T. G. MASARYK ( )

T. G. MASARYK (1918–1935)

Osobnost Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) – troufám si říci hned na počátku – ční v našich novodobých dějinách nejvýše ze všech. Žádný z jeho následovníků takového významu a věhlasu nedosáhl. Je výjimečným fenoménem i mezi předními evropskými státníky a nikoliv náhodou byl kdysi označen za jediného možného kandidáta do čela případných Spojených států evropských. Je zvláště obtížné představit ho v jakési zkratce, vždyť o něm obsáhle psali takoví vědci a literáti jako Emanuel Rádl, Josef Pekař, Zdeněk Nejedlý, Karel Čapek, Václav Černý, Ferdinand Peroutka, Milan Machovec, Jaroslav Opat, Zdeněk Mahler a mnozí další, naposledy Alain Soubigou, profesor na universitě La Sorbonne v Paříži. Masaryk sám ovšem zanechal jako svůj odkaz početné knihy, studie a úvahy, z nichž připomenu alespoň tituly Otázka sociální, Česká otázka, Karel Havlíček, Jan Hus, Ideály humanitní, Rusko a Evropa, Světová revoluce. Presidentem se stal ve svých šedesáti osmi letech, ve věku intelektuální zralosti učence a všestranných zkušeností politika. Jeho předchozí – řekněme – příprava na státnické poslání byla vyplněna mnohaletým studiem společenských věd v čele se sociologií, studiem české a světové literatury, universitní profesurou, poznáváním vyspělých zemí, plnokrevnou účastí ve veřejném dění. To všechno mu vtisklo charakter všestranně vzdělaného, 13

Moji českoslovenští presidenti

kriticky myslícího a světově orientovaného člověka. Byl to homo sapiens sapiens par excellence. Svými rodovými kořeny patřil Masaryk na moravsko-slovenské pomezí, tehdy s poněmčenými okrsky a obcemi, kde vyrůstal ve dvoujazyčném prostředí. Otec Josef Masaryk byl kočím na hodonínském panství, kde se Tomáš 7. března 1850 narodil. Matka Terezie, rozená Kropáčková, pocházela z Hané. Rodina se často stěhovala, podle toho, na který statek byl otec překládán. Tomáš přitom střídal školy, včetně středních, aby posléze maturoval ve Vídni s perspektivou stát se učitelem. Díky svému nadání tam pokračoval ve studiích filosofie na universitě, krátce také v Lipsku, kde poznal svou budoucí manželku Charlottu, dceru newyorského finančníka R. Garrigua. Významným přelomem v Masarykově životní dráze se stalo v roce 1882 jeho jmenování profesorem na české universitě v Praze, kam se svou chotí a dětmi natrvalo přesídlil. V té době již měl široké znalosti díla světových myslitelů od antiky po 19. století. Dokázal se orientovat i v poměrech českého národního života vytvářeného obrozenectvím, ale zasaženého i společenským pokrokem, rozvojem hospodářského liberalismu, psychického individualismu, podnikatelského ducha. Vnímal též přežívající prvky služebnického vztahu k monarchii, podporované pompézním kultem katolicismu. Postupně se v něm rodil a sílil kritický postoj vůči jakémukoliv konzervatismu, což mu ovšem přinášelo názorové konflikty jak v universitních kruzích, tak ve veřejné činnosti. Otevřeně poukazoval i na celkové zaostávání české společnosti, uzavřené v krunýři habsburského mocnářství a málo otevřené světovému pokroku. Byl přesvědčen, že je potřebí rozproudit intelektuální aktivitu, studovat domácí 14

