nemovitosti, jsou taxativně vymezeny, nejde proto o obecnou, bezpodmínečnou možnost, avšak o výjimku v přesně stanovených případech. Krádež nemovitosti je možná pouze v případech, kdy:
osoba jedná jako správce, právní zástupce, likvidátor nebo je jinak pověřená k úkonům spojeným s nakládáním s pozemkem, a tato osoba poruší své závazky či povinnosti vyplývající ze vztahu k vlastníku pozemku,
osoba, která nemá pozemek v držbě, si přivlastní cokoli tvořící součást pozemku tím, že takovou součást oddělí, způsobí její oddělení, nebo si ji přivlastní po jejím samovolném oddělení,
osoba, která je v držení pozemku na základě nájemní nebo jiné smlouvy, si přivlastní stavbu nebo budovu, která je určena k užívání společně s pozemkem.
Česká a irská úprava se shoduje pouze v případě druhém, kdy je věc odcizená oddělením, nebo po oddělení od věcí nemovité. Dle českého práva však nejde o 91 92
Rose v Matt [1951] All ER 361 Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences, Irish Law Publishing, 2003, s. 16
47
odcizení nemovitosti, oddělením se věc stává movitostí. Irské právo takové jednání kvalifikuje jako odcizení nemovitosti, resp. její části. V ostatních bodech se obě jurisdikce liší. České trestní právo by posuzovalo jednání uvedené v bodě 1. jako trestný čin zpronevěry nebo porušení povinnosti při správě cizího majetku, jednání v bodě 3. pak jako neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 TrZ. Zvířata, ať již ochočená nebo neochočená, jsou považována za majetek. Předmětem krádeže přesto nemohou být ta divoká zvířata, která nejsou ochočená nebo jsou obvykle držená v zajetí, včetně mršiny takového zvířete, ledaže by zvíře již bylo v moci jiného a držba nad ním by nebyla ztracena. V případě sběru hub, květů, plodů a listů nejde o krádež v případě, kdy je osoba sbírá, ať již na jakémkoliv pozemku, za jiným účelem než je prodej, pro odměnu nebo pro jiné obchodní účely. Tato výjimka se ovšem nevztahuje na celé rostliny. Povolený je pouhý sběr hub a oddělitelných částí rostlin (plody, květy, listy). Vykopání rostliny ze země by proto bylo považováno za krádež.93 Jako krádež bylo posouzeno jednání, spočívající v obdržení a následném prodeji použitých, avšak ne prošlých jízdenek londýnského metra (případ Marshall94). Papír, na kterém byla jízdenka vytištěna, byl po celou dobu jeho existence majetkem dopravní společnosti. Naopak krádeží není šíření informace jak bylo rozhodnuto v případu Oxford v Moss95. Stejně jako v českém právu, lidské tělo a jeho pozůstatky nejsou způsobilým předmětem krádeže.96 9.3.4 Bez souhlasu vlastníka Krádeže dle irského práva se nedopustí ten, kdo si věc přivlastní se souhlasem jejího vlastníka. Souhlas je u mnoha trestných činů irského trestního práva speciální okolností vylučující protiprávnost, vyloučen je u trestného činu vraždy, zabití, sexuálních deliktů proti mladistvým a nejzávažnějších forem ublížení na zdraví. Vlastníkův souhlas musí být svobodný. Souhlas vynucený zastrašováním nebo
93
Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences, Irish Law Publishing, 2003, s. 22 R v Marshall[1998] 2 Cr App R 282 95 Oxford v Moss [1978] 68 Cr App R 183 96 Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences, Irish Law Publishing, 2003, s. 22 94
48
podvodem nemá právní účinky.97 Irské a angloamerické soudní právo zná případy, ve kterých byl původní vlastníkův souhlas anulován následným podvodným jednáním pachatele. V případu Skipp98 se pachatel vydával za nákladního dopravce, přičemž mu byl svěřen plný náklad pomerančů a cibule. Původní vlastníkův souhlas byl negován teprve tehdy, když pachatel sjel z vymezené trasy pro přepravu zboží. Soud rozhodl, že původní vlastníkův souhlas, na základě kterého se pachatel dostal do držení onoho nákladu, byl platný, jelikož pachatel stále mohl dodržet závazek, který na sebe převzal. Pro účely posouzení krádeže se osoba nedopouští přivlastnění majetku bez souhlasu jeho vlastníka, jestliže:
osoba věří, že má vlastníkův souhlas, nebo by jej měla, pokud by vlastník věděl o přivlastnění majetku a okolnostech, za jakých byl přivlastněn, nebo
(mimo případy kdy majetek přešel do moci osoby jednající jako správce vkladu nebo zástupce vlastníka) osoba si přivlastnila majetek za situace, kdy věřila, že majitel nemůže být nalezen při vynaložení přiměřené péče.
