Tuto knihu bych chtěla věnovat své mamince, Aleně Šianderové, největší milovnici romantických knih, jakou znám

Tuto knihu bych chtěla věnovat své mamince, Aleně Šianderové, největší milovnici romantických knih, jakou znám.

Copyright © 2012 Hana Rebeka Šiander ISBN 978-80-87408-06-3

Mé poděkování patří těmto milým lidem: Heleně Doris Gavlákové, neskutečnému živlu, která mě inspirovala svým optimismem k životu, elánem a touhou se s životem poprat, ať to stojí cokoliv Jarce Moudré, přítelkyni, kterou mi Bůh přivedl do cesty v roce 2010 a která je opravdu životně moudrá Slavomírovi, příteli mému drahému, jenž mi poskytl zázemí k napsání knihy a byl mi rádcem v právnických otázkách. Vzal na sebe těžký úděl a přečetl rukopis jako první. Celou dobu mě podporoval, neboť věřil, že mé dílo není marné Romanu Jochovi, báječnému příteli, který mě povzbuzoval k napsání knihy a radil mi v odborné terminologii lékařské Jiřímu Kropáčkovi, mému kadeřníkovi, za laskavou a profesionální péči, se kterou se mi věnoval V neposlední řadě patří můj dík také Istvánu Fejesovi za jeho připomínky v oblasti IT

B RIGITA

BRIGITA

B

rigita se dívala na sebe do velkého zrcadla v koupelně. Nejprve neviděla nic, protože sklo bylo orosené párou po dlouhé, horké koupeli. Toho dne dopoledne zůstala ve vaně déle než obvykle a přemýšlela. Když bříška prstů na rukou i nohou byla celá zvrásněná od vody, osprchovala se a vystoupila z vany. Naproti umyvadlu viselo velké zrcadlo, ve kterém se pomalu začal rýsovat obrys její nahé postavy. Jak tam tak stála a čekala, začala uvažovat. Co vlastně uvidím? Budu se ještě sama sobě líbit? Nevěděla, neznala odpovědi. Bylo to už velmi dávno, kdy si sama sebe prohlížela v zrcadle. Snažila si vzpomenout, kdy to bylo. Nedívala se na sebe do zrcadel záměrně už celou věčnost. Věděla, že to souviselo s jejím rozhodnutím v daleké minulosti. Zvyk zachovávala už tak dlouho, že si ihned nevybavila jeho příčinu. Snažila se vzpomenout si na impuls, který ji k takovému rozhodnutí vedl. Nedařilo se jí to! A přesto usilovně přemýšlela, jako kdyby to bylo pro tuto chvíli to nejdůležitější, co musela vědět. Odpověď, kterou ukrývala hluboko ve svém srdci, sama před sebou i před ostatními, se jí pomalu začala vybavovat. ***** Byl tehdy večer a ona se chystala na slavnostní večeři s manželem do společnosti. Čekala je oslava výročí jejich svatby a ona si přála, aby ten večer byl výjimečný. Její manžel se zdržel v práci a ona ho chtěla překvapit, až přijde domů. Děti zůstaly u babičky, aby měla čas jen pro sebe. Dávala si záležet. Dlouho se koupala, tělo ošetřila pěstícími krémy, navoněla se drahým parfémem, který jí daroval manžel s láskou k Vánocům. Když byla oblečená do nových šatů, které si koupila za ušetřené bony v Tuzexu, stoupla si před velké zrcadlo v ložnici. Dívala se na sebe, měla pocit, že je stále krásná, ne už sice 7

Hana Rebeka Šiander

tak mladá, ale žena v nejlepších letech. A snad i trošku přitažlivá. To ale ještě nevěděla, jak ten večer skončí. ***** Světle modré kachličky, které Brigitu studily do nohou, ji vrátily zpět do reality. Rychle zamrkala , aby zahnala slzy v očích a přinutila se soustředit na přítomnost. Stála před zrcadlem v koupelně a dívala se na sebe. Zrcadlo bylo ještě v rozích lehce orosené, ale svou postavu už viděla velmi dobře. Uběhlo asi dvacet let od oné nešťastné události. Letos jí bylo šedesát. Zrcadlo, které nezná slitování, jí nemilosrdně odkrývalo pravdu. Vůbec se jí nelíbilo, co vidí. Především ty vlasy! Prošedivělé, polodlouhé, beztvaré a mokré. Z konečků jí kapala voda na dlažbu. Tvář byla poseta vráskami, některé byly hluboké a dalo se z nich vyčíst, že její život nebyl lehký. Celkově ztrhané rysy dodávaly bledé tváři na výrazu. Oči v nepříliš dobrém světle měly nepopsatelnou nevýraznou barvu. Její pohled byl bez života, smutný a utrápený. Kůže na těle suchá a vrásčitá. Ani její váha nebyla původní. Za každý rok jedno kilo navíc? Nevěděla přesně, ale tak nějak to muselo být. Už dlouho to nezjišťovala. Neměla odvahu si stoupnout na váhu a podívat se na cifru, kam se ručička vyhoupne. Bála se přiznat si pravdu. Jak tam tak stála a dívala se na sebe, začala uvažovat, jestli má její život nějaký smysl. Děti odrostly a měly svůj vlastní život, manžel ji opustil stejně jako jejich společní přátelé. Zůstalo jí jen pár známých, kteří se při setkání zdvořile ptali, jak se jí daří. Rekapitulovala. Měla dojem, že boj zvaný život, prohrála. Z věšáčku si vzala ručník a nedbale se osušila. Pomalu se odvrátila od zrcadla a nahá vyšla z koupelny. Její byt byl žalostně prázdný, smutný a bez života, zrovna jako ona. Strach či obavu, že ji někdo zahlédne nahou, mít nemusela. Už dávno ji nikdo nenavštívil. Prošla až do ložnice, otevřela starou dřevěnou skříň a začala se oblékat. Vzala do ruky první kus nějakého oblečení a oblékla si ho. Bylo jí všechno jedno. 8

B RIGITA

Oblékala se pomalu, jako ve snách. Spěchat ostatně nebylo kam. Byla v důchodu. A to už člověk nemusí nic, nespěchá nikam, celé dny má jen pro sebe. Brigita si uměla představit, že pro některé lidi je to výhra, ale pro ni? Zatím se s tím nedokázala vyrovnat. Připadala si k ničemu. Nikdo ji už nepotřeboval, nehledal, nechtěl. Z ložnice zamířila do tmavé chodby vedoucí do kuchyně. Na stěnách viselo několik perokreseb, smutné krajiny od bezejmenných autorů. Na studené dlažbě byl za ta léta prošlapaný perský koberec a v rohu v hliněné váze pár uschlých bodláků. U dveří stálo několik párů bot, které nosila stále dokola. Tradičním rituálem byla pro Brigitu snídaně. Vyndala čtvrtku chleba z chlebníku a na ručním kráječi si uřízla krajíc. Přitom uvažovala, jak vlastně prožila celý svůj život. Od dětství si přála, aby mohla pomáhat ostatním. Proto se také rozhodla, že bude zdravotní sestrou. Točila se kolem lidí téměř čtyřicet let. Poradit, pomoci, ustrojit nemocné, obvázat rány, připravit injekce a správné léky. Bavilo ji to a brala svoji práci jako poslání. Doma se s jistou samozřejmostí starala o manžela a dvě děti. Připravit snídani, vzbudit malé děti, obléknout je a odvést do jeslí nebo do školky, přilítnout z práce, vyzvednout děti ze školy, nakoupit, udělat domácí úkoly, uvařit večeři, vyprat, vyžehlit, umýt nádobí po večeři, být tu pro manžela, občas si vyjít do společnosti na koncert nebo navštívit přátele. Kolotoč, který nikdy nekončil. Pro sebe měla čas jen výjimečně. Tehdy ale měla pocit, že to tak má být. Jak by to mělo být jinak? Nestěžovala si, jako ona žila v té době většina žen, které znala. Na talíř si připravila ke snídani chléb s máslem, sýrem a šunkou a k tomu jako obvykle černé kafe s mlékem. Hlavně hodně cukru! Neměla bych omezit tuky a konečně začít hubnout? napadlo Brigitu. Ale jak rychle se nápad zrodil, tak rychle ho zaplašila. Na dietu bude ještě času dost! Teď si potřebovala ujasnit, co bude dělat po zbytek svého života. Snídala, a ani ta snídaně jí nechutnala. Nebavilo ji nic. Pomalu docházela k závěru, že její život potřebuje nějakou změnu. Každé ráno se probouzet a nevědět, proč 9


vlastně vstávat, bezcílně promrhat den a těšit se na večer, že je trápení konec, ji ubíjelo víc než cokoliv jiného. Chtělo to změnu! A ne jen tak nějakou, ale přímo radikální! Musím pryč! Hned! Nedojedený krajíc chleba nechala ležet na talíři, velkými doušky dopila vychladlé kafe a rychlými kroky se ocitla v předsíni. Vzala si kabát, tašku, mobilní telefon, peněženku a doklady, do ruky klíče, drobné mince do kapsy a vyrazila ze dveří. Schody sbíhala s takovou rychlostí, jako by chtěla dohnat všechen čas, který promrhala! Musela ven, na vzduch, mezi lidi! Nechtěla být už doma ani o vteřinu déle. Když se ocitla před domem na pražském Starém Městě, oslnilo ji jarní sluníčko. Ani nevěděla, že je venku tak krásný den a jen ji to utvrdilo v rozhodnutí, že nesmí zůstat doma. Nevěděla přesně, kam půjde, ale i to jí v tuto chvíli nevadilo. Hlavně se nezastavit! Jít! Kamkoliv! Vydala se starými pražskými uličkami směrem k Václavskému náměstí. Tam se uvidí! Šla rychle, spěchala. Lidé si ji prohlíželi, jednou s úsměvem, jindy se zmateným výrazem. Zřejmě se domnívali, že pospíchá na důležitou schůzku. Ta myšlenka ji pobavila a musela se jí smát! Nejenže věděla, že to není pravda, ale je to už tak hrozně dávno, co na nějakou schůzku takhle překotně spěchala. Co když opravdu spěchám na důležitou schůzku? A já jsem ta jediná, která to ještě neví? Trošku se zarazila, ale věděla, že musí jít dál. Znatelně zpomalila, ale nezastavila. Co když mě potká někdo známý? Bude si myslet, že jsem se zbláznila? Ale co, vymluvím se na nějakou schůzku! Sice imaginární, ale pro ni životně důležitou schůzku. Každým krokem se blížila k Václavskému náměstí. V Rytířské ulici si všimla malého obchůdku s květinami. Vystavené čerstvě nařezané květiny nejrůznějších barev přímo vybízely ke koupi. Měla květiny ráda, ale přesto je téměř od nikoho nedostávala. Výjimkou byly snad jen narozeniny, ale to se dalo vždycky předvídat. Šlo spíš o tradici či zdvořilost než cokoliv jiného. Jak tam tak stála, rozhodla se udělat to, co nikdy neudělala. 10

