UNIVERZITA KARLOVA
Filozofická fakulta
Ústav českých dějin
Albrecht z Valdštejna v české historiografii 20. století
Bakalářská práce Václav Hrdlička
Školitel : Prof. PhDr. Jaroslav Čechura DrSc.
Rok
: 2008/2009
1
Úvod………………………………………………………..3 I.
Pojetí Valdštejna od profesora Pekaře z roku 1895………..4 Valdštejnova povaha.- Odvetné kroky Valštejna.- Druhé příměří. Krize.- Odhalení Piccolominiho.-Valdštejn uvažuje.- Pekařovo poznání.
II.
Pojetí Valdštejna od profesora Pekaře z roku 1934………..9 Charakteristika Albrechta z Vladštejna.- Možní spojenci.- Valdštejnova hra. Jednání ani ano, ani ne.- Vévoda proti císaři.- Vyústění v tragedii.
III.
Historik Maršan předkládá vévodovy choroby fyzické a duševní………………………………………………….17 Zdravotní stav vévody 1620-1630. Léta 1630-1634 Malárie.Poruchy fyzické a duševní
IV. Josef Janáček, roky 1630-1634 diplomacie Valdštejna….. 19 Nedobrovolný odchod.- Diplomatické kroky.- Opětné jednání se Švédem. Vidina míru?- Valdštejn proti sobě.
V.
Josef Janáček a jeho posun o vývoji života Valdštejna……22 Změna.- Kroky v katolickém táboře.- Vlastní územ.í- Nepohodlný vévoda. Postup na generalissima.- Odchod bez pocty.Zrada císaře- Idea míru Generálové.
VI.
Psychologické pojetí Vadlštejna od Zdeňka Kalisty……… 30 Česká nejistota.- Na jeviště dějin vstupuje vévoda- S vévodou nebo bez. Dramatické činy
VII.
Josef Janáček vykládá o pomstě Valdštejna vůči Václavu Bítovskému…………………………………………………33 Činy Valdštejna- Václav Bítovský
VIII.
Valdštejn od Josefa Kollmanna, první generalát 1625-1630…………………………………………………..35 Valdštejn generálem- Valdštejnovo tažení?- Valdštejnovy vlastnosti. Vévodova a císařova cesta.- Mí.r- Odvrat císaře od vévody.- Rekapitulace.
IX. Polišenský Josef, Kollmann Josef a jejich poznání o vzestupu a pádu Valdštejna v letech 1628-1634…………39 První generalát.- Druhý generalát.- Kdo koho podvedl? Závěr……………………………………………………………………………………….52
Literatura
………………………………………………….. ……………………………54
2
Úvod. Bakalářská práce o Valdštejnovi je určitý kritický pokus zaznamenat různá poznání badatelů, kteří zkoumali osobu Albrechta z Valdštejna. Svými činy přitahoval pozornost historiografie a literatury 19 a 20.století.Kdo to byl Valdštejn? Současníci ho pamatují nejprve za Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna. Potom již vévodu Frýdlantského a posléze říšského knížete i vévodu Meklenburského.. Práce má předložit činy Valdštejna v historiografii 20.století, a proto je vhodné podívat se na první záznami v dobové literatuře. První je po dramatickém skonu vévody roku 1634, kdy se hrálo v Madridu drama, jenž chválilo Valdštejna. První český autor byl novoměstský kantor Václav František Kocmánek. Roku 1634 napsal verše, aby obhajoval Valdštejna. „ Nic lítostivějšího není/ přitom posledním skončení/ jako to, že jsem nemohl bejt vydán/ císařské milosti dodání/ k promluvení, k přesoušení/ před tím nešťastným skončení.“ Jeden z našich vrcholných historiků 20.století a Evropy Polišenský vyzkoumal, že písemnosti, které kdysi prošli jeho (Valdštejnovou) rukou a nesou jeho podpis, jsou roztroušeny po archivech a knihovnách nejméně celé Evropy. Polišenský spolu s Kollmannem v jejich společně napsaném titulu Ani císař, ani král, představují Valdštejna za kondotiéra, admirála, generalissima ale také za muže postiženého psychicky i fyzicky chorobami, které částečně ovlivňovaly jeho mnohá rozhodnutí. Stal se mimořádnou osobou doby 1619-1634, osobou jenž ovlivňovala svými neobvyklými činny jak španělský tak i vídeňský dvůr. Dvorské intriky, zejména španělské způsobily pozvolna na Valdštejnem vytvořenou danost, což byla zejména politická rozhodnutí a posléze vévodův pád politický. Oba historici dokazují také, že nejsou jakékoli listiny o tom, vydané v čase před bitvou na Bílé hoře i po ní, jejichž zkoumání by dokázalo, že Valdštejn chce být českým králem. Valdštejn je osoba, která svými dalekosáhlými činy vstupuje do diplomacie, vojenství, ekonomie a politiky Evropy, zejména svoji důslednou účastí v rodové koncepci politiky domu Habsburkého. Také francouzský kardinál Richelieu soutředil několik diplomatických tahů do střední Evropy a vešel přes drážďanského velvyslance v diskrétní jednání s Valdštejnem První náš badatel, který zkoumá české mimo jiné dějiny první poloviny 17.století a žil před přelomem 19. století a několik desetiletí počátku 20. století Pekař, psal svoje zasvěcené poznání o Valdštejnovi v roce 1895. Neseno jest v duchu pozitivistické historiografie. Staví se na pozice nacionalismu, kdy čeští poslanci v rakouském říšském sněmu zahájili nacionální politiku, v jejímž duchu se ostře vymezovali vůči poslancům německým Staví Valdštejna v stěžejních částech svého díla útočně protihabsbursky.Valdštejn usiluje o vytlačení rodu Habsburků z českých zemí, aby se stal králem. Je to výklad, který v pramenných listinách vůbec nebyl prokázán Janáčkův Valdštejn vystupuje v postavě, jenž je členem české vládnoucí šlechty. Společenství šlechticů se ocitá v složitém právním a především ekonomickém rozpadu, již dlouhodobě trvajících pravidel Valdštejn chytře využije pozvolný rozpad společenství feudálního panstva a krátce po Bílé stoupá mezi nobilitu dobové šlechty, jenž ovlivňuje zásadně politiku střední Evropy. Valdštejn nevystupuje zde ani za podvodníka, ani za hrdinu ale za výrazného sobce s vysoce nadprůměrnými duševními schopnostmi, jemuž rozkotaná doba umožnila jedinečnou příležitost, a on ji plně pro sebe využil. Povznesl se nad stavovské a náboženské zájmy staré české šlechty. Hledal individuální východisko z rozpadající se české společnosti. Sledoval zejména svůj osobní prospěch, který nacházel v ekonomice. Nevyvázal se z časů v níž žil, ale byl těsně spjat s českým vývojem bělohorského děje.
3
I. Pojetí Valdštejna od profesora Pekaře z roku 1895. Nejprve je třeba sdělit, před napsáním první kapitoly o pojetí Valdštejna od Pekaře určitá fakta. Vědecká práce je uložena v pražské knihovně Jinonice, která je jednou ze součástí systému knihoven Filozofické fakulty. Osoba vévody Albrechta z Valdštejna je velice rozporuplnou a nevyzpytatelnou postavu našich novověkých českých dějin z doby pobělohorské. Proto by měli badatelé i badatelky prozkoumat zcela jeho činy, úmysly, kam směřoval svoji životní cestu a poznat, kdo byl Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna.
Valdštejnova povaha. Doba v níž se uskutečňuje drama vévodova života, je příznačná v jednom směru tím, že se neobvykle rozvíjí individualita jedince. Projevem je zejména houževnatá vůle, zničující síla hněvu a spolu s tím pomstychtivost, také nezkrotná síla neutuchající zášti. V této vzrušené době a po dvanáctiletých bojích války na různých místech převážně střední a severní Evropy se zdálo, že mír je již na dosah Přímé boje už skončily a císař již nepotřeboval svoji drahou armádu..Katolická knížata přijala s povděkem rozpuštění vojenské hotovosti, protože se obávala císařovy moci, která vítězstvím nad Dány i domácími protestanty se neúměrně rozšiřovala. Nejvíce se obávala bezohledného Valdštejna a jeho pravidelné armády. Klid trval pouze určitý krátký čas.Politické třenice počaly mezi císařem a knížaty v první polovině roku 1630 a téměř ochromily katolickou armádu. Jedna z příčin, jenž vadila knížatům byly rozsáhlé vojenské pravomoci Valdštejna..Podstatou sporu však byla volba nástupce na císařském trůně, jenž dědickou posloupností náležel Ferdinandovi III. Jeho zvolení kurfiřti podmiňovali tím, aby císař odvolal Valdštejna Zpočátku slabý nátlak vedený knížaty na císaře, postupně a pomalu vzrůstal.Ferdinand musel reagovat, a proto odvolal Valdštejna z velení armády dne 23.srpna 1630 v bavorském městě Řezně. Spor knížat a císaře byl přenesen na armádu a jejího velitele Už odvolaný vévoda zlostně reaguje „ Jen že u něho vlastnosti tyto, zvětšované přirozenou násilností povahy, cholerickým temperamentem, vzrůstaly až v chorobnou výši.“1 Hovořil v důvěrném okruhu svých věrných přívrženců. „ Že bude se chovati tak, aby císař s celým svým domem bolestně pocítil, že urazil kavalíra!“2. Psal předsedovi vojenské rady Collatovi. „ Co bylo umluveno v Řezně, jest mu milo s celé duše, protože se tak dostanu z velikého labyrintu!“3 Vévoda zcela jinak smýšlí a jinak jedná. Jistý nesoulad mezi jeho smýšlením a činy nese Valdštejn s sebou do nadcházejícího období, které začalo druhým vévodovým generalátem. Byl rozhodnut již provést odvetu domu habsburskému.
1 2 3
PEKAŘ, Josef, Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630-1634, Praha, 1895, s. 34. Tamtéž s. 34. Tamtéž s. 35.
4
Odvetné kroky Valdštejna. Nepřímo posunul Valdštejna k jeho záměru, zbavit Habsburka trůnu, švédský král Gustav Adolf, diplomatický a vojenský protivník císaře. Porazil vrchního císařského velitele Tillyho 7.září 1631 severně od Lipska..Boj na prázdné rovině u obce Breitenfeld trval pět hodin Na jedné straně dosud neporažená císařská vojska prováděla pomalý a přísně metodický způsob boje dle španělské školy. Pěchota s píkami.rozestavěná ve velkých čtvercích-tercios tj útvarech 30 metrů hlubokých, poněkud nemotorných, ale velice výkonných při čelních útocích a stabilních v obraně. Jezdectvo v těžké zbroji postavené velice úzce do těsných řad bylo vycvičené k útoku v pomalém klusu. Řada za řadou čekala až na ně přijde její chvíle, aby vypálila z těžkých zbraní nepříteli do obličeje. Těžké nemotorné dělostřelectvo s velkorážními kanóny mělo za úkol na začátku bitvy vypálit krátkou salvu, dříve než mohutné čtverce zahájí postup vpřed. Na druhé straně švédské vojsko používalo nový, převratný způsob boje. Stavěl na palebné síle a pohyblivosti jednotek. Dobře vycvičená pěchota v podlouhlých útvarech po šesti řadách Všichni muži mohli použít v akci své zbraně proti nepříteli, zatímco většina mužů ve španělském čtverci stála nečinně. Navíc byli švédští mušketýři vycvičení tak, aby dokázali střílet třikrát rychleji než protivník.Jezdectvo se pohybovalo v malých rychlých obdelníkových útvarech a útočilo v trysku s kordem v ruce podporováno malými skupinkami mušketýrů. Dělostřelectvo bylo vyzbrojené jednotně děly s lehkými lafetami, které se používaly k podpoře pěchoty. Navíc generálové dostali novou pomůcku- dalekohled. Švéd porazil císařskou armádu a valil se rychle do říše. Saská armáda postupovala společně se švédskou a vkročila na území Čech. „ Listopad 1631, tedy jedenáctý rok po Bílé hoře, přivedl do vlasti se saským vojskem četné šlechtické i měšťanské emigranty v čele s Matyášem Thurnem; vrátila se také řada duchovních osob, mezi nimi známý Samuel Martinius z Dražova.“4 Císař píše 5.května list Valdštejnovi, v kterém určuje, aby se vydal na cestu do Vídně. Takto rozprostřené diplomatické pole ve střední Evropě se stalo příležitostí pro hr.Trčku, který zprostředkoval nepřímé diplomatické jednání mezi Gustavem Adolfem a Valdštejnem. Úmysl Trčky, získat Valdštejna na protestantskou stranu by byl posilou pro švédského krále. Vévoda velel armádě o počtu 40 000 až 50 000 tisíci mužů. Spolu s armádou Švédska by vyvstal nebezpečný protivník císařským vojskům, zejména politice Habsburků. Ferdinad II. začátkem jarních měsíců 1632 podepisuje spolu s vévodou Gollersdorfskou smlouvu. Signované listiny mají ve svém obsahu, že Valdštejnovi se dostává absolutní rozhodování jak o míru tak o válce, což znamená. absolutorium direktoriun.Znova vypisuje verbovací dekrety pro jeho plukovníky, aby mohl vystavět novou a velice silně útočnou armádu. Provádí s ní odvážný a rozhodný strategický manévr, jenž mu umožní táhnout do Saska. „ Již v květnu 1632 vypudil Sasy z Čech.“5 Ve stejném čase květnových dní vedou důsledný útok na jiném území také dva panovníci. Dne 7.května 1632, po několika denním obléhání, vstoupil Gustaf Adolf společně s Fridrichem V., českým „zimním králem „ vítězoslavně do bavorského hlavního města Mnichova. Výkupné města dosahovalo vysokou částku 300 000 tolarů. Oba královští měli v úmyslu pokračovat proti habsburskému hlavnímu městu Vídni. Císař Ferdinand II se dozvídá o úmyslech obou protihráčů, a proto je nucen jednat.
4
POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, Praha, 1970, s. 191 5. Tamtéž s. 193 6. Tamtéž s. 194 7 POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 192
5
Císař učiní jistý krok a velice zřetelně určuje ve svém listu, aby vévoda byl nápomocen jemu a postavil se v poli válečném proti armádě švédské.Tento naléhavý císařský list donesený tajnou kurýrní poštou 9.-10. května po hraběti Trčkovi zastihl Valdštejna v Praze pravděpodobně ve dnech 14.-15.května. A výsledek? „ Dva dny na to byl poslán Rašín ke králi Švédskému-žádostem císaře vévoda nevyhověl!“6 Co tím sleduje vévoda? Valdštejn rozvinul svoji taktiku, jenž vedla k trpělivému vyčkávaní do doby příhodné. Bude určena jistou konstalací hvězd, aby mohl rázně vstoupit mezi svářící se politiky jak protestantské tak katolické a stát se rozhodujícím činitelem, který rázně vstoupí do politiky Habsburků. Vévoda vydržoval sobě astrologa, dle jehož zkoumání o konstalaci nebeských hvězd a následného zasvěceného výkladu, činil Valdštejn mnohé diplomatické tahy..Jeden z nich následoval na základě předpovědi astrologa. „ V létě r.1631 žádal Valdštejn nepřátelské pomoci ( švédské) k povstání proti císaři. Sliboval, že zmocní se zemí českých a rakouských a císaře vyžene. Plán neměl cílů ideálních a nevzešel z pohnutek ušlechtilých.“7 Záměr vyšel na prázdno, a proto učinil Valdštejn další kroky. Dne 19.května překročil se svými pluky českoslezské hranice za Náchodem a spojil se 31.května ze sbory Gallasovými u Minsterberka. Proti dvěma armádám Valdštejna a Gallase byla připravena k boji také armáda Jiřího Arnima, který stál již na straně kurfiřta Saského. Boj však nezačal. Proč? Ve Slezsku sešli se velitelé těchto armád.Vévoda spolu s Gallasem a protistrana vedená Arnimem. Začali jednat o míru. Byl to velice znepokojivý mír. Císař, jakož i jeho dvůr reagovali na tato jednání. „ Překvapení musilo vzrůsti v úžas, když ve Vídni zvěděli, že přední podmínkou osnovaného míru má býti restituce stavu z. r. 1618.“8 Valdštejn učinil velice prozíravý krok. Obratem zaslal do Vídně list. Sděluje v něm, že návrat k stavu z r.1618 rozhodně odmítl, když o tento krok žádal Arnim.
Druhé příměří. Hvězda vévody postupně stoupala od května 1632, kdy se zdařilo vytlačit armádu Sasů z území Čech. Každý šlechtic, měšťan i rytíř stoupenec Sasů, nebo sloužící ve švédské armádě, byl postižen v jeho právech. Odevzdal konfiskačním osobám poměrnou část ze svého rustikálního a dominikálního panství.Osoby určené Valdštejnem sebrali mnoho. Dle zkoumání Pekaře v dobových listinách celková cena statků zabavených frýdlantskou komisí činila přes 3 000 000 zlatých. Konfiskace postihla 330 osob-16 panského, 124 z rytířského asi 190 z městského stavu.Vévoda byl zaskočen nečekaným vojenským postupem Švédů. v oblasti středního Německa. Armáda Gustava II Adolfa donutila vévodu trpělivou, zejména vyčkávací taktikou k bitvě. Přes pokročilou zimní dobu byla 16. listopadu nedaleko Lipska velice blízko jednoho místa nazývaného Lőtzen svedena bitva. „Protože Valdštejn vyklidil večer bojiště, považovali se za vítěze Švédové.“9 Navzdory mínění švédských generálů vévoda stoupal stále výše. „ Ostatně o něj i o jeho vojsko měli především zájem Španělé, kteří mu platili měsíční subsidie na armádu, i Francouzi, Švédové a Nizozemci. „10 Jak je vůbec možné, aby vévoda už jen svým nižším šlechtickým titulem, nenáležejícím do stavu císařů, králů a kurfiřtů byl
8 9 10
PEKAŘ, J., Dějiny valdštejnského spiknutí 1630-1634, Praha, 1895, s 51. Tamtéž s. 209 Tamtéž s. 209
6
přijímán zcela vážně? „ Generalisimus byl velkým činitelem evropské politiky.“11 Vévodova osoba pozvolna dostoupala roku 1633 na vrchol. „ V lednu 1633 obnovil tajná vyjednávání se Sasy a českými emigranty a navázal i nové, daleko širší kontakty se Švédy a Francií.“12 Valdštejn je stále nesen na pozvolna stoupající vlně přízně, jenž mu prokazoval další velice význačný královský dvůr, zejména jeho prominent. „ V srpnu dodal Richelieuův drážďanský vyslanec prostřednictvím Viléma Vchyňského a Adama Erdmana Trčky konkrétní francouzské návrhy.“13 Samotná Francie ústy kardinála chce vstoupit do osobního vztahu s nižším šlechticem Valdštejnem. Co tím sleduje Richeliue? Návrhy samotného kardinála byl jistě Valdštejn pozvám mezi prominentní kruhy excelentních evropských politiků. Nechme však tuto otázku otevřenou, protože by její zodpovězení přesáhlo prostor vymezený touto prací. V září 1633 je dojednávána rozsáhlá aliance.Politici, kteří se měli, zástupci ze Saska, Švédska a Braniborska by s pravděpodobně mohli napřít svá politická rozhodnutí a zejména vojenské síly proti domu habsburskému.Čekáno je pouze na Valdštejna. Musí se rozhodnout zcela jasně a bez jeho dalších podmínek. Buď pro nebo proti Habsburkům. Valdštejn byl povinen v čase za druhého příměří posílat císaři listy, aby zasvěceně objasnil, probíhající jím vedená vyjednávání za císařské. Rokovalo se na jedné straně mezi císařskými, Sasy, Branibory, a jejich protivníkem Švédy. Také o novém dalším jednání nepsal do Vídně zcela pravdivě. Dopis je datován z 13.září 1633. „ Víme jen, že vévoda psal, jakoby jednal pouze ze Sasy a Branibory a jest pravděpodobno, že udal za motiv znovu usnadnění snah dánských.“14 Šlechtici na dvoře byli zajedno v jiném postupu o vojenském tažení, které se lišilo od vojenské taktiky Valdštejna. Dvorská strana chtěla, aby saské vojsko se spojilo s císařským pod Valdštejnovým velením. Jeho zástupcem měl být Arnim. Spojené armády potom měli vytlačit z říše Švédy a ostatní cizí panovníky. Valdštejnova vojenská početní převaha čítající mezi 50 000 až 60 000 vojáků pravidelné armády by dovolila, císařským zaútočit na slabšího protivníka. Jak se rozhodl vévoda? Otázal se nejprve svého astrologa. Jeho výklad o tom jak byly postaveny příhodně hvězdy v tento určitý čas, vedlo Valdštejna k rozhodnutí. Nezasvěcená osoba do jednání mezi vévodou a astrologem by byla těmito následnými činy zcela udivena. „Nic, naprosto nic, zakazuje každý útok na nepřítele.“15 Následuje opět obrat o sto osmdesát stupňů Druhý den, ráno14. září vydává vévoda rozkaz Trčkovi, který se nachází někde v Čechách. „ Z pokoje nebude nic! Hleďte, prosím, se vypraviti a bez odkladu zde zase bejti!“16 Jiný list psaný Haugvicovi vypovídá o připravovaném tažení, že úmysl nepřítele není pro mír, a proto je třeba zajistit rozsáhlé množství proviantu Přestože nepříteli navrhl mír, nemohl po dlouhých jednáních, ztrátě času a peněz, trpělivého vyčkávání jeho generálů prohlásit, že pokoj nechce. Císaři oznamuje, že došlo k obratu v mírovém jednání a on je pouze ve vleku událostí „ Pouze neochota Švédů byla příčinou obratu.“17
11 12 13 14 15 16 17
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s. s. s. s.
