Tibor A. Brečka Psychologie katastrof

Psychologie_Katastrof.indd 1

2.11.2009 10:58:28


2.11.2009 10:58:28

Tibor A. Brečka Psychologie katastrof


2.11.2009 10:58:28

Poděkování patří šéfredaktorovi časopisu Rescue report Radku Kislingerovi, příslušníkům složek Integrovaného záchranného systému České republiky, všem, kteří se podíleli na vzniku této publikace, Bohu.


2.11.2009 10:58:28

5*#03"#3& ,"

1TZDIPMPHJF LBUBTUSPG 7ZCSBO¼LBQJUPMZ

{yp{vu


2.11.2009 10:58:28

Tibor A. Brečka Psychologie katastrof Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

© Tibor A. Brečka, 2009 © TRITON, 2009 Cover © Renata Brtnická, 2009 Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.tridistri.cz ISBN 978-80-7387-330-1


2.11.2009 10:58:29

OBSAH

Úvod do psychologie katastrof . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Gestalt psychologie, Gestalt psychoterapie a analytická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Viktimologie z pohledu psychologie katastrof . . . . . . . . . . . . . 18 Něco málo o agresi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Strach a stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Emoce – a co s nimi? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Psychické poruchy a jiná onemocnění vzniklá a související s problematikou mimořádných událostí . . . . . . . . . . . . . . . 46 Duševně narušený jedinec – orientační odhad a specifika komunikace . . . . . . . . . . . . . . . 58 Komunikace při zásahu jednotek Integrovaného záchranného systému z hlediska psychologie katastrof . . . . . . . . . . . . . . . 65 Komunikace s účastníky dopravních nehod . . . . . . . . . . . . . . 70 Dopravní nehoda (nejen) při výkonu služby a možnosti pomoci . . . . 75 Fotografie a jiné záznamy a jejich možný dopad na oběti

. . . . . . . 81

Specifika komunikace a fungování paměti u postižených mimořádnou událostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 Internetové diskuse o dopravních nehodách – možnosti a rizika . . . . 88 Skupiny zranitelných osob při mimořádných událostech . . . . . . . . 92 Gestalt teoretický pohled na specifické skupiny obyvatelstva při mimořádných událostech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Použitá literatura a jiné zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106


2.11.2009 10:58:29


2.11.2009 10:58:29

Úvod do psychologie katastrof Vybrané kapitoly z psychologie katastrof je kniha, která má za cíl poskytnout psychologický pohled na některá témata, se kterými se v rámci vyrovnávání se s mimořádnými událostmi a katastrofami setkáváme. Pokud vyjdeme z definice psychologie jakožto vědy, která se zabývá lidským chováním a prožíváním, pak tedy psychologie katastrof je vědou, která se zabývá chováním a prožíváním lidí v mezních či mimořádných situacích, katastrofách, a to profesionálů i civilistů. Jako příklad mimořádné situace je v této knize použita zpravidla dopravní nehoda, ale místo dopravní nehody si lze představit i jakoukoliv jinou mimořádnou situaci (požár, povodeň, zemětřesení, ale také trestnou činnost apod.). Kniha je psána zejména z pohledu příslušníků tří základních složek Integrovaného záchranného systému (IZS)1, tedy Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS ČR), Policie České republiky (PČR) a Zdravotnické záchranné služby (ZZS), ovšem své si v ní najdou i příslušníci dalších složek IZS, ať již státních, či soukromých, neziskových apod. Je ale samozřejmě určena hlavně všem těm, kteří z různých důvodů, ať již pracovních či soukromých, přicházejí s touto problematikou do styku. Psychologie katastrof je problematika, která ač byla dříve (z různých důvodů) opomíjena, se nyní dostává do popředí zájmu a je shledávána jako přínosná v mnoha různých ohledech. Psychologie totiž není věda odtržená od života, ale dá se říci, že je naopak vědou o životě samém. O tom, jak se člověk chová, jak jedná, co prožívá, co se v něm odehrává na různých rovinách. A každý z nás je člověkem, proto nám psychologické znalosti umožní lépe se orientovat, jednat, komunikovat, pracovat nejen s druhými, ale také sami se sebou. Pokud budeme řadit psychologii katastrof do systému psychologických vědních disciplín, zařadíme ji mezi disciplíny aplikované. Z tohoto důvodu zde také nejsou vysvětleny základní psychologické termíny, lze je najít v další psychologické literatuře (viz seznam použité literatury). Psychologie katastrof vychází z poznatků jiných psychologických disciplín, zejména obecné psychologie, vývojové psychologie, psychopatologie a forenzní (chcete-li policejní) psychologie, ale také z poznatků jiných vědních oborů, například 1) Více o IZS na webových stránkách .

9


2.11.2009 10:58:29

urgentní medicíny a medicíny katastrof, psychiatrie, managementu krizového řízení, bezpečnostního managementu a jiných. S psychologií katastrof se lze také setkat pod delším a výstižnějším názvem „Psychologie katastrof, krizové komunikace a intervence“, pro naše účely však budeme používat kratší název „Psychologie katastrof“. Osobně také čerpám zejména z poznatků Gestalt psychologie a Gestalt psychoterapie, jakož i z poznatků (hlubinně) analytické psychologie. Uváděné ilustrační rozhovory, kazuistiky atd. jsou převzaty v původním znění, nejsou záměrně nikterak upravovány ani hodnoceny, slouží pouze pro ilustraci, uvedení či hlubší porozumění tématu. Doufám, že kniha bude pro svého čtenáře či čtenářku zdrojem nových poznatků a inspirace pro další život, ať už pracovní, či soukromý.

