Devátá kapitola příběhu:
Umíme jen maličko Jenže děti se tvářily nechápavě. „Počkej, Mortimere, vždyť ti nerozumějí,“ povídá Betty. „Sypeš to ze sebe jako brambory z pytle!“ Mortimer se zarazil a do ticha nesměle pípla Anička: „We don´t understand…“ Ona i Petr se angličtinu učili jen krátce a zatím uměli jen maličko. „Vy mi nerozumíte?“ posmutněl Mortimer. „To je škoda, já bych vám toho chtěl tolik vyprávět!“ „A co teprve já,“ povzdechla si Betty. „Tak se zase nedozvíme, kde jsme se to ocitli,“ rozmrzele se mračil Godfrey. „Já potřebuju dětem říct, aby se mě nebály, že jsem teprve stoleté dračí mimino,“ huhlal Malcolm. „Není smůla, že nám nerozumějí?“ „Ale to se dá přece změnit! Já mám nápad, to budete koukat!!!!!“ Všichni se na ni nedočkavě zahleděli a Betty vykřikla: „My Aničku a Petra anglicky naučíme! A nejen je, můžeme učit i další děti, abychom jim pak mohli vyprávět naše příběhy. Čím víc dětí bude umět anglicky, tím víc kamarádů budeme mít.“ A co vy, děti? Chcete se učit anglicky se strýčkem Godreyem, rytířem Mortimetrem, drakem Malcolmem a netopýří holkou Betty? Pojďte do toho s námi! Čekají vás další dobrodružství čtyř kamarádů ze staré Anglie, kteří se popleteným kouzlem ocitli u nás v Čechách.
Osmá kapitola příběhu:
Petr a Anička Najednou se v bráně hrádku nad žlutým korýtkem objevil malý chlapeček. Posadil se, neohroženě sjel dolů. Za ním do písku sjela holčička. Culili se na sebe a něco si špitali. „To je ale zvláštní zahrada,“ řekl po chvíli strýček Godfrey. „A zdá se, že patří jenom dětem. Nebo možná lidem, kteří mají tolik dětí, že pro ně potřebují spoustu místa,“ rozumoval. „Ale je to tu moc hezké,“ usmíval se Mortimer. Docela rád by se korýtkem taky sklouznul. „No tak se sem nastěhujeme,“ zafuněl Malcolm. „Počkáme, až děti odejdou, a pak si do těch chaloupek vlezeme. Myslíte, že se do nějaké z nich vejdu?“ zeptal se a lítostivě si prohlížel svou zavalitou postavu. Jak si tak povídali a rozhlíželi se, ani si nevšimli, že chlapeček s holčičkou, kteří předtím odvážně sjeli žlutým korýtkem, přišli k plotu a s obličejíky zvednutými vzhůru je zvědavě sledují. „Ahoj, děti,“ pozdravil je Mortimer, který si jich všiml jako první. Tedy ve skutečnosti řekl: „Hello children,“ protože, jak už víme, stejně jako jeho kamarádi, byl Angličan. A vzápětí zkoprněl, protože chlapeček odpověděl: „Hello, who are you? You have red hair. It´s fun.“ A zazubil se. „Slyšeli jste to?!? On mi rozumí? Řekl, že mám zrzavé vlasy a zeptal se mě, jak se jmenuju!“ nadšeně vykřikl Mortimer a hned také chlapečkovi představil sebe i ostatní. Chlapeček mu zase na oplátku prozradil, že se jmenuje Petr a jeho kamarádka že je Anička. „Hlavně se zeptej, kde to vlastně jsme,“ netrpělivě bručel Godfrey. „Nejdřív musím těm dětem vysvětlit, co jsme zač, podívej, už si všimly Malcolma a myslím, že se začínají trochu bát,“ odpověděl Mortimer, usmál se Petra a Aničku a začal vyprávět, odkud jsou a jak se přihodilo, že se ocitli v cizí zemi.