210 193 193 394. 307. 312. 314.
7
Krize. Císařovo úřední nařízení ze dne 14. prosince pro velitele císařských pluků, aby Syus postupoval přes řeku Inn a spojil svůj vojenský korpus se Strozzim nebylo splněno. Vadštejn je cílevědomě mařil. “ Nařídil Syusovi ihned a vážně naposled v Rakousích zůstati a jen 11 kompanií, možno-li poslati Strozzimu.“18 Vévoda měl být dle dobové subordinance za tento rozkaz postižen.Jenže nebyl? Valdštejn měl plnou moc danou od císaře, aby prováděl vojenské rozkazy a zejména politická rozhodnutí jen a pouze ve svém rámci, která vymezil císařský dekret. Z jeho regestu je zřejmé, že Valdštejn, bude vždy jednat především v zájmu, který povede určitě ku prospěchu císaře.Tak je stvrzeno v Gollendorfské smlouvě.Osoby intrikující dvorské strany už podezírají vévodu Jejich požadavky na Valdštejna, aby vysvětlil proč získal tak nikým neomezené velitelské pravomoce a prozkoumat nejednoznačná vévodova rozhodnutí byly sice chválihodné. Vévoda alibisticky tvrdil osobám dvorské strany, že jeho činy jsou a budou prospěšné J.M.Cís. Jiného mínění byl kurfiřt Bavorský. Pojal podezření, jenž ovšem nemohl vynést na světlo před císařský dvůr a jeho nejvěrnější sympatizanty. Nedostávalo se mu jasných důkazů proti vévodovi. A tak venkovský synek odkudsi z Čech, Valdštejn počíná pozvolna vynášet jeho kartu. „Valdštejn pod heslem „ služba J. Mti. Cís. připravoval proticísařskou revoluci.“ 19 Tento krok se ukázal za důsledek již dlouho chystaného povstání vévody proti politice císaře.Valdštejn jeho tajně sestavovaným plánem, se chystal odstavit Ferdinanda II. Vyřadil by císaře od jeho přímých zásahů do politiky středoevropských, severoevropských, jihoněmeckých i středoněmeckých států. Na jedné straně loyálně vykonával myšlenky, které vydal císař. Zahajuje různá vojenská tažení. Spočívají na straně jedné v obratném manévrování proti vojskům znepřáteleným říši, na straně druhé jedná dle jeho vlastního plánu. Spojuje se ze stranou nepřátelskou k císaři.“ Teprve v prosinci 1633 projevil ochotu uzavřít spojenectví nejen se Saským a Braniborským kurfiřtem, ale též se Švédy a Francií.“20 Tak Valdštejn vystupuje v roli rafinovaného pokrytce. .Druhý den po hodu božím vánočním odesílá hr.Adam Trčka z Plzně misiv, jenž je určen do rukou hr. Kinskému. Napsal v dispoziční části. „ Neboť on jest odhodlán smluviti se nejen s oběma kurfiřty, Saským a Braniborským, ale i se Švédskem a Francií..“21 Hr.Kinský se zúčastní plánu, který vytvořil Valdštejn.Jde o to, provést jednotlivé části plánu až do důsledku.Vojenský, zejména strategický tah se jeví v jeho provedení za velice náročný. Především politika Valdštejna je ukázkou ne zcela plné znalosti o skryté diplomacii Francie a Švédska. Jak proniknout k meritu věci politiky, aby rozpoznal její jemné předivo utkané kardinálem Francie a králem Švédska. Především už měl porozumět a odpovědět si na kardinální otázku. Jak jemné diplomatické pavučinové předivo jsou schopni vinot tyto velice vlivné osoby politiky Švédska a zejména Francie. Měli výsostný zájem na tom, aby získali úplný diplomatický vliv na středoevropský, severoevropský a středoněmecký prostor. Zejména první ministr krále Ludvíka XIII. kardinál Richelieue.Osoba obdařená jistými duševními mohutnostmi. Jedny z mnoha vlastností byly pronikavě uvažovat a být evropsky rozhleděný. Kardinálovi jeho vlastnosti umožnily, aby rozehrál velmocenskou politiku. v Evropě. Snad neuvědomění si samotného vévody, jak je organizačně náročné ve čtrnácti dnech dopravit dobře vyzbrojené, vycvičené a zásobami proviantu, zbraní i výstroje stále 18 19 20 21
Tamtéž s. 384. Tamtéž s. 385. POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, Praha, 1970, s. 193 PEKAŘ, J., Dějiny valdštejnského spiknutí 1630-1634, Praha 1895, s. 385
8
doplňované různé vojenské korpusy. na jedno seřadiště. Z místa určení by armáda zcelená z jiných vojenských objektů měla zahájit rozhodující tažení. Neuvažoval o tom, jak sladit povely pro velící důstojníky tak mohutné armády, kde se mluví 10 až 12 různými řečmy. Ještě je třeba uvědomit si měnící se povětrnostní podmínky. Dispozice listiny vyjadřuje pevné rozhodnutí. „ Abychom ve čtrnácti dnech vojsko shromáždili, a jsme nyní odhodláni odložiti maškaru a zcela s pomocí boží dáti dílu gruntovní počátek.“22 Závěr listu už vybízí k činu a dovolává se ve jménu povznesení křesťanstva, učinit rozhodující krok.To značí teď započít tažení, a nebo nikdy. Protože uplynula doba čtyř měsíců, po kterou trpělivě vyčkávající a připravení spojenci ztratili již ochotu, došlo, což bylo možné očekávat k nejistému rozhodnutí. „ Nyní však zase odsunula konečné uzavření dohody nedůvěra Sasů a Švédů.“23 Jak se vyjádřil císař, když nabývá jistoty o zradě Valdštejna ? Ve Vídni o den později 26.prosince 1633 prohlásil před některými důstojníky,že se rozhodl Valdštejnovi vzít generalát. Císař chtěl vědět, zda vlivní důstojníci císařské armády by mohli býti nakloněni pro jeho věc.Důstojníky je pověřen získat kardinál z Ditrichštejna. Měl přesvědčit takové, kteří příliš nesympatizují s Valdštejnem. Je pověřen s nimi jednat tajně. Císař uložil církevnímu otci, aby hovořil důvěrně s některými důstojníky na Moravě. „ Jest na pováženou jej nechati na svobodě, vzíti jej do vězení, jak někteří a zejména jeden z řad císařských navrhuje, má také své nesnáze.“24 Valdštejnovi přívrženci zatím ani netuší o postupném získávání některých důstojníků. z armády vévody. Když velící důstojníci byli získáni na stranu císaře, stalo se skutečností, aby vévoda byl odstraněn „ Rozesílá se z Vídně na všechny strany síť tajné akce, aby z rukou fridlantského byla vyrvána fridlantská armáda, slyšíme z úst císaře slova, že Valdštejn to s ním věrně nemínil!“25
Odhalení Piccolominiho. Byl to Piccolomini, jeden z mnoha ještě věrných generálů Valdštejnovi, který obezřetně zahájil v zimních dnech 26.-27.ledna tažení proti vévodovi. Sdělil do Vídně k císaři. „ Valdštejn chystá obecnou vzpouru, že snaží se získati všechny generály i armádu ligy, že si počíná již jako král Český, rozdávaje korunní léna a statky ministrů, že vyjednává se Švédy, aby mu pomohli.“26 Vídeňský dvůr se dozvěděl o vyjednávání Valdštejna s nepřátelskou ligistickou armádou v zimním měsíci mezi 29.-30.lednem. Rozhodnutí na sebe dlouho nedalo čekat. Dne 30.ledna byla nařízena Gallsovi, Aldringenovi a Piccolominimu exekuce proti Valdštejnovi. Exekuci nemínil dvůr tak, že by Valdštejn byl zabit. Jiného smýšlení byl Piccolomini. Získal by majetek Valdštejna, kdyby vévoda se zcela ztratil z císařských služeb a byl zbaven života.
22 23 24 25 26
Tamtéž s. 385. POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 193 PEKAŘ, J., Dějiny valdštejnského spiknutí 1630-1634, Praha, 1895, s. 400. Tamtéž s. 401. Tamtéž s. 446.
9
Valdštejn uvažuje. Dne 21. února byly vydány císařské patenty o tom, že vévoda je zrádce a rebel. Obsah pojednávající o Valdštejnově zradě byl znám také už v Praze. Zprávu přinesl do Plzně Trčka, který byl vyslaný vévodou napřed do Prahy. Valdštejn začal ústup do Chebu, kde chtěl založit hlavní stan, odkud by začal rozhodující vojenský a diplomatický tah směřující jasně proti domu Habsburskému. Plzeň byla už zcela obsazena vojáky stojících na císařské straně. Byla pro něho nebezpečná. Tedy směřoval do Chebu a čekal pomoc, která bude poskytnuta především Výmarským spojencem. „ Na útěku kojil naději, že pomocí Francie, Švédska a kurfiřtů postaví novou velkou, vlastní armádu a na domu Rakouském vezme hroznou odplatu.“27 Rozhodnutí velice smělé a daleko přesahující rozporuplnou osobu Valdštejna. Vévoda určitě nevzal v úvahu, že zklamal Švéda, francouzský kardinál Richelieu měl armádu vázanou ve svém dominiu. Saský kurfiřt se nechtěl přidat k Valdštejnovi, neboť Jiří Arnimm, který byl velícím maršálkem saské armády, znal velice dobře jak nevyzpytatelný je Valdštejn, a že, mění ze dne na den svoje rozhodnutí. Kurýři vyslaní Valdštejnem do táborů možných spojenců, byli postupně jeden po druhém zadrženi na cestě. Valdštejn opuštěn svojí armádou, zrazen většinou svých velitelů, bez podpory možných spojenců a jen s několika málo věrnými generáli, důstojníky a vojáky dojel do Chebu v poslední únorový týden. Zde dokonala se pouť Albrechta z Valdštejna. Dne 2.března 1634 ještě české pluky nevěděly o zavraždění Valdštejna. „ Ve slezské Opavě, skládaly české pluky za volání „ Vivat Fridland!“ přísahu věrnosti „ králi Francouzskému, jakožto nově zvolenému Římskému císaři, vévodě Fridlantskému, jako zvolenému králi Ćeskému, královské dědičce Švédské, kurfiřtům Saskému a Braniborskému a konfederovaným státům a stavům říše..“ 28 Dle Pekaře, tak se projevila celá rozsáhlá dlouho připravovaná valdštejnská konspirace.
Pekařovo poznání. Jaké vlastnosti se projevovaly u Vadlštejna? Mnohdy rozporuplné, neboť činy vévody, kdy postavil se mezi dvě mocnosti a jedná s oběma aniž by se k určitému vojenskému tažení pro jednu z nich zavázal, vyznějí v částečný úspěch. Schází mu totiž učinit ten poslední krok, aby se věci daly do pohybu. Proč se tak děje? Dle Pekaře první příčinou jsou vlastnosti Valdštejna. Malomyslný slaboch, muž závratných plánů a malé odvahy, muž velkých slov, velké nerozhodnosti, váhavosti, zbabělosti, povahy jež v chvilkovém vzplanutí energie schopna byla všeho, již však naprosto nedostávalo se energie vytrvalosti, mysl potácející se mezi neslučitelnými stanovisky, štvaná z místa na místo. Podléhající vlivům nejmalichernějším. Zjev ten jest psychologicky známý dobře a dobře pochopitelný u povah, jež nemají-dosti tuhé svědomí!. Kam svými činy patří Valdštejn ? Náležel k těm, kteří bez ostychu a skrupulí stoupají přes překážky poslední, již poruší a umlčí povinnosti a příkazy nejsvětější. Byl kariérista, kterému se nedostává mravního vědomí. Co z toho plyne? Chtěl zbaviti trůnu a zemí panovnický rod. Měl odvahu závratný plán rozvinouti, znovu a znovu se k němu vraceti, ale neměl dosti odvahy v něm setrvati, přikročiti k jeho provedení. Tyto činy se stávají srozumitelnými, protože několik věcí působilo na Valdštejnovo rozhodování. Výstrahy přátel vévodových u dvora, smrt Holkova nebo prorocké výstrahy hvězdářů. V rozháraném nitru slabocha nalezly půdu úrodnou, staly se záminkou k obratu. 27 28
Tamtéž s. 480. Tamtéž s. 482.
10
Podle mého mínění Pekař zůstává osobou, která je plně zasazena svým smýšlením v rovině nacionalistického pojetí historie českých dějin. Stojí zcela na pozici českého nacionalismu z konce 19.století. Nacionalismus spočíval v tom, že vše co je české je lepší než věci stvořené jinými národy. Pekař vnáší vypjatý nacionální postoj z konce 19.století do činů osob ve století sedmnáctém. Nacionalismus nebyl tehdy vůbec znám jednajícím osobám v 17.století, a proto je to anachronie provedená Pekařem. Pokud jde o to, že Valdštejn se stane dle Pekaře českým králem, což dokládá slovy:“ Plán na povstání vzetí české koruny nezbytně vyžadoval; vévoda musil již na korunu pomýšlet.“29 Určitá skutečnost byla taková, že tehdejší velmoci-Švédsko a Francie měly zájem v jistém ohledu společný. Zamezit panování Habsburků, a proto se snažily přesvědčit Valdštejna, aby se stal českým králem. Zejména to byl Oxenstierna, který vytvořil tuto smyšlenku. Valdštejn ji rozhodně odmítl. Nepodnikl ani ten nejmenší krok k získání královské české koruny. Naopak rozrůstající vojenskou mocí, diplomatickými velkolepými kroky vstupuje směle do evropského prostoru osobnost, která se pouští do střetu s císařem, panovníky, kurfiřty. Mezi stěžejními roky 1628-1634 rozehrál Valdštejn šachovou simultánku s dvorem Španělů, císařským dvorem Rakouskušanů, Arnimem saským polním maršálem, švédským králem Gustavem Adolfem, českými emigranty i exulanty vyhoštěnými ze země po Bílé Hoře. Zde v těchto činech Valdštejn se jeví za vychytralého intrikána, který zahajujerozsáhlou velmistrovskou šachovou partii na diplomatické, vojenské a zejména politické šachovnici Evropy. Vytvořil svůj vlastní stát (Frýdlantsko) v dominiích Habsburků. Neměl zájem svrhnout Habsburky a stát se českým králem. Šlo mu jen o to, aby byl mocensky nezávislý a provádět svou politiku. Její cíl byl vyšší. Uzavřít univerzální mír v Evropě, aby byla už ukončena nepříjemná patnáctiletá válka. Valdštejnovi schází vždy učinit poslední rozhodné kroky. Prvotní říčina jeho neúspěchu tkví v rozporuplné povaze vévody. Aby mohl zahrát s konečným úspěchem velmistrovskou šachovou partii v politické rovině na scéně Evropy, bylo třeba, aby myslel pronikavěji a to na několik tahů dopředu. Zejména do všech důsledků dovést jednotlivé pohyby figur.To jsou vlastnosti, jenž se nedostávají Valdštejovi.
29
PEKAŘ, Josef., Dějiny Valdštejnského spiknurí, Praha, 1934, s. 274.
11
II.Pojetí Valdštejna od profesora Pekaře z roku 1934. Charakteristika Albrechta z Valdštejna. Valdštejn, osoba, která svými činy přitahovala vždy historiky i historičky. Proto pouštěli se do zkoumání otázky Valdštejnské. Historik Pekař vznikem první Československé republiky zkoumal již podruhé ve své vědecké práci osobu Valdštejna. Činy Valdštejna projevují se naplno po roce 1630, kdy mohl rozehrát svoji mnohoznačně zaměřenou diplomatickou činnost. K pochopení, proč Valdštejn činí různá rozhodnutí i leckdy nelogická je třeba si uvědomit povahové rysy vévody. Pekař v prvním díle své knihy Valdštejn vědecky zdůvodňuje jeho rozporuplnou povahu. „ Hlavní podmínka pro možnost obávané vzpoury byla dána již roku 1630-byl jí vévoda z Frýdlantu sám, byla jí jeho povaha, jeho minulost i vůle k budoucnosti, bylo jí sebevědomí, pýcha ctižádost muže velké energie, který během několika posledních let stal se, syn nebohaté šlechtické rodiny, v krátce pánem tří rozlehlých knížectví, vévodou z boží milosti tj. „milým strýcem“ císařovým, který dovedl, díky své finační obratnosti a organizačnímu talentu stvořiti císaři armády, jaké Evropa ještě neviděla a v otázkách evropské politiky, dobytí si místa nejvýznamějšího, ba který mohl se jednou chlubiti, že odmítl nabízené mu prý císařem dánské království. Byla jí i mravní rozpačitost bezohledného kariéristy, vychovávaná všestranně v kořistnickém prostředí bělohorského převratu, bylo jí vědomí, že není snad jen placeným sluhou císařovým, jak tvrdili zástupci katolické ligy v Řezně, ale říšským knížetem, oprávněným po případě k politice samostatné. Doba renaissance a baroku, jež i na naší půdě vychovávala snaživého šlechtice k usilovnému rozpjetí snahy po proslavení svého jména, získání důstojenství a titulů moci a nahromadění bohatství (spojeného s nádherou a skvělostí života pravého „kavalíra“, vysvětluje především tuto životní kariéru, jejíž neslýchaný vzestup by nebyl možný bez katastrofálního vyvrácení majetkového i právního řádu, jejž v českém státě přivodila Bílá Hora a bez potomní války evropské, v níž bezohlední kondotitéři, jako kdysi v Itálii, dorůstali kvapem k moci knížecí, zejména byli-li, jako je tomu u Valdštejna, zároveň kondotiéry finančními. Ale vše, tuším, by nestačilo plně k dokreslení obrazu, kdybychom nevzpomněli některých výrazných rysů jeho povahy, jak o nich lze říci svorně, vypravují svědkové : cholerického, výbušného, temperamentu, jenž ve spojení s osobní nedůtklivostí samolibého nadčlověka byl schopen zloby až démonické. To nesmírné sebevědomí, vychované nesmírnými úspěchy, sahalo až do nebes; bylo přesvědčeno, že osudy jeho jsou psány ve hvězdách a že z hvězd chtělo vyčísti poučení pro přítomnost i budoucnost.Tak docházelo k té zvláštní heterigenii Valdštejnova jednání: Hrdina, spoléhající na převahu a bystrost svého rozumu stával se znenáhla, a to tím větší měrou, čím výše vzpínala se jeho naděje, hříčkou, obětí astrologické pověry-bez této skutečnosti nelze zajisté záhadu jeho poslední životní dráhy vyložiti úplně. Síla mystiky je v době baroka vůbec velká; podlehl-li vévoda astrologii hlouběji než jeho někteří knížecí vrstevníci, souvisí to snad s některým jistým rysem fantastičnosti, jejž v povaze jeho postihovalo okolí od počátku. I ta apelace k hvězdám měla sloužit ovšem jeho ctižádosti a snad i tajemným řádem nadpozemským ospravedlňovati jeho úmysly: věřil ve štěstí, které jej učinilo velikým a čekal od štěstí ještě více.“30
30
PEKAŘ, Josef, Valdštejn 1630-1634, I. II. díl, Praha, 1934, s. 48.