10


2.11.2009 10:58:29

Gestalt psychologie, Gestalt psychoterapie a analytická psychologie V této publikaci budou na dalších místech použity poznatky odvolávající se na Gestalt psychoterapii, dá se říci, že pro určitá témata je Gestalt přístup doslova a do písmene základem, proto je vhodné na úvod definovat, co vlastně ona Gestalt psychoterapie a Gestalt psychologie je. Gestalt (z něm. die Gestalt) znamená tvar, proto se také někdy setkáme s názvem tvarová terapie či tvarová psychologie, který se ovšem v Čechách moc neujal. Začneme se starší z nich, Gestalt psychologií. Gestalt psychologie vznikla na začátku 20. století v Německu. Feldman ji definuje jako „psychologický přístup, který se zaměřuje na organizaci vnímání a myšlení v ,celostním‘ smyslu raději než na individuální elementy vnímání… Jejich krédem bylo, že celek je víc než jen součtem částí.“2 Výsledkem jejich bádání bylo zformulování tzv. Gestalt zákonů organizace, které jsou platné jak pro vizuální, tak i pro sluchové vnímání. „Gestalt zákony organizace jsou sadou principů, které popisují, jakým způsobem organizujeme časti a zlomky informací do smysluplných celků.“3 Jedná se o následující zákony4: Uzavírání – máme tendenci douzavírat či dokončovat tvary a figury. Na obrázku a) v Příloze 1 máme tendenci ignorovat mezery a soustředit se na celkový tvar. Blízkost – prvky, které jsou blízko sebe, vnímáme společně, jako jeden tvar. Na obrázku b) v Příloze 1 vnímáme spíše páry teček než jednotlivé tečky v řadě za sebou. Podobnost – prvky, které jsou stejné či podobné, máme tendenci vnímat pohromadě. Na obrázku c) v Příloze 1 vnímáme častěji horizontálně řádky koleček a čtverců než vertikálně smíchané sloupce, kde se kolečka a čtverečky střídají. Jednoduchost – celkově vzato hlavním řídicím principem vnímání je jednoduchost. Pokud se díváme na nějaký tvar, máme tendenci ho vnímat jako co nejjednodušší. Na obrázku d) v Příloze 1 uvidíme spíše kosočtverec 2) Přeloženo z angl., Feldman R. S.: Understanding psychology (New York 1999), str. 17. 3) Tamtéž, str. 127. 4) Převzato a volbě přeloženo z Feldman R. S.: Understanding psychology (New York 1999), str. 127–128.

11


2.11.2009 10:58:29

mezi dvěma čarami než na sobě napsané písmeno „W“ a pod ním „M“. pokud máme na výběr, vždy zvolíme jednodušší možnost vnímání. Na práci prvních Gestalt psychologů později navázali další, kteří přišli ještě s dalšími, komplikovanějšími zákonitostmi lidského vnímání, jako je například znaková analýza nebo tzv. „top-down and bottom-up processing“. Kromě Gestalt zákonů vnímání je také nutné zmínit zejména tzv. teorii pole, již prvně formuloval Kurt Lewin už v roce 1935, o které bude řeč i níže v souvislosti s Gestalt psychoterapií. „Teorie pole vychází ze dvou základních předpokladů. Prvním je tvrzení ovlivněné gestaltismem, že způsob, jakým člověk vnímá určitý podnět, závisí na celkové vnitřní a vnější konstelaci dané situace. Druhým, ovlivněným konceptem fyzikálního pole, je tvrzení, že člověk se pohybuje v určitém životním prostoru, který kromě něho obsahuje konečnou množinu tzv. přitažlivých a odpudivých podnětů (Petrusek et al. 1996). Klíčovým pojmem teorie je životní prostor. Lewin se jej pokusil vyjádřit ve funkci. Životní prostor (L) zahrnuje osobu (O) a její prostředí (P), aktuální chování jedince (B) je pak funkcí jeho životního prostoru a platí, že B = f (P+O).“5 Zájemce o další informace o Gestalt psychologii odkazuji například na práci Kratiny (1935) nebo Köhlera (1992).

Gestalt psychoterapie Jak se píše v podtitulu knihy J. Mackewnové „Gestalt psychoterapie“, je Gestalt psychoterapie „moderním holistickým přístupem k psychoterapii“. Zakladatelem Gestalt terapie je Frederick (Fritz) S. Perls. Teoretická a filozofická východiska Gestalt terapie popsal zejména spolu s R. F. Hefferlinem a P. Goodmanem v rozsáhlém díle s názvem „Gestalt terapie – Vzrušení lidské osobnosti a její růst“, která vyšla prvně v roce 1951 (úplně první Perlsova kniha, kde je již náznak rodícího se nové přístupu, se jmenovala „Ego, Hunger and Aggression“). Perls měl svůj velmi osobitý styl, což bylo také zčásti dáno tím, že odpor raději prorážel, než by s ním pracoval. Jeho styl můžeme nejlépe poznat v knize „Gestalt terapie doslova“6, kde najdeme jak 5) Miovský M: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu (Praha 2006), str. 55. 6) Pro ilustraci uvádíme krátký úryvek: „Rozlišuji tři stupně žvanivosti: kecy – jako ,dobrý den‘, ,jak se máte‘ atd.; těžké kecy – ,protože‘, racionalizace, omluvy; a gigantické

