Tajné dějiny jezuitů

TAJNÉ DĚJINY JEZUITŮ

SVAZEK 4

Tajné dějiny jezuitů Jiří NOVOTNÝ František POLÁK

SVAZEK 4 JEZUITÉ V EVROPSKÉ SPOLEČNOSTI 18. AŽ 20. STOLETÍ Období působení jezuitského řádu v 18. až 20. století v některých evropských státech a v Americe 19. Pravé jezuitské náboženství, 20. Morálka jezuitů, 21. Útlum tovaryšstva, 22. Jezuité a první Francouzská revoluce, 23. Nová expanze jezuitů po Francouzské revoluci, 24. Znovuzrození tovaryšstva a nové misie, 25. Jezuité v Anglii a další světový podvod, 26. Jezuité a Abraham Lin coln, 27. Druhá Říše a Fallouxův zákon – válka roku 1870, 28. Jezuité v Římě a Syllabus, 29. Jezuité ve Francii od roku 1870 do roku 1885, 30. Jezuité, generál Boulanger a aféra Dreyfus, 31. Roky před válkou – 1900 – 1914

2008


SVAZEK 4


SVAZEK 4

Kapitola 19

SVAZEK 4 JEZUITÉ V EVROPSKÉ SPOLEČNOSTI 18. AŽ 20. STOLETÍ

Kapitola 19

Pravé jezuitské náboženství 19.1 Mysticismus v náboženství jezuitů

P

edagogická metoda tovaryšstva,“ napsal R.P. Charmot, S.J., „se skládá především z toho, že žáci jsou zahrnuti obrovským systémem modliteb …“

Dále Charmot alibisticky cituje jezuitu, otce Tacchiniho: „Nechť je duch svatý naplní tak, jako se plní alabastrové nádoby parfémem. Nechť je pronikne natolik, že během času budou schopni vdechovat více a více nebeské a Kristovy vůně!“ Také otec Gandier k tomu přidává: „Nezapomeňme, že výchova, jak ji chápe tovaryšstvo, je službou, která se co nejvíce podobá službě andělů.“ (F. Charmot: La Pedagogie des Jesui tes; str. 413, 415). Dále citujme opět otce Charmota: „Nedělejme si starosti s tím, kde a jak se do výchovy dostává mysticismus! … Není to konáno systémem nebo nějakou umělou metodou, ale infiltra cí, »endosmózou«. Duše dětí jsou jím napuštěny proto, protože jsou v těsném kontaktu se svý mi mistry, kteří jsou mysticismem doslova prosyceni.“ (F. Charmot: La Pedagogie des Jesui tes; str. 413, 415, 417).

593


SVAZEK 4

Kapitola 19

Co je cílem jezuitského profesora? „Svým vyučováním se snaží vytvořit ne inteligentní křesťanskou elitu, ale elitní křesťany.“ (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; str. 417, 442, 493). Těchto několik citátů z pera jezuitského otce nám hodně napovídá. Bezduché zotročení a spojení s mysticismem. To je zásada ve výchově nových jezuitů. To je cíl jezuitských vychova telů zabalený do vznešených slov o službě „andělů“, o „modlitbách“, o nebeské „vůni“ apod. Komu však jezuité ve skutečnosti slouží? Ke komu se modlí a jakou vůni doopravdy vde chují? Z toho, co jsme již poznali můžeme usoudit, že to sotva bude mít co společného se sku tečnými křesťanskými ideály pravého, biblického Ježíše Krista. V předchozích svazcích této knihy je ze zákulisí tovaryšstva již mnoho odhaleno, aby si čtenář utvořil sám svůj názor na taktiku jezuitské řádu. Ale ještě mnoho tajného, zamlčovaného odhaleno bude ve svazcích ná sledujících.

19.2 Panna Marie – centrální bod jezuitů Podívejme se nyní, jakým způsobem jezuité formují tyto „elitní křesťany“. Sledujme, jaký druh mysticismu se „dostává“ (přesněji je naočkován) do učitelů a jak se „infiltruje“ neboli „pumpuje“ do dětí, které jsou podřízeny jejich výchovnému systému za určitým cílem. Předně zde nacházíme – a to je pro jezuitský řád charakteristické – Pannu Marii. „Loyola pokládal Pannu ve svém životě za nejdůležitější ze všeho. Uctívání Marie bylo vý chodiskem pro jeho náboženské obřady a předal je celému řádu. Rozvinulo se natolik, že se často říkalo, a mělo to svůj důvod a své opodstatnění, že teprve toto je to pravé jezuitské ná boženství.“ (J. Huber: Les Jesuites, str. 98–99). To nenapsal protestant, ale J. Huber, jezui tský profesor katolické teologie! Sám Loyola byl stoprocentně přesvědčen, že Panna Marie ho inspirovala, když sepisoval svá Duchovní cvičení. Jeden jezuita měl vidění, jak Marie přikrývá tovaryšstvo svým pláštěm na znamení své zvláštní ochrany. Další jezuita, Rodrigue de Gois, byl natolik okouzlen její ne vyslovitelnou krásou, že byl viděn, jak se vznáší ve vzduchu. Jeden řádový nováček, který ze mřel v roce 1581 v Římě, zažil podporu Panny ve svém boji proti ďábelským pokušením. Aby ho posilnila, dala mu čas od času ochutnat skutečnou krev svého Syna a umožnila mu „útěchu na svých prsou“. (J. Huber: Les Jesuites, str. 98–99).

19.3 Kult jezuitů – uctívání Panny Marie Kult uctívání Panny Marie najdeme už v noviciátu. Mezi povinnou jezuitskou literaturou jsou kromě jiného i životopisy tří svatých, kteří byli uctíváním Marie tak prosyceni, že se stali vzorem dalším novicům až do dnešní doby. Jejich fanatický přístup k noviciátní praxi a způ sob uctívání Panny Marie je nakonec vynesl do „věčné slávy svatých“. Tyto životopisy museli novicové číst stále dokola, znát je zpaměti a co nejvíce se světcům v jejich prožitcích podobat. Exjezuitský kněz A. Tondi k nim píše: „Vyvolení světci noviciátu byli tři jezuité: Stanislav Kostka, který zemřel jako novic, ne doživ se osmnáctého roku svého věku, Jan Berchmans, který zemřel během studií, ve věku dva advaceti let a Alois Gonzaga, třiadvacetiletý, který rovněž zemřel před vysvěcením na kněze.

594


SVAZEK 4

Kapitola 19

„Stanislav Kostka se narodil 28. října 1550 v Rostkowě, ve vévodství mazurském, a zemřel v Římě, po necelých deseti měsících noviciátu, 15. srpna 1568. … Jan Berchmans, narozený 13. března 1599 v Diestu ve Flandrech, vstoupil do tovaryšstva 24. září 1616 v Malines; ze mřel 13. srpna 1621. … Alois Gonzaga pocházel z královské rodiny a narodil se 9. března 1568 v Castiglione v Itálii. Do jezuitského řádu vstoupil 25. listopadu 1585 a zemřel 21. červ na 1591 … “ (Alighiero Tondi: Jezuité, str. 174–175, 179–180). Berchmans zemřel za necelých pět let noviciátu, Gonzaga za necelé tři roky a Kostka dokonce už za necelých deset měsíců noviciátní praxe. Chování těchto „svatých“ v noviciátu může mnohým, kteří nechápou skutečné noviciátní zákulisí, posloužit jako odstrašující příklad. Všimněte si, jakou kladli tito „svatí“ důležitost kultu uctívání Panny Marie. O Janu Berchmansovi vypráví jezuita Virgilio Cepari v díle: Život blahoslaveného Jana Berchmanse z Tovaryšstva Ježíšova, vyd. Prato, 1882, který ho osobně znal. Popisuje ho jako chlapce milujícího nade všechno mše, které si i sám sobě sloužil a dále píše: »Často ho domácí přistihli, že se po půlnoci modlívá, kleče holými koleny na zemi a leckdy po modlitbách usínal na holé podlaze.« (str. 40) »Bděl nad sebou tak přísně, že v takovém místě a v takové poloze, v jaké ulehl zvečera do postele, probouzel se i ráno, aniž se jen o poznání pohnul, a to ani mrazem, ani horkem. A tak si počínal, dokud žil.« (str. 59) »Před ulehnutím rozděloval různé části svého lůžka různým světcům, svým ochráncům a přímluvcům a mezi ně umisťoval do nohou lůžka ukřižovaného Krista, aby, probudiv se zrána, mohl ho ihned uctívat a líbat mu nohy.« (str. 59) »Každého večera, když uléhal …, brával si zbožný jinoch knížku pravidel a pro svou zbožnost si ji kladl na podušku a maje tuto knihu pod hlavou, spal spokojeně a klidně. A když umíral, dal si přinést knihu pravidel a chtěl zemřít, drže ji v rukou.« (str. 100) »Na konci modlení měl ve zvyku líbat vášnivě a často obraz nejsvětější Panny s jezulátkem, který měl pověšený na stěně, a to činíval desetkrát nebo dvanáctkrát za sebou s radostnou a usměvavou tváří.« (str. 171) »Když v době odpočinku pobýval s některým druhem, oddaným Panně, těšíval se z toho, kdo dokáže dát více a krásnějších pojmenování nejblahoslavenější Panně. S radostí pronášel ta nejkrásnější. A když ostatní umlkali, nevědouce již, co říci, říkal další a další, a měl jich to lik, že by mu spíše došel čas než jména.« (str. 178) »V posledním roce svého života učinil tento slib Panně: ‘Já, Jan Berchmans, nejnehodnější syn Tovaryšstva Ježíšova, slibuji vám a vašemu synu, kterého uznávám přítomným v této nej vznešenější svátosti oltářní, že budu vždy, nerozhodne-li církev jinak, neustálým obráncem a stoupencem vašeho neposkvrněného početí. Na důkaz toho se podepisuji vlastní krví a přiklá dám jméno Ježíšovo, pečeť tovaryšstva. R. 1620. Jan Berchmans, IHS.’ « (str. 179–180) »Pokud jde o tělesná pokání s důtkami a jinými nástroji mučení i dnes užívanými v tova ryšstvu, Jan prováděl kázeň (bičování) třikrát, ba čtyřikrát týdně a o některých hlavních svát cích nosíval roucho kajícníka.« (str. 167) »Při modlení nevnímal štípání a bodání blech a much.« (str. 169)“ (Alighiero Tondi: Jezuité, str. 175–179). Aby bylo již brzy po přijetí nováčků do řádu dosaženo poslušnosti, a aby byl dán tím i dob rý předpoklad k přetvoření člověka v jezuitu, jsou nováčkové vychováváni pod neustálým psychickým tlakem a pod takovým despotismem, že chlapci se slabší povahou a slabší tě lesnou schránkou v noviciátu často těžce onemocní. Není výjimkou, že nakonec i zemřou. 595


SVAZEK 4

Kapitola 19

Tondi popisuje, jak novicové se slabší povahou například náhle a naprosto nečekaně propukali v pláč nebo naopak v šílený smích a chechot. Doznává, že nervová soustava noviců zažívá v noviciátu takových otřesů a takového náporu, že není žádnou vzácností, když se novic úplně nervově zhroutí. Tři mladí lidé na následky noviciátu zemřeli, ale dnes jsou za to řádem na zýváni svatými. To vše se pochopitelně děje k „vyvýšení důstojnosti řádu a k oslavení Boha“ nebo „ke slávě Boží“. Tak to můžeme číst na každé stránce jezuitských spisů obhajujících řád tovaryš stva. Nervové vypětí, stres, strach, zoufalství, podlomené, častěji však úplně zničené zdraví, stesk po domově, po skutečných přátelích, po zdravém životě, po radosti a štěstí – to všechno má kompenzovat především uctívání Panny Marie. V jezuitském pojetí je léčitelkou, opat rovnicí, přímluvcem, orodovnicí, ochránkyní, matkou – prostě vším, čím jsou každému člověku jeho rodiče, rodina a jeho skuteční přátelé a čím je v biblickém pojetí věřícímu člověku samotný Ježíš Kristus.

19.4 Kult jezuitů v praxi O Gonzagovi píše jezuita Cepari (Život sv. Aloise Gonzagy, Einsiedelen, 1891), že i jeho osobně znal. Od malička se věnoval jen oltářům nebo náboženským obrázkům s Pannou Ma rií. Při modlitbách neustále cítil její doteky, a proto často plakal radostí. Slzami „bývalo promáčeno nejen hedvábné roucho, které nosil, ale i celý pokoj. (str. 25)“ Pro její ctnost a slávu si opásával na holé tělo jezdecké ostruhy, kterými se řezal pro její utrpení až do krve. Kromě toho »se až do krve ukázňoval nejméně třikrát týdně. Ba v posledních letech, která strávil v řeholi, se ukázňoval každého dne a nakonec i třikrát za den a noc, a to opět až do krve.« (str. 36) »Jeho košile ukázali po ukáznění matce markýze. Byly celé zkrvavené.« (str. 37) »Vídávali ho ležet několik hodin před krucifixem s pažema tu rozpřaženýma, tu zase zkří ženýma na prsou, s očima upřenýma na krucifix, plačícího tak hořce, že slýchali venku jeho vzlyky a vzdechy. Poté jej velmi často vídávali, jak se uklidnil a choval se jakoby u vytržení klidně a bez hnutí, aniž mrkl okem, jako by byl socha.« (str. 25) »Když vystupoval po schodišti, měl ve zvyku odříkávat na každém stupni jedno ‘zdrávas’« (str. 26) »Jeho modlitby byly tak hojné, že domácí lidé říkávali, že se zdálo, jako by chtěl mluvit se stěnami, poněvadž tak často poklekal hned v tom, hned v onom koutě domu.« (str. 28) »Vstával obvykle o půlnoci, aniž ho domácí lidé slyšeli a zatímco ostatní na lůžku odpočí vali, poklekl ve tmě a v tom tichu noci na kolena uprostřed pokoje, pouze v košili, aniž se vů bec o něco opřel. … Velká zima ho roztřásávala po celém těle. … Nemoha se pro velkou sla bost udržet již na kolenou a nechtě si ani sednout, ani se opřít, klesl tak v košili na holou a studenou podlahu, a leže tak na zemi, pokračoval ve svých rozjímáních.« (str. 38–39)“ (Alighiero Tondi: Jezuité, str. 175–181).

19.5 Nejsladší odměna pro jezuity Není těžké rozpoznat v chování těchto tří mladých lidí stejné prvky, jaké se předtím vyskyt ly u zakladatele řádu Ignáce z Loyoly, když prodělával svou „očišťující“ kůru od hříchů. V 596


SVAZEK 4

Kapitola 19

obou případech jde naprosto zjevně o ducha pověrčivosti, středověkého mysticismu a fanatis mu dohromady. Ústředím veškerého jezuitského náboženství se stala služba pro Pannu Marii. Zjevení Ma rie pak byla jezuitům vždy tou nejsladší odměnou. Vzpomeňme si, jak sám Ignác, když se rozhodl pro život mnicha, sloužil celou noc „čestnou“ stráž před obrazem Marie a jak před je jím oltářem složil jako rytíř svou zbraň. Vzpomeňme si, jak přísahal, že bude otrokem bez svého rozumu, obhájcem a rytířem Marie a jak ona s Ježíškem v ruce navštěvovala Ignáce v jeskyni, kde s ním rozmlouvala. Vzpomeňme si, jak jí za to Ignác neustále zpíval chvalo zpěvy. I svůj řád Loyola zasvětil Panně Marii. Zformoval jej v den nanebevzetí Panny Marie v podzemní kapli montmartresského chrámu Notre–Dame, který je také zasvěcen Marii. Ta in spirovala Ignáce i při psaní Duchovních cvičení. V nich je druhý týden Marii přímo zasvěcen, neboť je exercitantovi nařízeno vylévat projevy vděčnosti a chvály, kdykoliv ji při cvičení ve druhém týdnu uvidí. Na rozkaz zjevené Panny Marie (nebo jen slyšitelně se projevené) jsou jezuité schopni se třeba i umučit k smrti, a to jakýmkoliv způsobem, jen aby se vyhnuli „těžkému hříchu“. Ná sledkem těžkého hříchu je totiž odvedení do zaslouženého pekla. V obavě před střetem a kontaktem s netvorem ďáblem se však jezuité a novicové sami stávali netvory a zrůdami. A to nejen sami k sobě, ale i ke svým druhům a ke svému okolí vůbec. To je však přesně to, co i dnes jezuitský řád chce ve svém každém jezuitovi vypěstovat. A. Tondi píše: „Tímto odbočením o třech hlavních světcích noviciátu jsme se nevzdálili na šemu tématu. Naopak, pronikli jsme do něho ještě hlouběji. Je totiž nutné vědět, jaké příklady a vzory doporučuje řád v knihách a představení svým »povzbuzováním.« Je skutečně třeba říci, že přizpůsobit vlastní život právě vylíčenému životu svatých je totiž to samé, jako se zhroutit, zničit se, rozleptat svou mysl, rozmělnit svou vůli. A právě takový je cíl, kterého chce tovaryšstvo dosáhnout.“ (Alighiero Tondi: Jezuité, str. 182). O jak nevyrovnaný charakter jezuitů ve skutečnosti jde, ukazuje krátké zhodnocení charak teru Ignáce z Loyoly: „Když se stal generálem tovaryšstva, jeho chování se nezměnilo. Tu je nadmíru prohnaný a tvrdý, tu zase prostoduchý a až k slzám srdečný. Odňali mu breviář, poněvadž zatímco při jeho čtení neustále po celé hodiny plakal, hluboce dojat Bohem, ztrácel zrak. Ohnivá koule sestoupila z nebes na jeho hlavu. Píše stanovy řádu – mezi nimi některá velmi prapodivná jako například pravidla o skromnosti – a přitom vzlyká. Co si máme o tomto člověku myslet? … Je to silný, zajímavý člověk. Mnoho jsem se k němu modlil. …O jeho charakteru lze říci, že je směsicí světla a temna, záblesků velikosti, plánů skvělého organizátora a vojevůdce. Sou časně však i projevů rozháranosti…“ záchvatů psychostenie, hysterie, extáze, vidění, blouzně ní, asketismu. „…Zřejmý náboženský fanatismus mnohých zakladatelů řádu soustředil všechny jejich du ševní síly do jednoho ohniska, jedním směrem. Dodával jim větší sílu v jejich činnosti a pomá hal dosáhnout nevšedních výsledků při provádění záměrů. I svatá Tereza dÁvila – která se zdála být ženou vyrovnanou a která založila několik klášterů – viděla, jak jí svatý duch pole tuje nad hlavou, viděla blažené v nebesích, Krista atd. A musela zapudit ďábla, který si jí sedl na knihu, když četla modlitby.“ (Alighiero Tondi: Jezuité, str. 182, 181, 183–184).

597


SVAZEK 4

Kapitola 19

19.6 Zjevování Panny Marie a postoj Bible Řád s nadšením přijal učení Dunse Scota o neposkvrněném početí Panny Marie. Pius IX. z něho s úspěchem učinil v roce 1845 dogma. Erasmus satiricky popisuje uctívání Marie ve své době. Satira se zakládá na tom, že ve čtvrtém století byla vymyšlena báje o lorettánském domě. Tento dům prý přinesli z Palestiny andělé. Jezuité tuto legendu uvítali a také ji i hájili. Jezuita Kanisius šel dokonce tak daleko, že vypracoval i dopisy od Marie a do Lorett začalo přitékat obrovské bohatství (podobně jako dnes do Lurd, do Fatimy apod.). A tisíce svedených lidí a katolíků slepě důvěřuje, že zjevená Marie je pravá. Že je to sku tečná Marie z dob pozemského života Ježíše Krista. Ale jen jezuité, a to pouze nejvybranější, znají skutečné tajemství všech zjevení a všech duchovních projevů s touto bytostí. Jen oni ví, že je to strašlivý klam satanských andělů. Ti své nejtajnější jezuitské služebníky částečně po slouchají tak, jak to řád tovaryšstva právě potřebuje. Jen tyto bytosti ví, že se vždy jedná o dohodu mezi nejvyššími a nejtajnějšími vybranými jezuity a samotným duchovním podsvětím. Vždy je domluveno, kdy, kde a jak se má Marie přesně zjevit a co má říci. Ani oficiální členové tovaryšstva, ani jejich vysocí oficiální před stavitelé řádu, ani katolíci, ani duchovní ostatních řádů, ani politici, státníci, vědci, umělci, ekonomové, humanisté a další o tom nic neví. Přesto však pronikají informace o tom, že mnoho vzdělaných lidí dnes tajemství zjevení Marie tuší nebo dokonce chápe úplně. Satanské kníže po dohodě se svými lidskými služebníky na sebe bere chimérickou podobu Marie přesně tak, jak to učinilo v případě vyvolávání ducha Samuela. Samuelův duch byl ča rodějnicí vyvolán ze záhrobí, aby se ho Saul zeptal, jestli vyhraje válku s Filištíny (Palestinci) či nikoliv (Bible svatá, 1. kniha Samuelova, 28. kapitola). Tam na sebe satanský anděl vzal podobu Samuela, a to tak přesně, že odpadlý Saul, který znal skutečného, živého Samuela osobně, si byl jist, že znovu vidí pravého Samuela. Ale viděl pouze ďábelského ducha dokonale imitujícího Samuelovu podobu i hlas. Jeho „posmrtná“ slova: „…zítra budeš ty i synové tvoji se mnou“ (verš 19.) zřetelně bezbožnému Saulovi dokazují, s kým má tu čest. Kdyby se jednalo o pravého Samuela, pak nemohl sdílet stejný osud jako bezbožný a odpadlý Saul. A duchovní mocnost zla – satanské kníže – zde velmi dobře věděl, že Saul má svůj život již prohraný a že ho nečeká nic jiného než smrt. Pro to zde říká pravdu, že zemře jako bezbožný odpadlík. Slova samotného satanského anděla prozrazují, že na tom bude Saul stejně jako tato satanská duchovní bytost přestrojená za Sa muela. V porovnání s Biblí není proto žádným tajemstvím, že ona Panna Marie je ve skutečnosti přestrojený ďábelský anděl, který hovoří jako „anděl světla“ a bere na sebe podobu ženy zob razené lidskou fantazií na různých obrazech. Podvod je to dokonalý a více než strašlivý, neboť jde ve skutečnosti o zjevení samotného duchovního podsvětí, kterému se římský katolicismus klaní již od svého počátku, jak to bude více rozebráno a zdokladováno v knize Tajné dějiny katolických mystérií od stejných autorů knihy Tajné dějiny jezuitů.

19.7 Jezuitské modlářství – mariánský kult Kult uctívání Panny Marie není ryze římskokatolickou tradicí. Řím převzal uctívání „Velké matky“ z pohanství. Před Marií byla v řeckém pohanském systému uctívána bohyně světla a slunce, Artemis (známá také jako Persefona), což byla paralela k bohyni Démétér a k jiným 598


SVAZEK 4

Kapitola 19

bohyním plodnosti a světla. Římským pohanským pokračováním této bohyně Artemis je bo hyně Diana, to je opět bohyně světla, bohyně plodnosti a zrození nového života a bohyně mě síce. Podle římského pohanského systému vidí Římané v Dianě „Velkou matku země“ jako nositelku lidského života, jako ženu a zároveň bohyni, která rodí nový život a z jejíhož „sva tého“ a „božského“ klína vznikají nové formy života, které pravý život teprve ukáže. Není náhodné, že kult uctívání Marie pochází právě z Efezu. Marie se ztotožňuje s „Hvězdou moří“ neboli se „Stellou Maris“ a právě toto jméno patřilo původně řecké bohyni Afroditě. V Efezu, tj. v antickém Efesos, stál v době svého rozkvětu slavný chrám bohyně Ar temis neboli Diany Efezské, která fungovala jako patronka tohoto města, jako jeho ochrán kyně. Chrám byl na příkaz zjevené bohyně vystaven na nejvyšším místě, aby byl patrný ze všech stran. Její svatyně byla známá již v roce 350 před n.l. a podle historiků patřila k sedmi divům světa. Artemis měla v Efezu veliké postavení, byla ústřední postavou chrámu a byla všemi Efezany hluboce uctívána ještě v době apoštola Pavla a jiných apoštolů. Nebyla to totiž pouhá bohyně lovu a přírody, ale měla zároveň rysy mateřské bohyně Kybelé a zachovávala si dokonce ještě starší rysy měsíční bohyně. V papežském Římě to však již nebyla Diana, ale Marie, na koho se přeneslo kultovní uctí vání bohyně podle stejných pohanských zvyků a pravidel. Mytologizace Marie má své kořeny v maloasijském (dnešním tureckém) Efezu. Právě tato mytologizace vynesla Marii z prostého pozemského života do sféry bohů a idejí. Právě v Efezu se zrodil mýtus o jejím nanebevzetí. Postava Marie, matky Ježíše, byla mýticky vykládána a chápána a byly jí přisouzeny rysy bo hyně Artemis a jejich předchůdkyň. Koncil v Efezu jí v roce 431 oficiálně propůjčil titul „Matka Boží“. Souvislost je také mezi Marií, bohyní Isis a její dcerou Sofií. Marie, ověnčená hvězdami, stojí na srpku měsíce. Tak bývá tradičně zobrazována a vykreslována. Podobně egyptská bo hyně Isis, která má hlavu korunovanou půlměsícem. Marie je dnes „Matkou Boží“ se silou Ducha svatého, dále se silou mladé ženy, se silou lásky a také se silou matky nově narozeného života, stejně jako kdysi Sofie, v jejíž postavě spatřovali mystikové vnitřně viditelnou postavu Boha, sílu jeho Ducha, sílu ženské krásy, lásky a schopnosti rodit nový život. Sofie reprezen tuje tajemství mateřství a je často ekvivalentně zaměňována za Isis. Obě bohyně jsou mystéri em života a smrti, plození a zmrtvýchvstání. Mnoho středověkých písní vypráví legendy o egyptské Isis a přitom zároveň opěvuje Marii jako „Matku Boží“ a jako nekrásnější a nejvzne šejší „Matku celého světa“. Mnohým mystikům, kteří mívali vidění, se v těsné blízkosti Boha ukazovala místo Marie přímo Sofie nebo Isis jako bohyně věčné moudrosti. Zářila údajně jako jitřenka a svítila jako vycházející slunce. Její světlo bylo blažeností, její moudré slovo bylo sladkostí, její dotek byl nade všechny rozkoše světa, její zář pronikala do všech prostorů, nechala se pohladit a přesto byla nedotknutelná. Přesné symptomy jako při zjevení Panny Marie. Podle mystika Jakoba Böhmeho je „jméno Sofie jménem nevěsty Kristovy, její vlastní jméno je Moudrost, je zrozena z Ducha svatého a je Boží družkou.“ (Wulfing von Rohr: Tajní vládcové světa, str. 215). Postava křesťanské Marie má nespornou kontinuitu s antickými vzory. Ty sahají od „Velké matky země“, přes Bohyni božské moudrosti a dále přes ztělesnění božského ženství a přes ženské tvůrčí schopnosti rodit život až k bohyním a královnám a matkám královských synů. Pro patres je Marie podle Hermana Hesse „boží nejposvátnější postavou všech náboženství“. Není to však Marie, koho papežský Řím a jeho řády uctívají. V Marii jsou uctívána pohanská božstva. I necírkevní tisk ví, že „první křesťané uctívali pouze Boha. Jenže pak si lidé rychle oblíbili Marii a začali ji vzývat.“ (Magazín DNES, číslo 51, 23.12.2004, str. 14). Je zajímavé, že „Blahoslavená Panna Marie“, jinak také Nová Eva, Druhá Eva, Matka 599


SVAZEK 4

Kapitola 19

spásného Života nebo Bohorodička, nemá přesně stanovitelný den narození, jak přiznávají i církevní prameny: „Čtenář se táže, zda máme přesnou zprávu o narození Panny Marie. Odpo věď zní: Nemáme. Je to jako u všech jiných osob této dávné doby, že přesné informace o místě a roce narození nemůže žádný historik poskytnout. Narození Panny Marie slaví církev 8. září. Tento svátek byl nejdříve slaven na Východě asi v Jeruzalémě. Maria se údajně narodila v Nazaretu, ale prokázat to nelze. Konkrétní data slavení mariánských svátků nemusí nutně ko respondovat s historickými skutečnostmi. Církev neslaví jen historické události, ale také spásné pravdy.“ (Katolický týdeník, číslo 2, 4–10. ledna 2005, ročník XVI, str. 3). Přesto nebylo výjimkou, že „jezuité sehnali všechny možné ostatky Matky Boží. Při svém vstupu do chrámu sv. Michala v Mnichově nabídli k uctívání zaručeně pravé útržky Mariina závoje, několik chomáčů jejích vlasů a úlomky hřebenu. Zavedli zvláštní kult, posvěcený na uctívání těchto předmětů. …Toto uctívání degenerovalo na oplzlé a smyslné projevy, a to zvláště ve zpěvech vě novaných Panně od otce Jacquese Pontanuse. Básník neznal nic krásnějšího než Mariina prsa, nic sladšího než její mléko a nic rozkošnějšího než její břicho…“ (Oeuvres completes: de Bucher, Mnichov, 1819, II., str. 477). Takových citátů by mohlo být nekonečné množství. Ignác si přál, aby jeho učedníci měli „hmatatelnou“ nebo přesněji smyslovou zbožnost, podobně jako ji měl on sám. A učedníkům se to očividně dařilo. Není divu, že měli takový úspěch u Guaranů v Paraguay. Tento erotický fetišismus jim dokonale vyhovoval. Otcové však zároveň vždycky pamatovali i na to, aby se to hodilo také „bílým“. Protože základem jejich učení je naprosté opovržení lidmi jako svo bodnými lidskými bytostmi, byli pro ně „bílí“ jako „rudí“. Se všemi se musí zacházet jako s dětmi. Uctívání Panny Marie vede k pravé, středověké pověrčivosti. Nejen v době guaranů, ale i v naší době se s tím setkáváme na každém kroku: Jednak jsou to mariánské poutě, které se po celém světě uskutečňují v pravidelných termínech a jednak je to prodej všeho možného s ob razem Panny Marie. Po Madoně Marii je dnes, na počátku 21. století, taková poptávka, že „její portrét se objevuje nejen na svíčkách a kalendářích, ale také na mýdlu, hodinkách, ro letách, zapalovačích, podložkách pro myš k počítači, telefonních kartách a dokonce i na mini sukních.“ Přes internet „byl v polovině prosince nabízen k prodeji písek australské pláže, kde prý Marie zachránila zraněnou holubici, jehličí ze stromu v Garabandalu ve Španělsku, kde se Matka Boží zjevovala v letech 1961–1965, a také »sýrový sendvič Panny Marie«. Ten letos v listopadu jistá Diana Duyserová vytáhla z toustovače, a sotva z něj ukousla, objevil se por trét svaté ženy. Záhy našla kupce, který od ní měsíc starý chléb koupil za 28 tisíc dolarů (asi 650 tisíc Kč).“ (Magazín DNES, číslo 51, 23.12.2004, str. 12). Houževnatě dál propagují jezuité tohoto ducha a tyto modlářské způsoby. A tak díky vlivu, který mají nad Svatým stolcem, jenž bez nich nemůže být, tlačí na římskou církev. Dělají to i navzdory odporu, který v ní postupně narůstá. Modlářský kult uctívání Marie zakořenil díky jezuitům v každém národě po celé zeměkou li. Jako prostá židovská žena byla postupně Římem „překonvertována“ na křesťanku a podle jednoho z papežských způsobů šíření křesťanství byla naroubována na pohanské tradice ve všech světadílech. Mariánský kult v různých podobách najdeme nejen v Evropě, ale i v Asii mezi muslimy, ve Východní Asii v budhismu a mezi hinduisty, v Africe mezi divokými černo chy a na celé západní polokouli a na Novém Zélandu mezi indiány stejně jako na Filipínách, Indonésii nebo v Japonsku. Pokaždé má tvář Madony s dítětem. Je uctívána 3,3 miliardami lidí, což je celkový počet katolíků a muslimů. „Denně se před sochou či alespoň neuměle vy robenou soškou madony sklánějí miliony křesťanů. …každý jiný kult vedle ní působí asi jako 600


SVAZEK 4

Kapitola 19

skautský tábor.“ Například Maria Guadelupská se zjevila aztéckému farmáři Juanu Diegovi. „Nabídla ochranu aztéckému lidu výměnou za to, že jí postaví na hoře Tepeyac kostel. Při zje vení ji prý obklopovala krásná hudba a sladká vůně. V průběhu staletí bylo zaznamenáno asi 21 tisíc takových zjevení. …Panna Maria Guadalupská už měla napůl evropské a napůl indi ánské rysy. …Ne náhodou se jí v Latinské Americe říká »Compaňera«. To v překladu zna mená Společnice, ale také »Soudružka«. Konec konců v Latinské Americe se od sedmdesátých let mnoho teologů inspirovalo právě marxismem.“ (Magazín DNES, číslo 51, 23.12.2004, str. 8–12). V polovině 19. století se uskutečnil akt zbožštění Marie a postavení ji na úroveň svatosti a spasitelnosti Boha. Jezuité prostřednictvím papeže Pia IX. vyhlásili ve své bule Ineffabilis Deus roku 1854 dogma o „Neposkvrněném početí Panny Marie“. Podle této buly byla Marie počata rodiči přirozeně, avšak bez dědičného hříchu nebo-li byla vykoupena již od svého vlastního početí a uchráněna od dědičné viny. V bule se praví: „»Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoli poskvrny dě dičného hříchu.« V tomto dokumentu je také uvedeno, že Maria byla vykoupena »vzne šenějším způsobem« vzhledem k zásluhám svého syna. …Druhý vatikánský koncil učí ve své konstituci Lumen gentium v čl. 56: »Proto se nelze divit, že u svatých otců zavládl obyčej na zývat Bohorodičku zcela svatou a nedotčenou jakoukoli poskvrnou hříchu, takřka mode lovanou Duchem Svatým a vytvořenou jako nové stvoření. Nazaretská Panna byla od prvního okamžiku svého početí obdařena leskem jedinečné svatosti a z Božího rozkazu pozdravena an dělem jako ,milosti plná´.«“ (Katolický týdeník, číslo 2, 4–10. ledna 2005, ročník XVI, str. 3). Tímto aktem byl Marii de facto oficiálně přiznán titul „Bohyně“. I milovník Mariina kultu, Goethe, opěvuje Marii v závěrečných akordech druhého dílu Fausta jako Pannu, Matku, Královnu a zároveň i jako Bohyni. Švýcarský praktik a obdivovatel mysticismu a „hlubinný“ psycholog C.G. Jung se in tenzivně zabýval dogmatem o Assumptio Mariae, které vyhlásil roku 1950 papež Pius XII, tedy dogmatem o Nanebevzetí Marie a roku 1952 Jung interpretoval tuto událost nejen jako teologický akt, ale jako výraz společenských změn v době, kdy se začal prosazovat požadavek na zrovnoprávnění žen. A ve 20. století je Panna Marie nazývána pravou celebritou a pravou „Superstar druhého milenia“ a stává se „Matkou Evropy“ a „Matkou sjednocení“. Otec Barri napsal knihu s názvem: „Ráj se otevírá skrze 100 pobožností k Matce Boží.“ V knize rozebírá myšlenku, že způsob, jakým vstoupíme do ráje, není důležitý. Důležité je tam prostě nějak vstoupit. Vypočítává cvičení pro výchovu vnější úcty k Marii, která údajně oteví rají nebeské brány. Kromě jiného mezi tato cvičení patří ranní a večerní zdravení Marie, časté posílání pozdravů Marii prostřednictvím andělů, vyjadřování touhy vystavět jí více chrámů, než kolik jich postavili všichni monarchové dohromady, dnem i nocí u sebe nosit růženec ovázaný okolo zápěstí, neustále sebou nosit sošku Marie apod. Tyto věci „nám pak postačí k tomu, aby zajistily naše spasení, a kdyby si ďábel činil nárok na naši duši, když už máme umřít, musíme mu jenom připomenout, že za nás se zodpovídá Marie a ať si to jde vyřídit s ní.“ (J. Huber: Les Jesuites, str. 106–108). Ve spisu „Pietas quotidiana erga S.D. Mariam“ otec Pemble doporučuje: „Bičovat se nebo mrskat a každou ránu přinášet jako oběť Bohu skrze Marii. Vyřezat nožem svaté Marii no jméno na své hrudi; v noci se slušně přikrývat, abys neposkvrnil Mariin panenský zrak. Dále sdělit Marii, že bys jí byl ochoten přenechat své místo v nebi, kdyby je tam ona sama ne

601


SVAZEK 4

Kapitola 19

měla; přát si, aby ses raději nikdy nenarodil nebo abys šel do pekla, kdyby se ještě předtím Marie nenarodila; nikdy nejíst jablka, protože Marie nepodlehla té chybě, aby je ochutnala…“ (J. Huber: Les Jesuites, str. 106–108). Tyto všechny rady jsou neustále chráněny jezuitským řádem jako cenný poklad pravé víry tovaryšstva. Nikdy nebyly zrušeny a nikdy nebyly odvolány.

19.8 Další svědectví o původu kultu uctívání Marie Poslední citát byl napsán v roce 1764. Ale stačí jenom letmo nahlédnout do podobných pra cí publikovaných v početných vydáních v dnešní době nebo do katolického tisku a dojdeme k závěru, že za dvě stě let se toto šílené modlářství nezměnilo. A nejen to, ale naopak, že roste a že se okrašluje. Pokud jde o vlastnictví Marie, vyznamenal se v tom nedávno vládnoucí papež Pius XII. (1939–1958). Totéž udělala za jeho vlády větší část katolické církve. Synové Loyoly, kteří se navíc vždy přizpůsobí duchu doby, se dnes snaží o přiblížení těchto středověkých dětinskostí a pod velikou záštitou Centre National de la Recherche Scientifique vydali i několik spisů na toto téma. Jestliže k tomu přidáme škapulíř (odznak příslušnosti k řádu) v různých barvách, které symbolizují příslušné ctnosti, např. uctívání svatých, uctívání obrazů, pozůstatků, relikvií, ob hajování „zázraků“, vzývání „nejsvětějšího Srdce Ježíšova“ podle „Svátku nejsvětějšího Srdce Ježíšova“ ustanoveného na popud jezuitů roku 1765 apod., pak pochopíme alespoň částečně mysticismus, jakým jsou „napouštěny duše dětí“. To se děje tím, že se stýkají se svými mistry, „kteří jsou mysticismem prosyceni“ – jak napsal v roce 1943 R.P. Charmot. Všimněme si, jakým způsobem se kult uctívání Marie zachovává v jezuitském řádu v dnešní době. Poslechněme si vyprávění exjezuitského kněze Dr. A. Rivery, který v roce 1942, kdy mu bylo 7 let, nastoupil do jezuitské španělské školy. (Pak se mu podařilo z řádu utéct a dnes působí v USA). Ve svém spisu Síla, IV. díl, vydaný J.T. Chickem, USA, svazek 15, napřed vypráví o vzniku mariánského kultu v katolické církvi. Rivera píše, že kult má počátek v babylonské mocnářce Semiramis. Jejím manželem byl sám Nimrod, který postavil město Babylon a Semi ramis, velmi mocná a navíc krásná čarodějnice, se v něm stala královnou. Byla satanu úplně zaprodaná. Město se proto stalo střediskem modlářství, okultismu a spiritismu. Uctívali zde slunce, které pokládali za dárce života na zemi. Uctívali různé přírodní živly, různé bohy, bůžky apod. Pro své bohy stavěli různé chrámy, kde obětovali i lidské živé oběti tak, že jim vy rvali ještě tlukoucí srdce, aby ho obětovali nejvyššímu bohu slunci. Semiramis byla satanem přímo inspirovaná. Řídil její myšlenky. Neustále byla jeho osobním médiem. Kromě uctívání boha slunce lidskými oběťmi, vyhlásila celibát knězů. To byla náboženská rouška pro cizoložství, smilstvo, homosexualitu, lesbismus, pedofilii a sodo mismus. Celibátem bylo babylonské kněžstvo odděleno od lidu a prohlášeno za svaté. V babylonských chrámech žili kromě zasvěcených knězů také řádové kněžky a sestry – pan ny vestálky – nevěsty boha slunce. Byly to ve skutečnosti chrámové prostitutky, stejně jako dnešní jezuitské nebo projezuitské řádové sestry, aby rodily děti (kromě unesených dětí) k obě tování tak jako kdysi v Babylonu (o tom viz dál). Na popud Semiramis byla zavedena zpověď. Byla za účelem kontrolování myšlení lidí a vy zvědění tajemství svých poddaných a následovníků. Kdo se odmítl podřídit zpovědnímu a nebo jinému diktátu, byl bez lítosti podle jejího vynálezu ukřižován. 602


SVAZEK 4

Kapitola 19

Obratným čarodějníkem byl také Nimrod. Položil základy bílé a černé magie. Pod jeho ve dením se vyvinula astrologie. Pak byl nazván samotným Molochem, kterému se musely obě tovat živé oběti. To trvalo tak dlouho, dokud nebyl jedním z Noemových synů, který nenáviděl okultismus, zavražděn. Po smrti Nimroda se Semiramis prohlásila za bohyni a požadovala, aby jí byly obětovány malé děti. Na prsou se jim vyřízl symbol kříže a vyňalo se jim živé srdce. Semiramis v tom měla veliké zalíbení. Na oplátku byl za to její mrtvý manžel, jak říkala, vždy usmířen. Tato ča rodějnice byla hotovým vtěleným ďáblem. Nimroda prohlásila za nejvyššího boha slunce – Baála a žádala jeho povinné uctívání. Muselo se mu povinně obětovat veliké množství každo denních obětí. Pak Semiramis přišla s kýmsi do jiného stavu. Protože však byla člověkem a současně i bo hyní, prohlásila se za Svatou Pannu. Synovi, kterého porodila dala jméno Tamuz a vyhlásila, že je to převtělený Nimrod. Na to se prohlásila za Baálova (neboli Nimrodova) ducha, vtě leného do lidské matky. Byla svatou pannou, a přesto lidskou matkou. Záhy se všude objevily její malé podobizny – sošky, na nichž drží dítě – malého boha slun ce, o kterém vyhlásila, že je jejich spasitelem. Kromě toho vyžadovala své neustálé chválení, blahoslavení, blahořečení a vyvyšování. Uctívání své osoby nakonec přivedla k dokonalosti tím, že se k ní měli všichni neustále modlit, aby se u boha Nimroda, boha slunce, přimlouvala. Nechala se oslovovat Svatá orodovnice. Hlavní modlitbou bylo neustálé opakování jejího jména a různé meditace prokládané modlitbami k její osobě podle přesně sestaveného růžen ce. I ten byl v Babylonském království jejím vynálezem. Příběhy o Semiramis, Nimrodovi a Tamuzovi se brzy rozšířily do celého světa. Staly se ve lice populární a sen o bohu a bohyni s dítětem se stal pro všechny skutečností. Zakotvil v mnoha mytologiích a všechny byly založeny na těchto lidech. Semiramis se stala známou jako Královna nebes. Satanští démoni čas od času vzali na sebe podobu Semiramis a zjevovali se na různých místech jako zázrak. A bylo to přizpůsobeno každému náboženství: japonskému, egyptskému, kavkazskému, hinduistickému, africkému, katolickému, čínskému apod. Každá země dodnes vlastní svého patrona nebo svou pannu s dítětem. Všechny Semiradiny vynálezy najdeme v uctívání Venuše, Diany, Isis, Quadelupy, Fatimy a dalších. Dokonce i Židé uctívali dříve Krá lovnu nebes. V Egyptě se náboženství Semiramis a Nimroda stalo národní tradicí. Babylonská božstva tam dostala egyptská jména. Egyptští kněží praktikovali v chrámech transsubstanciaci – proměnu chleba v tělo. (Víno vynechali). Prohlašovali, že mají magickou sílu a moc, která jim umožňuje proměnit velikého boha slunce Osirise do oplatku. Během náboženského obřadu pak jedli věřící Egypťané svého boha v oplatku, aby občerstvovali své duše. Přitom se uplat ňovala síla bohů: Isis, Horus a Seb. A tato trojice bohů byla zahrnuta do počátečních písmen: »I H S«, které pak začaly být používány tovaryšstvem. Dnes tomu dávají sice jiný význam, ale zákulisí a význam těchto písmen se tím nemění. Je současně i zákulisím jezuitské řehole. Tato tři písmena jsou napsána také na každém katolickém oplatku – na hostii. Je tomu však dávána slabá křesťanská rouška, když je to posuzováno jako hlásky řeckého jména Ježíš. Ve sku tečnosti dnešní katolíci jedí v hostii zase boha slunce, Baála neboli okultní název samotného satana, kterého bůh Baál symbolizoval. Do Kanánu se také dostalo uctívání Molocha (jiné Nimrodovo jméno). I tam mu obětovali děti a to tím, že je kněží házeli živé do ohně. Proto dostal Izrael úkol vyhladit Kananejský ná rod do posledního muže, neboť obyvatelé Kanánu pěstovali Semiramin okultismus. A takových

603


SVAZEK 4

Kapitola 19

důkazů o zaplavení kultem královny Semiramis najdeme v historické v době před naším le topočtem nespočetné množství. Když se pak narodil Ježíš, porodní báby, které u Marie ve stáji asistovaly, jasně všem sdě lovaly, že Marie byla pannou. Za svého života Ježíš Marii nikdy neoslovil »matko«, neboť vě děl, že bude snaha z ní učinit bohyni. A Marii ani ve snu nenapadlo, že během následujících staletí budou v jejím jménu povražděny miliony lidí, protože ji satan zamění za Semiramis a nazve ji Královnou nebes. Právě proto již dlouho před tím zinscenoval celou mytologii o Nimrodovi, který se údajně vtělil do dítěte i do Semiramis. Satan to učinil proto, aby pak mohl skutečnou Ježíšovu matku zneužít ve svém okultním náboženství, které pokračovalo v dalších dobách. K tomu také zařídil, aby mučednický, popravčí nástroj – kříž – byl propašován jako ná boženský symbol. Původně kříž vymyslela Semiramis k uctívání Tamuze. Její kříž byl ve tvaru T. Během doby došlo k jeho zfalšování do dalších podob. Ve starověkém Římě bylo ukřižování nejen vykonáním rozsudku, ale také výrazem obětování římským pohanským bohům. Kříž ne byl nikdy symbolem křesťanství, ale symbolem utrpení, popravy a smrti. Kříž je pravým srd cem okultismu. Kolem kříže se vždy vytváří magická moc duchovního podsvětí. A k tomuto Ta muzově symbolu se římští katolíci dnes modlí a uctívají ho. Zdánlivě kříž chrání před zlem, ale ve skutečnosti umožňuje proniknutí démonů do duší všech uctívačů kříže. Stačí jeden uctí vaný kříž v místnosti a ta je přeplněna démonickými silami zla. Takové ovzduší se pak dýchá v každém kostele, v každém chrámu, kapli, na hřbitovech, ve sborech, márnicích, obrazárnách, galeriích, hradech, zámcích apod. Kterýkoliv kříž, ať už v domácnosti nebo v klášteře je do slova nabit silami temnosti a ty svou mocí přitahují člověka k sobě.“

19.9 Jezuitské náboženství – obludný systém okultismu „Oba hlavní symboly – Semiramis jako Marie, Královna nebes, Bohorodička, Nejsvětější panna, Neposkvrněná, Matka boží, Orodovnice, Trpitelka světa, Panna nejblahoslavenější, Neposkvrněné srdce, Fatima, Paní nebes… apod. a symbol kříž opět ve tvaru T – se dostaly i do zestátněné, všeobecné (neboli katolické) církve roku 313 n.l. Spolu s tím se tam dostaly i ostatní původní babylonské praktiky. A tak okultní pohanství obdrželo novou, zdánlivě křesťanskou tvář. Jak se to stalo? O císařský trůn se ucházeli dva mužové: Konstantin a římský generál Maxentius. Konstan tin měl však okultní zkušenosti a jeho vojsko bylo prodchnuté spiritismem. V roce 312 se strhla mezi Konstantinem a Maxentiem bitva. Během bitvy dostal Konstantin od duchovní moci na obloze vidění ve znamení kříže se slovy: »V tomto znamení zvítězíš!« Konstantinovo vojsko podepřené duchovními silami podsvětí zvítězilo a Konstantin se stal císařem. Hned roku 313 n.l. vydal toleranční edikt, zastavil pronásledování křesťanů, přinesl mír a prvokřesťanskou církev prohlásil za celosvětové náboženství. Sám se stal první duchovní hlavou nového náboženského monstra, které pak vykrystalizovalo do dnešní podoby římskoka tolické církve.“ Dále Dr. Rivera píše, že „měl možnost ve vatikánském sklepení číst dopis Konstantinovy matky Heleny, která babylonský typ křesťanství přijala, a již ona, snad jako první se modlila k Panně Marii. A k tomu také vedla i svého syna, císaře jako první hlavu katolické církve. Znala jeho strašlivé tajemství, že tajně uctívá boha slunce Sol, což bylo římské pojmenování Nimro da, Tamuze a Baála a že jim také obětuje jejich oběti. Věděla, že její syn je ovládán démo nickými silami a měla v dopise o syna strach, aby toto tajemství neproniklo na veřejnost. 604


SVAZEK 4

Kapitola 19

Když roku 337 Konstantin umíral, teprve pak se nechal veřejně pokřtít, ale pouze pokropením vodou. Křest po celý život odmítal a když se voda dotkla jeho čela, byl už ve sku tečnosti pouhou mrtvolou, neboť těsně před tím zemřel. Po něm se nechali okamžitě pokřtít jeho senátoři a vojevůdcové. A to byl pro římskokatolický náboženský systém okamžik vítěz ství. Satanova okultní církev byla znovu obnovena. Znovu žila a cokoliv jí stálo v cestě, bylo zničeno. Vyvstal komplex a prapodivná směsice čarodějnictví, okultismu, spiritismu, judais mu, pohanství a křesťanství (v té době už hodně překrouceného) dohromady. Od každého něco, a tím si tento římskokatolický systém získal respekt u všech. Nový okultní náboženský systém v křesťanském rouchu ovládal Evropu. Jak rostl, rozmá halo se čarodějnictví. Země se pod křesťanskou rouškou, ale s babylonskými symboly napl ňovala okultismem, spiritismem, zaklínači duchů, převtělováním, kletbami, černými mšemi, obětními vraždami a pitím lidské krve samotnými papeži a jejich spřeženci. Tato praxe pak pokračovala v evropských klášterech. Nejvyšší démoni – satanská knížata – dostali jméno Pán, Bacchus atd. Tato a další jména pocházela už od Nimroda z Babylonu. Jméno Diana, tolik uznávané a respektované i dnešními moderními čarodějnicemi nepřed stavuje nikoho jiného než opět Semiramis.“ Na dalších stránkách Dr. Rivera popisuje, jak se „Ignác Loyola dostával do stále užšího kontaktu s duchovním podsvětím, až nakonec sám dělal mnoho různých duchovních zázraků (například se při meditacích o Panně Marii vznášel a přelétával z místa na místo apod.).“ Dále si všímá jezuitského řádu, jak „je propojen s okultními vědami. Jezuité používají tajné charismatické hnutí. V tomto hnutí využívají montanistické metody, mystiku a Loyolova Duchovní cvičení, dále filozofii, metafyziku, psychoanalýzu, logiku, psychologii, hypnózu, te lepatii, telekinezi, parapsychologii (vědecké čarodějnictví), psychiatrii a psychoterapii. Dnes se tyto vědy souhrnně nazývají „Vědy o správném lidském chování ve skupinách“. Všemi těmi to znalostmi okultních věd se jezuité zabývají. Používají je pro své úkoly. Vybavili jimi také své kněze, aby získali vládu nad národy. Svou okultní organizaci – organizaci osvícenců – umístil Loyola pod deštník římskokato lické instituce. A tito osvícenci se tajně stali nejdůležitější větví jezuitského řádu. Loyola vě děl, že osvícenci budou moci nakonec díky svému hlubokému spojení s duchovním podsvětím ovládnout ekonomiku, mezinárodní bankovnictví, vojenské síly, všechna odvětví čarodějnictví a náboženství světa tím, že srazí lidi na kolena, aby vědomě i nevědomě, přímo i nepřímo sloužili papeži. Žádná jiná skupina se nikdy nezabývala okultismem hlouběji než jezuité. Jejich intenzivní studium okultismu je přivádělo do stále těsnějšího spojení se satanem. A k tomu používali i transcendentální meditaci ze všech druhů buddhismu. V dnešní době například spolupracují s čarodějnými doktory na celém světě a posílají jim např. svatou vodu. Jezuité napomáhají roz víjet kulty pomocí financí a infiltrací. 8. července 1980 se ukázalo, že papež Jan Pavel II. vůbec nic nenamítá proti africkému ča rodějnictví založenému na duchovních kultech, které ovládají katolicismus, neboť chová nadě ji, že když tyto kulty trochu očistí, mohou pomoci šířit »Kristovo« evangelium. Okultní systém,“ jak píše dál Dr. Rivera, „nikdy nebyl křesťanskou církví. Proto i jakákoliv organizace, která je na okultismu založena, není křesťanskou, biblickou organizací. Starověké satanské obřady používaly při obětech dětí bohu Baálovi sůl a olej. A aniž o tom katoličtí ro diče mají v dnešní době ponětí, používají se tyto symboly opět k tomu, aby jejich nevinné děti byly znovu zasvěceny babylonským démonům. Během obřadu křtu se dítě zatím nesmí setkat s římskokatolickým »Ježíšem«, to je oplatkem, do něhož kněz během mše magicky – trans 605


SVAZEK 4

Kapitola 19

substanciací – promění Ježíše Krista. Pak tohoto oplatkového boha (římskokatolického Ježí še) umístí na oltář církve. Kněží prohlašují, že musí dítě zaříkávat, aby je uchránili před mocí démonů. Kněz provede olejem na hlavě dítěte okultní znak Tamuze – znamení kříže. Pak vloží do úst dítěte sůl a pokřtí je pocákáním vodou. Tím se dítě stává členem velikého babylonského náboženství Vatikánu. V tomto okamžiku je dítě domněle očištěno od původních hříchů a stává se dítětem boha a dědicem nebes. Dítě je takto údajně znovuzrozeno. Ale Bible ve skutečnosti křest malých dětí vůbec nezná. To není křesťanská záležitost, křtít novorozence. Odkud tedy tato tradice pochází? Právě z původního babylonského náboženství jako rituál k očištění dětských obětí těsně před jejich obětováním. Na duších těchto »očištěných« dětí je pak nesmazatelné ďáblovo znamení. Je to znamení čarodějnic.“

19.10 Obětování Panně Marii ve 20. století A nyní Dr. Rivera vypráví svůj osobní otřesný příběh z roku 1956, tedy již v době moderní ho 20. století! „Když mi bylo 14 let, navštívil jsem se skupinou jezuitů jeden jezuitský salesiánský klášter v Las Palmas na jednom z Kanárských ostrovů, abychom studovali jejich práci. Specializovali jsme se na práci se sirotky. Šli jsme po cestě, když náhle jeden chlapec upadl do široké jámy. Jáma byla asi tak 3 metry široká, 3 metry hluboká a 15 metrů dlouhá. Skočil jsem za ním, abych mu pomohl. Vyhrabal jsem veliký kus dřeva, abychom se dostali ven. Vypadal jako ba lík stočené bavlny. »Co je to?« Jak jsem odmotával vlnu, balík se rozvinul a mně přeběhl po těle mráz nad tím, co jsem v něm uviděl. Byla v něm zabalena tělíčka sedmi nemluvňat. Každé z nich mělo vyříznuté tři kříže na rukou a na obou dlaničkách. Na jejich nohou a na jejich prsou byly dva velké kříže. Srdce měla vyříznuta. Kříže byly ve tvaru PX (na sobě ležící), což je jezuitské znamení Kristova pokoje. Byl jsem otřesen, že jsem nemohl ani mluvit. Jeden z přihlížejících chlapců udělal osu dovou chybu. Řekl své třináctileté sestře, která navštěvuje klášterní školu, co viděl. Ona pak šla ke zpovědi a řekla o tom svému knězi. Zanedlouho se našlo její tělo bez obou uší a s vyříz nutým jazykem. Byla to hrůza. Přibližně v tutéž dobu záhadným způsobem zmizel i můj přítel – její bratr. Již ho nikdo nikdy neviděl. Když jsem si uvědomil, co se s tou dívenkou stalo, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Do zvěděl jsem se, že měla na prsou vyřezán stejný symbol kříže a měla rovněž vyříznuté srdce. V horečce jsem se třásl po celém těle a myslel jsem, že zemřu. Tyto děti byly obětovány Marii, podobně jako dříve byly obětovány Semiramis. Vůbec nic se nezměnilo. Kříž, který obětem jezuité vyřezali, se nazývá »Ježíšův pokoj – Pax Christus« a byli to právě jezuité, kteří zfalšovali tento kříž na satanský symbol mariánské modloslužby. Katolíci učí, že Marie trpěla pod křížem jako umírající Ježíš, protože měla také probodnuté srdce. Proto na získání soucitu Marie musí katolík také něco obětovat. Musí trpět za Marii, aby si zasloužil Ježíšův pokoj. Vybraná jeptiška musí krvácet, aby dala knězi dítě. Pak je jí odepřena poporodní léčba, aby mohla trpět za Marii a v případě potřeby také za ni zemřít. Dítě se pak před obětí vždy pokřtí. Mnohokrát se mučí tak, aby hodně trpělo, neboť jezuité učí, že bez oběti není pokoje a bez vylití krve nebývá odpuštění vin a hříchů. Podle jezuitů ovšem nikoli oběti a krve Ježíše Krista tak, jak je to v Bibli, ale krve lidské oběti buď cizího člověka nebo své vlastní jako oběť Marii. Bez oběti přinesené Panně Marii nemůže být podle nich pokoj s Kristem. A Marie jde vysvobodit toho trpitele pro svého »Syna«, aby usmířila »Ježíše« a učinila s ním pokoj. 606


SVAZEK 4

Kapitola 19

Takové hrůzostrašné učení v Bibli nenajdeme. Je to ryze okultní učení. Dnešní katolická Marie není nikdo jiný než dřívější pohanská Semiramis. …Jako jezuitský kněz jsem navštívil francouzské město Lurdy. Viděl jsem zázraky, které se tam děly. Muž, kterému chyběla noha od kolena dolů, byl umístěn do vody. Na vlastní oči jsem viděl, jak mu noha rostla jako míč z masa, až se posléze vytvarovala do chodidla s prsty. Muž vstal a chodil a oslavoval Pannu Marii. Zástupy žasly. Nevěděly, že také ďábelští duchové mohou činit zázraky. Bible to však jasně Ježíšovými slovy říká: »Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království. Pouze ten, kdo koná vůli mého nebeského Otce. Mnoho mi jich v onen den řekne: ´Pane, což jsme nemluvili tvým jménem jako proroci. A což jsme tvým jménem nevyháněli zlé duchy? A což jsme tvým jménem nedělali zázraky ve velkém počtu?´ Ale tehdy jim řeknu: Ńikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne činitelé ohavností.« (Matoušovo evangelium, 7. kapitola, verš 21 – 23). Tyto zázraky skutečně dělají ďábelští duchové.“

19.11 Legalizace okultismu Jiným způsobem se „elitní křesťané“ vytvořit nedají. Skutečnost je však ještě horší. Každý kostel po celé Zemi, ve všech státech, má Vatikánem centrálně a přesně rozvrženy doby ko nání mší neboli dobu neustálého obětování katolického Ježíše Krista v katolickém oplatku – hostii – při mši. A tak, jako musí být na naší Zemi konány mše každou minutou, je to i s obě továním Panně Marii, tedy opět každý den a každou chvíli! Nezapomeňme, že například Azté kové bohu slunci obětovali přes tisíc živých srdcí týdně! Ovšem akt obětování z velké části dnes nesou neevropské nebo necivilizované oblasti. Tam je celý rituál před očima civi lizovaných zákonů lépe ukryt. Dr. Rivera sám říká, že katolicismus je natolik zrůdné a zka žené náboženství, že kdyby se lidé dozvěděli celou pravdu, onemocněli by z toho. Jezuité potřebovali v dřívější době při svém pronikání civilizací všechny tyto rituály a mysticismus zlegalizovat. Ale navenek to muselo vypadat tak, že tyto okultní praktiky odsuzu jí. Proto jakoby s nechutí a jen velmi pozvolna své vyučovací metody a svá vyučovací témata spojovali se světskými záležitostmi. Prohlašovali, že to však musí být, aby se jejich školy vy rovnaly ostatním univerzitám. Jestliže tedy chtěli jezuité jakoby obstát v boji proti světským univerzitám, museli jezuitské koleje rozšířit svou koncepci o vyučování světské látky. Museli zahrnout do svých osnov svět ské předměty, protože renesance vyvolala žízeň po vědění. Víme, že to ve skutečnosti provedli s vnitřní radostí. Právě s těmito světskými tématy pak nenápadně legalizovali své skutečné duchovní okultní praktiky. Všechno nazývali kulturou. Hrubé pohanství řeckých, latinských a římských klasiků bylo čteno stále dokola, protože to bylo „kulturní“. Do kultury zabalili úplně všechno. Stejně tak je tomu i dnes. Pod slovem kultura se schová jakákoliv „misijní“ činnost římskokatolické ho systému, jakákoliv katolická tradice, obřady a slavnosti. Kulturní jsou také pohanské ri tuály a tradice. Pohanské svátky jsou kulturní slavností stejně jako svátky římskokatolické. Všechno je dnes „kultura“, kterou „je dobré ctít a vážit si jí jako bohatství každého křesťanského národa.“ Pod pláštěm moderní kultury je dnes uschován a zlegalizován největší díl okultismu a mysticismu. Počátek těchto dvou systémů je v uctívání duše zemřelých i žijících. Její vzývání, její oslovování, vyvyšování, modlitby k ní a podobné rituály jsou naprosto zjevnou formou spiritismu. 607


SVAZEK 4

Kapitola 19

Bible však kult duše a její uctívání na žádné ze svých stránek neuznává. Můžeme přečíst Bibli od začátku až do konce a nikde se její hrdinové neobrací k duši zemřelých, aby s ní ko munikovali, aby se k ní modlili, aby s ní meditovali, aby s ní hovořili, žádali jí o radu apod. Nikde také nejsou oslovováni ani samotní mrtví lidé. Uctívání duše sahá do mnohem větší minulosti, než je starý Babylon. Je to Kainovo ná boženství a náboženství jeho rodu, které pak přešlo i do rodu Chámova. V době starého Babylona pak bylo rozvinuto do obrovských rozměrů. Proto se má dnes za to, že je to staro babylonská okultní záležitost. Zároveň podnikli jezuité všechna nezbytná opatření k tomu, aby zabránili světskému učení působit proti jejich cíli. Tímto cílem je udržovat mysl žáka v dokonalé poslušnosti vůči mysti cismu v církvi i vůči církvi samotné. Proto jsou jejich žáci především „zavaleni velikým systémem modliteb“. To by samo o sobě však ještě nestačilo. Poskytované poznání bylo pečlivě zbaveno všeho „kacířského“ ducha a myšlení. Všechny novodobé poznatky byly cenzurovány a většinou vypuštěny. Řečtina a latina (latina byla a je na těchto kolejích vysoce vyzdvihována) se studovaly kvůli své literární hodnotě, ale „antické“ ortodoxní myšlení bylo komentováno jenom tak, aby mohlo podpořit takzvanou nadřazenou scholastickou filozofii. Vychovávali „humanisty“, kteří dovedli skládat latinské rozpravy a verše, ale jediným pánem jejich myšlenek byl Tomáš Akvinský, mnich ze 13. století (více o něm v osmém svazku). R.P. Charmot opět alibisticky cituje „Ratio Studiorum“, stěžejní publikaci jezuitské peda gogiky: „Budeme pečlivě vyřazovat světské předměty, které nepřispívají k dobré morálce a zbožnosti. Budeme skládat básně, ale ať jsou naši básníci křesťané, a ne následovníci pohanů, kteří vzývají múzy, horské nymfy, mořské víly, Kaliopé, Apollona a další bohy a bohyně. Pokud je tedy třeba se o nich zmiňovat, pak z karikaturního pohledu, protože jsou to pouzí dé moni. …“ (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; str. 318–319). Jaká to rouška pro mysti cismus! Takže všechny vědy – a zejména vědy přírodní – budou „vykládány“ stejným způsobem. R.P. Charmot se ani nesnažil utajit, co řekl o jednom jezuitském profesorovi: „Vyučuje vědy, ne však pro ně samotné, ale jenom se zřetelem na to, aby přivodily největší Boží slávu. To je pravidlo, které položil již svatý Ignác ve své ústavě.“ (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; str. 508–509). „Když hovoříme o celkové kultuře, nemáme tím na mysli vyučování všech předmětů a věd, ale podáváme literární a vědecké vzdělání, které není jenom světské, ale které především pro pouští světla zjevení.“ (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; str. 494). Naučení, které podávají jezuité, je tedy spíše okázalé a povrchní než opravdové a hluboké. Často se mu také říká formální. H. Boehmer napsal: „Nevěří ve svobodu, která pokud jde o vyučování, je osudná.“ „Pravdou je, že relativních zásluh jezuitů o vzdělanost ubývá, zatímco se rozvíjejí vědy a vyučovací metody na základě širšího a hlubšího pojetí lidství. Buckle řekl: »Čím více postou pila civilizace vpřed, tím více ztrácejí jezuité půdu pod nohama, a to nejenom kvůli svému vlastnímu úpadku, ale také díky přizpůsobování a všem změnám v myslích lidí okolo nich. … V 16. století byli jezuité vpředu. Během 18. století však zaostali za svou dobou.«“ (J. Huber: Les Jesuites, str. 177).

608


SVAZEK 4

Kapitola 20

Kapitola 20

Morálka jezuitů 20.1 Zpověď

D

obyvačný duch tovaryšstva, plamenná touha spoutat svědomí a držet je ve svém vý hradním vlivu, to vše způsobilo, že jezuité byli ke kajícníkům shovívavější než zpo vědníci jiných řádů nebo duchovní působící na farnostech. „Mouchu nechytíš na ocet,“ říká správně jedno přísloví. Jak jsme již viděli, stejnou myšlenku vyjádřil jinými slovy také Ignác a jeho synové z ní čerpali inspiraci. „Už neobyčejná aktivita, kterou řád vyvíjí na poli morální teologie, ukazuje, že tato nená padná věda má pro něj mnohem větší praktický dopad než ostatní vědy.“ (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 244–245). H. Boehmer nám tímto připomíná, že zpověď se ve středověku prováděla velmi zřídka a věřící se k ní uchylovali jenom v nejtíživějších situacích. Despotická povaha katolické církve však provozování zpovědi rozšiřovala stále víc a víc. V 16. století se již stala náboženskou po vinností, kterou bylo nutno úzkostlivě zachovávat. Ignác jí přičítal nejvyšší a největší důleži tost a doporučoval svým učedníkům, aby ji pokud možno pravidelně vykonávalo co největší množství věřících. „Výsledky této metody byly výjimečné. Jezuitští zpovědníci se brzy všude těšili stejnému uznání jako jezuitští profesoři a dřevěnou zpovědnici všichni pokládali za symbol moci a činnosti jezuitského řádu podobně, jako postavení profesora a latinské gramatiky. …Když čteme Ignácovy pokyny ohledně zpovědi a morální teologie, musíme přiznat, že už od počátku byl řád ochoten zacházet s hříšníkem vlídně. Takže časem prokazoval víc a víc shovívavosti, až jejich vlídnost degenerovala na lhostejnost… Není těžké pochopit, proč z nich tato chytrácká shovívavost učinila úspěšné zpovědníky. Je jím prostřednictvím si získali přízeň šlechticů a vysoce postavených u tohoto světa, kteří vždy potřebovali blahosklonnost svých zpovědníků mnohem víc, než davy obyčejných hříšníků. Středověké vladařské dvory nikdy neměly všemocné zpovědníky. Tento charakteristický jev se ve dvorním životě objevil teprve v novověku a byl to právě jezuitský řád, který ji všude za váděl.“ (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 244–246). H. Boehmer dále napsal: „Během 17. století dosáhli tito zpovědníci všude pozoruhodného politického vlivu, neboť také přijímali, někdy i veřejně, politické posty a funkce. Právě tehdy určil směr španělské politice. Ve funkci premiéra a vrchního inkvizitora se uplatnil jezuita otec Neidhard, v portugalské radě zasedl a dostal oprávnění mluvit i hlasovat otec Fernan dez, na francouzském dvoře zastávali funkce ministrů náboženských věcí otec La Chaise a jeho nástupci. Nezapomeňme také na to, jakou roli sehráli otcové ve všeobecné politice i mimo zpovědni ci. Otec Possevino jako papežský legát ve Švédsku, Polsku a Rusku, otec Petre jako ministr v Anglii, otec Vota jako důvěrný zpovědník Jana Sobieckého a jako »stvořitel králů« v Polsku, jako prostředník v době, kdy se Prusko změnilo na království. Musíme připustit, že žádný jiný řád neprojevoval takový zájem a talent pro politiku a nevyvíjel v ní tak obrovskou aktivitu 609


SVAZEK 4

Kapitola 20

jako právě řád jezuitský.“ (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 247–248, 238).

20.2 Omlouvání hříchů Jestliže „shovívavost“ těchto zpovědníků vůči jejich vznešeným kajícníkům mocně napo máhala zájmům řádu a římské kurie, platilo totéž i v mnohem jednodušších případech, kdy ot cové používali podobné pohodlné metody. Se svým puntičkářským, ba dokonce šťouravým duchem, kterého zdědili po svém zakladateli, se známí překrucovači a alibisté jako například Escobar, Mariana, Sanchez, Busenbaum a další rozhodli studovat zvlášť každé pravidlo a jeho aplikaci na všechny případy, které by mohly nastat při určování míry pokání. Hledali ty nejkrkolomnější výmluvy a omluvy pro hříchy svých bohatých klientů a jak každé odsouzení hříchu co nejvíce obejít. Jejich spisy o „morální teologii“ vynesly tovaryšstvu celosvětový ohlas, protože z ní byla patrná lstivost, s jakou pokřivovali a překrucovali ty nejprůkaznější morální povinnosti. Uveďme si několik příkladů této slovní akrobacie: „Boží Zákon předepisuje: Nevydáš falešné svědectví. O falešné svědectví se jedná pouze tehdy, jestliže člověk, který složil přísahu, používá slova, která, jak si sám uvědomuje, oklamou soudce. Je proto dovoleno používat dvojsmyslné pojmy a za určitých okolností se vy mluvit na skrytou, nevyslovenou výhradu… Jestliže se muž své cizoložné manželky zeptá, zda porušila manželskou smlouvu, ona může bez zaváhání říci »ne«, protože tato smlouva stále existuje. Pokud již dostala rozhřešení ve zpovědnici, může říci: »Jsem bez hříchu«, pokud ovšem ve chvíli, kdy to říká, myslí na rozhřešení, které z ní sejmulo břímě hříchu. Jestliže jí manžel stále nevěří, může ho znovu ujistit tím, že řekne, že se nedopustila smilstva, a jestliže se za svého života dopustí dalšího smilstva, je povinna ho vyznat.“ Není těžké si představit, jaký úspěch měla tato teorie u krásných kajícnic! S jejich chrabrými průvodci se zacházelo podobně: „Boží Zákon přikazuje: Nezabiješ. To však neznamená, že každý muž, který zabije, hřeší proti tomuto nařízení. Například, když je šlechtic ohrožen, že ho někdo chce udeřit, může útočníka zabít. Toto právo ale platí jenom pro šlechtice, nikoli pro široké lidové vrstvy, protože pro obyčejného člověka to neznamená nic potupného, když ho někdo zbije… Podobně i sluha, který svému pánovi pomáhá svádět mla dou dívku, nepáchá smrtelný hřích, pokud má strach z újmy nebo špatného zacházení, které by ho postihlo, kdyby odmítl. Jestliže je mladá dívka pak těhotná, může být proveden potrat, pokud by její poklesek byl příčinou zneuctění jí samotné nebo člena duchovenstva.“ (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 238). Otec Benzi byl na vrcholu slávy, když prohlásil: „Dotýkat se prsou jeptišky je jenom nepa trný prohřešek.“ Díky tomuto výroku dostali jezuité přezdívku „teologové prsních bradavek“. Pokud se toho týká dále, slavný překrucovač Thomas Lanchz si vysloužil zvláštní odměnu za svoje pojednání „De Matrimonio“, ve kterém „zbožný“ spisovatel studuje s nechutnou po drobností všechny varianty „tělesného hříchu“.

20.3 Jezuitská „láskyplnost“ k protestantům Jak Bílek píše, jezuité popírali již od samého počátku základní pravidlo křesťanského učení o tom, že jsou křesťané povinni milovat svého bližního. Například jezuita Lamius ve 610


SVAZEK 4

Kapitola 20

své knize Opera theol. IV., str. 377 praví: „Kdybychom byli zavázáni milovat bližního, tu by byli mnozí ztraceni jen proto, že tento vnitřní skutek lásky neprobudili ke všem lidem; a to je nemožné a nedá se s tím souhlasit.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 45). Nejzákladnější zásadě křesťanství, lásce k příteli i nepříteli se jezuité zpronevěřili svou vý bojností, nesnášenlivostí a útočností proti nekatolíkům. S nekatolíky (kacíři) není podle jezuitů dovoleno katolíkům žádného spojení, ani žádného pokojného dorozumění nebo dohody o pokoji. Pokud se kacířům cokoliv slíbí, i kdyby to bylo potvrzeno přísahou, nemá se to ze strany katolíků nijak dodržovat, protože jsou už předem všechny přísahy a sliby neplatné, neboť jsou proti obecnému dobru, proti spáse duší, proti božským i lidským právům. Učení jezuitů oplývalo na adresu protestantů většinou slovy vzteku, zloby, spílání a na dávání, místo trpělivého poučování, vysvětlování, odpuštění a lásky. V jejich spisech najdeme, že nekatolíci (kacíři) se musí vyhladit smrtí, musí se vraždit, vypovídat ze všech zemí, potla čovat, hubit, likvidovat ohněm a mečem, vyhánět z jejich zemí s hanbou, s potupou a s pohr dáním. Mají být do základu vyhlazeni smrtí spojenou s nejkrutějšími mukami. To napsal jezuita Pavel Windok ve svém traktátu o potlačení kacířství. Jak přesně tato slova jezuité na plnili například v současné Jugoslávii, kde se (jak ještě uvidíme) přísně dbalo na spojení smrti s nejukrutnějšími mukami! Jezuita Pedro Ribadeneira praví ve své knize De instit. Soc. Jesu: „Nedá se ani vylíčit, s jakou nenávistí mají jíti katolíci proti kacířům.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježí šova, str. 46). Jezuité prostřednictvím vlád, papežů, panovníků, prostého lidu, soudů a surového vojska zavraždili v duchu těchto svých výroků mnohem více lidí než sama dominikánská krvavá inkvizice. Vzpomeňme na situaci, kdy generál řádu posílá savojskému vévodovi Filibertovi roku 1560 k vyhubení valdenských „kacířů“ jezuitu Possevina, který pak v pozadí žoldnéřů masa kroval prostřednictvím vojska jedno shromáždění za druhým bez rozdílu věku a pohlaví. Vzpomeňme, jak jezuita Le Chaise podnítil roku 1686 Ludvíka XIV. ke zrušení Nantského ediktu a následně pak ke krutému masakrování hugenotů pověstnými dragonádami. Vzpo meňme, jak jezuité podněcovali španělského krále Filipa II. a pak Filipa III. proti Anglii. A takto můžeme na různá zvěrstva jezuitů vzpomínat téměř donekonečna. H. Boehmer říká: „Jak jsme právě viděli, není těžké ochránit před smrtelným hříchem. Podle daných okolností musíme pouze použít výhradně ty prostředky, které otcové dovolují: »vyjadřovat se vyhýbavě, mít skryté nevyslovené výhrady, používat lstivou teorii o směřování pohnutek. To je rozpracování teorie o účelu světícím prostředky. Potom budeme moci páchat bez hříchu takové činy, které nevědomé davy považují za zločiny, ale na nichž ani ti nejpřísnější otcové nebudou schopni najít ani špetku hříchu z porušení morálky«.“ (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 241).

