Trouble in the Seattle By Regis Poznámka autora Jedná se o tři na první pohled nesouvisející příběhy ze světa shadowrunu. Příběhy převyprávějí runy, které jsme v naší hráčské grupě odehráli, takže na vzniku tohoto textu mají podíl i další lidé. Děj se odehrává v americkém městě Seattle, roku 2064 a reálie vycházejí ze světa shadowrunu. V textu se budu snažit nepoužívat příliš termínů ze světa shadowrunu, ale držet to spíše na obecné bázi pojmenování. Pokud i tak zůstanou některé pojmy nejasné, doporučuji obrátit se na oficiální pravidla a runnerské slovníčky, kterých je plný internet. Stačí jen hledat a použít strýčka Google nebo wikipedii. Poděkování Mé poděkování patří lidem z naší herní skupiny. Těmto lidem patří i hlavní runnerské charaktery ve hře, takže to vezměme hezky abecedně po pořádku. Jedron – patří mu dík za postavu Jurije, večerní pizzy a troubleshootingu. Katcher – veliký dík mu patří za ztvárnění role Croixe a Keisyho, za trpělivost v nepřátelském prostředí matrixu a za dodávky energetických nápojů. Petr – tomuto člověku patří dík za jeho postavu Gregoryho a za to, že se u něj mohlo hrát. Thandar – velice děkujeme za ztvárnění role Mei Ling a Valérie, za poskytnutí místa k hraní, které se postupem času přeměňovalo na skvíkoviště a za dodávku alkoholu a cigaret.
Part 1 – Velké vyšpinění Prequel Alain DesRochers, známý spíše pod přezdívkou Advokát, dopil svoji skleničku čisté perlivé vody. Dnes večer nepůjde spát. Spolu se svým kolegou, Martinem Talvim, budou mít přes noc velmi napilno. A nejen dneska. To, co uniklo je velká ryba, to se jen tak neututlá. Tohle bude i pro tyto dva pány práce minimálně na měsíc. Pokud vše půjde podle jejich plánu. Advokát se podíval na Talviho. „Klient si nepřeje žádný poprask. Ať se stane cokoliv, zařídíme cokoliv, nesmí se to dostat ven. A hlavně s tím nesmí nikdo spojovat mého klienta.“ „To mi je jasné,“ odpověděl Talvi, „jenže nyní pravděpodobně budeme muset nasadit pár lidí na více místech. První věc je umlčet zdroj. Nevím jak ty, ale já žádné opravdu důvěryhodné lidi v Centrální věznici Seattlu neznám. Navíc, co jsem se doslechl, naše cíle si ve vězení již stačily vybudovat docela dobré zázemí.“ „Je to tak, Martine. Na ty se v krátkém časovém horizontu nedokážeme dostat a možnost, že bych u soudu zařídil převoz do jiného celního zařízení nehrozí. Navíc by to mohlo vyvolat vlnu nežádoucí pozornosti.“ „V tu chvíli nezbývá, než sebrat nějakou schopnou uliční špínu, nějaké runnery, které bychom mohli v případě nutnosti postrádat, a nasadit je do vězení. Ať se snaží.“ „Pěkná myšlenka, jen mi řekni, který sebevrah z runnerů by tam šel dobrovolně. Každý runner je zralý na kriminál, už z definice slova runner, ale žádný z nich ti tam nepůjde dobrovolně.“ „To už nech na mě, Alaine. Já připravím naše hrací pole, tak aby všechno vyšlo, a ty se postarej o schopné běžce.“ „Oui, bien sur.“ 1 – Looking for a job Mei Ling se poflakovala po Čínské čtvrti. Bylo docela slunečno (na Seattle – to znamená, že bylo polo zataženo) a nebylo co na práci. Od té doby, co se vrátila z New Orleansu nemohla zavadit o pořádnou runnerskou práci. A finance na kreditní kartě, tak bohatě naplněné v Orleansu, se pomalu začínaly tenčit. Jo, zlatý Orleans. Taková trochu přerostlá vesnice, sluníčko, mafie, spousta příležitostí k byzzu, zkorumpovaná policie a hlavně žádný troubleshooter typu Talvi, kterému vypálila podnik, který kryl jeho nekalé obchody. Když se nad tím tak zamyslela, Talvi byl vlastně jediná věc, která ji donutila opustit Seattle. A jediná věc, která ji donutila se do Seattlu zase vrátit byla trochu zpackaná aférka s umlčením nějakého korunního svědka co byl pod ochranou FBI. Ale Mei Ling si nestěžovala. Tato statná orčka, původem z Číny, se už toho nacestovala docela dost. Jediné co ji štvalo bylo, že její kolekce ukrutně luxusních šatů zůstala v Orleansu. Ale co. Kámo Olivier se stejně přijede podívat do Seattlu, tak mi je snad nezapomene vzít. Pokud ne, tak ho vezmu. Po lebeni. Říkala si Mei a dál bezmyšlenkovitě bloumala po čínském tržišti. Aspoň navenek to tak vypadalo. Ve skutečnosti se dostávala do jednoho zapadlého krámku, Použité elektro u paní Li. Paní Li byla sice obchodnice s elektronikou z druhé ruky, ale také poměrně schopní šíberka. Ty dvě nebyly sice spolu kdoví jaké kamarádky, ale společná krev,
panák švestkového nutri-vína a řeč peněz mají u Číňanů velmi sbližovací efekt. Po úvodním ceremoniálu se přešlo na obchod. „Byla jsem na dovolené, paní Li. A znáte to. Na chvíli jsem vypadla z obchodu a teď mi živnost nejede.“ „Shi, shi. To se stává, Mei Ling nai. Je dobré, že vy za mnou přišla, Mei Ling nai. Já poptala a dala vám vědět.“ „Děkuji, děkuji, you yu, Li nai.“ „A teď, zpět na obchod. Co říkáte těmto hodinkám? Jsou podsvětlené a za koupi dvou dám sleva dva nujen.“ Mei Ling si vzala obě dvě hodinky. Nepotřebovala ani jedny, ale koupí tohoto šuntu, nejspíše stejně kradeného, prokáže dobrou vůli a paní Li se bude o to více snažit se své milé zákaznici zavděčit. Hodinky skončily v koši hned za rohem. 2 – Got something for you Gregory se probudil na operačním stole. Na svém operačním stole. Dole se válelo asi tucet flašek od piva a sešitý pes. Ten pes už nějakou dobu nedýchal. Gregory do něj kopl, ale jediný výsledek co se dostavil bylo, že ze psa vyhřezla střeva, když povolily stehy. Kurva, odplivl si. Neměl bych drátovat nadrátovanej, pomyslel si. A ty sedativa v kombinaci s alkoholem taky nejsou úplně v poho, pak hovno vím co večer dělám a co a koho jak drátuju. Ale to vzal čert. Gregory vytáhl chrchel až z paty, popadl mop, vytřel kousky psa a vyhodil je ze svého housebootu do místního jezera Lake Washington. Pak přešel k lednici a deset minut do ní nepřítomně zíral a pouštěl na sebe chladivý vzduch 4°C. Takové výpadky měl od té doby, co byl v armádě u toho problému s hmyzími duchy v Chicagu. Od té doby měl taky svoji kybernetickou náhradu ruky. Silnější, údernější, citlivější, těžší. A taky dražší. Ale to pro něj nebylo zas až tak podstatné. Od té doby, co začal provozovat svoji stínovou kliniku pro mafii, respektive pro Advokáta, se nemusel vůbec obávat, že by došly prachy, protože mafie byla v permanentní válce. A doktor, co se nebojí tvrdé práce a toho, že by se ušpinil, bude mít vždy o práci postaráno. Pomalu se začal vzpamatovávat a začal přemýšlet, co udělá nejdřív, když mu začal zvonit mobil. Jo, mobil. To je taky jeden z těch shitů, které by si měl nechat voperovat. Kdo se má furt srát s tím, kde ten telefon zase je. Navíc telefon se může rozbít, nebo ztratit. V hlavě se ztratí až se ztrátou hlavy. „No?“ „Čus Gregory. Hele, stav se za mnou do baru.“ „Jasný, dej mi chvilku, Barney. Mám si brát něco spešl? Skalpel?“ „Vem sebou svou prdel, usaď ji u mě na židli a hodíme talk. Gotcha?“ „Jo v poho, ty seš šéf.“ 3 – China´s noodles Mei Ling se válela v narychlo pronajatém bytě na něčem, co by se dalo nazvat postelí. Podívala se po svých kontaktech, rozhlásila, že pistolnice už je zase ready to run a teď už
mohla jen čekat. Ale ve městě jako je Seattle se toho děje pořád dost. Pomalu začala počítat náboje, když ji zazvonil telefon. Byla to paní Li z pochybného obchodu s elektronikou. „Shi?“ „Mei nai, mám tady pro vás ta opravená hodinky, pokud budete mít cestu kolem, zastavila se u mě, shi gao xinq.“ „Shi.“ Mei Ling zaklapla mobil a za chvíli už startovala svoji motorku. Byznys se nesmí nechat dlouho čekat… *** Krámek paní Li měl rozsáhlé zadní prostory, kde se mohlo nerušeně povídat, nikdo nerušil a dokonce i Američan tam mohl pohodlně natáhnout nohy. „Mei nai, něco by tu bylo. Prý to mokrá práce, dobrá platba. Ale Johnson jun já neznat. Nevědět a nezaručovat ohledně něj nic.“ „Linq, Li nai. Tu práci vezmu a budu si krýt záda. Jaké jsou podrobnosti?“ 4 – Barney have a beer Gregory zaparkoval svoji dodávku před barem. Dnes večer bude řídit opilý. Od té doby, co v opilosti rozbil autopilota, mu stejně nic jiného nezbývalo. Podíval se na Barneyho ceduli před barem, která hlásala, že tady se jede non-stop. A podle smutně poblikávajících, zašedlých písmenek bylo jasné, že tady se jede non-stop už dost dlouho. Gregory to tady měl rád. Špína vítězila nad mopem, který Barney jednou za uherský rok vytáhl z kumbálu, pivo se pro normální hosty ředilo vodou a i jinak tento podnik jasně ukazoval, že má svoji vyhrazenou klientelu a o cizáky nestojí. Gregory došel až k baru. Tam Barney leštil dřez a jeho okolí. Ne, že by mu to nějak pomáhalo, ale očividně to pomáhalo Barneymu. Když byl nervózní, vždycky leštil dřez. „To je dost, že deš.“ Řekl Barney místo pozdravu. „Tě taky rád vidim. Vo co de?“ „Poslyš, chummer. Byl se tady za mnou podívat takovej korporát. Nikdy jsem ho před tím neviděl, ale znáš to. Tyhle kurvy maj složky a tam maj i kdy sis uprdnul. A až tě budou chtět dostat, prostě otevřou složku a něco najdou.“ „Jasně. Paranoia rulez. Tak vo co go?“ „Ten chlápek přišel až sem k baru. Normálně, jako by sem chodil každej den. Pak si vobjednal gin a prej, ´estli neznám nějakýho Gregoryho co dělá přes skalpely. Mu řikám, že to si asi splet adresu, tady nejni žádná nemocnice. A von že jasně. Pak mi dal tenhle kreditšpalek a čip s tím, že pokud bych si vzpomněl, že by měl pro toho Gregoryho nějakou fachu. Ale chummer. Fakt to vypadá divně.“ Gregory se pokusil zamyslet se. Prachy sice měl, ale v zásadě tam kde byl, byl pouhým služebníkem Advokáta. A tohle vypadalo zajímavě. Někdo kdo chce na run přímo jeho. I když to mohla být past, nenapadalo ho nic, proč by se mu kdo chtěl mstít. Teda možná až na to extempore s tím „teroristou“ na lodi, ale to s Advokátovou pomocí zahladili a dobře podmazali. Zdálo se to čité. „Fajn, Barney. Budu si krejt záda. Dej mi ty informace.“ 5 – I´m your Johnson, bitch V přístavní čtvrti nebylo moc kde zaparkovat. Korporátní doky se ježily všude kolem, jasná to známka, že obchodu se daří dobře. Gregory nakonec našel místo k stání a vyrazil směrem k
místu setkání. To mělo proběhnout v postranních docích megakorporace Ares, jediné americké korporace, která patřila mezi top ten největších korporací světa. A tahle korpa měla shodou okolností menší doky i tady, u Interbay, v centrálním Seattlu. Jedny z nejlepších doků. A všechny spadaly nějakým způsobem pod extrateritoriální právo. Extrateritorialita byla výborná věc, kterou megakorporace získaly před již dávnými a dávnými časy. Právně šlo o to, že na „svém“ korporace mohla korporace prosazovat vlastní stanovy a vlastní právo. To zní sice nemastně neslaně, ale důsledkem bylo, že megakorporace si začaly tvořit vlastní vojenské složky, policie musela mít oprávnění na provádění vyšetřování či povolení k vstupu od dané megakorporace a tak dále a tak podobně. Megakorporace de facto získaly status „státu ve státě“. Takže když Gregory vcházel na území doků Ares, měl připravenou pistoli, protože se mu taky mohlo stát, že by si tady musel svá práva vynucovat násilím. Překvapivě ale k ničemu takovému nedošlo. Kontrola u brány byla laxní přesně tak, jak mu bylo řečeno. A boční vchod našel celkem bez problémů. Poslední kontrola, jestli na něj někde nečíhá nějaký sniper. Nikde nic. Gregory zatlačil na dveře a uviděl statnou čínskou orčku, stůl, za stolem Pana Obleka a u něj čtveřici bodyguardů. „Tak už jsme tady všichni, zavřete pane Gregory, prosím, ty dveře a pojďte sem.“ Gregory udělal co se po něm chtělo. Když se jeho chromované kybernetické náhrady očí přizpůsobily na šerosvit zjistil, že místnost je podle všeho nějaká kancelář. Narychlo vyklizená. Místa, kde stály skříně byly jasně rozeznatelné. Nejspíš tam měli i kávovar, podle skvrnek na koberci. Gregory se nad tím ani moc nestačil pozastavit, když zadavatel práce, alias generickým označením pan Johnson, pokračoval. Práce vypadala celkem jednoduše. Místní managering Aresu bude mít za tři dny schůzi. Na té schůzi bude projednáváno dost důležitých bodů, kde je zapotřebí, aby všichni hlasovali jako jeden muž pro, ale jeden z top managerů chce hlasovat proti. A runneři tu jsou právě od toho, aby tomuto managerovi vysvětlili, jak má správně hlasovat. „Máte na to čtyři dny a třicet tisíc pro každého z vás. Nějaké otázky?“ Gregoryho doslova pálila otázka v ústech, ale nakonec ji radši spolkl. Stejně by se nedozvěděl nic a před tímto chlebodárcem bude možná dobře si hrát na blbého. Odkýval sumu, stejně jako i časové omezení. Orčka vedle něj taktéž. „Gratuluji,“ řekl pan Johnson, „nyní na tom pracujete. A radím vám, abyste se do toho dali co nejdřív. Čas totiž kvapí.“ Čímž dal najevo, že pro něj je tato schůzka u konce a oba dva by měli odejít. Gregory vyšel ven a podržel dveře statné orčici. „Tak na tom budem pracovat spolu, holka. Mě říkaj Gregory. Jak tobě?“ „Mei Ling, ale stačí Mei. Poslyš Gregory. Neznáš tady nějaké místo, kde bychom mohli v klidu probrat co dál?“ „Není to přímo tady, tady jsme v Downtownu, ale nahoře, v Inglewoodu, poblíž Redmondu, znám jednu príma hospodu. Víš co. Levný pivo, nutri jídlo.“ „To zní dobře. Zajdu pro motorku a pojedu za tebou. Vedeš.“ 6 – Good prep means half success „Jinými slovy, splněný Americký sen.“ Řekl Gregory a usrkl kafe. Spolu s MeiLing seděli v rychlém občerstvení McDonalds v Bellevue, nedaleko od korporační enklávy megakorporace Ares. Okolí svým stylem připomínalo satelitní městečko. Všude bylo čisto, domy měly
zahradu a každý domek měl garáž aspoň na dvě auta. Gregory to nevydržel, a začal si potichu prozpěvovat urážlivou písničku „Little boxes on the hillside“. „Buď zticha, Gregory. Nemusíme na sebe přitahovat pozornost ještě před akcí.“ „V poho, Mei. You da boss.“ „Fajn… Dopij, a půjdeme se podívat po okolí, ať víme, na čem budeme pracovat.“ MeiLing se tvářila netrpělivě. Časový termín byl podle ní šibeniční a navíc nechápala, proč jsou na tu práci jenom dva. Smrdělo to, a ona by to měla ráda rychle za sebou. Když vyšli, Gregory začal komentovat okolí. „Tahle čtvrť bude nejspíš deponovaná enkláva Aresu. Pár stovek metrů od nás se nachází generální ředitelství pobočky Ares pro Seattle a okolní indiánov. Co myslíš, Mei. Potkáme tady někde nějakýho policajta z Lone Star?“ „Těžko. Tahle čtvrť je pod správou bezpečnostní služby Knight Errant. Pobočka Aresu. Svůj si hlídá své. A navíc jsme v lepší čtvrti“ „Je vidět, že se trochu vyznáš, Mei. Respekt. Pro nás z toho plyne jen to, že to tu bude trochu víc a líp hlídaný. Kdo by to byl řek… Pojď, půjdeme se podívat, jak si náš pan Cíl bydlí.“ Netrvalo dlouho a došli na místo. Byla to ten samý typ vilky, jaký byl vedle, ob vedle, ale i naproti. Na zahrádce se válel zlatý retrívr, americký to symbol „lepší“ rodinky a z domu se ozývaly dětské hlasy. Prošli kolem, jakoby se vůbec nic nedělo, ale ve skutečnosti se velmi pozorně dívali po kamerách, senzorech a zabezpečení domu celkově. Mohli to sice vzít autem, ale auto by muselo jet poněkud rychleji, než jde takovou normální chůzí takový normální člověk. Obhlídka potvrdila očekávatelné a očekávané výsledky. Na první pohled šťastná rodinka, základní úroveň zabezpečení. Zde se spoléhalo mnohem spíš na to, že v v této čtvrti lidé mají tolik peněz, že okrádat sousedy nemusí. A všechny kriminální živly drželi lidé z Knight Errant hezky zkrátka. Prostě klidné místo… Gregory a MeiLing se ještě chvíli potulovali v okolí a počítali lidi z Knight Errantu, místní bezpečnostní těžce ozbrojenou službu. Kromě standardních patrolujících dvojic zahlédli docela dost dronů a jiných věcí na dálkové ovládání. V roce 2064 to nebylo nic neobvyklého, prostě kamera s možností pohybu, ale člověk se s tím mohl setkat mnohem spíše v downtownu. Poté, co usoudili, že stačilo, vrátili se pro svá přibližovadla a odjeli k Barneymu. Obsazení zadního stolu, kde by je bylo jen těžko slyšet, jednoduchá objednávka ginu a nudlí, chvilkové zírání po baru, jestli je zde všechno jak má být, počkat, až se přinese jídlo, a může se začít plánovat. „Vezmem to přes ty děti. Unesem je, panu Cíli pošleme Liebesbrief, že ´estli chce ještě někdy vidět svoje smrady v cajku, ať hlasuje jak má. Když bude chytrej, přistoupí na to. Když ne, Johnoson nám sice nezaplatí, ale ty děti se můžou rozprodat na orgány. Jsou to dvě dobře živený, zdravý děti. Z jednoho prcka může bejt asi tak štyrycet litrů. Když tak nad tím přemejšlím, kdyby pan Cíl nespolupracoval, tak byzme si vydělali ´eště víc.“ Začal Gregory vypočítávat finanční stránku runu. „Ser na to. Je to sice zajímavá myšlenka, ale radši ne.“ „To nevim, co se ti na tom jako nelíbí. Hele. Já sem doktor. Možná na to nevypadám, ale vyjmout z někoho bezpečně orgány umím. Jo. A licenci, myslim, ještě furt mám. I když. Tady ve stínech je každýmu hovno co do licence.“