Souhlas daný osobou, která má majetek v legitimní držbě, má stejné účinky, jako souhlas opravdového vlastníka. Nesouhlas vlastníka je v takovém případě irelevantní.99 Pro účely posouzení krádeže není za vlastníka považován pouze vlastník v pravém slova smyslu, tzn. osoba s vlastnickým právem, ale také další osoby, ať již fyzické či právnické. Za vlastníka je považována například:
osoba mající držbu nebo kontrolu nad majetkem, nebo osoba mající podíl či majetkové právo na věci,
osoba, která může vymáhat majetek spravovaný ve fondu,
majetek patřící obchodní společnosti je považován výhradně za majetek společnosti bez ohledu na vlastnické vztahy ve společnosti, atd.
Skutková podstata krádeže dle trestního zákoníku se o vlastníkovi nebo jeho souhlasu nezmiňuje. Z principu volenti non fit iniuria ale vyplývá, že souhlas vlastníka, nebo oprávněné osoby, by negoval protiprávnost jednání. 97
Tamtéž, s. 18 R v Skipp [1975] Crim LR 114 99 Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences, Irish Law Publishing, 2003, s. 22 98
49
9.3.5 Úmysl zbavit vlastníka majetku Poslední součást právní definice krádeže dle irského práva je pachatelův úmysl zbavit vlastníka majetku. Jde o součást mentální stránky krádeže a v kontinentálním názvosloví by se dalo hovořit o subjektivní stránce krádeže. Nejde o výlučnou a exkluzivní část subjektivní stránky, jak jsem již výše zmínil, pachatelovo vědomí totiž musí směřovat k „nečestnému přivlastnění si majetku s úmyslem o tento majetek vlastníka zbavit“. Jde tak o jednu ze dvou náležitostí subjektivní stránky, tou druhou je pachatelovo vědomí o nečestnosti přivlastnění. TheftAct 2001 vysvětluje pojem „zbavení“, jako „zbavení dočasné, nebo trvalé“. Tato definice se vymyká postoji v Anglii a koneckonců i v České republice, kde pachatelův úmysl směřuje k trvalému přisvojení si věci. Pachatel krádeže v Irsku tak nemá možnost odvolávat se na svůj úmysl věc po krátkodobém užití vrátit zpět majiteli, tak jak je tomu v českém trestním právu v případě neoprávněného užívání cizí věci. Prokuratura má jednodušší pozici při dokazování pachatelova úmyslu. 9.3.6 Sankce Sankcí za trestný čin krádeže je dle irského zákoníku pokuta nebo trest odnětí v svobody v délce nepřesahující 10 let. Spodní hranice trestu odnětí svobody neexistuje, soudy mají velkou diskreční pravomoc při rozhodování o trestu, důležité tak jsou zejména okolnosti konkrétního případu a recidiva. Nutno říci, že široké spektrum precedentů tuto diskreci přece jenom zmírňuje. Nabízí se srovnání se sankcemi dle trestního zákoníku. Na první pohled by se mohlo zdát, že irský zákon je v tomto ohledu přísnější, avšak při uvážení absence okolností podmiňujících užití vyšší trestní sazby se zdají být sankce ve stejné výši. Maximální sankce za krádež podle § 205 odst. 5 TrZ je 10 let, stejně jako je tomu v Irsku. Rozdílem je, že české soudy musí posuzovat skutek dle kvalifikačních znaků a vyměřit sankci stanovenou pro základní nebo kvalifikační skutkovou podstatu a nemají takový manévrovací prostor jako soudy irské, které za krádež, ať je její závažnost jakákoliv, mohou uložit trest odnětí svobody v rozmezí několika měsíců až do 10 let. Při drobných nebo méně závažných krádežích může být český zákon pro pachatele skutečně výhodnější, jelikož zavazuje soudy k dodržení horní hranice trestu odnětí svobody ve výši 2, 3, 5 nebo 8 let. 50
9.4 Vloupání Irské trestní právo nezná krádež formou vloupání. Namísto toho upravuje dva samostatné trestné činy, vloupání (orig. „burglary“) a vloupání s přitěžujícími okolnostmi (orig. „aggravated burglary“). Oba trestné činy jsou upraveny samostatně v TheftAct 2001 a jejich skutková podstata je širší než krádež vloupáním dle § 205 odst. 1 písm. b) TrZ. Vloupání se dopustí ten, kdo „neoprávněně vnikne do budovy nebo její části s úmyslem spáchat trestný čin, za který by mohl být zatčen“, nebo osoba, která „neoprávněně vnikla do budovy nebo její části a spáchá nebo se pokusí spáchat trestný čin, za který by mohla být zatčena.“ Za trestný čin, za který by osoba mohla být zatčena, je pro účely vloupání považován trestný čin se sankcí odnětí svobody v délce nejméně 5 let. Za vloupání hrozí pachateli až 14 let odnětí svobody. Vloupání s přitěžujícími okolnostmi je „vloupání s užitím, nebo držbou střelné zbraně, imitace střelné zbraně, útočné zbraně nebo výbušniny“. Za takové jednání hrozí pachateli až doživotí. Skutková podstata krádeže vloupáním dle § 205 odst. 1 písm b) TrZ je v definici trestného činu vloupání dle TheftAct 2001 nepochybně zahrnuta, vloupání dle irského práva je ovšem podstatně širší a neomezuje se pouze na skutek krádeže vloupáním. Vloupání znamená neoprávněný vstup na cizí pozemek za současného úmyslu spáchat trestný čin, za který by osobě hrozil trest odnětí svobody v délce nejméně 5 let. Takovým trestným činem nemusí být pouze krádež, ale také např. ublížení na zdraví, znásilnění, loupež a další.