T. G. MASARYK

i přeložené vědecké práce, založit českou akademii věd, sestavit naučný slovník, vydávat odborné časopisy s diskusním fórem, ba i připravit vznik dalších českých universit. Sám podnítil vydávání časopisů, z nichž vynikl proslulý měsíčník Čas, založený v roce 1886, později vydávaný týdně a posléze denně až do roku 1914. Neváhal vstoupit do politiky a v roce 1900 založil se svými přáteli stranu tzv. realistů, která usilovala o parlamentní demokracii a podílela se na prosazení všeobecného hlasovacího práva. V letech studií i jako profesor a politik vyjížděl Masaryk do řady zemí, aby poznával moderní tendence vývoje. Především ho zaujaly Spojené státy, kde mu pomáhal svazek s rodinou Garriguových setkat se s vlivnými osobnostmi, což mělo nemalý význam v budoucím odboji za války. Zajímalo ho Rusko jako největší slovanská země, o níž debatoval s L. N. Tolstým a s M. Gorkým. Měl rád Itálii s jejími antickými kořeny a s novodobým úsilím o sjednocení. Krátce pobyl ve Francii a v Anglii. Jako jeden z mála vzdělaných Čechů si osvojoval myšlenkový a politický náhled hodný světoobčana. *** Masarykovou životní filosofií se staly humanitní ideály, zásady osobní mravnosti, tolerance v lidských vztazích, rovnováha rozumu a citu, soustavná práce pro blaho společnosti, harmonie těla a ducha. Jeho hesla „Pravda vítězí“, „Ježíš, ne Caesar“, „Nebát se a nekrást“, „Odporovat zlu, činit dobro“, „Tábor je náš program“ apod. hovoří jasně. Jeho vitální pracovitost mu přikazovala odsuzovat mučednictví v českých legendách tak zakotvené, naopak žádal přitakat životu, práci, boji, ne vzdávat se či dokonce páchat sebevraždu. 15


K jeho filosofii humanismu patřila náboženská orientace, nikoli však tradičně chápaná podle církevních předpisů. Smyslem jeho víry byla předně láska k člověku, lidské svědomí, humanitní morálka. Církevní praktiky nepěstoval, odmítal nevědecká dogmata, vykonstruované zázraky, honosné obřady. Jevily se mu jako zbytky středověku. Jako evangelík se klonil k vnitřnímu duchovnímu dialogu s Bohem jako nejvyšší ideální bytostí. Vzpomínám, že někdy za války mi věrná zastánkyně českobratrského vyznání řekla: „Kdyby Masaryk chodil k nám do kostela, celý národ by šel za ním.“ Nu, nestalo se. Z dobových směrů a hnutí věnoval Masaryk značnou pozornost socialismu. Poznával v jeho ideologii kořeny křesťanské lásky k člověku. Chápal jej jako de facto humanitní hnutí se sociálním posláním. Marxe a jeho materialistickou filosofii kritizoval, avšak uznával, že znamená pokrokový posun v moderním myšlení i v politice. Odmítal myšlenku násilné revoluce jako vyústění třídního boje v diktaturu proletariátu. Ve jménu přirozeného práva člověka na život a práci, což obé nedílně spojoval, stranil postupnému zdokonalování lidských pořádků cestou trvalého procesu reforem. Věřil v demokracii jako nejvhodnější politický systém ze všech možných a vyzkoušených. V hesle Velké francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“ nalézal přesný výraz humanitních ideálů. S touto intelektuální výbavou působil Masaryk jako realistický politik a poslanec v habsburské monarchii. Osvědčoval zásadovost, opravdovost a také statečnost v zápasech proti zpátečnickému konzervatismu a klamavému lhaní, za pravdu a lidská práva, a to jak v boji proti falešným Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému, tak v boji proti antisemitismu apod. Oporou mu byl živý 16

