Masarykova
univerzita
Pedagogická
fakulta
Katedra sociální pedagogiky
Adam Kutěj
SYNDROM VYHOŘENÍ U PRACOVNÍKŮ POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍ Diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Jana Veselá, Ph.D. Brno 2007
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
Brno, 30. 03. 2007
Adam Kutěj
2
Anotace Diplomová práce se zabývá syndromem vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích, v úvodní části přibližuje různé pohledy odborníků na tuto aktuální problematiku včetně její historie, popisuje zájemcům o bližší poznání burnoutu rizikové faktory, srovnání s jinými zátěžovými situacemi a psychickými stavy člověka. Důležitou součástí diplomové práce jsou kapitoly o prevenci vzniku a terapie již poznaného syndromu vyhoření. Závěrečná část této práce je věnována výzkumu provedeného ve druhé polovině roku 2006 u zaměstnanců Diecézní charity Brno.
Annotation The diploma work deals with the burnout syndrome in people working in assistant professions. The introductory part outlines different expert views on this topical issue inclusive of its history, describes risk factors to those who are interested in burnout details, comparing them with other stress situations and mental conditions in humans. Chapters about burnout prevention and already recognized burnout syndrome treatment form an important part of the diploma work. The closing part of the work describes the research carried out in the second half of 2006 among the Diocesan Charity Brno staff.
Klíčová slova Syndrom vyhoření, pomáhající profese, stres, deprese, únava, neurastenie, existenciální neuróza, alexithymie, vyčerpání, frustrace, konflikt, trauma, krize, existenciální psychoterapie, daisensanalýza, logoterapie, psychoanalýza, behaviorální psychoterapie, rogersovská psychoterapie, Gestapy terapie, charita.
Bibliografický záznam KUTĚJ, Adam. Syndrom vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2007. 85 l. 4l. příl. Vedoucí diplomové práce Jana Veselá.
3
Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím 2x více světla. Svíčka však zároveň 2x rychleji vyhoří. Tímto obrazem je možné věrně ilustrovat proces směřující k vyhoření. Lidé, kteří jím procházejí, zjišťují, že veškerá jejich duševní, emocionální a fyzická energie je vypotřebována. Jejich síly jsou vyčerpané a ztrácejí vůli vytrvat.... Rush, M. D. Syndrom vyhoření. Přel. Čejková, M. 1.vyd. Praha: Návrat domů, 2003. ISBN 80-7255-074-8. str. 7
4
Obsah Anotace ÚVOD 1.VYMEZENÍ POJMU SYNDROM VYHOŘENÍ 1.1 Historie syndromu vyhoření 2.RIZIKOVÉ FAKTORY VEDOUCÍ KE VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ 2.1 Rizikové prostředí 2.2 Riziková osobnost 2.3 Rizikové profese 3. FÁZE A PŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ 3.1 Fáze syndromu vyhoření 3.2 Příznaky syndromu vyhoření 4. ODLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD JINÝCH ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ A NEGATIVNÍCH PSYCHICKÝCH STAVŮ 4.1 Stres 4.2 Deprese 4.3 Chronická únava 4.4 Neurastenie 4.5 Existenciální neuróza 4.6 Alexithymie 4.7 Vyčerpání 4.8 Únava 4.9 Frustrace 4.10 Konflikt 4.11 Trauma 4.12 Krize 4.13 Zvládání zátěžových situací 5. PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ 5.1 Prevence syndromu vyhoření ze strany jedince 5.2 Prevence syndromu vyhoření ze strany organizace 6. TERAPIE SYNDROMU VYHOŘENÍ 6.1 Existenciální psychoterapie 6.2 Daseinsanalýza 6.3 Logoterapie 6.4 Psychoanalýza 6.5 Behaviorální psychoterapie 6.6 Rogersovská psychoterapie 6.7 Gestalt terapie 6.8 Medikamentózní terapie 7. PRAKTICKÁ ČÁST 7.1 Diecézní charita Brno 7.2 Domov sv. Markéty pro matky s dětmi v tísni 7.3 Cíl šetření a stanovení hypotéz 7.4 Metodologie a organizace výzkumu 7.5 Charakteristika zkoumaného souboru 7.6 Výsledky šetření a interpretace výsledků 7.7 Diskuse ZÁVĚR Resumé
5
3 8 11 14 16 16 18 21 24 24 26 32 32 34 35 35 36 36 37 37 38 39 39 39 39 41 42 47 57 57 58 58 59 59 61 62 63 65 65 66 67 68 69 73 80 81 84
VYUŽITÁ LITERATURA Přílohy
85 89
6
7
ÚVOD Učitelská profese je prakticky už dlouhou dobu předmětem zvýšeného zájmu celé společnosti, a to nejen v naší republice. Tento zájem je různě motivován, ale v zásadě vyplývá ze stále rostoucího významu vzdělání jak pro jedince, tak i pro celou společnost.1 Sociální
práce je obor, který má v současné době k sociální pedagogice vůbec
nejblíže. Je to obor, který nejenom v České republice zaznamenal v posledních deseti letech značný rozvoj, podobně jako sociální pedagogika. Vztah mezi těmito dvěma vědami je pojímán různě, především v souvislosti s genezí obou oborů. V rámci svého studia sociální pedagogiky jsem se zaměřil na problematiku syndromu vyhoření u pracovníků pomáhajících profesí. Domnívám se totiž, že i sociální pracovníci a pedagogové jsou v tomto směru ohroženou skupinou. Jsem přesvědčený, že informace o syndromu vyhoření by měly být součástí přípravy na budoucí povolání v pomáhající profesi. Nikdo není imunní a nikdo nemůže předem říci, že jemu se to nemůže stát. Pedagogika, včetně sociální, je podobně jako sociální práce, o práci a vztahu k lidem. Je tedy důležité o syndromu vyhoření znát co nejvíce informací, které pomohou se s jeho nebezpečím lépe vyrovnat.
Se změnami, které se staly po roce 1990, vzrostla v naší zemi potřeba kvalitní sociální práce a péče. Objevily se nové problémy a náročné životní situace, které v minulosti buď nebyly, nebo byly jen okrajovou záležitostí. S tím roste také počet sociálních pracovníků jak ve státním, tak nestáním sektoru; rozšířily a zkvalitnily se také možnosti jejich profesní přípravy. S rostoucími nároky na pracovníky v pomáhajících profesích se začalo více hovořit o syndromu vyhoření, který ovlivňuje jejich pracovní výkon. Informace o tomto problému se stávají nezbytnou součástí studijní přípravy budoucích sociálních pracovníků, sociálních pedagogů, psychologů, duchovních, lékařů a jiných pracovníků, které může syndrom vyhoření v budoucí praxi ohrozit.
Sociální práce je jedna z pomáhajících profesí, středem jejíž pozornosti je člověk, práce s lidmi a zvláště pro lidi a syndrom vyhoření často vzniká tam, kde je práce se 1
Srov. Vašina, B.- Valošková, M. Učitel – pracovní zátěž – zdraví. In: Učitelé a zdraví I. Řehulka, E.Řehulková, O.(Eds.) Brno: Psychologický ústav AV ČR, 1998. str. 16
8
druhými lidmi hlavní náplní pracovní činnosti. Vyhoření neovlivňuje pouze postiženého, jeho kolegy, rodinu, ale především se negativně podepisuje na vztahu pracovník – klient a může vést k neprofesionálním a neodborným zásahům do klientova života. Pojem „sociální pedagogika“ pochází v německy hovořícím prostředí od Karla Magera (1810-1858) a Adolfa Diesterwega (1790-1866). Sociální pedagogika pocházející od Karla Magera a rozpracovaná koncem 19. století Paulem Natorpem (1854-1924) označuje bez ohledu na své stáří teorii výchovy a vzdělávání skrze společenství a společnost. Sociální pedagogika je tak praktickým rozměrem obsaženým ve všech pedagogických oblastech: jako podmínka, objekt, cíl, nositel nebo prostředek praxe. Pojetí sociální pedagogiky uvedené Adolfem Diesterwegem a ve 20. letech 20. století rozvinuté Hermannem Nohlem (1870-1960) reprezentuje výchovu a vzdělávání dětí a mladých lidí, kteří jsou označováni pro svoje sociální znevýhodnění a odlišné chování za sociálně neintegrované. Odpovídající opatření vyžadují zvláštní intenzitu.2 Sociální pedagogika se tedy stala jednou z dalších pomáhajících profesí, kde syndrom vyhoření ohrožuje její pracovníky. Proto jsem se zaměřil v diplomové práci na tuto oblast.
Jak vyhoření vzniká, co ho způsobuje, jak se projevuje, jak zabránit jeho vzniku a jak ho léčit? Na tyto otázky se snažím hledat odpověď. V teoretické části vysvětluji pojem vyhoření a jeho historii. Rizikové faktory vedoucí ke vzniku vyhoření dělím do tří skupin, a to na rizikové prostředí, osobnost a profesi. Vyhoření má celý soubor příznaků, z nichž mnohé jsou patrné již v počátečních fázích. Jejich znalost může pracovníka pomáhající profese včas upozornit na ohrožení syndromem vyhoření a přimět k léčbě v ranných fázích. Jednu z dalších kapitol věnuji podobnosti a odlišnosti syndromu vyhoření a jiných negativních psychických stavů. Stěžejními kapitolami této práce jsou prevence vzniku syndromu vyhoření jak ze strany jedince, tak i organizace a také následná léčba a terapie.
V praktické části uvádím dotazníkové šetření určené sociálním pracovníkům, sociálním pedagogům a jiným pracovníkům sociální péče věnujícím se osamělým matkám s dětmi v tísni a jiným pracovníkům Diecézní charity Brno, kteří ochotně 2
Papenkort, V. Co znamená „sociální pedagogika“ v Německu? Přel. Bernard,J.-Malíková, J.-Neudorflová, J.Ortová, M.-Záleská, L. Sociální práce/Sociálna práca. 3/2006. str. 103-107
9
spolupracovali při vyplňování dotazníků uvedených v příloze této práce a následným opakovaným rozhovorům. Oblast péče o osamělé matky s dětmi v tísni jsem si vybral, protože jsem s nimi jako dobrovolník více než tři roky pracoval právě v Oblastní charitě Brno. Znám tak náplně práce zaměstnanců, chod zařízení a klientelu. Popíši zde také metody a postupy při dotazníkovém šetření výskytu a intenzity vyhoření.
Cílem této práce je upozornit na nutnost informovat o vyhoření připravující se budoucí
pracovníky pomáhajících profesích, protože následky způsobené
neodborným zásahem pracovníka trpícího vyhořením do klientova života mohou být nezvratné.
Chci
zdůraznit
zejména
prevenci
vyhoření,
hlavně
zařazením
preventivních programů do výuky budoucích sociálních pedagogů a jiných pracovníků pomáhajících profesí, ale také pracovníků v přímé praxi s klienty.
10
1. VYMEZENÍ POJMU SYNDROM VYHOŘENÍ Skutečně, on byl nepostradatelný! Všude, kde se něco dělo pro blaho obce, byl činný, byl tady. Slavnosti a bály, dostihy i udílení cen, hostiny i zkouška hasičské stříkačky - bez něho to prostě nešlo. Bez něho se nic neudálo, ani chvíli neměl volno. Ani včera, když ho pohřbívali, u toho nemohl chybět. (Wilhelm Busch)3 Syndrom vyhoření je českým ekvivalentem anglického sousloví syndrom burnout. Syndrom burnout je možno popsat jako reakci na chronické emocionální přetížení v souvislosti s výkonem profesí, jejichž náplní je práce s lidmi. Syndrom vyhoření je často výsledkem dlouhodobé pracovní zátěže, nevzniká ze dne na den, vyvíjí se v průběhu chronického pracovního stresu. Akutní stres však k vyhoření nevede.
Syndrom vyhoření se objevuje u angažovaných „pomahačů“. Projevuje se tělesným a emocionálním vyčerpáním, únavou, popudlivostí, nedůvěřivostí, depresivitou a negativním a cynickým postojem k vlastní práci a ke klientům. Bývá označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, kdy po vysokých očekáváních nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace. Jakou roli hrají při vyhoření osobnostní proměnné, je zatím nejasné.4
Vyhoření má škodlivé důsledky nejen pro své oběti, ale i u lidí pracujících v pomáhajících profesích má velký vliv na kvalitu jimi poskytovaných služeb. Tito lidé vidí často své klienty jako stereotypní opakující se případy, špatně se soustředí na rozhovor, přestávají být vůči klientům tolerantní, uchylují se k anonymitě. Výsledkem vyhoření jsou negativní postoje k sobě samému, ke klientům, ke kolegům, přátelům, rodině a v neposlední řadě také ovlivňuje partnerské soužití. 3
Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line] [ 4.4.2006] 4 Mallotová, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, roč.6., č.2, r.2000. str.14.
11
Syndromem vyhoření se zabývá mnoho autorů, hlavně v anglicky mluvících zemích. V české literatuře se této problematice samostatně dosud věnuje jen pár autorů. Většinou bývají informace o syndromu vyhoření jen samostatnou kapitolou nebo podkapitolou psychologických nebo zdravotnických publikací. Následující definice vymezují syndrom vyhoření, ale vždy z jiného pohledu.
K. Kopřiva termín syndrom vyhoření definuje takto: „Je-li naše energetická bilance dlouhodobě záporná (nemáme-li zdroje radosti v životě a nejsme-li dobře zakotveni v těle), dostaneme se do stavu, pro který se ustálil termín syndrom vyhoření. K hlavním projevům patří deprese, lhostejnost, cynismus, stažení se z kontaktu, ztráta sebedůvěry, časté nemoci a tělesné potíže. Není to obyčejná únava.... Není to ani přechodná krize, u které můžeme věřit, že čas momentální depresi vyléčí. Ale není to ani tendence stěžovat si, naříkat a postonávat jako charakterový rys. Do syndromu vyhoření je vždy vpletena otázka po smyslu vlastní práce. Když se práce daří, je zážitek smysluplnosti práce pomáhajícího silnější, než by byl v mnoha jiných povoláních. Když se nedaří, je zrovna tak silnější i pochybnost.“5
Nejznámější definice syndromu vyhoření pochází od A. Pinesové, kterou ve své publikaci uvádí C. Hennig a G. Keller: „Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi. Tento stav ohlašuje celá řada symptomů: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně a tělesně unavený. Má pocity bezmocnosti a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. Vyhoření není důsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání.“6
E. Libigerová uvádí také různé pohledy a definice ostatních autorů na syndrom vyhoření, a to např. od C. Chernise: „Vyhoření je proces, který začíná nadměrným a dlouhodobým pracovním zatížením, které vede k pocitům napětí, podrážděnosti, vyčerpanosti. Když pracovník pasivně překoná tyto příznaky stresu pomocí emoční nezainteresovanosti, osamocením v zaměstnání a stává se netečným, někdy i cynickým a krutým, je proces vedoucí k vyhoření završen“ a od Brilla: „Vyhoření je
5 6
Srov. Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999. str.101 Hennig, C.- Keller, G. Antistresový program pro učitele. Přel. Vrátilová, J. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. str. 17 Přel. z. Anti-Stress-Programm für Lehrer.
12
postupně se prohlubující, pracovně podmíněný dysforický a dysfunkční stav (stav špatné, snížené nálady a pocit nedostatečného výkonu) u osoby vez výrazné psychopatologie, která byla dříve schopna normálního, přiměřeného výkonu v běžném duševním rozpoložení v té samé pracovní situaci a která není schopna se dostat zpět na původní úroveň bez pomoci zvenčí nebo změny prostředí.“7
Další možnosti a přístupy k syndromu vyhoření jiných autorů uvádí ve své knize prof. Křivohlavý: 8 Henrich Freudenberger: „Burnout je konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj enthusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly).“
Cary Cherniss: „Burnout je výsledkem procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem (ideou) ztrácejí své nadšení.“ Edelwich a Richelson: „Burnout je proces, při němž dochází k vyčerpání fyzických a duševních zdrojů (energií), k vyplenění celého nitra, k „ utahání se“ tím, že se člověk nadměrně
intenzívně
snaží
dosáhnout
určitých
subjektivně
stanovených
nerealistických očekávání nebo že se snaží uspokojit takováto nerealistická očekávání, která mu někdo jiný stanoví.“
Agnes Pines a Elliott Aronson: „Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy.“
Syndrom vyhoření byl popsán z hlediska různých teoretických koncepcí. Základ tvoří multidimenzionální přístup, který vyplynul z prací Ch. Maslachové. Při výzkumu burnout se nejčastěji používá definice, která byla vyvinuta v roce 1981 Ch. Maslachovou a S. E. Jacksonovou: „Burnout je psychologický syndrom emočního
7 8
Srov. Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč.79, č.4, r.1999. str. 186 Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str.49
13
vyčerpání, citového stažení (tzv. depersonalizace) a pokles osobní výkonnosti, který se může objevit u osob, jejichž profesí je práce s lidmi.“9
Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. 10
I když každý z autorů má svůj pohled na syndrom vyhoření, dá se v jejich definicích vypozorovat spoustu společných charakteristických znaků pro syndrom vyhoření: jedná se hlavně o vyčerpání, které může být psychické a fyzické a příčinou zde může být nadměrné nadšení pro povolání, vysoká motivace, velké očekávání a následný kontakt s realitou, že ne vše je podle vysněného a představovaného. Objeví se překážky, které jsou více či méně řešitelné, člověk musí přejít ke kompromisům, opustit své představy a vyrovnat se se skutečnou situací a možnostmi, které mu jeho profese nabízí. Vyskytuje se u zcela psychicky zdravých lidí, nejedná se tedy o psychologicky nenormální osobnost.
1.1. Historie syndromu vyhoření
Pojem „burnout“ (původně v podobě „burn-out“) byl uveden do literatury americkým psychoanalytikem H. J. Freudenbergerem v roce 1974, a to v podstatě v rozměrech současného pojetí. Příznaky syndromu vyhoření se objevovaly už koncem 60. let u amerických poradců a diskutovalo se o vyhaslosti, o vyhaslém plameni. 11
Termín burnout (vyhoření) byl původně používán pro označení stavu lidí, kteří propadli alkoholu a ztratili o vše ostatní zájem. Později se tento termín začal používat i pro toxikomany, pro ten jejich stav, kdy jejich zájem je soustředěn jen na danou drogu a vše ostatní jim je zcela lhostejné. Posléze se termínu burnout začalo 9
Srov. Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč.79, č.4, r.1999. str. 186187 10 Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line] [ 4.4.2006] 11 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd., Praha: SZÚ, 2003. str. 6
14
používat i pro lidi, kteří byli tak opojeni svou prací, že nic jiného, než to, co dělali, je nezajímalo. Pro nic jiného nebyli s to žít. V práci se doslova utápěli. Začal se pro ně razit termín „workholici“- v odkazu na obdobu, kterou je možno vidět u alkoholiků.12
V. Kebza a I. Šolcová uvádějí, že hlavní vlna zájmu o tuto problematiku začala na přelomu 70. a 80. let, a to ve vztahu k převážné většině pomáhajících profesí, u nichž lze výskyt syndromu vyhoření předpokládat. Burnout syndrom se objevuje na přelomu 80. a 90. let 20. století jako něco nového v zemích, které procházely transformačními změnami. Je to v souvislosti se stresem občanů, který souvisí s těmito transformačními kroky.13
V současné době označujeme syndromem vyhoření emocionální zátěž spojenou s dlouhodobým zaměřením na druhé a vydáváním své energie do pracovní činnosti vůči klientům. Dle mého názoru se vyskytuje hlavně u pracovníků v pomáhajících profesích jako jsou sociální pracovníci, zdravotní sestry, lékaři, psychologové, ale také sociální a speciální pedagogové. Syndromem vyhoření může trpět např. i podnikatel či právník, ve sféře pomáhajících profesí je to však nejvýraznější, neboť pracovník svým neodborným zásahem do klientova života může více ublížit než pomoci. Podle W. Schmidbauera14 je vyhoření důsledkem tzv.syndromu pomáhajících, který je charakterizován neschopností vyjádřit vlastní potřeby a pocity a celkově (nevědomě) narcistickým laděním osobnosti.
V současné odborné literatuře je syndrom vyhoření zpracováván zejména v anglicky mluvících zemích, představiteli jsou Ch. Maslach, A. Pines, E. Aronson, Ch. Kyriacou, H. Freundberger, B. Farber, H. Vollmer. V českém odborném písemnictví se jedná pouze o okrajově zmiňovaný problém v publikacích autorů zabývajících se psychologií zdraví, psychosomatikou nebo psychoterapií. Nejviditelnější autoři jsou A. Hladký, J. Vymětal, I. Fialová, V. Kebza, I. Šolcová, J. Křivohlavý, K. Kopřiva, T.Tošnerová. 12
Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str.46 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 7 14 Schmidbauer, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000 in Orsáková, P. Jak se bránit syndromu vyhoření. www.socialnipracovnik.cz [on-line] [14.2.2006] 13
15
2. RIZIKOVÉ FAKTORY VEDOUCÍ KE VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů.15 Ve své nejvýraznější podobě se projevuje až po delším působení faktorů ovlivňujících jeho vznik. V pracovním procesu je mnoho podnětů, které se při větší kumulaci a spolu s ostatními stávají příčinou vzniku vyhoření a jsou považovány za rizikové faktory.
2.1.