20.4 Atentáty na panovníky Prostudujme si také pravidla týkající se politiky. Zvláště pak ta, která se vztahují k úkladnému zavraždění „tyranů“, jak jezuité nazývali krále, kteří byli obviněni z lhostejnosti vůči posvátným zájmům „Svatého“ stolce. „Tyranem“ nazývají jezuité ovšem každého vládce nebo panovníka, který nepodporuje jezuity v jejich plánech, ať se týkají čehokoliv. Pravidla 611


SVAZEK 4

Kapitola 20

jezuitů týkající se politiky jsou tedy ve skutečnosti pravidla, která zvýhodňují jezuity opět ve všech oblastech morálky. Jezuita Vilém Rainold Rosseaus ve svém spise O spravedlivé moci křesťanské republiky proti králům bezbožným a kacířským, který byl vydán ve Španělsku roku 1592 s povolením představených řádu a španělského krále, píše toto: „Kacířský je každý panovník, který se plete do církevních záležitostí nebo který nevyhání ze své země kacíře stižené klatbou biskupů. Kacířem je také každý vládce, který v církevních roz hodnutích nechává prostor pro vědeckou diskusi a který nedává pálit kacířské knihy na hrani ci. Kacířem je také každý panovník, který dopouští, aby se kacíři mohli společně scházet a který neřídí své zákony podle církevních rozkazů a ustanovení, dále, který nepodporuje roz květ samospasitelné církve a který se jen zdráhá přijímat ustanovení a nařízení církevních sněmů a zavádět je u svých poddaných. Jakmile kterýkoliv vladař přestoupí jen jednu z těchto povinností, přestává být pravým panovníkem. Ztrácí všechna panovnická práva a je pouze tyranem. Takoví panovníci jsou horší než psi! Takový vladař je největším zločinem na světě a musí být podle rozkazu Písma svatého zavražděn. (Bible ovšem nikde nic takového neříká!) Nesmí mu být dovoleno panovat nad křesťanskými poddanými, neboť je Kristově víře nebez pečnější, než sám nevěřící turecký sultán. Nikdo není proto povinen pak jeho rozkazy poslou chat.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 47). Rainold dále nazývá bláznem a zaslepencem každého, kdo by tvrdil, že se takovým učením podvrací pokoj v zemi a veřejný pořádek a nebo že se podněcuje ke vzpouře proti králům. Jeho spis je přímo vzorovým příkladem, jak je Bible v rukou jezuitů překroucena a obrácena proti člověku. Učení o oprávněnosti vraždy hájili a zastávali jezuité na rozhraní 16. a 17. století snad v každém spisu, který pojednával o politice a panovnících. Tak například španělský jezuita a kardinál, František de Toledo (†1596), plně schvaluje a obhajuje ve spisu In summa casuum consientia, Lib. V., 6. atentáty a vraždy panovníků – tyranů. Jezuita Juan Mariana (1537–1623) popírá platnost všeobecného Konstantinského (Kostnického) sněmu (1414–1418), protože se na sněmu kralovraždy a atentáty zavrhly. Ve svém spise O králi a jeho výchově sám nejen vraždy schvaluje a plně doporučuje, ale zároveň ubezpečuje všechny vrahy, že za tento čin nenesou žádný hřích. Ubezpečuje, že kdokoliv by se jen pokusil kacířského krále zamordovat, zasluhuje chvály a nejvyšší pocty. Za blahosla veného atentátníka je považován i ten, kdo krále zprovodí ze světa nejen veřejně zbraní, útokem na jeho palác nebo v bitvě, ale kdo to provede i lstivě a tajně otravou nebo úkladnou vraždou při jeho spánku apod. Všechno je dovoleno, lhostejno zda tím či oním způsobem. A kromě toho popisuje i přesné návody, jak otravu jedem a dalšími prostředky provést. Italský jezuita Petr Mikuláš Serrarius píše ve svých výkladech k Bibli teorii o ospravedlně ní z vraždy. Jezuita a kardinál Robert Bellarmin (†1621), kterého Vatikán prohlásil za svého svatého, schvaluje ve spise O nejvyšší moci papeže ve věcech světských, sv. IV., str.180 zabití krále papežskými nástroji jako Boží vůli. Zřetelně hájí atentát na krále a jeho zabití také portugalský jezuita Suarez ve svém spisu Obrana víry katolické a apoštolské, kniha VI., Lisabon, 1614, kap. IV. str. 13 a 14, ve které píše: „Je článkem víry, že má papež právo svrhovat z trůnu kacířské a odbojné krále. Potom takový panovník zbavený trůnu od papeže není žádným zákonným králem nebo knížetem a když se ještě i potom zdráhá poslouchat papeže, je pak tyranem a může ho kdokoliv zavraž dit.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 49–50). 612


SVAZEK 4

Kapitola 20

Skutečně velmi krásné zásady morálky! V praxi jsme je mohli pozorovat například v době kralování Jindřicha III. a IV. nebo královny Alžběty I. Mezi nejzločinečtější jezuitské výroky patří jeden, který vzbudil veřejné pobouření na nej vyšší míru. Zasluhuje si, aby jeho naplňování veřejnost neustále hlídala a sledovala. Zasluhuje si hlubšího prozkoumání: „Mnich nebo kněz smí zabít ty lidi, kteří jsou schopni pomlouvat jeho nebo jeho společenství.“ Tímto si jezuitský řád přivlastňuje právo odstraňovat své protivníky a dokonce i své vlastní členy, kteří řád opustili a byli příliš „upovídaní“ nebo otevření. Tato „perla“ pochází z „Teologie otce LÁmy“. Stejná zásada našla své uplatnění ještě v jiném případě. Tento jezuita byl natolik bezcitný, že napsal: „Jestliže nějaký otec podlehne pokušení a zneužije nějakou ženu a ona potom zve řejní, co se stalo, a tedy ho tímto způsobem zneuctí, tentýž otec ji může zabít, aby se vyhnul ostudě!“ Jiný Loyolův syn, kterého cituje „Le grand flambeau“ Caramuel, si myslí, že tento výrok je třeba podepřít a obhájit: „otec ho může použít jako omluvu pro vraždu ženy a zachování své cti.“ Tato příšerná teorie byla používána k zastření mnoha zločinů, které církevní vrstvy spáchaly, a zřejmě byla v roce 1956 důvodem, pokud ne příčinou žalostné záležitosti kněze Uruffa.

20.5 Hřích kralovraždy předem odpuštěn Všechny výroky o ospravedlněných, předem odpuštěných a schvalovaných vraždách králů nebo i nepohodlných lidí jezuité bohatě praktikovali a praktikují dodnes. Nikdy nebyly zruše ny nebo odvolány. Pouze roku 1614 generál řádu Aquaviva vydal přísný zákaz tyto zásady ci tovat nebo o nich mluvit na veřejnosti či je jakkoliv veřejně komentovat. Že se však podle těchto zásad dál tovaryšstvo řídilo a řídí dodnes, je z historie více než patrné. Jezuitům se totiž nikdy nejednalo a nebude jednat o pravou svobodu lidí. Jedná se jim jen o jejich vlastní moc a o moc papeže nad celým tímto světem. Ve jménu křesťanství se tak děly věci ještě ukrutnější, než za vlády římských pohanských císařů nebo tatarských panovníků. Praxí jezuitů ovšem je, že jen málokdy vystoupí veřejně se zbraní v ruce. Jen málokdy se přímo osobně účastní vzpour, revolucí, povstání a atentátů. Zato o to více působí v tajnosti. Svého plánu dosahují podněcováním, pobuřováním, provokacemi, štvaním a šířením matou cích, znervózňujících zpráv. Své útoky řeší přes letáky, řídí je z kazatelen a ze zpovědnic. Toto provádí i dnes. Nejvíce prostřednictvím všech veřejnoprávních médií. Využívají při tom jednoduchého triku: Nikdo totiž nepředpokládá, že když si například koupí denní ne církevní tisk, že v něm bude číst myšlenky jezuitů. Nikdo nepočítá s tím, že když si otevře te levizi, že by mohl sledovat reportáže od jezuitů. A nikdo neočekává, že když si pustí rádio a naladí si necírkevní stanici, že by mohl poslouchat jezuitské informace. A přesto tomu tak je, jak si později si ukážeme. Řád jezuitů prostě nikdy nikde nevyčníval a nevyčnívá. Své zločinecké prostředníky (větši nou jezuitské agenty, spolutovaryše nebo najaté vrahy) pokaždé povzbuzovali nenápadně a stranou všech zvídavých očí a uší. Vždy je zatajovali. A pokud byli vyzrazeni, udělali z nich později mučedníky „svaté“ víry. V extrémních případech podnítili papeže, aby je prohlásil za svaté, jako například Jana Sarkandera v Čechách. Ostatky nutné k prohlášení za svatého se 613


SVAZEK 4

Kapitola 20

vždycky „nějak sehnaly“. Při atentátech nebo revolucích mají jezuité většinou dva, někdy i více prostředníků. Všechny jejich akce jsou organizovány tak, aby to největší prospěch přineslo řádu a Va tikánu. Všechno je to zároveň zamaskováno tak dokonale, že právě Vatikán z toho vychází vždy „nejčistší“ a s „nejupřímnější“ snahou o „urovnání“. Tak tomu bylo a je v Jugoslávii, Jižní Americe, Rusku, Severní Americe, Iráku, Turecku, Indii, Africe, Irsku, Albánii, Dages tánu a všude tam, kde proběhly nebo probíhají majetkové, mocenské nebo etnické (ná boženské) revoluce, místní konflikty, války, etnické čistky apod. Atentátníky jezuité vždy velebili, vyvyšovali a chválili za jejich „statečné a odvážné činy k větší slávě Boží“. Dělali to i přesto, že apoštol Pavel v Bibli několikrát vybízí k respektování světské vlády, právě podle příkladu Ježíše Krista.

20.6 Jezuitská přísaha utajení Zásady jezuitské morálky jsou více než strašné. Předchozí citáty jen z malé části vystihují skutečnou povahu jezuitské morálky. Velmi pozorně si nyní přečtěme některé tajné sliby, které jsou obsaženy ve dvou přísahách: V Přísaze utajení (mlčenlivosti) a v Přísaze posledního po mazání. Přísaha utajení se skládá při přechodu z oficiálního stupně jezuitského řádu do jeho tajné ho oddělení. Tam se jezuita znovu učí, ale se zvláštním zřetelem pro plnění tajných úkolů. Po skončení speciálního studia pak skládá Přísahu posledního pomazaní. Tuto přísahu skládají také ti jezuité, kteří jsou od samého počátku vyučováni k provedení tajných operací přesně podle požadavku Vatikánu nebo podle požadavku tajných členů tovaryšstva. Po složení extrémní přísahy jsou jezuitům předem odpuštěny všechny hříchy, ať provede cokoli. „Jezuitská přísaha utajení (mlčenlivosti) »Já, (jméno), nyní v přítomnosti Všemohoucího Boha, blahoslavené Panny Marie, blaho slaveného archanděla Michaela, blahoslaveného svatého Jana Křtitele, svatých apoštolů sva tého Petra a svatého Pavla, všech svatých a nebeského posvátného zástupu, z celého srdce bez vnitřních zábran vám, můj duchovní otče, přísahám, že Jeho svatost papež (jméno) je Kristův náměstek a je pravou a jedinou hlavou katolické neboli všeobecné církve na celé zemi a že dostal moc klíčů svazovat a rozvazovat, kterou Jeho svatosti udělil můj Spasitel Ježíš Kristus. Má moc sesazovat kacířské krále, knížata, státy, společenství národů a vlády. Bez jeho svatého schválení je to všechno nezákonné a může to být klidně zlikvidováno – proto hodlám a také budu až do posledních sil bránit toto učení a práva a zvyklosti Jeho svatosti proti všem uchvatitelům jakékoli kacířské nebo protestantské moci, obzvláště proti autoritě anglikánské a ortodoxní církve, kterou si tyto církve osobují, a proti všem jejím stoupencům, pokud se budou chovat jako uchvatitelé a kacíři, protivící se svaté matce církvi římské. Zapří sahám se a odmítám věrnost a poddanost jakémukoli kacířskému králi, knížeti nebo státu, jmenovitě protestantům, a poslušnost kterémukoli z jejich poddaných policejních soudců nebo úředníků. Dále prohlašuji, že učení anglikánské a ortodoxní církve, kalvinistů, hugenotů a ostatních, kteří nesou jméno protestantů, má být prokleto a také oni sami jsou zavrženíhodní a mají být proklínáni za to, že se tohoto jména nezřekli. Dále prohlašuji, že budu pomáhat, asistovat a radit všem a každému agentovi Jeho svatosti na všech místech, kde jen budu, v Anglii, Skotsku a Irsku nebo na jakémkoli jiném území nebo království, kam přijdu, a budu ze všech svých sil vyhlazovat kacířské protestantské učení a budu likvidovat všechny jejich do

614


SVAZEK 4

Kapitola 20

mnělé mocnosti, královské či jiné. Dále slibuji a prohlašuji, že bez ohledu na to, že je mi dovoleno vyznávat jakékoli kacířské náboženství v zájmu propagace matky církve, budu všechny rady jejích agentů uchovávat jako tajné a osobní podle toho, jak mi je budou občas svěřovat, a nevyzradím je přímo ani nepřímo ani slovem ani perem ani za jakýchkoli okolnos tí. Ale budu vykonávat všechno, co mi bude předloženo, dáno za úkol nebo co mi odhalíte vy, můj duchovní otče, nebo někdo z tohoto svatého kláštera. To všechno já, (jméno), přísahám skrze blahoslavenou Trojici a nejsvětější svátost svatého přijímání, kterou mám nyní přijmout, abych takto sloužil a z mé strany to vše neporušitelně zachovával. A dovolávám se všech ne beských a slavných zástupů nebes, aby dosvědčily tyto mé skutečné záměry a střežily tuto mou přísahu. Na svědectví toho si beru tuto nejsvětější svátost eucharistie a totéž dále dosvědčuji i svou rukou a pečetí na průčelí tohoto svatého kláštera.«“ (H.H. Meyers: The Inquisitive Christians; Austrálie, 1992, str. 131 – 133).

20.7 Přísaha posledního pomazání Ještě ostřeji a kontrastněji vystupují zásady jezuitské morálky v Přísaze posledního po mazání. „Je to zvláštní přísaha klíčových jezuitů, kteří jsou pověřeni speciálními úkoly ve všech vládách, vojenských kruzích nebo na poli vědy, zákonodárství, lékařství, vzdělávání, průmyslu, odborářských hnutí nebo náboženských institucí. … Tito lidé jsou velmi nebezpeční. Vím to. Vždyť jsem byl jedním z nich. V době, kdy jsem byl vázán touto přísahou, nebyla si přede mnou jista ani moje rodina.“ říká o této přísaze bývalý jezuitský kněz Dr. Rivera. Pří saha je převzata z autentické kopie, kterou zveřejnil v publikaci Dvojí kříž; vyd. California, USA: „Ceremoniál přijetí a extrémní přísaha jezuitů (skládají ji jezuité nižšího řádu při povýšení na velitele) Představený řádu pronáší: »Můj synu, byl jsi vzdělán ve způsobech, abys byl mezi římskými katolíky římským kato líkem a současně mezi vlastními bratry špionem; dokonce se nebudeš váhat snížit k tomu, abys byl mezi Židy Židem a mohl o nich shromáždit všechny informace jako věrný voják papeže pro blaho tvého řádu: Nikomu nevěřit, nikomu nedůvěřovat, mezi reformátory být re formátorem, mezi kalvinisty být kalvinistou, mezi protestanty (tj. mezi těmi, kdo protestují a nesouhlasí s učením římskokatolické instituce) být všeobecně protestantem, k získání jejich důvěry. Hledej možnost mluvit z jejich kazatelen a s veškerou silou a prudkostí tobě vlastní opovrhuj naší svatou církví a jejím papežem. Byl jsi vzdělán v tajném zasévání žárlivosti a ne vraživosti mezi národy, žijícími v pokoji a v míru, abys je podněcoval ke krvavým potyčkám, vtahoval je do vzájemných válek, vyvolával revoluce a občanské války… Ve společenstvích ná rodů, provinciích a v zemích, které jsou nezávislými a prosperujícími ve vědě, v umění, ekono mice a hospodářství… udržuj kontakt s revolucionáři tak, abys ty země přivedl k válečným po tyčkám. A to vše čiň tajně, společně se svými jezuitskými bratřími, kteří by mohli být na druhé straně, ale otevřeně proti těm, s nimiž bys mohl být spojen s jediným cílem, aby církev mohla být vítězem… Při tom všem pamatuj, že cíl světí prostředky… Tvým úkolem je být špionem a shromažďovat všechny informace, fakta a statistické údaje ze všech možných zdrojů… vetřít se do rodin protestantů a heretiků všech druhů a charakterů, stejně jako obchodníků a bankéřů, zákonodárců, do všech škol a univerzit, do parlamentů a zákonodárných sborů, mezi soudce státní rady s tím, že »všechno všem« pro papeže, jehož služebníky jsme až za hrob… všechny instrukce jsi získal jako novic, pomocník, zpovědník i 615


SVAZEK 4

Kapitola 20

kněz, ale ještě nemáš znalosti potřebné k vedení Loyolovy armády v papežských službách… Musíš sloužit v pravý čas jako nástroj a vykonavatel svého přímého nadřízeného, protože nikdo jiný, kdo není pověřen svatým úřadem, nemůže pracovat s krví pohanů, protože »bez vy lití krve, nemůže být nikdo spasen.« Proto, abys byl správně připraven ke své práci a zabezpe čil si své spasení, budeš navíc ke své předcházející přísaze poslušnosti vůči svému řádu, za každých okolností uznávat a oddaně sloužit papeži. Opakuj nyní po mně: Já, (jméno), nyní v přítomnosti všemohoucího Boha, svaté Panny Marie, svatého archanděla Michala, svatého Jana Křtitele, svatých apoštolů, svatého Petra a Pavla a všech svatých nebeských zástupů. …(dále kněz přísahá) – slibuji, že nebudu mít své žádné vlastní názory, že uposlechnu každý příkaz od svých nadřízených, že půjdu kamkoli do světa a udělám cokoli, o co budu svým představeným nebo papežovým agentem požádán, že budu vyvolávat války – tajně nebo otevřeně – a že budu bojovat proti protestantismu, že budu dělat vše pro to, abych odstranil protestantismus ze světa, ať jsou to lidé z jakékoli sekty a ja kéhokoli věku. … Dále přísahám a prohlašuji, že kdykoliv se naskytne příležitost, vyprovokuji válku, skrytě nebo otevřeně proti všem heretikům, protestantům a liberálně smýšlejícím lidem tak, jak je mi nařízeno, abych je vykořenil a odstranil z tváře celé země. Abych nešetřil nikoho s ohledem na věk, pohlaví nebo stav… … a budu tyto odpadlíky věšet, upalovat, ničit ohněm a pohřbívat zaživa, vařit, likvidovat, stahovat jim kůži, škrtit je, párat jim břicha a těhotným ženám párat lůna, zabíjet jejich ne mluvňata tím, že je budu vrhat hlavou proti zdi, abych je roztříštil o zeď za tím účelem, abych zničil navěky toto zlořečené pokolení… V případě, že to nebudu moci dělat otevřeně, pak to udělám tajně. Budu tajně používat jed a otrávených nápojů, škrcení a škrticích provazů, tenkých ocelových dýk nebo kulek bez ohle du na postavení, vážnost, pocty, úctu, hodnost, důstojnost nebo autoritu člověka nebo lidí, bez ohledu na jejich životní podmínky, veřejné či soukromé, kdykoliv mne k tomu vyzve agent papeže nebo vedoucí Bratrstva svaté víry, Tovaryšstva Ježíšova.“ Přesně to, co v těchto přísahách jezuité slibují, dělali a dělají neustále. Dějiny i současná doba jsou plné krve, kterou tajně vylili! Tajemství je jejich základní heslo, jejich dennodenní chléb a jejich jméno. V samotné řeholi je kromě běžné členské základny několik stupňů utajení, takže ani představení a vedoucí jezuitského kláštera, koleje, školy, semináře apod. přesně neví, kdo má z přítomných nebo hostů jaké funkce a skutečné poslání. Vzpomeňme na případ indických obchodních společností. Tam byla celá řada jezuitských misionářů a celá řada tajných jezuitů – obchodníků. Utajení bylo důkladné, proto ani oficiální jezuité nic nevěděli o tajné části tovaryšstva. Neměli ani ponětí, kdo do této skupiny patří. A tak je tomu i v dnešní době. Vzpomeňme si na úvod Dr. Rivery k této knize Tajné dějiny jezuitů o pronikání jezuitů do všech vrstev lidské společnosti a do všech oblastí, kde lidstvo cokoliv vytváří. Je nutné na tomto místě připomenout, že ačkoli tito lidé nosí šat kněze, nejsou násle dovníky Ježíše Krista. Pokud by byli pravými křesťany neboli pravými následovníky Ježíše Krista, nemohli by nikdy takovou přísahu slíbit, ani z ní cokoliv splnit. Nemohli by ve sku tečnosti ani výše uvedenou přísahu vyslovit. Sliby silně připomínají slib členů teroristických náboženských organizacích, což, jak poznáme později, není náhoda. Čtenář si jistě již mnohokrát během předchozích kapitol všiml, že „křesťanství“, které jezuité a katoličtí hodnostáři neustále na veřejnosti tolik proklamují, není ve skutečnosti ono pravé původní novozákonní křesťanství z Písma svatého. Zde by měl čtenář už jasně chápat, že jezuitsko–katolický systém je plný okultních mystérií a plný násilí a nenávisti proti objek

616


SVAZEK 4

Kapitola 20

tivní pravdě, svobodě, pokoji, lásce a štěstí. Měl by už rozumět tomu, že jezuitství Bibli úplně popírá.

20.8 Zásady jezuitské morálky Jezuitská morálka se dodnes řídí několika trvalými nikdy neodvolanými zásadami. Sou hrnně jsou vyjádřeny už v předchozích přísahách, ale nyní se podívejme, na kterých bodech jezuitské morálky jsou přísahy postaveny. Jsou to ve skutečnosti hlavní zásady jezuitské mo rálky celého jezuitského řádu: ZÁSADA PRAVDĚPODOBNOSTI. Tuto zásadu převzali jezuité od dominikánů. Při uplat ňování této zásady se svědomí nezabývá jednáním. To se podle jezuitů dá vždy ospravedlnit pravděpodobnými důvody nebo míněním, které zastává nějaký vysoce studovaný nebo posta vený učitel titulu „Doctor gravis“. Podle této zásady je tedy dovolen každý čin, pokud se dá i jen trochu nějak odůvodnit. Takže mohou být provedeny i ty největší zločiny, pokud je jejich nutnost motivovaná jakýmikoliv alibistickými důvody. Takové zločiny pak nejsou trestné. Ji nými slovy tato zásada zní: „Je správné udělat cokoliv, když existuje pravděpodobnost, že je to správné, a to i v tom případě, že je pravděpodobnější, že to je špatné.“ ZÁSADA ÚMYSLU. Podle této zásady se může bez obvinění svědomí spáchat jakýkoliv čin zakázaný přikázáním, pokud nemá člověk v úmyslu tím hřešit, ale naopak se tím snaží dosáh nout chvályhodného výsledku. Takže nikdo nehřeší, byť by páchal skutek sebezločinnější nebo sebenemravnější, pokud svůj zločin podloží dobrým úmyslem a jakýmkoliv dovoleným cílem. Šlechetnost záměru ospravedlňuje činy, které jsou všeobecnou mravností a lidskými zá kony již odsuzovány. Jinými slovy je to zásada, že účel nebo cíl světí nebo posvěcuje prostředky. ZÁSADA O VÝHRADÁCH V MYSLI (nebo také O ZATAJENÍ V MYŠLENKÁCH). Podle této zásady je dovoleno, aby ten, kdo odpovídá anebo skládá svůj slib či přísahu, se omezil jen na částečnou pravdu, než tomu napovídá jeho celkový obsah řeči. Nikdo se tedy nedopouští lži a podvodu, když si k odpovědi, slibu nebo přísaze tajně přimyslí podmínky, které ten, komu je například slib skládán nezná. Kdo například žádá přísahu, pak neví, že přísahající svou přísahu svázal svými tajnými podmínkami a učinil ji na nich závislou. Podle jezuitů ne hřeší ten, kdo používá dvoj– i vícevýznamových slov, aby jimi klamal ve svůj prospěch. Proto se také této zásadě někdy říkalo ZÁSADA DVOJSMYSLNOSTI. Podle této zásady je povolena i křivá přísaha. Jezuita Suarez například píše: „Pokud se použije dvojsmyslných výrazů, nejedná se o kři vou přísahu. Za lež považujeme pouze to, co si odporuje s myšlenkami mluvícího, protože ten není ve svých myšlenkách zavázán souhlasit s myšlenkami posluchače.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 53). Z toho tedy vyplývá, že jezuita může tvrdit jakoukoliv lež, kterou on sám nazývá pravdou, protože je o ní ve svých myšlenkách přesvědčen. Vůbec nemusí dbát na to, co si o ní myslí druzí. To může dělat i v takových případech, kdy se jedná o objektivně prokazatelnou sku tečnost. A tu právě může nazvat lží, protože on sám je přesvědčen o své pravdě. Nikdo po chopitelně však neprokáže, jestli vědomě nebo nevědomě. Podle toho se tedy jezuita vůbec nemusí přiznat k tomu, že patří do řádu tovaryšstva, pokud se ho na to zeptá někdo „nepohodlný“. Může popřít úplně všechno, a přitom nehřeší. Může dokonce před tím, kdo se táže i řád pohanět, nadávat na něj a zesměšnit ho, a přesto

617


SVAZEK 4

Kapitola 20

bude bez hříchu. I když bude jezuitou a třeba i velikým jezuitským funkcionářem, přesto může své členství v řádu zapřít. Při rozhovoru s jezuitou se tedy vůbec nemusíte dopátrat žádné pravdy, protože vás může krmit lží od začátku až dokonce, aniž se přitom začervená nebo jakkoliv zastydí. On mluví pravdu; podle řádové zásady nelže a naopak může ze lhaní obvinit vás, protože vy odporujete tomu, co on si o tom myslí a o čem on je přesvědčen, že je pravda. Jezuita Sanchez podává několik příkladů: „Pokud je někdo, kdo zabil kněze vyslýchán, může odpovědět: »Nezabil jsem kněze« – a může přitom myslet na jiného kněze stejného jmé na. Anebo pokud měl v myšlenkách skutečného kněze, o kterém je řeč, může odpovědět: »Ne zabil jsem ho« – s tajným dovětkem v myšlenkách: »Před jeho narozením«. Taková chytrost je velmi užitečná, aby se zatajilo všechno, co musí zůstat utajeno a co by jinak bez lži a křivé přísahy utajeným zůstat nemohlo. Tohoto klamu můžeme použít podle veškerého práva, kdykoli ve svém životě chceme zachovat svou čest nebo obhájit svůj majetek nebo vykonat ně jaký dobrý skutek. … Kdo má učinit ženě slib, že si ji vezme za manželku, může přísahat tak, že si ve svém srdci doplní: »Později, pokud se mi zalíbí«“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryš stva Ježíšova, str. 53). Podle učení jezuitů můžeme při skládání slibu nebo přísahy slibovat a přísahat co chceme a na co chceme. Jenom musíme mít v myšlenkách, že nic nesplníme. Jezuité Escobar a Molina učí: „že slib nezavazuje, pokud jsme neměli v úmyslu se jím zavázat. Řekneme-li tedy: »Uči ním to«, chápe se pod tím, že to učiníme, pokud mezitím nezměníme svoji vůli.“ Jezuita Busenbaum píše: „Kdo přísahal povrchně, nepotřebuje přísahu zachovávat, neboť nepřísahal, ale jen si s přísahou zahrával.“ A jezuita Gordon doplňuje, že se přísaha nemusí respektovat ani před světským zákonem, ani při vstupu do jakéhokoliv jiného řádu kromě jezuitského. Píše, že v těchto ostatních řádech naopak jezuitský slib poslušnosti, čistoty, chudoby a po slušnosti papeži vůbec nemusí platit. Nikdo z jezuitů není povinen jej dodržovat. A korunu tomu všemu nasadil jezuita Tamburini, generál řádu, když napsal, že žádný duchovní, i přesto, že před soudem přísahal pravdomluvnost, nemusí tuto přísahu dodržet a respektovat. Nemusí vraždu nebo jiný zločin ani přiznat, neboť pro duchovního je světský soud podřadnou a nepříslušející záležitostí. Před soudem vůbec není povinen sdělit pravdivou výpověď a soudce může klamat dvojsmyslnými slovy, aniž by se tím jakkoliv dopustil lží. Svou vinu není povinen vůbec přiznat. (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 53–54).

20.9 Jezuité a Desatero přikázání Tyto „vysoce mravní“ zásady nejen, že jezuité nikdy nezrušili a neodvolali, ale dokonce k nim v každém století vždy něco přibylo. Například pravidlo: Jestliže víte, jakou správnou cestou máte své žádosti směrovat, pak ne existuje žádný skutek, který byste nemohli učinit. Je dovoleno učinit úplně všechno. Odtud ply ne, že jezuita udělá úplně všechno. Každý hřích, na který si vzpomenete a každý hřích, který si snad ani představit nelze, je v jezuitských spisech tímto pravidlem legalizován. Jak historici ukazují, z božích přikázání si jezuité nedělají vůbec nic. Jejich výklady k Desateru jsou skutečným posměchem celému Božímu Zákonu. Jsou „perlou“ v jejich „vysoce mravní“ morálce. Tak například přikázání: „Cti otce svého i matku svou, ať se prodlouží tvé dny na zemi, kte 618


SVAZEK 4

Kapitola 20

ré ti dá Hospodin Bůh tvůj.“ (2. kniha Mojžíšova, 20. kapitola, 12. verš) vykládají takto: „Syn si může přát smrt svých rodičů, aby po nich zdědil, pokud to nečiní z nenávisti nebo jiných příčin. Také se může syn, aniž by se dopustil smrtelného hříchu, radovat ze smrti svého otce, kterému platil zaopatření (dnes pečovatelskou službu) a nebo jestliže dědí jeho statky.“ „Není hříchem ukrást otci nepatrné věci.“ „Syn svému otci smí ukrást to, co by mu otec, kdyby ho o to syn požádal, stejně dobrovolně přenechal a nebo jestliže chce syn ukradené věci použít k nějakému dobrému skutku.“ „Jestliže se v opilství syn dopustil vraždy svého otce, je mu dovo leno se z tohoto zločinu radovat, stejně tak i nad bohatstvím a statky, které po smrti otce dostane.“ Generál Tamburini v jednom svém spise praví: „Vyhledávám smrt svého otce, ne že by byla jeho neštěstím, ale proto, že je mým prospěchem a nebo důvodem k mému prospěchu.“ Jiný jezuita píše: „Jedná-li se o záchranu vlasti, smí syn svého otce zavraždit.“ „Katoličtí synové smí své vlastní rodiče obvinit z kacířství, i kdyby věděli, že za to budou jejich rodiče upáleni nebo popraveni mečem, pokud chtěli tito rodiče své děti odvést od jejich víry.“ A španělský kardinál a jezuita, František z Toleda (†1596), dokonce tvrdí, že takovým ot cům mají synové nejen odepřít veškerou podporu, ale synové je mohou i zabít, pokud by je ot cové násilím nutili k odpadnutí od víry. (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 54–55, 56). O přikázání „Nezabiješ“ (2. kniha Mojžíšova, 20. kapitola, 13. verš) napsali nejváženější bohoslovecké kapacity a učitelé jezuitské morálky, kteří se pak většinou stali i generály řádu, například toto: „Abychom zachovali svou čest a nebo pomstili učiněná příkoří, můžeme svého odpůrce zabít, a to i úkladně.“ „… nemůže se ten, kdo zavraždil svého nepřítele, jmenovat zá keřným vrahem, i kdyby to byl učinil tajně, neboť se od svého nepřítele může každý dočkat jenom toho nejhoršího … i ten, který vraždí svého nepřítele, se kterým se ale již předtím smířil na základě dohody, že již nebude více ukládat o jeho život, nemůže být nazýván zákeřným vrahem, jedině že by s oním nepřítelem vstoupil ještě předtím ve vroucnější přátelství.“ „… zavraždit člověka, byť i nevinného je dovoleno za jistých okolností, … jako byl-li někdo těžce uražen, … i když uražený jest mnichem nebo světským duchovním, je mu dovoleno svého pro tivníka zavraždit.“ „Každý duchovní je oprávněn zavraždit beze všech ohledů toho, kdo by za mýšlel jeho a nebo řád hanobit pomluvou a nebo vinit ze zločinu.“ Pomluvou a zločinem je však u jezuitů všechno, co se jim samotným nelíbí a s čím nesou hlasí. Právě proto musel například zemřít i Edmond Paris, z jehož knižní předlohy nejvíce čerpáme. „Kněz může v mnohých případech zavraždit utrhače na cti. Ano, někdy to dokonce i učinit musí.“ „… je dovoleno zavraždit toho, kdo by u soudu svým křivým svědectvím uvedl nás (jezuity) v nebezpečí, abychom byli odsouzeni k smrti a nebo k jinému těžkému trestu. Je to pouhá obrana.“ Křivé svědectví podle jezuitů je takové, které uvádí jezuity v nebezpečí. Ne rozhoduje, zda je pravdivé nebo ne. Jezuité plně schvalují i potrat plodu, zvláště u svobodných nebo bohatých žen a schvalují také atentáty na „kacířské“, nekatolické krále a panovníky, jak jsme již uvedli dříve. Ještě obšírněji a detailněji rozebírají jezuité přikázání „Nesesmilníš, Nezcizoložíš“ (2. kni ha Mojžíšova, 20. kapitola, 14. verš). Dělají to s takovou akrobacií alibismů a omluv a s ta kovými podrobnými popisy detailů z manželské nevěry a z nemanželského sexuálního života, že jejich bohoslovecký mravoučný popis může být vzorem mnohým pornografickým časopi sům i v dnešní době. Z jejich líčení sexuálních zákonných i nezákonných praktik a různých or gií lze vyrozumět, že v popisech ve skutečnosti nacházeli zvláštní zálibu. Bílek píše, že při 619


SVAZEK 4

Kapitola 20

čtení jejich mravoučných, sexuologických spisů o manželství, předmanželství, snoubeneckých vztazích apod. čtenář nabývá dojmu, že se jezuité museli k popisování podrobností inspirovat v nevěstincích, protože každá stránka zapáchá tím „nejsprostším a nejodpornějším výkalem“ (str. 57). To všechno je pak popisováno pod rouškou důkladného seznámení čtenáře – kněze se sexuálním životem. Na stejnou skutečnost ukazuje ve svých knihách podrobně i exjezui tský kněz A. Tondi. Ovšem spisy jezuitských bohoslovců se vyznačují nejenom pornografickými detailnostmi, ale v duchu „vyvýšení Boží slávy“ hlásají sexuální nezákonné praktiky jako řádu dovolené a zákonné, pokud se to vše děje „k Boží cti a slávě“. Např. jezuita Escobar ve svém spise Theol. Moral. Tract., sv. VI., ex. 7. a 103. píše: „Kněz i mnich mohou svléknout kněžské roucho, i kdyby to činil proto, aby navštěvoval ne věstince. Přičemž nepropadne žádnému trestu, poněvadž má úmysl ho po vykonaném skutku zase obléci. Činí dobře, protože by jinak v kněžském obleku způsobil duchovnímu stavu jen ostudu.“ Jiný učitel jezuitské morálky píše: „Přijde-li duchovní, i přesto že je seznámen s ne bezpečím, do kterého se vydává, k ženě, se kterou má milostné zápletky a je-li dopaden při samotném aktu cizoložství od jejího manžela a toho zabije, aby zachránil svůj život, proto se jistě ještě nestal nezpůsobilým k zastávání svého úřadu.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryš stva Ježíšova, str. 58). Profesor Bílek ve své knize ukazuje na tzv. Španělskou kázeň – jemné pošlehávání metlič kou po obnažených stehnech a zádech – kterou dávali jezuité zvláště mladým kajícnicím. Když s tím ve městě Löwenu (Lovani, Levnu) poprvé 1552 jezuité vystoupili prostřednictvím spolku Paní kajícných, podvolilo se zpočátku pouze deset dam. Časem si však ženy a dívky, a to i počestné, oblíbily tuto kázeň natolik, že samy prosívaly své jezuitské zpovědníky, aby u nich v tomto druhu pokání a kázně pokračovali a aby v tomto způsobu zpovědi pokračovali i napříště. V roce 1553 měl spolek už přes tisíc žen rozdělených do čtyř provozoven Španělské kázně. Šlehání metličkou se pak praktikovalo už na celé obnažené ženské tělo, a to dokonce i veřejně při různých jezuitských procesích. Dále Bílek podrobně ukazuje, že s tím také vzrostl počet znásilnění a různých milostných a nemravných afér. Španělská kázeň se pak přelila i na mladé chlapce. Nakonec se musel jezui tský řád dennodenně potýkat s utajováním cizoložných a pedofilních, homosexuálních afér. Například v roce 1728 byla celá Evropa seznámena se sexuálním zneužitím mladé, osm náctileté, fanaticky pověrčivé a pobožné dívky Kateřiny Cadierové. Ta byla ve chvíli svého psychického vyšinutí sexuálně zneužita svým jezuitským zpovědníkem Girardem, rektorem královského semináře v Toulonu. Celý případ skončil před soudem a podplacený francouzský soud Girarda osvobodil a dívku poslal do blázince. Takových případů, jak to zachycují různé historické dokumenty, bylo po celé Evropě na ti síce. Jezuité pisatele těchto dokumentů většinou vyhledali a zlikvidovali umučením jako utr hače na cti. Jejich dokumenty zfalšovali a nebo pisatele ještě za jejich života přinutili, aby se sami stali jezuity a aby pak své předchozí spisy nazvali „ďábelským výplodem zplozeným de bilitou, která je motivována pomstychtivostí.“. Přinutili je, aby všechno písemně odvolali „dobrovolně a ze svého vlastního nového jezuitského přesvědčení“. Konec těchto spisovatelů odhalujících pravdu byl pak většinou takový, že byli (a stále jsou a opět budou) umučeni v tajných jezuitských mučírnách. O tom svědčí například životní příběh exjezuity Petra Jarriega, který roku 1647 utekl z jezuitského řádu a stal se protestantem. Proti jezuitům sepsal mnoho obviňujících faktů o jejich nemorálce a nemravnostech s ženami, děvčaty a chlapci. Podrobně vylíčil procesy z

620


SVAZEK 4

Kapitola 20

vleklých soudních jednáních podplacených soudů a další aféry. Roku 1650 byl opět vtažen do jezuitského řádu (jezuité tvrdí, že šel dobrovolně a rád) a když své knihy písemně odvolal a pošpinil (byl to opravdu on?), byl pak v Antverpách v jezuitské koleji drasticky zbaven života. Ovšem i životní příběh exjezuitského kněze Dr. A. Rivery v našem 20. století je jasným dů kazem hrozivé nenávisti jezuitského řádu a Vatikánu ke všem, kdo se odváží napsat o nich ob jektivní fakta bez jakéhokoliv zatajení. Ve svých sešitech Rivera popisuje, jak byl již v sedmi letech odveden svou zbožnou matkou do jezuitské školy, jak se pak vypracoval až mezi nej vyšší, tajné jezuity, jak asistoval při různých tajných úkolech, jak pracoval při infiltraci ná boženských hnutí, jak se mu podařilo z řádu utéct a jak začalo jeho mnoholeté pronásledování Svatým officiem (to je moderní vatikánskou inkvizicí – pokračovatelkou středověké inkvizice). Popisuje, jaké nachystali na něj léčky a jak z nich s pomocí svých přátel, i když kolikrát na pokraji svých sil, svého zdraví a svého života jen tak tak vyvázl. Jeho knihy, traktáty a přednášky jsou jezuity falšovány. Na internetu je možné si dokonce o něm přečíst, že se vrátil k jezuitskému řádu a že je nyní hlavním jezuitským agentem vraždící protestantské spisovate le a vydavatele a jiné lži. Jsou to snahy jezuitů jej úplně zničit. Zavraždění Edmonda Parise jezuity v 70. létech našeho století hovoří úplně za všechno. Tento odvážný člověk odhaloval jezuitský teror na Srbech v chorvatském NDH, odkryl pravdu o postoji Vatikánu vůči Francii a nechal ve svých spisech vyplavat pravdu o chystaném útoku Vatikánu a jezuitů proti celé Evropě. Více však už nestačil…

20.10 Odpovědnost všech jezuitů Stejným způsobem jezuité komentují ostatní přikázání Desatera Bible svaté. U všech bodů Desatera je dovoleno všechno. Vyvstává tedy otázka, proč byl Boží Zákon vůbec dán, když se podle jezuitské výchovy a morálky může s klidným svědomím porušovat. Po přečtení jezui tských spisů o morálce nakonec čtenář konstatuje, že pro řád tovaryšstva Desatero neplatí. Mohou si s ním dělat, co chtějí. A ani trochu se nezachvějí studem nad tou nezměrnou drzostí. Ne nadarmo jsou jezuité nazýváni všemi poctivými a upřímnými věřícími řádem Tovaryšstva Satanova, neboť Ježíš Kristus Boží Zákon respektoval a všechny své následovníky k jeho do držování nabádal. Není žádného zločinu, hříchu, křivdy, přestupku, provinění nebo kriminálního činu, který by se jezuitskou věroukou nedal ospravedlnit, obhájit a očistit. Marně jezuité dokazují, že předchozí zásady nejsou v jejich ústavě uvedeny. Jezuitští teologičtí „velikáni“ všechny zásady jasně ve svých výkladech k Bibli nebo ve svých spisech o katolické morálce formulují. Seznam některých nejdůležitějších spisů a jmen uvádí na příklad i Bílek na stranách 51–64 své knihy. Každý jezuitský spis, který vyšel nebo právě tis kem vychází, je vydán se schválením a povolením jezuitských otců revizorů v Římě a se schválením samotného generála řádu. Nebezpečná morálka jezuitů proto není záležitostí jednotlivých teologických vykladačů, ale vždycky celého řádu. Pokud by si „morální“ teologické výklady řád jako celek nepřál, nedo staly by povolení k tisku. Navíc stanovy řádu výslovně nařizují jednotu jezuitského učení. Všichni učitelé řádu musí jednotně vyučovat, jednotně vést, jednotně postupovat a nesmí exis tovat žádné zřetelné výkladové odchylky. Jezuita Gretser praví: „Učitelé řádu sepsali veliký počet bohosloveckých spisů; my vy znáváme všichni totéž učení a vyslovujeme je na nesčíslných místech soukromě i veřejně ve

621


SVAZEK 4

Kapitola 20

školách.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 64). Odpovědnost za všechny teologické výklady jezuitských bohoslovců ke katolické věrouce tedy nenesou jedinci, ale vždy celý řád najednou.

20.11 Tajná mafie jezuitů Není pochyb o tom, že se jezuitům objektivní fakta o jejich řádu a způsobu jejich života nelíbí. Na příkladu jejich nenávisti proti literatuře faktů můžeme pozorovat vlastní rozdělení řádu na členy oficiální a neoficiální. Chceme-li o nich totiž vynést na povrch skutečná, pravdivá fakta, pak musíme ignorovat jejich nastrčený oficiální předvoj. Ten je v novinách, časopisech, rozhlase a televizi vy chvalován a dáván za vzor zvláště školství a kultuře. Tak je tomu například v případě sklada tele Jana Dismase Zelenky v Čechách, který je neustále propagován jako vysoký přínos ba rokní kultuře. Nebo v případě Bohuslava Balbína jako jazykovědce, básníka Fridricha Torsta, Z.F. Kadlinského, Josefa Dobrovského (měl jeden rok noviciátu před zrušením řádu), režiséra Joffého a dalších. A stejně tak je to i v případě mnoha malířů (de Conteho aj.) ať už jezui tských nebo jenom pro řád najatých. Totéž objevíme i v případě mnoha vědců, lékařů, dokto rů, právníků, politiků, herců apod. jako vysoký přínos v malířství, ve vědě, v humanitární po moci, v činnosti červeného kříže, ochotnických divadelních souborů apod. Tato oficiální část jezuitského řádu je vystavována na odiv celé veřejnosti neoficiální částí řádu. O těchto oficiálních a všeobecně známých a „lidstvu prospěšných“ postavách jezuitského řádu je většinou psáno v katolických časopisech a knihách katolických vydavatelství (v Če chách je to např. Zvon, Vyšehrad, Karmelitáni, Kolumbus, Paulínky, Doron, Cesta, Refugium Velehrad, Cor Jesu, Portál, Krystal OP a další). Tam jsou se vší pompézností jezuitskými či projezuitskými spisovateli vyvyšováni a chváleni jako přínos pro národ. Jsou oslavováni jako zakladatelé a div ne jako vynálezci nemocnic, škol, charitativních domů, kolejí, kostelů, kul tury, umění, vědy apod. O tom, jak se dnes jezuitský řád vychvaluje a hodnotí sebe jenom v tom nejlepším světle jako „prospěšný celému lidstvu“, se také dozvíme na internetu. Zde jsou stovky a stovky nej různějších kontaktů na jezuitské školy, koleje, univerzity a různá jezuitská výchovná střediska ve všech světadílech. Reklamní tažení těchto institutů sítí internetu je stejně tak intenzivní, jako běžné obchodní reklamy. Pokaždé jde o římskokatolickou propagandu. Z těchto všech oficiálních informací se však o zákulisí jezuitské řehole nedozvíte téměř vů bec nic. Tyto všechny informace jsme museli vypustit jako lobbistické a prokatolické. Probírá te se jenom předhozenou hromadou, prázdnou slámou a pouhým pláštěm zakrývajícím sku tečný život řádu. Špička ledovce, nevinně čistá a bílá pod sebou ukrývá mnohem větší díl mrazivé masy ledu, který však nevidíme. Oficiální část řádu kryje – a často ve své naivitě nevědomky – část neoficiální. Taková je morálka jezuitů. Tajní členové řádu vždy bojují prostřednictvím nastrčených oficiálních členů. Tak je tomu i v případě boje proti knihám, časopisům a periodikám, proti historickým materiálům a různým fotografickým údajům, které odhalují zákulisí tovaryšstva. Proti takovým faktům bude vždy vedeno různorodé nepřátelské tažení s cílem všechno zničit. V pozadí cíle stojí tajní jezuité. Autoři této knihy si proto nedělají žádné iluze, že bude tato kniha kladně přijímána. Lze více než předpokládat, že řád tovaryšstva bude proti této knize mluvit, psát a filmovat, aby ve 622


SVAZEK 4

Kapitola 20

řejnost varovali, že kniha nemluví pravdu. Budou popírat úplně všechno, co je v ní napsáno. Když ne hned, tak časem určitě. Spojí své síly s historiky a vědci a budou se snažit dokázat pravý opak toho, co kniha přináší. Autoři se v této knize totiž zaměřili právě na onen větší, neviditelný díl ledovce, na neofici ální část jezuitského řádu, o jehož životě má ta oficiální menšina žebravých mnichů jen velmi mlhavé a naprosto neuspořádané mínění. Lze tedy očekávat, že ona skupina nevědomých mnichů se bude srdnatě bít „ve jménu pravdy“, aby tím nevědomky a v naivitě kryla jejich hlavní část – velmi dobře organizovanou tajnou jezuitskou mafii. Povel k zahájení boje proti faktům, které tato kniha přináší, pochopi telně nevydá nikdo jiný, než ono tajné jezuitské podsvětí. Je to totiž součástí jezuitské mo rálky.

20.12 Tajné instrukce jezuitského řádu Tajné instrukce jezuitského řádu (nebo také: Tajné pokyny Tovaryšstva Ježíšova) je malá, útlá knížečka o 17 kapitolách přibližně na padesáti stránkách A5, v nichž jsou (jak je tomu u jezuitů zvykem) až s dětinskou prostoduchostí vypsány metodické pokyny pro jezuity nejvyš šího stupně zasvěcení a působící předně v politických a diplomatických službách státu a církve, dále pro vedoucí jezuitské kněze působící ve zpovědní službě a pohybující se v nejvyš ší sféře společnosti, dále pro vysoce postavené jezuitské kněze působící v duchovní službě a také pro vedoucí kněze působící ve sféře školství a výchovy a pohybující se mezi mládeží vy tipovanou jako budoucí římskokatolickou elitou národa. Celá kniha „Tajné instrukce jezuitského řádu“ (v angličtině) je uvedena v PŘÍLOHÁCH na konci posledního svazku jako Příloha č. 14. Jako informační vzorek přinášíme čtenářům poslední kapitolu z této knihy: „Kapitola XVII. Metody, jak vyvyšovat Tovaryšstvo 1. Máme-li se v zásadě starat o všechno, i když jsou to maličkosti, musíme mít stejné názo ry nebo alespoň vnější úctu. Neboť tímto způsobem můžeme stále víc a víc rozšiřovat a posi lovat Tovaryšstvo, strhnout bariéru, kterou jsme už zdolali ve světovém obchodě. 2. Když takto budeme všechno posilovat, potom moudrostí a dobrým příkladem budeme lepší než všichni ostatní otcové, zvláště pak faráři atd. atd., až nás budou lidé chtít více než všechny ostatní. Budeme veřejně vyhlašovat, že faráři nemusí mít tolik vědomostí, že i bez nich se mohou dobře zhostit svých povinností. Budeme uvádět, že jim mohou pomáhat rady od Tovaryšstva, které se pak právě z těchto důvodů bude moci oddávat všem studijním oborům. 3. Tuto doktrínu musíme vštěpovat králům a panovníkům, že totiž KATOLICKÁ VÍRA NE MŮŽE EXISTOVAT V SOUČASNÉM STAVU BEZ POLITIKY. V tomto směru je nutné postu povat velmi sebejistě. Tímto způsobem si musíme získat náklonnost mocných a BÝT PŘIJATI DO TĚCH NEJTAJNĚJŠÍCH RAD. 4. Musíme si udržovat jejich dobrou vůli vypisováním zajímavých údajů a poznámek ze všech stran. 5. Nemalým přínosem bude, když budeme obezřetně vyvolávat rozbroje mezi mocnými a budeme likvidovat nebo rozšiřovat jejich moc. Ale pokud dosáhneme alespoň zdání, že mezi nimi došlo k usmíření, potom my z Tovaryšstva budeme jednat jako míroví vyjednavači a bude se tak s námi zacházet, takže nás nikdo jiný nepředčí.

623


SVAZEK 4

Kapitola 20

6. Mocné stejně jako ostatní lidi musíme všemi možnými prostředky přesvědčit, že Tovaryš stvo nenaplňuje proroctví opata Jáchyma jinak než působením zvláštní Boží Prozřetelnosti, aby se totiž navrátili a vyvýšili Církev, kterou ponížili kacíři. 7. Až získáme přízeň mocných a biskupů, bude naprosto nezbytné zmocnit kaplany a bre bendáře, aby přesněji reformovali duchovenstvo, které v jiných dobách žilo za určitých pravidel s biskupy a směřovalo k dokonalosti. Také bude nezbytné podnítit opatství a preláty – ty, které nebude tak těžké získat. Budeme upozorňovat na lenost a hloupost mnichů, jako by byli dobytkem, protože to bude pro Církev velmi výhodné, když budou všechny diecéze obsaze ny členy Tovaryšstva. Navíc by to byl tentýž apoštolský stolec, zejména pokud by se Papež vrátil jako časný vládce nad veškerými movitostmi, neboť právě tak, jako je nutné kousek po kousku velmi tajně a dovedně zvětšovat pozemské majetky Tovaryšstva, nesmíme pochybovat o tom, že svět vstoupí do zlatého věku, aby se těšil z dokonalého všeobecného pokoje, abychom se drželi Božského požehnání, které sestoupí na Církev. 8. Pokud ale nemáme naději, že toho můžeme dosáhnout, pak je nutné, aby došlo ke skan dálům. MUSÍME BÝT OPATRNÍ A ZMĚNIT SVOU TAKTIKU, MUSÍME SE PŘIZPŮSO BOVAT DOBĚ A ROZEŠTVAT PANOVNÍKY - SVOJE PŘÁTELE, aby vedli vzájemné strašlivé války, takže BUDOU VŠUDE ÚPĚNLIVĚ PROSIT O PŘÍMLUVU TOVARYŠSTVA, abychom se mohli zapojit do veřejného usmiřování, neboť bude příčinou obecného dobra a budeme od měněni NEJVYŠŠÍMI CÍRKEVNÍMI HODNOSTÁŘI a ještě LEPŠÍMI PREBENDANTY. 9. Zkrátka aby Tovaryšstvo nakonec mohlo ještě počítat s přízní a vlivem vládců, způsobí me, ŽE TI, KTEŘÍ NÁS NEMILUJÍ, SE NÁS BUDOU BÁT.“ (Secret instructions of the Soci ety of Jesus, 1612 Krakow, Polsko, 1882 San Francisco, California, 1995-1997 internet, kap. XVII.).

624


SVAZEK 4

Kapitola 21

Kapitola 21

Útlum tovaryšstva 21.1 Ekonomická a politická moc jezuitů kterých Tovaryšstvo Ježíšovo dosáhlo v Evropě i v dalekých zemích, i když byly Úspěchy, občas prostřídány nějakými nezdary, mu na dlouhou dobu zajistily převažující postavení. Ale jak jsme se již zmínili, čas nepracoval v jejich prospěch. Vyvíjelo se myšlení a protože vě decký pokrok směřoval k osvobozování mysli, bylo pro obyčejné lidi i monarchy čím dál tím těžší snášet převahu těchto zastánců „teokracie“. Také mnoho zlořádů, které se zrodily z úspěchů jezuitů, rozdělilo tovaryšstvo zevnitř. Kromě politiky, ve které bylo hluboce zapojeno, jak jsme již viděli, na úkor národních zájmů, bylo možné jeho stravující činnost brzy pociťovat i v oblasti ekonomiky. „Otcové se příliš mnoho zapojovali do záležitostí, které neměly nic společného s nábožen stvím, jako například do obchodování a směnárenství nebo jako likvidátoři bankrotů. Římská kolej, která měla zůstat intelektuálním a morálním modelem všech jezuitských kolejí si ne chávala vyrábět v Maceratě v obrovských množstvích látku a za nízkou cenu ji prodávala na trzích. Jejich střediska v Indii, Antilách, Mexiku a Brazílii brzy začaly obchodovat s produkty kolonií. Na Martiniku jezuitský prokurátor vytvořil obrovské plantáže, které obdělávali černošští otroci.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 190–191). To je jen malá ukázka obchodnické stránky dřívějších zahraničních „misií“, která je dnes úplně stejná. Římská církev nikdy nepohrdla tím, když mohla mít ze svých „duchovních“ vý dobytků i časný zisk. V tom byli jezuité úplně stejní jako všechny ostatní řády a ještě je i před čili. V každém případě je dnes známo, že bílí otcové patří mezi nejbohatší majitele půdy v Severní Africe. Loyolovi synové byli natolik aktivní, že těžili co nejvíce jak z práce „pohanů“, tak i z jejich duší. V Mexiku mají dodnes stříbrné doly a cukrové rafinerie. V Paraguayi čajové a kakaové plantáže a továrny na koberce. Také dodnes chovají dobytek a každým rokem exportují neko nečné tuny masa, kůže a tuku stejně tak, jako i mléčných produktů. Už dříve například vyvá želi 80 000 mezků ročně. (Andre Mater, kterého cituje Pierre Dominique, La politique des Jesuites, str. 191). Jak můžeme vidět, evangelizace „rudých dětí“ byla dobrým zdrojem příjmů. A aby dosáhli ještě větších zisků, neváhali otcové zpronevěřit státní poklad nebo jakékoliv jiné státní prostředky. Je to vidět například na známém příběhu o tak zvaných krabicích čokolády. Ty byly vyloženy v Cadixu, avšak místo čokolády byly ve skutečnosti plné zlatého prášku. Biskup Palafox, kterého papež Inocenc VIII. vyslal jako apoštolského návštěvníka, mu v roce 1647 napsal: „Veškeré bohatství Jižní Ameriky je v rukou jezuitů.“ Stejně tak výhodné byly i finanční záležitosti. „V Římě převáděli jezuitské fondy platby portugalskému velvyslanectví ve jménu portugalské vlády. Když do Polska přišel Auguste le Fort, otevřeli vídenští otcové kreditní účet pro tohoto chudého monarchu u jezuitů ve Varšavě. V Číně půjčovali otcové obchodníkům peníze za 25%, 50% a dokonce i za 100% úvěr.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 191).

625


SVAZEK 4

Kapitola 21

21.2 Papežova snaha oslabit moc jezuitů Skandální nenasytnost jezuitského řádu, jeho pokleslá morálka, jeho neutuchající politické intriky a jeho zasahování do výsadních práv farnostního i klášterního duchovenstva, rozdmý chalo všude smrtelné nepřátelství a nenávist. Mezi vyššími třídami získal řád tu nejhorší po věst. Ve Francii jeho snaha o udržení lidí ve formální a pověrčivé zbožnosti dala průchod ne vídanému osvobození mysli. Jezuitský řád žebravých mnichů blahobytněl nestydatou rychlostí. Začínal v prostředí nemocných a žebráků, v prostředí úplné chudoby a asketismu a už záhy byl nejbohatším řá dem světa. Ignác z Loyoly tovaryše vybavil fanatickou poslušností, věrností a podřízeností řádu a papeži. Po Ignácově smrti 31. července 1556 se už za tři dny dal od profesorů zvolit do funkce generálního vikáře Itálie Jakub (Jayme) Lainez, kterému bylo tehdy 46 let. Patřil mezi nejpanovačnější, nejúskočnější, nejvychytralejší a nejpyšnější jezuity. Do roku 1558 konal funkci provinciála Itálie a generálního vikariáta. Pak jmenoval více profesorů, kteří mu byli oddáni a ti ho v květnu 1558 na generální kongregaci zvolili za generála. Papež Pavel IV. měl snahu řád dostat plně pod svoji kontrolu, neboť se obával, že řád ve své moci přeroste Vatikán. Radikální Lainez to okamžitě poznal a nechal ihned kongregací po tvrdit ústavu a stanovy tak, jak je spolu s Ignácem sestavili. Přidal však výklady a nová pravidla ústavy, které nemohl přidat za života Ignáce, protože by s nimi Loyola nesouhlasil. Nyní byla jeho pravidla vesměs politická a majetková začleněna a schválena, a tím se řád pří mo postavil proti novým i dřívějším papežovým podmínkám. Teprve pod hněvem a hrozbou papeže Pavla IV. řád přijal a schválil i nové požadavky Va tikánu, a sice konání církevních hodinek a volbu generála řádu na dobu maximálně tři roky. Tím chtěl papež moc jezuitského řádu oslabit, neboť si uvědomoval, jaké nebezpečí z jezuitů začíná plynout. Jezuité si však tajně usmyslili, že papežovy nové podmínky budou zachovávat jen do konce života tehdy už osmdesáti tříletého papeže. Hned za dalšího papeže, Pia IV. byly tyto podmínky Lainezem i papežem samotným zrušeny. Po smrti Laineze 1565 by zvolen třetím generálem vévoda z Kandie a bývalý katalonský místokrál František z Borgie (Francisco de Borgia, František Borgia z Gandie) (1565–1572), který prohlásil: „Jako beránkové jsme začali, nyní panujeme jako vlci. Vypověděli nás jako psy, obnovíme se jako orlové.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 233). Za papeže Řehoře XIII., velikého přítele jezuitů, byl zvolen za generála řádu Belgičan Mercurian (1572–1580) a po něm Neapolitán Claudius Aquaviva (1581–1615), který měl ve likou podporu v císaři Rudolfu II. a v polském králi Zikmundovi. Za to tehdejší papež Sixtus V. řád omezoval jak jen mohl. Dokonce zakázal přijímání nováčků, nařídil změnit jméno řádu, zrušil jim všechny hodnosti a odmítl jejich poslušnost jako neopodstatněnou. Proti tomu vše mu generál Aquaviva čelil s takovou mistrnou diplomacií a politikou, že nakonec k žádným změnám nedošlo a dodnes je nazýván druhým zakladatelem řádu. Majetek a světové postavení řádu se natolik zvýraznilo, že ani další papež ani panovníci si již k řádu nic nedovolili. Duchovní monopol měl ve skutečnosti řád samotný. Pak nastoupil Říman Mutia Vitelleschi (1615–1645). Ten se snažil řád dostat zpátky do pů vodních kolejí Ignácovy ideje, to je hlavně do původní chudoby, střídmosti a skromnosti. Vedlo ho k tomu totiž několik věcí. Jednak si uvědomoval, že pokud budou jezuité nepokrytě a veřejně bažit po moci a plést se do politiky, bude to vůči nim živit nenávist všech ostatních římskokatolických řádů a světa a to by vyvolalo další vlnu odporu papežského dvora. A jednak tu byl důvod, který úzce souvisel s vnitřní organizovaností řádu a s hrozbou přerozdělení moci 626


SVAZEK 4

Kapitola 21

uvnitř řádu: Podle ustanovení zakladatele řádu měli žít professové řádu totiž v úplné chudobě, vydr žováni jenom almužnami a podle dalšího ustanovení měly úřady, jejichž chod vyžadovaly světské, neduchovní povinnosti, zejména rektoráty kolejí, spočívat v rukou duchovních po mocníků (koadjuktorů). Počet do všeho zasvěcených professů byl proto na počátku velmi ma lý. Při zakladatelově smrti jich bylo celkem 35 mezi 1000 „údy“ a na první generální kongregaci roku 1558 jich bylo shromážděno jen 25. Tato „aristokracie řádu“ měla však tím mocnější vliv, čím více byla sama oproštěna od veškerého úřadování a věnování se všem úředním povinnostem. Roku 1615, jak píše Bílek na stranách 234 až 235, však došlo k náhlému zvratu. Počet professů začal nepoměrně vzrůstat. Zapojovali se do spravování úřadů, stali se rektory kolejí, užívali jejich platů a zaopatřovali si pohodlný život v přepychu. Organizaci výuky a církevní činnost přenechávali mladým, nezkušeným lidem. Tak se záhy professové zbavili všech ob tížných povinností, oprostili se od povinných dohledů nad nižším stavem a nad svými pod řízenými a nakonec dosáhli vůči svému generálovi nezávislého postavení. Tím však byla generálova moc náhle omezena. Veškerá moc již nevycházela jako dříve od hlavy řádu, nýbrž z jeho údů, tedy nikoli z Říma, ale z jednotlivých provincií. Jednotliví professové, zvláště zpovědníci a vychovatelé na královských a knížecích dvorech nabyli ob rovské rozhodující moci, čím nastal průchod ctižádosti a další rostoucí nezávislosti na Římu. Hrozilo, že se vnitřní struktura řádu zhroutí a že se přetransformuje na zcela úplně jinou or ganizaci. To mělo za následek, že generál Vitteleschi vydával jednu encykliku za druhou, v nichž jezuity napomíná, aby přestali být nadutí, pyšní a chamtiví, aby přestali vyhledávat pohodlí, životní rozkoše, aby se přestali zabývat politikou a své síly věnovali výhradně duchovnímu vzdělání. Káral je, že mnozí příliš propadli volným, dokonce i nemravným zásadám, bez uzdnému probabilismu, že bez jakéhokoliv odporu bují nezávislost jednotlivých provincií a také vzájemná řevnivost jezuitů z různých národností mezi sebou, zatímco jezuita nemá žádnou národnost znát. Neustále se v jeho encyklikách opakují zákazy braní úplatků a vy dávání jakýchkoliv peněz na obchodování. Apeluje na zachovávání a dodržování pravé evangelické chudoby. Generál řádu nebyl u mocných professů oblíben. Usilovali o jeho předčasné ukončení vlá dy odstoupením a o co největší omezení jeho moci. Nicméně změny, které generál v řádu za hájil, aby nastolil původní stav, byli královskými a šlechtickými dvory přijímány s úlevou a s pochopením a postupně dosáhl dokonce i veliké podpory u samotného papeže. Pak nastoupil majetku přející Vincenzo Carafa (1646–1649), dále František Piccolomini (1649–1652), pak Alexandr Gottofredi (1652–1662), Němec Goswin Nickel (1662–1664), Jan Pavel Oliva (1664–1682), který si zvláště cenil pohodlí, nádhery a rozkošnického života a to i v letech 1661–1664, kdy byl vikářem generála, Karel Noyelle (Charles de Noell) (1682– 1697), Belgičan Thyrois Gonzales (1697–1706), Angelo Tamburini (1706–1730), Pražák František Retz z České provincie (1730–1750), J. Visconti (1751–1755), Al. Centurioni (1755–1757), Lor. Ricci (1758–1773) – zemřel jako poslední generál řádu po zrušení roku 1755. Všichni tito generálové, každý svým dílem, přispěli k přetvoření jezuitského řádu a k ohromnému bohatství, které řád těsně před svým zrušením vlastnil. Řád radikálně změnil svoje původní hodnoty, svůj původní směr a cíl za úplně jiné. Jak píše Bílek: „Monarchistický živel řádu podlehl aristokratickému. Sbor sebezapírajících bojovníků se stal spolkem v rozkoši žijících lstivých diplomatů. Řád založený k podpoře a

627


SVAZEK 4

Kapitola 21

obraně papežské moci provozoval politiku na svou pěst a často se spojoval, aby posiloval říši Francouzskou proti papežské stolici. Zvláště hájil církevní samostatnost ve Francii (ga likanismus) proti centralistickým snahám římské kurie. Jezuitské koleje, které byly předtím vzornými vzdělávacími a výchovnými ústavy, se staly sídly nepravosti, nekázně a nemravnosti. Zpočátku bývalo zvykem, že chlapci, vstupující do řádu, darovali své jmění chudým, později však jejich jmění připadlo koleji, do které vstoupili. Když pak četné dotace a dary, které udě lovali horliví katolíci jezuitskému řádu v 16. století, časem přestávaly, …snažili se jezuité ten to nedostatek nahradit zakládáním průmyslových podniků, továren, zřízením směnáren v kole jích, zavedením obchodu ve všech částech světa, zvláště ve svých misiích (osadách) v Americe a v Azii, jehož středisko bylo v Lisabonu.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 233). I přes nesmírné bohatství jezuitského řádu však politická situace poslednímu generálovi nepřála a jasně jezuitům naznačovala, že řád není již vítaným hostem v žádné zemi. Nicméně materiální blahobyt, kterému se tovaryšstvo těšilo a se kterým disponovalo, po stavení získaná u vladařských dvorů, na která jezuité vsadili a zejména podpora Svatého stol ce, kterou pokládali za nepohnutelnou, udržovala řád v naprosté jistotě ještě v předvečer jeho zkázy. Cožpak od doby svého založení až do poloviny 18. století již neprošli jezuité několika bouřemi a neprožili kolem třiceti vyhoštění? Téměř pokaždé však byli dříve či později přivo láni zpátky, aby znovu obsadili své ztracené pozice. I v 18. století zakládali jezuité průmyslové podniky, továrenské komplexy a směnárny nejen v kolejích, ale i na veřejnosti. Postavili mnoho bank a zřídili mnoho obchodních společností ve všech kontinentech světa. Přesto, že byl jejich konec na spadnutí, necítili z dů vodu svého majetku žádné dlouhodobé nebezpečí. Ani prvnímu signálu z roku 1741, kdy jim papež Benedikt XIV. zakázal jakékoliv provozování obchodních činností ve všech částech svě ta, nevěnovali přílišnou pozornost. Nařízení jako obvykle ignorovali. Svět se však halil do nové politiky. Ta razila cestu logického rozumu a tedy i útlum jezuitskému řádu.

21.3 Nástup otevřené nenávisti vůči jezuitům Ale nový útlum, který jezuitům hrozil, měl být tentokrát téměř úplný. Trval více než 40 let. Napomohl tomu boj jezuitů s jansenisty a s duchem inteligentní vzdělanosti ve Francii. Ta pronikla ideami 18. století již velmi brzy, což mělo za následek rozhodný odpor proti církvi a všemu náboženství vůbec. Nejvíce podivné a překvapující je to, že první útok proti mocnému tovaryšstvu nepřišel proto z Francie, jak všichni očekávali, ale z hlavní bašty jezuitů v Evropě, z nejkatoličtějšího Portugalska. Právě odtud, kde byla jezuitská moc zakořeněna nejvíce. Ještě v roce 1750, když Josef I. Emanuel Portugalský nastoupil po smrti svého otce Jana V. na trůn, byl portugalský dvůr silně jezuitsky smýšlející. Všichni princové, princezny a kněžny měly za své zpovědníky jezuity, všechna důležitá úřední místa byla v rukou jezuitů a stejně tak i všechen strategický státní potenciál. Jednou z příčin povstání proti jezuitům byl vliv, který nad touto zemí měla od začátku století Anglie. Ze všech stran Evropy se již jasně ozývaly stížnosti a protesty proti tajným jezuitským organizacím a společnostem. Množily se stížnosti na jejich tajné i oficiální zása dy. Vesměs všude se ukázaly jako nebezpečné pro státní záměry. A poznalo to i Portugalsko, když uzavřelo se Španělskem dohodu – Madridskou smlouvu. Tato dohoda uzavřená v roce 1750 vymezila hranice v celé Jižní Americe. Portugalsko vy měnilo se Španělskem hned téhož roku 1750 na základě této smlouvy kolonii Sacramento za 628


SVAZEK 4

Kapitola 21

obrovské území na východ od řeky Uruguay, kde pracovali jezuité v sedmi jezuitských reduk cích. Tím území s přibližně 29 000 Guaraniů přešlo pod správu a vládu Portugalska. V dů sledku toho se museli jezuitští otcové se svými rudými „obrácenci“ na katolickou víru stáh nout podle nové hranice na vymezenou stranu na území Španělska. Pak ozbrojili Guarany a vedli další dlouhou partyzánskou válku. Nakonec zůstali pány země. Ta byla pak později navrácena Španělsku. Jak jsme již o tom psali, samostatná portugalská armáda tam totiž neu stále prohrávala a úspěch nastal teprve, když se toto vojsko spojilo se španělským. Indiánský odpor byl pak nakonec poražen a indiáni dostali na vybranou. Museli se buď podrobit a nebo přestěhovat. Portugalský premiér a králův první ministr od roku 1756 a rádce slabého, bázlivého a prostopášného krále Josefa I. Emanuela Portugalského, markýz Sebastian Josef Pombal z Carvalho a Mello, se cítil skutečně uražen. Kromě toho se jako bývalý žák jezuitů nedržel jejich učení, ale inspiraci čerpal raději od francouzských a anglických filozofů než od svých starých vychovatelů. Takže si uchoval logickou mysl. Král Josef I. v tomto muži poznal jasný a nepředpojatý rozum. Ponechal mu zcela státní řízení v jeho rukou, i když ho původně na mi nisterské křeslo vynesli sami jezuité skrze královského jezuitského zpovědníka P. Josefa Mo riera. Král Josef I. Portugalský byl úplný protějšek svého ministra markýze Pombala. „Tento král se skutečně nestaral o nic, byl líný, churavý, věčně znuděný a státní záležitosti přene chával zásadně jiným; jeho oblíbenou kratochvílí byly vyjížďky na řece Tejo v doprovodu krásných žen a muzikantů.“ (René Fülöp–Miller: Tajemství a moc jezuitů, str. 452). Ministr Pombal byl rázné a silně vůdčí povahy a svého vlivu využil k obnovení a povzne sení Portugalska. První ránu jezuitskému řádu zasadil tím, že zřídil zvláštní obchodní mara ňonskou společnost. Ta kontrolovala veškerý obchod s Maranhao – dnešní Brazílií – a udě lovala novým obchodníkům licenci k obchodu. Podmínkou bylo, že nesmí být jezuita. Další ránu řádu zasadil, když z Lisabonu vyhnal jezuity Balastra a Fonseku a všechny jejich kolegy, protože začali z kazatelny proti Pombalovi a jeho reformaci štvát Portugalce a zuřivě přitom vyhrožovali atentátem na krále i na Pombala.

21.4 Lisabonské zemětřesení a jeho následky pro jezuity 1. prosince 1755 v 9.40 na svátek Všech Svatých nastalo v Lisabonu strašlivé zemětřesení. Téměř celé město Lisabon se obrátilo během malé chvilky v rozervané sutiny. Toto zemětře sení zasáhlo velkou část Evropy, Afriky a Ameriky. Otřesy země byly pozorovány i v Grónsku, v Západní Indii, na Madeiře, v Norsku i ve Švédsku, dále ve Velké Británii a až v Irsku. Hřmot hromu i ničivá vlna zemětřesení v zemské kůře dvakrát proletěly naší Zemí. Byla zasažena plocha přes deset milionů čtverečních kilometrů. Stejný otřes jako v Evropě byl i v Africe. V Alžírsku byla poblíž Maroka pohlcena do země dokonce celá vesnice s téměř desíti tisíc obyvatel. A když se vlna zemětřesení znovu hnala přes pobřeží Španělska a Portugalska, pro padala se celá města do země i tam. V Cádizu vznikla mořská záplavová vlna vysoká téměř dvacet metrů. Ničila všechno, co bylo na pobřeží. Některé z největších portugalských hor se třásly v samotných základech. Jejich vrcholy se otevíraly, jejich stěny praskaly a tříštily se na kusy. Podivuhodné na tom bylo to, že ze samotných hor vylétávaly obrovské kusy skal a za sypávaly nedaleká údolí neobvyklou rychlostí. Z hor vycházely vysoké ohnivé plameny, které šlehaly i z bočních puklin. Epicentrum zemětřesení bylo pod Španělskem a Portugalskem. V Lisabonu během prvních pěti minut náhle zahynulo přes šedesát tisíc lidí. Otřesem moř ského dna se vytvářely ničivé vlny Tsunami. Nová lisabonská hráz, postavená z mramoru byla

629


SVAZEK 4

Kapitola 21

v té době pokládána za nejpevnější přístavní hráz v Evropě. Krátce po té, co se na ní seběhlo tisíce lidí, protože tam nepadaly zříceniny domů, se náhle utrhla a pohltilo ji moře. Nevy plavalo ani jedno tělo. Zřítily se všechny kostely, chrámy, katedrály a kláštery. Sesuly se velké veřejné budovy, koleje, univerzity a školy. Pak asi dvě hodiny po zemětřesení náhle vypukl v Lisabonu požár. Ten zuřil přes tři dny a nebylo možné jej vůbec uhasit. Co zůstalo po zemětřesení, pohltil oheň. A protože k zemětře sení došlo ve svátek, byly všechny katolické a jezuitské stavby přeplněny lidmi. Jen velmi malému počtu lidí se podařilo z nich uniknout. Hrůza lidí byla nepopsatelná. Nikdo neplakal. Všude vládl takový chaos a zoufalství, že na pláč nebylo času. Lidé šílení hrůzou pobíhali sem a tam, od řítících se domů k řítícím se domům. Matky zapomínaly na své děti a utíkaly pro obrazy nebo sochy ukřižovaného a sva tých. Lidé utíkající z kostelů byli zatlačeni zpátky davem lidí utíkajících do kostelů pro ochranu svatých. Nadarmo objímali oltáře a líbali obrazy. Nadarmo vyvyšovaly dřevěné kříže k nebi, nadarmo líbali hostie, nadarmo se dotýkali ostatků svatých. Sochy, obrazy, oltáře, re likvie, kněží i tito pověrčiví lidé byli v okamžiku pohřbeni pod těžkými kvádry církevních staveb. Zříceniny jim byly hrobem. Jenom hrubé odhady hovoří, že v Lisabonu byly tehdy sta tisícové ztráty na lidských životech. Jezuité toto zemětřesení označili jako trest boží za všechna „příkoří“, která jim nenáviděný „zvrhlý a odpadlý“ učedník Pombal udělal. Dokonce měli takovou drzost, že mezi lidem vy volávali paniku kázáním o tom, že dokud bude Pombal na živu, že bude takových zemětřesení víc. To byla poslední kapka ministrova trpělivosti. Roku 1757 provedl třetí útok na jezuitský řád dvěma královskými dekrety. Těmi jezuitům zakázal vykonávání necírkevního soudnictví v Brazílii a Paraguayi. Zároveň dekrety nařizovaly, aby se indiáni přestali nazývat otroky a již více se za ně nepovažovali. Současně s tím vymohl Pombal na králi povolení vyhnat všechny jezuity z královského dvora. Museli odejít i všichni zpovědníci a rádcové královské rodiny. Navíc dostali jezuité i zakázáno veřejně kázat. Po několika hádkách s jezuity pak Pombal vydal pro veřejnost letáky. Jeden z nich měl ná zev Stručný přehled o jezuitském království v Paraguayi, který vzbudil veliký rozruch. Mnoha lidem otevřel konečně oči. Letáky popisovaly všechna veliká zvěrstva, křivosti, pod losti i nemravnosti, které jezuité v Jižní Americe a zvláště v Paraguayi prováděli. Letáky od halovaly jediný cíl jezuitů – založit si svůj nekontrolovatelný jezuitský stát pro nekontrolova telnou výchovu svých následovníků. 8. října 1757 a pak ještě 10. února 1758 se na popud Pombala obrátil král Josef I. k papeži Benediktu XIV. Král žádal, aby papež svou mocí zakročil proti hrubým zločinům jezuitů, kteří ignorovali i ty nejzákladnější zákony na udržení veřejného pořádku a klidu v Portugalsku. Papež byl s jejich politickou kriminalitou, při které vyvolávali vzpoury, revoluce, odboje a války mezi Portugalskem a Španělskem už od samého počátku, podrobně seznámen. Byl mu předložen celý soupis jasných důkazů o jezuitských lichvách, úrocích, bankách, směnárnách, clech, mýtném a dvojím finančním metru pro sebe a pro jiné. Podrobně byl seznámen s jejich hospodářskou a obchodní mezinárodní kriminalitou. Věděl o obchodních ztrátách, které při podvodných jezuitských obchodech utrpěly všechny katolické státy včetně samotného Va tikánu. Král si také papeži stěžoval na drzost jezuitů, se kterou špiní královo a ministrovo jméno. Také poukázal na to, jak se jezuité snaží i Vatikánem uznávaný mír mezi oběma krá lovstvími zničit a přeměnit v další krveprolití. Král papeže požádal o důsledné prověření jezuitských pravidel o chudobě a další body současné ústavy. Hned 1. dubna 1758 dostal lisabonský kardinál Josef de Saldanha papežské zmocnění s plnou papežovou mocí prověřit celý jezuitský portugalský řád „od hlavy až k patě a nic nevy 630


SVAZEK 4

Kapitola 21

nechat.“ Lisabonský kardinál dostal navíc i tajný úkol prověřit oprávnění královy stížnosti, co se týká obchodování a finančnických machinací. Kardinál prověřil všechny majetkové a vlastnické vztahy jihoamerických a portugalských jezuitů. Na základě toho vydal 15. května 1758 okamžitý zákaz celému jezuitskému řádu jakkoliv obchodovat a provádět jakékoliv finanční transakce pod pokutou duchovní klatby. Zjistil, že například jejich koleje, školy a univerzity jsou ve skutečnosti perfektně vybavenými sklady a tajnými tržišti, bankami, směnárnami, uzenářstvími, solírnami masa, běžnými obcho dy, palírnami lihovin, balírnami tabáku, výrobnami kuřáckých potřeb a kdoví čím ještě, jenom ne duchovním posvátným územím. V lisabonské diecézi navíc kardinál zbavil jezuity se vší platností nejen kázání, ale i zpovídání. Toto nařízení dal 7. června 1758 přibít na dveře všech kostelů, které po zemětřesení ještě zbyly a na všechny zbylé domy, a to ve všech okolních městech.