51
10. Úvahy nad právní úpravou de lege ferenda V jednotlivých kapitolách již byly nastíněny problémy, které sebou současná právní úprava krádeže v trestním zákoníku přináší. Když jsem začal diplomovou práci psát, největším problémem se zdála být úprava recidivy dle druhého odstavce, která však byla následně novelizována zákonem č. 330/2011 Sb., do podoby, kterou považuju za přesnou, dostatečnou a odstraňující předchozí problémy. V tomto ohledu mi úprava recidivy jako nedostatek již nepřijde. Pozornost by se dle mého názoru měla zaměřit zejména na podobnost mezi alternativním znakem krádeže uvedeným v ustanovení § 205 odst. 1 písm. e) TrZ a okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) TrZ. Jak již bylo uvedeno, okolnost která je alternativním znakem podmiňujícím trestnost krádeže dle základní skutkové podstaty v odst. 1 může být v určitých případech (např. pokud je krádež spáchána za živelní pohromy na evakuovaném území) rovněž okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jeden znak, který by dle základní skutkové podstaty krádeže měl být podmínkou samotné trestnosti krádeže, je tak okolností, kvůli které bude pachateli hrozit odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let. Dle mého názoru by bylo správné onu okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby omezit pouze na krádeže spáchané za ohrožení státu nebo za válečného stavu. Krádež za živelní pohromy, nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek není natolik společensky nebezpečným jednáním, aby za něj pachateli hrozilo odnětí svobody až na 8 let, stejně jako při způsobení škody značné.100 Dalším důvodem je nejednoznačnost termínu „jiná událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“. Přílišná obecnost okolnosti, která je kvalifikačním znakem a podmiňuje užití trestní sazby ve čtyřikrát větší výši oproti základní skutkové podstatě, je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege skripta, která požaduje určitost trestněprávní normy. Jednání, které je trestným činem nebo okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby musí být vyjádřeno jasně, přesně, určitě a srozumitelně.101 V případě ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) TrZ si nemyslím, 100
Dle § 205 odst. 4 písm. c) bude potrestán pachatel krádeže odnětím svobody v rozmezí 2 až 8 let, pokud svým činem způsobí značnou škodu (nejméně 500.000,- Kč, § 138 odst. 1 TrZ) 101 Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, s. 26
52
že zmíněné atributy jsou přítomny. Právo u této okolnosti není dostatečně předvídatelným. Pokud se zaměřím na možné změny krádeže v trestním zákoníku z pohledu irské právní úpravy, není lehké najít irské specifikum, které by české právo krádeže mohlo obohatit. Většina rozdílů mezi českou a irskou úpravou vyplývá z rozdílného chápání, co je trestný čin krádež. Irská úprava krádeže se na první pohled může jevit jako komplexnější, striktnější, nedávající prostor pachatelům k obraně (např. dostačující pouhý úmysl věc užívat přechodně). Důvodem je širokost jednání, které je irským právem za krádež považováno. Krádež dle irského práva zahrnuje zpronevěru, určité prvky neoprávněného užívání cizí věci, poškození cizí věci apod. České trestní právo (nejenom majetkové), obsahuje bezpochyby více trestných činů, které mohou být svojí skutkovou podstatou užší než irské trestné činy, při celkovém posouzení zvláštní části trestního práva hmotného je však úprava naše úprava komplexní. Irské právo obsahuje prvky krádeže, které česká skutková podstata krádeže neuvádí (např. „nečestnost“, „bez přivolení vlastníka“, „majetek“), obsah těchto prvků je však většinou obsažen v jednotlivých typových znacích krádeže dle trestního zákoníku, proto si nemyslím, že by české právo krádeže mělo vůči irskému nedostatky.