T. G. MASARYK

odkaz velkých osobností, Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Jana Amose Komenského, Františka Palackého, Karla Havlíčka a celé plejády buditelů a obrozenců. *** Jak známo, naděje na přeměnu monarchie od centralismu k autonomismu, od absolutismu k demokracii selhaly, česká otázka zůstala neřešena. Když vypukla první světová válka, habsburská říše se ocitla po boku výbojného Německa, na straně nejtemnější reakce. Masaryk neváhal postavit se do čela odboje s cílem národního osvobození, natolik byl přesvědčen, že Rakousko-Uhersko je zralé pro rozpad. Diplomatické úsilí v zahraničí, podporované úspěšným bojem československých legií ve shodě s lidem doma, přineslo své plody. Vítězství mocností Dohody a úporná jednání, v nichž se osvědčili Masarykovi spolubojovníci Milán Rastislav Štefánik a Edvard Beneš, vyústila k vytvoření a mezinárodnímu uznání Československé republiky. Dnes se nám tento obrovský dějinný obrat může jevit jako politický zázrak, vždyť po třistaleté porobě byl obnoven samostatný stát Čechů, rozšířený ještě o zemi bratrských Slováků, kteří se rozhodli žít s Čechy ve společné republice. Nebylo pochyb, že prvním jejím presidentem nemůže být nikdo jiný než hlavní strůjce historického úspěchu T. G. Masaryk, zvolený pak Revolučním národním shromážděním 14. listopadu 1918. Začíná vrcholná etapa Masarykova dramatického života. Budiž mi dovoleno vrátit se vzpomínkami do mého mládí, kdy jsme ve škole slavívali den presidentova narození 7. březen a den vyhlášení republiky 28. říjen jako dva největší státní svátky. Masaryk se stal legendou, symbolem, 17


„tatíčkem národa“. Ano, o legendách můžeme mít pochybnosti, nakolik z nich vymizela pravda. Nemůžeme jim však upřít jistou úlohu při formování národního sebevědomí, při výchově k následování vzácných příkladů a vzorů, což se zračí v poctivém životě a uvědomělém občanství. Ani Masaryk na své dráze vědce a politika nepopíral význam legendy o svatém Václavu jako zakladateli státu Přemyslovců nebo legendy o Janu Husovi jako reformátoru křesťanských mravů. Naopak si nevážil legend „falešných“, k nimž řadil kult svatého Jana Nepomuckého. Od počátku 30. let, kdy jsem byl žákem gymnasia v Duchcově, dostával můj vztah k Masarykovi vedle citového i rozumové zakotvení. Dějepis patřil k mým nejoblíbenějším předmětům (vedle češtiny), ale současně jsem pilně četl literární díla včetně knížek Masarykových, dostupných ve školních a veřejných knihovnách i v laciných vydáních u knihkupců. Mým nejpilnějším čtenářským obdobím však byla tři léta studií na československém oddělení francouzského lycea v Dijonu od roku 1936. Měli jsme tam knihovnu české a slovenské literatury, která mi umožnila poznat díla našich spisovatelů, celé generace tvůrců avantgardního umění. Éra Masarykova presidentství v sobě nesla široký odkaz národního obrození a v podmínkách státní samostatnosti jej dále rozvíjela. K tomu přistupoval inspirativní vliv moderních uměleckých směrů, jimž tehdy vévodila právě Francie, což povznášelo československou kulturu k evropské úrovni. ***

18

T. G. MASARYK

Podle platné ústavy přijaté v roce 1920 a definitivně potvrzené 1924, neměl president příliš velké pravomoci, avšak v Masarykově případě to ani nebylo třeba. Ve vztahu k vládě a parlamentu, jejichž pravomoci byly naopak rozhodující, respektoval Masaryk jejich právo určovat a řídit vnitřní i zahraniční politiku státu. Takřka neustálé politické střety a stranické půtky sice neviděl rád, ale nevměšoval se do nich. Nad veškerým děním se však tyčila jeho lidská, mravní a politická autorita učeného a moudrého muže, „aristokrata ducha“, vědomého si své vysoké odpovědnosti a všenárodního vlivu. Využíval těchto vlastností ve veřejných projevech i v osobních setkáních s politiky, podnikateli, diplomaty nebo přáteli – mj. „pátečníky“ z okruhu Karla Čapka. Tuto praxi považoval za podstatnou součást demokracie, neomezené na pouhé ústavní instituce, nýbrž šířené v oblasti diskuse, výměny názorů, hledání východisek a kompromisů, vytváření podmínek důvěry, poctivosti a spolupráce. Odtud i jeho úsloví „Demokracie je diskuse“, v níž má každý občan právo podílet se a také rozhodovat. Nemalou pozornost věnoval Masaryk novinářům a publicistům. Připomínal jim úkol zabývat se soustavně otázkami fungování demokracie, odhalováním a kritikou chyb a nedostatků. Ty shledával v přemíře byrokracie, což vyjadřoval i heslem „Odrakouštit“, v nízké úrovni správy obcí a zemí, ale také v práci ministerstev a parlamentu, jehož jednání se často měnila v divadlo nechutných scén a trapných hádek. Vytýkal tisku, že zanedbává včasné a přesné zpravodajství z domova i ze světa, zatímco plýtvá místem na jepičí aféry či naduté fámy. Za jednu z předních starostí v české politice považoval mezinárodní vztahy a problémy. Důrazně nabádal věnovat 19