12
Možní spojenci. Dvouhodinovou bitvou na Bílé hoře 8.listopadu 1620 byli nejen poraženi čeští stavové ale i útěk Fridricha Faltského vyvolal následující reakci vítězných císařských žoldnéřů. Násilím brali vše co jim přišlo pod ruce. Aby mohl Valdštejn vstoupit do přízně Ferdinanda II., zcizil stavovskou vojenskou pokladnu a objevil se v sídelním městě Vídni, aby ji předal cisaři. Habsburk rozhodně odmítl dar a tímto gestem byla uražena pýcha Valdštejna. Frýdlantský vévoda proto zahajuje rozhodné diplomatické kroky proti trůnu habsburskému.Valdštejn se znal již od svého mládí s některými osobami, které byli vypovězeni Ferdinandem II. 3.února 1622 z Čech. Generální pardon byl nejrozsáhlejší vlnou, která postihla každého šlechtice a měšťana, jež nevystoupil v čase panování direktorské vlády proti českým stavům. Konfiskační komise jmenovaná císařem započala svoji činnost. „ Za půldruhého roku zničila v Čechách hmotné základy 680 šlechtických rodin a nespočetných měšťanů.“31 Císař byl nucen tyto osoby vyhostit ze země, protože se stali svým smýšlením nepřijatelní rodu Habsburskému. „Vévoda byl členem jisté rodinné společnosti, jež tvořila takřka zvláštní politickou stranu, nebezpečnější a radikálnější snad, než byla emigrace, stranu, jejíž politickým vodítkem byla tradice staré zášti proti domu rakouskému.“32 Byli to nejbližší přátelé vévodovi dva bohatí čeští pánové hr. Adam Erdman Trčka z Lípy a hr. Vilém Kinský z Vchynic. Vévoda vyhledával vlivné a vysoce postavené osoby, které stoupali na karierním žebříčku společnosti vévodů, knížat, baronů, kurfiřtů, králů a císaů. Jedná přímo osobně přes diplomatické prostředníky, také s osobami vyznání katolického i evangelického od nichž může očekávat podporu svého karierního postupu. Vstupoval obezřetně do četných diplomatických jednání s různými politicky vlivnými osobami, s nimiž by mohl uskutečnit politické spojenectví k provedení svého úmyslu..“ Valdštejn, …už od roku 1631, jednal s císařova pověření se saským polním maršálem Arnimem.“33 Také severské království mu bylo již blízské. „ Navazoval však i nepřímá jednání se |Švédy.“34 Vévoda rozhodil diplomatické sítě do rozličných směrů. „ Ostatně o něj i o jeho vojsko měli zájem Španělé, kteří mu platili měsíční subsidie na armádu, i Francouzi, Švédové a Nizozemci. Bylo to pochopitelné, protože generalisimus byl velkým činitelem evropské politiky.“35 Ostatně i tisíce emigrantů, exulantů z Čech rozptýlených po severu a západu Evropy chtěl pro jeho politiku využít Byly mezi nimi nejen duchovní evangeličtí Čechové, ale i určitý počet šlechticů a vojáků, sloužicí ve vojsku Švéda..Vévoda mohl navázat kontakt přes emigraci k nepřátelskému vojenskému seskupení, do jehož vojenské služby jednotliví exulanti vstoupili. Mohl si sám sobě otevřít cestu ke králi Gustavu II. Adolfovi.Valdštejn znal také ze své dlouholeté diplomatické činnosti prostředníky na druhé straně Udržoval přátelský styk s dvorem katolickým, kde znal dlouhodobě jeho osobě blízké šlechtice, jenž se nacházeli v okolí císařově, případně v armádě. Spojení na důležité osoby by umožnilo Valdštejnovi získat důvěrné informace, aby měl vliv v táboře, proti němuž se chystal dorozumět s evangelickým nepřítelem.
31 32 33 34 35
POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 136 PEKAŘ, J., Dějiny Valdštejnského spiknutí 1630-1634, Praha, 1895, s. 35. POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 209 Tamtéž s. 209 Tamtéž s. 209
13
Valdštejnova hra. Švédský král Gustaf Adolf zúročil svůj odhodlaný postup směrem do nitra Německa. Pronikal sice vítězně dále do Braniborska, zmocnil se Frankfurtu, Landsberku, vyjednával s kurfiřtem, aby uzavřel spolek.Evangeličtí stavové v říši se Saskem v čele zbrojili.Jak reagoval císař a dvůr. „Vídeň popadl strach z toho, aby Švédové nevpadli do českých zemí.“36 Valdštejn zmatek ještě rozmnožil a dával najevo, že v Jičíně se necítí bezpečný.Císař má obavu o jeho dominia a znovu povolal Valdštejna do velení armády. 5.května 1631 vyzívá listinou Valdštejna, mohl-li by se vydat na cestu do Vídně nebo blíže k Vídni. Projevuje naději, že vévoda ho neopustí, a proto nabízí znovu generalát. List dovezený 9.-10. května hr. Trčkou do města Prahy zastihl Valdštejna už 15. května. Jaký byl výsledek prvního kroku? Valdštejn vyslovil mezi svými důvěrníky myšlenku. „ I kdyby duše jeho na dně pekel byla a on ji jen službou císaři mohl vysvoboditi, že to neučiní.37 “ Žádostem císaře vévoda nevyhověl!38 Druhý krok je spojen s diplomatickým jednáním. Spojenectví mezi Valdštejnem a králem Švédska. Valdštejn v přítomnosti Trčky předal Rašínovi, aby vyřídil králi Švédskému, „…že se poroučí Král Mti a že chce králi vše učiniti, ale až uhlídá svůj čas a dobrou příležitost. Dva dny na to byl poslán Rašín ke králi Švédskému.“ Druhým krokem se nezavazuje králi, protože chce mít možnost svobodné volby.Závazek by byl, kdyby Valdštejn poslal diplomatickou listinu, v jejímž obsahu je písemný záznam o určitých právních ujednáních.Valdštejn totiž rozvíjí svoji představu, uzavřít mír v Evropě, a proto potřebuje být volný aniž podepíše jakoukoli listinou smlouvu. Blízko Magdeburku stál císařský vlivný vrchní velitel Tillly s velikou nepřemožitelnou armádou. „ Armáda císařských a Ligy, vedená Tillym a Pappenhaimem, obléhala přes měsíc Magdeburg, až jej 20.května 1631 dobyla, vyplenila a zapálila.“ 39 Tilly chtěl další výrazný územní a majetkový zisk. „ Tilly, kterého jeho vládce a zaměstnavatel Maxmilián Bavorský, tajný spojenec Francie, vyzýval, aby nezačínal válečné střetnutí, se chtěl hojit na Sasech- a tím je vehnal do spojenectví se Švédy. „40 Následovala bitva a Tilly si sliboval úspěch. „ Spojená švédsko-saská armáda se střetla 17.září 1631 u Breitenfeldu s vojskem Tillyho. „41 Saský kurfiřt Jan Jiří a jeho armáda při prvním náporu císařských byla rozehnána. Švédský generál Torstenson byl nucen palbou rozbít Tillyho tercie. „ Švédská jízda pod Gustavem Adolfem pak drtivou porážku císařských dokončila. „42 Čeští exulanti obdrželi zprávu a očekávali pro ně příznivý vývoj událostí.Jenže Pappenheimova vojska byla nucena se stáhnout až k Weseře a Tilly ustoupil téměř k břehům Dunaje. Švédský král spolu s Fridrichem Falckým do Čech nevtáhl. Vyslal tam saská vojska, kterým velel Arnim. Z vlastní vůle začal zabírat Durynsko a Frísko a tak mohl vstoupit až na okraj Dolní Falce. Zimu přečkal v Mohuči uprostřed dvora, který byl složen z říšských knížat a knížátek. Jeho přítel Axel Oxenstierna vykonával vládu jako generální guvernér nad větší částí Německa z Frankfurtu Byl to stav, kdy se jevilo, že říši už opravdu drží Švédové. „Vytvořili pro Bernarda Výmarského švédské lenní vévodství franské.“43. „ Ale breitenfeldské vítězství neodčinilo Bílou Horu.“44 36 37 38 39 40 41 42 43 44
Tamtéž s. 74. Tamtéž s. 74. Tamtéž s. 75. POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 207 Tamtéž s. 207 Tamtéž s. 207 Tamtéž s. 207 Tamtéž s. 207 Tamtéž s. 207
14
15
Valdštejn zahájil taktiku, vyčkávat na vhodnou příležitosti, aby už nadejde příhodný čas, vstoupil do děje. Armáda krále Švédska pronikla do německých zemí a přiblížila se k državám Habsburků. Čas nazrál a Valdštejn se mohl odhodlat k činu. „Den mojí pomsty nadchází-císař již prosí, abych zapomněl a odpustil. To zatím nestačí, chci Vídeň pokořit ještě víc.Mohl bych vyzkoušet druhou stranu a jednat také s Gustavem Adolfem.“45 Valdštejn císaři sloužit nechtěl, proto se snažil rychle získat Gustava Adolfa, aby, až vojsko emigrantů vpadne do Čech, pravděpodobnost takového postupu byla téměř v tehdejší situaci určitě možná-nebylo jeho vévodství rozebráno na části. Vpád Švédů do Čech se nestal realitou, a proto vévoda se chopil bez rozpaků jiné myšlenky, totiž myšlenky Thurnovy : vpádu emigrace s pomocí švédské a saské. Vévodovi především jde o to, aby s pověření císaře jednal přímo s maršálkem Arnimem, kterého má získat na stranu císařskou. Valdštejn zahajuje zde dvojí hru. Potřebuje, přetahnout na svou stranu maršálka, který by byl zajedno s vévodou o vpádu emigrace do Čech s účastí švédské armády a saské.Spojenectví vojenských korpusů saských, švédských a valdštejnových je potřeba uchovat v mlčenlivosti před císařem Potom překvapivý útok má směřovat proti trůnu Habsburků. Jednání mezi Valdštejnem a Arnimmem se uskutečnilo v Kounicích, kde navrhl vévoda určité body ujednání Tyto zapsal tajný rada maršálka Timaeo. Dle Pekaře. to co je obsaženo v protokole o jednání tajné rady saské, je až ex post zapsáno pravděpodobně v první polovině prosince 1631 v Praze.Vsunut je výklad o návrzích Valdštejnových 1.odstranit edikt (rozuměj) restituční edikt z března 1629, v němž protestantští stavové říše spatřovali právem atentát na své postavení, 2. vše restituovati v dřívější stav, tj. odvolati exekuci (rozuměj navrátit, co na základě ediktu bylo vzato ; z části to ostatek vrátil již vítězný postup Švédů), 3. vrátit Falc (Dolní); tj. vrátit ji synu achtovaného kurfiřta Fridricha a tedy vzít Maxmiliánu Bavorskému), 4. Čechy učinit opět volebním královstvím, 5. konfiskovaná panství a statky, jež dostaly se do jiných rukou, musí být znovu postoupeny (původním) držitelům, 6. musil by vrátit i svá panství, jež drží z toho právního titulu, 7. v Čechách má být vrácena svoboda luterského vyznání těm, co jsou pod obojí. Toto není Valdštejnův návrh císařského míru, nýbrž postupem proti císaři a ve spojení s nepřítelem. Pekař zkoumá listiny a píše, že ve švédských pramenech nenašlo se dosud nic, z čeho by bylo souditi, že byly senzační projevy Valdštejnovy králi plně oznámeny.Tedy je pravděpodobně zřejmé, že sdělení Arnima švédskému diplomatovi naznačovalo, že Valdštejn se slibům, totiž ve vhodném čase uzavřít spojenectví, daným Gustavu Adolfovi již odcizil.Valdštejn se stále domnívá, že získá spojence, a proto nechal Arnimovi vyplatit nedoplatek z doby jeho císařských služeb v letech 1627-1629. Zároveň byla dojednána smlouva, že saská vojska se frýdlantského panství vůbec nedotknou, jakmile začnou obsazovat Čechy. Císař nevěděl o jednání mezi Valdštejnem a maršálkem Arnimem, a proto vydal pověření na jehož základě dne 15.prosince byl vévoda jmenován formálně „ generalcapo“ nad císařskou armádou.Vévoda dostal Velký Hlohov, který byl položen do zástavy, dokud nedostane zpět vévodství meklenburské nebo jiné knížectví stejné hodnoty a ceny. Zimního dne 21. prosince zakázal vévoda postup proti Sasům, určil, aby armáda byla nakvartýrována do cizích ubikací. Dne 27.prosince píše vévoda císaři, že poručil Gallasovi, „ aby neopomenul nepřítele z Prahy nebo z Čech vypuditi, kdyby mohl cos užitečného proti němu podniknouti, kdyby však nikoliv, aby jej stínil v jeho bytech.“46 45 46
PEKAŘ, J., Valdštejn 1630-1634 I. a II. Díl , Praha, 1934, s. Tamtéž s. 171.
16
76.
Vévoda poručil o dva dny dříve Marradasovi, aby Prahu obsadil jen tehdy, v případě kdyby ji nepřítel úplně opustil. Podivuhodné rozhodnutí při válečném tažení.. Hazardní hra, kdy na straně jedné slouží vlastnímu císaři a na straně druhé zahajuje diplomatické tahy směřujícími ke spojení s nepřáteli císaře, vede k taktice, zatím zdrženlivě vyčkávat na vhodnou (samozřejmě pro vévodu) proměnu politické konstalace Evropy. Ta byla určována poměry na vojenském a diplomatickém poli. Valdštejnova povaha vykazuje určité rysy výbušné nálady, jenž jsou i částečně ovlivněny už také předpověďmi astrologů, proto je vévoda netrpělivý a zasahuje dříve než je vhodné do politické konstalace vytvořenou Ferdinandem II a Gustavem II Adolfem.
Jednání, ani ano, ani ne. Pozoruhodný rozkaz vévodův je z doby, kdy Valdštejn vyslal své spolehlivé generály Holka a Gallase do Míšně. Dne 3.listopadu, několik dnů před bitvou u Lőtzenu, píše vévoda Gallasovi. „ Prosím pána, aby prokazoval Čechům, kteří se v Míšni nalézají, všechno dobré, aby mohli býti živi.“ 47 Sympatie o české exulanty je výsledkem stížností snad také přímluvy hr. Kinského nebo Rašína.“ Plné rozporů jsou neujasněné počiny Valdštejna při jeho krocích vedených současně směrem k císaři, emigrantům a králi Švédskému. „ Muž, jenž byl nadějí katolického světa, naslouchá klidně řečem dýšícím nesmiřitelnou nenávistí katolicismu a císařství, první zástupce císaře denuncuje před českými emigranty saskou politiku, že hledá míru s císařem, císařský jeneralissimus chválí Gustava Adolfa a chce se podejmuti jeho veliké myšlenky, slibuje pomstu hlavě katolické ligy, podávaje konečně nepříteli návrh míru, do kterého císaři nic býti nemá!“48 Jak reagují čeští emigranté? Zástupce emigrace slibuje mu českou korunu a dovolává se souhlasu nejen kancléře Oxetenstierny, ale také zesnulého krále.Vévoda ji odmítá se slovy: „Císař je sice hodný pán, ale dává se sváděti od papeženců-proto si musíme dobrý mír sami učiniti!“ 49 Vévoda je pokládán na jedné straně mnohými za osobu s neobyčejně dobře vyvinutým strategickým myšlením, která vykazuje určité znaky geniality ale také působí nejistě vnějškově, a proto je třeba ho sledovat pozorně.. Přestože Valdštejn jedná tak, že vyvaruje se uzavřít smlouvu s kýmkoli, v jednom má jasno. Je to úmysl, mír v Evropě. “ Jádrem Valdštejnovy taktické myšlenky je společné spojení s Arnimem pod vlastním komandem, …diktování míru ve smyslu požadavků evangelických, českou emigraci v to počítajíc, mír… musil by být vynucen jen zbraní proti protestujícímu císaři….v němž jde i o podporu Švédska a Francie ke zdaru jeho. Je očividné, že revoluční plány žádaly bezohledného muže, jenž by vyzbrojen byl odvahou a energií, přiměřenou velikosti záměru, ale vévoda v rozhodném okamžiku ustoupil.“50 Stává se v dějinách, že přebírají někteří ( a může jich být mnoho) od předků jejich myšlenky o tom určitém člověku, aniž by je znova zkoumali. Současníci Valdštejna přijímali za důvěryhodnou osobu a tak postoje a činy vévody byly jimi přijmuty nekriticky. „Víra potomstva ustálila se v předsudku, že Valdštejn byl muž tak veliké prohnanosti politické, že nemohl nikdy jednati nemoudře.“51 Zkoumáním činů vévody se ukazuje jeho dvojaké jednání. Slovy Pekaře: „…než že se lekal závratnosti vlastního plánu, že klesal pod tíhou jeho, čekaje pravděpodobně, až snad znamení hvězd dodá mu síly a odvahy. Jedna část vévodovy povahy je příčinou někdy tajemného a znovu se opakujícího „ Ještě není čas! “ Přichází v úvahu také, 47 48 49 50 51
Tamtéž s. 214. Tamtéž s. 262. Tamtéž s. 263. Tamtéž s. 263. PEKAŘ, Josef, Valdštejn 1630-1634, II.díl, Praha, 1934, s. 103.
17
že této době úsudek zdravého rozumu byl někdy zakryt smyšlenkou pocházející z nadpřirozeného původu.“52 Jedna otázka zůstane možná nezodpovězena.Vévodova politická myšlenka prosazení projektu míru, jenž v základu je proticísařský a že se spojí se Sasy a Arnimem. Proč trvá vévoda stále na evropském míru i přes to, že různé osoby, které mohou potvrdit mír, jednají protichůdně k sobě navzájem? První podmínka, aby byl ustanoven mír v Evropě, je založena na usmíření Arnima a vévody. Navzdory mnohdy rozpornými činy Valdštejna k osobě Arnima jedná vévoda v naději „…vracel se v důvěře k němu znovu a znovu a pověřil ho konečně úkolem,aby jeho plány nejdobrodružnější o spojemí císařské armády s evangelickými k zničení domu Rakouského zastával u švédského kancléře a u vyslance francouzského!“53
Vévoda proti císaři. Nastává závěrečné dějství dramatu o Valdštejnovi. Dnem 15.listopadu 1633 vystupuje proti císaři a kufiřtovi, klame i vzdoruje. Rozhodne se o návrat do Čech po nářcích, že je v nemilosti dvora. Sám sobě před svými generály, důstojníky a vojáky způsobí domnělou nelibost, že pro dvůr je nevhodný. Proč to činí? Nejprve potřebuje vzbudit nepřijatelnost jeho osoby u císaře, aby mohl připravovat proti císaři revoluci.Plány může uskutečnit jen s oddanou mu věrně armádou.Účelem vévody je zbavit armádu důvěry v císaře a postupně ji získat pro jeho stanovisko. Valdštejnovo počínání od 15. listopadu 1633 vyústilo ve dvojí snahu: „ Předně způsobiti bouři, rozpor s císařem, kurfiřtem a Španěly a pak dostati v tento konflikt armádu, namluviti jí, že vše co učinil, učinil k jejímu prospěchu!“ 54 Vévoda měl určitý vztah k dvěma významným osobám u císařského dvora. Pracovali z plných sil pro něho a hájili ho. „ Questenberk přimlouvaje se za povolnost a shovívavost s vévodou.“ „…a také Trautmannsdorf dal se v listu z 19.prosince na patrný ústup.Upozornil, že restrikce autority vévodovy dotkla se takového bodu, že se císaři zároveň odcizuje armáda. Co Vaše Cís. Mt categorice nařizuje, prohlásili všichni plukovníci za nemožné. Z toho se vyvozuje ve vojsku, že dvůr je chce zruinovati a že ten jeneralissimus se ho ujímá.“55 Možná by bylo snadné konflikt smírně rozhodnout, kdyby vévoda nevystoupil proti císaři velice bezohledně. Císař poručil Syusovi táhnout s pluky jejichž ležení se nacházelo v Horních Rakousích, aby postupoval k Innu a poskytl pomoc kurfiřtovi. Valdštejn se poměrně brzy dozvěděl o císařském rozkazu a poručil Syusovi, zůstat na místě Už takovéto rozhodnutí navzdory císařskému rozkazu bylo na pováženou. Dne 20. prosince 1633 vypravil vévoda již pátého kurýra s týmž rozkazem k Suysovi, obmezil i povolení na 11 kompanií. Naopak vyslanec císařův neměl se hnout od Suysa dotud, dokud generál neslíbí, že zachová se podle vůle císařovy. Suys slíbil, ale Valdštejn zakázal znovu, a Suys jednal konečně podle jeho rozkazů, nikoliv podle rozkazu císaře Pluky zůstaly v Horních Rakousích. „ Valdštejn tvrdil sice i nyní, že rozkazy jeho jsou k službě J. M. Cís., ač dvůr, ač kurfiřt Bavorský, ač nejvěrnější straníci jeho při dvoře byli již přesvědčeni o opaku.“56
52 53 54 55 56
Tamtéž s.. 189. PEKAŘ, Josef, Valdštejn 1630-1634, II. Díl, Praha, 1934, s. 104. Tamtéž. s. 190. Tamtéž s. 190. Tamtéž s. 208.