12


2.11.2009 10:58:29

krátké teoretické části, tak hlavně velké množství kazuistik z jeho praxe a seminářů. Fritz Perls je mimo jiné také autorem techniky „prázdné židle“ (viz níže) a tzv. Gestalt kréda, někdy také nazývaného Gestalt vyznání: „Já dělám svoje a ty dělej taky svoje. Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání, a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého. Ty jsi ty a já jsem já, a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné. Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.“ „Gestalt terapie čerpá z různých dynamických teoretických systémů či disciplín, jako jsou moderní fyzika, východní náboženské systémy, existenciální fenomenologie, dramatické umění, psychoanalýza, Gestalt psychologie, teorie systémů a pole, bioenergetika a expresivní pohyb.“7 Tento výčet lze rozšířit ještě o další náboženské systémy, jejichž volba záleží na každém terapeutovi, východní náboženské systémy jsou zmíněny hlavně proto, že jejich vlivy lze najít u Perlse. Je vidět, že Gestalt terapie je velmi otevřený a flexibilní systém. Jan Roubal v předmluvě k českému vydání knihy J. Zinkera „Tvůrčí proces v Gestalt terapii“ tvrdí, že: „Teoretický tvar Gestalt terapie je obtížně uchopitelný. Je to proto, že Gestalt terapie je v první řadě praktickým přístupem k psychoterapii, řemeslem a uměním. Kromě toho, že je existenciálně dialogická, fenomenologická a pracuje s teorií pole, je také metodou experimentální. Laura Perls to popsala třemi „E“ Gestalt terapie: „Při své práci může Gestalt terapeut používat nepřeberné množství terapeutických intervencí, pokud jsou existenciální, experienciální (prožitkové) a experimentální.“8 Uvedeme zde jen několik principů Gestalt terapie. Na začátku jsme napsali, že slovo Gestalt znamená tvar. Ale v Gestalt terapii se za gestalt dá považovat de facto cokoliv. Můžeme říci, že celý život člověka je gestalt, který se skládá z menších gestaltů, ty ještě z menších atd. Například vypití kecy – mluvení o filosofii, existenciální Gestalt terapii atd. – to, co právě dělám.“ In: Perls F. S.: Gestalt terapie doslova, Olomouc 1996, str. 51. 7) Mackewn J.: Gestalt psychoterapie, Praha 2004, str. 28. 8) Roubal J.: „Předmluva k českému vydání“ in: Zinker J.: Tvůrčí proces v Gestalt terapii (Brno 2004), str. ix.

13


2.11.2009 10:58:29

sklenice vody je gestalt. Každé polknutí vody je také gestalt. Je třeba xkrát polknout vodu (x gestaltů) na to, abychom vypili sklenici vody (gestalt). V Gestalt terapii tvrdíme, že člověk má potřebu uzavírat, dokončovat. „Když se díváme na jednotlivé body a nedokončené vzory, automaticky je dokončujeme a dotváříme tak, že je doplníme nebo odhadneme, jaké části asi chybí, abychom dotyčnému tvaru mohli přiřadit nějaký význam.“9 Tento fenomén je znám jako „Gestalt zákony organizace“ (viz výše – Gestalt psychologie). Teprve po delším zkoumání objevujeme jiné možnosti vnímání a významu daného tvaru. Toto dokončení je tzv. uzavření gestaltu. A stejnou tendenci máme i ve svém chování a prožívání. Když nás někdo naštve a my mu to neřekneme nebo uděláme něco, k čemu jsme byli nějakým způsobem donuceni, tak v nás přetrvává nepříjemný pocit. Snažíme se to nějak uchopit, pojmenovat, srovnat se s tím, tedy danou situaci dokončit, uzavřít gestalt. Gestalt terapie vychází také z teorie figury a pozadí (což vychází z celkové teorie pole). Tato teorie byla velmi důkladně rozpracována z psychologického pohledu, například v otázkách regulace vztahu já–okolí, navazování kontaktu apod. my si ji vysvětlíme jen velmi jednoduše. Zkusme brát vše kolem sebe jako pole. Když se na něco v tomto poli zaměříme, třeba na obraz na zdi, všimněme si, že okolní předměty (zbylé části pole) nejsou tak jasně zřetelné jako obraz, na který jsme zaměřili svoji pozornost. Obraz se stal tzv. figurou a zbytek pole se stal tzv. pozadím. Když však zaměříme svou pozornost jinam, například na dveře, stanou se dveře figurou a obraz se dostane do pozadí. V Gestalt terapii můžeme říci, že gestalt je figurou. Vraťme se k našemu příkladu. Pokud nás někdo naštve a my jsme zaměřeni na tuto situaci, je tato situace figurou. Jestliže se s touto situací vypořádáme pro nás adekvátním způsobem, situace se ukončí, gestalt se uzavře a z figury se může stát pozadí a my jsme připraveni zaměřit svou pozornost jinam. Pokud v nás ovšem tato situace stále vyvolává pocity nelibosti a stále přitahuje naši pozornost, pak pro nás není ukončena, gestalt není uzavřen a tudíž figura nemůže ustoupit do pozadí či ustupuje pouze částečně a naše otevřenost pro nové podněty a nové figury je omezena, protože se jakoby snažíme ve svém zorném poli udržet figury dvě. K. Lewin zastával názor, že „…jedinci aktivně organizují či utvářejí své pole a dávají svému životu smysl v souladu se svými současnými potřebami 9) Mackewn J.: Gestalt psychoterapie (Praha 2004), str. 29; viz také Příloha 5.