„Kdybys měl platnou licenci, tak bys měl i SIN. Občanku. A kdybys měl SIN, tak pochybuju, že bys pracoval jako runner. V nemocnicích je o doktory, navíc o chirurgy, docela nouze.“ „Nouze je, ale i přes to, jak na tom nemocnice sou, tak nevezmou někoho s takovým psychprofilem jako mám já. Od té doby co jsem se vrátil z toho průseru v Chicagu, mám zvláštní stavy, že se ráno probudím, a v ledničce najdu něčí hlavu nebo nohu. Nevím jak se tam dostala, fakt netuším co jsem v noci dělal. Výsledek je prostě ten, že mám doma kus mrtvoly a všude možně je krev.“ „Tvoje válečné vyprávěnky můžou být docela zajímavý, ale mě to nedojímá. Jsem runner. Tohle je dobrý tak do nějaký trideo show, pro normální lidi, ale pro mě, sorry chummer, ale nezajímavý. Takovejch jako ty je v týhle sortě lidí dost.“ „Jo, v poho. Však já taky neřikám, že bych měl bejt nějaká celebrita, kurva fix. Hele, radši se vrátíme k práci.“ Odvětil Gregory a mocně si přihnul ginu. Ihned si objednal dva další. „Děti nebudou problém.“ Začala MeiLing spřádat plán. „Ráno pojedou do korporační školy a pravděpodobně je bude i někdo odvážet z korporační školy. Manager na takovým postu už má vlastního šoféra, takže je dost možný, že je odveze on. Ráno ho brát nebudem, je dost dobře možný, že pojedou všichni najednou. By the way, co manželka? Nad tou jsi nepřemejšlel?“ „Manželka není ta správná volba. Děti. To je to, v čem se tahle sorta lidí vidí. Manželka už dávno přestala bejt brouček, teď je to vyžírka a tak trochu služka.“ „No… Já nikdy v takové společnosti nežila, tak pro mě je to dost neznámý svět.“ „Tak mi věř. Vím, co říkám, zažil jsem to.“ Gregory zněl nekompromisně. „Jo, OK, já ti to neberu. Budou to děti a pokud nebude chtít děti, budou to dětské orgány. Nemám s tím problém.“ MeiLing si vzpomněla na svoje začátky v Šanghajských slumech. Gregory se pomalu napil. Gin tady nestál nikdy za moc, ale byl silný. A to teď potřeboval. Něco, co ho dokáže nabudit. Pivo by ho uspalo, vodka na něj nepůsobila a rum by ho odrovnal. Gin. Hodně ginu bylo to, co teďka potřeboval. Bylo potřeba promyslet všechny plány, vymyslet co, jak, kdy, kdo a možné komplikace. Sám pro sebe si vzdychl. Brát někomu ledviny nebo plíce bylo tak jednoduché oproti tomu precizně naplánovat jeden únos. A navíc deadline byl už za tři dny. To nedopadne dobře, říkal si Gregory, když do sebe házel pátou skleničku ginu. Byl rád, že si ráno doma vyndal kybernetické krevní filtry. Dnes večer si hodlal vyčistit hlavu až do opileckého bezvědomí. Stav, kdy člověka napadají ty nejlepší nápady. 7 – Time for food Všechno bylo připraveno. Plán byl sice velmi vachrlatý, ale nic lepšího se v danou chvíli a s daným vybavením nevybavením nedalo dělat. Aspoň o tom byli jak MeiLing, tak Gregory přesvědčeni. Díky pologovacímu zařízení, které se jim podařilo v provozu přilepit na auto pana Cíle věděli, kudy se auto pohybuje. Z toho také vycházel jejich plán. Vytipovali si na cestě vhodnou křižovatku. Až pojede auto, Gregory mu jakoby spadne z kola pod kola. Řidič zastaví, půjde se podívat ven, a v tom okamžiku se z boku vyřítí na motorce MeiLing, prostřelí okno, vezme jedno dítě a ujede. Gregory sejme řidiče a bude mít připravenou motorku naproti přes chodník, takže nakonec to bude záviset na jejich rychlosti. Musí se dostat co nejrychleji ke předpřipravené lodi a honem rychle na druhou stranu jezera, do díry jménem Redmond. Redmond bylo doslova místem samo pro sebe. Policisté chodili pouze do jeho okrajových čtvrtí a to ještě hromadně. Dál už byly jen slumy, místa gangů, opuštěné a chátrající barabizny
a takzvané pustiny. Nikdo přesně nevěděl, co všechno v pustinách žije a jen málokomu se to chtělo zjišťovat. A málokdo, kdo to zjišťoval, se vrátil živý, zdravý a celý. A právě tady, v Redmondu, už měli připravené místo, kde budou držet to dítě. Nakonec se přeci jen rozhodli pro naplánování únosu na ráno, protože po ránu je doprava trochu hustší a navíc, pokud by se plán nevyved, měli ještě jednu opravnou možnost. Gregory si znovu procházel plán. Zdál se být v pořádku. Seděl v kafetérii blízko svého místa akce, popíjel colu a k tomu přikusoval bagetu. Po chvíli vstal, šel na záchod a v kabince si na sebe připevnil mikrovysílačku, nandal protiskluzové rukavice, posilnil se pořádným lokem z placatky a zkontroloval, že mu pistole nikde nečouhá. Ještě poslední kontrola spojení. „Jak mě slyšíš, Mei?“ Odpovědí mu bylo, že dobře. Vyšel ven a sedl si zpátky ke své bagetě. Teď musel jen čekat na signál, že pan Cíl vyráží ze svého domu. Ten ostatně za chvíli přišel. Gregory se zvedl, zaplatil necertifikovanou kreditní kartou a šel si pro kolo. Už nasedal, když se mu mikrovysílačkou ozvala Mei. „Gregory, všechno je špatně, auto jede na druhou stranu.“ „Co to kurva?...“ „Co já vím. Budu ho sledovat.“ MeiLing vyrazila pomalu a nenápadně na motorce za ujíždějícím autem. Auto zajelo k první rychloobslužné prodejně McDonalds. Z okýnka se vynořila ruka a vzala si jedno rodinné balení cheeseburgerůTM. Pak se auto opět rozjelo a směřovalo si to k enklávě. Zatracený děti, zaklela si sama pro sebe Mei. Určitě to jsou tlustí blbečkové. Ať chcípnou na křivý chcaní, takhle nám kazit náš plán. Ale co. Máme ještě jednu šanci. Aktivovala vysílačku. „Gregory, vracíme se k Barneymu. Tohle nevyšlo. To další vyjde.“ 8 – Re-load Gregory a MeiLing seděli opět u Barneyho. MeiLing působila na Gregoryho lehce nervózním dojmem, ale to bylo tím, že MeiLing nikdy neviděl v akci. To byla slečna rychlých reflexů a pohotových reakcí. Tyto její vlastnosti nicméně čas od času v ostatních lidech vzbuzovaly představu, že MeiLing je vyšinutý neurotik. Právě tak teď působila i na Gregoryho. Proto si dal radši pár skleniček ginu, aby se mohl soustředit. „Furt máme na tom autě tu naši štěnici. Víme moc dobře kde je.“ Začal Gregory. „Jo? A kde je?“ „V podzemní garáži. Nemáme signál od té doby, co zajel do enklávy. Musí to bejt podzemní garáž a on v ní je teďka zaparkovanej. Až vyjede, pojede už s dětmi.“ „Nebo taky ne…“ „To je riziko podnikání. Každopádně, abyzme předešli všem možnejm komplikacím, tentokrát je vezmem u nich doma. Před domem.“ „Fajn. Souhlas. A uděláme to jako pořádnou fireshow. Mám doma pár výbušnejch co mi zbyly z jedný akce v Orleansu. Začíná mi bejt jedno, jestli u toho někdo padne nebo ne. Holt to nebude tak čistý, jak jsme původně chtěli.“ „Maj´ co chtěj.“ Rozhodl to Gregory. „Kdyby nejezdili k mekáči, mohli mít čistej přepad. Takhle musej počítat se ztrátama. Jo – nevíš náhodou, kdy tak můžou končit malí haranti ve škole?“ „Co já vím. Nikdy jsem ve škole nebyla. Ty seš tady ten studovanej. A navíc člověk a bílej. Ty bys to měj vědět.“ „To chceš po mě moc. Ale neuděláme špatně, když se připravíme na druhou a třetí. Dřív snad ne, nebudem´ přece zbytečně smrdět v takový čtvrti, když nemusíme.“
„Shi.“ 9 – Who is in spotlight? Gregory s MeiLing čekali opět u své oblíbené bageterie. Opět měli kafe a bagetu. A před bageterií zaparkované motorky. Obojí byly silné stroje, speciálně vytuněné a odpružené, takže i když vypadaly jako japonská prdítka, klidně s tím mohli jít na motokros. Gregorymu začal na jeho upraveném palmtopu pípat signál. „Vyjíždí.“ „Jedem!“ Řekla rozhodným hlasem MeiLing. Netrvalo dlouho a pověsili se za auto. Už byli skoro u cíle a MeiLing chtěla začít střílet, když jim nad hlavou bouchl neurotoxický granát a rozznělo se štěkání samopalových dávek. K překvapení Gregoryho a MeiLing po nich ale nepálili ostrou municí, ale gumovými projektily. Tady nešlo vůbec přemýšlet o dokončení úkolu, tady šlo jen nasadit co nejvyšší rychlost a doufat, že aspoň jeden ujede před tou smrští. Doufat v zázrak. Zázrak se nedostavil. Gregoryho smetl hned první náraz dávky gumových projektilů z motorky. Při pádu Gregory ztratil vědomí. MeiLing se sice ještě chvíli držela, dokonce se jí povedlo opětovat palbu, ale i ona šla nakonec k zemi. Dobře mířená dávka gumových projektilů ji sesadila z motorky, pochroumala si bok, a poté jí ještě projela další dávka gumových projektilů. Přímo po páteři. Když ji nakládali do sanitky, na chvíli ještě procitla. V hlavě ji hučelo a bolela ji jako střep. Pěkně ostrý střep. V ruce cítila nesnesitelnou bolest. Co však bylo horší, zjistila, že je absolutně znehybněná. Přikurtovaná k nosítkům, na kterých ji právě nakládali do ambulance. Přes mlžný opar kolem sebe viděla pár záchranářů, ale hlavně pány oblečené do černých uniforem. Logo Knight Errant sice neviděla, ale nedalo jí takový problém si ho domyslet. Někdo se nad ní sklonil a píchl jí injekci. Poslední co viděla, byly zavírající se dveře sanitky. Pak upadla do bezvědomí. 10 – Is it really the law? Gregory se probral sám v cele. Později zjistil, že se jednalo o celu vyčleněnou pro speciální případy, pro teroristy. Proto nikdo nebyl ani poblíž. Jedinou společnost mu dělalo oko kamery, které bylo u dveří na chodbě, tedy pro něj absolutně nedostupné. To mu ale bylo v tuto chvíli poněkud jedno. Hlava a celé tělo ho bolelo. Co však pro něj byl absolutní šok bylo, že nemůže pohybovat se svoji kybernetickou rukou. Respektive možnost pohybu měl velmi omezenou. Sakra. Gregorymu bylo ihned jasné, co mu udělali. Odstavili jeho kybernetickou ruku od neurálního napojení, respektive vyřadili některé servomotory kybernetické ruky z funkce. Trochu nebezpečný, ale standardní postup všech policejních složek. Nejspíš ho bedlivě sledovali, protože se ani nestačil pořádně rozkoukat, když k němu přišla eskorta. Zcela nevybíravým způsobem ho dopravili do výslechové místnosti. Tam mu pohrozili, že jestli nebude slušný, tak ho naučí slušnosti pomocí paralyzéru a svazku telefonního seznamu. Gregory se sám pro sebe podivoval, jak by v tom stavu jakém byl, mohl vůbec cokoliv zkoušet. Pak mu řekli, že si s ním za malou chvíli přijde promluvit jeho advokát a zároveň dodali, že co se jich týče, tak by ho nejradši pověsili rovnou a po pár policejních rádoby vtipech před něj postavili plastikový kelímek s vodou. Gregory byl celkem rád, když vypadli. Pomalu, aby tolik nedráždil svoji bolest v těle, se natáhl pro kelímek s vodou a pomalu se napil. Po hodně dlouhé době byl rád za trochu vody. Chvíli tak seděl a snažil se nemyslet na bolest, která se mu ozývala po celém těle, když se konečně otevřely dveře a jimi vešel jeho přidělený obhájce. Gregory sice vůbec neznal své
obvinění, ale jen co viděl co je to za mladé ucho, vzdal se naděje a začal se smiřovat s vězením. Přidělený obhájce musel být velmi čerstvý absolvent práv a Gregory si říkal, že několik ročníků mu museli odpustit. Začínal mít dokonce pocit, že to není zatím žádný advokát, ale koncipient. Tipoval toho klučinu na 25 let nanejvýš. „Tak ty mě tady budeš obhajovat, jo?“ pronesl lehce cynicky Gregory. „Ne tak docela. Nicméně se můžeme domluvit i na výstavbě vaší obhajoby. Ale já jsem zde v trochu jiné záležitosti.“ „Hmmm. Mě řekli, že má přijít můj obhájce.“ „Ano. To jsem já. Nicméně mě nechte vám vysvětlit, jak se věci mají a co pro vás bude nejlepší.“ „To jsem zvědavej. Tak povídej, stejně seš tady proto, abys mi to řek…“ Gregory zněl rezignovaně. Ať se stalo, co se stalo, horší to snad být nemohlo. A vyslechnout toho mlaďase ho moc stát nebude. Opřel se o opěrátko židle a podepřel si hlavu rukou. „Věc se má takhle.“ Začal Gregoryho obhájce. „Pár vlivných lidí, které není potřeba jmenovat, by ráda využila Vašeho brzkého odsouzení pro to, abyste ve vězení vykonal pár jistých věcí. To, že budete pravomocně odsouzen pro terorismus a přípravu úkladné vraždy jednoho z top managerů megakorporace Ares je jasné. Jak znám naši justici, můžete se těšit na patnáct až pětadvacet let v nápravném zařízení Seattlovské centrální věznice. Na možnost propuštění za dobré chování zapomeňte. Ale je zde možnost zkrácení trestu ze strany naší intervence, pokud uděláte to, co po vás mí nadřízení budou chtít.“ Gregorymu dělalo poněkud problém se soustředit na to, co mu právě ten klučina říkal, nicméně si ještě stále uměl dát dvě a dvě dohromady. A vyhlídka na dalších pětadvacet let ve vězení se mu vůbec nelíbila. „Fajn. Asi se dohodnem. Vo co go?“ „Je to jednoduché. V Seattlovské centrální věznici jsou dva odsouzenci. Ty najdete a zabijete. O ostatní se už postaráme my. A mimochodem. To samé platí i pro vaši kolegyni. Budete spolu spolupracovat. Doufám, že nemáte námitek.“ „Byli by mi k něčemu?“ „Jste chytrý muž. Takže nyní konkrétně. Vašim cílem je paní Susan Aycok a pan Geret Fillinson. Nejdříve probereme slečnu. Jedná se o čistokrevného člověka, běloška, přibližně třicet dva let. Nikdy se nevdala, ale rozhodně by byla dobrá partie. Pro Vás coby runnera to bude celkem jednoduchá kořist, protože tato osoba se nikdy nepohybovala v násilnických kruzích. Sedí za podvodné machinace. S panem Fillinsonem je to úplně to samé, akorát s tím rozdílem, že pan Fillinson je ork. Ani jeden z nich není žádný mlátič, ale oba dva mají za
ušima. Pracovali ve státní správě, ale podrobnosti vás nemusí zajímat, protože vaším úkolem je bude jednoduše zabít, ne s nimi vést polemiku na téma autonomní ekonomické subjekty v moderní době, takže se nemusíte bát. Je Vám všechno jasné?“ „Naprosto.“ „V tom případě se zatím mějte a uvidíme se u přelíčení.“ Odvětil obhájce a kvapně opustil místnost. Dveře se nestačily ani zavřít, když do místnosti vtrhlo vězeňské komando a promptně odvedlo Gregoryho zpět do jeho cely. Gregorymu bylo jasné, že Mei Ling absolvuje tu samou proceduru jako on a že se uvidí u soudu. Nedělal si iluze o tom, že by jejich zpackaná akce nebyla náležitě medializovaná. Vždyť byli souzeni pro terorismus. Soud bude jenom takové divadlo pro novináře a širokou veřejnost. Navíc se bude soudit velice rychle a bez průtahů, aby už byli hezky pod zámkem a začali dělat na špinavé práci, o které to celé bylo už od začátku. Gregory pocítil nutkavou potřebu se napít. Epilog Martin Talvi se pohodlně zabořil do gauče a požitkářsky si vychutnával suché Martini, které mu sám Advokát připravil. Dnes bylo co oslavovat. Malé vítězství ve velké válce. „Všechno proběhlo tak, jak jsi naplánoval, Martine.“ „Já vím. Viděl jsem záznam. Perfektní akce, perfektně připravená. Preciznost speciálních jednotek KE na každém kroku. A to stačilo jen po těch správných lidech poslat správné echo. A tobě, Alaine, děkuji, že jsi vybral takové runnery, které jsi vybral. O tom Gregorym jsem už slyšel, prý začíná dělat ve stínech potíže. A s tou čínskou orčkou mám ještě pár nevyřízených účtů.“ „Gregory dělá pro mě. Je to schopný člověk. Zatím ještě postradatelný, ale schopný. Má možnost to někam dotáhnout. A co se té orčky týče, říkala mi o ní moje rodinná známá, pro kterou pracovala v New Orleansu. Prý je schopná.“ „Máš s tou orčkou nějaké úmysly? Hodí se ti na něco?“ „Ne.“ „Dobrá.“ Zamyslel se Talvi. „Až splní svůj úkol, vytáhneme Gregoryho ven. Co se té orčky týče, bude lepší, když ji tam necháme. Ještě by mohla do našeho krásného města vnášet nové způsoby.“ „Oui. Mimochodem Martine, jak jsi věděl, že to tak vyjde.“ „Umím zacházet s lidmi a přinutit je, aby dělali věci tak, jak chci já. A se nikdy nemýlím.“ A Talvi upil ze své skleničky Martini.