velké úsilí řešení otázek evropského míru a spolupráce, zejména činnosti ženevské Společnosti národů, předchůdkyni dnešní Organizace spojených národů. Důsledně zastával své dávné přesvědčení, že česká otázka je součástí otázky světové ve smyslu principů humanity. Plně podporoval aktivity ministra zahraničí Edvarda Beneše, jemuž naprosto důvěřoval. V této souvislosti chci podtrhnout Masarykovu hlubokou víru v civilizační a kulturní poslání Evropy, s níž jsme po celou národní historii úzce spjati. Bylo tomu tak v dobách říše římsko-německé, v širokém záběru pak za Karla IV. s vůdčím postavením Prahy vedle Paříže. Podobný rámec měly proslulé návrhy Jiřího z Poděbrad na uzavření svazku evropských panovníků, jímž by se zabezpečoval mír a řešily spory jednáním. Trvalým působením v evropském dění jsme se podle Masaryka dokázali udržet, zatímco jiné slovanské oblasti podlehly zkáze. Také habsburská monarchie znamenala jisté širší spojení, avšak po Bílé hoře jsme byli sraženi do nesvobodného a zaostávajícího postavení, které nás vzdalovalo vyspělejším západním zemím. Až po jejím rozpadu a obnově samostatnosti 1918 jsme se stali jednou z nejlépe fungujících demokracií, dokonce s předstihem vůči jiným státům, jejichž režimy se zvrhly v autoritářské a diktátorské, posléze i fašistické. Soustavný zájem projevoval Masaryk o evropskou úlohu Ruska, kde se v roce 1917 uskutečnila bolševická revoluce. Tou se inspirovala radikální levice v sociální demokracii, jejíž reformistický program mu byl blízký, zatímco komunistická vize byla v jeho očích iluzí. Vzor ruské revoluce pokládal pro nás za nevhodný. Soudil, že v Rusku není ani komunismus, ani socialismus, na který není národ 20

T. G. MASARYK

připraven. Masa složená převážně z negramotných nemůže konat uvědoměle, potřebuje pomoc inteligence, jinak bloudí. Proto tam vznikla anarchie s vlnou barbarství. Vědecký socialismus vyžaduje demokracii, zralé myšlení, které Marx spojoval s vyspělostí Německa jako možné kolébky revoluce. Masaryk se domníval, že potřebná zralost myšlení u nás existuje a socialisté jsou dostatečně početní, aby dosáhli součinnosti všech pracovníků, vzájemné dohody, plánu reálných sociálních přeměn a jeho realizace v podmínkách sociálního smíru. Nechci předbíhat příštím zamyšlením nad osudy našich presidentů, ale nemohu se ubránit aspoň zmínce o našem vývoji po osvobození v roce 1945, kdy se Národní fronta čtyř stran včetně komunistické hlásila k politice demokratických cest a prostředků směřujících k socialistickým cílům. Po událostech v únoru 1948 byla však tato politika opuštěna a nahrazena politikou napodobení sovětského modelu, aby pak znovu v obrozené podobě vyvstala v demokratizačním programu Pražského jara 1968. V obou případech ztroskotala snaha o demokratický socialismus právě na odporu sovětského Ruska. *** Zbývá připojit několik poznámek o Masarykových lidských vlastnostech a zvycích, které plně odpovídají jeho intelektu a morálce. Byl velmi skromný v osobních potřebách, byl mu cizí luxus v jídle, oblékání či bydlení, nic mimořádného nepožadoval, stačilo mu to nejnezbytnější. Rád chodil v jezdeckém oblečení, nejen pro oblíbenou jízdu na koni, ale také proto, že vysoké boty natáhl a nemusil šněrovat, kabát upjatý ke krku nevyžadoval kravatu, 21