Rizikové prostředí
Výskyt syndromu vyhoření ve společnosti neustále roste. Je to např. vzhledem ke zvýšenému životnímu tempu, rostoucím nárokům na ekonomické, sociální a emoční zdroje člověka v dnešní relativně rozvinuté a spotřebně orientované společnosti. Prodlužuje se též životní etapa, po kterou musí člověk těmto nárokům společnosti čelit.16
Původně převažovala představa, že určující charakteristikou pracovní činnosti, která může vést k vyhoření, je především práce s lidmi. K tomu se dnes již připojuje vysoké pracovní tempo, nekolísavý, standardní výkon, s malou možností úlevy a odpočinku, práce bez chyb a omylů.17 Dále se člověk vystavuje kritice ze strany nadřízených. Pokud je jejich kritika oprávněná, pomáhá zlepšit pracovní výkon, je motivující. V případě, že je pracovník kritizován neustále a bez ohledu na vykonanou práci, stává se nesnesitelná. Jedinec ztrácí motivaci k práci. Začíná cítit, že neexistuje způsob, kterým by uspokojil své nadřízené. S nadměrnou kritikou také souvisí nedostatek uznání, který potlačuje nadšení a zájem o práci a může se projevit nejen na finančním hodnocení, ale především v přímém kontaktu s nadřízenými. Ti často šetří pochvalou a uznáním při dobře odvedeném pracovním úkolu, nechávají ho bez povšimnutí a považují ho za samozřejmost. Na sebemenší zhoršení nebo chybu ze
15
Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line] [ 4.4.2006] 16 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 8-9 17 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 9
16
strany pracovníka reagují velice ostře. Riziko vyhoření zvyšuje také přesvědčení o neodpovídajícím
společenském
uznání,
ekonomickém
ohodnocení
a
práci
neodpovídající kvalifikaci pracovníka.18 Na druhé straně – i když je práce a pracovní prostředí namáhavé a stresující, pracovníci nevyhoří, jestliže se jim dostává pocitu úspěšnosti a potřebnosti.19 Požadavky kladené v dnešní době na zaměstnance, úkoly bez konce, přebujelá byrokracie sice vedou k pracovnímu vyčerpání, ne však k samotnému syndromu vyhoření. Pokud mají lidé pocit, že mohou věci kolem sebe ovlivnit, pokud dostávají za svoji práci odpovídající odměnu, pravděpodobnost vyhoření se snižuje. Na druhé straně přetížení spojené s nejasnostmi, káráním nebo jinými negativními situacemi se může stát počátkem cesty k vyhoření. Neslučitelné nebo nesmyslné požadavky, jeden z rizikových faktorů, znamenají předem prohranou situaci. Další příčinou jsou požadavky, které nemůže pracovník splnit např. vzhledem ke krátkému termínu, nebo je jejich splnění zcela nereálné.20
J. Křivohlavý dále uvádí, že příčinou vyhoření může být také extrémní míra svobody a kontroly. Ukazuje se, že člověku není dobře, když nemá téměř žádnou svobodu (volnost) rozhodování, není mu však ani tehdy dobře, když má svobody (volnosti) tolik, že neví, co s ní. Podobně je tomu i s kontrolou. Nikomu není jistě příjemné, když ho někdo neustále kontroluje a mluví mu do činností, které vykonává a na druhou stranu, když kontrola chybí zcela, má člověk pocit, že jeho práce nikoho nezajímá. Další možnou příčinou vyhoření je nesmyslnost požadavků kladených na pracovníka. To, co se např. vedení může zdát zcela smysluplné, může se tomu, kdo to dělá, zdát zcela nesmyslné. Ke zrodu burnout přispívá také řada problémů s autoritou. Ta může být centralizovaná nebo roztříštěná. Někdy se v kolektivu vytvoří neformální autorita, kterou většina nebo všichni uznávají více než tu formální, a tím dochází ke střetům a konfliktům. S tím souvisí také problémy se sociální komunikací. Problémy vznikají při komunikaci horizontální i vertikální. Často se jedná o špatnou nebo žádnou informovanost nadřízených podřízenými a samozřejmě obráceně. Na
18
Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. str. 24-55 Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč. 79, č. 4, r. 1999. str. 187-188 20 Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. str. 24-55 19
17
pracovištích téměř neexistují skupinové rozhovory o tom, co zaměstnance trápí, o čem by chtěli hovořit apod.21
2.2.
Riziková osobnost
V této kapitole se dá položit otázka „proč někoho syndrom vyhoření potká a někoho, byť i při větší zátěži, ne?“ Někteří lidé pokládají určité činnosti za vyčerpávající a druzí je zvládají bez větších obtíží. Je to individuální a je to dáno naší osobností. Důležité je, jak se na problém díváme, jak k němu přistupujeme, jak a zda ho řešíme, jaká motivace nás vede a jaké vidíme perspektivy. Jako přitěžující faktor působí, že se vlastní jednání jedince a osobní stanoviska mění. Každý člověk je více či méně závislý na náladách, vnějších vlivech, dobrých či špatných dnech, což ovlivňuje jeho chování a reakce. Kromě toho je důležité, koho člověk pokládá za původce svého problému.22
Podle autorů V. Kebzy a I. Šolcové je vnitřním klíčovým faktorem, který ovlivňuje rezistenci člověka vůči negativním účinkům stresu, osobnost jedince. Za klíčový vnější (sociální) faktor je pokládána tzv. sociální opora, tj. systém sociálních vztahů a vazeb, jež člověk jednak produkuje ve vztahu k okolí, jednak z tohoto okolí přijímá. K tomu přiřadili definici od psychologů N. Bolgera a E. Schillinga - tři způsoby ovlivňující zdraví a psychickou pohodu: 1. Osobnost může být vysvětlením toho, proč se někteří lidé dostávají do stresogenních situací a jiní ne. 2. Osobnost může ovlivnit způsob, jakým lidé reagují ve stresogenních situačních podmínkách. 3. Osobnost může ovlivňovat zdraví a psychické procesy mechanismy, které nesouvisí se stresem navozeným z vnějšího prostředí. Osobnostní charakteristiky se v podmínkách stresu promítají do procesů zvládání stresu (coping), a to tak, že rozhodujícím způsobem ovlivňují hodnocení
21 22
Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 30-31 Srov. Vollmerová, H. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová, Z. 1. vyd. Praha: Motto, 1998. str. 52. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig.
18
stresogenních situací a výběr strategií k jejich zvládnutí, a tím i následné psychické procesy (např. emoce) a jejich neuroendokrinní složku. Určité osobnostní charakteristiky tak predisponují k určitému stylu hodnocení a zvládání stresu a mohou být vysvětlením odlišné zranitelnosti různých osob vůči stresu. 23 K. Kopřiva také uvádí tři různé cesty, které vedou k syndromu vyhoření:24 1.) Ztráta ideálů – Na počátku je nadšení. Na konci studia nebo na konci předcházející profesní dráhy se člověk těší na zaměstnání nové. Ztotožní se s novými úkoly, s týmem kolegů, nevadí mu pracovat přesčas. Práce je zábavou a je smysluplná. Postupně však narůstají potíže. Mnohé z velkolepých cílů se oddalují, mnohé se ukážou jako nedosažitelné. Ztráta důvěry ve vlastní schopnosti jde ruku v ruce se ztrátou smysluplnosti práce samé. Zatížení víc a více vyčerpává a nakonec vede k vyhoření. Povolání ztratilo veškerý smysl. 2.) Workaholismus – můžeme říci, že se jedná o závislost na práci. Jde o propadnutí se do práce stejně jako propadnutí droze nebo alkoholu. Workaholismus neznamená jen to, že někdo hodně pracuje. Jde o nutkavou vnitřní potřebu hodně pracovat. 3.) „Teror příležitostí“ – tento obrat popisuje životní pocit mnoha lidí v postsocialistickém období. Některým lidem práce neubývá. Není to dáno jejich neschopností, ale tím, že již k plněnému úkolu přibude další a další, které představují lákavou příležitost, které se musí využít. Pak pracovník nemůže dostát všech svých závazků, ze všech činností spotřebovává čas a energii. Neschopnost slevit vede po čase k syndromu vyhoření. Nejde zde o nutkavost workaholika, spíše o nedostatek řádu v životě, o horší kontakt s realitou a někdy též o neschopnost odmítnout.
Další autoři V. Kebza a I. Šolcová se syndromem vyhoření zabývají ve dvou rovinách, a to filozoficko-psychologické, kdy se jedná o zdroje z oblasti existenciálně orientované filozofie a psychologie. Z mnoha podnětů byly pro psychology nejpodstatnější otázky vztahující se k prožitkům, jež se vyskytují v souvislosti s krizí osamělého jedince. Tato krize je způsobena pocitem totálního osamění, vykolejení z dosavadního zaběhnutého každodenního režimu a nutností spoléhat se pouze na své vlastní síly. Značný důraz je kladen na pocity úzkosti, jejíž zdroje jsou spatřovány 23 24
Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 3-4 Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999. str. 101-102
19
v prožívané odpovědnosti, a na pocity beznaděje vztahující se k nutnosti spoléhat jen na sebe. Úzkost je jedním z ústředních pojmů existenciálního přístupu: je hlavní hybnou silou prožívání reality, díky ní si člověk uvědomuje fakt konečného postavení v celku okolního světa. Druhá rovina, psychologicko-medicínská, přispěla ke koncipování poznatků o vyhoření dlouhodobým studiem stresu a jeho důsledků. V této rovině se poukazuje na stres. Ten je nejčastěji pojímán jako výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí. Na straně požadavků je hodnocena intenzita nároku a předpokládané důsledky selhání se s ním vyrovnat. Na straně zdrojů je hodnocena jejich přiměřenost a dostatečnost.25
Pocit, že požadavkům nelze dostát, je důsledkem vyčerpání rezerv a zdrojů ke zvládání stresu. Jedná se o repertoár vrozených dispozic a dovedností, které jedinec získal v průběhu svého života v procesu střetávání se s nejrůznějšími stresory.26
Lidé, kteří jsou postiženi syndromem vyhoření, jsou zaujatí hlavně svojí prací. Pracují až fanaticky. K tomuto fanatismu může vést právě strach před nepříjemnými situacemi.27 Obecně lze říci, že k vyhoření mají blíže lidé úzkostliví a bojácní než odvážní a aktivní. Často trpí nedostatečným sebevědomím, mají sklon k depresím a ke stresu. Nejsou schopni zvládat zátěž a zároveň neumí odpočívat a relaxovat. Jedinec má v této době snížené sebevědomí, negativní mínění o své osobě, zejména pokud jde o pracovní kompetenci a hlavně má pocit profesního neúspěchu.28
Podle E. Libigerové jsou vyhořením nejvíce ohrožení ti lidé, kteří mají vysokou motivaci a jsou ochotni se cele věnovat své práci, která je jejich jediným smyslem.29
K vyhoření jsou také náchylné osoby, které si vždy musí udělat vše samy, odmítají jakoukoliv pomoc, vytyčují si vysoké cíle, dostávají se pod tlak, který vede k vyhoření.
25
Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 5 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 5 27 Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1. vyd. Olomouc: Votobia 1997. str. 27 28 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 9-10 29 Srov. Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč.79, č.4, r.1999. str. 187 26
20
S větším výskytem vzniku vyhoření souvisí problém, kdy lidé své fyzické problémy zjednodušují a nezabývají se jimi.30
Podle
vlastností
člověka
perfekcionalisté, pedanti.
jsou
rizikovější
skupinou
lidé
úzkostní,
fobičtí,
31
Myslím si, že ženy mají k syndromu vyhoření blíže než muži. Je to dáno např. konfliktem rolí, kdy žena musí plnit roli manželky a matky a proti tomu je role zaměstnankyně. Požadavky kladené na jednotlivé role mohou být často v konfliktu, a tím vedou i k bezmoci.32
2.3.
Rizikové profese
Na počátku výzkumu syndromu vyhoření se mělo za to, že rizikovými profesemi jsou ty, jejichž podstatou je práce a pomoc lidem. S rozvojem výzkumu se rozrostla i skupina profesí, která je riziková pro vznik syndromu vyhoření, burnoutu.
Jako první na syndrom vyhoření upozornilo zdravotnictví, a to především profese zdravotních sester sloužících převážně v hospicích, na onkologických odděleních, na jednotkách intenzívní péče, ale i na pooperačních pokojích. Syndrom vyhoření se však nevyhýbá ani lékařům. Tito lidé se téměř denně setkávají se smrtí a bolestí, kterou pacient prožívá. Tím pádem je namáhavé neustálé utěšování a soucítění s pacientem i případně s rodinou. 33
V České republice se odborníci zabývají syndromem vyhoření i v profesní kategorii učitelů. Vyhoření ohrožuje zejména učitelky a učitele základních a středních škol včetně škol učňovských atp. Ve vyšší míře mu podléhají učitelky speciální pedagogiky, zvláště pak ty, které pracují s dementními školáky a psychiatricky postiženými dětmi. Mimořádně náročné z tohoto hlediska je učitelství odborného 30
Kebza, V.- Šolcová I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, č. 42, r. 1998, č.5. str. 439 31 Kebza, V.- Šolcová I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, č. 42, r. 1998, č.5. str. 439 32 Kebza, V.- Šolcová I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, č. 42, r. 1998, č.5. str. 439 33 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 20-26
21
školství. Větší sklony k němu mají jedinci, kteří přišli do školství s velkým nadšením a jasnou představou, co chtějí dokázat, setkání s odlišnou realitou však vede k prvním příznakům vyhoření.34
Rovněž sociální pracovnice a pracovníci ve všech sférách patří mezi nejohroženější skupinu výskytem syndromu vyhoření. Je to dáno každodenním střetáváním se s problémy, konflikty, bezvýchodnými situacemi klientů, nutností dodržovat předpisy, příkazy nadřízených a snahou pomoci, minimálními výsledky jejich práce zapříčiňující napětí, chronický stres, od kterého je již krátká cesta k vyhoření.35
J. Křivohlavý, ale také i V. Kebza s I. Šolcovou řadí mezi další profese s výskytem syndromu vyhoření například psychology, psychoterapeuty, sociální pracovníky a pracovnice ve všech oborech, učitele a učitelky na všech stupních škol, pracovníky věznic, duchovní a řádové sestry, právníky (zvláště advokáty), dispečery záchranné služby, zaměstnance policie, kriminalisty, příslušníky zásahových jednotek a další. Za určitých okolností to mohou být také nezaměstnanecké kategorie, vždy však u osob, které jsou v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na jejich hodnocení a mohou být vystaveny působení chronického stresu - např. u výkonných (špičkových) umělců, sportovců, ale také u osob samostatně výdělečně činných.36 K psychickému vyhoření dochází také u vedoucích pracovníků všech stupňů.37
V. Kebza a I. Šolcová považují za významné rizikové okolnosti či faktory pro vznik burnoutu např. samostatný život v současné civilizované společnosti s neustále rostoucím tempem a nároky na člověka, vysoké až nadměrné požadavky na výkon, nízkou autonomii pracovní činnosti, monotonii práce, průvodně vysokou empatii, obětavost, zájem o druhé, neschopnost relaxace, úzkostné, fobické a obsedantní rysy, permanentně prožívaný časový tlak, nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení, chronické přesvědčení o neodpovídajícím společenském uznání a ekonomickém hodnocení vykonávané profese.38
34
Srov.Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 21-26 Srov.Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 21-26 36 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 8 37 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 20-26 38 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 8 35
22
S výkonem jednotlivých profesí je do určité míry spojen také stres vyplývající z náplně práce. Je-li však práce vykonávána, jak píše L. Míček39, se zájmem a braná dokonce jako hobby, vyčerpává podstatně méně než ta, kterou charakterizuje zvýšená osobní zodpovědnost, náhlost úkolů a krátkodobost jejich termínů, zvýšený podíl administrativně organizačních prací a nebo neúměrné množství povinností.
Nejvíce zatěžující úkoly a povinnosti jsou ty, jež jsou spojeny s co největší osobní zodpovědností.
Přepracovanost
je
podstatně
zvyšována
neuspokojivými
meziosobními vztahy. Mezi zaměstnanci jsou na tom nejhůře tzv. střední kádry, kteří jsou vystavováni tlaku nadřízených i podřízených. Největší energetickou náročnost představují úkoly nové, dosud nezaběhnuté, krátký časový termín na splnění, vzájemná kooperace ostatních spolupracovníků. Jiným faktorem vyvolávajícím přetížení je nedostatek odpočinku a citového uspokojení z práce. Někdy se hovoří o „sysifovském komplexu“ u lidí, kteří se věnují stálé usilovné práci bez dostatečného uspokojení.40
39 40
Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. str. 35 Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství ,1984. str. 35
23
3. FÁZE A PŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů41.
3.1. Fáze vývoje syndromu vyhoření
Burnout syndrom může být chápán jednak jako stav, vznikající v důsledku řady okolností, zvláště pak chronického stresu, jednak jako permanentně se vyvíjející proces42 trvající mnoho měsíců až let. Probíhá v několika fázích, které mohou být různě dlouhé.
V literatuře bylo publikováno několik přístupů ke stanovení fází syndromu vyhoření. Podle Edelwiche a Brodského lze v dynamice průběhu procesu vyhoření u většiny případů rozlišit pět stádií:43 1.) Nadšení – naprostá většina nováčků přichází do práce s nadšením, nadějemi a nerealistickými očekáváními. Na plno se vrhají do práce, o které nemají ještě jasnou představu. Velmi často práce přináší takové naplnění, že pro nováčka není v životě nic důležitějšího, v práci pro druhé vidí svůj smysl života. Největším nebezpečím v tomto stádiu je identifikace s klienty a neefektivní vydávání energie. 2.) Stagnace – následuje po fázi nadšení. V této době dohasíná počáteční nadšení, práce již není tak přitažlivá. Člověk již slevuje ze svých požadavků, je konfrontován s realitou. Začíná si uvědomovat, že práce není už to hlavní v jeho životě, touží mít také volný čas, více peněz, partnera, rodinu. Do popředí se dostává právě uspokojení těchto potřeb, pracovní doba, profesionální vzestup. 3.) Frustrace – do této třetí fáze se pozvolna prolíná stagnace. Typické jsou otázky po smyslu vlastní práce a její efektivitě. Mohou se objevit emocionální a fyzické obtíže. Vyskytují se i problémy ve vztazích na pracovišti, např. s nadřízenými. 4.) Apatie – je reakcí na dlouhodobou frustraci. Člověk je v práci dlouhodobě frustrován a nemá možnost tuto situaci změnit a zároveň práci potřebuje, neboť je
41
Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line][ 4.4.2006] 42 Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 13 43 Mallotová, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes. Roč.6., č.2, r. 2000. str.15
24
zdrojem jeho obživy. Pracovník dělá jen to, co má v náplni práce. Dominuje snaha udržet si jisté místo a přitom se příliš nenamáhat. 5.) Intervence44 – je posledním stádiem, jak ho vymezili autoři a znamená jakýkoliv krok, který je reakcí na vyhoření a vede k přerušení koloběhu zklamání. Intervence může znamenat, že se člověk více zaměří na svůj soukromý život, odjede na dovolenou, najde si nové přátele, odstěhuje se, může se začít vzdělávat, a nebo může znamenat přehodnocení svého vztahu k práci, ke klientům, spolupracovníkům a přátelům.
V. Kebza s I. Šolcovou v obecné rovině uvádí iniciační fázi, již definují jako původní zapálení pro věc, po níž dojde k prozření, „vystřízlivění“ či náhledu, že ideály nejsou plně realizovatelné. Následuje období první frustrace, kdy jde o zklamání tématem, řešeným problémem či celou profesí, klienti začínají být vnímáni negativně. Ve třetí části vývoje syndromu vyhoření nastupuje apatie, ve které propuká již nejen plná hostilita vůči klientům, ale i vůči všemu, co souvisí s profesí či vykonávanou činností. Fáze úplného vyhoření je posledním stádiem, objevuje se vyčerpání, provázené cynismem, odosobněním a ztrátou lidskosti45.
Jedním z dalších přístupů ke stanovení fází vyhoření je také koncepce čtyř základních fází burnoutu reprezentovaná pracemi Ch. Maslachové:46 1.) Idealistické nadšení a přetěžování – podstatou této fáze je prvotní nadšení pro věc, spojené s déletrvajícím přetěžováním. 2.) Emocionální a fyzické vyčerpání – v této fázi se již částečně objevuje vyčerpání psychické i fyzické. 3.) Dehumanizace – ve třetí fázi se objevují počátky dehumanizované percepce okolí jako obranného mechanismu před vyčerpáním. 4.) Terminální stádium – v poslední fázi převažuje totální vyčerpání, negativismus, lhostejnost a nezájem, je to stavění se proti všemu a všem a objevení se syndromu burnout v celé jeho pestrosti.
44
Manželé Tošnerovi uvádějí jako 5.fázi „syndrom vyhoření“, kdy již došlo k úplnému vyčerpání- ztrátě smyslu práce, cynismu, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem- Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line] [4.4.2006] 45 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 13 46 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 13-14
25
V. Kebza s I. Šolcovou uvádějí koncepci R. Schwaba vývojových fází syndromu vyhoření, kdy se jedná o nerovnováhu mezi požadavky zaměstnání práce a schopnostmi jedince těmto nárokům dostát, dále jde o bezprostřední krátkodobou emoční odpověď na tuto nerovnováhu (pocity úzkosti, napětí, únavy, vyčerpání) a na závěr se jedná o změny v postojích a chování (tendence jednat s klienty neosobně a mechanicky).47
3.2.
Příznaky syndromu vyhoření
Člověk postižený syndromem vyhoření se brání jakýmkoliv inovacím. Dělat věci jinak a možná lépe považuje za zbytečné, vždyť to nejde a kdyby to i šlo, je to tak jak tak k ničemu.48 Neustálý negativně prožívaný stres může vést k syndromu vyhoření, který je provázen řadou příznaků. Pro jeho výskyt jsou charakteristické: 49 I. Subjektivní příznaky – mimořádně velká únava, snížené sebecenění a sebehodnocení (self-esteem), vyplývající z pocitů snížené profesionální kompetence (schopnosti a dovednosti něco dělat a udělat), špatné soustředění pozornosti (koncentrace), snadné podráždění (iritabilita) a negativismus (vidění všeho v černých barvách). Patří sem i celá řada příznaků stresového stavu při absenci organického onemocnění. II. Objektivní příznaky zahrnují po řadu měsíců trvající sníženou výkonnost. Tato okolnost je zjistitelná i spolupracovníky nebo přijímateli služeb. Z burnoutu se vylučují případy, kdy některý z výše uvedených příznaků je způsoben psychiatrickým onemocněním, nedostatečnou kvalifikací pro danou práci nebo do zaměstnání promítnutými rodinnými problémy. Nepatří sem ani únava z monotónní práce, neboť ta není spojována s pocity neschopnosti.50
Symptomy vyhoření tedy zahrnují stav fyzického, psychického i emocionálního vyčerpání. Fyzické vyčerpání se projevuje výrazným snížením energie, chronickou únavou a celkovou slabostí, psychické vyčerpání je vyjádřeno negativním postojem 47
Kebza, V.- Šolcová, I. Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. 42, r. 1998, č. 5. str. 438 48 Capponi, V. Úskalí profesionality. 1. vyd. Brno: Rozrazil. str. 8 49 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 51 50 K dalším negativním psychickým stavům viz. následují kapitola této diplomové práce
26
sama k sobě i ke světu. Tyto příznaky se objevují jako důsledek chronické emocionální zátěže spojené s dlouhodobým a intenzivním nasazením v práci. Ačkoliv syndrom vyhoření nepostihuje jen lidi pracující v pomáhajících profesích, právě u nich se projevuje nejčastěji a nejnápadněji. U angažovaných „pomáhačů“ bývá označován jako „fenomén prvních let zaměstnání“,
kdy po vysokém očekávání
entuziasmu nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace. V této souvislosti bývá zmiňován tzv. „syndrom pomahač“, kdy se člověk prostřednictvím pomoci druhým snaží zakrýt a odvrátit vlastní emocionální bezmoc. Přístupy zaměřené na pracovní a organizační hledisko zdůrazňují, že příčiny syndromu vyhoření většinou nespočívají v osobnosti jednotlivce, ale v podmínkách pracoviště, okruhu spolupracovníků a sociologických faktorech.51
Jednotlivé příznaky syndromu vyhoření můžeme rozčlenit podle úrovní, v nichž se projevují:52 Na úrovni psychické: •
Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho a efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná.
•
Výrazný je pocit celkového, především duševního vyčerpání, v duševní oblasti je pak prožíváno především vyčerpání emoční, dále vyčerpání v oblasti kognitivní spolu s výrazným poklesem až ztrátou motivace.
•
Únava je popisována dosti expresivně („mám toho po krk“, „jsem k smrti unaven“, „cítím se jako vyždímaný“), což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality.
•
Dochází k utlumení celkové aktivity, ale zvláště k redukci spontaneity, kreativity a iniciativity.