Sedmá kapitola příběhu:
Kouzelná zahrada Prchali tak dlouho, až jim došly síly. Pak se zhroutili na trávě a pokoušeli se popadnout dech. „Já snad umřu,“ funěl strýček Godfrey. Přece jen už měl svůj věk a bezhlavý úprk mu dal co proto. Mortimer si třel potlučená kolena a tváře měl rudé tak, že byly od jeho zrzavé kštice k nerozeznání. Drak Malcolm funěl, že z nedalekého křoví odletovalo listí. A Betty… Betty nebylo nikde vidět. „Kde je ta holka ušatá?“ zeptal se přerývaně strýček Godfrey a rozhlížel se kolem. „Jestli ji ten brouk sežral, nikdy si to neodpustím. Chudák Betty. Celý život se jako správný netopýr živila hmyzem, a teď se jí tenhle obr pomstil za všechny ostatní!“ bědoval kouzelník. Ale najednou přímo nad ním zaznělo: „Honem se pojďte podívat, to jste ještě neviděli!“ Betty jim zakroužila nad hlavami a zase zmizela za křovím. „Honem! Tobě se to řekne,“ bědoval strýček Godfrey, ale byl tak rád, že se Betty našla, že ani nenadával. S hekáním se zvedl z trávy a vydal se za Mortimerem, který už se prodíral hustými keři. Vytasil meč a prosekával mu cestičku. Malcolm funěl za nimi. Betty seděla na hezkém dřevěném plotě a dívala se do jakési zahrady… Nahlédli přes poctivá, hnědě natřená prkna a uviděli malý barevný svět, pravý opak obřích věží. Na nízkém hustém trávníku stály malé dřevěné domečky s červenými střechami a zelenými okenicemi. Mezi chaloupkami byla po trávě rozeseta barevná dřevěná zvířátka, kousek dál zase zvláštní žebříky a břevna, ze kterých visela lana se sedačkami. Opodál stál uprostřed písku hrad, tedy spíš hrádek. Z jedné strany k němu vedly bytelné schody a z druhé strany z něj prudce klesalo takové zvláštní korýtko. Bylo žluté jako pampeliška. Mezi tím vším běhaly děti v pestrobarevném oblečení, smály se, křičely, vcházely do domečků a zase vycházely ven, houpaly se na lanech a šplhaly po žebřících. Uprostřed té velké zahrady stál pěkný bílý domek s velkými okny s nápisem, kterému nikdo z nich nerozuměl: Mateřská škola.
Šestá kapitola příběhu:
Útok brouka Chvíli šli podél potoka, až došli na křižovatku: „Tak kudy se vydáme?“ řekl Mortimer. „Měli bychom najít cestu z lesa a konečně zjistit, kde jsme se to ocitli.“ Všichni se zahleděli na cestu, která vedla do mírného kopce. Zdálo se jim, že by to mohla být ta pravá. Pustili se po ní a za chvíli les zřídnul. Stromů bylo čím dál méně, a najednou… se ocitli přímo u těch vysokých věží se spoustou oken, které viděli z vyhlídky. Ohromeně zakláněli hlavu a dívali se do výšky. Kromě oken měly některé věže také malé výklenky. V některých se sušilo prádlo, v jiných stály židle a stolky, v dalších byly v květináčích podzimní květiny. „Zajímavé, zajímavé,“ mumlal si pro sebe strýček Godfrey, protože rád všechno komentoval a nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo. Do každé z vysokých věží vedly veliké dveře. Mortimer si dodal odvahu a zkusil jedny z nich otevřít, ale nešlo to. Pokračovali dál po širokém pohodlném chodníku a najednou Betty, která jim poletovala nad hlavami, a proto viděla nejdál, vykřikla: „Pozor, blíží se jeden z těch velkých brouků! A míří rovnou na nás!“ Všichni propadli panice. Rozhlíželi se po nějakém úkrytu, ale nikde nic. V tu chvíli už ze zatáčky s bručením vyrazil velký červený hmyz. Oči mu zlověstně svítily a místo nožiček měl černá kola!!! Sunul se podél chodníku jejich směrem. Pryč! Rychle pryč! Začali do sebe strkat, ve zmatku naráželi jeden do druhého, ale místo aby utekli, skulili se z chodníku hrozivému broukovi přímo do cesty! V tu ránu se ozvalo zatroubení. „Túúúúúúú!!!!!“ Krve by se v nich nedořezal. Nic tak hlasitého ještě v životě
neslyšeli. Samým leknutím najednou objevili únikovou cestu. Hnali se úzkou ulicí mezi věžemi, Mortimera tloukl meč do kolen, strýček Godfrey si šlapal na svůj dlouhý kouzelnický plášť a Malcolm se snažil mávat křídly, aby ho alespoň trochu nadnášela. Ale ta byla moc malá na to, aby zvedla mohutné dračí tělo, tak se jenom podivně motal. Betty na tom z nich byla nejlépe. Poletovala sem tam a snažila se sledovat cestu.