Part 2 – Welcome back, master Prequel Advokát se pohodlně natáhl na svém gauči. První bitva byla úspěšně zvládnutá, teď už se muselo jen čekat, až proti své vůli nasazení agenti udělají to, co se po nich chce. Zabít Gerreta Fillinsona a Susan Aycok. Advokát si byl celkem jistý, že to vyjde. Jenže teď pro to už nemohl dělat nic. Runneři už byli nasazeni a muselo se spoléhat na ně samotné. Problém, který se teď musel řešit – a to řešit bezodkladně – byl nechvalně známý Vincent „Kisai“ YrselWelley, známější prostě jako Vincent a jeho touha shrábnout peníze z účtů, o kterých se něco dozvěděl právě od Susan Aycock a Gereta Fillinsona z vězení. „Vincenta musíme řešit rychle.“ Zamyslel se Advokát. „To ano, ale stylově. Proti tomuto člověku nejde použít hrubou sílu. S ním se musí vysrat s elegancí“ Dodal Talvi. „Stylově? S Elegancí? To by mě zajímalo jak. Ten člověk chce okrást mého klienta. Chce okrást člověka, který si nakrad. Kapesní zlodějina ve velkém formátu, zloděj okrádá zloděje. Tady moc stylu ani elegance nenajdeš.“ Podotkl Advokát. „Pravda, špína je vždycky špinavá, s tím se nic moc nedá dělat. Ale dá se udělat něco, co nebude stylové, ale bude zatraceně elegantní. Okrademe zloděje.“ Talvimu se už začal v hlavě líhnout plán. „Vidím kam s tím míříš. To se mi líbí. Ale jedna věc. Peníze se budou vracet přes nás. Mám rád svých deset procent za služby.“ Dodal Advokát. „Samozřejmě. S tím se počítá. Naše služby jsou kvalitní, ale za kvalitu je třeba si připlatit.“ Odtušil Talvi. „Právě mě napadl vhodný kandidát na tuto práci. Před časem mi způsobil větší řadu nepříjemností, takže je na čase se trochu revanžovat nějakou nebezpečnou prací.“ Řekl Advokát a začal prohledávat telefonní seznam. 1) Introduction Benjamin „Croix“ Blue, černý ork, se válel v baru NC Baraque u svého bratrance v Redmondském ghettu. Celkem se mu nic nechtělo dělat, tak poslouchal jukebox ve kterém vyhrával moderní jazz, povídal si s barmanem a dvěma černochy ze „své“ Comunitáz a čas od času přeleštil basebalovou pálku. Bratranec, kterému familiárně říkal Cousin, byl zrovna s pár svými compagnones de communauté vybírat výpalné a parkovné. Když se to vezme kolem a kolem, Croix si vedl velmi krásný život. Být bratrancem šéfa místního gangu dávalo jisté výhody. A další výhody přinášel jeho dar umění používat magii. Ano, Croix byl houganským šamanem a mluvil s duchy loa. Tato magická tradice se držela převážně mezi černošskou komunitou v New Orleansu, odkud také Croix pocházel. Ale po jednom nájezdu bílých humanisáckých vyholených lebek, kdy lehla popelem valná většina černošské komunity ve které přebýval a vybraní černoši byli na výstrahu ukřižováni, sebral Croix svých pár zbylých mrzkých nujenů, chytil letenku last minute do Seattlu a navštívil svého bratrance. A tak se nějak stalo, že i když v Seattlu pořád prší a je tam mnohem méně sluníčka než v krásném New Orleansu, nakonec se rozhodl zůstat u svého bratrance. A Croix si rozhodně nemohl stěžovat. Čas od času něco udělal pro komunitu a díky bratrancovi se dostal i k nelegálním pracím, až se nakonec stal runnerem. Sice to bylo povolání doslova o život, ale pořád lepší než skládat
bedny jako přístavní dělník a být perzekuován pro svoji barvu kůže. A Croix brzy zjistil, že u obyčejných runnerů zaměstnanci nedělají rozdíly v barvě kůže nebo rasy, neboť se chovají stejně hnusně ke každému. Croix si tedy popíjel svůj koktejl a chytal nezdravé opálení barového povaleče a bylo mu fajn. Ale to se rázem změnilo, když mu zazvonil mobil. Podíval se na to, kdo mu volá a dobrá nálada byla tatam. Číslo patřilo Alainovi DesRochersovi, takzvanému Advokátovi. Tento člověk měl pod palcem část místní mafie a co hůř, Croix byl čerstvou součástí Advokátovy mafiánské famílie. Součástí Advokátovy mafie se stal tehdy, když v New Orleansu zakopávali válečnou sekyru, kterou mezi sebou měli z důvodu vypálení zlatnictví Rudý Diamant a pokusu o převoz lodě, která shodou okolností patřila právě Advokátovi. Croix si moc dobře uvědomoval, že válečná sekyra byla zakopaná jenom laxně, zase na druhou stranu byl rád, že se tak vůbec stalo. Takže Advokát byl teďka jeho kmotrem. A když kmotr zavolá, není myslitelné nepřijít. „Salut avocat. Ca va?“ Oslovil familiárně Croix Advokáta. „Oui, ca va bien. Et toi, mon vieux?“ Vrátil Advokát Croixovi jeho úvodní slušnost a vzápětí pokračoval: „Poslyš, můj synu (mon fils). Potřeboval bych od tebe malou laskavost. Samozřejmě ji nebudu žádat zadarmo. Myslíš, že by sis dokázal najít na svého kmotra trochu času?“ Advokát sice tu větu formuloval jako otázku, ale Croixovi bylo jasné, že se o žádnou otázku nejedná. „Oui, pass probleme. Řekni mi kdy přesně a kde přesně a já tam budu.“ „Exellents. Tedy pokud ti to nedělá problémy, tak se stav zítra u mě v NightLightu v sedm večer, convient? A propos, vezmi sebou toho tvého kamaráda, Speedyho, vždycky lepší čtyři ruce nežli dvě.“ „Oui, pataud, se fier a me.“ Potvrdil Croix navržené datum a čas. Smutně se podíval po jukeboxu a po místním osazenstvu baru. Teď ho chvíli neuvidí. Nechal svému bratranci na baru vzkaz, že se jde připravit na práci pro Advokáta a odebral se do jedné garáže, kde měl svůj sklad magických propriet. Croixe čekala práce a tak se na ni potřeboval náležitě připravit. 2) In Attic Speedyho probudil zvuk těžkých bot, jak se prodírají po schodech do jeho podkrovní místnůstky. Zatékalo sem, což byl zvláště s ohledem na Seattlovské počasí veliký problém, plíseň zdobila nejeden kout a výhled skýtal neutěšený pohled na siluety Redmondských polorozpadlin. Ale na druhou stranu Croixův bratr, který Speedymu místnůstku pronajal, za to nepohodlí nechtěl příliš velký nájem. To co na Speedym bylo nejvíce zarážející bylo, že v této čtvrti, která vesměs patřila černošské komunitě a metalidé zde byli zastoupeni velmi početně, on byl bílý člověk. Kdyby se umyl a zhubl pár kilo, mohl by být zosobněním amerického snu. Konečně boty dodupaly až nahoru. Ozvalo se decentní, ale těžké zaklepání a do místnosti se všinul Croix. „Zdravím, panáčku, nemilé překvapení tě vidět jako první věc takhle po ránu.“ Neodpustil si Speedy trochu svého humoru.
„Taky tě rád vidím.“ Odtušil Croix a pokračoval: „Poslyš, Advokát má pro nás nějakou práci, máme se u něj zastavit zítra večer. Tak jen abys to věděl.“ Řekl Croix a už chtěl vypadnout. „A co kdybych ti, Croixi, řekl, že mě tvůj povedený kmotřík nezajímá a že se zítra chci celý den válet?“ Nadhodil Speedy, ale už z pohledu jeho tváře bylo jasně patrno, že to říká jen z toho důvodu, aby Croixe pozlobil. Navíc mu už stejně docházely peníze, takže nějaký ten chechták by se mu určitě hodil. „Potom asi řeknu Advokátovi, kam si pro tebe má přijít. A já budu z obliga.“ Nechal Croix svůj alibismus aby se projevil. Svoji výhrůžku myslel sice v žertu, ale kdyby Speedy odmítal dorazit k Advokátovi, prostě by to tak udělal. Ať se Advokát stará. Za babysitting Speedyho ho nikdo neplatí. „Neboj, však já tam dorazím. V sedm jsi říkal, že? Tak to mám ještě spoustu času na to se válet.“ Řekl Speedy a přetočením na druhý bok dal jasně najevo, že on považuje danou konverzaci za ukončenou. Croix vyšel ze Speedyho podkrovní místnůstky. 3) NightLight Croix se podíval na zářivý nápis nad sebou, který hlásal do světa, že se zde nachází klub NightLight. Klub se řadil mezi takzvaně lepší kluby Seattlu, dokonce k němu patřila i jachta, na které probíhaly čas od času akce. Pro Croixe však NightLight představoval hlavně nedobytnou baštu, ve které sídlil Advokát. „Tak tady máš svého kmotříčka.“ Okomentoval majestátní vzezření klubu Speedy a lehce hvízdl. „Budí respekt a zároveň říká, že když projdeš vstupní branou, jsi králem noci. Fakt vychytaný.“ „Radši moc nemluv. Nikdy nevíš, kdo může poslouchat. A tady to platí dvojnásob.“ Brzdil Speedyho Croix. Vkročili dovnitř. Croixe zde už místní personál velmi dobře znal a věděl, že patří k Advokátově la famílii. Proto se jemu ani Speedymu nikdo z místních dealerů ani nepokusil nabídnout žádnou drogu. Konečně došli do Advokátovy rozlehlé pracovny. Advokát oba vyzval, aby si sedli. „Něco k pití, Croixi?“ Zeptal se Advokát. „Třeba vodu?“ A aniž počkal na Croixovo vyjádření pokračoval: „Voda je život, Croixi. Kdo kontroluje vodu, kontroluje i život. Hlavní je zdraví.“ A pak spíše pro sebe dodal: „Nejdůležitější je zůstat zdravý.“ „Ano, dal bych si vodu.“ Po chvíli ticha odpověděl Croix a Speedy přitakal, že on také. Advokát se usmál a nechal svého služebníka, aby připravil Croixovi a Speedymu vodu. Poté, co byli obslouženi, usedl naproti nim a postil se do vyjednávání toho, čemu říkal Drobná pomoc rodině. „Je to velice jednoduché“, začal Advokát. „Jeden špatný člověk, říkejme mu třeba Vincent, se dozvěděl čísla a hesla účtů jednoho mého klienta a také rodinného přítele, a teď chce ty účty celé vypumpovat. Ten člověk určitě nebude pracovat sám, určitě si na tu práci najme nějaký gang. A ona drobná pomoc rodině, která bude samozřejmě po zásluze odměněna jistou finanční sumou, je celkem jednoduchá. Co nejrychleji překazte plány tohoto zloducha. Pravděpodobně se na něj samotného nedostanete, ale pokud by se vám to povedlo, rodina by byla určitě velmi vděčná a velmi štědrá. A to všechno ve velice krátkém časovém horizontu, protože čas hraje proti nám. Každou minutou mohou začít mizet peníze z klientova účtu. A
tomu my přece chceme zabránit, aby byl rodinný přítel tak sprostě okrádán, že ano.“ Advokátův monolog sice končil tázací frází, ale ani Croixe ani Speedyho ani na okamžik nenapadlo se domnívat, že to mohla být otázka. „S mojí účastí můžeš počítat, kmotře. Rodina je na prvním místě.“ Řekl Croix. „S mojí také. Přece nenechám okrádat přítele mého přítele.“ Pronesl napůl ironicky Speedy. Advokát oba obdařil svým zářivým úsměvem, napil se a pokračoval: „Jsem rád, že oba dva máte tak silný cit pro rodinu. To se dnes už moc nevidí. Tak je to správné. Ale zpátky k věci. Náš rodinný přítel, který mě požádal o pomoc se jmenuje Weldon Tyson. Vzhledem k tomu, že pracuje na vysokém postu ve státní správě, bylo by velmi nežádoucí ho do celé kauzy zatahovat. Jinými slovy, ať uděláte cokoliv, nezatahujte ho do toho a nesmí na něj padnout ani stín podezření. Jasné?“ Oběma bylo. Advokát byl evidentně spokojen. „Tak tedy budeme pokračovat. Ten zlý člověk, který okradl pana Tysona, rodinného přítele, se jmenuje Vincent Yrsel-Welley. V jistých kruzích je známý též pod přezdívkou Kisai a nebo mnoho lidí jej zná prostě jako Vincenta. O jeho pohybech nemáme žádné zprávy, nicméně víme, že při svých posledních pracích pracoval s gangem Ice. Takže nejpravděpodobnější možnost jak se na něj dostat je přes tento gang.“ Croix nasucho polkl. S tímto gangem už se nejednou setkal. Spíše než o gang se jednalo o jednu z nejradikálnějších buněk politického klubu Humanis. Pro Croixe to byli rasisti nejhrubšího zrna. Croix skousl všechny výhrady, stejně by mu byli na nic, a jen se zeptal na výši odměny. Prý něco kolem třiceti pěti tisíc, pokud by se podařilo osobně chytit i Vincenta tak samozřejmě několikanásobně vyšší. Croix nebyl vůbec nadšený z toho, jaký nádech najednou jeho práce dostala, přeci jen byl výrazný černoch jako poleno. A ještě k tomu byl ork. Doslova vražedná kombinace. Nicméně nakonec s prací souhlasil. Nicméně mu bylo jasné, že se jedná o menší Advokátovu pomstičku za problémy z minula. Ale co, pomyslel si Croix. Stále ještě může být hůř. V tu chvíli netušil, jak vizionářská slova to byla. 4) Last calm day „Víš něco o tom gangu Ice? Třeba kde by se mohli scházet a tak?“ Zeptal se Speedy Croixe, když už byli zpět v NC Baraque a plánovali jak se vypořádají s kšeftem. „Předně co vím, tak Ice jsou sakra tvrdá buňka politklubu Humanis. Horší jsou snad už jen členové Alamos. A s Icema jsem se několikrát setkal. Mají nějaký obchody s gangem z Everettu co má pod palcem starý vrakoviště. Ale tam jsem viděl jen jednou a nemyslím si, že by zrovna tyhle dva gangy byli spolu spřízněný. Ice mají svoje sídlo někde v Rentonu, ale fakt netuším kde. Ostatně, v Rentonu mají svoje sídlo snad všichni rasisti a neonacisti.“ Croix byl evidentně nepotěšen. Myšlenka, že bude muset páchnout do této čtvrti se mu ani omylem nelíbila. Černoch a ještě k tomu metačlověk v Rentonu si sám o sobě říkal o problémy, ne-li rovnou o kulku. „Fajn, moc možností nemáme.“ Nadhodil Speedy. „Necháš mě jednat, jsem přeci jen člověk a snáz se infiltruju mezi ty hajzly rasistický. Ty mi budeš dělat řidiče, krytí a sem tam i to magický krytí. Moc dobře vím, že do tý magie trochu fušuješ. Souhlas?“ „Však ono by to ani jinak nešlo.“ Odevzdaně prohlásil Croix a udělal si mentální poznámku, že v dohledné době bude muset uklidit své magické propriety poházené po celém NC Baraque a trochu omezit svoje houganské rituály, nebo je alespoň přesunout někam jinam. A sundat ze sebe pár přívěšků. A vůbec – udělat zase ze sebe spíše vandráka, než svatého muže houganské