21.5 Atentát na krále Josefa I. Generál řádu Vavřinec Ricci si nově zvolenému papeži Klementu XIII. (1758–1769) postě žoval, jak je jeho řád v Portugalsku „nesmírně pronásledován a perzekuován“ a jak jeho řád „zakouší těžké chvíle“. Žádal, aby u portugalského dvora svou mocí zakročil. Velký příznivec a přítel jezuitů, papež Klement nařídil novou komisi, která však potvrdila rozhodnutí komise předchozí v čele s kardinálem Saldanhem. Bylo konstatováno, že si generál nemá vlastně na co stěžovat, protože žádné pronásledování řádu neexistuje. Ale jezuité se vší drzostí, která je jim naprosto vlastní tvrdili, že všechno, co se jim klade za vinu, je vymyšleno a že mají důkazy o zaujatém vyšetřování. A když ani to nepomohlo, za čali osnovat plány na zavraždění krále. Plánovali atentát s tím, aby ho provedl někdo ze šlech tického rodu. Přitom chtěli, aby vina za atentát padla na jezuitský řád a pak, aby komise náhle zjistila omyl a nevinu řádu. K atentátu sehnali mnoho nespokojených šlechtických rodin, zvláště pak markýzu Terezu de Tavorovou. V noci 3. září 1758 se atentát uskutečnil, ale nepovedl se. Naštěstí byli vypátráni nejen všichni účastníci atentátu (markýza Tereza z Távora se svým manželem markýzem Francisco de Tavorou, šéf spiknutí vévoda z Aveiru, nejvyšší hofmistr i se svým synem u královského dvora, generál jízdy a bývalý místokrál v Indii se svými dvěma syny a ještě několika dalšími šlechtici z rodu de Tavora), ale byli vypátráni i jezuité, kteří se na atentátu účastnili (Morier – bývalý králův zpovědník, de Costa – bývalý zpovědník královny, dÓliveira – bývalý zpo vědník královských princezen, Malagrida, Perdigao – generální prokurátor řádu, Soarez – brazilský prokurátor, Henriquez – portugalský provinciál a mnoho dalších jezuitů). Ti pak byli doživotně uvězněni v krutých podmínkách. Markýza, vévoda a ostatní šlechtici byli 13. ledna 1759 popraveni. O tak blízkém termínu popravy bylo rozhodnuto také na základě toho, že v prosinci obsadilo vojsko lisabonské domy jezuitů a hledalo v nich ukryté zbraně, které se tam skutečně i našly, i když ne ve množství, v jakém se předpokládalo pro účely státního převratu. Proto hned na to 19. ledna 1759 vyšel královský rozkaz k zabavení majetku, peněz a všech statků, důchodů, příjmů a platů všech členů jezuitského řádu po celém portugalském králov ství a k zatýkání členů řádu. Všem poddaným se zakazovalo jakékoliv stýkání s jezuity. Ještě téhož dne vydal ministr Pombal na veřejnost spis, který obsahoval „bezbožné a revoluční blu dy, kterým členové Tovaryšstva Ježíšova učili odsouzené zločince.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 241). 631


SVAZEK 4

Kapitola 21

Král Josef I. pak druhého dne, 20. ledna 1759 oznámil papeži, jaká opatření proti jezuitům ve své říši učinil, aby se před nimi uchránil a zůstal při životě. V únoru 1759 byli všichni jezuité v hlavním městě shromážděni do tří domů a zároveň začal výprodej jejich potravi nových zásob z ostatních domů stejně jako jejich kuchyňského zařízení. V dubnu 1759 pak bylo celé tovaryšstvo oficiálně vypovězeno z Portugalska a král požádal papeže o povolení všechny duchovní stavět v případě porušení zákonů země před světský soud. To papež Kle ment, ovlivněný a vedený jezuity zamítl. Ve svých listech ze dne 11. srpna 1759, adresovaných králi, papež přiznává, že provinilí jezuité sice zasluhují trest, ale vyslovuje přání, aby byli uše třeni veřejného potrestání. Celkově se jezuitského řádu zastával. Povolil králi potrestat pouze atentátníky. Naopak papež na krále v dopise naléhal, aby jezuitský řád v Portugalsku a v ce lém království zase povolil, protože on sám chystá důkladnou nápravu jezuitského řádu, která pak bude plně vyhovující. Markýz Pombal však tyto sliby Vatikánu prohlédl. Důrazně na papeži znovu žádal povolení reformy v soudnictví v tom, že by duchovní postavil v případě porušení portugalských zákonů před necírkevní soud. Papež opět odmítl a Pombal proto přerušil s Vatikánem diplomatický styk. Jeho následkem byl z Portugalska vypovězen tajný příznivec jezuitů, papežský nuncius.

21.6 Odvážný markýz Pombal Nad tímto krokem jezuité jásali, protože nyní očekávali, že pověreční a pobožnůstkářští Portugalci rozpoutají povstání proti přerušení styku s Vatikánem. Těšili se, že revoluce smete krále a jeho ministra z trůnu. Iniciativně se chopili díla a mezi lidmi opět rozšiřovali pro tivládní letáky. V nich krále, ministerstvo i celý dvůr pomlouvali a vyzývali k povstání. Brzy však poznali, že opět přestřelili. Markýz neohroženě vytrval ve svém úmyslu jezuity z Portugalska vyhnat tak, aby se již nikdy do Portugalska nevrátili. Učinil taková opatření, aby se jezuité nevrátili ani tajně, jak to pokaždé všude běžně dělali. Věděl, že musí jezuity sesadit ze všech funkcí a úřadů, aby o Portugalsko již nejevili zájem. Nedopřával jim pokoje. 28. srpna roku 1759 byla jezuitům královským rozkazem odňata licence ve školství. Dosta li zákaz školy nejen obstarávat, vyučovat a mít nad nimi dozor, ale nesměli je již ani stavět, ani přičleňovat ke svým kolejím. Kromě toho nikdo z jezuitů bez výslovného svolení nesměl své jezuitské objekty opustit ani na krok. Atentátníci byli ve státním vězení, ostatní jezuité ve vězení svých klášterů a kostelů. Všechny statky a majetek jezuitů byl zabaven. Nakonec byli jezuité královským rozkazem 3. září 1759 znovu „prohlášeni za veřejné od bojníky, zrádce, nepřátelé a rušitelé veřejného pořádku a míru v zemi a byli ze všech zemí portugalské říše vypovězeni pryč.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 243). Pouze ti novicové a osoby řádu, kteří ještě nesložili žádný závazný, slavnostní slib a kteří měli portugalskou národnost nebo národnost těch zemí, které patřily k Portugalsku, směli v Portu galsku zůstat. Na znovuuvedení řádu byl vyhlášen trest smrti a zabavení majetku. A stejný trest platil i pro Portugalce pro případ, kdyby si s jezuity chtěli cokoliv ústně nebo písemně začít. Nesměli pomáhat ani těm, kteří již z řádu vystoupili a nebo patřili k řádu jiného státu.

21.7 Vyhnání jezuitů z Portugalska Bez prodlení se přikročilo k realizaci. Všichni jezuité byli dopraveni během září a října 1759 do církevního města Civitavechie v církevním státu (1 100 jezuitů). Uvězněni v Lisabo 632


SVAZEK 4

Kapitola 21

nu byli pouze představení portugalských kolejí, prokurátoři amerických misií a z ostatních portugalských zámořských držav (celkem 250 jezuitských kněží). Jezuité byli proto staženi i z Indie, Ameriky a Asie. Na památku osvobození portugalské říše od zpupného jezuitského řádu byla dokonce vyražena i pamětní mince. Aby se však jezuitský řád nemohl v budoucnu vymlouvat a překrucovat dějiny svého vy hnání, dal ministr Pombal sebrat všechny jezuitské spisy, všechna obvinění sepsaná proti jezuitům a všechny dokumenty, mapující život a zhoubnou činnost jezuitů v Portugalsku. Z toho byly utvořeny knihy pod názvem Dedução Cronológica e Analítica, 1. vydání 1767. Ty pak byly podle originálů velmi precisně rozmnoženy. Knihy tvořily stejné svazky. Po jednom kuse pak tyto svazky vlastnily všechny šlechtické rody, portugalský královský dvůr a soudní dvůr. Svazky byly ukryty i na strategických portugalských zámcích a hradech. Všude byly uschovány pod přímým ministrovým osobním dohledem do zvláštní schránky opatřené třemi zámky. Schránka pak byla vždy ukryta na tajném a bezpečném místě. Jedině tak byla větší zá ruka, že se jezuité těchto dokumentů nezmocní, a to ani tajnou lstí. Tyto dokumenty v podobě knihy byly navíc přeloženy do všech evropských jazyků. Překlady dostaly název: Sbírka nejnovějších spisů, jednajících o dějinách jezuitů v Portugalsku. Z této sbírky jsme čerpali i do této knihy. Větší část uvězněných jezuitů vlivem drsných podmínek ve vězení zemřela. Zbytek byl po smrti krále Josefa I. roku 1777 propuštěn a odvezen do Vatikánu. Pouze jeden jezuita byl ve vězení roku 1761 zabit – sedmdesáti pětiletý páter Gabriel Malagrida, neboť měl různá vidě ní a slyšitelné duchovní projevy Panny Marie, jež mu diktovala velmi zmatený a nevěrohodný spis a svaté Anně, o sobě samé, o Boží Trojici a o Ježíši Kristu, a který nahlas rozmlouval s Bohem, s Ignácem z Loyoly a s Karlem Boromejským. Byl proto uznán za pološíleného ďá belského bludaře a jako takový byl z toho důvodu 20. září 1761 ve vězení zardoušen a jeho ostatky byly ještě ten den spáleny na hranici. Tím byla ukončena éra portugalských jezuitů. Se slávou a mocí přišli, vládli a žili, s han bou a naprostým ponížením skončili. Pochopitelně, že ale jen na krátkou dobu, neboť po smrti ministra Pombala se do země tajně opět dostali. Pombalův literární čin stejně jako jeho celoživotní boj proti řádu jsou dodnes pro jezuitský řád natolik znervózňující záležitostí, že ještě po dvou stech letech, roku 1982, píše odplatou o Pombalových metodách vůči tovaryšům jezuitský portugalský časopis, že „předjímaly způso by Goebbelsovy a Stalinovy (K. Maxwell, Pombal. Paradox of the Enlightenment (Cambridge, 1995), str. 20).“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 179).

21.8 Zrušení jezuitů ve Francii Vyhnání jezuitů z Portugalska a trvalý zákaz jejich navrácení vyvolala v Evropě rozruch. Zvláště pak ve Francii, kde jezuité provedli 5. ledna 1757 ve Versaile na krále Ludvíka XV. atentát. Brzy na to také vyšel najevo bankrot jezuitského otce Antoina La Valetteho (jiní píší Lavaletta), který rozhodujícím způsobem přispěl k vyhnání jezuitů z Francie. Atentát na krále provedl Robert Fr. Damieus. O něm se vědělo, že byl několik let kuchařem v jezuitské koleji v Arrasu. Potom na doporučení jezuitů sloužil jako sluha rozličných šlechti ců. Od jezuitů byl často podporován. Proto lidé všeobecně vinili z atentátu jezuity, i když to vyšetřováním nebylo pro mnoho těžkostí potvrzeno. Markýza z Pompadour, králova milenka, však byla o vině jezuitů přesvědčena a patřila mezi jejich nejrozhodnější nepřátele. A svého vlivu také později využila, když se přidala k těm, kdo jezuitský řád zrušili. 633


SVAZEK 4

Kapitola 21

Jezuitský kněz P. Antoine de La Valette (Lavalette) byl jako misionář vyslán roku 1742 na ostrov Martinik náležející k Malým Antilám v západní Indii (Martinique, Martinico). Roku 1747 tam byl ustanoven za prokurátora profesorského domu ve sv. Petru. La Valette začal na jezuitských pozemcích, které patřily k profesorskému domu využívat práce černých otroků, které si koupil na dluh. Dlužní úpis zněl na dva a půl roku. Časem si obchodními transakcemi s Amerikou a Evropou vydělal tolik peněz, že tajně skoupil všechny pozemky ve výběžku sv. Dominika (st. Dominga), které pomocí černochů proměnil v osady. Černoši se mu starali o cukr, kávu, tabák, bavlnu a indigo. Jeho obchodní obrat byl tak vysoký a zboží tak rozmanité, že s ním nemohl soutěžit žádný z ostrovů Malých Antil. Byl to obchodník, který pro tovaryšstvo uzavíral obrovské transakce hlavně s cukrem a kávou a to nikoli oficiálně jako jezuitský kněz, ale jako agent najmutý martinickými usedlíky, kteří plánovali přesunout svoji hotovost do Francie. Následovaly stížnosti závistivých antilských obchodníků k francouzské vládě a soudu. Ale otec La Valette u královského dvora všechny podplatil, takže naopak získal pro vládu a pro soudní řízení roku 1754 kladné hodnocení a doporučení francouzského dvora k další činnosti. Na základě toho byl královským dvorem uznán plně nevinným. Když se La Valette vrátil zpátky na ostrov, nejen, že své obchodní záměry pod pláštěm za bezpečení misií rozšířil, ale dokonce zavedl směnárny a založil i několik továren. Odměnou za toto snažení byl pak tehdejším generálem řádu v roce 1755 Ignácem Viscontim jmenován nejvyšším inkvizitorem a apoštolským prefektem jezuitských antilských misií. A tak navzdory trestům, kterými ho stíhali jeho nejbližší představení a navzdory jeho povolání zpět do Fran cie na přelomu let 1754 až 1755 La Valette směle s požehnáním nejvyššího generála a fran couzského soudu ve svých svévolných obchodních plánech a transakcích. Plánoval skoupit další a pak další pozemky a obchodovat s novými komoditami a svoji stávající obchodní činnost ještě více rozšířit. Za tím účelem se těžce zadlužil o mnoha francouzských bank a vy soce postavených finančních ústavů. V té době však válčila Francie proti Anglii v sedmileté válce a Angličané otci La Valettemu zabavili dvě obchodní lodě plující z Ameriky. Lodě byly naložené zbožím v hodnotě jeden a půl milionů tehdejších lir jako splátka dluhu obchodnímu domu v Marseille bratrů Liona (Lioncyho) a Gouffreho. Následkem toho bratři žádali nové zboží, což La Valette odmítl. Ob rátili se tedy na provinciála řádu a žádali po něm zaplacení dluhu ve výši 2,4 milionů livrů (jiní píší o hodnotě dva a půl milionu liber). Řád, který měl na ostrově Martinik jmění za 4 miliony liber však požadavek bratrů zamítl s tím, že řád nebude platit osobní, soukromé dluhy za jejich členy. Odmítnutí zaplatit dluhy otce La Valetteho však bylo osudné nejen pro něho, ale i pro celý jezuitský řád ve Francii. Lion a Goufry se obrátili na soud. Ten celou věc začal důkladně prošetřovat. Prověřil stanovy a ústavu řádu a zjistil, že všechen majetek jezuitů je společným a nedělitelným maje tkem celého řádu jako jediného celku. Proto soud roku 1760 rozhodl o povinnosti dluh zapla tit na úkor celého řádu, neboť za La Valetteho jednání a obchodní transakce neslo tovaryšstvo odpovědnost jako celek zvláště, když vyšla na jevo skutečnost, že jezuitský kněz La Valette byl za „soukromé“ obchodní iniciativy odměněn povýšením do funkcí nejvyššího inkvizitora a apoštolského prefekta antilských misií. Tím celá věc na čas skončila. Přestože soud v Marseille rozhodl ve prospěch žalující firmy, stále jezuité doufali, že nebu de muset směnky za svého kněze La Valetteho zaplatit. Jezuitský řád totiž, „místo aby teď směnky proplatil a vyhnul se tak jakékoliv další nežádoucí pozornosti, oddal se řád absurdní víře, že mu pařížský parlament poskytne více spravedlnosti, a proto se k němu odvolal. Nic nemohlo být advokátům pařížského parlamentu vítanější než tento hloupý krok jezuitů, jímž se 634


SVAZEK 4

Kapitola 21

řád sám vydal svým zapřisáhlým nepřátelům. Protože se teď mělo rozhodnout, jestli Lavalette porušil svými obchody pravidla řádu, požadoval parlament předložení dosud utajených Konstitucí.“ (René Fülöp–Miller, tamtéž, str. 454–455). A parlament nespokojený pouze s mírným občanským odsouzením ze strany marseillského soudu, zamítl odvolání jezuitů proti rozsudku a navíc sám a nezávisle důkladně prošetřil celou ústavu jezuitského řádu a oznámil, „že velký počet řádových regulí shledal nemravnými a stá tu nebezpečnými“ (tamtéž, str. 455) a veřejně prohlásil zavedení jezuitského řádu ve Francii za nelegální. Potom i soud na popud parlamentu pročetl všechna nejvýznamnější literární díla jezui tských spisovatelů a učitelů, jejich mravouku, výklady k Bibli a zásady pro výuku noviců. Z hrůzou zjistil, že jezuitské učení je více než nebezpečné. V květnu 1761 pařížský soudní dvůr potvrdil rozhodnutí nižší instance o finanční závaznosti a odpovědnosti jezuitů vůči žalobci a navíc na základě prostudovaných interních stanov řádu vyhlásil řád jezuitů za organizaci hrubě destabilizační a ohrožující občanský pořádek. Král dal proto celou záležitost prošetřit ještě s větší intenzitou šesti zvláštním nezávislým komisařům. V srpnu 1761 pak soudní krá lovská a nezávisle na ní i říšská komise došla k závěru, že Ústava řádu Tovaryšstva Ježíšova je silně reakční a teroristická a že se neslučuje s žádným bodem všeobecného práva ani s žádným bodem francouzského státního a královského zákona. Došli k závěru, že učení jezuitů se více než příčí mravním zásadám a zásadám bezpečnosti státu. 6. srpna 1761 proto soud vynesl rozsudek: Zákaz přijímání noviců do jezuitského řádu, zá kaz vyučování na všech jezuitských školách všech stupňů, jezuitské školy byly uzavřeny, jezuitská ústava byla prohlášena za nezákonnou a protiprávní a veškerý jezuitský majetek byl na místě zkonfiskován. Také bylo zavrženo a spáleno 24 prací hlavních jezuitských spisovate lů. Na základě přísného rozboru jezuitských konstitucí pak vzniklo v březnu 1762 dílo pod ná zvem Extraits des assertions, ve kterém byly konstituce s vysvětlivkami razantně odmítnuty. 6. dubna 1762 vydal parlament následující obžalobu: „Jmenovaná instituce je nepřijatelná pro jakýkoli civilizovaný stát, protože je ve své podstatě nepřátelská vůči všem duchovním i časným autoritám. Snaží se vetřít do církve a do států pod hodnověrným pláštíkem ná boženského institutu. Tento řád však opravdově netouží po rozšíření evangelijní dokonalosti, je to spíše politický útvar neúnavně usilující o získání veškeré nadvlády pomocí všech možných přímých, ale zvláště pak nepřímých, tajných a scestných prostředků…“ Jezuitské učení bylo charakterizováno jako učení „zrůdné, ničící všechny náboženské a po ctivé zásady, urážející křesťanskou morálku, zhoubné pro občanskou společnost, nepřátelské k právům národa, královské moci i bezpečnosti panovníků, neposlušné a schopné rozdmýchávat největší nepokoje a války mezi státy i revoluce uvnitř státu, plodící a udržující nejhorší zka ženost v lidských srdcích.“ Soud však udělal velikou chybu. Majetek jezuitů nezabavil okamžitě, ale ponechal řádu rok volnosti s ním disponovat. Během tohoto roku prodali jezuité všechno, co měli francouzským kupcům, a to s dvou set i více procentním ziskem. Také si od bohatých francouzských bank a obchodních společností půjčovali obrovské částky předstírajíce, že budou ve Francii kupovat to či ono. A takto vytunelované francouzské peníze pak jezuité odesílali do Říma, aby nezů staly ve Francii. Když pak 6. srpna 1762 král rozhodl o definitivním zrušení jezuitského řádu ve Francii, neměla Francie kromě budov a pozemků (které by stejně zabavila) ve skutečnosti nic. Úřady pozdě pochopily neuvěřitelnou mazanost řádu, s jakou Francii finančně vyplundroval dřív, 635


SVAZEK 4

Kapitola 21

než přišel o majetek. O ten by přišel tak jako tak. I tak činil zabavený majetek jezuitů teh dejších 60 milionů lir! Ve Francii byl majetek tovaryšstva konfiskován ve prospěch královské koruny. Nikdo z jeho členů nesměl zůstat v království, dokud se nezřekl své řádové příslušnosti a neslíbil, že se podvolí obecným pravidlům francouzského duchovenstva. Jezuitský generál Ricci dostal od papeže Klementa XIII. roku 1763 v Římě bulu potvrzující řádová privilegia a nevinnost jezuitů. Tím papež protestoval proti rozhodnutí Francie a proti rozsudku nejvyššího pařížského soudu. Dokonce Francii vyhrožoval strašnými kletbami. Zuřil však marně, neboť bylo už pozdě. Král nechal spravedlnosti volný průběh. Všichni jezuité, kteří chtěli zůstat, museli přísahat svobodu galikánské církvi a respek tování francouzských zákonů. Ti, kteří se odmítli podřídit, byli pak definitivním rozhodnutím dne 9. března 1764 ze země okamžitě vypovězeni. Vlivem prozíravého ministra vévody de Choiseula vydal král v listopadu 1764 ještě doplňující zákon, kterým bylo tovaryšstvo ve Francii zrušeno a rozpuštěno úplně, a to nejen v oblasti jurisdikce pařížského soudního dvora, ale na základě ediktu vydaného dlouho váhajícím králem v celé Francii. Řád tak na francouz ském území přestal oficiálně existovat. Proto také bylo zakázáno zveřejňovat ve Francii ja kékoliv papežské buly, které jezuity podporovaly, obhajovaly a žádaly jejich znovuzavedení.

21.9 Zrušení jezuitů ve Španělsku Další baštou a tvrzí jezuitského řádu bylo Španělsko, ale i tady došlo k otřesení řádu do jeho základů. Zrušení řádu ve Španělsku a v jejich koloniích napomohlo zpupné a protiprávní chování jezuitů v Mexiku. V Pueblu jezuité pronásledovali diecézní biskupy, prováděli rozsáh lé podvody v obchodování s Brazílií, podněcovali vzpoury domorodých obyvatel proti španěl ské nadvládě, usilovali o politickou moc v koloniích a učinili další přehmaty. To všechno vedlo k tomu, že španělský král Karel III. musel nakonec proti jezuitskému řádu zakročit. Od měnou jezuitů byla za to snaha krále ve Španělsku odstranit formou atentátu. 3. března 1766 byl na madridský palác proveden útok s cílem svrhnout Karla III. Při tom bylo zničeno mnoho domů těch, kteří byli nepřátelé jezuitského řádu. Král v obavě o svůj život musel utéci do Aranjue. Povstání bylo potlačeno a vyšetřováním se zjistilo, že jezuité k revoluci podnítili nejspodnější vrstvy obyvatel a že tuto španělskou lůzu pak i sami vedli. Bylo dokázáno, že v povstání měli přímou účast jezuité: Lopez, Benevente a Gonzalez. Vyšet řování vedlo až k jezuitskému zpovědníkovi královny, Bromierseovi, ale královna se ho urputně zastávala. Krátce na to byl zachycen dopis od generála řádu Vavřince Ricciho toledskému provinciá lu. Z něho jasně vyplývalo, že se chystá nová revoluce opět s cílem svrhnout Karla III. a na jeho místo dosadit mladšího infanta Dona Ludvíka. Kromě toho byla králi odevzdána kniha, ve které jezuité zpochybňovali manželský původ krále. Stejné dokumenty byly nalezeny na španělsko – francouzských hranicích u dvou jezuitů, kteří šli do Říma. Karel III. se tak přesvědčil, že jezuité usilují nejen o jeho korunu, ale že chtějí zničit i jeho čest. Svolal svou královskou radu, která rozhodla o okamžitém zrušení jezuitského řádu bez udání důvodu veřejnosti. Rada si byla velmi dobře vědoma toho, že sdělení důvodu veřejnosti jezuité jenom využijí ke svým zdržovacím akcím, jako tomu bylo v Portugalsku. Stejného mí nění byla i univerzita a mnozí biskupové. A tak Bourboni ve Španělsku zrušili dne 28. února 1767 všechny ústavy tovaryšstva, jak v hlavním městě, tak i v celém království a v koloniích.

636


SVAZEK 4

Kapitola 21

Celý řád byl vypovězen, čímž skončil také jezuitský stát Paraguay. Vypovězení řádu mělo být provedeno prudce, náhle a nečekaně. A to se také i skutečně stalo. Celou akci dostal na starost ministr, hrabě z Aranda. Podle jeho tajných rozkazů, které dal všem královským úředníkům po celé španělské říši, všem předsedům soudních dvorů a všem velitelům vojenských pluků, obsadili královští komisaři s mnoha vojenskými oddíly a mnoha úředníky v noci z 2. na 3. dubna 1767 každou jezuitskou kolej, každý jezuitský dům, klášter, univerzitu, školu, všechny jezuitské kostely a kaple. Všem jejich představeným a všem členům řádu oznámili pak královský rozkaz o vypovězení jezuitů. Všechny jejich domy, byty a ubytovny byly uzamčeny, aby z toho, co tam bylo, nemohl nikdo nic vzít. Každý jezuita si směl vzít s sebou pouze svůj oděv a své peníze. Ty musel přesně nahlásit a všechno ostatní musel nechat. Během jedné hodiny bylo ve Španělsku shromážděno a zatčeno přes 6000 jezui tů, kteří pak byli loděmi převezeni do papežského státu Civitavechia. Lodě byly k této operaci již předem připraveny. Hned ráno 3. dubna vydal král sankční listinu. V ní celé zemi sděloval, že jezuitský řád na základě usnesení celé královské rady na jeho svolání a pak i schválení přestal v celé španělské říši existovat, včetně kolonií v Indii, na Filipínách, v Jižní a Severní Americe a v dalších ze mích. Podrobně zdůvodnil počínání své královské vlády a podrobně popsal i veškeré sankce proti jezuitům a vůči jejich majetku, který byl zabaven ve prospěch španělské koruny. Jednot livé farnosti, pozemky, lesy, budovy apod. pak byly rozděleny španělským šlechticům. V sankční listině byla španělským novicům dána možnost zůstat ve Španělsku, ale všem jezuitům, kteří již složili slib poslušnosti a věrnosti řádu bylo výslovně zakázáno vstoupit zpátky do království. Zakazoval se i jakýkoliv kontakt s vypovězeným řádem, a to pod těžký mi tresty a pokutami. Král zároveň zakázal o tomto všem veřejně hovořit a celou záležitost rozmazávat jakýmikoliv úvahami. Sankční listina výslovně nařizovala přísné mlčení o celé zá ležitosti. Porušení se mělo nekompromisně potrestat. Jiným listem z 31. března 1767 pak král zdůvodňoval papeži Klementovi XIII. své kroky k likvidaci jezuitského řádu a k odvozu jezuitů do papežského církevního státu. Zároveň papeže ubezpečil, že všem rodilým Španělům – jezuitům bude posílat plat na jejich živobytí.

21.10 Generálovo přijetí vyhnaných jezuitů Zpráva o vyhnání jezuitů ve španělské říši vyvolala v Římě u papeže a jezuitského generála skutečné zděšení. Oba si uvědomovali hrozbu, co by se stalo, kdyby Španělsko následovaly i jiné státy. Velmi se obávali toho, že stejné rozhodnutí provedou i všechny ostatní katolické vlády, tím spíše i všechny nekatolické. 6 000 jezuitů, kteří byli ve Španělsku, prožili zvláštní zkušenost poté, co byli uvrženi do vězení na moře. „Král Karel III. poslal všechny vězně k papeži se závažných dopisem, ve kte rém uvedl, že je předává do moudré a bezprostřední ochrany Jeho svatosti. Ale když se měli tito darebáci vylodit v Civitavecchia, uvítalo je hřmění kanónových střel na příkaz jejich vlastního generála, který se již musel starat o portugalské jezuity a neměl je čím živit. Podaři lo se jim pak najít jakýsi mizerný útulek na Korzice.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 209). Papež se jezuitů zastával a žádal kardinály o svolení je z Korsiky přivézt do svého státu. Ale kardinálové to nedovolili a poukazovali na celosvětové mínění o jezuitském řádu. Vystou pení některých kardinálů proti jezuitům mělo za následek, že ze svého území vykázali jezuity

637


SVAZEK 4

Kapitola 21

i vlády Neapole, Sicílie a v ostatních italských státech. Zde všude syn Karla III., král Ferdi nand IV. zakročil 5. listopadu 1767 proti jezuitům stejně tak rychle, náhle a nečekaně, jako jeho otec ve Španělsku. Příkladu následovala i vláda Parmy, odkud byli jezuité vyhnáni dne 7. února 1768 a přidal se i velmistr Malty. Proti rozhodnutí vlády v Parmě se papež Klement XIII., který celou situaci už neunesl, po stavil svým panovačným vzdorem. Žádal okamžité odvolání dekretů o vypovězení jezuitů. Na to se ozvalo hned několik vlád najednou s tím, že papež vůbec nechápe situaci a že se ve sku tečnosti svou bulou proti Parmě plete do vnitřní politiky země. Bourbonské dvory se papežovým vyhrožováním o trestech a klatbách nedaly zastrašit. V této době se jezuitů kromě papeže ještě zastali redemptoristé neboli řád liguriánů. Ale jak se dokázalo, jejich zakladatel byl pozdějším tajným jezuitským knězem. Tento řád byl jezuitskému proto velice podoben a s ním také spřízněn.

21.11 Rakousko V Rakousku jezuité prožívali v této době příznivé období. Řídili politiku a školství téměř ve všech zemích mocnářství. Jejich majetky zde utěšeně rostly a stát jim kromě velikých vý hod poskytoval i veliký plat. Teprve za Marie Terezie nastaly řádu těžkosti. Císařovna vymani la školství z jezuitských pařátů a provedla od základu jeho reformu. Kromě toho určila zvlášt ní komisi a dala jí úkol vyšetřit řízení školství jezuity. Přesto si však dál u sebe ponechávala své jezuitské zpovědníky, jak už to bylo tradicí habsburského trůnu. Vlivem vyšetřování musel ve Vídni na univerzitě odstoupit samozvaný jezuitský rektor, který byl nahrazen arcibiskupem hrabětem Migazzim. Ten okamžitě všechny jezuity z vídeň ské univerzity zbavil učitelské licence a odňal jim cenzuru knih. Všechny jezuitské učebnice byly odstraněny a nahrazeny pokrokovými, vědeckými učebnicemi. Jezuité si papeži stěžovali, ale Klement XIII., který sám měl problémy, stížnosti odsouval stranou. Hrabě Migazzi dokon ce studentům povolil čtení protijezuitských spisů, například od B. Pascala – Listy z provincií (Provinční listy) a další knihy. Jezuité zuřili. Když ale viděli, že se jich papež se svým dvorem nezastane, vymysleli si plán, kterým hraběte úplně zkorumpovali a převedli plně na svoji stranu. Jako jedním mávnu tím začali hraběte před papežem chválit a vyvyšovat ho za zásluhy o úžasnou reformu školství nejen ve Vídni, ale i v celém Rakousku. A postupně při svých chválách na papeži nárokovali, aby ho povýšil z arcibiskupa na kardinála, což papež také časem udělal. Tím si jezuité u tohoto hraběte získali velikou přízeň. Po svém povýšení roku 1761 se stal nejhorlivějším ctitelem a zastáncem Říma. Dokonce se stal přímo ochráncem jezuitů. Císa řovně se snažil namluvit, jak jsou svobodomyslné knihy nebezpečné a snažil se jezuitský řád nenápadně znovu do školství zavést. Ovšem císařovna pochopila, kdo stojí v pozadí za po výšením hraběte a jaký je tím sledován cíl. A proto hraběti v jeho požadavcích a nárocích ne vyhověla. Stejným způsobem se snažili jezuité naklonit si i mnoho dalších biskupů, aby se mohli ve školství znovu uchytit. Ale mnoho svobodomyslných katolických kněží se proti tomu vždy včas postavilo. A tak se reforma školství v rakouském mocnářství šířila z kraje do kraje už bez jezuitů. Ti nevěděli už kudy kam. Nabízeli vyučování i zadarmo, jen aby se do škol opět dostali. Ale u mnohých biskupů, jako například u hraběte Václava Thuna (1761–1763) vůbec nepochodili.

638


SVAZEK 4

Kapitola 21

Není tedy divu, že císař Josef II. jezuitům také nepřál. Avšak vlivem své matky nemohl provést všechno to, co by se mu líbilo a o čem byl přesvědčen, že je správné. Přesto však o zrušení jezuitského řádu usiloval, jak o tom sám píše v dopise francouzskému ministru Choi seulovi. Ten roku 1770 císaře žádal, aby v Rakousku, stejně jako on ve Francii, řád nejen zru šil, ale jezuity ze země i vypověděl: „Na mou podporu byste mohl spolehnout tehdy, kdybych byl vládcem. Úplně totiž schvaluji, co se jezuitů a zrušení jejich řádu týká. Ale na mou matku příliš nespoléhejte. Přítulnost a náklonnost k tomuto řádu se v habsburském rodu stala dě dičnou.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 257).

21.12 Bavorsko, Itálie K Rakousku se přidalo i Bavorsko. Papež Klement XIII. se však jezuitů neustále zastával. Proto proti němu vznikl odboj a nepřátelství ze strany mnohých katolických států. K těmto baštám katolicismu se také přidaly svobodné italské státy, například Parma, Neapol, Sicílie, dále francouzské kantony jako Avignon („papežské hrabství avignonské – Venaissia“ v mapách také jako Venaissin), dále Janov, Monako, Benátky a jiné. Všechny státy požadovaly, aby papež provedl odluku jezuitského řádu od ostatních katolických řádů a ukončil tak uráže jící existenci jezuitů. (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 258). Papež však tvrdošíjně odmítal, a proto téměř všechny státy pohrozily, že nedojde-li ke zru šení jezuitského řádu, že se samy oddělí od Říma a ukončí s ním tak veškeré diplomatické vztahy. Nejaktivněji vystupoval španělský král Karel III. Když nalodil všechny jezuity, kteří byli ve Španělsku a španělských koloniích zadrženi a deportoval je do církevního státu, bylo jich zhruba na šest tisíc. Příkladu Španělska hned následovaly bourbonské státy Neapol a Par ma. Neapolská vláda dokonce ve svém výnosu prohlásila, že král je povinen skládat účty z dů vodu svého počínání pouze Bohu. Na naléhání Karla III. předložili tři dvory – v Paříži, Mad ridu a Neapoli papeži kategorický požadavek, aby zrušil jezuitský řád celosvětově. Avšak bezprostředně po obdržení nóty papež Klement XIII. náhle zemřel. „Klement XIII., který byl zvolen 6.7.1758, dlouhou dobu vzdoroval naléhavých žádostem mnoha národů, které žádaly zakázání jezuitů. Už se jim chystal vyhovět a již svolal církevní biskupský soud na 3. února 1769, na kterém chtěl kardinálům sdělit své rozhodnutí přizpůso bit se žádostem těchto královských dvorů, když tu noc těsně před tímto významným dnem, se mu náhle udělalo špatně, šel do postele a volal: »Umírám… Je to velmi nebezpečné na padnout jezuity!«“ (Baron de Ponnat: Histoire des variations et des contradictions de l Énglise romaine, str. 215). „Po smrti Klementa XIII. se ústředním tématem svolaného konkláve stala volba papeže, který buď bude jezuity bránit, nebo takového, který přistoupí na jejich likvidaci. »Snaživí« (zeleanti) kardinálové chtěli nastolit Tovaryšstvu nakloněného papeže, zatímco »politikáři« (politicanti) a vyslanci velmocí agitovali pro papeže, který jezuity definitivně potlačí. Byl to nejkřiklavější případ světského vměšování do průběhu konkláve od roku 1740 – nejdelší papežské volby po západním schizmatu –, kdy se konkláve, ze kterého tehdy vyšel papež Bene dikt XIV., protáhlo na plných šest měsíců.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 184) Pak se sešla tajná rada a trvala tři měsíce. Burbonské státy za silné podpory Španělska a Portugalska vyhlásili, že uznají jen takového nového papeže, který jim poskytne záruku, že zruší Tovaryšstvo Ježíšovo. Nejpřijatelnější byl kardinál Ganganelli, který zrušení jezuitského řádu dokonce otevřeně slíbil, bude-li zvolen. Nakonec si kardinál Ganganelli, zpočátku tajný a oddaný stoupenec Duchovních cvičení, nasadil mitru a přijal jméno Klement XIV. (1769 – 639


SVAZEK 4

Kapitola 21

1774). K úžasu všech byl náhle zvolen jednomyslně. V květnu roku 1769 anglický jezuita John Thorpe (*1726 – †1792) působící v anglické ko leji v Římě poznamenává, že „»jednomyslná volba kardinála Ganganelliho způsobila, že v Římě už kdekdo pokládal jezuity za zcela vyřízené.« (Thorpe, Notes, M24, 3). Ve skutečnosti však nový papež, který nastoupil na trůn jako Klement XIV., hrál navzdory své pověsti nepříte le jezuitů po celé čtyři roky mazanou politickou hru, spočívající v neustálém odkládání slibů, že Tovaryšstvo potlačí. Další čas získával tím, že na jezuity útočil spíše postranními prostředky: omezoval jim penze, zbavoval je správy římských a irských kolejí a při ceremoni álních příležitostech jim nedovoloval využívat papežských hudebníků či švýcarské gardy. Tím se snažil usmířit nejtvrdší kritiky řádu, ale zároveň se vyhnout jeho naprosté likvidaci (J.A.M. Crétineau-Joly, Clément XIV et les jésuites (Paříž, 1847).“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 184 – 185). Nový papež začal zrušení řádu náhle oddalovat. Královské dvory, které vyhostily jezuity, tedy znovu a znovu za veliké podpory Španělska a Portugalska žádaly absolutní zákaz celého tovaryšstva. Papežství však vůbec nespěchalo s tím, aby si tento prvořadý nástroj k provádění své politiky zrušilo. Uběhly ještě čtyři roky, než Klement XIV. nakonec svolil, donucen neob lomným postojem a pak tvrdým nátlakem svých oponentů, kteří okupovali některé papežské státy (Neapol zabral Římu papežská města Benvenutu a Pontecorvu a Francie převzala Avignon a Venaissinu). Přesto bylo zrušení řádu etapovité a ze začátku opatrné. První větší a pro řád bolestivý krok, který papež učinil, bylo až zrušení římského jezuitské ho semináře dne 17. září 1772. Během čtyř století z něho vyšli 4 jezuitští papežové, 96 jezui tských kardinálů, veliký počet jezuitských generálů a jezuitských biskupů provádějících tajnou infiltraci do mnoha jiných řádů katolického systému. Pro jezuitský řád to byla veliká a citelná rána. Ještě v lednu roku 1773 jezuita John Carroll konstatoval, že „všichni jednohlasně tvrdí, že »naše katastrofa je na spadnutí«, současně poznamenal, že »ačkoli jsme za současného pon tifikátu už mnohokrát byli znepokojováni podobnými zvěstmi – dokonce s přesným udáním data našeho nadcházejícího zrušení –, přesto se zatím nic takového nevyplnilo« (T. O´Brien Hanley, ed., The John Carroll Papers (Notre Dame, 1976), I:27). Klíčovou otázkou se stala ořekávaná reakce katolického Rakouska: rozhodne se císařovna Marie Terezie pro podporu jezuitů, bourbonských mocností, nebo zůstane zticha? Thorpe si dobře uvědomoval, že »ví deňský dvůr je mnoha smlouvami svázán s Bourbony« a že v důsledku této skutečnosti »se ve řejně nevysloví pro jezuity nebo proti nim, ale přesto tu a tam slýcháme ojedinělá slůvka útě chy«. Nakonec však lákavá možnost spojenectví s Francií prostřednictvím dynastického sňatku přiměla Marii Terezii pominout všechny eventuální argumenty na obranu jezuitů, které by mohla vznést (Thorpe, Notes, M23c, 1). Tím padla poslední překážka pro vznik potlačova cího dokumentu, vytvořeného pod přímým vlivem španělského vyslance Monina y Redonda.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 185) Dalším krokem papeže Klementa XIV. bylo proto v únoru 1773 udělení neomezených pravomocí kardinálu Malvezzimu, boloňskému arcibiskupovi, aby prohlédl a zrušil všechny jezuitské koleje, domy a učiliště ve své diecézi. A kardinál svůj úkol a svou pravomoc pojal skutečně pompézně. Okamžitě prověřil jezuitskou rezidenci v Cento a ihned tam zapečetil jezuitský archiv, zabavil účetní knihy a uzavřel všechny školy. Tamním jezuitům oznámil, že už nesmí poslouchat svého generála řádu nebo svého provinciála, ale že mají za svého nej vyššího nadřízeného považovat právě jeho. Hned na to, dne 24. a 26. března 1773 vydal rozkaz k prověření všech noviciátů a všech škol v celé Boloni. Současně s tím poručil propustit na svobodu všechny novice a uzavřít 640


SVAZEK 4

Kapitola 21

všechny školy. Jezuitům přikázal otevřít všechny své věznice a mučírny, které byly (a jsou do dnes) pod jejich kostely a kláštery. Zakázal jim všechny náboženské úkony, slavnostní průvo dy, náboženské schůze a provozování Duchovních cvičení. Dále jezuitům nařídil, aby odložili řeholní roucho a přestoupili do jiných řádů. Všichni žáci ze všech domácích i zahraničních jezuitských škol se měli okamžitě vrátit domů ke svým rodičům a více se k jezuitskému řádu nikde nehlásit. Jako vždy příkazy a rozkazy jezuité ignorovali. Zdržovali jejich realizaci jak jen mohli. Úlisnými vyjednáváními se snažili pro sebe získat co nejvíce času. Kardinál se rozčílil a po mocí vojenské síly dal svléknout celý řád z černých a hnědých hábitů. Své zákazy pak ještě doplnil o konkrétní zákaz zpovědí a kázání. Veškerý majetek jezuitů byl zabaven zvláštní ko misí. Hned na to potkal stejný osud i jezuity ve Ferraře, v Ankonii a v dalších kantonech a městech církevního státu.

21.13 Marie Terezie Když jezuité ještě před oním rokem 1773 zjistili, že papež Klement XIV. stále víc uznává požadavky národů a stížnosti jezuitů odsouvá do pozadí, snažili se hrozbami a různými věšt bami papeže zastrašit. V ulicích Říma a v samotném Vatikánu byly šířeny výhružné listy, ve kterých jezuité vyzývali věřící, aby se za papeže modlili, protože zanedlouho zemře. A to byl také důvod, proč se papež Klement XIV. náhle rozhodl jednat rychle. Pochopil, že nyní znovu hraje o čas, avšak nikoli se světem a jednotlivými vládami, ale se samotnými jezuity. Buďto oni nebo on. Svého záměru se už nevzdal a to ani přes tyto výhrůžky. Dospěl k přesvědčení, že jezuitský řád musí i za cenu ztráty života zrušit a nabyl jistoty, že tak musí učinit co nejdřív a zároveň, že musí učinit také mnoho legálních i tajných opatření, aby se řád již nikdy nestačil znovu vzpamatovat a znovu uchopit tutéž tajnou moc mezi všemi národy, jakou měl předtím. Proto se papež Klement XIV. tajně spojil už koncem roku 1772 se všemi evropskými státy. Seznámil je se svou koncepcí a úmyslem řád nejen v jeho činnosti zastavit, ale úplně jeho existenci ze všech států a národů vymazat. Všechny státy papežův plán přivítaly. Nyní se če kalo pouze na reakci Marie Terezie, která se stále ještě stavěla proti. Dokazovala, že řád není tak nebezpečný, jak se o něm říká a odporovala i svému synovi, císaři Josefu II. (roku 1769 sám osobně navštívil konkláve – volbu papeže), který papežův návrh uvítal s potěšením. Na Marii Terezii naléhal nejen papež a její syn, ale i všechny bourbonské dvory. Prosily nebo žádaly, aby se papeži podvolila a nepřekážela jeho plánu. Ale nepomohlo to. Císař Josef své matce domlouval, ale ona se svých jezuitských zpovědníků nechtěla vůbec vzdát. Slepě jim důvěřovala a měla je za své nejlepší a nejdůvěrnější přátele. „Marie Terezie sama byla žá kyní jezuitů a ke svým bývalým učitelům pociťovala i nadále svou náklonnost. Vždyť ještě roku 1768 prohlásila jezuitskému páterovi Kofflerovi: »Můj milý pátere, jen buďte bez starosti! Dokud žiji, nemáte se čeho bát!« Proto musel i Mahony, španělský vyslanec ve Vídni, své vlá dě zpočátku hlásit, že se císařovna vzpěčuje »zasáhnout proti členům řádu, kteří v jejích ze mích nic špatného neudělali«. Ale i později, kdy byl již řád zrušen, se císařovna několikrát o řádu vyjádřila velmi přátel sky: »Právě se dozvídám štafetovou poštou o potlačení jezuitů,« píše 30. srpna 1773 svému synovi arcivévodovi Ferdinandovi. »Přiznávám, že jsem tím bolestně dotčena, protože jsem je nikdy neviděla činit nic, co by nebylo povznášející.« A 16. října téhož roku si ztěžuje hraběnce Enzenbergové: »Kvůli jezuitům jsem k neutišení zoufalá. Celý svůj život jsem je měla ráda a vážila si jich…«“ (René Fülöp–Miller, tamtéž, str. 459–460). 641


SVAZEK 4

Kapitola 21

Císař Josef II. se snažil „své vznešené matce“ dokázat, že veškerá zodpovědnost za zrušení řádu spočine na papeži a že je to jeho výsostné rozhodnutí, jak on se svým řádem naloží. Ale ani to nemohlo s matkou pohnout. Byla stále o nevině jezuitů přesvědčena. Naopak se rozhod la, že pokud dojde k vyhnání jezuitů z ostatních evropských států, že ona jim v Rakousku po skytne azyl. To už bylo moc i na papeže. Poslal proto Marii Terezii jeden z nejsilnějších důkazů o „přá telské a důvěrné diskrétnosti a mlčenlivosti“ jezuitských zpovědníků. Odevzdal jí listiny, v nichž byly jezuitskými zpovědníky sepsané zpovědi císařovny, arcivévodů a arcivévodkyň, několika ministrů a dalších urozených dvořanů rakouského dvora. Tyto listiny nalezl jezuita Josef Julian Mousperger. Ten, když byl povýšen na profesora hermeneutiky (výkladu Bible) na vídeňské univerzitě, uklízel v kanceláři předchozího rektora a za jedním obrazem ve zvlášt ní schránce listy objevil. Ihned je poslal Klementovi XIII., který je dal uložil do tajného ar chivu. Současně dal papež císařovně předložit několik důkazů o tom, že když bude svoji tvrdošíjností celou věc zdržovat, může se stát, že ho jezuité zabijí dřív, než bude stačit svůj plán provést. Dokázal jí, že tím pak nejen sama uvrhne celou Evropu znovu pod jezuitské zlo, ale že bude vinna i dalšími tragickými událostmi, které měli jezuité v plánu provést a u nichž jezuité už teď usilovaly, aby se v budoucnu skutečně odehrály. Odhalená tajemství o jezuitech panovnicí silně otřásla. Byla šokována, že její zpovědi byly zaznamenávány a že byly posílány do Říma. Pro vyzrazení svých osobních zpovědí nakonec Marie Terezie na jezuitský řád silně zanevřela, i když jí to trvalo ještě několik let, než se dokázala od svého „jezuitského mládí“ navždy distancovat i plně vnitřně svým srdcem a svou duší. Ovšem ani madridský dvůr mezitím nezahálel a vyvíjel na císařovnu druhý tlak, který na konec pomohl definitivnímu rozhodnutí, že se císařovna rozhodla být při likvidaci řádu svému synovi plně nápomocna. Papežovi napsala dopis plný omluvy a souhlasu k provedení všech jeho záměrů i v Rakousku. A tak padla poslední zábrana, která papežovi překážela. Madrid totiž velmi dobře věděl, že císařovna Marie Terezie byla nejen prozíravou panovni cí, ale také domácí matka nade vše milující své děti. Proto jí dal opatrně na srozuměnou, že bude-li neustále Římu a Madridu v plánu na likvidaci řádu vzdorovat, že se může stát, že na to doplatí její početné dcery, které už měly výhodné svatební partie s budoucími evropskými knížaty. A to nakonec definitivně rozhodlo. „»Těší mě, že Vám mohu být nápomocna ve věci, která Vám tolik leží na srdci,« psala 4. dubna 1773 španělskému králi. »Doufám, že Vaše Veli čenstvo bude spokojeno, neboť Vám už nezbývá nic, co byste si ještě mohl přát. S touto opti mistickou důvěrou Vás prosím, abyste i nadále setrval ve svém přátelství, zejména vůči našim milovaným dětem v Neapoli a Toskánsku, a až nadejde čas, i v Parmě.« Co by byla Marie Terezie všechno neudělala, když šlo o její »milované děti«! Císařovna byla totiž ze všeho nejvíce domácí matka, jejíž největší starostí bylo šťastně provdat své po četné dcery. Když už se její různí zeťové z bourbonské dynastie rozhodli, že s jezuity skoncují, pak přece nezbylo než dobré patres obětovat dynastijním zájmům. A jestliže se zdálo rozumné udržovat dvory v Madridu, Neapoli a Toskánsku dobře naladěné, jen aby neměly »milované děti« doma nějaké těžkosti, pak bylo o to nutnější se dobře shodnout s panem du Tillotem, mi nistrem velkovévodství Parma, neboť na něm bude do značné míry záležet, jestli se bude moci, »až nadejde čas,« vdát ještě jedna dcerka. Zvlášť důležité však císařovně připadalo brát ohled na přání versailleského dvora ve chví li, kdy se konečně podařilo provdat arcivévodkyni Marii Antoinettu za dauphina, budoucího

642


SVAZEK 4

Kapitola 21

krále Francie. Tuto nejlepší partii Evropy nesmělo nic narušit, a jistě by musel i dobrý páter Koffler pochopit, že císařovna nebude teď moci dodržet sliby, které svého času dala. A dokonce i ve Vídni radilo mnoho chytrých mužů nebrat Tovaryšstvo Ježíšovo už déle pod ochranu. Kancléř Kounic byl proti jezuitům zaujatý, a stejně tak i osobní císařovnin lékař van Swieten; obzvlášť však patres nenáviděl Josef a jeho názorům se teď muselo stále více naslou chat, protože Josef se stal římským králem a spoluvládcem. »Znám ty lidi tak dobře jako málokdo,« napsal Josef roku 1770 Choiseulovi, »vím o jejich návrzích, které prosazovali a znám jejich snahy šířit otřesy temno a ovládnout Evropu od mysu Finisterre až po Severní moře a zasévat zmatky…«.“ (René Fülöp–Miller, tamtéž, str. 460–462). Hlavní představitel rakouské zahraniční politiky, státní kancléř a ministr, moravský šlechtic Václav Kounic (*1711 – †1794) měl na politiku Marie Terezie a zvláště na císaře Josefa II. veliký vliv. Byl velikým stoupencem francouzského osvícenství a proto i jeho politika smě řovala v duchu radikálního protikatolického osvícenství francouzského stylu, což vedlo nako nec k úplné roztržce s Římem. Situace se nejvíce vyhrotila při návštěvě papeže Pia VI. ve Vídni roku 1782, kde papež osobně žádal císaře Josefa II., aby zmírnil své radikální protiřím skokatolické církevní reformy, zvláště zrušení přibližně třetiny klášterů. Přestože se papežovi dostalo ve Vídni vlídného přijetí s veškerými poctami a tisíce prostých katolíků jej přišlo do Vídně pozdravit, odmítl s ním ministr Kounic jakékoli jednání o církvních záležitostech a také samotný císař odložil papežovu žádost diplomaticky k ledu. Papež byl rozzuřen na nejvyšší míru a když roku 1873 přijel do Říma, očekával svět, že nad císařem vynese klatbu a že císař Svaté říše římské, národa německého a nekorunovaný král český a uherský pro změnu vyhlásí na papeži „nezávislou rakouskou církev“. K obojímu však vlivem tlaku evropských kato lických panovníků nedošlo, což přineslo kompromis, který byl pro papeže z počátku sice ne výhodný, ale později byla většina josefínských reforem díky jezuitům a monarchii potichu zrušena a Řím zase dosáhl svých ztracených pozic, zvláště v Uhersku, Belgii a Nizozemí.

21.14 Breve papeže Klimenta XIV. A tak konečně dne 21. července 1773 vydal papež Klement XIV. známé breve (papežský list o důležité věci k jednomu tématu) Dominus ac Redemptor noster (Pán a Vykupitel náš). Tímto listem byl jezuitský řád úplně zrušen a rozpuštěn. Breve bylo pak v srpnu podstoupeno komisi složené zástupci jiných řádů a z různých kardinálů kromě oficiálních jezuitů. Komise byla tajná a projednávala organizační stránku co nejrychlejšího zrušení řádu. Nezapomněla ani na různá tajná opatření proti jeho opětnému vzniku. Jednání komise trvalo od 9. srpna do 15. srpna a 16. srpna 1773 bylo breve konečně zveveřejněno a předáno do všech evropských zemí. V tento den breve obdržel i generál Tovaryšstva Lorenzo Ricci, který byl pak koncem září uvězněn v papežském vězení na Andělském hradu. Listina, i když připomněla zrušení jiných řádů, se celá týká jezuitského řádu. Mimo jiné se v listu praví, že řád byl povolen pod slibem poslušnosti a chudoby, ale že hned od samého po čátku v řádu působí „rozličné símě nesvornosti a žárlivosti nejen mezi členy samotnými, ale i proti jiným řeholím a proti světskému kněžstvu, proti akademiím, univerzitám, veřejným ško lám, i proti samotným mocnářům, do jejichž zemí byl řád přijat.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, Praha, 1896, str. 264). List dále připomíná, že kdokoliv se proti řádu postavil, že buď náhle zemřel předčasnou smrtí nebo byl z neznámých příčin uvězněn nebo pronásledován. Jmenuje i některé příklady na biskupech a např. i na papeži Sixtu V., který pro prověření jezuitského řádu zřídil kongrega 643


SVAZEK 4

Kapitola 21

ci několika kardinálů, která po překvapující papežově smrti ihned zanikla. Listina také ukazovala na jezuitské zásady, na jejich morálku a na jejich výklady Bible, kte ré vycházely ze stanov a ústavy řádu. Zřetelně to všechno odsoudila jako ničící pověst kato lické církve a její víry a vyznání. Pak listina podrobněji vypočítávala poslední aktivity jezui tského řádu, kterými zničily mír v celé Evropě a kterými ochrnuly hospodářství mnoha kato lických zemí i samotného Vatikánu a jeho církve, šířili jen samé stížnosti a revoluce a kterými jezuité způsobili mnoho krveprolití a bídy. Listina vzpomíná i nenadálou smrt papeže Klementa XIII., pro kterou nemohl dokončit dílo zrušení řádu jezuitů. Bylo konstatováno, že řád už nemůže pro svoji zkaženost přinášet tak hojné užitky, jako přinášel na Tridentském koncilu. A protože „se jen velmi těžko a nebo vůbec žádným způsobem nemůže navrátiti církvi pravý a trvalý mír, pokud zůstává Tovaryšstvo ne dotknutelné“, a protože řád od doby Tridentu už Vatikánu ničím dalším neprospěl, „po zralém uvážení, na základě jasných důkazů a z plnosti moci apoštolské mnohokrát výše jmenované Tovaryšstvo Ježíšovo rušíme a potlačujeme. Rušíme a všeobecně odstraňujeme zvláště všech ny jeho povinnosti, služby a správy, domy, školy, koleje a jakákoliv místa, v kterékoliv krajině, království a říši, kde se nalézá a kterým náleží jakýmkoliv způsobem. Také jeho stanovy, tradice, zvyky, všechna usnesení a ustanovení, i kdyby byla stvrzena pří sahou, papežským schválením nebo jinak potvrzena. A stejně tak i všechny všeobecné nebo zvláštní výsady a výhody… Proto ustanovujeme, aby navždy byla zničena a úplně zrušena veš kerá a jakákoliv moc představeného generála, provinciálů, vizitátorů a jakýchkoliv ostatních představených řečeného tovaryšstva, a to jak ve věcech duchovních, tak i světských. Veškerá pravomoc je tímto přenesena na biskupy jednotlivých míst, v jejichž diecézi se řád nacházel… Všem vysvěceným členům dáváme dovolení a moc, aby opustili domy a koleje tovaryšstva a aby se odebrali do některého z jiných řeholních řádů potvrzených od papežské stolice a nebo aby zůstali ve světě jako světští kněží pod obecnou a úplnou poslušností a poddaností řádných biskupů… “ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 269). A dále listina podrobně rozebírá organizační otázky, které s likvidací jezuitského řádu sou visejí. Velmi podrobně o tom píše Bílek ve svých Dějinách řádu... na stranách 261 – 276.

21.15 Poslední oficiální generál řádu Generál řádu, Vavřinec (Lawrentius, Lorenzo) Ricci, byl se svým tajemníkem a svými asi stenty vzat koncem září do vazby. V papežském vězení na Andělském hradě byl pak přísně vy slýchán, aby pod přísahou udal, kde se nachází celé finanční jmění řádu. Při zabírání všech jezuitských kolejí, domů, klášterů, kostelů, univerzit, noviciátů a dalších budov se totiž žádné peníze nikde nenašly. Jezuitský řád před svým zrušením, které tajní, vysoce postavení jezuité předvídali, ukryl okamžitě všechny peníze. Schoval i všechny dokumenty a spisy s mnoha tajnými informacemi. Ricci při výslechu tvrdil, že řád je stále chudý, že žádné peníze ani jiné bohatství nikdy ne měl a nemá. Při výslechu neustále apeloval na slib chudoby a čistoty, který řád na počátku své existence slíbil. Generál se ani neprozradil, co se stalo s velikými dědictvími od sta tisíců do desítek milionů a výše v tehdejších penězích. Taková dědictví plynula do řádové pokladnice z celého světa. Neprozradil, ani kam se náhle poděly všechny zisky ze světového obchodu, ani kam přišlo všechno bohatství – zlato, šperky, drahokamy, stříbro, drahé látky a umělecké předměty ze

644


SVAZEK 4

Kapitola 21

všech jezuitských rezidencí, paláců a honosných kolejí. Takové honosné paláce měli jezuité po celém světě. Měli je i ve všech jezuitských zámořských provincií v jako Indii, na Filipí nách, v Americe, v Austrálii a na různých ostrovech. Ricci neuvedl vůbec nic. Na přímé dota zy všechno okamžitě popíral. Pak byl uvězněn na hradě sv. Anežky, kde o několik let později zemřel. I přesto, že se jezuité snažili zlikvidovat všechny usvědčující materiály o svém řádění po celé Evropě, nezničili úplně všechno. Přeci jen něco zůstalo nedotknuto. Tak například na ko leji v Ingolstadtu našli úředníci několik balíků listin se zpověďmi šlechticů a knížat zapsaných jezuitskými zpovědníky. Tyto dokumenty už jezuité nestačili spálit. Kromě dalšího našli na příklad meč, kterým byli popravováni jezuité, když se zprotivili řádu. Jejich počet (více jak sto řádových bratří) se nalezl na jedné přiložené listině. V Mnichově našel vládní komisař ve sklepě pod jezuitskou kolejí jedenáct na zdi při kovaných mrtvol visících již ve značném rozkladu. Ze zbytků šat na zemi poznal, že jde o po pravené jezuity. V chodbách pod jezuitskými kláštery a kláštery jeptišek v Římě, Španělsku, Portugalsku a na přilehlých ostrovech bylo nalezeno mnoho lidských ostatků. Nálezy prokázaly, že šlo většinou o děti umučené zvláštním, rituálním způsobem. Jezuitské stavby tak postupně odhalovaly jedno hrůzostrašné tajemství za druhým. Málokdo však chápal jejich pravý, skutečný význam. Po celé Evropě vládla euforie, že jezuitský řád již nadobro skončil a že navždy zmizí. Dokonce se uvažovalo o tom, že všichni jezuité budou popraveni. Ale s ohledem na Josefa II., který by se proti tomu postavil jako první, bylo od tohoto masakru nakonec upuštěno. Nikdo navíc nepředpokládal, že by se jezuité mohli jako organizovaný řád znovu vzchopit a že by se mohli začít jakýmkoliv způsobem mstít již brzy i ve své ilegalitě.

21.16 Pomsta jezuitů Papež Klement XIV. ovšem mstivost jezuitů velmi dobře znal. Když podepisoval breve, předvídaje jejich pomstu, pronesl ke svým přátelům: „Tímto podepisuji zároveň brzký konec svého života“. Měl předtuchu, co jej zanedlouho očekává. A pomsta jezuitů na sebe skutečně nedala dlouho čekat. „Jezuité pouze předstírali, že se podrobili verdiktu, který je odsuzoval… Sepsali bezpočet letáků proti papeži a k podnícení vzpoury. Vymýšleli si nevyčíslitelné množství lží a pomluv o tak zvaných zvěrstvech, která vůči nim byla spáchána při konfiskaci jejich majetku v Římě.“ (J. Huber: Les Jesuites, str. 365). Velká část evropské veřejnosti jim však už naštěstí nevěřila a navíc jim později přičítala i smrt Klementa XIV., ke které došlo o 14 měsíců později. „Jezuité, alespoň v podstatě, již neexistovali. Klement XIV. však velmi dobře věděl, když podepisoval jejich rozsudek smrti, že tím podepisuje i svůj vlastní. »Už je to konečně hotovo,« prohlásil, »a já toho nelituji… Udělal bych to znovu, kdyby to ještě nebylo, ale tento zákaz mne zabije.«“ (Caraccioli: Vie du Pape Clement XIV, Desant, Paříž 1976, str. 313). „Ganganelli (to je papež Klement XIV.) měl pravdu. Brzy se na palácových stěnách začaly objevovat plakáty, kde se pravidelně opakovalo těchto pět písmen: I.S.S.S.V. a všichni se divi li, co to může znamenat. Klement porozuměl okamžitě a směle prohlásil: »Znamená to: In Septembre, Sara Sedes Vacante (V září bude Stolec uvolněný, neboli papež bude mrtev.)«“ (Baron de Ponnat, Histoire des variations et des contradictions de lÉnglise romaine, str. 645


SVAZEK 4

Kapitola 21

223). Uvádíme ještě další svědectví: „Papež Ganganelli dlouho nepřežil zákaz jezuitů,“ řekl Scipion de Ricci. „Zpráva o jeho nemoci a smrti, poslaná na dvůr v Madridu španělským mi nistrem v Římě, prokázala, že byl otráven. Pokud víme, o tuto událost se vůbec nezajímali kar dinálové ani nový pontifex. Pachatel tohoto ohavného činu tak mohl lehce uniknout soudu světa, ale nebude moci uniknout spravedlnosti boží!“ (Potter: Vie de Scipion de Ricci, Brusel 1825, sv.I., str. 18). „S naprostou jistotou můžeme potvrdit, že 22. září 1774, zemřel papež Klement XIV. na otravu.“ (Baron de Ponnat: Histoire des variations et contradictions de lÉnglise romaine, Charpentier, Paříž 1882, II., str. 224). A ještě jeden důkaz: „Rok na to byl papež, podle výroku jeho tělesného lékaře Dr. Metea, otráven, takže všechny protiléky byly marné a nakonec dne 22. září 1774 ukončila smrt jeho strašné utrpení…, které musel snášet za svůj hrdinský čin.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 273). Když se po Římě roznesla zpráva o smrti papeže, volal v hněvu všechen římský lid: „To učinili jezuité!“ a toto přesvědčení panovalo i v ostatních zemích. Císař Josef II. napsal vy slanci v Paříži, hraběti Arandovi: „Klement XIV. zapudil tyto zatemňovače apoštolství z veške ré země, takže jejich jméno bude příště vzpomínáno jen v souvislosti s církevními rozkoly a jansenismem. Dokud nebyli v Německu známi, bylo náboženství učením o blahobytu národů. Ale oni toto učení zlehčili a učinili z něho předmět své ctižádosti a pláštík svých plánů.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 273). Zrušení celého jezuitského řádu proběhlo i ve všech katolických zemích velmi rychle a beze vší překážky. I rakouská císařovna Marie Terezie vykázala jezuity ze svého uzemí. Pád jezuitů způsobil ve všech zemích nebývalou radost a největší uspokojení, jak praví sám Goethe, avšak dodává: „Jak rádi jsou lidé, když se zbaví protivníka, ba, dokonce i jenom toho, kdo špehuje. Ale stádo zapomíná na to, že tam, kde schází pes, je vystaveno vlkům. “ Jak smutná, prorocká slova. Jezuitští psy byli odehnáni, aby se časem vrátili jezuitští vlci, ještě dravější, ještě krvelačnější a ještě zákeřnější.

21.17 Prusko a Rusko Pouze dva nekatolické státy, totiž protestantské Prusko a pravoslavné Rusko si jezuitský řád ponechaly i po jeho zrušení. V těchto zemích se jezuitů nebáli jako v jiných státech a navíc zde neplatila papežská vyhlášení. V Prusku však vydrželi jenom 10 let do roku 1786. Rusko i s částí Polska rozděleného roku 1772, kde žilo 201 jezuitů, jim bylo nakloněno o něco déle, až do roku 1814 a to díky tomu, že carevna Kateřina Veliká odmítala poslouchat příkazy papeže a platnost jeho breve nikdy nevyhlásila. Ale i v Rusku ze stejných důvodů jako všude jinde nakonec vzbudili odpor vlády. „Zrušení schizmatu a sblížení Ruska s papežem je lákalo tak jako světlo mouchu. Zahájili aktivní programovou propagandu v armádě a aristokracii a bojovali proti biblické společnosti, kterou zřídil car. Dosáhli několik úspěchů a obrátili prince Galicina, synovce mi nistra pro náboženství. Proto se do toho všeho vložil car, a proto tu máme Ukaz (carský vý nos) z 20. prosince 1815.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 220). Není třeba zdůrazňovat, že důvody pro tento Ukaz, který vykazoval jezuity ze Sant Pe tersburgu a z Moskvy, byly stejné jako ve všech ostatních zemích. „Uvědomili jsme si, že ne plní své povinnosti, které jsme od nich očekávali… Místo toho, aby žili jako pokojní obyvatelé 646


SVAZEK 4

Kapitola 21

v cizí zemi, narušovali řecké náboženství, které je od pradávna převažujícím náboženství v naší říši a na kterém spočívá mír a štěstí národů pod naším žezlem. Zneužili důvěru, kterou předtím měli, a obraceli na svou stranu mládež a odváděli od bohoslužeb vrtkavé ženy… Vů bec se nedivíme, že tento náboženský řád byl vypovězen ze všech zemí a že jejich jednání nikdy a nikde netolerují.“ (Daniel–Rops z francouzské akademie: Le retablissement de la Compagnie de Jesus, Etudes, září 1959). Všeobecná opatření vyhánějící jezuity vyhnáni z celého Ruska na základě carova Ukazu byla realizována několikrát. Naposledy tomu bylo v roce 1820. Ale díky tomu, že politické události jezuitům přály, stačili ještě předtím vkročit zpět do zá padní Evropy, kde po Napoleonově pádu v roce 1814 na přání a na diplomatický nátlak vyvi nutý nejreakčnějšími silami neponaučitelných absolutistů „Svaté aliance“ na některé evropské země a na samotnou římskou stolici obnovil papež Pius VII. (ve funkci od roku 1800 do roku 1823) znovu slavnostně jezuitský řád. Projezuitsky zaměřený benediktin tak učinil krátce po svém slavnostním návratu z tříletého zajetí v Savoně, kam ho nechal Napoleon po anekci Říma roku 1809 odvézt. A tak ještě téhož roku 1814 můžeme v papežově bule o znovuustanovení jezuitského řádu číst tato slova: „»Uprostřed nebezpečenství ohrožujících křesťanskou republiku museli bychom se pokládat za vinné velkým zločinem proti Bohu, ...kdybychom nedbali pomocné ruky, kterou nám Boží prozřetelnost nabízí.« Bárka svatého Petra se zjevně »potácí pod nápo rem trvalých bouří«, tak proč nepožádat o pomoc jezuity, tyto »statné a zkušené veslaře, kteří dobrovolně nabízejí své služby?«“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 215). Řád jezuitů byl tak 31. července 1814 papežem obnoven. Politický dosah tohoto papežova rozhodnutí a rozhodnutí mnoha evropských státníků jasně vyjadřuje M. Daniel–Rops, velký přítel jezuitů. O znovuobjevení Loyolových synů napsal: „Nebylo možné v tom nevidět očividnou kontrarevoluci.“ (Daniel–Rops z francouzské akade mie: Le retablissement de la Compagnie de Jesus, Etudes, září, 1959). Jezuité se z předchozích bojů, vzestupů a pádů, vnitřních i vnějších bouří velmi rychle po naučili. Ještě v 19. století sice mezi nimi zápasily různé filosofické proudy, několikrát byli znovu zakázáni, např. v Garibaldiho Itálii nebo v Bismarckově Německu, ale během 20. století se rychle změnili na jednu z politicky a teologicky nejprogresivnějších složek uvnitř římskokatolické církve a stali se pak i představiteli a současně i přednostními nositeli novodo bého římského katolicismu s novou, moderní rouškou. Svou nově zrozenou a době přizpůso benou filosofií náhle předběhli všechny ostatní řády. Není proto náhodou, že byli Vatikánem napřed zakazováni (indexováni) učitelé nových náboženských směrů, modernisté a noví teologové (např. francouzští jezuité Henry de Lubac a Jean Daniélou odsouzení roku 1950 en cyklikou Humani generis za podvracení tradičního katolického učení o dědičném hříchu, mi losti Boží a liturgie, americký jezuita John Courtney Murray, jenž vyvolal nelibost Říma svý mi meditacemi na téma náboženského pluralismu a potřebě oddělení církve od státu, německý jezuita Karl Rahner, jenž přišel s učením o instinktivní znalosti Boha, jež je dána všem lidem – katolíkům i ostatním – a jeho zanícení pro ekumenismus a mezináboženský dialog) a libe rální teologové jako třeba jezuitský kněz Pierre Teilhard de Chardin (*1881 – †11.4.1955), který sám sebe nazýval teologem, filosofem, přírodovědcem, paleontologem, biologem, antropologem a dalšími názvy z oblasti vědy, nicméně zcela ignoroval mnoho souvisejících oblastí (např. ve vědě embryologii, logiku a cit pro důkazy, v náboženství např. oblast mezi přirozenem a nadpřirozenem, opovrhoval sv. Augustinem apod.). Neustále se snažil srovnávat katolické učení s vědou ve snaze smířit vědu s křesťanskou vírou prostřednictvím vymyšlené nové teologie a metafyziky, která není v rozporu s moderními objevy přírodních věd a jenž se 647


SVAZEK 4

Kapitola 21

tedy hodí do naší moderní vědecké doby. „Během práce na vykopávkách zkamenělin v Africe a Číně si vypůjčil pojmy i slovník evoluční teorie k tvrzení, že samo křesťanství je evolučním procesem, příběhem kontinuálního vývoje živoucího vědomí k duchovnímu završení kosmu. Nakonec, soudil Teilhard, bude lidstvo žít na nejvyšší úrovni společnosti, se znovuvzkříšeným Kristem ve svém středu, řízeno hnací silou křesťanské lásky.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 254). Když se dnes podíváme do současné, světové filosofie a do učení a teologie římskokato lické církve 21. století, nenajdeme tam nic jiného, než právě všechny tyto dříve zavrhované vědeckoteologické myšlenky a učení jako podklady k současné víře římských katolíků. Jezui tský řád jako první a jediný dokonale propojil vědu a zvláště evoluční teorii s teologií a filo sofií a římskokatolickou víru plnou pověrčivosti a mysticismu postavil na zcela nových, moderních základech. Vybudoval tak nové pojetí víry a vědeckého poznání Boha a Řím na tom nakonec postavil svou současnou „vědeckoekumenickou“ moc a to díky Druhému va tikánskému koncilu, kde právě Lubac, Murray a Rahner dominovali na zasedáních jako noví teologové a díky nimž dnes římskokatolická církev deklaruje otevřenost vůči modernímu svě tu, otevřenost a přívětivou tvář vůči ostatním nekatolickým církvím a nekřesťanským ná boženstvím a všem lidem „dobré vůle“ neboli jakkoli ochotným dříve či později uznat Řím za svrchovanou duchovní mocnost nad všemi církvemi na této planetě. Kde by dneska Vatikán byl, kdyby nevzkřísil to, co sám kdysi dusil? Musel to být opět jezuitský řád, kdo znovu za chránil tvář katolicismu a obratem jednoho vatikánského koncilu jej převtělil do nového, moderního roucha a uzpůsobil potřebám dnešních „pluralitních“ a „demokratických“ společností.

648


SVAZEK 4

Kapitola 22

Kapitola 22

Jezuité a první Francouzská revoluce 22.1 Tajná příprava revoluce

K

dyž byl Klement XIV. donucen zakázat jezuitský řád, jasně řekl: „Uřízl jsem si pravou ruku.“ A bylo to skutečně výstižné přirovnání.

Pro Svatý stolec to bylo určitě velmi těžké rozejít se se svým nejvýznamnějším politickým nástrojem pro ovládnutí světa. Řád upadl v nemilost. Bylo to však politické opatření všech států dohromady a vynutily si to výše uvedené okolnosti. Následníci Klementa XIV., Pius VI. (vlastním jménem Giovanni Angelo Braschi studoval na jezuitské koleji, papežem byl v letech 1775 – 1799) a Pius VII. (vlastním jménem Barnaba Chiaramonti, projezuitský benediktin) zákaz pozvolna a postupně zmírňovali, neboť jezuitům tajně nadržovali. A jestliže oficiální zákaz jezuitů trval 40 let, pak to bylo jen kvůli vlně mnohých revolučních povstání v Evropě, která vznikla jako důsledek Francouzské revoluce. Tu stejně, tak jako Bartolomějskou noc, zosnovali jezuité a vzhledem k jejich plánům se jim povedla jen částečně. A tak jako v Bartolomějské noci i zde sledovali ve skutečnosti úplně jiný cíl, než jen pouhé vraždění katolíků. Stejná organizace a týž duch, který vedl k Bartolo mějské noci, vedl také k ukrutnostem revoluce. Jezuité věděli, že budou-li zrušeni, bude časem zrušen i římskokatolický systém, jako to hrozilo i v době Tridentského koncilu. Kdyby v té době nezasáhli, reformace by katolickou víru úplně rozdrtila. Nyní byl však řád zrušen a ponechán svému osudu bez celosvětové církevní podpory. Proto jezuité naplánovali, aby odplatou padlo i katolické náboženství. Vraždou papeže Klementa XIV. sice pomohli k nástupu projezuitského papeže, ale kromě několika zmírňujících nařízení se nic nového nedělo. Bylo potřeba evropské státy vyprovo kovat. Bylo potřeba, aby z hrozby pádu katolicismu jezuité vytěžili co nejvíce. Měli jistotu, že jakmile se církev „svatá“ zakymácí ve svých základech, bude ihned volat své věrné vojáky, svou tajnou armádu zpátky, aby je Řím znovu vyslal do boje. Jezuité naplánovali, že musí Evropu nějak dostat do protikatolického povstání. Generál řádu byl sice mrtev, ale přesto byli jezuité dál organizovanou společností. Při svém tajném jednání vymysleli úplný pád katolicismu a nahrazení ho jiným, protikatolickým systémem. Dohodli se, že pád musí proběhnout revoluční cestou a že hlavní body nové víry a nového vyznání musí být všechno to, co katolická víra neuznává a proti čemu ve svých bulách neustá le varuje. Musí být v prvé řadě odstraněna víra v Boha a nahrazena za víru v přírodu a v člověka. Musí být odstraněna víra v církevní spisy a musí být zaměněna za lidskou filozofii. Víra v Boží stvořitelskou moc musí být nahrazena za víru v lidskou práci. Katolický ná boženský systém musí být zpochybněn a nahrazen lidskou moudrostí a rozumářstvím. Revo luční převrat měl smést náboženství. Nesměl se však dotknout Panny Marie a jejího uctívání. To byla podmínka celého projektu. Jezuitský řád byl oficiálně zrušen. Ale nebylo zrušeno mnoho organizací, ve kterých za kázaní jezuité figurovali jako tajní členové nebo dokonce jako hlavní, řídící či přímo i zaklá dající osobnosti. Jednou z takových organizací byly ilumináti, jinou takovou organizací byli svobodní zednáři, jiným spolkem bylo Nejsvětější srdce Ježíšovo, různé spolky Panny Marie

649


SVAZEK 4

Kapitola 22

apod. A všechny tyto organizace a spolky byly jezuitům nyní plně k dispozici. Řád jezuitů v té době nemohl a ani nechtěl vystupovat pod svým jménem. Zato intenzivně působil právě prostřednictvím těchto organizací, které infiltroval nebo založil. Tajní i oficiální členové řádu pracovali v celosvětové ilegalitě. Bylo to také jediné období, kdy nebylo velkého rozdílu mezi tajnými a oficiálními členy řádu a kdy byl řád uvnitř nejvíce sjednocen. Pro naplánovaný celosvětový projekt zbývalo vybrat vhodný stát, kde by se dala protikato lická revoluce uměle vyvolat. Polsko bylo katolicismu příliš oddané, Rusko mělo pravoslaví, Rakousko, Hesensko, Belgie, Holandsko, Švýcarsko a další státy nebyly vhodné vzhledem k bedlivé pozornosti vůči jezuitům, Anglie byla pro tento účel příliš daleko a navíc ryzí katoli cismus nikdy nepřijala. Itálie byla Vatikánu více než zaprodaná. Zbývalo tedy Portugalsko, Španělsko a Francie. Z toho Francie vyhovovala tajným jezuitům nejvíce.

22.2 Francouzský královský dvůr Když se poměry po zrušení řádu ustálily, mnoho jezuitů přešlo do Pruského království a do Ruska pod vládu Kateřiny II. Zde se mohli nejen nepozorovaně, ale dokonce i přímo legálně scházet, jednat a plánovat své další tahy. Ze všech evropských dvorů byl jezuitům tajně nakloněn právě francouzský vlivem habsburské manželky Ludvíka XVI., Marie Antoinetty, dcery Marie Terezie, dřívější veliké mi lovnice jezuitského řádu. Francouzský dvůr byl také spřízněn s pruským královským dvorem. Pro revoluci byla tedy nakonec vybrána Francie. Tato země se před Vatikánem navíc tolik nepokořila, což jezuitům nyní práci jenom usnad ňovalo. Dalším kladem bylo to, že Francie byla k novým tvářím na svém dvoře zcela lhostejná. Byla si jistá svou ekonomickou, státní a vojenskou mocí. I když byli proto jezuité oficiálně mimo Francii, žili tajně i přímo na samotném dvoře. Jako dvorní rádcové stále ovlivňovali chod v zemi. Jejich vlivem duchovní vůbec neplatili králi daně. Jejich přičiněním se král staral spíše o své koníčky – o zámečnictví a drahé lovy. Jejich řízením byla Antoinetta neustále rozmazlována a doslova utápěna ve svých zhýralostech a lehkomyslnostech. Při tom byla pokaždé ujišťována, že na lehkomyslný život má královské právo a že je to dokonce i její čest, královská výsada a důstojná povinnost. Její habsburská krev byla jejími osobními zakuklenými rádci hýčkána na nejvyšší míru. Podle vzoru Antoinetty byly vychovávány a hýčkány také všechny dvorní dámy. Tento trend totiž vládl celým královským dvorem. Nikdo netušil, že královský dvůr se pro nepozornost, rozmařilost a milování zábav znovu dostal do spárů ilegálně působících jezuitů. A ti zde v kli du a nepozorovaně rozvíjeli své hrůzostrašné plány a krok za krokem vedli Francii k jejich realizaci. Stav nepozornosti královského dvora jezuitům nahrával. Zatímco ostatní dvory si přísně hlídali pohyb nových tváří, nejsou-li to jezuité, rozjásaná Francie si hleděla pouze pompézních tanečních slavností, lovů a bezstarostného, rozmařilého života. Jezuité rozhodli, že v prvním kroku musí Francii dostat na pokraj bídy a chudoby. Jedině tak ji dostanou do revolučního odboje proti katolicismu. Jako další etapu plánovali, že pak tohoto revolučního ducha přenesou i do jiných katolických evropských států. Čím chudší a zbídačenější stát, tím lépe pro jezuitskou myšlenku. Jako další státy, které by revoluci ochotně přijaly, přicházely proto v úvahu zbídačené Portugalsko, zchudlé Španělsko, zoufalé Polsko a ožebračený jih Itálie. Tam se také všude podařilo pozdější revoluci jezuitům přenést.

