TURECKÉ PUTOVÁNÍ II Den III. – 19. listopadu 2009 Po bohaté snídani jsme opět zabalili naše zavazadla a nasedli do autobusu, který nás odvezl do malého přístavu.
Tady jsme změnili dopravní prostředek a lodí jsme se přepravili na romantickou pláž Iztuzu, která je skoro 6 km dlouhá. Cestou jsme se mohli kochat nejen malebnou přírodou, ale také dalšími úchvatnými skalními hrobkami z antických dob.
Pláž Iztuzu je mimo jiné známá tím, že je zde od května do srpna přísně zakázán vstup mezi osmou hodinou večerní a osmou hodinou ranní. Je to z toho důvodu, že zde v noci do písku kladou vajíčka mořské želvy zvané Kareta kareta. Ochránci přírody dané místo pak ohraničí, aby přes den, kdy je pláž plná lidí, někdo želví vajíčka neponičil. My jsme využili nádherného slunečného počasí k tomu, abychom se v polovině listopadu vykoupali v moři, což se člověku jen tak nepoštěstí. A rozhodně jsme udělali dobře, neboť voda měla velmi příjemnou teplotu a já s tátou jsme v ní vydrželi víc než půl hodiny.
Na oběd jsme jeli do restaurace U Čápa (ley ley), kde nám naservírovali vynikajícího pstruha. Mňam! No, a jelikož po obědě následoval už pouze přesun na další hotel, je správná chvíle povědět si nějaké další zajímavosti o Turecku. Tato země má přibližně 74 mil. obyvatel, většina z nich žije ve velkých městech. Pouze 6% obyvatel je starší než 65 let, do 14 let je to naopak celých 28%. Největším městem je Istanbul, který má neuvěřitelných 16 mil. obyvatel, což je 1,5x více než Česká republika! Istanbul je zároveň jediným městem na světě, které se rozkládá na dvou kontinentech. V evropské části leží pouze 3% Turecka, této části se říká Trákie. Zbytek, tj. 97%, se nazývá Anatolie nebo též Malá Asie. Druhým a třetím největším městem jsou hlavní město Turecka Ankara (4,5 mil.) a Izmir (3,5 mil.), dalšími významnými městy např. Antalya, Adana či Bursa. Turecko se dělí na 7 oblastí (Marmarská, Egejská, Černomořská, Středomořská, Centrální, Východní Anatolská a Jihovýchodní Anatolská) a také na 81 provincií, z nichž každá má své hlavní město a také (většinou) vlastní státní univerzitu. Turecko souší sousedí se sedmi státy. Jsou to: Řecko, Bulharsko, Arménie, Gruzie, Irán, Irák a Načevanská republika Ázerbájdžán, jejíž hranice s Tureckem tvoří pouze 9km (a celkově je to dost problematický stát). Zajímavý je ostrov Kypr, jehož severní část patří Turecku (jinak patří všechny ostrovy ve Středozemním moři Řecku) a Turkové zde dokonce vyhlásili Severokyperskou tureckou republiku. Tento stát ovšem nikdo neuznává, snad s výjimkou Ázerbajdžánu, který zde jako jediný (kromě Turecka samozřejmě) vysílá své lety. Turecko obklopují čtyři moře: Středozemní, Černé, Egejské a Marmarské. Ačkoliv to podle mapy vůbec nevypadá, výrazně nejdelší pobřeží tvoří právě moře Egejské, a to cirka 2800km. Důvodem je to, že právě Egejské moře vytváří na turecké straně obrovské množství zálivů. Středozemní i Černé moře mají téměř stejně dlouhé pobřeží, přibližně 1500km. Na úplný závěr ještě dodám jednu zajímavost, a to že Turecko produkuje 80-85% světové výroby lískových oříšků. Krátkou neplánovanou zastávku jsme také udělali v serpentinách nad městem a zálivem Gökova. Ten je zajímavý tím, že je jakýmsi dělítkem mezi Středozemním a Egejským mořem. Fotky jsou odtud opravdu fantastické.