14


2.11.2009 10:58:29

a převládajícími životními podmínkami.“10 Z pole tedy vystupuje ta figura, která je pro nás v dané situaci aktuální. Když máme žízeň, vystoupí jako figura potřeba se napít, když se nám chce spát, vystoupí jako figura potřeba spánku, postele. Pokud jsme tedy schopni ukončit gestalt, který je právě figurou, je vše v pořádku a může se objevit další. Pokud se nám však neukončené gestalty začnou hromadit, máme problém. Některé jdou odsunout na čas, některé na hodně dlouho, ale stále jsou přítomny. Je to stejné jako u počítače. Když máte spuštěn jen jeden program, počítač se plně věnuje jednomu programu. Pokud si však spustíte programy tři nebo čtyři zároveň, počítač musí vynaložit více energie na to, aby je udržel v chodu. Záleží pak na výkonu počítače a náročnosti programů, kdy se počítač začne zpomalovat, kdy již nepůjdou otevřít další programy, či dokonce kdy počítač odmítne další spolupráci a vypne se (a vy pak ztratíte spoustu dat a spoustu času s jejich obnovováním). U počítače se může vyměnit procesor, zvětšit paměť a podobně, ale u člověka to zatím nejde. Proto se musíme naučit, kolik programů si chceme a můžeme pustit, a kdy už by toho na nás bylo moc. Jak vlastně gestalt vzniká a zaniká? Jedná se o tzv. kontaktní cyklus, který právě vychází z teorie pole (viz Příloha 7). Tento cyklus má řadu názvů, neboť popisuje gestalt a gestaltem lze nazvat de facto vše. Tudíž jej lze nazvat kontaktním cyklem, cyklem vzniku a zániku gestaltu či cyklem uvědomění. Zinker ho popisuje těmito fázemi: 1. vjem, 2. uvědomění, 3. vzrušení (mobilizace energie), 4. akce, 5. kontakt, 6. stažení se11. Stejně jako na sebe navazují fáze kontaktního cyklu, tak na sebe navzájem navazují celé kontaktní celky – gestalty12. Uveďme si příklad kontaktního cyklu: vidím vodu (1), uvědomím si, že mám žízeň (2), sbírám energii na to, abych se dostal ke sklenici vody (3), dosáhnu sklenice vody (4), piji (5) a stahuji se – ukojil jsem pocit žízně, zažívám libý pocit a jsem připraven k něčemu jinému. Pokud se někde tento řetěz přeruší, opět nastává problém. Pak je nutné přijít na to, kde se řetěz přerušil, a na tomto základě hledat řešení.13 V Gestalt terapii jde tedy o ukončování gestaltů. V terapeutickém procesu vystoupí neukončený gestalt zcela z pozadí, stane se z něj plně figura, 10) Mackewn J.: Gestalt psychoterapie (Praha 2004), str. 30–31. 11) in: Zinker J.: Tvůrčí proces v Gestalt terapii (Brno 2004), str. 77–78, 82; viz také Příloha 6. 12) Viz Příloha 7. 13) Více viz Zinker J.: Tvůrčí proces v Gestalt terapii (Brno 2004), str. 82–97.