Pátá kapitola příběhu:
Konečně svačina Hajný Vonásek se nestačil divit. Mezitím už na stůl připravil hrnky na čaj a teď sledoval, jak jeden za druhým padají na zem. Ve střepech se váleli jeho hosté a s hrůzou sledovali rychlovarnou konvici, která už odvedla svou práci, a tak – plná vroucí vody – ztichla. „Krutibrko,“ povídá si pro sebe, „to jsem si pustil do hájenky pěknou chásku. Vypadají, jako by šli na maškarní, nerozumím jim ani slovo, a teď mi ještě potlučou porcelán. Čeho se mohli tak polekat?“ Ale protože to byl hodný člověk a těch čtyř vyděšených bytostí mu bylo líto, zvedl ubrus a dobrácky brouknul: „Tak polezte, ještě že mám kredenc plnou hrnků.“ Mortimer, Godfrey, Malcom a Betty nerozuměli, co jim hajný Vonásek říká, ale pochopili, že se nemají čeho bát. Zahanbeně vylezli zpod stolu a posedali si zpátky na židle. To už před nimi stály nové hrnky s horkým čajem a talíř s koláčem. „Ham, ham,“ povídá pan Vonásek. Otevřel pusu a naznačil jim, aby se najedli. „Ham, ham,“ zopakoval vážně strýček Godfrey a pokýval hlavou, protože si myslel, že to znamená „Dobrou chuť.“ „No tak, co je s vámi? Neslyšeli jste?“ peskoval ostatní tři stolovníky. „Zapomněli jste na slušné vychování? Hezky opakujte po mě – je to asi zdejší zvyk před jídlem: ham, ham.“ A tak všichni horlivě pokyvovali hlavami a drmolili: „Ham, hamhamham, ham, ham…“ Hajný Vonásek se rozesmál na celé kolo. Založil si ruce v bok a pobaveně své čtyři hosty sledoval. Když dojedli a ohřáli se, ačkoli nevěděli, od čeho vlastně, bylo na čase jít dál. Moc rádi by se toho laskavého pána v modrých kalhotách zeptali na spoustu věcí, ale on nerozuměl jim a oni zase jemu. Vyšli na cestu před domem, a protože nevěděli, jak se rozloučit a poděkovat, pro jistotu použili jediné slovo, které se z té zvláštní řeči naučili: „Ham,“ řekli jeden po druhém a obřadně se poklonili. Hajný Vonásek se smál tak, až mu tekly slzy, plácal se do kolen a nemohl přestat. Mával jim tak dlouho, než zmizeli za zatáčkou. „Škoda, že jsem se neučil cizí jazyky,“ povzdech si potom. „Moc rád bych si s touhle veselou partičkou popovídal.“
Čtvrtá kapitola příběhu
Mela kolem tajemné nádoby Prošli úzkou chodbou a ocitli se ve velké místnosti. Bylo tam teplo, ale nikde nebyl vidět krb ani pec. Stál tam stůl se židlemi, a když jim hostitel pokynul, sedli si. „Tak si myslím,“ povídá trochu žárlivě strýček Godfrey, „že tenhle člověk je asi taky kouzelník. Jak jinak by mohl mít teplo v domě, ve kterém nehoří oheň?“ A opravdu – krb nikde. Sledovali, jak hostitel bere do ruky podivnou nádobu a strká ji pod stříbrnou trubku vycházející ze zdi. A najednou z té trubky vytrysknul pramen čisté vody! To jsou kouzla, pomysleli si, a bez dechu pozorovali, co se bude dít dál. Za chvíli pramen zase
vyschnul, jako mávnutím kouzelného proutku. Člověk v modrých kalhotách nádobu plnou vody postavil zpět, ozvalo se cvaknutí, rozsvítilo se červené světýlko a místností zaznělo podivné syčení. Mortimerovi naskočila husí kůže. Syčení mu připomínalo svištění dělové koule, která se řítí přes hradby. Dobře si to pamatoval z bitev. Vykřikl: „Pozor, schovejte se!!!“ a skočil pod stůl. Nastala mela, jak se všichni snažili nacpat za ním. Betty se zapletla Godfreymu do vousů, ten šlápl Mortimerovi na ruku, ale největší spoušť způsobil Malcolm, který se pod stůl nemohl vejít.