tradice. Matně zavzpomínal, kde naposledy viděl svoji mikinu Canibal Corpse. Byl si jistý že ve skříni ani v pračce to určitě nebylo. 5) In the park Bylo už pozdě v noci a Croix pomalu projížděl autem po Rentonu. Se Speedym hledali něco, co jim přijde vhod. A nakonec to také našli. Byla to partička pubertálních výrostků, nejstaršímu z nich mohlo být stěží šestnáct. Speedy se podíval na dětičky a usmál se. Tohle bylo přesně to, co potřeboval. Dětičky kouřily trávu. „Teď sleduj. Zpracovat tenhle rasistickej potěr bude úplná hračka.“ Zazubil se ještě jednou Speedy a vystoupil z auta. Namířil si to ihned do parku, směrem k hloučku teenagerů. Partička teenagerů zatím v klidu hulila svoji trávu. Popošel blíž k nim. Teprve teďka ho partička teenagerů zpozorovala a ten nejstarší z nich se snažil honem rychle uhasit jointa. V tu chvíli se ale Speedy rozeběhl a chytil vůdce partičky. Všichni ostatní se rozeběhli a zastavili se až v dostatečné vzdálenosti od Speedyho a svého nešťastného kamaráda. Speedy měl na sobě černé rifle, těžké vojenské boty a černou bundu. Vzhledem k jeho krátkému sestřihu si ho takhle mohl kdokoliv splést s náckem. „To se dělá, kouřit trávu? Tráva je pro negry! Jsi snad negr?“ Zhurta se obořil na nešťastného teenagera. „Promiňte prosím, já už to víckrát neudělám.“ Zavzlykal chlapec. Najednou už nebyl těžký frajer, najednou už to bylo docela malinké děcko. „Dej sem to svinstvo!“ Zavelel Speedy a chlapec uposlechl. Třesoucími se prsty vyndal zpod bundy balíček trávy spolu s cigaretovými papírky a rozechvěle je podával Speedymu. Speedy od chlapce dané propriety vzal a strčil je do kapsy. „To si pamatuj. Jestli tě ještě někdy nachytám s trávou, řeknu to tvým rodičům.“ Vyhrožoval Speedy. „Ne, prosím, rodičům ne, otec by mě zabil.“ Rozvzlykal se chlapec. „Ale, ale. Tvůj otec nemá rád hulení. To je správné. Z něj si ber příklad. Určitě také patří do naší organizace.“ „Mezi ty nejlepší, patří k Bílým lebkám!“ Chlapec se trochu vzmužil. „To se uvidí podle toho, kam chodí pít. Jen se ukaž. Jestli pak víš, kde se scházejí Bílé lebky?“ „Zlatý Orel. Je to taková hospoda na rohu a do ulice má vyvěšenou starou Americkou vlajku. Já tam byl, jednou mě tam otec vzal.“ Chlapec byl evidentně hrdý, že se může takto zaštítit svým otcem. „Dobrá.“ Promluvil po chvíli Speedy. „Nechám tě jít, když máš tak výjimečného otce. Ale to pamatuj! Ještě jednou tě nachytám s hulením a tvůj otec se to dozví!“ Vypouštěl hrůzu na chlapce. A pak už trochu smířlivěji dodal: „Tak. A teď už upaluj domů.“ Chlapec bez váhání poslechl. Speedy ještě chvíli postál v parku a pouštěl hrůzu na veverky, a pak se sebral a šel nazpět do auta. „Takže Croixi. Musíme najít hospodu Zlatý Orel. Tam se prý schází ti nevětší drsňáci z drsných. Jo a mimochodem. Právě jsme získali kvalitní hulení na dobrejch čtrnáct dní. Až budeme mít chvilku, smotáme jedno.“ Croix se tomu nápadu vůbec nebránil. 6) Gold Eagle „Tak jsme tady, pane skin.“ Zažertoval Croix, když dojeli před hospodu Zlatý Orel.
„Zajeď s autem za roh a počkej na zprávu. Předpokládám, že mi to celé bude trvat dvě hodiny, takže máš dost času, ale fakt mi nikam nejezdi. Znáš to. Kdyby se něco posralo, tak tě budu potřebovat.“ „Oui, neboj. Budu nenápadnej jak negr v Rentonu.“ Croix měl rád černý humor. Speedy vystoupil a šel do hospody. Vypadalo to tam přesně, jak si představoval, že to vypadat bude. Výzdobou byly veskrze propriety, které připomínaly slávu Spojených Států Amerických z doby před rozpadem. Vlajky visely všude po zdech a významní bílí státníci viseli nad barem. Speedy se podíval po místních štamgastech. Docela dost jich mělo oholené hlavy a velmi unifikované oblečení. Jednalo se v zásadě o mladíky kolem dvaceti let. Nebylo těžké si domyslet, že jde o Bílé lebky. Ostatní vypadali jako typičtí američtí tatíkové. Speedy si vyhlédl jednu skupinku tatíků, přisedl si k nim a zapojil se do rozhovoru. Rozhovor začínal klasicky, nevinně. Jak se kdo má v práci, jaké bylo počasí a jestli jsou dneska trubky konečně propláchnuté, protože to pivo chutná o poznání lépe. A pak se rozhovor stočil na rodinný život a jeden ze spolusedících, Tom, se doznal, že má krásnou tříměsíční dcerku. „Tak to ti gratuluju. A jak se jmenuje?“ Zeptal se Speedy. „Lucy.“ Odpověděl Tom. „A je to hotový poklad. Ostatně, už jsme ji tady v hospodě s klukama zapíjeli. Opravdu, ona je to nejlepší, co mě mohlo potkat.“ Pronesl procítěně Tom a Speedy neměl důvod, aby mu nevěřil. „Však se o ni, náš malej Tomík taky stará jak nejlíp dokáže.“ Řekl Tomův spolustolovník a poplácal ho po zádech. „To je fakt. Třeba už to, že se kvůli rodině přestěhoval sem, k nám.“ Nadhodil další. „Ale pánové. To bylo to nejmenší, co jsem pro svoji rodinu mohl udělat.“ Potěšeně vysvětloval Tom. „Prostě jsem chtěl pro svoji holčičku to nejlepší. A Everett je místo, kde se pohybuje strašně moc nelidí. A tak jsem odstěhoval svoji rodinu na jediné místo v Seattlu, kde je bezpečno. Jasně, sice mě to něco stojí, ale aspoň mám jistotu, že moje sousedství bude čisté. Že žádný troll nerozkuchá moji holčičku na náhradní orgány, žádný ork ji neznásilní a ani ji žádný elf nebude dávat drogy. Ani se nemusím bát, že by ji nějaký negr či asiat prodali do bordelu. Prostě já chci vychovat svoji holčičku v klidu a bezpečí. A to najdu jenom tady, v Rentonu.“ Ukončil svou řeč Tom. „Tak tohle zaslouží panáka. Tome, úplně mi mluvíš z duše.“ Speedy se sice musel přemáhat, aby mu tyto slova vyšla přes ústa, ale povedlo se. Dokonce překonal odpor a poplácal Toma po zádech a objednal na sebe další rundu. Poté co dopili, zeptal se Speedy: „Poslyš, Tome, já mám u sebe v činžáku takový problém. Pár elfů se tam nastěhovalo a já je tam nechci. Nevíš, komu bych mohl říct, aby mi s nimi pomohli?“ „Beze všeho.“ Souhlasil Tom. „Vidíš toho chlápka u baru jak má trochu popálenou kůži na hlavě? Druhý zleva. Tak to je Garry, ale nikdo mu tady neřekne jinak než Slayer. Běž za ním a domluvte se. Klidně se odkaž na mě. Slayer čistí spolu se svými kumpány přilehlé okolí u našeho baráku a můžu říct, že je fakt dobrej.“ Speedy poděkoval a vydal se za Slayerem. Speedy přednesl Slayerovi svůj vymyšlený problém a podpořil ho jedním panákem Jamesona. Slayer si jej vyslechl, zašel se ještě Toma na něco zeptat, a protože to byl muž činu, přivolal si k sobě své tři kamarády.
„Zaveď nás k těm špičoušatým buznám. Vyřešíme tvůj malej problém a očistíme tuhle čtvrť o pár dalších metalidskejch připíčů.“ Slayer evidentně patřil mezi ty lidi, kteří měří mužnost počtem vulgarismů v jedné větě. 7) Slay Slayer Croixovi zapípala příchozí zpráva. Podíval se na instrukce, hvízdl a zapnul motor. Sice to nebude jeho první drive by, ale rozhodně to bude jeho první drive by v Rentonu. Pomalu přijel na místo, odkud bude mít dobrý rozjezd a čekal. Netrvalo to dlouho a z hospody vyšel Speedy ještě s jedním člověkem, statným neonacistou, který již podle vzhledu rád generoval potíže a rád mlátil všechny co nebyli bílý lidé jen proto, že to nejsou bílí lidé. Croix si mimoděk vzpomněl na New Orleans. Na své mrtvé rodiče, kdy umírající matce ještě nějaký z gangu násilníků lil po obličeji mléko a patlal na něj mouku se slovy „Aspoň jednou budeš bílá, čubko negerská.“ Na souseda, kterého zmlátili, polili benzínem a zapálili jen z toho důvodu, že byl mulat. V Croixovi začal bublat vztek. Sevřel volant, až mu vyskočily žíly na rukou. Najednou cítil hlas loa Ogouna, loa války. Aniž by si to uvědomoval, díky svému vzteku jej nechtíc přivolal. A bez odporu mu předal vládu nad svým tělem. Ogoun posedl Croixe skrze Croixův vztek a Croix Ogounovi nebránil, aby ho posednul. Croix otevřel oči. Na černém pozadí plály zlaté plameny. Kolem Croixe bylo doslova možno cítit sbírající se proudy energie. Croix vycenil zuby a rozjel se proti Slayerovi a jeho kumpánům. Slayer ještě stihl uskočit a i Speedymu se podařilo doslova v poslední chvíli uhnout. Dva ze skinheadů skončili pod koly a umřeli ihned, třetí přeletěl přes střechu. Croix vystoupil z auta. „Počkej, ty negře. Toho budeš litovat!“ Stačil ještě pronést Slayer. To už ho ale Croix chytil jednou rukou pod krkem a silou svých prstů mu rozdrtil hrdlo. Bezvládnou mrtvolu pustil na zem. Podíval se na posledního dýchajícího skinheada, na toho co přeletěl přes auto, a botou mu rozšlápl hlavu. Kousky mozku zkrášlily chodník a krev smíchaná se sklivcem z očí se řinula do kanálu. „Hej, Croixi, zbláznil ses? Co to vyvádíš?“ Zařval Speedy na Croixe a chytil ho za ruku. Nečekal, že by ho tím zastavil, bylo to jenom gesto. „Upravuju skóre.“ Croixův hlas zněl, jakoby vycházel ze záhrobí. Speedyho při Croixových slovech ovanul mrazivý vítr. Speedy stuhnul. O síle mágů a šamanů už leccos slyšel, dokonce je i viděl v akci. Toto bylo ale poprvé, kdy viděl houganského Svatého muže posedlého duchem, loa. Croix se vytrhl Speedymu z vachrlatého úchopu a šel ke dveřím do hospody. Za dveřmi byl slyšet hluk zvedajících se skinheadů, kteří si brali své pouliční zbraně a chystali se jít se podívat co se venku děje. Croix chvíli počkal, zdálo se že počítá, a pak kopnul a současně udeřil do dveří takovou silou, až dveře vlítly do hospody a srazily ty, co u nich stáli nejblíže. Croix vešel dovnitř a začal mlátit a zabíjet všechny co právě byli v hospodě. Speedy se podíval jak si Croix vede a usoudil, že tento sám o sobě statný ork, nyní posílený magií, nebude potřebovat jeho pomoc. Odběhl proto k autu, odtrhl zespoda palubní desky brokovnici a vyrazil čistit hospodu od zadního východu. Priority akce se nyní změnily. Bylo potřeba zajmout hostinského. Speedy jen doufal, že se k hostinskému dostane dřív, než Croix posedlý válečným šílenstvím. 8) Do you have your safetybelt? Croix seděl na sedadle spolujezdce a byl velice zmatený. Vůbec nevěděl, proč ho bolí celé tělo, proč prasklý ret, proč mu z ucha teče krev a proč na něj Speedy křičí, zatímco se řítí
ulicemi Rentonu zabijáckou rychlostí, ani proč je za nimi slyšet zvuk policejních sirén a cestou je doprovází nemenší rychlostí policejní blikající majáčky. Teprve po chvíli začínal vnímat Speedyho slova: „... protože jsi nás mohl klidně zabít oba! Je jen štěstí, že tě tam nezabili a že jsem z toho hospodskýho něco vytáhl než jsi přišel a ukop jsi mu hlavu!...“ Croixovi začínalo docházet, co se stalo. Patrně se nechal posednout duchem loa a loa jednal za něj v jeho těle. Problém byl v tom, že když byl hougan, tedy i Croix, posednutý loa, konal loa a hougan si z té doby nic nepamatoval. Ani neměl možnost chování loa ovlivnit. Nijak. „Já jsem Svatý muž,“ začal Croix se svoji obranou, „to se mi prostě čas od času stává. A na nic z té chvíle kdy se mi to stane si nepamatuju.“ „Tak to kontroluj! Nebudu tady chodit s nějakým schizofrenikem, kterému najednou přeskočí v bedně a začne vraždit všechno kolem s tím, že jenom srovnává skóre.“ Speedy byl evidentně rozčilený. „Nicméně aspoň jsem z toho hospodského vymáčkl podstatné informace dřív, než jsi ho dodělal. Šéf Ice si přes něj nechával dělat falešný cestovní pas. Zítra si pro něj měl přijít. Jo a mluvil o něm jako o Spiritovi.“ „To už si asi nepřijdou.“ Odtušil Croix. Zavrtěl se v sedačce a najednou mu projela tělem nesnesitelná bolest. Podíval se na svoji nohu a zjistil, že má zkrvavenou celou dolní polovinu těla. „Schytal jsi to párkrát brokovnicí.“ Odpověděl Speedy na Croixovu nevyřčenou otázku. Nedodával, že ho postřelil on sám. Kousnul se do rtu a ještě víc zrychlil. Poslední věc, kterou si Speedy přál bylo, aby je tady chytila Osamělá hvězda. Koutkem oka zpozoroval, že Croix upadl do bezvědomí. Pravděpodobně ho vyčerpala ta ztráta krve, usoudil Speedy. 9) Intermezzo Croix ležel na stole v NC Baraque a snažil se na sobě nedat znát bolest. Madame Sauce, stará vážená žena komunity znající taje léčitelství, právě Croixovi vyměňovala obvazy s novou sadou bylinek. Speedy seděl opodál a klopil do sebe jednoho panáka vodky za druhým. Zcela cíleně se opíjel, protože chtěl vyhnat z hlavy tu ďábelskou jízdu s policií v zádech a následně přes pustiny. Zatím se mu to stále vracelo. Ta cesta přes pustiny do Redmondu. Redmond byla ta nejhorší část Seattlu kam se i policajti báli, ale pustiny byly v mnoha ohledech ještě mnohem horší než vyhlášený Redmond. Však také když policisté zjistili, že Speedy nabral směr do pustin, přestali s pronásledováním a nechali Speedyho ujíždět. Speedymu poslali na rozloučení pár výstřelů ze služebních zbraní, ale Speedy byl už dost daleko, aby mu nebo autu něco udělali. Cesta se po chvíli změnila ze špatné asfaltky na hroznou asfaltku a po chvíli nešlo poznat, kde by měla silnice být. Ještě chvíli šla cesta bez problémů, až. Speedy se vykašlal na panákování vodky a pil rovnou z lahve. Ne. Nebude na to vzpomínat. Důležité bylo, že přese všechno přežili a Croixův bratranec jim přijel v ústrety je zachránit. Nebýt jeho, pomyslel si Speedy, tak tady nejsem. A sáhl si na obvaz, který mu pokrýval pravé rameno. Koutkem oka zpozoroval, jak k němu přichází Croixův bratranec se skleničkou v ruce. „Měli jste štěstí, že jste to přežili. Ty i Croix.“ „Jo, to máme.“ Povzdechl si Speedy. „Ale kromě pár indicií kde hledat dál nemáme nic. A obávám se, že moc času nám nezbývá.“ „Oui, pesante posture. Možná bych vám mohl pomoci. Když mi řekneš na co by se mes monde měli zaměřit, možná se s tím bude dát něco dělat. A na ceně se domluvíme později.