650


SVAZEK 4

Kapitola 22

22.3 První práce tajných jezuitů Aby se plán podařil, musela Francie napřed promarnit veškerý státní poklad, nasadit své mu lidu co největší daně a vysát z lidí co nejvíce peněz. Musela se dostat na pokraj ostrého kontrastu mezi bídou a bohatstvím. Jedna skupina jezuitů se tedy starala o královskou pokladnu a státní finance. Na jedné straně u krále prosazovali stále větší daně od poddaných a na druhé straně stále honosnější a nákladnější slavnosti a zábavy. Avšak nové a nové požadavky na daně už měšťané a poddaní nemohli unést. Druhá skupina jezuitů pak šířila mezi těmito zbídačovanými vrstvami obyvatel nové filo sofické náhledy. Ty vyjadřovaly požadavky po sociálních jistotách – zajištění potravin, zmenšení daní, zlepšení životní úrovně, obnovení školství a hlavně svržení nenáviděné krá lovny i krále. Tajní jezuité při tom spolupracovali s francouzskými filosofy nebo sami hlásali různé filo zofické ideje. Poukazovali na lidská práva a nabádali lidi, aby se jich začali dožadovat. Lid ská práva byla navíc podpořena úspěchem americké války za svobodu, které se aktivně účastnili i francouzští vojáci s generálem Lafayettem. Jezuitští filosofové poukazovali na katolické duchovní, že neplatí králi daně a hlásali, že pak tyto daně musí za ně zaplatit obyčejní lidé. Podněcovali k revoluci, motivovali mnoho francouzských filosofů a nabádali k sepisování revolučních a protikatolických myšlenek a spi sů. Sami však zůstávali „skromně“ stranou. Pouze v pozadí očkovali vůdčí postavy budoucí revoluce. Aby bylo dosaženo splnění plánu, podnítili je vždy tou správnou myšlenkou. Jejich nástroji se stávali mluvčí a filozofové obdivující ateistická, protináboženská díla svých fran couzských předchůdců. Účinek se brzy dostavil. Lidé začali nenávidět nejen královnu a krále, ale i katolické duchovní a pak už i jakékoliv věřící. Protináboženský duch začal ovládat masy lidí a revoluční kvas začal mohutnět a nabývat na síle. Celá situace po více jak patnácti letech konečně uzrála. Jezuité krále nenápadně přemluvili, aby svolal generální stavy, které se nesešly již od roku 1610. Navedli ho, aby na těchto stavech požádal o řešení finanční situace pro královský dvůr. Do té doby totiž stačili jezuité uvolnit prostřednictvím lehkomyslného ministra Calonneho všechny státní zásoby peněz na královské radovánky. Velkou část z těchto peněz ovšem také zpronevěřili ve prospěch svého ilegální řádu. Nic netušící a nechápavý král svolal na 5. května 1789 tři generální stavy. Ty požádal o vy řešení finančních potíží pro královskou pokladnu. Stavy zůstaly nad drzostí krále v ohromení, ale nakonec se snažily situaci řešit. Jezuité věděli, že třetí, nejpočetnější stav nebude s žádným návrhem zbývajících dvou stavů spokojen. Věděli, že bude chtít prosadit radikální reformu celé francouzské ekonomiky. Proto prostřednictvím svých tajných zástupců a také nic netušících jezuitských nástrojů v těchto dvou stavech, byl třetí stav přehlasován. Oba generální stavy nedaly třetímu vůbec žádnou šanci k prosazení jeho ideálů. Tím byl ve třetím stavu podpořen duch otevřené nenávisti a revoluční nálady. Výsledek, který jezuité přesně potřebovali. Věděli, že musí na stat nějaký střet a konflikt, aby revoluční nálada v zemi byla dotažena k nutnému výbuchu. Ten měl být startem a odrazovým můstkem pro další kroky. Kolem krále bylo při zasedání také shromážděno veliké množství katolických prelátů oble čených do těch nejskvostnějších rouch. I šlechtici byli oděni do pestrobarevných obleků. To

651


SVAZEK 4

Kapitola 22

bylo rovněž uskutečněno na nenápadný podnět jezuitů. Chtěli, aby se nenávist třetího stavu dostala do varu a vyrostla tak na maximum. Třetí stav byl pro změnu oblečen do pře depsaných černých šatů a klobouků, což bylo odění dřívějších oficiálních jezuitů. Kontrast byl velmi účinný. Tento třetí stav měl nejvíc poslanců ze všech stavů. Dokonce víc, nežli dva zbývající stavy dohromady. Přesto však nebyl přehlasován. Mnozí poslanci byli přímo prostředníky tajných jezuitů. A všichni tito agenti sice žádali co nejradikálnější změny, ale současně dbali na to, aby hlasování neproběhlo hladce a aby zbývající dva stavy zvítězily.

22.4 Národní shromáždění Po neúspěšném jednání (což jezuité z obou táborů plánovali) podnítili tajní tovaryši třetí stav k tomu, že se 17. června 1789 prohlásil za Národní shromáždění a že vyzval oba hlavní stavy, aby se přidaly. Král dal však na našeptávání jezuitů uzavřít sněmovnu. Na jiný nenápadný podnět druhé skupiny jezuitů přes mluvčí shromážděných, se 20. června sešli v míčovně měšťané, kde se usnesli, že se nerozejdou dřív, dokud Francii nedají novou ústavu. Jeden z populárních mluvčích, hrabě Mirabeau na výzvu k rozchodu zakřičel: „Jsme zde na přání a rozkaz národa a zaženou nás jen bodáky.“ Geniální řečník šířil navíc myšlenku revoluce plnou „nutných obětí.“ Ani on však nevěděl, kdo ve skutečnosti jeho hlas řídil a kým byl naočkován. Netušil ani to, kdo umožnil jeho přijetí za mluvčího právě do třetího stavu. K tomuto shromáždění se mezitím přidali někteří „duchovní“ a mnoho „farářů“. Připojila se i část šlechty, například vévoda Filip Orleánský a další. V mnohém případě šlo o tajné tova ryše. Tak vzniklo jednotné ústavodárné shromáždění, kterému předsedal astronom Bailly. Ko nečně se zdálo, že se jezuitům naplní první požadavek plánu a že dojde k revolučnímu vý buchu. Revoluční situace se však náhle zklidnila.

22.5 Nové rozvíření hladiny – Bastila Jezuitům však klidný průběh revoluce nevyhovoval. Potřebovali, aby vzniklo povstání. Chtěli, aby se země ponořila do chaosu, aby pak mohli tento chaos nepozorovaně přenést do jiných zemí. Skupina tajných dvorních jezuitů proto vyvolala fámu o blížících se ozbrojených měš ťanech a poddaných směrem na královský dvůr. Skrze svůj nástroj, králova bratra Karla z Ar tois uvedli dvůr do zmatku. Ten okamžitě začal zesilovat svoji posádku. Navíc jezuité naoč kovali králi myšlenku na propuštění ministerského bankéře Neckera, který byl v zemi velmi oblíben. Král zmatený událostmi Neckera okamžitě propustil. Situace podle plánu pobouřila veřejnost. Začal pochod na Paříž. A královnina strana zastoupená tajnými jezuity Brogliem, Breteuilem a Foullonem veřejně jásala a triumfovala. Odezvou na pochod bylo zřízení cizinecké legie pod vedením barona de Besenvala. Ta byla však na náměstí Ludvíka XV. téměř ukamenována. Zmatek byl dokonalý. Pařížský lid se obával zásahu z venčí. Lid mimo Paříž očekával

652


SVAZEK 4

Kapitola 22

vojenský zásah z Paříže. V Paříži tajní jezuité šířili letáky a výzvy k boji, který má přijít zven čí. V okolí Paříže šířili jezuité zprávy o nebezpečí z města. Přibývalo brožur a různých pamfletů o tom, že královský dvůr brání Národnímu shromáždění, aby pomohlo hladovějícím. V Paříži byly zásoby potravin jen na tři dny a hrozila smrt vyhladověním sto dvaceti tisícům lidí. Různé pověsti o obklíčení a přepadení Paříže se šířily stále víc a více. Pak jezuité využili energického C. Desmoulinse. Ten na jejich stínový popud vystoupil na židli a volal: „Do zbraně!“. Navrhl zřídit národní gardu pod vedením Lafayetteho. Davy lidí však nečekali na organizovaný vojenský oddíl. Vědomí hrozné bratrovražedné války mezi Pa říží a venkovem už byla rozjetým vlakem a hnacím motorem k dalším událostem. Dav začal masově drancovat vojenské sklady. Zmocnil se téměř třiceti tisíc pušek a pěti děl. Takto oz brojen vytáhl dav k Bastile, neboť se dozvěděl, že tam mají být uloženy veškeré zásoby střelného prachu. Hrůza z napadení Paříže dávala davu tu nejvyšší obrannou sílu. Guvernér státního vězení žádal vzbouřence o klid. Vyzýval je k pochopení, že Bastila ne plánuje žádné vojenské zásahy proti lidem. Temná historie Bastily však byla dostatečným a stálým svědectvím vyzývajícím k její zboření. Lidé se vrhli na bezbranného guvernéra Bastily a na jeho ochranku. Jejich hlavy pak později nesli vítězně ulicemi Paříže. Přitažená děla po mohla Bastilu dobýt. Účinek pádu Bastily zapůsobil jako bomba. Dav si náhle uvědomil svou sílu.

22.6 Další tah tajných jezuitů 14. července 1789, kdy padla Bastila, strávil král se svými rádci a dvořany čas na honu a vrátil se až pozdě večer. Ráno 15. července se dozvěděl o pádu pevnosti a o revoluci. Pokusil se s rebely vyjednávat, ale když viděl, jak je bez soudu pověšen na lucernu státní rada Foulon a jak je zavražděn jeho zeť Bertier, okamžitě ujel. Mimo Paříž se revoluční nálada proměnila ve výbuch selského povstání. Drancovaly se úřady, zámky, kostely, kláštery a všechno, co mohlo kohokoliv z prostých lidí nějak obohatit, lidé ukradli. A jezuité jásali. Avšak už 4. srpna, když byla národní gardou zrušena feudální práva a kardinál s arcibisku pem se zřekli desátků, došlo náhle k uklidnění. Národní shromáždění nad pádem feudálů pla kalo radostí. Úplný pád nastal však až roku 1793. Bylo sepsáno republikánské Prohlášení lidských a občanských práv pro všechny lidi, pro všechny časy a pro všechny francouzské země. Hlavou státu byl stále král Ludvík. Národní shromáždění se přidalo na stranu revoluce. Zákonem zrušilo uctívání Boha. Bible byly sbírány a s posměchem veřejně páleny. Byl ustanoven desetidenní týden jako vzdor vůči sedmidenní mu, biblickému týdnu. Každý desátý den byl určen k nemravným radovánkám a veřejnému rouhání. Křest a přijímání byly zakázány. Pařížský biskup byl vyzván, aby odvolal katolické náboženství, což také se svým celým průvodem učinil. Začalo uctívání rozumu. Francie se rozhodla jít cestou nevěrectví. Katolické náboženství bylo prohlášeno za přežitek nehodný moderní, revoluční doby. Nikdo však netušil, že toto měli na svědomí právě ti, kteří v minulých století hájili or todoxnost katolictví. Samotná protikatolická myšlenka byla pro inspirátory revoluce a pro jejich různé organizace dokonalým krycím pláštěm. Jen velmi málo historiků ví, že nejvíce se na revolučním zákulisí podíleli ilumináti. Ale již nikdo si dnes neuvědomuje, že to byl právě řád jezuitů, schovaný jak pod vlastním řádem iluminátů tak i dalšími, kdo revoluční náladu Francouzů vyprovokovali a pak ji ihned využili. Byli to jezuité, kdo vzbouřili národ proti vše mu, co připomínalo katolickou a protestantskou víru a Bibli. 653


SVAZEK 4

Kapitola 22

22.7 Uklidnění po revoluci Jezuité konečně začali dosahovat svých prvních výsledků. Zdálo se, že nyní už nestojí nic v cestě, co by překáželo jezuitským plánům a cílům a tajní jezuité chtěli začít přenášet revoluci do dalších zemí. Ale Národní shromáždění oproti očekávání náboženství nezakázalo. Pouze ho zrušilo. Jezuité však chtěli po vzoru dřívější praxe, aby bylo náboženství úplně zakázáno a navíc, aby to bylo podloženo platnými zákony. Do této situace však nastalo opět nečekané uklidnění. Nastala tedy situace, kterou jezuité potřebovali ze všeho nejméně. Bylo nutné Francii znovu urychleně vydráždit. V Paříži byl stále nedostatek potravin, jako obilí, mouky, vajec, mléka, chleba, másla a dalších. Tajné jezuitské síly proto tohoto deficitu nyní důkladně vyu žily. Četa tovaryšů pracující mezi spodinou začala šířit pověst o králově právu veta ve spojení s ukojením hladu. Tvrdili, že král má právo omezit potraviny jak se mu líbí bez ohledu na hlad svých poddaných. Tajní jezuité a jejich slepí mluvčí začali pomocí tohoto práva veta šířit strach. Všichni se slova „veto“ začali bát jako zaklínadla. Kromě toho měli jezuité prsty i v plánech vévody Orleánského. Ten pak chtěl ovšem revoluci využít pro sebe. 5. října 1789 se jezuitům podařilo vyprovokovat nové revoluční povstání. K pochodu na Versailles nastoupilo mnoho tisíc žen, mezi nimiž se vyskytli i tajní jezuité převlečeni do ženských šatů. Kromě toho tam měli mnoho svých tajných jeptišek. K tomuto hnutí jezuité přiměli i připojení Národní gardy. Král byl zajat a lůzou doveden do Paříže. Tam byl pak nově zformovanou Pařížskou komunou uvězněn v paláci Tuileries. Dne 4. února 1790 král revoluci přijal a slíbil, že svého syna důsledně připraví na nový řád francouzského království. Opět se zdálo, že revoluce skončila a že přinese liberální režim jako v Americe. Vznikla znovu situace, kterou tajní jezuité naprosto odmítali. Museli proto sáhnout ještě k jiným prostředkům. Museli znovu nějak rozdráždit všechny vrstvy společnosti. A pří ležitost se jim brzy naskytla.

22.8 Jakobínský spolek tajných jezuitů Jezuité se znovu vetřeli do přízně úplatného a požitkářského Mirabeaua. Ten, nyní jako jejich nic netušící mluvčí, šířil jezuitské myšlenky na novou revoluci. Ale v červenci se mluv čí osobně setkal s královským párem a udělal s nimi mírovou dohodu. To byl tah, který jezuité od svého mluvčího nečekali. Tímto diplomatickým tahem měl generál Lafayette za sebou Ná rodní gardu a Mirabeau celé Národní shromáždění. Oba mohli s králem vládnout celé zemi v klidu. Kdo však klidu nepřáli, byli jezuité. Iniciovali vznik jakobínského spolku, který původně nazvali Revoluční společnost a pak raději Společnost přátel ústavy. Naplánovali, že jeho před sedou se stane radikální revolucionář M.M.I. de Robespierre, od něhož očekávali, že provede skutečnou revoluci a že úplně zakáže náboženství. Díky revolučním myšlenkám se jezuité dostali i do jeho přízně. Spolek měl především připravovat práci ve shromáždění a snažit se vést jeho členy v revolučním duchu za práva, rovnost a bratrství všech lidí bez rozdílu posta vení, pohlaví a věku.

654


SVAZEK 4

Kapitola 22

Napřed se jakobíni shromažďovali v knihovně, později i ve svém klášteře v ulici St.–Ho noré. Organizace jakobínského spolku se až nápadně podobala organizované jezuitské mafii. Jednotlivé provincie měly své pobočky a ty byly podřízeny výkonnému výboru. Spolek kolem sebe shromažďoval všechny řečníky, kteří hodně hovořili o lidu a o jeho sociálních potřebách. Přesto však museli jezuité pracovat velmi obezřetně a nenápadně. Nesměli být identifi kováni dřív, dokud se nepodaří dokončit skutečný záměr revoluce. O jejich účasti na povstání neměl mít nikdo ani potuchy. Jakobínský spolek stál u tvorby nové francouzské ústavy. Zámě rem jezuitů bylo, aby král dostal právo veta a tím, aby se masy poddaných proti tomu vzbouři ly. Mirabeauovi se právo královského veta nakonec prosadit podařilo. Král je mohl použít proti každému opatření a usnesení. Volební právo, na které lid také čekal, bylo co nejvíce okleštěno. Ústava byla ve skutečnosti mistrným tahem jezuitů. Sám Mirabeau o ní prohlásil, že lepší způsob, jak dezorganizovat království, už nemohl být vymyšlen.

22.9 Jezuitské diskusní kluby I potom však země zůstávala podivuhodně klidná. Jezuité proto iniciovali mnoho poli tických klubů. V nich se snažili vyprovokovat co nejširší diskusi na téma pád monarchie a na stolení nových pořádků. Podněcovali svými revolučními myšlenkami i v kavárnách nebo při různých soukromých návštěvách. Všude se snažili, aby se dýchalo co nejrevolučnější ovzduší. K jakobínům chodilo poslouchat i katolické duchovenstvo. Všeobecně se také vědělo, že Ná rodní garda má mezi sebou i katolické faráře v uniformách a mnoho členů rozličných řádů. Ve skutečnosti to však byli v převážné většině převlečení jezuité provádějící rozkazy svých tajných nadřízených. V určenou dobu vždy odevzdávali informace. Ale ani jezuité na královském dvoře „nezaháleli“. Král musel na jaře 1790 znovu konsta tovat, že milionové půjčky jsou již vyčerpány a že země je opět na pokraji bankrotu. Jediný, kdo měl ještě majetek, byla církev. A to majetek v hodnotě přes tři miliardy. Jezuitští rádci nenápadně navedli katolického odbojného šlechtice, Talleyranda, který se stal knězem proti vlastní vůli, aby králi poradil zestátnění církevního majetku. Ten ochotně přiložil ruku k dílu. Výsledkem bylo, že i přes odpor katolických duchovních byl 10. dubna 1790 majetek církve zestátněn. Kláštery byly zrušeny, katolické náboženství znovu prohlášeno za nepovinné. Kněžstvo bylo odevzdáno státním úřadům jako nová pracovní síla ve státním sektoru. Tento čin konečně vyvolal v zemi bouři nevole a jezuitům opět svitla naděje na úspěch. Už se zdálo, že se země znovu dostane do revolučního vření, když tu náhle nastalo mezi Francouzi zvláštní porozumění. Začala totiž převládat myšlenka na vytvoření federace, a to pod královým vedením. Král souhlasil, královna ukázala rozjásaným davům svého syna a Francie žila opět ve vzájemné lásce a přátelství. Všichni se těšili na nové, federativní uspořá dání země.

22.10 Další intriky jezuitů A tak museli jezuité znovu usilovně „zapracovat“. Nastala náhlá vlna obrovské emigrace šlechty za francouzské hranice. Ta na panovnících jiných zemí žádala podporu na kontrarevo

655


SVAZEK 4

Kapitola 22

luci ve Francii. Podporu však nenašli. To byla pro jezuity opět slepá ulička. Palácoví jezuité však jakýsi východ z nouze přeci jen našli. Postavili krále před problém s církví, která sice už nebyla, ale náboženství fungovalo dál. Dál se konaly mše, procesí a poutě. Dál se udržovaly katolické svátky a dál faráři a biskupové sloužili při obřadech. Všechno bylo už nepovinné. Ale kdo mohl volit církevní aparát? Stát, který na to podle papeže neměl právo nebo neexistující církev? Papež Pius VI. nakonec povolil Francii mít světské duchovenstvo pod státní přísahou. Ale francouzské duchovenstvo zůstalo vůči zestátnění stále odbojné. Pří sahu ústavě, kromě pár výjimek, odmítlo dát tehdy všechno duchovenstvo. To byl další krok, který jezuitům znovu udělal čáru přes rozpočet. Navíc ztrácel na popula ritě i klub jakobínů, jehož členy byli poslanci, „duchovní“ (ve skutečnosti tajní jezuité), dále různí spisovatelé, filozofové (opět tajní jezuitští učenci), lékaři a právníci. V čele spolku jako bínů stáli de Broglie (tajný jezuita), Robespierre, de Noailles, Barnave, Danton a orleánský agent (tajný jezuita) Laclos. Do klubu však chodilo stále méně lidí. A navíc v dubnu 1791 ze mřel Mirabeau, nic netušící mluvčí jezuitských revolučních myšlenek. Palácoví jezuité se však nevzdávali. Jako královi rádcové v něm prostřednictvím jeho manželky probudili pocit viny, že on, jako věrný syn katolické církve přijal civilní ústavu a zestátnil církevní majetek. Přes Antoinettu mu naočkovali myšlenku, aby opustil nejenom Pa říž, ale přímo i Francii. 21. června 1791 proto poslušen jezuitského našeptávání, uprchl s celou rodinou pryč. Ale byla to léčka, kterou jezuité chtěli krále dostat do role nepřítele státu. A to se jim skutečně po dařilo. Jejich přičiněním byl v Paříži vyvolán poplach. Král byl ve Varrennes poznán, chycen a zatčen. Jako nepřítel lidu byl zbaven moci a již podruhé uvězněn v paláci Tuileries. Stále více a více získávali jezuité Robespierra na stranu myšlenky radikální revoluce. Jejich vlivem začal usilovat o vytvoření necírkevní republiky zbavené monarchie. Královo za tčení spolek jakobínů uvítal a navrhoval monarchii zrušit. V jakobínském spolku byli i františ káni – kordelieři. Ti se scházeli v jednom františkánském klášteře. V postoji ke králi byli stejného smýšlení, jako jejich tajní jezuitští kolegové. O nich však sotva věděli. Požadavek na zrušení monarchie způsobil ve spolku jakobínů rozkol. Těm, kdo požadovali pád krále říkali zuřiví fanatici nebo zuřivci z Palais – Royal a patřili k vévodovi Orleánskému, bratranci krále Ludvíka. Umírnění členové byli feuillanti z řehole bernardinské. Ti se scházeli v bernardinském opatství. Jejich umírněnost rozštěpila klub jakobínů na dva hlavní tábory. Situace začala opět nahrávat, když byla ustanovena komise, která prověřovala králův útěk. Komise se však nakonec rozhodla vyšetřování ukončit a králi všechno, ke smůle jezuitů, od pustit. Dne 4. září byla ústava Francie konečně definitivně hotová. Omilostněný král přišel do shromáždění, aby ji veřejně přijal. A nadšený lid opět uvěřil ve smíření. Král prohlásil revolu ci za ukončenou a přál si jen šťastný národ. Jezuité opět zuřili. Nejen, že už tolikrát ztratili možnost udržet revoluci na potřebném stupni varu, nejen, že katolicismus stále přežíval, nejen, že už tolikrát zkrachovala šance revo luci z Francie vyexportovat, ale navíc situace v zemích, kam jezuité plánovali revoluci přenést, se postupně začala měnit. Bylo proto potřeba všechno urychlit a dokončit dřív, než bude v těchto zemích pozdě.

656


SVAZEK 4

Kapitola 22

22.11 Francie poštvána proti Rakousku Jedinou nadějí jezuitů byl nyní Robespierre. Nenápadně ho přesvědčili, že má kolem sebe málo revoluční spolupracovníky. Naočkovali ho, aby si proto nechal shromážděním odhla sovat, že žádný z jeho členů nemůže být členem příštího shromáždění. 20. září se Národní shromáždění rozešlo a návrh se stal platným zákonem. Král se však vlivem svých „rádců“ dostal brzy s Národním shromážděním do sporu. Právem veta odmítl schválit odhlasovaná opatření proti emigrantům a proti kněžím. Tím se rozpoutala prudká kampaň proti právu veta. Paříž byla v té době znovu vyhladovělá a král byl obviněn, že chce Paříž vyvraždit. Druhá část tajných jezuitů vyvolala mezi jakobíny na účet krále rozkol. Ten pak přenesli i do shromáždění. Proti sobě nakonec stáli františkáni, bernardini, revolucionáři, monarchisté a odbojní kněží. Vznikla živná půda pro naplnění jezuitských plánů. Jezuité však už situaci nenechali náhodě. Jediným cílem bylo zbavit se nyní co nejrychleji krále, vyhlásit pád monar chie a ustanovit nové zřízení bez katolické církve a katolických obřadů. Skrze své tajné a nic netušící sítě přesvědčili jezuité krále, že potřebuje novou, schopnou armádu a že musí zlepšit obranu Francie. To všechno byla pravda a i král to věděl. Ale král byl současně přitom přesvědčován, že Francie nyní potřebuje vítěznou válku, aby si král upevnil svou reputaci pokaženou šlechtickými emigranty a zesměšňovanou císařským Ra kouskem. Myšlenka na válku nebyla králi proti mysli a nebyla ani proti mysli ministru války, hraběti de Narbonne–Larovi. Oba doufali, že ve válce se armáda znovu plně vrátí na stranu krále a že se tím postavení monarchie upevní. Druhá četa jezuitských spiklenců připravovala na válku Národní shromáždění. Tam nastala euforie z vítězné války, o níž se ještě ani nevědělo, s kým ji Francie svede. Pomstou jezuitů za vyhnání z Rakouska bylo Francii předhozeno rakouské císařství. Vlivem jezuitských intrik měla Francie na válečný stav s Rakouskem hned několik záminek. Z druhé strany Rakousko sledovalo podivné intriky jakobínů a bylo si vědomo, že za nimi stojí neznámá organizovaná síla. Veřejně na to bylo rakouským císařem poukazováno, což bylo tajným jezuitům nepříjemné, protože hrozilo jejich vyzrazení. Bylo tedy rozhodnuto. Francie svede bitvu s Rakouskem.

22.12 Válka vyhlášena a prohrána Jezuité však věděli, že hrabě de Norbonne je schopný ministr války. Pod jeho vedením by mohlo francouzské vojsko vyhrát a monarchie by se mohla upevnit. To si však přáli ze všeho nejméně, proto už nechtěli nechat nic náhodě. Národní shromáždění navíc tohoto ministra vlá dy respektovalo jako jediného schopného ze všech ministrů vlády, a to bylo pro jezuitské plá ny nebezpečné. A tak přes královnu ovlivňovali jezuitští rádcové královo mínění v tom směru, že ministr Norbonne hledá záminku k převzetí moci, aby mohl sám vládnout. Jako důkaz uváděli, že vojsko poslouchá ministra a ne krále. Navíc královna byla naočkována představou, že je naopak nutné, aby válku Francie prohrála, protože zadluženou a poraženou zem nebude chtít žádná nová vláda. Namlouvali jí, že právě tím se monarchie upevní. Jezuité navíc šířili známou pravdu, že ve válce se vždy celý národ dovedl okolo krále semknout a být mu pak oddaným. Král byl ve svém úsudku svými „rádci“ úplně zmaten a 657


SVAZEK 4

Kapitola 22

naveden, aby svého nejlepšího ministra Narbonna propustil. Jeho propuštění vyvolalo náhle takový chaos, že musela odstoupit celá králova vláda. V zemi i v Národním shromáždění byla vyvolána euforie z pádu celého kabinetu. A pak, aniž to kdo zpozoroval, do toho náhle vyvstal oficiální válečný stav s Rakouskem. Ten hned na to dne 20. dubna 1792 vyvrcholil vypovězením války proti Rakousku. Jezuité pak prostřednictvím svých spojenců v Prusku přemluvili projezuitského krále, aby vstoupil do války a přidal se na stranu Rakouska. Potřebovali, aby síla Francouzů byla co nej menší. A to se jim podařilo. Navíc z Francie emigrovalo mnoho důstojníků armády. Zbylí dů stojníci neměli u vojáků úctu a v celé armádě vládl chaos a nepořádek. Národní garda neměla ve skutečnosti pořádné zbraně, a tak, i když v ní bylo asi na 80 tisíc mužů, nebyla královské mu vojsku nic platná. Zatímco pouhé Prusko mělo dvojnásobný počet dobře ozbrojených mužů. Jezuité plánovali, že v této válce bude král poražen. Byly hned připraveny kroky k vyhlá šení nového státu bez královské vlády a církevního vedení. Robespierre s válkou od samého počátku nesouhlasil, ale jeho „přátelé“ mu neustále utvá řeli všechny možné podmínky, aby svůj úkol provedl bezchybně. Od svých „informátorů“ vě děl, že pokud bude král poražen, musí prosadit konec monarchie a vyhlásit vládu člověka a rozumu.

22.13 Konečně znovu revoluční nálada Podle plánu začala válka porážkou francouzského vojska. Jezuité jásali. Nastal zmatek, kte rého okamžitě využili. Iniciovali rozpuštění Národní gardy, deportaci všech odbojných kato lických kněží a další kroky. Král to odmítl právem veta schválit a naopak rozpustil jakobínský spolek zastoupený giron distickou (františkánskou) vládou. Jezuité cítili, že jejich plán je opět ohrožen. Prostřednic tvím Rolandovy tlupy vtrhli proto do parlamentu. Stačilo jen málo a byly by tam krále zavraž dili. Král však byl v poslední chvíli vysvobozen pařížským starostou a jeho vojenským oddí lem. Jezuité podnikli další útok na krále prostřednictvím jeho manželky. Ta osočila Lafayetteho, že měl raději krále nechat zahynout v čestném boji, než aby byl Laffayettim podporován. Tím to svým přístupem dala vzniknout, aniž si to uvědomovala, nové revoluční náladě. Laffayetti se opíral o armádu a celou svou autoritou se snažil, aby revoluce znovu nevybuchla. Proti němu stál Robespierre s armádou lidu a žádající revoluci jako jediné řešení z prohrávající války a hladovění ve městech. Znovu tedy nastala všeobecná revoluční nálada. 11. července vydalo shromáždění prokla maci. „Vlast se nalézá v nebezpečí“. Ta umožnila odvod mužů a soupis branců. Byla udržová na zuřivá, protidvorní nálada.

22.14 Národní konvent Jezuité však potřebovali dostat společnost do skutečného varu. Už měli dostatek zkušeností s tím, že na poslední chvíli se všechno náhle uklidnilo. Potřebovali masy lidí rozčílit.

658


SVAZEK 4

Kapitola 22

Přes svoji organizovanou, protizákonnou síť přinutili generála pruských, rakouských a hesenských vojsk i emigrantů, vévodu z Brunšviku, aby proti své vůli podepsal 28. července 1792 manifest vydaný z Koblence. Manifest hlásal, že nebude-li královská rodina respektová na, uskuteční se vojenský zásah proti Francii a úplné zničení Paříže. Tato zpráva zapůsobila jako jiskra ve střelném prachu. Vojska pruského krále Fridricha Vi léma II. a nového konzervativního panovníka Františka II. navíc obsadila francouzské po hraničí. To byla poslední kapka – zahraniční královi obhájci se rozhodli krále bránit a navíc hrozit vyhladovělé Paříži – no to už bylo opravdu moc! Revoluční nálada vybuchla v plné síle a vznikla bouře. Pařížané se rozhodli, že se krále zbaví. Všude zněly hlasy: „Do zbraně“, všu de se zpívala nová hymna Marseillaisa, kterou přineslo 600 revolucionářů. Dne 10. srpna se davy lidí vrhly na Tuilerie. Rozpoutala se bitva, v níž padlo přes pět tisíc lidí. Král hledal útočiště v parlamentu, ale odtud byl vyveden a uvězněn ve věži v Templu. Ve dle Pařížské komuny vznikla Vzbouřenecká komuna a na místo Národního shromáždění byl ustanoven Národní konvent. Zvítězila strana násilí. Robespierre si přál diktaturu Komuny. Sněm se rozhodl vypsat nové volby na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva.

22.15 Revoluční tribunál Vlády se ale ujal Danton, který byl silně zákeřným politikem. Každému slíbil to, co si přál, jen aby mohl zůstat u moci. Byl jako ministr spravedlnosti, ale ve skutečnosti vládl sám. Zří dil revoluční tribunál. I v tom měly prsty temné jezuitské síly v pozadí. Stejně tak jako za naléháním Marata, aby se neprodleně začalo s likvidací šlechty, Národního shromáždění a všech kněží. Veřejně hlásal jezuitský názor, že v zemi je nutno vyvolat děs a hrůzu. Opět se šířily pověsti a falešné zprávy nejrůznějšího kalibru. V každém případě však bylo pravdou, že Prusové, emigranti a další vojska postupovala k Paříži. Komuna cítila ohrožení a zahájila 2. září akci. Nastaly první masakry stejné jako o Bartolomějské noci. Bylo zavražděno dokonce i něko lik set zajatých Švýcarů a kněží, kteří nechtěli přísahat na ústavu. Postupující spojenecké prusko–rakousko–hesseneské vojsko bylo nejen zastaveno, ale francouzskou kanonádou dokonce obráceno na ústup. Francouzská armáda pronikla hluboko do Německa až k Mohuči a k Frankfurtu.

22.16 Krutovláda 20. září 1792 zasedali poslanci Národního konventu v Tuileriích a 21. září byla Francie prohlášena za republiku. V Konventu získaly většinu radikální strany. Ty v čele s Robespierrem žádaly na základě nenápadných podnětů tovaryšů hlavu krále. Poprava krále Ludvíka XVI. se uskutečnila 21. led na 1793 a Ludvíka XVII. pak roku 1795. Gilotinou byla popravena i královna Antionetta. Bylo popraveno i mnoho girondistů. V roce 1793 byla ustanovena vláda výboru veřejného blaha jako odezva na povstání roaja listů. V čele výboru národního blaha byl Marat, který byl roku 1793 zavražděn, pak Danton, který byl Robespierrem popraven v dubnu 1794 a nakonec sám Robespierre. Ten vzpouru roajalistů krvavě potlačil a stal se diktátorem a tyranem Francie. Nechával se uctívat. Byl 659


SVAZEK 4

Kapitola 22

knězem svého kultu osobnosti. Nastala nejkrutější tyranie Robespierrovy krutovlády (jiní píší hrůzovlády). Od září 1793 bylo povražděno již stovky tisíc obyvatel katolického vyznání, kněží, biskupů, šlechticů a měš ťanů po celé Francii. Nikdo si nebyl jist svým životem. Nerozhodoval věk ani pohlaví. Malé, sotva čtyř či pětileté děti byly gilotinovány nebo jinak vražděni stejně tak jako starci nad hro bem. Všechny vraždy měly náboženské a mocenské pozadí. Všechny vraždy byly vedeny tajnými jezuity. Gilotina nestačila řezničinu provádět. Lidé byli topeni v lodích nebo rozstří leni kartáčovými dělovými střelami. Výkonným nástrojem jezuitů byl stále Robespierre. Vlá dou teroru měl být katolický systém úplně potlačen. Nakonec byl tyran Robespierre Konventem dne 27. července 1794 zajat a za pár dnů nato popraven tou samou gilotinou, kterou on popravil statisíce svých odpůrců i stoupenců. Ilegální jezuitský řád tak ztratil svého posledního vykonavatele, který jejich plánům vyhovoval nej více.

22.17 Napoleon Francouzská revoluce se utopila v krvi vlastních dětí. Avšak skutečného cíle jezuitů, to je přenesení revoluce do ostatních zemí nebylo zatím dosaženo. Katolicismus padl zatím jen ve Francii, ale bylo nutné, aby padl ve větší části Evropy. Teprve jeho pádem mohli být papežové probuzeni a pohnuti k tomu, aby řád tovaryšstva znovu povolali na scénu. Za Francouzské revoluce se vojska Francie dostala do Belgie, Německa a dalších zemí. Ani jedna země se nechtěla k revoluci připojit. Marně jezuité přestrojeni za vojáky vyzývali ke svržení monarchie té či oné země. Kam vojsko právě vkročilo, tam poddaní slovu „svoboda“ vůbec nerozuměli. Roznesení revoluce se tedy nepodařilo. O nové vyvolání revoluce se jezuité pokusili, když nastoupil k moci Napoleon. Ten nako nec papežský systém porazil, papeže zajal a poslal ho do vyhnanství. I v tom měli prsty jezui té. Ale Evropa nechtěla mít s katolickým systémem už nic společného. Proto se o vysvobození papeže vůbec nezasadila. To však byla pro jezuity další čára přes jejich politický rozpočet. Potřebovali buď papeže žebrajícího jezuitský řád, aby se vrátil ke své činnosti a aby podporoval papežskou stolici, nebo aby Evropa po papeži toužila sama, uznávala ho jako politickou osobnost a přála si ho mít na papežské stolici. V tom případě by pak jezuité uvítali, kdyby na místě legálního bílého papeže seděl na stolici sám černý papež. Druhá varianta byla lákavější. Proto, i když se jezuité celkem těšili skrývané přízni papeže Pia VI., usnesli se tajné špičky řádu tovaryšstva na tom, že papeže odstraní a na jeho místo dosadí svého generála jako pokračovatele papežské stolice. Tajným jezuitům se z revoluční nálady přeci jen něco podařilo přenést do sousední Itálie. Současně vedli ve Francii v zákulisí Napoleona k tomu, aby se s papežem Piem VI. co nejvíce rozešel. Ale Napoleon potřeboval mír a porevoluční klid v zemi. Proto se snažil s papežem učinit mírovou smlouvu. To papež komentoval jako projev Napoleonovy bázně, strachu a sla bosti. Smlouvě jako takové se však nebránil, a to rozhodlo o dalším osudu Pia VI. Když tajná jezuitská eminence zjistila, že Napoleon chystá s papežem smlouvu, vyprovo kovala v Itálii povstání. Jezuitské síly rozbouřily tisícové davy proti papežské nadvládě. Samy se zaměřily na vysokého francouzského důstojníka, aby se stal obětí. Předpokládali, že pro ni se Napoleon rozzuří. 660


SVAZEK 4

Kapitola 22

„Koncem roku 1797 vypuklo v Římě lidové povstání proti světskému panování papeže. Za srážek mezi papežskými vojsky a republikány byl zabit francouzský generál Doufaux. Této vraždy využilo francouzské velení k tomu, aby zasáhlo do zuřících bojů. Vojska Pia VI. byla rozbita, francouzská vojska obsadila Řím, papež byl zbaven světské moci a v únoru 1798 byla vyhlášena Římská republika. Pius se snažil ukrýt v Toskánsku, ale byl dostižen a odvezen do Francie do pevnosti Valence, kde roku 1799 zemřel.“ (S.G. Lozinskij: Dějiny papežství, Praha, 1989, Horizont, str. 270; viz také L.N. Velikovič: Vatikán, … str. 98–99). To byla pro „nedotknutelné“ papežství a pro všechny katolíky veliká rána. I jezuité sami byli překvapeni, jak rychle se plán naplnil a jak náhle dostali možnost zmocnit se papežského Stolce. Ve Francii potřebovali jezuité upevnit Napoleonovu vládu. Chtěli ho učinit evropským cí sařem, který by uznal moc nového jezuitského papeže. Doufali, že s Napoleonem pak naváží otevřenou spolupráci tak, jako za starých časů s předchozími císaři. Francouzští jezuité prostřednictvím otců Sieyseho, Fouchého a Talleyranda připravili Napoleonovi Bonapartovi další revoluční půdu. Ta měla sloužit pro upevnění diktátorské vlády a pro pozdější převrat roku 1800 s nastolením republiky s vojenskou vládní mocí. Jezuitům vyšel plán ovšem jen z poloviny. Roku 1800 byla Francouzská republika sku tečně vyhlášena. Nicméně nový papež Pius VII. byl opět zvolen a dosazen volbou kardinálů v Benátkách. A jezuité už nemohli zabránit ani tomu, že 15. července 1801 podepsal Napoleon s papežem konkordát.

661


SVAZEK 4

Kapitola 23

Kapitola 23

Nová expanze jezuitů po Francouzské revoluci 23.1 Další tajné plány jezuitů

K

dyž jezuité viděli, jak nespolehlivá a pomalá je cesta Francouzské revoluce, snažili se najít jiné, schůdnější a rychlejší řešení, aby se znovu dostali ke světové moci. Tajně rokovali (zvláště v Rusku) a nabízeli se jim dvě možnosti: Buď trvale zůstat v utajení, což mělo výhodu nekontrolovatelnosti ze strany Vatikánu a volnějšího růstu jezuitské kriminality ve všech zemích a nebo znovu získat legalitu. To zase dávalo jejich plánům větší pole pů sobnosti a více legálních možností k realizaci. Jezuité se rozhodli, že půjdou druhou cestou a pokusí se o tiché, nenápadné obnovení řádu. Tomuto rozhodnutí nahrával ten fakt, že jejich zákaz nebyl nikdy absolutní. Velikou roli na tom mělo právě Prusko a Rusko a částečně i benevolentní přístup k celému projektu zrušení mnoha katolických zemí. Ve všech katolických zemích byli občané k jezui tům velmi tolerantní a zacházeli s nimi co možná nejšetrněji. Všechny budovy, stavby, maje tky a pozemky byly sice jezuitům zabaveny, ale současně z toho všeho šly exjezuitům stále platy a důchody. Mnoho jezuitů smělo ve svých funkcích zůstat dál, mnoho profesorů a učite lů učilo dál na církevních i světských školách, zůstalo i mnoho jezuitských a projezuitských rektorů na univerzitách. Samy katolické vlády nebraly papežovo rozhodnutí o konfiskaci majetku a odevzdání ho biskupům jiných řádů vážně. Rozhodnutí si ponechávaly ve své pravomoci. Tak se jezuitský majetek většinou dostal do světských rukou úřadů, panovníků a šlechticů jednotlivých kantonů, krajů a měst. Majetek přešel pod samotnou vládu, což jezui tům znovu přímo nahrálo.

23.2 Jezuité v Prusku Pruský král Fridrich II. si po celosvětovém zákazu jezuitů ponechal jezuity na svém území jako vychovatele a učitele. K tomu byl motivován francouzským spisovatelem, jezuitou Je anem dÁlembertem. Ten v roce 1765 v pojednání De la destruction des Jésuites vzbudil ve liké pohoršení. Po zrušení řádu psal králi mezi jiným také i toto: „Zdá se mi, že se svatý Otec dopustil veliké neuváženosti a zpozdilosti, když tento řád zrušil, neboť tak vlastně zrušil svůj tělesný pluk, který vznikl pouze z oddanosti katolickým knížatům.“ Na to Fridrich ediktem dne 5. září 1773 zakázal vyhlásit nařízení papeže o zrušení jezui tského řádu ve svých slezských zemích. Byly to všechny země, které král nabyl vratislavským a drážďanským mírem roku 1742 a 1745. Fridrich byl odhodlán podržet v těchto zemích jezuity stůj co stůj. Byl přesvědčen, že se mu dobře a bedlivě ve svých kolejích starají o vyu čování mládeže, která studovala na katolické kněžstvo jak ve Vratislavi, tak i v ostatních slez ských velkoměstech. A tak zůstaly jezuitské koleje v Kladském hrabství a ve všech slezských knížectvích ještě celé tři roky po zrušení řádu. Teprve roku 1776 na neustálé naléhání papeže změnil pruský král svůj úmysl. Nařídil jezuitům, aby odložili svůj řeholní oděv, zrušili své jméno a spojili se v jinou duchovní společnost.

662


SVAZEK 4

Kapitola 23

Jezuité pochopili nabízenou královu pomoc. Utvořili společnost Korporace kněží krá lovského školního ústavu. Ta měla za cíl obstarávat a zajišťovat vyučování katolické mládeže. Do svého ústavu ve Vratislavi mohla společnost přijímat nové členy (ve skutečnosti to byli tajní jezuité) i nové učitele (opět tajní jezuité). Rektorát se přejmenoval na školní komisi. Ale vše ostatní zůstávalo při starém, včetně všech rozsáhlých majetků, které k „ústavu“ a jeho po bočkám patřily. Teprve až roku 1800, dne 26. července byla Korporace kněží královského školního ústavu zrušena, takže se mezi členy této korporace dostali i duchovní a učitelé jiných řádů. Majetek korporace připadl státu, ale byl okamžitě věnován Katolickému školnímu fondu. Takto poj menovali jezuité svoji novou organizaci, nastrčenou k prověření majetku jezuitů ve Slezsku a Kladsku.

23.3 Jezuité v Rusku V Rusku byl řád ponechán na Bílé Rusi a na Litevsku. Tato území obdržela ruská vládkyně, carevna Kateřina II. při prvním rozdělení Polska roku 1773. Kateřina chytře využila jezui tského řádu k tomu, aby si získala přízeň téměř všeho lidu na tomto území. Věděla, že když ponechá jezuity na svých místech a v jejich územích i s jejich majetkem, že na oplátku jí jezuité nahrnou polský lid do náruče. Jezuitům potvrdila, že jejich majetek zůstává i jejich ná boženská činnost. Navíc svolila, aby zdejší jezuitský řád přijímal exjezuity z ostatních evrop ských zemí. A tento přístup nakonec vyústil ke znovuobnovení jezuitského řádu v ostatních zemích, jak o tom pojednáme níže.

23.4 Jezuité v dalších evropských státech Většina jezuitů zůstala v Rakousku, Francii, Španělsku, Itálii a zamíchala se mezi ostatní duchovní. Jak jen to bylo možné, setkávali se jeden s druhým nebo pořádali hromadná shromáždění. Papež Pius VI., nástupce Klementa XIV. jim nadržoval. Jezuité však málokde (kromě Ruska) vystupovali ve svých řeholních šatech a pod jménem své organizace. Mnozí z jezuitů se pohybovali mezi redemptoristy neboli liguriány. To byla projezuitská organizace Kongregace nejsvětějšího Vykupitele, založená knězem Alfonsem Ligurim v Neapoli a po tvrzená papežem Benediktem XIV. roku 1749. Zásady tohoto řádu byly až nápadně shodné se zásadami jezuitů. Za několik let po svém povolení se tento řád stal plně jezuitským. Jeho členové byli už od počátku téměř samí jezuité. V Belgii jezuité nařízení o zrušení řádu ignorovali a vzdorovali drze všem příkazům. Nejen, že neodložili své řeholní kutny, ale do svého noviciátu přijímali novice dál, jako by bylo vše v pořádku a při starém. V jezuitské koleji v Lutichu panoval ten největší ruch. V roce 1788 byli hlavními strůjci povstání exjezuité Feller, Havelanges, Duvvier a van Eu pen. Povstání vypuklo proti reformám císaře Josefa II. a proti rakouské vládě v jeho celém cí sařství. Ke vzkříšení jezuitského řádu také přispěla arcivévodkyně Anna Marie ve Vídni. Ta byla od exjezuity Paccanariho přemluvena k tomu, aby své veškeré jmění věnovala na založení nové ho řádu. Mužský řád (navenek pouhé sdružení) měl název Otcové víry a Otcové nejsvětějšího srdce a byli to ve skutečnosti někdejší jezuité sdružující se do skupinek, neboť jim zákony zemí nedovolovali se legálně organizovat pod názvem Tovaryšstvo Ježíšovo. Proto vznikala 663


SVAZEK 4

Kapitola 23

nová jezuitsko-kněžská společenství a sdružení a to nejen v celé Evropě, ale hlavně na území Spojených států založená bývalými jezuity roku 1784. Pro ženy byl vytvořen název Matky víry. S nimi se čilý jezuita Paccanari scházel nejen k modlitbám, ale jak bylo roku 1804 prokázáno i k sexuálním hrátkám, za což byl odsouzen a doživotně uvězněn. Vysvobodila ho francouzská okupace. Pro stejné hříchy byl však znovu uvězněn. Jeho útěk z vězení se mu stal osudným, neboť krátce nato ho našli s dýkou v těle. Podle M. Daniela–Ropse se jedná o podivnou smrt Paccanariho, zakladatele Věřících bratří: „Byl předveden před Svatý stolec, uvězněn na hradě svaté Anežky a nakonec »úkladně zavražděn«“. (Etudes, září 1959). Řád Otcové víry roku 1792 potvrdil papež Pius VI. Členům řádu dovolil nosit jezuitské roucho. Anna Marie pro tento řád zajistila v Rakousku a Benátkách mnoho klášterů. Odtud se řád rozšířil do celé Itálie, Nizozemí, Francie, Švýcarska i Anglie. Největšího rozmachu dosáhl ve Francii, kde řád vystupoval pod dalšími jmény jako Paccanaristé, Otcové srdce Ježíšova atp. Tento jezuitský řád založil zvláště ve městech Lyon, Amieus a Beley koleje s vyučovacími ústavy, které zrušil až Napoleon 22. července 1804. O totožnosti těchto Otců víry s řádem Tovaryšstva Ježíšova není pochyb. Když vláda švý carského valisského kantonu žádala na papeži roku 1814 uvedení jezuitů do kantonu, papež jim odpověděl: „Vždyť je již ve svém kantonu máte, jenže pod jiným jménem, neboť se jmenují »Otcové víry« “ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 278). V roce 1794 obnovili Jean de Tournely a Charles de Broglie v Belgii v Lovani Společnost Posvátného Srdce jako vyučovací spolek, který koncem 17. století ve Francii zavedl jezuita La Colombier. Ke spolku se připojilo mnoho jezuitů, takže zakrátko byl rozšířen v německém Bremenu a Augšpurku, dále pak v Passově a roku 1796 i ve Vídni. O tři roky později Tyrolan Paccanari, který se považoval za dalšího Ignáce, založil Společnost věřících bratří. V roce 1799 se tyto dvě společnosti sdružily a do čela postavily otce Clarivierea, jediného oficiálního jezuitu, který žil ve Francii. V roce 1803 se přidali k ruským jezuitům. Také v holandských městech Amsterodamu, Nimvegen a Eulenburgu nalezli Otcové víry a Paccanaristé útočiště. I do Švýcarska se dostali, kde se usadili v Graubündtenu pod názvem Liguriáni. Ale na žá dost reformované církve byli brzy vypovězeni, neboť byli poznáni. Pak se do valisského kan tonu vloudilo pět jezuitů pod jménem Otcové víry a ti se tam již usadili natrvalo. Podobně se dostali jezuité i do Anglie, kde byli dokonce i laskavě přijati. Brzy tam dostali darem původní jezuitskou kolej v nádherném zámku nedaleko města Blackbornu. Kolej i se všemi přináležejícími pozemky jim věnoval bývalý jezuitský učedník, velmož Thomas Weid. Tato kolej v hrabství Stonyhurstu začala okamžitě sloužit pro výchovu katolického kněžstva pro Anglii. Stala se „matkou“ všech ostatních jezuitských domů v celé Anglii. Zanedlouho na to získali jezuité pod jménem Otcové víry další dům přímo v hlavním městě Anglie, Kensingtonhouse. Zde založili francouzští jezuité kolej, kterou navštěvovala největší část synů vystěhovalecké a emigrované francouzské šlechty. Otcové těchto kolejí byli v Anglii roku 1803 na žádost generála jezuitského řádu v Rusku, Grubra, přijati do tovaryšstva (i když to jezuité byli) a za svého provinciála obdrželi rektora koleje ve Stonyhurstském hrabství. Tímto manévrem jezuité budili zdání, že všechny tyto nové řády ve skutečnosti pouze kopírují „dokonalý“ původní model jezuitského řádu a že tedy nebylo, proč ho rušit. „Tito přeživší jezuité, kteří tvořili spojnici mezi starým a novým Tovaryšstvem, vynesli na 664


SVAZEK 4

Kapitola 23

povrch muže, jenž se posléze stal nejvlivnějším jezuitou devatenáctého století, Holanďana Johanna Philippa Roothaana, jednadvacátého generála řádu. Narodil se v Amsterdamu roku 1785 a na jeho vzdělání se částečně podílel bývalý jezuitský kněz Adam Beckers. Jeho prostřednictvím se Roothaan dozvěděl o přežívajícím Tovaryšstvu na Bílé Rusi a po plavbě do Rigy, kterou podnikl roku 1804, nastoupil starobyle úctyhodnou cestu jezuitského novice. Roku 1806 složil první sliby a vysvěcen byl roku 1812. Když roku 1820 car Alexandr I. jezuity vypověděl, Roothaan se vrátil na Západ, kde už tou dobou šest let existovalo reformované Tovaryšstvo. Výzvy, kterým muselo čelit – výzvy pra menící nejen z dědictví svízelných let před zrušením řádu, ale i z následných desetiletí revolu cí a kotrarevolucí –, byly obrovské. »Celý katolický svět jednohlasně volá po obnově Tovaryšstva Ježíšova.« Tato slova čteme v papežské bule o znovuzavedení jezuitského řádu. Předně to úplná pravda nebyla, protože v časech, kdy ještě doznívaly revoluční excesy, měli jezuité i mezi katolíky stále dost odpůrců. Za druhé katolický svět už prostě nebyl oním privilegovaným světem, jakým býval dřív – nebo za jaký se tehdy alespoň pokládal. (The Bulls of Popes Clement XIV and Pius VII for the Suppression and Reestablishment of the Order of Jesuits /1815/, str. 7).“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str 212 – 213).

23.5 Tichý návrat jezuitů „Něco velmi soudržného se znovu vracelo k životu, ale davy lidí, a dokonce i většina politi ků, to z počátku nevnímala.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 219). Hlavním střediskem jezuitů bylo Rusko. 1779 biskup Bílé Rusy a Litvy Sestrženiewicz udě lil jezuitům povolení i ke zřízení noviciátu. Povolení se týkalo všech katolických řádů, ale bis kup to dovolil pouze jezuitskému. Ostatní řády vypustil. Císařovna Kateřina, i přes protest papeže, posadila na arcibiskupský stolec právě biskupa Sestrženiewicze. Za rádce mu udělila jezuitu Branislavského. Intrikami u ministra císařovny Potomkina dosáhli jezuité toho, že jim všemohoucí ministr roku 1782 povolil zvolit si svého generálního vikáře řádu, za nějž byl zvolen polský rektor polocké koleje S. Czerniewicz. A papež Pius VI. jej mlčky schválil. Nástupce Kateřiny II., syn Pavel I. (1796–1801) přál jezuitům ještě víc než matka. Roku 1800 dostali jezuité v Petrohradě kostel i s farou a pozemky. Současně dostali povolení k za ložení koleje. Třetí generální vikář řádu František Karea (1799–1802) na přímluvu cara Pavla obdržel od papeže Pia VII. 7. března 1801 povolení, že jezuitský řád může být znovu zřízen po celém území Ruské říše. Generálnímu vikáři byla udělena znovu hodnost generála řádu. Kareaův nástupce, generál řádu Gabriel Gruber (1802–1805) přemluvil neapolského krále Ferdinanda IV. k tomu, aby si na papeži Piu VII. vyžádal znovuzřízení jezuitského řádu pro obě Sicílie. To bylo 30. července 1804 povoleno. Generálnímu neapolskému prokurátorovi, jezuitovi Kajetánu Angielinimu bylo dovoleno přijímat novice a jezuity na Sicílii a v Neaopo lim se spojit s jezuity, kteří žili v Rusku. Tam byl jezuitský řád financován samotným králem, mnoha obchodníky a podnikateli, takže v několika měsících měli jezuité již tři nové koleje. Roku 1806 při Francouzské revoluci král Josef Bonaparte, Napoleonův bratr jezuity z Ne apole vypověděl. Až do roku 1815 byli proto jezuité omezeni jen na Sicílii, která byla pone chána projezuitskému Ferdinandovi IV. Na Sicílii dostali jezuité neobyčejnou moc. Obdrželi tam nesmírné množství finančních 665


SVAZEK 4

Kapitola 23

prostředků, takže už roku 1814 měli 200 členů, noviciát a 4 koleje s konvikty. Do nich posílali své děti i ty nejzámožnější rodiny. Dnešní sicilská mafie má své novodobé kořeny právě v tomto sicilském jezuitském řádu, který dodnes prosperuje. V Rusku se jezuité rozšířili do Petrohradu a odtud dál do Saratova, Astrachanu, Oděsy a Rigy. Roku 1812 byla jejich kolej v Polocku císařem Alexandrem I. povýšena na univerzitu a byly jí podřízeny všechny jezuitské školy.

23.6 Nový růst řádu Francouzská revoluce a potom Říše znovu udělila tovaryšstvu nečekanou důvěru. Byla to obranná reakce proti novým myšlenkám, které začaly rašit ve starobylých monarchiích. Napoleon jako první označil tovaryšstvo za „velmi nebezpečnou společnost, která v Říši nebude nikdy dovolena“. Když ale zvítězila svatá aliance, noví „monarchové“ nepohrdli po mocí těchto absolutistů, protože potřebovali přinutit lidi zpět ke striktní poslušnosti. Chtěli, aby byla stejná jako v dřívějších monarchiích. Jezuité po zrušení svého řádu v dalších desetiletích nalezli všude dost prostředků. Takže se nejen udrželi, ale dokonce mohli, i když v ilegalitě, nenápadně růst. Vznikaly tajné organiza ce, které byly založeny přímo ze strany jezuitů nebo jejich kompliců a prostředníků. Do těchto organizací přijímali nové, nic netušící členy. Vznikaly různé nové náboženské společnosti. Měly takové jméno a takový program, aby se veřejnost proti nim nepostavila. Vznikala také různá necírkevní a vědecká hnutí a spolky. V nich už od samého počátku byli jezuité jako infiltrační činitelé. Ti pak buď hnutí vedli osobně nebo skrze své prostředníky, kteří tam byli nastrčeni. Jezuité se po svém zrušení zaměřili i na veřejně prospěšnou činnost. Maskováni začali nenápadně obsazovat všechny roviny lidské společnosti. Do ní pronikali jako právníci, lékaři, filozofové, matematici, fyzikové, astronomové, farmaceuti, obchodníci, ekonomové, politici, historikové a pod. Na jednu stranu řád tovaryšstva svým zrušením ztratil komunikaci s Vatikánem (později byla tajně obnovena), na druhou stranu nesmírně získal tím, že byl donucen uvést do praxe všechny obranné reflexy, které za dobu své existence vynalezl. Naštěstí na jejich praktické uvedení do chodu zbylo málo místa. Jako nejúčinnější obrana se jezuitům osvědčila infiltrace – pronikání všude tam, kam potřebovali. Styk s Vatikánem byl na čas zrušen, což většina jezuitských špiček jenom uvítala. Vatikán svými zastaralými představami o království božím začal překážet a zdržovat. Svým dechem a zrakem už jezuitům nestačil, neboť jejich kriminalita dospěla do celosvětového rozměru. Aby mohli jezuité existovat dál, museli se však krýt vatikánskou rouškou. Ale ve sku tečnosti jim překážela. Neumožňovala jim rozvinou tajné zbraně, které měli již přichystané. Kam až byli jezuité schopni ve svém učení dojít, jsme mohli názorně vidět na průběhu Francouzské revoluce. Zasvěcení, kteří měli možnost nepřímo sledovat jejich pravé působení během této revoluce žasli v němém údivu nad jejich vynalézavostí. To se psalo teprve 18. století! A což teprve ve století následujících!

666


SVAZEK 4

Kapitola 23

23.7 Zpožděná žádost Vatikánu Doba se změnila. Vatikán pochopil, jakou mocenskou chybu udělal, když svého rivala zne škodnil. Sám se nyní dostal do role mrzáka, žadonícího, aby se řád vrátil zpátky. Změna doby sebou nesla modernizaci. Vatikán bez pomoci jezuitů začal rychle zakrňovat. Jeho údy se staly ochrnutými a neschopnými se bránit stále rychlejší modernizaci myšlenek. Zákaz oficiálních jezuitských obránců umožnil průnik ateistického pohledu na svět. Ale jezuité, kteří sami s touto myšlenkou do Francie přišli jako pokračovatelé dřívějších ateistických filozofů, si z toho vůbec hlavu nedělali. Okamžitě se duchu doby a dalším porevo lučním událostem přizpůsobili. V této době prožíval Vatikán tajný jezuitský útlak. Napoleon omezil papeže Pia VII. napřed tím, mu odmítl vrátit zabrané papežské panství. Naveden tajnými jezuity neměl dokonce ani v úmyslu papežství obnovit. Pak Napoleon, rozzloben papežovou postranní politikou, okupoval 1807–1808 papežské území. Připojil je k Francii a papeže odvezl do Savony a později do Fontaineblau. Roku 1813 byl papež nucen podepsat souhlas, že natrvalo zůstane ve Francii. Vysvobození přišlo prostřednictvím spojeneckého vojska věrných katolických států a papež se vrátil do Říma. Vídeňský kongres pak obnovil původní papežský stát. Kongres pak požádal papeže, aby účinně zasáhl proti revolučním idejím. Prvním krokem papeže bylo proto obnovení inkvizice a jezuitského řádu. Pius VII. v bule Sollicitudo omnium ecclesiarum napsal: „Provinili bychom se před Bohem, kdybychom uprostřed nebezpečenství hrozících křesťanstvu odmítli užitečnou pomoc, poslanou nám samotnou boží prozřetelností a kdybychom odstrčili od člunu sv. Petra hnaného ukrutnou bouřkou silné a zkušené veslaře, připravených rozsekat vlny moře, které hrozí, že nás každou chvíli pohltí.“ (L.N. Velikovič: Vatikán, náboženství, finance a politika, str. 101). Když ale Vatikán 7. srpna 1814 touto bulou znovu přijal jezuity do své náruče, oficiální členové řádu nemohli už pro obranu katolických dogmat učinit téměř vůbec nic. Všechna jejich dřívější, Vatikánem povolená zákonná dovednost v obraně katolicismu proti ateismu byla náhle slabá, a to i přesto, že dal Vatikán jezuitům k dispozici úplně všechno. V Paříži pak jezuité zorganizovali Francouzský misionářský spolek, který měl za cíl obrátit na „křesťanskou“ víru francouzské bezbožníky. Ve skutečnosti se tento spolek stal filiálkou bourbonské policie chytající revoluční činitele. Jezuitský řád se z jedné poloviny ihned převlékl do církevních, protirevolučních šatů. A z druhé poloviny v revolučních, ateistických tendencích pokračoval dál a plánoval dokončit to, co se mu ve Francouzské revoluci zatím nepodařilo. Novou půdu k tomu našel, jak uvidíme dál, v Anglii. Jezuité dostali od papeže Pia VII. v bule všechna zplnomocnění a povolení k tomu, aby se jezuitský řád znovu rozšířil do všech katolických i nekatolických zemí tak, jak to učinil už v Ruské říši a v království obou Sicílií. Jezuité se mohli znovu zformovat přesně podle předpisu Loyolovy ústavy a stanov. Dostali povolení k oficiálnímu zakládání noviciátů a k přijímání nových členů. Dostali povolení ke zpovědím, poutím, mším a všem dalším katolickým obřa dům. Ruský nejvyšší představený řádu, Brožowski, který sídlil v Petrohradě, se stal generálem řádu s nejvyššími pravomocemi. Byl vyzván, aby se přemístil do Říma. Ale ruská vláda to ne dovolila a generál zůstal až do své smrti v Petrohradu. Jako důvod k obnovení jezuitského řádu uvedl papež v bule, že si celý „křesťanský“ svět přeje jejich znovuzřízení. Tato lživá slova překvapila i samotné katolíky ve Francii, Německu, Holandsku, Švýcarsku, Belgii a jinde. Rakouský císař František I. byl sice zbožným katolíkem 667


SVAZEK 4

Kapitola 23

a nepřejícím svobodu, ale ani on o zřízení jezuitské řádu nechtěl ani slyšet. Portugalský a brazilský princ, král Jan VI. dokonce podal 1. dubna roku 1815 velmi důrazný protest proti znovuzřízení jezuitského řádu a jasně prohlásil, že ve své zemi nikdy jezuity nestrpí. Zato v Itálii, ve Španělsku a v některých švýcarských kantonech přijaly vlády jezuity už roku 1818, protože se domnívaly, že jezuité budou nejlepší hradbou proti probouzející se svo bodě a proti ateistickému revolučnímu duchu.

23.8 Jezuité v Rusku roku 1814 Je proto překvapující, že právě v Rusku brzy po znovuzřízení řádu vyvstaly náhle proti jezuitům bouře. Je to však logické, neboť jezuité, posíleni oficiálním povolením, začali ukazovat svou pravou tvář. Svět se dozvěděl, že již roku 1800 unášeli Židům jejich děti, aby je převychovali na katolické náboženství. Roku 1801 jim to bylo císařem Alexandrem I. přísně zakázáno. Přesto tento zákaz nemohl zabránit mučení a smrti těch dětí, kteří se odmítly jezui tskému řádu podrobit. Totéž ovšem zakoušeli i protestanti a pravoslavní. Z řeckokatolických rodin zvláště lákali děti bohatých rodičů. Brzy rozprostřeli svá smrtelná tenata i do nejvyšších ruských kruhů. Tam dokonce přijaly katolické náboženství i celé zástupy dvorních dam, ze kterých se pak staly věrné agentky jezuitů. Jezuité drze a s velikou nenávistí vystoupili proti ruské biblické společnosti, jež se těšila veliké oblibě samého cara. A právě tato troufalost jezuitů proti biblické společnosti cara silně proti nim popudila. Už nebyl jejich ochráncem a jezuité už neměli jeho náklonnost. Ztratili také náklonnost i mnoha ruských velmožů. Kromě toho měli jezuité v ruském Polsku na svých farnostech přes 22 tisíc polských otro ků. Ty nechávali žít v té největší nevědomosti a hrozné bídě. A když nemohli už tito nevolníci z důvodu utrpení nebo věku dále pracovat, posílali je žebrat do Ruska. Pak jezuité natolik popletli hlavu jedné mladé kněžně, že se stala fanatičkou do té míry, že se při sebetýrání v oběť za Marii sprovodila ze světa. Potom v prosinci 1814 vztáhli ruku na mladého knížete Galicina, bratrance tehdejšího ministra osvěty s cílem jej dostat do svého řá du. A to už trpělivost cara přerostla. Císař Alexandr vydal 20. prosince 1815 Ukaz – rozkaz o vypovězení jezuitů z Petrohradu a z Moskvy a o uzavření jejich kolejí, rozpuštění noviciátů a zákaz všech náboženských obřadů. Provedeno to bylo 1. ledna 1816. Tímto zásahem byli jezuité tak rozčileni, že proti vědecké, ruské misii poštvali Číňany. Ve šlechtických a vojenských kruzích začali také plánovat státní převrat. Car se o tom včas do zvěděl a učinil moudrá opatření, aby byly jejich plány zborceny. Pak po smrti generála Brožowského v březnu 1820 vyhnal všechny jezuity z celé říše Rus ké na věčné časy. Na cestu dal každému 30 – 50 dukátů. Řád měl v té době okolo tisíce ak tivních ruských jezuitů, kteří se odebrali do Říma a Rakouska. Jejich obrovské bohatství v podobě zlata, drahokamů, diamantů, stříbra, mědi, peněz, látek a dalšího, které v Rusku získa li, jim bylo zabaveno. Částečně ve prospěch římské církve a částečně ve prospěch ruské, or todoxní církve. Ta dokonce jako odškodné za utrpení způsobené jezuity získala větší podíl.

668


SVAZEK 4

Kapitola 23

23.9 Růst jezuitské moci v Rakousku Zatím co jezuitský řád prožíval v Rusku krizi, byli jezuité přijati už do mnoha evropských států. Už roku 1815 nalezli bohaté a štědré evropské podporovatele a dárce. Dokonce byli v těchto zemích obklopeni i přízní nejen ze strany panovníků, ale ke svému úžasu i ze strany svých bývalých protivníků. Bylo s podivem, že se jednalo o tytéž lidi, kteří před Francouz skou revolucí jezuity nenáviděli. Byla to právě Francouzská revoluce, která jim ukázala, jakou mají jezuité ve skutečnosti moc. Pochopili, že když se s nimi spolčí, že budou vládnout prostřednictvím jejich moci. Zahodili svoji svobodomyslnost a rozhodli se podílet se na jejich moci. V celé Evropě začala vládnout náboženská lhostejnost, proti které jezuité horlivě vystupo vali. Jako obránci dogmatického učení a učení o neomezené moci papeže vystupovali i proti novověkým pokrokům a modernizaci. Syn rakouského arcivévody Ferdinanda, vévoda František IV. dal hned roku 1815 jezuitům jejich bývalou kolej v Modeně a roku 1816 jim založil novou kolej v Reggio. Obě koleje byly zanedlouho nejbohatšími a nejslavnějšími domy v celé Itálii. Vévoda dále odevzdal jezuitům veškeré státní i náboženské školství. Roku 1829 pak dostali jezuité povolení provést kompletní cenzuru knih s tím, že všechny protijezuitské knihy, které jezuitskému duchu odporovaly, mají ihned spálit. Tak bylo zničeno mnoho vzácných svazků o jezuitském řádění v Itálii a okolních evropských zemích. Jezuité zase na oplátku podporovali despotickou vládu Františka IV. Alibisticky mu namlouvali, že jeho despotismus je v pořádku, neboť je pouze projevem boží vůle. Jeho pod daní proto žili v hluboké duševní zatemněnosti a byli udržováni v co největší nevědomosti.

23.10 Jezuité v Itálii Stejnou přízní byli jezuité zahrnuti i v Sardinském království, kde vládl král Viktor Emanuel a kam je také roku 1815 povolal. Jezuité ihned otevřeli noviciát v Turíně a roku 1816 v Janově, kde jim z královského rozkazu vrátila univerzita pozemky vynášející ročně přes tehdejších 100 000 lir. Mnoho Janovanů a šlechticů jim stále nosili dary, za které si v Montebello vystavěli velkolepý letohrad. Ještě za vlády Emanuela si založili kolej v Novaře, v Nizze, v Chieri a na ostrově v Sardinii v Cagliari a v Sassari. Zde byli působením jezuitů omezeni nejen valdenští a jiní protestanti, ale i sardinští Židé. Vlivem jezuitů, zvláště pak zpovědníka královny Terezy, jezuity Bottyho, tam král zavedl despotickou vládu. Ta byla příči nou vzpoury, která vypukla roku 1821. Jejím následkem musel král Emanuel odstoupit a svůj trůn dne 15. března 1821 předat svému bratru Karlu Felixovi. Král Felix (1821–1831) byl jezuitům nakloněn ještě víc, než jeho matka. Byl svým jezui tským zpovědníkem Grassim úplně ovládán. Na jeho naléhání zrušil protestantskou, svo bodomyslnou univerzitu v Turíně a veškeré školství předal do rukou jezuitů. Všechny zbylé univerzity v Janově a Turíně podřídil jezuitům. A byly to opět bohaté dary projezuitských šlechticů a generála hraběte Boigneho, které pomohly vystavět koleje v Aostě, Vogheře a v San Remo. Je známo, že například generál věnoval jednorázově tehdejších půl milionu lir na výstavbu rozlehlé koleje v Aostě. Za vlády Karla Albrechta (1831–1849) bylo Sardinské království pravou zaslíbenou zemí jezuitů. Tento panovník jim mimo jiné věnoval i velkolepý palác Doria Tuosi v Jainově. Zde jezuité okamžitě zřídili přepychovou kolej, kterou Janov musel vydržovat pravidelnou fi 669


SVAZEK 4

Kapitola 23

nanční podporou. Král byl k jezuitům naprosto shovívavý. Toleroval jim i hrubou kriminální činnost. Například vyprovokovali útěk dcery tehdejšího bývalého holandského vyslance Hei deviera z otcova domu. K tomu ji přiměli jezuité. Pak přestoupila na katolické náboženství, čímž si zajistili bohaté holandské a italské jmění této dívky. Všechny otcovy přímluvy a žá dosti vyslané ke králi zůstávaly bez odezvy. Dívka pak byla vysvobozena až při revoluci roku 1848.

23.11 Sicílie Obojí sicilské království uvítala jezuity už roku 1804 na žádost krále Ferdinanda IV. Zde byl řád povolen papežem Piem VII. a to výjimečně. Bylo to jediné papežské povolení, které bylo tehdy uděleno na žádost krále. Tento panovník na vídeňském kongresu roku 1815 dostal i Neapol s okolím, kde vládl pak jako Ferdinand I. Ze Sicílie proto povolal jezuity i do Neapole, kde jim odevzdal jejich bývalé koleje i s jejich statky. Roku 1820 následkem jeho liberální vlády podporované jezuity vznikla vzpoura a jezuité byli ze Sicílie vyhnáni. Ale již roku 1821 pod ochranou absolutistické ra kouské vlády, byli na Sicílii povoláni zpět. Roku 1826 jim syn a nástupce Ferdinanda, král František I. (1825 – 1830) předal klášter v Neapoli pro založení koleje jako šlechtického semináře. Za jeho vlády a za vlády jeho syna Ferdinanda II. (1830 – 1859) se jezuitům na Sicílii dařilo velmi dobře. Roku 1844 tam měli už 12 bohatých kolejí a 5 kolejí v Neapoli.

23.12 Řím V papežském státě dostali jezuité v Římě kolej 11. listopadu 1814, kde hned otevřeli novi ciát. Budoucí Collegium Romanum však otevřeli až po smrti generála Brožowského. Po vy hnání jezuitů z Ruska se dům stal centrem jezuitského řádu a sídlem generála. Roku 1820 zde byl zvolen nový generál, sedmdesáti dvouletý P. Luigi Fortis, vynikající kazatel z Verony. Za jeho úřadování a vlády papeže Lva XII. (1823–1829) dostali jezuité už roku 1824 všechny ústavy, které kdy v Římě řád měl. Římská kolej Collegium Romanum začala ze svých útrob chrlit jezuitské duchovenstvo a jezuitské misionáře ve veliké množství. Měli nové ideové zbraně přizpůsobené revolucím a ateismu. Vznikla úplně nová generace jezuitů odlišná od té předchozí. Jezuité obdrželi i Oratorium Caravitum, kde se konala noční misionářská kázání a noční mše včetně zpovědí a prodávání odpustků. Dále dostali boromejský palác, kolej ve Spli tu a další budovy. Po smrti generála Fortise (27. ledna 1829) byl 9. července 1829 zvolen za generála řádu P. Jan Filip Roothaan, Holanďan z Amsterodamu (*23. listopadu 1785 původně jako protes tant), dosavadní učitel v turínské jezuitské koleji sv. Františka de Pauly. Po Aquavivovi patří k nejslavnějším generálům jezuitského řádu. Byl nejen vychytralý, ale i mazaně rozvážný, od vážný a přístupný novým učením, novým proudům a myšlenkám. Byl vynikající psycholog a měl vrozenou politickou zručnost. Jezuité ho nazývají jedním z nejobratnějších lodivodů své ho řádu. Ve svém životě byl protestantem, obchodníkem, knihvedoucím v tabákové továrně a nakonec od roku 1804 jezuitou, když nastoupil do ruské, polocké koleje. Úřadoval od roku 1829 do 1853. Zakládal nové řádové provincie po celé Evropě i v Severní Americe v Marylan du. 670


SVAZEK 4

Kapitola 23

V Římě bylo nastoleno zavádění dřívějších pořádků. Co tento proces obnášel, popisuje mnoho italských a jiných historiků. Tak například francouzský historik Saurin o zavedení těchto dřívějších pořádků Vatikánu píše, že také „v Toskánsku, Parmě a Neapolském králov ství církev pomáhala obnovovat »pořádek«. Ale nejhůře ze všech se vedlo obyvatelstvu papež ského státu, kteří od roku 1814 znovu na vlastní kůži zakusili ukrutnou trestající pravici »Ná městka božího«. Po návratu Pia VII. do Říma zavládly v církevních oblastech bývalé pořádky a tradice: Obchodování s funkcemi a svátostmi, bezuzdný, skandální život duchovních, své vůle a výtržnosti papežských potentátů. … Politicky nespolehlivých nutili zpovídat se každých 15 dnů u knězů určených policií. »Věci zašly tak daleko, že v Římě bylo zakázáno rozsvěcovat lampy na ulicích, protože tento užitečný vynález připomínal existenci kacířů ve městě. Proto také bylo zakázáno očkovat proti neštovicím«.“ (Eli Saurin: Dějiny Itálie od roku 1815 do smrti Viktora Emanuela, Petrohrad, 1898, str. 36). Italský historik Demarco pikantně poznamenává: „Představení farností měli právo kdyko liv ve dne i v noci vtrhnout do domova obyvatelů, aby se přesvědčili, zda se neporušují zákony zbožnosti a náboženské předpisy. … Pod záminkou neplnění náboženských obřadů dělali kně ží prohlídky a zatýkali.“ (Domenico Demarco: Il tramonto dello Stato pontificio (Il papato di Gregorio XVI.); Torino, 1949, str. 97). Lidé nenáviděli papežskou moc, jezuitské úředníky, jezuitské policajty v kutnách, černou oligarchii a nakonec i kněze. „Jinak to ani dospět nemohlo.“, poznamenává King, komentující nálady panující mezi papežskými poddanými. „Přísné konzervativní zákony byli v úžasném rozporu s mravní zhýralostí těch, kteří je nařizovali. Zatímco se požadovala návštěva kostela na Velkou noc, praktikovalo se den co den obchodování se svátostmi a spekulovalo se s věčným spasením stejně tak nehorázně a drze, jako za časů Lutherových. Zatímco se lidem ne poskytovala lékařská pomoc, pokud odmítli zpověď, převládalo mezi římskými duchovními volnomyšlenkářství. Zatímco se cenzura starala o mravní čistotu divadelních her, byly kostely nadále středisky intrik. Děti, které ve škole nutili k co nejpřísnějšímu plnění náboženských ob řadů, poslouchali z katedry vychvalování pobožných zločinců, které svatí chránili před šibeni cí. Finanční potřeba nutila nechat v neděli otevřené loterie, zatímco obchody a kavárny se musely zavírat. (Bolton King: Dějiny sjednocení Itálie, 1901, str. 86–87). I slepý člověk zde musí vnímat rozdíl mezi životem pravého Ježíše Krista a mezi životem jeho římskokatolických „následovníků“. Tyto ukázky (jako stovky jiných v této knize) jsou výborným dokladem o tom, že římskokatolická církev se nemění. Tam, kde žije v menšině, chová se jako beránek, ale kde je jí dána možnost získat většinu, jedná jako drak a jako krve lačná šelma. Rozkazuje, diktuje, vězní, omezuje, ničí svobodnou vůli, likviduje lidskou dů stojnost a přirozenost. V ekonomickém smyslu se papežský stát stal nejzaostalejším státem Evropy. Obyvatelstvo trpělo chronickým hladem. Roku 1837 roznášeli pekaři chléb pod ochranou vojáků, obávajíce se útoků hladových skupin. V Římě převládalo neuvěřitelné množství zlodějů. O zavedení že leznice nebylo ani zdání, protože ji papež Řehoř XVI. prohlásil za ďábelské dílo a za hříšné pokušení. Prodej pálenky, soli, ryb a chleba přenechávala papežská pokladnice svým promi nentům. Ti ve skutečnosti byli těmi nejbezohlednějšími spekulanty a kšeftaři. Podváděl každý, komu to Řím dovolil. Papež dostal od pařížského Rothschilda půjčku pro svůj trůn – 12 milio nů skudů. Přesto však byla pokladna záhy prázdná. Vlivem papežova fanatického přístupu k náboženství vypuklo v Itálii roku 1830 povstání a jezuité byli na krátkou dobu z Itálie vyhnáni. Ještě větší vliv než na papeže Pia VIII. (1829– 1830) měl generál na papeže Řehoře XVI. (1831–1846). Za jeho vlády byl poradcem státního papežova sekretáře Bertoniho. Skrze něho papeže ovlivňoval. Vedl ho tak, že papež násilím 671


SVAZEK 4

Kapitola 23

potlačoval jakékoliv hnutí za reformaci vlády a ústavy a jakékoliv hnutí za náboženskou svo bodu. Generál Beroni i papež fanaticky vystupovali proti biblickým společnostem, neboť nenávi děli rozšiřování Biblí v mateřském jazyce. Papež za generálovu službu odevzdal jezuitům mi sionářský ústav pod názvem Propaganda a dal jim loretánskou a illyrijskou kolej. Papež se chtěl jezuitům zavděčit ještě víc. A tak zatímco v Evropě sílil na počátku 19. století vlivem osvícenství radikální odklon od římskokatolických pověr, legend, zázraků, středověké scho lastiky, církevních dogmat, světců a víry v moc relikvií, jim v letech 1839 – 1844 paradoxně prohlásil za blahoslavené jezuity F. Geronima, Pignatelliho, P. Kanisia a A.M. de Liguriho.