Třetí kapitola příběhu:
Hajný Vonásek Čtyři přátelé – Rytíř Mortimer, jeho strýček kouzelník Godfrey, drak Malcolm a netopýří holka Betty – kráčeli lesem, na stromech se srážela rosa a v ledových kapkách padala k zemi. Mortimerovi do zrzavých vlasů, strýčkovi Godfreyimu stékala po špičaté čepici na nos, Macolmovi se kapky rozstřikovaly na širokém zeleném čele a Betty mezi nimi obratně kličkovala. To netopýři umějí. A zrovna když se obzvlášť mistrně vyhýbala velké krůpěji studené rosy, zahlédla v zatáčce stavení, velký dřevěný dům s parožím ve štítu. Kolem domu byla rozlehlá zahrada a navíc kotce se spoustou zvířat. „Podívejte,“ vykřikla Betty. „Konečně obyčejná chalupa, žádná barevná věž. Tam bude určitě bydlet někdo rozumný, kdo nám řekne, kde jsme se to vlastně ocitli.“ Všichni přidali do kroku. Na druhém konci zahrady uviděli staršího člověka. Měl na sobě zvláštní modré oblečení, takové kalhoty s laclem, a na nohách vysoké boty. „Nechte mě mluvit,“ řekl trochu nabubřele strýček Godfrey. „Mám z vás nejvíc zkušeností a umím jednat s lidmi.“ Ostatní se sice tvářili všelijak, ale protože nikdo z nich stejně nevěděl, jak začít, nechali to na kouzelníkovi. „Halooooo, velectěný pane, smím se vás dotázati, do jaké země to vkročila naše noha? Který král či kníže vládne tomuto bohulibému kraji?“ zavolal přes plot Godfrey . „Noha?!? Jedna?!? Vždyť jich máme dohromady spoustu,“ zafuněl Malcom. „Ticho,“ okřikl ho Mortimer. „To se jen tak říká. A neruš, ať slyšíme odpověď.“ Ale nebylo co poslouchat. Domorodec v modrých kalhotách, jinak hajný Vonásek, tiše stál a zíral na ně s otevřenou pusou. Kbelík, ve kterém nesl zrní slepicím, mu překvapením vypadl z ruky. „Ehm, ehm,“ odkašlal si Godfrey a zkusil to znovu. „Pane vzácný, neračte se znepokojovati. Ze staré dobré Anglie jsme doputovali do vaší krásné vlasti, ale není nám známo její jméno. Mohl byste nám je prozraditi?“ Betty se ušklíbla: „Prý doputovali… Já bych spíš řekla, že nás sem někdo přenesl popleteným kouzlem.“ Ale jinak bylo ticho, jen tu a tam pták ve větvích stromů zanotoval ranní písničku. Mortimer už toho měl dost. Udělal pár kroků, postavil se před strýčka a na člověka v zahradě se usmál. Pamatoval si, co mu vždycky říkala maminka: „S úsměvem jde všechno líp.“ Pak se slušně uklonil a povídá: „Pane, prosím, pomozte nám. Nevíme, kde jsme se to ocitli, a taky jsme unavení. Nenašlo by se u vás v domě místo, kde bychom si mohli odpočinout?“ Hajný Vonásek se konečně vzpamatoval. Zrzavý kluk s milým úsměvem se mu líbil o moc víc než podivný stařík. Ale nerozuměl mu stejně ani slovo. Pomalým krokem se vydal k brance a otevřel ji. Gestem ruky naznačil, ať jdou dál. To byla úleva. Vešli do zahrady, Malcolm dával pozor, aby
ocasem nezničil záhony kolem cestičky, i když už toho na nich stejně moc nekvetlo. Pán v modrých kalhotách se na ně tázavě zadíval a konečně něco řekl… Ale co??? Mluvil zvláštním jazykem, který nikdy před tím neslyšeli. Poznali, že se jich na něco ptá, ale to bylo všechno. Po chvíli ticha pán zakroutil hlavou, mávnul rukou a otevřel dveře do domu a všichni vešli dovnitř.