•
Převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti a beznaděje, tíživě je prožívána marnost vynaloženého úsilí a jeho nesmyslnost.
•
Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti až bezcennosti.
•
Projevy negativismu, cynismu a hostility ve vztahu k osobám, jež jsou součástí profesionální práce s lidmi (k pacientům, klientům, zákazníkům …) a jejich vnímání jako objektů („dehumanizovaná percepce“).
51 52
Mallotová, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, roč. 6, č. 2, r. 2000. str.14 - 15 Kebza, V.-Šolcová, I. Burnout syndrom – teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. 6, č. 42, r. 1998, č.5. str. 435
27
•
Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často negativní hodnocení instituce, v níž profese byla až dosud vykonávána.
•
Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání.
•
Redukce činnosti na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.
Na úrovni fyzické: •
Stav celkové únavy organismu, apatie, ochablost.
•
Vegetativní obtíže: bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, zažívací obtíže, dýchací obtíže.
•
Bolesti hlavy, často nespecifikované.
•
Poruchy krevního tlaku, poruchy spánku, přetrvávající celková tenze.
•
Zvýšené riziko vzniku závislosti všeho druhu.
Na úrovni sociální vztahů: •
Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob.
•
Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi osobami majícími vztah k profesi.
•
Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ni souvisí (plán či harmonogram práce, zpracování výsledků …).
•
Nízká empatie (projevuje se často či téměř vždy u osob s empatií původně vysokou).
•
Postupné narůstání konfliktů (většinou však nikoli v důsledku jejich aktivního vyvolávání, ale spíše v důsledku nezájmu, lhostejnosti a „sociální apatie“ ve vztahu k okolí).
Prof. Křivohlavý ve své publikaci uvádí tři složky procesu syndromu vyhoření od autorské dvojice Leiter a Maslachová:53 Nejprve se podle tohoto zjištění objevuje emocionální vyčerpání (EE) jako odpověď na mimořádné požadavky okolí, kladené na daného člověka. Zvýšená míra vyčerpanosti vede k depersonalizaci (DP). Člověk se snaží odpoutat od druhých lidí, distancuje se od nich a stahuje se do samoty (sociální izolace). Oba tyto faktory vedou ke snížené efektivitě práce (PA). Je to proto, že práce sama za těchto 53
Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 63
28
okolností pozbývá významu a smyslu. Zároveň emocionální vyčerpanost znemožňuje dosahování obvyklého (normálního) výkonu. Tento model Leitera a Maslachové byl později doplněn zjištěním, že na objevení se PA-snížené efektivity práce má samostatný negativní vliv řada charakteristik pracovního prostředí. Velký vliv přitom hraje to, co nazýváme sociální oporou. Nedostává-li se jí danému člověku v tomto období v dostatečné míře, je propad do DP (nízkého pracovního výkonu) děsivý. Proto se může stát, že se někdy objeví PA (snížená výkonnost) již dříve, zároveň např. s EE (emocionální vyčerpaností).54
Stejně jako existují konkrétní faktory, které na vyhoření působí, je možné určit i jasné symptomy, které nás na její přítomnost upozorní. Myron D. Rush uvádí dva druhy symptomů vyhoření:55
Mezi vnější symptomy patří: - skutečnost, že aktivita vzrůstá, ale produktivita zůstává zpočátku stejná, - podrážděnost, - fyzická únava, -neochota riskovat. Vnitřními symptomy bývá: - ztráta odvahy, - ztráta osobní identity a sebeúcty, - ztráta objektivnosti, - emocionální vyčerpanost, - negativní duševní postoj.
Pocity vyhořelého člověka Člověk, který se propadá do stavu psychického vyhoření, prožívá celou řadu negativních citových stavů a těžkých myšlenek. Nejen to. Tam, kde se setkává s druhými lidmi, projevují se u něho stavy a myšlenky, které dříve neměl. Podle J. Křivohlavého sem patří například skutečnost, že:56 •
se cítí tělesně vyčerpán,
54
Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 64 Srov. Rush, M., D. Syndrom vyhoření. Přel. Čejková, M.1. vyd. Praha: Návrat domů, 2003. str. 40. Přel. z Practical help for lives under pressure. 56 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 16-17 55
29
•
se cítí emocionálně vyčerpán-citově chladný a prázdný,
•
se cítí duševně i duchovně „na dně“,
•
se cítí vyřízen,
•
se cítí unaven,
•
cítí, že moc nechybí, aby přetekla jeho schopnost vydržet to, co se děje,
•
se cítí „v koncích“,
•
cítí se jako něco, co je „k ničemu“,
•
je v tísni, napětí, stresu, distresu,
•
je přetížen starostmi,
•
je zklamán a rozčarován,
•
je pesimistický,
•
je pln beznaděje,
•
je v úzkosti, pln obav a strachů,
•
je zcela prázdný atd.
H. Vollmerová uvádí, že trpí-li člověk vyprahlostí, může u sebe vypozorovat některé příznaky ze 12 stádií na cestě k vyprahlosti současně. Patří mezi ně: silná snaha něco si dokazovat, zvýšená angažovanost, lehké zanedbávání vlastních potřeb, potlačování konfliktů a potřeb, změna hodnotové stupnice, zesílené popírání vzniklých problémů, ustupování,
očividné změny chování, odosobnění- ztráta
vědomí vlastní osobnosti, vnitřní prázdnota,
deprese a naprostá vyčerpanost-
vyprahlost. 57
Jedinec postižený syndromem vyhoření má dojem, že jako člověk nemá žádnou hodnotu. Ztratil všechny iluze, idee, naděje a plány. Prožívá odliv veškeré síly, energie, osobního zaujetí a nadšení. Není s to se pro něco rozhodnout, proti něčemu se postavit a do něčeho se dát. Nemá valné mínění sám o sobě a tom co dělá - spíše naopak. Neví si rady ani sám se sebou, ani s problémy, které ho trápí. I sebemenší námaha nebo činnost se mu zdá nadlidskou. Vše ho nadměrně zatěžuje. Žije v neustálém napětí – i když nic nedělá. S druhými lidmi jedná emocionálně chladně a lhostejně - apaticky. Jejich problémy ho nechávají v klidu. Mizí u něho soucítění, ke
57
Srov. Vollmerová, H. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová, Z. 1. vyd. Praha: Motto, 1998. str. 40-41. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig.
30
druhým lidem se chová nezúčastněně, nezajímá ho, co si o něm druzí myslí, jak ho vidí, za koho ho považují, zda ho chápou a jak ho hodnotí. Druzí lidé ho obtěžují - ať jsou to pacienti nebo obchodní partneři, v extrému je považuje za „obtížný hmyz“. Jedná-li s někým, má pocit, jako by manipuloval s nějakým mechanickým strojem, s neživým předmětem.58
Závěr Burn-out syndrom, nebo-li syndrom vyhoření, je možno chápat ve více rovinách. Můžeme jej hodnotit jako: 1. Syndrom vyhoření - z hlediska našeho dosavadního popisu jako postupný proces, který je možno včas přerušit, jinak může vést až k nevratným zásahům do našeho života. 2. Duševní poruchu - konečný výsledek procesu vyhoření z hlediska psychiatra. Výsledek, který již vyžaduje léčbu jako jakékoliv jiné závažné onemocnění. 3. Opakující se proces v životě jednotlivce s pravidelnými fázemi viděnými z hlediska jednotlivce - čtenáře tohoto materiálu, snažícího se o rovnováhu ve svém životě. V různých fázích života nás mohou příznaky chronického vyčerpání přepadnout s různou intenzitou. S přibývajícím věkem mohou být stavy vyhoření závažnější. 4. Burn-out faktory, tj. všechny vnější podněty a příčiny, které se sčítají s ostatními vlivy, vedoucími k vyhoření. Např. společenské, politické a ekonomické klima, dále fyzikální faktory pracoviště (teplota, osvětlení, uspořádání pracoviště, rozvržení pracovní doby aj.) 5. Burn-out jako účinek - skupina stejně „vyhořelých“ spolupracovníků v jedné instituci z hlediska pohledu vedoucího pracoviště, který se snaží o změnu a naráží stále na nepochopení až odpor k jakékoliv změně. 59 58 59
Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 17-18 Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line] [ 4.4.2006]
31
4. ODLIŠENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ OD JINÝCH ZÁTĚŽOVÝCH SITUACÍ A NEGATIVNÍCH PSYCHICKÝCH STAVŮ
Zátěžové situace mohou mít podstatný vliv na vznik a vývoj syndromu vyhoření, bývají i jednou z hlavních příčin. Přímo jej podporují především tím, že mohou vést a často také vedou k narušení psychické rovnováhy, někdy jen dočasně nebo částečně, někdy trvaleji. Toto narušení se projevuje změnou prožívání, uvažování i chování. Syndrom vyhoření se svými příznaky často podobá také jiným psychickým stavům. V této kapitole chci přiblížit ty, které mají k vyhoření nejblíže nebo mají podobné příznaky.
4.1. Stres
Pojem stres (napětí, zátěž) poprvé použil pro označení charakteristických fyziologických projevů, jimiž organismus reaguje na různé zátěže, kanadský vědec Hans Selye.
Slovo stres pochází z anglického „stress“, které má svůj původ
v latinském „stringo“, „stringere“, což znamená utáhnout, sevřít. S pojmem stres souvisí také zátěž, která se posuzuje jako méně intenzivní ohrožení.60 Stres lze chápat jako psychický a somatický stav, který znamená v určitém okamžiku nebo časovém úseku déletrvající a/nebo silnější odchylku od obvyklé úrovně excitace. Somatické změny se týkají především vegetativních změn ( patří k nim zvýšená aktivita sympatiku a endokrinní změny jako aktivace nadledvinek a produkce hormonů). Psychické změny se projevují jako vnitřní vzrušení, případně napětí, zesílené emoční prožívání, cílené i bezcílné činnosti atd. Z toho vyplývá, že jde jak o biologicko-fyziologické adaptační mechanismy, tak psychické procesy, které bychom mohli také označit jako zvládací způsoby a dovednosti (anglicky coping).61 Dr. Irmiš definuje stres jako nadměrnou zátěž. Je to vnitřní stav jedince, který je přímo něčím ohrožován, nebo ohrožení očekává a při tom má pocit, že tyto nepříznivé vlivy nemusí dobře zvládnout.62 Stres dále definujeme jako napětí mezi tím, co člověka 60
Srov.Baumgartner, F. Zvládanie stresu – coping. In Výrost, J.- Slaměník, I. (Eds.). Aplikovaná sociální psychologie II. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. str. 191-192 61 Bartošíková, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. str. 7 62 Srov. Irmiš, F. Nauč se zvládat stres. 1. vyd. Praha: Alternativa, 1996. str. 8
32
zatěžuje a zdroji ke zvládání této zátěže. Do stresu se může dostat každý a při různých činnostech a situacích. Naproti tomu vyhořením trpí převážně lidé zaujatí svojí prací, kteří mají vysoké cíle a očekávání, výkonovou motivaci apod., ale hlavně pracují s lidmi. Ze stresu se lze snadno dostat k vyčerpání, ale tam, kde je sice práce náročná, ale smysluplná a překážky se zvládají, se minimalizuje vznik syndromu vyhoření.63 Podle Potterové je stres fyzická reakce na změnu v našem okolí. Může se jednat o změnu negativní i pozitivní. Každá změna přináší nejistotu a vyžaduje přizpůsobení, které otevře cestu k úspěchu.64 H. Vollmerová říká, že stres je soubor pocitů, které souvisí s omezením, zklamáním, ztrátou a psychickým nebo fyzickým přetížením člověka.65 Způsob zvládnutí stresu, nebo spíše míra vyrovnání se s takovou zátěžovou situací, funguje jako zkušenost ovlivňující budoucí reagování jedince na podobné situace. Pracovní stres se projevuje poněkud jinak, než je tomu v kontextu běžného života. Např. smysluplný a efektivní výkon sociální práce u sociálních pracovníků je spojen s řadou náročných kompetencí, které jsou pro výkon této profese třeba. Dominuje mezi nimi jejich schopnost adaptivně zvládat relativně vysokou úroveň pracovní zátěže a stresu spojeného s mezilidským kontaktem. Systém pracovní zátěže a stresu s ním spojeného by se dal rozdělit na jednotlivé součásti:66 •
objektivní faktory vnějšího pracovního prostředí (stresory),
•
procesy vnímání pracovní zátěže a stresu pracovníkem,
•
aktuální reakce pracovníka na vnímanou pracovní zátěž a stres,
•
dlouhodobé důsledky pracovní zátěže a stresu jedince,
•
další modifikující faktory, které mají vliv na průběh pracovní zátěže a stresu.
Stres nemusí být jenom negativní. Přiměřená míra nebo varianta stresu člověka aktivizuje, stimuluje jej k hledání účelného řešení situace. Jedinec si tím rozvíjí své zkušenosti a dovednosti. V odborné literatuře se rozlišuje stres negativní, tzv. distres (negativně zátěžové situace - konflikty, šok, smrt blízkého, trvající zátěž
63
Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 52 Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1997. str. 96 65 Srov. Vollmerová, H. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová, Z. 1. vyd. Praha: Motto, 1998. str. 67. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig. 66 Srov. Mlčák, Z. Potenciální zdroje stresu v sociální práci a jejich zvládání. Sociální práce/Sociálna práca, č. 3/2005. str. 124-125 64
33
v zaměstnání apod.), a stres pozitivní, tzv. eustres (pozitivně zátěžové situace velká radost apod.).67 Ukázalo se, že vysoce stresogenní je práce charakterizovaná vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka při současně nízké autonomii pracovní činnosti. Autonomie pracovní činnosti představuje možnost pracovníka rozhodovat o tempu práce, její povaze a podmínkách.68
4.2 Deprese
Pojem deprese je v lékařském slovníku definována jako sklíčená nálada, skleslost a beznadějnost.69
Deprivace je stav, kdy významné potřeby (fyziologické či
psychické) nejsou uspokojovány v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu ( Vágnerová, M., 2004). Významným jevem deprivace, oproti jiným zátěžovým situacím, je její dlouhodobost, delší trvání (např. se jedná o nedostatek podnětů během vývoje dítěte).70 Podle statistik světové zdravotnické organizace (WHO-World Health Organisation) patří deprese k nejčastějším nemocím v celosvětovém měřítku. Téměř 20% lidí onemocní alespoň jednou v životě nějakou formou deprese a 3-5% jí trpí trvale71. Může propuknout u kohokoliv – u lidí, kteří nadměrně pracují, u lidí, kteří pracují s mírou nebo i těch, kteří nepracovali nikdy, nevyhne se ani bohatým ani chudým, ani mladým ani starým.72 Deprese se vztahuje k problémům v životě. Je signálem, že kladné interakce jsou v nerovnováze s neutrálními a negativními.73
Oproti vyhoření, s níž má deprese řadu shodných
nebo podobných symptomů (smutná nálada, pocity zmaru, ztráta motivace a energie, pocity bezcennosti atd.), se dá říci, že deprese má často úzký vztah k negativním zážitkům z mládí. Dá se léčit farmakoterapeuticky, ale syndrom vyhoření takto léčit nejde.74 Deprese patří k chorobám, u nichž je pro lékaře těžké stanovit diagnózu. 67
Jeklová, M.-Reitmayerová, E. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. str. 9 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 6 69 Valach, V. Stručný lékařský slovník. 6. vyd. Praha: Avicenum, 1984. str. 71 70 Srov. Jeklová, M.-Reitmayerová, E. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. str. 11 71 Srov. Vollmerová, H.. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová, Z. 1. vyd. Praha: Motto, 1998. str. 87. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig. 72 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 52-53 73 Srov. Praško, J. Pomoc v zoufalství a beznaději aneb jak překonat depresi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 21 74 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 52-53 68
34
Syndrom vyhoření a depresi můžeme také od sebe odlišit tím, že deprese mají negativní vliv na celou řadu životních aktivit, zatímco se vyhoření omezuje jen na myšlenky a pocity týkající se profesního výkonu a jeho důsledků.75 Výrazným odlišovacím znakem mezi depresí a burnoutem je sezónnost výskytu, která je typická pro endogenní depresi, na rozdíl od depresivního ladění vyskytujícího se u vyhoření. Freudenberger odlišuje depresi od vyhoření tak, že podle něho je deprese všudypřítomná,
všeprostupující.
Kdežto
v počátečních
fázích
vyhoření
jsou
symptomy přítomny pouze v práci a v určitých situacích spojených se zaměstnáním. V ostatních oblastech života jsou postižení schopni být stále spokojení a produktivní.76
4.3 Chronická únava
Blízko má syndrom vyhoření i k syndromu chronické únavy (Chronic Syndrome, CFS), jejich společnými znaky jsou kromě únavy snížená schopnost soustředění, poruchy kognitivních funkcí a výskyt depresivní symptomatiky. Najdeme však i řadu odlišností CFS od burnoutu: zvýšená teplota, bolesti v krku, citlivost lymfatických uzlin, bolesti kosterního svalstva, otoky kloubů, světloplachost apod.77
4.4 Neurastenie
Syndrom vyhoření a neurastenie mají spoustu společných znaků. Patří k nim zvýšená únava, potíže se soustředěním, mírná deprese. V lékařském slovníku je neurastenie definována jako nervová slabost.78 Rozlišovacím znakem jsou závratě, které provází právě neurastenii. U vyhoření se téměř nevyskytují.79
75
Srov. Kebza, V.- Šolcová, I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 11 Srov. Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč.79, č.4, r.1999. str. 188 77 Srov.Mládková, D. In. http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/veda/clanky/30489_0_0_0.html [on-line] [18.4.2006] 78 Srov. Kábrt, J.-Valach, V. Stručný lékařský slovník. 6. vyd. Praha: Avicenum, 1984. str. 225 79 Srov. Kebza, V.- Šolcová, I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. 42, r.1998, č. 5. str. 436-437 76
35
4.5 Existenciální neuróza
Existenciální neurózu můžeme nazvat „moderním“ negativním jevem. Jedná se o pocit zplanění života a naprosté existenční beznaděje. Můžeme říci, že jde o ztrátu smysluplnosti života a někteří autoři hovoří až o jeho nesmyslnosti. S takovýmto stavem se setkáváme i u vyhoření, ale až v jeho poslední fázi.80
4.6 Alexithymie
Alexithymie patří mezi rizikové faktory. Osoby s vysokou úrovní alexithymie jsou charakterizovány sníženou schopností introspekce, omezenou afektivní zkušeností, chudou fantazií a schizoidními rysy v chování. Původně byla alexithymie dávána do souvislosti s psychosomatickými onemocněními jako jejich průvodní fenomén a nejvýraznější psychologický rizikový faktor.81 Společné znaky alexithymie a syndromu vyhoření jsou především emocionální oploštělost, otupělost v sociálních vztazích, celková netečnost redukce invence, imaginativních aktivit a kreativity a někdy i konkrétně-operační styl myšlení82. Hlavním rozdílným rysem je, že alexithymičtí pacienti, jak to ve 40. letech 20. století popsali Reuesch a MacLean, nedokáží vyjádřit své emoce, popsat své vlastní pocity a prožitky83, nemají k tomu dostatečnou slovní zásobu. Lidé postižení syndromem vyhoření emoce redukují (s výjimkou popisu svých obtíží), jejich emocionalita je deformovaná, mají však dostatečnou zásobu slov k jejímu vyjádření.84 U lidí s alexithymií převládá operativní myšlení, ke kterému je přidána chudá slovní zásoba a banální slovní obraty, a to vyvolává v druhých lidech dojem, že mají co do činění s „komputerovým člověkem“. Operativní myšlení přináší úspěchy v oblasti abstrakce a techniky, což v moderní společnosti nevadí. Vedle primární alexithymie, která je popsána v tomto odstavci,
existuje také sekundární. Ta se může objevit jako
80
Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 54 Vašina, B.- Valošková, M. Učitel – pracovní zátěž – zdraví. In: Učitelé a zdraví I. Řehulka, E.-Řehulková, O.(Eds.) Brno: Psychologický ústav AV ČR, 1998. str. 16 82 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., doplněné a rozšířené vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 12 83 Srov. Baštecká B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 262 84 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření . 2., doplněné a rozšířené vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 12
81
36
obranný mechanismus u rozvinutých onemocnění, které ohrožují život nemocného (např. pacienti s nádorovým onemocněním apod.).85
4.7 Vyčerpání
Příznaky syndromu vyhoření a vyčerpání jsou velmi podobné – zahrnují stav tělesného, emocionálního a duševního vyčerpání, jejich příčiny se však liší. Příčinou vyčerpání může být jakákoliv chronická zátěž, ať už duševní, fyzická nebo emocionální. Ačkoliv se vyčerpání může objevit i v důsledku náhlé změny v životě člověka, například po traumatickém zážitku, ve většině případů vzniká spíše na základě obvyklých vleklých obtíží v zaměstnání či v soukromém životě, všude tam, kde negativní aspekty převládají nad pozitivními a kde se člověku nedostává přiměřené odměny či ocenění. Vyhoření se naproti tomu objevuje jako důsledek chronické emocionální zátěže, spojené s dlouhodobým a intenzivním nasazením pro druhé lidi. Syndrom vyhoření tak zpravidla zahrnuje i vyčerpání.86
4.8 Únava
Obecně můžeme říci, že únava je spojena s fyzickou zátěží a dostaneme se z ní odpočinkem.
Únavu
z fyzické
zátěže
pociťujeme
převážně
kladně.
Únava
z intelektuální práce je často spojována s tím, že se nám něco podařilo udělat. U syndromu vyhoření si není možné od únavy odpočinout, je vnímána negativně, tíživě, bezvýchodně. Je často spojena s pocitem selhání a marnosti.87 Vyhoření je způsobeno emočně vyčerpávajícími, zatěžujícími vzájemnými vztahy profesionálů pracujících s lidmi.88 Může se objevit také syndrom chronické únavy („chronic fatigue syndrome“, CFS). Dá se těžko určit, neboť se v posledních letech rozlišují americká, britská a australská výzkumná a diagnostická kritéria. Pomoci zde mohou být např. pseudohalucinace, které se u syndromu vyhoření nevyskytují.89 85
Srov. Baštecká B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 262-263 Srov. Mallotová, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, roč. 6, r. 2000, č. 2. str. 14 87 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 53 88 Srov.Libigerová, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč. 79, č. 4, r.1999. str. 188 89 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., doplněné a rozšířené vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 12 86
37
Přestože se většinou hovoří o syndromu vyhoření (burnout syndromu), a skutečně se jedná o skupinu specifických symptomů, burnout nebývá zatím většinou v české výzkumné ani klinické praxi chápán jako diagnostická kategorie ve smyslu samostatné nosologické jednotky a přes prokazatelně negativní vliv na pracovní výkon není dosud ani v našich socio-kulturních podmínkách klasifikován jako choroba z povolání.
Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize z roku 1992 však uvádí v rámci skupiny diagnóz Z 73 - Problémy spojené s obtížemi při vedení života i kategorii Z 73.0 Vyhasnutí (vyhoření). Syndrom vyhoření by však mohl být v závislosti na konkrétním klinickém obrazu řazen částečně také do skupiny diagnóz F 48 - Jiné neurotické poruchy, a to zvláště do podskupin F 48.0 – Neurastenie a F 48.1 – Depersonalizační a derealizační syndrom, neboť jde v podstatě o specifický únavový syndrom. Teoreticky lze uvažovat i o souvislosti se skupinou diagnóz F 43 – Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení s dodatkem, že v úvahu by připadala pouze souvislost se stresem chronické povahy.90
Příznaky syndromu vyhoření provázejí nejenom jednotlivce samého, ale i kvalitu jeho práce, postižení bývají častěji nemocní a déle setrvávají v nemoci. Často se problém rozpozná až velmi pozdě, než okolí diagnostikuje stav jako postižení. Dalšími zátěžovými situacemi jsou frustrace, konflikt, trauma či krize.91
4.9 Frustrace
Jako frustrující označujeme situaci, kdy je člověku znemožněno dosáhnout uspokojení nějaké subjektivně důležité potřeby, ačkoli byl přesvědčen, že tomu tak nebude.
90 91
Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., doplněné a rozšířené vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 13 Srov. Jeklová, M. - Reitmayerová, E. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. str. 10-11
38
4.10 Konflikt
Rovněž konflikt patří mezi běžné potíže, s nimiž se každý člověk v životě opakovaně setkává. Negativní vliv začíná mít teprve tehdy, jestliže je skutečně závažný, trvá příliš dlouho, zahrnuje osobně důležitou oblast a pokud jej člověk není schopen řešit. Z psychopatologického hlediska jsou velmi významné tzv. vnitřní konflikty. Ty se odehrávají (pokud však nebyly vytěsněny) ve vědomí člověka a znamenají střetnutí dvou vzájemně neslučitelných, přibližně stejně silných tendencí. Za určitých okolností může opakovaná frustrující zkušenost a dlouhodobý a nezvládnutý konflikt působit jako stresující faktor.
4.11 Trauma
Trauma představuje náhle vzniklou situaci, která vede k umělému poškození nebo ztrátě. Ztrácíme pocit jistoty a bezpečí, prožíváme úzkost, obavy do budoucna, smutek. Trauma narušuje objektivitu jedince - je nekritický, nesoudný, ovlivněný především svými citovými prožitky. Projevuje se zejména v oblasti chování člověka; chová se neadekvátně, může se vyskytnout panika, deprese a podobně. V průběhu několika měsíců po prožití traumatu může dojít i k posttraumatické stresové poruše.
4.12 Krize
Psychická krize se objevuje jako narušení psychické rovnováhy v důsledku náhlého vyhrocení situace či dlouhodobé kumulace, nárůstu problémů (např. selhání v zaměstnání, manželské problémy a podobně). Znakem krize je selhání adaptačních mechanismů – tzn. dosud užívané způsoby přestaly být funkční. 4.13 Zvládání zátěžových situací92
Obecnou míru odolnosti vůči všem zátěžovým situacím označujeme jako frustrační toleranci. Míra odolnosti vůči zátěžím závisí jednak na vrozených předpokladech, jednak na dosažené vývojové úrovni, ale také na individuálních zkušenostech a
92
prevenci syndromu vyhoření se věnuji podrobně v následující kapitole
39
celkovém aktuálním stavu jedince. Pokud zátěž překročí míru vlastní frustrační tolerance, nastupují různé způsoby obrany, které jedinec využívá k tomu, aby opět dosáhl duševní rovnováhy. Se zátěžovými situacemi se můžeme vyrovnávat nejrůznějšími způsoby. Nejčastějšími z nich jsou nejrůznější obranné reakce.93
Oproti obranným reakcím, které nastupují, pokud zátěžová situace překračuje frustrační toleranci jedince, je možnost vyrovnávání a zvládání zátěžové situace. Odborně se tato relace nazývá coping. Jde o vědomou volbu určité strategie zvládání. Je závislá na zhodnocení dané situace i posouzení vlastních možností. Coping se zaměřuje na určitý cíl, kterým by mělo být dosaženo možné pozitivní změny a tolerance.94
93
Jeklová, M.-Reitmayerová, E. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. str. 12 94 Jeklová, M.-Reitmayerová, E. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. str. 12
40
5. PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ Umění odpočívat je součástí umění pracovat. John Steinbeck
Syndrom vyhoření můžeme charakterizovat jako důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou. Tuto diskrepanci můžeme zmenšit jednak na straně jedince osvojením si základních postupů hodnocení stresogenních situací a strategií zvládání stresu, jednak na straně zaměstnavatele změnou jeho organizace a kultury.95
S prevencí syndromu vyhoření souvisí také duševní hygiena, což je systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy. Jejím cílem je upevnění zdatnosti psychického zdraví a odolnost vůči nejrůznějším škodlivým vlivům. Jde o takovou úpravu životních podmínek člověka, která by u něho vyvolala pocit spokojenosti, osobního štěstí, fyzické a psychické zdatnosti a výkonnosti.96
Duševní hygiena je věda, která stojí na rozhraní věd lékařských, psychologických a sociálních. Má velmi blízko k obecné psychologii, z níž čerpá především poznatky o osobnosti a zákonitostech její adaptace, dále úzce souvisí s pedagogikou, vývojovou a klinickou psychologií. Pravidla duševní hygieny se uplatní především jako návod k řízení a ovlivňování sama sebe a vlastního prostředí. Zaměřuje se na možnosti autoregulace jedince, působení sebe sama a na aktivní přetváření svého prostředí.97
Duševní hygiena je určena všem, nikomu nemůže uškodit. Může se jí řídit člověk zdravý, mezi hranicí zdraví a nemoci i člověk nemocný (tělesně i duševně).98
Význam duševní hygieny je v prevenci somatických a psychických nemocí, v sociálních vztazích, v pracovním výkonu, subjektivní spokojenosti vyrovnaného člověka.99 95
Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., doplněné a rozšířené vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 19 Srov. Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství ,1984. str. 9 97 Srov. Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství ,1984. str. 12 98 Srov. Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství ,1984. str. 13 99 Srov. Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. str. 13-14 96
41
5.1 Prevence syndromu vyhoření ze strany jedince
Každý z nás může sám svojí vlastní aktivitou předcházet syndromu vyhoření, a to třeba následujícími technikami a způsoby:
Důležitou uvolňovací technikou je relaxace, protože u mnoha lidí se vytváří zvýšené napětí, tenze, jejímž základem je napětí svalů. Důležité v tomto případě je, že situace, která napětí vyvolala, už dávno pominula, ale tenze přetrvává nadále. Vytvořené tenze, pokud nejsou neutralizovány, mají snahu se hromadit. Pokud člověk toto napětí nesnižuje, stává se citlivý na další negativní podněty z okolí, a tím dochází ke zvyšujícímu napětí.100 Relaxace je tedy schopností člověka sám zasáhnout do svého nitra, a tím se naučit regulovat řadu fyziologických reakcí. Různými
autoregulačními
postupy
má
možnost
opravit
své
narušené
psychosomatické vztahy.101 Lidé, kteří dovedou relaxovat, se lépe vypořádávají s následky stresových situací.102 Úspěšné zvládnutí stresu je nejlepším předpokladem pro pocit zdraví, pro spokojenost, pro dobrou morálku a pro radost.103 Pravidelným uplatňováním relaxačních technik a cvičení je možné stresu předcházet a udržovat organismus v rovnováze mezi napětím a uvolněním. Uvolnění znamená přepnutí ze vzrušení do zotavujících procesů. Prostřednictvím relaxace se lze naučit nejen regulovat tento rovnovážný stav, ale i řídit koncentraci.104
Předpokladem pro provádění relaxace je vhodné mít zajištěno příjemné prostředí, ticho a klid. Pro relaxujícího člověka je nezbytné, aby se nenechal rušit okolím, aby nebyl rozčilován a nenechal se rozčílit něčím, co se neděje podle jeho vůle. Pro cvičení je vhodný volný oděv, který nikde netlačí, jedinec si odloží obuv, případně i brýle. Po celou dobu relaxace se cvičí se zavřenýma očima. Cvičí se na podlaze pokryté kobercem, na dece nebo molitanové podložce. Relaxaci je vhodné provádět 100
Srov. Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. str. 164 Srov. Irmiš, F. Nauč se zvládat stres. 1.vyd. Praha: Alternativa, 1996. str. 109 102 Gregor, O. Žít se stresem, to je kumšt. 1.vyd. Praha: H&H, 1993. str. 154 103 Gregor, O. Žít se stresem, to je kumšt. 2., rozšířené vyd. Praha: Galén, 2002. str. 155 104 Srov. Hennig, C.- Keller, G. Antistresový program pro učitele. Přel. Vrátilová, J. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. str. 87 přel. z Anti-Stress-Programm fur Lehrer. 101
42
nejlépe 1-2 hodiny po jídle. Dobu relaxace si každý zvolí tak, aby co nejlépe zapadala do jeho denního režimu. Relaxační techniky je důležité praktikovat pravidelně a ideální je dodržovat stejnou denní hodinu.105
Další možnou technikou je jóga. Klasická jóga se zrodila, podobně jako další meditační techniky Východu, ve společenském a filozofickém kontextu jako prostředek pro rozvoj moudrosti a pochopení světa, pro očištění od nevědomosti a získání koncentrace k lepšímu vnímání reality. Meditace měla rozvíjet pravdivost, opravdovost, měla posilovat vnitřní jednotu a postoj sebepřijetí. Konečným cílem východních meditací byla zkušenost osvícení, intenzívní prožitek plnosti a vnitřního sjednocení s celým vesmírem.106 Jóga je původně jednou ze šesti tradičních hinduistických filozofických škol. Je to soubor praktik sloužících k dosažení ideálu plného zdraví a vyrovnanosti v jednotě tělesných, duševních i duchovních aspektů. Cvičení vede k očistě a regeneraci těla. Působí nejen na kosterní svalstvo, ale přímo také na vnitřní orgány. Vedle tělesných cvičení zahrnuje také zásady životosprávy, uvolňovací cvičení a pokyny orientované na určité hodnoty. Zvyšuje duševní rovnováhu, kloubní pohyblivost a zlepšuje dýchání.107 Jóga náležitě a dlouhodobě cvičená zvyšuje tělesnou zdatnost, odolnost proti nemocem, pohyblivost, reguluje váhu, odstraňuje stresem vyvolané příznaky (nespavost, bušení srdce, potivost, skleslost, obavy a strach), zlepšuje vnímání, soustředění pozornosti i paměť. Člověka depresivně laděného aktivuje, příliš aktivního uklidňuje, nevyrovnané lidi vyrovnává, vyrovnaným pomáhá dospět na vyšší úroveň vnitřní harmonie.108 Jedná se o dlouhodobou záležitost, výsledky se dostaví až po několikaměsíčním cvičení. Někdy je pro začátečníky těžké právě z tohoto důvodu u ní vydržet. Ti, kteří dokáží jógu přijmout, je výtečným prostředkem pro předcházení nepřiměřených reakcí na stres. Některá jógová cvičení jsou však vysloveně zakázána lidem trpícím oběhovými obtížemi, očními chorobami, akutními záněty, nemocemi kloubů a intenzívními bolestmi. Jóga se nedoporučuje ani nemocným trpícím schizofrenií.109
105
Mihulová, M.- Svoboda, M. Proti únavě a stresu. 1.vyd. Liberec: Santal, 2002. str. 148 Hučín, J. Jóga – móda, nebo účinná terapie? Psychologie dnes, roč. 5, r. 1999, č. 9. str. 9 107 Srov. Matoušek, O. Potřebujete psychoterapii? 2., doplněné a rozšířené vyd. Praha: Portál, 1999. str. 63-67 108 Srov. Matoušek, O. Potřebujete psychoterapii? 2. , doplněné a rozšířené vyd. Praha: Portál, 1999. str. 136 109 Srov. Matoušek, O. Potřebujete psychoterapii? 2. , doplněné a rozšířené vyd. Praha: Portál, 1999. str. 63-67 106
43
Charakteristické pro dnešní zaměstnané lidi je také nedostatek času neboli časová tíseň čili časový stres. Získat více času můžeme, budeme-li si den organizovat a využívat času, který máme k dispozici:110 •
Zvýšení pořádku a koncentrace;
•
Střízlivý odhad vlastních časových možností;
•
Rozumný rozvrh práce a povinností;
•
Správné posouzení závažnosti úkolů a omezení zbytečností;
•
Výběr úkolů;
•
Omezení časových ztrát;
•
Využití nejcennějších chvil dne;
•
Využití rozdrobených časových úseků;
•
Využití volných chvil;
Úkoly, které si člověk určuje, by měly být malé, aby se daly splnit. Tak malé, aby mohly být dosaženy v dohledné době. Při splnění má pak člověk pocit, že se věci pohnuly k lepšímu. Má to výrazný duševně hygienický efekt. Je vhodnější si stanovovat několik dílčích úkolů, a tím dojít k úkolu velkému, hlavnímu.111 Po splnění dílčího úkolu, jako motivační prvek k úkolu dalšímu, může být odměna. Za menší úkoly menší, za velký úkol velká.112 Dalším možným způsobem je vypracování přehledu povinností a úkolů, které se seřadí od nejnaléhavějších až po ty nejméně důležité nebo ty, které se dají odložit na pozdější dobu nebo úplně vynechat. Poté ty nejdůležitější jeden po druhém dovést do konce.113
S časovým plánem dne také souvisí odpočinek, který by měl být samozřejmou součástí našeho života. Přesto ne každý umí odpočívat a je to dáno např. tím, že lidé nevědí, jak zklidnit svoji mysl, jak ji ustálit.114 „Umění“ odpočívat je životně důležité a platí pro něho několik zásad:115 •
Lehká únava se odstraní rychleji, než když už bylo dosaženo značného stupně únavy;
110
Srov. Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. str. 59-62 Novák, T. Sama sobě psychologem. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 51 112 Srov. Potterová, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1997. str. 131 113 Srov. Gregor, O. Žít se stresem, to je kumšt. 1.vyd. Praha: H&H, 1993. str. 78 114 Srov. Gregor, O. Žít se stresem, to je kumšt. 1.vyd. Praha: H&H, 1993. str. 28 115 Srov. Míček, L. Duševní hygiena. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. str. 53 111
44
•
Odpočinek musí být doprovázen celkovým duševním uklidněním;
•
Kvalitě odpočinku účinně napomáhá změna prostředí;
•
Aktivní odpočinek je účinnější než celková nečinnost;
V rámci pracovního dne je považováno za vhodné zařadit do každodenního režimu přestávky a využívat je k regeneraci sil individuálně doporučeným tělesným cvičením, procházkou či některou relaxační metodou.116
S odpočinkem souvisí také spánek, u dospělých by měl trvat asi osm hodin. Pro organismus není zdravý krátký spánek, ale ani naopak spánek delší více než devět hodin. Nejkvalitnější spánek je v prvních dvou až třech hodinách po usnutí. V dalších hodinách hloubka spánku klesá. Doba přípravy ke spaní by měla být klidná, sloužit k celkovému uvolnění. Ideální místnost ke spaní má být temná, s dostatečným přívodem čerstvého vzduchu, s teplotou 16-18 °C. Důležité je, pokud je to možné, chodit spát v určitou dobu. Organismus si tak navykne na pravidelný rytmus.117
Pro člověka má v životě významnou roli sociální opora (anglicky „social support“). Každý z nás se sice rodí jako jednotlivec, ale vždy je členem nějaké skupiny. Může to být rodina, škola, kolegové v zaměstnání. Křivohlavý cituje Pinesovou a Aronsona, kteří říkají: „…že čím lepší vztahy daný člověk k druhým lidem má, tím má i relativně nižší úroveň psychického vyhoření. Lidé, kteří připisují druhým lidem poměrně vyšší hodnotu nežli věcem, si více váží sociální opory a vytvářejí kolem sebe podpůrnou sociální síť přátelských vztahů. Čím více se určitému člověku dostává sociální opory, tím méně příznaků syndromu burnout je u něho možno zjistit.“118
Sociální integrace, sociální začlenění člověka do sociální struktury, je významnou determinantou jeho psychické pohody a zdraví. Prostřednictvím sociálních vazeb k druhým osobám, skupinám a širší společnosti je jedinci přístupná sociální opora, tj. jakýsi sociální fond, ze kterého lze čerpat v případě potřeby, systém sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím se člověku dostává pomoci při snaze dostát nárokům a dosáhnout cílů. Zdroje sociální opory jsou součásti systému sociálních vztahů 116
Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., doplněné a rozšířené vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 20 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1.vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 4143 118 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada, 1998. str. 90 117
45
jedince.119 V první řadě jde o primární sociální skupinu, kterou se rozumí rodina – manžel, manželka, společenství rodičů a dětí - a tzv. širší rodina, ale také kolektiv spolupracovníků. Patří sem však i podpora tzv. signifikantních, pro daného člověka důležitých, lidí.120
Sociální oporou, kterou malá skupina lidí danému člověku poskytuje ve chvílích jeho těžkostí a životních krizí, se rozumí v prvé řadě jako sociální kontakt, neopuštění postiženého v jeho těžké životní situaci, tzv. „bytí s ním“. Rozumí se jí i ochota naslouchat, vyslechnout si jeho nářky, stížnosti a problémy. Důležité je neodsuzovat. Jedinec se může na své blízké obrátit, když potřebuje povzbudit a poskytnout zpětnou vazbu. Přátelé jsou zde i od toho, aby odvedli pozornost od negativních věcí. Přátelství je stejně důležité jako partnerství a manželství, můžeme je považovat za tzv. centrální psychické „čerpací stanice“ - za zdroj regenerace sil. Podpora okolí člověka nejen chrání před důsledky stresu, ale pomáhá budovat i pocit sebevědomí. K této duševní pomoci můžeme zařadit i pomoc materiální a finanční. Lidé, kteří takto pomáhají druhému, pomáhají i do určité míry sami sobě. Seznamují se s různými životními problémy, mobilizují své síly a učí se společně řešit problémové situace. Tímto způsobem se připravují na řešení obdobných problémů, které je mohou potkat ve vlastním životě.121
Sociální opora má hlavní zdroje v rodině, zaměstnání, u přátel a dobrých známých, v rámci trávení volného času, realizace zájmů a koníčků. Nedostatek opory koreluje pozitivně s burnout syndromem. Zdá se, že největší význam má opora poskytovaná stejně postavenými pracovníky (peer-support).122
Sociální opora se dá rozlišit na „strukturální“, která se zabývá např. hustotou vztahové sítě daného jedince (ale také společenskou rolí, příslušností ke skupinám, rodinným stavem) a na „funkční“, jejíž náplní je kvalita jedincových vztahů.123
119
Srov. Kebza, V.- Šolcová, I. Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, roč. 43, r.1999, č.1. str. 20 120 Srov. Křivohlavý, J. Jak zvládat stres. 1.vyd. Praha: Avicenum, 1994. str. 176 121 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 91 122 Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1.vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 18 123 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 284
46
Kebza a Šolcová uvádějí čtyři složky obsahu sociální opory od Househo:124 •
Emocionální opora (poskytování důležitých emocí jako např. lásky, víry, empatie)
•
Hodnotící opora (hodnocení komunikace, jež je relevantní pro sebehodnocení)
•
Informační opora (zprostředkování informací a rad, jež pomáhají vyrovnat se s osobními problémy)
•
Instrumentální opora (praktické druhy pomoci nebo hmotná, materiální pomoc)
V předchozích odstavcích uvádím jak je důležitá sociální opora, ale i ta nejlepší pomoc může mít své negativní důsledky. Tyto negativní důsledky a negativní reakce jedince mohou vzniknout tehdy, např. jestliže poskytovaná pomoc je v rozporu s představou o vlastní autonomii a sebevládě, ohrožuje sebeúctu a sebedůvěru, je v rozporu se širokým chápáním jak se má zachovat „správný“ muž či žena, znamená riziko sebe-znevážení, diskreditace, navozuje pocit bezmoci a třeba neodpovídá potřebám jedince.125 V. Kebza dále uvádí, že bohatě pěstované interpersonální vztahy mohou být stejně tak přínosem jako ztrátou, neboť jde o dynamický proces, v němž koinciduje řada proměnných a v němž člověk může sociální oporu poskytovat či získávat, podněcovat, aktivizovat, ale také tlumit, eliminovat či odmítat. Autor dále uvádí názor, že přílišná závislost na sociálních vztazích a opoře, kterou si člověk zvykne přijímat, může vyvolávat také závislost, ztrátu soběstačnosti, nízké sebevědomí a oceňování jedince a individuality vůbec, ztrátu kontroly nad vývojem událostí, nižší intimitu a soukromí.126
5.2 Prevence syndromu vyhoření ze strany organizace
Syndrom vyhoření se promítá také do postojů a způsobů chování souvisejících s výkonem pracovní činnosti – absence v zaměstnání, změny zaměstnání, snížené pracovní úsilí, snížená pracovní spokojenost aj. – má také ekonomické důsledky. Je
124
Srov. Kebza, V.- Šolcová, I. Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, roč. 43, r. 1999, č.1. str. 25 125 Srov. Kebza, V.- Šolcová, I. Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, roč. 43, r. 1999, č.1. str. 29 126 Srov. Kebza, V. Sociální psychologie zdraví. In Výrost, J.- Slaměník, I. Aplikovaná sociální psychologie II. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. str. 30
47
tedy v zájmu zaměstnavatele, aby se prevencí burnoutu zabýval. Proto by mělo být nyní v popředí zájmu organizací především:127 •
Rozvoj programů zaměřených na osobní rozvoj,
•
Pracovní poradenství,
•
Výcvik v profesních dovednostech,
•
Důraz na týmovou spolupráci, na identifikaci rolí v týmu a jejich cílevědomý výcvik,
•
Zvýšení podílu pracovníků na řízení apod.
Řada podniků (hlavně v zahraničí) investuje do kondičních programů, které prokazatelně snižují fyzický i psychický stres, a tím i náklady na nemocenské dávky a fluktuaci pracovníků. Intervence na straně organizace může též spočívat např. ve zvýšení participace pracovníků na rozhodování, vytvoření sociálně citlivého prostředí. Pozitivním faktorem ve spokojenosti se zaměstnáním je spokojenost s nadřízenými spolupracovníky, postupem, finančním ohodnocením, jasný kariérní řád.128
Pracovní prostředí se významně podílí na vzniku syndromu vyhoření. Při zkoumání faktorů pracovního prostředí psychologové hlavně zdůrazňují faktory sociálně psychologické. Nemenší význam mají také faktory fyzikálně chemické a vlivy vycházející z druhu a organizace práce.129
Pracovní prostředí je třeba záměrně upravovat tak, aby optimálně působilo na lidské smysly a jejich prostřednictvím na jednání, myšlení a city člověka. Znamená to, že je třeba zajišťovat nejvhodnější a člověku nepříjemnější pracovní podmínky, které by umožňovaly vysokou produktivitu lidské práce a současně pracovní pohodu. Pracovní pohodou se v tomto smyslu rozumí souhrn hodnot a parametrů charakterizujících pracovní prostředí a příznivě působících na činnost člověka a též příznivě subjektivně hodnocených.130
127
Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1.vyd. Praha: SZÚ, 1998. str. 19 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1.vyd. Praha: SZÚ, 1998. str.19 129 Štikar, J.- Rymeš, M.- Riegel, K.- Hoskovec, J. Základy psychologie práce a organizace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. str. 44 130 Štikar, J.- Rymeš, M.- Riegel, K.- Hoskovec, J. Základy psychologie práce a organizace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. str. 44 128
48
Dokonalé pracovní prostředí je takové, ve kterém jsou všechny složky kultury práce v souladu s úrovní techniky a technologie, z hlediska estetiky a ergonomie je dobře vyřešeno, má kladný vliv jak na produktivitu a kvalitu lidské práce, tak i na společenský rozvoj člověka a kultivaci jeho schopností a vlastností.131 Řešení pracovního prostředí zahrnuje:132 •
Poznávání potřeb a požadavků člověka
•
Poznávání úrovně a účinků hmotného prostředí na práci a na zdraví člověka
Úroveň pracovního prostředí určují zejména materiálně a technicko-technologické podmínky, sociální a organizační podmínky a také subjektivní činitelé.133 Při úpravě pracoviště jde také o velikost prostoru a jeho členění:134 •
Privátnost prostředí – pro některé činnosti, jako např. projektování, promýšlení postupů apod., je vhodnější nejen klid, ale i individuální prostředí.