23.13 Benátky a další státy Itálie Roku 1836 bylo jezuitům dovoleno usadit se i v lombardsko – benátském království, zvláště ve Veroně. I přes protest občanů města zde bylo jezuitům darováno 100 000 zlatých k postavení koleje. Odtud se jezuité dostali do Cremony a Brescie. Roku 1844 dostali dům v Benátkách a byli současně i přijati do Parmy. Tam jim vdova po Napoleonovi, vévodkyně Ma rie Ludoviková na žádost rakouské vlády odevzdala správu nižších škol. Z nich si jezuité okamžitě vystavěli v Parmě, Piačence a Guastalle koleje. Ale vyučovací metody jezuitů brzy zavdaly příčinu k mnoha stížnostem. Roku 1846 dosta la proto vévodkyně žádosti mnoha měst z těchto rajónů. Bylo žádáno o odnětí školství jezui tům, protože mládež naprosto duševně zaostává, hloupne a stává se pouze poslušna nesmy slných jezuitských požadavků. Situace byla natolik vážná, že rodiče své děti raději posílali do cizích škol v jiných zemích. Na naléhání rakouské vlády dovolil roku 1846 toskánský velkovévoda Leopold II., aby se v městě Montepulciano usadilo několik jezuitů a jezuitek. Ty se pod jménem organizace Paní nejsvětějšího srdce Ježíšova přistěhovaly do Toskánska. V Pise měly jezuitky dovoleno otevřít vyučovací ústav. Ale obyvatelstvo velmi dobře znalo, jaká je povaha těchto ženských jezuitů. Proto se rázně postavilo proti uvedení těchto babylonských prostitutek do svého města Pisy. Také v Montepulcianu se obyvatelé rázně postavili na odpor. Svým nepřátelským postojem nedovolili jezuitům, aby ve městě zahnízdili. A tak se jezuité i jezuitky v obou městech hleděli co nejrychleji vyklidit sami. Ženy jako členky jezuitského řádu se v dějinách tovaryšstva neobjevily poprvé. „Ačkoli jezuité od plánů na ustavení sesterského řádového protějšku brzy upustili, řada ženských ná boženských organizací se jezuitským experimentem inspirovala. O neklášterní kongregaci anglických panen Mary Wardové se až do jejího přechodného zrušení roku 1630 běžně hovo řilo jako o jezuitkách. Jedné habsburské princezně, Juaně Rakouské, se dostalo neobvyklé cti, že se roku 1554 stala »ženskou jezuitkou«, když byla do řádu tajně přijata pod pseudonymem »Mateo Sanchez«.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 57).

23.14 Španělsko Do Španělska uvedl jezuitský řád dekretem ze dne 20. května 1815 král Ferdinand VII. Navrátil mu všechen jeho majetek, který ještě nebyl prodaný. 20. března 1816 dostalo 115 jezuitů královskou kolej v Madridě. Na této koleji jezuitský profesor zahájil své přednášky

672


SVAZEK 4

Kapitola 23

proslovem, v němž mimo jiné pravil: „Všechna zla, kterých Evropa po 30 let zakoušela, jsou jenom následky zlořečeného pokroku, osvícenosti a přebujelé vzdělanosti předešlého století, které svádí lidstvo ke vzpouře a bezbožnosti. Proto budu přednášet jen aritmetiku, algebru a geometrii, neboť ostatní odvětví matematiky mohou svádět k materialismu a ateismu.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 287). Na konci roku 1816 měli jezuité ve Španělsku již 10 kolejí. Král Ferdinand, silně pověr čivý, byl pouhým slepým nástrojem v rukou jezuitů. Následkem toho nejen, že nebyla po tvrzena státní ústava z roku 1812, ale byl potlačen jakýkoliv svobodnější projev a myšlenky. Na denním pořádku byly popravy, mučení a věznění všech, kdo se jen odvážili svobodněji se vyjadřovat. Roku 1819 bylo vypovězeno na 6 000 Španělů a během třech let od zavedení řádu zahynulo přes 20 000 lidí jezuitskou rukou. V zemi panovala hrůza, zmatek a zoufalství. Bě hem 5 let se vystřídalo ve vládě 24 ministerských předsedů. 1. ledna 1820 vypuklo v Madridu povstání lidu, čímž byl král nucen ústavu z roku 1812 konečně schválit. Hned na to se konal říšský sněm, který 14. srpna 1820 rozhodl, že všechny kláštery všech řádů v zemi (kromě 14 staveb) budou zrušeny. Tím se státní pokladně vrátilo přes dvě miliardy zlatých ročně. Ale král Ferdinand už roku 1824 pomocí francouzského vojska opět zavedl liberální vládu a jezuitům bylo vráceno všechno, co jim bylo zabaveno. Navíc dostali pod svoji správu i kompletní školství, včetně vojenského, kde učili i politice, zeměpisu a dějepisu. Jezuita P. Gil se stal ředitelem královského dělostřelectva v Saragoze. R. 1826 bylo ve Španělsku už téměř 1 000 členů řádu. Měli takové jmění, že si mohli dovolit koupit i dominikánský majetek za 40 milionů zlatých, které vládě vyplatili v ho tovosti. Generál řádu se tehdy vyjádřil, že kdyby měli dominikáni ještě další majetek za stejnou cenu, že i ten by okamžitě odkoupili za hotovost. V těchto skvělých poměrech zůstali jezuité až do smrti krále roku 1833. R. 1834 povstala ve Španělsku krutá občanská válka. Bojovalo se o nového následovníka trůnu. Mezi sebou bojovali Don Carlos, bratr zemřelého krále, na jehož straně byli jezuité a jejich agenti a který se opíral o stará práva bourbonského rodu a na druhé straně králova vdova Kristina se svou tříletou dcerou Isabelou. Na její straně stáli liberálové. Královna pro sazovala návrat vyhnaných Španělů zpátky a nastolení liberální vlády. A tak občanská válka nebyla ve skutečnosti ničím jiným, než bojem mezi jezuity a liberály. Když se při těchto bojích madridští občané dozvěděli, že jezuité chodí po místech, kde zuří cholera a že sypou do studniční vody jed, aby ji otrávili, rozhněvali se. Za pomoci národní gardy vzali madridskou kolej útokem. Jezuité však včas utekli. Zůstalo pouze necelých 20 jezuitů jako kolejní hlídka. 12 jich bylo pobito, ostatní byli zraněni. Následkem této bouře královna Kristina 4. července 1835 zrušila dekretem jezuitský řád v celém Španělsku s okamžitým vypovězením ze země. Jejich majetek byl zabaven ve prospěch státu. Mnoho jezuitů odešlo do severních provincií, kde vládl Don Carlos. Když se ale tyto provincie dostaly 31. srpna 1839 Begarskou smlouvou pod správu královny, museli se jezuité odstěhovat i odtamtud. Roku 1840 pak museli jezuité opustit ještě svou kolej u města Loyoly, rodiště zakladatele řádu. Mezitím však stačili ukrást mnoho finančních prostředků, a tak si se bou odvezli na 300 milionů realů. Jakmile nastoupila roku 1843 vládu Isabela, vrátili se jezuité do Španělska. Roku 1844 už zase vlastnili kolej v Kordově. Zde nastala ultramontanismu nová epocha. Byla to epocha obnovení jezuitské královské moci. Královna Isabela jezuitům přála. Sama navíc chtěla pro sadit větší světskou moc papeže. K tomu se rozhodla připojit vojenskou pomoc. 673


SVAZEK 4

Kapitola 23

Ale svobodomyslní unionisté a republikáni pod vedením generála Don Juana Prima se proti její vládě spojili. Prohlásili ji 18. srpna 1868 za svrženou. Byla sestavena nová dočasná vláda. Prvním krokem, který učinila bylo to, že zrušila jezuitský řád. Jeho majetek byl znovu sebrán ve prospěch státu. Vláda také omezila kláštery, zavedla svobodu tisku a vyučování. Jezuité se ovšem nevzdávali naděje na opětné vrácení „dobrých“ časů. Svoji zákulisní poli tikou nakonec Španělsko dovedli k další občanské válce. Za panování krále Alfonse XII. (1874–1885) byl vliv jezuitů i ostatních katolických řádů téměř zlomen a potlačen, Jejich vliv však později znovu zesílil a plně se projevil ve 20. století.

23.15 Švýcarsko Roku 1814 se jezuité dostali i do Švýcarska a obsadili katolický valisský kanton. V Sittenu a v Brigu se jim podařilo zabrat své staré koleje. Do Solothurnu však nebyli roku 1816 vpuštěni. Naproti tomu jim byly 19. září 1818 v tomto kantonu na základě usnesení Velké rady ve Freiburgu odevzdány vyučovací ústavy s fondem jednoho milionu švýcarských fran ků. Zde si proto ihned zařídili kolej, dále noviciát v Taesise a roku 1826 lyceum ve Freiburgu. Zde jejich kolej prospívala, takže se odtud šířili po celé zemi. Po roce 1830 se díky červencové Francouzské revoluci dostalo nové hnutí i do Švýcarska. To postup jezuitů zastavilo. Ale usilovnou zákulisní politikou dosáhli jezuité nakonec toho, že vyvstal na papeže nátlak, aby katolíci jezuitům podstoupili švýcský kanton. Jezuité žádali, aby jim odevzdali tamější gymnázium a aby jim zřídili novou kolej s konviktem a s pravidelným ročním příspěvkem 150 tisíc švýcarských franků. Brzy se tam přestěhovalo velké množství jezuitů z jiných zemí. Tím se město Švyc stalo hlavním sídlem jezuitů ve Švýcarsku. Jezuité se však snažili zmocnit i mezinárodních škol a navíc začali utiskovat na všech místech protestanty. Z toho důvodu proti nim vyvstal silný odpor. Katolická strana je hájila a tak byla příčinou vnitrostátního rozdělení, bouří obyvatel a nakonec i povstání. První oz brojený útok byl na jezuity učiněn roku 1843 ve Valisském kantonu. Ale byl od katolíků zmařen a naopak násilím obrácen proti povstalcům. Ve Valisu pak byla katolíky násilím potla čena Strana svobodně myslících (strana protestantů). Jezuité se tak dostali na vyšší vyučovací ústavy do Lucernu, kam byli katolickou stranou povoláni. To pochopitelně zvýšilo napětí v zemi ještě víc. Roku 1844 provedla katolická strana na naléhání jezuitů ozbrojený útok proti Straně svo bodně myslících (nazývali ji radikály) a dosáhla krvavého vítězství. Tato katolická strana ne chala na oplátku za vítězství jezuitům volnou ruku. Použila je na likvidaci všech urozených protestantských měšťanů, šlechticů, obchodníků, kupců a dalších. Nastalo věznění, lidé od cházeli do vyhnanství, jejich majetek byl zabavován ve prospěch katolíků. Působením jezuitů se boj nakonec proměnil na boj mezi radikalismem a jezuitstvím. V roce 1844 uzavřelo sedm katolických kantonů zvláštní, údajně proti protestantům obranný spolek Sonderbund, aby mohli společně čelit vnějším nájezdům a potlačovat veškerá hnutí protestantů za osvobození. V ostatních kantonech dosáhli převahu radikálové (tak švý carští katolíci nazývali protestanty). Ti na celostátním sněmu švýcarské konfederace dosáhli toho, že sněm odsouhlasil jejich návrh na zrušení spolku katolických kantonů Sonderbund a vyhnání všech jezuitů ze země za podněcování katolického spiknutí. Tomuto rozhodnutí se někteří členové katolického spolku nechtěli podrobit a katolické kantony protestovaly. Proto roku 1847 vypukla zuřivá občanská válka, ve které byli ul

674


SVAZEK 4

Kapitola 23

tramontáni (radikální katolíci) a katolické kantony poraženi spolkovým švýcarským vojskem. Mír s katolickými kantony byl pak uzavřen pod podmínkou, že definitivně svůj protizákonný spolek rozpustí a dále, že jednotlivé katolické kantony změní své ústavy, zaplatí válečné ztráty a nestrpí na svých územích žádných jezuitů. Následkem toho byli jezuité roku 1847 ze všech kantonů úplně vypuzeni a jejich jmění jim bylo zabaveno. Oficiálního svolení k návratu jezui tů do Švýcarska se řád dočkal až roku 1973.

23.16 Portugalsko V ostatních státech se oficiálním jezuitům nepodařilo vůbec uhnízdit, nebo jen na krátkou dobu. Portugalský král Jan VI. nechtěl až do své smrti (1826) o jezuitech ani slyšet. Teprve jeho druhý syn, tyran a despota, Don Miguel, když se zmocnil vlády roku 1828, povolil jezui tům 10. července 1829 opět do své země přístup. 1830 obdrželi svůj starý ústav sv. Antonína v Lisaboně a roku 1832 starou kolej v Koimbře. Za tuto přízeň velebili jezuité Miguela v lisabonském kostele jako svatého anděla Miguela (Michaela). Tohoto tyrana pak podporovali všemožnými cestami a prostředky. Oplátkou za to dal Miguel všechny osoby protivící se jezuitům i jemu osobně uvěznit a krvelačně utýrat k smrti. Mnoho jich také poslal do Afriky, odkud se již nikdy nevrátili. Radost jezuitů však netrvala dlouho. Sadistického tyrana Miguela svrhnul roku 1833 z trů nu jeho starší bratr Don Pedro, který se vrátil z Brazílie. Zastal se tak dědičného práva své dcery Marie II. de Gloria na portugalský trůn. Miguelovy jezuitské pomocníky Don Pedro vy hnal dekretem 24. května 1834 z celého království. Jezuité jako vždy nařízení ignorovali. Na stoupilo tedy hromadné zatýkání a uvěznění jezuitů v těch samých žalářích, kde předtím oni věznili a týrali své odpůrce. Teprve potom, když jim dal nový panovník poslední možnost odejít ze země, jezuité okamžitě utekli. Do země se pak postupně začali vracet od roku 1858, ale roku 1910 byli znovu potlačeni další protijezuitskou revolucí.

23.17 Francie Všechen um oficiálních jezuitských otců ve jménu vatikánské ideologie mohl jenom pozdr žet, ale ne zastavit šíření liberálního myšlení. Jejich snahy byly spíše škodlivé než užitečné. Obnova ve Francii to zažila nepříjemným způsobem. Ludvík XVIII., nevěřící a chytrý politik, se vší silou snažil potlačit vzestup „ultra–roajalistů“ jak jen mohl. V jejich pozadí rozpoznal jezuity. Oficiálně také ani nevyhověl naléhavým přímluvám papeže, aby provedl „zákonnou“ restituci jezuitského řádu. Tím vším se chtěl zalíbit lidu. Jeho snahy však byly předstírané. Nenápadně jezuitům stranil a přeci jen jim do země vstup umožnil. Udělal to tak, že 5. října 1814 správu chlapeckých gymnázií odejmul od univerzity a předal ji biskupům s možností svobodné volby svých vlastních učitelů. Dne 25. září 1816 také povolil vykonávání církevních misií po celém svém království. Tak se jezuité napolo oficiálně dostali jako učitelé do chlapeckých gymnázií a seminářů. Brzy na to si zřídili svou vlastní kolej v St. Acheulu a v Montrouge nedaleko Paříže. Odtud se pak rozšířili po celé zemi. Města jako Aix, Dole, Monmorillon, Bordeaux a další se staly hlavními jezuitskými stanicemi s jezuitskými školami. Kromě toho konali misie a zakládali četná náboženská bratrstva (kongregace) po různými jmény. 675


SVAZEK 4

Kapitola 23

Tím vším se snažili co nejvíce potlačit a zahladit vliv Francouzské revoluce. Snažili se obnovit náboženství jako povinné a katolicismus jako samospasitelný. Revolucí, kterou vypro jektovali a zrealizovali ve skutečnosti uvolnili takové nové proudy, že nyní sami zakoušeli její hořké plody otevřeného nevěrectví – ateismu. Z francouzského dvora byl jezuitům nejvíce nakloněn hrabě z Artois (budoucí král Karel X.), dále vévodkyně z Angouléme a mnoho šlechticů. Jejich společným snem bylo znovuzřízení jezuitského království s monarchií jako za dob Ludvíka XIV. Všechna tato šlech ta byla jezuity ustanovena jako dárci různých spolků, které jezuité zakládali pod názvy jako např.: Spolek k hájení a ochraně náboženství, Spolek k rozšíření víry, Spolek sv. tajnosti svá tosti, Spolek sv. svátosti, Spolek sv. roucha, Spolek sv. srdce Ježíše, Spolek sv. srdce Panny Marie, Spolek sv. růžence, Spolek sv. hrobu, Spolek sv. Aloise z Gonzaga, Spolek sv. Josefa a další. Také státní ministři byli členy kongregace. Všichni urození a bohatí v těchto kongregacích obsazovali ta nejvyšší místa.

23.18 Karel X. Za přízemního a pobožnůstkářského Karla X. to měli jezuité ještě snadnější. Stále sice pla til zákon z roku 1764, kterým byli vykázáni ze země, ale nevadil, protože jezuité oživili otáz ku nových spolků. Byl to první typ tak zvaného Opus Dei (Díla božího). Toto farizejské bra trstvo složené z duchovních i laiků bylo všude. V době vlády Karla X. měly kongregace roku 1824 přes šest milionů členů ze všech stavů. Toto monumentální jezuitské bratrstvo přitom předstíralo, že „provádí čistku“ vojska, soudních dvorů, úřední správy a učitelského stavu. Pořádalo „misie“ po celé zemi. Na každé místo, kam toto bratrstvo došlo, stavělo pamětné kříže. Hodně těchto křížů stojí dodnes. Tito „misionáři“ podněcovali věřící, aby bojovali proti nevěřícím. Zpozdilý a pověrečný lid ve spolcích i mimo kupoval od jezuitů jejich modlitbičky, písničky, spisy o misiích a bratrstvech, růžence, pamětní peníze a medaile, krucifixy, srdce, prsteny, škapulíře, umrlčí hlavy s obrázky všeho druhu apod. Za koupi těchto obrázků udělovali jezuité milosti, odpuštění hříchů a pod. Tímto chováním proti sobě znovu vyvolali tolik nenávisti, že i Montlosier, který byl pravým katolíkem a obhájcem zákonnosti, prohlásil: „Naši misionáři všude zažehují ohně. Pokud by na nás měla být seslána nějaká pohroma, pak bychom si raději vybrali marseillský mor než jakékoliv množství více těchto misionářů.“ V prosinci roku 1824 byl vydán zákon s trestem smrti každému, kdo zneuctí posvěcené a obřadní věci v kostele. Roku 1827 byla od krále na žádost jezuitů rozpuštěna nacionální paříž ská garda, protože údajně měla nepřátelské projevy proti vládě a jezuitům. Ve skutečnosti to byla snaha co nejvíce zlikvidovat vojenskou obranu Pařížanů, kteří jezuitům nevěřili. Z toho to činu vypukla velká bouře protestů. V roce 1828 Karel X. musel na nátlak veřejnosti podřídit výchovné ústavy, gymnázia a se mináře opět pod správu univerzit. Musel vyloučit všechny církevní učitele, kteří byli v něja kém spolku, provést snížení počtu duchovních žáků, uzavření jezuitských kolejí, omezení po hybu jezuitů apod. Nakonec odejmul jezuitskému řádu právo všude vyučovat úplně, ale bylo už příliš pozdě. O dva roky později v roce 1830 se dynastie při červencové revoluci zhroutila. Karel X. byl zbaven trůnu. Soukromé jezuitské domy byly lidmi zbourány nebo vydrancovány. Jezuité houfně opouštěli Francii. Roku 1831 vyšel protijezuitský zákon a zákaz řádu.

676


SVAZEK 4

Kapitola 23

23.19 Ludvík Filip I přes veškerou nenávist a hanbu však někteří Loyolovi synové ve Francii zůstávali dál. Museli však být v přestrojení, protože řád byl stále ještě oficiálně z roku 1830 zakázán. Větši nou působili jako pomocníci biskupů v roli kazatelů nebo zpovědníků. Přitom však posky tovali Duchovní cvičení. Ludvík Filip a Napoleon III. je stále tolerovali. Za vlády Ludvíka Fi lipa začali postupně, pomalu a nenápadně opět zřizovat vyučovací ústavy ve svých domech v Paříži, v Lyoně a v Avignonu. V St. Acheulu pak otevřeli svůj ústav. V roce 1841 měl již jezui tský řád více členů, než když opouštěl Francii. A opět začalo zřizování různých kongregací – spolků s různými názvy. Proti tomu se po stavila univerzita opírající se o královské nařízení z roku 1828 a pak z roku 1831. Jezuité na univerzitu učinili několik prudkých slovních útoků. V nich se například snažili dokázat, že všichni, kdo se staví proti jezuitskému řádu se staví ve skutečnosti proti samotnému protestan tismu. Na obranu univerzity vystoupilo roku 1843 mnoho kapacit. Mezi nimi například vynikající francouzský historik a dějepisec Jules Michelet společně s profesorem literatury Edgarem Quinetem. Působili jak prostřednictvím přednášek, tak i svým spisem Les Jésuites, ze kterého čerpá i tato kniha. Autoři ve spise zasadili jezuitům velmi hluboké a citelné rány. Spis se stal rázem populární po celé Francii. Jeho vlivem se stalo, že komora poslanců dne 3. května 1845 jednohlasně vyzvala vládu, aby zrealizovala zákony, které jsou proti jezuitům a které jsou stále v platnosti. A tak vláda roku 1845 na papeži a na generálu jezuitského řádu vymohla, že všechny kole je, ústavy, noviciáty a semináře byly zrušeny. Ale jezuité byli ve Francii ponechány dál, neboť král Ludvík Filip s nimi stále sympatizoval. Ochraňoval jezuity i ve Švýcarsku. Podporoval spolek katolických švýcarských kantonů Sonderbund a snažil se jezuitům pomáhat i v jejich válkách, které ve Švýcarsku vedli. Z toho povstala ve Francii bouře nenávisti proti králi. Tato bouře nakonec roku 1848 smetla Filipa z trůnu. Ale teprve až díky ministrovi Julesu Ferrymu v roce 1880 rozehnala jezuity další revoluce. K uzavření jejich institucí však došlo až v roce 1901, a to na základě separačního zákona.

23.20 Nizozemí, Belgie a Holandsko V Nizozemí, Holandsku a Belgii se jezuité udrželi po dobu zákazu pod cizími názvy růz ných spolků a organizací. Po obnovení řádu vyšli z ilegality. Roku 1815 jim bylo povoleno usídlit se v Haagu, kde si vystavěli noviciát a ústavy. Později zde založili soudní tribunál, kte rý se pak stal známým soudním mezinárodním tribunálem. Vláda Spojených království Nizozemí však vlivu jezuitů na školství a na morálku země ne přála. Snažila se zákonem jezuity co nejvíce omezit. To vzbudilo hněv jezuitů, takže navedli katolické duchovenstvo, aby se proti zákonu, zaručující náboženskou svobodu a rovnoprávnost, postavilo. Vedli je k tomu, aby se postavili také proti unii a ústavě. Katoličtí duchovní, navedeni jezuity, proto odmítli dávat rozhřešení všem, kteří se na záko nu podíleli, čímž vzbouřili všechny občany. Duchovní odmítli mít s ústavou navíc cokoliv společného a prohlásili ji za nezákonnou. Vláda se proto rozhodla původce vzpoury, jezuity,

677


SVAZEK 4

Kapitola 23

okamžitě ze země vypovědět. A tak roku 1816 museli jezuité Nizozemí opustit a roku 1817 i část katolických duchovních. Mezi prvními duchovními, kdo byli vypovězeni byl i gentský biskup, princ Moric de Broglie. I přes tento zákrok však v zemi zůstalo mnoho tajných jezuitů. Ti se prostřednictvím svých přívrženců z řad šlechty a duchovních biskupů vplížili do Gentu, Lovani, Bruselu, Lutichu a do dalších měst, kde se nenápadně uhnízdili. Ale už roku 1824 a 1825 došlo k likvidaci jejich tajných spolků a kongregací a tito jezuité byli znovu vyhnáni. Část tajných jezuitů ovšem provedla roku 1830 v Belgii puč za její osamostatnění. Ten se vydařil a do této samostatné země se jezuité houfně nahrnuli. Propagovali svobodu vyučování, a tím se pod rouškou svobody dostali do belgického školství. Na základě spolkového práva si pak zřizovali různé ústavy, koleje, bratrstva, kongregace, semináře apod. Během několika let měli své postavení snad v každém větším městě. Bylo možné je nalézt v Namuru, Antverpách, Lutichu, Gentu, Alostu, Tournai, Lovani, Bruggách, Monsu, Courtray, Verviersu, Turnhoutu a nejvíce v Bruselu. Také se snažili zmocnit všech státních ústavů a univerzity v Bruselu, kde obviňovali tamější profesory z kacířství. Snažili se zmocnit tisku, proti kterému štvali z kazatelen vše chen lid, aby jej nekupovali. Tím sledovali jeho krach a následnou koupi za nízkou cenu. Čtenářům tohoto tisku nedovolovali udělit rozhřešení. A když se pak snažili do svých pazourů dostat i slavnou katolickou univerzitu, založenou od belgických biskupů, poslal na ně arcibiskup roku 1846 stížnost k papeži. Tím jejich vliv částečně omezil. Belgie však navždy zůstala jezuitskou baštou. Odtud dnes jezuité koordinují a řídí celou Evropu.

23.21 Josef II., Metternich a redemptoristé Za to do Rakouska se oficiálním členům řádu tovaryšstva nepodařilo uspokojivě dostat. Josef II. zde nastolil reformaci školství, modernizaci průmyslu a prosazoval i pokrok v ná boženských věcech. 13. října 1781 vydal toleranční edikt, kterým zrušil náboženský zákon vy daný Ferdinandem II. Tím překazil jakékoliv pronásledování protestantů. Nebyl dán ani sebe menší prostor pro jakoukoliv náboženskou nenávist, nesnášenlivost a otroctví ducha. Císař vydal také mnoho zákonů na reformaci celého rakouského katolického systému vzhledem k majetku, úředním právům, osobní svobodě, církevním obřadům a pobožnostem. Dlouhé a únavné poutě byly zakázány. Zrušeno bylo i nevolnictví, a to dne 1. listopadu 1781. Proti císařově reformaci se postavili šlechtici, arcibiskup i kardinál Migazzi. Tito přátelé temnoty, otroctví a zla se ani císařově reformě nesnažili porozumět. Naproti tomu měl císař podporu mezi mnohými nižšími duchovními, mezi občany země, měšťany, úředníky, prostým lidem, inteligencí, obchodníky a dalšími. Roku 1814–1815 v době vídeňského kongresu se jezuité ucházeli o místo na vídeňské univerzitě a o znovupřijetí do Vídně. Jejich snahy podporoval vídeňský arcibiskup hrabě S. Ant. z Hohenwartu. Ten byl od roku 1746 sám členem jezuitského řádu a od roku 1778 byl učitelem císaře Františka I. Jeho snahy nakonec vyšly naprázdno. Císař Josef II. si nenechal do ničeho mluvit a zasahovat. Roku 1816 se jezuité snažili naklonit si Karolínu Augustu, čtvrtou manželku císaře. Ale i zde to bylo marné. A když nepochodili jezuité ani u knížete Metternicha, vzali na sebe jiné jméno – redemptoristé neboli liguriáni. A ti se pak do Vídně dostali dne 19. dubna 1820. Zde 678


SVAZEK 4

Kapitola 23

obdrželi klášter s kostelem Panny Marie. Redemptoristé se z počátku chovali velmi ukázněně, klidně a přívětivě. S obyvatelstvem Vídně jednali laskavě i přesto, že se proti nim postavili, neboť v nich poznali maskované jezuity. Bouře rozhořčení nebyla k utišení. Nic nepomohly jezuitské články v novinách, že re demptoristé přišli, aby probudili ducha náboženství, a že jejich působení bude omezeno pouze na zpovědnici a kazatelnu. Vídeňané jasně věděli, že tomu tak nebude. 29. listopadu 1820 bylo vídeňské městské radě oznámeno, že redemptoristům bylo určeno posluhování všemi svátostmi a vyučování mládeže na nižších školách. Vídeň se proto in tenzivně, a to i za pomoci knížete Metternicha snažila redemptoristy z města vyhnat. Ale veš keré pokusy byly vždy za záhadných okolností překaženy. A tak odpor Vídně postupně slábnul. Redemptoristé se nakonec díky masce trpělivosti, pokory, přívětivosti, přátelství a las kavosti dostali i jako učitelé do vznešených rodin. Časem jim dokonce bylo svěřeno o několik ústavů na výchovu mládeže se šlechtickou krví. Kostely redemptoristů měly stále vyšší ná vštěvnost, a to i z řad žen, neboť byl za kazatele vždy vybrán záměrně takový typ muže, který ženám silně imponoval. Kromě toho se redemptoristé pletli do všech složek umění, které Vídni vždycky impo novalo. Tím se dostali jezuité do přízně Karolíny Augusty a hraběte Cudenhofena, který poz ději sám vstoupil do jejich řádu. Tito dva nakonec pohnuli císařem Františkem, takže roku 1830 i přes varování ze všech stran dovolil postavit kající dům – klášter redemptoristek na ví deňském předměstí Rennwegu. A jezuité slavili úspěch. Pronikli do nejvyšších i nejnižších kruhů a vrstev obyvatel Vídně. Od nich pak vyloudili obrovské sumy peněz, které li chvařením, burzovními spekulacemi a směnným obchodem rozmnožili na desítky milionů v tehdejší měně. Po tomto úspěchu se redemptoristé zaměřili na kancléře knížete Metternicha. Začali in tenzivně napomáhat při založení a udržení rakouské nadvlády v Itálii. Tím si Metternicha sice naklonili, ale přesto své přátelství k nim podmínil, aby na všechnu svoji činnost žádali povo lení. Redemptoristé nesměli bez povolení přijímat nikoho do řádu, nesměli konat misie, nesměli zavádět nezkontrolované knihy do škol apod. Kromě toho se konal přesný soupis noviců a jejich kontrola několikrát do roka. Spojení s generálem bylo omezeno jen na vnitřní záleži tosti státu a nesmělo se týkat záležitostí Rakouska.

23.22 Polsko a ostatní státy Jezuité se dostali i do rakouského Polska – do Haliče, kam přišli i jezuité vyhnaní z Ruska. V Tarnopoli dostali od císaře Františka I. bývalý dominikánský klášter a pravidelný měsíční plat. Brzy zde také dostali gymnázium, ve kterém založili filozofický ústav. Do roku 1842 se dostali jezuité i do Peremyšlu v Novém Sandeci, do Lvova, Mylatiny, Staraviče a dalších měst. Vláda jezuity v Haliči podporovala, protože měla jistotu, že jejich vlivem bude národní hnutí Poláků a zvláště mezi polskou šlechtou udušeno. V Uhrách byli jezuité podporováni ze strany katolické církve. Ale do roku 1840 zde museli být v utajení, protože jim vláda nechtěla povolit vstup do země. Teprve roku 1840 dovolil říš ský uherský sněm jezuitům vstoupit. V dědičných německorakouských zemích byl vůči jezuitům odpor jak ze strany obyvatel tak i duchovních. Jezuité proto použili redemptoristického zakuklení a opět s úspěchem. Od roku 679


SVAZEK 4

Kapitola 23

1826 pronikli do Štýrska a odtud do celého Štýrskohradecka, 1832 do Eggenbergu, 1834 do Slovinska, 1836 do Horních Rakous do Lince. Jezuité se dostali i do Tyrolska do Insbruku. Tam ovšem časem chtěli získat univerzitu, kterou nakonec po dlouhých bojích nezískali a navíc si proti sobě znovu poštvali tyrolské obyvatelstvo. A když se pak snažili ukrást rukopis knihy profesora Vojtěcha Jaegra, která podrobně popisovala působení jezuitů v Tyrolsku v le tech 1567–1767 jako v nejsmutnějších dobách Tyrolska, byli při tom chyceni. To definitivně o jejich vypovězení ze země rozhodlo. Do Německa se jezuité dostali roku 1822 za zvláštní pomoci římské koleje Colegia Ger manica. Do roku 1842 mělo Německo v různých městech již celkem 125 jezuitských kněží. Jejich prvním centrem byl Köthen, odkud misijně působili po celém Německu. Ale už roku 1840 vyšly proti jezuitům varovné hlasy, například prostřednictvím J. Ellendorfa, pruského, silně katolického spisovatele v jeho spise Mravouka a politika jezuitů (Darmstadt, 1840). V něm s bedlivou pozorností pečlivě vylíčil pravou povahu jezuitů. Pou kázal také na tři směry v katolické církvi, z nichž jeden nechápe vůbec nic a otázka jezuitů je jim spíše lhostejná, druhý směr si jezuity nepřeje a třetí je naopak intenzivně prosazuje. Dále v knize odpovídá na řadu otázek a zvláště se zabývá jezuitským argumentem, že jezuité dřívější doby byla jiná organizace s jinými zásadami a s jinou mravoukou, než jezuité v době 19. století., kdy, jak jezuité tvrdí, už mají nové, blahodárné a vysoce humánní zásady. Proti tomuto tvrzení autor nekompromisně staví jasné důkazy, že všechny mravoučné body současného jezuitského řádu 19. století jsou totožné s mravoučnými články středověkých jezuitů. Ukazuje, že v žádné papežské bule, v žádném jezuitském spisu, knize, prohlášení, kázání, slavnostních řečech nebo ve slibech či zavazujících prohlášeních není nikde ani jedna jediná zmínka o tom, že jezuité odvolávají, ruší, litují a negují učení a zásady předchozího jezuitského řádu. Nikde ani slovo o tom, že proti nim nějak protestují. Kniha zřetelně doku mentuje, že tak nikdy neučinili ani v minulosti. Autor píše, že neexistují žádné záruky toho, že duch jezuitského řádu změní v 19. století své chování, svá učení, svá stanoviska, své plány a cíle, protože tak nikdy nikde ve skutečnosti neučinil a také nikdy neučiní. Své čtenáře vede autor k poznání, že jezuitský řád se nikdy nezměnil a že se nikdy nezmění. Dokazuje, že i když je nucen zvolit jiný převlek, zůstává v principu vždy stejným řádem se stejným duchem. Tuto knihu se jezuitům nepodařilo zlikvidovat, i když se o to několikrát pokusili. Do Pruska přijal jezuity sám král Fridrich Vilém III. roku 1827, aby povznesl pokleslý stav pruského školství. Jezuité hned založili koleje v Düseldorfu, Koblenci, Kolíně nad Rýnem, Porýní a v Hanoveru. V saském království jezuité ovládli krále Fridricha Augusta a po jeho smrti 1827 i násle dovníka, jeho bratra Antonína (1827–1836). Jejich vlivem přes panovníka měla vláda nařízeno zakoupit markolinský palác v Drážďanech pro založení nové koleje. V Annabergu si jezuité zasvětili kostel. Ale pak se vláda vlivem náboženského hnutí proti německých katolíkům vzpamatovala a zabránila dalšímu pokračování jezuitské propagandy. Vlivem krvavé události v Lipsku 12. srpna 1845 byla zrušena jezuitská misijní stanice v Drážďanech. Takže ze všech připravovaných projezuitských plánů tehdy na nějaký čas sešlo. Nejpozději se jezuité dostali do Bavor. Král Maxmilián I. Josef nechtěl o jezuitech do své smrti (1825) ani slyšet. Ani jeho nástupce Ludvík I. nebyl jezuitům přístupný. Teprve až v roce 1837 nastal zlom, a to vlivem intrik Vatikánu ruku v ruce s jezuity. Jezuité alias redemptoristé pak roku 1841 slavnostně vešli do Bavor pod ochranou mnichovského arcibiskupa hraběte z Reisah. Dostali sídlo v Altöttingu. Tam se jim nelíbilo, a proto na svoji stranu získali jednu akciovou společnost, která jim začala chystat kolej v Mnichově.

680


SVAZEK 4

Kapitola 23

Plány však byly zmařeny vydáním protijezuitské knihy roku 1842, která jasně proti jezui tům varovala. Mnichovské obyvatelstvo se bez rozdílu vyznání postavilo proti odevzdání chystaných budov jezuitům. V letech 1837–1847 měli jezuité svého ochránce v bavorském ministru Abelovi, který za vlády Ludvíka odevzdal jezuitům na jejich přání cenzuru knih. Tím se dostali na mnichovskou univerzitu. Ministr tam dosazoval ultramontánní profesory a omezoval protestanty. Kromě toho rozmnožil počet jezuitských klášterů. Byl ochráncem jezui tů – redemptoristů i ve vládě a ve sněmovně poslanců. Žádný protijezuitský návrh nemohl projít. Teprve roku 1847 nastal v politice zvrat. Vlivem královy milenky Loly Montez byl mi nistr Abel propuštěn a tím jezuité ztratili všemocnou ochranu. Do Čech se jezuité dostali oficiálně až roku 1853. České katolické duchovenstvo v podobě nejvyšších hodnostářů jim otevřelo cestu, aby si tím současně zlepšilo své vlastní postavení, kterého by bez jezuitů nemohlo dosáhnout.

681


SVAZEK 4

Kapitola 24

Kapitola 24

Znovuzrození tovaryšstva a nové misie 24.1 Revoluční rok 1848 v Itálii čtyřdenní Francouzská revoluce začala konečně hýbat celou Evropou. Myšlenka Únorová, revolučního ateismu, naočkovaná jezuity v 18. století a uvedená do chodu v revoluci 1789 a pak v hrůzovládě 1792 – 1795, se však nyní obrátila proti jezuitům samotným.

Jezuité napřed rozkolísali Francii do stavu naprostého téměř šedesátiletého neklidu a zmat ků. V tomto období revolucí se střídaly chvilky uklidnění, aby zase hned na to vznikla nějaká revoluce nebo aspoň bouře nějaké nespokojenosti. Francie se stala šedesátiletou zkumavkou tajných jezuitů. Testovali, kam až a jakými prostředky mohou stát ovládat ke zničení nepohod lných katolíků brojících proti jezuitům. Fourier, Saint Simon a další nevědomky naplňovali jejich tajné podněty k vytvoření revolučního socialismu. V Anglii tajně podporovali Roberta Owena a skrze ilumináty podnítili pak i sepsání Manifestu Komunistické strany roku 1848 v Londýně. Tím chtěli v rouše socialismu a průmyslové revoluce podkopat moc a autoritu ang likánské církve. Jejich geniálními, ale nic netušícími hlasateli se stali například: německý filo sof Karel Marx, německý přírodovědec Bedřich Engels a později i ruský vizionář V.I. Lenin. Protikatolické a protianglikánské trestní tažení bylo natolik nebezpečné, že jezuitští iniciá toři co nejpřísněji střežili své skutečné úmysly. Co nejpřísněji požadovali, aby nikdy nebyly revoluční myšlenky připsány na konto jezuitského řádu. Téměř se jim to podařilo. Jenom vel mi těžko se lze dopátrat informací o úloze iluminátů ve Francouzské revoluci a při vzniku Marxových písemných prací, zvláště Manifestu komunistické strany. Ale již téměř vůbec není možné se dopátrat, kdo stál v pozadí iluminátů, kdo to celé organizoval, řídil a propojoval. Tak dokonalá byla práce jezuitských zahlazovačů. Naštěstí však i přes ta nejpřísnější opatření jezuitů i tehdy existovaly úniky informací, ze kterých dnes historici mohou při usilovném pát rání čerpat. Utopičtí socialisté a komunističtí povstalci měli sami revoluční sklony. Avšak moc masy lidských davů a uvolnění cesty bylo tajnou záležitostí jezuitů stejně tak jako různě propra cované socialistické a komunistické ideály. Měly být ve skutečnosti trestem na nepoddajné papeže, jako v případě roku 1798 a roku 1809. Tehdy rakouský císař František II. na papežovu žádost vojensky zaútočil na Francii. Napoleon útok odrazil a napadení proměnil ve své vítěz né tažení až k Vídni. Na skrytý podnět jezuitů pak papeže Pia VII. jako štváče proti Francii zatkl a deportoval do vyhnanství. Odtud byl pak ale vysvobozen. Měly být také trestem na katolíky odmítající jezuitský řád, dále na protestantské církevní proudy, jež se stavěly nejen proti jezuitům, ale i proti Vatikánu a také trestem na anglikánskou církev, kterou nenáviděli hysterickou, fanatickou nenávistí. Poslední tajné pokusy však přines ly oběti i na straně oficiálních jezuitů. Přesto však nový generál řádu nelitoval. Tiše souhlasil s dalšími pokusy ovládnutí politiky v ateistickém plášti. A přišly další oběti z řad jezuitů, zvláště v Itálii, Německu, Bavorsku, Rakousku, Štýrsku. Obětí pokusů se nakonec stal i samotný generál. To, co se před rokem 1848 odehrálo ve Švýcarsku, bylo předehrou k tomu, co pak roku 1848 následovalo v ostatních evropských státech. Byl to scénář téměř v každé evropské zemi. Revoluční protináboženský, ateistický duch přeskočil do dalších zemí.

682


SVAZEK 4

Kapitola 24

Jako první museli jezuité opustit Itálii. Roku 1848 proti nim vyvstalo revoluční lidové hnutí po celé Itálii. Jezuité byli nenáviděni pro svoje lakomství, nenasytnost po majetku, pro svoji panovačnost a diktátorství. Intenzivně bránili papežovým reformám v katolické církvi směrem ke svobodnějšímu a modernějšímu směru. Ten si Italové velice přáli. Povstání Italů proti jezuitům nabralo takové hrozivé síly, že se vláda nakonec začala obávat, aby se neproměnilo v protivládní puč. Proto nařídila jezuitům, aby z Turína, kde měli centrální kolej a ze všech ostatních měst okamžitě odešli. Jezuité nařízení ignorovali a tak vlá da nezabránila davům povstalců, aby koleje a jejich kláštery vzaly útokem a jezuity vyhnaly samy. V Janově byla jezuitská kolej vydrancována úplně. Tam byly také nalezeny spisy dokazují cí chystané povstání. Jezuité v něm počítali s pomocí rakouských jezuitů. Také se našly dokla dy o finančních nezákonných machinacích. Proto janovská vláda 19. července 1848 vypově děla jezuitský řád a všechny jeho pseudořády na věčné časy ze země. Ale rodilým jezuitům bylo dovoleno, aby v zemi zůstali a stali se obyčejnými kněžími. To pochopitelně byla neod pustitelná diplomatická a politická chyba, která pak vyústila v dalším století do nových vá lečných konfliktů. V Neapoli byli jezuité od lidí natolik ohroženi, že jejich přívrženec, Ferdinand II. jim 11. března 1848 poskytl při jejich útěku vojenskou ochranu. 29. března téhož roku 1848 vypověděl jezuity z celého církevního státu i sám papež Pius IX. Nařídil konfiskaci jejich celého majetku. 30. března museli jezuité okamžitě odejít z Říma. Z římských provincií pak vyhnali jezuity lidé sami. Generál řádu Roothaan, který se postaral o majetek celého řádu a důkladně jej ukryl, zanechal po sobě pouze dluh 50 000 skudů a uprchl do Anglie. Ta mu poskytla vlivem lorda Clissorda a dalších aristokratů politický a ná boženský azil. Mnoho jezuitů se odebralo z Itálie přímo do Ameriky, kde pokračovali ve své nenápadné podvratné činnosti dál. Papež Pius IX. pak dal římskému státu 23. dubna 1848 svo bodnou ústavu. 31. července 1848 vypověděl jezuity z celé Sicílie sicilský parlament a jezuité museli okamžitě odejít. Po vyhnání jezuitů se revoluční lidové povstání obrátilo přímo proti papeži. Pius IX. musel 25. listopadu 1848 z Říma okamžitě utéci do Gaëty a odtud pak do Portiči.

24.2 Rakousko, Bavorsko, Štýrsko, Tyrolsko a další Jezuité, redemptoristé a liguriáni byli vyhnáni i ze všech rakouských zemí. Největší útěk se odehrál v dubnu 1848. Po celé zemi byla revoluční nálada. Davy braly útokem koleje a bu dovy zvláště ve Štýrsku, v rakouském arcivévodství, Linci a ve Vídni. Hrozilo celostátní krveprolití. Proto byl 8. května 1848 zrušen jezuitský řád samotným císařským dekretem. „V revoluci 1848 – 1849 na kroměřížském sněmu, jenž měl vypracovat demokratickou ústavu habsburského soustátí, podala skupina poslanců (mezi nimi Češi Ambrož a Pinkas) návrh ústavního článku, podle kterého »řádové jezuitů, liguriánů neb redemptoristů jsou jakožto státu nebezpeční v Rakousích navždy zrušeni.«“ (J. Fiala: Temno, doba Koniášova, str. 240). „Roku 1848 uprchli otcové Kranewitter a Klinkowstroem z Rakouska, ale až roku 1851 po máhali budovat osadu Sevenhill v australském Clare Valley, kde vedle internátních škol a jízdních misí založili batři Johann Schrainer a Georg Sadler vinice, které bohatě plodí až do našich dnů. Kromě produkce mešního vína (pokrývající 25 procent potřebu australských kato 683


SVAZEK 4

Kapitola 24

lických farností) světoví znalci vín oceňují červené víno St Ignátius (směska odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot, Malbec a Cabernet Franc), bílé St Aloysius (Chardonnay, Chenin Blanc a Verdelho) nebo i Jesuit Fine Old Tawny Port, prodávané po 175 dolarech za bedničku. OPět další příklad obdivuhodnéh jezuitské přizpůsobivosti.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 251). Pouze Tyrolsko v červnu 1848 příkaz nesplnilo a jezuité tajně v Tyrolech zůstali dál. Při prohlídce klášterů a kolejí se ve Vídni zjistilo, že všechny finanční dary na podporu chudých byly uloženy ve státních cenných papírech a v průmyslových akciích. Kromě toho vyšla najevo celá řada těžkých, tajných zločinů. 17. února 1848 byl řád zrušen vládním dekretem v Bavorsku. Redemptoristé měli své mi sijní centrum v Altöttingu. Odtud se okamžitě po svém zrušení přestěhovali do Ameriky, kde ve svých „misijních zkušenostech“ pokračovali dál.

24.3 Opětné zavedení řádu Po revoluční bouři 1848 nastoupilo mírné zklidnění. Jezuité se v zákulisí snažili zahladit stopy svého politického pokusu, který v dějinách Evropy i jezuitského řádu neměl nikdy před tím žádné obdoby. Papež Pius IX. se chvěl nejen o svou existenci, ale i o celou svou kato lickou církev. A jezuitský řád, ač také poražený, vítězil. Dosáhl svého. Pius se vrátil 12. dubna 1850 do Říma a učinil ihned všechny kroky k tomu, aby řád Tovaryšstva Ježíšova znovu obnovil. Obrazně i doslovně se vrhl jezuitům vstříc a snažně je prosil o návrat do Říma. To byl triumf jezuitského řádu, největší v dějinách, neboť od této doby již nikdy k jeho zrušení nedo šlo. Navíc získal generál řádu od papeže stejná práva a výsady, jako měl papež sám. Papež Pius IX. byl pak jezuity zcela ovládán. Pod jejich vlivem změnil všechny své do savadní názory. Stal se z něj nejpřísnější a nejortodoxnější papež usilující obnovit ducha středověku. Od této doby jeho působení splývalo s jezuitskými názory a plány. Učení jezuitského řádu o božském původu katolické církve, o všemohoucnosti římské stoli ce spočívající na dogmatu o božském původu církve, o nutnosti zahubit vědu, svobodu, demo kracii a vzdělanost, pokud nepochází z církve, dále učení o neomylnosti papeže a o neposk vrněném početí Panny Marie (1854) uznal papež Pius IX. jako plně pravdivé, správné a vyso ce hodnotné doktríny římskokatolické církve Potvrzování, dogmatická prosazování, zavádění a aplikace tohoto učení se stalo programem politiky, kterou Pius IX. zachovával až do roku 1878. Jezuité řídili každý jeho krok. Podle dohody nesměl papež udělat nic, co by nemělo schválení jezuitů. A tak nastala jezuitům zlatá éra. Papež jejich vlivu úplně podlehl, jak to i sám připustil v dopise 9. března 1871 kardinálovi Patricimu. V něm se staví proti italskému zákonu o garanci a jezuity bere pod svou ochranu. Vatikánské špičky a vládní špičky některých zemí však vědě ly, že vedle Pia IX., který byl od určité chvíle nazýván „bílým papežem“ panovali v Římě jako „černí papežové“ generálové jezuitského řádu Roothaan (†1853) a jeho nástupce Belgičan Jan Beckx (†1884). Vlivem těchto dvou generálů se zásady a učení jezuitského řádu staly navždy učením a dogmaty celé katolické církve, a to dokonce jako trvale dominujícími články víry. Katolicis mus a jezuitství splynuly v jedno, staly se jednou duší a jedním tělem. Na konci 19. století proto Bílek píše: „Bílý papež jest jenom hlásným ústrojím a pérem papeže černého. Papež jest hlavou církve, kterou řídí generál jezuitů, v jehož rukou jest veške rá moc.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 310). 684


SVAZEK 4

Kapitola 24

24.4 Vítězství tajných jezuitů A tak je tomu až dodnes. Monumentální politický pokus ve zkumavkách Francie a Anglie se nejen podařil, ale řádu i bohatě vyplatil. Jezuité získali víc, než si mohli přát. Získali úplnou moc nad Vatikánem a neomezenou vládu po celém světě. Vládu bez katolické cenzury. Vládu, ve které se oběti jezuitské politiky již nikdy nemohli dovolat žádné spravedlnosti a žádné odplaty. Vládu, ve které měli jezuité finanční, průmyslové a obchodní bohatství celého světa včetně Vatikánu náhle ve svých rukou. Došlo k vystřídání moci, aniž to kdo v první chvíli zpozoroval. Ze zaměstnavatele se stal zaměstnaný. Uskutečnil se ten největší ekono mický kontrakt všech dob. Čistým ziskem bylo veškeré bohatství celé planety Země. Od této chvíle je bílý papež výhradně pouhým dealerem jezuitské vůle generála řádu. Je jeho zástup cem na celé Zemi, jeho náměstkem, jeho ministrem, jeho mluvčím. Již není náměstkem božím, ale je ve skutečnosti náměstkem řádu Tovaryšstva Ježíšova a jeho tajných jezuitů, prodlouženou rukou generála řádu. 8. prosince 1854 bylo učení jezuitů o neposkvrněném početí Panny Marie slavnostně vy hlášeno za všeobecný článek katolické víry. A stejně tak byly papežem přijaty i všechny poli tické a církevně politické zásady a učení jezuitů. Tak například v Rakousku byl vlivem jezuitů pod papežovou ochranou odstraněn zákon o tom, že žádné církevní nařízení, ani papežské, ani biskupské nesmělo být uveřejněno bez vě domí a svolení světské vlády. 18. srpna 1855 Rakousko uzavřelo s papežem smlouvou konkor dát s tou podmínkou, že jakékoliv náboženské věci nesměl řídit nikdo jiný, než papežská sto lice. Touto smlouvou, která papežovi zaručovala monopol ve všech náboženských věcech, byla otevřena cesta jezuitům. Jejich koleje brzy „zářily“ v Linci, Inšpruku, Kalksburgu u Vídně, Feldkirchu, Bohosudově v Čechách a v Trnavě v Uhrech. Ale své vyučovací ústavy postavili i v jiných městech. Jezuité vyučovali podle svých osnov, jezuitští profesoři nepodléhali státu a nemuseli se prokazovat státní zkouškou. Roku 1858 byla většina rakouských gymnázií pod už kontrolou jezuitů. Vyučování přírodních věd a dějepisu bylo na těchto školách co nejvíce ome zeno nebo přímo potlačeno. V Haliči a Krakově se svými knihami o zázracích snažili jezuité obnovit středověkou po věrčivost v jezuitských spolcích jako Modlitební liga nebo v ženském spolku Spolek sv. srdce Ježíšova (SCF – Sacre Coeur – Fraternité). Všechny šířené knihy sepsali jezuité, zvláště Stanislav Stojanowski. Počet členů v těchto spolcích ke dni 1. května 1869 napočítal Stojanowski přes tři miliony. V Krakově prodávali jezuité svěcenou nebo zázračnou vodu na uzdravení. Podle jezuitů se v letech 1869 až 1870 stalo díky této vodě veliké množství „zázra ků“. Takovými bludy napájely lid v Polsku. Jednou z oněch postav jezuitských mučedníků středověkého Polska, se kterými byly spolky díky jeho zázrakům seznamovány, byl také nepochybně Ondřej Bobola. Narodil se roku 1591, podle některých v Čechách, podle jiných v sandoměřském vojvodství v Polsku, k němuž pat řila tehdy Litva a Ukrajina. V 18 letech vstoupil do jezuitského noviciátu v litevském Vilně, který údajně založila jeho rodina a po jeho požáru ho znovu vybudovala. 10. srpna 1611 ukon čil noviciát. Po teologických studiích byl roku 1622 vysvěcen. V té době se věnoval kazatel ské činnosti a vedení Mariánské družiny; později se stal představeným řádového domu v bělo ruském městě Bobrujsk a pak v Piňsku. Působil i několik let na Ukrajině. Přibližně od svých 45 let misijně pracoval i na území Litvy a Běloruska. Pravoslavní věřící tohoto „lovce duší – 685


SVAZEK 4

Kapitola 24

dušechvata“, jak ho nazývali, nenáviděli a to také rozhodlo o jeho dalším osudu. Pravoslavná Litva a Bílá Rus vyhlásila totiž nepřátelství každému stoupenci Říma, tzv. uniatům, kteří věřili ve sjednocení pravoslaví s římským katolicismem. Navíc se poměry značně zhoršily, když roku 1649 vypuklo na Ukrajině povstání záporožských kozáků vedené Bohdanem Chmělnickým, které se přeneslo i na sousední Bílou Rus. Rusové s Tatary bojovali na mnoha místech také proti polským jednotkám. Družiny kozáků a vzbouřených venkovanů navíc pro jížděly křížem krážem všechny země a vyhledávaly hlavně katolíky a uniaty, což se jim i daři lo, neboť jich tehdy hodně přišlo o život. Tento osud stihl v létě 16. května roku 1657 i Bobo la, o kterém se družiny dověděli a začali po něm všude pátrat. Bobola i přes schovávání a utajování nakonec padl do rukou kozáků poblíže městečka Janova právě ve chvíli, kdy skon čil mši svatou a snažil se z místa rychle utéct. Kozáci byli radostí celí bez sebe, že se jim ko nečně podařilo „ulovit“ známého „lovce duší – dušechvata“. Tuto radost projevili sobě vlast ním způsobem: ihned ho zmučili a podle jezuitů tak krutě, že z misionáře zbyl nakonec jen beztvarý krvácející kus masa. Jezuité barvitě popisují, jak ho kozáci zbičovali, smýkali koňmi na provaze, vypíchli mu dýkou oko, spálili mu loučí prsa, vyrazili mu zuby, postupně mu uřezali rty, nos a uši, vyřízli jazyk, přivázali ho na řeznický stůl a stáhli mu kůži z hlavy a ru kou, prsty usekali, bodali ho šídlem, vytrhli mu jazyk, pověsili za ho nohy, sundali mu kůži ze zad, koňmi ho smýkali blátem a po janovickém smetišti a nakonec ho rozsekali šavlí. Po kaž dém mučení po něm požadovali, aby se zřekl katolické víry. Po jeho smrti mu pak jezuité za čali připisovat řadu zázraků (nezbytná to podmínka pro budoucí svatořečení), v nichž kromě jiného navrátil slepému dítěti zrak, vyléčil vodnatelnost, vzkřísil devítiletou dívku z mrtvých a zachránil tři šlechtičny před pádem do propasti. V pozdějších letech se Bobola stal dokonce symbolem polské nezávislosti a prý se dokonce zjevil státníkům a přislíbil, že bude-li z Boží milosti zřízeno pravé polské království, stane se jeho patronem. A jak to s ním dopadlo? Jeho ostatky byly po umučení údajně uloženy nejdříve ve faře v Janově, pak byly přenese ny (neví se kdy a kým) do pinského chrámu. V roce 1808 bylo jeho tělo (podle jezuitů bylo prý naprosto neporušeno – ovšem po takovém morbidním mučení je to opravdu velmi divné!!!) převezeno do běloruského Polocka. V roce 1853 byl blahořečen papežem Piem IX. V Polocku tělo zůstalo až do roku 1922. V té době však v Sovětském Rusku řádil hlad a všich ni, kdo měli ruce a nohy a zvláště bolševici, aby si opatřili zlato na nákup obilí v cizině, ra bovali a kradli cenné předměty v chrámech a svatyních. Sebrali tedy i drahé kovy, jimiž bylo ozdobeno Bobolovo tělo a rakev (opět se neví, kdo a kdy jeho „neporušené“ tělo tak vyšper koval) a zbytek pak dali převézt do nějakého lékařského muzea v Moskvě. Řím se to dozvěděl a propadl panice. Hned roku 1923 vyslal do Ruska dva severoamerické jezuity, otce Gallaghe ra a Walshe jako členy tehdejší narychlo zřízené papežské komise na pomoc hladovějícím v Rusku, aby jménem papeže Pia XI. požádali sovětskou vládu o povolení odvézt Bobolovy ostatky ze Sovětského Ruska. Vláda jim po obtížných jednáních nakonec vyhověla a po vy řízení celních formalit byla rakev s Bobolovým tělem převezena vlakem do Oděsy, odtud po moři do Konstantinopolu a pak italským parníkem do Říma, kde byla rakev s ostatky pohřbe na nejprve prozatímně ve vatikánské Matyldině kapli a o něco později v římském, jezuitům svěřeném chrámu Del Jesu u oltáře sv. Františka Xaverského. Kanonizován byl Piem XI. v dubnu roku 1938 (podle jiných už roku 1937) a jeho tělo pak bylo převezeno z Říma do Var šavy. Za varšavského povstání bylo prý světcovo tělo z obav před zneuctěním přenášeno podzemními kanály z jedné čtvrtě do druhé. Jezuitský kněz Ondřej Bobola je dnes jedním z patronů Polska jako přímluvce za jednotu východní a západní církve, zvláště pak jako most mezi pravoslavím a Římem a také v rámci ekumenické jednoty nekatolických církví a Vatikánu.

686


SVAZEK 4

Kapitola 24

24.5 Opětné protesty proti jezuitům Ale již brzy po tom, co se jezuitský řád rozlezl znovu do všech evropských zemí a jejich kolonií, vyvstaly proti nim protesty občanů, sněmů i vlád. Ovšem tentokrát to již bylo marné. Papežský dvůr už neučinil nic, co by řád tovaryšstva ohrozilo. Tak např. roku 1866 pozvedla proti jezuitům svůj hlas obecní rada města Vídně. Sepsala spis, ve kterém jezuity ukázala jako nepřátele Rakouska. Stejně tak učinila toho roku i obecní rada města Terstu. Tam dokonce sněm přijal proti jezuitům i opatření a žádal vládu o schválení těchto opatření. I v Solnohradě se městská rada jednoznačně vyslovila proti jezuitům. A proti nim se postavil i zemský sněm v Linci. Ale všechny protestní hlasy zůstaly už bez odezvy. Nebylo u koho si stěžovat. Bílý papež přestal de facto fungovat. Jezuité si toho byli velmi dobře vědomi, proto zaváděli i takové články víry, pro které ve středověku mučili a upalovali tisíce a tisíce nevinných lidí. Tak například v Německu, kde se od roku 1850 dostávaly jezuité do středoškolské soustavy prostřednictvím různých bratrstev (Mariánské bratrstvo chlapců, Sesterstvo srdce Ježíšova apod.) a prostřednictvím křesťanských, katolických škol, zakládali jezuité mezi studenty spolky, jako například Spolek Piusův, spolek sv. Vincence, Spolek sv. Severina, Spolek sv. Kar la Boromejského, pro řemeslníky Spolek tovaryšů a pod. Veškeré aktivity jezuitů byly přitom vydatně podporovány katolickým tiskem. Ale i jezuité sami vydávali vlastní noviny a časopisy. Byly vždy přeplněny články o Panně Marii, o nebi, pekle a očistci, o svatých a ďáblech, o pověrách a zázracích a jiných okultních záležitostech. Články naváděly k provádění kouzelnictví a k praktikování okultních rituálů. Jiné články zase dokazovaly, že i boží proroci a služebníci i apoštolové byli dobrými kouzelníky a hluboce vě řícími v čarodějnická kouzla a rituály. A že je tedy nutné, aby mezi „křesťany“ zůstalo tajem ství kouzel a okultních věd nezapomenuto a aby se neustále praktikovalo. A to se psal rok 1870! Paradoxem je, že přesně za tytéž myšlenky posílali jezuité ve středověku miliony lidí do mučíren a na hranice a že to uznávali jako kacířství. Ve Francii za císařské vlády bujelo mlází jezuitství hojně. Všude rostly jejich koleje a se mináře, všude kázali jejich misionáři, všude se šířila jejich bratrstva a všude se pořádaly různé poutě. Okultní zázemí zapouštělo své kořeny. V Sallete se dvěma pasákům náhle zjevila Panna Marie. Potom se zjevila roku 1858 čtrnáctiletému děvčeti v Lourdes (Lurdách) v jeskyni u Massavielle. Toto zjevení bylo spojeno i s objevením divotvorného pramene. Z těchto pout ních míst získali jezuité od pobožných lidí v krátké době přes 600 000 franků. Z nich byl po staven honosný chrám. V roce 1878 byl z dalších darů postaven nad skálou jeskyně v Lurdách bohatě zdobený kostel. Na popud jezuitů také vydal papež Pius IX. 8. prosince 1864 osmdesáti bodový seznam učení zavržených katolickou církví: Syllabus sepsaný generálem jezuitského řádu. Ten sloužil k potlačování vzdělanosti a vědy. Syllabus byl připojen k papežské encyklice Quanta cura z roku 1864 (rovněž sepsané generálem jezuitského řádu) a ve skutečnosti existoval a užíval se již mnoho let předtím, než byl připojen k papežské encyklice. Vycházel z dřívějších papež ských vyhlášení a různých slavnostních promluv a výnosů z předchozích desetiletí a také z dob mnohem starších. Tímto spisem se papež jednoznačně postavil za středověkého ducha jezuitů. Mnoho církevních i politických představitelů a pozorovatelů tehdy jasně poznalo, že se papež nejen odmítá smířit s pokrokem vědy a techniky, s liberálním katolicismem, s celo světovým liberalismem a moderní civilizací vůbec, ale že se přímo pokouší znovu vrátit církev do čirého středověku. A tak Syllabus přinesl nejen stvrzení dogmatu o neomylnosti papeže, ale 687


SVAZEK 4

Kapitola 24

ještě navíc ukázal Pia IX. celému světu jako reakčního diktátorského papeže par excellence, jako člověka, „který nechce mít s probíhajícím devatenáctým stoletím naprosto nic společné ho. A tento jeho obraz pak vyvolával zlá tušení ještě o sto let později, když byl Pius IX. v deva desátých letech dvacátého století navržen na beatifikaci.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 243). Nástup vědeckého pokroku, modernizace civilizace, nové politické směry a proudy, vznik nových náboženských, nekatolických organizací a stále sílící právo na svobodu svědomí a projevu každého člověka ve společnosti v průběhu 19. století přiváděly obhájce katolicismu k zuřivosti a šílenství. I obhájce jezuitů a odpůrce kritiků Tovaryšstva Ježíšova, historik Jo nathan Wright musel ve své knize přiznat, že „papežská kritika moderní civilizace byla mnohohlavou nestvůrou. Vášnivě hájila jedinečné postavení katolicismu. Energicky bojovala proti představě, že katolická církev není nositelkou věčných pravd, a trpce popírala tvrzení, že lze provozovat politiku a spravovat lidskou společnost bez ohledu na Boha a náboženství. Obávala se rostoucího rizika, že se Evropa utopí v chaosu, vyvolaném totální náboženskou lhostejností. Což není naprosto absurdní tvrdit, že každý má právo vyznávat jakoukoli víru, k níž ho vede světlo rozumu, že spása je možná i mimo katolickou tradici nebo že svoboda svědomí a projevu patří k nezadatelným právům člověka?“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 243).

24.6 Jezuité mimo Evropu Dějiny tovaryšstva v Americe a v polovině Evropy byly stejné jako v minulosti. Byly plné vzestupů a pádů, protože bojovali proti novým myšlenkám. Všude, kde dosáhli vítězství liberálně smýšlející lidé, byli jezuité vyhnáni. Když naopak zvítězila druhá strana, znovu se prosadili jako obhájci trůnu a oltáře. Proto byli vyhnáni z Portugalska v roce 1834, ze Španělska v roce 1820, 1835 a 1868, ze Švýcarska v roce 1848, z Německa v roce 1872, 4. července a z Francie v roce 1880 a 1901. V Itálii jim byly po roce 1859 odebrány všechny jejich koleje a instituce. Tím byli přinu ceni ukončit svou veškerou činnost. Totéž se odehrávalo v republikách Latinské Ameriky. V roce 1872 byl jezuitský řád zakázán v Guatemale, v roce 1821 a 1873 v Mexiku, v roce 1874 v Brazílii, v roce 1875 v Equadoru a Kolumbii, 1881 v Nikaraguy a v roce 1884 v Costa–Rice. „Jedinými zeměmi, kde si jezuité žili v klidu, byly státy: Anglie, Švédsko, Dánsko a USA, kde měli protestanti většinu. Na první pohled je to překvapivé, ale vysvětlení spočívá v tom, že v těchto zemích otcové nemohli veřejně politicky působit. Bezpochyby se s tím smířili jen z nutnosti. Nelze říci, že by jim to vyhovovalo. Jinak by se rádi chopili každé příležitosti, jak ovlivňovat zákonodárství a administrativu, buďto přímo tím, že budou manévrovat vládnoucí mi třídami, nebo nepřímo neustálým podněcováním katolických davů.“ (H. Boehmer: Les Je suites, str. 285). Po pravdě řečeno nebyla tato imunita protestantských zemí vůči jezuitským spekulacím dokonalá. „Ve Spojených státech,“ uvádí M. Fülöp–Miller, „rozvíjelo tovaryšstvo po dlouhou dobu systematickou a plodnou činnost, protože mu v tom nebránily žádné zákony… »Nemám radost ze znovuzrození jezuitů (znovuvzkříšení jezuitů se mi nelíbí)«, napsal dřívější prezident Unie John Adams svému pokračovateli Thomasi Jeffersonovi v roce 1816. »...Což jsme jich tu už beztak neměli celá hejna v tak rozmanitých podobách a převlecích, že by si je nedokázal před

688


SVAZEK 4

Kapitola 24

stavit ani cikánský baron. ...Jejich meče se budou projevovat pod ještě větším přestrojením, než jaké si tehdy navlékl vůdce českých jezuitů. Budou vystupovat jako tiskaři, spisovatelé, vy davatelé, učitelé na školách apod. Pokud si kdy nějaké lidské seskupení zasloužilo věčné za tracení na této zemi i v pekle, ...pak je to tovaryšstvo Loyolovo. V našem systému náboženské svobody... a vzhledem k námi zaručené náboženské svobodě jim však nemůžeme poskytnout nic jiného než azyl, …uvážíme-li však jejich historii, bude hotový zázrak, nepokusí-li se zneu žít čistotu našeho volebního systému.«“ Jefferson byl obdobného smýšlení, neboť odpověděl takto: „»Stejně jako vy i já nesouhla sím se znovuzavedením jezuitů, kteří usilují o to, aby světlo ustoupilo temnotě ...i mně se nelí bí jejich obnova, neboť představuje ústup ze světla do temnoty.« (C.F. Adams, ed.: The Works of John adams /sv. 10, Boston, 1856/, str. 216 – 232)“. (René Fülöp–Miller: Les Jesuites et le secret de leur puissance, II, str. 149 – 150; J. Wright: Jezuité, misie..., str. 214 – 215). Obavy, které zde oba státníci vyjádřily, se o čtyřicet let a pak o století později, jak uvidíme dále, prokázaly jako pravdivé. Do roku 1870 nebylo v USA a v Kanadě už ani jedno veliké město, kam by se jezuité nedo stali. Stali se vydavateli největšího množství novin. Ze všech ostatních katolických řádů tam měli nejvíce kolejí, seminářů, kostelů, učilišť a rezidencí.

24.7 Španělské kolonie V Číně a ve východní Indii, kam se jezuité oficiálně roku 1817 vrátili, nemohli nic pořídit, protože císař už 15. ledna 1815 vydal přísný zákaz rozšiřování křesťanské víry. Jezuité se tam přesto uchytili, ale pouze tajně a v přestrojení za vědce a turisty. Naproti tomu v Severoamerickém soustátí měli jezuité zanedlouho četné fungující a neustá le se rozšiřující misie. Proto se můžeme s jezuity neoficiálně setkat například i v Mexiku již roku 1816, v Kanadě (stejně tak jako znovu v Číně) roku 1842 a v Malabaru roku 1837. Ale jezuité se dostali zpět i do Bombaje roku 1856 a do Góa roku 1890. Ve druhé polovině 19. století se dostali i do Afriky (podél Zambezi, do Matabelanda a Francouzského Alžíru) a dál do Spojených Států (od Skalnatých hor k Tichému oceánu, od mexických hranic až po Aljaš ku). V Jižní Americe se usadili jezuité také brzy. Generál řádu je poslal na žádost diktátora Dona Juana Manuele de Rosasy (1829 – 1852) do Buenos Aires. Ovšem již roku 1843 je dik tátor vyhnal pro jejich černou politiku. Ochranu jezuitů však poskytoval tajný přívrženec jezuitů, arcibiskup. Proto byl jeho palác vojensky oblehnut a jezuitská kolej byla vzata útokem a poslední jezuité pak byli vyhnáni. Když byli jezuité vypovězeni roku 1835 ze Španělska, zamířili z nich mnozí do Argentiny a jakmile z ní byli roku 1842 vyhnáni, přesídlili zpět do Paraguaye a Uruguaye. Do Mexika oficiálně přišli jezuité 22. dubna 1853 na žádost mexického presidenta, generá la Santa Anna. Ale již 1855 prezident Alvarez zrušil výsadu jezuitů i všeho ostatního ducho venstva. Prezident Comonfort dne 28. června 1856 vydal zákon, kterým jezuitský majetek za bavuje a prodává ve prospěch nejezuitského duchovenstva a kterým tímto jezuitský řád vypo vídá ze země. Ale jezuité vehnali Mexiko svoji zákulisní politikou do občanské války mezi konzervativní a radikální stranou. Válka zuřila několik let. Jezuité roku 1860 prohráli, radikálové zvítězili a viceprezident Juarez na to v dalším roce zrealizoval se vší přísností zákon z roku 1856. 689


SVAZEK 4

Kapitola 24

Projezuitské duchovenstvo a jezuité byli vyhnáni nejen z důvodu zákona, ale i z důvodu účasti na revoluci a při revolučním boji. To se také týkalo i mnoha biskupů a arcibiskupa. Všechen jejich majetek v hodnotě 400 milionů franků byl zabaven. Ale jezuité vyprovokovali v provinciích proti vládě novou válku. Byli si vědomi, že libe rální, pokroková strana je ve finanční krizi. Tato strana také nakonec z důvodu finanční tísně 17. července 1861 vyhlásila svůj krach a nemožnost zaplatit úvěr svým zahraničním věřite lům. Proto roku 1862 zakročilo na popud jezuitů společnou vojenskou mocí Španělsko, Ang lie a Francie. V době francouzské okupace země byl za přispění jezuitů zvolen 8. července 1863 mexický císař – rakouský arcivévoda Maxmilián. Volba byla podpořena i prostřednictvím jezuitského návrhu francouzského císaře Napoleona III. Koruna byla Maxmiliánovi nabídnuta 10. dubna 1864 v Římě. Zde přijal od papeže požehnání a vládu v Mexiku nastoupil 12. června 1864. Podmínka Vatikánu byla, že nový císař pomocí francouzského vojska porazí radikální, republikánskou stranu s prezidentem Juarezem v čele. Další podmínkou bylo, že všechny veli tele a politické špičky republikánské strany do 24 hodin popraví, ostatní uvězní a zlikviduje. Republikáni byli skutečně poraženi, prezident, velitelé a političtí představitelé byli uvězněni. Nad celou stranou byla vyhlášena církevní klatba. Ale oficiální i tajné popravy a doživotní věznění odmítl Maxmilián provést a začal se ubírat jinou cestou. Jako odezva nato přišlo rozhněvání Vatikánu a odsun spojeneckých vojsk z Mexika. Tím byla dána republikánům svoboda a tedy znovu možnost zvítězit. Nastalo nové po vstání z pozadí řízené jezuitským řádem, aby smetlo nového císaře. Prezident Juarez zvítězil a zmocnil se celé země. 15. května 1864 se dostala do rukou Juaristů i poslední pevnost Que retaro. V ní byl císař Maxmilián ukryt. Zradou plukovníka Lopeza upadl císař s celou druži nou a svými veliteli do zajetí. 19. června 1867 pak byli všichni zastřeleni. Do konce císařova života vyvíjel jezuitský řád intenzivní tlak, aby byl popraven. Své moci si však jezuité dlouho neužili. Prezident si pamatoval, co mu jezuité provedli, a proto všechny projezuitské duchovní i jezuity samotné novým zákonem dne 14. prosince 1875 vypudil ze země. Jejich stavby, kolej a kostel odevzdal k církevním účelům nejezuitského duchovenstva. V době znovuzrození svého řádu se jezuité dostali i na různé ostrovy (Madagaskar, Madei ra, Jamaika, Karibik a další) a do všech důležitých a obchodně strategických států celého svě ta. Dnes neexistuje ani jeden stát, národ, společenství a organizace, kde by jezuité nebyli. Jsou nejmocnějším, nadnárodním monopolem určujícím politiku světových mocností a jejich poli tických a ekonomických satelitů.

690


SVAZEK 4

Kapitola 25

Kapitola 25

Jezuité v Anglii a další světový podvod 25.1 Jezuité v Anglii – Otcové víry

D

o Anglie se jezuité dostali už v roce 1814 jako Otcové víry. Získaly zde mnoho staveb, ze kterých udělali ve městech jako Canterbury, Liverpolu, Dublinu a v Clangowaywoo du koleje, rezidence, misijní domy a pod. Nemalou zásluhu na tom má projezuitský spis od Angličana Dallase – History of the Jesuits z roku 1816. V něm se jezuitů zastával a vyjádřil jim svou plnou důvěru. Anglikánská šlechta se však jezuitů velice obávala. Nedovolila proto rovnoprávnost mezi nimi a protestanty. Roku 1822 a 1826 to dokonce znovu potvrdila svými zákony. Roku 1829 nastal jezuity vyprovokovaný rozbroj mezi katolickým a protestantským obyva telstvem, a to jak v Anglii tak i v Irsku. Tím ale uvedli do činnosti parlamentní protijezuitské síly, které 13. dubna 1829 schválily protijezuitské zákony. Avšak anglickým a irským katolíkům byly učiněny některé úřední úlevy a výjimky podobné anglikánům. Parlament tak učinil rozdíl mezi katolíky, kteří s jezuity nekolaborovali a kteří jezuitům naopak pomáhali. Různé projezuitské katolické řády byly zákonem ze země vyhnány stejně tak, jako jezuitský řád. Jezuité pak byli sledováni s co nejpřísnější bedlivostí. Noví tovaryši po vydání tohoto zá kona již do Anglie a jejích zemí nesměli přijít a těm, co tam byli již usídleni hrozilo, že budou po skončení tříměsíční ochranné lhůty dáni do celoživotního vězení. Tajní jezuité pochopitelně zůstali po skončení třech měsíců v zemi dál. To mělo za násle dek rozmnožení katolíků po celé Anglii. Nemalou zásluhu na tom měl i profesor hebrejštiny na univerzitě v Oxfordu, Edvard Pusey, zakladatel sekty Puseyitů v anglikánské církvi (1833 – 1882), která se silně podobala katolické církvi se všemi jejími obřady a vyznáním víry.

25.2 Textus Receptus a Westcott–Hortův padělek Nového Zákona Velikého pokroku v Anglii dosáhli tajní jezuité však teprve tehdy, když prostřednictvím dvou mužů, vysvěceného anglikánského biskupa B.F. Westcotta a jezuitského profesora F.J.A. Horta přepsali původní řecký originál Nového Zákona – Textus receptus (Přijatý text) – do své vlastní představy. Přepis se uskutečnil podle jezuitské věrouky, a to právě za vydatné pod pory profesora hebrejštiny Puseyho. Tím se jezuitům podařil druhý světový podvod. První podvod je ve spiritistickém zjevování se Panny Marie podle předem dohodnutého termínu a na předem domluveném místě. Marie se zjevuje právě tam, kde to papežská stolice nebo jezuitský řád potřebuje. Druhý podvod je v jejich podvrhu za původní řecký Nový Zákon – Textus Receptus. Co znamená pro biblickou církev tento řecký Nový Zákon? Textus Receptus neboli kompletní novozákonní řecký text byl až téměř do konce 19. století nejrozšířenějším řeckým podkladem pro překlady Nového Zákona do všech evropských i neevropských národních, ma teřských jazyků.