18
Vyústění v tragedii. Vévoda byl si vědom toho, že císař ještě neví o jeho přípravách, spojit se s emigranty, získat podporu krále Francouzského, spojenectví s dědičkou Švédskou a mít na své straně kurfiřty Bavorského a Saského. Každý možný spojenec čekal až vévoda rozhodne, postupovat společně do Čech a Habsburky zbavit vlády v království Českém To je přesvědčení Valdštejna. Jenže.stav diplomatický v osudovém měsíci únoru vypovídá o něčem jiném. „ Teprve v úterý 21.února, když již císařské patenty z 24. ledna byly i v Praze veřejně prohlášeny, zvěděli v Plzni celou hroznou pravdu, že vévoda jest provolán za rebela a zrádce, že armáda zbavena závazku z 12.ledna nesmí poslechnouti žádného rozkazu od vévody, Trčky a Illova a že téměř veškera je v poslušnosti císaře.Zprávu přinesl do Plzně Trčka, vyslaný vévodou napřed k Praze, kam nazítří měly vtrhnouti všechny pluky.“ 57 Oddaná část vévodovy armády smýšlela o tom, že půjde do Čech, že vévoda stane se hlavou království. V tomto bodě polemizuji s Pekařem. Valdštejn se králem českým nechtěl stát, protože nabídku českých exulantů odmítl. Ta vzešla nejprve od švédského kancléře Oxenstierny. Jeho záměr byl, oslabit habsburský trůn. Tím by se otevřela cesta na politické mapě Evropy Švédsku, které mohlo pak snadněji pronikat do jižních habsburských držav. Pochybuji o Pekařově koncepci, že Valdštejn nastoupí na český trůn, přestože pojetí Pekařovo straní Valdštejnovi. Samo takovéto pojetí stojí na pozici vzrušeného nacionalismu, který byl průvodní myšlenkou z konce 19.století a kterou Pekař vkládá do činů Valdštejna v třicátých letech 17. století. Proto může napsat. “ Byl to týž den, (pozn..22.února.), co daleko na východě, ve slezské Opavě, skládaly české pluky za volání „ Vivat Frýdlant!“ přísahu věrnosti „ králi Francouzskému, jakožto nově zvolenému Římskému císaři, vévodě Frýdlantskému, jako zvolenému králi Českému, královské dědičce Švédské, kurfiřtům Saskému a Braniborskému a konfederovaným státům a stavům říše.V tuto rebelii několika pluků, svedených českým emigrantem, vyzněla celá závratná valdštejnská konspirace!“ 58 Co napsat v závěru této kapitoly o naší veliké osobnosti českých dějin Josefu Pekařovi? Mohlo se změnit pojetí Pekaře o osobě Valdštejna? Pekař psal druhé pojetí o Valdštejnovi již za změněné politické situace v Evropě. Žil a bádal v Československé republice a nikoliv v soustátí Rakousko-uherském, kde Čechům se nezdařilo vyrovnat se politicky s Rakouskem Namísto trialismu, uskutečnil se dualismus Rakousko-Uherský, kde v jedné části byli Maďaři panujícím národem. Pekař zůstává stále na pozici nacionalistické jak v roce 1895 tak i v roce 1934. Dokladem je myšlenka, vyslovená při návštěvě prezidentova sídla v roce 1933 Na Pražském Hradě při rozhovoru s Masarykem o pojetí Československé republiky vyslovil větu. „ Jak jsme za Karla IV.byli veliký národ, Čechové vytvářeli politiku Evropy„59 Vkládá do osoby Valdštejna naději, že se může stát českým králem. Toto přání Pekaře vůbec nedošlo svého naplnění. Pekařův Valdštejn je osoba, která se ztotožňuje s postavením hvězd. Zde v těchto uskupeních vesmírných těles vidí svůj osud. Stává se často, že by mohl rozhodnout jak v politice tak na válečném poli, když reálná situace se vyvine pro něho příznivě, leč čeká až nadejde vhodný čas dle uskupení hvězd. Z toho plyne následné vyústění Valdštejnova života, které dostává tragickou podobu.
57 58 59
Tamtéž s. 314. Tamtéž s. 317. SMETANOVÁ, Jindřiška, Proč se neřekne pravda, Praha, 1997, s. 38.
19
20
III.Historik Maršan předkládá vévodovy choroby fyzické a duševní. Zdravotní stav vévody v letech 1620-1630. Autor titulu Maršan není lékařem, a proto si vzal k napsání o nemocech Valdštejna odborníka.Získal takového v osobě univ. Profesora MUDr.Stanislava Mentla.Ten přezkoumal, doplnil výsledky této práce z hlediska odborně lékařského. Historik na základě zkoumání odborného lékaře popsal zdravotní stav Valdštejna. „ Při dně hraje velikou roli dědičnost, kterou je možné prokázat asi v polovině případů. Vedle toho se připisuje nepříznivý vliv nezdravé výživě, zejména jednostranné masité stravě, snad i přemíře požívání alkoholu, především nápojů velmi silných. Dna začla náhle u vévody. Vyskytla se v 36 ½ roku. Záchvaty dny postihují především klouby nohou (podagra), probíhají za prudkých bolestí, které dostupují někdy míry téměř nesnesitelné,zejména bolestivé bývají v noci a zabraňují nemocnému ve spánku.Záchvaty bývají někdy doprovázeny mírnou horečkou, trávení bývá přerušeno, nálada zhoršená, nemocný je dráždivý a mrzutý.Dna zachvacuje později i klouby jiné, především na rukou (chiragrs),což pozorujeme u Valdštejna od podzimu roku 1631“60. Valdštejn až do počátku roku 1620 přestál i několik nemocí velmi vážných (zejména vletech 1605 a 1615), nebyl postižen žádnou chorobou, která by byla trvale ohrožovala jeho konstituci. Zvrat nastává k horšímu z jara 1620. Byl totiž v dubnu po prvé zachvácen dnou. To zaznamenává do horoskopu. Již v polovině listopadu 1625 píše, že mu „ta darebačina zase přišla do nohou“ Je to odrazen jeho vlastních nepříznivých zkušeností za zimy. „ Dne 25.března vypravil se do Vídně,ale na cestě byl postižen záchvatem tak prudkým, že se musel zdržet nějakou dobu v Habrech. „61 Stav se po dlouhých záchvatech zlepšil, a proto mohl cestovat snadno a rychle. Tažení roku 1627 je nejúspěšnějším ze všech jeho tažení vůbec. Valdštejn pronikl tehdy vítězné tažení až do Holštýnska k Rendesburku.“Tyto rychlé a daleké pohyby vojenské samy jsou dokladem mimořádné energie, jakmile jej tíživá dna opustila.“62 Více zpráv je ze zimy 1629/1630 a následujícího jara.Léčil se v Karlových Varech. Z dopisu jeho ze 17.ledna 1630 je zřejmé.“ Trpěl zase zle pakostnicí, musil se na nosítkách dáti dopraviti do Jičína.“63 Na cestě z Memmink, kterou nastoupil 3.října, byl 15.října 1630 pro prudký záchvat dny nucen zastavit se v Sulzbachu v Horní Falci a zdržet se tam.
60 61 62 63
MARŠAN, Robert, Valdštejnovy choroby a jejich vliv na zmar jeho plánů, Jičín, 1934, s. 21. Tamtéž s. 26. Tamtéž s. 27. Tamtéž s. 30.
21
Léta 1630-1634.Malárie.Poruchy nervové a duševní. Valdštejn byl také postižen malarií, což potvrzují dvě soudobé a spolehlivé zprávy. První je z 20.července 1632, kdy se zdržoval právě v ležení u Zirndorfu ve Francích. Questenberg uvádí. „ Císař prý ještě pozdě večer velmi dojat projevil mu svou lítost, že J. Kn. Milost je postižena, střídavou zimnicí, ale že doufá v Boha, že se to polepší.“64 Druhý dopis Questenbergův z 30.července 1633, obsahuje záznam o postižení Valdštejna střídavou zimnicí zdvojenou a zejména za horkého počasí. Jak se duševně vyvíjel Valdštejn v dětství. Počátek jeho nevyzpytatelné povahy je v čase chlapectví Ve věku 12-13 let na bratrské škole v Košumberku nebyl nazýván jinak, než potřeštěný. Svědčí to pouze o tom, že se jevil svému okolí nápadným a výstředním. „ O několik let později na studiích v Altdorfu (1599-1600), zbyl svého sluhu velmi zle jen proto, že prý zevloval u okna.65 Z roku 1619 je doložen zvláště divoký výbuch jeho nezkrotného vzteku, když probodl vrchního strážmistra. Dle poznání Pekaře byl mužem chvilkových výbuchů. „ Byly to projevy vyslovené nervové choroby (hyperakusie), pro které se stal pověstnější.“66 Na koně po bitvě u Lùtzenu již nikdy nevsedl. Lze z toho usuzovat o jeho stavu tělesném, ale ještě mnohem spíše duševním. „Trvalou ochablostí a pasivitou vůle, nabývající stále většího přídechu melancholie.67 Za pochodu do Bavorska v listopadu 1633 objevovaly se vévodovi na nohou vředy. Zůstaly po nich otevřené rány, takže mu musily být uřezávány celé kusy masa. Maršan z toho vyvozuje, že to byla gangréna. Dne 12.ledna Schlief při své první audienci zpozoroval v obličeji vévody nápadnou skleslost, z níž se ovšem záhy probral. „ Jest to vyslovená melancholie, což poukazuje k tomu, že se tehdy u něho počíná hlásiti i duševní choroba melancholická.68 Podle mého mínění Valdštejn projevil svou vůli ve chvilkovém vzplanutí, které pak vystřídala ochablost přecházející do naprosté odevzdanosti.Tomu nasvědčoval způsob, jak byl ve svém chebském bytu Valdštejn zavražděn.Vůbec se nepokusil o nějaký odpor. Příčinu jeho nemoci určil prof. Vlček, který vědeckým zkoumáním určil, že Valdštejn trpěl svérázným luetickým onemocněním-kombinací progresivní paralýzi a tabes dorsális. To znamená, že Valdštejn byl schopen jednat-ovšem chorobně. Jeho psychika byla určitě narušená.
64 65 66 67 68
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s. s.
50. 58. 63. 74. 99.
22
IV.Josef Janáček, roky 1630-1634 diplomacie Valdštejna. Josef Janáček významný český historik se několikrát zabýval Valdštejnem. Janáček zkoumá nebývalý vzestup Valdštejna, který byl umožněn rozpadem stavovsko-šlechtické společnosti představované právním rámcem a zejména rozvalení ekonomikého potenciálu. Byly to především vévodovi válečné investice a pozemkové transakce, které umožnily závratný vzestupValdštejna.
Nedobrovolný odchod. Císař Ferdinand II. sesadil Valdštejna z velení císařské armády dne 13.srpna 1630. Odstavení Valdštejna bylo vynucené některými šlechtici jeho dvora. Ti, si uvědomovali strmý vzestup Valdštejna, který předešel v karierním žebříčku šlechtice déle sloužící v císařských službách. Další úspěchy vévody na poli válečném a diplomatickém, vyvolaly závist těchto šlechticů k osobě Valdštejna. Jejich pomluvy o osobě vévody našly sluchu u císaře, dostaly Valdštejna ve vědomí habsburka do situace, kdy už ho nemohl udržet v pozici generalissima, a proto byl nepřímo donucen, aby odvolal povýšence z Čech, protože ho tak posuzovala šlechta.. Sesazení z vrchního velení bylo zatím nejhorší ranou, jaká ho mohla v tomto okamžiku potkat.„ Za předstíraným klidem a za zdvořilými úsměvy byl skryt nezměrný hněv.“69 Když byl Valdštejn odvolán, opustili ho dva lidé na které plně spléhal.Ti pomohli Valdštejnovi dosáhnout nejvyšších cílů. První byl bankéř Jan de Witte, jenž poskytoval vévodovi úvěr pro válečné, diplomatické a politické tahy, druhý matematik, znamenitý astronom Jan Kepler. Valštejn se na císaře nahněval, a proto začal spřádat plány na další vzestup. Chtěl se stát rozhodující osobou v politice střední Evropy, která by zastínila každého významného panovníka, politika, kurfiřta a každé rozhodující dění co se kdy před jeho sesazením událo. „ Popoháněla ho nejen touha po pomstě, ale i neukojená chorobná ctižádost.“70 V polovině června 1631, přijal ve Špandavě švédský král Gustav Adlof v audienci českého emigranta Jindřicha Matesa Thurna a spolu s ním Jaroslava Sezinu Rašína. Ten ústně sdělil králi, že Valdštejn je ochoten zahájit jednání o tom, aby se s ním spojil. Dříve než došlo ke spojenectví s Valdštejnem, rozdrtili Švédové Tillyho 17.září 1631 v bitvě u Breitenfeldu poblíž Lipska. Za této změněné vojenské situace král Švédů odmítl Valdštejnem požadovaných deset až dvanáct tisíc mužů ve zbrani poslat. „ To prakticky znamenalo zrušení předběžné dohody a konec Valdštejnových nadějí na spojenectví se Švédy.“71
69 70 71
JANÁČEK, Josef, Valdštejnova smrt, Praha, 1970, s. 55. Tamtéž s. 67. Tamtéž s. 78.
23
Diplomatické kroky. Císař byl nucen učinit příslušné rozhodnutí, protože schopných generálů s pronikavým strategickým uvažováním se nedostávalo.Opět povolal vévodu do velení armády, když Tilly se ukázal neschopným a nezastavil postup Švédů. Valdštejn se zatím 13.prosince 1631 usadil ve Znojmě. Založil zde vojenský tábor. 15. prosince se jeho dvůr stal hlavním štábem císařské armády Valdštejn se nenechal nikým omezovat, a proto určil podmínky pro Vídeňský dvůr tak, aby mohl jednat podle svého strategického plánu. “ Za prvé Valdštejn rozhodně odmítal jakékoli poručnictví císařova syna Ferdinanda III. nad armádou a tudíž i jakýkoliv dozor císařského dvora nad svou velitelskou pravomocí. Za druhé nechtěl se prozatím zavázat, že převezme velení na delší dobu než do konce března 1632. Za třetí Valdštejn vyslovil zcela konkrétní finanční požadavky pro udržování armády.“72
Opětné jednání se Švédem. Dne 15. května přijal Valdštejn dva hosty. První byl Rašín, druhý Jan Varlejch z Bubna, český emigrant a generální vachmajstr švédské armády. Jan Varlejch z Bubna, stal se zástupce české emigrace, Valdštejnovi nabídl českou královskou korunu.“ Frýdlantský vévoda však bez dlouhého rozmýšlení Bubnovu nabídku odmítl.“73 Vévodovi nešlo o to být korunován českými voliteli na krále Českého.Chtěl urovnat poměry ve střední Evropě, zejména, rozhodnout diplomatickým důsledným jednáním a vojenskými silovými prostředky o míru. Proto nabízel Švédům alianci a počítal s tím, že by se rozšířila o další spojence. Ti by mohli svoji vojenským nátlakem a diplomatickým silným vlivem přímo přinutit císaře a jeho katolické spojence k přijetí míru. Ovšem již nadekretovaného „ Mluvil přitom i o návratu evangelické emigrace do českých zemí a o vrácení jejich majetku“74
Vidina o míru ? Jednal Valdštejn buď jen z osobního zisku a ve svůj prospěch jako dříve, a nebo měl soucit z rozvrácené a válkou pustošené střední Evropy k tomu, aby ji pomohl? Podle programu na nové uspořádání střední Evropy a na konečný mír, tak jak vyslovil o něm své mínění na jaře roku 1633, nelze Valdštejna posuzovat. Pozoruhodná byla jen skutečnost, že se Valdštejn pokusil o to vystoupit v tomto okamžiku nikoliv jako válečník. Hvězdy ukázaly další. „ Sledoval dál ve hvězdách i v konkrétním životě jen své vlastní blaho a vyhlídky na získání vysokých poct a uznání. Začal věřit, že respekt k císařově autoritě je brzdou jeho schopností a možností nejen vojenských, ale také politických koncepcí.“75
72 73 74 75
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. 85. s. 125. s. 125. s. 130.
24
Valdštejn proti sobě. Valdštejnův rozhovor s Thurnem dopadl dle Rašínova mínění k oboustranné spokojenosti. V dopise určenému od kancléře Švédů do rukou Valdštejna nabízí jistou podporu. „ Kdyby Frýdlantský doopravdy zamýšlel stát se v Čechách králem, a ve skutek to uvedl, že on Oxenstjerna chce knížeti pomáhat a v tom ho podporovat, zvláště poněvadž dobře ví, že taková byla i vůle jeho krále.“76 Taková byla odpověď Oxenstjerny, kterou přinesl Bubna. Odpověď byla pro vévodu uspokojivá. Jenže místo toho aby učinil vstřícný krok, zahájil vyčkávací postoj. „ Ten dopis, „ prohlásil Valdštejn podle Rašína, „ má hlavu a patu, Oxenstjerna musí být rozumný muž. Ještě však nenadešl čas. Až nadejde příhodný čas, chci včechno učinit.“77 Takto pravděpodobně urazil Švédy. Byl to příhodný čas a ten se málokdy v dějinách opakuje, ovšem za změněných dějinných okolnostech, kdy mohl Valdštejn svoje plány přetvořit v určité činy. Valdštejnovi bylo přímo nabízeno, spojit své síly se Švédskem. Zůstal stát nerozhodně na započaté cestě a to byla příčina jeho pádu. Vévoda byl sám strůjcem vlastního ztroskotání. Valdštejn jednal skrytě s protihabsburskou stranou a také jednání s protestantským Švédskem a katolickou Francií zůstala velice dlouho utajená. „ V červnu a červenci, zatímco činnost armády přiváděla vojenské experty ve Vídni k zoufalství, neměl ani císař, ba dokonce i některý z valdštejnových zjevných nepřátel dlících u dvora nejmenší důkaz o tom, že by byl Valdštejn zrádcem.“78 Valdštejn vychází v tomto titulu Janáčkovi za osobu, která svoje rozhodnutí učiní vždy na základě postavení hvězd, bez ohledu na to, zda je ve výhodném diplomatickém, politickém a vojenském postavení. Odvrací se zjevně od císaře.Českým králem se stát nechtěl. Začal provádět vlastní politiku, která ho měla vynést do výsadního postu Pak by, pevně usazen v pozici mohl zahájit jednání o míru v Evropě. Uzavřít mír v Evropě bylo na vévodu příliš, protože se mu nedostávalo jak spojenců tak i rozhodného činu, ačkoli situace k tomu přímo vybízela. Opájel se svojí vlastní velikostí, výjimečností, a proto ho tato chiméra dovedla k pádu.
76 77 78
Tamtéž s. 141. Tamtéž s. 141. Tamtéž s. 148.
25
V. Josef Janáček a jeho posun o vývoji života Valdštejna. Změna. Mnoho šlechticů měnilo svoji víru a přestupovalo většinou ke katolíkům na předělu konci 16. a začátku 17. století. Jedním z nich byl i šlechtic z poměrů nízkých Albrecht z Valdštejna. Konverze v náboženské otázce pro něho znamenala vstup na půdu kde mohl dosáhnout jak na finanční zisk, tak i rozsáhlý majetek. Byl to krok směrem do nadějné budoucnosti. „ Valdštejn přestupem ke katolictví odstranil poslední překážku, která mohla brzdit jeho cestu za kariérou.“79 Módou této doby bylo, zajímat se o astrologii a z toho vyplývající, nechat si astrology sestavovat horoskopy. Valdštejn tedy vyhledal známého astrologa Keplera a nechal sobě sestavit horoskop. Keplerovovo poznání o nebeských tělesech Valdštejna přesvědčilo, že má vždy věřit hvězdám. Valdštejn začal považovat jakési rozmístění drah těles vesmíru za směrodatné, když jedna předpověď se vyplnila.Výhodným sňatkem s bohatou vdovou vyženil rozsáhlé pozemky a tím se do budoucna otevíraly rozsáhlé možnosti k pozemkovým převodům Když se však rozhodoval pro svou vlastní cestu, přijal tu, kterou mu nabízeli Olomoučtí jezuité. Slibovala rychlý vzestup.Jeho kroky směřovaly do tábora katolických radikálů k Ferdinandovi Štýrskému. „ Počátek tohoto osudového zvratu ve Valdštejnově životě spadá do doby moravského sněmu, který se konal v červenci 1614 v Olomouci.“80 Spor o nekšovské dědictví nebyl rozhodnutý, a proto Valdštejn poslal dopis nejvyššímu českému kancléři Zdeňku Popelu Vojtěchu z Lobkovic s žádostí, aby mu pomohl zajistit císařský dekret. Jakmile by získal od císaře nárok na dědictví, mohl zcela rozhodovat co učiní s vyženěným majetkem. Katolík Lobkovic vyšel Vadlštejnovi vstříc. To stačilo určitě k tomu, aby Valdštejn vstoupil do zorného pole císaře. „ V nastávajícím měření sil se už také s Albrechtem z Valdštejna začalo na katolické straně zcela vážně počítat.“81
Kroky v katolickém táboře. Valdštejn se dostal v žebříčku kariéry na určitý post. Srpen 1620 je čas, kdy byl jmenován do titulu dvorského válečného rady. Tím náleží do důstojnického sboru. Byl to projev důvěry. “ Své místo nepřestával vidět v čele bojující armády, protože tam jedině mu kynula naděje na slávu a zisk.“82 V době po bitvě na Bílé hoře se vydal na sever Čech, aby vybral peníze od měst. Naverboval z těchto vybraných peněz pěší pluk, aby se dostal v roce 1620 mezi významné císařské plukovníky. „ Čtyři tisíce mužů v jeho žoldu představovalo už malou armádu.“83 Valdštejn získával přístup k majetku jakmile se naskytla příležitost.Uzavřel o své vůli výhodný spolek s Lichtenštejnem. Kdyby získal poručnictví nad Jiřím Smiřickým, měl by možnost, stát se správcem jeho majetku, pozemků a peněz. “ Dva dny před vyhlášením rozsudku nad Albrechtem Janem Smiřickým vyzval Lichtenštejn městskou radu ve Vratislavi, aby zadržela a vydala Valdštejnovi šlechtice Jindřicha Jiřího Smiřického. 30. dubna oficiálně jmenoval Valdštejna poručníkem tohoto posledního mužského potomka rodu Smiřických.“84 79 80 81 82 83 84
JANÁČEK, Josef, Valdštejn a jeho doba, Praha, 1987, s. 58. Tamtéž s. 116. Tamtéž s. 119. Tamtéž s. 192. Tamtéž s. 204. Tamtéž s. 218.