•
Hluk, který dělám já sám, tak moc neruší jako relativně stejný hluk, který dělá druhá osoba.
•
Světlo – podmínky vidění se často spoluúčastní na růstu zátěže. Nevhodné je silné nebo naopak slabé světlo.
•
Tepelná pohoda – nemluvíme zde jen o teplu ve smyslu, jak je zjišťujeme teploměrem, ale o celkové tepelné pohodě. Ta závisí na tzv. suché a vlhké teplotě, tepelném záření a proudění vzduchu. S ohledem na duševní práci platí ideál: hlava v poměrném chladu a celé tělo v relativně vyšší teplotě.
•
Klid – je důležitý pro soustředění se na práci. Neklid nevyvolávají jen zvuky z okolí, ale i telefony, vyrušování kolegy, rozdrobená pracovní doba apod.
•
Individuální úprava pracoviště – pracovníkům by mělo být dovoleno vytvořit si svůj „osobní“ prostor – tzv. personalizaci prostředí (např. květiny, obrázky, různá doplňková zařízení apod.).
131
Štikar, J.- Rymeš, M.- Riegel, K.- Hoskovec, J. Základy psychologie práce a organizace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. str. 44 132 Štikar, J.- Rymeš, M.- Riegel, K.- Hoskovec, J. Základy psychologie práce a organizace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. str. 45 133 Srov. Štikar, J.- Rymeš, M.- Riegel, K.- Hoskovec, J. Základy psychologie práce a organizace. 1. vyd. Praha, Karolinum 1996. str. 45 134 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 110-112
49
Jev syndromu vyhoření má blízko k nespokojenosti. Právě vzájemné pracovní vztahy mezi lidmi ovlivňují pracovní spokojenost či nespokojenost. Ve vztazích mezi lidmi můžeme sledovat výskyt určitých příznaků či bolestí v sociální interakci. Takovými příznaky mezilidských vztahů mohou být např. nepřátelské hostilní agresivní projevy, ponižování na rozdíl od projevů uznání, projevy zneužití moci, násilnosti, urážky, nefér způsoby jednání, nespravedlnost v jednání povýšenost v chování, projevy důvěry a nedůvěry, vztah slibů a jejich dodržování, hádky, konflikty, krize apod.135
Faktory ovlivňující zrod a rozvoj syndromu vyhoření naznačují řadu důležitých charakteristik jednání vedoucích pracovníků s podřízenými, které mohou - je-li jich využito - působit preventivně s ohledem na burnout:136 •
Jako kladný se jeví ten vztah vedoucího k podřízeným, kdy styk mezi nimi je pravidelný a ne jen tehdy, když se něco neobvyklého děje (když „hoří“).
•
Kladně působí, když vedoucí sděluje podřízeným, oč mu opravdu jde a nepřistupuje k nim s určitým podezřením.
•
Když se vedoucí snaží vždy spíše sladit (harmonizovat) vzájemné vztahy mezi podřízenými, než když je dostává do vzájemných sporů.
•
Když vedoucí sděluje nejen krátkodobé úkoly, ale seznamuje podřízené i s dlouhodobými úkoly a plány vedení.
•
Když vedoucí mluví s podřízenými nejen o věcech ryze technických, ale i o věcech ekonomických a podnikové filozofii (cílech, záměrech a smyslu existence podniku).
•
Když vedoucí má smysl nejen pro ryze technické věci, ale i pro věci morální (etické) a sám je v tomto smyslu podřízeným vzorem.
•
Když vedoucí dává podřízeným zřetelně najevo, že si jejich práce váží, a to jak on osobně, tak i jeho nadřízení.
Jaro Křivohlavý uvádí citaci autorské dvojice Pinesové a Aronsona, kteří požadují jednoznačně:„Formální výchova k povolání by měla obsahovat výcvik zaměřený na minimalizování psychického vyčerpání“.137 Tento požadavek se týká všech druhů 135
Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 100-101 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 104 137 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 106
136
50
povolání, zejména však v těch povoláních, kde člověk přichází do osobního kontaktu s druhým člověkem. Čím vyšší vzdělání se pro daný obor vyžaduje, tím by člověk měl více dbát o své duševní zdraví. Často mladí lidé s vyšším vzděláním jsou mimořádně motivovaní, když vstupují do zaměstnání. Často dělají více než je jím zadáno, neboť se chtějí seberealizovat. Když však tito lidé ztratí svoji motivaci, je to škoda pro ně i pro podnik.138
Tito pracovníci by měli být seznámeni s problematikou stresu a syndromu vyhoření. Měli by vědět, co je to stres a burnout, jak tento proces startuje a čím je ovlivňován, jaké má příznaky, jak se mu bránit a předcházet. Měli by se dále seznámit s možnostmi, které organizace s ohledem na prevenci má pro zlepšování pracovních podmínek. Měli by poznat, jak je možno podporovat a rozvíjet struktury sociální opory v rámci dané organizace. Měli by vidět, jak je za tím účelem možno využívat porad, konferencí, odborného školení atp. Měli by se seznámit s charakteristikami sociální komunikace, které ovlivňují evalvaci a devalvaci. Měli by se učit umět hovořit a jednat evalvačně. Měli by se učit rozeznávat dobré a špatné mezilidské vztahy a posilovat pozitivní projevy chování na svém pracovišti. Výcvik by se měl v tomto ohledu zabývat i supervizí – tvořivou a podnětnou kritikou a potřebnou dávkou vyjadřování uznání podřízeným.139
Na syndrom vyhoření se můžeme dívat buď jako na postupný proces, který je možno přerušit, jinak může vést až k nevratným zásahům do našeho života, ale i jako na duševní poruchu, která má své místo v Mezinárodní klasifikaci nemocí.140 K pravidelné korekci profesionálního chování a zároveň zajišťování prevence v rámci syndromu vyhoření se využívá také proces zvaný supervize.141
Slovo „supervize“ přešlo do českého jazyka z angličtiny a překládá se jako dozor, dohled, kontrola, řízení, inspekce. V tomto svém původním a běžném významu se u
138
Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 107 Srov. Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 107 140 blíže viz. předchozí kapitola 141 supervize v organizaci je také jedním ze standardů kvality sociálních služeb. Blíže viz. např. publikaci Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Průvodce poskytovatele. 1. vyd. Praha: MPSV, 2002. 112 str. uspořádaly Čermáková, K.- Johnová, M. ISBN 80-86552-45-4
139
51
nás objevuje jen velmi zřídka. Daleko častěji je tento termín používán v posunutém významu v psychoterapii, odkud proniká do dalších pomáhajících profesí.142 Supervizi můžeme definovat jako: systematickou pomoc (individuální či skupinovou) při řešení profesionálních problémů v neohrožující atmosféře, která dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl člověka na jeho profesním problému.“ Supervize slouží jako mohutný nástroj pravidelného očištění od zbytků myšlenek i emocí, které v hlavě uvíznou, slouží také dalšímu osobnímu i profesionálnímu rozvoji. Odborně prováděná pravidelná supervize je jedním z nejlepších preventivních opatření syndromu vyhoření.143
Supervize je samozřejmou součástí praktického vzdělávání, v němž supervizor učitel pomáhá supervidovanému řešit konkrétní problémové situace, které vznikají při jeho práci s klienty. Smyslem supervize je učení se složitým psychoterapeutickým poznatkům a jejich aplikaci při jednání s klientem a přemýšlením o něm.144 Je také nezbytná pro nové pracovníky, neboť je seznamuje s hodnotami pracoviště a učí je novým dovednostem. Supervize obsahuje složky „podpory“ (nadhledu) a „kontroly“ (dohledu). Vztahuje se k „cíli“ práce, přičemž se zaměřuje na „proces“, jakým je daného cíle dosaženo a na „vztahy“, které jsou v pomáhající profesi snad nejdůležitějším prostředkem k naplnění cílů. Supervize se dá dále dělit na „odbornou“, která se zaměřuje na daný problém klienta nebo s klientem a „rozvojovou“, která se zabývá rozvojem a růstem pracovníka nebo týmu. Toto dělení je ale umělé, neexistuje přesná hranice mezi těmito dvěma typy. Supervize se dá dělat „přímo v dění“, kdy supervizor je přítomen práci pracovníka s klientem, anebo „zprostředkovaně“, např. prostřednictvím rozhovoru s pracovníkem.145
Forma supervize se přizpůsobuje potřebám. Probíhá tak buď ve skupinách jako řízený rozhovor, může se při ní použít různých způsobů psychologického zkoumání a uvolňování, jako jsou testy, hry apod. Supervizor podle postavení těch, jimž má poskytnout podporu, podle problematiky, kterou je třeba řešit, zvolí velikost skupin. Někdy je třeba provádět sezení individuálně. 142
Srov. Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999. str. 136 Tošner, J.-Tošnerová, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002, dostupné také na www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line] [ 4.4.2006] 144 Srov. Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999. str. 136 145 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 368 - 369 143
52
Supervizi rozvojovou považuje Zuzana Havrdová (1999) za „organizovanou příležitost“, která má za cíl „zvyšovat profesionální kompetenci pracovníka“. Pracovníkova odborná způsobilost – kompetence - sestává z postojů, hodnot, dovedností a vědomostí.146 Kopřiva také rozděluje supervizi, a to na:147 •
Kvalifikační – ta je součástí výcvikového procesu směřujícího k dosažení nějaké kvalifikace
•
Průběžná – doprovází praxi již kvalifikovaných pracovníků
Gabura ve své knize rozlišuje čtyři nejběžnější typy supervize:148 •
Tutorská supervize – je orientována především na vzdělávání, pomáhá osvojit si základy práce s klienty pod odborným vedením.
•
Výcviková supervize – je součástí koncipovaného výcviku v určitém poradenském přístupu, má vzdělávací i řídící funkci, supervizor přebírá zodpovědnost za práci supervidovaného s klientem.
•
Řídící supervize – supervizor je v nadřízeném postavení k poradci, řídí a kontroluje jeho práci, přebírá částečnou zodpovědnost za kvalitu práce poradce.
•
Konzultantská supervize – je dobrovolná a výběrová; poradce si může zvolit typ a formu supervize, může si zvolit i supervizora. Tato supervize je určena zkušenějším praktikům, zodpovědnost za řešení zůstává na supervidovaném a supervizor má jen poradní hlas.
Gabura dále k supervizi uvádí, že je to metoda kontinuálně zvyšované profesionální kompetence, vede pracovníka k samostatnému vykonávání profese, chrání klienta před nekompetentními zásahy ze strany poradce a zároveň chrání status profese nebo profesní skupiny. Supervize také zahrnuje integraci osobních vlastností poradce,
jeho
teoretické
znalosti
a
praktické
zkušenosti.
Podmínkou
pro
poradenskou supervizi je, aby supervidovaný pracoval v oblasti poradenství a měl s práci s klienty vlastní zkušenosti.149
146
Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 369 Srov. Kopřiva, K. Lidský vztah jako součást profese. 3. vyd. Praha: Portál, 1999. str. 136 148 Srov. Gabura, J.- Pružinská, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. str. 96 149 Srov. Gabura, J.- Pružinská, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství ,1995. str. 96
147
53
Hlavní cíle supervize:150 •
Ověření si správnosti svých postupů při práci s klientem, rodinou nebo skupinou;
•
Rozšiřování možností a alternativ práce s určitým případem;
•
Korigování neefektivních postupů;
•
Prevence poškozování klienta poradcem;
•
Učení se a sbírání zkušeností;
V oboru sociální práce se při supervizi usiluje o stanovení a rozvoj jednotlivých odborných způsobilostí sociálního pracovníka, které dohromady utvářejí dobrou úroveň sociální práce. Baštecká s Goldmannem citují Havrdovou, která po sociálním pracovníkovi chce, aby měl ve vztahu ke klientovi způsobilost:151 •
Rozvíjet účinnou komunikaci;
•
Orientovat se a plánovat postup práce;
•
Podporovat klienta a pomáhat mu k soběstačnosti;
•
Zasahovat ve prospěch klienta a poskytovat služby;
•
Přispívat k práci organizace;
•
Odborně růst.
V oblasti pedagogiky, zejména základního školství, je supervize zatím stále vnímána spíše negativně, ve smyslu dozoru, dohledu, kontroly.
Koučování je podle Psychologického slovníku metoda práce s lidmi založená na myšlence, že dospělý člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností; metoda užívaná k taktnímu a ohleduplnému ovlivňování pracovního chování člověka, jejímž cílem je rozvoj aktivity, iniciativy, samostatnosti a tvořivosti, přestože nepoužívá přikazování ani poučování, vede ke zvyšování pracovního výkonu.152 Koučování je moderní, dynamický, rozvíjející se směr. Je to proces, který v současné době využívá především personální a top management, velmi dobře je však uplatnitelný také v pomáhajících profesích na nižších úrovních, u přímých poskytovatelů svých služeb klientům. Jedná se o proces kontinuální podpory pracovníka při stanovování a dosahování jeho vlastních profesních i osobních cílů. 150
Srov. Gabura, J.- Pružinská, J. Poradenský proces. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. str. 96 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 369 152 Špatenková, N. Jak řeší krizi moderní žena. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. str. 66 151
54
Vede tak k trvalému zvyšování kompetence partnera, přičemž kouč ponechává odpovědnost
jak za stanovování cílů a hledání cest k nim, tak i za dosažení
konečného výsledku. Jak říká Naďa Grosamová153, koučování je v přímém rozporu se školstvím. Ve škole se snaží zjistit, co žák neumí, a na tom ho usvědčit. Kouč se naproti tomu snaží postihnout, co je na člověku nejlepší, a to povzbuzovat. Peer Counseling – Kolegiální poradenství je jinou možností, jak může organizace preventivně působit. Peer Counseling nikdo neřídí. Je to zcela zvláštní druh poradenství. Znamená to, že člověku může dobře poradit nejen odborník či skupina odborníků, nýbrž také ten, kdo prožil stejné těžkosti a překonal je (např. mladý učitel s minimální praxí v předškolním školství nastoupí do mateřské školy a ve skupině má dítě po mozkové obrně. Nemá v této oblasti téměř žádné zkušenosti a neví si rady co nebo jak dělat, aby takovému dítěti neublížil, neponížil je apod.). Peer Counseling se nevztahuje pouze na
praktické záležitosti. Je možné jím najít řešení i v dalších
svízelích, které práce přináší.
Další pomocí pro pracovníky v pomáhajících profesích při prevenci syndromu vyhoření mohou být balintovské skupiny. Své označení nesou podle maďarského, později britského, psychoanalytika Michaela Balinta, jehož cílem bylo přinést základní poznatky psychoterapie praktickým lékařům. Do českého zdravotnictví přinesli balintovské výcvikové skupiny Skála a Růžička. Balint doporučil terapeutům namísto úniků od tíživé frustrující spolupráce především soustavný výcvik v partnerském naslouchání,
v empatickém
porozumění
pacientově
verbální
i
nonverbální
komunikaci a v přiměřené terapeutově odpovědi. Pomoc klientovi vyžaduje dvoufázový postup: v prvé řadě sympatizující ztotožnění s ním a ve druhé řadě objektivní odstup a reflexi vyslechnutého sdělení.154 M. Balint rozlišoval tři fáze skupinového výcviku:155 •
Učení – první fáze je vlastně odkrytím síly nevědomých prvků ve vztahu profesionál – klient.
153
Srov. Grosamová, N. Stanu se lepším a ještě lepším… Psychologie dnes, roč. 13., č. 2, 2007. str. 6-9 Brichcín, S. Balintovské skupiny – pomoc pomáhajícím. Psychologie dnes, roč. 5, č. 7, 1999. str. 24–27 155 Brichcín, S. Balintovské skupiny – pomoc pomáhajícím. Psychologie dnes, roč. 5, č. 7, 1999. str. 24–27
154
55
•
Odnaučení – tato fáze spočívá na zpochybnění tradičních přístupů ke klientovi a v rozchodu se starými návyky.
•
Nové učení – poslední fáze vyžaduje integraci starých a nových znalostí a dovedností.
V balintovské skupině se kladou za cíl tři výcvikové cíle: porozumět vztahu, překonat předsudky a pozměnit sebe sama. S prvním úkolem vyvstává potřeba zvýšené citlivosti na svou vlastní odpověď na klientovo sdělení, na poselství jeho příznaků. V balintovské skupině se učí jak lepšímu sebepozorování, tak lepšímu pozorování druhých, vnímání klientova přenosu, tak i vlastního protipřenosu. Druhý cíl – překonání předsudků – spočívá v opuštění tzv. apoštolské funkce, tj. přesvědčení o tom, že pomáhající pracovník ví, jak se má klient správně chovat, co je pro něj nejlepší. Jde o překonání paternalistické vševědoucnosti pomáhajících. Třetí výcvikový cíl souvisí s ujasněním vlastních vědomých konfliktů. V balintovských skupinách nejde o zásadní osobnostní změnu. Jedná se o senzibilitu, o vcítění se do vlastních protipřenosových mechanismů, do vlastních vědomých, předvědomých a zčásti i nevědomých prožitků. Zařazení do balintovské skupiny předpokládá výkon praktické činnosti s vlastními klienty, ochotu pracovat ve skupině po delší dobu a nabízet případy z vlastní praxe a samozřejmě též kontinuální práci s ostatními účastníky výcviku.156
S. Brichcín uvádí, že sociální pracovníci zařazeni do balintovské skupiny „vyvíjejí zpočátku značnou závislost na vedoucím, chtějí znát jednoznačnou „správnou odpověď“ na své pochyby. Volné diskuse je znejišťují, postupně si však uvědomují význam mezilidského vztahu.“ Nejlepším východiskem je ovšem osvobození od strachu a tvořivá úprava vztahů ke klientům, kolegům a představeným.157
156 157
Brichcín, S. Balintovské skupiny – pomoc pomáhajícím. Psychologie dnes, roč. 5, č. 7, 1999. str. 24–27 Brichcín, S. Balintovské skupiny – pomoc pomáhajícím. Psychologie dnes, roč. 5, č. 7, 1999. str. 24–27
56
6. TERAPIE SYNDROMU VYHOŘENÍ Mezi hlavní pilíře léčby syndromu vyhoření patří psychoterapie a podpůrná medikamentózní léčba. Změnit stav k lepšímu může, kromě uvedených metod, také změna zaměstnání člověka trpícího vyhořením. Pro účinnou léčbu vyhoření je důležité, aby byl léčebný program vypracován ve spolupráci s jedincem trpícím vyhořením a s ohledem na jeho psychické aspekty.
J. Vymětal ve své publikaci psychoterapii vymezuje jako „interdisciplinární obor, zabývající se prevencí, terapií a rehabilitací poruch zdraví“. Jejím cílem je umožnit pacientovi pravdivější orientaci ve světě v němž žije, čemuž předchází prohloubení sebepoznání a porozumění souvislostem mezi způsobem života a zdravotními obtížemi. Cílem léčby syndromu vyhoření prostřednictvím psychoterapie je snížit vnitřní nejistotu a strach, vytvořit pozitivní vztah k životu, podpořit přesvědčení, že člověk není vydán okolnímu světu napospas, nýbrž, že sám může svůj život pozitivně ovlivňovat.158 Rozhodujícím činitelem při psychoterapii je působení psychoterapeuta. Psychoterapii můžeme dělit na individuální nebo skupinovou (kolektivní). Dále může být zaměřena na určitý příznak (symptom), který se snaží odstranit nebo psychologické působení, které je kauzální (má odstranit příčinu). Další rozdělení je podle toho, jak se provádí, a to na direktivní a nedirektivní. Podle účinných léčebných faktorů
je
psychoterapie
sugestivní,
racionální,
abreaktivní
(odreagující),
psychoanalytická, korektivní (upravuje mezilidské vztahy), aj.159
Mezi hlavní psychoterapeutické zdroje patří existencionální psychoterapie a z ní vycházející dvě psychoterapeutické školy – daseinanalýza a logoterapie.