15


2.11.2009 10:58:30

například pomocí určité techniky, která vyplyne z nastalé situace tady a teď, dojde k abreakci a dokončí se tak kontaktní cyklus. Výsledkem je opětovné stažení se a otevřenost k novým gestaltům. Na závěr zde ještě uvedu dle mého názoru velmi důležitou nosnou myšlenku Gestalt terapie, kterou je tzv. paradoxní teorie změny; s určitou její podobou se setkáme v dalším textu. Paradoxní teorie změny byla formulována Arnoldem Beisserem. Zjednodušeně by se dala definovat takto: „Čím více se snažíš být tím, čím nejsi, tím více zůstáváš stejný. Čím více se snažíš být tím, čím jsi, tím více se měníš.“ Člověk nemůže dosáhnout změny tím, že ji deklaruje a zároveň popře, potlačí či odsune to, co je nepříjemné, bolestivé, nepřijatelné. Teprve je-li v kontaktu se svým stavem, svou situací, svým prožíváním, má možnost si plně uvědomovat a pak se mu otevírá cesta ke změně.14 S tím souvisí i gestaltové vnímání polarit. Dá se říci, že každý stav má svou opačnou polaritu (například dominance  submisivita apod.) a my se zpravidla nacházíme někde mezi oběma extrémy. Eliminovat jeden extrém a zůstávat pouze v druhém je de facto patologické či nemožné15. Je ovšem lepší chápat polarity nikoliv jako úsečky, ale spíše jako kruhy či něco jim podobného, neboť zpravidla ve chvíli dosažení jednoho extrému, jedné polarity, jsme velmi blízko k tomu, sklouznout do polarity opačné (například zamilovanost  nenávist; abnormální aktivita  úplná pasivita – dlouhá nadměrná aktivita povede k vyčerpání a únavě, tudíž ke klidu, pasivitě. Zajímavá je také inteligence, zpravidla ilustrovaná Gausovou křivkou. Je svým způsobem také možná spíše blízká kruhu, vždyť hranice mezi velmi nízkou inteligencí a genialitou jsou zajímavé). Zájemce o další informace o Gestalt psychoterapii odkazuji na seznam použité literatury. Analytická (hlubinně analytická) psychologie. Není snadné popsat ve stručnosti tuto oblast psychologie a shrnout celý systém (nejen) jungiánského pojetí psychologie do několika řádků. Sám Jung napsal o psychologii a psychoterapii přes dvacet spisů, nehledě na nesčetné množství knih na toto téma od jeho žáků a dalších terapeutů zastávajících tento směr. Jun14) Rektor J.: Gestalt psychoterapie; časopis Gestalt on-line; 2008, ročník 1, č. 1, str. 7–8. 15) „A když člověk nemůže mít zlost, nemůže být ani milujícím.“ (Goodman 2003) cit. in: Polák A.: Dopad teroru a válčení na pole a individuální fenomenologii; časopis Gestalt on-line; 2008, ročník 1, č. 1, str. 14.

16


2.11.2009 10:58:30

govská terapie se řadí mezi hlubinné psychoterapie, zjednodušeně bychom ji mohli zařadit mezi psychoterapie dynamického, resp. analytického charakteru. Jung – na rozdíl od S. Freuda – chápe člověka jako bytost, jejímž cílem je dovršení procesu individualizace a jejímž motorem na této cestě je snaha o seberozvíjení se, chápe člověka jako komplikovanou bytost, ve které probíhá množství různých procesů jak na vědomé, tak i na nevědomé úrovni, nikoliv že vše v člověku se dá redukovat na sexuální základ, na libido. Müller uvádí, že „analytická psychologie byla založena C. G. Jungem. Jung zavádí pojem kolektivního nevědomí a od toho okamžiku se jeho práce z velké části zaměřuje na doložení a pochopení existence, významu a dynamiky archetypové duševní dimenze. Jak pro myšlenku archetypové dimenze, tak pro jiné své teoretické koncepty hledá předchůdce a paralely v kultuře a duchovních dějinách lidstva. Neexistuje pro něj psychologie bez dějin ani psychologie nevědomí, protože pouze historické srovnání může potvrdit a relativizovat hledisko toho kterého pozorovatele. (…) Jung zastával názor, že jádro každé neurózy tvoří otázka po hlubším smyslu života a otázka víry. (…) Svou psychologií chtěl vyhovět všem aspektům, životním projevům a potřebám člověka. Proto se analytická psychologie nezabývá pouze duševními nemocemi, nýbrž také zdravím a tvůrčím rozvojem člověka, společnosti a kultury. (…) V centru jeho psychologie osobnosti stojí bytostné Já a individuace, vývoj člověka se zřetelem k rozšířenějšímu vědomí, větší humanitární zralosti a sociální odpovědnosti.“16 Z výše uvedeného je jasné, že Jungův pohled lze uplatnit de facto ve všech oblastech lidského žití, a tudíž i v otázce psychologie katastrof, jakkoliv je to možná pro někoho překvapivé. Jako úvod do Jungova pojetí psychologie a psychoterapie, do jeho názorů nejen na tento obor, ale na člověka jako komplexní bytost ve světě, lze doporučit knihu „Člověk a duše“, která je výběrem myšlenek z celého jeho díla od roku 1905 do roku 1961. Bohužel vlastní autorovy spisy jsou poměrně náročné. „Zdá se, že užitek ze systematického studia Jungových spisů může mít čtenář osobnostně vyladěný nebo disponovaný sklonem k introverzi (tento pojem pochází právě od Junga, pozn. autora), meditaci, duchovnu a filozofickému myšlení, nebo se k němu musí propracovat životní cestou s hledáním, utrpením, zklamáním a pochybnostmi.“17 16) Upraveno a zkráceno, Müller L. in: Müller L., Müller A. (ed.): Slovník analytické psychologie (Praha 2006), str. 310–311. 17) Kratochvíl S.: Základy psychoterapie (Praha 2002), str. 40.