Oui?“ Cousin jako správný vůdce gangu vždy myslel na to jak vylepšit ekonomickou situaci svých oveček. „Co jsme zjistili za moc nestojí. Potřebujeme najít nějaký polomilitantní gang Ice a překazit jim to, v čem právě jedou. Jediné co se nám podařilo získat je informace, že někdo pro jejich šéfa který si říká Spirit připravoval falešný cestovní pasy a občanky. Prostě jim dělali kompletně nový SIN.“ „Takhle rychle sehnat pořádný padělaný doklady lze jedinou cestou. Přes policajty.“ Usoudil Cousin. „To je hezké. To na to bychom asi nepřišli.“ Ironicky podotkl Speedy. „Jenže teď se předávka přesune a my jsme nahraní. Nevíme ani kam chtějí ze Seattlu jet.“ „Ze Seattlu můžeš doslova kamkoliv. A jestli to vezmou letecky, můžou být kde chtějí.“ Pouvažoval Cousin. „Letecky.“ Speedy se zamyslel. „Jasně, letecky! Proč mě to nenapadlo dřív? Kde se perou všechny špinavý peníze ze špinavých účtů a kde bude chtít i Vincent přeprat svůj balík? Přece ve Švýcarsku! Díky Cousin, evidentně jsem si seděl na vedení. A teď mě omluv, musím si zařídit pár věcí.“ 10) Toilet story „Počkáš na mě, já ho vyřídím a pak odsud rychle zmizíme. Jasné?“ Speedy znovu probíral s Croixem plán. Croix nebyl ve stavu, kdyby chtěl Speedymu příliš odporovat, tak souhlasil se svoji úlohou řidiče. Ostatně zranění se ještě úplně nezhojila, tak byl Croix rád, že tohle může nechat na Speedym. Aspoň Speedy se tvářil tak, že má všechno pod kontrolou. „Jen by mě zajímala jedna věc, Speedy. Proč si jsi tak jistý, že ten hajzl půjde zrovna sem. A odkud vlastně máš fotku toho jeho špinavýho ksichtu?“ „Interní zdroje.“ Odsekl Speedy a dál to nechtěl komentovat. Nicméně i přesto si znovu vybavil tu schůzku se svým kamarádem Scottem. „Je to z dnešního rána, ale pravděpodobně je to přesně to, co potřebuješ.“ Řekl Scott a podával Speedymu kopii rezervované letenky. Scott pracoval na Seattlovském centrálním letišti jako počítačový odborník. A jako takový se dokázal čas od času za tu správnou sumu dostat k informacím o letech nebo i o pasažérech. „Letenka je rezervovaná na jméno David Harrison. A vzhledem k tomu, že je to placené přes matrixový terminál MyFair, tak jsem si s tím trochu pohrál a tady máš profilovou fotku toho chlapíka. Jo a aby to bylo ještě lepší, letí tím prvním spojem co od nás odlétá do Evropy, takže v pět ráno. Brána číslo tři, levý boční vchod. Jo, mimochodem. Brána číslo tři bude úplně prázdná. Kromě toho jednoho člověka nikdo nechce takhle ráno zrovna v sobotu letět přímákem do Ženevy. Divím se, že aerolinky ten let nezrušily.“ „Díky chummer. Tohle je můj člověk. Tohle je Spirit.“ Řekl napůl pro sebe Speedy. Zaplatil a vypadl. Lov může začít. Croix se Speedym ještě chvíli seděli v autě. Bylo pod mrakem a svítat mělo začít až za půl druhé hodiny. A letiště u levého bočního terminálu bylo doslova jako vymetené. Na parkovišti stálo jen pár aut a široko daleko nebylo vidět živou duši. Po chvíli Croix se Speedym uslyšeli zvuk motoru. Na parkoviště přijíždělo bílé SUV. Speedy spěšně opustil auto a šel do letištní haly, aby byl na místě dřív, než jeho nepřítel. Croix nenápadně sledoval zpoza černěných skel, jak bílé SUV parkuje. SUV bylo plné skinheadů, ale z auta vystoupil jen jeden. Spirit. Spirit nesl černou sportovní tašku, kterou si hodil přes rameno a jistým krokem zamířil k letištnímu terminálu.
Ve chvíli, kdy Spirit prošel vstupními dveřmi terminálu, seděl už Speedy na lavičce v terminálu a tvářil se jako by tu čekal na svůj let. Spirit se podíval na tabuli s odlety. Měl ještě nějaký čas k dobru, a proto zamířil na toalety. Speedy uviděl svoji příležitost a nenápadně vyrazil za Spiritem. Dveře od toalet se za Speedym skoro ani nestačily zavřít a už Speedy Spirita mlátil. Spirit byl sice velmi zaskočen, ale rychle se vzpamatoval. Prudce odstrčil Speedyho, odtrhl kameninové umyvadlo a to hodil po Speedym. Speedy se sice letícímu umyvadlu vyhnul, ale zvuk tříštícího se umyvadla rozhodně nebyl slyšet jen na toaletách. Tím si byl Speedy jistý. Speedy v mžiku vytáhl svůj pobitý pásek a flákl jím Spirita. A ještě jednou. A ještě. Spirit inkasoval pár dalších ran, než se stihl adaptovat na novou taktiku. Pak ale chytil Speedyho pásek a vyrval ho Speedymu z rukou. Na to přesně ale Speedy čekal. Pustil pásek, udělal krok vpřed a nohou kopl Spirita do břicha. Spirit zaúpěl, ale nevypadalo to, že by si té bolesti všímal a na oplátku zasadil Speedymu ránu loktem. A hned pokračoval naučenou likvidační technikou. Prošlápnutí kolene, úder do hlavy, úder na solar, podražení nohou. Speedy měl co dělat, aby tento drtivý útok ustál. Nakonec se mu podařilo Spiritův postup překonat sérií ostrých řetězových úderů do brady. To Spirita rozhodilo natolik, že jej Speedy mohl bez větších problémů skopnout obloukem k zemi. Spirit se snažil rychle dostat do kabinky. V tu chvíli ale dorazila na toalety ostraha letiště. „Dejte ruce nad hlavu a klekněte si. A hezky pomalu!“ Zařval nervózním hlasem jeden z ochranky. Speedy si uvědomoval, že tady přestávají žerty. Začínal přemýšlet, jak by mohl co nejefektivněji vyřídit. Jak ale přemýšlel, zapomněl připočítat jeden aspekt, který se mu stal osudným. Vzhledem k tomu, že si dával načas, jednomu členu ochranky ruply nervy a vystřelil na nepřipraveného Speedyho z tázeru. A Speedy poprvé v životě zjistil, že tisíc pět set voltů není žádná sranda. Dvakrát sebou škubl a upadl do bezvědomí. 11) Afterpiece „V zásadě si tu část peněz zasloužíš. Spirit neodletěl do Ženevy a chvíli to potrvá, než Vincent vymyslí nějaký další plán. Takže jsi nám koupil čas. Koupil jsi nám výhodu. A teď už je zase na nás, jestli a jak ji zužitkujeme.“ Řekl Advokát Croixovi a usmál se na něj. Advokáta hlavně těšilo, že Croix tu práci udělal. Sice nebyla podle Advokátových standardů zvládnutá, ale zase na druhou stranu Advokát moc nadějí Croixovi nedával. Poslat černošského orka řešit problémy s polomilitantní rasistickou skupinou nedává danému černochovi mnoho šancí na přežití. Advokát se zamyslel a upil ze své sklenky křišťálově čisté vody. Možná bude moci zakopat válečnou sekyru o trochu hlouběji a Croixe integrovat trochu více do la familia. Croixe se ale cítil mizerně. Speedy byl jeho kamarád a ve chvíli kdy ho Speedy potřeboval, on seděl v autě. Prakticky bez možnosti zasáhnout. „A propos,“ pokračoval Advokát. „Za částku pro tvého kamaráda nechám zařídit dobrý pohřeb. Půjde to přes třetí firmu, takže se nemusíš bát, že by se nějaký rasistický šťoural z Rentonu dostal až na tebe. Ale stejně ti radím, aby jsi se teďka tak měsíc moc nikde neukazoval a rozhodně ne v Rentonu. To, že Speedy umřel v cele předběžného zadržení neznamená, že bys měl opakovat stejnou chybu. Oui?“ Croix pokýval hlavou. O tom co se stalo Speedymu se dozvěděl z ranních novin. Poměrně stručná zpráva říkala, že násilník napadl občana na Seattlovském centrálním letišti, ale díky pohotové ostraze byla jeho hrozba rychle eliminována. Pak byl převezen na oblastní ředitelství, ale nedlouho po jeho uvěznění o něj požádala Rentonské policejní ředitelství,
protože tento člověk byl viněn z účasti na masakru hospody Zlatý Orel. Tak se také stalo a Speedy byl převezen. O pár hodin později byl nalezen mrtvý v cele předběžného zadržení, kde se oběsil. Rentonské policejní ředitelství to označilo za politováníhodnou událost. Na dotaz kde zadržený sebral šňůru ředitel policejní divize odvětil, že došlo k nedbalé kontrole u vězně a byly mu ponechány tkaničky od bot. Samozřejmě že prý z toho budou vyvozeny kárné důsledky. Croixovi bylo jasné, že žádné důsledky vyvozeny nebudou. Speedy se velmi pravděpodobně stal obětí policejního násilí, ale bylo nemožné to dokázat. To, že policisté v Rentonu drží se skinheady a neonacisty a všechny skupiny si navzájem poskytují podporu a krytí mu bylo jasné. Ještě chvíli něco řešil s Advokátem ohledně Speedyho pohřbu. Pak se sebral a odešel. Když nic jiného, pořád tu byli povinnosti vůči komunitě a Cousinovi. Croix si povzdechl. 12) Last goodbye? Croix dodělal ve své garáži magický kruh. Do jeho středu umístil urnu s popelem Speedyho. Zapálil první svíci a začal bubnovat. Po chvíli zapálil druhou svíci a opět pokračoval v bubnování. Po nějaké době s bubnováním přestal, zapálil třetí svíci a otevřel víko urny a vysypal prach na hromádku doprostřed kruhu. „Nezdržuj mrtvé v jejich cestě.“ Ozvalo se najednou v garáži improvizovaně přeměněné na obřadní síň. „Kdo jsi?“ Zeptal se Croix. „Jsem Baron Samedi, starám se o mrtvé.“ Představil se hlas. „Dej mi duši tvého přítele ať může v klidu odejít. Myslí se na něj upínáš tak moc, že tvůj přítel zůstává na křižovatce mezi životem a smrtí. Ty ho voláš zpátky a on nemůže odejít.“
Croix vycítil příležitost. Obchod se smrtí. „Ale on neměl odejít. Měl toho ještě moc co vykonat. On neměl umřít.“ „Smrtelník si čas svého skonání nevybírá. Dej mi tvého přítele, ať ho mohu odvést.“ „Já, Svatý muž, kůň Pána křižovatek Legby, tě žádám. Neodváděj jej. Ještě ne. Poskytni mu více času.“ „Dobrá. Když o to žádáš, vyhovím ti. Mám však podmínky. Musíš mu opatřit nové tělo, které bude hodno klidu jeho duše. Tělo toho člověka, který jej zabil. Máš čas do nejbližšího novu. Pokud to splníš, vrátím ti tvého přítele. Pokud ne, vezmu si tě s ním.“ Baron Samedi byl neústupný. „Bien Etendu!“ Stvrdil dohodu Croix. Epilog Talvi opět seděl u Advokáta a popíjel Martini. „Mimochodem, už jsem sehnal naši novou zbraň proti Vincentovi.“ Jen tak jakoby mezi řečí řekl Talvi. „Vraiment?“ Otázal se Advokát. „Jistě. Bude dobrý. S pár účty se budeme muset rozloučit, ty stihne Vincent přelít k sobě, ale většinu z nich zachráníme. A po odečtení jednorázového poplatku za naše služby je zase vrátíme majiteli. Ať si s nimi dělá co chce.“ Nastínil Talvi další vývoj. „Navíc tato práce měla další pozitivum. Díky rasistickým a neonacistickým policistům v Rentonu kteří se rádi mstí, jsme ušetřili polovinu nákladů. A navíc zbavili svět dalšího runnera na volné noze. Za to by nás měli ještě odměnit.“ Hýřil Advokát vtipem. „Vskutku.“ Odtušil Talvi. Nalil si novou sklenici a pozvedl ji na přípitek. „Na naše obchody.“ Pronesl Talvi. „Oui, aux notre commerce.“ Připojil se Advokát.