Zajímavé je rovněž turecké stolování. V domácnostech (zvláště na venkově) zde vůbec nemají stoly, protože ty určitým způsobem oddělují prostor. Proto si všichni sednou na zem (hádejte, proč se říká turecký sed) a mezi ně se dá velká mísa ve tvaru satelitu, ze které si všichni berou, co chtějí. Turci se velmi rádi o jídlo dělí, klidně se může stát, že Vám někdo přímo z talíře vezme něco, co se mu zrovna líbí. To se zde považuje za zcela normální. Stejně tak například když ucítíte vůni grilovaného masa, není důvod na „párty“ nepřijít a něco si nevzít. Na venkově se ještě i dnes drží tradice námluv. Jedna rodina přijde za druhou, sednou si a začne velmi lehká konverzace, kdy se všichni všech několikrát zeptají, jak se mají. Rodina muže, který se uchází o dívku, přinese květiny a čokoládu a dívka musí prokázat, že umí vařit dobrou tureckou kávu. Ta by měla mít hodně pěny, což značí dostatečné zabezpečení její rodiny. Pokud si dívka na poslední chvíli svatbu rozmyslí, může do kávy nasypat sůl. Když to otec druhé rodiny pozná, zdvořile se rozloučí a odejdou. Květiny a čokoládu si vezmou s sebou. Standardní dvě věty námluv jsou: „S božím požehnáním a za svědectví prorokova žádám Vás o ruku Vaší dcery pro svého syna.“ „Když už se mladí viděli a zalíbení v sobě našli, nezbývá nám, než říci ano.“ Pokud vše tak říkajíc klapne, konají se brzy poté zásnuby, na kterou jsou zváni nejužší členové obou rodin. Což ovšem v Turecku může být dohromady klidně 150 lidí…:) Okolo půl sedmé jsme dorazili na náš v pořadí třetí hotel, ve kterém strávíme dvě noci. Jmenuje se Sürmeli a nachází se blízko městečka Selcuk (čti: Selčuk). Táta šel vyzkoušet turecké lázně, já jsem se rozhodl pro relaxaci na pokoji. Po večeři jsme se krátce prošli k Egejskému moři a pomalu ulehli k zaslouženému spánku.
Den IV. – 20. listopadu 2009 Čtvrtý den nás čekala asi nejnáročnější část zájezdu. Započali jsme jej prohlídkou pozůstatků Baziliky sv. Jana v Efezu (dnes Selcuku), kde jeden ze čtyř apoštolů prožíval konec svého bohatého života. Právě učedníka Jana si Ježíš nejvíce oblíbil, a proto ho pověřil, aby se po jeho smrti staral o jeho matku, tedy Pannu Marii. A právě Efez je považován za jedno z možných míst, kde Marie dožila svůj život. Je zde Dům Panny Marie, který roku 1967 posvětil papež, tudíž je to dnes jedno ze známých poutních míst. K postavě apoštola Jana se váže mnoho příběhů, mně se líbí zvláště následující. Již ve vysokém Janově stáří za ním přišel jeden pohanský kněz a chtěl, aby dokázal svou víru a napil se jedu. Jan souhlasil, a tak jed nejdříve vyzkoušeli dva odsouzenci k smrti. Oba jej vypili a padli mrtvi na zem. Poté si ho vzal Jan, posvětil jej, napil se a nic se mu nestalo. Vzal svůj plášť, přehodil jej přes oba mrtvé a ti rázem povstali k životu. Pohanský kněz v úžasu padl na kolena a prosil Jana o křest.
Na fotografii vpravo je nad bazilikou vidět hrad z 11.-10. stol. př. n. l., který postupně využívaly různé národy, které se na tomto místě střídaly (Peršané, Osmané, Řekové, Římané atd.). V Efezu se také nacházel jeden ze sedmi divů světa Artemidin chrám. Tvořilo jej 127 sloupů, každý vysoký 25m. Ze všech čtyř stran vedlo do prostoru sloupoví 13 schodů. Tento skvost architektury byl zničen roku 356 př. n. l., kdy ho zapálil Hérostratos. Artemis byla bohyní plodnosti a říká se, že nestihla zabránit podpálení svého chrámu, neboť se v té době nacházela daleko na západě, kde se stejného roku narodil Alexandr Veliký. Po této prohlídce jsme se přesunuli do jedněch z největších antických vykopávek proslulého města Efezu. Toto přístavní město bylo neskutečně rozlehlé, v době své největší slávy zde žilo 250 000 lidí! Tento archeologický skvost se Vám pokusím přiblížit fotografiemi.