Druhá kapitola příběhu:
Nebezpeční brouci a zuřivá babička „Co… Co to je?!?“ hlesla po chvíli Betty. Nikdo jí neodpověděl. Před nimi, kam až oko dohlédlo, se rozprostíraly jakési podivné věže se spoustou oken. Některé byly bílé, jiné šedé, ale spoustu z nich hrálo různými barvami. Mezi věžemi vedly cesty, úzké i široké, po kterých se s podivným bzučením pohybovali velcí brouci se svítícíma očima. Celé údolí bylo toho zvláštního bzukotu plné. Někteří brouci byli větší než ostatní. Ti se čas od času na chvíli zastavili a vyplivli skupinu lidí! Hrůza! A jako by to nestačilo, další lidé jim dobrovolně lezli do útrob, než se brouci opět vydali na cestu. „Slyšíte? Trubači!“ vykřikl strýček Geofrey. Údolím se neslo podivné houkání, které kolísalo. „Já to věděl, že tu někde bude nějaký hrad!“ „Nějak divně troubí,“ podezíravě se ozval Malcolm a podrbal se na zeleném čele. „Kdo ví, co jsou zač.“ „To nejsou trubači,“ řekl Mortimer. „To troubí támhleten divný brouk, ten co modře bliká, podívejte,“ ukázal do údolí. A opravdu. Mezi všemi brouky si razil cestu jeden, kterému všichni ostatní uhýbali z cesty. „Světluška!“ zvolala Betty a zamlaskala. „Ty já mám moc ráda, v létě jich každou noc ulovím spoustu. Mňam! Ale tahle je nějaká zvláštní.“ „Což mi připomíná, že mám hrozný hlad,“ zahučel Malcolm. „Nám drakům déšť nevadí, ale hlad hrozně. To se pak nikdo nesmí divit, že občas slupnem nějakou tu princeznu…“ „Že se nestydíš, Malcolme!“ okřikl draka strýček Geodfrey. „Princezny se nejedí, říkám ti to pořád dokola. Zelenina je mnohem zdravější.“ „Tak chci zeleninu!“ zafuněl Malcolm a už se hrnul z kopce dolů. Ostatní mu v tom chtěli zabránit, ale zastavte draka, když dá do pohybu. Pustili se tedy za ním. Spadané listí jim klouzalo pod nohama, dole u potoka byli za chvilku. „Podívejte, tamhle někdo jde!“ vykřikla Betty. „Vlastně nejde, on jede… On má kola!“ Ale to už s údivem sledovali, jak se k nim neuvěřitelnou rychlostí blíží postava v černém přiléhavém oblečení. Ozýval se rachot, jako by podivná bytost jela na vozíku, ale přitom to vypadalo, že hodně rychle běží. Betty měla pravdu! Tam, kde mají ostatní lidé boty, měla ta podivná bytost malá kolečka… A povídala si sama pro sebe podivnou řečí! Mortimer raději položil ruku na jílec meče, aby ostatní chránil, kdyby šlo do tuhého. Ale cizinec, muž, jemuž se pod úzkými nohavicemi rýsovaly vypracované svaly, si jich nevšímal. Na hlavě měl jakousi červenou helmu a k uchu si tiskl malou krabičku, do které udýchaně mluvil. Prosvištěl kolem nich
na svých malých kolečkách a zmizel za zatáčkou. „Blázen!“ kroutil hlavou strýček Godfrey. „Zřejmě místní cvok. A vypadá to, že neškodný.“ Mortimer nesouhlasil: „Nevím, strýčku, nevypadal na šílence. Měl postavu bojovníka a na hlavě helmu, všimli jste si? Spíš bych řekl, že to byl voják ve zvláštní zbroji.“ „Kdo si povídá pro sebe, je blázen,“ trval na svém Godfrey a byl rád, že je podivný cizinec pryč. „Mohli jsme se ho zeptat, jestli nemá něco k jídlu,“ hudroval Malcolm. „Já bych jed, až bych brečel.“ Ale vtom se mu rozšířily nozdry a začal větřit. Na draka měl mimořádně dobře vyvinutý čich, zejména když šlo o něco, co by se dalo slupnout. A opravdu – po cestě proti nim přicházela stará paní a cosi jedla. Kolem ní pobíhal malý chundelatý pejsek. „Malcolme, snad nechceš sníst to nebohé zvíře!“ rozzlobila se Betty. „To teda nechci, “ povídá Mlacolm. „Podívej, jak je chlupatý. Ale třeba se se mnou ta stařenka podělí o svačinu!