6.1
Existenciální psychoterapie
Existenciální psychoterapie, která byla koncipována v amerických podmínkách, se soustřeďuje především na vnitřní svět prožitků, umožňuje pacientům vyrovnat se
158 159
Vymětal, J. Duševní krize a psychoterapie. 1.vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1995. str. 53 Srov. Irmiš, F. Nauč se zvládat stres. 1.vyd. Praha: Alternativa, 1996. str. 164 – 165
57
s otázkami podstaty lidské existence, smyslu života, svobody a odpovědnosti.160 Podtrhuje jedinečnost každé osobnosti. Nepovažuje za důležitou adaptaci člověka na prostředí, ve kterém žije, ale zdůrazňuje seberealizaci a uskutečňování individuálních hodnot nebo životního poslání. Orientuje se především na vnitřní zážitkový svět jedince. Některé přístupy zaměřují klienta k nadosobním hodnotám, jiné spíše na bezprostřední emocionální prožitky v přítomnosti, na schopnost poddat se dojmům a být v souladu sám se sebou.161
6.2
Daseinsanalýza
Daseinsanalýza navazuje na filosofické dílo Martina Hiedeggera. Snaží se pomoci nalézt klientovi cestu k pochopení jeho existence a pomoci mu jeho existenci co nejlépe, nejpřístupněji a nejodpovědněji realizovat.162 Vychází z faktu člověkova „bytí ve světě“ a pokouší se o analýzu jeho prožívání. Předkládá řadu tezí o podstatě člověka: člověk je schopen uvědomovat si sám sebe i to, co dělá. Je schopen činit rozhodnutí a nést za své jednání odpovědnost. Je schopen si též uvědomit možnost úplné izolace, ztráty všech významných vztahů k okolí i možnost neexistence, smrti. Význam člověka není v tom, čím byl v minulosti, nýbrž v tom, čím je nyní, a zejména ve směru jeho vývoje, který má směřovat k uskutečňování, k aktualizaci jeho vrozených schopností.163 Role terapeuta je modifikována na konzultanta udílejícího doporučení, nikoliv však pokyny nebo příkazy.164 Zaměřuje se na jeho subjektivní zkušenosti, nikoliv však na chování.165
6.3
Logoterapie
Logoterapie usiluje o to, aby přispěla klientovi v jeho úsilí nalézt vlastní životní smysl v souladu s jeho životem a osobností.166 Logos zde neznamená slovo, nýbrž smysl a 160
Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 18-19 Srov. Kratochvíl, S. Základy psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. str. 90 162 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 18-19 163 Srov. Kratochvíl, S. Základy psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. str. 91-92 164 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 19 165 Srov. Kratochvíl, S. Základy psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. str. 92 166 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: SZÚ, 2003. str. 19 161
58
„duchovnost“.167 Postupuje se cestou objevování nových hodnot a jejich přejímání klientem. Cílem je pomoci klientovi nalézat řešení v situacích existenciální frustrace a za hlavní terapeutický prostředek považuje v tomto úsilí pomoci v nalezení smyslu života objevováním a naplňováním hodnot. Pro osoby ve finálním stádiu syndromu vyhoření může být tato pomoc velmi podstatná, neboť jejich svět se právě zhroutil a život přestal dávat smysl.168 V logoterapii člověk přijímá odpovědnost za sebe a za uskutečňování hodnot tím, že reaguje na požadavky a úkoly, které před něho staví život.169
6.4
Psychoanalýza
Psychoanalýza (z řec. psýché – duše, analysis od analyó – rozlučuji) je původně léčebná metoda Sigmunda Freuda, vycházející z předpokladu, že neurotické stavy jsou podmíněny potlačovanými pudy. Původní Freudovo pojetí se v pracích pozdějších psychoanalytiků rozvíjelo a obohacovalo převážně dvěma směry: více se zdůrazňovala společenská podstata člověka, včetně významu jeho plánů do budoucnosti a schopnost sebeřízení člověka včetně zvládání nároků přítomnosti. Z hlediska psychoanalýzy je člověk zdravý, pokud je sám sebou a přijímá sám sebe i se svými (ne vždy ušlechtilými) motivy.170
6.5
Behaviorální psychoterapie
Dalším důležitým směrem je behaviorální psychoterapie. Behaviorismus představuje psychologickou školu, která se zaměřuje na pozorovatelné veličiny lidského chování a jeho změny v reakci na okolní svět.171 Jde o ovlivnění chování a změnu jednání. Snaží se o psychoterapii učením. Používá k tomu klasického i instrumentálního učení (podmiňování). Behaviorální terapie si nevšímá mnoho nevědomí; vychází z toho, že chování (i nevhodné) je naučené a dá se přeučit. Vytýká se jí někdy, že si nevšímá 167
Kratochvíl, S. Základy psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. str. 94 Srov. Kebza, V.- Šolcová I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd., Praha: SZÚ, 2003. str. 19 169 Srov. Kratochvíl, S. Základy psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 1997. str. 95 170 Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 93 - 97 171 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 98 168
59
vrozených dispozicí a že si málo všímá psychiky z hlediska hlubinných přístupů psychoterapie.172
Kognitivně-behaviorální
přístupy
zkoumají
vlastní
poznávání
–
vnímání,
zdůvodňování, tvoření pojmů – tedy projevy myšlení. Zaměřují se na způsoby, jakými lidé dávají zážitkům řád a smysl, jak pořádají a třídí zkušenosti, jak přetvářejí podněty z prostředí do podoby využitelné informace. Tento přístup se zaměřuje také na vnitřní řeč, tedy způsob, jakým promlouvá člověk sám k sobě.173 Terapie se zaměřuje nejen na změnu nevhodného chování, zejména na změnu myšlenkových procesů, které jsou v různých situacích nesprávné. Klient si všímá a eventuelně rozebírá s psychoterapeutem svoje nevhodné myšlenkové postoje v reakci na různé podněty a v souvislosti se svými prožitky.174 Základními rysy kognitivně-behaviorální terapie podle Kratochvíla, kterého citují Baštecká a Goldmann, jsou úsporné časové rozpětí psychoterapie, aktivní spolupráce mezi terapeutem a klientem, východisko v teorii učení, zaměření na přítomnost, konkrétní ohraničené problémy na to, co je pozorovatelné a vědomé, stanovení konkrétních funkčních cílů, směřování k soběstačnosti klienta, procvičováním získává dovednosti, zvládá situace a zvyšuje si pocit vlastní zdatnosti.175
K uvedené terapii řadím také asertivní trénink, který učí vyjádřit svoje přání bez pocitů viny, aniž by člověk musel být příliš ústupný nebo naopak útočný.176 Při tomto tréninku si člověk osvojuje, jak přebrat plnou odpovědnost za své chování, ví co a jakým způsobem dělat, jsou mu jasné důsledky. Nepovyšuje se a zásadně se neponižuje. Umí naslouchat. Když udělá chybu, umí ji přiznat. Působí vyrovnaně, uvolněně, srozumitelně. Kritizuje věcně, konstruktivně a tak, aby neponížil. Jde mu o spolupráci.177
Terapeut, vycvičený v behaviorální terapii, má k dispozici celou řadu terapeutických postupů, které mohou problémy v mezilidských vztazích klientů zmírnit, jakmile se
172
Srov. Irmiš, F. Nauč se zvládat stres. 1.vyd. Praha: Alternativa, 1996. str. 167 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 100 174 Srov. Irmiš, F. Nauč se zvládat stres. 1.vyd. Praha: Alternativa, 1996. str. 167 175 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 101 176 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 100 177 Srov. Praško, J.- Prašková, J. Asertivitou proti stresu. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1996. str. 21 173
60
podařilo povahu problému jasně určit. Dva nejznámější a nejvíce používané postupy jsou zřejmě asertivní trénink a nácvik sociálních dovedností.
Asertivní trénink je terapeutický program, ve kterém se klienti učí rozeznávat myšlenky, které jim brání jednat asertivně a nahrazují je asertivním myšlením. Cílem je umožnit lidem, aby dokázali obhájit svá práva při respektování práv druhých. Jde také o to, aby se naučili volně a přiměřeně vyjadřovat své pocity, s respektem k pocitům druhých, ale ne na úkor svých vlastních.178 Nácvik sociálních dovedností je v mnoha ohledech základnější než asertivní trénink. Dovednosti, které užíváme při jednání s druhými, má většina z nás tak pevně naučeny, že je bereme jako samozřejmost a užíváme automaticky. Je třeba si uvědomit, že nežádoucí chování může být způsobeno tím, že dotyčná osoba nemá ve svém repertoáru sociálních dovedností vhodnější chování.179
K behaviorálním přístupům patří také Glasserova terapie realitou, která vede všechny své klienty směrem k realitě, k úspěšnému uchopení všech hmotných a nehmotných aspektů skutečného světa a ke schopnosti uspokojovat své potřeby. Terapeut klientům pomáhá uvědomit si svá vlastní přání a zda jejich splnění očekávají od sebe anebo zvenčí. Zaměřuje se také na to, aby klienti byli schopni zvládnout své problémy vlastním aktivním jednáním. Významná je zde odpovědnost klienta, která umožňuje uspokojování svých potřeb takovým způsobem, který nepřipraví ostatní o jejich schopnost naplnit své vlastní potřeby.180
6.6
Rogersovská psychoterapie
Tato terapie je nazvaná podle jejího tvůrce Carla Rogerse a prošla několika vývojovými obdobími, která se liší důrazem na složky terapeutova chování. V prvním období byla označována jako „nedirektivní“ – tento pojem se však považuje za nadměrně úzký, neboť dnes tento směr klade důraz na vřelost a opravdovost 178
Murdoch, D.-Barker, P. Základy behaviorální terapie. Studijní texty k psychoterapii. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity pro FF MU, 1996. str. 125-126 179 Murdoch, D.-Barker, P. Základy behaviorální terapie. Studijní texty k psychoterapii. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity pro FF MU, 1996. str. 126-127 180 Srov. Glasser, W. Terapie realitou. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 24 – 32
61
terapeuta a ne jen na jeho nedirektivnost. Ve druhém období se „terapie zaměřená na klienta“ přejmenovala na „terapii zaměřenou na člověka“, v němčině se užívá označení „terapie rozhovorem“. Specifickým rysem této terapie je, že vychází z klienta a podněcuje jeho samotný rozvoj, místo aby za něj zaměřovala interpretativní nebo usměrňující působení.181
Rogersovská
psychoterapie
je
psychoterapií
vztahovou
a
prostřednictvím
terapeutického vztahu se také realizuje. V rámci tohoto vztahu popsal Rogers tři základní terapeutické atributy. Ty vytvářejí podporující klima, ve kterém mohou klienti zhodnotit sami sebe a nastoupit cestu ke zlepšení svého života. Těmito atributy jsou:182
1. opravdovost (kongruence nebo také nefalšovanost), 2. bezpodmínečné pozitivní přijetí (akceptace a péče), 3. pečlivé empatické pochopení (schopnost do hloubky pochopit subjektivní svět jiné osoby)
Carl Rogers dále zmiňuje, že u člověka musí být v první řadě uspokojeny základní potřeby, a to dříve, něž se stanou naléhavé potřeby další. Dá se říci, že organismus stále něco začíná, je stále poháněn ku předu. Lidský organismus disponuje jedním zdrojem energie. Tímto zdrojem je důvěryhodné fungování celého systému, nejen částí.183
6.7
Gestalt terapie
Představitelem Gestalt terapie je psychiatr a psycholog německého původu Frederick Perls. Podstatným rysem Gestalt terapie je provokování emocí. Smyslem je, aby se klient naučil své city prožívat i vyjadřovat a převzal za ně zodpovědnost. Má se naučit 181
Kondáš, O.- Kratochvíl, S.- Syřišťová, E. Psychoterapia a reedukácia. 2., doplnené vyd. Martin: Osveta, 1989. str. 59 182 Srov. Klimentová, E. Teorie a metody sociální práce II. Studijní texty pro distanční studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. str. 49 183 Kondáš, O.- Kratochvíl, S.- Syřišťová, E. Psychoterapia a reedukácia. 2., doplnené vyd. Martin: Osveta, 1989. str. 59-60
62
projevit city kladné i záporné, které se týkají jej samého i druhých lidí. Klient má zůstat u svého prožitku, i když je nepříjemný nebo smutný. Má ho prožít intenzivně, plně ho vyjádřit, porozumět mu. Má projevit i ty emoce, kterým se v minulosti vyhýbal a které zůstaly „zaseknuty“.184 Klade se důraz na uvědomování si sebe v přítomnosti. Člověk si přisvojuje svoje pohyby, tělesné pocity a svoje nedostatečně prozkoumané podosobnosti, stává se jimi, mluví za ně, vtěluje je do svého „já“, zaceluje se.185
Gestalt terapie je zaměřena výrazně na přítomnost. Tu ale ovlivňují různé nedokončené záležitosti z minulosti, které působí rušivě jako „neuzavřený kroužek“. Je třeba je ventilovat, dokončit a neuzavřený kroužek uzavřít.186
V praxi využívá Gestalt terapie skupinových sezení, ale terapeut pracuje ve skupině zpravidla jen s jedním členem, kterého proti sobě posadí na „horkou židli“. Skupina při tom není v přímé interakci, spíše působí jen jako pozadí, které zvýrazňuje dění. Klient má povídat o svých pocitech, zvýraznit je, podívat se na ně z různých stran, případně se přímo vcítit do míst, v nichž se projevují apod. Pracuje se také často se sny. Hodně pozornosti se věnuje neverbálním projevům. Chování terapeuta je spíše provokující a konfrontující, záměrně frustrující.187
Gestalt terapie je zajímavým, ale příliš jednostranně zaměřeným příspěvkem k psychoterapii. Její nevýhodou je přehnaný důraz na emoce a opomíjení rozumového zpracování.188
6.8
Medikamentózní terapie
Se syndromem vyhoření souvisí spoustu příznaků jako je stres, nespavost, deprese, agrese, svalové napětí, bolesti v zádech apod. V těchto případech, s výjimkou 184
Srov. Kondáš, O.- Kratochvíl, S.- Syřišťová, E. Psychoterapia a reedukácia. 2., doplnené vyd. Martin: Osveta, 1989. str. 60 185 Srov. Baštecká, B.- Goldmann, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. str. 108 186 Srov. Kondáš, O.- Kratochvíl, S.- Syřišťová, E. Psychoterapia a reedukácia. 2., doplnené vyd. Martin: Osveta, 1989. str. 60 187 Srov. Kondáš, O.- Kratochvíl, S.- Syřišťová, E. Psychoterapia a reedukácia. 2., doplnené vyd. Martin: Osveta, 1989. str. 60-61 188 Srov. Kondáš, O.- Kratochvíl, S.- Syřišťová, E. Psychoterapia a reedukácia. 2., doplnené vyd. Martin: Osveta, 1989. str. 61
63
těžkých depresí a úzkostných stavů, přichází v úvahu především léky, a to rostlinného původu (fytofarmaka), dále chemické léky proti depresi, které dnes rozlišujeme ve třech skupinách: anxiolytika, neuroleptika a antidepresiva, která však nejsou při depresi z vyhoření vhodná.189 Současný trh nabízí také spoustu léků proti stresu, většinou se jedná o posilující směsi složené z minerálů a vitamínů. Pomáhají celkově zvyšovat odolnost organismu, avšak stresovou situaci neřeší. Dále se sem řadí psychofarmaka jako je oxazepam, diazepam a lorazepam, které celkově organismus zklidňují a ovlivňují úzkost. I když se jedná o léky volně dostupné, jejich užívání by se mělo vždy konzultovat s lékařem.190
Rostlinné léky se musí užívat ve správném dávkování, pokud možno pod dozorem lékaře. Mohou totiž mít vzájemný účinek s jinými rostlinnými přípravky, na druhé straně se však mohou syntetické a rostlinné léky smysluplně doplňovat. O tom může správně rozhodnout jen odborník.191 Podle současných vědeckých kritérií jsou dosud v oblasti psychiky pozitivně hodnoceny léčebné účinky těchto šesti bylin: třezalky, chmelové šištice, listy meduňky, mučenka, kořen kozlíku lékařského a výtažky kořene kava-kava.192 Léčivé rostliny představují tradiční prostředek lidového léčitelství a v současné době doznávají značnou renesanci. Důvodů je několik. Je dostupných mnoho druhů, mají jednoduché použití, působí mírně na organismus, nedochází k vedlejším nežádoucím účinkům, jsou zdrojem přírodních vitamínů a minerálů, které působí pozitivně na celý organismus.193
189
Srov. Vollmerová, H. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová, Z. 1. vyd. Praha, Motto 1998. str. 138-149. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig. 190 Srov. Irmiš, F. Nauč se zvládat stres. 1.vyd. Praha: Alternativa, 1996. str. 181 191 Vollmerová, H. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová, Z. 1. vyd. Praha, Motto 1998. str. 140. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig. 192 Vollmerová, H. Pryč s únavou. Přel. Kufnerová,Z. 1. vyd. Praha, Motto 1998, str. 140. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig. 193 Srov. Mihulová, M.- Svoboda, M. Proti únavě a stresu. Liberec: Santal, 2002. str. 13
64
7. PRAKTICKÁ ČÁST V první části diplomové práce se věnuji syndromu vyhoření obecně, a proto se v praktické části zabývám působením burnoutu na pracovníky194 v pomáhajících profesích, především na vychovatele, zdravotní a sociální pracovníky a také na pedagogy působící v Diecézní charitě Brno. Všechny tyto profese jsou syndromem vyhoření ohroženy. V praktické části diplomové práce vycházím z osobních, téměř tříletých, zkušeností a znalostí dobrovolníka v Domově svaté Markéty pro matky s dětmi v tísni v Brně. Znám však také i ostatní zařízení Diecézní charity Brno, stejně jako co obnáší výkon jednotlivých jmenovaných pomáhajících profesí.
7.1
Diecézní charita Brno
Sdružení Česká katolická charita je účelovým zařízením římskokatolické církve, jehož veškerá činnost je službou milosrdné lásky církve k bližnímu v nouzi, a to bez ohledu na jeho příslušnost k rase, národnosti, barvě pleti a náboženství. Je samostatnou právnickou osobou, sídlí v Praze a je sdružením diecézních a arcidiecézních charit v celé České republice.195
Posláním Diecézní charity Brno je na základě hodnot křesťanské lásky k bližnímu a vědomí lidské důstojnosti nabízet pomocnou ruku těm nejpotřebnějším - lidem, kteří se sami o sebe nemohou postarat, ať již v důsledku stáří, fyzického či duševního handicapu nebo nepříznivých sociálních podmínek. Charita zároveň usiluje, aby vůči lidskému utrpení a nouzi nezůstávala lhostejná celá společnost.196
Diecézní charita Brno vyvíjí činnost především v oblasti sociální a zdravotní péče, tuzemské i zahraniční humanitární pomoci (zejména do Kosova, Rumunska a na Ukrajinu), a v podporování základních lidských práv a svobod poskytuje služby pro seniory (domovy pro seniory, penzion, domy s pečovatelskou službou a domovinky), charitní a ošetřovatelskou službu, péči o nevyléčitelně nemocné v Domě léčby bolesti sv. Josefa, podporu lidí se zdravotním postižením (denní stacionáře, střediska 194
V celé kapitole, včetně podkapitol, užívám pro zjednodušení mužský rod, bez jakékoliv snahy o diskriminaci. Výroční zpráva 2002 Diecézní charity Brno. Diecézní charita Brno, 2003. Neprodejné. str.1 196 Výroční zpráva 2005 Diecézní charity Brno. Diecézní charita Brno, 2006. Neprodejné. str.1
195
65
pracovní terapie, respitní péči, chráněné dílny a bydlení, poradny a agentury na podporu duševního zdraví), pomoc lidem bez domova (denní centra, azylový dům a noclehárny), dále charitní poradenství, podporuje život menšin (Klub „Páterem o Vudar“ v Blansku a romská centra v Jihlavě a Třebíči), pomoc pro matky s dětmi v tísni. Diecézní charita Brno patří mezi Charity s nejrozvinutější sítí center zabývajících se primární a sekundární prevencí vzniku sociálně patologických jevů, zejména drogové závislosti.
7.2
Domov sv. Markéty pro matky s dětmi v tísni197
Domov sv. Markéty pro matky s dětmi v tísni v Brně je charitním domovem sociálního bydlení pro matky s dětmi v tísni. Zařízení spravuje Oblastní charita Brno. Domov byl otevřen v roce 1994, prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která umožnila mimo jiné zvýšení kapacity jednotek sociálního bydlení na současných 29 (typ 1+1, 2+1 nebo 1+kk, včetně 1 bytu nouzového ubytování). Domov patří k největším a nejdéle fungujícím zařízením tohoto typu v České republice. Zařízení poskytuje ubytování matkám s dětmi v sociální a bytové tísni na základě žádosti, kterou projedná ubytovací komise. Pobyt v domově je na dobu nezbytně nutnou (až jeden a půl roku). První tři měsíce se jedná o tzv. diagnostický pobyt, kde se prověřují dané skutečnosti a hledá se optimální varianta pomoci pro každou klientku. Budova je třípatrová, na každém patře je 6 - 7 bytových jednotek + střešní vestavba a vždy jeden byt se nachází v mezipatře.
Součástí budovy je rovněž
přilehlá zahrada. Některé maminky přicházejí do domova s novorozencem přímo z porodnice. Nemají žádné zázemí, protože do 18 let žily v dětských domovech. Vlastní rodinu vůbec nepoznaly a samy se v mladém věku staly svobodnými matkami. Učí se zvládat domácí práce, hospodařit s finančními prostředky, jednat s úřady a vychovávat svoje děti. V práci nám pomáhá mnoho dobrých lidí, ať formou materiální pomoci nebo finančně.
197
www.charitabrno.cz, dále Zařízení sociální péče pro osamělé rodiče a děti v krizových situacích. 1.vyd. Brno: Magistrát města Brna, 2003. str. 7-8
66
Zařízení organizuje propagační a benefiční akce, besedy s odborníky pro maminky a výlety pro všechny z Domova. • Poskytuje ubytování pro matky s dětmi do 18 let v sociální a bytové tísni a pro těhotné ženy. • Nabízí sociální program pro matku i dítě (podle individuální potřeby: vedení domácnosti, hospodaření s financemi, jednání na úřadech, výchova dětí, výtvarné a učební programy). • Pomáhají ženám v tísni prostřednictvím sociálního, psychologického a právního poradenství a materiální výpomoci ze šatníku (ubytovaným i externě).
7.3
Cíl šetření a stanovení hypotéz
Cílem mého dotazníkového šetření je zjištění výsledných hodnot míry syndromu vyhoření a znalost pojmu syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích Diecézní charity Brno. Vzhledem k problému, se kterým jsem se v průběhu tohoto výzkumu setkal198, bylo nutné cíl dotazníkového šetření, resp. zkoumaný vzorek zúžit jen na pracovníky Domova svaté Markéty pro matky s dětmi v tísni. Jak jen to bylo možné, zobecňoval jsem výsledky na všechny pracovníky v pomáhajících profesích v těch zařízení Diecézní charity Brno, která se nacházejí na území města Brna.
Hlavní hypotéza: míra syndromu vyhoření u všech pracovníků v pomáhajících profesích Diecézní charity Brno bude v rozmezí 2 - 3.
H1: Nejvyšší míra syndromu vyhoření bude zjištěna u pracovníků v nejmladší a nejstarší věkové kategorii.
H2: Nejvyšší míra syndromu vyhoření u šetřených pomáhajících profesí se bude vyskytovat u sociálních pracovnic.
198
Viz. kapitola 7.5 této práce
67
7.4
Metodologie a organizace výzkumu
K dotazníkovému šetření jsem využil BM dotazník s 21 položkou, jež jsem doplnil o demografické údaje jako jsou pohlaví, věk, profese, délka praxe, rodinný stav a ukončené vzdělání. Třetí dotazníkovou část jsem doplnil vlastním šetřením, kterým jsem zjišťoval, zda lidé v pomáhající profesi znají syndrom vyhoření, resp. jak se mu brání a co by třeba měl učinit jejich zaměstnavatel pro prevenci vyhoření.
Dotazníkové šetření probíhalo od července do prosince 2006 v zařízeních Diecézní charity Brno199, tedy šest měsíců loňského roku.
Dotazník Burnout Masure – BM - sestavili Ayala Pinesová, Ph. D. a Elliot Aronson, Ph. D. v roce 1980. Českou verzi uvádí Jaro Křivohlavý.200
Dotazník se skládá z 21 položky, které respondent hodnotí sedmibodovou škálou. Zjišťuje tři hlavní položky celkového vyčerpání, a to pocity fyzického, emocionálního a duševního vyčerpání. Pocity fyzického vyčerpání představují celkové oslabení, ztrátu sil, únavu. U emocionálního vyčerpání jde především o beznaděj, pocity tísně. Duševní vyčerpání představuje ztrátu lidské hodnoty, pocity marnosti vlastní existence.