Part 3 – Vítej ve státní správě Prequel Derek Cloud, známější spíše pod zkratkou DC, se znovu podíval na složku, která mu přišla dneska ráno z vedení. Co si právě přečet ho nenaplňovalo zrovna optimismem. Ve zprávě se psalo, že ekonomický náměstek metroplexu Seattle může brát úplatky a vůbec se paktovat s podsvětím. DC málokdy dal na podobné „zaručené zprávy z našich externích zdrojů“, ale protože chtěl mít v dané záležitosti jasno, rozhodl se, že se na to podívá. To by tak hrálo, aby tak úžasné město, které má na starosti, bylo prolezlé korupcí, kterou by neměl podchycenou. DC-mu bylo celkem jedno, že městští úředníci jsou zkorumpovaní. Ostatně, málokdo je vůči korupci imunní, každý má svoji cenu a ta nemusí být v penězích. DC-mu ale vadilo, že by na tak vysokém postu probíhala korupce a on by neznal její pozadí. Byl státem placen, aby právě toto věděl a udržoval v rozumných mezích a tady to vypadalo, že mu proklouzla docela velká ryba. To se musí okamžitě napravit. DC si vzal tužku a papír a začal si psát základní možnosti, kombinovat budoucí postup a připravovat plán. Po chvíli odložil tužku, odhodil desky na stůl a sáhl po mobilu. Bude potřeba pár operativců. 1) Seattle is our love Casey Fisher se probíral spoustou marastu, který stáhl na síti, když mu zazvonil telefon. Bylo to služebně, od DC-ho. Casey stejně jako DC pracoval pro jednu nejmenovanou státní agenturu. Jediný rozdíl mezi ním a DC-m byl ten, že DC byl jeho nadřízený. „Copak potřebujete šéfe, právě tu dělám toho thajskýho šedýho hřebce. Vypadá to slibně.“ „To je fajn, Caey, ale potřebuju tě teďka někde jinde než v týhle kauze.“ „To mi ji chcete vzít?“ „Ale vůbec. Nicméně mám tu něco, co potřebuje vyřídit přednostně. A projížděl jsem si svoji útlou agendu a nikdo lepší než ty mě nenapadl. Navíc až to doděláš, klidně se můžeš vrátit k tomu tvýmu thajci.“ „Jasně šéfe, pro vás všechno.“ „Stavte se za mnou do kanceláře. Domluvíme podrobnosti.“ Casey se sebral a během dvou minut už seděl u DC-ho v pohodlném křesle a probíral detaily operace. Moc toho nebylo, jen mu DC hodil na krk ještě nějakou runnerku. Prý o ni slyšel od důvěryhodného zdroje a prý ta holka vypadá dobře. „Budeš s ní pracovat a budeš dělat, že jsi taky runner, ale na konci budu chtít znát tvůj názor na ni, jak je schopná, jaké zastává názory a jestli by byla čas od času použitelná pro naše mise. Do agentury ji nepotřebuju, už tak máme osekanej rozpočet, ale pokud bude důvěryhodná a schopná, možná se pro ni čas od času najde nějaká ta práce.“ Zcela bez obalu řekl DC Caseymu. „Takže ti mám dělat babysit potencionálně nové externí agentky. Neměl bys tam něco jako příplatek za rizikový povolání?“ „Haha, ten se poved, Casey. Moc dobře víš, jak je to s naším rozpočtem. Oni si v tom Washingtonu snad myslí, že špionáž a kontrašpionáž se dělá sama. Rozpočet nulový, vybavení neodpovídající, odměna žádná. Kdybychom neměli ještě ty naše vnitřní fondy, opravdu nevím, co bychom dělali. To bychom asi museli jít žebrat. Což mi mimochodem připomíná, že
naše vnitřní fondy jsou už taky skoro na nule, takže se připrav na to, že během měsíce budeme muset vyjet naše milé fondy doplnit.“ „Vyčerpané? Tak brzo? Vždyť jsme je doplňovali tak před třemi měsíci. Jo, tři měsíce nazpět to bylo.“ „Tady aspoň, milý Casey, vidíš, kolik skutečně stojí zpravodajská a špionážní práce, když se dělá na úrovni a s pořádným zázemím.“ „To vidím. Rozpočet menšího státu.“ Casey znal tu sumu a byla pro něj poněkud nepředstavitelná. Proto si jen tak cvičně zkusil vypočítat, kolik by za ty peníze dostal piv. I toto číslo bylo pro něj nepředstavitelné. Zkusil to s nadupanými mobilními telefony. Ani tady si neuměl představit výsledné číslo. V přepočítávání ještě chvíli pokračoval přes notebooky, kyberdecky, automobily, až skončil u celé ulice luxusních domů se zaplacenou hypotékou, plně vybavených a plně pojištěných. A k tomu pronájem osobní helikoptéry asi na měsíc. Slušná suma. „Ale zpět k práci. Sjednám schůzku, přesné místo a čas ještě dostaneš. Tak se nezapomeň nachystat jako runner a mluvit jako runner. Jasné?“ „Jasné šéfe. Jako vždycky.“ Odpověděl Casey. Cestou od DC-ho se Casey zamyslel, kolik jeho šéf svoji běžnou činností vlastně porušuje služebních předpisů. Casey je sice znal jen tak pofidérně, aby se neřeklo a prošel testy, ale takových šest závažných přestupků by dokázal vyjmenovat. Nicméně na druhou stranu jejich Seattlovská divize byla jedna z nevýkonnějších a nejlépe hodnocených v celé agentuře. A Casey byl vlastně rád, že pracuje právě pod tím, pod kým pracuje. 2) The Hole is really hole Valérie se podívala na zašlou neonovou vývěsní tabuli. Sonny se o vzhled své putyky poslední a ještě horší cenové kategorie, kde se točily levné aztlanské napodobeniny alkoholu a tequilla, nestaral v zásadě vůbec. A nejen neonový nápis byl toho jasným důkazem. Extreme hadrcore klub The Hole byl totiž dírou doslova a do písmene. Vstupem počínaje, přes místa k sezení, hudbu, záchodky, až po sortu lidí, která se tu scházela. A tomu všemu šéfoval El Padrino Sonny, veliký majitel s velikou brokovnicí. Valérie otevřela přední dveře a ocitla se před bytelnou mříží, na které měl Sonny pár výstražných cedulí, které obvykle stačily na to, aby odehnaly nezvané hosty. Počkala, až ji Sonny přijde otevřít. „Ciao Val. Tequilla?“ „Si.“ „Koukám, že těžce pracující chica si vzpomněla na starýho tabernero. Bueno, bueno. Dicho sea de paso, co takhle malý kšeftík?“ „Si. Už jsem přemejšlela, že bych si něco hodila. Teď jsem měla trochu volno.“ „Si, si. Všim jsem si. Ostatně, pěknou čumkartu jsi mi poslala. Trochu jsem si postesk a zamáčk slzu po domově. Puta una, Aztlan je stejně ta nejkrásnější země!“ A po hospodě se rozneslo sborové zahřmění „Si!!!“ A Valérie začala notovat refrén Aztlanské státní hymny. Po chvíli se přidal Sonny a řada stálých štamgastů. Tahle píseň jim vháněla do žil novou krev a znovuzapalovala ohně v
srdcích. A čím dál byli vzdáleni od domova, tím více tu píseň milovali. Jejich vlastenectví si s ničím nezadalo s vlastenectvím francouzů či američanů. Když se putyka zase trochu uklidnila, naklonil se Sonny přes pult a na půl huby vzkázal Valerii, že by pro ni měl kšeft. Nikdo z okruhu jeho blízkých lidí to nezadával, ale nabídka vypadala docela zajímavě. Něco na někoho vyhrabat. Velký zvíře, diskrétní práce. Valerie zrovna neměla žádný byznys rozjetý, tak na to kývla. Ostatně, sice teďka měla peněz ještě dost, ale byl by hřích nevzít šichtu, která se sama nabízí. Protože tak jako v každém obchodu, i u runnera se střídá období hojnosti s obdobím strádání. Poté co následně se Sonnym dojednala podrobnosti schůzky s Johnsonem, otevřela Valérie se slovy „Vamos copear“, další láhev tequilly a začala pít takovým způsobem, jakým pijí jen staří námořníci nebo zkušení alkoholici. U nadpozemsky krásné slečny jev naprosto šokující, ale Sonny si za ty roky co Valerii znal již zvyknul. 3) Meeting point Skladiště se zdálo být opuštěné. Když Valérie slézala ze své speciálně upravené motorky, všimla si pár čerstvě vyjetých stop. Pravděpodobně nějaké SUV-čko. Její odhad se záhy potvrdil, když otevřela dveře od skladiště. Vzadu tam to auto stálo, před ním rozložený rozložitelný stolek a za ním jeden člověk, který vypadal jako Pan Důležitý. Kolem sebe měl tři bodyguardy a na druhé straně stolu už seděl nějaký další člověk. Do prostředí opuštěného skladiště zapadal mnohem víc, než ti páni v oblecích a Valerie si ihned všimla, že kolem sebe má dost elektronických hraček. Pravděpodobně matrixový kovboj. „Tak už jsme tady všichni. Prosím, pojďte k nám, ať můžeme začít.“ Pronesl ten člověk, co seděl za stolem a tvářil se důležitě. Valerie přišla k připravené rozkládací židli, posadila se a začala úvodní procedura. Ta se nikdy moc nelišila, takže Valerie moc ani nevnímala a radši se soustředila na lidi kolem. Zajímavé to pro ni začne být, až se začne mluvit o tom, co mají konkrétně udělat. Z detailů, které kolem sebe viděla, si nedokázala moc dobře udělat představu, kdo vlastně bude její zaměstnavatel. Nevýrazné obleky se hodily ke každé korporaci. Ani z auta co měli s sebou se nedalo nic vyčíst. A její nový kolega vypadal celkem dobře, skoro by se chtělo říct atraktivně, ale kromě rozepnutého saka, pod kterým měl tričko s nějakým vtipným nápisem, také na něm nebylo moc co ke zkoumání. Relativně pohledný profesionální pan nenápadný. Takže ten, kdo nejvíce vybočoval z řady nenápadnosti byla nakonec Valerie. Vysoká hispánka s blond vlasy, atletickou postavou a bez jediného zbytečného gramu tuku se na ulici běžně nepotká. Konečně se jejich nový zaměstnavatel dostal k meritu věci. Jejich práce měla spočívat v tom, že vyhrabou veškerou špínu, která jenom může být, na státního úředníka, ekonomického náměstka vlády metroplexu Seattlu, Weldona Tysona. A samozřejmě, že pan Tyson nesmí pojmout podezření. Celá akce musí vypadat jako by ani nic neprobíhalo. Jinými slovy, top secret. A za tuto práci budou mít každý třicet tisíc. Valérie peněz měla relativně dost, finanční stránka ji moc netrápila. Nicméně na run kývla. Pokud se tohle povede, bude z toho mít další reklamu a možná i další zakázky. Ten chlap vedle, co se později představil jako Casey, nabízenou práci také přijal. Od zaměstnavatele ještě vyinkasovali zálohu a tím byla schůzka skončena a bylo jim taktně naznačeno, že mají opustit místo. Venku se Valérie podívala na Caseyho. V duchu ho poměřovala s ostatními runnery, které kdy potkala a pomyslela si, že podle zjevu patří mezi tu lepší sortu runnerů. Jestli by stál za hřích se uvidí podle toho, jak bude šikovný na runu.
„Che Casey. Potřebujeme probrat podrobnosti, comprende? Znáš tady nějaké bueno sitio?“ Zeptala se Valerie. „Cože?“ Casey byl poněkud zmaten, protože nerozuměl těm vkládaným aztlanským výrazům. Navíc i Valeriin akcent doslova smrděl po jihu. „Claramente hombre. Ptala sem se, jestli neznáš nějaký místo, kde můžem sednout a pokecat o práci, comprende?“ Valerie byla jen chvíli zase v Seattlu, ale už teď ji štvalo, jak nikdo z těch lidí kousek od Rio Grande nahoru nerozumí aztlanské španělštině. A přitom je to tak nádherný jazyk, ve kterém i nadávky znějí tak krásně jadrně. „Nebo jinak. Žádný tvoje místo, vezmu tě do díry, The Hole. Je to taková skvělá putyka.“ Nečekala Valerie, až Casey něco navrhne. „OK, chummer. Vedeš.“ Odvětil Casey a nasedl do svého auta. Cestou si udělal poznámku, že jedna z prvních věcí, co si bude muset koupit v rámci runu, bude slovník aztlanské španělštiny. 4) Legwork Casey seděl s Valérií u Sonnyho v zadní části putyky, kam nikdo nikdy moc nechodil. Platilo takové nepsané pravidlo, že v zadní části The Hole se sjednávají kšefty, různě se šmelí a vůbec se tam lidé věnují jiné zábavě, než je pití. „Fajn,“ řekl Casey. „To co máme, je ekonomický náměstek, který bere úplatky. Takových tu už bylo dost. A my se potřebujeme dostat k jeho složce. Jakou má agendu, o čem všem rozhoduje, kdo jsou jeho spolupracovníci, kdo za ním chodí lobovat a tak. Sečteno a podtrženo, dostat se do budovy vlády metroplexu a tam projet veškeré možné databáze.“ „Si. Nicméně ta vládní budova je v centru downtownu a určitě nebude hlídaná nějakou druhořadou bezpečnostní agenturou. A pochybuju, že by ses jim chtěl přes matrix nabourávat do jejich uzlu.“ „Přesně tak. Ta data, co budeme potřebovat jsou na síti. A nabourávat se na tu síť nehodlám riskovat, abychom na sebe neupozornili. Takže je tu ještě jedna možnost. Dostat se dovnitř a udělat to přímo z budovy.“ Casey najel na svůj obvyklý modus operandi. „Když tak dobře umíš s těmi počítači, nebo se tak aspoň tváříš, hombre, dokázal bys pozměnit vstupní kartičku? Prostě nějakému zaměstnanci, a že zrovna tam jich bude dreakload, šlohneme třeba kabelku. A hned máme kartičku. A pokud bys z ní dokázal vytáhnout ty důležitý věci, tak hned máme volnej vstup.“ „Jo, to nezní špatně. Ale ty jsi moc nápadná na pouliční kriminalitu. Kradení kabelky nech na mě. Radši opatři nějaký neregistrovaný auto, abych odtam mohl v pohodě vymáznout. Kamery jsou všude a já se nechci producírovat zrovna v downtownu dýl než je zdrávo, ani tam používat při tomhle svoje auto.“ „Si. Chceš mě za řidičku. Doufám, že se nebojíš rychlé jízdy.“ A Valérie po něm hodila pohled zlobivého dítěte. „Víš co? Řiď jak to nejlíp půjde.“ Casey začínal mít pocit, jakoby mluvil s někým, kdo je na tripu. 5) Pickpoketing Casey seděl na lavičce před budovou administrativy metroplexu a dělal, že si čte noviny. Bylo pozdní odpoledne a všemožní zaměstnanci spěchali pryč z práce, užívat si svého volného času po svém. Casey si vyhlédl příhodnou oběť. Celkem mladá holka nesoucí batoh a desky. Z
batohu jí ještě čouhal tubus, který používají architekti při transportu svých návrhů. K dovršení všeho měla holka sluchátka v uších a tvářila se lehce nepřítomně. Přesně ten netrpělivý pohled, který má člověk tehdy, když už chce někde být a ještě tam není. Dítě by k tomu pohledu připojovalo stále se opakující otázku „a už tam budem?“ Casey nenápadně sbalil noviny a pomalu se vydal za slečnou. Došli až na zastávku nadzemní dráhy. Po chvíli přijel vlak a společně nastoupili. Protože nebylo kam si sednout, zůstala holka stát. Při jízdě si lehce podupávala špičkou nohy do rytmu hudby. Casey dal echo Valérii kam jede a pomalu si připravil své pracovní nástroje. Žiletka, jemné rukavice a ještě více shrnout mikinu přes obličej. Vlak přijel do stanice a otevřel dveře. Casey vyčkával na svoji příležitost a ta přišla. Když už se zavíraly dveře, Casey dvěmi přesně mířenými pohyby připravil holčinu o její batoh a na poslední chvíli vyskočil z nadzemní dráhy. Někde vzadu za sebou slyšel nadávky a marné volání stůj. Pár rukou se jej snažilo chytit, ale Casey se jim všem vysmekl. Přeběhl dvě ulice a na konci druhé vlezl do kafetérie. Tam zašel na záchodky, prošel obsah batohu, vytáhl z něj peněženku, klíče a pár přístupových kartiček a sám sobě gratuloval k výbornému úlovku. Nepořádné holky, které netrpí paranoiou. To je přesně ono. Klidně by se vsadil, že její heslo k pracovnímu terminálu bude stejné jako přihlašovací jméno. Vzal batoh a vyšel z kafetérie. Batoh zahodil u první popelnice a mávl na skoro náhodně projíždějící taxík. „Tak kam to bude?“ Zeptala se s nevinným úsměvem Valérie. „Redmond?“ „Si. Y chica, rapido, rapido.“ „Patente, hombre. Rapido como viento.“ 6) Good place with good tequilla Sonny se ani nepodivoval, když Valérie přišla s Caseym do putyky a zamířili si to do zadního traktu. Cestou si u něj ještě objednali láhev tequilly a napojení do elektrické sítě a pak už jen za nimi zaklapli dveře. Sonny ještě zapnul generátor bílého šumu. Valérie byla jeho oblíbeným častým hostem a zapnout generátor bílého šumu bylo pro Sonnyho to nejmenší, co pro ni mohl udělat. „Výborně,“ začal Casey, „máme vstupní kartičku do budovy, pak klíče od nějakého kanclu 726 a bokem jsme si vydělali pár mrzkých nujenů.“ „Fajn. Jak nakonec ta tvoje kartička bude fungovat?“ „Tady je jen přístupový čip. Ten mi udá šifrování vstupních turniketů. Pokud to dobře rozkóduju, tak se dostanu k jejímu vstupnímu ID. Díky tomu budu vědět, jak vypadá datový formát ID, který tě tam vpustí. Nicméně ostraha nebude mít u tebe vyplněno nic, protože nebudeš v databázi a údaje od té holky používat nebudu. Beztak už je její ID stornované, aby tu kartu nikdo nemohl zneužít. Do databáze tě zanášet nebudu, to by bylo příliš riskantní.“ Říkal Casey, zatímco připravoval svůj kyberdeck k práci na kartě. „Takže mi chceš říct, že vstup budu mít povolen, ale databáze mě nenajde? Takhle budu jasně podezřelá.“ „To bude v poho. Pro tebe hrají dvě věci. První: ne vždycky se daří čtečkám úplně správně načíst všechna vstupní data. Ta chyba se stává a ani v našem úžasném roce 2064 není tak neobvyklá. A za druhé, budeš tam muset projít s davem lidí. V tu chvíli tvoje neexistující ID bude na monitoru zářit jen chvíli. A tady spoléhej na chybu lidského faktoru. Ty si snad myslíš, že se ostraha bude koukat na každou kartičku, na každého prošlého zaměstnance? Ani omylem. A ty budeš jen další člověk z nějaké outsourcingové agentury, co se vyskytuje v dané budově jednou za uherský rok. Comprende?“
„Si. Absolutamente. Chceš ode mě, abych vypadala jako korporátní chica, která je z outsorcingové společnosti. Jako taková bych tam mohla vypadat třeba jako že dělám audit. Si, externí audit. To je móda poslední doby. Dělat audity. Nikdo neví co to je a zní to důležitě.“ „Já to vím, při auditu se provádí revize účtů, ale jinak to je normální inventarizace. Kdysi se tomu říkalo kontrola skladu.“ Neodpustil si Casey rýpnutí. „Calla tu uno! Dneska je to audit a já budu vypadat jako ta nejlepší auditorka, která kdy vůbec mohla být. A teď mi dej chvíli času, vymyslím, jak tě tam procpu.“ Řekla Valérie a nalila si pořádnou skleničku tequilly. 7) Showtime Casey jen obdivuhodně hvízdl, když uviděl Valérii, respektive Valériin model „jsem úspěšná auditorka a všechny vás zaudituju až z vás nezůstane nic než účty“. Na hlavě složitý účes, který muselo trvat vytvořit aspoň hodinu, kostýmek který už z dálky hlásal „stál jsem víc než tvoje auto“ a desky, v kterých se mimo jiné skvěl poslední ultra tenký model notebooku. „Neslintej mi tady a tvař se profesionálně.“ Napomenula Valérie Caseyho. Casey se rychle vzpamatoval, nasedl do auta a bez mrknutí oka, což ho stálo značné přemáhání, odvezl Valérii před mrakodrap metroplexu. Byla právě osmá hodina ranní a do sídla vlády Seattlu* proudily davy zaměstnanců. Valérie se přidala mezi lidi, kteří šli do budovy. Vstup proběhl absolutně bez problémů. V duchu pochválila Caseyho za výbornou práci s přístupovou kartičkou. Kromě toho že fungovala, měla na sobě patinu použitosti. Moc pěkná práce. Valérie našla plánek budovy. Chvíli ji trvalo, než se v něm zorientovala, ale po chvíli již našla to, co hledala. Sekci informačních technologií a helpdesku. Daná sekce zabírala celé dvanácté a třinácté patro. Valérie zajela nejdříve do desátého, tam našla toalety a poupravila se. Vytáhla falešnou kartičku Renraku technology, což byla korporace, která zajišťovala městu chod informační databáze, a připravila desky s předtištěnými kolonkami, do kterých bude jakoby něco zapisovat. A pak už jen stylové brýle připomínající brýle dioptrické a mohla vyrazit šmejdit po kancelářích informačních technologií. Projít obě patra zabralo Valérii asi hodinu a půl. Narazila na pár zabezpečených zón, za kterými byly pravděpodobně servery, ale objevila to, co hledala. Kanceláře, kde lidé pracovali na vnitřních databázích. Tady končila první část plánu a bylo na čase spustit druhou. Valérie nasadila lehce svůdný výraz přepracované slečny, našla v deskách čokoládu, kterou si již ráno připravila, a rozjela se výtahem dolů, ke vstupní recepci. „Promiňte, prosím vás. Mohu vás vyrušovat?“ zeptala se Valérie velice příjemným hlasem jednoho člena ostrahy. „Ale ano. Copak byste potřebovala?“ Pracovník ostrahy na ni zíral o poznání déle, než by bylo společensky únosné. A rozhodně ji nekoukal přímo do očí. „Ale, jsem tady na interním auditu a za chvíli za mnou přijde na oběd můj přítel. Kdybyste mi, prosím, zavolali na mobil, abych si pro něj přišla, jestli to nebude problém.“ „Samozřejmě, že to nebude problém.“ Odpověděl pracovník ostrahy takřka automaticky. „To jste mi udělal, radost. Tady je má vizitka, je na ní i moje číslo. A tady máte ode mě něco dobrého na zub, za to, že jste tak ochotný.“ A Valérie mu dala svoji falešnou vizitku a čokoládu, která patřila mezi ty dražší kousky. Ještě jednou poděkovala a rychle se rozloučila s tím, že už zase musí jít pracovat. Jakmile byla z dohledu, poslala zprávu Caseymu, že za hodinu může začít třetí etapa...