691


SVAZEK 4

Kapitola 25

Na základě starých řeckých východních rukopisů byl tento řecký text vydán roku 1516 a 1519 Desideriem Erasmem, roku 1522 přeložen Dr. Martinem Lutherem do němčiny, roku 1522, 1527 a 1535 byl Erasmem vydán znovu. V letech 1571 – 1574, 1583 a 1584 byl šestkrát vydán Plantinem v Antverpách, 1534 Colineausem v Paříži, kde jej znovu roku 1546, 1549, 1550 a 1551 vydal R. Stephenson. Theodor Beza vydal tento původní řecký text se svým do provodným latinským překladem v Ženevě v letech 1565, 1582, 1588 a 1598, protože první výtisk z roku 1551 byl úplně rozebrán. Kromě toho vydal i samotný řecký text, a to v letech 1565, 1567, 1580, 1590 a 1604. Tento Textus Receptus ve Stephansově a Bezově vydání sloužil pak jako podklad pro vznik anglického překladu Nového Zákona pro krále Jakuba – KJV – King James Version, vy daného roku 1611. Současně sloužil i pro překlad do české Bible Kralické od univerzitního profesora řečtiny Jana Blahoslava. Blahoslavův překlad vyšel poprvé roku 1564 v Ivančicích a pak ještě mnohokrát jako šestý díl Bible Kralické, která byla naposledy před Bílou horou vy dána uceleně roku 1613. Jezuité věděli, že když Textus Receptus nenápadně přizpůsobí katolické víře a věrouce pod maskou „vědeckosti“, dostanou tím mnoho protestantských církví včetně anglikánské pod moc Vatikánu. Zkontaktovali proto profesora Puseyho z Oxfordu. Dohodli s ním, že přiměje Dr. anglikánské církve Westcotta, který veřejně tíhnul ke katolicismu, aby navázal spolupráci s profesorem Hortem a že oba muže pak Pusey přizve do týmu, který bude provádět revizi Bib le jak v hebrejské, tak zvláště v řecké části. Už předem bylo naplánováno, že Hort přitom přivede Westcotta ke mnoha západním a řím ským opisům a variantám řeckého Nového Zákona, které katolické církvi více vyhovovaly. Bylo domluveno, že oba „jazykovědci“ protestantskému světu „vědecky“ opodstatní zásah do řeckého Textu Receptu – Nového Zákona. Výchozím rukopisem k práci se měl stát Vatikán ský a Sinajský kodex jako základní kámen stavby budoucího, prokatolického, novodobého Textu Receptu. Westcott nabídku ke spolupráci přijal, neboť ho Sinajský kodex velice zajímal a chtěl ho dů kladně prozkoumat už dřív. Sám totiž tajně inklinoval ke katolickým obřadům a rituálům, na cházel v nich přímo zálibu a litoval, že anglikánská církev nic takového nemá a nebo jen ve velmi chudé podobě. Jeho snem byla anglikánská církev plná právě všech těchto ná boženských katolických ceremonií. V Hortovi našel svého veliké přítele a spolupracovníka. Hort byl navíc jezuitský profesor pod zvláštní, tajnou přísahou určený k infiltraci ang likánské církve od samého základu až po její nejvyšší špičky. Společně s jezuitským profeso rem Puseyem pak Westcotta usměrňovali tak, jak si to jezuitská řehole přála. Všichni tři mnoho let „vědecky“ zkoumali a pracovali na obrovském díle. Dnes se mu říká Westcott–Hortův řecký Nový Zákon. Z něho pak vzniklo Nestlé–Allandovo vydání řeckého Nového Zákona, které každým novým přetiskem doznává stále větší odchýlení nejen od pů vodního Textu Receptu, ale i od prvního vydání Westcott–Hortova Nového Zákona, a to smě rem k jezuitským doktrínám katolické věrouky. Z Westcott–Hortova vydání a pak z Nestlé–Allandovy úpravy vznikly revidované překlady Nového Zákona, tedy přesně to, čeho chtěli jezuité dosáhnout. Pracovali podle hesla: Když není možnost zlikvidovat správné znění Bible, zpochybníme její originální text mnoha „vě deckými“ poznámkami a rozmnožíme to do nespočetného množství variant a vydání. Revi dované překlady jsou v současné době jsou používány ve všech denominacích, církvích, sbo rech, kostelech apod. pod různými názvy a jsou označovány jako překlady mezinárodní, inter denominační, nadnárodní, světové, ekumenické, nadcírkevní, živé atd. Všechny tyto překlady

692


SVAZEK 4

Kapitola 25

mají však jedno společné: Vedou čtenáře od protestantské víry do ekumenického vyznání a přes toto ekumenické chápání Bible nakonec až k Vatikánu. O tom, jak vznikl Westcott–Hortův „nový“ Textus Receptus, který svou úpravou upřednostňuje katolicismus, doplňuje následující zpráva: „Narozdíl od Erasma, který sestavil svůj řecký Nový zákon podle tradiční textové linie, sahající od apoštolů až po církev na poušti, Westcott a Hort vycházeli z Eusebiovy řecké bib le. Jeroným tuto bibli pak nahradil latinskou biblí. Lze rozumně předpokládat, že z 50 opisů této bible, které nařídil Konstantin, se do dnešní doby zachovaly dva. Že se vůbec nějaké zachovaly, můžeme vděčit tomu, že byly napsány na trvanlivý jemný pergamen z teletiny, a také proto, že poté, co římskokatolická církev přijala asi o šedesát let později Jeronýmovu bibli, přestaly se Eusebiovy řecké bible používat. Jeden z těchto rukopisů přečkal celá staletí pod zámkem v hlubinách Vatikánu. Tam zů stával v ústraní do roku 1844, kdy byl »znovu náhle objeven«. Druhý vzdoroval zubům času pod ochranou suchého vzduchu na Sinajské poušti. V roce 1859 byl znovu objeven mezi sme tím v klášteře sv. Kateřiny na úpatí hory Sinaj. Vyhodil ho nějaký mnich, který ho zřejmě po važoval za bezcenné nesmysly. Tyto dva Origenem prosycené rukopisy byly nazvány Vaticanus (neboli B) a Sinaiticus (ne boli A či Alef). Westcott a Hort se chopili těchto řeckých Nových zákonů jako východiska pro svou práci z velmi dobrých důvodů. Jedním důvodem bylo to, že Origenovo učení, kterým jsou tyto rukopisy prostoupeny, vyhovovalo jejich modernistické filozofii a rituálním touhám. Další okolností, kterou mohli Westcott a Hort obrátit ve svůj prospěch, byla skutečnost, že ačkoliv jsou tyto rukopisy pokládány za dva z padesáti opisů, které si Konstantin poručil, byly natolik poškozené, že se výrazně lišily na více než tři tisících místech už jen v samotných evangeliích! Takže využitím eklektické metody (ode všeho něco) si mohli tito dva intrikáni vy bírat z obou rukopisů to znění, které se nejvíce hodilo jejich filozofii. Navíc všude, kde nebyla Rheims–Douayova bible radikálně odlišná od verze krále Jakuba, mohli nyní vytvořit řecký Nový zákon jako »autoritativní východisko« pro revidovanou bibli. Ta by představovala na prosto nový překlad, který by se zalíbil nejenom Římu, ale zapůsobil i na modernistické od padlíky protestantismu, kteří milují rituály. Konečná bible by byla dál z »přijatého textu« (Textu Receptu), a ne z Rheims–Douayovy bible. Používáním rukopisu Vaticanu a Sinaiticu mohli dále také tvrdit, že díky tomu, že se tyto rukopisy datují přibližně k roku 331 našeho letopočtu (což je zvláště u Vatikánského rukopisu naprosto pochybné), pak revize získá na věrohodnosti přijetím předpokladu, že čím starší je rukopis, tím je pravděpodobnější, že to budou pravé rukopisy. Ale jak už jsme viděli, tato teorie je nesprávná ze dvou důvodů. Za prvé nemusí nutně zna menat čistší text a za druhé valdenské bible pocházely z antiochejsko–italské rodiny, jejíž pů vod spolehlivě datuje historik Allix a Scrivener, jeden z předních anglických kritiků, do roku 157 našeho letopočtu. Zatímco Westcott a Hort měli plno práce se svým novým řeckým zákonem, narůstala pro pagace této revize. Většina této propagace tryskala z oxfordského hnutí, které bylo výplodem dr. Newmana. Anglikánská církev se v té době skládala ze dvou synod – severní a jižní. Ani jedna neměla o plánovanou revizi zájem. Trojice biskupů pod vedením význačného revizionisty, biskupa El licotta, se snažila tento problém překonat tím, že přemlouvali královnu Viktorii, aby jmenova la královskou komisi pro revizi, ale byli rezolutně odmítnuti.

693


SVAZEK 4

Kapitola 25

V jižní synodě působil velmi vlivný oxfordský biskup jménem Samuel Wilberforce. Ellicott ho dokázal přesvědčit, že je potřebné provést revizi oddílů, kde jsou zjevné chyby a zastaralé výrazy. V roce 1870 tedy byla v jižní synodě přijata rezoluce, která vymezovala rozsah, do ja kého je revize dovolena. Ke Starému zákonu byl přidán doplněk. Šestnáctičlenný výbor potom hledal podporu severní synody. Ale tato synoda očividně ro zuměla pravým pohnutkám revizionistů, takže odmítli se slovy: »Nebyla příznivá doba pro revizi a risk byl větší než pravděpodobný zisk.« (W.F.Moulton: Anglická bible, str. 215). Jižní synoda se tedy rozhodla pokračovat sama, ale s určitými preventivními pravidly a opatřeními: »Tato revize by se měla týkat pouze řeckého textu, kde je to pokládáno za ne zbytné. Měla by také nahrazovat jazykové výrazy jedině tam, kde je podle těch nejoprávně nějších vědců taková změna nutná, a v takových nezbytně nutných případech by měl zůstat za chován styl krále Jakuba.« (Wilkinson: Our Authorised Bible Vindicated, str. 164). To je nepopiratelným důkazem, že přijatý text (Textus Receptus), který obsahoval řecký text, měl naprostou důvěru anglikánské církve. Stačí, když si přečteme pouze úvod k Bibli krá le Jakuba, abychom si uvědomili, že tento text byl považován za text, který pravdivě odráží originál (neboli jazyk apoštolů). V roce 1870 byl tedy ustanoven revizní orgán, který sestával z osmnácti členů. Sedm z nich se mělo starat o Nový zákon a zbytek o Starý zákon. Mezi Novozákonní sedmičkou měl vý značné postavení Dr. Moulton, který byl vůdčím obhájcem revize a byl otevřeným obdivovate lem jezuitského Rheimsova Nového zákona. Odhaloval svůj kritický sklon, když prohlásil: »Rheimsův zákon se shoduje s nejlepšími kritickými vydání současné doby« (Moulton: Anglická bible, str. 185). Sedmička rozeslala pozvánky, které přijalo osmnáct dalších. Tímto se Novozákonní revizní výbor rozšířil na dvacet pět členů. Není žádným překvapením, že mezi pozvanými byl dr. New man a jeho pokračovatel v oxfordském hnutí, dr. Pusey. Oba kupodivu protestovali, ale to bylo jen na první pohled, neboť tito muži ve skutečnosti otevřeně hlásali svá odpadlická stanovis ka. Při podrobnějším pohledu se ukázalo, že to byla vysoce diplomatická jednání, aby tak díky své úskočnosti nezpůsobili žádný poplach. Věděli, že anglikánští duchovní, dr. Westcott a dr. Hort měli nyní příležitost zanést do »revidované« bible svůj pokatoličtěný Nový zákon. Bylo proto nezbytně nutné, aby byli zvo leni. Navíc bylo mnohem vhodnější, aby tuto práci provedli samotní anglikánští protestanti. Nakonec byli oba zvoleni, spolu s Moultonovými kolegy, dr. Lightfootem a Ellicottem – kteří byli všichni zanícení ritualisté a kritičtí revizoři. Jediným háčkem byl biskup Wilberforce. Ten byl přesvědčen, aby podporoval revizi s tím, že bude dohlížet, aby bylo na Autorizované bibli vykonáno co možná nejméně změn. Vždyť to byl právě jeho souhlas, který vedl celou jižní synodu ke svolení, a tak nezbývalo, než aby byl zvolen předsedou. Jeho zvolení se nedalo obejít. Starozákonní výbor, který si také zvolil další členy, došel až k počtu dvaceti sedmi. Ale vzhledem k záměru této knihy budeme soustřeďovat svou pozornost na záležitosti týkající se revizorů Nového zákona a na taktiky, kterou zvolili Westcott a Hort k tomu, aby zajistili úspěch pro svůj záměr zničit protestantskou bibli. Těsně předtím, než se Westcott pustil do práce, naznačil své zrádcovské záměry nedbat na podmínky, které uložila synoda. Napsal: »Pravidla, i když liberální, jsou neurčitá. A jejich výklad bude nejprve záviset na roz 694


SVAZEK 4

Kapitola 25

hodném činu.« (Hemphill: Historie revidovaného překladu, str. 44). Westcott neměl žádné pochybnosti o Hortově ochotě účastnit se tohoto nepoctivého intri kářství. Vždyť už v roce 1851, ještě předtím, než započali svůj řecký Nový zákon, vyjádřil Hort svou nenávist k přijatému textu: »Pomysli jenom na ten mizerný Textus Receptus.« (Život Horta, sv. 1, str. 211). Je zcela jasné, že Ellicott, biskup z Gloucesteru, s ním byl charakterově spřízněný, neboť Westcott mohl Horta ubezpečovat: »Zdá se, že biskup z Gloucesteru je zcela schopen beze zbytku přijmout a osobně převzít celý plán.« (Život Westcotta, sv. 1, str. 393). A pokud jde o cíl celého plánu, pak nás Westcott nenechává v pochybách, když svému pří teli Bensonovi 7. listopadu 1870 napsal: »Za několik minut jdu s Lightfootem do Westminste ru. Z těchto setkání vzejde, myslím, víc než jenom revidovaná verze.« Netrvalo to dlouho a spiklenci uvedly svůj plán do chodu. Už při prvním setkání musel předseda Wilberforce pochopit, co byla většina členů výboru zač. V dopise svému kolegovi dal průchod svému zoufalství: »Co se dá dělat v této nešťastné záležitosti?« (Hemphill: Historie, str. 36). Není divu! V revizní skupině byl jeden nekřesťan, proslulý unitář, dr. G. Vance Smith. West cott nedlouho předtím rozzuřil anglické křesťany tím, že vyzval tohoto člověka nevěřícího v Kristovo božství, aby se zúčastnil svátosti přijímání ve Westminsterském opatství! Wilberforce poznal, že situace je natolik svízelná, že víceméně z funkce předsedy odstoupil, a to tím, že se všech dalších pracovních jednání a schůzek přestal účastnit. (O tři roky později zemřel jako velmi zklamaný člověk). Intrikáři byli spokojeni. Okamžitě zvolili za předsedu El licotta a »plán« měl úspěch zajištěn! Poměrně malá menšina, kterou zastupoval především dr. Scrivener, byla nyní ponechána svému osudu. Poctivosti revize se zastávala sama. Scrivener, jeden z předních vědců v oboru řeckého Nového zákona, se ve spolupráci s jiným ze svých současníků, Deanem Burgonem ne vyhnutelně střetl s dr. Hortem. Westcott a Hort neoblomně nahrazovali Textus Receptus svým řeckým textem. O Scrivenerových námitkách Ellicott později hovoří jako o »jakémsi kritickém duelu mezi dr. Hortem a dr. Scrivenerem«. (Ellicottovy projevy, str. 61). Netřeba dodávat, že Scrivener a jeho menšinoví stoupenci byli systematicky a vytrvale pře hlasováváni. I vzdělaný biskup Gore nabyl pevného přesvědčení, že řecký text, který revizoři používají, vychází z Vatikánského a Sinajského rukopisu. Z důvodu těchto všech událostí tedy nevyhnutelně došlo k tomu, že narozdíl od »několika nutných změn v zájmu jasnosti« (jako původního záměru nic netušících revizorů) byl revi dovaný Nový zákon pozměněn na mnoha tisíci místech. V řeckém textu bylo provedeno ve sku tečnosti 5337 změn. Zřejmě nejmocnější důkaz toho, že takzvaná revize byla římskokatolickou intrikou, která měla vést k nahrazení protestantské Bible katolickou, pochází od proradného kardinála Wise mana, který spolu s Newmanem tento celý podlý plán vymyslel. Když už bylo zřejmé, že »revize« se opravdu uskuteční, nemohl už déle potlačit svou nadnesenost a řekl: »Když uvážíme, jakému pohrdáni vystavují reformátoři Vulgátu, a že se kvůli tomu snaží najít řešení v řečtině (nyní podle Vaticanu a Sinaiticu) jako v jediném přesném měřítku, pak můžeme pouze jásat nad tichým vítězstvím, jakého pravda dosáhla nad hlučným bludem. Ne boť ve skutečnosti hlavními pisateli, kteří se mstí Vulgátě a zajišťují pro ni kritické a výsadní 695


SVAZEK 4

Kapitola 25

postavení, jsou protestanti.« (Wiseman: Eseje, sv. 1, str. 104). Ačkoli revizoři pracovali ve velké tajnosti, je z výše uvedeného citátu patrné, že Wiseman byl v těsném spojení se svými protestantskými otroky. On a Newman nyní plánovali, že uvidí úspěšné završení úkolu, který jim asi před 33 lety uložil otec Benigno – představený františ kánů.“ (H.H. Meyers: Battle of the Bibles, Austrálie, 1993, str. 104 – 110).

25.3 Soukromý život „zbožných“ padělatelů Pro dokreslení se ještě podívejme na soukromý život anglikánského biskupa Dr. Westcotta a jezuitského profesora Horta. Za každým citátem je v závorce shrnuto, jaký charakter těchto přepisovatelů původního novozákonního textu citát odhaluje: „Do soukromého myšlení mužů Westcotta a Horta, kteří přepsali řecký text, ze kterého dnes vycházejí nové verze a překlady, můžeme nahlédnout prostřednictvím jejich osobní korespon dence, jak se nám zachovala v jejich životopisech. Následující chronologie ukazuje, o čem přemýšleli a co dělali tito lidé v době, kdy připravovali »nový« řecký text a revizi Nového zá kona. Když se rozhodovali, co patří a nepatří do Bible, tak se zároveň věnovali věštění za pomoci duchů zemřelých lidí a esoterickým klubům a jednotlivcům. Když se Hort rozhodl zajet si pro hlédnout novozákonní rukopis, zúčastnil se také poutě ke hrobu Panny a komentoval to slovy: »Bůh se zjevuje ve mnoha podobách.« (V těchto slovech můžeme vidět Hortovu jezuitskou úctu k Panně Marii a okultní praktiky obou budoucích překladatelů). 1840 – »… neobyčejně ho (Westcotta) zaujalo mormonství … sehnal si knihu Mormon a studoval ji.« (Westcott, sv.1, str. 19). (Vliv temné mormonské bible na Westcotta). 1842 – »Večer s Tomem chodívám k čarodějníkovi, ale ten nemá odvahu před námi něco provádět.« (Westcott, sv. 1, str. 9). (Westcottovo koketování s čarodějnictvím). 1845 – Wescott, Hort a Benson zakládají klub »Hermes« (řecké jméno egyptského boha Thotha, boha měsíce a moudrosti). (Inklinace k okultismu u obou překladatelů). 1846 – »… jeho deník hovoří o cestě spolu s C. B. Scottem ke Girtonovi, kde se diskutovalo o metafyzice.« (Westcott, sv. 1, str. 42). (Okultní síly ovlivňují „překladatele“ Bible). – Vyjadřuje se o evangelících jako o »nebezpečných« a »nezdravých«. (Westcott, sv. 1, str. 44–45). (Nepřátelství a zaujetí vůči protestantům). – »Nové pochybnosti, staré pověry a racionalismus, to všechno mě trápí… Nedovedu určit, jak moc musíme věřit, jak moc je to ve skutečnosti od člena církve nezbytně požadováno.« (Westcott, sv. 1, str. 46–47). (Westcott zmítaný mezi nevěrou a mezi vtahem k Bohu). 1847 – »Jsem tolik divoký, tolik pochybovačný. Neumím se toho vzdát.« (Westcott, sv. 1, str. 52). (Westcott zmítaný pochybnostmi). – V hovoru o bludaři Dr. Hampdenovi řekl: »Jestliže bude on odsouzen, co se potom stane se mnou?« (Westcott, sv. 1, str. 52). (Westcott přiznává svůj vztah k temným silám a uvědo muje si, že se pohybuje v bludném kruhu). »Už mnoho let chovám přesvědčení, že uctívání Marie a Ježíše má ve svém původu a ve svých důsledcích velmi mnoho společného.« … »Ani v nejmenším nepředstírám, že beze zbytku rozumím často obnovované životaschopnosti mariolatrie (uctívání Panny Marie jako Boha).« … »Ale tento poslední blud lze jen stěží vymýtit, pokud si protestanti neodvyknou od

696


SVAZEK 4

Kapitola 25

toho bláznivého strachu z myšlenky na kněžstvo.« … »Ale ty víš, že jsem zapřisáhlý zastánce tohoto názoru.« (Westcottovo uctívání Panny Marie). »Věřím, že Coleridge měl celkem pravdu, když říkal, že křesťanství bez robustní církve je domýšlivostí a deziluzí. Vzpomínám si, jak jsem před časem šokoval tebe a Lightfoota, když jsem vyslovil své přesvědčení, že »protestantismus« je jen vsuvka, a to dočasná.« (Hortova teze o pomíjivosti protestantismu, Westcott odmítá protestantskou víru). »Z kláštera jsme zatočili směrem k malé kapličce, kterou jsme objevili na vrcholu sousední ho kopce… Naštěstí jsme našli dveře otevřené. Byla velmi malá, bylo v ní jenom jedno místo k pokleknutí a v pozadí byla »pieta« (socha Panny s mrtvým Kristem na klíně) v životní ve likosti… Kdybych byl sám, dovedl bych tam klečet celé hodiny.“ (To napsal Westcott z Francie své snoubence v roce 1847, Život Westcotta) (Další důkaz o Westcottově uctívání Panny Ma rie). 1848 – Hort mluví o »…fanatismu milovníků Bible«. Poznamenává: »Zdá se mi, že čisté římskokatolické stanovisko je bližší pravdě a povede k ní mnohem pravděpodobněji než stanovisko evangelické.« (Hort, sv. 1, str. 76–77). (Hortovo odmítání evangelických protestan tů a jeho důvěra ke katolictví). – »Protestantismus je jen vsuvka, a to dočasná.« (Hort, sv. 2, str. 31). (Hortovo pohrdání protestantismem a očekávání jeho budoucí likvidace). 1850 – Hort mluví o »… pomatených evangelických pojmech…« Říká: »Mluvil jsem o tom, že evangelíci mají při současném vítězství poněkud beznadějné vyhlídky.« (Hort, sv. 1, str. 148.160). (Hortovo odmítání protestantismu a očekávání jeho budoucího konce). – Westcotta v myšlenkách velmi trápila otázka rouhání se Duchu. (Westcott, sv. 1, str. 109). (Westcott pod náporem výčitek svědomí?). 1851 – Hort vstoupil do »Filozofické společnosti« a k tomu říká: »Maurice na mě naléhal, abych nejvíc pozornosti věnoval Platónovi a Aristotelovi a abych je považoval za východisko pro svou četbu.« (Hort, sv. 1, str. 202, 93). (Mytologie a okultní filozofie jako východisko pro práci „překladatelů“, Hort ovlivňován filozofií Platóna a Aristotela). – Hort se zmiňuje o »všeobecném ortodoxním kacířství – o inspiraci.« (Hort, sv. 1, str. 181). (Hortovo naprosté odmítání učení o doslovné inspiraci Bible). – Westcott, Hort a Benson zakládají »Strašidelný spolek«. (Další ovoce spiritismu a okul tismu „překladatelů“). – Westcott byl vysvěcen za »kněze« v anglikánské církvi. (Westcott anglikánským knězem, Hort aktivním katolíkem odmítající evangelíky. Nejednota v názorech a pohledu na Boží Slovo mezi oběma překladateli. Co k tomu dodat? V podstatě první počátky ekumenické spolupráce.). – Hort vstupuje také do tajného klubu »Apoštolů«. (Hortovo členství v tajné organizaci. Klub Apoštolů byl tehdejší pseudonázev pro kluby zakládané a podporované jezuitským řá dem.). 1852 – Westcott a Hort rozšiřují literaturu »Strašidelného spolku«. (Není třeba komentáře). – Když Westcott mluví o Zjevení, připouští, že »v tomto jsou moje názory zřejmě extrémní.« (Westcott, sv. 1, str. 225). („Běžná neshoda“ mezi překladateli, pro ně tak příznačná). – Když Westcott mluví o tradičním řeckém textu, který se tehdy používal, říká: »Ze všech sil se snažím poskytnout něco, co by ho nahradilo.« (Westcottovo naprosté odmítání Textu Re ceptu). 697


SVAZEK 4

Kapitola 25

– Přiznává, že plánuje drastické změny a nazývá je »naší zamýšlenou revizí Nového záko na.« (Westcott, sv. 1, str. 229). (Revizionisté odmítají původní Nový Zákon podle Textu Re ceptu). „Jen pomysli na ten odporný Textus Receptus.“ (Život Horta, sv. 1, str. 214, B. J. Wilkin son: Our Authorized Bible Vindicated, str. 168) (Co k tomu dodat?). 1853 – Hort se »pilně připravoval na své vysvěcení« do řad anglikánského kněžstva. (Hor tova infiltrace anglikánů). – »Někdy touto dobou mu pan Daniel MacMillan navrhl, že by se měl zapojit do zajímavé ho a všestranného »Projektu Nového zákona«. Hort měl spolu s Westcottem vydat text, při čemž Westcott měl nést zodpovědnost za komentář a Lightfoot měl připojit Novozákonní gra matiku a lexikon.« (Hort, str. 241). (Skutečně ti praví!). – »Právě v těchto týdnech ho [Horta] přišel Westcott navštívit do Umberslacle a tam se poprvé definitivně shodli na plánu společně provést revizi textu řeckého zákona.« (Hort, sv. 1, str. 240). (Oba mají stejného ducha: odstranit Textus Receptus). – »On a já hodláme vydat řecký text Nového zákona asi za dva až tři roky, hned jak to bude možné.« (Hort, sv. 1, str. 250). – »Došli jsme k pozoruhodnému a pozitivnímu pochopení našeho řeckého textu a z něho vyplývajících detailů. Nechce se nám o tom stále jen mluvit, ale chceme ihned pracovat a doufáme, že to budeme mít venku za něco víc než jeden rok. Dá nám to samozřejmě hodně práce.« (Hort, sv. 1, str. 264). (Plánovaná krátká doba jednoho roku odhaluje, že ve sku tečnosti vůbec nešlo o pravé, hluboké studium všech dostupných řeckých rukopisů a o dosa žení co nejčistší podoby novozákonního textu. Již předem byly vybrány jen ty „nej spolehlivější“ texty rukopisů a ostatní byly vyloučeny. Pochopení řeckého textu nebylo na zá kladě všech rukopisů, ale pouze na těch rukopisech, které svými překroucenými texty umož ňovaly zabývat se okultními praktikami, z nichž oba překladatelé v podstatě vycházeli. To bylo to pozoruhodné a pozitivní pochopení jejich řeckého textu.). 1855 – »Se značnou jistotou bych měl být nazván kacířem.« (Westcott, sv. 1, str. 233). (Westcottova usvědčující slova o sobě). 1856 – »Campbellova kniha o smíření … naneštěstí nezná nic než protestantskou teologii.« (Hort, sv. 1, str. 322). (Hortův trvalý odpor k protestantismu). – »Doufám, že na novozákonním textu budu pracovat s větší neúnavností.« (Hort, sv. 1, str. 355). 1857 – »Právě nyní jsem hlavně zaměstnán zamýšleným cambridgeským překladem celého Platóna… pravděpodobně se uskuteční další projekt, pokud se najde nějaký vydavatel.« (Hort, str. 349). (Hort ovlivňován Platónovou filozofií). 1858 – »Ve Westcottovi byl bez pochyby jakýsi prvek tajemna. Ujal se svého úkolu kázat v kapli, ale děsil se povinnosti, neměl ji rád a byl při kázání úplně neslyšitelný.« (Westcott, sv. 1, str. 198). (Westcottova nesmělost mající pravděpodobně původ v boji jeho svědomí mezi temnými silami a Novým Zákonem). – »Hlavní literární prací těchto let byla revize řeckého textu Nového zákona. Byly jí vě novány všechny volné hodiny.« – »Zdá se mi, že evangelíci jsou odpadlíci… Obávám se, že mezi námi jsou ještě mnohem vážnější rozdíly v otázkách autority, a to zejména autority Bible.« (Prokatolické vyznání evangelického anglikánského kněze Westcotta).

698


SVAZEK 4

Kapitola 25

– »V současnosti mnoho ortodoxních, ale rozumných lidí netuší nic o vlivech, které zajisté v pravý čas přinesou dobré ovoce, pokud bude umožněno pokračovat v tichosti. Obávám se však, že předčasná krize zastraší mnoho lidí zpět do toho nejhloupějšího tradicionalismu.« (Hort, sv. 1, str. 400). (Tiše působící jezuitství při práci na překladu má přinést „dobré ovoce“ a likvidaci tradičního protestantského učení). 1859 – Velmi rád bych se dozvěděl, jaké sporné části mělo mé kázání. Domníval jsem se, že se podivuhodně držím ortodoxních hranic. Ale věřím, že mým předmětem bylo spíše říct, co cítím, než srovnat to, co říkám, s nějakým plánem.« (Westcott, sv. 1, str. 208). (Westcottův zmatek v kázání, vyvyšování vlastních pocitů). »Jsem nakloněn myšlence, že nikdy neexistovalo místo podobné »Edenu« (myslím ten všeo becný pojem) a že Adamův pád se nikterak nelišil od pádu každého z jeho potomků, jak Cole ridge správně dokazuje.« (Dopis, který Hort napsal Johnu Ellertonovi, Život Hortův: sv. 1, str. 78) – »Můj milý Lightfoote, mnohokrát ti děkuji za tvůj přátelský dárek. Ale proč posíláš pivo místo toho, abys sám přišel? Mám další otázku – chci se zeptat na úlomky palimpsestů z prvních sedmi kapitol sv. Lukáše… Mohu dosvědčit vysokou hodnotu tohoto rukopisu.« (Hort, sv. 1, str. 403–404). (Hortův pivní „podklad“ k revizi). 1860 – »Kdybychom jenom mohli otevřeně vyslovit své mínění, nemohli bychom se vyhnout tomu, abychom těžce nenapadli… nesprávně nazývanou ortodoxii dnešní doby.« (Hort, sv. 1, str. 421). (Hortovo odmítání protestantské biblické víry). – »Díval jsem se na to, jak Christian Observer odsoudil moje bludařství.« (Westcott, sv. 1, str. 241). (Westcott si je vědom svých bludů). – »Pokud dojdeš k rozhodnému přesvědčení o tom, že absolutní neomylnost Nového zákona je podmínkou spolupráce, pak se obávám, že se k tobě nebudu moci připojit.« (Hort, sv. 1, str. 420). (Hort neuznává neomylnost Bible a její autoritu). – »Moje pochybnosti o neomylnosti trvají.« Lightfoot chce, aby sis vzal Židy, pokud to nejde s Bensonem (Strašidelný spolek).« (Hort, sv. 1, str. 422). (Hortovo obracení se ke straši delnému spolku). – »Naprosto zavrhuji slovo neomylnost svatých Písem.« (Westcott, sv. 1, str. 207). (Co k ta kovému vyznání dodat?). – »Jsem také rád, že zastáváš stejné prozatímní stanovisko, pokud jde o neomylnost, jako já… V naší překotné korespondenci o Novém zákoně zapomínám na Platóna.« (Hortův dopis Lightfootovi, Hort, sv. 1, str. 424). (Platón Hortovi milejší než Bible, odmítání její neo mylnosti). »Kéž bych mohl pochopit, o jaké zapomenuté pravdě svědčí mariolatrie.« (To napsal West cott arcibiskupovi Bensonovi 17. listopadu 1865). (Westcottova náklonnost k uctívání Panny Marie). 1861 – »… je mi přisuzováno bludařství a tak podobně.« (Westcott, sv. 1, str. 222). (West cottovo obcování s temnými silami je známé i veřejnosti). – »Může to znít jako zbabělost – mám jakousi neodolatelnou touhu, aby byl náš text vržen do světa ještě předtím, než se budeme zabývat věcmi, které by nás pravděpodobně přivedly do podezření. Mám na mysli text, který vydali lidé, kteří jsou známí už tím, co bude nepochybně nazýváno jako nebezpečné bludařství, a jen stěží si teď hledají cestu do oblastí, které mohli jinak získat a odkud by potom nebyli tak lehce vypuzeni pozdějším poplachem.« (Hortův dopis Westcottovi ohledně toho, že píšou ještě jiné věci.) (Hort, str. 445). (Hortův nástin plánu jezui 699


SVAZEK 4

Kapitola 25

tů o spolupráci na dalších knihách v co největší tichosti. Zde je vyzrazeno, že nebyl měněn pouze řecký novozákonní text, ale i jiné náboženské knihy.). 1862 – »Anglické kněžstvo není nuceno zastávat absolutní neomylnost bible.« (Hort, sv. 1, str. 454). (Hortova jezuitská mravnostní teze o povinnostech anglikánských kněží). 1864 – »Westcott říká, že musíme držet krok s tiskaři.« (Westcottova rychlá povrchní práce na revizi textu). 1865 – »Záměrem La Salette (zjevení Panny) bylo zjevení samotného Boha, nyní nikoli v jediné podobě, ale v mnoha.« (Westcott, sv. 1, str. 251). (Westcottovo modlářství k Panně Ma rii). – Během cesty, na níž chtěl navštívit hrob Panny, se zastavil v Miláně, aby »přezkoumal Muritoriánský fragment kánonu.« (Westcott, sv. 1, str. 254). (Panna Marie pro Westcotta stejně tak důležitá a možná i důležitější než Bible). 1866 – »Jsou v tom všechna podezřelá učení, jaká jsem kdy zastával.« (Westcott, sv. 1, str. 290). (Co asi všechno propašovali do řeckého textu?). 1869 – »Musíme se nějak zaopatřit… nějakým způsobem si zvýšit příjem.« (Hort, sv. 2, str. 108). … »Westcott na mě naléhá, abych zkusil, co přinese psaní.« (Hort, sv. 2, str. 110). (Ved lejší starosti při revizi). 1870 – »Dr. Butler ho (Westcotta) nazývá záhadným… Jeho hlas dolehl jen k několika a pochopilo ho ještě méně.« (Westcott, sv. 1, str. 272). – »Dr. Westcott a já připravujeme řecký text už asi sedmnáct let… doufáme, že to bude venku začátkem příštího roku.« (Hort, sv. 2, str. 137). (Zde je svědectví, že se plánovaný čas jednoho roku mnohokrát prodloužil. Bylo totiž nutné prohledávat další a další rukopisy, které by řecký text posunul více ke katolickému pojetí Nového Zákona.). – »… udeř naslepo … mnoho zla by vzešlo z veřejné diskuse.« (Westcott, sv. 1, str. 229). (Raději sami beze svědků veřejnosti). 1871 – »Mým cílem bude to, co by se zraku mnoha lidí jevilo jako transcendentální… Mám dojem, že jsem od přirození komunistou.« (Westcott, sv. 1, str. 309). (Westcott tíhne k ateismu?). – Westcott, Hort a Lightfoot byli vyzváni, aby vstoupili do Revizního výboru Nového záko na. »Westcott… věří, že bychom se měli chopit příležitosti obzvláště proto, že my tři jsme na seznamu.« (Hort, sv. 2, str. 133). (Kdo seznam sestavil?). 1872 – Westcott, Hort a Lightfoot zakládají klub Eranus («my tři« ze Strašidelného spolku). Do Eranu také vstupují Sidgwick a Balfour z budoucí Společnosti pro psychický vý zkum. (Stále plně v zajetí spiritismu a okultismu). 1871–1881 – Pokračuje práce na revizi Nového zákona. 1873 – »Pravda je tak podivuhodně obsáhlá.« (Westcott, sv. 1, str. 333). 1877 – Eranus se schází v Hortově pokoji. 1881 – »Naše bible stejně jako naše víra je pouhý kompromis.« (Westcott: O kánonu Nové ho zákona – všeobecný přehled, str. vii). (Jasné svědectví o výsledku práce). – »Práce, která až do nynějška trvala téměř 30 let, byla přivedena k závěru.« (Hort, sv. 2, str. 234). (Revidovaná verze a »nová« řečtina jsou vydány, a nebo mluví o Strašidelném spolku, který začal také přesně před 30 lety a inspiroval v roce 1882 Společnost pro psychický výzkum?) (Obojí splývá vlivem stejného ducha do jednoho konglomerátu). 700


SVAZEK 4

Kapitola 25

1882 – »Zdá se mi, že pravda je tak nesmírně rozsáhlá a rozmanitá, že se zdráhám dát jí nějaký obrys, a když, tak jen provizorně.« (Westcott, sv. 2). (Podle ducha filosofie nesmí být nic konkrétního, zřetelného, vše jen pokud možno naznačováno mlhavě). 1889 – »Život a pravda jsou stále víc záhadnější.« (Westcott, sv. 2, str. 61). (Vlivem okul tismu a filosifickým směrům ano). »Teď už nikdo, jak předpokládám, netrvá na tom, že například první tři kapitoly Genesis podávají nepřikrášlené dějiny.« Nikdy jsem nemohl pochopit, jak si to někdo při čtení s otevřenýma očima mohl myslet.« (Westcott psal arcibiskupovi z Canterbury o starozákonním kriticismu, 4. března 1890). (Westcottova nevíra v biblické stvoření). 1893 – »Občas velmi vážně vyznával, že ho velmi přitahuje pivo…« (Westcott, sv. 2, str. 178). (Pivní podpora k práci na revizi textů). – »Pro svoji horlivost ve věci čistého piva se zapojil do korespondence, která byla otištěna v novinách v druhé polovině roku 1893. Jeho obraz spolu s jeho následujícími slovy byl použit jako reklamní obdiv k pivovaru, kde se vaří čisté pivo.« »Mám takovou představu, že by měl existovat dům, kde by se prodávalo jedině dobré pivo… Mám na mysli čisté pivo…, které by bylo nevinným a prospěšným nápojem… Náhražky za slad… nejsou tím, co nakupující požaduje, ani co očekává.« (Westcottův dopis napsaný pivovarnické společnosti jako stížnost na podřadné pivo). (Westcott, sv. 2, str. 218–219, 177). (Pivní „starosti“ revizionistů Bible). 1896 – »Prohibicionisté znovu ukazují, že nejsou vhodní do státnických funkcí.« (Westcott, sv. 2, str. 238). (Obliba alkoholu u Westcotta). 1899 – »Ale od doby, kdy jsem byl na Cambridge, jsem přečetl spisy mnoha lidí, kteří se nazývají mystiky, a měl jsem z toho mnoho užitku.« (Westcott, sv. 2, str. 309).“ (Westcottova obhajoba mysticismu). »Knihou, která mě však nanejvýš zaujala, je Darwin. Ať si o ní myslí kdo chce co chce, je to kniha, u které jsem hrdý na to, že jsem jejím současníkem… Mám silný dojem, že ta teorie je nevyvratitelná. Pokud je to tak, pak otevírá novou epochu. Dopis Johnu Ellertonovi z 3. dubna 1860.« “ (Život Horta, sv. 1, str. 416) (Hortův „duchovní“ přístup k víře o stvoření). (Všechny předchozí citáty jsou čerpány od: G.A. Riplinger: New Age Bible Versions, USA, Ohio, 1994, str. 617–626). ------Z těchto výňatků z dopisů a životopisů revizionistů Nového Zákona, Westcotta a Horta lze poznat hlavně tu pravdu, že místo skutečné úcty k Bibli a k Textu Receptu zde bylo pohrdání reformací a reformačními zásadami, jako například autorita a neomylnost Písem, doslovná, to je verbální inspirace Bible apod. Dále lze zřetelně poznat tu skutečnost, že oba revizionisté milovali všechno, co bylo tehdy spojeno s okultismem, spiritismem, nevěreckostí, filosofií, mysticismem a s kultem uctívání Panny Marie. Lze také jasně vysledovat, jak tyto všechny pohansko–okultní proudy a myšlenky ovliv ňovaly oba revizionisty právě tím směrem, jakým si římskokatolická církev přála. Stačí si pro jít hlavní doktríny římskokatolické víry, které údajně vycházejí z Nového Zákona a porovnat tato novozákonní místa v řečtině ve Westcott–Hortově revizi s Textem Receptem.

701


SVAZEK 4

Kapitola 25

25.4 Westcott–Hortův padělek – dnes výchozí bod víry Pokládali jsme za nutné na pravé zákulisí vzniku současné řecké verze Nového Zákona po ukázat podrobně. Westcott–Hortův přepracovaný text se pak vlivem neúnavného úsilí jezuitů dostal do ce lého světa. Jejich úsilím byl také přeložen do všech jazyků a v současné době i do jazyků růz ných exotických zemí. Z tohoto revidovaného řeckého textu vycházejí i různé ekumenické, nadnárodní a inter denominační překlady. Více se přibližují katolické Vulgátě než původnímu řeckému Textu Receptu. A tak čehokoli nemohli jezuité dosáhnout v Anglii násilím, to se jim podařilo dostat lstí, in trikami a zákulisní diplomacií. Dokonale infiltrovali revizní komisi Starého i Nového Záko na. Jezuitský řád opět slavil jedno z svých velikých vítězství. Vlivem tohoto podvodu anglikánská církev nakonec splynula s katolicismem, i když si to nepřipouští a nechce přiznat. Dnes můžeme například sledovat veliké přátelství mezi tajným mužem Říma, Tony Blairem a královnou Alžbětou stejně tak jako papežem a jí samotnou. Mů žeme sledovat přátelské dialogy mezi jezuitskou teroristickou stranou Sinn Fein v čele s Ger ry Adamsem a s Tony Blairem a nebo veliké přátelství mezi papežem a jeho biskupy s ang likánskými biskupy. Co také dnes slyšíme z rádia? „Pravděpodobně se v Británii schyluje k nové aféře. Podle tradičního výnosu Jindřicha VIII. smí být předseda vlády pouze anglikánského vyznání. Tony Blair je však s největší prav děpodobností na cestě konverze ke katolictví. Doposud navštěvoval katolické bohoslužby s manželkou a svými dětmi, které vychovává v katolické víře. Ale v poslední době byl také něko likrát spatřen na katolické mši už bez doprovodu své rodiny. Je také veřejně známo, že se o katolických bohoslužbách vyjadřuje s neskrývanými sympatiemi.“ (Rozhlasová stanice BBC: Volá Londýn, 8.3.1998, 15.45 hod.). A ohledně propojení své vlády s římskokatolickým projektem „Evropská Unie“ neváhá předseda vlády Blair prohlásit v roce 1998: „Členové vlády musí vědět, že celé show řídím já a nikdo jiný…“ (Lidové noviny, 28.4.1998, str. 9). Není divu, když má vřelé kontakty s Vatikánem. To jsme mohli zpozorovat například v únoru roku 2003, kdy Blair osobně s rodinou navštívil papeže Jana Pavla II. a tím funkce anglického premiéra byla díky němu poprvé v historii také přítomna papežské mši: „Vatikán/VIS/KAP: Britský ministerský předseda Tony Blair navštívil v sobotu 22.2. papeže Jana Pavla II. Během soukromého rozhovoru, který trval zhruba 30 minut, společně hovořili o současné mezinárodní situaci se zvláštním důrazem na Střední východ. Jan Pavel II. vyjádřil naději, že při řešení krize v Iráku vyvinou všechny zúčastněné strany maximální úsilí, aby ne muselo dojít k ozbrojenému konfliktu. Svatý otec poté přijal také rodinu britského ministerského předsedy, která si po audienci prohlédla rovněž Svatopetrskou baziliku, Vatikánská muzea a Sixtinskou kapli. Tony Blair se setkal také s vatikánským státním sekretářem kardinálem Angelem Sodanem a se sekretářem pro vztahy mezi státy a církví arcibiskupem Jean-Louisem Tauranem. Při roz hovorech byl kladen důraz především na současnou humanitární situaci lidí v Iráku a hledání možností řešení v úzké spolupráci s OSN. Během schůzky se také hovořilo u budoucí evropské ústavě. Zástupci Svatého stolce v této

702


SVAZEK 4

Kapitola 25

souvislosti zmínili své přání, aby zde nechybělo explicitní uznání církví a byly vytvořeny před poklady pro strukturovaný dialog s nimi. V neděli ráno se britský premiér, který je sám členem Anglikánské církve, zúčastnil se svojí katolickou manželkou a v katolické církvi pokřtěnými dětmi, mše, kterou celebroval Svatý otec v kapli Apoštolského paláce. Je to poprvé v historii, kdy se britský premiér takovéto bohosluž by zúčastnil. Dalšími účastníky mše byli britští seminaristé, kteří v Římě studují. Papež zve k účasti na bohoslužbách, které pravidelně ve své kapli celebruje, katolické poli tiky nebo menší skupiny poutníků.“ (http://tisk.cirkev.cz/z-vatikanu/tony-blair-nav-tivil-papee.html, článek: Tony Blair navštívil papeže, 25.2.2003, 09:00). A co čteme o Blairově sympatii ke katolictví v roce 2007? „Tony Blair chce před svým odchodem z čela britské vlády 27. června 2007 zajet do Říma a soukromě se setkat s papežem Benediktem XVI. Řekla to premiérova mluvčí. Odcházející mi nisterský předseda prý také hodlá přejít z anglikánské ke katolické církvi. Tony Blair se po odchodu z Downing Street, kde sídlil deset let, hodlá věnovat posilování dialogu mezi křesťanstvím, judaismem a islámem ve světě. Soudí, že tomuto tématu není věnována dosta tečná pozornost. Blair se rozhodl založit globální nadaci, jejímž cílem bude posilovat porozu mění mezi třemi hlavními monoteistickými vyznáními. »Blair se chystá vytvořit jakousi mezi náboženskou organizaci. Domnívá se, že tato otázka si zasluhuje aktivní přístup,« citoval ne dávno britský deník The Times nejmenovaného člena týmu Blairových poradců. Blair je členem anglikánské církve, ale jeho žena Cherie a jejich děti jsou katolíky. Od roku 2004 trvají spekulace o tom, že Blair hodlá konvertovat. Tyto dohady nyní oživil britský kněz Mi chael Seed, muž blízký premiérově rodině. V rozhovoru pro The Times minulý týden vyjádřil přesvědčení, že »Blair se v souvislosti s odchodem z premiérského úřadu prohlásí za římského katolíka«.“ (http://zpravy.idnes.cz/..., 24.5.2007, 12:40). Jím založená „Blairova nadace nemá usilovat jen o větší porozumění mezi křesťanstvím, judaismem a islámem. Hodlá se vě novat i globálnímu oteplování, mírovému procesu na Blízkém východě či problémům Afriky.“ (http://zpravy.idnes.cz/..., 9.5.2007, 13:55). A jak to s anglickým premiérem vykrystalizovalo? Pro kterou víru se nakonec Tonny Blair oficiálně rozhodl? „Britský premiér Tony Blair, který příští středu odstoupí z funkce, se dnes ve Vatikánu se tkal s papežem Benediktem XVI. Tato návštěva posílila spekulace o tom, zda Blair, člen ang likánské církve, neplánuje přestoupit ke katolicismu, píše agentura AP. Detaily soukromého setkání Blaira a Benedikta XVI. nejsou známy. Části schůzky se zúčastnil i katolický primas Anglie a Walesu, kardinál Cormac Murphy-OĆonnor. Ten již předtím Blaira i s manželkou Cherie pozval na oběd. List The Guardian v pátek citoval nejmenovaný zdroj, podle něhož je to znamení toho, že katolická církev Blaira přijala za svého. Blair v rozhovoru pro dnešní vy dání londýnského listu The Times uvedl, že jeho pojetí víry je složité. Blairův mluvčí k údajným premiérovým úvahám o přestupu ke katolické církvi, k níž se hlásí jeho manželka Cherie, řekl, že »(Blair) zůstává členem anglikánské církve.« Děti Blairových jsou zapsány na katolických školách a premiér obvykle chodí na katolické mše. Celá rodina se s hlavou kato lické církve soukromě setkala již před rokem. Anglikánská církev vznikla v 16. století od štěpením od katolické církve, které inicioval anglický král Jindřich VIII.“ (http://aktualne. centrum.cz/..., sobota, 23.6.2007, 13:59). Červnové oficiální rozhodnutí je tedy jasné: Zatím zůstává v anglikánské víře. Nicméně, jak víme, není to dnes vůbec rozhodující, v jaké kdo je či není víře. Důležité je, jakou úlohu a pro koho a s kým každý politik dnes hraje. Oficiálních prohlášení slýcháme všichni více než

703


SVAZEK 4

Kapitola 25

dost. Avšak pro nás, obyčejné lidi, jsou vodítkem skutky politiků. A jestliže se anglický premi ér ponížil a pokořil před Vatikánem a jestliže inklinuje k jeho středověkému duchu obřadů, ce remonií a dogmat, pak jezuité skutečně mohou slavit vítězství. Anglie je konečně dobyta. To se nakonec potvrdilo ještě téhož roku v prosinci, kdy média přinesla tuto zprávu: „Tony Blair se stal katolíkem LONDÝN - V předvánočním čase, kdy i si u nás najde řada lidí cestu do kostela, konvertoval bývalý britský ministerský předseda ke katolické víře. Tony Blair byl až do tohoto pátku jako většina obyvatel Velké Británie členem anglikánské církve. Jeho žena Cherie je ovšem katolička a o možné Blairově konverzi ke katolické církvi po odchodu z funkce ministerského předsedy se v Británii spekulovalo už dlouho. Od páteční ho tedy večera sdílí celá rodina jednu víru. Tony Blair se v pátek zúčastnil mše, kterou v katolickém kostele ve Westminsteru sloužil kardinál Murphy-OĆonnor. »Jsem velmi rád, že mohu přivítat Tonyho Blaira v katolické církvi,« uvedl kardinál. »Se svoji rodinou navštěvuje naše mše již dlouho dobu a byl řádně připraven, aby se mohl zú častnit svatého přijímání.« Mluvčí Tonyho Blaira k této informaci dodal, že se jedná o soukromou záležitost. Zdroj: www.denik.cz.“ (http://azpravy.atlas.cz/svet/146434-tony-blair-se-stal-katolikem.aspx, sobota, 22. prosin ce 2007). „Bývalý britský premiér Blair konvertoval ke katolíkům (několikaměsíční spekulace se staly včera skutečností) Bývalý britský premiér Tony Blair v pátek v noci přestoupil na katolickou víru. Dnes odpoledne o tom s odvoláním na Blairova tiskového mluvčího informoval zpravo dajský web BBC. Expremiér, který je v současnosti zvláštním mezinárodním vyslancem pro Blízký východ, se stal katolíkem po obřadu v jedné londýnské kapli. Tony Blair se stal premi érem, když mu bylo 44 let... Jeho žena a známá právnička Cherie Blairová i všechny čtyři děti byly katolíky. Přestup samotného expremiéra k Římskokatolické církvi se proto po odchodu z úřadu očekával. Jednou z posledních Blairových cest ve funkci britského předsedy vlády byla návštěva papeže Benedikta XVI. ve Vatikánu. ... Důkladná příprava Expremiér Tony Blair podle médií prošel důkladnou duchovní přípravou, kterou mu poskytl monsignor Mark O ´Toole, osobní tajemník kardinála Cormaca Murphyho O'Connora, jenž je hlavou katolické církve v Anglii a Walesu. Právě on vedl ve westminsterském arcibiskupství obřad, během ně hož se Blair stal katolíkem. ... Anglikánský arcibiskup popřál Blairovi vše dobré Canterbur ský arcibiskup Rowan Williams, který je podle tradice nejvyšší postavou anglikánské církve, se dal slyšet, že Blair má jako podporu jeho modlitby a přání všeho dobrého.“ (http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2944). Prostřednictvím Westcott–Hortovy verze se postupně, krok za krokem otupovalo ostří ev ropského a amerického protestantství a dnes díky tomu splývá s katolicismem do stále větší jednoty a „porozumění“. To je další, obrovské celosvětové vítězství jezuitů!

704


SVAZEK 4

Kapitola 26

Kapitola 26

Jezuité a Abraham Lincoln 26.1 Pravda nepohřbena – svědek existuje

P

okud se budete zajímat, jak to bylo se smrtí Abrahama Lincolna, prezidenta Spojených států amerických v letech 1861 – 1865, pak se jen maximálně dozvíte, že byl úkladně za vražděn. Můžete listovat historickými knihami, kronikami, dějepisy, brožurami i současnými knihami a novinami jak dlouho chcete, a přesto se pravdu nedozvíte. Jezuitský řád si je velmi dobře vědom své práce, kterou zde vykonal. Proto se dnes intenzivně snaží vymazat tuto tragédii ze všech novodobých dokumentárních knih, filmů, přednášek a článků. Dali jsme si tu práci a prošli jsme více jak 100 různých titulů současných, moderních histo rických knih, obrazových atlasů dějin lidstva, obrazových kronik, dále různých vydání o ději nách Ameriky apod. Nikde není ani zmínka o atentátu, který od samého počátku až do konce organizovali jezuité. Přesto však existuje kniha, která velmi podrobně a pravdivě líčí okolnosti Lincolnovy smrti a kterou se jezuitům nepodařilo zlikvidovat. Je to kniha Padesát let v »církvi« římské od Charlese Chiniquyho. Pastor Chiniquy ve své autobiografii popisuje životní příběh, který prožil v římskokatolické církvi jako kněz. Měl to historické štěstí, že osobně Abrahama Lin colna nejen znal. Ale také měl to štěstí, že věděl už dlouho dopředu o atentátu, který na Lin colna chystala papežská stolice, k čemuž měl i mnoho důkazů. Proto také prezidenta USA mnohokrát při osobních rozhovorech varoval a jasně již předem ukazoval, že atentát na něj připravují neúnavní vrahové ve službách Vatikánu. Chiniquy měl s Lincolnem více osobních rozhovorů. A nejen to, ale sám Abraham Lincoln jej k různým diplomatickým jednáním nebo cestám po Státech zval. Dalo by se říci, že mezi těmito lidmi byl přátelský vztah. Po uskutečněném atentátu pak jasně Chiniquy dokázal, kdo je vrahem, která instituce vraždu naplánovala, financovala a nakonec i provedla. Podívejme se tedy na jeho osobní vyprávění. Buďme prosím trpěliví k jeho způsobu vyjad řování věřícího člověka, které se v knize neustále obráží. Nic to však nemění na skutečnosti, že fakta, která jsou pro nás důležitá, jsou v jeho popisu událostí skutečným autentickým pokladem. Jsou zde nejen přímá slova kněze Chiniquyho, ale i přímá, autentická slova Abrahama Lincolna. Jsou zapsána s takovou přesností, jako kdybychom Lincolna poslouchali z magne tofonu. Nikde jinde se s těmito slovy prezidenta USA také neseznámíte. Je z nich naprosto zřejmé, že Lincoln dobře věděl, oč běží a že bez diplomatického politického obalu celou situa ci mnohokrát jasně definoval. Děj naší ukázky navazuje na předchozí vyprávění o působení římskokatolického systému v Evropě a v USA, dále navazuje na popis postoje Říma k otroctví v USA, na popis o podstatě, taktikách a cílech jezuitského řádu a na jeho působení v USA. „Řím okamžitě pochopil, že samotná existence Spojených států je nebezpečím, které ohrožuje jeho život. Od samého počátku proradně zaséval zárodky rozdělení a nenávisti mezi dvě velké části této země. Podařilo se mu oddělit Jih od Severu pomocí ožehavé otázky otroc tví. Toto rozdělení bylo jeho jedinečnou příležitostí, aby jedna část potřela druhou a aby Řím

705


SVAZEK 4

Kapitola 26

ovládl krvavé ruiny celého území. Doufal, že nadešla hodina jeho mocného vítězství nad tímto kontinentem. Řím přikázal francouzskému císaři, aby byl v Mexiku připraven podpořit Jih. Vyzval všech ny katolíky, aby se zařadili pod prapory otroctví tím, že vstoupí do Demokratické strany. Jenom jeden biskup se rozhodl, že neposlechne. Kromě toho všeho bylo vydáno nařízení za každou cenu překazit zvolení Lincolna. Demo kratický tisk, který byl téměř úplně pod katolickou kontrolou a který byl také věrným ná strojem jezuitů, zaplavil zemi nejstrašlivějším odsuzováním. Lincolna. Nazývali ho opicí, stu pidní bestií, nejnebezpečnějším šílencem, krvežíznivým netvorem, nemilosrdným tyranem atd. atd. Řím doslova vyplenil anglický slovník, aby našel nejpříhodnější výrazy, které by národ naplnily pohrdáním a nenávistí vůči Lincolnovi a strachem z něho. Božím řízením však byl poctivý Abraham Lincoln 4. března 1861 vyhlášen za prezidenta Spojených států.“

26.2 První návštěva „Na konci srpna jsem se od jednoho římskokatolického kněze, kterého jsem z milosti Boží přesvědčil o bludech papežství, dozvěděl, že se mezi nimi chystá atentát na prezidenta. Poklá dal jsem za svou povinnost jít za Lincolnem a říci mu, co vím. Přijal mě velmi srdečně a vlídně. »Jsem nesmírně rád, že se s vámi opět setkávám,« řekl. »Vidíte, vaši přátelé, jezuité, mě ještě nezabili. Ale určitě by to udělali, když jsem procházel jejich nejvěrnějším městem, Balti morem, kdybych tam nebyl inkognito několik hodin předtím, než mě očekávali. Máme důkaz, že skupinu, která byla vybrána a zorganizována proto, aby mě zavraždila, vedl zuřivý katolík jménem Byrne. Byla složena téměř výhradně z katolíků. A co víc, mezi nimi byli i dva přestrojení kněží, aby je vedli a povzbuzovali. Je mi líto, že mám dnes na vás tak málo času. Nenechám vás však odejít, aniž bych vám řekl, že před několika dny jsem viděl pana Morse, vzdělaného vynálezce elektrické telegrafie. Řekl mi, že při své nedávné návštěvě Říma zjistil, že existují důkazy o nejstrašlivějším spiknutí proti této zemi a všem jejím institucím. Je zřejmé, že za tu hroznou občanskou válku, která, jak se zdá, pokryje celou zemi krví a ruinami, vděčíme do značné míry papežovým intrikám a jeho vyslancům. Je mi líto, že profesor Morse musel Řím opustit ještě předtím, než se dozvěděl více o těchto tajných plánech jezuitů proti svobodám a samotné existenci této země. Ale víte, že chci, abyste přijal jeho místo a pokračoval v tomto pátrání? Mám v úmyslu jmenovat vás svým velvyslancem ve Francii, kde budete jako jeden z tajemníků. V této čestné funkci budete jezdit z Paříže do Říma, kde budete moci hledat pomocí údajů od pana Morse příležitost znovu navázat zpřetržená vlákna jeho pátrání. Chce to ‘Řeka, aby bojoval s Řekem’. Protože jste byl 25 let katolickým knězem, neznám ve Spojených státech nikoho tak dobře obezná meného s triky jezuitů, jako jste vy, a také nikoho, na koho bych se mohl více spolehnout. Co si o tom myslíte?« »Můj drahý prezidente,« odpověděl jsem, »jsem ohromen vaší laskavostí. Jistě by mi ne bylo nic příjemnějšího, než splnit vaše přání. Čest, kterou mě chcete poctít, převažuje mé schopnosti, ale svědomí mi říká, že se nemohu vzdát kázání evangelia svým ubohým francouz sko–kanadským spoluobčanům. Cítím, že jsem služebník, vyslanec toho, kdo stojí dokonce ještě výš než dobrý a veliký prezident Spojených států. Apeluji na vaše vlastní křesťanské a čestné cítění, abyste rozhodl, jestli mám opustit jedno pro druhé.«

706


SVAZEK 4

Kapitola 26

Prezident zvážněl a odpověděl: »Máte pravdu! Pod nebem není nic tak důležité jako být velvyslancem Krista.« … Dohodli jsme se, že se sejdeme zase zítra v deset hodin.“

26.3 Pokračování první návštěvy „Druhého dne v určenou hodinu mi můj vznešený přítel řekl: »Včera jsem vám nemohl vě novat více než deset minut, ale dnes vám věnuji dvacet minut. Chci znát vaše názory na to, co je mi nesmírnou záhadou, a vy jste jediný, s kým chci o tomto tématu mluvit. Mnoho demokra tických novin, do kterých evidentně píší katolíci, publikuje, že jsem se narodil jako katolík a že mě pokřtil kněz. Nazývají mě odpadlíkem, zrádcem a na mou hlavu sypou hory urážek. Nejprve jsem se tomu smál, protože to je lež. Díky Bohu jsem nikdy katolíkem nebyl. Žádný římský kněz mi nikdy nevložil ruku na hlavu. Ale pokud tuto lež tak vytrvale opakují, musí to mít nějaký význam. Řekněte mi prosím, co si myslíte.« »Můj drahý prezidente,« odpověděl jsem, »právě kvůli této podivné věci jsem včera přišel. Když jsem to četl poprvé, plakal jsem jako dítě. To je totiž váš rozsudek smrti. Ze rtů jednoho kněze, který se odvrátil od katolicismu vím, že si tuto lež vymysleli proto, aby vzbudili fanatis mus mezi římskokatolickými vrahy, které, jak doufají, dříve nebo později naleznou, aby vás zabili. Přejí si nesmazatelně spojit vaši tvář s potupným znamením odpadlictví. V římskokato lické církvi je odpadlík vyvrhelem, který nemá místo ve společnosti a nemá právo žít. Přinesl jsem vám teologii jednoho z nejvzdělanějších a nejschvalovanějších jezuitů své doby, Busembauma. Ten spolu s dalšími říká, že člověk, který vás zabije, vykoná dobré a svaté dílo. A to ještě není všechno. Tady je kopie dekretu papeže Řehoře VII., kde se prohlašuje, že zabití odpadlíka, za kterého jste prohlašován, není vraždou, ba dokonce je to dobrý křesťanský skutek. Tento dekret je součástí kanonického zákona, který musí studovat každý kněz a kterým se musí řídit každý dobrý katolík. Můj drahý prezidente! Musím opakovat to, co jsem řekl v Urbaně v roce 1856: ‘Mám strach, že padnete za oběť jezuitskému úkladnému vrahovi, pokud nebudete věnovat více po zornosti vlastní ochraně. Vzpomeňte si, že Coligni byl o Bartolomějské noci brutálně zavraž děn právě proto, že byl kacíř, jako vy. Jindřich IV. byl 14. května 1610 proboden jezuitským vrahem Revailaccem proto, že svému lidu udělil svobodu svědomí. Williama Taciturna zastře lil jiný jezuitský kněz jménem Girard za to, že prolomil jho papeže.’ Římskokatolická církev je naprosto stejná. Dnes věří a učí stejně jako tehdy, že má právo a povinnost potrestat smrtí každého kacíře, který překáží jejím plánům. Jestliže katolická hierarchie Spojených států stojí na straně vzbouřenců, je to nevyvrati telný důkaz toho, že Řím chce tuto republiku zničit. Vy, známý svými osobními vlastnostmi, svou oblíbeností, láskou ke svobodě a svým postavením, představujete tu největší překážku pro jejich ďábelské plány. Soustřeďuje se na vás jejich nenávist. Tuhne mi krev v žilách, když pomyslím na den, kdy Řím ke svým ostatním zločinům přidá vraždu Abrahama Lincolna.« Když jsem prezidentovi tyto věci říkal, byl jsem nesmírně pohnutý. Měl jsem přiškrcený hlas a jen stěží jsem zadržoval slzy. Prezident byl však naprosto klidný. Když jsem skončil, vzal si ode mne spis o Busenbaumovi, přečetl si řádky, které jsem červeně podtrhl, a já jsem mu je pomáhal přeložit do angličtiny. Potom mi knihu vrátil a řekl: »Budu vám opakovat to, co jsem řekl v Urbaně: ‘Člověk se nesmí starat o to, kde a kdy ze mře, pokud umírá se ctí a při plnění povinností.’ Ale dnes mohu navíc dodat, že mám tušení, že mne k sobě Bůh povolá rukou vraha. Ať se stane Jeho vůle, ne moje. Potom se podíval na

707


SVAZEK 4

Kapitola 26

hodinky a řekl: »Je mi líto. Už téměř uplynulo 20 minut, které jsem si vyhradil pro náš roz hovor. Budu vám navždycky vděčný za varovná slova, kterými jste mě upozornil na nebezpečí ohrožující můj život ze strany Říma. Vím, že to není vymyšlené. Kdybych bojoval proti protes tantskému jihu jako národu, nehrozilo by žádné nebezpečí. Národy, které čtou Bibli, statečně bojují na bojištích, ale nevraždí své nepřátele. Papež a jezuité se svou pekelnou inkvizicí jsou jedinými organizovanými mocnostmi světa, které mají přístup k dýce vraha, aby mohli zavraž dit ty, které nemohou přesvědčit svými argumenty nebo se nemohou s nimi potýkat mečem. Naneštěstí každého dne stále víc a víc cítím, že nebojuji jenom proti Američanům na Jihu, ale že bojuji více proti římskému papeži, jeho podlým jezuitům a jejich zaslepeným a krvežíz nivým otrokům. Pokud budou mít naději, že dobudou Sever, ušetří mne. Ale toho dne, kdy jejich armády rozdrtíme, zmocníme se jejich měst a přinutíme je ke kapitulaci, udělají jezuité, kteří jsou předními vládci Jihu, podle mého názoru to, co dělali téměř pravidelně v minulosti. Dýka nebo pistole vykoná to, co nemohly dosáhnout silné ruce válečníků. Zdá se mi, že tato občanská válka není ničím jiným než politickou aférou pro ty, kteří to chápou jako já. Válka je tajným pramenem tohoto strašlivého dramatu. Je to však spíše ná boženská než občanská válka. Řím chce Severu vládnout a pokořit ho tak, jako ovládl a poko řil Jih. Hned od jeho objevení. Mezi jižanskými vůdci je jen velmi málo těch, kteří nejsou více či méně pod vlivem jezuitů, kteří k nim pronikají prostřednictvím manželek, rodinných příbuz ných a přátel. Několik členů rodiny Jeffa Davise patří k římskokatolické církvi. Dokonce i protestantští kazatelé jsou pod vlivem jezuitů, aniž by to tušili. Aby si Řím udržel na Severu takovou nadvládu, jakou má na Jihu, dělá zde to, co udělal v Mexiku a ve všech jihoame rických republikách: Občanskou válkou ochromuje paže bojovníků za svobodu. Rozděluje náš národ proto, aby ho oslabil, podmanil a ovládl. V našich armádách máme určitě statečné a spolehlivé katolíky. Ale ve srovnání s římskoka tolickými zrádci, před kterými se musíme dnem i nocí chránit, tvoří nepatrnou menšinu. Fak tem je, že obrovská většina římskokatolických biskupů, kněžích a laiků jsou vzbouřenci svým srdcem, když jimi nemohou být ve skutečnosti. S velmi malými výjimkami veřejně obhajují ot roctví. Nyní rozumím, proč francouzští patrioti, kteří rozhodli, že nad jejich velikou a nád hernou zemí budou vlát barvy svobody, byli nuceni oběsit nebo zastřelit téměř všechny kněze a mnichy jako nesmiřitelné nepřátele svobody. Jejich vyhubení ve Francii bylo jednou z těch strašlivých nutností, které se nemohla vyhnout žádná lidská moudrost. Teď mi to připadá jako nařízení z nebe k záchraně Francie. Kéž Bůh zabrání, aby tutéž strašlivou nutnost nikdy nepo cítily Spojené státy! Ale je zcela zaručené, že kdyby mohli Američané poznat to, co vím já o nelítostné nenávisti římských knězů proti našim institucím, našim školám, našim nejsvětějším právům a našim tak draze vykoupeným svobodám, hned zítra by je vyhnali nebo by je zastřelili jako zrádce. Vy jste však jediný člověk, kterému odhaluji tato smutná tajemství, protože vím, že jste je znal dřív než já. Dějiny těchto posledních tisíci let nám vyprávějí o tom, že všude, kde římská církev není dýkou probodávající nitro svobodného národa, tam je kamenem na jeho krku, aby ho ochromoval a bránil mu v pokroku ve sféře kultury, vědy, vzdělanosti, štěstí a svobody. Ale za pomněl jsem, že mých dvacet minut je už dávno pryč. Přijměte prosím mé srdečné díky za nové světlo, které jste mi vnesl ohledně nebezpečí vy plývajícího z mého postavení, a přijďte zase. Vždy vás rád znovu uvidím.«“

708


SVAZEK 4

Kapitola 26

26.4 Druhá a třetí návštěva „K mé druhé návštěvě Abrahama Lincolna došlo na počátku června 1862. Našel jsem ho však natolik zaneprázdněného, že jsem mu stačil pouze podat ruku. Potřetí a zároveň naposle dy jsem šel složit poklonu prezidentovi odsouzenému k záhubě ráno dne 8. června 1864, kdy byl obléhán lidmi, kteří ho chtěli vidět. Po laskavém a vřelém stisku ruky řekl: »Velice mě těší, že vás znovu vidím. Ale dnes je zcela nemožné, abych vám řekl víc než je toto: Zítra odpoledne přijmu delegaci zástupců všech loajálních států, vyslaných, aby ofici álně oznámili přání země, že bych měl zůstat prezidentem ještě čtyři roky. Zvu vás, abyste byl spolu s nimi přítomen na tomto zajímavém setkání. Uvidíte některé z nejpřednějších mužů naší republiky a rád vás těmto mužům představím. Vy nebudete vystupovat jako delegát náro da, ale jenom jako host prezidenta a aby nedošlo k nějakým problémům, dám vám tuto kartu se svolením ke vstupu. Neodjíždějte z Washingtonu, dokud vás znovu neuvidím. Mám nějaké důležité záležitosti, o kterých bych vás rád uvědomil.« Příštího dne jsem měl tu přednost, že se mi dostalo té nejvyšší pocty v mém životě. Tento dobrý prezident si přál, abych stál po jeho pravici, až bude přijímat delegaci, a abych slyšel projev guvernéra Dennisona, prezidenta shromáždění, na který odpověděl s obdivuhodnou jednoduchostí a výmluvností a na závěr použil jednu za svých nejvtipnějších anekdot: »Toto shromáždění mi připomíná příběh o starém holandském farmáři, který moudře připomínal svému společníkovi: ‘To nebyl právě nejlepší nápad přepřahovat vola, když jede fůra z kopce.’ « Dalšího dne mne vzal s sebou na návštěvu 30 000 raněných vojáků sesbíraných na bojiš tích ze sedmidenní bitvy u Wilderness a třicetidenní bitvy u Richmondu, kde Grant právě ustu poval povstání. Na cestě z jedné nemocnice do druhé se mluvilo jen málo, protože povoz na dělal příliš velký hluk. Kromě toho má duše byla předěšená, hrůzy bratrovražedné války mi braly hlas. Zdálo se, že jedinou myšlenkou, která zaměstnává mysl prezidenta, byla role, kte rou hraje Řím v tomto strašlivém boji. Mnohokrát opakoval: »Tato válka by se nikdy nemohla uskutečnit bez zkázonosného vlivu jezuitů. Papežství vdě číme za to, že teď vidíme, jak naše země rudne krví svých nejšlechetnějších synů. Ačkoliv mezi Jihem a Severem byly veliké názorového rozdíly na otázku otroctví, ani Jeff Davis ani nikdo jiný z vůdců Konfederace by se nikdy Sever neodvážil napadnout, kdyby se nespoléhali na sli by jezuitů, že jsou jim totiž k dispozici, pod pláštíkem demokracie, peníze a vojska katolíků a dokonce i vojska Francie, pokud na nás zaútočí. Lituji kněze, biskupy a římské mnichy ve Spojených státech, až si národ uvědomí, že právě oni jsou v této válce do značné míry zodpo vědní za slzy a prolitou krev. Já skrývám to, co vím, protože kdyby se lidé dozvěděli celou pravdu, změnila by se tato válka na válku náboženskou a okamžitě by získala desetkrát divo čejší a krvavější podobu. Stala by se nemilosrdnou válkou, jakými jsou všechny náboženské války. Stala by se z obou stran válkou vyhlazovací. Kdyby mohli protestanti ze Severu i z Jihu slyšet, co mi říkal profesor Morse o spiknutí, které se na zničení této republiky chystá v samotném Římě, určitě by se spojili, aby vyhladili kněze a jezuity. Určitě by se na ně vrhli, kdyby se dozvěděli, že kněží, mniši a jeptišky, kteří denně přistávají u našich břehů pod záminkou, že chtějí kázat své náboženství, vyučovat ve školách a pečovat o nemocné v nemocnicích, nejsou ničím jiným než papežovými vyslanci a vyslanci Napoleona a dalších evropských krutovládců a že mají podkopávat naše instituce, odcizovat srdce našeho lidu od Ústavy a našich zákonů, ničit naše školy a připravit zde vládu anarchie tak, jak to už udělali v Irsku, Mexiku, Španělsku a všude tam, kde žijí nějací lidé, kte ří chtějí být svobodní.«“

709


SVAZEK 4

Kapitola 26

26.5 Papežův dopis proti Lincolnovi „Zatímco prezident takto mluvil, dojeli jsme ke dveřím jeho sídla. Vybídl mě, abych s ním šel do jeho pracovny, a řekl: »I když mám spoustu práce, mnoho důležitých věcí o jezuitských spiknutích se mohu dozvědět jedině od vás. Četl jste papežův dopis Jeffu Davisovi? Co si o něm myslíte?« »Můj drahý prezidente,« odpověděl jsem, »právě tento dopis mě k vám opět přivedl. Tento dopis je jedovatým šípem, který vrhá papež osobně na vás. Je to rozkaz k vaší popravě. Nad tímto dopisem mohl každý katolík pochopit, že jeho církev jako celek je proti této svobodné republice. Ale značné množství svobodymilovných irských, německý a francouzských katolíků, kteří se řídí spíše instinkty své ušlechtilé přirozenosti než ponižujícími zásadami své církve, se přidávají pod prapor svobody a budou bojovat jako hrdinové. Snahou jezuitů je vytrhnout tyto lidi z řad Severních armád a přinutit je, aby napomáhali vzpouře. Z Říma byly biskupům adresovány tajné naléhavé dopisy, které jim přikazují oslabovat vaše vojska tím, že vám budou odvádět tyto lidi. Biskupové odmítli, protože by se tím odhalili jako zrádci a byli by zastřeleni. Ale radili papežovi, aby pomocí dopisu, který by pak všude předčítali, okamžitě uznal legitimitu Jižanské republiky a aby vzal Jeffa Davise pod svou nej vyšší ochranu. V tom dopise je každý římský katolík seznámen s tím, že jste krvežíznivý tyran bojující proti vládě, která je spolehlivá a kterou svatý římský papež uznává za legitimní. Papež tímto dopi sem svým zaslepeným otrokům říká, že se pokračováním v takovém krveprolévání proviňujete proti Bohu nebe a země. Podle tohoto dopisu Jeffu Davisovi nejste pouze odpadlík, jak jste byl označen už dříve, kterého má podle kanonických zákonů Říma právo každý zabít, ale jste mnohem odpornější, zločinnější a krutější než zloděj koní, známý bandita a bezuzdný lupič, zloděj a vrah. A, můj drahý prezidente, to není z mé strany jenom výplod fantazie. To je jednoznačné vy světlení, které mi podalo velké množství římských knězů, se kterými jsem měl příležitost mluvit na toto téma. Ve jménu Boha a ve jménu naší drahé země, která tolik potřebuje vaše služby, vás naléhavě prosím, abyste věnoval více pozornosti ochraně svého drahocenného života a přestal ho vystavovat nebezpečí, jako to děláte až doposud.« Prezident s napjatou pozorností vyslechl má slova a odpověděl: »Potvrzujete mé názory na papežův dopis. Profesor Morse je stejného názoru. Je to skutečně ten nejpodlejší čin, ke které mu může za současných okolností dojít. Máte naprostou pravdu, když říkáte, že má za cíl od vést římské katolíky, kteří se připojili k našim vojskům. Po vydání tohoto dopisu jich už hodně opustilo svoje prapory a projevili se jako zrádci. … Máte pravdu, že tento dopis od papeže naprosto změnil podstatu a průběh války. Před jeho čtením mohli katolíci vědět, že bojují pro ti Jeffu Davisovi a jeho jižanské konfederaci. Ale teď musí věřit, že bojují proti Kristu a jeho náměstkovi … denně dostávám důkazy o tom, jak se stonásobně zintenzivňuje jejich po bouření, nenávist, zloba proti mně. Téměř každý den jsou odhalovány nové plány na atentát a je to vždy za takových okolností, že mi to silně připomíná masakr Bartolomějské noci a prachové spiknutí. Vyšetřování ukazuje, že tyto plány pocházejí od stejných mistrů v tomto vražedném umění, totiž od jezuitů. New Yorské vzpoury byly od začátku až do konce evidentně záležitostí Říma. Máme v rukou důkazy, že se jednalo o dílo biskupa Hughese a jeho emisarů. Není žádných pochyb, že se

710


SVAZEK 4

Kapitola 26

jednalo o krvavé pokusy Říma zlikvidovat New York, když si uvědomíme, jak jednoduchým způsobem byly zastaveny. Napsal jsem totiž biskupovi Hughesovi a sdělil jsem mu, že celá země ho povede k zodpovědnosti, pokud s tím ihned nepřestane. On si potom shromáždil vz bouřence okolo svého paláce, nazval je svými milými přáteli a vyzval je, aby se pokojně roze šli domů. Tím všechno skončilo! Podobně i starodávný Jupiter utišil bouři pouhým kývnutím hlavy. Od začátku naší občanské války existuje nejen tajné, ale veřejné spojenectví mezi římským papežem a Jeffem Davisem. Papež a jeho jezuité Jeffu Davisovi radili, podporovali ho a ori entovali ho na získání půdy, a to už od prvního výstřelu ve Fort Sumter od rozzuřeného kato líka Beauregarda. Pomáhají mu na moři tím, že řídí a podporují fanatického katolického pi ráta Semmese. Když jsem hovořil s biskupem Hughesem, řekl jsem mu, že každý cizinec, který přísahal věrnost naší vládě tím, že se stal občanem Spojených států jako i on sám, může být zastřelen nebo oběšen jako zrádce a špion. Když jsem římskému biskupovi nasadil tuto mouchu do hlavy, požádal jsem ho, aby odešel a vyřídil tato má slova papežovi. Doufal jsem, že jim pora dí, aby ve svém vlastním zájmu zůstali věrni svým spojencům a pomohli nám ve zbývající části války. Dopadlo to úplně jinak. Papež odložil masku a projevil se jako veřejný bandita a ochránce vzpoury, který vzal Jeffa Davise za ruku a drze uznal jižanské státy jako legitimní vlády. Nyní mám v ruce důkaz, že to byl právě tento biskup Hughes, kterého jsem poslal do Říma, aby přiměl papeže k tomu, aby katolíky na Severu alespoň vyzval, aby zůstali věrní své přísaze věrnosti Spojeným státům. Veřejně jsem mu poděkoval pod dojmem, že jednal čestně – podle slibu, který mi dal, ale zatím to byl právě on, kdo papežovi poradil, aby uznal legitim nost Jižanské republiky a na misce vah vložil celou tíhu své papežské tiáry proti nám, ve prospěch našich nepřátel! Takhle proradní jsou ti jezuité! Dnešní Spojené státy nahlodávají dva škůdci: římští a mormonští kněží. Obojí se snaží vy tvořit národ ze servilních, nevzdělaných a fanatických otroků, kteří nebudou uznávat žádnou jinou autoritu kromě svého nejvyššího pontifika. Obojí mají za cíl likvidaci našich škol a chtě jí povstat na našich troskách. Obojí se skrývají pod našimi velkolepými a svatými zásadami svobody svědomí, aby právě tuto svobodu svědomí zničili a svázali svět svým tíživým a poni žujícím jhem. Obojí, mormonští a jezuitští kněží, jsou stejně nekompromisními nepřáteli naší Ústavy a našich zákonů, ale mnohem nebezpečnější z těch dvou je jezuita – římský kněz, protože ten umí lépe zastřít svou nenávist pod maskou přátelství a veřejného dobra. Je lépe vycvičen páchat ty nejkrutější a nejďábelštější činy ke slávě Boží. Až donedávna jsem byl nakloněn neomezené svobodě svědomí, jak ji zaručuje naše Ústava, pro římské katolíky. Ale teď se mi zdá, že dříve nebo později bude národ nucen k této klauzuli připojit omezení týkající se papeženců. Cožpak to není bláznovství dávat absolutní svobodu svědomí skupině lidí, kteří veřejně přísahají, že nám podříznou krk hned, jakmile k tomu bu dou mít příležitost? Je správné dávat občanské výsady lidem, kteří jsou zapřísáhlými a ve řejnými nepřáteli naší Ústavy, našich zákonů, našich svobod a našich životů? V tom okamžiku, kdy si papežství osobuje právo na život a smrt občana Francie, Španěl ska, Německa, Anglie nebo Spojených států, osobuje si také moc, vládu nad Francií, Španěl skem, Německem, Anglií a Spojenými státy. Naše Státy spáchaly sebevražedný čin, když dovo lily papežství, aby položilo nohu na naše území a mělo přitom výsadu na občanství. Vláda nad životem a smrtí je svrchovaná vláda a na stejném území nemohou vládnout dvě svrchované mocnosti, aniž by došlo k anarchii, povstáním, krveprolévání a k občanským válkám bez kon ce. … 711