17


2.11.2009 10:58:30

Viktimologie z pohledu psychologie katastrof V této kapitole se podíváme na problematiku viktimologie a její využití v rámci psychologie katastrof. Vycházím z pojetí viktimologie tak, jak ji zpracovala Čírtková zejména v knize Policejní psychologie (2006). Viktimologie se jako červená nit prolíná tématy psychologie katastrof, proto je potřebné představit základní pojmy a zákonitosti této disciplíny. Čírtková definuje viktimologii jako nauku, která „vědeckým způsobem zkoumá oběti trestných činů“18. Vyjdeme-li z názvu viktimologie, zjistíme, že se jedná o spojení latinského victima (oběť) a řeckého logos (slovo, smysl, nauka). Termín viktimologie tedy můžeme volně přeložit jako nauka o obětech. Zde bude viktimologie chápana jako nauka o obětech (de facto čehokoli), tedy ve svém širším (ba můžeme říci nejširším) slova smyslu, nikoliv jen jako nauka o obětech trestných činů.19 Kdo je tedy všechno obětí? V rámci širšího pojetí viktimologie je obětí kdokoli, kdo si subjektivně (!) myslí, má pocit, že obětí je. Dále pak také jedinec, který utrpí (subjektivně a/nebo i objektivně) primární a/nebo sekundární rány v rámci primární a/nebo sekundární viktimizace. Je důležité si uvědomit, že z hlediska psychologie je obětí i ten, kdo by mohl být právně označen za viníka! I řidič, který svým (byť dokonce i záměrným!) chováním způsobí dopravní nehodu vedoucí k usmrcení člověka (nebo lidí), je z hlediska širšího viktimologického pohledu obětí. Tím nezpochybňuji či neomlouvám objektivní vinu daného jedince, jen se držím veskrze psychologického nazíraní na svět. I viník totiž může utrpět jak primární, tak sekundární rány (o nich více níže), zejména pokud se jedná o nechtěné zavinění. 18) Čírtková L.: Policejní psychologie (Plzeň 2006), str. 201. 19) Čírtková in: Čírtková L., Vitoušová P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů (Praha 2007), str. 11 uvádí následující: „Ačkoliv viktimologie vznikla jako vědní oblast zabývající se oběťmi trestných činů, její poznatky přispívají k pochopení problémů a životních situací všech osob, které postihl osud oběti. Pojem oběť se v širším slova smyslu vztahuje: – na oběti trestných činů; – na oběti přírodních katastrof (povodní, zemětřesení, požárů); – na oběti velkých neštěstí (leteckých, železničních, lodních); – na oběti teroristických akcí.“

18


2.11.2009 10:58:30

V literatuře nalezneme různé systematické členění typů obětí, pro naše účely postačí dělení na oběti primární a sekundární. Primární oběť je taková, která byla přímo zasažena danou mimořádnou událostí (nacházela se na místě), sekundární oběť bude taková, která sice nebyla a priori postižena přímo danou událostí, ale daná událost se jí dotkla nepřímo. Je to podobné, jako když hodíte kámen do vody. V místě dopadu vyšplouchne voda a ze středu se po hladině začínají šířit kola vlnek. Podobným způsobem se mimořádné události dotýkají i nás. V centru bychom měli přímo zasažené jedince, ale kruhy se dále rozšiřují, daná událost zasahuje další jedince (příbuzné, sousedy, zasahující profesionály, novináře, televizní diváky, atd.). Z pohledu Gestalt terapie v tom můžeme spatřovat opět teorii pole, kdy tím, že do našeho pole vstoupí mimořádná událost, je vše nějakým způsobem více či méně ovlivněno, dojde k reorganizaci pole. Navíc když si uvědomíme, že s ostatními lidmi své pole sdílíme, je jasné, že jsme navzájem provázaní a ovlivnitelní. „To znamená, že u všeho, co děláme, u každé aktivity, které se účastníme, musíme vzít v potaz účinek, který to může mít na ostatní, ať už jsou od nás jakkoliv vzdáleni.“20 Na příkladu požáru bytu, kde při zásahu došlo k evakuaci postižených obyvatel bytu, by tito obyvatelé byli oběťmi primárními (oheň jim zasadil primární rány). Sousedé, příbuzní obětí, zasahující profesionálové a další by byli chápáni jako oběti sekundární. Je jasné, že v praxi je někdy obtížné odlišit, zda se jedná o oběť primární či sekundární. Ovšem pozor, neplatí, že primární oběť je vždy hůře či silněji postižená než oběť sekundární. Míra postižení, resp. míra „cítění se být obětí“, záleží na subjektivním vnímání, na subjektivním pocitu daného jedince. Co je viktimizace? Čírtková definuje viktimizaci jako „… proces poškozování a způsobování újmy, čímž se fakticky z jedince stává oběť určitého trestného činu“21. Pro naše účely je tato definice platná ve verzi: Viktimizace je proces stávání se obětí, tedy utrpění újmy. Důležité je ono slovíčko proces. Viktimizace není jednorázová událost, ale naopak proces, který určitou dobu trvá, jak bude dále zřejmé z dalšího dělení viktimizace. 20) Polák A.: Dopad teroru a válčení na pole a individuální fenomenologii; časopis Gestalt on-line; 2008, ročník 1, č. 1, str. 14. 21) Čírtková L.: Policejní psychologie (Plzeň 2006), str. 203.