Casey si dal trochu na čas, ale žádné extra zpoždění to nebylo. Valérii zavolal pracovník ostrahy přesně podle plánu. Valérie chvíli počkala, a pak šla do výtahu. Za chvíli už byla dole a viděla, jak Caseyho věci mizí v detekčním tunelu a trochu pobavený úsměv pracovníka ostrahy, který sledoval monitor. „To víte, jdeme si s přítelem po obědě ještě zahrát trochu tenis, že zlato?“ „Samozřejmě, miláčku. Rezervoval jsem pro nás kurt číslo dva, ten jak ho máš ráda.“ Casey se dobře naučil svůj text. Valérie ještě prohodila pár vět s ostrahou a už nic nebránilo tomu, aby šla s Caseym do výtahu. „Dobrá práce, Val. Ty securiťáky jsi zmákla levou zadní.“ Ocenil Casey. „Ještě si svoje děkovný ódy schovej, hombre. Gratulovat si budeme, až odsud vypadneme. Teď mě dobře poslouchej, abys věděl, co a jak. Helpdesk pro vnitřní správu sídlí ve třináctém patře. Patří jim pět kanceláří. Abychom se dostali k těm datům, které chceme, musíme se dostat právě sem. Teď je doba obědů. Lidi zaměstnaní v takovýchhle typech společností chodí na obědy hromadně. My musíme vychytat tu dobu kdy budou na obědě, a pak je to na tobě a tvém kyberdecku. A hoď si na sebe ještě visačku, ať vypadáš taky jako z auditu.“ Casey na sebe rychle naházel doplňky, takže když se otevřely dveře výtahu, stáli v nich dva naprosto perfektní auditoři. Nicméně i přesto Valérie působila jako šéfka, a to nejen díky o několik tříd lepšímu ohozu. Když se dostali ke kancelářím sekce helpdesku pro vnitřní správu zjistili, že všichni jsou právě na obědě. A ještě potěšitelnější zpráva byla, že všechny počítače běžely a byly přihlášené. „To je z toho, když si někdo v práci stahuje filmy a muziku. Takhle nám krásně usnadňuje práci.“ Neodpustil si poznamenat Casey, a už seděl za jedním počítačem a procházel jednotlivé složky. Potom vyndal několik čipů, které měl schovány v napůl vykotlaném mobilním telefonu, a začal kopírovat všechny databáze, které potřebovali. Valérie mezitím hlídala, jestli nikdo nejde. „Mám to. Jdeme.“ Ucedil Casey a už byl u dveří. Valérie ještě naposledy zkontrolovala stav kanceláře, a vypadla taktéž. Dole u recepce se ještě usmála na pracovníky ostrahy, a pak nastoupila s Caseym do auta. Rozjeli se k Sonnymu, třídit databáze. Na nadcházející část práce se Casey vůbec netěšil. Teď je čeká několik desítek hodin nudných automatických zápisů, ze kterých musejí získat relevantní informace a ty správně interpretovat. Casey si povzdychl. Tohle bude chtít spoustu kafe. * - daná budova by se v našich zeměpisných šířkách pravděpodobně jmenovala magistrát, ale magistrát mi přijde dost malý pro něco takového, jako je Seattle v reáliích shadowrunu. A říkat tomu goverment je přinejmenším nepřesné, protože Seattle není autonomní. 8) We are in progress Casey si vytrhl datajack ze spánku. Díky tomuto přímému napojení mozek/kyberdeck si aspoň při pročítání všech těch souborů neničil oči. A také vlastní práce byla o něco rychlejší, protože probíhala přímo ve virtuálním prostředí. Valérie projížděla databáze tradiční metodou. Úmorná práce. „Fajn, hotovo.“ Řekl Casey a protáhl si ztuhlé končetiny. „Máme to vyfiltrovaný. Podle vstupních údajů to vypadá, že kolem Weldona Tysona se toho dělo v poslední době docela dost. Měsíc zpátky měl nějaké řízení s policejními orgány a od té doby se u něj signifikantně opakují pořád tři jména. Nějaký Alain DesRochers, Martin Talvi a Tim Colontonio. Navíc
jsem projel seznamy zaměstnanců ekonomického odboru a vypadá to, že náš Tyson nemá žádnou sekretářku. Už měsíc. Předtím měl nějakou Susan Aycock, ale poté se o ní v databázi slehla zem. Takže to uděláme následovně. Já si proklepnu ty tři pány, co jsou zač a ty se pokus vyštrachat, co se stalo s tou Susan.“ Valérie na Caseyho hodila otrávený pohled. Práci matrixových kovbojů považovala za zoufale nudnou a tento malý exkurz jí dával za pravdu. Povzdychla si, ale zaťala zuby a šla hledat. Po asi dvou hodinách práce s veřejně dohledatelnými zdroji měla relativně jasnou představu, co se stalo. Potěšující okolností bylo to, že v tu dobu i Casey skončil se svoji složkou. Odpojil se od kyberdecku a podíval se na Valérii. „Tak co jsi zjistila? U mě toho bude relativně dost, ale nejspíš mi to celé bude dávat větší smysl, když budu vědět, jak do toho zapadá ta Aycock.“ Řekl Casey a napil se již dávno studeného kafe. „Si. Takže Susan Aycock byla nějakých sedm let sekretářkou ekonomického náměstka. V zásadě se dala považovat za stálý inventář, protože byla bez politické příslušnosti a podle všeho to byla naprosto skvělá sekretářka. Jenže před měsícem byla odsouzena na dvacet let spolu s Geretem Fillinsonem za ovlivňování veřejné zakázky v kauze Zpracování matrixových archivů. V rychlosti šlo o to, že bylo státem vypsáno výběrové řízení právě na danou veřejnou zakázku a do užšího výběru se dostaly dvě korporace. Renraku a konglomerát PPG. No a tu zakázku vyhrálo Renraku, ale PPG vzneslo formální protest s tím, že výběrové řízení bylo zmanipulováno. V zásadě přes noc se uspořádal soud, tak rychle se nevyřizovala snad nikdy žádná kauza, a rozsudek zněl, že Renraku se uchýlilo k nelegálnímu jednání. A výsledek byl takový, že soud poslal Tysonovu Susan Aycock sekretářku a Gereta Fillinsona, z odboru obchodu a spolupráce, za katr na dvacet let pro podvodné machinace a zpronevěru portfolia aktiv při správě cizího majetku. Soud z toho udělal hospodářskou kriminalitu jako prase. A co je zajímavé, kromě toho, že soud proběhl ve zrychleném řízení, je ta skutečnost, že stát zastupoval, potažmo Tysona zastupoval, ten tvůj Alain DesRochers. „Jo, to do sebe zapadá.“ Zauvažoval Casey. „Alain DesRochers je totiž advokát. Původně z Francie, ale před sedmi lety se přestěhoval do Seattlu. Zdá se, že s tím Talvim jsou jedna ruka. Jak kosí bratři. Talvi je licencovaný poradce, či jak se ta jeho činnost jmenuje a registrovaný lobbyista. A vypadá to, že dělá pro všechny důležité korporace Seattlu. Akorát ten třetí mi k tomu duu těch dvou rozhodně nesedí. Colontonio je loajální korporační zaměstnanec. Pracuje pro PPG a má na starosti reklamu a propagaci. Jinými slovy, je to korporační lobbyista. Sice stále velké, ale druhořadé korporace.“ „Předpokládám, že teď máme dvě možné cesty. Buď se půjdeme podívat do vězení za Aycock a Fillinsonem, nebo budeme sledovat toho třetího do party, toho Colontonia. Protože na ty dva, DesRocherse a Talviho se stěží dostaneme.“ Řekla Valérie a snažila se, aby její argumentace zněla co nejvíce logicky. Pomalu začínala tušit o jaký typ špíny tady jde. Pro Talviho i pro DesRocherse nějakou dobu pracovala. Před oběma měla náležitý respekt. Jestli byl někdo, koho jste se měli v stínech bát, byli to oni. Velmi úspěšně aplikovali ve stínech svůj model byznysu, a i když pravděpodobně ani jeden z neuměl střílet, v jistém slova smyslu se jednalo o ty nejnebezpečnější predátory. Málokdo s nimi dokázal vycházet a Valérie byla jedna z těch, kdo to dovedli. Ale rozhodně se jí nechtělo jít přímo proti nim. „Přesně tak. Ty dva bych nechal až tehdy, kdyby nic jiného nezabralo. A do vězení se mi taky nechce. Kdybychom tam šli, tak si nás tam rovnou nechají. Navíc určitě ty dva mají podchycené i ve vězení. Co vlastně dělal ten Fillinson?“ Nadhodil do éteru Casey.
„Těžko říct. Vzhledem k tomu, že to byl ork ve státní správě, tak si myslím, že tam byl hlavně z důvodů politické korektnosti. Znáš ty programový kvóty. Alespoň 30% našich zaměstnanců budou metalidé a minimálně 40% budou ženy. Dále Fillinson pracoval v sekci mezinárodního obchodu a spolupráce, takže do státních zakázek měl co kecat. Caramba, vždyť to celý smrdí zpackanou a zakamuflovanou hospodářskou kriminalitou!“ „Takže vylučovací metodou co dál vychází sledovat toho Colontonia a nějak se mu prohrabat ve věcech. Nějak mu sebereme data a uvidíme, kam nás to hodí. Shit. Uvědomuješ si, Val, že jen kvůli tomu, že se musíme držet bokem od nějakýho vypíčenýho zkorumpovanýho úředníka, tak se dostáváme stále dál a dál od původního zadání, které znělo najděte na toho dementa špínu, která by ho na sto procent poslala za katr?“ Vybouchl Casey z celkového vyčerpání. „Exactamente. Ale nenapadá mě jak to řešit jinak. Mirar amigo, dáme si tequillu, dnes večer bychom stejně už nic nevymysleli, opijeme se a na vymejšlení postupu budeme mít celý další den. Si?“ „To beru. Už jsem potřeboval pauzu.“ Casey se opravdu nenechal dlouho přemlouvat. Zaklapl kyberdeck a uklidil jemnou elektroniku, která by mohla dojít k úhoně do vyztuženého batohu a už nic nebránilo tomu, aby se u Sonnyho s Valérií propil přes noc.
U obsluhy si objednal kafe, salátovou mísu a napojení do elektrické sítě a na matrix. Servírka na něj chvíli nevěřícně koukala, tak se omluvil, že právě stěhují jeho kancelář a že doma nechce být se svoji manželkou, protože k práci potřebuje klid a ne aby ho někdo neustále peskoval za neuklizené ponožky a zvednuté prkýnko. Servírka se na něj soucitně usmála a odkvačila připravit kafe a zařídit zbytek objednávky. Casey si otevřel pár modelovacích programů a tvářil se strašně důležitě, jakoby pracoval na nějakém velkém problému. Zatím ale mu na pozadí běžela kamerka, která snímala Colontoniův dům a pár programů, které se podílely na vyostření obrazu. Casey proseděl celé pozdní odpoledne a večer v bageterii a už se bál, že zde utrácel peníze nadarmo, když se konečně, pět minut před zavírací dobou, dočkal. V autě, které zcela jistě pamatovalo lepší časy, přijel člověk, který už i tím, jak otevíral dveře signalizoval do okolí, že je naprosto přepracovaný, unavený a velmi pravděpodobně sebou rovnou sekne do postele a usne. Casey sklapl kyberdeck, zaplatil relativně slušný účet a odešel. Když došel do svého auta, pomalu se rozjel směrem ke svému domu, zavolal Valérii a oznámil jí, že dneska večer si udělají malou party u Colontonia doma. „A nezapomeň tequillu, budeme mít práci na celou noc.“ Jen tak nadhodil Casey. „Tequilla est primero objeto de mia lista, amigo.“ Odvětila Valérie.
9) PPG´s enclave Valérie se na sebe znovu podívala ve zpětném zrcátku. Narychlo spíchnutá kombinéza messengera ji celkem sedla a i boty ladily s kombinézou. Kurýr jako ze škatulky. Usmála se na sebe ve zpětném zrcátku a vyrazila. Zastavila až před korporační enklávou, která patřila PPG. Tady bydlela valná většina kmenových zaměstnanců PPG. Od ústředí byla enkláva vzdálená necelý kilometr, což při rozměrech kterými se pyšnil Seattle bylo skutečně málo. Doslova za rohem. Na rozdíl od jiných enkláv však tato nebyla oplocená a i úroveň zabezpečení byla o několik stupňů nižší. Valérie se ušklíbla a pomyslela si něco v tom smyslu, že když korporace nemá ani na plot, jak potom může chtít mít na špičkovou technologii. To taková Aztechnology. Ta měla na obojí a ještě jí zbylo spousta peněz na skoupení spousty banánových republik, které se tak staly nadšenými odběrateli skvělých výrobků Aztechnology. Valérie ještě chvíli v duchu pěla ódy na jednu z nejmocnějších korporací tohoto světa, ale pak se zase plně věnovala řízení. Když zajela do enklávy, zpomalila jízdu, aby to vypadalo, že hledá nějakou adresu. Takhle chvíli projížděla enklávu, až si vybrala náhodný dům, u kterého zazvonila. Počkala až k ní dojde majitel domu a spustila na něj svoji vymyšlenou pohádku. „Dobrej. Prosím vás, hledám pana – jak se to správně čte – Colontonio. Mám tady pro něj zásilku, kterou mu mám doručit domů, jenže na ústředí mi sdělili pouze adresu téhle enklávy, nic víc. Nevíte, kde bych ho našla?“ Kupodivu netušil. Valérie poděkovala a jela o dům dál. Při takovém střílení naslepo si ani nemyslela, že by se mohla strefit hned poprvé. Až u pátého člověka měla štěstí. Ukázal ji, kde Tim Colontonio bydlí. Valérie poděkovala a před Colontiovým domem našla schránku na dopisy, kam mu nacpala anketu „Jaký prací prostředek Vám vyhovuje“, který stáhla z matrixu a vytiskla, a jela pryč. První část úkolu byla hotová. Dala echo Caseymu, který si přijel najít vhodné místo, z kterého bude dobře vidět na Colontoniův dům. Casey počítal i s variantou, že kvůli pozorování bude muset někde předvádět, že sportuje, nebo provádět jinou fyzicky namáhavou činnost, ale mile ho překvapilo když zjistil, že z místní kafeterie je celkem nerušený výhled až na dům Pana Cíle. Tím se pro něj celý problém sledování zjednodušoval.