B RIGITA

Koupím si květiny a udělám si radost! Poprosila květinářku o tucet tulipánů, polovinu žlutých a polovinu oranžových. Zaplatila, a když od květinářky přebírala květiny zabalené do jemného bílého papíru, pocítila radost, jakou už dlouho neměla! Nevěděla, zda ji potěšily květiny samotné nebo rozhodnutí udělat si radost. Většinou myslela na druhé a sama na sebe zapomínala. Možná to byl ten problém. S květinami v ruce už tolik nespěchala. Rozepnula si jarní kabát a znovu si prohlížela to malé barevné bohatství, které svírala v ruce. Namířila si to na Národní třídu do kavárny. Měla ráda kafe po ránu a to její jí zrovna dnes moc nechutnalo. Pokud si tedy může dovolit ten luxus posedět v kavárně, nemohla si přát v tuto chvíli víc. Nevěděla moc dobře, co tam bude dělat. Nebude trapné, že tam budu sedět sama? Budu muset předstírat, že můj partner nebo někdo prostě nedorazil? Po cestě zahlédla stánek s novinami. Dlouho před ním stála a vybírala něco ke čtení. Nakonec si koupila ženský časopis a noviny psané anglicky. S novinami uloženými v tašce se opět sama pro sebe tiše pousmála. Nebude si v kavárně připadat tak hloupě. Proč jsem si vlastně koupila noviny v angličtině? Vždyť už je to tak dávno, co jsem se učila anglicky. Budu vůbec něčemu rozumět? Nevěděla, ale bylo to něco nového, co nikdy nedělala a ten pocit se jí velmi líbil! Jako kdyby dělala něco zakázaného. Možná se ukáže, že to byly zbytečně vyhozené peníze, protože noviny později skončí na dně plastového koše na odpadky. Teď ale byla odhodlaná zkusit je přečíst. Ještě na ulici rozevřela ženský časopis. Její pohled padl na článek o plánování času. Autorka radila, že tím nejdůležitějším pro ženu je přehledný, nejlépe v kůži vázaný diář. Časopis zavřela, dala do tašky a spěchala do kavárny. Brigita uvažovala nad diářem, a když míjela malý obchůdek s papírnickými potřebami s pěkně naaranžovanou výlohou, zastavila se u něj. Diář nikdy neměla, nikdy nic neplánovala. A kdybych si ho koupila, co bych si tam zapsala? Že půjdu nakoupit do supermarketu? 11


Schůzky, práce, přátelé, známí? Nic takového v jejím životě nebylo. A když ano, pak to byla jedna událost v týdnu, což si jednoduše zapamatovala i bez diáře. Přesto vstoupila do obchůdku a pomalu se v tichu a přítmí rozkoukávala. Postarší muž za pultem se jí zeptal: „Dobrý den, co si budete přát?“ Brigita nevěděla, co by měla rychle říci. Chtěla si pomalu a o samotě prohlédnout zboží v obchodě, ale teď tam byl prodavač, který se na něco ptal. A samozřejmě ona a nikdo jiný. Byla zaskočená a v rozpacích. „Mohu vám nějak poradit?“ zeptal se znovu muž. Už bych měla něco říct! „Ne, děkuji, jen se dívám,“ řekla tiše. Muž, jako by věděl, že potřebuje čas a že nehledá nic konkrétního, se jí snažil pomoci a na chvíli galantně zmizel v zadních prostorách obchůdku. Nechal ji tam o samotě, a když se vrátil, vyrovnal na pult nějaké kalendáře. Protože Brigita byla stále v obchodě, začal citlivě nabízet. „Máme krásné balící papíry, nově jsme dostali luxusní poznámkové bloky, diáře a deníky.“ Jak vyslovil to poslední slovo, pochopila, že co potřebuje, je zřejmě deník! „Ano, deník bych chtěla. Můžete mi nějaké ukázat?“ Muž se na chvíli s milým úsměvem otočil k Brigitě zády, vzal z regálu několik deníků a začal je vykládat na pult. Byly to deníky nejrůznějších barev, velikostí, tvarů a provedení. Brala je opatrně do rukou a prohlížela si barvy, zda jsou linkované nebo mají bílé listy a prohlížela si vazbu. Jeden z nich ji zaujal měkkými deskami potaženými jemnou bílou saténovou látkou s červenými růžičkami. Podívala se na prodavače a ten jí hned odpověděl: „Stojí 469 korun.“ „Dobře, líbí se mi,“ řekla a začala hledat peníze. Brigita nechtěla čas v obchodě dál protahovat a rychle zaplatila. Muž za pultem vzal deník a vložil ho do papírové krabičky. Poděkoval jí za nákup a ona vycházela z obchůdku. Muž se spokojeně usmíval a dlouho se za ní díval. Brigita se vydala směrem do kavárny Louvre na Národní třídě. Za pár minut už seděla nad voňavou kávou a listovala dámským časopisem. Přestože 12

B RIGITA

bylo dopoledne a pracovní den, mnoho lidí tu nebylo. To ji těšilo, nechtěla se s nikým potkat a cokoliv vysvětlovat. Na stolku stál skleněný džbán s vodou, kde se napájely tulipány, které si s sebou přinesla. Vybrala si místo u okna a pozorovala lidi, co chodili po Národní třídě. Prohlížela si mladé maminky s kočárky a několika dětmi, které vedly za ruku a současně si povídaly s kamarádkami. Viděla muže v tmavých značkových oblecích, luxusních kravatách a s koženými kufříky spěchající na jednání. Zahlédla skupinky turistů nejrůznějších národností, kteří se ubírali s průvodci směrem k Národnímu divadlu. Dál si všimla sportovně oblečených studentů jdoucích na přednášky. Všichni někam mířili, šli za svým cílem – prací, studiem, schůzkami, přáteli, láskami. Brigita upíjela kávu a nespěchala. Bylo jí to tak nějak líto. Vždycky si myslela, že čas strávený v penzi využije k odpočinku, ale když ten čas nastal, nebavilo ji to. Nevěděla, jak s časem naložit. Její děti, Magdaléna a Kateřina, měly své životy. Těšila se na vnoučata, ale ani jejich hlídání nenaplnilo veškerý volný čas. Ostatně ani o to zase tolik nestála. Při představě, že by všechen svůj volný čas věnovala hlídání vnoučat, jakkoliv roztomilých, byl proti jejímu přesvědčení. Měla za to, že vnoučata mají trávit nejvíce času se svými rodiči, a ne s prarodiči. V tom duchu byla vychovávána ona, a tak to také vštěpovala při výchově svým dcerám. Vyndala z tašky mobil a zavolala kamarádce Olze. „Pěkné dopoledne, Olgo! Tady je Brigita. Jak se máš?“ zeptala se. „Ahoj Brigito, už jsme se dlouho neslyšely! Mám se báječně. Jsem už konečně taky v důchodu, tak s manželem trávíme většinu času na zahrádce, občas navštěvujeme děti a vnoučata. Nevíme, co dělat dřív! Kde jsi? Jak se ti vede?“ zajímala se Olga. „Jsem v kavárně a piju kávu. Jsem ráda, že se máte s Pavlem dobře. Olgo, přemýšlím, co dělat s volným časem. Pamatuješ, jak jsme se těšily do penze? Ale teď nevím, jestli jsem ráda. Je to taková změna! Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude tolik chybět práce! Jsem už skoro rok doma a už mě nebaví to věčné nicnedělání. Jen nevím, co bych měla dělat,“ řekla Brigita a doufala, že jí Olga porozumí. „Buď ráda, že nemusíš brzy ráno vstávat a pořád být v jednom kole v ne13


mocnici a motat se u pacientů! Užívej si to! Jsi v Praze, choď s přáteli do divadla, do kina, na výstavy. Nikam nemusíš spěchat. Já ti tolik prostoru docela závidím! Nemáš chalupu a zahradu. Víš, kolik to zabere času?“ rozhorlila se Olga, jako kdyby Brigita mohla za to, že má Olga tolik zájmů. Brigitě pomalu docházelo, že Olga není tím správným člověkem, který by jí poradil. Trošku rezignovala a rozhodla se jít cestou nulového odporu, jen souhlasit s Olgou. „Asi máš pravdu, Olgo,“ odpověděla Brigita. „Budeme teď asi ještě měsíc na chalupě, do města moc nejezdíme. Pak ti zavolám a půjdeme spolu zase na kafíčko, jo?“ ujišťovala se Olga. „Dobře, budu se moc těšit. Pozdravuj ode mě Pavla!“ rozloučila se Brigita. „Pozdravy vyřídím. Měj se pěkně,“ řekla Olga a zavěsila. Brigita začala znovu listovat dámským časopisem, objednala si další kávu, minerální vodu a Sacherův dort. Než se znovu objevil číšník, dočetla se, že je důležité plánovat čas a zaplnit diář pracovními schůzkami, návštěvami kosmetických salonů, obědy s přáteli a nezapomenout na cvičení. Zavřela časopis, lehce se usmívala nad dobře míněnými radami. Znovu pozorovala lidi za oknem. Číšník přinesl objednávku a popřál Brigitě dobrou chuť. Poděkovala a usmála se na něj. Znovu vzala mobil a našla v seznamu telefonní číslo starší dcery. „Ahoj Magdo, tady máma. Máš chvilku čas? Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se dcery. „Ahoj mami, to je dobře, že voláš! Právě se chystám s Aničkou a Márinkou ven. Ale když to vezmeš rychle, tak to půjde. Co se děje, mami?“ zeptala se dcera poněkud v rychlosti a pod tlakem nedostatku časem. „Magdo, mám docela hodně volného času a nevím, co dělat. Přemýšlela jsem, že bych si znovu našla nějaké zaměstnání. Co si o tom myslíš?“ zeptala se Brigita opatrně. „Mami, co tě to napadá? Vždyť ses tak těšila do penze! Až budeš doma. A teď chceš do práce? A prosím tě, kam? Zase někam do nemocnice?“ zajímala se překvapeně a poněkud dotčeně dcera. „No, práce není nic tak hrozného, aby tě to muselo tak děsit, Magdo! Připadám si trošku zbytečná a chtěla bych zase dělat něco, co má smysl,“ vy14