26
Jak byl přijímán u dvora Valdštejn? Dne 18.ledna 1621 obdržel patent, kterým ho císař jmenoval pražským plukovníkem. Touha mít více peněz se projevovala u Valdštejna také vstupem do mincovního konsorcia. Dne 18. ledma 1622 bylo ustanoveno se souhlasem císaře konsorcium, které mělo razit devalvovanou minci. Byl členem konsorcia a naučil se zde, jak vést velké peněžní obchody.Tomu přineslo zisk asi čtvrt miliónu zlatých.Větší zisk však představoval rozdíl mezi kupní cenou a skutečnou cenou získaných statků. Kupní cena vždy byla o značný rozdíl nižší. Valdštejnovi záleželo na tom, aby císař vnějškově projevil svoji náklonnost. Tím by se dostal do císařovy milosti..Prvním krokem, který císař na Valdštejnovu žádost učinil, byla změna frýdlantského a libereckého panství v dědičný statek dne 12.srpna 1622. Podzimního dne 15.září 1622 se dočkal dalších poct, které byly spojeny s tímto novým majetkem.Valdštejn byl povýšen do titulu dvorského hraběte, takzvaný palatinát. Znamenalo, že směl jmenovat veřejné notáře, legitimovat nemanželské potomky osob nižších stavů, povyšovat osoby z nízkých společenských vrstev mezi šlechtu, proměňovat jednotlivé staky v rámci frýdlantské domény v léna a zřizovat na Frýdlantsku nové trhy a hospodářské podniky. „ Privilegia z 15. zaří 1622 zvýšila Valdštejnovu prestiž a především ho zbavovala jakéhokoliv podezření, že došel bohatství nelegálními cestami.“85 Další výrazný krok Valdštejna v jeho kariéře se nabízel tím že bylo uvolněné místo vrchního velitele, protože ještě dva roky po Buquoyově smrti bylo neobsazeno. Valdštejnovi se dostalo od císaře další uznání. Císař povýšil 7.září 1623 Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna a z Frýdlantu, plukovníka nad dvojnásobným regimentem pěchoty a jízdy do knížecího stavu. Povýšení náleželo i jeho synovi. Opět další, tentokrát výrazné rozhodnutí císaře umožnilo, aby Valdštejn vstoupil mezi českou šlechtickou nobilitu. „Valdštejnovi zajišťoval knížecí titul nejpřednější místo mezi českou šlechtou. Knížecí titul znamenal téměř vrchol v šlechtické hierarchii.“86 Česká aristokracie to považovala za svoji křivdu.
Vlastní území. Valdštejn začal svoje území postupně stmelovat. Císař povýšil Frýdlantsko na knížectví.Valdštejn dokonale využil více pravomocí nad poddanými a v důsledku to znamenalo. Všechna odvolání proti rozsudku městských a nižších vrchnostenských soudů v jeho dominiu končila u Valdštejna. Tím byl učiněn rozhodný krok k vnitřnímu stmelení Frýdlantského panství. “ Avšak jen zasvěcení pozorovatelé tušili, že Valdštejn směřuje ještě dále, k vytvoření státu ve státě.“87 Celé toto úsilí by vyznělo v neurčitost, kdyby neměl dědice, a proto myslel jak se výhodně znova oženit. „ Valdštejn si vybral druhou dceru Karla z Harrachu, Isabelu Kateřinu, s jejíž sestrou se roku 1621 oženil Maxmilián z Valdštejna.“88 Bylo tradicí dávat manželům dary. Několik dnů před sňatkem byl povýšen na generálního vachmajstra pěchoty a tak konečně vstoupil mezi císařskou generalitou. Byl to dar hr. Harracha, který měl vlivné slovo u císaře. Správa frýdlantského knížectví byla postupně dotvořena. „ Bez ohledu na dílčí územní proměny proces vzniku frýdlantského knížectví se uzavřel na začátku roku 1625.Tehdy také došlo ke konečnému vyúčtování mezi Valdštejnem a císařem, vylučujícím jakékoliv další pochybnosti Valdštejnových vlastnických práv..“89 85 86 87 88 89
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s. s.
255. 298. 271. 272. 289.
27
28
Nepohodlný vévoda. Valdštejn se nedal odradit od svých názorů, vládnout své armádě a zdokonalit její organizaci. Do toho přišlo jednání, aby byly rozpuštěny císařské pluky. Vévoda zastával opačný požadavek. Také vyjednával od začátku roku 1624 o vybudování citadeli. Měli to být dvě pevnosti na ochranu hlavního města království.To vyvolalo závist mezi českými šlechtici. „ Zášt vysoké české šlechty se projevovala tím, že hledala ve všem jen nízkost vévody.“90 Česká šlechta nepřijala mezi sebe někoho, kdo byl provokující individualitou. Proto Slavata sepsal udání, kde vypočítával všechny jeho skutečné i domnělé hříchy. Poslal je císaři. Císař nebyl ochoten vyjít vstříc české šlechtě. „ Přešetřovat všechna ta udání, by znamenalo nechat padnout Valdštejna a na tom neměl ve Vídni nikdo zvláštní zájem.“91 Byly i tací, kteří stáli při Valdštejnovi a radili, aby si získal císařovu milost. „ Mezi nejvlivnějšími dvořany měl Valdštejn dobré spojence, kteří záměrně oslabovali účinek žalob. Uhradí peněžní ztráty, které způsobil císaři platbami dlouhou mincí.“92 Císař jeho nabídku přijal a tím se Valdštejn s Ferdinandem II. vyrovnal.
Postup na generalissima. Valdštejn si nechal sestavit již druhý horoskop od astronoma Keplera. V horoskopu byla neurčitá zmínku o vážných obtížích mezi ním a císařem, které Valdštejna čekají někdy na začátku roku 1634. Navzdory tomu roku 1625 odrazil útok nepřítele a na dvoře se začalo jednat o jeho reorganizaci císařské armády. Podpořil ho v tom Hans de Wite malostranský kupec. Ten financoval přeměnu císařské armády. Proto se ozvali závistivci. „ Jeho protivníci však nemohli císařovo rozhodnutí brzdit do nekonečna Jednoho letního dne. 25.června 1625 byl Valdštejn jmenován generálem a vrchním velitelem císařského vojska v Německu a Nizozemí, a ačkoliv měl nyní možnost navrhnout císaři jmenování podřízených generálů, neučinil to. Markýz z Montenegra musel z císařských služeb odejít, dosavadní generál kavalérie don Baltazar Marradas mohl v nové císařské armádě sloužit pouze jako plukovník.“93 Přeměna armády v zdatně vycvičené a bojeschopné vojáky umožnila císaři, aby byl respektován jeho protivníky. Valdštejn pracoval pro Habsburka, proto mohl císař si uvědomit. „ Posílil autoritu Habsburků jak vůči nepřátelům, tak i ve vlastním táboře.“94 Valdštejn dokázal spojit jak ekonomické tak i vojenské věci spolu navzájem. To odlišovalo Valdštejna od ostatních vojevůdců. Vytvořil podle svého plánu armádu na kterou se mohl spolehnout. V bitvě u Desavy byl úspěšný. Valdštejn dozrál v politika evropského významu. „ Těžko mohl někdo ze zasvěcených se domnívat, že se muž s tímto nadhledem chce právě v tomto okamžiku vzdát vrchního velení. Eggenberk prozíravě prohlédl jeho záměry. Tady nejde o plány na nějaké vedení krátkodobé kampaně, ale o základní linie císařské politiky, jak vůči nepřátelům, tak vůči spojencům. Šlo totiž o to, že přesunutí válečných akcí do říše by určilo nový kurs císařské politice, kdy armáda by se stala hlavní zárukou politického významu monarchie. Následkem toho by Valdštejn dosáhl na velice rozhodnou autoritu vrchního velitele. A pokud šlo o Valdštejna, nemohl být Eggenberk na pochybách, že by své pravomoci plně využil.“95 90 91 92 93 94 95
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s. s. s.
298. 300. 301. 308. 309. 323.
29
Vzestup Valdštejna pokračoval, protože se před ním otevírala rozsáhlá kariéra. Zimního dne 15.ledna mu byl vyměřen měsíční plat na svou dobu výhodný 6 000 zlatých s platností do 25. července 1625. Bylo mu to málo, a proto císař poskytl ještě další výsady. V polovině února císař mu předal jako léno Zaháňsko. To vyvolalo závist. „ Stal se vévoda tak mocným, až to vzbuzuje starosti.“ Psal 12.února 1628 španělský velvyslanec Francisco de Antona svému králi do Madridu. Svoje poznání o Valdštejnovi sdělil také Maxmilián Bavorský. Dne 21. března 1628 se vyslovil, že by se nikdo neodvážil vévodovým radám oponovat. Zde šlo totiž o to, že vévoda založil svůj vztah k císaři na základě vojenské a politické koncepce. Byl si vědom, že politika Habsburků by potřebovala usměrňovat.
Odchod bez pocty.Zrada císaře. Dne 13. srpna 1630 sesadil císař Valdštejna z vrchního velení císařské armády.Císař se zbavil vynikajícího vojevůdce. Počet vojáků byl snížen na 40 000 mužů. Armáda byla podřízena Tillymu, kterému uděloval rozkazy Maxmilián Bavorský. Císař ztratil vojenskou moc nad armádou, a tím se pomalu sunula diplomacie císaře k pádu.Valdštejnovo sesazení, způsobilo, že vévoda začal vyjednávat ze Švédskem. Dne 18.června 1631 předal Rašín Valdštejnovi poselství od švédského krále, že by Gustav Adolf přijal rozkol v císařských řadách. Protože si nemohl být Valdštejnovým postojem zcela jistý, tak jen pouze vědomě setrvával na všeobecných proklamacích. V hlavě vévody se stále držela myšlenka, že byl nespravedlivě sesazen z vrchního velení císařské armády. Vévoda se chtěl pomstít císaři, a proto se vyjádřil o císaři před Rašínem „ Kdyby jeho duše na dně pekel byla, a on ji mohl vysvobodit pouze tím, že by sloužil císaři, že toho neučiní.“96 Valdštejn se zdržel odpovědi, jenž by byla poslána diplomatickou kurýrní poštou, a proto se pouze vyslovil, že zatím bude vyčkávat „Chce králi vše učiniti, ale až uvidí svůj čas, a dobrou příležitost..“97 Zde započal Valdštejn první krok, aby se odvrátil od císaře. Císařský dvůr vůbec nevěděl o tajném vyjednávání vévody se švédskými diplomatickými službami. Když byl Tilly poražen králem Švédska a hledal se vynikající vojevůdce, který by zastavil Švédy, tehdy obrátil se císař na Valdštejna., aby znova převzal generalát. Ke konkrétním návrhům se dlouho nevyjadřoval. To byla součást jeho hry. Čím déle se jednání protahovalo, tím se císař stával ochotnějším k větším ústupkům. Velení armády převzal pod podmínkou, že bude velet pouze do března 1632 a že jeho pravomoce nebudou nikým omezovány.Císař souhlasil s navrženými podmínkami, a proto Valdštejn se stal opět velitelem císařské armády.
96 97
Tamtéž s. 395. Tamtéž s. 395.
30
Idea míru? Vévoda přijal císařovu výzvu, aby se stal vrchním velitelem jeho armády. Podnikl určité kroky na diplomatickém poli. Valdštejn jednal pravděpodobně se Švédskem, Saským kurfiřtem a Maxmiliánem Bavorským o tom, ukončit válku a jak přivést bojující strany k diplomatickému stolu. Zde by také měla být podepsána dohoda. o míru. Jak je posuzován Valdštejnův tah na ukončení bojů a podepsání míru v Evropě? „ Idea míru, kterou Valdštejn pronesl v Jičíně a mnohokrát později opakoval, učinila na mnoho historiků hluboký dojem. Domnívali se a stále se domnívají, že Valdštejn považoval v této době mír za nevyhnutelné řešení všech sporných problémů a že byl ochoten se obětovat pro jeho uskutečnění. I kdyby zmíněné prameny interpretovaly Valdštejnovy návrhy poměrně přesně, představa Valdštejna jako pacifikátora rozvášněné a zbědované Evropy vyznívá z mnoha důvodů falešně. Prvním z těchto důvodů byl Valdštejn sám. Nemohl se zbavit minulosti, a stát se takřka přes noc politikem zaujatým pro ideu všeobecného dobra. Muž, který se dal v nástropní malbě svého pražského paláce zobrazit jako antický bůh války, který založil na válce neuvěřitelnou kariéru, který u války neustále bohatl a netroufal si bez vojenské podpory vyslovit ani tyto politické názory, nemohl upřímně volat po míru a po nápravě spáchaných křivd. Nebylo ostatně náhodné, že jeho mírový návrh byl podmíněn zkázou císaře a Habsburků a že hlavním předpokladem jeho realizace se mělo stát vojenské spojenectví, likvidující nemilosrdně všechen odpor. Valdštejn mluvil jedním dechem o válce a o míru, o vrácení majetku evangelíkům a o vyhnání jezuitů, o nápravě křivd a také o nových násilnostech. Zůstal nedomyšlený teoreticky, ale budoucím spojencům zněl stále přijatelně“98 Jaké byly podmínky míru? Valdštejn navrhoval Arnimovi a jeho prostřednictvím saskému kurfiřtovi, že by měla obě vojska zastavit vzájemné nepřátelství.Vytvořit vojenskou alianci proti každému, kdo porušuje mír ve střední Evropě. Také společně bojovat proti panovníkům, kteří by nechtěli souhlasit s obnovením původního politického požadavku z roku 1618. To znamenalo, že by byla podle tohoto stavu také obnovena náboženská svoboda. „ V hlavních cílech (i v nedůslednosti) byl tento návrh obdobou návrhu, jejž Valdštejn učinil o několik týdnů dříve Švédům.Počítal ostatně, že aliance se Švédy by se mohla rozšířit o Sasko a naopak že by byla aliance se Saskem přijatelná i pro Švédy.“99 Jenže jeho jednání o míru s Arnimem se nedařila. Spojenectví nebylo uzavřeno. Neúspěch při jednání se Sasy, nastínil další možnost. „ Císařské vojsko omezovalo všechnu bojovou aktivitu na stavění stráží, vysílání spížujících oddílů a nedaleko odtud v táboře spojené armády sasko-braniborsko-švédské řádily hlad, nemoci. Nikdy se žádnému vojevůdci nemohla vyskytnout příznivější příležitost k útoku.“100 Valdštejn jakoby tuto příležitost nebral na vědomí, a proto císařský dvůr začal podezřívat Valdštejna „ Maxmilián Trautmannsdorf ho upozorňoval, že u vídeňského dvora ztrácí valem důvěru a dostává se už do nezáviděníhodného postavení neúspěšného vojevůdce.“101 Vévoda učinil neprozřetelný krok „ Okamžitě přeruší všechno spojení s nepřáteli a že rozvine vojenské akce, které by posílily jeho otřesený úvěr ve Vídni.“102 Začal vyjednávat s Arnimem. Chtěl, aby se císařské a saské vojsko spojilo pod jeho velením a zahájilo tažení proti Švédům. Arnnim byl překvapen tímto nečekaným obratem, a proto už nechtěl s Valdštejnem vyjednávat. Poslal k dalším jednáním místo sebe polního maršálka vévodu Františka Albrechta Sasko-Lauenburského. Tímto byla ztracena možnost vytvořit protihabsburskou alianci. 98 99 100 101 102
Tamtéž s. Tamtéž s. Tamtéž s. Tamtéž s. Tamtéž s.
422. 425. 436. 444. 444.
31
Evangelická strana se dozvěděla o Valdštejnově kroku. Začala pochybovat, zda je možné Valdštejna ještě brát vážně. „ Valdštejnův úvěr byl v evangelickém táboře beze zbytku zničen.“103 Také vídeňský dvůr měl pochybnost o Valdštejnově oddanosti. Podezíral vévodu, že se odklání od císaře a připravuje zradu. Vévoda si uvědomil, že už není v jeho možnostech ospravedlnit se u vídeňského dvora. Proto učinil riskantní krok. “ Spojení s nepřáteli, se Sasy a Švédy. S těmi, které několikrát zklamal a s nimiž hrál stejně obojetnou hru jako s vlastním císařem.“104
Generálové. Císařský dvůr byl ve stavu, kdy už se postupně přikláněl k možnosti opustit Valdštejna. Když došel pomlouvačný dopis o vévodovi, který poslal do Vídně Piccolomini, císař měl stále pochybnosti o Valdštejnově zradě. Císařský dvůr už nebyl ochoten uvažovat o dalším jednání s vévodou, a proto začal okruh okolo císaře Valdštejna obviňovat z neloajálního jednání vůči panovníkovi a tím působit na císaře.“ Pod jeho tlakem podepsal císař 24. ledna 1634 patent, kterým zbavoval Albrechta z Valdštejna vrchního velení císařské armády.“105 Pro Piccolominiho, Aldringena a Gallase to znamenalo, že mohou násilím odstranit Valdštejna. .Piccolomini požadoval od císaře jistotu, že už může být vévoda odstraněn. Dočkal se dne 4. února 1634, kdy císař potvrdil dalším listem rozsudek nad Valdštejnem. Pověřil Piccolominiho jeho provedením. „ Tím císař přiznal svůj hlavní podíl na spiknutí proti Valdštejnovi a navíc projevil důvěru Piccolominimu i tím, že mu poslal čerstvý maršálský dekret. Nyní se začal Piccolomini připravovat ke konkrétním činům a spiknutí generálů proti Valdštejnovi se mohlo rozvinout jako dalekosáhlá vojenské a politická operace.“106 Můj pohled na výklad Janáčka. Druhé pojetí Valdštejna od je předkládáno jakoby jen za mocenský střet mezi českou šlechtou a Valdštejnem. Je třeba si uvědomit, že Valdštejn se střetl nejen z českou šlechtou ale také měl potyčky s císařem, neshoda se projevila i vůči švédskému králi a kancléři. Na jeho panství poddaní k němu neměli sympatie. Valdštejn šel svoji vlastní cestou, aniž by bral ohled na osoby s nimiž jednal. Byli pouze jednotlivci s nimiž byl spřízněn diplomaticky ale nikoli lidsky. Svým nekompromisním postojem si postavil proti sobě více závistivců než těch, kteří s ním mohli sympatizovat. Tento postoj má svoji příčinu v touze Valdštejna po finančním zisku. Valdštejn pochopil, že postupem času je válka výdělečný podnik, a proto začal podnikat.
103 104 105 106
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s.
445. 463. 483. 485.
32
33
VI.Psychologické pojetí Valdštejna od Zdeňka Kalisty. Česká nejistota. Poslední dny května roku 1618 se události v dali do pohybu. Byli odstraněny důležité katolické osoby ze svých pozic na pražském Hradě, které zastávali místa místodržitelů v království Českém. Zde docházelo k tomu, že se střetly dvě koncepce uspořádání zemí Českých. Stavovská, kde by každý stav (měšťanský, šlechtický a rytířský) byl zastoupen na Sněmu. Centralistická, uspořádaná tak, že z jednoho centra by vládl rod Habsburků. Tato druhá koncepce byla pro české stavy nepřijatelná. Jedna osoba, tehdy ještě poměrně neznámá vstoupila do dění. Bylo to Albrecht z.Valdštejna, který se na radu Karla ze Žerotína zachoval neutrálně, protože stavovské moravské vojsko nestálo pevně za politikou stavů. „ Ač sám byl ve službách stavů, neváhal zahájiti při dvoře císařském jednání o postavení kyrysnického pluku ve službách císařských pod jeho velením.“107 Byl to pokus pro případ, že by politika jeho švagra padla a Valdštejn mohl pak vystupovat v císařském táboře. Je to určitý druh psychózi. Tedy rozpolcenost.