legionářská furažka pevně držela na hlavě. Jen k důležitým audiencím si bral společenský oblek. Pravidelně také cvičil, říkal tomu „sokolování“. Nemálo času věnoval četbě a studiu literatury, krásné i odborné. Ke knihám měl vřelý vztah, i k básnickým, o nichž napsal jednu z raných prací. Měl rád i hudbu a Bedřicha Smetanu vysoko ctil jako tvůrce národních oper Braniboři v Čechách, Libuše, Dalibor, Prodaná nevěsta. Masaryk i svědomitě úřadoval, což mu usnadňoval pečlivý kancléř Přemysl Šámal. V dialogu s partnery byl korektní a tolerantní, dovedl pozorně naslouchat a své názory říkal otevřeně, nejednou se vztyčeným ukazovákem jako znamení důrazu. Ke služebnímu personálu choval důvěru a porozumění i vděčnost, zvláště pro dlouholetého komorníka pana Hůzu. Těžko však snášel ochranku, která se musela snažit být neviditelná a někde se skrývat. Toužil chodit volně po ulicích a přihlížet běžnému ruchu, nejen se pohybovat mezi špalíry vítajících davů a naslouchat oslavným řečem. Za vůbec nejlepší na presidentování považoval výsadu chodit všude bez peněz. Citelné oslabení stárnoucího organismu přimělo Masaryka vzdát se funkce hlavy státu 18. prosince 1935. Žil pak v Lánech, kde 14. září 1937 zemřel. Díky sousedovi mých rodičů panu Maxovi, který mne vzal s sebou do Prahy, mohl jsem se zařadit do zástupů směřujících od Strahova na Hrad. Mlčky jsme prošli kolem rakve, obklopené čestnou stráží, a vzdali velkému mrtvému poslední hold. Podnes cítím vzrušenou lítost a slzy smutku. A v hlavě mi znějí varhanní melodie veršů českých básníků. Chod dějin se nezastavil, jen jsem netušil, že náš národ i stát jdou vstříc těžkým zkouškám, v nichž se i má vlastní životní pouť zdramatizuje. 22

T. G. MASARYK

Československu nebylo dopřáno splnit Masarykův sen o půlstoletém vývoji a zdokonalování humanistického typu demokracie,jak si jej představoval na počátku svého presidentství. Nemohl tušit, jakými krizemi a zvraty bude naše země procházet do konce 20. století a dále až po neklidné časy globalizačního procesu se vším jeho vědeckým a technickým pokrokem, ale i zpochybněním základních lidských hodnot, někdy takřka na pokraj anarchie. Je však s podivem, nakolik jeho filosofické, sociologické a politické úvahy, uložené v jeho početných spisech, mají co říci dnešku. Považuji za vhodné některé jeho myšlenky připomenout a zamyslit se nad jejich podivuhodnou aktuálností. Ústředním programovým cílem je mu humanita, jejíž znaky v různých souvislostech a podobách pronikají celou naší národní historií a dávají našim lidským snahám smysl. Sám pojem humanita překládá jako „člověčenství“, které se projevuje v lidských a občanských právech, formulovaných poprvé v revolucích francouzské a americké a postupně vyúsťujících v konkrétní práva občanská, národní, hospodářská, sociální, včetně práva na práci a životní minimum. V této souvislosti soudí, že bohatství by nemělo být cílem našeho života. Za základní úkol našeho myšlení, práce, kultury a zejména politiky považuje rozvíjet a uplatňovat právě humanitní ideály. V tomto smyslu hodnotí i socialistické hnutí jako přirozenou součást humanitních ideálů, vyjádřenou heslem „volnost, rovnost, bratrství“, které časem vyústilo v reálný faktor politický. Přitom upozorňuje na rozpor mezi kolektivismem a individualismem jako nepochopení faktu, že kolektiv je přece souhrnem vědomí a svědomí množství individuí. Uznává existenci společenských tříd s rozdílnými zájmy, avšak v duchu právě humanistických principů 23