B RIGITA

světlovala Brigita a snažila se, aby zmínka o její zbytečnosti nevyzněla tak, jak se ve skutečnosti cítila. Nechtěla, aby ji dcera litovala nebo se o ni bála, ale aby jí řekla svůj názor a případně i poradila. „Mami, ty jseš přece užitečná! Anička a Márinka tě mají moc rády a vždycky se těší k babičce. Právě nedávno mi vyprávěly o tom, jak jste spolu vařily tvarohové knedlíky se švestkama. Pořád chtějí, abychom spolu taky takhle vařily. Ale na to není normálně čas,“ rozpovídala se dcera. „Mami, ty přece nemusíš vůbec pracovat! Nebo. Není to kvůli penězům?“ zeptala se zvědavě. „Ne, peníze mám. Jen bych chtěla dělat něco, co bude mít smysl. Tvoje holčičky mám taky moc ráda, ale i tak mám pořád hodně času,“ řekla Brigita. „Mami, nevím, jestli je to dobrý nápad. Já bych na tvém místě nedělala nic. Ale víš, mohly bychom si popovídat někdy jindy? Mám teď na spěch a holky ještě nejsou oblečené. Musíme být za půl hodinky v dětském centru, protože jdu na kafe s kamarádkama. Zavoláme si příští týden a popovídáme si někde v klidu, ano?“ ujišťovala ji dcera. „Dobře, pozdravuj ode mě holčičky! Mějte se pěkně,“ loučila se Brigita. „Díky, ty taky, mami! Ahoj!“ Zdálo se, že ani Magda jí moc neporozuměla. Práce Brigitě nepřipadala jako špatný nápad! Rozhodla se, že až půjde z kavárny domů, zastaví se ještě jednou v trafice a koupí si nějaké inzertní noviny nebo se podívá doma na internet, třeba objeví něco zajímavého. Nechtěla se smířit s myšlenkou, že je na tomhle světě nepotřebná. Objevil se číšník a Brigita zaplatila. Galantně jí pomohl do pláště, z čehož byla na rozpacích a jemně ve tváři zčervenala. Byla nesvá, do pláště jí tak dlouho už nikdo nepomáhal, že pomalu nevěděla, co dělat. Jak byla nervózní, nemohla se strefit rukou do rukávu! Když se jí to nakonec podařilo, plaše se na číšníka usmála, tak nějak nemotorně poděkovala za pomoc, vzala si květiny z vázy na stole a rychle odcházela.

15


JAN

J

an stál za oknem rodinného sídla a díval se na rozlehlou zahradu. I když bylo jaro oficiálně teprve pár týdnů, zahrada byla samý květ. Jaro přišlo letos opět nečekaně rychle. Vlastně se zdálo, že několik posledních let se střídala už jen dvě období v roce, zima a léto. Také denní teploty dosahovaly téměř letních hodnot. Prohlížel si zdálky stromy, které před tolika lety sám sázel. Měl chuť vyrazit do sadu třešní a jabloní, dotýkat se kůry stromů a přivonět si ke květům. Vzpomínal na generace předků, svého dědečka i otce, kteří mu od útlého dětství předávali lásku k půdě, stromům, keřům a k celému sídlu rodiny Kleinových. Nebyl v zahradě už pár dní, neměl chuť ani náladu. Se svou ženou Klárou dodržovali tradici, kdy se na jaře procházeli pod rozkvetlými stromy. Klára, se kterou prožil většinu života, byla už sedm let po smrti. Stala se tehdy ta hrozná dopravní nehoda. Jan měl právě vždy na jaře pocit, jako by se to stalo nedávno, rozkvetlé stromy mu Kláru silně připomínaly. Rozmarné počasí jitřilo jeho bolavé a nenaplněné srdce a připomínalo mu víc než kdy jindy, o co přišel. Možná proto, že žádnou ženu tolik nezbožňoval jako ji, anebo proto, že byla středem jeho života. Kláru miloval stejně jako ona jeho. Brali se velmi mladí. Nikdo z jejich blízkých je sice od vztahu a následně od manželství neodrazoval, ale také nikdo moc nečekal, že by jejich vztah mohl vydržet. A přesto se tak stalo. Prožil s Klárou víc jak čtyřicet let šťastného života. V hloubi srdce věděl, že mu nikdo jeho milovanou ženu nenahradí. Jak stál u okna a přemýšlel, zda se vydat ven a překonat smutky, přihnala se náhle jarní bouřka. Prudký vítr se opíral do silných stromů tak, až se z nich začaly všude sypat okvětní lístky. Vypadalo to, že chumelí. Chvílemi hřmělo a tmavá obrovská oblaka visela hrozivě nízko nad zemí. Počasí rozhodlo za mě! Nikam nepůjdu! pomyslel si Jan a cítil, jak se mu částečně ulevilo. 16

B RIGITA

Odešel do kuchyně a musel rozsvítit, protože kvůli mrakům bylo šero. Světlo, které se neslo od lamp na stropě a stěnách, oživovalo prostor kuchyně. Velká místnost byla z větší části zařízena starším nábytkem, kterému dominovala ohromná bílá kredenc z masivního dřeva po babičce z první republiky. Stěny byly obílené, ale barevné doplňky a pár drobných starožitných kousků z minulého století dělaly místnost zajímavější a veselejší. Plechové krabice od kakaa, kávy, Maggi nebo staré dózy z poctivého skla, mosazné hmoždíře různých velikostí, mlýnek na maso, staré kameninové formy na bábovku. To všechno měl Jan rád. Předměty mu připomínaly dětství a provázely ho celým životem, stejně jako jeho ženu a dceru. Atmosféra starodávného sídla, kde žila rodina Kleinových po celé generace, vytvářela záměrně dojem, že centrem domu je kuchyň. Právě tady se utvářela historie rodu – lidé se zde setkávali, svěřovali si tajemství, sdíleli spolu radosti i starosti, vzpomínali. Jan otevřel ledničku a uvažoval, co by si asi tak dal. Nahlížel do plných pater, a když viděl to množství zeleniny, které si nakoupil a zároveň si uvědomil, že je jaro, kdy člověk snadno podlehne únavě, rozhodl se pro zeleninový salát. Než stačil vymyslet do jakého salátu se pustí, zazvonil telefon. Zavřel ledničku, všeho nechal a rozběhl se do obývacího pokoje, kde měl položený mobilní telefon. „Klein, přejete si?“ zeptal se automaticky, jak byl zvyklý. Byl udýchaný a neměl ani čas se podívat na displej, kdo volá. „Ahoj Jene, jak se máš?“ zeptal se na druhé straně známý hlas. Jan poznal hlas svého nejlepšího přítele a spolužáka z gymnázia, Roberta Foltýna. „Roberte, ahoj! Mám se dobře, díky. Jak se máš ty? Co Kamila? Něco nového?“ zeptal se Jan. „Celkem to jde. Občas něco ve firmě, ale to je vždycky a všude. To se časem poddá,“ odmlčel se na chvíli Robert. Jan měl pocit, že mu Robert chce ještě něco říct, a tak mlčel. Dopřával Robertovi čas. „Vypadá to, že mám nějaké problémy doma a potřeboval bych se s tebou poradit,“ řekl Robert. „Hm, rozumím,“ odpověděl s pochopením Jan, „kdybys chtěl přijet a po17


sedět nad sklenkou dobrého vína, mám ve sklepě pár opravdu vynikajících lahví.“ „Díky, určitě se u tebe zastavím. Jene, nemám teď moc času, a tak to vezmu stručně. Dostal jsi e-mail od Karla?“ zeptal se Robert. „Prohlížím e-maily každý den, ale od Karla mi nic nepřišlo. Proč?“ zeptal se Jan. „Letos to bude pětačtyřicet let od maturity a pár lidí ze školy organizuje setkání. Večírek bude sice až v říjnu, ale protože mnoho lidí není snadné sehnat, však víš, někteří pracují v zahraničí, plánujeme to už teď,“ řekl Robert. „To už uteklo pětačtyřicet let od maturity? To mi snad ani neříkej!“ nechtěl věřit Jan. „No, nerad ti to říkám, kamaráde, ale je to tak! Stárneme,“ řekl Robert, a dokonce i přes telefon bylo slyšet, jak se na druhé straně usmívá. „Tak jo, budu s tím počítat. Můžeš mi pozvání přeposlat na e-mail?“ zajímal se Jan. „Jasně, není problém,“ slíbil Robert. „Díky. A Robe? Až budeš chtít, tak se určitě zastav, rád tě uvidím!“ řekl Jan. „Jo, budu na to pamatovat. Viděl bych to tak někdy během příštího týdne, ale to se ještě ozvu. Měj se fajn, musím už končit,“ loučil se Robert. „Taky se měj dobře!“ popřál mu Jan a zavěsil. Po rozhovoru šel do pracovny, která byla v patře. Pokoj byl vymalován poněkud netradičně a jen milovníci zlaté éry Československa poznali, že si Jan oblíbil strohý funkcionalismus. Pokoj měl tři stěny obílené a čtvrtá, podél které stála stylová pohovka ze třicátých let minulého století, byla cihlově červená. Naproti dveřím stál velký pracovní stůl z černého dřeva s mnoha šuplíky po obou stranách. Jan obešel stůl, zasedl do pohodlného koženého křesla s trubkovou konstrukcí a zapnul si počítač. Kliknul na připojení k internetu, a než se připojil, přejel rukou po mramorové psací sadě po dědečkovi, kterou měl na stole. Během pár minut se mu podařilo navázat spojení, ale když se přihlásil k e-mailové schránce, žádný nový e-mail nenašel. Otevřel šuplík u stolu a vyndal si kožený diář. Nalistoval měsíc říjen a napsal si tam poznámku o setkání spolužáků. Postaru, jak byl zvyklý. I když 18