Na jeviště dějin vstupuje vévoda. Valdštejn velice ctižádostivý muž se blýskl tím, že odcizil peníze ze stavovské pokladny, aby je dovezl do Vídně a předal císaři. Uznání přišlo od císaře. Císař udělil Valdštejnovi hodnosti na žebříčku šlechtického stavu, a tím vstoupil tento ctižádostivý muž mezi šlechtu. Jakmile se stal Valdštejn vévodou provedl změnu v jemu svěřené armádě, tedy zasáhl do složení ve velitelském sboru. Ponechal sobě jen ty velitele, kteří byli vděčni za svoje místa. “ Armáda měla být co možná plně v rukou svého velitele.Zvýraznit svoje velitelské postavení-a to i formálně: titulem „supremus campi generalis“ (nejvyšší vojenský velitel“), jehož Valdštejn začal užívat od roku 1626-leželo Valdštejnovi na srdci zřejmě více než cokoli jiného.“108 Vévoda chtěl vystavět jemu oddanou armádu, které mohl velet jen on, protože nepotřeboval, aby jeho armádou vládla nějaká dvorská válečná rada nebo intriky různých dvorských hodnostářů z okolí panovníka. Měla to být armáda politicky a vojensky náležející Valdčtejnovi. Valdštejn se zajistil ještě také tím, že se oženil s dcerou Karla Harracha, který byl ministr Ferdinanda II. Dne 9.června 1623 vévoda si ji vzal za manželku. Tento sňatek mu umožnil, aby skrze Harracha se dovídal o tazích šlechticů na císařském dvoře, kteří by chtěli zmařit jeho plány. Valdštejn stoupal v karierním šlechtickém žebříčku. Byl jmenován císařem generálem nad baltickým a oceánským loďstvem. Jakmile přibývalo titulů a funkcí, rozšiřoval se i počet závistivců. „ V dubnu zavítal do Prahy podivný diplomatický vyjednávač v kutně kapucínského mnicha Alexander de Hales a vstoupil nenápadně ve styk s různými činiteli císařského dvora.“109 Sestavil jejich výroky, které poslal Maxmiliánovi Bavorskému. „ Byla to těžká obžaloba proti Valdštejnovi.“110
107 108 109 110
KALISTA, Zdeněk, Valdštejn. Historie odcizení a snu, Praha, 2002, s. 78. Tamtéž s. 129. Tamtéž s. 154. Tamtéž s. 154.
34
S vévodou nebo bez? Sjezd katolické ligy, který se na pozvání Maxmiliána Bavorského sešel v prosinci 1629, měl rozhodnout otázku, zda může Valdštejn zůstat ve funkci vrchního velitele císařské armády. Císař nechtěl, aby se rozešel s vévodou v nepříjemnostech, a proto mu nabídl výměnou za vrácení Meklenbuska jeho dřívějším držitelům Lužici. Valdštejn odmítl, byl ochotný vzdát se Meklenburska jen za vysokou finanční částku. Dne 19. června 1630 přijel do Řezna císař, aby zahájil sněm kurfiřtů. Zde měla být provedena volba, na žádost císaře, Ferdinanda III. králem římským. Kurfiřti si vymínili požadavek, aby nesměl Valdštejn přijet na sněm do Řezna, a tím by neovlivňoval průběh rokování. „ Ale souhra činitelů, kteří se zvedli proti Valdštejnovi a jeho politickým představám na řezenskám sjezdu, postavila císaře před hrozivé nebezpečí, že dojde jednak ke spojení katolických a protestantských stavů říši proti němu, což podle dobrého zdání tajné rady císařské (bylo by to nejhorší)- jednak spojení kurfiřtů a největší části říše s Francií. Měl-li se vyhnout tomuto takřka přede dveřmi stanuvšímu nebezpečí, bylo nutno hledat kompromis. A jako nejschůdnější cesta k němu se jevilo-propuštění Valdštejnovo.“111
Dramatické činy. Po svém sesazení z velení císařské armády se sešel vévoda s Rašínem, aby jeho prostřednictvím učinil návrh pro švédského krále. „ Poslat do Čech deset nebo dvanáct tisíc mužů pod hrabětem Thurnem, že se pokusí získat na svou stranu důstojníky císařské armády, svoje známé, a spojenými silami pak vyženou císaře.“112 Dle Kalisty historici vysvětlují tento krok za první projev zrady. Gustav Adolf vévodovi nevěřil, protože už věděl, že ve Vídní učinili tak výhodné ústupky, aby přiměli vévodu stát se velícím generálem císařských vojsk. Došlo k tomu v protestantském táboře, že protestantská knížata zastávala rozdílnou politickou linii než Gustav Adolf. Tak byl oslaben král Švédský.Valdštejn ne to zareagoval, tím že změnil o sto osmdesát stupňů svoji strategii. Porazil v osudné bitvě u Lőtzenu Gustava Adolfa, a tím si částečně uvolnil cestu. Jenže co se přihodilo? „ Uzavřeli protestantští stavové němečtí spolek s Korunou švédskou.“113 Valdštejnovy naděje na rozkol na protestantské straně začínaly pozvolna klesat. „ Za novým spolkem stanuli finančně i západoevropští odpůrci Habsburků: Francie, Holandsko a Anglie.“114 Vévoda podstupuje na tehdejší čas riskantní hru. „ A tak začaly se styky mezi saským vrchním velitelem a generalissimem císařské armády rozvíjet v jakousi hru plnou, zvláště na straně Arnimmově, podivných úskoků, vytáček a přetvářek.“115 Císař začal za této situace hledat způsob, jak Valdštejna sesadit. Valdštejn pochopil, že nemá-li se rozpadnout jeho sen o moci, je třeba jednat. “ Jsme nyní odhodláni“ uzavírá list“ odložiti maškaru zcela a s pomocí Boží dáti dílu gruntovní počátek. Bude-li to zanedbáno, nevyskytne se taková příležitost na věky. Může ještě této zimy mnoho dobrého býti provedeno.“116 Věci se daly do pohybu odhalením, které učinil vídeňskému dvoru 13.-14. ledna 1634. Valdštejnův podvelitel a důvěrník Ottavio Piccolomini.Dle Kalisty to bylo vylhané obvinění. Získal ještě dva vysoké důstojníky císařské armády, Gallase a Colloreda. Jeho odhalení 111 112 113 114 115 116
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s. s. s.
169. 204. 224. 224. 225. 240.
35
poslané Ferdinandovi obsahovalo pravděpodobně vylhané činy.“ Že Valdštejn chce provést veliký převrat v Itálii, který má vypudit Španěly s poloostrova Apeninského, že Francii slíbil Burgundsko a Lucembursko, že Polsku, spojí-li se s ním, odstoupí Slezsko, že chce provést restituční edikt a donutit luterány, aby vrátili majetky jimi zabrané církvi katolické atd.“117 Svědectví Piccolominiho, který byl velice blízkým Valdštejnovi, se stalo tím posledním krokem pro císaře. Císař vydal dne 24.ledna patent,kterým zbavuje Valdštejna vrchního velení nad císařskou armádou. Dějství postupného odstavování vévody jak z vrchního vojenského velení, tak z diplomatických služeb ale také z politického rozhodování spělo k tragédii, která se stala v Chebu. Valdštejn byl zabit.. Závěrem zbývá napsat pohled Zdeňka Kalisty na vévodu frýdlantského. „Byl to člověk odcizený, uzavřený do sebe sama, pozbyvšího všech pocitů sounáležitosti. Měl svůj sen o moci, který v sobě vytvářel osamělý člověk v jakousi náhradu za všechny sny a vztahy, jimiž je jinak člověk vázán na své okolí. Ctižádostivý sen, se mocněji a neuniknutelnuji zvedal a rostl v samotách jeho odcizení. Sen měl už základy v jeho ranném mládí, v dětství bez rodičů, v mládí divoce rostoucí mezi cizími, snad i sobeckými lidmi-nesl výrazné znaky tragičnosti.“118
117 118
Tamtéž s. 244. Tamtéž s. 251.
36
VII.Josef Janáček vykládá o pomstě Valdštejna vůči Václavu Bítovskému. Činy Valdštejna. Čas mezi roky 1617-1622 byl naplněn v Čechách zásadním střetem o vládu v království. Čeští stavové na straně jedné a rod Habsburků na straně druhé stáli proti sobě. Jak už to velmi často bývá v osudových dějinných zvratech, objeví se také osoby, které dokáží z těchto zásadních zvratech vytěžit pro svůj prospěch co nejvíce. Jeden z nich byl Albrecht z Valdštejn. Plukovník Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna ukradl peníze z pokladny českých stavů. Dne 5. května s uloupenou kořistí dorazil do Vídně. Nejprve ukázal svoji příslušnost ke katolické straně a za druhé začal vojenskou kariéru v panovníkově armádě Byl přijat zdrženlivě, a proto vyhledával vlivné osoby na císařském dvoře.Navázal dřívější vztah k Eggenberkovi a nově se spříznil s pozdějším tchánem Karlem z Harrachu. Tím rozhodně vstoupil do povědomí šlechticů vídeňského dvorského prostředí. „ Dvorské kruhy ho přestaly považovat za jednoho z tuctových arivistů, a začaly mu věnovat více pozornosti, než bylo pro nového člověka obvyklé.“119
Václav Bítovský. Čeští stavové byli poraženi na Bílé hoře. Morava se udržela ve střetu proti Habsburkům o něco déle, než také padla. Porážka moravských stavů je přivedla k jednání o kapitulaci. Když se nepodařilo císařské straně, aby přiměli stavy ke kapitulaci, odešel ze shromáždění Ladislav Velen, Václav Bítovský, Albrecht Sedlnický a Jiří Bruntálský z Vrbna. Václav Bítovský vstoupil do vojska Jana Jiřího Krnovského. Vytvořili vojenské seskupení, které bylo u Olomouce poraženo. Bítovského hledali císařští. V létě roku 1622 soud vystavil list o provinění moravských rebelů proti císaři Ferdinandovi II. Bítovský se za svoje hříchy už také nacházel mezi nimi. Jarem roku 1622 Valdštejn požádal císaře o náhradu válečných škod. „ Největší část viny za jeho ztráty padá na hlavu Jana Prusinovského z Vickova a Václava Bítovského z Bítova, a požádal císaře, aby mu jako náhradu o podstoupil jejich statky.“120 Při tažení do severního Německa zajali Valdštejnovi vojáci ještě s jinými Václava Bítovského z Bítova. „ Padl do rukou mocnému císařskému generálovi, který nedokázal po mnoha letech zapomenout svým protivníkům křivdy. “121 Valdštejn si uvědomil, že nyní je možné pomstít se Bítovskému a vrátit mu vše to co on způsobil jemu. „ Bítovský měl být eskortou dopraven do Brna k Dietrichštejnovi, ale k císaři putoval Valdštejnův průvodní list, v němž se upozorňovalo, že Bítovský nebyl dosud podroben důkladnému výslechu a že na mučidlech by mohl prozradit dosud neznámé podrobnosti pozadí rebelie na Moravě.“122 Císař vyhověl Valdštejnovu požadavku a tím rozhodl.“ Bítovský si byl vědom, že rozsudek nad ním byl vynesen už před pěti lety a že mu nedopřává naději na únik před císařskou spravedlností“123 Valdštejn se tedy zbavil Bítovského. Tím si odstranil dalšího 119 120 121 122 123
JANÁČEK , J., Valdštejn a jeho doba , Praha , 1987 , s. 283. Tamtéž s. 346. Tamtéž s. 356. Tamtéž s. 357 Tamtéž s. 361.
37
možného protivníka. Mohl pokračovat k tomu, aby získávat stále více osobní moci. Přesto přeze všechno Václavu Bítovskému se dostalo uznání. „ Jan Ámos Komenský zařadil výslovnou zmínku o něm do národního nekrologia, které sestavil roku 1632 v exilu. „Komenského obdivná slova o posledních letech jeho života a jeho konci byla pro Václava Bítovského z Bítova nejvzácnějším pomníkem, který si mohl od svých současníků zasloužit “124 Valdštejn je posuzován v tomto díle za přeběhlíka na tu stranu, v které může bezohledně stoupat na žebříčku válečné kariéry. Vidina, že snadno získá majetek, ho vede k tomu, že se nerozpakuje odstranit Bítovského.
124
Tamtéž s. 365.
38
VIII.Valdštejn od Josefa Kollmanna, první generalát 1625-1630. Valdštejn generálem. Císař se rozhodl na základě nabídky Valdštejna, který sdělil že postaví ze svých vlastních financí a materiálních prostředků armádu, jmenovat ho velitelem vojska, nacházejícího se jak v říši, tak v Nizozemí nebo které by tam mohlo být posláno. Valdštejn jmenování přijal ale spokojen nebyl. Proto usiloval o další verbuňk, aby mohl postavit do pole více vojáků. To se podařilo teprve až v červnu, kdy se změnila císařská politika. „Dne 27. června císař vydal instrukci pro Valdštejna o způsobu jakým má vykonávat velení nad armádou..“125 To byl první malý krůček v kariéře a druhý přišel hned vzápětí 25.července 1625, ten den byl jmenován generálem vojska (nazvaného skromně „sukkurs). Valdšten žádal u císaře, aby další velící generálmajoři byli zbaveni velení. Tím by se stal jediným generálem v císařském vojsku “ Teprve nyní, po tříletém systematickém úsilí došel svého cíle. Mohl být spokojen, protože dostal více než požadoval.“126
Valdštejnovo tažení? Armáda postavená Valdštejnem měla 24 000 mužů. Císař určil vévodovi, aby odešel s armádou do Dolního Saska. Sasko, které patřilo císaři, bylo také zájmovou sférou dánského krále. Ten mohl na tuto zemi zahájit útok. Proto požadovali také Tillly a kurfiřt Maxmilián I., aby Valdštejn se přesunul s armádou na možnou oblast střetu. „ Ale ve skutečnosti si Valdštejnův příchod na válečnou scénu v Německu nepřál a v skrytu se snažil klást mu překážky.“127 Jenže ve Vídni se rozhodli pro Valdštejna a nebrali zřetel na kurfiřta. Tak počala žárlivost na Valdštejna. Stalo se cosi neočekávaného ve válečném střetu dvou sobě navzájem nepřátelských stran, saské a císařské, totiž oba tábory projevily zájem o urovnání vojenského střetu, tím že se dohodnou na podepsání mírové smlouvy a to hned na začátku konfliktu. Valdštejn tím sledoval svoji politiku, totiž mít volnost v otázce jak uspořádat poměry ve střední Evropě. Mít vliv na středoevropské politické záležitosti, vyžadovalo především, stálé početně silné a zdatně vycvičené armádě. Proto souhlasil jen s tím, rozpustit armádu pouze z části. Valdštejnův plán, mít silnou moc a ovlivňovat středoevropskou politiku byl soustavně mařen šlechtici z vídeňského dvora. Rozhodl se pro další diplomatický krok. „ Je nutno vyloučit pokud možno vliv dvora s jeho protichůdnými tendencemi a vzít věc do vlastní ruky sám.“128 Valdštejn se pak držel myšlenky, rozhodovat o věci sám. Na základě gollerdorfské smlouvy se začala pomalu vynořovat možnost uklidnit vojenské střety. Podmínky smlouvy ho ve svých důsledcích stavily na pozici vojenského velitele s absolutními pravomocemi. Z této pozice mohl tedy prosazovat co chtěl. “ Není vyloučeno, že již tehdy pojal myšlenku dát říši všeobecný a spravedlivý mír.“129 Přál sobě, aby byl uzavřen mír, také z dalšího důvodu. “V polovině února měl zprávu od polského krále o válečných přípravách krále Gustava Adolfa ke vpádu do Prus.“130 125 126 127 128 129 130
KOLLMANN, Historie I. Generalátu , Praha , 1994 , s. 75. Tamtéž s. 76. Tamtéž s. 77. Tamtéž s. 98. Tamtéž s. 99. Tamtéž s. 99.
39
Valdštejnovy vlastnosti. Valdštejn se stranil bitev pokud to jen bylo možné. Manévroval s armádou, která převyšovala počtem vojáků protivníkovi počty tak, až strategické rozložení jeho armády bylo výhodné. Potom mohl rozhodovat a tím určovat svoje podmínky protivníkovi. Nechtěl být vždy za všech podmínek ctižádostivý, aby neztratil výhodu překvapení. „ Ve válce v jediné hodině může být promeškáno tolik, co nelze napravit za mnoho let.“131(jako by měl na mysli Bílou horu). Možno považovat za projev jeho vojenské filozofie. Měl několik vlastností, které umožňovaly, aby jeho armáda byla úspěšná. „K jeho základním vlastnostem patřily obezřetnost, prozíravost a předvídavost. Proto byl ustavičně ve střehu, počítal se všemi možnými eventualitami a alternativami, a to vždy spíše s těmi horšími než s lepšími, nikdy nepodceňoval protivníka, takže bylo téměř nemožné překvapit ho.“132 Svoji armádu rozšířil početně, protože jedna z jeho vlastností to umožňovala „ Nade všechny Valdštejnovy vlastnosti vynikal jeho organizační talent. Císař mu neposílal peníze, ale on přesto dokázal po celou zimu armádu nejen vydržovat, ale i podstatně ji zvětšit. „ 133 To mělo jediniý následek, že se zadlužil , byl nepochopen a pomlouván u dvora.
Vévodova a císařova cesta. Vévoda zastával určitou vojenskou koncepci o armádě. Musí být početně tak velká, aby vytvořila vlivnou moc a každý z ní měl respekt. Co bylo hlavním účelem početně rozsáhlé armády? Podle Valdštejna, vytvoření velké císařovy moci v říši, která měla nejprve zabezpečit trvalý mír a potom navždy zlikvidovat turecké nebezpečí. Císařovy záměry o využití armády se rozcházely s Valdštejnovými. Bylo to stále pojetí moci směřující k absolutistické vládě. Mocná vojenská síla se měla účastnit v protireformaci a katolické restauraci v říši. Začal vznikat mezi nimi rozpor o smyslu a účelu mocné armády. Valdštejn zatím svoje plány držel v tajnosti a císař o nich nevěděl. Proto se mohl postupně dostávat na výsostní post a získávat vojenskou moc. Byl povýšen na doporučení císaře dvorskou válečnou radou jmenovacím dekretem ze 14.února 1627 generálním hejtmanem Baltského a Oceánského moře neexistujícího válečného loďstva s platem 6 000 zlatých ročně. Dne 21. dubna 1627 ho císař jmenoval generálním nejvyšším polním hejtmanem a svěřil mu zcela plnou moc.Tím se armáda dostala do jeho neomezené pravomoci.Císař vévodovi také propůjčil právo jmenovat plukovníky. „ Valdštejn byl na vrcholu moci, ale tento vrchol nebyl pevný. Jeho poměr k císaři se změnil. Nebyl již založen na respektu oddanosti. Valdštejn věděl, že jeho postavení se zakládá na jeho vojenské a finanční síle, nikoliv na císařově důvěře.“134
Mír?! Vévoda potřeboval, aby se neválčilo ve střední Evropě, Itálii, také v jiných zemí Evropy. Chtěl mír, aby potom mohl vypravit armádu proti Turkům. Dle Kollmanna pravděpodobně získal pro tuto myšlenku již papeže, císaře a jeho ministry. Jednání o míru se dařila, protože probíhala bez ohledu na boje uspokojivě. Ratifikační listiny mezi císařem a králem byly vyměněny v Lubeku 2. července. Dne 6.července se obě 131 132 133 134
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s.
101. 111. 111. 227.
40
delegace dohodly, že mír bude vyhlášen následujícího dne. Není pochyb, že mírová smlouva byla především Valdštejnovým dítětem, bez jeho tajné diplomacie, bez schopnosti kompromisu a ochoty k ústupkům by se jí asi nikdy nedosáhlo.“135 Úplný podíl na míru náleží v tom, že „ druhá polovina jde na vrub mantovské krize. Nebýt jí, Kristián IV. by nikdy nedosáhl tak příznivých podmínek.“136
Odvrat císaře od vévody. Císař vydal pro Vadlštejna nařízení, aby byly urovnány všechny nesrovnalosti v říši, především s Magdeburkem. „Zcela nemožné odvrátit hanzovní města oddanosti švédskému králi a Holanďanům a že příčinou toho je nevhodná a ostrá protireformace stejně jako císařský edikt o restituci duchovenských statků a o odstranění kalvinistů.“137 Dle Kollmanna, kritikou císařovy politiky si Valdštejn jak u císaře tak i dvora nepolepšil. Bezpochyby to byla jedna z věcí, jež ve svém součtu vedly k jeho pádu. Císařská vojska vpadla do italské Mantovy, a byla to strategická nepředloženost. Poslala proti říši jak Švédy, Bethlema tak i Turky. Vévoda chtěl italskou válku ukončit. „ Je evidentní, že Valdštejn se ve své dobře míněné snaze, aby italská válka byla ukončena, pustil do nebezpečné hry, hry proti zájmům Španělska, tak proti samému Olivaresovi.“138 Uvažoval o vývoji politických událostí. To mu umožňovala jedna z jeho vlastností, stala se jí předvídavost. „ K míru podle něho radí současná situace: císař a říše se dostanou do větších těžkostí než kdykoli dříve, neboť všechny nekatolíky spojil a pohnul proti nám restituční edikt, italská válka zase katolíky, a tito nám pošlou na krk Turky a Bethlema; budeme mít mnohem více diverzí než Španělsko, protože proti nám bude celá říše a rovněž Švéd, Turek a Bethlem.“139 Valdštejn dokázal předvídat vývoj v diplomacii Evropy zcela jasně a tím převyšoval politiky svoji prozíravostí, především na madridském a vídeňském dvoře. Byl císařem postaven před náročné rozhodování o tom, aby zastavil v říši jakékoli vojenské a diplomatické střety. Navzdory tomu se proti němu postavilo několik různých osob náležejícím ke kurfiřtům. Byl považován některými šlechtici u dvora za cizí osobu z českého prostředí. „ Za plnoprávného knížete nebyl v říši nikdy přijat, jsa stále považován za českého povýšence.“140 Nepřijatelný byl zejména pro korunního prince, přestože sloužil rodu Habsburskému. Valdštejnovi přitížila další věc. „ Restituční edikt vyvolával napětí a obavy, že armády bude použito k jeho exekuci, přestože Valdštejn byl proti ediktu.“141 Nastal nevýdaný paradox. Ač katolíkem, vírou spojem se svými bratry v jedné víře. „ Jeho největší nepřátele se nacházeli na katolické straně. Byli to především katoličtí kurfiřti a příslušníci Ligy. Do jejich čela se postavil kurfiřt Maxmilián I., který Valdštejna nenáviděl přímo chorobně.“142 Kurfiřti naznačili císaři, aby vévodu odvolal Jenže věci se děly jinak. „ Za Valdštejnovo propuštění císař nedostal od kurfiřtů žádnou protihodnotu. O vytouženém souhlasu s volbou římského krále nepadlo ani slovo. A tak ztratil generála, který pro něho vytvořil velkou armádu, aniž za to co získal. Návrh vyslovený v tajné radě, aby Valdštejnovi bylo ponecháno vrchní velení až do ustanovení nového generála, byl zamítnut.“143 135 136 137 138 139 140 141 142 143
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s. s. s. s. s. s.