19


2.11.2009 10:58:30

Čírtková uvádí dvě, resp. tři fáze (viktimizace je proces!) viktimizace, a to primární, sekundární a terciální.22 Z pohledu psychologie katastrof je primární viktimizace újma, kterou jedinec utrpí v důsledku mimořádné události (dopravní nehody, požáru, atd. – sem samozřejmě patří i trestný čin v rámci chápání viktimologie v užším smyslu slova). Sekundární viktimizace je „újma vznikající v důsledku reakcí formálních instancí sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí, například druhotné poškozování oběti tím, jak na událost reaguje nejbližší okolí nebo traumatizující projednávání věci před soudem“23. Je důležité zmínit, že „většina obětí… se s ní sice setkává, ale v optimálním případě k ní dojít nemusí“24. Pro psychologii katastrof je velmi důležité porozumět jak primární viktimizaci, jejímu vlivu na jednání a prožívání člověka–oběti, tak zejména otázce sekundární viktimizace, tedy jinak řečeno, jak pokud možno eliminovat její vznik, neboť zdrojem sekundární viktimizace se může velmi snadno stát (někdy i dobře míněné) jednání zasahujících příslušníků jednotek IZS, dále pak další úkony, které nám ukládá zákon (vyšetřování příčiny, vzniku a zavinění apod.) a jejich neadekvátní provedení, dále pak další přístup ostatních institucí, médií25, pomáhajících profesionálů, ale v neposlední řadě také ostatních lidí v okolí daného jedince (příbuzných, partnerů, přátel, známých, kolegů na pracovišti, atd.). Dle mého názoru je právě porozumění a předcházení sekundární viktimizaci obětí jedním z největších úkolů psychologie katastrof. Podívejme se nyní na souvislost mezi primární a sekundární viktimizací. Na první pohled to vypadá tak, že nejdříve nastává primární viktimizace a poté může či nemusí nastat viktimizace sekundární. Tento pohled je logický a pochopitelný. Ovšem je nutné podotknout, že může existovat ještě jiná souvislost, a sice ta, že negativními reakcemi okolí může v jedinci dojít k přerámování, jinému vnímání již proběhlé situace, kterou on/ona do té doby vnímal/a jako neviktimizační. Mám tím na mysli situaci, kterou daný jedinec zvládne takovým způsobem, že je s jejím prů22) Tamtéž, str. 203–204. 23) Tamtéž, str. 203. 24) Čírtková L. in: Čírtková L., Vitoušová P. a kol.: Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů (Praha 2007), str. 13. 25) Rád bych upozornil na velmi zajímavé publikace Vymětal Š., Vitoušová P. a kol.: Novináři a oběti trestných činů, (Praha 2008); Šindelářová B., Vymětal Š.: Novináři a neštěstí (Praha 2006), poznatky zde shromážděné mohou být využity i v případech mimořádných situací.

20


2.11.2009 10:58:30

během spokojen. Danou situaci necítí jako viktimizační, ale následné jednání okolí v něm vyvolá odlišné vnímání situace. Dalším zajímavým případem pak může být taková situace, kdy se na první pohled sekundární viktimizace stává de facto viktimizací primární. Mám tím na mysli situaci, kterou daný jedinec zvládne bez pocitu oběti, ale následné reakce z vnějšího okolí v něm vyvolají pocity nespravedlnosti, izolace, tedy obdrží tzv. sekundární rány. Takovou situací může být například zvládnutí určité situace podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přesto následné odsouzení. V souvislosti se sekundární viktimizací bych zde rád ještě zmínil pojem stigmatizace. Jak uvádí Praško, Adamcová, Kopřivová, Raszka a Vyskočilová, „stigmatizace se může manifestovat jak pocitem méněcennosti nositele, tak znehodnocujícím přístupem okolí. Erwin Goffman (1963) v klasické učebnici sociologie ukazuje, že osoba se stigmatem je nejčastěji definována jako ,horší než člověk‘. V oblasti psychických poruch je typický stereotyp duševně nemocného… Stereotyp pak může mít pro jedince pozitivní i negativní důsledky. Mezi pozitivní může patřit ochrana jedince, soucit s ním, kladení menších nároků na výkon a role v životě. Typickým negativním důsledkem je stigmatizace.“26 I když autoři hovoří z pohledu problematiky psychiatricky nemocných pacientů, můžeme se s téměř stejnou problematikou setkat i z pohledu problematiky viktimologie. Také můžeme vystopovat určitý stereotyp oběti (zejména například stereotyp oběti znásilnění), který vede jak k pozitivním, tak k negativním dopadům, stejně jako stereotyp duševně nemocného. Zřejmá souvislost vyplývá z následujícího: „Už samotný fakt psychiatrického vyšetření či léčby může znamenat automatické nálepkování. Proto se lidé trpící poruchami z oblasti ,malé psychiatrie‘ tolik obávají psychiatrické nálepky. (…) Stereotyp psychiatrického pacienta je pro jedince trpícího OCD (OCD – obsedantně kompulzivní porucha; a nejen pro něj, pozn. autora) natolik ohrožující, že vyhledání odborné pomoci často léta odkládá.“27 Velmi podobný fenomén vidíme například u obětí znásilnění či domácího násilí, kde právě strach z možné stigmatizace bývá jedním z důvodů pro odkládání či dokonce neoznámení těchto trestných činů. Stejnou analogii 26) Praško J., Adamcová K., Kopřivová J., Raszka M., Vyskočilová J.: OCD, stigmatizace a odkládání léčby, (2008), str. 173. 27) Tamtéž, str. 173–174.