B RIGITA

měl elektronický diář v notebooku, rád si každý rok kupoval novou náplň do starého papírového diáře. Měl rád věci, které si mohl ohmatat a svírat v rukou, a ne ty virtuální, někde kdesi v počítači, v mobilu nebo PDA. Jak sám o sobě říkával, byl ze staré školy. Jak roky plynuly, čím dál víc si uvědomoval, že je konzervativní a lpí na věcech, co zná ze svého mládí. Ne že by se nechtěl přizpůsobovat modernímu stylu života, snažil se o to, ale jen v rámci nutnosti. Moderní životní styl s nejnovějšími technologiemi, spojený s tím, že všechno řídí počítače, ne-li roboti, neměl rád. Byl vděčný za všechno, co si mohl udělat ručně. Přinášelo mu to radost, byť za to často sklidil od své dcery Terezky nebo právě od Roberta trochu toho posměchu a popotahování, že by jeho život byl jednodušší, kdyby porozuměl, v čem kouzlo nových technologií spočívá. Vrátil se do kuchyně a začal si připravovat salát. Přemýšlel u toho, co říkal Robert během rozhovoru. Jen to tak prohodil… Jan Roberta znal natolik dobře, aby věděl, že je pragmatik a mnoho řečí okolo problémů nenadělá, spíš jde k jádru věci a chce věci řešit pokud možno ihned. Cože to říkal? Poradit se se mnou? Problémy doma? Znal Roberta většinu svého života. Na gymnáziu spolu studovali, o letních prázdninách jezdili tábořit do přírody, na brigádách česali chmel, vzájemně si byli za svědky na svatbách, slavili společně svátky a narozeniny. Robertova rodina byla odnepaměti součástí jeho vlastní. Občas se Rob zmínil o hádkách doma, ale vždycky se s Kamilou udobřili. Věděl, že oba jsou temperamentní lidé, živí a dřív by ještě dodal, horké hlavy. Ale to už teď tak neplatilo, protože jejich povahy obrousily životní zkušenosti a také manželství, které je naučilo, že s horkou hlavou se problémy nevyřeší. Zdálo se, že s věkem zmoudřeli. Netušil tedy, o čem jejich rozhovor bude. Jen doufal, že bude umět Robertovi poradit. On sám neměl téměř žádné zkušenosti s problémy ve vztazích. Jeho manželství bylo ideální. Klára ho milovala po celý život, byli si věrní a problémy, které nastaly, vždycky vyřešili. Občas se ho kamarádi a známí ptali na recept na šťastné manželství. On se jen pousmál, pokrčil rameny a nevěděl, co by řekl. Prostě to jemu a Kláře fungovalo. Proč? 19


To vysvětlit neuměl. Možná dostatek lásky, porozumění, pochopení a oddanosti tomu druhému víc než upřednostňování sebe sama? Dost času, aby naslouchal manželce, a tak ji víc pochopil? Možná občas nekončící rozhovory dlouho do noci, dokud si neporozuměli? Nebo ochota zvolit raději kompromis mezi tím, co si přeji já, a tím, co moje druhá polovička? Netušil ani dnes, co bylo oním tajemstvím šťastného manželství. Ale čím si byl jist vždycky, že si ho Klára vážila a milovala ho, ať už v jejich hlubokém soukromí nebo ve společnosti. Takovou ženu už jen tak nenajdu! povzdychl si. Začal připravovat šopský salát. Když byl hotový, dochutil ho, vyndal starý proutěný servírovací podnos, na něj si položil misku se salátem, pečivo, příbor, ubrousek a k tomu čerstvě uvařený zelený čaj. Všechno odnesl do obývacího pokoje, kde si prostřel na velkém stole. Uprostřed tichého domu a u velkého stolu si připadal osamělý. Často se těšil, že si něco dobrého uvaří, ale už mu tak moc nechutnalo, když byl na celé hodování sám. Většinou pokrm snědl ještě v kuchyni, která byla menší. Obývací pokoj byl vyloženě zařízen pro přiímání návštěv a společenské události vůbec. Dnes porušil své zásady, odnesl si jídlo do obývacího pokoje a už teď, a to ještě ani nezačal jíst, litoval, že to udělal. Samota na něj doléhala víc než kdy jindy. Možná je to tím jarem… pomyslel si. Zvedl se a došel k jedné z velkých knihoven pro fotoalbum. Opatrně ujídal salát a prohlížel si rodinné fotografie. Dával velký pozor, aby nepotřísnil drahocenné fotky salátovou zálivkou. Otáčel list za listem a vzpomínal nad obrázky, jaké to bylo, když se oženil s Klárou, když se jim po mnoha letech čekání na prvního potomka narodila Tereza. Jak byli šťastní, protože už ani nedoufali. Tereza se jim narodila asi po čtrnácti letech manželství. Když už téměř všem okolo děti odrůstaly, jim se narodilo jejich první a poslední dítě. Oba ji milovali, rozmazlovali, ale zároveň vychovávali podle tradic rodu Kleinových. Musela mít dobré vzdělání, mít v malíčku etiketu, umění, umět trošku latinsky, ovládat minimálně dva světové jazyky a samozřejmě osvojit si historii rodu, čemuž Jan i Klára dostáli. Terezka jim dělala jen radost. Když se zamilovala a provdala, bylo samozřejmé, že odejde z domova. Oba to věděli a byli s tím jako rodiče předem 20

B RIGITA

smířeni. Ostatně měli jeden druhého a těšili se, že společně zestárnou. Nestalo se tak. Jan po smrti Kláry žil na rodinném sídle sám. Občas zaměstnal během sezóny pár lidí, ale na konci je propustil. Mnoho věcí zvládal sám, a když bylo potřeba, povolal odborníky. Jan dojídal salát a znovu si vzal do rukou oblíbenou fotografii, na které byl on a Klára. Za ty roky byla trochu vybledlá a matná. Nechali se tehdy vyfotit v jednom ateliéru v Praze. Jak moc mi chybí! Jan se cítil v poslední době hodně sám a myšlenka, která se mu náhle mihla myslí, ho trochu vyděsila. Vadilo by Kláře, pokud bych nebyl sám? Co kdyby se našel někdo, kdo by se mnou dál sdílel život? A mohl by se vůbec někdo Kláře vyrovnat, když jsme měli tak ideální manželství? Sedm let je dlouhá doba. Přesto se Jan doposud nikdy vážně nezaobíral myšlenkou, že by přeci jenom nemusel zůstat sám. Po té tragické autonehodě se musel rychle vyrovnat s novou situací, že je najednou všechno po čtyřiceti letech manželství jen na něm samotném. Zdálky dohlížel na Terezku, která už byla vdaná a měla svůj vlastní život. On dál opravoval a udržoval chod rodinného sídla, trochu podnikal. Pořád se něco dělo, a tak se brzy smířil s tím, jak to je a nepřemýšlel, že by to mohlo být jinak. Ale v poslední době měl pocit, že je sám stále a občas si připadal velmi opuštěný. Přál by si toho ještě hodně zažít, vidět, zkusit. Věděl však, že když je sám, moc se mu do ničeho nechce, a tak trochu to postrádá smysl. I když otázka typu – Vadilo by Kláře, kdybych si někoho našel? – neměla po její smrti význam, potřeboval si Jan někde v hloubi svého srdce ujasnit odpověď. Neuměl by zřejmě nikomu vysvětlit proč, ale nechtěl ani po smrti své ženy udělat něco, co by její památku zneuctilo. Byl rád, že Robert přijde na návštěvu. Popovídá si s ním o tom. Robert ho zná dost dlouho, aby mu případně jakýkoliv bláznivý nápad vymluvil. Koneckonců se bude muset taky opatrně zeptat Terezky. Věděl, že plánovat něco víc nemá smysl, protože si zatím s myšlenkou – nebýt sám – jen pohrává. Proutěný podnos s prázdnou miskou a hrnkem odnášel do kuchyně a uvažoval, jak by se asi jeho život změnil... 21


TEREZA

T

ereza seděla schoulená ve svém starém oblíbeném křesle. Připomínalo jí domov a cítila se v něm dobře. Venku bylo krásné počasí, jaro se pomalu proměňovalo v léto, ale jí byla zima. Asi mám zimnici! Je mi mizerně! pomyslela si Tereza. Zabalila se do patchworkové deky, co jí kdysi dávno ušila máma. Netrvalo dlouho a Tereza se rozplakala. Cítila se nešťastná. Měla pocit, že jí pomalu puká srdce a rozpadá se na malé kousíčky, kdy každý jeden zvlášť bolí jinou, ale zároveň nepředstavitelnou bolestí. Nevěděla co si počít. Snažila se vzpomenout na někoho, kdo by jí porozuměl, ale nikdo ji nenapadal. Manželství s Kryštofem, do kterého tak pospíchala, se jí hroutilo před očima. Věčné hádky, které trvaly celou noc až do časných ranních hodin, podezírání, lhaní a nevěra manžela ji unavovaly. Měla pocit, že už nemůže dál. Skutečný stav svého manželství tajila před rodinou, přáteli, kamarády a v zaměstnání před kolegy. Z jejího smutku a pláče ji vyrušil zvuk klíčů ve dveřích, klapnutí odemykajícího se zámku a lehké zavrzání dveří, které něčí ruka potichu otevřela. Kryštof! Přišel Kryštof! Tereza si otřela hřbety rukou mokré tváře, pomalu se zvedla a šla se podívat ke dveřím. Šla potichu a byla zvědavá, co uvidí. Kryštof se zřejmě mylně domníval, že ona bude v práci, byt bude prázdný a on si vezme jako obvykle, co potřebuje. Tereza nakoukla do chodby, ale dveře bytu byly už zavřené. Na chodbě Kryštof nebyl. Podívala se do ložnice, ale ani tam nikdo nebyl. Copak jsem si to vymyslela? Tereza začínala být zmatená, protože sice slyšela, že se dveře odemykaly, ale zatím se zdálo, že nikdo v bytě kromě ní nebyl. Přešla rychle kolem koupelny, když ji o pár vteřin poté došlo, že se tam svítí a Kryštof klečí na dlaždičkách, otočen zády k ní, a vytahuje špinavé prádlo z lodního pytle. 22