272. 272. 281. 326. 326. 327. 377. 377. 382.
41
Rekapitulace. Valdštejn se po svém odvolání odmlčel, a nedal vůbec najevo jakýmkoli vnějším projevem, co se utváří v jeho mysli. Je možné říci, z pohledu vnějšího na něho samého, že svoji kariéru spojil s císařem od roku 1615 a od té doby mu věrně sloužil. „ Z národního hlediska vzato, postavil se na nesprávnou, nepřátelskou stranu.“144 Po dobu Valdštejnova generalátu se změnily jeho pravomoce vojenské a s tím také důležitý vliv na diplomacii. „ Na počátku byl pouze generál, služebník císaře, vykonávající jeho příkazy, a na jeho konci byl již kromě vojenské a politické osobnosti, především tím, k jemuž stanovisku nemohl nepřihlížet ani sám císař. Svými dobrými zdáními, ať vyžádanými nebo podanými z vlastního popudu, ovlivňoval politiku vídeňského dvora, a dokonce i Rakouského domu.“145 Jak posuzuje Kollmann činy Valdštejna? Kollmann se táže otázkou, která je dle něho v celé valdštejnské historii nejobtížnější. Proč vybudoval pro císaře tak obrovskou moc, která ho nakonec rozdrtila? Dle Kolmana jeho cílem i snem byla říšská výprava proti Cařihradu, která by jednou provždy skoncovala s tureckým nebezpečím.Váhal stále s předložením svého mírového plánu. Čekal na příhodný čas.Nastával po uzavření Lineckého míru, když tu jej císařův zásah do války v Itálii a vpád Gustava Adolfa do říše oddálil do nedohledna. Je více pravděpodobné, že Valdštejn v politice Evropy dohlédl až za její hranice, a protože nebylo dosaženo míru, nebylo ani možno pomýšlet na výpravu proti Turecku. Přitom doba pro takový podnik byla příznivá a Valdštejn chtěl nepochybně využít vnitřního úpadku a rozvratu osmanské říše i její války s Persií. Dle mého mínění Valdštejn se postupně stával mezi roky 1619-1634 osobou mimořádnou. Sledoval vždy svůj vlastní cíl, který byl založen na tom, získat rozsáhlou moc vojenskou, politickou. Z toho vyplývá, že chtěl vždy rozhodovat sám o své vůli a málokdy připustil, aby kdokoli zasahoval do jeho pravomocí. K tomu účelu vytvořil svůj stát ve státě (Frýdlantské panství), které mu poskytovalo vše potřebné k dosažení osobní nezávislosti. Doba v níž se projevoval se vyznačuje postupným ekonomickým a právním rozpadem daných pravidel Byl mezi prvními, ne-li první, který pochopil, že válka je výdělečný podnik. Valdštejnovi nešlo o to, začít vojenské tažení proti Turkům a už jednou provždy je vytlačit z Evropy.Chtěl finanční zisky, být nezávislý k čemuž mu dopomáhal bezohledný ekonomismus jímž proslula určitá část evropského kontinentu. Finančnímu zisku bylo tehdy podřízeno vše.
144 145
Tamtéž s. 401. Tamtéž s. 402.
42
IX.Polišenský Josef, Kollmann Josef a jejich poznání o vzestupu a pádu Valdštejna v letech 1628-1634. První generalát. Při četbě několika vědeckých prací o Valdštejnovi, jsem objevil, že historici Kollmann a Polišenský zkoumali jednání Albrechta z Valdštejna.Jejich znalost archívů o šlechtických, královských a císařských rodů Evropy,umožnila vytvořit vědeckou práci o rozporuplné osobě českých a světových dějin. Tato práce si klade jen pouze to, aby předložila jaké byli činy Valdštejna, bez ohledu, zda byly přínosem pro české korunní země nebo vůbec ne. Jakou roli zaujímal ve strategii vojenské, politice a diplomacii Evropské. Valdštejn stoupal po Bílé Hoře na společenském žebříčku tak závratně rychle, že jeho současníci zůstávali dosti vzdáleni za ním. Stačily pouhé čtyři roky, aby se stal nejbohatším, nejmocnějším a vlivným mužem království Českého. Jeho pluk se zůčastnil bitvě na Bílé Hoře a pacifikace země To přivedlo Valdštejna do vládnoucích kruhů katolické pobělohorské šlechty. Od prosince 1621 z titulu funkce vojenského velitele v Čechách měnil osudy poražených stavů. V listopadu 1622 se dohodl s vládou, aby dostal v držení statky rodu Smiřických. Jeho ctižádost ho posunovala stále výše. Vstoupil také do válečného podnikání. „ Mohl se opřít o velký pozemkový majetek, o frýdlantský stát, a o spojení s bankovním domem de Witte ( neboť úvěr měl hrát v jeho podnikání velikou roli.)“146 Podpora od konzorcia de Witta umožnila, aby vstoupil mezi největší držitele velkostatků v Čechách.Byl vlastníkem Jičína, starého to centra hospodářské správy panství smiřických. Stalo se sídlem Valdštejnova území.Bylo nejrozsáhlejší feudální državou v Čechách. Peníze v čase začátku třicetileté války začínaly být rozhodující proto, aby umožnily držiteli některé účinné kroky. Začalo se rozvíjet vojenské podnikání. Na základě svých peněžních zisků, Valdštejn učinil první nabídku císaři již v roce 1622 a v létě 1623. „ Postaví armádu o 15 000 mužích a že ji bude vydržovat na svůj náklad po dva 147 roky.“ Císař nabídku nepřijal. Další nabídku opakoval v dubnu 1624. Císař ji tentokrát ani nepřijal, ani nezamítl. Proto Valdštejn roku 1625, kdy pobýval ve Vídni „ Císaři poskytl půjčku 900 000 zlatých, aby si ho naklonil, a učinil poslední nabídku, že pro něj naverbuje armádu o 20 000 mužích. Měla to být armáda v podstatě na úvěr.“148 Dne 7.dubna 1625 císař nabídku přijal ale jen předběžně. Trvalo určitý delší čas, než tajná císařská rada povolila vystavět armádu. Bylo to teprve tehdy, až když se objevila obava z nepřátelské koalice v Dolnosaském kraji. “ Tajná rada rozhodla, že armáda, kterou má Valdštejn zřídit, bude čítat 24 000 mužů. Dne 27.června císař pro něj vydal instrukci o způsobu, jak má vykonávat velení nad svěřenou armádou.“149 Neuběhl ani měsíc a císař jmenoval patentem z 25.července Valdštejna generálem vojska vyslaného do říše. Jakmile Valdštejn se dostal na generálské místo, rozhodl o tom, aby všichni generálové byli zproštěni hodností velících generálů. Dosáhl svého cíle, kdy po tříletém úsilí se ocitl na vrcholu moci.Nebyla to však ještě absolutní špička, ale prozatím to Valdštejnovi stačilo. U vědomí představy, že je držitelem téměř neomezené vojenské moci, jednal povýšeně s kurfiřty. Stal se nepostradatelnou osobou a oslněn svým úspěchem si vůbec neuvědomil, že způsobil zášť kurfiřtů proti sobě. Následovalo jediné. „ Vyslanec Aytona ve svých relacích 146 147 148 149
POLIŠENSKÝ, J, KOLLMANN, J, Ani císař, ani král, Praha, 1995, s. 83. Tamtéž s. 87. Tamtéž s. 87. Tamtéž s. 88.
43
opětovně upozorňoval na nebezpečí, jež vzejde z toho, jestliže Valdštejnovi bude ponecháno velení armády. U madridského dvora mu uvěřili a v důsledku toho Aytona dostal od Filipa IV. příkaz, aby navrhl císaři Valdštejnvo sesazení.“150 Také kurfiřti podnikli určité rozhodné kroky proti Valdštejnovi.Vytvořili dle jejich uvážení takzvanou Ligu, jíž se stal prezidentem kurfiřt MaxmiliánI., který ho osobně nemohl vystát. Ti dali radu císaři, aby Valdštejna propustil. Císař se radou neřídil. „ Dne 7.srpna se za Valdštejna postavil a dokonce obhajoval jeho držení Meklenburska.“151 To kurfiřti nečekali, a proto rozhodli vystupňovat nátlak Ve svém zdůvodnění z 12.srpna dali císaři jasně najevo, že trvají na svém požadavku.“152 Císař byl postaven před jasnou volbu, buď kurfiřti nebo Valdštejn Co bylo předmětem jednání? Císař chtěl, aby kurfiřti zvolili jeho syna Ferdinanda králem uherským, českým a za krále římského. Měl být jeho nástupcem v říši. Také měli souhlasit s podporou Španělska ve válečném střetu proti Nizozemí Jeden z kurfiřtů Maxmilián Bavorský pěstoval sobě jistý svazek. „ Byl první „ šedou eminencí“ francouzské politiky, otcem Josefem, získán pro spojenectví s Francií, které mělo trvat téměř dvě století.“153 Kurfiřti oznámili císaři, že vytvoří otevřený vojenský korpus s Francií“ Tím přiměli císaře, aby 13.srpna oznámil katolickým kurfiřtům, že učinil změnu v řízení armády s tím, že Valdštejn nesmí být při tom poškozen na své cti a majetku. Císařská armáda se postupně dostala do stavu počínajícího rozkladu, a proto volba jejího velitele padla na Tillyho. Po té oznámili, “ Na španělskou vojnu proti Nizozemí nedají ani vojáky, ani peníze“154 Císaři se tak nedostávalo armády , která byla jeho důležitým prostředkem k držbě moci v říši. V běhu roků 1625-1630 se změnilo mnoho v evropském válečném střetu některých zemí. „ Znovu se projevila síla starých uzlových bodů, jako byly české země a Nizozemí.“155 Utvořil se svazek, který měl určitý zájem.“ Španělsko, Španělské Nizozemí, Liga a císař, hanzovní města a Polsko měli zbavit Nizozemí surovinové základny na severu země.“156 Oproti takovému to seskupení vystupuje jiné. „ Koalice, ustavená koncem roku 1625 v Haagu, zahrnovala v sobě vedle spojenectví Nizozemí a Anglie i Dánsko-Norsko, dolnosaský kraj a počítala se sympatiemi Francie, Sedmihradska a Turecka.“157 Tato koalice se ovšem pozvolna rozkládá, protože nenalézá společnou dohodu o vojenském ale především zejména jasné politické strategii proti domu habsburskému. „ Anglie se z koalice stáhla, protože byla zcela zaměstnána předrevoluční krizí. „158 Jak se jeví Nizozemí? „ Nizozemí bylo stále ručitelem protihabsburského odporu a ve Švédsku našlo náhradu za neosvědčivší se Dánsko.“ 159 Co se dělo dále? „ Ale na obzoru se vedle Švédska objevovala stále zjevněji Francie, ponenáhlu přejímající dosavadní vedoucí funkci Nizozemí.“160 Takto byla rozestavěna diplomatická mapa v Evropě.
150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160
Tamtéž s. 124. Tamtéž s. 178. Tamtéž s. 178. POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 177 Tamtéž s. 177 Tamtéž s. 177 Tamtéž s. 167 Tamtéž s. 167 Tamtéž s. 177 Tamtéž s. 178 Tamtéž s. 178
44
Druhý generalát. Odvoláním s postu generála v období mezi prvním a druhým generalátem byl Valdštejn uražen. Uzavřel své myšlenky do sebe, aby spřádal plány, jak císařskému dvoru odvést i s úroky jeho odvolání. Klid Valdštejnovi nebyl dopřán.Císař začal proti Valdštejnově vůli vtahovat vévodu do vojenských a politických záležitostí. “ Důležitý byl císařův list z 10.prosince, protože jím začíná řada dopisů vyžadující od Valdštejna dobrozdání v záležitostech týkajících se politické a vojenské situace a radu.“161 Valdštejn byl v písemném spojení i s dalším vlivným šlechticem. Dopisoval si hlavně s Questenbergem, který zastával, podle moderního pojetí, funkci ministra války. Další dějinná událost, která měla vliv na návrat Valdštejna, stala se 20.května. Byl rozvalen Frankfurt, který obléhala švédská vojska Pád Frankfurtu, měl rozhodně dvojí význam.“ Jednak zesílil snahy vídeňského dvora o Valdštejnův návrat, jednak měl mimořádně silný vliv na politiku Vídně v nejbližších měsících. Jednání o jeho návrat probíhalo s různými přestávkami až do poloviny prosince.“162 Pád města způsobil také, že Valdštejn chladně kalkuloval o císaři a švédském králi. „ Měli rozhodující vliv na jeho hodnocení skutečných vojensko-mocenských poměrů i vlastní situaci ve vztahu k císaři a k švédskému králi.“163 Valdštejn byl nucen brát v úvahu do jeho plánů švédské vojenské operace proti Slezsku, Čechám. Když Valdštejn ztratil Meklenbursko, začal pociťovat, že by mohlo být ohroženo Frýdlantsko a Zaháňsko. Další osud v případě švédského vpádu do království, byl zcela závislí na rozhodnutí Gustava Adolfa. „Vše mluví pro to, že mu v této situaci muselo záležet na tom, aby vešel ve styk s Gustavem Adolfem a domluvil se s ním.“164 Domluva se uskutečnila přes spolehlivou osobu exulanta. Jaroslava Sezimy Rašína z Rýzmburka, který byl důvěrníkem hraběte Thurna, sloužícímu Švédům. Thurn začal jednat s Gustavem Adolfem. „Thurn přemluvil krále, aby napsal Valdštejnovi vlastoruční dopis, v němž ho ujistil, že chce při něm stát proti jeho nepřátelům a ve všem mu pomáhat.“165 Valdštejn místo písemné odpovědi vypočítavě kalkuloval. Králi neposlal písemnou odpověď, protože se nechtěl zkompromitovat, v případě že byl dopis objeven. Vzkázal po Rašínovi požadavek, aby švédský král poslal do Čech poměrně početný vojenský korpus mužů, kterým by velel Thurn. Valdštejn udržoval v mezích jeho možností také po určitou dobu spojení s vrchním velitelem vojsk Saska. Arnimem. Ten ho také v prosinci navštívil v Jičíně. Události vzaly neočekávaný směr v prostoru středního Německa.. Švédská a Saská armáda se spojily a válčily společně v některých bitvách. „ Spojená švédsko-saská armáda se střetla 17.září 1631 u Breitenfeldu s vojskem Tillyho.“166 Saský kurfiřt vpadl do Čech., překročil 1. listopadu hranice u Šluknova a směřoval na Prahu. Generál Marradas, přívrženec Ferdinanda II., vzdal obranu Prahy aniž by bojoval a ustoupil do Tábora. Arnim obsadil Prahu 14. listopadu. „ Valdštejn si uvědomil, jaké nebezpečí hrozí jeho Frýdlantskému vévodství návratem exulantů, protože se skládalo převážně z konfiskovaných statků. Jejich návratem byl ohrožen v samé své existenci.“167 Nepodařilo se mu dohodnout na určitých podmínkách se Švédskem a Saskem.