SVAZEK 4

Kapitola 26

Cožpak není absurdní dávat nějakému člověku věc, kterou se zapřísáhl nenávidět, proklínat a likvidovat? A cožpak není pravda, že římskokatolická církev nenávidí, proklíná a likviduje svobodu svědomí vždy, když k tomu má možnost? Jsem zastáncem svobody svědomí v jejím nejušlechtilejším, nejširším a nejvyšším smyslu. Ale nemohu dávat svobodu svědomí papežovi a jeho následovníkům, papežencům, dokud mi říkají, že jejich koncily, teologové a kanonické zákony je opravňují k tomu, že jim jejich svědomí přikazuje upálit mou ženu, uškrtit mé děti a podřezat mé hrdlo, jakmile k tomu najdou vhodnou příležitost. Zdá se mi, že tomu dnes lidé nerozumějí. Ale dříve nebo později zdravý rozum lidem objasní, že nelze udílet svobodu svě domí lidem, kteří přísahají poslušnost papežovi, který si osobuje právo odsoudit ke smrti kaž dého, kdo se od jeho náboženství odlišuje. … « Po těchto závažných slovech dodal: »Můj milý otče Chiniquy … Na můj život už bylo vyko náno tolik spiknutí, že je to skutečný zázrak, že se žádné nepodařilo. Když vezmeme v úvahu, většina z nich byla z rukou dovedných římskokatolických vrahů, které evidentně vychovávali jezuité. … Jezuité jsou experti v těchto krveproléváních, takže i Jindřich IV. řekl, že je nemožné jim uniknout. Stal se jejich obětí, i když udělal všechno pro svou ochranu. … Papežův dopis Jeffu Davisovi naostřil milión dýk, které mají probodnout mou hruď. …« Byl jsem hluboce dojat. Nikdy jsem neslyšel tak dojemná slova, nikdy jsem neviděl lidskou tvář natolik vážnou, … když říkal tyto věci. Slzel jsem a snažil se něco říci, ale nemohl jsem vyslovit ani jediné slovo. Věděl jsem, že přišla chvíle, abych odešel. … Rychle se přibližovala hodina, kdy měl ve jménu svého národa padnout do rukou jezuitského vraha.“

26.6 Zavraždění Lincolna „6. dubna 1865 pozval generál Grant prezidenta Lincolna, aby vstoupil do Richmondu, hlavního města povstaleckých států, které právě dobyl. Devátého byla poražená Leeova armá da donucena složit zbraně a prapory k nohám Lincolnových generálů. Desátého oslovil vítěz ný prezident obrovský zástup občanů Washingtonu a vyzval je, aby poděkovali Bohu a armá dám za velkolepé vítězství posledních několika dnů a za blažený mír, který měl nastat po těch to pěti letech bojování. Stál však na hoře Píson a ačkoliv se vroucně modlil, aby mohl překročit Jordán a vstoupit se svým lidem do zaslíbené země, po které tolikrát zavzdychal, nemělo mu být dopřáno, aby se toho dožil. Z nebe přišla odpověď: ‘Nepřekročíš Jordán a nevstoupíš do zaslíbené země, která je tam, tak blízko. Musíš zemřít pro svůj národ!’ Když ho 14. dubna 1865 v deset hodin večer jezuitský vrah Booth zavraždil, opakovaly rty, srdce i duše tohoto nového Mojžíše vznešená slova: »Boží soudy jsou pravé a spravedlivé.« Poslechněme si, co o této smutné události říká výmluvný historik Abbot: »Uprostřed úspěchu, nemajícího sobě rovna, kdy všechny zvony země radostně vyzváněly, na nás dolehla nešťastná událost, která ohromila zemi úžasem a bázní. V pátek večer, 14. dub na, navštívil prezident Lincoln Fordovo divadlo ve Washingtonu. Seděl tiše ve své lóži, sle doval představení, když vtom nějaký muž vstoupil do dveří chodby vedoucí k lóži a zavřel za sebou dveře. Přiblížil se k prezidentovi, vytáhl z kapsy malou pistoli a střelil ho zezadu do hlavy. Jakmile prezident v bezvědomí a smrtelně zraněn spadl a výkřik jeho ženy, která mu se děla po boku, pronikl k uším všech přítomných, vyskočil vrah z lóže z výšky devíti stop a jak spěchal přes scénu, bez klobouku a mávaje dýkou, zvolal: ‘Sic semper tyrannis!’ a zmizel za kulisami. Nastal okamžik tichého zděšení. Pak následoval zmatek, který je zbytečné se pokou

712


SVAZEK 4

Kapitola 26

šet popisovat. Umírající prezident byl přenesen do blízkého domu a uložen na lůžko. Tato místnost byla svědkem strašlivé chvíle! Ležel zde vůdce mocného národa, v bezvědomí, zbrocený krví, s mozkem vyhřezlým z rány! Stáli tam Sumner, Farwell a Colfax a Stanton, naplněni hněvem a zděšením. Chirurg, generál Barnes, s vážností vyšetřil ránu. Bylo ticho jako v hrobě, zdálo se, že na výsledku jeho zjištění závisí život nebo smrt národa. Generál Barnes smutně vzhlédl a řekl: »Rána je smrtelná!« »Ne! Generále, ne! Ne!« vykřikl tajemník Stanton a skácel se do křesla, zakryl si obličej a plakal jako dítě. Senátor Sumner něžně držel hlavu mučedníka, který byl v bezvědomí. Ačkoliv nebyl vůbec zvyklý naříkat, vzlykal tak, jako by mu mělo puknout jeho velké srdce. Ve své mučivé úzkosti padl na krví zmáčený polštář a jeho černé kadeře splynuly s vlasy umírající oběti, které již starostmi a prací zešedivěly a které krev zbarvila do karmínova. Byla to strašlivá scéna! Sumner, který přežil celé měsíce agónie, který sám byl pod jhem otroctví, nyní vzlykal a bledl úzkostí nad tělem svého přítele, kterého otroctví porazilo! Tato strašlivá vzpoura zalila celou zemi krví a nakonec vyvrcholila zločinem, který vyděsil všechny národy. Vznešený Abraham, skutečný potomek otce věrných, čestný v každém směru, skromný jako dítě, se srdcem něžným jako žena, který nesnesl, aby se ubližovalo byť i jeho nejzarytějším ne přátelům, který se v hodině vítězství rmoutil nad tím, aby porážkou nebyly raněny ani city jeho protivníků, který »měl ke všem lásku a k nikomu nenávist«, který byl nadán »zdravým ro zumem«, nikdy nepřekonanou inteligencí a rozumovou schopností, která mu umožňovala pustit se do debat i s těmi největšími oponenty, který se jako státník vypracoval tak, že si zís kal vděčnost své země a obdiv světa, muž, který měl šarm a přívětivost, která k němu při tahovala všechna šlechetná srdce, ten nyní umírá na následky vrahovy kulky!«“

26.7 Lincolnovi vrazi „Ale kdo byl tím vrahem? Booth nebyl ničím jiným než nástrojem jezuitů. Jeho ruku nasmě roval Řím, ovšem poté, co mu zkazil srdce a zatratil duši. Poté, co jsem prolil slzy spolu s touto velikou zemí, která mě přijala za vlastního, padl jsem na kolena a prosil svého Boha, aby mi umožnil, abych mohl světu sdělit to, co vím, že je totiž tento strašlivý zločin dílem papežství. A po dvaceti letech nepřetržitého a velmi obtížného pát rání dnes beze strachu přicházím před americký lid, abych oznámil a dokázal, že prezidenta Abrahama Lincolna zavraždili římští kněží a jezuité. V knize soudních výpovědí o stíhání Lincolnova vraha, kterou vydal Ben Pitman, a ve dvou svazcích o procesu s Johnem Surrattem v roce 1867 máme legální a nezvratný důkaz, že spiknutí Lincolnových vrahů dozrálo v domě Mary Surrattové na adrese 561 H Street, Wa shington D.C. Přísežná svědectví ukazují, že to byla obyčejná schůzka washingtonských knězů. Co má světu odhalit přítomnost tolika knězů v tomto domě? Žádný rozumně uvažující člověk, který něco ví o římských kněžích, nemůže pochybovat o tom, že byli rádci, poradci a samotnou duší tohoto pekelného spiknutí. Tito kněží, kteří byli osobními přáteli a zpovědníky Bootha, Johna Surratta a paní a slečny Surrattové, by tam nemohli stále být, aniž by věděli, co se děje. Zejména, když víme, že každý z nich byl fanatickým vzbouřencem v srdci. Všichni tito kněží, kteří věděli, že jejich neomylný papež povolal svého milého syna Jeffa Davise a vzal pod svou ochranu Jižní konfederaci, byli 713


SVAZEK 4

Kapitola 26

přesvědčeni, že nejsvatější věcí, jakou může člověk udělat, je bojovat pro věc Jihu likvidací těch, kteří byli nepřáteli Jihu. Přečtěte si v dějinách, jak byl najatými jezuitskými vrahy zavražděn admirál Coligny, Jindřich III., Jindřich IV. a William Taciturn. Porovnejte tyto vraždy se zavražděním Abraha ma Lincolna a zjistíte, že jedna se podobá druhé jako dvě kapky vody. Pochopíte, že všechny vycházejí ze stejného zdroje, z Říma! Vrahové, které si jezuité vybrali a vychovali, byli těmi nejzbožnějšími římskými katolíky, kteří žili ve společnosti kněžích. Chodili často ke zpovědi a den před vraždou přijímali přijí mání, pokud ne přímo v den vraždy. Uvidíte, že vrahové se pokládali za vyvolené Boží ná stroje, které měly odstraněním tyrana zachránit národ, a že pevně věřily, že zabít nepřítele ná roda, svaté církve a neomylného papeže není hřích! Booth, který musel snášet mučivé bolesti své zlomené nohy si napsal do svých denních zá znamů přesně den před svou smrtí toto: »Nikdy nemohu činit pokání, i když jsme nenáviděli tak, že jsme zabíjeli. Naše země mu (Lincolnovi) vděčila za všechny své problémy a Bůh si ze mě prostě udělal nástroj na jeho potrestání.« Kdo by to mohl předpokládat, že právě Jeff Davis plnil Boothovu mysl a srdce takovýmto náboženským a povýšeneckým fanatismem! Jistě to byl Jeff Davis, který slíbil peníze, aby vy zbrojil jejich nervy nadějí na zbohatnutí. Svědectví v tomto směru vypovídají o tom, že slíbil jeden milion dolarů. Tento arcivzbouřenec mohl dát peníze, ale jedině jezuité dovedli vybrat vrahy, vycvičit je a ukázat jim korunu slávy v nebi, jestliže zabijí původce krveprolití, proslulého zrádce a odpad líka, nepřítele papeže a církve – Lincolna. … 14. dubna 1865 znali a rozhlašovali římskokatoličtí kněží ve svém římskokatolickém městě St. Joseph v Minnesotě zprávu o Lincolnově smrti již čtyři hodiny předtím, než k ní došlo. Nemohli ji však rozšiřovat, aniž by o ní věděli. A nemohli o ní vědět, aniž by patřili do skupiny spiklenců, kteří zavraždili prezidenta Lincolna.“

26.8 Konec Lincolnových vrahů Jak ukazuje více historických knih, vrah John Wilkes Booth se napřed ukrýval v domě Lloydů. Pak utíkal směrem na jih. Jeho raněnou nohu po seskoku z divadelní lóže ošetřovali katoličtí přátelé, zvláště doktor Mudd a Garret, v jehož stodole ve Virginii byl pak obklíčen, stodola zapálena a v této hořící stodole nakonec i zastřelen. Tři z jeho společníků byli také chyceni, souzeni a společně s Mary Surrattovou oběšeni, protože v jejím penzionu jezuité atentát připravovali. Surratta však uprchl. Chiniquy dále ukazuje, jak jezuité svého vraha dobře vycvičili, když byl schopen několik hodin před svou smrtí napsat: „Nemohu činit pokání. Bůh ze mne učinil nástroj svého trestu.“ Chiniquy na dalších stránkách popisuje, že během pátrání po vrahovi, který utekl, a také během soudního přelíčení docházelo k tomu, že americká vláda „zastírala náboženské pozadí tohoto strašlivého dramatu. Pečlivě se tomu vyhýbala i během soudního procesu“ „Zanedlouho po popravě vrahů jsem se inkognito vydal do Washingtonu, abych začal své pátrání. Nepřekvapilo mne, když jsem zjistil, že ani jediný z vládních úředníků se mnou ne chce mluvit, dokud mu neslíbím, že nikdy nezveřejním jeho jméno. S hrůzou jsem zjistil, že Řím má ve Washingtonu téměř nejvyšší vliv. Nemohl jsem najít jediného státníka, který by se

714


SVAZEK 4

Kapitola 26

odvážil čelit tomuto zločinnému vlivu a odstranit ho. Někteří vládní činitelé mi důvěrně sdělili: »Ani v nejmenším nepochybujeme, že v pozadí té obrovské nespravedlnosti jsou jezuité. Dokonce se někdy bojíme, že to vyjde před vojenským tribunálem tak jasně najevo, že už se to nepodaří ukrýt před očima veřejnosti. … «“ Dále Chiniquy popisuje další výsledky svého pátrání: „ …Podívejme se na důkladně propracovaný plán útěku, kteří připravili římští kněží, aby zachránili životy vrahů a spiklenců. 14. dubna 1865 pomáhal John Surratt ve Washingtonu Boothovi spáchat atentát. Kněz Charles Boucher přísahá, že ho k němu poslal jenom několik dní po vraždě otec Lapierre z Montrealu. Tento kněz ukrýval Johna Surratta na své faře v Sant Liboire od konce dubna až do konce července. Potom ho tajně převezl zpět k otci Lapierreovi, který ho ukrýval v domě svého otce přímo ve stínu montrealského biskupského paláce. Lapierre prý Surratta často navštěvoval a od konce července do září ho nejméně dva krát týdně navštěvoval otec Boucher.“ Po skončení tohoto úkrytu byl, jak píše dál Chiniquy, v doprovodu těchto duchovních do praven do Quebecu a pak 15. září 1865 přes oceán do Evropy. A dále se ptá: „Kdo je to otec Lapierre, který tak starostlivě a otcovsky pečoval o Surratta? Nikdo jiný než kanovník, biskup Bourget z Montrealu.“ Cesta je tedy jasná. Z USA přes Kanadu do Evropy. Na všech cestách měl Surratta připravené přístřeší, teplo, oděv, ošetření a peněžní zázemí. V Evropě se Surratta dostal do Vitry a pak vstoupil do papežových služeb 9. pluku Zuávů pod falešným jménem Watson. Tam ho také vláda Spojených států našla. Byl nucen se vrátit do Washingtonu před soud a papež byl donucen svou ochranu nad tímto katolíkem stáhnout. „Při návratu do Spojených států mu jezuitský zpovědník šeptal do ucha: »Neboj se, nebu deš odsouzen! Je tam jedna vlivná, vysoce postavená římskokatolická dáma, dva nebo tři soudcové budou katolíci a ty budeš zachráněn.« Ti, kteří četli dva svazky o procesu s Johnem Surrattem, vědí, že nikdy nebylo proti žádnému vrahovi vzneseno více pádných důkazů o jeho vině. Soudcům otcové zpovědníci řekli, že nejsvatější otec papež Řehoř VII. slavnostně a neo mylně prohlásil, že »zavraždění kacíře není vraždou.« (Jure Canonico) Když byli římskokatoličtí soudcové takto poučeni, jak by mohli odsoudit Johna Surratta, když zabil kacíře Lincolna? Soud se neshodnul, nebyl vynesen rozsudek. Vláda byla přinucena nechat vraha odejít bez potrestání.“ (Všechny předchozí citáty čerpány z knihy od: Charles Chiniguy: Fifty years in the Church of Rome; str. 291 – 317).

715


SVAZEK 4

Kapitola 27

Kapitola 27

Druhá Říše a Fallouxův zákon – válka roku 1870 27.1 Boj o vyučování mládeže

V

předcházející kapitole jsme se zmínili o veliké toleranci, které se jezuité ve Francii těši li za Napoleona III., ačkoliv byli oficiálně zakázáni. V každém případě to nešlo jinak. Tento režim totiž za svou existenci vděčil – alespoň z větší části – římskokatolické církvi, je jíž podpora neselhala, pokud režim trval. To mělo však být pro Francii velmi drahé. Čtenáři knihy Progres du Pas–de–Calais (Postup kalajského míru) – publikace, za kterou se budoucí císař Vilém I. v letech 1843 a 1844 postavil několika články, tehdy nemohli stát podezírat ze shovívavosti k ultramontanismu. To dokazuje i následující citát: „Duchovenstvo požaduje, v rámci svobody vyučování, právo vzdělávat mládež. Stát naopak také požaduje právo usměrňovat veřejné vzdělávání podle svých vlastních zájmů. K tomuto střetu dochází v důsledku protichůdných názorů, myšlenek a pocitů mezi vládou a církví. Obě strany chtějí působit na přicházející nové generace protichůdnými směry a pro svůj vlastní zisk. Nevěříme, jako jeden ze známých řečníků, že kvůli tomu, abychom zabránili tomuto odklonu, musí být zpřetrhány všechny svazky mezi duchovní a občanskou správou. Žel, fran couzští ministři náboženství stojí všeobecně v opozici k demokratickým zájmům. Dovolit jezui tům stavět školy bez kontroly znamená, podpořit je, aby pak lidi vyučovali revoluční nenávisti a odporu ke svobodě.“ A dále: „Duchovenstvo přestane být ultramontánní, jakmile jim někdo nařídí vzdělávat se moderním způsobem a vmísit se mezi lidi, kteří své vzdělání získávají ze stejných zdrojů jako obecná veřejnost.“ Svou myšlenku autor objasňuje, když hovoří o způsobu výchovy německých kněží: „Místo, aby byli už v dětství vyhnáni ze světa a v seminářích jim pak byla vštěpována nenávist ke společnosti, ve které musí žít, budou se učit nejprve být občany, než se stanou kně žími.“ (Oeuvres de Napoleon III; Amyot et Plon, Paříž 1856, II., str. 31 a 33). To nenadchlo politický klerikalismus pro budoucího panovníka, tehdy ještě „karbonáře“ neboli člena tajného revolučního spolku v Itálii. Ale ctižádost usednout na trůnu ho brzy při vedla k větší povolnosti vůči Římu. Cožpak to nebyl samotný Řím, kdo mu pomohl vystoupit na první schůdek?

27.2 Rehabilitace jezuitů „Když se 10. prosince 1848 stal Ludvík Napoleon Bonaparte prezidentem republiky, shromáždil okolo sebe několik ministrů. Jedním z nich byl M. de Falloux. Kdo to byl, tento M. de Falloux? Nástroj jezuitů. … 4. ledna 1849 zřizuje Falloux komisi, která má za úkol »připravit velkou legislativní reformu základního a středního školství.« V průběhu rozpravy se M. Cousin odvažuje podotknout, že se církev možná mýlí, když svůj osud svazuje s jezuity. Monsignore Dupanloup však naopak tovaryšstvo energicky brání. … Je při praven zákon o školství, kterým si jezuité polepšují. V minulosti se stát i univerzita proti pří livu jezuitů bránily. Nyní však hovoří: Mýlili jsme se a bylo to nespravedlivé. Chtěli jsme, aby 716


SVAZEK 4

Kapitola 27

vláda své zákony použila proti jejich agentům z cizích vlád a prosíme je o odpuštění. Jsou to dobří občané, kteří byli pošpiněni a falešně odsouzeni. Co můžeme vykonat, abychom jim prokázali úctu a vážnost, která jim náleží? Čím je můžeme odškodnit a čím se jim můžeme za vděčit? Vložte do jejich rukou vyučování mladých generací. To je v podstatě cílem zákona z 15. března 1850. Tento zákon jmenuje nejvyšší radu pro ve řejné vzdělávání, ve které převažuje duchovenstvo (první článek); podle něj se duchovní stávají rektory škol (článek 44); dává náboženským spolkům právo vytvářet nezávislé školy, aniž by to musely vysvětlovat neautorizovaným kongregacím (jezuitům), (článek 17,2). V něm se říká, že jejich diplomem budou písmena poslušnosti (článek 49). M. Barthelemy Saint–Hi laire se marně pokouší ukázat, že cílem autorů tohoto projektu je dát duchovenstvu monopol a že tento zákon bude pro univerzitu osudný. … Viktor Hugo vyzývá, ovšem také marně: »Tento zákon je monopol v rukou těch, kteří usilují o to, aby školství bylo řízeno ze sakristie a vláda ze zpovědnic.«“ (Adolphe Michel: Les Jesuites, str. 66). Shromáždění však takové protesty národa ignoruje. Raději naslouchá jezuitovi M. de Montalembertovi, který tvrdí: „Jestliže okamžitě nezastavíme současný příval racionalismu a vědy, pohltí nás. Tento proud jde zastavit jedině pomocí církve.“ M. de Montalembert pro jistotu, aby byl řádně vysvětlen význam tohoto zákona, dodává: „Proti demoralizující a rozkladné armádě učitelů musíme postavit armádu duchovenstva.“ Zá kon byl přijat. Nikdy předtím nedosáhli jezuité ve francouzském školství většího vítězství. M. de Montalembert to pyšně přiznává. „Bráním spravedlnost tím, že podporuji, jak jen je to možné, vládu Republiky, která vykonala tolik pro záchranu jezuitského řádu a pro za chování jednoty francouzského lidu. Obzvláště tato vláda slouží katolické církvi mnohem víc než všechny ostatní vlády, které se dostaly k moci v uplynulých dvou stoletích.“ (Adolphe Mi chel: Les Jesuites, str. 55, 66).

27.3 Ludvík Napoleon, vítězství jezuitů To všechno se stalo před více než sto lety. Ale i dnes je toto Francouzům důvěrně známé. Podívejme se však, jak „Republika“, která měla v čele knížete Ludvíka – Napoleona, jednala na mezinárodním poli. Revoluce roku 1848 vyprovokovala kromě dalších ohlasů v Evropě i povstání Římanů proti papeži Piu IX., který byl i jejich časným panovníkem. Papež byl donucen uprchnout do Gaëty, byla vyhlášena Ří mská republika. Je to hanebný paradox, že právě Francouzská republika po dohodě s Rakušany a králem Neapole dosadila nechtěného panovníka zpět na trůn. „Francouzské vojsko oblehlo Řím, 2. června 1849 jej dobylo a obnovilo papežskou moc. Za pomoci francouzské okupační divize, která Řím opustila až po prvních neúspěších ve fran couzsko–německé válce roku 1870, se mu ji podařilo zachovat.“ (Larousse, VII, str. 371). Tento začátek byl velmi slibný. „Tažení z 2. prosince 1851 skončilo vyhlášením Říše. Ludvík – Napoleon, prezident repub liky, upřednostňoval jezuity všemi způsoby. Jako císař nyní svým spojencům a spiklencům ne odmítl už vůbec nic. Duchovní štědře udíleli svá požehnání a vyznamenání »Te Dea« za masa kry a za pronásledování z 2. prosince. K člověku, který nesl zodpovědnost za tuto hnusnou léčku, vzhlíželi jako ke spasiteli a jako k řízenému prozřetelností.“

717


SVAZEK 4

Kapitola 27

„Arcibiskup pařížský, monsignore Sibour, který sledoval masakry na bulváru, prohlásil: »Přišel člověk, kterého k tomu připravil Bůh. Nikdy nebylo lépe vidět prst Boží jako v těchto událostech, které přinesly tak obrovské výsledky.« Biskup ze Saint–Flour řekl z kazatelny: »Bůh upozornil na Ludvíka – Napoleona. On ho již předem vyvolil, aby byl císařem. Ano, moji milí bratři, Bůh ho již dopředu posvětil tím, že mu požehnali boží papežové a kněží. Bůh sám ho prohlásil císařem. Poznáváme božího vyvolené ho?« Biskup navarrský falešně zdravil »viditelný nástroj prozřetelnosti«. Toto politováníhodné pochlebování, kterého může přibývat stále víc a víc, si vysloužilo odměnu. Touto odměnou byla naprostá svoboda, kterou jezuité dostali po celou dobu existence Říše. 18 let bylo tova ryšstvo doslova pánem Francie. … Obohatilo se, zmnohonásobilo své instituce a rozšířilo svůj vliv. Jeho vliv byl patrný ve všech důležitých událostech té doby, a to zejména při výpravě do Mexika a při vyhlášení války roku 1870.“ (Adolphe Michel: Les Jesuites, str. 71–72).

27.4 Krymská válka „Říše znamená mír,“ tvrdil nový vladař. Avšak ani ne za dva roky potom, co dosedl na trůn, vypukla první ze všech těch válek, které během Napoleonovy vlády následovaly jedna za druhou. Historikům se může zdát, že motivy k rozpoutání těchto válek neměly žádnou spoji tost, pokud nechápou, co války sjednocovalo: totiž obrana zájmů římskokatolické církve. Typickým příkladem je Krymská válka, která byla prvním z těchto šílených tažení, které národ oslabily a nepřinesly mu žádný zisk. Následující citát nenapsal někdo, kdo by se stavěl proti církvi, ale byl to abbé Brugerette: „Je třeba si přečíst kázání známého Theatina (otce Venturyho), která přednášel v chrámu Les Tuileries během postního období v roce 1857. Obnovu Říše hájil jako Boží dílo … a chválil Napoleona III. za to, že bránil náboženství na Krymu a že způsobil, aby na Východě podruhé zazářily slavné dny křižáckých výprav. … Krymská válka byla považována za malou poctu římskému tažení. … Vychvalovali ji všichni kněží, byli plni obdivu k náboženské horlivosti vojsk obléhajících Sevastopol. Saint–Beuve poutavě vypráví o tom, jak Napoleon III. poslal francouzské válečné flotile sošku Panny Marie.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la soci ete contemporaine; Lethielleux, Paříž. 1933, I, str. 168 a 180). Co to bylo za tažení, že vyvolalo nadšení duchovenstva? M. Paul Leon vysvětluje: „Hádkou mezi mnichy ožívá hlavní otázka Východu. Ta se zrodila ze soupeření římské a or todoxní církve o správu svatého území v Palestině. Kdo bude dohlížet nad betlémskými sbory, kdo bude vlastnit klíče, řídit práci? Jak je možné, že takové malichernosti by mohly proti sobě poštvat dvě veliké říše? … Za římskými mnichy však stojí francouzská katolická strana, která má všechny dřívější výsady i podporu nového režimu. Za vzrůstajícími požadavky or todoxních, kteří početně rostou, je vliv Ruska.“ (Paul Leon: La guerre pour la Paix; Ed. Fa yard, Paříž, 1950, str. 321–323). Car se dovolává ochrany ortodoxní církve, kterou jí musel slíbit. Proto žádá, aby jeho floti la směla použít průliv Dardanely. Anglie sousedící s Francií odmítá a rozpoutává se válka. „Francie a Anglie mohou dojít k carovi jedině přes Černé moře a tureckou spojeneckou smlouvu. … Od nynějška se válka Ruska stává Krymskou válkou a cele se soustředí na ob léhání Sevastopolu. Je to nákladná epizoda, která nemá východisko. Krvavé bitvy, smrtelné epidemie a nelidské utrpení stálo Francii 100 000 mrtvých.“ (Paul Leon: La guerre pour la

718


SVAZEK 4

Kapitola 27

Paix; Ed. Fayard, Paříž, 1950, str. 321–323). Musíme ukázat na to, že těchto 100 000 mrtvých bylo podle monsignora Siboura, pařížské ho arcibiskupa, Kristovými vojáky a slavnými „mučedníky víry“. V té době dále monsignore prohlásil: „Krymská válka mezi Francií a Ruskem není politickou válkou, ale svatou válkou. Není to jedna země bojující proti druhé, lidé bojující proti lidem, ale je to jednoduše válka ná boženská, je to křižácké tažení …“ (Citace monsignora Journeta: Exigences chretiennes en politique; Ed. L.V.F., Paříž, 1945, str. 274). Na tomto doznání není nic nejasného. Cožpak před nedávnou dobou neslyšeli stejnými po jmy vykládat totéž během německé okupace? Nebyli to preláti „Jeho svatosti“ Pius XII. a sám Pierre Laval, prezident Rady z Vichy?

27.5 Válka v Mexiku V roce 1863 se konala výprava do Mexika. Kvůli čemu? Aby přeměnila tuto nevysvěcenou republiku na říši a nabídla ji Maxmiliánovi, arcivévodovi z Rakouska. Rakousko je papežským opěrným sloupem číslo jedna. Cílem je také vytvořit zátarasu, která by zabránila přenášení vlivu protestantských Spojených států amerických do zemí Jižní Ameriky, které jsou pevnost mi římskokatolické církve. M. Albert Bayet bystře poznamenal: „Cílem války je zřídit v Mexiku katolické panství a zbavit národ práva na vlastní vládu. Jako při syrském tažení a dvou čínských to směřuje hlavně ke sloužení katolickým zájmům.“ (Albert Bayet: Histoire de France; Ed. du Sagit taire, Paříž, 1938, str. 282). Když se v roce 1867 francouzská armáda vylodila, Queretaro se vzdalo a všichni byli za střeleni. Tak vznikla republika, jejímž prezidentem se stal vítěz Juarez. Maxmilián, nešťastný obhájce Svatého stolce, byl uvězněn a pak popraven.

27.6 Válka s Pruskem Nicméně přibližovala se doba, kdy měla Francie zase jednou draze zaplatit za politickou podporu, kterou jí Vatikán zajišťoval a podporoval její císařský trůn. Zatímco francouzská ar máda prolévala krev na čtyřech světových stranách a slábla tím, že bránila cizí zájmy, ale ne své vlastní, rozšiřovalo Prusko pod těžkou rukou budoucího „železného rádce“ svou vojenskou moc, aby mohlo sjednotit všechny německé země v jediný celek. První obětí jeho moci se stalo Rakousko. Podle dohody rakouských spojenců s Pruskem, které se mělo zmocnit dánských vévodkyň z Schleswigu a Holsteinu, bylo Rakousko svými spojenci podvedeno. Válku, která potom následovala, vyhrálo 3. července 1866 u Sadovy Prusko. Pro upadající habsburskou monarchii, která tu byla už odnepaměti, to byla těžká rána. Stejně tak tvrdá byla i pro Vatikán, protože Rakousko bylo velmi dlouho jeho nejvěrnější baš tou v rámci německých zemí. Od nynějška nad ním bude panovat protestantské Prusko, dokud římskokatolická církev nenajde „světskou ruku“, která bude schopna dokonale zastavit rozši řování této „kacířské“ moci. Kdo v Evropě by v tom mohl papežské stolici pomoci, když ne francouzská Říše? Napole on III., „muž seslaný Prozřetelností,“ bude mít čest pomstít Sadovu. Francouzská armáda však 719


SVAZEK 4

Kapitola 27

není připravena. „Dělostřelectvo je zastaralé. Naše kanóny se stále ještě ládují ústím,“ napsal Rothan, francouzský velvyslanec ve Frankfurtu, který pochopil nadcházející katastrofu. „Prusko si uvědomuje svou převahu a naši nepřipravenost,“ dodává spolu s dalšími pozorova teli. Válečné strůjce to však nezajímá. Omluvou pro konflikt je ucházení se prince Ho henzellerna o uvolněný španělský trůn. Také Bismarkové si to přejí. Když byla zkonstruována Emžská depeše, měli obhájci války hru ve svých rukou a rozvířili veřejné mínění. Válku nakonec vyhlásila sama Francie. V roce 1870 se strhla „válka, která, jak historie prokázala, byla dílem jezuitů,“ napsal M. Gaston Bally. (Gaston Bally: Les Jesuites, str. 100). Význačný katolický historik Adrien Dansette popisuje složení vlády, která vyslala Francii do katastrofy takto: „Napoleon III. začal obětováním Victora Duruye, potom se rozhodl jmenovat do své vlády muže z lidové strany (v lednu 1870). Téměř všichni noví ministři byli upřímnými katolíky nebo církevníky, věřícími v sociální konzervatismus.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; Ed. Flammarion, Paříž, 1948, I, str. 432). Nyní lehce porozumíme tomu, co bylo tehdy nevysvětlitelné: spěch této vlády, aby od stranila „casus belli“ z této vykonstruované depeše, a to ještě předtím než bude potvrzena. „Následkem bylo zhroucení Říše a následné tažení na papežský trůn… Říšský výnos i papežský výnos, korunován jezuity, zapadly do stejného bláta, navzdory neposkvrněnému po četí Panny Marie i papežské neomylnosti. Avšak běda! Došlo k tomu nad francouzským spá leništěm.“ (Gaston Bally: Les Jesuites, str. 100, 101).

720


SVAZEK 4

Kapitola 28

Kapitola 28

Jezuité v Římě a Syllabus 28.1 Následky zjevení Panny Marie

V

knize abbé Brugerettea můžeme v kapitole s názvem „Duchovenstvo za druhé Říše“ číst toto:

„V době, kdy romantismus stále ještě vyvyšoval smysly na úkor střízlivého rozumu, byla čím dál tím víc oceňována zvláštní zbožnost, stará či nová. Uctívání svatých a jejich ostatků, které po dlouhou dobu potlačoval studený dech racionalismu, nabral novou sílu. Uctívání svaté Panny díky jejímu zjevení se v La Salette a v Lurdách získalo nebývalou popularitu. Při bývalo poutí do těchto míst, která měla vlivem zázraků zvláštní privilegia. Francouzské biskupství bylo této nové zbožnosti nakloněno. Vroucně a vděčně přijalo v roce 1854 encyklický dopis (dopis určený všem) Pia IX., vyhlašující dogma o neposkvrněném početí… Také biskupství, které se sešlo v Paříži v roce 1865 ke křtu císařského prince, požá dalo Pia IX, aby se svátek posvátného srdce… stal nejdůležitějším svátkem všeobecné církve.“ (J. Brugerette: Le pretre francais et la societe contemporaine; Ed. Letjhielleux, Paříž, 1933, I., str. 183–184). Těchto několik řádek jasně ukazuje, jak převažující vliv měli jezuité za druhé říše ve Fran cii stejně jako nad Svatým stolcem. Jak jsme si již ukázali dříve, byli a také zůstali velkými propagátory těchto „zvláštních zbožností, starých či nových“. Tato „hmatatelná“ a smyslná zbožnost vedla masy lidí, zejména ženy, k nepřiměřené úzkostlivosti v náboženských záleži tostech, k upjatému fanatismu. V tomto smyslu ovšem musíme přiznat, že jezuité byli realističtí, neboť viděli zákulisí. Na dešel čas – již za Napoleona III. – kdy veřejnost jako celek, vzdělaní i nevzdělaní, měla hlu boký zájem o teologické otázky. Po rozumové stránce však katolicismus svůj vývoj ukončil.

28.2 Syllabus – zbraň proti vzdělanosti Během 19. století se jezuité snažili tak, jako se snaží i v dnešní době, vzbudit pověrčivost a pobožnůstkářství a to zvláště mezi ženami. Ty tvoří většinu katolického davu. Jezuité to nedě lají kvůli svému nástupu k moci, ale proto, že je to nutné. Tím má podle nich vzniknout pro tiváha „racionalismu“ neboť moderní svět je pošpiněn omyly, které je nutno odsoudit a nahra dit postoji naprosto opačnými. A v tomto sporu hrají jezuité velmi důležitou, ba přímo klí čovou roli. Pro středoškolské vzdělávání dívek řád prosadil založení několika ženských kongregací. „Nejznámější a nejaktivnější byla »Kongregace žen svatého kříže« založená v roce 1830, kte rá zahrnovala 105 domů se 4700 učiteli a její vliv na vyšší vrstvy byl velmi důležitý.“ (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 290). Pokud jde o uctívání Marie, které bylo jezuitům vždy tak drahé stejně jako její neposkvrně né Srdce, právě mu velmi pomohlo přesně načasované „zjevení“ Panny malé pastýřce z Lurd. To se stalo dva roky poté, co Pius IX. vyhlásil dogma o neposkvrněném početí (1854) z podnětu tovaryšstva. Hlavními činy tohoto pontifikátu byla všechna vítězství pro jezuity, 721


SVAZEK 4

Kapitola 28

jejichž všemocný vliv nad římskou kurií bylo znát na veřejnosti čím dál tím víc. V roce 1864, 8. prosince, vydal papež Pius IX. na naléhání jezuitů encyklický dopis Quan ta Cura sepsaný generálem jezuitského řádu a spolu s ním osmdesáti bodový seznam učení zavržených katolickou církví: Syllabus, complectens praecipous errores nostrae aetatis, kte rý proklel ty nejlepší politické zásady současných společností. „Proklel všechno, co je moderní Francii drahé! Moderní Francie chce nezávislost státu; Syllabus učí, že církevní moc musí svou autoritu prosazovat »bez souhlasu nebo povolení světské moci«. Moderní Francie si přeje svobodu svědomí a svobodu vyznání. Syllabus učí, že římskokatolická církev má právo použít sílu a znovu nastolit inkvizici (dnes: „Svaté oficium“ nebo také „Kongregace pro otázku víry“). Moderní Francie uznává existenci rozličných vy znání. Syllabus hlásá, že katolické náboženství musí být chápáno jako jediné státní nábožen ství a všechna ostatní musí být zakázána. Moderní Francie tvrdí, že lidé jsou naprosto ne závislí, Syllabus odsuzuje všeobecné hlasovací právo. Moderní Francie prohlašuje, že všichni Francouzi jsou si před zákonem rovni, Syllabus potvrzuje, že duchovenstvo nepodléhá žádným běžným občanským ani trestním soudním tribunálům.“ „Taková učení vyučují jezuité na svých kolejích. Stojí v čele kontrarevoluční armády. … Jejich poslání spočívá v tom, aby mládež, která jim byla svěřena, přivedli k nenávisti vůči zá sadám, na kterých je založena francouzská společnost. Zásadám, za které předchozí generace Francouzů draze zaplatila. Svým učením se jezuité snaží rozdělit Francii na poloviny a zpo chybnit všechno, co se událo do roku 1789. My si přejeme soulad, oni boj, my chceme mír, oni válku, my toužíme, aby byla Francie svobodná, oni ji chtějí zotročit. Jezuité jsou bojechtivá společnost, která přijímá rozkazy z vnějšku. Bojují proti nám. Braňme se! Ohrožují nás. Od zbrojme je!“ (Adolphe Michel: Les Jesuites; Sandoz et Fischbacher, Paříž, 1879, str. 77). „Jezuitský řád obrátil svou zbraň všude proti novověké vzdělanosti a vědecké svobodě. … v 80 článcích proklel a zatratil jakékoliv i jen mírně svobodnější novověké názory o nábožen ství a občanské vzdělanosti. K tomuto oběžníku byl připojen seznam všech bludů současné doby, obsahující 80 bludných učení, týkajících se náboženství, vědy a občanského života. A tak se papež postavil za středověké stanovisko. Podřídil vědu a stát výhradně moci papežské stolice. Vyzval panovníky k potlačení všech nekatolíků, kterým upíral i věčné spasení.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 315). Ve článku pod názvem „Klerikální liberalismus“ se znovu potvrdil věčný záměr Svatého stolce ovládnout občanskou společnost, jak řekl už Renan v roce 1848: „Syllabus dal najevo, že suverenita národů, svoboda svědomí a všechny moderní svobody církev odsuzuje. Inkvizici vykládá jako »logický důsledek celého ortodoxního systému«, jako »souhrn (sumarizaci) du cha církve«.“ A ještě dodává: „Až jí to bude umožněno, znovu církev zavede inkvizici. Jestliže to ještě nedělá, je to jenom proto, že nemůže.“ (J. Brugerette: Le pretre francais et la societe contemporaine; I., str. 221, 223). A byla to pravda. Vliv Syllabu a jeho jezuitských tvůrců bylo totiž možné nerušeně pozo rovat až do konce 19. a začátku 20. století. Představa racionalismu, že rozum sám může ur čovat náboženskou či jakoukoli jinou víru lidstva byla od nepaměti Vatikánem zavrhovaná a nenáviděná jako nebezpečná teorie stejně jako materialismus, naturalismus či ateismus – po pírání jakékoliv nadpřirozenosti, popírání Boha ani neuznávání žádných duchovních sil a hodnot a pokládání tohoto světa za pouhou součást hmotného vesmíru se svými zákony samovolného „přírodou“ řízeného vývoje. Ovšem stejně tak je od nepaměti Římem nenávidě ná myšlenka jakéhokoliv liberalismu, pluralismu a demokracie, jedno v které společnosti, jedno kdy a jedno kde. Pokaždé Řím urychleně přicházel s tvrzením, že jde o pouhý projev zpupné svévole hodný okamžitého a co nejpřísnějšího potrestání. 722


SVAZEK 4

Kapitola 28

To však nezabránilo, aby právě tato myšlenky liberalismu, pluralismu a demokracie na cházely na začátku 19. století ve společnosti a dokonce i v samotné katolické církvi stále větší a větší množství přívrženců a to i navzdory tomu, že Vatikán stále nervózněji volal po upevně ní moci šlechtických trůnů a římskokatolických oltářů jako po jediné záštitě vůči „revoluční mu teroru“. Jezuité sami i prostřednictvím svých věrných nástrojů (jako byli ve Francii na příklad Joseph de Maistre – diplomat, zanícený roajalista, konzervativní obhájce panovnické ho a papežského absolutismu /*1753 – †1821/ – či dřívější racionalistický kritik křesťanství změněný v silně oddaného katolíka Francois René Chateubriand) šířili a prosazovali ve společnosti klasickou konzervativní odpověď na revoluční výzvy – nastolení nekompromisní celoevropské šlechtické společnosti s mravy a hodnotami středověku, okamžité zastavení ja kýchkoliv nových filosofických myšlenek, teorií, vlivů a směrů, ještě více posílit papežovu svrchovanou moc, zrušit národní církve, zrušit volené zákonodárné sbory a liberální ústavy a místo nich okamžitě uvést do takových zemí krále a církev, začít znovu uctívat tradice a zlik vidovat všechny novoty. Věrní pomocníci papežova celoevropského podnikání šířili teorii, že je daleko bezpečnější hledat útočiště v ultramontánním lesku papežské moci než se spoléhat na ochranu vlastních vlád. Na druhou stranu i v řadách katolické církve byli někteří kněží (např. francouzský kněz Félicité Robert de Lamennais), kteří sice myšlenku ultramontánnosti podporovali, ale nesou hlasil s myšlenkou „propojení náboženství a světské vlády. Soudil, že taková jednota vždy v sobě nesla víc rizik než výhod. Nebylo by v moderním světě, v němž je katolicismus nepo chybně ohrožen, daleko lepší církev od státu oddělit, umožnit náboženskou svobodu, v níž by katolicismus byl svobodnou církví ve svobodném státě a jednou z dalších volitelných možností na volném trhu ideí? Takový řád by byl nejjistější zárukou katolických práv. Neboť, aby církev mohla být svobodná, musí se i všichni ostatní těšit svobodě. Výsadní privilegie by měla ustou pit vládě práv, svobodě tisku, svobodě svědomí, širšímu volebnímu právu. Propagování ta kovýchto myšlenek, volání po smíru mezi katolicismem a demokratickým liberalismem, na němž záleželo liberálním katolíkům, jakými byli historik Charles René de Montalembert a do minikánský kazatel Henri Lacordaire, přivádělo Řím k zuřivosti. Časopisy jako LÁvenir byly potlačeny a liberální katolický program se dočkal příkrého odsouzení v encyklikách Miravi vos (1832) a Singulari nos (1834). Nebezpečí plynoucí pro církev z přizpůsobení se době trápila i relativně pokrokového papeže Lva XIII. Když koncem století jistí Američané – zejména irského původu –, teologové a církevní vůdcové, začali volat po nové podobě církve, která by lépe odpovídala současnému vkusu, Řím opět pocítil potřebu zasáhnout. V církvi nebylo místo pro apologety spojenectví s nekatolíky, ani pro obhájce odluky církve a náboženské svobody dle Prvního dodatku ame rické ústavy. Apoštolský list »Testem benevolentiae« z roku 1899 (pozn.: 22. ledna) zdůraz ňoval, že učení katolické církve je stejné za všech dob a na všech místech, nikoli něčím, co může být vhodně přizpůsobováno a zbavováno obtížnějších aspektů, aby vyhovělo vkusu sou časného publika. ...Když během takzvané krize modernismu na počátku dvacátého století podobné trendy kulminovaly v radikálních teoriích jezuitských kněží, jako byli Alfred Loisy a George Tyrrell, výnos »Lamentabili« a encyklika »Pascendi dominici gregis« (obé z roku 1907) se pokusily vyloučit je z katolické disputace. Roku 1910 museli všichni přednášející na katolických semi nářích a univerzitách a všichni kandidáti kněžství skládat přísahu proti modernismu. S trvalými útoky na liberální katolicismus, amerikanismus a zejména modernismus byla potíž, takže se Řím spíše soustředil na vyrábění bubáků než na hledání odpovědí na složité otázky kladené rozmanitými intelektuálními směry. Mnozí z těch, které Řím obvinil

723


SVAZEK 4

Kapitola 28

z modernismu – a vskutku se jednalo o pravý hon na čarodějnice – vůbec nebyli součástí něja kého uspořádaného a organizovaného »hnutí«. Ale ve stereotypně vedených útocích na různé školy nalezla katolická církev zidealizovanou odpověď na problémy moderního světa. Je prav da, že na těchto útocích se členové Tovaryšstva Ježíšova nezřídka podíleli. Jistě nebyla náhoda, že doyen ultramontánnů Joseph de Maistre měl otce nesporně jezui tského jména Francois Xavier de Maistre, ani že jeho rodina držela privátní smutek po potla čení Tovaryšstva ve Francii, ani to, že bádání v literárních spisech Josepha de Maistre prová děli v exilu jezuité na půdě petrohradské knihovny (J. Godechot, The Counter Revolution. Do ctrine and Action 1789 – 1804 /1972/, str. 84 – 102). Jezuitský časopis »Civiltá Cattolica« vedl kampaň za zveřejnění seznamu církví a zavržených omylů, a když se pak roku 1864 tento Sylabus objevil, lví podíl na jeho konečném znění měli právě profesoři římské jezuitské koleje. Jeho obsah posléze pilně šířily jezuitské časopisy jako »Stimmen der Zeit« a »Stimmen aus Maria – Lauch« v Německu, »Etudes« ve Francii a »The Month« v Anglii. Do němčiny ho přeložil jezuita Clement Schrader. »Civiltá Cattolica« rovněž vyzývala k veřejné obžalobě amerikanismu a jezuita Camillo Mazzella se podílel na přípravě papežského listu, který na toto volání reagoval. Jezuitský sou hlas s papežskou linií kalil vztahy mezi Tovaryšstvem a americkým farním klérem ještě dlouho ve dvacátém století. V prvních letech devatenáctého století začal německý filozof a teolog Ge org Hermes tvrdit, že myšlenky Immanuela Kanta by mohly být užitečně využity v katolické teologii, za což si později vysloužil odsudek vlivného jezuitského teologa Giovanniho Perrona. A když bylo třeba potlačit moderní biblickou exegezi, byl to opět uznávaný jezuitský biblista, Němec Karl Josef Cornely, kdo spolupracoval na vydání encykliky »Providentissimus Deus« z roku 1893. Hlavní papežská reakce na modernizační akademické trendy spočívala v důsledném příklo nu ke scholastickému myšlení Tomáše Akvinského. Jak se pravilo v encyklice »Aeterni patris« z roku 1879, nyní, když se všude objevují »falešné závěry týkající se božských i lidských zá ležitostí«, moudrost Akvinského je navýsost potřebná: »[Svatý Tomáš] tak jako slunce hřál svět svými schopnostmi a naplnil ho leskem svého učení.« Akvinský se stal vzorem, který měli pravověrní teologové následovat, což bylo v plné shodě s tím, co jezuité jako Matteo Liberato re, svého času šéfredaktor listu Civiltá Cattolica, už léta hlásali. Když byl roku 1909 založen Pontifikální biblický institut, který měl za úkol střežit teologickou pravověrnost, v jeho čele stanuli právě jezuité.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 244 – 247).

28.3 Papežská neomylnost Několik let po Syllabu se projevila moc jezuitů nad Vatikánem ještě silněji, když bylo na jejich popud vyhlášeno dogma o papežské neomylnosti. Bílek píše: „Avšak hlavní vítězství nade všemi ostatními rozumnějšími směry v katolické církvi slavily zásady jezuitů na vatikánském církevním sněmu, který byl slavnostně zahájen v Římě dne 8. prosince 1869. Na něm bylo jezuitské učení o papežské neomylnosti prohlášeno dne 18. července 1870 za článek víry, i když ještě den před tím 56 biskupů v čele s arcibisku pem pražským před tímto neuváženým a nebezpečným krokem papeže písemně varovali.“ (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 315). „Dalo se předpokládat, že Tovaryšstvu bude ultramontánní směřování církve vyhovovat. Na Prvním vatikánském koncilu nebyli sice jezuité hojněji zastoupeni, ale jejich vliv – mimo jiné díky papežovu osobnímu teologovi Johannu Franzelinovi a generálu řádu Pieteru Beck 724


SVAZEK 4

Kapitola 28

xovi – byl jednoznačný. Po pravdě řečeno, mnozí jezuité hájili myšlenku papežovy neo mylnosti už po dlouhá staletí – už do Diega Laíneze na Tridentu –, a tak bylo asi zcela po chopitelné, že to byl právě Giovanni Perrone, profesor dogmatiky na římské jezuitské koleji, kdo připravoval první náčrt prohlášení o neomylnosti. Zarytější odpůrci papežské neo mylnosti, jako například anglický historik John Acton nebo mnichovský teolog Johann Ignaz von Döllinger, vyslovili podezření, že Tovaryšstvo Ježíšovo bylo hlavním podněcovatelem vy hlášení tohoto dogmatu.“(J. Wright: Jezuité, misie..., str. 241). Brugerette napsal, že toto dogma „nastolilo tragické roky 1870 – 1871, které přivedli Francii do zármutku. Takovým způsobem zazářila veliká křesťanská naděje.“ Tentýž spisovatel dodává: „Člověk by mohl říci, že během první poloviny roku 1870 ve Francii už nebyla francouzská církev. Byla v Římě, měla plno práce na všeobecném koncilu, který Pius IX. právě svolal do Vatikánu…“ „Podle monsignora Piea se toto francouzské duchovenstvo úplně »zbavilo své vlastní veškeré cti, mravních zásad a francouzských či gal ských svobod.«“ Biskup Poitiers pokračuje tím, že to bylo učiněno jako oběť zásadě autority, zdravého učení a lidských práv. To všechno padlo pod nohy vládnoucího pontifika, stalo se jeho trůnem a zazněla hlásná trouba: „Papež je naším králem, naším příkazem není jenom jeho vůle, ale našimi zákony jsou jeho přání.“ (J. Brugerette: Le pretre francais et la societe contemporai ne; I., str. 221, 223). Je zřejmé, že se jednalo o odevzdání celého „národního“ duchovenstva do rukou římské kurie a v důsledku toho o poddanost francouzských katolíků do vůle cizího despoty. Ten se pod pláštíkem dogmatu nebo morálky chystal na ně uvalit své politické směrnice bez jakékoli opozice. To, že Matka církev půjde touto cestou, se dalo do jisté míry očekávat, neboť již roku 1854 vyšla dne 8. prosince papežská bula Ineffabilis Deus, která „v jediném gestu spojovala unikátní postavení katolické církve se svrchovaností papeže: »Jestliže by si tedy někdo (Bůh ať tomu zabrání!) svobodně osoboval smýšlet odlišně od toho, co jsme My definovali, ať ví a sezná, že svým vlastním úsudkem sebe sama zavrhuje; že ztroskotal ve víře; že se odděluje od církve a není s ní v jednotě.« (Ineffabilis Deus, 8.12.1854).“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 241). Papež ex cathedra „»s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů«. ...Jestliže tedy papež prostřednictvím svého nejvyšší ho učitelského úřadu předkládá něco »k věření jako zjevené od Boha« a jako Kristovo učení, »jsou věřící povinni... k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností«. To zna mená, že doktrinální rozhodnutí vyhlášené papežem ex cathedra je závazné pro všechny řím ské katolíky od Glasgowa po Mexico City a Soul.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 238). Jezuité dali tak celému důrazně najevo, že trvají na přirozené a údajně i zákonité svrchované autoritě a moci papeže nad celým světem. Liberální katolíci marně protestovali proti tomuto nehoráznému nároku „Svatého“ stolce diktovat své zákony ve jménu Ducha svatého. Brugerette nás informuje o tom, že jejich před stavitel, M. de Montalembert, vydal v časopise Gazette de France článek, ve kterém mohutně protestuje proti těm, kteří „obětují spravedlnost a pravdu, rozum a dějiny modle, kterou si po sadili do Vatikánu.“ (J. Brugerette: Le pretre francais et la societe contemporaine; I., str. 221, 223). Několik známých biskupů jako například otec Hyacinthe Loyson a Gratry zastávalo stejný názor. Otec Gratry řekl: „Otiskl čtyři dopisy monsignorovi Deschamps za sebou. V nich ne 725


SVAZEK 4

Kapitola 28

hovoří pouze o historických událostech, jakými bylo odsouzení papeže Honoria, který se pod le něho protivil papežské neomylnosti, ale zároveň ostře a rozhořčeně odsoudil předsta venstvo katolíků za to, že pohrdá pravdou a promyšlenou bezúhonností. Jeden z nich, kandi dát na doktorát z teologie se dokonce odvážil před pařížskou fakultou obhajovat falešné de kretály a tvrdit, že »to není odporný podvod«.“ Gratry dodává: „Ještě dnes se uvádí, že odsou zení Galilea přišlo právě včas.“ „Vy, muži malé víry s bídným srdcem a nečistou duší! Vaše triky budí pohoršení. Toho dne, kdy se nad světem vynořila velká přírodní věda, jste ji zavrhli.“ „Nedivte se, jestliže lidé dříve než vám odpustí, od vás očekávají vyznání, pokání, hlubokou lítost a nápravu vašich chyb.“ (Otec Gratry, citace od J. Brugerettea, opak. citace, str. 229). Není třeba říkat, že jezuité, podněcovatelé Pia IX. a všemocná síla koncilu, neměli ve chví li, kdy se jim téměř podařilo dosáhnout cíle, který si vytýčili na Tridentském koncilu v polovi ně 16. století ani nejmenší zájem o vyznání, pokání, zpokornění nebo nápravu. Již tenkrát Lai nez podporoval myšlenku papežské neomylnosti, ta však našla uzákonění až o dvě stě let poz ději. Jednalo se tedy pouze o posvěcení záměru, který byl stejně starý jako samo papežství na dogma. Až doposud nebyl žádný koncil ochoten je potvrdit, ale právě teď se zdálo, že je ta vhodná chvíle. Kromě toho jezuité trpělivě připravovali duchovenstvo na to, aby se vzdalo svých posledních svobod. Než byl svolán koncil, hrozilo časné papežské moci bezprostřední zhroucení, což si podle ultramontanistů vyžadovalo upevnění duchovní autority. To byl rozho dující argument, a proto „papežská diktatura“ Řehoře VII. – zásada středověké teokracie – zví tězila přímo uprostřed 19. století! Nové dogma posvětilo zejména všemohoucnost tovaryšstva v římskokatolické církvi. „Pod pláštíkem jezuitů, kteří se usadili ve Vatikánu, protože je světská moc vyvrhla ze svých svobodných zemí jako spolek zločinců, usilovalo papežství o nové cíle. Tito ďábelníci, kteří udělali z evangelia divadlo slzí a krve a zůstávali nejhoršími nepřáteli demokracie a svo body myšlení, vládli římské kurii. Všechno jejich snažení se soustředilo na zachování jejich zhoubné převahy a hanebného učení.“ „Oddaní svému cíli dosáhnout extrémní centralizace, neústupní apoštolové teokracie jsou uznáváni jako páni současného katolicismu a svou pečeť tisknou na jeho teologii, jeho ofici ální zbožnost a podvodnickou politiku.“ „Opravdoví vatikánští fanatici všechno podněcují, všemu vládnou, všechno pronikají a infiltrují. Jsouce »informováni« zavedli jakoby vládní systém, jsou však stále věrní kasuistice (chytráckému překrucování), která, jak prokázala historie, dosáhla skutečné nesmrtelnosti a inspirovala Pascalovy stránky o nezapomenutelné frašce. Pomocí Syllabu z roku 1864, který oni sami vymysleli, vyhlásil Pius IX. válku všemu svobodnému myšlení a o několik let později posvětil dogma o neomylnosti, které je skutečným historickým anachronismem a které moderní vědu vůbec nezajímá.“ (Louis Roguelin: LÉglise chretienne primitive et le catholi cisme; Paříž, Maurice Boivent, 1927, str. 79–81). Pro ty čtenáře, kteří by, ačkoli je to nepravděpodobné, stále chtěli v těchto právě citovaných řádcích vidět jenom zlomyslné zveličování a zneuctívání jezuitů, nemůžeme udělat nic lepší ho než uvést potvrzení o pravdivosti těchto faktů z nejortodoxnějšího pera M. Daniela– Ropse. Navíc má ještě větší váhu tím, že bylo publikováno v roce 1959 pod názvem Znovuzavedení Tovaryšstva Ježíšova v jezuitském spise Etudy. To, co čteme, je tedy oprav dová obrana:

726


SVAZEK 4

Kapitola 28

„Z mnoha důvodů měla reorganizace Tovaryšstva Ježíšova obrovský historický význam. Svatý stolec znovu objevil, že je tato věrná skupina nezměrně oddaná své věci i tomu, co mělo již brzy následovat. Mnoho otců mělo během následujícího století a až dodnes diskrétně, ale významně ovlivňovat určité strategické kroky Vatikánu. V Římě bylo dokonce možno zaslech nout přísloví: Jezuité jsou stojánkem papežova pera. Jejich vliv se projevil zejména v záleži tosti uctívání svatého srdce a při vyhlašování dogmatu o neposkvrněném početí, při vydání Syllabu i při definování »neomylnosti«. Skupina »Civilta Cattolica«, kterou založil neapolský jezuita Carlo Curci, měla odrážet papežovo myšlení během téměř celého pontifikátu Pia IX.“ (Daniel–Rops: Le Retablissement de la Compagnie de Jesus; Etudes, září, 1959). To je dostatečně jasné vyznání. Není třeba uvádět, že jezuité, v Římě všemocní, a to díky svému duchu i organizaci, se chystali stále víc a víc zatahovat papežství do mezinárodní politiky, jak napsal M. Louis Roguelin: „Protože římská církev ztratila svou časnou moc, využívala každé příležitosti k tomu, aby opakovanými diplomatickými výpady znovu získala půdu, kterou byla přinucena vy klidit. Jejím chytře maskovaným plánem je totiž rozdělovat, aby mohla vládnout, proto se sna žila každý konflikt obrátit ve svůj prospěch. Podle plánu Loyolových cílů velmi podpořilo dogma o papežské neomylnosti činnost Sva tého stolce. Jaký to mělo význam můžeme měřit na základě skutečnosti, že většina států má ve Vatikánu akreditované velvyslance. Pod zástěrkou dogmatu a morálky, neboli plánů, které ve své podstatě popírají neomylné Slovo, dnes papež disponuje neomezenou mocí nad svědomím věrných katolíků. Proto ve 20. století vidíme, jak se Vatikán aktivně zapojuje do vnitřní i zahraniční politiky různých zemí, a dokonce jim i vládne prostřednictvím katolických stran. A co víc, uvidíme, jak podporuje muže »prozřetelnosti«, jakými byl například Mussolini a Hitler, kteří díky pomoci Vatikánu rozpoutali ty nejstrašnější katastrofy.“ Kristův náměstek neboli papež se rozplývá uznáním nad službami tohoto jezuitského společenství, které pro něho tak těžce a dobře pracuje. Tito „synové satana“, jak je označili někteří stateční kněží, jsou celí poskvrnění¨. Ale naproti tomu se mohou pochlubit srpnovým doporučením o naprosté spokojenosti, které jim udělil papež S.S., Pius XII. Ten měl za zpo vědníka, jak už víme, německého jezuitu. V tomto doporučení, které otiskl časopis La Croix 9. srpna 1955 čteme: „Církev si nepřeje žádné jiné pomocníky než ty z tovaryšstva… Ať se synové Loyoly stále snaží jít ve šlépějích svých předchůdců…“ Dnes, stejně jako včera, dělají přesně totéž, avšak pouze k velikému neštěstí národů.

28.4 Nové protesty proti jezuitům Syllabus a hlavně drzé vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti mělo za následek nové vlny bouří nespokojenosti a protestů proti jezuitskému řádu. 22. září 1870 za německo–francouzské války vtrhlo italské vojsko do Říma. Tento poslední zbytek církevního státu byl přičleněn k novému italskému království a 26. ledna 1871 se Řím stal hlavním městem Itálie. Veškerý papežský majetek byl zabrán, kromě vatikánského území s palácem Vatikán, Laterán a vilou Gastel Gandolfo. V těchto objektech byla papeži zaručena úplná svoboda. K jeho arcibiskupům v té době patřil i arcibiskup pražský, kníže Sch warzenberg. 727


SVAZEK 4

Kapitola 28

31. července 1870 po vyhlášení neomylnosti rozvázalo konkordát s Římem na protest Ra kousko, ale jezuity ponechalo na svém území dál. Dokonce poskytovalo azyl i jezuitům vy hnaným z Německa. Proti tomu se Čechy a Slezsko bouřily a protestovaly. Dogma o neomylnosti nebylo přijato ani v Bavorech, kde protestovali i katoličtí profeso rové teologie na mnichovské univerzitě. Na základě vládního schválení byli jezuité z Bavorska opět vyhnáni. V německé říši císař Vilém a kancléř Bismarck poznali v neomylnosti papeže veliké nebez pečí pro samostatnost mladého německého státu. V roce 1872 vzniklo mnoho obranných záko nů a současně bylo tovaryšstvo i se všemi příbuznými organizacemi, řády a spolky opět vy hnáno z Německa se zákazem náboženské činnosti. A protože jezuité opět nařízení ignorovali, byli 20. května 1873 dalšími zákony znovu vyhnáni a kromě nich i Kněží sv. Ducha a Společnost Srdce Ježíšova. Němečtí jezuité se pak obrátili do Francie, Belgie, Ameriky a do Anglie, kam roku 1885odcestoval za Bismarckova kulturkampfu například také jezuita Hein rich Pesch (*1854 – †1926), „kde zahájil svůj ostrý boj za zlepšení životních podmínek liverpoolského, londýnského a manchesterského dělnictva.“ (J. Wright: Jezuité, misie..., str. 251).

728


SVAZEK 4

Kapitola 29

Kapitola 29

Jezuité ve Francii od roku 1870 do roku 1885 29.1 Taktika jezuitů ve Francii

Z

hroucení Říše by mělo zdánlivě ve Francii vyvolat reakci proti ultramontánnímu duchu. Ale nedošlo k tomu, jak to dokládá Adolphe Michel:

„Když se 2. prosince trůn zřítil do bláta u Sedanu a Francie byla definitivně poražena, když se v roce 1871 v Bordeaux sešlo Shromáždění, které otálelo vstoupit do Versailles, byla katolická strana ještě drzejší než kdy jindy. Ve všech katastrofách, které dopadaly na vlast mluvila jako pán. Kdo by si nepamatoval na troufalé projevy jezuitů a jejich nestoudné vy hrožování během těchto posledních několika let? Podobně jako jistý otec Marquigny vyhlásil veřejný pohřeb zásad roku ´89 nebo M. de Belcastel ze své vlastní vůle zasvětil Francii posvě cenému srdci, tak jezuité vztyčili chrám na pahorku Montmartre v Paříži a vzepřeli se tím revoluci. Biskupové Francii našeptávali, aby vyhlásila válku Itálii, aby mohla být znovu na stolena časná moc papeže…“ (Adolphe Michel: Les Jesuites, str. 72,73). Gaston Bally velmi dobře vysvětluje důvod, proč došlo k očividně paradoxní situaci: „Bě hem převratu se jezuité jako ostatně vždycky rychle stáhli do své díry a nechali republiku, ať se ze své bryndy dostane, jak nejlépe umí. Když ale byla vykonána většina práce, když bylo naše území zbaveno pruské invaze, znovu černá invaze vylezla a začala »tahat kaštany z ohně.« Země se právě probouzela z jakési noční můry, ze strašlivého snu, a to byla právě pří hodná chvíle ujmout se panikou posedlých davů.“ (Gaston Bally: Les Jesuites, str. 101). Nestává se to však po každé válce? Je nepopiratelnou skutečností, že veliké občanské kata strofy byly pro římskokatolickou církev vždy velikým přínosem. Smrt, bída a utrpení všeho druhu podněcovala davy k tomu, že vyhledávaly klamnou útěchu ve zbožných úkonech. Tímto způsobem ze samotných obětí sílila, pokud se přímo nezvětšovala, moc lidí, kteří tyto kata strofy uváděli do chodu. Pokud se toho týče, měly obě světové války stejné následky jako válka roku 1870. Francie byla tehdy dobyta. Na druhé straně Tovaryšstvo Ježíšovo dosáhlo úžasného vítěz ství v roce 1873, kdy byl přijat zákon, umožňující výstavbu baziliky Nejsvětějšího Srdce na návrší Montmartre. Tento kostel, o kterém se říkalo, že má být „národním přáním“, měl kru tou ironií být kamenným monumentem vítězství jezuitství přesně na tom místě, kde začalo svou existenci. Na první pohled by se mohlo toto vzývání nejsvětějšího Ježíšova srdce, tolik vy chvalovaného jezuity, ačkoli ve své podstatě modlářské, jevit zcela nevinně. Zdání nevinnosti však náhle odhaluje tvář velikého nebezpečí, když si povšimneme, v jaké situaci se Francie nacházela. Na jedné straně pád království a touha po republice, na druhé straně hlasy po obno vení monarchie. Duchovenstvo z pozadí podněcované jezuity si přálo monarchii, lidé si přáli republiku nebo monarchii bez duchovenstva, moderní a pevnou. Zmatek a nejednota v názo rech zmítaly každým kouskem Francie. Nikdo nechtěl udělat první krok. Zodpovědnost za stát byla obrovská. Jednali pouze jezuité. Řád tovaryšstva opět uváděl své síly do pohybu. „Abychom si uvědomili nebezpečí,“ napsal Gaston Bally, „musíme se podívat pod pozlátko, být svědky manipulace s dušemi a pochopit cíl jejich různých spolků: Bratrstva Ustavičného zbožňování, Bratrstva Čestné stráže, Apoštolátu modlitby, Odškodňujícího společenství atd. 729


SVAZEK 4

Kapitola 29

atd. Zdá se, že bratrstva, spolky, apoštolové, misionáři, věřící, zélóté, čestné stráže, obnovite lé, prostředníci a další svazy Nejsvětějšího srdce zamýšlejí výhradně, jak je k tomu vyzvala mademoiselle Alacoque, sjednotit svou úctu k devíti chórům andělů. Takže ve skutečnosti hlasy po „spáse Říma a Francie“ nejsou zdaleka tak nevinné. „Bratrstva mnohokrát vyhlásila své cíle. Nemohou mne osočit z pomluv, protože budu pou ze citovat několik úryvků z jejich nejprůhlednějších prohlášení a seberu jejich vyznání.“ „Veřejné mínění bylo šokováno poznámkami otce Oliviera, když byly pohřbívány oběti dobročinného bazaru. Mnich v katastrofě viděl pouze další důkaz božské laskavosti. Bůh byl zarmoucen našimi »chybami« a jemně nás vyzval, abychom se napravili. Vypadalo to nehorázně. Výstavba baziliky na Montmartre byla důsledkem stejné »myš lenky«, na to se však zapomnělo.“ (Gaston Bally: Les Jesuites, str. 107, 108).

29.2 Hřích revoluce Co bylo tedy tím strašlivým hříchem, který měla Francie vyznávat? Již zmíněný autor od povídá: „….REVOLUCE.“ Ona revoluce, kterou naplánovaly a vyprovokovaly jezuité. A pro tože nebyli v revoluci odhaleni jako její strůjci, mohli nyní hrát další část naplánované poli tiky. Ukazovaly na revoluci jako na hřích celého národa, který je nutný si odčinit, přinést nové „uspokojující, utišující oběti nebi“, a tak se od revoluce očistit. Všude jezuité prosazovali ná zor, že tragédií národa a příčinou rozhněvaného nebe se stala revoluce. To je ten odporný zločin, který si musíme „odpykat“. „A bazilika Nejsvětějšího srdce symbolizuje pokání Francie (Sacratissimo cordi Jesu Gal lioe poenitens et devoter); vyjadřuje také naše pevné odhodlání napravit spáchané zlo. Je to památník odpykání a odškodnění …“ (Gaston Bally: Les Jesuites, str. 109). Hymnou „morálního“ řádu (jiní nesprávně píší morálního pořádku) se stalo: „Zachraň Řím a Francii ve jménu Nejsvětějšího srdce Páně.“ „Tak jsme mohli doufat proti všem nadějím,“ napsal jezuitský otec Brugerette, „že od »uti šeného nebe« jsme mohli dříve nebo později očekávat velkou událost obnovy řádu a záchrany vlasti.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 10). Zdá se však, že „nebe“ rozzlobené na Francii plnou lidských práv, nebylo vztyčením zná mé baziliky dostatečně „utišeno“. Z dýmovnice se kouřilo, protože „obnova řádu“ nebo spíše obnova projezuitské monarchie postupovala pomalu. Tentýž autor podává následující vysvět lení: „I když se mohou velkolepé přehlídky katolické víry v letech po válce po roce 1870 jevit pů sobivě, ztratili bychom postřeh, kdyby francouzská společnost tohoto období byla souzena pouze na základě této vnější zbožnosti; postrádali bychom také ducha psychologie a byli bychom mimo pravdu. Jestliže přímou odpovědí celé společnosti bylo probuzené náboženské hluboké cítění, jak to, že svou víru vyjadřovala povrchními, impozantními poutěmi, které or ganizovali biskupové, a zdánlivou upřímností mší v kostelech… Aniž bychom chtěli nějakým způsobem snížit význam náboženského hnutí ve Francii, které způsobily dvě války v letech 1870 a 1914, které pak vyvolalo takové vysoké naděje, musíme nicméně přiznat, že toto oživení víry nemělo ani hloubku ani rozsah, který by pravá ná boženská obnova měla mít. …

730


SVAZEK 4

Kapitola 29

Neboť i tehdy se francouzská církev skládala nejen z tisíců věřících a odpůrců, ale také z obrovského zástupu lidí, kteří byli katolíky pouze podle jména, ale ne z přesvědčení. Ná boženské obřady byly vykonávány ne z přesvědčení, ale spíše ze zvyku… Brzy na to se zdálo, že Francie lituje nešťastného kroku, který ji přivedl k rozhodnutí po slat katolickou většinu do Národního shromáždění, neboť o pět měsíců později při doplňova cích volbách 2. července jejich postavení převrátila. Toho dne měla země zvolit 113 poslanců. Pro katolíky byla to absolutní porážka a vítězství pro 80 až 90 republikánů. Celé volby měly nakonec po sečtení hlasů charakter republikánské a protikatolické opozice. Bylo by dětinské nalhávat si, že nebyly výrazem pocitů a přání celé společnosti.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 10 až 14). Jezuitský otec Brugerette, když hovoří o velkých poutích, které byly v té době organizová ny pro „pozvednutí země“, připouští, že byly příčinou „nějakých chyb a výstřelků“, které vzbu dily podezření u „odpůrců církve“. Poutě byly pro ně zábavou, kterou duchovenstvo organizovalo v zájmu obnovy monarchie ve Francii a papežské moci v Římě. A postoj, kterou k těmto dvěma cílům zaujalo ducho venstvo, bude vypadat jako ospravedlnění na obvinění, které přišlo z nenáboženského tisku, a na tento účet, jak uvidíme později, bude mohutným popudem k antiklerikalismu. Aniž fran couzská společnost upustí od svých náboženských zvyklostí, které byly během poválečných let skutečně oživeny, bude vzdorovat proti „vládě knězů“, jak ji ocejchoval Gambetta. Hluboko dole si francouzský národ uchoval nepřemožitelný instinkt odporu vůči všemu, co jenom matně připomínalo politickou nadvládu církve. Jako celek tento národ miloval ná boženství, ale děsil se „teokratického“ přízraku, který oživoval opoziční tisk. Nejstarší dcera církve nechtěla zapomenout, že je také „matkou Revoluce.“ (J. Brugerette: Le Pretre fran cais et la societe contemporaine, II, str. 164, 165).

29.3 Další odpor vůči jezuitům A přece se duchovenstvo s jezuity v čele tolik snažilo přesvědčit francouzský národ, aby se zřekl republikánského ducha! „Od té doby, co byl prosazen Fallouxův zákon, jezuité neomezeně rozšiřovali své koleje, kde vychovávali děti vládnoucích středních tříd a je zřejmé, že je velké lásce k republice neu čili… Pokud se jedná o »Stoupence nanebevzetí«, které vytvořil v roce 1845 nesmiřitelný jezui tský otec dÁzon, chtěli dát lidem znovu tu víru, kterou ztratili…“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; Paříž, 1948, I, str. 29). Ale existovala ještě celá řada dalších vzdělávacích spolků, které byly v záviděníhodném rozkvětu: oratoriáni, eudisté, dominikáni třetího řádu, marianité, maristé, které Jules Simon nazývá „druhým dílem“ jezuitů vázaným v oslí kůži a proslulí bratři křesťanských škol, více známí pod lidovým názvem ignoranti, kteří předávali „zdravé učení“ potomkům středních tříd i více než jednomu a půl milionu dětí obyčejných lidí. Ve všech těchto spolcích měli prsty jezuité. V některých byli zastoupeni přímo, v některých nepřímo. Není překvapením, že tato situace postavila republikánský režim do obranného postavení. Zákon, který v roce 1879 navrhl Jules Ferry požadoval odstranit duchovenstvo z Rad pro ve řejné vzdělávání, do kterých se duchovní dostali pomocí zákonů z let 1850 a 1873, Dále navr hoval navrátit státním fakultám výhradní právo odstupňovat akademické hodnosti učitelů. 731


SVAZEK 4

Kapitola 29

Článek 7 tohoto zákona také upřesňuje, že „zúčastňovat se veřejného nebo dobrovolného vyu čování není dovoleno nikomu, kdo patří k jakékoli neautorizované náboženské kongregaci.“ „Ten známý článek 7 si bere přede všemi ostatními za cíl hlavně jezuity. Kněží z děkanství Moret (Seine–et–Marne) tedy vystoupili s prohlášením, že »jsou na straně všech ná boženských společenství, a to včetně ctihodných otců z Tovaryšstva Ježíšova.« »Zaútočit na ně,« napsali, »znamená zaútočit na nás.« …“ Výstižné vyznání! Abbé Brugerette, který napsal tento úryvek, popisuje odboj, jaký katolíci kladli vůči tomu, co nazývá „proradný útok“, ale dodává: „Duchovní si stále nevšímají obrovského pokroku laiků. Dosud ještě nepochopili, že kvůli odboji vůči zásadám roku ´89, ztratili veškerý hluboký vliv na tendence veřejného ducha ve Francii.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 164, 165, 166, 167).