B RIGITA

Tiše přišla na práh koupelny. „Ahoj Kryštofe!“ řekla. Kryštof si myslel, že je v bytě sám, ale když ho oslovila, vylekal se. Opravdu netušil, že je doma. „Fuj, to jsem se lek!“ „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ vysvětlovala Tereza. Mlčky ho pozorovala a z toho, jak spěchal, usoudila, že si bude chtít vzít čisté věci a rychle zmizet. Tereza se rozhodla, že už nebude čekat na nějaký lepší čas, kdy si budou moci promluvit. Teď, nebo nikdy! „Kryštofe, můžeme si promluvit?“ „No, má milá, obávám se, že teď není nejvhodnější okamžik,“ řekl Kryštof a rychle se zvedal ze země. Prošel kolem ní, lehce do ní ramenem strčil a zamířil s prázdným batohem do ložnice. Tereza se nemínila vzdát. Šla za ním a zkusila to znovu. „A kdy bude podle tebe vhodný čas?“ zeptala se a měla dojem, že se doprošuje. Cítila, jak se ponižuje a jak ji stejně nebere vážně. Kryštof otevřel skříň a na postel si pokládal prádlo, které si chtěl vzít s sebou. To, které před pár dny vyprala, vyžehlila, úhledně poskládala a uklidila. „Nevím,“ řekl lhostejně. Po dlouhé chvíli mlčení to Tereza nevydržela. „Kryštofe, prosím, mluv se mnou! Máme problémy a musíme je řešit!“ snažila se Tereza. Kryštof zavřel skříň. Bral věci po několika kusech a pěchoval je do batohu. Když to Tereza viděla, kladla si otázku, proč se s tím tak dlouho zaobírala. Její práce stejně přijde vniveč. Možná, že by stačilo prádlo jen vyprat a poskládat. Ušetřila by spoustu času. „Jo, problémy máme, ale myslím, že si s tím jako vždycky poradíš,“ řekl Kryštof a pak dodal, „jsi přece expert na řešení těžkých situací a trablů. Stejně jako ta tvoje dokonalá rodinka, ne?“ Tereza se na Kryštofa smutně dívala a nechápala, proč a za co si vysloužila tolik pohrdání od manžela. Slzy se jí draly do očí, ale nechtěla mu udělat tu radost, že opět uvidí její slabost. Sklopila hlavu k zemi, jako by se dívala na 23


dřevěný práh v ložnici, několikrát zamrkala a snažila se potlačit pláč. Nechtěla přistoupit na jeho hru, nechat se vyprovokovat by bylo to nejjednodušší. O to se snažil! Už ho znala. Po chvíli získala rozvahu a zeptala se klidným hlasem: „Dobře tedy. A jak si to představuješ dál? To bys mi snad mohl říci, ne?“ Kryštof dobalil, utáhl provaz lodního pytle, vzal ho do ruky a prošel znovu kolem ní, jako kdyby byla vzduch. Mlčel. „Mluvím s tebou!?“ připomněla se mu Tereza. „Nevím, má milá,“ odpověděl Kryštof. Jak já nesnáším, když mi říká – moje milá! prolítlo Tereze myslí. Šel do chodby, obul si v bytě zabahněné boty a sehnul se pro batoh. „No, myslím, že mám všechno!“ Chvíli se na Terezu díval a ona zas na něj. Měla pocit, že v jeho očích opět zahlédla výsměch a snad i vítězství. „Jo, miláčku, prosím tě, mohla bys mi podat ještě tu černou koženou bundu? Mám ji ve skříni v ložnici? Tu na motorku,“ prosil ji Kryštof. Tereza tam stála jako přikovaná a nevěděla, jestli si z ní dělá služku, nebo ji prostě o něco prosí. Protože tam jen stála, on neztrácel čas, lehce do ní vrazil, prošel kolem ní a z ložnice bylo slyšet: „No, nechtěl jsem ti přidělávat práci, ale když si musím bundu podat sám, budeš muset po mně to bahno pak uklidit! Tvoje škoda, myslel jsem to dobře.“ Stála tam jako opařená a říkala si v duchu, že už je na odchodu a že to strašně trapné divadlo každou chvílí skončí. Z ložnice slyšela zavrzání zavírající se skříně. Čekala, až přijde do chodby a ani nevěděla proč. Pak se Kryštof objevil, nesl batoh a přes rameno měl ležérně pověšenou motorkářskou bundu. Podíval se na ni s pohrdavým úsměvem. „Tak se tu měj hezky a já se zase objevím!“ řekl, jako kdyby jí přál pěkný zbytek dne po příjemně stráveném společném dopoledni. Nečekal na její odpověď, otočil se k ní zády, otevřel si dveře, prošel a rázně je za sebou zabouchl. Tereza se ještě chvíli dívala na vstupní dveře do bytu a měla pocit, že se jí to asi jen zdálo. Sama sobě se snažila namluvit, že jde o krizi, kterou s manželem překonají. Problémů ale přibývalo a Kryštof je neřešil. Spíš se jejich řešení vyhýbal. V poslední době si nebyla jistá, zda to sama zvládne, 24

B RIGITA

a navíc zda Kryštofovi jde vůbec o záchranu manželství. Začínala pochybovat. Zatím si stále ještě variantu rozchodu nepřipouštěla, ale zdálo se, že pokud se věci budou vyvíjet stejným způsobem jako dosud, nastanou jen dvě varianty. Buď se Kryštof vzpamatuje a problémům se postaví čelem, nebo se jejich manželství rozpadne. ***** Tereza zamířila do maličké kuchyně. Na dřevěné kuchyňské lince z hnědého dřeva stála rychlovarná konvice. Dala vařit vodu a mezitím, než voda začne vřít, si připravila do oblíbeného hrníčku kávu. Vrátila se zpátky do obývacího pokoje a zapálila vonné svíčky, aby se trošku uklidnila. Z police, na níž ve stříbrném rámečku stála svatební fotografie, vyndala album. Prohlížela si fotky, na kterých byla v bílých šatech, jemným průsvitným závojem a velkou kyticí čajových růží. Znovu se nešťastně rozplakala. Ještě před pár minutami měla pocit, že musí být silná a nemůže si dovolit dát před Kryštofem najevo slabost a zranitelnost. Teď měla opačný pocit. Nemusela nic skrývat a věděla, že se slzám může poddat. Ta podivná slaná voda, která odplavovala lhostejnost, pohrdání a bolest, měla zázračně hojivou moc. Pro slzy téměř neviděla na jejich první novomanželskou fotografii. Kryštof ji objímal kolem pasu a díval se na ni zářivým pohledem svých šedomodrých očí. Byl šťastný a hrdý. Tereza stále plakala a přišlo jí, že svatba i štěstí, které kdysi prožívala, jsou dávnou minulostí. Přemýšlela o problémech už dlouho, ale nevěděla, jak je řešit. Rozvod bylo to poslední, co by si přála. Podívala se znovu do alba a prohlížela si další fotografie. Na jedné z nich byl její táta, jak s maminkou v náručí tančí. Byla to fotografie z dávného dětství, kdy se v jejich domě konaly velké oslavy a večírky. Kdyby tak byla maminka ještě na živu! povzdychla si Tereza. Zašla bych za ní a se vším se jí svěřila. Dívala se na tátu. Miloval ji a ona k němu měla důvěru. Vzpomínala na dětství. Mohla za ním kdykoliv přijít, když ji něco trápilo. Vždycky si na ni udělal čas, posadil si ji na kolena a vyslechl si její starosti. Nedělal žádné roz25


díly. Ať už šlo o ztraceného medvídka, hádku s kamarádkou ve školce nebo povinnost strávit víkend ve škole v přírodě, táta vždycky dovedl poradit. Když byla větší, bylo to podobné. Jen už nešlo o ztracené hračky, ale starosti s první láskou, zkoušky na vysoké škole, nečekané problémy během výletu do Holandska, trable s řidičským průkazem. Táta si k ní pokaždé našel cestu a snažil se jí pomoci. Její problémy a starosti bral vážně. Během let se mezi nimi vyvinula rodinná tradice. Odešli spolu do zahrady a povídali si tam, aby je nikdo a nic nerušilo. Když se vrátili domů, Tereza věděla, co a jak dělat. Od té doby, co tu nebyla maminka, byl tu pro ni o to víc táta. Jenže když se provdala a bydlela s Kryštofem, už se tolik nevídali. Snad to tak bylo správné, protože chtěla začít manželství bez otcovy pomoci a problémy řešit sama jako dospělá. Zdálo se, že otec to chápe. Ale už nemohl vědět, že Kryštof nechal problémy zcela na ní. Podívala se na dřevěné hodiny na protější stěně. Bylo chvilku před jedenáctou. Sledovala vteřinovou ručičku, jak se rychle pohybuje dokola. Byla doma a nikam nespěchala. I když bylo pondělí a pravděpodobně by v tuhle dobu byla kdykoliv jindy v zaměstnání, dnes nikam nemusela. Měla dovolenou. Kryštof o tom nevěděl, a proto se tak vylekal, když ji tady spatřil. Původně si myslela, že něco společně podniknou, odjedou na chvíli z města a budou mít šanci si v klidu promluvit. Nakonec byl Kryštof celý víkend pryč. Ve čtvrtek, pátek i během víkendu se mu snažila dovolat, ale telefon jí nebral a na pár zpráv, které mu poslala, neodpověděl. Dopolední setkání taky k ničemu nevedlo. Vyměnil si špinavé prádlo za čisté a odjel. Nebylo to ostatně poprvé. Tereza bezmyšlenkovitě bloumala po bytě, až ji nohy zavedly do koupelny. Vedle proutěného koše na špinavé prádlo se válela halda oblečení, které Kryštof vyložil. Jakoby se od ní automaticky čekalo, že beze slov splní svou povinnost manželky, prádlo přetřídí, vypere, vyžehlí a voňavé uloží do šatníku. To, co dělala tak ráda, jí najednou dělalo problém. Připadala si jako služka, kterou někdo využívá a její práci bere jako samozřejmost. Klekla si na studenou dlažbu a brala jeden kus oblečení za druhým. Ponožky, boxerky, košile, džíny, svetr. Sama nevěděla, co dělá. Hledám snad důkaz pro nevěru? Proč, když to sama dobře vím? 26