Dotazník BM má dobrou míru shody s výsledky jiných psychologických vyšetření: •
Se spokojeností v práci, vlastním životem a sama se sebou; čím je hodnota BM vyšší, tím vyšší je také nespokojenost člověka sama se sebou, se svým životem, se světem.
•
S fluktuací, snahou odejít ze zaměstnání, se změnou zaměstnání, odchodem; čím je hodnota BM vyšší, tím častěji člověk uvažuje o změně zaměstnání.
•
S fyzickými zdravotními problémy, bolestmi hlavy, břicha, ztrátou chuti k jídlu, nervozitou, obecnými pocity špatného zdraví.
199 200
Blíže viz. podkapitola „Charakteristika souboru“ Křivohlavý, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. str. 36-39
68
•
S množstvím vypitého alkoholu; čím je vyšší hodnota BM, tím vyšší je i konzumace alkoholu.
•
S pocity beznaděje….
Důležitým prvkem při vyplňování dotazníku je upřímnost respondenta. Jen dotazník, který je vyplněn tak, jak to respondent skutečně cítí, že se věcí mají, má skutečnou vypovídací hodnotu a jen tak se může dozvědět pravdu o sobě samém.
Respondenti na otázky v dotazníku odpovídají přiřazováním frekvence pocitu na škále od 1 do 7 - nikdy, jednou za čas, zřídka kdy, někdy, často, obvykle a vždy – k jednotlivým otázkám. Otázky se zpracovávají specifickým způsobem, který uvádí prof. Křivohlavý v citovaném díle. Výsledná hodnota, která je pomocí tohoto postupu získána, je hodnotou psychického vyhoření.
Interpretace výsledné hodnoty syndromu vyhoření zjištěné metodou BM: •
Výsledná hodnota je menší nebo rovna 2 – výsledek je dobrý
•
Výsledná hodnota je od 2 do 3 – výsledek je uspokojivý
•
Výsledná hodnota je od 3 do 4 – doporučuje se zamyslet nad životem, prací, nad stylem a smysluplností vlastního života, ujasnit si žebříček hodnot a převést ho do praxe
•
Výsledná hodnota je od 4 do 5 – je přítomnost psychického vyhoření prokázána
•
Výsledná hodnota je vyšší než 5 považuje se stav dotyčného za kritický.
7.5
Charakteristika zkoumaného souboru
Celkem jsem oslovil vedení všech středisek Diecézní charity Brno se žádostí o zprostředkování dotazníkového šetření. Vzhledem k tomu, že většina ochotných respondentů žádala mimo vyplnění dotazníků také osobní setkání a rozhovory, bylo nutné upravit původní záměr a výzkum orientovat jen na ta zařízení Diecézní charity Brno, která se nacházejí na území města Brna. Většinu zařízení jsem navštívil několikrát, ani sběr dotazníků v jednom zařízení se neuskutečnil jednorázově. Z časových a finančních důvodů bylo nutné zúžit zkoumaný vzorek, a to i s vědomím určitého snížení validity zjištěných dat.
69
Návratnost ze 77 rozdaných dotazníků činila 62,37%. Nejempatičtější byly sociální pracovnice, vyplněné dotazníky vrátily ve 100%, vychovatelé 56,67%, zdravotničtí pracovníci 42,8% a pedagogové 50% (viz. tab. č. 1). Vyplněné dotazníky navrátili jak muži, tak i ženy (viz. tab. č. 2).
Věkovou hranici respondentů jsem rozdělil do osmi skupin. Nejpočetnější věkové kategorie shodně byly 24 – 29 let a 42 – 47 let, a v kategoriích 30 – 41 let a 48 - 53 let. V kategorii nad 60 let zůstala návratnost nulová (viz tab. č. 3), patrně v souvislosti s obavami z interpretace výsledků. Dalším faktorem zkoumaným v závislosti na míře syndromu vyhoření bylo dosažené vzdělání a obor vzdělání pracovníků (viz tab. č. 4 a 5). 70% respondentů uvedlo vzdělání středoškolské a 30% vzdělání vysokoškolské, přičemž ukončené vzdělání v oboru má 85,71% středoškoláků, 8,57% respondentů má humanitní vzdělání a 5,71% uvedlo jiné středoškolské vzdělání. Již dokončené vysokoškolské vzdělání v oboru má 66,67% zastoupení, mimo obor své působnosti 33,33% (zejména právnické či teologické vzdělání).
Podle mých očekávání 80% středoškolsky vzdělaných pracovníků spadá do kategorie 42 a více let, 17% uvedlo, že dosud studuje v kombinované, dálkové či distanční formě vysokou školu (obory sociální nebo speciální pedagogika, sociální práce, sociální politika), přičemž vysokoškolským vzděláním rozumím jak bakalářské, tak magisterské stupně. Z toho důvodu jsem nepovažoval za důležité sestavovat i pro tuto kombinaci tabulku. Považuji za správné (jak pro profesi samotnou, tak pracovníky jako osobnosti), abychom se dále vzdělávali, a to jak ve školských institucích, tak absolvováním rozmanitých kurzů, seminářů a jiných forem zdokonalování.
Další část dotazníkového šetření jsem směřoval k délce praxe v oboru. Tuto kategorii jsem, obdobně jako u věku, rozdělil na šest skupin. Nejvíce respondentů bylo zastoupeno v délce práce 0 - 5 let, což odpovídá 38 %, naopak nikdo nebyl zařazen do kategorie 11 - 15 let (viz tab. č. 6). Přitom druhou nejpočetnější kategorii zahrnují pracovníci, již v pomáhajících profesích pracují 16 - 20 let, a to 22%, tedy více než jedna pětina všech.
70
V závěrečné části dotazníkového šetření jsem zjišťoval rodinné stavy respondentů. Domnívám se, že také skutečnost, zda jsou pracovníci svobodní či sezdaní (případně ovdovělí nebo rozvedení) je při výskytu syndromu vyhoření v pomáhajících profesích také významné. Majoritní skupinu tvořila 42 % respondentů zastupujících skupinu rozvedených, 36% svobodných, jen 16% vdaných nebo ženatých a 3 osoby jsou již ovdovělé (viz tab. č. 7). Tyto hodnoty působí na první dojem odpudivě, a pokud by se s nimi seznámili mladí lidé, kteří jsou na počátku své kariéry, mohlo by to mít až tragické následky. Je proto dobré uvědomit si, že se rozvodovost stala i českým fenoménem přelomu 20. a 21. století. Bohužel, někteří autoři201 uvádějí, že každé druhé manželství, se rozvádí. Nejde tedy jen o pomáhající profese.
Tab. č. 1: Návratnost dotazníků Počet Oslovených respondentů Abs.hodnota % 15 19,48 Sociální pracovníci 30 38,96 Vychovatelé 14 18,18 Zdravotní pracovníci 18 23,38 Pedagogičtí pracovníci 77 100 Celkem
Tab. č. 2: Rozdělení respondentů podle pohlaví Pohlaví respondentů Absolutní hodnota Ženy 38 Muži 12 Celkem 50
201
Z brněnských sociologů např. Plaňava, Burjanek, ale také jiní
71
vrácených Abs.hodnota 15
% 100
17 6
56,67 42,80
9
50
50
62,37
% 76 24 100
Tab. č. 3: Věkové složení respondentů Věk respondentů Absolutní hodnota 18-23 4 24-29 9 30-35 8 36-41 8 42-47 9 48-53 8 54-59 4 60 a více 0 50 Celkem
% 8 18 16 16 18 16 8 0 100
Tab. č. 4: Vzdělání respondentů Vzdělání respondentů Absolutní hodnota Středoškolské 35 Vysokoškolské 15 Celkem 50
% 70 30 100
Tab. č. 5: Vzdělání respondentů podle oborů Vzdělání podle Středoškolské Vysokoškolské Oboru Abs. % Abs. % Hod. Hod. V oboru 30 85,71 10 66,67 Humanitní 3 8,57 5 33,33 Jiné 2 5,71 0 0 Celkem 35 100 15 100
Tab. č. 6: Délka praxe respondentů Délka praxe v oboru Absolutní hodnota 0-5 19 6-10 9 11-15 0 16-20 11 21-25 6 26 a více 5 Celkem 50
72
Celkem Abs. Hod. 40 8 2 50
% 38 18 0 22 12 10 100
% 80 16 4 100
Tab. č. 7: Respondenti podle rodinné stavu Rodinný stav Abs. Hodnota Svobodná/ý 18 Vdaná/ženatý 8 Rozvedená/ý 21 Vdova/vdovec 3 Celkem 50
7.6
% 36 16 42 6 100
Výsledky šetření a interpretace výsledků
Hlavní hypotéza: míra syndromu vyhoření u všech pracovníků v pomáhajících profesích Diecézní charity Brno bude v rozmezí 2 - 3.
Moje hlavní hypotéza se potvrdila. Průměrná míra syndromu vyhoření u zkoumaných pracovníků 2,6. Nejvyšší naměřená hodnota je 3,7 a nejnižší 1,8. Je možno konstatovat, že celkový výsledek je uspokojivý.
H1: Nejvyšší míra syndromu vyhoření bude zjištěna u pracovníků v nejmladší a nejstarší věkové kategorii.
Syndromem vyhoření trpí nejvíce lidé mladšího věku nastupující do zaměstnání po studiu a lidé vyšších věkových kategorií, kteří jsou už příliš přetížení. Moje H1 se potvrdila jen z první části, a to, že nejvyšší míru syndromu vyhoření jsem na základě vyplněných dotazníků a vedených rozhovorů prokázal u pracovníků ve věku od 24 do 29 let a překvapivě u lidí ve věku od 48 do 53 let, a to shodně 2,8. (Ve věkové kategorii 30 - 35 let se sice objevila míra vyhoření 3, ale vzhledem k tomu, že se jedná jen o jediného respondenta, domnívám se, že tato hodnota nemá dostatečnou vypovídací schopnost.) Nejnižší průměrná míra vyhoření - 1,9 - byla u pracovníků ve věkové kategorii 36 až 41 let. V nejstarší kategorii 54 až 59 let, u které jsem předpokládal nejvyšší vyhoření, byla překvapivě míra syndromu vyhoření jen 2 (viz graf 1).
73
Věk respondentů
18-23 24-29 30-35 36-41
4 2,8 3
3
2,8 1,9
2
2,2
2,6 2
42-47 48-53 54-59 60-více cekem
1 0
0
0 Průměrný BQ
Graf 1. Délka praxe je dalším významným činitelem při vzniku syndromu vyhoření. Nejvíce jsou ohrožení ti, kteří jsou v zaměstnání „nováčky“ a na druhé straně ti, kteří svou profesi
vykonávají
dlouhá
léta
beze
změny.
V dotazníku
jsem
nabídnul
respondentům šest kategorií podle délky jejich praxe v tomto oboru. Nejvyšší průměrná hodnota byla naměřena u respondentů pracujících v oboru 6 – 10 let a 21 – 25 let ve výši 2,9. Nejmenší hodnota byla zjištěna v kategorii 16 – 20 let, a to ve výši 1,9. Pracovníci s délkou praxe 0 – 5 let sice neměli nejvyšší hodnotu, jak jsem předpokládal, ale umístili se hned na druhém místě s výsledkem 2,8, což představuje jen nepatrný rozdíl. Mohu tak konstatovat, že souvislost mezi délkou praxe a mírou syndromu vyhoření spolu souvisí, neboť v prvních letech zaměstnání jsou její hodnoty vysoké, následně pozvolna klesají. Vysokých hodnot vyhoření pak dosahuje opět u respondentů s téměř nejdelší dobou praxe (viz graf 2).
Délka praxe respondentů 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0
2,8 2,9
2,9
2,4 2,6
1,9
0-5 6-10 11-15 16-20 21-25
0 Průměrný BQ
Graf 2.
74
26-více celkem
Taktéž vzdělání je neméně důležitou složkou, která vede k syndromu vyhoření. Dá se říci, že lidé s vysokoškolským vzděláním jsou na syndrom vyhoření připraveni lépe, v tomto výzkumu jsem však prokázal opak. Realita je jiná, protože i absolventi vysokých škol začínají od počátku a mnohdy tyto začátky provází zklamání. Během svých studií nabyli spoustu teoretických znalostí, nápadů a idejí, mají již prvotní úspěchy za sebou (vystudovat VŠ), ale zaměstnavatel jim neumožní vše realizovat v praxi. U středoškolsky vzdělaných respondentů jsem prokázal v tomto šetření míru vyhoření 2,6 a u absolventů vysokých škol 2,5. Míra syndromu vyhoření podle oboru vystudovaných škol (v oboru, humanitní nebo jiný obor) ukázala jednotný výsledek, a to 2,6 (viz graf 3).
Vzdělání respondentů dle oboru 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0
2,6 2,6 2,6 2,6
2,6
2,6
2,6 2,6 2,6 2,6
v oboru humanitní jiné celkem Středoškolské průměrné BQ
Vysokoškolské průměrné BQ
Celkem průměrný BQ
Graf 3.
V závislosti na pohlaví respondentů bylo zjištěno, že míra syndromu vyhoření je vyšší u žen, a to 2,8 a u mužů činila 2,4. Ženy mají k syndromu vyhoření větší sklony, neboť, mimo svoji profesi zvládají péči o rodinu, děti a domácnost. Z tohoto důvodu může docházet u žen k větším konfliktům rolí než u mužů. (viz graf 4)
75
Pohlaví respondentů 2,9 2,8 2,7 2,6 2,5 2,4 2,3 2,2
2,8 2,6
ženy muži
2,4
celkem
Průměrný BQ
Graf 4.
V demografických údajích jsem se zaměřil také na míru syndromu vyhoření podle rodinného stavu. Nejvyšší hodnota - 2,8 byla zjištěna u rozvedených respondentů. Následovali svobodní s 2,7 a vdaní (ženatí) s 2,4. Ovdovělí jedinci prokazují syndrom vyhoření na úrovni 2,2. Nejvyšší hodnota u rozvedených se dala očekávat, neboť obzvlášť ženy, musí kromě svého zaměstnání samostatně zvládat i náležitosti spojené s vlastní domácností. Překvapila mě míra vyhoření u svobodných, ale na druhou stranu můžeme říci, že svobodní jsou právě nejmladší věkovou kategorií, kde je syndrom vyhoření právě jeden z nejvyšších, protože je spojen s nástupem do zaměstnání (viz graf 5). Rodinný stav respondentů 3 2,5
2,8
2,7 2,4
2,6 2,2 svobodná/svobodný
2
vdaná/ženatý
1,5
rozvedená/rozvedený vdova/vdovec
1
celkem
0,5 0 Průměrný BQ
Graf 5.
76
V posledním bodě bych chtěl porovnat jednotlivé profese, a to sociální pracovníky, vychovatele, pedagogy a zdravotnické pracovníky. Stanovil jsem si hypotézu (H2), že nejvyšší míru syndromu vyhoření budou vykazovat sociální pracovníci. Tento předpoklad se potvrdil. Nejvyšší míru syndromu vyhoření jsem prokázal skutečně u sociálních pracovníků ve výši 3, následovaných zdravotnickými pracovníky – 2,7. Nejlépe dopadli pedagogové – 1,9 - následovaní vychovateli ( 2,3). Můj závěr je takový, že sociální pracovníci mají velkou zodpovědnost vyplývající z jejich náplně práce. Tvoří součást vedení Diecézní charity Brno. Jsou v každodenním kontaktu jednak s klienty, ale také s jejich opatrovníky, spoluúčastní se na řešení problémů jak klientů, tak i jejich opatrovníků, zodpovídají za depozitní a finanční prostředky klientů, jednají s ostatními zařízeními, soudy, úřady a odborníky. Jsou pověřeni spoustou úkolů, které jsou zpravidla termínované a naléhavé. Kromě sociální práce vykonávají také
práci administrativní. Zdravotní personál má náročnou klientelu,
neboť pečuje o klienty s těžkým mentálním postižením často v kombinaci s postižením fyzickým. Práce se nezaměřuje jen na zdravotní stránku klienta, ale pracují i s klienty tak, aby si co nejvíce v rámci svých schopností a možností udrželi svoji samostatnost, dokázali udržet své hygienické návyky apod. Práce vychovatelů není méně náročná než dvě již jmenované profese. Klienti specifických zařízení mají lehkou nebo střední mentální retardaci a tělesné postižení je jen výjimkou. Práce je zaměřená hlavně na výchovné složky, klienti jsou samostatní, vzhledem ke svému stavu mají širší možnosti různých aktivit (výlety, divadla, bowling apod.). Velmi úzce spolupracují s pedagogy, kteří jsou zpravidla zaměstnáni v jiných zařízeních, jejich náplň práce je však v mnohém obdobná. Pedagogové častěji působí v těch zařízeních, kde pobývají klienti zdraví a tělesně samostatní. Pracují s dětmi a mládeží, zatímco vychovatelé působí spíše u klientů s psychickými nebo jinými specifickými poruchami. Domnívám se, že sociální pracovníci mají nejvyšší míru syndromu vyhoření oprávněně, neboť jsou pod tlakem nadřízených i kolegů, jsou prvním, kdo je kontaktován při problému. Působí velmi často jako případoví manažeři. (viz graf 6).
77
Obor práce respondentů 3,5
3
3
2,7
2,6
2,3
2,5
sociální pracovnice 1,9
2
vychovatelé zdravotní sestry
1,5
pedagogové
1
celkem
0,5 0 Průměrný BQ
Graf 6.
Poslední část výzkumu jsem zaměřil na to, zda se již charitní pracovníci v pomáhajících profesích někdy setkali s pojmem syndrom vyhoření, jestli ví jak se projevuje, uměli by ho na sobě nebo svých kolezích rozpoznat a nebo jak se mu bránit a podobně.
Pojem syndrom vyhoření zná nebo se s tímto pojmem již setkalo 91 % respondentů, stále však 9 % respondentů o něm dosud nemá ani žádné povědomí. Dotázaní nejčastěji
uvedli,
že
absolvovali
školení
o
syndromu
vyhoření
pořádaná
zaměstnavatelem, případně jinými vzdělávacími institucemi, a to v 55 %. Další se o něm dočetli v odborné literatuře nebo v odborných periodicích, jež zaměstnavatel pravidelně odebírá a svým zaměstnancům poskytuje – 25 %. 20 % respondentů uvedlo jako svůj zdroj informací studium. Projevy syndromu vyhoření uvedli respondenti následovně – psychické a fyzické vyčerpání shodně 27 %, dále emoční vyčerpání 19 %, negativní postoj k životu, k práci, k okolí 14 %, únava 9 %, podrážděnost, úzkost a bezmocnost stejně 7 % a závěrem beznaděj a marnost se objevila ve 3 %. 78 % respondentů si je jistých, že by na sobě příznaky syndromu vyhoření rozpoznali, 11 % se domnívá, že asi ano, 5,5% neví a stejně tak 5,5 % uvedlo, že by burnout nepoznalo. Proti vzniku syndromu vyhoření se brání 89 % dotázaných a 11 % proti němu nedělá nic, přesto, že o něm již znalosti má (!). Jako vlastní ověřený a fungující způsob obrany proti burnoutu respondenti nejčastěji
78
uvedli, že se věnují sportu nebo jinému aktivnímu odpočinku - procházky, turistika (25 %), kultuře - návštěvy divadelních představení, kin, koncertů nebo galerií (14%), odpočinku, posezením a debatováním s přáteli a jiné pracovní činnosti 11%, rodině 8 %, poznání problému a jeho následnému řešení 8%, čtení 5,5 % a dovolené rovněž 5,5%. Respondenti měli obavy vyplňovat kolonky „doporučení pro zaměstnavatele“, bylo nutné jim i při osobních rozhovorech opakovaně vysvětlovat vlastní záměr a ujišťovat je, že se proto nemusí bát tuto kategorii zodpovídat, že je zaměstnavatel nebude v žádném případě sankcionovat. Dotazníky byly anonymní, při rozhovorech záleželo na přání odpovídajících. Pro potřeby Diecézní charity Brno jsem samozřejmě musel učinit závěr jako protislužbu za jejich ochotu spolupracovat, moje výstupy však byly ve formě návrhů, doporučení. Téměř 78 % dotázaných je přesvědčeno, že zaměstnavatel by měl věnovat pozornost syndromu vyhoření a informovat o tom své zaměstnance, 17 % to nepovažuje za důležité a potřebné a 6 % neví. Nejvíce respondentů (23 %) se domnívá, že zaměstnavatel by měl preventivně předcházet syndromu vyhoření formou přednášek pro zaměstnance, zlepšením pracovních podmínek (14 %), nabídkou rekondičních a relaxačních pobytů (14%),
možností
spolupráce s psychologem nebo jiným odborníkem (11 %), přidáním dodatkové dovolené nebo dalšího placeného volna (11 %), nabídkou aktivit pro volný čas zaměstnanců - sport, kultura, aj. - (8,5 %), zlepšením platových podmínek (8,5 %), dobrým přístupem nadřízených (3 %), nižším počtem klientů na jednoho zaměstnance (3 %) a zájmem o osobu zaměstnance nejen z pracovního pohledu, ale i ze soukromé strany (3 %). 77%
odpovídajících by bylo rádo, kdyby jejich
zaměstnavatel připravoval skupinové a individuální terapie. 58% respondentů cítí svoji potřebu hovořit o konkrétních problémech s klienty mezi sebou, avšak bez přítomnosti svých nadřízených.
Myslím si, že zaměstnanci v pomáhajících profesích Diecézní charity Brno jsou informováni a znají syndrom vyhoření, vědí jak mu předcházet. Dle mého názoru i třetí část dotazníku dopadla uspokojivě ve prospěch zaměstnanců.
79
7.7
Diskuse
V praktické části jsem krátce představil Diecézní charitu Brno. Přiblížil jsem jedno její zařízení, které mi maximálně umožnilo provést výzkum zaměřený na problematiku syndromu vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích. V Domově svaté Markéty pro matky s dětmi v tísni pracují lidé, jejichž povolání je velice náročné, zejména po stránce psychické. Z toho důvodu se domnívám, že jsou velmi ohroženou skupinou pracovníků syndromem vyhoření, i když mnou provedená šetření v daném časovém období dopadla uspokojivě. Vycházím přitom jednak z anonymně vyplněných a odevzdaných dotazníků, jednak z opakovaných osobních setkání a rozhovorů v průběhu šesti měsíců roku 2006. Předpokládám proto, korespondují s realitou. Myslím si, že je důležité
že uvedené odpovědi
znát význam pojmu „syndrom
vyhoření“, vědět, co ho způsobuje a jak se mu účinně bránit. V opačném případě vyhořelý pracovník v pomáhající profesi pak nevykonává svoji náplň dobře, což se projevuje v konfliktech, zejména však v nesprávně odvedené práci. Domnívám se, že by se však neměl snažit jen zaměstnanec preventivně a aktivně předcházet vyhoření, nýbrž také zaměstnavatel by měl být svým zaměstnancům při tom nápomocen. Může tak činit například formou přednášek, rekondičními pobyty, dodatkovou dovolenou, psychosociálními výcviky, ale také zlepšením pracovních podmínek, jako např. nižší počet klientů na jednoho pracovníka nebo i maličkostí, která bohužel stále ještě není samozřejmostí, a sice, že by zaměstnanci měli mít své vlastní zázemí, kde si o přestávce mohou odpočinout od svých klientů a jejich specifických potřeb a problémů. Vedení by také mělo konzultovat své požadavky na práci s klienty s pracovníky samotnými, neboť některé úkoly a cíle vedoucích nejsou vždy slučitelné s prací klientů; nehodí se pro klienty např. vzhledem k jejich věku nebo zdravotnímu stavu a/nebo schopnostem. Z toho často vznikají konflikty mezi podřízenými a nadřízenými a odráží se to i následně v konkrétní práci s klienty. Domov svaté Markéty pro matky s dětmi v tísni má v rámci Diecézní charity Brno specifické postavení, proto se domnívám, že by měl mít také individuální přístup vedení, neboť jako jediné ze všech jejích zařízení pečuje o osamělé matky s dětmi v tísni. V tomto zařízení pracují mimo dvou mužů (správce Domova a vrátného) samé ženy.