Na prvním obrázku vidíme zbytky sídliště a také lázní, které ve většině antických měst bývaly hned za vstupní bránou, aby se cizinec mohl nejprve očistit a teprve až potom vstoupit do útrob města. Na druhém obrázku je vidět senát, ve kterém zasedali pouze muži. Římská společnost byla celkově velmi patriarchální.
Zde vidíme Nikké, bohyni vítězství a vedle ní Memniův pomník. Ten nechali obyvatelé Efezu vystavět proto, aby se znovuzalíbili Římánům poté, co se spolčili s jakýmsi válečníkem a společně vyvraždili asi 50 000 Římanů (Efezané museli totiž Římu platit velmi vysoké daně).
Na obrázku vlevo (na předchozí straně) je vidět pohled do samotného centra Efezu, v němž se vyjímala velká knihovna, která čítala c. 500 000 pergamenových svitků a byla třetí největší antickou knihovnou vůbec. Na pravém obrázku vidíme ještě jednou velkolepý vchod do knihovny a vedle ní dva vstupy, kterými se chodívalo na tržiště (agoru).
Řekové i Římané byli neobyčejně vzdělaní. Například bez rozsáhlých znalostí matematiky a fyziky by v žádném případě nemohli stavět takovéto velkolepé stavby. Krom toho však měli i takové vymoženosti, jako např. již zmíněné lázně, veřejné toalety (ovšem pouze pro muže) a také nevěstinec. Na ten vyrobili místní lidé i poutavou reklamu, která byla umístěna na hlavní cestě mezi přístavem a středem města. Je znázorněna na prvém obrázku a její výklad zní (čteme zleva doprava): na křižovatce (kříž) zahněte doleva (levá noha) a naleznete krásné dámy (korunka), jejichž srdce si můžete koupit.
Zde vidíme na levém obrázku místo, kde bývalo tržiště; za ním je vidět již zmíněná knihovna. Vpravo je pak orkestra (místo pro orchestr) a jeviště (které bývalo nad orkestrou) efezského divadla, které mělo kapacitu c. 25 000 lidí. Na dalších dvou obrázcích ještě jednou vidíme zdejší divadlo, tentokrát ze vzdálenějšího pohledu a také hlavní viadukt, který spojoval centrum města s přístavem.
Z Efezu jsme se přesunuli na oběd a nasyceni vyrazili na poslední etapu dnešního poznávání, a to výlet do malé horské vesničky Sirince (čti: Sirindže). Ta je chráněnou památkou kvůli své autentičnosti a proto je také zakázáno cokoliv zde opravovat (to je možné pouze do původního stavu) či nového přistavovat.
Z toho důvodu některé části vesnice poměrně chátrají, což je škoda. Je zde mnoho obchůdků a místních řemeslníků, nakoupit se tu dá opravdu dobře (kvalitně) a zároveň lacino. Po cestě do malebné vesničky jsme se mimo jiné ještě dozvěděli, že Turecko je druhým největším producentem oliv na celém světě. Je zde po celé zemi kolem 100 mil. olivovníků. Zelené olivy se sbírají nedozrálé, černé olivy jsou dozrálé. Nejstarší olivovník se nachází v Itálii a má c. 1300 let. Poté jsme se již vrátili na hotel Sürmeli. Před večeří jsme ještě zvládli okusit místní bazén a turecké lázně (ty zde byly výrazně lepší než v hotelu Allin) a brzy po večeři zalehli do našich pelíšků a usnuli blaženým spánkem. Čtvrtý den byl opravdu vyčerpávající.