B RIGITA

Vzala z prádla bleděmodrou košili a přitiskla si ji k obličeji. Na chvíli v ní ukryla tvář a zhluboka se nadechla. Ucítila Kryštofův parfém, který mu dala letos k Vánocům. Trošku se jí ulevilo. Že bych se mýlila? Moc by si to přála. Vlastně, přála si cokoliv, co by svědčilo o nevině jejího manžela. Vzala do rukou druhou košili, tentokrát tmavě zelenou, a udělala to samé. Nadechla se a věděla, co si odmítala přiznat. Cizí vůně! Ani Kryštofova, ani její, prostě cizí těžký dámský parfém. Chanel? Měla pocit, že sama sebe týrá. Jako by si záměrně chtěla způsobit ještě hlubší bolest, než kterou cítila v srdci. Chtěla sama sebe potrestat, protože se cítila vinna – za krizi jejich manželství, za odcizení, samotu, ztrátu důvěry a blízkosti, vytrácející se lásku. I když bylo její počínání nesmyslné, nevěděla kudy kam. Snažila se něco vymyslet, ale nenapadalo ji žádné rozumné řešení, jak z toho všeho ven. Věděla jistě, že Kryštof se za pár dnů vrátí na otočku domů a ona už se s ním nechtěla nesmyslně hádat. Nekonečné spory ji vyčerpávaly, že si připadala tak o třicet let starší. Zvedla se ze studené země v koupelně, odešla do ložnice a ze skříně sundala dva velké kufry. Začínala balit. Nenapadlo ji nic lepšího, než odjet na pár dní k tátovi. ***** Tereza projela alejí dubů a jírovců, minula umělecky kovanou bránu oddělující soukromý pozemek od veřejného a kterou nepamatovala jinak, než věčně otevřenou. Uháněla po příjezdové cestě sypané bílými kamínky k rodnému domu. Rozkvetlé keře a květiny nejrůznějších barev milovala, ale dnes ji nechávaly chladnou. Mírně poprchávalo. Počasí bylo uplakané stejně jako ona. Docela se to k sobě hodilo. Po krátké chvíli se dostala k starodávnému sídlu rodu Kleinových, které bylo postaveno z tmavých pálených cihel. Vystoupila z auta a šla si vyndat 27


kufr s oblečením, co si zabalila s sebou na pár dní. Druhý nechala zatím v autě. Asi nebude ani muset cokoliv vysvětlovat, protože zavazadlo samo o sobě bylo víc než výmluvným gestem. Pomalu se blížila k domu, když se najednou otevřely dveře a objevil se Jan. Jak uslyšel z venku přijíždějící auto a viděl vystupovat dceru, šel jí s deštníkem vstříc. „Ahoj, holčičko moje! Dlouho jsme se neviděli. Jsem moc rád, že jsi přijela!“ řekl na přivítanou a objal ji. Jak ji držel v náručí, uviděl za jejími zády kufr. Začínal tušit, že se mezi ní a Kryštofem muselo něco stát a že se tu Tereza neobjevila náhodou. „Ahoj tati,“ zašeptala Tereza v objetí. Pak už nemohla dál a rozplakala se. „Počkej, holčičko, copak je?“ zeptal se Jan. Nic nechápal, ale věděl, že mu to časem poví. Stáli spolu chvíli tiše pod deštníkem, ona plakala, lehce na ně pršelo. Jan doufal, že jí snad i tentokrát pomůže v nesnázích. Pak ho náhle pustila, slabě se na něj usmála a řekla: „To je ale přivítání, viď?“ „To je,“ řekl Jan, protože ho nic lepšího nenapadlo. Vzal jí kufr a šli do domu. Pomohl jí z kabátu a zamířili rovnou do kuchyně. „Dáš si čokoládu, kávu, čaj nebo něco silnějšího?“ zeptal se Jan. „Tati, dala bych si čokoládu. Už jsem ji tak dlouho neměla! A dáš si ji taky, viď?“ chtěla vědět, aby ji nepřipravoval jen kvůli ní. „To víš, že si dám! Pro sebe si ji moc často nedělám, ale s tebou si ji dám moc rád,“ řekl a usmál se přitom na ni. Otočil se ke kuchyňské lince a hledal v ní plechovou dózu s čokoládou. Tereza ho mlčky pozorovala, jak vyndává ze staré kredence dva červené hrníčky a dává vařit mléko. „Tati, mohla bych tu nějaký čas zůstat?“ zeptala se přímo, protože nechtěla chodit kolem horké kaše. „Terezko, víš, že tu máš stále svůj pokoj a vždycky tady budeš doma. Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ řekl Jan a míchal dřevěnou vařečkou pečlivě ode dna kastrolku mléko, aby se mu nepřipálilo. Po chvíli mu to nedalo a zeptal se: „Nechceš mi říct, co se stalo?“ 28

B RIGITA

Tereza nic neříkala, pak odešla do obývacího pokoje. Jan za ní přinesl dva hrníčky horké čokolády. Dohadoval se, co se asi mohlo stát. Takhle svou dceru neznal. Postavil hrníčky na sklo stolu, rozdělal v krbu malý oheň, který příjemně osvětlil pokoj, a šel si sednout vedle Terezy na pohovku. Vzal si hrnek a upíjel horkou čokoládu. Podíval se na Terezu, která se pomalu odhodlávala něco říci. V její tváři se zrcadlil smutek a také vnitřní boj, který zřejmě prožívala, když hledala správná slova. „Tati, nevím co mám dělat. Já a Kryštof… Máme problémy. Ani nevím, jak to popsat,“ odmlčela se Tereza. Jan ji po očku pozoroval a viděl, jak je pro ni rozhovor těžký. „Víš, co uděláme? Vezmeme si kabáty, holinky a velký deštník a půjdeme se projít do sadu. Je tam teď tak krásně, když kvetou třešně,“ nabízel Jan. Tereza se smutně usmála. „Tak, jo. Asi to bude nejlepší.“ Bylo vidět, jak se Tereze ulevilo, protože vysvětlování se zase odsunulo. Zároveň byla ráda, protože věděla, že se z procházek s tátou nikdy nevrátili bez řešení. ***** Třešňovým sadem se procházeli dlouho a Tereza mu vyprávěla o nevěře manžela. O malých bezvýznamných problémech, které byly v jejich manželství vždycky, ale nepřikládala jim váhu. Kryštof se neměl k tomu, aby něco řešil a nechával téměř všechno na ní. Když se mu snažila vysvětlit, že by o některých věcech měli rozhodovat společně, obratně jí vysvětlil, že ona se rozhoduje mnohem lépe a rychleji než on. Nejdříve brala Kryštofova slova jako pochvalu, ale po půl roce manželství si všimla, že chod domácnosti, nákupy a také placení účtů nechává z podstatné části na ní. Čas, který si společně plánovali, nevycházel kvůli stále častějším služebním cestám. Manželství se tak na jedné straně scvrklo na povinnosti, které plnila ona, a na druhé straně bylo více volného času pro Kryštofa. Ten svůj čas trávil ovšem čím dál víc mimo domov. Také Tereza měla čím dál víc volného času, ale zůstávala doma s nadějí, že volný čas stráví spolu. Ostatně, většinou si to tak naplánovali. Od slibů k cílům bylo daleko. 29


Jan ji poslouchal a bylo mu jí líto. Kryštofa měl rád a nechápal, co mohlo způsobit takovou změnu. Znal ho asi čtyři roky před svatbou a byl si jist, že je tím pravým, s kým bude šťastná. Zdálo se však, že se mýlili oba. Nebo se prostě jen člověk časem mění? A v případě Kryštofa k horšímu? „Tati, myslíš, že bych se měla rozvést?“ zeptala se Tereza. „Hodně jsem o tom přemýšlela. Nevím, jestli je v mých silách dávat Kryštofovi stále další šance a pokračovat v manželství“. „Jestli je to tak, jak si to popsala, pak jsou další pokusy o záchranu vašeho manželství nejspíš zbytečné. Něco se s Kryštofem stalo. My se jen můžeme dohadovat co. Možná to nebudeme vědět nikdy. Ale on zřejmě o žádné řešení nestojí. To by vypadalo jinak,“ řekl Jan a snažil se, aby jeho slova nevyzněla tak tvrdě. „Chceš, abych s ním promluvil?“ zeptal se Jan a doufal, že jí snad nějak pomůže. „Tati, myslím, že to nemá smysl. Víš, stále přemýšlím, co jsem udělala špatně. Co mohlo být jinak. A nevím. Opravdu nevím, co bych měla dělat jinak,“ řekla Tereza a na chvíli se odmlčela. „Mám teď týden dovolenou, tak nemusím řešit ještě k tomu všemu práci. Ale abych byla upřímná, ani za týden se mi tam nechce vracet. Nemohu se na nic soustředit, jsem zmatená. Nevím, co mám dělat. Napadlo mě, že bych dala výpověď a zůstala bych tady, než se to všechno nějak vyřeší. Nevadilo by ti to?“ „Budu rád. Za měsíc budou dozrávat třešně a já stejně potřebuji posily! Takže o jednoho brigádníka víc...“ řekl s úsměvem Jan. „Zůstaň tak dlouho, jak budeš chtít. Jsi tady přece doma. Dům je stejně většinu roku prázdný a já konečně nebudu po dlouhé době sám. Ostatně, vařit si sám pro sebe není taky žádný velký potěšení!“ „Moc díky, tati!“ řekla Tereza a objala ho. Pomalu se vraceli z procházky domů. Jan si vzpomněl na Petra, syna svého nejlepšího přítele Roberta Foltýna, který se po studiích stal jejich rodinným právníkem. „Pamatuješ si na Petra Foltýna? Stal se z něj vynikající právník. Občas mi radí, když něco potřebuji ohledně nemovitostí. Nemám mu zavolat?“ zeptal se Terezy. „Pamatuju, ale dlouho jsem ho neviděla. Když jsme byli malí, tak jsme si 30

B RIGITA

spolu pořád hráli. I s Janou, jeho sestrou,“ vzpomínala Tereza. „Tati, zavolej mu, prosím. Je to dobrý nápad! Nějaká dobrá rada by se teď docela hodila,“ řekla Tereza, když vcházeli do domu. Ve vstupní hale si odložili mokré oblečení a boty a zamířili do kuchyně na hrnek teplého čaje. ***** I když všechno pro Terezu začínalo, cítila se o mnoho lépe. Měla pocit, že už není sama. Byla znovu v domě, ve kterém vyrostla. Začínala cítit, že se začíná orientovat v chaosu, který převládal několik posledních měsíců v jejím životě. Vracel se jí ten starý známý pocit klidu, který znala z dětství, že všechno dobře dopadne. Snažila se přijít na to, čím to je – jestli změnou prostředí, domem, ve kterém vyrůstala, tátou nebo prostě jen tím, že se rozhodla se svou situací něco dělat a nečekat, až Kryštof začne něco řešit.