80
ZÁVĚR Tématem této práce je syndrom vyhoření a jeho výskyt v pomáhajících profesích. Problematika „burnout“ – anglického termínu, který označuje emocionální, fyzické a psychické vyhoření, či vyčerpání,vyprahlost, se objevuje u jedinců ve spojitosti s vykonáváním jejich profese, kterou si zvolili. Jde nepochybně o závažný problém psychologicko-medicínský, ovlivňující jak kvalitu života postižených osob, tak jejich výkonnost. Syndrom vyhoření se objevuje nejen v profesích pracujících s lidmi, ale za rizikovou je považována celá řada jiných oborů lidské činnosti. Přesto jsou pomáhající profese, z hlediska četnosti výzkumů zabývajících se vyhořením, stále největší skupinou, která je středem zájmů odborníků. Úkolem pomáhajícího pracovníka je pomáhat lidem, pracovat pro ně. Důsledky, které v těchto profesích syndrom vyhoření přináší, jsou mnohem závažnější, protože ovlivňují vztah pomáhající – klient, pacient, uživatel … . Pomáhající často mění klientův život, nebo ho doprovází na cestě ke změně. Neprofesionální, syndromem vyhoření ovlivněná intervence pomáhajícího může v některých případech významně ovlivnit klientův život, jeho osobnost.
Jedním z cílů mé diplomové práce bylo shrnout informace z běžně dostupné odborné literatury zabývající se syndromem vyhoření. Při zpracování práce jsem se potýkal s problémem nedostatku publikací o vyhoření v českém jazyce. Čerpal jsem z knih a odborných časopisů. Byl jsem překvapen, že ještě v dnešní době existuje jen málo knih, jejichž ústředním tématem je syndrom vyhoření. Přitom pojem syndrom vyhoření, burnout, známe již od 60. let 20. století202. Většina autorů se jím zabývá v rámci určité kapitoly ve své knize.
Úvodní, teoretickou část práce jsem věnoval popisu syndromu vyhoření, jeho definicím a historii, příčinám a faktorům ovlivňujícím vznik burnoutu. Pro správnou diagnostiku syndromu vyhoření je důležité znát a rozpoznat příznaky vyhoření a jeho odlišnosti, resp. podobnosti od jiných poruch či onemocnění.
Osobně považuji za důležité informace o možnostech prevence a terapie již vzniklého syndromu vyhoření. Prevence se dá dělit podle různých hledisek. Zvolil 202
Blíže viz. kapitola 1 této práce
81
jsem rozdělení na osobní prevenci a prevenci ze strany organizace. K osobní prevenci každého z nás jsem zařadil různé relaxační techniky, zdravý životní styl aj. Organizace, tedy zainteresovaný zaměstnavatel, zase může pro své pomáhající pracovníky zlepšit pracovní prostředí, pracovní podmínky, svůj přístup k nim, ale také důležitá je zde supervize nebo zařazení balintovských skupin do běžného pracovního programu.
V praktické části diplomové práce jsem se věnoval zpracování dotazníkového šetření a navazujících rozhovorů, jež jsem pro tuto potřebu využil. Základním těžištěm byl BM Pines dotazník, který jsem doplnil demografickými údaji a částí, abych zjistil v jakém povědomí mají zaměstnanci pojem o syndrom vyhoření. Dotazníky jsem nejprve předložil zaměstnancům Diecézní charity Brno, respondenty byli sociální pracovnice,
vychovatelé,
zdravotničtí
pracovníci a
pedagogové203.
Výsledky
dotazníkového šetření jsou vzhledem k počtu respondentů pouze informativní. Mým záměrem bylo zejména upozornit na nebezpečí vyhoření u pracovníků v uvedených pomáhajících profesích.
Jak bychom se tedy měli bránit syndromu vyhoření? A co dělat, abychom ve své profesi nevyhořeli? Důležité je především znát sám sebe, své vnitřní motivy k výkonu zvolené profese, své osobnostní rysy, které mohou ovlivnit vznik vyhoření. Podmínkou je také osobní rovnováha, dobré mezilidské vztahy, duševní klid a pohoda. Vznik může ovlivnit i osobní život, který je velmi důležitý. Při výkonu pomáhající profese bychom měli mít možnost supervize, stálého vzdělávání, absolvování výcvikových programů, možnosti otevřeně o vyhoření hovořit a získávat tím nové poznatky, které pomohou jeho příznaky rozpoznat již v počátečních fázích.
Syndrom vyhoření je velmi nepříjemnou a vyčerpávající životní etapou. Může se však zároveň stát cennou motivací zásadní životní změny, která vrátí člověku schopnost prožívat svůj život aktivně, s pocity radosti a štěstí. K základům výchovy by mělo patřit umění sebeironie, dialog s ostatními lidmi a pěstování zájmů a koníčků, které pomáhají stres, a z něj plynoucí vyhoření, překonat nebo mu předejít. Není nutné se
203
Pro zjednodušení opět užívám mužský rod
82
vyhoření bát, spíše jen vědět, že existuje, že i já jím mohu být ohrožen, a proto jeho vzniku předcházet. Během dotazníkového šetření jsem byl mile překvapen zájmem respondentů o tuto problematiku; téměř všichni oslovení měli potřebu ventilovat své pocity a dojmy a také osobními dialogy, které někdy spíše připomínaly monology. Z toho důvodu jsem byl nucen upravit zkoumaný vzorek. Nedokázal bych zpracovat podklady z celé Jižní Moravy, jak byl můj prvotní úmysl.
Rád bych na tomto místě poděkoval pracovnicím a pracovníkům, kteří mi věnovali svůj osobní čas, byť nám bylo umožněno se setkávat na jejich pracovištích.
83
Resumé Diplomová práce je závěrečným výstupem dvouletého navazujícího magisterského studia oboru Sociální pedagogika na Katedře sociální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Pojednává o aktuální závažné problematice sociálních pracovníků, sociálních pedagogů, zdravotnických pracovníků a vychovatelů zaměstnaných v Diecézní charitě Brno, o syndromu vyhoření. Protože vznik syndromu vyhoření je velmi pravděpodobný u většiny pracovníků v pomáhajících profesích, bez ohledu na zřizovatele zaměstnavatele, je nezbytné se s touto nedílnou součástí zvoleného studijního zaměření nebo již vykonávané profese seznámit co nejdříve a nejdůkladněji. Diplomová práce si v žádném případě neklade za cíl zmírnění následků nebo dokonce zamezení vzniku syndromu vyhoření, byť by to bylo jistě vítané, aspiruje však na upozornění a přípravu při setkání se se syndromem vyhoření. Za přínosné pro pomáhající profese považuje seznámení čtenářů s příznaky a fázemi vývoje syndromu vyhoření a především možnosti prevence a terapie již probíhajícího syndromu vyhoření pracovníka – člověka. Součástí diplomové práce studenta je výzkum provedený v šesti měsících roku 2006 s pracovníky Diecézní charity Brno, který se však dá aplikovat všeobecně na dotčené profese.
Résumé The diploma work is the final output of a two-year follow-up master study of Social Education at the Department of Social Education, Faculty of Education, Masaryk University. The work deals with an important, topical problem of social workers, social education teachers, health care personnel and tutors employed in the Diocesan Charity Brno, the burnout syndrome. As the development of the burnout syndrome is likely in most people working in assistant professions regardless of employer’s promoter, it is necessary to make familiar with this inherent part of the chosen study or already practised profession as soon and thoroughly as possible. By no means is the diploma work aimed at mitigating the effects or even preventing the development of burnout syndrome, although this would be surely welcome, but it aspires to warn of and prepare to encountering the burnout syndrome. Beneficial to the assistant professions is making the readers familiar with burnout syndrome signs and development stages, and the possibility of prevention and therapy of the burnout syndrome present in a worker as a human. The student’s diploma work also includes a research carried out during six months of 2006 with the Diocesan Charity Brno staff, which can be generally applied to the professions concerned, though.
84
PŘI PŘÍPRAVĚ A ZPRACOVÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE BYLA VYUŽITA TATO LITERATURA BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: NCO NZO, 2006. 86 str. ISBN 80-7013-439-9 BAŠTECKÁ, B. - GOLDMANN, P. Základy klinické psychologie. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. 440 str. ISBN 80-7178-550-4 BRICHCÍN, S. Balintovské skupiny - pomoc pomáhajícím. Psychologie dnes, roč. 5, č. 7, 1999. str. 24-27. ISSN 1211-5886 CAPPONI, V. Úskalí profesionality. 1. vyd. Brno: ROZRAZIL. ISBN 80-85382-18-0 Diecézní charita Brno. Výroční zpráva 2002. Diecézní charita Brno, 2003 Diecézní charita Brno. Výroční zpráva 2005. Diecézní charita Brno, 2006 GABURA, J. - PRUŽINSKÁ, J. Poradenský proces. 1.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. ISBN 80-85850-10-9 GLASSER, W. Terapie realitou: Jak najít skutečný vztah k realitě. Přel. Loupová, H. 1.vyd. Praha: Portál, 2001. 192 str. Přel. z Reality therapy. ISBN 80-7178-493-1 GREGOR, O. Stres u zdravotníků. Praktický lékař, roč. 69, č. 15-16, 1989. str. 578579. ISSN 0032-7369 GREGOR, O. Žít se stresem, to je kumšt. 1. vyd. Praha: H&H, 1993. 220 str. ISBN 80-85467-51-8 HENNIG, C. - KELLER, G. Antistresový program pro učitele. Přel. Vrátilová, J. 1.vyd. Praha: Portál, 1996. Přel. z Anti-Stress-Programm für Lehrer. 96 str. ISBN 80-7178093-6 HENRIKSEN, J. O. - VETLESEN, A. J. Blízké a vzdálené. Přel. Juřičková, M. 1.vyd. Boskovice: Albert, 2000. 216 str. Přel. z Naerhet og distanse. ISBN 80-85834-85-5 HOSÁK, L. – HOSÁKOVÁ, J. – ČERMÁKOVÁ, E. Syndrom profesionálního vyhoření zdravotnických pracovníků. Psychiatrie pro praxi, č. 5, 2005. str. 205-206. ISSN 1213-0508 HUČÍN, J. Jóga – móda nebo účinná psychoterapie?. Psychologie dnes, roč. 5, č. 9, 1999. str. 8-11. ISSN 1211-5886 IRMIŠ, F. Nauč se zvládat stres. 1.vyd. Praha: Alternativa, 1996. 190 str. ISBN 8085993-02-3 JEKLOVÁ, M. – REITMAYEROVÁ, E. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 str. ISBN 80-86991-74-1
85
KÁBRT, J. - VALACH, V. Stručný lékařský slovník. 6.vyd. Praha: Avicenum, 1984. 412 str. KEBZA, V. - ŠOLCOVÁ, I. Burnout syndrom: Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, roč. 42, č. 5, 1998. str. 429-448. ISSN 0009-062X KEBZA, V. - ŠOLCOVÁ, I. Psychoneuroimunologie a zvládání stresu. Československá psychologie, roč. 42, č. 1, 1998. str. 32-41. ISSN 0009-062X KEBZA, V. - ŠOLCOVÁ, I. Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, roč. 43, č. 1, 1999. str. 19-38. ISSN 0009-062X KEBZA, V. - ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření – funkční duševní porucha. 1.vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, 1998. 22 str. ISBN 80-7071-099-3 KEBZA, V. - ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. 2., rozšířené a doplněné vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, 2003. ISBN 80-7071-231-7 KLIMENTOVÁ, E. Teorie a metody sociální práce II. Studijní texty pro distanční studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. ISBN 80-244-0320-X KONDÁŠ, O. - KRATOCHVÍL, S. - SYŘIŠŤOVÁ, E. Psychoterapia a reedukácia. 2., doplnené vyd. Martin: Osveta, 1989. 296 str. ISBN 80-217-0014-9 KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. 3.vyd. Praha: Portál, 1999. 147 str. ISBN 80-7178-318-8 KRÁLOVÁ, J. Speciální techniky sociální práce. 1. vyd. Praha: MPSV, 1995. ISBN 80-85529-15-7 KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 1.vyd. Praha: Portál, 1997. 392 str. ISBN 80-7178-179-7 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 136 str. ISBN 80-7169-551-3 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1994. 192 str. ISBN 80-7169-121-6 KŘIVOHLAVÝ, J. Sociální opora v intervenčních programech. Československá psychologie, roč. 46, č. 4, 2002. str. 340-346. ISSN 0009-062X KUTĚJ, A. Sociálně výchovná činnost v domovech pro matky s dětmi v tísni. Nepubl. Bakalářská práce. 2004 LIBIGEROVÁ, E. Syndrom profesionálního vyhoření. Praktický lékař, roč. 79, č. 4, 1999. str. 186-190. ISSN 0032-6739
86
MALLOTOVÁ, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, roč. 6, č. 2, 2000. str. 14-15. ISSN 1211-5886 MATOUŠEK, O. Potřebujete psychoterapii? 2. rozšířené a upravené vyd. Praha: Portál, 1999. 136 str. ISBN 80-7178-314-5 MÍČEK, L. Duševní hygiena. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984. 207 str. MIHULOVÁ, M. - SVOBODA, M. Proti únavě a stresu. 1.vyd. Liberec: Santal, 2002. 192 str. ISBN 80-85965-31-3 MLÁDKOVÁ, D. In. http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/veda/clanky/30489_0_0_0.html. [on-line] MLČÁK, Z. Potenciální zdroje stresu v sociální práci a jejich zvládání. Sociální práce/Sociálna práca 3/2005, str. 124 – 138. ISSN 1213-6204 MURDOCH, D. – BARKER, P. Základy behaviorální terapie. Studijní texty k psychoterapii. 1. vyd. Brno: Vydavatelství MU pro FF MU, 1996. 153 str. ISBN 80210-1290-0 NOVÁK, T. Sama sobě psychologem. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 128 str. ISBN 80-7169-505-X PAPENKORT, V. Co znamená „sociální pedagogika“ v Německu? Přel. Bernard, J. – Malíková, J. – Neudorflová, J. – Ortová, M. – Záleská, I. Sociální práce/Sociálna práca 3/2006, str. 102 – 109. ISSN 1213-6204 PEŇÁZOVÁ, J. Syndrom vyhoření. Esprit, roč. 4, č. 7, 2000. str. 2-3. ISSN 12142123 POTTEROVÁ, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. 1.vyd. Olomouc: Votobia, 1997. 262 str. ISBN 80-7198-211-3 PRAŠKO, J. - PRAŠKOVÁ, H. Asertivitou proti stresu.1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1996. 184 str. ISBN 80-7169-334-0 PRAŠKO, J. Pomoc v zoufalství a beznaději aneb jak překonat depresi. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 264 str. ISBN 80-7169-446-0 PŘIKRYLOVÁ, K. – KUTĚJ, A. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků v ústavních zařízeních na Ostravsku. Nepubl. Závěrečná zpráva z výzkumu. 2003 ROGERS, C. Způsob bytí. 1.vyd. Praha: Portál, 1998. 296 str. ISBN 80-7178-233-5 RUSH, M. D. Syndrom vyhoření. Přel. Čejková, M. 1.vyd. Praha: Návrat domů, 2003. Přel. z Practical help for lives under pressure. 129 str. ISBN 80-7255-074-8
87
ŘEHULKA, E. – ŘEHULKOVÁ, O. (Eds.) Učitelé a zdraví I. Brno: Psychologický ústav AV ČR, 1998. ISBN 80-902653-0-8 SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000. In: Orsáková, P. Jak se bránit syndromu vyhoření. www.socialnipracovnik.cz [on-line] ŠPATENKOVÁ, N. Jak řeší krizi moderní žena. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2006. 156 str. ISBN 80-247-1202-4 ŠTIKAR, J. - RYMEŠ, M. - RIEGEL, K. - HOSKOVEC, J. Základy psychologie práce a organizace. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-091-2 TOŠNER, J. – TOŠNEROVÁ, T. Burn-Out Syndrom, Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002. www.hest.cz/ruzne/BURNOUT.doc [on-line] VINAŘ, O. Obraz deprese v České republice v roce 1999. Praktický lékař, roč. 80, č. 2, 2000. str. 63-65. ISSN 0032-6739 VOLLMEROVÁ, H. Pryč s únavou.Syndrom vyprahlosti. Přel. Kufnerová, Z. 1.vyd. Praha: Motto, 1998. Přel. z Ich fühle mich fix und fertig. ISBN 80-85872-90-0 VYMĚTAL, J. Duševní krize a psychoterapie. 1. vyd. Hradec Králové: Konfrontace, 1995. 88 str. ISBN 80-901773-4-4 VÝROST, J. - SLAMĚNÍK, I. (Eds.) Aplikovaná sociální psychologie II. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. 260 str. ISBN 80-247-0042-5 Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Průvodce poskytovatele. 1. vyd. Praha: MPSV, 2002. 112 str. ISBN 80-86552-45-4. Uspořádaly Čermáková, K.Johnová, M.
88
Příloha č. 1
Několik myšlenek pro osobní hygienu sociálního pracovníka i jeho klienta204 1. Jsem jedinečně vzácný člověk. Každý člověk je osobnost. Já také. 2. Já jsem já. 3. Musím se učit akceptovat i osobní. 4. Když nemám rád sám sebe, nejsem schopen mít rád ani druhé. Je důležité umět se sám sobě zasmát. 5. Můj život závisí na mém postoji k životu. 6. Jsem součástí každého člověka, každý člověk je mojí součástí. 7. Je velké umění být poctivým člověkem. 8. Musím posílit svou vůli, protože ve skutečnosti žádného vůdce nepotřebuji. Mým vůdcem jsem já. 9. Kdo vezme na vědomí, že po každém vrcholu následuje vzestup, ten se osvobodí od strachu, že opětovně selže. 10. Pokud sám sobě lžu o sobě, svém životě, cílech, je vyloučené dosáhnout něčeho s čím budu spokojen. 11. Důležitější je přátele si udržet než je získat. 12. Zodpovědnost za své jednání nesu já sám.
204
Králová, J. Speciální techniky sociální práce. 1. vyd. Praha: MPSV, 1995. str. 60
89
Příloha č. 2 D O T A Z N Í K - Syndrom vyhoření Vážení respondenti,
jmenuji se Adam Kutěj a jsem studentem I. ročníku navazujícího magisterského studia oboru Sociální pedagogika na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V letošním školním roce píši závěrečnou diplomovou práci na téma „Syndrom vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích“. Z tohoto důvodu Vás chci poprosit o vyplnění níže uvedeného dotazníku. Šetření je zcela anonymní a slouží pouze jako podklad pro moji práci.
V případě zájmu mohu tento dotazník zaslat v elektronické podobě. O jeho navrácení prosím E-mailem na adresu
[email protected] nebo po předchozí domluvě bych si jej vyzvedl osobně. Děkuji
Prosím o pravdivé odpovědi a předem děkuji za spolupráci
I. ČÁST – Osobní dotazník (své odpovědi, prosím, označte křížkem) Pohlaví:
□ muž
□ žena
Věk: □ 18–23 let
□ 24-29 let
□ 30-35 let
□ 36-41 let
□ 42-47 let
□ 48-53 let
□ 54-59 let
□ 60 a více let
Druh práce v pomáhající profesi: □ zdravotní sestra
□ ošetřovatel/ka
□ vychovatel/ka
□ pomocný/á vychovatel/ka □ sociální pracovnice Kolik let máte odpracovaných v uvedené pomáhající profesi: □ 0 – 5 □ 6 – 10
□ 11 – 15
□ 16 – 20
□ 21 – 25
□ 26 a více
Rodinný stav: □ svobodná / svobodný
□ vdaná / ženatý
□ rozvedená / rozvedený □ středoškolské
Vzdělání:
- v oboru
- humanitní
□ středoškolské
□ vysokoškolské
□ vysokoškolské 90
- jiný obor
□ středoškolské
□ vysokoškolské
(- který jiný obor jste vystudoval/a: …………………….) - základní vzdělání
II. ČÁST – Dotazník BM – psychického vyhoření (autoři Ayala Pines a Eliot Aronson) Jak často máte následující pocity a zkušenosti? Použijte, prosím, tohoto stupňování: 1 … nikdy
4 … někdy
5 … často
2 … jednou za čas
6 … obvykle
3 … zřídka kdy
7 … vždy
Byl jsem unavený - ………. Byl jsem v depresi (tísni) - ………. Prožíval jsem krásný den - ………. Byl jsem tělesně vyčerpaný - ………. Byl jsem citově vyčerpán - ………. Byl jsem šťastný - ………. Cítil jsem se vyřízený (zničený) - ………. Nemohl jsem se vzchopit a pokračovat dále - ………. Byl jsem nešťastný - ………. Cítil jsem se uhoněný a utahaný - ………. Cítil jsem se jako uvězněný v pasti - ………. Cítil jsem se jako bych byl bezcenný - ………. Cítil jsem se utrápený - ………. Tížily mne starosti - ………. Cítil jsem se zklamaný a rozčarovaný - ………. Byl jsem slabý a na nejlepší cestě k onemocnění - ………. Cítil jsem se beznadějně - ………. Cítil jsem se odmítnutý a odstrčený - ………. Cítil jsem se plný optimismu - ………. Cítil jsem se plný energie - ………. Byl jsem plný úzkosti a obav - ……….
91
III. ČÁST - Znáte syndrom vyhoření? 1.) Setkal/a jste se někdy, před vyplněním tohoto dotazníku, s pojmem „syndrom vyhoření“ ? □ ANO
□ NE
2.) V případě odpovědi ANO, prosím uveďte kde: ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………… 3.) Víte jak, se syndrom vyhoření projevuje?: ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………… 4.) Myslíte, že by jste na sobě poznal/a, že trpíte syndromem vyhoření?: ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………… 5.) Bráníte se syndromu vyhoření?: □ ANO
□ NE
6.) Pokud jste odpověděl/a ANO, tak jak se snažíte jeho vzniku u sebe zabránit?: ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………... 7.) Domníváte se, že by zaměstnavatel měl informovat zaměstnance o syndromu vyhoření a následně zajistit prevenci vzniku syndromu vyhoření? □ ANO
□ NE
8.) Pokud jste odpověděl/a ANO, tak jakým způsobem by to měl udělat?: ………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………
92