53
Seznam použitých zkratek TrZ - Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zakoník, ve znění pozdějších předpisů LZPS - Listina základních práv a svobod, jako součást ústavního pořádku České republiky, usnesení č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. ObčZ - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů TheftAct 2001 - Criminal Justice (Theft and fraud offences) Act 2001 CDA 1991 - Criminal Damage Act 1991
54
Seznam použité literatury České zdroje Knižní publikace a komentáře Draštík, A., Hasch, K., Kučera, P., Rizman, S. Přehled judikatury, Trestné činy proti majetku: kádež, ASPI Publishing s.r.o., 104 s. Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání, Praha: Leges, 2009, 896 s. Jelínek J a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání, Praha: Leges, 2011, 1280 s. Novotný, O., Dolenský, A., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, 2011 s. Časopisecké publikace Říha J., Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 10/2009 Kuchta J., Úprava majetkových trestných činů v novém trestním zákoníku. Právní rozhledy, 1/2010 Právní předpisy Listina základních práv a svobod, jako součást ústavního pořádku České republiky, usnesení č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Zákon č. 40/2009 Sb., trestni zakonik, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění poudějčích předpisů Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění poudějčích předpisů Judikatura Rozhodnutí Krajského soudu v Liberci ze dne 24. 3. 1954, sp. zn. 3 To 61/54 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1962, sp. zn. 8 Tz 49/62 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66
55
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 1966, sp. zn. 1 Tz 62/66 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25 dubna 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1968, sp. zn. 9 Tz 64/68 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26 října 1970, sp. zn. 7 Tz 31/70 Rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 23 září 1971, sp. zn. 1 To 121/71 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 9. 1972, sp. zn. 2 Tz 6/72 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20 února 1976, sp. zn. 6 To 4/76 zobecňující materiál Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 3. 1987, Tpjf 46/86 Rozsudek obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 8. 1990, sp. zn. 3 T 49/90 Rozsudek obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. 3 T 62/90 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. Tzn 61/93 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 72/95 Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. 3 To 595/96 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 4 To 97/2000 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 73/2001 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004 Elektronické zdroje www.portal.gov.cz www.nsoud.cz www.concourt.cz www.policie.cz Další použité materiály Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestnímu zákoníku
56
Zahraniční zdroje Knížní publikace McAuley Finbarr, McCutcheon Paul, Criminal liability. Dublin: Round Hall Press, 2003, 950 s. McGreal, Cathal, Criminal Justice (Theft and Fraud Offences) Act 2001. 2nd Edition. Dublin : Round Hall, 2011, 176 s. Quinn, Seán Eoghan, Theft and fraud offences. Irish Law Publishing, 2003, 292 s. Judikatura R v Grey [1944] IR 324 Rose v Matt [1951] All ER 361 R v Skipp [1975] Crim LR 114 Oxford v Moss [1978] 68 Cr App R 183 R v Ghosh [1982] 2 All ER 689, [1982] 3 WLR 110 R v Morris [1984] A.C. 320 R v Marshall[1998] 2 Cr App R 282 R v Hicks [2000] 3 WLR 1590, [2000] 4 All ER 833, [2001] Crim LR Právní předpisy Criminal Justice (Theft and fraud offences) Act, 2001 Criminal Damage Act, 1991 Non-Fatal Offences Against the Person Act, 1997 Elektronické zdroje www.criminalcode.ie
57
Seznam příloh Příloha 1 - Statistika zjištěných krádeží v roce 2011 Příloha 2 - Podíl krádeže na majetkové trestné činnosti v letech 2011 a 2012
58
Příloha č. 1 – Statistika zjištěných krádeží v roce 2011102
Krádeže vloupáním Krádeže vloupáním do obchodů Krádeže vloupáním do výkladních skříní
3.567 191
Krádeže vloupáním do restaurací a hostinců
2.411
Krádeže vloupáním do ubytovacích objektů
778
Krádeže vloupáním do kiosků
955