31


KAMILA

K

amila, obtěžkaná plastovými i papírovými taškami různých tvarů a velikostí od módních značek, procházela obchodní pasáží v centru Prahy. Uvažovala, jak a čím by si ještě udělala radost. Milovala nakupování! Zvláště v poslední době, kdy se v jejím životě objevil muž, kvůli kterému mělo smysl se trmácet přeplněnými obchody, nakupovat a vymýšlet nové kombinace oblečení pro další setkání. Už byla v Max Mara, Louis Vuitton, Versace… Kam bych se ještě podívala? Začínaly ji pomalu bolet nohy. Nebylo divu, když si na nákupy oblékla kostýmek, a k němu? Lodičky! Nebyly to sice úplně nejnovější boty, které si pořídila, ale mnoho toho v nich nenachodila, což už teď cítila každým krokem. Kamila ještě nakoukla do zlatnictví a slibovala sama sobě, že to bude poslední obchůdek. Pak zamířím do kavárny a odpočinu si! Vyhlédla si menší obchod, který míjela v ulici Na Příkopech, kde ji upoutal nápis DIAMONDS ARE FOREVER. Ve výloze byly na černém sametu vystavené šperky ze zlata, stříbra, chirurgické oceli, spousta prstýnků, náramků, náušnic a přívěsků decentně ozdobené drahými kameny. Nechyběly ani šperky z jantaru nebo s českým granátem. Kamila si prohlížela malé drobnůstky se zalíbením a těšila se, až opět nějaký šperk dostane. Její manžel Robert ji občas nějakým šperkem překvapil, ale v poslední době měla očekávání ještě od někoho jiného. Vstoupila do malého obchůdku a rozhlížela se po nějakém příhodném náramku, který postrádala ve šperkovnici. Měla ráda zlato, ale nechtěla něco obyčejného. Chtěla náramek, který by byl netradičně zpracovaný a decentně zdobený diamanty. Po chvíli prohlížení šperků pod skleněným pultem ji oslovila prodavačka: „Mohu vám něco nabídnout? Zalíbil se vám nějaký náramek?“ 32

B RIGITA

„Jen si prohlížím tyhle kousky. Máte nějaké v bílém zlatě, zdobené diamanty?“ zeptala se Kamila a podívala se na milou prodavačku, která byla asi o patnáct let mladší než ona. Měla černé krátké šaty ke kolenům, na nohou lodičky, a jak se později ukázalo, i oko znalkyně. „Máme, ale je to omezený sortiment. Nabízíme asi jen pět kusů, můžete se na ně podívat tady,“ odpověděla prodavačka a vedla Kamilu pár kroků od skleněného pultu k vitríně, kterou odemkla a vyndala z ní černé sametové plato s náramky. Kamila brala kus po kusu a zkoušela si je na ruce. Nakonec je všechny vrátila na místo. „Víte, abyste rozuměla, hledám něco speciálního. Tyhle jsou pěkné, ale chtěla bych něco… Netradičního. Jiné zasazení kamenů, jiné ornamenty. Možná bez nich by to bylo lepší.“ „Jestli se mohu zeptat, hledáte něco pro sebe, nebo se jedná o dárek?“ zeptala se prodavačka se zájmem. „Vybírám si náramek pro sebe, ale zřejmě ho dostanu jako dárek od přítele. Potřebuji si udělat představu, co se mi líbí a co ne,“ vysvětlovala Kamila. Prodavačka pokývala souhlasně hlavou a omluvila se za omezenou nabídku. Kamila jí poděkovala a odešla z obchodu. Zamířila po pěší zóně k Jindřišské věži, kde si chtěla dát kávu a nějaký zákusek. Přivolala si výtah a ten ji vyvezl do třetího patra. V kavárně mnoho lidí kolem poledne nebylo a Kamila to uvítala. Chtěla mít výhled z věže ven, a tak si našla místo poblíž dvou starších dam, které měly zřejmě stejný nápad. Také na jejich stolku byly dva šálky s kávou a minerální láhve se sklenicemi. Kamila, jak procházela s taškami kolem dam, pozdravila a pousmála se na ně. Ženy jí pozdravení oplatily a dál se věnovaly živé konverzaci o nějakém páru. Kamila se uvelebila do pohodlného křesílka a téměř hlasitě vydechla. To je ale úleva! Věděla, že jakmile si vyzuje nohy z lodiček, udělá tu největší chybu. Lodičky jednou vyzuté přináší sice dočasnou spásu, ale každá žena ví, že je pravděpodobné, že už je znovu nenazuje. Nebo ano, ale za cenu nesmírného utrpení. Kamila si ale nemohla pomoci. Chvilkové zmírnění bolesti bylo víc, než myslet na to, jak se pak dostane z restaurace domů. I na etiketu se roz33


hodla nemyslet a boty si, pod stolkem s přiměřeně dlouhým ubrusem, tajně vyzula. Jak zápasila s lodičkami, objevil se číšník. Kamila navštěvovala kavárnu pravidelně, a tak zůstala jako obvykle u kávy, vody a jednoho kousku tiramisu. S nenuceným úsměvem si objednala. Jakmile se však číšník vzdálil, Kamila zvítězila v boji s lodičkami. Ach! To je ale úleva! pomyslela si. Zadívala se z okna dolů do Jindřišské ulice. Neměla žádný cíl, nikoho nehledala, jen tak se kochala tím krásným výhledem. Dámy za jejími zády občas hlasitě vykřikly něco v tom smyslu – To je neuvěřitelné! Hrůza! Kolik si myslí, že jí je! Ta ženská nemá žádnou soudnost! Když už to trvalo s menšími přestávkami nějakou dobu, byť neměla Kamila ve zvyku naslouchat cizím rozhovorům, přeci jen se zaposlouchala. Než číšník přinesl její objednávku, věděla, že si dámy vzaly na přetřes jistou vdanou ženu v letech, která má o mnoho let mladšího milence. Což bylo pro ně šokující. Kamila si osladila kávu, upila doušek, ukrojila si vidličkou tiramisu a rozhodovala se, zda naslouchat dvěma dámám, nebo si najít jinou zábavu. Zvolila to první, ale poslouchala jen tak mimoděk. Důvod byl prostý, byla ve stejné situaci jako ona žena. Musela si přiznat, že Oskar přinesl do jejího stereotypního života v posledních pár týdnech oživení, vzrušení, romantiku, potěšení a vnímání světa ve zcela jiných barvách. Pravdou bylo, že byl také mnohem mladší. Oskarovi bylo třicet šest let. Nemohla si nalhávat, že jí není oněch třiapadesát, ale rozhodla se věkový rozdíl zatím neřešit. Brala vztah s Oskarem tak, jak se v jejím životě objevil – náhle, neočekávaně a se vším, co k tomu neodmyslitelně patřilo. Jak bych ho popsala jedním slovem? Šarmantní? Okouzlující? Kamila si uvědomovala, že Oskar je jen o rok starší než její syn Petr, přesto se rozhodla odložit nepříjemnou otázku věkového rozdílu na později. Nechtěla si krátká setkání s ním kazit přepočítáváním let mezi nimi. Šálek od kávy už byl téměř prázdný, na talíři ležela opuštěná vidlička a vodu také dopila. Věděla, že už se bude muset zvednout a jet domů. Stále však ještě neslyšela od dam to nejdůležitější! Jaký věkový rozdíl je mezi tou ženou a jejím milencem, které tak odsuzují? 34

B RIGITA

Objevil se číšník, a když zaplatila, požádala ho, aby jí zavolal taxi. Pod stolkem si statečně nazula o několik čísel menší lodičky, než ve kterých přišla. To mi je někdo vyměnil, nebo nosím tak malé boty? ptala se v duchu užasle sama sebe. Zatímco čekala na taxíka, využila čas a vydala se s kabelkou na toalety. Jakmile za ní zapadly dveře, pochopila, že si lodičky opravdu neměla sundávat! Ale na výčitky už bylo pozdě. Na toaletách nikdo nebyl. Vybrala si kabinku, a když se vrátila zpátky k umyvadlu, které bylo hned vedle dveří, zadívala se na sebe dlouze do zrcadla. Žena tak kolem padesátky. Měla blonďaté vlasy splývající na ramena a modré oči jako snad každá blondýnka. Ty její byly pomněnkové. Zvedla ruku a prsty si jemně přejela oční vrásky. Jako by zkoumala jejich rozsah a možný způsob nápravy. Dbala o sebe s pravidelnou péčí a s přibývajícími léty to oceňovala čím dál víc. Byla štíhlá a její tělo bylo stále pevné. Věděla, že má rodové dispozice, ale také se zúročilo letité sportování. Dobře padnoucí kostýmek bledě modré barvy s jemnými doplňky jí dodával na kráse, ale také na serióznosti. Jen ona sama, rodina a nejbližší přátelé znali její pravý věk. Nebylo to tak dlouho, co oslavila třiapadesáté narozeniny. Vypadala však na míň, protože jí často lidé tipovali něco kolem pětačtyřiceti let. Kamilu to přirozeně těšilo. Hleděla na sebe a neměla pocit, že by se za ni musel kdokoliv stydět. Byla přesvědčená, že ani Oskar nemusel, byť byl o tolik let mladší. Z kabelky položené na mramorové desce vyndala pudřenku, lehce se přepudrovala, vylovila rtěnku a zvýraznila rty. Vlasy si odhrnula z čela a lehkým pohybem rukou je provzdušnila. Pak otevřela dveře a toaletu opustila. Vracela se znovu na své místo ke stolu. Během krátké chvilky se u ní zastavil číšník, aby jí řekl, že na ni čeká taxi. Kamila se pomalu zvedala. Sebrala nákupní tašky. Když vracela křesílko ve snaze zdržet se, jak jen to bude nejdéle možné, zaslechla slova, na která celou dobu čekala a doufala, že je nepropásne ani pobytem na toaletě. Jedna z dam položila onu klíčovou otázku. „A kolik je té vdané paní?“ „No, jen si to představ! Je jí pětapadesát! A víš kolik je jemu? Necelých třicet! To je úplná sodomie!“ odpověděla druhá dáma. 35


To byla poslední slova, která Kamila zaslechla na odchodu. Prošla kolem stolku, rozloučila se a pomalu s bolestí, kterou nedávala na sobě znát, odešla hrdě k výtahu. Jakmile se dveře výtahu zavřely, zkřivila se jí tvář bolestí. Už nemusela hrát divadlo a předstírat, že ji netlačí boty! Další emocí byl pohrdavý smích, kterým se o samotě rozesmála. Vyjádřila tím své znechucení nad těmi dámami, co odsoudily milenecký pár. V těch odsudcích byl i určitý díl studu, jaký cítila sama ve svém nitru. Výtah se s Kamilou blížil do přízemí. Statečně nahodila přívětivý výraz a odešla i s nákupními taškami pár kroků k taxíku, kde ji už čekal řidič. Tašky jí odebral a naskládal do kufru. Kamila usedla do vozu a sdělila taxikáři adresu vily v Hodkovičkách, kde bydlela celá léta s manželem a rodinou.