21


2.11.2009 10:58:30

pak spatřuji v problematice poskytování psychologické péče v rámci resortu Ministerstva vnitra (ale nejen tam, nýbrž v populaci ČR vůbec), kde někteří jedinci právě z neznalosti (někteří lidé stále ještě neví, jaký je rozdíl mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem) a strachu ze stigmatizace – stereotypu psychiatrického pacienta – nevyhledají odbornou pomoc. Výše zmiňovaní autoři popisují proces stigmatizace následovně: „Proces stigmatizace funguje jako rozpoznávání a označení rozdílu mezi danou osobou a jinými lidmi. Dalším krokem je spojení stigmatizovaného jedince se zápornými stereotypy, které převládají ve společnosti o této skupině lidí. Stigmatizace se skládá z: (1) etiketování; (2) spojení se stereotypem; (3) izolace; (4) ztráty statutu a diskriminace (srov. sekundární rány, viz níže, pozn. autora).“28 Co se týče důsledků stigmatizace, autoři je shrnují následovně (i když autoři píší o osobách s OCD, myslím, že následující text můžeme chápat i v souvislosti s oběťmi obecně): „Stigmatizace může výrazně ovlivňovat běžný každodenní život, zmenšuje pracovní a vztahové příležitosti, omezuje společenské kontakty, redukuje sebeúctu a celkově snižuje kvalitu života. Přístup postiženého k subjektivnímu prožívání duševních potíží může být rovněž svérázný.“29 Jak již bylo zmíněno, existuje ještě pojem tzv. terciální viktimizace. Je to „stav, kdy jedinec není schopen se přiměřeně vyrovnat s traumatickou zkušeností, přestože z objektivního hlediska došlo k nápravě či úzdravě a odškodnění. Psychicky se zcela zásadně mění, dochází k nalomení původní životní cesty. (…) Je srozumitelné, že pozadí terciální viktimizace je třeba hledat ve zvláštnostech osobnostního založení oběti.“30 S procesem viktimizace, stávání se obětí, souvisí právě přijímání určitých újem, zranění apod. Mluvíme tedy o primárních a sekundárních ranách. Čírtková uvádí tři typy primárních ran (tedy takových, které oběť utrpí bezprostředně v souvislosti s danou událostí): – fyzická újma – finanční újma – emocionální újma31 28) 29) 30) 31)

Tamtéž, str. 174. Tamtéž, str. 176. Čírtková L.: Policejní psychologie (Plzeň 2006), str. 204. Tamtéž, str. 204.

22


2.11.2009 10:58:30

Na příkladu dopravní nehody může oběť utrpět fyzickou újmu (následkem nárazu, střetu apod.; zranění lze dělit buď dle závažnosti na lehká, střední, těžká a smrtelná, či dle převládajícího spektra postižení na mechanická, termická, toxická, chemická, infekční, radiační a psychická32), finanční újmy (škoda na autě, na ošacení apod.) a újmu emocionální (následkem dopravní nehody může jedinec trpět zvýšeným strachem z řízení motorových vozidel, může trpět nespavostí apod.). Výše uvedený výčet primárních ran zcela koresponduje s definicí člověka jakožto bio-psycho-sociální33 jednotky. Biologická část je zastoupena fyzickou újmou, psychická a sociální část újmami finančními a emocionálními. Když ovšem vyjdeme z toho, že člověk je bio-psycho-socio-duchovní34 jednotka, můžeme přidat mezi výčet primárních ran ještě ránu čtvrtou, kterou můžeme nazvat transcendentní či religiózní, duchovní ranou. Jedná se o to, že člověk se také nějakým způsobem duchovně vztahuje ke světu, hledá něco, co ho přesahuje, co ho transcendentuje. Velmi úzce to souvisí s jednou z potřeb druhého řádu, kterou je potřeba orientace a rozumění světu. Každý člověk, některý více uvědomovaně, některý méně, nějakým způsobem v něco věří. Ať už se jedná o jasně definovanou a instituovanou víru v rámci některých etablovaných náboženských institucí (jako je například římskokatolická církev) až po jakési nejasně a těžce zformulovatelné „cosi“. Důležitost religiozity pro život člověka uvádí také Piedmont: „Religiozita patří na nejvyšší úroveň obecnosti, lze ji předběžně přiřadit k ,velké pětce‘ jako šestý faktor, prvek vstupující do velkého počtu psychických vlastností a skrze ně do nejširších oblastí lidského prožívání a jednání.“35 Velká pětka, kterou zmiňuje Piedmont, je tzv. NEO pětifaktorový osobnostní inventář (Big Five). „Test se řadí mezi vícerozměrné inventáře postavené na pětifaktorovém modelu osobnosti, který vychází z faktorové analýzy lexika přiro32) Jde o dělení z hlediska urgentní medicíny a medicíny katastrof; Kurz: Škola krizového managementu, odborný vedoucí MUDr. Josef Štorek, Ph.D., Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. 33) Takové chápání člověka užívají např. Harsa, Žukov a Csémy; Harsa P., Žukov I., Csémy L.: Možnosti posuzování a měření agresivity u psychiatrických pacientů (2008), str. 35. 34) Podobné vnímání člověka užívá např. Baštecká; Baštecká B. a kol.: Terénní krizová práce (Praha 2005), str. 79. 35) Cit. in: Říčan P.: Psychologie náboženství (Praha 2002), str. 156.

23


2.11.2009 10:58:30

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Tibor A. Brečka Psychologie katastrof

Recommend Documents