Krádeže vloupáním do jídelen záv. kuch. strav. zař. Krádeže vloupáním do obj. st. um. př. Krádeže vloupáním do kulturních objektů - ne 331 Krádeže vloupáním do pokladen a pancéřových skříní Krádeže vloupáním do výpočetních středisek Krádeže vloupáním do škol Krádeže vloupáním do bytů Krádeže vloupáním do víkendových chat soukromých osob Krádeže vloupáním do rodinných domků Krádeže vloupáním do ostatních objektů Krádeže vloupáním celkem:
64 36 90 101 2 631 4.311 4.846 5.257 36.432 59.672
Krádeže ostatní Krádeže kapesní Krádeže při pohlavním styku Krádeže jiné na osobách Krádeže mezi zaměstnanci na pracovišti Krádeže motorových vozidel dvoustopých Krádeže motorových vozidel jednostopých Krádeže věcí z automobilů Krádeže součástek motorových vozidel Krádeže jízdních kol Krádeže domácího zvířectva Krádeže v bytech a rodinných domech Krádež věcí na nádražích Krádež věcí během jízdy v DP Krádež v objektech se starožitnýma a uměl. před. Krádeže v jiných objektech Krádeže ostatní Krádeže prosté celkem:
102
14.514 3 9.706 62 11.647 746 33.230 9.967 7.396 115 4.068 126 101 31 22.069 10.493 124.274
Zdroj: www.policie.cz, statistické přehledy kriminality.
59
Příloha č. 2 - Podíl krádeže na majetkové trestné činnosti v letech 2011 a 2012103
2011 Krádež (183964) Zpronevěra (1071) Poškození cizí věci (12331) Zatajení věci (1250) Podvod (4910) Neoprávněné užívání cizí věci (84) Ostatní (83)
2012 (do 30. 4.) Krádež (58148) Zpronevěra (439) Poškození cizí věci (4062) Zatajení věci (455) Podvod (2062) Neoprávněné užívání cizí věci (44) Ostatní (36)
103
Zdroj: www.policie.cz, statistické přehledy kriminality
60
The crime of theft under s. 205 of the Criminal Code Theft is a traditional offence against a property and it is the most frequent offence in Czech Republic. A statistic of the thefts committed in 2011 compared to the other offences against a property is attached to this dissertation work. Every criminal offence in Czech Criminal law must be established by a statute. Theft is regulated in section 205 of the Criminal Code. Theft is unique for its duality of body of an offence. Subsection 1 regulates the basic form of the theft, whilst subsection 2 regulates recidivism. The following subsections 3-5 deal with circumstances in which more severe sanctions might be applied. The basic element of theft is wrongfulness. Only a wrongful act might be regarded as a crime. The wrongfulness might be presumed from various statutes and branches of law other than Criminal law (e.g. Civil law, Constitutional law). The other element of a theft is its body of an offence. It consists of an object, objective side, subject and subjective side. The object of the theft is value against which the offender´s action is aimed. Theft´s object is proprietary right of an owner. Objective side generally consists of a conduct, result and causality. The objective side of the theft according to subsection 1 is “appropriation of thing belonging to another by taking possession of it”. The objective side of recidivism in subsection 2 is “appropriation of thing belonging to another whilst the appropriator was convicted or punished in the last 3 years for like offence”. The subject of the theft includes requirements on an offender. Everyone is capable of committing a theft. Everyone means any person of sound mind who has attained 15 years of age (however persons who have not attained an age of majority must have sufficient level of reasoning and morals). Subjective side of a theft is intentional culpability. Theft is an intentional offence which cannot be committed by negligence. As I had an opportunity to study criminal law in Ireland, I would like to briefly mention the regulation of theft in Irish jurisdiction. Irish theft is regulated in section 4 of the Criminal Justice (Theft and fraud offences) Act 2001. “A person who dishonestly appropriates a property without consent of its owner with the intention of depriving the owner of it shall be held liable for a theft.” However, a statute is not an exclusive legal
61
source of Irish theft, common law is still applied and it serves as an interpretation authority in the Irish courts to this day. The biggest difference between the Czech and Irish law of theft is that the Irish theft doesn´t encompass only the traditional offence of larceny as the Czech theft does. The Irish theft consists of actions which would be deemed as an embezzlement or damaging property in Czech Criminal law. The body of an offence is therefore much wider and includes actions which would be judged as a various crimes in Czech jurisdiction.
62
Klíčová Slova Krádež, Trestní zákoník, Pachatel
Keywords Theft, Criminal Code, Offender
63