36

B RIGITA

ROBERT

R

obert býval obyčejně kolem poledne ve firmě a pracoval, ale dnes ho zdrželo vyřizování e-mailů a telefonátů. Sliboval si, že jakmile zařídí to nejnutnější, rozjede se do sídla firmy ve Vršovicích. Obchodoval se stavební technikou a postupně se jeho podnikání rozšířilo i do zemí východní Evropy. Nerad pracoval doma. Chtěl mít oddělené zaměstnání a soukromí. Věděl z předchozích zkušeností, že pokud nemá v podnikání jasně stanovené hranice, že ho práce zcela pohltí. Práci miloval, ale také věděl, že odpočinek je nezbytný. Seděl ve své pracovně a už čekal, až doběhnou poslední programy na počítači, aby ho mohl vypnout. Začínal balit a dával věci, které si chtěl vzít s sebou, do brašny – mobil, notebook, flashdisk, kam uložil dopolední práci, pár dokumentů a faktur pro úřady i účetní. Hlavně na nic nezapomenout, ať se nemusím zbytečně vracet! uvažoval Robert. Jeho myšlenky přerušil zvuk přijíždějícího auta, které zřejmě zastavilo před domem. Robert neměl dohodnutou žádnou schůzku a jeho žena Kamila nebyla doma. Kdo to asi tak může být? V tuhle dobu? Otázky se mu honily hlavou, protože měl obavy, aby nepřijel někdo, koho ani ve snu nečekal a kdo by byl jen další překážkou na jeho cestě do firmy. Nedalo mu to, a tak všeho nechal a šel se podívat k oknu. Před domem stál taxík a z něj vystupovala Kamila. Proč si nevzala svoje auto? Proč přijela taxíkem? Že by se něco stalo? Chvíli ji sledoval z okna zpoza záclon, a když viděl, jak jí řidič podává asi pátou tašku, pochopil. Aha, nákupy. Jeho vlastní odpověď ho na okamžik uspokojila. Dál se věnoval balení věcí, které si s sebou chtěl vzít. Ale u té mechanické činnosti si uvědomil, že 37


se jedná již o několikátý, poměrně dosti velký nákup v relativně krátké době. Kamila, kterou celý život miloval, se zdála být posledních pár měsíců krásnější víc než dřív. Aby ne, když o sebe tolik pečovala! Návštěvy v kadeřnických salónech, manikúra a pedikúra, kosmetika, občas solárko, začala chodit do fitness, na plavání a přihlásila se na jazykový kurz němčiny. Robert patřil mezi muže, kteří rádi své manželky rozmazlovali. Byl rád, že se mu v podnikání daří a že Kamile může dopřát všechno, co si kdy přála. Někde hluboko ve svém srdci věděl, že je to jakýsi odpustek za čas, který tráví v zaměstnání a ne s ní. Zároveň oceňoval, že mu čas v práci nevyčítá, ale chápe to. Za roky podnikání se naučili vážit si společného času a pravidelně ho spolu trávili. Mezi jejich tradice patřily v zimním období dva týdny lyžování v rakouských Alpách a dvě letní dovolené do roka, převážně v luxusních, zahraničních destinacích. Robert si také uvědomoval, že jeho žena překročila padesátku a možná si potřebuje ještě dokázat, že je stále žádoucí. On sám se domníval, že to není třeba, protože se mu líbila vždycky a v každém věku. Ale chápal její investice a zájmy jako nový začátek a touhu vyzkoušet dosud nepoznané. Někdy ho napadala otázka, zda mu není Kamila nevěrná. Nové šaty, parfém, účes, klobouky, kabelky, boty, nové zájmy. Ale od těchto věcí odvozovat nevěru? Proč? Měl za to, že Kamila i tak tráví hodně času doma a její vztah k němu se mu zdál stále stejný. Nebo se mýlím a něco si naivně nalhávám? Neměli problém spolu hovořit, prožít příjemný večer a milovat se. Cestovali, kdykoliv se jim zachtělo a dovolovaly to pracovní povinnosti ve firmě. Robert neměl pocit, že by se cokoliv v poslední době zásadně změnilo. Myšlenky na možnou nevěru ho děsily a také se za ně styděl. Musel by si totiž připustit, že Kamile nevěří a to by znamenalo zpochybnění jeho důvěry k ní. Toho se bál, a proto takové myšlenky odmítal. Zatímco se chystal odejít s věcmi k autu, objevila se Kamila v obývacím pokoji, byla bosa, kulhala a byla očividně překvapená, že ho vidí doma. „Ahoj Robe, ty jsi ještě doma?“ zeptala se Kamila a šla k němu, aby ho políbila. „Kamilo, ahoj! No, měl jsem nějaké vyřizování, ale už jsem na odchodu,“ 38

B RIGITA

odpověděl Robert. Pak mu to ale nedalo. „Mělas pěkný den? Viděl jsem tě vystupovat z taxíku a taky tu velkou kupu tašek!“ „Ano, trochu jsem utrácela. Chtěla jsem si udělat radost,“ přiznala Kamila a usmívala se. Robert ji nechtěl podezírat a zakázal si vyslovit cokoliv, čím by ji z něčeho obviňoval. „Děsně mě bolí nohy! Vzala jsem si neprozřetelně ne moc pohodlné lodičky a měla jsem pocit, že nedojdu ani z kavárny k taxíku!“ stěžovala si Kamila. „Víš co? Vlez si do vany a dej si koupel, miláčku. Uvidíš, že ti bude hned lépe,“ snažil se poradit Robert. „Můžu pro tebe něco udělat? Nebo něco přinést cestou domů?“ zajímal se ještě na odchodu mezi dveřmi. „Moc díky, jsi hodný. Ale nic nepotřebuji. Dnes už nikam nemusím a nic naplánovaného taky nemám. Takže budu doma, dám si tu koupel a budu relaxovat. Možná si pustím nějaký film nebo něco dobrého uvařím. Ještě uvidím,“ odpověděla Kamila. „Dobře, tak já pádím, ahoj!“ řekl Robert a na rozloučenou Kamilu políbil. „Ahoj a měj se dobře,“ odpověděla mu Kamila. Jen co to dořekla, otočila se zády a pomalu kulhala směrem k ledničce. Robert šel opačným směrem ke dveřím a pak zamířil ke garážím. Když se zvedala vrata vzhůru a on čekal, než bude moci projít k autu, chlácholil sám sebe, že je všechno v pořádku. Odemknul auto, otevřel dveře, do kufru dal všechny věci kromě mobilního telefonu, zabouchl dveře a nasedl do auta. Zběhlým zrakem letitého řidiče omrkl nastavení zrcátek automobilu. Už byl připraven vyjet, bezpečnostní pás měl zapnutý, ruku na volantu a druhou na klíčku v zapalování. I když měl až do teď tak naspěch a nechtěl, aby ho cokoliv zdržovalo od cesty do firmy, najednou se mu v duši usadil podivný klid a zároveň jeho mysl zaplavily myšlenky na nevěru. Spustil ruce do klína a přemýšlel. Co to se mnou v poslední době je? Bylo mu třiašedesát. Kolem očí, rtů a na čele měl už pár výrazných vrásek. Bílé vlasy, které nosil posledních pár let ostříhané na krátkého ježka, 39


působily svým sestřihem mladistvě. Necítil se ani trochu starý. Byl vysoký, statný a plný sil, měl rád svou práci a cokoliv si předsevzal, dřív nebo později získal. Byla to jistota, se kterou skálopevně v životě počítal. Poctivá práce, píle, vytrvalost a trpělivost vždycky přinesly ovoce. Ale také věděl, že ve vztazích to neplatí. Na vztah musí být vždycky dva a bez naprosté důvěry vztah ztroskotá. Nechtěl Kamilu ztratit. Miloval ji. Ale čím víc uvažoval nad manželstvím, tím byl víc rozpolcený. Celý život mu byla Kamila oporou, mohl se na ni spolehnout. Věděl, že spolu prožili dobré i špatné, ale nikdy ho nenapadlo, že by je mohla potkat nevěra. Někdo, kdo se mezi ně vetře a jako klín začne působit v jejich manželství. Nebo jsem si to celé jen vymyslel? Nastartoval auto, vyjel z garáže, chvíli počkal než se vrata srolují dolů a zamířil do firmy, kde ho čekala práce. Těšil se tam v poslední době víc než dřív. Věděl, že při práci trochu vyžene tíživé myšlenky z hlavy a přestane se neustále pohupovat jako akrobat s tyčí na pomyslném laně přes propast zvanou nevěra.

40

B RIGITA

PETR

P

etr se vracel z odpolední schůzky se svým klientem. V příštích dnech ho měl zastupovat u soudu. Klient, který se chtěl rozvést, líčil průběh třicetiletého manželství. Jak se příjemný rodinný život ze začátku postupem času scvrkl na placení účtů, předstírání spokojeného manželství před známými a tradiční letní dovolené v nejdražších destinacích světa. Byli by tam seděli v restauraci ještě dlouho, kdyby se Petr za několik let praxe nenaučil klienty přerušovat a říkat jim, co je pro něj i soud podstatné. Petr byl unavený a to byly teprve tři hodiny odpoledne. Ještě měl před sebou tři pracovní schůzky. Zítra, pozítří a následující dny vypadaly podobně. Budoucnost právníka v soukromé advokátní kanceláři byla předem v podstatě dána. Právní situace se opakovaly, jen životní příběhy byly jiné. Jeho práce pomalu směřovala k desátému výročí v advokacii a on nevěděl, zda se má radovat, nebo truchlit. Měl práci rád, ale také věděl, že nechce celý svůj pracovní život zasvětit tak smutnému odvětví, jakým je rodinné právo. Stál ve své kanceláři tiše za oknem a uvažoval, jak se z povinností vyvléknout. Pozoroval spěchající lidi na ulici. Měl pocit, že oni tam venku žijí, zatímco on tady uvnitř stále řeší něčí problémy. Sundal si tmavě modré sako, dal ho na ramínko a pověsil na věšák. Rozepnul si dva horní knoflíčky u košile, sundal kravatu a odložil ji na stůl. Z manžet na rukávech si vyndal manžetové knoflíčky a ohrnul si rukávy. Natáhl se přes parapet a otevřel okno, které směřovalo do rušné ulice. Kancelář měl v centru Prahy. Jak říkal šéf advokátní kanceláře pan Hirschel, bylo to strategické místo a klienti to neměli daleko. Petr naslouchal hluku přijíždějících tramvají, troubících aut a pokřikujících lidí na ulici. Všechen ten hluk k němu doléhal otevřeným oknem. Teď mu to nevadilo, ale měl už vyzkoušeno, že takhle pracovat je nemožné. Aby se mohl soustředit na případy, musel mít ticho. Okno proto bývalo zavřené 41

Tuto knihu bych chtěla věnovat své mamince, Aleně Šianderové, největší milovnici romantických knih, jakou znám

Recommend Documents