“ Stará paní měla na nose silné brýle, a tak si čtyř kamarádů všimla na poslední chvíli. „Fuj, Bobíku!“ vykřikla, když se k nim pejsek rozběhl. „To je asi místní pozdrav,“ odtušil Geodfrey. „Fujbobiku,“ řekl vznešeně a mírně se uklonil. Majitelka svačiny a psa se zastavila, posunula si brýle na nose a zostra vyjela: „Tak vy si ze mě budete dělat legraci? Že se nestydíte, chuligáni!“ Mluvila také tou zvláštní řečí, jako muž na kolečkách, takže nerozuměli ani slovo, ale tón jejího hlasu jasně napovídal, že se zlobí. „Vypadá to, že mi kousnout nedá,“ smutně špitl Malcolm a natáhnul krk, aby si k té dobrotě alespoň přičichl. Stará paní se lekla a zaječela: „Na ně, Bobíku!“ Bobík byl sice malý, ale statečný pejsek. Rozštěkal se a začal kamarádům chňapat po kotnících. Ti už toho měli právě tak dost. Rozběhli se po cestě pryč od té rozzlobené stařenky a jejího psa. První kapitola našeho příběhu:
První kapitola
V hlubokém lese „Bum! Prásk!“ Uprostřed hlubokého lesa se ozvala rána a ze skal porostlých duby se vyvalil dým. Bylo časné podzimní ráno a z šedého nebe padaly kapky studeného deště. Jak se kouř pomalu rozplýval do okolí, odhaloval podivnou zelenou hlavu, která se překvapeně rozhlížela kolem. Trochu to vypadalo, že se pod suchým dubovým listím ze země vyhrabal velký hroch. Jenže hroch není zelený, nemá dlouhý ocas a křídla. A taky mu na hlavě většinou nesedí netopýr… Na zalesněném kopci nad městem se zčista jasna objevil drak, kterému mezi ušima seděla zvědavá netopýří holka. „Tys tomu zase dal, strýčku Godfrey!“ ozval se z kouře rozzlobený hlas. Z listí u mohutné dračí tlapy vyskočil kluk se zrzavými vlasy, který vypadal, jako kdyby vypadl z knížky o rytířích – byl oblečený úplně stejně jako oni. Draka si nevšímal, ale zato se mračil na starého vousatého pána v dlouhém kabátě a špičaté čepici, který si s hekáním narovnával záda a mžoural zpod brýlí posazených na nose. „Ale no tak, Mortimere, chlapče můj zlatý, vždyť se tak moc nestalo,“ uklidňoval kluka starý pán. „Že se nic nestalo, strýčku?“ hartusil Mortimer. „Kam nás to ta tvoje kouzla zase zanesla?“ Vzduchem se mihla černá křídla a na Mortimerově rameni přistála netopýří holka Betty. „Já mu říkala, ať nekouzlí za úplňku, že to zase špatně dopadne. Ale Godfrey mě nikdy neposlechne!“ Kouzelník zavrtěl hlavou: „Nic jsi mi neříkala. To bych si pamatoval.“ Betty se obrátila na draka: „Že mám pravdu, Malcolme? Tys byl přece u toho!“ Drak rozpačitě
upouštěl páru z nozder. Nechtěl se zamíchat do hádky. Strýček Godfrey si posunul špičatou kouzelnickou čepici do čela, přejel očima celou podivnou skupinku a povídá: „Když se budeme hašteřit, moc nám to nepomůže. Jenom tady promokneme. Kouzlo proti dešti jsem nějak, ehm, pozapomněl… Uděláme nejlíp, když co nejrychleji najdeme nějaký úkryt. Podívejte se na ty skály kolem, určitě tu někde bude stát hrad. A hradní pán nám jistě poskytne střechu nad hlavou. Nebo sejdeme do údolí a požádáme o nocleh v první vesnici, na kterou narazíme.“ Ostatním nezbylo než souhlasit, a tak se pomalu vydali na cestu. První šel Mortimer a vedl je po hřebeni kopce, za ním pokulhával strýček Geofrey a nakonec se batolil drak Malcolm. Netopýří holka Betty poletovala od jednoho k druhému a natahovala své velké uši, jestli neuslyší štěkat smečku hradních psů. Pomalu svítalo a skrze listí v korunách dubů pronikalo šedé světlo. Najednou ho bylo víc a víc, a skupinka vešla na mýtinu. Vlastně to byla skalnatá vyhlídka nad údolím. Podívali se do krajiny, a rázem ztratili řeč…