10) Uninvited guests Casey zaparkoval svoje auto nedaleko enklávy a Valérie si také našla stání pro svoji motorku mimo enklávu. Oba se co možná nejnenápadněji dostávali až před Colontoniův dům. Casey hlídal jestli někdo nejde a Valérie si hrála s obcházením bezpečnostních zařízení. Nebylo to tak těžké. Alarm se dal obejít pomocí dvou magnetů a sada klíčů a matic spolu se šroubovákem si snadno poradila s přístupem přes okno vedoucí do kuchyně. Pak jen rychle rozpojit obvody v krabičce od alarmu. To byla trochu náročnější záležitost, ale pro runnera denní chléb. Jakmile byl alarm vyřazený, šel Casey hledat Colontoniův notebook nebo kyberdeck. Valérie se zase poohlédla po samotném Colontoniovi. Když ho našla, připevnila mu na ruku tišící derm. Pokud teďka spal, tak po tomto dermu bude spát dalších minimálně šest hodin jako zabitý, počítala Valérie. Jinými slovy s ohledem na Colontonia mají právě teď šest garantovaných hodin, během kterých se Colontonio neprobudí. Šest hodin byla dobrá rezerva. Casey předpokládal, že na získání veškerých relevantních dat bude potřebovat nanejvýš tři hodiny. „Tři hodiny?“ Podivovala se Valérie. Ty si myslíš, že tak rychle prolomíš šifrování dat? Nebo zcela amatérsky doufáš, že tam žádné šifrování nebude?“ „Ani jedno. Šifrování budu prolamovat asi tak tři dny a to je sakra optimistická předpověď.“ „Suave bueno. Jak chceš teda získat ta data?“ „Sleduj mistra a uč se.“ Řekl Casey a vytáhl svoji menší sadu nástrojů pro práci s jemnou elektronikou. Přitáhl si k sobě notebook, který našel v Colontoniově brašně, a jal se z něj extrahovat pevný disk. Ten pak připojil jako externí zařízení ke svému kyberdecku a zkopíroval celý jeho obsah na další externí médium. Celá operace netrvala déle jak hodinu. „Jsem hotovej. Pojď, vypadneme odsud.“ Řekl Casey a začal sklízet notebook. Valérie začala věci dávat do původního stavu. Nejdříve okna, pak otevřela dveře, aby se nemuseli nikudy šplhat záchodovým okýnkem a připravila alarm do zapnuté polohy. Celá operace trvala něco málo pod dvě hodiny. Valérie se podívala na hodinky. Do konce noci ještě chvíli zbývalo.
„Ty Casey. Co to vzít ještě takhle přes Sonnyho? Dobrá práce by se měla oslavit sklenkou dobré tequilly.“ „Beru, ale já si dám Jima Beama. Tequilly mám už dost.“ „Nevíš co je dobré, ale budiž. Sám se o ten počitek připravuješ.“ Valérie měla evidentně jasno v otázce, který nápoj je nejlepší. 11) Hangover Caseyho děsně bolela hlava. Veškerý pohyb mu působil téměř nadlidské utrpení. A Casey začal uvažovat o tom, že by nebylo od věci nechat si voperovat filtrační systémy. Opice ani kocovina by se ho už nikdy více nemusely týkat. Bylo by to něco, co by se dělo jiným lidem. Ale zatím byl bez filtračních systémů a to znamenalo, že si musel celou kocovinu protrpět. Jako obvykle. Když už se aspoň částečně vzpamatoval, zapnul svůj kyberdeck a připojil přehraný disk. Spustil několik dešifrovacích programů a začal se poohlížet po něčem, co by alespoň vzdáleně připomínalo kafe, když v tu chvíli mu zazvonil telefon. Casey měl pocit, že mu z toho zvuku exploduje hlava. Byla to Valérie. „No?“ Casey vrazil do té jedné slabiky celou svoji rozmrzelost. „Ciao hombre. Včera jsi nějak jsi vytuh. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli už jsi v pořádku.“ Podle toho bordelu, který se linul z mobilu, byla Valérie ještě stále u Sonnyho. „Jo. Tak nějak. Jak jsem se vlastně dostal domů?“ „Sonny ti zavolal taxík a podívali jsme se, kde bydlíš. Bral tě Jeff, ten je v poho. Sice měl trochu poznámky na to, že amíci neumí pít, ale v pohodě.“ Casey byl najednou velmi vděčný za dům na akce, jak tomu říkal DC. Byl to jednoduše zařízený byt a když byl nějaký agent na akci, využíval tuto adresu po dobu své operace. Tím se snižovalo riziko odhalení agentova skutečného bydliska. Casey se ani neodvažoval domýšlet co by se mohlo stát, kdyby Valérie viděla jeho pravý byt. „Poslyš, Val. Já teď jdu rozšifrovávat ta data. Kdybys náhodou nevěděla co s časem, klidně se u mě stav, ale cestou vezmi kafe. OK?“ „Comprende. Tak za tři hoďky bych se mohla stavit. Do tý doby to budeš muset přežít beze mě. Jo a to kafe budeš chtít rozpustný nebo nerozpustný?“ „Něco vem.“ Zahuhlal Casey a šel si na chvíli lehnout. Valérie už byla před domem. Casey se za tu dobu stačil hodit nějakým způsobem do pořádku a rozšifrování kopie Colontoniova disku se už také blížilo ke konci. Při příchodu se Valérie lehce pozastavila nad tím, že se Casey dokázal tak rychle dát dohromady. Dokonce se i dostal k holícímu strojku a hřebenu. Casey radši nic neříkal, protože mu stále nebylo zrovna nejlíp. Až poté co si dal kafe se cítil trochu použitelněji. Na Valérii se ale noční řádění nijak neprojevilo. Pořád stejně energická, připravená do jakékoliv akce. Škoda, pomyslel si Casey, že místo další adrenalinové akce tu mají zas a pouze probírání se daty. Data, data a opět data. Po dvou kafích se do toho pustili. Zábava na celý den. 12) Pieces of puzzle Casey si šel do ledničky pro energetický nápoj. Procházení všech možných pracovních složek z Colontoniova disku bylo doslova ubíjející. Otevírat každý textový dokument, všechny poznámky, aby nic neuniklo a nahlížet do nejrůznějších databází. Caseyho to začínalo nebavit. Casey si otevřel energáč a přemýšlel jak si práci co nejvíce ulehčit. Mohl by si napsat skript,
aby všechno začal prohledávat, ale problém byl v tom, že neměl ani rámcovou představu, co přesně hledá. A v takové chvíli je psaní skriptů zbytečné. „Pojď sem, tady něco je.“ Zvolala náhle Valérie. Casey nečekal a přiběhl zpět do obývacího pokoje. Valérie mu ukazovala obsah jednoho dokumentu, příhodně nazvaný Problémek. Casey si začal dokument číst a čím dál tím měl neodbytnější pocit, že se právě namočili do něčeho mnohem většího, než je zkorumpovaný ekonomický náměstek. Celý dokument pojednával o řešení škod (jak eufemistické označení) vzniklých ze ztráty již zajištěné zakázky na Zpracování matrixových archivů. Celý dokument byl rozdělen do paragrafů a co bylo zajímavější, pod skoro každým paragrafem byl dovětek „Schváleno – Talvi“ a Talviho elektronický podpis. Celý dokument začínal nástinem pozdržovací taktiky a scénářem odsouzení Susan Aycock a Gereta Fillinsona. Mimo jiné tam byla uvedená i cena, kterou si DesRochers naúčtoval za zastupování státu. Když tu sumu Casey uviděl, tiše hvízdl. On sám by se k takovým penězům těžko dostal. Dále pak dokument obsahoval dost přesný plán budoucí extrakce nějakého technika z Renraku. Ale pak se v dokumentu objevila velmi tučně psaná výstraha, která blikala přes celý monitor, až oči bolely a oznamovala, že všechny akce se pozdržují, neboť Kisai je na svobodě. „Kisai?“ Pronesl nahlas Casey. „To jméno mi něco říká. Mám pocit, že se jedná o nějakého zločince. A myslím, že byl zapleten do únosu jednoho z kandidátů při minulých volbách na post guvernéra. Mám takový pocit, že tomu člověku vyplatili vysoké výkupné a on jim zdrhnul. Vyšetřovalo se, jestli v tom nemá prsty FBI, ale na nic se myslím nepřišlo. Co je tam dál?“ „Dál už nic moc. V zásadě je tam napsáno, že po dobu Kisaiovi hrozby se všechny akce pozastavují a hlavní prioritou je přečerpávání peněz z účtů dřív, než to udělá on.“ Dokončila Valérie dokument. „OK,“ zamyslel se Casey. „Myslím, že už máme první výsledky, takže bychom mohli dát vědět zaměstnavateli. Souhlas?“ „Si, con toda calma.“ Casey se připojil na matrix a přes až paranoidně šifrovanou linku se spojil s DC-m a sdělil mu, jak vypadá současná situace. DC si nechal poslat dané materiály a za hodinu se ozval znovu. Tentokrát si sjednával s runnery schůzku. 13) Call back from a case „To by mě zajímalo, co nám bude chtít.“ Říkal si spíše pro sebe cestou do cukrárny U Alenky Casey. Valérie to ani nijak nekomentovala. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí a prozatímní závěry ji nijak neuspokojují. Konečně tam došli. Cukrárna U Alenky byla, jak si Casey dobře pamatoval, jedno z krycích míst jeho agentury. Sledovací zařízení byla všude a snad i zmrzlina samotná je v sobě obsahovala. U zadního stolu seděl Pan Oblek, kterého viděli při své první schůzce a který jim zadával práci a hned vedle něj stál jeho bodyguard. Casey v něm poznal svého šéfa. Na tento postup při krytí identity skutečného zadavatele přistoupila agentura po jednom politováníhodném případu, který se stal v Québecu, kdy zemřelo pár důležitých agentů. Casey neznal všechny podrobnosti, ale v agentuře se o tom mluvilo jako o jednom z největších průserů za posledních pět let. Pan Oblek pokynul Valérii a Caseymu aby se posadili. Objednal jim pití a poděkoval jim za dosavadní práci.
„Bohužel,“ pokračoval „jsme naše priority se změnily a těžiště našeho zájmu se přesunuje. Pan Tyson může být klidně zkorumpovaný úředník na vysokém postu, ale podle toho, co jste nám poslali, jedná se jen o šachovou figurku. Tudíž vám ještě jednou děkuji za Vaši práci. Mimochodem, je možné, že v blízké budoucnosti ještě využijeme Vašich služeb. Pokud tedy bude zájem z Vaší strany pro nás pracovat.“ „To se bude odvíjet od výše vyplacené odměny.“ Nechala se slyšet Valérie „Ach, ano. Vaše peníze. Vzhledem k tomu, jak se situace vyvinula musíte chápat, že nedostanete všechny peníze, na kterých jsme se domluvili, ale myslím, že dvacet tisíc spolehlivě pokryje vaše náklady.“ „Si. Férovej deal.“ Valérie byla spokojená. Spolu s Caseym inkasovali peníze a odebrali se před cukrárnu. Valérie se podívala na Caseyho a přemýšlela, jak nejlépe začít. „Poslyš. My máme mezi sebou ještě nějaký rozjetý dealy. Zcela jasně to jsou ta data z toho Colontoniova disku. Chtěla bych k nim mít neomezený přístup. Znáš to. Nikdy nevíš, kdy se ti co může hodit.“ „V pohodě. To zařídím. Nakopíruju je na nějaký zastaralý terminál, pronajmu schránku v bance a tam to uložím. Bude to zašifrovaný a schránka bude na heslo. Nikdo kromě nás dvou k tomu nebude mít přístup.“ „Suave. Až to doděláš, stav se za mnou k Sonnymu. Myslím, že tohle bychom měli zapít a kdoví co všechno můžem přes noc stihnout.“ Řekla Valérie a jakoby mimoděk se otřela o Caseyho bok a vyrazila pryč. Casey chvíli počkal a pak vyrazil za svými povinnostmi. 14) Never ending story Casey se stavil na ústředí agentury. Tam už na něj čekal DC. „Akci jsme nakonec stornovali, protože podle těch materiálů, které jste nám zaslali, by bylo zcela neefektivní se šťourat do Tysona. Evidentně ho kryje jak ten DesRochers, tak Talvi. Ale ta data budou velice užitečná. Díval jsem se na toho Kisaie. Možná si pamatuješ na aféru kolem výkupného za Lindströma.“ Začal DC. „Matně. Už jsem zapomněl, že to byl Lindström, jen jsem věděl, že jsem už to jméno Kisai někde slyšel.“ Odvětil Casey. „Není to jméno, je to pseudonym, který ten člověk dostal, když vysíral s Yakuzou. O tom chlapíkovi víme velmi málo, je to pro nás taková velká neznámá. Vždycky se odněkud vynoří, způsobí zemětřesení v nejvyšších kruzích, shrábne slyšný balík peněz a pak o něm zase dlouhou dobu ani vidu ani slechu. Zkoušeli jsme ho několikrát dohledat, ale marně. Nicméně teď jsem si s tím dal trochu práce a alespoň jsem zúžil okruh, ve kterém bychom po něm měli pátrat.“ Řekl DC a natočil monitor počítače víc k Caseyimu, aby na něj lépe viděl. „Susan Aycock a Geret Fillinson byli převezeni do Centrální věznice Seattlu, která se nachází na ostrově McNeil. A asi tak čtrnáct dní po jejich převezení vedení věznice vydalo zprávu, že uprchl vězeň Donald Trust. A hned v ten den, aspoň podle toho, co jste mi poslali, začaly návštěvy DesRocherse a Talviho u Tysona nabývat na obrátkách. Jakoby něco spolu plánovali. A s datem útěku toho jakéhosi Donalda Trusta velmi dobře koresponduje zmrazení veškerých aktivit a zahájení přečerpávání peněz z účtů, jak jsme se dozvěděli z Colontoniova dokumentu. Záchranná akce schválená Talvim. Donald Trust bude nejspíše pouze krycí jméno, ale dal bych ruku do ohně za to, že tohle je náš Kisai, kterého se bojí Tyson. Jak jsou ti všichni přesně provázaní ještě nevím, ale myslím, že si musíme co nejdříve nenápadně ve vězení promluvit s těmi dvěma, se Susan a Geretem. Dřív, než DesRocherse a Talviho
napadne je kompletně odstranit. Protože když nic jiného, ti dva nejspíš budou znát Kisaiovu pravou tvář.“ „Pěkné, šéfe. Vypadá to logicky. Nicméně, co se týče té Valérie. Co s ní teď?“ „Je to pěkná holka. Prozatím ji sleduj. Je to runnerka a jako taková by mohla mít napojení aspoň na někoho z těch lidí. Kamarádi se s ní, dostaň se do jejího života a zjisti co nejvíc půjde. Podle toho, co jsi mi poslal, bude nejspíš napojená na Aztechnology a nezapomínej, že registrovaným lobbyistou pro Aztechnology je mimo jiné Talvi. Dřív nebo později na sebe budou muset narazit, pokud se to již nestalo.“ „Bez problémů, šéfe. Tohoto úkolu se ujmu mile rád.“ Odpověděl Casey. Epilog Casey vyčkal, až mu Sonny otevře mříž a vešel do putyky. Valérie tam už byla a klopila do sebe jednu tequillu za druhou. „A, tady jsi. Tu máš, una tequilla para ti.“ A podávala mu skleničku. Casey si domyslel, ještě než to řekla, že je to tequilla. Kopl ji do sebe na ex. „Pojď dozadu, potřebujeme spolu probrat pár věcí.“ Řekla Valérie a vzala si od Sonnyho flašku tequilly. Když vcházela dozadu, zamkla dveře, aby je nikdo nemohl rušit. „O ta data jsem se postaral. Jsou v pobočce jedný švýcarský banky. Tady máš kód a šifru.“ Začal Casey. „Jo, švýcarská banka je dobrá volba. Přes švýcarsko perou všechny korporace a ostatní finanční ústavy svoje špinavý peníze. A my si tam dáme vyprat svoje špinavý prádlo. Dobrá práce, hombre.“ Řekla Valérie a rozepnula si horní knoflík u blůzky. Casey polkl a snažil se tvářit profesionálně a dělat že si nevšiml jasné výzvy. „Předpokládám, že teď budeme asi oslavovat další dobře odvedenou práci.“ Pokusil se z toho Casey vyvléct. Valérie k němu došla, vzala mu ruku, přitiskla mu ji na svůj zadek a svoji rukou ho začala lehce škrábat po zádech. „Si, amigo. Celebrar que para pérdida de conocimiento.“ A začala Caseyho divoce líbat. Casey zavřel oči a zcela se tomu poddal. Vepředu na baru zatím Sonny leštil sklenice a čepoval a naléval svým amigos. Zboku mu běžela zapnutá televize se zprávami v Seattlu. Sonny čas od času po nich hodil oko, aby byl stále v obraze a věděl co se děje. Právě tam dávali nějakou reportáž z Seattlovské Centrální Věznice. Šlo o to, že dva vězni zabili dva své spoluvězně. Nějakou Aycock a nějakého Fillinsona, kteří si odpykávali trest za hospodářskou kriminalitu. Sonny zívl. Zase v těch zprávách nic nebylo. Na vraždy ve vězeních byl zvyklý ze své vlasti, z Aztlanu. Dočepoval pivo a přepnul na sport.
Created 2009 Regis