29.4 Vyhnání jezuitů Senát vlivem jezuitských sil článek 7 zamítl, ale Jules Ferry dále upozorňoval na existující zákony týkající se kongregací. „V důsledku toho obsahuje »Journal Officiel« z 29. března 1880 dvě vyhlášky, které naři zují jezuitům rozpuštění, a všem ostatním nedovoleným kongregacím mužů a žen nařizují zís kat během tří měsíců uznání a souhlas se stanovami a právní status…“ Bez odkladu bylo zorganizováno opoziční hnutí. „Církev, hluboce raněná, je znepokojena,“ jak napsal M. Debidour. Po 11. březnu papež Lev XIII. a jeho jezuitský nuncius vyjádřili ža lostný protest. „Nyní jsou na řadě biskupové, aby energicky hájili náboženské řády.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 166, 167). Nicméně Loyolovi synové byly vyhnáni. Ale poslechněme si, co musí (nechtěl-li být také vyhnán) uvést na toto téma otec Brugerette: „Navzdory všemu už jezuité, kteří byli odborníky na opětné vcházení oknem, když byli předtím vyhozeni dveřmi, úspěšně vložili své koleje do správy laikům nebo světským duchovním. Přestože už na těchto kolejích nebydleli, bylo je vi dět, jak několikrát za den přicházejí, aby zde vykonávali své řídící a kontrolní povinnosti.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 176). Jejich podvod však byl odhalen a nakonec byly jezuitské koleje uzavřeny úplně. Celkem byla vyhláška z roku 1879 uplatněna pro 32 kongregací, které se odmítly podřídit právním opatřením. Na mnoha místech bylo vypovězení prováděno vojenskou rukou – „manu militari“ proti odporu hrstky věrných, které shromáždili otcové. Tyto spolky si nejenom od mítly zažádat o právní zplnomocnění, ale odmítly podepsat i prohlášení, kterým se zříkají ja kékoli myšlenky na odpor vůči republikánskému režimu. Takový podpis by býval vyhovoval M. de Freycinetovi, tehdejšímu prezidentovi Rady, který jim byl nakloněn a chtěl je ještě „tolerovat“. Když se řády rozhodly takové formální prohlášení věrnosti podepsat, pozbyl jeho manévr platnosti a M. de Freycinet musel odstoupit z vlády, protože se snažil vyjednat tuto smlouvu v přímém protikladu s přáním parlamentu a ostatních členů vládního kabinetu. Abbé Brugerette komentuje prohlášení, které náboženské řády musely podepsat a které pokládaly za naprosto nepřijatelné: „Toto prohlášení vyžadující úctu k institucím, které si Francie svobodně ustanovila … se 732


SVAZEK 4

Kapitola 29

dnes může jevit jako úplně neškodné a neútočné, když je srovnáváme se slavnostní přísahou věrnosti, kterou od německých biskupů požadoval konkordát z 20. července 1933 mezi Svatým stolcem a Říší. Článek 16: »Před převzetím své diecéze složí biskupové před říšským prezidentem nebo k tomu oprávněným Reichsstatthalterem přísahu věrnosti tohoto znění: »Před Bohem a na svatých Písmech přísahám a slibuji, jak se na biskupa sluší, věrnost ně mecké Říši a státu. Přísahám a slibuji, že budu respektovat vládu založenou na ústavních zá konech a budu k takové úctě vést i své duchovní. Jako je mou povinností, budu pracovat pro dobro a v zájmu Německého státu; při výkonu svaté služby, která mi byla svěřena, se budu snažit zabraňovat všemu, co by bylo pro něj nežádoucí.« (Konkordát mezi Svatým stolcem a Německou Říší).“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 185). Určitě je obrovský rozdíl mezi pouhým slibem nestavět se do opozice francouzskému stát nímu uspořádání a mezi tímto závazným příslibem podporovat nacistický stát. Je to rozdíl stejně tak velký jako rozdíl mezi dvěma režimy, jedním demokratickým a liberálním, který římskokatolická církev tolik nenávidí, a druhým totalitním a násilnicky netolerantním, který si společným úsilím vymohli a nastolili jezuita Franz von Papen, papežův tajný komorník, a monsignore Pacelli, jezuitský nuncius v Berlíně a budoucí Pius XII. Je to znovu Brugerette, kdo poté, co říká, že bylo dosaženo záměru vlády ohledně Tovaryš stva Ježíšova, dále připouští: „Nemohli jsme hovořit o likvidaci zavedených kongregací. Ženské kongregace zůstaly ne dotčeny a stále ještě pracovali kongregace uznané, které byly »pro laického ducha stejně ne bezpečné jako ostatní.« Věděli jsme také, že téměř všechny mužské kongregace vyhnané ze svých budov díky výnosům z roku 1880 se tiše stáhly zpět do svých klášterů.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 185).

29.5 Boj církve o opětné získání moci Ale toto utišení netrvalo dlouho. Záměr státu vybírat daně a dědičná práva na bohatství církevních společenství mezi nimi vzbudil všeobecný protest, protože ani v nejmenším se ka tolíci nehodlali podřídit dědičnému a daňovému právu země. „Organizování odboje měl na starosti výbor pod vedením R.P. Baillyho, »vyznavače nanebevstoupení Panny Marie«, kapu cína Stanislase a vrchního eudisty Le Dorea. Otec Bailly vyvolal v duchovenstvu velké zaní cení, když napsal: »Podobně jako svatý Vavřinec se musí mniši a jeptišky vrátit ke skřipci a šroubům na palce, než aby se vzdali.«“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 196, 191). Jakoby náhodou byl „vyznavač nanebevstoupení panny Marie“ neboli maskovaný, tajný jezuita Bailly hlavním propagátorem, který vybízel k „velkému zanícení“. Pokud jde o skřipec a šrouby na palce, mohli bychom váženému otci připomenout, že tyto mučící nástroje patří k tradici Svatého stolce, nikoli však republikánského státu. Nakonec kongregace zaplatily – asi polovinu toho, co vlastnily – a výše zmíněný abbé při pouští, že „rozkvět jejich díla se tím nenarušil,“ jak si dobře dovedeme představit na základě dřívějších popisů majetku jezuitského řádu. Nemůžeme podrobně rozebírat zákony z let 1880 a 1886, které usilovaly o zajištění neut rálnosti vyznání státních škol neboli „zesvětštění“ (Viz Jan Cotereau: Anthologie des grands 733


SVAZEK 4

Kapitola 29

textes laiques; Fischbacher, Paříž), které je všem tolerantním lidem zcela přirozené, ale řím skokatolická církev je odmítá jako odporný pokus o znásilnění svědomí, což je věc, na kterou si vždy monopolně činila nárok jen ona sama. Mohli jsme očekávat, že za toto tak zvané právo bude bojovat stejně zuřivě jako za své finanční výsady. A tak se také i stalo. V roce 1883 římskokatolická kongregace Indexu prodchnutá jezuitstvím začala bojovně odsuzovat určité učebnice o morálním a občanském učení. Jednalo se samozřejmě o závažnou otázku. Jedním z autorů byl totiž Paul Bert, který se odvážil napsat, že i samotné pomyšlení na zázraky „se musí před kritickou myslí rozplynout!“ Takže více než 50 biskupů vydalo Index s komentáři metajícími kletby. Jeden z nich – monsignore Isoard v pastýřském dopise z 27. února 1883 prohlásil, že „učitelům, rodičům a dětem, kteří odmítají zničit tyto knihy, bude za bráněno přijímat svátosti.“ (Viz Jean Cornec: Laicite; Sudel, Paříž). Také zákony z roku 1886, 1901 a 1904 hlásající, že žádné učitelské místo nesmí být ob sazeno členy žádné náboženské kongregace, zahájily příval protestů z Vatikánu a od „fran couzského“ duchovenstva. I přes protesty se však jezuité svých pozic nevzdávali. Vyučující mnichové a jeptišky se pouze museli „zesvětštit“, což ve skutečnosti nebyl pro ně žádný problém. Jediným kladným výsledkem těchto právních úprav bylo nařízení, že profesoři „tak zvaně svobodných“ škol museli od nynějška osvědčit patřičnou pedagogickou kvalifikaci. To byla dobrá věc, když si uvědomíme, že před poslední válkou navštěvovalo 11 625 základních katolických škol ve Francii na 824 595 žáků. Pokud jde o „svobodné“ koleje a zejména jezuitské koleje, je jejich počet snížen vlivem několika faktorů, které nemají nic společného s právnickými tahanicemi. Nejvyšší postavení univerzitního vzdělání, které uznává většina rodičů a navíc se ani nemění, je hlavním dů vodem jeho stále rostoucí obliby. Kromě toho Tovaryšstvo Ježíšovo „dobrovolně“ snížilo po čet svých škol, čímž ovšem sledovali zase jen své další tajné plány, jejichž cílem bylo získat většího tajného zastoupení na akademické půdě na univerzitách, v parlamentu a v senátu.

734


SVAZEK 4

Kapitola 30

Kapitola 30

Jezuité, generál Boulanger a aféra Dreyfus 30.1 Francouzští duchovní v politice

N

epřátelství, se kterým zbožná strana na konci 19. století předstírala, že je obětí repub likánského státu, se neobešlo bez ospravedlňování, ačkoliv toto nepřátelství nebo přesněji nedůvěra byla ještě vyhrocenější. Ve skutečnosti, podle otce Brugerettea, se opozice duchovenstva vůči režimu, který si Francie svobodně zvolila, projevovala při každé příleži tosti. V roce 1873 ztroskotal pokus o znovunastolení monarchie s hrabětem Chambordem. Ne zdařil se i přes silnou podporu duchovenstva, protože tvrdošíjně odmítal přijmout trojba revnou vlajku, která byla podle něho symbolem revoluce. „I když za moc nestojí, zdá se, že katolicismus je svázán s politikou nebo s určitým druhem politiky… V katolických oblastech Západu a Jihu se předávala věrnost vůči monarchii z gene race na generaci stejně tak ve starých šlechtických rodinách, jako u středních tříd a oby čejných lidí. Toužili po domově starodávného a zidealizovaného režimu, vykresleného ve středověkém eposu, a k této tesknotě se pojila přání horlivých katolíků, jejichž hlavním záj mem byla záchrana náboženství, a seskupili se za Veuillotem s všeobecně uznávanou a zbožnou královskou rodinou Chambordů, kteří byli považováni za vládu, která by byla pro církev nejvýhodnější. Ze spojení těchto politických a náboženských sil se zrodil v napjaté po válečné situaci jakýsi zpátečnický mysticismus, který výtečně vykreslil monsignore Pie, biskup z Poitiers, který ho zároveň v církevním světě nejlépe ztělesnil: »Francie, která očekává velké ho vůdce a volá po pánovi… opět obdrží od Boha ‘žezlo světa, které jí na chvíli vypadne z ru kou’ toho dne, kdy zase znovu pozná, jak se padá na kolena«.“ (Adrien Dansette: Histoire re ligieuse de la France contemporaine; Ed. Flammarion, II, str. 37, 38). Tento obraz, který popsal katolický historik, je významný. Pomáhá k pochopení dějů, které následovaly o několik let později po neúspěšném pokusu o restauraci roku 1873. Tentýž katolický historik popisuje politický postoj duchovních té doby následujícím způso bem: „V době voleb se kostelní kněžiště stala centrem reakčních kandidátů. Kněží a úřadující ministři si tady dělají svou volební propagandu, očerňují Republiku a její nové vyučovací zá kony, prohlašují, že ti, kteří hlasují pro volnomyšlenkáře, pro současnou vládu nebo pro svo bodné zednáře, které popisují jako »bandity,« »ničemy« a »zloděje«, jsou vinni smrtelným hříchem. Jeden hlásá, že snáze bude odpuštěno cizoložnici než těm, kteří své děti posílají do světských škol. Další zase říká, že je lepší uškrtit dítě než podporovat režim. Třetí tvrdí, že od mítne udělit poslední svátosti těm, kteří hlasují pro stoupence režimu. Jsou vynášeny hrozby, je uvalen bojkot na zboží republikánů a proticírkevních obchodníků. Strádajícímu lidu je od mítnuta jakákoli pomoc a dělníci jsou rozptýleni.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 46, 47). Tyto výstřelky duchovních, na které měl stále větší a větší vliv jezuitský ultramontanismus, nejsou vůbec přijatelné z toho důvodu, že pocházejí „od duchovních, kteří jsou placeni vlá dou, protože stále ještě platí konkordát.“ Také většina veřejného mínění neprojevuje pod tímto nátlakem na svědomí vůbec žádné nadšení, jak píše již zmíněný spisovatel: 735


SVAZEK 4

Kapitola 30

„Jak jsme viděli, francouzský lid jako celek je lhostejný k náboženským záležitostem a ne můžeme zaměňovat tradiční rodové zachovávání náboženských praktik za opravdovou víru… Skutečností je, že politická mapa Francie se shoduje s její mapou náboženskou… můžeme říci, že v oblastech, kde je víra silná, hlasuje francouzský lid pro katolické kandidáty, všude jinde vědomě hlasují pro proticírkevní poslance a senátory… Nepřejí si klerikalismus, který je církevní autoritou ve věcech politiky a je běžně nazýván »vládou knězů«. Velkému množství katolíků stačí již ta skutečnost, že kněz, tento otravný člověk, zasahuje prostřednictvím poučování v kázáních a pomocí zpovědi do chování svých věrných, kontroluje jejich myšlenky, pocity, činy, radí, co mají jíst a pít, zasahuje dokonce i do intimností manžel ského života. Tito lidé mají v úmyslu alespoň omezit jeho působnost tím, že si zachovají svou nezávislost jako občané.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporai ne; II, str. 47–48). Rádi bychom i dnes viděli, aby byl při životě stejný duch nezávislosti.

30.2 Boulanger – oblíbenec Říma I když to byl názor „velkého množství katolíků,“ ultramontanisté (obhájci papeže) se ne vzdávali a dál využívali každé příležitosti v boji proti nenáviděnému režimu. Na chvíli se do mnívali, že našli „muže prozřetelnosti“ v osobě generála Boulangera, ministra války z roku 1886, který poté, co výjimečně dobře zorganizoval svou osobní volební kampaň, vypadal jako budoucí diktátor. M. Adrien Dansette napsal: „Mezi generálem a katolíky platila tichá dohoda, která vyšla najevo během léta… Také uzavřel tajnou smlouvu s královskými členy parlamentu jako např. baronem de Mackau a hrabětem de Mun, věrnými obhájci církve ve Shromáždění… Flegmatický ministr vnitra Constans vyhrožuje, že ho uvězní a 1. dubna kandidát na diktá tora prchá se svou milenkou do Bruselu. Od této chvíle »Boulangerismus« prudce upadá. Francii nezasáhl, země se zotavuje … Ve volbách 22. září a 6. října 1889 je »Boulagerismus« rozdrcen…“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 114). Z pera téhož historika se můžeme dočíst také o tom, jaký postoj zaujal k tomuto dobro druhovi tehdejší papež, Lev XIII., který vystřídal v roce 1878 Pia IX., papeže, který vydal Syllabus a který předstíral, že francouzským věrným katolíkům radí, aby se připojili k repub likánskému režimu: „V srpnu (1889) se německý velvyslanec ve Vatikánu vychloubal, že papež vidí v generálovi (Boulangerovi) muže, který porazí Francouzskou republiku a znovu nastolí trůn. Můžeme si přečíst článek, ve kterém »pozorovatel Říma« předvídá, že kandidát na diktátora se chopí moci a že církev z toho bude mít ohromný zisk… Generál Boulanger vyslal do Říma jednoho ze svých bývalých úředníků s dopisem pro Lva XIII., ve kterém papeži slibuje, že toho dne, kdy bude ve svých rukou třímat meč Francie, udělá vše, co je v jeho silách, aby byla plně uznána práva papežství.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 114). Takový byl tento projezuitský papež. Nekompromisní duchovní se vzpírali jeho domnělé přemíře „liberalismu“. Ovšem ve skutečnosti vůbec nechápali, že to byla zase jen další taktika jezuitů, jak infiltrovat novou Republiku, oslabit její hybné páky a zlikvidovat její postavení!

736


SVAZEK 4

Kapitola 30

Boulangeristická krize jasně ukázala na činnost, kterou osnovali náboženské strany proti světské Republice pod pláštíkem nacionalismu. Ale bezbarvá povaha hlavního aktéra a zá roveň odpor většiny národa znemožnil tento pokus i přesto, že měl všemožnou a silnou agitaci tajných jezuitů. Nicméně ukázalo se, že šovinistické taktiky jsou celkem účinné, a to zvláště v Paříži. A měly být znovu použity při jiné, lepší příležitosti. Ta nastala nebo byla vyprovoková na? V čele tohoto hnutí byli samozřejmě Loyolovi učedníci. „Jejich přátelé jsou zde,“ napsal M. Pierre Dominique, „pobožnůstkářská šlechta, buržoazie, která odmítá Voltairea a mnoho důstojníků. Budou působit zejména na armádu a výsledkem bude známý spolek »meč a kropáč svěcené vody« “. Jezuité pochopili, že monarchie se už těžko vrátí. Okamžitě zvolili nový plán. V roce 1890 už neovládají svědomí francouzského krále, ale generálního štábu, nebo alespoň jeho vůdce. Tehdy „náhle“ propuká „aféra Dreyfus, opravdová to občanská válka, která rozděluje Francii na dvě části.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 239). Katolický historik Adrien Dansette shrnuje začátek aféry takto: „22. prosince 1894 je kapi tánovi dělostřelectva Alfredovi Dreyfusovi prokázáno obvinění z vlastizrady, je odsouzen k deportaci na doživotní vězení a propuštěn z armády. O tři měsíce dříve totiž objevila naše vý zvědná služba na německém velvyslanectví seznam několika dokumentů, které souvisejí s naší národní obranou. Odhalila podobnost mezi písmem kapitána Dreyfuse a písmem na tomto se znamu. Generální štáb okamžitě zvolal: »Je to on, vždyť je to Žid.« Jako obžaloba jim poslou žila pouze tato domněnka, i když neměla psychologický podklad (Dreyfus měl dobrou pověst, byl bohatý a vedl spořádaný život). Přesto je tento nešťastník uvězněn a vojenským tribunálem odsouzen po vyšetřování tak rychle a předpojatě, že rozsudek byl určitě stanoven již předem… Ale po uvěznění Dreyfuse došlo v generálním štábu k dalším únikům informací a velitel Picquart, šéf výzvědné služby po červenci 1895 se dozvídá o jistém plánu nazývaném »Petit bleu« (Expresní dopisy) mezi německým armádním atašé a francouzským velitelem (ma ďarského původu) Esterhazym. Byl to muž se špatnou pověstí, který necítil vůči zemi, která jej adoptovala, nic než nenávist a pohrdání. Ale důstojník výzvědné služby, velitel Henry, přidává do Dreyfusovy složky – jak uvidíme později – falešný dokument, na kterém by židovského dů stojníka rozdrtil, kdyby byl pravý. Také vymazává a přepisuje jméno Esterhazy na »Petit bleu«, aby vzbudil dojem, že dokument byl padělán. Tak upadl Picquart v listopadu 1896 v nemilost.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 263– 264).

30.3 Esterhazy – podezřelý muž Odstranění šéfa výzvědné služby je snadno pochopitelné: Přespříliš se snažil rozptýlit na hromaděnou temnotu. Nejdůvěryhodnější svědectví nalézáme v knize Carnets de Schwartzkoppen, vydané po jeho smrti v roce 1930. Její autor, dříve první armádní atašé na německém velvyslanectví v Paříži, obdržel tajné dokumenty o francouzské národní obraně od Esterhazyho, nikoli od Dreyfuse! Již nějakou dobu předtím, v červenci se Picquart domníval, že nadešel čas varovat dopi sem šéfa generálního štábu, který byl tehdy ve Vichy, o svém podezření na Esterhazyho. K prvnímu setkání došlo 5. srpna 1896. Generál de Boisdeffre souhlasil se vším, co dosud

737


SVAZEK 4

Kapitola 30

Picquart ve věci této aféry udělal a dal mu svolení pokračovat dál v pátrání. Ministr války, generál Billot, byl po srpnu o Picquartově podezření informován stejně tak. I on uznal Picquartovy prostředky za správné. „Esterhazy, kterého jsem už pustil z hlavy, se snažil dostat se na místo ministra války a využíval přitom svých styků s poslancem Julesem Rochem, a podle všeho se pokoušel znovu se dostat se mnou do kontaktu a napsal několik do pisů ministrovi války a také jeho pobočníkovi. Jeden z jeho dopisů byl dán Picquartovi, který si poprvé uvědomil, že jeho písmo se shoduje s písmem na »seznamu«! Ukázal fotografii toho to dopisu Du Patyovi a Bertillonovi, aniž by jim samozřejmě řekl, kdo jej psal… Bertillon řekl: »To je přece písmo jako na seznamu!« “ (Les Carnets de Schwartzkoppen; Rieder, Pa říž, 1933, str. 147, 148).

30.4 Dreyfusova nevina – aféra vojenského tribunálu „Jakmile Picquart pojal podezření, že Dreyfusova obžaloba se rozpadává, rozhodl se na hlédnout do »malého svazku«, který dostali pouze soudcové. Dal mu ho archivář Gribelin. Byl večer. O samotě ve své kanceláři otevřel Picquart Henryovu rozpečetěnou obálku, kterou Henry parafoval modrou tužkou… Jaké však bylo jeho překvapení, když si uvědomil ne platnost těchto hanebných dokumentů, protože žádný z nich nemohl být přisuzován Dreyfu sovi. Poprvé věděl, že muž odsouzený k doživotí na Ďáblově ostrově je nevinný. Dalšího dne napsal Picquart dopis generálovi de Bisdeffre, ve kterém vypsal všechna obvinění proti Ester hazymu a popsal svůj nejnovější objev. Když generál četl o »tajném svazku«, vyskočil a zakři čel: »Proč už nebyl spálen jako schválený?« “ (Armand Charpentier: Histoire de láffaire Dreyfus; Fasquelle, 1933, str. 73). Dále von Schwartzkoppen napsal: „Moje postavení se stalo nesmírně nepohodlné. Byla přede mnou otázka: Měl bych říkat celou pravdu a napravit tak strašlivý omyl a osvobodit toho nešťastného nevinného muže? Kdybych byl tehdy schopen jednat tak, jak bych si přál, určitě bych udělal právě tohle! Když jsem se však do těchto záležitostí zahleděl podrobněji, došel jsem k závěru, že bych se do toho neměl míchat, protože tak, jak tomu bylo, by mi stejně nikdo nevěřil. Vedly mě k tomu také diplomatické okolnosti. Uvážil jsem, že francouzská vláda je schopná učinit nezbytná opatření, aby celou věc vyjasnila a napravila nespravedlnost, a proto jsem se skutečně rozhodl, že nic dělat nebudu.“ (Les Carnets de Schwartzkoppen; Rie der, Paříž, 1933, str. 162). „Vidíme, jak ožívají taktiky generálního štábu,“ poznamenává Adrien Dansette: „Pokud je vinen Esterhazy, potom jsou také vinni důstojníci, kteří vyprovokovali nezákonné odsouzení Dreyfuse, a to především generál Marcier, tou dobou ministr války. Armádní zájmy si vyžá daly obětovat Dreyfuse. Do rozsudku z roku 1894 nesmíme zasahovat.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 264).

30.5 Antisemitické krytí aféry Dnes nás ohromuje pomyšlení na to, že by mohl někoho napadnout takový argument na ospravedlnění, jestliže si dovolíme to tak vyjádřit, zločinného rozsudku. Tímto způsobem měla probíhat celá aféra, která tehdy teprve začínala. Zachvátila nás tehdy samozřejmě antise mitická horečka. Bouřlivá pojednání Edouarda Drumonta v Libre Parole denně ukazovala děti Izraele jako 738


SVAZEK 4

Kapitola 30

příčiny národní zkázy a rozkladu. Takto vytvořený negativní předsudek podnítil velkou část veřejného mínění k tomu, aby „a priori“ věřila v Dreyfusovu vinu. Ale i později, když byla nevinna odsouzeného již příliš zřejmá, byly stále ještě vyzdvihová ny mohutné argumenty o „neomylnosti“ vojenského soudního tribunálu. A od nynějška s dokonalým cynismem. Jaký věrný obraz jezuitského ducha! Byl to Duch svatý, kdo inspiroval tyto soudce v uniformách, kteří se nemohli dopustit omylu? Bylo by lákavé uvěřit tomuto zásahu nebes – který má tolik podobného se zárukami papežské neomylnosti – když čteme o otci du Lacovi z Tovaryšstva Ježíšova, který měl s aférou hodně společného: „Řídil kolej Rue des Postes, kde jezuité připravovali kandidáty na větší školy. Je to velmi inteligentní muž s významnými styky. Přivedl ke katolické víře Drumonta, je zpovědníkem de Muna a de Boisdeffreho, šéfa armádního generálního štábu, se kterým se vídá každý den.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 240). Brugerette se také zmiňuje o stejných skutečnostech, které cituje židovský spisovatel Josef Reinach: „Není to ten otec du Lac, který obrátil na víru Drumonta a přinutil ho napsat »Ži dovskou Francii«, který zajišťoval prostředky pro »Libre Parole«? Nesetkává se generál de Boisdeffre každý den s tímto známým jezuitou? Velitel generálního štábu neudělal žádné roz hodnutí, aniž by ho předtím konzultoval se svým »ředitelem«. (J. Brugerette: Le Pretre fran cais et la societe contemporaine, II, str. 454).

30.6 Mučení Dreyfuse Na Ďáblově ostrově, který si právem zaslouží v tomto mrtvém podnebí svůj název, bylo s obětí tohoto ohavného spiknutí zacházeno nesmírně krutým způsobem, protože antisemitický tisk rozšířil zprávu o tom, že se pokoušel utéci. Ministr kolonií, Andre Lebon, vzhledem k tomu vydal patřičné rozkazy. „V neděli ráno 6. září hlavní dozorce Lebar informoval svého vězně o tom, že od nynějška mu nebude dovoleno chodit po části ostrova, která mu byla vyhrazena a že bude omezen na svou chatrč. Večer mu bylo řečeno, že bude v noci připoután k řetězům. Ve spodní části jeho postele, která se skládala ze tří prken, byly přibity dva dvojité železné kruhy, které svíraly trestancovy nohy. Když byly noci žhavé, byl tento trest zvlášť bolestivý. Ráno stráže vězně uvolnily, ale ten, když vstal, se na svých nohách třásl. Bylo mu zakázáno opouštět chatrč, kde musel přebývat dnem i nocí. Večer byl znovu přikován a to se opakovalo 40 nocí. Zanedlouho měl kotníky úplně zkrvavené a potřebovaly obvaz. Strážcové, pohnuti soucitem, mu nohy před přikováváním tajně obvazovali.“ (Armand Charpentier: Histoire de l áffaire Dreyfus; str. 75). Trestanec však stále tvrdil, že je nevinen. Napsal své manželce: „V této nádherné a štědré francouzské zemi přece musí být nějaký poctivý muž, který má dostatek odvahy k tomu, aby vypátral a odhalil pravdu.“ (Lettres dún innocent, leden a únor, 1895). Ve skutečnosti však o pravdě už nikdo nepochyboval. Chyběla pouze vůle ji nechat vy puknout. Svědectví o tom dokládá i sám otec Brugerette: „Zbytečně se množí domněnky o nevinně trestance z Ďáblova ostrova. Marně vyhlašují Dreyfusovu nevinu také M. de Bulow v Reichstagu a francouzské vládě je předává M. de Munster, jeho velvyslanec. Nevina, kterou hlásá také císař Guillaume a která je potvrzena,

739


SVAZEK 4

Kapitola 30

když je Schwarzkoppen (německý vojenský atašé) povolán do Berlína hned, jakmile Mathieu Dreyfus (bratr odsouzeného) obvinil Esterhazyho. Generální štáb odmítá jakékoli nové vyšet řování celého procesu… Někdo má hodně práce s tím, aby zastřel Esterhazyho. Jsou mu pře dávány tajné dokumenty na jeho obranu, a dokonce není ani dovoleno srovnávat jeho rukopis s rukopisem na »seznamu« … Pod touto záštitou byl zločinec Esterhazy natolik drzý, že si zažádal o slyšení před vá lečnou radou. Tam je 17. ledna 1898, po rozmyšlení, které trvalo pouhé tři minuty, jednohlasně zproštěn viny.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 432). Musíme se zmínit o tom, že o několik měsíců později, když byl plukovník Henry usvědčen z podvrhu, uprchl Esterhazy do Anglie a nakonec sám přiznal, že byl autorem známého Sezna mu připisovaného Dreyfusovi.

30.7 Padělky proti Dreyfusovi Nelze citovat všechny epizody z mnoha dějství tohoto dramatu. Ve snaze utajit očividnou pravdu přibývaly k padělkům další a další nové padělky, byl propuštěn velitel generálního štá bu, odstoupili ministři, Henry spáchal sebevraždu, když byl držen ve vazbě na Mont Valerien, podřezal se (pod krkem) a svou vlastní krví tak podepsal doznání své viny. V prosinci 1898 vydal německý tisk polooficiální nótu: „Prohlášení císařské vlády uvádí, že žádná německá osoba, vysoce či nízce postavená, nemá žádné příbuzenské vztahy s Dreyfu sem. Z pohledu Německa tedy nevidíme žádné překážky, které by mohly bránit nezkrácenému vydání tajného souboru.“ (Maurice Paleologue: Journal de lÁffaire Dreyfus; Plon, Paříž, 1955, str. 149). Nakonec nejvyšší soudní dvůr rozhodl, že je nevyhnutelné případ znovu prošetřit. Dreyfus se musel 3. června 1899 znovu objevit před válečnou radou v Rennes, a to pro něj znamenalo začátek dalšího mučení. „Nemohl předpokládat, že se setká s ještě hnusnější nenávistí, než s jakou odjížděl, a že jeho bývalí velitelé, kteří se proti němu spikli a dohodli se na tom, že ho znovu vypraví na Ďáblův ostrov, nemají žádný soucit pro toto zbídačené, slabé stvoření, které se domnívá, že už vytrpělo všechna utrpení, která se mají vytrpět.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la soci ete contemporaine, II, str. 467). Brugerette napsal: „Válečná rada v Rennes pouze přidala novou nespravedlnost ke zlo činnému procesu z roku 1894. V průběhu 29 soudních přelíčení v Rennes vyjde jasně najevo nezákonnost tohoto soudu, vina Esterhazyho i zločinecké manévrování Henryho. Ale válečná rada… odsoudí Dreyfuse na základě udání tajných špiónů, která nebyla nikdy předmětem ob žaloby ani zprávy. Bude mu přiřčeno všechno předchozí propouštění a vzniknou dokumenty, které s ním nemají nic společného… Nakonec, a to navzdory všem právnickým zvyklostem, bu deme požadovat, aby sám Dreyfus zjistil, zda takový dokument nebo spis sám nepsal, jako by to už ani nebylo úkolem soudního stíhání.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 469). Zaujatost Dreyfusových žalobců byla natolik průhledná, že vyvolala protest veřejnosti i mimo Francii. V Německu vydaly polooficiální noviny Cologne Gazette dne 16. a 29. srpna, uprostřed soudního procesu, dva články, ve kterých čteme: „Jestliže po vyhlášeních německé vlády a jednáních nejvyššího odvolacího soudu ve Francii ještě někdo věří v Dreyfusovu vinu, 740


SVAZEK 4

Kapitola 30

můžeme odpovědět jenom tolik, že takový člověk musí být duševně nemocný nebo vědomě usi luje o to, aby byl odsouzen nevinný.“ (Maurice Paleologue: Journal de lÁffaire Dreyfus, str. 237).

30.8 Fanatismus neomylnosti Ale nic nebylo schopno zneškodnit nenávist, nesmyslnost a fanatismus. Nikdo nebyl schopen prolomit záhadnou bariéru neomylnosti a drzého, křivého obviňování. Byly dokonce používány nové padělky, které měly nahradit padělky, které již ztratily věro hodnost. Shrneme-li to všechno, nešlo o nic jiného než o pochmurnou klauniádu. Pro Drey fuse skončila odsouzením na deset let vězení s polehčujícími okolnostmi! „Tento ostudný soud vyvolal rozhořčené strnutí po celém světě. Francie se všichni štítili. Kdo by si dovedl představit tak strašlivou bolest?“ (LÁurore, 14. září 1899) prohlásil Cle menceau při čtení anglických a německých novin. Udělení milosti se stalo nepostradatelným. Dreyfus milost přijal, aby „čekal,“ jak řekl, „na zvrat v tom strašlivém vojenském omylu, kte rého byl obětí.“ „Bylo zbytečné počítat s tímto zvratem ze strany válečných rad. Spravedlnost se již dostala do chodu! Zase jednou přišla od nejvyššího odvolacího soudu, který po dů kladném vyšetřování a dlouhých rozhovorech anuloval jednou pro vždycky rozhodnutí z Rennes. A několik dní později shromáždění i senát slavnostním hlasováním znovu uvedli Drey fuse do armády. Dreyfusovi byl udělen řád Čestné legie a veřejně byl znovu dosazen do funk ce.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 471–472). Zvrat událostí, kterého tak pracně dosáhl, byl zásluhou „poctivých a odvážných“ mužů, které si přál nevinný na Ďáblově ostrově vidět přicházet. Jejich počet se zvětšoval s tím, jak vycházela pravda na světlo. Poté, co válečná rada v lednu 1898 zrádce Esterhazyho bleskurychle zprostila viny, vydal Emilio Zola v Aurore, Clemenceauově publikaci, známý otevřený dopis Žaluji. Napsal: „Žaluji první válečnou radu za to, že přestoupila zákon – že odsoudila obžalovaného na podkladě jakéhosi dokumentu, který zůstává v tajnosti, a žaluji druhou válečnou radu za to, že ututlala tuto nezákonnost a také spáchala justiční zločin tím, že vědomě zprostila pachatele viny.“

30.9 Nenávist katolíků proti Židům a Dreyfusovi Avšak „knížata“ našeho známého tovaryšstva bděla nad tím, aby utajila všechno, co by mohlo osvítit veřejnost. Dokázala to v případě první Francouzské revoluce, hrůzovlády i v případě druhé Francouzské revoluce. Proč by to nedokázali i nyní v takové banalitě jako Dreyfus? Otázka katolického vyslance de Muna přivedla Zolu před Soudní dvůr Seine a od vážný spisovatel byl odsouzen na jeden rok vězení – nejvyšší trest jako odplata za tento zlo činný proces. Vykřikování „klerikonacionalistů“ natolik oklamalo veřejnost, že volby v květnu 1898 do padly v jejich prospěch! Nicméně, veřejné odhalení padělků, propuštění šéfa generálního štábu, evidentní zločinná zaujatost soudců otevřela oči lidí, kteří upřímně hledali pravdu stále víc a víc. Byli to však lidé téměř výhradně z řad protestantů, Židů a laiků. „Ve Francii byl jenom sem tam nějaký katolík, a z nich velice málo významných katolíků, 741


SVAZEK 4

Kapitola 30

který se postavil na stranu Dreyfuse… Tato hrstka lidí nenadělala mnoho hluku. Obklopovalo je spiklenectví ticha…“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 275). „Většina knězů a biskupů zůstávala přesvědčena o Dreyfusově trestuhodnosti“, napsal Bru gerette. Georges Sorel také říká: „Zatímco aféra Dreyfus způsobila rozdělení ve všech spole čenských skupinách, katolický svět byl absolutně sjednocen proti znovuprošetřování celého případu.“ Samotný Peguy připouští, že „všechny politické síly církve stály vždy proti Dreyfu sovi.“ Zcela logický výsledek jezuitské neomylnosti v pozadí a židovské příslušnosti Deryfuse v popředí živený denním tiskem. Je třeba připomínat seznamy příspěvků, které pro vdovu po padělateli Henryovi, který spáchal sebevraždu, otevřel Libre Parole a La Croix? U jmen knězů, kteří přispěli, byly často připsány „poznámky ne zrovna evangelické,“ jak nám říká M. Adrien Dansette, který dále ci tuje: „Jistý abbé Cros si žádá o rohožku před postel z židovské kůže, po které by mohl šlapat ráno i večer. Jeden mladý kněz by rád svou patou rozdrtil Reinachův nos; tři kněží touží nafackovat té nečisté tváři Žida Reinacha.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la Fran ce contemporaine; II, str. 276). Jedině volnomyšlenkářské duchovenstvo je stále poněkud stranou. V Kongregacích bylo vše ještě útočnější: „15. července 1898 při rozdílení cen na koleji Arcueil, kterému předsedal generalissimus Jamont (viceprezident svrchované válečné rady), otec Didon, rektor školy Albert–le–Grand, vystoupil s plamennou řečí, ve které obhajoval použití násilí proti lidem, kteří se dopustili zlo činu tím, že odvážně odsoudili vojenský omyl… »Musíme,« ptal se výmluvný mnich, »nechat bezbožné na svobodě? Určitě ne! Nepřítelem je: intelektualismus předstírající, že pohrdá silou, a civilisté, kteří si chtějí podmanit armádu. Když selhalo domlouvání, když láska (!) už nemá vliv, musíme se ohánět mečem, musíme rozšířit teror, stínat hlavy, rozpoutávat války, útočit…« Zdá se, že tato řeč byla výzvou všem, kteří sympatizovali s odsouzeným nešťastníkem.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 451).

30.10 Štvaní jezuitů proti Židům Kolik podobných řečí jsme již od té doby vyslechli! Provolání ke krvavým represím při cházejí od mírumilovných knězů, a to zvláště během německé okupace! Pokud jde o výzvu k nenávisti vůči intelektualismu, nacházíme její dokonalý ohlas v prohlášení jednoho generála: „Když někdo mluví o inteligenci, vytahuji revolver.“ Jaká to přesná ozvěna jezuitské morálky a učení! Rozdrtit myšlení silou, to je zásada římskokatolické církve, která se nikdy nemění. V každé době se pouze přizpůsobí a bere na sebe jiný plášť utajení a maskování. Cíl však zůstává stejný. Avšak otec Brugerette se podivuje nad tím, že nic nenarušilo přesvědčení duchovenstva o Dreyfusově trestuhodnosti: „Taková obrovská a dramatická událost, která zahřměla z čistého nebe a vnesla světlo na oddělení padělků, fungující při generálním štábu, musela otevřít oči i těm, kteří nechtějí hledat pravdu. Hovoříme o odhalení padělků, které má na svědomí

742


SVAZEK 4

Kapitola 30

Henry… Cožpak nenadešel čas, aby se francouzské duchovenstvo a katolíci zřekli omylu, který zašel tak daleko… Oni, kněží i hrstka věrných mohli jako celek vyjít, aby o jedenácté hodině podobně jako dělníci zmínění v evangeliu rozšířili řady zastánců spravedlnosti a pravdy… Ale ani ty nejpřesvědčivější skutečnosti nemohou vždy osvítit mysl opanovanou určitými před sudky, protože předsudky nesnášejí prověřování a ze své vlastní podstaty se vzpírají dů kazům.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 443). „V každém případě pro udržení katolíků v bludu bylo vyvíjeno nesmírné úsilí! Jak by se mohli domnívat, že tisk je hanebně podvádí a tvrdošíjně zatajuje všechny důkazy o nevině a všechna svědectví ve prospěch odsouzence na Ďáblově ostrově a že je také rozhodnut všemi možnými prostředky zabraňovat průchodu spravedlnosti?“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 444). V čele tisku stály La Libre Parole – noviny vytvořené, jak jsme již viděli, za pomoci jezui tského otce du Laca, a La Croix – noviny jezuitského otce Baillyho, stoupence nanebevstou pení Panny Marie. Řád nanebevstoupení Panny Marie byl maskovanou částí Tovaryšstva Ježí šova a jemu tedy musíme přiřknout rozpoutání a šíření kampaně proti Dreyfusovi. Otec Lecanuet, který vůbec nepatří mezi ty podezřívavé, otevřeně píše: „Historici zabýva jící se aférou pranýřují Kongregace a obzvláště jezuity. A tentokrát musíme přiznat, že jezuité s bezohlednou troufalostí jako první hodili kamenem.“ (Otec Lecanuet: Les Signes avant– coureurs de la Separation, str. 179). „Oblastní katolické noviny, jakými byly Nouvelliste z Lyonu, které byly poučné a hojně čtené, se téměř cele zapojily do temného spiknutí proti pravdě a spravedlnosti. »Zdá se, že všude byla přijata zásada zastavit pronikání světla a udržet veřejnost ve tmě.« “ (J. Brugeret te: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 448). Ve skutečnosti by člověk musel trpět výjimečnou slepotou, aby nepochopil na základě zuři vosti, kterou projevoval „Croix“ v Paříži a v provinciích „zásadu“, o které hovoří otec Bru gerette. A člověk by musel být také velmi naivní, aby nepoznal, odkud pochází. (Noviny »La Croix« byly tehdy značně rozšířeny – pozn. autora). M. Adrien Dansette říká také toto: „Je to řád Nanebevstoupení Panny Marie jako celek a s ním i církev, kdo je odhalen kampaní novin La Croix ….. Otec Bailly se vychloubá, že »svatý« otec s ním souhlasí.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 277). Ve skutečnosti o jeho souhlasu nikdo nepochybuje! Cožpak jezuité, kterým stoupenci Nanebevstoupení Panny Marie zapůjčili svůj název, nejsou hned od založení řádu politickými nástroji papeže? Musíme se zasmát příběhu, který je vychytrale rozšířen – a který opakují apologetičtí historikové – o tom, že Lev XIII. prý nabádal vedoucí představitele novin La Cro ix „k mírnosti“. Jedná se o klasický trik, přesto však stále působivý. Ještě dnes žijí prostí lidé, kteří věří v jakousi „nezávislost“ oficiálního hlasu Svatého stolce! Podívejme se nyní, co v samotném Římě vydalo Civilta Cattolica, oficiální jezuitské nakla datelství pod názvem Il caso Dreyfus: „Zrovnoprávnění Židů je důsledkem tak zvaných zásad roku 1789, jejichž jho těžce do padlo na všechen francouzský lid… Židé drží Republiku ve svých rukou, a ta je víc hebrejská než francouzská. … Bůh stvořil Žida proto, aby byl používán jako vyzvědač všude, kde se chystá nějaká zrada… Neděje se to jenom ve Francii, ale také v Německu, Rakousku a Itálii, že Židé musejí být vyloučeni z národa. Potom, až budou s velikým souladem znovu nastoleny

743


SVAZEK 4

Kapitola 30

dřívější časy, najdou národy znovu své ztracené štěstí.“ (Civilta Cattolica z 5. února 1898).

30.11 Postoj Říma V předchozích kapitolách jsme však pouze v krátkosti shrnuli onen jezuitský „veliký soulad“ a „štěstí“, kterým se těšily národy, když Loyolovi synové sedávali ve zpovědnicích a inspirovali krále. Jak jsme právě viděli, „soulad“ zavládl také tehdy, když byli zpovědníky a rádci velitelů generálního štábu. Podle Brugeretteho zakusil generál de Boisdeffre, kajícník jezuitského otce du Laca, stejnou hořkost jako mnoho jiných před ním, které tito „správci svědomí“ podvedli. Vyznání padělatele Henryho ho přivedlo k nucenému odstoupení. „Jako velmi čestný muž sám prohlá sil, že byl »hanebně podveden« a lidé, kteří ho znali, si uvědomovali, že pociťoval nesmírnou hořkost vůči »spiknutí«, jehož se stal obětí.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 435, 454). A Brugerette dodává, že generál de Boisdeffre přerušil „veškerou komunikaci“ se svým dří vějším zpovědníkem „a odmítl se s ním setkat dokonce i při umírání.“ Když si přečteme všechno to, co je napsáno a vytištěno v Civilta Cattolica, bylo by už zby tečné zabývat se ještě hlouběji proradností tohoto řádu a můžeme jen souhlasit s tím, co tehdy napsal Josef Reinach: „Vidíme, že jsou to jezuité, kdo zosnovali tuto temnou aféru. A pro ně je Dreyfus pouze záminkou. Co si skutečně přejí, a také to přiznávají, je potlačení laiků a udání nového směru Francouzské revoluci…, zrušení cizích bohů – dogmat z roku 1789.“ To je víc než jasné. Ale navzdory všem důkazům někteří ještě trvají na tom, že mezi papežem a jeho tajnou armádou, mezi záměry jednoho a činy tovaryšstva byla možná nesho da. Dokázat pošetilost takové domněnky je snadné. V tomto směru je velmi poučný případ jezuity Baillyho. Co se dočteme v La Croix z 29. května 1956? „Jak jsme oznámili, jeho eminence kardinál Feltin nařídil prozkoumání písma otce Baillyho. Byl zakladatelem našeho vydavatelství a »Maison de la Bonne Press«. Takto zní výnos z 15. května 1956: »My, Maurice Feltin, z milosti Boží a apoštolského Svatého stolce kardinál – kněz svaté římskokatolické církve, jemuž patří titulární kostel svaté Marie pokojné, arcibiskup pařížský: Z hlediska plánu, který byl předložen k úvaze Kongregaci stoupenců Nanebevstoupení Panny Marie a augustiniánům a který jsme schválili, aby byl v Římě řešen případ Božího slu žebníka Vincenta de Paula Baillyho, zakladatele »La Croix« a »Bonne Press«. Z hlediska dalších opatření… a pokynů Svatého stolce ohledně blahořečení a průzkumu spisů Božích slu žebníků, nařídili jsme a nařizujeme následující: Každý, kdo znal tohoto Božího služebníka nebo kdo může říci něco zvláštního o jeho života, nám o tom musí dát vědět… Každý, kdo vlastní spisy tohoto Božího služebníka, nám je musí předat do 30. září 1956, ať se jedná o tištěné knihy, rukopisné poznámky, dopisy, memoranda… i pokyny nebo rady, které sám ne psal, ale které diktoval… Na všechny tyto zprávy jsme jmenovali kanovníka Duboise, tajemníka našeho arcibiskupství a »advocata diaboli« v tomto kanonizačním procesu.“ (La Croix, 29. května 1956). Zde už vidíme „Božího služebníka“ na cestě k přijetí spravedlivé odměny za své věrné služby, a to v podobě svatozáře. A odvažujeme se říci, že co se týče jeho „spisů“, po kterých se tak pečlivě a usilovně pátralo, bude mít „advocatus diaboli“ opravdu z čeho vybírat. Pokud jde o „tištěný“ materiál, sbírka La Croix, a to zejména z let 1895 až 1899, představuje ty 744


SVAZEK 4

Kapitola 30

nejpoučnější spisy. „Jejich postoj (katolických novin), a zvláště postoj La Croix, představuje tou dobou pro všechny »»osvícené a bezúhonné hlavy« to, co M. Paul Violet, katolický člen Institutu nazývá »nepopsatelným skandálem«. Tento skandál vyzdvihuje v Dreyfusově aféře nejotřesnější chy by, lež a zločin vůči pravdě, poctivosti a spravedlnosti. »Římský dvůr,« dodává, »to ví stejně tak, jako to vědí všechny soudní dvory v Evropě.« “ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 443). Římský soudní dvůr to vskutku věděl lépe než kdo jiný! Jak jsme viděli v roce 1956, ne zapomněl při přípravách na blahořečení na zbožné hrdinské činy tohoto „Božího služebníka“. Navrhovatel svatořečení udělil našemu budoucímu „svatému“ ta nejvyšší uznání ve prospěch vdovy po padělateli Henryovi. Brugerette o tom říká: „Když dnes uvažujeme o všech výzvách po tom, aby se vrátila inkvizice, o všech výzvách po pronásledování Židů, po vraždě Dreyfusových obránců, je to stejné, jako naslouchat blouznivým představám bezuzdných a ko mických fanatiků. Nicméně tyto představy nám La Croix předkládá jako ohromnou, povzbuzu jící a veselou podívanou.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 450). Všechna tato zbožná přání týkající se Židů, jejichž uskutečnění nebylo otci Baillymu do přáno za života vidět, se naplnila přičiněním těchto nespoutaných fanatiků pod hákovým kří žem. Mohl se pouze z nebe s potěšením dívat na „ohromnou, povzbuzující a veselou podí vanou“, i když tam nahoře jsou podívané tohoto druhu zcela běžné podle „učeného“ a výji mečně „svatého“ Tomáše Akvinského: „Aby se svatí mohli ještě více těšit ze své blaženosti a více dobrořečit Bohu, je jim dovo leno rozjímat nad hrůzou všeho mučení bezbožných… Svatí se budou radovat z útrap bezbožných.“ (Sancti de poenis impiorum gaudebunt) (Somme theologique, v Dodatku XCIV, I, 3). Jak vidíme, otec Bailly, zakladatel La Croix, uměl to, co z něj dělá svatého: Pronásledoval nevinného, zlořečil těm, kteří ho bránili, odsuzoval je ke smrti, dodával si sílu pomocí lží a nepravostí, podněcoval nesoulad a nenávist. To všechno jsou v očích římskokatolické církve solidní zásluhy pro získání slávy a potom můžeme pochopit i její přání umístit svatozář na au tora těchto zbožných skutků.

30.12 Rozdělení Francie Avšak ještě zůstává jedna otázka: Činil tento „Boží služebník“ také zázraky? Ptáme se pro to, že víme, že pro získání takového povýšení musí člověk provádět zázraky, které jsou dobře a pravdivě ověřené. Jaké zázraky prováděl ředitel – zakladatel La Croix? Byla to přeměna, kterou dělal pro své čtenáře, černé barvy za bílou a bílé za černou? Psal o lži jako o pravdě a o pravdě jako o lži? Samozřejmě, ale ještě větším zázrakem byla skutečnost, že přesvědčil členy generálního štábu (a poté i veřejnosti) že potom, co se dopustil počáteční chyby a tato chyba byla odhalena, bylo jejich „ctí“ zapřít všechny důkazy a tímto způsobem proměnit chybu ve zneužití moci! „Erra re humanum est, perseverare diabolicum.“ „Boží služebník“ na toto přísloví moc nedbal. Místo toho, aby se jím nechal vést, ukryl je pod svou sutanou. „Mea culpa“ je ve skutečnosti pro prosté věřící, nikoli pro duchovenstvo, ani – jak jsme právě viděli – pro armádní velitele, kteří měli jezuitské zpovědníky. 745


SVAZEK 4

Kapitola 30

Výsledkem – o který usilovali – bylo probuzení záškodnických a sabotážních nálad a roz dělení francouzského lidu. Tak hovoří i význačný historik Pierre Gaxotte: „Dreyfusova aféra byla rozhodným zvratem… soudili ji důstojníci, byla do ní zatažena ar máda… Aféra se rozrostla, stala se politickým konfliktem, rozdělila rodiny, rozřízla Francii na dvě části. Působila jako náboženská válka… Vzbudila nenávist mezi důstojníky… Stala se po čátkem antimilitarismu.“ (Pierre Gazotte, de lÁcademie Francaise: Histoire de Francais; Flammarion, Paříž, 1951, svazek II, str. 516, 517). Když přemýšlíme o Evropě té doby, Německo bylo přezbrojeno a obklopeno svými dvěma spojenci. Když si připomeneme zodpovědnost Vatikánu za vypuknutí války v roce 1914, po tom nemůžeme uvěřit, že oslabení francouzského vojenského potenciálu nebylo předem na plánováno. Jak bychom si nepovšimli, že aférou Dreyfus začíná v roce 1894 rok francouzsko–ruského spojenectví. Tehdy mluvčí Vatikánu velmi přímočaře hovořili o smlouvě s „rozkolnickou“ mocností, což bylo v jejich očích skandální. Dokonce ještě dnes „prelát Jeho svatosti“, mon signore Cristiani se odvažuje napsat: „Prostřednictvím podivuhodně zaslepené a neuvážlivé politiky se zdálo, že naše země má radost z navozování válečných nálad ve svém hrůzu nahánějícím sousedovi (Německu)… Ve skutečnosti se zdálo, že francouzsko–ruská dohoda hrozí obklíčením Německa.“ (Mgr. Cristi ani: Le Vatican politique; Ed. du Centurion, Paříž, 1957, str. 102). Podle váženého preláta neohrožoval Trojspolek (Německo, Itálie, Rakousko) nikoho a Francie se mýlila, když před takovým blokem nezůstala osamocená. Se třemi proti jednomu by bylo vítězné „tažení“, „mírová misie“ jednodušší a náš svatý otec papež by byl nemusel v roce 1918 naříkat nad porážkou svých „svatých“ bojovníků. Ano, Francie včas rozpoznala od vetnou akci jako odměnu za překažení plánů, které Vatikán pod dramaturgií a scénáře jezuitů naplňoval už od Pia IX.

746


SVAZEK 4

Kapitola 31

Kapitola 31

Roky před válkou: 1900 – 1914 31.1 Francie proti Římu

„P

od obrazem ukřižovaného Ježíše, Božského symbolu spravedlnosti, La Croix nadšeně spolupracoval s dílem klamu a zločinu proti pravdě a spravedlnosti,“ jak napsal Bruge rette. (J. Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, II, str. 478). Abbé Fremont se dokonce nebál v souvislosti s aférou hovořit o dávném zlověstném kří žovém tažení Inocence III. proti Albigenským. Přesto však zvítězila spravedlnost a Fremont se stal skutečným prorokem, když řekl: „Katolíci vyhrávají a myslí si, že republiku porazí díky nenávisti vůči Židům. Obávám se však, že porazí jenom sami sebe.“ (Agnes Siegfried: L Ábbe Fremont; F. Alcan, Paříž, 1932, II, str. 163). Ve skutečnosti, když názor vyšel na světlo, byla reakce osudová. Ranc si z celé aféry vzal ponaučení, když prohlásil: „Republika rozbije moc kongregací nebo bude zardoušena.“ V roce 1899 bylo ustanoveno ministerstvo republikánské obrany. Jezuitský otec Picard, čelní představitel stoupenců nanebevzetí panny Marie, jezuitský otec Bailly, ředitel La Croix a deset dalších členů tohoto řádu bylo přivedeno před soud, před tribunál Seiny pro porušování zákona o shromažďování. Kongregace stoupenců nanebevzetí panny Marie byla rozpuštěna. Waldek–Rousseau, předseda koncilu, prohlásil ve svém projevu v Toulouse 28. října 1900: „Rozptýleni, ale ne potlačeni. Náboženské řády se formují znovu. Jsou početně větší a vý bojnější. Území pokrývají sítí politické organizace, jejíž články jsou nespočitatelné a pevně spletené, jak jsme mohli vidět v nedávném procesu.“ Nakonec byl v roce 1901 přijat zákon, nařizující, že bez svolení nesmí být vytvořena žádná kongregace, a že ty spolky, které o to nepožádají v zákonem určené době, budou automaticky rozpuštěny. Budou to tyto předpisy, zcela přirozeně na straně občanských úřadů, které mají za povinnost kontrolovat srocování, které se vyskytuje na jejich území. Tyto předpisy budou ka tolíkům předkládány jako nesnesitelná urážka. Dům člověka je jeho hrad, říká jedno přísloví, ale církev žádný dům nemá. Pro ni to tedy neplatí. Odpor duchovních vůči naplňování tohoto zákona ukazuje, jak byl nutný. Jejich odpor ještě více upevnil vládu v jejím postoji, a to zvláště za ministra Combese. A nesmiřitelnost Říma, a to zvláště tehdy, když Pius I. vystřídal Lva XIII. si vynutila zákon z roku 1904, který řádům zakazoval vyučování.

31.2 Volby nového papeže Poté docházelo k neustálým neshodám mezi francouzskou vládou a Svatým stolcem. K volbě nového papeže došlo kromě toho za význačných okolností. „Lev XIII. zemřel 20. července 1903. Konkláve, které se sešlo, aby určilo jeho nástupce, udílí po několikerém tajném hlasování 29 hlasů státnímu tajemníkovi kardinálu Rampollovi. Na zvolení je však třeba 42 hlasů. Vtom povstává rakouský kardinál Puzyna a tvrdí, že jeho apoštolský majestát, císař rakouský, král maďarský je úředně zmocněn, aby nepřipustil zvo 747


SVAZEK 4

Kapitola 31

lení státního tajemníka místo Lva XIII. Víme, že kardinál Rampolla sympatizuje s Francií.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 317). Je tedy zvolen kardinál Sarto. Tímto manévrem se Rakousko samo dosadilo na místo Du cha svatého, aby „inspirovalo“ kardinály. Drzé zvolení sama sebe jako rozhodčího voleb papeže se vyplatilo. Volba kardinála Sarta znamená další vítězství jezuitů. A skutečně nový papež popisovaný jako směs „venkovského kněze a archanděla s ohnivým mečem“, je doko nalým typem člověka, kterého si tam jezuitský řád přál mít. M. Adrien Dansette o tom říká: „Když papeže milujeme, neomezujeme pole, na kterém může a musí vykonávat svou vůli.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 318, Nebo uveďme citát z jeho první konzistoriální řeči: „Víme, že budeme šokovat mnoho lidí, když vyhlásíme, že se budeme muset nutně zapojit do politiky. Každý, kdo to chce spravedlivě posoudit, chápe, že suverénní papež, který je bohem nadán nadřazenou autoritou, nemá právo oddělovat politiku od panství víry a morálky.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 319). Takže Pius X., jakmile dosedl na svatopetrský trůn, veřejně prohlásil, že za jeho vlády musí papežskou autoritu pocítit každé panství a že politický klerikalismus není pouze právem, ale povinností. Za svého státního tajemníka si vybral španělského preláta, monsignora Merry del Vala, kterému bylo 38 let a který podobně jako on horlil pro Německo a proti Francii. Neudiví nás tedy slova abbé Fremonta: „Merry del Val, se kterým jsem se setkal v římské koleji, byl oblíbeným žákem jezuitů.“ (Agnes Siegfried: LÁbbé Fremont, II, str. 342). Prelát del Val byl nejen stoupencem jezuitů, ale byl jejich přímým, velmi poslušným ná strojem, který prostřednictvím papeže Pia X. ovlivnil další průběh evropských dějin směrem ke „spravedlivému křížovému tažení“ proti Francii a státům, které ji podporovaly. Důsledky této volby byly brzy patrné na vztazích mezi Svatým stolcem a Francií. Prvním konfliktem bylo jmenování biskupů civilní mocí. „Před válkou roku 1870 se Svatý stolec dovídal jména nových biskupů teprve po jejich jmenování. Papež si vyhradil právo, že pokud nebude pro něj přijatelný byť i jen jeden, za brání jeho kanonizování za biskupa. Docházelo k početným konfliktům, protože vláda za ja kéhokoliv režimu dbala na to, aby volila kandidáty, kteří by si zasloužili episkopální úřad.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 323). Jakmile se však papežem stal Pius X., většinu nových biskupů Řím odmítl. Kromě toho byl nuncius v Paříži Lorenzelli, jak nám říká M. Adrien Dansette, „teologem, který sešel na scestí diplomacie a byl bláznivě zaujatý vůči Francii“. Někdo asi řekne: „To je jenom jeden z mnoha dalších!“ Taková volba však jasně ukazuje na záměry římské kurie s Francií.

31.3 Přerušení vztahů mezi Francií a Vatikánem Toto systematické nepřátelství se ještě více projevilo v roce 1904, když M. Loubet, presi dent republiky, jel do Říma oplatit návštěvu italskému králi Viktoru Emanueli III., který byl nedávno předtím v Paříži. M. Loubet si přál, aby ho přijal také papež. Římská kurie však vydala zdánlivě „nezvratný“ protokol: Papež nemůže přijmout hlavu státu, která při návštěvě italského krále v Římě pova žuje za legální usurpaci starobylého papežského státu. Dvakrát k tomu však již došlo. V roce 1888 a 1903 však hlava státu, a to ne toho státu bezvýznamného, byla v Římě králem i

748


SVAZEK 4

Kapitola 31

papežem přijata. Samozřejmě tímto návštěvníkem nebyl president republiky, ale německý cí sař Guillaume II. … Stejná čest byla udělena Edvardu VII. králi Anglie a carovi. Záměrem tohoto odmítnutí byla urážka a byla dokonce zdůrazněna nótou, kterou zaslal různým velvyslancům a ministrům státník Merry del Val. Katolický spisovatel M. Charles Ledre nedávno o této věci napsal: „Mohla by papežská diplomacie ignorovat vyhlídku zásadní důležitosti, která dostávala podobu během návštěvy presidenta Loubeta v Římě?“ (Charles Ledre: Un siecle sous la tiare; Katolická knihovna Amiot–Dumont, Paříž, 1955, str. 125). Vatikán samozřejmě věděl o plánu oddělit Itálii od jejích partnerů v trojspolku, od Ně mecka a Rakousko–Uherska. Římská církev považovala tyto dvě germánské mocnosti za své nejlepší světské nástroje. To bylo pravým jádrem věci. A ve skutečnosti to bylo důvodem častých náladových výbuchů Vatikánu. Ohledně francouzských biskupů, kteří se Římu zdáli příliš republikánští, docházelo k dalším konfliktům Nakonec francouzská vláda unavena neustálými potížemi, které vyvstávaly z rušivých zásahů Vatikánu na základě konkordátu, ukončila 29. července 1904 „vztahy, které Svatý stolec vyprázdnil.“ Přerušení diplomatických vztahů vedlo brzy na to k oddělení církve od státu. „Dnes to po važujeme za normální,“ napsal M. Adrien Dansette, „že Francie by si měla se Svatým stolcem zachovat diplomatické vztahy a že stát a církev by měly odděleny. Diplomatické vztahy jsou nutné, protože Francie musí být zastoupena všude tam, kde má hájit své zájmy, bez ohledu na věroučné vyznání. Ale oddělení je nutné, protože v demokracii, založené na suverenitě lidí, kteří jsou rozděleni několika různými vyznáními zaručuje stát církvi pouze svobodu.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 333, 361)). Autor dodává: „To je přinejmenším všeobecný názor.“

31.4 Co asi zamýšlí Řím? S tímto rozumným názorem můžeme jedině souhlasit, i když nesmíme zapomenout, že papežství ho samozřejmě nikdy nepřijme. Římská církev nikdy nepřestala hlásat své výsadní, monopolní postavení v občanské historii, ve své vlastní historii, a proto, aby ji mohla otevřeně uplatňovat i v této době, dělá vše, co je v jejích silách, a to právě za pomoci své tajné armády, Tovaryšstva Ježíšova. Právě v této době jezuitský otec Wernz, generál tohoto řádu, napsal: „Stát podléhá jurisdik ci církve. Takže světská autorita je ve skutečnosti stále poddána církevní autoritě a musí ji po slouchat.“ (Pierre Dominique: La politique des Jesuites, str. 241). Tak zní učení těchto nesmiřitelných zastánců teokracie, rádců, ale zároveň vykonavatelů svých příkazů, kteří jsou pro Vatikán nepostradatelní, takže dnes je téměř nemožné najít i ten nejmenší rozdíl mezi „černým papežem“ a „bílým papežem“. Jsou jedno a totéž. A když hovo říme o politice Vatikánu, myslíme tím prostě politiku řádu jezuitů. Spolu s dalšími kvalifikovanými pozorovateli abbé Fremont připouští, že: „Vatikánu vládnou jezuité.“ (Agnes Siegfried: LÁbbe Fremont, II, str. 421). Před intenzivní a nezmenšující se opozicí jezuitů vůči republice, je stát zavázán doplnit zá kon o oddělení několika doplňky od roku 1905 do roku 1908. Tento zákon nechtěl zmenšit církevní bohatství a její stavby určené k církevnímu shromažďování. Církevní stoupenci se mohli scházet v místních shromážděních pod vedením kněze, který je měl vést. Jezuité jsou

749


SVAZEK 4

Kapitola 31

však v církvi všemocní. Copak Řím asi chystá? „V encyklickém dopisu »Vehementer« (11. února 1906) odsoudil Pius X. zásadu oddě lenosti a zásadu vedení místních shromáždění. Porušil tyto zásady? “ (Adrien Dansette: His toire religieuse de la France contemporaine; II, str. 361). To brzy poznáme. Kromě rady francouzského episkopátu odmítl v encyklice Gravissimo z 10. srpna 1906 všechny smlouvy.

31.5 Spojování Německa, Bismark – muž Říma Pro liberální katolíky to představovalo další zklamání: „Když si pomyslím,“ vyznává Brunetiere, „že francouzským katolíkům s určitým vědomím toho, že takové odmítnutí rozpoutá náboženskou válku v naší chudé zemi, která tolik potřebuje mír, je odepřeno to, co je německým katolíkům dovoleno a že místní shromáždění pracovala k plné spokojenosti všech už po 30 let, pak jako patriot i katolík si nemohu pomoci od pocitu nejvyšší rozhořčenosti.“ (Adrien Dansette: Histoire religieuse de la France contemporaine; II, str. 363). K potížím došlo ve skutečnosti tehdy, kdy se namísto náboženské války konala inventariza ce církevního majetku. I když někteří ultramontanisté problém rozdmýchávali, obyvatelstvo jako celek zůstalo klidné, když byla část církevního majetku navrácena státu a nepostupovalo se podle opatření stanovených tímto zákonem. Pochopil spisovatel Brunetiere, proč s francouzskými a německými katolíky jedná Svatý stolec různě? Smysl a význam toho všeho odhalí první světová válka. Zatímco jezuité při Dreyfusově aféře úspěšně pracovali na rozdělení francouzského národa a oslabení prestiže naší armády, v Německu dělali přesný opak. Sám Bismark, který v minulosti rozpoutal „kulturní boj“ proti katolické církvi, byl poctěn její přízní. To popisuje a také vysvětluje katolický spisovatel Joseph Rovan: „Bismark bude prvním protestantem, který obdržel »Kristův řád« zdobený drahokamy, jednu z nejvyšších církevních poct. Německá vláda dovoluje novinám, které jsou jí oddány, publikovat zprávy o tom, že kancléř bude ochoten skutečně vyvýšit papežovy plány na částečnou obnovu jeho pozemské autority.“ (J.Rovan: Le catholicisme politique en Alle magne, str. 121, 150). V roce 1886 byla strana Střed – německá katolická strana – vůči Bismarkovým vojenským projektům nepřátelská. Lev XIII. zaintervenoval do německých vnitřních záležitostí ve prospěch Bismarka. Jeho státní tajemník napsal mnichovskému nunciovi: „Vzhledem k blížící se revizi náboženské legislativy, která, jak máme důvod věřit, bude provedena smířlivým způ sobem, si svatý otec přeje, aby strana Střed podporovala všemi možnými způsoby vojenské plány.“ (Jean Bruhat: Le Vatican contre les peuples; Paralleles, 21. prosince 1950). Josef Rovan se vyjadřuje takto: „Intervence německé diplomacie ve Vatikánu – to už je sta rý zvyk – který má přivést papeže k tomu, aby svým vlivem zapůsobil na katolickou stranu Střed (Zentrum), a tím podpořil vojenské záměry. … Němečtí katolíci budou mluvit o »poli tické misii« Německa, která je zároveň univerzální morální misií. … Strana Střed na sebe bere také zodpovědnost za prodloužení vlády, která od slabošského vyhrožování, rádoby válečných projevů o námořní vojenské síle až ke skutečným válečným deklamacím, přivede nakonec Ně mecko do katastrofy. … Strana Střed vstupuje v roce 1914 do války s přesvědčením o správnosti, čistotě a morální bezúhonnosti vůdců své země, s přesvědčením o souladu svých 750


SVAZEK 4

Kapitola 31

plánů a programu s plány věčné spravedlnosti.“ (J. Rovan: Le catholicisme politique en Allemagne, str. 150). Můžeme vidět, že papežství vykonalo vše, co bylo třeba k rozšíření tohoto přesvědčení. Kromě toho monsignore Fruhwirth v roce 1914 řekl: „Německo je základnou, na níž svatý otec může a musí uskutečňovat své velké naděje.“

31.6 Příprava „misijního“ křížového tažení Přípravu na „misijní křížové tažení“ těmi státy, které lačně vztáhly ruku po revolučním nadšení a vymkly se tak z papežského područí (ovšem nikoliv z područí jezuitů) a přípravu na „trestnou křížovou výpravu“ na Francii za její odluku od matky církve, podporovalo hned několik světových bank najednou. Všechny tyto banky byly v rukou papeže a jezuitského řá du. Majetek církve byl giganticky astronomický, ekonomické postavení Vatikánu a jezuitů bylo jednoznačně nadnárodní a monopolní. Již papež Lev XIII. přebíral vládu nad církví s finanční hotovostí v přepočtu přes 15 milio nů dolarů. Kromě toho peníze přicházely z bohatých obchodů jezuitského řádu po celém světě a z vlastních církevních pozemků. Například v Kanadě církev vlastnila přes 2 a půl milionů hektarů té nejlepší orné půdy (Frank Grant: Kanada v zajetí náboženství; 1930, str. 24). Ovšem i nyní je katolická církev největším vlastníkem kanadské půdy. Ne nadarmo je Montreal nazýván americkým Římem. Po připojení Říma k Itálii zůstalo církvi přes 400 tisíc hektarů nejlepší italské orné půdy, čímž i nadále byla církev největším statkářem v Itálii. (Fa bio Cusin: L´ Italia unita, 1860–1876, str. 126–127). Církev dostávala od státu roční podporu téměř 2 miliony dolarů, a to i přes to, že její maje tek tehdy činil přes půl miliardy dolarů. Vatikán prostřednictvím jezuitů držel ve svých rukách monopol na chléb, mouku, sůl, cukr, dobytek, kůže, kávu, tabák a na mnoho dalších komodit díky jezuitským otrokářským koloni ím v Jižní, Střední a Severní Americe, Indii, Filipínách a na mnoha ostrovech obou oceánů. Příjem ze svatopetrského halíře činil roku 1870 přes 4 miliony a začátkem 20. století již přes 15 milionů dolarů. (M. Williams: The Catholic Church in Action, New York, 1934, str. 153). Obrovské sumy plynuly do Vatikánu i prostřednictvím jezuitské Kongregace Prapaganda víry, která již roku 1850 získala téměř 3 a půl milionů zlatých franků. (E. de Pressensé: Du catholicisme en France, Paříž, 1851, str. 35). Kromě toho, co jsme nyní jmenovali (a to je ve skutečnosti jen malý střípek nezměrné plo chy) měl papežský trůn pod sebou již Banku di Sconto (založena „Svatou“ stolicí 1830), Banku Romana (založena „svatou“ stolicí 1834), Banku svatého Ducha (inovována „Svatou“ stolicí 1834), Spořitelnu od prelátů P. Moriniho a C. L. Moriniho (založena roku 1836) s 10 milionů skudů ročního vkladu, podíl římských velkofinančníků přes Banku Romana z roku 1852, benátskou Banku sv. Marka (založena 1895), Banku Generale di Roma, Credito mobi liare, Banku Artistico–Operaia, společnost Societa del Acqua Pia Antica Marcia sdružující všechny římské vodárny (založeno „Svatou“ stolicí 1845), společnost s anglickým kapitálem Societa Anglo–Romana pel l´ Illuminazione a gas s dividendy okolo 20 milionů dnešních dolarů (založena papežem 1852), Banku di Roma (založena „Svatou“ stolicí 1880), společnost Societa Elletrica Anglo–Romana (založeno „Svatou“ stolicí 1883) a další vatikánské společnosti a podniky. (A. Caracciolo: Roma capitale, Dal Risorgimento alla crisi dello sta to liberale, str. 126 – 127). 751


SVAZEK 4

Kapitola 31

Je na místě také připomenout veliká vydavatelství novin a časopisů nejen v Itálii (Osserva tore Romano a oficiální časopis jezuitského řádu Civiltá Cattolica), ale i v Severní Americe, Kanadě, Austrálii, Jižní Americe a ve všech evropských katolických nebo státech s prokato lickým zaměřením. Dále šly peníze do papežského království z cenných papírů, z burzy mnoha zemí, ze spe kulativních burzovních společností, z vynálezu – Společností pro pojištění (pojišťovacích společností) např. proti ohni, povodním, zemětřesení, úrazům, náhlé smrti apod., dále z prode je odpustků, poutí, darů (co dar, to mnoho desítek milionů dnešních dolarů), různých dědictví a pod. Kromě toho jsme nevyjmenovali spekulace se stavebními pozemkami, dále vlastnictví továren, plynáren, elektráren a různých průmyslových kolosů v USA a v Evropě, dále dopravní katolické společnosti (Societá per le Tranvie e gli Omnibus), mlynárenské společnosti, pekař ské společnosti (Societa Molini Pantanella, která je dodnes vlastnictvím Pacelliho rodiny a která skoupila všechny mlýny a pekárny v Itálii) apod. „Páni grófové Edoardo Soderini, Ernesto Pacelli a jejich přátelé z Banco di Roma, kteří za podpory kardinála Rampolla a tedy se souhlasem Lva XIII. přijali obrovskou sumu svatopetr ského halíře s příkazem realizovat ji. Nyní skupují všechny mlýny v Římě. Po zakoupení Pantanelly následovalo získání Molini del Tevere. … A jakmile výše uvedení pánové dosáhli monopol nad mlýny, cena mouky a chleba okamžitě stoupla.“ (Avanti, Řím, VIII., 1897, str. 26). Je téměř zbytečné dokazovat tu skutečnost, že presidenti všech těchto společností, bank, obchodů a dalších vatikánských podniků byli vždy jezuitští šlechtici, lidé patřící ke špičkám řádu Tovaryšstva Ježíšova. „Můžeme potvrdit, že papež se často radil o otázkách kurzů na burze s panem Ernestem Pacellim, městským poradcem Říma a předsedou správní rady Ban co di Roma.“ (J. Galtier: Les finances du Vatican, Le Temps, Paris, 8. VIII. 1903.). Kapitál Vatikánu byl ještě před první světovou válkou v každé bance nebo společnosti v hodnotě desítek a stovek miliard dolarů. A tento kapitál kromě evropského trhu stačil ještě ovládnout Sýrii, Madagaskar, Indočínu, Rodézii, Libanon a mnoho zemí Blízkého Východu, také Egypt, Maltu, Maroko, Tripolis, Barcelonu, Cařihrad a další. Zde všude, stejně tak jako v současné době, vládli jezuité tvrdou rukou tržního hospodářství. Zájmy vatikánských bank vedly k turecké válce roku 1911 o Libyi stejně tak jako později o celou severní Afriku.

31.7 Řím stále chudý I přes toto všechno jmění a majetek, i přes všechny pozemky a finanční bohatství církev však neustále žehrala na svoji chudobu. Jak důkladně papež světu ukazoval, že svoji chodu nepředstírá, ale že je skutečná! Denně umíralo mnoho vlastních katolických kněží skutečným hladem, zvláště v Itálii. Mi liony dětí Říma podléhaly nemocem, chodily v cárech hadrů, pohřbívaly své děti, sotva se na rodily, žily ve špíně v kůlnách, sklepích a chatrčích, žebraly a den co den zápasily o holé přežití. Jak slepě papeži důvěřovaly! Víc a ještě víc se tiskly ke katolické církvi ve snaze zís kat svými poutěmi a dary ze svých posledních peněz spasení a blahobyt. Není to věrný obraz i dnešní politiky Vatikánu? I dnes církev stále dokola drze tvrdí, jak je chudá, komunismem zubožená, vydrancovaná. Jak je ve mnohých postkomunistických zemích bez majetku, pozemků, financí, div že ne přímo o hladu, kdy sotva jen přežívá. Jak dokonalé 752


SVAZEK 4

Kapitola 31

divadlo chudoby! V jakém protikladu pak zazní v České republice zpráva o tom, že všichni katoličtí hodnos táři, funkcionáři, faráři, kněží a ostatní pracovníci dostanou i přes to, že jsou státními za městnanci, svůj 14. plat jako kompenzaci za tříleté nevalorizování jejich platů. Zatímco ostat ním státním zaměstnancům z necírkevní oblasti je jejich plat již dávno ukrácen o šedesát pro cent a je jim zastaven i 13. a 14. plat, kněžím je 14. plat uvolněn. (Lidové noviny, 12.12.1997, str. 4).

31.8 Jezuitský ultramontanismus Ultramontanismus ruku v ruce s univerzalismem je nový pojem misijního díla. Je to nová, moderní misie počínající první a hlavně druhou světovou válkou. Je to misie, ze které jezuité neslevili a nesleví ani písmeno (více o tom v 8. svazku). „Nezapomeňme,“ píše jezuita Rouquette, „že z historického pohledu je ultramontanismus“ (neboli církevní politika snažící se dovést celý svět do područí papeže), „praktickým po tvrzením univerzalismu.“ (to je snahy obsáhnout celý svět). „… Tento univerzalismus, který je nutný, by byl jen prázdným, bezvýznamným slovem, kdyby se v praxi nejednalo o soudržnost a dokonalou poslušnost celého křesťanství. Z tohoto důvodu tedy Ignác chtěl, aby byl jeho spolek k dispozici papeži… a aby byl zastáncem katolické jednoty. Jednoty, která může být za jištěna jedině pomocí naprosté podřízenosti Kristovu náměstkovi.“ (R.P. Jesuit Robert Rouquette: Saint Ignace de Loyola, str. 44.). Jezuité po svém nástupu potřebovali tuto absolutistickou monarchii zavést v římské církvi. Proto v občanské společnosti vypěstovali a udržovali povědomí, že se na vladaře musí pohlí žet pouze jako na časného zástupce Svatého otce, pravé hlavy křesťanství. Pokud byli monar chové bezvýhradně svému pánu, to je papeži, povolní, jezuité je vytrvale a horlivě podporova li. V opačném případě, když se tito králové nebo jen knížata vzbouřili, našli v jezuitech své nejhorší nepřátele a vrahy. „Když to zájmy Říma vyžadovaly, aby v Evropě povstali lidé proti svému králi, nebo jestliže vládnoucí králové a knížata přijímala taková rozhodnutí, která překážela církvi, pak kurie vě děla, že bude-li muset použít intriky nebo násilné šíření katolické víry a nebo bude-li muset dojít na otevřenou vzpouru, nenajde určitě nikoho schopnějšího, vychytralejšího a troufalejší ho než Tovaryšstvo Ježíšovo.“ (Rene Fülöp–Miller: Les Jesuites et le secret de leur puissan ce, Knihovna Plon, Paříž, 1933, str. 61). New Age, ekologická hnutí, světová mírová hnutí, ekumenismus a Ekumenie, světová poli tika, cenová politika, laskavý Vatikán plný míru, porozumění, shovívavosti, ústupků – to jsou ideologické nástroje ke splnění záměru jezuitů k dosažení jejich misie. Po splnění tohoto zá měru Vatikán obnoví svou pravou tvář. Přestane být shovívavým, snášenlivým, pluralitním a laskavým systémem. Přestane používat mírový plášť a beránčí řeči a projeví se pak ve své pravé podstatě vlčí šelmy jak v řečech tak v činech. Středověk bude obnoven v plné míře jako důsledek jezuitského ultramontanismu. To není pouhá teorie, ale reálné nebezpečí, které kvasí již v našich dnech na konci 20. století, jak je o tom více pojednáno v posledních dvou svaz cích této knihy. Život jezuitského řádu plný vzestupů a pádů svědčí o tom, že neexistuje jediná země, ze které by jezuité někdy nebyli vykázáni. Jejich nebezpečnost si uvědomovaly všechny vlády, dokonce i ty nejkatoličtější. Tito lidé slepě oddaní své věci jsou tak jako dřív i dnes používáni 753


SVAZEK 4

Kapitola 31

k tomu, aby vyučovali vyšší vrstvy společnosti. Tovaryšstvo, jako zastánce univerzalismu, a tím vlastně i ultramontanismu, bylo proto tehdy nevyhnutelně odhaleno jako hrozba občanské autority, protože činnost tohoto řádu, už jenom kvůli svému povolání, se stále víc a víc obra cela směrem k politice, až se s ní ztotožnila úplně a napevno. Souběžně s tím se mezi členy řádu rozvíjel pravý jezuitský duch. Nicméně zakladatel řádu, inspirován především potřebou zahraniční a domácí „misie“, nezapomenul ani na zručnost. Ve svých „Sententiae asceticae“ napsal: „Chytrá obezřetnost spolu s průměrnou čistotou je lepší než vyšší svatost ve spojení s neobratností. Dobrý pastýř musí vědět, kolik věcí má ignorovat a jak má zabraňovat, aby jim nebylo porozuměno. Když už je mistrem lidské vůle, bude schopen moudře vést své studenty všude tam, kam bude chtít. Lidé jsou zcela pohlceni pomíjejícími zá jmy. Nesmíme s nimi proto příliš podrobně mluvit o jejich duších. Bylo by to totéž jako chytání ryb na háček bez návnady.“ Vatikánští vojáci tato slova poslouchali do písmene. Nikdo se nic v předvečer světové války o podílu jezuitů a papeže nedozvěděl. Sám Řím ignoroval spoustu věcí. Když byl žádán o vysvětlení, mlčel nebo hovořil tak, aby mu nebylo porozuměno. A svět, opit církevním rohlíkem, stále slepě a dětinsky jeho „Svatosti“ důvěřoval. Jak nebezpečné to bylo, poznal za krátko na vlastní kůži.

754

Tajné dějiny jezuitů

Recommend Documents