by měly hledat dohodu, stejně jako ji musí nacházet rozdílné národy. Připomíná, že ani Marx a Engels se nikdy humanistických snah nevzdávali, třebaže v konkrétních historických souvislostech pokládali i proletářskou revoluci za možnou, a to právě v duchu humanistických zásad. Pokud jde o české socialisty, považoval jejich hnutí za přirozený důsledek hospodářského rozvoje v českých zemích se silným průmyslem i vyspělým zemědělstvím, ale i s inteligencí pokrokově orientovanou. Zajímavé jsou i Masarykovy názory o státu, vládě, parlamentu a byrokracii jako nástrojů společenské správy. Jako významný faktor se mu jeví politické strany a také žurnalistika. Ve svém pojetí demokracie její fungování v inspiraci uměním a vědou, morálkou a opravdovostí. Klade důraz na kvalitní politické myšlení, které analyzuje skutečnost, její klady a zápory, ale nepřipouští radikalismus ani zprava ani zleva. Nesmí být ani oportunismem či chytráctvím, ani hledat „zlatou střední cestu“s proplouváním mezi pravicí a levicí. Poznanou skutečnost má politika měnit a jít cestou pokroku, avšak vyvarovat se „revoluce shora“, která je spíše negativní a otvírá cestu anarchismu. Jako demokrat pohlíží skepticky na liberalismus ve smyslu hospodářské konkurence bez pravidel a právního rámce, z něhož se rodí oligarchická moc spojená s příslušnými stranami. To je mu popřením demokracie jako společenské soustavy v humanistickém pojetí. Snad je vhodné, ba aktuální v těchto souvislostech připomenout, že své ideje Masaryk nejen teoreticky hlásal, ale také v praxi svého presidentství naplňoval. Například v dobách velké krize 30. let minulého století žádal parlament aby provedl potřebné reformy v bankovnictví, aby se ideál občanské rovnosti nestával chytráckým vykořisťováním slabších, aby 24

T. G. MASARYK

se tvrdě zasahovalo proti korupčníkům. Sám šel příkladem v úsporách, dal omezit výdaje Hradu a žádal snížit i presidentský plat. Současně však podtrhoval zabezpečení vzdělanosti a kultury, bez nichž nelze humanitní demokracii uskutečňovat. Tuto hrstku poznatků z Masarykova odkazu zmiňuji jako pouhý střípek z jeho obsáhlého, vpravdě humanitního dědictví. Nelze nebýt udiven, jak daleko kupředu viděl a s jakou naléhavostí oslovuje i dnešek. Jeho literární odkaz shrnuje, zkoumá, hodnotí a promýšlí tisíciletou českou národní zkušenost a snaží se činorodě dívat do budoucnosti. V tom zatím nemá v našem kulturním obzoru konkurenci a svou moudrostí přesahuje i hranice této malé země v srdci Evropy. Troufám si myslet, že jeho bohatý společenský přínos nikdo z jeho nástupců zatím nepřekonal. Není divu, že slavný H. G. Wells kdysi považoval T. G. Masaryka za možného presidenta Spojených států evropských, k nimž se snaží pokročit soudobá Evropská unie.

25

T. G. MASARYK ( )

Recommend Documents