161 162 163 164 165 166 167
POLIŠENSKÝ, J., KOLLMAN, J., Ani císař, ani král, Praha, 1970, s. 188 Tamtéž s. 188. Tamtéž s. 189. Tamtéž s. 190. Tamtéž s. 191. POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize v 17.století. Praha, 1970, s. 207 POLIŠENSKÝ, J., KOLLMAN, J., Ani císař, ani král, Praha, 1995, s. 208
45
Švédská armáda se valila hlouběji do říše. „ Gustav Adolf zahájil vojenské operace znovu v březnu 1632.“168 Ohrožoval zejména Bavorsko a poděšený Maxmilián Bavorský se obrátil na císaře. „ Úpěnlivě žádal císaře, aby znovu povolal do čela armád Valdštejna, kterého sám pomáhal roku 1630 sesadit.“169 Arnim způsobil svým vpádem do Čech, že císař se dostal do situace, kdy naléhavě potřeboval velice schopného velitele, který by byl sto odvrátit vojenský postup armády dále do nitra říše. Valdštejn byl tak postaven do role, aby zachránil císaře.Proto Ferdinand II. odškodnil Valdštejna vévodstvím hlohovským za ztrátu Meklenburska. „ Císař se vzdal velké části své pravomoci a svěřil Valdštejnovi absolutní velení a pravomoc nad císařskou armádou a absolutní moc ve věcech míru a příměří.“170 Císař uzavřel Gollersdorfskou smlouvu přes svého prostředníka s Valdštejnem. V dějinách se vyskytuje podstoupení absolutistických pravomocí ojediněle (Římané-Caesar, některé indiánské kmeny středozápadu Spojených států amerických ve válkách s bílým mužem mezi roky 1765-1805 ŠóniovéPontiak,Tekumseh) „Touto smlouvou získal Valdštejn direktorium absolutum, jak si je ve spojeneckých smlouvách vyhrazoval Gustav Adolf. Jinými slovy, stal se v říši na neurčitý čas diktátorem.“171 Byl již podruhé na vrcholu osobní moci. Nechal Gallase, aby obsadil severní Čechy. Vstoupil se svoji armádou do Horní Falce. Z tohoto místa mohl zastavit spojení Gustava Adolfa se severním Německem. Švédové zareagovali tak, že se stáhli do okolí Norimberka.. Obě armády tak stáli po celé letní měsíce 1632 proti sobě..Avšak v začátku září Valdštejn napochodoval do Durynska a Saska, protože chtěl strávit zimu v okolí Lipska. Švédové ustoupili do Bavorska. Prosbám saského kurfiřta Jana Jiřího, být v Sasku, vyhověl Gustav Adolf a z Bavorska se vrátil do Saska.. „ Za trochu víc než rok opsala švédská vojska nestejnostranný trojúhelník německou říší. Od Breitenfeldu táhla na jihozápad k Mohuči, pak pochodovala na jihovýchod do Mnichova. Teď dorazila zpátky do Saska.“172Dlouhých čtrnáct dní čekal Valdštejn švédský útok, který nepřicházel. Proto vydal rozkaz, vyhledat vhodné zimoviště. Provedl pravděpodobně největší chybu v jeho celé vojenské kariéře. „ 5.listopadu ohlásila jižní hlídka třemi výstřely z děla, že se blíží švédská armáda.“173 Papppenheim byl rozložen se svým sborem u Halle Valdštejn byl zaskočen, a proto rychle povolal Pappenheima z Porýní zpět.. „ Nechat všechno, jak to leží a běží“174, a velice rychle přispěchat „ s veškerým lidem a kanóny“175 Kam se urychleně přepravit? Místo se nazývalo Lőtzen, malé to městečko nacházející se 30 kilometrů jihozápadně od Lipska „ Vinoucí se švédské kolony dorazily už za šera a rozmístily se na rovná pole kolem města.“176 Druhý den v ranním brzkém čase v táboře vévody. „ Z Valdštejnovi strany bylo slyšet zvuk pochodových bubnů, a to prozrazovalo, že přicházejí další vojáci.“177 Vše bylo připraveno na rozhodující bitvu. Dne 16.listopadu 1632 nastalo rozhodující střetnutí. „ Vítr rozehnal mléčnou mlhu až k jedenácté hodině.“178 Švédové byli zpočátku překvapeni houževnatým odporem.“ Brzy se ukázalo, že se císařští od porážky u Breitenfeldu mnohému naučili. Císařské vojsko bylo zcela přetaveno podle švédského vzoru, pěchota rozestavena řidčeji, útvary pohyblivější, vycvičené ve švédské palebné technice a vyzbrojené vlastními plukovními děly. Tři důmyslně postavené 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178
POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, Praha, 1970, s. 208 POLIŠENSKÝ, J., KOLLMANN., J., Ani císař, ani král, Praha, 1995, s. 208 Tamtéž s. 197. Tamtéž s. 198. ENGLUND, P., Nepokojná léta, Praha, 2000, s. 118 Tamtéž s. 118 Tamtéž s. 118 Tamtéž s. 118 Tamtéž s. 118 ENGLUND, P., Nepokojná léta, Praha, 2000, s. 118 Tamtéž s. 119
46
baterie vystřelovaly dunivé rány napříč postupujícími řadami, a když švédské útvary konečně dorazily k silnici, za ní už stály Valdštejnovi jednotky, ukázalo se, že císařští proměnili hluboký příkop v primitivní zákopový systém, a ten byl plný mušketýrů.“179 Odvaha švédů, bojovat účinněji za svoji věc byla zřejmější. „ Švédské ıstgıtské a västgıtské jednotky, chlapi z Alarmy, Upplandu, Finové se žlutou brigádou složenou z německých švédských gardistů hbitě vyčistily příkopy od nepřátelských mušketýrů a přešli silnici-císařští prostě opustili kanóny a utekli.“180 Kdo vlastně dobyl válečný úspěch? Odpověď jest objasněna v popisu diplomatického a zejména politického vlivu následných osob.Padl švédský král. „ Odchod sedmatřicetiletého Gustava Adolfa připomínal pád hvězdy. “ Zůstala po něm jeho dcera. „ Jeho dceři Kristýně bylo pouhých šest let, a moc ve Švédsku přešla na poručnickou vládu, složenou z vysoké šlechty.Jejím vůdcem se stal Axel Oxienstierna.181 Kdo to byl? „ Aristokrat až do konečků prstů, domýšlivý, drsný a mocichtivý, ale natolik státníkem, aby věděl, kdy je potřeba odsunou zájmy vlastní třídy stranou“182 náležel k malé významné skupině prvních ministrů, kteří získávali rozhodující vliv na dění v Evropě. Ve Španělsku rozhodoval důsledněji o politice Gaspar de Gusmán, hrabě z Olivares. „ Kulaťoučký muž, pro něhož práce byla drogou.“183 Jeho protějšek ve Francii se jmenoval Armand-Jean du plessis, Kardinál Richelieu. „ Hubený tmavý muž, který působil křehkým, ale přesto panovačným dojmem, stejně šikovný diplomat,intrikán a administrátor jako vysoce vzdělaný teolog.“184 Taková se vytvořila situace na pilitickém a diplomatickém poli. Kdo tedy vlastně vyhrál Zřejmé je, že to nikdo z bojujících armád nevěděl jistě. „ Obě strany byly vyčerpané a v šoku po celodenní krvavé koupeli. Velení na švédské straně přešlo do rukou německého vévody Bernarda Výmarského, mladého, ale zkušeného a chladného žoldáka, který předstíral, že je luterán a patriot, ale zajímal se hlavně sám o sebe.“185 Valdštejn odtáhl s armádou o nějakou časovou jednotku dříve než švédové, což je vykládáno za vítězství švédů. A přece je nutno vidět bitvu u Lőtzenu jako švédskou porážku, ačkoliv udrželi bojiště a ukořistili všechny nepřátelské kanóny a přestože zabránili tomu, aby byli jakožto početná armáda odříznuti od základen na březích Baltu. Další velké vítězství jako u Breitenfeldu by byla bývala císařská armáda nepřežila.Ale to se nestalo a opojná vlna vítězství, na které se švédové celý rok vznášeli, se rozplynula. Naděje na brzké protestantské vítězství, včetně dobytí Vídně, pokoření císaře, byla ta tam. V té chvíli byly obě bojující strany opět více méně stejně silné. A tak rok 1632, který pro Švédy tak slibně začal, skončil hořce. Válka vstoupla do své nové fáze, která už měla zcela jinou podobu „ Byl to už jistě konec křižáckých výprav.“186
179 180 181 182 183 184 185 186
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. 119 s. 122 s. 127 s. 128 s. 128 s. 129 s. 125 s. 127
47
48
Kdo koho podvedl? Aby bylo odpovězeno na otázku, zda Valdštejn zradil císaře a zda vypověděl podmínky ujednání, nejprve je třeba předložit v jakých bodech gollersdorfské smlouvy podepsané mezi císařem a Valdštejnem se shodují historici.Dle poznání historiků Polišenského a Kollmanna o dvou bodech dohody mezi historiky sporu není. Valdštejn měl jako generalisimus velet všem oddílům císařské armády, ať byly jakéhokoli původu, a mohl jmenovat jejich velitele. Za druhé mohl vést jednání s císařovými protivníky, především se Saskem a Braniborskem, o příměří, případně o separátním míru. Jaká byla situace na diplomatické mapě Evropy.Gustav II. Adolf sděloval své říšské radě, že nechce v Německu křížit španělské nebo turecké plány mít nadvládu nad Evropou. Chtěl totiž jediné „ postavení Švédska v několika nejbližších letech.“187 Učinil malý krok, poslal Thurna do Německa, kde měl získávat stoupence pro švédské plány. Nechtěl vůbec vyvolávat dojem, že Švédsko si přeje náboženskou válku.Nemohla být zahájena, když proti ní vystupoval ohled na Francii.Ona byla ručitelkou pětiletého švédsko-polského příměří z Almarku několik měsíců před červencem roku 1630. Francie poskytla diplomatickou pomoc Švédsku při jednání o pětiletém příměří s Polskem.Valdštejn si byl vědom významu diplomatické podpory.„ Jak nebezpečné by pro Habsburky bylo spojení francouzských Bourbonů se švédskými Wasovci.“188 Gustav se zabíval také roku 1620 a opět roku 1625 „ otázku českého království“ „ Nešlo o české země, nýbrž o Slezsko, umožňující jeho strategickou polohou neutralizaci nepřátel polské politiky.“189 Švédsko mělo i dalšího spojence. „ Vedle Francie podporovala Švédy a jejich krále i Moskevská Rus, když regenta patriarchu Filareta zpracovali agenti Francie.“190 Zastavit to bylo možné tím, že by Švédové ztratili své spojence-Sasko a Braniborsko. Valdštejn začal proto jednat s důležitým saským politikem Arnimem a prostřednictvím Trčky navrhoval také Švédsku, aby se jednalo o mír. Jednání vedená Valdštejnem byla posvěcena císařem Císařské země se nacházely v pozvolna upadajícím ekonomickém postavení. Co to znamenalo pro císaře? „V důsledku vyčerpanosti svých zemí byl ochoten k ústupkům, včetně odvolání restitučního ediktu z roku 1629.“191 Vadlštejn podnikl diplomatické kroky k tomu, aby postupně rozdělil spojence Švédska. Jeho záměr směřoval do Saska. Gustav Adolf začal nedůvěřovat saské politice Jana Jiřího a Arnimma. Postoupil se svojí armádou do Saska, kde nastal vojenský střet s Valdštejnem. Vadlštejn hájil habsburský dům. “ Dne 16.listopadu 1632 v bitvě u Lőtzenu, která skončila formálně švédským vítězstvím, ale znamenala konec velkorysé švédské politiky, protože v ní pravděpodobně své krátkozrakosti Gustav Adolf padl. “192 Sasové se začínali pozvolna odklánět od Švédů ale ještě vyčkávali. „ Saská politika Jana Jiřího a Arnima tajně připravovala dohodu s císařem.“193 Valdštejn vědel, že Švédové se potýkají s jejich německými spojenci. Zatím Sasové spolu ze Švédy postupovali do Slezska. Saský kurfiřt si vymínil, že velitelem spojeného sasko-švédského vojska bude jmenován Thurn. Místo toho, aby Valdštejn útočil, císařské seskupení katolických vojsk za vévodova velení vyčkávalo, a proto se císař rozhodl, že zasáhne do velitelských pravomocí Valdštejna. „ Valdštejn, který se doslechl, že někteří z jeho generálů jsou nespokojeni s čiností na bojišti, 187 188 189 190 191 192 193
POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 205 Tamtéž s. 200. POLIŠENSKÝ, J., Třicetiletá válka a evropské krize 17.století, Praha, 1970, s. 206 Tamtéž s. 206 POLIŠENSKÝ, J., KOLLMANN, J., Ani císař, ani král, Praha, 1995, s., 200 Tamtéž s. 200. Tamtéž s. 200.
49
a který musel strpět, aby císař z Vídně rozhodoval o jmenování generálů proti znění gollendorfské smlouvy, se dal vyprovokovat k útoku na švédskou armádu pod Thurnem“194 Porazil Švédy u Stínavy, zajal také 8 000 mužů, mezi kterými byl i Thurn. Propustil ho pod podmínkou, vydat každé slezské město, které je obsazené Švédy a emigranty, a že se nebudou bránit. Švédům a Sasům se tyto podmínky nezamlouvaly. Valdštejn tedy provedl neočekávaný krok, který se odrazil v poměru evangelíků k jeho osobě „ Ztratil Valdštejn důvěru Švédů i Sasů, s nimiž se mu už nepodařilo navázat jednání o příměří a mír.“195 Valdštejnovi se podařilo získat pro sebe bez boje Slezsko a jeho generálové posílali do Vídně zprávy o generalissimově vyčkávání.Vídeň požadovala, aby pokračoval v tažení.Také Maxmilián Bavorský chtěl, aby Valdštejn osvobodil většinu jeho země od Švédů. Valdštejn připravoval jinou koncepci, která by umožnila připravit se na jednání. Proto jednal zcela jinak než byl požadavek Vídně a naléhání Maxmiliána Bavorského. „ Plány spočívaly v tom, že chtěl získat čas pro další jednání tím, že zakončí letní kampaň a se svou armádou přečká zimu 1633/34 na císařských územích-ve Slezsku, Čechách, Dolních, Horních Rakousích a na Moravě.“196 „Valdštejn se domníval, že císařský dvůr bude spokojen s tím že získal Slezsko a porazil Švédy. Jenže vévoda nepočítal ve svých úvahách s jednou věcí. „ Dvorní válečnou radu daleko více ovlivňovaly listy bavorského agenta Richela, Ottavia Piccolominiho, možná i odsunutého Valdštejnova soupeře Marradase.“197 Piccolomini poslal do Vídně list, v němž si císař přečetl závažné obvinění. „ Koncem prosince 1633 se mu (Picollominimu) Valdštejn a jeho důvěrník Kinský svěřovali s dalekosáhlými velezrádnými plány, v nichž nešlo o nic menšího než o zničení Habsburků.“198 Císař váhal s jasným rozhodnutím proti Valdštejnovi, protože on dvakrát přímo monachii zachránil. List podstoupil císař k přímému posouzení v komisi, v které zasedali Eggenberg, Trauttmansdorf a vídeňský biskup. „ Všichni tito bývalí příznivci se vyslovili pro jeho sesazení, stejně jako císařův zpovědník, jezuita Lamormain.“199 Dne 24. ledna 1634 podepsal císař patent, který Valdštejna sesazoval z vrchního velení, a za jeho nástupce určil Gallase. Udělil zároveň amnestii plukovníkům, kteří plzeňskými reversy slibovali věrnost Valdštejnovi. List měl připojen ještě dodatek v němž se doslova píše: „Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možné, zajmout a dopravit do Vídně nebo jako usvědčené provinilce zabít.“200 Valdštejn nemohl zradit císaře, protože dodržoval body gollendorfské dohody. „ Teze, že šlo o velezradu, podporuje velmi málo skutečností. V zimě roku 1633/34 nebyl rozhodně zdráv, spíše asi psychicky než tělesně. Do úlohy velezrádce byl vmanévrován až císařským patentem z 24. ledna 1634 a teprve po 21. únoru, kdy se dozvěděl jeho obsah, mohl dospět k přesvědčení, že s Vídní dohoda není možná.“201 Jak se projevoval Albrecht z Valdštejna? Kam směřoval? Dokázal vystavět na dobu v níž žil rozsáhlou armádu. Velice obratným manévrováním s tímto korpusem se dostával do výhodných pozic v nichž měl povětšinou převahu. Vynutil si od svých protivníků jak respekt tak i závist, zejména na císařském dvoře byl považován za bezohledného.Císař byl leckdy na jeho vojenském rozhodnutí závislý. A co navíc byl nepřijatelný pro bavorského a saského kurfiřta. Byl zasazen do jednoho rozsáhlého dějinného pohybu, který způsobil vzestup kondotiérů, bankéřů a válečných podnikatelů Valdštejn se dokázal velice brzo orientovat v rozvrácené ekonomice a využít pro sebe co bylo v jeho moci a silách. Je tedy 194 195 196 197 198 199 200 201
Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž Tamtéž
s. s. s. s. s. s. s. s.
200. 200. 200. 200. 200. 200. 201. 201.
50
možno sdělit, že využil rozpadu právních a ekonomických pravidel a vytěžil co byl schopen. Následně nashromáždil nebývalý finanční zisk a rozsáhlý majetek. Jen pro představu, vévodovi náleželo bývalé panství rodu Smiřických, které se rozkládalo v severovýchodních Čechách. Nazývalo se Jičín.Stalo se jeho hospodářským centrem, vojenskou základnou a zejména místem odkud tvořil politická rozhodnutí. To přivodilo závist a pomluvy mnohých osob vévodovi přátelsky nenakloněných a posléze jeho pád.
51
Závěr. Albrecht z Valdštejna je rozporůplná osoba, která v novověkých českých dějinách byla zkoumána mnohými historiky. Je možné sdělit, co historik to jiné vědecké poznání. Josef Pekař dvakrát zpracoval rozsáhlou látku o Valdštejnovi. První práce z roku 1895 byla sepsána ještě v Rakousku-Uhersku. Pekař dochází k poznání o Valdštejnovi, že se stal intrikánem, který se nerozpakuje změnit vztah ať už ke spojencům- odvrátí se od nich, nebo protivníkům-předstírá přechod do jejich tábora. Pokaždé sleduje Valdštejn svůj prospěch, jde o to získat moc a nebýt závislý vůbec na nikom K tomu si vybudoval svoje vlastní území v severovýchoních Čechách ze starobylým stěžejním městem Jičín, kde zákony sestavené v základech samotným Valdštejnem, určovaly hospodářské i sociální poměry v jeho dominiu. Druhá kniha psaná již v Československé republice z roku 1934 představuje Valdštejna za kariéristu, kterému rozvrat právních a majetkových poměrů po Bílé Hoře umožnil nebývalý vzestup. Sleduje jen a pouze, mít moc nikým neomezovanou. Dle Pekaře se mísí cholerický výbušný temperament s osobní nedůtklivostí dosahující až k démonickým výšinám. Tato kombinace vlastností ho vždy zastavuje před tím, aby učinil jasné rozhodnutí. Proto klame jak spojence-tak nepřátele-kdy předstírá spoluúčast na jejich plánech.. Je to intrikán. Další z významných českých historiků je Josef Janáček. Janáček se soustředil hospodářské poměry po roce 1620, kdy po Bílé Hoře se mění právní a ekonomická pravidla.Ukázal, že Valdštejn byl mezi prvními, ne-li vůbec první v českých zemích a střední Evropě, kdo pochopil, že válka má svoji ekonomickou podstatu. Začal podnikat a vystavěl pravidelnou placenou profesionální armádu, která Valdštejnovi přinášela několikanásobné peněžní zisky, než do ni vložil. Tato finanční rozpínavost postupně a pomalu se zastavovala, protože české země měly vyčerpatelný zdroj ekonomický (poddaní už někdy nebyly schopni dodávat požadované zboží).Ekonomický vzestup Valdštejna byl také omezován panovníkem, konkurencí ostatních šlechticů v habsburské monarchii. Ekonomie doby válečné měla určitá pravidla, která platila v onom čase.Dalo by se napsat, čím větší rozpínavost, tím houževnatější odpor, až dojde k zastavení a následnému pádu. To platilo především pro vévodu. Valdštejn hledal svoji osobní cestu, jak se dostat z právní, hospodářské, náboženské a morální krize v českých zemích. Svým bezohledným ekonomismem, jenž se vyznačuje vysokou mírou zisku finančního a materiálního se však postavil proti tehdejším stavům, náboženskému vyznání šlechty, což ve svých důsledcích vedlo k Valdštejnovu pádu. Poznání Kollmanna o Valdštejnovi v době prvního generalátu. Valdštejn se dostal v diplomacii a politice Evropy do strategicky výhodného postavení, z kterého mohl již určovat podmínky.Vybudoval početně rozsáhlou armádu, která neměla na svou dobu souměřitelnost s obdobnou armádou v jiné zemi. Verbovacími plukovnickými patenty vystavěl velice početný armádní korpus. Armáda Valdštejna svoji mohutností měla odrazovat potencionálního protivníka od jakéhokoli útoku. Vytvořil z dominií rodu Smiřických území, kterého se válečné střety vůbec nedotkly. Zde se soustředila veškerá hospodářská činnost. Jeho různé výrobny vytvářely výzbroj a výstroj pro armádu, jakožto zboží pro každodenní užitek a osobní spotřebu. Takováto mohutnost měla být podkladem k tomu, aby Valdštejn mohl předložit svůj plán.Jeho cílem bylo uvést v život plán, který by podpořen mnohopočetnou armádou a politickou strategií vedl k uzavření míru v Evropě. Snil svůj sen, uskutečnit říšskou výpravu proti Cařihradu a skoncovat s tureckým nebezpečím. Po té by mohl rozhodovat o podmínkách míru v Evropě. Je to pouhé přání vkládané Kollmannem do jeho pojetí Valdštejna, které se vůbec nevyplnilo. Valdštejnovi šlo především o svůj ekonomický a materiální vzestup, protože pochopil, že evropská válka umožnila vojenským podnikatelům zbohatnout. A Valdštejn toho plně využívá. 52
Josef Polišenský nejvýznamější český historik z druhé poloviny 20.století zkoumal důsledně ve své vědecké práci otázku zrady Valdštejna. Jeho poznání ukazuje na to,že Valdštejn uzavřením smlouvy Gollendorské s císařem měl nad armádou rozsáhlé pravomoci Ani císař, ani kdokoli jiný nemohl určovat Valdštejnovi co činit s armádou. Měl absolutní moc o tom rozhodovat o válce, míru nebo příměří.Valdštejn dodržoval podmínky smlouvy. Naopak císař jmenováním leckdy neprozíravých velitelů do velitelských postů armády smlouvu porušoval.Valdštejn byl postupně dostrkán do postavení zrádce různými jemu nepřejícími osobami i právními subjekty. Na císaře naléhala dvorní válečná rada o odvolání Valdštejna. Dvorskou válečnou radu ovlivňovaly pomlouvačné listy Picollominniho, bavorského agenta Richela a snad Valdštejnem odsunutého generála Marradase. Možné je, že odvolání Valdštejna způsobila kombinace činů těchto osob.Císař dne 24.ledna 1634 svým listem skutečně označil Valdštejna za zrádce. Rozhodl, že Valdštejn se spikl proti trůnu Habsburků, a proto má být zabit. Valdštejn rozhodně zrádcem nebyl, protože jednal pouze v bodech, které byly dohodnuty smlouvou Gollendorfskou mezi ním a císařem. Zůstává dle Polišenského jeden pramen informací, který dosud nebyl využit. Svodky z relací doktora Navarra, španělského agenta u Valdštejna, a rozeseté kusy diplomatické korespondence mezi Vídní a Madridem. Které bychom ovšem ve Vídni hledali marně. Konečnou odpověď na otázku, co vlastně bylo příčinou Valdštejnova pádu, je tedy nutno hledat v peripetiích španělské politiky v letech 1633/34.
53
LITERATURA 1. 2. 3. 4. 5. 6.
ENGLUND , P. , Nepokojná léta , Praha , 2000 JANÁČEK , J . , Valdštejn a jeho doba, Praha , 1987 JANÁČEK , J . , Valdštejnova smrt , Praha , 1970 KALISTA , Z . , Valdštejn. Historie odcizení a snu , Praha , 2002 KOLDINSKÁ , M ., Velký vypravěč , in : [ ? ] ČČH . 3 ., 1997 , s. 47 –51 MARŠAN , R . , Valdštejnovy choroby a jejich vliv na zmar jeho plánů , Jičín , 1935 7. PEKAŘ , J . , Dějiny valdštejnského spiknutí 1630-1634 , Praha , 1895 8. PEKAŘ , J . , Valdštejn 1630 –1634 . Dějiny valdštejnského spiknutí I. a II. Díl . 2.vydání , Praha , 1933-1934 9. POLIŠENSKÝ , J . , Třicetiletá válka a evropské krize XVII. století , Praha , 1970 10.POLIŠENSKÝ , J . , KOLLMANN , J . , Ani císař , ani král , Praha , 1995 11.SMETANOVÁ , J., Proč se neřekne pravda , Praha , 1997 12.VLČEK , E . , Jak zemřeli. Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství , Praha , 1993
-------------------------------------+ Téma Albrecht z Valdštejna obsahuje snad tisíce titulů, edic a pramenů, a proto je výběr literatury pro tuto Bc. práci omezen na nejnutnější.
54
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil uvedené prameny a literaturu.
V Praze dne 27. března 2009 ----------------------------------------Václav Hrdlička
55
Dedikace
Děkuji za dlouhodobě projevenou trpělivost, dobrou vůli vedoucímu bakalářské práce prof. Čechurovi, který nebývalou měrou přispěl svým fundovaným vědeckým poznáním ke vzniku této práce.
56
